Velký rok - 8.část - fans překlad knihy The Big Year

V lednu 1957 byl na svatbě kamaráda v Bronxu a na obloze si všiml prvních tažných ptáků. Tam ho zaujala jedna z kamarádek a hned ji začal bavit svými příběhy, kterými ji rozesmál. Pozval ji na svatbu svého dalšího kamaráda, která byla příští sobotu v Manhattanu. Když přijeli na místo, zjistili, že svatba je až další den. Vyrazili tedy do města. Komito neměl na velké rande peníze, a tak vzal kamarádku do čínské restaurace na rizoto. Ona ho považovala za velice upřímného a vtipného. Její přátelé si už Komitem tak jistí nebyli. Komito byl až příliš upřímný a to nebylo vždycky pro všechny příjemné. Jeden z nich – Dale Carnegi poznamenal: Trochu Komita znám, patří k lidem, co se nikdy nevzdávají a umí si poradit. Ona však byla ztracená, muž, který věčně pozoruje okolí a věří svým očím, ji nikdy nemůže nudit. Zamilovala se dříve než si to uvědomila. O šest měsíců později se s Komitem vzali.

Pokoušel se navštěvovat večerní školu, ale brzo zjistil, že to není nic pro něj. Příliš pomalé a žádná praxe. Vyzkoušel pracovat pro zásobovací společnost a během tří let se vypracoval na prodejce číslo jedna. Zažádal o zvýšení platu, ale firma to odmítla. Dokonce mu šéf řekl, že pokud se mu to nelíbí, může jít... a Komito šel. Ve své garáži v New Jersey zorganizoval vlastní výprodeje. Objednal 10 tun štěrku a písku a nechal je složit na příjezdovou cestu. Když začali být sousedi zvědaví, začernil okna své garáže. Byl tam denně od 6 ráno do 11 večer a tak se pomalu zrodila společnost Industrial Resurfacing. Mohl mít i svého prvního partnera, ale ve finále to byl on, kdo obtelefonovával potencionální zákazníky, sháněl zakázky, on hledal sklady a vyřizoval objednvávky v okolí Conecticutu a New Jersey. Komito spojení společností odmítl. Odmítal uplácet klienty večeřemi a pozvánkami na akce, bylo to příliž drahé. V New Jersey vládla korupce politiků, ale on jim odmítal platit. Jeden podnikatel mu řekl, Komito, bez úplatků to dneska nejde...

Komito odpověděl: ti, co tomu věří, nemají v sobě žádnou poctivost a kašlal na ty kecy. Komitovi odmítl zákazník zaplatit 2 400dolarů za fakturu. Komito vynaložil přes 13 000 dolarů za právníky, ale dal to tomu bastardovi sežrat. Rád si vždy vybojoval svoji cestu sám. Firma byla jeho hřiště, kde si mohl dělat vše podle svého. Psal dopisy a vypracoval se tak, že dokázal napsat 80 slov za minutu. Jeho žena mu pomáhala, kde to šlo, a tak Komito neustále zvyšoval její objem práce. Jednou udělala chybu a dala nesprávnou známku. To Komita rozčílilo, vždyt přední strana dopisu a známka je to, co zákazník vidí jako první. Byl perfekcionista mezi perfekcionistami. Neustále se staral, byl hlavou rodiny, ale také bohatl. Stále podnikal v průmyslu a užíval si úspěchu. Chtěl být úspěšnější, ale věřil, že všechny lehčí cesty už jsou vyčerpané. Jeden jeho obor podnikání byla firma s pokrývači a dlaždiči. Pokrývání střech a podlah byly jedny z nejtěžších prací. Hlavně práce po chemičku u močálů v Meadowlands v srpnu. Nic pro slečinky. Jednoho dne se mu přihlásil dvojmetrový hráč rugby na brigádu, aby se mimo sezónu udržel ve formě. Vydžel den! Nejdříve zaměstnával klasické pokrývače, ale flustrovaly ho jejich nečekané absence. Potřeboval spolehlivé lidi, ale nikdo takový nechtěl dělat tak špinavou a namáhavou práci a tak začal najímat latinské američany. Netrvalo dlouho a všichni u něj mluvili španělsky s přízvukem z Bronxu. Zaměstnával je po celých 12 měsíců a dostali tolik přesčasů, kolik jich zvládli. Určitou část roku chodil s dalekohledem po střechách budov, na kterých pracovali. Někdy si všiml, že s ním pozorují ptáky i zaměstnanci. Pozoroval tahy pobřežních druhů a obvykle stihl ve stejném čase i zařizovat obchody. Komito obchod miloval. Vždy si proklepl 100 lidí, než ho jeden zaujal tak, aby si ho najal...Nikdo nebyl vytrvalejší než Komito. Jeho moto znělo – Váš obchod začíná prvním NE...poslal měsíčně tisíc dopisů a doufal, že se vrátí 20 odpovědí. Prodával a nabízel to co ostatní velkosklady, ale vždy dokázal obměkčit i toho nejdrsnějšího továrníka. A jeho tajná smrtící zbraň?? Groteskní humor!
Když mu manažer prodeje dlouho neotvíral, zvonil Komito tak dlouho, dokud dotyčný nevystrčil hlavu ven.
„Co chcete?“ odsekl.
„Máte problém se střechou a ani o tom ještě nevíte..“ zakřičel Komito, „dovolte mi ukázat, kde váš problém je.“
„Nic nekupuju!“ zakřičel.
„A víte, že bych chtěl mít sto zákazníků, jako jste vy?“
„Sto jako já?? A proč??“
„No protože už jsem jich měl tisíc takových, ale sto by mi jich docela jistě stačilo“.
Manažera jeho odpověď tak rozhodila, že ho pustil dál a nechal ho pracovat.
Komito miloval, když vyvedl lidi z míry. Věděl, že si ho tak snáze zapamatují. Když přišel do kanceláře a uviděl na stole položenou fotku z golfu ihned se zeptal:
„Hrajete tenis?“

Muže s rybamii se ptal na klasický lov a toho s lodí pro změnu na tenis. Komito čekal vždy na jejich reakci. Čím víc je rozhodil, tím lépe, snažil se zaujmout...možná si ho lépe zapamatují. Byl velký worhokolik z Bronxu, ale stále nade vše miloval ptáky. Na začátku 80. let se za nimi vypravil. Po dobu jeho víkendových cest na pobřeží Jersey a Jamaica bay, nebo Cape May se stal expertem na severovýchodní druhy. Vzal Bobbyo a jejich tři děti na výlet na Floridu a do Arizony a seznamil je s místním ptactvem.
Všechny tyto zkušenosti ho posunuly mezi Top 10 pozorovatelů. Chtěl ale pozorovat ptáky po celý rok, sledovat je od námluv, přes páření, stavbu hnízda.....

Všichni špičkoví pozorovatelé se jevili jako členové jedné komunity, kam ale Komito nepatřil. Dostalo ho, když propásl volavku pobřežní – vzácný euroasijský druh. Nic o tom nevěděl, dokud nevyšel v New York Times článek, který však vyšel dávno po tom, co odletěla poslední. Měl peníze, ale neměl nápad. Ale potkalo ho štěstí. Právě ve chvíli, kdy ptáci zastínili podnikání v jeho osobních prioritách, podnikavý birder Bob Odear našel nový způsob informování! Začal provozovat první severoamerický „alarm vzácných ptáků“. Poprvé si mohli pozorovatelé zaplatit za upozornění na polohu a směr vzácných pozorování. Byla to revoluce. Před NARBA špičkoví birdeři trávili desitky let zdokonalováním podobných záznamů, které by upozorňovaly na zajimavé druhy. Dalo to hodně práce.

S NARBA byly záznamy o pozorování na prodej jako jakékoliv jiné zboží. Komito peníze měl, ale ten systém mu moc neseděl, bylo to prostě jako v práci...chtěl si vše dělat po svém. NARBRA znamelala, že už to není jen o amatérském pozorování... Byl nespokojený, ale přesto NARBRA využival.
S horkou informací v rukou Komito pozoroval tak, jako pracoval. Neúnavně a naplno.
NARBRA znamenala, že už to není jen o pozorovaní. Banakit jamajský se ukázal v několika zahradách na Folridě – Komito tam byl. Sovice krahujcová se usadila v Mineapolis a Komito cestoval sněhovými závějemi, aby ji viděl. Viděl i kavku, svého „starého parťáka“ z rodinné hry na nočním přeletu v Nantuckete. Děti mezi tím vyrostly, podnikání bylo stabilní a žena štastná. Z úspěšného podnikatele se stal úspěšný birdwatcher.

Greg Miller vyrostl v kraji mimo město. Vesnička Holmes v Ohiu byla největší koloníí Amišů, kteří se řídili Biblí – Nemilujte celý svět, ani to, co je v něm... Jan 2:15. Pro jeho 15 000 sousedů to znamenalo žádná auta, žádná elektřina, nic, čím by vybočili z davu. Amišské devčata ve škole nenosila žádné šperky ani účesy. Vlasy byly buď v culíku, nebo ukryté v šátku. Kolena vždy skrývala pod nevýraznými pastelovými šaty. Chlapci nosili košile a kalhoty, žádná trička nebo džíny. Nesmáli se, a odpovídali ano madam, ne madam, přesně podle Bible Exodus 20:4 – Nebudeš nikomu upírat jeho důstojnost jeho nepravým obrazem. Proto ve třídě nebyly žádné fotografie.

Díky převdládajícímu náboženství v Holmes nebyla žádná kina, bowlingové haly a obchody neměly v neděli otevřeno. Střední škola neměla žádný fotbalový team. Restaurace nepodávaly alkohol, mladé páry se nedržely za ruce. I když polovina polulace v Holmes Country byla Amiši, Millerovi ne. Patřili k sesterskému náboženství Mennonitů. Měli pomalu stejné hodnoty, ale akceptovali moderní život a Bibli. Mennoniti měli auta místo vozů s koňmi, nosili lewisky, používali počítače., ale ponechali si společenské zásady.
Miller byl v prvním ročníku střední školy, když mu nevěřící žák nabídl cigaretu. Odmítl jí. Nikdy před tím se s ničím podobným nesetkal. Protože na Hilandské střední byl tanec zakázán, maturitní ples se težko organizoval. Vždy se slavilo tak, že každý něco nachystal, někdo polévku, jiný přípitky, někdo hlavní chod a někdo závěrečný desert. Svět odříkání řekl milosrdné Ano koláčům. Byly tam vždy koláče všech možných druhů. Jablkové, skořicové, rebarborové, třešňové....prostě ze všeho, co se dalo dát na koláč. Obyvatelé Holmes Country se nikdy nevychloubali, ale rádi mluvili o výhodách života v „hlavním městě koláčů“. Nikdo jim nic nevyčítal, že by se chlubili, bylo to prostě tak. Jak se narodilo sousedům dítě, dali rodině koláč na oslavu. Když byla těžká noc u dobytka v chlévě? Koláč od sousedů potěšil celou rodinu. Ztratil se pes? Dostali jste koláč, abyste zahnali smutek. Všechno to obdarovávání koláči stmelovalo komunitu, ale dávalo zabrat místním doktorům. Jeden zlozvyk krajem vládnul a to bylo přejídání. Skoro všichni tu měli nadváhu. Nedělní večeře po mši to byla rodinná událost. Mnoho bramborové kaše, hodně omáčky, domácího chleba, masa a samozřejmě koláčů. Millerova rodina ctila jídlo.

Váha bylo to jedinné, co se s Holmes Country měnilo. Místní si pochvalovali, že jsou oázou chránící se před změnami. Nejpřevratnější názory, které tu panovaly, se týkaly 1. Světové války. Když se všechno německé začalo považovat za nepatriotní, tak se nejbližší město k nim z Berlína přejmenovalo na Bernil. V 60. Létech to bylo tabu jak sex, drogy a rock n roll. 60mil odsud na Kent State University se pořádaly protesty proti válce ve Vietnamu. Ale hlavní téma této komunity bylo, jestli je, nebo není správné v sobotu v kostele používat varhany – produkovaly hudbu. Pravidla kostela hudbu zakazovala, vedly se diskuze. Na konec se dohodli, že budou varhany používat pouze při zpěvu, ale ne při samotné mši. Mnoho z nás by řeklo, že je to příliš upjatý a nudný život, ale Miller ho trpělivě snášel. Když byl malý, tak si stěžoval, že nemají Mc Donalds, ale jak dospíval, začal to brát jinak a nevadilo mu to tak... pokračování příště!!

Log In

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?