Opět na Rozkoši

Víkend se státním svátkem trávím v podhůří Krkonoš, takže otázka kam v sobotu je poměrně jednoduchá. Rozlehlá plocha vodní nádrže Rozkoš neláká jen vodní ptactvo, ale i birdwatchery, jak se později ukáže.
Vyrážíme s Láďou v půl sedmé, čeká nás sice jen 70km dlouhá cesta, ale po uzoučkých, klikatých silničkách, které ještě navíc protínají spoustu vesniček a městeček to bude trvat časově déle, než jízda po státovkách. Máme sraz s Jardou na osmou hodinu, tak to snad stihneme. Samotná cesta byla víc než příjemná a tak ještě v České Skalici si mohu dovolit první ranní kávičku na benzince a i přesto včas přijíždíme na místo srazu s několika minutovým předstihem. Jardu jsem se viděl před 14ti dny, přesto člověk tyhle lidičky vidí rád pokaždé. I tady nastává vřelé přivítání. S Jardou přijel i Michal Staněk, takže vyrážíme ve čtyřech. Dnešní cíl jsou turpani černí. Láďa se zmiňuje o tom, že se snad včera na děličce ukázala už sněhule severní a tato informace maličko změní naše plány. Místo na Východní poloostrov za turpany vyrážíme na děličku poohlédnout se po sněhuli. Auta necháváme pod dohledem rybářů a okolo plůtku zahrádek proklouzneme po uzoučké cestičce, která nás zanedlouho dovede hustým porostem a keři k pobřeží vodní nádrže.
Počasí je víc než dobré. Celý týden se v Plzni každé ráno ohlásilo deštíkem, tak jsem měl obavu, aby tohle pravidlo neplatilo i tady. Pohled na oblohu ale tady na Rozkoši sliboval jeden z těch krásných podzimních dnů. Na březích okolo celé Rozkoše seděli roztroušení rybáři. Někteří teprve rozbalovali svojí nářadíčko, jiní už měli nahozeno a s upřeným pohledem sledovali svoje splávky a pruty. Nefoukal žádný vítr a na hladině tradiční obrázek. Potápky roháči, labutě a kachny divoké. Z volavek jsme neviděli a vlastně po celý den neviděli volavku bílou, pouze pár desítek volavek popelavých. Z keříků na nás „zanadává“ budníček menší a mezi stromy proletí strakapoud velký, Michal hlásí brhlíka lesního. Na stromech jsou pěnkavy a hýl obecný. Po oblázkové pláži, pomalu přecházíme k děličce. Už z dálky vidíme postavu, která nese stativ. Další birdwatcher vyrazil do terénu, následován mužem s malým psíkem. Potěš koště, říkám si, psík, který lítá sem tam vyplaší všechno živé na hrázi. Zrychlujeme krok. „Náš“ birder se zastavuje na hrázi a sleduje obě strany děličky. Na jednom místě zůstává déle, možná i proto, abychom se setkali. U něj zůstává i pán se psem, kterého uvazuje. Z birdera se vyklube Jakub Macháň a naše další kroky jsou už společné. Naše partička se tím rozrostla o dalšího člena. Pán se psem odchází a uznale poděkujeme, když se obrací zpět, aby nám neplašil možné ptáky na děličce před námi. Důvod zastavení Jakuba byl ve zkoumání potápky. Černokrká nebo žlutorohá?? Potápka je daleko na jistě a přesnější určení. Později jsme jí určili jako potápku žlutorohou. V jejím okolí jsou ještě čtyři kopřivky a lžičáci pestří – samec a čtyři samice. Umí si to hoch zařídit!! Umí!!! Otáčím stativák z hladiny na děličku a pomalu prohlížím cestu před námi. A je tam!!! Letošní první sněhule severní, pár desítek metrů před námi. Prohlížíme si nádherného ptáka a pokusíme se přiblížit. Jde o mladého ptáka, který nás nechá přijít na dva metry. Fotografujeme jako zběsilí. V dálce na děličce od splavu se ukáže další postava. Pohled do dalekohledů napoví, že jde o zde velice populárního a mezi birdery velmi oblíbeného pana ES. Ani když chceme pokračovat v cestě, sněhule neuznává za vhodné odlétnout, ale jen poskočí na kameny na kraji děličky a my jí v oblouku obcházíme. Před námi na cípu břehu je skupinka kulíků bledých, napočítáme jich 29 a stejný počet jespáků obecných. Pomalu se stahujeme ke splavu. Vyplašíme strnada rákosního, z rákosí se ozývají vrabčí hlasy. Zastavujeme se na prozkoumání dvou velkých racků, z kterých se vyklubou rackové bouřní, kteří nemají právě „předpisový“ šat a proto na chvíli kluky zmátli. Jsou ve společnosti dalších dvou racků středomořských a několika bělohlavých. Racky chechtavé opět nepočítáme. Je až neuvěřitelné, kolik kormoránů se dokázalo namačkat na uzoučký, několikametrový ostrůvek. A to si někteří dopřávají přepichu rozevřených křídel na úkor těch druhých. Malé hejno 9 hus běločelých je nedaleko kormoránů. Ve vzdálené zátoce řešíme další potápku, ale opět vzdálenost je veliká. Její vzhled a velikost však vylučuje potápku roháče. Nezbývá, než se rozhodnou – vrátit se pro auto a celou nádrž objet, nebo se na chvíli změnit v „ kamzíky“ a přejít po nahromaděných, viklajících se kamenech asi 20ti metrový úsek. Hlavně pro moje nohy se stativákem na ramenou je to luxusní relax plný adrenalinu. Každý krok si člověk musí rozmyslet a taky kam došlápne, jelikož ohromné kameny jsou naskládány hala-bala a jsou mezi nimi průrvy a často nekončí relativně rovnou plochou, ale hezky ostrou hranou. K tomu povrch z blátíčka a iluze „rajské“ cesty je naprosto reálná. Mezi kameny protéká voda. Přechod jsme zvládli bez ztráty člověka nebo výbavy a tak můžeme pokračovat k potápce. Dostáváme se k místu, kde to máme k potápce nejblíže. Propátráváme skupinky kachen. Další lžičáci pestří, pár ostralek štíhlých a potápka. Všichni jednohlasně určují potápku jako žlutorohou. Projedeme zbytek hladiny, ale žádná zajímavost se už nekoná. Jen z levé strany se ozývá klas krkavce velkého a za chvíli se opravdu dva ukáží. Nastupujeme cestu zpátky a opět přes oblíbený splav. U splavu na vrbách se prohání několik mlynaříků dlouhoocasých. I tentokrát je vše ok, ale jak se zvedne hladina, tahle cesta už bude uzavřená, voda zalije kameny úplně. Dnes ještě trčí do metrové výšky.
Opět se zastavujeme u bahňáků a počítáme rátáme. Počty souhlasí z předchozího sčítání, žádný se nezaběhl! Se zájmem sleduju letící volavku s rybou v zobáku, na kterou útočí racek ve snaze ukrást její kořist. Krouží oba nedaleko od nás a na scénu upozorňuju kluky. Volavka s rackem v kruzích usedají na mělčinu a volavce přilétne na pomoc další volavka. Racek je zahnán a volavce trčí ryba ze zobáku. Záklon hlavy, pohození zobákem a ryba je minulostí. Ráno možná netušila, že se stane dnešním hlavním chodem volavky. Koukáme na hodinky, blíží se jedenáctá, než dojdeme k autům, bude čas na oběd. Láďa upozorňuje na letící sněhuli, které letí nad našimi hlavami a míří si to pryč. O to větší překvapení je, když jí asi za deset minut najdeme opět na cestě před námi. Opsala oblouk a nepozorována se vrátila na cestu děličky. S Jardou si myjeme boty u schůdku přepadu, mazlavé bahýnko jde špatně dolů. Pokračujeme v cestě a před námi se zvedne jespák bojový, zamíří nad hladinu pár metrů od nás a míří od nás. Sledujeme ho dalekohledy, jak se v dálce otáčí a opět podle děličky nás mine a zapadne mezi kameny děličky daleko od nás. Pokoušíme se „zafixovat“ místo kde usedl. Vyruší nás však křik husí. Hejno husí polních táhne v klasické formaci. Několik opozdilců se pokouší hejno dohnat. To zakrouží nad děličkou a jde na přistání v polích někde za Rozkoší. Pokračujeme v cestě k autům, až nás opět překvapí jespák bojovný. Pod zážitkem z hus jsme na něj na chvíli zapomněli. Tentokrát nám mizí za našimi zády. Jarda říká, že ho zde vidí poměrně pravidelně.
Na děličce se ukáže další postava. Modré kalhoty a široké bílé pruhy na stranách – Gedeon se stativákem. Než k nám dojde, najdeme nedaleko rybářů potápku žlutorohou, která se houpe na vlnách nedaleko od břehů. To by mohla být dobrá dokumentace. Zrychlíme krok, s Gedeonem prohodíme pár slov a míříme k potápce. Jakub se s Gedeonem viděl včera, tak se ani nezastavuje a míří přímo k potápce. Ta už zase odjela d břehu o pár metru. Zdrží nás další hejno hus nad námi. Má 35 hlav husí polních a jednu běločelku, která je vede. Jakub zatím sleduje potápku žlutorohou, už je dost daleko od nás, ale pokouším se o pár fotografií. Otáčím se po ostatních a koukám, že Gedeon šel s námi. Ukazuje nám chaluhu, za kterou byl ráno v Polsku a vrací se Přes Rozkoš. Posledních pár slov a loučíme se jak s Gedeonem a Jakubem. Jedeme na oběd do oblíbené hospůdky Na bojišti. Přes cestu nám přelítne bažant, vida toho dneska nemáme.
Po obědě se vracíme k původnímu plánu, najít turpany černé. Nastoupíme k Jardovi do auta a přesouváme se k Východnímu poloostrovu. Když vystoupíme z auta, přejedeme dalekohledy obrovskou hromadu hnoje na horizontu, kde sedí dravec. Poštolka obecná a nad hnoje přeletuje hejnko 9ti skřivanů polních. Přecházíme louku a přejdeme opět na oblázkovou pláž. Z jara, až se bude nádrž plnit, bude zase všechno pod vodou. Pozoruju kameny obalené slávkami. Prohlížíme zátoku u kostela, čírky obecné a víc jak stovka kormoránů. Na zadním břehu 30 čejek chocholatých. Strašně fouká vítr, přitahuju si kapuci od bundy. Slzí nám oči d větru. Pomalu postupujeme k nejvzdálenějšímu bodu poloostrova, odkud bude přehled po celé hladině. Na jedné kose sedí deset hvízdáků euroasijských společně s kachnami divokými a kousek od nich racek prožívá svůj dnešní, lehce opožděný oběd. Jsem slušně vychovaný a tak ho fotografuji v dostatečné vzdálenosti, aby nemusel použít křídla. Nedaleko ještě přeletují z místa na místo neposedné šedivky. Jarda na mně mává, našel mezi tím turpany. Ale opět jsou stráááášně daleko. S lítostí je sledujeme, jak se skupina 4 turpanů potápí pod dohledem kormoránů daleko od nás. Pak do ptactva jako když střelí a jak kachny tak turpani vzlétávají z hladiny a letí. Turpani bohudík k nám, sledujeme čtyři střely, jak míří přímo k nám, aby se nám vyhnuly ladným obloukem, a usedají asi 100m od nás do klidné hladiny. Jako když člověk mávne kouzelným proutkem vítr se z čista jasna utiší. Přibližujeme se k turpanům. Znenadání se zvedají a mizí za našimi zády.
Michal něco zkoumá na břehu a oznamuje nám mrtvého jespáka obecného. Koukáme na hodinky. Je půl třetí a osobně toho mám dost. Nohy dostaly zabrat, večer to bude zase na tralgit, ale určitě to stálo dneska za to. Takže končíme, nás s Láďou čeká cesta domů a Jarda jede na chalupu. Vracíme se k autu. Nad polem letí káně lesni. Dneska to bylo na dravčáky (jak říká Vláďa) to bylo slabé.

Log In

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?