Přítomnost orla mořského v naší krajině patří mezi největší úspěchy české ochrany přírody. Co přispělo k jeho návratu a ke vzniku stabilní populace? Historii i současnost objasňuje zoolog Jan Andreska. Tento text by autor rád věnoval zoologovi Karlu Hudcovi k nedožitým devadesátým narozeninám. Jeho pracovitost, laskavý přístup a osobitý humor znamenal mnoho pro řadu českých, moravských a slovenských ornitologů.

Zánik populace
Osud hnízdní populace orla mořského v Čechách se naplnil v 19. století.
Důvodem konfliktu byl dobově podmíněný lidský postoj k predátorům. Vytvořil se v období snahy o důsledné myslivecké hospodaření v krajině, tedy v podmínkách českých zemí v 18. století a plně se projevil ve století následujícím. Šlechta toužila lovit ve velkém drobnou zvěř a nechtěla se dělit, proto podporovala velmi intenzivní hubení predátorů – šelem, dravců i sov bez rozdílu. Orel mořský drobnou zvěř s výjimkou vrubozobých ptáků (viz kapitola Kde a jak žije orel mořský) téměř nekonzumuje (v našich podmínkách, podle aktuálních výzkumů, v Německu je situace odlišná), lov dravých ptáků přesto probíhal plošně a bez výjimek. Za dostatečný důvod se pokládala i rybožravost, tedy způsob obživy, který je orlu mořskému zcela vlastní.

U potravy si orli občas vyjasňují sociální postavení, a tedy hlavně to, kdo se dostane ke kořisti jako první.
Snímek Zdeněk Souček, www.fotosoucek.cz

K zániku populace tedy vedl jednoznačně lovecký tlak, přičemž konkrétní způsoby lovu a jejich účinnost lze dnes určit pouze spekulativně. Zcela určitě lidé lovili orla mořského střelnou zbraní (na výrovce, u hnízd a při náhodném setkání) a rozhodně jej chytali do želez. Další nepředpokládanou a zároveň velmi účinnou metodou jeho usmrcování trávením (orel je typický potravní pátrač).

Kde a jak žije orel mořský
V 19. století se kladení návnad otrávených strychninem pokládalo za zcela normální a přípustnou loveckou metodu. Jejím cílem sice nebylo přímo hubení orlů, ale při trávení lišek nebo krkavcovitých pěvců se mořští orli určitě alespoň občas „přiživili“. Je dokonce možné, že právě trávení bylo hlavní příčinou vymizení druhu ze středoevropské krajiny. Úspěšnost této metody, dnes již nelegální, se bohužel znovu prokázala po návratu orla ve 20. století. Do té doby byl orel mořský pokládán za pravidelně hnízdící druh. Zánik jihočeských hnízdišť (revíry Velechvín a Cep) konstatuje Antonín Frič roku 1872. Vladislav Šír datuje hnízdění na Hlubocku ještě do roku 1882, když v textu své knihy vydané 1890 píše o nálezu hnízda s mláďaty před osmi lety. Umístění hnízda mezi rybníky Hlubocké a Lomnické opět ukazuje na Velechvínský revír.

Proč mořský?
Orel mořský je do jisté míry obětí zmatku vyvolaným jeho jménem. Poměrně často kladený dotaz je, co u nás vlastně dělá, když je mořský. Slovo Haliaeetus, což je Linneem použitý a tím kodifikovaný název, znamená rovnou orel mořský. Název pochází z řečtiny, kde zní ἁλιαίετος (Hali = moře a aetos = orel). Druhové jméno albicilla znamená běloocasý. Pro přítomnost ve Starém zákoně se slovo používalo dlouhodobě, a to ve svém pevně stanoveném významu. Klaret (cca 1360) překládá do češtiny latinské frondius jako sahán (= mořský orel), není ale naprosto patrné, odkud slova vzal, přestože Zíbrt (1929, Český lid) uvádí biblický původ. Sousloví orlice mořská patrně použili až překladatelé renesančního Kralického vydání. Poslední moravské hnízdiště zaniklo snad až ve dvacátých letech 20. století, poslední slovenské hnízdiště (umístěné v luzích Dunaje, Ostrov orliaka morského) dokonce až v šedesátých letech. Pokusy o nová zahnízdění v středoevropském regionu nekončily dobře (například na oravské přehradě v roce 1960).
V padesátých letech se v celé Evropě (podobně jako u příbuzného orla bělohlavého v severní Americe) projevil devastující vliv užívání pesticidů, zejména DDT. V padesátých a hlavně v šedesátých letech i populace v Německu, tehdy již delší dobu hájená a šířící se, zažila propad, který však v sedmdesátých letech vystřídal nový a dynamický růst.

Česká populace orla však v té obě již neexistovala.

Ze dvou směrů k nám
Orli se na naše území vraceli ze dvou populací. První byla jihočeská, jejímž primárním zdrojem byli reintrodukovaní orli získaní z chovatelského zařízení v Německu. Projekt byl úspěšný a Třeboňsko, respektive rybniční soustava u Chlumu, se stalo jádrem následného šíření do různých směrů, přičemž pro českého čtenáře je pochopitelně podstatné šíření k severu. Druhý směr byl naopak ze severu. Z oblasti Lužice přicházeli mořští orli z rostoucí německo-polské populace. Po překonání hranice se usadili zprvu na Břehyňském rybníku (1991), posléze v Pojizeří. Po řece Jizeře se hnízdní populace velmi pozvolna šířila k jihu, orli obsadili po Mladoboleslavsku také Nymbursko a Poděbradsko. Po přelomu milénia se pak obě populace propojily.

Jihočeská populace
Autorova osobní zkušenost se týká primárně jižních Čech, Hlubocka, kde vyrostl, a Třeboňska, tedy oblastí od středověku a počátku novověku hojně zastavěných rybníky. Byl jsem přímým účastníkem celé reintrodukce, což dlouhodobě ovlivnilo mé nahlížení na osudy navracejících druhů. Krajina rybníků v době mého dětství hostila zimující mořské orly, nejčastěji jednotlivce, občas i celé páry. Hledání a pozorování orla bylo mojí oblíbenou zábavou cestou do školy a ze školy, kterážto se odehrávala po hrázi Munického rybníka mezi Hlubokou a loveckým zámkem Ohradou. Ideální pozorovací podmínky byly vyzkoušené: první prosincový led, ještě nezasněžený a raději tenký, který ještě nedovoloval bruslení. Orel přilétal za rozednění, pokud mu přálo štěstí, nalezl mrtvého kapra zamrzlého do ledu a tím se spokojeně živil. Druhý potravní cyklus následoval před časným prosincovým nebo lednovým západem Slunce. Orla pak bylo možné potkávat celou zimu, první zimní pozorování bylo ale vždy nejskvělejší.

Typický „krocaní“ postoj vyčkávajícíhoi jedince: načepýřený orel se zdá být větším, než je.
Snímek Zdeněk Souček, www.fotosoucek.cz

V ohradské sbírce, která byla budována od založení schwarzenberského Loveckého muzea v polovině 19. století, se postupně nastřádalo 19 preparátů mořského orla. To byl doklad jejich minulé přítomnosti, zároveň ale obecný důkaz špatného vztahu našich předků ke dravým ptákům. Můj otec Jiří, muzejník a ornitolog, se začal vážněji zabývat myšlenkou na případný návrat mořských orlů do jižních Čech po návštěvě přírodní rezervace Serrahn (poblíž Neustrelitz v Meklenbursku) v roce 1973. Teoretické debaty s kolegy zoology se týkaly hlavně toho, co u nás orlům chybí a co jim znemožňuje hnízdění oproti podmínkám v tehdejší NDR. Došli k závěru, že orlům u nás nechybí vlastně nic, vynecháme-li důslednější německou ochranu přírody. A že tedy ani zde není situace zcela ztracená. Po obecném zákazu používání lovu na výrovce a do želez (začal platit krátce před tím, v roce 1975) i postupném zákazu pokládání otrávených návnad, se snížila rizika pro všechny přítomné dravce.

Vypouštění orlice Hough v roce 1980. Jiří Andreska barví pařát orla metylvioletí pro jednodušší rozeznání od divokých orlů, Claus Fentzloff drží orlici. Snímek rodinný archiv autora

Na straně dobrých myšlenek stojí šťastná náhoda. Když o tři roky později (září 1976) otci nabídli mladé mořské orly k reintrodukci do jižních Čech, po jistém váhání dar přijal. Samozřejmě celou situaci důkladně promýšlel a radil se s kolegy. Správně odhadl, že bude-li postupovat zcela podle všech předpisů, akce se buď neuskuteční vůbec, nebo se vydatně protáhne.Tehdejší atmosféru a úvahy daleko lépe než moje vzpomínky (paměť je nesporně zařízení velmi ošidné) vystihují 40 let staré (a nikdy nepublikované) dopisy, které uschovávám v rodinném archivu.

Dopisy, které přivedly do Čech orla
Zveřejněné dopisy ukazují velmi dobře směr úvah, kterými se před čtyřmi desítkami let myšlenka reintrodukce řídila, i potíže jejích autorů. Orlů bylo postupně vypuštěno devět (všechny daroval Claus Fenzloff). Prvním byl 15. ledna 1978 samec Luw, který se zcela ztratil. V lednu 1980 následovala orlice Hough, Po prvním vypuštění ji chytili lidé, vrátila se k nám do voliéry, podruhé byla vypuštěna v prosinci. Posléze v roce 1984 zahnízdila v páru s taktéž vypuštěným samcem Cossou. V roce 1985 vyvedli první mláďata poblíž rybníka Podsedku. První mláďata orla mořského v Čechách po přibližně sto letech.

Zde se dostáváme k významnému problému, který po celou dobu provází návrat mořských orlů do české a moravské krajiny. Umístění hnízd, pokud byla vůbec nalezena, totiž nálezci dlouhodobě tajili, aby je uchránili před přehnaným zájmem kolegů ornitologů, fotografů, sběratelů vajec, myslivců a nakonec vlastně i milovníků přírody z řad laické veřejnosti. To vše zveřejnění polohy a nakonec i prostou evidenci hnízd účinným způsobem znemožňovalo. Výsledkem byla zcela zmatená situace, kdy se o některých hnízdech vědělo, o některých spíše tušilo a některá dokonce zcela určitě nebyla známa. Pro zajímavost, analogickou reintrodukci orla mořského zažil před krátkým časem Island. Na Islandu byla totiž místní populace zcela vyhubena a formou vysazování na ostrov opět vrácena. Na tuto akci jsou islandští ochranáři a ornitologové právem hrdí.

Šíření ze severu
Šíření z Německa a Polska umožnila ochrana, které se tamní populace těšila po většinu 20. století. Poté, co překonala negativní výkyv, způsobený kumulací DDT (u dravců způsobuje zejména zeslabování skořápek vajec, což snižuje úspěšnost hnízdění), opětovně začala růst a pak i šířit se. K tomu podotkněme, že v Polsku byl zakázán lov dravců na výrovce už v padesátých letech 20. století (což o čtvrtstoletí předběhlo vývoj v Česku). V bývalé NDR zase nebyli lidoví myslivci trvale ozbrojeni (opatření sovětské okupační správy) a zbraně jim byly vydávány jen ke společnému lovu. To vše ochranu dravých ptáků velmi usnadňovalo. Jihobaltská, tedy německá a polská populace se ve 20. století spojila díky důsledné ochraně v obou státech. Nárůst početnosti na obou březích Odry byl posléze obdobný.

Snímek orla mořského ukazuje eleganci, s níž se přes svoji velikost pohybuje.
Snímek Zdeněk Souček, www.fotosoucek.cz

Polská populace zaznamenala pro šíření na jih velmi důležitý vývoj. Z dvaceti hnízdních párů v roce 1900 se postupně dostala na padesát v roce 1950. Po zavedení ochrany v roce 1952 se do roku 1960 postupně zvedla početnost na sto párů. Poté nějaký čas stagnovala, zřejmě kvůli přítomnosti DDT v biotopech, a v roce 1994 se dostala na doložených 223 hnízd. Aktuální stav nesnadno odhadovat, poslední sčítání před deseti lety ale dokumentovalo 767 obsazených hnízd.Ani německá populace to neměla vždy lehké. Na přelomu 19. a 20. století byla prakticky vyhubena. Není divu, lovilo se 400 jedinců ročně. Hnízdní lokality se zachovaly jenom v Pomořanech, Meklenbursku a Braniborsku. Zmíněných 400 úlovků je množství skoro neuvěřitelné, muselo jít z naprosté většiny o zimující jedince z oblasti východního Baltu (tím byli ovšem likvidováni jedinci a páry schopní a ochotní zahnízdit na neobsazeném území.)K návratu docházelo postupně, po propadu spojeného s DDT. Tak přesné údaje jako z Polska sice nejsou k dispozici, nicméně v roce 1990 hnízdilo v již sjednoceném Německu 185 párů a v roce 2008 už 585 párů. Podstatné pro naši populaci je to, že roku 1987 začal orel mořský hnízdit v Sasku. Tím se jižní okraj populace dostal velmi blízko naší hranici.Pravděpodobně první hnízdění na našem území, které navázalo na šíření dolnosaské nebo snad lépe řečeno lužické populace, se odehrálo na Břehyňském rybníce (doložené je od roku 1991). Po něm následovalo Pojizeří, posléze pak oblast Rožďalovicka a Dymokur. (Bylo by samozřejmě skvělé, kdyby případní pamětníci poskytli údaje o letech prvních hnízdění na konkrétních lokalitách.) Náhodně jsem se postupem let dozvěděl například o hnízdění na Padrťských rybnících v Brdech (2001), na Dymokursku (cca 2000+), u vodní nádrže Švihov na Želivce nebo soutoku Labe a Vltavy v Ouporském luhu.Od Želivky, respektive vodní nádrže Švihov, je do regionu Polabí relativně blízko, a tak lze předpokládat, že k propojení šířících se populací došlo právě v této zóně mezi středním Labem a Sázavou. Nevím samozřejmě, kolik obsazených hnízd ukáže chystaný atlas hnízdního rozšíření. Prostým odhadem a součtem toho mála, co vím určitě, dospívám v roce 2017 k číslu 100 nebo dokonce 150 hnízd na našem území.I když z výše uvedených důvodů neznáme přesná čísla, pro současný stav je podstatné: Orel mořský se na naše území vrátil, jeho místní populace je početná a tvoří součást rostoucí evropské populace.

Letící mladý orel mořský s dobře viditelnou siluetou a klínovitým zakončením ocasu.
Snímek Luboš Vaněk

Předpoklad, který se stal základem reintrodukce, se naprosto potvrdil. Tedy že jediné, co orel mořský v našich podmínkách potřeboval navíc, ke krajině bohaté rybníky a lesy, byla důsledná ochrana, napomáhající přežití jedincům reintrodukovaným i zcela divokým. Škody, které přítomnost orla mořského přináší, jsou nulové anebo minimální, v každém případě snadno únosné. Podobně jako jiní mrchožrouti se místní i migrující orli vícekrát stali obětí karbofuranového trávení (karbofuran je v ČR od roku 2008 zakázaný pesticid. Jeho utajené zásoby jsou však dlouhodobě zneužívány k trávení šelem, dravých a kadaverivorních ptáků). Tento odporný delikt proti přírodě a životu obecně je zřejmě primárně cílen na jiné živočichy, zejména straky a vrány. V průběhu let došlo také k ojedinělým zástřelům. Podotkněme, že žádný z viníků nebyl nikdy vyhledán ani potrestán.

Středoevropská populace se však zdá být aktuálně dostatečně silná na to, aby tyto excesy přežila a nahradila.

Literatura
Andreska, J., Andresková, E.: Tisíc let myslivosti. Tina Vimperk, 1993.
Baťa, L.: Dosavadní výsledky zoologického výzkumu jižních Čech. Vlastivědná společnost jihočeská. České Budějovice, 1933.
Hudec K. ed.: Ptáci ČSSR 3, Academia, Praha, 1983.
Hanzák J., Bouchner M., Hudec K.: Světem zvířat II. díl, Ptáci 2. SNDK, Praha, 1963
Kloubec B., Hora J., Šťastný K. eds.: Ptáci jižních Čech. Jihočeský kraj, České Budějovice, 2015.
Šír, V.: Ptactvo české, M. Knapp, Praha, 1890.

O autorovi
Jan Andreska
Ing. Jan Andreska, Ph.D., (*1963) vystudoval Lesnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně (nyní Mendelova univerzita). Působí jako odborný asistent na Pedagogické fakultě UK v Praze. Zabývá se dějinami lesnictví a myslivosti a zároveň dějinami konfliktů mezi člověkem a přírodou.