Velký rok - 2.část - fans překlad knihy The Big Year

Kapitola první
1. ledna 1998
Sandy Komito byl připravený hodinu před východem slunce. Nový rok strávil sám v Dannys Nogale v Arizoně. Měl vajíčko se šunkou, které do sebe hodil a už sledoval ona. Věděl hodně o věcech, které by mohl podniknout... jako třeba jít na jachtu. Ale to ho teď nezajímalo. Zajímali ho ptáci! Na tento rok si nachystal cíl – vidět co nejvíce ptáků v Severní Americe. Více ptáků, než kdo kdy viděl. Věděl, že to nebude lehké a předpokládla, že mimo pohodlí domova bude víc jak 270 dní. Bude pronásledovat okřídlené tvory skrz zamznuté Colorado a horkou poušť Arizony. Čekat na sovy při měsíčním svitu v lesích Severní Minesoty. Putovat skrz pláže Floridy. Na kole po Aleutianově ostrově , potom lodí po ostrovech Nového Skotska a helikoptérou do Nevady. Spánek pro něj nebyl důležitý, když šlo o nové druhy a cestu za nimi.
Byl to především závod a Komito chtěl vyhrát.
Objednal si druhou termosku kávy a dal se do papírování. Jeden arch papíru bylo z internetu vytištěné upozornění na vzácného ptáka z Houstonu. Další regionální upozornění bylo z Tucsonu. Komito se usmíval. Existovalo více vzácných ptáků v jihovýchodní Arizoně než kdekoliv jinde na celém kontinentu.
Jeho žaludek mu řekl, že tato restaurace byla správným místem ke startu. Během roku se v Dennys stravoval tolikrát, že číst jídelní lístek považoval za ztrátu času. Kromě toho ostatní ornitologové sdělovali, že stromy kolem Dennys sloužily jako hřad pro velkoocasé vlhovce nachové a černé supy. Komito se rozhodl, že kterýkoliv z těchto krásných místních ptáků by byl skvělým zahájením jeho roku. Ze svého okna Komito pozoroval zesvětlující se obzor s šedým příslibem svítání.
Naproti restauraci náhle vyrazil nákladní vlak a porušil ticho. Veškerý ten zmatek a hluk, který vlak vyvolal, zvedl hejno ptáků. Jeden přistál přímo za jeho oknem. Komitovo srdce se rozbušilo – měl prvního ptáka v závodě. Naklonil se dopředu, aby ho identifikoval.
Kulatý... šedý... houpavá hlava...
„Zatraceně, je to holub“, brumlal si.
Každý rok 1. ledna stovky lidí opouštějí jejich každodenní životy, aby se připojily k nejvýstřednější soutěži na světě. Jejich cílem je objevení co největšího počtu druhů ptáků v daném roce. Většina soutěžících se omezuje jen na ptáky svého domovského kraje, další se honí za ptáky jen v rámci hranic svého domovského státu, ale nejkrásnější ornitologická soutěž ze všech je nejzničující, nejdražší a občas nejproblematičtější a se rozrůstá po celém kontinentu.
Jmenuje se Velký rok.
V této soutěži existuje málo pravidel a nejsou žádní rozhodčí. Ornitologové letí, jedou, plují kdykoliv kamkoliv na území Spojených států a Kanady, aby se honili za fámou vzácných druhů. Občas zvládnou vyfotografovat jejich kořist, ale obvykle jen prostě zapisují pozorování do notebooků a doufají, že jim ostatní soutěžící uvěří. Koncem roku soutěžící zašlou součty druhů Americké ornitologické asociaci, která zveřejní výsledky v časopise v dokumentu, který generuje více drbů než zamčená šatna.
V dobrém roce soutěž nabízí vášeň a lest, strach a odvahu, základní toužebné přání to všechno vidět a zdolat s nezastavitelnou touhou po vítězství.
Ve špatném roce soutěž stojí moc peněz a zanechává lidi zklamané.
Tohle je příběh největší nebo možná nejhorší ornitologické soutěže všech dob, rok 1998 Velký rok v Severní Americe.
Tyran středoamerický je malý, prostý šedohnědý pták, který pochází z centrálního Mexika. Jeho křik je odlišný. Zní jako „Wheek“. Naposledy, když jeho výskyt potvrdili severně od hranic, byl prezidentem ještě Harry Truman a Jackie Robinson odpaloval svůj první home run v All Star hře. Ale v polovině prosince 1997, když byl pozorovatel a toulal se podél zavlažovací nádrže blízko Nogales v Arizoně, tak si všiml zvláštního ptáka a ihned to oznámil místní pobočce Macicopa Audubon ve Phenixu.
Pobočka okamžitě vyvěsila novinku na internet a Tucson Rare Bird Alert zvěřejnil tuto zprávu na svém nonstop telefoním čísle. Nort American Rare Bird Alert v Houstonu ihned začal obvolávat registrované uživatele. Sandy Komito, který byl toho času ve svém domě ve Fair Lawn ve státě New Jersey vzdálen 2 400 mil ihned zvedl telefon. Tak ve vteřině dostal zprávu o velmi vzácném tyranovi středoamerickém, který má velmi vysoký status. Bylo rozhodnuto!! Svůj Velký rok začne v Nogales. Opustil Dennys a jel přes kopce opuncií a trnitých stromů, až se dostal k bráně do Patagonie do Lake State Park.
Hlídka Rangers ho pozdravila a zastavila na hranicích parku.
„Pět dolarů, prosím,“ řekl člen Rangers Komitovi.
Komito už utratitl stovky dolarů, aby se sem dostal. Pronájem auta, hotely, letenky, to všechno ho stálo nemalé peníze. Pracoval ale jako kontrolor v New Jersey dost dlouho, aby si dovedl na tyto věci ušetřit. Snažil se a šplhal po firemním žebříčku výš a výš.

Oh, jsem jen amatérský ornitolog odvětil rangerovi. Snažím se tu jen najít rychle jeden ptačí druh. Zdržím se pouhých 10 minut a snaží se využít pravidla 15ti minut, kdy se nemusí vstup do parku zaplatit. Ranger se rozčílil, byl už přepracovaný, ale svou moc si užíval...
Z webu si Komito stáhnul přesné instrukce, kde ptáka najít: „Zahněte doprava na úpatí kopce a projděte skrz kemp. Tam, kde se cesta otáčí, je čelo stezky a místo pro asi čtyři zaparkovaná auta. Zaparkujte zde a jděte asi třetinu míle. Na levé straně je jezero a vrby. Pták je obvykle na pravé straně trnitého stromu.“
Komito byl značně nervózní, vždy jezdil v luxusním autě, podle kterého ho všichni poznali a dokonce mu přezdívali Holub a poznali ho, když přijížděl. Teď tomu bylo jinak. Vzhledem k financím vyměnil svého Lincolna za auto střední velikosti a zdálo se mu dost nepohodlné a na poslední chvíli ještě přemýšlel o jiných autech, ale nebyl si jistý, jestli má změnit i značku, která byla pro něho typická? I když na tom vlastně zas tak nezáleželo, protože cesta byla o ptácích a sova zůstala sovou, ať přijel v čemkoliv a tak se snažil nakonec šetřit co nejvíce, aby viděl co nejvíc! Ale přece jen přes to všechno, byl svět zvědavý na Komita ve fordu Taurus?

Když se dostal na místo, nastaly další komplikace. Všechna čtyři parkovací místa byla obsazena. Další auta trůnila i podél úzkého ramene cesty v parku. Ostatní měla výmluvné samolepky: Sacramento Audubon, Tucson Audubon. Komito uvažoval: Jedu pozdě? Stále doufám, že ne, je tu ještě tolik aut. Cesta, kterou se vydal ani cestu moc nepřipomínala, vypadala jen jako udusaná tráva od skotu a stejně tak smrděla. Ani vlhovci, kteří pobíhají skrz křoví, Komita dnes nezajímají. Myslí jen na jeden ptačí druh, jenž je cílem celého cestování – tyrana středoamerického.
Tři sta yardů nahoře na cestě dva muži chodí křížem krážem okolo trnitého stromu. Vypadali, jako kdyby něco hledali – možná ztracený klobouk, nebo dokonce nějakou květinu či motýla. Komito však tuší, co hledají.
„Viděli jste ptáka?“ volal na ně.
„Ne,“ odpověděl jeden z nich. Tohle se Komitovi líbilo. V ostružiní arizonské pouště našel naprosto cizí lidi, nikdy se neviděli, přesto ihned oba pochopili, co otázkou myslí a ihned si všichni tři rozuměli.
Ačkoliv soutěž Velký rok byla silně konkurenční, Komito vždy preferoval připojit se k houfu dalších birdwatcherů honících se za vzácnými druhy. Jistě, práce v davu znamenala, že mnoho lidí si pak připsalo do svého birdlistu stejný druh ptáka. Ale pro Komita byli tito lidé víc než jen ornitologové. Byli svědci. Nejlepší ornitologové se sledují navzájem celá léta a mnozí se mezi sebou podezírají z podvodů. Pokušení bývá velké. Zejména při těsných výsledcích, protože více pozorovatelů mělo prakticky stejná čísla. Během Velkého roku Komito neměl čas číst všechny záznamy, jelikož se soustředil a zaměřil na svůj vlastní rekord. V soutěži postavené na důvěře, věrohodnosti to bylo jako s panenstvím – mohlo být ztraceno jen jednou. Komito chtěl víc než rekord ve Velkém roku. Chtěl rekord, který by byl neprůstřelný. Nahoře na stezce další ornitologové pracovali v křoví. Poznal je hned.
Dr. Michael Austin byl praktický lékař, který se před pár lety přestěhoval z rodného Ontaria do Jižního Texasu, aby se snadněji dostal k vzácným ptákům. Jeho strategie byla: Vidět co nejvíce ptáků. Zatímco Komito sledoval při snídani v Dennys východ slunce, Austin již byl v terénu a hledal tyrana středoamerického. Dalším nadšencem do ptáků byl známý ornitolog, který procházel křovím, Dr. Craig Roberts, pohotovostní lékař z Tillamook, v Oregonu. Robert byl aktivní muž, který strávil hodiny a hodiny přehráváním ptačích hlasů a dokázal o tom každému dlouho vyprávět. Když si z něho tropil Komito žerty, Robert vždy jen obrátil oči v sloup.
Za keřem Komito uviděl dalšího birdwatchera, jak vytahuje parabolu z plexiskla, která měla zesílít vzdálené hlasy ptáků. Zatím však bez valného úspěchu. Komito zaklonil hlavu, aby prozkoumal vysoké větve trnitého keře nad hlavou. Byl zvyklý mít zakloněný krk, když pátral po ptácích v korunách stromů. Ornitologové tento zvláštní stav znají jako tzv.krk pěnice – protože tráví přiliš mnoho času pohledem nahoru do korun stromů na míhající se zpěvné ptáky.
Náhle někdo zařval, “mám tyrana, vidím ho!”

Komito se rozběhl, běžel, až mu dalekohled bouchal do hrudi. Co když už odletěl? Jeho mezikontinentalní lov bude v čudu! Sevřelo se mu hrdlo a zrychlil.
Nyní byl blízko. Zpomalil. Poslední věc, kterou by chtěl, by bylo vyplašit ho. Lapal po dechu, potil se, bušilo mu srdce, opatrně se postavil na špičky nohou a rozhlížel se.
20 stop před Komitem byl Craig Robert. 20 stop před Robertem trůnil nějaký šedivý pták, který se vrhl do houští. Komito se rychle postavil, aby měl slunce za zády a zvedl dalekohled. Znal Roberta, dokázal určit dobře vzácné druhy, a tak bylo nepravděpodobné, že by nepoznal tyrana. Tyran středoamerický vypadal podobně jako lejsek luční s popelavým hrdlem, který je mnohem běžnější. Stejně tak jako policajt při sledování podezřelého, Komito spěšně hledá rozlišovací rysy – hnědší obličej, kulatější hlavu, kratší zobák, žlutší břicho.
Potom pták zazpíval.
“Wheek, wheek” ozvalo se.
Zpěv rozhodl. Komito popadl Nikon ze svého batohu a spěšně udělal tucet snímků.
Pták byl jeho, měl svědky a měl fotografie. Vytáhl notes o velikosti dlaně a napsal: Tyran středoamerický 1/1/98. Patagonie, Arizona.
Chtělo se mu radostí zakřičet, ale hned si uvědomil, že by tím vyplašil ptáka. Potlačil svoje nadšení. Ustoupil a žasl nad scénou, kterou viděl kolem sebe. Z křoví se vynořilo snad třicet lidí různého věku, každý měl dalekohled zavěšený na krku. Sešly se tu všechny světové známe značky optiky – Leica, Zeiss, Swarowski, Kowa, stejně tak fotoaparáty různých kvalit. Ty bouřlivě cvakaly, občas se mihl i blesk, jak se každý snažil pořídit fotografii tyrana středoamerického. A pták si to zatím užíval... měl své vlastní papparazzi.

Ihned si ale uvědomil i tu ironii. Pohraniční stráž měla tisíce strážců, aby zabránila migratům z Mexika překročit hranici s USA. A přitom jeden migrant, ne větší něž krabička cigarette, jim proklouznul a co víc! Mnoho Američanů ho chtělo vidět a cestovali za ním!!

Mnoho ornitologů zůstalo na lokalitě se vzáným ptákem, vychutnávali si letmé pohledy na takovou raritu a vyměňovali si příběhy se starými přáteli, navazovali nová přátelství. Ačkoliv taková setkání po objevení nového druhu byla jedním z hlavních důvodů pro které Komito měl birdwatching rád, podíval se na hodinky. Sandy Komito věděl, že je konec prvního rána jeho Velkého roku, čas uplynul. Spěchal zpátky ke svému Fordu Taurus... pokračování příště!

Log In

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?