Velký rok - 3.část - fans překlad knihy The Big Year

Al Levantin

Na tento den čekalAl Levantin mnoho let. Každý nekonečný den trávil v laboratoři mícháním chemických sloučenin, za které společnost získala dva patenty, čekal. Když nalétal sto tisíc mil ročně, aby prodal výrobky pro společnost, čekal. Když se přestěhoval do zámoří, aby po 7 let řídil evropskou divizi pro společnost, čekal. Čekal během týdnů, kdy pracoval 60 hodin a čekal během týdnů, kdy pracoval 80 hodin.Čekal na své dva novorozené chlapce, aby vyrostli v muže a čekal na svou manželku, aby se stala babičkou.

Nyní čekání skončilo.

Nastavil si budíka na 6 hodin ráno, ale již nespal, vstal ještě než zazvonil budík. Díval se oknem z ložnice. Ačkoliv měsíc byl jako malý srpek, bylo dost jasno, aby viděl obrysy lyžařského areálu v Snowmass. Aby nevzbudil ženu, ani nerozsvítil v ložnici světlo, když vstával z postele a přemístil se do kuchyně. Okolo něj byla tma, ale šel jistě, svůj dům dobře znal. I venku byla ještě tma, ale věděl, kam má dnes namířeno.

Dnes chtěl vyrazit pátrat a překonat severoamerický rekord v pozorování ptáků.

Z šatníku popadl svetr a zamířil do kuchyně. S rodinou žil Levantin v luxusním domě. Byl postaven na sedmi akrech podél hřebenu Elk Mountains, blízko Aspenu. Dům byl jedním z těch architektonických zázraků, které objevíte při potulování se po hřebenech Elk Mountains. Už z dálky je z domu cítit rodinné teplo, zázemí a pohodlí, které těm, co v něm bydlí poskytuje. Chodba a podlaha jídelny byly vyrobeny z hnědého dlažebního kamene, pod kterým je teplovodní topení, takže i v tuhé zimě, jaká panuje v Coloradu, je tu útulno a můžete všude chodit I bez teplých ponožek. Ať se budete pohybovat kdekoliv po domě – na schodišti, předsíni, kanceláři – vždy projdete okolo ohromných oken, která nabízí výhled do kraje. Scenérienabízízející se za okny každému návštěvníkovi bere dech a každý jen němě zírá na tu nádheru, kterou pohled z okna nabízí. Stropy jsou vysoké a klenuté s dřevěnými trámy, krb je tak velký, že bylo možno do něj dávat velká nerozštípaná polena. Levantin vešel do kuchyně - podlaha z třešňových prken byla studená, venku mrzlo, až praštělo. Zapnul si kávovar. Vybudovat tento dům mu trvalo 18 měsíců. O 6 více než plánoval, ale výsledek stál za to. Dobře ze zkušenosti věděl, že se někdy vyplatí počkat.

Vzal si dalekohled Leicu a šel krytým venkovním průchodem do garáže. V noci nenapadl venku žádný čerstvý sníh. Z nadmořské výšky 9 tisíc stop, ve které se jeho dům nacházel se zdálo, že hvězdy jsou rozsypané po celé obloze.

Čidlo na konci cesty automaticky otevřelo bránu, když se jeho Audi přiblížilo. Přidal plyn a otevřenou bránou vyrazil do krajiny. Chtěl být na místě dříve než slunce bude na pokraji Continental Divide.

Vrchní a dolní část údolí spojovala zužující se čtyřproudová dálnice číslo 82. Zatím byla ztichlá a tonula v šeru, ale Levantina děsilo, že za pár minut se bude řítit auto za autem s lidmi, kteří pospíchají do práce. Přestože policie okolo zúženého úseku postavila plechové tabule s výstrahou a informací o zúžené silnici, docházelo zde k častým střetům a zácpám.
Levantin tady nechtěl uváznout a tak se jen rychle rozhlédnul po modrém jezeře, jestli neuvidí nějaké kachny. Pak rychle sklouzl pohledem k Missouri a snažil se spočítat jestřáby na větvích jalovce. Došel k číslu 32 a otočil se k návratu.

Včera Levantin organizoval velkou Silvestrovskou party pro své nejbližší známé. Někteří hosté byli unavení a šli spát ještě před západem slunce, ale Marla, Ivana, Donald a Kenedys nešli spát vůbec a místo spánku a odpočinku se vydali k vrcholu. Vystoupali na vrchol, tam kde Levantin včera organizoval party. Levantin však společně s Ethel, jeho 38 letou ženou v deset večer doma zapli TV a chvíli sledovali silvestrovský program na Times Square v New Yorku. V 23 hodin ale už byli v posteli. A jen tak mohl vyrazit příští den brzo a celou 82. silnici tak mít zatím jen pro sebe. Tam, kde se silnice zatáčela, světlomety zabloudily mimo silnici dolů k řece. V mrazivém ránu z ní stoupala pára. Existovala další místa v Severní Americe – Údolí Rio Grande v Texasu, hory v jihovýchodní Arizoně, Mys May v New Jersey – kde se vyskytovalo tolik ptáků, že se dali doslova chytat a informace byly volně sdílené na internetu. Ale Aspen byl pro ornitologa nezmapované teritorium. U Levantina to bylo takhle. Začal podnikat sám a sám řídil velký concern, a tak se rozhodl, že bude sám pozorovat ptáky. To znamenalo, že Velký rok bude probíhat podle jeho vlastního plánu. Ostatní odstartovali Velký rok v nějaké vyhlášené ornitologické lokalitě. Levantin ale trval na tom, že na Nový rok bude se svou ženou. Jiní si najali zkušené průvodce, aby snadněji objevili vzácné druhy. Levantin chtěl všechno najít sám. Další byli závislí na radách zkušených pozorovatelů v různých oblastech, kam se chystali. Levantin spoléhal na svůj vlastní důvtip. Jaký smysl by mělo jít za osobním rekordem ve Velkém roce a jít ho udělat se skupinkou podobně smýšlejících nadšenců, s kterými by jezdil za vzácnými ptačími druhy po celé Americe?

Konečně černá noc přešla do šedé barvy. Poprvé mohl spatřit za svými světlomety červeň říčních zdí a sníh na větvích stromů. Pak uviděl, že ne všechna bílá barva na stromech je sníh. Zpomalil Audi, až zastavil a vytáhl Leiku a přiložil dalekohled k očím. Orel bělohlavý! Levantin se rozzářil. Nebyla to přímo vyložená rarita, určitě existovali ornitologové, kteří by nad ním pokrčili rameny a mávli rukou, protože byl pro ně orel bělohlavý poměrně obyčejný druh, ale Levantin měl radost. Orel bělohlavý na stromě nad The Roaring Fork River ve sněhu a ještě na Nový rok, to byl báječný start. Šero v údolí pomalu ustupovalo dni, který se začal probouzet a s ním i ptáci začali létali. Byla to magická hodina: ve víru řeky skorec šedý, dlask žlutočelý na vršku vrby, káně rudoocasé kroužilo v teplé termice vzduchu - příroda se probouzela. Straka americká, sýkora černohlavá, strnadec zimní. Levantin si hned pečlivě zapisoval všechny ptáky, které dnes ráno viděl. Jen jedny zapsal, přibyli do seznamu další. Lyska americká, čížek žlutý, poštolka pestrá. Podíval se dolů na naškrábaná jména v notesu. Vzhlédl od zápisků a uviděl dřemlíka a zapsal ho také. Venku poletoval datel zlatý. Ptáci přilétavali rychleji než stihl psát.

Přestal psát

Všechno, co v tom muži, který byl 40 let ztělesnením vášně, bylo najednou naplněné v Roaring Fork River

Levantin byl volný.

V oblasti Aspenu byly dva oddělené životy a to na vrchní část údolí a spodní část údolí. Vrchní část byla domoven rezortů - zasněžených kopců s lyžařskými středisky. Kvetl tu obchod a svěží horský vzduch jen doplňoval kouzlo krásných zimních nocí. Lidé, kteří sem zajížděli často říkali, že tu vlastně vládne turistika. Ti, co tu žili déle, ale znali pravdu lépe. Ve skutečnoti to byly farmy, kdo udržoval život oblasti. Tady v Aspenu stál dům průměrně 3 miliony dolarů a okolní městečka vydělávala i na podílu z prodeje. Byli to totiž obchodníci a byznysmani, kteří vlastnili všechna práva. A proto potlačovali rozvoj v dolní části údolí. Častokrát se střetly rady z obou částí údolí a snažily se vyrovnat ten nepoměr. Jelikož stál dům ve městě víc než 4 miliony, bylo jednodušší koupit pozemek a postavit prostě dům nový. Samozřejmě, že někteří obyvatelé měli zisk z každého domu, který se zboural a nebo který se postavil. Obyvatelé z dolní části údolí byli povětšinou pilní a pracovití jako včeličky a pocházeli z Mexika. Dokázali vyžít z méně jak 1200 dolarů měsíčně. Jednoho dne se začalo Aspenu dařit, protože se otevřely jižní hranice a lidé z dolní části jezera, kde domy stály 400 000 a byty 260 000 tisíc dolarů raději putovali do prostornějších rančů sem nahoru na Roaring Fork, kde se to najendou zaplnilo farmáři, elektrikáři, automechaniky a obchodníky. Jeden velký problém tu ale zůstal. Jednou týdně museli cestovat víc jak 160 mil, aby si dovezli všechen material a zásoby. Denver je zásoboval pomocí range roveru. Vrchní část údolí byla spojena čtyřproudovou dálnicí 82. Tohle Levantina znepokojovalo. Během pár minut se  všichni zaměstnanci, brigádníci, uklízeči… vyhrnou na dálnici 82 a namačkají se auto na auto při cestě do práce a silnici ucpou.
Přímo tady před budovou bowlingu, kde si Diana dala schůzku s Harrym a Williamem, byla dopravní situlace nejhorší. Křižovaly se tu všechny odbočky a vedlejší silničky byly ucpané turisty. Proto se Levantin musel více soustředit na řízení svého Audi, než přemýšlet o ptácích a Velkém roce.
Po čase ale přesto dojel do zátoky Woody Creek. Když dorazil na místo, měl pocit, že čas se proti němu spiknul. 25 mílová cesta z domova se mu tentokrát zdále nekonečně dlouhá. Velmi dobře ale věděl, že ta nejlepšá část dne ho dnes ještě čeká. Uvědomil si, že nechce závodit s časem, ale že si chce všechno pořádně a důkladně užít.

V 10:30 si Levantin nasadil na levou botu protiskluzný nástavec, aby mu neklouzaly boty na ledovce. Byl to jeho starý trik, jak ušetřit pár minut. V klidu si na levou botu nasadil nástavec a pravou nechal volnou. Tu používal v autě na brzdu a plyn. Zledovatělá cesta byla náročná, i když nebyla pokryta celistvou vrstvou ledu, přesto mu zmrzlé ostrůvky ledové pokrývky na cestě dávaly zabrat. Ve finale si musel ale nástavec nasadit i na pravou botu, aby se vůbec dostal přes parkoviště k autu. Řízení pak bylo velmi náročné, ale vydržel to, aby je pak zase nemusel nazouvat a ušětřilo mu to zase pár minut při chůzi zledovatělým parkovištěm.

Na úpatí kopce Fanny Hill si všechno pod sněhovou pokrývkou žilo svým vlastním životem. Celou rozmanitost zdejších druhů měl jako na dlani… scenérii dotvářela zima svými barvami. Jen on moc nezapadal do této zimní krásy. Jeho černé kalhoty a jednoduchý teplý modrý kabát doplňoval jen dalekohled na jeho krku.

Levantin většinou překypoval nadšením skauta, ale lyže ho nadchly ješte víc. Nelíbilo se mu jezdit na vleku sám. Miloval příběhy, vyprávět je, ale i poslouchat a jízda nahoru s cizincem byla skvělým způsobem, jak si dopřát jednu ze svých oblíbených radostí. Užíval si setkání s novými lidmi natolik, že poté, co se stal prezidentem 8 miliardové společnosti, stále dobrovolně pracoval na úpatí lyžařského areálu jako obsluha vleku. Vtipkoval s každým. Konverzaci s mladými dámami začínal slovy: “Jsem starý muž. Nemůžu s vámi flirtovat.” Bylo mu 66 let, ale často byl obviněn ze lhaní o svém věku. S růžovými tvářemi od zimy, břidlicově modrýma očima a ramenama, které ještě obalovaly nějaké svaly, vypadal na 50 let. Jednal na 30. Měl velké charisma.

Lyžování a ornitologie byly dvě věci, které Levantin v Coloradu miloval nejvíce. To je důvod, proč, když před měsím plánoval tento den, se rozhodl, že se stane prvním ornitologem v historii, který zahájí Velký rok na lyžích. Do pekla s tím, co říkali všichni ostatní o tom, jak by Velký rok měl být proveden.  On se rozhodl, že to provede po svém.

V půli cesty nahoru, jak lyžaři klouzali z výtahu Fanny Hill, obsluha vleků lyžařského areálu dávala zdarma sušenky. Levantin si jedny vzal a čekal. Měl plán. Stačilo by, aby se něco pohnulo v osikách a už zbystřil. Ořešník americký, šedé tělo s výraznými černými křídly, se snesl na sníh, aby si nabral drobky sušenek. Levantin se usmál. Pokud jste neznali ta správná místa, mohli býti ořešníci těžkými druhy, abyste je v zimě našli.

Levantin ptáka vyfotografoval a naskočil do sousedního Coney Glade výtahu. Přímo dole byla Spider Sabich Ski Racing Arena pojmenováná po olympijském lyžaři, kterého zastřelila jeho milenka Claudine Longet v sedmdesátých letech. Longet byla potrestána za svůj kriminální čin jen 30 dny ve speciálně upravené vězeňské cele v Aspenu, pak utekla se svým ženatým obhájcem a stala se terčem nekonečných skečí v Saturday Night Live.

Jízda výtahem na horu Snowmass trvala 10 minut. Levantin se nemohl dočkat, až vystoupí. Rychle opustil vlek a nasměroval lyže dolů z kopce. Ruce vzhůru, lokty ven, úsměv na tváři a Levantin vystřelil dolů po Max Park. Byl dravým lyžařem, pustil se střemhlav přímo po svahu a vyhazoval jednu zatáčku za druhou. Na čertsvém prašanu zůstávaly vykroužené brázdy. V jeho stylu nebyla žádná jemnost  - vypadal jako rozkročený obránce na ledě. Řítil se z kopce dolů rychlostí 45 mil za hodinu, ale snaha o ladnost držet kolena blízko u sebe byla stejně marná, jako snaha slunce prokouknout olověné mraky. Každý, kdo viděl Levantina jet na lyžích, by rád věděl, jak mohl dostat AARP kartu.

S perfektním načasováním zastavil v horské kavárně v Ullrhofu, zrovna když lyžaři začali nosit své podnosy s obědem ven. Porce prvních dnešních hranolků na restauračním stole byla přesně to, proč Levantin přijel. Zvedl jeden hranolek do výšky a sojka šedá se snesla ze stromu, aby si to vzala z jeho ruky. Levantin původně chtěl strávit půl dne v nějakém divokém lese, dlouhým a namáhavým hledáním tohoto druhu, ale proč by se obtěžoval? Deset tisíc stop nahoře v Colorado Rockies se sojky šedé chovaly jako kdyby byly rackové na promenádě na Coney Island.

Levantin lyžoval kolem sjezdovek v Gwyn’s High Alpine a Café Suzanne, ale viděl jen sojky Stellerovy a sýkory horské. Ačkoliv potřeboval i tyto běžné druhy ptáků, nebyly však těmi, na které myslel. Snowmass byl domovem něčeho lepšího.

Scházel dolů k Adams Avenue, kde měl auto. Konečně se měly vypaltit ty dva roky snahy. Když v minulosti potkal někoho, kdo měl zájem o ptáky, tak jeho zájem spočíval v krmení. Stále doufal, že naje někoho, kdo bude sdílet jeho velkou lásku k ptákům. Tady teď chtěl vidět pěnkavici tmavou. Dobří birdwatcheři bažili po pěnkavici tmavé. Přeletává a frustrováná, s šedou korunkou, s hnědou čepičkou. Černorůžová pěnkavice žije většinu roku v těžko přístupných místech v tundře na Aljašce nebo v nejstrmějších suťových polích v Rockies. Ale během některých zim se stovky a stovky pěnkavic tmavých sbíhaly na mnohem přístupnější a pohodlnější svahy Snowmass. Proč tomu tak bylo, nedokázal Levantin říct. Také neuměl vysvětlit, proč v jiných zimách se pěnkavice tmavé vůbec neukázaly.
Když bude Levantin důkladně prozkoumávat svoje okolí, tak možná objeví svojí tajnou lokalitu severoamerických stěhovavých ptáků.

Pozorování pěnice růžové si vyžadovalo dost odhodlání a hlavně instinkt. Vždy, když však zkoušel zaostřit svůj dalekohled, jako naschvál se vytratila k někomu do zahrady. Levantin nad tím přemýšlel, vždyť cizí muž s dalekohledem, motající se okolo domu, nahlížející dalekohledem lidem do zahrad, to musí být pro ostatní lidí podivné, až podezřelé. Požádal tedy místní pozorovatelku Lindu Vidal, aby se k němu tady připojila a doufal, že muž se ženou nebudou vypadat tak úchylně. Linda však neměla čas, což se při jeho “štěstí” dalo čekat a zůstal v tom zase sám. Levantin však veděl, kam má jít.

Jedna věc však do krásného sněhem pokrytého údolí nezapadla, ale vyčnívala. Byl to hnusný dům Údolí 249 Faraway Road. Okolo domu byla skládka, která dávno přerostla majitelům přes hlavu. Někdo z předchozích majitelů tam postavil krmítko pro ptáky, kterým se pokusil okolí domu aspoň nějak zachránit. Jak Levantin viděl, ať tam teď bydlel kdokoliv, udržoval dnes krmítko na 249 Faraway Road plné slunečnic a osik. Levantin byl ohromen. Napočítal tu 300 pěnic tmavých. Na sněhu se jejich peří třpytila ohromující hrou barev jako letní kolibřici máčení v malinách, ve skořici a hořké čokoládě. Někteří birdwatcheři se snažili celý život najít tři druhy pěnkavice tmavé. Levantin je všechny našel první den ve svém rodném městě. Může být lepší způsob, jak zahájit Velký rok? Levantin znal odpověď už pár měsíců. Tohle rozhodlo, rychle vyrazil domů.  Sbalil kufr, políbil ženu na rozloučenou. O čtvrté hodině odpoledne už odstartoval jeho let ze zimního Aspenu na teplé pobřeží jižního Texasu. Sebou si vezl seznam prvních 45 druhů, který viděl v dnešní den. Byl velmi spokojený! Čekal, že to bude dobrý rok. 

... pokračování příště!

 

Log In

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?