Rychle blížící se víkend s enormně špatnou předpovědí je tu. Naše „rosničky“ se tentokrát bohužel trefily do předpovědi a v pátek ráno, kdy vyjiždíme směrem Krušné hory, leje jako z konve. Cestou se obloha trhá a v autě jásáme, ale zbytečně. Ostrov, konečná naší cesty je zahalen olověnými mraky a hustý déšť nám jasně říká, že hned tak nepřestane. Hodiny pomalu ukrajují vzácný čas a my nečinně sedíme a koukáme s obavami k obloze.
Přišel čas na oběd a po obědě přestává pršet, jásáme a vyrážíme. Jásot nám vydrží chvilku, než zase začnou kapky rytmicky bubnovat do předního skla auta. Ale!! Jsme na cestě, tak uvidíme. Plánujeme první zastávku, kde budeme hledat lejska malého. Za třicet minut parkujeme u Stráže nad Ohří. Krápe, ale přesto vyrážíme ven z auta s deštníky. Dalekohledy, fotoaparáty zajišťujeme proti vlhku a karavana se vydává pomalu do kopců. Cesta je promoklá a bahnitá, dávám pozor na moje nohy. Děláme malé zastávky, kdy se pokoušíme hlasem přivábit lejska malého. Zatím marně. Prší nám hned 2x jednou z oblohy a jednou se stromů. Na jedné ze zastávek máme pocit, že jsme zaslechli lejska, ale doba byla příliš krátká na přesné určení. Přicházíme k vrcholu a pouštíme hlas. Těžké listy stromů, na které padají kapky deště, nám ztěžují situaci. Hýbou se a my nevíme co je pohyb od deště a co je pohyb zvědavého ptáka. Velká kapka mi dopadla za krk a já si po sté říkám, jak „debilního“ koně mám, ale vím, že příště vyrazím zas. Mihnutí šedého tělíčka mezi listy. Pták odlétá to hlubiny lesy, aby se asi po minutě vrátil. Už není pochyb lejsek malý. Ač jsme vypli nahrávku, obletuje nás a dosedá asi 10m od nás. Nádherný zážitek. Nastupujeme cestu zpět a lejsek „jde“ kousek cesty s námi, rozezpíval se na celé kolo. Jako by věděl, že byl objeven a už je zbytečné být tiše. Zmoklým lesem a bahnitou cestou se vracíme k autu. Pro husté koruny starých buků nevíme, zda už jen prší ze stromů, anebo prší stále. To zjišťujeme až u auta, že stále krápe, ale nálada je výborná- První zásek!
lejsek malý si dlouho hrál na schovávanou
Míříme k vrcholkům Krušných hor – na Boží Dar. Jedeme zapomenutou horskou silničkou, která se vine mezi horskými stráněmi. Děláme občasné zastávky a pokoušíme se přivábit chřástala polního, ale marně. Malá zastávka na Meluzíně, vrcholek je zahalený mlhou a vysoká tráva je mokrá, déšť však střídá další nepřítel – mlha. Zastávka je krátká, přišli jsme jen pozdravit kamaráda ořešníka kropenatého, který se slušně ihned ozývá nad našimi hlavami, aby zase s vřískotem, který je slyšet daleko, zmizel mezi smrky.
Přejíždíme horizont a pomalu sjíždíme do Božího daru. Není vůbec vidět, všude se válí těžká, mokrá a hustá mlha. Hlavou mi letí opět slova z Večerníčka... za mlhou hustou tak, že by se dala krájet a možná ještě kousek dál…..Tak mi to připadá, že by se z ní daly krájet kostky. Je libo kostku mlhy prosím, nebo dvě? Zabalíme? Zkoušíme opět chřástala, ale asi si lebedí v teple na kanapi, co by chodil v tohle počasí kvůli nějakým birdwatcherům ven, já bych jim taky řekl, ať si trhnou nohou. Sjíždíme do Božího Daru, proti jedoucí auta registrujeme, až když se míjíme, reflektory prohrávají boj s mlhou. Parkujeme u benzínové pumpy a dávám si horkou kávu. Mlha se maličko, tady v údolí zvedla, ale stejně vše pokrývá mlhový filtr. Slyšíme hýla rudého, určujeme směr a vyrážíme. Na smrku u nádrže poskakují mladé vrány, které slyšíme, než vidíme. Na vrcholku smrku sedí náš hýl rudý. Pomalu jdeme k němu. V duchu si říkám, to bude foto, černý flek v krupicové kaši. Ve finále nedošlo ani k tomu, jelikož nám hýla vyplašila vrána, která ho vyhnala z pozorovatelny, aby se rozhlídla, než přinese mladým potravu.
za mlhou hustou tak, že by se dala krájet sedí vrána
Jdeme podél říčky do městečka. Jsme o pár metrů níže a mlha je pryč! Nestačíme pomalu ani registrovat ptactvo na vrcholcích stromečků a stromů. Pravda, lidé po nás pokukují, jak se táhneme městem vyzbrojení aparáty a dalekohledy a naše garderoba také nese znaky předešlé blátivé cesty, ale zážitky nám to nekazí. Tužka jenom poletuje na čistém papíře – zvonohlík zahradní, konopka obecná, čečetka obecná, konipas horský, pěnkava, kvíčala, střízlík, linduška luční…
konopka obecná
Procházíme celým Božím darem a míříme k loukám s tetřívky. Na „Avif“ někdo píše ten den, že na lukách je nízká travička viděl díky tomu 5 tetřívků, nevím, kde byl, ale tady je až k lesu tráva po kolena. Přibývají další ptačí druhy, budníček menší a větší, kroužící poštolka, strnad obecný, bramborníček černohlavý a hnědý. Sestupujeme mezi rozestavěnými domy a stavebními parcelami k dřevěné stezce nad rašeliništěm. Ozývá se opět hýl rudý, jen se nějak nemůžeme domluvit na směru, z kterého ho slyšíme. Mraky se proderou první dnešní sluneční paprsky a hned je na světě o něco lépe. Na špičce smrku sedí majestátně káně a sleduje co se děje pod ní. Z křoví švitoří pěnice hnědokřídlá a pokřovní. Přeletují špačkové a zvonek.
Vstupujeme na dřevěný chodník a k tomu nám z vršku zpívá linduška lesní, aby nám následně předvedla stoupající let v závěru s netopýřím pádem.
linduška lesní si prozpěvuje svoje šlágry
Užíváme se. Dostáváme se do rašelinišť, znám to tu, ale stejně si opět čtu informační cedulky o historii místa, koukám na druhy trav, na které mě upozorňují cedulky vedle nich. Ozývá se jazzmenka červenka obecná, pěvuška modrá, čížek lesní. Linduška luční si sedá nedaleko nás na přírodní vlnu, na keři asi 20m od nás si buduje zásobárnu ťuhýk obecný.
pro změnu linduška luční
Vystupujeme z nízkých borovic a vracíme se k autu. Zvábí nás ale volání hýla rudého a tak se opět v pravém úhlu od našeho směru vracíme mezi domky s heslem buď hýl, nebo my. Po delší námaze, kdy se nám ukázal i hýl obecný jsme to ve finále byli my, kdo vyhrál hru na slepou bábu, a mladého hýla rudého v zeleném jsme vyfotografovali.
mladý hýl rudý zpívá o sto šest
Podél potoka se vracíme k našemu autu, kde ještě vyrušíme konopky. Závěr patří mladým vránám, které poskakují na vrcholku stromu a dožadují se pozornosti rodičů. Končíme, nasedáme do auta a vyrážíme do penzionu, kde máme ubytování. Ten předčil naše očekávání. Malý, ale krásný penzion se už ve vstupní hale pyšní mnoha ocenění ve své oblasti. Čeká nás krásný pokojík, dýchající borovicovým dřevem z obložení. Topí se a tak v koupelně pouštím topení na plný výkon a dávám si dosušit boty a oblečení. Fantastická večeře v podobě „tataráku“ a švestkového piva je tečkou za úžasným dnem. V devět padám do postele a ještě kontroluju počasí na zítřek. Nic moc, ale oni stejně zase kecají si říkám a už padám do krásného spánku.
Vláďa dokumentuje mladé vrány
