Kapitola desátá - Velký Jak

Pět mil od pobřeží Floridy se Levantin vezl na vlnách historie. Všichni velcí pozorovatelé absolvovali tuto cestu. V roce 1832 John James Audubon plachtil na svojí plachetnici 70 mil od Kaywest do Tortug. Objevil pět nových druhů do svého seznamu amerických druhů. O 121 let později Roger Tory Peterson a James Fisher zopakovali jeho cestu, aby objevili vzácné druhy. Toto bylo během zápalu jejich Big Year. Floid Mudroch si stěžoval, že hodili Kenna Kaufmana na této trase přes palubu a Benton Basham tu dostal svého prvního tropického ptáka. I když Jim Vardaman tuto cestu absolvoval letadlem, byl spokojený s ptáky, které objevil na korálových útesech. Dokonce ho potěšili tak moc, že si dal oslavnou večeři s vídeňskými párky a krekry a k tomu dvojitý burbon.
Levantin na druhou stranu neměl vůbec náladu oslavovat. Na této cestě mu bylo stále zle a téměř si vyzvracel vnitřnosti. Znovu mořská nemoc? Proč se mu to děje? Ach ta bolest, ach ten trapas. Poprvé mu bylo zle v lednu na výpravě v Monterey se Sandym Komitem. Levantin měl co dělat, aby se udržel. Potom, co se zotavil, udělal krátký průzkum a sehnal si prášky na žaludek a špunty do uší, dokonce vyzkoušel i akupunkturu, velké snídaně či žádné snídaně, dokonce jedl jenom těstoviny večer před plavbou a vyzkoušel i jíst pouze vysokobílkovinové steaky. Další člověk mu doporučil trochu medu nebo lžíci hořčice. Zkoušel i preclíky s máslem nebo vypít hodně vody nebo se dobře vyspat. Každý měl nějakou radu, jak se vypořádat s mořskou nemocí, ale žádna nefungovala. Nemohl vstoupit na loď bez toho, aby přisel o svůj oběd, snídani nebo večeři.
Kalifornský trajekt do Santa Cruz v Cape Hatteras byl výlet po Golfském proudu a dostával ho na kolena. Monterey poprvé, podruhé a potřetí - jeho žaludek nikdy neměl šanci. Všechny knihy o mořské nemoci upozorňovaly na dvě věci. Nikdy se nekoukejte přes dalekohled a nikdy nečtete knihu. Ale žádný smrtelník by nedokázal rozpoznat všechny mořské druhy bez zvětšení pomocí dalekohledu a nebo příruček. Levantin ty druhy potřeboval a doufal, že podmínky se zlepší. Teď musel jít Levantin po souši. Mořská nemoc ho ale stále omezovala. Možná že byl dobrým byznysovým leaderem se sídlem blízko Aspenu, ale na téhle trase byl jenom dalším, komu bylo špatně. Dokázal by nějak zahrát, že je ve formě? A kolik z jeho zaměstnanců by ho mohlo vidět? V tomhle bodě se o to nedokázal starat. Není to jednoduché, když byl celý zelený a cítit se jako před smrtí. Byl osamělý v zadní části lodi a cítil se slabý. I když se snažil vyhnout všem větrům, které ho šlehaly do tváře, uvědomil si jednu věc. Nebyl sám. Každé hejno mořských ptáku mělo svůj zvláštní zvuk, ten zvláštní skřekot, když se rozčilovali nad přítomností námořníků.
Levantin si uvědomil jednu zajímavou věc. Napoleon dobyl Evropu, ale nikdy nepřekonal mořskou nemoc. Harry Truman byl též radši na souši. Dokonce i admirál lord Nelson, největší námořní generál britské historie, který dokázal odrazit nepřátele dvou národu Španělů a Francouzů v jedné válce u Trafalgar, zápasil také s mořskou nemocí. Nedokázal plánovat bitvy předtím, co strávil aspoň tři celé dny na moři. Chcete lék na mořskou nemoc? - zeptal se jeden nemocný druhého. Běžte se postavit pod strom.
Aspoň Levantin vypadal, že se umí zotavit rychle. Potom, jak opustili moře, se trochu napil vody, zdříml si a asi po půl hodině byl připravený pozorovat. Na mořských výpravách se většině lidí dřív nebo později udělalo špatně, ale když kvůli tomu propásli nějaký druh, bylo to neodpustitelné. I když moc trpěl a musel ležet, ze všech sil pak stejně nakonec zvedl svůj dalekohled a uviděl černobílého ptáka vysoko nad vlnami. Zahrál si na hru s osudem a brzo držel dalekohled až do doby, než se ozval jeho žaludek. Naštěstí ho už nemusel dlouho používat a odložil ho po dobu, než se jeho žaludek neuklidnil - tenhle druh mohl dostat téměř bez námahy. Byl dost veliký, s vidlicovitým ocasem a rozpětím křídel asi 2 metry. Velkolepá fregatka byla číslem 500 na Levantinově seznamu. Bylo 23.4 a on byl 18 druhů napřed před rekordem Sandyho Komita z roku 1987. Aby to oslavil, musel sebrat všechny síly, co mu zbyly, aby se posadil.
V 16. století během hledání fontány mládí mladý Juan Ponce de León objevil sedm malých tropických ostrovů severně od Kuby. Vzhledem k tomu, že tyto korálové ostrovy byly domovem mnoha mořských želv (několik jich nasbíral jako večeři, dal jim jméno Tortugy). Ponce de León přes veškeré své snahy nakonec fontánu mládí neobjevil. Zemřel o pár let později a jediné, co po něm zůstalo, bylo pojmenování Tortugy.
Tortugy nabízely kombinaci přírodního bohatství a lidských problémů. Námořníci měli dobrý důvod se těchto ostrovů bát. Piráti jako Jean Lafitte vymysleli plán, že odtud budou útočit na obchodní lodě. Námořníci, kteří tudy proplouvají, mohou dodnes vidět pozůstatky minulosti v podobě stovek potopených lodí. V polovině 40. let 20. století o tyto ostrovy projevila zájem americká armáda a postavila zde pevnost. Mnoho lidí tu otročilo 50 let před tím a 15 let potom, aby Amerika měla obranu proti útokům. Zdi Fort Jefferson byly vysoké 15 metrů a široké 1 metr. Při výstavbě této pevnosti armáda překročila svůj rozpočet o miliony dolarů. Když byly v roce 1862 práce konečně dokončené, vynálezci přišli s novým nebezpečným zařízením – s kanónem. Tahle zbraň by mohla zbořit všechny zdi během osmi hodin a proto se až do 20. století na tuhle pevnost zapomnělo. Byla propadák. S cílem vydělat něco na pevnosti, která měla hodnotu sotva jeden dolar, Američani tento komplex změnili na věznici pro vojenské dezertéry. Během krátké chvíle se stala notoricky známou, byli v ní lidi jako doktor Samuel Mudd, který zlomil nohu chlapa jménem John Wilkes Booth před vraždou prezidenta Lincolna. Nakonec i jako vězení tahle pevnost totálně selhala. Původně měla být navržena tak, aby ji oceánské proudy čistily, ale moře bylo jen málokdy tak silné, aby spláchlo všechen odpad. Výsledkem tedy bylo, že pevnost byla plná hnijících zbytků jídel a výkalů, které se smažily na horkém tropickém slunci. A proto se jí začalo říkat psí bouda.
V roce 1867 zabila žlutá horečka víc než polovinu ze 400 vězňů a dokonce zabila i vězeňského doktora. Jeden z vězňů ale urputně bojoval, aby porazil nemoc. I když bylo jeho jméno poskvrněné zločiny, dostal omluvu od prezidenta Andrewa Johnsna a prezidenskou milost za záchranu tuctů spoluvězňů. V roce 1874 už bylo rozhodnuto, že pevnost nemá využití a byla opuštěna. Všichni očekávali, že se rozpadne, a proto jediné její další využití bylo jako skladiště uhlí pro lodě. I tohle se ale později ukázalo jako neefektivní.
Tahle pevnost i s ostrovy ale dokázala excelovat v jedné věci. Lákala ptáky. Když Audubon poprvé dorazil na vládní lodi, kapitán ho varoval před divokými včelami, protože ptáci i hmyz na těchto ostrovech byli nespoutaní a agresivní. Bylo to jako vkročit do včelího úlu. Audubon ale pochopil, že právě tohle je klíč k ptákům a napsal: Když jsem vkročil, cítil jsem se, jako by mě měly stovky ptáku vynést na svých křídlech. I když tu námořníci byly předtím, měli s sebou palice a nože, díky kterým se prodírali džunglí. A mačety, kterými si prosekávali cestu ve výši očí. Za méně než hodinu takhle zničili více než sto větví s hnízdy plných vajíček. Jakkoliv jsme je uvařili, byly delikates - napsal Audubon a během našeho pobytu na ostrovech jsme nikdy nenarazili na místo, kde by jich bylo málo. Ostatní si mysleli to samé.
Během Audubonovy výpravy španělských posádek sběrači vajec přišli z Havany a přinesli asi osm tun nákladu ve vejcích. Bohužel vejce byla buď shnilá nebo popraskaná. A to byl problém, dokud Audubon nepřišel na způsob, jak je poskládat a narazil na místo, kde jich bylo asi čtvrt milionu. Námořníci říkali, že mohli naplnit jejich náklad v celkové hodnotě 200 dolarů (na dnešní dobu to bylo asi čtvrt milionu dolarů). Není třeba zmiňovat, že když Levantin dorazil na ostrovy o 160 let později , bohatá populace ptáků byla již hodně prořídlá. Místo miliónu to bylo asi přibližně jen sto tisíc nebo tak nějak, co zde hnízdilo. Ti, co zbyli, se báli každého lidského zvuku a klid ptáků už dále neexistoval. Katastrofický hurikán v roce 1938 smetl ostrovy a Levantin mohl pouze snít o tom, jaké to bylo dříve. Fort Jefferson sice přežil hněv hurikánu, ale jeho zdi praskaly pod náporem desítek let soli a proudu.
Levantin bez těchto ostrovů nemohl zrealizovat svůj Big Year. Byly pro něho zkratkou. I když druhy, které se zde daly pozorovat, byly na planetě běžné, na americkém kontinentě byly vzácností např. rybák černohřbetý. Je to tmavý predátor ve světě tropických ptáků. I když v tropech jich lítali miliony, jen těžce se dali najít v chladnějším klimatu Severní Ameriky – kromě vyjímky na těchto ostrovech. Jiní ptáci jako např. terej maskový se pozorovali těžce, protože život trávili na moři a na ostrovy se vraceli jen hnízdit. (Starousedlíci ho pojmenovali “ zamaskované prsíčko”, protože tihle ptáci se dali snadno chytit I do rukou a sníst jako slepice). A právě proto se tito ptáci stávali častou obětí lovců vajec nebo Audubonových “ostrostřelců”. (Byl to ptáček tak akorát na jednu porci).
Kromě tropických mořských ptáků tyhle ostrovy nabízely i něco jiného – migrující ptáky. V době, kdy Fort Jefferson vypadaly jako lidské dílo, vysoké zdi byly doslova obsypány lesnáčky a vlaštovkami. Levantin chtěl dostat hodně z těchto ptáků – a břehule říční, a bobolink kanadský nebo drozd hnědavý – ptáci na těchto ostrovech byly doslova na ústupu. Ty tam byly časy, kdy se tu pohybovaly tisíce ptáků. Přistáli sem z nouze a hledali hmyz, kterého tady ale moc nebylo. Jak můžou překonat 70ti mílovou cestu a letět bez přestávky až na Key West? Levantin věděl, že většina z nich to nezvládne. Stejně tak to věděl i sokol stěhovavý, který se usadil na vrchol pevnosti a prostě jenom vyčkával. I když Levantin věděl, že většina ptáků byla tak slabá, že by se dala bez problémů vzít do ruky, rozhodl se dát jim trochu prostoru.
Jestli někdo dobře věděl, jaké to je trápení překonávat cestu oceánem, byl to Al Levantin.
Když byly schůdky konečně spuštěné a loď zakotvila v Key West, Levantin měl chuť políbit zem, přežil to! Pro Sandyho Komita trápení ale teprve začínalo. Komito měl namířeno na tu samou loď, tu samou výpravu i na to samé místo. Veterán tuctu výprav Sandy Komito byl už odolný proti mořské nemoci, ale měl svůj vlastní problém. Jednalo se o trojité kajuty, kde byl namačkaný s ostatními lidmi, měl málo místa a nemohl se ani posadit na vlastní posteli. Rámy postele byly z chladného kovu a postel byla tak přeležená, že střed postele byl o dobrých 10 cm níže než kraj. Nebylo tu dokonce ani místo, aby si mohl pohodlně dojít na záchod, protože se po kajutě vždy někdo procházel. Levantin na druhou stranu s kajutou problém neměl. Byl vděčný za místo, kde nedostal mořskou nemoc, a když usnul, byl v podstatě mrtvý. Levantinovo vysvobození byla ale Komitova noční můra. Co se týkalo spánku, byl tak citlivý, že dokonce cestoval s vlastním polštářem a páskou na oči, a teď byl natlačený na jedné lodi s tuctem cizinců, kteří chrápali, kašlali a mlaskali a on věděl, že na tomto místě se mu nedostane žádaného soukromí a klidného spánku. A co bylo ještě horší? Komito ležel na spodní posteli a kdykoliv se chlap nad ním zvedl, aby mohl jít na záchod nebo se jít napít, vstoupil mu na postel. Cizincovy nohy v jeho posteli - nechutné! První noc Komito nespal vůbec. Druhou noc asi dvě hodiny. A třetí noc zase nic. Když se loď konečně vrátila na Key West, Komito nebyl v náladě na žerty a nikdo si s ním nechtěl zahrávat. Už viděl ty druhy co Levantin a teď se nemohl dočkat, až odtud vypadne. Greg Miller ale snil o pohodlí kajuty. Během svých tří měsíců Big Year byla jeho peněženka v plamenech. Jeho úspory byly téměř v čudu a on stále tvrdě makal. Potřeboval pár tisíc dolarů na svůj další výlet na Attu na Aljašce. Stále pracoval 40 hodin týdně stejně jako ten týden předtím a to jen proto, aby dokázal splatit minimum na svých pěti kreditních kartách. Doufal, že se dostane na Tortugy s balenými jídly a minimálním rozpočtem, ale jeho účet řekl ne. Tyto ptáky musí vidět bez dalších výdajů. Napsal postup práce pro jadernou elektrárnu během cesty autem do Fort Lauderdale. Sice byl strašně unavený a měl červené oči, přesto řídil až do úplného vyčerpání, a tak jeho útočištěm se stalo poslední město před Florida Keys. Byl tak unavený, že nekoukal nalevo ani napravo a rovnou si to namířil k prvnímu motelu u cesty a objednal si pokoj, který ho téměř nic nestál. Byl děsivý. S nespláchnutým záchodem, plným košem a sprchou, kde po někom zůstala špinavá houba. Zapnul ventilátor a odfoukl špínu. O jedné ráno už mu bylo jedno, kde leží, protože byl příliš unavený a mimo to – bylo to levné ubytování. Jeho podmínky na Tortugách byly dokonce ještě víc sparťanské. Jeho pokoj bylo kempovací místo za tři dolary. Všichni ptáci, které během dne viděl, byli senzační - dostal tereje a nodyho bělotemného - ale na konci dne byl znovu na dně. Neměl ani telefon, takže nemohl zavolat otci. Stal se z něj jenom chlap se stanem pod hvězdami. Greg Miller si toto kempování moc nepromyslel. Jediné, co si zabalil, byla konzerva SPAMU. Všichni kempující kolem něho strávili den šnorchlováním a opalováním se a teď měli v plánu strávit noc pitím. Bylo již po sezóně, přestože byla hnízda na ostrově plná ptáků, nic je k lidem v kempech nelákalo. Spíš naopak. V kempech plných hlučných kluků nic nemohli najít k jídlu a báli se přiblížit. Miller si byl jistý, že je jich na ostrově opravdu hodně, ale protože seděli vedle sebe a moc nelétali, nedali se od sebe takřka rozeznat. Jak Miller posvítil na svojí plechovku SPAMU, dvě ženy na něho zavolaly. Obě byly v modrých plavkách a jemu to připadalo jako scéna z reklamy. Vypadalo to, že před tím šnorchlovaly na útesech a přilákala je loď plná mužů. Šly to prověřit. Muži nachytali plnou loď krevet. Každá z nich měla specifické požadavky na život. Dohoda byla, že svůj úlovek vymění za alkohol a výsledkem bylo, že vedle Millera se najednou ocitla velká zásoba krevet a garnátů spolu s velkým množstvím vína. Millera bez problému pozvaly a proto, když si opékal dary moře ,SPAM se stal historií - snažil se vysvětlit ženám, co je zajímavého na pozorování ptáků a o čem je Big Year, ale těm dvěma ženám, to co jim říkal, bylo naprosto fuk. Dokonce pily tak nekontrolovatelně, že na konci opékačky se ani nemohly zvednout. Millerovi to bylo jedno. Byl jediný pozorovatel na ostrově, pravděpodobně byl i jediný střízlivý. V tu noc usnul sám ve svém stanu bez spacího pytle a jako polštář mu sloužilo tričko omotané okolo bot. S plným žaludkem měl klidnou mysl. Zítra bude pozorovat ptáky a levně.

Vláďa Teplý

Vláďa Teplý

Robert

Robert "Dodin" Doležal

Jirka Šafránek

Jirka Šafránek

Honza Haber

Honza Haber

Jarda Vaněk

Jarda Vaněk

Laďa Jasso

Laďa Jasso

František Kopecký

František Kopecký

Petr Suvorov

Petr Suvorov

Libor Schröpfer

Libor Schröpfer

Renata Hasilová

Renata Hasilová

birdfoto birdwatching.cz 37116415 1810227479057993 6310805665187102720 n
rockpalace birdwatching.cz holik birdwatching supra b irdwatching limetal
birdwatcher biřrdwatching2018 hasilova birdwatching 2018
hok birdwatching jarda vanek logo advokat david koura birdwatching veryhero
soucek birdwatching birdtelemetry birdwatching 2018
ak havlena birdwatching 2018 zahrada birdwtching 2018 vebr foto birdwatching legendy