John Kricher: Pokud jste si jistí, stůjte na svém

Mojí radou začínajícím birderům je, aby věřili vlastním očím, ale pouze po důkladném zvážení. Názorný příklad: svého prvního samce tangary ohnivé jsem viděl jednoho květnového rána v době vrcholícího jarního tahu. Pták hledal potravu mezi čerstvě rozvitými dubovými listy na mé zahradě na předměstí Philadelphie. Bohužel to mohla být také tangara šarlatová, protože tangara ohnivá byla tou dobou, před půlstoletím, opravdu vzácná v okolí Města bratrské lásky. Aby to bylo ještě složitější, tehdy jsem s ptáky teprve začínal a tangaru jsem zatím neviděl ani jednu. Každý ze zkušenějších kolegů mi říkal: „viděl jsi tangaru šarlatovou, ohnivá se v okolí nevyskytuje“. Ale proč neměla černá křídla, ptal jsem se sám sebe. Že bych si jich jen nevšimnul? A proč se tak podobala Petersonově vyobrazení tangary ohnivé? Téměř bych rezignoval a přestal věřit určovacím znakům z Petersonovy určovací příručky, ale o několik týdnů později jsem v Hawk Mountain viděl samce tangary šarlatové. Ty dva druhy se prostě nedaly splést. Tangara šarlatová byla skutečně šarlatová! Peterson ji měl ve svém klíči správně. Uvědomil jsem si, že jsem měl skutečně to štěstí, a tangaru ohnivou viděl. Sice poměrně dosti daleko od jejího areálu výskytu, nicméně to byla tangara ohnivá.

Pozorně se dívejte, pečlivě si pozorovaného opeřence prohlédněte a uvážlivě zhodnoťte, co vidíte; pak klidně můžete věřit tomu, co jste viděli, i když se vás ostatní snaží přesvědčit o opaku.

Téměř před čtyřiceti lety, nedlouho poté, co jsem se přestěhoval do Massachusetts, jsem vyrazil na svoje oblíbené lokality na ostrově Plum. Pohyboval jsem se v zemi legendárního Ludlowa Griscoma, muže proslaveného svými determinačními schopnostmi. Pozoroval jsem ptáky v místech, o kterých Roger Tory Peterson psal s velkou úctou ve vztahu k místním ornitologům a jejich výjimečným terénním schopnostem. Tomuhle se dá naučit jen v Massachusetts, říkal jsem si.

Byl studený a větrný zimní den. Den, kdy se vám pozorování z auta zdá být tou nelepší alternativou mimo sledování fotbalu doma u televizoru. Pomalu jsem projížděl kolem mokřadu, když jsem zaregistroval výraznou siluetu velké bílé sovy. V ten den jsem doufal, že uvidím sovici sněžní a byl jsem si jistý, že se mi to podaří. Jedna nebo dvě sovice sněžní se obvykle daly v zimě pozorovat na ostrově Plum a poblíž Salisbury Beach. A teď jsem ji měl v dálce před sebou. Kdo by si mohl splést tu mohutnou, oválnou siluetu? Napadlo mě, že bych si ji mohl pěkně prohlédnout, kdybych sestavil stativák. Rozhodnul jsem se tedy statečně čelit ledovému větru, vylezl jsem z auta a brzy jsem si opeřence prohlížel. Silueta byla jasná, ale něco mi na ní vadilo. Snažil jsem se zaostřit svůj starý stativák, ale stále jsem viděl rozmazaně. Byl jasný den, ale s oparem. Pták byl ještě ke všemu hodně daleko. Snad by mohl přilétnout blíže. Čekal jsem, ale nepohnul se. Stále jsem si nebyl jistý. Něco mi pořád …

Objevila se skupina automobilů a brzy jsem byl obklopen dvaceti birdery s binokuláry a stativáky. Rychle a efektně si připravily optiku a zaměřili se na sovu. Byli to birdeři z Massachusetts, o kterých jsem toho tolik slyšel – dobře organizovaní, vyzbrojeni pozorovací technikou, sebejistí. Jeden z nich, zřejmě vedoucí skupiny, se na mě podíval a zeptal se: „pozoruješ tu sovici sněžní?“ Odpověděl jsem, že jsem se na ni díval a on zamumlal něco v tom smyslu, že „se v okolí zdržuje už celý týden“. Poznamenal jsem, že jsem stále ještě zřetelně neviděl její tvář. Se studem v hlase jsem se zeptal: „jste si jistý, že jde o sovici sněžní?“ Jeho odpověď byla úsečná. „Je to sovice sněžní, klidně tu můžeš zůstat, jestli chceš, ale my máme na programu ještě další druhy. Nedaleko Chain Bridge se vyskytuje samec hohola islandského. Hodně štěstí“. Kolona vozidel se pohnula.

Zajel jsem si na oběd. Burger byl výborný, šťavnatý a já byl rád, že nemusím být v té zimě venku. Začal jsem sepisovat seznam pozorovaných druhů, ale u sovice sněžní jsem se zarazil. Nebyl jsem si jistý, jestli si ji můžu poznačit. Pak mi to došlo. Vítr. Ta sova neseděla proti větru. Její obličej směřoval po větru. Vítr byl ale silný a peří na jejích zádech a hlavě by se měla pohybovat. Já ale žádné povlávající peří po celou dobu pozorování nezaregistroval. U sovice sněžní, kterou jsem tu viděl během minulé návštěvy, se určitá část peří pohybovala. Proč byla právě tato jiná?

Vrátil jsem se zpět. Byl jsem si jistý, že ačkoli jsem ji pozoroval už před hodinou, tak tam bude. Byla tam, stále ve stejné pozici. Ani pírko se jí nehnulo. Věděl jsem to.

Chůze přes zamrzlý mokřad protkaný kanály není vůbec snadná. Šněroval jsem jím křížem krážem, přeskočil jeden nebo dva kanály a nakonec jsem se dostal mnohem blíže. Oči jsem z ní nespouštěl, když jsem se k ní blížil. Viděl jsem ji zřetelně. Byl jsem už tak blízko, že jsem ani nepotřeboval stativák, který jsem s obtížemi vláčel sebou. Stačil mi binokulár, abych zjistil, že před sebou mám kámen, balvan, který z tohoto úhlu dokonce nepřipomínal ani sovu. To byl důvod, proč jsem neviděl žádný obličej a pírka vlající v prudkém zimním větru. Byl to leda tak sněžný kámen! Zatracený opar! Tak je to tedy. Mohl bych zde uvést datum té varovné události, ale neudělám to. Možná, že tam tehdy mezi těmi birdery byl někdo z vás a možná pro vás ta sova sněžní znamenala „lajfík“. Možná jste byli v jednom z těch aut, zastavili jste a tuhle položku ve vašich seznamech jste si odškrtli. Doufám, že jste v následujících letech viděli řadu sovic sněžních. Ale je tu i možnost, že jste tehdy na ostrově Plum byli a sovici jste pak už nikdy neviděli.

JOHN KRICHER je profesorem biologie na Wheaton College v Nortonu, Massachusetts. Mezi jeho knihy patří Galapagos: A Natural History, A Neotropical Companion a tři ekologické terénní příručky (Eastern Forests, Rocky Mountain and Southwestern Forest, California and Pacific Nortwest Forests) z Petersonovy edice publikací. John je příznivcem American Ornithologists Union a zastával funkci prezidenta Association of Field Ornithologist a Wilson Ornithological Society. V současné době je členem představenstva American Birding Association.

zdroj fotografie: John Kricher. Zdroj: http://www.hampshirebirdclub.org/

 (překlad z knihy Good Birders Don't Wear White: 50 Tips From North America's Top Birders)

zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala

Log In

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?