Kapitola osmnáctá - Nemesis

  • pondělí, 12 listopad 2018 12:08

Když Al Levantin začínal svůj Big Year, přísahal si, že to nikdy neudělá a že se bude ze všech sil vyhýbat tomu, aby se spoléhal na pomoc někoho jiného. Toto dobrodružství mělo být jeho osobním vítězstvím, které zvládně bez cizí pomoci.
A tolik k idealismu. Levantin potřeboval jeden druh, ale neměl moc času. Je to teď nebo nikdy. Sice mu ta myšlenka nepřipadala jako dobrý nápad, ale musel to udělat. Musel si najmout místního průvodce, aby mu ptáčka našel.
V tohle bodě svého pátrání si už Levantin pamatoval každou větev na každém stromě v kanoně Scheelite. Byla to velká jizva v arizonské krajině blízko vojenské základny v pevnosti Hua-chuca. Tahle základna měla být tím nejsnadnějším místem na světě, kde se dal pozorovat puštík karibský. Už s tím strávil zbytečných pět hodin v únoru a dalších zbytečných pět v červenci. Všechny pozorovatelské příručky I magazíny se shodovaly v jednom – 80% lidí, kteří viděli puštíka karibského, toho dosáhly právě zde. Mělo to ale háček. Ani jeden z těhle expertů nikdy nemluvil s Alem Levantinem Znal všechny jejich rady. Puštík karibský se vždy pohyboval zhruba 3 metry nad zemí a to jedině v živých dubech anebo se zdržuje na větvích daleko od kmene stromu, kde má dobrý výhled. Na borovicích zase preferuje místa blízko u kmene, aby mohl splynout. Tak nebo tak, tenhle druh jde pozorovat jen velmi těžce – dva nebo tři nevhodné stíny větví nebo nějaké to sluníčko a tenhle 40-ti centimentrový pták se změní na stín na stromě a úplně zmizí na svém pozadí.
Levantin dokonce nesl mapu, na které byly tečkami vyznačeny konkrétní stromy, které tyto sovičky upřednostňovaly. Levantin měl plný batoh informací, ale v podstatě všechny mu byly absolutně k ničemu. Připadal si jako student s novou kartičkou, která ale nefungovala a on se nedostal do výtahu. Je vůbec tahle sova zde? Nebo to je celé jenom výstřelek.
V době, když se Levantin konečně vzpamatoval, bylo už hodně pozdě. Muž, o kterém věděl, že by mu garantoval pozorování spotted owl, byl mrtvý.
Robert T. Smith—Smitty, jako ho přezdívaly stovky pozorovatelů – byl v šedesátých letech armádní návrhář, který díky svým rozmarům a volnému času prozkoumal každičký centimeter a každičký kout téhle základny, která měla rozlohu 73 000 akrů. Základna v kaňonu byla chráněná vysokými ploty a byla ohromující už jen svou konstrukcí. Obrovské skály kaňonu tu tvořily téměř kolmé útesy v kombinaci s obrovskými masivními ploty a hustými stromy, které poskytovaly krytí. Základna vyrážela dech nejen Levantinovi, ale i 20% kadetů, kterým se tu podařilo ztratit.
O 20 mil výš v kaňonu dosahovalo převýšení 6000 stop. Právě tady pozoroval Smitty spotted owl poprvé. Stál úplně bez hnutí. Až do tohoto setkání nikdy nad ptáky moc nepřemýšlel, ale po něm ho něco inspirovalo – jejich krása, vyrovnanost a vzácnost. Když odešel do výslužby v roce 1973 chudý, kostnatý muž, začal na tuhle základnu jezdit 5x týdně proto, aby mohl tyhle sovy pozorovat. O každé ze svých návštěv si vedl podrobné záznamy. Viděl, kde a kdy se odehrály. Dokonce pojmenoval většinu stromů, kde sovy přespávaly. Tyhle sovy, jak si často dělával legraci, se staly jeho vnoučaty.
Smitty, jak už bylo jeho zvykem, s vojenskou precizností dobrého vojáka, kterým byl, rozmisťoval značky zhruba každou 1/8 míle a za ty roky v podstatě sám zavedl víc než 6000 pozorovatelů na místa, kde mohli vidět spotted owls.
Oh, jak moc si teď Levantin přál, aby byl jedním z těch 6000. Ale bohužel před dvěmi měsíci Smitty zemřel ve věku 71 let.
Naštěstí si Smitty své pozorovatelské mapy nevzal s sebou do hrobu. Před tím, než umřel Smitty našel drobného muže, kterého potkal na Audubonově srazu a tohoto muže považoval za hodného jeho znalostí o sovách. Tihle dva muži vytvořili překvapivou dvojici – Smitty, který sloužil jako armádní veterán téměř ve všech nebezpečných džunglích jihovýchodní Asie a jeho nový přítel, který pocházel z Manchesteru v Anglii a vlastnil největší sbírku cd místní zpěvačky Seleny. Díky Smittymu se znalosti neztratily a nyní spočívají na bedrech muže jménem Stuart Healy. To byl přesně ten průvodce, který trávil dřívější část roku s Gregem Millerem.
Během bitvy o Big Year Healy nebyl na ničí straně, pomáhal ale platícím zákazníkům.
Levantin si domluvil setkání s Healyem v 7 ráno při východní bráně v pevnosti Fort Huachuca. Touhle dobou měl Levantin mapu pevnosti už téměř instinktivně v srdci. Stejně jako mnoho míst blízko mexické hranice bylo tohle místo v průměru široké 200 stop a podobně jako tato místa mělo také svůj aerostat, který se vznášel 2 míle nad zemí a sloužil jako veliké oko na obloze hledající ilegální migrant a pašeráky drog. Kéž by mu velký bratr dokázal najít jeho sovu.
I tak si ale moc nestěžoval. Vojenská základna byla totiž jediný důvod, proč tu sovy byly. Vystavili jí v roce 1877 kvůli snaze najít Geronima a Apače. V dnešní době měla základna víc než 11 000 zaměstnanců, kteří pracovali pro informační a zpravodajskou službu. Tahle základna byla tudíž chráněná jako jedno z mála míst před těžbou dřeva.
Bylo dobře známým faktem, že spotted owl není zrovna fanouškem zvuku motorové pily. Snaha získat stejný druh byla příčinou vzniku mnoha environmentálních bojů během 20 století – těžaři proti skupině konzervativců na pacifickém severozápadě. I když tihle lidé neměli nic proti zvířatům, tak stromy viděli jako své živobytí, zatím co spotted owl rozhodně dávala přednost hustým lesům. Scheelite nabízel nejen husté lesy, ale i mnohem víc – žádné cesty, málo lidí a stálý přísun hlodavců, netopýrů a hrabošů.
Levantin si musel připustit, že se cítil divně, když na tomhle místě byl s někým dalším, ale jestli byl Healy tím jediným člověkem, který Levantinovi mohl přinést spotted owl, tak jeho společnost stála za to. Levantin přemýšlel, kolik bude za svoje pozorování muset zaplatit při taxe 10 dolarů na hodinu.
Jak se ukázalo, Levantin Healyho ani nepotřeboval. Když dorazil na místo setkání, spotted owl seděla na větvi dubu přímo nad cestou, po které přicházel. Kdyby Levantin místo volání pomoci pokračoval v cestě, vrazil by přímo do té větve hlavou. Levantin a jeho průvodce spolu nestrávili ani celou hodinu.
Technicky vzato to byl pták číslo 704 na Levantinově seznamu, kterého dokázal dostat tak rychle, že by za ten čas nestihl doposlouchat ani jednu písničku Alexandera Hamiltona. Hodnota toho, co ho to stálo duševně, se ale nedala vyčístlit.
Dvě hodiny cesty od Everglades v přístavu Greg Miller vesloval v kanoi. Bylo to poprvé od střední školy a cítil stejnou paniku. Ztratil se ve vysoké trávě, která vyrůstala z vody. Jeho plavidlo bylo dost nestabilní a krk bez opalovacího krému hodně trpěl. Vítr foukal ze severu a tlačil ho dozadu zatím co proudy z jihu ho tlačily dopředu. V podstatě uvízl v bažině plné aligátorů. Jako by to nestačilo, blížila se blesková bouře a jeho jediná ochrana byla hliníková loď na spoustě vody.
Za tohle mohou plameňáci. Miller měl tyhle ptáky dostat už dávno během jarního pozorování na Floridě, jenomže se neukázali. A tak zazdil i svou rodinu na Díkuvzdání, aby mohl letět do Miami a tyhle tzv.prázdniny navíc trávil na místě, kde anglicky mluvila méně než polovina lidí.
Měl se držet Hadí stezky. To byl totiž zaručený způsob, jakým většina lidí dostala své plameňáky. Prostě by zaparkoval své auto v národním parku v Everglades a pak by našel hnědou ceduli označující cestu a kráčel by až na její konec, kde by rozložil svůj dalekohled a začal hledat růžovou barvu. Nic těžkého.
Vlastně tu byl ale jeden háček. Nesnášel Hadí stezku kvůli hadům – nikdy tady sice žádného neviděl, ale bál se jich. A byl tu ještě další problém - hodně bodnutí hmyzu.
Potom, co strávil část roku honěním se za ptáky v rozlehlých bažinách Virginie a rašeliništích Aljašky, stejně tak jako pozorováním na desetitisících jezer v Minnesotě, Miller považoval sám sebe za experta na moskyty a moskyti také. Miller vyzkoušel už téměř cokoliv – repelenty, odpuzující tyčinky, oblečení, síťky – ale nic nepomáhalo. Jednou dokonce vyzkoušel sladkou návnadu, která měla moskyty odlákat. Jenomže je změnila na hladové vlky.
Hadí stezka byla nejhorší. Naposled se zamotal do sítěk a měl hodně vrstev, aby to tu nějak přežil, přesto ale nedostal žádného plameňáka. Řekl si už nikdy víc a myslel to vážně.
Před tímhle výletem se ale připravil a něco si naplánoval. Přímo vedle Hadí stezky byl totiž obchod v přístavu, který pronajímal lodě. Sice si Miller nepřipadal jako mořeplavec, ale jak moc potíží může nastat v kanoi? Nejvíc ho ujistilo to, co mu slíbil prodavač za pultem. Jak se jednou dostanete od pobřeží, moskyti jsou pryč. Pronájem na půl dne stál 22 dolarů a podle dohody se měl vrátit o 14,30 nejpozději. Miller si myslel, že se nikdy nemůže stát, aby mu to zabralo celé 4 hodiny. Hadí stezka většinou trvala jen 1,5 hodiny, takže si koupil jen 1,5 litr vody a balík preclíků dole v přístavu. Přecenil své síly.
Jeho představy o kanoi byly nahony vzdálené tomu, co chtěla kanoe. Když se poprvé usadil do loďky, naklonila se nalevo. Aby se vyvážil a nepřevrátil, prudce s sebou trhnul napravo. A spolu s ním trhla take loďka. Jauuu! Zařval, když si strhl kůži na bradě o hliníkový háček na pádle.
Pomalu, pomalu, říkal si. Komár přistál na jeho koleni a on se po něm automaticky ohnal. Celá loďka se zachvěla. Naštěstí se nepřevrátil. Zasmál se s úlevou. Udělal pár záběrů pádlem. Zatím to je celkem v pohodě, řekl si a vyrazil z přístavu. Zabral trochu víc a přidal na rychlosti. Voda se změnila a připomínala svou barvou čaj. Stále byla ale dost průzračná na to, aby ukázala kraby na dně. Nad hlavou mu proletěla káně širokokřídlá.
Ruce konečně položil na pádlo. Ohromilo ho, jak rychle se dokázal plavit. Kanoe plavala dál, i když vyměnil pádla za dalekohled. Na kanoe byl talent od přírody.
Když uviděl Hadí stezku, opravdu ho to zaujalo. Přemýšlel, kolik ubohých poutníků je zde zaživa žráno všemi těmi moskyty. Jen ať si hezky užijí požitky vlhkého prostředí, říkal si v duchu, a všechny ty počty okřídlených kamarádů. Sebevědomě odložil pádlo na stranu a zvedl svůj prověřený dalekohled Zeiss 10×42s. V dálce uviděl svojí vysněnou barvu.
Růžová byla ve floridském přístavu.
Ptáci byli ale stále dost daleko na to, aby je Miller mohl spolehlivě identifikovat. Žádný problém. Pádlování byla zábava. Jen ať hezky ostatní obětují svojí krev po celé délce Hadí stezky. Miller je přechytračil I v honu na plameňáky. Cítil se jako Huck Finn.
Plul kolem místa s hustou trávou a blízko u hladiny se třpytily stříbrné rybky. Na jeho cestě za růžovou byla hladina doslova pokryta stříbrnou barvou. Tyhle malé stříbrné rybičky se tlačily u hladiny všude kolem něj. Vytvářely stovky chomáčů sněhobílé pěny během svých námluvních tanců. Kolem něj se najednou vyplavily miliony vajíček obalené mlíčím a kolem jeho lodi se odehrával zázrak stvoření. Najednou se pelikáni začali snášet střemhlav dolů ve svém honu za potravou. Někteří z nich se krmili úplně nerušeně jen 15 metrů od jeho lodi. Neuvěřitelné.
Pomalu ale jistě si začal Miller uvědomovat něco jiného. Původně začínal ve vodě hluboké asi 2,5 metru, pak už měla jen dva metry a teď má něco okolo 30cm. Ještě štěstí, že kanoe nepotřebuje tolik vody. Další dobrou zprávou bylo, že vítr foukal směrem k růžové, a tak si znovu vyndal balík preclíků a nechal pracovat přírodu za něj.
Konečně byl dost blízko na to, aby viděl místo růžové šmouhy ptačí houf. Znovu zvedl svůj dalekohled.
Podlouhlá hlava, šedavé břicho a tělo s oranžovým základem ale dominantně růžové ...
Oooo, proboha! To nejsou plameňáci! Celou dobu se honí za kolpíkem růžovým. Ty si na svůj seznam připsal už před měsíci.
Byla 1.hodina po poledni a plavba byla propadák. Teď musí spěchat rychle nazpět.
Otočil se, ale protivítr mu nic neodpustil. Jeden špatný pohyb nebo slabý záběr pádlem a byl tam, kde před půl minutou. Protáčel se jako levné čínské hodinky. Dalo by se říct, že kdyby byl ručičkou, byl by sekundovka. Vítr ho donutil plout cik cak a musel tvrdě zabrat, aby se dostal zpět k travnatým ostrůvkům.
Byl tohle vůbec správný směr? Zdálo se mu, že je tu voda o hodně mělčí, než si pamatoval. S každým záběrem vzal minimálně tolik bahna jako vody. Možná, že zvěsti o tom, že přístav je na písčinách, přece jen byly pravdivé.
Otočil se. A narazil o dno. Znovu se otočil a znovu narazil. Teď už věděl, proč bylo tak snadné plavit se za růžovou. Odplouval spolu s odlivem a vezl se na proudu. To už ale neplatilo. Teď bojoval s proudy a voda byla hluboká ani ne 10 cm. Zabral tvrdě, aby se vůbec dokázal posunout o necelý metr a když pádlo vytáhl, loďka sklouzla o půl metro zpět. Znovu necelý metr dopředu a půl metru zpět.
Z jeho obočí odkapával pot. Otřel si čelo promáčeným trikem, ale moc to nepomohlo. Kapalo z něj úplně stejně. Oh bože, co bych teď dal za stín, říkal si v duchu.
Stín?
V Everglades?
Miller se koukl nahoru a uviděl bouři na obzoru.
Jeho žaludek měl toho všeho dost.
Nepanikař, nepanikař, nepanikař, opakoval si. Tohle je národní park, určitě někdo přijde a pomůže ti.
Nikdo nepřišel.
To, co obvykle lidi nazývají přístav, bylo teď přehrazené bahniště. Daleko před ním přibližně 200 stop od hranice jeho lodi stál pár náctiletých rybářů a šklebil se. Můžete se vrátit tímhle směrem, zvolal jeden z nich. To byl snad vtip? Tam, kde stáli teenageři to ale vypadalo na to, že je tam spíše bahno než voda.
Miller byl ale příliš zoufalý na to, aby byl cynický. Je možné, že mu opravdu chtějí pomoct, ale také je možné, že se mu jenom vysmívají. Kéž by tak mohl doplout zpět k pobřeží. Potom by mohl kanoi vzít a přejít až do přístavu. Neroste ta bouře?
Poprvé se postavil uvnitř kanoe. Bylo pod ním asi 5 cm vody a už nebyla tak vratká. Předklonil se a chytil se za okraj. Potom pomalu překročil okraj loďky a sestoupil do bahna. Než se stihl vzpamatovat, bahno ho pohltilo. Byl hluboko v hustém maléru. V hustém, smradlavém a hnijícím maléru.
Rybáři se smáli tak moc, že Miller mohl slyšet, jak lapají po dechu ještě hlasitěji, než vlastní srdce. Jeho tričko i džíny byly pokryté velkým a hnědým nánosem jeho vlastní hlouposti.
Chytil se loďky a využíval jí na to, aby tam nespadl úplně, ale také na to, aby se mohl vyvážit nebo si odpočinout. V blátě bažin zněl každý jeho krok jako když někdo čistí odtok zvonem. Jeho nohy se nořily hlouběji a hlouběji. Přehodil ruce přes loďku a chytil se za okraj, aby se mohl pořádně opřít. Kanoe se zachvěla a on raději zastavil každý svůj pohyb za pomoci druhé ruky. Byl tak hluboko, že by klidně sám mohl pracovat jako odtokový zvon.
Za pomoci adrenalinu a s vypětím všech sil dokázal dostat svoje naprosto špinavé tělo zpět do loďky. Tentokrát už z ní nevyleze. Zabořil pádlo zpět do bahna a změnil hliníkovou loď na hliníkového červa. Je tam vidět nějaký postup, křičeli na něj rybáři. Miller se zasmál. I jeho překvapilo, že to stále ještě uměl.
Ruce se mu chvěly. Zpátky do přístavu dorazil ve 14,40 hod. A nebo jestli se pletl, tak 10 minut potom, co mu vypršel pronájem. Pracovník přístavu se koukl na Millera a požádal ho o 8 dolarů za zmeškání.
S každým krokem po suché zemi v doku za sebou Miller zanechával stopu slizského hnusu. Trápilo ho, že zašpinil vnitřek lodi a tak si půjčil hadici. Nejdřív loď a pak proud otočil na sebe.
Lil na sebe vodu na ramena, na džíny, na záda, kamkoliv ho napadlo a všude. Everglades se dostali i tam, kam slunce nesvítí - Miller k sobě přilákal dav turistů. Příšera z černé laguny si dává veřejnou sprchu.
Dalšího dne se Miller vrátil, zaparkoval auto na běžném místě přímo za parkem a kráčel Hadí stezkou, kde ho zaživa žrali moskyti.
Na konci stezky na vyhlídkovém bodě hledal růžovou. Tentokrát už pták měl na sobě jen růžovou a černou.
Měl svého plameňáka.
V dohledné době se bude moct vrátit na Floridu.
Noc před Vánoci se ve městě Duluth nepohl ani živáček – kromě Sandyho Komita, který se koupal ve vlastní flustraci. Vyrazil hodinu před západem slunce a skončil až hodinu po východu. Jel každou cestou a zkoumal každý strom v Sax-Zim Bog ale stále se mu nepodařilo najít jeho puštíka vousatého. Byl to jediný pták z těch, kteří se rozmnožovali v Americe a kterému se stále dařilo se mu vyhýbat. Pohádka Roadrunner a kojot nebyla nic v porovnáním s tím, co zažíval Komito a puštík vousatý. Tenhle rok se ho snažil dostat už na 9 různých výpravách – Minnesota v březnu, červenci, listopadu a dva pokusy v prosinci, Wisconsin v listopadu a v prosinci a Californie v červenci a Oregon v prosinci. Dnes už volal třem různým průvodcům, aby mu pomohli ptáka najít, ale každý z nich chtěl strávit svátky s rodinou. Komito sice nebyl věřící, ale den strávený hledáním ničeho bez slunečních paprsků při teplotě -5 a větru, ho donutil zauvažovat nad tím, co vlastně teď dělá.
Momentálně byl ale jeho nejdůležitější problém najít nějakou restauraci, která během vánočních svátků nabízí večeři. Během své první projížďky městem se mu nepodařilo najít nic, co by bylo otevřené - žádný Bennigan’s, žádný Ponderosa, žádný TGIF. Během své druhé projížďky si uvědomil, že dokonce i McDonald’s, Burger King, a Wendy’s mají zavřeno. Po takhle blbém dni opravdu nechtěl jít spát hladovej. Musí prostě něco najít. Během třetí projížďky městem našel čínskou restauraci zapadlou u nákupáku. Jedinou věc, kterou nesnášel víc než tradiční jídlo menšin bylo, když tohle jídlo servírovali na místech, kde ani obsluha nepatřila k menšině. Duluth byl plný Luteránů, kteří by mu moc rádi naservírovali přepečené žebro. Ale všichni tihle Luteráni byli v kostele. Komito se zrovna necítil na to, aby si objednal hot dog v 7-Eleven, a proto vsadil na čínské jídlo.
Kromě něho byl obsazený jenom jeden stůl. Tihle lidé také vypadali jako outsideři. Komito si objednal to nejlepší, co mohl - polévku s s vejcem a k tomu vepřové a opečenou rýži. 1000 mil odsud se jeho dcera připravovala na oslavu vánoc se svým manželem. Komito chtěl být zpět doma a zažívat to. Jeho zeť to určitě neměl lehké. Jeho máma zemřela před dvěma lety právě v období Vánoc a Komitova rodina se snažila jak mohla, aby mu do těchto svátků opět přinesla radost. Komito by byl šťastnější, kdyby mohl zítra letět domů , ale pod podmínkou, že dostane toho ptáka.
Obvykle když stoloval o samotě, trávil čas tím, že si do zápisníku psal události daného dne. Nyní ale nebylo moc co psát. Nemohl si pomoct a musel myslet na minulost. Jednou během svého výletu do Aitkin County v Minnesotě v listopadu si Komito myslel, že ho už dostane. Z cesty viděl velikou sovu, ale byl to puštík proužkovaný, výr viržinský nebo vysněný puštík vousatý? – Komito se snažil potichu přiblížit, aby mohl určit velikost rozpětí křídel. Už byl skoro u cíle, když zaslech 4 výstřely. Byla lovecká sezóna. Komito by mohl zahnat sovu do lesa , ale bál se , že by si jí místní lovci spletli s jelenem.
I když vajíčková polévka byla poživatelná, rýže se topila v oleji. Dal si pár soust a zbytek s odporem vyhodil. Poprvé během tohoto dlouhého roku Komito přemýšlel nad tím, jakým peklem si prochází kvůli ptákům a ještě tak daleko od domova. Ostatní zákazníci odešli a on zůstal v restauraci sám. Od té doby, co Komito pozoroval yellow-billed magpie v Californii, každý pták, který si na seznam připsal, lámal Komitův rekord. Komito ho ale chtěl posunout ještě dál. Chtěl držet rekord, který nikdo jiný nedokáže zlomit. Přemýšlel nad tím, jestli na světě existuje ještě někdo, kdo by byl ochotný kvůli ptákům trávit vánoční večeři o samotě v čínské restauraci. Celá ta myšlenka byla tak depresivní. Nemohl si dovolit zaspat na vavřínech a prohrát. Zítra ho čeká pozorovací den.
Komito se vrátil k pozorování hned po západu slunce. I když byly Vánoce. Viděl dva orly bělohlavé, ale neměl zájem. Během jeho Big Year ho nedokázal porazit žádný člověk. Porazila ho sova.

Vláďa Teplý

Vláďa Teplý

Robert

Robert "Dodin" Doležal

Jirka Šafránek

Jirka Šafránek

Honza Haber

Honza Haber

Jarda Vaněk

Jarda Vaněk

Laďa Jasso

Laďa Jasso

František Kopecký

František Kopecký

Petr Suvorov

Petr Suvorov

Libor Schröpfer

Libor Schröpfer

Renata Hasilová

Renata Hasilová

Michal Staněk

Michal Staněk

birdfoto birdwatching.cz 37116415 1810227479057993 6310805665187102720 n
rockpalace birdwatching.cz holik birdwatching supra b irdwatching limetal
birdwatcher biřrdwatching2018 hasilova birdwatching 2018
hok birdwatching jarda vanek logo advokat david koura birdwatching veryhero
soucek birdwatching birdtelemetry birdwatching 2018
ak havlena birdwatching 2018 zahrada birdwtching 2018 vebr foto birdwatching legendy