Tak po týdnu na Moravě jsme zase v Čechách v Semilech, které se rozkládají na obou březích řeky Jizery a Olešky. Z Moravy jsme zamířili do mého rodného městečka v podhůří Krkonoš. Cesta z Moravy byla příjemná, udělali jsme si krásnou okliku do Přerova, kde jsem si v Meoptě zakoupil dva náhradní popruhy na dalekohled, a stavili jsme se na záhlinických rybnících, kde jsme jen překvapili bukáčka malého, jinak klasické druhy, rybáci, rackové, lysky, roháči, rákosníci…
Už po cestě jsme se domluvili s průvodcem na Krkonoše nejpovolanějším – s Láďou Jassem, že v sobotu vyrazíme – Run To The Hill jak zpívají moji oblíbení Iron Maiden. A tak ráno vyrážím na Proseč, abych vyzvedl Láďu, a v Semilech nabereme manželku a vyrážíme směrem na Jilemnici a v Hrabačově uhýbáme na Mísečky, kde asi za hodinu parkujeme. Sledujeme počasí, je něco před devátou hodinou a na vrcholcích hor se válí mlha, ale zdá se, že mizí! Hned na parkovišti bodujeme! Kosi horští, kvíčaly, z vršku stromu se ozývá křivka obecná a slyšíme hýla. Vzhledem k tomu, že máme čas, než nám pojede kyvadlový autobus vyrážíme se ho hledat a našli rádcové … našli!! Hýl rudý jak vymalovaný! Stavíme se na parkoviště, kde už nám manželka blokuje místo a čekáme na kyvadlovku. Obhlížím skupinu lidí, co tu stojí a vím, že do autobusu se všichni nemáme nárok vejít. Moje sympatie má pán v tílku a kraťasech, když my všichni vytahujeme bundy, asi patří k otužilcům. V autobuse to vypadalo jako v plechovce se sardinkami a to ještě pár lidí muselo po svých a pár jich čeká na další spoj. Nás však bus odváží na Zlaté návrší, kde vystupujeme u Hanče a Vrbaty. Počasí nic moc, všude mlha, ale když je víra, i počasí ustoupí, jako v našem případě. Domlouváme trasu – zadem k pramenům Labe, po polském pomezí na Sněžné jámy a odsud na Labskou boudu a zpět na Návrší. Bratru nějakých 8kilásků.
Vycházíme do mlhy, která se asi po půlhodině rozptyluje a začíná svítit sluníčko. Registrujeme další druhy, pěvuška modrá, přelet dvou čečetek tmavých, konopky obecné, první lindušky luční. U pramenů Labe nás už čeká krásné počasí a konipas horský. Kousek nad pramenem zastihneme víc jak 15 křivek, zjevně staří s letošními mladými a prakticky se nebojí. Na smrčku sedí kos horský v zobáku má potravu a tak tu někde bude mít hnízdo. Mávne křídly a mizí nám v porostu. Ozývá se budníček větší a máme další lindušky luční. Dostáváme se na hraniční kámen a po hřebenu se blížíme ke Sněžným jámám. Je vidět Jelení Gora, už ani není pravda, že jsme tam jezdili pravidelně na tržnice, kde se daly koupit věci, které tu nebyly k dostání. Sluníčko je vysoko nad námi, ale tady na vrcholcích je poměrně chladno. U Sněžných jam sedí na tyči bělořit šedý. Dostáváme se vyhlídkám na Sněžných jámách. Rozhlížíme se po pěvušce podhorní, ale nikde nic. Pouštím krátký zpěv a ihned se ozývá kousek pod námi. Rajská hudba v té chvíli. Ona byla jedním z našich cílů. Obdivujeme nádhernou scenérii, které nám vyhlídky na polskou stranu nabízejí. Člověku se z té syrové přírody až tají dech. Masívy skal, dole zelený koberec, ve kterém svítí jako modré oko horské pleso, v dálce paprsky ozařují střechy domů v Polsku. Ono to pár kilometrů bude, ale tady v čistém vzduchu se zdá všechno blízko. Nad hlavou zatrylkuje linduška horská, další z cílů, usedá daleko od nás, ale pokouším se dojít blíže. Aspoň nějaká fotografie se povedla jako dokument. Vracíme se, já jdu zpět na vyhlídku, kde jsme slyšeli pěvušku podhorní, zpívá stále, může být pár metrů pode mnou, ale okem jí nezahlédnu. Připojuju se ke zbylé „karavaně“ a míříme na Labskou boudu. Společnost nám chvíli dělá bělořit, než ho omrzíme a mizí za horizontem. Sestupujeme k Labské a zjišťuju, že je to na nohu větší zátěž než výšlap, ale opět se tempo podřizuje mé rychlosti a možnostem, takže zatejpovaná noha zatím drží. Nad hlavou máme poštolku, ale to už jsme pomalu před Labskou boudou, tak se ještě věnujeme budníčku menšímu.
Na Labské boudě je nával, ale urveme tři místa pro sebe a jdeme do bufetu pro folklórní kulajdu, nezbytnou kávu a výborný koláč. Ceny „opravdu“ lidové, ale zase sem nechodíme na jídlo denně. Od stolu mi ukazuje Láďa hnízdo straky, která opravdu brousí okolo nás. Vyrážíme na poslední část cesty. Jak jsme si po cestě tam libovali, že jdeme sami a co všechno vidíme, tady jsme se vpili do pulzujícího davu a bylo jedno, jakým směrem jsme šli. Školní výlety, rodinky s dětmi…proudí z boudy na boudu. Přesto Láďa najde ještě bramborníčka hnědého a o kus dále linduška lesní.
Do odjezdu autobusu chybí víc jak 30 minut a tak se jdu ještě rozhlídnout po místech, kde jsme ráno procházeli v mlze. Odměnou je nádherný kos horský pár metrů ode mne a pěvuška modrá na vrcholku malého smrčku. Obloha se zatahuje a první kapky dopadají, když vstupujeme do autobusu! Tomu říkám načasování!! Po 15ti minutové jízdě vystupujeme na parkovišti a opět svítí sluníčko a je nádherně. V Semilech ještě odvážím Láďu na Proseč a jako bonus se nad lesem ukázal včelojed lesní, který udělal tečku za dnešní výpravou.