Labutě malé se po mnoha letech objevily na střední Moravě

Labutě malé se u nás objevují pouze výjimečně. V těchto dnech se dvě objevily na Moravičanském jezeře u Mohelnice na Šumpersku. Ornitologové a pozorovatelé ptáků jsou nadšeni, protože na střední Moravě je neviděly 17 let.

Labutě malé žijí v tundře na severu Ruska v mokřadech při Severním ledovém oceánu. Na zimu táhnou na pobřeží Německa, Velké Británie a Irska. Od střední Evropy se zatoulávají jen velmi ojediněle.

Na střední Moravě se naposledy objevilo 20 labutí malých v roce 2001 a to rybníce u Šumvaldu. Předtím byla jedna pozorována v roce 1995 na Hradeckém rybníku v Tovačově a další v roce 1993 na Záhlinických rybnících na Kroměřížsku.

Labuť malá je menší něž u nás běžná labuť velká od níž se pozná podle žlutě zbarveného zobáku. Žlutou skvrnu na zobáku má ale mnohem menší než labuť zpěvná, která pochází také ze severu Evropy nebo hnízdí na Zámeckém rybníce v Chropyni. Labuť malá má kratší krk než její dvě příbuzné labutě. I přesto, že je malá, tak je větší než husa, váží 5 až 6 kilo a má rozpětí křídel kolem 175 cm.

Prohlédnout si je můžete na videu: 


Ornitologové předpokládají, že u nás na zimu nezůstanou a že budou pokračovat v tahu na pobřeží Západní Evropy.
Foto a video: Jiří Šafránek

Číst dál...

Kapitola osmnáctá - Nemesis

Když Al Levantin začínal svůj Big Year, přísahal si, že to nikdy neudělá a že se bude ze všech sil vyhýbat tomu, aby se spoléhal na pomoc někoho jiného. Toto dobrodružství mělo být jeho osobním vítězstvím, které zvládně bez cizí pomoci.
A tolik k idealismu. Levantin potřeboval jeden druh, ale neměl moc času. Je to teď nebo nikdy. Sice mu ta myšlenka nepřipadala jako dobrý nápad, ale musel to udělat. Musel si najmout místního průvodce, aby mu ptáčka našel.
V tohle bodě svého pátrání si už Levantin pamatoval každou větev na každém stromě v kanoně Scheelite. Byla to velká jizva v arizonské krajině blízko vojenské základny v pevnosti Hua-chuca. Tahle základna měla být tím nejsnadnějším místem na světě, kde se dal pozorovat puštík karibský. Už s tím strávil zbytečných pět hodin v únoru a dalších zbytečných pět v červenci. Všechny pozorovatelské příručky I magazíny se shodovaly v jednom – 80% lidí, kteří viděli puštíka karibského, toho dosáhly právě zde. Mělo to ale háček. Ani jeden z těhle expertů nikdy nemluvil s Alem Levantinem Znal všechny jejich rady. Puštík karibský se vždy pohyboval zhruba 3 metry nad zemí a to jedině v živých dubech anebo se zdržuje na větvích daleko od kmene stromu, kde má dobrý výhled. Na borovicích zase preferuje místa blízko u kmene, aby mohl splynout. Tak nebo tak, tenhle druh jde pozorovat jen velmi těžce – dva nebo tři nevhodné stíny větví nebo nějaké to sluníčko a tenhle 40-ti centimentrový pták se změní na stín na stromě a úplně zmizí na svém pozadí.
Levantin dokonce nesl mapu, na které byly tečkami vyznačeny konkrétní stromy, které tyto sovičky upřednostňovaly. Levantin měl plný batoh informací, ale v podstatě všechny mu byly absolutně k ničemu. Připadal si jako student s novou kartičkou, která ale nefungovala a on se nedostal do výtahu. Je vůbec tahle sova zde? Nebo to je celé jenom výstřelek.
V době, když se Levantin konečně vzpamatoval, bylo už hodně pozdě. Muž, o kterém věděl, že by mu garantoval pozorování spotted owl, byl mrtvý.
Robert T. Smith—Smitty, jako ho přezdívaly stovky pozorovatelů – byl v šedesátých letech armádní návrhář, který díky svým rozmarům a volnému času prozkoumal každičký centimeter a každičký kout téhle základny, která měla rozlohu 73 000 akrů. Základna v kaňonu byla chráněná vysokými ploty a byla ohromující už jen svou konstrukcí. Obrovské skály kaňonu tu tvořily téměř kolmé útesy v kombinaci s obrovskými masivními ploty a hustými stromy, které poskytovaly krytí. Základna vyrážela dech nejen Levantinovi, ale i 20% kadetů, kterým se tu podařilo ztratit.
O 20 mil výš v kaňonu dosahovalo převýšení 6000 stop. Právě tady pozoroval Smitty spotted owl poprvé. Stál úplně bez hnutí. Až do tohoto setkání nikdy nad ptáky moc nepřemýšlel, ale po něm ho něco inspirovalo – jejich krása, vyrovnanost a vzácnost. Když odešel do výslužby v roce 1973 chudý, kostnatý muž, začal na tuhle základnu jezdit 5x týdně proto, aby mohl tyhle sovy pozorovat. O každé ze svých návštěv si vedl podrobné záznamy. Viděl, kde a kdy se odehrály. Dokonce pojmenoval většinu stromů, kde sovy přespávaly. Tyhle sovy, jak si často dělával legraci, se staly jeho vnoučaty.
Smitty, jak už bylo jeho zvykem, s vojenskou precizností dobrého vojáka, kterým byl, rozmisťoval značky zhruba každou 1/8 míle a za ty roky v podstatě sám zavedl víc než 6000 pozorovatelů na místa, kde mohli vidět spotted owls.
Oh, jak moc si teď Levantin přál, aby byl jedním z těch 6000. Ale bohužel před dvěmi měsíci Smitty zemřel ve věku 71 let.
Naštěstí si Smitty své pozorovatelské mapy nevzal s sebou do hrobu. Před tím, než umřel Smitty našel drobného muže, kterého potkal na Audubonově srazu a tohoto muže považoval za hodného jeho znalostí o sovách. Tihle dva muži vytvořili překvapivou dvojici – Smitty, který sloužil jako armádní veterán téměř ve všech nebezpečných džunglích jihovýchodní Asie a jeho nový přítel, který pocházel z Manchesteru v Anglii a vlastnil největší sbírku cd místní zpěvačky Seleny. Díky Smittymu se znalosti neztratily a nyní spočívají na bedrech muže jménem Stuart Healy. To byl přesně ten průvodce, který trávil dřívější část roku s Gregem Millerem.
Během bitvy o Big Year Healy nebyl na ničí straně, pomáhal ale platícím zákazníkům.
Levantin si domluvil setkání s Healyem v 7 ráno při východní bráně v pevnosti Fort Huachuca. Touhle dobou měl Levantin mapu pevnosti už téměř instinktivně v srdci. Stejně jako mnoho míst blízko mexické hranice bylo tohle místo v průměru široké 200 stop a podobně jako tato místa mělo také svůj aerostat, který se vznášel 2 míle nad zemí a sloužil jako veliké oko na obloze hledající ilegální migrant a pašeráky drog. Kéž by mu velký bratr dokázal najít jeho sovu.
I tak si ale moc nestěžoval. Vojenská základna byla totiž jediný důvod, proč tu sovy byly. Vystavili jí v roce 1877 kvůli snaze najít Geronima a Apače. V dnešní době měla základna víc než 11 000 zaměstnanců, kteří pracovali pro informační a zpravodajskou službu. Tahle základna byla tudíž chráněná jako jedno z mála míst před těžbou dřeva.
Bylo dobře známým faktem, že spotted owl není zrovna fanouškem zvuku motorové pily. Snaha získat stejný druh byla příčinou vzniku mnoha environmentálních bojů během 20 století – těžaři proti skupině konzervativců na pacifickém severozápadě. I když tihle lidé neměli nic proti zvířatům, tak stromy viděli jako své živobytí, zatím co spotted owl rozhodně dávala přednost hustým lesům. Scheelite nabízel nejen husté lesy, ale i mnohem víc – žádné cesty, málo lidí a stálý přísun hlodavců, netopýrů a hrabošů.
Levantin si musel připustit, že se cítil divně, když na tomhle místě byl s někým dalším, ale jestli byl Healy tím jediným člověkem, který Levantinovi mohl přinést spotted owl, tak jeho společnost stála za to. Levantin přemýšlel, kolik bude za svoje pozorování muset zaplatit při taxe 10 dolarů na hodinu.
Jak se ukázalo, Levantin Healyho ani nepotřeboval. Když dorazil na místo setkání, spotted owl seděla na větvi dubu přímo nad cestou, po které přicházel. Kdyby Levantin místo volání pomoci pokračoval v cestě, vrazil by přímo do té větve hlavou. Levantin a jeho průvodce spolu nestrávili ani celou hodinu.
Technicky vzato to byl pták číslo 704 na Levantinově seznamu, kterého dokázal dostat tak rychle, že by za ten čas nestihl doposlouchat ani jednu písničku Alexandera Hamiltona. Hodnota toho, co ho to stálo duševně, se ale nedala vyčístlit.
Dvě hodiny cesty od Everglades v přístavu Greg Miller vesloval v kanoi. Bylo to poprvé od střední školy a cítil stejnou paniku. Ztratil se ve vysoké trávě, která vyrůstala z vody. Jeho plavidlo bylo dost nestabilní a krk bez opalovacího krému hodně trpěl. Vítr foukal ze severu a tlačil ho dozadu zatím co proudy z jihu ho tlačily dopředu. V podstatě uvízl v bažině plné aligátorů. Jako by to nestačilo, blížila se blesková bouře a jeho jediná ochrana byla hliníková loď na spoustě vody.
Za tohle mohou plameňáci. Miller měl tyhle ptáky dostat už dávno během jarního pozorování na Floridě, jenomže se neukázali. A tak zazdil i svou rodinu na Díkuvzdání, aby mohl letět do Miami a tyhle tzv.prázdniny navíc trávil na místě, kde anglicky mluvila méně než polovina lidí.
Měl se držet Hadí stezky. To byl totiž zaručený způsob, jakým většina lidí dostala své plameňáky. Prostě by zaparkoval své auto v národním parku v Everglades a pak by našel hnědou ceduli označující cestu a kráčel by až na její konec, kde by rozložil svůj dalekohled a začal hledat růžovou barvu. Nic těžkého.
Vlastně tu byl ale jeden háček. Nesnášel Hadí stezku kvůli hadům – nikdy tady sice žádného neviděl, ale bál se jich. A byl tu ještě další problém - hodně bodnutí hmyzu.
Potom, co strávil část roku honěním se za ptáky v rozlehlých bažinách Virginie a rašeliništích Aljašky, stejně tak jako pozorováním na desetitisících jezer v Minnesotě, Miller považoval sám sebe za experta na moskyty a moskyti také. Miller vyzkoušel už téměř cokoliv – repelenty, odpuzující tyčinky, oblečení, síťky – ale nic nepomáhalo. Jednou dokonce vyzkoušel sladkou návnadu, která měla moskyty odlákat. Jenomže je změnila na hladové vlky.
Hadí stezka byla nejhorší. Naposled se zamotal do sítěk a měl hodně vrstev, aby to tu nějak přežil, přesto ale nedostal žádného plameňáka. Řekl si už nikdy víc a myslel to vážně.
Před tímhle výletem se ale připravil a něco si naplánoval. Přímo vedle Hadí stezky byl totiž obchod v přístavu, který pronajímal lodě. Sice si Miller nepřipadal jako mořeplavec, ale jak moc potíží může nastat v kanoi? Nejvíc ho ujistilo to, co mu slíbil prodavač za pultem. Jak se jednou dostanete od pobřeží, moskyti jsou pryč. Pronájem na půl dne stál 22 dolarů a podle dohody se měl vrátit o 14,30 nejpozději. Miller si myslel, že se nikdy nemůže stát, aby mu to zabralo celé 4 hodiny. Hadí stezka většinou trvala jen 1,5 hodiny, takže si koupil jen 1,5 litr vody a balík preclíků dole v přístavu. Přecenil své síly.
Jeho představy o kanoi byly nahony vzdálené tomu, co chtěla kanoe. Když se poprvé usadil do loďky, naklonila se nalevo. Aby se vyvážil a nepřevrátil, prudce s sebou trhnul napravo. A spolu s ním trhla take loďka. Jauuu! Zařval, když si strhl kůži na bradě o hliníkový háček na pádle.
Pomalu, pomalu, říkal si. Komár přistál na jeho koleni a on se po něm automaticky ohnal. Celá loďka se zachvěla. Naštěstí se nepřevrátil. Zasmál se s úlevou. Udělal pár záběrů pádlem. Zatím to je celkem v pohodě, řekl si a vyrazil z přístavu. Zabral trochu víc a přidal na rychlosti. Voda se změnila a připomínala svou barvou čaj. Stále byla ale dost průzračná na to, aby ukázala kraby na dně. Nad hlavou mu proletěla káně širokokřídlá.
Ruce konečně položil na pádlo. Ohromilo ho, jak rychle se dokázal plavit. Kanoe plavala dál, i když vyměnil pádla za dalekohled. Na kanoe byl talent od přírody.
Když uviděl Hadí stezku, opravdu ho to zaujalo. Přemýšlel, kolik ubohých poutníků je zde zaživa žráno všemi těmi moskyty. Jen ať si hezky užijí požitky vlhkého prostředí, říkal si v duchu, a všechny ty počty okřídlených kamarádů. Sebevědomě odložil pádlo na stranu a zvedl svůj prověřený dalekohled Zeiss 10×42s. V dálce uviděl svojí vysněnou barvu.
Růžová byla ve floridském přístavu.
Ptáci byli ale stále dost daleko na to, aby je Miller mohl spolehlivě identifikovat. Žádný problém. Pádlování byla zábava. Jen ať hezky ostatní obětují svojí krev po celé délce Hadí stezky. Miller je přechytračil I v honu na plameňáky. Cítil se jako Huck Finn.
Plul kolem místa s hustou trávou a blízko u hladiny se třpytily stříbrné rybky. Na jeho cestě za růžovou byla hladina doslova pokryta stříbrnou barvou. Tyhle malé stříbrné rybičky se tlačily u hladiny všude kolem něj. Vytvářely stovky chomáčů sněhobílé pěny během svých námluvních tanců. Kolem něj se najednou vyplavily miliony vajíček obalené mlíčím a kolem jeho lodi se odehrával zázrak stvoření. Najednou se pelikáni začali snášet střemhlav dolů ve svém honu za potravou. Někteří z nich se krmili úplně nerušeně jen 15 metrů od jeho lodi. Neuvěřitelné.
Pomalu ale jistě si začal Miller uvědomovat něco jiného. Původně začínal ve vodě hluboké asi 2,5 metru, pak už měla jen dva metry a teď má něco okolo 30cm. Ještě štěstí, že kanoe nepotřebuje tolik vody. Další dobrou zprávou bylo, že vítr foukal směrem k růžové, a tak si znovu vyndal balík preclíků a nechal pracovat přírodu za něj.
Konečně byl dost blízko na to, aby viděl místo růžové šmouhy ptačí houf. Znovu zvedl svůj dalekohled.
Podlouhlá hlava, šedavé břicho a tělo s oranžovým základem ale dominantně růžové ...
Oooo, proboha! To nejsou plameňáci! Celou dobu se honí za kolpíkem růžovým. Ty si na svůj seznam připsal už před měsíci.
Byla 1.hodina po poledni a plavba byla propadák. Teď musí spěchat rychle nazpět.
Otočil se, ale protivítr mu nic neodpustil. Jeden špatný pohyb nebo slabý záběr pádlem a byl tam, kde před půl minutou. Protáčel se jako levné čínské hodinky. Dalo by se říct, že kdyby byl ručičkou, byl by sekundovka. Vítr ho donutil plout cik cak a musel tvrdě zabrat, aby se dostal zpět k travnatým ostrůvkům.
Byl tohle vůbec správný směr? Zdálo se mu, že je tu voda o hodně mělčí, než si pamatoval. S každým záběrem vzal minimálně tolik bahna jako vody. Možná, že zvěsti o tom, že přístav je na písčinách, přece jen byly pravdivé.
Otočil se. A narazil o dno. Znovu se otočil a znovu narazil. Teď už věděl, proč bylo tak snadné plavit se za růžovou. Odplouval spolu s odlivem a vezl se na proudu. To už ale neplatilo. Teď bojoval s proudy a voda byla hluboká ani ne 10 cm. Zabral tvrdě, aby se vůbec dokázal posunout o necelý metr a když pádlo vytáhl, loďka sklouzla o půl metro zpět. Znovu necelý metr dopředu a půl metru zpět.
Z jeho obočí odkapával pot. Otřel si čelo promáčeným trikem, ale moc to nepomohlo. Kapalo z něj úplně stejně. Oh bože, co bych teď dal za stín, říkal si v duchu.
Stín?
V Everglades?
Miller se koukl nahoru a uviděl bouři na obzoru.
Jeho žaludek měl toho všeho dost.
Nepanikař, nepanikař, nepanikař, opakoval si. Tohle je národní park, určitě někdo přijde a pomůže ti.
Nikdo nepřišel.
To, co obvykle lidi nazývají přístav, bylo teď přehrazené bahniště. Daleko před ním přibližně 200 stop od hranice jeho lodi stál pár náctiletých rybářů a šklebil se. Můžete se vrátit tímhle směrem, zvolal jeden z nich. To byl snad vtip? Tam, kde stáli teenageři to ale vypadalo na to, že je tam spíše bahno než voda.
Miller byl ale příliš zoufalý na to, aby byl cynický. Je možné, že mu opravdu chtějí pomoct, ale také je možné, že se mu jenom vysmívají. Kéž by tak mohl doplout zpět k pobřeží. Potom by mohl kanoi vzít a přejít až do přístavu. Neroste ta bouře?
Poprvé se postavil uvnitř kanoe. Bylo pod ním asi 5 cm vody a už nebyla tak vratká. Předklonil se a chytil se za okraj. Potom pomalu překročil okraj loďky a sestoupil do bahna. Než se stihl vzpamatovat, bahno ho pohltilo. Byl hluboko v hustém maléru. V hustém, smradlavém a hnijícím maléru.
Rybáři se smáli tak moc, že Miller mohl slyšet, jak lapají po dechu ještě hlasitěji, než vlastní srdce. Jeho tričko i džíny byly pokryté velkým a hnědým nánosem jeho vlastní hlouposti.
Chytil se loďky a využíval jí na to, aby tam nespadl úplně, ale také na to, aby se mohl vyvážit nebo si odpočinout. V blátě bažin zněl každý jeho krok jako když někdo čistí odtok zvonem. Jeho nohy se nořily hlouběji a hlouběji. Přehodil ruce přes loďku a chytil se za okraj, aby se mohl pořádně opřít. Kanoe se zachvěla a on raději zastavil každý svůj pohyb za pomoci druhé ruky. Byl tak hluboko, že by klidně sám mohl pracovat jako odtokový zvon.
Za pomoci adrenalinu a s vypětím všech sil dokázal dostat svoje naprosto špinavé tělo zpět do loďky. Tentokrát už z ní nevyleze. Zabořil pádlo zpět do bahna a změnil hliníkovou loď na hliníkového červa. Je tam vidět nějaký postup, křičeli na něj rybáři. Miller se zasmál. I jeho překvapilo, že to stále ještě uměl.
Ruce se mu chvěly. Zpátky do přístavu dorazil ve 14,40 hod. A nebo jestli se pletl, tak 10 minut potom, co mu vypršel pronájem. Pracovník přístavu se koukl na Millera a požádal ho o 8 dolarů za zmeškání.
S každým krokem po suché zemi v doku za sebou Miller zanechával stopu slizského hnusu. Trápilo ho, že zašpinil vnitřek lodi a tak si půjčil hadici. Nejdřív loď a pak proud otočil na sebe.
Lil na sebe vodu na ramena, na džíny, na záda, kamkoliv ho napadlo a všude. Everglades se dostali i tam, kam slunce nesvítí - Miller k sobě přilákal dav turistů. Příšera z černé laguny si dává veřejnou sprchu.
Dalšího dne se Miller vrátil, zaparkoval auto na běžném místě přímo za parkem a kráčel Hadí stezkou, kde ho zaživa žrali moskyti.
Na konci stezky na vyhlídkovém bodě hledal růžovou. Tentokrát už pták měl na sobě jen růžovou a černou.
Měl svého plameňáka.
V dohledné době se bude moct vrátit na Floridu.
Noc před Vánoci se ve městě Duluth nepohl ani živáček – kromě Sandyho Komita, který se koupal ve vlastní flustraci. Vyrazil hodinu před západem slunce a skončil až hodinu po východu. Jel každou cestou a zkoumal každý strom v Sax-Zim Bog ale stále se mu nepodařilo najít jeho puštíka vousatého. Byl to jediný pták z těch, kteří se rozmnožovali v Americe a kterému se stále dařilo se mu vyhýbat. Pohádka Roadrunner a kojot nebyla nic v porovnáním s tím, co zažíval Komito a puštík vousatý. Tenhle rok se ho snažil dostat už na 9 různých výpravách – Minnesota v březnu, červenci, listopadu a dva pokusy v prosinci, Wisconsin v listopadu a v prosinci a Californie v červenci a Oregon v prosinci. Dnes už volal třem různým průvodcům, aby mu pomohli ptáka najít, ale každý z nich chtěl strávit svátky s rodinou. Komito sice nebyl věřící, ale den strávený hledáním ničeho bez slunečních paprsků při teplotě -5 a větru, ho donutil zauvažovat nad tím, co vlastně teď dělá.
Momentálně byl ale jeho nejdůležitější problém najít nějakou restauraci, která během vánočních svátků nabízí večeři. Během své první projížďky městem se mu nepodařilo najít nic, co by bylo otevřené - žádný Bennigan’s, žádný Ponderosa, žádný TGIF. Během své druhé projížďky si uvědomil, že dokonce i McDonald’s, Burger King, a Wendy’s mají zavřeno. Po takhle blbém dni opravdu nechtěl jít spát hladovej. Musí prostě něco najít. Během třetí projížďky městem našel čínskou restauraci zapadlou u nákupáku. Jedinou věc, kterou nesnášel víc než tradiční jídlo menšin bylo, když tohle jídlo servírovali na místech, kde ani obsluha nepatřila k menšině. Duluth byl plný Luteránů, kteří by mu moc rádi naservírovali přepečené žebro. Ale všichni tihle Luteráni byli v kostele. Komito se zrovna necítil na to, aby si objednal hot dog v 7-Eleven, a proto vsadil na čínské jídlo.
Kromě něho byl obsazený jenom jeden stůl. Tihle lidé také vypadali jako outsideři. Komito si objednal to nejlepší, co mohl - polévku s s vejcem a k tomu vepřové a opečenou rýži. 1000 mil odsud se jeho dcera připravovala na oslavu vánoc se svým manželem. Komito chtěl být zpět doma a zažívat to. Jeho zeť to určitě neměl lehké. Jeho máma zemřela před dvěma lety právě v období Vánoc a Komitova rodina se snažila jak mohla, aby mu do těchto svátků opět přinesla radost. Komito by byl šťastnější, kdyby mohl zítra letět domů , ale pod podmínkou, že dostane toho ptáka.
Obvykle když stoloval o samotě, trávil čas tím, že si do zápisníku psal události daného dne. Nyní ale nebylo moc co psát. Nemohl si pomoct a musel myslet na minulost. Jednou během svého výletu do Aitkin County v Minnesotě v listopadu si Komito myslel, že ho už dostane. Z cesty viděl velikou sovu, ale byl to puštík proužkovaný, výr viržinský nebo vysněný puštík vousatý? – Komito se snažil potichu přiblížit, aby mohl určit velikost rozpětí křídel. Už byl skoro u cíle, když zaslech 4 výstřely. Byla lovecká sezóna. Komito by mohl zahnat sovu do lesa , ale bál se , že by si jí místní lovci spletli s jelenem.
I když vajíčková polévka byla poživatelná, rýže se topila v oleji. Dal si pár soust a zbytek s odporem vyhodil. Poprvé během tohoto dlouhého roku Komito přemýšlel nad tím, jakým peklem si prochází kvůli ptákům a ještě tak daleko od domova. Ostatní zákazníci odešli a on zůstal v restauraci sám. Od té doby, co Komito pozoroval yellow-billed magpie v Californii, každý pták, který si na seznam připsal, lámal Komitův rekord. Komito ho ale chtěl posunout ještě dál. Chtěl držet rekord, který nikdo jiný nedokáže zlomit. Přemýšlel nad tím, jestli na světě existuje ještě někdo, kdo by byl ochotný kvůli ptákům trávit vánoční večeři o samotě v čínské restauraci. Celá ta myšlenka byla tak depresivní. Nemohl si dovolit zaspat na vavřínech a prohrát. Zítra ho čeká pozorovací den.
Komito se vrátil k pozorování hned po západu slunce. I když byly Vánoce. Viděl dva orly bělohlavé, ale neměl zájem. Během jeho Big Year ho nedokázal porazit žádný člověk. Porazila ho sova.

Číst dál...

Hladina Novomlýnských nádrží se možná zvedne už příští rok, ornitologové záměr kritizují

Již během příštího roku by se mohla začít zvedat hladina střední a dolní nádrže na novomlýnských nádržích na Dyji o 35 centimetrů. Objem zadržené vody by se tak zvýšil o devět milionů metrů krychlových, které mají posloužit zemědělským závlahám a také lužním lesům v oboře Soutok. Na tiskové konferenci to řekl ministr zemědělství Miroslav Toman (za ČSSD). Krok ke změně manipulačního řádu musí po několikaměsíčním jednání učinit krajský úřad. Česká společnost ornitologická záměr kritizuje.

nadrze

Hladina Novomlýnských nádrží se možná zvedne už příští rok. Ornitologové jsou proti Foto | Jiří Šafránek / Moravský ornitologický spolek

Zvýšení hladiny je reakcí na sucho a na poptávku zemědělců, protože množství vody má být schopno nasytit vinice či ovocné sady na 5000 hektarech. "Vzhledem k tomu, že nádrže jsou zkolaudované právě na hladinu vyšší o 35 centimetrů, než byla v minulých letech, není potřeba žádných velkých úprav," řekl generální ředitel Povodí Moravy Václav Gargulák. Nejvíc práce tak bude na střední nádrži, a to kvůli ochraně přírody, protože tato část novomlýnských nádrží je chráněnou přírodní rezervací.

"Chceme nejen stabilizovat, ale vylepšit podmínky pro hnízdění rybáka obecného a pro další živočichy," uvedl Gargulák. Podle Tomana bylo dosaženo dohody s ochránci přírody. Česká společnost ornitologická (ČSO) však zaslala tiskovou zprávu, v níž záměr kritizuje. Podle ní zvýšení hladiny výrazně poškodí ptačí oblast, ostrovy s hnízdními koloniemi budou zaplavené a zaniknou mokřadní oblasti. Právě kvůli nim se před řadou let hladina snižovala.

"V současném plánu péče o přírodní rezervaci se snížení hladiny uvádí jako jedno z nejdůležitějších opatření pro zachování a podporu hlavních předmětů ochrany. Již z tohoto pohledu považujeme za politováníhodné, že v roce 2018, po více než dvacetileté odborné diskuzi, přichází záměr vodní hladinu zvýšit. Záměr na zvýšení hladiny je potřeba náležitě posoudit v souladu s legislativou. Pokud by se měl uskutečnit, tak jedině poté, co budou hotova a funkční kompenzační opatření. Je otázkou, zda je vůbec nějaká kompenzace reálná," uvedl ředitel ČSO Zdeněk Vermouzek.

Celkový objem střední nádrže se zvýší o 3,5 milionu metrů krychlových na 32 milionů, objem dolní nádrže o 5,5 milionů metrů na 84 milionů. Gargulák předpokládá, že změna manipulačního řádu může být tak rychlá, že se přehrada bude moct začít plnit už z jarního tání.

Lužní lesy v oboře Soutok už řadu let trpí nedostatkem vody, zvýšený objem by jim měl pomoci spolu s novým technickým řešením, které by mělo vodu rozlít do systému kanálů v oboře.

V budoucnu by měly vzniknout vedle současných nádrží ještě další dvě s celkovým objemem osm milionů metrů krychlových, které mají sloužit výhradně závlahám.

Soustava Novomlýnských nádržích vznikala postupně v 70. a 80. letech minulého století, střední a dolní nádrž patří rozlohou mezi deset největších v ČR, vody však tolik nezadržují, protože nejsou příliš hluboké. Dolní dosáhne při zvýšení hladiny hloubky nejvýše zhruba osmi metrů. Celková plocha zabírá přes 32 kilometrů čtverečních. Původně měly sloužit ve velkém závlahám, od budování rozsáhlého systému kanálů se však po roce 1989 upustilo.

zdroj: ekolist.cz

Číst dál...

Jak vytunit Kowu Prominar

Když už jsem musel ve čtvrtek do Motola na kontrolu, spojil jsem příjemné s užitečným a domluvil si schůzku v Supra Praha s panem Zahajským a nadhodil v telefonu téma – digispotting Kowa a můj nevyužitý Canon. Myšlenka mě nadchla na Helgolandu, při ukázce Zeiss.
Na začátku jsme se s panem Zahájským pustili do teorie. Co tenhle člověk všechno neví. Jsem rád, že jsem narazil na začátku při hledání dalekohledu právě na něj a vím, že dnes už jinde optiku nekoupím. Ne nadarmo se říká – dobrá rada nad zlato. Po teorii přišla praxe a vytáhli jsme stativ před obchod a na Kowu nandali redukci pro připojení zrcadlovky.
Co je naprosto fantastické, i s redukčním válcem je monokulár plně funkční a tělo redukce je stavěno tak, že se dá přibližovat, zoomovat a nemusí se asi sundávat, pokud nebudu používat fotoaparát.
Při finálním fotografování jsme zjistili, že pořizovat si tuto výbavu k mé letité zrcadlovce je zbytečné a to asi i do budoucna. Pro kvalitní snímek je třeba používat samospoušť s nejméně 10ti sekundovým intervalem, aby se celý fotoaparát zklidnil, stejně jako pohled do monokuláru přes hledáček nebo display aparátu se mi nezdál praktický a to nesvítilo slunce! Hodně negativ by odstranila bez zrcadlovka, kde ale nastává problém s velkým čipem. Po testování Canon/Kowa a Nikon P900 jsem zjistil, že Nikon je pro mé potřeby a náročnost zcela vyhovující a díky výbornému stabilizátoru praktičtější.

kowa tsn pa7 photo adapter for te 10z te 11wz 1043486konstrukce foto adaptéru je stavěná tak, že je snadné manipulování s přiblížením i při nasazeném adaptéru i jeko montáž/ demontáž je otázkou několika vteřin

Zaujala mě ale jiná „hračka“. Pozorovací dalekohledy Kowa TSN-88x jsou absolutní špičkou ve své třídě díky technologii a materiálům, použitým na jejich objektivu. Základní okuláry poskytují zvětšení 20-60x resp. 25-60x, čímž ovšem nevyužívají plně výborných vlastností objektivů. Kowa uvedla na trh extender (prodlužovač ohniska) s poměrem 1.6x, který umožňuje použít vyšší zvětšení (na místo 20-60x nově 32-96x, resp. na místo 25-60x 38-96x) prodlužuje ohnisko i v případě fotografického použití s fotonástavci 1.6x. Telekonvertor je vyroben v tradiční špičkové kvalitě KOWA a nedegraduje tak obraz ani při vyšších zvětšeních.

 birdwatching kowa násobič

přidáním extenderu je opět otázkou několika vteřin 

Extender jsme nasadili místo fotonástavce a já si zase pomalu víc jak 30 minut testoval novou „hračku“ a vyrazila mi dech! Ač nebylo optimální počasí, hravě si upravená Kowa poradila se světlem a výsledek byl víc než překvapující. Čistý, jasný obraz i při plném zvětšení – v tomto případě 96x s lehoučkým chvěním při plném výkonu, stačilo maličko ubrat na zvětšení a obraz se ustálil. Když jsem testoval Meoptu, to chvění bylo podstatně větší při polovičním přiblížení.
Zkoumal jsem listy stromu na asi 150m vzdálené, vysokém stromu a mohl jsem počítat „žebra“ na nich. No odjížděl jsem z Prahy s novou hračkou, sice o „pár“ korun dražší, než původní fotoredukce, ale s jistotou, že tohle v terénu využiju 100x víc!
Opět jsem si neodpustil porovnání nové Meopty, stejná vzdálenost, stejné podmínky...ten finanční rozdíl oproti Meoptě za to fakt stál!

maxresdefault

Číst dál...

Hromadný úhyn sýkoriek v Trenčíne. V jednom momente narazili do presklenej budovy

Odborník za početným úhynom vidí najmä optickú pascu.
Ochranári hovoria o ekologickej katastrofe. Do jednej z presklených budov v Trenčíne narazilo v jednom momente 13 sýkoriek a všetky na mieste uhynuli. Prípad už rieši aj úrad životného prostredia.

Na zemi ležali tri druhy - sýkorka veľká alebo bielolíca, ale boli tam aj sýkorky belasé či sýkorka uhliarka.

Odborník za početným úhynom vidí možnosť silného vetra, ale najmä optickú pascu. Už v minulosti tu našlo smrť niekoľko operencov.

Práve takéto steny budov, ktoré pôsobia ako zrkadlo alebo je cez ne pekne vidieť až na druhú stranu, sa stávajú zákernou pascou pre mnohých operencov.

Odborníci varujú, že ak sa takýto druh architektúry neobmedzí na periférii miest, len ťažko sa bude dať zabrániť takýmto úhynom, aký zaznamenali v Trenčíne.
 
Zdroj: tvnoviny.sk na domovské stránce si můžete prohlédnout i video

Číst dál...

Ptáci v Česku hynou po desítkách, lovci používají i zakázané insekticidy

Kriticky ohrožené druhy ptáků jsou častými terči nelegálního lovu. Nejčastěji se stávají obětí nastražených návnad otrávených jedovatým karbofuranem, ale i střelby. V průběhu podzimu uhynulo také několik kriticky ohrožených luňáků. Česká společnost ornitologická eviduje od začátku roku celkem 54 zabitých ptáků. Mezi těmito zabitými bylo také šest luňáků červených, kteří patří v České republice ke kriticky ohroženým druhům.

otrava 02Zabité dravce se daří nacházet také díky vycvičeným psům

„Někteří lovci cílí přímo na dravce. Berou je jako škodnou, mají strach, že dravci budou lovit malé bažanty, nebo zajíce a podobně,“ vysvětluje Zuzana Karlíková z České ornitologické společnosti.
V případě luňáků tento strach ovšem není podle společnosti oprávněný. Luňák vzhledem ke své tělesné konstituci loví maximálně drobné obratlovce, například myši, ale nepohrdne ani mršinou.
Právě to je jeden z důvodů, proč je luňák náchylný na otrávené pasti. Nástraha připomíná mrtvé zvíře a dravý pták ji tak považuje za svou přirozenou potravu. Jako jed se v těchto návnadách často používá silně jedovatý karbofuran, přestože se od roku 2008 jedná o zakázanou látku v celé Evropské unii.

otrava 3Zabitý luňák červený označený satelitním vysílačem

„Karbofuran už se nedá legální cestou sehnat. Je to několik let zakázaná látka, nelegální je už samotné držení karbofuranu,“ vysvětluje Zuzana Karlíková z České ornitologické společnosti.
Tento jedovatý insekticid se v minulosti používal v zemědělství zejména na chemické ošetření kukuřici, řepy, slunečnic, brambor a řepky. Korbofuran už sice běžně na trhu koupit nejde, někteří lidé mají ovšem stále doma schované zásoby. Karlíková upozorňuje, že karbofuran je extrémně účinný. Stačí malé množství a otrávené zvíře se stane jedovatým také pro další živočichy.


otrava 01

Policie šetří případ zabití luňáka.

Jedním z případů nelegálně zabitého dravého ptáka například šetří policie ve středních Čechách. „Ano případem se zabývá naše kriminální služba. V případě prokázání viny lze uložit trest odnětí svobody až na dvě léta,“ potvrdila tisková mluvčí policie v Kolíně Martina Fejfarová.
Cílem lovců nejsou pouze draví ptáci. Otrávené návnady fungují univerzálně jak na dravé ptáky, tak například i na lišky. Právě lišky jsou terčem otravy ve většině případů. Ačkoliv zákonem chráněné nejsou, jejich hubení tímto způsobem je nelegální.'„Otrávené nástrahy jsou u nás více než padesát let zakázané a za jejich pokládání hrozí pachateli i vězení. Přesto lidé tyto středověké metody k hubení domnělých škůdců stále používají.“ vysvětluje ředitel České společnosti ornitologické Zdeněk Vermouzek.

Ohrožení draví ptáci nejsou ovšem nutně jen náhodnými obětmi hubení lišek. „Předpokládáme, že pokud někdo nachystá otrávenou návnadu, očekává, že se na ni chytí buď liška, nebo dravec,“ uvádí Karlíková s tím, že u usmrcených luňáků a dravců celkově nejsou jedinou příčinou smrti otravy, ale také zastřelení.

Letos zabíjel pouze jed
V letošním roce, se zatím nepotvrdilo, že by byl některý z dravců zastřelen. Všech více než padesát usmrtil jed. Se střelbou se však „V minulém roce někdo na jednom místě na Přerovsku postupně zastřelil okolo 25 dravců,“ uvedla Klára Hlubocká z České společnosti ornitologické. Podzimní období je pro některé dravce obzvlášť nebezpečné. Některé druhy, mezi které patří mimo jiné také luňáci, totiž táhnou ze severnějších oblastí na teplejší jih. I proto je jejich úmrtnost vlivem nelegálního lovu v tomto období vyšší.
„Ze statistik vyplývá, že skokový nárůst zaznamenané ptačí kriminality byl v roce 2016, od té doby počty otrávených zvířat stále mírně stoupají,“ doplnila Hlubocká. Zároveň ale vysvětluje, že tento nárůst může být způsoben tím, že se především díky zapojení psů a také satelitních vysílačů, kterými jsou některé druhy označeny, daří oběti nelegálního lovu lépe odhalovat.

lunakZabitý luňák červený označený satelitním vysílačem.

Autor: Ondřej Krutilek
Zdroj: https://zpravy.idnes.cz/karbofuran-jedovaty-dravci-lunak-pytlaci-lovci-fry-/domaci.aspx?c=A181107_140715_domaci_onkr

Číst dál...

Do terénu vyráží maskovaná, kvůli fotkám si obléká rybářské kalhoty

Fotografka Taťána Typltová nejraději fotí zvířata a českou krajinu. Do terénu se pečlivě maskuje, aby co nejvíce splynula s prostředím. „Vypadám hrozně a nechci, aby mě někdo vůbec potkal,“ říká s úsměvem autorka snímků, které jsou k vidění na plzeňském hejtmanství.

obr1

Taťána Typltová ráda fotí zvířata a přírodu. Kvůli dobrému snímku je ochotná i leccos vydržet. (29. 10. 2018) | foto: Ladislav Němec, MAFRA

Na vernisáž výstavy svých fotografií přišla Taťána Typltová nachlazená. Nastydla při focení bobra evropského, protože stála po pás ve vodě.

„V takových chvílích nepřemýšlím nad vlastním zdravím nebo nějakým nebezpečím. Pouze chci co nejlépe zachytit daný moment,“ přiznává.

K profesi se dostala vlastně náhodou. Působila jako administrativní pracovnice v plzeňské zoologické zahradě. Během poledních pauz se často procházela areálem a pozorovala zvířata.

„Kolega mi jednou dal do ruky foťák, ať si taky něco zkusím. Hodně mě to chytlo, takže jsem začala šetřit na vlastní aparát,“ vrací se o jedenáct let zpátky.

Později přišla spolupráce se známým filmařem Václavem Chaloupkem. Podílela se například na natáčení dětského pořadu Méďové na cestách, pořizovala snímky pro knihu Doteky přírody, jež vyšla loni.

V současnosti už se focením živí. Díky němu i hodně cestuje. Na jaře se třeba podívala do Afriky. „Zamilovala jsem se do ní. Spolupracovala jsem s Českou televizí na novém filmu o afrických zvířatech. Ráda bych se na tak nádherné místo ještě vrátila. Láká mě zdokumentovat tamější kmeny,“ nastiňuje další plány.

V oblibě má Taťána ovšem i českou krajinu, což dokládá poslední expozice, která je k vidění na plzeňském krajském úřadě. Jednotlivé snímky zvířat vznikaly především na západě Čech, lokality však autorka prozradit nechtěla.

Když vyráží do terénu, vždycky se pečlivě maskuje, aby co nejlépe splynula s prostředím.

„Vypadám hrozně a nechci, aby mě někdo vůbec potkal,“ směje se. Kromě nutné technické výbavy s sebou fotografka nosí třeba i prsačky, což jsou vysoké rybářské brodicí kalhoty.

„Někdy je právě zapomenu a pak lezu do vody i bez nich. Občas se mi stane, že ani nestihnu rozložit náčiní a už musím fotit, protože okamžik se nebude jen tak opakovat. Jindy mám všechno naplánované, připravené a vyčkávám dlouhé hodiny,“ porovnává.

Má-li Taťána vybrat nejpovedenější kousek výstavy, která je v plzeňském hejtmanství do konce listopadu, nemůže se rozhodnout.

„Je to podobné, jako když máte říct, které z dětí se vám nejvíce povedlo. Milujete je všechny stejně i s jejich chybami,“ uvádí. S výsledky své práce bývá málokdy spokojená. Vidí nedostatky, které je potřeba ještě zlepšit. Někdy se kvůli nim znovu vrací do přírody.

„Naposledy se mi to stalo s listonohem letním. Je to úžasný druh korýše. Ležela jsem na zemi, pozorovala ho, fotila a byla úplně šťastná. Až v počítači jsem si všimla, že nejsou dobře vidět jeho končetiny, protože jimi zkalil vodu,“ uzavírá.

Zdroj: plzen.idnes.cz

Číst dál...

Sedmá sezóna zedníčka skalního v Merklíně

Nemožné se stalo skutečností - merklínský zedníček skalní začíná pod dohledem Vláďi Teplého SEDMOU sezónu!! Je to pár minut co přiletěl na své zimoviště. Že jde o stále toho samého zedníčka je patrné z jeho chování, kdy neomylně obhlídnul obě místa, kde dostával červy. Že bude o zedníčka po celou dobu postaráno je víc než jasné. Vláďo blahopřejeme, že má člověk psa nebo kočku, nad tím se nikdo nezastaví, ale ty máš svého zedníčka skalního.

Z historie
https://birdwatching.cz/birdwatching-archiv/birdwatcheruv-archiv-2015/item/308-zednicek-skalni-v-cechach
https://birdwatching.cz/birdwatching-archiv/birdwatcheruv-archiv-2015/item/295-zednicek-skalni-podruhe

Číst dál...

Helgoland den pátý -Twitching

Dneska se vracíme domů, taky byl ještě včerejší večer věnovaný balení zavazadel, no já to tradičně nechal na ráno, ale všechno jsem krásně stihnul včetně snídaně, po které si přenášíme zavazadla do společenské místnosti a rovnáme do kouta. Cennosti si bereme sebou a vyrážíme kam?? Vyrážíme ke kostelu a věříme, že najdeme budníčka temného. Cestu už známe, takže zanedlouho stoupáme po schodech na hlavní ulici s krámky a z ní se propleteme uličkami na naše již známé místo. Na schodech stojí nějaký birder s dalekohledem, kouká na keře, hned nás vítá a jestli jdeme taky na budníčka pruhohlavého. Ejhle! Zajímavá informace, ale nás žene Phylloscopus fuscatus, u kterého máme větší šanci. U domu stojí již nějací lidé a ukazují nám, ať obejdeme stavbu a přidáme se k nim. Netrvalo ani pět minut a budníčka máme zde! Grand Coup!

IMG 2418

Je to zcela jiný pták než včera, úsměvy na tvářích nám jen hrají. Jen „mrchu“ dostat do hledáčku je docela záhul, ale jak takž se nám to každému povedlo. Takhle rychle jsme úspěch nečekali. Balíme a jdeme do parku, u schodů vidíme odpočívadlo, kde ráno kolega čekal na budníčka pruhohlavého a všichni automaticky odbočujeme tam. Zázraky se dějí a tak asi po 10ti minutách připisujeme budníčka pruhohlavého, kterého ještě stačíme ukázat další skupince, která přišla.

IMG 2492
Z ochozu ulice vidíme park pod námi. Opět jsou v něm roztroušeny skupinky pozorovatelů. Poměrně početná skupina je u barelů...tam nás včera posílal ten pán za budníčkem temným. Je rozhodnuto, scházíme cestičkou do parku a namíříme si to k barelům. Bingo – další budníček temný! V jeden den vidět 2 budníčky temné na různých místech...tomu říkáme štěstí! Na křovinách jsou zvonci zelení, pěnkavy, střízlíci a hlavně...králíčkové obecní. Jejich počty se snad násobí a člověka nechají dojít pomalu na metr. Ohlížím se po Renatě, která se toulá někde na kraji nábřeží, pomalu se loudáme k ní. Ukazuje nám aparát, co ulovila...nějakou divnou potáplici? No potáplice to není, jak zjišťujeme při podrobnějším zkoumání. Že by? Ukazuje nám, kde jí viděla, spěšně se vydáváme k místu, ale kde nic tu nic. Při cestě zpátky jí objevíme kousek od nás ve vodě. Tedy jeho – alkoun úzkozobý. Fotografujeme. Alkoun se potápí a loví, snažíme se přijít na nějakou optimální vzdálenost. Putujeme za ním podél nábřeží. U skupinky pozorujíc stále budníčka temného vidíme našeho německého kamaráda, který nám včera ochotně ukázal jak lindušku zelenou, tak racka bělohlavého. Oplácíme mu to alkounem, informaci předá hloučku, který se otáčí na podpatku a se všichni naklání nad hráz a fotografují alkouna. Renata se stala hrdinkou.
jak lovi alkoun
Je vidět, že je druhý den „Ptačích slavností“. Už ranní městečko bylo podstatně plnější než první dny našeho pobytu. Taky chodí a postává všude více lidí než jindy a jak je vidět, birdwatching není jen doménou chlapců a mužů. U pláže sedí na okraji můstku dvě sličné děvy se Svarovskym na stativu, pozorně prohledávající okolí. Vůbec to není tady ojedinělý úkaz, stejně jako jsou vidět často za obrovskými teleskopy fotoaparátů, nebo jak si poctivě nesou trojnožku s optikou na ramenou.
Na pláži jsou pouze rackové a špačci, vracíme přes park a zastavujeme u další skupiny. Ta pozoruje pěnici vlašskou, chvíli pokoukáme a razíme dál, pěnici poctivě zapíšu. Kráčíme nedaleko místa, kde včera byla linduška zelená a opět je tu pár lidí, trpělivě čekají, až se objeví? Přes park jdeme do Nord see hall, kde je přenesena knižní nabídka a propagační materiál ze zdejšího ptačího muzea na nábřeží – Krámek s alkou, jak jsme si ho nazvali.

vystavaProdávají se tu nové knihy, tiskoviny, mapy a v jednom sále má předváděčku firma Zeiss, dalekohledy, monokuláry, ale i servis dalekohledů včetně odborného vyčištění, pochopitelně pouze vlajkové značky! Listujeme bohatou nabídkou knih, prohlížíme časopisy a tiskoviny. Kupuji si mapu ostrova s výskyty vzácných druhů a šroubovací odznaky tereje a alkouna na památku. V sále je papírová tabule, kam se píší dnešní vzácné nálezy. Zatím tam jsou dva zápisy, budníček temný a potáplice lední – tak tu jsme někde „prošustrovali“. Koukáme, že na čas společné „vycházky“ a sčítání foglů už tu nebudeme. Je čas na oběd, vyrážíme zpět, jen se venku ještě zastavíme u ukázky Digiscopingu. Dostávám nápad, který budu realizovat hned, jak se vrátím. Doma mi leží nevyužitá zrcadlovka Canon, zjistím si, jak je to s pomůckami na Kowu.
Jdeme na oběd, Renata nás dohodí, jde ještě fotografovat modely lodí. Míříme k penzionu a proti nám jde udýchaná Sandra a míří k pláži. Zastavuje a obrací nás, že máme jít s ní. Na telefonu nám ukazuje něco  v aplikaci, kterou tady používá hodně lidí.

brd03Zdejší birdeři si mezi sebou sdělují vzácné nálezy v reálném čase s přesností pár metrů. Její němčině moc nerozumíme, vzrušeně se nám snaží vysvětlit, proč máme jít s ní a když vidí naše rozpačité a nechápající obličeje, vyřeší to šalamounsky. Kliká na mobil a tam na obrázku...sylvia nana – pěnice malá. (Gavariť pa russki se raději ani neodvažujeme). To už nás nemusí přemlouvat ani nic dlouze vysvětlovat. Rychle voláme Renatě, že se vracíme se kvapem na pláž, a jakou cestou jdeme, aby se k nám mohla připojit. Po cestě potkáváme nadšené skupinky Němců, dle reakce Sandry a na její dotaz každá mává jedním směrem. Jsme na pláži a vítá nás velký polokruh sestavený z lidí a stativů. V jeho středu se v záři všech těch fotografických „fleší“ objektivů, teleskopů a cvakání uzávěrek předvádí pěnice malá. Ač to tu nikdo neřídí, panuje tu klid a pohoda. Snad 200 lidí sleduje malého ptáčka, nikdo se nikam netlačí.

penice 01Poděkujeme Sandře. Rozhlížíme se kolem, tak tyhle pohled znám ze stránek časopisů, co beru – BirdWatch, Birdwatching a Bird Watching, když se někde objeví nějaká vzácná rarita. Něco mě napadá, vracím se k Sandře a lámavou školní angličtinou diskutuju o aplikaci, díky které se tady na Helgolandu svolávají k raritám německé skupiny. Domlouváme se na emailové komunikaci. S pěnicí máme neuvěřitelné štěstí, přeletí na naši stranu a pohybuje se pár metrů od nás. Koukáme na hodinky a rozhodujeme se k návratu. Na zpáteční cestě bodujeme ještě s bramborníčkem hnědým, což jak mi prozradila aplikace eBird byl náš finální 81. druh.
Do odjezdu katamaránu zbývají dvě hodiny, do městečka už nejdu, vytahuju noťas a začínám psát report.
IMG 2903Zpáteční cesta byla v rámci možností, noční autobusové nádraží v Hamburku navodilo atmosféru líčenou v knize My děti ze stanice Zoo...ale dalo se to vydržet, pokračoval jsem ve psaní, dokud nás nevyhodili z čekárny, která ve 23:00 zavírala. Určutě to stálo za to i díky Renatině přípravě, ještě jednou díky!

foto: Renata Hasilová

 

 

Číst dál...

Helgoland - den čtvrtý - ostrovní turné

Jak se blíží ptačí festival, pomalu se nám penzion naplňuje. Večer i ráno začínáme potkávat stejné sympatické tváře a s některými lidmi i večer posedíme ve společné jídelně nad fotografiemi a Svenssonem. Takže u ranního šrumce v kuchyni je slyšet ze všech stran hello, hello a usměvavé tváře, často i naznačený pozdrav rukou. Sedím a srkám svou ranní kávu, kterou mi každý den chystá Jarda (dělá si svojí, takže když už lije vodu, bere to jedním vrzem, ale přesto Jaroušku, děkuju, je to víc než milé!) a sleduju Sandru, jak chystá vele snídani pro sebe a svého otce – talířky, příbory, lžičky, lžíce, skleničky, hrníčky, káva, džus...V duchu se směju, když se kouknu před sebe na svůj talíř s chlebem namazaným Matějem. To však ještě nevíme, že Sandra v našem zdejším birdovském životě bude ještě hrát velkou roli.
Dojedeno, nádobí umyto a vyrážíme, dnes náš čeká ostrovní tour. Odpoledne je otevřena zdejší kroužkovací stanice a večer jsou plánované první přednášky v rámci Ptačího festivalu. Začínáme dlouhým nábřežím a hned zapisujeme nový druh – zvonka zeleného. Na moři se potápí kajky mořské a skupinka racků stříbřitých se pohupuje na vlnách. V keříčcích, které lemují celé nábřeží, jsou snad stovky králíčků obecných, červenek a sem tam budníčci menší. Docházíme pomalým tempem k pláži, ubylo bahňáků oproti předešlým dnům, snad jen špačkové se tady rozmnožili. Poletuje jich nad námi velký mrak, který neustále mění tvar a směr. Na konci mola postávají skupinky lidí a prohlíží stativáky hejna racků před sebou a živě diskutují. Přicházíme k nim a stavíme naše dalekohledy směrem, kterým se dívají. Ze skupinky se odděluje mladý Němec, do té doby hledící do své straší leicy a ochotně nám sděluje, že mezi racky stříbřitými se ukázal jeden racek bělohlavý a dva rackové bouřní.

DSCN4306

S nápovědou snadno nacházíme a zapisujeme. Je to pro mne strašná dřina stále sahat ko kapsy a zapisovat druhy, ale slíbil jsem sám sobě, že po vzoru Dodina a Borka vytrvám!! Rozhlížíme se po pobřeží, dnes tu nejsou žádní zástupci jespáků ani kulíků. Jen dva ústřičníci dělají společnost špačkům a rackům a starají se o své plné zobáky.
Přecházíme po zarostlém vrcholku duny, vyšlapaná cestička nás dovede ke schodům na Dlouhou Annu. Sem tam míjíme skupinky dvou - třech birderů s rozloženými dalekohledy, jak zírají na hladinu moře, nebo si povídají. Stojíme pod úpatí schodů, zakláním hlavu a koukám do výšky nad hlavou, kde schody končí...vzpomínám, když jsem od říčky Arges stoupal 1480 strmých schodů na Dracula´s Castle zříceninu Poenari v pohoří Fagaraš v Transylvánii spojené se jménem Vlad the Impaler. Tenkrát to bylo 1000x horší, schody se tehdy ztrácely v obloze.

DSCN4311Výstup netrvá dlouho a zanedlouho stojíme na vrcholu. Pod námi je ještě mlha, ale tady, na vrcholu útesu mlhu vítr rozfoukal a Long Anna je zalita sluncem. Rychlý sokol protne modrou oblohu nad námi, zakrouží nad propastí pod ním a mizí nám v dáli. Kocháme se vyhlídkou na celý Helgolan a nedalekou Dunu, slovíčka nestačí popsat tu krásu. Zdraví nás Němci od „nás“ z penzionu, máváme také na pozdrav. Chceme zkusit štěstí, a tak zamíříme ke kroužkovací stanici už teď. Ukrývá se u prvních domků, kde začíná obydlená část útesu, schovaná za dlouhou zdí se zarostlou zahradou. Zavřeno! Opravdu otevřou pro veřejnost až v 16:30. Kam dál, jak využít čas? Chvíli nerozhodně postáváme na místě. Koukali jsme večer do zdejší databáze – budníček temný, linduška zelená jsou stále tady...ale kde je hledat, ostrov je malý, přesto je to hledat pomyslnou jehlu v kupce sena.
Vracíme se na Long Annu k terejům, asi v půli cesty nám přeletí nad hlavou own – sova. Kalous nebo pustovka, nebylo to v té rychlosti jasné, pohybovala se proti slunci. Sova zapadla asi 300m od nás na pastvinu, kde se pase luxusně chundelatý býček a ovce. Vracíme se, a pokoušíme se sovu najít na pastvině. Bezvýsledně. Později se dovídáme, že šlo o kalouse ušatého, pravděpodobně stejný exemplář, jak na úterní Duně, má to sem kousek). Opět zamíříme zpět na Annu a potkáváme Sandru s otcem, konverzace rukama nohama, úsměvy a za chvíli každý míříme svým původním směrem. U terejů zjišťujeme, že na vrcholku zůstali jen dva mladí terejové, dospělí s druhým párem mladých jsou pryč. Přemýšlíme, co s nimi bude. Snad nedopadnou jako ty desítky mrtvolek, které zbyly z krásných ptáků různě teď visících po skalách v různém stupni rozkladu. Svým dílem za to můžou různé asi rybářské sítě, které ptáci nosí z moře, společně s potravou či rostlinami. Skály jsou jimi posety, snadno v nich pták pak uvízne nohou nebo křídlem. Dlouho ještě lustrujeme hladinu a skály nechce se nám opouštět tak krásnou vyhlídku a času máme dnes dost a dost, ale mimo vran, racků a kormoránů a dole kachen sedící na vlnolamech tady už k vidění nic není.

IMG 2028
Opět podél útesů a zábradlí se vracíme k civilizaci, kostelu a k prvním domkům. Zdá se nám, že jsme vysoko nad mořem, moře pod námi že se ztrácí v hluboké propasti, ale tabulka na zábradlí nám prozradí, že se nacházíme jen 61m nad hladinou moře. Nevěřícně na to koukáme. Jak se snadno člověk nechá oklamat svým pocity. Scházíme na centrální ulici, která se vine po kraji útesu a na které se nacházejí obchody a obchůdku povětšinou nabízející turistické kýče. Někde v půli útesu jsou schody, díky jim z vrcholu útesu sejdeme pohodlně dolů do městečka. Zastavujeme před výlohou se ptačího muzea – vzhledem Bird festivalu je zavřené a Renata zjistila, že kompletní nabídku muzea najdeme v Nord see Hall. Renatka byla vůbec takový náš anděl, připravila celou akci od Florence a zpět a špičkově, zámluvy, rezervace, spoje, časy.... Moc děkujeme!! Na výloze muzea jsme zjistili, že jsou tam pravidelně zapisovány zajímavé druhy, které kdo ten den viděl. Budníček a linduška tu byli i dnes dopoledne!!

IMG 2099
Po obědě vyrážíme tam, kde jsme dopoledne skončili. U nákladového přístavu. U zarostlé prudké stráně postávají hloučky pozorovatelů a s napětím sledují křovisky a starou vegetací porostlou stráň. Vysíláme zvěda Vláďu, který se vetře do přízně jedné německy mluvící skupinky – je tu budníček (jaký nevíme) a snad prý kos horský!
Z „budňajze“ se vyklube menší a kos horský nám opravdu proletí nad hlavami a zapadne do křoví, než stačíme reagovat. Nechávám kolegy čekat, jestli ještě kos vyleze a pomalu se přesunuju k další skupince, asi 100m vzdálené. To se mi tady strašně líbí, nikdo nikam nespěchá, každý si pozorování užívá, lidé spolu komunikují, je tu pár postižených, cizí lidem jim ochotně pomáhají, sem tam je tu rodina s dalekohledy ...a kočárkem, nově příchozí je vždy automaticky informován...Lidé se zaklání a ukazují nad hlavy, kde nám plachtí káně rousná, která mizí za Long Anna. Se stále zakloněnou hlavou koukáme na táhnoucí bernešky tmavé, dnes je vidíme už po několikáté? Je to stejné hejno, které nám proletělo ráno?

IMG 2140
Zamícháme se mezi asi dvacítku lidí, jak to vypadá asi nikdo ani neví, na co se tady čeká. Trháme partu a naše skupina se vydává pomalu do příkrého svahu na vrchol, za kterým už víme, že je krásná kotlina, kterou jsme obhlídli dopoledne zarostlá keři a zakrslými stromy. Plánujeme tu nějakou chvíli zůstat. Na vrcholku poletují králíčci obecní a budníčci, pěnkavy. Sestupujeme pohodlnou vyšlapanou cestičkou do kotlinky. Na druhém konci někdo venčí psa, který pobíhá okolo, jinak je tu klid a i oni brzo odcházejí. Jsme tu sami, okolo nás je samá zeleň, trošku jiný obraz než dopoledne na útesech, nebo pláže na Duně. Stojíme a sledujeme co nám lítá nad hlavami. První, druhý třetí kos horský zapadá do keřů nedaleko nás. Přesunujeme se pomalu k nim, ale než je najdeme a zaostříme, odlétají na druhou stranu a „hon“ začíná na novo. Létají okolo nás možná deset minut, než se nám je podaří ulovit do hledáčků. Schází k nám německý birder a zajímá se, co pozorujeme. Ukazujeme mu na displeji aparátu kosa horského. Rozzáří se mu oči a rozhlíží se kolem. My už máme praxi a tak mu za pár vteřin v monokuláru ukazuju nádherného kosa horského sedícího asi 60m od nás. Cvak a měl taky úlovek. Se správnou českou drzostí zjišťujeme, jaké má úlovky on – loví v aparátu a ukazuje nám ...budníčka temného – právě jde o něj!! Ochotně vysvětluje, kde ho najdeme – rozestavěný dům u kostela. Paráda, ten je hned vedle kroužkovací stanice. Hážeme si na záda batohy, na ramena složené stativy a svižným tempem míříme do schodů ke kostelu. U kostela bezradně postáváme, kam teď. Potkáváme chlapíka s dalekohledem na krku, spíše širšího než vyššího. Vláďa říká, že se ho zeptá, moje reakce ... ten nám nepomůže. Pán sahá po klice domu, kde buď bydlí, nebo je ubytovaný, když ho Vláda osloví. Chlapík ožije a ochotně nám rukou ukazuje směr, a zalomením ruky kde máme odbočit a jeho další věta nám vyrazila dech - budníčkové temní jsou ale tu dva! Druhý je na nábřeží u obřích barelů! Velké barely, velké barely, jasně!! Víme, kde to je!
Uličkou pod kostelem, podél nízké hřbitovní zdí, za kterou jsou vidět náhrobky, se dostáváme do uličky, k rozestavěnému domu. Z každé strany uličky je však jeden rozestavěný dům, abychom to neměli jednoduché. U jednoho však stojí asi pět lidiček a nadšeně fotografují. Mísíme se mezi ně a oni nám ukazují rukou budníčka, jak se míhá na nízkém stromku a mizí v trávě a ve křoví, aby se za okamžik zase ukázal. Máme radost...cvakáme o sto šest, film (pardon, paměťovku) nešetříme. Vláďa s Jardou prohlížejí budníčka ve fotoaparátu, kroutí hlavou a už vím, že je zle. Nejde o budníčka temného, ale tmavšího budníčka menšího, ono i světlo dělá své. Zklamaně balíme a přesouváme se o pár desítek metrů dál ke kroužkovací stanici, která za pár minut otevírá pro veřejnost.

DSCN4335
Tady nás čeká velké zklamání, na vyhlášené ptačí destinaci jsme čekali jinou úroveň. Po ukázce kroužkování ještě se skupinou odcházíme do džungle zahrady, kde nám ukazují lapací zařízení, do kterého chytají ptáky na kroužkování. Mizíme, možná je to i tím, že výkladu nerozumíme, vymotáme se ze zahrady a opět se zastavíme u domu s budníčkem. Pár nadšenců už tam opět stojí. Přichází pán, postaví se k nám a dívá se na hodinky a něco říká, vyrozuměli jsme, že po páté hodině už nikdy nikdo budníčka tady neviděl a že tam bývá ráno od sedmi. Měníme plán. Chtěli jsme zítra opět na Dunu, ale zůstaneme tady a vyrazíme na budníčka.
Pomalu se loudáme krátkými uličkami mezi malebnými dřevěnými domky, dostáváme se na kraj obytné části. Před námi je výhled na moře, fotbalové hřiště, malý aquapark, Nord see Hall a park pod námi. Zaujmou nás skupinky lidiček s dalekohledy, jak vždy trpělivě koukají do jednoho místa. To je něco pro nás. Po schodech sbíháme do parku a připojujeme se k jedné skupině. Poskakovat nějakého UHP před námi vidíme a má magickou moc, všichni se posunují společně s ním. Nacházíme našeho známého mladého Němce, který nám ukazoval racky, Vláďa jde ke starému známému na výzvědy – linduška zelená!! Přidáváme se k davu a pomalu postupujeme s linduškou zelenou. Ta se jen ale mihne a zapadne mezi keře. Dav se zastavil. Jarda s Renatou se odpojují, půjdou pomalu na nábřeží. Tohle není „loff“ pro Jardu. My s Vladimírem pokračujeme. Jednu dobu linduška změnila směr a zapadla asi 15m od nás pod keř. Smráká se rychle, tohle už na fotku nebude, ale konečně, jak říkal Komito, stačí dost svědků.
Natáhneme krok, odnese to zase noha večer, ale to se dá vydržet. Zastavujeme ještě u konopek a Vláďa natáčí video, já jdu do penzionu. Hlad nemám, ale těším se, až sundám batoh, postavím stativ do kouta a vlezu si pod sprchu. V jídelně vytahuju noťas a zálohuju fotky jak Jardovi tak Rendě, přisedají si němečtí kolegové a ve Svenssonovi si ukazujeme si, co kdo viděl, přecházíme na náš web a chlubíme se zedníčkem skalním, vysvětlujeme, kolikátou sezónu se vrací, ukazujeme supa, o kterém měli také zprávy. Prostě příjemný večer...

IMG 1989

racek bouřní, racek bělohlavý, budníček menší, zvonek zelený, racek mořský, racek stříbřitý, terej bílý, vrtabec domácí, sýkora modřinka, hrdlička zahradní, kalouis ušatý, kos horský, drozd brávník, drozd zpěvný, drozd cvrčala, králíček obecný, pěnice černohlavá, káně rousné, skřivan lesní, berneška tmavá, červenka obecná, kormorán velký, vrána obecná, kavka obecná, kachna divoká, kajka mořská, linduška luční, linduška zelená, ústřičník velký, špaček obecný, sokol stěhovavý

Číst dál...

Kapitola sedmnáctá - Dva v poli

Možná, že tímhle způsobem se Komito mstil. Komito všem totiž řekl, že tahle plavba je tutovka. Vedeni mistrovou radou Levantin a Miller vyrazili na výpravu do pusté pouště v Nevadě. Dokonce si museli najmout helikoptéru, aby se jim podařilo dostat na velekura himalájského. Všichni o Komitovi věděli, že rád mluví o věcech tak, aby vypadaly hůř nebo složitější než ve skutečnosti jsou. Takže když jim Komito řekl, že tenhle druh se dá dostat snadno, musí to tak opravdu být. Nebo ne?
Ale poslední noc pokryl sníh Rudé hory. Když se Levantin a Miller vzbudili, vrcholky kopců už ani nebyly vidět. A také jejich pilot prozkoumal možnost viditelnosti na kopcích. Levantin a Miller se zadívali na vrcholy vysokých hor, přímo na místo, kde by měli ptáci žít. Místo bylo celé pokryté mraky.
Dva pozorovatelé spolu s pilotem si prohlédli kopce společně ještě jednou. Bohužel oni dva mohli pouze hádat, kde mraky končí a začíná sníh. Frustrace se dostavila rychle. Velekurové jsou tam nahoře a pozorovatelé tady dole. Byli tak blízko úspěchu, že jim to připadalo, jako by si doma sedli a zbytečně roztrhali několik stodolarovek. Další zmařený pokus.
Během toho, co si dva pozorovatelé společně stěžovali na podmínky k nasrání, které jim zrušily jejich vytouženou výpravu, malá modrá díra oznámila světu svou přítomnost v mracích.
Myslím, že bychom měli vyrazit, ozvalo se hlášení pilota.
Oba pozorovatelé se na sebe koukli. Vyrazit kam? Vzcholky kopců stále nebyly vidět.
Jsem zkušený pilot, řekl jim. Tam nahoru jsem letěl už mnohokrát.
Pilot nahodil motory a začal přidávat rychlost a pomalu zvedat čumák helikoptéry Bell 206 Jet Ranger a chystal se vzlétnout nehledě na to, jaké bylo nyní počasí.
Bylo to vůbec bezpečné?
Bylo to úplně šílené?
Nebo to byl další z Komitových krutých vtípků?
Levantin nic neřekl a Miller zůstal potichu.
Miller nic neřekl a Levantin zůstal potichu.
Pilot navýšil otáčky motoru.
Oba muži věděli, že tenhle výlet bude na hranici šílenství. Před tím, než souhlasili s touhle výpravou, Levantin a Miller strávili spolu už dobrých 5 hodin. (Byla by to delší doba, ale Levantin se musel omluvit a odejít z lodi kvůli mořské nemoci.) Tihle dva muži, předtím rivalové, byli teď namačkáni k sobě vysoko nad zemí. Ani jeden z nich se nikdy nepokoušel o nic podobného.
Levantin měl pochybnosti o tom, jestli je dobrý nápad spoléhat se na pomoc jiného pozorovatele.
Miller měl pochybnosti kvůli všem penězům, které takhle výprava zahrnovala.
Čím rychleji se rotory nad jejich hlavami roztáčely, tím se víc se jejich nervozita měnila na strach. Letět helikoptérou do hor během sněhové bouře jen proto, aby mohli vidět velekura himalájského – to nebylo zrovna něco, co by některý z nich chtěl mít napsané v nekrologu.
Pilot vyzval oba pozorovatele, aby nastoupili.
Oba dva se na sebe podívali a nastalo trapné ticho. Oba mysleli na to samé. Nechám toho druhého vyhrát?
Levantin I Miller si nastoupili.
Už bylo příliž pozdě couvnout. Vzlétli.
Jestli se vám zdá, že letět helikoptérou na vrcholky kopců kvůli pozorování nějakého ptáka je divné, potom příběh toho, jak se tam ten pták dostal, je ještě divnější.
V druhé polovině 50 let měl státní návladní v Nevadě problém. Měl tisíce mil otevřeného prostoru, ale vůbec nic, co by mohli lidé lovit. V Nevadě bylo prostě příliš sucho na to, aby tu žila většina lovné zvěře. Většina území státu měla ročně méně než 9 palců srážek. Na to, aby zde rostl aspoň nějaký ten základní zdroj potravy v podobě trávy, je třeba asi 32 palců srážek. Jestli tu chce něco žít, musí to být odolné a vytrvalé zvíře. V úvahu připadalo v podstatě jen jedno: Tetřívek pelyňkový. Tenhle pták byl dost tvrdý na to, aby zde přežil a zároveň uspokojoval lovce, kteří chtěli ulovit něco, co po upečení nechutná jako seschlé dřevo.
Příchod velkého bílého lovce. V roce 1961, potom, co si na zeď pověsil hlavu jedné z největších volně žijících koz, kterou k němu dostal místní dodavatel lovné zvěře z Rena, Ham McCaughey obrátil dalekohled svojí pušky mimo svůj domovský kontinent. Jeho cílem byla největší volně žijící ovce. Během toho, jak cestoval za svým cílem, setkal se s jiným gigantem zvířecího světa jménem velekur himalájský. Zatím co si hrál na Marca Pola a snažil se získat další vycpanou hlavu, najal si 6 místních lovců, aby mu přinesli 6 živých exemplářů velekurů himalájských. Myslel to jako projev dobré vůle pro své přátele lovce doma. Bohužel se vláda USA obávala rozšíření nemocí z Asie do Ameriky, a proto musel Ham McCaughey své ptáky odevzdat na 6 dní do karantény v Honolulu. Během tohoto pobytu v místním horku, na které nebyli zvyklí, pět ze šesti exemplářů velekurů himlalájských uhynulo. Poslední přeživší byl ale tak ohromující a odolný, že zaujal místní vládu. Najali si státního biologa, aby se okamžitě vypravil do správného regionu v Himalájích a přinesl sem víc podobně odolných jedinců, které by mohli rozmnožit v Nevadě.
V roce 1964 během dočasného jarního míru ve válce mezi Pakistanem, Indií a Čínou, biolog jménem Christensen letěl do Hunzy – dnešní Kašmír. Bylo to jedno z nejzajímavějších míst, které kdy navštívil. Bylo pokryté sněhem se spoustou 7000 metrů vysokých hor lemovaných kaňony. Kamkoliv šel, musel mluvit indicky nebo pakistánsky. Dostal se ale do vážných problémů, protože I když se snažil vysvětlit místním, že je jenom biolog, kterého zajímá místní druh, začali ho považovat za špiona, který měl prozradit jejich pozice.
I přes veškerou ostrahu Christensenovi se povedlo ulovit 95 snowcocks. Obtížnější úkol ale a
byl dostat je zpět domů. Jediné letadlo, které totiž umožňovalo převážet lidi i zvířata, byl starý vojenský Flokker. A tak na jeho palubu naložil 95 jedinců velekurů v klecích, které byly obklopené stovkami kuřat, koz i lidí. Někteří z nich totiž letěli do Rawalpindi v Pakistáně. (Tohle bylo jedno z využití letadla, na které vůdce nikdy nepomyslel.) Poprvé byli sněžní velekurové uzavřeni do karantény v New Yorku a přežilo z nich jen 48. S pomocí biologa z university v Kalofirnii a odborníka na výživu pro divoká zvířata, postavil Christensen klimatizovanou chovatelskou stanici pro cizokrajné druhy. Tady v Nevadě je postupně začal množit. Když v roce 1970 skončila válka, Christensen se vrátil pro další jedince. Během své cesty si ale uvědomil, že je příliš nebezpečné vypouštět jejich potomky zpět do Himalájí, protože v důsledku změn sice měli v podstatě jen poloviční šanci, že přežijí v teplém prostředí, ale téměř nulovou, že to zvládnou v chladu. V roce 1979 bylo vypuštěno 1,569 jedinců velekurů himalájských do oblasti Ruby Mountains v severovýchodní Nevadě.
Program vysázení druhů, který stál daňové poplatníky 750 000 dolarů, sotva uspěl. Dnes přežívá v horách severní Ameriky maximálně 800 jedinců a během zlých let populace někdy klesne I na 200. I když vláda doufala, že se tenhle druh stane největším lákadlem pro lovce, nevyšlo to. Tento druh totiž pochopil, že jediné místo, kde dokáže přežít a úspěšně žít se svými potomky, je na studených vrcholcích kopců. Zdejší svahy jsou příliš strmé a zrádné pro většinu lidí i lovců. Hlavně z tohohle důvodu je každou sezónu zabito méně než 8 jedinců snowcock. Dá se očekávat, že návrat investice v hodnotě 750 000 dolarů bude bolestivě pomalý.
I když se velekur hymalájský úspěšně zbavil lovců, stále čelil pozorovatelům. V téhle oblasti Ruby Mountains na rozdíl od jeho domoviny nezuřila žádná válka, a proto se východní Nevada rychle stala místem číslo jedna pro pozorování Himalayan snowcock. Do roku 1998 stovky pozorovatelů včetně tuctů Evropanů najímaly místního pilota, aby jim pomohl vyléčit jejich pozorovatelskou horečku. Byla to totiž jediná dostupná helikoptéra ve městě Elko. Poprvé, když svojí helikoptéru začal místní pilot Ted McBride využívat k tomu, aby dělal letové taxi místním pozorovatelům, dost se obával. Jeho první pasažérkou byla totiž fyzička v důchodu, která vypadala, že je na extázi. Nebojte se, je to jenom čistej požitek, řekla mu. Nikdy jsem neviděl ženu, která by byla ochotná za hodinový let na tak krátkou vzdálennost zaplatit 550 dolarů, odpověděl McBride. Díky velekurům zajišťovali pozorovatelé Tedu McBridovi a jeho partnerovi jménem Dale Coleman tlustou peněženku.
Auuuuu!
Millerova žebra bolestivě odolávala zařezávajícím se pásům, zatímco Levantin se zapřel do sedadla vší silou, aby aspoň trochu ulevil bolesti. Horizont před nimi se mírně ohnul ve zbytcích slunečních paprsků.
Oba muži si v duchu přáli to samé: Doufám, že pilot opravdu ví, co dělá.
Vrcholky kopců byly 20 mil na jihovýchod. Pilot Dale Coleman cestu už moc dobře znal. To, že letí s novými pozorovateli neznamená, že je to větší zábava. Proto využil příležitosti a obraty s helikoptérou dělal co nejprudší. I když mu pozorovatelé platili od hodiny a ne zrovna málo, neznamená to, že bude plýtvat jejich časem kvůli pomalým obtratům.
Všichni tři muži mohli komunikovat díky sluchátkům, která bylya připojená v kokpitu a tlumila burácející zvuk rotorů. Pilot jim řekl pár triků na úspěšný lov: Vzhledem k tomu, že včera byla bouře se silným větrem, určitě zahnala skupinky ptáků buďto na vrchol, kde je vítr mírnější nebo dolů na kopec, kde je závětří.
Levantin ani Miller na to sice nic neřekli, ale oba si moc dobře uvědomovali, že vrcholky kopců jsou stále pokryty oblaky a jestli se snowcocks ukrývají právě tam, tak právě vyhodili 550 dolarů.
Miller se snažil dostat z hlavy jakoukoliv myšlenku na neúspěch. Na svojí kameru právě pořizoval záběry místního hradu asi půl mile pod ním. Jeho ruce se chvěly spolu s kamerou. Něco nebyl v pořádku. Nic se nechtělo zaostřit, ať se snažil sebevíc. Je snad ta kamera poškozená? Pilot uviděl to, co očekával a ušklíbl se. Miller byla tak nervózní, že se jeho dechem zapařila celá bublina helikoptéry. Chvilkové zapnutí rozmrazovače zamlžení bez problémů odstranilo, ale kamera stále nic moc nesnímala. Miller zkontroloval osvětlení a vzpoměl si, že minulou noc zapomněl dobít baterii. Z toho vyplývalo, že dneska žádný záznam nebude.
V zadní části helikoptéry měl Levantin nasazen svůj nejlepší pokerový výraz. Nic neříkal a na první pohled vypadal úplně klidně. Ale uvnitř to bylo úplně jinak. Levantin se zoufale snažil vyhnout nemoci. Už 8x ztratil svou snídani během plaveb, které se tenhle rok konaly a určitě se mu nechtělo udělat stejný bordel ve stísněném prostoru kokpitu helikoptéry. Už se mu úspěšně podařilo přežít jeden let, i když tohle nebyl tak prostý a pokojný pracovní let nad ulicemi Paříže. Možná, ale vážně jenom možná, to jeho žaludek zvládne lépe tady ve vzduchu než na moři. Fixoval svoje oči na horizont, zatímco si silný stroj razil cestu vzduchem nad místním hradem. Tachometr ukazoval 90 uzlů a Levantin doufal, že pilot už skončil se svými šílenými obraty.
Čím blíž se helikoptéra dostávala k horám, tím větší vypadaly. Hory byly strmé, prudké a kamenité. Ale nebyly to žádné Apalačské hory. Mraky se mírně posunuly a pruh slunce ozážil ústí kaňonu. Helikoptéra se prosmýkla dočasným vchodem.
Miller chtěl začít mluvit o kráse toho všeho – sníh pokojně dopadal na útesy a mraky mu dělaly společnost z těsné blízkosti – ale ohlušující zvuk rotorů odrážející se od skal udělal konverzaci nemožnou. Helikoptéra zpomalila, aby získala větší vztlak.
Přiblížili se ještě vice ke skalnímu výčnělku a mírně zvedly rychlost a najednou - šup a země byla pryč. Zapoměňte na nějaké motýlky. Miller se cítil, jako by mu v žaludku létalo 5 živých netopýrů, když si uvědomil, jak hluboká rokle se pod ním nachází. A tak na zadním sedadle nikdo nemluvil.
Za hřbetem kopce pilot klesl o něco níž do stínů hor a prohlížel si terén. Hledal snowcocks. Krajinou se pohybovala horská koza, která se prodírala sněhem vysokým až po krk. Byl to sníh z minulé noci. Může tady vůbec přežít? Ale jejich výlet byl zaměřený na něco úplně jiného. Helikoptéra si zprudka prořízla cestu do jiného kaňonu.
Tam je jeden!
Křičel Levantin ze zadního sedadla po tom všem, co se mu podařilo přežít.
Tam, přímo tam!
Pod helikoptérou a přímo za ní se ukázal řezavě hnědý pták, který roztáhl křídla ve snaze je očistit.
Snowcock, je to snowcock.
Kaňon byl dost úzký. Může tu pilot otočit helikoptéru, aby jim poskytl lepší výhled? Na tom moc nezáleželo. I když tachometr ukazoval něco kolem 60 uzlů nebo přibližně 70 mil/hod, snowcock byl rychlejší. Tenhle závod nepřicházel v úvahu. Pták, kterého se snažili dohonit, byl rychlejší než whirlybird nebo dokonce než jeho hlavní predátor golden eagle. Když helikoptéra musela zpomalit, aby získala vztlak, pět liber vážící pták využil příležitosti a ztratil se z dohledu. Ve chvíli byl pryč. Ale helikoptéra byla dost vysoko na to, aby mohla pokračovat v pátrání.
Když nebudeme pokračovat, ztratíme ho, křičel pilot.
Bum! Helikoptéra způsobila další sesuv půdy, ale pokračovala v pronásledání. Pták byl asi čtvrt míle před nimi a silný stroj závodil směrem podél kraje útesu. Levantin I Miller byli k smrti vyděšeni. 70 mil za hodinu blízko drolícího se útesu kvůli ptákovi, to bylo šílené! Ozvěny rotoru byly ohlušující, ale Miller na předním sedadle byl příliš vyděšený na to, aby se podíval, kolik místa zbývá mezi otáčejícími se lopatkami a útesem.
100 stop pod nimi skočil snowcock z útesu ve snaze se ukrýt do známého prostředí. Bohužel dneska ne, kamaráde. Jsi půl světa od domova. I když se helikoptéra vznášela nad úplně jiným prostředím, peří ptáka se už přizpůsobilo novému domovu a neslo místní barvy.
Pták zmizel.
Miller vyjekl. Z části to bylo úžasem a z části úlevou. 45 sekund mohl sledovat životní druh, jeho dech znova zamlžil sklo.
Na zadním sedadle úšklebek konečně prolomil Levantinovu pokerovou tvář. Sice neoslavoval tak nahlas, ale bez pochyby byl nejšťastnějším mužem na palubě. Jeho snídaně zůstala nedotčená.
Zpátky na zemi v Elku, Levantin a Miller dostali svůj účet a štědře poděkovali pilotovi. Jsem rád, že jste tak dobrý pilot, jak jste říkal, řekl mu Miller.
To byli všichni ptáci z HolliLynn Drive, 11 gray partridges – číslo 701 na Levantinově seznamu.
Další den, během cesty zpět na letiště Salt Lake City, začali oba muži přemýšlet.
Miller řídil Levantinovo auto Lexus SUV z vyhřívanými koženými sedadly. I to auto samotné stálo víc, než cokoliv, co Miller vlastnil. Miller si najednou uvědomil, že nemá šajn o tom, co Levantin dělá. S takovýmto autem musí určitě mít nějaké peníze. Přišlo mu ale nezdvořilé se ho na to zeptat, protože tušil, že Levantin je skromný, ale také vychytralý. Po účasti na společném honu měl Miller náskok jenom 17 druhů a věděl, že by se měl zaměřit na dohnání leadera jménem Sandy Komito, ale z nějakého důvodu nemohl. Byl jenom pár druhů před dalším lovcem, kterého rezervy zdaleka převyšovaly “tátabanku”.
Třetí místo, tolik námahy pro třetí místo.
Na sedadle spolujezdce si Levantin uvědomil, že muže, který řídí jeho auto příliš nezná. Skvělý pozorovatel a dobrý posluchač, měl tolik entuziazmu, že si Levantin kladl otázku, zda může pracovat tolik hodin a zárověň očekávat, že najde tolik ptáků. Levantin zaostával pouze o 7 druhů a ještě mu zbývaly ty lehce dosažitelné.
Druhé místo, myslel si levantin, druhé místo.
Miller byl zpět doma v Marylandu chvíli po půlnoci a zpátky v elektrárně v 9 hodin ráno. Ten den pracoval 9,5 hodiny. Y2K se blíží. Stále mu zbývali ptáci, které musí dostat na Floridě. Už mu zbývalo jenom 8000 z původního úvěru v B.O.D., ale opravdu chtěl jet na Floridu. Po zbytek týdne odpracoval dalších 76 hodin a šetřil peníze na svůj výlet.
Levantin jel zpět do Colorada do prázdného domu. Zatím co on se honil za snowcock v Nevadě, jeho žena měla vlastní dobrodružství v Bhutanu v Nepalu. Jezdila na slonech a stopovala nosorožce. Užívala si luxusní safari ve stopách tygrů celou džunglí. Možná, že neutrácí až tak moc jako Al na svém Big Year, ale rozhodně si to užívá plnými doušky. Byla zde na 4 týdny spolu se svými dvěma přítelkyněmi a Levantinovi opravdu chyběla. Bylo sice fajn, když mluvili o tom, že udrží své manželství čerstvé a živé, když budou mít i nějaký čas pro sebe, ale také to přinášelo nějaké to osamění. Když Levantin dosáhl na číslo 700, přál si, aby byla jeho žena doma a oslavila to s ním.
Pozval osm přátel na steaky, které sám dělal. Smáli se. Pili. Připili si na Himalayan snowcock. Levantinovi teď jeho žena chyběla ještě víc.
Když se Ethel konečně vrátila domů, Levantin jí řekl o dosažení sedmistého druhu. I pro ní bylo vzrušující, že se mu podařilo dosáhnout tenhle průlom ve svém Big Year, ale zapůsobilo na ní také to, že se mu podařilo zrealizovat vlastní oslavu

Číst dál...

Toulky, toulky - 15. ledna 2017

Včerejšek byl trochu zklamáním. Oblast nás nepřijala a nám se nepodařilo najít vodouše žlutonohého v Lytchett Fields. Naštěstí jsme se rozhodli, že strávíme noc v Poole a pokusíme se o to znovu. Po chvilkovém zmatení, když jsme se všichni otočili za prolétajícím vodoušem tmavým, nad námi proletěl další návštěvník a my jsme konečně měli vodouše žlutonohého.
Šli jsme přímo po raritě s názvem racek racku Bonapartův, kterého nahlásil Johns Hide v místní oblasti jménem Dawlish Warren nedaleko Exeteru. Americký tulák nás trochu potrápil a strávili jsme asi hodinu tím, že jsme ho hledali v hejnu racků chechtavých a on se zamotal mezi své příbuzné. Nakonec jsme ho našli, když přelétal, protože spodek jeho křídel je téměř bílý.

1 Bonapartes Gull

racek Bonapartův

Tohle je skutečně dobrý pták pro oblast WP. Byl to jeden z důležitých cílů naší cesty do Británie. Hned poté jsme vyrazili za polákem vlnkovaným západně od Cornwallu.

2 Lesser Scaup

polák vlnkovaný

Nejdříve jsme se rozhodli, že to odpískáme a půjdeme se poohlédnout po hotelu. Cestou zpět jsme ale změnili názor a dali jsme tomu ještě jednu šanci, protože někdo nahlásil racka delawarského na blízkém řečišti. Byl by asi zázrak, kdybychom ho našli jenom tak, ale nám se to podařilo a ještě k tomu za soumraku. Byla to skvělá zajížďka. Ještě v ten samý den jsme našli 6 vzácných Yanks.

Chtěli bychom poděkovat Chrisu Battymu, který nám poslal pěkně zorganizované pozorovatelské seznamy s přesnými souřadnicemi zajímavých ptáků. Díky němu jsme mohli jít přímo od jednoho ptáka ke druhému.

Číst dál...

Návrat na Dunu - den třetí

Jsme v přístavu mezi prvními, počasí je dnes už od rána výborné a slibuje krásný den, však ho máme objednané. Do odjezdu lodi je času dost a tak se potulujeme po molu přístaviště. Renča jak jinak, visí na zábradlí a „střílí“ svým canonem po všem okolo. Dneska už víme, že stativy musí být složené, tak nalodění je dnes krátké. Mimo nás jednou ještě tři cestující, zjevně budou pokračovat dále letadlem, soudím podle kufrů.

IMG 0952
Opět krátce po půl deváté vystupujeme z lodi u informačního střediska. Děla mě opět fascinují. Mezi tím do přistavené dodávky naši pasažéři nakládají kufry a dodávka je odveze asi na půl kilometru vzdálené letiště. Já se běžím opět pokochat s děly u infostřediska, ale moc dlouho se ale nekochám, výprava nasadila rychlý krok a míří k pláži u majáků, tak pajdám rychle za nimi, abych se na ostrově, kde dohlédnete z jednoho jeho konce na druhý neztratil. Volíme stejný směr jako včera. Zvyk je prostě železná košile. Že je každý den jiný ve světě ptáků se ukazuje hned na první pláži. Dvě potáplice malé se houpají nedaleko kajek mořských. Břehouš rudý nás čeká na stejném místě společně s jespáky písečnými a na skaliskách se ukázali opět ve společnosti kameňáčků jespáci mořští. Ze zajímavosti projíždím skaliska na ostrově pár desítek metrů od nás, kde byl včera kalous ušatý. Owl už je fuč!!

IMG 0951
Tuleňů u hráze snad ještě přibylo, stejně jako lidí, kteří u nich bivakují. Krátká zastávka se vyplatila a pozorné prohlídnutí hladiny se ukázalo plodné. Potáplice severní v dáli na moři, ale kowa vzdálenost zvládne dobře. Dneska jdeme svižněji a tak jak se koukám do zápisků, 12:30 jsme opět v přístavu. Tam registrujeme nejen nádhernou loď se stožáry, ale i racky chechtavé a ústřičníky velké. Známou cestou se opět vydáváme k jezírku. Dnes se tu birdeři střídají jako na běžícím pásu.


56137648132 D088FAC1 4DD1 4574 A06C 00F6DAE404B5
Nás hned z kraje potěší slučka malá, která okolo nás proletěla jako malá raketa. Chřástalové se ozývají hnedle dva, stejně jako v páru v křoví sedí střízlíci obecní. Kachny divoké chodí okolo našich nohou a žebrají o něco k snědku. Starý známý krahujec zde má asi svůj oblíbený rajón a zásobárnu. Opět o sobě dává vědět a s jeho příletem všechna ptačí drobotina prchá a hledá úkryt.

jezirko

Zvedáme se. Potká se člověk s člověkem, jak zní staré přísloví a tak tu narazíme na Vláďovi známé pozorovatele z Německa. Úsměvy, podávání rukou a gesty rukama i nohama si sdělujeme zážitky. Přijeli se podívat na konopky. Po chvíli se loučíme a míříme k pobřeží. Zavátou hospůdku ukrytou mezi dunami a rákosím jsme nemohli minout a tak si objednáváme zdejší pivo a chvíli v klidu posedíme, před druhým okruhem. První půlka ostrova nic nového nepřinesla, jen jsme opět narazili na skřivany ouškaté a u malého letiště jsme se pokochali dalšími přistávacími manévry malých letadel, které občas dosedaly, nebo vzlétaly z miniaturní přistávací dráhy. Jdeme pomalu, užíváme si přírodu, ptáky, ale sbíráme i nádherné kameny na pobřeží. Žasnu, kolik pazourkových pecek se tu nachází v naplaveninách. U tuleňů necháváme Renatu, tuleňů se nemůže nabažit a slovo tuleň skloňuje ve všech pádech.

IMG 0953
Postupujeme podél pláže dál. Scenérie na ostrůvku je stejná jako včera a dnes ráno, jen jespáci mořští jsou o notný kus blíže. Koukáme na lindušky v chaluhách a Vláďa mě upozorňuje na rozdíly mezi skalní a luční. Vůbec, líbí se mi ty debaty mezi Jardou a Vláďou, kdy já ptačí elév poslouchám s nastraženýma ušima, abych něco od zkušených kamarádů pochytil. Zkoumáme lindušky, důkladně prohlížíme i bělořity, kterých jsou tu desítky, nebude li tam, nějaký zatoulaný druh. Prohlídka hladiny moře přinesla ne jednu, ale dvě a dokonce i třetí potáplici severní. Potkáváme opět naše známé Němce, jak něco prohlíží na proutěných zábranách proti písku na pláži. Koukneme směrem, který zkoumají a na proutěných písečných zábranách sedí bramborníček černohlavý, další nový druh pro naši zdejší výpravu. Po 16 hodině už na lodi míříme k „domovskému“ ostrovu.

duna 3 rebnata

Duna:
linduška luční, linduška skalní, kulík zlatý, kulík písečný, jespák mořský, kameňáček pestrý, drozd zpěvný, ústřičník velký, potáplice malá, potáplice severní, bělořit šedý, bramborníček černohlavý,
krahujec obecný, skřivan ouškatý, skřivan polní, racek chechtavý, kachna divoká, špaček obecný, pěnkava obecná
Duna – jezírko
kachna divoká, červenka obecná, hvízdák euroasijský, slučka malá, špaček obecný, vrána obecná, slípka zelenonohá, drozd kvíčala, chřástal vodní, krahujec obecný, kos černý, kavka obecná, poštolka obecná, vrabec domácí, pěnice černohlavá, střízlík obecný, strnad rákosní, drozd cvčala

 

Číst dál...

Ostrov Duna - druhý den

Ranní pohled z okna na mokré střechy, nad kterými se převalují chuchvalce mlhy nevěští nic dobrého, přesto nám to náladu nebere. Po snídani vyrážíme do přístavu, zakupujeme zpáteční lístek za 5 eur a čekáme na loď, která nás převeze na ostrov Dunu (asi 0,7km²). Ostrov je na dohled, takže zhruba za 5 minut vystupuje na ostrově. I tady nad námi visí hustá mlha. V poklidném zálivu, který chrání útesy, jsou na vlnách opět kajky a na útesech sedí rackové a kormoráni. Proplétáme se mezi malými rekreačními domky (chatami), tak typických pro Dunu, abychom se dostali na pláž. Na ostrově nění žádný obchod, jen jedna restaurace, informační středisko, před kterým je seřazena artilérie děl (tady by mohli AC/DC nahrávat svůj klip – For Those Abount To Rock We Salute You, který doprovází salvy děl).

DSCN4030
Na pláži před námi je vidět brodící se ústřičník velký a v dáli se na břehu převaluje tuleň. Škoda zatím všudy přítomné mlhy, ale jak to vypadá, zvedá se. Postupujeme opatrně po pláži, brodící se mělkým pískem s dalekohledy připravenými k akci. Vsjegdá gatov pravil Timur s partou a nám se pohotovost vyplatila. Nad hlavou přeletuje 5 skřivanů ouškatých a k naší radosti usedá nedaleko nás. Začínají fotografické orgie. Skřivani odlétají po chvíli do dáli, ale ještě je dnes párkrát potkáme.

DSCN4047 
Okolo proletí moták lužní, na kterého upozorňuje Vladimír. Dostáváme se do malého zálivu s břehoušem rudým, jespáky písečnými a ústřičníky. Užíváme si, mlha se zvedla, vykukuje sluníčko. V další zátoce nás čekají kulíci zlatí a okolo nás na kamenech poskakují lindušky luční a mezi nimi občas linduška skalní. Nad námi zabouří malé letadlo, které se zručností dosedá na malou přistávací dráhu. Zvláštní pocit, když vám nad hlavou pár metrů přistává letadlo. Letadlo zarolovalo k hangáru (plechová hala) a na přistávací dráze tentokrát dosedá letka opět pětice skřivanů ouškatých. Než stačíme přijít na kratší vzdálenost, stačil nám je německý pár na procházce vyplašit. Ostrov je opravdu malý a tak se dostáváme na nejvzdálenější část asi za hodinu pomalé chůze. Davy lidí nad obzorem písečné duny, sklánějících se nad monokuláry, popř. mající dalekohledy u očí postávající na pláži u skalisek nás donutí zrychlit krok. Co tam asi mají?? Na břehu se tu totiž povaluje asi padesátka tuleňů, jak za chvíli zjišťujeme. Nás však více zajímají bahňáci brodící se v mělké vodě na kraji moře. Nacházíme si příhodné místo na polorozpadlé hrázi, kde shazujeme batohy a stativy s dalekohledy stavíme z ramen na zem. Tady chvíli vydržíme a vytahujeme „oběd“ a pití. Jak mně chybí káváááááá. Rozhlížíme se kolem sebe, jespáci obecní, opět kulíci zlatí, ústřičníci, desítky kameňáčků a stovky lindušek tu běhá pár metrů od lidí. Jeden kulík zlatý dokonce pobíhá okolo nohou staršího páru. Přítomní fotografové stojí, sedí klečí, leží...a každý svírá aparát ve snaze pořídit tu nejlepší fotografii.

DSCN4135
Ten fotografuje tuleně, jiný zase kulíka pobíhající asi 3m od něj. Renata si už našla místečko u tuleňů. Víc jak hodinu si užíváme pohody sledování nejen tuleňů, ale i kormoránů, racků a bahňáků, na moři jsou vidět jen kajky. Dlouhá pláž, která je od moře lemována několika metrovými nánosy hnijících chaluh se stala Eldorádem pro lindušky, vrány, racky, špačky a sem tam bělořity. Marně se pokoušíme stále nalézt špačka růžového. Cesta po pláži nás vrací zpět do přístaviště. Mlha se zvedla úplně, obloha se vyčistila. Chvíli posedíme na lavičce a vyrážíme, tentokrát napříč ostrovem mezi travinami a keři s nadějí, že zastihneme nějaké pěvce.
Po klikaté asfaltové cestě se mezi keři (stromy jsme tu zatím nikde neviděli) dostáváme se k malému jezírku s kachnami a párem hvízdáků, později se ukáže i pár čírek.

DSCN4154
Z rákosí vyjíždí slípky zelenonohé a nedaleko se ozývá rákosník obecný a chřástal vodní. Ze suchých rákosin se zvedá poplašeně hejno špačků. Paniku způsobuje kroužící krahujec. Vracíme se zpátky na cestu, mezi domky opět míříme k místu, kde jsme dnešní putování počali. Dáváme si druhý okruh. Počasí se umoudřilo a obloha je blankytně modrá. Ukázalo se to i na turistech na ostrově. Je jich podstatně více než ráno. Na jednom vzdálenějším ostrůvku na kamenech sedí kameňáčci pestří a mezi nimi se motají jespáci mořští. Celé hejno nám ale opět vyruší krahujec a hejno se jako na povel zvedá a kličkuje nad hladinou, až nám mizí z očí.
U druhého ostrůvku nás oslovují dva Němci s dalekohledy na krku a ukazují na mou kowu. Ochotně jim ji půjčuji a oni nám ukazují schovaného kalouse ušatého, který sedí na skalisku mezi kameny na vzdálenějším ostrůvku. Je tak nenápadný, že bychom ho přehlídli.

DSCN4092
Dostáváme se opět k tuleňům, lidí ještě přibylo tak se mezi nimi propleteme a míříme k pláži, kde pobíhají kulící píseční. A mezi nimi je víc jak 15 jespáků mořských, které Renata blesku rychle zachytila v letu. Díky její zrcadlovce a její pohotovosti jsme získali kvalitní fotografický materiál z celého pobytu. Pomalu se vracíme do malého přístavu a čekáme na odvoz na hlavní ostrov. Po vylodění jdeme automaticky zkontrolovat „naše“ konopky žlutozobé. Už z přístavu vidíme davy lidí, jak se stativáky, fotoaparáty nebo dalekohledy zírají do trávy. Jasně... naše konopky se „provalily“. Postáváme mimo hlavní dění a já pozoruju lidi. Ač nemám rád tlačenice a víc lidí pohromadě, tady si to opravdu užívám. Vidím, že nejsem cvok sám, který cestuje pár stovek kilometrů, aby viděl zajímavé druhy. Tady jsme mezi svými. Večer na hotelu měníme plány. Obhlídku zdejšího ostrova necháme na čtvrtek, když tu má probíhat „Ornithologische Vogeltage auf Helgoland“. Takže zítra opět Duna a jak hlásí předpověď, i počasí má být lepší.
konopky


Celkový seznam ptáků
Duna:
husa velká, kajka mořská, krahujec obecný, bělořit šedý, linduška luční, ústřičník velký, moták lužní, špaček obecný, straka obecná, skřivan ouškatý, břehouš rudý, jespák písečný, kulík zlatý, kulík písečný, kameňáček pestrý, linduška skalní, jespák mořský, skřivan polní, sokol stěhovavý, jespák obecný, linduška lesní, králíček obecný, drozd cvrčala, drozd zpěvný, kalous ušatý, racek stříbřitý, kormorán velký, racek mořský, pisík obecný, jíkavec severní, ústřičník velký
Duna – jezírko
Slípka zelenonohá, Hvízdák euroasijský, kavka obecná, drozd cvrčala, kos černý, chřástal vodní, špaček obecný, rákosník obecný, poštolka obecná, sýkora modřinka, pěnice černohlavá, čírka obecná, červenka obecná

Číst dál...

Vortex Viper HD 8x42

Dalekohled, jak jsme již psali, hračka, bez které se v terénu neobejdeme. S Vortexem Viper HD 10x50 jsem víc než spokojený, ale tak se dnes podíváme na jeho relativně „slabšího“ bratříčka – Vortex HD Viper 8x42.
Viper HD 8 x 42 je menší a mnohem kompaktnější ve srovnání s odpovídající verzí řady Razor, i když váha obou modelů je téměř stejná. Mělké výřezy pod okuláry jsou dostatečně rozsáhlé, aby podporovaly téměř všechny palcové velikosti, zatímco kryt objektivu a protiskluzové pryžové obroučky slouží ke zvýšení trakce mezi propojenými objektivy a šasi. Je to jeden z mála dalekohledů, u kterého se tento typ krytu nedá snadno oddělit. Pryžové žebrové centrální lemování očnic je pohodlné, zaostřovací kolečko funguje výjimečně hladce. Model je malý a kompaktní ED sklo je použité na všechny vnější objektivy (čočky). Zaostřovací kolečko má příjemnou otáčecí mechaniku, Nastavení na jedno oko se provádí prostřednictvím vytahovacího kroužku, těsně pod pravým okulárem. Zjistil jsem, že je citlivý na dotek, ale není třeba otáčet okuláry, aby bylo možné je ovládat. Po zaostření je zatlačte dolů a pevně zajistěte. Existují tři volby – volně zamykací, otočná poloha pro očnice, které mají tenké pryžové okraje, které jsou pohodlnější pro oči, než se zpočátku může zdát. Okraj zakřivení je relativně malý a obraz je velmi jasný – dokonce i v podmínkách nízké intenzity světla. To je funkce vysoké světelné propustnosti, na 96% se nejedná o plané vychloubání.
Celkové barevné provedení je neutrální a barvy jsou čisté a živé s chromatickou odchylkou běžící na příjemné nízké úrovni. Stojí za zmínku, že ED sklo použité v tomto dalekohledu společně s patentovanými XR antireflexními nátěry, které jsou plně naneseny na všech vnějších skleněných površích objektivu. Exteriéry čoček jsou chráněny technologií Armor Tek, která je označována za ultratvrdou, odolnou proti poškrábání, která odpuzuje olej, nečistotu, korozivní soli otisků prstů. Viper modely jsou dodávány společně s balíčkem příslušenství (známým jako GlassPak), který umožňuje jejich nositelům nosit je v měkkém,ochranném pouzdu, který jim umožňuje okamžitý přístup a použití.
Vodotěsné, argonem plněné dalekohled Vortex Viper HD jsou svou konstrukcí a nízkou hmotností ideální pro uživatele, kteří se často přemisťují nebo se pohybují v těžkém terénu. Mají vynikající optiku, velmi kvalitní zpracování a díky optickému sklu s velmi nízkou disperzí, speciálním antireflexním vrstvám a fázovým vrstvám na hranolech dávají velmi brilantní obraz i ve velmi špatných světelných podmínkách. Dalekohled Viper lze použít v každém počasí i v zimě ve velkých mrazech.

viper foto 01

Technická data výrobce
Dalekohled má optiku z velmi kvalitního optického skla XD s extra nízkou disperzí, která dává jasný, kontrastní a ostrý obraz za všech světelných podmínek.
Všechny optické plochy jsou pokryty XR - vícenásobnými antireflexními vrstvami pro zvýšení propustnosti světla - obraz je jasný a kontrastní i ve špatných světelných podmínkách.
Hranoly mají fázové vrstvy pro zvýšení kontrastu, ostrosti a pozorovacího komfortu (při delším koukání do dalekohledu nejsou oči unavené).
Dioptrická korekce má aretaci, takže ji při častém používání nemusíte opakovaně seřizovat.
Centrální ostření je velmi přesné s jemným chodem.
Nejkratší ostřící vzdálenost je již od 1.5 metru.
Tělo je vyrobeno z lehkých materiálů - dalekohledy jsou vhodné na časté nošení.
Vysunovací očnice okulárů dobře padnou na oči a pozorovat lze i s brýlemi.
Tělo dalekohledu je pogumované a výborně se drží v rukách zároveň je tak chráněno proti drobným nárazům.
Dalekohled Viper HD je vodotěsný a plněný argonem proti zamlžování zevnitř.
Dalekohled je dodávaný včetně brašny, krytek, čistící utěrky a popruhu.
Firma Vortex poskytuje na dalekohled neomezenou záruku. Tzv. VIP - Very Important Promise - velmi důležitý závazek firmy vůči zákazníkovi.
Vortex Viper HD 8x42 je vynikající dalekohled pro všechny, kteří se v přírodě často přemisťují. Je vynikající na myslivost, na lov v horském terénu, ale i na ornitologii a běžné pozorování okolí. Dalekohled poskytuje jasný, kontrastní a ostrý obraz v rozsahu celého zorného pole za všech světelných a klimatických podmínek.

Parametry :
Zvětšení 8x
Průměr objektivu 42mm
Zorné pole 116m/1000m (6.6°)
Optické sklo HD-XD-BaK4
Typ antireflexních vrstev XR-FMCF
Odolnost proti vlhkosti vodotěsný (argon)
Ochrana proti orosení argon
Nejkratší ostřící vzdálenost 1.5m
Vzdálenost výstupní pupily 20mm
Průměr výstupní pupily 5.25mm
Relativní světelnost 27.56
Stmívací faktor 18.33
Barva olivová
Rozměry (mm) 147x135
Hmotnost 652g
Cena zhruba 12 000 Kč

Číst dál...

Helgoland - cesta a první den

Nastává náš den Dé, na který se už pár týdnů těším. Dlouho plánovaná „birderská“ výprava na Helgoland právě začíná. Neděli ještě trávím v klidu na chalupě, odkud mě odpoledne syn odveze do Plzně autem, pak dálkovým autobusem pojedu do Prahy. Těším se i z důvodů, že po dlouhé době nemusím řídit. Mám malinko obavy z včerejšího hlášeného dopravního kolapsu v Plzni, kdy naprosto „zamrzla“ celá doprava z důvodů omezení hlavního tahu napříč Plzní, při kterém nastaly více jak čtyř hodinové zácpy. Vyrážíme s předstihem, takže jsem v Plzni včas a zácpu jsme zdárně objeli. Krátce před sedmou sedím a vyrážíme luxusním autobusem směrem na Prahu, kde se mám setkat s dalšími účastníky zájezdu. Při příjezdu na Florenc mi hlavou letí text Odyssei...jen hodin pár a Praha mě vítá, nádraží Florenc půl páté...Nostalgie se dostavuje, nebyl jsem na autobusovém nádraží Florenc pár desítek let. Dříve pomalu každý týden.
Vjíždíme do Prahy a za sklem pozoruju noční Prahu. Autobus dojíždí na autobusové nádraží přesně na čas. Musím počkat na zavazadla a díky moderní technice brzy setkávám s kamarády. Sdělujeme si zážitky z cest, konečně máme na to skoro dvě hodiny, než usedneme do autobusu. Pomalu se přesunujeme na naše nástupiště, kde nás čeká velký, dvoupatrový zelenobílý autobus společnosti Flixbus. Rovnáme batožinu do úložného prostoru a ve 21:45 vyrážíme smět Hamburk. Přestože je autobus luxusní a moderní, cesta to bude úmorná a zdlouhavá – čeká nás 9 hodin. Jak se ukáže, tak především sedm zastávek po nočním Berlíně nás stojí snad dvě hodiny času, ale aspoň vylézáme na vzduch a protáhneme si pokaždé nohy. Škoda že neprojíždíme aspoň čtvrtí Schöneberg, kde na Hauptstraße bydlel do roku 1978 David Bowie. Do slavného rockového klubu v podzemí, kde Bowie psal skladby ke svým deskám Low a Heroes, se jednou určitě ještě podívám. Někdo spí, někdo jen dříme, já sleduju na tabletu filmy a přehrávám si, jak jinak Bowiho Heroes. Nikdy jsem totiž nedokázal v autobuse usnout. Za okny autobusu se probouzí pomalu nový den, černá tma přechází v šero, zhasínají pouliční lampy. Hamburk – vystupovat...přesun na metro, následně najít přístav a naše nástupiště, z kterého nám jede katamarán na Helgoland. Přesun jsme zvládli bravurně (malá zacházka na opačnou stranu se nepočítá) včetně nákupu lístků a v přístavu jsme za pár minut. Máme dost času a tak sledujeme cvrkot v přístavu a nasáváme vzduch „daleké ciziny“, přichází čas na první germánskou kávu. Nastal čas k nalodění. Odevzdáváme naše cenná zavazadla, která ukládají do přepravních kontejnerů a jeřábem přesunují na katamarán. Přecházíme můstek a hledáme svoje místa. Katamarán je opravdu luxusní a poskytuje veškeré pohodlí včetně wifi a zásuvek, takže dobíjím kompletně elektroniku.

44716224 1129677157209115 7438475497987637248 o

Čeká nás dvouhodinová plavba po Labi do Cuxhavenu, poslední baště na souši a následně dvě hodiny se Severním mořem na Helgoland. Dokud vidíme břehy, na horní palubě poctivě sledujeme a zapisujeme druhy, které po cestě potkáváme...orla, volavky, letící hejno hus s berneškou bělolící a všude přítomné racky. Jak se dostáváme dál na moře, potkáváme již pouze velké trajekty plné přepravních kontejnerů. Jestli pak je v některém z nich zboží, které jsme objednávali? Přesouváme na pohodlné sedačky u oken a sledujeme, jak ostrov Helgoland vystupuje z moře a kvapem se blíží.
Helgoland se nachází v oblasti Pinnenberg ve spolkové zemi Šlesvicko-Holštýnsko. Hlavní ostrov sousedí s ostrovem, kterému se říká Duna a který je takto označován především proto, že vypadá jako písečná pláž. Oba ostrovy jsou chráněnou přírodní oblastí. Helgoland je velký přibližně 2 km² a přilehlá Duna asi 0,7 km², přesná poloha ostrova je 54°11' severní šířky a 7°53' východní délky. Na severozápadě ostrova se nachází symbol celého Helgolandu, je to skalnatý výběžek a říká se mu „Dlouhá Anna“.
Plavba katamaránu probíhala víc než svižně a tak okolo jedné hodiny odpoledne rejdujeme do malého krytého přístavu a vyrážíme po lodním můstku na pevninu. Čekáme na batožinu a pokukujeme po hladině přístavu zalitého slunečním jasem. První, kdo nás mimo racků vítá je kajka mořská, z které se později ukáže jeden z nejčastějších vodních druhů. Po přístavní hrázi míříme k našemu hotýlku, proplétáme se mezi dalšími turisty. Počasí podle předpovědi máme mít výborné po celý pobyt a zatím obloha nad námi všemu nasvědčuje. Ubytování probíhá v rychlosti a už netrpělivě vyrážíme na první obhlídku, zatím ještě bez stativáků, ale jinak v plné polní.

DSCN3973

První cesta vede zpátky na molo, kde na vázacím kůlu sedí racek mořský. V parčíku nedaleko mola přeletují lindušky luční. Místní se ani nepozastavují nad partou „bláznů“, kteří tu pobíhají s dalekohledy a fotografují ptactvo. Když se rozhlížím okolo sebe, vidím, že je nás víc. Nadšeně fotografujeme čtveřici kajek s krásně vybarveným kačerem, který si hlídá svůj harém. Pomalu se přesunujeme k nábřeží a prohlížíme nejen hladinu moře, ale i křoviny na druhé straně nábřeží. Lindušky, králíčci obecní, jejichž počty jdou do stovek, stejně jako počty pěnkav. Na konci nábřeží nás čeká pobřeží, kde v naplavených chaluhách jsou desítky jíkavců, špačků (marně hledáme růžového), pěnkav, ale i víc jak padesátka kameňáčků pestrých, jespáků obecných a písečných. V černobílém oblečku s červeným zobákem osm ústřičníků velkých prohrabává tlející odpad chaluh. Kontrolujeme velké racky jak ty, kteří se přehrabují v chaluhách, tak ty, kteří se houpají na mořských vlnách a nacházíme jen racky mořské a stříbřité v různém stupni věkového vývoje. Okolo nás se pohybuji desítky nadšenců, jako jsme my s dalekohledy a fotoaparáty na krcích. Podél pobřeží se po písčité pláži dostáváme pod skaliska. Z hladiny moře na nás vstrkují zvědavě své hlavy tuleni, aby se vzápětí ponořili do chladných vod Baltského moře.
Pobřeží dominují pískovcová skaliska cihlové barvy. Na vrchol Langy Anna, jak se skalní útes jmenuje, vede úzké a dlouhé schodiště s odpočívacími plošinami, a už od pohledu slibuje namáhavý výstup. Pomalu zdoláváme jednu plošinu schodů za druhou a každá nabízí úchvatný pohled na scenérii po námi. Tříštící se vlny o pobřeží, v kterých se houpají rackové stříbřití a mořští, společně s kajkami a překvapivě i kachny divoké.
Stoupáme po schodech až na vrchol, kde nás čeká krásný rozhled po celém kraji. Je krásná viditelnost, takže vidíme vzdálené větrníky, ostrov Duna je opravdu coby kamenem dohodil. Míříme na konec útesu a doufáme, že uvidíme tereje. Nejprve nacházíme dva mladé a zanedlouho ještě další dva na římse, o které se starají dva dospělí. Máme kliku, pak už jsme tu dospělé tereje nenašli, zůstali tu jen dva mladí, stejně jako chybí na útesech alky či alkouni, je prostě pokročilá roční doba. Cestička vede při kraji útesů a na vyhlídkách nahlížíme do hlubin skal, ve kterých jsou vidět vstupy do chodeb a na mnohých římsách těla mrtvých terejů.
Nedaleko kostela scházíme stezkou k moři. Zaujal nás nádherný samec kajky mořské, který je nedaleko břehu na vlnách. Dostáváme se do jeho blízkosti, ale naši pozornost odvádí zvláštní linduška, která se liší od desítek lučních. Zapisujeme si lindušku skalní (to ještě netušíme, že se s nimi budeme poměrně často setkávat na ostrůvku Duna).

DSCN3994
Z nábřeží mezi domky se dostáváme na zdejší hlavní „korzo“ a podél malých barevných domečků míříme k penzionu. Pohled na hodinky nám ukazuje, že bude 17 hodin, tak ještě zamíříme k přístavu, odkud zítra pojedeme na vedlejší ostrůvek Duna. Převoz jezdí od 8 hodin každou půlhodinu. Míříme do parčíku, kde se to v trávě hemží drobným ptactvem. Pěnkavy, jíkavci, lindušky luční a....konopky žlutozobé. (Zítra tu okolo nich bude rozruch, ale to až zítra -))).
Dorážíme spokojeni na penzion s malou zastávkou v obchodě a každý si chystáme nějakou večeři, po které pak nad noťasem a staženými fotografiemi ještě chvíli rokujeme. Parádní den!!
celkový seznam ptáků:
Hamburk – Helgoland, cesta po moři
racek chechtavý, husa velká, volavka popelavá, kachna divoká, morčák velký, orel mořský, kormorán velký, racek stříbřitý, racek žlutonohý, holub hřivnáč, kavka obecná, vrána černá, berneška bělolící,
Helgoland přístav
sluka lesní, racek mořský, skřivan polní, vrabec domácí, kajka mořská
Helgoland okruh
kajka mořská, linduška luční, pěnkava obecná, racek mořský, vrána obecná, holub hřivnáč, špaček obecný, kos černý, budníček větší, sýkora modřinka, jíkavec severní, drozd zpěvný, střízlík obecný, jespák písečný, bělořit šedý, konipas bílý, jespák obecný, kameňáček pestrý, ústřičník velký, racek stříbřitý, sokol stěhovaný, červenka obecná, skřivan polní, terej bílý, konopka obecná, hrdlička zahradní, králíček obecný, strnad rákosní, linduška skalní, konopka žlutozobá

galerii použity i fotografie R. Hasilové

Číst dál...

Na skok do Británie 14. ledna 2017

Je první den našeho šíleně improvizovaného pozorování v Británii. Momentálně se zde nachází spousta rarit a my je chceme všechny, nebo abych byl přesnější, my je potřebujeme všechny.
Přikládáme krátký seznam vzácností, který byl naším průvodcem.
• Pacific Diver Penzance in Cornwall 50.1152, -5.5309 (může být vzácný)
• Hudsonian Whimbrel Perranuthnoe in Cornwall 50.1136, -5.4511
• Green-winged Teal Hayle Estuary in Cornwall 50.1762, -5.4371
• Lesser Scaup Dozmary Pool in Cornwall 50.5443, -4.5498
• Bonaparte’s Gull Dawlish Warren in Devon 50.6146, -3.4248 (vzácný)
• Ring-necked Duck Chew Valley Lake in Somerset 51.3395, -2.6048
• Lesser Yellowlegs park at 50.7364, -2.0417
  then walk southwest along Slough Lane and follow signs to Sherford Pool or
French’s Pools (pár jedinců má také stopy zelené)
• Ring-billed Gull Blashford Lakes in Hampshire 50.8786, -1.7867
  (pozdě večer z mysliveckého posedu)
• Ring-necked Duck Abberton Reservoir in Essex 51.8146, 0.8263
• Pallas’s Warbler Kessingland in Suffolk 52.4107, 1.7238
• Golden Pheasant Wolferton in Norfolk 52.8235, 0.4754 (úsvit je nejlepší)
• Lady Amherst’s Pheasant Lidlington in Bedfordshire 52.0375, -0.5528 (velmi vzácný)
• Dusky Thrush Beeley in Derbyshire 53.2063, -1.6037
• Black Scoter Goswick in Northumberland 55.7091, -1.8975 (těžké ho pozorovat ve větru)
• American Wigeon Caerlaverock in Scotland 54.9771, -3.4821
  (pár jedinců má také stopy zelené)
• Ring-billed Gull Strathclyde Loch in Clyde, Scotland 55.7888, -4.0299
  (dá se nalákat na chleba)
• Hooded Merganser Barr Loch, Lochwinnoch in Clyde, Scotland 55.7875, -4.6262
• Surf Scoter St Andrews in Fife, Scotland 56.3451, -2.8008
  (nezapomeňte zkontrolovat lavičku severně od souřadnic)
• Ring-necked Duck Pitlochry in Perthshire, Scotland 56.7081, -3.7385
• On islands off the Scottish coast there are wintering Cackling Goose
  (Islay in Inner Hebrides), American Coot (North Uist in Outer Hebrides), Northern Harrier
  (North Ronaldsay in Orkney Isles), and Killdeer (Shetland Isles), but each will probably take multiple days travelling.
• The only vagrant Snow Goose (in Lancashire) has gone missing right now, but you
  might count one at Tittesworth Reservoir in Staffordshire 53.1320, -2.0127 as Category C (asi nestojí za to)

Jeden druh ale chybí. Na seznamu není nudníček sibiřský. Dostali jsme ho jako prvního ještě předtím, než jsme se rozdělili a začali hledat.

1 Not Stejnegerss Stonechat
bramborníček sibiřský

Bylo nám řečeno, že přesně tohle je místo, kde někdo odebral DNA neznámého ptáka a lidi z laboratoře jí smíchali s klasickým druhem Stonechat – tohle nám řekli až po návratu. Někdy vyhraješ, někdy prohraješ a možná je to jen legenda. Také jsme strávili pár hodin hledáním nelétavého poláka vlnkovaného. Šli jsme na západ směrem k městu Poole a snažili jsme se najít čerstvě nahlášeného vodouše žlutonohého – opět nelétavý. Znovu se o to pokusíme zítra ráno. Vodouš žlutonohý je příliš dobrý na to, abychom ho nechali na pokoji. Díky tomuto hledání se nám ale podařilo najít prvního zatoulaného Američana – dobře stavěného samce čírky karolínské. Dva opravdu zajímaví tvorové se dneska ukázali před naším dalekohledem a ještě hodně zimních druhů jako břehouši, pěnkavy, pěvušky atd.

2 Dunnock
pěvuška modrá

Číst dál...

Kapitola šestnáctá - Cape Hatteras Clincher

Kdyby Big Year byl něco, čemu rozumí většina lidí např. zápas ve fotbale nebo dokonce něco důležitějšího, jako třeba play off v baseballu, potom by Greg Miller věděl, jak vysvětlit svou situaci. Ozvalo se dvouminutové varování a jeho záda byla na zdi, zatím co jeho nohy byly na devítce sedmém poli sedmé hry v sezóně. Jeho Cleveland Indians byli v nevýhodě a on byl poslední nadějí.
Musí chytit Komita.
Musí vidět ptáky, které ještě nikdo neviděl.
Musí jít na moře.
Smutná pravda ale byla, že Miller mohl strávit celé týdny v divočině hledáním zatoulaného druhu ale stejně tak se mohl vrátit z prázdnou. Byl říjen a jemu zbývalo jen málo pevninských ptáků, které by mohl pozorovat. Mimo to mu docházely peníze a zbývalo mu dost málo na to, aby je mohl hledat. Tohle byla už druhá půjčka z “tátabanky” v hodnotě 3000 dolarů. Třetí nepřicházela v úvahu.
Ale dokonce i tato plavba z Cape Hatteras na Outer Banks v severní Carolině byla během na dlouhou trať. Podzimní migrace měla už dávno svůj kurz určený a většina pozorovatelů raději zůstala v hnízdě. Miller se už zapsal na dvě pobřežní plavby během víkendu, ale nedělní plavba byla zrušena kvůli nedostatku účastníků.
Miller byl rozhodnutý, že to zvládne – dokonce tak rozhodnutý, že dorazil do přístavu o 20 minut dřív, byl tam už v 5,40 ráno. Poprvé za tento rok byl někde dřív, zoufalství ho vzbudilo a předběhlo budík.
Nalodil se na 72 metrů dlouhou loď Miss Hatteras a přichystal se na plavbu. Přímo po vstupu si zajistil místo s dobrým výhledem. Aspoň pro jednou byl někde první. Bylo to asi poprvé, co někam spěchal ne proto, aby to stihl , ale proto, aby měl dobré místo. Spolehlivý dalekohled mu visel na krku a on byl připravený. Čekal a přešlapoval na místě. Nic se tu nedělo. Co ty lidi vlastně dělaj s časem, když vstanou brzy?
Nakráčel do kajuty aby našel něco, co by mohl dělat. Ostatní pozorovatelé právě přijížděli. Jeden ale upoutal Millerovu pozornost. Byl to stárnoucí muž distingovaného vzhledu, kterého vlasy začaly pomalu šedivět. Tenhle muž mluvil o tyranu savanovém v Massachusetts. Miller chtěl toho samého ptáka. Začal tajně poslouchat ještě o něco lépe. Něco mu na tomhle muži připadalo až podezřele povědomé. Mohl by tenhle muž být tím tajemným třetím cizizcem, který se pokouší o Big Year? Miller už to nemohl vydržet.
Omlouvám se, přerušil ho Greg Miller, jmenuji se Greg Miller a pokouším se o Big Year. Zníte jako ten muž, který dostal tyrana savanového jako své číslo 675. Taky se pokoušíte o Big Year?
Ten druhý muž se koukl na Millera a zazářil.
Nojo, vlastně to jsem já , odpověděl Al Levantin.
Trvalo to měsíce, ale konečně se setkali. (Toho, že vedle sebe seděli už na lavičce se nepočítalo. Levantin nikdy nepřiznal Millerovi, že je jeho protivníkem.) Oba muži cítili neodolatelnou potřebu porovnat si své poznámky a zážitky – jak často se stane, že se potkáte s úplným cizincem, který trpí stejnou obscesí jako vy? – První věc, která jim ale nedala klidu, byla jednoduchá otázka.
Tak kolik, zeptal se Miller.
691 řekl Levantin.
Já mám 705, odpověděl Miller.
Levantinovy obvykle růžové tváře hodně rychle zbělaly. Snažil se začít mluvit, ale nešlo to. Dlouho se obával toho, že skončí druhý, ale teď mu hrozilo, že skončí třetí.
To, na co myslel bylo: Tohle všechno kvůli třetímu místu? Kvůli třetímu místu?
Jediné co ale řekl bylo: Stále mi zbývá několik jednoduše pozorovatelných druhů – to co říkal byla pravda. Prostě jenom potřeboval albatrosy na téhle plavbě a nějaké ty vrabce a toho zatraceného Puštíka karibského severního, který stále byl někde tam v Arizoně.
Oooo, jak se Miller usmíval.
Třetí místo. Třetí místo. Levantin na to nedokázal přestat myslet. Musel začít přemýšlet nad něčím jiným.
Co asi má Komito?
Naposledy co jsem o něm slyšel měl 731 nebo 732. To bylo asi před měsícem – odpověděl mu Miller. Teď se ale úsměv z Millerovi tváře vytratil. Za ten zhruba měsíc a půl, abych byl podrobnější, mohl být ale Komito napřed klidně i o 2,5 tuctu. Millerovi byla zima. V kajutě byl průvan nebo jenom někdo otevřel dveře?
Najednou se ale kajuta na lodi rozezněla něčím hlasem, tím hrubým hromovým hlasem. Miller a Levantin se otočili.
Byl to Sandy Komito.
Tři mušketýři byli pohromadě.
Al, řekl Komito. Kde ses toulal?
Levantin se podíval na svého mučitele a na tváři se mu objevil tajemný úšklebek.
“Hatteras,” odpověděl.
Miller se zasmál, ale Levantin neustoupil. Komito se otočil na Millera.
A co ty, Gregu? Jak postupuje tvůj rok?
Velmi dobře, Sandy, dosáhl jsem čísla 705, řekl Miller.
Gratuluji ti k překonání sedmistovky, Gregu, odpověděl Komito tónem, který si strýčkové rezervují pro své synovce. Jenom několika lidem se podařilo pokořit tuto hranici.
Komito se usmál a pak se otočil zpět na Levantina.
Takže, Al, vážně. Kolik už máš za tenhle rok?
Levantin se podíval Komitovi přímo do očí. 737.
Wow, vyhrkl Komito.
Komito udělal krok zpět. Ujelo mu to ještě dřív, než stačil vůbec zareagovat. Komito byl běžně nejhlasitější člověk v místnosti, ale tentokrát ho sledovali okolní lidé. 737? Pro boha, jak se Levantinovi podařilo dostat 737? Komito zvedl obočí jak nejvíš to šlo a on se ze všech sil snažil upokojit.
No, Al, zasekl se Komito, já mám 736.
Komito se bolestivě podíval na Levantina.
Levantin se drsně podíval na Komita.
Miller sledoval oba muže, zarazil se. Levantin mu právě lhal do očí a ani nemrknul.
Komito ale nebyl už tak sebejistý. Jeho modré oči byly do široka otevřené a pomalu se z nich vytrácela barva.

Levantin se na něho podíval s úplně kamenou tváří.
Komito byl téměř na omdlení, zatím co Levantin ztuhlý jako by byl vytesán do skály, Miller už déle nemohl vydržet podled na oba muže. Vybouchl smíchy, až se popadal za břicho. Musela ho slyšet celá loď.
Dostal tě a to pořádně, Sandy, prohodil Miller ke Komitovi.
Nejdřív Levantin a pak Komito vyprskli smíchy.
Hráč prohrál.
Dvouhodinová plavba Golfským proudem utekla rychle. Vlny na moři byly rozsáhlé ale příběhy ještě rozsáhlejší. Tři pozorovatelé si spolu povídali jako děti na hřišti. Levantin a Miller chtěli vědět, jak se Komitovi podařilo dostat tak rychle tak daleko. Ale když se zeptali tak zjistili, že pravděpodobně uvíznou v některé z napínavých a poutavých Sandyho povídaček. Mohli by se naučit něco přímo od mistra bez toho , aby ho zasypaly lichotkami? To byla veliká příležitost.
Mimo jiné některé Komitovi příběhy byly celkem divoké. Dokonce si během léta objednal helikoptéru v Nevadě, aby mohl vidět Velekura himálajského. Levantin a Miller už tenhle druh odepsali jako naprosto nedosažitelné bláznovství.
Komito byl dost chytrý na to, aby uměl tuhle hru hrát se svým publikem. Tahle společnost se vyžívala v utrpení. A v tomhle bodě nikdo nerozuměl, jaké to je utrpení nemoct dostat nějakého ptáka, lépe než Miller a Levantin.
Právě proto jim Komito povyprávěl něco málo o svém bezvýsledném pátrání po great gray owl.
Miller jim zase řekl něco málo a svém bez výsledném pátrání po lesňáčku světlebrvém.
Levantin jim zase řekl něco málo a svém bez výsledném pátrání po puštíku karibském.
A tak dále. A tak dále.
Tohle setkání bylo hodně zábavné. Dokonce tak moc, že Levantin navrhl, aby se dnes večer setkali společně na večeři. Miller okamžitě souhlasil, ale Komito to zavrhl a mrmlal přitom něco o nějakých dřívějších (ale nespecifikovaných) plánech.
Komito a Miller se přesunuli na lavičku na boku lodi.
Levantin se vrátil zpět na palubu, aby se mohl vyzvracet do oceánu.
Během večeře si Levantin a Miller prohodili svoje poznámky a zároveň pár nevyhnutelných slov o Komitovi. – Je 30 druhů před námi a nemá čas na večeři!
Levantin byl jediný, kterému se podařilo během téhle plavby přidat nějaký druh (buřňák černotemenný), který přelétal nad teplým proudem, byl číslo 692 za tenhle rok). I když mu stále zbývaly nějaké lehce dosažitelné druhy mořských ptáků, už byl unavený z mořské nemoci. Naštěstí většina z jeho lehce dosažitelných ptáků byla v arizonské poušti.
Millerovy cíle byly většinou na Floridě. Levantin tyhle ptáky už dostal ještě v únoru a rád nabídl Millerovi pár rad. Když budeš hledat plameňáky v Everglades, řekl Millerovi, dávej si pozor na moskyty.
Smáli se, vtipkovali a dobírali si jeden druhého, nevyhnutelně se během konverace dostali zpátky ke Komitovi.
V tomhle bodě zde byla jistá pochybnost, jestli Komito mluví pravdu. Nejen že viděl hodně ptáků, ale až příliž lidí ho vidělo, jak ty ptáky pozoruje. Tohle chování jim připadalo jako podvod. Bez pochyby. Nejenom že je porážel, on jim v tom ještě vymáchal hubu. Nebylo to jen tak nějaké nahánění se za ptáky, vždy se ujistil, že o něm uslyší staré známé Sandy Komito zdraví. Ale dnes ráno, když měl příležitost pozdravit je osobně, ani se nepokusil. Jenom se zeptal na čísla. V tohle sportu, kdy byla diplomacie a slušnost běžnou součástí, byl Sandy Komito nezastavitelnou pozorovatelskou mašinou – tankem, který si hlučně razil svojí cestu přes všechny létající druhy severní Ameriky. Teď bylo na Levantinovi a Millerovi aby se dostali přes Komitův pancíř. Náskok byl sice veliký ale určitě ne nepřekonatelný.
Před tím než si každý šel svou cestou z restaurace, Al Levantin a Greg Miller uzavřeli spojenectví proti společnému nepříteli, kterému čelili.
Rozhodli se, že půjdou ven a doženou ho – společně.

Číst dál...

Petr Stýblo: Oslavit výročí našeho státu krvavým masakrem ptáků na Vltavě je nezodpovědné barbarství

Ohňostroj na oslavu výročí republiky má být odpálen z hladiny Vltavy! Vltava je ovšem v této době plná vodních ptáků. Od 1.1.2013, kdy ohňostrojem vyplašení a nárazem do trolejí zkrvavení ptáci padali přímo mezi diváky, se ohňostroje přesunuly z bezprostřední blízkosti Vltavy na okolní kopce. Nyní se však bude střílet opět na Vltavě! V letu méně obratní vodní ptáci jako jsou labutě a kachny, pokud budou ve tmě vyplašeni ohňostrojem, nemají moc šancí na záchranu.

Přesun konání ohňostroje z tradiční Letné na plovoucí pontony na Vltavě je vrcholem arogance a bezohlednosti. Škoda, že takovým hloupým aktem mají vrcholit zrovna oslavy naší státnosti. Je vůbec ohňostroj povolený? Pokud ano, jak mohli úředníci pražského magistrátu dopustit konání ohňostroje opět v místech, kde se shromažďují vodní ptáci. Copak se nepoučili v lednu 2013? Nebo na ně byl činěn nátlak podobně jako při konání ohňostroje na Vltavě u příležitosti návštěvy čínského prezidenta? Úředníci a zjevně i politici potřebují osvěžit paměť.

praha ohnostrojOhňostroj na oslavu výročí republiky má být odpálen z hladiny Vltavy! Vltava je ovšem v této době plná vodních ptáků.

Ochránci přírody proto vyzývá veřejnost, aby co nejlépe zdokumentovala následky pražského ohňostroje. Všímejte si, co dělají ptáci během ohňostroje, foťte mrtvé ptáky v okolí ohňostroje, ke zraněným volejte pražskou záchrannou stanici tel. 773 772 771. Čím více důkazů o tom, že ohňostroje škodí, budeme mít, tím větší je šance, že je úředníci (nejen v Praze) začnou regulovat.

Ohrožena na životě a zdraví jsou i zvířata domácí – užitková i společenská. Šok z výbuchů způsobuje potraty březích kopytníků, sníženou užitkovost drůbeže, velmi těžce může působit na psychiku psů i jiných společenských zvířat.

Výbuchy ohňostrojů uvolňují do ovzduší také řadu jedovatých látek. Ovzduší je znečišťováno například těžkými kovy (např. K, Ba, Mg, Sr, Cu, Pb, Sn, Al, Bi, Ga) jejichž sloučeniny se používají v ohňostrojích jako okysličovadla, stabilizátory, k barvení plamene a při jiných speciálních efektech. Tyto kovy se uvolňují zejména ve formě malých částeček, které se pak snadno dostávají do dýchacích cest, kde mohou mít velmi negativní dopad na zdraví lidí i zvířat v okolí. Například u astmatiků může pobyt v blízkosti vypalovaných ohňostrojů způsobit až astmatický záchvat.

Dalšími znečišťujícími látkami vznikajícími spalování pyrotechniky oxid siřičitý, oxid dusičitý, oxid uhličitý, oxid uhelnatý a suspendované částice. Kromě toho se při spalování může uvolňovat přízemní ozón, který je pro lidský organismus jedovatý.

Perchloráty, které jsou častou složkou ohňostrojů, mohou kontaminovat vodu a při její konzumaci zabraňovat vstřebávání jodu, což může vést až k onemocnění štítné žlázy.

Používání zábavné pyrotechniky u nás zatím i přes výše uvedená negativa nelze zakázat. Lze ho však významně regulovat obecními vyhláškami. Mnohde se tak skutečně děje, leč dodržování vyhlášek nikdo nekontroluje a jejich porušování se většinou nijak netrestá.

Naděje, že se něco rychle změní, je malá. Lidí, které hluk, smrad a blesky fascinují, je zatím příliš mnoho.

Petr Stýblo

zdroj foto: internet
zdroj: ekolist.cz

Číst dál...

Jihočeští ornitologové hlásí opětovné zahnízdění vzácného (a krásného) ptáčka

První záznam o hnízdění v jižních Čechách pochází z 90. let minulého století z Třeboňska, podruhé zahnízdily v roce 2015 na Českobudějovicku. Vždy šlo ovšem o jeden pár. Teprve v loňském roce se hnízdiště vlh objevila na dvou místech v kraji a poprvé také vznikla kolonie těchto atraktivních ptáků, kde z pěti hnízdících párů čtyři vyvedly mláďata. A právě do této pískovny na Českobudějovicku se vlhy vrátily i v letošním roce.

vlha01Chráněné vlhy pestré se do jižních Čech vrátily i v letošním roce a úspěšně vyvedly mláďata. Hnízdiště v opuštěné pískovně sledují ornitologové a ochránci přírody. Foto | Martin Reiser

Podle zjištění ornitologů a ochránců přírody zde zahnízdily čtyři páry. Jeden další pár vlh pak zahnízdil v jiné pískovně, vzdálené jen několik set metrů od koloniálního hnízdiště. Pozorována byla i čerstvě vyvedená mláďata, což svědčí o tom, že i rok 2018 byl pro jihočeské vlhy úspěšný. Přesnou polohu pískoven se zatím ornitologové rozhodli nezveřejňovat. Kromě přirozených příčin totiž mohou vlhy ohrozit i neukáznění fotografové a další návštěvníci.

„Hon za kvalitním snímkem nebo nevšedním zážitkem může při neznalosti biologie druhu hraničit s jeho rušením a ohrožením hnízdění,“ upozorňuje koordinátor sledování stavu ptáků Agentury ochrany přírody a krajiny ČR a jednatel Jihočeského ornitologického klubu Jan Havlíček.

„Vlhy bývají svému hnízdišti poměrně věrné, takže jsme jejich návrat tak trochu očekávali. Přesto máme z kolonie radost, protože ukazuje, že vlha pestrá se v jižních Čechách stává pravidelně, byť vzácně hnízdícím druhem,“ říká ornitolog Jiří Bureš, vedoucí jihočeského regionálního pracoviště Agentury ochrany přírody a krajiny ČR a člen výboru Jihočeského ornitologického klubu.

Opuštěné, ale i těžené pískovny se stávají v jihočeské krajině důležitými místy pro ochranu ohrožených druhů. Kromě vlh v nich nacházejí útočiště i další ohrožené ptačí druhy, například břehule říční či kulíci říční, nebo celá řada pískomilných druhů rostlin a hmyzu. Mezi hmyzem vynikají např. samotářské včely, které patří k nejohroženějším skupinám živočichů v naší přírodě.

„Pískovnu, v níž vlhy hnízdí, sledujeme dlouhodobě, protože se v ní vyskytuje větší množství ohrožených druhů rostlin a živočichů. Opakované úspěšné hnízdění vlh její význam pro ochranu přírody jen potvrzuje,“ podotýká Jiří Řehounek z Cally, který se ochraně a biologickému průzkumu pískovny věnuje.

Ornitologové a ochránci přírody také žádají lidi, aby si případná pozorování vlh nenechávali pro sebe. Mohou se ozvat buď přímo Agentuře ochrany přírody a krajiny, Jihočeskému ornitologickému klubu či Calle. Nebo mohou využít databáze AVIF, kterou spravuje Česká společnost ornitologická, nebo BioLog, kterou spravuje AOPK ČR a vyplnit pozorování vlh do internetového formuláře.

„Vzhledem k aktuálnímu šíření vlh je pravděpodobné, že mohou zahnízdit i na jiných místech Jihočeského kraje. Proto bychom rádi požádali veřejnost, aby tyto krásné ptáky nerušila při hnízdění a nezasahovala do míst, kde se usídlí,“ uzavírá Václav Mikeš, zoolog Jihočeského muzea a člen Jihočeského ornitologického klubu.

zdroj: ekolist.cz
zdrojh foto: internet

Číst dál...

Na komín českobudějovické teplárny se vrátil ohrožený sokol stěhovavý

Do budky ve výšce 120 metrů na komíně Teplárny České Budějovice se po čase opět vrátila samice sokola stěhovavého. Dravce mohou lidé sledovat online prostřednictvím webových stránek teplárny.

sokolSamice sokola stěhovavého na komíně v českobudějovickém Novém Vrátě. | foto: Teplárna České Budějovice

Samice sokola stěhovavého, který je v České republice kriticky ohroženým ptákem, našla útočiště na komíně ve výtopně Nové Vráto. Na minikameře byla poprvé vidět začátkem října a stále se vrací.

Jde již o druhý výskyt tohoto dravce. Poprvé se tak stalo v roce 2017 v červnu, půl roku po instalaci speciální hliníkové budky pro hnízdění. tehdy šlo také o samici, která však ještě během listopadu ze záběrů minikamery zmizela a hnízdiště využívaly poštolky.

„Chráněný dravec se tak objevil až po roce a veřejnost jeho pobyt může opět sledovat online na webu teplárny,“ informoval za teplárnu Zdeněk Zuntych.

„Potvrzuje se, že jsme vybrali vhodnou lokalitu, kterou si sokol najde. Zda se usadí nebo jde jen o dočasný pobyt ale těžko říct,“ navázal zoolog Václav Beran, který se při projektu obecně prospěšné společnosti Alka Wildlife věnuje vyhledávání vhodných míst pro sokoly a zajišťuje i republikový monitoring hnízdící populace.

Ornitolog Aleš Vondrka z Národního parku Šumava dále uvedl, že nejde o některé ze 17 mláďat, která se na Šumavě letos vylíhla osmi hnízdícím párům, neboť podle fotek jde o dospělého jedince.

„Sokol stěhovavý někdy obhajuje hnízdiště, popřípadě hledá nová, již během podzimu. Je tedy možné, pokud mu budka takříkajíc padla do oka, že se ukáže i na jaře. Jeho původ bychom zjistili, jen kdyby byl okroužkovaný,“ vysvětlil.

Sokol nežije pouze ve volné přírodě, ale rozšiřuje se také do klidnějších lokalit měst, kde má dostatek potravy a relativně bezpečné hnízdění. Oboje mu prostředí kolem výtopny poskytuje. Dravci se tam vyhnou přirozeným predátorům, i když na ně ve městě číhají jiná nebezpečí jako dráty vysokého napětí nebo skleněné plochy.

„Pro nás to znamená, že lidé, kteří mají údržbu komína na starosti, musí brát ohled na chráněné dravce. Na ochozu s budkou je třeba se zdržovat krátce a tiše a nemanipulovat s ní, aby se u nás sokoli zabydleli,“ sdělil Tomáš Kollarczyk, místopředseda představenstva teplárny.

Přestože populace sokola stěhovavého postupně roste, stále patří k ohroženým druhům. Veřejnost má možnost sokolí budku na komíně českobudějovické teplárny sledovat online na http://www.teplarna-cb.cz/hnizdo/img.php

zdroj:budejovice.idnes.cz

Číst dál...

Kapitola patnáctá – Dobytí

Greg Miller věděl, že je blízko Sandyho Komita. Cítil to. Prvních pět dní v Californii ani nemohlo být lepší. Dokonce i zklamání se proměnila na triumf. Když vysoké vlny způsobily zrušení mořské plavby za ptáky, Debi Shearwaterová osobně dohodla Millerovi plavbu na flotile Lawrenca goldfincha. (Královna moří jen málo kdy udělala takovou věc nebo vůbec plula na ostrov, opravdu musí mít něco proti Komitovi). Miler byl teď v ráži, dostával jednoho za druhým – křepela horského a strakapouda mnišího (číslo 692 a číslo 693) v horách San Gabriel nad Los Angeles dostal lesňáčka žlutohlavého (číslo 694) přímo na vrchu 8800 stop vysokého Mount Pinos severně od Santa Barbary.
Našel všechny druhy ze západního pobřeží, které hledal, ale pod borovicemi na McGill našel kemp s něčím, co naprosto neočekával – caravan plný pozorovatelů z New Jersey.
Jeden z pozorovatelů odevzdal zprávu: Sandy Komito tě zdraví.
Bylo to už potřetí, co Komito nastražil na Millera stejnou past.(Krom toho, když se pokoušel o tyrana savanového v Massachusetts, se Komito ujistil, že dostane pozdrav, i když se bude pokoušet o rybáka bahenního v Cape May v New Jersey.) Miller si tu příležitost znova nenechá ujít. Zeptá se na Komitův Big Year.
Naposledy, když někdo z posádky karavanu slyšel o Komitovi, byl na čísle 712, 713 nebo tak nějak okolo.
712! Miller byl blízko Komitovi. Když se uskuteční výlet v Monterey Bay a on dostane několik mořských druhů v Rocky Mountain a vydrží mu peněženka, mohl by ho dostat. Za poslední týdny se poprvé uklidnil.
Pozorovatelé z Jersey mu popřáli hodně štěstí. Miller seděl sám ve svém pronajatém autě. Sandy Komito tě zdraví. Přemýšlel. Jak milé od Komita, že si vůbec na Grega Millera vzpomněl. Možná že by měl dát Komitovi taky něco na přemýšlení.
Když Miller podruhé dorazil na loď v Monterey, Debi Shearwaterová ho stáhla na palubu. On byl připravený a ona také. Ale měli společnost. Další pozorovatelé z New Jersey, kteří mu vyřídili typický Komitův pozdrav.
Ne tak daleko od pobřeží se na palubě začal rozléhat šepot mezi dvěma skupinami nějakých ptáků. Z mlhy, kterou loď proplouvala, se objevil ztracený člun, na kterém seděly stovky buřňáků tmavořitých, byl to celkem běžný druh ale v takovém počtu byl vidět jen málokdy. Bylo to asi způsobeno hurikánem Isis, který zasáhl Mexiko jen před dvěma dny. Hurikán byl brutální. Deset lidí bylo mrtvých a 2300 přišlo o domov – tyhle silné bouře běžně zatlačily ptáky na pobřeží a Miller doufal, že se mězi nimi najdou i ti vzácní.
Najednou někdo zakřičel “ na druhé hodině” dva potápějící se jedinci alkounů útesových s černými spodky křídel se ukázaly v dalekohledu. Číslo 697. O pár minut nato připlaval pták podobný pirátské vlajce, který měl domov v antarktických mořích, chaluha arktická, byl to přesně ten druh, po kterém si Komito pojmenoval auto. Když to nebylo znamení, tak co tedy bylo? Bylo to I číslo 698 a Miller cítil, že je na správném místě.
Miller si trochu stěžoval na podmínky na lodi, protože jeho tělo na takovou změnu nebylo připravené. Byli sice jen pár mil od pobřeží, ale najednou bylo počasí až podivně teplé a klidné. Bohužel se ale zvedla mlha. Už žádné pozorování.
Na oceáně se najednou objevil burňák světlenohý. Tenhle pták obvykle hnízdil na Novém Zélandě, tak co dělá tady? Bylo to číslo 699, byl to už třetí nový druh za poslední tři hodiny. Toto určitě nebyla běžná pozorovatelská plavba. Pod lodí se ukázala modrá velryba asi 7 metrů pod hladinou. Zatím co Miller a ostatní z Jersey hledali co nejlepší místo, aby se na ní mohli kouknout, někdo zakřičel. Bílý pták na hladině!
Sto tunová velryba byla najednou zapomenutá jako včerejší noviny. Miller běžel co jen mohl na pozorovatelské stanoviště na boku lodi. Ach, to prokletí nízkých lidí na podobných výpravách – každý před ním byl aspoň o 4 palce vyšší než Miller. Uhněte tam vepředu!, zavolal. Nikdo se ani nehnul. Ramena ani hlavy, nic. Uhněte z cesty! Stále žádný výhled! Z můstku zakřičela Shearwaterová “ faeton červenozobý!”
Zoufalství.
Kde?
Panika.
Potřebuju ho, chci ho, musím ho mít.
Mám ho!
Shearwaterová seskočila dolů a věnovala Millerovi objetí s takovou silou, až mu zapraskaly kosti. Takovéhlo protáhnutí by u chiropraktika stálo hodně peněz.
Tohle není 700 na životním seznamu, sestoupila Shearwaterová k posádce. Tohle je 700 za tenhle rok!
Potom, co všichni pozorovatelé Millerovi pogratulovali, podali mu ruku, poobjímali ho a dali si s ním placáka, Miller se procházel mezi pozorovateli z Jersey a odevzdal jim vlastní zprávu:
Řekněte Komitovi, že Greg Miller ho zdraví.
Teď je tu on a žádné Komito zdraví. Pro nikoho.
S rukama pevně na volantu Hondy ATV Komito prorážel hustý déšť na ostrově beze stromů v Beringově moři. Dokonce I Eskymáci v takovém počasí zůstavali doma. Komito byl 40 mil od Sibiře a 4000 mil od domova. Hledal asijské druhy. Dostal jich víc než kolik čekal.
Pro někoho by tohle počasí mohlo být brutální. Mělo to asi něco společného s polárním kruhem. Vítr způsoboval, že déšť byl jak vidličky. Doma v Jersey bylo 32 stupňů a tady mu na tváři zamrzaly slzy.
Alespoň mu tady nehrozilo, že zapadne do bahna. Na tomhle ostrově byla jen málokde nějaká půda. Ostrov Saint Lawrence byl 100 mil dlouhá pustina, zmrzlá až na kost, kde mu černé kameny klouzaly pod nohama kamkoliv šlápnul. Téměř spadnul asi miliokrát. Musel vyjít z auta ven, protože píchnul a jeho pneumatika byla najednou úplně prázdná. Vůbec mu nevadilo, že se cestou namočil a nabídl místnímu teenagerovi 5 dolarů, když mu pneumatiku opraví a nafoukne – foukal pomaleji než holka – to je ale překvapení teenager, hudral Komito, který musel ujít 30 mil v silném větru. I když místní byli zvyklí, že podmínky jsou tu kruté, poznali v jeho hlase zoufalství.
Centrum populace tu byla vesnice, která měla 660 obyvatel jménem Gambell. Když byl dobrý rok, podařilo se Eskymákům ulovit velrybu grónskou. Když byl špatný rok, přežívali na tuleních nebo mořských ptácích. Jediné další zdroje, které se k nim dostaly, byly od turistů, kteří se snažili vidět ta samá zvířata, která Eskymáci běžně jedli.
Nikde v Severní Americe nebylo záhadnější místo na pozorování ptáků. Místa, kde tihle ptáci běžně hnízdili, byla starodávná shromaždiště kostí. Bylo tu běžně k vidění, že budníčci severní seděli na velrybích žebrech a bělořiti byli spokojeně usazení na páteřích mrtvých tuleňů. Každý den asi okolo 10 hodiny ráno se Eskymáci prohrabovali kupou kostí, z níchž některé byly hodně staré. 300 let starý špičák mrože byl cenným zdrojem slonoviny, který se dal vyřezávat a prodat za dost peněz na to, aby to zaplatilo benzin na tři měsíce.
Dalším skvělým místem byla místní skládka. I když Komito byl zvyklý chodit po skládkách, tak tahle byla rozhodně snadno zapamatovatelná. Komito by se klidně mohl nazývat znalcem, ale tahle 30 stop vysoká a 200 stop dlouhá skládka byla plná toho, co předešlou noc místní lidé udělali do kbelíků nebo obrovských sklenic. Tohle místo smrdělo víc, než hnijící játra mrože a běžně doutnalo měsíce od požáru, který zapálilo letní slunce. Navzdory tomu si ho ale oblíbili konipasové.
614 stop do výšky se tyčila hora Sevuokuk Mountain. Útesy vyčnívající z hory poskytovaly hnízdiště neuvěřitelnému množství mořských ptáků. Stovky tisíc alkounků, papupalchů, a alkounů zakrývali oblohu na západní části ostrova. Komito se ale cítil absolutně vyčerpaný. Nejvíce ho zmáhal ten pohled. Morbidní pohled. Místní obyvatelé nepohřbívali své mrtvé kvůli zmrzlé půdě permafrostu – stovky uren byly naskládány do sloupů na sebe. Některé popraskaly, když váha, kterou musely nést, překročila sílu starého dřeva. Některé z nich byly ještě z dob, kdy kosti pořádně neshořely. Byly úplně vcelku nebo na velké kusy. Mnoho generací mrtvých na jednom místě úplně na očích naháněly Komitovi husí kůži.
Během 6 dní, které zde Komito strávil, pršelo, foukalo a mrzlo. Byl unavený. Za celou tu dobu se mu podařilo získat jen jeden nový druh a to vodouše říčního. Měl z toho ale dobrý pocit. Tehle druh našla skupina lidí, z nichž každý zaplatil 3000 dolarů, aby zde mohl být. Komito 3x šel k vedoucímu skupiny a po domluvě se podíval jeho teleskopem. I když byl Komito znechucený skládkami kostí, rozpadajícími se rakvemi a nechutnými skládkami, nemohl odolat vzácnosti volání takovéhle rarity.
Ostatní výpravy byly produktivnější. Během prvních třech týdnů než se mu podařilo zorientovat ve fungování kontimentálních aerolinek, Komito získal chaluhu polární v Cape Hatteras, alku malou blízko Nového Skotska, další mořské druhy v Monterey a alkounek drobný v Auletianě.
Nejlepší z nich ale byl land bird.
I když byl agresivní a drsný, měl jen málo přirozených nepřátel. Byl dost výrazný na to, aby ho dokázal rozpoznat kdokoliv, kdo se aspoň trochu zajímal. Byl holohlavý a motal se. Měl zvláštní způsob chůze. Měl dost zdrojů na to, aby si sehnal jídlo na celé dny a byl dost hlučný na to, aby přinutil sousedy v noci zavřít okno. Straka žlutozobá, kterou Komito pozoroval na větvi stromu v centrální Californii blízko města Solvang, byl ten pták, který zlomil rekord z roku 1987.

Číst dál...

Sbohem Kuvajte - 13. ledna 2017

Tady v Kuvajtu nám už pomalu docházejí druhy. Samozřejmě, že je možné, že tu najdeme něco zvláštního, ale momentálně už tady není nic, za čím bychom cíleně mohli jít. Z toho důvodu jsme se rozhodli, že uděláme svou zastávku v Kuvajtu o něco kratší, než bylo původně plánováno a zaskočíme do Británie. V tomhle období je tam hodně vzácných druhů, konkrétně drozda rezavého a potáplice pacifické.

Včera jsme strávili den ve městě Wafra hledáním. Zjistili jsme, že nejlepší místo je přímo na hranicích Saudské Arábie a jmenuje se Rosemary’s farm. Hledání naslepo se vyplatilo a my jsme našli trochu zvláštně vyhlížejícího jedince konipase lučního, který nás na chvilku zaujal.

Náš pobyt v Kuvajtu byl úžasný a rádi bychom poděkovali místní pozorovatelské komunitě za jejich nadšenou pomoc.

Konkrétně Abdulrahman Al-Sirhan Alenezi byl pro nás neocenitelným pomocníkem. Jestli plánujete výlet do Kuvajtu, nezapomeňte si zkontrolovat seznam místních ptáků. Marcus Craig byl také úžasný. Dal nám hodně nadšení, energie a také pomoci a Omar Alsaheen nám pomohl svým klidným přístupem. Už se těšíme na svůj návrat v dubnu.

Číst dál...

Pete Dunne: Dar zraku

(překlad z knihy Tales of a Low-Rent Birder)

Jmenuje se Robert Taylor a oblohu pozoruje dalekohledem s popiskou „Morristownská střední škola“. Znovu se pustil do prohlídky okolí, nízko nad zemí a zleva (přesně jak doporučuje středoškolský manuál pro pozorování dravců), od brankových tyčí, nad vršky nekrytých tribun, nad lavicí pro novináře a bufetem a nakonec nad vrškem mohutného, plně olistěného javoru, který střeží město. Nic. Zarputile to zkusil znovu. Nic.
Uvědomil si melodii Pat Benatar, která mu zněla v hlavě a jisté oprávněné obavy z nadcházejícího testu zaměřeného na nudnou (a zatím nepřečtenou) knihu s názvem Pýcha a předsudek a díky této vtíravé myšlence ho napadlo, jestli nedělá něco špatně.
Minulé jaro, když přijela slečna Kellerová z Cape May Bird Observatory (ať je to cokoliv), se zdálo být vše tak snadné. Ukazovala jim obrázky dravců, a bylo jich mnoho a dost se od sebe lišily. Byla na nich káně rudoocasá plachtící vysoko ve vzduchu a sokolovití, jako je třeba sokol stěhovavý, a dokonce orli. A všichni ti ptáci táhnou přímo nad školou. Paní Nadolny to také říkala. A v manuálu je to také (proto to musí být pravda).
Zkusil to znovu – brankové tyče, tribuny, novinářská lavice, bufet... a k smrti ho vyděsil pták, který proletěl zorným polem jeho dalekohledu. Horečnatě otočil dalekohled zpět a zběsile začal prohlížet oblohu (aby našel opeřence, který byl ve skutečnosti jen 20 metrů od něj) a díky štěstí, spíše než dovednosti, ho nalezl. Odzoomoval, opět toho ptáka ztratil, protože se mu svět mimo změněné ohnisko rozmazal, otočil zoomem zpět, znovu ho zaostřil a začal hledat jeho „určovací znaky“.
Nebyla to káně rudoocasá (což bylo zřejmé) a nebylo to dost velké na orla. (Dobře, třeba menší orel.) Mělo to modravý hřbet a špičatá křídla (špičatá křídla???)... ŠPIČATÁ KŘÍDLA! Byl to nějaký sokol, jeden z těch rychlých dravců, a mohl by to být i sokol stěhovavý nebo dokonce dřemlík tundrový. (Tím by ostatní dostal, kdyby viděl vzácného sokola stěhovavého.) Ale pták už zmizel a on si ani nevšiml kresby jeho tváře. (Je to jak se říká: při pohledu do jeho tváře...) Zaregistroval, že pták vyklesal někde na konci sledované oblasti, přistál uprostřed hejna holubů a začal se krmit.
Hmmmmmmm.
Na tom dalekohledu něco je, pomyslel si. Zahleděl se na ten neznámý přístroj a první, čeho si všiml, byl výrazný vrub, který byl zvýrazněn nepříliš velkou černou ryskou (přesto byla dost nápadná). Několikrát pohnul páčkou zoomu tam a zpět, pootočil pravým okulárem na jednu stranu a pak na druhou, zvedl dalekohled a podržel si ho kousek od očí (tak, jak jim to předváděla Debbie a slečna Kellerová). Takhle se kontrolovala výstupní pupila. Legrační, nezdálo se, že by na tuto stranu procházelo dalekohledem nějak moc světla.
Přiložil dalekohled k očím a zaostřil na lavici pro novináře, na prodejní automat od koly a nakonec na roztleskávačku, která sebou kroutila v neuvěřitelných pózách na padesátiyardové lajně. Chvíli si ji dalekohledem prohlížel. Z vědeckých účelů.
Jeho obhlídku terénu přerušil hlas. „Birdwatcher! Hele, podívej se na toho birdwatchera.“ Blížili se k němu dva příslušníci fotbalového týmu, kteří si dávali zahřívací kolečko, a jak si Robert povšiml, jeden z nich zvedl ruku k očím a směšnou pantomimou předstíral, že se divoce rozhlíží kolem. On a jeho kamarád se hlučně zasmáli tomu báječnému vtipu. Roztleskávačky se dívaly také (včetně Nancy, která seděla o dvě lavice dál a o řadu nad ním).
Podle všech společenských pravidel by v této situaci měl Robert být zticha. Nakonec byl teprve ve druháku a oni byli už mazáci. V něm ale klíčilo přesvědčení, že dělá něco výjimečného. Středoškolský projekt sledování dravců nebyl jen nějaká knížka nebo hra. Bylo to skutečné, byla to věda. Navíc tomu přihlížela Nancy.
„Není to birdwatching,“ řekl. „Je to pozorování dravců. To není stejný“; teď už to věděl.
Ti mladí gladiátoři ale neodpověděli; možná ho ani neslyšeli. Uvědomili si, že se blíží k roztleskávačkám a pustili se do prudkého sprintu.
Ozvalo se zvonění, které upozorňovalo na konec přestávky. Měl deset minut na to, aby se vrátil do třídy. Vysvobození se blížilo.
Robert to zkusil ještě jednou. Brankové tyče, tribuny, lavice novinářů, bufet... a znovu. Začala ho bolet hlava.
Zaslechl pravidelné kroky někoho, kdo šplhal na tribuny právě, když zazněl zvonek pět minut do konce přestávky. Byla to Susan. Byla v redakční radě literárního časopisu a chtěla se stát básnířkou. Prohlásila, že se připojila k pozorování dravců, aby si „rozšířila svoje vnímání“.
„Viděl jsi něco?“, zeptala se s nadějí v hlase. „Nějaký dravce?“ dodala rychle. (Susan byla ráda přesná.)
„Nó, asi jsem viděl sokola stěhovavého,“ odpověděl Robert (aniž by si příliš vymýšlel). „Ale mohlo to být i něco jinýho. Bylo to dost daleko,“ dodal (teď už zalhal trochu více).
Rychle se sklonil nad dalekohledem a nad „setem určeným k pozorování dravců“ (podložka, teploměr, formulář k zaznamenání každodenních pozorování, schematická tabule s určovacími znaky dravců, příručka k pozorování dravců, směs plastových obalů a několik dost starých zápisů průletů dravců, to vše ležící na dně plátěné tašky). Susan si vzala dalekohled, na každém okuláru nastavila přesně +1½ a pokračovala v pozorování... brankové tyče, tribuny, lavice novinářů...
Před tím, než se zaměřila na páčku zoomu, už Robert mířil k hlavní budově. Dlouhými, hladkými kroky muže narozeného v roce 88, kterých si trenér minulé jaro nevšiml, přeběhl škvárovou běžeckou dráhu. Přeběhl fotbalové pole, zpomalil a krokem dorazil k parkovišti s černým povrchem, nad kterým se v odpoledním slunci horkem tetelil vzduch.
„Co dělám špatně?“ Po dravcích se díval už pátý den a kromě několika ptáků, které zahlédl první den, kdy s nimi byla venku slečna Kellerová, nikdo nezaznamenal ani jednoho dravce. Na září bylo dost horko. Možná to s tím nějak souvisí. Z příručky věděl, že nejvíc dravců létá, když je chladno. Nebo možná letí tak vysoko, že ani nejsou vidět nebo vůbec nepřeletují přes Morristown. Nebo možná, pomyslel si, když nakonec došel k té nepříjemné možnosti, možná, že od těch dob, co ho bolí hlava, dělá něco špatně.
Nevšiml si podsadité malé káně přilétající nízko nad bufetem, která chytila termiku nad rozpálenou vozovkou krytou makadamem. Ve skutečnosti ji nezaznamenal, dokud se k ní nepřidaly další dvě káně. A teprve, když se k nim přidala čtvrtá se dvěma tmavými pruhy na ocase, si uvědomil, co se to děje.
Tohle jsou dravci, řekla jeho mysl, když před tím zahnala všechny pochybnosti. Tohle jsou dravci. Jako ti na obrázcích – širokopruzí nebo tak nějak. Přesně ti, co letí až někam do Jižní Ameriky. Káně širokřídlé!
Odtrhl oči od oblohy a zakřičel směrem k Susan. Zamával oběma rukama a znovu zakřičel, ale nestačilo to. Byl příliš daleko. Zdálo se, že Susan má nějaké potíže s dalekohledem, ani na něj nepohlédla.
Robert to vzdal a zadíval se k obloze. Nevšímal si určovacích znaků, pelichání křídel nebo velikosti. Nevšiml si ani, jestli jsou to dospělí ptáci nebo immaturní jedinci. Jen na ně hleděl, hypnotizován tím, jak rychle krouží uvnitř té neviditelné koule stoupajícího vzduchu, až z nich byly jen jiskřičky slunečního světla proti obloze. Díval se na to, jak odpluli, jak se ta skupinka ptáků zmenšovala a zmenšovala, až zmizela, a jak se obloha ani poté, co se poslední pták ztratil z dohledu, nezdála být prázdná. Ve skutečnosti byla obloha bohatší než kdy před tím.
Ozvalo se zvonění a on sprintoval zbývajících čtyřicet metrů ke dveřím. Teprve na schodech si na něco vzpomněl. Otočil se zpět k fotbalovému hřišti. Roztleskávačky měly přestávku a on si byl docela jistý tím, že jedna z nich se dívá jeho směrem.

Její jméno je Ann Van Sweringen a na oblohu se dívá skrz deset centimetrů slunečního světla, které má pozorovací okénko na východní straně kroužkovací stanice. Kdybyste byli dostatečně blízko, abyste ji viděli zřetelně, zaznamenali byste mladou tvář, dívčí tvář úhledně rámovanou krátce střiženými hnědými vlasy. Její oči jsou hluboké, tmavohnědé – inteligentní a bystré. I kdybyste přehlédli sílu jejích očí, jistě ji nepřehlédnete vepsanou v její tváři. Ann je zkušenou bioložkou a kroužkovatelkou dravců, je členem velmi malé a velmi vybrané skupiny. Navíc kroužkuje sokoly stěhovavé, což představuje mezi kroužkovateli dravců elitní kastu.
Abyste tohle všechno viděli, museli byste být hodně blízko a museli byste být přímo ve stanici samotné, abyste spatřili mistrovství, se kterým pracuje – jistotu, se kterou dokáží její ruce najít to správné ovládací lanko (přičemž její oči mohou stále sledovat oblohu). Způsob, při kterém skrývá svoji tvář v bezpečné vzdálenosti od pozorovacího okénka (aby nebyla nasvícena sluncem) nebo způsob, jakým je pozorovací kryt uspořádán, kdy každý kus vybavení má svoje přesné místo, kdyby ho bylo zapotřebí.
Ovládací lanka se rozbíhají z krytu jako telegrafní dráty z velitelského postu na válečném poli. Každé směřuje ke zkracovacímu sloupku, pak dolů k otočnému očku pevně připojenému k ochranné kožené kazajce. V kazajkách vězí Annini spoluhráči, mistři svého řemesla – mistři lákání ptáků.
Úplně vepředu, neohroženě drzý, je Goliáš – který je považovaný za nejlépe se natřásajícího holuba v Cape May. Úkolem Goliáše je upoutat pozornost prolétajících sokolů stěhovavých. Vpravo od něj, dole v příkopu, je Spike, šedivý, mohutný špaček (který se ještě nesetkal s krahujcem americkým, kterému by to nemohl nandat). Spike láká mladé nebo bázlivé (nebo samce) sokolů, ty, které jeden pohled na Goliáše přiměje k úprku. Vlevo, ve slunečních paprscích před svým ochranným přístřeškem, je Molly, svůdná samice vrabce domácího, slibující pozemské potěšení za rozumný peníz.
Kolem stanice, strategicky rozmístěných takovým způsobem, že jen zkušený kroužkovatel dokáže ocenit tuto dokonalost, je několik sítí. Většina kroužkovacích stanic se skrývá mezi sítěmi – nárazovými, přízemními uvolňovacími, zvedacími – proto terén před typickou kroužkovací stanicí připomíná lanoví plachetnice v době údržby. Annina stanice se ale liší.
Sokoli jsou ptáci otevřených prostor, kteří mají obrovský odpor k přeplněným místům. Typická kroužkovací stanice by sokola odradila, ale ta Annina je zkonstruována prostorně a účelně. Sítí tu není moc a jsou umístěny přesně v místech, kudy sokoli prolétají. Pravděpodobnost jejich odchytu závisí na počtu sítí (N) a na počtu průletů (P) dělených rozdílem mezi nezkušeností ptáka (I) a zkušeností kroužkovatele (E). Podle této rovnice by měla být Annina stanice držitelem Nobelovy ceny, ale je tu ještě jeden klíčový faktor, se kterým je nutno počítat. Může být i nemusí tím určujícím, ale jistě je tím nejprchavějším – „štěstí“. Dosud hrál tento prvek proti Ann a jejím spoluhráčům.
Tři sokoli napadli její stanici a tři ptáci unikli chycení, dva z nich po dlouhých soubojích, při nichž bolely paže, svírala se hrdla a bila srdce. Po čtyřech dnech na stanici nesla bužírka s Anninými zamykatelnými kroužky č. 7 stále svých padesát kousků.
Ann sice nezapomněla na ptáky, kteří jí unikli, ale už se jimi nezabývala. Po posledním frustrujícím zápase ustoupila o krok a kritickým pohledem si změřila svoji stanici. Odstranila jednu uvolňovací síť za Spikem (rozhodla se, že překáží), přesunula jednu nárazovou síť o půl metru blíže, jemně seřídila spouštěč hlavní zvedací sítě a trochu lépe zamaskovala kryt. Byl začátek sezóny a tedy i čas k úpravám. Později už by na to čas nebyl.
Ann sáhla po dalekohledu a důkladně se pustila do prohlížení oblohy. Nic. Pozorně prohlížela každého ze svých vábících ptáků a hledala na nich známky únavy. Vypadali dobře. Uchopila hlavní lanko a rázně za něj trhla, čímž spustila Goliáše. Rozhořčeně začal na zemi plácat křídly a pak spustil vlastní sólovku (aby utvrdil přihlížející, že on svoji roli zná). Ann se s uspokojením usmála a znovu zamířila pohledem k obloze nad Cape May. Její mysl se mimoděk zatoulala k sobě samé, uvolnila myšlenky a vzpomínky, které jsou stále přítomnými společníky biologů trávících dlouhou dobu o samotě v terénu.
„Pozorovatelna na východě.“
Část Anniny mysli se vrátila do přítomnosti, když sahala po vysílačce. „Příjem, pozorovatelno,“ zareagovala předpisovým způsobem.
„Ann, severně od nás byl dravec. Nevidělas ho taky?“
Bez ptaní věděla, že „dravcem“ je míněn sokol, ale protože formulace zněla nejednoznačně, znamenalo to, že si buď Harry není jistý určením, nebo jí ohleduplně naznačuje, že jí něco uniklo.
„Ne Harry, nic nezvyklého jsem neviděla (Sokola jsem neviděla). Ale celé ráno se tam nad loukou pohyboval pochop (Mohl sis splést pochopa se sokolem?).
„Hmm, dobrá, mohl to být jen pochop,“ odpověděl Harry. „Poletovalo to nahoru a dolů a bylo to hodně daleko. Mohl to být jen pochop, ale mohlo to být i něco jiného,“ dodal ještě, aniž by chtěl vyslovit, o jaký druh se mohlo jednat.
„Dobře, fajn. Díky za upozornění,“ odvětila Ann. „Budu ve střehu,“ dodala (aniž by také chtěla vyslovit jméno druhu, protože někdy, když si něco zoufale přejete a pronesete to nahlas, pak se to nestane).
„Východ rozumí.“
„Pozorovatelna končí.“
Ann odložila vysílačku a znovu obrátila svoji pozornost k pozorovacímu okénku. Ve vzdálenosti necelých padesáti metrů se šedesát centimetrů nad zemí pohyboval sokol. Přibližoval se.
Molly se ozvala varovným hlasem a skryla se pod přístřeškem. Spike se přikrčil a jak nejlépe to dovedl, vytvořil napodobeninu špinavého míčku. Ann chytila hlavní ovládací lanko, čímž přinutila Goliáše v širokém oblouku vzlétnout a znovu usednout. Sokol se rychle přibližoval a v poslední vteřině se zvedl, aby uchopil vzlétající kořist. Goliáš jen sehnul hlavu. Dobře tuto hru znal.
Sokol přeletěl Goliáše a jen taktak minul vršek nárazové sítě. Překvapen Goliášovým porušením dobrých mravů se při obratu – širokém, rozmáchlém obratu tundrového sokola – dostal dál než obvykle.
Ann znovu uchopila ovládací lanko, popustila ho a dala Goliášovi více prostoru. Sokol se opět blížil, zaútočil a minul (téměř pročísl jinou síť), obrátil se, zaútočil a minul – znovu a znovu.
Byla to mladá samice a nyní si dala na čas, než znovu přilétla. Věděla, kde se nacházejí sítě, a i když neznala jejich účel, vnímala je jako překážky, kterým je nutno se vyhnout. Nelíbilo se jí, jak jí překážely v útocích a nelíbilo se jí, jak se choval ten podivný pták (vlastně se jí v této situaci nelíbilo daleko více věcí). Když se blížila tentokrát, její let pozbyl na naléhavosti. Šlo o opatrnost hraničící s nezájmem.
Ann spíše cítila, než viděla tu změnu, a v její mysli se začínal rodit plán. Byl netradiční, a kdyby měla jen trochu více času, zavrhla by ho jako neproveditelný.
Pustila ze zřetele Goliáše, hluboce se nadechla a dvěma rychlými trhnutími lankem povolala do arény Spikea. Sokol udělal otočku a prudce se pustil za novým cílem. Těsně před tím, než ho napadl, Ann zakřičela dostatečně hlasitě, aby ji sokol zaslechl.
„HEJ!“
Polekaný sokol se ostrou otočkou snažil dostat pryč od krytu, obrátil se, namísto aby vzlétl výš, a byl v síti.

Jeho jméno je Frank Schleicher a právě skrz hledáček fotoaparátu Canon F1 sleduje oblohu, část řeky, vrchol hřebene a malý, nevýrazný, ale dosti zajímavý bod. Ten bod je už dobře tři minuty nad hřebenem, ale není pochyb o tom, že je to orel.
Než Frank prvně zachytil toho ptáka, bylo pravděpodobnější, že ho spíše přehlédne, než špatně určí. Jen ten, kdo už se nad hřeben díval stotisíckrát, si takového bodu mohl všimnout, jen ten, kdo zná každý ohyb a zářez hřebene, každou jeho průrvu a skalní výchoz.
Jak je ale možné určit tuhle tmavou tečku na ledově bílé obloze z takové vzdálenosti, se vysvětluje ještě obtížněji. Snad to nějak souvisí s tmavostí objektu, že je tak tmavý, že ho z této vzdálenosti jasné sluneční světlo nemůže skrýt. Možná je to jeho chováním, způsobem, jakým vyrovnaně klesá podél hřebene, jak se drží jeho obrysů stejně jako vlak svých kolejí (tímto způsobem se orel podepisuje).
Faktem ale zůstává, že Frank z něj udělal orla už na tuto vzdálenost. Nesčetné indície a náznaky vysílané opeřencem prošly sítí úvah pozorovatele dravců. Částečky nabité informacemi se bleskurychle propojily se zrcadlenými obrazy jeho pozorovatelských zkušeností. Všechny shromážděné informace se poskládaly v realitu – orel skalní.
Objektiv se čtyřsetmilimetrovým ohniskem se mírně chvěl s údery Frankova srdce (s údery, které nemohly být přičítány stoupání na kopec). Frank tu byl už dost dlouho, aby nabral dech, dost dlouho na to, aby pocítil chlad kanadského povětří, které hledalo nejslabší místa jeho vlněného oblečení. Ve skutečnosti tu byl už tak dlouho, že uvažoval o rychlém běhu, aby se zahřál.
Na vrchol kopce vylezl něco před devátou dopoledne a s pýchou si uvědomil, že i v pětašedesáti dokáže vyšplhat na hřeben za necelou půlhodinku. Celou cestu nahoru byl nesvůj – necítil vítr. Ale to se dalo čekat, připomínal si neustále. Máme druhý den po přechodu fronty. Vítr je slabší, a dokud nebudu úplně nahoře, neucítím ho.
Jak se blížil k hřebeni, dlouho poté, co přivykl bolesti v lýtkách, která postupně přecházela v křeče, zaslechl uklidňující chřestění větví vystavených větru. Hřeben ustoupil a odhalil široké údolí ubíhající k severu, kde ho uzavíraly svahy Poconos. Na jihu se otevírala zemědělská oblast severozápadního New Jersey. Na severu a na východě se vlnily obrysy pohoří Kittatinny.
Při odpočinku si Frank vzpomněl na včerejší let. Během minulých dvou týdnů přešla první skutečně chladná fronta dokonale načasovaná tak, aby chytla vrcholný tah kání rudoocasých. Ptáci na ni zareagovaly dokonale – ukázalo se několik set kání rudoocasých, četné káně páskované, pozdní orlovec, časná káně rousná a jestřáb (ten nenápadný převít jestřáb!), který kolem proletěl po vražedném útoku na balabán sovy přesně v tom okamžiku, kdy Frank měnil film.
Frank nafotil dvě cívky filmu a byl si docela jistý, že jeden nebo dva snímky by mohly být povedené. Mnozí fotografové by vraždili pro fotky, které Frank zahazoval, ale on byl zkrátka perfekcionista – umělec – bral jen ty nejlepší a ty pak zdarma pouštěl do oběhu. Teď už byl v důchodu. Peníze ho přestaly trápit. Fotografování dravců bylo tím, co mu přinášelo potěšení a míchání fotografování s penězi by ten pocit jen kazilo. A tak poskytoval své snímky oblíbeným organizacím – a těch bylo hodně.
Ani ne za pět minut byl na svém místě, kousek pod hřebenem mimo cestu. Během dalších desíti minut byl na svém místě i jeho věrný, bitvami zjizvený balabán sovy, kamera měla založený film, její nastavení bylo zkontrolováno a termoska byla nachystána v dosahu.
Ptáci právě začali vzlétat ze stromů dole v údolí. Chvíli jim bude trvat, než vystoupají k hřebeni. Frank sledoval dalekohledem dvě káně rudoocasé s doširoka rozevřenými křídly, které pomalu nabíraly výšku směrem k severovýchodu. Držely se svých úzkých sloupů stoupajícího vzduchu, první termiky toho rána. První pták a pak i druhý dosáhli hřebene a dál zůstávali ve stoupavém proudu vzduchu, který šetřil jejich energii. Přesně v té chvíli zahlédl neuvěřitelně vzdáleného, stoupajícího tmavého ptáka bez zřetelných znaků, který byl na hranici rozeznatelnosti. Káně rudoocasé byly rázem zapomenuty...
Obraz v hledáčku se trochu chvěl, ale s foťákem uchyceným k ramenní opěrce a s rychlostí závěrky 1/500 sekundy by to mělo být v pořádku. V duchu si znovu proběhl nastavení (snažil si vzpomenout, jestli vrátil kompenzaci expozice zpět na nulu poté, co fotil okolní scenérie cestou nahoru) a snažil se nemyslet na všechny ty drobnosti, které mohou být špatně.
Musel trávit noc na hřebeni, napadlo jej. Nemyslím si, že by se dostal z údolí nahoru k hřebeni takhle brzy. Ale člověk nikdy neví. Ne, u orlů člověk niky neví.
Tak blízko, až ho to vyděsilo, zaslechl zvuk podobný prudkému dechu a věděl, že se jedna z kání rudoocasých zastavila nad balabánem sovy. Frank neotočil hlavu. Ani se nepohnul, protože bylo jisté, že pokud orel zaregistroval třepetající se káni, pak se jeho neuvěřitelné oči, které vzdálenost nijak neomezuje, upřely i na něj.
Přilétne se podívat na sovu?, chtěl vědět. Téměř nikdy se to nestalo.
Jako v odpověď sklouzl pták proti tmavému pozadí stromů blíže k hřebeni. Pro toho, kdo nevěděl kam se dívat, byl v tom okamžiku neviditelný. Díky teleobjektivu byl ale dostatečně blízko, aby bylo vidět malé bílé skvrny prosvítající přes vrchní stranu křídel a výrazný bílý ocas lemovaný širokým tmavým pruhem.
Mladý pták, konstatovala část jeho mysli s uspokojením. Nezkušený, dodala jiná část. Pták se spustil níž pod vrcholky stromů, které maskovaly jeho let.
Přilétá, pronesla jeho mysl, která konečně akceptovala tento fakt.
„Dobrý Bože, on přilétá,“ pronesl Frank tiše sám pro sebe a mírně se přesunul do pozice, která ulehčila rostoucímu napětí v jeho pažích. Tehdy zaslechl zvuk, který sevřel jeho žaludek pocitem nevolnosti – zvuk někoho, kdo usilovně šlapal po stezce.
Baťůžkář, pomyslel si a v duchu si za sebou představil postavu, která je ověšená vším tím psychotropním a benzínem poháněným vybavením, které činí svého nositele stejně nenápadným jako výstřel z děla. To by ale znamenalo pohyb, který by zabil úplně všechno – dusavé, dlouhé kroky, do široka rozhazované ruky, bágl poskakující ze strany na stranu jako zadek muly. Ten orel, ať je sebenezkušenější, uvidí pohybující se postavu hned, jak vyletí nad stromy a tím to skončí.
Frank se zhluboka nadechl a pronesl tak hlasitě, aby to bylo slyšet přes dupot podrážek, „poslyšte, ať už jste kdokoli, nehýbejte se prosím.“ Dusot ustal. „Letí sem orel, tak prosím minutku počkejte,“ dodal.
Ten člověk, ať už to byl kdokoli, neodpověděl – ale přestal se pohybovat.
Nic se nedělo následujících deset, dvacet, třicet vteřin. Ve Frankově mysli začala hlodat pochybnost. Věděl, že ten baťůžkář musí už ztrácet trpělivost a možná mu ani nevěří. Kdo by taky uvěřil někomu, kdo prohlašuje, že sem letí orel?
Už se chystal pronést další ujištění, když se pták objevil nad stromy. „Tady je,“ řekl tiše a celou svojí bytostí se s na něj soustředil.
Byl blízko a v hledáčku vypadal obrovský. Frank se na něj připravil, ale po káních rudoocasých byla v hledáčku velikost tohoto dravce ohromující. Nečekal, až přiletí k sově, nepotřeboval to – už teď vyplňoval téměř celou plochu políčka. Frank se dvakrát hluboce nadechl, napůl vydechl, zaostřil na hlavu dravce a stiskl spoušť.
Kedžít, zakňouralo automatické převíjení. Znovu zaostřil, zkontroloval v hledáčku obě špičky křídel... Kedžít.
Možná o fous dál, pomyslel si, mírně přeostřil.
Kedžít... Kedžít...
Dravec se vznesl, poprvé s pocitem, že něco není tak, jak by mělo.
Kedžít.
Otočil hlavu, upřel pohled směrem, odkud přicházel ten divný zvuk a ustrnul v pohybu.
Kedžít.
S hlubokými, silnými údery křídel vzlétl a zamířil pryč od hřebene. Jednou se ohlédl, spíše zvědavě než vystrašeně a bez zastavení pokračoval dál.
Frank se uvolnil, dlouze vydechl a spokojeně znovu nabral dech. Otočil se, aby poděkoval baťůžkáři za trpělivost a hleděl do obličeje mladé dívky oblečené do vybledlé bundy, která se tvářila, jako by se právě stala svědkem zázraku.
A možná to byl zázrak, pomyslel si Frank. Jestli jeden z těch snímků vyjde, vsadím se, že se jí bude vyvolaný líbit.

Jmenuje se Maurice Broun a kdysi sledoval oblohu nad Hawk Mountain v Pennsylvánii. Teď má oči zavřené, ale stále to vidí, očima, které dal ostatním – jde o úžasný dar vidění, který se dotkl života každého pozorovatele dravců, který kdy stál proti podzimní obloze.
Není dravec, kterého by neviděl, neexistuje určení, které by nezkusil, to všechno Maurice zaznamenal. A kouzlo toho daru spočívá v tom, že se Maurice Broun stává díky našim očím nesmrtelným (ne méně než si zaslouží).
Dar zraku míří dvěma směry. Pohlíží zpět na osamoceného průkopníka stojícího na skalnatém výchozu před padesáti lety, ale mají ho v sobě i oči chlapce vzhlížejícího z nekryté fotbalové tribuny...
Jmenuje se Robert Taylor a oblohu pozoruje dalekohledem s popiskou „Morristownská střední škola“.

zdroj: birdwatcher.cz

Číst dál...

Kapitola čtrnáctá - Forked

Strach je dobrá motivace. Al Levantin určitě chtěl skončit na třetím místě a tak vyrazil za svým skokem v pozorování. Podařilo se mu dostat lesňáčka v západní Virginii; atlantické mořské ptáky z Cape Hatteras (i když se přitom pozvracel); pacifické mořské ptáky z Monterey (znovu se pozvracel); podařilo se mu dostat i nejmenšího ptáka na kontinentu (jen 3 palce velkého kolibříka Calliopin) na vrcholku hory vysoké 14 000 stop v Coloradě zase dostal vrabce polního v rodném městě Abrahama Lincolna.
Ale žádný pták ho nemohl potěšit tak moc, jak tyran savanový.
Když se poprvé dozvěděl o hlášení o tropickém zabloudilci, kterého někdo nahlásil na malém ostrůvku Plum Island severně od Bostnu, Levantin všeho nechal. Tento druh byl známý tím, že se nikdy nezdržel dlouho na jednom místě a proto ho musí dostat a to velmi rychle. Tento víkend žádný koncert. Posedl ho pozorovatelský ďábel. Prodral se hustým provozem, ale moc se neobával počtu lidí na ostrově. Tihle lidé mířili leda tak na pláž, on mířil do bažin.
Na parkovišti se potkal s dalšími 3 místními pozorovateli. Vzali ho přímo do bažiny za tyranem. Tohohle ptáka si nikdo nemohl popléct. Byl černobílý a měl vidlicovito rozdvojený ocas dlouhý stejně jako jeho tělo – a seděl na větvi plující uprostřed bažiny.
Levantin byl tak spokojený se svým získaným vítězstvím, že udělal něco hodně neobvyklého. Řekl ostatním třem pozorovatelů o svém Big Year a oni tím byli fascinováni. Čím víc jim řekl, tím víc chtěli slyšet. Nejprve mu přišlo divné povídat jiným pozorovatelům o svých dobrodružstvích – tohle bylo poprvé, co se o tom vůbec bavil s někým cizím – ale viděl, že ho chápou. Musel si přiznat, že to bylo příjemné.
Jen před pár týdny seděl na lavičce vedle svého domnělého rivala a ani se nepředstavil. A teď mele a mele o svém Big Year a to s úplnými cizinci. Co se změnilo?
To, co se změnilo bylo, že Sandy Komito nezískal zatím tyrana.
Greg Miller take nezískal tyrana.
Al Levantin získal tyrana savanového a ještě k tomu první. Cítil se vážně dobře.
Greg Miller byl nemocný. Už od té doby, co se vrátil z Attu, kašlal vlhkým kašlem celý den a třásl se zimnicí celou noc. Cítil se úplně slabý, nemocný, ale na tuhle nemoc byl lék. Jeho větší problém byl, že ho už 3 dny paralyzovala „tyraní“ horečka. Chtěl jí vyléčit – óó, jak moc jí toužil vyléčit – ale musel zůstal uvězněný v kanceláři a racovat. Nebylo vůbec jednoduché soustředit se na práci, když ho od takové rarity dělil jen krátký let do Massachusetts. Millerovi zůstávaly ještě dva dny, během nich musí zvládnout soustředit se na pár tisíc řádků kódů, než s tím bude moci seknout a odletěl hledat tyrana.
V mezičase kontroloval situaci a volal na horkou linku pro pozorovatele v Massachusetts, aby se ujistil, že pták tam stále je. Byl a jak to vypadalo, čekal na něj. Sroloval dolů stránkou pozorovatelů v Massachusetts a kontroloval, nejaktuálnější pozorování. Někdo viděl nedávno tohhle ptáka blízko parkoviště a někdo stranou v příkopu a někdo další ho zase našel na větvi v rybníku.
Jedna krátká poznámka na pozorovateské stránce Millerovi opravdu zvedla tep.
Během pozorování na rybníku v bažině se totiž jednalo o muže, který cestoval tisíce mil jen proto, aby viděl tenhle druh.
Cizinec pocházel odněkud ze západu. Pokoušel se o Big Year.
O severoamerický Big Year.
Úžasná věc, kterou tento článek uváděl byla, že tenhle Big Year soutěžící už dosáhl 675 druhů.
Miller nemusel dvakrát uvažovat.
Ještě někdo krom něj a Komita se pokouší o Big Year.
Kdo to byl?
Miller se vrátil zpět na stránku www.travelocity.com. Kdokoliv byl tento další pozorovatel soutěžící o Big Year, Miller rozhodně neměl v plánu zaostávat za ním je kvůli tyranu.
Jediná věc mohla být horší, než si začít se Sandy Komitem, bylo přijít o dobrý spánek kvůli tomu, že by tohto ptáka zmeškal.
Po neúspěšném hledání tyrana se Komito vrátil na hotelový pokoj a odpočinul si, aby se mohl znovu pokusit zítra o druhé hledání brzo ráno. Ze spánku ho ale brzo vytrhl hlasitý rozhovor z vedlešího pokoje. Někdo hlasitě telefonoval. Podařilo se mu znovu usnout, ale ten samý telefonující muž ho vzbudil opět ve 2,30 ráno, když znova zvedl sluchátko volal pro změnu hlasitě někomu jinému.
V Komitovi to už vřelo.
Když se vzbudil následující den ráno o 6 hodině, rozhodl se, že nikomu nezůstane nic dlužný. Zvedl telefon a zavolal do vedlejšího pokoje.
Ahoj, Charlie, zvolal Komito do telefonu.
Ospalý hlas odpověděl – Cože?
Čau, Charlie, zakřičel Komito do telefonu ještě víc.
Tady není žádný Charlie a probudil jste mě, odpověděl rozzlobený hlas.
To mi vážně mrzí, řekl mu Komito a potom vesele položil telefon.
Přišlo mu to trochu zbabělé, anonymní, příště určitě vymyslí nějakou lepší pomstu.
Po snídani Komito zvedl opět telefon, tentokrát v hotelové hale a znova zavolal na pokoj.
Dobré ráno, zvolal do telefonu co nejhlasitěji. Tady váš soused. Vypadá to, že jste minulou noc volal všem, kromě mne. Jak je to možné?
Kdo je tam?
Říkal jsem vám to, jsem váš soused. Mám pokoj naproti chodbou. Slyšel jsem váš hlas celou noc a budil jste nás všechny.
Hlas mu odpověděl, že používá hlasitý režim, ale vůbec ho nezajímá, jestli Komito chtěl tou dobou spát nebo ne. Jeho hlas se pomalu zvyšoval, jak chrlil peprná slova, a když jeho nadávky dosáhly vrcholu, cizinec třísknul s telefonem.
Komito potěšen rychle vlezl do auta a pospíchal zpět na Plum Island, kde se mu podařilo ukořistit tyrana savanového sedícího navrchu dopravní značky. Udělal si pát fotek ptáka i jeho ikonického ocasu. Pak se rozhodl, že jeho soused z motelu si zaslouží větší pozornost.
V 9 hodin ráno byl Komito zpět v hotelové hale, tvářil se jako turista a požádal recepčního o buzení telefonem na pokoj – ve skutečnosti na Charliho pokoj – přesně po hodině. Když Komito viděl, že recepční souhlasí, šel k nejbližšímu telefonu, vytočil číslo správného pokoje, nechal to zvonit a odešel.
Dosáhl obojího, ptáka i pomsty. Pomsta byla ale větší zábava.
Millerova horečka ustoupila. Jeho dalekohled zacílil na tyrana. Pták číslo 682 byl tak super a taková úleva, že Miller nemohl odolat a pochlubil se všem místním se svým úspěchem.
Jednoho z pozorovatelů to zaujalo víc. Poslouchal Millerovo vyprávění 2x a požádal ho, aby to ještě zopakoval. Ještě jednou se ho zeptal na jméno a take na to, jestli je to on, co se pokouší o Big Year. Když to Miller potvrdil, druhý pozorovatel mu řekl, že má pro něj speciální zprávu, kterou musí vyřídit:
Sandy Komito tě zdraví.
500 mil od domova uprostřed bažiny a dočkal se společenské zdvořilosti zrovna od Komita? Co to má být? Jak Komito věděl, že tu bude? Nasadil snad Komito lidi, aby ho sledovali? Byl tu Komito? Dostal taky tohohle ptáka?
Mohl Komito taky mít 682??

Číst dál...

Den chřástalů - 10. ledna 2017

Dnes jsme se rozhodli, že se pokusíme o chřástaly. Abychom byli konkrétní – o chřástala malého. To by neměl být velký problém. A také se chceme pokusit o chřástala nejmenšího, který by teoreticky měl být také dosažitelný. Netrvalo ani hodinu a už jsme dostali alarm od místní skupiny na WhatsAppe. Markus Craig dostal lindušku proměnlivou v oblasti Pivot fields, kde jsme včera úspěšně pozorovali keptušky stepní. Nejdříve jsme se chtěli sebrat a jít, ale potom jsme se rozhodli, že rychlejší to bude autem a posledních pár metrů dojdeme pěšky – než jsme tam dorazili, ptáčka nám sežral moták pilich. Lindušky rychle odlétly, ale my jsme alespoň měli šanci prohlédnout si místní keře druhu Japonicus a najít predátora. Další opravdu skvělý druh v kapse.
Cestou zpět jsme pokračovali v hledání chřástalů, ale najednou nás zastavil nějaký mercedes. Tři hodiny a dvě policejní stanice spolu s hromadou papírů máme za sebou a můžeme se vrátit do rezervace Jahra Pool a pokračovat v hledání chřástalů. Rozhodli jsme se, že se rozdělíme, abychom mohli současně prohledávat různá místa. Eric měl dobrý výhled na chřástala malého během soumraku, ale já a Mårten jsme ho propásli. Proto jsme si ho nemohli odškrtnout. Podle pravidel musí všichni tři vidět nebo alespoň slyšet daný druh. Když budeme chtít dostat chřástala, budeme se muset snažit víc.
Stejně tak jsme se rozhodli, že se pokusíme vyfotit každý druh. Vždy tu existuje možnost najít bekasinu sibiřskou a bezpečně ten druh poznat až na pořízené fotografii. Nepochybně musíme hodně fotit. Hlavně hodně jedinců bekasin otavních v rezervaci Jahra Pool.

1 Common Snipe

bekasina otavní

Hledali jsme a koukali po slučce malé. Byl to středně těžký druh, který jsme ale moc potřebovali.


2 Jack Snipe
slučka malá

Číst dál...

Nikon P1000 krátce v ruce

Obrovský kompakt s přídomkem Megazoom s rekordním rozsahem zoomu 24 – 3000 (tři tisíce, neuklepl jsem se), to je červencová novinka Nikonu. Navazuje na ultrazoom P900, avšak jde o zcela nový přístroj, nikoli nějakou kosmetickou oprašovačku. Povím, jak se mi s ním fotilo.

01 nikon

Jaký je a komu je určen
Je to 16megový kompakt, který má rozsah zoomu od ekv. 24 do 3000 mm. Přístroj je vybaven čipem BSI-CMOS 1 /2,3 palce (6,17 x 4,55 mm) a procesorem Nikon Expeed. Rozsah ISO je 100 – 6400, stabilizace je optická a výrobce uvádí 5 stupňů. Zapisuje jak v JPEG, tak RAW formátu. Zoom má rozsah 24 – 3000 mm, světelnost jde od F2.8 po F8.0. Lze použít i digitální zoom, který rozsah navýší až 4x. Objektiv ostří od 30 cm, v makrorežimu od 1 cm. 3,2 palcový displej je vyklápěcí a přetáčecí, nikoli však dotykový.

Elektronický hledáček s 99% pokrytím má 2,4 mega, vestavěný blesk má dosah 12 m. Sériové focení má frekvenci 7 oken za vteřinu. Video ve formátech MPEG-4 anebo H.264 je až 4K při 30 fps. Podporuje SD karty až po třídu UHS-I, má externí vstup pro mikrofon a možnost dobíjet přes USB port. Má wi-fi i Bluetooth. Baterka EN-EL20a vydrží 250 fotek. Rozměry jsou 146 x 119 x 181 mm, váží 1415 g i s baterkou. Na trhu bude v září za 27 tisíc Kč.

Jak s tím naložit?
Je trochu komické tomu říkat kompakt. Tělo je velké jako pořádná plnoformátová zrcadlovka plus tubus pro zoom. Závit pro filtr má průměr 77 mm. Tohle opravdu není žádný bridge, žádný travel ultrazoom. Fotit s tím Pepíčka na prázdninách opravdu nedává žádný smysl. Četl jsem někde, že je to spíš dalekohled než fotoaparát a ono na tom něco bude. Zkrátka , je pro lidi, kterým nestačí ohnisko kolem metru, jaké mají některé ultrazoomy běžně nabízené na trhu. Typicky tedy je určen pro lovy beze zbraní, pro focení ptáků, zvířátek, eventuálně Měsíce - šiknul by se na nedávné zatmění, ale bylo zataženo :-( . Fotovýbava pro zrcadlovky stojí majlant. Jen namátkou jsem si naklepl Nikon 400 a vyskočila na mě cena 336 tisíc. A to jsme na 400 mm, což je na birding neboli focení ptáků opravdu málo.

V tomto ohledu to vypadá na skvělé řešení. Ovšem jásot dlužno tlumit realitou. Čip je jak nehet malíčku, takové bývají v mobilech. Když vyzoomujete, jste na cloně F8.0 a to už je hranice, kdy autofokus jakž takž i za dobrého světla ostří. Čímž chci říct, že se od fotoaparátu za 27 litrů nedá čekat výkon zrcadlovky s objektivem za víc než čtvrt mega. No a samo fotografování taky není houska na krámě.

Jak se s ním fotí
Ještě než se do zkoumání pustím, musím upozornit, že jde o předprodukční vzorek s nikoli konečným firmware. Takže nebudu porušovat pravidla a nezveřejňují neupravené fotky v plném formátu, jsou zmenšené a opakuji, není to prodejní kus, jde o vzorek.

Aby bylo jasno, jaký je rozsah , zde dole je srovnání. Zobrazené fotky pak najdete i v galerii dole. Podstatné je, že kresebně jsou naprosto v pořádku, určitě splňují požadavky kladené na kompakt. Při 3000 mm pak samozřejmě hraje roli i hloubka ostrosti a dejme tomu i vítr. Ale pozor – fotil jsem to ze stativu.

02 nikon

Dal jsem mu šanci a zkusil jsem, jak to dopadne, když se bude fotit ne ze stativu, ale s pomocí monopodu, to je ta jedna noha co se přišroubuje a o tu se opřete. Foceno 1/500 na F8 při ISO 450 do JPEG. Fotil bych to do RAW a výsledek by byl mnohem lepší, ale je to týden starý model. Nicméně závěr je jednoznačný, ze stativu jsou výsledky velmi dobré a z monopodu za dobrých světelných podmínek uspokojivé.

03nikon

Třetí pokus jsem podnikl v zoologické zahradě v Troji v Praze. Zkoušel jsem výkon stabilizace. Opřel jsem se a fotil setinou na ty tři metry ekv.

04nikon

Dá se ovšem i zkrátit čas, zde na 1/1000 a zvýšit ISO. I to jde, ovšem za cenu hodně silného zprocesování. Obraz je vymydlený, nepřirozený. Opět se odkážu na RAW – až bude k mání konverze.

05nikon

Jinak je to ovšem super, tak velký rozsah – tady vidíte 24 mm a vpravo je jenom 1300 mm ekv.

06nikon

Jiná opera ale nastává, když fotoaparát dáme na stativ - nadále se bavíme o maximálním ohnisku 3000 mm ekv. (ale pak teprve má smysl). Toto je Měsíc - vidíte, že ohnisko je tak dlouhé, že se celý nevejde do formátu. Volil jsem krátký čas,se už projevil vzájemný pohyb obou těles, byl vidět.

07nikon

Ještě připomenu rozsah zoomu, toto je ekv. 24 mm:

08nikon

Na maximální ohnisko:

09nikon

Nakonec zase to birdování neboli ptákování - zase ze stativu. Výsledek je technicky velmi uspokojivý, odpusťte že mi vyšel trochu z formátu (ale má lesk ve vočíčku!):

11nikon

Předběžný závěr
Nikon Coolpix P1000 je mimořádný fotoaparát pro mimořádné použití. Hodí se tomu, kdo využije jeho delší ohniska. Pro fotografování ptáků má dokonce speciální program, který mimo jiné umožní navolit si ohnisko, které automaticky najede po stisku středového tlačítka čtyřcestného voliče. Dlouhé ohnisko ale vyžaduje stabilitu. Nejlepší je samozřejmě stativ (proč si nevzít stativ na posed?), druhý nejlepší je monopod. Z maličkého čipu nezašuměnou fotku při vysokém ISO nevymámíte. To je až poslední východisko. Každopádně ale potřebuje vyšší světelnou hladinu, za šera s tím nemá smysl do lesa chodit. Ale čím déle o tom přemýšlím tak docházím k závěru, že na rozumné fotky s tím třímetrem je ten stativ nezbytný.

zdroj: digineff.cz

Číst dál...

American Birding Expo

Spojení s migrací
Pokud chcete být svědkem migrujících ptáků, navštivte EuroBirdwatch v říjnu. Na různých místech na severní polokouli se konají setkání, která oslavují migraci ptáků. Do jedné z n ich můžeme zahrnout i American Birding Expo, která se koná na malém ostrůvku v Severním moři. Helgoland Bird expo se koná každý rok a letos je to od 18.10. do 20.10. Akce se koná ve spolupráci s firmou ZEISS. Každopádně v tento čas jsou na ostrověš zajímaví hosté, jako skřivan malinky, linduška zelená, buřňáček dlouhokřídlý, špaček růžový a další zajímavé rarity. Na Helgoland odjíždíme s kamarády v neděli, takže určitě z týdenního pobytu na ostrově přineseme nějaký report nejen z "gestivalu", ale i z vlastního pozorování.

unnamed

Číst dál...

Zajímavá aplikace BirdsEye

Vzhledem k nákupu některých aplikací na iphona a registraci k odběru novinek mi občas na email „přistane“ něco zajímavého. Včera to byla aplikace BirdsEye. Dalekohledy, knihy a předměty jsou již dlouho nezbytnými nástroji a pomůckami, které používáme při pozorování ptáků. Pomalu a jistě se ke klasickým pomůckám přidávají i nové technologie, jako třeba různé aplikace na chytré telefony. Máme dnes aplikace na určování hlasů (stačí zapnout aplikaci, pokud uslyšíme hlas a aplikace si sáhne do své databáze, popř. Xeno Canto – funguje úplně stejně jako aplikace Shazam na audio), máme aplikaci Ptáci Evropy s klíčem od Svenssona..... BirdsEye, vypadá jako jedna z těch užitečných databází, která umožní vědět, kde se jaký který pták pohybuje v reálném čase. Aplikace nabízí, snadné a rychlé používání, takže můžete strávit více produktivního času v terénu. Bohužel hlavní síla této aplikace bude při plánování dovolených popř. cest v zahraničí. Aplikace sama je zdarma a je ke stažení jak pro Apple, tak Android. Apple má výhodu širšího rozšíření (funkce Aktuální měsíc a Vybraný měsíc). Měsíční poplatek pro ČR je 36,- Kč, pro celý svět 119,-Kč/měsíčně. Příjemné je i množství možností nastavení jazyků, kdy čeština samozřejmě chybí. Aplikace chodí plynule jak na iphonu, tak ipadu a je úzce svázaná s eBird.

Co nabízí:
Podívejte se na ptáky nahlášené v destinaci, kam se chytáte.
Najděte ptáky, které potřebujete, nebo vás zajímají, aplikace vám ukáže, kde a kdy byli hlášené! Zjistěte si, které ptáky, které jste viděli nedávno, ale které nejsou na seznamu!
Prohlédněte si podrobné mapy pozorování ptáků, v okolí nebo po celém světě zobrazení fotografií, textu a zvuků, můžete zapisovat, co kde vidíte, získat svojí pozorovací databázi a lze využít automatický seznam, nebo seznam ptáků psát manuálně z eBird. Seznamy jsou filtrovány s výpisem svět, země, stát nebo dokonce podle kraje
Naplánujte si další výlet s ptáky - najděte Hotspoty v blízkosti vás nebo kam směřujete
Možnost spojení s Wikipedia, Flickr a Xeno-Canto z BirdsEye a získáte další informace a fotografie
Najděte neobvyklé ptáky v části Vzácné a pozoruhodné pozorování.

Hotspoty
BirdsEye Hotspots je jednoduchý nástroj pro pozorování a orientaci. Je to rychlé a snadné najít blízké hotspoty, takže se můžete rychle dostat tam a začít birding!
Získáte jízdní, pěší a tranzitní trasy na libovolné hotspot po celém světě ve svých oblíbených aplikacích. Hotspoty aktuálně pracují s mnoha oblíbenými mapovými a navigačními aplikacemi.
Vždy víte, v které kraji se nacházíte a v jakém kraji se nacházejí vaše hotspoty.
Spojíte se přímo s novými aplikacemi BirdsEye a zobrazíte mapy místních výskytů ptáků, které se nacházejí v každém hotspotu.
Máte záložku vašich oblíbených hotspotů pro rychlý přístup, nebo pro šikovné plánování výletů.
Akce rychlého posunu v zobrazení seznamu se pohybují rovně na směry, počasí a další.
Jedním klepnutím můžete zkopírovat zeměpisné šířky a délky hotspotu nebo vašeho aktuálního umístění, abyste mohli rychle sdílet s ostatními.
Místní data o počasí - potřebujete znát podmínky, ve kterých budete hledat vaše další pozorovací stanoviště. Místo, které může být ideální, když svítí slunce, může být brutální, když prší, zatímco deštivé počasí vás může zavést k blízkým jezerům při hledání vodních ptáků.
Máte přehled o východu slunce a západu slunce, takže vždycky víte, kolik denního světla máte na hledanou raritu.

Mapy
Tento pohled je přímý a poskytuje všechny pozorování druhu s eBird zprávami za posledních 30 dní. Mapy můžete přiblížit a posunout tak, aby vyhledávaly širší oblast nebo pro bližší pohled.

sightings s

Přehledné tabulky
poskytují sloupcové grafy, které ukazují, jak často je druh hlášen na základě nastavení Filtr pro danou lokalitu. V seznamu jsou zobrazeny pouze ty druhy v nastavení času a vzdálenosti.

Jak přizpůsobit seznamy (nastavení filtrů)
Filtry umožňují přizpůsobit vyhledávání blízkému místu a k jakému nedávno došlo k pozorování. Můžete měnit vzdálenost vyhledávání, kilometry nebo kilometry a časový rámec. Zaměřte se pouze na ptáky, které byly hlášeny v jednom parku nebo na všech pozorováních do 50 mil nebo kilometrů. Klepnutím na ikonu filtru v pravé horní části obrazovky BirdsEye provedete úpravy. To je možná nejsilnější prvek BirdsEye.
Tím, že pracujete s možnostmi filtru, můžete upravit zobrazení aktuálního umístění, jakýkoli hotspot nebo některý z vašich určených "Oblíbených"

abundancemaps s

Rady a tipy
Zde je návod, jak nastavit nastavení filtrování v aplikaci "Birds near by", ale stejné pokyny fungují také při pohledu na konkrétní hotspot v sekcích Prohlížet podle místa nebo Oblíbené lokality v BirdsEye:
V části Blízcí ptáci klepněte na ikonu cesty v pravém horním rohu obrazovky.
nastavte si vzdálenost, která vás zajímá, popř. do jaké vzdálenosti jste ochotni cestovat
nastavte si časové období (rámec pozorování)
když je vybrána volba " Poslední týdny ", získáte další posuvník, který můžete upravit hlášení během posledních 1 až 4 týdnů
záložka " Aktuální měsíc " (funkce pro iOS) poskytuje přehled všech ptáků hlášených za posledních až 9 let ve vybraném měsíci. Tato volba je obzvláště užitečná, když se ptáte na místě, které nemá mnoho nedávných eBird zpráv.
" Výběrové měsíce " (funkce pro iOS) zobrazuje také zobrazování za uplynulých 9 let, ale pouze za vybrané měsíce. Klepněte na měsíc (e) pro výběr těch, pro které chcete sledovat. Zelený zaškrtnutí se zobrazí vpravo pro každý vybraný měsíc. Můžete vybrat tolik měsíců, kolik chcete data pro. Ideální pro plánování výletů!
4. Po úpravě filtrů podle vašich představ, klepněte na "Uložit" v pravém horním rohu obrazovky BirdsEye.
5. Seznam druhů je nyní filtrován podle nastavení data a rozsahu a každý graf zobrazuje početnost ptáků založená na stejných volbách. Aktuální nastavení filtru se zobrazí v modrém pruhu v dolní části obrazovky. Tato nastavení zůstávají zachována až při příštím nastavení.
PRO TIP - Když cestujete do oblastí s malými zprávami eBird, změňte vzdálenost v nastavení filtru na 50km. Toto bude kombinovat pozorování pro větší oblast a poskytne vám lepší představu o ptačích druzích ve všeobecné oblasti.

Číst dál...

Potřebujete také opravit stativ?

Při honu na jespáka skvrnitého na nádrži Kyjice se mi povedlo zapadnout do bahna a jak by řekl plantážník Rychlonožka z Rychlých šípů, zapadl jsem tam jako do povidel. Nešlo to ani tam, ani zpátky, nohy uvězněny pomalu po kolena v bahně, každá snaha o vyproštění mě poslala pár centimetrů hlouběji. Zachránil mě až stativ, o který jsem se mohl opřít a pomalu vysvobodit nohy z bahna, ač mě zachránil, sám nevydržel. Nemít vysoké, šněrovací boty, ale jen holínky, dostal bych se z bahna jen v ponožkách.

stativ titulka


Na stativu mi praskla zajišťovací objímka. Korunová záležitost jsem si říkal, než jsem začal pátrat na internetu, kde před cestou na Helgoland koupím jinou. Začal být problém, jak se vlastně zmíněná součástka jmenuje a co potřebuju objednat! Zkoušel jsem kde co, ale výsledek asi po hodině pátrání mi vyrazil dech!!! (a proto vznikl i tento článek, abychom lidem, kteří mají stejný problém jako já, ulehčili hledání, často vidím lidičky birdery, jak mají své stativy omotané páskami, izolepami... viď JV!)
Zmíněná součástka má romantický název - Spojnice tyčí trubek stativu (tedy žádná zajišťovací objímka, pojistka.....) a dá se objednat na www.foto-eshop.cz za nějakých 69Kč a pokud se nepletu, dělají se v rozměrech 22mm na 25mm, nebo 30mm na 35mm a 16mm na 19mm...... Bohužel je objímka plastová, ale jako východisko z nouze je to ok.

 vyr 2981IMG 6787

Číst dál...

Máme zlato, 9. ledna

Houževnatost se konečně vyplatila. Tohle jsou náročné pozorovatelské oblasti, které jiní pozorovatelé moc často nenavštěvují. Dnes večer jsme šli do známých polích Sulaibiya Pivot. Tahle oblast je pro veřejnost uzavřená. Přístup sem nás očividně stál nějakou tu ostřejší diskuzi s majitelem pozemku, který se stejně tak pohádal s jinými pozorovateli asi před 5 lety. Nikdo nemá přístup k jedné z nejlepších oblastí pro pozorování v Kuvajtu. Rozhodli jsme se, že půjdeme na zadní část pozemku. Začalo to skvěle - 2 orlové nejmenší, které jsme viděli přímo z auta.

1 Booted Eagle
orel nejmenší

Pár kilometrů jsme kráčeli štěrkovou oblastí, když najednou Erik zakřičel kulík zlatý. Je daleko. Všichni jsme vytáhli dalekohled, zaostřili jsme a pak jsme začali mrmlat. Nad okem má jinou barvu. To není dobře – není. Potom Erik znovu zakřičel – není to kulík zlatý, ale keptuška stepní!!
Ukázalo se, že Erik měl pravdu napoprvé. I napodruhé. Byly to dva kulíci zlatí a dvě keptušky stepní, kteří se zatoulali do hejna čejek chocholatých. Pravděpodobně náš zatím nejlepší nález v BYWP. Místní pozorovatel Mike Pope říká, že keptuška stepní je devátým nejvzácnějším druhem v Kuvajtu. Vzhledem k tomu, že i kulík zlatý je zde běžnější. Obrázky, které se nám podařilo nafotit, sice nejsou nejlepší, ale snad budeme mít štěstí a další místní pozorovatelé udělají v několika příštích dnech lepší.

2 Sociable Lapwing flying together with one of the Pacific Golden Plovers
letící keptuška a kulík zlatý

3 Sociable Lapwing and Pacific Golden Plover
keptuška stepní a kulík zlatý

Naši ptáci byli rozhodně špinaví a do bílé barvy měly daleko. Všechen tenhle prach se nachytal na spodní stranu jejich křídel během letu. Stejně tak to potvrdil orientální klub pozorovatelů. Potom, co nás vzbudil alarm místní skupiny na WhatsApp, Omar Alsaheen a Marcus Craig se okamžitě ukázali. Pak jsme vyzkoušeli východní stranu pole, kam obvykle pozorovatelé chodí nejčastěji a našli jsme tam dalších 9 keptušek stepních. Pravděpodobně tu zimovaly. Pak nás ale ohromily 4 lindušky velké, moták stepní a dospělý orel královský.

4 Richards Pipit
linduška velká

Číst dál...

Kapitola třináctá - Debet

Al Levantin se koukal na vrcholy kopců, kdy doma odpočíval na zahradě. Z ostrova Attu se vrátil dost otřesený. Nemohl uvěřit, že Sandy Komito má před ním takový náskok. Levantin nebyl z těch, kteří byli zvyklý být v něčem druhý. Cítil se flustrovaný, podrážděný a sám.
Pravdou bylo, že mu chyběla jeho žena. Během prvních 180 dní v roce strávil vlastně 120 dní mimo domov a 4 týdny byl v kuse na Aljašce. (Když on byl na Attu, ona si užívala luxus v nějaké vile v severní Italii.) I když byl zvyklý cestovat za prací, takhle nikdy necestoval. Byl zvyklý vyřešit všechny problémy. Ale nyní to bylo jiné. Problém nazývaný Sandy Komito, možná nebude mít řešení. Levantin si nestěžoval – nikdy nebyl ufňukánek a ani nikdy nebude – ale stále mu ta myšlenka nedala pokoj. Jen jeden jediný člověk mohl rozumnět jeho problémům a tím člověkem byla Ethel.
Al a Ethel milovali trávit spolu čas v Aspenu hlavně v době letního festivalu. Byl to 2 měsíce trvající společenský program, během kterého víc jak 800 studentů klasické hudby dorazilo na jedno místo a vydali se společnou cestou, aby každý večer mohli předvádět svoje úchvatné koncerty. I když Al a Ethel spolu už byli na filharmonickém orchestru na Manhattaně a ve Philadelphii, tohle bylo něco vyjímečného. NebylO tak moc formální a myšlenka strávit večer v ležérní košili s přáteli a sklenkou vína a ještě k tomu pod hvězdami? To bylo prostě neodolatelné, navíc když klasická hudba tak perfektně ladila s ozvěnou v kopcích. Pro Ala Levantina to mělo ještě jedno velké plus, jeho oblíbené symfonie byly od Mahlera a Beethovena, právě tyto preferovali i začínající hudebníci.
Levantinovi darovali Aspenskému hudebnímu festival 1000 dolarů. Každou páteční noc a nedělní večer během léta věděli, že jsou přesně tam, kde chtějí být.
Potom se do toho vložili Levantinovi ptáci.
Ethel si na to nikdy nestěžovala. Jako manželský poradce moc dobře poznala muže, kteří se kvůli manželství vzdali svých koníčků a snů, nebo je museli odložit kvůli práci. Těšilo jí, že si její manžel jde za svým snem a poslední věc, kterou by mohla chtít by byla, aby do toho nešel naplno.
Ale po návratě z Attu jí už nepřipadalo, že Levantin je stále tak zapálený pro ptáky. Líbilo se mu v Aspenu. Rád trávil doma čas s Ethel a víkendy s přáteli. Bylo to milé. Chtěl se prostě bavit se svou ženou.
40 let snil o tom, že pustí uzdu své pozorovatelské vášni a svou posedlost ptáky nechá řádit naplno. Poprvé se bál, že jeho sen možná nestojí za to. Big Year byl stále výzvou pro ptáky, ale byla to stále výzva pro něj?
6 měsíců nemyslel Greg Miller jen na ptáky, ale nyní se věci změnily. Myslel také na něco jiného.
Od té doby, co se vrátil z Attu, si často telefonoval nebo psal s Carol Ralphovou. Měl jí opravdu rád. Dokonce o ní řekl svému otci. Jeho otec tyhle novinky bez problémů přijal, ale byl trochu překvapený. Jeho syn byl čerstvě rozvedný a jeho city byly ještě otřesené a on měl potřebu je s někým sdílet. Otec se bál, jestli jeho syn zvládne nový vztah tak brzy. Ale líbilo se mu, že má vůbec ještě zájem.
Miller opravdu chtěl Carol vidět, ale oba se nikdy nedokázali časově sladit. A čím víc se Miller snažil, tím víc ho ona považovala za dobrého přítele. Miller přišel na to, že dobré přátelství je začátkem skvělého vztahu a tak to posouval stále dál. Ne každý den se stává, že by potkal zábavnou ženu se životním seznamem 667 druhů – na Attu přidala dalších 41 – a pak se mu prostě ztratila.
Konečně se objevila ta správná příležitost – volavka stříbřitá, evropská příbuzná severoamerické volavky bělostné, se ukázala v New Hampshire jen 70 mil severně od domu, kde Carol bydlela. Na to, aby tuto raritu dostal, musel přijet v podstatě až k ní domů. (Ne tak úplně. Bývala přece jen o dost západněji od pozorovatelské cesty i od letiště, ale Miller si tuto příležitost nechtěl nechat jen tak ujít.) No a proto jí zavolal a zeptal se jí, zda může přijet.
Ale hezky popořádku. Nejdříve jel do Newmarketu v New Hampshire a dostal toho ptáka. Potom jel 5 hodin na pobřeží Machias v Maině a dostal další 4 atlatnické mořské ptáky na cestě lodí.
Ptáky na seznam Big Year už dostal a tak jel 330 mil nonstop k domu Carol Ralphové.
Ukázal jí video z výletu na Attu a ona mu ukázala fotky polárních medvědů z jejího výletu do Churchhillu ve státě Manitoba.
Byl připravený na romantiku.
Ona ne.
Jsme přátelé, dobří přátelé, řekla mu a tak to i zůstane.
Vážně? Zeptal se.
Vážně, odpověděla mu.
Miller rychle zapomněl na motýlky v žaludku a zaměřil se opět jen na ptáky.
Chiricahua v Mountains byly nižší verze ostrova Attu. A oni tam vyrazili. Kdysi bylo toto místo úkrytem pro dva apačské náčelníky jménem Cochise a Geronima. Tyto hory byly součástí skalnatého ostrova v Arizoně, letecky asi 170 mil na východ od Tucsonu, 400 mil jižně od Albuquerque, 210 mil západně od El Pasa a severně od ničeho. Doslova. Z největšího města musel člověk jít loudavou cestou v doprovodu školních autobusů asi 20 minut, jenomže kvůli těmto autobusům to trvalo asi hodinu.
Největší problém tu pro Millera způsobovaly davy lidí.
Tak moc pozorovatelů se tu shromažďovalo každé léto, že americká vláda musela zakázat v tomto období vábení ptáků pomocí nahraných ptačích zvuků a to až do odvolání. To nebylo jen tak. Tenhle kaňon mírně narůžovělé barvy byl jižní součástí tzv. Sových jeskyní, které byly součástí většího komplexu Sovýho domu, který byl nejlepším místem pro pozorování místních sov konkrétně – kulíška trpasličího, výrečka hvízdavého, výrečka západního a hlavně výrečka plaménkového.
Výreček plaménkový doháněl pozorovatele k šílenství. Byl asi 12 cm vysoký a vážila zhruba tolik, jako 6 - 8 čtvrtdolarových mincí. Během dne spal v nejtemnějších zákoutích lesa a v noci lovil ptáky za pomocí svých velkých očí našedlé barvy, které stejně jako zbytek jejího těla perfektně zapadaly do okolí a ztrácely se na pozadí kmenů a větví.
Pozorovaté našli výrečka plaménkového jen tehdy, když měli velké štěstí, nebo když je přivábili. Miller neměl na štěstí čas, musel se do kanceláře vrátit do dvou dnů a tak si znova najal Stuarta Healyho, pozorovatelského průvodce z jižní Arizony, aby mu pomohl ptáka přilákat, ale nyní bylo proti zákonné pustit volání z nahrávky.

A proto se Miller a Healy postavili do tmy a čekali.
A čekali.
A čekali.
4 dny v práci následované 3 dny pozorování si na Millerovi vybraly svou daň. V podstatě usínal ve stoje. Úplně se třásl. Nemohl si dovolit usnout a už vůbec ne zmeškat ptáka. Vrátil se zpět do auta pro svoje zásoby kofeinu. I když místní obchod neprodával moc kávy, prodával hodně ledového čaje. Miller se dobojoval zpět na pozorovatelské stanoviště a dával si jeden doušek za druhým.
Stále žádné známky flamm owl. Čaj ho moc neprobíral jako spíš způsoboval, že se cítil plný a bylo mu nepříjemně. Fakt se mu chtělo, už to moc dlouho nevydží. Musí něco udělat a to rychle.
Přiložil flašku k ústům a fouknul do ní. Pomalu a zhluboka. Vůbec to neznělo špatně. Znovu fouknul do hrdla flašky a počkal. Potichu.
Fuu. Fuu. Fuu. Fuu. Fuu.
5x “zavolal do tmy”. Potom přila odpověď. Miller ztuhnul, Healy ztuhnul.
Byla to ta sova
Čekali na okraji lesa, aby se jim sova ukázala ale nikdy se tak nestalo. Podle pravidel pozorovatelské asociace v tom ale není rozdíl. Slyšel volání flammulated owl zrovna tak jako jeho pozorovatelský průvodce.
I když si Miller přál, aby toho ptáka viděl, pravidla splnil. Eticky i morálně ho Miller mohl bez problému napsat na svůj seznam Big Year. Bylo to příjemné vítězství. Nikdo jiný flamm owl na svém seznamu neměl ale nyní to Greg Miller změnil.
Jediné, co na tom bylo divné, bylo použití flašky od ledivého čaje Lipton místo vábničky.
Miller ani Levantin to v té chvíli ještě nevěděli – dokonce se ani neznali – ale čajová sova byla v tu chvíli hodně důležitá z jiného důvodu. Poprvé během letošního Big Year měl Greg Miller náskok před Alem Levantinem.
On opustil Arizonu 13.7. ze 658 druhy.
Levantin skončil stejného dne na čísle 648.
Miller měl znovu dva velké problémy. Opět mu docházely peníze. Podcenil totiž, kolik jich bude potřebovat na základní věci (nájem, telefon, benzin, plyn, elektřina) a samozřejmě na pozorování (Aljaška, Minnesota, Arizona, MBNA). Sandy Komito utrácel hodně peněz aby byl úspěšný během svého Big Year, asi 12 000 dolarů měsíčně. Na druhou stranu Millerovi zbývalo jenom 5000 z úvěru v bance, které mu dal táta na zbytek roku. Miller neměl ani tušení, co s tím bude dělat.
Jeho druhý velký problem zahrnoval ptáky. Ve svém seznamu měl dvě velké mezery. Potřeboval kalifornské ptáky a potřeboval mořské ptáky. Tenhle problem ho ale trápil nejvíc. Znal totiž řešení. teda aspon do té doby, dokud bude fungovat jeho kreditka.
Když se vrátil zpět domů, čekal Millera 4 denní pracovní týden v jaderné elektrárně, Miller zvednul telefon a zavolal Debi Shearwater, kalifornské královně a organizátorce pozorovatelských plaveb. Hned jak se představil, přerušila ho.
Doslechla jsem se, že děláte Big Year, řekla mu.
To je Pravda.
Slyšel jste o tom, že Sandy Komito se take pokouší o Big Year?
Ano, slyše, samozřejmě.
Je něco, co pro vás mohu udělat, abych vám pomohla ho porazit?
Miller byl v šoku. Věděl, že Komito naštval pár lidí během těch let, ale tohle se mu zdálo příliš. Miller nedokázal pochopit, proč se Komito pustil do křížku s Debi Shearwaterovou, byla to poslední osoba, kterou by si seriózní pozorovatel chtěl rozhádat. Bylo to prostě proto, že měla pod kontrolou až moc věcí – hodně pozorovatelských lodí, průvodců a hodně zasahovala do samotného pozorování. Samozřejmě to byl teď Komitův problem. Shearwaterovou trápily Millerovy finanční problémy a jemu její sympatie vůbec nevadili.
Zabukoval si svůj kalifornský výlet a vrátil se do práce.
Ve čtvrtek 16. července během toho, když Greg Miller už 10,5 hodiny prodíral počítačovým kodem All Levantin se toulal po okolí a získával snadno pozorovatelné letní ptáky.
Levantin viděl luňáka mississpského, šedého a půvabného, jak se vznáší nad Arizonou.
Bylo to číslo 663 na Levantinově seznamu.
Na svém pracovišti během toho, jak odstraňoval další chyby Y2K, propadl se znovu na 3.místo.
A to jen proto, že Sandy Komito si razil cestu vpřed a nemyslel na oddech. Relaxovaní mu nikdy moc nešlo. Když mu někdo jednou řekl, že golf je příjemná kratochvíle, Komito to vzal za své a hrál golf 100 dní za sebou. Kvůli tomu že pršelo a nechtěl to přerušit, 4 dni v kuse měl na sobě pláštěnku. Relax nebyla pro něho zábava. Zábava pro něj byla po pěti týdnech zmrzlé Aljašky odletět přímo do smrtícího vedra jižní Arizony, aby mohl dostat ptáka v poušti.
Kulíšek trpasličí je nejmenší sova na světě. Má asi ¼ velikosti průměrného výra virginského a je menší než běžný domácí vrabec, ale jeho mozek je stále dost velký na to, aby nechal udělat ostatní všechnu těžkou práci. A proto tenhle druh běžně hnízdil v dírách po datlech. Pokud pozorovatelé potichu a opatrně přišli k dřevěnému monumentu stovepipe cacti of the Saguaro blízko Tusconu a opatrně se koukali do děr, které po sobě zanechal datel ilský, měli šanci najít osamoceného kulíška trpasličího.
Samozřejmě že bylo snažší prostě namířit teleskop za 90 dolarů do té správné díry ve stromě a počkat.
Kulišci trpasličí, kteří žili v Santa Ritě byli nejznámější v severní Americe. Každý večer během hnízdění tucty pozorovatelů zaparkovali svá auta a shromaždlili se asi hodinu jižně od Tucsonu a koukali do dvou maličkých děr sloupů telefonního vedení asi 30 stop před nimi. Rutina: slunce kleslo a hlavy soviček se zvedly, pozorovatelé jásali (pečlivě zakrytými ústy). Tisíce lidí takhle pozorovaly kuliška trpasličího a přesně tímhle způsobem je připsali na svůj seznam.
Během toho, jak se Komito přidával k davu pozorovatelů, všimnul si muže, který se choval hodně divně. Mírně sebou cukal, zpočátku jen tak trochu. Pak už se to stupňovalo, až oklepával si kotníky. Madera Canyon byl zvláštní místo na takovýto taneček. Zvláště bez partnera. Ještě k tomu ostatní pozorovatelé si od muže udržovali odstup. Komito kdysi před léty udělal stejnou chybu a postavil se na stejný vrchol. Právě tehdy, když ve Fort Lauderdale hledal místo s lepším výhledem na kubánku dvoubarevnou. Bez varování Komitovy nohy zachvátila bolest a on tančil stejný taneček, jako teď tento muž před ním. Komito věděl, co je to za bolest. I teď jí cítil a trpěl spolu s ním.
Pusť ty mravence ven, svlékni si kalhoty, křičel na něj rychle Komito. Rychle, svlékni se a vyklepej je ven, to pomůže!
Aaaa, zavrčel muž, byl ale příliž hrdý, aby si vzal Komitovu radu k srdci a sundal kalhoty.
Naštěstí a hlavně to nejdůležitější bylo to, že jeho skřeky nevyplašily kulíška trpasličího.
V polovině cesty na vrchol útesu Komito potkal pořádného soupeře.
Právě se snažil dostat lesňáčka křovištního v Yosemitském národním parku, když tu ho zachvátila divná hrůza. V půli cesty na vrchol si všimnul, že se někdo šplhá přímo po kolmé zdi 3000 stop vysoké hory El Capitana. Všimnul si třech horolezců, kterým se nějak podařilo zavěsit svůj tábor přímo na útes. Komito, který nikdy nikam necestoval bez svého polštáře a masky přes oči, byl ohromený, jak někdo může vůbec spát na tak nebezpečném místě.
Koukněte se na tohle, řekl Komito dvoum ženám, které stály poblíž. Tři lidé se šplhají přímo na útes.
Ano, já vím, řekla jedna z nich Komitovi, jeden z nich je můj přítel. Jmenuje se Mark Wellman. Je to paraplegic.
Komito byl ohromený.
Wellman byl paralyzovaný od pasu dolů a byl to právě on, který v roce 1989 šokoval svět, protože během sedmi dní a 4 hodin udělal víc než 7000 schybů, aby se mohl vyšplhat na El Capitan. Tento čin odstartoval jeho kariéru motivačního řečníka. O dva roky později pokořil 2200 stop vysoký Dome v Yosemite. A nyní se vrátil na El Capo.
Komito spolu se ženami sledovali, jak si lezci znovu balí svůj tábor a šplhají zase po kolmé stěně výš. Komito, který si nemohl pomoct a rád vyprávěl jeden příběh za druhým, rychle ženám povyprávěl o svém dobrodružství jménem Big Year.
Z nějakého důvodu to ženy moc neokouzlilo. Hloupý Komito: tohle není Attu. Prvného půl roku žil téměř výhradně ve světě pozorovatelů, ve kterém byl zvyklý být středem pozornosti. Jediné, čeho se tady ale dočkal, bylo pokrčení rameny.
Teď měl Komito svou příležitost. V tohle světě byl úplným nováčkem a tak si nemohl odpustit položit tu samou otázku, kterou tak často lidi pokládali jemu:
Proč to dělá? Zeptal se Komito.
Proč vy pozorujete? Odpověděla mu přítelkyně Wellmana. Nečekala na jeho odpověď. Je to vzrušení a vášeň. Je to to samé, co cítím já, když skáču s padákem.
Skoky s padáku? Ochrnutí lidé co šplhají na útes? Tady byl Komito úplně mimo ligu. Omluvil se a vrátil se na původní cestu, na které se mu podařilo dostat datla červenoprsého.
Po 4 dnech cestovaní na severozápad a víc jako 6500 mílích se Komito vrátil domů. Právě včas, aby zvedl zvonící telefon. Rovnou se otoč a běž zpět, oznámil mu volající. Objevili jsme vodouše malého, který bojuje s vlnami blízko Anchorage.
9,5 hodiny se Komito dusil v letadle. Tento výlet na Aljašku neměl být důležitý ani nutný až na to, že před 6 týdny se mu nepodařilo pozorovat vodouše malého – běžný evropský druh, který žije na pobřeží s blánami na nohách a dobrou schopností plavat pod vodou – nedalo mu to pokoj od té doby, co narazil na Levantina při lovu na bekasinu sibiřskou na Attu.
Vracet se 4000 mil zpět po svých stopách zrovna není nejlepší představa, jak trávit volný čas, ale on neměl na výběr. Greg Miller pravděpodobně nebude mít dost peněz, aby se pokoušel dostat vodouše, myslel si Komito. Ale All Levantin pravděpodobně peníze mít bude a Komito mu nehodlal nic dát zadarmo bez ohledu na to, kolik ho to bude stát.
Komito však bude potřebovat mnohem víc než jen peníze, aby tohoto ptáka dostal. Potřebuje štěstí. Problém s pozorováním mořských druhů v Anchorage byl v tom, že podmínky se stále měnily. Proudy v zátoce mohly vytvořit vlny vysoké až 8 metrů a ptáci, kteří byli zvyklí plavat v realtivně klidných vodách byli vytlačeni daleko za dohled standartních dalekohledů s 60-ti násobným zvětšením. Jenom blázen by se v těchto podmínkách snažil dostat blíž. Během let se policie už mnohokrát musela snažit vytáhnout lidi, kteří uvízli v bahně, aby se neutopili ve stoupajícím přílivu.
Pro Komita byla pouze jediná možnost, jak se bezpečně dostat k tomuto druhu a to bylo za přílivu.
O 9 večer na asfaltové cestě kolem laguny Westchester bylo plno běžců, cyklistů a bruslařů. Každý, kdo dokázal vydržet zimu na Aljašce měl v plánu využít každou minutu z letního slunce, které teď bylo na obloze 19 hodin. Do této řeky z lidských těl se přidal Komito i Dave Sonneborn. Byl to kardiolog, který ale ve svém volném čase byl průvodcem na Attu a byl to právě on, kdo Komitovi volal. Přávě na vrcholu přílivu dorazili na to správné místo, vytáhli dalekohledy a zkoumali lagunu. Byli pozorovatelé na misii. Viděli stovky jespáků drobných a kulíků a slukovce jak se brodí slanou vodou, ale žádné známky po vodouši malém. O půlnoci to oba muži konečně vzdali, ale domluvili se, že se zítra potkají na stejném místě ve stejný čas.
Vodouš se neukázal ani v době přílivu. Oba muži měli teď oprávněné obavy – Sonneborn se bál, že Komito tu je zbytečně jen kvůli němu, Komito se bál, že pták odplaval někam, kde ho může najít Levantin. (Kde je vlastně Levantin? Dostal ho už před tím, než Komito vůbec přišel?) Po dalších 3 hodinách bezvýsledného pozorování Sonneborn odešel domů, aby mohl opravit rozbité garážové dveře, ale Komito pokřačoval v pozorování vodní hladiny.
Když se zdvihl příliv, voda se přivalila na pobřeží. Teplota prudce klesla a Komitův dalekohled se zamlžil. Jeho tělo se třáslo a on se musel projít, aby se zahřál. Během toho stále sledoval hladinu jako nějaký podivín.
100 stop od něj v houfu kulíků kanadských a jespáků srostloprstých ho uviděl – skrytého vodouše malého. Chtělo se mu tančit radostí a plácnout si, ale nebylo s kým. Sonneborn byl stále pryč.
Komito pozoroval ptáka na hladině, jak se krmí. Uběhlo 5 minut, 10 potom 20. Kde je Sonneborn? Tohle není dobré. 2 dni hledali ptáka, který se magicky objevil hned potom, jak jeho partner odešel – Komito se bál, že jeho partner mu nebude věřit, že ptáka viděl, sotva odešel..
Vodouš se zvednul a odletěl. Komitovo srdce zaplakalo. Naštěstí přistál asi o 100 stop dále. Pomalu se ale vzdaloval. Komito musí něco udělat.
Vyrazil zpět na cestu a narazil na Sonneborna, který už zkoumal jinou část laguny. Komito ho chytil a táhnul k místu výskytu.
Když se vrátili na Komitovu pozici, ten pták – ten vytoužený pták – byl pryč. Komito byl na dně. Tušil, že i když ptáka popsal, jeho partner mu sotvabude věřit. Myslel, že se zmýlil a vzácného vodouše si popletl s jespákem, který se vyskytoval na tom místě. Komitova původní identifikace by se pravděpodobně také tím pádem neměla počítat. Komito se omluvil, ale znělo to spíš jako zoufalství.
Zpoza skály se objevil další pták. Byl to vodouš – nebo aspoň to co si Komito myslel, že je to vodouš. Komito neřekl ani slovo. Prostě ho jenom vzal za hlavu a přitlačil mu oko k dalekohledu.
Ano, řekl Sonneborn, vidím ho. Je to opravdu on.
Byl to Komitův pták. Ne Levantinův, ne Millerův. Ani jeden z nich ho neviděl, dokonce o něm ani nevěděli. Nynější skore bylo Komito 703, Levantin 663, Miller 658. Ještě v době kdy JFK byl prezidentem, tyhle čísla mohly hravě překonat životní seznam nesmrtelného muže jménem Roger Tory Peterson a každého jiného tehdejšího pozorovatele, ale nyní se Komito, Levantin a Miller na tyhle čísla dokázali dostat za necelých 7 měsíců.
Za tohle pozoruhodné místo mohli ornitologové vděčit El NiÖo nebo jednoduchému přístupu k letenkám a letecké dopravě nebo revoluci v předávání informací, která umožnila chlapovi z New Jersey, aby se dozvěděl o vzácnosti na pobřeží na Aljašky během chvilky od začátku přílivu. Komito ale neměl čas nad tím teď přemýšlet. Byl pozadu o 18 druhů za svým starým rekordem a během letu domů přemýšlel, jak je dostat. Dokonce snil.
Pro Levantina nyní nadešla ta správná chvíle, aby se zamyslel. Tento víkend buď mohl zůstat doma a vyjít na vrchol kopce, užívat si divoké květy a poslouchat krásnou hudbu Mahlera a Mozarta během hudebního festival na náměstí. Druhá možnost byla letět 2000 mil do Outer Banks v severní Carolině a mohl zvracet na další výletní lodi.
Zabalil si dvojité balení Dramamine (lék na mořskou nemoc).
Hudba tu bude, až se vrátí, uvědomil si Levantin, ale ptáci nepočkají. 4 nebo 5 lehce získatelných druhů jenom čeká a plavou v golfském proudu připraveni přímo pro něj. Jeho strategie na moři, i když teď pozvracená, se nezměnila. Jestli se pokoušel překonat Sandyho Komita, tak ty ptáky prostě potřeboval bez ohledu na to, jak moc je mu na moři špatně a moc dobře to věděl. Jeho hlava to věděla a jeho žaludek to prostě bude muset přežít.
Ospalý a unavený kvůli lékům na mořskou nemoc se Levantin doloudal do přístavu asi v 5,30 ráno. Vůbec se mu ale nelíbilo, co viděl. Větry o rychlosti 20 mil/hod byly neměnné a na otevřených prostorech zrychlovaly až na 30 mil a někdy i víc. Vlny v přístavu byly pokryté bílou pěnou a zvedaly se do výšky. Vlny z Oregonu neúnavně připluly až sem – Levantin se prokousal dalším balením prášků.
Tentokrát v tom ale Levantin nebyl sám. Tucty pozorovatelů se nezvózně koukalo na vlny a hodnotilo silný vítr. Levantin si vytáhl další plato léků.
V 6,15 ráno přišlo oznámení: Plavba se nekoná. Moře je příliž rozbouřené.
Nikdy před tím nikdo necestoval tak daleko, aby udělal tak málo a zároveň ale cítil velkou úlevu.
Sedl si na lavičku, odložil prášky do krabičky, dal se trochu dohromady a poslouchal ostatní, jak si stěžují na zrušený výlet. Někdo jel minulou noc 6 hodin, aby se sem dostal. A ten muž byl opravdu rozčílený a hubatý.
Opravdu počítal s tím, že se tento výlet bude konat. Čekal měsíce a vážně chtěl vidět atlantické druhy mimo pobřeží – buřňáka velkého, buřňáka šedého, buřňáka černotemennýho, buřňáčka madeirského. Levantinovi to bylo stejně líto. Taky chtěl ty ptáky vidět.
Chlap na lavičce vedle něj stále nadával. Nevěděl, co ted má dělat. Jediný důvod, proč sem přišel, bylo, že tento rok už viděl všechny ostatní druhy, které se v téhle oblasti daly pozorovat mimo těch na moři.
Všechny?
Jo, všechny. Tenhle chlap, který seděl vedle na lavičce, se snažil o svůj vlastní Big Year.
Levantinův žaludek se teď stáhl ještě víc. Nyní se tady cítil ještě divněji. Sedí snad vedle někdo, kdo se taky snaží o Big Year? Někdo, kdo mimo něj a Komita dělá Big Year? A bůh ví, kde vůbec Komito právě je. Levantin neměl ani tušení kde se Komito právě pohybuje. Jeho mysl však jela na plné obrátky, kdo je tenhle chlap? Kde se tady vzal? Levantin nikdy nečekal, že se něco takového stane. Levantin se kouknul zpět na muže a nahodil ten nejlepší pokerový výraz, jaký uměl.
Big Year? To musí být něco. Levantin blafoval. Kolik ptáků už jste viděl?
666, odpověděl muž. Mužovo jméno bylo Greg Miller a pocházel z města Lusby v Marylandě a pracoval jako softwareový inženýr v jaderné elektrárně a musel se vrátit do práce v pondělí.
Byl o 2 ptáky pozadu za Levantinem.
Dva ptáci.
Muž si mumlal dál. Když byla plavba zrušená, možná se pokusí najít jespáka křivozobého někde na blízském ostrově Pea Island. Levantin to všechno obrátil v žert. Pogratuloval muži k jeho číslu 666 ptáků a odkráčel pryč.
Poprvé Levantin ucítil ten temný strach. Hrozilo mu, že nebude ani druhý. Mohl být dokonce třetí.
Stále měl však peníze a měl i to nejcenější - čas. Stále měl však také lístky na hudební festival v Aspenu, ale ty mu teď budou k ničemu.

Číst dál...

Dřív je hubil pesticid DDT, nyní se sokolům daří na Šumavě i ve městech

Šumavský národní park hlásí rekordní počet přírůstků sokola stěhovavého. Osm hnízdících párů letos vyvedlo sedmnáct mláďat. Chráněný pták, který byl v minulosti téměř vyhuben, nežije pouze ve volné přírodě, ale zalíbilo se mu i ve městech. V Plzni má dvě stanoviště.
Dříve patřil tento opeřenec k druhům vcelku běžným. Ale především v 60. letech minulého století byl téměř vyhuben.

„Mělo na tom podíl používání chemie, hlavně silně toxického insekticidu DDT. Látka se sokolům dostávala do těla při lovu kořisti. DDT pak ovlivňoval jejich plodnost. Vajíčka měla slabší skořápku, sokoli je potom snadněji v hnízdě rozmačkali. Kromě toho byl také povolený jejich odstřel,“ vysvětlil ornitolog Aleš Vondrka.

První potvrzený výskyt na Šumavě evidovali strážci až počátkem 90. let minulého století. A populace sokola stěhovavého stále stoupá. Jen letos přibylo už sedmnáct mláďat. Ptáci se vyskytují zejména v klidnějších lokalitách. Pravidelně se vraceli do Stožeckých skal na Prachaticku, kam každoročně během hnízdění a vyvádění mláďat měli návštěvníci omezený vstup. Zákaz ale mnohdy nerespektovali, takže se pár přesunul jinam.

Šumavský národní park hlásí rekordní počet mláďat sokola stěhovavého. Osm párů...Šumavský národní park hlásí rekordní počet mláďat sokola stěhovavého. Osm párů...
Sokol stěhovavý má v Plzni dvě stanoviště. Na komínech Plzeňské teplárny a...Sokol stěhovavý má v Plzni dvě stanoviště. Na komínech Plzeňské teplárny a...
Zobrazit fotogalerii

„Už od poloviny února, kdy sokoli obsazují lokalitu a hájí si ji, jsou velmi citliví. Když samice sedí na vajíčkách a někdo ji vyruší, zvedne se a krouží kolem, aby odlákala pozornost. Vajíčka ale prochládají. Občas se stane, že samice snůšku úplně opustí,“ popsal Vondrka.

birdwatching sokol 2

Jestliže už jsou mláďata vylíhnutá, matka s nimi zpravidla zůstane. Pokud se ale třeba lekne, může je omylem vyhodit z hnízda nebo z něj malí sokoli předčasně vyskočí.

V posledních letech se ptáci rozšiřují také do měst. Podle ornitologa Davida Melichara zejména kvůli potravě a relativně bezpečnému hnízdění.

„Vyhnou se totiž přirozeným predátorům. Na druhou stranu na ně číhají jiná nebezpečí, mohou narazit do drátů vysokého napětí nebo do skleněných ploch,“ sdělil.

Pro sokoly jsou oblíbené především výškové dominanty. Ochránci přírody proto umístili hnízdní budky na komíny Plzeňské teplárny, nacházející se v blízkosti pivovaru, a Plzeňské energetiky. K nim nainstalovali fotopasti.

„Díky tomu jsme zjistili, že se tady pohybuje větší počet ptáků z volné přírody,“ uvedl Melichar.

Další lokality, kde bude asi možné chráněné opeřence sledovat, jsou sila na Plzeňsku či Tachovsku. V minulosti byl výskyt sokola v krajské metropoli raritou. Změna přišla v devadesátých letech, kdy město vypustilo patnáct dvacet ptáků.

„V plánu bylo potlačit divoké holuby, jenže jich tady bylo obrovské množství. Efekt samozřejmě nebyl takový. Sokoli se moc dlouho nezdrželi,“ vysvětlil Melichar.

Jako pozitivní však hodnotí, že v Plzni zůstala uměle vysazená samice. Našla si partnera z volné přírody a usadila se ve věži katedrály sv. Bartoloměje. Po několika letech ale zmizela a objevila se až v roce 2015.

„Poté s novým samcem zahnízdila na komíně v areálu Plzeňské energetiky. Předloni i loni dvojice vyvedla čtyři mláďata. Letos v březnu jsme bohužel o samici přišli. Snímky z fotopasti prozradily, že trpěla zdravotními problémy. Samec se zanedlouho spároval s jinou mladou samicí,“ popsal Melichar.

sokol birdwatching

Zdroj: Idnes.cz/Plzeňský kraj

Číst dál...

Trucker birding - Honza Veber

Otevřeným oknem doléhá do kabiny kamionu hašteřivý štěbot černobílých kuliček mlynaříků dlouhoocasých doprovázen budníčkem menším, co chvíli přehlušen hlukem motoru startujícího motorového letadla z nedalekého malého letiště kousek za plotem a promísený hlasy řidičů venku před kamiony, kteří stejně jako já tráví tohle nedělní odpoledne kdesi ve světě.
Tu ostře a rychle zaklepal křídly kdesi v křoví za blízkým plotem bažant a cvakáním zvala na bobulové hody pěnice. Vzduchem zavoněl blížící se podzim a řízek pečící se na pánvi venku na plynové bombě. Poláci grilují.
Jak tak sedím v otočné sedačce spolujezdce, ze které mám ve chvílích odpočinku docela prima křeslo, a čtu si na internetových stránkách o zajímavých příbězích ornitologů z celého světa, napadá mě myšlenka, kolik ptačích druhů jsem asi viděl na svých cestách po Evropě.

IMG 20180929 184906

Se svíravým vzrušením si rychle dělám kávu a otevírám prázdný dokument v tabletu a dávám se do zachycení mých vzpomínek ,,trucker birdwatchingu,, nebo-li mých pozorování ptáků za volantem kamionu.
Nečekejte tady přesný výčet sledovaných druhů ale spíše vyprávění o tom, co vše lze oknem kabiny vidět nebo slyšet při přestávkách na odpočinek, kdekoli člověk zastaví, nakládá a nebo skládá zboží, kde prostě žije svůj život řidiče a vášnivého pozorovatele přírody a ptáků především. Nečekejte ani spousty fotek, fotoaparáty sebou vozím na cesty zcela výjimečně, přece jen jde o drahou techniku a případů vykradených kabin jsou známy desítky a mohu je potvrdit i ze své vlastní, velmi nepříjemné zkušenosti.
Když jsem před mnoha lety na kamionu začínal, jezdil jsem pravidelnou ,,linku,, z českého Mělníka do anglického Dewsbury v západním Yorkshiru.
Po cestě krásnou anglickou krajinou byla spousta příležitostí k pozorování. Jednou mne překvapilo, kolik jsem viděl sražených ptáků a začal jsem je počítat. Z Doveru do Dewsbury, což je po dálnici zhruba 450 kilometrů, to bylo velmi znepokojivě překvapujících 58 havranů, strak, hřivnáčů a blíže neidentifikovatelných druhů. A to jsem samozřejmě určitě neviděl úplně všechny...

IMG 20181003 194659

A tak se tak nějak postupně začala vyvíjet moje záliba v pozorování ptáků během mé práce. Vynikající ornitolog a kamarád Libor Schröpfer zase třeba pozoruje velmi pečlivě již celou řadu let ptáky oknem vlaku při jeho cestách z práce z Plzně do Holýšova, kde bydlí.
O pár let později jsem začal jezdit na Balkán, kde bylo rájem pozorování ptáků při silnicích hlavně Maďarsko. Na plotech podél dálnice, které chrání automobily před srážkami se zvěří, sedávalo veliké množství druhů a byla radost netrpělivě očekávat příchod jara, kdy se mezi chocholouši, bramborníčky hnědými i černohlavými, strnady obecnými i lučními, konipasy a ťuhýky obecnými objeví konečně dole kolem Keczkemetu klenot tamních stepních porostů mandelík hajní.
Cesty do Španělska začaly být zajímavé už ve Francii :-). Dobytek v ohradách doprovázela hejna volavek rusohlavých, pobřeží nedaleko francouzsko španělských hranic nabízelo v jedné z lagun v těsné blízkosti dálnice úchvatnou podívanou na hejna plameňáků, krmících se v mělké vodě, vzdušný prostor plný teplých termických proudů mezi Barcelonou a Madridem patřil majestatným supům a občas silnici těsně kolem oken prolétly orebice.
Tak do mého pomyslného deníku pomalu přibyli ústřičníci velcí z Belgie, obrovská hejna hus a jeřábů na kukuřičných strništích nedaleko Berlína, bernešky velké třeba z pole u kruhového objezdu u Baden Badenu, hejna racků z přístavů v Kopru, Dovru, Hamburku, i například Rotterdamu. Velikou radost mi vždy udělají chocholouši někde u skladových hal, tam se jim neskutečně daří, kormoráni kdekoliv na světě, kde přijíždím přes a nebo kolem řeky, stejně tak kachny a ostatní moji opeření přátelé. Za nocí slýchám puštíky a kalouse, kužely světel už mnohokrát protla bělostná hebkost ,,pálenek,, a nedávno mi udělal ohromnou radost sýček, který jednoho večera seděl na dopravní značce hned u silnice.

IMG 20181002 120613

Letos v zimě jsem během nedělního povinného odpočinku na parkovišti nedaleko francouzského Dijonu napočítal 18 druhů ptáků. Na celkem malé ploše velmi zajímavý výsledek.
Kdo mne však až s neskutečnou trpělivostí provází na mých cestách po Evropě, je drobný ptáček s rudou skvrnou na hrudi - červenka.
S myšlenkou na ni dopisuju tyhle řádky a protože je už večer, otevírám dobré francouzské červené a na parkovišti kdesi v dolomitech připíjím ptákům i jejich nadšeným obdivovatelům ...

Váš Honza Veber

Číst dál...

Kde je Shikra, 8.ledna 2017

Krahujec šikra se pomalu dostal až mezi druhy, které chceme ze všeho nejvíc. Jeho hledáním jsme nyní ochotni strávit dva dny. Včerejší ráno jsme už hledáním ztratili v oblasti Jahra Farms. Někdo tam totiž nahlásil ptáka, který by mohl být krahujec šikra. Našli jsme tam pouze krahujce obecného, který nás na chvilku zaujal. Bylo proto ale možné, že při hlášení byl jenom špatně identifikován.
Dnes jsme strávili večer spolu s Omarem Alsaheenem hledáním dvou krahujců šikra v oblasti Abdali Farms, ale marně.
Byli jsme zmateni různými charakteristikami ohledně krahujců šikra. Jeho zbarvení se mohlo být rozmanité. Říkalo se, že na straně zobáku má namodralé peří. Bylo to i na některých obrázcích, ale Omar říkal, že modrá být nemusí. ... hmmmmm. Jedno je jisté. Nejsou tu žádní dospělí samci. Bohužel, ti by byli jednodušší k identifikování – mírně zakroucený ocas a silné nohy - jedině tihle jsou spolehlivě identifikovatelní. Takže, kromě toho, že tenhle druh je vzácný, je i hodně podobný krahujci obecnému. Tohle bude náročné.
Byla starší hlášení, která se týkala šikry v oblasti Mutlas Ranch. Myslíme si, že Marcus Craig rád prohledával tuhle oblast, protože se v ní vyznal. Hledal zde také dnes, ale marně. Vypadá to, že si ho budeme muset najít sami. Jediní nedávno nahlášení jedinci tohoto druhu byly ti, které jsme hledali včera. Minulý týden je nahlásil Ouda Al-Bathali.

Číst dál...

Kapitola dvanáctá - B.O.D.

Greg Miller strčil ruku hluboko do své pravé kapsy, potom do levé. Nic. Ukázalo se, že jsou také prázdné. Znovu převrátil svou peněženku vzhůru nohama, ale výsledek byl stejný – ponížení.
Miller byl zlomený. Dokonce i ve tmě červnové noci v Minnesotě, mohl cítit svojí pozorovatelskou příručku, Dave Benson se na něho podezřívavě díval. Od 4.30 ráno až do 22.30 večer mu šlapal na ocas, aby se mu mohl pochlubit se svým seznamem 111 druhů. Pro oba dva to byly jedny s nejlepších pozorovatelských dnů v životě. Millera to tak chytlo, že ho to až pohltilo - 9 nových druhů na jeho seznam Big Year. 19 lesňáčků v jednom dni – úplně zapomněl na účty. Benson chtěl 15 dolarů za hodinu. Naštěstí, nebo spíš díky bohu, Miller měl dost hotovosti, aby mu zaplatil a slíbil mu, že si ho zítra také najme na celý den. Svůj slib musel ale porušit. Neměl dost peněz. Přemýšlel nad tím, že by Bensonovi vypsal šek. Ale to mu přišlo nezdvořilé a byl si také jistý, že by mu to neprošlo.
Snažil se mu koukat do očí, ale byl na to příliš zahambený.
„ Opravdu se omlouvám, Dave“, řekl mu Miller se skloněnou hlavou, „ nemám ale peníze na to, abych ti zaplatil za další den. Opravdu mi to mrzí a vím, že teď v sezóně jsi vytížený. Cítím se opravdu strašně, že to musím zrušit, ale Attu mě opravdu vyždímalo“.
Benson byl naštvaný a Miller se styděl. Ale ani jeden z nich s tím nemohl nic udělat. Benson zamířil domů a Miller, ten vlastně ani neměl kam jít. Vyčerpal svůj 10 000 limit na kartě a nyní měl u sebe posledních 50 dolarů a říkal pravdu, že u sebe už žádné peníze opravdu nemá. Docela se bál toho, kolik mu ještě zůstalo na hotelu. Možná pětina, možná bude mít se zálohou 550 dolarů.
Miller se rozhodl, že dá šanci motelu. Když přišel na recepci se svou MasterCard, aby zaplatil zálohu, snažil se vypadat, že je v pohodě. Ale prozradily ho kapičky potu na čele. Terminálu to trvalo strašně dlouho a on začínal být nervózní. Možná, že je to jen dlouhé spojení, protože je skoro půlnoc, uklidňoval se. Konečně se na něho usmálo štěstí. Vzal si klíč a ani se neohlédl. Žaludek ho vzbudil před východem slunce. První, co ho napadlo, bylo objednat si snídani. Potom si ale vzpomenul, že v peněžence má ale posledních 50 dolarů a karta zívá prázdnotou. Do odletu mu zbývaly ještě 4 dny.
Jak jsi tohle mohl udělat? A ještě k tomu sám sobě. Jistě, Aljaška a Minnesota byly fantastické, ale totálně ho finančně zlomily. Byl to muž okolo 40 let a na vrcholu kariéry a neměl se cítit jako kaskadér vždy, když přijde účet. Cítil se blbě, cítil se smutně a cítil se hloupě. Naštěstí tyto nepříjemné pocity rychle překonal jiný přirozenější. Hlad.
Kromě toho, že neměl žádné peníze a měl hlad, trápilo ho i to, že by potřeboval pořádnou snídani, ale věděl, že si jí nebude moct dovolit. A tak zamířil na jediné místo, kde mohl sehnat aspoň trochu jídla. Do obchodu. Podíval se na koblihy – moc lehké, podíval se na chleba – moc o ničem, podíval se na koláč – příliž sladké. Potom se konečně rozhodl. Dá si snídani šampiónů, zasmál se. Koupil si preclíky a arašídové máslo. Tato kombinace byla sytá a v rámci možností i chutná. A mělo to ještě jednu výhodu, mohl to být oběd i večeře. A to všechno v jednom. Sáhl si pro svou pětidolarovku do kapsy a bylo rozhodnuto.
Rozhodně se nechtěl nechat od svého úspěchu odradit jen práznou peněženkou. Jeho cílem bylo dostat dalších 5 druhů a chtěl tyto poslední dny k tomu využít. Na jeho seznamu už nyní bylo 595 druhů a on byl rozhodnutý ho rozšířit. Ale jak? To byla jediná otázka, kterou zbývalo zodpovědět.
Vytáhnul svou spolehlivou příručku Rand McNally a zamyslel se. Už má všechny ptáky v Minnesotě, které stály za to. Své květnové dny strávil pozorováním dalších druhů a k těm migrujícím to už nestihl. A tak by mohl využít zbývající čas teď. Tohle přece zvládne sám. Musel zamířit na západ, a proto teď čelil úplně jinému problému. Skalnaté hory byly domovem leda tak pro ty největší pozorovatelské drsňáky. Druhy, které zde žily, létaly vysoko a v hustých bouřích a silných větrech. Tyhle druhy nebyly zrovna příznivci hezkého počasí, a ani neplánovaly, že za lepším počasím odletí někam pryč. Rozhodně to byli drsňáci ptačího světa a nehodlali to Millerovi nějak ulehčit. Jestli je chce dostat, bude si pro ně muset přijít sám do hor.
Miller si uvědomil, že existují dvě místa, kde by mohl splnit svůj cíl. Národní park Skalnaté Hory v Coloradě, který měl v nabídce hodně horských druhů ptáků a jednu z největších a nejkrásnějších a zároveň i nejdelších turistických tras. Yellowstone v Montaně měl zase výhodu v tom, že tu nebylo žádné rychlostní omezení na dálnici a nabízel v podstatě ty samé druhy.
Pro kluka, který vyrostl v krajině Amishů a nejrychlejší dopravní prostředek, který mohl vidět každý den, byl povoz tažený koňmi, rozhodně stálo za zvážení, že jeho Taurus mu nabídl rychlost až 120mil/hod. (200km/hod).
Nejprve si ale musel něco zařídit ve flatlands.
Strnadec Bairdův je poměrně nezaměnitelný druh, je zhruba tak vysoký, jako plechovka coly ale určitě z něj nejdou bublinky. Má světle žlutou hlavu, kterou doplňuje světle hnědé chmýří na krku a tři výrazné hnědé pruhy na těle. Tento druh se dá ale lehko zaměnit s podobným, ale o mnoho běžnějším strnadcem pustinným, a to hlavně proto, že tyto dva druhy se v mnohém podobají, ale i proto, že oba tyto druhy žijí skytým životem ve vysoké trávě. Strnadec Bairův vyžaduje hodně pozornosti a těžko se identifikuje a hledá. Dlouhé roky se věřilo, že se dá úspěšně pozorovat jen ve skupině a tak si vysloužil u pozorovatelů přezdívku “malý hnědý spratek”.
Strnadec Bairdův měl ale taky vlastní problémy. Musel se dostat až na sever na velké pláně, kde obvykle hnízdil. A to právě proto, že tyto místa byly přirozeně zakryté vysokou trávou. Století za stoletím se tento ptáček vytrvale vracel do Buffala, které bylo v dávných časech plné vysoké trávy. Ale nyní byla všechna pryč. Farmáři tuto krajinu změnili. Nyní to bylo jen jedno pole vedle druhého a všechno to zrní, které tu najednou rostlo, lákalo spousty vran. Samozřejmě, že farmáři chovali i krávy a strnadec Bairdův neměl rád vrány, lidi ani krávy. Tenhle pták byl tak citlivý na změny, že se jich sem vrátilo hnízdit asi jen 5%. Ostatní buď umřeli, nebo si našli jiné místo se shodným počasím i vysokou trávou. V důsledku těchto změn si někteří z nich byli nuceni hledat místo víc na západě nebo víc na východě, kde ale vlhkost vzduchu znepříjemňovala obvyklý způsob hnízdění. Kombinace těchto faktorů způsobila, že od roku 1966 se populace tohoto druhu v průměru zmenšila o 1,6% každý rok. Biologové se rozhodli, že tento druh vyhlásí za federálně chráněný. Stovky farmářů, kteří tu ale pracovali, se ale rozhodli, že budou protestovat a tak tenhle druh stále pomalu vymírá.
Mezi pozorovateli to byl právě strnadec Bairdův, který odděloval chlapce od mužů. Zimu trávil v Mexiku a pak se vracel na hnízdiště. A právě to bylo nejlepším místem, kde tenhle druh pozorovat. Samozřejmě že tyhle hnízdiště byly hodně daleko od nejbližšího letiště. Jeho cesta Dakotou byla testem jeho odhodlání. Během toho, jak Miller jel 500 mil autem, blízko krajiny desetitisíci jezer, podél řeky Mississippi si uvědomil jedinou věc. Jediný způsob, jak se tenhle pták dal pozorovat, byl mít hodně pevnou vůli a nikdy se nevzdávat.
Najednou zaslechl zpěv těchto dvou ptáků na ostnatém plotě na kopci blízko Crystal Springs. Pozoroval je, ale hlavně je poslouchal. Zněly podobně jako ostatní strnadi, ale jejich hlasy nebyly tak chraplavé. Bylo to podobné v porovnání zpěvu Laureny Bacalla před tím a potom, jak začala kouřit. To, co se ale na nich pamatovalo nejlépe, bylo kolik námahy stálo je vůbec vidět.
I tak to bylo číslo 596 na jeho seznamu. Tenhle druh opravdu stál za oslavu, proto si zajel rovnou do McDonald’s na večeři. Tři běžné hamburger a voda ho stály asi 2 dolary a 7 centů. Jeho kreditka zvládla další motel a chlapec na čerpací stanici Livingston v Montaně mu jí vrátil s tím, že se nedá použít. Z pokladny na čerpací stanici se znovu ozvalo odmítnutí. Musí to být chyba, řekl Miller chlapci. Ale nebylo cesty zpět. Z jeho kreditky se stal bezcený kus plastu a on musel zaplatit hotově.
Nyní se Millerův rozpočet smrskl na 25 dolarů, půl skleničky arašídového másla a ¼ sáčku slaných preclíků Mr. Salty. Byl asi 950 mil od Minneapolisu a po dálnici číslo 94 uháněl rychlostí 100 mil/hod. Stále se nedokázal zbavit nepříjemného suvenýru, který si přinesl z Attu - suchého kašle. Jeho plíce byly plné hlenu a jeho krk a nos byly oteklé a rudé. To, co vykašlával, bylo ještě horší. Klidně by si ho někdo mohl spléct z 80ti letým starcem, kdyby ho jenom slyšel. Když už nic jiného, uvidí aspoň slavný gejzír.
Připojil se k provozu a nacpal se mezi ostatní auta. Před Yellowstonským parkem se téměř dotýkaly nárazníky. Když už byl před bránou, najednou mu to došlo. Jak se sem dostane? Zapomněl totiž počítat se vstupným, které bude muset zaplatit. Samozřejmě že v původním plánu nepočítal ani s prázdnou kreditkou.
20 dolarů, oznámil mu ranger.
Millerova Master Card nefungovala. Poprosil ho, aby to zkusil ještě jednou a ve zpětném zrcátku už viděl nedočkavé lidi, jak se vyklánějí z okýnek a koukají na něj. Proč to tak trvá, myslel si Miller. Jeho kreditka byla znovu zamítnutá. Někdo v koloně za ním začal troubit. Miller vytáhnul peněženku a zaplatil v hotovosti. Nyní mu zůstalo posledních 5 dolarů.
Miller zaparkovat auto v návštěvnickém centru MBNA. Naštěstí dostal číslo 800 a měl dost času řešit problémy se svou kreditkou.
Váš problem je to že neplatíte, zameškal jste už dvě platby, ozvala se mu žena v bance.
Opravdu mě to mrzí, povídá Miller, ale byl jsem mimo domov na 5 týdnů na dlouhé cestě přes Aljašku, Minesotu a Severní Dakotu, a proto jsem nebyl schopný platit žádné účty.
Jste na výletě v Severní Dakotě?
Ano, odpověděl jí Miller, jsem pozorovatel ptáků.
Úřednice chvíli mlčela.
Přísahám, že Vám zaplatím minimum 150 dolarů hned, jak se dostanu domů, přísahám!
Znova ticho.
Dokážete zaplatit do týdne?
Samozřejmě, zvolal Miller tak nahlas, že se mu vrátil jeho vlhký kašel, který ho trápil už dávno.
Dostal zpět svou kreditku a mírně si oddechnul. Jediné, čeho se dočkal, bylo další ticho a na jeho kreditku se připsal další debet.
Z jeho původního limitu 10 000 mu zůstalo 400 a to ještě musel zaplatit velkou sumu za pronájem auta, když se vrátí do Mineapolisu. Buď se mohl zastavit a přemýšlet na tím, jak všechno zaplatí, nebo mohl jít pozorovat. Moc nad tím nepřemýšlel.
Miller dostal na svůj seznam číslo 600, kterým se stala pěnkavice tmavá, které si všimnul ve sněhu na Medvědí stezce blízko cedule, která ukazovala, že je 10 947 stop nad mořem. Millerovi to připadalo, že je mnohem výš.
Bál se toho, až uvidí účet za auto, s kterým další den ujel 700 mil a další den ráno zase 300 jen proto, aby mohl vyrazit včas. Tentokrát jeho Master Card fungovala. Dal si dva sliby: Už nikdy nebude cestovat s tak složitými financemi jako tentokrát. A už nikdy, opravdu nikdy, nebude mít preclíky s arašídovým máslem místo jídla 6x po sobě.
Tyhle sliby ale bude řešit až příště. Na svých cestách na ně teď vůbec neměl čas. Tentokrát se zasekl na letišti v Mineapolisu. Jeho let odlétá až druhý den. Myslel si, že to nebude problém a zavolal do Holiday Inn, aby ho přišli vyzvednou na letiště. Ale oni ho odmítli, protože měli plno. Napadlo ho, že si zkusí zavolat do Comfort Inn, ale take měli plno. Přemýšlel, co udělá a potom ho napadl Radisson. Znova zklamání. Zakoulel očima a zavolal do Hyatu. Ten ale stál víc jak 100 dolarů na noc - jak moc toho ještě jeho karta vydrží? Myslel si když, zvedal telefon. Bohužel i tady ale bylo plno. A to, jestli jeho kreditka fungovala, bylo úplně jedno. Mineapolis byl tak plný, protože tu právě byla konference o zdravotnictví a prázdný hotelový pokoj nebyl nikde v okruhu 50 mil.
Sklonil hlavu a opřel se o kufr. Bylo mu do pláče.
Znovu se hrabal ve zbytcích svých preclíků a arašídového másla. Najednou ho přerušil nějaký muž a žena oba ve středním věku. Zavolejte do sousedného města, jmenuje se St. Paul, řekli mu. Nyní musíme někoho doprovodit, ale přijdeme za vámi později.
Miller tedy zavolal do sousedního města, ale ani tam nebyl žádný prázdný pokoj. Bylo už skoro 16:00. Miller odešel z terminálu někam do rohu a připravil se na to, že tu stráví noc.
Pár se k němu vrátil.
Možná Vám to bude připadat trochu zvláštní, ale budeme rádi, když s námi strávíte dnešní noc pod naší střechou.
Miller byl už příliž unavený na kruté vtipy.
Myslíme to vážně, řekl mu ten muž. Mineapolis je velké a krásné město a my nechceme, aby jste si ho pamatoval jako místo, kde se vám ani nepodařilo sehnat nocleh. Klidně zůstaňte dnes večer s námi.
Miller souhlasil ještě před tím, jako by vůbec měli čas si to rozmyslet.
Jako projev vděčnosti je pozval na večeři v místním podniku Ruby Tuesday’s – děkuju Master Card – bez problému strávil noc na gauči v obýváku. Další ráno mu koupili snídani v mezinárodním domu palačinek a zavezli ho zpět na letiště.
Žena se jmenovala Laurie a muž se nikdy pořádně nepředstavil. No a Miller byl až příliž nesvůj na to, aby se ho na něj zeptal.
Při návratu do elektrárny si vysloužil novou přezdívku a tak se z něho stal Ptačí muž.
Miller byl pro tuto kancelář v něčem úplnou zvláštností. Jen málokterý z jeho kolegů byl na dovolené 5 týdnů v kuse a už vůbec by někdo na tak dlouhou dovolenou nešel jen proto, aby mohl pozorovat ptáky. Miller nikdy neskrýval svou posedlost a na kraj svého stolu si spokojeně položil seznam 611 druhů, které se mu podařilo nasbírat od Minesoty až po Attu.
Jeho přítel také pozorovatel Kyle Rambo věděl, jaké úžasné číslo to je, ale byl unešený, když mu Miller oznámil, že se pokouší o celý rok. Miller byl stále zavalený prací a nedokázal se zbavit všech dluhů a povinností. Zároveň ho stále trápil ten hnusný kašel, který chytil na Aljašce. Miller potřeboval pauzu.
Rambo mu to nežral.
Povím ti to na rovinu. Dostal jsi 611 druhů ptáků a to je jen červen. To se ani nepokusíš o 700? Zeptal se ho.
Miller si znovu povzdechl.
Rambo čekal na odpověď. Kdy se ti znovu podaří dosáhnout 611? Blížíš se k 700 a zůstává ti ještě půl roku a ty chceš zkončit? Jak můžeš jen tak skončit?
Miller pokrčil rameny. Už neměl žádný čas a nemyslel si, že by ho mohl dostat víc, natož dovolenou.
Nikdy nevíš, když se nezeptáš, řekl mu Rambo.
V něčem měl asi pravdu.
Miller nakráčel k šéfovi do kanceláře hned další den.
V rukou nesl dva papíry.
Na jednom bylo číslo 611.
Druhý byl delší. Psalo se na něm:
NEJDELŠÍ ZAPOČÍTANÉ SEZNAMY PTÁKŮ VŠECH DOB:
721 Sandy Komito (1987)
714 William Rydell (1992)
712 B. Shiftlett (1993)
711 Benton Basham (1983)
699 Jim Vardaman (1979)
Tu věc kolem pozorování ptáků jeho šéf prostě nedokázal pochopit. Ale možnost získat rekord ho na tom celém zaujala. O tom, co všechno stihl v tak krátké době a byl jen 110 druhů od severoamerického rekordu a to mu ještě zbývalo půl roku – to jeho šéf opravdu pochopil rychle. Řekl Millerovi, aby mu povyprávěl pár zážitků a příběhů ze svého pozorování. Nejvíce ho zaujal ten, o dobrodružstvích na Aljašce.
Miller stále ještě musel odstranit chyby v 250 000 řádcích kódu předtím, než nastane Y2K. Jeho šéf ho ale platil od práce a ne od hodiny. Bylo mu v podstatě úplně jedno, kdy a jak je v práci. Klidně mohl makat 10 hodin denně, 4 dny v týdnu nebo jeden den bez přestávky. Jedinné, co bylo podstatné je, aby byl všechen kód zbaven chyb.
Miller teď měl čas, ale stále potřeboval peníze.
Millerovi se nějak podařilo získat další MaterCard, na které byl limit 6000 dolarů. Jak to zaplatí – to byl další problém, který bude řešit jindy. Během svých prvních dvou týdnů v práci odpracoval 86 hodin a to mu sotva stačilo na to, aby zaplatil všechny poplatky na svých dalších 5 kreditních kartách. Stále mu docházely peníze. Nechtěl to udělat, ale neměl jinou možnost.
Zvednul telefon a zavolal “ táta bance”.
Nebylo moc příjemné, půjčovat si peníze od táty. Byl už dospělý muž, měl dobrou práci a take měl své vlastní auto. Měl už vlastní život mimo Holmes County v Ohiu. Po všech těch trapných chvílích, které při pozorování zažil, jako např. v městě Dulth a nebo na čerpací stanici v Livingstoně nebo dokonce s rangerem v Yellowstoně, Miller věděl, že potřebuje hotovost. Určitě bylo horší sklonit hlavu před cizinci než před rodiči.
Když mu doma konečně zvedli telefon, došlo mu, že bude čelit ještě jednomu problému. Vedoucí v “ táta bance” byla totiž jeho máma.
Ahoj mami, pozdravil Miller. Řekl jí, že má problem a že potřebuje pomoct.

Millerův otec zdvihnul další telefon. Miller začal se svým představením. Ještě je rok jen v půlce a on už má 611 druhů. Fakt mám rekord na dosah ruky – jediné, co mi chybí, jsou peníze.
Jak moc, zeptala se máma.
5000 dolarů.
Jsi si jistý, že to opravdu chceš, zeptala se ho.
Jsem si úplně jistý, že je to to, co chci. Na 100%.
Nevím, jestli ještě někdy v životě budu mít takovou příležitost.
Je to ale sakra hodně peněz, řekla mu.
Miller cítil, jak mu jeho Big Year protéká mezi prsty. Najednou se do toho vložil jeho otec. Na co chceš ty peníze, kam chceš jít? Miller mu řekl o trogonech v Arizoně, alkounech v Californii a o tom divném kolibříkovi konkrétně o pruhlícím, který si stále užíval krmítka pro ptáky v britské Columbii. Jeho máma zavěsila. Tyhle rozhovory o ptácích jí nic neříkaly.
Když se otec vrátil do kuchyně, čekala na něj.
Nerozuměla této pozorovatelské soutěži. Pozorování má být přece zábava a ne honba za vítězstvím. Mělo to být přece ty a krásní ptáci a ne ty, krásní ptáci a nějací šílenci z jiného státu. A co vůbec všechny ty účty? Jak se může pozorování ptáků změnit v něco, co stojí tolik peněz? A co vůbec Gregova práce? Tohle určitě není dobré pro jeho kariéru. Kráčí na hranici toho, co je ještě únosné a je závislé od kreditních karet. Tohle se mu může ošklivě vymstít. Měl by se naučit šetřit a kontrolovat se. Tohle to úplně pohltilo.
Když skončila svůj proslov, podívala se na výraz svého manžela.
Syn žil otcův sen. A kdoví, kolik ještě času otci zbývá, aby mohl snít – nebo vůbec žít.
Banka jim schválila půjčku.

Číst dál...

Po letech zkouší vrátit do přírody postřelenou orlici

Do takřka světového experimentu se pustili ochránci přírody ze Záchranné stanice pro živočichy v Bartošovicích na Novojičínsku. Do přírody po čtyřech letech vypustili postřelenou samici orla skalního.

707639 gallery1 uoaqlPetr Orel při vypouštění orlice Toničky do volné přírody.FOTO: archiv Záchranné stanice Bartošovice

„Je to poprvé, kdy jsme vypustili léčeného, rehabilitovaného ptáka po čtyřech letech do volné přírody. Do značné míry jde o experiment a nemáme žádné srovnání ani z jiných stanic u nás či ve světě,“ řekl vedoucí bartošovické záchranné stanice Petr Orel.

Dodal, že orlice Tonička byla vypuštěna do přírody v roce 2011 v rámci programu Návrat orla skalního do České republiky.

Postřelenou ji ale na konci března 2014 našli v Hukovicích v honitbě Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně, se kterou stanice spolupracuje.

Měla vysílačku
„Do té doby nám dělala velkou radost. Sledovali jsme ji díky nainstalované satelitní vysílačce. Zaznamenali jsme u ní například to, že je schopná uletět vzdušnou čarou téměř 250 kilometrů a během několika dní se vrátit zpět domů. Ve třetím roce svého života se zdržovala v podhůří Jeseníků a občas vyrazila na průzkum jinam,“ vzpomínal Orel.

Podle něj měla tříletá orlice velké štěstí, protože těsně poté, co byla postřelena, si jí všiml kolega, který zde prováděl terénní šetření. Z rentgenu odborníci zjistili, že má orlice v těle minimálně 11 broků. Nefunkční byla i vysílačka, která možná zvířeti i zachránila život, protože projektily mohly nevratně poškodit páteř. „Naštěstí neměla zasažené vnitřní orgány,“ uvedl Orel.

Orlice prošla rehabilitací, dostala v Bartošovicích tu největší voliéru a jednou či dvakrát za rok se zkoušela proletět na dlouhém a pevném rybářském silonu.

„Bylo potřeba zhodnotit její letové schopnosti. Bohužel pořád to nebylo ono. Až letos se to zlepšilo, proto jsme se rozhodli pokusit se ji vypustit,“ popisoval vedoucí záchranné stanice.

Orlici Toničku tak i s novou vysílačkou vypustili a nyní sledují její pohyb. „Zvládá přelety v délce několika desítek kilometrů. Věříme, že návrat do volné přírody zvládne,“ dodal Orel.

zdroj: novinky.cz

Číst dál...

Jespák skvrnitý - vzácný host v severozápadních Čechách.

Když mi v sobotu 15.9. večer volal nadšený Vláďa Teplý s tím, že se na Kyjici pravděpodobně zdržuje jespák skvrnitý, zrychlil se mi tep. Bohužel dokumentace byla slabá, ale znám Vladimíra a věřím v jeho úsudek a postřeh. Když se pak potvrdilo, že opravdu jde o jespáka skvrnitého, který se stal Kyjickou atrakcí, požádali jsme ho dodatečně o sepsání tohoto ojedinělého nálezu.

Je pátek 14. září a já přemýšlím, jakou zajímavou lokalitu dnes navštívím. Nakonec padla volba na podkrušnohorské nádrže - Nechranici a Kyjici. V tuto dobu to jsou velice zajímavé lokality. V přehradách je voda na spodní hranici, rozlehlé bahnité břehy lákají protahující ptáky, hlavně bahňáky. Během krátké zastávky v Tušimické zátoce tradičně pozoruji ústřičníky velké. Tentokrát tu hledají potravu 4 ptáci. Na dalších zastávkách zastihnu ještě jespáky bojovné, obecné, písečné, po jednom vodouše rudonohého a šedého, několik pisíků a kulíků říčních i písečných. Ptáků je tu ale méně než jindy, proto se přesouvám na další nedalekou lokalitu. Je to menší jezero, které využívají zejména vrubozobí jako letní shromaždiště a nocoviště. Pozoruji zde asi 300 hus velkých (několik jedinců je límcovaných), dále stovky lysek, asi 150 zrzohlávek, potápky malé, černokrké, kormorány, racky ad.
Koncem léta se tu rád zastavím, občas se v hejnech ptáků objeví i zajímavé druhy – berneška velká, rudokrká, bělolící, husa indická (jako letos) a další druhy našich husic. Byla zde zastižena i volavka červená, z bahňáků kameňáček pestrý, větší počty čejek ad.

DSCN9681


V pozdních odpoledních hodinách se přesouvám na Kyjici. Zde je voda na historicky nejnižší hladině. Na zbytku vodní plochy a na obnažených ostrovech sedí spousta velkých racků a kormoránů. Na bahnech, kam se nyní nedostanou všudypřítomní rybáři, pobíhá spousta bahňáků. V těchto dnech je to lokalita bohatá na ptactvo a tak se nedivím, když se tu potkávám s kolegou z Prahy Františkem. Zaznamenáváme druhy - jespák rezavý, jespáci bojovní, píseční, husice nilské, ústřičník velký ad. Loučíme se, ale já zůstávám na místě a prověřuju ještě zdejší druhy. Nejvíce mě ale zaujme jespák rezavý, kterému dělá společnost další větší jespák, podobný j. bojovnému, ale v postavě menší. Velikostí je shodný s j. rezavým. Vždy při vzlétnutí obou ptáků pozoruji, že nemá na rozdíl od j. bojovného v křídle jasnou bílou pásku. Ale protože je již šero, nelze přesněji ptáka určit. Proto jsem druhý den ráno (15.9.) opět na lokalitě, musím zjistit, o jaký druh se jedná. Ale u jezera nejsem sám. Brzy se ke mně hlásí mladý, šikovný adept na ornitologii Jirka Rubeš. Krátce ho seznamuji s neznámým jespákem a navrhuji, aby se pokusil přiblížit co nejblíže a ptáka zdokumentoval. Jespáka sleduji z dálky stativákem. A právě při vzletu zahlédnu ve slunci náznak bílé pásky v křídle. Bohužel, pozorujeme ptáka z veliké vzdálenosti, ostatní bahňáci ho vždy při vyplašení zvednou. Pořídit fotodokumentaci se nedaří. Mezi tím Jirka oznamuje toto zajímavé pozorování svému kolegovi Františkovi. Loučíme se, ale já zůstávám na lokalitě. Nakonec se daří ve stativáku zahlédnout nejdůležitější znak- čárkovanou hruď a spodní část bez kresby.

DSCN9708


Večer ještě pro jistotu procházím určovací klíče a fotky na netu - není pochyb - jedná se o jespáka skvrnitého. Později moje pozorování potvrdili i další ornitologové, kteří lokalitu navštívili a jespáka zde pozorovali. Tímto bych jim chtěl poděkovat.

Vladimír Teplý
Ostrov

 

 

Číst dál...

Bill Thompson III: Ptačí zpěv, birdeři a muzikanti

(překlad z knihy Good Birders Still Don’t Wear White: Passionate Birders Share the Joys of Watching Birds)

Vyrůstal jsem v domě plném hudby. Můj otec byl jazzový pianista a matka zpěvačka – vlastně se seznámili na vysoké škole, když dělala máma konkurz do otcovy jazzové skupiny – proto mi přišlo naprosto přirozené, že byl vzduch kolem mé rodiny vždy naplněn hudbou. Když jsem se stal ve velmi mladém věku birdwatcherem, přitahoval mě ptačí zpěv. Živě si vybavuji, když jsem prvně slyšel jednoho horkého letního odpoledne zpívat samce kardinála červeného na zahradě mé babičky Thompsonové. Později, když jsem se ještě více zaměřil na birding, jsem zjistil, že se mi ptáci určují podle jejich zpěvu velmi snadno. Nebylo to tím, že bych trávil spoustu času poslechem nahrávek ptačích hlasů – vůbec ne. Nebylo to ani roky, které jsem chodil do hudební výchovy – ani tím to nebylo. Věřím, že moje láska k hudbě tvořené člověkem i k ptačímu zpěvu vznikla díky tomu, že jsem vyrůstal obklopen hudbou. Můj sluch byl zkrátka již naladěn na ptačí muzikanty.

Mnozí lidé jsou hluboce citově spjati s hudbou. Kousek písničky v nás může vyvolat slzy, radost nebo smutek. Mnohé z našich nezapomenutelných chvil jsou svázány s písní nebo s určitou melodií. Myslím si, že právě proto necháváme, aby hudba doplňovala naše narozeniny, svátky, svatby a pohřby. Jako lidé milujeme hudební pozadí k našim aktivitám.

Většinu svého dospělého života jsem strávil dvěma činnostmi: birdingem a hraním muziky. Obojí jsem dělal na profesionální úrovni celá desetiletí, ačkoli jsem nikdy nezískal Ph.D. z ornitologie a ani jsem nevystupoval v Carnegie Hall. A stále se s chutí zamýšlím nad vztahem ptáci a hudba, už jen kvůli svým bohatým zkušenostem a spíše na zábavném než vědeckém základě.

Naučili jsme se neantropomorfizovat (nepřipisovat lidské vlastnosti ptákům), ale je těžké bez povšimnutí přejít vášnivý zpěv samce lesňáčka pokřovního (nebo v tomto případě kteréhokoliv pěvce) pronášený v jarní době vrcholících námluv z nejlepšího místa svého okrsku. Přesně v tom okamžiku vyjadřuje ten malý opeřený Pavarotti svoji ohnivou touhu po samičce, se kterou by dali vzniknout dalším lesňáčkům pokřovním, kteří by byli přesně jako on: krásní, muzikální a dostatečně šikovní, aby si obhájili ten nejlepší hnízdní okrsek. Jde jen o snahu rozmnožit se a zachovat svoje geny, která nutí samečka lesňáčka pokřovního zpívat za svítání každého jarního rána? Nebo mají ptáci duši a pocity? A pokud ano, nalézají potěchu v tom své písně zpívat a naslouchat jim? Dozvíme se to někdy?

Víme jen to, že některým melodiím, kterými se mnozí ptáci ozývají, se naučí ještě v hnízdě nebo dokonce ještě uvnitř skořápky, a jiné jsou zřejmě uloženy v DNA mláďat. Ornitologové objevili, že u některých pěvců je naprogramovaný materiál jen základní verzí plně formovaného zpěvu pronášeného zpravidla samečky daného druhu, na který ale reagují samci i samice. Detaily zpěvu každého jedince přicházejí později, kdy mláďata na hnízdě naslouchají blízkému zpěvu svého otce. Existují důkazy, že k tomuto učení může skutečně dojít ještě před vylíhnutím, kdy plně vyvinutý pták naslouchá zpěvu přes stěnu skořápky. Například lesňáčci, pěnkavy, strnadi, zelenáčci, střízlíci a další ptáci se složitým zpěvem získávají svoji „hudbu“ právě tímto způsobem. A stejnou cestou jsem ji získal já – posloucháním muziky všude kolem našeho rodinného „hnízda“ před tím, než jsem je opustil.

Vraťme se ke spřízněnosti mezi muzikanty a ptáčkaři. Většina lidí s trochou hudebního sluchu rozeznává stupnici: řady tónů, klesající nebo stoupající, v celé délce nebo od poloviny. Stupnice mají podle svých vlastností určitý modus: jsou durové, molové a s řadou dalších pojmenování, jako např. Dorian, Lydian a Mixolydian. Ptáci nezpívají přesně v některém z našich známých modů stupnic, ačkoli jihoamerický střízlík zpěvný se tomu velice přibližuje. Jejich hudba je ale příjemná našemu sluchu a poté, co zaslechneme ptačí zpěv, můžeme říci, kterému druhu patří.

Mezi mými přáteli birdery jsou těmi nejlepšími, kteří dokáží ptáky určovat po sluchu právě muzikanti nebo milovníci hudby. Proč je mezi ptáčkaři tolik muzikantů a naopak? Věřím, že je to z několika důvodů.

Člověk s citlivým spojením ucho-mozek může slyšet i to, co ostatní neslyší. Mám řadu přátel hudebníků s tzv. absolutním sluchem. Jinými slovy, můžete zahrát tón na jakýkoli nástroj a oni vám řeknou, o jaký tón se jedná. Tito lidé mají zřejmě jakýsi druh vnitřní ladičky, která registruje jeden určitý tón. Pomocí tohoto tónu pak rozpoznávají ostatní tóny a určují je na základě intervalu, který je dělí. Když příteli Joshovi zahraji E, ví, že se nachází dva celé tóny nad středním C a dokáže ho hned určit. Kamarádka Wendy dokáže rozeznat jediný falešný tón ve sboru hlasů nebo strunu, která neladí na dvanáctistrunné kytaře. Můj kolega muzikant John dokáže poté, co si jednou poslechne písničku, vzít kytaru a téměř dokonale ji přehrát. Takové schopnosti, které považuji za zázrak, jsou jim prostě dány. Všichni tři jsou vynikající muzikanti a všichni tři se alespoň v minulosti zajímali o ptáky. Když některého z nich vezmu do terénu, brzy začíná rozpoznávat ptáky sluchem – mnohem rychleji, než je tomu u běžného člověka. Mám podezření, že právě tihle tři a jim podobní, jsou schopni stejně snadno se naučit i cizí jazyk.

I přesto jsem slyšel začátečníky i mírně pokročilé birdery během let stokrát a možná i tisíckrát opakovat: „Já ten zpěv prostě nedávám. Všichni ptáci mi zní naprosto stejně. Jejich určování sluchem je frustrující!“

Vzpomínám si na ten pocit začínajícího birdera. Květnové ráno znělo jako tucet orchestrů a pochodových kapel hrajících současně. Pak jsem se ale naučil zpěv několika běžných stálých druhů a postupně si každý ten hlasový projev našel svoje místo. V učení mi pomohla metoda, kdy jsem šel za neznámým hlasem tak dlouho, až jsem našel jeho původce. Jednoho jara, po mnoha letech pronásledování zpěvů vedoucích k nalezení zpěváka, náhle vše do sebe zapadlo, a jarní zpěv ptáků mi začal dávat smysl. Dokázal jsem zaslechnout jemné rozdíly v uspořádání, melodii, výšce a rytmu v podstatě stejným způsobem, jakým většina z nás dokáže odlišit Beatles od Rolling Stones, Counta Basieho od Glenna Millera a Bacha od Beethovena.

Řada z mých nejhezčích a nezapomenutelných birderských okamžiků je spjata s ptačím zpěvem – jako třeba ten se samcem kardinála červeného, který zpíval své vot-čír-čír-čír-čír z magnólie na zahradě mé babičky. Stále ho vidím obklopeného lesklými, tmavozelenými listy proti bezmračně modré letní obloze. Když jsem prvně slyšel zvonivý flétnový zpěv drozda hnědavého, přeběhl mi mráz po zádech, jak byl nádherný. A nemelodické pínt samce sluky americké, které zaslechnu každý březen na louce, kterou sekáme na seno, mě vždy ubezpečí, že jaro už je blízko.

Jestli jste muzikanti nebo třeba jen rádi posloucháte hudbu, pokuste se naladit svoje hudební ucho na zpěv a hlasy ptáků. Může to, ale i nemusí, zlepšit vaše schopnosti určovat opeřence podle sluchu. Určitě to ale pro vás bude představovat novou dimenzi vašeho propojení s přírodou. Ti ptáci jsou tam pořád. A zpívají. Měli bychom využít každé příležitosti být tam společně s nimi. A naslouchat.

TIPY

- Jděte za zpěvem. Jedním z nejlepších způsobů, jak se naučit zpěv nebo hlasy ptáků, je najít jejich původce. Když zaslechnete neznámý zpěv či vábení, jděte po něm, dokud nezahlédnete ptáka, který ten zvuk vydává. Může to být dosti užitečné v tom, že si zapamatujete spojení mezi zpěvem a zpěvákem a zafixujete si viděné a slyšené.
- Srovnávejte se známým. Když zaslechnete neznámý zpěv, zkuste si ho porovnat se zpěvem druhu, který dobře znáte. Je onen tajemný hlas drsnější než zpěv drozda stěhovavého? Je složitější než zpěv lesňáčka žlutého? Je tenčí než u strnadce zpěvného? Použijte známý hlas k tomu, aby vám pomohl určit, v čem se neznámý hlas liší. Často vás to může přivést ke správnému určení.
- Používejte mnemotechnické pomůcky. Puštík proužkovaný se ve skutečnosti neozývá svým Kdo vaří VÁM? Kdo vaří VÁM všem? (Who cooks for YOU? Who cooks for YOU all?), ale rytmus jeho obvykle devítislabičného volání zní přesně, jako by tuto frázi vyslovoval. Podobně je to s Chi-CAH-go! křepela přílbového. Tohle jsou mnemotechnické pomůcky pro ptačí zpěv – paměťové triky založené na slovech nebo zvucích, které vám pomohou spojit si krátké fráze s ptačím zpěvem nebo vábením.

BILL THOMPSON III je redaktorem a vydavatelem časopisu Bird Watcher´s Digest, ornitologického čtrnáctidenníku založeného v roce 1978. Je autorem řady publikací věnovaných ptákům a přírodě, včetně The New Birder´s Guide to Birds of North America, a často vystupuje v This Birding Life, což je podcast pro birdery s posluchači z celého světa. Je také zakladatelem American Birding Expo a oblíbeným moderátorem a průvodcem birderských festivalů. Bill je i kapelníkem a kytaristou/zpěvákem country-rockové kapely Rain Crows s původním repertoárem.

thompson billBill Thompson III. Foto: Julie Zickefoose, www.bostonglobe.com

zdroj: birdwatcher.cz

Číst dál...

Po pěti letech břehouš rudý

Aneb opět přes číslo 280 by se dal nazvat dnešní příspěvek. Po odebrání budníčka iberského (hybrid) jsem opět klesl na číslo 279.
Již před týdnem Vláďa avízoval na Kyjici mimo jiného jespáka skvrnitého ve společnosti jespáka rezavého a opět pozdější výskyt břehouše rudého, na kterého jsem neměl štěstí 5 let!! Napříč republikou jsem ve zmíněných pěti letech dorazil pokaždé na místo jeho výskytu pozdě. Rozhoduju se rychle a s Vláďou domlouváme sraz na půl deváté v Jirkově. V Plzni vyzvedávám fotografa Davida, který se rozhodl vyrazit s námi. Ráno už je pomalu chladno, ale to ještě v té chvíli netušíme, že další den už nás čeká první letošní mrazík. Vláďa je dochvilný jako vždy a vzhledem k uzavřenému nájezdu z Jirkova na dálnici se musíme proplétat periférií Jirkova, než zaparkujeme u nádrže. Nastává „sborka“, jak nazývá sestavování stativů Vladimír. Poslední hlt horké kávy a vyrážíme přes vegataci k vyschlým břehům Kyjice.
Takto prázdnou nádrž jsem ještě neviděl. Odkryté bahnité, kamenité dno zasahuje hluboko tam, kde je jindy hladina nádrže. Stavíme stativy a rozhlížíme se. V naší části nic moc. Jen kvanta kormoránů a racků, na hranici vody poletují konipasové bílí a třesou svými ocásky. Pokračujeme přes bahna k slibnější části nádrže. Najdeme jespáky obecné a kulíky. Více než kamenitý okraj nás však zajímají rozsáhlá bahna v zadní části. Na travnatém břehu, dnes daleko od vody stojí asi 20 volavek bílých a v mělké vodě mimo kachen a čírek se pohybuje pár bahňáků. Jsou tam i dva větší jespáci, jeden jespák bojovný, druhý, menší je vzácný jespák skvrnitý. Světlá postava břehouše rudého svítí do dálky, elegantně se brodí mělkou vodou, zobákem neustále rejdí pod hladinou a hledá potravu.

DSCN9669

foto Vladimír Teplý

 

Jdeme blíže, jespáci nám mizí a dnes je už nenajdeme, ani jsme nezaznamenali jejich odlet. Ve finále pravděpodobně jsme šli pár metrů od něj. Jan se pak zjistilo, jespák položi hlavu na záda a nasadí pozici "kámen" a fakt si ho člověk nevšimne. Pár birderů by mohlo podívat, kdyby nebyli upozorněni, asi by odešli bez vzácného nálezu. Pozoruju aspoň ve stativu břehouše a v duchu si říkám...mám tě taky „mrcho“ toulavá. Uff to bylo kilometrů kůli tobě!! Ve společnosti břehouše je kulík bledý a později se k němu přidá ještě jeden.

brehous rudy do clanku

Rozhlížíme se neustále po jespácích, přece jen jsem si představoval, že si vzácný druh lépe užiju, ale nikde nejsou už ani jespáci obecní, ani jespák bojovný. Zpod terénní vlny vylezly 3 bekasiny otavní. Věnujeme se rackům na kamenité kose, mezi bělohlavými je jeden racek malý a dva rybáci velkozobí. Letos jich je nějak moc. Všichni rackové vzlétají do vzduchu a tak můžeme sledovat akrobatické kousky. Je jich víc jak stovka. Na ostrůvku odpočívá morčák velký.
Postupujeme pomalu k jednomu konci nádrže, nedaleko od nás jsou břehouš rudy, ve společnosti vodouše šedého a dvou kulíků bledých, najdeme ještě kulíky říční i písečné. Nad hlavou létají vlaštovky a břehule. Vracíme se k autu. Přesto že přejíždíme autem na další část Kyjic, žádné jespáky jsme už nenašli, ani ty z rána. Přes ranní citelný chlad, který umocňuje silný vítr, svítí celý den sluníčko a okolo oběda je už teplo. Za pár dní odjíždíme na týden na Helgoland, tak si aspoň zvykáme.

Číst dál...

Evropský festival ptactva 2018 proběhne i v Tovačově

V sobotu 6. října se můžete zúčastnit Evropského festivalu ptactva v Tovačově na Přerovsku. Zájemci o pozorování ptactva se sejdou v 8 hodin u sádek Hradeckého rybníka a společně s průvodci z Moravského ornitologického spolku se projdou po hrázích Křenovského a Hradeckého rybníka.

Ornitologové je seznámí se zde žijícími druhy ptáků a zasvětí je do jejich poznávání v době tahu. Účastníci dostanou možnost pozorovat ptáky i prostřednictvím dalekohledů, které vyrábí přerovská Meopta – optika.

V těchto dnech je možno na rybnících u Tovačova pozorovat čejky chocholaté, kulíky zlaté i bledé, jespáky bojovné, hvízdáky, kopřivky a čírky. Možná se již objeví i první severské husy nebo orel mořský.

P1920200 exkurze
Evropský festival ptactva je nejvýznamnější podzimní akcí pro ornitology, pozorovatele ptáků i milovníky přírody. Ptačího festivalu se každoročně zúčastňují desetitisíce zájemců o pozorování ptáků a to až ve 40 zemích světa.

V České republice akci pořádá Česká společnost ornitologická a její regionální pobočky, případně ve spolupráci s dalšími organizacemi na ochranu přírody nebo ekologickou výchovu. Akce je zaměřena na pozorování a poznávání tažných druhů ptáků a je určena pro veřejnost. Seznam všech akcí pořádaných v rámci Evropského festivalu ptactva v ČR najdete na: www.cso.cz.

Činnost Moravského ornitologického spolku a pořádání ornitologických exkurzí pro veřejnost je podpořeno dotačním programem statutárního města Přerova.

Jiří Šafránek

Foto: Jiří Šafránek

Číst dál...

Al-Abraq, 6. ledna 2017

Nejzápadnější bod v Kuvajtu je malá oáza jménem Al-Abraq. Znova klasická past na migrující druhy. Určitě jí navštívíme v dubnu, kdy se sem vrátíme. Nějaký ten čas tu zimovali dva jedinci budníčka altajského, což byl pro nás super druh, který kdybychom neměli štěstí, jsme mohli během roku propásnout.

1 Humes Warblerbudníček altajský

Spolu s Marcusem Craigem a belgicko – dánským týmem jsme jeli přímo do pouště, která byla úplně vyprahlá a rovná, bez jakýchkoliv orientačních bodů. Našli jsme 4 strnady růžkaté a 9 skřivanů dudkovitých. Oba to byly velmi vzácné druhy.

Trik byl v tom, že jsme hledali zbytky po velbloudech, které zase lákaly všechny ptáky, kteří se vyskytovali v neúrodné poušti. Prostě krása!!

2 Greater Hoopoe Larkskřivan dudkovitý

Číst dál...

Mutla Ranch, 5. ledna 2017

Úplně první věc, kterou jsme po ránu udělali, bylo to, že jsme se setkali v rezervaci Jahla Pool, abychom se podívali na nadějný nález břehule, který včera učinil Neil Tovey. Parta chlápků – my tři a belgický pozorovatel Joachim Bertrands, který je členem jiné skupiny s Omarem Ashaheenem a Marcusem Craigem. Omarovi se podařilo se svou obří kamerou dostat absolutně skvělé záběry ze včerejška. Bohužel se ale ukázalo, že to je úplně obyčejná břehule říční – nic na oslavu.

Šli jsme do rezervace Kabd. Byla to výzkumná stanice, která vyžadovala povolení k přístupu. Abdul Rahman ale potřebné povolení získal. Tohle už bylo vážné. V zarostlé části pouště byla stabilní populace skřivana obojkového, který se zde dal snadno najít. Skupina Joachima Bertranda nám pomohla najít bělořita skalního, ale kromě něj to tu bylo jinak skoro prázdné.

Severně od města Kuvajt se nachází ranč přezdívaný Mutla Ranch, který leží uprostřed pouště a právě proto je to skvělá past na migrující ptáky. Ranč také přitahuje zimující ptáky. Spolu s Joachimem Bertrandem a jeho týmem jsme ho prohledávali několik hodin. Není tu moc aktivity, ale když se sem vrátíme v dubnu, pravděpodobně se to tu bude hemžit migrujícími lesňáčky. Každý miluju tu chvíli, kdy pomalu prochází terénem a neví, na jakou vzácnost narazí. Mårten Wikström našel drahokam, druh snů – výrečka plavého.

1 Pallid Scops Owl Dream speciesvýreček plavý – Druh snů

Číst dál...

Hranice Iráku, 4. ledna 2017

Včera nás AbdulRahman doprovázel na Abdali Farms blízko irácké hranice. Naším cílem byly dva důležité druhy čejka černoprsá a Afghan babbler. Oba dva se daly relativně snadno najít, ale čejka černoprsá se během dne skrývala. Vrátili jsme se až večer, kdy obvykle vychází ven. Navíc jsme tu našli veliký bonus. Před pár dny místní pozorovatel jménem Ouda Al-Bathali našel mandelíka indického, kterého se podařilo najít také nám.

1 Indian Rollermandelík indický

Po dvou dnech poměrně pomalého pozorování a sbírání druhů, které objevil někdo jiný, jsme se všichni těšili na aktivnější pozorování. Pozorovali jsme v parcích a na pobřežích blízko města. Pozorovali jsme pár snadno dosažitelných druhů. Připadám si trochu namyšlený, když píšu, že ťuhýk běločelý je snadno dosažitelný.

Pobřeží bylo úžasné. Množství zimujících bahňáků je obrovské. Vím, že v Ománu by to mělo být ještě lepší, ale nikdy jsem neviděl tak velké množství bahňáků pohromadě. Tisíce jespáků obecných, několik stovek jespáčků ploskozobých a to nejlepší – 85 pobřežníků černobílých. Končili jsme opět večer prohledáváním hejn plameňáků růžových, abychom našli jednoho plameňáka malého. Posledních pár zim trávil tenhle samotář v hejnu svých příbuzných. Pravděpodobně to byl stále ten stejný jedinec. Byl tu úplně sám a páni, mi ho našli. Zjevně je to už pátý rekord v Kuvajtu.


2 Lesser Flamingoplameňák malý


Tohle je pořádná rarita v WP.

3 Lesser Flamingo in the sunsetplameňák malý při západu slunce

Našli jsme přátelskou skupinu místních pozorovatelů v aplikaci WhatsApp. Poslední, co se dnes večer stalo, bylo, že jeden z místních nahlásil hejno vlaštovek hnědých v rezervaci Jahra Pool, ale v tomto hejně byl jeden vyčnívající jedinec, který vypadal jako břehule bledá, s šedo hnědým hrdlem a neměl bílý pás pod hrdlem. Z toho vyplývá, že zítra se pokusíme dostat na svůj seznam břehuli hnědohrdlou!!!

Číst dál...

Perský Wheatear na Saudské hranici, 2. ledna 2017

Dnes je druhý den pozorovatelského roku a rozhodli jsme se začít nějakým základním pozorováním na hranici Saudské Arabie. Ráno jsme strávili v místní farmářské vesnici jménem Al-Wafra. Pozorování zde bylo nudné a pomalé. Nic zvláštního jsme tu nenašli. Všichni místní jsou uzavřeni před návštěvníky, a proto musíte vejít obezřetně, najít si průvodce a požádat o přístup do vesnice. Kromě toho, že tu nebylo nic moc k pozorování, to proběhlo celkem dobře. Lidé v Kuvajtu jsou skutečně milí a přátelští.

Večer jsme se plně zaměřili na bělořita perského, kterému se často přezdívá exotickým jménem Persian Wheatear. Konečně se nám ho podařilo najít blízko vesnice zvané Al-Nuwaiseeb, která se nachází nedaleko saudské hranice.

Persian Wheatear bělořit perský

Skončili jsme večer. Zeptali jsme se místního vlastníka skalnaté pláže, který byl shodou okolností také Arab, jestli bychom mohli vejít na jeho pozemek a sledovat moře. Na tváři se mu zjevil veliký úsměv a požádal svého bangladéšského služebníka, aby nám přinesl čaj. Během západu slunce se před námi míhali rackové velcí.

Číst dál...

Kapitola jedenáctá - The Cradle of Storms

Kapitola jedenáctá - The Cradle of Storms
Sandy Komito letěl tři míle nad Aljaškou s hlavou v oblacích. Všechny tři zastávky měl před sebou a měl svoje oblíbené sedadlo v letadle. Zatím co ostatní měli problém dostat se k oknu, jemu to nevadilo. Bylo mu v podstatě jedno, jestli je u okna nebo ne. Našel nové druhy – sýce rousného včera a chystal se na další pozorovatelský výlet. A proto si zaplatil 95 dolarů, aby se dostal na Attu.
Bez toho, aby musel čekat na last minute. Komito věděl, že tento výlet by mohl zlomit jeho Big Year, nikde není tolik rarit a vzácností jako na Attu. Proto byl tu. Ostrůvek daleko od ostatní civilizace a víc na západ než z Fidži. Byl blíž k Asii než k Americe. Attu byl poslední z vulkanických ostrovů v Beringovém moři. Tento let z Anchorage na Attu byl stejně dlouhý jako z New Yourku do Chicaga a zpět. I před tím, když se ukázal v letištní hale, poznal některé lidi, co s nimi již dříve cestoval. Od roku 1985 letěl na Attu dvanáctkrát a někteří z nich dokonce víc. Posedlost tímto ostrovem nebyla ani tak zapříčiněná ptáky, jako spíš lidmi. Kardiologové, mechanici, piloti, úředníci, senioři, studenti, muži a ženy byli spojeni stejnou posedlostí. Během dvou týdnů v květnu tihle lidé byli jedna velká komunita. Nocovali spolu, jedli spolu a trávili spolu čas. Znovu a znovu. Na tomto ostrově požitek přicházel spolu s větrem, který přivál další ptačí druhy. To, že se tu lidé navzájem poznali, ale neznamenalo, že si navzájem důvěřovali. Na tomto ostrově bylo hodně tajemství, a Komito byl také dost tajnůstkářský. Nikomu neříkal o svém Big Year i když hodně lidí na to přišlo samo. Někteří soutěžící možná s ním letěli v tom samém letadle. Například se vedle něho vynořil chlap s hřmotnou postavou a velkým pupkem. Připlížil se ke Komitovi a zeptal se na jeho rekord z roku 1987. Komito toho chlapa už předtím viděl, bylo to včera. Byl součástí skupiny, která se připravovala v Anchorage. Tento chlap ho doprovázel sněhovou bouřkou na Aljašce a teď se ho ptal na Big Year. Komitův vnitřní alarm zvonil na maximum. Big Year, řekl Komito cizincovi, je docela závazek. Druhý pozorovatel s ním souhlasil. Pracoval v nukleární elektrárně a svoje pozorování realizoval během dlouhých víkendů a přestávek mezi zakázkami. Snažil se o Big Year. Komito nechodil okolo horké kaše: takže kolik druhů jste už viděl? Komita to úplně zvedlo ze sedadla. 508? To bylo víc než měl zatím jeho letošní Big Year. Jaký maniak by se mohl snažit překonat jeho rekord a přitom pracovat na plný úvazek? Bylo možné, že by Komito potkal někoho ještě víc zapáleného než je on? Bylo to překvapivé, zvláštní až dokonce děsivé, jeho rekord byl ohrožen. Jméno druhého pozorovatele bylo Greg Miller. Toto jméno si Komito zapamatoval. Ohrožoval ho víc než ostatní pozorovatelé. Stále měl problémy z Lawrencem na Attu a Larry Balch byl obvykle benevolentní. Už od roku 1980 měl na starosti všechny lety.(Na tento ostrov se nedalo dostat komerčním způsobem. Jenom soukromě). Platil všechny účty a prodával všechny lístky, najímal všechny. Zařizoval pokoje, spolubydlící, jídlo, svolení od obyvatelů ostrova. Byl jediný, kdo měl federální povolení, aby mohl brát na ostrov turisty. Larry Balch používal svoje kontakty s Texaským senátorem Philom Grammom, aby zajistil roční příliv turistů. Na Attu byl Balch
šéfem a Komito ho neměl moc v lásce. Ne, že by v tom bylo něco osobního, bylo to jenom jeho povahou. Bylo to v tom, že uvízl v systému a neměl rád nikoho, kdo na něho měl vyhrazený názor. A tak poprvé Komito na Attu uvízl s Lawrencem v jedné kajutě. Balch dokonce určoval změny času a určoval i čas pro pozorování ptáků. Balchův standartní čas začínal o šesté ráno, kdy slunce vycházelo a končil o desáté večer, kdy slunce zapadalo. Komito chtěl vyrazit dřív a na protest se postavil, ale Balch ovládal pozorovatele a nechal je hlasovat. Bylo mu jedno, že Komito chtěl využít čas, když ostatní pozorovatelé se rozhodovali a odhlasovali, že budou odpočívat a vyrazí až později. Donutil Komita, aby si znovu sedl, a tak se zrodila rivalita. Bylo pravidlem, že všichni museli pracovat a tak Balch využil lidi na ostrově jako levnou pracovní sílu, kteří mu dokonce platili. Všichni museli
něco dělat a byznysoví manažeři a vrcholné hlavy v podnikání museli např. umývat špinavé podlahy. Komito nesnášel takové domácí práce a připadalo mu blbé, aby zaplatil 5 tisíc dolarů za cestu a výpravu a potom ho někdo nutil, aby krájel salát na připrávu večeře. V hlavě začal počítat, jak moc Balch vydělává s těchto výprav na Attu. Ale Balch, vypočítavý univerzitní profesor ze Chicágské
univerzity řekl Komitovi, že jeho matematika je nesprávná. Lawrenc na Attu vyvolával problémy a Komito neměl náladu poslouchat jeho pindy a tak použil starý trik z New Jersey – úplaty. Když Komito potichoučku podstrčil několik stovek dolarů všichni mu hned chtěli říct kde co viděli a kde co slyšeli. Bez problému tak našel pár spojenců.
Balch se nikdy nehádal o žádném s faktů. Měl skutečně rád Komita. Byl to jeden z nejlepších vyprávěčů na ostrově a hodně dobrý bavič. Souboj mezi Komitem a Balchem se tak nějak stal součástí ostrova. Skutečný problem ale nastal, když Komito odmítl zaplatit 5000 dolarů za výlet na Attu. Od toho dne to vypadalo, že Komito sice zaplatí 48 dolarů za noc v hotelu ale přinutí Balcha, aby si odpracoval každý cent. Vlastně to vypadalo, že Komito odmítal zaplatit do té doby, dokud si nebyl opravdu jistý, že dostal, za co si zaplatil. Když poslal Komitovi účet za jeho Big Year, Komito ho odmítl zaplatit a prostě ho ignoroval. A proto mu Balch poslal sms, ale odpovědi se nedočkal.
Vůbec to nechápal. Balch se už doslechl o tom, že se Komito stale honí za ptáky. Vypadalo to, tedy aspoň podle povídaček, že se Komito pokouší o další Big Year. Balch moc dobře věděl, že nikdo nemůže zrealitovat svůj Big Year bez toho, aby navštívil Attu a proto zavolal Komitově malželce a odfaxoval jí jednu fakturu. Druhou poslal fedexem (Federal Express). Komito opět neodpovídal. Několik dní před začátkem výletu na Attu mu pár lidí navrhlo jednoduché řešení. Zakaž Komitovi přístup. Nikomu jinému by neprošlo podobné chování a neplacení účtů. Tak proč dělat nějaké vyjímky pro Komita? Proč na něj vůbec brat ohledy?
Jako prezident americké pozorovatelské asociace byl Balch unešený, dokonce by se dalo říct ohromený Komitovou drzostí. Nikdo před ním se nepokusil o Big Year 2x v životě. A Balch nechtěl být tím, kdo mu to zkazí.
Pár dní před tím, než mělo odletět letadlo na Attu, se Komito chtěl ujistit, že všechno platí, aproto Balchovi zavolal. Ten mu řekl, že vše platí, jak bylo domluveno – I když bylo hodně lidí, kteří mu říkali, aby Komita na ostrov nepustil – Komito Balchovi konečně slíbil, že mu napíše šek.
Balch dostal svých 5000 dolarů ale Komito na oplátku dostal mnohem víc, než jen lístek na Attu. Podařilo se mu zaplatit za vlastních podmínek. Big year nebyl jen o tom, jak pozorovat co nejvíce ptáků, ale I tom, jak to dělat efektivně a správně.
První věc, kterou na ostrově Attu všichni uviděli, byl sníh. Byl začátek května a vysoké hory, které měly výšku kolem 1000m, byly vždycky pokryté sněhem ale nikdy ne takhle moc. Přistávací dráhu na ostrově obklopovaly asi půl metru vysoké zdi ze sněhu a Komitovi to připadalo, že by měl zatáhnout za záchrannou brzdu. El NiÖo skutečně dorazil na ostrov.
Když si všichni vybalovali věci, pozorovatelé se rozčilovali nad počasím. Komito byl ale zaměřený na něco úplně jiného.
Hledal zabijáka.
Každý rok za posledních 10 let, nebo možná i za delší čas, muzea a federální organizace tajně posílali lovce, aby zastřelili vzácné druhy do jejich sbírek. O těchto lovcích nikdo nemluvil. Dokonce pozorovatelé, kteří tu byli poprvé, o nich často ani nevěděli. Ve skutečnosti na to někteří z nich přišli tím nejhorším možným způsobem
V roce 1986 jeden z pozorovatelů byl tak zaujatý ptáky na ostrově, že se rozhodl postavit si zde kemp a žít tu o samotě. Muzea na Aljašce byly tak unesení možností získat ptáky, že mi daly speciální sběratelské povolení – oprávnění zabíjet ve jméně vědy. Tohlo upoutalo jen málo pozornosti, tedy aspoň do té doby, než se organizoval první jarní výlet na Attu. Když jeden z pozorovatelů našel great spotted woodpecker – byl to jeden z prvních vůbec zaznamenaných v severní Americe a někdo ho zastřelil brokovnicí.
Jako organizátor výletů na Attu byl Larry Balch vysloveně rozčílený. Strakapoud velký by byl úlovkem desetiletí pro mnohé z jeho platících hostů a teď byl leda tak ve vládním mrazáku. Bylo to opravdu k naštvání, že někdo měl na svém životním seznamu toho ptáčka, ale pak ho zabil ještě dříve, než ho mohl vidět kdokoliv jiný.
Sběratelé se stali na ostrově malomocnými a nikdo s nimi nechtěl nic mít. Vypadalo to, že za svoje skutky musejí platit. Jeden z pozorovatelů, který byl právě na ostrově vyprávěl, že si všiml sběratele, který sledoval mladou ženu během jejího výletu do tundry. Když se vracela do kempu a vystoupila z letadla, sběratel se za ní připlížil s nůžkami a ukořistil něco jiného – pramen jejích vlasů. Sběratel všechno popřel, ale tento příběh se šířil po ostrově a tak se stalo, že byli sběratelé považováni za divné úchyláky a lidé se jim vyhýbali.
I tak ale sbírání pokračovalo. O několik let později fotograf přírody právě zaostřoval svůj fotoaparát na Pechora pipit, když mu jeden se sběratelů vešel do záběru se svou dvouhlavňovou puškou. A tak byl jeden z nejkrásnějších záběrů, který mohl být udělaný na tomto okraji civilizace, zničený jediným výstřelem z pušky.
Od té doby Komito věděl, že musí udělat víc, než jen porazit ostatní pozorovatele na ostrově. Musel porazit i sběratele. Take věděl, že to ale nebude jednoduchý úkol a zařekl se, že jestli někdo z lidí, co s ním byli na palubě letadla je sběratel, tak Komito musí být rychlejší než on a jeho snahu překazit.
Miller věděl o sběratelství na Attu jen hodně málo. S jeho omezenými znalostmi to bylo samo o sobě těžké. Mimo jiné byli ptáci na ostrově příliš krásní a úchvatní na to, aby to ted vyřešil. Na jedné ze zhruba 1,5 míle dlouhých výprav na ostrově viděl 3 životní druhy jak odpočívaly na přistávací dráze – dva jedince morčáků, 4 jedince poláků velkých a jednoho vodouše bahenního – všichni tihle by měli být na druhé straně Tichého oceánu. Když začal vybalovat, někdo venku zakřičel. “labuť zpěvná” – bylo to, jako kdyby někdo zakřičel hoří. Dav lidí spolu s Millerem a tuctem dalších se vyhrnuli ze dveří. Nikdo nevěděl, kdo původně řičel a způsobil tento rozruh a bílý pták splýval na pozadí zasněžených vrchů. Dokonce I zkušenní návštěvníci, kteří byli na Attu už po několikáté, se museli podívat podruhé, aby si vůbec něčeho mohli všimnout. I ptáci, kteří by jinde možná vypadali úplně normálně, stáli na Attu za povšimnutí. Např. běžné hnědé druhy, kterých si v Ohiu nikdo nevšímal, tady na ostrově upoutali pozornost. Strnad severní s výrazným žlutým ocasem a černočervenou holavou vytvářel na bílém pozadí zajímavou podívanou. Aljaška byla hotelem pro ptáky a poskytovala jim nejlepší místo na hnízdění. Během jejich námluv proto všichni ptáci oblékali své nejlepší peří.
Miler nikdy neviděl žádné takové místo, které by bylo jako Attu. Zahříval ho teplý proud z Japonska nazývaný Kuroshio Current a ochlazoval zase studený proud Beringova moře. Právě proto na ostrově Attu bylo jedno z nejhorších počasí na světě a domácí tohle místo nazývali kolebkou bouří a rodištěm větrů. Prší tu, nebo sněží 250 dní v roce a ostatní dny je tu většinou mlha. Na pobřeží tu běžně byly vlny vysoké 50 stop a vítr o rychlosti 100 uzlů. Ostrov byl sice jedním z menších, asi 17 mil dlouhý a 40 mil široký, ale měl na sobě hory, které stěžovaly jakoukoliv cestu do vnitrozemí, ale bez problémů se dalo cestovat jen podél pobřeží. Proto tu nikdo nežil trvale. Nebyly nikde žádné telephony, restaurace ani hotely a jediným, kdo tu zůstával opravdu nadlouho, byli příslušníci pobřežní hlídky – asi 20 mužů, kteří se starali o místní navigační systém, založený na satelitech GPS. Kvůli špatnému počasí příslušníci pobřežní stráže byli donuceni uzavřít stanici i přistávací dráhu. Poté, co strávili zimu na tomto zamrzlém ostrově, se jim ani nechtělo věřit, že by někdo zaplatil, aby sem mohl jít na dovolenou.
Dokonce i pojmenování míst na ostrově ukazovalo na náročné podmínky na tomto místě. Byly tu místa jako Strašný kopec, Příšerná hora nebo Vražedný vrchol. Tohle bylo výsledkem historie konkrétně čtyřicátých let 18 století, kdy ruští mořeplavci vyvraždili muže domorodého kmene Aleut, znásilnili jejich ženy a změnili ostrov na ostrov plný krys, hlavně zde ale věznili norské zajatce. Moderní návštěvníci nikdy nevěděli, jak by měli oslavit, že našli svůj životní objev, když to bylo na místě zvaném Přístav masakru.
Pozorování památek tu take bylo divné. Miller se usadil a chtěl udělat pár fotek kopců a přístavu na památku, ale když se podíval pořádně, bylo to ještě horší. Všude byl bordel. Zrezivělé kanystry od benzínu se jen tak povalovaly na pláži, opuštěný buldozer byl zaparkovaný v přílivovém jezírku a opuštěné bojové letadlo P-38 rezivělo na svahu kopce. Přístav byl plný zbytků a pozůstatků po jedné z nejhorších bitev 2. světové války. 7 měsíců poté, co Japonci zaútočili na Pearl Harbor, japonské jednotky obsadily Attu, bylo to poprvé od roku 1812, kdy nepřátelské jednotky obsadili americkou půdu. V té době na ostrově žilo jen 42 domorodců a manželský pár učitelů. Japonci to udělali proto, že chtěli mít nějakou převahu nad Spojenými státy a chtěli odpoutat pozornost americké armády ze středního Pacifiku. Ani jeden z jejich cílů nevyšel. Vzhledem k tomu, že v průbehu války bylo hodně důležitějších bitev a hodně věcí podléhalo utajení nebo byly noviny pod velkou zátěží a kolabovaly pod přílivem novinek, jen málo kdo se dozvěděl o japonském vítězství. Američští generálové byli tak zaskočeni vítězstvím na Attu, se kterým nepočítali a nuceni udržovat tolik jiných linií, že Japoncům se podařilo Attu udržet do konce roku. Americká armáda se ani nesnažila dobýt ostrov nazpět. Zvítězila logika. Místo toho aby američané obětovali svoje jednotky v nesmyslné bitvě, počkali, až Japonce vyžene neúnavný nepřítel – počasí. Tucty z nich zkolily problémy s dýcháním v důsledku zápalu plic nebo celkového selhání respiračního systému. Když v květnu 1943 zakotvilo 12500 amerických vojáků v přístavu na Attu, našli 2500 zubožených japonských vojáků, jak se snaží v mlze držet pozice. Po 18 dnech obléhání a minometném bombardování japonské letectvo opustilo vlastní jednotku. Japoncům docházely zásoby munice, zhoršoval se jejich zdravotní stav a žili ze zoufale malé porce jídla, zhruba z jedné kuličky rýže na den. Jedné noci 29. května se rozhodli, že bitvu ukončí. Seběhli z kopců ozbrojeni jen noži a bajonety. Řvali “Banzai!” a povraždili zraněné americké vojáky ve zdravotních stanech. Potom bojovali s noži tváří v tvář s vojáky na stráži. Ale útok se bez munice nedostal daleko. Když už japonci věděli, že nepřežijí, mnoho z nich se vrhlo mezi vojáky s odjištěným granátem na hrudi. Z jedné tisícovky vojáků, kteří se vrhli na sebevražedný útok, přežilo jen 28. Bylo zabito 449 amerických vojáků, 1100 bylo zraněných a dalších 1200 utrpělo otevřené rány. Mnoho z nich mělo takové omrzliny na nohou, že jim museli být amputovány. Bylo to poprvé, co se Americká armáda střetla s japonskými sebevražednými útoky. A byl to jediný útok během 2. světové války, který se odehrál na americké půdě. Oblast Tichého oceánu to změnilo navždy.
Pozorovatelé si půjčili něco z vojenského vybavení a něco z vojenské disciplíny. Každou půl hodinu hlásili pozorování vysílačkou. “jíkavec v Navy Townu” ozvalo se ve vysílačce. Miller spěchal 2 míle, aby se dostal k chátrajícím kasárnám na základně dělostřelectva. V době, když tam dorazil, už ale byli ptáci pryč. Miller spěchal zpět do Navy Townu za dalším hlášením. Konečně se mu podařilo vidět jíkavce – černooranžový poddruh pěnkavovitých. Ptáčkové se schovávali v prázdném barelu od paliva před ledovým větrem. Bože, ten vítr. Bez ohledu na to, kde Miller zrovna stál a jak byl otočený, na ostrově Attu mu vždycky připadalo, že mu fouká přímo do tváře. Tohle byl vážný problém. Jediný způsob, jak se pořádně pohybovat po ostrově, bylo na horské kole a on na to vůbec nebyl připravený. Vzhledem k tomu že věděl, jako moc to bude vyčerpávající, koupil si ve Wal-Martě kolo a slíbil si, že bude trénovat. Samozřejmě, že netrénoval. Po dvou dnech šlapání do pedálů zkrz kaluže, špínu a vulkanický popel Millera bolelo celé tělo. Jako by toho nebylo dost, celou tu dobu hu bičovaly větry o rychlosti 20 mil/hod. Jeho tělo nebylo stavěné na to, aby trávil tolik času na kole. Zadek ho bolel tak moc, že zkoušel jezdit na stojáka. Rychle si ale rozmyslel své rozhodnutí. Buď ho bude bolet zadek, nebo dostane infarkt. Spodní část jeho těla mu to ale neodpustila. Naštěstí ostatní pozorovatelé mu ale odpustili. Vždycky byl vždy a všude poslední, ale na Attu se dodržovalo jedno pravidlo. Nikdo si nezapíše raritu, pokud jí neuvidí úplně všichni. Když ve vysílačce někdo nahlásil strnada rolního zhruba míli a půl od Kingfisher Creek, Miller se bál následků cesty za ním. Čekal, že jeho půlky, aorta i plíce a srdce vybouchnou. A to všechno najednou. Ale šlapal do pedálů, aby našel pozorovací linii – v době, kdy Miller dorazil tak se mohlo začít pozorovat, dva tucty pozorovatelů už stáli seřazeni s dlouhými teleskopy namířenými do krajiny. Každý z nich se vystřídal u pozorovatelny, ale nepozoroval víc jak 2 sekundy a potom se posunul nakonec řady jeden za druhým. Když všichni pozorovatelé už mohli říct, že toho ptáka viděli – pro většinu to byl životní druh – celý process se zopakoval. Ale pozorovatelé mohli už zůstat déle a podrobně si tohoto tvorečka prohlédnout, nebo ho dokonce podrobně prostudovat. Tentokrát měli štěstí a strnad rolní zůstal na svém místě dlouho. Často se totiž stávalo, že v případě rarity to bylo právě naopak. Žádné jiné místo na světě nebylo tak nesnesitelné, jako Attu. To si Miller uvědomil na konci pozorovatelké linie.
Čtvrtý den na Attu udeřila bouře. V 6 hodin ráno základnu zasypalo asi 7 cm sněhu. V 7 hodin ráno se už sněžení změnilo na průtrž mračen. Miller se snažil zabít nějaký čas tím, že by si dal sprchu - Dolly Vardenová ale den před tím vyplýtvala hodně vody a potrubí proto zamrzlo. Hodně divných věcí se dělo v budouvách ostrova Attu.
Například tu byly divné ženy. Teda vlastně hlavně divné ženy. Téhle už táhlo na 40 let, měla černé vlasy a jasné modré oči. Její smích se nesl napříč celou místností a vždy se dost nahlas bavila. Každý o ní hned věděl. Ale hlavně měla životní seznam, který čítal 626 ptáků. Takovou ženskou prostě nepotkáte hned každý den. Miller si jí hned zamiloval a Carol Ralphová vypadala, že si jeho přítomnost užívá stejně jako on. Bouřku strávili spolu na základně, povídali si o ptácích a stěžovali si na jízdu na kole a vítr. Miller jí jen tak z ničeho nic pozval na večeři. I když byl čerstvě rozvedený, projevily se u něho city. A to ho překvapilo. Najednou už bylo krom ptáků na Attu i něco jiného, co chtěl mít a co ho přitahovalo.
Zatím co venku foukal silný vítr a hodně pršelo, Komito ležel na zádech a cítil se střašně. Někdy mezi tím, když byl pozorovat jíkavce a alkouna holubího, v jeho zádech se začal projevovat spazmus. Nějak to zvládnul zpět na základnu bez toho, aby někde odpadnul. Ale cítil se, jako by někdo vzal rozpálenou sekeru a vrazil mu jí do malého místa na zádech. Když by dokázal přejít na základnu pobřežní stráže, možná že by měli možnost zavolat mu leteckou záchrannou službu. Komito zápasil s bolestí.
Pro Larryho Balcha byla jen jedna věc citlivější téma než zdravý Komito, trpící Komito. Někde ze svého magického pytle s triky vylovil balení svalových relaxantů, které vypadaly, že zmenší sekeru v Komitových zádech. Kdyby už nic jiného, tak aspoň tyhle pilulky dokázaly krotit zuřící bolest.
Komito neměl rád místní sendvičový chleba, protože chutnal jako strouhanka. Bylo to proto, že lidé často nechávali jeho balení otevřené. A proto si přinesl svou vlastní zásobu 4 balení již nakrájeného chleba a zabalil ho do krabice oblepené páskou, na které bylo velkými písmeny napsáno KOMITO. Nesnášel kořeněná jídla a právě z toho důvodu, ze seznamu jídel vypadla taky většina těstovin a mořských řas, zrovna tak jako garnáti. Navíc v jídelně pro něj byla moc velká zima. Vítr třásl dveřmi a pro něho bylo v pokoji příliž hlučno.
Když Komito dorazil na ostrov tak zjistil, že z jeho oblíbeného kola mu někdo odmontoval košíky. Zvyknul si je používat asi 2 roky a docela mu tohle vadilo. Zeptal se na to mechanika, kterému se přezdívalo šílený pes Swertinski, požádal ho, aby mu je vrátil. Šílený pes – chlap jezdící na Harley, který kdysi pracoval jako zdravotní sestra, svou přezdívku dostal, když ho po hádce s doktorem museli vyvléct z pohotovosti – pověděl Komitovi, ať si trhne. Komito si proto košíky namotoval sám.
A pak tu bylo oblečení. Komito si na Attu oblečení skladoval, měl krabice plné oblečení. Nešlo o typické ptáčkařské hadry. Oblečení, do kterého se Komito na jednom z nejdivočejších míst na zemi oblékal, bylo vyřazeno z jeho domácího klubu v New Jersey – byly to golfové soupravy, čistý polyester, tikající módní časová bomba ze 70. let. Čím příšerněji vypadal, tím lépe. Běžně kombinoval tmavě oranžovou na kalhotech s limetkově zelenou na tričku s modro zeleným přehozem přes ramena a černo červeným vrškem. Tričko na jeho břiše zase bylo sytě červené a barvou by se klidně vyrovnat požárnímu hydrantu. Límeček na jeho košili místo toho aby byl upravený, byl roztažený jako křídla boingu 747. Takto vymóděný se pohyboval i na Attu. Jeho nejoblíbenější část byly svrchní tříštvrťáky se vzorem švestek. Říkalo se jim “Pan kalhoty” a kdyby uměly mluvit, nikdy by nezavřely pusu. Tyhle kalhoty byly na ostrově již 13 let a účastnily nejpozoruhodnějších pozorovatelských výprav po Americe, jako třeba za lejskem nádherným do hustého křoví, vylezly na vrcholky hor za orly mořskými nebo se plížily štěrkovou pláží za hrdličkou východní. Komito sice nepil, ale to neomezovalo jeho divokou představivost ohledně toho, co všechno tyhle kalhoty asi mohly zažít.
Hodně příběhů se doneslo až ke Komitovi. Během jedné noci až časného rána, kdy se na Attu zbláznilo počasí, se 75 nejserióznějších pozorovatelů spolu mačkalo v budově pobřežní stráže, která byla prolezlá krysami a měla děravou střechu. Jedním z příběhů take bylo, že se tu jeden šílený vydavatel z New Jersey snažil přes vysílačku japonsky mluvit s námořníky někde v Berlingově moři. I v těch nejhorších časech Komito obvykle našel způsob, jak lidi pobavit.
Někdo vystrčil hlavu ze dveří, aby podal ostatním další zprácu o počasí. Déšť stále hustě padal, ale změnil se směr větru. Nyní foukal ze západu přímo z Asie. To navnadilo pozorovatele ještě víc.
Dalších 10 dní bylo těch nejlepších na hon na ptáky zaznamenaný v severoamerické historii. Tahle obří bouře doslova vysála celé skupiny sibiřských druhů a rozházela je po ostrově Attu. Během jednoho úžasného dne Miller viděl 14 druhů, které byly tak vzácné, že se neuváděly ani v příručce Rogera Toryho Petersna. Mnoho pozorovatelů bylo ochotných letět napříč kontinentem, aby viděli jednu vzácnost, která se sem omylem dostala. A tady jich ted byly doslova tucty. Vodouš bahenní, eurasijský druh vyskytující se na sladkovodních mokřadech, byl obvykle zastišen v Severní Americe přibližně jednou za dva tři roky a Miller jich viděl 212 během jednoho dne. Z oblohy doslova pršely rarity.
Tyhle druhy měly ale velmi vysokou cenu – 16 mil jízdy na kole a 10 mil pěšky ve sněhu, blátě, špíně a větru o rychlosti 40 uzlů. Millera zadek už ne jenom bolel, měl průjem a krvácel. Kromě toho se mu zablokovala záda a Miller byl k smrti z toho vyděšený. Za druhé ale v této tundře – hlavně když Carol byla v jeho blízkosti, byl ještě více nezvózní, proto ho žaludek bolel víc a Imodium jedl jako bombónky. Doufal, že už nic podobného do konce dne nezažije. Potřeboval pauzu. Udělal chybu, že si koupil pláštěnku střední velikosti. Nemohl ani pořádně zvednout ruce. Nejprve zmoknul a potom onemocněl. Jako by tohle všechno nestačilo, měl postel v té nejhlučnější místnosti na celé základně. Všichni tu vychrápali celou operu – ( jeho vlastní chrápání bylo tak hlasité, že mu vysloužilo přezdívku “motorovka”) – nyní se ale jeho chrápání změnilo na kašel a kýchání. Miller se ale stále odmítal vzdát. Kvůli nemoci se někdy budil až v 7,30 hod I když obvykle vstával o šesté ráno. Ale tenhle výlet byla životní příležitost a on chtěl vytřískat maximum z každé minuty.
Co se týče bakterií, Komito byla tak paranoidní, že si umyl ruce kdykoliv, i když se třeba jen dotknul kliky na dveřích. Některé večery to znamenalo i 8 cest do koupelny. Neměl chuť nést následky. Tato místnost se stávala totiž obrovskou petriho miskou. Komito byl ale vůči nemoci odolný jako skála. Dokonce i jeho záda přestaly bolet.
V určitém bodě, když viděl, jak se Miller a ostatní ženou až do úplného vyčerpání, osvojil si jinou pozorovatelskou techniku. Komito si troufl jít tak daleko jen pro pár nových rarit. To znamenalo, že se dostane na významnou lokalitu, jako je např. Smew Pond – Jezero potápek, v době když ho bolely záda poslouchal pravidelné zprávy, které se vysílaly každou půl hodinu a čekal, jestli někdo uvidí pro něj vhodného ptáka – kdyby někdo zahlásil drozda plavého na Vražedném vrcholu, Komito půjde a dostane ho. Toto byl dost vyčerpávající způsob. Ale na druhou stranu šetřil energii, zatím co ostatní se honili sem a tam tundrou za novými objevy.
Komito tuto věc nazýval strategií. Ostatní to ale odpískali jako radiopozorování. Nesnášeli to. Cítili se jako honáci na lovu se šlechtou. Oni našli ptáky – Komito zklidil úspěch. Zatím co jeho lincoln zvaný Chaluha byl bezpečně doma v garáži, Komito věren jménu chaluha se choval stejně dravě na Attu a sbíral jeden úspěch za druhým. Seznam mu utěšeně rostl.
Zatím co si léčil svoje nemocná záda v teple základny, narazil na jiné pozorovatele. Jeden z nich Macklin Smith, básník a profesor středověké angličtiny na universitě v Michiganu, který dokázal psát a číst jazykem Beowulfa a Chaucera. Smith byl jediná osoba, která údajně nahlásila větší životní seznam než Komito. Komito ale věřil tomu, že profesorův seznam byl bohatou směsí vybásněných druhů. Obecně se vědělo, že Smith měl štěstí na objevování rarit, které viděl však jen on. Objevil jsem asijského jeřába v Nebrasce a jespáčka ploskozobýho na Attu atd. atd ... Mluvil asi o tuctu ptáků, o kterých Komito tušil, že jsou jenom vybásněné. Smith doufal, že se Komito za jeho seznam zaručí. Smith založil svoje pozorování na to, že jeho druhy byly stejné s Komitovými, ale sem tam měl o vzácný druh napsaný víc, aby byl před Komitem. Když chcete vědět, Komito prostě žárlil, říkal Smith. Ale podobně jako před pár lety v Texasu, Komito tohle odmítal a zachoval si klid Eskymáka. Ledový klid. Díky své schopnosti vařit se Smith účastnil výprav na Attu o 6 let dříve než Komito. (Smith zameškal jen jeden jediný rok 1987, protože se ženil.) Smith byl velmi vzdělaný profesor, Komito měl vzdělání jen z ulice. Učení moc nedal, ale se svojí snahou se vyšplhal z chudoby až k bohatství a vytvořil jeden z největších byznysů na severovýchodě. Nikdo moudrý by se nikdy nepostavil mezi tyhle dva.
Tento rok plicní virus zasáhnul Smitha dost tvrdě. To znamenalo, že strávil hodně času zahrabaný v posteli na základně. Smith ležel vedle Komita. Jeho kašel byl tak strašný a hlasitý, že Komito ho nedokázal ignorovat ani se šputy v uších.
Když přišlo hlášení o jespáku velkém na Alexai Point, Komito věděl, že bez ohledu na to, jak nemocný Smith je, půjde tam a vydrží námahu, jen aby měl nový druh. Tento hnědý asijský druh bahňáka byl vzácný podobně jako tyran středoamerický, druh viděný pouze jednou v době migrace. Komito samozřejmě na to místo výskutu vzácného jespáka vyrazil taky. 12 mil jeli na kole nebo pěšky přes rybníky, kolem vodopádů a tundrou a byli úplně promočení tak, že z nich doslova stříkala voda, když svou vahou zmáčkli podrážku boty. Smith ztratil všechnu barvu a vypadlo to, že je na konci sil, ale kdykoliv Komito postupoval vpřed, tak doufal, že Smith to konečně vzdá. Ale zanedlouho opět uslyšel ten nepříjemný kašel znovu a znovu. Byl až nechutný. Byl to ten nejpomalejší lov od té doby, co kapitán Hook honil krokodýla, který sežral hodiny.
O 2,5 hodiny utrpení později Komito konečně dorazil na Alexai Point. Smith se ztratil, ale jespák velký byl pohodlně usazený na vzdálené pláži. Řada dalekohledů a tři tucty pozorovatelů, všichni čekali, aby pozorování mohlo začít. Komito čekal, až na něj přijde řada u dalekohledu, když to zase uslyšel. Kašel – kašel! Smith se objevil asi 200 stop za ním. Už snad ani neměl sílu k překonání posledních 200stop.
Komito využil svou příležitost se kouknout – Miller stál v řadě před ním – a potom odešel zpět za Smithem. Je to skvělá vzácnost, Mackline, řekl mu Komito, vážně by jsi ho měl vidět seber se. Smith byl strašně unavený a vyčerpaný. Komito chtěl, aby dal oko k objektivu, prostě mu nestačilo, že byli v blízkosti. Když si ho bude chtít dát Smith na seznam, musí ho vidět.
Smith konečně sebral všechnu sílu, aby překonal posledních 200 stop k dalekohledu. Komito uviděl svou nemesis. Koukni se na toho ptáka. Nyní byl konečně spokojený. Jak se Smith dostane zpět na základnu – jeho problém.
Teď tady byli jiní ptáci na pozorování. Komita obzvlášť zaujalo hlášení o bekasině sibiřské na pláži v Pratincole. Tento druh byl velmi známý tím, že se těžko identifikuje, ale tohoto nahlásil James Huntington, pošťák z Iowy, který byl jedinečný I mezi špičkovými pozorovateli. A to hned ze tří důvodů: měl vybraný způsob mluvy, byl pokorný a opatrný se svými hlášeními. Strávil tolik času sledováním choulostivě složitých pozorování ptáků, které nebylo lehké poznat, že se jeho jmého stalo součastí pozorovatelkého slovníku. “Huntingtonův pohled” bylo to, když někdo koukal na ptáka ještě dlouho potom, co všichni odešli. Bylo to i to, co se někteří lidé snažili dělat, když stáli u dalekohledu na začátku řady.
Protože Huntington byl jedním z mála pozorovatelů, který překonával sám sebe a svůj vlastní seznam, Komito během těch let nedokázal odolat a párkrát si do něho rejpnul. Během jednoho z prvních výletů na Attu Huntington běžel k vzácnému druhu tak blízko a tak rychle, že ho vyplašil. Komito vzpomínku na tuhle chybu zachoval v přezdívce Flush Gordon. (Vyplašený Gordon). Během dalšího roku na Attu bylo počasí až podezřele výborné a Huntington se spálil. Spálil se tak moc, že si celou tvář musel pokrýt krémem se zinkem, aby se ochránil. Tentokrát ho Komito nazval Casperem, po přátelském duchovi z pohádky.
Komito zaostřil svůj Huntingtonův pohled před Huntingtonův dalekohled, ale nebyl si jistý, zda dokáže správně identifikovat tu tenkou hranici mezi bekasinou sibiřskou a její sestřenicí z Asie bekasinou lesní. Pro Komita byly rozdíly mezi nimi celkem jasné a myslel si, že v této poloze to zvládne. Myslel si, že křídla bekasiny sibiřské by měly přesahovat její ocas. Huntington se ale víc zaměřil na záda a korunku. Tohle bylo pozorování na nejvyšší úrovni. Byl to ekvivalent toho, jako když na první pokus musíte napsat článek do New York Times. Nikdo nikdy neviděl oba tyto druhy v Severní Americe. I na jejich kontimentu, kde byly tyto druhy běžnější, pozorovatelé měli problém rozpoznat jeden od druhého. Většina světa by se jenom koukla do dalekohledu a jediné, co by uviděla, by byl hned hnědý pták s hnědým zobákem nebo dlouhým zobákem v močále. Barvy totiž splývaly. Huntington zůstal přesvědčený, že je to bekasina lesní a Komito zůstal přesvědčený, že neví. Celou cestu na základnu diskutovali o tom, který z nich má pravdu, na základně se pokusily druh porovnat s asijskou pozorovatelskou příručkou, ale ta neposkytla dost důkazů na to, aby mohla změnit názor některého z nich. Těsně potom přišly ale zprávy, které se nedaly zpochybnit. Některý z lovců ptáka zastřelil a proto přišli k závěru, že to definitivně byla bekasina sibiřská. Komito byl sice spokojený, že se mu ho podařilo identifikovat, ale identita lovce zůstala neznámá. Miller to sice nerad přiznával, ale pro něho už byl čas z ostrova Attu odjet. Chybělo mu slunce, chybělo mu soukromí a chyběl mu záchod uvnitř domu. Chtěl nějaké čerstvé jídlo (poslední tyčinku Snickers si dal někdy v září 1994, zvykl si jí ohřívat k snídani). Chtěl strávit nějaký čas s Carol doma na trávníku (pracovala jako zahradnice v okolí Bostonu). Chtěl také zavolat otci. Jeho otec mu chyběl asi nejvíc. Tohle byla nejdelší doba, jakou kdy strávil na Big Year bez toho, aby zavolal domů. V této době už všichni tvrdili, že tento výlet na Attu je výletem století. On získal 43 druhů do životního seznamu a 54 nových na jeho Big Year seznam, který teď obsahoval 555 druhů. Viděl Komita zblízka a rozhodl se, že držitel Big Year možná nebude až tak neporazitelný. Millerův otec si o tom jistě myslel svoje. Miller už nikdy v životě nechtěl vidět sedadlo od kola. 24. května zmuchlal svoje mokré oblečení do kufru a šel s Carol 1,5 míli na runway. Millerův čas na Attu byl u konce. Komito zůstával ještě další dva týdny s novou skupinou, která měla přiletět. Jen, ať si to tu všechno nechá.
Čekali další hodinu na to, až pro ně přijede auto pobřežní stráže s nepříjemnou novinkou. Mlha byla příliž hustá na přistání a tak se letadlo muselo otočit. Možná zítra. Miller pochodoval zpět na základnu a našel dva další životní druhy, ale klidně by je vyměnil za lepší počasí.
Druhý den se dočkal.
Miller a dalších 60 unavených pozorovatelů se dostalo z ostrova. All Levantin a 60 odpočatých pozorovatelů se dostalo na ostrov.
Jediná věc, která byla být pro Levantina horší než to, že mohl propásnout nějaký dobrý den na tomto výletě bylo vědomí, že Sandy Komito je už dávno před ním na ostrově.
Když Al Levantin konečně dorazil a vystoupil z letadla, které pravděpodobně podléhalo místním aerolinkám tak zjistil, že ztratil hodně času a aby ho dohnal, běžel jako o závod. Překonal 20 mil na pobřeží pěšky nebo na kole a získal 4 životní druhy a 16 nových na jeho Big Year seznam. Na základnu se vrátil úplně vyčerpaný ale veselý. To bylo ono. Měl sice zlý start, ale odstartoval jako raketa. Ještě před tím, než se vůbec dostal na Aljašku, vytěžil maximum a teď mu ostrov Attu servíroval jednu senzační raritu za drunou.
Potom si všimnul uvnitř základny něčeho zvláštního. Přímo u kamen: Sandy Komito. Pozorovatelé, kteří se zúčastnili Big Year museli být rychlí a vytrvalí. Levantin do toho dával všechno. Tak proč je Sandy Komito zpět na základně? Levantin se podíval na seznam ptáků, které se podařilo vidět tuhle sezónu a potom si to uvědomil: Komito nepospíchal, protože to všechno už viděl během prvních dvou týdnů na Attu. Nyní byl na Levantinovi tlak, aby ho dohnal.
Jeden druh, který dokázal Komita rozhýbat byl strnad žlutohrdlý. Bylo to první pozorování tohoto druhu vůbec v Severní Americe. Všichni pozorovatelé odhodili všechno, co právě drželi jen proto, aby ho mohli vidět (dokonce i Even Macklin Smith se vyhrabal z postele aby ho mohl vidět a kvůli tomu musel být evakuovaný do nemocnice pobřežní stráže v Anchorage, kde strávil 4 dny se životem ohrožujícím zápalem plic). Levantin byl nadšený ale nejdivnější bylo to, jaký způsobem ho viděl Komito.
Podle protokolu hned jak byla nahlášená rarita, všichni se zorganizovali vysílačkami do skupiny o 60 lidech. Protože strnad byl na vrcholu kaňonu, Komito nařídil čzyřem pozorovatelům, aby vyšplhali na útes po dvou z každé strany. V případě, že by se pták snažil uletět před skupinkou, Komito nebyl jedním ze čtyř lezců ale vybral si, že bude jedním ze skupiny dozírající na útes. Komito se ukryl v prachu a nechal “ své ovečky”, aby všechnu práci odvedli za něj. Alfa vlk si to namířil přímo na nejlepší pozorovatelskou pozici.
Komito zůstal na vrcholu, aby mohl co nejlépe pozorovat tohoto ptáka. Levantin byl níže, ale zvládl to taky. Naučil se důležitou lekci: když byl někde vzácný druh, který se dal pozorovat, Komito nebyl z těch, kteří se pokusili ho vidět, Komito ho prostě viděl.
Šestý den druhého výletu na Attu Levantin věděl, že má problém. Vítr uhodil na základnu a změnil směr na jih. To znamenalo, že na ostrov uhodil nový přívalový vítr, ale nepřinesl žádné asijské druhy. Každý další druh byl boj. Strávil dny v dešti na Vražedném vrcholu, rozlížel se všude okolo, ale viděl jen staré druhy. Potřeboval nějaké nové ptáky ze Sibiře a ne z Beringova moře. Právě ve chvíli, kdy si myslel, že už pozorování nemůže být horší, vítr se otočil na západ. To znamenalo, že odfoukl všechno vzácné zpět do Asie. Komito zatím zůstal hezky uvnitř v teple. Mezi tím Levantin ustál vítr a prodíral se houštím.
Měl štěstí a našel kulíka menšího na Jižní pláži (na téhle nebyly žádné noční kluby). S výrazným hrudníkem a černým proužkem kolem očí, tohle byl jeden z asijských druhů, který se výrazně lišil od těch severoamerických. Nahlásil ho a počkal, až dorazí ostatní pozorovatelé.
První jeho společník na pláži byl ale někdo úplně jiný a měl čtyři nohy. Na pláži se objevila modrá liška. Tento druh predátora sem vůbec nepatřil. Před stovkami let ho na ostrov přivezli ruští obchodníci s kožešinou. Levantin zorganizoval řetěz, aby zahnal lišku od ptáčka. Ženy vytřídal s urostlými muži a ty prostřídal s těmi s hrubým hlasem. Všichni se zahákli rukama a křičeli “ Jdi pryč liško, vypadni odsud!” – ale divoké zvíře se lidí vůbec nebálo. Liška prošla okolo nich úplně bez povšimnutí a ptáček uletěl. Levantin se vrátil zpět na základnu, kde Komito, který tento druh viděl během prvních dvou týdnů, držel hlídku u teplých kamen. Levantin byl unavený, mokrý, špinavý a lezlo na něho něco hnusného, ale i tak šel ven, aby mohl vidět tento vzácný druh. Komito už zase tahal pro své publikum nějaký ten příběh o lovu na ptáky, který se stal před dávnými časy. Levantin se podíval na tabuli a uvědomil si, že mu stále chybí pět asijských druhů.
Když někdo vysílačkou nahlásil vodouše malého na Alexai Point, oba muži vyrazli ven, aby ujeli 12 mil na kole nebo je ušli pěšky v silném větru a chladu. Spolu s půl tuctem dalších prohledávali okolí a kontrolovali radia, když se najednou ozvalo hlášení o dalším druhu, bekasina sibiřská byla zpět v Zmasakrovaném údolí. Komito vycítil problem. Celé pozorování na Attu bylo o komunitě – čím víc očí hledá vzácný druh, tím větší je pravděpodobnost jeho nalezení a komunita se ho chystala opustit, aby šla za dalším druhem. Komito, který už ale bekasinu sibiřskou viděl s Jamesem Huntingtonem, měl nyní problém, když se zbytek skupiny rozhodl odejít. Vodouš malý by byl nový druh na seznamu ostrova stejně jako na Komitově. Ostrov ten druh potřeboval a Komito také. Prosil Levantina a ostatních, aby zůstali. Oni se na něho ale vykašlali. Komito nikdy neviděl vodouše malého, ale Levantin dostal svého bahňáka a k tomu se naučil důležitou lekci o společném pozorování.
I teď byl vodouš považovaný za vzácného ptáka, ale Komito si ho nechal ujít. Komito měl dobrý důvod proto, jakým způsobem pozoroval. Fungovalo to. Na konci výletu, když byl ostrov Attu zalíván přívalovými dešti – ale žádnými novými druhy – Komito cítil menší nutkání vycházet ven do hnusného počasí. Tvrdě pozoroval celé týdny. Ostatní pozorovatelé nadávali na chlapa, který zaplatí tolik peněz a přitom stráví tolik času uvnitř. Oni byli mokří a vyčerpaní. On měl všechny druhy co oni, ale jen se zlomkem úsilí. Byla to pozorovatelská verze sociálního darwinismu v praxi.
Komito trávil víc času na základně vyprávením spousty příběhů. Levantin začal poslouchat. Lesňáček rezavohlavý v Texasu, pěvuška horská v Anchorage, drozd bahamský ve Florida Everglades – Komito letos viděl ptáky, o kterých Levantin ani netušil, že jsou v Severní Americe. Z některými se Komito vytahoval, ale nebylo to chvástání, když to mohl dokázat. A to Komito mohl. Vyprávěl tak poutavě a obsáhle a Levantin začínal být tímto vyprávěním uchvácený.
Sandy Komito to konečně přiznal: pokoušel se o nový Big Year. Utrácel cca 8-12 tisíc dolarů měsíčně, ale na druhou stranu z osrova Attu odcházel s počtem 645 druhů. Levantin byl na 619 a utrácel zhruba polovinu toho, co Komito. Levantin měl štěstí a hodně ptáků se mu podařilo vidět na pevnině bez větších problémů, ale nemůže už pozorovat ty samé rarity, které Komito viděl během prvních dvou týdnů na Attu. Bylo to celkem 5 hodně vzácných druhů.
Na začátku roku si Levantin myslel, že soupeří s Komitovým rekordem z roku 1987. Nyní ale pochopil, že soupeří s mistrem osobně.
Během posledního dne na Attu se Komito odvážil ven. Sice tam nebyly žádné vzácné druhy, ale vítr se uklidnil a hory se rozzářily. Komito se obával, že tohle oteplení přinese mlhu, která zruší jeho zítřejší let. Už 5 dní byl na ostrově bez toho, aby získal nový druh. Byl připravený odcestovat.
Na jeho cestě zpět na základnu si uvědomil, že se něco změnilo. Kouknul se, aby si zkontroloval směr větru. Větrný rukáv byl pryč. Na jeho místě byly jeho kalhoty, kterým říkal Pan kalhoty.
Když přiletělo letadlo, aby ukončilo pozorovatelský výlet století, Pan kalhoty vlál ve větru fialově a hrdě. Někdy prudce, někdy klidně ale vždy plný větru.

Číst dál...

Birding the Western Palearctic 2017

Po dokončení překladu knihy Big Year, od Marka Obmascika, ve které popisuje šílenství US „ptačích pozorovatelů“, při kterém létají desetitisíce dolarů a tisíce mil napříč kontinentem, aby si mohli připsat nový ptačí druh v bláznivé soutěži s názvem Big Year. (Vzpomínám na úryvek filmu Nadějný rok, kdy v jedné pasáži zazní...jen Američané můžou z pozorování ptáků udělat soutěž). Zajímalo nás, jak vypadá Big Year v Evropě, přesněji řečeno v pásmu Western Palearcticu, kam patříme. Narazili jsme na sympatické trio ze Švédska, které Big Year „jelo“ v roce 2017. Kluky jsme kontaktovali a získali povolení k zveřejňování jejich deníku z cest a vzhledem k tomu, že jde o opravdu velmi příjemné lidi, vzniklo i pár zajímavých rozhovorů, které vám v rámci „deníku“ na našem webu zprostředkujeme. Takže...pojďme se vydat na další cestu za rekordem Big Year, tentokrát pro WP, který se v roce 2017 povedl Mårtenu Wikströmovi, Eriku Raskovi a Claesu Wikströmovi a má hodnotu 761 druhů. (za kompletní překlad tohoto deníku z angličtiny děkujeme moc Petrovi Haluzovi)

Úvod - Kdo jsme?
Pozorujeme společně již několik let, vydali jsme se už na slušné množství plaveb během všech těch let strávených ve Švédsku. Mårten Wikström a Erik Rask se poznali na Landsorts Fågelstation. Bylo jim 15 a 13 let. Nyní už jsou z nich plnohodnotní pozorovatelé, kteří dostávají horečku pokaždé, kdykoliv se v Klubu 300 ozve alarm, který signalizuje vzácný druh. Claes Wikström nepoužíval nikdy „ptačí“ aplikaci, přes kterou pozorovatelé spolu komunikují, sdílí svá videa a informace o výskytu ptačích rarit, během Big Year zažíval proto úplně nové zkušenosti s pozorováním za použití této užitečné aplikace. Cleas a Mårten jsou otec se synem. V civilním životě, je Erik muzikant, Mårten se zabývá posuzováním životního prostředí, většinou v zahraničí. Claes je internetový podnikatel a počítačový programátor...
Každý týden vám přineseme část deníku.

titulka k wp2017

Číst dál...

Co je to Western Palearctic???

K dalšímu chystanému seriálu o triu ze Švédska, které v roce 2017 v soutěži Big Year právě v pásmu Western Palearctic pokořili nový rekord v počtu ptačících druhů (761) začínáme pro neznalé malou vysvětlivkou.
Západopalearktický nebo Western Palearctic je součástí Palaearctic ecozone , jeden z osmi ecozones dělících zemský povrch. Vzhledem k své velikosti je Palaearctic často rozdělen na dvě části, s Evropou, severní Afrikou, severní a centrální částí Arabského poloostrova a část Asie, zhruba k Uralským horám tvořícím západní zónu a doplněnou o severní a západní Saharu včetně severních a západních moří. Přesné hranice se liší v závislosti na dotyčné autoritě, ale v Příručce ptáků Evropy, Blízkého východu a severní Afriky: Ptáci západní palearktiky) ( BWP) je široce používán a je následován nejpopulárnějším kontrolním seznamem západní Palearktiky, který je součástí Asociace evropských výborů pro vzácnost (AERC). Západní palearktická ekozóna zahrnuje většinou boreální a mírné klimatické ekoregie.
Palearktická oblast byla uznána jako přirozená zoogeografická oblast od doby, kdy ji Sclater navrhl v roce 1858. Oceány na severu a na západě a Sahara na jihu jsou zjevné přirozené hranice s jinými ekozóny, ale východní hranice je libovolnější, protože sloučí do jiné části stejného ekozónu a horské pásma používané jako markery jsou méně účinné biogeografické odlučovače... tolik Wikipedie

Číst dál...

Hybrid budníčka iberského??

Na začátku léta jsem si do seznamu připsal budníčka iberského, za kterým jsem cestoval až na Vysočinu. Při odchytu tohoto jedince a odběru DNA se ukázalo (zatím neověřená informace), že jde o hybrida křížence budníčka menšího a iberského a proto jsem si zmíněný druh odebral ze svého birdlistu, takže s životním seznamem jsem opět na čísle 279.

Číst dál...

Lesy ČR u Lipenců vypustí do volné přírody zachráněné výry

Lesy hlavního města Prahy vypustí do volné přírody dvě zachráněná mláďata výrů. Stane se tak v úterý 18. září u kapličky Panny Marie nedaleko Zbraslavi a Lipenců.

O zvířata pečovala záchranná stanice v Jinonicích. Výr velký je největší sova žijící v ČR, patří mezi chráněné živočichy. Lesy hlavního města Prahy vypustily do volné přírody letos v červenci muflona a v březnu ve Stromovce 209 netopýrů.

„Jedná se o zachráněná mláďata, která se k nám do záchranné stanice dostala na jaře letošního roku. Příběh výří rodinky začal přijetím zraněného výřího samce do záchranné stanice v polovině května. Byl sražen autem a měl vážná poranění na hlavě,“ uvedla mluvčí Lesů ČR Petra Fišerová.

vyr velky

Zookoutek v Dolních Břežanech, Zdroj: Wikipedie

Zaměstnanci lesů poté prohledávali okolí místa, kde samce nalezli. Při průzkumu našli vysílená mláďata. „Samice zřejmě nebyla sama schopna mláďata uživit,“ řekla Fišerová.

Lesy provozují záchrannou stanici pro volně žijící živočichy. Stanice přijala za první pololetí letošního roku 2611 živočichů 106 různých druhů. To je o 357 zvířat více než v polovině loňského roku. Mezi přijatými zvířaty byly nejčastěji ptáci, ze savců netopýři či zajíci.

Záchranná stanice pro volně žijící živočichy funguje v současné podobě od roku 2012 a sídlí v Jinonicích. Jejím úkolem je pomáhat zachráněným zvířatům a následně je vypouštět zpět do přírody.

zdroj: nasregion.cz

Číst dál...

Kapitola desátá - Velký Jak

Pět mil od pobřeží Floridy se Levantin vezl na vlnách historie. Všichni velcí pozorovatelé absolvovali tuto cestu. V roce 1832 John James Audubon plachtil na svojí plachetnici 70 mil od Kaywest do Tortug. Objevil pět nových druhů do svého seznamu amerických druhů. O 121 let později Roger Tory Peterson a James Fisher zopakovali jeho cestu, aby objevili vzácné druhy. Toto bylo během zápalu jejich Big Year. Floid Mudroch si stěžoval, že hodili Kenna Kaufmana na této trase přes palubu a Benton Basham tu dostal svého prvního tropického ptáka. I když Jim Vardaman tuto cestu absolvoval letadlem, byl spokojený s ptáky, které objevil na korálových útesech. Dokonce ho potěšili tak moc, že si dal oslavnou večeři s vídeňskými párky a krekry a k tomu dvojitý burbon.
Levantin na druhou stranu neměl vůbec náladu oslavovat. Na této cestě mu bylo stále zle a téměř si vyzvracel vnitřnosti. Znovu mořská nemoc? Proč se mu to děje? Ach ta bolest, ach ten trapas. Poprvé mu bylo zle v lednu na výpravě v Monterey se Sandym Komitem. Levantin měl co dělat, aby se udržel. Potom, co se zotavil, udělal krátký průzkum a sehnal si prášky na žaludek a špunty do uší, dokonce vyzkoušel i akupunkturu, velké snídaně či žádné snídaně, dokonce jedl jenom těstoviny večer před plavbou a vyzkoušel i jíst pouze vysokobílkovinové steaky. Další člověk mu doporučil trochu medu nebo lžíci hořčice. Zkoušel i preclíky s máslem nebo vypít hodně vody nebo se dobře vyspat. Každý měl nějakou radu, jak se vypořádat s mořskou nemocí, ale žádna nefungovala. Nemohl vstoupit na loď bez toho, aby přisel o svůj oběd, snídani nebo večeři.
Kalifornský trajekt do Santa Cruz v Cape Hatteras byl výlet po Golfském proudu a dostával ho na kolena. Monterey poprvé, podruhé a potřetí - jeho žaludek nikdy neměl šanci. Všechny knihy o mořské nemoci upozorňovaly na dvě věci. Nikdy se nekoukejte přes dalekohled a nikdy nečtete knihu. Ale žádný smrtelník by nedokázal rozpoznat všechny mořské druhy bez zvětšení pomocí dalekohledu a nebo příruček. Levantin ty druhy potřeboval a doufal, že podmínky se zlepší. Teď musel jít Levantin po souši. Mořská nemoc ho ale stále omezovala. Možná že byl dobrým byznysovým leaderem se sídlem blízko Aspenu, ale na téhle trase byl jenom dalším, komu bylo špatně. Dokázal by nějak zahrát, že je ve formě? A kolik z jeho zaměstnanců by ho mohlo vidět? V tomhle bodě se o to nedokázal starat. Není to jednoduché, když byl celý zelený a cítit se jako před smrtí. Byl osamělý v zadní části lodi a cítil se slabý. I když se snažil vyhnout všem větrům, které ho šlehaly do tváře, uvědomil si jednu věc. Nebyl sám. Každé hejno mořských ptáku mělo svůj zvláštní zvuk, ten zvláštní skřekot, když se rozčilovali nad přítomností námořníků.
Levantin si uvědomil jednu zajímavou věc. Napoleon dobyl Evropu, ale nikdy nepřekonal mořskou nemoc. Harry Truman byl též radši na souši. Dokonce i admirál lord Nelson, největší námořní generál britské historie, který dokázal odrazit nepřátele dvou národu Španělů a Francouzů v jedné válce u Trafalgar, zápasil také s mořskou nemocí. Nedokázal plánovat bitvy předtím, co strávil aspoň tři celé dny na moři. Chcete lék na mořskou nemoc? - zeptal se jeden nemocný druhého. Běžte se postavit pod strom.
Aspoň Levantin vypadal, že se umí zotavit rychle. Potom, jak opustili moře, se trochu napil vody, zdříml si a asi po půl hodině byl připravený pozorovat. Na mořských výpravách se většině lidí dřív nebo později udělalo špatně, ale když kvůli tomu propásli nějaký druh, bylo to neodpustitelné. I když moc trpěl a musel ležet, ze všech sil pak stejně nakonec zvedl svůj dalekohled a uviděl černobílého ptáka vysoko nad vlnami. Zahrál si na hru s osudem a brzo držel dalekohled až do doby, než se ozval jeho žaludek. Naštěstí ho už nemusel dlouho používat a odložil ho po dobu, než se jeho žaludek neuklidnil - tenhle druh mohl dostat téměř bez námahy. Byl dost veliký, s vidlicovitým ocasem a rozpětím křídel asi 2 metry. Velkolepá fregatka byla číslem 500 na Levantinově seznamu. Bylo 23.4 a on byl 18 druhů napřed před rekordem Sandyho Komita z roku 1987. Aby to oslavil, musel sebrat všechny síly, co mu zbyly, aby se posadil.
V 16. století během hledání fontány mládí mladý Juan Ponce de León objevil sedm malých tropických ostrovů severně od Kuby. Vzhledem k tomu, že tyto korálové ostrovy byly domovem mnoha mořských želv (několik jich nasbíral jako večeři, dal jim jméno Tortugy). Ponce de León přes veškeré své snahy nakonec fontánu mládí neobjevil. Zemřel o pár let později a jediné, co po něm zůstalo, bylo pojmenování Tortugy.
Tortugy nabízely kombinaci přírodního bohatství a lidských problémů. Námořníci měli dobrý důvod se těchto ostrovů bát. Piráti jako Jean Lafitte vymysleli plán, že odtud budou útočit na obchodní lodě. Námořníci, kteří tudy proplouvají, mohou dodnes vidět pozůstatky minulosti v podobě stovek potopených lodí. V polovině 40. let 20. století o tyto ostrovy projevila zájem americká armáda a postavila zde pevnost. Mnoho lidí tu otročilo 50 let před tím a 15 let potom, aby Amerika měla obranu proti útokům. Zdi Fort Jefferson byly vysoké 15 metrů a široké 1 metr. Při výstavbě této pevnosti armáda překročila svůj rozpočet o miliony dolarů. Když byly v roce 1862 práce konečně dokončené, vynálezci přišli s novým nebezpečným zařízením – s kanónem. Tahle zbraň by mohla zbořit všechny zdi během osmi hodin a proto se až do 20. století na tuhle pevnost zapomnělo. Byla propadák. S cílem vydělat něco na pevnosti, která měla hodnotu sotva jeden dolar, Američani tento komplex změnili na věznici pro vojenské dezertéry. Během krátké chvíle se stala notoricky známou, byli v ní lidi jako doktor Samuel Mudd, který zlomil nohu chlapa jménem John Wilkes Booth před vraždou prezidenta Lincolna. Nakonec i jako vězení tahle pevnost totálně selhala. Původně měla být navržena tak, aby ji oceánské proudy čistily, ale moře bylo jen málokdy tak silné, aby spláchlo všechen odpad. Výsledkem tedy bylo, že pevnost byla plná hnijících zbytků jídel a výkalů, které se smažily na horkém tropickém slunci. A proto se jí začalo říkat psí bouda.
V roce 1867 zabila žlutá horečka víc než polovinu ze 400 vězňů a dokonce zabila i vězeňského doktora. Jeden z vězňů ale urputně bojoval, aby porazil nemoc. I když bylo jeho jméno poskvrněné zločiny, dostal omluvu od prezidenta Andrewa Johnsna a prezidenskou milost za záchranu tuctů spoluvězňů. V roce 1874 už bylo rozhodnuto, že pevnost nemá využití a byla opuštěna. Všichni očekávali, že se rozpadne, a proto jediné její další využití bylo jako skladiště uhlí pro lodě. I tohle se ale později ukázalo jako neefektivní.
Tahle pevnost i s ostrovy ale dokázala excelovat v jedné věci. Lákala ptáky. Když Audubon poprvé dorazil na vládní lodi, kapitán ho varoval před divokými včelami, protože ptáci i hmyz na těchto ostrovech byli nespoutaní a agresivní. Bylo to jako vkročit do včelího úlu. Audubon ale pochopil, že právě tohle je klíč k ptákům a napsal: Když jsem vkročil, cítil jsem se, jako by mě měly stovky ptáku vynést na svých křídlech. I když tu námořníci byly předtím, měli s sebou palice a nože, díky kterým se prodírali džunglí. A mačety, kterými si prosekávali cestu ve výši očí. Za méně než hodinu takhle zničili více než sto větví s hnízdy plných vajíček. Jakkoliv jsme je uvařili, byly delikates - napsal Audubon a během našeho pobytu na ostrovech jsme nikdy nenarazili na místo, kde by jich bylo málo. Ostatní si mysleli to samé.
Během Audubonovy výpravy španělských posádek sběrači vajec přišli z Havany a přinesli asi osm tun nákladu ve vejcích. Bohužel vejce byla buď shnilá nebo popraskaná. A to byl problém, dokud Audubon nepřišel na způsob, jak je poskládat a narazil na místo, kde jich bylo asi čtvrt milionu. Námořníci říkali, že mohli naplnit jejich náklad v celkové hodnotě 200 dolarů (na dnešní dobu to bylo asi čtvrt milionu dolarů). Není třeba zmiňovat, že když Levantin dorazil na ostrovy o 160 let později , bohatá populace ptáků byla již hodně prořídlá. Místo miliónu to bylo asi přibližně jen sto tisíc nebo tak nějak, co zde hnízdilo. Ti, co zbyli, se báli každého lidského zvuku a klid ptáků už dále neexistoval. Katastrofický hurikán v roce 1938 smetl ostrovy a Levantin mohl pouze snít o tom, jaké to bylo dříve. Fort Jefferson sice přežil hněv hurikánu, ale jeho zdi praskaly pod náporem desítek let soli a proudu.
Levantin bez těchto ostrovů nemohl zrealizovat svůj Big Year. Byly pro něho zkratkou. I když druhy, které se zde daly pozorovat, byly na planetě běžné, na americkém kontinentě byly vzácností např. rybák černohřbetý. Je to tmavý predátor ve světě tropických ptáků. I když v tropech jich lítali miliony, jen těžce se dali najít v chladnějším klimatu Severní Ameriky – kromě vyjímky na těchto ostrovech. Jiní ptáci jako např. terej maskový se pozorovali těžce, protože život trávili na moři a na ostrovy se vraceli jen hnízdit. (Starousedlíci ho pojmenovali “ zamaskované prsíčko”, protože tihle ptáci se dali snadno chytit I do rukou a sníst jako slepice). A právě proto se tito ptáci stávali častou obětí lovců vajec nebo Audubonových “ostrostřelců”. (Byl to ptáček tak akorát na jednu porci).
Kromě tropických mořských ptáků tyhle ostrovy nabízely i něco jiného – migrující ptáky. V době, kdy Fort Jefferson vypadaly jako lidské dílo, vysoké zdi byly doslova obsypány lesnáčky a vlaštovkami. Levantin chtěl dostat hodně z těchto ptáků – a břehule říční, a bobolink kanadský nebo drozd hnědavý – ptáci na těchto ostrovech byly doslova na ústupu. Ty tam byly časy, kdy se tu pohybovaly tisíce ptáků. Přistáli sem z nouze a hledali hmyz, kterého tady ale moc nebylo. Jak můžou překonat 70ti mílovou cestu a letět bez přestávky až na Key West? Levantin věděl, že většina z nich to nezvládne. Stejně tak to věděl i sokol stěhovavý, který se usadil na vrchol pevnosti a prostě jenom vyčkával. I když Levantin věděl, že většina ptáků byla tak slabá, že by se dala bez problémů vzít do ruky, rozhodl se dát jim trochu prostoru.
Jestli někdo dobře věděl, jaké to je trápení překonávat cestu oceánem, byl to Al Levantin.
Když byly schůdky konečně spuštěné a loď zakotvila v Key West, Levantin měl chuť políbit zem, přežil to! Pro Sandyho Komita trápení ale teprve začínalo. Komito měl namířeno na tu samou loď, tu samou výpravu i na to samé místo. Veterán tuctu výprav Sandy Komito byl už odolný proti mořské nemoci, ale měl svůj vlastní problém. Jednalo se o trojité kajuty, kde byl namačkaný s ostatními lidmi, měl málo místa a nemohl se ani posadit na vlastní posteli. Rámy postele byly z chladného kovu a postel byla tak přeležená, že střed postele byl o dobrých 10 cm níže než kraj. Nebylo tu dokonce ani místo, aby si mohl pohodlně dojít na záchod, protože se po kajutě vždy někdo procházel. Levantin na druhou stranu s kajutou problém neměl. Byl vděčný za místo, kde nedostal mořskou nemoc, a když usnul, byl v podstatě mrtvý. Levantinovo vysvobození byla ale Komitova noční můra. Co se týkalo spánku, byl tak citlivý, že dokonce cestoval s vlastním polštářem a páskou na oči, a teď byl natlačený na jedné lodi s tuctem cizinců, kteří chrápali, kašlali a mlaskali a on věděl, že na tomto místě se mu nedostane žádaného soukromí a klidného spánku. A co bylo ještě horší? Komito ležel na spodní posteli a kdykoliv se chlap nad ním zvedl, aby mohl jít na záchod nebo se jít napít, vstoupil mu na postel. Cizincovy nohy v jeho posteli - nechutné! První noc Komito nespal vůbec. Druhou noc asi dvě hodiny. A třetí noc zase nic. Když se loď konečně vrátila na Key West, Komito nebyl v náladě na žerty a nikdo si s ním nechtěl zahrávat. Už viděl ty druhy co Levantin a teď se nemohl dočkat, až odtud vypadne. Greg Miller ale snil o pohodlí kajuty. Během svých tří měsíců Big Year byla jeho peněženka v plamenech. Jeho úspory byly téměř v čudu a on stále tvrdě makal. Potřeboval pár tisíc dolarů na svůj další výlet na Attu na Aljašce. Stále pracoval 40 hodin týdně stejně jako ten týden předtím a to jen proto, aby dokázal splatit minimum na svých pěti kreditních kartách. Doufal, že se dostane na Tortugy s balenými jídly a minimálním rozpočtem, ale jeho účet řekl ne. Tyto ptáky musí vidět bez dalších výdajů. Napsal postup práce pro jadernou elektrárnu během cesty autem do Fort Lauderdale. Sice byl strašně unavený a měl červené oči, přesto řídil až do úplného vyčerpání, a tak jeho útočištěm se stalo poslední město před Florida Keys. Byl tak unavený, že nekoukal nalevo ani napravo a rovnou si to namířil k prvnímu motelu u cesty a objednal si pokoj, který ho téměř nic nestál. Byl děsivý. S nespláchnutým záchodem, plným košem a sprchou, kde po někom zůstala špinavá houba. Zapnul ventilátor a odfoukl špínu. O jedné ráno už mu bylo jedno, kde leží, protože byl příliš unavený a mimo to – bylo to levné ubytování. Jeho podmínky na Tortugách byly dokonce ještě víc sparťanské. Jeho pokoj bylo kempovací místo za tři dolary. Všichni ptáci, které během dne viděl, byli senzační - dostal tereje a nodyho bělotemného - ale na konci dne byl znovu na dně. Neměl ani telefon, takže nemohl zavolat otci. Stal se z něj jenom chlap se stanem pod hvězdami. Greg Miller si toto kempování moc nepromyslel. Jediné, co si zabalil, byla konzerva SPAMU. Všichni kempující kolem něho strávili den šnorchlováním a opalováním se a teď měli v plánu strávit noc pitím. Bylo již po sezóně, přestože byla hnízda na ostrově plná ptáků, nic je k lidem v kempech nelákalo. Spíš naopak. V kempech plných hlučných kluků nic nemohli najít k jídlu a báli se přiblížit. Miller si byl jistý, že je jich na ostrově opravdu hodně, ale protože seděli vedle sebe a moc nelétali, nedali se od sebe takřka rozeznat. Jak Miller posvítil na svojí plechovku SPAMU, dvě ženy na něho zavolaly. Obě byly v modrých plavkách a jemu to připadalo jako scéna z reklamy. Vypadalo to, že před tím šnorchlovaly na útesech a přilákala je loď plná mužů. Šly to prověřit. Muži nachytali plnou loď krevet. Každá z nich měla specifické požadavky na život. Dohoda byla, že svůj úlovek vymění za alkohol a výsledkem bylo, že vedle Millera se najednou ocitla velká zásoba krevet a garnátů spolu s velkým množstvím vína. Millera bez problému pozvaly a proto, když si opékal dary moře ,SPAM se stal historií - snažil se vysvětlit ženám, co je zajímavého na pozorování ptáků a o čem je Big Year, ale těm dvěma ženám, to co jim říkal, bylo naprosto fuk. Dokonce pily tak nekontrolovatelně, že na konci opékačky se ani nemohly zvednout. Millerovi to bylo jedno. Byl jediný pozorovatel na ostrově, pravděpodobně byl i jediný střízlivý. V tu noc usnul sám ve svém stanu bez spacího pytle a jako polštář mu sloužilo tričko omotané okolo bot. S plným žaludkem měl klidnou mysl. Zítra bude pozorovat ptáky a levně.

Číst dál...

Jak vyzrát na držák pro monokulár do auta

Asi před půl rokem jsme psali o držáku k monokuláru, který lze připevnit na boční sklo auta a pozorovat ptáky přímo ze sedačky automobilu. Na počátku se to zdálo být jako skvělá myšlenka, která by našla využití především na jezeru Most, kdy pokud člověk sedí v autě, kachny klidně plují pár metrů od vás. Jakmile ale vystoupíte, do všeho na hladině jako když střelí, a vy můžete vystupovat, jak chcete opatrně, stejně se vše zvedne. Další jeho výhodou je to, že si člověk může v klidu prohléhnout hladinu malým monokulárem a zjistí, má-li cenu vystupovat a postavit velký stativ.

Když jsem v jednom katalogu uviděl držák na boční sklo auta a „pána“ jak si sedí v pohodlí automobilu a pozoruje ptactvo, říkal jsem si, ano, to je pro mě jako dělané. Přišel den Dé a já vyrazil s držákem do terénu. Uchycení i stabilita byla výborná ale velký problém v okamžiku, když jsem na něj upevnil lomený monokuláru. I při maximálně spuštěném okénku a snížení sedadla nešlo monokulárem koukat pro nedostatek místa mezi hlavou a střechou auta, přestože se člověk natáčel, jak chtěl. V tomto případě se ukázala nevýhoda lomeného monokuláru. Po nějakou dobu jsem držák používal alespoň na fotoaparát.

Držák mi přesto vrtal hlavou. Vše by se vyřešilo nákupem rovného monokuláru. Stejně jsem si už dlouho pohrával s myšlenkou koupit něco malého, pokud člověk vyrazí do lesa a nechce tahat velkou Kowu. Celetrona Kolibříka jsem měl možnost v praxi pár hodin vyzkoušet. Byl malý, parádní obraz, vešel by se pohodlně do malého batohu a cena necelých 10 000 Kč nebyla také špatná. Ale i ten byl lomený. Při brouzdání na netu jsem v jednom eshopu narazil na zajímavý rovný „no name“ monokulár, u kterého byly od výrobce udané poměrně slušné parametry. Cena nebyla horentní jako u Kowy Prominára a tak to stálo za vyzkoušení.

birdwatching pozorovani

Když mi dopravce doručil zásilku, vyrazil jsem autem na nejbližší rybník, abych vyzkoušel „autobirding“. Nasazení držáku na okno je dílem několika vteřin, stejně tak uchycení monokuláru. Díky „rovnému“ tělu monokuláru se dalo pohodlně sedět a koukat, aniž by člověk musel být „hadí muž“. Co mě ale dostalo, byla až překvapivá kvalita monokuláru!!

15 – 45x 60 HD nabídl výborný a ostrý obraz, zachování barev, snadné ostření, minimální zkreslení a chvění obrazu při maximálním zvětšení a co bylo výborné, monokulár se dá udržet v ruce, pokud člověk nepoužije maximální zvětšení. Je vodotěsný, výrobce udává vysokou odolnost proti nárazům, pogumované tělo se výborně drží a rozměr 340x90x165mm je fantastický. Přestože jsem „namlsán“ Kowou Prominarem, byl jsem opravdu víc než mile překvapený.

Brzy jsme s Vláďou vyrazili na Nechranice, kde jsme se věnovali i testování malého monokuláru a i on mi dal za pravdu a byl víc než mile překvapen. Přirozeně nemůže tahle „hračka“ být plnohodnotnou náhradou za Prominara, ale pokud nechci tahat do lesa nebo okolo domu velký monokulár, nebo se chystám pohybovat dále od auta, stane se pravděpodobně dobrým pomocníkem. Další výhodou je, že je vždy při ruce i při cestách do práce. Malý monokulár se „zabydlel“ v kufru mého auta natrvalo. Vzhledem k jeho malé váze mám v plánu ještě zakoupit jen stabilizační tyč místo klasického stativu a můžu vyrazit.

Číst dál...

280. druhem je jespáček ploskozobý

Volné odpoledne mě navnadilo a tak volám Vláďovi, že si na úterý beru volno jak v práci, tak na chalupě a vyrazíme na Nechranice, šance vidět ústřičníky po pěti letech je lákavá a kdyby byl nějaký ten břehoušek rudý, byl by to dobrý bonus. V půl sedmé startuju z Plzně, abych se propletl městem a namířil na Plasy, Kralovice, Jesenice a díky uzavírkám, které mě odklonily na Podbořany jsem to měl v Kadani s malým zpožděním a Vláďa už čekal.
První zastávka na Nechranicích byla v chatové oblasti. Na březích seděli rybáři, na hladině prakticky nic, nepočítám li roháče a „kádéčka“. Tak málo vody jsem na Nechranicích nikdy neviděl. Z hladiny nádrže trčí pískové ostrůvky. Hledáme ústřičníky a břehouše. Přesouváme se na další stanoviště v centru chatové oblasti. Naprosto vymydleno, jen na vzdálené kose se promenáduje kulík bledý. Jak jsme později zjistili, ústřičníci byli asi pár desítek metrů od nás.
Vracíme se do auta a objíždíme stanoviště po stanovišti. Je zvláštní pocit jet autem tam, kde ještě minule byla voda. Ani slibná kamenná zátoka plná kamenů obalených mušličkami a plná racků nám ústřičníky nenabídla.
Stavíme u drátů vysokého napěti, kde sedí asi tisícovka špačků. Víc jak 20 minut koukáme, není li tam jeden růžový. Nic. Dnes nám asi štěstí nepřeje. Další zastávka pod hrází, která prochází generální rekonstrukcí. Po strmých schodech vynášíme stativáky na hráz a hledáme potáplici severní. Co myslíte ... zase nic! Jen hejna racků sedí na šikmé ploše nádrže a hejno holubů relaxuje na stavidlech.
Poláky – zastávka nejslibnější. Hned po vystoupení z auta vidíme kulíky písečné, jespáky bojovné a nádherného jespáka písečného.

jespáci do textu 01
Vydáváme se na cestu po pravé ruce, sluníčko připaluje, na březích mimo rybářů a konipasů nic. Vracíme se a jdeme na druhou stranu. Skupinka jespáků bojovných se rozrostla. Na další louži jsou jespáci křivozobí společně s dvěma jespáky písečnými. Postupujeme skepticky pomalu přes bahna a všímáme si dvou birderů daleko před námi. Zamíříme k nim, zastavili se na posledním zajímavém výběžku, kde na konci mezi racky jsou další jespáci křivozobí. Dáváme se s nimi do řeči a poznáváme se s Ondrou Benešem. Jen tak meziřečí Ondra objeví na protějším břehu hned tři ústřičníky velké. Bingo. Ještě jim dáváme radu jaké jsou nejlepší místa k pozorování na Kyjici a vracíme se k autu. Nálada se nám rapidně zlepšila. Po cestě se domlouváme.... Zkusíme Cheb a jespáčka. Risk, ale uvidíme.
Část cesty do Chebu vede po dálnici, takže něco málo přes hodinu svižnější jízdy a parkujeme u Jesenice. Nedočkavě vytahujeme věci z auta a hledáme cestičku k hladině a bahnům. Při pohledu na rozsáhlou plochu, kde chceme najít jespáčka mi hlavou proletí přirovnání o hledání jehly v kupce sena.
První zastávka na levé straně. Menší bahna a vítá nás vodouš kropenatý s kulíkem. Kus od nás jsou na břehu v bahně dvě loďky a okolo se motají tři vodouši šedí, jeden jespák obecný a vodouš tmavý.

do txextu 02
Vracíme se zpět a míříme na druhou stranu, kde bahna zaujímají velikou plochu. Už z dálky je na ní vidět pohyb. Prodíráme se kopřivami, místy je to tu parádní džungle. Zaujmou mě 3m vysoké stvoly bolševičníku. Pěšinkou se dostáváme k břehu a stavíme náčiní. Vodouši šedí, kulíci a mezi nimi se motají menší jespáci. Jak jespák malý, tak jespák šedý a ten třetí je vytoužený jespáček ploskozobý. Pokoušíme se o fotky, ale je to daleko a ještě ke všemu poplašeně vzlétávají všichni bahňáci. My je nevyplašili, tím jsme si jistí. Brzy vidíme důvod, nad rákosím proletí moták pochop. Sledujeme, jak rej bahňáků letí od nás pryč, ale po prudké otáčce se k naší radosti vrací a dokonce sedají ještě blíže k nám na malý bahnitý výběžek společně s kulíky písečnými, ke kterým se přidal jespák obecný a náš jespáček.

jespacek ploskozoby do textu 03

Vracíme se k autu, pro oba je jespáček dalším celoživotním druhem. Vláďu odvážím ještě do Františkových lázní, kde se o víkendu objevil strnad cvrčivý. Chce vyzkoušet štěstí, já to mám domů pomalu 170 km, tak vyrážím.
Dopřeložili jsme knihu Big Year a když čtu, jak Komito, Miller či Levantin nalítali a najezdili tisíce mil, je mých dnešních 400km poměrně směšných. A doma mě čekalo ještě jedno milé překvapení. Zapisoval jsem si druhy do naší databáze a můj konečný životní seznam zněl na 278 druhů. Číslo mi nevycházelo a tak jsem jel postupně druh po druhu v databázi a zjistil jsem, že jsem minulý rok nezapsal do životního seznamu racka velkého a letos budníčka iberského a tím pádem jsem se dostal na číslo 280!! Vida jak je důležitá databáze!!

Autor videa Vláďa Teplý

Číst dál...

Starý rybník s jespákem rezavým

Víkend „spolkla“ veškerý volný čas práce na chalupě a tak jsem jen večer zatlačil slzičku nad zprávami kamarádů – Petr hlásí jespáka rezavého na Starém rybníku, Vláďa břehouše rudé a ústřičníky velké na Nechranicích (mimo jiné) a Libor v Chebu jespáčka ploskozobého.
Proto mi velkou radost udělalo neplánované pondělní volno a tak vyrážím na letiště u Tchořovic. Tam všechny dravce vyplašily jezdící motorky, tak stáčím auto k vodní ploše Starého rybníka. Stavím stativák na hráz a pomalu projíždím skupinu racků. Tenkozobce už nenacházím, ve velké skupině bahňáků jsou kulíci říční i jeden písečný, jespák obecný, tři bojovníci. V zadní části rybníka na kamenech stojí 3 čápy černí, oblíbený kámen je opět osazen párem rybáků velkozobých, kteří se majestátně rozhlížejí okolo. Jespáka rezavého nikde nevidím. Prohlížím levý břeh, kde ho nacházím až v zadní části v malé zátoce ve společnosti třech vodoušů šedých. Drží se jich jako klíště. Kam oni, tam on. Jednu dobu zvedne všechny bahňáky kroužící pochop. Vše se vznese do vzduchu a nastávají letecké orgie kulíků, vodoušů a jespáků, které jako stíhačky krouží nad rybníkem. Sleduju stále jespáka rezatého, který letí asi 2m za „svými“ vodouši šedými. Po chvilce se opět vše sneslo na bahna pár desítek metrů ode mne. Zůstávám v rákosí, není třeba ptáky zvedat znovu, zazoomuji aparát a jako dokument mi to stačí, pomalu vycouvám z rákosí zpátky na hráz. Ještě přepočítám volavky popelavé – 19 a bílé 15, na kraji keře se usadil párek bramborníčků hnědých a na rákosí sedí dva letošní ťuhýci obecní.

jespak rezavy pod clanek

Číst dál...

Motáci a ti ostatní

Po dlouhé době vyrážím do terénu. Letos prostě čas musím investovat jinam a tak je pro mne svátkem naplánovaná akce s Vláďou za dravci do Středních Čech.
V Žatci na nádraží ráno v 8 vyzvedávám parťáka a míříme k lokalitě, která je stále označována za utajenou, jak mi bylo vysvětleno, důvody pro to jsou víc než pádné a tak je respektujeme. Těšíme se oba, jezdíme na ní již tři roky a pokaždé nás čekají zajímavá pozorování.
První zastávka na začátku lokality a solidní „zářez“ plachtící moták stepní nám dělá radost. Nad zoranými poli, která se táhnou až za horizont a jsou přerušována buď sklizenou řepkou, nebo travnatými pásy se pohybují desítky a snad i stovky dravců. Počty kání ať plachtících nebo sedících na poli jdou do stovek, luňáci červení do desítek, stejně jako pochopové a poštolky. Objíždíme lokalitu pomalu s častými zastávkami. Hledáme poštolku rudonohou. Nikam nespěcháme, počasí nám přeje a tak děláme i 30ti minutové zastávky na každém stanovišti. Narážíme na luňáky hnědé, další spoustu poštolek, káni rousnou...

do textu dravci
Při druhém, asi 15km velkém okruhu nás zaujme světle rezavý dravec, který sedí v čerstvě zorané brázdě. Okolo něj se pohubuje dalších asi 50 - 60 dravců, které neruší traktor, který v jejich blízkosti přidává další zorané pole. Tmavě hnědá hlína silně kontrastuje proti spálené a vysušené trávě. Vyrážíme blíže vyzkoumat světle rezavého dravce. Je k poledni a vzduch se už tetelí horkem. Všimneme si dalšího světlounkého dravce, který sedí v brázdě a převyšuje káni, která sedí u něj. Vláďa se pouští do oranice, já čekám na schůdnějším terénu. Asi po 20ti minutách se vrací a můžeme si připsat k dnešnímu seznamu raroha. Poštolku jsme přes intenzivní pátrání nenašli, ale každopádně se sem letos ještě vydáme. S „úlovky“ třech motáků stepních 2 kání rousných, luňáků hnědých a stovek kání lesních, desítkách poštolek, pochopů a luňáků červených jsme spokojení. Poslední zastávka na „Lenešáku“ udělá radost Vláďovi. Rybáci velkozobí jsou pro něj dalším druhem do životního seznamu.
Při poměrně brzkém návratu domů, využívám „ptačí“ horečky a ještě přejíždím s plnou polní na Starý rybník. Díky hlášce našeho náčelníka pobočky v Blatné Petra Pavlíka vím, že se mám koukat po tenkozobci, který mě přivítá ve společnosti racků. Pomalu obcházím rybník, fotografuju rybáky velkozobé, kteří jsou tu pomalu denní hosté a skupinku rybáků černých, mezi kterými doma při prohlížení fotografie objevím rybáka bělokřídlého. Úspěšný den!!

pod clanek dolu dravci

Číst dál...

Odlety tažných ptáků: Koloběh ptačí migrace

Když vypukne velké podzimní ptačí stěhování do teplých krajin, vždy mne přepadne tesknota. Poslové jara, které jsme za nevlídných předjarních slot tak netrpělivě vyhlíželi, nás znova a na dlouho opouštějí...

29 03 dudekDudek chocholatý odlétá na jih na přelomu srpna a září

Ptačí migrace vzrušovala lidskou zvědavost odjakživa a lidé si o její podstatě navymýšleli spoustu podivných teorií (viz Co o ptačí migraci ještě nevíte). Ani holá skutečnost ptačích tahů však není o nic méně vzrušující a přináší stále nové, dosud nezodpovězené otázky. V Evropě žije 87 stěhovavých ptačích druhů. Když se opeření tuláci vydají na podzimní tah, napočítají v Evropě radary kolem pěti miliard ptáků neúnavně mířících na jih.

Ptačí „vybavení“ pro navigaci
„Ptáci se nelíhnou s hvězdnou mapou zabudovanou v paměti, ale mají schopnost najít střed rotace hvězd,“ vysvětluje ornitolog Chris Mead. Za denního světla poskytuje obdobné vodítko sluneční jas. „Existuje také názor, že jedna z vnitřních struktur ptačího oka – pecten oculi – může sloužit jako ukazatel na slunečních hodinách a vrhat stín na oční pozadí, čímž poskytne k určení směru další vodítko,“ popisuje Chris Mead. „Pro navigaci podle Slunce není nezbytné, aby ho pták skutečně viděl, protože světlo procházející mraky je polarizované a ptáci jsou schopni ho i tak vnímat.“

Někteří ptáci využívají při svých dalekých putováních i čich a sluch. Teprve nedávno se zjistilo, že jsou citliví také na nepatrné změny zemské přitažlivosti a dokážou reagovat na sílu sluneční koróny, která vzniká v důsledku otáčení Země. Téměř nadpřirozeně působí schopnost ptáků orientovat se podle magnetismu.

29 01 vcelojedVčelojedové lesní musejí na své cestě překonat až 10 000 kilometrů. V květnu 1985 letělo při jarním tahu přes Saharu 227 000 včelojedů

Překážky a nebezpečí
Na okřídlené poutníky číhá mnoho nebezpečí a překážek. Ptačím cestovatelům může zkomplikovat cestu nepříznivé počasí, vážným problémem je i neustálé odlesňování krajiny.

Na mnohé opeřence číhají pytláci s puškami. Například nádherní dravci včelojedové lesní musejí na své cestě překonat 4 000–10 000 kilometrů. Během náročné cesty jsou nemilosrdně loveni nejen v Itálii, ale i na Maltě a v Tunisku.

Stěhovaví ptáci jsou rovněž nuceni překonávat moře a vysoké hory. Jedním z nejextrémnějších přeletů je stěhovavý tah hus tibetských, které při své cestě přelétají himálajské průsmyky až ve výšce 6 000 metrů nad mořem.

Odlet podle „pořadníku“
Lidové pranostiky mnoha evropských národů tvrdí, že vlaštovky obecné (Hirundo rustica) se vydávají na svou každoroční dalekou cestu do zimovišť přesně 8. září, aby se zase přesně 25. března navrátily na svá evropská hnízdiště. Realita je však pochopitelně poněkud jiná.

Už koncem srpna nás opouštějí první jiřičky obecné (Delichon urbica). Jiní příslušníci jejich druhu ovšem ve stejnou dobu ještě horlivě vychovávají svou třetí snůšku a opouštějí nás až koncem září nebo počátkem října. Příprava na odlet, kdy se jiřičky ve velkých hejnech seskupují na drátech elektrického vedení, je nepřehlédnutelná. Asi v polovině září (podle charakteru počasí) nás opouštějí i vlaštovky obecné. Také ony se před odletem sdružují do velkých hejn na společných nocovištích.

Na cestě k africkým zimovištím urazí vlaštovky a jiřičky (ale také např. břehule říční, pěnice slavíkové, rákosníci, ťuhýci obecní, lejsci a čápi bílí a černí) asi 5 000 kilometrů. Druhy, které loví ve vzduchu za letu hmyz (např. jiřičky a vlaštovky), putují za denního světla a urazí tak přibližně 200 km denně. Ani druhy plachtící v termikách ale nemohou létat v noci. Za noční migranty jsou odborníky považováni např. drozdové, králíčci a špačkové. Většina bezkonkurenčních „dálkařů“ (rorýsi, rybáci, bahňáci překonávající Tichý oceán apod.) však putuje takřka nonstop.

Letmí návštěvníci
Na našich hnízdištích se příliš nezdržuje rorýs obecný (Apus apus), který přilétá v květnu a zpět do Jižní Afriky odlétá v srpnu. Rorýsové jsou skvělí letci a ve vzduchu tráví takřka celý svůj život. Díky radarům bylo zjištěno, že se i mimo dobu svého tahu často vznesou až do výše tří kilometrů, kde za letu dřímají na nebeském loži.

Krátkou návštěvou poctí Českou kotlinu také například žluva hajní (Oriolus oriolus) a kukačka obecná (Cuculus canorus) – oba druhy k nám dorazí většinou až v květnu a odlétají již koncem srpna. Jen o něco později nás opouští například vlha pestrá (Merops apiaster), mandelík hajní (Coracias garrulus), krutihlav obecný (Jynx torquilla) nebo dudek chocholatý (Upupa epops).

Řada druhů stěhovavých ptáků však u nás naštěstí pro své obdivovatele zůstává déle. Odlétají až v říjnu a některé druhy (např. špačci obecní, zvonci zelení, kosové horští, různé druhy drozdů ...) nás svojí návštěvou poctí až do konce listopadu.

29 02 mandelikMandelík hajní odlétá na jih na přelomu srpna a září

Co o ptačí migraci ještě nevíte
Kam za ptačími migranty
Ptáky houfující se před dalekou cestou je možné pozorovat dokonce i ve městech. Z opravdu vyhlášených ptačích shromaždišť jsou České republice nejbližší německé Waddenzee a Rujana, Neziderské jezero v Rakousku, italské mokřady řeky Pádu a Hortobágy v Maďarsku. Tady se shromažďují statisíce tažných ptáků.

Let na Měsíc a záhadné proměny
Sezónní mizení a jarní návrat mnoha druhů ptáků vyvolával v lidských myslích množství pošetilých teorií a hypotéz. Lidé se třeba domnívali, že ptáci odlétají na podzim na Měsíc, odkud se na jaře opět navracejí. Řecký filozof Aristoteles napsal, že rehek zahradní (který migruje z Řecka do subsaharské Afriky) se v létě promění v červenku, a že pěnice slavíková se na zimu mění v pěnici černohlavou. Jiní pozorovatelé – například Olaus Magnus a britský přírodovědec Gilbert White – byli přesvědčeni, že tažní ptáci přečkávají zimu zahrabáni v bahně na dně rybníků, řek a jezer. Tento názor převažoval až do 18. století.

Jak se zkoumá migrace
Ornitologové získávají informace o ptačí migraci pomocí klasických kroužků. U malých ptáků je naděje na zpětné hlášení jen asi 1:300, u větších druhů (např. kachen, hus atd.) je zpětná vazba příznivější – asi 1:10.

V posledních patnácti letech začali ornitologové připevňovat větším ptákům (např. dravcům, čápům nebo sovám) malé vysílačky. Nejnovější typy radiových přístrojů vysílají signály přes satelity do pozemních stanic, a je tak možno sledovat a mapovat celou tahovou trasu.

zdroj: stoplusjednicka.cz

Číst dál...

kapitola devátá Yucatan Express

Během horké dubnové noci hluboko v yucatanské džungli poletoval kolibřík rubínohrdlý. Kolibřík byl hladový, ale to nebylo poslední dobou nic nového. Za poslední dva týdny bylo jídlo jeho hlavní denní náplní. Nějaké vešky, pavouci, včely a hlavně nektar, který vážil 2x více než on sám. Na jeho hrudníku se začly objevovat žluté kuličky tuku. Vážil už skoro 2 peny a jeho život závisel právě na tomto tuku před nastávající cestou. Většinu dne tu bylo 41 °C a foukal tady celkem silný vítr. Tukan krátkozobý, o mnoho větší příbuzný tohoto malého tvorečka, se taky musel schovat do stínu. V době, kdy už sluníčko pomalu zapadalo za obzor, spolu se svým příbuzným s dlouhými zatočenými pírky na ocase mohl vylézt ze stínu. Okolní stromy se rozezněly zpěvy ptáků a cestovatelů, jako byl on. Vše se zdálo být v pořádku. Vyletěl za potravou tak, jako to udělalo mnoho dalších, mezi kterými byli např. tangarovití, kteří vypadali jako malé ohnivé kuličky, strnadovití, kteří na sobě měli tolik barev jako vegaské tanečnice a potom lesňáčkovití, kteří byli kombinací různých poddruhů. Někteří z nich měli oranžové hlavičky, modrá záda a žlutá bříška. Na bocích měli pruhy jako zebra. Mezi ně se zamíchaly tisíce samiček kolibříků rubínohrdlých, které vypadaly jako malí nenápadní ptáci o velikosti malíčku se zelenými zády, nevýrazným bříškem a hnědými křídly. Každá z nich měla před sebou dlouhou cestu. Musely přeletět mnoho mil do Mexika. Nejtěžší pro samičky tohoto malého ptáčka bylo, že kdyby se cestou zastavily, vítr by je odvál a ony by umřely. Když se jim povedlo tuto cestu zdolat, dostaly možnost dvě nebo tři sekundy se pářit s promiskuitním samečkem s výrazným červeným krkem. Aby se samička neztratila během letu, který pokračoval celé dny i noci nostop, spoléhala se na mozek, který je menší než hrášek. Lidé, jejichž hlavy byly víc než 1000x větší se stale snažili pochopit tuto neuvěřitelnou cestu – zázrak migrace
Migrace ptáků fascinovala lidi už od té doby, co se poprvé koukli na oblohu.
I ten čáp na nebi zná svá období, hrdlička, rorýs i drozd dodržují čas, kdy se mají stěhovat. Můj lid ale netuší, neví, co Hospodin nařídil. Jeremiáš 8:7.
Migrace se dlouho považovala za znak toho, že ptáci jsou chytřejší než lidé, čápi na obloze vždy věděli ,kdy je ten správný čas, hrdličky, jeřábi a vlaštovky vždy věděli, kdy se mají vrátit. A lidé to dlouho považovali za boží dokonalost, zrovna tak jako se Bůh postaral o Mojžíše v poušti. Vědci nyní hovoří o tom, že migrace druhů, které hnízdí v Eurazii a zimují v Africe je prostě jenom část životního cyklu. Dokonce i pohané věděli, že během migrace se děje něco zvláštního. Homér začal 3 kapitolu Iliady zvukem Trojanů táhnoucích do boje, a že to byl takový halas, jako když divocí jeřábi letí v bouřce nad rozbouřeným mořem.
Ale poznávání migrace mělo daleko od jejího pochopení. Aristoteles, expert na logiku a metafyziku, byl vlaškovkami přímo ohromený. Myslel si, že když se tito rychlí pojídači hmyzu během podzimu ztratí z oblohy, je to jen proto, že hybernují v dírách ve stromech. Byl si svojí teorií jistý, že dokonce o tom napsal celou stať. Když se tmavý eurazijský rehek přesunul do teplých krajim a jeho místo v potravním řetězci nahradila oranžová červenka, Aristoteles si myslel, že se tihle ptáci mění během úchvatné podívané podobně jako housenky na motýly. (Alespoň, že tihle si zachovávali svou opeřenou krásu). A Římané si např. mysleli, že vlaštovky se příchodem podzimu mění v žáby.
V roce 1703 se Angličané začali považovat za lidi rozumu a víry a podali vlastní vysvětlení otázky: Odkud se berou čápi, holubi, jeřábi a vlaštovky a jak je možné, že vždy přesně vědí, kdy se mají vrátit? Jejich odpověd zněla, že zimují na měsíci.
Koncem 18 století Karl Line začal klasifikovat ptáky a Darwin přišel na to, jak se vyvinuli – a díky pozorování jeho slavných 13ti pěnkav z Galapág se mu povedlo napsat knihu O původu druhů – migrace se tak stala méně záhadnou. Popsal v ní evoluci a životní cyklus, rozlišení těchto druhů ve vzhledu, tvaru zobáku či rozlišném a různorodém způsobu života. Poprvé v historii umožnila lodní doprava cestování na dlouhé vzdálennosti za těmito ptáky. Biologové mohli křižovat zem ze severu na jih a zase zpět. Díky tomu přišli na to, že mnoho druhů ptáků z jejich domova přeletělo velké vzdálenosti. A z migrace se stal běžně známý fakt.
Otázky a záhady migrace zůstaly nevyřešené. Vědělo se o tom, že letecké trasy spojují Ameriku se severem, ale přesná cesta zůstala záhadou. Možná, že někteří z pozemských ptáků jako jsou například lesňáčci, si možná někdy dají pauzu na některém z tankerů uprostřed cesty, ale i tak jim cesta nad Golfským proudem do Mexika dá dost zabrat. Vědci si mysleli, že ptáci jen proletí nad vodou. Ale v roce 1945 si texaský profesor George Williams si položil otázku: Proč by maličcí zpěvaví ptáci riskovali život přeletem nad 500 mil zálivem, když ho mohou pouze obletět. Aby se ujistil, že ho nikdo nebude ignorovat, obrátil se do minulosti a napsal – měsíční blbost. Napsal, že golfská migrace je stejně tak logická jako víra, že vnitřek měsíce je ze zeleného sýra. Na to take neexistoval žádný důkaz. I když si progesor Williams uvědomoval, že mnoho druhů se magicky objevovalo v ty samé dny na golfském pobřeží Spojených států, usuzoval, že tito ptáci jsou pozemští ptáci, které na moře odvál vítr, a oni se zoufale snaží vrátit.
Williamsův výstřelek se zeleným sýrem vyvolal takový poprask, že ornitologové zůstávali celou noc vzhůru jen proto, aby toto jeho tvrzení mohli vyvrátit. Nejúspěšnější byla Luisianská univerzita a její výzkumný pracovník George Lowery, který strávil jaro 1948 pozorováním měsíce s teleskopem s 20 násobným zvětšením z jižní části golfského pobřeží z Progreso v Mexiku. Při pozorování měsíce si uvědomil, že vidí zpěvavé ptáky vzlétat hodinu po zatmění. Křižovali oblohou ve světle měsíce a všichni směřovali na sever.
Během svých nocí na Yucutanu George Lowery “Pán měsíček” viděl, že jen málo kdy se během jedné hodiny zvedne víc jak 30 ptáků – trvá to jen chviličku zamířit dalekohled správným směrem, aby člověk viděl, že cesta je otevřená a mohl vyvrátit teorii se sýrem. Nikdo ale nevěděl, kolik ptáků tuto cestu využívá. Velký průlom přišel od ornitologa, který překvapivě přišel na svůj největší objev uvnitř domu. V polovině 60 let Sid Gauthreaux zjistil, že nova skupina vládních radarů snímá Golfské pobřeží od Brownsville v Texase až po Key West na Floridě. Díky tomuto vybavení byl schopný předpovídat počasí, ale Gauthreaux zjistil, že citlivé radary si na obloze všimly i pohybu něčeho jiného – důkazu migrujících ptáků. Jedna malá tečka na radaru reprezentovala jednu malou skupinu ptáků. Když se Sid Gauthreaux podíval na záznamy, tak zjistil, že je to tečka za tečkou – skupina za skupinou. Naštěstí se vláda zachovala jako vláda a zaarchivovala téměř každý snímek od roku 1957, kdy tuto síť radarů spustila. Sid Gauthreaux se prokousal stovkami snímků. Byla to namáhavá práce, ale dokázal tak, že tato trasa je jednou z nejdůležitějších ptačích “dálnic” a teď je známá jako Yucatan Express.
Sid Gauthreaux odhadl, že během migrace putují milióny ptáků a na jejím vrcholu to může být i 45 milionů jedinců během jedné noci. Těchto 45 miliónů překoná 300 mil z Corpus Christi v Texasu do Lake Charles v Louisianě, což vychází na asi 150 tisíc jedinců na míli nebo 150 tisíc na jeden městský blok.
Tato čísla byla ohromující a byla získána díky jednotlivci. Výzkumník jménem Richard Graber z university v Illinois byl natolik uchvácen vytrvalostí zpěvavých ptáků, že chytil drozda šedolícího – což je menší a méně výrazný příbuzný druh drozda stěhovavého – a připevnil na něj malý vysílač. Richard Graber se vydal na jeho sledování v malém sportovním letadle. Drozd šedolící vzlétl v centru lllinoii a letěl průměrnou rychlostí 50mil/hod (popohnal ho vítr o rychlosti 27mil, který měl v zádech). Na Michiganském jezeru kvůli bezpečnosti letadlo muselo přistát u břehu, ale ptáček, který vážil jednu unci, pokračoval dál, takže díky tady tomu o 8 hodin později a 400 mil déle pronásledování toho ptáčka konečně skončilo, protože pilot musel doplnit palivo. Ale ptáček pokračoval bez zastávky.
Tento pták měl nepochybně výdrž, aby zvládl tuhle závratnou cestu a lidé to prostě museli přijmout jako fakt.
Další druh migroval sám, osamocen. Zatím co ostatní druhy létaly spolu v majestátních aerodynamických seskupeních, kolibřík rubínohrdlý létal sám. Dokonce si ani nepomáhali s určením trasy. Tento pták byl totiž od přírody samotář. Byl to jediný druh, který se dokázal vznášet na místě letět pozpátku, a nebo dokoce hlavou dolů. Ale tuhle noc ho zajímal pouze jediný směr – sever. Pod ním se rozprostírala voda a velký prostor golfského zálivu byl přímo před ním. Přelétával z místa na místo, dokud nenašel ten správný vítr, 14 mil/hod a bez turbulencí. Různé druhy dávaly přednost různým větrům na své dlouhé cestě na sever. Bahňáci a třeba lyskonoh úzkozobý často létali tak nízko, že se dali pozorovat pouze tehdy, když bylo sluníčko daleko nad obzorem. Nad nimi létali kolibříci a zpěvaví ptáci, kteří se typicky drželi v rozmezí 500 až 2000 stop nad hladinou moře. (Většina zpěvných ptáků je tak malá, aby se dali pozorovat bez dalekohledu, když letí výš jak 1000 stop). Vysoko na obloze létali ti nejsilnější ptáci. Nejvíc pobřežní druhy, které dokázaly vyletět až 3 míle nad hladinu moře – naštěstí příroda má vždycky svoje vyjímky, nebo se snaží ohromit. 21 tisíc stop nad Nevadskou pouší se jednou srazilo dopravní letadlo s kachnou divokou. Horolezci na vrcholu Mount Everestu ve výšce 8848m byli překvapeni, když si všimli, že jim nad hlavami létaly husy.
Po 4 hodinách letu nad Golfským průlivem tento malý ptáček dosáhl rychlosti 30 mil/hod a stále mířil k Americe. Jak je možné, že se na svojí cestě neztratí? Některé studie ukázaly, že ptáci by mohli sledovat hvězdy např. Polárka je pevný bod na obloze, který se nikdy nehýbe. Ostatní výzkumníci ale našli propojení s polarizovaným světlem, které se vytváří na večerní obloze. Ale ani tyto teorie nevysvětlují, jak se dokáží bezpečně navigovat v úplné tmě, mlze a mracích. Pravda je, že ani nejlepší vědci stále nevědí, jak ptačí mozek najde cestu.
V době, kdy vycházelo slunce, se malý ptáček stával malým stínem na obloze. Překonal už 300 mil a spaloval rychle své zásoby tuku. Za normálních okolností je jeho metabolismus tak rychlý, že se musí najíst přibližně každých 20 minut, aby zůstal plný sil. To znamená, že každý den sní potravu o polovině své váhy a vypije vodu o osminásobku své váhy. Za posledních 10 hodin migrace ale nic. Jeho malá křídla se hnula 50x/sekundu a jeho srdce mělo frekvenci 1000 tepů za minutu. Jeho váha klesla už o 25 % původní váhy.
Na obzoru se začínaly objevovat problémy. 200 mil odsud mohl Greg Miller bez problémů vidět, co se děje. Černé bouřkové mraky se zavíraly nad pobřežím Texasu. Miller věděl přesně, co má dělat, a vyrazil do srdce bouře.
Al Levantin tam byl už dávno a Sandy Komito dokonce stihl být už promočený deštěm, který bouře přinesla.
Během vrcholu migrace soutěživí pozorovatelé snili o špatném počasí. Dokonce po něm toužili. Čím horší, tím lepší. Nejlepší tak na dvě vrstvy oblečení.
A důvod? Průvodní jevy.
V takovém počasí totiž vznikal přírodní fenomen, kdy migrující ptáci pod náporem větru a nízkého tlaku doslova padají níže, aby v menších výškách našli bezpečnější útočiště. Mnoho let tento jev ani nemusí nastat. Stálé větry v kombinaci s pokojnou oblohou dovolí ptákům bez problémů odletět na jejich hnízdiště. Ale když tento jev nastane, vznikají legendy. Vypadá to totiž jako by někdo ptáky z oblohy teleportoval přímo k nim. Tisíce ptáků se ukáží jen tak z ničeho nic. Větve stromů se prohýbaly pod vahou tangar šarlatových, trávníky byly plné lesňáčků a křoví v okolí vypadalo jako vánoční stromek obsypán barevnými ptáky.
Pro většinu pozorovatelů byl tento jev úžasnou podívanou. Ale pro pozorovatele Big Year byl velkou zkratkou. Šetřil jejich čas. Každý pták, kterého mohli pozorovat na zemi, jak si vyčerpáním sedl a odpočíval, jim ušetřil čas i námahu, protože nemuseli mnohé tyto ptáky pronásledovat na jejich hnízdiště. Žádný ze soutěživých pozorovatelů si nemohl dovolit tento fenomém „příležitosti“ zmeškat.
Greg Miller hnal svoje auto rychlostí až 80 mil/hod a sebe potom až na hranice svých možností.
Kolibřík se ztrácel rychle. Když uhodila bouřka, jeho zásoby tuku byly už malé. A ted byly pryč úplně. Jediné, co mohl nyní spalovat, byly svaly a s každým mávnutím křídla byl kousek pryč. Jeho tělo pojídalo samo sebe za živa. 16 hodin letu ve větru ho přineslo 20 mil od pobřeží, ale tyhle větry se nyní točily kolem oka bouře a místo toho, aby je měl v zádech, tlačily ho do tváře. Potřeboval 2x tolik síly, aby urazil poloviční vzdálenost. Všude v bouři vítr a srážel migrující ptáky níž a níž a nechal je zápasit těsně nad mořskou hladinou. I tenhle malý ptáček byl už téměř ve vodě. Neuměl však plavat, ani se udržet na hladině. Jedno ponoření a jeho život je minulost.
Lidé už dlouho rozuměli nebezpečí golfských proudů. Na začátku 20. století námořník na lodi 30 mil od delty Mississippi s úžasem sledoval, jak stovky migrujících lesňáčků při zápase se studeným větrem spadly a utopily se. Po další bouři v dubnu 1995 se David a Melissa Wiedenfeld z Louisiany prošli po pláži blízko Grand Isle, Louisiana a našli 7000 mrtvých ptáků na jednu míli. Usoudili, že tahle jediná bouře dokázala zabít 40 000 zpěvných ptáků, kteří se dali rozdělit do 45 různých druhů. Golfské katastrofy byly dost běžné, že příroda musela zvýšit své šance pomocí evoluce, aby uchránila celé druhy před vymřením v drsných bouřích. Mnoho druhů včetně kolibříka rubínohrdlého se rozdělovaly do dvou skupin – na ty, které migrovaly nad vodou, a na ty, které migrovaly nad souší. Ty, které migrovaly nad souší, se musely vypořádat s predátory a ty, které letěly nad vodou, se zase musely vypořádat se sílou divočiny.
Kolibřík měl na dosah pobřeží. Hustý déšť se vznášel dolů od bouřkové oblasti. V porovnání s tělem měl tento drobný ptáček největší srdce ze všech teplokrevných živočichů a tlačil ho až na hranici možností. Jeho plíce stejně jako u všech ptáků zůstávaly plné. Konkrétně byly podpořeny speciálními vzdušnými vaky, které jim stále dodávaly vzduch.
Slábl stále rychleji.
A potom se mezi vlnami objevila zem! A nebyla to jen obyčejná bažina na pobřeží, ale stromy, velké a silné stromy. Objevovaly se přímo za hranicí oceánu. Už byl skoro tam. Možná se zachrání, možná to zvládne. Jeho křídla byla bičovaná větrem a deštěm. Bojoval ale tvrdě. Čím byl blíž, tím lépe viděl. Břestovce a dřezovec trojtrnný, dub černý, a další dřeviny se vynořily na hranici oceánu. Přistál na břestovci tak tvrdě, jako kdyby jen spadl z oblohy. Byl slabý. Ztratil tak moc ze svého tuku i svalů během své 14ti hodinové cesty, že už vážil jen desetinu unce. Možná se někde na druhé straně v bažinách časem objeví ostatní, ale on to už dokázal. Pokořil Golfský proud a přežil. Tento dvounohý tvoreček se předklonil a vydal hluboký odhodlaný zvuk. “kolibřík rubínohrdlý,” oznámil Sandy Komito, který stál v dešti nedaleko od míst, kde našel kolibřík spásné útočiště.
Posledních deset dní se Komito zdržoval na vyvýšeném bodě ostrova, který byl během těchto bouří velmi důležitým bodem. Na obloze se ženili všichni čerti a okolí kolem ostrova nebylo vůbec vidět. Komito se ve své skupině tak velmi nudil, že začal nadávat školákům a skautům co stáli okolo – hluk a zmatek přilákal moskyty. (Bůh žehnej Britům – prohlásil. Kdyby se nestaly snadnou návnadou pro všechen ten hmyz v bouři, zaživa by nás moskyti sežrali).
Teď bylo čekání u konce. Kolibřík seděl přímo před ním na větvi. Byl tak vyčerpaný a jeho přítomnost tak jasná, že Komito ani nepotřeboval dalekohled, aby ho našel nebo určil. Mimo to byl tenhle ptáček běžný během léta v zahradách na východním pobřeží a proto Komito čekal, že jich uvidí během svého roku stovky.
Nic extra.
Obloha shazovala ptáky na ostrov a on musel najít něco lepšího než kolibříka rubínohrdlého.
Pro některé lidi byl tento ostrov zvláštní. Začátečníci mu ani neříkali ostrov. Je to male město východně od Houstonu, 20 mil od mezistátní dálnice a míli od roily Gulf. Obklopovaly ho rýžová pole, protože díky své veliké vlhkosti byl na to ideální. Rýžová pole se střídala s olejnými díky nízké poloze ostrova. Dokonce ani vyvýšené body nebyly příliž vysoko. Zvedal se jen 32 stop nad hladinou oceánu. Voda byla plná soli, ale to zas tak moc nevadilo. Díky živinám z oceánu poskytovala bohatá půda zázemí pro mnoho 15-20 metrových stromů. Byla to zelená oáza, která se tyčila z oceánu, viditelná na míle daleko. A byl to významný bod při cestě z Yucutanu do Alabamy nad golfským pobřežím. Pověst tohoto ostrova zdaleka překonávala jeho velikost. Běžně přitahoval ptáky a s nimi i pozorovatele od Los Angeles až po Londýn. Hlavní oblast pokrývala pouze 15 akrů a každý rok se na tomto malém kousku shromaždilo víc než 6000 lidí doufajících ve svůj úspěch.
Nebylo to sice nejpopulárnější místo, ale i tak dávalo velikou naději všem pozorovatelům – přírodní rezervace Santa Anna v Texasu a Cape May na jihu New Jersey přilákaly každý rok asi 100 000 pozorovatelů. Pro porovnání z jiného hlediska tento ostrov nebyl ani nejbohatší. Každý rok do místní ekonomiky napumpovali pozorovatelé asi 2,5 miliónu dolarů. A to byl jen zlomek toho, co se dělo jinde např. utratili 15 mil. dolarů při pozorování velké migrace Crane nad Grand Island v Nebrasce. Ale na tři týdny během dubna byl tento ostrov nepochybně středem pozorovatelského vesmíru.
Bylo to tu tak populární, že se vedení ostrova rozhodlo uznat pozorovatelství ptáků za oficiální sport. Audubonova organizace to rozhlásila a ustanovila skupinu lidí, aby na to dohlížela. Během dobrého roku tato skupina čítala až 40-50 lidí, kteří dohlíželi na sílu větru a množství srážek, aby včas varovali před nepříznivým počasím. Ale mnoho zarytých pozorovatelů stejně přišlo a voda je moc netrápila. Bylo jim jedno, že se tu chodí z místa na místo v trapných fialových pláštěnkách. Méně používané stezky byly jen bahno rozšlapané ve vodě. Byly tu ale strategicky rozmístěné lavičky, aby ulevily unaveným pozorovatelům. Naproti tomu nejpoužívanější stezky byly tvrdé jako beton. Zadupaly je tisíce kroků místních nadšenců. I když všichni přišli kvůli ptákům, největší rozruch tu způsobovali lidé.
V jednom kuse tu někdo rozkládal stativ nebo vytahoval dalekohled. Jsou tu Britové se svými plnými karavany, stejně jako byznysmani a všichni sem cpou zrovna ty svoje čočky, když vyčerpaní ptáci jsou tak svolní a odrovnaní, že sedí téměř na dosah ruky a jen těžko by se zmohli k úniku. Což je dohnalo k až k lhostejnosti. Ale Britové, kteří z tohoto výletu chtěli udělat životní zážitek, se na něj připravovali měsíce. Chtěli vidět tolik druhů z Nového světa, jak jen to bude možné. Jejich měsíce příprav znamenaly, že mnoho z nich vědělo o severoamerických ptácích víc detailů, než většina severoamerických pozorovatelů.
Zástupy ctižádostivých žen, které se vůbec nestaraly o svůj vzhled a očividně chtěly dokázat, že jsou lepší než muži, protože pravděpodobně měly nějakou krizi středního věku. V zástupech prohledávaly ostrov a doufaly, že najdou nějaký vzácný druh. Právě mezi nimi se nejrychleji rozšířil objev dlaskovce růžovoprsého. Po tomhle objevu se všechny shlukly k sobě. I když za normálních okolností se tyhle “ženy” spíše smály mezi sebou, pomlouvaly a smály se každé blbosti. Úšklebky a smích u nich vyvolal jakýkoli tvor s křídly nebo peřím.
Nejhlučnější však byly manželé nebo tak aspoň působili. Vždycky se zavěsili na nějakého jiného pozorovatele a šli za ním všude. Chtěli poznat tolik druhů, kolik to jen bylo možné. Naléhali na něj a hádali se mezi sebou o čem pozorování ptáků skutečně je. Obvykle to ale stojí komáří kousnutí, stání v prudkém dešti nebo ve větru či v mraze a jen těžko se to dá nazvat dovolenou. Obvykle to končí unavenou osobou sklánějící se nad večeří ve špinavém autě nebo uléhající do špinavé postele v nekvalitním hotelu.To byla odpověď, které se jim dostávalo nejčastěji.
Jen slídit a slídit, nic jiného. Přesně takoví jsou mladí Turci, nikdy neodpočívají a dají se bez problémů poznat podle typického oblečení a divné čepice. Nejhorší na nich ale je, že mluví způsobem jako by všechno věděli a dokonce to tak i vypadá do té doby, než je volání samičky lesňáčka změní na absolutní tupce. Až potom se ukáže, co jsou zač, když žádají o radu s určením. Často jsou vychytralí, a aby se lísali, používají hodně slov “ Ano, paní”, “ Ano, pane” a “ Moc děkuji”. Byly tu i rezervované typy, většinou muži, kteří tu číhali o samotě jako osamělý orel do té doby, než někdo objevil vážně vzácného ptáka. Potom se vrhli tím směrem. Tito muži byli velmi soutěživí a měli soutěžní horečku. Bavili se o svých seznamech. Všichni tito lidé chodili v kruzích o velikosti 4 bloků a čuměli do nebe. Většinou šeptali, všichni se chovali jako v kostele v neděli. Všechno to bylo takové uhlazené, zdvořilé, správné a civilizované. Komito se z toho mohl bláznil.
Opravdu se moc snažil, aby zůstal potichu a nic neřekl. Vážně. Ale vzhledem k tomu, že na toto místo chodilo zhruba 500 lidí denně, nemohl odolat klaunovi, který se v něm ukrýval. V jednom bodě se dvě skupiny shlukly okolo nízko položené větve dubu, která jim poskytovala pohled na zajímavého návštěvníka. Lelek karolínský byl malý ptáček o velikosti červenky, který v noci loví hmyz a přes den obvykle spí a má na sobě perfektní kamufláž, která vypadá jako staré, suché listí. Obvykle je ho velmi lehké přehlédnout a Komito byl právě proto rád, že se připojil k davu, který měl to štěstí, že na lelka narazil. Jen málokdy je možné lelka karolínského vidět během dne. Většinou pozorovatelé v noci jezdí po cestách na okrajích lesů, svítí baterkou do tmy a doufají, že uvidí odlesk ptačích očí. Ano, šampion obhajující svůj Big Year potvrdil, že je to skvělý objev, který tu našli. Komito začal probírat tento objev s dalším zkušeným pozorovatelem Jonem Dunnem, který byl vedoucí pozorovatel pro severoamerickou příručku National Geographic. Tento muž se přidával ke všem skupinám a křižoval státy jako Mojžíš Červené moře. Jon Dunn se kouknul na tohoto ptáka, prostudoval ho a přišel s novým výsledkem – není to lelek karolínský. Tento pták je lelek křiklavý. Tyto dva druhy byly velmi podobné, ale lelek křiklavý je asi o 25% menší a má bělejší ocas. Komito se podíval znovu blíž a uvědomil si, že Jon Dunn má pravdu. Komito si připadal trapně, jako kdyby mu někdo rozbil vajíčko o hlavu. Chyby byly vždycky součástí pozorování hry Big Year, ale Komito nerad přiznával svojí osobní chybu před někým takovým a ještě navíc před tak početnou skupinou lidí.
High Island bylo malé místo a Komito byl hrdý muž. Opravdu tu chtěl najít něco lepšího. Jel autem přímo do bouřky a posledních 10 dní snášel nepřízeň počasí právě proto, aby se dostal až sem a viděl, jak z oblohy spadne něco vzácného. Zatím však padaly z oblohy jen běžné druhy: kolibřík rubínohrdlý další druhy běžných kolibříků, lesnáčci zlatokřídlí, tangary ohnivé. Fajn sbírka ptačích druhů, ale nic, co by mu zaručilo vítězství a zlomilo rekordy Bid Year.
Možná, že tohle pozorování bude hodně náročné, ale Dunn dal Komitovi typ na dalšího vzácnějšího ptáka. Chřástal žlutavý byl prý nedaleko. Komito se rozhodl, že chřástala dostane.
Na své cestě, když odcházel, procházel okolo chodníku, kde nějaká žena pozorovala lesňáčky, nějací Britové pozorovali strnady a Komito narazil na něco naprosto nečekaného. Na Ala Levantina.
“Zdravím mistře”, řekl Al Levantin. Byl to jeho obvyklý pozdrav vždy, když narazil na Komita na nějakém neobvyklém místě. Bylo to už potřetí, co se setkali během prvních 4 měsíců tohoto roku. Vypadalo to tak, že pozdravy se rozvinou do konverzace. Levantin byl mistr v tom, aby mluvil jen tak o ničem celé hodiny, ale choval se jako tajný agent, když přišlo na osobní detaily.
A tak se tito dva účastníci Big Year na chodníku rozešli tak rychle, jako se sešli. Komito vyrazil za typem, který dostal od Dunna a Levantin zůstal, aby ukořistil 32 zpěvných druhů ptáků. Když už oba byli v bezpečí z dohledu toho druhého, položili si oba tu samou otázku – Co tu právě ten druhý dělá???
Chřástal žlutavý, to byl v pozorovatelském světě něco, jako taková Greta Garbo ve světě filmovém. Chtěl být o samotě a žil skrytým životem. Ptáci se dokázali vždy tak dobře zamaskovat, že byli téměř neviditelní. Zimu přežívali pouze v močálech na Spartina Grass a ve stínu zůstavali tak dlouho, že jen málokdy viděli svůj vlastní. Nikdy nechodili na otevřené prostory, a když cítili nebezpečí, dokázali zmizet jako pára nad hrncem. Nesnášeli létání tak moc, že si vědci mysleli a dokonce je i podezřívali, že všichni migrují během noci a to jen po souši a pěšky. Kdo ze soutěžících si chtěl připsat chřástala žlutavého na svůj seznam, musel se obrnit velkou trpělivostí a nachystat se čelit obtížím a nepohodlím, které vyplývaly z pozorování tohoto vzácného druhu. Tento pták byl totiž těžko k vidění a jen málo birderů si mohlo vzácného chřástala připsat na seznam. Díky americké Organizaci pro ryby a přírodu byl v minulých časech snažším cílem. Tehdy vláda Spojených států měla ve svém vozovém parku něco se jménem Rail buggy – což bylo obrovské auto s koly velkými 3 stopy vysoké a 4 stopy široké a dokázalo jednoduše projet i nejhnusnější bažiny v rezervaci Anahuac National Wildlife Refuge, která měla 34 000 akrů, kdy pozorovatelé mohli sedět v bezpečí na střeše tohoto auta a pozorovat okolí. Federální biologové začali být znepokojeni nebezpečím padajících obřích stromů, které způsobovaly otřesy těžkého auta, a tak v roce 1988 auto oficiálně dojezdilo. Během následující dekády většina pozorovatelů ptáka ze svého seznamu jednoduše vyškrtla. Bez tohoto auta, aby je k němu dostalo, byla cesta za tímto ptákem až příliž náročná. Takže když se Jun Dunn zmínil o možnosti pozorovat chřástala žlutavého v Anahuacu, Sandy Komito po této nabídce skočil přes veškeré očekávané problémy a nástrahy. Nyní, když už pozorovatelé nemohli pozorovat tohoto ptáka běžným způsobem, vrhli se po každé příležitosti, jak ho vidět. A tak se organizovaly obrovské akce pozorovatelských skupin, které mířily na Anahuackou cestu a jedné z nich se účastnil i Sandy Komito. Organizace pro ryby a přírodu dokonce pomohla této výpravě tím, že zpřístupnila část bažiny, která byla dlouho nepřístupná veřejnosti. Samozřejmě to mělo svůj důvod. Tato část se totiž nazývala Gator Marsh – Aligátoří močál. Anahuac byla domovem aligátorů. Těch velkých. Aligátorů tu byli stovky. Obvykle zůstávali pod vodou a drželi se dál od štěrkových cest, ale určitě byli všude kolem. Byli určitě jednou z hlavních atrakcí na starých cestách obřího auta. Byla zábava je sledovat z bezpečí střechy auta s obřími koly, ale mít je u nohou, to už bylo něco jiného. Někteří pozorovatelé se rozhodli, že si tuhle hru zahrají, ale jedině z bezpečí vyvýšených oblastí, dost vysoko nad Gator Marsh.
Zbytek dohnal ty, co šli napřed. Jediný způsob jak pozorovat chřástala žlutavého bylo zachytit jeho let. A ani to, nebylo nic jednoduchého. Dokonce ani s rojnicí pozorovatelů – o 60 lidech. Tento ptáček se dokázal pohybovat tak rychle a skrytě po zemi, že mohl utéct bez povšimnutí mezi nohama pozorovatelů. Pozorovatelé se proto rozhodli použít tajnou zbraň. Teror. Na dlouhá lana zavěsili desítky plechových kontejnerů nebo krabic od mléka. Vytvořili rojnici a táhli lano s navěšenými plechovkami, které dělaly neuvěřitelný rámus. Když se rojnice pohybovala dost rychle, byla šance, že ptáčka vyděsí dost na to, aby se zvedl do vzduchu – ale byla i šance, že jako první na hluk zareaguje aligator. Aby si Komito připsal vzácný druh, byl ochotný riskovat. Nebylo moc pozorovatelů jako on, kteří by byli ochotni podstoupit nebezpečí, aby viděli vzácný druh. Vypadalo, že Komito se snaží vyhnout i kolektivní práci navíc. Zatím co se ostatních 59 lidí prodíralo hustou trávou a tahalo mezi sebou těžká lana, Komito se přesunul na kraj lana a doufal, že bude mít dobrou pozici, aby si všimnul čehokoliv, co se vynoří. I když ostatní v husté trávě odváděli většinu těžké práce, Komito věděl, že mají mnohem menší šanci, že něco opravdu uvidí. Když se chřástal žlutavý pokusí utéct před nebezpečím, je velká pravděpodobnost, že uteče do nechráněné strany. To znamenalo, že nejlepší pozice by byla na konci lana. Komito se přemístil na konec jednoho lana a čekal, zda se ostatní podaří vyplašit ptáky. Po několika set metrech husté trávy už toho měli pozorovatelé dost a začali si stěžovat. Vláčit plastové kontejnery plné kamenů bylo náročné, ale i nejmenší pauza by dala zoufalému ptáčkovi možnost, jak utéct svým pronásledovatelům, museli pokračovat bez odpočinku. Konečně se něco před nimi mihlo. Tenhle ptáček vypadal, že by to mohl být jejich hledaný druh. Letěl nízko, aby ho mohli určit. Pták poplašeně letěl podél nataženého provazu, ale pak se rozhodl, že se usadí v trávě. Natažená rojnice se začala uzavírat okolo místa, kam pták usedl. Kruh se pomalu uzavíral. Komito vzpomínal na svůj první Big Year, kdy s ostatními pozorovateli, s kterými se sešel v jednom hotýlku, vytvořili rojnici a snažili se vyplašit druhy okolo hotelu. Už to bylo pár let a Komito od té doby v rojnici druhy „nelovil“. Konečně díky svému místu na konci rojnice, která se ještě zcela neuzavřela, zahlédl chřástala. Byl černý se stopami hnědé a žluté a vypadal jako by ho někdo zmáčknul mezi dvě cihly. Měkké kosti mu dovolovaly vtěsnat i do malých prostor a v kombinaci se zbarvením mu to poskytovalo dokonalý úkryt. Právě tyhle vlastnosti byly důvodem, proč se začalo říkat štíhlý jako chřástal žlutavý. Komito tušil, že ptáka, kterého na okamžik zahlédl, určil správně. Pomalu přešel s připraveným fotoaparátem na kraj kruhu, který svými těli vytvořili pozorovatelé. Rychle zaostřil a „úlovek“ v podobě fotografie chřástala žlutavého byl jeho. I hned se otočil a odcházel, pták byl jeho, viděl vzácného chřástala. Nic jiného ho tady v močálu nezajímalo po tom, co pták odletěl.
Greg Miller se dostal na High Island bez toho, aniž by platil pokutu za překročení rychlosti, stejně mu rychlá jízda přes 200mil v hustém dešti nebyla nic platná. Víc jak tři hodiny se pak stejně plavil drsnou bouří, aby byl na ostově, než příjde ptačí spad, kdy unavení migrující ptáci hledají odpočinek a úkryt před bouří na ostrově. Žádná jiná událost nemohla upoutat v této době jeho pozornost víc, než blížící se ptačí „fallout“. Měl problémy vystoupit z lodě po dlouhé a divoké plavbě, ale adrenalin ho hnal za ptačími druhy. Přes všechno napětí se dokázal uklidnit, aby byl schopen sledovat svoje okolí. Zaujal ho rychlý pohyb na větvi nedalekého brestu. Byla to samička kolibříka rubínohrdlého, která si přišla pro svůj podíl hmyzu a nektaru. Pro Grega Millera to byl první kolibřík rubínohrdlý v roce. Pro ni to byl jen krátký odpočinek. Po cestě nad Golfským proudem zde dostala příležitost pořádně se najíst a doplnit energii, než bude pokračovat v migraci. Možná poletí až na sever Kanady, aby si našla partnera.

Číst dál...

kapitola osmá Modrá sova

Moudrá sova
Otázka byla jednoduchá. Kde je nejlepší místo na pozorování kalouse ušatého? Ale odpověď byla pro Grega Millera komplikovaná. Tento druh sov byl přelétavý. Jeden den mohla být na dubu, který stál na parkovišti, druhý den mohla být úplně jinde. Jak to vypadalo, kalousové ušatí se nejradši ukazovali v Nové Anglii na západě Skaliských hor. Miller ale věděl, kde mají svou skrýš a že doma jsou v Ohio. Při svých výletech do Arizony Miller skoro každý večer volal svému otci. Občas proto, aby si porovnali svoje poznámky o ptácích a občas proto, aby zahnal samotu. Naštěstí nikdy nepřišla řeč na rozvod. Miller byl za to vděčný. Jeho otec trpěl srdeční poruchou městnání srdce a jeho srdce fungovalo jen na 15 %. Po operaci srdce mu doktoři odhadovali 6 měsíců života. Ale nyní, v roce 1996 to už byly dva roky a jeho otec si vychutnával každý den svého života. Miller si tu otázku pokládal stále znova a znova. Pomohla by nebo naopak uškodila pořádná výprava za ptáky s jeho synem křehkému srdci jeho otce? Když se Miller konečně dostal k této otázce, jeho otec to rychle utnul hned na počátku. Samozřejmě, že chtěl jít na výpravu se svým synem, měl 68 let a už věděl, na co by mohl umřít. Ale Miller veděl, že tato cesta by mu mohla dát něco, aby dostal chuť do života. Vyrazili spolu za kalousem ušatým. Jeho otec byl hodně zesláblý. Miller to mohl vidět na jeho tváři a slyšet v jeho hlase. Každý krok byl pro něho více než namahavý, ale on přesto kráčel jeden krok za druhým, sněhem i větrem. Tady na pláních, kde se běžně lovili jeleni, prozkoumali jeden strom za druhým. Poslední hodinu hledali intenzivně kalouse ušatého, ale jediné, co zjistili, že jim utekl čas. Sluneční světlo zmizelo tak rychle jako energie Millerova otce. Možná opravdu neměl tolik sil a energie, jak si nejdříve mysleli. Za zatáčkou se před nimi objevila další postava, která zjevně pozorovala a hledala ptáky. Teenagerka s dalekohledem a Millerův otec hned pochopil, že další pár očí by pomohla být velká pomoc. Vy dva jděte napřed – řekl synovi a já se podívám tady vzadu, uvidíme, co kdo najde. Miller se snažil protestovat, ale jeho otec to nebral na zřetel. Pozorovatelka po Millerovém boku spolu s ním zmizela ve vzdáleném lese. To děvče mělo dost dobrý zrak, sluch i identifikační schonosti na to, aby tucet místních druhů ptactva pojmenovala bez jakékoliv příručky. Byla dost nadšená na to, aby vždy věřila, že kalous ušatý bude na dalším stromě. Ale byla dost opatrná na to, aby nevyplašila ptáky okolo. Připomínala mu jeho samého, když byl o 25 let mladší. Ale její optimismus nestačil na to, aby přilákal kalouse. Po další půl hodině se Miller začal znovu obávat o svého otce. Opět se zvedl vítr a Miller s děvčetem se vrátili po vlastních stopách. Miller začal mít divný svíravý pocit okolo žaludku. Proč jsem ho nechal vzadu, jestli se mu něco stalo – pospíchal k místu, kde se oba rozdělili, běžel a tekl z něho pot. Rozhléhl se dalekohledem a naštěstí uviděl svého otce v nedalekém lesíku. Stál pod stromem a vypadal v pořádku. Díky bohu! Ale nehýbal se. Miller zvednul svůj dalekohled a kouknu se do koruny javoru, pod kterým jeho otec stál. Kalous ušatý, který tam seděl, si všiml obou pozorovatelů a přeskakoval zmateným pohledem z otce na syna, ze syna na otce a zase zpět. I když byl zrak tohoto druhu vynikající, nedokázal rozpoznat rozdíl mezi těmito dvounohými kreaturami. Zmatený výraz vykouzlil úsměv nejen otci a synovi ale i samotné sově.

Číst dál...

Někteří ptáci vymizeli, jiní si k nám našli cestu, říká znalec ptačí říše

Dlouholetý ornitolog, bývalý pedagog a uznávaný znalec ptačí říše Dětmar Jäger by si mohl v klidu užívat zaslouženého důchodu. Každou volnou chvíli však věnuje procházkám v přírodě. I když mu záda tíží už osm křížků, pozorně naslouchá, co kde cvrliká, a pozoruje vše, co letí kolem. A pak o tom dokáže hodiny vyprávět.
Bydlíte na Ašsku, jste v přírodě prakticky denně. Překvapilo vás v posledních letech při pozorování něco?
Překvapilo? No ano, i tak se to dá říct. Je překvapivé, kolik druhů v minulosti běžných ptáků z naší přírody vymizelo. A to buď zcela, nebo jejich stavy silně poklesly. Na druhou stranu je ale třeba říct, že se tu objevily i nějaké druhy, které zde dříve nežily.

Z čeho vycházíte?
Z dlouholetého pozorování. Některé zdejší lokality sleduji soustavně. Jedna z nich je SOOS. Tady jsem dělal v 70. letech inventarizační průzkum. Měl jsem zjistit, co tu žije a kolik toho je. Před časem mne můj kolega Jiří Brabec z muzea uvrtal, abych zpracoval vývoj ornitofauny té oblasti, abych sepsal, co se tu vlastně za těch 50 let změnilo. To jsem si dal. Byla to hrozná práce. Chvílemi jsem litoval, že jsem mu to slíbil. Ale už je to hotovo a výsledky jsou docela zajímavé. Zjistil jsem, že se v této lokalitě objevilo šest nových druhů, z nichž jsme u některých ani nedoufali, že by tu mohly zahnízdit. Například jeřáb popelavý nebo slavík modráček. Další výsledky tak optimistické nejsou. U čtyř druhů ptáků došlo k rapidnímu poklesu počtu jedinců a 16 hnízdících ptačích druhů, jako třeba vodouš rudonohý nebo tetřívek, z lokality úplně zmizelo. Když to vezmu kolem a kolem, celkově se stav v rezervaci zhoršil.

Jak je to v dalších lokalitách?
Není to žádní sláva. Na Chebsku vymizelo celkem devět hnízdících ptačích druhů. Třeba tetřev hlušec, tetřívek obecný, jeřábek lesní, vodouš rudonohý, chocholouš obecný, sýček obecný. A u řady druhů došlo k razantnímu poklesu jedinců. Poměrně vzácná je třeba dříve hojná koroptev polní. Málo je skřivanů polních, čejek chocholatých či sov pálených. Markantním příkladem je racek chechtavý. Na rybníku Amerika u Františkových Lázní hnízdily v minulosti až dva tisíce párů, vloni jich byla snad stovka, letos jen pár desítek.

Proč? Co je důvodem?
U těch racků těžko říct. Odborná literatura udává, že negativní vliv má i to, že se shromažďují na skládkách, kde může lehce dojít ke kontaminaci, nakažení, otravám. Určitě to ale není jediný důvod. Roli hraje celá řada faktorů.

A u ostatních ptáků? Proč ubývají?
To je na dlouhé povídání. Bezesporu má velký vliv člověk. To, že Zemi ovládl a vše přizpůsobuje svým požadavkům, to samozřejmě musí mít dopad. Intenzivní zemědělství, scelené lány monokultur, tam těžko něco může přežívat. Dalším příkladem jsou velkoplošné meliorace a používání pesticidů. To ptáky poškozuje nepřímo, když požírají otrávený hmyz. Velkým nebezpečím je houstnoucí doprava a velké skleněné plochy třeba kolem dopravních koridorů. Tady nepomůže pár nalepených siluet dravců. Musí tam být barevné pruhy nebo matná kolečka. Prostě něco, co ptáky upozorní, že je zde překážka. Problémem jsou třeba i průhledné autobusové zastávky. Ptáci hynou také na drátech elektrického vedení, nebezpečím jsou větrné elektrárny a silně osvětlené plochy, které ptáky ve tmě dezorientují. Obrovským problémem jsou plasty.

Myslela jsem, že se problém plastů týká zejména moří...
Kdepak. I tady u nás se válejí pytlíky, kusy provazů či vlasců z umělé hmoty. Ptáci je odnášejí do hnízd, kde se do nich mláďata zamotávají a hynou. Nesmím zapomenout ani na nelegální pronásledování, pytláctví a odstřel ptáků. Vzácní orli často doplácejí na pokládání otrávených návnad. Co ale nedokážu pochopit, je, když zpěváčci, které tady chráníme, opatrně chytáme, vážíme, měříme a kroužkujeme, končí při tahu na talířích gurmánů. A to včetně kriticky ohrožených druhů. Nechápu třeba Francouze nebo Italy, že si to nedokážou odpustit. Argumentují tím, že je to tradice. Ale to můžeme dodnes třeba pálit čarodějnice nebo házet kozly z věží. To taky bývala tradice. Už by bylo na čase takové myšlení změnit.

Řekl jste, že se tu naopak některé druhy objevily. Které?
To je trochu veselejší kapitola. Přibližně od 60. let se na Chebsku objevily druhy, které v minulosti vymizely, nebo tu prostě dříve nebyly. Začal se objevovat čáp černý, který býval na Moravě nebo Slovensku. První hnízdo bylo nalezeno v roce 1983 ve Slavkovském lese. Dnes už hnízdí v zalesněných oblastech prakticky na celém Chebsku. Dále to je luňák červený, krásný dravec, létá i nad Chebem. Od poloviny 80. let tu hnízdí pravidelně. Velmi atraktivní je jeřáb popelavý, který se tu nečekaně objevil. V roce 1992 zahnízdil na SOOSu a dnes hnízdí i na Tachovsku a jinde. Dalším překvapením je vlha pestrá.

To je ale teplomilný pták, ne?
Ano. Vlha se rozšířila z oblasti Středozemního moře. Já ten druh znám ze svých studentských let z jižní Moravy. Ale to překvapení, když jsme zjistili, že jsou vlhy i u nás, na Chebsku... První údaj byl z roku 2011, kdy se tady našel nějaký uhynulý kus, ale v roce 2013 jsme objevili dva hnízdící páry na Skalensku. Z dalších je to například slavík modráček, který hnízdí na SOOSu, bramborníček černohlavý, objevuje se tu opět krkavec velký, který zde byl kdysi vyhuben.

Vraťme se k vlhám. Vy prý máte v této souvislosti zajímavou zkušenost?
Když se na Chebsku objevila vzácná teplomilná vlha pestrá, usadila se v písčitých a jílovitých stěnách na Skalensku. Pták si v nich vyhrabává jakési nory, v nichž hnízdí. Jenže kolem stěny jezdily nákladní vozy a hrozilo, že otřesy nory zasypou. Seznámili jsme s problémem vedení firmy, která na Skalensku písky a jíly těží. Rozhodlo, že než vlhy vyvedou mladé, budou jejich vozy jezdit jinudy. Další pár si udělal domov přímo v deponii písku, kde při odebírání materiálu hrozilo stejné nebezpečí. I tady nám společnost vyšla vstříc. To oceňuji.

Stojíte i za projektem záchrany populace perlorodky říční na Ašsku. Jaká je situace kolem tohoto živočicha nyní?
Udělalo se toho hodně. Přibyly čističky odpadních vod, vybudoval se zde odchovný prvek, Jaroslav Hruška vypracoval metodu polopřirozeného odchovu, která se zde stále využívá. V potocích se díky tomu po letech objevily i mladé perlorodky. Jenže v poslední době stálá údržba zařízení, které má pomáhat perlorodkám v rozmnožování, pokulhává. V letošním roce není na odchovném prvku ani u potravních stružek dosud posekaná tráva. Nikdo také pravidelně nepečuje o komposty, chybí kropení a přehazování. Perlorodkám jsem věnoval kus profesního života a pomáhal jsem s jejich záchranou i později, když jsem byl v důchodu. Proto mi není tento stav lhostejný. Mohu jen doufat, že brzy dojde ke změně, že dosavadní boj o záchranu populace těchto kriticky ohrožených mlžů v ašských tocích nebude zbytečný.

Dětmar Jäger
Narodil se 22. listopadu 1936 v Aši. Po absolvování Vysoké školy zemědělské lesnické v Brně v roce 1960 nastoupil jako učitel na Střední zemědělskou školu v Chebu. Od roku 1956 je členem České společnosti ornitologické.
V šedesátých letech se aktivně zapojil do činnosti organizace TIS, což je nejstarší nevládní ekologická organizace v ČR. Z tohoto důvodu, ale také například kvůli nesouhlasu s událostmi v roce 1968, musel v období normalizace své učitelské místo opustit. Později pracoval na referátu životního prostředí Okresního úřadu v Chebu.
Zasloužil se mimo jiné o vznik přírodní rezervace Amerika u Františkových Lázní či o vyhlášení národní přírodní památky Lužní potok na Ašsku. O chráněná území na Ašsku, kde žije vzácná perlorodka říční, se stará dodnes.
Aktivně se zapojuje do odborných projektů České společnosti ornitologické, řadu let působil jako krajský koordinátor sčítání labutí velkých, takřka pět desetiletí mapuje výskyt ptačí populace v přírodní rezervaci SOOS. Jako ochranář a ornitolog organizuje exkurze a přednášky, svým působením mnoho přírodovědců nejen na Chebsku pozitivně ovlivnil.
V roce 2005 obdržel nejvyšší vyznamenání Českého svazu ochránců přírody „Příroda děkuje“. V roce 2013 se jako hlavní autor podílel na vydání publikace „Ptactvo Chebska“, která se věnuje unikátním druhům ptáků v regionu.

Zdroj: idnes.cz

Číst dál...

Orel křiklavý se vrací. Viděli ho na severu Moravy

Pouze na dvou místech České republiky se zatím podařilo zdokumentovat výskyt orla křiklavého, který z naší přírody vymizel. Poprvé to bylo v západních Čechách, nyní se ornitologové a ochránci zvířat radují na severu Moravy a ve Slezsku.

699976 gallery1 veijr

„V Česku se vyskytují čtyři druhy orlů: orel mořský, skalní, královský a orel křiklavý. Všichni tito majestátní dravci byli v minulosti nemilosrdně pronásledováni, díky přísné ochraně se však postupně v naší krajině opět zabydlují a hnízdí,“ sdělila Právu mluvčí ostravské zoo Šárka Nováková.

„Nyní se ochráncům přírody ze Záchranné stanice pro volně žijící živočichy v Bartošovicích na Novojičínsku a z ostravské zoo podařilo prokázat hnízdění orla křiklavého v Moravskoslezském kraji,“ dodala Nováková.

„Orel křiklavý byl v minulosti pronásledován tak, že jeho úspěšná hnízdění v minulém století by se dala spočítat na prstech rukou,“ uvedl ornitolog a odborný pracovník Zoo Ostrava Otakar Závalský.

DkeywrwW0AAmxMZ

V Moravskoslezském kraji znovu hnízdí orel křiklavý. Objevili ho ochránci přírody ze Stanice pro záchranu živočichů v Bartošovicích a ze Zoo Ostrava. Kromě páru s mládětem, které už vylétlo z hnízda, byl pozorován ještě další orel (může se jednat o loňské mládě).

Dodal, že orel křiklavý je nejmenším orlem žijícím v Česku. „I když se u něj zvýšila ochrana, tak přesto se do volné přírody nejen u nás, ale i v zahraničí vrací jen pozvolna. Po zahnízdění prvního páru v západních Čechách na Karlovarsku jsme byli velmi překvapeni hnízdním výskytem i na území Moravskoslezského kraje. Určitě tomu napomohl jak vhodný biotop, skládající se z málo navštěvovaných lesů důležitých pro stavbu hnízda, tak i méně intenzivně obdělávané zemědělské plochy,“ vysvětlil Závalský.

Pole jako loviště
Zemědělské plochy totiž orlům křiklavým slouží jako loviště. „Jejich kořistí jsou hraboši polní, takže v žádném případě nemůže tento orel ohrozit ubývající stavy tzv. drobné zvěře. Pro myslivost tento druh tedy nepředstavuje žádný problém,“ upřesnil Závalský.

Moravskoslezští ornitologové a další ochranáři věří, že i tito orli překonají nástrahy civilizace v Evropě, ale i na své každoroční daleké migrační cestě až do jižní Afriky a stanou se trvalou ozdobou naší již hodně ochuzené přírody.

Orli v minulosti budili v lidech strach a byli považování za škůdce a konkurenty člověka. Jejich úloha je však v přírodě nezastupitelná, napomáhají v ní udržovat rovnováhu.

Například orel mořský u nás po celém Česku opět hnízdí teprve od 80. let 20. století po zhruba 150 letech. Téměř po vymizení se vrátil i orel královský, který nyní hnízdí na jižní Moravě. Orli skalní u nás naposledy hnízdili v Beskydech v roce 1893. Své první mládě znovu odchovali až v roce 2013 na severní Moravě.

zdroj: novinky.cz

Číst dál...

Pítko pro ptáky ze sudu na vodu

Když se teploty šplhají vysoko nad třicítkou je doporučováno lékaři dodržovat pitný režim. Nedostatek tekutin je zvlášť v tomto období nebezpečná jak pro lidi a zvířata, ale také pro ptáky, což si možná málo kdo z nás uvědomuje. Při těchto horkých dnech vysychají přirozené vodní zdroje, o kalužích ani nemluvím. To vše ohrožuje zvířata kolem nás. Bez vody mohou ptáci i uhynout. Přitom pomoc není složitá. O výrobě jednoduchého pítka pro ptáky jsme už na našich stránkách psali, ale ne každý je ochoten se této práci věnovat nebo prostě není tak zručný. Nevadí. Máme tu pro vás další nápad, jak zajistit ptáčkům na vaší zahradě přísun vodu.

37995380 1837831186297622 7991723060157743104 n
Jistě každý z vás má na své zahradě sud na užitkovou vodu, vanu nebo jinou nádrž na vodu. Během dnů, kdy prší, se tento sud naplní vodou a je to často zdroj vody pro ptáky, kteří se k vám slétají z okolí. Jak pro starší ale zvláště pro mláďata stěny tohoto sudy mohou být nebezpečné. Při své snaze se napít mohou do sudu spadnout a utopit se. A opravdu stačí jen málo! Usnadněte malým opeřencům přístup k vodě a položte přes tento sud kousek prkýnka a pítko je na světě.

37928068 1837831189630955 6530054086266454016 n
Pokud nemáte sud či vanu a chcete našim opeřencům pomoci, postačí k tomu hlubší miska, které se dává třeba pod květináč. Pokud máte tu možnost, stačí tuto misku postavit na hromadu kamenů někam ke keříku a vytvoříte překrásné prostředí pro ptáky, kteří se k vám budou jistě rádi vracet.

37925096 1837831356297605 475528887703437312 n
Ať už je to vana, sud nebo právě zmíněná miska, vždy dopřejete tímto způsobem opeřeným návštěvníkům vaší zahrady dostatek vody a oni vás za to budou zbavovat nepříjemného a škodlivého hmyzu.

Číst dál...

kapitola sedmá - El Niño

El NiÖo
Byl to klasický, obyčejný natahovací budík, který stál $4.95 a byl zlatočerný a v noci svítil. Miller si v nabídce Wall-martu vybral právě tento budík. Když se rozvonil, zněl jako alarm na požární stanici a on potřeboval něco, co ho s jistotou v noci probere. On totiž v noci nespal, on hybernoval...
PO dalším 50ti hodinovém pracovním týdnu se Miller zhroutil do postele a nastavil svůj spolehlivý budík na 3 hodiny ráno. Čekal ho ranní let do Arizony. Spal a snil o soutěži Big Year, snil o ptácích. Byl první týden roku 1998 a soutěž Big Year mohla konečně naplno vypuknout.
Vzbudil se v úplné tmě pokoje, ale něco nebylo v pořádku. Budík nezvonil. Převalil s e na bok a dvakrát zkontroloval čas na hodinkách. Bylo 4:30. Nechápal, jak mohl zaspat dvě minuty silného a otravného zvonění. Millerovi nastal velký problém. Bydlel 80 mil od letiště a let startoval za dvě hodiny. Zpanikařil tak, že zapomenul i na snídani. Svištěl 80 mil za hodinu na silnicích, kde byla povolená rychlost na 55 mil za hodinu. Jel z Baltimoru na Washington International Airport. Neměl čas hledat ekonomické parkování s taxou $5 na den a tak zaplatil klasické parkovné ve výši $12 a rychle se přesunul na letiště.
Několik let před tím, něž O.J. Simsona odsoudili za úkladnou vraždu, byl ukazován jako klasický příklad uspěchaného cestovatele. Ve společnosti Hertz Commercials byl běžně ukazován, jak přeskakuje kufry, jen aby se včas dostal k terminálu. Byl tak známý, že i starší dámy na letišti na něj pokřikovaly běž, O.J. běž!! Na tomto letišti ovšem nikdo Millerův zběsilý běh nepodporoval. Měl šest minut, aby stihl letadlo. Valil se rychlostí tanku, ale pomalu mu docházel dech. Proběhl okolo turniketu, štípnul si lístek, proletěl okolo ostrahy a sprintoval dolů k odbavení. Když se jeho kufr objevil na dopravníku, měla ostraha pouhé dvě minuty, aby kufr zkontrolovala. K letadlu dorazil na poslední chvíli a za ním se zavřely dvěře. Ještě v průchodu si uvědomil, že na tenhle let nejsou automaticky rezervovány sedadla. Byl zpocený a udýchaný, nemohl popadnout dech, musel si sundat bundu, aby se mohl vůbec nadechnout. Když popadl dech uviděl, že všechna lepší místa už jsou obsazena a ta, která ještě byla volná, byla vedle obsazena divnými lidmi. Nikdo nechtěl sedět vedle chlapa, který se roztahoval přes všechny sedačky okolo a ještě k tomu měl ohromný batoh páchnoucího jídla. Naštěstí našel úplně vzadu samostatné volné sedadlo. Bylo až na zádi letadla, že se žádnému z cestujících tam nechtělo jít. Aspoň to bylo sedadlo vedle okénka. Vedle něho seděl chlapík, který s nedůvěrou sledoval jeho zpocený svetr. Miller se chtěl omluvit za zápach, ale pak si řekl, že mlčeti zlato. Otevřel větrání a nacpal se do úzkého prostoru. Opěrky sedadel už byly obsazené lidmi, kteří přišli před ním a tak se položil do sedadla a doufal, že letadlo co nejřívé zvlétne. V břiše mu začalo hlasitě kručet, nestihl se nasnídat. V letadle se nabízely pouze sladkosti a oříšky. No co se dá dělat? Od stewarda dostal nechutně vyhlížející oříšky, snědl co mohl a pokusil se usnout. Byl tak vyčerpán ranní námahou, že se mu to za pár minut povedlo.
Vzbudil se, když letadlo přistávalo. Byl odpočatý, ale trochu mimo. Nedokázal spát bez chrápání a bylo to tak hrozné, že ho žena nutila spát na gauči. Miller přemýšlel, jaké zvuky asi vyluzoval při spaní v letadle. Chlap, co vedle něj seděl, byl buď tak zdvořilý nebo vyděšený, že mu nic neřekl.
Vystoupil z letadla. Po dlouhé, studené a mokré zimě doma v Chesapeake v jižní Marylandě Miller dostal facku horkým arizonským vzduchem, zatím co déšť zaléval Tucson. Půjčil si auto a jel až do Sonoita. Během 70 mil dlouhé cesty se déšť pomalu měnil v padající břečku. O půl hodiny později v Sierra Vista se z brečky stal sníh a hory Huachuca Mountains se pokryly sněhovou pokrývkou.
Miller musel vystoupit z auta a postříkat přední sklo rozmrazovačem. Začal se třást zimou, protože na sobě měl obečení do pouště. Mumlal si pod vousy: Společnost mi mají dělat kaktusy, ne sněhuláci. Plánoval, že uvidí některé pouštní druhy, ale zatím stále nic. Tady, 20 mil od mexické hranice se zatím potkal jen se zasněženými stromy. To nebylo normální, něco bylo v nepořádku. Doufal, že tu úspěšně odstartuje svůj Big Year, tak co se tady děje?
V tropickém Pacifiku, několik stovek mil od pobřeží Nové Quineye meteorologická bóje klesla o několik metrů a ponořila se o pár centimetrů hlouběji. Vládní satelit zaznamenal neobvyklá data, která odeslal systém na Wallops Island ve Virginii a odeslal je do počítačů ve městech Largo, Maryland, Seatle a Washingtonu. To rozpoutalo mezinárodní rozruch mezi vědeckou komunitou.
El NiÖo – postrach počasí – je zpět!
V Tichém oceánu v okolí Ekvádoru proudily silné západní větry a slunce svítilo tak silně, že zahřálo vodu v okolí Indonesie o 17 stupňů nad normal a vlny se zdvihaly 70 cm nad průměr. Tohle se dělo zhruba každých 7 let. Bez proudů, které by hladinu držely pod kontrolou, se teplé vody vylily na jižní pobřeží Ameriky. A tak se studená voda střetla s teplou a vznikl tak fenomém, který místní rybáři nazývali El NiÖo – znamená to Jezulátko. Protože se vždy objevoval okolo Vánoc. Bez ohledu na to, že byly svátky, výsledek byl vždy stejný. Počasí zpustošilo okolí a bouřky, které by za normálních okolností byly někde nad východním Tichým oceáem, zasáhly Ameriku. Dešťové pralesy vyschly a africké pouště se zaplavily.
V roce 1982 vědci rozmístili 16 bójí, aby mohli předvídat počasí spojené z El NiÖo. Nakonec se jejich počet zvednul na 70 a některé byly umístěné na dno oceánů kvůli ochraně vysílačů. Každá ze spuštěných bójí měřila rychlost větru, teplotu vody, intenzitu slunečního záření a změny povrchu mořského dna. Všechny informace poté se posílaly do satelitů ve snaze předpovídat El NiÖo. Dost brzy na to, aby mohly varovat lidi před hrozícím nebezpečím.
Na podzim 1997 bóje z Nové Quinei a Galapág zaznamenaly nový El NiÖo a vědci rychle spustili poplach. To bylo dobře. Začátkem roku 1998, když napadl sníh a Greg Miller byl v jižní Arizoně, byl nový El NiÖo do té doby nejsilnější bouřkou všech dob. Měl sílu, která se rovnala síle milionu atomových bomb hozených na Hirošimu.
Mimořádně teplé vody vytvořily vítr o rychlosti 236 mil/hod nad Quamom. Byl to nejrychlejší nápor monzunů za posledních 100 let. Spadly srážky 1200mm nad normal a zasáhly i Keňu. Oproti tomu sucha v Indonezii způsobila nárůst oxidu uhličitého, který během 4 měsíců překonal hladinu, kterou Evropa vyprodukovala za celý rok. Rekordně vysoké teploty byly naměřeny i ve Washingtonu, Mongolsku ve městě Ho Chi Minh. Rekordní záplavy zdevastovaly střed Evropy, hlavně Polsko a Českou republiku. Vylilo se tolik deště do oceánu a přímořských oblastí, že Jižní Amerika a Peru zažily nejhorší epidemii malárie za poslední desetiletí.
Všichni mluvili o tom, že El NiÖo z roku 1997 zabil minimálně 2000 lidí a způsobil škody zhruba za 36 miliard dolarů. Pozorovatelům ptactva ale prospěl. Kolibřík pruholící je sibiřský druh ptáků žijících ve Vancouveru, který je zároveň předkem texaského druhu iranie bělohrdlé – v důsledku El NiÖo byly oba tyto druhy daleko od domova. Ta samá spoušť, která se dotkla mnoha lidí, zahnala spousty ptáků na pobřeží Severní Ameriky.
V roce 1998 El NiÖo vyvolal desítky klimatických rekordů a byl velkou příležitostí pro pozorovatele, kteří se nebáli sněhových bouřek v jižní Arizoně, aby take vytvořili pár rekordů.
Původně to měl být běžný výlet, ale nakonec Miller v tom skončil až po uši. Zkontroloval 250 000 řádků softwarových kódů, a procestoval 2500 mil. Byl totálně vyčerpaný. A po bouři z předešlého dne byly cesty v Arizoně zledovatělé a mokré. Strašně to klouzalo, ale on se i přes to musel setkat s vyjímečným člověkem.
Miller doufal v to, že si splní svůj sen jako Stuart Healy. Ten 15 let byl Britem žijícím v cizině a podobně jako Miller byl softwarovým odborníkem. Ale po náročné práci v Silicon Valley a potom v ústředí Microsoftu v severním Seattle se rozhodl, že s tím sekne a přestěhoval se do Sierra Vista v Arizoně, kde se z něho stal jeden z předních státních odborníků na ptáky.
Tohle Millera rozčilovalo a na Stuarta žárlil. Zatím co on tvrdnul 14 hodin denně u počítače v elektrárně, Stuart Healy je profesionální birder. Přemýšlel, jaké by to bylo žít jeho život. Stuart Healy vypadal, že ví všechno o ptácích jižní Arizony. Kde žili, kam migrovali, jak zněli. Miller si nejdříve myslel, že neexistuje nic lepšího, než se živit tím, co milujete. Jako profesionální birdwatcher bral Stuart 10 dolarů na hodinu. Věděl že něktěří pozorovatelé si průvodce zaplatí, něktěří ale chtěli ptáky najít sami, někteří na něj prostě neměli. Uznal ale, že ta cena je lákavá. Má zpoždění 6 týdnů a měl málo druhů a to ještě jen ty, které byly běžné okolo elektrárny. Musí ztrátu dohnat. I kdyby dostal jen pár druhů, které by tu sám těžko hledal díky průvodci, bude to stát za to. Když spolu šplhali na kopec a nemusel to být právě Mount Everest citil se jako dobrodruh. Cesta byla v tomto počasí víc než náročná. Nikdo nikdy ničeho nedocílil fňukáním, proto držel Miller jazyk za zuby, když ho Healy vytáhnul z teplého auta do sněhové bouřky. Slunce bylo sotva nad obzorem, zem byla zmrzlá a Millerovi vycházela pára od úst. Každým krokem byli hlouběji a hlouběji v lese. Healy se pohyboval zkušeně a vypadal jako voják na nebezpečné misi. Miller jen težko s ním udržoval krok. Namířili dalekohledy do stínů stromů a hledali. Když sluníčko aspoň trochu vylezlo, Miller se zaradoval. Konečně aspoň trochu tepla. Za krátkou chvilku se oteplilo a sníh a led se začal rozpouštět. Několik kapek mu spadlo na tvář a on nepotřeboval budíček. Dnes se probral rychle. Někde z houští na něj zavolal Healy. Miller běžel ještě rychleji, než když pospíchal na letiště. Jak běžel, nevšiml si větve a ta ho šlehla do tváře. I když měl aspoň 100 kg, v tu chvíli se téměř zastavil na místě. Přesně tam, kde mu Healy ukázal.
Pták, kterému se říkalo “Wheek.“ seděl přímo v křoví Patagonia Lake State Park. Správně se však jmenoval tyran středoamerický. Byl to ten samý druh, kterého Sandy Komito viděl 1.1. a Al Levantin o šest dní později. Pro Grega Millera byl číslo 160. V průběhu noci v hotelu by se měl Miller radovat. Během 5 dnů se mu podařilo ukořistit 125 druhů v Arizoně a viděl 1200 mil překrásné přírody, které stály za každý dolar, který zaplatil Stuartovi Healymu. Nebyl ale tak úplně spokojený a říkal si – k čemu je mi takový úspěch, když ho nesdílím s přáteli. Bylo to jen odškrtávání bez trochy snahy a z každé výpravy jen návrat do motelu. Den co den to samé. Společnost mu dělala pouze televize – začal si připadat osamělý jako o Silvestra. Vypnul televizi, vzal si mobil a zavolal tátovi.
“ Tati, nebudeš věřit, jací jsou tu ptáci. Jsem totiž v Arizoně”
“Vážně?”
“Ano”
I když jeho otec v průběhu svého života nasbíral úctyhodných 500 druhů nebo možná i víc, nikdy neslyšel o tyranu středoamerickém. Byl ohromený. Chtěl vědět, jak vypadá, jak se chová a kde žije. Dokonce chtěl slyšet, jak zní a proto přesvědčil svého syna, aby ho napodobil. Krom toho chtěl take vědět, jak se mu ho podařilo najít. Miller se nenechal dlouho pobízet a vysvětlil mu celou trasu, kudy má jet. Vysvětlil mu, že na Pecan Grove, přímo před letištěm zahne směrem k parkovišti Le Conte’s thrasher, které se nachází 50 mil východně od Phoenixu a vysvětlil mu, že se to bude podobat tomu, jako když hledal puštíka západního v půl metru hlubokém sněhu. V oblasti Huachuca Mountains, na tom samém místě, se mu tenkrát podařilo zaskórovat a v Arboretě Boyce Thompson našel drozda rezavohřbetého.
Najednou mu zazvonil jeho telefon. Volala jeho matka a ptala se, jestli je zdravý. Miller jí odpověděl, že je v pohodě, ale ona mu nevěřila, měla pochybnosti – znala svého syna dobře a věděla, že když se pro něco nadchne, jde za hranu svých možností a často ignoruje varovné známky svého těla. I když mu říkala cokoliv, věděla, že mu to jde jedním uchem tam a druhým ven. Moc jí neposlouchal, stále myslel na otce. Neslyšel v jeho hlase žádné známky zklamání, jen vzrušení. A Miller pochopil, že jeho Big Year by mohl být víc, než jen hon na ptáky. Díky jeho vyprávění a nadšení mu připadalo, že se jeho otec přenesl přes všechny problémy s rozchodem a právě tohle by mohl být způsob, jak si k němu najít opět cestu. Miller by tak mohl zaplnit mezeru v jejich vztahu, který vznikl po rozchodu jeho rodičů. Jeho otec, kterému zůstal jen skromný plat a mentálně postižený syn, měl málo času a ještě mín peněz na to, aby se sám zúčastnil Big Year. Miller si z celého srdce přál, aby jeho otec mohl být tady s ním a dělat Big Year spolu. Ale nešlo to. Dokonce i v tak divném a zvláštním světě jakým je Big Year, byl tohle zvláštní a neřešitelný problém.
Miller mohl ještě cestovat 8 hodin Arizonou, ale už viděl skoro všechny zimní druhy v poušti na jihozápadě. Nemohl letět dřív, protože za změnu letenky by si aerolinky účtovaly hodně peněz. Nemohl se ani pokusit o puštíka západního, protože zem byla příliž rozmočená a všude bylo bláto a on po 5 dnech náhodných telefonátů a lovení neznámých druhů v houští v nečase měl pouze enegrii na to, aby se dostal do postele. Tak co ted? Miller jel severně od Nogales na mezistátní dálnici 19 a kilometry jen tak ubíhaly, proletěl okolo Tucsonu a pokračoval Phoenixem, dokud nezmizla lidská obydlí a potom ještě dalších 10 mil pustinou. Tohle byl ten druh pouště, který se nikdy neobjevoval na žádné z pohlednic. Rovná, hnědá a téměř bez jakékoliv zeleně neútešná pustina, taková byla krajina všude okolo. Nikde nebylo ani žádné jiné auto a on byl úplně sám. Potom v dálce něco zahlédl. Zastavil, namířil tím směrem svůj dalekohled a uviděl mihnout se hnědého ptáka. Ať to bylo cokoliv, šel za ním tím směrem – bylo to hnědé, s dlouhým ocasem, pravděpodobně nějaký druh drozdce – teď se to před ním pohlo znova. Začal to pronásledovat tak daleko, že už ani neviděl svoje auto, ale pták popoletoval stále dál. Pronásledoval ho. Jak bylo pro Millera typické, vůbec se nepřipravil. Neměl s sebou žádnou vodu. Aspoň, že poušť dnes nebyla tak horká. Byl zaujatý sledováním ptáka, že si ano nevšiml blížících se mraků, a ve chvíli, když se k němu začal přibližovat El NiÖo ,byl aspoň půl mile od cesty. Začalo pršet, ale ignoroval déšť. Měl ještě 3 hodiny v Arizoně čas a nelákalo ho strávit tento čas v nějakém polstrovaném sedadle na letišti Sky Harbor. Ozval se ptačí zpěv. Poté, co si uvědomil, že se k němu blíže jak na 30 metrů nedostane, ztuhl. Najednou se pták nečekaně otočil zpět, směrem k němu, Miller pomalu coval a ustupoval, aby se vrátil do auta pro diktafon. Zjistil, že nechal v autě spuštěný zvlhčovač vzduchu. Auto bylo tak rozpálené a vlhké, že se všechny okna zamlžila. Rychle vzal diktafon a utíkal zpět k drozdci. Rychle pustil diktafon a snažil se najít stejný zvuk hlasu, jaký slyšel. Byl na něj strašný pohled. Hon na toho ptáka ho změnil ve zpocenou a zmoklou trosku.
Potom, co se usadil v autě, mu někdo zaťukal na okno. Trhnul s sebou. Poté, co utřel zamlžené okno, uviděl strážníka pohraniční stráže.
“ Co tu děláte?”
“ Pozoruju ptáky”
“Pozorujete ptáky? A jaké?”
“Drozdec horský, drozdec skvrnitoprsý, drozdec křivozobý, drozdec sonorský.”
“ Dneska jsem tu nikoho neviděl z ornitologů. Je na to příliž deštivo”.
Miller nevěděl, co mu na to má odpovědět.
“ Co to máte v rukách?”
“ Diktafon”
“ Přehrajte mi to”
“ Cože?????”
“ Chci slyšet tu nahrávku. Pusťte mi ji!”
Pustil mu dnešní nahrávku, nahrávka byla důkazem nejen pro policistu, ale i o výskytu dalšího ptačího druhu. Miller při přehrání poznal už i hlas, pták byl opravdu drozdec. Ulevilo se mu a měl radost. Strážník se ale cítil nesvůj. Nikdo sem dnes nepřišel, aby pozoroval ptáky, dodal omluvně. Chtěli jsme najít drogy, které sem někdo schodil z letadla. Miller mu ukázal svou příručku a dalekohled. Strážník se otočil nalevo a prohodil: “ Pozorovatel, hmm, tak opravdu.”
Po rozchodu s policistou jel Miller hodinu na letiště a s promočeným tričkem prošel do letadla okolo ochranky. Když přišel do letadla, jeho boty stále vydávaly čvachtavé zvuky. Naštěstí bylo letadlo skoro prázdné, proto měl celou řadu pro sebe. Jeho chrápání totiž vyprodukovalo celou operu.

AL LEVANTIN
Někteří birdeři nazývali toto místo Tamaulipas Crow Wildlife Sanctuary, někdo zase Rownsville Nature Preserve a Latinoameričané Corvid National Park. Al Levantin měl však pro toto místo svůj název – Skládka.
Za posledních 30 let byla tato skládka smíšeného odpadu v Brownsville v Texasu jediným místem, kde se daly spolehlivě pozorovat vrány mexické. Mimo tyto vrány na smetiště nikdo rád nechodil. Říci, že to tam smrdí, bylo hodně slabé slovo. Všechno tu hnilo a teklo. Všechen odpad z Rio Grande Valley se za ta desetiletí na prudkém texaském slunci pekl ve vlastní šťávě. Smrdělo to tady tak, že se dospělým otrlým chlapům zvedal žaludek. Ne však Levantinovi. Kdykoliv předním hledal vrány mexické a bylo to často, byl v pořádku. Jemu nesnesitelný zápach nevadil, měl totiž tajnou zbraň. Neměl čich. Práce v chemických laboratořích pro Rohm and Haas si vybrala daň. Vždy, když ho žena vezla z práce domů, musela mít spuštěná okna, i když jí dost vadila vůně borovic, které lemovaly cestu. Levantinův pracovní oblek vždy páchl tak, že když přišel domů, musel ho vždy ihned hodit do pračky. Je pravda, že když ztratil čich, přestala mu chutnat Francouzská kuchyně, ale on své omezení dokázal proměnit ve výhodu. Když se všichni u skládky svíjeli a zacpávali si nosy, on byl připravený s úsměvem na akci. Přešel okolo řady popelkářských aut, kdy dokonce ani sami pracovníci v nejparnějším žáru se neodvážili spustit okénka u aut a raději se pekli v kabinách. Vesele pokračoval v chůzi, dokud nepřišel k bráně. Jako šprýmař vyvolal správný rozruch, mával na ostatní birdery a nachystal si dalekohled. Pokračoval cestou, než došel k rozšířenému místu, kde slunce tak nepálilo, trefně nazvané Snežnice. Tady bylo plno sáčků, hnijícího masa a zeleniny, vše v tekutém stavu. Z hromady vytékala stružka slizu. Levantina to však nevzrušovalo a pokračoval dál po cestě.
Brownsville byla jedna z mála velkých skládek, která pouštěla pozorovatele do svého nitra. Většina z nich totiž odmítla mít soukromé auta na příjezdové cestě. Ale Brownsville bylo město s otevřenými hranicemi a proto, když pozorovatelé chtějí svými dalekohledy za tisíce dolarů pozorovat tuny odpadu, vedení města jim určitě nebude stát v cestě. Levantin přišel na rozcestí, kde byly dvě značky. Správně tušil, že to nebudou běžné značky a už vůbec ne vyráběné ve velkém. Jedna ukazovala nalevo, byla oranžovočerná a byl na ní nápis: Žádný pozorovatel nesmí překročit tuto hranici. Na druhé straně byla bílá se symbolem vzlétající vrány a šipkou napravo s nápisem: Pozorovatelská část skládky. Když Levantin dorazil, ostatní pozorovatelé už tvořili zástup a dívali se dondalekohledů, všichni měli roušky, zacpané nosy a dýchali ústy. I on se svým minimálním zbytkem čichu musel připustit, že tohle místo smrdí. Upevnil svůj monokular na trojnožku a na horu z odpadu. Naštěstí pro pozorovatele se na její vrchol stále přidával nový odpad. Nikdo nemohl popřít, že vrány mexické měly nejradši ten čerstvý. Když někdo chtěl důkaz, stačilo si najít informace o místním muži jménem Manuel Vela, který naučil vránu, které dal jméno Jack, chytat potravu ještě ve vzduchu.
Vrána mexická byla běžným druhem ve svých domovských močálech, ale vzácná ve Spojených státech. Desetitisíce z nich žily v Mexiku, za jižní hranicí, ale sotva pár, maximálně 30 z nich, se rozhodly strávit zimu v Brownsville. Výzva byla v tom, správně je identifikovat. Vrána mexická se ničím výrazným nelišila od jiných černých ptáků a s délkou 15 palců byla jen o trochu kratší, než krkavec americký a trochu delší než vlhovec nachový a přibližně stejně dlouhá jako vlhovec velkoocasý. Kdyby je někdo viděl vedle sebe, rozlišit je by nebyl problém. Ale tady, kde se sotva na několik sekund mihly před objektivem, bylo těžké odhadnou velikost i přes dalekohled se 60ti násobným zvětšením.
Naštěstí Levantin tuto hru už předtím hrál častokrát. Už věděl, jakou velikost má očekávat, protože ostatní druhy pozoroval na Faraway fence post, a proto uměl porovnat velikosti v okamžiku a byl si jistý, že má svou vránu.
V tomto horku poledního slunce si Levantin odškrtl vránu mexickou ze svého seznamu. I když věděl, že jeho nos mu dal výhodu nad ostatními pozorovateli, nemohl říci, že by si to tu užíval. Potom, co se schoval do chladného interiéru auta, něco uslyšel. Tak moc se soustředil na hledání vrány mexické, že zapomenul poslouchat zvuky okolo. Obloha nad ním byla plná tuctů racků atlantických. A byly dost hluční přímo nad jeho hlavou.
No, Ethel, pověděl Al Levantin do telefonu své ženě. Dnes jsem byl v Brownsville v Texasu a viděl jsem vránu mexickou.” “ Cože jsi viděl?” Ethel Levantinová nebyla pozorovatel. Před lety se o to snažila a připojila se ke svému muži na cestách po moři, poušti, horách a roklinách, ale nikdy to nebylo úplně ono. Její muž dokázal stát hodiny v houští a žasnout nad krásou jediného ptáka. Ethel se ale nudila. Nejprve jí to trápilo, protože se chtěla věnovat tomu, čemu se věnuje její muž. Pracovala v manželské poradně, proto věděla, že společné zájmy jsou důležité. Když se jí Al zeptal, jestli by se mohl zúčastnit Big Year, Ethel byla odhodlaná, že se k němu nějakým způsobem připojí. Možná by se mohla starat o získávání památek a vzpomínek. Chtěla s ním sdílet tuto zkušenost, i když nikdy nerozuměla celému tomu šílenství okolo pozorování a celé soutěže. Ale cestování po kontinentě, užívání si tyto chvíle, dělat výlety na exotické místa, tomu rozuměla. Možná nebude úplně všude, ale jediné, co bylo třeba, bylo vzít věci navíc, aby jí na cestách nic nechybělo. Mexická vrána, dnes jsem jí viděl” “ Ooo, to je fajn, jak vypadá?” “ Vypadá? Je to vrána, je černá.” “ A kde jsi jí viděl?” “ Na skládce, Ethel, Brownsvillské skládce.” Skládka. Zaplatil stovky dolarů, aby letěl 1400 mil od Aspenu v době lyžařské sezóny jen proto, aby viděl vránu na skládce. Mezi pozorovateli by se z jeho úspěchu strhlo velké haló, ale pro Ethel ne. Toto nebylo cestáváni pro ní, ale do své reakce dala všechno. “ Takže to byl fajn den?” “ No mám toho ptáka” Po 30 letech manželství se naučila, že to není tak, že byl její manžel odtažitý, jen se soustředil na jeden cíl – pozorování. A nic okolo ho nemohlo vyrušit. Byl soustředěný jen na svůj cíl a užíval si to. A proto by asi měla odložit tužku a papír a nechovat se jako při své práci v manželské poradně. Od skládky v Texasu až po šílenou zimu v Duluth byly Alovy cesty stále těžší a těžší a pro Ethel stéle těžší a těžší na pochopení. Al začínal být až vtíravý. Stále vyprávěl Ethel, že je několik ptáků, kteří obvykle žijí vysoko v Arktidě, ale skončili někde v severní Minesotě, někdy v lednu. Duluth na severu byl pro tyto ptáky jako plavba lodí do Karibiku pro lidi. Změna prostředí a výrazné teplo. Pozorovatelé, kteří se zúčastnili Big Year a nedostali by je v Minesotě, tak by se museli harcovat někam do severní Kanady a prodírat se křovím uprostřed léta, když je stihnou teď, znamená to, že se vyhnou boji s moskyty.

Letěl do Minneapolisu – konečně nějaké pořádná lokalita s přímým letem z Aspenu – potom jel autem na sever. Ani neměl to srdce říct své ženě, že mu vlastně nešlo o Duluth. Bylo to prostě jen město, které znalo hodně lidí. Ale skutečný cíl byl dalších 45 mil severozápadně od Duluth. Oficiálně se toto město ani nijak nejmenovalo a ani dálnice neměly jména, jen čísla. Ale cestou po dálnici 53 až na odbočku 232 a potom po okruzích 7, 28, 788 a 213 Levantin dorazí na to správné místo, které pozorovatelé nazývali Sax-Zim Bog.
Severní lesy Severní Ameriky způsobují, že šišky jsou tu větší, těžší a mají víc semen. Ale Sax-Zim Bog přilákal pozorovatele něčím úplně jiným. Bylo to totiž jedno z mála míst, které bylo na půl dne cesty od velkého letiště a jeho okolí křižovaly cesty obklopené jehličnany a močály s bílým cedrem, díky kterým se toto místo stalo lehce dostupným pro kohokoliv s dalekohledem. Na cestě do Sax-Zim Bog Levantin pochopil, jak moc času pozorování během Big Year není vlastně ani pozorování. Je to cesta za pozorováním. Sax-Zim Bog byl tak odlehlé místo, že mu nešlo do hlavy, že tu nedokázal ani naladit radio s klasickou hudbou. Aspoň že tu nebyla hustá doprava.
Nejdřív v dálce uviděl nějakou černou šmouhu. Myslel si, že to je kopa sněhu, který se nahromadil za autem a je špinavý od zplodin motoru. Jak to už tak ve městech bývá. Ale jak se dostával blíž, stále víc a víc mu to připomínalo značku s označením 60mil za hodinu. Uviděl I žlutou čáru, která bývá na kraji cesty. Najednou něco upoutalo jeho pozornost. Dupnul na brzdy a zdvihnul dalekohled. Síla zvětšení mu dovolila kouknout se do dálky a on uviděl tzv. severské kuře, jeřábka kanadského s chocholatou hlavou a černým, pruhovaným ocasem úplně bez strachu z lidí. Levantin popojel dalších 40 stop a zvihnul fotoaparát. Před tím, než stihnul zaostřit, kouknul se ze zvyku do zpětného zrcátka, i když v tomto prostředí bez aut to bylo naprosto zbytečné. Se zabručením znovu zamířil dalekohled do přírody. Pták byl pryč.
Položil ruku na řadicí páku, i když jeřábek kanadský byl celkem dobrý úlovek, stále to nebyl příliž vzácný druh a nebyl důvod, aby mu někdo jeho pozorování nevěřil. Chtěl fotku místa, aby to mohl dokázat. Bylo by to totiž příliš jednoduché na uvěření. Ostatní pozorovatelé se prodírali trním, aby tohoto ptáka našli a on ho prostě objevil ve středu dálnice na konci lovecké sezóny. Někdo tvrdil, že na cestách se rádi zdržují kvůli soli, která rozpustí sníh a jim se potom lépe sedí, ale on přemýšlel nad tím, že to bude proto, že černý asfalt drží sluneční teplo déle, jako cokoliv jiného a vzduch v okolí cesty měl -8 stupňů, zatímco cesta asi o 10 více. Bez fotky by toto pozorování byla akorát historka, jakých jsou plné bary.
Po celou dobu až do odjezdu ze Sax-Zim už nasbíral celou řadu historek. Slyšel o vzácném druhu čečetky bělavé, které na lokalitě bylo snad jako vrabců. Prý jich někdo viděl dost na krmítku blízko zmrznutého jezírka přímo u sebe na zahradě. On ale našel sněžnou sovu zamaskovanou v kuse ledu v přístavu Duluth. Konec konců takovým způsobem kdysi Levantin našel i svou Nemesis – puštíka vousatého, který seděl se svýma do široka otevřenýma žlutýma očima přímo na elektrickém vedení na přerušeném kousku dálnice, kterou nedokončili na cestě z dědinky Saxs do městečka Zim.
Když volal domů své ženě Ethel, zněl jako malý skaut. Ptáci byli úžasní, řekl jí a popsal jí celý dlouhý seznam, každého objeveného ptáka jednoho po druhém. I když strávil 3 dny v chladu, kde nikdy teplota nestoupla nad -4°C a on za tu dobu ani neuviděl sluneční paprsky, vždy se soustředil pouze na svůj cíl. A po celou tu dobu ho nic nemohlo vyrušit. Ethel sice obdivovala jeho vášeň, ale kladla si otázku, jestli je normální. Bojím se o tebe, řekla Allovi. Přála bych si, abys na tato místa chodil s někým. Co když auto, které si pronajmeš, bude ve špatném stavu a nějak se pokazí, co když se ti něco stane? Cokoliv budeš dělat, zdůraznila mu, ujisti se, že jsi v bezpečí.
Puma byla tak blízko, že téměř cítil její dech. Mohl skoro počítat zabručení, které vycházelo z jejího hrdla. Téměř se dotýkali. Pomalu odložil telefon a kdyby ze sebe dokázal dostat aspon hlásku, určitě by začal křičet. Musel by uběhnout 2 míle ke svému autu a pak by stejně byl 100 mil uprostřed ničeho. Byl tu úplně sám. Až bezmocně sám. Nejprve si myslel, že zvuk za ním vydává nějaký nelétavý pták. No potom se otočil a uviděl tu kočku. Velkou a svalnatou, připravenou zakousnout se mu do krku. Puma na něj koukala a upřela svůj pohled přímo do jeho očí. On neodvrátil zrak a koukal se zpátky do těch jejích. Byl to souboj očí. Ty šedé, plné krve versus ty modré. Ani ne z 5 metrů. Koukali na sebe. On pomalu a pozvolna zvednul obě ruce přímo před svou tvář. Potom pomaloučku a potichoučku vydechl. Přemýšlel, jak by asi reagoval někdo jiný, kdyby zažil tohle střetnutí, třeba v Národním parku v Texasu. Myslel by si, že muž s dalekohledem se vzdává svého života. Ale Levantin doufal, že puma si bude myslet pravý opak. Snažil se vypadat větší podle rady, kterou kdysi četl na nějaké ceduli někde v parku. Snažil se prostě vypadat větší. Co víc mohl dělat? Ale puma neustoupila. Konečně Levantin dostal trochu vzduchu do hrdla. Vypadni odsud, vypadni! Vypadni, pumo! Uplynulo 5 sekund. Potom 15, potom 20. Ale puma nejevila ani nejmenší známky pohybu. Vypadni, slyšíš? Puma ustoupila o pár kroků a on zvedl pár kamenů. Začal je házet přímo na záda šelmy. Doufal, že se neotočí a bude si myslet, že jí loví. Potom se na chvilku zastavil a poslouchal. Koukal přímo před sebe a sledoval okolí, zatímco zvedal další kameny. Stále nic. Jeho instink mu říkal, aby běžel do bezpečí ke svému autu. Byly by to asi 2 míle cesty a doufal, že puma se nevydá stejným směrem. Věděl totiž, že by byla rychlejší. S plnou náručí kamení pomalu pokračoval cestou a doufal, že ho puma nebude následovat. Jediný důvod, proč sem přišel, byl lesňáček hnědoboký. Zpěvavý lovec hmyzu, který se rád zatoulal dál od mexických hranic.
Počítal sice s tím, že El NiÖo’s zažene různé druhy tam, kam nepatří, počítal i se silně nepříznivým počasím, i s tím, že se bude prodírat lesy plnými dubů a javorů a šplhat na dvoutisícovky, ale s čím rozhodně nepočítal, byly masožravé kočky. Od této chvíle mu každý stín, každý kámen a každá větší větev připadaly podezřelé. I když slyšel historky, že tu někde blízko je lesňáček hnědoboký, který tady má svoje hnízdo, odpískal to. Potřeboval se uvolnit. Byl ve skvělé formě, proto se rozhodl, že přes hory přejede na kole. Jen tak, aby si zasportoval. Po týdnech pozorování z vnitřku auta se konečně těšil na to, jak si vychutná čerstvý vzduch pod slabým zimním sluncem. To si říkal, ale před několika minutami se to změnilo. Teď mu připadalo, že to kolem něj páchne akorát kočičím žrádlem. Po všem tom ohlížení akorát nastydl a bolel ho krk. Tohle bylo asi to nejrychlejší putování v jeho životě. A už vůbec neměl v plánu strávit moc času ohlížením se. Konečně dorazil co svého cíle a narazil na dva další pozorovatele. Potom, co rozložili stany, jim vyprávěl o svém střetnutí s pumou a oni stany radši posunuli blíž k sobě. Chtěli na noc být co nejblíže.
Hledání lesňáčka. Tento ptáček moc neřešil počasí okolo sebe a běžně se jich kdekoliv v okolí pohybovaly tucty. V křoví, nebo v okolí domů. Světle žlutý, se stopami hnědé a dost nenápadný, tento malý ptáček se vyskytoval všude ve velkých počtech a vzácný byl jedině taky ve Spojených státech. Byl by rád, že se mu ho podařilo získat tak snadno. A proto All Levantin ušel dalších 6 mil zpět do The Trailhead National Park a šel přímo za strážcem. Začal mu vyprávět svoje novinky: Nahoře je puma, sledovala mě asi z 20 metrů! Myslel si, že strážce parku se vypraví nahoru po cestě a umístí tam nějakou varovnou značku. Místo toho se na něj strážce usmál. Vy máte ale štěstí, řekl Levantinovi. Já tu dělám už 8 let a ještě jsem žádnou pumu neviděl. Levantin měl chut mu jednu vrazit. Té noci si dal horkou sprchu a v příjemném prostředí hotelu se cítím mnohem lépe. Colima warbler byl číslo 435 na jeho seznamu a on byl 20 druhů před Sandy Komitem. Byl velice blízko jeho rekordu z roku 1987, ale stále měl před sebou vážný problém. Co řekne své ženě, že bude dále cestovat. Zavolal jí. Ethel, která dokonce mu naplánovala výlet, cítila v telefonu, jak šťastný je, se jen zeptala. Viděl jsi toho ptáka? Viděl, odpověděl jí. Byl jsi s někým? Moc dobře víš, že nemám ráda, když tam chodíš sám. No, byl jsem s nějakou blondýnkou, atletickou, s pěknou a dobře stavěnou postavou. Měla největší oči, jako jsem kdy viděl. V okamžiku, kdy se zmínil o pumě, si myslel, že se spojení přerušilo. Ale nepřerušilo. Hlas jeho ženy najednou zněl tak, jako by nebyla od něj daleko 1000 mil, ale stála přímo vedle něho. Dokonce se radši ohlídnul, aby se ujistil.
Sandy Komito
1.dubna den začal brzy. Budíček zazvonil Komitovi už v 3,30 ráno a o půl hodiny později již Komito odcházel. Teplota venku byla -10°C, ale to nemohlo ovlivnit jeho nadšení. Dnes měl totiž příležitost pozorovat divoká pouštní kuřata při páření v coloradské poušti. Neuměl si představit větší hovadinu, kterou by mohl udělat na apríla. Co je lepší než přesvědšit aratéry, aby sledovali něco takového v tak náročných podmínkách. Potřeboval něco víc. Mezi pozorovateli měl totiž pověst krále humoru, sultána grotesky a císaře šprýmu. Měl reputaci, kterou přece nemohl zradit, a proto vstal před svítáním slunce s plánem tajně pozorovat tetřívka ostroocasého při páření. Komito si připadal skvěle. Jeho kousek mu připadal tak vtipný, že mu ani nevadilo připlatit si peníze za známku pro svůj Lincoln. Přejel dálnici 40 a uviděl svojí příležitost. Tato krajina v Hayden v Coloradu byla plná venkovských lidí, jejichž pickupy byly plné stojanů na pušky a on jako chlap z New Jersey tu byl asi tak běžný, jako vegetarian na rodeu. Ale chlap z New Jersey, který by chtěl napálit místní, to se tu ještě nikdy nestalo. Naštěstí, vzhledem k tomu, že vstal brzy, všichni kovbojové a honáci ovci byli ještě potichu. Na jihu města, přímo za uhelnou elektrárnou, zabočil na prašnou cestu a 5 mil za ní, podle jeho informací, se mělo nacházet hnízdiště tetřívků ostroocasých. Bylo to něco jako bar pro nezadané ve světě ptáků. Samci soupeřili jeden s druhým o partnerku. Předváděli svoje peří a tančili. Točili se v kruzích a soupeřili s rivaly. Samičky se přidávaly k těm nejlepším z nich. Asi měsíc potom, co začali hnízdit, přesvědčil pozorovatele, aby se sem stáhli a sledovali to. Právě ve chvíli, když samci už téměř odpadávali vyčerpáním po dobře odvedené práci, je přesvědčil, že se vyplatí právě teď sem jet a být u toho. Místo slibovaných tetřívků tu však viděli jen velké množství pářících se hus. V době, kdy už naštvaně odhazovali nedopalky od cigaret a pochopili, že si z nich Komito vystřelil, seděl Komito v autě a byl velmi daleko od akce. Až potom jim došlo, kam je vlastně zavedl. The Hayden bylo známé jako jedno z nejnadrženějších míst ve světě hus. V této chvíli ale už byl Komito v bezpečí o 3 míle dál na prašné cestě. Co ale nečekal, bylo to, že prošvihnul ceduli s varováním a najednou byly kola na jeho Lincolnu 25 cm hluboko v bahně. Pohnul s autem dopředu a dozadu ale nic nepomohlo. Jediné, co tím docílil, bylo to, že zapadával hlouběji a hlouběji do bahna. (Díky, El NiÖo!) Špatné počasí sem totiž nahnalo kupu sněhu a potom, jak se oteplilo, se to změnilo na mazlavou břečku. Komito autem zapadl. Do východu slunce zbývala asi jen hodina. V okolí neviděl žádné světlo ani pomoc. Neměl žádné jídlo ani vodu. Neměl na sobě ani moc oblečení. Jen dvě lehké mikiny a bundu. Poprvé, během svého Big Year se začal bát. Chvěl se zimou. Mohl si zatopit a počkat v teple svého auta, ale jak dlouho tu bude? Rozhlédl se a došlo mu, že touhle cestou hned tak nikdo nepojede. A tak se vydal pěšky zpět po stopách vlastních pneumatik. Šel 15 minut a stále nic. Tady vážně nehrozilo, že by lidí neměli dost místa. Rozhlédl se po temném okolí a jediné co uviděl, bylo houští a trní. Až kam oko dohlédlo, se okolní krajina vůbec neměnila. Studený vítr byl silný a jeho z chladu bolela tvář. Přál si, aby měl teplé rukavice. Přál si, aby měl teplé prádlo a hlavně si přál vědět, kde kruci je. Konečně uslyšel kravské zabučení. Loudal se další míli a uviděl světlo po levé straně. Civilizace! Dva psi byli uvázaní na příjezdové cestě. Ignoroval je, jak jen se dalo. Během svého Big Year ho ještě nic tak nevyděsilo. Bál se nejen o sebe, ale i o svoje auto. Ale ted byla záchrana na dosah ruky. Potom se tento den stal skutečně zvláštním. Najednou před ním stálo vietnamské prase a postavilo se přímo před něho. Muž tisíce slov najednou ztratil řeč. Koušou vůbec? Nehodlal to zjistit. Když na něho prase zabručelo, zabručel zpátky. O půl 6 ráno prase konečně ustoupilo a on mohl přestat zápasit. S prasetem po boku vstoupil ke dveřím ranče. Zavolal, ale nikdo neodpovídal. Komito znovu zaklepal a nakoukl dovnitř. Chlap seděl v kuchyni, ale ani se nepohnul. To mě jako neslyšel? Komito znovu zaklepal. Stále žádná odpověd. 3x pořádně zabušil na dveře a až potom je chlápek konečně otevřel, zatímco prase čuchalo Komitovi k nohám. Komito mu vysvětlil svůj problém a požádal ho o pomoc. Chlápek mu ale podal šálek kávy a řekl mu, že nemá čas na to, aby mu pomohl. Dal mu číslo na dvě místní odtahové služby, ale nikdo to nebral. Komito pochopil, že je 5,45 hodin ráno a oba vedoucí budou ještě v posteli. Teď pochopil, že opravdu uvíznul. Možná, že kovboj vycítil jeho zoufalství a možná že mu to jen připadalo jako dobrá historka do baru, řekl Komitovi – naskoč si do auta. Jeli nahoru po cestě, kovboj za volantem a ptačí muž plný naděje na sedadle spolujezce. Když dorazili a našli auto i Komito musel uznat, že to vypadá pateticky. Slunce svítilo do otevřeného prostoru a Komitovi se povedlo uváznout na míle daleko od kohokoliv. Alespoň že se ten kovboj mohl na vlastní oči přesvědčit, že Komito se svým problémem opravdu nepřeháněl. Oba, Komito I kovboj, viděli bahno všude okolo, ale Komito neměl ani šajna, jak z toho ven. Kovboj zaparkoval na malém kousku suché země a vytáhnul z kufru svého auta obrovský řetěz. Byl velký, rezavý a hodně těžký. Vypadal, jako by ho ukradl z nějaké staré vojenské lodě. To by nemělo trvat dlouho, poznamenal kovboj. Ale trvalo. Lidé odsud byli zvyklí na to, že jejich auta mají odolné háky anebo nárazníky přesně pro tyhle případy. Ale jak se ukázalo, městský Lincoln neměl na sobě žádné místo, na které by se řetěz dal jednoduše připevnit. Překvapilo to oba. Tohle auto nebylo ani trochu připravené na to, aby ho někdo někam tahal. Potom, co si kovboj lehnul na záda do sněhu – Komito stál bezpečně na boku, ne proto, že by se bál zimy - konečně našel nějaké místo dost silné na to, aby za ně mohl zaháknout hák. Jedno zatáhnutí od toho silného auta a Lincoln byl vysvobozený. Komito byl tak nadšený a vděčný, že hned vytáhnul peněženku a chtěl vrazit kovbojovi padesátku. Bohužel ale s sebou neměl nic menšího než frenklina. No a proto kovboj dostal stovku – sice přeplatil, ale co už... Vyčerpaný se sesunul na sedadlo svého auta. Co tu vlastně děláte – zeptal se kovboj. Hledám tu jednoho ptáka tetřívka ostroocesého odpověděl Komito. Kovboj potřásl hlavou, co lítalo v jeho okolí, bylo jídlo, ne obraz k obdivování, poznamenal. Komito se zašklebil, strčil do něho trochu rukou a odjel. Někde v houští se mu určitě smál tetřívek ostroocasý se slovy – První apríl, blbečku.
Komito si mohl doma konečně pořádně odpočinout, ale potřeboval nějaký dobrý úlovek. Myslel na Newfoundland, kam se nějakým způsobem podařilo dostat islandskému redwing, který nějak záhadně překonal Atlantik. Uvědomil si, že Newfoundland bude vyčerpávající. Byl hotový. Pochopil, že nepotřebuje jen dobrý úlovek, ale dobrý úlovek, ke kterému se lehce dostane. Ale nic nové neslyšel. Ani o Floridě, ani o Minesotě, ani o Arizoně. Texas se jen potichu pekl na sluníčku. A tak zvednul telefon a použil svoje tajné heslo: Long. Eared. Owl. Severoamerické organizace vzácných ptáků mu zdělila velké novinky. 130 mil od místa, kde byl, v Pensylvanii byla viděná husa krátkozobá. Byl to evropský druh a byl tak běžný, že ve své domovině víc zajímal lovce než pozorovatele. Ale na jeho straně oceánu měl tento pták kód č.5. Byl to jeden ze 155 nejvzácnějších druhů Ameriky. Sbalil si všechny věci, naházel je do kufru a jeho „Chaluha“ byla znovu připravená vzlétnout na cestu. Vyrazil na jezero Ontelaunee, zaparkoval těsně u břehu a vyběhl z auta. Na rezervoáru vody se to hemžilo 5000 husic sněžných a na břehu stál batalion pozorovatelů se svými dalekohledy a teleskopy. Komito byl ohromený a ztrácel dech. Najednou v tom davu jednoho z nich poznal. Paula Gurisa, veterána mnoha pobřežních výletů. Je stále tady, zeptal se Komito? Druhý pozorovatel zkontroloval dalekohled, zaostřil a odpověděl mu – Koukni se sám. Před Komitovýma očima se objevil nepochybně obraz husy krátlozobé.
Komito byl ohromený. Po veškerém jeho honění na Aljašce mohl prostě přijít k břehu Saltonského moře, tam, kde se vlévala řeka Rio Grande, přímo na hranicích a jeho lov na husu krátkozobou byl u konce za 30 vteřin. Jediné slovo, kterým dokázal svoje pocity popsat, do té doby ani moc nepoužíval - Cítil se provinile.

Číst dál...

David A. La Puma: Význam ptáků

(překlad z knihy Good Birders Still Don’t Wear White: Passionate Birders Share the Joys of Watching Birds)

Ptáci jsou všude – v každém lesíku, v každém městě, v každém nákupním středisku, v každém mokřadu. Ptáci jsou všude a až na několik výjimek je můžeme najít kdykoli během roku, kdekoli se po nich rozhlédneme. Tohle platí zvláště pro někoho, jako jsem já, kdo vyrostl na subtropické Floridě a kdo po celý svůj život žije v prostředí mírného či subtropického páska severní polokoule. Často si nemůžu pomoci a musím se sáhodlouze vyjadřovat k tomu, jakými jsou ptáci výjimečnými stvořeními, už vzhledem ke své rozmanitosti, která ilustruje některé z nejkouzelnějších aspektů biologie: například pohlavní výběr, evoluci, specializaci, navigaci a migraci. Každý den jsem fascinován tím, co nového se o ptácích a od nich samotných dozvím. Jejich přitažlivost je ale prostší, základnější. Ptáci mě ukotvují a vedou mě dál.

Ptáci vymezují období mého života a pozorování ptáků je jakýmsi ventilem pro mé emoce – má formu soustředěné meditace. Můj otec zemřel na jaře. Moje vzpomínky na něj jsou neoddělitelně spjaty s prvními lesňáčky, s lesňáčkem borovicovým a zlatohrdlým. Hlas leskota modrošedého, kňouravý jak jen může být, mi také připomíná otcovo lamentování v daňový den (jsem si jistý, že zemřel právě v ten den ze zlomyslnosti). Matka zemřela koncem června a bezprostředně poté jsem opustil domov a odjel na Aljašku, kde moje partnerka dělala terénní práce; několik týdnů jsme trávili venku pod stanem a věnovali se ptákům, které jsem viděl zatím jen v určovacích klíčích. V tundře jsme pozorovali chaluhy malé, které učily svá nedlouho vzletná mláďata lovit strnadce skvrnité, v Severním ledovém oceánu jsme viděli kajky brýlaté, pozorovali jsme sovice krahujové lovit ze smrku černého na okraji boreálního lesa a slyšeli jsme nadpozemský zpěv drozda pruhokřídlého uprostřed divokých lesů. Nádherně růžový samec hýla křivčího nám zvědavě nakukoval do našeho stanu. Mámě by se moc líbil.

Ráno 11. září 2001 jsem si šel kolem deváté hodiny nechat do banky v Miami proplatit šek. U vstupní přepážky nebyli žádní recepční, ale všiml jsem si, že tři zaměstnanci jsou namačkáni kolem televize v rohu kanceláře. Jižní věž Světového obchodního centra byla zasažena letadlem a stoupal z ní dým. V příští vteřině se střetlo druhé letadlo s věží Severní. Prvotní spekulace o náhodné havárii se brzy změnily v obavy z něčeho mnohem zlověstnějšího. Už si nevzpomínám, jestli jsem si ten šek nechal proplatit nebo jsem rovnou odešel. Když se ale ve vzpomínkách vrátím k tomu dni, vybaví se mi ve třech etapách: ranní birding před tím, než jsem vyrazil do banky, čas trávený v bance a následující hodiny, kdy jsem sledoval onu tragédii odvíjející se na televizní obrazovce a snažil jsem se uklidnit přátele, kteří znali někoho, kdo přišel při útoku na Světové obchodní centrum o život.

Jen dvě hodiny před návštěvou banky jsem byl pozorovat ptáky v malém parčíku uprostřed moře betonu a oceli – pro táhnoucí opeřence jde o dokonalou past, protože se jedná o jediný vhodný biotop v okruhu mnoha mil. Z hlediska počtu druhů nešlo o nijak výjimečný den, ale pozorování ptáků bylo příjemné, viděl jsem řadu lesňáčků, zelenáčků a jednoho drozda hnědavého (což mi ten den udělalo radost). Naštěstí pro mě jsou mé poznámky navždy uloženy v online databázích, proto se k nim můžu vrátit a přečíst si, co jsem zapsal:
„ Dnešní ráno jsem trávil v Barnes ve snaze zastihnout nějaké nové migranty... zaznamenal jsem nízkou druhovou pestrost, ale mimořádnou početnost ptáků!“
Ukázalo se, že jsem ten den viděl jen devět druhů lesňáčků, ale celkový počet ptáků byl hodně vysoký. 11. září představuje v Miami začátek podzimního tahu a druhové složení to odráželo. Početní byli lesňáčci lišejníkoví, leskoti modrošedí a zelenáčci červenoocí.
„Lesňáček houštinový (není tak početný jako před dvěma dny, ale stále je dost běžný): 30+.“
Ten počet mě překvapuje, protože v době, kdy tento druh opouští Floridu, je každý den, kdy se dá pozorovat více jedinců, poměrně výjimečný.
Překvapuje mě také další věc a to z důvodu, že v mých záznamech chybí. Pozorování jsem začal vkládat ve 12:56, což bylo asi dvě a půl hodiny po pádu druhé z věží. Tou dobou jsem byl na kolejích u své přítelkyně. Při zpětném pohledu mi to přijde zvláštní. Když znovu nahlédnu do svých záznamů z toho dne a z následujícího týdne, nenacházím v nich žádný strach, hrůzu nebo bolest spojenou s 11. zářím 2001. Vím, že jsem to cítil, ale nezapsal jsem si to a rozhodně jsem to nezaznamenal do svých pozorování.

Po více než dvanácti letech od útoku se pro mě onen tragický den stal spíše synonymem pěkného pozorování ptáků než tragických událostí a jsem za to vděčný ptákům (a ještě něčemu, lidství). Moje vzpomínky se vztahují ke „spadům ptáků“ na Key West, k mohutným hejnům na Cape May a dokonce i ke každoročnímu zapínání a vypínání Vzpomínkového osvětlení u Světového obchodního centra, které umožňuje pěvcům táhnoucím v noci pokračovat v migraci bez toho, aniž by je lákaly vzhůru směřující paprsky světel.

Protože jsou ptáci a život neoddělitelně spjati, vztahují se s příchodem září a října moje myšlenky samozřejmě i k narození našich dvou dcer. Jejich data narození se shodují s rozsáhlými a různorodými pohyby lesňáčků a s početným tahem dravců; s říjnovým zpěvem střízlíka karolinského; s nocemi na konci září, kdy mám stativák namířený na měsíc v úplňku, přes který přeletují malé objekty, od nichž z velké výšky zaznívá pípání a hvízdání. Jejich čas přináší hlasy tahu, toho pomíjivého období, kdy se ptáci vydávají na svoji pravidelnou pouť, aby unikli blížící se zimě provázené mizivou nabídkou potravy a extrémním chladem. Jde také o období naděje, vědomí, že i když je stojí migrace hodně sil, vyplatí se a ptáci se brzy vrátí zpět, aby znovu dali život novému pokolení. Budu tady. Budu čekat. Budu je vítat.

TIPY

- Sledujte ptáky. Migrace ptáků byla tím, co mě dostalo, to, za čím jsem se pustil a řekl bych, že to byla ta nejlepší věci, kterou jsem kdy udělal. Najděte si to, co se vám na ptácích nejvíc líbí a ponořte se do toho; vody znalostí jsou hluboké, bohaté a plné těch, kteří vám s radostí na vaší cestě pomohou.
- Věnujte se ptákům lokálně, regionálně a globálně. Opakované pozorování ptáků na „vašem hřišti“ během roku vám umožní vnímat rytmus přírody, pomůže vám lépe porozumět výskytu a rozšíření ptáků, kteří se pohybují vaším regionem a dopřeje vám život plný radosti s minimální investicí času a fosilních paliv (což je vždy dobré!). Také ale cestujte. Spoustu znalostí lze získat pozorováním a poslechem důvěrně známých druhů zastižených na neznámých místech. Díky těmto rozdílům si začnete všímat odlišností týkajících se jejich prostředí a chování. Brzy tak porozumíte jednotlivým druhům, když je uvidíte v různých etapách jejich života a v různých místech areálu jejich rozšíření. Cestování do vzdálených destinací může být značně obohacující a vzrušující vzhledem k výskytu více než 10 000 druhů obývající naši planetu. Ptačí festivaly, výpravy za ptáky organizované zkušenými cestovními kancelářemi a online kontakt s ornitologickými spolky vám nabídne řadu možností k cestování za rozumnou cenu a k pozorování mnoha ptačích druhů. Jděte do toho!
- Plaťte dopředu. Ptáci jsou dobrým obchodním artiklem, jakmile vás dostanou, ale ten jako by neexistoval, pokud není jejich poslouchání a pozorování součástí vaší „reality“. Pomozte ostatním naladit se, zapnout a jít pozorovat ptáky. Vezměte sebou navíc jeden výtisk vašeho oblíbeného určovacího klíče a dejte ho někomu, o kom víte, že rád pobývá v přírodě. Vezměte sebou souseda, když jdete pozorovat ptáky do místního parku nebo po okolí vaší čtvrti. Vezměte sebou kromě tradičního dalekohledu nebo stativáku třeba lahev vína nebo pár lahváčů vašeho oblíbeného piva.

DAVID LA PUMA je ředitelem New Jersey Audubon´s Cape May Bird Observatory. Jeho životní vášeň odráží poslání jeho mateřské organizace: spojit lidi s přírodou a spravovat současnou přírodu pro budoucí generace. Pokud nepracuje, můžeme zastihnout Davida na procházce po oblíbených místech Cape May nebo při tom, když svým dcerám ukazuje ptáky na jejich oblíbené pláži, na kterou společně připluli na surfařských prknech.

david la puma

David A. La Puma, Foto: https://wsb2017.cttlive.com/

zdroj foto: internet
zdroj: birdwatcher.cz

 

Číst dál...

Skládka na kraji Ostravy láká čápy, hynou pak na stožárech vysokého napětí

Skládka komunálního odpadu v Ostravě-Hrušově láká racky, dravce i jiné ptáky. Je pro ně snadným zdrojem potravy. Pro čápy je ale tato lokalita riziková. Zabíjí je totiž elektrický proud z drátů pod vysokým napětím.

„Jen tento týden jsem v Hrušově našel tři mrtvé čápy bílé, naposledy dnes. Leželi pod stožárem vysokého napětí, kam si sedli, aby si odpočinuli, ale dotkli se křídlem drátů a zasáhlo je 22 tisíc voltů. S kolegy tam každý rok nacházíme asi deset uhynulých čápů. Může jich být i víc, ale pokud spadnou do houští, tak o nich nevíme,“ líčí zoolog a ornitolog Otakar Závalský, který spolupracuje se Zoologickou zahradou v Ostravě i Záchrannou stanicí v Bartošovicích.

Zatímco vrcholy všech pěti stožárů v zoo už jsou vybavené ochrannými prvky, které zaručují ptákům bezpečí, zhruba patnáct stožárů v okolí velké ostravské skládky na úpravu teprve čeká.

Elektrický proud ročně zabije více než sto tisíc ptáků
„Po zásahu elektřinou hyne v Česku každý rok průměrně 130 tisíc ptáků, hlavně dravců, například asi 30 tisíc káňat lesních. Proto musí být do roku 2024 všechny stožáry opatřené bezpečnostními nástavci s bidly či ‚lavičkami‘ pro ptáky,“ popisuje Závalský.

Firmy na tom sice pracují už několik let, ale podle ornitologů pomalu.

„O úpravy stožárů v zoo jsem žádal v září a čekali jsme do června,“ říká Závalský, podle kterého nelze zjistit, kolik sloupů v kraji už je chráněných. Odhadl, že sotva pětina.

Mluvčí skupiny ČEZ pro severní Moravu Vladislav Sobol říká, že společnost postupně instaluje ochranné prvky na stožáry podle naléhavosti a připravených projektů. Ani on ale neví, kolik jich už upravili. „Pracovník, který takový údaj má, je zrovna na dovolené,“ vysvětlil.

Firma slíbila co nejrychlejší řešení
Podle něj už firma pracuje i na ochraně sloupů v okolí skládky. „Není to tak jednoduché, jak se zdá. Musíme se držet přísných legislativních pravidel. Nejdříve musíme připravit projekt, navíc situace v Hrušově je technicky složitější než jinde. Ale budeme se snažit upravit stožáry co nejdříve. Nejpozději do konce roku,“ slíbil Sobol.

Šéf Záchranné stanice v Bartošovicích Petr Orel uvedl, že distribuční firmu skupiny ČEZ průběžně žádají o přednostní ochranu stožárů, kde přicházejí ptáci k úhoně.

„V nejbližších dnech budeme iniciovat zabezpečení tří stožárů ve Studénce-Butovicích a rizikových tras na Vítkovsku a Budišovsku. Firma nám vychází vstříc, ale trvá to asi tak půl roku až rok,“ říká Orel.

Zdroj:idnes.cz

Číst dál...

Ulov si svého úchyla, vyzývají vědci veřejnost. Češi hledají strnady se zvláštním nářečím

Cílem projektu Nářečí českých strnadů je zmapovat dialekty strnadů obecných na území Česka. Ačkoliv se jedná o vědecký výzkum, zapojit se do něj může úplně každý. "Vedle strnadů normálních, kteří poctivě zpívají dialektem již dávno popsaným v literatuře, se najdou tací, kteří prostě celoevropské zvyky nerespektují a melou si tu svou, tedy zpívají vzácným neboli raritním dialektem," říkají organizátoři projektu. Tyto ptáky pracovně označují jako "úchyláky".
Zpěv strnada obecného má různé varianty, které pozorní posluchači mohou rozeznat sluchem. Několikaletý výzkum, který vědci s pomocí veřejnosti zahájili v roce 2011, ukázal, že na území Česka je více než sedm ptačích nářečí tohoto druhu. Důvod, proč samci z různých míst zpívají odlišně, vědci neznají. Patrně v něm hrají roli preference samic. Výsledky výzkumu nyní představila Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy (PřF UK).

Výzkum však zdaleka nekončí. Badatelé se jednak zaměřují na dosud nezmapovaná místa a pak také na tzv. "ptáky úchyláky".

"Vedle strnadů normálních, kteří poctivě zpívají dialektem již dávno popsaným v literatuře, se najdou tací, kteří prostě celoevropské zvyky nerespektují a melou si tu svou, tedy zpívají vzácným neboli raritním dialektem. Jen tak z plezíru si přidají jednu koncovou slabiku navíc, nebo jednu naopak zahodí, jako by se nechumelilo.

A ti největší rebelové si dokonce vytvoří slabiku vlastní. My všem těmto individuím pracovně říkáme úchyláci, a proto jsme si dovolili v tomto stylu nazvat i letošní cíl," píšou na facebookových stránkách Nářečí českých strnadů organizátoři projektu.

"Kdyby si, sedláčku, chcíp!"
Rozdílům ve zpěvu strnadů si lidé všimli už před 150 lety. Popěvek, který samci tohoto druhu vydávají, si lidé "přeložili" jako zlověstné volání "Kdyby si, sedláčku, chcíp!". Jeho melodie může být ale pokaždé jiná, v závislosti na regionu. Podobné odlišnosti vykazují i jiní ptáci, upozorňuje Lucie Diblíkové, jedna z organizátorek projektu, jež měla na starosti vyhodnocování nahrávek od veřejnosti.

"U málokterého evropského ptačího druhu je to tak patrné jako právě u strnada obecného," dodává Diblíková. Varianty se liší zejména změnami ve výšce tónu ke konci "popěvku" a dvě nejčastější jsou rozšířené nejen v ČR, ale i v Evropě.

V roce 2011, kdy ornitologové z České společnosti ornitologické vyhlásili strnada obecného ptákem roku, se odborníci z PřF UK pustili do podrobného zkoumání ptačích nářečí. Spolu s dobrovolníky se jim podařilo nasbírat kolekci více než 4000 nahrávek strnadího zpěvu. Podařilo se jim najít sedm už dříve popsaných nářečí, ale také objevili několik menších oblastí, kde strnadi zpívají ještě jinými, dosud nepopsatelnými variantami zpěvu.

2f18284a3bbfb94aaeb8746d52a2 r16 9 w640 h360 ge5fdce1a6dbd11e88f77ac1f6b220ee8

Jak se zapojit do projektu Nářečí českých strnadů
1.- Naučte se rozpoznávat strnada i jeho zpěv.
2.- Ověřte si na této stránce, že je vaše nahrávací zařízení vhodné k nahrávání.
3.- Zjistěte na mapě, kde je třeba nahrávat.
4.- Nahrajte strnadí zpěv přímo v terénu.
5.- Pošlete nahrávky vědcům přímo ke zpracování.

K čemu strnadi potřebují nářečí?
Na tyto unikátní varianty se nyní vědci zaměří v dalším výzkumu. Pokusí se také zjistit, jak je možné, že hranice mezi regiony opravdu funguje a nářečí se časem "nesetřou". A to přesto, že v některých hraničních oblastech umí samci zpívat oběma nářečími. Vědci se zaměří i na to, k čemu jsou strnadům nářečí dobrá.

Podle Terezy Petruskové to nevypadá, že by samci rozlišovali mezi místním a cizím dialektem - v obou případech reagují se stejnou agresí. "Možná mohou hrát roli samičí preference - i u strnadů by tedy mohlo platit známé 'za vším hledej ženu'," řekla Petrusková.

Její kolega Pavel Pipek srovnává výsledky výzkumu strnadů v Česku s poznatky ze zahraničí.

"Vedle Velké Británie a Nového Zélandu, jež nám posloužily jako ostrovní laboratoře ukazující, co se stane s dialekty, když tento druh kolonizuje zcela nové území, teď dobrovolníci nahrávají v Polsku, Lotyšsku, Švýcarsku a letos nově v Chorvatsku," uvedl.

Ani v Česku projekt ještě nekončí. Podle vědců zbývá na mapě ČR stále mnoho bílých míst, o nichž odborníci netuší, jak v nich strnadové "mluví". Mapování bude proto pokračovat a lidé, kteří by k němu chtěli přispět, mohou zjistit podrobnosti a zapsat se na stránkách strnadi.cz. Na projektu se podílí kromě přírodovědecké fakulty také Ústav biologie obratlovců Akademie věd ČR a Česká společnost ornitologická.

zdroj: aktualne.cz

Číst dál...

Z Česka mizí chocholouši, čejky a koroptve. Může za to zemědělství i dotace, říká ornitolog

"Nedokážeme říct, jestli to ještě může takhle přežívat dvacet nebo padesát let. Spousta civilizací ale v minulosti 'dojela' na to, že nebyly schopny samy sebe uživit, že si svoje životní prostředí zničily," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz ornitolog a zemědělský koordinátor Václav Zámečník z České ornitologické společnosti.

V jakém stavu je ptactvo, které se vyskytuje na území České republiky?
Ptactvo musíme rozdělit do skupin podle typu prostředí, která obývají. Když bych chtěl zhodnotit, která z nich je na tom nejhůře, tak jsou to ptáci zemědělské krajiny. Tedy ptačí druhy otevřené zemědělské krajiny, ať už to byly původně stepní, nebo mokřadní druhy. Jejich počty u nás klesly od roku 1982 více než o třetinu. Na začátku 90. let bylo vidět, že se situace stabilizovala a počty dokonce mírně vzrostly. Pak se situace prudce zhoršila, což trvá dodnes.

Jak tyto proměny vysvětlujete?
Zemědělská krajina byla v tu dobu v přechodném období, řešily se vlastnické vztahy, ekonomická situace v zemědělství nebyla dobrá. Začaly se opět objevovat úhory, klesla spotřeba chemických látek, zdaleka ne všechny louky se dosekávaly.

V polovině 90. let se situace stabilizovala a začal opět postupný pokles počtu ptáků, který umocnil vstup do EU v roce 2004. Zemědělci najeli na systém dotací. Do té doby de facto nikdo moc neřešil, jestli je louka posečena až k cestě nebo k lesu. Se vstupem do EU se ale zavedl systém přesně vymezených půdních bloků. Do hry vstoupil kontrolní orgán a zemědělci začali řešit každý metr, aby získali na dotacích co nejvíc a vyhnuli se hrozbě vysokých pokut, což vedlo k tomu, že se i hůř dostupná a často pro zvěř zajímavá místa začala likvidovat.

Dotace významně mění chování zemědělců, ať už třeba pěstováním kukuřice do bioplynek, řepky na biopaliva, nebo nárůstem počtu pasených zvířat na horách.

Kterým druhům intenzivní zemědělství nesvědčí?
Je jich celá řada. Z těch dříve běžných druhů patří v posledních desetiletích mezi nejvíce ubývající např. linduška luční, chocholouš, čejka nebo koroptev. V případě koroptví přitom víme, že nejvíce jim ublížilo scelování polí spojené s likvidací mezí a jiných krajinných prvků v 50. a 60. letech minulého století. U některých druhů sledujeme pokles početnosti až v posledních letech v reakci na změny způsobené dotační politikou. S nárůstem trvalých pastvin na horách mizí chřástal polní, který patří mezi evropsky chráněné živočichy v rámci soustavy Natura 2000.

Na záchranu chřástala ale vznikla dotace, která může být příkladem pro další. Jak to funguje?
Na jeho podporu vznikla zacílená zemědělská dotace, kdy zemědělci dostávají kompenzace za to, že nechávají louku neposečenou delší čas než standardně. Například sečou až v polovině srpna a ne tak kvalitní travní hmotu. A mezitím mohou na loukách hnízdit ptáci. Z opatření tak mají prospěch i další ptačí druhy jako křepelka, bramborníček hnědý nebo ťuhýk obecný.

Tyto druhy jsou ohrožené, jak jsou ale užitečné?
Dřívější dělení na užitečné a neužitečné druhy je naštěstí překonané. Každý druh má svou nezastupitelnou funkci ve fungování krajiny a čím je ta krajina pestřejší, tím je v ní i víc druhů. Když jdu na pole a vidím čejku, elegantního ptáka s typickou chocholkou, tak mě to vždy potěší.

Byl bych nerad, aby se další generace jednou dostaly do situace, kdy jim jejich rodiče budou vyprávět: Tady před lety hnízdily čejky a ten jejich typický hlas patřil k jarnímu koloritu. A oni to už nebudou mít možnost zažít. Už jen samotná existence těch druhů má svou kulturně-estetickou hodnotu. Krajina a způsob hospodaření v ní vytvářejí podmínky ptákům a dalším zvířatům; pokud tam nebudou, je jasné, že něco není v pořádku. Je to lakmusový papírek.

Konkrétně čejka od roku 1982 ubyla až o 80 procent, jak je možné, že tak moc?
Čejka dříve patřila do skupiny tzv. lučních bahňáků a na orné půdě, kde je dnes dominantní, začala hnízdit postupně. Byla tam v podstatě vytlačena. U nás spousta ptačích druhů byla dříve vázána na nivní, podmáčené louky, dokonce i tetřívek obecný, který dnes rapidně ubývá i v Krkonošském národním parku, byl ještě před padesáti lety i v nížinách. Louky tehdy vypadaly jinak. S tím, jak se začalo odvodňovat v honbě za novou ornou půdou, se zničila spousta mokřadů. Odvodněna je vlastně až čtvrtina zemědělské půdy.

To, co vidíme od roku 1982, je často už jen dozvuk poklesu, který u čejky začal mnohem dřív. Dnes jsou louky suché, druhově chudé a s hustým porostem, je tam málo hmyzu, tím pádem ptákům už nevyhovují a radši míří do polí a nejčastěji do oranišť. Jenže na nich v době hnízdění začnou hospodařit zemědělci. Velká část ptáků při tom přijde o snůšku a leckdy i o mláďata.

Když bude méně ptáků, přemnoží se hmyz a škůdci, příroda přestane dobře fungovat, jak to řešit?
Může to vést k destabilitě prostředí, kdy budou častější kalamitní stavy. Naším cílem by měla být snaha o co nejpestřejší krajinu, ve které fungují přirozené přírodní procesy. Potřebujeme do krajiny doplnit chybějící prvky, jako jsou malé mokřady, extenzivně udržované travnaté plochy s keři, různé typy biopásů, rozšířit osevní postupy a tím předcházet stavům, kdy jsme schopni škůdce vyřešit jen pomocí chemie. My si vlastně šlechtíme super odolné škůdce.

Na semináři v akademii věd tento týden zaznělo, že jsme možná poslední generace, která může s obnovou krajiny něco dělat. Je na tom česká krajina opravdu tak špatně?
Obávám se, že je. Dochází tu ještě k dalšímu vlivu - a to je klimatická změna. Vede k tomu, že jevy v krajině jsou čím dál extrémnější. Už dnes je vidět, že rozložení a charakter srážek se mění a krajina je bohužel ještě ohroženější. Kvůli intenzivnímu zemědělství dochází k celé řadě negativních jevů a ve stejný okamžik do nich vstupuje klimatická změna, která zvyšuje nároky na kvalitu prostředí, aby fungovalo.

Nedokážeme říct, jestli to ještě může takhle přežívat dvacet nebo padesát let. Spousta civilizací ale v minulosti "dojela" na to, že nebyly schopny samy sebe uživit, že si svoje životní prostředí zničily. A bohužel zatím není vidět, že by se drancující přístup ke krajině nějak významně měnil.

Můžou se úhory, tedy části pole dočasně ležící ladem, stát řešením pro záchranu mizejících druhů?
V úhoru dostávají prostor všechny důležité procesy. Úhor se ze své podstaty může lišit jeden od druhého, protože každá půda má jinou semennou banku a jinou historii. Když tedy necháte úhor někde stát, jeden bude více kvetoucí, druhý bude hustě zarostlý, jiný méně.

Důležité je, že v tom prostoru nedochází k žádnému agrotechnickému zásahu. Tím pádem se tam mohou vyvíjet různé druhy hmyzu. Mohou tam hnízdit ptáci, aniž by do nich uprostřed hnízdění vjel traktor. Pokud by se s úhory v krajině sofistikovaně počítalo, vedlo by to ke zvýšení pestrosti prostředí, a tudíž i k vyšší početnosti a pestrosti druhů, které v zemědělské krajině jsou.

zdroj: aktualne.cz

Číst dál...

Nahrávka ptačího hlasu pomohla objevit hnízdo vzácného orla

Za ornitologický majstrštyk považují odborníci vůbec první objev hnízdního teritoria orla křiklavého na severní Moravě. Ten se nyní podařil Petru Orlovi ze Záchranné stanice v Bartošovicích a jeho kolegovi Otakaru Závalskému.

STK6e2901 OREL

(ilustrační snímek) | foto: Ondřej Bačík

„Hnízdění orla křiklavého zatím nebylo na severní Moravě podle našich informací nikdy doloženo,“ říká Petr Orel.

Na možný výskyt chráněného dravce upozornila ornitology neznámá paní, která jim poslala zvukovou nahrávku ptačího hlasu a uvedla i lokalitu, kde jej nahrála. „Ota správně vyhodnotil amatérskou nahrávku jako hlas orla křiklavého, a tak jsme se společně vydali do terénu,“ popsal Orel.

Území, kam se vypravili, sledují ornitologové dlouhodobě, a to kvůli výskytu orla skalního, o jehož návrat do volné přírody u nás se Petr Orel a jeho kolegové v minulých letech výrazně zasloužili.

V hnízdě našli mládě
Když na místo dorazili, spatřili v dáli nad obilným lánem pohyb dravce, kterému se podařilo ulovit drobného hlodavce. Toho si pak pták odnášel v zobáku k hnízdu. Tehdy už bylo oběma ornitologům zřejmé, že viděli samce orla křiklavého. Následně strávili několik hodin pátráním po hnízdě, v němž se nacházelo asi 40 dní staré mládě.

Zatím není jisté, zda orel křiklavý nehnízdil v dané lokalitě už loni. Je však pravděpodobné, že zde už zůstane. „Pokud zahnízdí, drží si už dané teritorium i nadále,“ podotkl Orel. Místo, kde se vzácný dravec vyskytuje, drží v rámci jeho ochrany v utajení.

„Samozřejmě podnikneme kroky k ochraně dané lokality, především pak ve vztahu k lesnické činnosti v okolí hnízda,“ doplnil. V Česku je orel křiklavý chráněný. Jeho hnízdění je doloženo pouze na opačném konci republiky, ve Slavkovském lese, v minulosti pak i na Šumavě.

Zdroj: ostrava.idnes.cz

Číst dál...

Rybáři žádají kraj o povolení lovit kormorány. Decimují jim revíry.

Kormoráni rybářům v Karlovarském kraji každoročně způsobí škody za miliony. Hejna stovek predátorů jsou tak pro Český rybářský svaz noční můrou. Jeho vedení nyní požádalo krajský úřad o povolení k odlovu těchto ptáků.

Nx3PKLy0E797e07gWM

(ilustrační snímek) | foto: Martin Stolař, MAFRA

Kormorán velký přiletí vždy na zimu a během několikaměsíčního pobytu je schopen zlikvidovat veškerý vodní život.

„Představte si stohlavé hejno. Jeden kormorán potřebuje denně sežrat půl kila potravy. Na jedno nažrání vám takové hejno odnese padesát kilo ryb. V průměru se zde vyskytují sto dvacet dní. A to se bavíme o přímo zkonzumovaných rybách, ale jsou tu i ty poškozené. Kormorán je dokonalý lovec, ale i tak se mu část ryb vysmekne, jsou zraněné nebo vystresované. Dochází tedy k následným úhynům. Kormorán navíc přenáší řadu rybích parazitů a nemocí. Když se to sečte, škody vyšplhají do milionů,“ řekl jednatel Českého rybářského svazu Martin Bílý.

V roce 2013 byl kormorán vyňat ze seznamu zvláště chráněných živočichů, ale je stále chráněný evropskou směrnicí na ochranu ptactva. Pro je pro jeho odlov nebo plašení nutné udělení výjimky. O její prodloužení rybáři požádali Karlovarský kraj.

„Krajský úřad obdržel žádost o stanovení odchylného postupu k možnosti úmyslného plašení a odlovu kormorána velkého. Správní řízení stále probíhá,“ uvedla mluvčí kraje Jana Pavlíková.

V minulosti kraj vyplatil na náhradě škod způsobených kormorány přes 23 milionů korun. Od roku 2015 už škody neplatil a od 1. ledna letošního roku jde tato povinnost za státem.

„Stát ale rybářům nehradí škody kvůli legislativní chybě. Ryba v rybářských revírech je podle ní věc, která nikomu nepatří. Ročně vysadíme ryby za desítky milionů korun. Ale v okamžiku, kdy se tak stane, už nejsou naše, protože jsou v revírech. Ale my jsme je tam nevypustili proto, abychom se jich zbavili, ale aby naši rybáři měli co chytat,“ vysvětlil Bílý.

Když výjimku rybáři dostanou, budou kormorány střílet myslivci. Český rybářský svaz jim pak proplatí odstřelné za kus. „Zastřelit kormorána není jednoduché. Kromě toho, že je výborný lovec, je také inteligentní, loví v hejnech a vidí velmi dobře nejen na suchu, ale i pod vodou. Navíc se velmi rychle učí. Stačí, když zastaví auto na hrázi, vystoupí z něj myslivec a vystřelí. Příště musí přijet jiným, protože kormorán na auto reaguje. Nebo pozná myslivce s puškou a bez ní,“ podotkl Bílý.

Na první pohled se tedy zdá, že ideálním místem pro odstřel kormorána je jeho hnízdiště, ale to je v rozporu s mysliveckou etikou. V osmdesátých letech byl kormorán v našich končinách výjimkou, ale od roku 2000 se začal objevovat hojněji. Navíc je potravinový oportunista a nepohrdne žádnou rybou.

„Dokáže sežrat štiku, která měří padesát centimetrů,“ řekl předseda Českého rybářského svazu MO Karlovy Vary Michal Blahůšek.

Už se dokonce stalo, že komoráni zcela vylovili všechny ryby ve Mži v Tachově. „Lipan je u nás kvůli kormoránovi na pokraji vyhynutí. My jsme před touto hrozbou varovali včas, ale nikdo nás neposlouchal. Ke škodám na genofondu ryb dochází ve velké míře a u některých druhů už nenávratně,“ dodal Bílý.

Zdroj: idnes.cz

Číst dál...

Při cestě po jihočeských rybnících narazíte na ptáky jako od Hitchcocka

Vybělené kostry stromů, hejna velkých černých ptáků obkličují jejich pahýly a se skřekem usedají na jejich žebroví. To není film, to je výhled z poklidné hráze jednoho jihočeského rybníka Ženich.

Při refrénu dávného hitu „to moře zpívá pod křídly kormoránů“ jsem si představovala ladné poetické ptáky, něco jako velký racek či albatros. Vydejme se za černou realitou po jinak pohodových cestách kolem jihočeských rybníků.

Na cestu se vydáme od Stříbřeckého mostu (stanice autobusu), známého díky oblíbenému místu Emy Destinové (pár set metrů odsud je pomníček, který stojí za podívanou, ale jako odbočka). Naše cesta vede po červené turistické značce směr Třeboň, kratičký úsek po silnici, odkud odbočí doleva kolem Travničného rybníku a dále podél lesa i lesem k odpočívadlu, kde přejdeme pidisilničku a po pár krocích se vnoříme do chráněné krajinné oblasti.

Cyklisté tudy nesmí jezdit podle zákazové tabulky, ale zvláště o prázdninách mnozí neumějí číst. Mimo prázdniny a víkendy je celá trasa nádherně liduprázdná. Cesta, před rozježděním uzoučká pěšinka, se vine převážně mladým lesem s podrostem borůvčí a vřesu; bahnitá místa pomáhají překonat povalové můstky.

647219 original1 jwopd

Trase vede přes lesíky a potůčky. FOTO: Eva Mráčková

Ten poslední, už ve vzrostlém lese přes širší stoku, je v dost dezolátním stavu, ale po levé straně se zatím dá přejít dost bezpečně. Pár metrákových osob bych mu určitě nesvěřila. Pak už máme Ženicha nadosah.

Poezie a horor
Ocitáme se na kraji rovné, více než kilometrové hráze, lemované často staletými duby. Velký rybník obdélníkového půdorysu je ze tří stran obklopen lesy, jen ta „naše” hráz sousedí přes stoku s dalším velkým rybníkem — Novým vdovcem. Ale ten je vidět přes porost jen zčásti. Ženich se koupe v zeleni, jeho plocha je rozčleněna ostrůvky, ve vodě se zrcadlí větve a nebe, na hrázi bývají hřiby, prostě idylka. Až do poloviny hráze.

Když minete první krásně zalesněný ostrůvek, vynoří se další, který vypadá úplně jinak. Místo zeleně zlověstná šeď, mnohé stromy jsou skoro holé. Tedy, pokud jde o listí. Jinak jsou ověšené jako tristní vánoční stromky velkými černými kormorány, kteří s krákáním poletují a zase usedají. Je to celá kolonie kormoránů, donedávna zvláště chráněných ptáků, protože jich je údajně málo. No, jak kde.

Tady jich je nepochybně až moc. Drží se „svého“ ostrova a „svých“ ryb. Jejich trus, guáno, je sice kvalitní hnojivo, ale v té koncentraci přináší stromům zhoubu. Nejen stromům. Kormoráni nic jiného než ryby nekonzumují. Jeden každý jich spořádá půl kila denně. Není divu, že se jim na jihočeských rybnících líbí — a že se kormoráni nelíbí rybářům. Při pohledu na ostrov kormoránů člověka zamrazí a vzpomene na Hitchcocka a jeho Ptáky, respektive na autorku předlohy Daphne du Maurier.

Černá a bílá
Pryč z toho chmurného pohledu — vždyť o kus dál je zase pohoda, ostrov se svěží zelení, připlouvají k němu potápky a párek labutí. Vysoko na nebi zakrouží bílý racek. Těch labutí je ale mnohonásobně víc. Kdysi tu byly divoké kačeny. Dnes aby je pohledal — ještě tak pár naproti na Novém vdovci. Kam dál Hráz Ženicha ústí do malé silničky.

Kdo pospíchá nebo nechal auto u Stříbřeckého mostu, může po ní zabočit doprava kolem rybníka Nový vdovec k Vitmanovu a tam se dát doprava po sice rušnější ale jinak krásné silnici něco přes kilometr zpět ke Stříbřeckému mostu.

647218 original1 to7jw

Na rybnících uvidíte i řadu labutí. FOTO: Eva Mráčková

Cestou „ulovíte“ pohledy na další rybníky, i s volavkami a kormorány, ale těch je tam zatím málo, takže tam se horor nekoná. Máte-li naopak čas a chuť, pokračujte po červené na opačnou stranu a užijete si rezervaci Stará řeka. Dojdete přes Holičky širokou lesní cestou až do Třeboně. Celkem je to kolem 10 kilometrů. Pozor, na cestu se musíte vybavit — na celé popsané vycházce nepotkáte jediné občerstvení, zato hejna komárů. Oceníte také dalekohled.

zdroj: novinky.cz

Číst dál...

Orel chtěl lišce ukrást uloveného králíka, ta se nedala a letěla vzduchem

Fascinující snímky ze světa zvířat zachytil fotograf Kevin Ebi v národním parku San Juan Island v americkém státě Washington. Když orel bělohlavý zahlédl mládě lišky, které ulovilo králíka, snesl se k zemi a chtěl mu cenný úlovek ukrást. Liška se však večeře nechtěla vzdát a pevně ji držela v tlamě i ve chvíli, kdy pták vzlétl i s ní.

„Před několika dny jsem zachytil nesmírně dramatickou krádež. Viděl jsem, jak orel bělohlavý krade králíka lišce obecné. A co je ještě působivější, bitva mezi zvířaty se odehrávala více než šest metrů nad zemí,“ napsal Ebi na svůj blog

685341 original1 ipabh

Liška ulovila králíka, úlovek jí ale ukradl orel. FOTO: Profimedia.cz

„Pozoroval jsem skupinku mladých lišek při lovu, když jedna z nich ulovila králíka. Zaostřil jsem, abych ten moment zachytil, když jsem za sebou náhle uslyšel zvuk orla. Otočil jsem se a viděl, jak se rychle přibližuje. Bylo mi jasné, že chce toho králíka,“ dodal.

„Scéna byla dramatičtější, než jsem očekával. Myslel jsem, že liška králíka upustí a nabídne orlovi jednoduše získanou večeři. K mému překvapení ale liška držela králíka v pevném sevření a orel ho vynesl do vzduchu i s ní,“ svěřil se Ebi.

685340 original1 bfw51

Mládě lišky se proletělo vzduchem. FOTO: Profimedia.cz

„Liška svedla slušný boj. Orel ale nakonec chytil králíka do svého pravého pařátu a lišku nechal jít. Nemějte obavu, po pádu z výšky byla v pohodě. Otřepala se a šla si hrát se svými kamarády,“ dodal Ebi.

zdroj: novinky.cz

Číst dál...

Párek dudků se vrátil do své budky

Velkým úspěchem pokračuje projekt na ochranu dudka chocholatého, který před dvěma roky odstartovala Zoo Brno. V jedné z budek zahnízdil i letos párek dudků a vyvedl mladé. Odchov je o to cennější, že tito konkrétní ptáci dokázali proletět všemi nástrahami ve Středomoří a vrátili se zpět.

„V druhém roce projektu se dudek chocholatý opět vrátil do stejné umělé hnízdní dutiny. Tento pár dokonce vyvedl pět mladých. Každé opakované přirozené hnízdění dudka na jednom místě na delší časové škále je obrovským úspěchem,“ říká zoolog Petr Šrámek.

178032 gallery1 gei1b

Lokaci zahnízdění záměrně neupřesňují, aby ptáky nerušili výletníci.

Dudek chocholatý je přísně tažný pták, který zimuje v Africe. Na své několik set kilometrů dlouhé trase se setkává s mnoha nástrahami. Patří mezi ně klimatické výkyvy a s tím související dostatek potravin, predátoři a člověk, který je ilegálně likviduje.

Ptáci jsou loveni do sítí nebo hromadně stříleni, a to zejména v Itálii, na Maltě, Kypru a v Libanonu. „Podle Birdlife International zahyne jen ve Středomoří každý rok 25 miliónů ptáků,“ konstatuje Petr Suvorov, kurátor chovu ptáků Zoo Brno. K ohroženým ptákům patří kromě dudka zejména křepelka, hrdlička, čáp, jeřáb a draví ptáci.

zdroj: novinky.cz

Číst dál...

Ve Velké Británii přibývá opilých racků

Britští ochranáři v hrabstvích Devon a Dorset mají v posledních dnech plné ruce práce s případy racků, kteří nejsou zrovna v dobré kondici. Lidé je volají k ptákům, kteří se motají a vykazují známky botulismu. Ve skutečnosti však za jejich chování může alkohol.

Za poslední týdny museli zaměstnanci Královské společnosti na ochranu zvířat (RSPCA) řešit už více než tucet případů racků, kteří trpěli stejnými symptomy. Ze začátku to prý vypadalo, že trpí botulismem, tedy otravou botulotoxinem, jedem produkovaným bakterií Clostridum botulinum vyskytující se například ve zkaženém mase.

„Jenže, když se ptáci vyzvraceli, většinou se ze svého stavu rychle zotavili,“ uvedla Jo Danielová z RSCPA pro BBC. „Taky pořádně smrděli alkoholem, takže naše dodávky pak byly cítit jako hospody,“ dodala v lehké ironii.

Ptáci byli dezorientovaní a dělalo jim velké potíže stát. Racci se zřejmě dostali k odpadu produkovanému nějakým pivovarem nebo lihovarem. RPSCA nyní výrobce alkoholu žádá, aby svůj odpad nenechávali tam, kam má volně žijící zvěř přístup.

zdroj: novinky.cz

Číst dál...

Dobrovolníci zmapovali nářečí strnada obecného

Nejen lidé, ale i ptáci mohou mít svá nářečí. Vědci z Univerzity Karlovy, Akademie věd a České společnosti ornitologické zveřejnili výzkum, během kterého ve spolupráci s veřejností studovali hlasové projevy jednoho z našich nejběžnějších, ale ubývajících ptáků – strnada obecného. Za pomoci více než stovky dobrovolníků se povedlo zmapovat ČR a shromáždit unikátní materiál. Výsledky pozměnily představy o povaze strnadích nářečí, staly se i podkladem pro další výzkum.

Článek týmu z katedry ekologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy (PřF UK), Ústavu biologie obratlovců Akademie věd (ÚBO AV ČR) a České společnosti ornitologické (ČSO) v mezinárodním odborném časopise IBIS je vyvrcholením více než šestileté spolupráce mezi českými vědci a dobrovolníky z řad veřejnosti, kteří mapovali geografickou variabilitu ve zpěvu strnada obecného (Emberiza citrinella).

Za dobu trvání projektu s názvem Nářečí českých strnadů účastníci pořídili téměř čtyři tisíce nahrávek zpěvu tohoto ptáka z většiny našeho území. Podařilo se jim nalézt sedm již dříve popsaných nářečí, ale také několik menších oblastí, ve kterých se vyskytují ptáci zpívající vzácnými, dosud nepopsanými variantami zpěvu. Právě ti jsou hlavním cílem pokračování výzkumu pro letošní sezónu.

Strnad jako průkopník občanské vědy
Vše začalo v roce v roce 2011, kdy ČSO vyhlásila strnada ptákem roku. Ten se záhy stal jedním z průkopníků takzvané občanské vědy v Česku díky již zmíněnému projektu Nářečí českých strnadů.
Cílem projektu od počátku bylo zmapovat s pomocí veřejnosti, jaká strnadí nářečí se vyskytují na českém území, rovněž najít hranici mezi jejich západní a východní skupinou. Zapojení veřejnosti do výzkumu mělo současně posloužit k tomu, aby se upozornilo na úbytek dříve běžných druhů zemědělské krajiny, související se změnami v jejím hospodaření.

Nářečí jako lidé
„Když se mě ředitel ČSO Zdeněk Vermouzek zeptal, co by mohlo veřejnost oslovit, vzpomněl jsem si na to, co jsem znal ze starých polozapomenutých německých článků – nejzajímavější na strnadech byla právě jejich nářečí,“ poznamenal k začátkům Petr Procházka z ÚBO AV ČR.
Jak se ukázalo, problematika nářečí skutečně není jen výlučně lidskou záležitostí. Někteří ptáci, kteří se své hlasové projevy učí, totiž mohou mít nářečí také.

689152 original1 fn20b

Strnad obecný (samec). Vpravo dole jsou pomocí sonogramů znázorněna dvě nejrozšířenější česká i evropská nářečí. Variantu nahoře zakončuje krátký vysoký tón následovaný dlouhým hlubším. V druhém případě na táhlý tón navazuje vyšší, nápadně klesající zvuk. FOTO: Petr Jan Juračka, Přírodovědecká fakulta UK

„Samci takových druhů v rámci různých oblastí sdílejí části zpěvu, kterými se liší od samců z oblastí jiných, podobně jako lidé v různých částech Čech a Moravy používají svoje regionálně specifické výrazy,“ vysvětlil vedoucí oddělení vnějších vztahů PřF UK Michal Andrle, který o studii strnadích nářečí Novinky informoval.

„U málokterého evropského ptačího druhu je to tak patrné, jako právě u strnada obecného – rozdíl ve zpěvu je odlišitelný pouhým uchem. Strnadí poněkud zlověstný popěvek ‚Kdyby si sedláčku chcíp!' má zkrátka mnoho podob. A díky výsledkům projektu Nářečí českých strnadů víme, kde které varianty hledat,“ pokračoval Andrle.

Projekt nekončí
Projekt překonal původní představy výzkumníků. Když po roce vystřídal strnada na postu ptáka roku tetřev, strnadům se dle Andrleho „nechtělo odejít ze záře reflektorů“.
„Lidé byli prostě skvělí. Do nahrávání se často vrhali doslova po hlavě. Někteří si i přizpůsobovali dovolenou, aby zmapovali dosud neprobádané oblasti,“ popsala spolupráci, která po onom roce zdaleka neskončila, doktorská studentka na katedře ekologie PřF UK Lucie Diblíková.

689147 free1 6hu1p

Na českém území se vyskytuje sedm dříve popsaných nářečí (barevná kolečka), ale i několik vzácných (černá kolečka). Na hranicích mezi dvěma dialektovými regiony se rovněž občas vyskytují jedinci, kteří zvládnou oba typy (půlená kolečka). FOTO: Přírodovědecká fakulta UK

Původně plánovaná jednoletá osvětová kampaň se tedy proměnila v plnohodnotnou dlouhodobou vědeckou studii. Výkon české veřejnosti může být výborným podkladem pro další výzkum – vědci mají konečně šanci přijít na kloub tomu, jak nářečí vznikají a co vlastně udržuje hranice mezi jednotlivými dialektovými regiony.

Podle Terezy Petruskové, vedoucí dizertační práce Diblíkové, to nevypadá, že by samci rozlišovali mezi místním a cizím dialektem – v obou případech reagují se stejnou agresí. Možná mohou hrát roli samičí preference.

Akce stačila inspirovat i v zahraničí. „Vedle Velké Británie a Nového Zélandu, jež nám posloužily jako ostrovní laboratoře ukazující, co se stane s dialekty, když tento druh kolonizuje zcela nové území, nyní dobrovolníci nahrávají v Polsku, Lotyšsku, Švýcarsku a letos nově v Chorvatsku,“ doplnil Pavel Pipek z PřF UK a Botanického ústavu AV ČR, který Novinkám na ukázku zaslal tři nejčastější strnadí nářečí.

Tuzemský projekt zatím nekončí, případní zájemci o zapojení se bližší informace dozvědí zde.

zdroj: novinky.cz

Číst dál...

Z českých polí kvůli dotacím mizí ptáci, některé druhy už téměř vyhynuly

Kdysi byl chocholouš obecný běžný ptáček, dnes zbývá jen několik jedinců. A lindušku luční už v nížinách skoro nespatříte. Vědci z Karlovy univerzity publikovali dlouholetý výzkum, podle kterého od našeho vstupu do Evropské unie dramaticky ubývá polního ptactva. Mohou za to dotace do zemědělství.
Vstup Česka do Evropské unie před čtrnácti lety přinesl tuzemskému hospodářství mnoho příležitostí a stovky miliard dotací. Obrovské částky putovaly pochopitelně i do zemědělství nebo projektů spojených s životním prostředím. Podle nové vědecké studie se nyní více než kdy jindy ukazuje, že u těchto dvou zmíněných oblastí šlo do jisté míry o „kontrakroky“.

Přitom platí takřka osudová rovnice: zemědělské výnosy z jednoho hektaru se sice od roku 2004 – kdy Česko vstoupilo do Unie – zvedly zhruba o čtvrtinu, ovšem za totéž období ubyla třetina polních ptáků. To je alarmující pokles. Zmiňovanou studii otiskl časopis Conservation Letters, jenž patří k nevlivnějším mezinárodním periodikům zaměřeným na ochranu druhové pestrosti přírody. „V posledních desetiletích jsme svědky dramatického ochuzování přírodní rozmanitosti. V zemědělské krajině je její úbytek obzvlášť citelný a početnost polních ptáků se používá jako jeden z hlavních indikátorů, kterým se tento úbytek měří. Naše nová studie ukazuje, že ke zhoršení situace došlo po vstupu Česka do Evropské unie,“ vysvětluje hlavní autor studie, docent Jiří Reif z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

Horší než za socialismu...

Populace polních ptáků se v Evropě snižují již od 70. let 20. století. Doposud platilo, že rychleji v západoevropských státech než v zemích východním směrem. A právě rozdílné tempo se opatrně dávalo do souvislosti se společnou zemědělskou politikou EU. Ta je totiž založena na dotacích podporujících co nejvyšší produkci zemědělských podniků. A aby se zvyšovaly výnosy, zemědělská výroba musí být stále výkonnější – proto se používají stále účinnější hnojiva a pesticidy, pole se stříkají a hnojí častěji. Používání chemických látek neustále roste, přestože laik by mohl mít pocit, že nejhorší to bylo naopak v období socialistického hospodaření, které na životní prostředí příliš nehledělo. Není to pravda. Nikdy nebylo tuzemské zemědělství tak intenzivní jako nyní. A ptáci na to reagují.

O kolik procent ubylo ptáků v letech 1982–2017
Koroptev polní - 70%
Čejka chocholatá - 80%
Konipas luční - 95%
Linduška luční - 95%
Skřivan polní - 45%
Hrdlička divoká - 60%

„Na přírodu má taková intenzifikace silně negativní dopady. V případě ptáků se omezuje potravní nabídka, mizí hnízdní biotopy a často dochází i k přímému zničení hnízd. To všechno se projevuje snižováním ptačích populací,“ doplňuje Reif. Podle expertů z ministerstva zemědělství hrají roli i další faktory. Například zastavování zemědělské půdy nebo třeba zarůstání krajiny a její přeměna z polí na lesy.

Obecně se dosud mělo za to, že v případě východoevropských států vstupujících do EU nakonec nebude situace z pohledu rozmanitosti ptačích populací tak dramatická. Ale studie českých vědců ukazuje, že je. I v Česku sice opeřenců ubývá dlouhodobě, nicméně v posledních patnácti letech trend akceleruje.
„Otestovali jsme to na datech z dlouhodobého monitoringu ptáků v Česku. Ti se u nás sledují již od roku 1982, a data proto pokrývají dostatečně dlouhou časovou řadu před vstupem Česka do Evropské unie i po vstupu. Zároveň jsme analyzovali i vývoj hektarových výnosů plodin pokrývajících většinu orné půdy jako měřítko intenzity hospodaření,“ popisuje metodu Reif.

Že vstup do Unie a úbytek polního ptactva spolu souvisí, je podle studie evidentní. A to mimo jiné třeba proto, že lesních ptáků se tento negativní trend plošně netýká. „Analýzy ukazují, že životní strategie, migrace ani klimatické nároky druhů výsledky neovlivňují – a právě vstup do Evropské unie vyšel jako hlavní vysvětlující faktor. Ukazuje se také, že čím vyšší je v jednom roce intenzita hospodaření, tím méně polních ptáků zjistíme v roce následujícím, a to bez ohledu na počasí,“ doplňuje Reif.

Podle ornitologa Václava Zámečníka jsou tak již některé druhy takřka na hraně vyhynutí. „Například chocholouš obecný kdysi býval naprosto běžným ptáčkem, dnes už zbývá v podstatě jen několik jedinců. Populace koroptve polní je až na pětinovém stavu oproti roku 2000, nově rapidně mizí hrdlička divoká a taková linduška luční v nížinách už prakticky není,“ vyjmenovává Zámečník.

Aby se mláďata nezabíjela
Evropské dotace: čiré zlo, či spása?
Za uplynulých 14 let Česko z EU čerpalo 700 miliard korun.

JB73583e eu
Kolik Česko čerpá z EU

Alarmující situaci se nedaří odvracet ani přesto, že dotační programy se zaměřují na hospodaření, které je k přírodě šetrné. „Ministerstvo zemědělství nabízí několik dotačních nástrojů, které mají zpomalit nepříznivý trend v četnosti populace polních ptáků. Konkrétně cílí například na ochranu hnízdišť v období rozmnožování a vytvoření optimálních podmínek, které by ptákům pomohly vyvést bez problémů mláďata,“ uvádí tiskové oddělení resortu.

Přesněji řečeno: dotace třeba oddalují seč luk na období, kdy už jsou mláďata schopná před žacími stroji utéct. Nebo podporují vznik jakýchsi přírodních pásů na rozlehlých zoraných polích, aby zde měli opeřenci dostatek potravy a úkryt i během zimy.Ministerstvo životního prostředí (MŽP) posílá peníze majitelům polností, kteří obnovují remízky, meze osazené keři, stromořadí, mokřady nebo drobné vodní prvky. „Tyto krajinné prvky poskytují ptákům úkryt, hnízdní možnosti a pestrou potravní nabídku a tím umožňují jejich přežití a rozmnožování,“ vysvětluje mluvčí MŽP Jarmila Krebsová.

A státní dotace plynou i do vyhledávání, vyznačování a následné ochrany ptačích hnízd přímo na zemědělských pozemcích. Nicméně ani tato opatření dle vědecké studie nestačí vykompenzovat škody vzniklé plošným dotováním produkce. I proto by se podle jejích autorů akutně měla změnit zemědělská dotační politika tak, aby kladla větší důraz na zachování živé přírody.

„Evropskou unii potřebujeme, evropskou zemědělskou politiku potřebujeme reformovat,“ dodává ředitel České společnosti ornitologické Zdeněk Vermouzek.

zdroj: zpravy.idnes.cz

Číst dál...

Po vstupu do EU začalo v Česku rychleji ubývat ptáků, zjistila studie

Od vstupu Česka do Evropské unie začalo rychleji ubývat polní ptactvo, zjistili vědci z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Jejich studii publikoval mezinárodní časopis Conservation Letters a vyplývá z něj, že společná evropská politika a nastavení zemědělských dotací nejsou pro ptáky a přírodu příznivé.

0120203Skřivan polní (Alauda arvensis) | foto: Profimedia.cz

Na závěr studie upozornila i Česká společnost ornitologická (ČSO). Počet ptáků je považován za významný ukazatel životního prostředí a rozmanitosti přírody. V Evropě se populace polních ptáků snižují už od 70. let minulého století.
„Tempo poklesu bylo vyšší v západoevropských zemích a dávalo se do souvislosti s jejich zapojením do Společné zemědělské politiky EU. Ta je založená na dotacích podporujících co největší produkci zemědělských podniků,“ uvedli ornitologové.

Kvůli zvýšení výnosů se používají účinnější hnojiva a pesticidy, mizí přírodní biotopy a pro ptáky to znamená omezení potravní nabídky a ztrátu přirozených sídlišť, jak vysvětlil hlavní autor studie Jiří Reif.

Podle Reifa se nejprve zdálo, že ve východoevropských zemích nebude ztráta biodiverzity tak výrazná jako v západní Evropě, hlavně proto, že po pádu totalitních režimů se v 90. letech zemědělství nezintenzivňovalo a počet ptáků dokonce nějakou dobu rostl. Po zapojení do EU se však jejich stavy začaly snižovat. Vědci pro porovnání situace využili data od 80. let.

BMA749925 Clipboard01
Po vstupu do EU množství polních ptáků neustále klesá.

Ukazatel stavu přírody
Počet ptáků zemědělské krajiny je považován za významný ukazatel zdraví přírody. Jejich stavy jsou součástí pravidelné zprávy o stavu životního prostředí, kterou vydává jednou ročně ministerstvo životního prostředí.

Ta nejčerstvější uvedla, že od roku 1982 do loňska klesl počet ptáků zemědělské krajiny o 33,5 procenta, zatímco populace lesních druhů se snížily o necelých 15 procent. Do sčítání je zahrnuto několik desítek ptačích druhů, které jsou pro pole či lesy typické.

„Dobrovolní spolupracovníci ptáky sledují již od roku 1982 a data pokrývají dostatečně dlouhou časovou řadu před vstupem Česka do EU i po vstupu. Zároveň jsme analyzovali i vývoj hektarových výnosů plodin pokrývajících většinu orné půdy jako měřítko intenzity zemědělství,“ uvedl hlavní autor studie.

Zatímco výnosy se po vstupu do EU zvýšily zhruba o čtvrtinu, počet ptáků klesl o 30 procent. Vědci prověřovali i další možné příčiny poklesu, vstup do EU se však podle nich ukázal jako hlavní faktor. „Ukazuje se také, že čím vyšší je v jednom roce intenzita hospodaření, tím méně polních ptáků zjistíme v roce následujícím, a to bez ohledu na počasí,“ uvedl dále Reif.

Podle vědců se tím jasně ukazuje, že společná zemědělská politika má na přírodu v Česku neblahý vliv. Měla by podle nich dávat větší důraz na zachování živé přírody.

Podle ředitele ČSO Zdeňka Vermouzka Evropskou unii potřebujeme, ale zemědělská politika vyžaduje reformu. V současné době je podle ornitologů na takovou debatu vhodná doba, protože se vyjednává rozpočet na nové programovací období pro roky 2021 až 2027.

Zdroj: hobby.idnes.cz

Číst dál...
Vláďa Teplý

Vláďa Teplý

Robert

Robert "Dodin" Doležal

Jirka Šafránek

Jirka Šafránek

Honza Haber

Honza Haber

Jarda Vaněk

Jarda Vaněk

Laďa Jasso

Laďa Jasso

František Kopecký

František Kopecký

Petr Suvorov

Petr Suvorov

Libor Schröpfer

Libor Schröpfer

Renata Hasilová

Renata Hasilová

birdfoto birdwatching.cz 37116415 1810227479057993 6310805665187102720 n
rockpalace birdwatching.cz holik birdwatching supra b irdwatching limetal
birdwatcher biřrdwatching2018 hasilova birdwatching 2018
hok birdwatching jarda vanek logo advokat david koura birdwatching veryhero
soucek birdwatching birdtelemetry birdwatching 2018
ak havlena birdwatching 2018 zahrada birdwtching 2018 vebr foto birdwatching legendy