Kapitola sedmnáctá - Dva v poli

Možná, že tímhle způsobem se Komito mstil. Komito všem totiž řekl, že tahle plavba je tutovka. Vedeni mistrovou radou Levantin a Miller vyrazili na výpravu do pusté pouště v Nevadě. Dokonce si museli najmout helikoptéru, aby se jim podařilo dostat na velekura himalájského. Všichni o Komitovi věděli, že rád mluví o věcech tak, aby vypadaly hůř nebo složitější než ve skutečnosti jsou. Takže když jim Komito řekl, že tenhle druh se dá dostat snadno, musí to tak opravdu být. Nebo ne?
Ale poslední noc pokryl sníh Rudé hory. Když se Levantin a Miller vzbudili, vrcholky kopců už ani nebyly vidět. A také jejich pilot prozkoumal možnost viditelnosti na kopcích. Levantin a Miller se zadívali na vrcholy vysokých hor, přímo na místo, kde by měli ptáci žít. Místo bylo celé pokryté mraky.
Dva pozorovatelé spolu s pilotem si prohlédli kopce společně ještě jednou. Bohužel oni dva mohli pouze hádat, kde mraky končí a začíná sníh. Frustrace se dostavila rychle. Velekurové jsou tam nahoře a pozorovatelé tady dole. Byli tak blízko úspěchu, že jim to připadalo, jako by si doma sedli a zbytečně roztrhali několik stodolarovek. Další zmařený pokus.
Během toho, co si dva pozorovatelé společně stěžovali na podmínky k nasrání, které jim zrušily jejich vytouženou výpravu, malá modrá díra oznámila světu svou přítomnost v mracích.
Myslím, že bychom měli vyrazit, ozvalo se hlášení pilota.
Oba pozorovatelé se na sebe koukli. Vyrazit kam? Vzcholky kopců stále nebyly vidět.
Jsem zkušený pilot, řekl jim. Tam nahoru jsem letěl už mnohokrát.
Pilot nahodil motory a začal přidávat rychlost a pomalu zvedat čumák helikoptéry Bell 206 Jet Ranger a chystal se vzlétnout nehledě na to, jaké bylo nyní počasí.
Bylo to vůbec bezpečné?
Bylo to úplně šílené?
Nebo to byl další z Komitových krutých vtípků?
Levantin nic neřekl a Miller zůstal potichu.
Miller nic neřekl a Levantin zůstal potichu.
Pilot navýšil otáčky motoru.
Oba muži věděli, že tenhle výlet bude na hranici šílenství. Před tím, než souhlasili s touhle výpravou, Levantin a Miller strávili spolu už dobrých 5 hodin. (Byla by to delší doba, ale Levantin se musel omluvit a odejít z lodi kvůli mořské nemoci.) Tihle dva muži, předtím rivalové, byli teď namačkáni k sobě vysoko nad zemí. Ani jeden z nich se nikdy nepokoušel o nic podobného.
Levantin měl pochybnosti o tom, jestli je dobrý nápad spoléhat se na pomoc jiného pozorovatele.
Miller měl pochybnosti kvůli všem penězům, které takhle výprava zahrnovala.
Čím rychleji se rotory nad jejich hlavami roztáčely, tím se víc se jejich nervozita měnila na strach. Letět helikoptérou do hor během sněhové bouře jen proto, aby mohli vidět velekura himalájského – to nebylo zrovna něco, co by některý z nich chtěl mít napsané v nekrologu.
Pilot vyzval oba pozorovatele, aby nastoupili.
Oba dva se na sebe podívali a nastalo trapné ticho. Oba mysleli na to samé. Nechám toho druhého vyhrát?
Levantin I Miller si nastoupili.
Už bylo příliž pozdě couvnout. Vzlétli.
Jestli se vám zdá, že letět helikoptérou na vrcholky kopců kvůli pozorování nějakého ptáka je divné, potom příběh toho, jak se tam ten pták dostal, je ještě divnější.
V druhé polovině 50 let měl státní návladní v Nevadě problém. Měl tisíce mil otevřeného prostoru, ale vůbec nic, co by mohli lidé lovit. V Nevadě bylo prostě příliš sucho na to, aby tu žila většina lovné zvěře. Většina území státu měla ročně méně než 9 palců srážek. Na to, aby zde rostl aspoň nějaký ten základní zdroj potravy v podobě trávy, je třeba asi 32 palců srážek. Jestli tu chce něco žít, musí to být odolné a vytrvalé zvíře. V úvahu připadalo v podstatě jen jedno: Tetřívek pelyňkový. Tenhle pták byl dost tvrdý na to, aby zde přežil a zároveň uspokojoval lovce, kteří chtěli ulovit něco, co po upečení nechutná jako seschlé dřevo.
Příchod velkého bílého lovce. V roce 1961, potom, co si na zeď pověsil hlavu jedné z největších volně žijících koz, kterou k němu dostal místní dodavatel lovné zvěře z Rena, Ham McCaughey obrátil dalekohled svojí pušky mimo svůj domovský kontinent. Jeho cílem byla největší volně žijící ovce. Během toho, jak cestoval za svým cílem, setkal se s jiným gigantem zvířecího světa jménem velekur himalájský. Zatím co si hrál na Marca Pola a snažil se získat další vycpanou hlavu, najal si 6 místních lovců, aby mu přinesli 6 živých exemplářů velekurů himalájských. Myslel to jako projev dobré vůle pro své přátele lovce doma. Bohužel se vláda USA obávala rozšíření nemocí z Asie do Ameriky, a proto musel Ham McCaughey své ptáky odevzdat na 6 dní do karantény v Honolulu. Během tohoto pobytu v místním horku, na které nebyli zvyklí, pět ze šesti exemplářů velekurů himlalájských uhynulo. Poslední přeživší byl ale tak ohromující a odolný, že zaujal místní vládu. Najali si státního biologa, aby se okamžitě vypravil do správného regionu v Himalájích a přinesl sem víc podobně odolných jedinců, které by mohli rozmnožit v Nevadě.
V roce 1964 během dočasného jarního míru ve válce mezi Pakistanem, Indií a Čínou, biolog jménem Christensen letěl do Hunzy – dnešní Kašmír. Bylo to jedno z nejzajímavějších míst, které kdy navštívil. Bylo pokryté sněhem se spoustou 7000 metrů vysokých hor lemovaných kaňony. Kamkoliv šel, musel mluvit indicky nebo pakistánsky. Dostal se ale do vážných problémů, protože I když se snažil vysvětlit místním, že je jenom biolog, kterého zajímá místní druh, začali ho považovat za špiona, který měl prozradit jejich pozice.
I přes veškerou ostrahu Christensenovi se povedlo ulovit 95 snowcocks. Obtížnější úkol ale a
byl dostat je zpět domů. Jediné letadlo, které totiž umožňovalo převážet lidi i zvířata, byl starý vojenský Flokker. A tak na jeho palubu naložil 95 jedinců velekurů v klecích, které byly obklopené stovkami kuřat, koz i lidí. Někteří z nich totiž letěli do Rawalpindi v Pakistáně. (Tohle bylo jedno z využití letadla, na které vůdce nikdy nepomyslel.) Poprvé byli sněžní velekurové uzavřeni do karantény v New Yorku a přežilo z nich jen 48. S pomocí biologa z university v Kalofirnii a odborníka na výživu pro divoká zvířata, postavil Christensen klimatizovanou chovatelskou stanici pro cizokrajné druhy. Tady v Nevadě je postupně začal množit. Když v roce 1970 skončila válka, Christensen se vrátil pro další jedince. Během své cesty si ale uvědomil, že je příliš nebezpečné vypouštět jejich potomky zpět do Himalájí, protože v důsledku změn sice měli v podstatě jen poloviční šanci, že přežijí v teplém prostředí, ale téměř nulovou, že to zvládnou v chladu. V roce 1979 bylo vypuštěno 1,569 jedinců velekurů himalájských do oblasti Ruby Mountains v severovýchodní Nevadě.
Program vysázení druhů, který stál daňové poplatníky 750 000 dolarů, sotva uspěl. Dnes přežívá v horách severní Ameriky maximálně 800 jedinců a během zlých let populace někdy klesne I na 200. I když vláda doufala, že se tenhle druh stane největším lákadlem pro lovce, nevyšlo to. Tento druh totiž pochopil, že jediné místo, kde dokáže přežít a úspěšně žít se svými potomky, je na studených vrcholcích kopců. Zdejší svahy jsou příliš strmé a zrádné pro většinu lidí i lovců. Hlavně z tohohle důvodu je každou sezónu zabito méně než 8 jedinců snowcock. Dá se očekávat, že návrat investice v hodnotě 750 000 dolarů bude bolestivě pomalý.
I když se velekur hymalájský úspěšně zbavil lovců, stále čelil pozorovatelům. V téhle oblasti Ruby Mountains na rozdíl od jeho domoviny nezuřila žádná válka, a proto se východní Nevada rychle stala místem číslo jedna pro pozorování Himalayan snowcock. Do roku 1998 stovky pozorovatelů včetně tuctů Evropanů najímaly místního pilota, aby jim pomohl vyléčit jejich pozorovatelskou horečku. Byla to totiž jediná dostupná helikoptéra ve městě Elko. Poprvé, když svojí helikoptéru začal místní pilot Ted McBride využívat k tomu, aby dělal letové taxi místním pozorovatelům, dost se obával. Jeho první pasažérkou byla totiž fyzička v důchodu, která vypadala, že je na extázi. Nebojte se, je to jenom čistej požitek, řekla mu. Nikdy jsem neviděl ženu, která by byla ochotná za hodinový let na tak krátkou vzdálennost zaplatit 550 dolarů, odpověděl McBride. Díky velekurům zajišťovali pozorovatelé Tedu McBridovi a jeho partnerovi jménem Dale Coleman tlustou peněženku.
Auuuuu!
Millerova žebra bolestivě odolávala zařezávajícím se pásům, zatímco Levantin se zapřel do sedadla vší silou, aby aspoň trochu ulevil bolesti. Horizont před nimi se mírně ohnul ve zbytcích slunečních paprsků.
Oba muži si v duchu přáli to samé: Doufám, že pilot opravdu ví, co dělá.
Vrcholky kopců byly 20 mil na jihovýchod. Pilot Dale Coleman cestu už moc dobře znal. To, že letí s novými pozorovateli neznamená, že je to větší zábava. Proto využil příležitosti a obraty s helikoptérou dělal co nejprudší. I když mu pozorovatelé platili od hodiny a ne zrovna málo, neznamená to, že bude plýtvat jejich časem kvůli pomalým obtratům.
Všichni tři muži mohli komunikovat díky sluchátkům, která bylya připojená v kokpitu a tlumila burácející zvuk rotorů. Pilot jim řekl pár triků na úspěšný lov: Vzhledem k tomu, že včera byla bouře se silným větrem, určitě zahnala skupinky ptáků buďto na vrchol, kde je vítr mírnější nebo dolů na kopec, kde je závětří.
Levantin ani Miller na to sice nic neřekli, ale oba si moc dobře uvědomovali, že vrcholky kopců jsou stále pokryty oblaky a jestli se snowcocks ukrývají právě tam, tak právě vyhodili 550 dolarů.
Miller se snažil dostat z hlavy jakoukoliv myšlenku na neúspěch. Na svojí kameru právě pořizoval záběry místního hradu asi půl mile pod ním. Jeho ruce se chvěly spolu s kamerou. Něco nebyl v pořádku. Nic se nechtělo zaostřit, ať se snažil sebevíc. Je snad ta kamera poškozená? Pilot uviděl to, co očekával a ušklíbl se. Miller byla tak nervózní, že se jeho dechem zapařila celá bublina helikoptéry. Chvilkové zapnutí rozmrazovače zamlžení bez problémů odstranilo, ale kamera stále nic moc nesnímala. Miller zkontroloval osvětlení a vzpoměl si, že minulou noc zapomněl dobít baterii. Z toho vyplývalo, že dneska žádný záznam nebude.
V zadní části helikoptéry měl Levantin nasazen svůj nejlepší pokerový výraz. Nic neříkal a na první pohled vypadal úplně klidně. Ale uvnitř to bylo úplně jinak. Levantin se zoufale snažil vyhnout nemoci. Už 8x ztratil svou snídani během plaveb, které se tenhle rok konaly a určitě se mu nechtělo udělat stejný bordel ve stísněném prostoru kokpitu helikoptéry. Už se mu úspěšně podařilo přežít jeden let, i když tohle nebyl tak prostý a pokojný pracovní let nad ulicemi Paříže. Možná, ale vážně jenom možná, to jeho žaludek zvládne lépe tady ve vzduchu než na moři. Fixoval svoje oči na horizont, zatímco si silný stroj razil cestu vzduchem nad místním hradem. Tachometr ukazoval 90 uzlů a Levantin doufal, že pilot už skončil se svými šílenými obraty.
Čím blíž se helikoptéra dostávala k horám, tím větší vypadaly. Hory byly strmé, prudké a kamenité. Ale nebyly to žádné Apalačské hory. Mraky se mírně posunuly a pruh slunce ozážil ústí kaňonu. Helikoptéra se prosmýkla dočasným vchodem.
Miller chtěl začít mluvit o kráse toho všeho – sníh pokojně dopadal na útesy a mraky mu dělaly společnost z těsné blízkosti – ale ohlušující zvuk rotorů odrážející se od skal udělal konverzaci nemožnou. Helikoptéra zpomalila, aby získala větší vztlak.
Přiblížili se ještě vice ke skalnímu výčnělku a mírně zvedly rychlost a najednou - šup a země byla pryč. Zapoměňte na nějaké motýlky. Miller se cítil, jako by mu v žaludku létalo 5 živých netopýrů, když si uvědomil, jak hluboká rokle se pod ním nachází. A tak na zadním sedadle nikdo nemluvil.
Za hřbetem kopce pilot klesl o něco níž do stínů hor a prohlížel si terén. Hledal snowcocks. Krajinou se pohybovala horská koza, která se prodírala sněhem vysokým až po krk. Byl to sníh z minulé noci. Může tady vůbec přežít? Ale jejich výlet byl zaměřený na něco úplně jiného. Helikoptéra si zprudka prořízla cestu do jiného kaňonu.
Tam je jeden!
Křičel Levantin ze zadního sedadla po tom všem, co se mu podařilo přežít.
Tam, přímo tam!
Pod helikoptérou a přímo za ní se ukázal řezavě hnědý pták, který roztáhl křídla ve snaze je očistit.
Snowcock, je to snowcock.
Kaňon byl dost úzký. Může tu pilot otočit helikoptéru, aby jim poskytl lepší výhled? Na tom moc nezáleželo. I když tachometr ukazoval něco kolem 60 uzlů nebo přibližně 70 mil/hod, snowcock byl rychlejší. Tenhle závod nepřicházel v úvahu. Pták, kterého se snažili dohonit, byl rychlejší než whirlybird nebo dokonce než jeho hlavní predátor golden eagle. Když helikoptéra musela zpomalit, aby získala vztlak, pět liber vážící pták využil příležitosti a ztratil se z dohledu. Ve chvíli byl pryč. Ale helikoptéra byla dost vysoko na to, aby mohla pokračovat v pátrání.
Když nebudeme pokračovat, ztratíme ho, křičel pilot.
Bum! Helikoptéra způsobila další sesuv půdy, ale pokračovala v pronásledání. Pták byl asi čtvrt míle před nimi a silný stroj závodil směrem podél kraje útesu. Levantin I Miller byli k smrti vyděšeni. 70 mil za hodinu blízko drolícího se útesu kvůli ptákovi, to bylo šílené! Ozvěny rotoru byly ohlušující, ale Miller na předním sedadle byl příliš vyděšený na to, aby se podíval, kolik místa zbývá mezi otáčejícími se lopatkami a útesem.
100 stop pod nimi skočil snowcock z útesu ve snaze se ukrýt do známého prostředí. Bohužel dneska ne, kamaráde. Jsi půl světa od domova. I když se helikoptéra vznášela nad úplně jiným prostředím, peří ptáka se už přizpůsobilo novému domovu a neslo místní barvy.
Pták zmizel.
Miller vyjekl. Z části to bylo úžasem a z části úlevou. 45 sekund mohl sledovat životní druh, jeho dech znova zamlžil sklo.
Na zadním sedadle úšklebek konečně prolomil Levantinovu pokerovou tvář. Sice neoslavoval tak nahlas, ale bez pochyby byl nejšťastnějším mužem na palubě. Jeho snídaně zůstala nedotčená.
Zpátky na zemi v Elku, Levantin a Miller dostali svůj účet a štědře poděkovali pilotovi. Jsem rád, že jste tak dobrý pilot, jak jste říkal, řekl mu Miller.
To byli všichni ptáci z HolliLynn Drive, 11 gray partridges – číslo 701 na Levantinově seznamu.
Další den, během cesty zpět na letiště Salt Lake City, začali oba muži přemýšlet.
Miller řídil Levantinovo auto Lexus SUV z vyhřívanými koženými sedadly. I to auto samotné stálo víc, než cokoliv, co Miller vlastnil. Miller si najednou uvědomil, že nemá šajn o tom, co Levantin dělá. S takovýmto autem musí určitě mít nějaké peníze. Přišlo mu ale nezdvořilé se ho na to zeptat, protože tušil, že Levantin je skromný, ale také vychytralý. Po účasti na společném honu měl Miller náskok jenom 17 druhů a věděl, že by se měl zaměřit na dohnání leadera jménem Sandy Komito, ale z nějakého důvodu nemohl. Byl jenom pár druhů před dalším lovcem, kterého rezervy zdaleka převyšovaly “tátabanku”.
Třetí místo, tolik námahy pro třetí místo.
Na sedadle spolujezdce si Levantin uvědomil, že muže, který řídí jeho auto příliš nezná. Skvělý pozorovatel a dobrý posluchač, měl tolik entuziazmu, že si Levantin kladl otázku, zda může pracovat tolik hodin a zárověň očekávat, že najde tolik ptáků. Levantin zaostával pouze o 7 druhů a ještě mu zbývaly ty lehce dosažitelné.
Druhé místo, myslel si levantin, druhé místo.
Miller byl zpět doma v Marylandu chvíli po půlnoci a zpátky v elektrárně v 9 hodin ráno. Ten den pracoval 9,5 hodiny. Y2K se blíží. Stále mu zbývali ptáci, které musí dostat na Floridě. Už mu zbývalo jenom 8000 z původního úvěru v B.O.D., ale opravdu chtěl jet na Floridu. Po zbytek týdne odpracoval dalších 76 hodin a šetřil peníze na svůj výlet.
Levantin jel zpět do Colorada do prázdného domu. Zatím co on se honil za snowcock v Nevadě, jeho žena měla vlastní dobrodružství v Bhutanu v Nepalu. Jezdila na slonech a stopovala nosorožce. Užívala si luxusní safari ve stopách tygrů celou džunglí. Možná, že neutrácí až tak moc jako Al na svém Big Year, ale rozhodně si to užívá plnými doušky. Byla zde na 4 týdny spolu se svými dvěma přítelkyněmi a Levantinovi opravdu chyběla. Bylo sice fajn, když mluvili o tom, že udrží své manželství čerstvé a živé, když budou mít i nějaký čas pro sebe, ale také to přinášelo nějaké to osamění. Když Levantin dosáhl na číslo 700, přál si, aby byla jeho žena doma a oslavila to s ním.
Pozval osm přátel na steaky, které sám dělal. Smáli se. Pili. Připili si na Himalayan snowcock. Levantinovi teď jeho žena chyběla ještě víc.
Když se Ethel konečně vrátila domů, Levantin jí řekl o dosažení sedmistého druhu. I pro ní bylo vzrušující, že se mu podařilo dosáhnout tenhle průlom ve svém Big Year, ale zapůsobilo na ní také to, že se mu podařilo zrealizovat vlastní oslavu

Vláďa Teplý

Vláďa Teplý

Robert

Robert "Dodin" Doležal

Jirka Šafránek

Jirka Šafránek

Honza Haber

Honza Haber

Jarda Vaněk

Jarda Vaněk

Laďa Jasso

Laďa Jasso

František Kopecký

František Kopecký

Petr Suvorov

Petr Suvorov

Libor Schröpfer

Libor Schröpfer

Renata Hasilová

Renata Hasilová

birdfoto birdwatching.cz 37116415 1810227479057993 6310805665187102720 n
rockpalace birdwatching.cz holik birdwatching supra b irdwatching limetal
birdwatcher biřrdwatching2018 hasilova birdwatching 2018
hok birdwatching jarda vanek logo advokat david koura birdwatching veryhero
soucek birdwatching birdtelemetry birdwatching 2018
ak havlena birdwatching 2018 zahrada birdwtching 2018 vebr foto birdwatching legendy