Velký rok právě začíná!!!!

Začínáme s amatérským překladem knihy The Big Year, která byla předlohou filmu Nadějný rok. Za překlad děkujeme Petrovi Haluzovi z Trenčína. Takže... Velký rok začíná !!!!

ÚVOD
Když jsem poprvé viděl pozorovatele, nedokázal jsem ho poznat. Byl jsem reportérem, který se ztratil na hřbitově a hledal cestu ven. Neměl jsem žádný super příběh ani nehodu... Hledal jsem příbuzné bezdomovce, kterého pobodali v pouliční bitce. Nikdo z toho neměl radost. No a potom jednou večer někdo zavolal do redakce Denver Postu. Anonymně... Volající oznámil: „Přímo tu v Coloradu žije špičkový odborník na ptáky. Je to profesor práv a je hodně starý. Měli byste o něm něco napsat, než umře. Jmenuje se Thompson Marsch“. Chytil jsem se příležitosti, Druhý den jsem zavolal profesoru Marschovi. On se však nikdy neozval. To mě rozhodilo. Dokonce i vdovy odpovídaly na vzkazy. Samozřejmě jsem se chtěl bavit s někým, kdo je odborník. I když jeho obor byl trochu šílený. Rozhodl jsem se jít za příběhem. Přes jeho přátele... teda těch pár, ke kterým se mi podařilo dostat, se mi pomalu utvářel obraz. Thomson Marsch byl posedlý pozorovatel. Aby viděl vzácné ptáky, byl ochotný vstávat před západem slunce a nespat celou noc, zaplatit si cestu na nehostinné ostrovy Aljašky a snášet příšerné počasí. Dokázal celou noc čekat na telefon a potom s červenýma očima naskočit pozdní letadlo. Jenom pět lidí v severní Americe vidělo za celou historii víc druhů než on. A to všechno stíhal při práci. Navíc se stal tak drsným právníkem a náročným profesorem, že zatrnulo mnoha jeho studentům. Když ho v roce 1927 najala Danverská univerzita, stal se nejmladším profesorem práv. No a teď mu je 82 a je nejstarším pracujícím... 58 let dělal tu samou práci. A i teď dokázal jít míle od domu. Před pár lety zdolal všech 54 coloradských pětitisícovek, ale ten starý blb nebyl schopný zvednout telefon a zavolat. Do pekla s ním, řekl jsem si... Teda až tehdy, když mi jeho žena nečekaně zavolala a domluvili jsme si setkání u nich doma. Zazvonil jsem a ona mě usadila na gauč a nalila mi čaj. V místnosti za ní jsem spatřil vysokého štíhlého muže se šedivými vlasy. Podal jsem mu ruku, ale on mě ne. Sklopil zrak se znalostí správného chování a nic neřekl. Jeho žena se mi omluvila se slovy, že žádný rozhovor nebude: „Z nějakého důvodu se mu to zdá trapné a hloupé. Nevím proč.“, dodala Susan Marschová. Ve skutečnosti to věděla. Byl to hrdý muž, který myslel na svůj nekrolog, a proto nechtěl nic prozradit. Anebo, jak zkonstatovala jeho žena, chtěl být známý advokát, ne pozorovatel. Byl to mlčící tulák. Vrátil jsem se do redakce a napsal něco o výstředním světě pozorovatelů a jejich soutěží. Potom jsem se vrátil k politice, vraždám a dalším depresivním článkům. Ale moje hlava byla posedlá myšlenou na profesora. Co na tom birdwatchingu je, když to ten muž bere tak vážně navzdory nepohodlí? Nemohl jsem tu otázku dostat z mysli. Během let jsem se naučil víc a napsal jsem zajímavé příběhy. Jeden (Baikal teal) způsobil mezinárodní rozruch tím, že si to namířil ze svých přirozených jezer na Sibiři do potoka za obchod se zmrzlinou v Denveru. Jeden biolog implantoval husám čipy a tak mohl z pohodlí domova sledovat přes počítač jejich migraci z Nového Mexika do Arktidy. Dokonce i na Twiteru byly zprávy o nových druzích. Byly zpozorovány při páření někde v Utahu. Pomalu jsem si začal uvědomovat, že nesleduju jen pozorovatele a jejich příběhy, ale i ptáky. Marshova posedlost se stávala mojí. Moje nitro se chytilo do pasti při pozorování zvláštního druhu právníka. Stejně jako zbytek civilizace, i já jsem potřeboval překonat nepřekonané a poznat nepoznané. Proto lidstvo zkoumá oceány a objevuje novou zem. Proto lidé chodili po Měsíci. A já jsem pozoroval ptáky. Dnes jsem zůstal v parku a už tam byly jiné druhy. Byl jsem tam a pozoroval okolí, dokud jsem nenašel kopřivku obecnou, hohola bělavého a hoholku lední. Bylo pro mě stále těžší odolávat mému kompasu na ptáky a nevytáhnou dalekohled, když u potoka někdo zakřičí: „Hele, kachna!“ Už by nebylo správné nazývat mě sledujícím, stal jsem se zapáleným, stal jsem se pozorovatelem. Kdyby Thompson ještě žil, zemřel při autonehodě v roce 1922 na jednom ze svých výletů, bylo mu 89, možná by se se mnou i bavil. On byl vlastně můj první složitě pozorovaný druh. Už umím rozeznat základní členění, barevnost i druhy, ale nemůžu říct, že by někoho moje znalosti ohromovaly a už vůbec ne moji ženu. Jak se to stalo, nedokážu vysvětlit. Jsou v tom pocity a o pocitech jsem nikdy neuměl mužně mluvit, ani když jsem bral syny, aby viděli orla bělohlavého a nedokázal jsem říct, kterého z nás to fascinuje víc – jestli čtyřletého, sedmiletého nebo čtyřicetiletého. Jednou jsem oknem z kuchyně pozoroval kolibříka a potom snil o jeho síle a energii. Vytáhl jsem příručku a zjistil, že toto stvoření pochází z Guatemaly. Pozoroval jsem koruny stromů a poslouchal šustot, najednou se ozvalo... „Posuň se, Dr. Dolittle, mluvíš se zvířaty.“
Pozorování je jedna z mála aktivit, které se dají realizovat z okna mrakodrapu na Manhattanu i ze stanu na Aljašce. A právě díky jednoduchosti se může stát tak rozšířené. Existují jedinečné druhy, které žijí přímo v ulicích St. Luis nebo na periferiích Jižní Californie. Jedna z největších populací migruje přímo skrz New Jersey a zahrnuje víc než 3 miliony jedinců ročně. Pozorování je lov bez zabíjení a ubližování. Je to sběratelství bez nároku na místo. Prostě si vezmete do lesa atlas a už teď jste víc než turista. Jste jako detektiv se složitým podezřením, který bez dopravy zvládne cestu z Antarktidy přes Mexiko až do Bronxu. Když strávíte dost času broděním bažinami, chůzí po písku a podobně, napadne vás otázka, jestli jste už pozorovatel nebo dítě na cestě za pokladem. Pravdou je, že pouze v určitém věku společnost chápe, když něco sbíráte. Bez ohledu na to, jestli to jsou baseballové kartičky, kamínky nebo mušle. Každý má svoji obsesi. Většina lidí ji krotí, avšak pozorovatelé ji naplňují. Během toho, jak plníte seznamy a hledáte software na určování, počítání či klasifikaci, tak se stanete..., no vlastně já se stal beznadějně závislým. Jak šel čas, strávil jsem další chladnou zimní noc u ohně s 545 stran tlustou příručkou Davida Sibleyho a snažil se si zapamatovat znaky 35 druhů vrabců. Učení mě úplně pohltilo. Jsem divný? Jsem blázen? Stává se ze mě Thompson Marsh? Podle mě je jen jeden způsob, jak najít odpověď. Musím zjistit, jak daleko to u mě zašlo. A na to musím poznat nejposedlejší z nejposedlejších. Musím se setkat s Big Year pozorovateli.

Velký rok - 2.část - vloženo: 03.08. 2017
Kapitola první
ledna 1998
Sandy Komito byl připravený hodinu před východem slunce. Nový rok strávil sám v Dannys Nogale v Arizoně. Měl vajíčko se šunkou, které do sebe hodil a už sledoval ona. Věděl hodně o věcech, které by mohl podniknout... jako třeba jít na jachtu. Ale to ho teď nezajímalo. Zajímali ho ptáci! Na tento rok si nachystal cíl – vidět co nejvíce ptáků v Severní Americe. Více ptáků, než kdo kdy viděl. Věděl, že to nebude lehké a předpokládal, že mimo pohodlí domova bude víc jak 270 dní. Bude pronásledovat okřídlené tvory skrz zamrznuté Colorado a horkou poušť Arizony. Čekat na sovy při měsíčním svitu v lesích Severní Minesoty. Putovat skrz pláže Floridy. Na kole po Aleutianově ostrově , potom lodí po ostrovech Nového Skotska a helikoptérou do Nevady. Spánek pro něj nebyl důležitý, když šlo o nové druhy a cestu za nimi.
Byl to především závod a Komito chtěl vyhrát.
Objednal si druhou termosku kávy a dal se do papírování. Jeden arch papíru bylo z internetu vytištěné upozornění na vzácného ptáka z Houstonu. Další regionální upozornění bylo z Tucsonu. Komito se usmíval. Existovalo více vzácných ptáků v jihovýchodní Arizoně než kdekoliv jinde na celém kontinentu.
Jeho žaludek mu řekl, že tato restaurace byla správným místem ke startu. Během roku se v Dennys stravoval tolikrát, že číst jídelní lístek považoval za ztrátu času. Kromě toho ostatní ornitologové sdělovali, že stromy kolem Dennys sloužily jako hřad pro velkoocasé vlhovce nachové a černé supy. Komito se rozhodl, že kterýkoliv z těchto krásných místních ptáků by byl skvělým zahájením jeho roku. Ze svého okna Komito pozoroval zesvětlující se obzor s šedým příslibem svítání.
Naproti restauraci náhle vyrazil nákladní vlak a porušil ticho. Veškerý ten zmatek a hluk, který vlak vyvolal, zvedl hejno ptáků. Jeden přistál přímo za jeho oknem. Komitovo srdce se rozbušilo – měl prvního ptáka v závodě. Naklonil se dopředu, aby ho identifikoval.
Kulatý... šedý... houpavá hlava...
„Zatraceně, je to holub“, brumlal si.
Každý rok 1. ledna stovky lidí opouštějí jejich každodenní životy, aby se připojily k nejvýstřednější soutěži na světě. Jejich cílem je objevení co největšího počtu druhů ptáků v daném roce. Většina soutěžících se omezuje jen na ptáky svého domovského kraje, další se honí za ptáky jen v rámci hranic svého domovského státu, ale nejkrásnější ornitologická soutěž ze všech je nejzničující, nejdražší a občas nejproblematičtější a se rozrůstá po celém kontinentu.
Jmenuje se Velký rok.
V této soutěži existuje málo pravidel a nejsou žádní rozhodčí. Ornitologové letí, jedou, plují kdykoliv kamkoliv na území Spojených států a Kanady, aby se honili za fámou vzácných druhů. Občas zvládnou vyfotografovat jejich kořist, ale obvykle jen prostě zapisují pozorování do notebooků a doufají, že jim ostatní soutěžící uvěří. Koncem roku soutěžící zašlou součty druhů Americké ornitologické asociaci, která zveřejní výsledky v časopise v dokumentu, který generuje více drbů než zamčená šatna.
V dobrém roce soutěž nabízí vášeň a lest, strach a odvahu, základní toužebné přání to všechno vidět a zdolat s nezastavitelnou touhou po vítězství.
Ve špatném roce soutěž stojí moc peněz a zanechává lidi zklamané.
Tohle je příběh největší nebo možná nejhorší ornitologické soutěže všech dob, rok 1998 Velký rok v Severní Americe.
Tyran středoamerický je malý, prostý šedohnědý pták, který pochází z centrálního Mexika. Jeho křik je odlišný. Zní jako „Wheek“. Naposledy, když jeho výskyt potvrdili severně od hranic, byl prezidentem ještě Harry Truman a Jackie Robinson odpaloval svůj první home run v All Star hře. Ale v polovině prosince 1997, když byl pozorovatel a toulal se podél zavlažovací nádrže blízko Nogales v Arizoně, tak si všiml zvláštního ptáka a ihned to oznámil místní pobočce Macicopa Audubon ve Phenixu.
Pobočka okamžitě vyvěsila novinku na internet a Tucson Rare Bird Alert zvěřejnil tuto zprávu na svém nonstop telefoním čísle. Nort American Rare Bird Alert v Houstonu ihned začal obvolávat registrované uživatele. Sandy Komito, který byl toho času ve svém domě ve Fair Lawn ve státě New Jersey vzdálen 2 400 mil ihned zvedl telefon. Tak ve vteřině dostal zprávu o velmi vzácném tyranovi středoamerickém, který má velmi vysoký status. Bylo rozhodnuto!! Svůj Velký rok začne v Nogales. Opustil Dennys a jel přes kopce opuncií a trnitých stromů, až se dostal k bráně do Patagonie do Lake State Park.
Hlídka Rangers ho pozdravila a zastavila na hranicích parku.
„Pět dolarů, prosím,“ řekl člen Rangers Komitovi.
Komito už utratitl stovky dolarů, aby se sem dostal. Pronájem auta, hotely, letenky, to všechno ho stálo nemalé peníze. Pracoval ale jako kontrolor v New Jersey dost dlouho, aby si dovedl na tyto věci ušetřit. Snažil se a šplhal po firemním žebříčku výš a výš.

Oh, jsem jen amatérský ornitolog odvětil rangerovi. Snažím se tu jen najít rychle jeden ptačí druh. Zdržím se pouhých 10 minut, snažil se využít pravidla 15ti minut, kdy se nemusí vstup do parku zaplatit. Ranger se rozčílil, byl už přepracovaný, ale svou moc si užíval...
Z webu si Komito stáhnul přesné instrukce, kde ptáka najít: „Zahněte doprava na úpatí kopce a projděte skrz kemp. Tam, kde se cesta otáčí, je čelo stezky a místo pro asi čtyři zaparkovaná auta. Zaparkujte zde a jděte asi třetinu míle. Na levé straně je jezero a vrby. Pták je obvykle na pravé straně trnitého stromu.“
Komito byl značně nervózní, vždy jezdil v luxusním autě, podle kterého ho všichni poznali a dokonce mu přezdívali Holub a poznali ho, když přijížděl. Teď tomu bylo jinak. Vzhledem k financím vyměnil svého Lincolna za auto střední velikosti a zdálo se mu dost nepohodlné a na poslední chvíli ještě přemýšlel o jiných autech, ale nebyl si jistý, jestli má změnit i značku, která byla pro něho typická? I když na tom vlastně zas tak nezáleželo, protože cesta byla o ptácích a sova zůstala sovou, ať přijel v čemkoliv a tak se snažil nakonec šetřit co nejvíce, aby viděl co nejvíc! Ale přece jen přes to všechno, byl svět zvědavý na Komita ve fordu Taurus?

Když se dostal na místo, nastaly další komplikace. Všechna čtyři parkovací místa byla obsazena. Další auta trůnila i podél úzkého ramene cesty v parku. Ostatní měla výmluvné samolepky: Sacramento Audubon, Tucson Audubon. Komito uvažoval: Jedu pozdě? Stále doufám, že ne, je tu ještě tolik aut. Cesta, kterou se vydal ani cestu moc nepřipomínala, vypadala jen jako udusaná tráva od skotu a stejně tak smrděla. Ani vlhovci, kteří pobíhají skrz křoví, Komita dnes nezajímají. Myslí jen na jeden ptačí druh, jenž je cílem celého cestování – tyrana středoamerického.
Tři sta yardů nahoře na cestě dva muži chodí křížem krážem okolo trnitého stromu. Vypadali, jako kdyby něco hledali – možná ztracený klobouk, nebo dokonce nějakou květinu či motýla. Komito však tuší, co hledají.
„Viděli jste ptáka?“ volal na ně.
„Ne,“ odpověděl jeden z nich. Tohle se Komitovi líbilo. V ostružiní arizonské pouště našel naprosto cizí lidi, nikdy se neviděli, přesto ihned oba pochopili, co otázkou myslí a ihned si všichni tři rozuměli.
Ačkoliv soutěž Velký rok byla silně konkurenční, Komito vždy preferoval připojit se k houfu dalších birdwatcherů honících se za vzácnými druhy. Jistě, práce v davu znamenala, že mnoho lidí si pak připsalo do svého birdlistu stejný druh ptáka. Ale pro Komita byli tito lidé víc než jen ornitologové. Byli svědci. Nejlepší ornitologové se sledují navzájem celá léta a mnozí se mezi sebou podezírají z podvodů. Pokušení bývá velké. Zejména při těsných výsledcích, protože více pozorovatelů mělo prakticky stejná čísla. Během Velkého roku Komito neměl čas číst všechny záznamy, jelikož se soustředil a zaměřil na svůj vlastní rekord. V soutěži postavené na důvěře, věrohodnosti to bylo jako s panenstvím – mohlo být ztraceno jen jednou. Komito chtěl víc než rekord ve Velkém roku. Chtěl rekord, který by byl neprůstřelný. Nahoře na stezce další ornitologové pracovali v křoví. Poznal je hned.
Dr. Michael Austin byl praktický lékař, který se před pár lety přestěhoval z rodného Ontaria do Jižního Texasu, aby se snadněji dostal k vzácným ptákům. Jeho strategie byla: Vidět co nejvíce ptáků. Zatímco Komito sledoval při snídani v Dennys východ slunce, Austin již byl v terénu a hledal tyrana středoamerického. Dalším nadšencem do ptáků byl známý ornitolog, který procházel křovím, Dr. Craig Roberts, pohotovostní lékař z Tillamook, v Oregonu. Robert byl aktivní muž, který strávil hodiny a hodiny přehráváním ptačích hlasů a dokázal o tom každému dlouho vyprávět. Když si z něho tropil Komito žerty, Robert vždy jen obrátil oči v sloup.
Za keřem Komito uviděl dalšího birdwatchera, jak vytahuje parabolu z plexiskla, která měla zesílít vzdálené hlasy ptáků. Zatím však bez valného úspěchu. Komito zaklonil hlavu, aby prozkoumal vysoké větve trnitého keře nad hlavou. Byl zvyklý mít zakloněný krk, když pátral po ptácích v korunách stromů. Ornitologové tento zvláštní stav znají jako tzv.krk pěnice – protože tráví přiliš mnoho času pohledem nahoru do korun stromů na míhající se zpěvné ptáky.
Náhle někdo zařval, “mám tyrana, vidím ho!”

Komito se rozběhl, běžel, až mu dalekohled bouchal do hrudi. Co když už odletěl? Jeho mezikontinentalní lov bude v čudu! Sevřelo se mu hrdlo a zrychlil.
Nyní byl blízko. Zpomalil. Poslední věc, kterou by chtěl, by bylo vyplašit ho. Lapal po dechu, potil se, bušilo mu srdce, opatrně se postavil na špičky nohou a rozhlížel se.
20 stop před Komitem byl Craig Robert. 20 stop před Robertem trůnil nějaký šedivý pták, který se vrhl do houští. Komito se rychle postavil, aby měl slunce za zády a zvedl dalekohled. Znal Roberta, dokázal určit dobře vzácné druhy, a tak bylo nepravděpodobné, že by nepoznal tyrana. Tyran středoamerický vypadal podobně jako lejsek luční s popelavým hrdlem, který je mnohem běžnější. Stejně tak jako policajt při sledování podezřelého, Komito spěšně hledá rozlišovací rysy – hnědší obličej, kulatější hlavu, kratší zobák, žlutší břicho.
Potom pták zazpíval.
“Wheek, wheek” ozvalo se.
Zpěv rozhodl. Komito popadl Nikon ze svého batohu a spěšně udělal tucet snímků.
Pták byl jeho, měl svědky a měl fotografie. Vytáhl notes o velikosti dlaně a napsal: Tyran středoamerický 1/1/98. Patagonie, Arizona.
Chtělo se mu radostí zakřičet, ale hned si uvědomil, že by tím vyplašil ptáka. Potlačil svoje nadšení. Ustoupil a žasl nad scénou, kterou viděl kolem sebe. Z křoví se vynořilo snad třicet lidí různého věku, každý měl dalekohled zavěšený na krku. Sešly se tu všechny světové známe značky optiky – Leica, Zeiss, Swarowski, Kowa, stejně tak fotoaparáty různých kvalit. Ty bouřlivě cvakaly, občas se mihl i blesk, jak se každý snažil pořídit fotografii tyrana středoamerického. A pták si to zatím užíval... měl své vlastní papparazzi.

Ihned si ale uvědomil i tu ironii. Pohraniční stráž měla tisíce strážců, aby zabránila migratům z Mexika překročit hranici s USA. A přitom jeden migrant, ne větší něž krabička cigarette, jim proklouznul a co víc! Mnoho Američanů ho chtělo vidět a cestovali za ním!!

Mnoho ornitologů zůstalo na lokalitě se vzáným ptákem, vychutnávali si letmé pohledy na takovou raritu a vyměňovali si příběhy se starými přáteli, navazovali nová přátelství. Ačkoliv taková setkání po objevení nového druhu byla jedním z hlavních důvodů pro které Komito měl birdwatching rád, podíval se na hodinky. Sandy Komito věděl, že je konec prvního rána jeho Velkého roku, čas uplynul. Spěchal zpátky ke svému Fordu Taurus.

Velký rok - 3.část - vloženo: 05.08. 2017
Al Levantin
Na tento den čekal Al Levantin mnoho let. Každý nekonečný den trávil v laboratoři mícháním chemických sloučenin, za které společnost získala dva patenty,čekal. Když nalétal sto tisíc mil ročně, aby prodal výrobky pro společnost, čekal. Když se přestěhoval do zámoří, aby po 7 let řídil evropskou divizi pro společnost, čekal. Čekal během týdnů, kdy pracoval 60 hodin a čekal během týdnů, kdy pracoval 80 hodin.Čekal na své dva novorozené chlapce, aby vyrostli v muže a čekal na svou manželku, aby se stala babičkou.
Nyní čekání skončilo.
Nastavil si budíka na 6 hodin ráno, ale již nespal, vstal ještě než zazvonil budík. Díval se oknem z ložnice. Ačkoliv měsíc byl jako malý srpek, bylo dost jasno, aby viděl obrysy lyžařského areálu v Snowmass. Aby nevzbudil ženu, ani nerozsvítil v ložnici světlo, když vstával z postele a přemístil se do kuchyně. Okolo něj byla tma, ale šel jistě, svůj dům dobře znal. I venku byla ještě tma, ale věděl, kam má dnes namířeno.
Dnes chtěl vyrazit pátrat a překonat severoamerický rekord v pozorování ptáků.
Z šatníku popadl svetr a zamířil do kuchyně. S rodinou žil Levantin v luxusním domě. Byl postaven na sedmi akrech podél hřebenu Elk Mountains, blízko Aspenu. Dům byl jedním z těch architektonických zázraků, které objevíte při potulování se po hřebenech Elk Mountains. Už z dálky je z domu cítit rodinné teplo, zázemí a pohodlí, které těm, co v něm bydlí poskytuje. Chodba a podlaha jídelny byly vyrobeny z hnědého dlažebního kamene, pod kterým je teplovodní topení, takže i v tuhé zimě, jaká panuje v Coloradu, je tu útulno a můžete všude chodit I bez teplých ponožek. Ať se budete pohybovat kdekoliv po domě – na schodišti, předsíni, kanceláři – vždy projdete okolo ohromných oken, která nabízí výhled do kraje. Scenérie nabízízející se za okny každému návštěvníkovi bere dech a každý jen němě zírá na tu nádheru, kterou pohled z okna nabízí. Stropy jsou vysoké a klenuté s dřevěnými trámy, krb je tak velký, že bylo možno do něj dávat velká nerozštípaná polena. Levantin vešel do kuchyně - podlaha z třešňových prken byla studená, venku mrzlo, až praštělo. Zapnul si kávovar. Vybudovat tento dům mu trvalo 18 měsíců. O 6 více než plánoval, ale výsledek stál za to. Dobře ze zkušenosti věděl, že se někdy vyplatí počkat.
Vzal si dalekohled Leicu a šel krytým venkovním průchodem do garáže. V noci nenapadl venku žádný čerstvý sníh. Z nadmořské výšky 9 tisíc stop, ve které se jeho dům nacházel se zdálo, že hvězdy jsou rozsypané po celé obloze.
Čidlo na konci cesty automaticky otevřelo bránu, když se jeho Audi přiblížilo. Přidal plyn a otevřenou bránou vyrazil do krajiny. Chtěl být na místě dříve než slunce bude na pokraji Continental Divide.
Vrchní a dolní část údolí spojovala zužující se čtyřproudová dálnice číslo 82. Zatím byla ztichlá a tonula v šeru, ale Levantina děsilo, že za pár minut se bude řítit auto za autem s lidmi, kteří pospíchají do práce. Přestože policie okolo zúženého úseku postavila plechové tabule s výstrahou a informací o zúžené silnici, docházelo zde k častým střetům a zácpám.
Levantin tady nechtěl uváznout a tak se jen rychle rozhlédnul po modrém jezeře, jestli neuvidí nějaké kachny. Pak rychle sklouzl pohledem k Missouri a snažil se spočítat jestřáby na větvích jalovce. Došel k číslu 32 a otočil se k návratu.

Včera Levantin organizoval velkou Silvestrovskou party pro své nejbližší známé. Někteří hosté byli unavení a šli spát ještě před západem slunce, ale Marla, Ivana, Donald a Kenedys nešli spát vůbec a místo spánku a odpočinku se vydali k vrcholu. Vystoupali na vrchol, tam kde Levantin včera organizoval party. Levantin však společně s Ethel, jeho 38 letou ženou v deset večer doma zapli TV a chvíli sledovali silvestrovský program na Times Square v New Yorku. V 23 hodin ale už byli v posteli. A jen tak mohl vyrazit příští den brzo a celou 82. silnici tak mít zatím jen pro sebe. Tam, kde se silnice zatáčela, světlomety zabloudily mimo silnici dolů k řece. V mrazivém ránu z ní stoupala pára. Existovala další místa v Severní Americe – Údolí Rio Grande v Texasu, hory v jihovýchodní Arizoně, Mys May v New Jersey – kde se vyskytovalo tolik ptáků, že se dali doslova chytat a informace byly volně sdílené na internetu. Ale Aspen byl pro ornitologa nezmapované teritorium. U Levantina to bylo takhle. Začal podnikat sám a sám řídil velký concern, a tak se rozhodl, že bude sám pozorovat ptáky. To znamenalo, že Velký rok bude probíhat podle jeho vlastního plánu. Ostatní odstartovali Velký rok v nějaké vyhlášené ornitologické lokalitě. Levantin ale trval na tom, že na Nový rok bude se svou ženou. Jiní si najali zkušené průvodce, aby snadněji objevili vzácné druhy. Levantin chtěl všechno najít sám. Další byli závislí na radách zkušených pozorovatelů v různých oblastech, kam se chystali. Levantin spoléhal na svůj vlastní důvtip. Jaký smysl by mělo jít za osobním rekordem ve Velkém roce a jít ho udělat se skupinkou podobně smýšlejících nadšenců, s kterými by jezdil za vzácnými ptačími druhy po celé Americe?
Konečně černá noc přešla do šedé barvy. Poprvé mohl spatřit za svými světlomety červeň říčních zdí a sníh na větvích stromů. Pak uviděl, že ne všechna bílá barva na stromech je sníh. Zpomalil Audi, až zastavil a vytáhl Leiku a přiložil dalekohled k očím. Orel bělohlavý! Levantin se rozzářil. Nebyla to přímo vyložená rarita, určitě existovali ornitologové, kteří by nad ním pokrčili rameny a mávli rukou, protože byl pro ně orel bělohlavý poměrně obyčejný druh, ale Levantin měl radost. Orel bělohlavý na stromě nad The Roaring Fork River ve sněhu a ještě na Nový rok, to byl báječný start. Šero v údolí pomalu ustupovalo dni, který se začal probouzet a s ním i ptáci začali létat. Byla to magická hodina: ve víru řeky skorec šedý, dlask žlutočelý na vršku vrby, káně rudoocasé kroužilo v teplé termice vzduchu - příroda se probouzela. Straka americká, sýkora černohlavá, strnadec zimní. Levantin si hned pečlivě zapisoval všechny ptáky, které dnes ráno viděl. Jen jedny zapsal, přibyli do seznamu další. Lyska americká, čížek žlutý, poštolka pestrá. Podíval se dolů na naškrábaná jména v notesu. Vzhlédl od zápisků a uviděl dřemlíka a zapsal ho také. Venku poletoval datel zlatý. Ptáci přilétávali rychleji než stihl psát.
Přestal psát.
Všechno, co v tom muži, který byl 40 let ztělesnením vášně, bylo najednou naplněné v Roaring Fork River.

Levantin byl volný.

V oblasti Aspenu byly dva oddělené životy a to na vrchní část údolí a spodní část údolí. Vrchní část byla domoven rezortů - zasněžených kopců s lyžařskými středisky. Kvetl tu obchod a svěží horský vzduch jen doplňoval kouzlo krásných zimních nocí. Lidé, kteří sem zajížděli často říkali, že tu vlastně vládne turistika. Ti, co tu žili déle, ale znali pravdu lépe. Ve skutečnoti to byly farmy, kdo udržoval život oblasti. Tady v Aspenu stál dům průměrně 3 miliony dolarů a okolní městečka vydělávala i na podílu z prodeje. Byli to totiž obchodníci a byznysmani, kteří vlastnili všechna práva. A proto potlačovali rozvoj v dolní části údolí. Častokrát se střetly rady z obou částí údolí a snažily se vyrovnat ten nepoměr. Jelikož stál dům ve městě víc než 4 miliony, bylo jednodušší koupit pozemek a postavit prostě dům nový. Samozřejmě, že někteří obyvatelé měli zisk z každého domu, který se zboural a nebo který se postavil. Obyvatelé z dolní části údolí byli povětšinou pilní a pracovití jako včeličky a pocházeli z Mexika. Dokázali vyžít z méně jak 1200 dolarů měsíčně. Jednoho dne se začalo Aspenu dařit, protože se otevřely jižní hranice a lidé z dolní části jezera, kde domy stály 400 000 a byty 260 000 tisíc dolarů raději putovali do prostornějších rančů sem nahoru na Roaring Fork, kde se to najednou zaplnilo farmáři, elektrikáři, automechaniky a obchodníky. Jeden velký problém tu ale zůstal. Jednou týdně museli cestovat víc jak 160 mil, aby si dovezli všechen material a zásoby. Denver je zásoboval pomocí range roveru. Vrchní část údolí byla spojena čtyřproudovou dálnicí 82. Tohle Levantina znepokojovalo. Během pár minut se všichni zaměstnanci, brigádníci, uklízeči... vyhrnou na dálnici 82 a namačkají se auto na auto při cestě do práce a silnici ucpou.
Přímo tady před budovou bowlingu, kde si Diana dala schůzku s Harrym a Williamem, byla dopravní situlace nejhorší. Křižovaly se tu všechny odbočky a vedlejší silničky byly ucpané turisty. Proto se Levantin musel více soustředit na řízení svého Audi, než přemýšlet o ptácích a Velkém roce.
Po čase ale přesto dojel do zátoky Woody Creek. Když dorazil na místo, měl pocit, že čas se proti němu spiknul. 25 mílová cesta z domova se mu tentokrát zdále nekonečně dlouhá. Velmi dobře ale věděl, že ta nejlepšá část dne ho dnes ještě čeká. Uvědomil si, že nechce závodit s časem, ale že si chce všechno pořádně a důkladně užít.

V 10:30 si Levantin nasadil na levou botu protiskluzný nástavec, aby mu neklouzaly boty na ledovci. Byl to jeho starý trik, jak ušetřit pár minut. V klidu si na levou botu nasadil nástavec a pravou nechal volnou. Tu používal v autě na brzdu a plyn. Zledovatělá cesta byla náročná, i když nebyla pokryta celistvou vrstvou ledu, přesto mu zmrzlé ostrůvky ledové pokrývky na cestě dávaly zabrat. Ve finále si musel ale nástavec nasadit i na pravou botu, aby se vůbec dostal přes parkoviště k autu. Řízení pak bylo velmi náročné, ale vydržel to, aby je pak zase nemusel nazouvat a ušetřilo mu to zase pár minut při chůzi zledovatělým parkovištěm.
Na úpatí kopce Fanny Hill si všechno pod sněhovou pokrývkou žilo svým vlastním životem. Celou rozmanitost zdejších druhů měl jako na dlani... scenérii dotvářela zima svými barvami. Jen on moc nezapadal do této zimní krásy. Jeho černé kalhoty a jednoduchý teplý modrý kabát doplňoval jen dalekohled na jeho krku.

Levantin většinou překypoval nadšením skauta, ale lyže ho nadchly ješte víc. Nelíbilo se mu jezdit na vleku sám. Miloval příběhy, vyprávět je, ale i poslouchat a jízda nahoru s cizincem byla skvělým způsobem, jak si dopřát jednu ze svých oblíbených radostí. Užíval si setkání s novými lidmi natolik, že poté, co se stal prezidentem 8 miliardové společnosti, stále dobrovolně pracoval na úpatí lyžařského areálu jako obsluha vleku. Vtipkoval s každým. Konverzaci s mladými dámami začínal slovy: “Jsem starý muž. Nemůžu s vámi flirtovat.” Bylo mu 66 let, ale často byl obviněn ze lhaní o svém věku. S růžovými tvářemi od zimy, břidlicově modrýma očima a ramenama, které ještě obalovaly nějaké svaly, vypadal na 50 let. Jednal na 30. Měl velké charisma.
Lyžování a ornitologie byly dvě věci, které Levantin v Coloradu miloval nejvíce. To je důvod, proč, když před měsím plánoval tento den, se rozhodl, že se stane prvním ornitologem v historii, který zahájí Velký rok na lyžích. Do pekla s tím, co říkali všichni ostatní o tom, jak by Velký rok měl být proveden. On se rozhodl, že to provede po svém.
V půli cesty nahoru, jak lyžaři klouzali z výtahu Fanny Hill, obsluha vleků lyžařského areálu dávala zdarma sušenky. Levantin si jedny vzal a čekal. Měl plán. Stačilo by, aby se něco pohnulo v osikách a už zbystřil. Ořešník americký, šedé tělo s výraznými černými křídly, se snesl na sníh, aby si nabral drobky sušenek. Levantin se usmál. Pokud jste neznali ta správná místa, mohli býti ořešníci těžkými druhy, abyste je v zimě našli.
Levantin ptáka vyfotografoval a naskočil do sousedního Coney Glade výtahu. Přímo dole byla Spider Sabich Ski Racing Arena pojmenováná po olympijském lyžaři, kterého zastřelila jeho milenka Claudine Longet v sedmdesátých letech. Longet byla potrestána za svůj kriminální čin jen 30 dny ve speciálně upravené vězeňské cele v Aspenu, pak utekla se svým ženatým obhájcem a stala se terčem nekonečných skečí v Saturday Night Live.
Jízda výtahem na horu Snowmass trvala 10 minut. Levantin se nemohl dočkat, až vystoupí. Rychle opustil vlek a nasměroval lyže dolů z kopce. Ruce vzhůru, lokty ven, úsměv na tváři a Levantin vystřelil dolů po Max Park. Byl dravým lyžařem, pustil se střemhlav přímo po svahu a vyhazoval jednu zatáčku za druhou. Na čertsvém prašanu zůstávaly vykroužené brázdy. V jeho stylu nebyla žádná jemnost - vypadal jako rozkročený obránce na ledě. Řítil se z kopce dolů rychlostí 45 mil za hodinu, ale snaha o ladnost držet kolena blízko u sebe byla stejně marná, jako snaha slunce prokouknout olověné mraky. Každý, kdo viděl Levantina jet na lyžích, by rád věděl, jak mohl dostat AARP kartu.
S perfektním načasováním zastavil v horské kavárně v Ullrhofu, zrovna když lyžaři začali nosit své podnosy s obědem ven. Porce prvních dnešních hranolků na restauračním stole byla přesně to, proč Levantin přijel. Zvedl jeden hranolek do výšky a sojka šedá se snesla ze stromu, aby si to vzala z jeho ruky. Levantin původně chtěl strávit půl dne v nějakém divokém lese, dlouhým a namáhavým hledáním tohoto druhu, ale proč by se obtěžoval? Deset tisíc stop nahoře v Colorado Rockies se sojky šedé chovaly jako kdyby byly rackové na promenádě na Coney Island.
Levantin lyžoval kolem sjezdovek v Gwyn’s High Alpine a Café Suzanne, ale viděl jen sojky Stellerovy a sýkory horské. Ačkoliv potřeboval i tyto běžné druhy ptáků, nebyly však těmi, na které myslel. Snowmass byl domovem něčeho lepšího.

Scházel dolů k Adams Avenue, kde měl auto. Konečně se měly vyplatit ty dva roky snahy. Když v minulosti potkal někoho, kdo měl zájem o ptáky, tak jeho zájem spočíval v krmení. Stále doufal, že najde někoho, kdo bude sdílet jeho velkou lásku k ptákům. Tady teď chtěl vidět pěnkavici tmavou. Dobří birdwatcheři bažili po pěnkavici tmavé. Přeletává a frustrováná, s šedou korunkou, s hnědou čepičkou. Černorůžová pěnkavice žije většinu roku v těžko přístupných místech v tundře na Aljašce nebo v nejstrmějších suťových polích v Rockies. Ale během některých zim se stovky a stovky pěnkavic tmavých sbíhaly na mnohem přístupnější a pohodlnější svahy Snowmass. Proč tomu tak bylo, nedokázal Levantin říct. Také neuměl vysvětlit, proč v jiných zimách se pěnkavice tmavé vůbec neukázaly.
Když bude Levantin důkladně prozkoumávat svoje okolí, tak možná objeví svojí tajnou lokalitu severoamerických stěhovavých ptáků.
Pozorování pěnice růžové si vyžadovalo dost odhodlání a hlavně instinkt. Vždy, když však zkoušel zaostřit svůj dalekohled, jako naschvál se vytratila k někomu do zahrady. Levantin nad tím přemýšlel, vždyť cizí muž s dalekohledem, motající se okolo domu, nahlížející dalekohledem lidem do zahrad, to musí být pro ostatní lidí podivné, až podezřelé. Požádal tedy místní pozorovatelku Lindu Vidal, aby se k němu tady připojila a doufal, že muž se ženou nebudou vypadat tak úchylně. Linda však neměla čas, což se při jeho “štěstí” dalo čekat a zůstal v tom zase sám. Levantin však veděl, kam má jít.

Jedna věc však do krásného sněhem pokrytého údolí nezapadla, ale vyčnívala. Byl to hnusný dům Údolí 249 Faraway Road. Okolo domu byla skládka, která dávno přerostla majitelům přes hlavu. Někdo z předchozích majitelů tam postavil krmítko pro ptáky, kterým se pokusil okolí domu aspoň nějak zachránit. Jak Levantin viděl, ať tam teď bydlel kdokoliv, udržoval dnes krmítko na 249 Faraway Road plné slunečnic a osik. Levantin byl ohromen. Napočítal tu 300 pěnic tmavých. Na sněhu se jejich peří třpytila ohromující hrou barev jako letní kolibřici máčení v malinách, ve skořici a hořké čokoládě. Někteří birdwatcheři se snažili celý život najít tři druhy pěnkavice tmavé. Levantin je všechny našel první den ve svém rodném městě. Může být lepší způsob, jak zahájit Velký rok? Levantin znal odpověď už pár měsíců. Tohle rozhodlo, rychle vyrazil domů. Sbalil kufr, políbil ženu na rozloučenou. O čtvrté hodině odpoledne už odstartoval jeho let ze zimního Aspenu na teplé pobřeží jižního Texasu. Sebou si vezl seznam prvních 45 druhů, který viděl v dnešní den. Byl velmi spokojený! Čekal, že to bude dobrý rok.

Velký rok - 4.část - vloženo: 08.08. 2017
GREG MILLER
Greg Miller seděl sám ve svém bytě. Byl Silvestr a z televize zazníval smích a pop, pop, pop, bouchání zátek od šampaňského. Miller byl příliš smutný na to, aby slavil. O den dřive, 30. prosince jeho rozvod dospěl do finale.
Přestože Miller věděl, že mnoho manželství skončilo u soudu, styděl se. Poznal svoji ženu, když studoval bibli v postgraduálním studiu po studiích na kazatele na Oral Roberts University a slíbil v kostele před bohem a rodinou vydržet s ní v dobrém i zlém. Když jejich láska přecházela v hádky, měl Miller dvě zaměstnání. Věděl o problému, proto opustil své víkendové povinnosti, které vykonával jako pastor pro Voice of Victory World Outreach, kde kázal ve 4 evangelických kostelech po celém Washington, D.C. obchvatu a ve všední dny se snažil omezit hodiny, které pracoval na softwaru pro Federal Home Loan Mortgage Co. Snažili se se ženou být opět párem a během 4 let byli u 3 manželských poradců. Miller nakonec uvěřil, že našel zdroj jejich problémů: Byl příliš tlustý. Měl 220 liber na jeho pět stop a sedm palců a jeho žena, osobní trenérka fitness a instruktorka aerobicu si na to hodně stěžovala. A tak se Miller rozhodl zachránit své manželství běháním a chtěl začít známým Marine Corps Marathonem. Když začal trénovat, nemohl dokončil ani hodinu aerobicu jeho manželky a běh na jednu míli nepopřicházel vůbec v úvahu. Ale začal pomalu, když se cítil unaven, tak jen šel a postupně na sobě pracoval, až se dostal do bodu, kdy volným klusem uběhl 20 mil bez zastavení. Jeho manželka to ani nikdy nezkoušela. On stále vážil kolem 195 liber bez ohledu na to, jak moc cvičil – nemohl překonat svůj zvyk chodit do McDonaldu – ale přesto se cítil připraven na maraton. V den závodu pršelo. Promokl. Pak klesla teplota. Na 14. míli měl puchýře na obou nohách a mohl sotva jít, natož běžet. Chtěl skončit, ale řekl si, že ne. Celé léto se vzdal víkendových školení kvůli běhání, protože chtěl běžet Marine Corps Marathon, aby zachránil své manželství. Běžci ho předbíhali. Trpěl. Skončil za 6 hodin a 3 minuty ve dvakrát pomalejším čase než vítěz. Málokdo zůstal v cíli kromě jeho manželky. Slíbil, že už nikdy maraton nepoběží. Byl stále tlustý a jeho manželství bylo stále rozvráceno.
Jeho žena nepřišla k poslednímu jednání u soudu. Miller se přesunul stovky mil daleko do Lusby v Marylandu, kde vzal další softwarovou práci v jaderné elektrárně Calvert Cliffs. Pracoval 10, 12,14 hodin denně částečně proto, aby zapomněl na probíhající právní kroky a částečně proto, aby se vyhnul domovu. Jeho byt byla bývalá dvojgaráž s posuvnými skleněnými dveřmi, kterými kdysi vjížděla auta. Podlaha byla pokryta připáleným oranžovým kobercem s hrubým vlasem, který nebyl dostatečně silný, aby zabránil rozbití talíře, pokud mu spadl na zem. Ne že by jej ale často používal. Protože sporák ani trouba nefungovala, Miller se stravoval mikrovlným jídlem. Jeho lednička měla mrazící sekci, kam se vešla buď jedna pizza nebo dva Hot Pockets. Jeho váha opět bobtnala. Rozvodem přišel o všechen nábytek, ale jedna stěna jeho ložnice byla pokryta od podlahy ke stropu vybalenými krabicemi. V obývacím pokoji byla jen devatenáctipalcová barevná televize a pohodlné křeslo, ve kterém trávil hodně času.
Nyní byl Silvestr a jeho desetileté manželství oficiálně tento den skončilo. Čtyřicetiletý, sám a bezdětný - tak si nikdy nepředstavoval svůj život. Nemohl přestat o tom přemýšlet. Napadlo ho, že by měl někomu zavolat, ale jeho žena byla pryč, stejně jako jeho přátelé, rodiče – no dobrá, jeho otec byl oddaným křesťanem ve městě Amish v Ohio, kde Miller vyrůstal. Miller chtěl, aby se cítil lépe. Televize přenášela party na Times Square. Miller neměl v ledničce šampaňské. Vypnul Dicka Clarka a všechny ty šťastné, milující se páry a usnul v 11 hodin večer.
V práci v jaderné elektrárně byl Miller známý jako Jolt Guy. Okraj jeho kancelářské kóje lemovaly řady prázdných dvacetiuncových lahví jeho oblíbeného nápoje Jolt Cola. Každá lahev se pyšnila tím, že byla naplněna “samým cukrem a dvakrát více kofeinem” než Coke nebo Pepsi. Miller do sebe obrátil nejméně jeden Jolt denně, v opravdu špatných dnech tři a jeho pracovní prostor se stal zámkem s prstencem šedesáti červeno-zlatými věžičkami. Jako nový zaměstnanec v kanceláři s Dilbertem si Miller užíval svůj vnitřní prostor, který byl spouštěčem okamžité konverzace. Bylo těžké ignorovat ironii věží z Joltu v atomové továrně. Občas mu někdo připomněl, že jeho každodenní Jolt obsahuje 3 šálky kávy a to pravděpodobně nebylo moc dobré pro jeho zdraví. Miller neměl rád, když ho někdo upozorňoval na jeho zdraví.
Pravdou bylo, že Miller byl náchylný k hýření. Hodoval, běhal maratony. A teď se propadnul do nejtemnějších hlubin pracovního flámu. Millerovou prací bylo ujistit se, že miliony řádků softwarových kódů byly připraveny pro Y2K. Před lety, když programátoři chtěli napřed vyzkoušet nějaký postup nebo test, vložili jednoduché 00 do strojového kódu. Avšak dnes 00, nebo rok 2000, byl méně než 2 roky pryč. Miller závodil s časem, aby stihl dostat všechny 00s a všechny další Y2K viry před začátkem nového tisíciletí. Tak testoval tisíce řádků kódů a chlastal pár Joltsů.Byla to únavná práce a nesměl si dovolit žádnou chybu: existoval dobrý důvod, proč se jaderné elektrárny staly plakátovým dítkem Y2 děsivých příběhů sdělovacích prostředků. I když Miller často vtipkoval, že neměl žádný život, viděl méně a méně humoru ve svém vtipu.
Co ho udržovalo v duševní svěžesti, byli ptáci nebo alespoň myšlenka na ně. Od té doby, co indentifikoval ve věku 3 let prvního ptáka – samičku amerického hohola severního, jeho otec, ornitolog ho učil velmi dobře – Miller miloval hledat ptáky. Čas strávený ornitologií, byl volný čas, ve kterém on a jeho otec mohli slídit v lesích a mluvit a vracet se domů unaveni, ale nadšeni. V těchto dnech byl Miller vetšinou unavený. Vždy měl jak dalokohled tak monocular ve svém Fordu Explorer a nikdy neváhal zastavit, aby si ptáka podrobněji prohlédl. Ovšem, když přišel do své kanceláře bez oken před svítáním a odcházel po západu slunce, nikdy zcela nevěděl, kdy a jak by vlastně mohl vidět nějakého ptáka. Možná střemhlavý let sovy.
Miller zíral na obrazovku počítače. Více kódů, více skanů, více testů. Pracoval už 14 dní, tento týden 79 hodin sám a nyní byla neděle. Čísla byla rozmazaná. Potřeboval nejméně dalších 6 hodin na testování kódů, ale sotva byl schopen myslet.
Ve skutečnosti mohl myslet.
Stoupl, vrátil zpět židli a vzal si kabát. Neměl dost času na procházku, ale když by jel dost rychle, mohl by to stihnout. Jeho nutkání bylo tak silné, že skoro zapomněl na svůj Cleveland Indians kloubouk. Urazil půl mile od své kanceláře, aby přehlédl odtok jaderné elektrárny do Chesapeake Bay. Voda v chladící věži byla o 10 stupňů teplejší než v zálivu a vyhřívala ančovičky. Nad ančovičkami kroužili ptáci. Měli hlad.
Chladící rybník nebyl zrovna na seznamu National Audubon Society jako “horké ornitologické místo” , ale Miller bral, co mohl. Rackové zaječeli. Přiblížil oči do svého dalekohledu blízko, aby byl jasný pohled, ale dost daleko, aby se zabránilo zamlžení optiky z tělesného tepla.
V jeho dalekohledu se odehrávalo opravdu velkolepé ptačí divadlo. Pozoroval racka stříbřitého, racka atlantského a racka mořského. Wau!!! Ale tohle? Co je to za druh? Zarazil se. Byl to určitě některý z racků, ale jiný. Měl šedá křídla s tmavými konci a dokonce se mu zdálo, že na hlavě viděl jakýsi černý flek. Že by nedospělý racek atlantský? Ne, byl malý a tvar hlavy taky neseděl. Racek malý? Ne,na něj to bylo zase moc velké! Racek chechtavý? Pfff, jeho nohy byly ale růžové, ne oranžové. Není pochyb: Byl to racek Bonapartův, který má jméno po synovci dobyvatele. Krásný pták, uprostřed Atlantiku, ale nicméně je výzvou, dobře ho identifikovat.
Miller se zastavil. Oddechoval a z hluboka dýchal. Jeho obličej zrudnul. Rozepnul kabát.
O vánocích dostal od bratra knihu o ornitologii, ale Miller ji nacpal do krabice bez mrknutí oka. Měl z knihy strach. Už byl v plném pracovním nasazení. Neměl na nic jiného čas.
Vrátil se ke svému stolu, vyvolal další kód, ale jeho mysl bloudila. Dnes večer najdu tu knihu, řekl sám sobě a prečtu si ji.

Velký rok - 5.část - vloženo: 22.08. 2017
Kapitola dvě
Zrození birdwatchera

Pár minut po tom, co jsem se se Sandym Komitem poprvé setkal, už sledoval okolí a hledal.
Vezl mě ve svém milovaném Lincolnu do svého oblíbeného Steakhousu ve čtvrti New Jersey. Když jsme dojeli před restauraci a viděl tu frontu aut a ještě když viděl, že by měl poslíčkovi zaplatit za odvoz svého krásného auta, naštvaly ho dvě věci. K smrti nerad zbytečně čekal a jen velmi nerad svěřoval svoje auto cizí osobě. Sáhnul do přihrádky v autě a vytáhnul značku pro postižené a průkaz ZTP a klidně zaparkoval na místě pro invalidy přímo před restaurací.
Byl jsem příliš šokován, abych něco řekl. Jak jsem ho pozoroval, jak chodil kolem všech těch vozů nečinně čekajících ve frontě na parkovací službu, snažil jsem se předstírat kulhání. Komito s úsměvem pozdravil vrchního číšníka. Pochopil jsem jednu základní pravdu: Sandy Komito si nedělal srandu, jak si někdo myslel. Jeho žena, jak se později ukazálo, měla průkaz pro postižené, protože trpěla hroznou bolestí zad. Ale teď byla mimo město s přáteli. Komitovi přišlo absurdní nabízet vůbec místa s parkovací službou handikepovaným. Proč by lístek na parkovací místo měl zbytečně ležet odkládacího boxu auta jen proto, že jeho manželka byla na dovolené? Je trapné to přiznat, ale Komito mě málem přesvědčil, že bylo OK využít výhodu systému. Jeho síla přesvědčování byla tak silná. Díval se na mě těma blankytně modrýma očima a mírnil moji vinu svým přesvědčivým hlubokým hlasem a další věc, kterou jsem poznal, dal mi pocit, že je nejdůležitější osobou v celém vesmíru.
Pak přišel číšník a Komito objednal nakrájený salát. A já měl to samé.
Nejím salát nasekaný na jednopalcové čtverce. Neznám nikoho, kdo to tak dělá. Ale Komito má svůj vlastní vkus a zjistil jsem, že být s ním je jako řítit se na horské dráze v zábavném parku – je to zábava, dokud Vám není špatně od žaludku. Když Komito seděl u stolu, zdálo se, že se číšníci zdržují déle, jen aby zaslechli jeho příběhy. Byl herec -amatér a byl na to pyšný. Byl tak drzý jako Oskar Madison a úzkostlivý jako Felix Unger.

Komito byl také zábavný i v terénu. Vzal mě na náš první birdwatcherský výlet pár mil od jeho domu do Hackensack Meadowlands, notoricky známého močálu, plného odpadků a od dob, kdy New York rostl, tu byl nevyužitý průmyslový potenciál. The Meadowlands bylo prostě úžasné místo. Ptáci se pohybovali všude –vznášející se rybáci, brodící se volavky, bublající střízlici, potápějící se vlaštovky. Avšak Komito byl naštvaný. Před pár lety vláda postavila nóbl skleněnou místnost pro svatby nahoře nad bažinou a nyní technici udržují hladinu vody v těchto přílivových mokřadech uměle vysoko. Pro šťastné nevěsty to znamenalo spoustu ladných labutí na svatebních fotografiích. Avšak pro Komita to byl umělý výsměch přírodě. Němé labutě nebyly domorodí ptáci. Chtěl bažinu tak jak příroda zamýšlela – plaché bahňáky na mile páchnoucích bahnech.
Když jsem Komitovi řekl, že Hackensack Meadowlands mi strašně smrdí, rozzlobil se. Řekl, že nesmrdí plyn v bažinách, ale skládka, která je přes kopec. Nebo možná Jimmy Hoffa. Prošli jsme pár zákrutů a zatáček po hrázi nad bažinou a našli nádherné překvapení – velkou zadržovací nádrž, kterou technici nezaplavili. Byly tam stovky bahňáků, slukovců vrtajících se v blátě jako dvounohé šicí stroje tahající se o šneky, volavek číhajících na ančovičky. Komito se mě snažil naučit rozdíl mezi větším a menším vodoušem, ale pak se stalo něco alarmujícího. Všichni ti bahňáci se najednou dali na útěk.
Stál jsem se spadlou bradou a pozoroval stovky, ne tisíce, letících ptáků z míst, které jsem ani nemohl vidět. Komito ztuhnul. Existuje jen jeden důvod, který může pekelně vyděsit takové množství bahňáků, řekl Komito a je to sokol stěhovavý.
Za chvíli se opravdu ukázal na obloze sokol osobně, vrhající se střemhlav dolů na pozdní oběd.
Nyní stál Komito s otevřenou pusou jako já. Byl svědkem toho stejného přirozeného jevu tisíckrát před tím, ale stále nedovedl potlačit svůj ůžas.
Byl jsem nadšený jako malý kluk, ale nechtěl jsem, aby si toho Greg Miller všimnul, protože pak by si mě jen dobíral.
Když jsem se s Gregem setkal v jeho bytě, krabice byly všude. Některé sloužily ke skladování. Ostatní sloužily jako stůl nebo věšák. Věděl jsem, že tu už bydlí měsíce, tudíž něšlo o pozůstatky stěhování. Miller musel vidět můj zmatený a nechápavý pohled, protože mi nabídl vysvětlení: “ Někteří lidé jsou jako desetileté děti, chtějí si stále hrát a povinnosti jsou až na posledním místě. Tak to bylo i s Millerem. Vybalování krabic pro něj byla práce, ale on si chtěl hrát, a tak vzal z vrchní krabice stojan a dalekohled a řekl.

“Pojďme si hrát.”
Millerovo auto se nedávno porouchalo, takže jsme vzali moje pronajaté. Jeli jsme do oblasti s několika lesíky poblíž jeho domu a zaparkovali. Zabouchl jsem dveře na straně řidiče a Miller řekl: “Papežík americký.”
Huh? Kde?
“Tady asi 50 stop tady v této oblasti, u toho vysokého bodláku.”
Právě když jsem zvedl dalekohled, Miller zase vyhrkl.
“Střízlík zahradní, támhle. Kardinál červený, v těch dubech. Papežík indigový, přes cestu. Strnadec zpěvný hned vedle něj."
Něco se zdálo být podezřelé. Miller ani nezvedl svůj dalekohled.
Měl dokonalý sluch a poznal každého ptáka v okolí, stačilo, aby zaslechl pár tónů.
Chrlil na mne druhy, než si uvědomil, že se snažím zaostřit dalekohled směrem, kterým ukazoval a odkud se ozýval hlas ptáka, abych ho zahlédl. Ale stál trpělivě u mě, dokud jsem se svým dalekohledem konečně nezaměřil na střízlíka, kardinála, papežíka strnadce, kterého slyšel první. (Papežíka indigového, zářivě modrého v odpoledním slunci, jsem našel sám, děkuji).
Co mi znělo jako plain old chip byla pro něj jasná strnádka vrabcovitá. Zavolal na mne druhy pěnic, které byly pro mne příliš daleko, abych je vůbec viděl v terému a určil. Odložil jsem dalekohled a začal sledovat Millera. Jeho ucho bylo neuvěřitelné. Určoval jeden hlas za druhým a zastavil se jen v době, kdy byl prostor zahlcen hlukem aut nebo tryskovým letadlem nad námi. Chtěl jsem ho vzít na symfonii, jen abych ho viděl vyřešit datum výroby Stradivárek, hrajících houslí na třetím sedadle.
Millerovi se snadno dařilo nakazit se nadšením od druhých. Když uviděl můj údiv nad jeho sluchovým určováním ptáků, měl ještě větší radost a trval na tom, že všeho hned necháme, aby mě naučil rozlišit skřípavé bzučení střízlíka bažinného od klábosení střízlíka ostřicového. Byl trpělivý. Byl hravý. Neexistovalo nic, co by ho rozházelo nebo rozčílilo. Byl tím typem chlápka, který byl hodně objímán aniž by se o to snažil.
Jeho cílem bylo vyždímat ze života každou možnou unci radosti. Jednoho dne jsme přestali s pozorováním a zašli do indické restaurace, kde si objednal z menu nejostřejší jídlo, kuře Vindaloo. Číšník se Millera zeptal, zda si chce určitě objednat tak kořeněné jídlo. Řekl, že ano. Miller mi řekl, že vyrůstal na nemastné a neslané stravě. A teď chtěl všechno, co zmeškal, dohnat. Skutečně, když dostal jídlo, byla to výheň už od pohledu. Jeho oči slzely. Z jeho nosu kapalo. Zakašlal. Na holém čele měl krůpěje potu a jeho tváře zrudly. Upřímně, začal jsem mít o něj strach.
“Jsi v pořádku?” Zeptal jsem se.
Sotva mohl mluvit. Pokýval hlavou. Vzal si další sousto.
Cítil jsem, že když Miller něco začal, tak to dokončil.
Pro Al Levantina bylo úkolem s ním držet krok.

Velký rok - 6.část - vloženo: 09.09. 2017
Přímo před Levantinovým domovem stoupala cesta skoro do výšky 9000m nad mořem. Vzhledem k tomu, že tu měl svůj dům snů, pohyboval se zde velmi rychle. Na první serpentině zaznamenal hnízdo střízlíka. Na druhé byla vlaštovka v díře, kterou tu zanechal datel. Výše se stále míhal salašník horský. Nemohl jsem říci, jestli se Levantin snažil poznat ptáky podle sluchu. Moje srdce bušilo vynaloženou námahou strašně hlasitě. Den předtím jsme urazili 30 mil, než jsme se dostali na vrchol. Byl jsem po jeho boku celý nesvuj. Byl totiž starší než můj otec, ale únava na něm nebyla vůbec znát.

Konečně jsme dosáhli hřebene. Daleko pod námi tající sníh se hrnul dolů do Roaring Fork River. Za námi ostrý vrchol Capitol Peak, vysoký 14 000 stop. V dálce po naší pravé straně byl Aspen, po naší levé straně se zvedal sněhový kužel majestátní hory Sopris. Levantin na tomto místě chodil milionkrát předtím. Usmál se, jako kdyby to tentokrát bylo poprvé.
S Levantinem to bylo tak: Miloval ptáky, ale opravdu miloval místa, na která ho přivedli. Když strávíte svoji kariéru uvězněni v šedém obleku, lindušky za rozbřesku nad linií lesů jsou ještě krásnější. Žil, aby byl v terénu. Nemusí být největší znalec ptáků na světě – stěží identifikoval nějaký ptačí hlas – ale přesto byl zřejmě jedním z nejtemperamentnějších birdwatcherů. Skrz šalvěj na suché louce jsme honili nějaký druh vrabce. Šli jsme blíže, uletěl. Blíže a frr.Sledovali jsme toho tvora tímto způsobem, nejméně čtvrt míle. Nikdy jsme se k němu nepříblížili dostatečně, abychom jasně určili druh toho ptáka. Ale v polovině našeho pronásledování se Levantin začan smát. Vzpomenul jsem si, že tento muž řídil jednu z největších divizí z největších korporací na světě. A pták, který nám unikal ho rozesmál.
Dokázal najednou jak mluvit, tak se smát a přitom i když se smál a brblal, přesto mu všichni rozuměli a chápali jeho historky. Al byl přesně tím typem baviče, kterého chce každý mít na své party.
Dokonce měl opravdovou kuráž. Zatímco jsme se snažili doběhnoout vrabce v šalvěji, viděl jsem Levantina, jak dělal něco podivného se svým dalekohledem. Dal si pásek na rameno jako kabelku. Ale proč? Řeknu vám příběh, řekl Levantin, což je to, co říkal vždycky, když se chystal tropit žerty sám ze sebe. Jednoho dne se Levantin probudil a cítil, že ho strašně bolí pravá ruka. Sotva s ní mohl pohnout. Nemohl ji sevřít v pěst, nemohl napsat své jméno, nemohl ani podat ruce. Šel rovnou k lékaři, který měl podezření na mrtvici. Ale testy to nepotvrdily. Obával se nervosvalového onemocnění. Ačkoliv pro to nebyl žádný důkaz. Tak Levantina poslali na MRI, kde zjistili poškození jeho C-7 krčního obratle. Lékaři byli zmateni. Utrpěl pacient nějaký úraz páteře? Pak si Levantin vzpomněl: zrovna jel z Philadelpie do Colorada, a jako dobrý ornitolog cestoval třemi různými trasami a po celou dobu měl dalekohled ovinutý kolem krku. Levantin našel dokonce příběh v časopise pro ornitology, kde identifikovali nemoc – binokulární krk.
“Rozumíte!” Vyhrkl Levantin. “Riskoval jsem ochrnutí, abych byl ornitologem.”
V srdci Aspenu byl velký les a po dobu slunečního dne Levantin neriskoval, že ho někdo při pozorování uvidí... Michael Eisner: vstupte do králoství zvědavců, kteří rádi pozorují okolí. Při obědě před výpravou se stalo něco zvláštního. Seděli jsme v restauraci a Levantin dlouho upíral pohled na tucet lidí před námi, než se opravdu ujistil. Pak vzal moje pero a zápisník a poznamenal: támhle je Jerry Jones, majitel týmu Dallaských Cowbojů. Myslel jsem, že je nadšený a že si sním půjde potřást rukou, ale mýlil jsem se. Levantin byl fanoušek Philadelfských Orlů a původně se mu chtěl vysmát.

Ale neudělal to. Levantin možná byl zanícený fanoušek, ale věřil také v sociální delikátnosti. Samozřejmě, když Sandy Komito byl u vedlejšího stolu, majitel Cowboys by býval měl velké problémy. Předpokládal jsem, že Greg Miller by možná požádal o autogram.

Samozřejmě jsem nad nimi přemýšlel. Byli výborní, kapacity v oblasti Velkého roku – Sandy Komito, Greg Miller a Al Levantin. Všichni byli nadšení z birdwatchingu. Ale ať jsem přemýšlel jak jsem přemýšlel, nenapadala mě jediná věc, kterou by podnikatel z New Jersey, “ajťák” z jaderné elektrárny a člen představenstva mamutí korporece mohli mít společnou.

Pro Sandyho Komita to začalo u snídaně. Po dobu velké krize jeho otec pracoval v tiskárně za 8 dolarů na hodinu, ale brzo ho vyhodili a matka si musela přivydělávat výrobou klobouků pro dámy, aby měli vůbec co jíst. Komito musel nosit i dámské boxerkové kalhotky, protože trenýrek měli nedostatek a ty, z kterých vyrostl, dostal jeho mladší bratr. Posledních šest měsíců bydleli v přestavěném skladišti na prvním poschodí, protože neměli na nájemné. A pokud by otec nenašel hodně rychle nějakou práci, museli by zase souhlasit s dalšími ústupky, a těch už i tak bylo příliš a Komitova rodina nechtěla, aby se věci ještě dále zhoršovaly. Na Komitova otce se smůla opravdu doslova lepila. Jako rozený Rakušan bojoval v I. světové válce, samozřejmě na straně poražených. Dokonce byl i nějaký čas v zajetí. Pak se přestěhoval do Ameriky s nadějí, že začne zcela od začátku. Teď si ale nemohl dovolit ani párky. Samozřejmě, že pro hrdého muže, kterým jeho otec byl, to bylo strašné a cítil se poraženě a poníženě. Jeho děti si přece zaslouží lepší život než má on. Jeho dva synové nikdy neměli dost pěnez, aby viděli svět, ale aspoň se o něm něco naučili. Celá rodina se snažila přežít a aby to šlo lépe a ukrátili si čas, tak každé ráno nad cereáliemi hráli takovou hru. Komitův otec řekl jméno ptáka, pak byla na řadě matka a potom Komito. Jeho bratr byl ještě moc malý, aby se do hry s nimi zapojil. Tak to šlo dokola, až někdo nevěděl a tím vypadl. Tím pádem vítěz vždy vyjmenoval nejvíc ptáků. Proč právě ptáci? To Komito nevěděl. Jeho otec nikdy nevypadal, že by ho ptáci zajímali víc než třeba savci nebo ryby. Jeho otec ani dokonce nebyl ten typ, co chodí často do přírody, ale každé ráno začínal tuhle hru o ptácích. Rodiče nechávali Komita čas od času vyhrát. To však Komitovi nestačilo. Jednoho dne Komito listoval v nejsilnější knize, kterou doma měli. Byl to slovník. Při listováním narazil na název ptáka, u kterého byl připojený obrázek. Když rodinná hra další den začala, nechal jí zprvu postupovat jako vždy...drozd, holub, kulíšek, vrabec, jestřáb....a tak dále, dokud nebyly všechny známé a lehké názvy vyčerpány, pak si šel pro jistou výhru a zahlásil:
kavka
Cože? Řekla matka.
To není žádný pták, to jen okecáváš pravil otec.
Komito hrdě vytasil slovník.
Kavka byl skutečný pták, který se vyskytuje v Evropě, bylo napsané pod obrázkem ve slovníku. Nikdo z rodiny o něm nikdy neslyšel, ale teď to měli černé na bílém, a tak nemohli protestovat. Dokonce ani Komito jako šestiroční si nedokázal připustit, že by měl prohrát hru o ptácích!

Velký rok - 7.část - vloženo: 01.01. 2018
Když si otec našel práci, pracoval často někdy i 6 až 7 dní v týdnu. Ale práce bylo i tak málo, tak museli rodině pomáhat i oba chlapci.

V zimě si Komito plánoval, že si vydělá odhrabováním sněhu, protože za každý chodník před obchodem by dostal 25 centů. To byly docela lehce vydělané peníze. Během roku musel bojovat s ostatními dětmi z okolí svého bydliště o svoje místo v metru, kde za čtvrt dolaru čistil boty a doufal, že dostane 10 centů diško. Když měl dobrý den, mohl každou sobotu vydělat i deset dolarů, ale 7,5 dolarů musel dávat rodičům. Měl jen jedno tričko, které pral vždy v noci a doufal, že do rána bude suché.
Brzy se naskytla možnost pracovat jako poslíček pro místní obchody. Doručování zásilek mu mohlo přinést diško 5 centů. Doba ale byla zlá a tak mnozí dospělí předstírali, že nejsou doma, aby mu nemuseli diško dát, když se zásilkou zazvonil. Předpokládali, že nechá zásilku u dveří. Komito se naučil jednoduchý trik. Předstíral, že odchází, zadupal a potichu se vrátil. Fungovalo to téměř dokonale, dvěře se většinou otevřely a Komito, který stál za dveřmi zákazníka překvapil a řekl si o svoje peníze.

Jednoho dne se ho žena, která se právě přistěhovala, zeptala, kolik jako poslíček dostává jako odměnu. Komito bez mrknutí oka řekl, že deset centů a taky je dostal. Věděl, že to asi bylo největší diško, které kdy jaký který poslíček v Bronxu dostal. Ten den to byla i jeho jediná zásilka a tak měl i rekord v nejvyšším průměru co se diška týkalo. Když mu bylo 12 let naučil se, jak si sehnat práci. Ale už v tom věku věděl, že chce dělat něco jiného. Vadil mu stereotyp. Stále stejné cereálie, stejné tričko, stejné ulice a tím i stejný stres. Ale...musí to tak být? Po čase zjistil, že tráví víc a víc času na jednom místě a tím byl Van Cortland park v Bronxu.

Našel tu zvířata, která si mohla chodit z města a do města, jak se jim zachtělo. Nepočítal městské holuby a vrabce, ale myslel tím divoké ptáky. 19. února si do svého zápisníku udělal první poznámku (ten zápisník má do dnes) – berneška velká, kachna divoká a kachna černá.

Jednoho dne, když se Komito toulal po parku, si všiml chlapce, který sledoval mraky. Tam je káně rudoocasá říkal mu, ale Komito nic neviděl. Chlapec, který stál vedle nich si z dlaní udělal dalekohled a potvrdil přítomnost dravce. Tak vstoupil Sandy Komito do nového světa.

Chlapci dali Komitovi typ, aby se přidal v Bronxu ke skautům a Komito se rád zapojil. Všichni byli starší než on a všichni se zajímali o divoce žijící zvířata a to nejen v Bronxu, ale i v divoké přírodě. Skauti mu nabídli, že ho naučí rozpoznávat ptáky a tak se Komito naučil poznávat svou první stovku ptáků. A tak se i poprvé zapojil do závodu. Hlad po učení byl tak silný, že chodil do knihovny tak často, až z paměti znal Příručku volně žijících ptáků od Troya Petersona.
Když psal dlouhý sloh na základě svých vědomostí a vlastních zkušeností, jeho učitelka byla nadšená, než si všimla, že je tam až příliš fotografií. Komito si našetřil prvních 30 dolarů z čištění bot a koupil si svůj první dalekohled. Ihned se potom vydal električkou na svou první velkou výpravu do Pelham Bay a odsud jel autobusem a vlakem na pláž v Johanes Beach. Pak cestoval do Pesadily nad řeku Hudson, aby viděl svého prvního sokola. Na jedné ze zemních výprav na Atlantic beach našel v síti mrtvého racka mořského a nemohl ho tam jen tak nechat. Vzal ho domů a neuměle ho vypreparoval a dal si ho nad postel. Lidé na Davidson Avenue se zastavovali a koukali na něj oknem. Jemu pozornost lidí nevadila a každou noc bez problémů usnul, i když mu cizí lidé z ulice nakukovali přes okno do pokoje.
Rodiče o něj měli strach, Komito se začal rapidně měnit. Hra se jmény ptáků se změnila na hru – Kde je náš syn? Komito se stále někde toulal, ale protože stále nosil dobré známky ze školy a ani nezanedbával brigády a domů nosil peníze, nechávali ho rodiče zatím na pokoji. Jen se jeho matce nelíbila lebka racka v jeho pokoji.
Brzy Komito začal cítit, že oblast okolo New Yorku už nestačí k naplnění jeho vášně. Jednoho dne, to už mu bylo 16 let, někdy okolo léta četl o Islandu a jeho pobřeží. Stejně tak ho silně zaujaly informace o pobřeží Maine. On a jeho kamarád rybář se vydali na sever. Byla z toho třídenní cesta na Rockland. Na místo dorazili po druhé hodině odpoledne. Původní záměr jít do hotelu ztroskotal na nedostatku peněz, a tak rozložili svoje spacáky pod skalní převis, kde se tito dva puberťáci pokoušeli zahřát. Během několika minut je noční strážník nahlásil hlídce a ještě nebylo ani půl sedmé večer a už se museli hladoví chlapci přesunout o dalších 30 mil na místo, které nikomu nepatřilo. Vůbec si nebyli jistí, jestli tady najdou to, co hledají a stále se báli, že je vyženou další pobřežní hlídky. Byla to sázka do leterie, buď tu budou jako v ptačím ráji, nebo se vrátí strašně zklamaní. Komito se obával nezdaru, ale vzápětí viděl svoje první přímořské druhy. Přímořská hlídka, která je nenedlouho objevila, byla překvapená, myslela, že narazila na Toma Sawyera a Huckleberryho Finna, kteří přijeli z Bronxu. Chlapci nadšeně mluvili o důvodu své návštěvy – pozorování ptáků, a tak je hlídka nechala přespat v chatrči nedaleko majáku. Během první noci Komito slyšel tajemný zvuk, vyšel ven, aby se rozhlédl, do temene mu narazil buřňáček dlouhokřídlý a v bezvědomí mu padl k nohám. Za této situace si vzpomenul na otce, který mu vysvětloval, jak si tito ptáci bouřky užívají. Není to pro ně žádný problém vzhledem k tomu, že jejich rozpětí křídel je 28 palců. Ještě se mu zdálo, že než pták odletěl, Komitovi se vysmál. Z této výpravy si Komito přinesl poučení, že ani ty nejzajímavější výpravy mu nemusí přinést zadostiučinění. Miloval chodit přírodou, měl svá místa a vychutnával si tyto chvíle. Byl hrdý sám na sebe, že dokáže pozorovat ptáky tak, že o něm ani nevědí. Díky tomu, že se uměl tiše a nenápadně pohybovat v terénu, ho během války v Korei zverbovali do speciálních jednotek a strávil rok a půl vojenským výcvikem v Texasu. Dokázal zužitkovat čas. Ptáci tu byli výborní. Na polích bylo plno trupiálů baltimorských, strnadů, sojek...druhů, o kterých před tím mohl jen číst. Mělo to i stinnou stránku a tou byl posměch ostatních vojáků. Dělali si z něho srandu, že pozorování ptáků je zábava pro slečinky, co se bojí pustit máminy sukně. Komito byl z toho rozmrzelý. Jižní Texas se mu zdál opravdovým ptačím rájem. Kdyby tu žil, bylo by všechno jednodušší, než sem podnikat cesty z Bronxu. Armádu přežil i díky tomu, že měl vždy po ruce dalekohled v kapsách svých maskáčů.

Velký rok - 8.část - VLOŽENO: 02.02. 2018
V lednu 1957 byl na svatbě kamaráda v Bronxu a na obloze si všiml prvních tažných ptáků. Tam ho zaujala jedna z kamarádek a hned ji začal bavit svými příběhy, kterými ji rozesmál. Pozval ji na svatbu svého dalšího kamaráda, která byla příští sobotu v Manhattanu. Když přijeli na místo, zjistili, že svatba je až další den. Vyrazili tedy do města. Komito neměl na velké rande peníze, a tak vzal kamarádku do čínské restaurace na rizoto. Ona ho považovala za velice upřímného a vtipného. Její přátelé si už Komitem tak jistí nebyli. Komito byl až příliš upřímný a to nebylo vždycky pro všechny příjemné. Jeden z nich – Dale Carnegi poznamenal: Trochu Komita znám, patří k lidem, co se nikdy nevzdávají a umí si poradit. Ona však byla ztracená, muž, který věčně pozoruje okolí a věří svým očím, ji nikdy nemůže nudit. Zamilovala se dříve než si to uvědomila. O šest měsíců později se s Komitem vzali.
Pokoušel se navštěvovat večerní školu, ale brzo zjistil, že to není nic pro něj. Příliš pomalé a žádná praxe. Vyzkoušel pracovat pro zásobovací společnost a během tří let se vypracoval na prodejce číslo jedna. Zažádal o zvýšení platu, ale firma to odmítla. Dokonce mu šéf řekl, že pokud se mu to nelíbí, může jít... a Komito šel. Ve své garáži v New Jersey zorganizoval vlastní výprodeje. Objednal 10 tun štěrku a písku a nechal je složit na příjezdovou cestu. Když začali být sousedi zvědaví, začernil okna své garáže. Byl tam denně od 6 ráno do 11 večer a tak se pomalu zrodila společnost Industrial Resurfacing. Mohl mít i svého prvního partnera, ale ve finále to byl on, kdo obtelefonovával potencionální zákazníky, sháněl zakázky, on hledal sklady a vyřizoval objednvávky v okolí Conecticutu a New Jersey. Komito spojení společností odmítl. Odmítal uplácet klienty večeřemi a pozvánkami na akce, bylo to příliž drahé. V New Jersey vládla korupce politiků, ale on jim odmítal platit. Jeden podnikatel mu řekl, Komito, bez úplatků to dneska nejde...
Komito odpověděl: ti, co tomu věří, nemají v sobě žádnou poctivost a kašlal na ty kecy. Komitovi odmítl zákazník zaplatit 2 400dolarů za fakturu. Komito vynaložil přes 13 000 dolarů za právníky, ale dal to tomu bastardovi sežrat. Rád si vždy vybojoval svoji cestu sám. Firma byla jeho hřiště, kde si mohl dělat vše podle svého. Psal dopisy a vypracoval se tak, že dokázal napsat 80 slov za minutu. Jeho žena mu pomáhala, kde to šlo, a tak Komito neustále zvyšoval její objem práce. Jednou udělala chybu a dala nesprávnou známku. To Komita rozčílilo, vždyt přední strana dopisu a známka je to, co zákazník vidí jako první. Byl perfekcionista mezi perfekcionistami. Neustále se staral, byl hlavou rodiny, ale také bohatl. Stále podnikal v průmyslu a užíval si úspěchu. Chtěl být úspěšnější, ale věřil, že všechny lehčí cesty už jsou vyčerpané. Jeden jeho obor podnikání byla firma s pokrývači a dlaždiči. Pokrývání střech a podlah byly jedny z nejtěžších prací. Hlavně práce po chemičku u močálů v Meadowlands v srpnu. Nic pro slečinky. Jednoho dne se mu přihlásil dvojmetrový hráč rugby na brigádu, aby se mimo sezónu udržel ve formě. Vydržel den! Nejdříve zaměstnával klasické pokrývače, ale frustrovaly ho jejich nečekané absence. Potřeboval spolehlivé lidi, ale nikdo takový nechtěl dělat tak špinavou a namáhavou práci a tak začal najímat latinské američany. Netrvalo dlouho a všichni u něj mluvili španělsky s přízvukem z Bronxu. Zaměstnával je po celých 12 měsíců a dostali tolik přesčasů, kolik jich zvládli. Určitou část roku chodil s dalekohledem po střechách budov, na kterých pracovali. Někdy si všiml, že s ním pozorují ptáky i zaměstnanci. Pozoroval tahy pobřežních druhů a obvykle stihl ve stejném čase i zařizovat obchody. Komito obchod miloval. Vždy si proklepl 100 lidí, než ho jeden zaujal tak, aby si ho najal...Nikdo nebyl vytrvalejší než Komito. Jeho moto znělo – Váš obchod začíná prvním NE...poslal měsíčně tisíc dopisů a doufal, že se vrátí 20 odpovědí. Prodával a nabízel to co ostatní velkosklady, ale vždy dokázal obměkčit i toho nejdrsnějšího továrníka. A jeho tajná smrtící zbraň?? Groteskní humor!
Když mu manažer prodeje dlouho neotvíral, zvonil Komito tak dlouho, dokud dotyčný nevystrčil hlavu ven.
„Co chcete?“ odsekl.
„Máte problém se střechou a ani o tom ještě nevíte..“ zakřičel Komito, „dovolte mi ukázat, kde váš problém je.“
„Nic nekupuju!“ zakřičel.
„A víte, že bych chtěl mít sto zákazníků, jako jste vy?“
„Sto jako já?? A proč??“
„No protože už jsem jich měl tisíc takových, ale sto by mi jich docela jistě stačilo“.
Manažera jeho odpověď tak rozhodila, že ho pustil dál a nechal ho pracovat.
Komito miloval, když vyvedl lidi z míry. Věděl, že si ho tak snáze zapamatují. Když přišel do kanceláře a uviděl na stole položenou fotku z golfu ihned se zeptal:
„Hrajete tenis?“
Muže s rybami se ptal na klasický lov a toho s lodí pro změnu na tenis. Komito čekal vždy na jejich reakci. Čím víc je rozhodil, tím lépe, snažil se zaujmout...možná si ho lépe zapamatují. Byl velký worhokolik z Bronxu, ale stále nade vše miloval ptáky. Na začátku 80. let se za nimi vypravil. Po dobu jeho víkendových cest na pobřeží Jersey a Jamaica bay, nebo Cape May se stal expertem na severovýchodní druhy. Vzal Bobbyo a jejich tři děti na výlet na Floridu a do Arizony a seznamil je s místním ptactvem.
Všechny tyto zkušenosti ho posunuly mezi Top 10 pozorovatelů. Chtěl ale pozorovat ptáky po celý rok, sledovat je od námluv, přes páření, stavbu hnízda.....

Všichni špičkoví pozorovatelé se jevili jako členové jedné komunity, kam ale Komito nepatřil. Dostalo ho, když propásl volavku pobřežní – vzácný euroasijský druh. Nic o tom nevěděl, dokud nevyšel v New York Times článek, který však vyšel dávno po tom, co odletěla poslední. Měl peníze, ale neměl nápad. Ale potkalo ho štěstí. Právě ve chvíli, kdy ptáci zastínili podnikání v jeho osobních prioritách, podnikavý birder Bob Odear našel nový způsob informování! Začal provozovat první severoamerický „alarm vzácných ptáků“. Poprvé si mohli pozorovatelé zaplatit za upozornění na polohu a směr vzácných pozorování. Byla to revoluce. Před NARBA špičkoví birdeři trávili desitky let zdokonalováním podobných záznamů, které by upozorňovaly na zajimavé druhy. Dalo to hodně práce.

S NARBA byly záznamy o pozorování na prodej jako jakékoliv jiné zboží. Komito peníze měl, ale ten systém mu moc neseděl, bylo to prostě jako v práci...chtěl si vše dělat po svém. NARBA znamelala, že už to není jen o amatérském pozorování... Byl nespokojený, ale přesto NARBA využival.
S horkou informací v rukou Komito pozoroval tak, jako pracoval. Neúnavně a naplno.
NARBA znamenala, že už to není jen o pozorovaní. Banakit jamajský se ukázal v několika zahradách na Floridě – Komito tam byl. Sovice krahujcová se usadila v Mineapolis a Komito cestoval sněhovými závějemi, aby ji viděl. Viděl i kavku, svého „starého parťáka“ z rodinné hry na nočním přeletu v Nantuckete. Děti mezi tím vyrostly, podnikání bylo stabilní a žena štastná. Z úspěšného podnikatele se stal úspěšný birdwatcher.
Greg Miller vyrostl v kraji mimo město. Vesnička Holmes v Ohiu byla největší koloníí Amišů, kteří se řídili Biblí – Nemilujte celý svět, ani to, co je v něm... Jan 2:15. Pro jeho 15 000 sousedů to znamenalo žádná auta, žádná elektřina, nic, čím by vybočili z davu. Amišská devčata ve škole nenosila žádné šperky ani účesy. Vlasy byly buď v culíku, nebo ukryté v šátku. Kolena vždy skrývala pod nevýraznými pastelovými šaty. Chlapci nosili košile a kalhoty, žádná trička nebo džíny. Nesmáli se, a odpovídali ano madam, ne madam, přesně podle Bible Exodus 20:4 – Nebudeš nikomu upírat jeho důstojnost jeho nepravým obrazem. Proto ve třídě nebyly žádné fotografie.
Díky převdládajícímu náboženství v Holmes nebyla žádná kina, bowlingové haly a obchody neměly v neděli otevřeno. Střední škola neměla žádný fotbalový team. Restaurace nepodávaly alkohol, mladé páry se nedržely za ruce. I když polovina polulace v Holmes Country byla Amiši, Millerovi ne. Patřili k sesterskému náboženství Mennonitů. Měli pomalu stejné hodnoty, ale akceptovali moderní život a Bibli. Mennoniti měli auta místo vozů s koňmi, nosili lewisky, používali počítače., ale ponechali si společenské zásady.
Miller byl v prvním ročníku střední školy, když mu nevěřící žák nabídl cigaretu. Odmítl jí. Nikdy před tím se s ničím podobným nesetkal. Protože na Hilandské střední byl tanec zakázán, maturitní ples se težko organizoval. Vždy se slavilo tak, že každý něco nachystal, někdo polévku, jiný přípitky, někdo hlavní chod a někdo závěrečný desert. Svět odříkání řekl milosrdné Ano koláčům. Byly tam vždy koláče všech možných druhů. Jablkové, skořicové, rebarborové, třešňové....prostě ze všeho, co se dalo dát na koláč. Obyvatelé Holmes Country se nikdy nevychloubali, ale rádi mluvili o výhodách života v „hlavním městě koláčů“. Nikdo jim nic nevyčítal, že by se chlubili, bylo to prostě tak. Jak se narodilo sousedům dítě, dali rodině koláč na oslavu. Když byla těžká noc u dobytka v chlévě? Koláč od sousedů potěšil celou rodinu. Ztratil se pes? Dostali jste koláč, abyste zahnali smutek. Všechno to obdarovávání koláči stmelovalo komunitu, ale dávalo zabrat místním doktorům. Jeden zlozvyk krajem vládnul a to bylo přejídání. Skoro všichni tu měli nadváhu. Nedělní večeře po mši to byla rodinná událost. Mnoho bramborové kaše, hodně omáčky, domácího chleba, masa a samozřejmě koláčů. Millerova rodina ctila jídlo.
Váha bylo to jedinné, co se s Holmes Country měnilo. Místní si pochvalovali, že jsou oázou chránící se před změnami. Nejpřevratnější názory, které tu panovaly, se týkaly 1. Světové války. Když se všechno německé začalo považovat za nepatriotní, tak se nejbližší město k nim z Berlína přejmenovalo na Bernil. V 60. létech to bylo tabu jak sex, drogy a rock n roll. 60mil odsud na Kent State University se pořádaly protesty proti válce ve Vietnamu. Ale hlavní téma této komunity bylo, jestli je, nebo není správné v sobotu v kostele používat varhany – produkovaly hudbu. Pravidla kostela hudbu zakazovala, vedly se diskuze. Na konec se dohodli, že budou varhany používat pouze při zpěvu, ale ne při samotné mši. Mnoho z nás by řeklo, že je to příliš upjatý a nudný život, ale Miller ho trpělivě snášel. Když byl malý, tak si stěžoval, že nemají Mc Donalds, ale jak dospíval, začal to brát jinak a nevadilo mu to tak.

... pokračování příště!!

 

BIRDWATCHING.CZ

Po vyplnění údajů vám bude zřízen ZDARMA účet pro přístup do naší databáze ptáků ČR včetně návodu a můžete si svá pozorování evidovat elektronicky a online. V případě dotazů nás kontaktujte.


Mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

 

 

 

Fatbirder's Top 1000 Birding Websites
Vláďa Teplý

Vláďa Teplý

Robert

Robert "Dodin" Doležal

Jirka Šafránek

Jirka Šafránek

Honza Haber

Honza Haber

Jarda Vaněk

Jarda Vaněk

Laďa Jasso

Laďa Jasso

František Kopecký

František Kopecký

Petr Suvorov

Petr Suvorov

Libor Schröpfer

Libor Schröpfer

birdfoto2018  herman2018  music sklep  supora2018  zahrada2018 
birdwatcher2018  hok2018  jarda vanek logo  koura2018  veber2017 
soucek2018  ak2018  rockpalace2018  rukaviceholik2018  birdtelemetry