Středeční ráno, za okny šedivo po nočním dešti, psi mě budí před šestou, že chtějí ven. Z peřin vylézám s tím, že ještě než začne denní maraton, do nich na chvilku vklouznu zpátky. V půl osmé má přijít veterinář navakcinovat hafany, pak přivezou z technických služeb kontejner na tříděný odpad a v osm už mě čekají babičky a dědečkové na LDNce, kde zaskakuji za kolegyni.
Psi po vyvenčení zaléhají a mně se začínají ještě zavírat oči. V tu chvíli pípá sms. Čtu v polospánku, ale brzy se probírám. Kluci kroužkovatelé chytili v noci výrečka, pokud ho chci vidět, můžu dorazit. Chci? Chci... Hlavou mi běží všechna proti... je čtvrt na sedm, mám maximálně hodinku času. Je po dešti, polní cesty budou rozmoklé... Jenže výreček je výreček. Vyrážím a za čtvrt hodiny už zastavuju na pastvisku u Nesytu.
Nevěřícně si prohlížím drobka, kterého kluci vyndávají. Je nádherný. Vzápětí vidím, že předvedením jednoho jedince ta paráda nekončí. Kroužkovatelé vyndávají druhého....a třetího. Dle určovacích klíčů vidím před sebou dva samce a samici...to je ta na fotkách s očima do oranžova... S úžasem cvakám pár fotek, prohlížím peří, které mi připomíná krutihlava a zapomínám na čas. Ale jen na chvilku. Minuty utíkají, a tak děkuju za možnost výrečky vidět a znovu sedám na kolo. Za dvacet minut už chystám snídani a ve chvíli, kdy dopíjím kafe, zvoní veterinář...

Renata Hasilová