Kamarád mi dává echo, že nedaleko rodné vísky je už pár dní slyšet bukač velký. Na Moravě mi utekl, tak si ho nemůžu nechat ujít pár kroků od domova. Na bukače je nejlepší vyrazit večer, takže z práce jedu posekat v rámci svých možností trávu. Konečně, šlapat plyn na traktůrku není zas tak velký „záhul“. Na chalupě mě čeká šok, ptačí strom, starý jilm, který už víc jak 70 let značil hranice pozemku chalupy je poražený. Nedaleko obec vykácela 4 staré vrby z druhé strany chalupy, teď jilm. Prý ohrožoval kolemjdoucí... Strom pomalu začal ztrácet listí zhruba před 15ti roky a pomalu usychat. Jak ubývalo listí, stával se úžasnou výkladní výlohou pro ptactvo, které jsem mohl pozorovat přímo z kuchyně a v parném létě i z bazénu. Každý ptáček, který se zastavil ve větvích, byl vidět široko daleko. Jednou jsem zde napočítal 12 druhů!! A teď můj „ptačí strom“, jak mu říkám, leží poražen. Nikdo neřeší, že cesta, která vede přes náš pozemek za naší chalupou, je „nelegální“ a lidé ji vyšlapali, když si zkracovali cestu do vsi. No... přišel jsem o nádherné místo na pozorování, strom byl kouzelný, i když už dávno nedával stín.
Ve špatné náladě se po 19. hodině stavuju doma, beru si birdovské věci, sedám opět do auta a mířím na Strakonice. Po necelé hodince parkuju u rybníka, nazouvám si holínky, beru náramek proti komárům a jiné štípající havěti a vyrážím přes louku k rákosí a vodní hladině. Pomalu se šeří, volavka popelavá nehnutě stojí na kopečku bahna, který vystupuje z vody a číhá na rybky jako socha. Nad hlavou proletí 3 husy velké s patřičným rámusem. Chtěl bych napsat něco o romantickém podvečeru v tichém soumraku, ale nemůžu. V rákosí je řev jak v džungli. Rákosníci se předhánějí, někde v hloubi rákosí se ozývají lysky černé, pod smrčkem u vody fakt řve cvrčilka zelená, na smrku budníček menší, z lesa za loukou je slyšet doupňák. O bzukotu vzteklého hmyzu ani nemluvím. Stojím po kotníky v mokrých travinách a rákosí. Krátce po osmé se ozývá hluboký „mlhový roh“ – bukač je tady. Ozývá se zhruba v pětiminutových intervalech na druhé straně rybníka v zátočině. V příšeří rákosí a padající tmy jsou všechny zvuky strašidelné. Na kopci asi 200m ode mne zastavilo auto. Že by další birder? Vycházím z rákosí na louku a auto se rozjede ke mně. Myslivec. Viděl mojí oktávku, tak nevěděl, jestli nepytlačím ryby nebo nekradu nasazené kachny. Dáváme se do řeči, když vidí dalekohled a fotoaparát změní tón řeči a hezky si popovídáme. Za chvíli odjíždí a já se vracím do rákosí. Bukač už se ozývá nedaleko mne. Musel přeletět zátoku, asi hledá hlas, který jsem mu útržkovitě chvíli pouštěl. Odhaduju, že je do 10ti metrů přede mnou, zahlédnout se mi ho však nepodařilo.
V devěte vracím k autu a celou cestu je slyšet bukače, jak „troubí“. Zvedlo mi to náladu po dnešním odpoledni. Cesta zpátky vede okolo tchořovického letiště, kam nejde nezajet, když jedu okolo. Už je hodně šero. Stavím na hrázi, vody je ještě méně, jsem překvapen množství kachen, které se slétly na noc, do dálky svíti husice liščí a lžičák pestrý, celkem odhaduju na 100ku kachen. Stejný počet je zhruba racků, přes den jsem jich tu tolik nikdy neviděl. Z bahňáků se dají určit dvě čejky, které mi proletí nad hlavou. Startuju a vracím se domů. V uších zní bukač. Bukač velký je 210. letošním druhem.
