Velký rok - 4.část - fans překlad knihy The Big Year

GREG MILLER
Greg Miller seděl sám ve svém bytě. Byl Silvestr a z televize zazníval smích a pop, pop, pop, bouchání zátek od šampaňského. Miller byl příliš smutný na to, aby slavil. O den dřive, 30. prosince jeho rozvod dospěl do finale.
Přestože Miller věděl, že mnoho manželství skončilo u soudu, styděl se. Poznal svoji ženu, když studoval bibli v postgraduálním studiu po studiích na kazatele na Oral Roberts University a slíbil v kostele před bohem a rodinou vydržet s ní v dobrém i zlém. Když jejich láska přecházela v hádky, měl Miller dvě zaměstnání. Věděl o problému, proto opustil své víkendové povinnosti, které vykonával jako pastor pro Voice of Victory World Outreach, kde kázal ve 4 evangelických kostelech po celém Washington, D.C. obchvatu a ve všední dny se snažil omezit hodiny, které pracoval na softwaru pro Federal Home Loan Mortgage Co. Snažili se se ženou být opět párem a během 4 let byli u 3 manželských poradců. Miller nakonec uvěřil, že našel zdroj jejich problémů: Byl příliš tlustý. Měl 220 liber na jeho pět stop a sedm palců a jeho žena, osobní trenérka fitness a instruktorka aerobicu si na to hodně stěžovala. A tak se Miller rozhodl zachránit své manželství běháním a chtěl začít známým Marine Corps Marathonem. Když začal trénovat, nemohl dokončil ani hodinu aerobicu jeho manželky a běh na jednu míli nepopřicházel vůbec v úvahu. Ale začal pomalu, když se cítil uneven, tak jen šel a postupně na sobě pracoval, až se dostal do bodu, kdy volným klusem uběhl 20 mil bez zastavení. Jeho manželka to ani nikdy nezkoušela. On stále vážil kolem 195 liber bez ohledu na to, jak moc cvičil – nemohl překonat svůj zvyk chodit do McDonaldu – ale přesto se cítil připraven na maraton. V den závodu pršelo. Promokl. Pak klesla teplota. Na 14. míli měl puchýře na obou nohách a mohl sotva jít, natož běžet. Chtěl skončit, ale řekl si, že ne. Celé léto se vzdal víkendových školení kvůli běhání, protože chtěl běžet Marine Corps Marathon, aby zachránil své manželství. Běžci ho předbíhali. Trpěl. Skončil za 6 hodin a 3 minuty ve dvakrát pomalejším čase než vítěz. Málokdo zůstal v cíli kromě jeho manželky. Slíbil, že už nikdy maraton nepoběží. Byl stále tlustý a jeho manželství bylo stále rozvráceno.

Jeho žena nepřišla k poslednímu jednání u soudu. Miller se přesunul stovky mil daleko do Lusby v Marylandu, kde vzal další softwarovou práci v jaderné elektrárně Calvert Cliffs. Pracoval 10, 12,14 hodin denně částečně proto, aby zapomněl na probíhající právní kroky a částečně proto, aby se vyhnul domovu. Jeho byt byla bývalá dvojgaráž s posuvnými skleněnými dveřmi, kterými kdysi vjížděla auta. Podlaha byla pokryta připáleným oranžovým kobercem s hrubým vlasem, který nebyl dostatečně silný, aby zabránil rozbití talíře, pokud mu spadl na zem. Ne že by jej ale často používal. Protože sporák ani trouba nefungovala, Miller se stravoval mikrovlným jídlem. Jeho lednička měla mrazící sekci, kam se vešla buď jedna pizza nebo dva Hot Pockets. Jeho váha opět bobtnala. Rozvodem přišel o všechen nábytek, ale jedna stěna jeho ložnice byla pokryta od podlahy ke stropu vybalenými krabicemi. V obývacím pokoji byla jen devatenáctipalcová barevná televize a pohodlné křeslo, ve kterém trávil hodně času.
Nyní byl Silvestr a jeho desetileté manželství oficiálně tento den skončilo. Čtyřicetiletý, sám a bezdětný - tak si nikdy nepředstavoval svůj život. Nemohl přestat o tom přemýšlet. Napadlo ho, že by měl někomu zavolat, ale jeho žena byla pryč, stejně jako jeho přátelé, rodiče – no dobrá, jeho otec byl oddaným křesťanem ve městě Amish v Ohio, kde Miller vyrůstal. Miller chtěl, aby se cítil lépe. Televize přenášela party na Times Square. Miller neměl v ledničce šampaňské. Vypnul Dicka Clarka a všechny ty šťastné, milující se páry a usnul v 11 hodin večer.

V práci v jaderné elektrárně byl Miller známý jako Jolt Guy. Okraj jeho kancelářské kóje lemovaly řady prázdných dvacetiuncových lahví jeho oblíbeného nápoje Jolt Cola. Každá lahev se pyšnila tím, že byla naplněna “samým cukrem a dvakrát více kofeinem” než Coke nebo Pepsi. Miller do sebe obrátil nejméně jeden Jolt denně, v opravdu špatných dnech tři a jeho pracovní prostor se stal zámkem s prstencem šedesáti červeno-zlatými věžičkami. Jako nový zaměstnanec v kanceláři s Dilbertem si Miller užíval svůj vnitřní prostor, který byl spouštěčem okamžité konverzace. Bylo těžké ignorovat ironii věží z Joltu v atomové továrně. Občas mu někdo připomněl, že jeho každodenní Jolt obsahuje 3 šálky kávy a to pravděpodobně nebylo moc dobré pro jeho zdraví. Miller neměl rád, když ho někdo upozorňoval na jeho zdraví.

Pravdou bylo, že Miller byl náchylný k hýření. Hodoval, běhal maratony. A teď se propadnul do nejtemnějších hlubin pracovního flámu. Millerovou prací bylo ujistit se, že miliony řádků softwarových kódů byly připraveny pro Y2K. Před lety, když programátoři chtěli napřed vyzkoušet nějaký postup nebo test, vložili jednoduché 00 do strojového kódu. Avšak dnes 00, nebo rok 2000, byl méně než 2 roky pryč. Miller závodil s časem, aby stihl dostat všechny 00s a všechny další Y2K viry před začátkem nového tisíciletí. Tak testoval tisíce řádků kódů a chlastal pár Joltsů.Byla to únavná práce a nesměl si dovolit žádnou chybu: existoval dobrý důvod, proč se jaderné elektrárny staly plakátovým dítkem Y2 děsivých příběhů sdělovacích prostředků. I když Miller často vtipkoval, že neměl žádný život, viděl méně a méně humoru ve svém vtipu.

Co ho udržovalo v duševní svěžesti, byli ptáci nebo alespoň myšlenka na ně. Od té doby, co indentifikoval ve věku 3 let prvního ptáka – samičku amerického hohola severního, jeho otec, ornitolog ho učil velmi dobře – Miller miloval hledat ptáky. Čas strávený ornitologií, byl volný čas, ve kterém on a jeho otec mohli slídit v lesích a mluvit a vracet se domů unaveni, ale nadšeni. V těchto dnech byl Miller vetšinou unavený. Vždy měl jak dalokohled tak monocular ve svém Fordu Explorer a nikdy neváhal zastavit, aby si ptáka podrobněji prohlédl. Ovšem, když přišel do své kanceláře bez oken před svítáním a odcházel po západu slunce, nikdy zcela nevěděl, kdy a jak by vlastně mohl vidět nějakého ptáka. Možná střemhlavý let sovy.
Miller zíral na obrazovku počítače. Více kódů, více skanů, více testů. Pracoval už 14 dní, tento týden 79 hodin sám a nyní byla neděle. Čísla byla rozmazaná. Potřeboval nejméně dalších 6 hodin na testování kódů, ale sotva byl schopen myslet.
Ve skutečnosti mohl myslet.
Stoupl, vrátil zpět židli a vzal si kabát. Neměl dost času na procházku, ale když by jel dost rychle, mohl by to stihnout. Jeho nutkání bylo tak silné, že skoro zapomněl na svůj Cleveland Indians kloubouk. Urazil půl mile od své kanceláře, aby přehlédl odtok jaderné elektrárny do Chesapeake Bay. Voda v chladící věži byla o 10 stupňů teplejší než v zálivu a vyhřívala ančovičky. Nad ančovičkami kroužili ptáci. Měli hlad.
Chladící rybník nebyl zrovna na seznamu National Audubon Society jako “horké ornitologické místo” , ale Miller bral, co mohl. Rackové zaječeli. Přiblížil oči do svého dalekohledu blízko, aby byl jasný pohled, ale dost daleko, aby se zabránilo zamlžení optiky z tělesného tepla.
V jeho dalekohledu se odehrávalo opravdu velkolepé ptačí divadlo. Pozoroval racka stříbřitého, racka atlantského a racka mořského. Wau!!! Ale tohle? Co je to za druh? Zarazil se. Byl to určitě některý z racků, ale jiný. Měl šedá křídla s tmavými konci a dokonce se mu zdálo, že na hlavě viděl jakýsi černý flek. Že by nedospělý racek atlantský? Ne, byl malý a tvar hlavy taky neseděl. Racek malý? Ne,na něj to bylo zase moc velké! Racek chechtavý? Pfff, jeho nohy byly ale růžové, ne oranžové. Není pochyb: Byl to racek Bonapartův, který má jméno po synovci dobyvatele. Krásný pták, uprostřed Atlantiku, ale nicméně je výzvou, dobře ho identifikovat.
Miller se zastavil. Oddechoval a z hluboka dýchal. Jeho obličej zrudnul. Rozepnul kabát.
O vánocích dostal od bratra knihu o ornitologii, ale Miller ji nacpal do krabice bez mrknutí oka. Měl z knihy strach. Už byl v plném pracovním nasazení. Neměl na nic jiného čas.

Vrátil se ke svému stolu, vyvolal další kód, ale jeho mysl bloudila. Dnes večer najdu tu knihu, řekl sám sobě a prečtu si ji.

... pokračování příště!

Log In

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?