kapitola třetí - První ptáci

  • pátek, 13 červenec 2018 09:13

Koncept Big Year je starý více jak sto let. Touha vidět všechny ptáky Severní Ameriky vlastně vznikla z Napoleónského komplexu. Zatímco generál triumfálně vedl svoje vojska napříč Evropou a Blízkým Východem, mladík jménem Jean Jacque Audubon poznamenal, že se Francie Americe vyhýbá. Jean Jacque Audubon – tento bastard francouzského kapitána a komorné měl špinavou minulost a vyčítal generálovi, že se Americe vyhýbá. Vyrazil sám do Nového světa a brzo po příchodu do Ameriky si změnil jméno na John James Audubon, ale selhal při každém pokusu o nový start v životě. Pokazil obchody na otcově statku a dokonce byl donucen ho prodat. Otevřel si tržnici v Kentucky a Missouri, ale taktéž selhal. Stejně jako s dopravou zboží do New Orleans. Postavil pilu na řece Ohio, ale poptávka po dřevu byla malá. Vše vedlo až k osobnímu bankrotu. V roce 1819 ho propustili z vězení pro dlužníky a jediné, co mu zůstalo, bylo oblečení, zbraň a štětce. Přes všechny neúspěchy v podnikání a v životě vynikal v jedné věci. V malování. Když ho jako chlapce ve Francii otec nutil navštěvovat vojenskou školu, jediné místo, kde našel klid, bylo v lese s papírem a tužkou. Všechno romantické, co hledal, nacházel v přírodě. Ale to, co v přírodě považoval za nejkrásnější, byli ptáci. Audobon byl ptactvem posedlý. Kreslil je, ať se obchodu a v životě dařilo nebo ne. Mnozí lidé říkali, že jeho selhání v životě má na svědomí právě jeho posedlost ptactvem. V jednom dopise své sestře si jeho žena Lucy stěžuje... V každém ptáku mám rivala, ve svém nespoutaném světě objevil stovky ptáků, ale žádný mu nepřinesl zlatá vejce. Z frustrace se zrodila inspirace. 12. Října 1820 se Audubon nalodil na loď na řece Ohio v Cincinnaty a vyrazil na velkou pozorovací výpravu. Jeho cílem bylo namalovat portrét každého ptáka z Nového světa v životní velikosti. Jeho cesty vedly dole řekou Mississipi, skrz New Orleans do suchých oblastí Floridy, dále po pobřeží Atlantiku a Labradoru. A zase proti proudu řeky na velké pláně Dakoty.
Jeho kresby se staly dokladem o druzích ptáků v dané oblasti a daly základ k Big Year. Z jeho kreseb vznikla kniha Ptáci Ameriky, která se následně stala senzací. Jeho 450 kreseb ptačích tvorů Nového světa vodovkami změnily styl kreseb ptáků. Jeho kresby byly velké, odvážné a detailní. Ale vybíraly si velkou daň a Audubona vyčleňovaly od ostatních umělců. Aby dokončil jednu kresbu, zabil mnoho ptáků jednoho druhu a to jen proto, aby vybral 1 nebo dva nejvýraznější exempláře. Mrtvolku pak vyztužil dráty a vypreparoval na větev, jako by pták žil. Zbytek zabitých ptáků vyhodil, nebo snědl s přáteli. Audubon soupeřil s umělcem uvnitř sebe. Zatímco co v Anglii se psala kniha „Tak pionýři“, v Americe se zápasilo s divočinou. Muži v dlouhých kabátech s uhlazenými vlasy a bradou, často u sebe nosili nože a jiné zbraně. Jak se psalo v novinách, boje s domorodci byly na denním pořádku. Krásné výhledy z lesních chat dokazovaly, že život je tu všude a vůbec to nebylo tak, že by tu rostla jen bavlna a tabák, na kterých se dalo něco vydělat. Po mnoha letech nouze byl místní lišák (ve smyslu vychytralý parchant, který ví, jak využít věci ve svůj prospěch) schopný se odvděčit svým podporovatelům. Když Audubon nalezl nový druh jestřába a vrabce, pojmenoval ho Harris's hawk a Harris's sparrow po farmáři z New Jersey Edwardovi Harrisovi, který byl jedním z jeho prvních „patronů“. Také vznikl Audubonův hrdinný portrét se zbraní připravenou k palbě, který dodnes visí v Červeném pokoji v Bílém domě. Psal se rok 1826. Bohužel, několik druhů, které tenkrát namaloval, už vyhynulo – alka velká, holub stěhovavý, papoušek karolínský, lesňáček louisianský, kačka labradorská nebo datel knížecí. Staly se oběťmi lovu pro zábavu nebo potravu anebo je vyhubila změna prostředí. I Audubon sám lovil, ale vyhubení některých druhů ptáků ho vyděsilo. Během výletu přes Great plains se jako poslední zprávu dozvěděl, že alka velká je na hranici vyhynutí. Audubon zemřel v roce 1851. Jeho žena, která byla učitelkou, měla ve třídě studenta, co se jmenoval George ''bird'' Grinnell. Psal do časopisů o ptácích a byl zásadně proti „vyvražďování“ přírody. Byl připraven pokračovat v odkazu Audubona. V r. 1886 vyzval své čtenáře k založení prvního spolku na ochranu ptáků. A nazval ji „Audubonova společnost“ (Audubon Society), což mu slouží ke cti. Jen za první tři měsíce se zapojilo více než 38 tisíc lidí a ohromující však bylo, že si zachovali svobodného ducha i na vzdory tehdejšímu vzhledu Massachusetts. Společnost je dnes největší organizací v USA, má pobočky na více než 100 místech napříč USA a více než 550 tisíc členů. Začátkem 20. století se lov pomalu již vytrácel a stal se spíš záležitostí malých skupinek mužů. V roce 1900 přišel ornitolog Frank Chaman se skvělým nápadem a s dalšími členy zahájili kampaň. Kampaň začala 25.12. a 27 milionů milovníků ptáků a přírody ze 13 států USA vyrazilo do přírody. Objevili 90 druhů a celkově viděli 18 500 jedinců. Co ale bylo daleko důležitější, byla skutečnost, že se začali vzájemně poznávat a každý rok setkávat. Tak vznikla první síť pozorovatelů. Později zakládali týmy, které soupeřily mezi sebou v počtu spatřených druhů. Dnes se z vánočního počítání stala velká tradice, která je organizována asi na 1800 místech s více jak 52 tisíci členy napříč Severní Amerikou. Někteří pozorovatelé, aby mohli soutěžit, nečekali jen na Vánoce. Výsledkem byl Big Day. S úderem půlnoci se vydali na lov sov při měsíčním svitu. Snahou bylo vidět co nejvíce druhů během 24 hodin a tak prohledávali keře kvůli pěvcům a jezera kvůli vodním druhům. Ke konci první světové války bylo spatřeno během dne 100 druhů. Pozorování nebylo něco, co by stálo za pochvalu, ale pak přišel Peterson, který v r. 1934 změnil pozorování v masový sport. Bylo mu 25 let a vydal 167 stránkovou příručku, která zcela změnila pohled Američanů na pobyt v přírodě a na poznávání ptáků. Předtím všichni pozorovali jen za hlavní své pušky a maximálně hlásili to, co ulovili. Peterson však nosil vzorky do laboratoře a členil ptáky podle znaků. Také učil Američany jak poznat druh podle zvuku a vzhledu. Aby zvýraznil odlišnosti, dal podobné druhy k sobě. Stránky jeho knihy byly nejlépe ilustrovány, ale většinou jen černobíle. Lesňáčkovití, tangary..... na kresbách byly šipkou zvýrazněny rozdíly mezi druhy. Přesto, že některé druhy nebyly popsány podrobně, i tak byla kniha dobrou volbou většiny pozorovatelů (vrabec byl jen vrabec a v další části knihy byl pak článek o tom, jak rozeznat strnadce pustinného od strnádka večerního). Kniha prolomila depresi z knižní krize a během prvního týdne se prodalo téměř 2 miliony výtisků v zelených deskách. Peterson se stal boháčem a do konce života by už nemusel pracovat. Ale pracovat nepřestal. Nakonec vydal asi 4 tucty příruček, ve kterých popsal nejen ptáky, ale i rostliny, motýly, ještěry, škeble a dokonce i kameny. Peterson dokázal však víc než jen psát a kreslit. Uměl nadchnout a zaujmout. Z pozorovatelů udělal velkou rodinu a z jeho příruček se stala nejprodávanější série. Když se konal Petersonův mítink, sešlo se více než 600 tisíc lidí z celé Ameriky. Mnoho lidí s dalekohledem kolem krku se v něm vidělo, zatímco on si uvědomil, že na světě je mnoho pozorovatelů jako on. Syn švédského imigranta Petersona byl vždy považován za podivína. A to kvůli svému zájmu o přírodu. Když začal psát jednu ze svých knih, nesetkal se s pochopením ani doma. „Ptáci napříč Amerikou... Takže ty jsi blázen do ptáků?!“, odsekl mi otec. „Neviděl jsi je už všechny?“, zavrtěl hlavou. „Podívej se, jak vypadá tvoje oblečení. Opravdu ti vůbec nerozumím,“, dodal. Nikdy jsem mu to nemohl pořádně vysvětlit. Ani sám jsem to nevěděl.
Petersonův otec Charles byl stavbař, ale hodně pil. Peterson neuměl postavit ani budku. Petersonův otec ho nazýval cvokem a byl na něj hodně přísný. Peterson se bál, že syn dopadne jako on. Jako puberťák si chtěl oholit hlavu, ale málem se skalpoval (jeho vlasy přežily). Vyrostl v Jamestowně v New Yorku, ve městě výrobců nábytku. Říkali jim zelení Švédi, neboť jeho otec byl jako jediný ochotný jíst zelené banány. Často se připletli do bitek s italskými imigranty. Byl tak posedlý přírodou, že zmeškal první přistání letadla v New Yorku, neboť sledoval pářící se kobylky. Ale díky Audubonově společnosti a oblíbené učitelce paní Blanche Hornbeckové se setkal s pochopením a našel si své místo mezi pozorovateli. Když však své historky vyprávěl lidem s podobným osudem, setkal se s úsměvy. Setkání ho povzbudila, a když to byly příběhy vyvrhele, zromantizoval je. V roce 1953 se přidal k nejznámějšímu britskému přírodovědci Jamesovi Fisherovi. A vydal se na cestu dlouhou 30 000 mil napříč Novým světem. Svoji cestu za voláním ptáků začali na střechách vlaků a budov v Newfoundlande. Potom pokračovali přes hory, kde pozorovali migraci ptáků a datly na stromech. Sledovali Audubonovy stopy. Cestou pochopili skutečný dopad vymírání některých druhů, ale navrátili zájem o zahrady a ostrov Avery v Lousianě. Cestou viděli továrny Coca-Coly a dokonce i nejznámější muzea v zemi a díky svému jménu i zákulisí jejich putování. Peterson a Fisher měli jedno společné – nikdy neztratili své dětské nadšení. Během návštěvy Grand Canyonu spatřil Fisher svého prvního californského kondora. Ohromeně se při pohledu na 3 metry široká křídla letící nad pouští otočil na Petersona a vyhrkl wau! Za celé tři měsíce se pohádali jen jednou a to když Peterson v Arizoně málem naboural, protože sledoval hejno ptáků. Když svoji cestu zakončili na ostrovech Aljašky, rozhodli se napsat knihu o svém putování. Vznikl i dokument s názvem Divoká Amerika. Prodalo se skoro 2 000 000 kopií.
Jedna část byla napsána jinak. Poznámky, které psal Peterson, byly napsané menším písmem ve spodní části stránky. ,,Můj seznam na konci roku 1953 obsahoval 572 druhů.´´ Byla to poznámka, které byla napsaná bokem od ostatního textu. Brzy všichni pozorovatelé chtěli následovat tyhle poznámky a stali se jimi posedlí, chtěli cestovat za ptačími druhy Severní Amerikou. Chtěli se zúčastnit Big Year. Kniha byla publikovaná v roce 1955. Hned dalšího roku se Angličan Stuart Keith, který čerstvě dostudoval Oxford, rozhodl, že si to splní taky. S příručkou od Petersona v jedné ruce a s knihou Divoká Amerika v druhé, nastoupil na vlak. Spolu s kovboji vyrazil na cestu ze San Bernardina do Pasadeny - srdce jižní Californie a s prázdnými kapsami se vydal za tím, co se stane jednou z jeho nejkrásnejších vzpomínek. Během Big Year procestoval stopy Petersona a dostal se až k Atlantiku. Byl hnán tím, že vystihl správnou dobu a na Vánoce, když dorazil do Edmontnu v Albertě, měl už zapsáno 598 druhů. O 26 víc než Peterson a zdvihl tak rekord Big Year. Keith se však cítil osamělý. I když byl na vrcholu. Když popisoval svůj příběh do Audubonova časopisu, bylo mu přiznáno 625 druhů. A byl tedy druhý v historii. Překonal ho jenom Roger Tory Peterson, který nahlásil 633 druhů. Neznám žádného jiného, který by viděl víc než 600 druhů stálo v poznámce.
Během týdnů na začátku roku 1961 ho bombardovaly stovky listů a dopisů. Od pozorovatelů, kteří byli držiteli dlouhých seznamů. Hrdě hlásili víc než 500 druhů. Devatenáct lidí dokonce nahlásilo víc než 600 druhů. Keith se cítil trochu zahanbený tím, že ho překonal nějaký anonymní pozorovatel. Ira Gabrielson z Washingtonu doložila fotky a pozorování 669 druhů. (dokonce víc než Peterson). V roce 1963 se v Audubonově časopise psalo : “Klub 600 se rozrůstá”. Nejlepší američtí pozorovatelé překonali svého učitele. Ale Keith se cítil trošku uraženě a hloupě, protože ornitology zahanbovali nadšenci. Připadalo mu hloupé nazývat sčítání ptáků sportem. Do poznámky napsal: “Není to jako baseball nebo bowling, potřebuje to pořádek, jinak to všechno přijde vniveč”. “Proč by se lidé měli cítit zodpovědní za nějakou chybu, když vlastně nikomu neubližují”? Obhajoval jiný redaktor magazínu. Během toho, jak zaznamenával jména vedoucích pozorovatelů, profesor zoologie Olim Pettingill z Carletonskej Univerzity v Minesotě začal publikovat návody na to, jak snadněji hledat ptáky spolu s nejlepšími místy. Jeho příručky ,,Hledání ptáků´´ měly několik částí. 659 stránková část o Mississippi a 709 stránková o východě USA si vysloužila přezdívku “Děkanovy Ručičky”. V tom čase se Olim Pettingill už proslavil jako cestující obchodník, který na svých cestách recenzoval hotely a restaurace. Jeho porovnávání a články se staly stejně populárními a dělaly jméno všem vzpomínaným. Právě proto, že při sledování ptáků sledovali studenti i restaurace. Objednávali si to samé. A poznávali ty samé recepty. Chcete vidět, chcete být v národních rezervacích Floridy? Chcete vidět Cave Creek Canyon v Arizoně? Chcete vidět puštíka vousatého? Zastavte se v Minnesotě během zimy a následujte profesorovu instruktáž. Když Pettingill začal mluvit, všichni hltali jeho slova a chtěli stále více a více. Více detailů a více míst. Jim Lane plnil poličky dvousetstránkovými knihami a i tak byla každá z nich pouze o jednom státu nebo dokonce jen o jeho části, zatímco Pettingill popsal přesně, co chtěl. Planiny Cancasu, Colorada a Oklahomy byly dobrými příklady. Dejte si na cestě dobré kuře: „Jeďte od Campa po Gravel road 8 mil východně, potom zabočte na jih a pokračujte 2 míle, potom doleva a po zhruba třech mílích uvidíte vysílač. Pokračujte po pravé straně 1,3 míle. 100 stop před vámi budou ptáci. Ale zůstaňte v autě, jinak je vyplašíte. Podnik před vámi je hostí často. Pozorování už tedy nebylo jen pro ornitology a stával se z něho sport a zábava. Vzácní ptáci byli odměnou. Díky Pettingillovi mohl mít základní i širší znalosti kdokoli a už dávno to nebylo jen o nudné nalinkované odbornosti. Revoluce v informacích byla na světě. Ale bylo to ještě pozorování, nebo už hra? Nejdříve stovky, později tisíce nadšenců se přidávalo k Adubonově společnosti. A tak v roce 1969 vznikla Americká asociace pozorovatelů. Podobalo se to setkání alkoholiků, ale rozdíl byl v tom, že každý byl na svoji závislost hrdý a chtěl víc a nikdy s ní skoncovat. Příběhy se vyprávěly, zážitky sdílely a způsoby zlepšovaly a zkoumaly. Nastavily se standardy pro pozorování Big Year: „Pták musí být živý a ostrovy musí být nejdále 2 míle od pobřeží“. Bahamy, Havai a Grónsko tedy vyloučili. A tak se putování Rogera Toryho Petersona, který byl patronem a praotcem pozorovatelů, během dvou dekád stalo něčím víc. Big Year rekord byla meta a mnozí za ní cestovali napříč kontinentem. Nikdo nebyl rychlejší než Ted Parker. Už když si jako teenager dělal řidičák, ho považovali jeho vrstevníci pozorovatelé za vyšší ligu. Nejenže si dokázal zapamatovat znaky většiny severoamerických ptáků, byl i šikovný na basketbal. V roce 1971, v posledním semestru na střední škole McCaskey v jihovýchodní Pensylvánii se Parker rozhodl, že nejlepší rozloučení se školou bude, když se stane odborníkem na ptáky. Zúčastnil se výletů k vodám i do hor. Vyrážel za pozorováním více než 300 mil daleko. Potom se vydal do Ontaria, Illinois a jižní Kalifornie. Viděl puštíka vousatého, tetřívka prériového, strakapouda kokardového. Vlastně většina pozorovatelů v jeho věku se na cestách přidávala ke zkušenějším pozorovatelům. Naštěstí se i pro něho někdo našel. Harold Morrin, 49 letý finanční poradce ho bral na dlouhé výlety bez rodičů. Parkerův otec to chápal, protože on miloval golf jako Parker ptáky. Morrin a Parker sdíleli lásku k ptákům, ale učitel se brzy začal obávat o svého žáka. Díky svému výbornému sluchu dokázal jeho mladý přítel okamžitě podle zpěvu identifikovat téměř jakéhokoliv severoamerického pěvce. Na univerzitě v Tusconě v Arizoně se naučil základní znaky a když v roce 1971 končil s 625 určenými druhy, překonal o 28 druhů 15 let starý rekord Stuarta Keitha. Big Year se stal pro mladé hrou. Když zjistili, že nový rekord drží teenager, povzbudilo je to a řekli si, že to také dokáží. Floyd Murdoch byl doktorand, který chtěl navštívit rezervaci kvůli své práci o ochraně ptáků. Kenn Kaufman byl středoškolák a rád cestoval po Americe. V roce 1973 se oba rozhodli, že se zúčastní Big Yearu. Poprvé se potkali na lodi na výletě dlouhém 25 mil kolem pobřeží u New Hampshire a ani jeden z toho nebyl nadšený. Murdoch, poznamenaný rozchodem, byl donucen změnit myšlenky. A tak cestoval ve svém Buicku 64 napříč státy. Rodina neměla peníze a on se cítil pod psa, ale časem se naučil nazývat polévku z konzervy večeří. Byl to zvláštní, dobře oblečený profesorský typ v brýlích, s podivným úsměvem. Nejdříve si myslel, že jeho účast na Big Yearu bude zápas Davida s Goliášem, ale brzy si uvědomil, že hraje špatnou roli a to se mu vůbec nelíbilo. V tomto bodě si ujasnil svůj cíl a cestu ke konci soutěže. „No, abych se vyjádřil ke svému dobrému pozorování“, řekl pro jeden časopis, „držel jsem se Kena za opasek a on mě vedl.“ Toto velmi rychle podnítilo představivost světa pozorovatelů. Ohromující 69 200 mílové výpravy napříč Amerikou měly za sebou víc, než se zdálo. Kaufmana ve Virginii na dva dny zatkli a šlo mu i o život, když na něj mířil brokovnicí rančer v Oklahomě. Nesnášel totiž místního ochmelku, zlatokopa, který mu byl podobný především dlouhými vlasy. V Mexiku mu neplatil řidičák a během Arabského ropného embarga v roce 1973 byl drahý benzín. I tak se podařilo procestovat 12 států a 2 provincie. Kaufman měl nehodu v Louisianě, ale dostal se autobusem do Yukonu. Po nehodě ohrožoval svůj život tím, že prodával svojí krev, aby měl peníze. Spal pod mosty a jedl žrádlo pro kočky. Ve výsledku za svůj Big Year utratil méně než 1000 dolarů. Nestačilo to. Mudroch držel nový rekord 669 amerických druhů, o 3 víc než Kaufman. (Kaufman tento rok ve skutečnosti viděl nejvíce druhů, ale Mexiko se nepočítalo). Mudroch přiznal, že měl plán, ale chybělo mu 5 druhů. „Pomáhal jsem ostatním, místo abych se soustředil na svůj seznam.“ Buďte nenasytní! Ztratíte hodně přátel, uděláte si hodně nepřátel, ale váš seznam poroste. Kaufman byl sangvinik. Během Big Yearu se potkal se svojí ženou, také byla členkou Americké asociace a byl pro ni hvězda. Znamenal více než fotbalisti, politici a rock’n rollové hvězdy, byl totiž jedním z předních pozorovatelů v zemi. Kult okolo jeho osoby z něj udělal něco víc a překonal zažité standardy o pozorovatelích. Někoho nadchl, někoho inspiroval. Během svých studií v roce 1976 Scott Robinson přemýšlel, jestli se vydat do Evropy, Rocky Mountains a zaujal ho i Wall Street. Rozhodl se ale, že to odloží a věnuje rok ptákům. Podpořila ho babička, která mu dala karavan a 2500 dolarů, aby si šel za svým snem. Robinson se vydal na cestu dolů Východním pobřežím a potom napříč Texasem a Arizonou k pobřeží Pacifiku. Následoval spisy Petersona a Fishera v knize Divoká Amerika. Začátkem května viděl 600 ptáků a útočil na rekord, ale měl problém. Během jarní migrace se musel zastavit a zůstat v Hampshire pomoct profesorovi s výzkumným projektem. Když Robinson konečně skončil, změnil si koncept Big Yearu. Místo aby pokračoval ve svých typických výletech, připojil se k síti pozorovatelů, která informovala o výskytu vzácných druhů napříč kontinentem. Vyzbrojen pětisetdolarovou letenkou, která mu dovolovala neomezené létání napříč Amerikou, začal překonávat všechny potřebné vzdálenosti. Florida Case, Arizona a mnoho dalších právě, když bylo třeba. Rekord Big Year byl jeho. Jestli byl pro studenta nějaký způsob, jak překonat původní rekord, pak to byl právě tento. Ale jak by to udělal obchodník? James M. Vardaman si položil tuto otázku a použil svoje know-how, aby přilákal pozornost. Big Year považoval za nejrychlejší a nejlevnější způsob, jak si udělat jméno. Vytvořil plán, který souvisel s jeho plánem na Big Year a u Mississippi přemluvil několik zkušených lidí, aby mu radili se strategií. Zahrnovalo to: Kenna Kaufmana, Johna Arvina, Lerryho Balcha, Willa Russella, Richa Stallcupa autora několika povídek a Paula Sykesa. Odborníci pocházeli z Mc Allenu, Texasu, Rio Grand, Aljašky, Chicaga, Maine a Kalifornie dali do kupy team. Scházeli se na Delray Beach na Floridě. Navrhli plán, ale nebylo to jen o tom dát do kupy team, ale i sehrát se. Plánované oblasti zahrnovaly hodně překvapení i rarit, jak se později ukázalo. Vardaman se neustále hlídal, aby neudělal žádnou mediální chybu, díky které by ztratil glanc na veřejnosti. Pro jistotu byl spolu s předními 300 pozorovateli z Adubonovy společnosti členem 850 klubů. A tak každý, koho znal, brzy začal dostávat leták s novinkami jeho Big Yearu. Propagoval se jako značka, na konci každého listu stálo: Zavolejte 601-354-3123 a zeptejte se pozorovatele. A tak vznikla první pozorovatelská linka. Díky tomu, co zjistil, si připsal 20 druhů. Ne vše však bylo podle plánu. Když si plnil svůj Big Year, jeho žena se starala o šest dětí ve věku od 6 do 17 let, včetně dvou párů dvojčat. Když byl 58 letý Vardman na arktické výpravě za rarohem loveckým, slavíkem modráčkem a alkounkem chocholatým, jeho žena řekla reportérovi Wall Street Journalu: „Dala bych ho za desetník, když šel uprostřed roku na Aljašku a nechal mě týdny samotnou s dětmi.“ Když Vardaman volal domů, děti už neříkaly, chybíš nám, ale kolik jsi napočítal druhů. Od začátku dělal vše pro svůj úspěch bez výčitek. Vždy, když pozoroval druh, ujistil se, že má svědka a vždy dokládal dva seznamy. Seznam druhů a seznam svědků. Mnoho pozorovatelů svým přístupem otrávil. Díky častým letům získal plukovnickou kartu Delta Air Lines. S ním to však nic neudělalo. Stále nedokázal najít sám sebe. Když ho Kaufman vedl Phoenixem, aby našli drozdce bledého na cestě solnou pánví, zaujatě ukázal na ptáka a začal vyndávat dalekohled . „To je v pohodě,“ řekl Kaufmanovi. A odškrtl ho na seznamu. Nastal čas posunout se. Skončil v roce 1979 s několika velkými cíli. Měl 699 druhů a rozdrtil rekord Big Year. Stejně tak i rekord za útratu a z původních 10 157 dolarů se stalo 44 507 dolarů, takže ho jeden pták stál 63.67 dolaru a dokázal tak, že mezi mezi pozorovatelskými schopnostmi a Big Year seznamem není souvislost. Ale co bylo možná důležitější James „Prachy“ Vardman naštval pozorovatelskou vrchnost. Pozorovatelé dlouho diskutovali, zda jeho 12 měsíční pozorování považují za vědu nebo za sport. Vardman ale z toho udělal bingo. Bingo je přeci pro staré dámy v papučích. Je takové i pozorování? To nikdy, shodli se starší pozorovatelé. A obhajovali čest soutěžního pozorování. Nadšenci a původní členové Americké asociace pozorovatelů Norman Vincent a Benton Basham sice o pozorování žertovali, ale brali ho vážně. A byli to právě oni, kdo v roce 1973 pomáhali Mudrochovi s jeho Big Year. V roce 1983 byl na řadě Basham.
Vedoucí americké Asociace pozorovatelů v čele s Bashamem nenechali nic náhodě. I když Vardaman dále rozesílal letáky. Basham a jeho kolelgové síť ještě rozšířili. Rozesílali dopisy a jednotlivě telefonovali tisícům členů s upozorněním, že Basham chce znovu rekord a s prosbou, aby co nejrychleji hlásili všechny rarity. No, nebylo to tak lehké, jak by se mohlo zdát. I když se pozorovatelé vyznali v druzích v nejbližším okolí, celkový přehled neměli. Například ústřičník západní by byl vzácnost v Massachusetts, ale na pobřeží Pacifiku byl běžný. A Basham nechtěl půlnoční telefonáty o druzích, které byly někde jinde běžné. Chtěl pouze skutečné vzácnosti. A tak vymyslel kódový systém severoamerických druhů. Kód 1 byly nejsnadněji pozorovatelné druhy jako např. vrabec domácí. Kód 2 byly vzácnější druhy jako např. sokol stěhovavý. Ty byly viděny méně často ale ne předvídatelně. Kód 3 – to už bylo složitější. Byli to ptáci, které bylo nutno pozorovat v určitou dobu na určitém místě. Tito ptáci ze sekcí 1, 2, a 3 tvořili 675 druhů základní migrující skupiny a Basham usoudil, že během svého Big Yearu je prostě spatří. Tyto druhy nestály za telefonát. Bashamovou prioritou byly druhy s kódem 4 a 5. Ty, díky nimž překoná rekord. Byly to druhy, které zabloudily z jiných kontinentů apod. Aby se ujistil, že jeho požadavek nebude zapomenut, zaplatil za to, aby pozorovatelské časopisy věnovaly jeho cestě stejnou pozornost, jako věnovaly sportovní časopisy homerunu Henryho Arona. Když se Bashamovi konečně podařilo dosáhnout 711 druhů a vzít tak Vardamanovi rekord, vyšel oslavný devítistránkový článek s jeho fotkou na obálce, kde hrdinně pózoval u tabule zákaz vstupu. Pořádek byl znovu nastolený a outsider překonaný. Jeho čin nebyl taky levný. Basham nikdy neřekl, kolik to stálo, ale přiznal, že by si za tu částku mohl postavit hezký dům a do garáže zaparkovat auto a to bylo v Tenesee dost náročné. Bashamův nový rekord zahrnoval 675 druhů, které žily v severní Americe a 36 dalších. To, co začal Scott Robinson, se dostalo na úplně jinou úroveň. Mnozí se ho snažili překonat, ale selhali. V únoru 1985 si zasel semínko zkázy. V Texasu u něho doma zaklepal další nadšenec do ptáků, dlouho si povídali a nakonec dal Basham 3 sliby. Zaprvé si koupí drahý špičkový dalekohled alespoň za 5000 dolarů, za druhé vstoupí do asociace pozorovatelů a za třetí věnuje 3 týdny života pozorování asijských rarit na pouštních ostrovech patřících vládě s názvem Attu.
Časem se poznali Sandy Komito a Benton Basham a sdíleli spolu svoji vášeň pro ptáky. O dva roky později, v roce 1987 už Komito křižoval kontinent a připravoval se na svůj Big Year. Avšak Basham přemluvil Komita, aby v srpnu obětoval pár tisíc na výlet k řekám Kelly a Noatak. Na konci výletu měl Komito 660 ptáků a z tréninku se stala skutečnost. 6. listopadu zlomil na Sokolí přehradě na Rio Grande pozorováním pižmovky velké Bashamův rekord a pokračoval až do Sivestra, který zakončil kalous ušatý a Komito se dostal na číslo 721. Komito utratil 60.000 dolarů, cestoval 220 dní a stal se novým Big Year vítězem Severní Ameriky. Ale zůstal nespokojený, protože na největší hvězdy mu chybělo alespoň 30 druhů. Včetně orla mořského na Attu, trogona ušatého v Arizoně a racka růžového v Oregonu a na Aljašce, které mohl spatřit. V zamrzlých oblastech totiž promrhal čas. Pozoroval druhy, které mohl najít snadněji, kdyby věnoval více úsilí organizaci. Mohl je mít na pobřeží Gluff, ale stále nebyl zapojený do kódových sítí rarit. Vlastně ve srovnání s ostatními jeho rekord nevyvolal žádný rozruch. Komito o svém rekordu vydal svépomocí knihu s názvem Birding’s Indiana Jones. Ale věděl, že to mohl dokázat lépe. Horší bylo, že jiní by to dokázali ještě lépe. A nejhorší bylo, že je znal – Dr. Bill Rydell byl jedním z nejlepších Komitových kamarádů. Byli spolu na ostrovech Attu, kde Komito dostal přezdívku Nejlepší spolubydlící, protože nechrápal a nenechával špinavé boty v pokoji. Při hraní karet a bridge Komito vyprávěl Rydellovi o svém Big Yearu z 87. Rydell poslouchal a učil se. V roce 1992 byl Rydell po operaci a plný energie. Ale jeho žena nebyla připravená na to, mít ho pořád za zády. Hlavně když zdobila jejich nový dům na Pebble Beach. Takže Rydell našetřil 50.000 dolarů na letenky a vyrazil na svůj Big Year. Na řekách Kelly a Noatak pozoroval to samé jako Komitu a letěl dokonce stejným letadlem. A to proto, aby o deset měsíců dříve než Komito, viděl Komitovy osudové ptáky (kalous ušatý, pižmovka velká). Chirurg, který pracoval 4 roky na pohotovosti, byl tak unešený pozorováním drozdce bahamského a tyrana bahamského, že si dvakrát během jednoho dne zamkl klíče v autě. Florida Keys a Big Sur, Kalifornie a 200 mil na pobřeží Pacifiku... Na svých cestách zažil vše. Od setkání se s bezdomovci až po výpravu na jachtě s milionářem. A bylo to poprvé, co se někdo plavil tak daleko pouze kvůli ptákům. Mnoho lidí si kladlo otázku, jak může někdo takto žít.
Jak se ukázalo, nebyla to až taková výhra. Ač byly tropické druhy v San Franciscu běžné, v jeho seznamu chyběly a získal pouze 5 nových. Vždy to byl závod s časem. A když Rydell 21. prosince spatřil vodouše rudonohého, rozhodl se, že by byl radši se svojí rodinou na Vánoce doma. Ten rok skončil se 714 druhy. O sedm druhů méně. Komitův rekord nebyl ohrožen. Ale když viděl jednoho ze svých kamarádů plnit s podobnými finančními prostředky to, co předtím plnil on, něco se v něm hnulo. Chybělo mu závodní pozorování. A věděl, že jeho rekord jen tak tak přežil. Věděl, že ho někdo někdy zlomí. Když ne Rydell, tak někdo jiný. Nevěděl kdo. Tak či tak dospěl k jedinému závěru – chce se zúčastnit nového Big Yearu. Komito věděl, že má peníze i čas, ale má ještě výdrž a sílu? Každopádně on to bral jako odvetu, výzvu. Já proti času a ptákům! Nikdy si nepřipustil, že by to bylo muž proti muži.

Vláďa Teplý

Vláďa Teplý

Robert

Robert "Dodin" Doležal

Jirka Šafránek

Jirka Šafránek

Honza Haber

Honza Haber

Jarda Vaněk

Jarda Vaněk

Laďa Jasso

Laďa Jasso

František Kopecký

František Kopecký

Petr Suvorov

Petr Suvorov

Libor Schröpfer

Libor Schröpfer

Renata Hasilová

Renata Hasilová

Michal Staněk

Michal Staněk

birdfoto birdwatching.cz 37116415 1810227479057993 6310805665187102720 n
rockpalace birdwatching.cz holik birdwatching supra b irdwatching limetal
birdwatcher biřrdwatching2018 hasilova birdwatching 2018
hok birdwatching jarda vanek logo advokat david koura birdwatching veryhero
soucek birdwatching birdtelemetry birdwatching 2018
ak havlena birdwatching 2018 zahrada birdwtching 2018 vebr foto birdwatching legendy