Velký rok právě začíná!!!!

Začínáme s amatérským překladem knihy The Big Year, která byla předlohou filmu Nadějný rok. Za překlad děkujeme Petrovi Haluzovi z Trenčína. Takže... Velký rok začíná !!!!

ÚVOD
Když jsem poprvé viděl pozorovatele, nedokázal jsem ho poznat. Byl jsem reportérem, který se ztratil na hřbitově a hledal cestu ven. Neměl jsem žádný super příběh ani nehodu... Hledal jsem příbuzné bezdomovce, kterého pobodali v pouliční bitce. Nikdo z toho neměl radost. No a potom jednou večer někdo zavolal do redakce Denver Postu. Anonymně... Volající oznámil: „Přímo tu v Coloradu žije špičkový odborník na ptáky. Je to profesor práv a je hodně starý. Měli byste o něm něco napsat, než umře. Jmenuje se Thompson Marsch“. Chytil jsem se příležitosti, Druhý den jsem zavolal profesoru Marschovi. On se však nikdy neozval. To mě rozhodilo. Dokonce i vdovy odpovídaly na vzkazy. Samozřejmě jsem se chtěl bavit s někým, kdo je odborník. I když jeho obor byl trochu šílený. Rozhodl jsem se jít za příběhem. Přes jeho přátele... teda těch pár, ke kterým se mi podařilo dostat, se mi pomalu utvářel obraz. Thomson Marsch byl posedlý pozorovatel. Aby viděl vzácné ptáky, byl ochotný vstávat před západem slunce a nespat celou noc, zaplatit si cestu na nehostinné ostrovy Aljašky a snášet příšerné počasí. Dokázal celou noc čekat na telefon a potom s červenýma očima naskočit na první letadlo. Jenom pět lidí v severní Americe vidělo za celou historii víc druhů než on. A to všechno stíhal při práci. Navíc se stal tak drsným právníkem a náročným profesorem, že zatrnulo mnoha jeho studentům. Když ho v roce 1927 najala Danverská univerzita, stal se nejmladším profesorem práv. No a teď mu je 82 a je nejstarším pracujícím... 58 let dělal tu samou práci. A i teď dokázal jít míle od domu. Před pár lety zdolal všech 54 coloradských pětitisícovek, ale ten starý blb nebyl schopný zvednout telefon a zavolat. Do pekla s ním, řekl jsem si... Teda až tehdy, když mi jeho žena nečekaně zavolala a domluvili jsme si setkání u nich doma. Zazvonil jsem a ona mě usadila na gauč a nalila mi čaj. V místnosti za ní jsem spatřil vysokého štíhlého muže se šedivými vlasy. Podal jsem mu ruku, ale on mě ne. Sklopil zrak se znalostí správného chování a nic neřekl. Jeho žena se mi omluvila se slovy, že žádný rozhovor nebude: „Z nějakého důvodu se mu to zdá trapné a hloupé. Nevím proč.“, dodala Susan Marschová. Ve skutečnosti to věděla. Byl to hrdý muž, který myslel na svůj nekrolog, a proto nechtěl nic prozradit. Anebo, jak zkonstatovala jeho žena, chtěl být známý advokát, ne pozorovatel. Byl to mlčící tulák. Vrátil jsem se do redakce a napsal něco o výstředním světě pozorovatelů a jejich soutěží. Potom jsem se vrátil k politice, vraždám a dalším depresivním článkům. Ale moje hlava byla posedlá myšlenou na profesora. Co na tom birdwatchingu je, když to ten muž bere tak vážně navzdory nepohodlí? Nemohl jsem tu otázku dostat z mysli. Během let jsem se naučil víc a napsal jsem zajímavé příběhy. Jeden (Baikal teal) způsobil mezinárodní rozruch tím, že si to namířil ze svých přirozených jezer na Sibiři do potoka za obchod se zmrzlinou v Denveru. Jeden biolog implantoval husám čipy a tak mohl z pohodlí domova sledovat přes počítač jejich migraci z Nového Mexika do Arktidy. Dokonce i na Twiteru? byly zprávy o nových druzích. Byly zpozorovány při páření někde v Utahu. Pomalu jsem si začal uvědomovat, že nesleduju jen pozorovatele a jejich příběhy, ale i ptáky. Marshova posedlost se stávala mojí. Moje nitro se chytilo do pasti při pozorování zvláštního druhu právníka. Stejně jako zbytek civilizace, i já jsem potřeboval překonat nepřekonané a poznat nepoznané. Proto lidstvo zkoumá oceány a objevuje novou zem. Proto lidé chodili po Měsíci. A já jsem pozoroval ptáky. Dnes jsem zůstal v parku a už i tam byli jiné druhy ptáků než minule. Byl jsem tam a pozoroval okolí, dokud jsem nenašel kopřivku obecnou, hohola bělavého a hoholku lední. Bylo pro mě stále těžší odolávat mému kompasu na ptáky a nevytáhnou dalekohled, když u potoka někdo zakřičí: „Hele, kachna!“ Už by nebylo správné nazývat mě sledujícím, stal jsem se zapáleným, stal jsem se pozorovatelem. Kdyby Thompson ještě žil, zemřel při autonehodě v roce 1922 na jednom ze svých výletů, bylo mu 89, možná by se se mnou i bavil. On byl vlastně můj první složitě pozorovaný druh. Už umím rozeznat základní členění, barevnost i druhy, ale nemůžu říct, že by někoho moje znalosti ohromovaly a už vůbec ne moji ženu. Jak se to stalo, nedokážu vysvětlit. Jsou v tom pocity a o pocitech jsem nikdy neuměl mužně mluvit, ani když jsem bral syny, aby viděli orla bělohlavého a nedokázal jsem říct, kterého z nás to fascinuje víc – jestli čtyřletého, sedmiletého nebo čtyřicetiletého. Jednou jsem oknem z kuchyně pozoroval kolibříka a potom snil o jeho síle a energii. Vytáhl jsem příručku a zjistil, že toto stvoření pochází z Guatemaly. Pozoroval jsem koruny stromů a poslouchal šustot, najednou se ozvalo... „Posuň se, Dr. Dolittle, mluvíš se zvířaty.“

Pozorování je jedna z mála aktivit, které se dají realizovat z okna mrakodrapu na Manhattanu i ze stanu na Aljašce. A právě díky jednoduchosti se může stát tak rozšířené. Existují jedinečné druhy, které žijí přímo v ulicích St. Luis nebo na periferiích Jižní Californie. Jedna z největších populací migruje přímo skrz New Jersey a zahrnuje víc než 3 miliony jedinců ročně. Pozorování je lov bez zabíjení a ubližování. Je to sběratelství bez nároku na místo. Prostě si vezmete do lesa atlas a už teď jste víc než turista. Jste jako detektiv se složitým podezřením, který bez dopravy zvládne cestu z Antarktidy přes Mexiko až do Bronxu. Když strávíte dost času broděním bažinami, chůzí po písku a podobně, napadne vás otázka, jestli jste už pozorovatel nebo dítě na cestě za pokladem. Pravdou je, že pouze v určitém věku společnost chápe, když něco sbíráte. Bez ohledu na to, jestli to jsou baseballové kartičky, kamínky nebo mušle. Každý má svoji obsesi. Většina lidí ji krotí, avšak pozorovatelé ji naplňují. Během toho, jak plníte seznamy a hledáte software na určování, počítání či klasifikaci, tak se stanete..., no vlastně já se stal beznadějně závislým. Jak šel čas, strávil jsem další chladnou zimní noc u ohně s 545 stran tlustou příručkou Davida Sibleyho a snažil se si zapamatovat znaky 35 druhů vrabců. Učení mě úplně pohltilo. Jsem divný? Jsem blázen? Stává se ze mě Thompson Marsh? Podle mě je jen jeden způsob, jak najít odpověď. Musím zjistit, jak daleko to u mě zašlo. A na to musím poznat nejposedlejší z nejposedlejších. Musím se setkat s Big Year pozorovateli. (pokračování příště)

Log In

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?