Alan a Ruth - Prolog a 1. část

  • sobota, 09 kvě 2020 11:32

Prolog: 1. ledna, 4.00 hod

Je zima a tma. Čekáme. Všichni o něčem mluví a koukají na ten samý bod. Pomalu se na horizontu objevují šedivé sluneční prsty a pokrývají oblohu Tucsonu. Napětí se zvyšuje. Projeví se to?

S příchodem světla se nám pomalu daří rozeznávat nejasné obrysy kaktusu. Ale není to jen tak nějaký starý kaktus. Sledujeme ho z velmi dobrého důvodu. Tam! V houští. Je tam střízlík kaktusový. Je tu úplně první druh na seznamu The Biggest Twitch. Zkoumání se vyplatilo: věděli jsme, že pár hnízdí u přehrady Sweetwater sewage works a tento Arizonský druh bude náš úplně první.

Všichni si dáváme plácnutí dlaněmi. Odpíchli jsme to. Čeká nás rekord a každý den musíme odstartovat nanovo už od prvního dne. Závod se začíná: Dokážeme překonat 3662 druhů do konce roku?

PRVNÍ ČÁST – Nový rok, nový svět
1.– 3. ledna, Arizona, USA (Alan)

Nemáme čas se zdržovat. Rekord je nastavený a čas běží. Se střízlíkem kaktusovým na seznamu jsme začali a teď musíme začít pozorovat jako opravdoví blázni. Otočili jsme se vzad a chřástal karolinský si právě dopřával snídani v nedaleké prohlubni jen pár metrů od nás. No a tak byl číslem dva. Courali jsme se po okolí a brzy jsme nasbírali 40 druhů, včetně čírky modrokřídlé, čírky karolínské a čírky skořicové, které byly výraznější než jiní vodní ptáci, a rodinka káně Harrisova, na kterou jsme měli přímý výhled, protože byla přesně tam, kde jsme ji chtěli mít.

Madera Canyon byl další na řadě. Pozorovali jsme všude, odspodu až nahoru. Na neštěstí to bylo pomalejší pozorování než to, které se nám poštěstilo před pár dny, ale stejně se nám povedlo zaskórovat pár dobrých úlovků včetně strakapouda arizonského, kolibříka skvostného a oba druhy lesňáčka – černohordlého a kubánského. Orel skalní letěl mnohem rychleji než krocan divoký a pod korunami stromů udělal pár manévrů, než přistál. Vrátil nám vzpomínky na vyděšené ptáky u nás na farmě.

Když jsme se svezli dolů k pramenům Kino Springs, byli jsme následováni párem morčáků chocholatých (jak se jim to vůbec povedlo), dostali jsme slušného samečka palmovníka tmavého, který se krmil na jmelí. Tenhle velký hebký poddruh tyranovitých působí celkem majestátně. Se svým sytě černým peřím, karmínovým okem a sytým hřebínkem.

Patagonské jezero bylo další na řadě. Vkládali jsme do něj veliké naděje a očekávali velký přírůstek na náš rozrůstající se seznam. Prohlédnutí jezera samotného nám dalo tyto druhy: polák kaholka, morčák velký, potápka černokrká a kormorán subtropický, zatímco krátká procházka podél cesty nám nabízela něco, na čem jsme si mohli opravdu smlsnout. Pár leskotů černohlavých. Byl to jediný poddruh leskota v US a tohle bylo to správné místo, kde se dal vidět.

Tak jako vždy během velkých dnů jsme brzy začali scházet z cesty. Navzdory tomu, že jsme propásli pár jezerních druhů, uvědomili jsme si, že to musíme rychle utnout a běžet; bylo tu víc míst, které jsme museli navštívit, doufali jsme a spěchali za ptáky. Takže když se už slunce blížilo k západnímu horizontu, přispěchali jsme do Patonovo pozorovatelského nebe, kde nepochybně byla spousta ptáků všude kolem. Byli seřazeni na krmítkách a prostě jen čekali, až si je odškrtneme: papežík lazurový, dlaskovec modrý, strnadec bělohrdlý a kalypta růžovohlavá byly brzy všichni na našem seznamu. Ufff!!!

Ale nebyli jsme ani zdaleka na konci. Muž, který má na starosti Paton’s – Robin,– měl pro nás nějaké zprávy o pozorování Gray Hawk, kterého někdo pozoroval nedaleko od nás. Toto je jeden z dalších velmi vzácných ptáků na území US, takže jsme hned vystartovali. (Díky, Robine!). Denní světlo se už pomalu vytrácelo a my jsme prohledávali tajemný les – a najednou ho Ruth dostala, letěl přímo k nám. Wow! Byli jsme skutečně blízko tomuto překrásnému dravci. Přeletěl nám těsně nad hlavou a bez nejmenšího zaváhání pokračoval ke svému hnízdu.

Bylo to skvělé finále dne č. 1, skončili jsme na 119 druzích. Když si udržíme tohle tempo, tak 3663 by neměl být problém.

Následujícího dne bylo šero, chladno a vítr skučel. To nebylo v plánu. Ruth se během noci ošklivě nachladla a představa dalšího dne v těchto podmínkách jí pochopitelně moc radosti nepřinesla. Den strávený v posteli byla lepší představa. Rozhodli jsme se zamířit do města, a najít nějaké pořádné prášky, aby jí to pomohlo překonat den. Zatím, co jsme tam byli, poohlédli jsme se po nějakém připojení na internet, abychom mohli aktualizovat náš blog a sdílet novinky o našem prvním dni. Jak už bývalo zvykem, a to rok teprve začínal, strávili jsme tím víc času, než bylo v plánu. Nakonec jsme skončili s použitím Wi-Fi v McDonald’s na různých místech. Považovali jsme za základ naší stránku pravidelně aktualizovanou. Konec konců, kdybychom nepodali zprávu ani o prvním dni, nebyl by to moc dobrý začátek.

Náš průvodce v Tucsonu byl Moez Ali a pocházel z Keni. Nyní byl už ale velikou součástí místní pozorovatelské scény a znal ty nejlepší místa. Moez se nemohl dočkat začátku – aspoň jsme věděli, že směřujeme za ptáky.

Zpět v kaňonu Carr byl vítr opravdu zuřil. Všichni ptáci se snažili držet nízko u země. Šoupálek americký se na malou chvilku ukázal, ale my jsme potřebovali, aby číslo rostlo rychle. V blízkém kaňonu Ash to byla ta samá písnička: téměř bez ptáků. Prohlídli jsme pár krmítek na dně kaňonu, protože to tam přece jen bylo trochu víc chráněné. Po kratším čekání jsme se na seznam připsali pipila šedozeleného a hýla rudokorunkatého.

Bylo na čase nahnat ztráty a opustit kaňony navzdory tomu, že jsme zmeškali několik druhů. Zamířili jsme do travin a doufali jsme, že se počasí zlepší. Během jízdy vítr pomalu ustal a my jsme věděli, že se můžeme vrátit k původnímu plánu, navzdory vyšší hladině vody v Sulphur Spring Valley, která byla naším dalším cílem. Tato přírodní rezervace je známá jako hnízdiště jeřába kanadského a ještě předtím, než jsme vůbec dorazili na parkoviště, mohli jsme vidět velké množství přilétajících ptáků. Tihle majestátní ptáci mají v kohoutku 5 stop, jsou prachově šedí a na čele mají červený cákanec. Za letu mají dlouhý a úzký krk, který dominuje přední části a vždy ho drží napjatý. Za sebou táhnou ocas a nohy během toho, jak pomalu mávají mohutnými křídly v pravidelném rytmu.

Už při vystupování z auta nás přivítalo magické volání mezi jestřáby, jak přilétal jeden houf za druhým a snášel se na zem podél jezera. Jeřábi shromažďovali se podél břehu a spousta z nich byla nucená znovu se vznést a přistát o kousek dál. Mezi tím nám naše dalekohledy odhalily skryté hejno husí, které se usadilo na otevřené hladině. Většinou to byly husy sněžní se dvěma husami bělostnými a jednou husou běločelou přímo před nimi – všechno to byly nové přírůstky na náš seznam. Prohledávali jsme vzdálenější části rezervace a podařilo se nám dostat velkolepého dospělého orla bělohlavého (Bald Eagle), který majestátně kroužil nad divokým polem. Rozruch, který způsobil, nám dopřál pohled z malé vzdálenosti přímo na jespáky drobné a pisíky americké, a také na willow copse. Podařilo se nám najít společné hnízdo aspoň osmi sov pálených – u tohoto druhu je to neobvyklé. Když jsme se vrátili do auta, přidali jsme na seznam další druh sovy, mohutného výra virginského, který hnízdil v otevřeném přístřešku. Celou tu dobu přilétalo víc a víc jeřábů kanadských a vzrušené volání se rozléhalo všude kolem. To bylo ale místo!

Jako další navrhl Moez, abychom jeli po tichých farmářských cestách a doufali, že najdeme vrabce a predátory. Také jsme doufali, že najdeme kukačku kohoutí, o které nás ujistil, že se dá v Tusconu najít snadno. (Jsou všude kolem, doslova řekl). První na seznamu byly strnádka pelyňková a káně královská. Potom jsme měli štěstí a na vrcholu pouliční lampy se přímo před námi ukázalo něco, z čeho se vyklubal raroh prériový. Tohle byl jeden z ptáků, o kterém jsme opravdu doufali, že ho uvidíme. Celkem se podobal na svého příbuzného sokola stěhovavého. Oba dva to jsou charismatičtí ptáci a obratní lovci. S úžasem jsme stáli jako přikovaní, když jsme sledovali, s jakou lehkostí se tak mohutný pták vznesl do vzduchu. Stačilo mu jen pár silných záběrů křídel a byl pryč.

Drozdec sonorský byl další na seznamu, a po několika frustrujících minutách pozorování pohybujícího se chrastí se nám ukázal v plné parádě. Tento druh žije výhradně na jihozápadě US a patří mezi poddruhy s nejkratším zobákem, který doplňuje světle žlutý obrys. Ale slunce zapadalo tak rychle, že jsme se zde nemohli dlouho zdržovat. Zaskočili jsme do Willcoxu jen proto, abychom znovu zjistili, že zažijeme zklamání kvůli větrům. Pítka by měly být obsypány ptáky, ale nyní se na nich dělaly akorát bělavé vlnky. Jediným přírůstkem na náš seznam byl racek delawarský. Jako forma kompenzace nám posloužilo to, že na chodníku vedle cesty Moez svým ostrým zrakem zpozoroval křepela šupinkatého, a my jsme si mohli vychutnat krásný výhled na tento malý druh lovného ptáka.

Našim posledním cílem byly rybníky Benson’s Sewage, kde jsme našli jeden nový druh: samečka tyranovce rubínového. V zanikajícím slunečním světle zářil jasně rudou barvou. Byl to poslední úlovek, který jsme dnes měli v plánu, a byl skvělým zakončením dne, ale během noční cesty zpět do Tucsonu nám bylo jasné, že Moez je celkem rozjetý. Pomalý start se spoustou podle něj promeškaného času, hlavně ráno, byl naší velikou chybou a mohl znamenat slabý konec. Proto jsme skončili, až když divoký vítr byl neúnosný. Ruth I já jsme měli skvělý den, samozřejmě, nutno ale připustit, že průvodci pro pozorovatele jsou opravdu zvláštní sorta lidí.

Den č. 3. Vyzvedli jsme Moeze a díky bohu bylo konečně klidné ráno. Stále byla tma jak v pytli a pokrývka z hvězdné oblohy nad pouštní krajinou byla oslňující. Nevíme, jestli to bylo hvězdami nebo lepším počasím. Nicméně Moez byl zpět v tempu a znovu nosil svůj typický úsměv. Mezi tím americké léky udělaly svoje kouzla, takže Ruth byla taky zpátky ve hře.

Namířili jsme si to ke kopcům Santa Catalina, kde Moez měl podporu. Liz Payne a její mámu Jean, které měly krásný domov na hranicích pouště – vlastně ve skutečnosti přímo v poušti, protože pumy mohly považovat za své sousedy. Bungalov byl obklopený domorodou vegetací a spoustou po okraj plných krmítek v krásné zahradě.

Liz a Jean nás přivítaly jako bychom byli staří přátelé. Čaj, koláč a ovoce se před námi objevily během toho, jak jsme prohledávali krmítka v okolí, abychom našli nějaké nové druhy. Tohle bylo pozorování, co mělo styl. Drozdec skvrnitoprsý nám jen tak vyskočil na jeden ze stolů během toho, co se střízlík kaktusový šplhal na plot v okolí zahrady. Křepeli přílboví se vynořili se svým typickým tázavým obličejem v houští v zahradě a několik jedinců se poté začalo hašteřit na nedalekém závěsném krmítku. Kolibřík kalifornský se najednou ukázal na jednom z krmítek s cukrovou vodou. Doslova jen pár stop od našich očí. Nabažili jsme se pohledem na tohoto malého drobečka, protože aspoň dva další volně poletovali po zahradě. kalypty růžohlavé také přilákaly naší pozornost. My jsme ale hledali něco jiného. Čekali jsme a čekali a potom se to k nám přiřítilo v záblescích zelené a modré: kolibřík širokozobý. Tohle je jeden z dalších druhů, které se v US pozorují opravdu těžko. A nyní je tady přímo před námi.

S naším cílovým druhem v kapse jsme si to vypochodovali ze zahrady. Místní pouště nám braly dech. Se svými Teddy- bear Cholla, Prickly Pear a Saguaro Cactus. Saguaro je ten pravý kaktus z kovbojských filmů – přesně ten s rameny vystupujícími do výšky. Některé z nich musí být i stovky let staré. Vysušená oblast za domem vypadala slibně a nepochybně jsme měli pravdu, protože jsme brzy pozorovali pár leskotů pokřovních, kteří nadšeně volali kvůli elektrickému lapači hmyzu, ale stále žádná kukačky kohoutí. Liz a Jean nám řekly o tom, že je často vidí běžet přes cestu. Nepochybně jsme si nemohli nechat ujít nejcharismatičtějšího ptáka Arizony. Vyřídili jsme Liz a Jean své sbohem a poděkovali jsme jim za jejich pohostinnost a hlavně nové druhy, se kterými jsme se nyní loučili.

Zpět v Tucsonu měl pro nás Moez nachystaný velmi pěkný přírůstek z místní ZOO, nic ze zajetí, samozřejmě. Místní park s velmi vysokými stromy byl totiž magnetem pro datly, a právě se začal plnit také datly červenolícími. O, jak skvěle vypadající pták! Dlouhý téměř 11 palců s rozpětím křídel dobrých 20. Tohle je pták slušných rozměrů. S peřím sytě černé barvy, červenou hlavou a bledým proužkem pod bradou. Tohle je jeden z nejlepších. Tento datel je neobvyklým zástupcem vlastního druhu, protože jako jeden z mála datlů často chytá hmyz za letu a nikdy nepohrdne možností smlsnout si na šťavnaté, vypasené mouše. Je dost zvláštní pozorovat datla, jak obratně manévruje ve vzduchu, zatímco loví masité mouchy. Zaujal nás pohled také na to, když jsme ho viděli šplhat do palmových stromů nebo na sloupy během toho, jak naháněl datla gilského všude kolem parku. Moez nás od něj musel odtáhnout.

Dále jsme hledali v blízké poušti, chtěli jsme najít datla zlatokřídlého, což je další úchvatný druh datla. Také jsme se znovu pokusili najít kukačku kohoutí, ale nevypadalo to, že by se nějaký z nich chystal přijít, aby si s námi mohl hrát. Moez se nyní začal obávat o kukačku kohoutí tak moc, že jsme se dokonce začali cítit trochu provinile. Považoval to za šrám na svých pozorovacích schopnostech? Anebo možná by to bylo jenom další znásilnění naší kreditky, kdybychom ho teď propásli. Ale ptáci mají křídla a samozřejmě také nohy, takže občas se takové věci prostě stávají.

Severně od Tucsonu jsme přišli do míst, které byly součástí až přehnaně rovné části farmářské oblasti. Nebyli jsme si jistí, co od toho můžeme očekávat. V podobných oblastech jsme očekávali nějaké vzrušení, které by mohlo doplnit pár vyděšených volavkovitých. Možná, že výhled na vysoké traviny a vzdálené zvuky někoho hrajícího na banjo. Slunce už bylo dávno pryč a šedivá vyhasínající obloha nám na náladě nepřidávala. Moez nás ujistil, že na tomto místě určitě budou, a tak jsme pokračovali v cestě. Dorazili jsme na místo, kde divoce rostla tráva a hovězí dobytek se zde choval ve velkém. Vrhli na nás nevraživé pohledy, zatímco se krmili na něčem, co určitě nebyla tráva. Byla to velmi smutná podívaná. Bohužel, tyto koncentrační tábory pro dobytek ve velkém přitahovali ptáky, kteří se ve skupinách krmili všude kolem. Na malém stromě nedaleko bylo hejno holoubků inka ve společnosti osamělého holoubka skořicového, přesně jak jsme doufali.

Nechali jsme tohle ošklivé místo za sebou a vrátili jsme se k jízdě na farmářských cestách. Dravců tu byla spousta a nám se mnohokrát naskytl pohled na raroha prériového a káni rodoocasou. Tři karanči jižní poletovali kolem obdělávaného pole. Byli skvělým přírůstkem na náš seznam, stejně tak jako luněc americký, který se vznášel nad divokou trávou. Ale stále žádné kukačky kohoutí a čas se rychle krátil. Prohledali jsme veškeré okolí cest a našli jsme sýčka králičího, který stál na kraji a propaloval nás pohledem svých zářivě žlutých očí.

Moez chtěl v téhle obdělávané poušti zkusit najít ještě jednoho ptáka. Když nebyl nikdo v dohledu, začal pečlivě prohledávat pole i oblohu. Naší další zastávkou byla oblast plná rašeliníku. Tohle nám připadalo zvláštní. Nevypadalo to tak, jak jsme čekali: byly tu umělé zavlažovací trubky a v okolí nebyli žádní ptáci k pozorování. Světla rychle ubývalo, ale my jsme nechtěli ukončit den jenom tak. Takže jsme pomalu projížděli autem nahoru a dolů. Všechno své úsilí jsme vkládali do prohledávání a najednou tam bylo: hejno 23 velkých kulíků se procházelo rašeliníkovou oblastí. Naši vůbec první neplánovaní kulíci. Perfektní – nejenom skvělý přírůstek na seznam The Biggest Twitch, ale také životní druh. Nyní je na čase odsud vypadnout. Ještě předtím, než přijde bogeyman (mytologická bytost, která žere ztracené pocestné)

Vrátili jsme se zpět do Tucsonu už po setmění. Unavení, ale spokojení. Připsali jsme si 161 druhů během těchto tří dnů, což dokazuje, že Arizona je skvělé místo a Moez skvělý průvodce. Oslavili jsme to. Jídlo chutnalo skvěle a my jsme měli pocit, že The Biggest Twitch má ten správný „vítr v křídlech“.

Takže, snažíme se už tři dny, a jak to jde? S ptáky nejsou žádné problémy. Ok, promeškat kukačku kohoutí nás zabolelo, a ten pár morčáků chocholatých, který byl opravdu krásný, 30.12 bychom rádi viděli 1.1. Opravdu tam měl zůstat až do nového roku. Pozorujeme ptáky už dost dlouho na to, abychom věděli, že ne vždy vyjde všechno podle plánu. A pozorovat hned na začátku 161 druhů během tří dnů byl opravdu uspokojivý začátek.

Nicméně jsme si ale uvědomovali, že udržovat náš pozorovací deník na webu aktuálním bude těžší, než jsme předpokládali. Byl to skvělý způsob, jak udržovat kontakt se světem pozorovatelů, aby mohli sledovat náš postup, ale stálo nás to čas. Napsat deník po těžkém dnu v terénu a potom ještě hledat internet, abychom ho mohli nahrát na náš web, je spousta práce. Ale oba jsme se shodli na tom, že je to nevyhnutelné pro úspěch našeho projektu. Chtěli jsme, aby se o The Biggest Twitch začalo mluvit a to nešlo, kdybychom naše dobrodružství nevytrubovali do světa. Vypadalo to, že to ale funguje. Během několika prvních dnů sdílení jsme už dostávali více jak 800 typů denně. Emaily přicházely v hojném počtu z různých částí světa, plné jak podpory, tak dotazů. Rozhodli jsme se odpovídat na všechny, ale museli jsme najít způsob jak to udělat, aniž bychom byli připoutáni k počítači.

Objevil se takový další problém: příliš mnoho batožiny. Potřebovali jsme najít způsob, jak zredukovat tři velké batohy na jeden pro každého. Bylo by pak mnohem snazší nejen pohybovat se, ale také něco v nich najít. Jednu věc, které jsme se ale nemohli zbavit, byl nepochybně náš maskot tukan Toco. Tahle realisticky vypadající plyšová hračka byla oblíbencem u kohokoliv, s kým jsme se setkali. Byla to skvělá záminka k pořízení fotografií a nikdo ho neuměl posadit na kaktus lépe než my.

4. – 11. Ledna – Mexiko (Ruth)

Znovu jsem se podíval na hodinky. Kde vězí? Letištní personál se na nás frustrovaně díval. Proč nemohl prostě nasednout? Sice se nám zkrátila doba čekání, nicméně to nevypadalo, že Michael to stihne.

Jen co jsme vkročili do letadla, byl tam: Michael Retter, obrovský muž, seděl v řadě první třídy a velkoryse se na nás usmíval. Lidi, už jsem se bál, že jste zmeškali let, řekl a jeho záda se vnořila hlouběji do sedadla. Zavedli nás na naše místa. Poslední dva chybějící pasažéři. 40 řad očí nás propalovalo pohledem za to, že jsme zdržovali jejich let.

Michael Retter pracuje jako pozorovatelský průvodce pro Tropical Birding a zná Mexiko – hlavně poloostrov Yucatan – jako své boty. Věděli jsme, že následujících pár dní nás čeká čas plný ptáků. Byla to úleva konečně mít výborného průvodce, pozorovat s cizí pomocí, hlavně vzpomínáme, že když jsme sem jeli poprvé, by bylo opravdu těžké.

Alanovy a moje batohy se objevily na dopravníku a my jsme je naložily do vozíku. Potom se objevily Michaelovi zavazadla: ne jeden, ne dva ale rovnou tři obrovské batohy musely být položeny na samostatný vozík. A to jsme si mysleli, že s sebou taháme hodně věcí. Co v tom, proboha, má? Mrtvolu?

Nebylo to nic hrozného. Michael se vracel do Nového Mexika potom, co absolvoval dvě další výpravy. To znamenalo, že potřeboval mnoho vybavení. Ukázal nám, jak nacpal dvě příručky do matrjošky. Ale další den, do prdele, museli jsme se přes kontrolu dostat se 6 batohy, 3 vaky, 2 teleskopy a tak jsme se hodně dlouho potloukali kolem, než nás odbavili.

První zastávkou byla kancelář v půjčovně aut. Tady začal náš první bolestivá zkušenost s mnoha půjčovnami aut po celém světě. Počítač nejdříve řekl ne. Po spoustě čumění do obrazovky a argumentování nám počítač vyplivl nějaké vozidlo. Nazvat ho autem by ale bylo přehnané. Naše batohy a my tři jsme se už tak sotva nacpali do male kanceláře. Neexistovala nejmenší šance, že bychom se vešli do této hračky, kterou nám nabízeli, a proto jsme odmítli ustoupit. Po našem dalším hubování a jejich mlácení do klávesnice, nám nabídli o něco větší auto, jsme se konečně rozhodli ustoupit a dostali jsme lepší náladu. Auto bylo označeno jako “správná nadmořská výška”. Zajímavé jméno pro auto, řekli jsme si, a vzali ho. Naším dalším úkolem bylo pokusit se do něj všechno nacpat, ale ani jeden z nás nebyl expert na tetris, a proto jsme se o to pokusili 3x, než se nám povedlo dát do auta všechnu batožinu, nás tři a ještě zavřít dveře. Nakonec jsme ale vyrazili a stali se účastníky dopravy. Tehdy jsme si začali myslet, že tímto naše problémy s autem končí.

Naší první zastávkou byl terminál na trajektu v Playa del Carmen, vzdáleném pár hodin jízdy. Tohle byl odrazový můstek pro naši konečnou dnešní destinaci – ostrov Cozumel. Do města jsme se dostali pozdě večer. První úkol byl najít nějaké místo, kde bychom ho mohli bezpečně zaparkovat do druhého dne. Našli jsme hlídané placené parkoviště, zastrčené mimo město. Zaplatili jsme hlídači a vlekli jsme se se svou batožinou podél rušných ulic směrem k místnímu přístavu trajektu. Přistoupili jsme na konec dlouhé řady čekajících na katamarán do San Miguel na ostrově Cozumel. Sedli jsme si a čekání začalo.

Až do této chvíle na sebe počasí nestahovalo moc pozornosti. Ale nyní jsme měli spoustu času si ho začít všímat. Slunce zapadalo za horizont a vytvářelo fialové odstíny na těžkých temných mracích. Působilo to celkem zlověstně. Foukal ostrý vítr a rozbouřené vlny v řadách narážely o břeh. Rozbíjely se o dřevěné molo a pravidelně se rozstřikovaly ve studené slané záplavě nepříjemných spršek. Ale my jsme byli připraveni na pozorování ve špatném počasí a měli jsme na sobě nepromokavou šusťákovou bundu a odpovídající kalhoty, tak nám nebylo chladno. Začali jsme si ale všímat, že všichni ti výletníci kolem nás, kteří mají akorát tak sandály a šortky, a všechny ty zamilované líbající se páry kolem nás, se pomalu začínají třást. Alan, který nebyl zrovna námořník, a dělalo se mu zle, už je při koukání na rozbouřené moře v televizi se otřásl při představě, co ho čeká a snažil se dělat všemožné věci, aby od toho všeho odpoutal svou pozornost. Na svět kolem nás dopadla černočerná tma a i v místech, kam nepronikalo světlo z oken budov v přístavu, jsme mohli bez problémů slyšet zesilující se hvízdání sílícího větru. Jeden z reflektorů osvítil zvedající se siluetu obrovského katamaránu, který se houpal na vlnách přímo před námi. Posádka splašeně běhala po palubě, aby pochytala všechny divoce se svíjející lana. Dveře byly rozevřené a především pasažéři se hrnuli ven na suchou zem. Lapali po čerstvém vzduchu: vypadalo to opravdu drsně. Byli vyčerpaní a zelení od mořské nemoci. Právě totiž protrpěli divokou jízdu přímo z pekel.

Nyní byla řada na nás. Alanův žaludek spadl až do kalhot, a my jsme se přinutili překročit mezeru na houpající se katamarán. Na spodních palubách byl vzduch těžký, vydýchaný, horký a páchl po zvratcích. Z toho všeho nám bylo jasné, jak moc předešlí cestující trpěli. Alan mě vzal za ruku a schoulil se ke mně. Položil mi hlavu na rameno a zavřel oči ve snaze umlčet svět. Tohle už byla naše dobře známá rutina, kdykoliv jsme vyjeli někam na moře.

Kdokoliv, kdo pozoroval s Alanem, už věděl, že lodě moc nepřicházejí v úvahu. Roky trpěl mořskou nemocí, která ho úplně paralyzovala i během těch nejkratších plaveb. Objevili jsme ale zázrak v podobě špuntů do uší. Když se otevřely a tlačily na kůži uvnitř ucha, uvolňovalo to do krve látky, které kompenzovaly pocit nerovnováhy způsobený pohybem hladiny moře. Výsledek pro Alana: žádná mořská nemoc.

Tentokrát, naneštěstí, Alan nečekal, že poplujeme někam lodí. Právě proto si špunty nevzal. Proto se musel prostě schoulit a všechno to překonat, katamarán si probíjel cestu vlnami. Ale dokonce i ta nejdelší hodina jednou časem skončí a najednou bylo u konce i Alanovo mučení – zvládl i přejít z paluby na zem bez toho, aby se pozvracel, veliký úspěch – nyní jsme byli volní na ostrově Conzumel.

Cozumel nevypadal jako naše přirozené přírodní prostředí. Všude okolo byly trendy bary podobné Monsieur Frog’s. Všechny nabízely koktejlové šťastné hodinky a různé zážitky na dovolenou. Všichni průvodci nosily etnické šperky a opalovací krémy. Prošli jsme kolem nich ve vysokých botách a nepromokavém outdoorovém oblečení. Proboha, kam nás to Michael vzal?

Znovu se ukázalo, že pronajmout si auto přes internet není to pravé ořechové. Tohle jsme si zamluvili už týdny před tím, než jsme dorazili. Ačkoliv podle pracovní doby mělo být ještě otevřeno, kancelář byla zavřená a všude byla tma. Na první pohled bylo vidět, že z toho nic nebude. Než jsme se dostali k plánu B, přišel k nám typický Mexičan. Měl vousy, klobouk a všechno. “ Vy chtít auto?” zahuhňal z pod kníru, a podezřele se koukal z jedné strany cesty na druhou. “Já najdu vám auto” huhňal mezi tím, co se prosmykl někam za roh – tak jako tak, co můžeme ztratit? Pak, právě ve chvíli, kdy už jsme to s ním chtěli vzdát, se objevil. “ Chcete VW?” VW bude úplně v pohodě. Šli jsme za ním, zatímco nás vedl zvláštními chodníčky napříč městem. Dorazili jsme do úzké, rušné uličky, která byla plná zaparkovaných aut.

“Tam” řekl hrdě, rozevřel ruce do široka, aby nám ukázal náš dopravní prostředek na několik dalších dní. Jasně, byl to VW, ale ne takový, jak jsme si ho představovali. Brouk: dávno po své životnosti, polstrování na stropě bylo roztrhané, neměl zámky na dveřích a ani okna na žádné ze stran – jak jsme měli brzy zjistit – ani brzdy. A byl růžový. Barbie růžový. Nebyl to úplně ideální ptáček, ale pojízdný. Žebrák si ale nemůže vybírat. Takže jsme vyplnili papír a naskládali své věci na to “Růžové nebezpečí” a pomalu a opatrně jsme se vyloudali do městské dopravy San Miguel. Alan řídil.

Zastavit auto, když jsme si všimli hotelu u cesty, byla celkem výzva. Ve skutečnosti jediný způsob, jak zastavit rychleji, bylo najet na obrubník. Takže jsme udělali přesně to. Den byl už tak až příliš dlouhý a my jsme byli připraveni svalit se do měkké postele haciendy San Miguel, která nás vítala s otevřenou náručí.

Následující den začal opravdu nečekaně hlasitým bušením na dveře našeho pokoje. “ Vstávejte!”, křičel na nás Michael z druhé strany dveří. Zaspali jsme? Zkontrolovali jsme hodinky a ukazovaly 5:30 ráno. Ale ne podle Michaela a zbytku San Miguel. Bylo totiž 6:30. Proč nám nikdo neřekl, že v Mexiku mají různé časové zóny?

Nyní bych se měla k něčemu přiznat. Nejsem moc dobrá na to ráno brzy vstávat. Ve skutečnosti, abych byla upřímná, je to ještě slabé slovo. Co se týče ranního vstávání, jsem doslova příšerná. Moje představa rána začíná někde okolo sedmé, v nejlepším případě, když mi někdo přinese do postele ještě šálek kouřícího čaje. Ideálně se vyloudám z postele pomalu asi během následující půl hodiny. Čtu si u toho knihu nebo tak něco. Cokoliv před sedmou ráno nepovažuji za ráno, ale část předešlé noci. Takže už teď jsem se koukala na denní dobu, o které jsem předtím neměla ani tušení, že existuje. Po zbytek roku tomu už tak ale bude. Budík nám bude zvonit v 5 ráno, 4 ráno, 3 ráno, jednou dokonce ve 2:30 ráno. Já se vyloudám a budu zakopávat všude kolem jako zombie ve snaze připravit se. Brzy jsem se naučila přichystat si všechno ještě večer, abych minimalizovala potřebu přemýšlet nad čímkoliv ještě před úsvitem. Ale ještě pořád jsem si uvědomovala, že se mi běžně stává mít tričko naopak nebo že nacpu svoje nohy do Alanových ponožek. A při nandávání kontaktních čoček? Myslím si, že by bylo snazší otevřít účet v Národní bance Anglie nebo dokonce trezor, než otevřít moje nespolupracující víčka v tuhle nekřesťanskou hodinu.

Na druhou stranu Alan si užívá brzké vstávání. V té sekundě, kdy zazvoní budík, otevře oči, je plně vzhůru a připravený na celý den. Aspoň tedy pokud se jedná o ptáky. Když ve 4 hodiny ráno volá budík za ptáky, nevidí v tom žádný problém. Chytit ale ve 4 hodiny ráno letadlo, to už je ale něco úplně jiného. Vždycky, když zazvoní budík kvůli letadlu, začíná své ráno slovy “ Óoo můj bože, co mám dělat?”

Ale jak už se to občas stává, ztratit trochu času před pozorováním zas tak nevadí, protože můžeme pozorovat přímo “za dveřmi”. Cestu většinou obklopují stromy a září to tu všemi barvami. Je to tu plné záhonů květin, plně vzrostlých palem a jezírek, nad kterými už převzali plnou kontrolu místní lesňáčci. Zatímco jsme se zakousli do croissantu s kávou anebo čajem, užívali jsme si pohledu z blízka na lesňáčka zlatohrdlého a žlutokorunkatého, a neposednou skupinku leskotů modrošedých, kteří se míhali ve větvích a potom se ukázala místní hvězda – sameček lesňáčka modrohřbetého, který nám předvedl svojí černou tvář s modrým vzorem a překvapivě jasnými bílými linkami na křídlech. Toto byl standard Mexického pozorování a nám se dostalo skutečné “třešničky na dortu”

Důvod naší výpravy na Cozumel byl přidat místní endemické druhy na náš seznam, Michael poznal přesně to místo, kde je hledat. Protože jsme měli jen půl dne na to, abychom si je odškrtli, snídaně a koukání byly u konce. Naskočili jsme do Růžového nebezpečí a vydali se do města. Naštěstí, když zvážíme naše nedostatky v brzdách, je Cozumel rovný. Díky tomu, že jsme se toulali kolem na nízkém převodovém stupni, podařilo se nám vyhnout většině turistů, kteří před námi zastavili. Z předního sedadla jsme měli výhled, abychom vykličkovali mezi chodci a přidali jsme na seznam svého prvního kameňáčka pestrého.

Brzy jsme byli mimo zastavěnou oblast na otevřené cestě. Alan to risknul a zařadil dvojku. Na druhý pokus jsme spustili okénka a vítr se opřel do našich vlasů. Brzy na to přišla zatáčka. Vlevo! Instruoval Michael ze zadního sedadla. Alan to zaznamenal a s vypětím všech sil začal točit volantem. Ozvalo se hlasité zatroubení a za námi se vyvalil náklaďák a jen o pár cm minul jeho zpětné zrcátko.

“Hups, pardon” řekl Michael. Zapomněl jsem tě na něj upozornit. V Mexiku, když chcete odbočit vlevo, zajedete nejdříve doprava a odbočíte až tehdy, když se cesta uvolní. Zapnout levý blinkr totiž zde znamená “prosím, předjeďte mě”. Další informace, která by byla užitečnou radou. Ale tak jako tak jsme vyvázli bez zranění, takže jsme bezpečně odbočili a sjeli dolů cestou.

Ještě než jsme vystoupili z auta, už jsme slyšeli zpěv zelenáčka kozumelského. Náš první endemický druh. Ale i se spoustou trpělivosti a několika nahrávkami volání zůstal pečlivě skrytý před naším zrakem, takže jsme se vrátili na cestu. Nějaké další zajímavé hvízdání a pískání v křoví se ukázalo jako drozdec černý a Cozumel Bananaquit, kteří se ukázali v hustém křoví, je to pěkný úlovek ale pouze poddruh, a proto jsme ho nemohli počítat na seznam The Biggest Twitch. Aspoň do té doby, než se to v budoucnu změní. Ozvalo se další volání a Michael přehrál svou pásku. Ochotně k nám přiletěl další ptáček, další endemické druh, střízlík zahradní, a my jsme ho přidali na seznam. Vzhledem k tomu, že je to jediný střízlík na ostrově, nelze si ho splést.

Přicházeli další ptáci. Holub antilský a datel cozumelský zpívali také a s párem holubů karibských, kteří přeletěli nízko nad zemí přes cestu, aby nám předvedli svůj ocas a potom si to namířili do křoví a přivedl nás k tyrancíku karibskému. 10 minut trpělivého čekání a plížení se květnatými křovinami bylo odměněno samečkem cozumela emeralda, který přiletěl a usadil se na červených květech. Se svým zeleným tělem, červenými značkami a hluboce rozdvojeným ocasem zde byl vskutku nádherný tenhle kolibřík.

Namířili jsme si to zpět do města a vrazili jsme Růžové nebezpečí o obrubník, abychom zabrzdili. Neměli jsme v plánu zůstat a vypadalo to tady opuštěně. Ale když jsme asi o 5 minut později nechávali dopis spolu s batožinou, lidé se začali ukazovat.

Další den na Yucatanu jsme se dostali zpět do nálady a zamířili jsme k Mayským ruinám v Cobá. Nyní bylo tou věcí, co jsem měla na Yucatanském poloostrově nejraději, bylo to, jak se tu pozorování skloubí s kulturou. Pro Alana byla kultura něco, co vypěstoval v petriho misce na hodinách biologie ve škole. Nemělo to nic společného s pozorováním, ale v Mexiku se tyhle dvě věci dají zkombinovat. Ve skutečnosti vlastně ani nemáte na výběr. Osídlení ve městě je příliš husté, aby se tu dalo cokoliv zkoumat pěšky. Ale když navštívíte Mayský chrám, můžete sledovat pečlivě udržované cestičky přímo do srdce džungle a užívat si ptáky okolo sebe. Samozřejmě také úchvatné chrámy.

Promíchaná hejna poletovala mezi stromy přímo nad našimi hlavami ale ne dost blízko na to, abychom mohli pozorovat detaily a správně je identifikovat. Potom někoho osvítilo! Proč bychom se nevyšplhali na ruiny pyramid, abychom měly klenbu stromů na úrovni očí. Nepochybně byly Mayové nadšenými pozorovateli ptáků. Nevidím totiž žádný jiný důvod, proč by jinak postavili své stavby v tak ideální výšce. Velké bloky vytesané z šedého kamene byly navršeny do stupňů pyramid, díky čemuž se dalo vystoupat snadno do té ideální výšky pro pozorování hejn v korunách. Nyní jsme byli s ptáky “tváří v zobák” a užívali jsme si skvělý výhled na nesčetné množství lesňáčků: lesňáčka proužkobokého, lesňáčka černobílého, lesňáčka lejskovitého a lesňáčka modrého, taky na tityru škraboškovou a libohláska žlutohrdlého.

Museli jsme se odtrhnout od lesňáčků a zamířili jsme dolů na některé u méně udržovaných cest – ale se dvěma skvělými druhy. Za prvé tangara růžovohrdlá, která se ozývala z větví nad našimi hlavami, a my jsme si mohli užít čistý výhled z trochu větší vzdálenosti. Jasně jsme mohli vidět růžovo zabarvené peří na jeho korunce, krku, křídlech i ocase. Pak se v mlze objevilo další promíchané hejno, které narušil tyran šedolímcový, další velmi náročný pták. Michael nepochybně dnes z rukávu vytahoval všechny trumfy.

Bylo zde prostě až příliš mnoho ptáků. Následující ráno jsme si naplánovali cestu přímo do Rio Lagartos a další plavbu lodí. Ale ptáci nás rozptylovali od původního plánu. Hejno stovek pěvců zaplnilo okraje cest. Přirozeně jsme se museli jít podívat blíž. Bylo to, jako bychom vstoupili do palety barev. Nejprve tu byli různé odstíny modré, díky papežníku indigovému a mordému, jejichž jména přesně vystihují jejich barvu. Potom ale modrou narušil o něco kreativněji zbarvený strnadec: byl jako vytažený z dětských omalovánek, kterou malovalo nějaké šestileté dítě. Někteří jedinci byli kobaltově modří s červeným kroužkem okolo očí a purpurovým krkem, bříškem, které se podobalo prachu a žluto-olivovým stínováním doplňujícím tmavě zelená křídla. Možná že to bylo jen proto, aby se ujistili, že využili všechny dostupné barvy. Samozřejmě takhle ale vypadal sameček. Samička byla mnohem méně barevná. (Je dobře, že jsme příslušníky druhu, kde se samičky považují za krásnější zástupce!) Zatím co my jsme si pásli oči na téhle záplavě ptačích barev, Michael jako špičkový a pořádně tvrdý ptačí průvodce usoudil a navrhl, že bychom se měli přestat zaobírat těmito podřadnými druhy a měli bychom se zaměřit na tyrana yukatánského na stromě nás našimi hlavami. OK, možná že to byl místní endemický druh, ale v porovnání s konkurencí byl jenom nevýrazný a nudný.

Konečně jsme dorazili do Rio Lagartos, kde nám Michael připravil další výlet lodí. Bez toho, abychom se potýkali s mořskou nemocí, jsme měli příležitost prozkoumávat příliv v bažině oběma směry od města. Vystoupili jsme na vrchní palubu a mohli jsme zkoumat okolí. Náš kapitán očividně miloval život a byl veselá kopa. Vždy, když se začal smát, třáslo se mu břicho a jeho smích byl hodně nakažlivý. Byl zvyklý na to, že brával turisty na vodu a také byl zvyklý na lidi, kteří chtěli výhled z blízka na americké plameňáky, kteří se tady slétají. Věděl, že hledáme něco speciálnějšího a také přesně věděl, kde to najít. Jeho dalekohled byl usazený pevně na jeho krku a on ho ani nepotřeboval vzít, dokonce ani jednou do rukou. Je to pozorování jako z ESP (Elektronický stabilizační program, označovaný zkratkou ESP z anglického Electronic Stability Program, je rozšíření funkce systémů ABS a ASR.)

Nejprve jsme se dostali k pobřežním druhům a celý od bahna jsme si razili cestu skrze hejna břehoušů velkých, slukovců krátkozobých, rybáků královských a zobounů amerických. Vypli jsme motor a začali jsme potichu pádlovat dovnitř mangrovů. Daleko od chladivého vánku otevřené hladiny začalo být teplo nesnesitelné a stromy nad námi vytvářely hustou klenby, jako by nás chtěly udusit. Spustila jsem si klobouk níže do čela, abych zakryla krk jeho okrajem. Snažila jsem se ignorovat počínající bolest hlavy. Byla jsem vděčná, že jsme se dostali na trochu otevřenější prostor, kde byla alespoň iluze vánku. Našli jsme zde odkrytý bahenní ostrůvek plný kulíků tlustozobých a jiných toulavých druhů. Jediné, co jsem mohla vidět, byl koberec šedých, hnědých nebo šedohnědých zad, hlav a z nich trčících masivních černých zobáků. Příležitostně se ukázal i hnědý vzor na hrudníku. Potom se ale barva změnila a vedení převzala růžovo-oranžová amerických plameňáků. Bizarní koberec barev se začal trhat, když ptáci pomalu začali postupovat vpřed. Byla to klasická póza, jako vystřižená z objektivu. Kolébali hlavami ze strany na stranu, když vytahovali malé krevetky z plytkého bahna. Pod hladinou vyčuhovaly kusy dřeva v pravidelných intervalech a na každém z nich seděl předvádějící se rybák královský.

Kapitán otočil loď a my jsme si to namířili zpátky k městu. V době, kdy jsme vystupovali na pobřeží, už jsem se začínala cítit hodně blbě. Hlava mi pulzovala, oči byly suché a břicho vydávalo ty dobře známé kručivé zvuky, takže jsem nervózně zjišťovala vzdálenost k nejbližšímu záchodu. Zatímco Alan a Michael zdolali opečené sendviče v restauraci, u které jsme zakotvili, náš kapitán se usadil a já jsem si dala několik nealkoholických nápojů a doufala jsem, že jen trpím z dehydratace. Dokázala jsem se dostat až k prvnímu autu, než jsem musela začít spěchat na záchod. Byl čistý a dokonce měl i toaletní papír – opravdový bonus. I když nyní už jsem nosila jednu roli v kapse každých kalhot. Jen pro jistotu.

Brzy musel ale Michael začít řídit na dlouhé cestě za naší další destinací. Já jsem se schoulila na zadním sedadle zapřená o batožinu a doufala jsem, že to prospím. Aspoň nějaká naděje. Naštěstí pro mě jsme jeli po hlavní cestě se spoustou čerpacích stanic. Čerpací stanice znamenaly záchody a my jsme museli zastavovat na každé z nich. Čas mezi zastávkami se začal hodně rychle zkracovat a čas, který jsem strávila v kabince hodně prodlužovat. Touhle dobou jsem už začala uvažovat nad tím, jestli ve mně ještě něco zbylo. Mé tělo se snad obrátilo naruby, aby se zbavilo toho čehokoli, kvůli čemu bylo na mě tak naštvané.

V nějakém bodě jsem musela vytuhnout, protože, když jsem se probrala, byla už tma. Něco bylo hodně špatně a chystalo se to vybouchnout. Zařvala jsem: Zastav auto, hned!!!! Ještě před tím, než auto úplně zastavilo, vyřítila jsem se ze dveří a poslední zbytky mých vnitřností se vyhrnuly z obou konců mého těla. Tohle musí být to nejhlubší dno v mém životě, říkala jsem si sama pro sebe, zatím co jsem kontrolovala svůj dech a otírala jsem si špinavou tvář. Určitě to už nemůže být horší. Nebo může? Náš big year se odehrával jen dva týdny a já už se cítím, jako bych se chtěla schoulit a umřít. Bylo to totálně ponižující!

Aspoň že byla tma. Takže mé opravdu veřejné utrpení osvítilo světlo jen na několik sekund, když někdo procházel kolem. Byly to jednoduše následky úpalu; Montezuma se vracel pro pomstu. Nejvíc jsem ale litovala Alana, protože mě musel pomoc ode všeho očistit. Nepochybně jsem se měla chuť omlouvat, když jsem se převlékla do čistého oblečení a roztřesená jsem se vydrápala zpět do auta. Potom si už z cesty moc nepamatuju. I když si vzpomínám na šourání se do hotelu jako stará babička, která prosím o pomoc, zužovaná křečí jsem padla do postele a upadla do téměř komatózního stavu. Alan a Michael se vydali ven, aby si našli něco k večeři.

I ten nejotrlejší pozorovatel má měkké srdce a Michael nebyl žádnou výjimkou, takže mi následující ráno povolil trochu víc času v posteli, abych se zotavila. Ne zrovna hodně ale museli jsme přeci jenom závodit s časem. Pro mě ale bylo lepší, že jsme na místo dorazili v 11. hod na rozdíl od toho, kdybychom tak byli už za úsvitu. A že to místo stálo za to: Calakmul, největší Mayské ruiny města na Jukatánském poloostrově. I když jsme propásli ten nejlepší čas k pozorování, byli jsme na správném místě. Protože jsme ale přijeli později, než jsme chtěli, moc jsme si od toho místa ale neslibovali. O bože, jak jsme se mýlili. Jízda po příjezdové cestě nám zabrala víc než hodinu a mnohokrát jsme z ní sešli, abychom chytli nějaké nové druhy.

Když jsme dorazili do ruin, náš postup nebyl o moc rychlejší. Ale hned poté, co jsme zaparkovali auto, začali jsme nacházet celá hejna ptáků: lesňáček atlantický, tyránek severní, lesňáček severní, lesňáček kápový, libohlásek křovištní, klouzálek žlutozobý, tyran žlutoritný, trogon pralesní: úchvatné druhy a skvělá jména na seznamu. Přilétali tak rychle, že jich Alan sotva stačil zaznamenávat na seznam na diktafonu. Co vypadá jako malý střízlík s dlouhým zobákem? Zeptal se Michaela. Leskot dlouhozobý, samozřejmě, vypadal přesně tak, jak se jmenoval. Další na seznamu.

Najednou nám zkřížili cestu 4 obrovští ptáci. Ztuhli jsme a sotva dýchali. Ukázalo se, že to jsou 3 samičky a jeden sameček hoka proměnlivého a namířili si to naším směrem. Jaké to štěstí! Sameček byl úchvatný. Jeho bílé břicho kontrastovalo se zbytkem těla, které bylo převážně černé. Načepýřená hlava byla v přímém protikladu se zády, které byly sčísnuté dozadu a uhlazené, jakoby nosil gel na vlasy. Dále jeho vzhled doplňoval banánově žlutý zobák s bouličkou na vrchu. Jeho společnice byly oděné mnohem diskrétněji. V odstínech hnědé s mírným nádechem černé a žlutým zobákem. Připadali jsme si jako vyvolení, že jsme je mohli vidět. Byli jsme tak nadšeni, že jsme večer dokonce udělali překlep, když jsme psali jejich jméno do blogu. Je jednoduché přehodit písmenko a nedošlo nám to docela dlouho, až do té doby, než jsme měli telefonát od Nicka z Tropical Birding office v Ekvádoru, který zněl dost rozhořčeně. Až potom nám došlo, že jsme místo mexického poddruhu tohoto ptáka napsali jméno jeho extrémně velkého příbuzného z Austrálie.

Zlatým hřebem pro průměrného návštěvníka Calakmul je velká pyramida, vůbec největší Mayská stavba světa. Potom, co nám už pomalu docházel dech a cítili jsme se podstatně lehčí kvůli prázdným žaludkům, jsme se konečně dostali na vrchol a rozhlédli jsme se, abychom si mohli vychutnat výhled. Byl hodně inspirující. Nic, co jsme viděli na zemi, nás nemohlo připravit na výhled odsud. Pokoj a klid, který jsme zde zažívali, by se klidně mohl vyrovnat tropické dovolené. Ve všech směrech, kam jsme se rozhlédli, byl deštný prales. Všude se rozprostíral zelený koberec korun stromů, který narušovala jen hrstka šedých pyramid, vyčuhujících skrz hustou vegetaci. Jako stožáry označovaly polohu dalších Mayských ruin tak daleko, že jsme viděli až do Guatemaly. Bylo dech beroucí vidět toho nenarušené prostředí. Není divu, že pozorování zde je tak skvělé.

Znovu nás Mayská stupňovitá věž nezklamala. Mohli jsme si užívat výhled na divoce žijící tvory ve výšce očí. Zahlédla jsem nezaměnitelnou duhu barev míhající se skrz vegetaci: oranžová, zelená, žlutá a černá – byl to tukan krátkozobý, nový pták pro Alana i mě. Vůbec jsem nepochybovala o jeho identifikaci. Konec konců, tohle byl ten pták na úvodní stránce Mexické pozorovatelské příručky, něčeho, co jsem během letu studovala celé hodiny. Alan prozkoumával vrcholky stromů svým dalekohledem. Najednou mě zatáhnul na stranu, abych se podívala. Naproti nám seděl na vrcholku méně navštěvované pyramidy ostříž rudobřichý a užíval si samotu.

Možná, že si stejně jako my užíval výhled na okolní ptáky v úrovni očí. Pak se Michael začal smát a ukázal prstem směrem na další pyramid, kde skotačila skupinka mladých chápanů středoamerických. Poskakovali z větve na větev a strašili jeden druhého zpoza sloupů na pyramidě. Mayské ruiny očividně nebyly jen dobrým pozorovacím stanovištěm, ale také dětským hřištěm. Mohli bychom sledovat jejich dovádění celé hodiny, zatímco v korunách by se proháněli tukani a orel černý přímo nad našimi hlavami. Ale my jsme před sebou měli ještě spoustu mil a za naším původním plánem jsme zaostávali.

Ještě bych měla zmínit, že Michalův styl řízení nebyl pro lidi se slabou povahou. Možná, že to bylo způsobeno tím, že jsme před sebou měli velké vzdálenosti a hodně těsný rozvrh, anebo byl jen blázen do rychlosti. A možná, že to byli právě řidiči jako Michael, kvůli kterým byly na cestách retardéry. Byla to odpověď Mexika na spící dopraváky. Bez ohledu na to, jak malá vesnice to právě je, možná že je tu jen pár chýší a oslů, vždy na cestách budou retardéry, aby bylo jisté, že každý řidič zpomalí. Někdy jsou natřeny žlutými pruhy pro výstrahu. Někdy vás na ně upozorní silniční značky a někdy tam leží jen tak neoznačeny a čekají na svou příležitost chytit netrpělivé motoristy.

Když se před námi objevil náklaďák jedoucí šnečím tempem a začal ještě zpomalovat na perfektně rovném úseku cesty, Michael neváhal, přeřadil, a my jsme kolem něho úplně prosvištěli, a právě v největší rychlosti jsme narazili také na největší mexický retarder. Byl neoznačený a obrovský. Všechny 4 kola vyletěly do vzduchu a bezmocně se točily přímo pod námi. Svět upadl do ticha a nám to vzalo dech. Na chvíli jsme lámali všechny rekordy v létání s autem. Najednou BUM! Všechny 4 kola tvrdě zasáhly cestu a auto vypadalo, že se na chvíli zaseklo. Zatřáslo sebou jako mokrý pes a my jsme čekali, co z něj upadne. Pak jsme se ale rozjeli dolů po cestě tak hladce a plynule, jako by se nikdy nic nestalo. Panečku, to je ale auto. Králové hazardu, to přidává Michaelovi na náladě.

Mojí prací se stalo udržet řidiče vzhůru během dlouhých cest. Michael vždycky podceňoval čas, který trvala cesta na místo, kde jsme měli v plánu přespat. A my jsme vždycky dělali tu chybu, když jsme mu věřili, když řekl: vždy dorazíme včas na brzkou večeři. Brzy jsme si zvykli na to, že dorazíme v 10 večer a máme sotva čas na to, vzít si nějakou sváču, aktualizovat seznam a napsat krátký příspěvek na blog, předtím, než padneme do postele a budeme mít aspoň trochu krátkého spánku. No a pak to začalo znovu další den. Nic méně výhodou bylo, že během dlouhých cest jsme měli dost času vyslechnout si všechny Michaelovi novinky. Byl hodně nadšený, když se jeho parťák Matt, genetik z Londýna, přestěhoval do USA a usadil se v Indianě. Dva národy, které byly odděleny i navzdory společnému jazyku, myslím, že to mělo něco s oblečením. A také to mělo něco s tím, že je nebezpečnější chodit po dlažbě než po chodníku. Otázka názoru, ale Michael si spíš dělal legraci z Mattových starostí.

Michael a já jsme vyrazili plným tempem a já jsem si začala uvědomovat, jak osvěžující je pro změnu se bavit o něčem jiném než o pozorování po celém dlouhém dni stráveném v terénu. Nechápejte mě ale zle. Byla jsem stejně tak nadšená do rozpravy o ptácích, jako můj muž, ale nikdy jsem si neuvědomila, že když dáte Alana s příručkou dohromady, konverzace bude postupovat od ptáků k ještě více ptákům. Snažila jsem se do toho trapně vsunout trochu fotbalu, abych si aspoň trochu oddechla.

S Michaelem se ale nic méně dalo pokecat o všem možném. Od hudby (můžete se o někom hodně naučit z toho, co má ve svém iPodu) až po módu, a proč neexistuje nic takového, co by se dalo nazvat módní pozorovatelské oblečení. Trinny a Susannah by trpěly.

Další den, další chrám, ale tentokrát bylo dobrodružství už jen dostat se tam. Nejdříve jsme splavili řeku Rio Usumacinta v lancha. Je to rovná dřevěná loď se špičatým předkem, malou střechou a lavičkou na sezení na obou koncích, která lítala po hladině ve vysoké rychlosti poháněná vlastním motorem. Na řece jsme měli po levé straně Mexiko a na pravé straně Guatemalu, takže jsme si přidali na seznam pár druhů, jako např. Mangrove a Ridgway’s Rough- winged Swallows na náš seznam kavalírů, když jsme si razili cestu proti proudu.

Když jsme dorazili na místo, udělali jsme pár nejistých krůčků, vykročili z vratké lodi a vydali jsme se vstříc deštnému pralesu. Podrost byl hustý a nad námi se uzavíraly koruny stromů. Atmosféra byla chladná a zelená a my jsme zažili “velkou izolaci”. Připadalo nám, jako by sem nikdy nikdo nevkročil. Brzy nám cestu zatarasil velký, mechem pokrytý kámen, s rovným výstupkem ve spodní části. Dlouhý a tmavý tunel nás vedl k místečku daleko na konci, kde se ukazovaly paprsky světla. Prodírali jsme se skrz a drželi jsme se skal kolem, abychom se vyhnuli pádu na ledabyle vymýcený chodník. Najednou byl ve vzduchu pohyb. Něco se nám otřelo o hlavy. Směrem vpřed to prosvištělo kolem nás a my jsme slyšeli uši trhající pískání: netopýři! Co je to za místo, kam nás Michael vzal?

Potom jsme se vynořili z tunelu na náměstí Yaxchilán a obklopení úchvatnými ruinami, a z poloviny obklopeni zelenou a ohromnými figovými stromy, které něžně obrůstaly kameny. Byli jsme tu jedinými návštěvníky a cítili jsme se, jako bychom právě objevili tohle nádherné místo, které oplývalo pokojem, klidem a vytvářelo úchvatné vzory zelené barvy, si zasloužilo minutu ticha. Nicméně to netrvalo dlouho, protože ticho a klid brzy narušily opice a uši trhající pískání netopýrů, která jsme slyšeli z hloubky tunelu. Hodně hlasitě všem kolem nás oznamovali novinku o našem příchodu. Hejno hlasitých bažantů čačalaky obecné se přihnalo jako vítr, rozrazilo koruny stromů za námi a zmizelo v dálce.

Jeden konkrétní figový strom upoutal naši pozornost. Ve skutečnosti jsme se další 3 hodiny nikam nehnuli, protože jsme sledovali ptáka za ptákem, kteří přiletěli na strom, aby se hostili na své kořisti. Nejprve barevní tukani krátkozobí. Odtáhla jsem Michaela stranou, aby se podíval na šedivého ptáka, který byl mládětem kotingy azurové. Brzy přiletěli také dospělí, aby se k němu připojil. Nyní jsme viděla, že si opravdu zaslouží své jméno, a první místo na Michaelově seznamu nejžádanějších mexických druhů. Kobaltově modré tělo doplňovaly švestkově modré části břicha a krku. Byl opravdu krásný. Dva arassari pestří přiletěli brzy poté. Byli to menší zástupci rodiny tukanů se zoubkovaným zobákem a pruhovaným břichem, které působilo jako staromódní svetr.

Hlasitý vlhovec aztécký přiletěl jako další: velký, hnědý pták, zhruba o velikosti vrány s ostrým zobákem zakončeným červenou špičkou a výrazně žlutými vnějšími pery na ocasu, které zdědil po svých příbuzných. Květomil modrý svoje jméno opravdu neměl jenom tak. Byl výrazně modrý a měl zelenou čepičku. Všichni tihle ptáci přiletěli proto, aby si pochutnali na figovníku před tím, než bude tma. Cesta zpět při západu slunce nám také dopřála pár úchvatných, kolem prolétajících druhů, jako skupinky amazoňanů rudočelých, pomoučených a papoušků běločelých. Když se slunce posunulo za horizont, ukázali se lelci ostroocasí, aby si pochutnali na hmyzu na hladině. Slétali nízko a narušovali hladinu kolem lodě, zatímco my jsme pluli po proudu.

Další den jsme po další dlouhé cestě měli pár pozorovatelských zastávek, bylo už dávno po setmění, když jsme dorazili do San Cristóbal, abychom zde přenocovali. Ve světle nočních lamp město vypadalo hodně hezky, s krásným kostelem na náměstí, rovnými cestami a elegantními budovami. Ne, že bychom měli čas na to hrát si na turisty. Potom, co jsme konečně našli místo na parkování, jsme se ohlásili v našem hotelu a prošli si pozorovatelský seznam, zatímco jsme čekali na večeři. Správně připravená margarita určitě pomohla.

Nyní jsem byla dokonce připravená na změnu od chrámů, a San Cristóbal nabízelo právě to. Zde jsme pozorovali ve vysoké nadmořské výšce v borovicových lesích přímo za městem. Jeli jsme autem krátkou cestou nahoru do lesů, tam jsme ho odstavili a pokračovali pěšky. Všude kolem nás se rozléhalo ticho. V tuhle brzkou hodinu a v téhle výšce byl vzduch překvapivě chladný. Byl to celkem šok po příchodu tepla v nížinách. Ptáci se začali ukazovat až poté, co sluníčko prorazilo klenbu stromů. Stáli za to čekání. Krásný sameček kolibříka rezavokřídlého se začal ukazovat na pozadí květin. Jeho třpytivé, rubínové hrdlo odráželo sluneční paprsky.

Michael rychle přehrál nahrávku, aby povzbudil drozda rezavoprsého, aby se nám ukázal. Byli jsme odměněni pohledem zblízka. Ani jsme si neuvědomili, že na pozadí nahrávky s tímto voláním je ještě volání trogonovitých, ale sameček trogona mexického si toho rozhodně všiml a proletěl nám přímo nad hlavami, a přitom nám ukazoval svoje hebké a rudé břicho. Zda to bylo prostředí nebo sousedé, kvůli kterým zde červeně zbarvení ptáci tak prosperovali? To jsme nevěděli, ale náš nyní poslední úlovek byl rozhodně tím nejlepším: úchvatný lesňáček tříbarvý. Jeho jasná červená hlava nad bílým tělem a kameninově šedými zády svítila jako semafor skrz borovicové větve a opravdu zvedla Alanovi náladu. Tohle byl pták, nad kterým slintal celé hodiny už jako malý kluk v severním Walesu, zatímco si listoval v americké pozorovatelské příručce a snil o jasnějších lesňáčcích, než jsou budníčci.

Když ráno pokročilo, znovu jsme byli na cestě a mířili jsme do nádherného kaňonu El Sumidero. Když jsme šplhali po kolmých srázech, zažili jsme opravdovou změnu prostředí. Začali jsme v kopcích v prostředí suchého a drsného lesa. Zde v nízkém houští jsme opravdu cítili sílu slunečních paprsků. To bylo v obrovském kontrastu se studeným začátkem dne. Nebyly to ideální podmínky pro pozorování, ale to Michaela nezastavilo. Začal houkat.

Jak se později ukáže, většina našeho roku bude ve společnosti audionahrávek nebo lidí imitujících malé sovy. Malé sovy a jejich různé poddruhy nám dělali společnost na všech kontinentech při našem pozorování kolem světa. Stalo se z toho v podstatě pravidlo při našem pozorování. Zvuk volání a pak metronom, vždycky to přilákalo kolem prolétající malý houf a lidský hlas fungoval téměř stejně dobře jako opravdová nahrávka. Michael nebyl žádnou výjimkou a jeho ztvárnění kulíška brazilského přineslo několik kolibříků, tyranů, střízlíků a ptáky z čeledi tangarovitých, a skutečný kulíšek byla také zvědavý na falešné volání.

Se stoupající výškou bylo kolem nás stále svěžeji a voda byla znatelně chladnější. Bambus vystřídalo křoví a my jsme měli to štěstí, že jsme našli oblast endemických druhů: tyranovce pruhovaného a drozdce modrobílého. Také jsme následovali drsné volání, abychom našli rodinnou sešlost krásných sojek zelenavých. Zaparkovali jsme v loby, a prodrali jsme se houštím, abychom se dostali na vyhlídku. Odolný kámen, který formoval zeď, nám bránil, abychom šli moc daleko, takže jsme si museli lehnout na břicho, abychom se dostali přímo ke kraji, a pak jsme se mohli podívat přímo dolů do hloubky kaňonu, kde se skrz půdu plazila řeka jako modrý had.

Náhodní kolemjdoucí běžně lezli na zeď a spustili nohy dolů, jenomže na tu špatnou stranu. Určitě nikdy neslyšeli, co je to závrať. Snažili jsme se to vyfotit, ale nedařilo se nám zachytit plnou podstatu této scenérie. Přímo pod námi kondoři havranovití stoupali na vlnách teplého vzduchu. Působilo to až bizarně. Koukali jsme se shora na tyto obrovské ptáky, jak krouží vysoko nad údolím. Vypadali jako by nebyli větší než vrabci a díky tomu poskytovaly dobrou perspektivu k výšce, ve které se nacházíme.

Neměli jsme čas zahálet, museli jsme naskočit zpět do auta a zamířit k naší poslední zastávce, kde přenocujeme, ve Villahermosa. Byli bychom radši, kdybychom se o záplavách v regionu dozvěděli ještě tehdy, když jsme byli v Británii v prosinci. Ale jak to obvykle bývá se světovými zprávami, nikdy je nevysílali dlouho, a proto jsme nevěděli nic, co nás čekalo za déle než 6 týdnů. Jak už to tak bývá, potopa za sebou zanechala svůj odkaz. Díry v cestách, odpadky, kusy spadlých stromů a zlomených plotů a kusy budov. Nejkratší cesta, kterou jsme mohli jet, byla nížina, kde byla voda dost daleko od cesty, ale jak jsme jeli dál, hladina byla stále blíž a blíž cestě samotné

Když jsme prošli kolem ostré větve, uvítalo nás velké jezero. Naše cesta vedla přímo do něho a viděli jsme, jak pokračuje na druhé straně. Cestu nám blokoval průzračný pás vody, asi 50 metrů široký. Jak je to hluboké? Právě ve chvíli, kdy Michael zvažoval, že si vyhrne kalhoty a nakráčí do vody, aby vyzkoušel její hloubku, přijel z poza rohu místní autobus. Jen mírně přibrzdil a namířil si to přímo do vody. Čekali jsme, že zastaví uprostřed, ale jel tak rychle, že se hladina rozestoupila jako Červené moře a autobus pokračoval na druhé straně bez nejmenšího problému. Tohle byla ta správná technika a Michaela nebylo třeba potřeba pobízet dvakrát. Couvl, rozjel se, a my jsme rozrazili hladinu až na druhou stranu.

Po setmění jsme dorazili do Villahermosa a ohlásili jsme se v hotelu. Celé město pulzovalo životem do zvuku nočního klubu ve spodním patře. Ale my jsme byli tak unavení, že by nás nevzbudilo ani zemětřesení, kdyby nám přímo šlehlo hlavou o postel.

Další ráno jsme dorazili na letiště a měli jsme spoustu času. Dorazili jsme dokonce tak brzy, že kontrolní stanoviště nebyly ještě ani otevřené. Takže jsme se sedli na lavičky a čekali jsme, až otevřou. Tady jsme se museli s Michaelem rozloučit. Alan a já jsme se vraceli zpět do Houstonu v Texasu, zatím co on letěl do jiné části Mexika. Užili jsme si s ním úžasné výlety během bouřkové sezóny a úchvatnou záplavu ptáků. Během pouhých 10 dnů na seznam přibylo 270 z nich, užili jsme si teplou mexickou pohostinnost a skvělou mexickou kuchyni kamkoliv jsme se hnuli. Stáli jsme tváří v tvář mexickému chilli a přežili jsme, dokonce jsme zažili slavnou mexickou nevolnost a zotavili jsme se. Také jsme se poučili o tom, jak těžké může být na cestách najít o připojení k internetu, abychom mohli aktualizovat náš blog – a začali jsme si uvědomovat, jak těžkou úlohu jsme dali sami sobě, když jsme chtěli přidávat kompletní seznam z každého dne. Tohle by mohla být dodatečná “ rána pěstí” po už tak ubíjejícím dnu v terénu, ale během roku se nám osvědčilo, že to za to stojí a ubezpečovalo nás to v tom, že náš rekord je tak přesný, jak jen může být na naší velké výpravě.

Michaelovi a jeho třem obrovským báglům jsme zamávali na rozloučenou a namířili jsme si to do Houstonu. Už nyní jsme měli 413 druhů a to bylo jenom 11. Ledna

Foto: zdroj internet
Original textu kniha The Biggest Twitch
Překlad: Peter Haluza

 

Přihlášení a registrace nového uživatele


Seznamy

Pro přihlášené se zobrazí možnost zápisů do Vašich seznamů.

Pokud něco hledáte