Dodnes si pamatuji, jak jsme 29.10.1988 pozorovali na štěrkovně u Tovačova pět mladých „racků stříbřitých“. V té době šlo na této dobře sledované lokalitě o zcela unikátní pozorování. Již tehdy však existovalo významné shromaždiště velkých racků na Karvinsku, kde jsem v tomtéž roce (14.9.1988) napočítal 210 ex. (druhová příslušnost těchto racků je dodnes částečnou záhadou). Ptáků na nocovišti na Karvinsku stále přibývalo, v druhé polovině devadesátých let přesáhl jejich počet tisíc ex. (16.9.1998 – 1670 ex.). Zároveň s přibývajícími počty velkých racků jsme zjišťovali, že se nejedná o jeden, ale dva a posléze dokonce tři samostatné druhy.
Velcí racci naštěstí pronikli i do západní Evropy, kde podnítili zájem jak pozorovatelů, tak taxonomů. Ruku v ruce se rozvinul souběžně sběr terénních dat, popisů, fotografií a analýza získaných vzorků v různých laboratořích Evropy. Postupně se tak stále více ujasňoval jak charakter jejich výskytu a rozšíření v Evropě, tak první znalosti jejich rozlišovacích znaků. První vlaštovkou byl pro mne krátký článek VON GARVEHO ET AL. (1987), upozorňující na rozlišovací znaky tehdy ještě ne obecně uznávaného racka bělohlavého (Larus cachinnans s. l.); průlomovým pak byl rozsáhlý článek GRUBERA (1995), týkající se výskytu a určování racků bělohlavých v Evropě. Nevýhodou obou článků bylo, že vyšly v němčině. Prvními zásadními a rozsáhlými anglickými články byly pak texty předního znalce racků JONSSONA (1998) a anglického nadšence GARNERA (1997). Nejnovější v současné době dostupné informace o určování velkých racků byly publikovány jednak v rámci monografie Gulls of North America, Europe and Asia (OLSEN & LARSSON 2003), jednak v článku GIBBINSE ET AL. (2010).
Tento článek je určen pozorovatelům, kteří se chtějí v problematice určování velkých racků zorientovat, ale zároveň mají již jisté zkušenosti – text tedy předpokládá schopnost odlišit mladé a dospělé racky bouřní (Larus canus) od tzv. velkých racků. Na druhou stranu nemůže být tento článek vyčerpávajícím pojednáním o určování všech možných variant jednotlivých druhů. Zabývá se především určováním typických ptáků v jednotlivých šatech, problematika určování netypických jedinců bude zmíněna jen okrajově. Poznatky o určovacích znacích, zmíněných v tomto článku, vycházejí z výše zmíněné literatury, ale především pak z mých vlastních, zhruba dvacetiletých zkušeností s velkými racky z řady míst České republiky, Slovenska, Polska a dalších oblastí Evropy. Nedílnou součástí tohoto příspěvku je soubor fotografií 1– 46 v příloze, které popisované rozdíly v klíčových znacích jednotlivých druhů názorně dokumentují.

1. VÝSKYT V SOUČASNOSTI
Tři druhy velkých racků, kterým je tento článek věnován, k nám přiletují z různých míst Evropy v různou roční dobu.

Racek bělohlavý (Larus cachinnans) hnízdil původně především v jihovýchodní Evropě v oblasti Černého a Kaspického moře. Později se rozšířil na severozápad do vnitrozemí střední Evropy, kde dnes hnízdí jednotlivě nebo v koloniích mimo jiné na Slovensku a v jižním Polsku. První mladí racci bělohlaví se u nás pravidelně objevují v srpnu; hlavní přílet velkých hejn však probíhá až v listopadu (vlastní pozorování ze střední Moravy). Na některých místech poté racci bělohlaví zimují, k nejvýznamnějším zimovištím patří Ostravsko, kde se zdržují i tisíce ptáků! Na jiných místech je pak dobře pozorovatelný jarní tah. Racci bělohlaví jsou první protahující racci, kteří se objevují po rozmrznutí rybníků už v únoru a pravidelně v březnu (vlastní pozorování z Šumvaldu na Olomoucku). Do dubna je tah většinou ukončen, nadále se po vnitrozemí potulují především nedospělí ptáci.

Racci středomořští (Larus michahellis) hnízdili původně především v oblasti Středozemního moře, mimo to pak na atlantském pobřeží západní Evropy na sever po Holandsko a v jihozápadním Černém moři na sever po Rumunsko (kde se stýkají s racky bělohlavými). Později se rozšířili do vnitrozemí Evropy, především Švýcarska. Došlo k ustálení nové cesty pohnízdní disperze, kdy se stovky až tisíce ptáků po vyhnízdění vydávají na sever údolím Rhôny a poté Rýna, další populace evidentně letí východně od Alp do Rakouska a Maďarska. K této populaci je třeba do vyjasnění taxonomických otázek počítat také velká hejna racků pozorovaná od osmdesátých let na Ostravsku (dříve považovaná za racky stříbřité). Racci středomořští se na našem území objevují již od června, výskyt vrcholí na sklonku léta v srpnu a září. Velká nocující hejna jsou z této doby známá z Břeclavska a Ostravska (až tisíce ptáků). Od října se pak většina ptáků vrací zpět na jih; na rozdíl od racků bělohlavých tedy naše území nepatří k pravidelným zimovištím tohoto druhu. Přesto se především nedospělí ptáci mohou u nás zdržet až do jara.

Racek stříbřitý (Larus argentatus), jehož jménem bývali dříve prakticky všichni velcí racci označováni, zůstává nejvzácnějším druhem, který se u nás vyskytuje jako nepočetný zimní host především u severních hranic. Podle fotografií tvoří příměs v hejnech zimujících racků na Nechranické přehradě a na Ostravsku (pravidelně přes 10 ex.). Nejvíce ptáků je registrováno od prosince do února. Přes uvedená obecná pravidla výskytu těchto druhů racků na našem území je jasné, že jednotlivý racek, pozorovaný kdekoliv a v kterékoliv roční době na našem území, může být kterýmkoliv z těchto tří druhů.

2. JAK URČOVAT VELKÉ RACKY
S určováním velkých racků je spojeno několik mýtů, které pohled na tuto problematiku zkreslují nebo přímo deformují. Nejstarším mýtem je domněnka, že mladí ptáci jsou obtížněji určitelní než ptáci dospělí (HUDEC & ČERNÝ 1977). Ve skutečnosti je tomu spíše naopak – nejsnadněji jsou určitelní ptáci v šatě 1. zimy, zatímco určování dospělých ptáků je za určitých okolností velmi komplikované. Druhým mýtem, rozšířeným zvláště v 90. letech minulého století, bylo uvádění žlutého zbarvení nohou jako rozlišovacího znaku racka bělohlavého (v té době L. cachinnans včetně L. michahellis) a racka stříbřitého. Ve skutečnosti už v té době bylo známo, že existují racci stříbřití se žlutýma nohama a naopak racek bělohlavý v úzkém pojetí žluté nohy nemá v žádném šatu. Konečně třetím mýtem, s nímž jsem se setkal, bylo zpochybňování vhodnosti českého názvu racek bělohlavý; k tomu vedlo některé pozorovatele zřejmě především to, že všichni velcí racci mají ve svatebním šatu bílou hlavu a že jde o název nesmyslný. Jak je patrné z níže uvedeného popisu, je bílé zbarvení hlavy racka bělohlavého jedním z jeho klíčových znaků.

3. POSTUP URČOVÁNÍ
V přírodě můžeme pozorovat velké racky nejčastěji za dvou velmi odlišných podmínek. Buď nám přeletí nad hlavou a zmizí bez možnosti dalšího pozorování, nebo si sednou a skryjí řadu důležitých znaků před našimi zraky. Pokud máme štěstí, můžeme je pozorovat v obou situacích – to je jistě nejlepší, někdy si však nemůžeme vybírat. Proto bude v dalším textu zdůrazněno, které znaky jsou použitelné u sedících ptáků a které u ptáků letících. Na tomto místě si uvědomte, že určování velkých racků je bez předchozích zkušeností velmi obtížné a často možné jen na základě pozorování kombinace více znaků. Proto je vhodné pozorovat co nejvíce důležitých znaků a na jejich základě se pokusit dospět k určení. Rovněž je třeba si uvědomit, že některé ptáky prostě nebudeme schopni určit – a smířit se s tím. Osobně doporučuji kombinovat pozorování se záznamem. Ptáky přeletující nad hlavou většinou střídavě pozoruji a fotografuji (bez fotografie skutečně jen obtížně odvodíte rozsah a tvar černé kresby 5. ruční letky, který může být pro určení klíčový). Sedící ptáky fotografuji přes dalekohled – umožňuje mi to přesně zaznamenat např. tvar hlavy a proporce zobáku, za ideálního osvětlení např. i kresbu hřbetních per).
Při určování racků, tak jako při určování jiných skupin ptáků, používáme vždy dva přístupy. Prvním je určování podle tzv. „jizz“, česky bychom řekli vzhledu, struktury, dojmu. Toto určování vyžaduje ovšem často bohaté zkušenosti a je obtížněji přenosné. Výhodou ovšem je, že při dostatečných zkušenostech snadno odlišíme typické jedince všech tří druhů bez ohledu na šat nebo roční dobu. Rysy jednotlivých druhů jsou popsány v kapitole Tvar a struktura (jizz). Druhým přístupem je určování podle zbarvení a kresby jednotlivých skupin per. Toto vyžaduje od pozorovatele jistou znalost terminologie a umístění jednotlivých skupin per na těle sedícího a letícího ptáka. Rozsah tohoto článku neumožňuje podrobně se zabývat terminologií opeření racků, nicméně tato je vysvětlena ve všech používaných terénních brožurách, které můžete využít v případě nejasností (základní pomůckou může být i obr. 1). Popisu jednotlivých skupin opeření je věnována podstatná část tohoto článku.
Topografie.

Obr. 1. Racek stříbřitý v šatě 1. roku – části opeření významné při určování. A – alula (křidélko), Ko – kostřec, LL – loketní letky, MLK – malé loketní krovky, MRK – malé ruční krovky, R – rýdovací pera, RL – ruční letky (značí se od vnitřní P1 po krajní P10), SLK – střední loketní krovky, SOK – svrchní ocasní krovky, T – terciály, VLK – velké loketní krovky, VRK – velké ruční krovky
(foto S. Aubry)

Pokud se v terénu setkáme s velkým rackem, doporučuji vždy v prvním kroku rychle zařadit jedince do jedné ze čtyř hlavních věkových kategorií (viz dále). Poté se snažíme především zaregistrovat zbarvení a kresbu částí opeření nejpodstatnějších pro určování racků v daném věku. Je nutné zaznamenat co nejvíce znaků, protože k určení řady jedinců vede teprve pozorování kombinace několika z nich. V textu si občas všimnete, že některý znak je velmi dobrý pro rozlišení dvou ze tří zde zvažovaných druhů, ale neumožňuje nám vyloučit druh třetí; k tomu je třeba použít odlišný znak. Pozorované znaky poté kombinujeme s posouzením celkového vzhledu ptáka (především tvaru hlavy, délky křídel a nohou) a zbarvením neopeřených částí (zobáku, nohou a duhovky). Pozorujeme-li kresbu křídel, berme v úvahu, že je často vyvinuta asymetricky – proto je vždy dobré ověřit si také kresbu druhého křídla. Pokud jsou znaky nejednoznačné a různé znaky ukazují na různé druhy, nezbývá, než ponechat jedince neurčeného.

4. OBECNÁ CHARAKTERISTIKA ZÁKLADNÍCH ŠATŮ
Velcí racci dosahují šatu dospělých ptáků až po několika pelicháních, proto u nich můžeme rozlišit několik (obvykle čtyři) postupných šatů. Prvním je po dosažení vzletnosti šat juvenilní, který je typický pro mladé ptáky v období pozdního léta. Pro určování starších ptáků je nejdůležitějším následujícím pelicháním samozřejmě výměna letek a ocasních per. K tomuto pelichání dochází v průběhu pozdního jara a léta následujícího roku a poté opětovně každý rok ve zhruba stejném období. Díky tomuto pelichání se mění celková kresba křídel a ocasu. Toto pelichání přináší výraznou změnu vzhledu ptáka, jednotlivé šaty jsou pak podle věku označovány jako šat prvního roku, šat druhého roku atd. Již od začátku podzimu prvního roku pak racci téměř kontinuálně vyměňují opeření hlavy, těla a křídelních krovek; to vede k proměně celkového vzhledu v průběhu jednotlivých ročních období. Pro potřeby určování jsou pak po juvenilním šatu rozlišovány každoročně vždy dva šaty, a to nejprve zimní a poté letní, které se od sebe liší zbarvením hlavy, hřbetu, spodiny těla a krovek. V tomto článku budou dále vždy důrazně rozlišovány šaty podle pelichání letek a ocasních per, rozdíly v šatech zimních a letních budou zmíněny v detailních popisech. Následují zjednodušeně shrnuté hlavní rysy základních typů šatu:

Šat juvenilní a šat prvního roku – první generace letek a ocasních per. Křídla jsou celkově hnědá, u jednotlivých druhů s různě prosvítajícími vnitřními letkami. Ocas je zakončen různě širokou ocasní páskou. Juvenilní šat se od šatu prvního roku liší především kresbou hřbetních per, letky a ocas jsou stejné.

Šat druhého roku – druhá generace letek a ocasních per. Kresba křídel je podobná předchozímu šatu, pouze krovky jsou pokročilejší, s větším rozsahem šedého zbarvení. Více šedých per se objevuje především na hřbetu. Hlava, spodina těla a kostřec jsou méně skvrnité než v šatu prvního roku, ptáci jsou celkově světlejší. Ocasní páska je redukovanější a méně kontrastní.

Šat třetího roku – třetí generace letek a ocasních per. Křídla jsou celkově šedá, černá kresba na špičce však neodpovídá úplně zbarvení dospělých ptáků – je rozsáhlejší, často neostře vymezená, navíc zasahuje také na křidélko, ruční krovky a někdy i loketní letky. Kresba ocasu je silně proměnlivá – od „rozbité“ ocasní pásky po již čistě bílý ocas. Hlava a tělo jsou v letních šatech již jen minimálně skvrněné.

Šat čtvrtého roku – někteří ptáci mohou mít i po třetím úplném pelichání stopy nedospělosti v opeření, nejčastěji na křidélku a ručních krovkách. Jakýkoli pták s tmavou kresbou na ručních krovkách může být obecně označen za nedospělého, případně v šatu typu čtvrtého roku, přičemž jeho skutečný věk může být ovšem odlišný.

Adultní šat – šedá křídla s černou kresbou na špičce, špičky ručních letek výrazně bílé, ocas bez ocasní pásky.

Závěrem upozorňuji, že v této terminologii mluvíme vždy o typech šatu, protože skutečný věk ptáka se může lišit i o několik let. Pro potřeby určování je ale podstatná kombinace znaků náležících určitému typu šatu a ne skutečný věk pozorovaného jedince.

5. TVAR A STRUKTURA (JIZZ)
Klíčové partie těla: tvar a zdánlivá délka zobáku, tvar čela a hlavy vůbec, délka krku, tvar spodiny těla (břicha), délka nohou a délka složených křídel.

Jak již bylo zmíněno dříve, při určování velkých racků je často nejvýznamnější posouzení proporcí a tvarů jednotlivých částí těla, tedy v podstatě určování na základě dojmu, jakým pták působí (v anglické terminologii se pro tento dojem vžil termín jizz). Při dostatku zkušeností lze na základě tohoto dojmu spolehlivě určit většinu typických racků bělohlavých (pravděpodobně s výjimkou menších samic). Při rozlišování racků stříbřitých a středomořských hraje celkový dojem rovněž významnou roli, jednoznačné rozlišení je však poněkud obtížnější. Pravděpodobně nejnápadnějším znakem racka bělohlavého je jeho tenký a zdánlivě dlouhý zobák. Přesná měření ukazují, že se délka zobáku jednotlivých druhů příliš neliší, nicméně zobák racka bělohlavého je o poznání tenčí a především chybí pro velké racky jinak typický výrazný výběžek na dolní čelisti (gonys) – horní a dolní hrana zobáku jsou tak téměř rovnoběžné. V kombinaci s „rypákovitě“ protaženou přední částí hlavy, na níž je tenký zobák nasazen, vzniká charakteristický jizz racka bělohlavého ve všech věkových skupinách. Zobák někdy působí dojmem, jako by byl slabě dolů zahnutý. U některých racků bělohlavých je zdánlivá délka zobáku téměř neuvěřitelná, ptáci vypadají až deformovaně. Na tomto místě je ovšem třeba upozornit na to, že skutečné deformace zobáku velkých racků nejsou zcela výjimečné, tuto možnost je tedy vždy třeba vzít v úvahu a spíše než zdánlivé délky si všímat tvaru zobáku. Racek stříbřitý a racek středomořský mají na spodní hraně zobáku výrazný výběžek (gonys), zobák je na špičce jakoby hákovitě zahnutý a působí více dravčím dojmem. Rovněž je o poznání vyšší (silnější), u některých racků středomořských se svou mohutností blíží racku mořskému (Larus marinus).

Druhým výrazným rysem je tvar hlavy, především čela. Racek bělohlavý má čelo pomalu stoupající, tedy velmi šikmé. Vrchol hlavy tak často leží výrazně vzadu za očima. Kombinace dlouhého zobáku a šikmého čela dávají racku bělohlavému charakteristický „rypákovitý“ profil hlavy, nezaměnitelný s jakýmkoliv jiným velkým rackem. Tvar hlavy racka středomořského je zcela odlišný. Čelo stoupá od kořene zobáku strměji nahoru a pak se náhle linie hlavy láme do relativně plochého, mírně zaobleného temene. Vzadu se temeno opět relativně výrazně láme směrem dolů do týla. Výsledkem je často charakteristický, jakoby dvakrát zalomený profil hlavy. Racek stříbřitý má hlavu spíše celkově zakulacenou, i když zde existuje jistá variabilita. Na první pohled působí racci středomořští oproti rackům stříbřitým jako velkohlavější, s relativně malým okem, blížící se spíše rackům mořským (s nimiž jsou někdy i zaměňováni).
Pokud jde o délku nohou, je výrazný rozdíl mezi rackem bělohlavým a středomořským na jedné straně a rackem stříbřitým na straně druhé. Racek bělohlavý v hejnu racků stříbřitých je o poznání vyšší, s delší odhalenou částí holeně (část nohy nad patou pod břišním opeřením). Délka nohou racka středomořského je proměnlivá, i když obvykle má nohy delší než racek stříbřitý. K tomu přistupuje délka složených křídel u sedících ptáků, které mají vliv na naše vnímání racka jako štíhlého nebo zavalitého. Nejdále sahají složená křídla u racků bělohlavých, o něco méně u racků středomořských (špičky sahají 5–7 cm za ocas); oba tito racci proto působí elegantně a štíhle. U racka stříbřitého přesahují složená křídla ocas o 3–6 cm, ptáci působí mnohem mohutněji a zavalitěji.

Pokud shrneme celkový dojem, pak racek bělohlavý je sice velký, ale jakoby subtilně stavěný racek s dlouhýma nohama, dlouhými křídly, dlouhým krkem a charakteristicky protaženou přední částí hlavy s jakoby nasazeným tenkým, tužkovitým zobákem. Racek stříbřitý je mohutně stavěný racek s kratšíma nohama, kratšími křídly i krkem, kulatou hlavou a silným hákovitým zobákem. Racek středomořský je často popisován jako racek mohutný vpředu se subtilní zadní částí těla. Má dlouhé nohy a křídla jako racek bělohlavý, hlava je však často výrazně hranatá s mohutným hákovitým zobákem. Je třeba si uvědomit, že se tyto znaky jeví pokročilému pozorovateli s velkými zkušenostmi jako nápadné a zjevné, zatímco začátečník nevidí (snad s výjimkou extrémně dlouhozobých racků bělohlavých) žádný nápadný rozdíl. Pak je nutné pozorně prohlížet tvar zobáku, délku nohou a pokoušet se posoudit délku složených ručních letek přesahujících za terciály a ocas. Rovněž je třeba si uvědomit, že existuje extrémní variabilita ve velikosti a také výrazné rozdíly mezi pohlavími, takže dochází k jistému překrývání znaků. Malé samice racka bělohlavého připomínají poněkud přerostlé racky bouřní, zatímco velcí samci se mohutností (při lehké stavbě těla) blíží rackům velkým (Larus ichthyaetus).Mohutní jedinci racka středomořského pro změnu velmi připomínají průměrné racky mořské. Přesto lze při dostatku zkušeností velkou část ptáků (především pak racků bělohlavých) určit právě podle tvaru a struktury těla. V následujících odstavcích se budu věnovat pro změnu charakteristickým znakům opeření jednotlivých druhů velkých racků.

6. URČOVÁNÍ PTÁKŮ V JEDNOTLIVÝCH ŠATECH
6.1. Ptáci v šatech prvního roku (juvenilní, 1. zima, 1. jaro)

Klíčové partie těla: sedící pták – hlava, krk, velké loketní krovky, ramenní letky (terciály), od šatu 1. zimy pera hřbetu; letící pták – spodina křídla, vnitřní ruční letky, velké loketní krovky, ocas.
Navzdory místy i dnes přetrvávajícímu názoru jsou velcí racci nejsnáze určitelní v tomto věku, protože řada různých partií těla má výraznou kresbu. Zároveň se stále na mnoha místech jedná o nejčastěji pozorovanou věkovou skupinu. Velcí racci jsou v tomto věku převážně hnědí s výraznou ocasní páskou, různým stupněm šedého zbarvení na hřbetu a různě rozsáhlým skvrněním hlavy, krku a těla. Ve všech těchto šatech zůstává stejná kresba letek a ocasních per, i když v průběhu roku dochází ke značnému otěru a blednutí. S probíhajícím pelicháním se postupně výrazně mění kresba hlavy, spodiny, hřbetu a křídelních krovek.
Odhlédneme-li od rozdílu ve struktuře a celkovém vzhledu, nejdůležitějšími znaky u sedících ptáků jsou celkové zbarvení těla (především hlavy) a zbarvení velkých loketních krovek. Jednoletí racci stříbřití jsou celkově tmaví, šedohnědí, jakoby bez výrazných znaků. Skvrnitá nebo šedohnědá je hlava i celé tělo. Na druhé straně křídelní krovky jsou výrazně proužkované, světlá barva dosahuje na všech stejného nebo většího rozsahu jako tmavá; složená křídla (mimo ruční letky) tak nijak nekontrastují se zbytkem těla. Jednoletí racci bělohlaví mají výrazně světlou, neskvrnitou hlavu a spodinu, skvrnění úzkými proužky je soustředěno na zadní stranu krku, odkud charakteristicky vybíhá do částečného obojku po stranách hrudi. Velké loketní krovky jsou většinou jednobarevně tmavé s rozpitými, širokými, bělavými špičkami – zdálky tak tmavší křídlo mírně kontrastuje se světlým tělem. Jednoletí racci středomořští jsou také méně skvrnití než racci stříbřití, ovšem poněkud více než racci bělohlaví. Skvrnění zasahuje na větší část spodiny než u tohoto druhu a především většinou vytváří charakteristickou tmavší oční masku (kolem oka a za něj do příuší). Velké loketní krovky jsou zbarveny poněkud odlišně od předchozích dvou druhů – většinou je nápadný postupný přechod od celkově tmavší kresby na vnějších ke světlejší kresbě na vnitřních; při pohledu z dálky tak v křídle vzniká tmavá, směrem nahoru se zužující loketní páska.
Obecně tedy celkově tmaví mladí velcí racci budou s největší pravděpodobností racci stříbřití, výrazně bělohlaví racci s oční maskou racci středomořští a čistě bělohlaví ptáci racci bělohlaví. Na druhé straně jako ve všech znacích, i v tomto ohledu existuje značná variabilita a překrývání. K tomu je třeba při pozorování v létě počítat s možností výskytu ptáků v juvenilním šatu, kdy jsou všechny tři druhy celkově tmavé a kresba všech per hřbetu a menších krovek je šupinovitá, s tmavými středy a úzkými bílými lemy. V takovém případě je třeba zaměřit se na zmíněnou kresbu velkých loketních krovek, tedy zda v křídle tvoří tmavou pásku, nebo je její kresba rozbitá světlejším skvrněním. Dalším znakem, který nám pomůže s určením, je potom kresba ramenních letek (terciál). Přestože i tato podléhá značné variabilitě, obecně platí, že u racka středomořského jsou terciály tmavohnědé s úzkým světlým lemem na špičce a vnějším okraji (nezasahuje ke kořeni pera), u racka bělohlavého rovněž tmavohnědé, ale s rozpitou širokou světlou špičkou, a u racka stříbřitého hnědé s výraznou světlou kresbou na špičce, která obvykle tvoří laločnaté výběžky do tmavého základu, případně je špička per přímo proužkovaná.
Pozorujeme-li letícího jednoletého velkého racka, je určování o něco jednodušší. Mimo celkového zbarvení těla a hlavy, zmíněného výše, jsou pozorovatelné další výrazné odlišnosti v kresbě křídel (shora i zespoda) a ocasu. Při pohledu na křídla se nejprve zaměříme na kresbu svrchní strany, především vnitřní ruční letky a velké loketní krovky. Zde existuje v podstatě plynulý přechod od racka stříbřitého na jedné straně až k racku žlutonohému (Larus fuscus) na tmavém konci variability. Racek stříbřitý má výrazně světlé vnitřní ruční letky, které při pohledu zdálky vytvářejí v křídle světlý klín. Při bližším pohledu (na fotografiích) jsou vnitřní ruční letky celé světlé s proměnlivou tmavou kresbou na špičce. Ve spojení se světle skvrnitými velkými loketními krovkami je tak tmavá kresba křídla rozbitá do dvou oddělených oblastí – vnějších ručních letek a loketních krovek. Racci středomořští mají oproti tomu všechny letky tmavé, světlejší jsou pouze vnitřní prapory vnitřních letek. Zdálky pozorovatelný světlý klín v křídle je málo kontrastní až nepozorovatelný, netvoří tak kontrastní předěl mezi tmavým zbarvením vnějších ručních letek a letek loketních. K tomu přistupuje druhá, jakoby poloviční páska na velkých loketních krovkách, která se směrem k tělu zužuje a rozpadá do skvrn. U některých racků středomořských se na vnějších praporech vnitřních ručních letek (obvykle druhé až páté) objevují světlejší oválné skvrny. Racek bělohlavý stojí variabilitou kresby vnitřních ručních letek někde mezi oběma druhy – obvykle má rovněž výrazněji světlé vnitřní ruční letky, které tvoří různě nápadný světlejší klín. Jejich kresba je však odlišná od racků stříbřitých a podobá se rackům středomořským – výrazně světlé jsou jen vnitřní prapory, vnější prapory jsou tmavé jako vnější letky, někdy rovněž se světlými oválnými skvrnami u špičky. Kontrast je obvykle vyšší než u racků středomořských. K tomu ovšem u racků bělohlavých přistupuje odlišná kresba velkých loketních krovek, které jsou celkově tmavé s širokými, rozpitými, světlými špičkami. Při pohledu zdálky tak tvoří výraznou, po celé délce křídla se táhnoucí druhou loketní pásku, která je na zadním okraji světle lemovaná. U racka žlutonohého jsou křídla celkově tmavá, bez světlých klínů či skvrnění krovek.
Velmi výrazné jsou také rozdíly ve zbarvení spodiny křídel, které patří k jednomu z nejlepších znaků pro rozlišení těchto tří druhů v šatu prvního roku. Racek stříbřitý má spodní křídelní krovky tmavé nebo s tmavou kresbou, spodina křídla je tak jednolitě tmavá, nekontrastní. Racek bělohlavý má kresbu na spodních křídelních krovkách silně redukovanou, takže od prvního roku působí v terénu křídla zespodu jako téměř čistě bílá, při bližším pohledu s nenápadným, nekontrastujícím proužkováním některých per (zvláště koncem léta). Racci středomořští mají ve srovnání s oběma druhy kresbu spodiny křídel silně kontrastující, protože v základu bělavé krovky mají na špičkách tmavohnědé skvrny. Odlišují se tím výrazně jak od jednobarevně temné spodiny křídel racků stříbřitých, tak od bělavé, nenápadně skvrněné spodiny křídel racků bělohlavých.
Doplňkovým, většinou nápadným znakem je rovněž kresba ocasu, ocasních krovek a kostřece. Racek bělohlavý a středomořský mají černohnědou ocasní pásku výrazně kontrastující s bílým, téměř neskvrněným kořenem ocasu, svrchními ocasními krovkami a kostřecem. Tato kresba bývá přirovnávána ke kresbě ocasu káně rousné (Buteo lagopus). U obou druhů je tvar a velikost pásky variabilní, takže není možné je podle ní jednoznačně rozlišit – především se uvádí, že u racků středomořských je obvykle širší uprostřed a zužující se k okrajům, zatímco u racků bělohlavých je její šířka rovnoměrnější. Podle mého názoru je dobrým pomocným znakem výrazný bílý lem na konci ocasu (za ocasní páskou) u racků středomořských; zvláště na fotografiích je u většiny jednoletých ptáků dobře viditelný, zatímco u racků bělohlavých není obvykle pozorovatelný. Racci stříbřití mají kostřec, krovky a kořen ocasu obvykle výrazně skvrněné, ocasní páska je širší a méně ostře ohraničená – kontrastní kresba ocasu je tak silně potlačena.
Již od konce srpna a v září se v opeření racků bělohlavých a středomořských objevují nová pera šatu první zimy (na těle včetně hřbetu, mezi menšími krovkami, terciály), ptáci začínají být světlejší než v juvenilním šatu. Určování velkých racků je v této fázi vůbec nejjednodušší. Ke všem dříve popsaným znakům přistupuje navíc odlišná kresba nových per hřbetu, krovek a terciál. U všech druhů jsou nová pera nápadně odlišná od juvenilních tmavých per s úzkým, světlým lemem. U racka bělohlavého jsou stříbřitě šedá (světlejší než u dospělých ptáků) s temným proužkem u ostnu a jemnou, tmavší, kotvovitou kresbou na špičce nebo tmavou, kosočtverečnou kresbou u kořene. Během zimy tato pera ještě více zesvětlají, takže ptáci působí celkově velmi světle. Kresba nových per racka středomořského je oproti tomu odlišná, mnohem výraznější – kotvovitá skvrna na špičce je širší, případně jsou na perech široké tmavé pruhy. Podobně je kresba hřbetních per racků stříbřitých velmi výrazná, ale dosti variabilní, stojící mezi oběma předchozími druhy; nikdy však nejsou tato pera stříbřitě šedá s tmavým proužkem u ostnu. Někteří racci bělohlaví jsou v tomto šatu natolik světlí, že mohou být zaměněni s racky stříbřitými o rok staršími (v šatě druhé zimy) – ti však mají charakteristicky proužkované velké loketní krovky a často už světlou duhovku.
Ve zbarvení zobáku, duhovky a nohou v tomto věku existují jen malé rozdíly. Zobák je zpočátku celý černý, od poloviny zimy se objevuje světlejší kořen (nejrychleji u racků bělohlavých). Velká část racků středomořských má černý zobák s charakteristickou světlou špičkou (podobně jako mladí racci mořští). U jednoletých ptáků na jaře existuje již u všech druhů rozsáhlá variabilita ve zbarvení zobáku, který může být skoro celý černý (většinou u racků stříbřitých) nebo na druhé straně variability až s rozsáhlým žlutavým zbarvením u kořene (u racků bělohlavých). Duhovka je vesměs dosud tmavá, nohy jsou šedavé, u racků bělohlavých až do růžova.

Shrňme si určovací znaky jednotlivých druhů v šatě prvního roku. Racek stříbřitý je v tomto šatu celkově temně zbarvený, nekontrastní, v letu však s celkem světlými křídly, na kterých jsou tmavé jen loketní a vnější ruční letky; spodina křídel je rovněž nekontrastně tmavá. Racek bělohlavý je nápadně světlý pták s prakticky neskvrněnou hlavou, ostře vymezenou úzkým proužkováním na zadní straně krku a bocích hrudi; v letu má shora výraznou dvojitou křídelní pásku, bělavou spodinu křídla a ostře kontrastující ocasní pásku. Racek středomořský je ve srovnání s oběma druhy zbarven nejkontrastněji – má výrazně světlou hlavu s nápadnou oční maskou, kontrastní kresbu hřbetu, krovek a spodiny křídla, svrchu na křídlech dovnitř se zužující pásku a ostře vymezenou, na konci bíle lemovanou ocasní pásku. Existuje samozřejmě jisté překrývání v jednotlivých znacích, ale pečlivé posouzení kombinace znaků, struktury a tvaru jednotlivých částí těla umožňuje nakonec určit i větší část netypicky vybarvených jedinců. Samozřejmě je nutné dodat, že se výjimečně můžeme setkat s jedinci, které nebudeme schopni spolehlivě určit.

6.2. Ptáci v šatech druhého roku (2. zima, 2. jaro)

Klíčové partie těla: sedící pták – skvrnění hlavy a těla, křídelní krovky, hřbet; letící pták – velké loketní krovky, ruční letky, spodina křídel.
V létě druhého roku procházejí velcí racci prvním úplným pelicháním letek a ocasních per, obecně se však kresba křídel a ocasu příliš nezmění. Výrazný je rozdíl ve zbarvení hřbetu, těla a částečně i menších krovek a spodiny křídel. Ptáci jsou často kontrastněji vybarveni.
Protože se kresba křídel a ocasu příliš nemění (ovšem variabilita v pokroku pelichání je velká), platí zde obecně stejné znaky jako při určování ptáků jednoletých. U většiny racků bělohlavých se objevuje malá světlá skvrna na špičce krajní ruční letky, která chybí prakticky u všech racků středomořských a 95 % racků stříbřitých. Spodina křídla je u racků stříbřitých poněkud světlejší, ale stále s kresbou většiny per, tedy rozhodně není bílá. Racci středomořští mají na spodině křídel stále výrazně kontrastní kresbu jako v prvním roce, zatímco spodina křídel racků bělohlavých je již prakticky bílá, bez skvrnění.
U sedících ptáků je nejnápadnější zbarvení hřbetu. Vývoj racků bělohlavých a středomořských je rychlejší, nová pera třetí generace jsou již čistě šedá jako u dospělých ptáků. Při pohledu z dálky tak vzniká nápadný kontrast mezi „dospělým“ hřbetem a „mladými“ křídly, tak charakteristický například pro ptáky pozorované v listopadu na rybnících u Tovačova. Racci stříbřití mají na hřbetě většinou hnědá pera s výraznou kresbou; racci bělohlaví a středomořští v tomto věku působí oproti nim dospělejším, čistějším dojmem. Rozdíl mezi rackem středomořským a bělohlavým v tomto šatu pak spočívá spíše ve skvrnění hlavy, zbarvení terciál je na první pohled podobné, kresba loketních letek u sedících ptáků není tolik nápadná (u racků bělohlavých se objevuje mramorování na špičce). Nicméně racci bělohlaví mají v tomto věku skutečně bílou hlavu, ostře kontrastující s jemným proužkováním na zadní straně krku (které může i chybět). Racci středomořští mají stále nápadnou oční masku tvořenou výrazným proužkováním a proužkovaný krk. U racků stříbřitých je skvrnění hlavy i těla mnohem intenzivnější.
Od druhého jara (třetí kalendářní rok) se u většiny ptáků začíná postupně vyvíjet zbarvení zobáku, duhovky a nohou, což je dalším vodítkem při určování některých nejasných jedinců. U racků bělohlavých jejich charakteristicky tmavá duhovka výrazně kontrastuje s prakticky neskvrněnou hlavou, zatímco u racků stříbřitých nápadně světlá duhovka kontrastuje s výrazným proužkováním především v okolí oka. Duhovka racků středomořských je v tomto věku dosti variabilní od hnědé po žlutavou, stále je však tmavší než u dospělých ptáků nebo racků stříbřitých. Zobák dvouletých racků bělohlavých je žlutavě zelený, obecně světlý s tmavší špičkou, zatímco zobák podobných racků středomořských je spíše tmavý se světlejším kořenem a často s charakteristickou světlou špičkou. Zobák racků stříbřitých je stále převážně tmavý. Je třeba dodat, že vývoj zbarvení zobáku se může u jednotlivých ptáků velmi lišit. Nohy, které byly u jednoletých ptáků masově šedorůžové, získávají u racků středomořských zčásti žlutavé zbarvení.
Obecně tedy platí – racci bělohlaví jsou v tomto věku velmi kontrastní ptáci s bílou hlavou a tělem, šedým hřbetem, hnědavými křídly a černohnědými ručními letkami. Racci středomořští jsou podobní, ale liší se siluetou, tvarem zobáku, často již světlým okem, kontrastujícím s oční maskou, a skvrněním boků. Racci stříbřití jsou zcela odlišní, vypadají mladší; jejich hřbet je stále hodně skvrnitý stejně jako rozsáhlé partie těla a hlavy.

6.3. Ptáci v šatech třetího roku (3. zima, 3. jaro)

Klíčové partie těla: sedící ptáci – krajní letka, skvrnění hlavy, zbarvení zobáku, nohou a duhovky; letící pták – kresba špičky křídla.
V létě třetího roku (čtvrtého kalendářního) procházejí velcí racci druhým pelicháním letek a ocasních per; nová pera mají již odlišnou kresbu – letky jsou šedé, krajní ruční s rozsáhlejší černou kresbou, ocasní pera mají silně variabilní tmavou kresbu. Černá kresba zasahuje i na ruční krovky a křidélko. Postupným pelicháním tělních per a krovek mizí většina hnědé kresby.
Dostáváme se v popisech k věku, kdy je určování velkých racků nejproblematičtější. Většina ptáků ztratila charakteristicky vybarvená pera mladších šatů a na druhé straně typické znaky kresby křídla adultních jedinců nejsou dosud zcela vyvinuté. Určování řady ptáků je bez zkušeností s určováním velkých racků podle struktury a celkového vzhledu krajně obtížné.
Jedním z použitelných znaků je v tomto věku zbarvení krajních ručních letek. Racci bělohlaví mají nyní kresbu podobnou dospělým rackům středomořským, tedy velkou bílou skvrnu na špičce první letky a většinou také menší bílou skvrnu na letce druhé. Racci středomořští ve třetím roce mají skvrnu na krajní letce malou nebo chybí, na druhé letce chybí prakticky vždy. Kresba krajních letek racků stříbřitých může být již stejná jako u dospělých, tedy někdy i s bílou špičkou krajní letky. Jinak rozsah černé kresby co do počtu letek odpovídá dospělým ptákům (viz dále), jen na krajních letkách není ostře vymezený a je poněkud rozsáhlejší. U racků bělohlavých se již objevuje charakteristické jazykovité (paprskovité) vybíhání černé kresby jednotlivých letek dovnitř křídla, jazyky nejsou ale kontrastně ohraničené jako u dospělých ptáků. Rovněž vybarvování ocasních per je u racka bělohlavého a středomořského pokročilejší, ocas může být již celý bílý, což je u racků stříbřitých prakticky vyloučeno.
Důležitými znaky jsou v tomto věku také zbarvení zobáku, duhovky a nohou, které se již velmi přiblížily adultním ptákům. Obecně platí, že určování velkých racků v šatech typu 3. roku by mělo být založeno spíše na struktuře (tedy charakteristickém vzhledu) a absenci jakýchkoliv anomálních znaků.

6.4. Ptáci v adultním šatu (letní, zimní)

Klíčové partie těla: sedící pták – první ruční letka, rozsah černé kresby na složeném křídle, zobák, oko a nohy; sedící pták v zimním šatu (X-I) – skvrnění hlavy; letící pták – první a pátá ruční letka, (ne)zasahování šedého zbarvení do černé kresby.
V létě čtvrtého roku (pátého kalendářního) procházejí velcí racci třetím pelicháním letek a ocasních per. Získávají při něm opeření, které již ve většině rysů odpovídá šatu adultnímu. Ve čtvrtém roce se ještě mohou objevit stopy nedospělosti, kterými jsou obvykle černá kresba na ručních krovkách nebo černá kresba na zobáku (ta se ale objevuje u některých druhů v zimě i u dospělých ptáků). Obecně jsou tedy dospělí ptáci bílí, s šedým hřbetem a šedými křídly s černou kresbou na ručních letkách. Samotné špičky letek jsou bílé, proměnlivá bílá kresba je také u špiček krajních 1–2 letek. V zimě se může na hlavě objevit u různých druhů variabilní skvrnění.
Kromě celkového vzhledu a struktury zůstává nejlepším rozlišovacím znakem v podstatě jediný pozorovatelný znak, kterým je černá kresba ručních letek. U sedícího ptáka bývá velmi obtížné rozsah zbarvení posoudit, občas však máme možnost pozorovat kresbu spodní strany krajní letky na složeném křídle (vzdálenějším od nás), případně můžeme posoudit kresbu páté a šesté ruční letky. Bohužel poslední jmenovaná nebývá na složeném křídle pozorovatelná (je překrytá terciálami), proto jsme odkázáni na jiné znaky (strukturní, zbarvení zobáku a nohou). Pokud máme možnost letky pozorovat, je nutné si uvědomit, že krajní dvě letky jsou u racků stejně dlouhé, proto vrchol křídla tvoří druhá letka (P9).
U letících ptáků je rozsah černé kresby ručních letek dobře pozorovatelný, ideální je však pořídit fotografie a studovat ji na nich. Nedovedu si představit, jak se dá spolehlivě u proletujícího ptáka posoudit počet ručních letek s černou kresbou. Co však posoudit lze, je zbarvení krajní letky a celkový tvar černé kresby. Krajní ruční letka (P10) je ideálním znakem, umožňujícím rozlišit téměř ve všech případech především racka bělohlavého od racka středomořského. Typický racek středomořský má krajní letku černou s různě velkou bílou skvrnou u špičky a bělošedým zbarvením na vnitřním praporu, vybíhajícím asi do poloviny délky letky. Racek bělohlavý má na krajní letce obvykle dlouhou bílou špičku a bělošedý prapor, vybíhající do značné blízkosti k ní, takže na vnitřním praporu obvykle zbývá jen úzký černý proužek; u některých jedinců je tento proužek dokonce roztržen a bělavé zbarvení běží nepřetržitě od kořene ke špičce (tzv. typ „thayeri“, podle charakteristického zbarvení severoamerického Larus (glaucoides) thayeri). U východní populace racků středomořských (například v Chorvatsku) se objevují dospělí ptáci s bílou špičkou krajní letky; tato špička však nikdy není tak dlouhá jako u racků bělohlavých a především i u těchto ptáků vybíhá bělavé zbarvení vnitřního praporu jen zhruba do poloviny délky (vlastní pozorování); rozsah černého zbarvení na vnitřním praporu krajní letky tak umožňuje rozlišit drtivou většinu dospělých ptáků. Jedná se ovšem pouze o znak, pomáhající rozlišit tyto dva druhy; racci stříbřití jsou velmi variabilní a kresba první letky kolísá mezi oběma zde uvedenými extrémy zbarvení.
Druhým znakem, umožňujícím odlišit pro změnu velkou část racků stříbřitých, je rozsah černého zbarvení na šesté letce od okraje (P5). Typický racek středomořský nebo bělohlavý má na špičce této letky širokou nepřerušenou černou pásku, často na vnějším praporu širší než na vnitřním. U velké části racků stříbřitých kresba na této letce zcela chybí, případně je omezená na vnější prapor nebo je páska přetržená. Je důležité si uvědomit, že někteří baltští racci stříbřití mohou kresbou křídla zcela odpovídat rackům bělohlavým (dochází k rozsáhlému překrývání v typech kresby). Přesto je záměna nepravděpodobná, protože vzhledem (a především tvarem zobáku) se tyto dva druhy zcela liší. V zimním šatu patří k velmi dobrým znakům rozsah a lokalizace skvrnění hlavy a krku. Bohužel je tento znak použitelný pouze v omezené části podzimu (nejlépe od srpna do listopadu) a často je pozorovatelný jen z určité vzdálenosti. Již od ledna řada dospělých ptáků přepelichá a toto skvrnění zcela ztratí. Pokud je skvrnění vyvinuto, je u racků bělohlavých omezeno na jemné proužky v týle a zadní části krku, u racků středomořských na okolí oka a za okem, odkud zasahuje na temeno (tvoří tak masku podobnou třeba rackům černohlavým Larus melanocephalus). Racci stříbřití mají obvykle skvrněnou celou hlavu i krk, skvrnění je zvláště nápadné kolem oka, kde kontrastuje se světlou duhovkou.
Posledním použitelným znakem při rozlišování velkých racků je zbarvení zobáku, oka (duhovky a kroužku kolem oka) a nohou. V hnízdní době se všechny tři druhy liší do jisté míry intenzitou zbarvení zobáku – nejživěji, až oranžově je zbarvený u racka středomořského, u racka stříbřitého přechází odstín spíše do oranžovožluté; nejméně výrazný je u racků bělohlavých, kde zbarvení přechází až do zelenožluté. Rovněž u racků bělohlavých nezasahuje výrazná červená skvrna z dolní čelisti zobáku na horní (kam zasahuje u některých racků stříbřitých a u většiny racků středomořských). V zimním šatu je zobák především u racků bělohlavých ještě méně výrazný, často s černou skvrnou u špičky. Zbarvení oka je u většiny ptáků výborným znakem pro odlišení racků bělohlavých – jejich na první pohled malé, tmavé oko ostře kontrastuje s bílou hlavou a dává tak tomuto druhu ve spojení s charakteristickým tvarem hlavy a zobáku nezaměnitelný vzhled. Oko ve skutečnosti tmavé není, pouze duhovka je skvrněná (rozsah skvrnění je variabilní); ve srovnání s racky středomořskými a bělohlavými však při pohledu z větší vzdálenosti působí racek bělohlavý vždy jako tmavooký. Racek stříbřitý má oko ještě o stupeň jasnější než racci středomořští.
Obecně tedy platí následující. Dospělý racek bělohlavý je na první pohled nápadný malým, tmavým okem, kontrastujícím s bílou, i v zimě neskvrněnou hlavou (skvrnění je obvykle omezeno na zadní část krku) a dlouhým, relativně tenkým zobákem. Racek středomořský a stříbřitý se liší především délkou nohou a délkou složených křídel, v zimě pak skvrněním hlavy. V letu má typický racek bělohlavý bílou špičku krajní ruční letky, černé zbarvení se dovnitř křídla rychle zmenšuje, ale sahá minimálně na šestou letku od okraje; černé zbarvení jednotlivých letek paprsčitě vybíhá daleko do šedé kresby křídel. Racek středomořský má rozsáhlou, mnohem jednolitější tmavou špičku, rovněž zasahující na šestou letku od okraje. Racci stříbřití mají kresbu špičky křídel obvykle redukovanější s bílou špičkou první letky a kresbou omezenou na čtyři až pět letek. Variabilita je však u tohoto druhu enormní.

7. NA CO SI DÁT POZOR
Určování typických velkých racků samo o sobě není bez nasbírání dostatečných zkušeností vůbec jednoduché; ke všemu mohou situaci komplikovat další faktory, které je třeba brát v úvahu. Zde zmíním alespoň ty nejpodstatnější. Asi nejdůležitějším faktorem, který má vliv na určování, je pelichání a s ním nepřímo spojené opotřebování starých per. Při pozorování především dospělých ptáků v období od června do října je třeba zjistit, zda neprocházejí pelicháním letek. Vypadlé nebo dorůstající letky deformují výrazně kresbu křídel a mohou vést až k omylu v určení. Je třeba si uvědomit, že krajní letky mají rozsáhlou bílou skvrnu nebo špičku, a pokud tato chybí, jsou pravděpodobně vypadlé (na fotografii lze přímo dopočítat, zda je v křídle skutečně deset ručních letek). Setkal jsem se s nešťastným publikovaným nálezem racka stříbřitého, který byl ve skutečnosti pelichajícím rackem středomořským, kterému chyběly dvě krajní ruční letky. Rovněž probíhající pelichání uprostřed ručních letek, kdy chybí pátá a šestá letka, může určování letících ptáků dosti zkomplikovat.
Druhou stránkou pelichání je, že letky a rýdováky jsou před pelicháním již rok staré, a proto opotřebované a vybledlé. Určování mladých ptáků koncem května za jasného, slunečného dne je tak jednou z největších výzev. Zbarvení jednotlivých skupin per je o poznání světlejší než v čerstvém šatu začátkem podzimu, racci jsou mnohem méně kontrastní, křídla více prosvítají. U starších ptáků jsou bílé špičky letek olámané a světlé lemy per otřené. Tento fakt je třeba při určování vzít v úvahu, jinak můžeme opět dojít k mylným závěrům. V průběhu pelichání je pak dobře viditelný nápadný kontrast mezi starými a novými pery, především letkami, a to jak u letících, tak u sedících ptáků. Další věcí, na kterou bych rád upozornil, je vliv světla. V průběhu roku, ale i v průběhu dne se výrazně mění styl osvětlení s výškou slunce, oblačností, ale také s druhem terénu, nad nímž ptáky pozorujeme. Ostré večerní slunce zářící nad rybníkem proti přicházející bouřce nám ukáže jiné zbarvení než polední červnové slunce svítící z oblohy bez mráčku, zcela jiným dojmem bude působit racek přeletující nad zoraným polem za mlhy než racek přeletující nad zasněženým polem za slunečného dne. Velký vliv má osvětlení také na to, jak vnímáme zbarvení nohou; osobně jsem si ověřil, že při obcházení rybníka, a tedy různém úhlu osvětlení, nohy téměř plynule „mění barvu“.
Dalším problémem je, že i mezi velkými racky dochází ke křížení. To je obecně známá věc, přesto se nemohu ubránit názoru, že se křížení občas přeceňuje a že tím jen vysvětlujeme naše rozpaky a neschopnost určit určité jedince. Na druhou stranu mezi zmíněnými druhy existuje rozsáhlá variabilita – baltští racci stříbřití jsou dosti odlišní od norských, španělští racci středomořští se liší od jadranských, stejně jako se černomořští racci bělohlaví liší od kaspických. Všechny západní klíče a články berou v úvahu převážně západní populace racků středomořských a typické racky bělohlavé, východním populacím se věnují často jen okrajově. K tomu přistupuje naprosto záhadná skupina populací velkých racků hnízdících na rozsáhlé ploše ve vnitrozemí Ruska. Pokud se tedy setkáme s dosti netypickým rackem, je lepší jej nechat neurčeného, než se snažit za každou cenu dosáhnout nějakého závěru. Jistě není od věci pořídit kvalitní dokumentaci a po letech, s novějšími znalostmi a zkušenostmi, se k určení případně vrátit.

8. ZÁVĚR
Určování velkých racků se zdá být natolik komplikované, že někteří pozorovatelé zcela rezignovali a raději jednotlivé druhy v terénu nerozlišují. Nezlehčuji tuto problematiku, přesto si myslím, že není třeba „házet flintu do žita“. Určení většiny jedinců je možné a základní orientaci v problematice je věnován tento článek. Je nad možnosti jakéhokoliv článku zabývat se všemi možnými známými určovacími znaky, pro potřeby tohoto textu byly vybrány znaky nejlépe pozorovatelné, základní a osobně ověřené v terénu. Znalosti určování velkých racků se budou jistě vyvíjet dále, některé nové znaky budou objeveny a ověřeny, jiné možná i zpochybněny. K ničemu z toho by však nedošlo bez naší vytrvalé snahy tuto zajímavou skupinu dále poznávat.

9. PODĚKOVÁNÍ
Chtěl bych na tomto místě poděkovat Dušanu Boucnému, který poskytl pro potřeby tohoto článku sérii svých jedinečných fotografií racků z Ostravska, Stephanu Aubrymu za svolení k použití jeho fotografií velkých racků ze švýcarských jezer, Jirku Šírkovi za cenné konzultace nad řadou fotek racků, mnoha zde nejmenovaným českým, moravským i slovenským pozorovatelům za důvěru a poskytnuté fotografie racků z různých lokalit a v neposlední řadě Vlastě Škorpíkové za vytrvalost i trpělivost, díkyníž mi pomohla dopracovat článek až do finální podoby.

10. DODATEK
Pokud se při vašich výpravách za ptáky setkáte s rackem, s nímž si nebudete vědět rady, nezdráhejte se a kontaktujte mě na e-mailové adrese: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Bude-li to v mé moci, rád vám s určením problematických jedinců pomohu.

11. LITERATURA
GARNER M., 1997: Identification of Yellow-legged Gulls in Britain. British Birds 90 (1–2): 25–62
GARNER M., QUINN D. & GLOVER B., 1997: Identiřcation of Yellow-legged Gulls in Britain. Part 2. British Birds 90 (9): 369–383
VON GARVE E., KÖNIGSTEDT D., LANGBRHN H., 1987: Die Feldkennzeichen von Larus cachinnans. Orn. Mitt. 39 (12): 301–308
GIBBINS C., SMALL B. J. & SWEENEY J., 2010: Identification of Caspian Gull. Part I: typical birds. British Birds 103 (3): 142–183
GRUBER D, 1995: Die Kennzeichen und das Vorkommen der Weißkopfmöwe Larus cachinnans in Europa. Limicola 9 (3): 121–165
HUDEC K. & ČERNÝW., 1977: Fauna ČSSR. Ptáci II. Academia. Praha
JONSSON L., 1998: Yellow-legged gulls and yellow-legged Herring Gulls in the Baltic. Alula 4 (3): 74–100
OLSEN K. M. & LARSSON H., 2003: Gulls of North America, Europe and Asia. Princeton University Press. Princeton & Oxford

Zveřejněno s dovolením autora Martina Vavříka