kapitola dvě - Zrození birdwatchera

  • pátek, 13 červenec 2018 09:09

Pár minut po tom, co jsem se se Sandym Komitem poprvé setkal, už sledoval okolí a hledal ptáky. Vezl mě ve svém milovaném Lincolnu do svého oblíbeného Steakhousu ve čtvrti New Jersey. Když jsme dojeli před restauraci a viděl tu frontu aut a ještě když viděl, že by měl poslíčkovi zaplatit za odvoz svého krásného auta, naštvaly ho dvě věci. K smrti nerad zbytečně čekal a jen velmi nerad svěřoval svoje auto cizí osobě. Sáhnul do přihrádky v autě a vytáhnul značku pro postižené a průkaz ZTP a klidně zaparkoval na místě pro invalidy přímo před restaurací. Byl jsem příliš šokován, abych mu něco řekl. Jen jsem ho pozoroval, jak chodil kolem všech těch vozů nečinně čekajících ve frontě na parkovací službu, snažil jsem se aspoň předstírat kulhání. Komito s rošťáckým úsměvem pozdravil vrchního číšníka. Pochopil jsem jednu základní pravdu: Sandy Komito si nedělal srandu, jak by si někdo mohl myslet. Jeho žena, jak se později ukazálo, měla průkaz pro postižené, protože trpěla chronickou bolestí zad. Ale teď byla mimo město s přáteli. Komitovi přišlo absurdní nabízet vůbec místa s parkovací službou handikepovaným. Proč by lístek na parkovací místo měl zbytečně ležet odkládacího boxu auta jen proto, že jeho manželka byla na dovolené? Je trapné to přiznat, ale Komito mě málem přesvědčil, že bylo OK využít výhodu systému ZTP. Jeho síla přesvědčování byla tak silná. Díval se na mě těma blankytně modrýma očima a mírnil moji vinu svým přesvědčivým hlubokým hlasem a další věc, kterou jsem poznal, dal mi pocit, že je nejdůležitější osobou v celém vesmíru. Pak přišel číšník a Komito si objednal nakrájený salát. A já měl to samé. Nejím salát nasekaný na jednopalcové čtverce. Neznám nikoho, kdo to tak dělá. Ale Komito má svůj vlastní vkus a zjistil jsem, že být s ním je jako řítit se na horské dráze v zábavném parku – je to zábava, dokud Vám není špatně od žaludku. Když Komito seděl u stolu, zdálo se, že se číšníci zdržují déle v naší blízkosti, jen aby zaslechli jeho příběhy, které rád vyprávěl. Byl herec - amatér a byl na to náležitě pyšný. Byl tak drzý jako Oskar Madison a úzkostlivý jako Felix Unger.
Komito byl také ale zábavný i v terénu. Vzal mě na náš první birdwatcherský výlet pár mil od jeho domu do Hackensack Meadowlands, do notoricky známého močálu, plného odpadků a od dob, kdy New York začal růst, tu byl nevyužitý průmyslový potenciál. The Meadowlands bylo prostě úžasné místo. Ptáci se pohybovali všude – vznášející se rybáci, brodící se volavky, bublající střízlici, potápějící se vlaštovky. Avšak Komito byl přesto naštvaný. Před pár lety vláda postavila nóbl skleněnou místnost pro svatby nahoře nad bažinou a nyní technici udržují hladinu vody v těchto přílivových mokřadech uměle vysoko. Pro šťastné nevěsty to znamenalo na svatebních fotografiích spoustu ladných labutí v pozadí. Avšak pro Komita to byl umělý výsměch přírodě. Němé labutě nebyly domorodí ptáci. Chtěl bažinu tak, jak příroda vymyslela – a s bažinami všechny ty plaché bahňáky na mile páchnoucích bahnech.
Když jsem Komitovi řekl, že Hackensack Meadowlands mi strašně smrdí, rozzlobil se. Řekl, že nesmrdí plyn v bažinách, ale skládka, která je přes kopec. Nebo možná Jimmy Hoffa. Prošli jsme pár zákrutů a zatáček po hrázi nad bažinou a našli jsme k našemu překvapení velkou zadržovací nádrž, kterou technici nezaplavili. Byly tam stovky bahňáků, slukovců vrtajících se v blátě jako dvounohé šicí stroje tahající se o šneky, volavek číhajících na ančovičky. Komito se mě pokoušel naučit rozdíl mezi velkým a malým vodoušem, ale pak se stalo něco naprosto alarmujícího. Všichni ti bahňáci se najednou dali na útěk. Stál jsem se spadlou bradou a pozoroval stovky, ne tisíce, letících ptáků z míst, které jsem ani nemohl vidět. Komito ztuhnul. Existuje jen jeden důvod, který může pekelně vyděsit takové množství bahňáků, řekl Komito a je to sokol stěhovavý. Za chvíli se opravdu ukázal na obloze sokol osobně, vrhající se střemhlav dolů na pozdní oběd. Nyní stál Komito s otevřenou pusou jako já. Byl svědkem toho stejného přirozeného jevu tisíckrát před tím, ale stále nedovedl potlačit svůj úžas. Byl jsem nadšený jako malý kluk, ale nechtěl jsem,aby si toho všimnul, protože pak by si mě jen dobíral. Když jsem se s Gregem setkal v jeho bytě, krabice byly všude. Některé sloužily ke skladování. Ostatní sloužily jako stůl nebo věšák. Věděl jsem, že tu už bydlí měsíce, tudíž nešlo o pozůstatky stěhování. Miller musel vidět můj zmatený a nechápavý pohled, protože mi nabídl vysvětlení: “ Někteří lidé jsou jako desetileté děti, chtějí si stále hrát a povinnosti jsou až na posledním místě. Tak to bylo i s Millerem. Vybalování krabic pro něj byla práce, ale on si chtěl hrát, a tak vzal z vrchní krabice stojan a dalekohled a řekl.
“Pojďme si hrát.”
Millerovo auto se nedávno porouchalo, takže jsme vzali moje pronajaté. Jeli jsme do oblasti s několika lesíky poblíž jeho domu a zaparkovali. Zabouchl jsem dveře na straně řidiče a Miller řekl: “Papežík americký.”
Huh? Kde?
“Tady asi 50 stop tady v této oblasti, u toho vysokého bodláku.” Právě když jsem zvedl dalekohled, Miller zase vyhrkl.
“Střízlík zahradní, támhle. Kardinál červený, v těch dubech. Papežík indigový, přes cestu. Strnadec zpěvný hned vedle něj." Něco se mi zdálo být podezřelé. Miller ani nezvedl svůj dalekohled. Měl dokonalý sluch a poznal každého ptáka v okolí, stačilo, aby zaslechl pár tónů. Chrlil na mne druhy, než si uvědomil, že se snažím zaostřit dalekohled směrem, kterým ukazoval a odkud se ozýval hlas ptáka, abych ho zahlédl. Ale stál trpělivě u mne, dokud jsem se svým dalekohledem konečně nezaměřil na střízlíka, kardinála, papežíka či strnadce, kterého slyšel první. (Papežíka indigového, zářivě modrého v odpoledním slunci, jsem našel sám, děkuji). Co mi znělo jako plain old chip byla pro něj jasná strnádka vrabcovitá. Volal na mne druhy pěnic, které byly pro mne příliš daleko, abych je vůbec viděl v terénu a natož je určil. Odložil jsem dalekohled a začal sledovat s údivem Millera. Jeho ucho bylo neuvěřitelné. Určoval jeden hlas za druhým a zastavil se jen v době, kdy byl prostor zahlcen hlukem aut nebo tryskovým letadlem nad námi. Chtěl bych ho vzít na symfonii, jen abych ho viděl vyřešit datum výroby Stradivárek, hrajících houslí na třetím sedadle. Millerovi se snadno dařilo nakazit se nadšením od druhých. Když uviděl můj údiv nad jeho sluchovým určováním ptáků, měl ještě větší radost a trval na tom, že všeho hned necháme, aby mě naučil rozlišit skřípavé bzučení střízlíka bažinného od klábosení střízlíka ostřicového. Byl trpělivý. Byl hravý. Neexistovalo nic, co by ho rozházelo nebo rozčílilo. Byl tím typem chlápka, který byl hodně objímán, aniž by se o to snažil.
Jeho cílem bylo vyždímat ze života každou možnou unci radosti. Jednoho dne jsme přestali s pozorováním a zašli do indické restaurace, kde si objednal z menu nejostřejší jídlo, kuře Vindaloo. Číšník se Millera zeptal, zda si chce určitě objednat tak kořeněné jídlo. Řekl, že ano. Miller mi řekl, že vyrůstal na nemastné a neslané stravě. A teď chtěl všechno, co zmeškal, dohnat. Skutečně, když dostal jídlo, byla to výheň už od pohledu. Jeho oči slzely. Z jeho nosu kapalo. Zakašlal. Na holém čele měl krůpěje potu a jeho tváře zrudly. Upřímně jsem začal mít o něj strach.
“Jsi v pořádku?” Zeptal jsem se.
Sotva mohl mluvit. Pokýval hlavou a vzal si další pálivé sousto.
Viděl jsem, že když Miller něco začal, tak to dokončil.
Pro Al Levantina bylo úkolem držet krok s ním krok.
Přímo před Levantinovým domovem stoupala cesta skoro do výšky 9000m nad mořem. Vzhledem k tomu, že tu měl svůj dům snů, byl zvyklý se pohybovat v takové nadmořské výšce naprosto přirozeně, bez námahy. V první zatáčce zaznamenal hnízdo střízlíka. V druhé byla vlaštovka v díře, kterou tu zanechal datel. Nad hlavou se mu stále míhal salašník horský. Nemohl jsem říci, jestli se Levantin snažil poznat ptáky podle sluchu. Moje srdce bušilo hlasitě jako zvon nezvykle vynaloženou námahou. Den předtím jsme urazili 30 mil, než jsme se dostali na vrchol, který byl naším cílem. Byl jsem po jeho boku celý nesvůj. Byl starší než já, byl starší než můj otec, ale únava na něm vůbec nebyla, na rozdíl ode mne znát.
Konečně jsme dosáhli hřebene hor. Daleko pod námi tající sníh se hrnul dolů do Roaring Fork River. Za námi ostrý vrchol Capitol Peak, vysoký 14 000 stop. V dálce po naší pravé straně byl Aspen, po naší levé straně se zvedal sněhový kužel majestátní hory Sopris. Levantin na tomto místě byl již milionkrát předtím. Přesto se na mne povzbudivě usmál se, jako kdyby to bylo tentokrát poprvé.
S Levantinem to bylo tak: Miloval ptáky, ale ve skutečnosti ale miloval místa, na která ho přivedli. Když strávíte svoji kariéru uvězněni v šedém obleku, lindušky za rozbřesku nad linií lesů jsou pro vás ještě krásnější. Jen v terénu cítil, že žije naplno, pryč z laboratoře, kanceláře. Nemusí být zrovna největší znalec ptáků na světě – stěží identifikoval nějaký ptačí hlas – ale přesto byl zřejmě jedním z nejtemperamentnějších birdwatcherů. Skrz šalvěj na suché louce jsme honili nějaký druh vrabce. Šli jsme blíže, uletěl. Zase jsme se dostali blíže a opět frr. Sledovali jsme vrabce tímto způsobem snad nejméně čtvrt míle. Nikdy jsme se k němu nepříblížili dostatečně, abychom jasně určili, o jaký se jedná druh. V polovině našeho bláznivého pronásledování se začal Levantin smát. Blesklo mi hlavou, že tento muž řídil jednu z největších divizí z největších korporací na světě. S úžasem jsem sledoval, jak pták, který nám stále unikal, dokázal tak úspěšného muže upřímně rozesmát.
Uměl najednou jak mluvit, tak se smát a přitom i když se smál a brblal, přesto mu všichni rozuměli a chápali jeho historky. Al byl přesně tím typem baviče, kterého chce každý mít na své party.
Měl i další zajímavost. Zatímco jsme se snažili doběhnout vrabce v šalvěji, viděl jsem Levantina, jak dělal něco podivného se svým dalekohledem. Dal si pásek na rameno jako kabelku. Ale proč? Řeknu vám příběh, řekl Levantin, což je to, co říkal vždycky, když se chystal tropit žerty sám ze sebe. Jednoho dne se Levantin probudil a cítil, že ho strašně bolí pravá ruka. Sotva s ní mohl pohnout. Nemohl ji sevřít v pěst, nemohl napsat své jméno, nemohl ani nikomu podat ruku. Šel rovnou k lékaři, který měl podezření na mrtvici. Ale testy nic nepotvrdily. Obával se nervosvalového onemocnění. Ačkoliv pro to také nebyl žádný důkaz. Tak Levantina poslali na MRI, kde zjistili poškození jeho C-7 krčního obratle. Lékaři byli zmateni. Utrpěl pacient nějaký úraz páteře? Pak si Levantin vzpomněl: zrovna jel z Philadelpie do Colorada, a jako dobrý ornitolog cestoval třemi různými trasami a po celou dobu měl dalekohled pověšený kolem krku. Levantin našel dokonce příběh v časopise pro ornitology, kde identifikovali tuto nemoc jako binokulární krk.
“Rozumíte!” Vyhrkl Levantin. “Riskoval jsem i ochrnutí, jen abych byl ornitologem.”
V srdci Aspenu, během slunečného dne, Levantin neriskoval, že ho někdo uvidí. Žil ve čtvrti bysnysmenů, kteří byli špičkou ve svém oboru – stačilo mu odbočit doleva na příjezdové cestě a ocitl se přímo pod oknem obrovského sídla mezinárodního publicisty Michaela Eisnera. Levantin byl již starší ale jeho dětská zvědavost ho stále neopouštěla.
V čase oběda v zahradní restauraci jsme Levantin a já sledovali desítky lidí, jak si sedají ke stolům okolo nás. Levantin je okukoval do té doby, dokud něco neupoutalo jeho pozornost. Vzal moje pero a zápisník a poznamenal si:“ Jerry Jones, majitel Dallasských kovbojů.“
Levantin byl tak ohromený, že hned vyrazil k jeho stolu, aby si s ním potřásl rukou. To jsem si pouze myslel. Byl to omyl. Levantin byl zarytý fanoušek Philadelphia Eagles. Vyrazil k němu pouze proto, aby si z něj udělal legraci. I přes to, že Levantin byl velký vtipálek, nezapomínal na slušnost. A tak po svém žertu toho pána poprosil o autogram. Dalo se to čekat. Na rozdíl od Sandyho Komita se oba dva vyhli zbytečným problémům.
Samozřejmě jsem nad nimi přemýšlel. Byli výborní, kapacity v oblasti Velkého roku – Sandy Komito, Greg Miller a Al Levantin. Všichni byli nadšení z birdwatchingu. Ale ať jsem přemýšlel jak jsem přemýšlel, nenapadala mě jediná věc, kterou by podnikatel z New Jersey, “ajťák” z jaderné elektrárny a člen představenstva mamutí korporece mohli mít společnou. Mimo vášně pro ptáky.
Pro Sandyho Komita to začalo vždy u snídaně. Po dobu velké krize jeho otec pracoval v tiskárně za 8 dolarů na hodinu, ale brzo ho vyhodili a matka si musela přivydělávat výrobou klobouků pro dámy, aby měli vůbec co jíst. Komito musel nosit i dámské boxerkové kalhotky, protože trenýrek měli nedostatek a ty, z kterých vyrostl, dostal jeho mladší bratr. Posledních šest měsíců bydleli v přestavěném skladišti na prvním poschodí, protože neměli na nájemné. A pokud by otec nenašel hodně rychle nějakou práci, museli by zase souhlasit s dalšími ústupky, a těch už i tak bylo příliš a Komitova rodina nechtěla, aby se věci ještě dále zhoršovaly. Na Komitova otce se smůla opravdu doslova lepila. Jako rozený Rakušan bojoval v I. světové válce, samozřejmě na straně poražených. Dokonce byl i nějaký čas v zajetí. Pak se přestěhoval do Ameriky s nadějí, že začne zcela od začátku. Teď si ale nemohl dovolit ani párky. Samozřejmě, že pro hrdého muže, kterým jeho otec byl, to bylo strašné a cítil se poraženě a poníženě. Jeho děti si přece zaslouží lepší život, než má on. Jeho dva synové nikdy neměli dost pěnez, aby viděli svět, ale aspoň se o něm něco naučili. Celá rodina se snažila přežít, a aby to šlo lépe a ukrátili si čas, tak každé ráno nad cereáliemi hráli takovou hru. Komitův otec řekl jméno ptáka, pak byla na řadě matka a potom Komito. Jeho bratr byl ještě moc malý, aby se do hry s nimi zapojil. Tak to šlo dokola, až někdo nevěděl a tím vypadl. Tím pádem vítěz vždy vyjmenoval nejvíc ptáků. Proč právě ptáci? To Komito nikdy nezjistil. Jeho otec nikdy nevypadal, že by ho ptáci zajímali víc než třeba savci nebo ryby. Jeho otec ani dokonce nebyl ten typ, co chodí často do přírody, ale každé ráno začínal tuhle hru o ptácích. Rodiče nechávali Komita čas od času vyhrát. To však Komitovi nestačilo. Jednoho dne Komito listoval v nejsilnější knize, kterou doma měli. Byl to slovník. Při listování narazil na název ptáka, u kterého byl připojený obrázek. Když rodinná hra další den začala, nechal jí zprvu postupovat jako vždy...drozd, holub, kulíšek, vrabec, jestřáb....a tak dále, dokud nebyly všechny známé a lehké názvy vyčerpány, pak si šel pro jistou výhru a zahlásil:
kavka
Cože? Řekla matka.
To přece není žádný pták, to jen okecáváš, pravil otec.
Komito hrdě vytasil slovník.
Kavka byl skutečný pták, který se vyskytuje v Evropě, bylo napsané pod obrázkem ve slovníku. Nikdo z rodiny o něm nikdy neslyšel, ale teď to měli černé na bílém, a tak nemohli protestovat. Dokonce ani Komito už jako šestiroční si nedokázal připustit, že by měl prohrát hru o ptácích!
Když si otec našel práci, pracoval často někdy i 6 až 7 dní v týdnu. Ale práce bylo i tak málo, tak museli rodině pomáhat i oba chlapci. V zimě si Komito plánoval, že si vydělá odhrabováním sněhu, protože za každý chodník před obchodem by dostal 25 centů. To byly docela lehce vydělané peníze. Během roku musel bojovat s ostatními dětmi z okolí svého bydliště o svoje místo v metru, kde za čtvrt dolaru čistil boty a doufal, že dostane 10 centů diško. Když měl dobrý den, mohl každou sobotu vydělat i deset dolarů, ale 7,5 dolarů musel dávat rodičům. Měl jen jedno tričko, které pral vždy v noci a doufal, že do rána bude suché.
Brzy se naskytla možnost pracovat jako poslíček pro místní obchody. Doručování zásilek mu mohlo přinést diško 5 centů. Doba ale byla zlá a tak mnozí dospělí předstírali, že nejsou doma, aby mu nemuseli diško dát, když se zásilkou zazvonil. Předpokládali, že nechá zásilku u dveří. Komito se naučil jednoduchý trik. Předstíral, že odchází, zadupal a potichu se vrátil. Fungovalo to téměř dokonale, dvěře se většinou otevřely a Komito, který stál za dveřmi zákazníka překvapil a řekl si o svoje peníze. Jednoho dne se ho žena, která se právě přistěhovala, zeptala, kolik jako poslíček dostává jako odměnu. Komito bez mrknutí oka řekl, že deset centů a taky je dostal. Věděl, že to asi bylo největší diško, které kdy jaký který poslíček v Bronxu dostal. Ten den to byla i jeho jediná zásilka a tak měl i rekord v nejvyšším průměru co se diška týkalo. Už když mu bylo 12 let, naučil se, jak si sehnat práci. Ale už v tom věku věděl, že chce dělat něco jiného. Vadil mu stereotyp. Stále stejné cereálie, stejné tričko, stejné ulice a tím i stejný stres. Ale...musí to tak být? Po čase zjistil, že tráví víc a víc času na jednom místě a tím byl Van Cortland park v Bronxu. Našel tu zvířata, která si mohla chodit z města a do města, jak se jim zachtělo. Nepočítal městské holuby a vrabce, ale myslel tím divoké ptáky. 19. února si do svého zápisníku udělal první poznámku (ten zápisník má do dnes) – berneška velká, kachna divoká a kachna černá.
Jednoho dne, když se Komito toulal po parku, všiml si chlapce, který upřeně sledoval oblohu. Tam je káně rudoocasá říkal mu a ukazuje prstem na oblohu nad jejich hlavama. Komito nic neviděl. Chlapec, který stál vedle nich, si z dlaní udělal dalekohled a potvrdil Komitovi přítomnost dravce. Tak vstoupil Sandy Komito nevědomky do nového světa. Do světa ptáků.
Chlapci dali Komitovi typ, aby se přidal v Bronxu ke skautům a Komito rád vstoupil do skautského oddílu. Všichni byli starší než on a všichni se zajímali o divoce žijící zvířata a to nejen v Bronxu, ale i ve volné přírodě. Skauti mu nabídli, že ho naučí rozpoznávat ptáky a tak se Komito naučil poznávat svou první stovku ptáků. A tak se i poprvé zapojil do závodu. Hlad po učení byl tak silný, že chodil do knihovny tak často, až z paměti znal Příručku volně žijících ptáků od Troya Petersona.
Když psal dlouhý sloh na základě svých vědomostí a vlastních zkušeností, jeho učitelka byla nadšená, než si všimla, že je tam až příliš mnoho fotografií. Komito si našetřil svých prvních 30 dolarů z čištění bot a koupil si svůj první dalekohled. Ihned se potom vydal električkou na svou první velkou výpravu do Pelham Bay a odsud jel autobusem a vlakem na pláž v Johanes Beach. Pak cestoval do Pesadily nad řeku Hudson, aby viděl svého prvního sokola. Na jedné z pozemních výprav na Atlantic beach našel v síti mrtvého racka mořského a nemohl ho tam jen tak nechat. Vzal ho domů a neuměle ho vypreparoval a dal si ho nad postel. Lidé na Davidson Avenue se zastavovali a koukali na něj oknem z ulice. Jemu pozornost lidí nevadila a každou noc bez problémů usnul, přestože mu cizí lidé z ulice koukali přes okno do pokoje.
Rodiče o něj měli však strach, Komito se začal rapidně měnit. Hra se jmény ptáků se změnila na hru – Kde je náš syn? Komito se stále někde toulal, ale protože stále nosil dobré známky ze školy a ani nezanedbával brigády a domů nosil peníze, nechávali ho rodiče zatím na pokoji. Jen se jeho matce nelíbila lebka racka, která stále vévodila v jeho pokoji.
Brzy Komito začal cítit, že oblast okolo New Yorku už nestačí k naplnění jeho vášně. Jednoho dne, to už mu bylo 16 let, někdy okolo léta četl o Islandu a jeho pobřeží. Stejně tak ho silně zaujaly informace o pobřeží Maine. On a jeho kamarád rybář se vydali na sever. Byla z toho třídenní cesta na Rockland. Na místo dorazili po druhé hodině odpoledne. Původní záměr jít do hotelu ztroskotal na nedostatku peněz, a tak rozložili svoje spacáky pod skalní převis, kde se tito dva puberťáci pokoušeli zahřát. Během několika minut je noční strážník nahlásil hlídce a ještě nebylo ani půl sedmé večer a už se museli hladoví chlapci přesunout o dalších 30 mil na místo, které nikomu nepatřilo. Vůbec si nebyli jistí, jestli tady najdou to, co hledají a stále se báli, že je vyženou další pobřežní hlídky. Byla to sázka do loterie, buď tu budou jako v ptačím ráji, nebo se vrátí strašně zklamaní. Komito se obával nezdaru, ale vzápětí viděl svoje první přímořské druhy. Přímořská hlídka, která je nenedlouho objevila, byla překvapená, myslela, že narazila na Toma Sawyera a Huckleberryho Finna, kteří přijeli z Bronxu. Chlapci nadšeně mluvili o důvodu své návštěvy – pozorování ptáků, a tak je hlídka nechala přespat v chatrči nedaleko majáku. Během první noci Komito uslyšel tajemný zvuk, vyšel ven, aby se rozhlédl, do temene mu narazil buřňáček dlouhokřídlý a v bezvědomí mu padl k nohám. Za této situace si vzpomenul na otce, který mu vysvětloval, jak si tito ptáci bouřky užívají. Není to pro ně žádný problém vzhledem k tomu, že jejich rozpětí křídel je 28 palců. Ještě se mu zdálo, že když se pták za pár okamžiků vzpamatoval a pták odletěl, stačil se Komitovi vysmát. Z této výpravy si Komito přinesl poučení, že ani ty nejzajímavější výpravy mu nemusí přinést zadostiučinění a uspokojení. Miloval chodit přírodou, měl svá místa a vychutnával si tyto chvíle. Byl hrdý sám na sebe, že dokáže pozorovat ptáky tak, že o něm ani nevědí. Díky tomu, že se uměl tiše a nenápadně pohybovat v terénu, ho během války v Korei zverbovali do speciálních jednotek a strávil rok a půl vojenským výcvikem v Texasu. Dokázal zužitkovat čas. Ptáci tu byli výborní. Na polích bylo plno trupiálů baltimorských, strnadů, sojek...druhů, o kterých před tím mohl jen číst. Mělo to i stinnou stránku a tou byl posměch ostatních vojáků. Dělali si z něho srandu, že pozorování ptáků je zábava pro slečinky, co se bojí pustit máminy sukně. Komito byl z toho rozmrzelý. Jižní Texas se mu zdál opravdovým ptačím rájem. Kdyby tu žil, bylo by všechno jednodušší, než sem podnikat cesty z Bronxu. Armádu přežil i díky tomu, že měl vždy dalekohled v kapsách svých maskáčů.
V lednu 1957 byl na svatbě kamaráda v Bronxu a na obloze si všiml prvních tažných ptáků. Tam ho ale také zaujala jedna z kamarádek a hned ji začal bavit svými příběhy, kterými ji rozesmál. Pozval ji na svatbu svého dalšího kamaráda, která byla příští sobotu v Manhattanu. Když přijeli na místo, zjistili, že svatba je až další den. Vyrazili tedy do města. Komito neměl na velkou večeři peníze, a tak vzal kamarádku do čínské restaurace na rizoto. Ona ho považovala za velice upřímného a vtipného. Její přátelé si už Komitem tak jistí nebyli. Komito byl až příliš upřímný a to nebylo vždycky pro všechny příjemné. Jeden z nich – Dale Carnegi poznamenal: Trochu Komita znám, patří k lidem, co se nikdy nevzdávají a umí si poradit. Ona však byla ztracená, muž, který věčně pozoruje okolí a věří svým očím, ji nikdy nemůže nudit. Zamilovala se dříve, než si to uvědomila. O šest měsíců později se s Komitem vzali.
Pokoušel se navštěvovat večerní školu, ale brzo zjistil, že to není nic pro něj. Příliš pomalé a nudné učení a žádná praxe. Vyzkoušel pracovat pro zásobovací společnost a během tří let se vypracoval na prodejce číslo jedna. Zažádal o zvýšení platu, ale firma to odmítla. Dokonce mu šéf řekl, že pokud se mu to nelíbí, může jít...a tak Komito šel. Protože pracoval ve stavebnictní, začal ve své garáži v New Jersey začal michat vlastní tmely a epoxidy. Objednal 10 tun štěrku a písku a materiál, který potřeboval a nechal je složit na příjezdovou cestu, jinou možnost neměl. Sousedé si začali stěžovat a když už jejich „obtěžování“ začalo být neúnosné, začernil okna v garáži a zamkl se tam. Denně pracoval od 6 ráno do 11 večer a tak se pomalu zrodila společnost Industrial Resurfacing. Mohl mít i svého prvního partnera, ale ve finále by to byl stejně on, kdo by obtelefonovával potencionální zákazníky, sháněl zakázky, on hledal sklady a vyřizoval objednávky v okolí Conecticutu a New Jersey. Komito proto spojení společností odmítl, nic by tím nezískal. Odmítal uplácet klienty večeřemi a pozvánkami na akce, bylo to příliž drahé. V New Jersey vládla korupce politiků, ale on jim odmítal platit. Jeden podnikatel mu řekl, Komito, bez úplatků to dneska nejde... Komito mu odpověděl: Ti, co tomu věří, nemají v sobě žádnou poctivost a kašlal na ty kecy. Komitovi odmítl zákazník zaplatit 2 400 dolarů za fakturu. Komito vynaložil přes 13 000 dolarů za právníky, ale dal to tomu bastardovi sežrat. Rád si vždy vybojoval svoji cestu sám. Firma byla jeho hřiště, kde si mohl hrát podle svých pravidel. Psal dopisy a vypracoval se tak, že dokázal napsat 80 slov za minutu. Jeho žena mu pomáhala, kde to šlo, a tak Komito neustále zvyšoval její objem práce. Jednou udělala chybu a dala nesprávnou známku. To Komita rozčílilo, vždyt přední strana dopisu a známka je to, co zákazník vidí jako první. Byl perfekcionista mezi perfekcionistami. Neustále se staral, byl hlavou rodiny, ale také bohatl. Stále podnikal v průmyslu a užíval si úspěchu. Chtěl být úspěšnější, ale věřil, že všechny lehčí cesty už jsou vyčerpané. Jeden jeho obor podnikání byla firma s pokrývači a dlaždiči. Pokrývání střech a podlah byly jedny z nejtěžších prací. Hlavně práce po chemičku u močálů v Meadowlands v srpnu. Nic pro slečinky. Jednoho dne se mu přihlásil dvojmetrový hráč rugby na brigádu, aby se mimo sezónu udržel ve formě. Vydržel den! Nejdříve zaměstnával místní pokrývače, ale frustrovaly ho jejich nečekané absence. Potřeboval spolehlivé lidi, ale nikdo takový nechtěl dělat tak špinavou a namáhavou práci a tak začal najímat latinské Američany. Netrvalo dlouho a všichni u něj mluvili španělsky s přízvukem z Bronxu. Zaměstnával je po celých 12 měsíců a dostali tolik přesčasů, kolik jich zvládli. Určitou část roku chodil s dalekohledem po střechách budov, na kterých pracovali, aby mohl pozorovat tahy ptáků. Někdy si všiml, že s ním pozorují ptáky i jeho zaměstnanci. Pozoroval tahy pobřežních druhů a obvykle stihl ve stejném čase i zařizovat obchody. Komito obchod miloval. Vždy si proklepl 100 lidí, než ho jeden zaujal tak, aby si ho najal. Nikdo nebyl vytrvalejší než Komito. Jeho moto znělo – Váš obchod začíná prvním NE. Poslal měsíčně tisíc dopisů a doufal, že se vrátí 20 odpovědí. Prodával a nabízel to co ostatní velkosklady, ale vždy dokázal obměkčit i toho nejdrsnějšího továrníka. A jeho tajná smrtící zbraň?? Groteskní humor!
Když mu manažer prodeje dlouho neotvíral, zvonil Komito tak dlouho, dokud dotyčný nevystrčil hlavu ven.
„Co chcete?“ odsekl.
„Máte problém se střechou a ani o tom ještě nevíte..“ zakřičel Komito, „dovolte mi ukázat, kde váš problém je.“
„Nic nekupuju!“ zakřičel.
„A víte, že bych chtěl mít sto zákazníků, jako jste vy?“
„Sto jako já?? A proč??“
„No protože už jsem jich měl tisíc takových, ale sto by mi jich docela jistě stačilo“.
Manažera jeho odpověď tak rozhodila, že ho pustil dál a nechal ho pracovat.
Komito miloval, když dokázal vyvést lidi z míry. Věděl, že si ho tak snáze zapamatují. Když přišel do kanceláře a uviděl na stole položenou fotku z golfu ihned se zeptal:
„Hrajete tenis?“
Muže s rybami se ptal na klasický lov a toho s lodí pro změnu na tenis. Komito čekal vždy na jejich reakci. Čím víc je rozhodil, tím lépe, snažil se zaujmout...možná si ho lépe zapamatují. Byl velký worhokolik z Bronxu, ale stále nade vše miloval ptáky. Na začátku 80. let se za nimi vypravil. Po dobu jeho víkendových cest na pobřeží Jersey a Jamaica bay, nebo Cape May se stal expertem na severovýchodní druhy. Vzal Bobbyo a jejich tři děti na výlet na Floridu a do Arizony a seznamil je s místním ptactvem.
Všechny tyto zkušenosti ho posunuly mezi Top 10 pozorovatelů. Chtěl ale pozorovat ptáky po celý rok, sledovat je od námluv, přes páření, stavbu hnízda.....
Všichni špičkoví pozorovatelé se jevili jako členové jedné komunity, kam ale Komito nepatřil. Dostalo ho, když propásl volavku pobřežní – vzácný euroasijský druh. Nic o tom nevěděl, dokud nečetl v New York Times článek, který však vyšel dávno po tom, co odletěla poslední volavka. Měl peníze, ale neměl nápad. Ale potkalo ho štěstí. Právě ve chvíli, kdy ptáci zastínili podnikání v jeho osobních prioritách, podnikavý birder Bob Odear našel nový způsob informování! Začal provozovat první severoamerický „alarm vzácných ptáků“. Poprvé si mohli pozorovatelé zaplatit za upozornění na polohu a směr vzácných pozorování. Byla to revoluce. Před NARBA špičkoví birdeři trávili desítky let zdokonalováním podobných aktuálních informací, které by upozorňovaly na zajimavé druhy. Dalo to hodně práce.
S NARBA byly záznamy o pozorování na prodej jako jakékoliv jiné zboží. Komito peníze měl, ale ten systém mu moc neseděl, bylo to prostě jako v práci...chtěl si vše dělat po svém. NARBA znamelala, že už to není jen o amatérském pozorování. Byl nespokojený, ale přesto NARBA využival.
S horkou informací v rukou Komito pozoroval tak, jako pracoval. Neúnavně a naplno.
NARBA znamenala, že už to není jen o pozorování. Banakit jamajský se ukázal v několika zahradách na Floridě – Komito tam byl. Sovice krahujcová se usadila v Mineapolis a Komito cestoval sněhovými závějemi, aby ji viděl. Viděl i kavku, svého „starého parťáka“ z rodinné hry na nočním přeletu v Nantuckete. Děti mezi tím vyrostly, podnikání bylo stabilní a žena štastná. Z úspěšného podnikatele se stal úspěšný birdwatcher.
Greg Miller vyrostl v kraji mimo město. Vesnička Holmes v Ohiu byla největší kolonií Amišů, kteří se řídili Biblí – Nemilujte celý svět, ani to, co je v něm... Jan 2:15. Pro jeho 15 000 sousedů to znamenalo žádná auta, žádná elektřina, nic, čím by vybočili z davu. Amišská děvčata ve škole nenosila žádné šperky ani účesy. Vlasy byly buď v culíku, nebo ukryté v šátku. Kolena vždy skrývala pod nevýraznými pastelovými šaty. Chlapci nosili košile a kalhoty, žádná trička nebo džíny. Nesmáli se, a odpovídali ano madam, ne madam, přesně podle Bible Exodus 20:4 – Nebudeš nikomu upírat jeho důstojnost jeho nepravým obrazem. Proto ve třídě nebyly žádné fotografie.
Díky převdládajícímu náboženství v Holmes nebyla žádná kina, bowlingové haly a obchody neměly v neděli otevřeno. Střední škola neměla žádný fotbalový team. Restaurace nepodávaly alkohol, mladé páry se nedržely za ruce. I když polovina polulace v Holmes Country byla Amiši, Millerovi ne. Patřili k sesterskému náboženství Mennonitů. Měli pomalu stejné hodnoty, ale akceptovali moderní život a Bibli. Mennoniti měli auta místo vozů s koňmi, nosili lewisky, používali počítače, ale přesto si ponechali některé společenské zásady.
Miller byl v prvním ročníku střední školy, když mu nevěřící žák nabídl cigaretu. Odmítl jí. Nikdy před tím se s ničím podobným nesetkal. Protože na Hilandské střední byl tanec zakázán, maturitní ples se tam težko organizoval. Vždy se slavilo tak, že každý něco nachystal, někdo polévku, jiný přípitky, někdo hlavní chod a někdo závěrečný desert. Svět odříkání řekl milosrdné Ano koláčům. Byly tam vždy koláče všech možných druhů. Jablkové, skořicové, rebarborové, třešňové....prostě ze všeho, co se dalo dát na koláč. Obyvatelé Holmes Country se nikdy nevychloubali, ale rádi mluvili o výhodách života v „hlavním městě koláčů“. Nikdo jim nic nevyčítal, že by se chlubili, bylo to prostě tak. Jak se narodilo sousedům dítě, dali rodině koláč na oslavu. Když byla těžká noc u dobytka v chlévě? Koláč od sousedů potěšil celou rodinu. Ztratil se pes? Dostali jste koláč, abyste zahnali smutek. Všechno to obdarovávání koláči stmelovalo komunitu, ale dávalo zabrat místním doktorům. Jeden zlozvyk krajem vládnul a to bylo přejídání. Skoro všichni tu měli nadváhu. Nedělní večeře po mši to byla rodinná událost. Mnoho bramborové kaše, hodně omáčky, domácího chleba, masa a samozřejmě koláčů. Millerova rodina ctila jídlo.
Váha bylo to jedinné, co se s Holmes Country měnilo. Místní si pochvalovali, že jsou oázou chránící se před změnami. Nejpřevratnější názory, které tu panovaly, se týkaly 1. světové války. Když se všechno německé začalo považovat za nepatriotní, tak se nejbližší město k nim z Berlína přejmenovalo na Bernil. V 60. létech to bylo tabu jak sex, drogy a rock n roll. 60 mil odsud na Kent State University se pořádaly protesty proti válce ve Vietnamu. Ale hlavní téma této komunity bylo, jestli je, nebo není správné v sobotu v kostele používat varhany – protože produkovaly hudbu. Pravidla kostela hudbu zakazovala, vedly se o tom sáhodlouhé diskuze. Na konec se dohodli, že budou varhany používat pouze při zpěvu, ale ne při samotné mši. Mnoho z nás by řeklo, že je to příliš upjatý a nudný život, ale Miller ho trpělivě snášel. Když byl malý, tak si stěžoval, že nemají Mc Donalds, ale jak dospíval, začal to brát jinak a nevadilo mu to tak.
Byl rád, že tu není násilí a ani zločin, žádná korupce. Děti si mohly hrát samy venku kdykoliv se jim zachtělo a nikomu nepřipadalo divné, že jde malý chlapec sám městem, aby si někde našel lepší kopec na sáňkování. Dobře veděl, že si lidé dělají z Amišů srandu, že všichni nosí stejné oblečení. Když přišel někam mimo komunitu, viděl skoro všechny s dlouhými vlasy, v moderních zvonových kalhotách, sandálech nebo bosé. Tak kdo je vlastně stejný??
Ke všem byl opravdu tolerantní, to byla jeho odlišnost od ostatních. Jeho o 11 měsíců mladší bratr Brent se narodil jako mentálně retardovaný a byl autuista. Nemohl mluvit, najíst se, obléci a dokonce ani dýchat. Rodina nikdy moc nevěděla, do jaké míry jim Brent rozumí a někteří specialisté dokonce doporučovali, aby ho umístili do ústavu. To ale rodina nikdy nedopustila. Brali ho sebou všude, přestože věděli, že je budou lidé okukovat. Millerovi to prostě ignorovali. Ale když Greg, Ned a jejich nejmladší sestra Ann vyrostli do puberty, stali se k těmto lidem drzejší. Když někdo třeba v restauraci na Brenta zíral, tak se sourozenci dali dohromady, odpočítali do tří a na tři začali najednou na dotyčného přidrzle koukat také. Takto postižené dítě by asi mnohé rodiny rozdělilo, ale Millerovy to ještě víc spojilo. Žili v malém domku na Country road 201 a všechny děti spaly na patrových postelích ve společné místnosti. Neměli moc luxusu, částečně kůli Brentovi, ale i víře a penězům. Ale vždy si našli čas na jeden nenáročný koníček...Greg Miller byl birdwatcher dříve, něž vůbec chápal, co to znamená. Tady je jedna z oblíbených historek rodiny: Když byly Gregovi tři roky, byl na farmě pár mil od domova a naháněl kachny okolo rybníka, zatímco si rodiče užívali krásného počasí. Cestou domů se stavili u souseda a Greg si půjčil jeho dalekohled. Soused se ho ptal – vidíš něco?? A předškolák Greg odpověděl, ano, hohola severního – samičku. Všem to vyrazilo dech. Mimo matky. Znala Grega, byla učitelka a věděla, že její syn je jiný než ostatní. Nikdy jako chlapec neskákal třeba do louží.
V otci Grega se probudil zájem o ptactvo, když vyrostl na farmě pár mil odsud. Během týdne pracoval jako veteřinář a staral se Amišům o dobytek, ovce a koně. Ale volný čas věnoval ptákům. Měl výborný sluch. Doufal, že se mu na jednom rodinném výletě podaří uvidět lesňáčka šedobokého – federálně chráněný ohrožený druh, který byl většinu času na Bahamách, ale krátkou část roku hnízdil v korunách borovic severního Michigenu. Během začátku léta se v severním Michigenu ozýval zpěv alespoň 35 druhů lesňáčkovitých. Některé druhy měly dokonce i 2 různé druhy zpěvu, které dokázal rozpoznat i úplný nováček. Jiné se ovšem rozpoznávaly s obtížemi a musely se rozlišovat drobné detaily. Bylo to stejné, jako určovat druh a typ auta jen podle zvuku motoru. Toho dne však Millerův otec slyšel jeden druh, který nepoznal. Na borovici nedaleko cesty seděl zatím nepopsaný žlutošedý zpěvný pták. Lesňáček šedohřbetý! Kdo z ostatních ptáčkařů dokáže zjistit neznámý druh jen proto, že mu nezní jako 35 ostatních? Miller byl ohromený.
Jen málokdy mohl otec vzít svého nejstaršího syna ven do lesa. Po čase, když se Greg dostal na střední školu, naučil se rozpoznávat ptáky jen pomocí sluchu. Někteří studenti dokázali rozpoznat skladbu Beatles po několika tónech, Greg to dokázal s 35 Midwestskými lesnáčky. Příležitostně dokonce předčil svého učitele, kterým byl otec.
Zatím co otec snažil sledovat ragby v televizi, Greg vytáhl Zlatou příručku ptáků Severní Ameriky a nutil otce, aby ho zkoušel.
Otec musel přečíst některou pasáž o některém druhu, aniž by Greh viděl ilustraci a on musel uhádnout, o jaký druh se jedná. Když to bylo po čase už lehké, stížil si to tím, že mu otec předčítal stále menší část textu. Výzvou pro něho bylo určit druh jen podle několika slov. Nějvyšší stupeň obtižnosti bylo, že otec řekl druh a Greg musel doplnit všechny ostatní druhy, které se na stránce necházeli.
Přestože by raději otec sledoval zápas v televizi, tak synovy rostoucí vědomosti ho zaskočily víc, než když Woody Hayes skoroval v oblaku prachu na 3 yardy.
Jako státní zaměstnanec měl Millerův otec 3 týdny dovolené ročně. V 70. letech si začal volno šetřit a tak každý druhý rok si mohl vybrat 6 týdnů volna. A to byl čas na výpravy za ptáky. Rodiče sbalili svoje čtyři děti do Pontiacu 69 a se sbaleným stanem vyrazili na Západ.
Chtěli, aby děti viděly krajinu a starý dobrý Grand Canyon, který znaly jen z filmů.
Když se jim na autě utrhla náprava na Middlespot 101 na Aljašské dálnici, uvízli v divočině 12 dní, když museli čekat na opravu. Jednoho dne jim do stanu strčil hlavu velký hladový medvěd. Otec, jako zkušený veterinář neztratil hlavu a bleskurychle zaútočil na medvědův čumák a zvíře zahnal. Greg byl šokovaný.
Doma v Ohiu si brával dalekohled sebou do školy. Takže hned odpoledne po škole, když vyběhl z autobusu, mohl sledovat les na druhé straně silnice. Ptáci byli to, co hledal a co ho zajímalo. Ostatní děti si pro něj vymyslely pár nelichotivých přezdívek, jako Ptačí mozek, Zobák a podobně. Nejhorší asi byla „slečna Jane Hathaway“ ta švihnutá excentrická pozorovatelka z Beverly Hillbillies. Millerovi to vadilo, ale neřešil to. Když máte bratra, kterému musíte ve 13ti letech měnit stále pleny, pochopíte, co je v životě důležité a co ne.
Jeho rodina se víc a víc soustředila na Bibli. Při svých výletech se potkali s mnoha charizmatickými křesťany, kteří věřili v baptismus a Millerovi je přivítali s otevřenou náručí. Každý čtvrtek začali organizovat setkání nad studiem Bible. Sdíleli své znalosti a rodina navštěvovala evangelický kostel mimo komunitu v 30 km vzdáleném Cantne. Když se naplnil čas, Miller se zapsal na filosofickou fakultu v Oklahomě. Bylo to daleko od domova, ale určitě to byla pobožná škola s dobrým hodnocením. Při studiu Bible se Miller naučil číst řecky, ale nebylo to to, co očekával od života. Ukázalo se, že mnoho rodičů poslalo svoje děti do církevní školy ze stejného důvodu, jako jiní poslali děti do školy vojenské. Nevychované děti se tak měly naučit pokoře. Miller byl tak daleko z domova poprvé a k tomu měl spolužáky, kteří byli zapleteni do drog, pili alkohol a holdovali sexu. Miller si dával pozor a držel se stranou všech radovánek. V průběhu Millerova maturitního ročníku oznámila škola svoji vizi 900m vysokého Ježíše a chtěla na ni sbírat peníze. Ředitel školy Roberts se toužil stát slavným léčitelem. Chtěl, aby byla socha vyšší než washingtonský monument a aby přinesla škole slávu. Miller byl touto vizí znechucený. No vlastně jak Miller později zjistil, původní myšlenka byla postavit nemocnici a na to Roberts dostal finance, ale obrovská socha vyvolala skepticismus. I jeho domovské město se začalo měnit. Objevili ho turisté, přibyly obchody a dokonce i první semafor. Někteří starousedlíci říkali, že se cítí jako zvířata v zoo. Po letech s Brentem byl Miller zvyklý na pozornost a když si vydělával na studium, brával rodiny z Clevelandu na amišskou farmu, kde je za 5 dolarů vozil na kočáře. A připomínal jim, odkud pocházejí hamburgery v happy mealu. Miller dokonce začal na částečný úvazek učit v místní škole matematiku a při tom chodil na hodiny programování. Psaní programů bylo trochu jako pozorování ptáků. Vyžadovalo znalosti, zkušenosti i vynalézavost. Miller měl radost z toho, co se naučil a když se pak přestěhoval za první prací v oboru, radoval se i z peněz. Aby zůstal nohama na zemi, zapsal se na hodiny studia bible, kde potkal ženu s takovým zápalem pro cvičení, jako měl on pro ptáky. Ukázala mu, jak si cvičením vypracovat tělo, ale jemu se to zdálo moc agresivní. On ji zase ukázal, jak pozorovat ptáky, ale to se jí zase zdálo nudné. I přesto se do sebe hluboce zamilovali a překonali rozdíly svých zájmů. Na jejich svatbě se netancovalo a nepilo. Přestěhovali se do Washingtonu, protože byl nedostatek cvičitelů i programátorů. Miller byl hrdý, že dokáže i při práci být ještě kazatelem, ale později to prohloubilo jeho bolest z rozchodu. Nedělní obřady byly plné svateb a tak to bylo horší a horší. Jednou večer jedl kuře v restauraci se svým mladším bratrem Nedem. Bavili se o jeho manželství. Ned mu nabídl cigaretu. Miller si potáhnul, ale hned všechno vykašlal, slzel a měl plný nos kouře. Byl však dost silný a neodhodil svoji první cigaretu. Poprvé kouřil. Bylo mu 39 let a byl připraven na něco nového. Ta cigareta byl první krok.
Al Levantin začal s málem a zanedlouho z toho bylo ještě méně. Když mu byly dva roky, opustil ho otec, který pracoval jako podomní prodavač. Levantin s maminkou zůstali opuštění v jednopokojovém bytě. Otec slíbil, že bude platit alimenty, ale nikdy to neudělal. Prostě zmizel a nikdo ho nedokázal najít. Během krize opustil matku s batoletem a bez peněz. Kvůli financím začala máma pracovat jako účetní oděvní firmy na Manhattanu. Přestěhovala se i s rodiči do Bronxu. Její rodiče se starali o svoje vnouče, když matka pracovala. Ale když byly Levantinovi čtyři roky, jeho babička zemřela a pár měsíců po ní i dědeček. Maminka neměla na výběr a musela si práci udržet. A tak nechala syna se svačinou a klíčem a on musel do školy chodit sám. Naučil se být samostatný dřív, než se naučil číst. Na pětiletého kluka čekaly nástrahy všude. Každé ráno v devět musel sám sejít tři patra, přejít Easturn avenue a zabočit na Ps 70. Na rohu byl obchod. A to byl problém. Ve výloze viděl krabici tyčinek. Čokoládové, oříškové, ovocné, všechny pěkně na jednom místě. Se svými spolužáky se vždy chtěli podívat na dno té kouzelné krabice s tyčinkami. Když skončilo vyučování, měl dvě možnosti – věnovat se aritmetice nebo si jít hrát ven. A většinou si šel hrát. Byl vyšší než většina vrstevníků a uměl toho využít v basketbale. Ale měl problém. Neměl svůj míč. Jeho rodina si to nemohla dovolit. A tak se naučil vycházet s těmi, co míč měli. A stal se dobrým basketbalistou. Byl výborný i florballe. Když hráli v blocích okolo 175 a Grand Course, byl známý jako chlapec dvou řek a nikdo na něj neměl. V 6:30 přijel vlak s jeho maminkou. Společně se navečeřeli a šli spát. Spali v oddělených postelích v jedné ložnici. Pro Levantina muži neexistovali. Maminka nikoho nehledala a po otci mu nic nezůstalo. Levantin ani nevěděl, jak jeho otec vypadá. Jednoho dne Levantin uvažoval, že vstoupí ke skautům. To jeho maminku zaujalo. Mohl by tam najít mužský vzor. A také se, mimo jiné, setkávali často a hlavně zadarmo. Levantin se ve skautu změnil. Poprvé slyšel o stanování, lezení, učil se plavat, poznávat hvězdy a minerály. Všechno se odehrávalo v nedalekém okolí Bronxu. Tak jako všechno v jeho životě. Jednou šel navštívit příbuzné v New Jersey a udělal si z toho túru. O životě mimo Bronx mohl jen číst v knihách. A tak četl a snil.
Jednoho dne se nemožné stalo skutečností. Levantin mířil na skautský tábor. Nevěděl, jak je to možné. Levantin neměl peníze a jeho maminka známosti. Bál se chtít po ní vysvětlení. Ale 8 týdnů v létě 1945 strávil v kempu Ranachqua. Bylo to jen 3 hodiny autobusem, ale klidně to mohla být pro něj jiná planeta. V kempu se skautská příručka stávala něčím víc než pouhou knihou. Bylo to poprvé, kdy Levantin strávil noc mimo Bronx. Chodil po cestičkách, plaval v jezeře a spal pod hvězdami. Žádné sirény, žádný křik. Mohl tu střílet z luku dál než házet kamínky na Eastburn avenue. Naučil se základy pozorování. Když přijel na tábor, nikoho neznal. Na konci pobytu měl desítky přátel. Vůbec nechtěl jet zpátky domů. Po návratu byl posedlý pozorováním ptáků. Maminka pracovala v továrně na knihy a tak měl volné večery a čas si krátil naháněním vrabců a lesňáčků v botanické zahradě v Bronxu a Van Cortland Parku. Na střední škole se Levantin zúčastnil svého prvního vánočního pozorování. A zjistil, že tam s ním byla spousta lidí, kteří se o ptáky zajímali. Nebyli to skauti, ale prostě je to bavilo tak jako jeho, pozorovat ptáky, vyhledávat je a určovat. Toulal se kolem města s muži jménem Marshall a Arnold – s těmi samými, ke kterým se na pozorování přidal Komito. Komito bydlel jen míli odtud a chodil do té samé střední školy jen o ročník výš než Levantin. Oba později věřili, že spolu museli pozorovat ptáky už jako děti, ale nemohli si na ty zážitky vzpomenout. Možná to bylo opravdu poprvé, jen se nechali strhnout možností. Levantivovy známky byly dost dobré, aby dostal stipendium. Protože to měl nejblíž domů, studoval na New Yorkské univerzitě fakultu chemie. Pár týdnů po promoci narukoval do armády. 16 měsíců sloužil jako meterolog na Aljašce. Začal se zajímat o život mimo New York. Chtěl získat doktorát z chemie, a proto se zapsal na univerzitu v Kansasu. Všechny ty teorie a filozofie o studentském životě ho doháněly k šílenství. Po roce studií zanechal, ale aspoň se ve 24 letech naučil jezdit na kole. Jako místo svého třetího setkání se ženou z Queensu jménem Ethel navrhl Johnas beach. Myslela si, že ji bere na pláž, aby ji viděl v plavkách. On si však s sebou vzal dalekohled a učil ji pozorovat. Ji zajímal především on, ne ptáci. Vzali se v roce 1959. Pracoval v laboratořích chemického giganta Rohm and Haaas. Jejich slogan byl: Je pár lidí, kteří pro nás pracují, ale jen pár odvětví, kde nepracujeme my. Během prvních dvou let získal dva patenty na ochranné nástřiky autolaků. Byl zapálený do práce, ale chemikálie si vybraly svoji daň. Levantin přišel o čich. Naštěstí si vedení společnosti všimlo jedné jeho vlastnosti – uměl to dobře s chemikáliemi, ale ještě lépe s lidmi. Začali ho posílat na služební cesty za zákazníky. Pracoval dobře, ale ročně najezdil 50 -70 tisíc mil ročně a doma musel nechat ženu se dvěma syny. Celý týden byl pryč, a tak se mu nezdálo být dobrý nápad ještě odjet o víkendu na nějaké pozorování. Snažil se syny učit poznávat ptáky v močálech rezervace Brigatine v New Jersey. Chlapci si však chtěli jen hrát v pozorovatelně. Chtěl jim ukázat stěhování jestřábů v oblasti Allentownu, ale je bavilo lezení po skalách. A tak jediné, co mohl, bylo trávit čas s dalekohledem pod slunečníkem, když se vydala rodina na pláž.
Časem přestal Levantin ptáky pozorovat. Neměl čas a ani nikoho, s kým by pozoroval. Jediné, co ho s koníčkem z dětství spojovalo, byl časopis. Četl ho, když lítal nebo když kluci spali. Také nashromáždil údaje za 30 roků vánočních pozorování. Prošel přes 600 stran a našel jen 13 čečetek zimních a 12 z 29 (minot), dověděl se o nejlepších zimních měsících na pozorování. Možná si na to jednou najde čas. Jeho vědomosti o ptactvu rostly, seznam však ne. Mezi tím stoupal po firemním žebříčku a stal se vedoucím rozvoje a následně manažerem pro polymery, monomery a pryž. Společnost mu nabídla, aby se stal manažerem evropské divize. To znamenalo 8 velkých továrem plus prodeje z Briitánie do SSSR i Švédska a Jižní Afriky. Levantin se s rodinou přestěhoval do Londýna, kde pracoval a dále cestoval. Aby posilnil rodičovské pouto, vzal svého nejstaršího syna s sebou na služební cestu do továrny ve Španělsku, ale teenager se vrátil s přesvědčením, že jeho otec pracuje pro znečišťovatele planety. Když se rodina v roce 1985 vrátila do Philadelphie, byly Levantinovy zkušenosti se zámořským obchodem velmi žádané. A tak ho zlákali k firmě CDI. K firmě, která při expanzi do Evropy ostatní společnosti nekompromisně vytlačovala. Levantin nikdy nebyl ve vedení s řediteli a těšil se na novou zkušenost. O pár let později se stalo něco nečekaného. Po 33 letech u Rohm and Haas mu nabídli tříletý plat, když odejde do předčasného důchodu. Al Levantil přestal v 59 letech pracovat. Trvalo to jen 6 měsíců a CDI ho žádalo o převzetí začínající divize. Levantin jako dozor najal lidi. Bylo to jeho první a jediné místo mimo chemičku. Znovu měl oblek a kravatu. Znovu dlouhé hodiny pracoval. Osvojil si konkurenci a připojil se k procesu a ze své 175 milionové divize získal první výdělek. A to jen za 18 měsíců. Byl hrdý. A znovu přestal pracovat. Jeho druhý odchod do důchodu byl ani ne po třech letech. Levantin se přestěhoval do Colorada, když mu znovu zavolali z CDI. Tentokrát decentralizované personální oddělení potřebovalo změnu mentora. Musel tedy dva dny v týdnu trávit v Dallasu. Tak pracoval další dva roky. V říjnu 1997 Levantin znovu odešel do penze. Dům snů už stál a Ethel byla připravená užít si ho. Jednoho dne vytáhla záznamy, zamyslela se a zjistila něco zvláštního. Za 37 roků, co byli svoji, spolu nikdy nebyli 30 dní v kuse. Zatímco Al trávil čas na cestách, ona dokončila školu a otevřela si obchod se svatebními věcmi a poradenstvím. Tam se viděla a i ona sama se stala workholičkou. Teď byl Al potřetí v důchodu. Po tom všem, kdy byl na cestách a ji unavovaly malé děti, očekávala, že budou mít čas pro sebe. On ale též něco očekával. Když jí Levantin řekl, že chce znova vyrazit a strávit rok pozorováním ptáků, nebyla si jistá, co odpovědět. Ale byli spolu už 37 let a toho mnoho přátel nedosáhlo. Možná, že právě to je klíč k manželství. Jít si za svým snem, přinést domů úspěch a společně oslavovat. „Do toho!“ řekla. A jemu to nebylo třeba opakovat.

Vláďa Teplý

Vláďa Teplý

Robert

Robert "Dodin" Doležal

Jirka Šafránek

Jirka Šafránek

Honza Haber

Honza Haber

Jarda Vaněk

Jarda Vaněk

Laďa Jasso

Laďa Jasso

František Kopecký

František Kopecký

Petr Suvorov

Petr Suvorov

Libor Schröpfer

Libor Schröpfer

Renata Hasilová

Renata Hasilová

Michal Staněk

Michal Staněk

birdfoto birdwatching.cz 37116415 1810227479057993 6310805665187102720 n
rockpalace birdwatching.cz holik birdwatching supra b irdwatching limetal
birdwatcher biřrdwatching2018 hasilova birdwatching 2018
hok birdwatching jarda vanek logo advokat david koura birdwatching veryhero
soucek birdwatching birdtelemetry birdwatching 2018
ak havlena birdwatching 2018 zahrada birdwtching 2018 vebr foto birdwatching legendy