Za Jardou a chaluhou na Rozkoš

V týdnu mi volá Jarda, na Rozkoši zahlédli chaluhu pomořanskou a už se tam zdržuje pár dní. Dokonce jich v úterý bylo 5. V práci finišuju na další veletrh, tentokrát do Francie, ale stejně mám i zbytek týdne nabitý schůzkami, které nechci odvolávat. Kleju jako pohan, ale i přes tato jadrná slova na Rozkoš můžu nejdříve o víkendu. Domlouváme se s Jardou, že to ještě v sobotu obhlédne a zavolá. Pokud tam chaluha bude, vyrážím! Sobotu trávíme na druhé chalupě likvidováním letošní, nemalé úrody jablek. Věci mám v autě pro jistotu sbalené, tak můžu vyrazit kdykoliv přímo z chalupy. V poledne přichází vytoužený telefon. Jak manželka slyší, že mluvím s Jardou a on mě informuje, že chaluha je stále na místě, automaticky mi jde dělat kávu do termosky na cestu.
Vyrážím a přemýšlím, jestli nejsem cvok. Čeká mě cesta 275 kilometrů za „nějakým“ ptákem! A stejný počet kilometrů zpět. A výsledek – nejistý! Rodina to už bohudík bere bez zbytečných komentářů a připomínek. Musím ale říci, že miluju tyhle dlouhé cesty napříč republikou. Dnes je fajn, že k dálnici to mám od chalupy rodičů asi 60 kilásků, pak najedu na dálnici u Plzně a jedu až před Hradec. Nohu z plynu dávám jen na pražském okruhu. V přehrávači nová knížka – Všude kolem černý les a po ruce káva, tak cesta ubíhá velice příjemně s mluveným slovem a vynikající kávou. Za necelé tři hodinky jsem pomalu u cíle a mířím k Jardovi na chatu, odkud brzo ráno vyrážíme.
Počasí je zatím neurčité, ale nehne se ani lístek. Mlha visí vysoko, aby nebránila ve výhledu, jen by mohlo být tepleji. Pršet ani nemá, tak věříme, že nám počasí zachová přízeň po celý den. Jedno auto necháváme před hospodou pod dohledem a jedeme Jardovým fordem, který jak za chvíli uvidím, projede všude tam, kde bych já se svým podvozkem už zůstal viset. Míjíme neslavné parkoviště u Šereče. Ano pane Šafránku, došlo tu k dalším vyloupeným vozidlům od mého varování. Realita, nikoli taktika. Bohužel.
Vyrážíme pěšmo se stojany na ramenou, dalekohledy na krku a brašny s aparáty na bocích na Východní poloostrov hledat chaluhu. Na ptačí druhy je to letos hodně slabé všude. Ani tady to není vyjímkou. Volavky bílé a popelavé, kormoráni velcí, hlasový projev nám prozrazuje kulíka písečného. Na bahňáky poměrně pozdě, na husy a severské druhy poměrně brzo. Prohledáváme místo, kde se chaluha zdržovala, ale marně. Pobřeží před námi je obložené racky, první adrenalin se dostavuje. Na stříbrné hladině jsou kachny divoké, lysky černé, labutě velké, Jarda najde hvízdáka euroasijského. Ještě se rozhlížíme po husici rezavé, která tu už také pár týdnů našla domov. Na vzdálené písečné kose sedí sokol stěhovavý a bude tam sedět pomalu celý den, jak jsme odpoledne zjistili. Vracíme se k autu a přesouváme se na místo se zvláštním jménem Spyta. Uděláme pár zastávek na polích, vrány, špačkové, straky a sojky. Na jedné ze zastávek se nám poštěstí spatřit motáka pilicha. Dostáváme se do vesničky na náves. Necháváme zde auto a pěšky jdeme asi půl kilometru ke splavu. Nad hlavou nám letí dvě husy velké, které Jarda avízuje s dostatečným předstihem díky jejich hlasitému projevu, já je zaslechnu, až když je mám nad hlavou. Stav vody je po celé nádrži poměrně nízký a tak kameny pod splavem vyčnívají a dají se s trochou opatrnosti přejít. Uděláme malou zastávku na pozorování kulíka písečného, který se pohybuje na hranici vody a pobřeží. Přes splav se dostáváme bez potíží a pomalu obcházíme poloostrov. Odměnou je stále sedící sokol stěhovavý, který se od rána nehnul z místa. Jarda stále slyší někde před námi kulíky písečné, ale nikde nic nevidíme. Až nám trojce kulíku vylétne u nohou a s křikem se pouští nad vodní hladinu a mizi z dohledu. Mezi kameny byli prakticky neviditelní. Prohlížíme vyčnívající ostrůvek. Rackové bělohlaví a jeden menší a poměrně tmavý nás zaujme. Jarda ho určí jako racka žlutonohého. Ještě je tam jeden racek bouřní. Racky chechtavé nepočítáme. Rackové se zvednou a na ostrůvku zůstávají jen volavky popelavé, bílé a kormoráni. S počasím je to zatím stále stejné, jen od vody je větší zima, ale nefouká vítr. Opět pečlivě zkoumáme hladinu, dnes už po několikáté. Po chvíli hlásím potáplici severní. Je hodně daleko a tak se o fotografii ani nesnažíme. Ani po celou cestu jsme se k ní nepřiblížili. Vystoupáme na děličku a netradičně začínáme z druhého konce. Nedaleko od nás vylétne strnad rákosní a zapadne kdesi v bylinách na děličce. Tu zkoumáme dlouho a důsledně, ale jak na sněhule, tak na konopky žlutozobé je ještě dost času. U stavidla se obracíme a vracíme se. V rákosí dovádí hejno vrabců polních, slyšet jsou vrabci na desítky metrů.

rozkos
V autě koukáme na hodinky, je 11, takže volba oběda je na místě. Naše oblíbená restaurace ve Skalici má v neděli zavřeno, tak pokračujeme o vesničku dál. Škoda, miluju zdejší řízek jako kráva, jak je uvedený v jídelním lístku. Bereme za vděk azylem ve Zlíči a výborná svíčková a moje droga - káva nás opět nabíjí chutí hledat chaluhu. Vracíme se k Rozkoši a opět parkujeme na bezpečném místě, kde můžeme auto s klidem nechat. Přes pole, kde sledujeme lovící káně lesní a krahujce obecného opět dorážíme na břeh Východního poloostrova. Každé místo tu má svoje jméno, které mi Jarda říká, ale v hlavě zůstal jen ten Východní poloostrov. Stavíme stativáky a pro – hlí – ží – me hladinu, ale chaluha nikde. U břehů jsou desítky kachen divokých, čírky obecné, u kterých najdeme i trio hoholů severních, ale ani chaluha a ani bahňáci. Jardovi zvoní telefon. Kamarád mu sděluje, kde jsou bahňáci. Kouká na nás z břehu zátoky, ukrytý v houští. Hlásí 30 kulíků bledých a nějaké „alpiny“. Stáčíme přirozeně řeč na chaluhu. Říká, že dnes přes hodinu a půl spala v zátoce u kostela. Rozhlídnu se a kostel je přímo proti nám. To je ale klika!! Skláníme se k monokulárům. Po chvíli najdeme na hladině „cosi černého“. S trochou dobré vůle by to mohla být spící chaluha. Sleduju předmět pár minut a ani se nehne. Ve skupinkách kachen se projevuje panika, ale nad nimi prolétá pouze orlovec. Lovící orlovec říční zaujme na pár minut naší pozornost. S jeho odletem se vracíme k pátrání na hladině. Černé cosi je pryč! Zmizlo! Tak to asi opravdu byla chaluha, říká Jarda. Jsem ale strašně zklamaný, takhle jsem si setkání s novým druhem nepředstavoval! A pak, nevím na sto %, že to byla ona! Když je „cosi“ pryč, někdo to zase ale musí být! A bylo!! A byla to chaluha pomořanská, houpala se na vlnkách a prohlížíme si jí v našich monokulárech. Paráda!! Mise splněna!
Otáčíme se a zamíříme k místu, kde se mají nacházet jespáci a kulíci. Nejprve vidíme pár desítek čejek chocholatých na břehu. Zanedlouho najdeme i kulíky bledé a počítáme…27-28-29-30. Třicet kulíků bledých na jednom místě. Počítáme je ještě jednou se stejným výsledkem. Okolo nich pilně pobíhá 40 jespáků obecných. Pískáme konec, čeká mě cesta pomalu tři hodiny dlouhá, ale nevadí mi to. Dopíjím kávu z termosky a stavím na první benzínce u dálnice pro kávu do zásoby. Cesta byla hodně příjemná a ani nejsem po třech hodinách jízdy unavený a tak dělám zastávku na domácím Výsováku. Je po honu, takže zbytky kačen se drží daleko od břehů. Jinak tu není nic. Domů se mi nechce, rodina přijede z chalupy později, jet za nimi se už nevyplatí časově a tak přejíždím odbočku k domovu a mířím na letiště v Tchořovicích. Včera byla tady velká burza, tak to bude dneska pusto. Na polích jen káně lesní a poštolky, už z dálky svítí bahna rybníka s malými loužičkami. Byl tu výlov a tak je rybník vypuštěný. Prohlížím si, co tu zbylo s ptactva, asi 30 čejek chocholatých, na poli jsem viděl dalších 18 a na zbylé louži jespák obecný. Přijíždí auto a v něm Petr Pavlík, sdělíme si informace a rozjíždíme se k domovu. Je neděle a zítra se zapojujeme oba do pracovního procesu. Chodím do práce rád, komu se poštěstí, aby mohl dělat to, co ho opravdu baví, i když někdy je toho nad hlavu.

Log In

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?