Vymřou ptáci, nebo jsme na ně krátcí? Potřebujeme je, oni nás ne

  • neděle, 24 únor 2019 18:39

Nejběžnější součásti života často nevnímáme. Schválně, všimli jste si, že jsou v posledních letech zimní krmítka prázdnější, jaro tišší a nebe smutnější? Ptáků ubývá. Proč mizí, zjišťoval magazín Víkend.

Rok 2019 začal před pár týdny mediálním ptačím poplachem. „Africký virus kosí kosy! V Česku jim hrozí vyhynutí!“ křičely titulky.

Faktem je, že jednoho z našich nejběžnějších ptáků hubí virus Usutu, přenášený komáry. Kosi jsou na něj z dosud neznámých důvodů citlivější než jiné ptačí druhy. Vymizí tedy černí opeření pěvci z naší přírody?

Podle Petra Voříška z České společnosti ornitologické je na ukvapené závěry brzy. Virus Usutu sice skutečně může lokálně způsobovat hromadné úhyny kosů, ale zatím nevíme, co to udělá s kosí populací jako celkem. „Není to tak, že bychom teď mohli mluvit o vyhynutí kosů,“ zdůrazňuje ornitolog. „Musíme sčítat a sledovat, jak se kosi s virem vypořádají.“

Toto je asi největší rozdíl mezi světem médií a světem vědy. Odborník nebude strašit ptačí katastrofou, protože věci jsou složitější. Nejasnost problému s „kosím morem“ Voříšek ilustruje na příkladu zvonka zeleného.

Početnost tohoto dříve velmi rozšířeného pěnkavovitého ptáka klesá v posledních letech jak v Česku, tak v celé Evropě. Na vině je zřejmě trichomoniáza, způsobovaná parazitickými prvoky. Nebojte se, že byste se mohli nakazit – takzvanou „krmítkovou nemocí“ trpí jen ptáci. Nakazí se nejčastěji na krmítkách a zdá se, že pro zvonky zelené jsou trichomonády zvlášť nebezpečné.

„Vidíme sice, že se u zvonků choroba šíří a že jich ubývá, ale kauzální souvislost se zatím prokazuje obtížně,“ zdůrazňuje ornitolog.

Cenné ptačí služby
Na světě žije asi 9 800 až 10 400 druhů ptáků. Rozdíl je daný tím, že v některých případech se odborníci neshodují v přesné klasifikaci druhů. Podle celosvětové organizace ochránců ptáků Birdlife International je vyhynutím ohroženo 1 375 druhů (13 %).

V Evropě od roku 1980 zmizelo 420 milionů opeřenců. Nejhorší je to u nejviditelnější skupiny polních ptáků. Skřivani, čejky, strnadové, konipasi a další druhy z polí ubývají tak dramaticky, že i řada odborníků začíná mluvit o katastrofě. Například ve Francii za posledních 15 let poklesly počty některých druhů až o třetinu.

„Přišli jsme o 25 % skřivanů,“ shrnul loni francouzský ornitolog Benoit Fontaine. „Je to velmi, velmi vážné. Představte si, jak bychom se děsili, kdyby místo ptáků za patnáct let vymřela čtvrtina Evropanů.“

Tady je namístě vysvětlující odbočka. Příroda má i čistě estetickou a kulturní hodnotu. Procházka jarním úvozem bez skřivánčího zpěvu nebo posezení na mezi bez pohledu na kmitající se ocásky konipasů by byla stejně neúplná jako pražské panorama bez Hradčan.

Ano, ptáci jsou krásní, čemuž rozumí i člověk bez vztahu k přírodě. Jenže ptáci nám poskytují i řadu takzvaných ekosystémových služeb.

A dělají to zcela zdarma. Různé ptačí druhy hubí škůdce, trusem rozšiřují semena rostlin, odstraňují mršiny. Bez této každodenní práce milionů ptáků by se zhroutil nejen globální ekosystém, ale i produkce potravin, ekonomika, zdravotní systém. „Lidé potřebují ptáky mnohem víc, než oni potřebují nás,“ shrnuje webová stránka www.birdlife.org. „Na ptáky jsme krátký,“ dalo by se to shrnout popovým popěvkem.

Komunisté vs. kapitalisté
Na vině dramatického úbytku polních ptáků je způsob, jakým v Evropě v posledních desetiletích hospodaříme na polích. Ve snaze „vyždímat“ z půdy maximum vedeme chemickou válku proti plevelům a škůdcům.

Jenže čím vyšší výnosy z hektaru, tím méně polních ptáků. Právě škůdci a semena plevelů tvoří jejich hlavní potravu. Za poslední půlstoletí se produktivita evropského zemědělství zvýšila až čtyřikrát. Hlad přitom rozhodně nemáme: víc než 58 % Evropanů trpí nadváhou. Zatímco my se přejídáme, polní ptáci mají hlad.

Pohromou jsou dotace, jak loni shrnul časopis Ochrana přírody. V článku „Jak se mají polní ptáci v Česku?“ popisuje, že po sametové revoluci došlo k prudkému propadu intenzity zemědělství. Zánik JZD byl pro polní ptáky požehnáním. Populace narostly, ale jen přechodně. „Jakmile se s nástupem dotací do zemědělství začala intenzita zvyšovat, ptáci reagovali prudkým úbytkem.“

Vysvětlení je až překvapivě jednoduché. Dotace dnes českým farmářům nejen umožňují používat umělá hnojiva a herbicidy, ale i pěstovat plodiny k výrobě biopaliv, jako je třeba řepka nebo kukuřice. „Výsledkem jsou rozsáhlé plochy sterilní krajiny, kde z dřívějšího přírodního bohatství může přežívat jen zlomek nejodolnějších druhů,“ shrnují autoři článku.

Po únoru 1948 komunisté vykáceli remízky, rozorali meze a zrušili úvozy a staré cesty, čímž opeřence připravili o hnízdiště a úkryty. Ale jarní skřivánčí zpěv v českých polích utichá až kvůli tvrdým kapitalistům, kteří polním ptákům vzali potravu.

„Pokud jde o ochranu polních ptáků, je dnešní zemědělství velmi složitý problém,“ shrnuje Voříšek. „Chránit například dravce je poměrně jednoduché. Většinou jen stačí zarazit jejich pronásledování a zabíjení člověkem, případně odstranit další vlivy, které je ohrožují. Příkladem je úspěšný zákaz DDT, jež v minulosti způsobovalo ztenčování skořápek vajec sokolů. Jakmile jsme v Česku i jinde v Evropě dravým ptákům takhle pomohli, jejich stavy se zvýšily.“

Změnit podobu zemědělství je však podle ornitologa mnohem složitější: „Kromě produkce potravin v něm totiž jde i o údržbu krajiny. Ve hře je navíc i spousta nejrůznějších ekonomických a lobbistických zájmů.“

I přes tragický pokles počtu polních ptáků by podle ornitologa bylo předčasné házet flintu do řepky. Kdyby se dotační programy nastavily lépe, hodně by to pomohlo. Stačilo by, aby se dotace vztahovaly třeba na neobdělávané biopásy, díky kterým by se do české krajiny vrátily ptačí potrava a úkryt – a s nimi i strnadi, čejky, skřivani a další polní druhy. „Dnes mám velkou radost, když spatřím kdysi naprosto běžnou koroptev,“ vypráví Voříšek.

Rybniční „pouště“
To samé platí třeba i pro sýčka, dřív jednu z nejběžnějších českých sov. Typické večerní houkání, které ještě naši rodiče považovali za strašidelné volání smrti, už dnes skoro nezaslechnete. Sýček patří mezi kriticky ohrožené druhy ne proto, že by ho snad lidé pronásledovali, ale právě kvůli špatnému hospodaření v krajině.

Z Česka mizí velké druhy hmyzu, který tvoří hlavní potravu sýčků. Počet hnízdících párů je odhadován jen asi na 100–200. Takže nesýčkujme, ale se sýčkem to nevypadá dobře.

Podobnou „pouští“ jako česká pole jsou i rybníky. „Oblasti jako Třeboňsko, které dřív bývaly rájem vodních ptáků, postupně osiřely,“ říká ornitolog. „Zhruba od 80. let minulého století se totiž rybníky mění v chovné nádrže na kapry. Vodní ptáci tam už nemají dostatek potravy. Vymizel racek chechtavý nebo potápka černokrká, kterých bývalo všude dost. Už se sice objevují osvícení vlastníci rybníků, kteří kromě kapra chovají i jiné druhy ryb, ale vodní ptáky to zatím nespasí.“

Že často stačí málo, dokazuje návrat kormorána velkého, který byl u nás v 19. století skoro vyhuben coby „škodná“. Ještě v roce 1974 psali Jan Hanzák a Karel Hudec v knize Světem zvířat: „Několik párů občas žije v lednické rezervaci na jižní Moravě, zatoulané osamělé mladší ptáky lze občas zastihnout na Labi.“

Dnes už je všechno jinak. Když byl na začátku 80. let kormorán zařazen do Červené knihy kriticky ohrožených druhů, začala se jeho evropská populace zvyšovat, a to včetně té české. V minulých letech u nás hnízdilo několik set párů kormoránů. Další desítky tisíc do Česka buď přilétají přezimovat, nebo přes nás migrují.

Paradoxně je to dnes problém. Dobře sehrané hejno kormoránů dokáže během krátké doby vylovit celý rybník. Rybáři ani myslivci dřív kormorány střílet nesměli, protože je zákon řadil mezi zvláště chráněné živočichy. Dnes už jich přibylo tolik, že přímou ochranu ztratili. Lovit se sice smějí, ale tahanice rybářů se státem o náhradu škody pokračují.

Kdo komu škodí?
Na kormoránech je dobře vidět, jak relativně rychle se populace některých ohrožených druhů ptáků dokážou vzpamatovat. V Česku to platí i pro některé dravce, dříve člověkem pronásledované a hubené coby škodná.

Myslivci ještě nedávno vyznávali zásadu „Co má zahnutý zobák, musí dolů“. Dnes už dravce střílet nesmějí, jenže často úřadují pytláci. Třeba v srpnu 2017 na poli u Kojetína někdo postřílel 26 dravců.

Kromě „bouchalů“ dravce ohrožují traviči, často používající jed karbofuran, v Evropské unii už déle než deset let zakázaný. Dravci se do Česka přesto vracejí. Ikonickým ptákem je orel královský, který u nás začal opět hnízdit v roce 1998.

A pak jsou tu případy, které normální člověk nepochopí. V červnu 2017 se komusi znelíbila kolonie vlh pestrých, nádherně zbarvených ptáků, kterých u nás hnízdí jen několik stovek párů. Neznámý pachatel v Čejkovicích na Hodonínsku ucpal otvory do jejich 57 hnízdních nor montážní pěnou. Kdyby si toho ochránci ptáků včas nevšimli, ptáci by pod zemí pomalu a krutě zemřeli.

Nikdo soudný by asi ani neochutnal „lahůdku“, kvůli které ve Francii každý rok mimořádně krutým způsobem zahynou spousty strnadů zahradních. Lovci je chytají a zavírají do klícek, kde jsou pak ptáci násilím překrmeni do extrémní tloušťky. Kuchař je následně utopí v koňaku, který prostoupí celé ptačí tělo. Pečený strnad je pod názvem ortolans à la provençale považován za provensálskou specialitu.

Nebojme se o vrabce
Oč lépe je na tom obyčejný vrabec domácí. Také jeho počty sice v Evropě klesají, ale nikdo ho barbarsky nevraždí. Příčiny mizení vrabců nejsou úplně jasné. „Ztrácejí se hlavně z velkých měst,“ říká ornitolog Petr Voříšek.

„Před lety jsem je běžně vídal i v Praze, třeba na smíchovském autobusovém nádraží Na Knížecí nebo u stanice metra Vltavská. Dnes už jich není zdaleka tolik. Jak se však česká ekonomika zlepšovala, zmizely zanedbané domy a neudržované parky, kde se vrabci s oblibou schovávají.“

Přílišná upravenost měst vrabcům zkrátka nesvědčí, tak jako polním ptákům nesvědčí přílišná upravenost zemědělských lánů. „Dnes se vrabci vracejí na venkov, kde lidé chovají slepice. Mají tam dostatek úkrytů i potravy. Nejsou ohroženi, jen už jich prostě není tolik jako dřív.“

Zdroj: idnes.cz