Velký rok - 9.část - fans překlad knihy The Big Year

Byl rád, že tu není násilí a ani zločin, žádné korupce. Děti si mohly hrát samy venku kdykoliv se jim zachtělo a nikomu nepřipadalo divné, že jde malý chlapec sám městem, aby si někde našel lepší kopec na sáňkování. Dobře veděl, že si lidé dělají z Amišů srandu, že všichni nosí stejné oblečení. Když přišel někam mimo komunitu, viděl skoro všechny s dlouhými vlasy, v moderních zvonových kalhotách, sandálech nebo bosé. Tak kdo je vlastně stejný??
Ke všem byl opravdu tolerantní, to byla odlišnost. Jeho o 11 měsíců mladší bratr Brent se narodil jako mentálně retardovaný a byl autuista. Nemohl mluvit, najíst se, obléci a dokonce ani dýchat. Rodina nikdy moc nevěděla, do jaké míry jim Brent rozumí a někteří specialisté dokonce doporučovali, aby ho umístili do ústavu. To ale rodina nikdy nedopustila. Brali ho sebou všude, přestože věděli, že je budou lidé okukovat. Millerovi to prostě ignorovali. Ale když Greg, Ned a jejich nejmladší sestra Ann vyrostli do puberty, stali se k těmto lidem drzejší. Když někdo třeba v restauraci na Brenta zíral, tak se sourozenci dali dohromady, odpočítali do tří a na tři začali najednou na dotyčného přidrzle koukat také. Takto postižené dítě by asi mnohé rodiny rozdělilo, ale Mellierovi to ještě víc spojilo. Žili v malém domku na Country road 201 a všechny děti spaly na patrových postelích ve společné místnosti. Neměli moc luxusu, částečně kůli Brentovi, ale i víře a penězům. Ale vždy si našli čas na jeden nenáročný koníček...Greg Miller byl birdwatcher dříve, něž vůbec chápal, co to znamená. Tady je jedna z oblíbených historek rodiny: Když byly Gregovi tři roky, byl na farmě pár mil od domova a naháněl kachny okolo rybníka, zatímco si rodiče užívali krásného počasí. Cestou domů se stavili u souseda a Greg si půjčil jeho dalekohled. Soused se ho ptal – vidíš něco?? A předškolár Greg odpověděl, ano, hohola severního – samičku. Všem to vyrazilo dech. Mimo matky. Znala Grega, byla aučitelka a věděla, že její syn je jiný než ostatní. Nikdy jako chlapec naskákal třeba do louží.

V otci Grega se probudil zájem o ptactvo, když vyrostl na farmě pár mil odsud. Běheh týdne pracoval jako veteřinář a staral se Amišom o dobytek, ovce a koně. Ale volný čas věnoval ptákům. Měl výborný sluch. Doufal, že se mu na jednom rodinném výletě podaří uvidět lesňáčka šedobokého – federálně chráněný ohrožený druh, který byl většinu času na Bahamách, ale krátkou část roku hnízdil v korunách borovic severního Michigenu. Během začátku léta se v severním Michigenu ozýval zpěv alespoň 35 druhů lesňáčkovitých. Některé druhy měly dokonce i 2 různé druhy zpěvu, které dokázal rozpoznat i úplný nováček. Jiné se ovšem rozpoznávaly s obtížemi a musely se rozlišovat drobné detaily. Bylo to stejné, jako určovat druh a typ auta jen podle zvuku motoru. Toho dne však Millerův otec slyšel jeden druh, který nepoznal. Na borovici nedaleko cesty seděl zatím nepopsaný žlutošedý zpěvný pták. Lesňáček šedohřbetý! Kdo z ostatních ptáčkařů dokáže zjistit neznámý druh jen proto, že mu nezní jako 35 ostatních? Miller byl ohromený. Jen málokdy mohl otec vzít svého nejstaršího syna Grega sebou ven. Časem, když se Greg dostal na střední školu, se naučil rozpoznávat ptáky hlavně podle sluchu. Někteří teenegeři dokázali rozpoznat skladbu Beatles podle prvních tónů. Miller to dokázal s 35ti druhy Midwestských ledňáčků. Příležitostně dokonce překonal i svého učitele.

Jeho rodina se víc a víc soustředila na Bibli. Při svých výletech se potkali s mnoha charizmatickými křesťany, kteří věřili v baptismus a Millerovi je přivítali s otevřenou náručí. Každý čtvrtek začsli organizovat setkání nad studiem bible. Sdíleli své znalosti a rodina navštěvovala evangelický kostel mimo komunitu v 30 km vzdáleném Cantne. Když se naplnil čas, Miller se zapsal na filosofickou fakultu v Oklahomě. Bylo to daleko od domova, ale určitě to byla pobožná škola s dobrým hodnocením. Při studiu bible se Miller naučil číst řecky, ale nebylo to to, co očekával. Ukázalo se, že mnoho rodičů poslalo svoje děti do církevní školy ze stejného důvodu, jako jiní poslali děti do školy vojenské. Nevychované děti. Miller byl tak daleko z domova poprvé a k tomu měl spolužáky, kteří byli zapleteni do drog, pili alkohol a holdovali sexu. Miller si dával pozor a džel se stranou. V průběhu Millerova maturitního ročníku oznámila škola svoji vizi 300m Ježíše a chtěla na ni sbírat peníze. Roberts se toužil stát slavným léčitelem. Chtěl, aby byl vyšší než washingtonský monument a aby přinel škole slávu. Miller byl touto vizí znechucený. No vlastně jak Miller později zjistil, původní myšlenka byla postavit nemocnici a na to Roberts dostal finance, ale obrovská socha vyvolala skepticismus. I jeho domovské město se začalo měnit. Objevili ho turisté, přibyly obcody a doknce i první semafor. Někteří starousedlíci říkali, že se cítí jako zvířata v zoo. Po letech s Brentom byl Miller zvyklý na pozornost a když si vydělával na studium, brával rodinu z Clevelandu na amišskou farmu, kde je za 5 dilarů vozil na kočáře. A připomínal jim, odkud pocházejí hamburgery v happy mealu. Miller doknce začal na částečný úvazek učit v místní škole matemamtiku a při tom chodil na hodiny programování. Psaní programů bylo trochu jako pozorování ptáků. Vyžadovalo znalosti, zkušenosti i vynalézavost. Miler měla radost z toho, co se naučil a když se pak přestěhoval za první prací v oboru, radoval se i z peněz. Aby zůstal nohama na zemi, zapsal se na hodiny studia bible, kde potkal ženu s takovým zápalem pro cvičení, jako měl on pro ptáky. Ukazala mu, jak se vyrýsovt, ale jemu se to zdálo moc agresivní. On jji ukázal, jak pozorovat, ale jí se to zdálo nudné. I přesto se do sebe luboce zamilovali a překonali rozdíly. Na jejich svatbě se netancovalo a nepilo. Přestěhovali se do Washingtonu, protože byl nedostatek cvičitelů i programátorů. Miller byl rdý, že jei při práci kazatelem, ale později to prohloubilo jeho bolest z rozchodu. Nedělní obřady byly plné svateb a tak to bylo horší a horší. Jednou večer jedl kuře v restauraci se svým mladším bratrem Nedem. Bavili se o jeho manelství. Ned mu nabídl cigaretu. Miller si potáhnul, ale hned všechno vykašlal, szel a měl plný nos. Byl však dost silný a neodhodil ji. Poprvé kouřil. Bylo mu 39 let a byl připraven ne něco nového. Ta cigareta byl první krok.

Al Levantin začal s málem a zanedlouho z toho bylo ještě méně. Když mu byly dva roky, opustil ho otec, který pracoval jako podomní prodavač. Levantin s maminou zůstali opuštění v jednopokojovém bytě. Otec slíbil, že bude platit alimenty, ale nikdy to neudělal. Prostě zmzel a nikdo ho nedokázal najít. Během krize opustil matku s batoletem a bez peněz. Kvůli financím začala máma pracovat jako účetní oděvní firmy na Manhattanu. Přestěhovala se i s rodiči do Bronxu. Starali se o svoje vnouče, když matka pracovala. Ale když byly Lavatinovi 4, jeho babička zemřela a pár měsíců po ní i dědeček. Maminka neměla na výměr a musela si práci udržet. A tak nechala syna se svačinou a klíčem a on musel do školy sám. Naučil se být samostatný dřív než číst. Pro pětiletého byly nástrahy všude. Každé ráno v devět musel sám sejít tři patra, přejít Easturn avenue a zabočit na Ps 70. Na rohu byl obchod. A to byl problém. Ve výloze viděl krabici tyčinek. Čokoládové, oříškové, ovocné pěkně na jednom místě. Se svými spolužáky se vžy chtěli podívat na dno. Když skončilo vyučování, měl dvě možnosti – věnovat se aritmetice nebo si jít hrát ven. A většinou si šel hrát. Byl vyšší než většina vrstevníků a uměl toho využít v basketbale. Ale měl problém. Neměl míč. Jeho rodina si to nemohla dovolit. A tak se naučil vycházet s těmi, co míč měli. A stal se dobrým basketbalistou. Byl výborný i florbale. Když hráli v blocích okolo 175 a Grand Course, byl známý jako chlapec dvou řek a nikdo na něj neměl. V 6:30 přijel vlak s jeho maminkou. Společně se navečeřeli a šli spát. Spali v oddělených postelích v jedé ložnici. Pro Levantina muži neexistovali. Maminka nikoho nehledala a po otci nic nezůstalo. Levantin a ni nevěděl, jak jeho otec vypadá. Jednoho dne Lavantin uvažoval, že vstoupí do skautu. To jeho maminku zaujalo. Mohl by tam najít mužský vzor. A také se, mimo jiné, setkávali často a zadarmo. Levantin se v skautu změnil. Poprvé se slyšel o stanování, lezení, učil se plavat, poznávat hvězdy a minerály. Všechno v okolí Bronxu. Tak jako všechno v jeho životě. Jednou šel navštívit příbuzné v New Jersey a udlal z toho túru. O životě mimo Bronx mohl jen číst v knihách. A tak četl a snil.

Jednoho dne se nemožné stalo skutečností. Levantin mířil na skautský tábor. Nevěděl, jak je to možné. Levantin neměl peníze a jeho maminka známosti. Bál se chtít vysvětlení. Ale 8 týdnů v létě 1945 strávil v kempu Ranachqua. Bylo to jen 3 hodiny autobusem, ale klidně to mohla být jiná planeta. V kempu se skautská příručka stávala něčím víc než pouhou knihou.Bylo to poprvé, kdy Levantin strávil noc mmo Bronx. Chodil po cestičkách, plaval v jezeře a spal pod hvězdami. Žádné sirény, žádný křik. Mohl tu střílet z luku a dál než házet kamínky na Eastburn avenue. Naučil se základy pozorování. Když přijel, nikoho neznal. Na konci pobytu měl desítky přátel. Vůbec se nechtěl jet zpátky domů. Po návratu byl posedlý pozorováním. S máou v továrně na knihy měl volné večery a ča si krátil naháněním vrabců a lesňáčků v botanické zahradě v Bronxu a Van Cortland Parku. Na střední škole se Levantin zúčaastnil svého prvnho vánočního pozorování. A zjistil, že tam s ním bylo spoustu lidí. Nebyli to skauti, ale prostě je to bavilo. Toulala se kolem města s muži jménem Marshall a Arnold – s těmi samými, ke kterým se na pozorování přidal Komito. Komito bydlel jen míli odtud a chodil na té samé střední škole jen o ročník výš než Levantin. Oba věřili, že spolu museli pozorovat jako děti, ale nemohli si vzpomenout. Možná to bylo opravdu poprvé, jen se nechali strhnot. Levantivovy známky byly dost dobré, aby dostal stipendium. Protože to měl nejblíž domů, studoval na New Yorkské univerzitě fakultu chemie. Pár týdnů po promoci narukoval do armády. 16 měsíců sloužil jako meterolog na Aljašce. Začal se zajímat o život momo New York. Chtěl získat doktorát z cemie, a proto se zapsal na univerzitu v Kansasu. Všechny zy teorie a filozofie o studentském životě ho doháněly k šílenství. Po roce studií zanechal, ale aspoň se ve 24 letech naučil jezdit na kole. Jako místo svého třetího setkání se ženou z Queensu jménem Ethel navrhl Johnas beach. Myslela si, že j bere na pláž, aby ji viděl v plavkách. On si však s sebou vzal dalekohled a učil ji pozorovat. Ji zajímal on, ne ptáci. Vzali se v roce 1959. Pracoval v laboratořích chemického giganta Rohm and Haaas.Jejich slogan byl: Je pár lidí, kteří pro nás pracují, ale jen pár odvětví, kde nepracujeme my. Během prvních dvou let získal dva patenty na ochranné nástřiky autolaků. Byl zapálený do práce, ale chemikáli e si vybraly svoji daň. Levantin přišel o čich. Naštěstí si vedení společnosti všimko jedné jeho vlastnosti – uměl to dobře s chemikáliemi, ale ještě lépe s lidmi. Začali ho posílat na služební cesty za zákazníky. Pracoval dobře, ale ročně najezdil 50-70 tisíc mil ročně a doma musel nechat ženu se dvěma syny. Celý týden byl pryč, a tak se mu nezdálo být dobré odjet o víkendu na pozorování. Snařil se syny učit v močálech rezervace Brigatine v New Jersey. Chlspci si však chtli jen hrát v pozorovatelně. Chtěl jim ukázat stěhování jestřábů v oblasti Allentownu, ale je bavilo lezení po skalách. A tak jediné, co mohl, bylo trávit až příliš času s dalekohledem pod slunečníkem, když se vydala rodina na pláž.

Časem přestal Levantin pozorovat. Neměl čas a ani nikoho, s kýmby pozoroval. Jediné, co ho s koníčkem z dětství spojovalo, byl časopis. Četl ho, když lítal nebo když kluci spali. Také nashromáždil údaje za 30 roků vánočních pozorování. Prošel přes 600 stran a našel jen 13 čečetek zimních a 12 z 29 (minot), dověděl se o nejlepších zimních měsících na pozorování. Možná si na to jednou najde čas. Jeho vědomosti rostly, seznam ne. Mezi tím stoupal po firremním žebříčku a stal se vedoucím rozvoje a následně manažerem pro polymery, monomery a pryž. Společnost mu nabídla, aby se stal manažerem evropské divize. To znamenao 8 velkých továrem plus prodeje z Briitánie do SSSR i Švédska a Jižní Afriky. Levatin se s rodinou přestěhoval do Londýna, kde pracoval nejvíc a dále cestoval. Aby posilnil rodičovské pouto, vzal svého nejstaršího syna s sebou na služební cestu do továrny ve Španělsku, ale teenager se vrátil s přesvědčením, že jeho otec pracuje pro znečišťovatele. Když se rodina v roce 1985 vrátila do Philadelphie, byly Levantinovy zkušenosti se zámořským obchodem velmi žádané. A tak ho zlákali k firmě CDI. K firmě, která při expanzi do Evropy ostatní nekompromisně vytlačovala. Levantin nikdy nebyl ve vedení s řediteli a těšil se na novou zkušenost. O pár let později se stalo něco nečekaného. Po 33 letech u Rohm and Haas mu nabídli tříletý plat, když odejde do předčasného důchodu. Al Levantil přestal v 59 letech pracovat. Trvalo to jen 6 měsíců a CDI ho žádalo o převzetí začínající divize. Levantin jako dozor najal věřící lidi. Bylo to jeho první a jediné místo mimo chemičky. Znovu měl oblek a kravatu. Znovu dlouhé hodiny pracoval. Osvojil si konkurenci a připojil se k procesu a ze své 175 milionové divize získal první výdělek. A to jen za 18 měsíců. Byl hrdý. A znovu přestal pracovat. Jeho druhý odchod do důchodu byl ani ne po třech letech. Levantin se přestěhoval do Colorada, když mu znovu zavolali z CDI. Tentokrát decentralizované personální oddělení potřebovalo změnu mentora. Musel tedy dva dny v týdnu trávit v Dallasu. Tak pracoval další dva roky. V říjnu 1997 Levantin znovu odešel do penze. Dům snů už stál a Ethel byla připravená užít di ho. Jednoho dne vytáhla záznamy, zamyslela se a zjistila něco zvláštního. Za 3 roků, o byli svoji spolu nikdy nebyli 30 dní v kuse. Zatímco Al trávil čas na cestách, ona dokončila školu a otevřela si obchod se svatebními věcmi a poradenstvím. Tam se viděla a i ona sama se stala workholičkou. Teď byl Al potřetí v důchodu. Po tom všem, kdy byl na cestách a ji unavovaly malé děti, očekávala, že budou mít čas pro sebe. On ale též něco očekával. Když jí Levantin řekl, že chce znova vyrazit a strávit rok pozorováním ptáků, nebyla si jistá, co odpovědět. Ale byli solu už 37 let a toho mnoho přátel nedosáhlo. Možná, že právě to je klíč k manželství. Jít si za svým snem, přinést domů úspěch a společně oslavovat. „Do toho!“ řekla. A jemu to nebylo třeba opakovat.... pokračování příště

Log In

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?