Tom Gullick: člověk, který viděl nejvíce ptačích druhů na světě

 Na webových stránkách Surfbirds.com se dá najít oddíl s názvem LIFE AND YEAR LISTERS. Po rozkliknutí se před vámi objeví desítky a stovky birdlistů mnoha kategorií podle světadílu, jednotlivých zemí nebo i lokalit, které si pro sebe birdeři vedou, aby si mohli výsledky svého koníčku vzájemně porovnat. Kategorií nejvyšší je tzv. WORLD LIFE LIST, tedy seznam ptačích druhů, které jednotliví birdwatcheři pozorovali za celý svůj život kdekoli na světě. Na čelním místě tohoto žebříčku už několik let zůstává stejné jméno: Tom Gullick. V současné době, tedy v polovině roku 2010, má na svém kontě už 8.792 ptačích druhů.

Abych se o tomto člověku dozvěděl více, tak jsem si zkusmo zadal jeho jméno do vyhledávače google. Výsledků hledání bylo poskrovnu – několik fotografií staršího muže s dalekohledem na krku, několik poznámek o tom, že se jedná o Brita žijícího už 30 let ve Španělsku, který nabízí průvodcovské služby ornitologům pod hlavičkou cestovní agentury WildWings, dále krátké upřesnění, že počet zájemců o tyto výpravy je omezen jen na čtyři a přepravu zajišťuje Tom svým Land Cruiserem, pár zmínek o jeho unikátním lifelistu a pak jeden krátký článek deníku Financial Times, ve kterém Tom Gullick krátce mluví o sobě. Nejde ani o rozhovor, jen do několika odstavců směstnaný a obyčejnými slovy shrnutý život člověka, který by jistě vydal na zajímavou a rozsáhlou autobiografii. Překlad tohoto článku je uveden níže.

První osoba: Tom Gullick

Zaznamenáno Davidem Turnerem a publikováno pro Financial Times 5. června 2010.

Nikdo přesně neví, kolik existuje ptačích druhů. Předpokládám, že je jich asi 10.000. Sám jsem jich viděl přibližně 8.800 – což je více, než kdokoli jiný na světě. Zpočátku to nebyl úmysl; je to zkrátka jedna z těch náhod, které se vám v životě přihodí. Motivuje mě jakýsi přetvořený lovecký instinkt, i když ani ten ve mně nezmizel a je stále silný – jezdím třeba lovit koroptve do Španělska.

V Americe žila svého času jistá Phoebe Snetsinger, která viděla tolik ptačích druhů jako nikdo jiný. Jednou jsem vyrazil na ptáky s ní. Řekla mi, že je jen otázkou času, kdy se před ni dostane nějaký Angličan a já si pomyslel „jestli to má být Angličan, tak by bylo dobré, kdybych to byl já.“ Byl v tom takový ten kus patriotismu, ale myslím, že právě Phoebina poznámka to ve mně všechno spustila.

O ptáky jsem se začal zajímat jako devítiletý. Brzy jsem dostal svůj první dalekohled – vyřazený válečný kousek. Evakuovaly nás tehdy na Wales, kde jsem s pozorováním ptáků začal. Pamatuji si, jak jsem šplhal na starou jabloň, abych si mohl prohlédnout své první hnízdo dlasků nebo jak jsem se na laně spouštěl ze skály, abych si prohlédl hnízdo krkavců. Našel jsem jedno modré vejce s tmavými skvrnami, které tvořily písmeno G, což je první písmeno mého příjmení. Bylo to zvláštní.

Když mi bylo 13, tak jsem se dostal do Dartmouthu (námořní výcviková akademie) a v osmadvaceti jsem pak Královské námořní loďstvo opustil. Na birdwatching mi moc času nezbývalo, zvláště když jsem se stal generálním ředitelem firmy Clarksons, což byla v podstatě jakási předchůdkyně cestovních či turistických agentur. Pak jsem se přesunul do Ciudad Real, což už je více než 40 let, abych vedl lov orebic rudých. Bylo mi tehdy asi 41. Bylo skvělé zůstat delší dobu ve Španělsku. Většinu zimy jsem se věnoval orebicím a na jaře jsem byl vytížen tím, že jsem dělal ornitologického průvodce cest organizovaných pro birdwatchery. Přesto jsem vyšetřil trochu času i pro sebe.

Zvykl jsem si trávit nejlepší dva měsíce v roce cestováním za ptáky. Brzy jsem se naučil, že nemůžu skákat kolem světa jako nějaká kobylka, ale že je dobré se soustředit na určité oblasti. Cestoval jsem takhle do Asie, Afriky a Jižní Ameriky a uvědomil jsem si, že abych všechny ty nejrůznější ptačí druhy celého světa důvěrně poznal, tak si je musím tímto způsobem pěkně sám najít a určit.

Takže jsem jel napřed do Afriky. Když jsem tam skončil, tak mě napadlo, že když jsou Američané vždy tak dobří v Jižní Americe, tak by stálo za pokus vztyčit tam také pomyslnou birdwatcherskou vlajku Spojeného království. Vydal jsem se tedy do Jižní Ameriky a vzal jsem to stát po státu. V Brazílii jsem byl už šestkrát. Naposledy to bylo vloni, kdy jsem si tam do seznamu doplnil dalších 40 druhů včetně lelka bělokřídlého (Caprimulgus candicans) a potu rezavého (Nyctibius bracteatus), dvou nočních druhů, které se dají jen obtížně spatřit.

Neřekl bych, že mi pozorování ptáků přináší nějak zvlášť velké „estetické“ potěšení. To uspokojení tkví ve výzvě a pak v úspěchu, v rozechvění, když konečně vidíte dlouho hledaný druh. Nemám nějaký oblíbený ptačí druh, nepřemýšlím o tom v těchto intencích. Mám je rád všechny. Stejně tak nemůžu říct o žádném z těch ptačích druhů, které jsem viděl, že už vymřel. Případy znovuobjevení některých druhů jsou častější, než jejich vymření. Osobně jsem žádný nový druh nikdy neobjevil, ale našel jsem dva druhy považované za vymizelé: snováčka ostrovního (Neospiza concolor) a zvonohlíka žlutohrdlého (Serinus flavigula) v Etiopii.

Abyste mohli něco takového provozovat, tak potřebujete velkou dávku nadšení. Vyžaduje to velice dobrou paměť k identifikaci, na místa i na lidi. Determinace může být třeba v deštném pralese velmi obtížná. Zde potřebujete někoho, kdo zná všechny ptačí hlasy. Dřív jsem začínal v místech, pro která existovalo jen velmi málo nahrávek ptačích hlasů a bylo nezbytné si najít toho správného průvodce.

Nemyslím si, že toho ještě moc stihnu. Je mi 79 let a pochybuji o tom, že dosáhnu hranice 9.000 druhů. Prodělal jsem operaci kolene a už zdaleka nešplhám po kopcích nebo po stromech tak dobře jako dříve. Opravdu mě nevzrušuje fakt, že se najde někdo, kdo mě předběhne – byl jsem číslem jedna docela dlouho.

zdroj fotografie:
Tom Gullick. Zdroj: http://home.btconnect.com/wildwings/
Tom Gullick a Richard Craig. Zdroj: http://www.nature.org.vn/
zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala

Log In

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?