Sčítání ptáků na krmítkách ovládla sýkora koňadra

Jednoznačným vítězem prvního ročníku celoplošného sčítání ptáků na krmítkách, které se uskutečnilo první lednový víkend, je jeden z našich nejznámějších opeřenců, a sice sýkora koňadra.

737505 gallery1 9lwt7

„Sýkora koňadra byla nejčastějším hostem našich krmítek, a to jak v celkových počtech, tak v plošném výskytu. Přes 85 procent účastníků ji na svém krmítku zaznamenalo. Ze všech sýkor se vyskytovala v největších hejnech,“ konstatovala koordinátorka projektu Dita Hořáková. Druhou příčku obsadil vrabec polní a třetí skončil vrabec domácí.

737507 original1 mtb5f

Z hlediska krajů se umístění ptáků na prvních třech místech většinou neměnilo, výjimkou byl jihočeský region, kde sýkoru koňadru v celkových počtech předběhl vrabec polní.

V Libereckém kraji pak byl třetím nejčastějším návštěvníkem krmítek kos černý a v Praze holub domácí. Premiérového ročníku se zúčastnilo 14 tisíc lidí z celé republiky. „Takový masivní zájem potvrzuje, že lidé se o životní prostředí ve svém okolí zajímají víc, než by se mohlo zdát,“ zhodnotil ředitel České společnosti ornitologické (ČSO) Zdeněk Vermouzek.

V Plzeňském, Jihočeském a Karlovarském kraji sčítali účastníci v samostatném projektu Ptačí hodinka. Ve stejné době pozorovali krmítka i dobrovolníci v přilehlé oblasti Bavorska. „Díky této přeshraniční spolupráci můžeme porovnat výsledky z obou stran hranice,“ vysvětlila Hořáková.

V Bavorsku vede vrabec polní
Přesto, že tato území přímo sousedí, výsledky pozorování se liší. „Zatímco na českém území byla nejpočetnějším druhem jednoznačně sýkora koňadra, na bavorské straně první příčku obsadil vrabec polní,“ komentovala výsledky Alena Skálová, koordinátorka občanské vědy ČSO.

737506 original1 ntvg3

Připomněla, že pozorovatelé měli na místě setrvat hodinu a zaznamenat vždy nejvyšší počet současně pozorovaných jedinců každého druhu.

„Mnoho účastníků sčítalo postupně více hodinovek. Rekordních 14 sčítání jsme dostali od pozorovatele z Miletína na Jičínsku. Sčítalo se také ve školách a školních družinách. Nejvíce sčítání, 23, zaslali žáci ze ŠD Beroun – Závodí, 14 sčítání jsme dostali z pražské ZŠ Na Beránku,“ dodala.

Díky spolupráci veřejnosti získala ČSO údaje o tom, kteří ptáci kde navštěvují krmítka. Pomocí dlouhodobého projektu občanské vědy ČSO časem zjistí, kteří ptáci u nás v zimě ubývají či přibývají. Další ročník sčítání ptáků na krmítkách plánuje ČSO na 10. až 12. ledna 2020.

Zdroj: novinky.cz

Číst dál...

Zemědělství vyhání z krajiny ptáky. Mizí závratným tempem, říká expert

Ptáci z Česka mizí závratným tempem. Každoročně jich ubydou desetitisíce. Příčinou je nadměrná intenzita zemědělství, řekl Právu ředitel České společnosti ornitologické Zdeněk Vermouzek.

736170 gallery1 ank4x

Lidé často podle příletu tažných ptáků usuzují, jaké bude počasí. Pokud se z teplých krajin vrátí špačci, čápi či vlaštovky, má se za to, že přichází jaro. A když se ve městech objeví hejna havranů, předpokládají lidé, že brzy začne mrznout a začíná zima. Je pravda, že ptáci mají tyto instinkty?
Ptáci samozřejmě mají instinkty, ale předpovídat počasí neumějí. Jaké bude počasí, tedy zda už letos nebudou, či ještě budou mrazy, podle ptáků rozhodně nepoznáme. Ptáci mají svůj kalendář, ten se ale řídí podle délky světelného dne. Délka dne určuje, jak se mají chovat, kdy začíná migrace, kdy hnízdění.

Ovlivňuje to ale i aktuální počasí. Pokud je na podzim dlouho teplo, dostatek potravy, tak některé druhy mohou skutečně odletět o něco později, některé ale ne. Úplně stejné je to s návraty. Pokud bude v celé Evropě teplé počasí, teplé jaro, tak se někteří ptáci objeví dříve. To jsou ale druhy, které migrují na krátkou vzdálenost. Tedy zimují pár stovek kilometrů na jihozápad od našich hranic a zareagují na příhodné podmínky.

Sýčka či chocholouše máme poslední stovku párů. A k takovému konci už pomalu směřují skřivani, strnadi, čejky
Naopak ptáci, kteří migrují na dlouhé vzdálenosti a letí například přes Saharu, se drží určitého genetického vzorce, kterému můžeme říkat instinkt. Je to ale dáno tím, že v Africe nemůžou tyto druhy tušit, jaké aktuální počasí panuje právě teď v Evropě. Podle ptáků můžeme říci, jaké bylo počasí v předcházejících obdobích, ale ne to, jaké bude zítra.

Z jaké nejvzdálenější oblasti k nám ptáci vůbec přilétají?
Pravidelně z Indie, třeba lejsek malý či hýl rudý. Někteří se k nám vracejí ze zimovišť v nejjižnější Africe.

Vadí ptákům globální klimatické změny?
Jsme schopni spočítat i tzv. klimatický index, tedy to, jak se mění složení ptačí fauny v závislosti na klimatu, jak na změny ptáci reagují.

Nejzásadnějším mechanismem klimatických změn je, že dochází k roztrhání vazeb ekosystémů. Například hmyz reaguje na změnu klimatu rychleji než ptáci. Dálkově migrující ptáci obvykle přilétají v době, kdy měli načasováno hnízdění a kdy měli zajištěno i největší množství potravy, například housenek.

Na více druzích ptáků je zdokumentováno, že hmyz reaguje rychleji, pokud se otepluje, vylíhne se dřív než v době, kdy mají ptáci maximální nároky na potravu. Housenky jsou pak už zakuklené a ptáci mají méně potravy i pro mláďata. Přežívá méně ptáků, mláďat se rodí méně nebo jsou slabší a snadněji se stávají kořistí predátorů.

Má smysl, aby do toho vstoupil člověk, například krmítky. Není to nepřirozený zásah?
Přikrmování obrat v ochraně druhů ptáků nevyvolá. Ochraně jedinců, tedy konkrétních ptáků v určitém místě, to ale rozhodně pomůže. Některým ptákům to pomáhá přežít zimní období, které je z hlediska nedostatku potravy krizové. Není to ale obecně ochrana přírody. Pokud budeme přikrmovat ptáky s rozvahou, s mírou, je to v pořádku, navíc je můžeme na krmítkách i pozorovat.

Nemůžeme jim ale nevhodným přikrmováním, třeba rozdrobením vánočky, nakonec i uškodit?
Vánočka je špatně, nejhorší ale je ptákům dát něco slaného. Sůl je chemikálie, ptáci jsou malí, jedno zrnko soli z rohlíku může být pro ptáka velikosti čížka smrtelné.

Dřív se u lesa nechal nezoraný cíp, teď se pod tlakem dotací na metr zpracovává i ten sebemenší kousek půdy
Sezobne to jako kamínek, je to problém. Slané zbytky do krmítka nepatří, stejně jako zbytky jídel. Mezi nejpřirozenější krmení patří například slunečnice. Dobrý je i lůj, ale pozor u koulí, které se prodávají v plastových síťkách. Mají dva problémy. Pták se může do síťky zamotat a uhynout. Prázdnou, pokud zůstane viset, může sežrat třeba havran. Pokud spadne na zem, láká další zvířata jako kuny, kočky nebo i psy.

Plastová síťka do přírody nepatří, proto se na lůj dělají speciální držáky, které nemohou uškodit.

Někteří ptáci hnízdí na budovách či pod střechami. Nemizí jejich úkryty v důsledku rekonstrukcí a oprav budov ve městech?
Někteří ptáci, kteří hnízdí na budovách (jiřičky, rorýsi, kavka), dokonce dutiny ve střechách potřebují a jako hnízdiště je i v domech vyhledávají. V důsledku zateplování, rekonstrukcí budov i úprav střech ale přestávají existovat. Ptáci, třeba zmínění rorýsi, pak mají problém, kde hnízdit a vyvádět mladé. Proto je dobré, kde to jde, zachovávat přirozené původní otvory i při rekonstrukcích historických budov, ale i moderních staveb. Chce to jen dobrou vůli.

Berou například architekti při svých návrzích v potaz, že i moderní novostavba by mohla mít nějaký prostor, který by pomáhal hnízdění?
Tento přístup je zatím vzácný. My se snažíme pořádat semináře, podávat informace. Je to běh na dlouhou trať, jsou ale i první vlaštovky.

Kolik vlastně u nás žije druhů ptáků?
U nás hnízdí zhruba 200 druhů ptáků. Někteří ptáci u nás žijí po celý rok, jiní k nám přilétají hnízdit a na zimu zase odlétají. Dalších asi 200 druhů se u nás vyskytuje občas.

Je to ve srovnání s Evropou hodně, nebo málo?
Počet druhů ptáků je u nás o něco menši. Řada zemí v našem regionu je totiž nejen větší, ale z hlediska biotopů i pestřejší. My nemáme velehory, moře, pobřeží, prostě specifická prostředí. Proto se u nás třeba nevyskytuje orlosup nebo papuchalk. Občas velmi vzácně jen při přeletech se u nás vyskytnou i druhy ptáků obvykle vázané na moře.

Jak jsme na tom ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi?
Kdybychom sestavovali tabulku počtu jedinců, tak bychom se našli zhruba uprostřed. Graficky znázorněno, nejmenší množství ptáků se nachází v západní části, tedy v oblastech, kde je v současné době nejvíce rozvinutá zemědělská výroba.

Jak se stupeň industrializace snižuje směrem k východu, ptáků přibývá. Británie a Francie zaznamenávají sice velké výnosy zemědělských plodin, ale jako přívažek k tomu mají naprosto zničenou krajinu. Naproti tomu Balkán má menší intenzitu zemědělské výroby, tedy i více ptáků.

Obecně v celé Evropě ale ptáků ubývá, zejména ptáků zemědělské krajiny. Takže jako ČR jsme na tom o něco málo lépe než v západních zemích, ale nepoučeni z jejich chyb se k nim blížíme.

Ubývá spíše ptáků, kteří zde trvale žijí, nebo těch, kteří migrují?
Nejvýrazněji ubývají ptáci zemědělské krajiny, bez ohledu na to, zda zde trvale žijí či migrují. Úbytek se týká především menších ptáků, tedy těch, kteří tvoří masu ptáků. Proto je alarmující jejich úbytek.

Když ztratíte třetinu skřivanů, je to obrovské množství ptáků. Z nestěhovavých ptáků ubývá například strnad obecný, chocholouš, skřivan, sýček. Druhou skupinou, jejíž počty se sice pozvolna, zato trvale snižují, jsou ptačí migranti na dlouhou vzdálenost.

Je to dáno problémy na zimovištích a na tahových cestách. Zanikají například tahové zastávky, protože například vyschnou či je lidé promění v obdělávaná pole a pastviny. Když zaniknou dvě tři zastávky, tak se může stát, že velká část populace některého druhu cestu nepřežije.

Umíme přece ale některé druhy už účinně chránit.
Ano, zejména velké ptáky, dravce nebo třeba jeřáby. Tedy ty, kteří žijí v určitých ohraničených územích a omezených počtech. Již desítky let platí zákaz lovu řady druhů. Po desetiletích ochrany se tito ptáci navracejí. Proto u nás už najdemei orly mořské, kteří zde desítky let nehnízdili.

V současnosti zde hnízdí, kolem 130 párů. Objevují se sokoli stěhovaví, jeřábi, přibývá motáků lužních atd. Na jednu stranu tedy umíme cíleně chránit nejohroženější druhy, mezitím ale bez povšimnutí mizí ptáci, kteří vytvářejí masu ptáků. Tak ubylo například vrabců. Patří sice stále k nejpočetnějším ptačím druhům, ale celkově je jich výrazně méně.

Takže shrňme důvody, proč zejména malí ptáci ubývají.
Důvody známe, jsou doložené řadou výzkumů. Zásadní vliv na úbytek ptáků má intenzita zemědělského hospodaření.

Ale přece po skončení tzv. socialistické velkovýroby, kdy se nehledělo na ekologii, rozorávaly se meze, nehledělo se na krajinotvorbu, muselo dojít ke zlepšení...
To se možná zdá, ale žel neodpovídá to realitě. Tento názor podpořilo to, že na začátku 90. let, v době, kdy na několik let skončily mohutné dotace do zemědělství a následně se snížila intenzita využívání půdy, začaly růst například populace koroptví.

Příroda má obrovskou regenerační schopnost. Jen musí dostat šanci
Pak přišlo opět období růstu dotací, následováno etapou evropské Společné zemědělské politiky a intenzita využívání půdy a krajiny začala strmě růst a je dnes výrazně vyšší než v minulosti, se všemi dopady na životní prostředí, včetně populací ptáků.

I když řada polí zanikla a nahradily je louky? Ty přece ptákům neškodí.
Ale v úrodných nížinách je to jinak. Tam se kvůli dotacím intenzivně zorává a využívá každý kousek půdy. Jestli dříve traktorista při orbě nechal nezoraný cíp u lesa, nyní musí pod tlakem dotací na metr zpracovat i ten sebemenší kousek půdy. K takovému chování nutí zemědělce státní dotace, pro které je rozhodující každý obhospodařený metr.

Dnes je na venkově minimum sedláků, kteří mají cit pro krajinu. Většina půdy je rukou velkých družstev, zemědělských podnikatelů, kteří si pečlivě hlídají každou korunu z využívaného metru půdy. Takže je zorané pole, asfaltová cesta a opět zorané pole, nic mezi tím. Tedy žádný prostor pro ptáky, něco, co by poskytovalo potravu, úkryt, co by nebylo ošetřeno chemicky, což zničí veškerý hmyz. Dokonalá zelená poušť. Kromě cílové plodiny tam neroste (a ani nežije) vůbec nic.

A co ty louky v podhůřích, které vystřídaly pole?
Ano, na méně úrodné půdě se objevuje více luk, pastvin. Rok, dva, tři se tam daří i ptákům, pokud hospodář nenechá louky ladem. Ale tuto fázi už máme dvacet let za sebou. Pak louky přerostou, postupně se mění v raná stadia lesa, což je výhodné pro lesní ptáky, nikoli ale pro ptáky zemědělské krajiny. Prostě dál ubývá plocha vhodného prostředí pro ptáky zemědělské krajiny.

Ale když se zvyšuje plocha lesa, tak určitě rostou počty lesních ptáků.
Jejich počty kupodivu zůstávají stále stejné. Přibyla plocha lesů, ale počty nerostou. Nemáme zatím dost informací, proč se tak děje.

Kolik je v současnosti tedy ohrožených druhů?
Tady je třeba nejdříve rozklíčovat, co je to ohrožený druh. Mě osobně znepokojuje, že ubývají počty nejběžnějších druhů, ročně jde o desetitisíce jedinců. Nejsou kriticky ohroženi vyhynutím, ale je jich jen polovina než před lety! Jsou samozřejmě kriticky ohrožené druhy jako sýček či chocholouš, v minulém století rozšíření naprosto všude. Dnes se jedná o stovky párů. takovému konci už ale pomalu směřují skřivani, strnadi, čejky.

Co tedy dělat se zemědělskou krajinou?
To je jednoduché, problém se jmenuje podoba zemědělských dotací, že jsou využívány a přidělovány podle obdělaných a využívaných metrů půdy. My si ale prostřednictvím dotací ničíme krajinu a vše, co v ní žije.

Ale bez dotací už dnes nelze hospodařit, to bychom pomalu pomřeli hlady.
Nechceme zastavit či zrušit dotace. Stačí jen jinak nastavit dotační pravidla, aby nelikvidovala, spíše zlepšovala krajinu, aby dotace neškodily. To je věc rozhodnutí.

Výrobci agrochemikálii by asi protestovali, nebylo by jich tolik potřeba. Problém spočívá v tom, že dnešní zemědělství produkuje potraviny na menší ploše, než na jaké se pěstují technické a energetické plodiny, jako je řepka či kukuřice.

U technických plodin neexistují limity pro rezidua pesticidů, jako u plodin určených pro spotřebu obyvatelstvem. Na výrobu technických plodin se mohou používat silnější insekticidy a herbicidy, které pak nejen zabíjejí v krajině vše živé, ale kontaminují třeba i spodní vodu.

A komunikujete a spolupracujete vůbec s veřejností?
Samozřejmě, to je například naše nynější akce sčítání ptáků na krmítkách. Dělali jsme to prvně, takže nemůžeme srovnávat stavy s předchozími lety. Bude se to ale pravidelně opakovat. Je to podobná akce, jakou dělají kolegové v Bavorsku. Přispěje to ke zmapování situace.

Nejvíce nás ale potěšil zájem veřejnosti, přišlo na deset tisíc pozorování, to je dobrý vzorek i pro statistiku. Lidé mají zájem o ptáky, o krajinu, o to, jak bude naše prostředí vypadat. Jinak samozřejmě naše údaje získáváme z dalších projektů, kdy se jedná o vědecké sčítání ptáků, což běží od roku 1982 bez přerušení, dává nám to dlouhodobé časové řady. Výsledky jsou plnohodnotně využitelné.

Česká společnost ornitologická je členská organizace, máme přes 3,5 tisíce členů. Tito členové pořádají řadu akcí na místní úrovni. K akci na celostátní úrovni patří kromě výzkumu i praktická ochrana určitých území, například Josefovské louky o rozloze 76 hektarů, které vykupujeme a přetváříme.

Zprovoznili jsme například původní závlahový systém, vrátili jsme na ně původní prostředí vlhkých luk, které zcela zmizelo. Jiným příkladem je česko-saský projekt na záchranu sýčka obecného, kdysi jednoho z nejběžnějších ptáků. Tam je třeba pracovat už jen s konkrétními páry, aby měly klid, dostatek potravy atd. Protože při takto malém počtu je ztráta každého páru nenahraditelná.

Berou v potaz vaše poznatky ministerstva, například zemědělství, životního prostředí?
Berou a neberou. Indikátory počtu ptáků se využívají pro zprávy o stavu životního prostředí, dodáváme informace ministerstvu zemědělství. Někdy ale chybí další krok - tedy aby se také něco změnilo. Ubývání ptáků je možné zastavit rozumnou zemědělskou politikou, příroda má obrovskou regenerační schopnost. Jen musí dostat šanci.

Měla by se změnit i atmosféra ve společnosti?
Pozitivní je, že lidí, kteří si uvědomují, že nelze přírodu ničit, výrazně přibývá, roste počet těch, kteří jsou ochotni podepsat petice, aktivně se za ochranu přírody postavit, hledat rozumná východiska. Je dobré, že takových lidí přibývá v celé Evropě. Do debaty o evropské směrnici, která se týkala i ochrany ptáků, se například zapojilo přes čtvrt milionu lidí. S tím roste poznání, že musíme nejen něco chránit, udržet, ale musíme pozměňovat věci, které jsou špatně, přijímat řešení.

Zdroj: novinky.cz

Číst dál...

Pete Dunne: Kdy a kde při pozorování ptáků

(překlad z knihy Good Birders Still Don’t Wear White: Passionate Birders Share the Joys of Watching Birds)

Nejvíce mám na pozorování ptáků rád to, že je můžu vidět v jejich přirozeném prostředí. Když pak vím kdy a kam jít, mám i větší šanci zaznamenat jejich druhovou rozmanitost. A právě tohle je jedním z největších rozdílů mezi zkušeným birderem a začátečníkem: nikoli určovací schopnosti, ale orientace v čase a prostředí.

Abych byl konkrétnější, tak zkušení birdeři vědí, kdy a kam jít, aby využili možností, které jim dávají změny v rozšíření ptáků během roku a dokáží určit takové počasí, které jim napoví, na jakou lokalitu nebo ptačí druhy se zaměřit. Vybaveni těmito znalostmi mohou naplánovat víkendový výjezd do terénu mnohem efektivněji. Začátečníci jednoduše vyrážejí znovu a znovu na oblíbenou lokalitu s tím, že jsou vděční za druhy, které najdou, ale bez povědomí kauzality okolností, které mají vliv na to, kde a kdy se ptáci nacházejí.

Zkušenosti birdery naučily, že hledání hnízdících lesních pěvců bývá uprostřed léta poměrně neproduktivní. Většina ptáků je stále na svých hnízdních okrscích, neshromažďují se ve větších počtech, ani se volně nepohybují. Obvykle jsou zticha, nezpívají a obtížně se hledají. Vprostřed léta se namísto toho řada zkušených ptáčkařů soustředí na bahňáky pohybující se jižním směrem, které přitahují místní travnaté farmy, odkalovací nádrže čistíren odpadních vod a nádrže lemované bahnitými břehy. Zkušení birdeři také vědí, že studené fronty přecházející uprostřed léta uspíší pohyb bahňáků jižním směrem.

Náhlý výskyt ptáků může ovlivnit řada dalších okolností.

Sucho panující v oblasti obvyklého hnízdního areálu určitého druhu. Například sucha panující na jihovýchodě Spojených států mohou donutit brodivé, jako jsou nesyt americký nebo ibis bílý, aby nasedli na Gumbo Express teplých letních větrů proudících od severu a vydali se hledat potravu na otevřené vodní plochy.
Bouře, které jsou přírodním obdobou „úklidu paluby“. Stěna deště dokáže v době migrace zastavit táhnoucí ptáky a donutí je hledat útočiště v nejbližším příhodném prostředí.
Déšť. Táhnoucí pěvci zaskočení deštěm zaplavují lesy; kachny a další vodní druhy ptáků se náhle objevují na jezerech ve vnitrozemí.
Hurikány, což jsou přátelé birderů na východním pobřeží USA, transportují v oku bouře vzácné tropické (obvykle mořské) druhy a vykládají je na vnitrozemských jezerech v místech, kde oko bouře přechází přes pevninu.
Jak se tedy nezkušený ptáčkař naučí kam a kdy vyrážet na ptáky? Zřejmou odpovědí je, prostřednictvím zkušeností.

Začátečníci si ovšem tento proces získávání vlastních zkušeností mohou zkrátit tím, že se obrátí k veřejně přístupné databázi místní birderské komunity. Připojte se k místnímu ornitologickému klubu a naslouchejte moudrým radám kmenových stařešinů, kteří to všechno absolvovali už před vámi, věnujte pozornost mladým rafanům, kteří to dělají teď znovu, s energií a nadšením. Připojte se k exkurzím organizovaným těmito kluby – a můžete se vsadit, že jsou načasovány a naplánovány přesně tak, aby využily těch nejlepších ptáčkařských příležitostí, které vám daná oblast a roční období mohou nabídnout. Stejné sezónní nastavení bude mít i kalendář exkurzí každé místní přírodovědné stanice.

Podobné to bude i s ptáčkařským sloupkem místních novin nebo nabídkou víkendových exkurzí vašeho oblíbeného místního bloggera. Spisovatelé jsou vždy upnuti ke konkrétním tématům. Nejvíce jich náleží k osvědčenému vzorci pokus omyl ve vztahu ke kalendáři. Když máme duben, spisovatel se zaměří na „Vlny neotropických migrantů – kdy a kde je hledat“. Pokud je září a vy žijete v Nové Anglii, pak budou tématem táhnoucí káně širokokřídlé a tipy, kde najít místo vhodné k pozorování 10000 přeletujících ptáků. Když je červenec a vy žijete v jihovýchodní Arizoně, tématem bude, kteří mexičtí kolibříci přilétají ke krmítkům a jaká ta krmítka musí být. V listopadu bude pro ty, kteří žijí v Kalifornii tématem, jak nalézt táhnoucí lesňáčky v pouštních oázách ve vašem okolí.

Samozřejmě, že když se věnujete jen ptákům svého okolí, týden za týdnem, pak je všechno úplně v pořádku. Dělám to také tak. Birdwatching je víc než jen prohledávání nejrůznějších míst kvůli vzácným opeřencům. Můžete se při něm naučit mnohému o příčinách a následcích ve vztahu mezi ptáky, počasím a ročním obdobím, a to prostým pozorováním vašich oblíbenců v okolí vašeho domu. Zjistíte, kdy přilétají a odlétají, čím se krmí v různých částech roku a které další druhy je doprovázejí, což je všechno velice zajímavé a zaslouží si vaši pozornost. Sice vám to nemusí vynést cenu vašeho ornitologického klubu za nejdelší seznam pozorovaných ptáků, ale jde o dokonalý způsob, jak si ptáky užít.

A kdoví, možná projde oko hurikánu přímo nad vaší domovskou lokalitou. Nebyli byste nadšeni, kdybyste se pak na klubovém večírku mohli blýsknout fotografiemi vašeho banakita jamajského? Doporučuji vám ale, abyste před tím, než zmizí, zveřejnili jeho pozorování i s fotografiemi. Mnozí birdeři se dívají podezíravě na místní pozorování rarit zveřejněná s odstupem času a jako začínající pozorovatel si budete chtít zachovat přízeň svého klubu.

TIPY k hledání ptáků

V prvé řadě musíte být tam, kde jsou ptáci. Jděte ven. Dobrým plánům, které se nikdy neuskuteční, se říká promarněné příležitosti.
Za druhé, používejte dalekohled, který je uzpůsoben pozorování ptáků – dalekohled s širokým zorným polem, s dostatečnou hloubkou ostrosti, rychlým ostřením a samozřejmě s kvalitní optikou. Nikdo, kdo si pořídil kvalitní dalekohled, toho nikdy nelitoval.
PETE DUNNE propadl přírodě už jako dítě a více než čtyřicet let se věnuje dravcům. Je autorem patnácti knih a bezpočtu článků zveřejněných v časopisech a novinách. Byl zakládajícím ředitelem Cape May Bird Observatory a nyní vykonává pozici ambasadora organizace New Jersey Audubon.

pete dunne wikipedia

zdroj: birdwatcher.cz

Číst dál...

David Sibley vysvětluje, proč tvar ptáka může klamat

Zkušení pozorovatelé často zdůrazňují důležitost tvaru a proporcí pro identifikaci. Není pochyb o tom, že tvar je jedním z nejcennějších identifikačních vodítek, ale chvíli trvá, než získáte určitou praxi a zkušenosti k tomu, abyste byli schopni vnímat a interpretovat rozdíly. Krmítko pro ptáky je skvělou příležitostí k získání praxe.
Je důležité pamatovat na to, že tohle je dojem a ne měření. Rozdíly v rozměrech nelze skutečně měřit. Je to proto, že posuzujeme velikost jedné části těla v poměru k ostatním částem těla. Ocas drozda stěhovavého měří mnohem více než sýkorky, ale ocas sýkorek se zdá poměrně delší k velikosti jejího těla.
Další výzvou je, že celkový tvar ptáka se může značně lišit v závislosti na držení těla a způsobu uspořádání per. Proto, když mluvíme o tvaru ptáka, máme tendenci se zaměřit na několik konkrétních aspektů stavby těla, které pták nemůže měnit: délka ocasu, tvar zobáku, přesah ruční letky a délka nohy.
Tvar hlavy a tvar těla se velmi liší v závislosti na tom, jak jsou pera držena (načechraná nebo stlačená), ale tato změna zůstává v některých poměrně přísnějších mezích a je určena relativní délkou per. Například pták s chocholkou (delší pera na temeni) se může zdát bez chocholky, jestliže pera jsou stlačena, ale když jsou pera na temeni načechrána, druh se vždy bude jevit chocholatý. Naproti tomu druh bez extra dlouhých per na temeni se nikdy nebude jevit chocholatý, bez ohledu na to, jak moc je načechrané jeho temeno.
Další aspekty, které je třeba si uvědomit:
• Tvar zobáku zůstává vždy stejný, ale zdánlivá velikost zobáku se může mírně měnit. Vypadá poměrně malý, když pera na hlavě jsou načechraná nebo poměrně velký, když jsou pera na hlavě stlačená;
• Přesah ručních letek zůstává vždy stejný. Dlouhé křídelní letky jsou ukotveny na kostech a jejich uspořádání nemůže být změněno;
• Délka ocasu zůstává vždy stejná, ale ocas se může zdát kratší, když pera na těle jsou načechrána nebo delší, když jsou stlačena;
• Délka nohou zůstává vždy stejná, ale je méně užitečná, protože nohy mohou být skryté (zdají se krátké), když pera na břichu jsou načechrána nebo odhalené (zdají se dlouhé), když pera na břichu jsou přitisknutá k tělu.
Abyste se seznámily s rozsahem změn ve tvaru a proporcích, sledujte běžné ptáky, všímejte si znaků a porovnávejte různé druhy.

IDTK LabelsOnly

Číst dál...

Čištění podrážky terénních bot

Všichni to známe...dobré boty jsou základ. A mimo jiné mají kvalitní profilovanou podrážku.
Všichni taky známe, jak se občas boty těžko čistí, když v nich zaschne některý druh bahna, kterým se brodíme. Co jsem se ptala, řeší lidi čistění různě. Sama jsem využívala staré nůžky. Známý říkal, že používá starý šroubovák. Určitě je spousta dalších možností.
Před pár lety jsem měla možnost občas být pár dní na farmě... koně, psi, procházky v polích a lesích, prostě nádhera. Jednou při čištění koně po vyjížďce mě napadlo, že háček na kopyta je vlastně ideální pomůcka i pro čištění terénních bot. Má ergonomicky tvarovanou rukojeť, někdy pogumovanou. Háček je dostatečně pevný a zužuje se do špičky. Kromě háčku najdeme na tomhle nástroji také pevný kartáček. Vyzkoušela jsem a jsem natolik spokojená, že mě napadlo se o tuhle praktickou věc podělit. Třeba usnadní práci i vám....

Autor: Renata Hasilová

Číst dál...

Nový kurz ČSO zaměřený na určování běžných druhů ptáků

Chtěli byste se naučit poznat většinu běžných druhů ptáků? Pletou se vám ptačí hlasy nebo nevíte, kde začít?

ČSO představuje nový intenzivní tříměsíční kurz zaměřený na určování běžných druhů v hnízdní době pro všechny, kteří by chtěli takové znalosti získat. Těšit se můžete na 4 vícedenní semináře-exkurze, během kterých se pod vedením zkušených ornitologů naučíte určovat všechny běžné druhy ptáků v ČR. Velký důraz bude kladen také na poznávání druhů podle hlasu. Po celou dobu kurzu budou účastníci s pomocí lektorů individuálně pracovat na různých cvičeních a zdokonalovat se ve svých dovednostech. Všichni účastníci budou mít také možnost vyrazit do terénu s místními ornitology.

propagace 01 final

Nepostradatelnou součástí kurzu bude i poznávání stejně nadšených lidí a biologicky atraktivních míst.

Cena kurzu (pro členy ČSO 7 000 Kč, pro nečleny ČSO 8 500 Kč) zahrnuje po celou dobu trvání (3 měsíce – duben až červen) intenzivní přípravu pod vedením lektora, materiály, úvodní seminář-exkurzi (Praha, 29.-31.3.), 3x vícedenní exkurzi-seminář na ornitologicky zajímavá místa (26.-28.4. / 24.-26.5. / 14.-16.6; začátek vždy během pátečního odpoledne/večera), možnost vycházky s místními lektory. Významnou část kurzu bude tvořit i vlastní domácí příprava a vycházky do terénu. Ubytování, dopravu a stravu si hradí každý účastník sám.

Organizátoři si vyhrazují právo na výběr účastníků z předem přihlášených zájemců. Všichni přihlášení budou o výběru informováni do 15. března 2019. V případě velkého počtu přihlášených proběhne ještě telefonicky krátký pohovor. Přijatí účastníci obdrží poté další podrobné informace a instrukce pro zaplacení účastnického poplatku (ten bude potřeba uhradit převodem do 20. března 2019).

Termín uzavření přihlašování je 14. března 2019. Kapacita kurzu je 25 účastníků.

Přihlášku vyplňte podle skutečnosti, není třeba vymýšlet si aktivity ani se stydět, že zatím nemáte s určováním ptáků žádné zkušenosti. Údaje, které napíšete, mají pouze umožnit organizátorům a lektorům připravit program tak, aby maximálně odpovídal vašim očekáváním. Bude-li třeba vybírat mezi přihlášenými, bude se tak dít především na základě motivace a časových možnostech uchazečů.

Přihláška ZDE

Veškeré dotazy směřujte na Ondřeje Belfína, Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., 721 216 420.

Těší se na vás tým lektorů

Chtěli byste se naučit poznat většinu běžných druhů ptáků? Pletou se vám ptačí hlasy nebo nevíte, kde začít?
Tak dávejte pozor, protože ČSO pro vás připravila nový intenzivní tříměsíční kurz zaměřený na určování běžných druhů v hnízdní době pro všechny, kteří by chtěli takové znalosti získat.

Kapacita je omezená a uzávěrka přihlášek je už 14. března.
Více informací o kurzu: (odkaz na příspěvek webu)

ODKAZY
https://www.birdlife.cz/novy-kurz-poznavani-ptaku/
https://www.facebook.com/birdlife.cz/photos/a.10151449586015052/10161452016495052/?type=3&theater

Autor: Ondřej Belfín

Číst dál...

Sčítání zedníčků skalních na Pálavě

V letošním roce opět proběhlo sčítání zedníčků skalních na Pálavě. Akce byla rozložena do tří dnů - 26/1, 16/2 a 3/3.

Zedníček je krásný opeřenec, každá příležitost ho pozorovat je velmi vzácná a to byl jeden z důvodů, proč jsem se do monitoringu zapojila. Pozorovat hodinu na lokalitě mi nepřišlo nijak náročné, často v přírodě při pozorování trávím na jednom místě i delší dobu.

Pozorovatelé přihlášení do akce dostali přidělená stanoviště. Představovala jsem si hodinku pozorování pod skalní stěnou, protože ale funguju bez auta, bylo mi přiděleno stanoviště v dosahu hromadné dopravy... areál mikulovského zámku. Ten totiž stojí na skále a na té byl v minulosti zedníček opakovaně pozorován. A není potřeba jít hluboko do historie - na skálu zámku přiletěl i při monitoringu v roce 2018.

První ze tří pozorovacích dnů byl skutečně zimní. Vlak mi přijel do Mikulova už po osmé hodině, v půl deváté jsem byla u zámku, monitoringová hodina byla od 10 do 11. Celkově jsem tedy lokalitu procházela a kontrolovala 2,5 hodiny... do desáté hodiny spíše procházením, od 10 do 11 hod pečlivým sledováním skály, kde se zedníček ukázal před rokem (stejně jsem to pak měla "zorganizované" i další pozorovací dny). Poletoval sníh, foukal studený vítr. Několikrát jsem obešla celý zámek, prohlédla skálu, zdi, věže. Při jednom z koleček mě překvapila paní domácí rehková. Další kolečko ukázalo, že na tu zimu není sama - ukázal se i pan rehek domácí. Na hranu okapu dosedl krahujec. Koňadra zpívala navzdory počasí.

Manželský pár na procházce před sobotním obědem mi na povzbuzení řekl, že v týdnu zedníčka u zámku viděli. Mně se to tentokrát nepodařilo.

Druhý pozorovací den přálo počasí - těch 2,5 hodiny svítilo sluníčko. Rehky jsem neviděla a krahujce vystřídaly poštolky. Nad zámkem občas prolétla desítka kavek. Zedníček se neukázal.

Březnový den jako by si v prvních dvou hodinách chtěl zavzpomínat na zimu, fučelo a bylo šedivo. Poštolky visely ve vzduchu, protože jim vítr bránil v letu, ale světlo chybělo a tak se mi stejně nedařilo je vyfotit tak, jak bych ráda. Na skále jsem ale - navzdory počasí - našla první letošní fialky. A pod skalou žluté krokusy. Zároveň s tím, jak se ukázalo sluníčko, znovu přilétly kavky, rozezpívaly se koňadry a našla jsem i strakapouda jižního. Zedníček mi ale neudělal radost ani tentokrát.

A jak dopadl monitoring celkově? Na Pálavě byl potvrzen výskyt dvou jedinců zedníčka skalního. Uvidíme, jak to bude za rok.

Autor: Renata Hasilová

Číst dál...

Čápi na odstřel. Nebe nad Libanonem se pro chráněné stěhovavé ptáky stává černou dírou

Je snad dokonalejší signál příchodu jara, než každoroční přílet čápů? Návrat těchto ikonických ptáků, z nichž někteří mají ve svých křídlech 20 000 kilometrů vzdušné trasy, je u nás prostě důvodem k veselí. Z jejich průletu mají radost i v Libanonu, ale poněkud odlišně, než je tady v Čechách zvykem. Čápy při tahu tam místní ve velkém odstřelují jen tak, pro zábavu. Informuje o tom ochranářská organizace GreenWorldsWarriors.

Většina v Evropě hnízdících čápů tráví zimu v Africe. K tomu, aby se tam dostali, využívají víceméně dvou hlavních tras. Západní, vedoucí přes Gibraltar, a východní přes Turecko a Arabský poloostrov. Pohybu nad otevřeným mořem se vyhýbají. Šetří totiž síly a využívají stoupavých termálních proudů nad pevninou. Žádná z obou tras není prostá nebezpečí, například v podobě nepříznivého počasí. K významným rizikům východní trasy se v posledních letech přidává i „sport“, který provozují obyvatelé v Libanonu. Prolétávající tažné ptáky ve velkém loví.

45447387 800494426964167 7072695020540657664 n

Mrtvé nikdo nespočítá
Podle údajů libanonských ornitologů ze Sdružení pro ochranu ptactva si v roce 2017 vybralo východní trasu a tím pádem i nebe nad Libanonem okolo 530 000 čápů bílých. Nevybrali si dobře. V době jejich tahu totiž místní houfně vyráží za loveckým dobrodružstvím. Jak popisují GreenWorldsWarriors, stalo se tu sezónní módou vyrazit autem do hor, postavit se u cesty a pálit na všechno, co se ve vzduchu jen hne. Počty sestřelených čápů jdou do tisíců, ale přesný odhad si nikdo netroufne učinit. Dílem proto, že pohybovat se s kamerou mezi skupinkami rozjařených střelců a investigativně něco vyšetřovat zavání sebevraždou.

71

Libanonská vláda nárůst těchto pseudoloveckých aktivit registruje, ale navzdory různým diplomatickým výtkám evropských zemí jej v posledních dvaceti letech nikterak nereguluje. „Libanon je něco jako černá díra,“ komentují tamní stav polští ornitologové. „U nás se čápi řadí mezi přísně chráněné druhy, za jejichž rušení vám hrozí vysoká pokuta. Opravujeme jejich hnízda, monitorujeme jejich pohyb, pečujeme o ně. Za zastřeleného čápa u nás můžete jít do vězení. Naše snaha o záchranu tohoto druhu je ale vytrvale podkopávána tím, co se běžně děje v Libanonu.“

Nad Libanonem protahuje celkem 327 ptačích druhů, a hustota nalezených zastřelených ptáků dosahuje 248 kusů na kilometr čtverečný. Je to skutečně smrtící průlet, který si dohromady vyžádá kolem 2,6 milionů zabitých ptáků ročně.

zdroj: ekolist.cz
zdroj foto: greenworldwarriors.com

Číst dál...

Jaro přilétá se špačky, skřivany a s čejkami i na střední Moravu

Teplé počasí posledních dní uspíšilo příchod jara. V zahrádkách již kvetou sněženky a talovíny. Z teplých krajin se vracejí i první ptáci – skřivani, špačci, konipasi bílí, čejky chocholaté, drozdi zpěvní a holubi hřivnáči.
První letošní skřivani se objevili již v polovině února, ale šlo pouze o několik jednotlivců. Špačci se objevili koncem února, tak jako čejky chocholaté a konipasi bílý. Tyto první otužilce nyní již následují větší hejna i stovek špačků a čejek chocholatých. S čejkami přilétají i kulíci zlatí, kteří budou pokračovat dál až na sever Evropy, kde hnízdí.
Pozorovatelé ptáků z Moravského ornitologického spolku již zaznamenali i přílet racků chechtavých, poláky velké i poláky chocholačky a husy velké. V zahradách již začínají zpívat kosi, pěnkavy, zvonci i sýkory.
Od nás se naopak vydají k severu husy běločelé a tundrové, které zimovaly na jižní Moravě. Postupně se vytrácejí i hejna havranů polních a kavek obecných.
Pokud se chcete zapojit do sledování příletu vybraných druhů ptáků, tak se můžete zúčastnit projektu „Jaro ožívá“ na: https://www.birdlife.cz/jaro-oziva-prave-dnes/.

Jiří Šafránek
Foto: Jiří Šafránek – špaček obecný, čejka chocholatá, polák velký, drozd zpěvný, holub hřivnáč, racek chechtavý, kulík zlatý.

Číst dál...

Vymřou ptáci, nebo jsme na ně krátcí? Potřebujeme je, oni nás ne

Nejběžnější součásti života často nevnímáme. Schválně, všimli jste si, že jsou v posledních letech zimní krmítka prázdnější, jaro tišší a nebe smutnější? Ptáků ubývá. Proč mizí, zjišťoval magazín Víkend.

Rok 2019 začal před pár týdny mediálním ptačím poplachem. „Africký virus kosí kosy! V Česku jim hrozí vyhynutí!“ křičely titulky.

Faktem je, že jednoho z našich nejběžnějších ptáků hubí virus Usutu, přenášený komáry. Kosi jsou na něj z dosud neznámých důvodů citlivější než jiné ptačí druhy. Vymizí tedy černí opeření pěvci z naší přírody?

Podle Petra Voříška z České společnosti ornitologické je na ukvapené závěry brzy. Virus Usutu sice skutečně může lokálně způsobovat hromadné úhyny kosů, ale zatím nevíme, co to udělá s kosí populací jako celkem. „Není to tak, že bychom teď mohli mluvit o vyhynutí kosů,“ zdůrazňuje ornitolog. „Musíme sčítat a sledovat, jak se kosi s virem vypořádají.“

Toto je asi největší rozdíl mezi světem médií a světem vědy. Odborník nebude strašit ptačí katastrofou, protože věci jsou složitější. Nejasnost problému s „kosím morem“ Voříšek ilustruje na příkladu zvonka zeleného.

Početnost tohoto dříve velmi rozšířeného pěnkavovitého ptáka klesá v posledních letech jak v Česku, tak v celé Evropě. Na vině je zřejmě trichomoniáza, způsobovaná parazitickými prvoky. Nebojte se, že byste se mohli nakazit – takzvanou „krmítkovou nemocí“ trpí jen ptáci. Nakazí se nejčastěji na krmítkách a zdá se, že pro zvonky zelené jsou trichomonády zvlášť nebezpečné.

„Vidíme sice, že se u zvonků choroba šíří a že jich ubývá, ale kauzální souvislost se zatím prokazuje obtížně,“ zdůrazňuje ornitolog.

Cenné ptačí služby
Na světě žije asi 9 800 až 10 400 druhů ptáků. Rozdíl je daný tím, že v některých případech se odborníci neshodují v přesné klasifikaci druhů. Podle celosvětové organizace ochránců ptáků Birdlife International je vyhynutím ohroženo 1 375 druhů (13 %).

V Evropě od roku 1980 zmizelo 420 milionů opeřenců. Nejhorší je to u nejviditelnější skupiny polních ptáků. Skřivani, čejky, strnadové, konipasi a další druhy z polí ubývají tak dramaticky, že i řada odborníků začíná mluvit o katastrofě. Například ve Francii za posledních 15 let poklesly počty některých druhů až o třetinu.

„Přišli jsme o 25 % skřivanů,“ shrnul loni francouzský ornitolog Benoit Fontaine. „Je to velmi, velmi vážné. Představte si, jak bychom se děsili, kdyby místo ptáků za patnáct let vymřela čtvrtina Evropanů.“

Tady je namístě vysvětlující odbočka. Příroda má i čistě estetickou a kulturní hodnotu. Procházka jarním úvozem bez skřivánčího zpěvu nebo posezení na mezi bez pohledu na kmitající se ocásky konipasů by byla stejně neúplná jako pražské panorama bez Hradčan.

Ano, ptáci jsou krásní, čemuž rozumí i člověk bez vztahu k přírodě. Jenže ptáci nám poskytují i řadu takzvaných ekosystémových služeb.

A dělají to zcela zdarma. Různé ptačí druhy hubí škůdce, trusem rozšiřují semena rostlin, odstraňují mršiny. Bez této každodenní práce milionů ptáků by se zhroutil nejen globální ekosystém, ale i produkce potravin, ekonomika, zdravotní systém. „Lidé potřebují ptáky mnohem víc, než oni potřebují nás,“ shrnuje webová stránka www.birdlife.org. „Na ptáky jsme krátký,“ dalo by se to shrnout popovým popěvkem.

Komunisté vs. kapitalisté
Na vině dramatického úbytku polních ptáků je způsob, jakým v Evropě v posledních desetiletích hospodaříme na polích. Ve snaze „vyždímat“ z půdy maximum vedeme chemickou válku proti plevelům a škůdcům.

Jenže čím vyšší výnosy z hektaru, tím méně polních ptáků. Právě škůdci a semena plevelů tvoří jejich hlavní potravu. Za poslední půlstoletí se produktivita evropského zemědělství zvýšila až čtyřikrát. Hlad přitom rozhodně nemáme: víc než 58 % Evropanů trpí nadváhou. Zatímco my se přejídáme, polní ptáci mají hlad.

Pohromou jsou dotace, jak loni shrnul časopis Ochrana přírody. V článku „Jak se mají polní ptáci v Česku?“ popisuje, že po sametové revoluci došlo k prudkému propadu intenzity zemědělství. Zánik JZD byl pro polní ptáky požehnáním. Populace narostly, ale jen přechodně. „Jakmile se s nástupem dotací do zemědělství začala intenzita zvyšovat, ptáci reagovali prudkým úbytkem.“

Vysvětlení je až překvapivě jednoduché. Dotace dnes českým farmářům nejen umožňují používat umělá hnojiva a herbicidy, ale i pěstovat plodiny k výrobě biopaliv, jako je třeba řepka nebo kukuřice. „Výsledkem jsou rozsáhlé plochy sterilní krajiny, kde z dřívějšího přírodního bohatství může přežívat jen zlomek nejodolnějších druhů,“ shrnují autoři článku.

Po únoru 1948 komunisté vykáceli remízky, rozorali meze a zrušili úvozy a staré cesty, čímž opeřence připravili o hnízdiště a úkryty. Ale jarní skřivánčí zpěv v českých polích utichá až kvůli tvrdým kapitalistům, kteří polním ptákům vzali potravu.

„Pokud jde o ochranu polních ptáků, je dnešní zemědělství velmi složitý problém,“ shrnuje Voříšek. „Chránit například dravce je poměrně jednoduché. Většinou jen stačí zarazit jejich pronásledování a zabíjení člověkem, případně odstranit další vlivy, které je ohrožují. Příkladem je úspěšný zákaz DDT, jež v minulosti způsobovalo ztenčování skořápek vajec sokolů. Jakmile jsme v Česku i jinde v Evropě dravým ptákům takhle pomohli, jejich stavy se zvýšily.“

Změnit podobu zemědělství je však podle ornitologa mnohem složitější: „Kromě produkce potravin v něm totiž jde i o údržbu krajiny. Ve hře je navíc i spousta nejrůznějších ekonomických a lobbistických zájmů.“

I přes tragický pokles počtu polních ptáků by podle ornitologa bylo předčasné házet flintu do řepky. Kdyby se dotační programy nastavily lépe, hodně by to pomohlo. Stačilo by, aby se dotace vztahovaly třeba na neobdělávané biopásy, díky kterým by se do české krajiny vrátily ptačí potrava a úkryt – a s nimi i strnadi, čejky, skřivani a další polní druhy. „Dnes mám velkou radost, když spatřím kdysi naprosto běžnou koroptev,“ vypráví Voříšek.

Rybniční „pouště“
To samé platí třeba i pro sýčka, dřív jednu z nejběžnějších českých sov. Typické večerní houkání, které ještě naši rodiče považovali za strašidelné volání smrti, už dnes skoro nezaslechnete. Sýček patří mezi kriticky ohrožené druhy ne proto, že by ho snad lidé pronásledovali, ale právě kvůli špatnému hospodaření v krajině.

Z Česka mizí velké druhy hmyzu, který tvoří hlavní potravu sýčků. Počet hnízdících párů je odhadován jen asi na 100–200. Takže nesýčkujme, ale se sýčkem to nevypadá dobře.

Podobnou „pouští“ jako česká pole jsou i rybníky. „Oblasti jako Třeboňsko, které dřív bývaly rájem vodních ptáků, postupně osiřely,“ říká ornitolog. „Zhruba od 80. let minulého století se totiž rybníky mění v chovné nádrže na kapry. Vodní ptáci tam už nemají dostatek potravy. Vymizel racek chechtavý nebo potápka černokrká, kterých bývalo všude dost. Už se sice objevují osvícení vlastníci rybníků, kteří kromě kapra chovají i jiné druhy ryb, ale vodní ptáky to zatím nespasí.“

Že často stačí málo, dokazuje návrat kormorána velkého, který byl u nás v 19. století skoro vyhuben coby „škodná“. Ještě v roce 1974 psali Jan Hanzák a Karel Hudec v knize Světem zvířat: „Několik párů občas žije v lednické rezervaci na jižní Moravě, zatoulané osamělé mladší ptáky lze občas zastihnout na Labi.“

Dnes už je všechno jinak. Když byl na začátku 80. let kormorán zařazen do Červené knihy kriticky ohrožených druhů, začala se jeho evropská populace zvyšovat, a to včetně té české. V minulých letech u nás hnízdilo několik set párů kormoránů. Další desítky tisíc do Česka buď přilétají přezimovat, nebo přes nás migrují.

Paradoxně je to dnes problém. Dobře sehrané hejno kormoránů dokáže během krátké doby vylovit celý rybník. Rybáři ani myslivci dřív kormorány střílet nesměli, protože je zákon řadil mezi zvláště chráněné živočichy. Dnes už jich přibylo tolik, že přímou ochranu ztratili. Lovit se sice smějí, ale tahanice rybářů se státem o náhradu škody pokračují.

Kdo komu škodí?
Na kormoránech je dobře vidět, jak relativně rychle se populace některých ohrožených druhů ptáků dokážou vzpamatovat. V Česku to platí i pro některé dravce, dříve člověkem pronásledované a hubené coby škodná.

Myslivci ještě nedávno vyznávali zásadu „Co má zahnutý zobák, musí dolů“. Dnes už dravce střílet nesmějí, jenže často úřadují pytláci. Třeba v srpnu 2017 na poli u Kojetína někdo postřílel 26 dravců.

Kromě „bouchalů“ dravce ohrožují traviči, často používající jed karbofuran, v Evropské unii už déle než deset let zakázaný. Dravci se do Česka přesto vracejí. Ikonickým ptákem je orel královský, který u nás začal opět hnízdit v roce 1998.

A pak jsou tu případy, které normální člověk nepochopí. V červnu 2017 se komusi znelíbila kolonie vlh pestrých, nádherně zbarvených ptáků, kterých u nás hnízdí jen několik stovek párů. Neznámý pachatel v Čejkovicích na Hodonínsku ucpal otvory do jejich 57 hnízdních nor montážní pěnou. Kdyby si toho ochránci ptáků včas nevšimli, ptáci by pod zemí pomalu a krutě zemřeli.

Nikdo soudný by asi ani neochutnal „lahůdku“, kvůli které ve Francii každý rok mimořádně krutým způsobem zahynou spousty strnadů zahradních. Lovci je chytají a zavírají do klícek, kde jsou pak ptáci násilím překrmeni do extrémní tloušťky. Kuchař je následně utopí v koňaku, který prostoupí celé ptačí tělo. Pečený strnad je pod názvem ortolans à la provençale považován za provensálskou specialitu.

Nebojme se o vrabce
Oč lépe je na tom obyčejný vrabec domácí. Také jeho počty sice v Evropě klesají, ale nikdo ho barbarsky nevraždí. Příčiny mizení vrabců nejsou úplně jasné. „Ztrácejí se hlavně z velkých měst,“ říká ornitolog Petr Voříšek.

„Před lety jsem je běžně vídal i v Praze, třeba na smíchovském autobusovém nádraží Na Knížecí nebo u stanice metra Vltavská. Dnes už jich není zdaleka tolik. Jak se však česká ekonomika zlepšovala, zmizely zanedbané domy a neudržované parky, kde se vrabci s oblibou schovávají.“

Přílišná upravenost měst vrabcům zkrátka nesvědčí, tak jako polním ptákům nesvědčí přílišná upravenost zemědělských lánů. „Dnes se vrabci vracejí na venkov, kde lidé chovají slepice. Mají tam dostatek úkrytů i potravy. Nejsou ohroženi, jen už jich prostě není tolik jako dřív.“

Zdroj: idnes.cz

Číst dál...

Ani twitcher to nemá jednoduché 286. druh pěnkavák sněžný

Výskyt v ČR po 40ti letech pěnkaváka sněžního na hraničním pomezí Šumavy jistě zvednul adrenalin a tep nejen „odškrtávačům“, ale i váženým a seriózním birdwatcherům. Člověk zvažuje pro i proti, cesta po hraničním hřebenu byla pro mne náročná v létě, tak si to neumím představit v zimě, ale touha zapsat pěnkaváka je silnější. Kontaktuju Klub300, zda někdo nemá v plánu vyrazit také, přece jen jsou úseky, které sám bohužel nezvládnu. Ozývá se Pavel Brandl, ve finále se domlouváme na sobotě, kdy přijede autem k nám a dál už porazíme naší oktávkou.V pátek večer se dostavuje známý pocit strachu, bude, nebude? Najdeme? Sobotní ráno je jak vymalované, až na -7 stupňů mrazu, než přijede Pavel, mám auto oškrábané, přehazuje si věci a vyrážíme. Navigace ukazuje 120 kilometrů, tak jedeme směr Horažďovice, Strakonice, Volyně, Vimperk. Za Strážným překračujeme hranice, míříme na Philippsreut, kdo odbočujeme na Bischofsreut, Haidmuhle a přesně za 2hodiny a deset minut parkujeme na parkovišti pod hotelem?? Aspoň se ten objekt tak tváří Hochstein.Je nádherná viditelnost, obzoru dominují bílé kopce Alp. Balíme si věci do batohů, já se přezouvám a vyražíme ve společnosti německých turistů, kteří míří stejným směrem. Koukám po parkovišti, tak česká SPZ je tu jen ta naše. Opět se dostavuje takový ten zoufalý pocit, když vidím kilometry prostoru, kde chceme najít malého „brapčáka“. Najít ten důležitý průsečník, kdy se vzájemně musíme potkat. Zastavujeme se u prvního hejna křivek na stráni nad cestou, snad nám přinesou štěstí – Franta je viděl taky. Z asfaltky brzo přecházíme na červeně značenou stezku na Plechý, která je pod sněhem. Ukazatel říká 5km. Jsme snad jediní, kteří nemají na nohou sněžnice, ale sníh je umrzlý a neboříme se. Koukám na teploměr na telefonu – 8 stupňů. Obloha jak vymalovaná, sluníčko svítí, jakou má už sílu poznáme pozdě odpoledne. Bílý sníh až jiskří, že mžourám oči.Po cestě si div hlavy nevykroutíme, netrvá dlouho a je nám i horko, ale cesta je díky peřině sněhu pohodlná (díky Františku za informaci), žádné lezení přes balvany. Dorážíme na Trojmeznou, sněhu je tolik, že stoly a lavice pro turisty jsou pod sněhem a pokud si chci přečíst ukazatel, musím si pomalu kleknout. Okolo nás se začíná motat více turistů, stylové sněžnice má pomalu každý. Překvapeně koukám na osůbky, které mají na nohou klasické sjezdové lyže a vesele cestují po hřebenu na nich, v průběhu dne jim podobných lidí potkáme ještě víc. Jen koukám, že mají jiné vázaní s volnou patou, ale jinak klasické přeskáče.Chvíli pokoukáme po okolí, bedlivě sledujeme stromy a reagujeme na každý stín, ale pěnkavák nikde. Stále se nás ještě drží optimismus. Vyrážíme na bezejmenný kopec, na mapě má označení kóta 1373. Obcházíme skaliska, hledáme pěnkaváka, dáváme první zastávku na jídlo a horký čaj, je něco po desáté hodině. Opět koukám na rozlehlou krajinu okolo, na naší straně pahýly mrtvého lesa až kam oko dohlédne, z druhé strany parádní sešup do údolí, místy ostrůvky kamení a kleče. Horizont lemují Alpy. Jak tady máme něco najít?? Vyrážíme na Plechý, jehož kříž se majestátně vypíná nad vrcholem. Pěnkavák nikde...v duchu se přistihuju jak mluvím sám se sebou, kde jsi mrcho jedna...Na Plechým je frmol lidí, mnozí se fotografují u kříže, jen my dva s Pavlem sem zjevně nepatříme svým chováním. Neustále civíme do oblohy, díky čemuž nám neuniknou tři táhnoucí sokolové, jejich bílá křídla a těla svítí na azurové obloze. Slabá náplast! Skenujeme okolí a stromy, zádný relax jako všichni okolo. Zjišťuju, že tu jsem bez signálu, asi je tu opravdu konec světa. Obcházíme celé skalisko, každý jinou cestou. Nacházíme budku s razítkem, neváhám a otiskuju razítko do „birdsbloku“ a jak čtu, šumavský Everest Plechý 1378m.n.m.
plechy
Pěnkavák se však neukazuje ani po delší době. To už začíná být na pováženou. Nedaleko od nás jsou další skaliska, míříme k nim, v dálce svítí zamrzlé Lipno. Obcházíme skalku, která stojí na „vydrholci“ srázu, nechráněnou před větry a je tu tím pádem parádní frédo, fičí tu jak na Sibiři, rychle se vracíme zpět na Plechý, kde pod skalkou příjemně svítí sluníčko a větry nedují. Krátká porada a jdeme se opět podívat na Trojmeznou, ale pomalu z nás vyprchává optimismus. Je to vidět i na tom, že jdeme bez zbytečných řečí, každý se svými chmurnými myšlenkami. Trojmezná opět bez pěnkaváka – vracíme se zpět na Plechý, dalších pár kilomertů v nohách. Někde být musí, není důvod, aby odletěl. Na Plechým přibylo turistů, slyším první češtinu, obcházíme skaliska jako ohaři. Bezvýsledně. Sedáme na pařezy a přemýšlíme. Pavel dedukuje, že pokud tu je, a není důvod aby nebyl, je u 5km vzdálené restaurace, kde má zbytků plno. Náš čas se krátí. Končíme pravděpodobně bez pěnkaváka, ale pesimisti se mají popravovat, jak říká můj vzor Jára Cimrman. Zkusíme obhlídnout restauraci Hochstein, třeba se zadaří zápis do životního WP listu. V duchu si říkám pokolikáté jede člověk domu zklamaný? Je to jako s husou malou, lejskem malým nebo do loňského léta s břehoušem rudým, ale to jsou druhy, které tu jsou každoročně, jednou padnou, ale zatoulaný pěnkavák??Míjíme kótu 1373, sestupujeme na Trojmeznou a vystoupáme na stráň nad ní. Přiznám se, mám toho už dost, beru dolminu... už nemluvíme, zklamání je z nás cítit na sto honů, nálada pod bodem mrazu.Koukáme do země a pomalu zvedáme nohy, stačí jedno otočení hlavy k obloze! Pěnkavák letí nad hlavama, uffffff sledujeme ho dalekohledem a vidíme, jak se nám ztrácí kde? No na kótě 1373 – nejméně kilák od nás. Pavel ještě kouká na bok a ukazuje mi kůly, které označují hranici a říká – víš, co to znamená? Letěl asi 40m ve vnitrozemí a tak ho můžeme počítat. Únava z nás padá, plesknutí našich dlaní zpečetí zdárný výsledek a s novými silami mažeme na kótu 1373. Je tam, nacházíme ho hned, vyzobává něco v mechu, není plachý. Pozorují nás nějací Němci, jak tam poskakujeme okolo fogla. A to jsem ještě na mrtvici, když vytahuju foťák a ten je ztuhlý. Nemůžu vůbec zaostřit! Bohudík pak aparát dostal rozum a fotografie se povedly. Asi 20minut se kocháme, než se vydáme na zpáteční cestu. Jdu a jen dnešní mega úspěch mě nutí pokračovat a nikam si nesednout a zůstat sedět, v nohách máme okolo 15 kilometrů v mrazu a sněhu, máme oba krásně rudé, spálené obličeje. Na parkovišti se nasoukám do auta a cestu 120 kiláků odřídím díky euforii, doma mám problém vylézt do třetího patra. Koleno oteklé, nohy necítím, ještě si zapíšu pěnkaváka do všech seznamů a pro mne dnešní den skončil.

Číst dál...

Místo výskytu jako vodítko pochopení toho, kde ptáci žijí, vám může pomoci při identifikaci.

Místo výskytu není spolehlivým znakem samo o sobě, ale hraje důležitou roli při každé identifikaci, kterou děláme.
Začínající pozorovatelé se rychle učí preferencím místa výskytu. Je to docela přímočará myšlenka – každý druh hledat na místě s určitými podmínkami a tráví tam svůj čas. To pomáhá identifikaci na základní úrovni, a jak získáváme zkušenosti, tak se stále zdokonalujeme o preferencích ptáků (a také naši schopnost rozlišit jemné druhy místa výskytu). Pro začátečníky je užitečné vědět, že bahňáci by měli hledat v bahnitých plochách a vrabci v živých plotech a nikdy naopak. Zkušenější pozorovatelé vědí, že každý druh bahňáků má rád jiný druh bahna a vrabci mají tendenci vyřešit své problémy kolem živých plotů. Když to víme, pomáhá nám to nejen identifikovat ptáka, kterého najdeme na těch místech, ale také pro hledání ptáků na prvním místě. Když vidíme určitý druh stanoviště, spustí se myšlenka, že „toto vypadá jako dobré místo pro druh x „, což nás vede k hledání daného druhu. Každý pták, který užívá toto stanoviště, přitáhne naši pozornost. Hodně z toho se stane na podvědomé úrovni, což vytváří očekávání pro určité druhy. Tyto druhy se stávají nejlepšími kandidáty v naší mysli a my je rychle poznáme, když víme, že se pravděpodobně tady vyskytují. Současně ale musíme pochopit vlastní nejistotu. Místo výskytu není samo o sobě spolehlivým znakem, ale hraje důležitou roli při každé identifikaci, kterou děláme. Tuto nejednoznačnost může být těžké pochopit, ale úspěšný pozorovatel bude schopen využít místo výskytu jako vodítko, ale také rychle ho odložit, bude-li to potřeba. To se stává většinou během migrace, když fyzický stres a neznámé prostředí může způsobit, že ptáci porušují vlastní pravidla místa výskytu. Někteří migranti se ocitnou v situaci s omezenou možností stanoviště a musí se s tím vypořádat. V jiných případech potrava láká ptáky do prostředí, kterému se normálně vyhýbají. Ale stále ještě nenajdete jespáka v živém plotě, ale vrabci můžou skončit v bahně. Běžní lesňáčci žlutohrdlí nebo strnadci bělohrdlí (obvykle se nacházejí v nízkém hustém podrostu) můžou shánět potravu vysoko v korunách kvetoucích dubů, zatímco ostatní lesňáčci nebo tangary (obvykle se vyskytují na vršcích stromů) můžou poskakovat kolem trávníků a pláží. Pokud jde o identifikaci ptáků, je důležité být připraven na tento druh abnormálního chování. Rozpoznání a porozumění tomu, co se děje, nám umožňuje letmý pohled do té pouti ptáka.

habitach
PORUŠENÍ PRAVIDEL: Migrant v atypickém prostředí, hledající potravu na otevřeném trávníku během migrace.
Zdroj Bird Watching USA March - April 2019

Číst dál...

V zajetí mlhy

Hlášené krásné počasí na víkend společně se severskými labutěmi zpěvnými na Lenešickém rybníku mě nutí o víkendu vyrazit ven. V sobotu proto zvedám telefon a volám Vláďovi, domlouváme se na neděli. Jezero Most a „Lenešák“ se má stát naším cílem a plánovaný druh labuť zpěvná a morčák prostřední.
Neděle ráno, budík na pátou, přece to mám do Mostu 180 kilásků. Vstávám a hudrám na „blbého“ koníčka, který mě nutí vyrazit do mrazu za tmy ven. Teploměr ukazuje -4, v kuchyni zapínám kávovar, abych měl zásobu tekutin na cestu, vybírám mluvené slovo, na to se opravdu těším. Po léta sbírám věci okolo Jaroslava Foglara a včera se mi povedlo získat unikátní audio záznamy ze soukromého archívu.
Cesta paráda už i díky poslechu a modré obloze, když se sluníčko vyklubalo ven. Typicky krásné jarní počasí. Vše se kazí nad Mostem, kdy vjíždím do husté mlhy. Je vidět na pár metrů, no potěš koště. Není vůbec vidět, semafory jen slabě problikávají, auta jedou krokem, dávám navigaci, abych vůbec trefil na nádraží pro Vláďu. Jedu z opačné strany města. Tam díky mlze přijíždím společně s jeho vlakem. Zaregistruju ho až u auta, jaká je mlha, ještě že i já stojím neustále na stejném místě.
Na jezero Most nemá význam vyrážet, koukáme na online kameru u Milady, stejně hustá mlha, viditelnost nula. No uděláme si radost a vyrazíme se podívat, jak přežila zimu naše známá rodina sýčků. Sedáme do auta a vyjíždíme. Uvidíme, jak se to pak s mlhou postupem času vyvrbí.
Sýčkové jsou na místě, malá rozkošná sovička na nás kouká, ale i tady je mlha, ale každopádně je větší viditelnost, tak běžím do auta pro fotoaparát, sýčka přece nefotografuju každý den. Z fotky díky již zmíněné mlze asi moc nebude, ale to uvidím až doma.

sycek

Řešíme kam dál, domů se nám nechce, tady, nad údolím je krásně, ale mlha pod námi nás straší. Most i Miladu halí stále mlha, tak vyrážíme na Lenešák. Jen vyjedeme kousek nad Most, čaroděj mávnul proutkem a vítá nás opět sluníčko a nádherný jarní den. Těšíme se na labutě. Jen se blížíme k Lounům, pomalu zapadáme opět do mlhy, kterou Vladimír přivolal svým neustálým „sejčováním“ po cestě...jak se říká, co si člověk přeje, to se stane. Příště pojede v kufru. U Lenešického rybníku vidíme asi tak 10m před sebe. Vytahujeme termosky a aspoň se nasnídáme, dělíme se kachnami. Mlha neřídne, tak volíme náhradní program, Nechranice.
Od minulé cesty pokročili se stavbou dálnice a tak u Nechranic jsme dříve, než jsme čekali. Příjemné překvapení. Zajíždíme do naší oblíbené zátoky, kde nás vítají stovky racků a kachen.
DSCN4485
Paráda!!!! Hned se nám zrychlí tep nadšení a v očekávání. Vybalíme věci a vyrážíme pomalu podél pobřeží, zdravíme se s jediným rybářem široko daleko a pak už se kocháme vodním ptactvem. Kachny ani nepočítáme, stejně tak chocholačky a poláky velké, najdeme jednoho samce ostralky štíhlé a letošní první čírky obecné, které jsou ve společnosti hoholů severních. Je nádherné počasí, v dálce vidíme sedět dva orly mořské na ledu nedaleko velkého hejna racků. Vracíme se k autu a cvičíme fotografování v praxi na hejnu konopek obecných.
DSCN4484
V autě se domlouváme, že zkusíme Lenešický rybník ještě jednou, nevěříme, že by se mlha už nezvedla a tak se vracíme na místo činu. Pole před Lenešickým rybníkem je plné labutí, víc jak 60 labutí se tu pase na trávě. Netrvá to dlouho a mise labutí zpěvných je splněna. Najdeme dvě. Fotografujeme z dálky, nebudeme je plašit a zvedat, jsme spokojení, že jsme labutě viděli, fotka je vedlejší produkt.

DSCN4486
Pokračujeme k rybníku samotnému, viditelnost je výborná tak postavíme stativáky. Hejno hus velkých, mezi kterým marně hledáme nějakou vzácnější bernešku, tak potěší aspoň husy běločelé. Jinak samá klasika od hoholů, kormoránů, poláků a roháčů po racky chechtavé a středomořské.
IMG 1554
Přesouváme se na druhou část rybníku, kde už birdují, jak se za chvíli dozvíme manželé z Prahy, kteří přijeli najít labuť zpěvnou. Chvíli se s nimi zdržíme a ukazujeme jim morčáky prostřední, čírky obecné, kopřivky, hoholy, husy. Přece jen je naše technika o stupínek výš. Posíláme je na louku, kde najdou „zpěvanky“ a my jedeme na poslední dnešní bod Lenešáku, kde jsme ráno snídali a začínali. Tady už nás žádné překvapení nečekalo, ale s dnešním seznamem jsme velice spokojeni. Sedáme do auta a vyrážíme směrem na Žatec.
Přejíždíme okolo labutí, kde stojí stále naši známí. Brzdíme a automaticky vytahuju stativák, je nám jasné, že jich dalekohledy nemají šanci vzácné zimní hosty najít. Labutě zpěvné v hejnu najdeme poměrně brzo a ukazujeme je kolegům. To si dnes můžu vybarvit modré okénko za dobrý skutek do Modrého života. Pak už jen zavezu Vláďu na nádraží v Žatci a vyrážím domů. .. Jesenice, Kralovice, Plasy, Plzeň....bratru i s ranní cestou zase 500km padlo.

IMG 1553

Číst dál...

Birdování na severu Čech

Po roční absenci výletování jsme se s klukama (Jarda Vaněk, Aleš Regner, Jirka Rohlena a já) rozhodli opět vyjet za hranice našeho kraje a pokochat se přírodou v jiné části naší republiky. Z původního plánu navštívit Moravu nakonec sešlo a tak jsme zvolili kraj, kde jsme někteří doposud ještě nebyli, a nebo byli, ale od té doby uplynula nějaká ta doba. Volba padla tedy na kraj Ústecký. Jedním z důvodů také bylo to, že se na zdejších vodních plochách objevují v poslední době velmi zajímavé, až raritní druhy. Z Jaroměře, kde máme sraz, vyrážíme ráno kolem 8. hodiny ve čtvrtek 7. února. Oproti ostatním výletům volíme dvoudenní pobyt, když přespíme v penzionu u nechranické nádrže.

Jezero Milada
Naší první zastávkou bude jezero Milada. To leží jen několik málo kilometrů od hlavního a zároveň největšího města kraje - Ústí nad Labem. K cílové destinaci příjíždíme zhruba kolem 11. hodiny a hned z dálky vidíme, že tady bude živo. Už od parkoviště vnímáme na polozamrzlé hladině tisíce ptáků. Nejpočetnějším zástupcem tu jsou bezpochyby lysky černé, kterých tu je okolo 1 500. Mezi nimi i jedna leucistní. Další nejpočetnější čeledí tu jsou racci. My však zprvu cílíme na úplně jinou skupinu, a to na potáplice. Netrvá dlouho a ve svých stativákách Jarda s Alešem hlásí ten nejvzácnější kousek, jenž je de facto tím hlavním důvodem, proč tu dneska stojíme - potáplice lední. Tak vzácná, že i ostřílení hoši, jímž jsou Jarda s Alešem, ji na našem území vidí vůbec poprvé. Je poměrně blízko a tak cvakáme Nikonama jako bychom dostali epileptický záchvat (s nadsázkou samozřejmě). Není to však jediný zástupce potáplic, kteří tu dnes brázdí ledovou vodu, dalším následovníkem jsou totiž potáplice severní, kterých tu napočítáme dokonce 5. To už ale míříme dál na východ podél pobřeží a hledáme další skvosty, které jsou odtud hlášeny. Zpoza rákosí na nás vyskočí další krasavec, jímž není nikdo jiný než sýkořice vousatá a já si tak po "lednici" připisuji další zcela nový druh. Zprvu se nám představí jen jeden páreček, o pár set metrů dál už pak asi 30ti členná kolonie. Nevycházím z údivu nad krásou tohoto nádherného "papouška", jak se mu občas lidově říká. Ale zpět na hladinu, protože na hranici zamrzlé a nezamrzlé části jezera pospává další z raritek kvůli kterým jsme tady, nebo alespoň já - kajka mořská. Samičku naše přítomnost nijak moc nevzrušuje a v poklidu si dopřává odpoledního šlofíka. Nakonec však přece jen zvedne hlavu a dovolí nám pár fotek. Zatažená obloha však kazí ideální podmínky, ale aspoň nefouká a neprší. Zapisuji si tak 3. nový druh do CZ seznamu, kajky jsem totiž doposud viděl jen na Islandu. Mezi dalšími druhy nás potěší i morčáci malí/bílí (2 páry) a velcí (25), turpan hnědý (1), poláci velcí (asi 500), chocholačky (80), hoholi severní (10) a jiné, již běžnější druhy. Mezi asi 800 racků stříbřitých/bělohlavých/středomořských, které jsme nijak blíže nespecifikovali, Aleš hlásí i 1 bouřního a 2 žlutonohé ve věku 1. zimy. Překvapilo nás však i 16 skřivanů polních nebo větší počty krkavců velkých. To už ale kolem 14. hodiny nasedáme do auta a míříme směr ubytování, které je ještě kus odsud. Kousek za jezerem pak ještě prohlížíme hejno asi stovek hus, které se pasou na poli. Mezi nimi jsou však pouze husy velké (70) a husy polní (40). Po cestě pak dokoupíme jídlo a pivo a může se jet bydlet.

sevcechy1
potáplice lední (foto Michal Staněk)

sevcechy2
sevcechy3
sýkořice vousatá a kajka mořská (foto Michal Staněk)

Jezero Most
Na velké a hluboké jezero, jenž leží u stejnojmenného města Most (dycky Most!), vyrážíme na 9. hodinu páteční, kde se na místním nádraží setkáváme s našimi průvodci, kamarády Honzou Haberem a Vláďou Teplým. Ty nás do až fanaticky hlídaného jezera zcela legálně protáhnou a ukážou zdejší faunu. Dnešním hlavním chodem by měl být racek šedý, který zde byl místními ornitology objeven už před nějakým časem. Díky tomu, že tu je všech racků určitě kolem 5 000, bude tento úkol zdánlivě nadpozemský. Přesto hned v úvodu kluci hlásí, že ho mají! Jenže než jsme se všichni ti, kdo nevlastní stativák, k němu dostali, což je případ především můj a pak taky Jirky, který se na tuto cestu vybavil jen svým Nikon kanónem, byl racek fuč. Hejno ve kterém přebýval se najednou zvedlo a odlétlo kamsi dále na vodní hladinu. Všichni ostatní ho aspoň na mžik zahlédli a tak jsem svoje zklamání jen těžko v sobě tutlal. Útěchou mi aspoň zprvu byly potápky černokrké (4) a rudokrké (5). S rackem to ale rozhodně nevzdáváme a míříme dál po západním břehu směr sever. Opět evidujeme 4 morčáky malé/bílé, tentokrát však jenom samice. Z rákosí nás trochu překvapí další sýkořice vousaté (1 pár), které bychom spíše čekali na opačné straně jezera, jak nám naši průvodci napovídají. Na opačné straně cesty, která lemuje celý obvod jezera a po které vedly naše kroky, pak na lučinách poletovala linduška luční nebo dva ťuhýci šedí. Chlapi neúnavně brousí co pár metrů stativákama po hladině a hledají racka. Zatím to jsou však jen racci chechtaví (asi 2 000), bělohlaví (asi 2 000), minimálně 200 stříbřitých a 10 středomořských či 1 žlutonohý. Po šedým zatím ani vidu, ani slechu.. ba ani čichu! Když už se po několika hodinové chůzi vracíme pomalu zpět, opět provádíme rutinní kontrolu hladiny. Na jednom místě pak Jarda hlásí něco podezřelého, na čež Aleš s ostatními potvrzují - racek šedý je tam, ty vole je tam! Konečně mohu do kukátka Meopty zanořit oko i já a racka si prohlédnout. Je to bomba, je od nás asi 300 metrů a přesto je jako na dlani. Jsem potěšen, že u takového pozorování mohu být přítomen a zapsat si další velmi ojedinělý exemplář, jehož pozorování na našem území je naprosto mizivé - jen asi 6 potvrzených výskytů. Sám bych ho nikdy neměl šanci určit, protože bych si ho jednak nikdy v takové změti bílých těl nevšiml a když jo, zcela určitě bych ho neurčil správně. Nejsem totiž na racky vůbec žádný maestro - ostatně jako na všechno :) Srdce mě hřeje a mohu zahlásit, že teď už domů můžu. Viděl jsem totiž vše, co jsem vidět chtěl.

sevcechy5
racek šedý (foto Jiří Rohlena)

sevcechy4
potápka černokrká (foto Michal Staněk)

VN Nechranice
Na 1 300 hektarovou nádrž jsme se podívali už ve čtvrtek, kdy jsme putovali za noclehem. Bylo však šero a podmínky mizivé. Z obrovské dálky jsme jen zjistili, že je tu racků opravdu dost. Zase aspoň 2 000. A tak jsme se po páteční návštěvě Mostu ještě rozhodli, že se tam vrátíme, než pojedeme definitivně zpátky domů. Na nádrž s námi vyrazili i Honza s Vláďou a tak jsme se díky jejich znalostem zdejších končin dostali na břeh poměrně blízko nezamrzlému oku, kde racci odpočívali. Dle Avifu tu bylo před několika dny podezření na výskyt racka amerického, což by byla bomba přímo jaderná. Tuto tezi jsme však potvrdit nedokázali, protože jsme pozorovali pouze "obyčejné" racky, které jsme v okolí vídávali všude. A tak krom dvou orlů mořských tu neshledáváme nic neobvyklého, loučíme se s domorodci a frčíme na dálnici směr teplá sprcha a postel - tedy domov.

VN Újezd (býv. Kyjice)
Jednou ze zastávek naší dvoudenní návštěvy Ústeckého kraje byla i nádrž Újezd u Jirkova. I zde jsme pozorovali několik stovek racků, kteří průběžně létali na trase zamrzlá hladina - skládka, ale také několik ostralek štíhlých. Díky malému oku však druhová početnost nepřevyšovala standart a tak jsme této lokalitě úplně na kobylku nedostali.

Výlet bych zhodnotil jako nadprůměrně úspěšný a určitě se někdy v budoucnu do této zajímavé části naší vlasti ještě vrátím.

mapa trasa severni cechy
přibližná mapa cesty - najeto téměř 600 km

Zdroj: kosbird.webnode.cz

Číst dál...

Uhelné Podkrušnohoří se promění v krajinu jezer a zásobárnu vody

V krajinu obřích jezer, z nichž tři budou mít rozlohu přes tisíc hektarů a budou sloužit jako strategická zásobárna vody, se má v budoucnu proměnit Podkrušnohorská pánev. Zatím se zde ve velkém těží uhlí, brzy by jámy měly naplnit miliony hektolitrů vody.

Vedle již napuštěného jezera Milada o rozloze 252 hektarů a 309 hektarů velkého jezera Most se za pět let začne napouštět další plocha.

Aktuální plán počítá s tím, že poté, co skončí těžba uhlí v lomu ČSA u Litvínova, vznikne jezero o rozloze necelých 700 hektarů.

Ve hře ale zůstává i varianta na tisíc hektarů. Další dvě obří jezera s rozlohou kolem tisíce hektarů mají v budoucnu nahradit lomy Bílina a Nástup u Tušimic. Jen plánované jezero z lomu Vršany u Mostu bude o něco menší.

„Už od roku 2015 se snažíme diskutovat s politiky na centrální i lokální úrovni o směrování Ústeckého kraje po ukončení těžby. Jezera totiž budou s ohledem na jejich velikost zásadním způsobem ovlivňovat život v regionu,“ říká ředitel státního podniku Palivový kombinát Ústí Petr Lenc.

„Milada a Most byla od počátku koncipována jako jezera určená pro rekreaci. U ostatních jezer to zatím dané není,“ dodává Lenc s tím, že je potřeba využít potenciálu vody, která steče z Krušných hor a zachytí se v plánovaných retenčních nádržích pro energetické účely či zásobování suchých oblastí vodou.

Záměrem je vytvořit propojenou soustavu, díky které by se například mohl v době sucha vylepšovat průtok vody v řekách. Vše je ovšem zatím pouze otázkou studií a plánování v časovém horizontu několika desítek let.

Zdroj: idnes.cz

Číst dál...

Statický, nebo zoomový okulár pro váš monokulár??

Stativový dalekohled je neocenitelný pomocník ornitologa, který pozoruje ptactvo na velkou vzdálenost - zejména na vodních plochách, polích, při pozorování dravců na hnízdech atd.Výrobci nabízejí nepřeberné množství stativáků různých parametrů i cenových hladin. Nejvíce rozšířené jsou zoomové, s proměnlivým ohniskem ( zvětšením). V nabídce jsou výrobky o průměru objektivu okolo 60 mm, střední 80 mm a největší 100 mm. Zvětšení u menšího typu je nejčastěji 15-45x, u průměru 80mm 20-60x a největšího průměru 100 je to 25-75x.Méně častější jsou v nabídce i stativové dalekohledy s okulárem s pevným ohniskem, tzn., že mají stabilní zvětšení. Výhodou těchto okulárů je, že při shodném zvětšení se zoomovým okulárem má podstatně širší zorné pole, proto se snadněji dohledá požadovaný cíl.Výběrem stativáku jsem se zabýval delší dobu. Navštěvoval jsem srazy ornitologů a tam porovnával a zkoušel různé výrobky. Nejvíce jsem se ale dozvěděl na stránkách střeleckého a astronomického fóra , kde doporučují nekupovat méně kvalitní (levné) přístroje , ale minimálně v ceně okolo 10tis. a více. Pro svá pozorování jsem nechtěl příliš drahý dalekohled, protože ho většinu roku nevyužiji, pouze v zimních měsících a okrajově na tahu bahňáků mimo hnízdní období. U levnějších typů se také nedoporučuje průměr objektivu 60 mm a méně pro příliš nízkou světelnost. Větší průměry objektivů propouští více světla , proto je obraz jasnější a zřetelnější. Z levných pozorovacích dalekohledů byl na těchto stránkách chválen např. Celestron Ultima 80 v cenové relaci cca 6 tis. Kč. Tento přístroj, s již upravenými skly ( ED provedení) , který byl prodáván pod názvem Celestron Regal F-ED 80mm, a to v ceně asi 14,5 tis. Kč, se mi podařilo zakoupit přes internetový obchod z Anglie za 11,5 tis. Kč. Dalekohled s proměnlivým ohniskem 8-24 mm ( tj. zvětšení 20-60x) je za tuto cenu poměrně kvalitní, má ostrý obraz, ale při větším zvětšení (cca nad 40x) je za horších světelných podmínek pozorování již obtížné. Proto jsem se rozhodl vyměnit stávající zoomový okulár za stabilní, s pevným ohniskem, který umožní daleko větší zorný úhel. Po řadě testů na zoomovém okuláru jsem zvolil zvětšení okolo 35x. Ze spousty nabízených okulárů jsem nakonec zvolil Baader Hyperion, širokoúhlý ,cenově přijatelný a kvalitní výrobek se zdánlivým úhlem 68°. Další kvalitní výrobek Baader Morpheus ( řecký bůh snů) s neuvěřitelným úhlem 76° jsem zavrhnul z důvodu vysoké ceny (2x vyšší než Hyperion). K Hyperionu je možno zakoupit i prodlužovací kroužky , umožňující změnit ohniskovou vzdálenost okuláru (tzn. i zvětšení), a dále i závitové redukční kroužky pro připojení fotoaparátu. Z dostupné řady jsem se rozhodoval mezi ohniskem 13 a 17 mm. Dle výpočtu - ohnisko tělesa dalekohledu/ohnisko okuláru - lze získat pevné zvětšení 36,9 x ( 480/ 13 = 36,9), nebo 28,2x (480/17= 28,2).

Možnosti okulárů f 13mm a f 17 mm s použitím prodlužovacích kroužků
( tabulka platí pro tělo dalekohledu s ohniskovou vzdáleností 480 mm)

    krouž. 14mm krouž. 28mm krouž. 14+28mm
13mm 10,8mm 9,2mm  8,1mm
zvětšení 36,9x 44,4x 52,1x  59,2x
f 17mm 13,1mm 10,8mm  9,2mm
zvětšení 28,2x 36,6x 44,4x  52,1x

Z obou variant okulárů jsem nakonec zvolil f 13 mm se zvětšením 36,9x.
Celestron Regal s proměnlivým zvětšením 20-60x má skutečný zorný úhel 2,1°-1°,zdánlivý zorný úhel je 42°- 60°. Při srovnatelném zvětšení (cca 37x) je skut. úhel 1,4° a zdánlivý cca 52°. S novým okulárem Hyperionem je to 1,84°a 68°. Těmito parametry se podstatně blíží daleko dražším spektivům. U těchto špičkových pozorováků se musí samozřejmě přihlédnout ke kvalitnějšímu sklu a zpracování (antireflexní vrstvy atd,). Nový okulár jsem vyzkoušel v prodejně Foto optik Pazdera v Praze. První shlédnutí mi doslova vyrazilo dech. Okamžitě jsem ho zakoupil. Sestavu s tímto okulárem jsem několikrát otestoval s dobrým výsledkem, a to i v nepříznivých světelných podmínkách. Původní obavy, že s tak velkým zvětšením se bude hůře zaměřovat se nepotvrdily. Proto jsem s volbou okuláru Baader Hyperion velice spokojený a dle vyjádření kolegů, kteří měli možnost stativák vyzkoušet , jsem rozhodně neudělal chybu. 

Vladimír Teplý

Monokulár je drahá záležitost, to zjistil každý, kdo se po něm někdy poohlížel. Bohužel ne každý člověk si může dovolit sáhnout po tom reletivně nejlepším, což často bývá synonymum pro slovö nejdražší a tak si koupíme to, co nám kapsa dovolí. Vyplatí se před samotným nákupem zjistot cop nejvíce informací, každopádně tady je parádní ukázka toho, jak se z průměrného mopnokuláru stal opravdu dobrý. Měl jsem možnsot v terénu vyzkopušet výše zmíněný Celetron se stabilním okulárem a výsledek byl opravdu oslňující!! Doporučuju při předvádění monokukláru, chtějte vidět i verzi bez zoomování, a možná budete sami víc než mile překvapení.
okuláry Baader Hyperion

Číst dál...

Sčítání vodního ptactva v Moravskoslezském kraji vyhráli racci a kachny

Přes šedesát ornitologů a dobrovolníků trávilo dlouhé hodiny u řek a dalších vodních ploch, aby v Moravskoslezském kraji spočítalo vodní ptáky. Pozorovatelé jich dohromady zaznamenali 18 tisíc a zjistili, že nejpočetnějším druhem je v kraji kachna divoká, racek bouřní, morčák velký a kormorán velký.

ABA58ad37 135159 3957410

(ilustrační snímek) | foto: Jiří Salik Sláma, MAFRA

„Data slouží k odhadu velikosti populací zimujících vodních ptáků, hodnocení dlouhodobých změn početnosti, identifikaci významných zimovišť a hodnocení efektivity ochrany,“ vysvětlila koordinátorka Mezinárodního sčítání vodních ptáků v České republice Zuzana Musilová.

Dodala, že lidé zachytili v kraji i několik vzácnějších severských druhů, jako je potáplice severní, ostralka štíhlá, hvízdák eurasijský, turpan hnědý a polák kaholka.

Do akce se zapojili i strážci přírody, skauti a další zájemci, kteří mají zkušenosti s určováním ptáků. V příhraniční oblasti pomáhali kolegové z Polska.

Na řece Olši od Jablunkova po Karvinou, což je úsek dlouhý necelých 23 kilometrů, byl podle ornitologů nejzajímavějším „úlovkem“ přelet dvou dospělých orlů mořských poblíž karvinské městské části Louky. Musilová podotkla, že jich v posledních letech na celém území Česka zimuje kolem 150 a jejich počty narůstají.

„Orli mořští na území našeho kraje hnízdí vzácně v počtu několika párů. Další radost nám udělal výskyt mizejícího druhu kachny – jedenácti hoholů severních,“ vylíčil českotěšínský ornitolog Daniel Křenek s tím, že po krátké pauze zimovaly v počtu čtyř jedinců v oblasti nenápadné a také ubývající čírky obecné.

Síť chráněných území Natura 2000 by se mohla rozšířit
Dále se v hledáčku pozorovatelů na Olši ocitli tři ledňáčci říční, jedenáct labutí a v areálu Třineckých železáren se objevil i pestrobarevný samec kachničky mandarínské se dvěma samicemi.

„Tento druh není v Česku původní, ale už zde zdomácněl. Na svém úseku jsme celkem spočítali 1 212 jedinců devatenácti druhů vodních ptáků,“ upřesnil Křenek.

Jeho kolega, ornitolog Milan Bronclík, doplnil, že z takzvaně konfliktních druhů zjistili sedm kormoránů velkých, sto morčáků velkých a devět volavek popelavých. Objevila se i volavka bílá, jež ve zdejším kraji patří mezi vzácnější zatoulance.

Oba pozorovatelé upozornili na fakt, že značná část délky Olše je silně regulovaná a pokračující úpravy její ekologický stav zhoršují. „Bylo vidět, že některé upravené úseky toku ptáci již zcela opustili nebo jich ubylo,“ řekli ornitologové.

„Projekt navíc ukázal, že síť chráněných území Natura 2000, považovaná v Evropské unii za klíčovou pro ochranu druhů a stanovišť, má pro zimující populace vodních ptáků u nás spíše podružný význam. Mnohé druhy směřují totiž mimo ně. Proto se usiluje o rozšíření stávající sítě chráněných území,“ zmínila Musilová.

Do sčítání se zapojilo přes 100 států na pěti kontinentech a 11 tisíc dobrovolníků spočítalo dvacet tisíc lokalit. Počty zjištěných vodních ptáků se pohybují kolem 20 milionů jedinců více než 170 druhů.

Zdroj: idnes.cz

Číst dál...

Most Forever!

Páteční ráno hlásím dovolenou a vyrážím směrem na Most. Cílem není populární restaurace Severka, ba ani aktivita či kampaň Snědé tísně, ale mostecké nádraží, kam přijede Vladimír a kamarádi z „Východu“ – Jarda Vaněk, Aleš Regner, Jirka Rohlena a Michal Staněk. Včera jsme je nasměřovali na jezero Milada a dnes máme v plánu exkurzi na mosteckém jezeře. Krátce před devátou se všichni setkáváme a při pozdní snídaní a kávě mi kluci líčí včerejší zážitky na Miladě. Rozhovor často prošpikujeme citáty a hláškami s právě probíhajícího seriálu Most.

DSCN2171
Vyrážíme birdit. Je okolo nuly, obloha zatažená, ale neprší, ani nepadá sníh. Projíždíme kontrolami a necháváme auto u počátečního kontrolního bodu jezera. Vybalujeme náčiníčko a vyrážíme na ptačí turné.
Hned po vystoupení nás zaujme poštolka, útočící na jestřába. Na hladině, kde se ještě převaluji místy chuchvalce mlhy je plno lysek, poláků, chocholaček a hoholů. Počty racků jdou do stovek, mezi nimi se proplétají roháči. Sem tam se ukazují i potápky černokrké a rudokrké. Velký bílý racek na protější straně jezera nejde přehlédnout a tak zapisujeme racka šedého, já letos už po třetí. Bohužel nedaleko racků pracují dělníci a tak projíždějící auto racky zvedne a s nimi i našeho šedého, takže na nějaké delší „kochání“ není čas. Pomalu se pěšky vydáváme na cestu po jedné straně půlky jezera. Čeká nás asi 3 kilometrová cesta, kterou také půjdeme samozřejmě zpátky. Noha dostala zabrat, ale nikam nechvátáme, děláme časté pozorovací zastávky. Opět se ukazuje, více očí více vidí…Nacházíme další potápky jak černokrké, tak rudokrké, morčáky bílé, sýkořice vousaté a mezi racky opět našeho starého známého racka šedého, tentokrát nám věnuje dost času, takže se asi na 30 minut u něj zastavíme. Zpoza mraků občas vykoukne i sluníčko, teploty jsou stále nad nulou, tak parádně si užíváme den.
DSCN2170
Vracíme se zpět, aniž bychom našli dnes turpany hnědé – pohybují se prý někde okolo mola na druhé straně a ani žádná „severka“ se nesnažila dnes zapsat do našich birdlistů.
Z Mostu se ještě vracíme zpět na Nechranice na neprozkoumaného tmavého racka, Vláďa zkušeně zavelí zajet ze zadní strany Nechranic, kde je sjezd až k vodě. Nechranice jsou pokryté ledem, jen pár stovek metrů od nás je veliké oko obložené racky. Stavíme čtyři stativáky a pouštíme se do mravenčí práce. Zajímavých racků je tu dost a dost, ale o žádném z nich nemůžeme říci, že je to ten náš, hledaný. Jednou nám průzkum zpestří orel, který zvedne racky do vzduchu, a my můžeme začít od začátku. Po víc jak hodině zkoumání končíme dnešní den. Kamarádi odjíždějí k Jaroměři a já ještě odvážím Vláďu do Kadaně a vyrážím k domu, čeká mě cesta pomalu 200km dlouhá zpátky. Doma ještě odesílám fotky z Avif neurčeného racka známým do zahraničí, většinou se přiklánějí k tmavší variantě racka stříbřitého. Jak mi pak volá Jirka Šafránek, ani oni na Nechranicích další den nic nenašli, tak uvidíme, jestli bude někdo úspěšnější a uloví nový druh racka pro ČR.
DSCN2169

Číst dál...

Na pobřeží Severního moře hynou tisíce ptáků

V Nizozemsku na pobřeží Severního moře byly minulý týden objeveny tisíce mrtvých mořských ptáků - alkounů obecných. Příčiny masového úmrtí právě tohoto druhu ptáků zatím nejsou známé.

Výstřižek

Nizozemská média současnou katastrofu dávají do souvislosti s nehodou lodi MSC Zoe z počátku ledna, kdy se během bouře z lodi uvolnilo 341 kontejnerů a do moře se dostalo množství zboží, ale i nebezpečných chemikálií, napsala agentura DPA.

První zprávy hovoří o tom, že ptáci měli vážné poškozené žaludky a střeva. Univerzita nesdělila přesný počet uhynulých zvířat, nizozemská média píší o minimálně dvacet tisících, ovšem nemusí to být konečné číslo. Každý den se nacházejí buď mrtvé kusy, nebo velmi zeslabení ptáci, kteří následně uhynou.

731993 original1 0guyp

„Situace je alarmující,“ uvedl mořský biolog Mardik Leopold z univerzity ve Wageningenu. První výsledky testů se očekávají počátkem března.

Zvláštní je, že zatím hyne pouze jeden druh alkouna a jen v Nizozemsku. Na pobřeží sousedního Německa ani Belgie podobné problémy nejsou hlášeny.

Zdroj: www.novinky.cz

Číst dál...

Nerušte tetřívka nebo uhyne, upozorní cedule v Jizerských horách

Pokud turisté při návštěvě zasněžených Jizerských hor dělají hluk, opouštějí turistické cesty anebo nechají po lese volně pobíhat psa, mohou svým chováním zabít vzácného tetřívka obecného. Extrémně ohrožený druh ptáka přečkává mráz ve sněžném záhrabu. Pokud je však vylekaný, může kvůli velkému výdeji energie uhynout.

TETŘEV TITULKA

V tomto týdnu se proto v nejseverněji položeném pohoří České republiky objeví několik žlutých cedulek připomínajících svým designem dopravní značky v Austrálii. Ty budou návštěvníky hor upozorňovat, aby tetřívky nerušili.

Cedule rozmístí Správa Chráněné krajinné oblasti (CHKO) Jizerské hory společně s Lesy České republiky. CHKO hovoří o tom, že v Jizerkách zbývá pouhých 30 posledních kohoutů a hrozí, že do dvaceti let tady tetřívek vyhyne. Pro srovnání: na počátku milénia žily v horách stovky tetřívků.

„Podobně je tomu i v Krkonoších kde od roku 2001, kdy bylo nasčítáno sto třicet pět tokajících kohoutků, jejich počet klesl až na současných sedmdesát čtyři, tedy téměř na polovinu. Bude-li tento trend pokračovat, nelze vyloučit, že tetřívci vymizí z Jizerských hor a Krkonoš někdy v období mezi roky 2030 a 2040,“ uvedl Jiří Hušek, ředitel libereckého pracoviště Agentury ochrany přírody a krajiny ČR.

„Někteří jedinci by mohli přežívat i déle, ale patrně by se už nejednalo o životaschopnou populaci s možností návratu k nějakému příznivému stavu,“ poznamenal.

Podstatným viníkem rychlého úbytku tetřívků je i rušení lidmi. „Chceme se proto nyní zaměřit na spolupráci s veřejností. Musíme omezit extrémní návštěvnost náhorní plošiny, kde dnes není potřebný klid v zimě, v létě, ve dne ani v noci. Budeme potřebovat spolupráci nejen lesních hospodářů, ale především všech rozumných návštěvníků,“ řekl Hušek.

Kromě cedulí tak ochránci chystají na tento rok také přednášky či různé propagační materiály.

Zdroj: idnes.cz

Číst dál...

Přikrmujte i vodní ptáky, ale správně

Mrazy pokryly většinu vodních ploch ledem a u nás zimující vodní ptáci se slétli na poslední zbytky nezamrzlých vodních ploch. Někteří z nich jsou vděčni za potravu, kterou jim lidé nosí. Na zimovištích vodních ptáků ve městech se v těchto dnech vyskytují především labutě velké a kachny divoké. Ojediněle i lysky černé, racci chechtaví, bouřní i bělohlaví, poláci, hvízdáci, ostralky nebo kachničky mandarinské.

Nejvhodnější potravou pro vodní ptáky jsou, podle odborníků z Moravského ornitologického spolku, menší kousky nakrájeného nebo rozlámaného vysušeného bílého pečiva a chleba. V žádném případě na nich nesmí být plíseň nebo sůl, ptáci by se mohli přiotrávit a uhynout. Vhodnou potravou pro vodní ptáky jsou i semena pšenice, ovsa nebo kukuřice, slupky jablek a zbytky zeleniny.
Pokud si nebudete jisti, o jakého vodního ptáka se jedná, vyfoťte ho a pošlete k určení ornitologům do Moravského ornitologického spolku na e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.. Možná objevíte i nějakou raritu. Ornitologové uvítají i fotografie kroužků racků nebo krčních límců labutí. Přispějete tím k poznání tahu vodních ptáků.

Text a foto: Jiří Šafránek

DSCN9094 kachny
Kachny divoké na zimovišti vodních ptáků v Přerově.

DSCN9379 PKHU ad
Racek bělohlavý s odečítacím žlutým kroužkem PKHU pochází z Polska.

DSCN6210 labut zpevna
Pár labutí zpěvných s krčními límci 7R42 a 4R56 hnízdil v Chropyni.

Video: Adolf Goebel

Kachnička mandarinská na zimovišti vodních ptáků v Olomouci.

Číst dál...

Vyšel Panurus 27/2018

Východočeská pobočka České společnosti ornitologické a Východočeské muzeum v Pardubicích vydali s podporou Pardubického kraje 27. číslo ornitologického časopisu Panurus. Panurus 27 (2018) má rozsah 104 stran textu formátu A5 a vydán byl nákladem 250 výtisků. Obsahuje 10 odborných příspěvků o výskytu a biologii ptáků převážně ve východočeském regionu a jednu recenzi knihy. Konkrétně zde budou mimo jiné představeny zkušenosti s vyhledáváním hnízd dravců na Náchodsku, rozebráno bude aktuální hnízdní rozšíření zrzohlávky rudozobé (Netta rufina) na Pardubicku, výskyt potápek (Podicipedidae) na Kutnohorsku, nebo vývoj populace husy velké (Anser anser) na rybnících v ptačí oblasti Rožďalovické rybníky. Díky plnobarevnému tisku mohly být otištěny i cenné dokumentární avifaunistické fotografie z regionu východních Čech.

Panurus dlouhodobě plní obecně prospěšnou roli recenzovaných přírodovědných periodik, a to i v době rychlejších a atraktivnějších (ale ne vždy dostatečně důvěryhodných) způsobů prezentace jako jsou internetové stránky. Čtenářská obec časopisu Panurus přesahuje hranice regionu. Vydávání časopisu Panurus je jedním z hlavních bodů činnosti Východočeské pobočky České společnosti ornitologické, která mj. také pořádá víkendové výzkumné tábory, ornitologické konference, ornitologické exkurze pro veřejnost a účastní se správních řízení.

Nový Panurus je možno nejjednodušší elektronicky objednat na adrese pobočky za 100,-. V tomto případě připočtěte poštovní paušál 30,- Kč a částku uhraďte na účet u Fio Banky, 2501022899/2010 a na e-mail Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. nám sdělte, co jste si objednali, celkovou cenu objednávky a datum provedení platby. Obratem Vám časopis Panurus zašleme. Druhou možností je zakoupit si Panurus na schůzi VČPČSO, která proběhne 2. 3. 2019 v Pardubicích. K dispozici jsou i starší čísla Panurů (blíže ZDE)

Číst dál...

Co je dobré vědět než koupíte dalekohled

Ceny dalekohledů se mohou pohybovat v rozmezí mnoha tisíců. Tak jaký je rozdíl mezi levným a drahým?
Začněme od základů, pak budeme definovat a porovnávat různé vlastnosti pozorovacích dalekohledů, abychom Vám pomohli usnadnit rozhodnutí, jaký koupit.
Abychom Vám pomohli při nákupu, budeme diskutovat o následujících funkcích:
• Zvětšení
• Velikost objektivu
• Velikost výstupního pupil
• Očnice/Okuláry/
• Zorné pole
• Optický design
• Konstrukce těla
• Oční relief
• Zaměřovací mechanismus (zaostřovací?)
• Blízké zaměření
• Odolnosti proti povětrnostním vlivům a
• Kvalita skla/hranolu

Co je pozorovací dalekohled?
Pozorovací dalekohled je terénní dalekohled, kompaktní a přenosný, určený pro pozorování objektů na zemi nebo v její blízkosti (na rozdíl od pozorování astronomického). Pozorovací dalekohled je v podstatě určen na pozorování ptáků nebo jiné pozorování přírody. Jak se pozorovací dalekohled liší od astronomického? Pozorovací dalekohled má obvykle menší zvětšení, širší zorné pole, je snadno přenosný, v terénu odolný a jeho hranol poskytuje správně orientovaný obraz. Často snímky astronomických dalekohledů jsou vzhůru nohama a obrácené (zrcadlový obraz). Žádný problém s hvězdami, ale špatné to je s ptáky. Je dost těžké identifikovat pravou stranu ptáků nahoře. A zrcadlový obraz Vás ještě zmate. Snažte se sledovat ptáka, který vypadá, jako že se pohybuje vpravo, ale ve skutečnosti se pohybuje vlevo. Astronomické dalekohledy jsou typicky určené k delší ohniskové vzdálenosti s vyšším zvětšením, ale menším zorným polem. Při pozorování ptactva nepotřebujeme zvětšení na úrovni astronomie ( 100x +). Rádi na ptácích vidíme detaily, ale nepotřebujeme vidět každý detail pera. A širší zorné pole u pozorovacích dalekohledů je určitě výhodou na prvním místě pro „pozorování“ ptáka.

Závěry:
Dobrý astronomický dalekohled nebude vhodný na pozorování ptáků a dobrý pozorovací dalekohled nebude dobrý na astronomii. Určitě můžete použít pozorovací dalekohled, abyste se podívali na noční oblohu (dobrý na Měsíc a hvězdy), ale když chcete vidět neobyčejné detaily, je třeba mít astronomický dalekohled. Jestli chcete dalekohled především na pozorování ptáků, mějte pozorovací dalekohled.

Proč mít pozorovací dalekohled? Jaké jsou výhody proti dalekohledu (monokuláru)?
Pozorovací dalekohledy jsou určeny na pozorování ptáků na dlouhé vzdálenosti. Poskytují zvětšení potřebné pro prohlížení ptáků a obdivování detailů v bližším dohledu. Poskytují prostředky k určení ptáků mimo dosah vašeho dalekohledu (binokuláru). Za špatných světelných podmínek vám pozorovací dalekohled poskytne jasnější a čistější obraz a zvětšení, které potřebujete k zobrazení dalších detailů. Všechny pozorovací dalekohledy budou mít pozorovací desku pro upevnění stativu k zajištění stabilizace při těchto vyšších zvětšeních. Existují chvíle, kdy Váš 7x-10x binokulár vám nemůže přiblížit dostatečně to, co byste chtěli vidět. Může to být proto, že se prostě nedokážete dostatečně přiblížit s vaším binokulárem, jako je prohlížení vodních ptáků na jezeře, bahňáků v bažinách nebo hnízdění ptáků na útesech. Nebo možná chcete bližší pohled, ale nechcete rušit ptáka, zvláště citlivý druh, řekněme v hnízdě. Nebo v otevřených prostorách, když se pokoušíte dostat dostatečně blízko s binokulárem, je vyděsíte. S pozorovacím dalekohledem můžete obdivovat ptáky z dálky.
Osobně, používáme pozorovací dalekohled často během polní sezóny ke sledování hnízdění orlů zlatých a rarohů prériových. Mnohokrát ani nevystoupíme z auta, ale pozorujeme přímo z auta. Prostě bychom nebyli schopni pozorovat určité chování dospělých a mláďat bez pozorovacího dalekohledu. Je také pěkné mít pozorovací dalekohled, když se pozoruje ve skupinách, takže každý se může podívat na detaily, na které je upozorníte. Je to skvělý způsob, jak sdílet pozorování ptáků se začátečníky, zejména při pozorování mláďat.
S pozorovacím dalekohledem můžete také fotografovat a natáčet buď s běžným 35 mm fotoaparátem, digitálním fotoaparátem nebo videokamerou (viz digiscoping).

Vlastnosti pozorovacích dalekohledů, které je třeba zvážit před nákupem:
Zvětšení
Obecně platí, že rozsah dobrého zvětšení pozorovacího dalekohledu pro vaše pozorování ptáků je v rozmezí mezi 15 - 60x. Pod 15x můžete používat stejně dobře svůj binokulár. Nad 60x se zorné pole stává příliš úzkým a jas obrazu začne slábnout, zejména je to problém při špatných světelných podmínkách. Nejčastěji 20 - 40x zvětšení poskytuje nejlepší zorné pole a jas obrazu pro sledování ptáků.
Připomínka: Čím vyšší zvětšení, tím je zapotřebí větší objektiv k udržení kvality obrazu. Navíc při vyšším zvětšení se zesílí jakákoliv zkreslení (tepelné vlny) nebo pohyby pozorovacího dalekohledu (chvění stativu). Chcete-li větší zvětšení, nezapomeňte, že kvalita čoček a hranolů (což ovlivňuje propustnost) je čím dál důležitější. Nízká kvalita čoček a hranolů bude produkovat snímky nízké kvality, zvláště při zvětšení nad 45x. Nejvyšší užitečné zvětšení vašeho pozorovacího dalekohledu závisí na kvalitě čoček a hranolů, velikosti objektivu (popsané níže) a vnějších podmínkách (nízké nebo jasné světlo, opar, tepelné vlny, apod.).

Objektiv (clona) (Objectiv lens, apertura)
Velikost objektivu určuje kapacitu pro snímání světla u pozorovacího dalekohledu. Více světla = více jasnosti a detailu, což = jasnější, čistější obraz. Clona je definována jako průměr objektivu, obvykle měřený v mm. Objektivy určené na pozorování ptáků jsou obvykle v rozmezí 50 – 80 mm. Obecně platí, že větší objektiv, je těžší a dražší. Při rozhodování o velikosti objektivu Vašeho dalekohledu pamatujte nejen na to, kolik jste ochotni zaplatit za největší objektiv, ale také na to, zda ho budete chtít nosit. Jestliže jste ochotni nést trochu větší váhu, pak velikost objektivu s 80 mm vám poskytne dobré snímky při téměř všech světelných podmínkách, zvláště při vyšších zvětšeních. Je to na Vás. Přemýšlejte o tom, kdy a kde budete většinou pozorovat ptáky. Jestliže bydlíte v Seattlu (většina zatažených dnů), kupte si větší objektiv. Pokud žijete na suchém, slunném místě, např. v Arizonské poušti a pozorujete ptáky zejména během dne (nikoliv za soumraku nebo úsvitu) a chcete nést něco lehčího, možná byste měli zvážit trochu menší.

Výstupní pupila (exit pupil)
Spolu s velikostí objektivu je výstupní pupila nejlepším měřítkem jasu obrazu. Výstupní pupila je průměr světla v mm viditelný přes okulár. Pro výpočet výstupní pupily rozdělíme velikost objektivu podle zvětšení. Čím vyšší zvětšení, tím větší objektiv je nutný k udržení jasu obrazu. Jako obecné platí pravidlo, že nejvýhodnější je ten dalekohled, který má výstupní pupilu 1,33 mm nebo více. Jak to zjistíte, najdete o pár řádků níže Protože v podmínkách kromě optimálních (jas, klid) nižší výstupní pupila bude nedostatkem, zejména při vyšším zvětšení. Takže pokud byste měli dalekohled se 20 - 60 x zoomem okulárem, 80 mm objektiv by byl vhodný pro všechny rozsahy zvětšení.
Výpočet zjistíte - 80 mm (velikost objektivu) děleno 60 (nejvyšší zvětšení) = 1,33 m (velikost výstupní pupily). Avšak objektiv o velikosti 50 mm při zvětšení 60x Vám dává výstupní pupilu 83 mm (50 : 60=0,83). To není tak dobré, zvláště při špatných světelných podmínkách.

Okuláry (Eyepieces)
Okulár je to, co určuje zvětšení vašeho dalekohledu. Někdy se dodávají s dalekohledem, ale častěji se prodávají samostatně. Většina dalekohledů má vyměnitelné okuláry, specifické podle výrobce a řady, což vám umožní vybrat jeden nebo více, které vyhovují vašim preferencím. Můžete mít buď vyměnitelné fixní, nebo jednorázové (variabilní) okuláry. Existují některé pozorovací dalekohledy, obvykle zoomy nebo vodotěsné dalekohledy, které mají okuláry, které nejsou zaměnitelné. Zoomové okuláry mají rozsah úrovně zvětšení od nízkého k vysokému, obvykle 15-45x nebo 20-60x. To pozorovatelé považují za užitečné, protože mohou prohlížet ptáka při nižším zvětšení (širší zorné pole), poté použít vyšší zvětšení k zobrazení detailů. Jestliže většinu pozorování provádíte v širokém otevřeném prostoru např. pozorování mořských ptáků v moři, jestřábů v horských hřebenech, pak můžete chtít pevný širokoúhlý okulár, který poskytuje širší zorné pole. Nebo jeden s dlouhým očním reliéfem (obvykle 25 nebo 27x) pro ty, kteří nosí brýle. Nebo okulár jen pro digiscoping. Nezapomeňte získat dalekohled s velikostí objektivu, který bude schopen poskytnout vám dobré snímky při všech úrovních zvětšení (náš vzorec pro výpočet). Kvalita skla okuláru a design ovlivňují také kvalitu obrazu. Takže výběr okuláru je stejně tak důležitý jako výběr konstrukce dalekohledu. Všimněte si, že výrobci mohou mít okuláry, které mohou být použity jen v jedné konstrukční linii, zatímco jiné mohou být použity v mnohanásobných liniích. Možná budete chtít o tom uvažovat a uvidíte, jaké okuláry můžete použít na vašem dalekohledu, pokud plánujete mít víc než jeden dalekohled.

Zorné pole (Field of view)
Lineární zorné pole (FOV) je měřeno jako šířka plochy viditelná na 1000 yardů (nebo metrů) od pozorovatele. Může být také vyjádřeno ve stupních jako úhlové zorné pole. Normálně, když se zvýší zvětšení, sníží se zorné pole. Obecně platí, že široké zorné pole je lepší pro pozorování rychle pohybujících se objektů nebo prohlížení a hledání ptáků v dalekohledu.
spotting scope field of view
Jak jsme uvedli dříve v oddíle okulárů, pokud většinu vašich pozorování děláte v širokém otevřeném prostoru např. pozorování mořských ptáků v moři, jestřábů v horských hřebenech, pak byste měli chtít pevný širokoúhlý okulár, který poskytuje širší zorné pole.
Všimněte si, že při porovnání fixního okuláru 20x s okulárem 20 - 60x, bude mít fixní 20x širší zorné pole než zoom ve 20x. Je to jen otázka designu.

Optický design (Optical design)
Existují dvě základní konstrukce dalekohledů – refrakční a katadioptrické. Téměř všechny dalekohledy pro ornitologii jsou refrakční. Důvodem je skutečnost, že i když katadioptrické dalekohledy zajišťují jasnější obraz při vyšším zvětšení (při stejné váze refraktoru), stojí podstatně více než refrakční a nejsou tak silné a odolné pro použití v terénu jako refrakční dalekohledy. Pokud chcete získat o něco lepší snímky, máte peníze a myslíte, že váš dalekohled nebude v terénu příliš narážet, pak si pořiďte katadioptrický. V opačném případě je refrakční dalekohled to, co chcete. Nezapomeňte však, že katadioptrické dalekohledy mohou mít snímky, které jsou vertikálně správné, ale obrácený obraz vlevo a vpravo.

REFRACTOR

CATADIOPTRIC

Používá optické sklo k ohýbání světla

Používá především zrcadla k odrazu světla

Obraz je správný (pravá strana nahoře a zprava doleva)

Obraz je vertikálně správný, ale obrácený zprava doleva

Ohnisková vzdálenost kratší (širší zorné pole)

Ohnisková vzdálenost delší (užší zorné pole)

Trvanlivější a odolnější v terénu, nízká údržba

Křehčí, ale gumové obroučky mohou poskytnout základní ochranu

Jednodušší design, levnější

3-5x dražší než refrakční

těžší

Poskytuje větší zvětšení než refrakční při stejné hmotnosti

Nejlepší do terénu, pozorování přírody, ptactva, lov, venkovní prohlížení

Nejlepší pro terénní aplikaci na velké vzdálenosti nad horizontem, telegrafii a astronomické pozorování

Možno použít fixní nebo zoom okuláry

Určené především k použití fixních okulárů

Výkon nad 60x se snižuje

Může poskytnout užitečné zvětšení až 200x.

zdroj: Birdwatching - Bliss

Číst dál...

Davies A. & Miller R., 2010: The Biggest Twitch

Když jsem se s Robertem bavil o tom, že jsme dokončili překlad Velkého roku, doporučil mi další knihu THE BIGGEST TWITCH, která si s Velkým rokem nezadá. Vzhledem k tomu, že podobná literatura u nás nevychází vůbec, ještě před Vánocemi jsme knihu přes Amazon koupili a opět se pustili do překladu. Stručný obsah knihy jsme si půjčili od Roberta, abyste věděli, na co se můžete již těšit.

Je krásné mít tu možnost nebo spíš odvahu a uskutečnit si svůj sen. Zvláště člověk, jehož vášní je pozorování ptáků, má v dnešní době stimulů, které ho k takovému kroku vybízejí, celou řadu. Knihy, příběhy, trip-reporty a dokonce i filmy líčící osudy těch, kteří se rozhodli utéci třeba na celý rok od všedností každodenního života a věnovat se jen svému koníčku, se dají lehce obstarat a ještě snadněji se jejich příběhům podlehne. Jedna z knih tohoto ranku nese název The Biggest Twitch a jejími autory jsou Alan Davies a Ruth Miller. Tito dva Angličané se rozhodli uskutečnit si svůj sen v roce 2008. Prodali, co mohli, opustili svá zaměstnání, pronajali byt a 1. ledna vyrazili do světa, aby během následujících dvanácti měsíců viděli tolik ptačích druhů, kolik jen bude možné. To, o čem jiní sní, tito dva nadšenci dokázali. Máme jim závidět?

Ruth a Alan nejprve uvažovali jen o roce tráveném pozorováním ptáků. Měl mít podobu odpočinkového birdingu cíleného do zemí, o kterých vždy poslouchali jen z vyprávění jiných a jejichž exotická avifauna dráždila jejich představivost. Zlomovým momentem bylo, když o svém nápadu řekli Ianu Campbellovi pracujícímu pro cestovní kancelář Tropical Birding zaměřenou na birdwatchery. „Jestli do toho půjdete“, řekl jim, „můžete se snažit trochu víc a zkusit překonat světový rekord.“ Následovalo rozpačité ticho. Něco podobného totiž ani jednoho z nich nenapadlo. Světový rekord v nejvyšším počtu ptačích druhů pozorovaných během jednoho kalendářního roku držel Jim Clements, autor známého Clements Checklist of Birds of the World. V roce 1989 se mu podařilo pozorovat 3662 druhů. Když se oba zamysleli nad tím, kolik druhů by mohli vidět v zemích, které plánovali navštívit, došli zhruba k číslu 3000. No proč ne?, řekli si. Proč tomu ročnímu odpočinkovému roku nepřisoudit mnohem důležitější roli? To už za to stojí, pokusit se překonat světový rekord. Ta výzva byla až příliš lákavá, než aby jí nepodlehli.

Nejprve si museli stanovit pravidla. Pokud chtějí překonat Clementsův rekord, musí jít v jeho stopách. Znamenalo to počítat si pouze ptáky živé, divoké a volně létající. Započteny mohou být druhy jen slyšené a jejich určení musí být potvrzeno terénním klíčem nebo vlastním záznamem. Také by mělo být využito taxonomicky stejného seznamu, který měl Clements. Pravidlem navíc, které si Ruth a Alan stanovili bylo, že si mohou daný druh připsat do seznamu pouze v případě, že jej viděli oba dva. V následujícím roce, který měl dokonce 366 dní, by se tedy od sebe neměli hnout ani na krok. „Museli jsme vstávat a uléhat do postele přesně ve stejnou chvíli, riskantní mohla být dokonce samotná návštěva koupelny“, napsala Ruth v úvodu knihy.

Poté, co si zvolili název své roční výpravy, se pustili do plánování jejího itineráře. Aby zastihli co nejvíce druhů, museli se nacházet na správných místech ve správnou dobu. Na čtverečky papíru napsali jména zemí, které chtěli navštívit. Pro každý týden jeden papírek. Když někde chtěli zůstat déle, bylo papírků se jménem jedné země více. Zprvu jim vyšlo, že by nadcházející rok měl mít 18 měsíců, aby vše stihnuli. Když se konečně vešli do 12. měsíců, začali shánět letenky a přes internet ubytování a zapůjčení automobilů. Následně si nechali udělat webové stránky a oslovily firmu Swarovski, jestli by je nevybavila kvalitní a lehkou optikou oplátkou za reklamu. Firmě se jejich nápad líbil a každému zaslala dalekohled 8×32 EL a teleskop ATS HD s průměrem čočky 65 mm. Stejně úspěšně proběhlo jednání s firmou Country Innovation, která oběma dobrodruhům dodala univerzální oblečení, následovalo interview pro BBC Radio Wales a domluva se zástupci Tropical Birding, kteří přislíbili své průvodcovské služby. Vše mohlo začít.

Aby si člověk udělal představu o tom, co takový roční hon za ptačími druhy obnáší, měl by si knihu přečíst. Obtíží, které musela dvojice birderů překonat, byla spousta. Co mi utkvělo v mysli a co se v textu stále opakovalo, byl popis horečnatého shonu. Každodenní vstávání před východem slunce, odškrtávání nových druhů, kratičký odpočinek po poledni a znovu ven a až do tmy hledat další a nové opeřence. Noci v terénu a před spaním ještě rychle vše zaznamenat do deníků, do seznamů, aktualizovat webové stránky. Padnout mrtví k několika hodinám spánku a znovu a znovu. Překonat zdravotní obtíže, zmatky v logistice výpravy, vlastní nezkušenost s neznámými druhy v zapadlých koutech světa, pozorovat, honit se, jednou v dešti tropického pralesa, jindy v řídkém vysokohorském ovzduší, často na hranici vyčerpání. Na druhou stranu tu byly zachyceny kouzelné a neopakovatelné momenty vzrušení z výjimečného pozorování vzácného druhu, magické chvíle při západech slunce v divočině, za vlahých večerů naplněných zvuky přírody. A právě tyto momenty vždy s přehledem vyvážily všechny zažité strasti a nepohodlí. Kvůli těmto chvílím stálo za to celé to roční martyrium absolvovat.

alan a ruth

Když se oba 1. ledna roku 2009 probudili v ekvádorském Quitu, vyskočil Alan z postele v panice, že zaspali a musí okamžitě vyrazit do terénu. Teprve pak si uvědomil, že jejich Velký rok předchozí půlnoci skončil. Najednou byl nadcházející den jaksi prázdný. Na svém kontě měli 4341 druhů ptáků. Předchozí světový rekord překonali.

Úvodní slova ke knize napsal Kenn Kaufmann. S dobrým úmyslem, ale trochu neobratně obhajuje birderskou snahu vést si svoje seznamy ptáků následujícími slovy:

„Při pohledu zvenčí by mohla být ptáčkařská zaujatost sestavováním seznamů pozorovaných druhů snadno nepochopena. Už jsem slyšel, že ptáky vnímáme jako pouhá čísla a když je jednou vidíme, tak je nemusíme vidět víckrát. Většina z nás ale ptáky nadšeně pozoruje znovu a znovu. Jinak by se jen stěží dala vysvětlit oblíbenost, jaké se těší například year list, každoroční sestavování seznamu pozorovaných druhů. Pozorování ptáků se věnuji téměř celý život a skoro každý rok mám 1. ledna nutkání pustit se do nového year listu. Jde o způsob, jakým ptáky chápeme: včera byl pro nás pozorovaný druh jen další červenkou nebo vrabcem, ale dnes jde o nový druh do ročního seznamu. Jak daný rok plyne, seznam pro nás představuje důvod a omluvu, proč musíme vyrážet do terénu. Možná, že jsem v minulosti viděl spousty pustovek, ale letos jsem žádnou ještě neviděl, což je důvod vyrazit ven a pokusit se najít tuto krásnou, tajemnou sovu a znovu se jí obdivovat.“

Na sepisování každoročních seznamů pozorovaných druhů není nic špatného, pokud se oni zpívající barevní opeřenci skutečně nestanou jen číslem, položkou, odškrtnutím. Sám si své seznamy také vedu, ale to neznamená, že bych konkrétní druh viděný v daném roce už ten stejný rok vidět nechtěl. Mám radost z každého pozorování, z každé chvíle strávené venku, z každého zastavení, kdy v obdivu pozoruji nejen ten okřídlený život kolem sebe. Chápu i soutěživost, která je nám vlastní a která je jen jiným projevem zákonitostí přirozeného výběru, kdy ti lepší mají větší šanci zanechat své geny v potomstvu, bláhovou snahou po nesmrtelnosti, ke které je nutno přistupovat se schovívavostí. Ale ani kombinace soutěživosti a sestavováním seznamů neznamená nic špatného. Jde o zálibu, která svého vyznavače naplňuje a která mu přináší uspokojení. Jaké jsou skutečné motivy k jejímu vyznávání, její skutečná podstata, to žádný z nás přesně neví a vědět ani nemusí.

Na první straně knihy je uvedeno motto vyjádřené Markem Obmascikem: „birding je lov bez zabíjení, hon bez obětí, sběr bez zaplňování vlastního domu“. Jestli k birdingu budeme přistupovat rozumným způsobem, tak se nemůže stát, aby ptákům ubližoval, spíše naopak. Za tohoto předpokladu si můžeme zvolit i jeho formu, která může mít podobu třeba Velkého roku tráveného jen a pouze při pozorování ptáků. Zmíněnou knihu The Biggest Twitch autorů Alana Daviese a Ruth Miller můžu všech vyznavačům birdwatchingu jen doporučit. Sám uvažuji o tom, že bych v některém z následujících roků navštívil známý ptáčkařský veletrh v Anglii zvaný BirdFair, autory vyhledal a potřásl jim alespoň pravicí. Přece jen jde o lidi, kteří píšou současnou historii birdwatchingu.

Itinerář výpravy The Biggest Twitch a průběžný počet pozorovaných druhů

1.- 3. ledna: Arizona, USA (161 druhů)
4.- 11. Ledna: Mexiko (413 druhů)
11.- 12. ledna: Houston, USA (422 druhů)
12.- 27. ledna: Ekvádor (1050 druhů)
28. ledna – 1. února: Severní Wales, UK (1122 druhů)
2.- 26. února: Etiopie (1604 druhů)
26.- 27. února: Keňa (1611 druhů)
27. února – 16. března: Ghana (1835 druhů)
17.- 18. března: UK (1835 druhů)
19.- 25. března: Kypr (1870 druhů)
26. března – 12. dubna: Španělsko (1913 druhů)
13.- 16. dubna: Texas, USA (1950 druhů)
17.- 21. dubna: Panama (2073 druhů)
22.- 24. dubna: Texas, USA (2105 druhů)
25. dubna – 1. května: Kalifornie, USA (2157 druhů)
1.- 6. května: Kanada (2173 druhů)
7.- 11. května: Cape May, USA (2186 druhů)
12.- 14. května: Severní Wales, UK (2192 druhů)
15.- 28. května: Kypr a Turecko (2230 druhů)
30. května – 12. června: Finsko, Estonsko, Norsko (2285 druhů)
14.- 30. června: Brazílie (2595 druhů)
1.- 7. července: Argentina (2665 druhů)
9.- 14. července: Brazílie (2747 druhů)
15. července – 10. srpna: Peru (2930 druhů)
12.- 25. srpna: UK (2931 druhů)
26. srpna – 10. září: Jižní Afrika (3123 druhů)
11.- 29. září: Zambie a Malawi (3221 druhů)
29. září – 4. října: Jižní Afrika (3288 druhů)
5.- 7. října: Namíbie (3310 druhů)
9. října – 6. listopadu: Austrálie (3718 druhů)
8.- 13. listopadu: Malajsie (3904 druhů)
14. listopadu – 17. prosince: Indie (4226 druhů)
21.- 31. prosince: Jižní Ekvádor (4341 druhů)

Webové stránky Alana Daviese a Ruth Miller The Biggest Twitch.
Jejich knihu je možno zakoupit v internetovém obchodě Amazon.com.

zdroj: birdwatcher.cz

Číst dál...

Michael Quetting: Husí táta. Sedm divokých hus a objevování fascinujícího světa

Michael Quetting je vědec působící v jednom z ústavů pod hlavičkou Institutu Maxe Plancka . Další jeho vášní je létání. Žije u Bodamského jezera. V knize popisuje své zkušenosti, zážitky a postřehy z období, kdy se v rámci experimentu věnoval odchovu 7 housat jako jejich rodič. Na stránce vydavatelství Kazda, které tuto knihu uvedlo na český trh, najdeme toto info:

Michael Quetting má v rámci výzkumu na předním evropském ornitologickém institutu naučit husy létat za svým ultralehkým letadlem. Nejprve je však třeba nechat je vylíhnout. Když se nakonec vyklube sedm housat, novopečenému husímu tátovi rychle dojde, že má co do činění s bandou dětí, v níž má každé house naprosto individuální vlastnosti. Michael Quetting nás prostřednictvím láskyplného vyprávění nechává vstoupit do jejich společného dobrodružství. Vypráví, jak husy vyrůstají a jak společně objevují zemi, vodu i vzdušný prostor. Ke konci projektu je však čeká loučení: Husy vylétnou na svobodu a Michael Quetting už není tím, kým byl na začátku.
Kniha je doplněna barevnými fotografiemi z projektu.

Pro mě osobně byla knížka čtivá a zajímavá. Naprosto nenásilně přináší informace ze života divokých hus i popis experimentu, nejedná se ale v žádném případě o vědeckou publikaci. Autor sděluje svou osobní zkušenost, dělí se o svoje myšlenky a pocity. Nevnucuje svoje názory, ale mimoděk vede i k zamyšlení nad tím, zda náš současný hektický život je pro nás to pravé...

019

 

Číst dál...

285. druh má jméno racek mořský

Chystám se na druhý výjezd za rackem mořským, mým dalším životním druhem v ČR. Minulou sobotu to nedopadlo podle našich plánů a představ. Sice jsem ráno vyjel, ale vytrvalý déšť a silný vítr mě donutily otočit auto a vrátit se domů. Ani na tuto sobotu počasí neslibovalo ukázat přívětivou tvář. Místy byl ohlášený sníh a jinde mělo pršet celý den. Předpověď se vyplnila do puntíku, do rána napadlo pár čísel mokrého sněhu, který umrzl a já jsem měl ráno co škrábat na autě, než jsem mohl vyjet. Sněžení po pár kilometrech vystřídalo drobné mrholení, které vydrželo až do Jirkova, kde jsem měl sraz s Vláďou. Že ani silnice nejsou tip ťop mi ukázalo auto v příkopu při sjezdu z Vlčtejna. Cesta ale přes špatné počasí ubíhala parádně. „Ježíšek“ mi nadělil novou audioknihu, která mne, ortodoxního foglarovce a sběratele všeho okolo Jaroslava „Jestřába“ Foglara potěšila – Záhada hlavolamu pro pokročilé čtenáře. Dobré mluvené slovo, káva při ruce, kilometry pak příjemně naskakují.
V Jirkově jsem s malým předstihem, tak si lebedím v autě a pozoruju cvrkot na malém nádražíčku. Vrásky na čele mi dělají jen dopadající kapky na přední sklo. Ale jsem životní optimista, takže věřím, že se příroda ještě umoudří.
Vlak přijíždí na čas a tak pár minut před půl devátou parkujeme u nádrže Kyjice. Začíná první „sborka“ v letošním roce, jak Vladimír říká skládání stojanů a výstroje. Stále drobně mrholí, tak nasazujeme kapuce a vyrážíme k vodě pod železniční most. Už z dálky nás vítá plná hladina racků, nedaleko loví kormoráni a kachny. Nastává podrobná kontrola hladiny. Nalézáme roháče, tři ostralky štíhlé, letos první. Tajně doufáme v lepšího racka, ale hledání zatím bylo marné. Přejíždíme na další stanoviště na druhé straně nádrže. Stále mrholí, tak stativáky necháváme v autě a bereme jen dalekohledy. Mám sebou nový Vortex 10x50 HD Viper – model 2018, který mi přišel v týdnu před Vánocemi. Nová skla, nová technologie, menší rozměr, parádní design. ALE!! Ten pohled je až neuvěřitelný! Ostrý jak žiletka, čistý, jasný obraz, dalekohled je neuvěřitelně prosvětlený. Předchozí model 2015 byl parádní, ale z nového Vipera sedíme na zadku oba. Tohle je nejméně ještě o 50% dál!

vlada testuje dalekohledyVláďa nevěřícně testuje nový Viper

Přicházíme k hladině a ze staré vegetace nám vylétne nejméně 25 konopek obecných, které se zatočí okolo nás, než zapadnou opět staré trávy nedaleko. Sledujeme racky, různě velká hejna neustále přilétávají z nedalekého smetiště a dosedají jako dobře secvičené „letky“ na hladinu u druhého břehu. Vladimír zahlédne světlého racka, který při dosednutí nemá tmavší křídla...běžíme pro stativáky. Je to daleko, ale po chvíli se nám povede mezi stovkami racků najít toho našeho – racka šedého, Kowa si se vzdáleností poradila, fotoaparáty ale ne. Vláďa si zatančí indiánský taneček, má další druh na ČR životní birdlist. Rackové se zdají být podstatně blíže břehu u naší první zastávky. Chceme udělat fotografii, tak autem opět objíždíme část Jirkova, abychom se dostali po železniční most a rychle ven z auta. Ve finále jsou rackové stále velmi daleko, a už jich je tolik, že vypadají z dálky jako rozlehlý bílý koberec, který se houpe na hladině. Vytahujeme zamlžené stativáky, musíme chvíli čekat, až se odmlží, než něco jimi vůbec vidíme. Pátráme dost dlouho, ale racka šedého už nenacházíme.
Opět sedáme do auta a okroužíme další kolo, abych dnes již po třetí projel Jirkovem a vypadl směrem na Nechranice. Po cestě nám před autem zakličkuje krahujec a na stromě sedí poštolka. Na Nechranicích zajíždíme přímo do tušimické zátoky. Pro mne má své kouzlo. Staré maringotky, karavany, chatky a rybářské brlohy vedle luxusních chat, na stromech ještě zažloutlé listí všude přítomný „pach“ vody. Přestává mrholit, sláva, jen tu ještě profukuje vítr a čeří hladinu. Pohled na vzdálený ostrov rozveselí srdíčka ještě víc. Je plný velkých racků. Tam musíme najít racka mořského, to bude práce, pokud tu vůbec ještě je. Pár dní ho už nikdo nehlásil.

DSCN4435čeká nás prohlídnout pár set racků, chceme li najít racka mořského

Nedaleko od břehu se potápí a loví potápka rudokrká a lovící kormoráni. Nás zajímají v tuto chvíli jen rackové. Nastává mravenčí práce, přejíždět hlavičku po hlavičce, vynechávat ty bílé a zbystřit u hnědých. Rackové se ještě čas od času zvednou do vzduchu, zakrouží nad ostrovem a zase usednou. My můžeme začít opět od kraje. Slabá náplast je nález racka žlutonohého. Odpočíváme, bolí nás oči z upřeného hledání. Rozhlížíme se okolo rybářské „vesničky“. Místní krmítka přilákala drobné pěvce – strnady, sýkory, červenky, jíkavce...vracíme se k pátrání. Asi za hodinu můžeme zvolat Heuréka – našli!! Stojí ukryt mezi ostatními velkými racky, než nachystám aparát, rackové se opět zvedli do vzduchu, zakrouží nad ostrovem, aby následně opět usedli. Na další kolo hledání už nemáme nervy. Grand coup je už stejně náš.
Pohled na hodinky 12:15, máme dobrý čas a v kombinaci se začátkem roku a prakticky čistým letošním birdlistem se rozhodujeme pro Miladu. Vzácná potáplice lední by byla prakticky zápisem „zadarmo“ na letošní birdlist a začínat s „lednicí“ šedivcem a rackem mořským, tomu říkám super úvod roku.
Na Miladu je to slabých 70 kilásků, tak po jedné hodině parkujeme mezi auty pejskařů, sportovců, víkendových turistů. Vyrážíme na náš okruh okruh. Hned u vody je velký pohyb v rákosí, dovádí tu asi padesátka sýkořic vousatých. V zálivu je pár stovek poláků velkých a chocolaček, několik morčáků velkých. Zdá se nám, že se zredukovaly počty lysek, proti předešlým návštěvám, možná budou někde na druhé straně jezera.
Potáplice lední nás čeká samozřejmě až v zadní části jezera, jak jinak. Je to nádherný elegantní pták, pozorujeme jí, jak loví pár desítek metrů od nás.

DSCN4440krásná dáma za ty kilometry stála - potáplice lední

Rozhlížíme se ještě po kajce nebo severkách. Lysky, labutě, „kádéčka“ a kormoráni. Jinak nic. Vracíme se, mám důležitou schůzku a jednání v Praze na pátou hodinu, tak natahujeme krok. Občas se přesto zastavíme pro kontrolu hladiny. Velké množství racků opět přinese jednoho žlutonohého, v hejnu zhruba 70ti morčáků velkých žádného prostředního bohužel nenajdeme, ale ani kajku mořskou nikde po cestě nezaznamenáme. Hodně nás potěší trojce potáplic severních, která s námi pluje kus cesty. Co nás překvapilo, cesta okolo jezera je plná, neustále uhýbáme běžcům, pejskařům, ale birder po celou dobu žádný!
Vláďu ještě zavezu do Ústí na nádraží, v tamější spleti jednosměrek místo ven se dostávám do centra, ale kamarádka navigace pomohla a tak jsem za chvíli na přivaděči k dálnici ku Praze, pak mě čeká ještě cesta domů. Silně se rozpršelo, ale to už je mi jedno. Rekapituluju den, bylo nám parádně, v duchu ještě nevěřícně kroutím hlavou nad novým Vortexem. V Praze schůzka dopadla na výbornou, tak po devatenácté hodině vytahuju bágly z auta a koukám na rozsvícená světla v bytě. Jsem doma. Najel jsem 419 kilometrů

Číst dál...

Kapitola desátá - Velký Jak

Pět mil od pobřeží Floridy se Levantin vezl na vlnách historie. Všichni velcí pozorovatelé absolvovali tuto cestu. V roce 1832 John James Audubon plachtil na svojí plachetnici 70 mil od Kaywest do Tortug. Objevil pět nových druhů do svého seznamu amerických druhů. O 121 let později Roger Tory Peterson a James Fisher zopakovali jeho cestu, aby objevili vzácné druhy. Toto bylo během zápalu jejich Big Year. Floid Mudroch si stěžoval, že hodili Kenna Kaufmana na této trase přes palubu a Benton Basham tu dostal svého prvního tropického ptáka. I když Jim Vardaman tuto cestu absolvoval letadlem, byl spokojený s ptáky, které objevil na korálových útesech. Dokonce ho potěšili tak moc, že si dal oslavnou večeři s vídeňskými párky a krekry a k tomu dvojitý burbon.
Levantin na druhou stranu neměl vůbec náladu oslavovat. Na této cestě mu bylo stále zle a téměř si vyzvracel vnitřnosti. Znovu mořská nemoc? Proč se mu to děje? Ach ta bolest, ach ten trapas. Poprvé mu bylo zle v lednu na výpravě v Monterey se Sandym Komitem. Levantin měl co dělat, aby se udržel. Potom, co se zotavil, udělal krátký průzkum a sehnal si prášky na žaludek a špunty do uší, dokonce vyzkoušel i akupunkturu, velké snídaně či žádné snídaně, dokonce jedl jenom těstoviny večer před plavbou a vyzkoušel i jíst pouze vysokobílkovinové steaky. Další člověk mu doporučil trochu medu nebo lžíci hořčice. Zkoušel i preclíky s máslem nebo vypít hodně vody nebo se dobře vyspat. Každý měl nějakou radu, jak se vypořádat s mořskou nemocí, ale žádna nefungovala. Nemohl vstoupit na loď bez toho, aby přisel o svůj oběd, snídani nebo večeři.
Kalifornský trajekt do Santa Cruz v Cape Hatteras byl výlet po Golfském proudu a dostával ho na kolena. Monterey poprvé, podruhé a potřetí - jeho žaludek nikdy neměl šanci. Všechny knihy o mořské nemoci upozorňovaly na dvě věci. Nikdy se nekoukejte přes dalekohled a nikdy nečtete knihu. Ale žádný smrtelník by nedokázal rozpoznat všechny mořské druhy bez zvětšení pomocí dalekohledu a nebo příruček. Levantin ty druhy potřeboval a doufal, že podmínky se zlepší. Teď musel jít Levantin po souši. Mořská nemoc ho ale stále omezovala. Možná že byl dobrým byznysovým leaderem se sídlem blízko Aspenu, ale na téhle trase byl jenom dalším, komu bylo špatně. Dokázal by nějak zahrát, že je ve formě? A kolik z jeho zaměstnanců by ho mohlo vidět? V tomhle bodě se o to nedokázal starat. Není to jednoduché, když byl celý zelený a cítit se jako před smrtí. Byl osamělý v zadní části lodi a cítil se slabý. I když se snažil vyhnout všem větrům, které ho šlehaly do tváře, uvědomil si jednu věc. Nebyl sám. Každé hejno mořských ptáku mělo svůj zvláštní zvuk, ten zvláštní skřekot, když se rozčilovali nad přítomností námořníků.
Levantin si uvědomil jednu zajímavou věc. Napoleon dobyl Evropu, ale nikdy nepřekonal mořskou nemoc. Harry Truman byl též radši na souši. Dokonce i admirál lord Nelson, největší námořní generál britské historie, který dokázal odrazit nepřátele dvou národu Španělů a Francouzů v jedné válce u Trafalgar, zápasil také s mořskou nemocí. Nedokázal plánovat bitvy předtím, co strávil aspoň tři celé dny na moři. Chcete lék na mořskou nemoc? - zeptal se jeden nemocný druhého. Běžte se postavit pod strom.
Aspoň Levantin vypadal, že se umí zotavit rychle. Potom, jak opustili moře, se trochu napil vody, zdříml si a asi po půl hodině byl připravený pozorovat. Na mořských výpravách se většině lidí dřív nebo později udělalo špatně, ale když kvůli tomu propásli nějaký druh, bylo to neodpustitelné. I když moc trpěl a musel ležet, ze všech sil pak stejně nakonec zvedl svůj dalekohled a uviděl černobílého ptáka vysoko nad vlnami. Zahrál si na hru s osudem a brzo držel dalekohled až do doby, než se ozval jeho žaludek. Naštěstí ho už nemusel dlouho používat a odložil ho po dobu, než se jeho žaludek neuklidnil - tenhle druh mohl dostat téměř bez námahy. Byl dost veliký, s vidlicovitým ocasem a rozpětím křídel asi 2 metry. Velkolepá fregatka byla číslem 500 na Levantinově seznamu. Bylo 23.4 a on byl 18 druhů napřed před rekordem Sandyho Komita z roku 1987. Aby to oslavil, musel sebrat všechny síly, co mu zbyly, aby se posadil.
V 16. století během hledání fontány mládí mladý Juan Ponce de León objevil sedm malých tropických ostrovů severně od Kuby. Vzhledem k tomu, že tyto korálové ostrovy byly domovem mnoha mořských želv (několik jich nasbíral jako večeři, dal jim jméno Tortugy). Ponce de León přes veškeré své snahy nakonec fontánu mládí neobjevil. Zemřel o pár let později a jediné, co po něm zůstalo, bylo pojmenování Tortugy.
Tortugy nabízely kombinaci přírodního bohatství a lidských problémů. Námořníci měli dobrý důvod se těchto ostrovů bát. Piráti jako Jean Lafitte vymysleli plán, že odtud budou útočit na obchodní lodě. Námořníci, kteří tudy proplouvají, mohou dodnes vidět pozůstatky minulosti v podobě stovek potopených lodí. V polovině 40. let 20. století o tyto ostrovy projevila zájem americká armáda a postavila zde pevnost. Mnoho lidí tu otročilo 50 let před tím a 15 let potom, aby Amerika měla obranu proti útokům. Zdi Fort Jefferson byly vysoké 15 metrů a široké 1 metr. Při výstavbě této pevnosti armáda překročila svůj rozpočet o miliony dolarů. Když byly v roce 1862 práce konečně dokončené, vynálezci přišli s novým nebezpečným zařízením – s kanónem. Tahle zbraň by mohla zbořit všechny zdi během osmi hodin a proto se až do 20. století na tuhle pevnost zapomnělo. Byla propadák. S cílem vydělat něco na pevnosti, která měla hodnotu sotva jeden dolar, Američani tento komplex změnili na věznici pro vojenské dezertéry. Během krátké chvíle se stala notoricky známou, byli v ní lidi jako doktor Samuel Mudd, který zlomil nohu chlapa jménem John Wilkes Booth před vraždou prezidenta Lincolna. Nakonec i jako vězení tahle pevnost totálně selhala. Původně měla být navržena tak, aby ji oceánské proudy čistily, ale moře bylo jen málokdy tak silné, aby spláchlo všechen odpad. Výsledkem tedy bylo, že pevnost byla plná hnijících zbytků jídel a výkalů, které se smažily na horkém tropickém slunci. A proto se jí začalo říkat psí bouda.
V roce 1867 zabila žlutá horečka víc než polovinu ze 400 vězňů a dokonce zabila i vězeňského doktora. Jeden z vězňů ale urputně bojoval, aby porazil nemoc. I když bylo jeho jméno poskvrněné zločiny, dostal omluvu od prezidenta Andrewa Johnsna a prezidenskou milost za záchranu tuctů spoluvězňů. V roce 1874 už bylo rozhodnuto, že pevnost nemá využití a byla opuštěna. Všichni očekávali, že se rozpadne, a proto jediné její další využití bylo jako skladiště uhlí pro lodě. I tohle se ale později ukázalo jako neefektivní.
Tahle pevnost i s ostrovy ale dokázala excelovat v jedné věci. Lákala ptáky. Když Audubon poprvé dorazil na vládní lodi, kapitán ho varoval před divokými včelami, protože ptáci i hmyz na těchto ostrovech byli nespoutaní a agresivní. Bylo to jako vkročit do včelího úlu. Audubon ale pochopil, že právě tohle je klíč k ptákům a napsal: Když jsem vkročil, cítil jsem se, jako by mě měly stovky ptáku vynést na svých křídlech. I když tu námořníci byly předtím, měli s sebou palice a nože, díky kterým se prodírali džunglí. A mačety, kterými si prosekávali cestu ve výši očí. Za méně než hodinu takhle zničili více než sto větví s hnízdy plných vajíček. Jakkoliv jsme je uvařili, byly delikates - napsal Audubon a během našeho pobytu na ostrovech jsme nikdy nenarazili na místo, kde by jich bylo málo. Ostatní si mysleli to samé.
Během Audubonovy výpravy španělských posádek sběrači vajec přišli z Havany a přinesli asi osm tun nákladu ve vejcích. Bohužel vejce byla buď shnilá nebo popraskaná. A to byl problém, dokud Audubon nepřišel na způsob, jak je poskládat a narazil na místo, kde jich bylo asi čtvrt milionu. Námořníci říkali, že mohli naplnit jejich náklad v celkové hodnotě 200 dolarů (na dnešní dobu to bylo asi čtvrt milionu dolarů). Není třeba zmiňovat, že když Levantin dorazil na ostrovy o 160 let později , bohatá populace ptáků byla již hodně prořídlá. Místo miliónu to bylo asi přibližně jen sto tisíc nebo tak nějak, co zde hnízdilo. Ti, co zbyli, se báli každého lidského zvuku a klid ptáků už dále neexistoval. Katastrofický hurikán v roce 1938 smetl ostrovy a Levantin mohl pouze snít o tom, jaké to bylo dříve. Fort Jefferson sice přežil hněv hurikánu, ale jeho zdi praskaly pod náporem desítek let soli a proudu.
Levantin bez těchto ostrovů nemohl zrealizovat svůj Big Year. Byly pro něho zkratkou. I když druhy, které se zde daly pozorovat, byly na planetě běžné, na americkém kontinentě byly vzácností např. rybák černohřbetý. Je to tmavý predátor ve světě tropických ptáků. I když v tropech jich lítali miliony, jen těžce se dali najít v chladnějším klimatu Severní Ameriky – kromě vyjímky na těchto ostrovech. Jiní ptáci jako např. terej maskový se pozorovali těžce, protože život trávili na moři a na ostrovy se vraceli jen hnízdit. (Starousedlíci ho pojmenovali “ zamaskované prsíčko”, protože tihle ptáci se dali snadno chytit I do rukou a sníst jako slepice). A právě proto se tito ptáci stávali častou obětí lovců vajec nebo Audubonových “ostrostřelců”. (Byl to ptáček tak akorát na jednu porci).
Kromě tropických mořských ptáků tyhle ostrovy nabízely i něco jiného – migrující ptáky. V době, kdy Fort Jefferson vypadaly jako lidské dílo, vysoké zdi byly doslova obsypány lesnáčky a vlaštovkami. Levantin chtěl dostat hodně z těchto ptáků – a břehule říční, a bobolink kanadský nebo drozd hnědavý – ptáci na těchto ostrovech byly doslova na ústupu. Ty tam byly časy, kdy se tu pohybovaly tisíce ptáků. Přistáli sem z nouze a hledali hmyz, kterého tady ale moc nebylo. Jak můžou překonat 70ti mílovou cestu a letět bez přestávky až na Key West? Levantin věděl, že většina z nich to nezvládne. Stejně tak to věděl i sokol stěhovavý, který se usadil na vrchol pevnosti a prostě jenom vyčkával. I když Levantin věděl, že většina ptáků byla tak slabá, že by se dala bez problémů vzít do ruky, rozhodl se dát jim trochu prostoru.
Jestli někdo dobře věděl, jaké to je trápení překonávat cestu oceánem, byl to Al Levantin.
Když byly schůdky konečně spuštěné a loď zakotvila v Key West, Levantin měl chuť políbit zem, přežil to! Pro Sandyho Komita trápení ale teprve začínalo. Komito měl namířeno na tu samou loď, tu samou výpravu i na to samé místo. Veterán tuctu výprav Sandy Komito byl už odolný proti mořské nemoci, ale měl svůj vlastní problém. Jednalo se o trojité kajuty, kde byl namačkaný s ostatními lidmi, měl málo místa a nemohl se ani posadit na vlastní posteli. Rámy postele byly z chladného kovu a postel byla tak přeležená, že střed postele byl o dobrých 10 cm níže než kraj. Nebylo tu dokonce ani místo, aby si mohl pohodlně dojít na záchod, protože se po kajutě vždy někdo procházel. Levantin na druhou stranu s kajutou problém neměl. Byl vděčný za místo, kde nedostal mořskou nemoc, a když usnul, byl v podstatě mrtvý. Levantinovo vysvobození byla ale Komitova noční můra. Co se týkalo spánku, byl tak citlivý, že dokonce cestoval s vlastním polštářem a páskou na oči, a teď byl natlačený na jedné lodi s tuctem cizinců, kteří chrápali, kašlali a mlaskali a on věděl, že na tomto místě se mu nedostane žádaného soukromí a klidného spánku. A co bylo ještě horší? Komito ležel na spodní posteli a kdykoliv se chlap nad ním zvedl, aby mohl jít na záchod nebo se jít napít, vstoupil mu na postel. Cizincovy nohy v jeho posteli - nechutné! První noc Komito nespal vůbec. Druhou noc asi dvě hodiny. A třetí noc zase nic. Když se loď konečně vrátila na Key West, Komito nebyl v náladě na žerty a nikdo si s ním nechtěl zahrávat. Už viděl ty druhy co Levantin a teď se nemohl dočkat, až odtud vypadne. Greg Miller ale snil o pohodlí kajuty. Během svých tří měsíců Big Year byla jeho peněženka v plamenech. Jeho úspory byly téměř v čudu a on stále tvrdě makal. Potřeboval pár tisíc dolarů na svůj další výlet na Attu na Aljašce. Stále pracoval 40 hodin týdně stejně jako ten týden předtím a to jen proto, aby dokázal splatit minimum na svých pěti kreditních kartách. Doufal, že se dostane na Tortugy s balenými jídly a minimálním rozpočtem, ale jeho účet řekl ne. Tyto ptáky musí vidět bez dalších výdajů. Napsal postup práce pro jadernou elektrárnu během cesty autem do Fort Lauderdale. Sice byl strašně unavený a měl červené oči, přesto řídil až do úplného vyčerpání, a tak jeho útočištěm se stalo poslední město před Florida Keys. Byl tak unavený, že nekoukal nalevo ani napravo a rovnou si to namířil k prvnímu motelu u cesty a objednal si pokoj, který ho téměř nic nestál. Byl děsivý. S nespláchnutým záchodem, plným košem a sprchou, kde po někom zůstala špinavá houba. Zapnul ventilátor a odfoukl špínu. O jedné ráno už mu bylo jedno, kde leží, protože byl příliš unavený a mimo to – bylo to levné ubytování. Jeho podmínky na Tortugách byly dokonce ještě víc sparťanské. Jeho pokoj bylo kempovací místo za tři dolary. Všichni ptáci, které během dne viděl, byli senzační - dostal tereje a nodyho bělotemného - ale na konci dne byl znovu na dně. Neměl ani telefon, takže nemohl zavolat otci. Stal se z něj jenom chlap se stanem pod hvězdami. Greg Miller si toto kempování moc nepromyslel. Jediné, co si zabalil, byla konzerva SPAMU. Všichni kempující kolem něho strávili den šnorchlováním a opalováním se a teď měli v plánu strávit noc pitím. Bylo již po sezóně, přestože byla hnízda na ostrově plná ptáků, nic je k lidem v kempech nelákalo. Spíš naopak. V kempech plných hlučných kluků nic nemohli najít k jídlu a báli se přiblížit. Miller si byl jistý, že je jich na ostrově opravdu hodně, ale protože seděli vedle sebe a moc nelétali, nedali se od sebe takřka rozeznat. Jak Miller posvítil na svojí plechovku SPAMU, dvě ženy na něho zavolaly. Obě byly v modrých plavkách a jemu to připadalo jako scéna z reklamy. Vypadalo to, že před tím šnorchlovaly na útesech a přilákala je loď plná mužů. Šly to prověřit. Muži nachytali plnou loď krevet. Každá z nich měla specifické požadavky na život. Dohoda byla, že svůj úlovek vymění za alkohol a výsledkem bylo, že vedle Millera se najednou ocitla velká zásoba krevet a garnátů spolu s velkým množstvím vína. Millera bez problému pozvaly a proto, když si opékal dary moře ,SPAM se stal historií - snažil se vysvětlit ženám, co je zajímavého na pozorování ptáků a o čem je Big Year, ale těm dvěma ženám, to co jim říkal, bylo naprosto fuk. Dokonce pily tak nekontrolovatelně, že na konci opékačky se ani nemohly zvednout. Millerovi to bylo jedno. Byl jediný pozorovatel na ostrově, pravděpodobně byl i jediný střízlivý. V tu noc usnul sám ve svém stanu bez spacího pytle a jako polštář mu sloužilo tričko omotané okolo bot. S plným žaludkem měl klidnou mysl. Zítra bude pozorovat ptáky a levně.

Číst dál...

Odlety tažných ptáků: Koloběh ptačí migrace

Když vypukne velké podzimní ptačí stěhování do teplých krajin, vždy mne přepadne tesknota. Poslové jara, které jsme za nevlídných předjarních slot tak netrpělivě vyhlíželi, nás znova a na dlouho opouštějí...

29 03 dudekDudek chocholatý odlétá na jih na přelomu srpna a září

Ptačí migrace vzrušovala lidskou zvědavost odjakživa a lidé si o její podstatě navymýšleli spoustu podivných teorií (viz Co o ptačí migraci ještě nevíte). Ani holá skutečnost ptačích tahů však není o nic méně vzrušující a přináší stále nové, dosud nezodpovězené otázky. V Evropě žije 87 stěhovavých ptačích druhů. Když se opeření tuláci vydají na podzimní tah, napočítají v Evropě radary kolem pěti miliard ptáků neúnavně mířících na jih.

Ptačí „vybavení“ pro navigaci
„Ptáci se nelíhnou s hvězdnou mapou zabudovanou v paměti, ale mají schopnost najít střed rotace hvězd,“ vysvětluje ornitolog Chris Mead. Za denního světla poskytuje obdobné vodítko sluneční jas. „Existuje také názor, že jedna z vnitřních struktur ptačího oka – pecten oculi – může sloužit jako ukazatel na slunečních hodinách a vrhat stín na oční pozadí, čímž poskytne k určení směru další vodítko,“ popisuje Chris Mead. „Pro navigaci podle Slunce není nezbytné, aby ho pták skutečně viděl, protože světlo procházející mraky je polarizované a ptáci jsou schopni ho i tak vnímat.“

Někteří ptáci využívají při svých dalekých putováních i čich a sluch. Teprve nedávno se zjistilo, že jsou citliví také na nepatrné změny zemské přitažlivosti a dokážou reagovat na sílu sluneční koróny, která vzniká v důsledku otáčení Země. Téměř nadpřirozeně působí schopnost ptáků orientovat se podle magnetismu.

29 01 vcelojedVčelojedové lesní musejí na své cestě překonat až 10 000 kilometrů. V květnu 1985 letělo při jarním tahu přes Saharu 227 000 včelojedů

Překážky a nebezpečí
Na okřídlené poutníky číhá mnoho nebezpečí a překážek. Ptačím cestovatelům může zkomplikovat cestu nepříznivé počasí, vážným problémem je i neustálé odlesňování krajiny.

Na mnohé opeřence číhají pytláci s puškami. Například nádherní dravci včelojedové lesní musejí na své cestě překonat 4 000–10 000 kilometrů. Během náročné cesty jsou nemilosrdně loveni nejen v Itálii, ale i na Maltě a v Tunisku.

Stěhovaví ptáci jsou rovněž nuceni překonávat moře a vysoké hory. Jedním z nejextrémnějších přeletů je stěhovavý tah hus tibetských, které při své cestě přelétají himálajské průsmyky až ve výšce 6 000 metrů nad mořem.

Odlet podle „pořadníku“
Lidové pranostiky mnoha evropských národů tvrdí, že vlaštovky obecné (Hirundo rustica) se vydávají na svou každoroční dalekou cestu do zimovišť přesně 8. září, aby se zase přesně 25. března navrátily na svá evropská hnízdiště. Realita je však pochopitelně poněkud jiná.

Už koncem srpna nás opouštějí první jiřičky obecné (Delichon urbica). Jiní příslušníci jejich druhu ovšem ve stejnou dobu ještě horlivě vychovávají svou třetí snůšku a opouštějí nás až koncem září nebo počátkem října. Příprava na odlet, kdy se jiřičky ve velkých hejnech seskupují na drátech elektrického vedení, je nepřehlédnutelná. Asi v polovině září (podle charakteru počasí) nás opouštějí i vlaštovky obecné. Také ony se před odletem sdružují do velkých hejn na společných nocovištích.

Na cestě k africkým zimovištím urazí vlaštovky a jiřičky (ale také např. břehule říční, pěnice slavíkové, rákosníci, ťuhýci obecní, lejsci a čápi bílí a černí) asi 5 000 kilometrů. Druhy, které loví ve vzduchu za letu hmyz (např. jiřičky a vlaštovky), putují za denního světla a urazí tak přibližně 200 km denně. Ani druhy plachtící v termikách ale nemohou létat v noci. Za noční migranty jsou odborníky považováni např. drozdové, králíčci a špačkové. Většina bezkonkurenčních „dálkařů“ (rorýsi, rybáci, bahňáci překonávající Tichý oceán apod.) však putuje takřka nonstop.

Letmí návštěvníci
Na našich hnízdištích se příliš nezdržuje rorýs obecný (Apus apus), který přilétá v květnu a zpět do Jižní Afriky odlétá v srpnu. Rorýsové jsou skvělí letci a ve vzduchu tráví takřka celý svůj život. Díky radarům bylo zjištěno, že se i mimo dobu svého tahu často vznesou až do výše tří kilometrů, kde za letu dřímají na nebeském loži.

Krátkou návštěvou poctí Českou kotlinu také například žluva hajní (Oriolus oriolus) a kukačka obecná (Cuculus canorus) – oba druhy k nám dorazí většinou až v květnu a odlétají již koncem srpna. Jen o něco později nás opouští například vlha pestrá (Merops apiaster), mandelík hajní (Coracias garrulus), krutihlav obecný (Jynx torquilla) nebo dudek chocholatý (Upupa epops).

Řada druhů stěhovavých ptáků však u nás naštěstí pro své obdivovatele zůstává déle. Odlétají až v říjnu a některé druhy (např. špačci obecní, zvonci zelení, kosové horští, různé druhy drozdů ...) nás svojí návštěvou poctí až do konce listopadu.

29 02 mandelikMandelík hajní odlétá na jih na přelomu srpna a září

Co o ptačí migraci ještě nevíte
Kam za ptačími migranty
Ptáky houfující se před dalekou cestou je možné pozorovat dokonce i ve městech. Z opravdu vyhlášených ptačích shromaždišť jsou České republice nejbližší německé Waddenzee a Rujana, Neziderské jezero v Rakousku, italské mokřady řeky Pádu a Hortobágy v Maďarsku. Tady se shromažďují statisíce tažných ptáků.

Let na Měsíc a záhadné proměny
Sezónní mizení a jarní návrat mnoha druhů ptáků vyvolával v lidských myslích množství pošetilých teorií a hypotéz. Lidé se třeba domnívali, že ptáci odlétají na podzim na Měsíc, odkud se na jaře opět navracejí. Řecký filozof Aristoteles napsal, že rehek zahradní (který migruje z Řecka do subsaharské Afriky) se v létě promění v červenku, a že pěnice slavíková se na zimu mění v pěnici černohlavou. Jiní pozorovatelé – například Olaus Magnus a britský přírodovědec Gilbert White – byli přesvědčeni, že tažní ptáci přečkávají zimu zahrabáni v bahně na dně rybníků, řek a jezer. Tento názor převažoval až do 18. století.

Jak se zkoumá migrace
Ornitologové získávají informace o ptačí migraci pomocí klasických kroužků. U malých ptáků je naděje na zpětné hlášení jen asi 1:300, u větších druhů (např. kachen, hus atd.) je zpětná vazba příznivější – asi 1:10.

V posledních patnácti letech začali ornitologové připevňovat větším ptákům (např. dravcům, čápům nebo sovám) malé vysílačky. Nejnovější typy radiových přístrojů vysílají signály přes satelity do pozemních stanic, a je tak možno sledovat a mapovat celou tahovou trasu.

zdroj: stoplusjednicka.cz

Číst dál...

kapitola devátá Yucatan Express

Během horké dubnové noci hluboko v yucatanské džungli poletoval kolibřík rubínohrdlý. Kolibřík byl hladový, ale to nebylo poslední dobou nic nového. Za poslední dva týdny bylo jídlo jeho hlavní denní náplní. Nějaké vešky, pavouci, včely a hlavně nektar, který vážil 2x více než on sám. Na jeho hrudníku se začly objevovat žluté kuličky tuku. Vážil už skoro 2 peny a jeho život závisel právě na tomto tuku před nastávající cestou. Většinu dne tu bylo 41 °C a foukal tady celkem silný vítr. Tukan krátkozobý, o mnoho větší příbuzný tohoto malého tvorečka, se taky musel schovat do stínu. V době, kdy už sluníčko pomalu zapadalo za obzor, spolu se svým příbuzným s dlouhými zatočenými pírky na ocase mohl vylézt ze stínu. Okolní stromy se rozezněly zpěvy ptáků a cestovatelů, jako byl on. Vše se zdálo být v pořádku. Vyletěl za potravou tak, jako to udělalo mnoho dalších, mezi kterými byli např. tangarovití, kteří vypadali jako malé ohnivé kuličky, strnadovití, kteří na sobě měli tolik barev jako vegaské tanečnice a potom lesňáčkovití, kteří byli kombinací různých poddruhů. Někteří z nich měli oranžové hlavičky, modrá záda a žlutá bříška. Na bocích měli pruhy jako zebra. Mezi ně se zamíchaly tisíce samiček kolibříků rubínohrdlých, které vypadaly jako malí nenápadní ptáci o velikosti malíčku se zelenými zády, nevýrazným bříškem a hnědými křídly. Každá z nich měla před sebou dlouhou cestu. Musely přeletět mnoho mil do Mexika. Nejtěžší pro samičky tohoto malého ptáčka bylo, že kdyby se cestou zastavily, vítr by je odvál a ony by umřely. Když se jim povedlo tuto cestu zdolat, dostaly možnost dvě nebo tři sekundy se pářit s promiskuitním samečkem s výrazným červeným krkem. Aby se samička neztratila během letu, který pokračoval celé dny i noci nostop, spoléhala se na mozek, který je menší než hrášek. Lidé, jejichž hlavy byly víc než 1000x větší se stale snažili pochopit tuto neuvěřitelnou cestu – zázrak migrace
Migrace ptáků fascinovala lidi už od té doby, co se poprvé koukli na oblohu.
I ten čáp na nebi zná svá období, hrdlička, rorýs i drozd dodržují čas, kdy se mají stěhovat. Můj lid ale netuší, neví, co Hospodin nařídil. Jeremiáš 8:7.
Migrace se dlouho považovala za znak toho, že ptáci jsou chytřejší než lidé, čápi na obloze vždy věděli ,kdy je ten správný čas, hrdličky, jeřábi a vlaštovky vždy věděli, kdy se mají vrátit. A lidé to dlouho považovali za boží dokonalost, zrovna tak jako se Bůh postaral o Mojžíše v poušti. Vědci nyní hovoří o tom, že migrace druhů, které hnízdí v Eurazii a zimují v Africe je prostě jenom část životního cyklu. Dokonce i pohané věděli, že během migrace se děje něco zvláštního. Homér začal 3 kapitolu Iliady zvukem Trojanů táhnoucích do boje, a že to byl takový halas, jako když divocí jeřábi letí v bouřce nad rozbouřeným mořem.
Ale poznávání migrace mělo daleko od jejího pochopení. Aristoteles, expert na logiku a metafyziku, byl vlaškovkami přímo ohromený. Myslel si, že když se tito rychlí pojídači hmyzu během podzimu ztratí z oblohy, je to jen proto, že hybernují v dírách ve stromech. Byl si svojí teorií jistý, že dokonce o tom napsal celou stať. Když se tmavý eurazijský rehek přesunul do teplých krajim a jeho místo v potravním řetězci nahradila oranžová červenka, Aristoteles si myslel, že se tihle ptáci mění během úchvatné podívané podobně jako housenky na motýly. (Alespoň, že tihle si zachovávali svou opeřenou krásu). A Římané si např. mysleli, že vlaštovky se příchodem podzimu mění v žáby.
V roce 1703 se Angličané začali považovat za lidi rozumu a víry a podali vlastní vysvětlení otázky: Odkud se berou čápi, holubi, jeřábi a vlaštovky a jak je možné, že vždy přesně vědí, kdy se mají vrátit? Jejich odpověd zněla, že zimují na měsíci.
Koncem 18 století Karl Line začal klasifikovat ptáky a Darwin přišel na to, jak se vyvinuli – a díky pozorování jeho slavných 13ti pěnkav z Galapág se mu povedlo napsat knihu O původu druhů – migrace se tak stala méně záhadnou. Popsal v ní evoluci a životní cyklus, rozlišení těchto druhů ve vzhledu, tvaru zobáku či rozlišném a různorodém způsobu života. Poprvé v historii umožnila lodní doprava cestování na dlouhé vzdálennosti za těmito ptáky. Biologové mohli křižovat zem ze severu na jih a zase zpět. Díky tomu přišli na to, že mnoho druhů ptáků z jejich domova přeletělo velké vzdálenosti. A z migrace se stal běžně známý fakt.
Otázky a záhady migrace zůstaly nevyřešené. Vědělo se o tom, že letecké trasy spojují Ameriku se severem, ale přesná cesta zůstala záhadou. Možná, že někteří z pozemských ptáků jako jsou například lesňáčci, si možná někdy dají pauzu na některém z tankerů uprostřed cesty, ale i tak jim cesta nad Golfským proudem do Mexika dá dost zabrat. Vědci si mysleli, že ptáci jen proletí nad vodou. Ale v roce 1945 si texaský profesor George Williams si položil otázku: Proč by maličcí zpěvaví ptáci riskovali život přeletem nad 500 mil zálivem, když ho mohou pouze obletět. Aby se ujistil, že ho nikdo nebude ignorovat, obrátil se do minulosti a napsal – měsíční blbost. Napsal, že golfská migrace je stejně tak logická jako víra, že vnitřek měsíce je ze zeleného sýra. Na to take neexistoval žádný důkaz. I když si progesor Williams uvědomoval, že mnoho druhů se magicky objevovalo v ty samé dny na golfském pobřeží Spojených států, usuzoval, že tito ptáci jsou pozemští ptáci, které na moře odvál vítr, a oni se zoufale snaží vrátit.
Williamsův výstřelek se zeleným sýrem vyvolal takový poprask, že ornitologové zůstávali celou noc vzhůru jen proto, aby toto jeho tvrzení mohli vyvrátit. Nejúspěšnější byla Luisianská univerzita a její výzkumný pracovník George Lowery, který strávil jaro 1948 pozorováním měsíce s teleskopem s 20 násobným zvětšením z jižní části golfského pobřeží z Progreso v Mexiku. Při pozorování měsíce si uvědomil, že vidí zpěvavé ptáky vzlétat hodinu po zatmění. Křižovali oblohou ve světle měsíce a všichni směřovali na sever.
Během svých nocí na Yucutanu George Lowery “Pán měsíček” viděl, že jen málo kdy se během jedné hodiny zvedne víc jak 30 ptáků – trvá to jen chviličku zamířit dalekohled správným směrem, aby člověk viděl, že cesta je otevřená a mohl vyvrátit teorii se sýrem. Nikdo ale nevěděl, kolik ptáků tuto cestu využívá. Velký průlom přišel od ornitologa, který překvapivě přišel na svůj největší objev uvnitř domu. V polovině 60 let Sid Gauthreaux zjistil, že nova skupina vládních radarů snímá Golfské pobřeží od Brownsville v Texase až po Key West na Floridě. Díky tomuto vybavení byl schopný předpovídat počasí, ale Gauthreaux zjistil, že citlivé radary si na obloze všimly i pohybu něčeho jiného – důkazu migrujících ptáků. Jedna malá tečka na radaru reprezentovala jednu malou skupinu ptáků. Když se Sid Gauthreaux podíval na záznamy, tak zjistil, že je to tečka za tečkou – skupina za skupinou. Naštěstí se vláda zachovala jako vláda a zaarchivovala téměř každý snímek od roku 1957, kdy tuto síť radarů spustila. Sid Gauthreaux se prokousal stovkami snímků. Byla to namáhavá práce, ale dokázal tak, že tato trasa je jednou z nejdůležitějších ptačích “dálnic” a teď je známá jako Yucatan Express.
Sid Gauthreaux odhadl, že během migrace putují milióny ptáků a na jejím vrcholu to může být i 45 milionů jedinců během jedné noci. Těchto 45 miliónů překoná 300 mil z Corpus Christi v Texasu do Lake Charles v Louisianě, což vychází na asi 150 tisíc jedinců na míli nebo 150 tisíc na jeden městský blok.
Tato čísla byla ohromující a byla získána díky jednotlivci. Výzkumník jménem Richard Graber z university v Illinois byl natolik uchvácen vytrvalostí zpěvavých ptáků, že chytil drozda šedolícího – což je menší a méně výrazný příbuzný druh drozda stěhovavého – a připevnil na něj malý vysílač. Richard Graber se vydal na jeho sledování v malém sportovním letadle. Drozd šedolící vzlétl v centru lllinoii a letěl průměrnou rychlostí 50mil/hod (popohnal ho vítr o rychlosti 27mil, který měl v zádech). Na Michiganském jezeru kvůli bezpečnosti letadlo muselo přistát u břehu, ale ptáček, který vážil jednu unci, pokračoval dál, takže díky tady tomu o 8 hodin později a 400 mil déle pronásledování toho ptáčka konečně skončilo, protože pilot musel doplnit palivo. Ale ptáček pokračoval bez zastávky.
Tento pták měl nepochybně výdrž, aby zvládl tuhle závratnou cestu a lidé to prostě museli přijmout jako fakt.
Další druh migroval sám, osamocen. Zatím co ostatní druhy létaly spolu v majestátních aerodynamických seskupeních, kolibřík rubínohrdlý létal sám. Dokonce si ani nepomáhali s určením trasy. Tento pták byl totiž od přírody samotář. Byl to jediný druh, který se dokázal vznášet na místě letět pozpátku, a nebo dokoce hlavou dolů. Ale tuhle noc ho zajímal pouze jediný směr – sever. Pod ním se rozprostírala voda a velký prostor golfského zálivu byl přímo před ním. Přelétával z místa na místo, dokud nenašel ten správný vítr, 14 mil/hod a bez turbulencí. Různé druhy dávaly přednost různým větrům na své dlouhé cestě na sever. Bahňáci a třeba lyskonoh úzkozobý často létali tak nízko, že se dali pozorovat pouze tehdy, když bylo sluníčko daleko nad obzorem. Nad nimi létali kolibříci a zpěvaví ptáci, kteří se typicky drželi v rozmezí 500 až 2000 stop nad hladinou moře. (Většina zpěvných ptáků je tak malá, aby se dali pozorovat bez dalekohledu, když letí výš jak 1000 stop). Vysoko na obloze létali ti nejsilnější ptáci. Nejvíc pobřežní druhy, které dokázaly vyletět až 3 míle nad hladinu moře – naštěstí příroda má vždycky svoje vyjímky, nebo se snaží ohromit. 21 tisíc stop nad Nevadskou pouší se jednou srazilo dopravní letadlo s kachnou divokou. Horolezci na vrcholu Mount Everestu ve výšce 8848m byli překvapeni, když si všimli, že jim nad hlavami létaly husy.
Po 4 hodinách letu nad Golfským průlivem tento malý ptáček dosáhl rychlosti 30 mil/hod a stále mířil k Americe. Jak je možné, že se na svojí cestě neztratí? Některé studie ukázaly, že ptáci by mohli sledovat hvězdy např. Polárka je pevný bod na obloze, který se nikdy nehýbe. Ostatní výzkumníci ale našli propojení s polarizovaným světlem, které se vytváří na večerní obloze. Ale ani tyto teorie nevysvětlují, jak se dokáží bezpečně navigovat v úplné tmě, mlze a mracích. Pravda je, že ani nejlepší vědci stále nevědí, jak ptačí mozek najde cestu.
V době, kdy vycházelo slunce, se malý ptáček stával malým stínem na obloze. Překonal už 300 mil a spaloval rychle své zásoby tuku. Za normálních okolností je jeho metabolismus tak rychlý, že se musí najíst přibližně každých 20 minut, aby zůstal plný sil. To znamená, že každý den sní potravu o polovině své váhy a vypije vodu o osminásobku své váhy. Za posledních 10 hodin migrace ale nic. Jeho malá křídla se hnula 50x/sekundu a jeho srdce mělo frekvenci 1000 tepů za minutu. Jeho váha klesla už o 25 % původní váhy.
Na obzoru se začínaly objevovat problémy. 200 mil odsud mohl Greg Miller bez problémů vidět, co se děje. Černé bouřkové mraky se zavíraly nad pobřežím Texasu. Miller věděl přesně, co má dělat, a vyrazil do srdce bouře.
Al Levantin tam byl už dávno a Sandy Komito dokonce stihl být už promočený deštěm, který bouře přinesla.
Během vrcholu migrace soutěživí pozorovatelé snili o špatném počasí. Dokonce po něm toužili. Čím horší, tím lepší. Nejlepší tak na dvě vrstvy oblečení.
A důvod? Průvodní jevy.
V takovém počasí totiž vznikal přírodní fenomen, kdy migrující ptáci pod náporem větru a nízkého tlaku doslova padají níže, aby v menších výškách našli bezpečnější útočiště. Mnoho let tento jev ani nemusí nastat. Stálé větry v kombinaci s pokojnou oblohou dovolí ptákům bez problémů odletět na jejich hnízdiště. Ale když tento jev nastane, vznikají legendy. Vypadá to totiž jako by někdo ptáky z oblohy teleportoval přímo k nim. Tisíce ptáků se ukáží jen tak z ničeho nic. Větve stromů se prohýbaly pod vahou tangar šarlatových, trávníky byly plné lesňáčků a křoví v okolí vypadalo jako vánoční stromek obsypán barevnými ptáky.
Pro většinu pozorovatelů byl tento jev úžasnou podívanou. Ale pro pozorovatele Big Year byl velkou zkratkou. Šetřil jejich čas. Každý pták, kterého mohli pozorovat na zemi, jak si vyčerpáním sedl a odpočíval, jim ušetřil čas i námahu, protože nemuseli mnohé tyto ptáky pronásledovat na jejich hnízdiště. Žádný ze soutěživých pozorovatelů si nemohl dovolit tento fenomém „příležitosti“ zmeškat.
Greg Miller hnal svoje auto rychlostí až 80 mil/hod a sebe potom až na hranice svých možností.
Kolibřík se ztrácel rychle. Když uhodila bouřka, jeho zásoby tuku byly už malé. A ted byly pryč úplně. Jediné, co mohl nyní spalovat, byly svaly a s každým mávnutím křídla byl kousek pryč. Jeho tělo pojídalo samo sebe za živa. 16 hodin letu ve větru ho přineslo 20 mil od pobřeží, ale tyhle větry se nyní točily kolem oka bouře a místo toho, aby je měl v zádech, tlačily ho do tváře. Potřeboval 2x tolik síly, aby urazil poloviční vzdálenost. Všude v bouři vítr a srážel migrující ptáky níž a níž a nechal je zápasit těsně nad mořskou hladinou. I tenhle malý ptáček byl už téměř ve vodě. Neuměl však plavat, ani se udržet na hladině. Jedno ponoření a jeho život je minulost.
Lidé už dlouho rozuměli nebezpečí golfských proudů. Na začátku 20. století námořník na lodi 30 mil od delty Mississippi s úžasem sledoval, jak stovky migrujících lesňáčků při zápase se studeným větrem spadly a utopily se. Po další bouři v dubnu 1995 se David a Melissa Wiedenfeld z Louisiany prošli po pláži blízko Grand Isle, Louisiana a našli 7000 mrtvých ptáků na jednu míli. Usoudili, že tahle jediná bouře dokázala zabít 40 000 zpěvných ptáků, kteří se dali rozdělit do 45 různých druhů. Golfské katastrofy byly dost běžné, že příroda musela zvýšit své šance pomocí evoluce, aby uchránila celé druhy před vymřením v drsných bouřích. Mnoho druhů včetně kolibříka rubínohrdlého se rozdělovaly do dvou skupin – na ty, které migrovaly nad vodou, a na ty, které migrovaly nad souší. Ty, které migrovaly nad souší, se musely vypořádat s predátory a ty, které letěly nad vodou, se zase musely vypořádat se sílou divočiny.
Kolibřík měl na dosah pobřeží. Hustý déšť se vznášel dolů od bouřkové oblasti. V porovnání s tělem měl tento drobný ptáček největší srdce ze všech teplokrevných živočichů a tlačil ho až na hranici možností. Jeho plíce stejně jako u všech ptáků zůstávaly plné. Konkrétně byly podpořeny speciálními vzdušnými vaky, které jim stále dodávaly vzduch.
Slábl stále rychleji.
A potom se mezi vlnami objevila zem! A nebyla to jen obyčejná bažina na pobřeží, ale stromy, velké a silné stromy. Objevovaly se přímo za hranicí oceánu. Už byl skoro tam. Možná se zachrání, možná to zvládne. Jeho křídla byla bičovaná větrem a deštěm. Bojoval ale tvrdě. Čím byl blíž, tím lépe viděl. Břestovce a dřezovec trojtrnný, dub černý, a další dřeviny se vynořily na hranici oceánu. Přistál na břestovci tak tvrdě, jako kdyby jen spadl z oblohy. Byl slabý. Ztratil tak moc ze svého tuku i svalů během své 14ti hodinové cesty, že už vážil jen desetinu unce. Možná se někde na druhé straně v bažinách časem objeví ostatní, ale on to už dokázal. Pokořil Golfský proud a přežil. Tento dvounohý tvoreček se předklonil a vydal hluboký odhodlaný zvuk. “kolibřík rubínohrdlý,” oznámil Sandy Komito, který stál v dešti nedaleko od míst, kde našel kolibřík spásné útočiště.
Posledních deset dní se Komito zdržoval na vyvýšeném bodě ostrova, který byl během těchto bouří velmi důležitým bodem. Na obloze se ženili všichni čerti a okolí kolem ostrova nebylo vůbec vidět. Komito se ve své skupině tak velmi nudil, že začal nadávat školákům a skautům co stáli okolo – hluk a zmatek přilákal moskyty. (Bůh žehnej Britům – prohlásil. Kdyby se nestaly snadnou návnadou pro všechen ten hmyz v bouři, zaživa by nás moskyti sežrali).
Teď bylo čekání u konce. Kolibřík seděl přímo před ním na větvi. Byl tak vyčerpaný a jeho přítomnost tak jasná, že Komito ani nepotřeboval dalekohled, aby ho našel nebo určil. Mimo to byl tenhle ptáček běžný během léta v zahradách na východním pobřeží a proto Komito čekal, že jich uvidí během svého roku stovky.
Nic extra.
Obloha shazovala ptáky na ostrov a on musel najít něco lepšího než kolibříka rubínohrdlého.
Pro některé lidi byl tento ostrov zvláštní. Začátečníci mu ani neříkali ostrov. Je to male město východně od Houstonu, 20 mil od mezistátní dálnice a míli od roily Gulf. Obklopovaly ho rýžová pole, protože díky své veliké vlhkosti byl na to ideální. Rýžová pole se střídala s olejnými díky nízké poloze ostrova. Dokonce ani vyvýšené body nebyly příliž vysoko. Zvedal se jen 32 stop nad hladinou oceánu. Voda byla plná soli, ale to zas tak moc nevadilo. Díky živinám z oceánu poskytovala bohatá půda zázemí pro mnoho 15-20 metrových stromů. Byla to zelená oáza, která se tyčila z oceánu, viditelná na míle daleko. A byl to významný bod při cestě z Yucutanu do Alabamy nad golfským pobřežím. Pověst tohoto ostrova zdaleka překonávala jeho velikost. Běžně přitahoval ptáky a s nimi i pozorovatele od Los Angeles až po Londýn. Hlavní oblast pokrývala pouze 15 akrů a každý rok se na tomto malém kousku shromaždilo víc než 6000 lidí doufajících ve svůj úspěch.
Nebylo to sice nejpopulárnější místo, ale i tak dávalo velikou naději všem pozorovatelům – přírodní rezervace Santa Anna v Texasu a Cape May na jihu New Jersey přilákaly každý rok asi 100 000 pozorovatelů. Pro porovnání z jiného hlediska tento ostrov nebyl ani nejbohatší. Každý rok do místní ekonomiky napumpovali pozorovatelé asi 2,5 miliónu dolarů. A to byl jen zlomek toho, co se dělo jinde např. utratili 15 mil. dolarů při pozorování velké migrace Crane nad Grand Island v Nebrasce. Ale na tři týdny během dubna byl tento ostrov nepochybně středem pozorovatelského vesmíru.
Bylo to tu tak populární, že se vedení ostrova rozhodlo uznat pozorovatelství ptáků za oficiální sport. Audubonova organizace to rozhlásila a ustanovila skupinu lidí, aby na to dohlížela. Během dobrého roku tato skupina čítala až 40-50 lidí, kteří dohlíželi na sílu větru a množství srážek, aby včas varovali před nepříznivým počasím. Ale mnoho zarytých pozorovatelů stejně přišlo a voda je moc netrápila. Bylo jim jedno, že se tu chodí z místa na místo v trapných fialových pláštěnkách. Méně používané stezky byly jen bahno rozšlapané ve vodě. Byly tu ale strategicky rozmístěné lavičky, aby ulevily unaveným pozorovatelům. Naproti tomu nejpoužívanější stezky byly tvrdé jako beton. Zadupaly je tisíce kroků místních nadšenců. I když všichni přišli kvůli ptákům, největší rozruch tu způsobovali lidé.
V jednom kuse tu někdo rozkládal stativ nebo vytahoval dalekohled. Jsou tu Britové se svými plnými karavany, stejně jako byznysmani a všichni sem cpou zrovna ty svoje čočky, když vyčerpaní ptáci jsou tak svolní a odrovnaní, že sedí téměř na dosah ruky a jen těžko by se zmohli k úniku. Což je dohnalo k až k lhostejnosti. Ale Britové, kteří z tohoto výletu chtěli udělat životní zážitek, se na něj připravovali měsíce. Chtěli vidět tolik druhů z Nového světa, jak jen to bude možné. Jejich měsíce příprav znamenaly, že mnoho z nich vědělo o severoamerických ptácích víc detailů, než většina severoamerických pozorovatelů.
Zástupy ctižádostivých žen, které se vůbec nestaraly o svůj vzhled a očividně chtěly dokázat, že jsou lepší než muži, protože pravděpodobně měly nějakou krizi středního věku. V zástupech prohledávaly ostrov a doufaly, že najdou nějaký vzácný druh. Právě mezi nimi se nejrychleji rozšířil objev dlaskovce růžovoprsého. Po tomhle objevu se všechny shlukly k sobě. I když za normálních okolností se tyhle “ženy” spíše smály mezi sebou, pomlouvaly a smály se každé blbosti. Úšklebky a smích u nich vyvolal jakýkoli tvor s křídly nebo peřím.
Nejhlučnější však byly manželé nebo tak aspoň působili. Vždycky se zavěsili na nějakého jiného pozorovatele a šli za ním všude. Chtěli poznat tolik druhů, kolik to jen bylo možné. Naléhali na něj a hádali se mezi sebou o čem pozorování ptáků skutečně je. Obvykle to ale stojí komáří kousnutí, stání v prudkém dešti nebo ve větru či v mraze a jen těžko se to dá nazvat dovolenou. Obvykle to končí unavenou osobou sklánějící se nad večeří ve špinavém autě nebo uléhající do špinavé postele v nekvalitním hotelu.To byla odpověď, které se jim dostávalo nejčastěji.
Jen slídit a slídit, nic jiného. Přesně takoví jsou mladí Turci, nikdy neodpočívají a dají se bez problémů poznat podle typického oblečení a divné čepice. Nejhorší na nich ale je, že mluví způsobem jako by všechno věděli a dokonce to tak i vypadá do té doby, než je volání samičky lesňáčka změní na absolutní tupce. Až potom se ukáže, co jsou zač, když žádají o radu s určením. Často jsou vychytralí, a aby se lísali, používají hodně slov “ Ano, paní”, “ Ano, pane” a “ Moc děkuji”. Byly tu i rezervované typy, většinou muži, kteří tu číhali o samotě jako osamělý orel do té doby, než někdo objevil vážně vzácného ptáka. Potom se vrhli tím směrem. Tito muži byli velmi soutěživí a měli soutěžní horečku. Bavili se o svých seznamech. Všichni tito lidé chodili v kruzích o velikosti 4 bloků a čuměli do nebe. Většinou šeptali, všichni se chovali jako v kostele v neděli. Všechno to bylo takové uhlazené, zdvořilé, správné a civilizované. Komito se z toho mohl bláznil.
Opravdu se moc snažil, aby zůstal potichu a nic neřekl. Vážně. Ale vzhledem k tomu, že na toto místo chodilo zhruba 500 lidí denně, nemohl odolat klaunovi, který se v něm ukrýval. V jednom bodě se dvě skupiny shlukly okolo nízko položené větve dubu, která jim poskytovala pohled na zajímavého návštěvníka. Lelek karolínský byl malý ptáček o velikosti červenky, který v noci loví hmyz a přes den obvykle spí a má na sobě perfektní kamufláž, která vypadá jako staré, suché listí. Obvykle je ho velmi lehké přehlédnout a Komito byl právě proto rád, že se připojil k davu, který měl to štěstí, že na lelka narazil. Jen málokdy je možné lelka karolínského vidět během dne. Většinou pozorovatelé v noci jezdí po cestách na okrajích lesů, svítí baterkou do tmy a doufají, že uvidí odlesk ptačích očí. Ano, šampion obhajující svůj Big Year potvrdil, že je to skvělý objev, který tu našli. Komito začal probírat tento objev s dalším zkušeným pozorovatelem Jonem Dunnem, který byl vedoucí pozorovatel pro severoamerickou příručku National Geographic. Tento muž se přidával ke všem skupinám a křižoval státy jako Mojžíš Červené moře. Jon Dunn se kouknul na tohoto ptáka, prostudoval ho a přišel s novým výsledkem – není to lelek karolínský. Tento pták je lelek křiklavý. Tyto dva druhy byly velmi podobné, ale lelek křiklavý je asi o 25% menší a má bělejší ocas. Komito se podíval znovu blíž a uvědomil si, že Jon Dunn má pravdu. Komito si připadal trapně, jako kdyby mu někdo rozbil vajíčko o hlavu. Chyby byly vždycky součástí pozorování hry Big Year, ale Komito nerad přiznával svojí osobní chybu před někým takovým a ještě navíc před tak početnou skupinou lidí.
High Island bylo malé místo a Komito byl hrdý muž. Opravdu tu chtěl najít něco lepšího. Jel autem přímo do bouřky a posledních 10 dní snášel nepřízeň počasí právě proto, aby se dostal až sem a viděl, jak z oblohy spadne něco vzácného. Zatím však padaly z oblohy jen běžné druhy: kolibřík rubínohrdlý další druhy běžných kolibříků, lesnáčci zlatokřídlí, tangary ohnivé. Fajn sbírka ptačích druhů, ale nic, co by mu zaručilo vítězství a zlomilo rekordy Bid Year.
Možná, že tohle pozorování bude hodně náročné, ale Dunn dal Komitovi typ na dalšího vzácnějšího ptáka. Chřástal žlutavý byl prý nedaleko. Komito se rozhodl, že chřástala dostane.
Na své cestě, když odcházel, procházel okolo chodníku, kde nějaká žena pozorovala lesňáčky, nějací Britové pozorovali strnady a Komito narazil na něco naprosto nečekaného. Na Ala Levantina.
“Zdravím mistře”, řekl Al Levantin. Byl to jeho obvyklý pozdrav vždy, když narazil na Komita na nějakém neobvyklém místě. Bylo to už potřetí, co se setkali během prvních 4 měsíců tohoto roku. Vypadalo to tak, že pozdravy se rozvinou do konverzace. Levantin byl mistr v tom, aby mluvil jen tak o ničem celé hodiny, ale choval se jako tajný agent, když přišlo na osobní detaily.
A tak se tito dva účastníci Big Year na chodníku rozešli tak rychle, jako se sešli. Komito vyrazil za typem, který dostal od Dunna a Levantin zůstal, aby ukořistil 32 zpěvných druhů ptáků. Když už oba byli v bezpečí z dohledu toho druhého, položili si oba tu samou otázku – Co tu právě ten druhý dělá???
Chřástal žlutavý, to byl v pozorovatelském světě něco, jako taková Greta Garbo ve světě filmovém. Chtěl být o samotě a žil skrytým životem. Ptáci se dokázali vždy tak dobře zamaskovat, že byli téměř neviditelní. Zimu přežívali pouze v močálech na Spartina Grass a ve stínu zůstavali tak dlouho, že jen málokdy viděli svůj vlastní. Nikdy nechodili na otevřené prostory, a když cítili nebezpečí, dokázali zmizet jako pára nad hrncem. Nesnášeli létání tak moc, že si vědci mysleli a dokonce je i podezřívali, že všichni migrují během noci a to jen po souši a pěšky. Kdo ze soutěžících si chtěl připsat chřástala žlutavého na svůj seznam, musel se obrnit velkou trpělivostí a nachystat se čelit obtížím a nepohodlím, které vyplývaly z pozorování tohoto vzácného druhu. Tento pták byl totiž těžko k vidění a jen málo birderů si mohlo vzácného chřástala připsat na seznam. Díky americké Organizaci pro ryby a přírodu byl v minulých časech snažším cílem. Tehdy vláda Spojených států měla ve svém vozovém parku něco se jménem Rail buggy – což bylo obrovské auto s koly velkými 3 stopy vysoké a 4 stopy široké a dokázalo jednoduše projet i nejhnusnější bažiny v rezervaci Anahuac National Wildlife Refuge, která měla 34 000 akrů, kdy pozorovatelé mohli sedět v bezpečí na střeše tohoto auta a pozorovat okolí. Federální biologové začali být znepokojeni nebezpečím padajících obřích stromů, které způsobovaly otřesy těžkého auta, a tak v roce 1988 auto oficiálně dojezdilo. Během následující dekády většina pozorovatelů ptáka ze svého seznamu jednoduše vyškrtla. Bez tohoto auta, aby je k němu dostalo, byla cesta za tímto ptákem až příliž náročná. Takže když se Jun Dunn zmínil o možnosti pozorovat chřástala žlutavého v Anahuacu, Sandy Komito po této nabídce skočil přes veškeré očekávané problémy a nástrahy. Nyní, když už pozorovatelé nemohli pozorovat tohoto ptáka běžným způsobem, vrhli se po každé příležitosti, jak ho vidět. A tak se organizovaly obrovské akce pozorovatelských skupin, které mířily na Anahuackou cestu a jedné z nich se účastnil i Sandy Komito. Organizace pro ryby a přírodu dokonce pomohla této výpravě tím, že zpřístupnila část bažiny, která byla dlouho nepřístupná veřejnosti. Samozřejmě to mělo svůj důvod. Tato část se totiž nazývala Gator Marsh – Aligátoří močál. Anahuac byla domovem aligátorů. Těch velkých. Aligátorů tu byli stovky. Obvykle zůstávali pod vodou a drželi se dál od štěrkových cest, ale určitě byli všude kolem. Byli určitě jednou z hlavních atrakcí na starých cestách obřího auta. Byla zábava je sledovat z bezpečí střechy auta s obřími koly, ale mít je u nohou, to už bylo něco jiného. Někteří pozorovatelé se rozhodli, že si tuhle hru zahrají, ale jedině z bezpečí vyvýšených oblastí, dost vysoko nad Gator Marsh.
Zbytek dohnal ty, co šli napřed. Jediný způsob jak pozorovat chřástala žlutavého bylo zachytit jeho let. A ani to, nebylo nic jednoduchého. Dokonce ani s rojnicí pozorovatelů – o 60 lidech. Tento ptáček se dokázal pohybovat tak rychle a skrytě po zemi, že mohl utéct bez povšimnutí mezi nohama pozorovatelů. Pozorovatelé se proto rozhodli použít tajnou zbraň. Teror. Na dlouhá lana zavěsili desítky plechových kontejnerů nebo krabic od mléka. Vytvořili rojnici a táhli lano s navěšenými plechovkami, které dělaly neuvěřitelný rámus. Když se rojnice pohybovala dost rychle, byla šance, že ptáčka vyděsí dost na to, aby se zvedl do vzduchu – ale byla i šance, že jako první na hluk zareaguje aligator. Aby si Komito připsal vzácný druh, byl ochotný riskovat. Nebylo moc pozorovatelů jako on, kteří by byli ochotni podstoupit nebezpečí, aby viděli vzácný druh. Vypadalo, že Komito se snaží vyhnout i kolektivní práci navíc. Zatím co se ostatních 59 lidí prodíralo hustou trávou a tahalo mezi sebou těžká lana, Komito se přesunul na kraj lana a doufal, že bude mít dobrou pozici, aby si všimnul čehokoliv, co se vynoří. I když ostatní v husté trávě odváděli většinu těžké práce, Komito věděl, že mají mnohem menší šanci, že něco opravdu uvidí. Když se chřástal žlutavý pokusí utéct před nebezpečím, je velká pravděpodobnost, že uteče do nechráněné strany. To znamenalo, že nejlepší pozice by byla na konci lana. Komito se přemístil na konec jednoho lana a čekal, zda se ostatní podaří vyplašit ptáky. Po několika set metrech husté trávy už toho měli pozorovatelé dost a začali si stěžovat. Vláčit plastové kontejnery plné kamenů bylo náročné, ale i nejmenší pauza by dala zoufalému ptáčkovi možnost, jak utéct svým pronásledovatelům, museli pokračovat bez odpočinku. Konečně se něco před nimi mihlo. Tenhle ptáček vypadal, že by to mohl být jejich hledaný druh. Letěl nízko, aby ho mohli určit. Pták poplašeně letěl podél nataženého provazu, ale pak se rozhodl, že se usadí v trávě. Natažená rojnice se začala uzavírat okolo místa, kam pták usedl. Kruh se pomalu uzavíral. Komito vzpomínal na svůj první Big Year, kdy s ostatními pozorovateli, s kterými se sešel v jednom hotýlku, vytvořili rojnici a snažili se vyplašit druhy okolo hotelu. Už to bylo pár let a Komito od té doby v rojnici druhy „nelovil“. Konečně díky svému místu na konci rojnice, která se ještě zcela neuzavřela, zahlédl chřástala. Byl černý se stopami hnědé a žluté a vypadal jako by ho někdo zmáčknul mezi dvě cihly. Měkké kosti mu dovolovaly vtěsnat i do malých prostor a v kombinaci se zbarvením mu to poskytovalo dokonalý úkryt. Právě tyhle vlastnosti byly důvodem, proč se začalo říkat štíhlý jako chřástal žlutavý. Komito tušil, že ptáka, kterého na okamžik zahlédl, určil správně. Pomalu přešel s připraveným fotoaparátem na kraj kruhu, který svými těli vytvořili pozorovatelé. Rychle zaostřil a „úlovek“ v podobě fotografie chřástala žlutavého byl jeho. I hned se otočil a odcházel, pták byl jeho, viděl vzácného chřástala. Nic jiného ho tady v močálu nezajímalo po tom, co pták odletěl.
Greg Miller se dostal na High Island bez toho, aniž by platil pokutu za překročení rychlosti, stejně mu rychlá jízda přes 200mil v hustém dešti nebyla nic platná. Víc jak tři hodiny se pak stejně plavil drsnou bouří, aby byl na ostově, než příjde ptačí spad, kdy unavení migrující ptáci hledají odpočinek a úkryt před bouří na ostrově. Žádná jiná událost nemohla upoutat v této době jeho pozornost víc, než blížící se ptačí „fallout“. Měl problémy vystoupit z lodě po dlouhé a divoké plavbě, ale adrenalin ho hnal za ptačími druhy. Přes všechno napětí se dokázal uklidnit, aby byl schopen sledovat svoje okolí. Zaujal ho rychlý pohyb na větvi nedalekého brestu. Byla to samička kolibříka rubínohrdlého, která si přišla pro svůj podíl hmyzu a nektaru. Pro Grega Millera to byl první kolibřík rubínohrdlý v roce. Pro ni to byl jen krátký odpočinek. Po cestě nad Golfským proudem zde dostala příležitost pořádně se najíst a doplnit energii, než bude pokračovat v migraci. Možná poletí až na sever Kanady, aby si našla partnera.

Číst dál...

kapitola osmá Modrá sova

Moudrá sova
Otázka byla jednoduchá. Kde je nejlepší místo na pozorování kalouse ušatého? Ale odpověď byla pro Grega Millera komplikovaná. Tento druh sov byl přelétavý. Jeden den mohla být na dubu, který stál na parkovišti, druhý den mohla být úplně jinde. Jak to vypadalo, kalousové ušatí se nejradši ukazovali v Nové Anglii na západě Skaliských hor. Miller ale věděl, kde mají svou skrýš a že doma jsou v Ohio. Při svých výletech do Arizony Miller skoro každý večer volal svému otci. Občas proto, aby si porovnali svoje poznámky o ptácích a občas proto, aby zahnal samotu. Naštěstí nikdy nepřišla řeč na rozvod. Miller byl za to vděčný. Jeho otec trpěl srdeční poruchou městnání srdce a jeho srdce fungovalo jen na 15 %. Po operaci srdce mu doktoři odhadovali 6 měsíců života. Ale nyní, v roce 1996 to už byly dva roky a jeho otec si vychutnával každý den svého života. Miller si tu otázku pokládal stále znova a znova. Pomohla by nebo naopak uškodila pořádná výprava za ptáky s jeho synem křehkému srdci jeho otce? Když se Miller konečně dostal k této otázce, jeho otec to rychle utnul hned na počátku. Samozřejmě, že chtěl jít na výpravu se svým synem, měl 68 let a už věděl, na co by mohl umřít. Ale Miller veděl, že tato cesta by mu mohla dát něco, aby dostal chuť do života. Vyrazili spolu za kalousem ušatým. Jeho otec byl hodně zesláblý. Miller to mohl vidět na jeho tváři a slyšet v jeho hlase. Každý krok byl pro něho více než namahavý, ale on přesto kráčel jeden krok za druhým, sněhem i větrem. Tady na pláních, kde se běžně lovili jeleni, prozkoumali jeden strom za druhým. Poslední hodinu hledali intenzivně kalouse ušatého, ale jediné, co zjistili, že jim utekl čas. Sluneční světlo zmizelo tak rychle jako energie Millerova otce. Možná opravdu neměl tolik sil a energie, jak si nejdříve mysleli. Za zatáčkou se před nimi objevila další postava, která zjevně pozorovala a hledala ptáky. Teenagerka s dalekohledem a Millerův otec hned pochopil, že další pár očí by pomohla být velká pomoc. Vy dva jděte napřed – řekl synovi a já se podívám tady vzadu, uvidíme, co kdo najde. Miller se snažil protestovat, ale jeho otec to nebral na zřetel. Pozorovatelka po Millerovém boku spolu s ním zmizela ve vzdáleném lese. To děvče mělo dost dobrý zrak, sluch i identifikační schonosti na to, aby tucet místních druhů ptactva pojmenovala bez jakékoliv příručky. Byla dost nadšená na to, aby vždy věřila, že kalous ušatý bude na dalším stromě. Ale byla dost opatrná na to, aby nevyplašila ptáky okolo. Připomínala mu jeho samého, když byl o 25 let mladší. Ale její optimismus nestačil na to, aby přilákal kalouse. Po další půl hodině se Miller začal znovu obávat o svého otce. Opět se zvedl vítr a Miller s děvčetem se vrátili po vlastních stopách. Miller začal mít divný svíravý pocit okolo žaludku. Proč jsem ho nechal vzadu, jestli se mu něco stalo – pospíchal k místu, kde se oba rozdělili, běžel a tekl z něho pot. Rozhléhl se dalekohledem a naštěstí uviděl svého otce v nedalekém lesíku. Stál pod stromem a vypadal v pořádku. Díky bohu! Ale nehýbal se. Miller zvednul svůj dalekohled a kouknu se do koruny javoru, pod kterým jeho otec stál. Kalous ušatý, který tam seděl, si všiml obou pozorovatelů a přeskakoval zmateným pohledem z otce na syna, ze syna na otce a zase zpět. I když byl zrak tohoto druhu vynikající, nedokázal rozpoznat rozdíl mezi těmito dvounohými kreaturami. Zmatený výraz vykouzlil úsměv nejen otci a synovi ale i samotné sově.

Číst dál...

Někteří ptáci vymizeli, jiní si k nám našli cestu, říká znalec ptačí říše

Dlouholetý ornitolog, bývalý pedagog a uznávaný znalec ptačí říše Dětmar Jäger by si mohl v klidu užívat zaslouženého důchodu. Každou volnou chvíli však věnuje procházkám v přírodě. I když mu záda tíží už osm křížků, pozorně naslouchá, co kde cvrliká, a pozoruje vše, co letí kolem. A pak o tom dokáže hodiny vyprávět.
Bydlíte na Ašsku, jste v přírodě prakticky denně. Překvapilo vás v posledních letech při pozorování něco?
Překvapilo? No ano, i tak se to dá říct. Je překvapivé, kolik druhů v minulosti běžných ptáků z naší přírody vymizelo. A to buď zcela, nebo jejich stavy silně poklesly. Na druhou stranu je ale třeba říct, že se tu objevily i nějaké druhy, které zde dříve nežily.

Z čeho vycházíte?
Z dlouholetého pozorování. Některé zdejší lokality sleduji soustavně. Jedna z nich je SOOS. Tady jsem dělal v 70. letech inventarizační průzkum. Měl jsem zjistit, co tu žije a kolik toho je. Před časem mne můj kolega Jiří Brabec z muzea uvrtal, abych zpracoval vývoj ornitofauny té oblasti, abych sepsal, co se tu vlastně za těch 50 let změnilo. To jsem si dal. Byla to hrozná práce. Chvílemi jsem litoval, že jsem mu to slíbil. Ale už je to hotovo a výsledky jsou docela zajímavé. Zjistil jsem, že se v této lokalitě objevilo šest nových druhů, z nichž jsme u některých ani nedoufali, že by tu mohly zahnízdit. Například jeřáb popelavý nebo slavík modráček. Další výsledky tak optimistické nejsou. U čtyř druhů ptáků došlo k rapidnímu poklesu počtu jedinců a 16 hnízdících ptačích druhů, jako třeba vodouš rudonohý nebo tetřívek, z lokality úplně zmizelo. Když to vezmu kolem a kolem, celkově se stav v rezervaci zhoršil.

Jak je to v dalších lokalitách?
Není to žádní sláva. Na Chebsku vymizelo celkem devět hnízdících ptačích druhů. Třeba tetřev hlušec, tetřívek obecný, jeřábek lesní, vodouš rudonohý, chocholouš obecný, sýček obecný. A u řady druhů došlo k razantnímu poklesu jedinců. Poměrně vzácná je třeba dříve hojná koroptev polní. Málo je skřivanů polních, čejek chocholatých či sov pálených. Markantním příkladem je racek chechtavý. Na rybníku Amerika u Františkových Lázní hnízdily v minulosti až dva tisíce párů, vloni jich byla snad stovka, letos jen pár desítek.

Proč? Co je důvodem?
U těch racků těžko říct. Odborná literatura udává, že negativní vliv má i to, že se shromažďují na skládkách, kde může lehce dojít ke kontaminaci, nakažení, otravám. Určitě to ale není jediný důvod. Roli hraje celá řada faktorů.

A u ostatních ptáků? Proč ubývají?
To je na dlouhé povídání. Bezesporu má velký vliv člověk. To, že Zemi ovládl a vše přizpůsobuje svým požadavkům, to samozřejmě musí mít dopad. Intenzivní zemědělství, scelené lány monokultur, tam těžko něco může přežívat. Dalším příkladem jsou velkoplošné meliorace a používání pesticidů. To ptáky poškozuje nepřímo, když požírají otrávený hmyz. Velkým nebezpečím je houstnoucí doprava a velké skleněné plochy třeba kolem dopravních koridorů. Tady nepomůže pár nalepených siluet dravců. Musí tam být barevné pruhy nebo matná kolečka. Prostě něco, co ptáky upozorní, že je zde překážka. Problémem jsou třeba i průhledné autobusové zastávky. Ptáci hynou také na drátech elektrického vedení, nebezpečím jsou větrné elektrárny a silně osvětlené plochy, které ptáky ve tmě dezorientují. Obrovským problémem jsou plasty.

Myslela jsem, že se problém plastů týká zejména moří...
Kdepak. I tady u nás se válejí pytlíky, kusy provazů či vlasců z umělé hmoty. Ptáci je odnášejí do hnízd, kde se do nich mláďata zamotávají a hynou. Nesmím zapomenout ani na nelegální pronásledování, pytláctví a odstřel ptáků. Vzácní orli často doplácejí na pokládání otrávených návnad. Co ale nedokážu pochopit, je, když zpěváčci, které tady chráníme, opatrně chytáme, vážíme, měříme a kroužkujeme, končí při tahu na talířích gurmánů. A to včetně kriticky ohrožených druhů. Nechápu třeba Francouze nebo Italy, že si to nedokážou odpustit. Argumentují tím, že je to tradice. Ale to můžeme dodnes třeba pálit čarodějnice nebo házet kozly z věží. To taky bývala tradice. Už by bylo na čase takové myšlení změnit.

Řekl jste, že se tu naopak některé druhy objevily. Které?
To je trochu veselejší kapitola. Přibližně od 60. let se na Chebsku objevily druhy, které v minulosti vymizely, nebo tu prostě dříve nebyly. Začal se objevovat čáp černý, který býval na Moravě nebo Slovensku. První hnízdo bylo nalezeno v roce 1983 ve Slavkovském lese. Dnes už hnízdí v zalesněných oblastech prakticky na celém Chebsku. Dále to je luňák červený, krásný dravec, létá i nad Chebem. Od poloviny 80. let tu hnízdí pravidelně. Velmi atraktivní je jeřáb popelavý, který se tu nečekaně objevil. V roce 1992 zahnízdil na SOOSu a dnes hnízdí i na Tachovsku a jinde. Dalším překvapením je vlha pestrá.

To je ale teplomilný pták, ne?
Ano. Vlha se rozšířila z oblasti Středozemního moře. Já ten druh znám ze svých studentských let z jižní Moravy. Ale to překvapení, když jsme zjistili, že jsou vlhy i u nás, na Chebsku... První údaj byl z roku 2011, kdy se tady našel nějaký uhynulý kus, ale v roce 2013 jsme objevili dva hnízdící páry na Skalensku. Z dalších je to například slavík modráček, který hnízdí na SOOSu, bramborníček černohlavý, objevuje se tu opět krkavec velký, který zde byl kdysi vyhuben.

Vraťme se k vlhám. Vy prý máte v této souvislosti zajímavou zkušenost?
Když se na Chebsku objevila vzácná teplomilná vlha pestrá, usadila se v písčitých a jílovitých stěnách na Skalensku. Pták si v nich vyhrabává jakési nory, v nichž hnízdí. Jenže kolem stěny jezdily nákladní vozy a hrozilo, že otřesy nory zasypou. Seznámili jsme s problémem vedení firmy, která na Skalensku písky a jíly těží. Rozhodlo, že než vlhy vyvedou mladé, budou jejich vozy jezdit jinudy. Další pár si udělal domov přímo v deponii písku, kde při odebírání materiálu hrozilo stejné nebezpečí. I tady nám společnost vyšla vstříc. To oceňuji.

Stojíte i za projektem záchrany populace perlorodky říční na Ašsku. Jaká je situace kolem tohoto živočicha nyní?
Udělalo se toho hodně. Přibyly čističky odpadních vod, vybudoval se zde odchovný prvek, Jaroslav Hruška vypracoval metodu polopřirozeného odchovu, která se zde stále využívá. V potocích se díky tomu po letech objevily i mladé perlorodky. Jenže v poslední době stálá údržba zařízení, které má pomáhat perlorodkám v rozmnožování, pokulhává. V letošním roce není na odchovném prvku ani u potravních stružek dosud posekaná tráva. Nikdo také pravidelně nepečuje o komposty, chybí kropení a přehazování. Perlorodkám jsem věnoval kus profesního života a pomáhal jsem s jejich záchranou i později, když jsem byl v důchodu. Proto mi není tento stav lhostejný. Mohu jen doufat, že brzy dojde ke změně, že dosavadní boj o záchranu populace těchto kriticky ohrožených mlžů v ašských tocích nebude zbytečný.

Dětmar Jäger
Narodil se 22. listopadu 1936 v Aši. Po absolvování Vysoké školy zemědělské lesnické v Brně v roce 1960 nastoupil jako učitel na Střední zemědělskou školu v Chebu. Od roku 1956 je členem České společnosti ornitologické.
V šedesátých letech se aktivně zapojil do činnosti organizace TIS, což je nejstarší nevládní ekologická organizace v ČR. Z tohoto důvodu, ale také například kvůli nesouhlasu s událostmi v roce 1968, musel v období normalizace své učitelské místo opustit. Později pracoval na referátu životního prostředí Okresního úřadu v Chebu.
Zasloužil se mimo jiné o vznik přírodní rezervace Amerika u Františkových Lázní či o vyhlášení národní přírodní památky Lužní potok na Ašsku. O chráněná území na Ašsku, kde žije vzácná perlorodka říční, se stará dodnes.
Aktivně se zapojuje do odborných projektů České společnosti ornitologické, řadu let působil jako krajský koordinátor sčítání labutí velkých, takřka pět desetiletí mapuje výskyt ptačí populace v přírodní rezervaci SOOS. Jako ochranář a ornitolog organizuje exkurze a přednášky, svým působením mnoho přírodovědců nejen na Chebsku pozitivně ovlivnil.
V roce 2005 obdržel nejvyšší vyznamenání Českého svazu ochránců přírody „Příroda děkuje“. V roce 2013 se jako hlavní autor podílel na vydání publikace „Ptactvo Chebska“, která se věnuje unikátním druhům ptáků v regionu.

Zdroj: idnes.cz

Číst dál...

Orel křiklavý se vrací. Viděli ho na severu Moravy

Pouze na dvou místech České republiky se zatím podařilo zdokumentovat výskyt orla křiklavého, který z naší přírody vymizel. Poprvé to bylo v západních Čechách, nyní se ornitologové a ochránci zvířat radují na severu Moravy a ve Slezsku.

699976 gallery1 veijr

„V Česku se vyskytují čtyři druhy orlů: orel mořský, skalní, královský a orel křiklavý. Všichni tito majestátní dravci byli v minulosti nemilosrdně pronásledováni, díky přísné ochraně se však postupně v naší krajině opět zabydlují a hnízdí,“ sdělila Právu mluvčí ostravské zoo Šárka Nováková.

„Nyní se ochráncům přírody ze Záchranné stanice pro volně žijící živočichy v Bartošovicích na Novojičínsku a z ostravské zoo podařilo prokázat hnízdění orla křiklavého v Moravskoslezském kraji,“ dodala Nováková.

„Orel křiklavý byl v minulosti pronásledován tak, že jeho úspěšná hnízdění v minulém století by se dala spočítat na prstech rukou,“ uvedl ornitolog a odborný pracovník Zoo Ostrava Otakar Závalský.

DkeywrwW0AAmxMZ

V Moravskoslezském kraji znovu hnízdí orel křiklavý. Objevili ho ochránci přírody ze Stanice pro záchranu živočichů v Bartošovicích a ze Zoo Ostrava. Kromě páru s mládětem, které už vylétlo z hnízda, byl pozorován ještě další orel (může se jednat o loňské mládě).

Dodal, že orel křiklavý je nejmenším orlem žijícím v Česku. „I když se u něj zvýšila ochrana, tak přesto se do volné přírody nejen u nás, ale i v zahraničí vrací jen pozvolna. Po zahnízdění prvního páru v západních Čechách na Karlovarsku jsme byli velmi překvapeni hnízdním výskytem i na území Moravskoslezského kraje. Určitě tomu napomohl jak vhodný biotop, skládající se z málo navštěvovaných lesů důležitých pro stavbu hnízda, tak i méně intenzivně obdělávané zemědělské plochy,“ vysvětlil Závalský.

Pole jako loviště
Zemědělské plochy totiž orlům křiklavým slouží jako loviště. „Jejich kořistí jsou hraboši polní, takže v žádném případě nemůže tento orel ohrozit ubývající stavy tzv. drobné zvěře. Pro myslivost tento druh tedy nepředstavuje žádný problém,“ upřesnil Závalský.

Moravskoslezští ornitologové a další ochranáři věří, že i tito orli překonají nástrahy civilizace v Evropě, ale i na své každoroční daleké migrační cestě až do jižní Afriky a stanou se trvalou ozdobou naší již hodně ochuzené přírody.

Orli v minulosti budili v lidech strach a byli považování za škůdce a konkurenty člověka. Jejich úloha je však v přírodě nezastupitelná, napomáhají v ní udržovat rovnováhu.

Například orel mořský u nás po celém Česku opět hnízdí teprve od 80. let 20. století po zhruba 150 letech. Téměř po vymizení se vrátil i orel královský, který nyní hnízdí na jižní Moravě. Orli skalní u nás naposledy hnízdili v Beskydech v roce 1893. Své první mládě znovu odchovali až v roce 2013 na severní Moravě.

zdroj: novinky.cz

Číst dál...

kapitola sedmá - El Niño

El NiÖo
Byl to klasický, obyčejný natahovací budík, který stál $4.95 a byl zlatočerný a v noci svítil. Miller si v nabídce Wall-martu vybral právě tento budík. Když se rozvonil, zněl jako alarm na požární stanici a on potřeboval něco, co ho s jistotou v noci probere. On totiž v noci nespal, on hybernoval...
PO dalším 50ti hodinovém pracovním týdnu se Miller zhroutil do postele a nastavil svůj spolehlivý budík na 3 hodiny ráno. Čekal ho ranní let do Arizony. Spal a snil o soutěži Big Year, snil o ptácích. Byl první týden roku 1998 a soutěž Big Year mohla konečně naplno vypuknout.
Vzbudil se v úplné tmě pokoje, ale něco nebylo v pořádku. Budík nezvonil. Převalil s e na bok a dvakrát zkontroloval čas na hodinkách. Bylo 4:30. Nechápal, jak mohl zaspat dvě minuty silného a otravného zvonění. Millerovi nastal velký problém. Bydlel 80 mil od letiště a let startoval za dvě hodiny. Zpanikařil tak, že zapomenul i na snídani. Svištěl 80 mil za hodinu na silnicích, kde byla povolená rychlost na 55 mil za hodinu. Jel z Baltimoru na Washington International Airport. Neměl čas hledat ekonomické parkování s taxou $5 na den a tak zaplatil klasické parkovné ve výši $12 a rychle se přesunul na letiště.
Několik let před tím, něž O.J. Simsona odsoudili za úkladnou vraždu, byl ukazován jako klasický příklad uspěchaného cestovatele. Ve společnosti Hertz Commercials byl běžně ukazován, jak přeskakuje kufry, jen aby se včas dostal k terminálu. Byl tak známý, že i starší dámy na letišti na něj pokřikovaly běž, O.J. běž!! Na tomto letišti ovšem nikdo Millerův zběsilý běh nepodporoval. Měl šest minut, aby stihl letadlo. Valil se rychlostí tanku, ale pomalu mu docházel dech. Proběhl okolo turniketu, štípnul si lístek, proletěl okolo ostrahy a sprintoval dolů k odbavení. Když se jeho kufr objevil na dopravníku, měla ostraha pouhé dvě minuty, aby kufr zkontrolovala. K letadlu dorazil na poslední chvíli a za ním se zavřely dvěře. Ještě v průchodu si uvědomil, že na tenhle let nejsou automaticky rezervovány sedadla. Byl zpocený a udýchaný, nemohl popadnout dech, musel si sundat bundu, aby se mohl vůbec nadechnout. Když popadl dech uviděl, že všechna lepší místa už jsou obsazena a ta, která ještě byla volná, byla vedle obsazena divnými lidmi. Nikdo nechtěl sedět vedle chlapa, který se roztahoval přes všechny sedačky okolo a ještě k tomu měl ohromný batoh páchnoucího jídla. Naštěstí našel úplně vzadu samostatné volné sedadlo. Bylo až na zádi letadla, že se žádnému z cestujících tam nechtělo jít. Aspoň to bylo sedadlo vedle okénka. Vedle něho seděl chlapík, který s nedůvěrou sledoval jeho zpocený svetr. Miller se chtěl omluvit za zápach, ale pak si řekl, že mlčeti zlato. Otevřel větrání a nacpal se do úzkého prostoru. Opěrky sedadel už byly obsazené lidmi, kteří přišli před ním a tak se položil do sedadla a doufal, že letadlo co nejřívé zvlétne. V břiše mu začalo hlasitě kručet, nestihl se nasnídat. V letadle se nabízely pouze sladkosti a oříšky. No co se dá dělat? Od stewarda dostal nechutně vyhlížející oříšky, snědl co mohl a pokusil se usnout. Byl tak vyčerpán ranní námahou, že se mu to za pár minut povedlo.
Vzbudil se, když letadlo přistávalo. Byl odpočatý, ale trochu mimo. Nedokázal spát bez chrápání a bylo to tak hrozné, že ho žena nutila spát na gauči. Miller přemýšlel, jaké zvuky asi vyluzoval při spaní v letadle. Chlap, co vedle něj seděl, byl buď tak zdvořilý nebo vyděšený, že mu nic neřekl.
Vystoupil z letadla. Po dlouhé, studené a mokré zimě doma v Chesapeake v jižní Marylandě Miller dostal facku horkým arizonským vzduchem, zatím co déšť zaléval Tucson. Půjčil si auto a jel až do Sonoita. Během 70 mil dlouhé cesty se déšť pomalu měnil v padající břečku. O půl hodiny později v Sierra Vista se z brečky stal sníh a hory Huachuca Mountains se pokryly sněhovou pokrývkou.
Miller musel vystoupit z auta a postříkat přední sklo rozmrazovačem. Začal se třást zimou, protože na sobě měl obečení do pouště. Mumlal si pod vousy: Společnost mi mají dělat kaktusy, ne sněhuláci. Plánoval, že uvidí některé pouštní druhy, ale zatím stále nic. Tady, 20 mil od mexické hranice se zatím potkal jen se zasněženými stromy. To nebylo normální, něco bylo v nepořádku. Doufal, že tu úspěšně odstartuje svůj Big Year, tak co se tady děje?
V tropickém Pacifiku, několik stovek mil od pobřeží Nové Quineye meteorologická bóje klesla o několik metrů a ponořila se o pár centimetrů hlouběji. Vládní satelit zaznamenal neobvyklá data, která odeslal systém na Wallops Island ve Virginii a odeslal je do počítačů ve městech Largo, Maryland, Seatle a Washingtonu. To rozpoutalo mezinárodní rozruch mezi vědeckou komunitou.
El NiÖo – postrach počasí – je zpět!
V Tichém oceánu v okolí Ekvádoru proudily silné západní větry a slunce svítilo tak silně, že zahřálo vodu v okolí Indonesie o 17 stupňů nad normal a vlny se zdvihaly 70 cm nad průměr. Tohle se dělo zhruba každých 7 let. Bez proudů, které by hladinu držely pod kontrolou, se teplé vody vylily na jižní pobřeží Ameriky. A tak se studená voda střetla s teplou a vznikl tak fenomém, který místní rybáři nazývali El NiÖo – znamená to Jezulátko. Protože se vždy objevoval okolo Vánoc. Bez ohledu na to, že byly svátky, výsledek byl vždy stejný. Počasí zpustošilo okolí a bouřky, které by za normálních okolností byly někde nad východním Tichým oceáem, zasáhly Ameriku. Dešťové pralesy vyschly a africké pouště se zaplavily.
V roce 1982 vědci rozmístili 16 bójí, aby mohli předvídat počasí spojené z El NiÖo. Nakonec se jejich počet zvednul na 70 a některé byly umístěné na dno oceánů kvůli ochraně vysílačů. Každá ze spuštěných bójí měřila rychlost větru, teplotu vody, intenzitu slunečního záření a změny povrchu mořského dna. Všechny informace poté se posílaly do satelitů ve snaze předpovídat El NiÖo. Dost brzy na to, aby mohly varovat lidi před hrozícím nebezpečím.
Na podzim 1997 bóje z Nové Quinei a Galapág zaznamenaly nový El NiÖo a vědci rychle spustili poplach. To bylo dobře. Začátkem roku 1998, když napadl sníh a Greg Miller byl v jižní Arizoně, byl nový El NiÖo do té doby nejsilnější bouřkou všech dob. Měl sílu, která se rovnala síle milionu atomových bomb hozených na Hirošimu.
Mimořádně teplé vody vytvořily vítr o rychlosti 236 mil/hod nad Quamom. Byl to nejrychlejší nápor monzunů za posledních 100 let. Spadly srážky 1200mm nad normal a zasáhly i Keňu. Oproti tomu sucha v Indonezii způsobila nárůst oxidu uhličitého, který během 4 měsíců překonal hladinu, kterou Evropa vyprodukovala za celý rok. Rekordně vysoké teploty byly naměřeny i ve Washingtonu, Mongolsku ve městě Ho Chi Minh. Rekordní záplavy zdevastovaly střed Evropy, hlavně Polsko a Českou republiku. Vylilo se tolik deště do oceánu a přímořských oblastí, že Jižní Amerika a Peru zažily nejhorší epidemii malárie za poslední desetiletí.
Všichni mluvili o tom, že El NiÖo z roku 1997 zabil minimálně 2000 lidí a způsobil škody zhruba za 36 miliard dolarů. Pozorovatelům ptactva ale prospěl. Kolibřík pruholící je sibiřský druh ptáků žijících ve Vancouveru, který je zároveň předkem texaského druhu iranie bělohrdlé – v důsledku El NiÖo byly oba tyto druhy daleko od domova. Ta samá spoušť, která se dotkla mnoha lidí, zahnala spousty ptáků na pobřeží Severní Ameriky.
V roce 1998 El NiÖo vyvolal desítky klimatických rekordů a byl velkou příležitostí pro pozorovatele, kteří se nebáli sněhových bouřek v jižní Arizoně, aby take vytvořili pár rekordů.
Původně to měl být běžný výlet, ale nakonec Miller v tom skončil až po uši. Zkontroloval 250 000 řádků softwarových kódů, a procestoval 2500 mil. Byl totálně vyčerpaný. A po bouři z předešlého dne byly cesty v Arizoně zledovatělé a mokré. Strašně to klouzalo, ale on se i přes to musel setkat s vyjímečným člověkem.
Miller doufal v to, že si splní svůj sen jako Stuart Healy. Ten 15 let byl Britem žijícím v cizině a podobně jako Miller byl softwarovým odborníkem. Ale po náročné práci v Silicon Valley a potom v ústředí Microsoftu v severním Seattle se rozhodl, že s tím sekne a přestěhoval se do Sierra Vista v Arizoně, kde se z něho stal jeden z předních státních odborníků na ptáky.
Tohle Millera rozčilovalo a na Stuarta žárlil. Zatím co on tvrdnul 14 hodin denně u počítače v elektrárně, Stuart Healy je profesionální birder. Přemýšlel, jaké by to bylo žít jeho život. Stuart Healy vypadal, že ví všechno o ptácích jižní Arizony. Kde žili, kam migrovali, jak zněli. Miller si nejdříve myslel, že neexistuje nic lepšího, než se živit tím, co milujete. Jako profesionální birdwatcher bral Stuart 10 dolarů na hodinu. Věděl že něktěří pozorovatelé si průvodce zaplatí, něktěří ale chtěli ptáky najít sami, někteří na něj prostě neměli. Uznal ale, že ta cena je lákavá. Má zpoždění 6 týdnů a měl málo druhů a to ještě jen ty, které byly běžné okolo elektrárny. Musí ztrátu dohnat. I kdyby dostal jen pár druhů, které by tu sám těžko hledal díky průvodci, bude to stát za to. Když spolu šplhali na kopec a nemusel to být právě Mount Everest citil se jako dobrodruh. Cesta byla v tomto počasí víc než náročná. Nikdo nikdy ničeho nedocílil fňukáním, proto držel Miller jazyk za zuby, když ho Healy vytáhnul z teplého auta do sněhové bouřky. Slunce bylo sotva nad obzorem, zem byla zmrzlá a Millerovi vycházela pára od úst. Každým krokem byli hlouběji a hlouběji v lese. Healy se pohyboval zkušeně a vypadal jako voják na nebezpečné misi. Miller jen težko s ním udržoval krok. Namířili dalekohledy do stínů stromů a hledali. Když sluníčko aspoň trochu vylezlo, Miller se zaradoval. Konečně aspoň trochu tepla. Za krátkou chvilku se oteplilo a sníh a led se začal rozpouštět. Několik kapek mu spadlo na tvář a on nepotřeboval budíček. Dnes se probral rychle. Někde z houští na něj zavolal Healy. Miller běžel ještě rychleji, než když pospíchal na letiště. Jak běžel, nevšiml si větve a ta ho šlehla do tváře. I když měl aspoň 100 kg, v tu chvíli se téměř zastavil na místě. Přesně tam, kde mu Healy ukázal.
Pták, kterému se říkalo “Wheek.“ seděl přímo v křoví Patagonia Lake State Park. Správně se však jmenoval tyran středoamerický. Byl to ten samý druh, kterého Sandy Komito viděl 1.1. a Al Levantin o šest dní později. Pro Grega Millera byl číslo 160. V průběhu noci v hotelu by se měl Miller radovat. Během 5 dnů se mu podařilo ukořistit 125 druhů v Arizoně a viděl 1200 mil překrásné přírody, které stály za každý dolar, který zaplatil Stuartovi Healymu. Nebyl ale tak úplně spokojený a říkal si – k čemu je mi takový úspěch, když ho nesdílím s přáteli. Bylo to jen odškrtávání bez trochy snahy a z každé výpravy jen návrat do motelu. Den co den to samé. Společnost mu dělala pouze televize – začal si připadat osamělý jako o Silvestra. Vypnul televizi, vzal si mobil a zavolal tátovi.
“ Tati, nebudeš věřit, jací jsou tu ptáci. Jsem totiž v Arizoně”
“Vážně?”
“Ano”
I když jeho otec v průběhu svého života nasbíral úctyhodných 500 druhů nebo možná i víc, nikdy neslyšel o tyranu středoamerickém. Byl ohromený. Chtěl vědět, jak vypadá, jak se chová a kde žije. Dokonce chtěl slyšet, jak zní a proto přesvědčil svého syna, aby ho napodobil. Krom toho chtěl take vědět, jak se mu ho podařilo najít. Miller se nenechal dlouho pobízet a vysvětlil mu celou trasu, kudy má jet. Vysvětlil mu, že na Pecan Grove, přímo před letištěm zahne směrem k parkovišti Le Conte’s thrasher, které se nachází 50 mil východně od Phoenixu a vysvětlil mu, že se to bude podobat tomu, jako když hledal puštíka západního v půl metru hlubokém sněhu. V oblasti Huachuca Mountains, na tom samém místě, se mu tenkrát podařilo zaskórovat a v Arboretě Boyce Thompson našel drozda rezavohřbetého.
Najednou mu zazvonil jeho telefon. Volala jeho matka a ptala se, jestli je zdravý. Miller jí odpověděl, že je v pohodě, ale ona mu nevěřila, měla pochybnosti – znala svého syna dobře a věděla, že když se pro něco nadchne, jde za hranu svých možností a často ignoruje varovné známky svého těla. I když mu říkala cokoliv, věděla, že mu to jde jedním uchem tam a druhým ven. Moc jí neposlouchal, stále myslel na otce. Neslyšel v jeho hlase žádné známky zklamání, jen vzrušení. A Miller pochopil, že jeho Big Year by mohl být víc, než jen hon na ptáky. Díky jeho vyprávění a nadšení mu připadalo, že se jeho otec přenesl přes všechny problémy s rozchodem a právě tohle by mohl být způsob, jak si k němu najít opět cestu. Miller by tak mohl zaplnit mezeru v jejich vztahu, který vznikl po rozchodu jeho rodičů. Jeho otec, kterému zůstal jen skromný plat a mentálně postižený syn, měl málo času a ještě mín peněz na to, aby se sám zúčastnil Big Year. Miller si z celého srdce přál, aby jeho otec mohl být tady s ním a dělat Big Year spolu. Ale nešlo to. Dokonce i v tak divném a zvláštním světě jakým je Big Year, byl tohle zvláštní a neřešitelný problém.
Miller mohl ještě cestovat 8 hodin Arizonou, ale už viděl skoro všechny zimní druhy v poušti na jihozápadě. Nemohl letět dřív, protože za změnu letenky by si aerolinky účtovaly hodně peněz. Nemohl se ani pokusit o puštíka západního, protože zem byla příliž rozmočená a všude bylo bláto a on po 5 dnech náhodných telefonátů a lovení neznámých druhů v houští v nečase měl pouze enegrii na to, aby se dostal do postele. Tak co ted? Miller jel severně od Nogales na mezistátní dálnici 19 a kilometry jen tak ubíhaly, proletěl okolo Tucsonu a pokračoval Phoenixem, dokud nezmizla lidská obydlí a potom ještě dalších 10 mil pustinou. Tohle byl ten druh pouště, který se nikdy neobjevoval na žádné z pohlednic. Rovná, hnědá a téměř bez jakékoliv zeleně neútešná pustina, taková byla krajina všude okolo. Nikde nebylo ani žádné jiné auto a on byl úplně sám. Potom v dálce něco zahlédl. Zastavil, namířil tím směrem svůj dalekohled a uviděl mihnout se hnědého ptáka. Ať to bylo cokoliv, šel za ním tím směrem – bylo to hnědé, s dlouhým ocasem, pravděpodobně nějaký druh drozdce – teď se to před ním pohlo znova. Začal to pronásledovat tak daleko, že už ani neviděl svoje auto, ale pták popoletoval stále dál. Pronásledoval ho. Jak bylo pro Millera typické, vůbec se nepřipravil. Neměl s sebou žádnou vodu. Aspoň, že poušť dnes nebyla tak horká. Byl zaujatý sledováním ptáka, že si ano nevšiml blížících se mraků, a ve chvíli, když se k němu začal přibližovat El NiÖo ,byl aspoň půl mile od cesty. Začalo pršet, ale ignoroval déšť. Měl ještě 3 hodiny v Arizoně čas a nelákalo ho strávit tento čas v nějakém polstrovaném sedadle na letišti Sky Harbor. Ozval se ptačí zpěv. Poté, co si uvědomil, že se k němu blíže jak na 30 metrů nedostane, ztuhl. Najednou se pták nečekaně otočil zpět, směrem k němu, Miller pomalu coval a ustupoval, aby se vrátil do auta pro diktafon. Zjistil, že nechal v autě spuštěný zvlhčovač vzduchu. Auto bylo tak rozpálené a vlhké, že se všechny okna zamlžila. Rychle vzal diktafon a utíkal zpět k drozdci. Rychle pustil diktafon a snažil se najít stejný zvuk hlasu, jaký slyšel. Byl na něj strašný pohled. Hon na toho ptáka ho změnil ve zpocenou a zmoklou trosku.
Potom, co se usadil v autě, mu někdo zaťukal na okno. Trhnul s sebou. Poté, co utřel zamlžené okno, uviděl strážníka pohraniční stráže.
“ Co tu děláte?”
“ Pozoruju ptáky”
“Pozorujete ptáky? A jaké?”
“Drozdec horský, drozdec skvrnitoprsý, drozdec křivozobý, drozdec sonorský.”
“ Dneska jsem tu nikoho neviděl z ornitologů. Je na to příliž deštivo”.
Miller nevěděl, co mu na to má odpovědět.
“ Co to máte v rukách?”
“ Diktafon”
“ Přehrajte mi to”
“ Cože?????”
“ Chci slyšet tu nahrávku. Pusťte mi ji!”
Pustil mu dnešní nahrávku, nahrávka byla důkazem nejen pro policistu, ale i o výskytu dalšího ptačího druhu. Miller při přehrání poznal už i hlas, pták byl opravdu drozdec. Ulevilo se mu a měl radost. Strážník se ale cítil nesvůj. Nikdo sem dnes nepřišel, aby pozoroval ptáky, dodal omluvně. Chtěli jsme najít drogy, které sem někdo schodil z letadla. Miller mu ukázal svou příručku a dalekohled. Strážník se otočil nalevo a prohodil: “ Pozorovatel, hmm, tak opravdu.”
Po rozchodu s policistou jel Miller hodinu na letiště a s promočeným tričkem prošel do letadla okolo ochranky. Když přišel do letadla, jeho boty stále vydávaly čvachtavé zvuky. Naštěstí bylo letadlo skoro prázdné, proto měl celou řadu pro sebe. Jeho chrápání totiž vyprodukovalo celou operu.

AL LEVANTIN
Někteří birdeři nazývali toto místo Tamaulipas Crow Wildlife Sanctuary, někdo zase Rownsville Nature Preserve a Latinoameričané Corvid National Park. Al Levantin měl však pro toto místo svůj název – Skládka.
Za posledních 30 let byla tato skládka smíšeného odpadu v Brownsville v Texasu jediným místem, kde se daly spolehlivě pozorovat vrány mexické. Mimo tyto vrány na smetiště nikdo rád nechodil. Říci, že to tam smrdí, bylo hodně slabé slovo. Všechno tu hnilo a teklo. Všechen odpad z Rio Grande Valley se za ta desetiletí na prudkém texaském slunci pekl ve vlastní šťávě. Smrdělo to tady tak, že se dospělým otrlým chlapům zvedal žaludek. Ne však Levantinovi. Kdykoliv předním hledal vrány mexické a bylo to často, byl v pořádku. Jemu nesnesitelný zápach nevadil, měl totiž tajnou zbraň. Neměl čich. Práce v chemických laboratořích pro Rohm and Haas si vybrala daň. Vždy, když ho žena vezla z práce domů, musela mít spuštěná okna, i když jí dost vadila vůně borovic, které lemovaly cestu. Levantinův pracovní oblek vždy páchl tak, že když přišel domů, musel ho vždy ihned hodit do pračky. Je pravda, že když ztratil čich, přestala mu chutnat Francouzská kuchyně, ale on své omezení dokázal proměnit ve výhodu. Když se všichni u skládky svíjeli a zacpávali si nosy, on byl připravený s úsměvem na akci. Přešel okolo řady popelkářských aut, kdy dokonce ani sami pracovníci v nejparnějším žáru se neodvážili spustit okénka u aut a raději se pekli v kabinách. Vesele pokračoval v chůzi, dokud nepřišel k bráně. Jako šprýmař vyvolal správný rozruch, mával na ostatní birdery a nachystal si dalekohled. Pokračoval cestou, než došel k rozšířenému místu, kde slunce tak nepálilo, trefně nazvané Snežnice. Tady bylo plno sáčků, hnijícího masa a zeleniny, vše v tekutém stavu. Z hromady vytékala stružka slizu. Levantina to však nevzrušovalo a pokračoval dál po cestě.
Brownsville byla jedna z mála velkých skládek, která pouštěla pozorovatele do svého nitra. Většina z nich totiž odmítla mít soukromé auta na příjezdové cestě. Ale Brownsville bylo město s otevřenými hranicemi a proto, když pozorovatelé chtějí svými dalekohledy za tisíce dolarů pozorovat tuny odpadu, vedení města jim určitě nebude stát v cestě. Levantin přišel na rozcestí, kde byly dvě značky. Správně tušil, že to nebudou běžné značky a už vůbec ne vyráběné ve velkém. Jedna ukazovala nalevo, byla oranžovočerná a byl na ní nápis: Žádný pozorovatel nesmí překročit tuto hranici. Na druhé straně byla bílá se symbolem vzlétající vrány a šipkou napravo s nápisem: Pozorovatelská část skládky. Když Levantin dorazil, ostatní pozorovatelé už tvořili zástup a dívali se dondalekohledů, všichni měli roušky, zacpané nosy a dýchali ústy. I on se svým minimálním zbytkem čichu musel připustit, že tohle místo smrdí. Upevnil svůj monokular na trojnožku a na horu z odpadu. Naštěstí pro pozorovatele se na její vrchol stále přidával nový odpad. Nikdo nemohl popřít, že vrány mexické měly nejradši ten čerstvý. Když někdo chtěl důkaz, stačilo si najít informace o místním muži jménem Manuel Vela, který naučil vránu, které dal jméno Jack, chytat potravu ještě ve vzduchu.
Vrána mexická byla běžným druhem ve svých domovských močálech, ale vzácná ve Spojených státech. Desetitisíce z nich žily v Mexiku, za jižní hranicí, ale sotva pár, maximálně 30 z nich, se rozhodly strávit zimu v Brownsville. Výzva byla v tom, správně je identifikovat. Vrána mexická se ničím výrazným nelišila od jiných černých ptáků a s délkou 15 palců byla jen o trochu kratší, než krkavec americký a trochu delší než vlhovec nachový a přibližně stejně dlouhá jako vlhovec velkoocasý. Kdyby je někdo viděl vedle sebe, rozlišit je by nebyl problém. Ale tady, kde se sotva na několik sekund mihly před objektivem, bylo těžké odhadnou velikost i přes dalekohled se 60ti násobným zvětšením.
Naštěstí Levantin tuto hru už předtím hrál častokrát. Už věděl, jakou velikost má očekávat, protože ostatní druhy pozoroval na Faraway fence post, a proto uměl porovnat velikosti v okamžiku a byl si jistý, že má svou vránu.
V tomto horku poledního slunce si Levantin odškrtl vránu mexickou ze svého seznamu. I když věděl, že jeho nos mu dal výhodu nad ostatními pozorovateli, nemohl říci, že by si to tu užíval. Potom, co se schoval do chladného interiéru auta, něco uslyšel. Tak moc se soustředil na hledání vrány mexické, že zapomenul poslouchat zvuky okolo. Obloha nad ním byla plná tuctů racků atlantických. A byly dost hluční přímo nad jeho hlavou.
No, Ethel, pověděl Al Levantin do telefonu své ženě. Dnes jsem byl v Brownsville v Texasu a viděl jsem vránu mexickou.” “ Cože jsi viděl?” Ethel Levantinová nebyla pozorovatel. Před lety se o to snažila a připojila se ke svému muži na cestách po moři, poušti, horách a roklinách, ale nikdy to nebylo úplně ono. Její muž dokázal stát hodiny v houští a žasnout nad krásou jediného ptáka. Ethel se ale nudila. Nejprve jí to trápilo, protože se chtěla věnovat tomu, čemu se věnuje její muž. Pracovala v manželské poradně, proto věděla, že společné zájmy jsou důležité. Když se jí Al zeptal, jestli by se mohl zúčastnit Big Year, Ethel byla odhodlaná, že se k němu nějakým způsobem připojí. Možná by se mohla starat o získávání památek a vzpomínek. Chtěla s ním sdílet tuto zkušenost, i když nikdy nerozuměla celému tomu šílenství okolo pozorování a celé soutěže. Ale cestování po kontinentě, užívání si tyto chvíle, dělat výlety na exotické místa, tomu rozuměla. Možná nebude úplně všude, ale jediné, co bylo třeba, bylo vzít věci navíc, aby jí na cestách nic nechybělo. Mexická vrána, dnes jsem jí viděl” “ Ooo, to je fajn, jak vypadá?” “ Vypadá? Je to vrána, je černá.” “ A kde jsi jí viděl?” “ Na skládce, Ethel, Brownsvillské skládce.” Skládka. Zaplatil stovky dolarů, aby letěl 1400 mil od Aspenu v době lyžařské sezóny jen proto, aby viděl vránu na skládce. Mezi pozorovateli by se z jeho úspěchu strhlo velké haló, ale pro Ethel ne. Toto nebylo cestáváni pro ní, ale do své reakce dala všechno. “ Takže to byl fajn den?” “ No mám toho ptáka” Po 30 letech manželství se naučila, že to není tak, že byl její manžel odtažitý, jen se soustředil na jeden cíl – pozorování. A nic okolo ho nemohlo vyrušit. Byl soustředěný jen na svůj cíl a užíval si to. A proto by asi měla odložit tužku a papír a nechovat se jako při své práci v manželské poradně. Od skládky v Texasu až po šílenou zimu v Duluth byly Alovy cesty stále těžší a těžší a pro Ethel stéle těžší a těžší na pochopení. Al začínal být až vtíravý. Stále vyprávěl Ethel, že je několik ptáků, kteří obvykle žijí vysoko v Arktidě, ale skončili někde v severní Minesotě, někdy v lednu. Duluth na severu byl pro tyto ptáky jako plavba lodí do Karibiku pro lidi. Změna prostředí a výrazné teplo. Pozorovatelé, kteří se zúčastnili Big Year a nedostali by je v Minesotě, tak by se museli harcovat někam do severní Kanady a prodírat se křovím uprostřed léta, když je stihnou teď, znamená to, že se vyhnou boji s moskyty.

Letěl do Minneapolisu – konečně nějaké pořádná lokalita s přímým letem z Aspenu – potom jel autem na sever. Ani neměl to srdce říct své ženě, že mu vlastně nešlo o Duluth. Bylo to prostě jen město, které znalo hodně lidí. Ale skutečný cíl byl dalších 45 mil severozápadně od Duluth. Oficiálně se toto město ani nijak nejmenovalo a ani dálnice neměly jména, jen čísla. Ale cestou po dálnici 53 až na odbočku 232 a potom po okruzích 7, 28, 788 a 213 Levantin dorazí na to správné místo, které pozorovatelé nazývali Sax-Zim Bog.
Severní lesy Severní Ameriky způsobují, že šišky jsou tu větší, těžší a mají víc semen. Ale Sax-Zim Bog přilákal pozorovatele něčím úplně jiným. Bylo to totiž jedno z mála míst, které bylo na půl dne cesty od velkého letiště a jeho okolí křižovaly cesty obklopené jehličnany a močály s bílým cedrem, díky kterým se toto místo stalo lehce dostupným pro kohokoliv s dalekohledem. Na cestě do Sax-Zim Bog Levantin pochopil, jak moc času pozorování během Big Year není vlastně ani pozorování. Je to cesta za pozorováním. Sax-Zim Bog byl tak odlehlé místo, že mu nešlo do hlavy, že tu nedokázal ani naladit radio s klasickou hudbou. Aspoň že tu nebyla hustá doprava.
Nejdřív v dálce uviděl nějakou černou šmouhu. Myslel si, že to je kopa sněhu, který se nahromadil za autem a je špinavý od zplodin motoru. Jak to už tak ve městech bývá. Ale jak se dostával blíž, stále víc a víc mu to připomínalo značku s označením 60mil za hodinu. Uviděl I žlutou čáru, která bývá na kraji cesty. Najednou něco upoutalo jeho pozornost. Dupnul na brzdy a zdvihnul dalekohled. Síla zvětšení mu dovolila kouknout se do dálky a on uviděl tzv. severské kuře, jeřábka kanadského s chocholatou hlavou a černým, pruhovaným ocasem úplně bez strachu z lidí. Levantin popojel dalších 40 stop a zvihnul fotoaparát. Před tím, než stihnul zaostřit, kouknul se ze zvyku do zpětného zrcátka, i když v tomto prostředí bez aut to bylo naprosto zbytečné. Se zabručením znovu zamířil dalekohled do přírody. Pták byl pryč.
Položil ruku na řadicí páku, i když jeřábek kanadský byl celkem dobrý úlovek, stále to nebyl příliž vzácný druh a nebyl důvod, aby mu někdo jeho pozorování nevěřil. Chtěl fotku místa, aby to mohl dokázat. Bylo by to totiž příliš jednoduché na uvěření. Ostatní pozorovatelé se prodírali trním, aby tohoto ptáka našli a on ho prostě objevil ve středu dálnice na konci lovecké sezóny. Někdo tvrdil, že na cestách se rádi zdržují kvůli soli, která rozpustí sníh a jim se potom lépe sedí, ale on přemýšlel nad tím, že to bude proto, že černý asfalt drží sluneční teplo déle, jako cokoliv jiného a vzduch v okolí cesty měl -8 stupňů, zatímco cesta asi o 10 více. Bez fotky by toto pozorování byla akorát historka, jakých jsou plné bary.
Po celou dobu až do odjezdu ze Sax-Zim už nasbíral celou řadu historek. Slyšel o vzácném druhu čečetky bělavé, které na lokalitě bylo snad jako vrabců. Prý jich někdo viděl dost na krmítku blízko zmrznutého jezírka přímo u sebe na zahradě. On ale našel sněžnou sovu zamaskovanou v kuse ledu v přístavu Duluth. Konec konců takovým způsobem kdysi Levantin našel i svou Nemesis – puštíka vousatého, který seděl se svýma do široka otevřenýma žlutýma očima přímo na elektrickém vedení na přerušeném kousku dálnice, kterou nedokončili na cestě z dědinky Saxs do městečka Zim.
Když volal domů své ženě Ethel, zněl jako malý skaut. Ptáci byli úžasní, řekl jí a popsal jí celý dlouhý seznam, každého objeveného ptáka jednoho po druhém. I když strávil 3 dny v chladu, kde nikdy teplota nestoupla nad -4°C a on za tu dobu ani neuviděl sluneční paprsky, vždy se soustředil pouze na svůj cíl. A po celou tu dobu ho nic nemohlo vyrušit. Ethel sice obdivovala jeho vášeň, ale kladla si otázku, jestli je normální. Bojím se o tebe, řekla Allovi. Přála bych si, abys na tato místa chodil s někým. Co když auto, které si pronajmeš, bude ve špatném stavu a nějak se pokazí, co když se ti něco stane? Cokoliv budeš dělat, zdůraznila mu, ujisti se, že jsi v bezpečí.
Puma byla tak blízko, že téměř cítil její dech. Mohl skoro počítat zabručení, které vycházelo z jejího hrdla. Téměř se dotýkali. Pomalu odložil telefon a kdyby ze sebe dokázal dostat aspon hlásku, určitě by začal křičet. Musel by uběhnout 2 míle ke svému autu a pak by stejně byl 100 mil uprostřed ničeho. Byl tu úplně sám. Až bezmocně sám. Nejprve si myslel, že zvuk za ním vydává nějaký nelétavý pták. No potom se otočil a uviděl tu kočku. Velkou a svalnatou, připravenou zakousnout se mu do krku. Puma na něj koukala a upřela svůj pohled přímo do jeho očí. On neodvrátil zrak a koukal se zpátky do těch jejích. Byl to souboj očí. Ty šedé, plné krve versus ty modré. Ani ne z 5 metrů. Koukali na sebe. On pomalu a pozvolna zvednul obě ruce přímo před svou tvář. Potom pomaloučku a potichoučku vydechl. Přemýšlel, jak by asi reagoval někdo jiný, kdyby zažil tohle střetnutí, třeba v Národním parku v Texasu. Myslel by si, že muž s dalekohledem se vzdává svého života. Ale Levantin doufal, že puma si bude myslet pravý opak. Snažil se vypadat větší podle rady, kterou kdysi četl na nějaké ceduli někde v parku. Snažil se prostě vypadat větší. Co víc mohl dělat? Ale puma neustoupila. Konečně Levantin dostal trochu vzduchu do hrdla. Vypadni odsud, vypadni! Vypadni, pumo! Uplynulo 5 sekund. Potom 15, potom 20. Ale puma nejevila ani nejmenší známky pohybu. Vypadni, slyšíš? Puma ustoupila o pár kroků a on zvedl pár kamenů. Začal je házet přímo na záda šelmy. Doufal, že se neotočí a bude si myslet, že jí loví. Potom se na chvilku zastavil a poslouchal. Koukal přímo před sebe a sledoval okolí, zatímco zvedal další kameny. Stále nic. Jeho instink mu říkal, aby běžel do bezpečí ke svému autu. Byly by to asi 2 míle cesty a doufal, že puma se nevydá stejným směrem. Věděl totiž, že by byla rychlejší. S plnou náručí kamení pomalu pokračoval cestou a doufal, že ho puma nebude následovat. Jediný důvod, proč sem přišel, byl lesňáček hnědoboký. Zpěvavý lovec hmyzu, který se rád zatoulal dál od mexických hranic.
Počítal sice s tím, že El NiÖo’s zažene různé druhy tam, kam nepatří, počítal i se silně nepříznivým počasím, i s tím, že se bude prodírat lesy plnými dubů a javorů a šplhat na dvoutisícovky, ale s čím rozhodně nepočítal, byly masožravé kočky. Od této chvíle mu každý stín, každý kámen a každá větší větev připadaly podezřelé. I když slyšel historky, že tu někde blízko je lesňáček hnědoboký, který tady má svoje hnízdo, odpískal to. Potřeboval se uvolnit. Byl ve skvělé formě, proto se rozhodl, že přes hory přejede na kole. Jen tak, aby si zasportoval. Po týdnech pozorování z vnitřku auta se konečně těšil na to, jak si vychutná čerstvý vzduch pod slabým zimním sluncem. To si říkal, ale před několika minutami se to změnilo. Teď mu připadalo, že to kolem něj páchne akorát kočičím žrádlem. Po všem tom ohlížení akorát nastydl a bolel ho krk. Tohle bylo asi to nejrychlejší putování v jeho životě. A už vůbec neměl v plánu strávit moc času ohlížením se. Konečně dorazil co svého cíle a narazil na dva další pozorovatele. Potom, co rozložili stany, jim vyprávěl o svém střetnutí s pumou a oni stany radši posunuli blíž k sobě. Chtěli na noc být co nejblíže.
Hledání lesňáčka. Tento ptáček moc neřešil počasí okolo sebe a běžně se jich kdekoliv v okolí pohybovaly tucty. V křoví, nebo v okolí domů. Světle žlutý, se stopami hnědé a dost nenápadný, tento malý ptáček se vyskytoval všude ve velkých počtech a vzácný byl jedině taky ve Spojených státech. Byl by rád, že se mu ho podařilo získat tak snadno. A proto All Levantin ušel dalších 6 mil zpět do The Trailhead National Park a šel přímo za strážcem. Začal mu vyprávět svoje novinky: Nahoře je puma, sledovala mě asi z 20 metrů! Myslel si, že strážce parku se vypraví nahoru po cestě a umístí tam nějakou varovnou značku. Místo toho se na něj strážce usmál. Vy máte ale štěstí, řekl Levantinovi. Já tu dělám už 8 let a ještě jsem žádnou pumu neviděl. Levantin měl chut mu jednu vrazit. Té noci si dal horkou sprchu a v příjemném prostředí hotelu se cítím mnohem lépe. Colima warbler byl číslo 435 na jeho seznamu a on byl 20 druhů před Sandy Komitem. Byl velice blízko jeho rekordu z roku 1987, ale stále měl před sebou vážný problém. Co řekne své ženě, že bude dále cestovat. Zavolal jí. Ethel, která dokonce mu naplánovala výlet, cítila v telefonu, jak šťastný je, se jen zeptala. Viděl jsi toho ptáka? Viděl, odpověděl jí. Byl jsi s někým? Moc dobře víš, že nemám ráda, když tam chodíš sám. No, byl jsem s nějakou blondýnkou, atletickou, s pěknou a dobře stavěnou postavou. Měla největší oči, jako jsem kdy viděl. V okamžiku, kdy se zmínil o pumě, si myslel, že se spojení přerušilo. Ale nepřerušilo. Hlas jeho ženy najednou zněl tak, jako by nebyla od něj daleko 1000 mil, ale stála přímo vedle něho. Dokonce se radši ohlídnul, aby se ujistil.
Sandy Komito
1.dubna den začal brzy. Budíček zazvonil Komitovi už v 3,30 ráno a o půl hodiny později již Komito odcházel. Teplota venku byla -10°C, ale to nemohlo ovlivnit jeho nadšení. Dnes měl totiž příležitost pozorovat divoká pouštní kuřata při páření v coloradské poušti. Neuměl si představit větší hovadinu, kterou by mohl udělat na apríla. Co je lepší než přesvědšit aratéry, aby sledovali něco takového v tak náročných podmínkách. Potřeboval něco víc. Mezi pozorovateli měl totiž pověst krále humoru, sultána grotesky a císaře šprýmu. Měl reputaci, kterou přece nemohl zradit, a proto vstal před svítáním slunce s plánem tajně pozorovat tetřívka ostroocasého při páření. Komito si připadal skvěle. Jeho kousek mu připadal tak vtipný, že mu ani nevadilo připlatit si peníze za známku pro svůj Lincoln. Přejel dálnici 40 a uviděl svojí příležitost. Tato krajina v Hayden v Coloradu byla plná venkovských lidí, jejichž pickupy byly plné stojanů na pušky a on jako chlap z New Jersey tu byl asi tak běžný, jako vegetarian na rodeu. Ale chlap z New Jersey, který by chtěl napálit místní, to se tu ještě nikdy nestalo. Naštěstí, vzhledem k tomu, že vstal brzy, všichni kovbojové a honáci ovci byli ještě potichu. Na jihu města, přímo za uhelnou elektrárnou, zabočil na prašnou cestu a 5 mil za ní, podle jeho informací, se mělo nacházet hnízdiště tetřívků ostroocasých. Bylo to něco jako bar pro nezadané ve světě ptáků. Samci soupeřili jeden s druhým o partnerku. Předváděli svoje peří a tančili. Točili se v kruzích a soupeřili s rivaly. Samičky se přidávaly k těm nejlepším z nich. Asi měsíc potom, co začali hnízdit, přesvědčil pozorovatele, aby se sem stáhli a sledovali to. Právě ve chvíli, když samci už téměř odpadávali vyčerpáním po dobře odvedené práci, je přesvědčil, že se vyplatí právě teď sem jet a být u toho. Místo slibovaných tetřívků tu však viděli jen velké množství pářících se hus. V době, kdy už naštvaně odhazovali nedopalky od cigaret a pochopili, že si z nich Komito vystřelil, seděl Komito v autě a byl velmi daleko od akce. Až potom jim došlo, kam je vlastně zavedl. The Hayden bylo známé jako jedno z nejnadrženějších míst ve světě hus. V této chvíli ale už byl Komito v bezpečí o 3 míle dál na prašné cestě. Co ale nečekal, bylo to, že prošvihnul ceduli s varováním a najednou byly kola na jeho Lincolnu 25 cm hluboko v bahně. Pohnul s autem dopředu a dozadu ale nic nepomohlo. Jediné, co tím docílil, bylo to, že zapadával hlouběji a hlouběji do bahna. (Díky, El NiÖo!) Špatné počasí sem totiž nahnalo kupu sněhu a potom, jak se oteplilo, se to změnilo na mazlavou břečku. Komito autem zapadl. Do východu slunce zbývala asi jen hodina. V okolí neviděl žádné světlo ani pomoc. Neměl žádné jídlo ani vodu. Neměl na sobě ani moc oblečení. Jen dvě lehké mikiny a bundu. Poprvé, během svého Big Year se začal bát. Chvěl se zimou. Mohl si zatopit a počkat v teple svého auta, ale jak dlouho tu bude? Rozhlédl se a došlo mu, že touhle cestou hned tak nikdo nepojede. A tak se vydal pěšky zpět po stopách vlastních pneumatik. Šel 15 minut a stále nic. Tady vážně nehrozilo, že by lidí neměli dost místa. Rozhlédl se po temném okolí a jediné co uviděl, bylo houští a trní. Až kam oko dohlédlo, se okolní krajina vůbec neměnila. Studený vítr byl silný a jeho z chladu bolela tvář. Přál si, aby měl teplé rukavice. Přál si, aby měl teplé prádlo a hlavně si přál vědět, kde kruci je. Konečně uslyšel kravské zabučení. Loudal se další míli a uviděl světlo po levé straně. Civilizace! Dva psi byli uvázaní na příjezdové cestě. Ignoroval je, jak jen se dalo. Během svého Big Year ho ještě nic tak nevyděsilo. Bál se nejen o sebe, ale i o svoje auto. Ale ted byla záchrana na dosah ruky. Potom se tento den stal skutečně zvláštním. Najednou před ním stálo vietnamské prase a postavilo se přímo před něho. Muž tisíce slov najednou ztratil řeč. Koušou vůbec? Nehodlal to zjistit. Když na něho prase zabručelo, zabručel zpátky. O půl 6 ráno prase konečně ustoupilo a on mohl přestat zápasit. S prasetem po boku vstoupil ke dveřím ranče. Zavolal, ale nikdo neodpovídal. Komito znovu zaklepal a nakoukl dovnitř. Chlap seděl v kuchyni, ale ani se nepohnul. To mě jako neslyšel? Komito znovu zaklepal. Stále žádná odpověd. 3x pořádně zabušil na dveře a až potom je chlápek konečně otevřel, zatímco prase čuchalo Komitovi k nohám. Komito mu vysvětlil svůj problém a požádal ho o pomoc. Chlápek mu ale podal šálek kávy a řekl mu, že nemá čas na to, aby mu pomohl. Dal mu číslo na dvě místní odtahové služby, ale nikdo to nebral. Komito pochopil, že je 5,45 hodin ráno a oba vedoucí budou ještě v posteli. Teď pochopil, že opravdu uvíznul. Možná, že kovboj vycítil jeho zoufalství a možná že mu to jen připadalo jako dobrá historka do baru, řekl Komitovi – naskoč si do auta. Jeli nahoru po cestě, kovboj za volantem a ptačí muž plný naděje na sedadle spolujezce. Když dorazili a našli auto i Komito musel uznat, že to vypadá pateticky. Slunce svítilo do otevřeného prostoru a Komitovi se povedlo uváznout na míle daleko od kohokoliv. Alespoň že se ten kovboj mohl na vlastní oči přesvědčit, že Komito se svým problémem opravdu nepřeháněl. Oba, Komito I kovboj, viděli bahno všude okolo, ale Komito neměl ani šajna, jak z toho ven. Kovboj zaparkoval na malém kousku suché země a vytáhnul z kufru svého auta obrovský řetěz. Byl velký, rezavý a hodně těžký. Vypadal, jako by ho ukradl z nějaké staré vojenské lodě. To by nemělo trvat dlouho, poznamenal kovboj. Ale trvalo. Lidé odsud byli zvyklí na to, že jejich auta mají odolné háky anebo nárazníky přesně pro tyhle případy. Ale jak se ukázalo, městský Lincoln neměl na sobě žádné místo, na které by se řetěz dal jednoduše připevnit. Překvapilo to oba. Tohle auto nebylo ani trochu připravené na to, aby ho někdo někam tahal. Potom, co si kovboj lehnul na záda do sněhu – Komito stál bezpečně na boku, ne proto, že by se bál zimy - konečně našel nějaké místo dost silné na to, aby za ně mohl zaháknout hák. Jedno zatáhnutí od toho silného auta a Lincoln byl vysvobozený. Komito byl tak nadšený a vděčný, že hned vytáhnul peněženku a chtěl vrazit kovbojovi padesátku. Bohužel ale s sebou neměl nic menšího než frenklina. No a proto kovboj dostal stovku – sice přeplatil, ale co už... Vyčerpaný se sesunul na sedadlo svého auta. Co tu vlastně děláte – zeptal se kovboj. Hledám tu jednoho ptáka tetřívka ostroocesého odpověděl Komito. Kovboj potřásl hlavou, co lítalo v jeho okolí, bylo jídlo, ne obraz k obdivování, poznamenal. Komito se zašklebil, strčil do něho trochu rukou a odjel. Někde v houští se mu určitě smál tetřívek ostroocasý se slovy – První apríl, blbečku.
Komito si mohl doma konečně pořádně odpočinout, ale potřeboval nějaký dobrý úlovek. Myslel na Newfoundland, kam se nějakým způsobem podařilo dostat islandskému redwing, který nějak záhadně překonal Atlantik. Uvědomil si, že Newfoundland bude vyčerpávající. Byl hotový. Pochopil, že nepotřebuje jen dobrý úlovek, ale dobrý úlovek, ke kterému se lehce dostane. Ale nic nové neslyšel. Ani o Floridě, ani o Minesotě, ani o Arizoně. Texas se jen potichu pekl na sluníčku. A tak zvednul telefon a použil svoje tajné heslo: Long. Eared. Owl. Severoamerické organizace vzácných ptáků mu zdělila velké novinky. 130 mil od místa, kde byl, v Pensylvanii byla viděná husa krátkozobá. Byl to evropský druh a byl tak běžný, že ve své domovině víc zajímal lovce než pozorovatele. Ale na jeho straně oceánu měl tento pták kód č.5. Byl to jeden ze 155 nejvzácnějších druhů Ameriky. Sbalil si všechny věci, naházel je do kufru a jeho „Chaluha“ byla znovu připravená vzlétnout na cestu. Vyrazil na jezero Ontelaunee, zaparkoval těsně u břehu a vyběhl z auta. Na rezervoáru vody se to hemžilo 5000 husic sněžných a na břehu stál batalion pozorovatelů se svými dalekohledy a teleskopy. Komito byl ohromený a ztrácel dech. Najednou v tom davu jednoho z nich poznal. Paula Gurisa, veterána mnoha pobřežních výletů. Je stále tady, zeptal se Komito? Druhý pozorovatel zkontroloval dalekohled, zaostřil a odpověděl mu – Koukni se sám. Před Komitovýma očima se objevil nepochybně obraz husy krátlozobé.
Komito byl ohromený. Po veškerém jeho honění na Aljašce mohl prostě přijít k břehu Saltonského moře, tam, kde se vlévala řeka Rio Grande, přímo na hranicích a jeho lov na husu krátkozobou byl u konce za 30 vteřin. Jediné slovo, kterým dokázal svoje pocity popsat, do té doby ani moc nepoužíval - Cítil se provinile.

Číst dál...

David A. La Puma: Význam ptáků

(překlad z knihy Good Birders Still Don’t Wear White: Passionate Birders Share the Joys of Watching Birds)

Ptáci jsou všude – v každém lesíku, v každém městě, v každém nákupním středisku, v každém mokřadu. Ptáci jsou všude a až na několik výjimek je můžeme najít kdykoli během roku, kdekoli se po nich rozhlédneme. Tohle platí zvláště pro někoho, jako jsem já, kdo vyrostl na subtropické Floridě a kdo po celý svůj život žije v prostředí mírného či subtropického páska severní polokoule. Často si nemůžu pomoci a musím se sáhodlouze vyjadřovat k tomu, jakými jsou ptáci výjimečnými stvořeními, už vzhledem ke své rozmanitosti, která ilustruje některé z nejkouzelnějších aspektů biologie: například pohlavní výběr, evoluci, specializaci, navigaci a migraci. Každý den jsem fascinován tím, co nového se o ptácích a od nich samotných dozvím. Jejich přitažlivost je ale prostší, základnější. Ptáci mě ukotvují a vedou mě dál.

Ptáci vymezují období mého života a pozorování ptáků je jakýmsi ventilem pro mé emoce – má formu soustředěné meditace. Můj otec zemřel na jaře. Moje vzpomínky na něj jsou neoddělitelně spjaty s prvními lesňáčky, s lesňáčkem borovicovým a zlatohrdlým. Hlas leskota modrošedého, kňouravý jak jen může být, mi také připomíná otcovo lamentování v daňový den (jsem si jistý, že zemřel právě v ten den ze zlomyslnosti). Matka zemřela koncem června a bezprostředně poté jsem opustil domov a odjel na Aljašku, kde moje partnerka dělala terénní práce; několik týdnů jsme trávili venku pod stanem a věnovali se ptákům, které jsem viděl zatím jen v určovacích klíčích. V tundře jsme pozorovali chaluhy malé, které učily svá nedlouho vzletná mláďata lovit strnadce skvrnité, v Severním ledovém oceánu jsme viděli kajky brýlaté, pozorovali jsme sovice krahujové lovit ze smrku černého na okraji boreálního lesa a slyšeli jsme nadpozemský zpěv drozda pruhokřídlého uprostřed divokých lesů. Nádherně růžový samec hýla křivčího nám zvědavě nakukoval do našeho stanu. Mámě by se moc líbil.

Ráno 11. září 2001 jsem si šel kolem deváté hodiny nechat do banky v Miami proplatit šek. U vstupní přepážky nebyli žádní recepční, ale všiml jsem si, že tři zaměstnanci jsou namačkáni kolem televize v rohu kanceláře. Jižní věž Světového obchodního centra byla zasažena letadlem a stoupal z ní dým. V příští vteřině se střetlo druhé letadlo s věží Severní. Prvotní spekulace o náhodné havárii se brzy změnily v obavy z něčeho mnohem zlověstnějšího. Už si nevzpomínám, jestli jsem si ten šek nechal proplatit nebo jsem rovnou odešel. Když se ale ve vzpomínkách vrátím k tomu dni, vybaví se mi ve třech etapách: ranní birding před tím, než jsem vyrazil do banky, čas trávený v bance a následující hodiny, kdy jsem sledoval onu tragédii odvíjející se na televizní obrazovce a snažil jsem se uklidnit přátele, kteří znali někoho, kdo přišel při útoku na Světové obchodní centrum o život.

Jen dvě hodiny před návštěvou banky jsem byl pozorovat ptáky v malém parčíku uprostřed moře betonu a oceli – pro táhnoucí opeřence jde o dokonalou past, protože se jedná o jediný vhodný biotop v okruhu mnoha mil. Z hlediska počtu druhů nešlo o nijak výjimečný den, ale pozorování ptáků bylo příjemné, viděl jsem řadu lesňáčků, zelenáčků a jednoho drozda hnědavého (což mi ten den udělalo radost). Naštěstí pro mě jsou mé poznámky navždy uloženy v online databázích, proto se k nim můžu vrátit a přečíst si, co jsem zapsal:
„ Dnešní ráno jsem trávil v Barnes ve snaze zastihnout nějaké nové migranty... zaznamenal jsem nízkou druhovou pestrost, ale mimořádnou početnost ptáků!“
Ukázalo se, že jsem ten den viděl jen devět druhů lesňáčků, ale celkový počet ptáků byl hodně vysoký. 11. září představuje v Miami začátek podzimního tahu a druhové složení to odráželo. Početní byli lesňáčci lišejníkoví, leskoti modrošedí a zelenáčci červenoocí.
„Lesňáček houštinový (není tak početný jako před dvěma dny, ale stále je dost běžný): 30+.“
Ten počet mě překvapuje, protože v době, kdy tento druh opouští Floridu, je každý den, kdy se dá pozorovat více jedinců, poměrně výjimečný.
Překvapuje mě také další věc a to z důvodu, že v mých záznamech chybí. Pozorování jsem začal vkládat ve 12:56, což bylo asi dvě a půl hodiny po pádu druhé z věží. Tou dobou jsem byl na kolejích u své přítelkyně. Při zpětném pohledu mi to přijde zvláštní. Když znovu nahlédnu do svých záznamů z toho dne a z následujícího týdne, nenacházím v nich žádný strach, hrůzu nebo bolest spojenou s 11. zářím 2001. Vím, že jsem to cítil, ale nezapsal jsem si to a rozhodně jsem to nezaznamenal do svých pozorování.

Po více než dvanácti letech od útoku se pro mě onen tragický den stal spíše synonymem pěkného pozorování ptáků než tragických událostí a jsem za to vděčný ptákům (a ještě něčemu, lidství). Moje vzpomínky se vztahují ke „spadům ptáků“ na Key West, k mohutným hejnům na Cape May a dokonce i ke každoročnímu zapínání a vypínání Vzpomínkového osvětlení u Světového obchodního centra, které umožňuje pěvcům táhnoucím v noci pokračovat v migraci bez toho, aniž by je lákaly vzhůru směřující paprsky světel.

Protože jsou ptáci a život neoddělitelně spjati, vztahují se s příchodem září a října moje myšlenky samozřejmě i k narození našich dvou dcer. Jejich data narození se shodují s rozsáhlými a různorodými pohyby lesňáčků a s početným tahem dravců; s říjnovým zpěvem střízlíka karolinského; s nocemi na konci září, kdy mám stativák namířený na měsíc v úplňku, přes který přeletují malé objekty, od nichž z velké výšky zaznívá pípání a hvízdání. Jejich čas přináší hlasy tahu, toho pomíjivého období, kdy se ptáci vydávají na svoji pravidelnou pouť, aby unikli blížící se zimě provázené mizivou nabídkou potravy a extrémním chladem. Jde také o období naděje, vědomí, že i když je stojí migrace hodně sil, vyplatí se a ptáci se brzy vrátí zpět, aby znovu dali život novému pokolení. Budu tady. Budu čekat. Budu je vítat.

TIPY

- Sledujte ptáky. Migrace ptáků byla tím, co mě dostalo, to, za čím jsem se pustil a řekl bych, že to byla ta nejlepší věci, kterou jsem kdy udělal. Najděte si to, co se vám na ptácích nejvíc líbí a ponořte se do toho; vody znalostí jsou hluboké, bohaté a plné těch, kteří vám s radostí na vaší cestě pomohou.
- Věnujte se ptákům lokálně, regionálně a globálně. Opakované pozorování ptáků na „vašem hřišti“ během roku vám umožní vnímat rytmus přírody, pomůže vám lépe porozumět výskytu a rozšíření ptáků, kteří se pohybují vaším regionem a dopřeje vám život plný radosti s minimální investicí času a fosilních paliv (což je vždy dobré!). Také ale cestujte. Spoustu znalostí lze získat pozorováním a poslechem důvěrně známých druhů zastižených na neznámých místech. Díky těmto rozdílům si začnete všímat odlišností týkajících se jejich prostředí a chování. Brzy tak porozumíte jednotlivým druhům, když je uvidíte v různých etapách jejich života a v různých místech areálu jejich rozšíření. Cestování do vzdálených destinací může být značně obohacující a vzrušující vzhledem k výskytu více než 10 000 druhů obývající naši planetu. Ptačí festivaly, výpravy za ptáky organizované zkušenými cestovními kancelářemi a online kontakt s ornitologickými spolky vám nabídne řadu možností k cestování za rozumnou cenu a k pozorování mnoha ptačích druhů. Jděte do toho!
- Plaťte dopředu. Ptáci jsou dobrým obchodním artiklem, jakmile vás dostanou, ale ten jako by neexistoval, pokud není jejich poslouchání a pozorování součástí vaší „reality“. Pomozte ostatním naladit se, zapnout a jít pozorovat ptáky. Vezměte sebou navíc jeden výtisk vašeho oblíbeného určovacího klíče a dejte ho někomu, o kom víte, že rád pobývá v přírodě. Vezměte sebou souseda, když jdete pozorovat ptáky do místního parku nebo po okolí vaší čtvrti. Vezměte sebou kromě tradičního dalekohledu nebo stativáku třeba lahev vína nebo pár lahváčů vašeho oblíbeného piva.

DAVID LA PUMA je ředitelem New Jersey Audubon´s Cape May Bird Observatory. Jeho životní vášeň odráží poslání jeho mateřské organizace: spojit lidi s přírodou a spravovat současnou přírodu pro budoucí generace. Pokud nepracuje, můžeme zastihnout Davida na procházce po oblíbených místech Cape May nebo při tom, když svým dcerám ukazuje ptáky na jejich oblíbené pláži, na kterou společně připluli na surfařských prknech.

david la puma

David A. La Puma, Foto: https://wsb2017.cttlive.com/

zdroj foto: internet
zdroj: birdwatcher.cz

 

Číst dál...

Skládka na kraji Ostravy láká čápy, hynou pak na stožárech vysokého napětí

Skládka komunálního odpadu v Ostravě-Hrušově láká racky, dravce i jiné ptáky. Je pro ně snadným zdrojem potravy. Pro čápy je ale tato lokalita riziková. Zabíjí je totiž elektrický proud z drátů pod vysokým napětím.

„Jen tento týden jsem v Hrušově našel tři mrtvé čápy bílé, naposledy dnes. Leželi pod stožárem vysokého napětí, kam si sedli, aby si odpočinuli, ale dotkli se křídlem drátů a zasáhlo je 22 tisíc voltů. S kolegy tam každý rok nacházíme asi deset uhynulých čápů. Může jich být i víc, ale pokud spadnou do houští, tak o nich nevíme,“ líčí zoolog a ornitolog Otakar Závalský, který spolupracuje se Zoologickou zahradou v Ostravě i Záchrannou stanicí v Bartošovicích.

Zatímco vrcholy všech pěti stožárů v zoo už jsou vybavené ochrannými prvky, které zaručují ptákům bezpečí, zhruba patnáct stožárů v okolí velké ostravské skládky na úpravu teprve čeká.

Elektrický proud ročně zabije více než sto tisíc ptáků
„Po zásahu elektřinou hyne v Česku každý rok průměrně 130 tisíc ptáků, hlavně dravců, například asi 30 tisíc káňat lesních. Proto musí být do roku 2024 všechny stožáry opatřené bezpečnostními nástavci s bidly či ‚lavičkami‘ pro ptáky,“ popisuje Závalský.

Firmy na tom sice pracují už několik let, ale podle ornitologů pomalu.

„O úpravy stožárů v zoo jsem žádal v září a čekali jsme do června,“ říká Závalský, podle kterého nelze zjistit, kolik sloupů v kraji už je chráněných. Odhadl, že sotva pětina.

Mluvčí skupiny ČEZ pro severní Moravu Vladislav Sobol říká, že společnost postupně instaluje ochranné prvky na stožáry podle naléhavosti a připravených projektů. Ani on ale neví, kolik jich už upravili. „Pracovník, který takový údaj má, je zrovna na dovolené,“ vysvětlil.

Firma slíbila co nejrychlejší řešení
Podle něj už firma pracuje i na ochraně sloupů v okolí skládky. „Není to tak jednoduché, jak se zdá. Musíme se držet přísných legislativních pravidel. Nejdříve musíme připravit projekt, navíc situace v Hrušově je technicky složitější než jinde. Ale budeme se snažit upravit stožáry co nejdříve. Nejpozději do konce roku,“ slíbil Sobol.

Šéf Záchranné stanice v Bartošovicích Petr Orel uvedl, že distribuční firmu skupiny ČEZ průběžně žádají o přednostní ochranu stožárů, kde přicházejí ptáci k úhoně.

„V nejbližších dnech budeme iniciovat zabezpečení tří stožárů ve Studénce-Butovicích a rizikových tras na Vítkovsku a Budišovsku. Firma nám vychází vstříc, ale trvá to asi tak půl roku až rok,“ říká Orel.

Zdroj:idnes.cz

Číst dál...

Ulov si svého úchyla, vyzývají vědci veřejnost. Češi hledají strnady se zvláštním nářečím

Cílem projektu Nářečí českých strnadů je zmapovat dialekty strnadů obecných na území Česka. Ačkoliv se jedná o vědecký výzkum, zapojit se do něj může úplně každý. "Vedle strnadů normálních, kteří poctivě zpívají dialektem již dávno popsaným v literatuře, se najdou tací, kteří prostě celoevropské zvyky nerespektují a melou si tu svou, tedy zpívají vzácným neboli raritním dialektem," říkají organizátoři projektu. Tyto ptáky pracovně označují jako "úchyláky".
Zpěv strnada obecného má různé varianty, které pozorní posluchači mohou rozeznat sluchem. Několikaletý výzkum, který vědci s pomocí veřejnosti zahájili v roce 2011, ukázal, že na území Česka je více než sedm ptačích nářečí tohoto druhu. Důvod, proč samci z různých míst zpívají odlišně, vědci neznají. Patrně v něm hrají roli preference samic. Výsledky výzkumu nyní představila Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy (PřF UK).

Výzkum však zdaleka nekončí. Badatelé se jednak zaměřují na dosud nezmapovaná místa a pak také na tzv. "ptáky úchyláky".

"Vedle strnadů normálních, kteří poctivě zpívají dialektem již dávno popsaným v literatuře, se najdou tací, kteří prostě celoevropské zvyky nerespektují a melou si tu svou, tedy zpívají vzácným neboli raritním dialektem. Jen tak z plezíru si přidají jednu koncovou slabiku navíc, nebo jednu naopak zahodí, jako by se nechumelilo.

A ti největší rebelové si dokonce vytvoří slabiku vlastní. My všem těmto individuím pracovně říkáme úchyláci, a proto jsme si dovolili v tomto stylu nazvat i letošní cíl," píšou na facebookových stránkách Nářečí českých strnadů organizátoři projektu.

"Kdyby si, sedláčku, chcíp!"
Rozdílům ve zpěvu strnadů si lidé všimli už před 150 lety. Popěvek, který samci tohoto druhu vydávají, si lidé "přeložili" jako zlověstné volání "Kdyby si, sedláčku, chcíp!". Jeho melodie může být ale pokaždé jiná, v závislosti na regionu. Podobné odlišnosti vykazují i jiní ptáci, upozorňuje Lucie Diblíkové, jedna z organizátorek projektu, jež měla na starosti vyhodnocování nahrávek od veřejnosti.

"U málokterého evropského ptačího druhu je to tak patrné jako právě u strnada obecného," dodává Diblíková. Varianty se liší zejména změnami ve výšce tónu ke konci "popěvku" a dvě nejčastější jsou rozšířené nejen v ČR, ale i v Evropě.

V roce 2011, kdy ornitologové z České společnosti ornitologické vyhlásili strnada obecného ptákem roku, se odborníci z PřF UK pustili do podrobného zkoumání ptačích nářečí. Spolu s dobrovolníky se jim podařilo nasbírat kolekci více než 4000 nahrávek strnadího zpěvu. Podařilo se jim najít sedm už dříve popsaných nářečí, ale také objevili několik menších oblastí, kde strnadi zpívají ještě jinými, dosud nepopsatelnými variantami zpěvu.

2f18284a3bbfb94aaeb8746d52a2 r16 9 w640 h360 ge5fdce1a6dbd11e88f77ac1f6b220ee8

Jak se zapojit do projektu Nářečí českých strnadů
1.- Naučte se rozpoznávat strnada i jeho zpěv.
2.- Ověřte si na této stránce, že je vaše nahrávací zařízení vhodné k nahrávání.
3.- Zjistěte na mapě, kde je třeba nahrávat.
4.- Nahrajte strnadí zpěv přímo v terénu.
5.- Pošlete nahrávky vědcům přímo ke zpracování.

K čemu strnadi potřebují nářečí?
Na tyto unikátní varianty se nyní vědci zaměří v dalším výzkumu. Pokusí se také zjistit, jak je možné, že hranice mezi regiony opravdu funguje a nářečí se časem "nesetřou". A to přesto, že v některých hraničních oblastech umí samci zpívat oběma nářečími. Vědci se zaměří i na to, k čemu jsou strnadům nářečí dobrá.

Podle Terezy Petruskové to nevypadá, že by samci rozlišovali mezi místním a cizím dialektem - v obou případech reagují se stejnou agresí. "Možná mohou hrát roli samičí preference - i u strnadů by tedy mohlo platit známé 'za vším hledej ženu'," řekla Petrusková.

Její kolega Pavel Pipek srovnává výsledky výzkumu strnadů v Česku s poznatky ze zahraničí.

"Vedle Velké Británie a Nového Zélandu, jež nám posloužily jako ostrovní laboratoře ukazující, co se stane s dialekty, když tento druh kolonizuje zcela nové území, teď dobrovolníci nahrávají v Polsku, Lotyšsku, Švýcarsku a letos nově v Chorvatsku," uvedl.

Ani v Česku projekt ještě nekončí. Podle vědců zbývá na mapě ČR stále mnoho bílých míst, o nichž odborníci netuší, jak v nich strnadové "mluví". Mapování bude proto pokračovat a lidé, kteří by k němu chtěli přispět, mohou zjistit podrobnosti a zapsat se na stránkách strnadi.cz. Na projektu se podílí kromě přírodovědecké fakulty také Ústav biologie obratlovců Akademie věd ČR a Česká společnost ornitologická.

zdroj: aktualne.cz

Číst dál...

Z Česka mizí chocholouši, čejky a koroptve. Může za to zemědělství i dotace, říká ornitolog

"Nedokážeme říct, jestli to ještě může takhle přežívat dvacet nebo padesát let. Spousta civilizací ale v minulosti 'dojela' na to, že nebyly schopny samy sebe uživit, že si svoje životní prostředí zničily," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz ornitolog a zemědělský koordinátor Václav Zámečník z České ornitologické společnosti.

V jakém stavu je ptactvo, které se vyskytuje na území České republiky?
Ptactvo musíme rozdělit do skupin podle typu prostředí, která obývají. Když bych chtěl zhodnotit, která z nich je na tom nejhůře, tak jsou to ptáci zemědělské krajiny. Tedy ptačí druhy otevřené zemědělské krajiny, ať už to byly původně stepní, nebo mokřadní druhy. Jejich počty u nás klesly od roku 1982 více než o třetinu. Na začátku 90. let bylo vidět, že se situace stabilizovala a počty dokonce mírně vzrostly. Pak se situace prudce zhoršila, což trvá dodnes.

Jak tyto proměny vysvětlujete?
Zemědělská krajina byla v tu dobu v přechodném období, řešily se vlastnické vztahy, ekonomická situace v zemědělství nebyla dobrá. Začaly se opět objevovat úhory, klesla spotřeba chemických látek, zdaleka ne všechny louky se dosekávaly.

V polovině 90. let se situace stabilizovala a začal opět postupný pokles počtu ptáků, který umocnil vstup do EU v roce 2004. Zemědělci najeli na systém dotací. Do té doby de facto nikdo moc neřešil, jestli je louka posečena až k cestě nebo k lesu. Se vstupem do EU se ale zavedl systém přesně vymezených půdních bloků. Do hry vstoupil kontrolní orgán a zemědělci začali řešit každý metr, aby získali na dotacích co nejvíc a vyhnuli se hrozbě vysokých pokut, což vedlo k tomu, že se i hůř dostupná a často pro zvěř zajímavá místa začala likvidovat.

Dotace významně mění chování zemědělců, ať už třeba pěstováním kukuřice do bioplynek, řepky na biopaliva, nebo nárůstem počtu pasených zvířat na horách.

Kterým druhům intenzivní zemědělství nesvědčí?
Je jich celá řada. Z těch dříve běžných druhů patří v posledních desetiletích mezi nejvíce ubývající např. linduška luční, chocholouš, čejka nebo koroptev. V případě koroptví přitom víme, že nejvíce jim ublížilo scelování polí spojené s likvidací mezí a jiných krajinných prvků v 50. a 60. letech minulého století. U některých druhů sledujeme pokles početnosti až v posledních letech v reakci na změny způsobené dotační politikou. S nárůstem trvalých pastvin na horách mizí chřástal polní, který patří mezi evropsky chráněné živočichy v rámci soustavy Natura 2000.

Na záchranu chřástala ale vznikla dotace, která může být příkladem pro další. Jak to funguje?
Na jeho podporu vznikla zacílená zemědělská dotace, kdy zemědělci dostávají kompenzace za to, že nechávají louku neposečenou delší čas než standardně. Například sečou až v polovině srpna a ne tak kvalitní travní hmotu. A mezitím mohou na loukách hnízdit ptáci. Z opatření tak mají prospěch i další ptačí druhy jako křepelka, bramborníček hnědý nebo ťuhýk obecný.

Tyto druhy jsou ohrožené, jak jsou ale užitečné?
Dřívější dělení na užitečné a neužitečné druhy je naštěstí překonané. Každý druh má svou nezastupitelnou funkci ve fungování krajiny a čím je ta krajina pestřejší, tím je v ní i víc druhů. Když jdu na pole a vidím čejku, elegantního ptáka s typickou chocholkou, tak mě to vždy potěší.

Byl bych nerad, aby se další generace jednou dostaly do situace, kdy jim jejich rodiče budou vyprávět: Tady před lety hnízdily čejky a ten jejich typický hlas patřil k jarnímu koloritu. A oni to už nebudou mít možnost zažít. Už jen samotná existence těch druhů má svou kulturně-estetickou hodnotu. Krajina a způsob hospodaření v ní vytvářejí podmínky ptákům a dalším zvířatům; pokud tam nebudou, je jasné, že něco není v pořádku. Je to lakmusový papírek.

Konkrétně čejka od roku 1982 ubyla až o 80 procent, jak je možné, že tak moc?
Čejka dříve patřila do skupiny tzv. lučních bahňáků a na orné půdě, kde je dnes dominantní, začala hnízdit postupně. Byla tam v podstatě vytlačena. U nás spousta ptačích druhů byla dříve vázána na nivní, podmáčené louky, dokonce i tetřívek obecný, který dnes rapidně ubývá i v Krkonošském národním parku, byl ještě před padesáti lety i v nížinách. Louky tehdy vypadaly jinak. S tím, jak se začalo odvodňovat v honbě za novou ornou půdou, se zničila spousta mokřadů. Odvodněna je vlastně až čtvrtina zemědělské půdy.

To, co vidíme od roku 1982, je často už jen dozvuk poklesu, který u čejky začal mnohem dřív. Dnes jsou louky suché, druhově chudé a s hustým porostem, je tam málo hmyzu, tím pádem ptákům už nevyhovují a radši míří do polí a nejčastěji do oranišť. Jenže na nich v době hnízdění začnou hospodařit zemědělci. Velká část ptáků při tom přijde o snůšku a leckdy i o mláďata.

Když bude méně ptáků, přemnoží se hmyz a škůdci, příroda přestane dobře fungovat, jak to řešit?
Může to vést k destabilitě prostředí, kdy budou častější kalamitní stavy. Naším cílem by měla být snaha o co nejpestřejší krajinu, ve které fungují přirozené přírodní procesy. Potřebujeme do krajiny doplnit chybějící prvky, jako jsou malé mokřady, extenzivně udržované travnaté plochy s keři, různé typy biopásů, rozšířit osevní postupy a tím předcházet stavům, kdy jsme schopni škůdce vyřešit jen pomocí chemie. My si vlastně šlechtíme super odolné škůdce.

Na semináři v akademii věd tento týden zaznělo, že jsme možná poslední generace, která může s obnovou krajiny něco dělat. Je na tom česká krajina opravdu tak špatně?
Obávám se, že je. Dochází tu ještě k dalšímu vlivu - a to je klimatická změna. Vede k tomu, že jevy v krajině jsou čím dál extrémnější. Už dnes je vidět, že rozložení a charakter srážek se mění a krajina je bohužel ještě ohroženější. Kvůli intenzivnímu zemědělství dochází k celé řadě negativních jevů a ve stejný okamžik do nich vstupuje klimatická změna, která zvyšuje nároky na kvalitu prostředí, aby fungovalo.

Nedokážeme říct, jestli to ještě může takhle přežívat dvacet nebo padesát let. Spousta civilizací ale v minulosti "dojela" na to, že nebyly schopny samy sebe uživit, že si svoje životní prostředí zničily. A bohužel zatím není vidět, že by se drancující přístup ke krajině nějak významně měnil.

Můžou se úhory, tedy části pole dočasně ležící ladem, stát řešením pro záchranu mizejících druhů?
V úhoru dostávají prostor všechny důležité procesy. Úhor se ze své podstaty může lišit jeden od druhého, protože každá půda má jinou semennou banku a jinou historii. Když tedy necháte úhor někde stát, jeden bude více kvetoucí, druhý bude hustě zarostlý, jiný méně.

Důležité je, že v tom prostoru nedochází k žádnému agrotechnickému zásahu. Tím pádem se tam mohou vyvíjet různé druhy hmyzu. Mohou tam hnízdit ptáci, aniž by do nich uprostřed hnízdění vjel traktor. Pokud by se s úhory v krajině sofistikovaně počítalo, vedlo by to ke zvýšení pestrosti prostředí, a tudíž i k vyšší početnosti a pestrosti druhů, které v zemědělské krajině jsou.

zdroj: aktualne.cz

Číst dál...

Nahrávka ptačího hlasu pomohla objevit hnízdo vzácného orla

Za ornitologický majstrštyk považují odborníci vůbec první objev hnízdního teritoria orla křiklavého na severní Moravě. Ten se nyní podařil Petru Orlovi ze Záchranné stanice v Bartošovicích a jeho kolegovi Otakaru Závalskému.

STK6e2901 OREL

(ilustrační snímek) | foto: Ondřej Bačík

„Hnízdění orla křiklavého zatím nebylo na severní Moravě podle našich informací nikdy doloženo,“ říká Petr Orel.

Na možný výskyt chráněného dravce upozornila ornitology neznámá paní, která jim poslala zvukovou nahrávku ptačího hlasu a uvedla i lokalitu, kde jej nahrála. „Ota správně vyhodnotil amatérskou nahrávku jako hlas orla křiklavého, a tak jsme se společně vydali do terénu,“ popsal Orel.

Území, kam se vypravili, sledují ornitologové dlouhodobě, a to kvůli výskytu orla skalního, o jehož návrat do volné přírody u nás se Petr Orel a jeho kolegové v minulých letech výrazně zasloužili.

V hnízdě našli mládě
Když na místo dorazili, spatřili v dáli nad obilným lánem pohyb dravce, kterému se podařilo ulovit drobného hlodavce. Toho si pak pták odnášel v zobáku k hnízdu. Tehdy už bylo oběma ornitologům zřejmé, že viděli samce orla křiklavého. Následně strávili několik hodin pátráním po hnízdě, v němž se nacházelo asi 40 dní staré mládě.

Zatím není jisté, zda orel křiklavý nehnízdil v dané lokalitě už loni. Je však pravděpodobné, že zde už zůstane. „Pokud zahnízdí, drží si už dané teritorium i nadále,“ podotkl Orel. Místo, kde se vzácný dravec vyskytuje, drží v rámci jeho ochrany v utajení.

„Samozřejmě podnikneme kroky k ochraně dané lokality, především pak ve vztahu k lesnické činnosti v okolí hnízda,“ doplnil. V Česku je orel křiklavý chráněný. Jeho hnízdění je doloženo pouze na opačném konci republiky, ve Slavkovském lese, v minulosti pak i na Šumavě.

Zdroj: ostrava.idnes.cz

Číst dál...

Rybáři žádají kraj o povolení lovit kormorány. Decimují jim revíry.

Kormoráni rybářům v Karlovarském kraji každoročně způsobí škody za miliony. Hejna stovek predátorů jsou tak pro Český rybářský svaz noční můrou. Jeho vedení nyní požádalo krajský úřad o povolení k odlovu těchto ptáků.

Nx3PKLy0E797e07gWM

(ilustrační snímek) | foto: Martin Stolař, MAFRA

Kormorán velký přiletí vždy na zimu a během několikaměsíčního pobytu je schopen zlikvidovat veškerý vodní život.

„Představte si stohlavé hejno. Jeden kormorán potřebuje denně sežrat půl kila potravy. Na jedno nažrání vám takové hejno odnese padesát kilo ryb. V průměru se zde vyskytují sto dvacet dní. A to se bavíme o přímo zkonzumovaných rybách, ale jsou tu i ty poškozené. Kormorán je dokonalý lovec, ale i tak se mu část ryb vysmekne, jsou zraněné nebo vystresované. Dochází tedy k následným úhynům. Kormorán navíc přenáší řadu rybích parazitů a nemocí. Když se to sečte, škody vyšplhají do milionů,“ řekl jednatel Českého rybářského svazu Martin Bílý.

V roce 2013 byl kormorán vyňat ze seznamu zvláště chráněných živočichů, ale je stále chráněný evropskou směrnicí na ochranu ptactva. Pro je pro jeho odlov nebo plašení nutné udělení výjimky. O její prodloužení rybáři požádali Karlovarský kraj.

„Krajský úřad obdržel žádost o stanovení odchylného postupu k možnosti úmyslného plašení a odlovu kormorána velkého. Správní řízení stále probíhá,“ uvedla mluvčí kraje Jana Pavlíková.

V minulosti kraj vyplatil na náhradě škod způsobených kormorány přes 23 milionů korun. Od roku 2015 už škody neplatil a od 1. ledna letošního roku jde tato povinnost za státem.

„Stát ale rybářům nehradí škody kvůli legislativní chybě. Ryba v rybářských revírech je podle ní věc, která nikomu nepatří. Ročně vysadíme ryby za desítky milionů korun. Ale v okamžiku, kdy se tak stane, už nejsou naše, protože jsou v revírech. Ale my jsme je tam nevypustili proto, abychom se jich zbavili, ale aby naši rybáři měli co chytat,“ vysvětlil Bílý.

Když výjimku rybáři dostanou, budou kormorány střílet myslivci. Český rybářský svaz jim pak proplatí odstřelné za kus. „Zastřelit kormorána není jednoduché. Kromě toho, že je výborný lovec, je také inteligentní, loví v hejnech a vidí velmi dobře nejen na suchu, ale i pod vodou. Navíc se velmi rychle učí. Stačí, když zastaví auto na hrázi, vystoupí z něj myslivec a vystřelí. Příště musí přijet jiným, protože kormorán na auto reaguje. Nebo pozná myslivce s puškou a bez ní,“ podotkl Bílý.

Na první pohled se tedy zdá, že ideálním místem pro odstřel kormorána je jeho hnízdiště, ale to je v rozporu s mysliveckou etikou. V osmdesátých letech byl kormorán v našich končinách výjimkou, ale od roku 2000 se začal objevovat hojněji. Navíc je potravinový oportunista a nepohrdne žádnou rybou.

„Dokáže sežrat štiku, která měří padesát centimetrů,“ řekl předseda Českého rybářského svazu MO Karlovy Vary Michal Blahůšek.

Už se dokonce stalo, že komoráni zcela vylovili všechny ryby ve Mži v Tachově. „Lipan je u nás kvůli kormoránovi na pokraji vyhynutí. My jsme před touto hrozbou varovali včas, ale nikdo nás neposlouchal. Ke škodám na genofondu ryb dochází ve velké míře a u některých druhů už nenávratně,“ dodal Bílý.

Zdroj: idnes.cz

Číst dál...

Při cestě po jihočeských rybnících narazíte na ptáky jako od Hitchcocka

Vybělené kostry stromů, hejna velkých černých ptáků obkličují jejich pahýly a se skřekem usedají na jejich žebroví. To není film, to je výhled z poklidné hráze jednoho jihočeského rybníka Ženich.

Při refrénu dávného hitu „to moře zpívá pod křídly kormoránů“ jsem si představovala ladné poetické ptáky, něco jako velký racek či albatros. Vydejme se za černou realitou po jinak pohodových cestách kolem jihočeských rybníků.

Na cestu se vydáme od Stříbřeckého mostu (stanice autobusu), známého díky oblíbenému místu Emy Destinové (pár set metrů odsud je pomníček, který stojí za podívanou, ale jako odbočka). Naše cesta vede po červené turistické značce směr Třeboň, kratičký úsek po silnici, odkud odbočí doleva kolem Travničného rybníku a dále podél lesa i lesem k odpočívadlu, kde přejdeme pidisilničku a po pár krocích se vnoříme do chráněné krajinné oblasti.

Cyklisté tudy nesmí jezdit podle zákazové tabulky, ale zvláště o prázdninách mnozí neumějí číst. Mimo prázdniny a víkendy je celá trasa nádherně liduprázdná. Cesta, před rozježděním uzoučká pěšinka, se vine převážně mladým lesem s podrostem borůvčí a vřesu; bahnitá místa pomáhají překonat povalové můstky.

647219 original1 jwopd

Trase vede přes lesíky a potůčky. FOTO: Eva Mráčková

Ten poslední, už ve vzrostlém lese přes širší stoku, je v dost dezolátním stavu, ale po levé straně se zatím dá přejít dost bezpečně. Pár metrákových osob bych mu určitě nesvěřila. Pak už máme Ženicha nadosah.

Poezie a horor
Ocitáme se na kraji rovné, více než kilometrové hráze, lemované často staletými duby. Velký rybník obdélníkového půdorysu je ze tří stran obklopen lesy, jen ta „naše” hráz sousedí přes stoku s dalším velkým rybníkem — Novým vdovcem. Ale ten je vidět přes porost jen zčásti. Ženich se koupe v zeleni, jeho plocha je rozčleněna ostrůvky, ve vodě se zrcadlí větve a nebe, na hrázi bývají hřiby, prostě idylka. Až do poloviny hráze.

Když minete první krásně zalesněný ostrůvek, vynoří se další, který vypadá úplně jinak. Místo zeleně zlověstná šeď, mnohé stromy jsou skoro holé. Tedy, pokud jde o listí. Jinak jsou ověšené jako tristní vánoční stromky velkými černými kormorány, kteří s krákáním poletují a zase usedají. Je to celá kolonie kormoránů, donedávna zvláště chráněných ptáků, protože jich je údajně málo. No, jak kde.

Tady jich je nepochybně až moc. Drží se „svého“ ostrova a „svých“ ryb. Jejich trus, guáno, je sice kvalitní hnojivo, ale v té koncentraci přináší stromům zhoubu. Nejen stromům. Kormoráni nic jiného než ryby nekonzumují. Jeden každý jich spořádá půl kila denně. Není divu, že se jim na jihočeských rybnících líbí — a že se kormoráni nelíbí rybářům. Při pohledu na ostrov kormoránů člověka zamrazí a vzpomene na Hitchcocka a jeho Ptáky, respektive na autorku předlohy Daphne du Maurier.

Černá a bílá
Pryč z toho chmurného pohledu — vždyť o kus dál je zase pohoda, ostrov se svěží zelení, připlouvají k němu potápky a párek labutí. Vysoko na nebi zakrouží bílý racek. Těch labutí je ale mnohonásobně víc. Kdysi tu byly divoké kačeny. Dnes aby je pohledal — ještě tak pár naproti na Novém vdovci. Kam dál Hráz Ženicha ústí do malé silničky.

Kdo pospíchá nebo nechal auto u Stříbřeckého mostu, může po ní zabočit doprava kolem rybníka Nový vdovec k Vitmanovu a tam se dát doprava po sice rušnější ale jinak krásné silnici něco přes kilometr zpět ke Stříbřeckému mostu.

647218 original1 to7jw

Na rybnících uvidíte i řadu labutí. FOTO: Eva Mráčková

Cestou „ulovíte“ pohledy na další rybníky, i s volavkami a kormorány, ale těch je tam zatím málo, takže tam se horor nekoná. Máte-li naopak čas a chuť, pokračujte po červené na opačnou stranu a užijete si rezervaci Stará řeka. Dojdete přes Holičky širokou lesní cestou až do Třeboně. Celkem je to kolem 10 kilometrů. Pozor, na cestu se musíte vybavit — na celé popsané vycházce nepotkáte jediné občerstvení, zato hejna komárů. Oceníte také dalekohled.

zdroj: novinky.cz

Číst dál...

Orel chtěl lišce ukrást uloveného králíka, ta se nedala a letěla vzduchem

Fascinující snímky ze světa zvířat zachytil fotograf Kevin Ebi v národním parku San Juan Island v americkém státě Washington. Když orel bělohlavý zahlédl mládě lišky, které ulovilo králíka, snesl se k zemi a chtěl mu cenný úlovek ukrást. Liška se však večeře nechtěla vzdát a pevně ji držela v tlamě i ve chvíli, kdy pták vzlétl i s ní.

„Před několika dny jsem zachytil nesmírně dramatickou krádež. Viděl jsem, jak orel bělohlavý krade králíka lišce obecné. A co je ještě působivější, bitva mezi zvířaty se odehrávala více než šest metrů nad zemí,“ napsal Ebi na svůj blog

685341 original1 ipabh

Liška ulovila králíka, úlovek jí ale ukradl orel. FOTO: Profimedia.cz

„Pozoroval jsem skupinku mladých lišek při lovu, když jedna z nich ulovila králíka. Zaostřil jsem, abych ten moment zachytil, když jsem za sebou náhle uslyšel zvuk orla. Otočil jsem se a viděl, jak se rychle přibližuje. Bylo mi jasné, že chce toho králíka,“ dodal.

„Scéna byla dramatičtější, než jsem očekával. Myslel jsem, že liška králíka upustí a nabídne orlovi jednoduše získanou večeři. K mému překvapení ale liška držela králíka v pevném sevření a orel ho vynesl do vzduchu i s ní,“ svěřil se Ebi.

685340 original1 bfw51

Mládě lišky se proletělo vzduchem. FOTO: Profimedia.cz

„Liška svedla slušný boj. Orel ale nakonec chytil králíka do svého pravého pařátu a lišku nechal jít. Nemějte obavu, po pádu z výšky byla v pohodě. Otřepala se a šla si hrát se svými kamarády,“ dodal Ebi.

zdroj: novinky.cz

Číst dál...

Párek dudků se vrátil do své budky

Velkým úspěchem pokračuje projekt na ochranu dudka chocholatého, který před dvěma roky odstartovala Zoo Brno. V jedné z budek zahnízdil i letos párek dudků a vyvedl mladé. Odchov je o to cennější, že tito konkrétní ptáci dokázali proletět všemi nástrahami ve Středomoří a vrátili se zpět.

„V druhém roce projektu se dudek chocholatý opět vrátil do stejné umělé hnízdní dutiny. Tento pár dokonce vyvedl pět mladých. Každé opakované přirozené hnízdění dudka na jednom místě na delší časové škále je obrovským úspěchem,“ říká zoolog Petr Šrámek.

178032 gallery1 gei1b

Lokaci zahnízdění záměrně neupřesňují, aby ptáky nerušili výletníci.

Dudek chocholatý je přísně tažný pták, který zimuje v Africe. Na své několik set kilometrů dlouhé trase se setkává s mnoha nástrahami. Patří mezi ně klimatické výkyvy a s tím související dostatek potravin, predátoři a člověk, který je ilegálně likviduje.

Ptáci jsou loveni do sítí nebo hromadně stříleni, a to zejména v Itálii, na Maltě, Kypru a v Libanonu. „Podle Birdlife International zahyne jen ve Středomoří každý rok 25 miliónů ptáků,“ konstatuje Petr Suvorov, kurátor chovu ptáků Zoo Brno. K ohroženým ptákům patří kromě dudka zejména křepelka, hrdlička, čáp, jeřáb a draví ptáci.

zdroj: novinky.cz

Číst dál...

Ve Velké Británii přibývá opilých racků

Britští ochranáři v hrabstvích Devon a Dorset mají v posledních dnech plné ruce práce s případy racků, kteří nejsou zrovna v dobré kondici. Lidé je volají k ptákům, kteří se motají a vykazují známky botulismu. Ve skutečnosti však za jejich chování může alkohol.

Za poslední týdny museli zaměstnanci Královské společnosti na ochranu zvířat (RSPCA) řešit už více než tucet případů racků, kteří trpěli stejnými symptomy. Ze začátku to prý vypadalo, že trpí botulismem, tedy otravou botulotoxinem, jedem produkovaným bakterií Clostridum botulinum vyskytující se například ve zkaženém mase.

„Jenže, když se ptáci vyzvraceli, většinou se ze svého stavu rychle zotavili,“ uvedla Jo Danielová z RSCPA pro BBC. „Taky pořádně smrděli alkoholem, takže naše dodávky pak byly cítit jako hospody,“ dodala v lehké ironii.

Ptáci byli dezorientovaní a dělalo jim velké potíže stát. Racci se zřejmě dostali k odpadu produkovanému nějakým pivovarem nebo lihovarem. RPSCA nyní výrobce alkoholu žádá, aby svůj odpad nenechávali tam, kam má volně žijící zvěř přístup.

zdroj: novinky.cz

Číst dál...

Dobrovolníci zmapovali nářečí strnada obecného

Nejen lidé, ale i ptáci mohou mít svá nářečí. Vědci z Univerzity Karlovy, Akademie věd a České společnosti ornitologické zveřejnili výzkum, během kterého ve spolupráci s veřejností studovali hlasové projevy jednoho z našich nejběžnějších, ale ubývajících ptáků – strnada obecného. Za pomoci více než stovky dobrovolníků se povedlo zmapovat ČR a shromáždit unikátní materiál. Výsledky pozměnily představy o povaze strnadích nářečí, staly se i podkladem pro další výzkum.

Článek týmu z katedry ekologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy (PřF UK), Ústavu biologie obratlovců Akademie věd (ÚBO AV ČR) a České společnosti ornitologické (ČSO) v mezinárodním odborném časopise IBIS je vyvrcholením více než šestileté spolupráce mezi českými vědci a dobrovolníky z řad veřejnosti, kteří mapovali geografickou variabilitu ve zpěvu strnada obecného (Emberiza citrinella).

Za dobu trvání projektu s názvem Nářečí českých strnadů účastníci pořídili téměř čtyři tisíce nahrávek zpěvu tohoto ptáka z většiny našeho území. Podařilo se jim nalézt sedm již dříve popsaných nářečí, ale také několik menších oblastí, ve kterých se vyskytují ptáci zpívající vzácnými, dosud nepopsanými variantami zpěvu. Právě ti jsou hlavním cílem pokračování výzkumu pro letošní sezónu.

Strnad jako průkopník občanské vědy
Vše začalo v roce v roce 2011, kdy ČSO vyhlásila strnada ptákem roku. Ten se záhy stal jedním z průkopníků takzvané občanské vědy v Česku díky již zmíněnému projektu Nářečí českých strnadů.
Cílem projektu od počátku bylo zmapovat s pomocí veřejnosti, jaká strnadí nářečí se vyskytují na českém území, rovněž najít hranici mezi jejich západní a východní skupinou. Zapojení veřejnosti do výzkumu mělo současně posloužit k tomu, aby se upozornilo na úbytek dříve běžných druhů zemědělské krajiny, související se změnami v jejím hospodaření.

Nářečí jako lidé
„Když se mě ředitel ČSO Zdeněk Vermouzek zeptal, co by mohlo veřejnost oslovit, vzpomněl jsem si na to, co jsem znal ze starých polozapomenutých německých článků – nejzajímavější na strnadech byla právě jejich nářečí,“ poznamenal k začátkům Petr Procházka z ÚBO AV ČR.
Jak se ukázalo, problematika nářečí skutečně není jen výlučně lidskou záležitostí. Někteří ptáci, kteří se své hlasové projevy učí, totiž mohou mít nářečí také.

689152 original1 fn20b

Strnad obecný (samec). Vpravo dole jsou pomocí sonogramů znázorněna dvě nejrozšířenější česká i evropská nářečí. Variantu nahoře zakončuje krátký vysoký tón následovaný dlouhým hlubším. V druhém případě na táhlý tón navazuje vyšší, nápadně klesající zvuk. FOTO: Petr Jan Juračka, Přírodovědecká fakulta UK

„Samci takových druhů v rámci různých oblastí sdílejí části zpěvu, kterými se liší od samců z oblastí jiných, podobně jako lidé v různých částech Čech a Moravy používají svoje regionálně specifické výrazy,“ vysvětlil vedoucí oddělení vnějších vztahů PřF UK Michal Andrle, který o studii strnadích nářečí Novinky informoval.

„U málokterého evropského ptačího druhu je to tak patrné, jako právě u strnada obecného – rozdíl ve zpěvu je odlišitelný pouhým uchem. Strnadí poněkud zlověstný popěvek ‚Kdyby si sedláčku chcíp!' má zkrátka mnoho podob. A díky výsledkům projektu Nářečí českých strnadů víme, kde které varianty hledat,“ pokračoval Andrle.

Projekt nekončí
Projekt překonal původní představy výzkumníků. Když po roce vystřídal strnada na postu ptáka roku tetřev, strnadům se dle Andrleho „nechtělo odejít ze záře reflektorů“.
„Lidé byli prostě skvělí. Do nahrávání se často vrhali doslova po hlavě. Někteří si i přizpůsobovali dovolenou, aby zmapovali dosud neprobádané oblasti,“ popsala spolupráci, která po onom roce zdaleka neskončila, doktorská studentka na katedře ekologie PřF UK Lucie Diblíková.

689147 free1 6hu1p

Na českém území se vyskytuje sedm dříve popsaných nářečí (barevná kolečka), ale i několik vzácných (černá kolečka). Na hranicích mezi dvěma dialektovými regiony se rovněž občas vyskytují jedinci, kteří zvládnou oba typy (půlená kolečka). FOTO: Přírodovědecká fakulta UK

Původně plánovaná jednoletá osvětová kampaň se tedy proměnila v plnohodnotnou dlouhodobou vědeckou studii. Výkon české veřejnosti může být výborným podkladem pro další výzkum – vědci mají konečně šanci přijít na kloub tomu, jak nářečí vznikají a co vlastně udržuje hranice mezi jednotlivými dialektovými regiony.

Podle Terezy Petruskové, vedoucí dizertační práce Diblíkové, to nevypadá, že by samci rozlišovali mezi místním a cizím dialektem – v obou případech reagují se stejnou agresí. Možná mohou hrát roli samičí preference.

Akce stačila inspirovat i v zahraničí. „Vedle Velké Británie a Nového Zélandu, jež nám posloužily jako ostrovní laboratoře ukazující, co se stane s dialekty, když tento druh kolonizuje zcela nové území, nyní dobrovolníci nahrávají v Polsku, Lotyšsku, Švýcarsku a letos nově v Chorvatsku,“ doplnil Pavel Pipek z PřF UK a Botanického ústavu AV ČR, který Novinkám na ukázku zaslal tři nejčastější strnadí nářečí.

Tuzemský projekt zatím nekončí, případní zájemci o zapojení se bližší informace dozvědí zde.

zdroj: novinky.cz

Číst dál...

kapitola šestá - Smršť

Sandy Komito měl obavy. Myslel si, že má soupeře a to ne jen tak ledajakého. Al Levantin představoval nebezpečnou kombinaci času, peněz a pozorovatelských triků. Komito viděl Levantina v akci na Attu. Komito věděl, že je Levantin neúnavný. Že dobře vychází s lidmi a to by ho mohlo přivést k dalším. Kromě toho byl Levantin z Bronxu. Komito se už naučil před léty, že existuje slovo, které lidi z Bronxu hnalo vždy vpřed. To slovo bylo lůser. Když chce Al Levantin boj, má ho mít. Asi za měsíc se potkali na lodi do Monterey Bay a Komito strhl časový rozpis. Bylo to sice trochu dětinské, ale zároveň to bylo jasné varování: Nezahrávej si s Komitem.
20.ledna Gibsons, Britská Kolumbie, 1100 mil, $ 366
Second Street? Kde to k čertu je? Sandy Komito věděl, že by se muži neměli ptát na cestu, ale tohle bylo jiné. Byl v divném městě, v cizí zemi a pršelo. Někde venku byl kolibřík pruholící, o kterém mu Levantin řekl. V Kanadě se objevil poprvé v historii. Levantin řekl Komitovi, aby šel k domu lidí, co krmí ptáky na Second Street. Komito potřeboval najít ten dům. Potřeboval toho ptáka. Potřeboval pomoc. V tomto městě, které vypadalo, že v něm nežijí starší lidé, Komito konečně uviděl ženu kolem 50 let, jak kráčí po straně chodníku v mrholení. Vypadala jako žena, která se zajímá o přírodu. Možná porozumí jeho trápení. Zajel autem ke kraji, otevřel okénko a zavolal: „Promiňte, mohla byste mi říct, kde je Second Street?“
Žena zastavila. Oh, hledáte toho ptáka. Komito vyprskl smíchem. Hodně lidí ani nerozeznalo jeep od čtyřkolky a on na ulici našel tu jedinou ženu v Britské Kolumbii, která přesně znala adresu kolibříka pruholícího. Přímo nahoře na kopci Georgia Strait byla 221 Second Street. V současnosti se stalo centrem pozorovatelského vesmíru. Když Gerrie a Lloyd Pattersonovi poprvé nahlásili pozorování kolibříka, zkušení birdwatcheři byli skeptiční, manželé byli sice lidé, kteří se starali o ptačí krmítka v okolí, ale jen těžko byli zkušení pozorovatelé a už vůbec ne odborníci. Všechny místní experty výskyt šokoval, protože tento druh nebyl v žádné příručce, která se týkala severního pobřezí. Bylo jasné, že i když jeho popis seděl, tak všichni věděli, že tento pták je milovníkem slunce a že sem určitě nepatří. Proto zavolali Mikeovi Toochinovi, světovému odborníku, který definitivně potvrdil, že to je určitě ten druh. Jak se sem dostal, nikdo nevěděl. Kolibřík byl jedním z těch, který trávil zimu 200 mil severně v tropické oblasti Baja. Severně od Mexika byl zaznamenán jen 2x a to v Kalifornii asi před deseti lety, když ho sem zavál pravděpodobně hurikán. Předpokládalo se, že ten druhý uletěl ze Zoo, ale nikdo nenahlásil ztrátu. Naštěstí tento druh patřil k těm milovníkům tropů, kteří dokázali alespoň dočasně přežít pár chladných nocí. A to tak, že snížili tělesnou teplotu na polovinu a při plachtění nebo ve strnulosti snížili tep z 1200 při aktivním letu až na neuveřitelných 50.
Od té doby, co se zpráva o tomto biologickém zázraku rozšířila díky internetu, stal se ten dům na kopci mezinárodní turistickou senzací. V době, kdy k němu dorazil Komito, ho navštívilo už více než 1400 lidí z 29 států, 8 provincií a 5 zemí. Téměř všichni přijeli ranním trajektem z Vancouveru. A jak je zvykem cestou vypili litr kávy. V době, kdy přišli na řadu a dostali se alespoň k příjezdové cestě Pattersonových, předstírali ten dobře známý taneček a okamžitě zvonili s prosbou, aby mohli jít na záchod. Pattersonovi proto vybrali peníze a pronajali přenosný záchod. Komito věděl, že tam je příliš moc lidí a tak si tento problém vyřešil už předtím, aby měl pokoj. Podepsal návštěvní knihu, ale kapka deště změnila jeho domovské město na kaňku. Před 6 dny tu samou knihu podepsal Al Levantin. Komito se snažil prohodit pár slov s Lioydom Pattersonem, který byl dost chytrý na to, aby se vyhnul dešti a zároveň slušný, aby přivítal navštěvu a proto stál o pár metrů dál pod přístřeškem. Komito čekal vedle červeného krmítka, naplněného cukrovou vodou. Kolibřík pruholící zůstal dost dlouho, aby si mohl udělat pár fotek. Tady to máš, Ale Leventine!

21.ledna Vancouver, 200 mil, $120
Během svého života pozorovatele Komito s láskou vzpomínal na své pobyty v přírodě. Na místa, která byla ukryta za vodopády, na dravé proudy řek, které je tvořily. Na tetřevy v severních lesích i na albatrosy plachtící ve slunečních paprscích za svítání. Tohle však nebyla jedna z takových chvil. Parkoval u baru Divokých kojotů a pak šlapal celou cestu skrz kaluže za hučením motorů, protože se chtěl dostat na Vancouverské národní letiště, ale zácpa se táhla od křižovatky už po celé dálnici. Podle legendy nějaký nedbalý nebo bezohledný námořník z Číny před 100 lety ve Vancouverském doku otevřel klícky, z nichž vyletěly severočínské majny chocholaté, ktere se tady množily a množily. Ve 30. letech už byli ulice ve Vancouveru plné těchto ptáků, těchto malých, černých, špinavých ptáčků velkých jako drozd s bílou značkou na křídlech. Někteří čínští přistěhovalci, kterým chyběl domov, pár z nich okroužkovali a chovali je doma, ale biologové, kteří si cenili domorodé druhy, je považovali za škodnou. Báli se, že se rozmnoží a zamoří celou Severní Ameriku. Měli k tomu dobrý příklad: 120 špačků obecných, které vypustili v New York City přibližně ve stejnou dobu, se už rozmnožilo na milióny a podmanilo si kontinent.
Matka příroda se svým typickým přístupem hostila návštěvníka v ulicích Vancouveru a tak se střetl asijský invazní druh s evropským. Ukázalo se, že oba druhy se rády množí v neudržovaných zahradách ve stejném městském prostředí navzdory hluku a smogu aut. Rozdíl byl jen v tom, že špaččí samičky jsou lepší matky. Pokaždé, když majna odletěla prolétnout se po okolí, tak špačkové obsadili její místo, někdy dokonce i hnízdo. A tak drzý špaček teď vládl ulicím. V době, kdy Komito dorazil, zbývalo už asi jen 50 hnízdících párů majny chocholaté v celé Severní Americe. Vancouver byl pro ně Alamo. Posledním místem, kde majny hnízdily, byl most Arthur Laing Highway Bridge a v zoufalství se krmily hranolkami z místních McDonald’s. Komito slyšel jen hluk dopravy a vůbec nechápal, jak tu nějaké zvíře dokáže balancovat na hranici vyhynutí.
Těkal pohledem ze strany na stranu. Nehrozilo, že by nezaslechl hlasy ptáků. Zkontroloval nosníky, lana, sloupy i značky, ale nikde nic. Majna byla pryč. Hmm, bude muset jít ke košům. Vůbec ho netěšila představa ptáka s Happy Meal. Přešel pod celým mostem od severu na jih, od začátku na konec. Díval se nahoru tak dlouho, až ho z toho bolel krk. Rozbolela ho i hlava a smog a dieslové výpary mu také moc nepřidaly. Konečně v dálce na trubce se objevila majna a pak další....Komito odtud vypadl tak rychle, jak mohl.

22.ledna Seattle, 2500 mil, $300
Někdo nahlásil výskyt vzácné pěvušky na Aljašce. Komito volal z letiště všem známým v Anchorage, ale nikdo nebyl doma. Má přesto letět ve 21:00 a doufat, že až doletí, že tam ještě bude? Těžké rozhodování. Ale pak si vzpomněl, že na Nový rok byl doma jen celých 10 hodin a odletěl do Newarku.

23.ledna Fair Lawn, New Jersey
Doma zaplatil účty, spatřil brhlíka amerického u souseda na krmítku, povečeřel se ženou a domluvil si odlet na zítřek. Šel spát v 9. hodin večer.

24. ledna Superior, Arizona. 2,400 mil, $266
Jako teenager hrával William Boyce Thompson vysoké pokerové hry v těžkých časech měděného města Brutte v Montaně. Rodiče ho poslali studovat na elitní vysokou školu Phillips Exeter Academy v New Hampshir. On však neodpromoval. Byl přijat na Columbia University, kde se učil hornictví, jenže už v prvním ročníku skončil. Vrátil se domů, začal se učit opět hornictví, ale znovu selhal. A proto se Thompson vrátil do New York City.
V hlubinách Wall Streetu, kde se svět točil kolem peněz, William Boyce Thompson zbohatl, když vydělal desítky miliónů. Jeho společnost sice vytvořila několik nebezpečných skládek, ale vybudovala také arboretum 55 mil východně od Phoenixu, které si zamiloval drozd rezavohřbetý. Naturalisté, kteří protestovali proti skládkám, zároveň milovali arboretum a užívali si zimování ptáků v Arizoně. V tomto arboretu Komito dostal drozda rezavohřbetého. William Boyce Thompson se tím o kousek přiblížil k environmentálnímu očistci.

25.ledna Portland, Oregon, 1400 mil, $189
Komito vstoupil do telefonní budky a pomalu vyslovil dvě slova - kalous ušatý. Cítil se jako tajný agent. Bude heslo fungovat? Úspěch. Přepojili ho přímo na hlášení vzácných ptáků NARBA. Členství za $25 dolarů ročně mu umožňovalo okamžitý přístup k hlášení vzácných ptáků a to bez ohledu na místo a čas. NARBA shromáždila všechny tyto informace na jedno místo, které bylo kdykoliv přístupné. A to šetřilo čas. A jestli Komito něco potřeboval během Big Year, tak to byl právě čas.
Jeho heslo kalous ušatý bylo připomínkou jeho Big Year nemesis z r. 1987. I když se tento druh obvykle dal bez problémů získat na východním konci Jones Beach, Komito ho tam zmeškal. Stejně jako v Torontu, San Diegu Caspere, Wyomingu St. Louis New Haven, Connecticute a New Yorkské botanické zahradě. Nakonec se mu to podařilo až poslední den svého Big Year. Toto heslo si zvolil při druhém Bieg Year proto, aby nebyl nafoukaný. Zatím to fungovalo.

26. ledna Lower Klamath National Wildlife Refuge, California, 600 mil, $79
Komito 11hodin řídil z Portlandu do severní Kalifornie a zase do Portlandu. Cítil se úplně vyplyvnutý. Jako obvykle musel po cestě splnit svůj rituál a zbavit se recepční se všemi nabídkami než konečně mohl jít spát. Pro Komita byl jen malý rozdíl mezi recepční v hotelu Hilton a prodavačem na bleším trhu. Oběma šlo v jeho očích jen o obchod. Komito prospal tisíce nocí ve stovkách hotelů a nikdy nespal klidně, když se mu nepodařilo dohodnout alespoň 10 procentní slevu z původní ceny. Pak se zeptal, jaká je nejlepší volná možnost. Když mu recepční oznámila, že je dražší, usmál se, vyžádal si klíček s tím, že se podívá dovnitř. Pak se vydal na parkoviště, kde bylo jen pár aut a poloprázdný motel mu cestou nabízel řadu možností k vyjednávání.
V pokoji vždycky našel nějakou závadu. Kapající kohoutek. Vadný termostat. Krátké záclony. Obrátil se na recepčního. Je tu problém, řekl a pohrával si s klíčem, jako by chtěl odejít. Vyžadoval slevu, ale recepční odmítl ustoupit. Tak zmínil poloprázdné parkoviště, vytáhl svůj firemní průkaz a požádal o slevu. Potom dostal pokoj za $31,80 i s daní.

27.ledna Seattle, Washington, 180 mil, $343
Komito se potřeboval dostat na Aljašku. Hned. Neexistovala však žádná přímá cesta z Portlandu na Aljašku. Tak si půjčil auto od společnosti, která umožňovala nechat ho na letišti. Jel na letiště do Seattlu a znovu telefonoval. Muž v Anchorage mu sdělil, že musí přijet hned.

28.ledna Anchorage, Aljaška, 1,500 mil, $176
Proč tento pták živící se hmyzem přiletěl na Aljašku právě v tuto dobu? Komito si položil tuto zvláštní otázku a pak ho napadlo, proč by to vůbec nějaký jiný druh se zdravým rozumem dělal. Když začal rozjímat nad odpovědí, věděl, že bude ještě zvláštnější. Zároveň ale Komito nemohl ignorovat zprávy o tom, že pěvuška horská, postrach moskytů a jiné létající havěti, se rozhodla přeletět z Asie do sousedství starého centra Anchorage a přezimovat tady. Takový objev se vyskytl jednou za dekádu. Byl to skvělý druh. Opravdu skvělý. Sice vypadala jako obyčejná sýkora, ale dokázala rozbušit srdce každého pozorovatele. Naštěstí pro Komita se tento mrňous usadil u jeho starého známého. Byl to jeho spolubydlící na výpravě na Attu a jmenoval se Dave DeLap. Byl učitelem biologie na střední škole a právě on se zasloužil o první záznam, když se tento druh objevil na stromě za domem Phila and Carolyn Klineových. Když manželé odjeli před zimou v Anchorage na dva týdny na Floridu, půjčili klíč od domu Delapovi. Nebylo o čem přemýšlet a pozorovatelé tak mohli sledovat raritu ve zmrzlé Aljašce z tepla vyhřátého obýváku ve velkém domě. V době, kdy Komito zavolal, byli manželé již na cestě domů, ale DeLap měl pořád klíč. Pro Komita to byl další pozorovatelský zázrak. I když nikdy před tím nevyužil pozvání do domu v temné mrazivé noci Aljašky od někoho, koho neznal, pohled na zatoulanou pěvušku horskou přímo z pohodlí křesla a tepla byl příliš lákavý, než aby ho odmítl. Komito rád hovořil a DeLap zase rád poslouchal. A tak spolu dokázali v domě manželů Klineových prosedět celé hodiny.
Čekání nebylo vlastně na programu. Komito to chtěl stihnout co nejrychleji, ale pták nebyl nikde v dohledu. DeLap už ukázal pěvušku horskou více než 100 pozorovatelům a žádný z nich za ním necestoval tak daleko jako Komito. DeLap se cítil strašně. Když se setmělo, rozhodli se vzdát to a Komito se nezapsal ani do knihy. Nebyl to úspěšný den a slunce už zapadalo v 16.50. Proto ani manželé, když se vrátili domů, netušili, že u nich v domě strávil marně jeden den čekáním.
29.ledna Anchorage, Aljaška, 50 mil., $96
Když nevyšel plán A, nastal čas pro plán B. Existovaly zvěsti, že se pěvuška také objevila na bavlně nedaleko od domu Klineových. Proto DeLap posunul pozorovatelské stanoviště o dva domy na východ. Majitelé je sice pustili do zahrady, ale ne do domu. Komito s DeLapem čekali pod schody, kde se dalo sice dobře ukrýt, ale na zmrzlé zemi a i slunce bylo málo. Komito si zapnul bundu až ke krku, ale stejně mrznul. Chtěl pohnout nohama, aby si zahřál prsty, ale usoudil, že i sebemenší pohyb by mohl ptáka, kvůli kterému tohle všechno podstupuje, vyplašit. A tak zůstal sedět nehnutě a doufal, že se něco už brzy stane a skončí to.
Když si přiložil svůj dalekohled k tváři, orosil se mu od tělesného tepla. Zima tady na Aljašce byla příliš drsná pro jakýkoliv hmyz. Bylo příliš chladno i pro tento druh, který se hmyzem živí? Nejdřív Komito zkontroloval nedaleký lesík s topoly. Dave, mám letce, zašeptal opatrně. Samozřejmě, že máš, odpověděl mu DeLap sarkasticky. Přestane Komito někdy s těmi báchorkami? Pomyslel si. Myslím to vážně, odpověděl Komito. Je tam ve výšce očí na větvi. Jasně. Byl tam. 14 cm velký, žlutohnědý tvor s oranžovou linkou kolem očí. Sledovali ho až dokud Komitovi nebyla hrozná zima. Už má svůj cílový druh a co je na tom nejlepší, je to, že Levantin ho nedostal. Cestou k autu si DeLap všiml něčeho, co jim pomohlo vyřešit záhadu. U domu byla elektrická mucholapka, která vydávala teplo a byla navíc plná zelektrizovaného hmyzu. Poznamenal jako biolog: pěvuška se předem připravila na svoji migraci a cestou se zastavila na mraženou dobrotu v Anchorage. Komito to přirovnal k propečenému steaku, který si cestou do Texasu předem telefonicky objednal v jedné restauraci.
Během let si Komito Bentsen zamiloval. I když domorodci nebyli pozorovatelé, naučili se pomáhat jim. Teď je lákala atrakce v podobě oranžového ptáčka. Musel přiznat, že se to tu změnilo a pozorovatelé se začali na tomto místě potkávat stále častěji. Musel přiznat i to, že místní byli přátelští a neutahovali si z lidí, kteří s dalekohledy za $800 nebo teleskopy za $1000, zírali do křoví. Stal se tady z toho kruh seriózních pozorovatelů a on sám tady už byl víc jak 200x. Vlastně právě proto poznal všech 78 zdejších druhů tak, jako kdyby žili na jeho zahradě a on dělal okružní jízdu po ní. NARBA mu dala zprávu o tom, že někdo nahlásil drozda hnědého, jak se krmí na ulici Trailer Space č.. 19. V době, kdy tam Komito dorazil, nebylo už stopy ani po potravě ani po ptáčkovi samém. Možná už měl dost nebo odletěl za něčím lepším. Možná ho někam přilákali červi nebo jiný hmyz. Ta otázka vrtala Komitovi hlavou celou noc.

30.ledna Bentsen State Park, Texas, 4000 mil, $369
Když byl Komito Bentsen State Parku na pozorování poprvé, nenáviděl to tu. Bylo tu plno komárů a hlučných lidí. Tady nechodil po pozorovatelském chodníčku, ale po dlouhé, bolestné a otravné cestě plné důchodců ze států jako Minnesota, Dakota, Kansas, Ohio, Idaho a dalších míst ležících na severu. Tito táborníci, dali-li se tak vůbec nazvat, byli příšerní. Ve svých karavanech a přívěsech sledovali televizi. Někteří používali hlučné fény a ještě horší byly elektrické mucholapky. Jak měl v takovém hluku pozorovat elegantní vzdušné lovce, ale jak měli ulovit komáry, když každý komár prakticky ihned končil jako rej jisker na elektrických mucholapkách?
31.ledna Přírodní rezervace Santa Ana, Texas, 50 mil, $229
Právě tady,15 mil východně od Rio Grande, byl nahlášen výskyt drozda hnědého. Komito zrovna snídal a jako obvykle měl šunku, vajíčka a toast v restauraci u Dennyho. Nepotřeboval budíka, protože jen málo míst bylo ráno tak hlučných, jako právě tohle. Pořád tu někdo rušil klid. Hodně hluku dělali také nakřáplé hlasy vlhovců nachových a drozdců černohlavých. Nejhlučnější však byly rezavě zbarvené čačalaky, které zněly, jako by spolkly zrezivělou trubku. Neexistovala žádná šance, že by se nějaký normálně žijící tvor mohl pořádně vyspat. A už vůbec ne citlivý drozd hnědý. Dalo by se říci, že to je jedno z nejhlučnějších pozorovatelských míst v Americe. Ale jen o 2 míle dále už neprodukovalo hluk nic. Naštěstí si Komito všiml dalšího pozorovatele, který se jmenoval Marcel Holyoak a byl z Davisu, státu Kalifornie, který mu řekl, že viděl ptáka, kterého hledá. Holyoak začal podrobně popisovat cestu: Na druhém mostě musíte.....No a pak se zarazil a rozhodl se, že to Komitovi ulehčí a půjde tam s ním osobně. Ukázalo se, že Holyoak soutěží v nižší kategorii, která se jmenuje Lower 48 Big Year. Jednalo se v podstatě o podobnou soutěž v nonstop pozorování, ale jen na pevninských územích USA a protože nebyl až takový nadšenec jako Komito, stanovil si lehčí limity. Pro Komita nebyl proto žádnou hrozbou a navíc mu chtěl pomoci. Komito došel k závěru, že je to správný chlap.
O 500 yardů dále na mostě byl přesně ten hledaný olivově hnědý ptáček, který na první pohled vypadal jako každý druhý drozd, ale oko znalce mělo jasno. Byl to drozd hnědý, který tu spokojeně byl už víc než půl hodiny. Tento cíl byl splněn a Komitovi se hned ulevilo. Tohle bylo efektivnější, i když méně zábavné, než týdny cíleného hledání. Konečně se mu zlepšila nálada. V návštěvnickém centru se připojil k cizince jménem Sharon Smith, která právě tlačila svého manžela na vozíčku Rona. Ten snil o momentu, kdy by si užíval pozorování ptáků, o tom momentu, kdy by všechno šlo tak lehce jako pozorovat všechny ty druhy, u kterých měl Komito poznámku: Splněno. Komito ho ujistil, že lehké by to bylo opravdu jen chvilku. Aby se o tom přesvědčili, připojili se k němu. A tak tu teď na chvíli byli tři pozorovatelé. Sharon vyprávěla, jak je jednou pronásledoval jestřáb, ale hned změnila téma, když Komito poznamenal, že mu asi připadali chutní. A zeptala se, jak to myslel. No, víte, jako téměř všechna zvířata, tak i ptáky zajímá hlavně potrava a páření. Co z toho zamýšlel s Vámi, už nechám na vašem vlastním uvážení, dodal. Nenechali se však odradit a zůstali s Komitem na pozorování.
1.února Allendale, New Jersey, 2000 mil.
Když muž miluje ženu a vidí ji jenom jednou za měsíc a k tomu jen na Nový rok, chce ji vidět znovu, ale jak to dopadne?
Po ránu stráveném doma se Komito už cítil nesvůj. Už nemůže ignorovat volání přírody a tak vzal ženu na pozorování na Celery farmu, kde začínal svůj Big Year a pozoroval vrabce. Společný čas venku si oba užívali. A ten čas posunul Komitův počet na 342 druhů, téměř o 60 víc než v r. 1987. Přesto nedokázal doma vydržet moc dlouho.
4.února Jericho Vermont ,310 mil, $ 69
Komito opustil svůj dům už dlouho před soumrakem a pak jel autem 7 hodin přímo do vánice, aby našel dům se zahradou a velkým stromem s nádorem. Zazvonil, ale nikdo mu neotevřel. Sovice krahujcovitá bude někde tady, co když to není nádor, ale ten pták? Zaťukal, ale nikdo se neozval. Zkontroloval všechna doporučení od NARBY, malý les i stromy a místa v okolí dílen a obchodů, ale sova nikde. Když znovu bude muset procházet uličky tohoto malého města, začne být podezřelým. Tento druh však opravdu chtěl. Jen málokdy se stalo, aby zavítal jižně od kanadských hranic a pokud ano, tak jen na malou chvilku, že by sotva stihl vypít kávu. Tento druh byl všeobecně zvláštní sova...Byl to denní lovec s dlouhým ocasem, který se dokázal ve vzduchu jen tak vznášet klidně celé hodiny. Komito nechtěl promeškat tento prvotřídní druh.
Když nikdo není doma, tak ani nikdo nezjistí, když tam vstoupí....že? Komito, kterého zachvátila pozorovatelská horečka, si dokázal odůvodnit téměř všechno. Jen doufal, že tichý dům nemá také tichého a kousavého rottweilera. Komito přešel na stranu a zamířil svůj dalekohled na holý strom. Nepohlo se tam právě něco? Byla tam sovice krahujcovitá! Udělal rychle 2 fotky, aby měl důkaz. Nikdo se nezranil, nikdo nebyl doma a už zase letěl zpět do Jersey.
5.února Washington, D.C. 250 mil, $80
Déšt byl stále hustější a varování před povodní bylo na každém rohu. Komito mířil na Virginii Beach, aby podnikl další pobřežní pozorování, ale počasí mu nepřálo. Tak zůstal se svým SKUA v bezpečí (poznámka překladatele: skua znamená chaluha). Tato poznávací značka na jeho Lincolnu byla jistým druhem Komitova žertu, namířeného proti klasickým názvům pozorovatelů jako např. střízlík, orel, racek. Bylo těžké vymyslet tuto slovní hříčku tak, aby byla vtipná. Chaluha pohodlně přežívala i na těch nejnehostinnějších místech země a nechávala za sebe dělat těžkou práci jiné druhy. Právě v tom se podobala Komitovi. Cestou pobřežím dolů o tom Komito přemýšlel.
6.února Virginia Beach, Virginia, 210 mil, $96
Špatná zpráva byla, že plán pozorování lodí byl nakonec zrušen kvůli špatnému počasí. Na druhou stranu , ale někdo objevil skutečnou vzácnost v Bentsen State Parku v Texasu, kterou byla iranie bělohrdlá. Komito nemeškal a ihned si zarezervoval první ranní let.
7.února Bentsen State Park, Texas, 1800 mil, $268
Ze svého hotelového pokoje ve Virginia Beach jel přímo na letiště Norfolk, pak prvním letem do Houstonu, pokračoval spojem do McAllan a odtud vypůjčeným autem do Bentsen State Parku. Ani se nezdržoval s volným vstupným a raději zaplatil. V 11:00 už prošel bránou. Komito nebyl sám, protože se zpráva rychle rozšířila, více jak dvě desítky pozorovatelů z míst jako Arkansas, Florida, Washington, D.C. se sjely do State parku. Všichni hledali místo parcelu č. 73, na kterém NARBA nahlásila iranii bělohrdlou, která byla zaznamenána v pítku pro ptáky, které bylo u jednoho karavanu. Hlášení ale bylo chybné, jelikož iranie si oblíbila k nelibosti majitelů karavanu menší barel s vodou, která byla u karavanu. Pozorovatelé slyšeli, že se v barelu se koupe nějaký pták a tak všechny dalekohledy zamířili na barel. Kap kap kap stříkala z barelu voda. Pak pták vyletěl a sedl si na větev nad karavan. Jako jeden muž všichni zvedli oči a bum, místo iranie lesňáček žlutočelý. Tak to pokračovalo ještě 90 minut i s jinými druhy. U této hry, kdo je kdo, Komitovi vlastně došlo, že nemá ani šajnu, jak vlastně ten zpropadený pták má vypadat. Nebyl vyobrazen ani v jeho věrném National Geographic. Naštěstí ho někdo zahrnul do Mexického průvodce. Tento druh žil převážně v tropických Mexických horách a tak si ho Komito rychle nastudoval. Upřímně, iranie bělohrdlá se tolik podobala drozdu hnědému, že se dalo uvažovat, zda-li už tu není měsíce, ale nesprávně určená. Jediný rozdíl, který je odlišoval, byl bílý flek na krku. Upřímně, ukažte tohohle pitomého ptáka někomu, kdo není pozorovatel a neví o té blbosti na krku a jeho reakce bude: No a?
Kap, kap, kap opět stříká voda z barelu, který si zdejší opeřenci oblíbili. Mám ji, zvolal někdo pár stop jižněji. Nikdo znalý by si nedovolil stát mezi Komitem a jeho životním druhem. Rychle běžel a běžel. Všechna optika už byla namířená a Komitovi bušilo srdce tak rychle, že měl problém soustředit se. Tam v křoví, asi 30 stop před ním, se něco pohnulo pro bobule. Byla tam. Iranie bělohrdlá. 1800 mil a modlení aby ho viděl, fungovalo. Komito měl chuť na vítězný taneček, ale nejprve vytáhl svůj Nikon a stihl udělat 5 fotek, než pták zase zmizel v křoví. Komito poodešel a našel první telefonní automat. “Kalous ušatý”, přihlásil se heslem. Asi hodinu po dálnici 77, hlásila NARBA výskyt kulíška brazilského, odvážného predátora, který váží méně než krabička cigaret, ale vhání strach do srdcí menších zpěvných ptáků. I Komitovo srdce se chvělo. Potkal Monicu Burdett, majitelku El Canelo Ranch, přímo před jejím domem. Uplynulo jen pár měsíců, kdy se její ranč hemžil lovci, kteří platili denně $750 kvůli lovu. Dnes, kdy zvěř už byla vyplašená a opatrná, mu stačilo $25, aby viděl kulíška. Zaplatil bez řečí. Stačila mu jen jedna procházka, aby ho našel. Bylo to tak snadné, že mu rančerka chtěla za jeho peníze poskytnout něco víc. Tak mu ukázala žebřík u blízké palmy, který se opíral o psí boudu.
Před pár týdny 3 mláďata sovy pálené spadla s koruny tohoto stromu. Rančeři je zachránili, ale báli se, že se to bude opakovat a proto je dali do budky, kterou umístili na vršek palmy. Vchod zúžili lístky a máma sova je klidně krmila dál, jakoby se nic nestalo. Komito vyšplhal po žebříku a namířil dovnitř svůj fotoaparát. Byla tam 3 malá chundelatá sovíčata. Jedno na Komita zasyčelo a tak to byl dost divoký druh k tomu, aby ho započítal.....číslo 360. Cestou k autu se rančer zmínil o Wal-Mart v Ray-mondville, za kterým bylo jezero a tam údajně byla další americká rarita. Komito závodil s časem až narazil na červeného ptáka s modrým zobákem a černou hlavou. Pozor na vodní druhy. Byla to kachnice škrabošková. Z Virginie do Texasu, na jednodenní zajíždce kvůli iranii bělohrdlé, narazil na kulíška brazilského, na ranči na stromě na sovu pálenou a kachnici škraboškovou za obchoďákem. Sice to nebyla ta úplně divoká Amerika, ale on tu byl a Levantin ne. (Levantin dorazí o týden později). Jediné, co ale Komita zajímalo, byl počet ptáků.

8.února McAllen, Texas, $242
Tento trip se stal drsným zápasem. V průběhu Big Year v r. 1987 Komito číhal na strnada severního během migrace přes východní pláně Kolorada. Netrvalo dlouho a uviděl strnada černovousého a strnada límcového severního. Ale nikdy nespatřil nejoblíbenějšího ze strnadů...strnada pestrého. Drobný pták s výraznou značkou kolem oka a bílým vnějším peřím byl vždy těsně mimo dosah dalekoholedu s 10x zoomem. Ke konci jarní migrace si konečně Komito přiznal, že tento druh promeškal. Odjel a měl poslední šanci najít je na místě, kde se páří. To znamená na Aljašce. A tak strávil trochu času cestou do národního parku Denali, aby ho konečně viděl. Během cesty vydržel vodu, led, zimu i mráz, ale žádný smrtelník nemohl jen tak vydržet útoky komárů. Komito se ještě teď drbal, když si vzpomenul na ty všechny komáří kousankce. Musel ale strnada najít než odletí hnízdit na sever. Komito byl zoufalý a odhodlaný, ale hlavně zoufalý. A tak si zavolal a požádal o pomoc.
Politik na druhé straně telefonu mu oznámil: Sejdeme se zítra v Oklahomě City a uvidíme, co se s tím dá dělat.
9.února Oklahoma City, Oklahoma, 1,500 miles, $70
Bob Funston uměl slibovat. Nikdo nemohl být tak dlouho oklahomským senátorem, aniž by věděl jak působit na lidské sny a touhy. Mohl ale Komito věřit jeho slibům? Komito a Funston se sešli v místním Denny’s. Tato restaurace byl Komitům nápad. Oba vytáhli plány a Funston ukázal Komitovi na Aristidské travnaté pláně. Tento druh je opravdu miloval. Oblek a kravatu považoval Komito obvykle za znak důvěryhodnosti, ale tentokrát to byl zdroj pochybnosti. Vždy, když Komito jednal s někým, kdo nebyl pozorovatelem, pokládal si stejné otázky....Jak víš,že někdo opravdu viděl ten druh ? Věříš mu? Můžeš to nechat osudu? Komito si vždy odpověděl podobně. Když chce někdo získat reputaci, musí si ji zasloužit. Pozorovatelé byli jako golfový klub. Členové navzájem věděli, které slabiny jsou předstírané a které pravé. Desítky let zkušeností v obou sportech ho naučily, že pozorovatelům může věřit víc než golfistům.
Byl to ale důvěryhodný politik? Komito ho znal jen z několika náhodných setkání v terénu. Ale teď svěřoval politikovi celý den svého času, drahoceného času Big Year, aby našel strnada pestrého. Funston šel ale přímo k věci. Komito musí najít volná neoplocená pole, protože ptáci se budou pohybovat v hejnech a když se Komito bude opatrně pohybovat v trávě, měl by je najít. Vytáhl mapu a zabodl do ní prst....”Tam jihovýchodně od Norman.....tam by to mělo být ideální místo. Je to asi hodinu cesty, zkuste to tam.” Pár chvil poté, co zavřel dveře auta, uslyšel nad hlavou trilkování. Právě 5 kusů strnada pestrého se sneslo do trávy téměř k jeho nohám. „K čertu, ten chlap měl pravdu.“ Ale Komito neměl čas na oslavu. Rychle nasedl do auta a mířil rovnou do národní rezervace ve státě Wichita. Bylo fajn, že v ní byli losi a jeleni, ale on hledal skutečné hvězdy - tetřívka prériového. Bylo to míle daleko, mohl se buď litovat, nebo pokračovat v cestě. Když ho nenajde, tak najde možná tetřívka menšího v Severovýchodní Oklahomě.

O 8 hodin a 300 mil později konečně zpomalil. Byla tu pole bez úrody, cesty bez semaforů a ulice bez lidí. Měl hlad, ale nenašel žádnou restauraci. Byl unavený, ale nenašel ani motel. Hlava mu už padala pekelnou únavou. A tak v 10. večer sjel ke kraji cesty a zaparkoval.
10.února Somewhere, Oklahoma. 320 miles, $276
Komito se probral ze sna v 5. hodin ráno. Motor stále běžel. Co se děje? Kde to je? Oh, ano, minulou noc usnul na sedadle v autě, ještě že se v autě stále topilo, protože venku byla zima a bolela ho záda. Auto bylo sice prostorné a dalo se tam odpočívat, ale ne na dlouho a tak nezbývalo než pokračovat, tetřívci menší byli západně odsud. Ať už je kdekoliv. A konečně dálnice 95. Místo bylo severně a s ním i národní travnatá pole Pawnee. Komito tady už kdysi byl s mužem, který se jmenoval Larry Smith a věděl, že když najde hnízdiště, najde i ptáky. Už dávno nevynaložil tolik úsilí kvůli tak běžnému druhu. Bylo ale na něm zajímavé to, že se dalo vždy najít na tom samém místě. Rok co rok. Dokonce i dnes, léta po Larryho smrti, si Komito dokázal přesně vybavit cestu i místo. Špatná odbočka a musí se vrátit. Kde je? Neměl vůbec ponětí. Najednou se něco mihlo před jeho autem. To hnízdiště je tady, pomyslel si. Konečně má toho „jednoduchého“ ptáka a může se vrátit do Oklahoma City, aby stihnul let na Východ.
11.února Norfolk, Virginia. 1900 miles, $30
Na letišti si vyzvedl své SKUA a jel na sever, až dokud se nezastavil na večeři ve městě Delaware. Obsluhovala ho bezzubá servírka s bolavými rty a Komito uvažoval, že si objedná něco baleného, ale pak si to rozmyslel.....přece jen se alespoň mile usmívala.
12.února Fair Lawn, New Jersey
Doma. Zaplatil účty. Zkontroloval upozornění na vzácné ptáky a připravil se na cestu
13. února Hammonasset Beach State Park, Connecticut, 325 miles, $27
Bylo zataženo, 37 stupňů a Národní meteorologická služba hlásila nárazy větru 35 mil za hodinu a tak se Komito rozhodl jít na pláž Hammonasset, protože tu bylo hlášeno hodně racků bělokřídlých. V tomto období tu žádný pozorovatel nebyl nikdy sám. Cestou autem Komitu uviděl muže, který mířil svým 800 mm dalekohledem na korunu stromu. Věděl, že nejlehčí způsob pozorování, je všímat si pozorovatele. Naučila ho to léta praxe. Komito vystoupil a šel se zeptat, co se děje. Podívej se nahoru, dostal odpověď. V koruně byly křivky obecné, a shazovaly dolů šišky, aby se dostaly k oblíbené potravě. Komito si tak ušetřil cestu a říkal si, že se mu zajížďka sem vyplatila.
Fotograf postupoval čím dál blíž ke stromu. Komito se vyděsil. Ten chlapík má velký dalekohled, ale dělá amatérskou chybu. Před pár lety stál Komito pod podobným stromem, na kterém bylo 400 ptáků. Když jich je tolik, nemůžou být všichni jen obyčejní, myslel si. Přiblížil se, aby měl lepší výhled. V ten moment vystřelil silný dravec sokol stěhovavý a všech 400 vyděšených ptáků vzlétlo. Komitův kabát byl pokrytý ptačím trusem, který na něj padal ze všech stran. V ten den dostal cennou lekci. Nikdy nestůj pod stromem, který je obsypán ptáky.
14. února Národní rezervace Brigantine, New Jersey, 140 mil,$125
Komito toho moc nenaspal před zítřejším letem za mořskými druhy a raději pozoroval v oblasti Cape May.
15.února Cape May, New Jersey, 225 mil, $27
Vstal ve 3.30 a těšil se tak na výlet za východními mořskými druhy, že dorazil do přístaviště ve 4.30. Byl první v řadě. Ale o půl hodiny později přišla zpráva: Loď má mechanické poruchy, proto se výlet nekoná. Komito byl deprimovaný. Tento rok to byl už třetí zrušený výlet. Návrat domů byl málokdy příjemný, ale ještě horší to bylo, když nevyšly nějaké plány.
16.února Národní rezervace Plum Island, Massachusetts, 650 mil, $41
Nebyl to alkoun tlustozobý? Měl by tu být. Komito běžel 50 yardů po pobřeží. Ptáci přeletěli nad vodou. Vypadali, že mají široké zobáky, možná to opravdu byli alkouni tlustozobí. Vždy, když se posunul o 50 yardů, tak oni o 200. Vzdalovali se a začínalo to být únavné. Věděl však, že by to mohlo být ještě horší. Tento pták měl přezdívku „tučňák severu“ a to z dobrých důvodů. Na sobě měl stejný „smoking“, jeho opeření bylo voděodolné a dokázal se ponořit více jak 300 stop za rybami. Kromě toho jeho křídla fungovala jako ploutve a proto uměl plavat pod vodou rychleji, než člověk mohl běžet po břehu. Potřeboval mít tento druh. Nebylo moc příležitostí, jak ho získat, protože tento druh strávil téměř celý život daleko na severu v arktických mořích. Jen na jaře se vracel na skalnaté ostrůvky za pářením. Bohužel hnízdiště na mořských skalách byla vzdálená a nepřístupná. Komito věděl, že páření vyžaduje soukromí a proto probíhá na vzdálenějších ostrůvcích. Konec konců by jen nerad to soukromí narušil. Komito ale také věděl, že když se mu to povede a bude mít úspěch, ušetří čas za výlet lodí za tímto druhem. Konečně po míli se dostal dost blízko na to, aby zkontroloval všechny znaky. Uspěl a srdce mu bušilo. Musel si ale přiznat, že srdce se rozbušilo kvůli honičce a nikoliv kvůli úspěchu.
17.února Fair Lawn, New Jersey
Doma s Bobbye. Vyrazil na další výlet do Texasu.
18.února Austin, Texas, 1800 mil, $412
Dvojitá duha rozdělovala oblohu. Někde tam venku byl pták, kterého Komito chtěl. Znamenala ta duha štěstí? To zjistí už zítra ráno.
19.února Amistad Reservoir, Texas, 300 miles, $88
Brzy po rozednění stál v šeru lodi s nefunkčním motorem a byl na míle daleko od nejbližší cesty. Jeho známí splašeně pobíhali po temné palubě v noci a Komito se snažil uklidnit. Byl z toho hluku už dost podrážděný a měl instinktivně chuť vypustit nějakou štiplavou poznámku. Ale byl rozumný, věděl, že by to jen zhoršilo situaci. Sebral zbytky vůle a mlčel. Ach, bože, bylo to tak těžké. Přišel jsem, protože snil o velkém úspěchu. Jeho cílem byl lesňáček rezavohlavý, druh z Kostariky, který se podle hlášení o vzácných druzích objevil přímo pod velkou přehradou Big Bend na Rio Grande. Jižní pobřežní hranice jezera patřila Mexiku, severní byla v Texasu. Komito si pomyslel, že je štěstí, že se pták se rozhodl strávit zimu tady, na správné straně jezera. V této oblasti, která je známá jako Pink Cave Canyon s nevysychajícími koryty, se totiž dalo hrát o Big Year. Jediný způsob, jak se tam dostat, je loď. Z toho vyplývá, že jediná možnost pro Komita je zavolat si pomoc.
Nejprve zavolal přátelům z Austinu v Texase. Barbara a John Ribble se s ním znali již delší dobu. Na výlet pozvali své přátele Sue a Egona Wiedenfeldovy z Comfortu. Wiedenfeldovi měli loď, která byla tak akorát velká pro 4 Texasany, Komita a jeho příběhy. Alespoň ze začátku vypadalo všechno v pořádku. Ale, jen kousek od pobřeží se zvedla vichřice, uvázali plachty a pak Barbara a Sue zmizely do kajuty za kapitánem Egonem. A Komito zůstal nechráněný na palubě. Když ho zalila první vlna vyjekl a druhá ho úplně promočila. Komito se snažil držet v zákrytu za plovákem jako vodním štítem, ale bylo to zbytečné. Vítr o rychlosti 35 mil za hodinu ho bičoval a zvedal vlny, takže Komito byl promočený skrz naskrz. „Čekám, kdy na nás budou hnízdit rorýsy černí. Byla to narážka na zvláštní druh, který kladl vajíčka za vodopády. Ostatní to sice pochopili, ale moc se nesmáli. Nálada se ještě zhoršila, když se o 15 mil dále pokazil motor a loď plula sotva na třetinový výkon. Půldenní pohodový výlet se změnil v maratón a jedinou pozitivní stránkou bylo, že alespoň klesly vlny a přestaly se převalovat přes palubu.
Více než 3 hodiny poté, co opustili přístaviště, pozorovatelé konečně uviděli Pink Cave Canyon. Loď se přiblížila ke břehu, aby zakotvila, ale v tom se znovu motor zadrhl. Tentokrát kvůli uvolněné nádrži. Komito a jeho přátelé už byli příliš podráždění, aby čekali na opravu a proto k pobřeží doveslovali. Pink Cave Canyon byl 100 stop vysoký a 180 stop hluboký. Stěny byly z vápence a velmi strmé. Zem byla pokrytá mesquite (mesquite je prášek, který vzniká rozdrcením lusků mesquite, stromů rostoucích ve Střední Americe) a Komito nechápal, proč se mu říká Růžový kaňon (Pink Cave Canyon). Komito si nevšiml vůbec ničeho, jen staré, vyhozené ledničky, která ležela v blízkosti vstupu do kaňonu. Koho by napadlo, táhnout ji sem lodí 35 mil a vyhodit ji právě na tomto místě. Komito se obával, jak to na pobřeží zvládne, protože poprvé se mu po plavbě mimo otevřený oceán podlamovala kolena. Pět pozorovatelů se rychle zorganizovalo, udržovalo rozestup asi 20 stop a vydalo se opatrně a cílevědomě pročesávat vnitřek kaňonu.
„Mám toho ptáka!“ Barbora brzy zavolala, opravdu ho měla. Dlouhoocasý se žlutou hrudí, s rezavým kloboukem a bílým obočím, rezavě zbarvená pěnice, byla pestřejší než většina rarit. Ale bylo těžké pochopit, že Komito cestoval 1800 mil letadlem, 240 mil autem a 30 mil lodí, aby viděl ptáka, který by se vešel do krabičky na máslo.
Bylo půl páté odpoledne a zimní sluce rychle zapadalo. Byli 30 mil od pobřeží na porouchané lodi, která nedokázala plout rychleji než 7 mil za hodinu. Stihnou se vrátit před setměním? Komito začal mluvit o něčem, ale pak se podíval na tváře ostatních a pro tentokrát raději zmlkl. Nechtěl, aby ho tam nechali. Zpátky na přehradě, slunce se pohybovalo rychleji než loď. Komito si pro sebe opakoval: „Nic neříkej. Nic neříkej“. Jednou si myslel, že vidí holuba středoamerického, ale nic tam nebylo. A tehdy dostal nápad. Vždy, když měl chuť utrousit nějakou poznámku o tom, co se na lodi pokazilo nebo o tom, že loď pomalá a stísněná herka nebo o hrozícím západu slunce nebo o tom, že už hodiny nejedl...Potlačí to, zvedne dalekohled a bude hledat holuba středoamerického.Vždy, kdy se na obloze něco mihlo, ihned na objekt zamířil svůj 7x52 dalekohled.
18:30 zapadá slunce. 19:15 soumrak končí. 19:45 si všichni uvědomili, že měsíc nesvítí. Ve 20:15 došly baterky v posledním halogenu.
Bum!!
Loď narazila do ponořeného stromu. Komito začal pociťovat paniku. Na přídi byli tři navigátoři, čeká je někde pod vodou více potopených kmenů? A kde je vlastně přístav? Sue Wiedenfeldová se pár minut rozhlížela tmou a snažila se rozeznat pobřeží. Přišla se znepokojující zprávou. Uvízli na ostrově. Co dál? Měli bychom s polomrtvým motorem pokračovat a hledat pevninu?
Ostatní diskutovali, ale Komito si stále opakoval – Nic neříkej, nezapojuj se do diskuze.
Ve 21:00 konečně tmou problikly světla z přístavu. Namířili si to přímo k nim. Když dorazili do přístavu, byli už unavení na to, aby vytáhli loď na břeh, tak ji jen uvázali. Nalili benzín z kanystru do karavanu a jeli 15 mil do nejbližšího motelu.
Komito byl příliš vyčerpaný, unavený a bolely ho nohy, tak si ani nic nedal k pozdní večeři. Než ale usnul, přemýšlel. Našel by se nějaký soutěžící v Big Year s takovou námahou, aby viděl jednoho opeřence? Stálo by jim to vůbec za tu námahu?

Číst dál...

kapitola pátá - Bodega bluff

V žádné jiné době během roku neproběhla nikde taková událost, aby tisíce lidí pozorovalo milióny ptáků. Tak proč k čertu Levantin vůbec uvažoval o tom, zda se tam má ukázat? O tom přece nebylo pochyb. Před ním na takovou loď nebo velmi podobnou nastoupil Komito a byl to právě Komitův hlas vzadu v hlavě...ten dunivý hlas, který ho k tomu přesvědčil. Předtím Levantina nenapadlo, jak zlepšit svůj Big Year. Bylo teprve 19.ledna a už měl 245 druhů. To znamenalo 1 druh každé dvě hodiny. Cítil se čile. Už procestoval 3 státy a jednu kanadskou provincii. A ještě k tomu spatřil toho ptáka z Britské Kolumbie. Byl to malý kousek zelené energie jménem kolibřík pruholící, který byl nesmírně vzácný. Až tak vzácný, že severně od Mexika byl zaznamenán jen 2 krát v historii. Rarity vytvářejí rekord a Levantin doufal, že na svém výletě po pobřeží za mořskými ptáky, bude mít rarit víc. Hodně rychle Komita dohnal. Levantin samozřejmě věděl, kdo je Komito. Během dvou předchozích migrací spolu strávili týdny v centru těch nejtvrdších pozorování na stanovisku, které se jmenuje Attu a je součástí krásných Auletiánských ostrovů. Tehdy se přesvědčil, že Komito je bohatý a neúnavný. Navíc byl Komito nesporným držitelem Big Year rekordu 721 ptáků, který vytvořil v roce 1987. Levantin věděl, že se chystá překonat Komitův starý rekord. Jen nevěděl, zda mu to poví. „Dobré ráno Mistře“, pozdravil Levantin Komita. Tu přezdívku dal Levantin Komitovi dávno na jedné z výprav a Komito ji nikdy neřešil. Levantin byl takový vtipálek, že se dalo jen těžko říct, zda to myslel sarkasticky. Práce v obchodě učí, že úsměv otvírá i zavřené dveře. „Ahoj Al, jak se máš?“ odpověděl Komito. Je čas se rozhodnout říct mu, že je tady, aby ho překonal? Než však Levantin stihl otevřít pusu, Komito odešel. Byl to první pobřežní trip toho roku a on už viděl 50 dalších pozorovatelů. Byl nažhavený jako sopka těsně před výbuchem. Levantinovi připadlo zvláštní začít si s Komitem právě tady. Bylo to právě tady v Bodega Bay, kde Alfred Hitchcock natočil v 63 klasický horor Ptáci, který přinutil lidi zamyslet se nad přikrmováním v zahradách. Hitchcock věděl, že to nejděsivější udělá příroda sama. Jen málo co je tak rozšířené a samozřejmé jako ptáci. A tak tam byli všechny ty nebezpečné vrány a krkavci, dokonce i pěnkavy, které mohli ničit stany a vylétat z krbů. Mezi pozorovateli ale film nebyl vůbec úspěšný. Strávili mnoho času v poli mezi ptáky, aby věděli, že se ptáci takto nechovají a hlavně že neútočí na lidi. Hitchcock mohl napodobit útok havranů jen tak, že posypal vlasy herců krmivem. Krkavci se shromažďovali a číhali na střeše školy jen proto, že měli na nohách magnety. Děti pronásledované ptáky. To všechno připadalo Levantinovi směšné, hloupé a nejhorší věc, kterou mu kdy ptáci udělali, byly„dárečky“ na autě a trávníku v zahradě. Ale stačil jediný člověk, aby mu způsobil tolik problémů. Komito se vrátil z lodního okruhu. Energie z něho jen vyzařovala. Komito vypadal, jakoby se vznášel na vlnách melodie z Hitchcockova hororu. Mám mu to říct? Mám mu to říct? Bál se Levantin. Jako obyčejně Komito narušil ticho. „Al, byl jsi venku do pozdních hodin? Toulal jsi se daleko?“ Levantin si myslel: „To si piš, mám už 245 druhů a dýchám Ti na rekord.“ Odpověď Levantina byla však tato: „Právě jsem se vrátil z Britské Columbie a viděl jsem tam kolibříka pruholícího.“ „Skvělý druh“, odpověděl Komito. „Víš, že jsem na něj také myslel. To je divné.....pomyslel si Levantin. Komito už ho předtím viděl a měl ho na svém Life seznamu. Proč by ztrácel čas a peníze, aby ho zase viděl? Když mu to Komito neprozradí, nedá se nic dělat. Levantin mu také nedal nic zadarmo. Jednou z nejtěžších výzev Big Year bylo poznat pozadí soutěže. Každý TOP pozorovatel má slabiny. Peníze......příliš arogance...averzi k dlouhému pobytu mimo domov. Ale žádná slabina se nedala odhalit, dokud se neodhalil sám protivník. I to byla jedna z rolí šampiona Big Year. Vlny dorážely a loď se houpala. Levantin už nevydržel. Ta dobrosrdečná část jeho osobnosti převzala kontrolu. „No“, oslovil Levantin Komita. „Právě jsem se vrátil z Vancouveru a pořád mám mapy a jízdní řády trajektů, chceš je?“ Jestli je Komito chce? Co je to za otázku? Levantin Komitovi právě nabídl Pozorovatelský ekvivalent pokladu. Komito mohl utratit spoustu peněz letem do Vancouveru bez Levantiniho řádu a pak čekat v doku bůhví do kdy. Pro Big Year nebylo nic cennějšího než čas. A Levantin mu dával dar 366 dne. Ten den se stal ještě cennějším, když loď vplula do přístavu blízko Bodega bluff, kde na filmovém plátně odolal dům Jessicy Tandy masívnímu útoku vran. Vlny dosahovaly výšky 10 stop (poznámka překladatele: něco málo přes 3 metry) a oceán byl rozbouřený. Kapitán oznámil, že je nebezpečné pokračovat a odvolal trip. Když se loď otočila do přístavu, neměl Levantin na seznamu žádné přírůstky, ale měl dost času přemýšlet. Jeho tajemství o vlastním Big Year je v bezpečí. Co měl Komito za lubem? Proč chtěl toho „jednou za život“ ptáka vidět zase? Mohl také usilovat o Big Year? Ale.....nikdo se nesnažil o Big Year dvakrát. Levantin věděl, že je Komito pozorovatelský blázen, ale že až tak? Levantin cítil závan strachu a napětí. Restaurace Tides čněla nad přístavem přesně jako ve filmu Ptáci. Rackové se zlověstně vznášeli nad lodí, ale motor byl příliš hlasitý na to, aby někdo slyšel Hitchcockovu hudbu. O 3 dny později a 200 mil níže Kalifornským pobřežím, ale 3000 mil od domova, Komito znovu nastoupil na Levantinovu loď. To už bylo příliš divné. Jak mohl Komito stihnout kolibříka pruholícího v Britské Kolumbii i tuto loď v Monterey Bay? Když se Komito a Levantin konečně přivítali, dalo se jen těžko uhádnout, čí pohled byl podezíravější. Stále nepadla řeč o Big Year, ale Komito usoudil, že nemá šanci křižovat Kanadou kvůli kolibříkům. Komito vypadal podivně zaujatý. Měl své vlastní starosti....Před 11 lety při svém prvním, už legendárním Big Year, narazil na stejnou velitelku této lodě. Debi Shearwater byla královnou těchto moří a hlavní organizátorkou tzv. žraločích výprav. Dávala pozorovatelům jejich jedinou šanci vidět asi 75 druhů, které žily daleko na moři. Nebylo pochyb o tom, že Debi Shearwater miluje ptáky. Ve skutečnosti si v roce 1980 změnila jméno z Debi Millichap na Debi Shearwater (Buřňáková) na počest těm 13 druhům ptáků, které křižovaly Atlantický a Pacifický oceán. Jejím nejoblíbenějším byl zlatý orel, ale Debi znělo jméno Zlatý orel moc indiánsky na dívku, jejíž prarodiče byli Švédové. Komito měl problém s tím, že nemilovala jen ptáky. Ale také velryby a delfíny. Takže si často udělala „přestávku“ během cesty, aby mohla pozorovat tyto živočichy. Pozorovatelé se s tím smířili, protože její výpravy poskytovaly neskutečně zajímavé druhy a navíc působila děsivě a zastrašujícím dojmem, i když byla stydlivá a slušná, ale měla pověst někoho, kdo se nebál překročit tyto hranice. A často křičela. Sice to není všechno, ale pojďme dál. V roce 1987, když Shearwaterová opět zastavila, aby sledovala plejtváky, Komito už toho měl dost. Hej, zaplatili jsme, abychom viděli ptáky a ne velryby, zavolal na ni. Ignorovala ho. Motory nechala vypnuté těsně u kytovců. Komitovi to vadilo, tak přecházel od jednoho zákazníka k druhému a ptal se jich: „Chcete vidět ptáky nebo velryby?“ Když se všichni shlukli před kapitánskou kajutou, oznámil jí výsledky hlasování. 47 z 50 zákazníků na lodi chce vidět ptáky a ne velryby. Okamžitě přestaňme s tou hloupostí kolem velryb a vraťme se k tomu, proč tu jsme. Shearwaterová nebyla moc nadšená. Vzpoura na lodi kvůli ptákům? Jaká drzost! Míle od pobřeží našel Komito osobu, která se dokázala vzepřít jeho tvrdohlavosti. Odmítla plout dál. Proto Komito tlumočil výsledky hlasování kapitánovi, který jako většina kapitánů byl zvyklý být na lodi s námořníky a ne s puntičkářskými pozorovateli. Kapitán se podíval na ženu, která si změnila jméno podle druhu ptáka.....Dělám, co poví, odpověděl kapitán Komitovi. A ona řekla, abychom zůstali na místě. Tak zůstali na místě. Komito a Shearwaterová spolu dlouho potom nemluvili, ale ona věděla, že Komito ji potřebuje víc než ona jeho. Ukázalo se, že má pravdu. Bylo o 11 let později a Komito byl zpátky na jedné z jejich vyjížděk. Oba věděli, že neměl na výběr. Když jste chtěli vidět pacifické druhy, museli jste začít v doku Shearwaterové. Jak bude s Komitem vycházet? Co když bude skvělý pták přesně na druhé straně? Bude ochotna otočit loď? Komito byl na takovýchto výpravách už tolikrát, že si pamatoval pokyny, ale Levantin, pro kterého to byla jen druhá plavba, pozorně sledoval pokyny, které štěkala kolem. Nekouřit. Tam jsou vesty. Vezměte si prášky proti mořské nemoci. Pijte hodně vody a málo kávy. Když budete zvracet, neudělejte bordel v koupelně ani vepředu nebo na bocích, zvracejte vzadu na lodi. Nějaké otázky? Shearwaterová začínala svoje tripy tady v Monterey Bay z dobrého důvodu. Byl to biologický zázrak a jedno z mála míst na světě, kde se díky větrům a struktuře kaňonu spolu s proudy dá pozorovat bohatý podmořský život. Tento fenomén se jmenuje výduť. Pro většinu lidí je těžko rozpoznatelné – mírná změna barvy a teplota vody. Ale ne pro mořský život. Nekonečné zásoby potravy v podobě planktonu lákají rybky a ty zase tuňáky, delfíny a velryby, no a ty zase mořské ptáky. Když Shearwaterová poprvé začala najímat rybářské kapitány na své tripy v 70. letech, všimla si, že vidí ten samý přírodní fenomén, ale z jiného úhlu. Na svém prvním tripu s nimi si všimla, že aby si ušetřily věčné hledání, naučily se ryby sledovat tzv. tuňákové ptáky. Zjistila, že se jedná o druhy, které jsou mezi pozorovateli ceněné jako rybák dlouhoocasý. A je to i největší migrant na planetě. Tvor, který váží 4 unce , uletí ročně 10000 mil z nekončícího slunce severního pólu do nekončícího slunce pólu jižního a pak zase zpátky. Kdyby se Shearwaterová dokázala naučit správná jména těchto ptáků, mohla by se také naučit, jak řídit loď pro pozorovatele. Někteří ptáci jako burňák lední byli tak běžní, že loď prostě jen projela, ale jiné jako burňák světlečelý bylo třeba pronásledovat. Jak by se mohli rybářští kapitáni naučit okouzlující ptáky jen tak za pochodu? Shearwaterová se musela naučit jejich domácí řeč. Proces učení vypadal jako námořní verze My Fair Lady, ale s mladou ženou, která učila staré psy. Pomalu ale jistě se rybáři stávali pozorovateli. V roce 1988 už řídila dobře organizovaný obchod. Nejprve loď vplula mezi skály, aby našli kačku strakatou. Sledovat pobřežní ptáky vypadalo jako sebevražda. Vždy, když vlny narazily do lodě, ptáci se ponořili pro kraby a pak se nějak vynořili přímo a přesně tak, jakoby byli v kontaktu s lodí. Přímo za bílými vodami žil alkoun holubí. Černý s bílou značkou na křídlech. Působil chytřeji než kachna a potápěl se stovky stop za kraby a slimáky. Při svítání zdravili loď lachtani a tuleni. Komito a Levantin pozorovali ptáky a ne sami sebe navzájem. Život byl krásný. Loď vplula do hlubší vody a to právě byla ta skvělá věc na Monterey Bay. Proudy byly méně než 5 mil od pobřeží. Některé podobné výpravy musely plout 50 mil, aby viděly podobný ekosystém. Zatímco tady byli burňaci lední a burňák růžovonohý nebo chaluha pomořanská na dohled od pevniny. Někdo zavolal, aby upozornil na vynořující se velrybu. Komito trpěl, nemohl vědět, jestli Shearwaterová nezastaví loď, aby mohla pozorovat velryby. On potřeboval každou minutu na Big Year. Konečně se loď otočila. Pluli rychle, venku bylo 10 stupňů, ale Komito cítil teplo. Možná už byla stará sekera mezi někdejšími rivaly zakopaná. (Pravdou však bylo, že Shearwaterová ztratila částečně zájem o velryby. To proto, že mezi 70. A 80. léty se pozorování stala běžnými a tak ji už tolik nelákala). Kromě toho pozorovatelé začali rozsypávat popkorn a ančovičky, což přilákalo racky a mezi jinými i racky tříprsté. Pozorovatelům smrděly od ančoviček ruce rybinou a zápachu se nezbavili celé týdny. Vlny narážely do lodě, zatímco pomalu připlouvala do přístavu. Levantin musel stále myslet na to, proč tu Komito je? Přiletěl albatros velkolepý s rozpětím křídel 8 stop, kterého přilákal zvuk vody a šplouchání. A to byla hlavní atrakce a odměna za všechny útrapy na moři. Příručka odhalila tajnou zbraň takovýchto výprav. Vylít přes záď lodi rybí tuk. Ptáci se mohli zbláznit, vlny narážely do lodě. Levantin ten pach necítil už léta. Cítil smrad, a brnělo mu v prstech. Proč chce Komito znovu vidět životního ptáka a proč chce ten řád? Levantin byl pod stresem a v kombinaci s tím smradem a houpáním to nevydržel a pozvracel se. Musel jít do kajuty a dát se do pořádku. Zavřel oči. Proč mu bylo zle? Bylo to od vln nebo od nervů? Mezitím Komito spatřil alkouna aleutského a buřňáka tenkozobého. Než se stačil Levantin vrátit, byli pryč. Komito s rozvrhem v kapse a náskokem 2 druhů byl v ráži. Levantin věděl, že když chce něco dokázat, musí makat a pohnout se. Pokud tedy dokáže udržet žaludek pod kontrolou.

Číst dál...

kapitola čtvrtá - Strategie

Greg Miller šel rovnou do ložnice. Hledal vánoční dárek od bratra. Ukryl ho ze stejného důvodu, jako když někdo s dietou schová bonboniéru – aby se těžko hledal. Už byl za touto fází, ale chtěl tu knihu o ptácích. Po pár minutách hrabání ji našel. Kaštanová a zlatá s pěvcem na obale „Kingbird Highway“ – příběh o Kennu Kaufmannovi a jeho Big Yearu z roku 1973. Během čtenářského maratonu na podlaze ložnice zhltl všech 318 stran. Miller nemohl uvěřit, že ten muž cestoval tak daleko a viděl všechny ty ptáky za méně než 1000 dolarů. Miller začal přemýšlet o tom, že Big Year možná není až tak finančně nedosažitelný. Jeho Ford Explorer přežil rozchod, a tak nemusel opakovat Kaufmannovu účast na jeho výpravě napříč Amerikou. Ale může si Miller dovolit Big Year? Posadil se ke stolu na svoji modrou rozkládací stoličku a na počítači šel přímo na stránku www.travelocity.com a spatřil ohromující boj aerolinek o zákazníka. Vybral svoji Visu a začal klikat. O hodinu později si zamluvil letenky na okružní cestu. V únoru s malými jihozápadními aerolinkami do Arizony, Texasu a Minesoty, v březnu do Oklahomy a Californie a v dubnu znovu do Texasu. Cena za tyto letenky byla asi 1000 dolarů, zhruba tolik, co celý Kaufmannův Big Year. Miller ještě neskončil. Roky snil o květnovém výletě na Attu, který je považován za svatý grál všech opravdových pozorovatelů. Zem bez stromů, výčnělek Aljašky, 1700 mil od Anchorage, ale pouze 200 mil od Ruska. Díky časovému posunu mohl být v jeden den na dvou místech najednou a Attu bylo to místo, kde přistávaly vzácné asijské druhy, když byly brutální bouřky. Jeho dvoutýdenní výlet na Attu a týdenní na další opuštěné Aljašské ostrovy stál 5000 dolarů. Nebo by se dalo říct, že více než roční nájem za jeho byt s dvougaráží. Miller věděl, že si nemůže dovolit Attu, ale stejně tak si nemohl dovolit to vzdát a nechat svoji mysl propadnout zoufalství. Attu bude životní cesta. I kdyby mohl žít jen do května, koupil by letenku a zůstalo by mu jen 500 dolarů. Nikdy v životě si nezamluvil tolik letenek. Nikdy se necítil být tak plný energie. Celé tělo se mu chvělo. Téměř čekal, že se podívá a uvidí na monitoru domovinu – (racek Bonapartův). Miller vyndal svoji oblíbenou příručku. Průvodce ptáky severní Ameriky od National Geographic. Snažil se smířit s krutou realitou. Doma měl málo peněz a v práci se musel vyrovnat s chybami Y2K. Pokud by během migrace na pobřeží nestihl nějakého ptáka, neměl by čas ani peníze, aby ho pozoroval v hnízdištích v tundře. Nahánění ojedinělých rarit nepřipadalo v úvahu. Mohl vidět 600 druhů. Uprostřed noci na palandě se Greg Miller stále cítil šťastně. Big Year je hra čísel. 675 typických severoamerických druhů. Denně najdi dva nové a jsi další šampión. Matematika je lehká, realita je šílená. Pro začátečníky... všichni nežijí na stejném místě. 440 druhů ve vnitrozemí, 190 na pobřeží a 440 na moři. Jsou těžko rozeznatelní. Někteří preferují Tichý a jiní Atlantský oceán. Proč se někteří dají pozorovat jen při východu a někteří jen při západu slunce, nikdo neví. Ale špičkový Big year pozorovatel je musí vidět všechny. Problém je, že se místa pozorování mění. Migrace je jednou z nejmocnějších přírodních sil. Minimálně 300 amerických druhů se jí řídí. Například lesňáček kanadský podlehne svému jménu a každý květen odlétá do vlhkých severských lesů. Ale žlutošedý pěvec se každý srpen proletí 4000 mil, aby navštívil své přátele v Andách v Peru. A to dává pětiměsíční prostor, kdy se dá spatřit v severní Americe. Díky své předvídatelnosti se dá nazvat pták ''√'' - dá se lehce odfajfkovat. Ale takových mnoho není. Většina při honu za samičkami létá od tundry na Aljašce až po Labrador. Po létě plném lásky bez potravy většina odlétá za hmyzem z Grónska až do Afriky. A to pozorovatelům ztěžuje práci. Kdo se snaží o Big Year nesmí je zmeškat. No a tak to je. Každý druh přinese nový problém. Aby uspěl, musí pozorovatel zkoumat 675 domácích druhů a zjistit, kdy, kde a jak je pozorovat. Migruje tento pták brzy nebo později? Nad zemí nebo nad vodou? Přes Atlantik, přes Pacifik nebo nad Mississippi? Sám nebo s jinými druhy? Vědomosti jsou koruna a strategie je král. Rozvrh je mrcha. Celé to je o putování mezi migračními trasami a nastražení dalekohledu jako pasti. Načapat vyčerpané ptáky z cesty nad mořem. No a potom tu jsou magická místa. High Island v Texasu, Dauphin Island v Alabamě a Point Pelee v Ontariu. Všechny tyto druhy pozorované během migrační pasti šetří čas a námahu při pozdějším hledání. No a tak se snaží vytěžit leteckou dopravu na maximum a to už ani nemluvíme o snaze najít na letišti uprostřed května hned po východu slunce parkovací místo. Druhá jarní migrace je už jen zoufalství, jsou to jen jedinci, kteří první nestihli, a pokračuje až do léta. No a podzimní stěhování je jen pusa na rozloučenou s rokem. Pozorovatelé jsou neradi závislí pouze na migraci, a tak na cestách navštíví kvůli mořským a tropickým druhům jižní Floridu, kvůli chladnomilným a sovám se vydají do Minesoty. Texas je domovem pouštních a severní Arizona kolibříkovitých a lilkovitých. Velké pláně jsou domovem pro strnady a vrabčáky, pro evropské druhy je to pobřeží Aljašky, Colorado pro tetřívka pelyňkového a divoké slípky a Kalifornie a severní Karolína pro mořské ptáky.
Ten, kdo je během migrace na správných místech, může vidět všech 675 druhů. Problém je, že rekord je 721. Jak je to možné? Odpovědí jsou tuláci a nehody. Tuláci jsou ti, co vybočili z typické trasy, jsou v menších skupinkách nebo sami. Nehody jsou jedinci stovky až tisíce mil od domova. Někteří se jiných „nezeptají na cestu“, protože jsou příliš sebevědomí. Jiné unese hurikán nebo tajfun – výsledek je stejný. V Severní Americe skončí pták, který sem nepatří. A ty si rychle připíší nejsnaživější pozorovatelé Big Yearu. Komito měl tu snahu a dřel víc jak kdokoli jiný. V roce 1987 měl cit na to, jak ušetřit peníze včasným zamluvením letenek a dostat se tak na tradiční pozorovatelská místa. Těsně před plánovaným odletem dostal zprávu o tulákovi nebo nehodě někde jinde mimo kurz. Měl vybočit a vidět vzácnost, kterou mohl vidět jednou za desetiletí, a zahodit možnost ušetřit, nebo se držet plánu a pozorovat desítky domácích druhů? Z toho ho vždy bolela hlava, ale Komito se na svém druhém Big Yearu rozhodl tak, že vždy nejprve sledoval rarity a potom účty. I když ne že by vyhazoval stovky dolarů. Ale i jiné věci mu dělaly radost. Komito začal pracovat. Komito toho už nalétal tolik, že dostával zvýhodněné balíčky, a když nalétal více než 60 000 mil, získal status zkušeného a balíčky po 999 dolarech, každý obsahoval 8 lístků a byl zaměřený na určitou oblast. Mohl létat po pevnině USA nebo Kanady, díky nalétané vzdálenosti získal i další výhody. To mu umožnilo letět kamkoli na kontinentě první třídou za 125 dolarů. Komito koupil 3 balíčky – 24 letů. Věděl, že se musí dostat na Attu. Naposledy, když se s dalšími pozorovateli snažil dostat na ostrovy ve čtyřmístném letadle, bouřka zdevastovala Aljašku. A tak skupina na 4 dny uvízla v Anchorage. Prezident Americké pozorovatelské asociace Larry Balch zarezervoval hotel za 192.24 dolarů a Komito neměl na výběr. Musel zůstat. Balch totiž dal Komitovi pokoj na starost. V minulých měsících si pánové vyměnili dost nepříjemné dopisy. Komito věděl, že bez něho se tam nedostane, tak vypsal šek a rozhodl se, že tento rok bude řešit ptáky a ne lidi. Měl problém, že naposledy špatné počasí sloužilo jako výmluva na zrušení a věděl, že by to mohlo znamenat vyhození tisíců, které už do pozorování dal. Z toho důvodu zaplatil jen polovinu zálohu, ale bez přebytečných 5000 dolarů, a tak bylo jisté, že se výprava uskuteční. Attu se mohlo konat až v květnu, a tak se Komito znovu řídil heslem, že bude řešit ptáky a ne lidi. Naproti tomu Al Levantin neměl žádné problémy s lidmi. Během let, kdy se zbytek pozorovatelské elity plahočil po kontinentě, seděl v kanceláři. Pouze pár špičkových pozorovatelů ho poznalo. To znamenalo, že nemá nikoho, kdo by ho kvůli nehodě nebo tulákovi budil uprostřed noci. Ale také to znamenalo, že nebyl nikdo, kdo by se ho snažil usadit starým rekordem a to byla obrovská výhoda. Rozhodl se, že to zvládne sám. Měl dost asistentů, kteří mu řídili schůzky a lety. Byl chemik a logistik. Miloval řešení problémů. A Big Year byl velký logistický problém.Levantin jako inspiraci četl Vardamanovu knihu (call, collect. Ask for birdman). Stejně jako Levantin i Vardaman byl obchodníkem. Sice měl dost peněz, ale neměl žádné jméno mezi špičkovými pozorovateli. Levantin obdivoval Vardamanův přístup. Pokaždé, když něco nevěděl, najal si ty nejlepší lidi, aby mu ukázali, jak to udělat. Dostal se tím do řečí. Musel si prý někoho najmout, aby mu ukázal ptáky a tak si prý koupil si rekord. Levantin takový problém neměl, ptáky znal. Levantin chtěl ukázat, že i někdo bez kontaktů může překonat rekord. Levantin nechtěl chodit jako turista a průvodce už nepotřeboval vůbec. Četl Komitovu knihu a věděl, jak docílit rekordu. Levantin analyzoval Komitovy postupy v knize Pozorovatelský Indiana Jones a usoudil, že jedna změna mu může přinést o mnoho více ptáků. Tou změnou byly výlety lodí. Komito připustil, že mu uniklo nejméně 6 mořských druhů, protože si nenaplánoval lodní výlety. Levantin stejnou chybu neudělal. Hledal v katalozích, v časopisech, na internetu, v pozorovatelském časopisu a zabukoval si tolik výletů, kolik jen mohl. Doma v Rocky Mountains se připravoval na svoje vítězství na moři. Všechno probíhalo podle plánu až do doby, kdy si chtěl objednat let. Nastal problém, který vůbec nečekal. Jak postupoval ve firemní kariéře od laboranta přes managera a víceprezidenta až na vrchol, stoupal i jeho status v Unites Aerolines z Premier (25 000 mil ročně) přes Premier executive(50 000) až po Executive 1k za 100 000 mil ročně. Bylo nemožné sehnat let z Aspenu od ledna do března, téměř všechno bylo totálně obsazené. Zkusil zavolat na linku pro VIP zákazníky. Má přece nejvyšší postavení. Argumentoval, že jede jen na lehko s dalekohledem bez kufrů. Přesto to nepomohlo, i když nebyl jen tak nějaký turista. Věděl, že všechen čas a snaha, kterou tomu dosud věnoval, nesmí přijít nazmar, radil se ženou, které všechno vysvětlil. Zabukoval alespoň, co se dalo. Jen s maximálním úsilím se mohl zařadit k top pozorovatelům. No, takový těžký už je život v Aspenu během lyžařské sezony.
Greg Miller si mohl nechat o takovém bohatství jen zdát. Začal se 7 000 $ na účtě, ale prakticky všechno už utratil, protože musel zaplatit velkou výpravu na Aljašku. Když započteme jeho 3 Visa karty, 1 MasterCard a 1 Discover kartu, tak měl i 10000$ debetu. Nerad platil měsíčně 19% úrok, ale věděl, že nemá na vybranou. Měsíčně mohl vložit 6500$. To mu dávalo trochu prostoru. Chtěl si pořídit více karet, ale neměl moc dobré vyhlídky, aby je získal, protože občas zapomněl zaplatit na svých pracovních večírcích. Byl vděčný Vise za ten kousek plastu, co měl. Millerův Big Year byl tedy „z ruky do úst“. Bral 45$ na hodinu jako zprostředkovatel v jaderné elektrárně, takže neměl moc času a navíc musel často makat přesčas. Ale velcí šéfové ho nutili. Když odečetl daně, začal počítat. Odpracování 12 hodin by mu zaplatilo let do Miami. Samozřejmě pod podmínkou, že boj mezi aerolinkami stále trvá. Odpracování 14 hodin by mu umožnilo dostat se do Vancouveru. Když si spočítal, jak dlouho by musel pracovat, aby se dostal na Point Barrow na Aljašce, zhrozil se. Jen když pracoval tolik hodin, mohl si dovolit tolik cestovat. No a když tolik pracoval, neměl na cestování pro změnu čas. Do Y2K zbývaly 2 roky a software byl stále plný chyb. Riskoval by Millerův šéf roztavení jádra kvůli ptákům? Bez šance. (Poznámka překladatele Y2K byla chyba v programech, ve kterých bylo třeba změnit kódování, jinak by fungovaly jen do konce roku 1999. Konkrétne do 31.12. 23h:59min:59s:999ss a věřilo se, že jediná chyba v některém z propojených systémů by vedla k celkovému zhroucení. To by znamenalo kolaps letecké dopravy, selhání internetu, zničení elektráren a výbuch těch jaderných.....). Miller musel tvrdě pracovat a tvrdě pozorovat. Aby rok proběhl správně, nezůstala nesplněná práce, peníze v peněžence, ale ani nesplněné sny. Ještě nikdo nepracoval během Big Year na plný úvazek. Ale Miller byl mužem extrému a věděl, že to dokáže.

Číst dál...

kapitola třetí - První ptáci

Koncept Big Year je starý více jak sto let. Touha vidět všechny ptáky Severní Ameriky vlastně vznikla z Napoleónského komplexu. Zatímco generál triumfálně vedl svoje vojska napříč Evropou a Blízkým Východem, mladík jménem Jean Jacque Audubon poznamenal, že se Francie Americe vyhýbá. Jean Jacque Audubon – tento bastard francouzského kapitána a komorné měl špinavou minulost a vyčítal generálovi, že se Americe vyhýbá. Vyrazil sám do Nového světa a brzo po příchodu do Ameriky si změnil jméno na John James Audubon, ale selhal při každém pokusu o nový start v životě. Pokazil obchody na otcově statku a dokonce byl donucen ho prodat. Otevřel si tržnici v Kentucky a Missouri, ale taktéž selhal. Stejně jako s dopravou zboží do New Orleans. Postavil pilu na řece Ohio, ale poptávka po dřevu byla malá. Vše vedlo až k osobnímu bankrotu. V roce 1819 ho propustili z vězení pro dlužníky a jediné, co mu zůstalo, bylo oblečení, zbraň a štětce. Přes všechny neúspěchy v podnikání a v životě vynikal v jedné věci. V malování. Když ho jako chlapce ve Francii otec nutil navštěvovat vojenskou školu, jediné místo, kde našel klid, bylo v lese s papírem a tužkou. Všechno romantické, co hledal, nacházel v přírodě. Ale to, co v přírodě považoval za nejkrásnější, byli ptáci. Audobon byl ptactvem posedlý. Kreslil je, ať se obchodu a v životě dařilo nebo ne. Mnozí lidé říkali, že jeho selhání v životě má na svědomí právě jeho posedlost ptactvem. V jednom dopise své sestře si jeho žena Lucy stěžuje... V každém ptáku mám rivala, ve svém nespoutaném světě objevil stovky ptáků, ale žádný mu nepřinesl zlatá vejce. Z frustrace se zrodila inspirace. 12. Října 1820 se Audubon nalodil na loď na řece Ohio v Cincinnaty a vyrazil na velkou pozorovací výpravu. Jeho cílem bylo namalovat portrét každého ptáka z Nového světa v životní velikosti. Jeho cesty vedly dole řekou Mississipi, skrz New Orleans do suchých oblastí Floridy, dále po pobřeží Atlantiku a Labradoru. A zase proti proudu řeky na velké pláně Dakoty.
Jeho kresby se staly dokladem o druzích ptáků v dané oblasti a daly základ k Big Year. Z jeho kreseb vznikla kniha Ptáci Ameriky, která se následně stala senzací. Jeho 450 kreseb ptačích tvorů Nového světa vodovkami změnily styl kreseb ptáků. Jeho kresby byly velké, odvážné a detailní. Ale vybíraly si velkou daň a Audubona vyčleňovaly od ostatních umělců. Aby dokončil jednu kresbu, zabil mnoho ptáků jednoho druhu a to jen proto, aby vybral 1 nebo dva nejvýraznější exempláře. Mrtvolku pak vyztužil dráty a vypreparoval na větev, jako by pták žil. Zbytek zabitých ptáků vyhodil, nebo snědl s přáteli. Audubon soupeřil s umělcem uvnitř sebe. Zatímco co v Anglii se psala kniha „Tak pionýři“, v Americe se zápasilo s divočinou. Muži v dlouhých kabátech s uhlazenými vlasy a bradou, často u sebe nosili nože a jiné zbraně. Jak se psalo v novinách, boje s domorodci byly na denním pořádku. Krásné výhledy z lesních chat dokazovaly, že život je tu všude a vůbec to nebylo tak, že by tu rostla jen bavlna a tabák, na kterých se dalo něco vydělat. Po mnoha letech nouze byl místní lišák (ve smyslu vychytralý parchant, který ví, jak využít věci ve svůj prospěch) schopný se odvděčit svým podporovatelům. Když Audubon nalezl nový druh jestřába a vrabce, pojmenoval ho Harris's hawk a Harris's sparrow po farmáři z New Jersey Edwardovi Harrisovi, který byl jedním z jeho prvních „patronů“. Také vznikl Audubonův hrdinný portrét se zbraní připravenou k palbě, který dodnes visí v Červeném pokoji v Bílém domě. Psal se rok 1826. Bohužel, několik druhů, které tenkrát namaloval, už vyhynulo – alka velká, holub stěhovavý, papoušek karolínský, lesňáček louisianský, kačka labradorská nebo datel knížecí. Staly se oběťmi lovu pro zábavu nebo potravu anebo je vyhubila změna prostředí. I Audubon sám lovil, ale vyhubení některých druhů ptáků ho vyděsilo. Během výletu přes Great plains se jako poslední zprávu dozvěděl, že alka velká je na hranici vyhynutí. Audubon zemřel v roce 1851. Jeho žena, která byla učitelkou, měla ve třídě studenta, co se jmenoval George ''bird'' Grinnell. Psal do časopisů o ptácích a byl zásadně proti „vyvražďování“ přírody. Byl připraven pokračovat v odkazu Audubona. V r. 1886 vyzval své čtenáře k založení prvního spolku na ochranu ptáků. A nazval ji „Audubonova společnost“ (Audubon Society), což mu slouží ke cti. Jen za první tři měsíce se zapojilo více než 38 tisíc lidí a ohromující však bylo, že si zachovali svobodného ducha i na vzdory tehdejšímu vzhledu Massachusetts. Společnost je dnes největší organizací v USA, má pobočky na více než 100 místech napříč USA a více než 550 tisíc členů. Začátkem 20. století se lov pomalu již vytrácel a stal se spíš záležitostí malých skupinek mužů. V roce 1900 přišel ornitolog Frank Chaman se skvělým nápadem a s dalšími členy zahájili kampaň. Kampaň začala 25.12. a 27 milionů milovníků ptáků a přírody ze 13 států USA vyrazilo do přírody. Objevili 90 druhů a celkově viděli 18 500 jedinců. Co ale bylo daleko důležitější, byla skutečnost, že se začali vzájemně poznávat a každý rok setkávat. Tak vznikla první síť pozorovatelů. Později zakládali týmy, které soupeřily mezi sebou v počtu spatřených druhů. Dnes se z vánočního počítání stala velká tradice, která je organizována asi na 1800 místech s více jak 52 tisíci členy napříč Severní Amerikou. Někteří pozorovatelé, aby mohli soutěžit, nečekali jen na Vánoce. Výsledkem byl Big Day. S úderem půlnoci se vydali na lov sov při měsíčním svitu. Snahou bylo vidět co nejvíce druhů během 24 hodin a tak prohledávali keře kvůli pěvcům a jezera kvůli vodním druhům. Ke konci první světové války bylo spatřeno během dne 100 druhů. Pozorování nebylo něco, co by stálo za pochvalu, ale pak přišel Peterson, který v r. 1934 změnil pozorování v masový sport. Bylo mu 25 let a vydal 167 stránkovou příručku, která zcela změnila pohled Američanů na pobyt v přírodě a na poznávání ptáků. Předtím všichni pozorovali jen za hlavní své pušky a maximálně hlásili to, co ulovili. Peterson však nosil vzorky do laboratoře a členil ptáky podle znaků. Také učil Američany jak poznat druh podle zvuku a vzhledu. Aby zvýraznil odlišnosti, dal podobné druhy k sobě. Stránky jeho knihy byly nejlépe ilustrovány, ale většinou jen černobíle. Lesňáčkovití, tangary..... na kresbách byly šipkou zvýrazněny rozdíly mezi druhy. Přesto, že některé druhy nebyly popsány podrobně, i tak byla kniha dobrou volbou většiny pozorovatelů (vrabec byl jen vrabec a v další části knihy byl pak článek o tom, jak rozeznat strnadce pustinného od strnádka večerního). Kniha prolomila depresi z knižní krize a během prvního týdne se prodalo téměř 2 miliony výtisků v zelených deskách. Peterson se stal boháčem a do konce života by už nemusel pracovat. Ale pracovat nepřestal. Nakonec vydal asi 4 tucty příruček, ve kterých popsal nejen ptáky, ale i rostliny, motýly, ještěry, škeble a dokonce i kameny. Peterson dokázal však víc než jen psát a kreslit. Uměl nadchnout a zaujmout. Z pozorovatelů udělal velkou rodinu a z jeho příruček se stala nejprodávanější série. Když se konal Petersonův mítink, sešlo se více než 600 tisíc lidí z celé Ameriky. Mnoho lidí s dalekohledem kolem krku se v něm vidělo, zatímco on si uvědomil, že na světě je mnoho pozorovatelů jako on. Syn švédského imigranta Petersona byl vždy považován za podivína. A to kvůli svému zájmu o přírodu. Když začal psát jednu ze svých knih, nesetkal se s pochopením ani doma. „Ptáci napříč Amerikou... Takže ty jsi blázen do ptáků?!“, odsekl mi otec. „Neviděl jsi je už všechny?“, zavrtěl hlavou. „Podívej se, jak vypadá tvoje oblečení. Opravdu ti vůbec nerozumím,“, dodal. Nikdy jsem mu to nemohl pořádně vysvětlit. Ani sám jsem to nevěděl.
Petersonův otec Charles byl stavbař, ale hodně pil. Peterson neuměl postavit ani budku. Petersonův otec ho nazýval cvokem a byl na něj hodně přísný. Peterson se bál, že syn dopadne jako on. Jako puberťák si chtěl oholit hlavu, ale málem se skalpoval (jeho vlasy přežily). Vyrostl v Jamestowně v New Yorku, ve městě výrobců nábytku. Říkali jim zelení Švédi, neboť jeho otec byl jako jediný ochotný jíst zelené banány. Často se připletli do bitek s italskými imigranty. Byl tak posedlý přírodou, že zmeškal první přistání letadla v New Yorku, neboť sledoval pářící se kobylky. Ale díky Audubonově společnosti a oblíbené učitelce paní Blanche Hornbeckové se setkal s pochopením a našel si své místo mezi pozorovateli. Když však své historky vyprávěl lidem s podobným osudem, setkal se s úsměvy. Setkání ho povzbudila, a když to byly příběhy vyvrhele, zromantizoval je. V roce 1953 se přidal k nejznámějšímu britskému přírodovědci Jamesovi Fisherovi. A vydal se na cestu dlouhou 30 000 mil napříč Novým světem. Svoji cestu za voláním ptáků začali na střechách vlaků a budov v Newfoundlande. Potom pokračovali přes hory, kde pozorovali migraci ptáků a datly na stromech. Sledovali Audubonovy stopy. Cestou pochopili skutečný dopad vymírání některých druhů, ale navrátili zájem o zahrady a ostrov Avery v Lousianě. Cestou viděli továrny Coca-Coly a dokonce i nejznámější muzea v zemi a díky svému jménu i zákulisí jejich putování. Peterson a Fisher měli jedno společné – nikdy neztratili své dětské nadšení. Během návštěvy Grand Canyonu spatřil Fisher svého prvního californského kondora. Ohromeně se při pohledu na 3 metry široká křídla letící nad pouští otočil na Petersona a vyhrkl wau! Za celé tři měsíce se pohádali jen jednou a to když Peterson v Arizoně málem naboural, protože sledoval hejno ptáků. Když svoji cestu zakončili na ostrovech Aljašky, rozhodli se napsat knihu o svém putování. Vznikl i dokument s názvem Divoká Amerika. Prodalo se skoro 2 000 000 kopií.
Jedna část byla napsána jinak. Poznámky, které psal Peterson, byly napsané menším písmem ve spodní části stránky. ,,Můj seznam na konci roku 1953 obsahoval 572 druhů.´´ Byla to poznámka, které byla napsaná bokem od ostatního textu. Brzy všichni pozorovatelé chtěli následovat tyhle poznámky a stali se jimi posedlí, chtěli cestovat za ptačími druhy Severní Amerikou. Chtěli se zúčastnit Big Year. Kniha byla publikovaná v roce 1955. Hned dalšího roku se Angličan Stuart Keith, který čerstvě dostudoval Oxford, rozhodl, že si to splní taky. S příručkou od Petersona v jedné ruce a s knihou Divoká Amerika v druhé, nastoupil na vlak. Spolu s kovboji vyrazil na cestu ze San Bernardina do Pasadeny - srdce jižní Californie a s prázdnými kapsami se vydal za tím, co se stane jednou z jeho nejkrásnejších vzpomínek. Během Big Year procestoval stopy Petersona a dostal se až k Atlantiku. Byl hnán tím, že vystihl správnou dobu a na Vánoce, když dorazil do Edmontnu v Albertě, měl už zapsáno 598 druhů. O 26 víc než Peterson a zdvihl tak rekord Big Year. Keith se však cítil osamělý. I když byl na vrcholu. Když popisoval svůj příběh do Audubonova časopisu, bylo mu přiznáno 625 druhů. A byl tedy druhý v historii. Překonal ho jenom Roger Tory Peterson, který nahlásil 633 druhů. Neznám žádného jiného, který by viděl víc než 600 druhů stálo v poznámce.
Během týdnů na začátku roku 1961 ho bombardovaly stovky listů a dopisů. Od pozorovatelů, kteří byli držiteli dlouhých seznamů. Hrdě hlásili víc než 500 druhů. Devatenáct lidí dokonce nahlásilo víc než 600 druhů. Keith se cítil trochu zahanbený tím, že ho překonal nějaký anonymní pozorovatel. Ira Gabrielson z Washingtonu doložila fotky a pozorování 669 druhů. (dokonce víc než Peterson). V roce 1963 se v Audubonově časopise psalo : “Klub 600 se rozrůstá”. Nejlepší američtí pozorovatelé překonali svého učitele. Ale Keith se cítil trošku uraženě a hloupě, protože ornitology zahanbovali nadšenci. Připadalo mu hloupé nazývat sčítání ptáků sportem. Do poznámky napsal: “Není to jako baseball nebo bowling, potřebuje to pořádek, jinak to všechno přijde vniveč”. “Proč by se lidé měli cítit zodpovědní za nějakou chybu, když vlastně nikomu neubližují”? Obhajoval jiný redaktor magazínu. Během toho, jak zaznamenával jména vedoucích pozorovatelů, profesor zoologie Olim Pettingill z Carletonskej Univerzity v Minesotě začal publikovat návody na to, jak snadněji hledat ptáky spolu s nejlepšími místy. Jeho příručky ,,Hledání ptáků´´ měly několik částí. 659 stránková část o Mississippi a 709 stránková o východě USA si vysloužila přezdívku “Děkanovy Ručičky”. V tom čase se Olim Pettingill už proslavil jako cestující obchodník, který na svých cestách recenzoval hotely a restaurace. Jeho porovnávání a články se staly stejně populárními a dělaly jméno všem vzpomínaným. Právě proto, že při sledování ptáků sledovali studenti i restaurace. Objednávali si to samé. A poznávali ty samé recepty. Chcete vidět, chcete být v národních rezervacích Floridy? Chcete vidět Cave Creek Canyon v Arizoně? Chcete vidět puštíka vousatého? Zastavte se v Minnesotě během zimy a následujte profesorovu instruktáž. Když Pettingill začal mluvit, všichni hltali jeho slova a chtěli stále více a více. Více detailů a více míst. Jim Lane plnil poličky dvousetstránkovými knihami a i tak byla každá z nich pouze o jednom státu nebo dokonce jen o jeho části, zatímco Pettingill popsal přesně, co chtěl. Planiny Cancasu, Colorada a Oklahomy byly dobrými příklady. Dejte si na cestě dobré kuře: „Jeďte od Campa po Gravel road 8 mil východně, potom zabočte na jih a pokračujte 2 míle, potom doleva a po zhruba třech mílích uvidíte vysílač. Pokračujte po pravé straně 1,3 míle. 100 stop před vámi budou ptáci. Ale zůstaňte v autě, jinak je vyplašíte. Podnik před vámi je hostí často. Pozorování už tedy nebylo jen pro ornitology a stával se z něho sport a zábava. Vzácní ptáci byli odměnou. Díky Pettingillovi mohl mít základní i širší znalosti kdokoli a už dávno to nebylo jen o nudné nalinkované odbornosti. Revoluce v informacích byla na světě. Ale bylo to ještě pozorování, nebo už hra? Nejdříve stovky, později tisíce nadšenců se přidávalo k Adubonově společnosti. A tak v roce 1969 vznikla Americká asociace pozorovatelů. Podobalo se to setkání alkoholiků, ale rozdíl byl v tom, že každý byl na svoji závislost hrdý a chtěl víc a nikdy s ní skoncovat. Příběhy se vyprávěly, zážitky sdílely a způsoby zlepšovaly a zkoumaly. Nastavily se standardy pro pozorování Big Year: „Pták musí být živý a ostrovy musí být nejdále 2 míle od pobřeží“. Bahamy, Havai a Grónsko tedy vyloučili. A tak se putování Rogera Toryho Petersona, který byl patronem a praotcem pozorovatelů, během dvou dekád stalo něčím víc. Big Year rekord byla meta a mnozí za ní cestovali napříč kontinentem. Nikdo nebyl rychlejší než Ted Parker. Už když si jako teenager dělal řidičák, ho považovali jeho vrstevníci pozorovatelé za vyšší ligu. Nejenže si dokázal zapamatovat znaky většiny severoamerických ptáků, byl i šikovný na basketbal. V roce 1971, v posledním semestru na střední škole McCaskey v jihovýchodní Pensylvánii se Parker rozhodl, že nejlepší rozloučení se školou bude, když se stane odborníkem na ptáky. Zúčastnil se výletů k vodám i do hor. Vyrážel za pozorováním více než 300 mil daleko. Potom se vydal do Ontaria, Illinois a jižní Kalifornie. Viděl puštíka vousatého, tetřívka prériového, strakapouda kokardového. Vlastně většina pozorovatelů v jeho věku se na cestách přidávala ke zkušenějším pozorovatelům. Naštěstí se i pro něho někdo našel. Harold Morrin, 49 letý finanční poradce ho bral na dlouhé výlety bez rodičů. Parkerův otec to chápal, protože on miloval golf jako Parker ptáky. Morrin a Parker sdíleli lásku k ptákům, ale učitel se brzy začal obávat o svého žáka. Díky svému výbornému sluchu dokázal jeho mladý přítel okamžitě podle zpěvu identifikovat téměř jakéhokoliv severoamerického pěvce. Na univerzitě v Tusconě v Arizoně se naučil základní znaky a když v roce 1971 končil s 625 určenými druhy, překonal o 28 druhů 15 let starý rekord Stuarta Keitha. Big Year se stal pro mladé hrou. Když zjistili, že nový rekord drží teenager, povzbudilo je to a řekli si, že to také dokáží. Floyd Murdoch byl doktorand, který chtěl navštívit rezervaci kvůli své práci o ochraně ptáků. Kenn Kaufman byl středoškolák a rád cestoval po Americe. V roce 1973 se oba rozhodli, že se zúčastní Big Yearu. Poprvé se potkali na lodi na výletě dlouhém 25 mil kolem pobřeží u New Hampshire a ani jeden z toho nebyl nadšený. Murdoch, poznamenaný rozchodem, byl donucen změnit myšlenky. A tak cestoval ve svém Buicku 64 napříč státy. Rodina neměla peníze a on se cítil pod psa, ale časem se naučil nazývat polévku z konzervy večeří. Byl to zvláštní, dobře oblečený profesorský typ v brýlích, s podivným úsměvem. Nejdříve si myslel, že jeho účast na Big Yearu bude zápas Davida s Goliášem, ale brzy si uvědomil, že hraje špatnou roli a to se mu vůbec nelíbilo. V tomto bodě si ujasnil svůj cíl a cestu ke konci soutěže. „No, abych se vyjádřil ke svému dobrému pozorování“, řekl pro jeden časopis, „držel jsem se Kena za opasek a on mě vedl.“ Toto velmi rychle podnítilo představivost světa pozorovatelů. Ohromující 69 200 mílové výpravy napříč Amerikou měly za sebou víc, než se zdálo. Kaufmana ve Virginii na dva dny zatkli a šlo mu i o život, když na něj mířil brokovnicí rančer v Oklahomě. Nesnášel totiž místního ochmelku, zlatokopa, který mu byl podobný především dlouhými vlasy. V Mexiku mu neplatil řidičák a během Arabského ropného embarga v roce 1973 byl drahý benzín. I tak se podařilo procestovat 12 států a 2 provincie. Kaufman měl nehodu v Louisianě, ale dostal se autobusem do Yukonu. Po nehodě ohrožoval svůj život tím, že prodával svojí krev, aby měl peníze. Spal pod mosty a jedl žrádlo pro kočky. Ve výsledku za svůj Big Year utratil méně než 1000 dolarů. Nestačilo to. Mudroch držel nový rekord 669 amerických druhů, o 3 víc než Kaufman. (Kaufman tento rok ve skutečnosti viděl nejvíce druhů, ale Mexiko se nepočítalo). Mudroch přiznal, že měl plán, ale chybělo mu 5 druhů. „Pomáhal jsem ostatním, místo abych se soustředil na svůj seznam.“ Buďte nenasytní! Ztratíte hodně přátel, uděláte si hodně nepřátel, ale váš seznam poroste. Kaufman byl sangvinik. Během Big Yearu se potkal se svojí ženou, také byla členkou Americké asociace a byl pro ni hvězda. Znamenal více než fotbalisti, politici a rock’n rollové hvězdy, byl totiž jedním z předních pozorovatelů v zemi. Kult okolo jeho osoby z něj udělal něco víc a překonal zažité standardy o pozorovatelích. Někoho nadchl, někoho inspiroval. Během svých studií v roce 1976 Scott Robinson přemýšlel, jestli se vydat do Evropy, Rocky Mountains a zaujal ho i Wall Street. Rozhodl se ale, že to odloží a věnuje rok ptákům. Podpořila ho babička, která mu dala karavan a 2500 dolarů, aby si šel za svým snem. Robinson se vydal na cestu dolů Východním pobřežím a potom napříč Texasem a Arizonou k pobřeží Pacifiku. Následoval spisy Petersona a Fishera v knize Divoká Amerika. Začátkem května viděl 600 ptáků a útočil na rekord, ale měl problém. Během jarní migrace se musel zastavit a zůstat v Hampshire pomoct profesorovi s výzkumným projektem. Když Robinson konečně skončil, změnil si koncept Big Yearu. Místo aby pokračoval ve svých typických výletech, připojil se k síti pozorovatelů, která informovala o výskytu vzácných druhů napříč kontinentem. Vyzbrojen pětisetdolarovou letenkou, která mu dovolovala neomezené létání napříč Amerikou, začal překonávat všechny potřebné vzdálenosti. Florida Case, Arizona a mnoho dalších právě, když bylo třeba. Rekord Big Year byl jeho. Jestli byl pro studenta nějaký způsob, jak překonat původní rekord, pak to byl právě tento. Ale jak by to udělal obchodník? James M. Vardaman si položil tuto otázku a použil svoje know-how, aby přilákal pozornost. Big Year považoval za nejrychlejší a nejlevnější způsob, jak si udělat jméno. Vytvořil plán, který souvisel s jeho plánem na Big Year a u Mississippi přemluvil několik zkušených lidí, aby mu radili se strategií. Zahrnovalo to: Kenna Kaufmana, Johna Arvina, Lerryho Balcha, Willa Russella, Richa Stallcupa autora několika povídek a Paula Sykesa. Odborníci pocházeli z Mc Allenu, Texasu, Rio Grand, Aljašky, Chicaga, Maine a Kalifornie dali do kupy team. Scházeli se na Delray Beach na Floridě. Navrhli plán, ale nebylo to jen o tom dát do kupy team, ale i sehrát se. Plánované oblasti zahrnovaly hodně překvapení i rarit, jak se později ukázalo. Vardaman se neustále hlídal, aby neudělal žádnou mediální chybu, díky které by ztratil glanc na veřejnosti. Pro jistotu byl spolu s předními 300 pozorovateli z Adubonovy společnosti členem 850 klubů. A tak každý, koho znal, brzy začal dostávat leták s novinkami jeho Big Yearu. Propagoval se jako značka, na konci každého listu stálo: Zavolejte 601-354-3123 a zeptejte se pozorovatele. A tak vznikla první pozorovatelská linka. Díky tomu, co zjistil, si připsal 20 druhů. Ne vše však bylo podle plánu. Když si plnil svůj Big Year, jeho žena se starala o šest dětí ve věku od 6 do 17 let, včetně dvou párů dvojčat. Když byl 58 letý Vardman na arktické výpravě za rarohem loveckým, slavíkem modráčkem a alkounkem chocholatým, jeho žena řekla reportérovi Wall Street Journalu: „Dala bych ho za desetník, když šel uprostřed roku na Aljašku a nechal mě týdny samotnou s dětmi.“ Když Vardaman volal domů, děti už neříkaly, chybíš nám, ale kolik jsi napočítal druhů. Od začátku dělal vše pro svůj úspěch bez výčitek. Vždy, když pozoroval druh, ujistil se, že má svědka a vždy dokládal dva seznamy. Seznam druhů a seznam svědků. Mnoho pozorovatelů svým přístupem otrávil. Díky častým letům získal plukovnickou kartu Delta Air Lines. S ním to však nic neudělalo. Stále nedokázal najít sám sebe. Když ho Kaufman vedl Phoenixem, aby našli drozdce bledého na cestě solnou pánví, zaujatě ukázal na ptáka a začal vyndávat dalekohled . „To je v pohodě,“ řekl Kaufmanovi. A odškrtl ho na seznamu. Nastal čas posunout se. Skončil v roce 1979 s několika velkými cíli. Měl 699 druhů a rozdrtil rekord Big Year. Stejně tak i rekord za útratu a z původních 10 157 dolarů se stalo 44 507 dolarů, takže ho jeden pták stál 63.67 dolaru a dokázal tak, že mezi mezi pozorovatelskými schopnostmi a Big Year seznamem není souvislost. Ale co bylo možná důležitější James „Prachy“ Vardman naštval pozorovatelskou vrchnost. Pozorovatelé dlouho diskutovali, zda jeho 12 měsíční pozorování považují za vědu nebo za sport. Vardman ale z toho udělal bingo. Bingo je přeci pro staré dámy v papučích. Je takové i pozorování? To nikdy, shodli se starší pozorovatelé. A obhajovali čest soutěžního pozorování. Nadšenci a původní členové Americké asociace pozorovatelů Norman Vincent a Benton Basham sice o pozorování žertovali, ale brali ho vážně. A byli to právě oni, kdo v roce 1973 pomáhali Mudrochovi s jeho Big Year. V roce 1983 byl na řadě Basham.
Vedoucí americké Asociace pozorovatelů v čele s Bashamem nenechali nic náhodě. I když Vardaman dále rozesílal letáky. Basham a jeho kolelgové síť ještě rozšířili. Rozesílali dopisy a jednotlivě telefonovali tisícům členů s upozorněním, že Basham chce znovu rekord a s prosbou, aby co nejrychleji hlásili všechny rarity. No, nebylo to tak lehké, jak by se mohlo zdát. I když se pozorovatelé vyznali v druzích v nejbližším okolí, celkový přehled neměli. Například ústřičník západní by byl vzácnost v Massachusetts, ale na pobřeží Pacifiku byl běžný. A Basham nechtěl půlnoční telefonáty o druzích, které byly někde jinde běžné. Chtěl pouze skutečné vzácnosti. A tak vymyslel kódový systém severoamerických druhů. Kód 1 byly nejsnadněji pozorovatelné druhy jako např. vrabec domácí. Kód 2 byly vzácnější druhy jako např. sokol stěhovavý. Ty byly viděny méně často ale ne předvídatelně. Kód 3 – to už bylo složitější. Byli to ptáci, které bylo nutno pozorovat v určitou dobu na určitém místě. Tito ptáci ze sekcí 1, 2, a 3 tvořili 675 druhů základní migrující skupiny a Basham usoudil, že během svého Big Yearu je prostě spatří. Tyto druhy nestály za telefonát. Bashamovou prioritou byly druhy s kódem 4 a 5. Ty, díky nimž překoná rekord. Byly to druhy, které zabloudily z jiných kontinentů apod. Aby se ujistil, že jeho požadavek nebude zapomenut, zaplatil za to, aby pozorovatelské časopisy věnovaly jeho cestě stejnou pozornost, jako věnovaly sportovní časopisy homerunu Henryho Arona. Když se Bashamovi konečně podařilo dosáhnout 711 druhů a vzít tak Vardamanovi rekord, vyšel oslavný devítistránkový článek s jeho fotkou na obálce, kde hrdinně pózoval u tabule zákaz vstupu. Pořádek byl znovu nastolený a outsider překonaný. Jeho čin nebyl taky levný. Basham nikdy neřekl, kolik to stálo, ale přiznal, že by si za tu částku mohl postavit hezký dům a do garáže zaparkovat auto a to bylo v Tenesee dost náročné. Bashamův nový rekord zahrnoval 675 druhů, které žily v severní Americe a 36 dalších. To, co začal Scott Robinson, se dostalo na úplně jinou úroveň. Mnozí se ho snažili překonat, ale selhali. V únoru 1985 si zasel semínko zkázy. V Texasu u něho doma zaklepal další nadšenec do ptáků, dlouho si povídali a nakonec dal Basham 3 sliby. Zaprvé si koupí drahý špičkový dalekohled alespoň za 5000 dolarů, za druhé vstoupí do asociace pozorovatelů a za třetí věnuje 3 týdny života pozorování asijských rarit na pouštních ostrovech patřících vládě s názvem Attu.
Časem se poznali Sandy Komito a Benton Basham a sdíleli spolu svoji vášeň pro ptáky. O dva roky později, v roce 1987 už Komito křižoval kontinent a připravoval se na svůj Big Year. Avšak Basham přemluvil Komita, aby v srpnu obětoval pár tisíc na výlet k řekám Kelly a Noatak. Na konci výletu měl Komito 660 ptáků a z tréninku se stala skutečnost. 6. listopadu zlomil na Sokolí přehradě na Rio Grande pozorováním pižmovky velké Bashamův rekord a pokračoval až do Sivestra, který zakončil kalous ušatý a Komito se dostal na číslo 721. Komito utratil 60.000 dolarů, cestoval 220 dní a stal se novým Big Year vítězem Severní Ameriky. Ale zůstal nespokojený, protože na největší hvězdy mu chybělo alespoň 30 druhů. Včetně orla mořského na Attu, trogona ušatého v Arizoně a racka růžového v Oregonu a na Aljašce, které mohl spatřit. V zamrzlých oblastech totiž promrhal čas. Pozoroval druhy, které mohl najít snadněji, kdyby věnoval více úsilí organizaci. Mohl je mít na pobřeží Gluff, ale stále nebyl zapojený do kódových sítí rarit. Vlastně ve srovnání s ostatními jeho rekord nevyvolal žádný rozruch. Komito o svém rekordu vydal svépomocí knihu s názvem Birding’s Indiana Jones. Ale věděl, že to mohl dokázat lépe. Horší bylo, že jiní by to dokázali ještě lépe. A nejhorší bylo, že je znal – Dr. Bill Rydell byl jedním z nejlepších Komitových kamarádů. Byli spolu na ostrovech Attu, kde Komito dostal přezdívku Nejlepší spolubydlící, protože nechrápal a nenechával špinavé boty v pokoji. Při hraní karet a bridge Komito vyprávěl Rydellovi o svém Big Yearu z 87. Rydell poslouchal a učil se. V roce 1992 byl Rydell po operaci a plný energie. Ale jeho žena nebyla připravená na to, mít ho pořád za zády. Hlavně když zdobila jejich nový dům na Pebble Beach. Takže Rydell našetřil 50.000 dolarů na letenky a vyrazil na svůj Big Year. Na řekách Kelly a Noatak pozoroval to samé jako Komitu a letěl dokonce stejným letadlem. A to proto, aby o deset měsíců dříve než Komito, viděl Komitovy osudové ptáky (kalous ušatý, pižmovka velká). Chirurg, který pracoval 4 roky na pohotovosti, byl tak unešený pozorováním drozdce bahamského a tyrana bahamského, že si dvakrát během jednoho dne zamkl klíče v autě. Florida Keys a Big Sur, Kalifornie a 200 mil na pobřeží Pacifiku... Na svých cestách zažil vše. Od setkání se s bezdomovci až po výpravu na jachtě s milionářem. A bylo to poprvé, co se někdo plavil tak daleko pouze kvůli ptákům. Mnoho lidí si kladlo otázku, jak může někdo takto žít.
Jak se ukázalo, nebyla to až taková výhra. Ač byly tropické druhy v San Franciscu běžné, v jeho seznamu chyběly a získal pouze 5 nových. Vždy to byl závod s časem. A když Rydell 21. prosince spatřil vodouše rudonohého, rozhodl se, že by byl radši se svojí rodinou na Vánoce doma. Ten rok skončil se 714 druhy. O sedm druhů méně. Komitův rekord nebyl ohrožen. Ale když viděl jednoho ze svých kamarádů plnit s podobnými finančními prostředky to, co předtím plnil on, něco se v něm hnulo. Chybělo mu závodní pozorování. A věděl, že jeho rekord jen tak tak přežil. Věděl, že ho někdo někdy zlomí. Když ne Rydell, tak někdo jiný. Nevěděl kdo. Tak či tak dospěl k jedinému závěru – chce se zúčastnit nového Big Yearu. Komito věděl, že má peníze i čas, ale má ještě výdrž a sílu? Každopádně on to bral jako odvetu, výzvu. Já proti času a ptákům! Nikdy si nepřipustil, že by to bylo muž proti muži.

Číst dál...

kapitola dvě - Zrození birdwatchera

Pár minut po tom, co jsem se se Sandym Komitem poprvé setkal, už sledoval okolí a hledal ptáky. Vezl mě ve svém milovaném Lincolnu do svého oblíbeného Steakhousu ve čtvrti New Jersey. Když jsme dojeli před restauraci a viděl tu frontu aut a ještě když viděl, že by měl poslíčkovi zaplatit za odvoz svého krásného auta, naštvaly ho dvě věci. K smrti nerad zbytečně čekal a jen velmi nerad svěřoval svoje auto cizí osobě. Sáhnul do přihrádky v autě a vytáhnul značku pro postižené a průkaz ZTP a klidně zaparkoval na místě pro invalidy přímo před restaurací. Byl jsem příliš šokován, abych mu něco řekl. Jen jsem ho pozoroval, jak chodil kolem všech těch vozů nečinně čekajících ve frontě na parkovací službu, snažil jsem se aspoň předstírat kulhání. Komito s rošťáckým úsměvem pozdravil vrchního číšníka. Pochopil jsem jednu základní pravdu: Sandy Komito si nedělal srandu, jak by si někdo mohl myslet. Jeho žena, jak se později ukazálo, měla průkaz pro postižené, protože trpěla chronickou bolestí zad. Ale teď byla mimo město s přáteli. Komitovi přišlo absurdní nabízet vůbec místa s parkovací službou handikepovaným. Proč by lístek na parkovací místo měl zbytečně ležet odkládacího boxu auta jen proto, že jeho manželka byla na dovolené? Je trapné to přiznat, ale Komito mě málem přesvědčil, že bylo OK využít výhodu systému ZTP. Jeho síla přesvědčování byla tak silná. Díval se na mě těma blankytně modrýma očima a mírnil moji vinu svým přesvědčivým hlubokým hlasem a další věc, kterou jsem poznal, dal mi pocit, že je nejdůležitější osobou v celém vesmíru. Pak přišel číšník a Komito si objednal nakrájený salát. A já měl to samé. Nejím salát nasekaný na jednopalcové čtverce. Neznám nikoho, kdo to tak dělá. Ale Komito má svůj vlastní vkus a zjistil jsem, že být s ním je jako řítit se na horské dráze v zábavném parku – je to zábava, dokud Vám není špatně od žaludku. Když Komito seděl u stolu, zdálo se, že se číšníci zdržují déle v naší blízkosti, jen aby zaslechli jeho příběhy, které rád vyprávěl. Byl herec - amatér a byl na to náležitě pyšný. Byl tak drzý jako Oskar Madison a úzkostlivý jako Felix Unger.
Komito byl také ale zábavný i v terénu. Vzal mě na náš první birdwatcherský výlet pár mil od jeho domu do Hackensack Meadowlands, do notoricky známého močálu, plného odpadků a od dob, kdy New York začal růst, tu byl nevyužitý průmyslový potenciál. The Meadowlands bylo prostě úžasné místo. Ptáci se pohybovali všude – vznášející se rybáci, brodící se volavky, bublající střízlici, potápějící se vlaštovky. Avšak Komito byl přesto naštvaný. Před pár lety vláda postavila nóbl skleněnou místnost pro svatby nahoře nad bažinou a nyní technici udržují hladinu vody v těchto přílivových mokřadech uměle vysoko. Pro šťastné nevěsty to znamenalo na svatebních fotografiích spoustu ladných labutí v pozadí. Avšak pro Komita to byl umělý výsměch přírodě. Němé labutě nebyly domorodí ptáci. Chtěl bažinu tak, jak příroda vymyslela – a s bažinami všechny ty plaché bahňáky na mile páchnoucích bahnech.
Když jsem Komitovi řekl, že Hackensack Meadowlands mi strašně smrdí, rozzlobil se. Řekl, že nesmrdí plyn v bažinách, ale skládka, která je přes kopec. Nebo možná Jimmy Hoffa. Prošli jsme pár zákrutů a zatáček po hrázi nad bažinou a našli jsme k našemu překvapení velkou zadržovací nádrž, kterou technici nezaplavili. Byly tam stovky bahňáků, slukovců vrtajících se v blátě jako dvounohé šicí stroje tahající se o šneky, volavek číhajících na ančovičky. Komito se mě pokoušel naučit rozdíl mezi velkým a malým vodoušem, ale pak se stalo něco naprosto alarmujícího. Všichni ti bahňáci se najednou dali na útěk. Stál jsem se spadlou bradou a pozoroval stovky, ne tisíce, letících ptáků z míst, které jsem ani nemohl vidět. Komito ztuhnul. Existuje jen jeden důvod, který může pekelně vyděsit takové množství bahňáků, řekl Komito a je to sokol stěhovavý. Za chvíli se opravdu ukázal na obloze sokol osobně, vrhající se střemhlav dolů na pozdní oběd. Nyní stál Komito s otevřenou pusou jako já. Byl svědkem toho stejného přirozeného jevu tisíckrát před tím, ale stále nedovedl potlačit svůj úžas. Byl jsem nadšený jako malý kluk, ale nechtěl jsem,aby si toho všimnul, protože pak by si mě jen dobíral. Když jsem se s Gregem setkal v jeho bytě, krabice byly všude. Některé sloužily ke skladování. Ostatní sloužily jako stůl nebo věšák. Věděl jsem, že tu už bydlí měsíce, tudíž nešlo o pozůstatky stěhování. Miller musel vidět můj zmatený a nechápavý pohled, protože mi nabídl vysvětlení: “ Někteří lidé jsou jako desetileté děti, chtějí si stále hrát a povinnosti jsou až na posledním místě. Tak to bylo i s Millerem. Vybalování krabic pro něj byla práce, ale on si chtěl hrát, a tak vzal z vrchní krabice stojan a dalekohled a řekl.
“Pojďme si hrát.”
Millerovo auto se nedávno porouchalo, takže jsme vzali moje pronajaté. Jeli jsme do oblasti s několika lesíky poblíž jeho domu a zaparkovali. Zabouchl jsem dveře na straně řidiče a Miller řekl: “Papežík americký.”
Huh? Kde?
“Tady asi 50 stop tady v této oblasti, u toho vysokého bodláku.” Právě když jsem zvedl dalekohled, Miller zase vyhrkl.
“Střízlík zahradní, támhle. Kardinál červený, v těch dubech. Papežík indigový, přes cestu. Strnadec zpěvný hned vedle něj." Něco se mi zdálo být podezřelé. Miller ani nezvedl svůj dalekohled. Měl dokonalý sluch a poznal každého ptáka v okolí, stačilo, aby zaslechl pár tónů. Chrlil na mne druhy, než si uvědomil, že se snažím zaostřit dalekohled směrem, kterým ukazoval a odkud se ozýval hlas ptáka, abych ho zahlédl. Ale stál trpělivě u mne, dokud jsem se svým dalekohledem konečně nezaměřil na střízlíka, kardinála, papežíka či strnadce, kterého slyšel první. (Papežíka indigového, zářivě modrého v odpoledním slunci, jsem našel sám, děkuji). Co mi znělo jako plain old chip byla pro něj jasná strnádka vrabcovitá. Volal na mne druhy pěnic, které byly pro mne příliš daleko, abych je vůbec viděl v terénu a natož je určil. Odložil jsem dalekohled a začal sledovat s údivem Millera. Jeho ucho bylo neuvěřitelné. Určoval jeden hlas za druhým a zastavil se jen v době, kdy byl prostor zahlcen hlukem aut nebo tryskovým letadlem nad námi. Chtěl bych ho vzít na symfonii, jen abych ho viděl vyřešit datum výroby Stradivárek, hrajících houslí na třetím sedadle. Millerovi se snadno dařilo nakazit se nadšením od druhých. Když uviděl můj údiv nad jeho sluchovým určováním ptáků, měl ještě větší radost a trval na tom, že všeho hned necháme, aby mě naučil rozlišit skřípavé bzučení střízlíka bažinného od klábosení střízlíka ostřicového. Byl trpělivý. Byl hravý. Neexistovalo nic, co by ho rozházelo nebo rozčílilo. Byl tím typem chlápka, který byl hodně objímán, aniž by se o to snažil.
Jeho cílem bylo vyždímat ze života každou možnou unci radosti. Jednoho dne jsme přestali s pozorováním a zašli do indické restaurace, kde si objednal z menu nejostřejší jídlo, kuře Vindaloo. Číšník se Millera zeptal, zda si chce určitě objednat tak kořeněné jídlo. Řekl, že ano. Miller mi řekl, že vyrůstal na nemastné a neslané stravě. A teď chtěl všechno, co zmeškal, dohnat. Skutečně, když dostal jídlo, byla to výheň už od pohledu. Jeho oči slzely. Z jeho nosu kapalo. Zakašlal. Na holém čele měl krůpěje potu a jeho tváře zrudly. Upřímně jsem začal mít o něj strach.
“Jsi v pořádku?” Zeptal jsem se.
Sotva mohl mluvit. Pokýval hlavou a vzal si další pálivé sousto.
Viděl jsem, že když Miller něco začal, tak to dokončil.
Pro Al Levantina bylo úkolem držet krok s ním krok.
Přímo před Levantinovým domovem stoupala cesta skoro do výšky 9000m nad mořem. Vzhledem k tomu, že tu měl svůj dům snů, byl zvyklý se pohybovat v takové nadmořské výšce naprosto přirozeně, bez námahy. V první zatáčce zaznamenal hnízdo střízlíka. V druhé byla vlaštovka v díře, kterou tu zanechal datel. Nad hlavou se mu stále míhal salašník horský. Nemohl jsem říci, jestli se Levantin snažil poznat ptáky podle sluchu. Moje srdce bušilo hlasitě jako zvon nezvykle vynaloženou námahou. Den předtím jsme urazili 30 mil, než jsme se dostali na vrchol, který byl naším cílem. Byl jsem po jeho boku celý nesvůj. Byl starší než já, byl starší než můj otec, ale únava na něm vůbec nebyla, na rozdíl ode mne znát.
Konečně jsme dosáhli hřebene hor. Daleko pod námi tající sníh se hrnul dolů do Roaring Fork River. Za námi ostrý vrchol Capitol Peak, vysoký 14 000 stop. V dálce po naší pravé straně byl Aspen, po naší levé straně se zvedal sněhový kužel majestátní hory Sopris. Levantin na tomto místě byl již milionkrát předtím. Přesto se na mne povzbudivě usmál se, jako kdyby to bylo tentokrát poprvé.
S Levantinem to bylo tak: Miloval ptáky, ale ve skutečnosti ale miloval místa, na která ho přivedli. Když strávíte svoji kariéru uvězněni v šedém obleku, lindušky za rozbřesku nad linií lesů jsou pro vás ještě krásnější. Jen v terénu cítil, že žije naplno, pryč z laboratoře, kanceláře. Nemusí být zrovna největší znalec ptáků na světě – stěží identifikoval nějaký ptačí hlas – ale přesto byl zřejmě jedním z nejtemperamentnějších birdwatcherů. Skrz šalvěj na suché louce jsme honili nějaký druh vrabce. Šli jsme blíže, uletěl. Zase jsme se dostali blíže a opět frr. Sledovali jsme vrabce tímto způsobem snad nejméně čtvrt míle. Nikdy jsme se k němu nepříblížili dostatečně, abychom jasně určili, o jaký se jedná druh. V polovině našeho bláznivého pronásledování se začal Levantin smát. Blesklo mi hlavou, že tento muž řídil jednu z největších divizí z největších korporací na světě. S úžasem jsem sledoval, jak pták, který nám stále unikal, dokázal tak úspěšného muže upřímně rozesmát.
Uměl najednou jak mluvit, tak se smát a přitom i když se smál a brblal, přesto mu všichni rozuměli a chápali jeho historky. Al byl přesně tím typem baviče, kterého chce každý mít na své party.
Měl i další zajímavost. Zatímco jsme se snažili doběhnout vrabce v šalvěji, viděl jsem Levantina, jak dělal něco podivného se svým dalekohledem. Dal si pásek na rameno jako kabelku. Ale proč? Řeknu vám příběh, řekl Levantin, což je to, co říkal vždycky, když se chystal tropit žerty sám ze sebe. Jednoho dne se Levantin probudil a cítil, že ho strašně bolí pravá ruka. Sotva s ní mohl pohnout. Nemohl ji sevřít v pěst, nemohl napsat své jméno, nemohl ani nikomu podat ruku. Šel rovnou k lékaři, který měl podezření na mrtvici. Ale testy nic nepotvrdily. Obával se nervosvalového onemocnění. Ačkoliv pro to také nebyl žádný důkaz. Tak Levantina poslali na MRI, kde zjistili poškození jeho C-7 krčního obratle. Lékaři byli zmateni. Utrpěl pacient nějaký úraz páteře? Pak si Levantin vzpomněl: zrovna jel z Philadelpie do Colorada, a jako dobrý ornitolog cestoval třemi různými trasami a po celou dobu měl dalekohled pověšený kolem krku. Levantin našel dokonce příběh v časopise pro ornitology, kde identifikovali tuto nemoc jako binokulární krk.
“Rozumíte!” Vyhrkl Levantin. “Riskoval jsem i ochrnutí, jen abych byl ornitologem.”
V srdci Aspenu, během slunečného dne, Levantin neriskoval, že ho někdo uvidí. Žil ve čtvrti bysnysmenů, kteří byli špičkou ve svém oboru – stačilo mu odbočit doleva na příjezdové cestě a ocitl se přímo pod oknem obrovského sídla mezinárodního publicisty Michaela Eisnera. Levantin byl již starší ale jeho dětská zvědavost ho stále neopouštěla.
V čase oběda v zahradní restauraci jsme Levantin a já sledovali desítky lidí, jak si sedají ke stolům okolo nás. Levantin je okukoval do té doby, dokud něco neupoutalo jeho pozornost. Vzal moje pero a zápisník a poznamenal si:“ Jerry Jones, majitel Dallasských kovbojů.“
Levantin byl tak ohromený, že hned vyrazil k jeho stolu, aby si s ním potřásl rukou. To jsem si pouze myslel. Byl to omyl. Levantin byl zarytý fanoušek Philadelphia Eagles. Vyrazil k němu pouze proto, aby si z něj udělal legraci. I přes to, že Levantin byl velký vtipálek, nezapomínal na slušnost. A tak po svém žertu toho pána poprosil o autogram. Dalo se to čekat. Na rozdíl od Sandyho Komita se oba dva vyhli zbytečným problémům.
Samozřejmě jsem nad nimi přemýšlel. Byli výborní, kapacity v oblasti Velkého roku – Sandy Komito, Greg Miller a Al Levantin. Všichni byli nadšení z birdwatchingu. Ale ať jsem přemýšlel jak jsem přemýšlel, nenapadala mě jediná věc, kterou by podnikatel z New Jersey, “ajťák” z jaderné elektrárny a člen představenstva mamutí korporece mohli mít společnou. Mimo vášně pro ptáky.
Pro Sandyho Komita to začalo vždy u snídaně. Po dobu velké krize jeho otec pracoval v tiskárně za 8 dolarů na hodinu, ale brzo ho vyhodili a matka si musela přivydělávat výrobou klobouků pro dámy, aby měli vůbec co jíst. Komito musel nosit i dámské boxerkové kalhotky, protože trenýrek měli nedostatek a ty, z kterých vyrostl, dostal jeho mladší bratr. Posledních šest měsíců bydleli v přestavěném skladišti na prvním poschodí, protože neměli na nájemné. A pokud by otec nenašel hodně rychle nějakou práci, museli by zase souhlasit s dalšími ústupky, a těch už i tak bylo příliš a Komitova rodina nechtěla, aby se věci ještě dále zhoršovaly. Na Komitova otce se smůla opravdu doslova lepila. Jako rozený Rakušan bojoval v I. světové válce, samozřejmě na straně poražených. Dokonce byl i nějaký čas v zajetí. Pak se přestěhoval do Ameriky s nadějí, že začne zcela od začátku. Teď si ale nemohl dovolit ani párky. Samozřejmě, že pro hrdého muže, kterým jeho otec byl, to bylo strašné a cítil se poraženě a poníženě. Jeho děti si přece zaslouží lepší život, než má on. Jeho dva synové nikdy neměli dost pěnez, aby viděli svět, ale aspoň se o něm něco naučili. Celá rodina se snažila přežít, a aby to šlo lépe a ukrátili si čas, tak každé ráno nad cereáliemi hráli takovou hru. Komitův otec řekl jméno ptáka, pak byla na řadě matka a potom Komito. Jeho bratr byl ještě moc malý, aby se do hry s nimi zapojil. Tak to šlo dokola, až někdo nevěděl a tím vypadl. Tím pádem vítěz vždy vyjmenoval nejvíc ptáků. Proč právě ptáci? To Komito nikdy nezjistil. Jeho otec nikdy nevypadal, že by ho ptáci zajímali víc než třeba savci nebo ryby. Jeho otec ani dokonce nebyl ten typ, co chodí často do přírody, ale každé ráno začínal tuhle hru o ptácích. Rodiče nechávali Komita čas od času vyhrát. To však Komitovi nestačilo. Jednoho dne Komito listoval v nejsilnější knize, kterou doma měli. Byl to slovník. Při listování narazil na název ptáka, u kterého byl připojený obrázek. Když rodinná hra další den začala, nechal jí zprvu postupovat jako vždy...drozd, holub, kulíšek, vrabec, jestřáb....a tak dále, dokud nebyly všechny známé a lehké názvy vyčerpány, pak si šel pro jistou výhru a zahlásil:
kavka
Cože? Řekla matka.
To přece není žádný pták, to jen okecáváš, pravil otec.
Komito hrdě vytasil slovník.
Kavka byl skutečný pták, který se vyskytuje v Evropě, bylo napsané pod obrázkem ve slovníku. Nikdo z rodiny o něm nikdy neslyšel, ale teď to měli černé na bílém, a tak nemohli protestovat. Dokonce ani Komito už jako šestiroční si nedokázal připustit, že by měl prohrát hru o ptácích!
Když si otec našel práci, pracoval často někdy i 6 až 7 dní v týdnu. Ale práce bylo i tak málo, tak museli rodině pomáhat i oba chlapci. V zimě si Komito plánoval, že si vydělá odhrabováním sněhu, protože za každý chodník před obchodem by dostal 25 centů. To byly docela lehce vydělané peníze. Během roku musel bojovat s ostatními dětmi z okolí svého bydliště o svoje místo v metru, kde za čtvrt dolaru čistil boty a doufal, že dostane 10 centů diško. Když měl dobrý den, mohl každou sobotu vydělat i deset dolarů, ale 7,5 dolarů musel dávat rodičům. Měl jen jedno tričko, které pral vždy v noci a doufal, že do rána bude suché.
Brzy se naskytla možnost pracovat jako poslíček pro místní obchody. Doručování zásilek mu mohlo přinést diško 5 centů. Doba ale byla zlá a tak mnozí dospělí předstírali, že nejsou doma, aby mu nemuseli diško dát, když se zásilkou zazvonil. Předpokládali, že nechá zásilku u dveří. Komito se naučil jednoduchý trik. Předstíral, že odchází, zadupal a potichu se vrátil. Fungovalo to téměř dokonale, dvěře se většinou otevřely a Komito, který stál za dveřmi zákazníka překvapil a řekl si o svoje peníze. Jednoho dne se ho žena, která se právě přistěhovala, zeptala, kolik jako poslíček dostává jako odměnu. Komito bez mrknutí oka řekl, že deset centů a taky je dostal. Věděl, že to asi bylo největší diško, které kdy jaký který poslíček v Bronxu dostal. Ten den to byla i jeho jediná zásilka a tak měl i rekord v nejvyšším průměru co se diška týkalo. Už když mu bylo 12 let, naučil se, jak si sehnat práci. Ale už v tom věku věděl, že chce dělat něco jiného. Vadil mu stereotyp. Stále stejné cereálie, stejné tričko, stejné ulice a tím i stejný stres. Ale...musí to tak být? Po čase zjistil, že tráví víc a víc času na jednom místě a tím byl Van Cortland park v Bronxu. Našel tu zvířata, která si mohla chodit z města a do města, jak se jim zachtělo. Nepočítal městské holuby a vrabce, ale myslel tím divoké ptáky. 19. února si do svého zápisníku udělal první poznámku (ten zápisník má do dnes) – berneška velká, kachna divoká a kachna černá.
Jednoho dne, když se Komito toulal po parku, všiml si chlapce, který upřeně sledoval oblohu. Tam je káně rudoocasá říkal mu a ukazuje prstem na oblohu nad jejich hlavama. Komito nic neviděl. Chlapec, který stál vedle nich, si z dlaní udělal dalekohled a potvrdil Komitovi přítomnost dravce. Tak vstoupil Sandy Komito nevědomky do nového světa. Do světa ptáků.
Chlapci dali Komitovi typ, aby se přidal v Bronxu ke skautům a Komito rád vstoupil do skautského oddílu. Všichni byli starší než on a všichni se zajímali o divoce žijící zvířata a to nejen v Bronxu, ale i ve volné přírodě. Skauti mu nabídli, že ho naučí rozpoznávat ptáky a tak se Komito naučil poznávat svou první stovku ptáků. A tak se i poprvé zapojil do závodu. Hlad po učení byl tak silný, že chodil do knihovny tak často, až z paměti znal Příručku volně žijících ptáků od Troya Petersona.
Když psal dlouhý sloh na základě svých vědomostí a vlastních zkušeností, jeho učitelka byla nadšená, než si všimla, že je tam až příliš mnoho fotografií. Komito si našetřil svých prvních 30 dolarů z čištění bot a koupil si svůj první dalekohled. Ihned se potom vydal električkou na svou první velkou výpravu do Pelham Bay a odsud jel autobusem a vlakem na pláž v Johanes Beach. Pak cestoval do Pesadily nad řeku Hudson, aby viděl svého prvního sokola. Na jedné z pozemních výprav na Atlantic beach našel v síti mrtvého racka mořského a nemohl ho tam jen tak nechat. Vzal ho domů a neuměle ho vypreparoval a dal si ho nad postel. Lidé na Davidson Avenue se zastavovali a koukali na něj oknem z ulice. Jemu pozornost lidí nevadila a každou noc bez problémů usnul, přestože mu cizí lidé z ulice koukali přes okno do pokoje.
Rodiče o něj měli však strach, Komito se začal rapidně měnit. Hra se jmény ptáků se změnila na hru – Kde je náš syn? Komito se stále někde toulal, ale protože stále nosil dobré známky ze školy a ani nezanedbával brigády a domů nosil peníze, nechávali ho rodiče zatím na pokoji. Jen se jeho matce nelíbila lebka racka, která stále vévodila v jeho pokoji.
Brzy Komito začal cítit, že oblast okolo New Yorku už nestačí k naplnění jeho vášně. Jednoho dne, to už mu bylo 16 let, někdy okolo léta četl o Islandu a jeho pobřeží. Stejně tak ho silně zaujaly informace o pobřeží Maine. On a jeho kamarád rybář se vydali na sever. Byla z toho třídenní cesta na Rockland. Na místo dorazili po druhé hodině odpoledne. Původní záměr jít do hotelu ztroskotal na nedostatku peněz, a tak rozložili svoje spacáky pod skalní převis, kde se tito dva puberťáci pokoušeli zahřát. Během několika minut je noční strážník nahlásil hlídce a ještě nebylo ani půl sedmé večer a už se museli hladoví chlapci přesunout o dalších 30 mil na místo, které nikomu nepatřilo. Vůbec si nebyli jistí, jestli tady najdou to, co hledají a stále se báli, že je vyženou další pobřežní hlídky. Byla to sázka do loterie, buď tu budou jako v ptačím ráji, nebo se vrátí strašně zklamaní. Komito se obával nezdaru, ale vzápětí viděl svoje první přímořské druhy. Přímořská hlídka, která je nenedlouho objevila, byla překvapená, myslela, že narazila na Toma Sawyera a Huckleberryho Finna, kteří přijeli z Bronxu. Chlapci nadšeně mluvili o důvodu své návštěvy – pozorování ptáků, a tak je hlídka nechala přespat v chatrči nedaleko majáku. Během první noci Komito uslyšel tajemný zvuk, vyšel ven, aby se rozhlédl, do temene mu narazil buřňáček dlouhokřídlý a v bezvědomí mu padl k nohám. Za této situace si vzpomenul na otce, který mu vysvětloval, jak si tito ptáci bouřky užívají. Není to pro ně žádný problém vzhledem k tomu, že jejich rozpětí křídel je 28 palců. Ještě se mu zdálo, že když se pták za pár okamžiků vzpamatoval a pták odletěl, stačil se Komitovi vysmát. Z této výpravy si Komito přinesl poučení, že ani ty nejzajímavější výpravy mu nemusí přinést zadostiučinění a uspokojení. Miloval chodit přírodou, měl svá místa a vychutnával si tyto chvíle. Byl hrdý sám na sebe, že dokáže pozorovat ptáky tak, že o něm ani nevědí. Díky tomu, že se uměl tiše a nenápadně pohybovat v terénu, ho během války v Korei zverbovali do speciálních jednotek a strávil rok a půl vojenským výcvikem v Texasu. Dokázal zužitkovat čas. Ptáci tu byli výborní. Na polích bylo plno trupiálů baltimorských, strnadů, sojek...druhů, o kterých před tím mohl jen číst. Mělo to i stinnou stránku a tou byl posměch ostatních vojáků. Dělali si z něho srandu, že pozorování ptáků je zábava pro slečinky, co se bojí pustit máminy sukně. Komito byl z toho rozmrzelý. Jižní Texas se mu zdál opravdovým ptačím rájem. Kdyby tu žil, bylo by všechno jednodušší, než sem podnikat cesty z Bronxu. Armádu přežil i díky tomu, že měl vždy dalekohled v kapsách svých maskáčů.
V lednu 1957 byl na svatbě kamaráda v Bronxu a na obloze si všiml prvních tažných ptáků. Tam ho ale také zaujala jedna z kamarádek a hned ji začal bavit svými příběhy, kterými ji rozesmál. Pozval ji na svatbu svého dalšího kamaráda, která byla příští sobotu v Manhattanu. Když přijeli na místo, zjistili, že svatba je až další den. Vyrazili tedy do města. Komito neměl na velkou večeři peníze, a tak vzal kamarádku do čínské restaurace na rizoto. Ona ho považovala za velice upřímného a vtipného. Její přátelé si už Komitem tak jistí nebyli. Komito byl až příliš upřímný a to nebylo vždycky pro všechny příjemné. Jeden z nich – Dale Carnegi poznamenal: Trochu Komita znám, patří k lidem, co se nikdy nevzdávají a umí si poradit. Ona však byla ztracená, muž, který věčně pozoruje okolí a věří svým očím, ji nikdy nemůže nudit. Zamilovala se dříve, než si to uvědomila. O šest měsíců později se s Komitem vzali.
Pokoušel se navštěvovat večerní školu, ale brzo zjistil, že to není nic pro něj. Příliš pomalé a nudné učení a žádná praxe. Vyzkoušel pracovat pro zásobovací společnost a během tří let se vypracoval na prodejce číslo jedna. Zažádal o zvýšení platu, ale firma to odmítla. Dokonce mu šéf řekl, že pokud se mu to nelíbí, může jít...a tak Komito šel. Protože pracoval ve stavebnictní, začal ve své garáži v New Jersey začal michat vlastní tmely a epoxidy. Objednal 10 tun štěrku a písku a materiál, který potřeboval a nechal je složit na příjezdovou cestu, jinou možnost neměl. Sousedé si začali stěžovat a když už jejich „obtěžování“ začalo být neúnosné, začernil okna v garáži a zamkl se tam. Denně pracoval od 6 ráno do 11 večer a tak se pomalu zrodila společnost Industrial Resurfacing. Mohl mít i svého prvního partnera, ale ve finále by to byl stejně on, kdo by obtelefonovával potencionální zákazníky, sháněl zakázky, on hledal sklady a vyřizoval objednávky v okolí Conecticutu a New Jersey. Komito proto spojení společností odmítl, nic by tím nezískal. Odmítal uplácet klienty večeřemi a pozvánkami na akce, bylo to příliž drahé. V New Jersey vládla korupce politiků, ale on jim odmítal platit. Jeden podnikatel mu řekl, Komito, bez úplatků to dneska nejde... Komito mu odpověděl: Ti, co tomu věří, nemají v sobě žádnou poctivost a kašlal na ty kecy. Komitovi odmítl zákazník zaplatit 2 400 dolarů za fakturu. Komito vynaložil přes 13 000 dolarů za právníky, ale dal to tomu bastardovi sežrat. Rád si vždy vybojoval svoji cestu sám. Firma byla jeho hřiště, kde si mohl hrát podle svých pravidel. Psal dopisy a vypracoval se tak, že dokázal napsat 80 slov za minutu. Jeho žena mu pomáhala, kde to šlo, a tak Komito neustále zvyšoval její objem práce. Jednou udělala chybu a dala nesprávnou známku. To Komita rozčílilo, vždyt přední strana dopisu a známka je to, co zákazník vidí jako první. Byl perfekcionista mezi perfekcionistami. Neustále se staral, byl hlavou rodiny, ale také bohatl. Stále podnikal v průmyslu a užíval si úspěchu. Chtěl být úspěšnější, ale věřil, že všechny lehčí cesty už jsou vyčerpané. Jeden jeho obor podnikání byla firma s pokrývači a dlaždiči. Pokrývání střech a podlah byly jedny z nejtěžších prací. Hlavně práce po chemičku u močálů v Meadowlands v srpnu. Nic pro slečinky. Jednoho dne se mu přihlásil dvojmetrový hráč rugby na brigádu, aby se mimo sezónu udržel ve formě. Vydržel den! Nejdříve zaměstnával místní pokrývače, ale frustrovaly ho jejich nečekané absence. Potřeboval spolehlivé lidi, ale nikdo takový nechtěl dělat tak špinavou a namáhavou práci a tak začal najímat latinské Američany. Netrvalo dlouho a všichni u něj mluvili španělsky s přízvukem z Bronxu. Zaměstnával je po celých 12 měsíců a dostali tolik přesčasů, kolik jich zvládli. Určitou část roku chodil s dalekohledem po střechách budov, na kterých pracovali, aby mohl pozorovat tahy ptáků. Někdy si všiml, že s ním pozorují ptáky i jeho zaměstnanci. Pozoroval tahy pobřežních druhů a obvykle stihl ve stejném čase i zařizovat obchody. Komito obchod miloval. Vždy si proklepl 100 lidí, než ho jeden zaujal tak, aby si ho najal. Nikdo nebyl vytrvalejší než Komito. Jeho moto znělo – Váš obchod začíná prvním NE. Poslal měsíčně tisíc dopisů a doufal, že se vrátí 20 odpovědí. Prodával a nabízel to co ostatní velkosklady, ale vždy dokázal obměkčit i toho nejdrsnějšího továrníka. A jeho tajná smrtící zbraň?? Groteskní humor!
Když mu manažer prodeje dlouho neotvíral, zvonil Komito tak dlouho, dokud dotyčný nevystrčil hlavu ven.
„Co chcete?“ odsekl.
„Máte problém se střechou a ani o tom ještě nevíte..“ zakřičel Komito, „dovolte mi ukázat, kde váš problém je.“
„Nic nekupuju!“ zakřičel.
„A víte, že bych chtěl mít sto zákazníků, jako jste vy?“
„Sto jako já?? A proč??“
„No protože už jsem jich měl tisíc takových, ale sto by mi jich docela jistě stačilo“.
Manažera jeho odpověď tak rozhodila, že ho pustil dál a nechal ho pracovat.
Komito miloval, když dokázal vyvést lidi z míry. Věděl, že si ho tak snáze zapamatují. Když přišel do kanceláře a uviděl na stole položenou fotku z golfu ihned se zeptal:
„Hrajete tenis?“
Muže s rybami se ptal na klasický lov a toho s lodí pro změnu na tenis. Komito čekal vždy na jejich reakci. Čím víc je rozhodil, tím lépe, snažil se zaujmout...možná si ho lépe zapamatují. Byl velký worhokolik z Bronxu, ale stále nade vše miloval ptáky. Na začátku 80. let se za nimi vypravil. Po dobu jeho víkendových cest na pobřeží Jersey a Jamaica bay, nebo Cape May se stal expertem na severovýchodní druhy. Vzal Bobbyo a jejich tři děti na výlet na Floridu a do Arizony a seznamil je s místním ptactvem.
Všechny tyto zkušenosti ho posunuly mezi Top 10 pozorovatelů. Chtěl ale pozorovat ptáky po celý rok, sledovat je od námluv, přes páření, stavbu hnízda.....
Všichni špičkoví pozorovatelé se jevili jako členové jedné komunity, kam ale Komito nepatřil. Dostalo ho, když propásl volavku pobřežní – vzácný euroasijský druh. Nic o tom nevěděl, dokud nečetl v New York Times článek, který však vyšel dávno po tom, co odletěla poslední volavka. Měl peníze, ale neměl nápad. Ale potkalo ho štěstí. Právě ve chvíli, kdy ptáci zastínili podnikání v jeho osobních prioritách, podnikavý birder Bob Odear našel nový způsob informování! Začal provozovat první severoamerický „alarm vzácných ptáků“. Poprvé si mohli pozorovatelé zaplatit za upozornění na polohu a směr vzácných pozorování. Byla to revoluce. Před NARBA špičkoví birdeři trávili desítky let zdokonalováním podobných aktuálních informací, které by upozorňovaly na zajimavé druhy. Dalo to hodně práce.
S NARBA byly záznamy o pozorování na prodej jako jakékoliv jiné zboží. Komito peníze měl, ale ten systém mu moc neseděl, bylo to prostě jako v práci...chtěl si vše dělat po svém. NARBA znamelala, že už to není jen o amatérském pozorování. Byl nespokojený, ale přesto NARBA využival.
S horkou informací v rukou Komito pozoroval tak, jako pracoval. Neúnavně a naplno.
NARBA znamenala, že už to není jen o pozorování. Banakit jamajský se ukázal v několika zahradách na Floridě – Komito tam byl. Sovice krahujcová se usadila v Mineapolis a Komito cestoval sněhovými závějemi, aby ji viděl. Viděl i kavku, svého „starého parťáka“ z rodinné hry na nočním přeletu v Nantuckete. Děti mezi tím vyrostly, podnikání bylo stabilní a žena štastná. Z úspěšného podnikatele se stal úspěšný birdwatcher.
Greg Miller vyrostl v kraji mimo město. Vesnička Holmes v Ohiu byla největší kolonií Amišů, kteří se řídili Biblí – Nemilujte celý svět, ani to, co je v něm... Jan 2:15. Pro jeho 15 000 sousedů to znamenalo žádná auta, žádná elektřina, nic, čím by vybočili z davu. Amišská děvčata ve škole nenosila žádné šperky ani účesy. Vlasy byly buď v culíku, nebo ukryté v šátku. Kolena vždy skrývala pod nevýraznými pastelovými šaty. Chlapci nosili košile a kalhoty, žádná trička nebo džíny. Nesmáli se, a odpovídali ano madam, ne madam, přesně podle Bible Exodus 20:4 – Nebudeš nikomu upírat jeho důstojnost jeho nepravým obrazem. Proto ve třídě nebyly žádné fotografie.
Díky převdládajícímu náboženství v Holmes nebyla žádná kina, bowlingové haly a obchody neměly v neděli otevřeno. Střední škola neměla žádný fotbalový team. Restaurace nepodávaly alkohol, mladé páry se nedržely za ruce. I když polovina polulace v Holmes Country byla Amiši, Millerovi ne. Patřili k sesterskému náboženství Mennonitů. Měli pomalu stejné hodnoty, ale akceptovali moderní život a Bibli. Mennoniti měli auta místo vozů s koňmi, nosili lewisky, používali počítače, ale přesto si ponechali některé společenské zásady.
Miller byl v prvním ročníku střední školy, když mu nevěřící žák nabídl cigaretu. Odmítl jí. Nikdy před tím se s ničím podobným nesetkal. Protože na Hilandské střední byl tanec zakázán, maturitní ples se tam težko organizoval. Vždy se slavilo tak, že každý něco nachystal, někdo polévku, jiný přípitky, někdo hlavní chod a někdo závěrečný desert. Svět odříkání řekl milosrdné Ano koláčům. Byly tam vždy koláče všech možných druhů. Jablkové, skořicové, rebarborové, třešňové....prostě ze všeho, co se dalo dát na koláč. Obyvatelé Holmes Country se nikdy nevychloubali, ale rádi mluvili o výhodách života v „hlavním městě koláčů“. Nikdo jim nic nevyčítal, že by se chlubili, bylo to prostě tak. Jak se narodilo sousedům dítě, dali rodině koláč na oslavu. Když byla těžká noc u dobytka v chlévě? Koláč od sousedů potěšil celou rodinu. Ztratil se pes? Dostali jste koláč, abyste zahnali smutek. Všechno to obdarovávání koláči stmelovalo komunitu, ale dávalo zabrat místním doktorům. Jeden zlozvyk krajem vládnul a to bylo přejídání. Skoro všichni tu měli nadváhu. Nedělní večeře po mši to byla rodinná událost. Mnoho bramborové kaše, hodně omáčky, domácího chleba, masa a samozřejmě koláčů. Millerova rodina ctila jídlo.
Váha bylo to jedinné, co se s Holmes Country měnilo. Místní si pochvalovali, že jsou oázou chránící se před změnami. Nejpřevratnější názory, které tu panovaly, se týkaly 1. světové války. Když se všechno německé začalo považovat za nepatriotní, tak se nejbližší město k nim z Berlína přejmenovalo na Bernil. V 60. létech to bylo tabu jak sex, drogy a rock n roll. 60 mil odsud na Kent State University se pořádaly protesty proti válce ve Vietnamu. Ale hlavní téma této komunity bylo, jestli je, nebo není správné v sobotu v kostele používat varhany – protože produkovaly hudbu. Pravidla kostela hudbu zakazovala, vedly se o tom sáhodlouhé diskuze. Na konec se dohodli, že budou varhany používat pouze při zpěvu, ale ne při samotné mši. Mnoho z nás by řeklo, že je to příliš upjatý a nudný život, ale Miller ho trpělivě snášel. Když byl malý, tak si stěžoval, že nemají Mc Donalds, ale jak dospíval, začal to brát jinak a nevadilo mu to tak.
Byl rád, že tu není násilí a ani zločin, žádná korupce. Děti si mohly hrát samy venku kdykoliv se jim zachtělo a nikomu nepřipadalo divné, že jde malý chlapec sám městem, aby si někde našel lepší kopec na sáňkování. Dobře veděl, že si lidé dělají z Amišů srandu, že všichni nosí stejné oblečení. Když přišel někam mimo komunitu, viděl skoro všechny s dlouhými vlasy, v moderních zvonových kalhotách, sandálech nebo bosé. Tak kdo je vlastně stejný??
Ke všem byl opravdu tolerantní, to byla jeho odlišnost od ostatních. Jeho o 11 měsíců mladší bratr Brent se narodil jako mentálně retardovaný a byl autuista. Nemohl mluvit, najíst se, obléci a dokonce ani dýchat. Rodina nikdy moc nevěděla, do jaké míry jim Brent rozumí a někteří specialisté dokonce doporučovali, aby ho umístili do ústavu. To ale rodina nikdy nedopustila. Brali ho sebou všude, přestože věděli, že je budou lidé okukovat. Millerovi to prostě ignorovali. Ale když Greg, Ned a jejich nejmladší sestra Ann vyrostli do puberty, stali se k těmto lidem drzejší. Když někdo třeba v restauraci na Brenta zíral, tak se sourozenci dali dohromady, odpočítali do tří a na tři začali najednou na dotyčného přidrzle koukat také. Takto postižené dítě by asi mnohé rodiny rozdělilo, ale Millerovy to ještě víc spojilo. Žili v malém domku na Country road 201 a všechny děti spaly na patrových postelích ve společné místnosti. Neměli moc luxusu, částečně kůli Brentovi, ale i víře a penězům. Ale vždy si našli čas na jeden nenáročný koníček...Greg Miller byl birdwatcher dříve, něž vůbec chápal, co to znamená. Tady je jedna z oblíbených historek rodiny: Když byly Gregovi tři roky, byl na farmě pár mil od domova a naháněl kachny okolo rybníka, zatímco si rodiče užívali krásného počasí. Cestou domů se stavili u souseda a Greg si půjčil jeho dalekohled. Soused se ho ptal – vidíš něco?? A předškolák Greg odpověděl, ano, hohola severního – samičku. Všem to vyrazilo dech. Mimo matky. Znala Grega, byla učitelka a věděla, že její syn je jiný než ostatní. Nikdy jako chlapec neskákal třeba do louží.
V otci Grega se probudil zájem o ptactvo, když vyrostl na farmě pár mil odsud. Během týdne pracoval jako veteřinář a staral se Amišům o dobytek, ovce a koně. Ale volný čas věnoval ptákům. Měl výborný sluch. Doufal, že se mu na jednom rodinném výletě podaří uvidět lesňáčka šedobokého – federálně chráněný ohrožený druh, který byl většinu času na Bahamách, ale krátkou část roku hnízdil v korunách borovic severního Michigenu. Během začátku léta se v severním Michigenu ozýval zpěv alespoň 35 druhů lesňáčkovitých. Některé druhy měly dokonce i 2 různé druhy zpěvu, které dokázal rozpoznat i úplný nováček. Jiné se ovšem rozpoznávaly s obtížemi a musely se rozlišovat drobné detaily. Bylo to stejné, jako určovat druh a typ auta jen podle zvuku motoru. Toho dne však Millerův otec slyšel jeden druh, který nepoznal. Na borovici nedaleko cesty seděl zatím nepopsaný žlutošedý zpěvný pták. Lesňáček šedohřbetý! Kdo z ostatních ptáčkařů dokáže zjistit neznámý druh jen proto, že mu nezní jako 35 ostatních? Miller byl ohromený.
Jen málokdy mohl otec vzít svého nejstaršího syna ven do lesa. Po čase, když se Greg dostal na střední školu, naučil se rozpoznávat ptáky jen pomocí sluchu. Někteří studenti dokázali rozpoznat skladbu Beatles po několika tónech, Greg to dokázal s 35 Midwestskými lesnáčky. Příležitostně dokonce předčil svého učitele, kterým byl otec.
Zatím co otec snažil sledovat ragby v televizi, Greg vytáhl Zlatou příručku ptáků Severní Ameriky a nutil otce, aby ho zkoušel.
Otec musel přečíst některou pasáž o některém druhu, aniž by Greh viděl ilustraci a on musel uhádnout, o jaký druh se jedná. Když to bylo po čase už lehké, stížil si to tím, že mu otec předčítal stále menší část textu. Výzvou pro něho bylo určit druh jen podle několika slov. Nějvyšší stupeň obtižnosti bylo, že otec řekl druh a Greg musel doplnit všechny ostatní druhy, které se na stránce necházeli.
Přestože by raději otec sledoval zápas v televizi, tak synovy rostoucí vědomosti ho zaskočily víc, než když Woody Hayes skoroval v oblaku prachu na 3 yardy.
Jako státní zaměstnanec měl Millerův otec 3 týdny dovolené ročně. V 70. letech si začal volno šetřit a tak každý druhý rok si mohl vybrat 6 týdnů volna. A to byl čas na výpravy za ptáky. Rodiče sbalili svoje čtyři děti do Pontiacu 69 a se sbaleným stanem vyrazili na Západ.
Chtěli, aby děti viděly krajinu a starý dobrý Grand Canyon, který znaly jen z filmů.
Když se jim na autě utrhla náprava na Middlespot 101 na Aljašské dálnici, uvízli v divočině 12 dní, když museli čekat na opravu. Jednoho dne jim do stanu strčil hlavu velký hladový medvěd. Otec, jako zkušený veterinář neztratil hlavu a bleskurychle zaútočil na medvědův čumák a zvíře zahnal. Greg byl šokovaný.
Doma v Ohiu si brával dalekohled sebou do školy. Takže hned odpoledne po škole, když vyběhl z autobusu, mohl sledovat les na druhé straně silnice. Ptáci byli to, co hledal a co ho zajímalo. Ostatní děti si pro něj vymyslely pár nelichotivých přezdívek, jako Ptačí mozek, Zobák a podobně. Nejhorší asi byla „slečna Jane Hathaway“ ta švihnutá excentrická pozorovatelka z Beverly Hillbillies. Millerovi to vadilo, ale neřešil to. Když máte bratra, kterému musíte ve 13ti letech měnit stále pleny, pochopíte, co je v životě důležité a co ne.
Jeho rodina se víc a víc soustředila na Bibli. Při svých výletech se potkali s mnoha charizmatickými křesťany, kteří věřili v baptismus a Millerovi je přivítali s otevřenou náručí. Každý čtvrtek začali organizovat setkání nad studiem Bible. Sdíleli své znalosti a rodina navštěvovala evangelický kostel mimo komunitu v 30 km vzdáleném Cantne. Když se naplnil čas, Miller se zapsal na filosofickou fakultu v Oklahomě. Bylo to daleko od domova, ale určitě to byla pobožná škola s dobrým hodnocením. Při studiu Bible se Miller naučil číst řecky, ale nebylo to to, co očekával od života. Ukázalo se, že mnoho rodičů poslalo svoje děti do církevní školy ze stejného důvodu, jako jiní poslali děti do školy vojenské. Nevychované děti se tak měly naučit pokoře. Miller byl tak daleko z domova poprvé a k tomu měl spolužáky, kteří byli zapleteni do drog, pili alkohol a holdovali sexu. Miller si dával pozor a držel se stranou všech radovánek. V průběhu Millerova maturitního ročníku oznámila škola svoji vizi 900m vysokého Ježíše a chtěla na ni sbírat peníze. Ředitel školy Roberts se toužil stát slavným léčitelem. Chtěl, aby byla socha vyšší než washingtonský monument a aby přinesla škole slávu. Miller byl touto vizí znechucený. No vlastně jak Miller později zjistil, původní myšlenka byla postavit nemocnici a na to Roberts dostal finance, ale obrovská socha vyvolala skepticismus. I jeho domovské město se začalo měnit. Objevili ho turisté, přibyly obchody a dokonce i první semafor. Někteří starousedlíci říkali, že se cítí jako zvířata v zoo. Po letech s Brentem byl Miller zvyklý na pozornost a když si vydělával na studium, brával rodiny z Clevelandu na amišskou farmu, kde je za 5 dolarů vozil na kočáře. A připomínal jim, odkud pocházejí hamburgery v happy mealu. Miller dokonce začal na částečný úvazek učit v místní škole matematiku a při tom chodil na hodiny programování. Psaní programů bylo trochu jako pozorování ptáků. Vyžadovalo znalosti, zkušenosti i vynalézavost. Miller měl radost z toho, co se naučil a když se pak přestěhoval za první prací v oboru, radoval se i z peněz. Aby zůstal nohama na zemi, zapsal se na hodiny studia bible, kde potkal ženu s takovým zápalem pro cvičení, jako měl on pro ptáky. Ukázala mu, jak si cvičením vypracovat tělo, ale jemu se to zdálo moc agresivní. On ji zase ukázal, jak pozorovat ptáky, ale to se jí zase zdálo nudné. I přesto se do sebe hluboce zamilovali a překonali rozdíly svých zájmů. Na jejich svatbě se netancovalo a nepilo. Přestěhovali se do Washingtonu, protože byl nedostatek cvičitelů i programátorů. Miller byl hrdý, že dokáže i při práci být ještě kazatelem, ale později to prohloubilo jeho bolest z rozchodu. Nedělní obřady byly plné svateb a tak to bylo horší a horší. Jednou večer jedl kuře v restauraci se svým mladším bratrem Nedem. Bavili se o jeho manželství. Ned mu nabídl cigaretu. Miller si potáhnul, ale hned všechno vykašlal, slzel a měl plný nos kouře. Byl však dost silný a neodhodil svoji první cigaretu. Poprvé kouřil. Bylo mu 39 let a byl připraven na něco nového. Ta cigareta byl první krok.
Al Levantin začal s málem a zanedlouho z toho bylo ještě méně. Když mu byly dva roky, opustil ho otec, který pracoval jako podomní prodavač. Levantin s maminkou zůstali opuštění v jednopokojovém bytě. Otec slíbil, že bude platit alimenty, ale nikdy to neudělal. Prostě zmizel a nikdo ho nedokázal najít. Během krize opustil matku s batoletem a bez peněz. Kvůli financím začala máma pracovat jako účetní oděvní firmy na Manhattanu. Přestěhovala se i s rodiči do Bronxu. Její rodiče se starali o svoje vnouče, když matka pracovala. Ale když byly Levantinovi čtyři roky, jeho babička zemřela a pár měsíců po ní i dědeček. Maminka neměla na výběr a musela si práci udržet. A tak nechala syna se svačinou a klíčem a on musel do školy chodit sám. Naučil se být samostatný dřív, než se naučil číst. Na pětiletého kluka čekaly nástrahy všude. Každé ráno v devět musel sám sejít tři patra, přejít Easturn avenue a zabočit na Ps 70. Na rohu byl obchod. A to byl problém. Ve výloze viděl krabici tyčinek. Čokoládové, oříškové, ovocné, všechny pěkně na jednom místě. Se svými spolužáky se vždy chtěli podívat na dno té kouzelné krabice s tyčinkami. Když skončilo vyučování, měl dvě možnosti – věnovat se aritmetice nebo si jít hrát ven. A většinou si šel hrát. Byl vyšší než většina vrstevníků a uměl toho využít v basketbale. Ale měl problém. Neměl svůj míč. Jeho rodina si to nemohla dovolit. A tak se naučil vycházet s těmi, co míč měli. A stal se dobrým basketbalistou. Byl výborný i florballe. Když hráli v blocích okolo 175 a Grand Course, byl známý jako chlapec dvou řek a nikdo na něj neměl. V 6:30 přijel vlak s jeho maminkou. Společně se navečeřeli a šli spát. Spali v oddělených postelích v jedné ložnici. Pro Levantina muži neexistovali. Maminka nikoho nehledala a po otci mu nic nezůstalo. Levantin ani nevěděl, jak jeho otec vypadá. Jednoho dne Levantin uvažoval, že vstoupí ke skautům. To jeho maminku zaujalo. Mohl by tam najít mužský vzor. A také se, mimo jiné, setkávali často a hlavně zadarmo. Levantin se ve skautu změnil. Poprvé slyšel o stanování, lezení, učil se plavat, poznávat hvězdy a minerály. Všechno se odehrávalo v nedalekém okolí Bronxu. Tak jako všechno v jeho životě. Jednou šel navštívit příbuzné v New Jersey a udělal si z toho túru. O životě mimo Bronx mohl jen číst v knihách. A tak četl a snil.
Jednoho dne se nemožné stalo skutečností. Levantin mířil na skautský tábor. Nevěděl, jak je to možné. Levantin neměl peníze a jeho maminka známosti. Bál se chtít po ní vysvětlení. Ale 8 týdnů v létě 1945 strávil v kempu Ranachqua. Bylo to jen 3 hodiny autobusem, ale klidně to mohla být pro něj jiná planeta. V kempu se skautská příručka stávala něčím víc než pouhou knihou. Bylo to poprvé, kdy Levantin strávil noc mimo Bronx. Chodil po cestičkách, plaval v jezeře a spal pod hvězdami. Žádné sirény, žádný křik. Mohl tu střílet z luku dál než házet kamínky na Eastburn avenue. Naučil se základy pozorování. Když přijel na tábor, nikoho neznal. Na konci pobytu měl desítky přátel. Vůbec nechtěl jet zpátky domů. Po návratu byl posedlý pozorováním ptáků. Maminka pracovala v továrně na knihy a tak měl volné večery a čas si krátil naháněním vrabců a lesňáčků v botanické zahradě v Bronxu a Van Cortland Parku. Na střední škole se Levantin zúčastnil svého prvního vánočního pozorování. A zjistil, že tam s ním byla spousta lidí, kteří se o ptáky zajímali. Nebyli to skauti, ale prostě je to bavilo tak jako jeho, pozorovat ptáky, vyhledávat je a určovat. Toulal se kolem města s muži jménem Marshall a Arnold – s těmi samými, ke kterým se na pozorování přidal Komito. Komito bydlel jen míli odtud a chodil do té samé střední školy jen o ročník výš než Levantin. Oba později věřili, že spolu museli pozorovat ptáky už jako děti, ale nemohli si na ty zážitky vzpomenout. Možná to bylo opravdu poprvé, jen se nechali strhnout možností. Levantivovy známky byly dost dobré, aby dostal stipendium. Protože to měl nejblíž domů, studoval na New Yorkské univerzitě fakultu chemie. Pár týdnů po promoci narukoval do armády. 16 měsíců sloužil jako meterolog na Aljašce. Začal se zajímat o život mimo New York. Chtěl získat doktorát z chemie, a proto se zapsal na univerzitu v Kansasu. Všechny ty teorie a filozofie o studentském životě ho doháněly k šílenství. Po roce studií zanechal, ale aspoň se ve 24 letech naučil jezdit na kole. Jako místo svého třetího setkání se ženou z Queensu jménem Ethel navrhl Johnas beach. Myslela si, že ji bere na pláž, aby ji viděl v plavkách. On si však s sebou vzal dalekohled a učil ji pozorovat. Ji zajímal především on, ne ptáci. Vzali se v roce 1959. Pracoval v laboratořích chemického giganta Rohm and Haaas. Jejich slogan byl: Je pár lidí, kteří pro nás pracují, ale jen pár odvětví, kde nepracujeme my. Během prvních dvou let získal dva patenty na ochranné nástřiky autolaků. Byl zapálený do práce, ale chemikálie si vybraly svoji daň. Levantin přišel o čich. Naštěstí si vedení společnosti všimlo jedné jeho vlastnosti – uměl to dobře s chemikáliemi, ale ještě lépe s lidmi. Začali ho posílat na služební cesty za zákazníky. Pracoval dobře, ale ročně najezdil 50 -70 tisíc mil ročně a doma musel nechat ženu se dvěma syny. Celý týden byl pryč, a tak se mu nezdálo být dobrý nápad ještě odjet o víkendu na nějaké pozorování. Snažil se syny učit poznávat ptáky v močálech rezervace Brigatine v New Jersey. Chlapci si však chtěli jen hrát v pozorovatelně. Chtěl jim ukázat stěhování jestřábů v oblasti Allentownu, ale je bavilo lezení po skalách. A tak jediné, co mohl, bylo trávit čas s dalekohledem pod slunečníkem, když se vydala rodina na pláž.
Časem přestal Levantin ptáky pozorovat. Neměl čas a ani nikoho, s kým by pozoroval. Jediné, co ho s koníčkem z dětství spojovalo, byl časopis. Četl ho, když lítal nebo když kluci spali. Také nashromáždil údaje za 30 roků vánočních pozorování. Prošel přes 600 stran a našel jen 13 čečetek zimních a 12 z 29 (minot), dověděl se o nejlepších zimních měsících na pozorování. Možná si na to jednou najde čas. Jeho vědomosti o ptactvu rostly, seznam však ne. Mezi tím stoupal po firemním žebříčku a stal se vedoucím rozvoje a následně manažerem pro polymery, monomery a pryž. Společnost mu nabídla, aby se stal manažerem evropské divize. To znamenalo 8 velkých továrem plus prodeje z Briitánie do SSSR i Švédska a Jižní Afriky. Levantin se s rodinou přestěhoval do Londýna, kde pracoval a dále cestoval. Aby posilnil rodičovské pouto, vzal svého nejstaršího syna s sebou na služební cestu do továrny ve Španělsku, ale teenager se vrátil s přesvědčením, že jeho otec pracuje pro znečišťovatele planety. Když se rodina v roce 1985 vrátila do Philadelphie, byly Levantinovy zkušenosti se zámořským obchodem velmi žádané. A tak ho zlákali k firmě CDI. K firmě, která při expanzi do Evropy ostatní společnosti nekompromisně vytlačovala. Levantin nikdy nebyl ve vedení s řediteli a těšil se na novou zkušenost. O pár let později se stalo něco nečekaného. Po 33 letech u Rohm and Haas mu nabídli tříletý plat, když odejde do předčasného důchodu. Al Levantil přestal v 59 letech pracovat. Trvalo to jen 6 měsíců a CDI ho žádalo o převzetí začínající divize. Levantin jako dozor najal lidi. Bylo to jeho první a jediné místo mimo chemičku. Znovu měl oblek a kravatu. Znovu dlouhé hodiny pracoval. Osvojil si konkurenci a připojil se k procesu a ze své 175 milionové divize získal první výdělek. A to jen za 18 měsíců. Byl hrdý. A znovu přestal pracovat. Jeho druhý odchod do důchodu byl ani ne po třech letech. Levantin se přestěhoval do Colorada, když mu znovu zavolali z CDI. Tentokrát decentralizované personální oddělení potřebovalo změnu mentora. Musel tedy dva dny v týdnu trávit v Dallasu. Tak pracoval další dva roky. V říjnu 1997 Levantin znovu odešel do penze. Dům snů už stál a Ethel byla připravená užít si ho. Jednoho dne vytáhla záznamy, zamyslela se a zjistila něco zvláštního. Za 37 roků, co byli svoji, spolu nikdy nebyli 30 dní v kuse. Zatímco Al trávil čas na cestách, ona dokončila školu a otevřela si obchod se svatebními věcmi a poradenstvím. Tam se viděla a i ona sama se stala workholičkou. Teď byl Al potřetí v důchodu. Po tom všem, kdy byl na cestách a ji unavovaly malé děti, očekávala, že budou mít čas pro sebe. On ale též něco očekával. Když jí Levantin řekl, že chce znova vyrazit a strávit rok pozorováním ptáků, nebyla si jistá, co odpovědět. Ale byli spolu už 37 let a toho mnoho přátel nedosáhlo. Možná, že právě to je klíč k manželství. Jít si za svým snem, přinést domů úspěch a společně oslavovat. „Do toho!“ řekla. A jemu to nebylo třeba opakovat.

Číst dál...

kapitola první - Leden 1998

Sandy Komito byl již připravený hodinu před východem slunce. Nový rok strávil sám v Dannys Nogale v Arizoně. Měl vajíčko se šunkou, které do sebe rychle hodil a už sledoval život za oknem. Věděl o věcech, které by mohl podniknout... jako třeba jít na jachtu, nebo do některé z luxusních restaurací. Ale to ho teď nezajímalo. Zajímali ho však ptáci! Na tento rok si nachystal cíl – vidět co nejvíce ptáků v Severní Americe. Více ptáků, než kdo kdy viděl. Věděl, že to nebude lehké a předpokládal, že mimo pohodlí a teplo domova bude víc jak 270 dní v roce. Bude pronásledovat okřídlené tvory skrz zamrznuté Colorado a horkou poušť Arizony. Čekat na sovy při měsíčním svitu v lesích Severní Minnesoty. Putovat skrz pláže Floridy. Na kole po Aleutianově ostrově, potom lodí po ostrovech Nového Skotska a helikoptérou do Nevady. Spánek a pohodlí pro něj nebyly v tomto případě důležité, když šlo o nové druhy ptáků, které by mohl vidět, stejně tak cesty za nimi.
Byl to především závod, který chtěl Komito vyhrát.
Objednal si druhou termosku kávy a dal se do papírování. Jeden arch papíru bylo z internetu vytištěné upozornění na vzácného ptáka z Houstonu. Další regionální upozornění bylo z Tucsonu. Komito se usmíval. V jihovýchodní Arizoně existovalo více vzácných ptáků než kdekoliv jinde na celém kontinentu.
Bylo mu dobře a i jeho žaludek mu oznámil, že tato restaurace byla správným místem ke startu do velké soutěže. Během roku se v Dennys stravoval tolikrát, že číst jídelní lístek považoval už za zbytečnou ztrátu času. Kromě toho ostatní ornitologové si právě mezi sebou sdělovali, že stromy kolem Dennys slouží jako hřad pro velkoocasé vlhovce nachové a černé supy. Komito se rozhodl, že kterýkoliv z těchto krásných místních ptáků by byl skvělým zahájením jeho Velkého roku. Ze svého okna restaurace Komito pozoroval zesvětlující se obzor s šedým příslibem svítání.
Naproti restauraci náhle vyrazil nákladní vlak a porušil ticho. Veškerý ten zmatek a hluk, který vlak vyvolal, zvedl hejno ptáků. Jeden přistál přímo za jeho oknem. Komitovo srdce se rozbušilo – měl prvního ptáka v závodě. Naklonil se dopředu, aby ho identifikoval.
Kulatý... šedý... houpavá hlava...
„Zatraceně, je to holub“, brumlal si.
Každý rok 1. ledna stovky lidí opoušťí své každodenní životy, aby se připojily snad k nejvýstřednější soutěži na světě. Jejich cílem je objevení co největšího počtu druhů ptáků v kalendářním roce. Většina soutěžících se omezuje jen na ptáky svého domovského kraje, další se honí za ptáky jen v rámci hranic svého domovského státu, ale nejkrásnější ornitologická soutěž ze všech je nejzničující, nejdražší a občas nejproblematičtější a odehrává se po celém kontinentu Států.
Jmenuje se Big Year - Velký rok.
V této soutěži existuje jen málo pravidel a nejsou v ní žádní rozhodčí. Ornitologové letí, jedou, plují kdykoliv a kamkoliv na území Spojených států a Kanady, aby se honili často i za nepodloženou fámou vzácných druhů. Občas zvládnou vyfotografovat svou kořist, ale obvykle jen prostě zapisují pozorování do notebooků, zápisníků, bločků a doufají, že jim ostatní soutěžící uvěří. Koncem roku soutěžící zašlou své součty druhů Americké ornitologické asociaci (ABA), která zveřejní výsledky v časopise a tyto výsledky následně zapřičíní pak víc drbů, než kolik jich mají mezi sebou středoškolačky o přestávkách ve škole.
V dobrém roce soutěž nabízí vášeň a taktiku, strach a odvahu, základní toužebné přání to všechno vidět a zdolat s nezastavitelnou touhou po vítězství. Ve špatném roce soutěž stojí moc peněz a zanechává za sebou lidi zklamané.
Tohle je příběh největší nebo můžeme i říci nejhorší ornitologické soutěže všech dob, rok 1998 Velký rok v Severní Americe.
Tyran středoamerický je malý, prostý šedohnědý pták, který pochází z centrálního Mexika. Jeho křik je odlišný. Zní jako „Wheek“. Naposledy, když jeho výskyt potvrdili severně od hranic, byl prezidentem ještě Harry Truman a Jackie Robinson odpaloval svůj první home run v All Star hře. Ale v polovině prosince 1997, když se jeden pozorovatel toulal podél zavlažovací nádrže blízko Nogales v Arizoně, tak si všiml zvláštního ptáka a ihned to oznámil místní pobočce Macicopa Audubon ve Phenixu.
Pobočka okamžitě vyvěsila novinku na internet a Tucson Rare Bird Alert zvěřejnil tuto zprávu na svém nonstop telefoním čísle. Nort American Rare Bird Alert v Houstonu ihned začal obvolávat registrované uživatele. Sandy Komito, který byl toho času ve svém domě ve Fair Lawn ve státě New Jersey vzdálen 2 400 mil ihned zvedl telefon. Tak ve vteřině dostal zprávu o velmi vzácném tyranovi středoamerickém, který má velmi vysoký status. Bylo rozhodnuto!! Svůj Velký rok začne v Nogales. Opustil Dennys a jel přes kopce opuncií a trnitých stromů, až se dostal k bráně do Patagonie do Lake State Park.
Hlídka Rangers ho pozdravila a zastavila na hranicích parku.
„Pět dolarů, prosím,“ řekl člen Rangers Komitovi.
Komito už utratil stovky dolarů, jen aby se sem dostal. Pronájem auta, hotely, letenky, to všechno ho stálo nemalé peníze. Pracoval ale jako kontrolor v New Jersey dost dlouho, aby si dovedl na tyto věci ušetřit. Snažil se a šplhal po firemním žebříčku výš a výš.
Oh, jsem jen amatérský ornitolog odvětil rangerovi. Snažím se tu jen najít rychle jeden ptačí druh. Zdržím se pouhých 10 minut, snažil se využít pravidla 15ti minut, kdy se nemusí vstup do parku zaplatit. Ranger se zájmem sledoval jeho vyjednávání. Komito nebyl zdaleka první, kdo zkoušel dnes vyjednávat a většinou to na rangera nefungovalo, ale Komito byl zdatný řečník a ranger si jeho snahu opravdu přes únavu, kterou už cítil, užíval. Taky tu dnes Komito zvítězil. Ranger mávl rukou a pustil Komita do parku.
Z webu si Komito stáhnul přesné instrukce, kde ptáka najít: „Zahněte doprava na úpatí kopce a projděte skrz kemp. Tam, kde se cesta otáčí, je čelo stezky a místo pro asi čtyři zaparkovaná auta. Zaparkujte zde a jděte asi třetinu míle. Na levé straně je jezero a vrby. Pták je obvykle na pravé straně trnitého stromu.“
Komito byl značně nervózní, vždy jezdil v luxusním autě, podle kterého ho všichni poznali a dokonce mu přezdívali Holub a poznali ho, už když přijížděl. Teď tomu bylo jinak. Vzhledem k financím vyměnil svého Lincolna za auto střední velikosti a zdálo se mu dost nepohodlné a na poslední chvíli ještě přemýšlel o jiných autech, ale nebyl si jistý, jestli má změnit i značku? I když na tom vlastně zas tak nezáleželo, protože cesta byla o ptácích a sova zůstala sovou, ať přijel v čemkoliv a tak se snažil nakonec šetřit co nejvíce, aby viděl co nejvíc! Ale přece jen přes to všechno, byl svět zvědavý na Komita jen ve fordu Taurus?
Když se dostal na místo, nastaly další komplikace. Všechna čtyři parkovací místa byla obsazena. Další auta trůnila i podél úzkého ramene cesty v parku. Ostatní měla výmluvné samolepky: Sacramento Audubon, Tucson Audubon. Komito rychle přemýšlel: Jedu pozdě? Stále doufám, že ne, je tu ještě tolik aut. Cesta, kterou se vydal, ani cestu zas tak moc nepřipomínala, vypadala jen jako udusaná tráva od dobytka a stejně tak smrděla. Ani vlhovci, kteří pobíhají skrz křoví, Komita dnes nezajimají. Myslí jen na jeden ptačí druh, jenž je cílem celého cestování – tyrana středoamerického.
Tři sta yardů nahoře na cestě dva muži chodí křížem krážem okolo trnitého stromu. Vypadali, jako kdyby něco hledali – možná ztracený klobouk, nebo dokonce nějakou květinu či motýla. Komito však tuší, co hledají.
„Viděli jste ptáka?“ volal na ně.
„Ne,“ odpověděl jeden z nich. Tohle se Komitovi vždy líbilo. V ostružiní arizonské pouště našel naprosto cizí lidi, nikdy se neviděli, přesto ihned oba pochopili, co otázkou myslí a ihned si všichni tři rozuměli.
Ačkoliv soutěž Velký rok byla silně konkurenční, Komito vždy preferoval připojit se k houfu dalších birdwatcherů honících se za vzácnými druhy. Jistě, práce v davu znamenala, že mnoho lidí si pak připsalo do svého birdlistu stejný druh ptáka. Ale pro Komita byli tito lidé víc než jen ornitologové. Byli svědci jeho pozorování. Nejlepší ornitologové se sledují navzájem celá léta a mnozí se mezi sebou podezírají z větších, či menších podvodů a podvůdků co se týče viděných či neviděných druhů. Pokušení bývá často velké. Zejména při těsných výsledcích, protože více pozorovatelů mělo prakticky stejná čísla. Během Velkého roku Komito neměl ani čas číst všechny záznamy ostatních birdwatcherů, jelikož se soustředil a zaměřil jen na svůj vlastní rekord. V soutěži postavené na důvěře, věrohodnosti to bylo jako s panenstvím – mohlo být ztraceno jen jednou. Komito však chtěl víc než rekord ve Velkém roku. Chtěl rekord, který by byl neprůstřelný, nezpochybnitelný. Nahoře na stezce další ornitologové hledali v křoví. Poznal je hned.
Dr. Michael Austin byl praktický lékař, který se před pár lety přestěhoval z rodného Ontaria do Jižního Texasu, aby se snadněji dostal k vzácným ptákům. Jeho strategie byla jednoduchá: Vidět co nejvíce ptáků. Zatímco Komito teprve pozoroval při své snídani v Dennys východ slunce, Austin již byl v terénu a hledal tyrana středoamerického. Dalším nadšencem do ptáků byl známý ornitolog, který právě procházel křovím, Dr. Craig Roberts, pohotovostní lékař z Tillamook, v Oregonu. Robert byl aktivní muž, který strávil hodiny a hodiny přehráváním ptačích hlasů a dokázal o tom každému dlouho vyprávět. Když si z něho tropil Komito žerty pro jeho zálibu v poslechu hlasů, Robert vždy jen obrátil oči v sloup.
Za keřem Komito uviděl dalšího birdwatchera, jak vytahuje parabolu z plexiskla, která měla zesílít vzdálené hlasy ptáků. Zatím však bez valného úspěchu. Komito zaklonil hlavu, aby prozkoumal vysoké větve trnitého keře nad hlavou. Byl zvyklý mít zakloněný krk, když pátral po ptácích v korunách stromů. Ornitologové tento zvláštní stav znají jako tzv. krk pěnice – protože tráví přiliš mnoho času pohledem nahoru do korun stromů na míhající se zpěvné ptáky.
Náhle někdo zařval, “mám tyrana, vidím ho!”
Komito se rozběhl, běžel, až mu dalekohled bouchal do hrudi. Co když už odletěl? Jeho mezikontinentalní lov bude v čudu! Sevřelo se mu hrdlo a zrychlil. Nyní byl blízko. Zpomalil. Poslední věc, kterou by chtěl, by bylo vyplašit ho. Lapal po dechu, potil se, bušilo mu srdce, opatrně se postavil na špičky nohou a rozhlížel se. 20 stop před Komitem byl Craig Robert. 20 stop před Robertem trůnil nějaký šedivý pták, který se vrhl do houští. Komito se rychle postavil tak, aby měl slunce za zády a zvedl dalekohled. Znal Roberta, dokázal určit dobře vzácné druhy, a tak bylo nepravděpodobné, že by nepoznal tyrana. Tyran středoamerický vypadal podobně jako lejsek luční s popelavým hrdlem, který je mnohem běžnější. Stejně tak jako policajt při sledování podezřelého, Komito spěšně hledá rozlišovací rysy – hnědší obličej, kulatější hlavu, kratší zobák, žlutší břicho.
Potom pták zazpíval.
“Wheek, wheek” ozvalo se.
Zpěv rozhodl. Komito popadl svůj Nikon z batohu a spěšně udělal tucet snímků.
Pták byl jeho, měl svědky a měl fotografie. Vytáhl notes o velikosti dlaně a napsal: Tyran středoamerický 1/1/98. Patagonie, Arizona.
Chtělo se mu radostí zakřičet, ale hned si uvědomil, že by tím vyplašil ptáka. Potlačil svoje nadšení. Ustoupil a žasl nad scénou, kterou viděl kolem sebe. Z křoví se vynořilo snad třicet lidí různého věku, každý měl dalekohled zavěšený na krku. Sešly se tu všechny světové známé značky optiky – Leica, Zeiss, Swarowski, Kowa, stejně tak fotoaparáty různých kvalit. Ty bouřlivě cvakaly, občas se mihl i blesk, jak se každý snažil pořídit fotografii tyrana středoamerického. A pták si to zatím užíval... měl své vlastní papparazzi.
Ihned si ale uvědomil i tu ironii. Pohraniční stráž měla tisíce strážců, aby zabránila migratům z Mexika překročit hranici s USA. A přitom jeden migrant, ne větší než krabička cigaret, jim proklouznul a co víc! Mnoho Američanů ho chtělo na rozdíl od jiných migrantů vidět a ochotně cestovali za ním!!
Mnoho ornitologů zůstalo na lokalitě se vzácným ptákem, vychutnávali si letmé pohledy na takovou raritu a vyměňovali si své staré otřepané příběhy se starými přáteli, navazovali nová přátelství. Ačkoli taková setkání po objevení nového druhu byla jedním z hlavních důvodů pro které Komito měl birdwatching rád, podíval se na hodinky. Sandy Komito věděl, že je teprve konec prvního rána jeho Velkého roku, ale čas plynul rychle. Spěchal zpátky ke svému Fordu Taurus.
Al Levantin
Na tento den čekal Al Levantin mnoho let. Každý nekonečný den trávil v laboratoři mícháním chemických sloučenin, za které společnost získala dva patenty, čekal. Když nalétal sto tisíc mil ročně, aby prodal výrobky své společnosti, čekal. Když se přestěhoval do zámoří, aby po 7 let řídil evropskou divizi pro společnost, čekal. Čekal během týdnů, kdy pracoval 60 hodin a čekal během týdnů, kdy pracoval 80 hodin. Čekal na své dva novorozené chlapce, aby vyrostli v muže a čekal na svou manželku, aby se stala babičkou.
Nyní čekání bylo u konce.
Nastavil budíka na 6 hodin ráno, ale již nespal, ještě než stačil zazvonit budík. Vstal rychle. Díval se oknem z ložnice. Ačkoliv měsíc byl jako malý srpek, bylo dost jasno, aby viděl obrysy lyžařského areálu v Snowmass. Aby nevzbudil ženu, ani nerozsvítil v ložnici světlo, když vstával z postele a přemístil se do kuchyně. Okolo něj byla tma, ale šel jistě, svůj dům dobře znal. I venku byla ještě tma, ale on věděl, kam má dnes namířeno.
Dnes chtěl vyrazit pátrat a překonat severoamerický rekord v pozorování ptáků. Z šatníku popadl svetr a zamířil do kuchyně. S rodinou žil Levantin v luxusním domě. Byl postaven na sedmi akrech podél hřebenu Elk Mountains, blízko Aspenu. Dům byl jedním z těch architektonických zázraků, které objevíte při potulování se po hřebenech Elk Mountains. Už z dálky je z domu cítit rodinné teplo, zázemí a pohodlí, které těm, co v něm bydlí, poskytuje. Chodba a podlaha jídelny byly vyrobeny z hnědého dlažebního kamene, pod kterým je teplovodní topení, takže i v tuhé zimě, jaká panuje v Coloradu, je tu útulno a můžete všude chodit I bez teplých ponožek. Ať se budete pohybovat kdekoliv po domě – na schodišti, předsíni, kanceláři – vždy projdete okolo ohromných oken, která nabízí výhled do kraje. Scenérie nabízízející se za okny každému návštěvníkovi bere dech a každý jen němě zírá na tu nádheru, kterou pohled z okna odkrývá. Stropy jsou vysoké a klenuté s dřevěnými trámy, krb je tak velký, že bylo možno do něj dávat velká nerozštípaná polena. Levantin vešel do kuchyně - podlaha z třešňových prken byla však studená, venku mrzlo, až praštělo. Zapnul si kávovar. Vybudovat tento dům mu trvalo 18 měsíců. O 6 měsíců více než plánoval, ale výsledek stál za to. Dobře ze zkušenosti věděl, že se někdy na některé věci a události vyplácí počkat.
Vzal dalekohled Leicu a šel krytým venkovním průchodem do garáže. V noci nenapadl venku žádný čerstvý sníh. Z nadmořské výšky 9 tisíc stop, ve které se jeho dům nachází, se zdálo, že hvězdy jsou rozsypané po celé obloze a všechny byly na dosah, stačilo jen natáhnout ruce.
Čidlo na konci cesty automaticky otevřelo venkovní bránu, když se jeho Audi přiblížilo. Přidal plyn a otevřenou bránou vyrazil do krajiny. Chtěl být na místě dříve, než slunce bude na pokraji Continental Divide. Vrchní a dolní část údolí spojovala zužující se čtyřproudová dálnice číslo 82. Zatím však byla ztichlá a tonula v šeru, ale Levantina děsilo, že za pár minut bude všechno jinak. Auto za autem, se bude řítit po dálnici s lidmi, kteří pospíchají do práce. Přestože policie okolo zúženého úseku postavila plechové tabule s výstrahou a informací o zúžené silnici, docházelo zde k častým střetům a zácpám.
Levantin tady nechtěl uváznout a tak se jen rychle rozhlédnul po modrém jezeře, jestli neuvidí nějaké kachny. Pak rychle sklouzl pohledem k Missouri a snažil se spočítat jestřáby na větvích jalovce. Došel k číslu 32 a otočil se k návratu.
Včera Levantin organizoval velkou Silvestrovskou party pro své nejbližší známé. Někteří hosté byli unavení a šli spát ještě před západem slunce, ale Marla, Ivana, Donald a Kenedys nešli spát vůbec a místo spánku a odpočinku se vydali k vrcholu. Vystoupali opět na vrchol, do míst, kde Levantin včera organizoval party. Levantin však společně s Ethel, jeho 38 letou ženou v deset večer doma zapli TV a chvíli sledovali silvestrovský program na Times Square v New Yorku. V 23 hodin ale už byli v posteli. A jen tak mohl vyrazit příští den brzo a celou 82. silnici tak mít zatím jen pro sebe. Tam, kde se silnice zatáčela, světlomety zabloudily mimo silnici dolů k řece. V mrazivém ránu z ní stoupala pára. Existovala další místa v Severní Americe – Údolí Rio Grande v Texasu, hory v jihovýchodní Arizoně, Mys May v New Jersey – kde se vyskytovalo tolik ptáků, že se dali doslova chytat a informace byly volně sdílené na internetu. Ale Aspen byl pro ornitologa nezmapované teritorium. U Levantina to bylo takhle. Začal podnikat sám a sám řídil velký koncern, a tak se rozhodl, že bude sám pozorovat ptáky. To znamenalo, že Velký rok bude probíhat podle jeho vlastního plánu. Ostatní odstartovali Velký rok v nějaké vyhlášené ornitologické lokalitě a hned na Nový rok začali. Levantin ale trval na tom, že na Nový rok bude se svou ženou. Jiní si najali zkušené průvodce, aby snadněji objevili vzácné druhy. Levantin chtěl všechno najít sám. Další byli závislí na radách zkušených pozorovatelů v různých oblastech, kam se chystali. Levantin spoléhal na svůj vlastní důvtip. Jaký smysl by mělo jít za osobním rekordem ve Velkém roce a jít ho udělat se skupinkou podobně smýšlejících nadšenců, s kterými by jezdil za vzácnými ptačími druhy po celé Americe?
Konečně černá noc přešla do šedé barvy. Poprvé mohl spatřit za svými světlomety červeň říčních zdí a sníh na větvích stromů. Pak uviděl, že ne všechna bílá barva na stromech je sníh. Zpomalil Audi, až zastavil a vytáhl Leiku a přiložil dalekohled k očím. Orel bělohlavý! Levantin se rozzářil. Nebyla to přímo vyložená rarita, určitě existovali ornitologové, kteří by nad ním pokrčili rameny a mávli rukou, protože byl pro ně orel bělohlavý poměrně obyčejný druh, ale Levantin měl radost. Orel bělohlavý na stromě nad The Roaring Fork River ve sněhu a ještě na Nový rok, to byl báječný start. Šero v údolí pomalu ustupovalo dni, který se začal probouzet a s ním i ptáci začali létat. Byla to magická hodina: ve víru řeky skorec šedý, dlask žlutočelý na vršku vrby, káně rudoocasé kroužilo v teplé termice vzduchu - příroda se probouzela. Straka americká, sýkora černohlavá, strnadec zimní. Levantin si hned pečlivě zapisoval všechny ptáky, které dnes ráno viděl. Jen jedny zapsal, přibyly do seznamu další druhy. Lyska americká, čížek žlutý, poštolka pestrá. Uspokojivě přelétel naškrábaná jména v notesu. Vzhlédl od zápisků a uviděl dřemlíka a zapsal ho také. Venku poletoval datel zlatý. Ptáci přilétávali rychleji, než stihl psát.
Přestal psát.
Všechno, co v tom muži, který byl 40 let ztělesnením vášně, bylo najednou naplněné tady v Roaring Fork River.
Levantin byl volný.

V Aspenu žili dvě komunity lidí – v horním a dolním údolí. Horní údolí bylo rozčleněno na Snowmass, Ajax, Highlands a Buttermilk a místní veškerý svůj čas trávili lyžováním a nakupováním. Zatím co si turisté užívali, oni vydělávali. Tradovalo se, že tu vládne turistika, ale pravda byla, že trh ovládali nemovitosti a věděl to každý, kdo tu skutečně bydlel. Průměrný dům tu stál víc než 3 mil. dolarů. Právě zde se točily peníze, protože zhruba každý desátý člověk obchodoval s nemovitostmi. Dokonce jejich vliv byl tak velký, že si obchodníci stěžovali na nedostatek místa na ulicích. Pravidlem bylo, že někdo koupil 3 milionový dům, ten zboural, aby mohl na jeho místě postavit 4 milionový.
Byla jasné, že kvůli tomu bude potřeba hodně pracovní síly a tak zde skončilo mnoho dělnických rodin z Mexika. I přes to, že jejich průměrný měsíční plat byl 1200 dolarů, za rok práce si nemohli dovolit koupit tak drahý dům v této lokalitě. Proto se místní obchodníci dohodli, že koupí ranč a vybudují zde řadové domy pro tyto dělníky a s průměrnu cenou od 260 - 400 000 dolarů. A tak pozemek, na kterém stál ranč, za chvíli sdíleli farmáři, elektrikáři, stavební dělnící a ještě zde zbylo místo pro karavany. Vznikl ale nový problém. Byla to 160mil dlouhá cesta za prací.
Horní a dolní část Aspenu spojovala jenom dálnice 82. Právě toho se Levantin obával. Během krátké chvíli se na této cestě vytvořila zácpa právě kvůli všem dělníkům, co jeli do práce. Auta byly tak blízko u sebe, že se téměř jejich nárazníky dotýkaly. A tak se tato cesta změnila na špinavé a přeplněné místo. Rychle přeletěl pohledem modré vody jezera a uviděl pár kachen. Když se podíval výš, zacílil dalekohled a uviděl množství nových ptáků. Nasbíral tak 32 nových druhů, než zamířil domů.
Přímo tady před budovou bowlingu El Jebowl, kde jak hlásá jejich slogan“ Dá se tu zažít hodně zábavy, aniž byste se museli zouvat“, kde si princezna Diana dala kdysi schůzku s princi Harrym a Williamem, byla dopravní situlace nejhorší. Křižovaly se tu všechny odbočky a vedlejší silničky byly ucpané turisty. Proto se Levantin musel více soustředit na řízení svého Audi, než přemýšlet o ptácích a svém Velkém roce.
Po čase ale přesto dojel do zátoky Woody Creek. Když dorazil na místo, měl pocit, že čas se proti němu spiknul. 25 mílová cesta z domova se mu tentokrát zdále nekonečně dlouhá. Velmi dobře ale věděl, že ta nejlepší část dne ho dnes ještě čeká. Uvědomil si, že nechce závodit s časem, ale že si chce všechno pořádně a důkladně užít.
V 10:30 si Levantin nasadil na levou botu protiskluzný nástavec, aby mu neklouzaly boty na ledovci. Byl to jeho starý trik, jak ušetřit pár minut. V klidu si na levou botu nasadil nástavec a pravou nechal volnou. Tu používal v autě na brzdu a plyn. Zledovatělá cesta byla náročná, i když nebyla pokryta celistvou vrstvou ledu, přesto mu zmrzlé ostrůvky ledové pokrývky na cestě dávaly zabrat. Ve finále si musel ale nástavec nasadit i na pravou botu, aby se vůbec dostal přes parkoviště k autu. Řízení pak bylo velmi náročné, ale vydržel to, aby je pak zase nemusel nazouvat a ušetřilo mu to zase pár minut při chůzi zledovatělým parkovištěm. Na úpatí kopce Fanny Hill si všechno pod sněhovou pokrývkou žilo svým vlastním životem. Celou rozmanitost zdejších druhů měl jako na dlani... scenérii dotvářela zima svými barvami. Jen on moc nezapadal do této zimní krásy. Jeho černé kalhoty a jednoduchý teplý modrý kabát doplňoval jen dalekohled na jeho krku.
Levantin většinou překypoval nadšením skauta, ale lyže ho nadchly ješte víc. Nelíbilo se mu jezdit na vleku sám. Miloval příběhy, vyprávět je, ale i poslouchat a jízda nahoru s cizincem byla skvělým způsobem, jak si dopřát jednu ze svých oblíbených radostí. Užíval si setkání s novými lidmi natolik, že poté, co se stal prezidentem 8 miliardové společnosti, stále dobrovolně pracoval na úpatí lyžařského areálu jako obsluha vleku. Vtipkoval s každým. Konverzaci s mladými dámami začínal slovy: “Jsem starý muž. Nemůžu s vámi flirtovat.” Bylo mu 66 let, ale často byl obviněn ze lhaní o svém věku. S růžovými tvářemi od zimy, břidlicově modrýma očima a ramenama, které ještě obalovaly nějaké svaly, vypadal na 50 let. Jednal na 30. Měl velké charisma.
Lyžování a ornitologie byly dvě věci, které Levantin v Coloradu miloval nejvíce. To je důvod, proč, když před měsím plánoval tento den, se rozhodl, že se stane prvním ornitologem v historii, který zahájí Velký rok na lyžích. Do pekla s tím, co říkali všichni ostatní o tom, jak by Velký rok měl být proveden. On se rozhodl, že to udělá po svém. V půli cesty nahoru, jak lyžaři klouzali z výtahu Fanny Hill, obsluha vleků lyžařského areálu dávala zdarma sušenky. Levantin si jedny vzal a čekal. Měl plán. Stačilo by, aby se něco pohnulo v osikách a už zbystřil. Ořešník americký, šedé tělo s výraznými černými křídly, se snesl na sníh, aby si nabral drobky sušenek. Levantin se usmál. Pokud jste neznali ta správná místa, mohli býti ořešníci těžkými druhy, abyste je v zimě našli. Levantin ptáka vyfotografoval a naskočil do sousedního Coney Glade výtahu. Přímo dole byla Spider Sabich Ski Racing Arena pojmenováná po olympijském lyžaři, kterého zastřelila jeho milenka Claudine Longet v sedmdesátých letech. Longet byla potrestána za svůj kriminální čin jen 30 dny ve speciálně upravené vězeňské cele v Aspenu, pak utekla se svým ženatým obhájcem a stala se terčem nekonečných skečí v Saturday Night Live.
Jízda výtahem na horu Snowmass trvala 10 minut. Levantin se nemohl dočkat, až vystoupí. Rychle opustil vlek a nasměroval lyže dolů z kopce. Ruce vzhůru, lokty ven, úsměv na tváři a Levantin vystřelil dolů po Max Park. Byl dravým lyžařem, pustil se střemhlav přímo po svahu a vyhazoval jednu zatáčku za druhou. Na čerstvém prašanu zůstávala za jeho lyžemi jen klikatá cesta lemovaná obloučky vyrytá do sněhu. V jeho stylu nebyla žádná elegance a ladnost - vypadal jako rozkročený hokejový obránce na ledě. Řítil se z kopce dolů rychlostí 45 mil za hodinu, ale snaha o ladnost držet kolena blízko u sebe byla stejně marná, jako snaha slunce prokouknout zkrz olověné mraky. Každý, kdo viděl Levantina jet na lyžích, by rád věděl, jak mohl dostat AARP kartu.
S perfektním načasováním zastavil v horské kavárně v Ullrhofu, zrovna když lyžaři začali nosit své podnosy s obědem ven. Porce prvních dnešních hranolků na restauračním stole byla přesně to, proč Levantin přijel. Zvedl jeden hranolek do výšky a sojka šedá se snesla ze stromu, aby si to vzala z jeho ruky. Levantin původně chtěl strávit půl dne v nějakém divokém lese, dlouhým a namáhavým hledáním tohoto druhu, ale proč by se obtěžoval? Deset tisíc stop nahoře v Colorado Rockies se sojky šedé chovaly, jako kdyby byly rackové na promenádě na Coney Island. Levantin lyžoval kolem sjezdovek v Gwyn’s High Alpine a Café Suzanne, ale viděl jen sojky Stellerovy a sýkory horské. Ačkoliv potřeboval i tyto běžné druhy ptáků, nebyly však těmi, na které myslel. Snowmass byl domovem něčeho lepšího.
Scházel dolů k Adams Avenue, kde měl auto. Konečně se měly vyplatit ty dva roky snahy příprav. Když v minulosti potkal někoho, kdo říkal, že má zájem o ptáky, tak ve finále jeho zájem spočíval v krmení. Stále doufal, že najde někoho, kdo bude sdílet jeho velkou lásku k ptákům. Tady teď chtěl vidět pěnkavici tmavou. Dobří birdwatcheři bažili po pěnkavici tmavé. Přeletává a frustrováná, s šedou korunkou, s hnědou čepičkou. Černorůžová pěnkavice žije většinu roku v těžko přístupných místech v tundře na Aljašce nebo v nejstrmějších suťových polích v Rockies. Ale během některých zim se stovky a stovky pěnkavic tmavých sbíhaly na mnohem přístupnější a pohodlnější svahy Snowmass. Proč tomu tak bylo, nedokázal Levantin říct. Také neuměl vysvětlit, proč v některých zimách se pěnkavice tmavé vůbec neukázaly.
Když bude Levantin důkladně prozkoumávat svoje okolí, tak možná objeví svojí tajnou lokalitu severoamerických stěhovavých ptáků.
Pozorování pěnice růžové si vyžadovalo dost odhodlání a hlavně instinkt. Vždy, když však zkoušel zaostřit svůj dalekohled, jako naschvál se vytratila k někomu do zahrady. Levantin nad tím přemýšlel, vždyť cizí muž s dalekohledem, motající se okolo domu, nahlížející dalekohledem lidem do zahrad, to musí být pro ostatní lidí podivné, až podezřelé. Požádal tedy místní pozorovatelku Lindu Vidal, aby se k němu tady připojila a doufal, že muž se ženou nebudou vypadat tak úchylně. Linda však neměla čas, což se při jeho “štěstí” dalo čekat a zůstal v tom zase sám. Levantin však veděl, kam má jít. Jedna věc však do krásného sněhem pokrytého údolí nezapadla, ale vyčnívala. Byl to hnusný dům Údolí 249 Faraway Road. Okolo domu byla skládka, která dávno přerostla majitelům přes hlavu. Někdo z předchozích majitelů tam postavil krmítko pro ptáky, kterým se pokusil okolí domu aspoň nějak zachránit. Jak Levantin viděl, ať tam teď bydlel kdokoliv, udržoval dnes krmítko na 249 Faraway Road plné slunečnic. Levantin byl ohromen. Napočítal tu 300 pěnic tmavých. Na sněhu se jejich peří třpytila ohromující hrou barev jako letní kolibřici máčení v malinách, ve skořici a hořké čokoládě. Někteří birdwatcheři se snažili celý život najít tři druhy pěnkavice tmavé. Levantin je všechny našel první den ve svém rodném městě. Může být lepší způsob, jak zahájit Velký rok? Levantin znal odpověď už pár měsíců. Tohle ale rozhodlo, rychle vyrazil zpátky domů. Sbalil kufr, políbil ženu na rozloučenou. O čtvrté hodině odpoledne už odstartoval jeho let ze zimního Aspenu na teplé pobřeží jižního Texasu. Sebou si vezl seznam prvních 45 druhů, který viděl v dnešní den. Byl velmi spokojený! Čekal, že to bude dobrý rok.
Greg Miller
Greg Miller seděl sám ve svém bytě. Byl Silvestr a z televize zazníval smích a pop, pop, pop, bouchání zátek od šampaňského. Miller byl příliš smutný na to, aby slavil. O den dříve, 30. prosince jeho rozvod dospěl do finale.
Přestože Miller věděl, že mnoho manželství skončilo u soudu, styděl se. Poznal svoji ženu, když studoval bibli v postgraduálním studiu po studiích na kazatele na Oral Roberts University a slíbil v kostele před bohem a rodinou vydržet s ní v dobrém i zlém. Když jejich láska přecházela v hádky, měl Miller dvě zaměstnání. Věděl o problému, proto opustil své víkendové povinnosti, které vykonával jako pastor pro Voice of Victory World Outreach, kde kázal ve 4 evangelických kostelech po celém Washington, D.C. a ve všední dny se snažil omezit hodiny, které pracoval na softwaru pro Federal Home Loan Mortgage Co. Snažili se se ženou být opět párem a během 4 let byli u 3 manželských poradců. Miller nakonec uvěřil, že našel zdroj jejich problémů: Byl příliš tlustý. Měl 220 liber na jeho pět stop a sedm palců a jeho žena, osobní trenérka fitness a instruktorka aerobicu si na to hodně stěžovala. A tak se Miller rozhodl zachránit své manželství běháním a chtěl začít známým Marine Corps Marathonem. Když začal trénovat, nemohl dokončil ani hodinu aerobicu jeho manželky a běh na jednu míli nepopřicházel vůbec v úvahu. Ale začal pomalu, když se cítil unaven, tak jen šel a postupně na sobě pracoval, až se dostal do bodu, kdy volným klusem uběhl 20 mil bez zastavení. Jeho manželka to ani nikdy nezkoušela. On stále vážil kolem 195 liber bez ohledu na to, jak moc cvičil – nemohl překonat svůj zvyk chodit do McDonaldu – ale přesto se cítil připraven na maraton. V den závodu pršelo. Promokl. Pak klesla teplota. Na 14. míli měl puchýře na obou nohách a mohl sotva jít, natož běžet. Chtěl skončit, ale řekl si, že vydrží. Celé léto se vzdal víkendových školení kvůli běhání, protože chtěl běžet Marine Corps Marathon, aby zachránil své manželství. Běžci ho předbíhali. Trpěl. Skončil za 6 hodin a 3 minuty ve dvakrát pomalejším čase než vítěz. Málokdo zůstal v cíli kromě jeho manželky. Slíbil, že už nikdy maraton nepoběží. Byl stále tlustý a jeho manželství bylo stále rozvráceno.
Jeho žena ani nepřišla k poslednímu jednání u soudu. Miller se přesunul stovky mil daleko do Lusby v Marylandu, kde vzal další softwarovou práci v jaderné elektrárně Calvert Cliffs. Pracoval 10, 12, 14 hodin denně částečně proto, aby zapomněl na probíhající právní kroky a částečně proto, aby se vyhnul domovu. Jeho byt byla bývalá dvojgaráž s posuvnými skleněnými dveřmi, kterými kdysi vjížděla auta. Podlaha byla pokryta připáleným oranžovým kobercem s hrubým vlasem, který nebyl dostatečně silný, aby zabránil rozbití talíře, pokud mu spadl na zem. Ne že by jej ale často používal. Protože sporák ani trouba nefungovala, Miller se stravoval mikrovlným jídlem. Jeho lednička měla mrazící sekci, kam se vešla buď jedna pizza nebo dva Hot Pockets. Jeho váha opět bobtnala. Rozvodem přišel o všechen nábytek, ale jedna stěna jeho ložnice byla pokryta od podlahy ke stropu vybalenými krabicemi. V obývacím pokoji byla jen devatenáctipalcová barevná televize a pohodlné křeslo, ve kterém trávil hodně času.
Nyní byl Silvestr a jeho desetileté manželství oficiálně tento den skončilo. Čtyřicetiletý, sám a bezdětný - tak si nikdy nepředstavoval svůj život. Nemohl přestat o tom přemýšlet. Napadlo ho, že by měl někomu zavolat, ale jeho žena byla pryč, stejně jako jeho přátelé. Jeho rodiče rozvod neschvalovali – no dobrá, jeho otec byl oddaným křesťanem ve městě Amish v Ohio, kde Miller vyrůstal. Miller chtěl, aby se cítil lépe. Televize přenášela party na Times Square. Miller neměl v ledničce šampaňské. Vypnul Dicka Clarka a všechny ty šťastné, milující se páry a usnul v 11 hodin večer.
V práci v jaderné elektrárně byl Miller známý jako Jolt Guy. Okraj jeho kancelářské kóje lemovaly řady prázdných dvacetiuncových lahví jeho oblíbeného nápoje Jolt Cola. Každá lahev se pyšnila tím, že byla naplněna “samým cukrem a dvakrát více kofeinem” než Coke nebo Pepsi. Miller do sebe obrátil nejméně jeden Jolt denně, v opravdu špatných dnech tři a jeho pracovní prostor se stal zámkem s prstencem šedesáti červeno-zlatými věžičkami. Jako nový zaměstnanec v kanceláři s Dilbertem si Miller užíval svůj vnitřní prostor, který byl spouštěčem okamžité konverzace. Bylo těžké ignorovat ironii věží z Joltu v atomové továrně. Občas mu někdo připomněl, že jeho každodenní Jolt obsahuje 3 šálky kávy a to pravděpodobně nebylo moc dobré pro jeho zdraví. Miller neměl rád, když ho někdo upozorňoval na jeho zdraví.
Pravdou bylo, že Miller byl náchylný k hýření. Hodoval a běhal maraton. A teď se propadnul do nejtemnějších hlubin pracovního flámu. Millerovou prací bylo ujistit se, že miliony řádků softwarových kódů byly připraveny pro Y2K. Před lety, když programátoři chtěli napřed vyzkoušet nějaký postup nebo test, vložili jednoduché 00 do strojového kódu. Avšak dnes 00, nebo rok 2000, byl méně než 2 roky pryč. Miller závodil s časem, aby stihl dostat všechny 00s a všechny další Y2K viry před začátkem nového tisíciletí. Tak testoval tisíce řádků kódů a chlastal pár Joltsů.Byla to únavná práce a nesměl si dovolit žádnou chybu: existoval dobrý důvod, proč se jaderné elektrárny staly plakátovým dítkem Y2 děsivých příběhů sdělovacích prostředků. I když Miller často vtipkoval, že neměl žádný život, viděl méně a méně humoru ve svém vlastním životě.
Co ho udržovalo v duševní svěžesti, byli ptáci nebo alespoň myšlenka na ně. Od té doby, co indentifikoval ve věku 3 let prvního ptáka – samičku amerického hohola severního, jeho otec, ornitolog ho učil velmi mnoho – Miller miloval hledat a pozorovat ptáky v jejich přirozeném prostředí. Čas strávený birdwatchingem, byl volný čas, ve kterém on a jeho otec mohli slídit v lesích a mluvit a vracet se domů unaveni, ale nadšeni. V těchto dnech byl Miller většinou však unavený z práce. Vždy měl ale jak dalekohled tak monocular ve svém Fordu Explorer a nikdy neváhal zastavit, aby si ptáka podrobněji prohlédl, pokud se nějaký zajímavý vyskytl v jeho blízkosti. Ovšem, když přišel do své kanceláře bez oken před svítáním a odcházel po západu slunce, nikdy zcela nevěděl, kdy a jak by vlastně mohl vidět nějakého ptáka. Možná tak střemhlavý noční let sovy.
Miller zíral na obrazovku počítače. Více kódů, více skanů, více testů. Pracoval už 14 dní, tento týden 79 hodin sám a nyní byla neděle. Čísla byla rozmazaná. Potřeboval nejméně dalších 6 hodin na testování kódů, ale sotva byl schopen udžet pozornost. Ve skutečnosti ale mohl přemýšlet. Stoupl si, vrátil zpět židli a vzal si kabát. Neměl dost času na procházku, ale když by jel dost rychle, mohl by to stihnout. Jeho nutkání bylo tak silné, že skoro zapomněl na svůj Cleveland Indians kloubouk. Urazil půl mile od své kanceláře, aby přehlédl odtok jaderné elektrárny do Chesapeake Bay. Voda v chladicí věži byla o 10 stupňů teplejší než v zálivu a vyhřívala ančovičky. Nad ančovičkami kroužili ptáci. Měli hlad.
Chladící nádrž nebyla zrovna na seznamu ptačích lokalit National Audubon Society jako “horké ornitologické místo”, ale Miller bral, co mohl. Rackové zaječeli. Přiblížil oči do svého dalekohledu blízko, aby měl jasný pohled, ale dost daleko, aby se zabránilo zamlžení optiky z jeho tělesného tepla. V jeho dalekohledu se odehrávalo opravdu velkolepé ptačí divadlo. Pozoroval racka stříbřitého, racka atlantského a racka mořského. Wau!!! Ale tohle? Co je to za druh? Zarazil se. Byl to určitě některý z racků, ale jiný. Měl šedá křídla s tmavými konci a dokonce se mu zdálo, že na hlavě viděl jakýsi černý flek. Že by nedospělý racek atlantský? Ne, byl malý a tvar hlavy taky neseděl. Racek malý? Ne, na něj to bylo zase moc velké! Racek chechtavý? Pfff, jeho nohy byly ale růžové, ne oranžové. Není pochyb: Byl to racek Bonapartův, který má jméno po synovci dobyvatele. Krásný pták, uprostřed Atlantiku, ale nicméně je výzvou, dobře ho rozpoznat. Miller se zastavil. Oddechoval a z hluboka dýchal. Jeho obličej zrudnul napětím. Rozepnul kabát.
O vánocích dostal od bratra knihu o ornitologii, ale Miller ji nacpal do krabice bez mrknutí oka. Měl z knihy strach. Už byl v plném pracovním nasazení. Neměl na nic jiného čas. Vrátil se na firmu ke svému stolu, vyvolal další kód, ale jeho mysl bloudila. Dnes večer najdu tu knihu, řekl sám sobě a přečtu si ji.

Číst dál...

Prolog

ÚVOD
Když jsem poprvé viděl pozorovatele ptáků, nedokázal jsem ho rozpoznat od obyčejného člověka. Byl jsem reportérem, který se ztratil na hřbitově a hledal cestu ven. Neměl jsem právě žádný super příběh ani nehodu pro svojí rubriku. Hledal jsem příbuzné bezdomovce, kterého pobodali v pouliční bitce. Nikdo z toho neměl radost. No a potom jednou večer někdo zavolal do redakce Denver Postu. Anonymně... Volající oznámil: „Přímo tu v Coloradu žije špičkový odborník na ptáky. Je to profesor práv a je hodně starý. Měli byste o něm něco napsat, než umře. Jmenuje se Thompson Marsch“. Chytil jsem se příležitosti, která se nabídla sama. Druhý den jsem si našel telefonní číslo a zavolal profesoru Marschovi. Nebral mi telefon a tak jsem na záznamníku nechal číslo do redakce. On se však nikdy neozval zpátky. To mě rozhodilo. Dokonce i vdovy odpovídaly na zanechané vzkazy. Samozřejmě jsem se vždy chtěl bavit s někým, kdo je odborník na vybrané téma. I když jeho obor byl pro mne trochu šílený. Rozhodl jsem se přesto jít za jeho příběhem. Přes jeho přátele... teda těch pár, ke kterým se mi podařilo dostat, se mi pomalu utvářel obraz o tomto člověku. Thomson Marsch byl posedlý pozorovatel ptáků - birdwatcher. Aby viděl vzácné ptáky, byl ochotný vstávat před západem slunce a nespat celou noc, zaplatit si cestu na nehostinné ostrovy Aljašky a snášet příšerné počasí. Dokázal celou noc čekat na telefon a potom s červenýma očima naskočit na první volné letadlo. Jenom pět lidí v severní Americe vidělo za celou historii soutěže víc druhů než on. A to všechno stíhal při své práci. Navíc se stal tak drsným právníkem a náročným profesorem, že z něj zatrnulo mnoha jeho studentům, které učil. Když ho v roce 1927 najala Danverská univerzita, stal se tak nejmladším profesorem práv v její historii. No a teď mu je 82 a je nejstarším pracujícím... 58 let dělal tu samou práci. I teď dokázal jít míle od domu. Když hledal ty svoje ptáky. Před pár lety zdolal všech 54 coloradských pětitisícovek, ale ten starý blb nebyl schopný zvednout telefon a zavolat mi. Do pekla s ním, řekl jsem si... Teda až tehdy, když mi jeho žena nečekaně zavolala a domluvili jsme si setkání u nich doma. Zazvonil jsem a ona mě usadila na gauč a nalila mi čaj. V místnosti za ní jsem spatřil vysokého štíhlého muže se šedivými vlasy. Podal jsem mu ruku, ale on mně ne. Sklopil zrak se znalostí správného chování a nic neřekl. Jeho žena se mi omluvila se slovy, že žádný rozhovor nebude: „Z nějakého důvodu se mu to zdá trapné a hloupé. Nevím proč.“, dodala Susan Marschová. Ve skutečnosti to věděla. Byl to hrdý muž, který myslel na svůj nekrolog, a proto nechtěl nic o sobě prozradit. Anebo, jak zkonstatovala jeho žena, chtěl být známý jako advokát, ne jako pozorovatel ptáků. Byl to mlčící tulák často se sám toulající divočinou. Vrátil jsem se do redakce a napsal něco o výstředním světě pozorovatelů ptáků a jejich bláznivé soutěži. Potom jsem se vrátil k politice, vraždám a dalším depresivním článkům. Ale moje hlava byla posedlá myšlenou na profesora. Co na tom birdwatchingu je, když to ten muž bere tak vážně navzdory nepohodlí, probděných nocí a cestování? Nemohl jsem tu otázku dostat z mysli. Během let jsem se naučil víc a napsal jsem jiné zajímavé příběhy. Jedna čírka ze Sibiře způsobila mezinárodní rozruch tím, že si to namířila ze svých přirozených jezer na Sibiři přímo do potoka za obchodem se zmrzlinou v Denveru. Jeden biolog implantoval husám čipy a tak mohl z pohodlí domova sledovat přes počítač jejich migraci z Nového Mexika do Arktidy. Dokonce i na twitters byly zprávy o nových druzích hus. Byly zpozorovány při páření někde v Utahu. Pomalu jsem si začal uvědomovat, že nesleduju jen pozorovatele ptáků a jejich příběhy, ale i ptáky samotné. Marshova posedlost se stávala pomalu posedlostí mojí. Moje nitro se chytilo do pasti při pozorování zvláštního druhu brávníka. Stejně jako zbytek civilizace, i já jsem potřeboval překonat nepřekonané a poznat nepoznané. Proto lidstvo zkoumá oceány a objevuje novou zem. Proto lidé chodili po Měsíci. A já jsem pozoroval ptáky. Dnes jsem zůstal v parku a už tam byly jiné druhy, než jsem viděl včera. Byl jsem tam a pozoroval pozorně hladinu jezírka, dokud jsem nenašel kopřivku obecnou, hohola bělavého a hoholku lední. Bylo pro mě stále těžší odolávat mému zaměření na ptáky a nevytáhnou dalekohled, když u potoka někdo zakřičí: „Hele, nějaká kachna!“ Už by nebylo správné nazývat mě jen tím, kdo okrajově koukne na ptáky, stal jsem se zapáleným, stal jsem se pozorovatelem ptáků - birdwatcher. Kdyby Thompson ještě žil, zemřel při autonehodě v roce 1992 na jednom ze svých výletů, bylo mu 89, možná by se se mnou dnes i bavil. On byl vlastně můj první těžce pozorovaný druh. Už umím rozeznat základní členění, barevnost i druhy, ale nemůžu říct, že by někoho moje znalosti ohromovaly a už vůbec ne moji ženu. Jak se to stalo, nedokážu vysvětlit. Jsou v tom pocity a o pocitech jsem nikdy neuměl mužně mluvit, ani když jsem bral syny, aby viděli orla bělohlavého a nedokázal jsem říct, kterého z nás to fascinuje víc – jestli čtyřletého, sedmiletého nebo čtyřicetiletého. Jednou jsem oknem z kuchyně pozoroval kolibříka a potom snil o jeho síle a energii. Vytáhl jsem příručku a zjistil, že toto malé a snadno přehlédnutelné stvoření pochází z Guatemaly. Pozoroval jsem koruny stromů a poslouchal šustot, najednou se ozvalo... „Povstaň, Dr. Dolittle, mluvíš se zvířaty.“
Pozorování je jedna z mála aktivit, které se dají realizovat z okna mrakodrapu na Manhattanu i ze stanu na drsné Aljašce. A právě díky jednoduchosti se může stát tak rozšířené pro všechny. Existují jedinečné druhy, které žijí přímo v ulicích St. Luis nebo na periferiích Jižní Californie. Jeden z největších migračních toků migruje přímo skrz New Jersey a zahrnuje víc než 3 miliony jedinců ročně. Pozorování je lov bez zabíjení a ubližování, nezůstávají za námi mrtvá tělíčka opeřenců. Je to sběratelství bez nároku na místo ve vašem pokoji nebo domě. Prostě si vezmete do lesa atlas ptáků a už teď jste víc než obyčejný turista. Jste jako detektiv se svým důvodným podezřením na nový druh ptáka, který bez dopravy zvládne cestu z Antarktidy přes Mexiko až do Bronxu. Když strávíte dost času broděním bažinami, chůzí v horké poušti nebo v jiném náročném terénu, napadne vás otázka, jestli jste už pozorovatel nebo dítě na cestě za pokladem. Pravdou je, že pouze v určitém věku společnost chápe, když něco sbíráte. Bez ohledu na to, jestli to jsou baseballové kartičky, kamínky nebo mušle. Každý má svoji obsesi. Většina lidí ji krotí, avšak pozorovatelé ji naplňují. Během toho, jak plníte seznamy a hledáte software na určování, počítání či klasifikaci, tak se stanete..., no vlastně i já se stal beznadějně závislým. Jak šel čas, strávil jsem další chladnou zimní noc u ohně s 545 stran tlustou příručkou Davida Sibleyho a snažil si zapamatovat znaky 35 druhů vrabců. Učení mě úplně pohltilo. Jsem divný? Jsem blázen? Stává se ze mě Thompson Marsh? Podle mě je jen jeden způsob, jak najít odpověď. Musím zjistit, jak daleko to u mne zašlo. A na to musím poznat nejposedlejší z nejposedlejších. Musím se setkat s pozorovateli, kteří soutěží v Big Year.

Číst dál...

Ztratili jste krytku?? Nezoufejte!!

Zhruba po roce jsem ztratil jednu krytku dalekohledu na svém binokuláru Vortex HD Viper. Ač jsem jí ztratil na malém úseku, krytka nenávratně zmizela. Kontaktoval jsem prodejce a dostalo se mi zajímavé odpovědi. Náhradní díly tady neexistují! Napsal jsem email výrobci s tím, zda je možné zakoupit krytku předního okukuláru. I následující odpověď mě potěšila! Vortex s doživotní zárukou přístroje neopravuje, ale vymění za nový a to i v případě gumové krytky! Stačí dalekohled zaslat výrobci a obdržím nový!!
Být pár týdnů nebo měsíců bez dalekohledu se mi nechtělo, každopádně pokukuju po Vortex Kaibab, takže až mi bude říkat pane, nastane „krizové“ řešení na zaslání Vipera k výrobci.
Stále jsem přemýšlel, jak krytku nahradit a řešení bylo na dosah ruky a za pár korun! Zjistil jsem, že mnohý puškohled má můj požadovaný rozměr a puškohledy mají taktéž krytky!! A poměrně snadno k sehnání pomalu na každém e shopu. Neváhal jsem, a objednal si na zkoušku jeden pár a heuréka! Povedlo se!! Takže pokud i vás trápí ztráta krytky vašeho binokulárního miláčka, nemusíte zoufat, krytky na puškohledy se vyrábí v mnoha velikostech!
IMG 0452

Číst dál...

Jak jsme na tom s audio přehrávači?

Pustit hlas ptáka a přilákat ho na pár metrů, kdy člověk sedí pod maskáčovou sítí s fotoaparátem, popř. ho přitáhnout z větší vzdálenosti, to je často sen mnohých ptáčkařů. Dnes se bez nějakého podobného zařízení většinou neobejdeme. Jistě to není to nejlepší, ale přesto jsou chvíle, kdy je třeba zmíněný druh přilákat, nebo se o to pokusit, chceme li zjistit jeho přítomnost na vybrané lokalitě. O tom, že používání zvukových nahrávek má být víc než s citem a rozumem není třeba jistě diskutovat. Zažil jsem párkrát situaci, kdy někteří birdeři vstupem na lokalitu začnou vyhrávat jak u kolotočů.
Stále a ve všem hledám vždy to nejlepší, k čemu se můžu dostat, co mi bude nejlépe vyhovovat. Ač už jsem krabiček, repráků a speakerů koupil mraky, stále jsem nebyl spokojený. Je pravda, že jsem limitovaný napájením, nehledám nic na autobaterii nebo 220V.
Ano do kapsy na rychlé a nečekané použití je už námi popsaný Speaker W King opravdu výborný, ale pokud mám zájem přitáhnout druh z dálky, jako třeba sovy, i on je to nedostatečný. Opět jsem oslovil „ujka“ Googleho.
Nejprve to byl Bird Hunting Caller Predator With Built. Počáteční nadšení výborného výkonu vystřídalo velké rozčarování pro další nedostatky. Prvotní problémy s nahráním vlastního výběru hlasů mi pomohl rozšifrovat Petr Podzemný. Musela se totiž zformátovat vestavěná paměť přístroje. Velký kámen úrazu pro mne byl, že každým spuštěním si přehrávač přeházel pořadí hlasů, které bylo s každým spuštěním jiné. Jednou to začínalo kosem, jindy budníčkem, nebo žluvou. U 4 - 5 nahraných hlasů je to ještě ok, ale mám li jich tam víc jak pár desítek, byl to pro mne totální opruz především, chtěl li člověk používat dálkové ovládání. Dálkové ovládání mi ale nepracovalo jak mělo od samého počátku a ani využití jako aktivní repro se neukázalo pravé ořechové díky problému s spojení bluetooth/iphone. Snad jsem měl smůlu na vadný přístroj, jelikož Petr si zmíněný speaker chválí. Cena 2600 Kč.

 spekaer trubka

Ani Professional BY1050 Waterproof Outdoor HIFI Column Speaker Wireless Bluetooth Speaker nebylo to pravé. Zvuk byl zkreslený a nevýrazný. Cena 1600 Kč.

sound 00Světýlko svitlo, když jsem zkoušel New Outdoor Card To Carry Heavy Bass Barrel Function Multi-function Bluetooth Speaker. V první řadě jsem musel pájkou vyřadit šílenou „barevnou hudbu“, vestavěnou do reproduktorů a spuštěním jakékoliv zvuku se spouštělo divoké spektrum barev. Výkon speakeru byl dostačující, ale nevýhodou se ukázala jeho velikost a absence dálkového ovládání, kterou by člověk ovládal nahrávky na mikro kartě. Sice bylo k dispozici bluetooth spojení s iphonem, nebo ipadem, ale to spolehlivě funguje pouze na kratší vzdálenost. Cena 1900 Kč. Hledám dále.

sound 01

Ve finále se mým favoritem stala nenápadná krabička, která se prodává pod odborným názvem Hunting Tools Decoy Bird Caller Mp3 Player Bird Sound Loudspeaker Amplifier with Remote Control. Velkou výhodou je její skladnost, kdy směrová „trubka“ zesiluje zvuk a jde ještě odšroubovat, celé se to pohodlně vejde do brašny, v které nosím fotoaparát. Player díky právě směrové „troubě“ nabízí neobyčejně dostatečně silnou reprodukci hlasů (i třeba králíčka), aniž by docházelo ke kreslení výchozího zvuku.

repro 2

Nabízí připojení dalších dvou externích repro. Digitální displej je pro mne velkou výhodou, jelikož vím co pouštím. Hlasy jdou nahrát na mikro kartu (jediná snad nevýhoda je maximální velikost 560 mega, větší nenačte) a co je důležité, zachovávají si stále stejné pořadí! Uživatelé si mohou zvolit určitou skladbu přímo výběrem zvukových čísel a přehrávání, včetně nastavené doby přehrávání (ihned jsme si vytvořil v iphonu seznam s pořadí hlasů). Bezdrátová přenosová vzdálenost dálkového ovládání může dosáhnout až 100 metrů. Dálkové ovládání má všechny funkce od výběru, po časovač a replay. Stroj podporuje lithiovou baterii nebo 9 * AAA baterie, podporuje externí napájení 12V. Co víc si přát. Cena 2400 Kč.

repro 3

 

Číst dál...

Big Year- Velký rok

ÚVOD
Když jsem poprvé viděl pozorovatele ptáků, nedokázal jsem ho rozpoznat od obyčejného člověka. Byl jsem reportérem, který se ztratil na hřbitově a hledal cestu ven. Neměl jsem právě žádný super příběh ani nehodu pro svojí rubriku. Hledal jsem příbuzné bezdomovce, kterého pobodali v pouliční bitce. Nikdo z toho neměl radost. No a potom jednou večer někdo zavolal do redakce Denver Postu. Anonymně... Volající oznámil: „Přímo tu v Coloradu žije špičkový odborník na ptáky. Je to profesor práv a je hodně starý. Měli byste o něm něco napsat, než umře. Jmenuje se Thompson Marsch“. Chytil jsem se příležitosti, která se nabídla sama. Druhý den jsem si našel telefonní číslo a zavolal profesoru Marschovi. Nebral mi telefon a tak jsem na záznamníku nechal číslo do redakce. On se však nikdy neozval zpátky. To mě rozhodilo. Dokonce i vdovy odpovídaly na zanechané vzkazy. Samozřejmě jsem se vždy chtěl bavit s někým, kdo je odborník na vybrané téma. I když jeho obor byl pro mne trochu šílený. Rozhodl jsem se přesto jít za jeho příběhem. Přes jeho přátele... teda těch pár, ke kterým se mi podařilo dostat, se mi pomalu utvářel obraz o tomto člověku. Thomson Marsch byl posedlý pozorovatel ptáků - birdwatcher. Aby viděl vzácné ptáky, byl ochotný vstávat před západem slunce a nespat celou noc, zaplatit si cestu na nehostinné ostrovy Aljašky a snášet příšerné počasí. Dokázal celou noc čekat na telefon a potom s červenýma očima naskočit na první volné letadlo. Jenom pět lidí v severní Americe vidělo za celou historii soutěže víc druhů než on. A to všechno stíhal při své práci. Navíc se stal tak drsným právníkem a náročným profesorem, že z něj zatrnulo mnoha jeho studentům, které učil. Když ho v roce 1927 najala Danverská univerzita, stal se tak nejmladším profesorem práv v její historii. No a teď mu je 82 a je nejstarším pracujícím... 58 let dělal tu samou práci. I teď dokázal jít míle od domu. Když hledal ty svoje ptáky. Před pár lety zdolal všech 54 coloradských pětitisícovek, ale ten starý blb nebyl schopný zvednout telefon a zavolat mi. Do pekla s ním, řekl jsem si... Teda až tehdy, když mi jeho žena nečekaně zavolala a domluvili jsme si setkání u nich doma. Zazvonil jsem a ona mě usadila na gauč a nalila mi čaj. V místnosti za ní jsem spatřil vysokého štíhlého muže se šedivými vlasy. Podal jsem mu ruku, ale on mně ne. Sklopil zrak se znalostí správného chování a nic neřekl. Jeho žena se mi omluvila se slovy, že žádný rozhovor nebude: „Z nějakého důvodu se mu to zdá trapné a hloupé. Nevím proč.“, dodala Susan Marschová. Ve skutečnosti to věděla. Byl to hrdý muž, který myslel na svůj nekrolog, a proto nechtěl nic o sobě prozradit. Anebo, jak zkonstatovala jeho žena, chtěl být známý jako advokát, ne jako pozorovatel ptáků. Byl to mlčící tulák často se sám toulající divočinou. Vrátil jsem se do redakce a napsal něco o výstředním světě pozorovatelů ptáků a jejich bláznivé soutěži. Potom jsem se vrátil k politice, vraždám a dalším depresivním článkům. Ale moje hlava byla posedlá myšlenou na profesora. Co na tom birdwatchingu je, když to ten muž bere tak vážně navzdory nepohodlí, probděných nocí a cestování? Nemohl jsem tu otázku dostat z mysli. Během let jsem se naučil víc a napsal jsem jiné zajímavé příběhy. Jedna čírka ze Sibiře způsobila mezinárodní rozruch tím, že si to namířila ze svých přirozených jezer na Sibiři přímo do potoka za obchodem se zmrzlinou v Denveru. Jeden biolog implantoval husám čipy a tak mohl z pohodlí domova sledovat přes počítač jejich migraci z Nového Mexika do Arktidy. Dokonce i na twitters byly zprávy o nových druzích hus. Byly zpozorovány při páření někde v Utahu. Pomalu jsem si začal uvědomovat, že nesleduju jen pozorovatele ptáků a jejich příběhy, ale i ptáky samotné. Marshova posedlost se stávala pomalu posedlostí mojí. Moje nitro se chytilo do pasti při pozorování zvláštního druhu brávníka. Stejně jako zbytek civilizace, i já jsem potřeboval překonat nepřekonané a poznat nepoznané. Proto lidstvo zkoumá oceány a objevuje novou zem. Proto lidé chodili po Měsíci. A já jsem pozoroval ptáky. Dnes jsem zůstal v parku a už tam byly jiné druhy, než jsem viděl včera. Byl jsem tam a pozoroval pozorně hladinu jezírka, dokud jsem nenašel kopřivku obecnou, hohola bělavého a hoholku lední. Bylo pro mě stále těžší odolávat mému zaměření na ptáky a nevytáhnou dalekohled, když u potoka někdo zakřičí: „Hele, nějaká kachna!“ Už by nebylo správné nazývat mě jen tím, kdo okrajově koukne na ptáky, stal jsem se zapáleným, stal jsem se pozorovatelem ptáků - birdwatcher. Kdyby Thompson ještě žil, zemřel při autonehodě v roce 1992 na jednom ze svých výletů, bylo mu 89, možná by se se mnou dnes i bavil. On byl vlastně můj první těžce pozorovaný druh. Už umím rozeznat základní členění, barevnost i druhy, ale nemůžu říct, že by někoho moje znalosti ohromovaly a už vůbec ne moji ženu. Jak se to stalo, nedokážu vysvětlit. Jsou v tom pocity a o pocitech jsem nikdy neuměl mužně mluvit, ani když jsem bral syny, aby viděli orla bělohlavého a nedokázal jsem říct, kterého z nás to fascinuje víc – jestli čtyřletého, sedmiletého nebo čtyřicetiletého. Jednou jsem oknem z kuchyně pozoroval kolibříka a potom snil o jeho síle a energii. Vytáhl jsem příručku a zjistil, že toto malé a snadno přehlédnutelné stvoření pochází z Guatemaly. Pozoroval jsem koruny stromů a poslouchal šustot, najednou se ozvalo... „Povstaň, Dr. Dolittle, mluvíš se zvířaty.“
Pozorování je jedna z mála aktivit, které se dají realizovat z okna mrakodrapu na Manhattanu i ze stanu na drsné Aljašce. A právě díky jednoduchosti se může stát tak rozšířené pro všechny. Existují jedinečné druhy, které žijí přímo v ulicích St. Luis nebo na periferiích Jižní Californie. Jeden z největších migračních toků migruje přímo skrz New Jersey a zahrnuje víc než 3 miliony jedinců ročně. Pozorování je lov bez zabíjení a ubližování, nezůstávají za námi mrtvá tělíčka opeřenců. Je to sběratelství bez nároku na místo ve vašem pokoji nebo domě. Prostě si vezmete do lesa atlas ptáků a už teď jste víc než obyčejný turista. Jste jako detektiv se svým důvodným podezřením na nový druh ptáka, který bez dopravy zvládne cestu z Antarktidy přes Mexiko až do Bronxu. Když strávíte dost času broděním bažinami, chůzí v horké poušti nebo v jiném náročném terénu, napadne vás otázka, jestli jste už pozorovatel nebo dítě na cestě za pokladem. Pravdou je, že pouze v určitém věku společnost chápe, když něco sbíráte. Bez ohledu na to, jestli to jsou baseballové kartičky, kamínky nebo mušle. Každý má svoji obsesi. Většina lidí ji krotí, avšak pozorovatelé ji naplňují. Během toho, jak plníte seznamy a hledáte software na určování, počítání či klasifikaci, tak se stanete..., no vlastně i já se stal beznadějně závislým. Jak šel čas, strávil jsem další chladnou zimní noc u ohně s 545 stran tlustou příručkou Davida Sibleyho a snažil si zapamatovat znaky 35 druhů vrabců. Učení mě úplně pohltilo. Jsem divný? Jsem blázen? Stává se ze mě Thompson Marsh? Podle mě je jen jeden způsob, jak najít odpověď. Musím zjistit, jak daleko to u mne zašlo. A na to musím poznat nejposedlejší z nejposedlejších. Musím se setkat s pozorovateli, kteří soutěží v Big Year.

Kapitola první
ledna 1998
Sandy Komito byl již připravený hodinu před východem slunce. Nový rok strávil sám v Dannys Nogale v Arizoně. Měl vajíčko se šunkou, které do sebe rychle hodil a už sledoval život za oknem. Věděl o věcech, které by mohl podniknout... jako třeba jít na jachtu, nebo do některé z luxusních restaurací. Ale to ho teď nezajímalo. Zajímali ho však ptáci! Na tento rok si nachystal cíl – vidět co nejvíce ptáků v Severní Americe. Více ptáků, než kdo kdy viděl. Věděl, že to nebude lehké a předpokládal, že mimo pohodlí a teplo domova bude víc jak 270 dní v roce. Bude pronásledovat okřídlené tvory skrz zamrznuté Colorado a horkou poušť Arizony. Čekat na sovy při měsíčním svitu v lesích Severní Minesoty. Putovat skrz pláže Floridy. Na kole po Aleutianově ostrově, potom lodí po ostrovech Nového Skotska a helikoptérou do Nevady. Spánek a pohodlí pro něj nebyly v tomto případě důležité, když šlo o nové druhy ptáků, které by mohl vidět, stejně tak cesty za nimi.
Byl to především závod, který chtěl Komito vyhrát.
Objednal si druhou termosku kávy a dal se do papírování. Jeden arch papíru bylo z internetu vytištěné upozornění na vzácného ptáka z Houstonu. Další regionální upozornění bylo z Tucsonu. Komito se usmíval. V jihovýchodní Arizoně existovalo více vzácných ptáků než kdekoliv jinde na celém kontinentu.
Bylo mu dobře a i jeho žaludek mu oznámil, že tato restaurace byla správným místem ke startu do velké soutěže. Během roku se v Dennys stravoval tolikrát, že číst jídelní lístek považoval už za zbytečnou ztrátu času. Kromě toho ostatní ornitologové si právě mezi sebou sdělovali, že stromy kolem Dennys slouží jako hřad pro velkoocasé vlhovce nachové a černé supy. Komito se rozhodl, že kterýkoliv z těchto krásných místních ptáků by byl skvělým zahájením jeho Velkého roku. Ze svého okna restaurace Komito pozoroval zesvětlující se obzor s šedým příslibem svítání.
Naproti restauraci náhle vyrazil nákladní vlak a porušil ticho. Veškerý ten zmatek a hluk, který vlak vyvolal, zvedl hejno ptáků. Jeden přistál přímo za jeho oknem. Komitovo srdce se rozbušilo – měl prvního ptáka v závodě. Naklonil se dopředu, aby ho identifikoval.
Kulatý... šedý... houpavá hlava...
„Zatraceně, je to holub“, brumlal si.
Každý rok 1. ledna stovky lidí opoušťí své každodenní životy, aby se připojily snad k nejvýstřednější soutěži na světě. Jejich cílem je objevení co největšího počtu druhů ptáků v kalendářním roce. Většina soutěžících se omezuje jen na ptáky svého domovského kraje, další se honí za ptáky jen v rámci hranic svého domovského státu, ale nejkrásnější ornitologická soutěž ze všech je nejzničující, nejdražší a občas nejproblematičtější a odehrává se po celém kontinentu Států.
Jmenuje se Big Year - Velký rok.
V této soutěži existuje jen málo pravidel a nejsou v ní žádní rozhodčí. Ornitologové letí, jedou, plují kdykoliv a kamkoliv na území Spojených států a Kanady, aby se honili často i za nepodloženou fámou vzácných druhů. Občas zvládnou vyfotografovat svou kořist, ale obvykle jen prostě zapisují pozorování do notebooků, zápisníků, bločků a doufají, že jim ostatní soutěžící uvěří. Koncem roku soutěžící zašlou své součty druhů Americké ornitologické asociaci (ABA), která zveřejní výsledky v časopise a tyto výsledky následně zapřičíní pak víc drbů, než kolik jich mají mezi sebou středoškolačky o přestávkách ve škole.
V dobrém roce soutěž nabízí vášeň a taktiku, strach a odvahu, základní toužebné přání to všechno vidět a zdolat s nezastavitelnou touhou po vítězství. Ve špatném roce soutěž stojí moc peněz a zanechává za sebou lidi zklamané.
Tohle je příběh největší nebo můžeme i říci nejhorší ornitologické soutěže všech dob, rok 1998 Velký rok v Severní Americe.
Tyran středoamerický je malý, prostý šedohnědý pták, který pochází z centrálního Mexika. Jeho křik je odlišný. Zní jako „Wheek“. Naposledy, když jeho výskyt potvrdili severně od hranic, byl prezidentem ještě Harry Truman a Jackie Robinson odpaloval svůj první home run v All Star hře. Ale v polovině prosince 1997, když se jeden pozorovatel toulal podél zavlažovací nádrže blízko Nogales v Arizoně, tak si všiml zvláštního ptáka a ihned to oznámil místní pobočce Macicopa Audubon ve Phenixu.
Pobočka okamžitě vyvěsila novinku na internet a Tucson Rare Bird Alert zvěřejnil tuto zprávu na svém nonstop telefoním čísle. Nort American Rare Bird Alert v Houstonu ihned začal obvolávat registrované uživatele. Sandy Komito, který byl toho času ve svém domě ve Fair Lawn ve státě New Jersey vzdálen 2 400 mil ihned zvedl telefon. Tak ve vteřině dostal zprávu o velmi vzácném tyranovi středoamerickém, který má velmi vysoký status. Bylo rozhodnuto!! Svůj Velký rok začne v Nogales. Opustil Dennys a jel přes kopce opuncií a trnitých stromů, až se dostal k bráně do Patagonie do Lake State Park.
Hlídka Rangers ho pozdravila a zastavila na hranicích parku.
„Pět dolarů, prosím,“ řekl člen Rangers Komitovi.
Komito už utratil stovky dolarů, jen aby se sem dostal. Pronájem auta, hotely, letenky, to všechno ho stálo nemalé peníze. Pracoval ale jako kontrolor v New Jersey dost dlouho, aby si dovedl na tyto věci ušetřit. Snažil se a šplhal po firemním žebříčku výš a výš.
Oh, jsem jen amatérský ornitolog odvětil rangerovi. Snažím se tu jen najít rychle jeden ptačí druh. Zdržím se pouhých 10 minut, snažil se využít pravidla 15ti minut, kdy se nemusí vstup do parku zaplatit. Ranger se zájmem sledoval jeho vyjednávání. Komito nebyl zdaleka první, kdo zkoušel dnes vyjednávat a většinou to na rangera nefungovalo, ale Komito byl zdatný řečník a ranger si jeho snahu opravdu přes únavu, kterou už cítil, užíval. Taky tu dnes Komito zvítězil. Ranger mávl rukou a pustil Komita do parku.
Z webu si Komito stáhnul přesné instrukce, kde ptáka najít: „Zahněte doprava na úpatí kopce a projděte skrz kemp. Tam, kde se cesta otáčí, je čelo stezky a místo pro asi čtyři zaparkovaná auta. Zaparkujte zde a jděte asi třetinu míle. Na levé straně je jezero a vrby. Pták je obvykle na pravé straně trnitého stromu.“
Komito byl značně nervózní, vždy jezdil v luxusním autě, podle kterého ho všichni poznali a dokonce mu přezdívali Holub a poznali ho, už když přijížděl. Teď tomu bylo jinak. Vzhledem k financím vyměnil svého Lincolna za auto střední velikosti a zdálo se mu dost nepohodlné a na poslední chvíli ještě přemýšlel o jiných autech, ale nebyl si jistý, jestli má změnit i značku? I když na tom vlastně zas tak nezáleželo, protože cesta byla o ptácích a sova zůstala sovou, ať přijel v čemkoliv a tak se snažil nakonec šetřit co nejvíce, aby viděl co nejvíc! Ale přece jen přes to všechno, byl svět zvědavý na Komita jen ve fordu Taurus?
Když se dostal na místo, nastaly další komplikace. Všechna čtyři parkovací místa byla obsazena. Další auta trůnila i podél úzkého ramene cesty v parku. Ostatní měla výmluvné samolepky: Sacramento Audubon, Tucson Audubon. Komito rychle přemýšlel: Jedu pozdě? Stále doufám, že ne, je tu ještě tolik aut. Cesta, kterou se vydal, ani cestu zas tak moc nepřipomínala, vypadala jen jako udusaná tráva od dobytka a stejně tak smrděla. Ani vlhovci, kteří pobíhají skrz křoví, Komita dnes nezajimají. Myslí jen na jeden ptačí druh, jenž je cílem celého cestování – tyrana středoamerického.
Tři sta yardů nahoře na cestě dva muži chodí křížem krážem okolo trnitého stromu. Vypadali, jako kdyby něco hledali – možná ztracený klobouk, nebo dokonce nějakou květinu či motýla. Komito však tuší, co hledají.
„Viděli jste ptáka?“ volal na ně.
„Ne,“ odpověděl jeden z nich. Tohle se Komitovi vždy líbilo. V ostružiní arizonské pouště našel naprosto cizí lidi, nikdy se neviděli, přesto ihned oba pochopili, co otázkou myslí a ihned si všichni tři rozuměli.
Ačkoliv soutěž Velký rok byla silně konkurenční, Komito vždy preferoval připojit se k houfu dalších birdwatcherů honících se za vzácnými druhy. Jistě, práce v davu znamenala, že mnoho lidí si pak připsalo do svého birdlistu stejný druh ptáka. Ale pro Komita byli tito lidé víc než jen ornitologové. Byli svědci jeho pozorování. Nejlepší ornitologové se sledují navzájem celá léta a mnozí se mezi sebou podezírají z větších, či menších podvodů a podvůdků co se týče viděných či neviděných druhů. Pokušení bývá často velké. Zejména při těsných výsledcích, protože více pozorovatelů mělo prakticky stejná čísla. Během Velkého roku Komito neměl ani čas číst všechny záznamy ostatních birdwatcherů, jelikož se soustředil a zaměřil jen na svůj vlastní rekord. V soutěži postavené na důvěře, věrohodnosti to bylo jako s panenstvím – mohlo být ztraceno jen jednou. Komito však chtěl víc než rekord ve Velkém roku. Chtěl rekord, který by byl neprůstřelný, nezpochybnitelný. Nahoře na stezce další ornitologové hledali v křoví. Poznal je hned.
Dr. Michael Austin byl praktický lékař, který se před pár lety přestěhoval z rodného Ontaria do Jižního Texasu, aby se snadněji dostal k vzácným ptákům. Jeho strategie byla jednoduchá: Vidět co nejvíce ptáků. Zatímco Komito teprve pozoroval při své snídani v Dennys východ slunce, Austin již byl v terénu a hledal tyrana středoamerického. Dalším nadšencem do ptáků byl známý ornitolog, který pávě procházel křovím, Dr. Craig Roberts, pohotovostní lékař z Tillamook, v Oregonu. Robert byl aktivní muž, který strávil hodiny a hodiny přehráváním ptačích hlasů a dokázal o tom každému dlouho vyprávět. Když si z něho tropil Komito žerty pro jeho zálibu v poslechu hlasů, Robert vždy jen obrátil oči v sloup.
Za keřem Komito uviděl dalšího birdwatchera, jak vytahuje parabolu z plexiskla, která měla zesílít vzdálené hlasy ptáků. Zatím však bez valného úspěchu. Komito zaklonil hlavu, aby prozkoumal vysoké větve trnitého keře nad hlavou. Byl zvyklý mít zakloněný krk, když pátral po ptácích v korunách stromů. Ornitologové tento zvláštní stav znají jako tzv. krk pěnice – protože tráví přiliš mnoho času pohledem nahoru do korun stromů na míhající se zpěvné ptáky.
Náhle někdo zařval, “mám tyrana, vidím ho!”
Komito se rozběhl, běžel, až mu dalekohled bouchal do hrudi. Co když už odletěl? Jeho mezikontinentalní lov bude v čudu! Sevřelo se mu hrdlo a zrychlil. Nyní byl blízko. Zpomalil. Poslední věc, kterou by chtěl, by bylo vyplašit ho. Lapal po dechu, potil se, bušilo mu srdce, opatrně se postavil na špičky nohou a rozhlížel se. 20 stop před Komitem byl Craig Robert. 20 stop před Robertem trůnil nějaký šedivý pták, který se vrhl do houští. Komito se rychle postavil tak, aby měl slunce za zády a zvedl dalekohled. Znal Roberta, dokázal určit dobře vzácné druhy, a tak bylo nepravděpodobné, že by nepoznal tyrana. Tyran středoamerický vypadal podobně jako lejsek luční s popelavým hrdlem, který je mnohem běžnější. Stejně tak jako policajt při sledování podezřelého, Komito spěšně hledá rozlišovací rysy – hnědší obličej, kulatější hlavu, kratší zobák, žlutší břicho.
Potom pták zazpíval.
“Wheek, wheek” ozvalo se.
Zpěv rozhodl. Komito popadl svůj Nikon z batohu a spěšně udělal tucet snímků.
Pták byl jeho, měl svědky a měl fotografie. Vytáhl notes o velikosti dlaně a napsal: Tyran středoamerický 1/1/98. Patagonie, Arizona.
Chtělo se mu radostí zakřičet, ale hned si uvědomil, že by tím vyplašil ptáka. Potlačil svoje nadšení. Ustoupil a žasl nad scénou, kterou viděl kolem sebe. Z křoví se vynořilo snad třicet lidí různého věku, každý měl dalekohled zavěšený na krku. Sešly se tu všechny světové známé značky optiky – Leica, Zeiss, Swarowski, Kowa, stejně tak fotoaparáty různých kvalit. Ty bouřlivě cvakaly, občas se mihl i blesk, jak se každý snažil pořídit fotografii tyrana středoamerického. A pták si to zatím užíval... měl své vlastní papparazzi.
Ihned si ale uvědomil i tu ironii. Pohraniční stráž měla tisíce strážců, aby zabránila migratům z Mexika překročit hranici s USA. A přitom jeden migrant, ne větší než krabička cigaret, jim proklouznul a co víc! Mnoho Američanů ho chtělo na rozdíl od jiných migrantů vidět a ochotně cestovali za ním!!
Mnoho ornitologů zůstalo na lokalitě se vzáným ptákem, vychutnávali si letmé pohledy na takovou raritu a vyměňovali si své staré otřepané příběhy se starými přáteli, navazovali nová přátelství. Ačkoli taková setkání po objevení nového druhu byla jedním z hlavních důvodů pro které Komito měl birdwatching rád, podíval se na hodinky. Sandy Komito věděl, že je teprve konec prvního rána jeho Velkého roku, ale čas plynul rychle. Spěchal zpátky ke svému Fordu Taurus.
Al Levantin
Na tento den čekal Al Levantin mnoho let. Každý nekonečný den trávil v laboratoři mícháním chemických sloučenin, za které společnost získala dva patenty, čekal. Když nalétal sto tisíc mil ročně, aby prodal výrobky své společnosti, čekal. Když se přestěhoval do zámoří, aby po 7 let řídil evropskou divizi pro společnost, čekal. Čekal během týdnů, kdy pracoval 60 hodin a čekal během týdnů, kdy pracoval 80 hodin. Čekal na své dva novorozené chlapce, aby vyrostli v muže a čekal na svou manželku, aby se stala babičkou.
Nyní čekání bylo u konce.
Nastavil budíka na 6 hodin ráno, ale již nespal, ještě než stačil zazvonit budík. Vstal rychle. Díval se oknem z ložnice. Ačkoliv měsíc byl jako malý srpek, bylo dost jasno, aby viděl obrysy lyžařského areálu v Snowmass. Aby nevzbudil ženu, ani nerozsvítil v ložnici světlo, když vstával z postele a přemístil se do kuchyně. Okolo něj byla tma, ale šel jistě, svůj dům dobře znal. I venku byla ještě tma, ale on věděl, kam má dnes namířeno.
Dnes chtěl vyrazit pátrat a překonat severoamerický rekord v pozorování ptáků. Z šatníku popadl svetr a zamířil do kuchyně. S rodinou žil Levantin v luxusním domě. Byl postaven na sedmi akrech podél hřebenu Elk Mountains, blízko Aspenu. Dům byl jedním z těch architektonických zázraků, které objevíte při potulování se po hřebenech Elk Mountains. Už z dálky je z domu cítit rodinné teplo, zázemí a pohodlí, které těm, co v něm bydlí, poskytuje. Chodba a podlaha jídelny byly vyrobeny z hnědého dlažebního kamene, pod kterým je teplovodní topení, takže i v tuhé zimě, jaká panuje v Coloradu, je tu útulno a můžete všude chodit I bez teplých ponožek. Ať se budete pohybovat kdekoliv po domě – na schodišti, předsíni, kanceláři – vždy projdete okolo ohromných oken, která nabízí výhled do kraje. Scenérie nabízízející se za okny každému návštěvníkovi bere dech a každý jen němě zírá na tu nádheru, kterou pohled z okna odkrývá. Stropy jsou vysoké a klenuté s dřevěnými trámy, krb je tak velký, že bylo možno do něj dávat velká nerozštípaná polena. Levantin vešel do kuchyně - podlaha z třešňových prken byla však studená, venku mrzlo, až praštělo. Zapnul si kávovar. Vybudovat tento dům mu trvalo 18 měsíců. O 6 měsíců více než plánoval, ale výsledek stál za to. Dobře ze zkušenosti věděl, že se někdy na některé věci a události vyplácí počkat.
Vzal dalekohled Leicu a šel krytým venkovním průchodem do garáže. V noci nenapadl venku žádný čerstvý sníh. Z nadmořské výšky 9 tisíc stop, ve které se jeho dům nachází, se zdálo, že hvězdy jsou rozsypané po celé obloze a všechny byly na dosah, stačilo jen natáhnout ruce.
Čidlo na konci cesty automaticky otevřelo venkovní bránu, když se jeho Audi přiblížilo. Přidal plyn a otevřenou bránou vyrazil do krajiny. Chtěl být na místě dříve, než slunce bude na pokraji Continental Divide. Vrchní a dolní část údolí spojovala zužující se čtyřproudová dálnice číslo 82. Zatím však byla ztichlá a tonula v šeru, ale Levantina děsilo, že za pár minut bude všechno jinak. Auto za autem, se bude řítit po dálnici s lidmi, kteří pospíchají do práce. Přestože policie okolo zúženého úseku postavila plechové tabule s výstrahou a informací o zúžené silnici, docházelo zde k častým střetům a zácpám.
Levantin tady nechtěl uváznout a tak se jen rychle rozhlédnul po modrém jezeře, jestli neuvidí nějaké kachny. Pak rychle sklouzl pohledem k Missouri a snažil se spočítat jestřáby na větvích jalovce. Došel k číslu 32 a otočil se k návratu.
Včera Levantin organizoval velkou Silvestrovskou party pro své nejbližší známé. Někteří hosté byli unavení a šli spát ještě před západem slunce, ale Marla, Ivana, Donald a Kenedys nešli spát vůbec a místo spánku a odpočinku se vydali k vrcholu. Vystoupali opět na vrchol, do míst, kde Levantin včera organizoval party. Levantin však společně s Ethel, jeho 38 letou ženou v deset večer doma zapli TV a chvíli sledovali silvestrovský program na Times Square v New Yorku. V 23 hodin ale už byli v posteli. A jen tak mohl vyrazit příští den brzo a celou 82. silnici tak mít zatím jen pro sebe. Tam, kde se silnice zatáčela, světlomety zabloudily mimo silnici dolů k řece. V mrazivém ránu z ní stoupala pára. Existovala další místa v Severní Americe – Údolí Rio Grande v Texasu, hory v jihovýchodní Arizoně, Mys May v New Jersey – kde se vyskytovalo tolik ptáků, že se dali doslova chytat a informace byly volně sdílené na internetu. Ale Aspen byl pro ornitologa nezmapované teritorium. U Levantina to bylo takhle. Začal podnikat sám a sám řídil velký concern, a tak se rozhodl, že bude sám pozorovat ptáky. To znamenalo, že Velký rok bude probíhat podle jeho vlastního plánu. Ostatní odstartovali Velký rok v nějaké vyhlášené ornitologické lokalitě a hned na Nový rok začali. Levantin ale trval na tom, že na Nový rok bude se svou ženou. Jiní si najali zkušené průvodce, aby snadněji objevili vzácné druhy. Levantin chtěl všechno najít sám. Další byli závislí na radách zkušených pozorovatelů v různých oblastech, kam se chystali. Levantin spoléhal na svůj vlastní důvtip. Jaký smysl by mělo jít za osobním rekordem ve Velkém roce a jít ho udělat se skupinkou podobně smýšlejících nadšenců, s kterými by jezdil za vzácnými ptačími druhy po celé Americe?
Konečně černá noc přešla do šedé barvy. Poprvé mohl spatřit za svými světlomety červeň říčních zdí a sníh na větvích stromů. Pak uviděl, že ne všechna bílá barva na stromech je sníh. Zpomalil Audi, až zastavil a vytáhl Leiku a přiložil dalekohled k očím. Orel bělohlavý! Levantin se rozzářil. Nebyla to přímo vyložená rarita, určitě existovali ornitologové, kteří by nad ním pokrčili rameny a mávli rukou, protože byl pro ně orel bělohlavý poměrně obyčejný druh, ale Levantin měl radost. Orel bělohlavý na stromě nad The Roaring Fork River ve sněhu a ještě na Nový rok, to byl báječný start. Šero v údolí pomalu ustupovalo dni, který se začal probouzet a s ním i ptáci začali létat. Byla to magická hodina: ve víru řeky skorec šedý, dlask žlutočelý na vršku vrby, káně rudoocasé kroužilo v teplé termice vzduchu - příroda se probouzela. Straka americká, sýkora černohlavá, strnadec zimní. Levantin si hned pečlivě zapisoval všechny ptáky, které dnes ráno viděl. Jen jedny zapsal, přibyly do seznamu další druhy. Lyska americká, čížek žlutý, poštolka pestrá. Uspokojivě přelétel naškrábaná jména v notesu. Vzhlédl od zápisků a uviděl dřemlíka a zapsal ho také. Venku poletoval datel zlatý. Ptáci přilétávali rychleji, než stihl psát.
Přestal psát.
Všechno, co v tom muži, který byl 40 let ztělesnením vášně, bylo najednou naplněné tady v Roaring Fork River.
Levantin byl volný.

V Aspenu žili dvě komunity lidí – v horním a dolním údolí. Horní údolí bylo rozčleněno na Snowmass, Ajax, Highlands a Buttermilk a místí veškerý svůj čas trávili lyžováním a nakupováním. Zatím co si turisté užívali, oni vydělávali. Tradovalo se, že tu vládne turistika, ale pravda byla, že trh ovládali nemovitosti a věděl to každý, kdo tu skutečně bydlel. Průměrný dům tu stál víc než 3 mil. dolarů. Právě zde se točily peníze, protože zhruba každý desátý člověk obchodoval s nemovitostmi. Dokonce jejich vliv byl tak velký, že se obchodníci stěžovali na nedostatek místa na ulicích. Pravidlem bylo, že někdo koupil 3 milionový dům, ten zboural, aby mohl na jeho místě postavit 4 milionový.
Byla jasné, že kvůli tomu bude potřeba hodně pracovní sily a tak zde skončilo mnoho dělnických rodin z Mexika. I přes to, že jejich průměrný měsíční plat byl 1200 dolarů, za rok práce si nemohli dovolit koupit tak drahý dům v této lokalitě. Proto se místní obchodníci dohodli, že koupí řanč a vybudují zde řadové domy pro tyto dělníky a s průměrnu cenou od 260 - 400 000 dolarů. A tak pozemek, na kterém stál ranč, za chvíli sdíleli farmáři, elektrikáři, stavební dělnící a ještě zde zbylo místo pro karavany. Vznikl ale nový problém. Byla to 160mil dlouhá cesta za prací.
Horní a dolní část Aspenu spojovala jenom dálnice 82. Právě toho se Levantin obával. Během krátké chvíli se na této cestě vytvořila zácpa právě kvůli všem dělníkům, co jeli do práce. Auta byly tak blízko u sebe, že se téměř jejich nárazníky dotýkaly. A tak se tato cesta změnila na špinavé a přeplněné místo. Rychle přeletěl pohledem modré vody jezera a uviděl pár kachen. Když se podíval výš, zacílil dalekohled a uviděl množství nových ptáků. Nasbíral tak 32 nových druhů, než zamířil domů.
Přímo tady před budovou bowlingu El Jebowl, kde jak hlásá jejich slogan“ Dá se tu zažít hodně zábavy, aniž byste se museli zouvat“, kde si princezna Diana dala kdysi schůzku s princi Harrym a Williamem, byla dopravní situlace nejhorší. Křižovaly se tu všechny odbočky a vedlejší silničky byly ucpané turisty. Proto se Levantin musel více soustředit na řízení svého Audi, než přemýšlet o ptácích a svém Velkém roce.
Po čase ale přesto dojel do zátoky Woody Creek. Když dorazil na místo, měl pocit, že čas se proti němu spiknul. 25 mílová cesta z domova se mu tentokrát zdále nekonečně dlouhá. Velmi dobře ale věděl, že ta nejlepší část dne ho dnes ještě čeká. Uvědomil si, že nechce závodit s časem, ale že si chce všechno pořádně a důkladně užít.
V 10:30 si Levantin nasadil na levou botu protiskluzný nástavec, aby mu neklouzaly boty na ledovci. Byl to jeho starý trik, jak ušetřit pár minut. V klidu si na levou botu nasadil nástavec a pravou nechal volnou. Tu používal v autě na brzdu a plyn. Zledovatělá cesta byla náročná, i když nebyla pokryta celistvou vrstvou ledu, přesto mu zmrzlé ostrůvky ledové pokrývky na cestě dávaly zabrat. Ve finále si musel ale nástavec nasadit i na pravou botu, aby se vůbec dostal přes parkoviště k autu. Řízení pak bylo velmi náročné, ale vydržel to, aby je pak zase nemusel nazouvat a ušetřilo mu to zase pár minut při chůzi zledovatělým parkovištěm. Na úpatí kopce Fanny Hill si všechno pod sněhovou pokrývkou žilo svým vlastním životem. Celou rozmanitost zdejších druhů měl jako na dlani... scenérii dotvářela zima svými barvami. Jen on moc nezapadal do této zimní krásy. Jeho černé kalhoty a jednoduchý teplý modrý kabát doplňoval jen dalekohled na jeho krku.
Levantin většinou překypoval nadšením skauta, ale lyže ho nadchly ješte víc. Nelíbilo se mu jezdit na vleku sám. Miloval příběhy, vyprávět je, ale i poslouchat a jízda nahoru s cizincem byla skvělým způsobem, jak si dopřát jednu ze svých oblíbených radostí. Užíval si setkání s novými lidmi natolik, že poté, co se stal prezidentem 8 miliardové společnosti, stále dobrovolně pracoval na úpatí lyžařského areálu jako obsluha vleku. Vtipkoval s každým. Konverzaci s mladými dámami začínal slovy: “Jsem starý muž. Nemůžu s vámi flirtovat.” Bylo mu 66 let, ale často byl obviněn ze lhaní o svém věku. S růžovými tvářemi od zimy, břidlicově modrýma očima a ramenama, které ještě obalovaly nějaké svaly, vypadal na 50 let. Jednal na 30. Měl velké charisma.
Lyžování a ornitologie byly dvě věci, které Levantin v Coloradu miloval nejvíce. To je důvod, proč, když před měsím plánoval tento den, se rozhodl, že se stane prvním ornitologem v historii, který zahájí Velký rok na lyžích. Do pekla s tím, co říkali všichni ostatní o tom, jak by Velký rok měl být proveden. On se rozhodl, že to udělá po svém. V půli cesty nahoru, jak lyžaři klouzali z výtahu Fanny Hill, obsluha vleků lyžařského areálu dávala zdarma sušenky. Levantin si jedny vzal a čekal. Měl plán. Stačilo by, aby se něco pohnulo v osikách a už zbystřil. Ořešník americký, šedé tělo s výraznými černými křídly, se snesl na sníh, aby si nabral drobky sušenek. Levantin se usmál. Pokud jste neznali ta správná místa, mohli býti ořešníci těžkými druhy, abyste je v zimě našli. Levantin ptáka vyfotografoval a naskočil do sousedního Coney Glade výtahu. Přímo dole byla Spider Sabich Ski Racing Arena pojmenováná po olympijském lyžaři, kterého zastřelila jeho milenka Claudine Longet v sedmdesátých letech. Longet byla potrestána za svůj kriminální čin jen 30 dny ve speciálně upravené vězeňské cele v Aspenu, pak utekla se svým ženatým obhájcem a stala se terčem nekonečných skečí v Saturday Night Live.
Jízda výtahem na horu Snowmass trvala 10 minut. Levantin se nemohl dočkat, až vystoupí. Rychle opustil vlek a nasměroval lyže dolů z kopce. Ruce vzhůru, lokty ven, úsměv na tváři a Levantin vystřelil dolů po Max Park. Byl dravým lyžařem, pustil se střemhlav přímo po svahu a vyhazoval jednu zatáčku za druhou. Na čertsvém prašanu zůstávaly za jeho lyžemi jen klikata cesta lemovaná obloučky vyrytá do sněhu. V jeho stylu nebyla žádná elegance a ladnost - vypadal jako rozkročený hokejový obránce na ledě. Řítil se z kopce dolů rychlostí 45 mil za hodinu, ale snaha o ladnost držet kolena blízko u sebe byla stejně marná, jako snaha slunce prokouknout zkrz olověné mraky. Každý, kdo viděl Levantina jet na lyžích, by rád věděl, jak mohl dostat AARP kartu.
S perfektním načasováním zastavil v horské kavárně v Ullrhofu, zrovna když lyžaři začali nosit své podnosy s obědem ven. Porce prvních dnešních hranolků na restauračním stole byla přesně to, proč Levantin přijel. Zvedl jeden hranolek do výšky a sojka šedá se snesla ze stromu, aby si to vzala z jeho ruky. Levantin původně chtěl strávit půl dne v nějakém divokém lese, dlouhým a namáhavým hledáním tohoto druhu, ale proč by se obtěžoval? Deset tisíc stop nahoře v Colorado Rockies se sojky šedé chovaly, jako kdyby byly rackové na promenádě na Coney Island. Levantin lyžoval kolem sjezdovek v Gwyn’s High Alpine a Café Suzanne, ale viděl jen sojky Stellerovy a sýkory horské. Ačkoliv potřeboval i tyto běžné druhy ptáků, nebyly však těmi, na které myslel. Snowmass byl domovem něčeho lepšího.
Scházel dolů k Adams Avenue, kde měl auto. Konečně se měly vyplatit ty dva roky snahy příprav. Když v minulosti potkal někoho, kdo říkal, že má zájem o ptáky, tak ve finále jeho zájem spočíval v krmení. Stále doufal, že najde někoho, kdo bude sdílet jeho velkou lásku k ptákům. Tady teď chtěl vidět pěnkavici tmavou. Dobří birdwatcheři bažili po pěnkavici tmavé. Přeletává a frustrováná, s šedou korunkou, s hnědou čepičkou. Černorůžová pěnkavice žije většinu roku v těžko přístupných místech v tundře na Aljašce nebo v nejstrmějších suťových polích v Rockies. Ale během některých zim se stovky a stovky pěnkavic tmavých sbíhaly na mnohem přístupnější a pohodlnější svahy Snowmass. Proč tomu tak bylo, nedokázal Levantin říct. Také neuměl vysvětlit, proč v některých zimách se pěnkavice tmavé vůbec neukázaly.
Když bude Levantin důkladně prozkoumávat svoje okolí, tak možná objeví svojí tajnou lokalitu severoamerických stěhovavých ptáků.
Pozorování pěnice růžové si vyžadovalo dost odhodlání a hlavně instinkt. Vždy, když však zkoušel zaostřit svůj dalekohled, jako naschvál se vytratila k někomu do zahrady. Levantin nad tím přemýšlel, vždyť cizí muž s dalekohledem, motající se okolo domu, nahlížející dalekohledem lidem do zahrad, to musí být pro ostatní lidí podivné, až podezřelé. Požádal tedy místní pozorovatelku Lindu Vidal, aby se k němu tady připojila a doufal, že muž se ženou nebudou vypadat tak úchylně. Linda však neměla čas, což se při jeho “štěstí” dalo čekat a zůstal v tom zase sám. Levantin však veděl, kam má jít. Jedna věc však do krásného sněhem pokrytého údolí nezapadla, ale vyčnívala. Byl to hnusný dům Údolí 249 Faraway Road. Okolo domu byla skládka, která dávno přerostla majitelům přes hlavu. Někdo z předchozích majitelů tam postavil krmítko pro ptáky, kterým se pokusil okolí domu aspoň nějak zachránit. Jak Levantin viděl, ať tam teď bydlel kdokoliv, udržoval dnes krmítko na 249 Faraway Road plné slunečnic. Levantin byl ohromen. Napočítal tu 300 pěnic tmavých. Na sněhu se jejich peří třpytila ohromující hrou barev jako letní kolibřici máčení v malinách, ve skořici a hořké čokoládě. Někteří birdwatcheři se snažili celý život najít tři druhy pěnkavice tmavé. Levantin je všechny našel první den ve svém rodném městě. Může být lepší způsob, jak zahájit Velký rok? Levantin znal odpověď už pár měsíců. Tohle ale rozhodlo, rychle vyrazil zpátky domů. Sbalil kufr, políbil ženu na rozloučenou. O čtvrté hodině odpoledne už odstartoval jeho let ze zimního Aspenu na teplé pobřeží jižního Texasu. Sebou si vezl seznam prvních 45 druhů, který viděl v dnešní den. Byl velmi spokojený! Čekal, že to bude dobrý rok.
Greg Miller
Greg Miller seděl sám ve svém bytě. Byl Silvestr a z televize zazníval smích a pop, pop, pop, bouchání zátek od šampaňského. Miller byl příliš smutný na to, aby slavil. O den dříve, 30. prosince jeho rozvod dospěl do finale.
Přestože Miller věděl, že mnoho manželství skončilo u soudu, styděl se. Poznal svoji ženu, když studoval bibli v postgraduálním studiu po studiích na kazatele na Oral Roberts University a slíbil v kostele před bohem a rodinou vydržet s ní v dobrém i zlém. Když jejich láska přecházela v hádky, měl Miller dvě zaměstnání. Věděl o problému, proto opustil své víkendové povinnosti, které vykonával jako pastor pro Voice of Victory World Outreach, kde kázal ve 4 evangelických kostelech po celém Washington, D.C. a ve všední dny se snažil omezit hodiny, které pracoval na softwaru pro Federal Home Loan Mortgage Co. Snažili se se ženou být opět párem a během 4 let byli u 3 manželských poradců. Miller nakonec uvěřil, že našel zdroj jejich problémů: Byl příliš tlustý. Měl 220 liber na jeho pět stop a sedm palců a jeho žena, osobní trenérka fitness a instruktorka aerobicu si na to hodně stěžovala. A tak se Miller rozhodl zachránit své manželství běháním a chtěl začít známým Marine Corps Marathonem. Když začal trénovat, nemohl dokončil ani hodinu aerobicu jeho manželky a běh na jednu míli nepopřicházel vůbec v úvahu. Ale začal pomalu, když se cítil unaven, tak jen šel a postupně na sobě pracoval, až se dostal do bodu, kdy volným klusem uběhl 20 mil bez zastavení. Jeho manželka to ani nikdy nezkoušela. On stále vážil kolem 195 liber bez ohledu na to, jak moc cvičil – nemohl překonat svůj zvyk chodit do McDonaldu – ale přesto se cítil připraven na maraton. V den závodu pršelo. Promokl. Pak klesla teplota. Na 14. míli měl puchýře na obou nohách a mohl sotva jít, natož běžet. Chtěl skončit, ale řekl si, že vydrží. Celé léto se vzdal víkendových školení kvůli běhání, protože chtěl běžet Marine Corps Marathon, aby zachránil své manželství. Běžci ho předbíhali. Trpěl. Skončil za 6 hodin a 3 minuty ve dvakrát pomalejším čase než vítěz. Málokdo zůstal v cíli kromě jeho manželky. Slíbil, že už nikdy maraton nepoběží. Byl stále tlustý a jeho manželství bylo stále rozvráceno.
Jeho žena ani nepřišla k poslednímu jednání u soudu. Miller se přesunul stovky mil daleko do Lusby v Marylandu, kde vzal další softwarovou práci v jaderné elektrárně Calvert Cliffs. Pracoval 10, 12, 14 hodin denně částečně proto, aby zapomněl na probíhající právní kroky a částečně proto, aby se vyhnul domovu. Jeho byt byla bývalá dvojgaráž s posuvnými skleněnými dveřmi, kterými kdysi vjížděla auta. Podlaha byla pokryta připáleným oranžovým kobercem s hrubým vlasem, který nebyl dostatečně silný, aby zabránil rozbití talíře, pokud mu spadl na zem. Ne že by jej ale často používal. Protože sporák ani trouba nefungovala, Miller se stravoval mikrovlným jídlem. Jeho lednička měla mrazící sekci, kam se vešla buď jedna pizza nebo dva Hot Pockets. Jeho váha opět bobtnala. Rozvodem přišel o všechen nábytek, ale jedna stěna jeho ložnice byla pokryta od podlahy ke stropu vybalenými krabicemi. V obývacím pokoji byla jen devatenáctipalcová barevná televize a pohodlné křeslo, ve kterém trávil hodně času.
Nyní byl Silvestr a jeho desetileté manželství oficiálně tento den skončilo. Čtyřicetiletý, sám a bezdětný - tak si nikdy nepředstavoval svůj život. Nemohl přestat o tom přemýšlet. Napadlo ho, že by měl někomu zavolat, ale jeho žena byla pryč, stejně jako jeho přátelé. Jeho rodiče rozvod neschvalovali – no dobrá, jeho otec byl oddaným křesťanem ve městě Amish v Ohio, kde Miller vyrůstal. Miller chtěl, aby se cítil lépe. Televize přenášela party na Times Square. Miller neměl v ledničce šampaňské. Vypnul Dicka Clarka a všechny ty šťastné, milující se páry a usnul v 11 hodin večer.
V práci v jaderné elektrárně byl Miller známý jako Jolt Guy. Okraj jeho kancelářské kóje lemovaly řady prázdných dvacetiuncových lahví jeho oblíbeného nápoje Jolt Cola. Každá lahev se pyšnila tím, že byla naplněna “samým cukrem a dvakrát více kofeinem” než Coke nebo Pepsi. Miller do sebe obrátil nejméně jeden Jolt denně, v opravdu špatných dnech tři a jeho pracovní prostor se stal zámkem s prstencem šedesáti červeno-zlatými věžičkami. Jako nový zaměstnanec v kanceláři s Dilbertem si Miller užíval svůj vnitřní prostor, který byl spouštěčem okamžité konverzace. Bylo těžké ignorovat ironii věží z Joltu v atomové továrně. Občas mu někdo připomněl, že jeho každodenní Jolt obsahuje 3 šálky kávy a to pravděpodobně nebylo moc dobré pro jeho zdraví. Miller neměl rád, když ho někdo upozorňoval na jeho zdraví.
Pravdou bylo, že Miller byl náchylný k hýření. Hodoval a běhal maraton. A teď se propadnul do nejtemnějších hlubin pracovního flámu. Millerovou prací bylo ujistit se, že miliony řádků softwarových kódů byly připraveny pro Y2K. Před lety, když programátoři chtěli napřed vyzkoušet nějaký postup nebo test, vložili jednoduché 00 do strojového kódu. Avšak dnes 00, nebo rok 2000, byl méně než 2 roky pryč. Miller závodil s časem, aby stihl dostat všechny 00s a všechny další Y2K viry před začátkem nového tisíciletí. Tak testoval tisíce řádků kódů a chlastal pár Joltsů.Byla to únavná práce a nesměl si dovolit žádnou chybu: existoval dobrý důvod, proč se jaderné elektrárny staly plakátovým dítkem Y2 děsivých příběhů sdělovacích prostředků. I když Miller často vtipkoval, že neměl žádný život, viděl méně a méně humoru ve svém vlastním životě.
Co ho udržovalo v duševní svěžesti, byli ptáci nebo alespoň myšlenka na ně. Od té doby, co indentifikoval ve věku 3 let prvního ptáka – samičku amerického hohola severního, jeho otec, ornitolog ho učil velmi mnoho – Miller miloval hledat a pozorovat ptáky v jejich přirozeném prostředí. Čas strávený birdwatchingem, byl volný čas, ve kterém on a jeho otec mohli slídit v lesích a mluvit a vracet se domů unaveni, ale nadšeni. V těchto dnech byl Miller většinou však unavený z práce. Vždy měl ale jak dalekohled tak monocular ve svém Fordu Explorer a nikdy neváhal zastavit, aby si ptáka podrobněji prohlédl, pokud se nějaký zajímavý vyskytl v jeho blízkosti. Ovšem, když přišel do své kanceláře bez oken před svítáním a odcházel po západu slunce, nikdy zcela nevěděl, kdy a jak by vlastně mohl vidět nějakého ptáka. Možná tak střemhlavý noční let sovy.
Miller zíral na obrazovku počítače. Více kódů, více skanů, více testů. Pracoval už 14 dní, tento týden 79 hodin sám a nyní byla neděle. Čísla byla rozmazaná. Potřeboval nejméně dalších 6 hodin na testování kódů, ale sotva byl schopen udžet pozornost. Ve skutečnosti ale mohl přemýšlet. Stoupl, vrátil zpět židli a vzal si kabát. Neměl dost času na procházku, ale když by jel dost rychle, mohl by to stihnout. Jeho nutkání bylo tak silné, že skoro zapomněl na svůj Cleveland Indians kloubouk. Urazil půl mile od své kanceláře, aby přehlédl odtok jaderné elektrárny do Chesapeake Bay. Voda v chladicí věži byla o 10 stupňů teplejší než v zálivu a vyhřívala ančovičky. Nad ančovičkami kroužili ptáci. Měli hlad.
Chladící nádrž nebyla zrovna na seznamu ptačích lokalit National Audubon Society jako “horké ornitologické místo”, ale Miller bral, co mohl. Rackové zaječeli. Přiblížil oči do svého dalekohledu blízko, aby měl jasný pohled, ale dost daleko, aby se zabránilo zamlžení optiky z jeho tělesného tepla. V jeho dalekohledu se odehrávalo opravdu velkolepé ptačí divadlo. Pozoroval racka stříbřitého, racka atlantského a racka mořského. Wau!!! Ale tohle? Co je to za druh? Zarazil se. Byl to určitě některý z racků, ale jiný. Měl šedá křídla s tmavými konci a dokonce se mu zdálo, že na hlavě viděl jakýsi černý flek. Že by nedospělý racek atlantský? Ne, byl malý a tvar hlavy taky neseděl. Racek malý? Ne, na něj to bylo zase moc velké! Racek chechtavý? Pfff, jeho nohy byly ale růžové, ne oranžové. Není pochyb: Byl to racek Bonapartův, který má jméno po synovci dobyvatele. Krásný pták, uprostřed Atlantiku, ale nicméně je výzvou, dobře ho rozpoznat. Miller se zastavil. Oddechoval a z hluboka dýchal. Jeho obličej zrudnul napětím. Rozepnul kabát.
O vánocích dostal od bratra knihu o ornitologii, ale Miller ji nacpal do krabice bez mrknutí oka. Měl z knihy strach. Už byl v plném pracovním nasazení. Neměl na nic jiného čas. Vrátil se na firmu ke svému stolu, vyvolal další kód, ale jeho mysl bloudila. Dnes večer najdu tu knihu, řekl sám sobě a prečtu si ji.

Kapitola druhá
Zrození birdwatchera
Pár minut po tom, co jsem se se Sandym Komitem poprvé setkal, už sledoval okolí a hledal ptáky. Vezl mě ve svém milovaném Lincolnu do svého oblíbeného Steakhousu ve čtvrti New Jersey. Když jsme dojeli před restauraci a viděl tu frontu aut a ještě když viděl, že by měl poslíčkovi zaplatit za odvoz svého krásného auta, naštvaly ho dvě věci. K smrti nerad zbytečně čekal a jen velmi nerad svěřoval svoje auto cizí osobě. Sáhnul do přihrádky v autě a vytáhnul značku pro postižené a průkaz ZTP a klidně zaparkoval na místě pro invalidy přímo před restaurací. Byl jsem příliš šokován, abych mu něco řekl. Jen jsem ho pozoroval, jak chodil kolem všech těch vozů nečinně čekajících ve frontě na parkovací službu, snažil jsem se aspoň předstírat kulhání. Komito s rošťáckým úsměvem pozdravil vrchního číšníka. Pochopil jsem jednu základní pravdu: Sandy Komito si nedělal srandu, jak by si někdo mohl myslet. Jeho žena, jak se později ukazálo, měla průkaz pro postižené, protože trpěla chronickou bolestí zad. Ale teď byla mimo město s přáteli. Komitovi přišlo absurdní nabízet vůbec místa s parkovací službou handikepovaným. Proč by lístek na parkovací místo měl zbytečně ležet odkládacího boxu auta jen proto, že jeho manželka byla na dovolené? Je trapné to přiznat, ale Komito mě málem přesvědčil, že bylo OK využít výhodu systému ZTP. Jeho síla přesvědčování byla tak silná. Díval se na mě těma blankytně modrýma očima a mírnil moji vinu svým přesvědčivým hlubokým hlasem a další věc, kterou jsem poznal, dal mi pocit, že je nejdůležitější osobou v celém vesmíru. Pak přišel číšník a Komito si objednal nakrájený salát. A já měl to samé. Nejím salát nasekaný na jednopalcové čtverce. Neznám nikoho, kdo to tak dělá. Ale Komito má svůj vlastní vkus a zjistil jsem, že být s ním je jako řítit se na horské dráze v zábavném parku – je to zábava, dokud Vám není špatně od žaludku. Když Komito seděl u stolu, zdálo se, že se číšníci zdržují déle v naší blízkosti, jen aby zaslechli jeho příběhy, které rád vyprávěl. Byl herec - amatér a byl na to náležitě pyšný. Byl tak drzý jako Oskar Madison a úzkostlivý jako Felix Unger.
Komito byl také ale zábavný i v terénu. Vzal mě na náš první birdwatcherský výlet pár mil od jeho domu do Hackensack Meadowlands, do notoricky známého močálu, plného odpadků a od dob, kdy New York začal růst, tu byl nevyužitý průmyslový potenciál. The Meadowlands bylo prostě úžasné místo. Ptáci se pohybovali všude – vznášející se rybáci, brodící se volavky, bublající střízlici, potápějící se vlaštovky. Avšak Komito byl přesto naštvaný. Před pár lety vláda postavila nóbl skleněnou místnost pro svatby nahoře nad bažinou a nyní technici udržují hladinu vody v těchto přílivových mokřadech uměle vysoko. Pro šťastné nevěsty to znamenalo na svatebních fotografiích spoustu ladných labutí v pozadí. Avšak pro Komita to byl umělý výsměch přírodě. Němé labutě nebyly domorodí ptáci. Chtěl bažinu tak, jak příroda vymyslela – a s bažinami všechny ty plaché bahňáky na mile páchnoucích bahnech.
Když jsem Komitovi řekl, že Hackensack Meadowlands mi strašně smrdí, rozzlobil se. Řekl, že nesmrdí plyn v bažinách, ale skládka, která je přes kopec. Nebo možná Jimmy Hoffa. Prošli jsme pár zákrutů a zatáček po hrázi nad bažinou a našli jsme k našemu překvapení velkou zadržovací nádrž, kterou technici nezaplavili. Byly tam stovky bahňáků, slukovců vrtajících se v blátě jako dvounohé šicí stroje tahající se o šneky, volavek číhajících na ančovičky. Komito se mi pokoušel naučit rozdíl mezi velkým a malým vodoušem, ale pak se stalo něco naprosto alarmujícího. Všichni ti bahňáci se najednou dali na útěk. Stál jsem se spadlou bradou a pozoroval stovky, ne tisíce, letících ptáků z míst, které jsem ani nemohl vidět. Komito ztuhnul. Existuje jen jeden důvod, který může pekelně vyděsit takové množství bahňáků, řekl Komito a je to sokol stěhovavý. Za chvíli se opravdu ukázal na obloze sokol osobně, vrhající se střemhlav dolů na pozdní oběd. Nyní stál Komito s otevřenou pusou jako já. Byl svědkem toho stejného přirozeného jevu tisíckrát před tím, ale stále nedovedl potlačit svůj úžas. Byl jsem nadšený jako malý kluk, ale nechtěl jsem, všimnul, protože pak by si mě jen dobíral. Když jsem se s Gregem setkal v jeho bytě, krabice byly všude. Některé sloužily ke skladování. Ostatní sloužily jako stůl nebo věšák. Věděl jsem, že tu už bydlí měsíce, tudíž nešlo o pozůstatky stěhování. Miller musel vidět můj zmatený a nechápavý pohled, protože mi nabídl vysvětlení: “ Někteří lidé jsou jako desetileté děti, chtějí si stále hrát a povinnosti jsou až na posledním místě. Tak to bylo i s Millerem. Vybalování krabic pro něj byla práce, ale on si chtěl hrát, a tak vzal z vrchní krabice stojan a dalekohled a řekl.
“Pojďme si hrát.”
Millerovo auto se nedávno porouchalo, takže jsme vzali moje pronajaté. Jeli jsme do oblasti s několika lesíky poblíž jeho domu a zaparkovali. Zabouchl jsem dveře na straně řidiče a Miller řekl: “Papežík americký.”
Huh? Kde?
“Tady asi 50 stop tady v této oblasti, u toho vysokého bodláku.” Právě když jsem zvedl dalekohled, Miller zase vyhrkl.
“Střízlík zahradní, támhle. Kardinál červený, v těch dubech. Papežík indigový, přes cestu. Strnadec zpěvný hned vedle něj." Něco se mi zdálo být podezřelé. Miller ani nezvedl svůj dalekohled. Měl dokonalý sluch a poznal každého ptáka v okolí, stačilo, aby zaslechl pár tónů. Chrlil na mne druhy, než si uvědomil, že se snažím zaostřit dalekohled směrem, kterým ukazoval a odkud se ozýval hlas ptáka, abych ho zahlédl. Ale stál trpělivě u mne, dokud jsem se svým dalekohledem konečně nezaměřil na střízlíka, kardinála, papežíka či strnadce, kterého slyšel první. (Papežíka indigového, zářivě modrého v odpoledním slunci, jsem našel sám, děkuji). Co mi znělo jako plain old chip byla pro něj jasná strnádka vrabcovitá. Volal na mne druhy pěnic, které byly pro mne příliš daleko, abych je vůbec viděl v terému a natož je určil. Odložil jsem dalekohled a začal sledovat s údivem Millera. Jeho ucho bylo neuvěřitelné. Určoval jeden hlas za druhým a zastavil se jen v době, kdy byl prostor zahlcen hlukem aut nebo tryskovým letadlem nad námi. Chtěl bych ho vzít na symfonii, jen abych ho viděl vyřešit datum výroby Stradivárek, hrajících houslí na třetím sedadle. Millerovi se snadno dařilo nakazit se nadšením od druhých. Když uviděl můj údiv nad jeho sluchovým určováním ptáků, měl ještě větší radost a trval na tom, že všeho hned necháme, aby mě naučil rozlišit skřípavé bzučení střízlíka bažinného od klábosení střízlíka ostřicového. Byl trpělivý. Byl hravý. Neexistovalo nic, co by ho rozházelo nebo rozčílilo. Byl tím typem chlápka, který byl hodně objímán, aniž by se o to snažil.
Jeho cílem bylo vyždímat ze života každou možnou unci radosti. Jednoho dne jsme přestali s pozorováním a zašli do indické restaurace, kde si objednal z menu nejostřejší jídlo, kuře Vindaloo. Číšník se Millera zeptal, zda si chce určitě objednat tak kořeněné jídlo. Řekl, že ano. Miller mi řekl, že vyrůstal na nemastné a neslané stravě. A teď chtěl všechno, co zmeškal, dohnat. Skutečně, když dostal jídlo, byla to výheň už od pohledu. Jeho oči slzely. Z jeho nosu kapalo. Zakašlal. Na holém čele měl krůpěje potu a jeho tváře zrudly. Upřímně jsem začal mít o něj strach.
“Jsi v pořádku?” Zeptal jsem se.
Sotva mohl mluvit. Pokýval hlavou a vzal si další pálivé sousto.
Viděl jsem, že když Miller něco začal, tak to dokončil.
Pro Al Levantina bylo úkolem držet krok s ním krok.
Přímo před Levantinovým domovem stoupala cesta skoro do výšky 9000m nad mořem. Vzhledem k tomu, že tu měl svůj dům snů, byl zvyklý se pohybovat v takové nadmořské výšce naprosto přirozeně, bez námahy. V první zatáčce zaznamenal hnízdo střízlíka. V druhé byla vlaštovka v díře, kterou tu zanechal datel. Nad hlavou se mu stále míhal salašník horský. Nemohl jsem říci, jestli se Levantin snažil poznat ptáky podle sluchu. Moje srdce bušilo hlasitě jako zvon nezvykle vynaloženou námahou. Den předtím jsme urazili 30 mil, než jsme se dostali na vrchol, který byl naším cílem. Byl jsem po jeho boku celý nesvůj. Byl starší než já, byl starší než můj otec, ale únava na něm vůbec nebyla, na rozdíl ode mne znát.
Konečně jsme dosáhli hřebene hor. Daleko pod námi tající sníh se hrnul dolů do Roaring Fork River. Za námi ostrý vrchol Capitol Peak, vysoký 14 000 stop. V dálce po naší pravé straně byl Aspen, po naší levé straně se zvedal sněhový kužel majestátní hory Sopris. Levantin na tomto místě byl již milionkrát předtím. Přesto se na mne povzbudivě usmál se, jako kdyby to bylo tentokrát poprvé.
S Levantinem to bylo tak: Miloval ptáky, ale ve skutečnosti ale miloval místa, na která ho přivedli. Když strávíte svoji kariéru uvězněni v šedém obleku, lindušky za rozbřesku nad linií lesů jsou pro vás ještě krásnější. Jen v terénu cítil, že žije naplno, pryč z laboratoře, kanceláře. Nemusí být zrovna největší znalec ptáků na světě – stěží identifikoval nějaký ptačí hlas – ale přesto byl zřejmě jedním z nejtemperamentnějších birdwatcherů. Skrz šalvěj na suché louce jsme honili nějaký druh vrabce. Šli jsme blíže, uletěl. Zase jsme se dostali blíže a opět frr. Sledovali jsme vrabce tímto způsobem snad nejméně čtvrt míle. Nikdy jsme se k němu nepříblížili dostatečně, abychom jasně určili, o jaký se jedná druh. V polovině našeho bláznivého pronásledování se začal Levantin smát. Blesklo mi hlavou, že tento muž řídil jednu z největších divizí z největších korporací na světě. S úžasem jsem sledoval, jak pták, který nám stále unikal, dokázal tak úspěšného muže upřímně rozesmát.
Uměl najednou jak mluvit, tak se smát a přitom i když se smál a brblal, přesto mu všichni rozuměli a chápali jeho historky. Al byl přesně tím typem baviče, kterého chce každý mít na své party.
Měl i další zajímavost. Zatímco jsme se snažili doběhnout vrabce v šalvěji, viděl jsem Levantina, jak dělal něco podivného se svým dalekohledem. Dal si pásek na rameno jako kabelku. Ale proč? Řeknu vám příběh, řekl Levantin, což je to, co říkal vždycky, když se chystal tropit žerty sám ze sebe. Jednoho dne se Levantin probudil a cítil, že ho strašně bolí pravá ruka. Sotva s ní mohl pohnout. Nemohl ji sevřít v pěst, nemohl napsat své jméno, nemohl ani nikomu podat ruku. Šel rovnou k lékaři, který měl podezření na mrtvici. Ale testy nic nepotvrdily. Obával se nervosvalového onemocnění. Ačkoliv pro to také nebyl žádný důkaz. Tak Levantina poslali na MRI, kde zjistili poškození jeho C-7 krčního obratle. Lékaři byli zmateni. Utrpěl pacient nějaký úraz páteře? Pak si Levantin vzpomněl: zrovna jel z Philadelpie do Colorada, a jako dobrý ornitolog cestoval třemi různými trasami a po celou dobu měl dalekohled pověšený kolem krku. Levantin našel dokonce příběh v časopise pro ornitology, kde identifikovali tuto nemoc jako binokulární krk.
“Rozumíte!” Vyhrkl Levantin. “Riskoval jsem i ochrnutí, jen abych byl ornitologem.”
V srdci Aspenu, během slunečného dne, Levantin neriskoval, že ho někdo uvidí. Žil ve čtvrti bysnysmenů, kteří byli špičkou ve svém oboru – stačilo mu odbočit doleva na příjezdové cestě a ocitl se přímo pod oknem obrovského sídla mezinárodního publicisty Michaela Eisnera. Levantin byl již starší ale jeho dětská zvědavost ho stále neopouštěla.
V čase oběda v zahradní restauraci jsme Levantin a já sledovali desítky lidí, jak si sedají ke stolům okolo nás. Levantin je okukoval do té doby, dokud něco neupoutalo jeho pozornost. Vzal moje pero a zápisník a poznamenal si:“ Jerry Jones, majitel Dallasských kovbojů.“
Levantin byl tak ohromený, že hned vyrazil k jeho stolu, aby si s ním potřásl rukou. To jsem si pouze myslel. Byl to omyl. Levantin byl zarytý fanoušek Philadelphia Eagles. Vyrazil k němu pouze proto, aby si z něj udělal legraci. I přes to, že Levantin byl velký vtipálek, nezapomínal na slušnost. A tak po svém žertu toho pána poprosil o autogram. Dalo se to čekat. Na rozdíl od Sandyho Komita se oba dva vyhli zbytečným problémům.
Samozřejmě jsem nad nimi přemýšlel. Byli výborní, kapacity v oblasti Velkého roku – Sandy Komito, Greg Miller a Al Levantin. Všichni byli nadšení z birdwatchingu. Ale ať jsem přemýšlel jak jsem přemýšlel, nenapadala mě jediná věc, kterou by podnikatel z New Jersey, “ajťák” z jaderné elektrárny a člen představenstva mamutí korporece mohli mít společnou. Mimo vášně pro ptáky.
Pro Sandyho Komita to začalo vždy u snídaně. Po dobu velké krize jeho otec pracoval v tiskárně za 8 dolarů na hodinu, ale brzo ho vyhodili a matka si musela přivydělávat výrobou klobouků pro dámy, aby měli vůbec co jíst. Komito musel nosit i dámské boxerkové kalhotky, protože trenýrek měli nedostatek a ty, z kterých vyrostl, dostal jeho mladší bratr. Posledních šest měsíců bydleli v přestavěném skladišti na prvním poschodí, protože neměli na nájemné. A pokud by otec nenašel hodně rychle nějakou práci, museli by zase souhlasit s dalšími ústupky, a těch už i tak bylo příliš a Komitova rodina nechtěla, aby se věci ještě dále zhoršovaly. Na Komitova otce se smůla opravdu doslova lepila. Jako rozený Rakušan bojoval v I. světové válce, samozřejmě na straně poražených. Dokonce byl i nějaký čas v zajetí. Pak se přestěhoval do Ameriky s nadějí, že začne zcela od začátku. Teď si ale nemohl dovolit ani párky. Samozřejmě, že pro hrdého muže, kterým jeho otec byl, to bylo strašné a cítil se poraženě a poníženě. Jeho děti si přece zaslouží lepší život, než má on. Jeho dva synové nikdy neměli dost pěnez, aby viděli svět, ale aspoň se o něm něco naučili. Celá rodina se snažila přežít, a aby to šlo lépe a ukrátili si čas, tak každé ráno nad cereáliemi hráli takovou hru. Komitův otec řekl jméno ptáka, pak byla na řadě matka a potom Komito. Jeho bratr byl ještě moc malý, aby se do hry s nimi zapojil. Tak to šlo dokola, až někdo nevěděl a tím vypadl. Tím pádem vítěz vždy vyjmenoval nejvíc ptáků. Proč právě ptáci? To Komito nikdy nezjistil. Jeho otec nikdy nevypadal, že by ho ptáci zajímali víc než třeba savci nebo ryby. Jeho otec ani dokonce nebyl ten typ, co chodí často do přírody, ale každé ráno začínal tuhle hru o ptácích. Rodiče nechávali Komita čas od času vyhrát. To však Komitovi nestačilo. Jednoho dne Komito listoval v nejsilnější knize, kterou doma měli. Byl to slovník. Při listováním narazil na název ptáka, u kterého byl připojený obrázek. Když rodinná hra další den začala, nechal jí zprvu postupovat jako vždy...drozd, holub, kulíšek, vrabec, jestřáb....a tak dále, dokud nebyly všechny známé a lehké názvy vyčerpány, pak si šel pro jistou výhru a zahlásil: kavka
Cože? Řekla matka.
To přece není žádný pták, to jen okecáváš, pravil otec.
Komito hrdě vytasil slovník.
Kavka byl skutečný pták, který se vyskytuje v Evropě, bylo napsané pod obrázkem ve slovníku. Nikdo z rodiny o něm nikdy neslyšel, ale teď to měli černé na bílém, a tak nemohli protestovat. Dokonce ani Komito už jako šestiroční si nedokázal připustit, že by měl prohrát hru o ptácích!
Když si otec našel práci, pracoval často někdy i 6 až 7 dní v týdnu. Ale práce bylo i tak málo, tak museli rodině pomáhat i oba chlapci. V zimě si Komito plánoval, že si vydělá odhrabováním sněhu, protože za každý chodník před obchodem by dostal 25 centů. To byly docela lehce vydělané peníze. Během roku musel bojovat s ostatními dětmi z okolí svého bydliště o svoje místo v metru, kde za čtvrt dolaru čistil boty a doufal, že dostane 10 centů diško. Když měl dobrý den, mohl každou sobotu vydělat i deset dolarů, ale 7,5 dolarů musel dávat rodičům. Měl jen jedno tričko, které pral vždy v noci a doufal, že do rána bude suché.
Brzy se naskytla možnost pracovat jako poslíček pro místní obchody. Doručování zásilek mu mohlo přinést diško 5 centů. Doba ale byla zlá a tak mnozí dospělí předstírali, že nejsou doma, aby mu nemuseli diško dát, když se zásilkou zazvonil. Předpokládali, že nechá zásilku u dveří. Komito se naučil jednoduchý trik. Předstíral, že odchází, zadupal a potichu se vrátil. Fungovalo to téměř dokonale, dvěře se většinou otevřely a Komito, který stál za dveřmi zákazníka překvapil a řekl si o svoje peníze. Jednoho dne se ho žena, která se právě přistěhovala, zeptala, kolik jako poslíček dostává jako odměnu. Komito bez mrknutí oka řekl, že deset centů a taky je dostal. Věděl, že to asi bylo největší diško, které kdy jaký který poslíček v Bronxu dostal. Ten den to byla i jeho jediná zásilka a tak měl i rekord v nejvyšším průměru co se diška týkalo. Už když mu bylo 12 let, naučil se, jak si sehnat práci. Ale už v tom věku věděl, že chce dělat něco jiného. Vadil mu stereotyp. Stále stejné cereálie, stejné tričko, stejné ulice a tím i stejný stres. Ale...musí to tak být? Po čase zjistil, že tráví víc a víc času na jednom místě a tím byl Van Cortland park v Bronxu. Našel tu zvířata, která si mohla chodit z města a do města, jak se jim zachtělo. Nepočítal městské holuby a vrabce, ale myslel tím divoké ptáky. 19. února si do svého zápisníku udělal první poznámku (ten zápisník má do dnes) – berneška velká, kachna divoká a kachna černá.
Jednoho dne, když se Komito toulal po parku, všiml si chlapce, který upřeně sledoval oblohu. Tam je káně rudoocasá říkal mu a ukazuje prstem na oblohu nad jejich hlavama. Komito nic neviděl. Chlapec, který stál vedle nich si z dlaní udělal dalekohled a potvrdil Komitovi přítomnost dravce. Tak vstoupil Sandy Komito nevědomky do nového světa. Do světa ptáků.
Chlapci dali Komitovi typ, aby se přidal v Bronxu ke skautům a Komito rád vstoupil do skautského oddílu. Všichni byli starší než on a všichni se zajímali o divoce žijící zvířata a to nejen v Bronxu, ale i ve volné přírodě. Skauti mu nabídli, že ho naučí rozpoznávat ptáky a tak se Komito naučil poznávat svou první stovku ptáků. A tak se i poprvé zapojil do závodu. Hlad po učení byl tak silný, že chodil do knihovny tak často, až z paměti znal Příručku volně žijících ptáků od Troya Petersona.
Když psal dlouhý sloh na základě svých vědomostí a vlastních zkušeností, jeho učitelka byla nadšená, než si všimla, že je tam až příliš mnoho fotografií. Komito si našetřil svých prvních 30 dolarů z čištění bot a koupil si svůj první dalekohled. Ihned se potom vydal električkou na svou první velkou výpravu do Pelham Bay a odsud jel autobusem a vlakem na pláž v Johanes Beach. Pak cestoval do Pesadily nad řeku Hudson, aby viděl svého prvního sokola. Na jedné z pozemních výprav na Atlantic beach našel v síti mrtvého racka mořského a nemohl ho tam jen tak nechat. Vzal ho domů a neuměle ho vypreparoval a dal si ho nad postel. Lidé na Davidson Avenue se zastavovali a koukali na něj oknem z ulice. Jemu pozornost lidí nevadila a každou noc bez problémů usnul, přestože mu cizí lidé z ulice koukali přes okno do pokoje.
Rodiče o něj měli však strach, Komito se začal rapidně měnit. Hra se jmény ptáků se změnila na hru – Kde je náš syn? Komito se stále někde toulal, ale protože stále nosil dobré známky ze školy a ani nezanedbával brigády a domů nosil peníze, nechávali ho rodiče zatím na pokoji. Jen se jeho matce nelíbila lebka racka, která stále vévodila v jeho pokoji.
Brzy Komito začal cítit, že oblast okolo New Yorku už nestačí k naplnění jeho vášně. Jednoho dne, to už mu bylo 16 let, někdy okolo léta četl o Islandu a jeho pobřeží. Stejně tak ho silně zaujaly informace o pobřeží Maine. On a jeho kamarád rybář se vydali na sever. Byla z toho třídenní cesta na Rockland. Na místo dorazili po druhé hodině odpoledne. Původní záměr jít do hotelu ztroskotal na nedostatku peněz, a tak rozložili svoje spacáky pod skalní převis, kde se tito dva puberťáci pokoušeli zahřát. Během několika minut je noční strážník nahlásil hlídce a ještě nebylo ani půl sedmé večer a už se museli hladoví chlapci přesunout o dalších 30 mil na místo, které nikomu nepatřilo. Vůbec si nebyli jistí, jestli tady najdou to, co hledají a stále se báli, že je vyženou další pobřežní hlídky. Byla to sázka do loterie, buď tu budou jako v ptačím ráji, nebo se vrátí strašně zklamaní. Komito se obával nezdaru, ale vzápětí viděl svoje první přímořské druhy. Přímořská hlídka, která je nenedlouho objevila, byla překvapená, myslela, že narazila na Toma Sawyera a Huckleberryho Finna, kteří přijeli z Bronxu. Chlapci nadšeně mluvili o důvodu své návštěvy – pozorování ptáků, a tak je hlídka nechala přespat v chatrči nedaleko majáku. Během první noci Komito uslyšel tajemný zvuk, vyšel ven, aby se rozhlédl, do temene mu narazil buřňáček dlouhokřídlý a v bezvědomí mu padl k nohám. Za této situace si vzpomenul na otce, který mu vysvětloval, jak si tito ptáci bouřky užívají. Není to pro ně žádný problém vzhledem k tomu, že jejich rozpětí křídel je 28 palců. Ještě se mu zdálo, že když se pták za pár okamžiků vzpamatoval a pták odletěl, stačil se Komitovi vysmát. Z této výpravy si Komito přinesl poučení, že ani ty nejzajímavější výpravy mu nemusí přinést zadostiučinění a uspokojení. Miloval chodit přírodou, měl svá místa a vychutnával si tyto chvíle. Byl hrdý sám na sebe, že dokáže pozorovat ptáky tak, že o něm ani nevědí. Díky tomu, že se uměl tiše a nenápadně pohybovat v terénu, ho během války v Korei zverbovali do speciálních jednotek a strávil rok a půl vojenským výcvikem v Texasu. Dokázal zužitkovat čas. Ptáci tu byli výborní. Na polích bylo plno trupiálů baltimorských, strnadů, sojek...druhů, o kterých před tím mohl jen číst. Mělo to i stinnou stránku a tou byl posměch ostatních vojáků. Dělali si z něho srandu, že pozorování ptáků je zábava pro slečinky, co se bojí pustit máminy sukně. Komito byl z toho rozmrzelý. Jižní Texas se mu zdál opravdovým ptačím rájem. Kdyby tu žil, bylo by všechno jednodušší, než sem podnikat cesty z Bronxu. Armádu přežil i díky tomu, že měl vždy dalekohled v kapsách svých maskáčů.
V lednu 1957 byl na svatbě kamaráda v Bronxu a na obloze si všiml prvních tažných ptáků. Tam ho ale také zaujala jedna z kamarádek a hned ji začal bavit svými příběhy, kterými ji rozesmál. Pozval ji na svatbu svého dalšího kamaráda, která byla příští sobotu v Manhattanu. Když přijeli na místo, zjistili, že svatba je až další den. Vyrazili tedy do města. Komito neměl na velkou večeři peníze, a tak vzal kamarádku do čínské restaurace na rizoto. Ona ho považovala za velice upřímného a vtipného. Její přátelé si už Komitem tak jistí nebyli. Komito byl až příliš upřímný a to nebylo vždycky pro všechny příjemné. Jeden z nich – Dale Carnegi poznamenal: Trochu Komita znám, patří k lidem, co se nikdy nevzdávají a umí si poradit. Ona však byla ztracená, muž, který věčně pozoruje okolí a věří svým očím, ji nikdy nemůže nudit. Zamilovala se dříve, než si to uvědomila. O šest měsíců později se s Komitem vzali.
Pokoušel se navštěvovat večerní školu, ale brzo zjistil, že to není nic pro něj. Příliš pomalé a nudné učení a žádná praxe. Vyzkoušel pracovat pro zásobovací společnost a během tří let se vypracoval na prodejce číslo jedna. Zažádal o zvýšení platu, ale firma to odmítla. Dokonce mu šéf řekl, že pokud se mu to nelíbí, může jít...a tak Komito šel. Protože pracoval ve stavebnictní, začal ve své garáži v New Jersey začal michat vlastní tmely a epoxidy. Objednal 10 tun štěrku a písku a materiál, který potřeboval a nechal je složit na příjezdovou cestu, jinou možnost neměl. Sousedé si začali stěžovat a když už jejich „obtěžování“ začalo být neúnosné, začernil okna v garáži a zamkl se tam. Denně pracoval od 6 ráno do 11 večer a tak se pomalu zrodila společnost Industrial Resurfacing. Mohl mít i svého prvního partnera, ale ve finále by to byl stejně on, kdo by obtelefonovával potencionální zákazníky, sháněl zakázky, on hledal sklady a vyřizoval objednávky v okolí Conecticutu a New Jersey. Komito proto spojení společností odmítl, nic by tím nezískal. Odmítal uplácet klienty večeřemi a pozvánkami na akce, bylo to příliž drahé. V New Jersey vládla korupce politiků, ale on jim odmítal platit. Jeden podnikatel mu řekl, Komito, bez úplatků to dneska nejde... Komito mu odpověděl: ti, co tomu věří, nemají v sobě žádnou poctivost a kašlal na ty kecy. Komitovi odmítl zákazník zaplatit 2 400dolarů za fakturu. Komito vynaložil přes 13 000 dolarů za právníky, ale dal to tomu bastardovi sežrat. Rád si vždy vybojoval svoji cestu sám. Firma byla jeho hřiště, kde si mohl hrát podle svých pravidel. Psal dopisy a vypracoval se tak, že dokázal napsat 80 slov za minutu. Jeho žena mu pomáhala, kde to šlo, a tak Komito neustále zvyšoval její objem práce. Jednou udělala chybu a dala nesprávnou známku. To Komita rozčílilo, vždyt přední strana dopisu a známka je to, co zákazník vidí jako první. Byl perfekcionista mezi perfekcionistami. Neustále se staral, byl hlavou rodiny, ale také bohatl. Stále podnikal v průmyslu a užíval si úspěchu. Chtěl být úspěšnější, ale věřil, že všechny lehčí cesty už jsou vyčerpané. Jeden jeho obor podnikání byla firma s pokrývači a dlaždiči. Pokrývání střech a podlah byly jedny z nejtěžších prací. Hlavně práce po chemičku u močálů v Meadowlands v srpnu. Nic pro slečinky. Jednoho dne se mu přihlásil dvojmetrový hráč rugby na brigádu, aby se mimo sezónu udržel ve formě. Vydržel den! Nejdříve zaměstnával místní pokrývače, ale frustrovaly ho jejich nečekané absence. Potřeboval spolehlivé lidi, ale nikdo takový nechtěl dělat tak špinavou a namáhavou práci a tak začal najímat latinské američany. Netrvalo dlouho a všichni u něj mluvili španělsky s přízvukem z Bronxu. Zaměstnával je po celých 12 měsíců a dostali tolik přesčasů, kolik jich zvládli. Určitou část roku chodil s dalekohledem po střechách budov, na kterých pracovali, aby mohl pozorovat tahy ptáků. Někdy si všiml, že s ním pozorují ptáky i jeho zaměstnanci. Pozoroval tahy pobřežních druhů a obvykle stihl ve stejném čase i zařizovat obchody. Komito obchod miloval. Vždy si proklepl 100 lidí, než ho jeden zaujal tak, aby si ho najal. Nikdo nebyl vytrvalejší než Komito. Jeho moto znělo – Váš obchod začíná prvním NE. Poslal měsíčně tisíc dopisů a doufal, že se vrátí 20 odpovědí. Prodával a nabízel to co ostatní velkosklady, ale vždy dokázal obměkčit i toho nejdrsnějšího továrníka. A jeho tajná smrtící zbraň?? Groteskní humor!
Když mu manažer prodeje dlouho neotvíral, zvonil Komito tak dlouho, dokud dotyčný nevystrčil hlavu ven.
„Co chcete?“ odsekl.
„Máte problém se střechou a ani o tom ještě nevíte..“ zakřičel Komito, „dovolte mi ukázat, kde váš problém je.“
„Nic nekupuju!“ zakřičel.
„A víte, že bych chtěl mít sto zákazníků, jako jste vy?“
„Sto jako já?? A proč??“
„No protože už jsem jich měl tisíc takových, ale sto by mi jich docela jistě stačilo“.
Manažera jeho odpověď tak rozhodila, že ho pustil dál a nechal ho pracovat.
Komito miloval, když dokázal vyvést lidi z míry. Věděl, že si ho tak snáze zapamatují. Když přišel do kanceláře a uviděl na stole položenou fotku z golfu ihned se zeptal:
„Hrajete tenis?“
Muže s rybami se ptal na klasický lov a toho s lodí pro změnu na tenis. Komito čekal vždy na jejich reakci. Čím víc je rozhodil, tím lépe, snažil se zaujmout...možná si ho lépe zapamatují. Byl velký worhokolik z Bronxu, ale stále nade vše miloval ptáky. Na začátku 80. let se za nimi vypravil. Po dobu jeho víkendových cest na pobřeží Jersey a Jamaica bay, nebo Cape May se stal expertem na severovýchodní druhy. Vzal Bobbyo a jejich tři děti na výlet na Floridu a do Arizony a seznamil je s místním ptactvem.
Všechny tyto zkušenosti ho posunuly mezi Top 10 pozorovatelů. Chtěl ale pozorovat ptáky po celý rok, sledovat je od námluv, přes páření, stavbu hnízda.....
Všichni špičkoví pozorovatelé se jevili jako členové jedné komunity, kam ale Komito nepatřil. Dostalo ho, když propásl volavku pobřežní – vzácný euroasijský druh. Nic o tom nevěděl, dokud nečetl v New York Times článek, který však vyšel dávno po tom, co odletěla poslední volavka. Měl peníze, ale neměl nápad. Ale potkalo ho štěstí. Právě ve chvíli, kdy ptáci zastínili podnikání v jeho osobních prioritách, podnikavý birder Bob Odear našel nový způsob informování! Začal provozovat první severoamerický „alarm vzácných ptáků“. Poprvé si mohli pozorovatelé zaplatit za upozornění na polohu a směr vzácných pozorování. Byla to revoluce. Před NARBA špičkoví birdeři trávili desítky let zdokonalováním podobných aktuálních informací, které by upozorňovaly na zajimavé druhy. Dalo to hodně práce.
S NARBA byly záznamy o pozorování na prodej jako jakékoliv jiné zboží. Komito peníze měl, ale ten systém mu moc neseděl, bylo to prostě jako v práci...chtěl si vše dělat po svém. NARBA znamelala, že už to není jen o amatérském pozorování. Byl nespokojený, ale přesto NARBA využival.
S horkou informací v rukou Komito pozoroval tak, jako pracoval. Neúnavně a naplno.
NARBA znamenala, že už to není jen o pozorování. Banakit jamajský se ukázal v několika zahradách na Floridě – Komito tam byl. Sovice krahujcová se usadila v Mineapolis a Komito cestoval sněhovými závějemi, aby ji viděl. Viděl i kavku, svého „starého parťáka“ z rodinné hry na nočním přeletu v Nantuckete. Děti mezi tím vyrostly, podnikání bylo stabilní a žena štastná. Z úspěšného podnikatele se stal úspěšný birdwatcher.
Greg Miller vyrostl v kraji mimo město. Vesnička Holmes v Ohiu byla největší kolonií Amišů, kteří se řídili Biblí – Nemilujte celý svět, ani to, co je v něm... Jan 2:15. Pro jeho 15 000 sousedů to znamenalo žádná auta, žádná elektřina, nic, čím by vybočili z davu. Amišská děvčata ve škole nenosila žádné šperky ani účesy. Vlasy byly buď v culíku, nebo ukryté v šátku. Kolena vždy skrývala pod nevýraznými pastelovými šaty. Chlapci nosili košile a kalhoty, žádná trička nebo džíny. Nesmáli se, a odpovídali ano madam, ne madam, přesně podle Bible Exodus 20:4 – Nebudeš nikomu upírat jeho důstojnost jeho nepravým obrazem. Proto ve třídě nebyly žádné fotografie.
Díky převdládajícímu náboženství v Holmes nebyla žádná kina, bowlingové haly a obchody neměly v neděli otevřeno. Střední škola neměla žádný fotbalový team. Restaurace nepodávaly alkohol, mladé páry se nedržely za ruce. I když polovina polulace v Holmes Country byla Amiši, Millerovi ne. Patřili k sesterskému náboženství Mennonitů. Měli pomalu stejné hodnoty, ale akceptovali moderní život a Bibli. Mennoniti měli auta místo vozů s koňmi, nosili lewisky, používali počítače, ale přesto si ponechali některé společenské zásady.
Miller byl v prvním ročníku střední školy, když mu nevěřící žák nabídl cigaretu. Odmítl jí. Nikdy před tím se s ničím podobným nesetkal. Protože na Hilandské střední byl tanec zakázán, maturitní ples se tam težko organizoval. Vždy se slavilo tak, že každý něco nachystal, někdo polévku, jiný přípitky, někdo hlavní chod a někdo závěrečný desert. Svět odříkání řekl milosrdné Ano koláčům. Byly tam vždy koláče všech možných druhů. Jablkové, skořicové, rebarborové, třešňové....prostě ze všeho, co se dalo dát na koláč. Obyvatelé Holmes Country se nikdy nevychloubali, ale rádi mluvili o výhodách života v „hlavním městě koláčů“. Nikdo jim nic nevyčítal, že by se chlubili, bylo to prostě tak. Jak se narodilo sousedům dítě, dali rodině koláč na oslavu. Když byla těžká noc u dobytka v chlévě? Koláč od sousedů potěšil celou rodinu. Ztratil se pes? Dostali jste koláč, abyste zahnali smutek. Všechno to obdarovávání koláči stmelovalo komunitu, ale dávalo zabrat místním doktorům. Jeden zlozvyk krajem vládnul a to bylo přejídání. Skoro všichni tu měli nadváhu. Nedělní večeře po mši to byla rodinná událost. Mnoho bramborové kaše, hodně omáčky, domácího chleba, masa a samozřejmě koláčů. Millerova rodina ctila jídlo.
Váha bylo to jedinné, co se s Holmes Country měnilo. Místní si pochvalovali, že jsou oázou chránící se před změnami. Nejpřevratnější názory, které tu panovaly, se týkaly 1. Světové války. Když se všechno německé začalo považovat za nepatriotní, tak se nejbližší město k nim z Berlína přejmenovalo na Bernil. V 60. létech to bylo tabu jak sex, drogy a rock n roll. 60mil odsud na Kent State University se pořádaly protesty proti válce ve Vietnamu. Ale hlavní téma této komunity bylo, jestli je, nebo není správné v sobotu v kostele používat varhany – protože produkovaly hudbu. Pravidla kostela hudbu zakazovala, vedly se o tom sáhodlouhé diskuze. Na konec se dohodli, že budou varhany používat pouze při zpěvu, ale ne při samotné mši. Mnoho z nás by řeklo, že je to příliš upjatý a nudný život, ale Miller ho trpělivě snášel. Když byl malý, tak si stěžoval, že nemají Mc Donalds, ale jak dospíval, začal to brát jinak a nevadilo mu to tak.
Byl rád, že tu není násilí a ani zločin, žádná korupce. Děti si mohly hrát samy venku kdykoliv se jim zachtělo a nikomu nepřipadalo divné, že jde malý chlapec sám městem, aby si někde našel lepší kopec na sáňkování. Dobře veděl, že si lidé dělají z Amišů srandu, že všichni nosí stejné oblečení. Když přišel někam mimo komunitu, viděl skoro všechny s dlouhými vlasy, v moderních zvonových kalhotách, sandálech nebo bosé. Tak kdo je vlastně stejný??
Ke všem byl opravdu tolerantní, to byla jeho odlišnost od ostatních. Jeho o 11 měsíců mladší bratr Brent se narodil jako mentálně retardovaný a byl autuista. Nemohl mluvit, najíst se, obléci a dokonce ani dýchat. Rodina nikdy moc nevěděla, do jaké míry jim Brent rozumí a někteří specialisté dokonce doporučovali, aby ho umístili do ústavu. To ale rodina nikdy nedopustila. Brali ho sebou všude, přestože věděli, že je budou lidé okukovat. Millerovi to prostě ignorovali. Ale když Greg, Ned a jejich nejmladší sestra Ann vyrostli do puberty, stali se k těmto lidem drzejší. Když někdo třeba v restauraci na Brenta zíral, tak se sourozenci dali dohromady, odpočítali do tří a na tři začali najednou na dotyčného přidrzle koukat také. Takto postižené dítě by asi mnohé rodiny rozdělilo, ale Millerovy to ještě víc spojilo. Žili v malém domku na Country road 201 a všechny děti spaly na patrových postelích ve společné místnosti. Neměli moc luxusu, částečně kůli Brentovi, ale i víře a penězům. Ale vždy si našli čas na jeden nenáročný koníček...Greg Miller byl birdwatcher dříve, něž vůbec chápal, co to znamená. Tady je jedna z oblíbených historek rodiny: Když byly Gregovi tři roky, byl na farmě pár mil od domova a naháněl kachny okolo rybníka, zatímco si rodiče užívali krásného počasí. Cestou domů se stavili u souseda a Greg si půjčil jeho dalekohled. Soused se ho ptal – vidíš něco?? A předškolák Greg odpověděl, ano, hohola severního – samičku. Všem to vyrazilo dech. Mimo matky. Znala Grega, byla učitelka a věděla, že její syn je jiný než ostatní. Nikdy jako chlapec neskákal třeba do louží.
V otci Grega se probudil zájem o ptactvo, když vyrostl na farmě pár mil odsud. Během týdne pracoval jako veteřinář a staral se Amišům o dobytek, ovce a koně. Ale volný čas věnoval ptákům. Měl výborný sluch. Doufal, že se mu na jednom rodinném výletě podaří uvidět lesňáčka šedobokého – federálně chráněný ohrožený druh, který byl většinu času na Bahamách, ale krátkou část roku hnízdil v korunách borovic severního Michigenu. Během začátku léta se v severním Michigenu ozýval zpěv alespoň 35 druhů lesňáčkovitých. Některé druhy měly dokonce i 2 různé druhy zpěvu, které dokázal rozpoznat i úplný nováček. Jiné se ovšem rozpoznávaly s obtížemi a musely se rozlišovat drobné detaily. Bylo to stejné, jako určovat druh a typ auta jen podle zvuku motoru. Toho dne však Millerův otec slyšel jeden druh, který nepoznal. Na borovici nedaleko cesty seděl zatím nepopsaný žlutošedý zpěvný pták. Lesňáček šedohřbetý! Kdo z ostatních ptáčkařů dokáže zjistit neznámý druh jen proto, že mu nezní jako 35 ostatních? Miller byl ohromený.
Jen málokdy mohl otec vzít svého nejstaršího syna ven do lesa. Po čase, když se Greg dostal na střední školu, naučil se rozpoznávat ptáky jen pomocí sluchu. Někteří studenti dokázali rozpoznat skladbu Beatles po několika tónech, Greg to dokázal s 35 Midwestskými lesnáčky. Příležitostně dokonce předčil svého učitele, kterým byl otec.
Zatím co otec snažil sledovat ragby v televizi, Greg vytáhl Zlatou příručku ptáků Severní Ameriky a nutil otce, aby ho zkoušel.
Otec musel přečíst některou pasáž o některém druhu, aniž by Greh viděl ilustraci a on musel uhádnout, o jaký druh se jedná. Když to bylo po čase už lehké, stížil si to tím, že mu otec předčítal stále menší část textu. Výzvou pro něho bylo určit druh jen podle několika slov. Nějvyšší stupeň obtižnosti bylo, že otec řekl druh a Greg musel doplnit všechny ostatní druhy, které se na stránce necházeli.
Přestože by raději otec sledoval zápas v televizi, tak synovy rostoucí vědomosti ho zaskočily víc, než když Woody Hayes skoroval v oblaku prachu na 3 yardy.
Jako státní zaměstnanec měl Millerův otec 3 týdny dovolené ročně. V 70. letech si začal volno šetřit a tak každý druhý rok si mohl vybrat 6 týdnů volna. A to byl čas na výpravy za ptáky. Rodiče sbalili svoje čtyři děti do Pontiacu69 a se sbaleným stanem vyrazili na Západ.
Chtěli, aby děti viděly krajinu a starý dobrý Grand Canyon, který znaly jen z filmů.
Když se jim na autě utrhla náprava na Middlespot 101 na Aljašské dálnici, uvízli v divočině 12 dní, když museli čekat na opravu. Jednoho dne jim do stanu strčil hlavu velký hladový medvěd. Otec, jako zkušený veterinář neztratil hlavu a bleskurychle zaútočil na medvědův čumák a zvíře zahnal. Greg byl šokovaný.
Doma v Ohiu si brával dalekohled sebou do školy. Takže hned odpoledne po škole, když vyběhl z autobusu, mohl sledovat les na druhé straně silnice. Ptáci byli to, co hledal a co ho zajímalo. Ostatní děti si pro něj vymyslely pár nelichotivých přezdívek, jako Ptačí mozek, Zobák a podobně. Nejhorší asi byla „slečna Jane Hathaway“ ta švihnutá excentrická pozorovatelka z Beverly Hillbillies. Millerovi to vadilo, ale neřešil to. Když máte bratra, kterému musíte ve 13ti letech měnit stále pleny pochopíte, co je v životě důležité a co ne.
Jeho rodina se víc a víc soustředila na Bibli. Při svých výletech se potkali s mnoha charizmatickými křesťany, kteří věřili v baptismus a Millerovi je přivítali s otevřenou náručí. Každý čtvrtek začali organizovat setkání nad studiem Bible. Sdíleli své znalosti a rodina navštěvovala evangelický kostel mimo komunitu v 30 km vzdáleném Cantne. Když se naplnil čas, Miller se zapsal na filosofickou fakultu v Oklahomě. Bylo to daleko od domova, ale určitě to byla pobožná škola s dobrým hodnocením. Při studiu Bible se Miller naučil číst řecky, ale nebylo to to, co očekával od života. Ukázalo se, že mnoho rodičů poslalo svoje děti do církevní školy ze stejného důvodu, jako jiní poslali děti do školy vojenské. Nevychované děti se tak měly naučit pokoře. Miller byl tak daleko z domova poprvé a k tomu měl spolužáky, kteří byli zapleteni do drog, pili alkohol a holdovali sexu. Miller si dával pozor a držel se stranou všech radovánek. V průběhu Millerova maturitního ročníku oznámila škola svoji vizi 900m vysokého Ježíše a chtěla na ni sbírat peníze. Ředitel školy Roberts se toužil stát slavným léčitelem. Chtěl, aby byla socha vyšší než washingtonský monument a aby přinesla škole slávu. Miller byl touto vizí znechucený. No vlastně jak Miller později zjistil, původní myšlenka byla postavit nemocnici a na to Roberts dostal finance, ale obrovská socha vyvolala skepticismus. I jeho domovské město se začalo měnit. Objevili ho turisté, přibyly obchody a dokonce i první semafor. Někteří starousedlíci říkali, že se cítí jako zvířata v zoo. Po letech s Brentem byl Miller zvyklý na pozornost a když si vydělával na studium, brával rodiny z Clevelandu na amišskou farmu, kde je za 5 dolarů vozil na kočáře. A připomínal jim, odkud pocházejí hamburgery v happy mealu. Miller dokonce začal na částečný úvazek učit v místní škole matematiku a při tom chodil na hodiny programování. Psaní programů bylo trochu jako pozorování ptáků. Vyžadovalo znalosti, zkušenosti i vynalézavost. Miller měl radost z toho, co se naučil a když se pak přestěhoval za první prací v oboru, radoval se i z peněz. Aby zůstal nohama na zemi, zapsal se na hodiny studia bible, kde potkal ženu s takovým zápalem pro cvičení, jako měl on pro ptáky. Ukázala mu, jak si cvičením vypracovat tělo, ale jemu se to zdálo moc agresivní. On ji zase ukázal, jak pozorovat ptáky, ale to se jí zase zdálo nudné. I přesto se do sebe hluboce zamilovali a překonali rozdíly svých zájmů. Na jejich svatbě se netancovalo a nepilo. Přestěhovali se do Washingtonu, protože byl nedostatek cvičitelů i programátorů. Miller byl hrdý, že dokáže i při práci být ještě kazatelem, ale později to prohloubilo jeho bolest z rozchodu. Nedělní obřady byly plné svateb a tak to bylo horší a horší. Jednou večer jedl kuře v restauraci se svým mladším bratrem Nedem. Bavili se o jeho manželství. Ned mu nabídl cigaretu. Miller si potáhnul, ale hned všechno vykašlal, slzel a měl plný nos kouře. Byl však dost silný a neodhodil svoji první cigaretu. Poprvé kouřil. Bylo mu 39 let a byl připraven na něco nového. Ta cigareta byl první krok.
Al Levantin začal s málem a zanedlouho z toho bylo ještě méně. Když mu byly dva roky, opustil ho otec, který pracoval jako podomní prodavač. Levantin s maminou zůstali opuštění v jednopokojovém bytě. Otec slíbil, že bude platit alimenty, ale nikdy to neudělal. Prostě zmizel a nikdo ho nedokázal najít. Během krize opustil matku s batoletem a bez peněz. Kvůli financím začala máma pracovat jako účetní oděvní firmy na Manhattanu. Přestěhovala se i s rodiči do Bronxu. Její rodiče se starali o svoje vnouče, když matka pracovala. Ale když byly Levantinovi čtyři roky, jeho babička zemřela a pár měsíců po ní i dědeček. Maminka neměla na výběr a musela si práci udržet. A tak nechala syna se svačinou a klíčem a on musel do školy chodit sám. Naučil se být samostatný dřív, než se naučil číst. Pro pětiletého kluka čekaly nástrahy všude. Každé ráno v devět musel sám sejít tři patra, přejít Easturn avenue a zabočit na Ps 70. Na rohu byl obchod. A to byl problém. Ve výloze viděl krabici tyčinek. Čokoládové, oříškové, ovocné, všechny pěkně na jednom místě. Se svými spolužáky se vždy chtěli podívat na dno té kouzelné krabice s tyčinkami. Když skončilo vyučování, měl dvě možnosti – věnovat se aritmetice nebo si jít hrát ven. A většinou si šel hrát. Byl vyšší než většina vrstevníků a uměl toho využít v basketbale. Ale měl problém. Neměl svůj míč. Jeho rodina si to nemohla dovolit. A tak se naučil vycházet s těmi, co míč měli. A stal se dobrým basketbalistou. Byl výborný i florballe. Když hráli v blocích okolo 175 a Grand Course, byl známý jako chlapec dvou řek a nikdo na něj neměl. V 6:30 přijel vlak s jeho maminkou. Společně se navečeřeli a šli spát. Spali v oddělených postelích v jedné ložnici. Pro Levantina muži neexistovali. Maminka nikoho nehledala a po otci mu nic nezůstalo. Levantin ani nevěděl, jak jeho otec vypadá. Jednoho dne Levantin uvažoval, že vstoupí ke skautům. To jeho maminku zaujalo. Mohl by tam najít mužský vzor. A také se, mimo jiné, setkávali často a hlavně zadarmo. Levantin se ve skautu změnil. Poprvé slyšel o stanování, lezení, učil se plavat, poznávat hvězdy a minerály. Všechno se odehrávalo v nedalekém okolí Bronxu. Tak jako všechno v jeho životě. Jednou šel navštívit příbuzné v New Jersey a udělal si z toho túru. O životě mimo Bronx mohl jen číst v knihách. A tak četl a snil.
Jednoho dne se nemožné stalo skutečností. Levantin mířil na skautský tábor. Nevěděl, jak je to možné. Levantin neměl peníze a jeho maminka známosti. Bál se chtít po ní vysvětlení. Ale 8 týdnů v létě 1945 strávil v kempu Ranachqua. Bylo to jen 3 hodiny autobusem, ale klidně to mohla být pro něj jiná planeta. V kempu se skautská příručka stávala něčím víc než pouhou knihou. Bylo to poprvé, kdy Levantin strávil noc mimo Bronx. Chodil po cestičkách, plaval v jezeře a spal pod hvězdami. Žádné sirény, žádný křik. Mohl tu střílet z luku dál než házet kamínky na Eastburn avenue. Naučil se základy pozorování. Když přijel na tábor, nikoho neznal. Na konci pobytu měl desítky přátel. Vůbec nechtěl jet zpátky domů. Po návratu byl posedlý pozorováním ptáků. Máminka pracovala v továrně na knihy a tak měl volné večery a čas si krátil naháněním vrabců a lesňáčků v botanické zahradě v Bronxu a Van Cortland Parku. Na střední škole se Levantin zúčastnil svého prvního vánočního pozorování. A zjistil, že tam s ním byla spousta lidí, kteří se o ptáky zajímali. Nebyli to skauti, ale prostě je to bavilo tak jako jeho, pozorovat ptáky, vyhledávat je a určovat. Toulal se kolem města s muži jménem Marshall a Arnold – s těmi samými, ke kterým se na pozorování přidal Komito. Komito bydlel jen míli odtud a chodil do té samé střední školy jen o ročník výš než Levantin. Oba později věřili, že spolu museli pozorovat ptáky už jako děti, ale nemohli si na ty zážitky vzpomenout. Možná to bylo opravdu poprvé, jen se nechali strhnout možností. Levantivovy známky byly dost dobré, aby dostal stipendium. Protože to měl nejblíž domů, studoval na New Yorkské univerzitě fakultu chemie. Pár týdnů po promoci narukoval do armády. 16 měsíců sloužil jako meterolog na Aljašce. Začal se zajímat o život mimo New York. Chtěl získat doktorát z chemie, a proto se zapsal na univerzitu v Kansasu. Všechny ty teorie a filozofie o studentském životě ho doháněly k šílenství. Po roce studií zanechal, ale aspoň se ve 24 letech naučil jezdit na kole. Jako místo svého třetího setkání se ženou z Queensu jménem Ethel navrhl Johnas beach. Myslela si, že ji bere na pláž, aby ji viděl v plavkách. On si však s sebou vzal dalekohled a učil ji pozorovat. Ji zajímal především on, ne ptáci. Vzali se v roce 1959. Pracoval v laboratořích chemického giganta Rohm and Haaas. Jejich slogan byl: Je pár lidí, kteří pro nás pracují, ale jen pár odvětví, kde nepracujeme my. Během prvních dvou let získal dva patenty na ochranné nástřiky autolaků. Byl zapálený do práce, ale chemikálie si vybraly svoji daň. Levantin přišel o čich. Naštěstí si vedení společnosti všimlo jedné jeho vlastnosti – uměl to dobře s chemikáliemi, ale ještě lépe s lidmi. Začali ho posílat na služební cesty za zákazníky. Pracoval dobře, ale ročně najezdil 50 -70 tisíc mil ročně a doma musel nechat ženu se dvěma syny. Celý týden byl pryč, a tak se mu nezdálo být dobrý nápad ještě odjet o víkendu na nějaké pozorování. Snažil se syny učit poznávat ptáky v močálech rezervace Brigatine v New Jersey. Chlapci si však chtěli jen hrát v pozorovatelně. Chtěl jim ukázat stěhování jestřábů v oblasti Allentownu, ale je bavilo lezení po skalách. A tak jediné, co mohl, bylo trávit čas s dalekohledem pod slunečníkem, když se vydala rodina na pláž.
Časem přestal Levantin ptáky pozorovat. Neměl čas a ani nikoho, s kým by pozoroval. Jediné, co ho s koníčkem z dětství spojovalo, byl časopis. Četl ho, když lítal nebo když kluci spali. Také nashromáždil údaje za 30 roků vánočních pozorování. Prošel přes 600 stran a našel jen 13 čečetek zimních a 12 z 29 (minot), dověděl se o nejlepších zimních měsících na pozorování. Možná si na to jednou najde čas. Jeho vědomosti o ptactvu rostly, seznam však ne. Mezi tím stoupal po firemním žebříčku a stal se vedoucím rozvoje a následně manažerem pro polymery, monomery a pryž. Společnost mu nabídla, aby se stal manažerem evropské divize. To znamenalo 8 velkých továrem plus prodeje z Briitánie do SSSR i Švédska a Jižní Afriky. Levatin se s rodinou přestěhoval do Londýna, kde pracoval a dále cestoval. Aby posilnil rodičovské pouto, vzal svého nejstaršího syna s sebou na služební cestu do továrny ve Španělsku, ale teenager se vrátil s přesvědčením, že jeho otec pracuje pro znečišťovatele planety. Když se rodina v roce 1985 vrátila do Philadelphie, byly Levantinovy zkušenosti se zámořským obchodem velmi žádané. A tak ho zlákali k firmě CDI. K firmě, která při expanzi do Evropy ostatní společnosti nekompromisně vytlačovala. Levantin nikdy nebyl ve vedení s řediteli a těšil se na novou zkušenost. O pár let později se stalo něco nečekaného. Po 33 letech u Rohm and Haas mu nabídli tříletý plat, když odejde do předčasného důchodu. Al Levantil přestal v 59 letech pracovat. Trvalo to jen 6 měsíců a CDI ho žádalo o převzetí začínající divize. Levantin jako dozor najal lidi. Bylo to jeho první a jediné místo mimo chemičku. Znovu měl oblek a kravatu. Znovu dlouhé hodiny pracoval. Osvojil si konkurenci a připojil se k procesu a ze své 175 milionové divize získal první výdělek. A to jen za 18 měsíců. Byl hrdý. A znovu přestal pracovat. Jeho druhý odchod do důchodu byl ani ne po třech letech. Levantin se přestěhoval do Colorada, když mu znovu zavolali z CDI. Tentokrát decentralizované personální oddělení potřebovalo změnu mentora. Musel tedy dva dny v týdnu trávit v Dallasu. Tak pracoval další dva roky. V říjnu 1997 Levantin znovu odešel do penze. Dům snů už stál a Ethel byla připravená užít si ho. Jednoho dne vytáhla záznamy, zamyslela se a zjistila něco zvláštního. Za 37 roků, co byli svoji, spolu nikdy nebyli 30 dní v kuse. Zatímco Al trávil čas na cestách, ona dokončila školu a otevřela si obchod se svatebními věcmi a poradenstvím. Tam se viděla a i ona sama se stala workholičkou. Teď byl Al potřetí v důchodu. Po tom všem, kdy byl na cestách a ji unavovaly malé děti, očekávala, že budou mít čas pro sebe. On ale též něco očekával. Když jí Levantin řekl, že chce znova vyrazit a strávit rok pozorováním ptáků, nebyla si jistá, co odpovědět. Ale byli spolu už 37 let a toho mnoho přátel nedosáhlo. Možná, že právě to je klíč k manželství. Jít si za svým snem, přinést domů úspěch a společně oslavovat. „Do toho!“ řekla. A jemu to nebylo třeba opakovat.

kapitola třetí
První kroky
Koncept Big Year je starý více jak sto let. Touha vidět všechny ptáky Severní Ameriky vlastně vznikla z Napoleónského komplexu. Zatímco generál triumfálně vedl svoje vojska napříč Evropou a Blízkým Východem, mladík jménem Jean Jacque Audubon poznamenal, že se Francie Americe vyhýbá. Jean Jacque Audubon – tento bastard francouzského kapitána a komorné měl špinavou minulost a vyčítal generálovi, že se Americe vyhýbá. Vyrazil sám do Nového světa a brzo po příchodu do Ameriky si změnil jméno na John James Audubon, ale selhal při každém pokusu o nový start v životě. Pokazil obchody na otcově statku a dokonce byl donucen ho prodat. Otevřel si tržnici v Kentucky a Missouri, ale taktéž selhal. Stejně jako s dopravou zboží do New Orleans. Postavil pilu na řece Ohio, ale poptávka po dřevu byla malá. Vše vedlo až k osobnímu bankrotu. V roce 1819 ho propustili z vězení pro dlužníky a jediné, co mu zůstalo, bylo oblečení, zbraň a štětce. Přes všechny neúspěchy v podnikání a v životě vynikal v jedné věci. V malování. Když ho jako chlapce ve Francii otec nutil navštěvovat vojenskou školu, jediné místo, kde našel klid, bylo v lese s papírem a tužkou. Všechno romantické, co hledal, nacházel v přírodě. Ale to, co v přírodě považoval za nejkrásnější, byli ptáci. Audobon byl ptactvem posedlý. Kreslil je, ať se obchodu a v životě dařilo nebo ne. Mnozí lidé říkali, že jeho selhání v životě má na svědomí právě jeho posedlost ptactvem. V jednom dopise své sestře si jeho žena Lucy stěžuje... V každém ptáku mám rivala, ve svém nespoutaném světě objevil stovky ptáků, ale žádný mu nepřinesl zlatá vejce. Z frustrace se zrodila inspirace. 12. Října 1820 se Audubon nalodil na loď na řece Ohio v Cincinnaty a vyrazil na velkou pozorovací výpravu. Jeho cílem bylo namalovat portrét každého ptáka z Nového světa v životní velikosti. Jeho cesty vedly dole řekou Mississipi, skrz New Orleans do suchých oblastí Floridy, dále po pobřeží Atlantiku a Labradoru. A zase proti proudu řeky na velké pláně Dakoty.
Jeho kresby se staly dokladem o druzích ptáků v dané oblasti a daly základ k Big Year. Z jeho kreseb vznikla kniha Ptáci Ameriky, která se následně stala senzací. Jeho 450 kreseb ptačích tvorů Nového světa vodovkami změnily styl kreseb ptáků. Jeho kresby byly velké, odvážné a detailní. Ale vybíraly si velkou daň a Audubona vyčleňovaly od ostatních umělců. Aby dokončil jednu kresbu, zabil mnoho ptáků jednoho druhu a to jen proto, aby vybral 1 nebo dva nejvýraznější exempláře. Mrtvolku pak vyztužil dráty a vypreparoval na větev, jako by pták žil. Zbytek zabitých ptáků vyhodil, nebo snědl s přáteli. Audubon soupeřil s umělcem uvnitř sebe. Zatímco co v Anglii se psala kniha „Tak pionýři“, v Americe se zápasilo s divočinou. Muži v dlouhých kabátech s uhlazenými vlasy a bradou, často u sebe nosili nože a jiné zbraně. Jak se psalo v novinách, boje s domorodci byly na denním pořádku. Krásné výhledy z lesních chat dokazovaly, že život je tu všude a vůbec to nebylo tak, že by tu rostla jen bavlna a tabák, na kterých se dalo něco vydělat. Po mnoha letech nouze byl místní lišák (ve smyslu vychytralý parchant, který ví, jak využít věci ve svůj prospěch) schopný se odvděčit svým podporovatelům. Když Audubon nalezl nový druh jestřába a vrabce, pojmenoval ho Harris's hawk a Harris's sparrow po farmáři z New Jersey Edwardovi Harrisovi, který byl jedním z jeho prvních „patronů“. Také vznikl Audubonův hrdinný portrét se zbraní připravenou k palbě, který dodnes visí v Červeném pokoji v Bílém domě. Psal se rok 1826. Bohužel, několik druhů, které tenkrát namaloval, už vyhynulo – alka velká, holub stěhovavý, papoušek karolínský, lesňáček louisianský, kačka labradorská nebo datel knížecí. Staly se oběťmi lovu pro zábavu nebo potravu anebo je vyhubila změna prostředí. I Audubon sám lovil, ale vyhubení některých druhů ptáků ho vyděsilo. Během výletu přes Great plains se jako poslední zprávu dozvěděl, že alka velká je na hranici vyhynutí. Audubon zemřel v roce 1851. Jeho žena, která byla učitelkou, měla ve třídě studenta, co se jmenoval George ''bird'' Grinnell. Psal do časopisů o ptácích a byl zásadně proti „vyvražďování“ přírody. Byl připraven pokračovat v odkazu Audubona. V r. 1886 vyzval své čtenáře k založení prvního spolku na ochranu ptáků. A nazval ji „Audubonova společnost“ (Audubon Society), což mu slouží ke cti. Jen za první tři měsíce se zapojilo více než 38 tisíc lidí a ohromující však bylo, že si zachovali svobodného ducha i na vzdory tehdejšímu vzhledu Massachusetts. Společnost je dnes největší organizací v USA, má pobočky na více než 100 místech napříč USA a více než 550 tisíc členů. Začátkem 20 století se lov pomalu již vytrácel a stal se spíš záležitostí malých skupinek mužů. V roce 1900 přišel ornitolog Frank Chaman se skvělým nápadem a s dalšími členy zahájili kampaň. Kampaň začala 25.12. a 27 milionů milovníků ptáků a přírody ze 13 států USA vyrazilo do přírody. Objevili 90 druhů a celkově viděli 18 500 jedinců. Co ale bylo daleko důležitější, byla skutečnost, že se začali vzájemně poznávat a každý rok setkávat. Tak vznikla první síť pozorovatelů. Později zakládali týmy, které soupeřily mezi sebou v počtu spatřených druhů. Dnes se z vánočního počítání stala velká tradice, která je organizována asi na 1800 místech s více jak 52 tisíci členy napříč Severní Amerikou. Někteří pozorovatelé, aby mohli soutěžit, nečekali jen na Vánoce. Výsledkem byl Big Day. S úderem půlnoci se vydali na lov sov při měsíčním svitu. Snahou bylo vidět co nejvíce druhů během 24 hodin a tak prohledávali keře kvůli pěvcům a jezera kvůli vodním druhům. Ke konci první světové války bylo spatřeno během dne 100 druhů. Pozorování nebylo něco, co by stálo za pochvalu, ale pak přišel Peterson, který v r. 1934 změnil pozorování v masový sport. Bylo mu 25 let a vydal 167 stránkovou příručku, která zcela změnila pohled Američanů na pobyt v přírodě a na poznávání ptáků. Předtím všichni pozorovali jen za hlavní své pušky a maximálně hlásili to, co ulovili. Peterson však nosil vzorky do laboratoře a členil ptáky podle znaků. Také učil Američany jak poznat druh podle zvuku a vzhledu. Aby zvýraznil odlišnosti, dal podobné druhy k sobě. Stránky jeho knihy byly nejlépe ilustrovány, ale většinou jen černobíle. Lesňáčkovití, tangary..... na kresbách byly šipkou zvýrazněny rozdíly mezi druhy. Přesto, že některé druhy nebyly popsány podrobně, i tak byla kniha dobrou volbou většiny pozorovatelů (vrabec byl jen vrabec a v další části knihy byl pak článek o tom, jak rozeznat strnadce pustinného od strnádka večerního). Kniha prolomila depresi z knižní krize a během prvního týdne se prodalo téměř 2 miliony výtisků v zelených deskách. Peterson se stal boháčem a do konce života by už nemusel pracovat. Ale pracovat nepřestal. Nakonec vydal asi 4 tucty příruček, ve kterých popsal nejen ptáky, ale i rostliny, motýly, ještěry, škeble a dokonce i kameny. Peterson dokázal však víc než jen psát a kreslit. Uměl nadchnout a zaujmout. Z pozorovatelů udělal velkou rodinu a z jeho příruček se stala nejprodávanější série. Když se konal Petersonův mítink, sešlo se více než 600 tisíc lidí z celé Ameriky. Mnoho lidí s dalekohledem kolem krku se v něm vidělo, zatímco on si uvědomil, že na světě je mnoho pozorovatelů jako on. Syn švédského imigranta Petersona byl vždy považován za podivína. A to kvůli svému zájmu o přírodu. Když začal psát jednu ze svých knih, nesetkal se s pochopením ani doma. „Ptáci napříč Amerikou... Takže ty jsi blázen do ptáků?!“, odsekl mi otec. „Neviděl jsi je už všechny?“, zavrtěl hlavou. „Podívej se, jak vypadá tvoje oblečení. Opravdu ti vůbec nerozumím,“, dodal. Nikdy jsem mu to nemohl pořádně vysvětlit. Ani sám jsem to nevěděl.
Petersonův otec Charles byl stavbař, ale hodně pil. Peterson neuměl postavit ani budku. Petersonův otec ho nazýval cvokem a byl na něj hodně přísný. Peterson se bál, že syn dopadne jako on. Jako puberťák si chtěl oholit hlavu, ale málem se skalpoval (jeho vlasy přežily). Vyrostl v Jamestowně v Něw Yorku, ve městě výrobců nábytku. Říkali jim zelení Švédi, neboť jeho otec byl jako jediný ochotný jíst zelené banány. Často se připletli do bitek s italskými imigranty. Byl tak posedlý přírodou, že zmeškal první přistání letadla v New Yorku, neboť sledoval pářící se kobylky. Ale díky Audubonově společnosti a oblíbené učitelce paní Blanche Hornbeckové se setkal s pochopením a našel si své místo mezi pozorovateli. Když však své historky vyprávěl lidem s podobným osudem, setkal se s úsměvy. Setkání ho povzbudila, a když to byly příběhy vyvrhele, zromantizoval je. V roce 1953 se přidal k nejznámějšímu britskému přírodovědci Jamesovi Fisherovi. A vydal se na cestu dlouhou 30 000 mil napříč Novým světem. Svoji cestu za voláním ptáků začali na střechách vlaků a budov v Newfoundlande. Potom pokračovali přes hory, kde pozorovali migraci ptáků a datly na stromech. Sledovali Audubonovy stopy. Cestou pochopili skutečný dopad vymírání některých druhů, ale navrátili zájem o zahrady a ostrov Avery v Lousianě. Cestou viděli továrny Coca-Coly a dokonce i nejznámější muzea v zemi a díky svému jménu i zákulisí jejich putování. Peterson a Fisher měli jedno společné – nikdy neztratili své dětské nadšení. Během návštěvy Grand Canyonu spatřil Fisher svého prvního californského kondora. Ohromeně se při pohledu na 3 metry široká křídla letící nad pouští otočil na Petersona a vyhrkl wau! Za celé tři měsíce se pohádali jen jednou a to když Peterson v Arizoně málem naboural, protože sledoval hejno ptáků. Když svoji cestu zakončili na ostrovech Aljašky, rozhodli se napsat knihu o svém putování. Vznikl i dokument s názvem Divoká Amerika. Prodalo se skoro 2 000 000 kopií.
Jedna část byla napsána jinak. Poznámky, které psal Peterson, byly napsané menším písmem ve spodní části stránky. ,,Můj seznam na konci roku 1953 obsahoval 572 druhů.´´ Byla to poznámka, které byla napsaná bokem od ostatního textu. Brzy všichni pozorovatelé chtěli následovat tyhle poznámky a stali se jimi posedlí, chtěli cestovat za ptačími druhy Severní Amerikou. Chtěli se zúčastnit Big Year. Kniha byla publikovaná v roce 1955. Hned dalšího roku se Angličan Stuart Keith, který čerstvě dostudoval Oxford, rozhodl, že si to splní taky. S příručkou od Petersona v jedné ruce a s knihou Divoká Amerika v druhé, nastoupil na vlak. Spolu s kovboji vyrazil na cestu ze San Bernardina do Pasadeny - srdce jižní Californie a s prázdnými kapsami se vydal za tím, co se stane jednou z jeho nejkrásnejších vzpomínek. Během Big Year procestoval stopy Petersona a dostal se až k Atlantiku. Byl hnán tím, že vystihl správnou dobu a na Vánoce, když dorazil do Edmontnu v Albertě, měl už zapsáno 598 druhů. O 26 víc než Peterson a zdvihl tak rekord Big Year. Keith se však cítil osamělý. I když byl na vrcholu. Když popisoval svůj příběh do Audubonova časopisu, bylo mu přiznáno 625 druhů. A byl tedy druhý v historii. Překonal ho jenom Roger Tory Peterson, který nahlásil 633 druhů. Neznám žádného jiného, který by viděl víc než 600 druhů stálo v poznámce.
Během týdnů na začátku roku 1961 ho bombardovaly stovky listů a dopisů. Od pozorovatelů, kteří byli držiteli dlouhých seznamů. Hrdě hlásili víc než 500 druhů. Devatenáct lidí dokonce nahlásilo víc než 600 druhů. Keith se cítil trochu zahanbený tím, že ho překonal nějaký anonymní pozorovatel. Ira Gabrielson z Washingtonu doložila fotky a pozorování 669 druhů. (dokonce víc než Peterson). V roce 1963 se v Audubonově časopise psalo : “Klub 600 se rozrůstá”. Nejlepší američtí pozorovatelé překonali svého učitele. Ale Keith se cítil trošku uraženě a hloupě, protože ornitology zahanbovali nadšenci. Připadalo mu hloupé nazývat sčítání ptáků sportem. Do poznámky napsal: “Není to jako baseball nebo bowling, potřebuje to pořádek, jinak to všechno přijde vniveč”. “Proč by se lidé měli cítit zodpovědní za nějakou chybu, když vlastně nikomu neubližují”? Obhajoval jiný redaktor magazínu. Během toho, jak zaznamenával jména vedoucích pozorovatelů, profesor zoologie Olim Pettingill z Carletonskej Univerzity v Minesotě začal publikovat návody na to, jak snadněji hledat ptáky spolu s nejlepšími místy. Jeho příručky ,,Hledání ptáků´´ měly několik částí. 659 stránková část o Mississippi a 709 stránková o východě USA si vysloužila přezdívku “Děkanovy Ručičky”. V tom čase se Olim Pettingill už proslavil jako cestující obchodník, který na svých cestách recenzoval hotely a restaurace. Jeho porovnávání a články se staly stejně populárními a dělaly jméno všem vzpomínaným. Právě proto, že při sledování ptáků sledovali studenti i restaurace. Objednávali si to samé. A poznávali ty samé recepty. Chcete vidět, chcete být v národních rezervacích Floridy? Chcete vidět Cave Creek Canyon v Arizoně? Chcete vidět puštíka vousatého? Zastavte se v Minnesotě během zimy a následujte profesorovu instruktáž. Když Pettingill začal mluvit, všichni hltali jeho slova a chtěli stále více a více. Více detailů a více míst. Jim Lane plnil poličky dvousetstránkovými knihami a i tak byla každá z nich pouze o jednom státu nebo dokonce jen o jeho části, zatímco Pettingill popsal přesně, co chtěl. Planiny Cancasu, Colorada a Oklahomy byly dobrými příklady. Dejte si na cestě dobré kuře: „Jeďte od Campa po Gravel road 8 mil východně, potom zabočte na jih a pokračujte 2 míle, potom doleva a po zhruba třech mílích uvidíte vysílač. Pokračujte po pravé straně 1,3 míle. 100 stop před vámi budou ptáci. Ale zůstaňte v autě, jinak je vyplašíte. Podnik před vámi je hostí často. Pozorování už tedy nebylo jen pro ornitology a stával se z něho sport a zábava. Vzácní ptáci byli odměnou. Díky Pettingillovi mohl mít základní i širší znalosti kdokoli a už dávno to nebylo jen o nudné nalinkované odbornosti. Revoluce v informacích byla na světě. Ale bylo to ještě pozorování, nebo už hra? Nejdříve stovky, později tisíce nadšenců se přidávalo k Adubonově společnosti. A tak v roce 1969 vznikla Americká asociace pozorovatelů. Podobalo se to setkání alkoholiků, ale rozdíl byl v tom, že každý byl na svoji závislost hrdý a chtěl víc a nikdy s ní skoncovat. Příběhy se vyprávěly, zážitky sdílely a způsoby zlepšovaly a zkoumaly. Nastavily se standardy pro pozorování Big Year: „Pták musí být živý a ostrovy musí být nejdále 2 míle od pobřeží“. Bahamy, Havai a Grónsko tedy vyloučili. A tak se putování Rogera Toryho Petersona, který byl patronem a praotcem pozorovatelů, během dvou dekád stalo něčím víc. Big Year rekord byla meta a mnozí za ní cestovali napříč kontinentem. Nikdo nebyl rychlejší než Ted Parker. Už když si jako teenager dělal řidičák, ho považovali jeho vrstevníci pozorovatelé za vyšší ligu. Nejenže si dokázal zapamatovat znaky většiny severoamerických ptáků, byl i šikovný na basketbal. V roce 1971, v posledním semestru na střední škole McCaskey v jihovýchodní Pensylvánii se Parker rozhodl, že nejlepší rozloučení se školou bude, když se stane odborníkem na ptáky. Zúčastnil se výletů k vodám i do hor. Vyrážel za pozorováním více než 300 mil daleko. Potom se vydal do Ontaria, Illinois a jižní Kalifornie. Viděl puštíka vousatého, tetřívka prériového, strakapouda kokardového. Vlastně většina pozorovatelů v jeho věku se na cestách přidávala ke zkušenějším pozorovatelům. Naštěstí se i pro něho někdo našel. Harold Morrin, 49 letý finanční poradce ho bral na dlouhé výlety bez rodičů. Parkerův otec to chápal, protože on miloval golf jako Parker ptáky. Morrin a Parker sdíleli lásku k ptákům, ale učitel se brzy začal obávat o svého žáka. Díky svému výbornému sluchu dokázal jeho mladý přítel okamžitě podle zpěvu identifikovat téměř jakéhokoliv severoamerického pěvce. Na univerzitě v Tusconě v Arizoně se naučil základní znaky a když v roce 1971 končil s 625 určenými druhy, překonal o 28 druhů 15 let starý rekord Stuarta Keitha. Big Year se stal pro mladé hrou. Když zjistili, že nový rekord drží teenager, povzbudilo je to a řekli si, že to také dokáží. Floyd Murdoch byl doktorand, který chtěl navštívit rezervaci kvůli své práci o ochraně ptáků. Kenn Kaufman byl středoškolák a rád cestoval po Americe. V roce 1973 se oba rozhodli, že se zúčastní Big Yearu. Poprvé se potkali na lodi na výletě dlouhém 25 mil kolem pobřeží u New Hampshire a ani jeden z toho nebyl nadšený. Murdoch, poznamenaný rozchodem, byl donucen změnit myšlenky. A tak cestoval ve svém Buicku 64 napříč státy. Rodina neměla peníze a on se cítil pod psa, ale časem se naučil nazývat polévku z konzervy večeří. Byl to zvláštní, dobře oblečený profesorský typ v brýlích, s podivným úsměvem. Nejdříve si myslel, že jeho účast na Big Yearu bude zápas Davida s Goliášem, ale brzy si uvědomil, že hraje špatnou roli a to se mu vůbec nelíbilo. V tomto bodě si ujasnil svůj cíl a cestu ke konci soutěže. „No, abych se vyjádřil ke svému dobrému pozorování“, řekl pro jeden časopis, „držel jsem se Kena za opasek a on mě vedl.“ Toto velmi rychle podnítilo představivost světa pozorovatelů. Ohromující 69 200 mílové výpravy napříč Amerikou měly za sebou víc, než se zdálo. Kaufmana ve Virginii na dva dny zatkli a šlo mu i o život, když na něj mířil brokovnicí rančer v Oklahomě. Nesnášel totiž místního ochmelku, zlatokopa, který mu byl podobný především dlouhými vlasy. V Mexiku mu neplatil řidičák a během Arabského ropného embarga v roce 1973 byl drahý benzín. I tak se podařilo procestovat 12 států a 2 provincie. Kaufman měl nehodu v Louisianě, ale dostal se autobusem do Yukonu. Po nehodě ohrožoval svůj život tím že prodával svojí krev, aby měl peníze. Spal pod mosty a jedl žrádlo pro kočky. Ve výsledku za svůj Big Year utratil méně než 1000 dolarů. Nestačilo to. Mudroch držel nový rekord 669 amerických druhů, o 3 víc než Kaufman. (Kaufman tento rok ve skutečnosti viděl nejvíce druhů, ale Mexiko se nepočítalo). Mudroch přiznal, že měl plán, ale chybělo mu 5 druhů. „Pomáhal jsem ostatním, místo abych se soustředil na svůj seznam.“ Buďte nenasytní! Ztratíte hodně přátel, uděláte si hodně nepřátel, ale váš seznam poroste. Kaufman byl sangvinik. Během Big Yearu se potkal se svojí ženou, také byla členkou Americké asociace a byl pro ni hvězda. Znamenal více než fotbalisti, politici a rock’n rollové hvězdy, byl totiž jedním z předních pozorovatelů v zemi. Kult okolo jeho osoby z něj udělal něco víc a překonal zažité standardy o pozorovatelích. Někoho nadchl, někoho inspiroval. Během svých studií v roce 1976 Scott Robinson přemýšlel, jestli se vydat do Evropy, Rocky Mountains a zaujal ho i Wall Street. Rozhodl se ale, že to odloží a věnuje rok ptákům. Podpořila ho babička, která mu dala karavan a 2500 dolarů, aby si šel za svým snem. Robinson se vydal na cestu dolů Východním pobřežím a potom napříč Texasem a Arizonou k pobřeží Pacifiku. Následoval spisy Petersona a Fishera v knize Divoká Amerika. Začátkem května viděl 600 ptáků a útočil na rekord, ale měl problém. Během jarní migrace se musel zastavit a zůstat v Hampshire pomoct profesorovi s výzkumným projektem. Když Robinson konečně skončil, změnil si koncept Big Yearu. Místo aby pokračoval ve svých typických výletech, připojil se k síti pozorovatelů, která informovala o výskytu vzácných druhů napříč kontinentem. Vyzbrojen pětisetdolarovou letenkou, která mu dovolovala neomezené létání napříč Amerikou, začal překonávat všechny potřebné vzdálenosti. Florida Case, Arizona a mnoho dalších právě, když bylo třeba. Rekord Big Year byl jeho. Jestli byl pro studenta nějaký způsob, jak ho překonat původní rekord, pak to byl právě tento. Ale jak by to udělal obchodník? James M. Vardaman si položil tuto otázku a použil svoje know-how, aby přilákal pozornost. Big Year považoval za nejrychlejší a nejlevnější způsob, jak si udělat jméno. Vytvořil plán, který souvisel s jeho plánem na Big Year a u Mississippi přemluvil několik zkušených lidí, aby mu radili se strategií. Zahrnovalo to: Kenna Kaufmana, Johna Arvina, Lerryho Balcha, Willa Russella, Richa Stallcupa autora několika povídek a Paula Sykesa. Odborníci pocházeli z Mc Allenu, Texasu, Rio Grand, Aljašky, Chicaga, Maine a Kalifornie dali do kupy team. Scházeli se na Delray Beach na Floridě. Navrhli plán, ale nebylo to jen o tom dát do kupy team, ale i sehrát se. Plánované oblasti zahrnovaly hodně překvapení i rarit, jak se později ukázalo. Vardaman se neustále hlídal, aby neudělal žádnou mediální chybu, díky které by ztratil glanc na veřejnosti. Pro jistotu byl spolu s předními 300 pozorovateli z Adubonovy společnosti členem 850 klubů. A tak každý, koho znal, brzy začal dostávat leták s novinkami jeho Big Yearu. Propagoval se jako značka, na konci každého listu stálo: Zavolejte 601-354-3123 a zeptejte se pozorovatele. A tak vznikla první pozorovatelská linka. Díky tomu, co zjistil, si připsal 20 druhů. Ne vše však bylo podle plánu. Když si plnil svůj Big Year, jeho žena se starala o šest dětí ve věku od 6 do 17 let, včetně dvou párů dvojčat. Když byl 58 letý Vardman na arktické výpravě za rarohem loveckým, slavíkem modráčkem a alkounkem chocholatým, jeho žena řekla reportérovi Wall Street Journalu: „Dala bych ho za desetník, když šel uprostřed roku na Aljašku a nechal mě týdny samotnou s dětmi.“ Když Vardaman volal domů, děti už neříkaly, chybíš nám, ale kolik jsi napočítal druhů. Od začátku dělal vše pro svůj úspěch bez výčitek. Vždy, když pozoroval druh, ujistil se, že má svědka a vždy dokládal dva seznamy. Seznam druhů a seznam svědků. Mnoho pozorovatelů svým přístupem otrávil. Díky častým letům získal plukovnickou kartu Delta Air Lines. S ním to však nic neudělalo. Stále nedokázal najít sám sebe. Když ho Kaufman vedl Phoenixem, aby našli drozdce bledého na cestě solnou pánví, zaujatě ukázal na ptáka a začal vyndávat dalekohled . „To je v pohodě,“ řekl Kaufmanovi. A odškrtl ho na seznamu. Nastal čas posunout se. Skončil v roce 1979 s několika velkými cíli. Měl 699 druhů a rozdrtil rekord Big Year. Stejně tak i rekord za útratu a z původních 10 157 dolarů se stalo 44 507 dolarů, takže ho jeden pták stál 63.67 dolaru a dokázal tak, že mezi mezi pozorovatelskými schopnostmi a Big Year seznamem není souvislost. Ale co bylo možná důležitější James „Prachy“ Vardman naštval pozorovatelskou vrchnost. Pozorovatelé dlouho diskutovali, zda jeho 12 měsíční pozorování považují za vědu nebo za sport. Vardman ale z toho udělal bingo. Bingo je přeci pro staré dámy v papučích. Je takové i pozorování? To nikdy, shodli se starší pozorovatelé. A obhajovali čest soutěžního pozorování. Nadšenci a původní členové Americké asociace pozorovatelů Norman Vincent a Benton Basham sice o pozorování žertovali, ale brali ho vážně. A byli to právě oni, kdo v roce 1973 pomáhali Mudrochovi s jeho Big Year. V roce 1983 byl na řadě Basham.
Vedoucí americké Asociace pozorovatelů v čele s Bashamem nenechali nic náhodě. I když Vardaman dále rozesílal letáky. Basham a jeho kolelgové síť ještě rozšířili. Rozesílali dopisy a jednotlivě telefonovali tisícům členů s upozorněním, že Basham chce znovu rekord a s prosbou, aby co nejrychleji hlásili všechny rarity. No, nebylo to tak lehké, jak by se mohlo zdát. I když se pozorovatelé vyznali v druzích v nejbližším okolí, celkový přehled neměli. Například ústřičník západní by byl vzácnost v Massachusetts, ale na pobřeží Pacifiku byl běžný. A Basham nechtěl půlnoční telefonáty o druzích, které byly někde jinde běžné. Chtěl pouze skutečné vzácnosti. A tak vymyslel kódový systém severoamerických druhů. Kód 1 byly nejsnadněji pozorovatelné druhy jako např. vrabec domácí. Kód 2 byly vzácnější druhy jako např. sokol stěhovavý. Ty byly viděny méně často ale ne předvídatelně. Kód 3 – to už bylo složitější. Byli to ptáci, které bylo nutno pozorovat v určitou dobu na určitém místě. Tito ptáci ze sekcí 1, 2, a 3 tvořili 675 druhů základní migrující skupiny a Basham usoudil, že během svého Big Yearu je prostě spatří. Tyto druhy nestály za telefonát. Bashamovou prioritou byly druhy s kódem 4 a 5. Ty, díky nimž překoná rekord. Byly to druhy, které zabloudily z jiných kontinentů apod. Aby se ujistil, že jeho požadavek nebude zapomenut, zaplatil za to, aby pozorovatelské časopisy věnovaly jeho cestě stejnou pozornost, jako věnovaly sportovní časopisy homerunu Henryho Arona. Když se Bashamovi konečně podařilo dosáhnout 711 druhů a vzít tak Vardamanovi rekord, vyšel oslavný devítistránkový článek s jeho fotkou na obálce, kde hrdinně pózoval u tabule zákaz vstupu. Pořádek byl znovu nastolený a outsider překonaný. Jeho čin nebyl taky levný. Basham nikdy neřekl, kolik to stálo, ale přiznal, že by si za tu částku mohl postavit hezký dům a do garáže zaparkovat auto a to bylo v Tenesee dost náročné. Bashamův nový rekord zahrnoval 675 druhů, které žily v severní Americe a 36 dalších. To, co začal Scott Robinson, se dostalo na úplně jinou úroveň. Mnozí se ho snažili překonat, ale selhali. V únoru 1985 si zasel semínko zkázy. V Texasu u něho doma zaklepal další nadšenec do ptáků, dlouho si povídali a nakonec dal Basham 3 sliby. Zaprvé si koupí drahý špičkový dalekohled alespoň za 5000 dolarů, za druhé vstoupí do asociace pozorovatelů a za třetí věnuje 3 týdny života pozorování asijských rarit na pouštních ostrovech patřících vládě s názvem Attu.
Časem se poznali Sandy Komito a Benton Basham a sdíleli spolu svoji vášeň pro ptáky. O dva roky později, v roce 1987 už Komito křižoval kontinent a připravoval se na svůj Big Year. Avšak Basham přemluvil Komita, aby v srpnu obětoval pár tisíc na výlet k řekám Kelly a Noatak. Na konci výletu měl Komito 660 ptáků a z tréninku se stala skutečnost. 6. listopadu zlomil na Sokolí přehradě na Rio Grande pozorováním pižmovky velké Bashamův rekord a pokračoval až do Sivestra, který zakončil kalous ušatý a Komito se dostal na číslo 721. Komito utratil 60.000 dolarů, cestoval 220 dní a stal se novým Big Year vítězem Severní Ameriky. Ale zůstal nespokojený, protože na největší hvězdy mu chybělo alespoň 30 druhů. Včetně orla mořského na Attu, trogona ušatého v Arizoně a racka růžového v Oregonu a na Aljašce, které mohl spatřit. V zamrzlých oblastech totiž promrhal čas. Pozoroval druhy, které mohl najít snadněji, kdyby věnoval více úsilí organizaci. Mohl je mít na pobřeží Gluff, ale stále nebyl zapojený do kódových sítí rarit. Vlastně ve srovnání s ostatními jeho rekord nevyvolal žádný rozruch. Komito o svém rekordu vydal svépomocí knihu s názvem Birding’s Indiana Jones. Ale věděl, že to mohl dokázat lépe. Horší bylo, že jiní by to dokázali ještě lépe. A nejhorší bylo, že je znal – Dr. Bill Rydell byl jedním z nejlepších Komitových kamarádů. Byli spolu na ostrovech Attu, kde Komito dostal přezdívku Nejlepší spolubydlící, protože nechrápal a nenechával špinavé boty v pokoji. Při hraní karet a bridge Komito vyprávěl Rydellovi o svém Big Yearu z 87. Rydell poslouchal a učil se. V roce 1992 byl Rydell po operaci a plný energie. Ale jeho žena nebyla připravená na to, mít ho pořád za zády. Hlavně když zdobila jejich nový dům na Pebble Beach. Takže Rydell našetřil 50.000 dolarů na letenky a vyrazil na svůj Big Year. Na řekách Kelly a Noatak pozoroval to samé jako Komitu a letěl dokonce stejným letadlem. A to proto, aby o deset měsíců dříve než Komito, viděl Komitovy osudové ptáky (kalous ušatý, pižmovka velká). Chirurg, který pracoval 4 roky na pohotovosti, byl tak unešený pozorováním drozdce bahamského a tyrana bahamského, že si dvakrát během jednoho dne zamkl klíče v autě. Florida Keys a Big Sur, Kalifornie a 200 mil na pobřeží Pacifiku... Na svých cestách zažil vše. Od setkání se s bezdomovci až po výpravu na jachtě s milionářem. A bylo to poprvé, co se někdo plavil tak daleko pouze kvůli ptákům. Mnoho lidí si kladlo otázku, jak může někdo takto žít.
Jak se ukázalo, nebyla to až taková výhra. Ač byly tropické druhy v San Franciscu běžné, v jeho seznamu chyběly a získal pouze 5 nových. Vždy to byl závod s časem. A když Rydell 21. prosince spatřil vodouše rudonohého, rozhodl se, že by byl radši se svojí rodinou na vánoce doma. Ten rok skončil se 714 druhy. O sedm druhů méně. Komitův rekord nebyl ohrožen. Ale když viděl jednoho ze svých kamarádů plnit s podobnými finančními prostředky to, co předtím plnil on, něco se v něm hnulo. Chybělo mu závodní pozorování. A věděl, že jeho rekord jen tak tak přežil. Věděl, že ho někdo někdy zlomí. Když ne Rydell, tak někdo jiný. Nevěděl kdo. Tak či tak dospěl k jedinému závěru – chce se zúčastnit nového Big Yearu. Komito věděl, že má peníze i čas, ale má ještě výdrž a sílu? Každopádně on to bral jako odvetu, výzvu. Já proti času a ptákům! Nikdy si nepřipustil, že by to bylo muž proti muži.
Strategie
Greg Miller šel rovnou do ložnice. Hledal vánoční dárek od bratra. Ukryl ho ze stejného důvodu, jako když někdo s dietou schová bonboniéru – aby se těžko hledal. Už byl za touto fází, ale chtěl tu knihu o ptácích. Po pár minutách hrabání ji našel. Kaštanová a zlatá s pěvcem na obale „Kingbird Highway“ – příběh o Kennu Kaufmannovi a jeho Big Yearu z roku 1973. Během čtenářského maratonu na podlaze ložnice zhltl všech 318 stran. Miller nemohl uvěřit, že ten muž cestoval tak daleko a viděl všechny ty ptáky za méně než 1000 dolarů. Miller začal přemýšlet o tom, že Big Year možná není až tak finančně nedosažitelný. Jeho Ford Explorer přežil rozchod, a tak nemusel opakovat Kaufmannovu účast na jeho výpravě napříč Amerikou. Ale může si Miller dovolit Big Year? Posadil se ke stolu na svoji modrou rozkládací stoličku a na počítači šel přímo na stránku www.travelocity.com a spatřil ohromující boj aerolinek o zákazníka. Vybral svoji Visu a začal klikat. O hodinu později si zamluvil letenky na okružní cestu. V únoru s malými jihozápadními aerolinkami do Arizony, Texasu a Minessoty, v březnu do Oklahomy a Californie a v dubnu znovu do Texasu. Cena za tyto letenky byla asi 1000 dolarů, zhruba tolik, co celý Kaufmannův Big Year. Miller ještě neskončil. Roky snil o květnovém výletě na Attu, který je považován za svatý grál všech opravdových pozorovatelů. Zem bez stromů, výčnělek Aljašky, 1700 mil od Anchorage, ale pouze 200 mil od Ruska. Díky časovému posunu mohl být v jeden den na dvou místech najednou a Attu bylo to místo, kde přistávaly vzácné asijské druhy, když byly brutální bouřky. Jeho dvoutýdenní výlet na Attu a týdenní na další opuštěné Aljašské ostrovy stál 5000 dolarů. Nebo by se dalo říct, že více než roční nájem za jeho byt s dvougaráží. Miller věděl, že si nemůže dovolit Attu, ale stejně tak si nemohl dovolit to vzdát a nechat svoji mysl propadnout zoufalství. Attu bude životní cesta. I kdyby mohl žít jen do května, koupil by letenku a zůstalo by mu jen 500 dolarů. Nikdy v životě si nezamluvil tolik letenek. Nikdy se necítil být tak plný energie. Celé tělo se mu chvělo. Téměř čekal, že se podívá a uvidí na monitoru domovinu – (racek Bonapartův). Miller vyndal svoji oblíbenou příručku. Průvodce ptáky severní Ameriky od National Geographic. Snažil se smířit s krutou realitou. Doma měl málo peněz a v práci se musel vyrovnat s chybami Y2K. Pokud by během migrace na pobřeží nestihl nějakého ptáka, neměl by čas ani peníze, aby ho pozoroval v hnízdištích v tundře. Nahánění ojedinělých rarit nepřipadalo v úvahu. Mohl vidět 600 druhů. Uprostřed noci na palandě se Greg Miller stále cítil šťastně. Big Year je hra čísel. 675 typických severoamerických druhů. Denně najdi dva nové a jsi další šampión. Matematika je lehká, realita je šílená. Pro začátečníky... všichni nežijí na stejném místě. 440 druhů ve vnitrozemí, 190 na pobřeží a 440 na moři. Jsou těžko rozeznatelní. Někteří preferují Tichý a jiní Atlantský oceán. Proč se někteří dají pozorovat jen při východu a někteří jen při západu slunce, nikdo neví. Ale špičkový Big year pozorovatel je musí vidět všechny. Problém je, že se místa pozorování mění. Migrace je jednou z nejmocnějších přírodních sil. Minimálně 300 amerických druhů se jí řídí. Například lesňáček kanadský podlehne svému jménu a každý květen odlétá do vlhkých severských lesů. Ale žlutošedý pěvec se každý srpen proletí 4000 mil, aby navštívil své přátele v Andách v Peru. A to dává pětiměsíční prostor, kdy se dá spatřit v severní Americe. Díky své předvídatelnosti se dá nazvat pták ''√'' - dá se lehce odfajfkovat. Ale takových mnoho není. Většina při honu za samičkami létá od tundry na Aljašce až po Labrador. Po létě plném lásky bez potravy většina odlétá za hmyzem z Grónska až do Afriky. A to pozorovatelům ztěžuje práci. Kdo se snaží o Big Year nesmí je zmeškat. No a tak to je. Každý druh přinese nový problém. Aby uspěl, musí pozorovatel zkoumat 675 domácích druhů a zjistit, kdy, kde a jak je pozorovat. Migruje tento pták brzy nebo později? Nad zemí nebo nad vodou? Přes Atlantik, přes Pacifik nebo nad Mississippi? Sám nebo s jinými druhy? Vědomosti jsou koruna a strategie je král. Rozvrh je mrcha. Celé to je o putování mezi migračními trasami a nastražení dalekohledu jako pasti. Načapat vyčerpané ptáky z cesty nad mořem. No a potom tu jsou magická místa. High Island v Texasu, Dauphin Island v Alabamě a Point Pelee v Ontariu. Všechny tyto druhy pozorované během migrační pasti šetří čas a námahu při pozdějším hledání. No a tak se snaží vytěžit leteckou dopravu na maximum a to už ani nemluvíme o snaze najít na letišti uprostřed května hned po východu slunce parkovací místo. Druhá jarní migrace je už jen zoufalství, jsou to jen jedinci, kteří první nestihli, a pokračuje až do léta. No a podzimní stěhování je jen pusa na rozloučenou s rokem. Pozorovatelé jsou neradi závisí pouze na migraci, a tak na cestách navštíví kvůli mořským a tropickým druhům jižní Floridu, kvůli chladnomilným a sovám se vydají do Minesoty. Texas je domovem pouštních a severní Arizona kolibříkovitých a lilkovitých. Velké pláně jsou domovem pro strnady a vrabčáky, pro evropské druhy je to pobřeží Aljašky, Colorado pro tetřívka pelyňkového a divoké slípky a Kalifornie a severní Karolína pro mořské ptáky.
Ten, kdo je během migrace na správných místech, může vidět všech 675 druhů. Problém je, že rekord je 721. Jak je to možné? Odpovědí jsou tuláci a nehody. Tuláci jsou ti, co vybočili z typické trasy, jsou v menších skupinkách nebo sami. Nehody jsou jedinci stovky až tisíce mil od domova. Někteří se jiných „nezeptají na cestu“, protože jsou příliš sebevědomí. Jiné unese hurikán nebo tajfun – výsledek je stejný. V Severní Americe skončí pták, který sem nepatří. A ty si rychle připíší nejsnaživější pozorovatelé Big Yearu. Komito měl tu snahu a dřel víc jak kdokoli jiný. V roce 1987 měl cit na to, jak ušetřit peníze včasným zamluvením letenek a dostat se tak na tradiční pozorovatelská místa. Těsně před plánovaným odletem dostal zprávu o tulákovi nebo nehodě někde jinde mimo kurz. Měl vybočit a vidět vzácnost, kterou mohl vidět jednou za desetiletí, a zahodit možnost ušetřit, nebo se držet plánu a pozorovat desítky domácích druhů? Z toho ho vždy bolela hlava, ale Komito se na svém druhém Big Yearu rozhodl tak, že vždy nejprve sledoval rarity a potom účty. I když ne že by vyhazoval stovky dolarů. Ale i jiné věci mu dělaly radost. Komito začal pracovat. Komito toho už nalétal tolik, že dostával zvýhodněné balíčky, a když nalétal více než 60 000 mil, získal status zkušeného a balíčky po 999 dolarech, každý obsahoval 8 lístků a byl zaměřený na určitou oblast. Mohl létat po pevnině USA nebo Kanady, díky nalétané vzdálenosti získal i další výhody. To mu umožnilo letět kamkoli na kontinentě první třídou za 125 dolarů. Komito koupil 3 balíčky – 24 letů. Věděl, že se musí dostat na Attu. Naposledy, když se s dalšími pozorovateli snažil dostat na ostrovy ve čtyřmístném letadle, bouřka zdevastovala Aljašku. A tak skupina na 4 dny uvízla v Anchorage. Prezident Americké pozorovatelské asociace Larry Balch zarezervoval hotel za 192.24 dolarů a Komito neměl na výběr. Musel zůstat. Balch totiž dal Komitovi pokoj na starost. V minulých měsících si pánové vyměnili dost nepříjemné dopisy. Komito věděl, že bez něho se tam nedostane, tak vypsal šek a rozhodl se, že tento rok bude řešit ptáky a ne lidi. Měl problém, že naposledy špatné počasí sloužilo jako výmluva na zrušení a věděl, že by to mohlo znamenat vyhození tisíců, které už do pozorování dal. Z toho důvodu zaplatil jen polovinu zálohu, ale bez přebytečných 5000 dolarů, a tak bylo jisté, že se výprava uskuteční. Attu se mohlo konat až v květnu, a tak se Komito znovu řídil heslem, že bude řešit ptáky a ne lidi. Naproti tomu Al Levantin neměl žádné problémy s lidmi. Během let, kdy se zbytek pozorovatelské elity plahočil po kontinentě, seděl v kanceláři. Pouze pár špičkových pozorovatelů ho poznalo. To znamenalo, že nemá nikoho, kdo by ho kvůli nehodě nebo tulákovi budil uprostřed noci. Ale také to znamenalo, že nebyl nikdo, kdo by se ho snažil usadit starým rekordem a to byla obrovská výhoda. Rozhodl se, že to zvládne sám. Měl dost asistentů, kteří mu řídili schůzky a lety. Byl chemik a logistik. Miloval řešení problémů. A Big Year byl velký logistický problém.Levantin jako inspiraci četl Vardamanovu knihu (call, collect. Ask for birdman). Stejně jako Levantin i Vardaman byl obchodníkem. Sice měl dost peněz, ale neměl žádné jméno mezi špičkovými pozorovateli. Levantin obdivoval Vardamanův přístup. Pokaždé, když něco nevěděl, najal si ty nejlepší lidi, aby mu ukázali, jak to udělat. Dostal se tím do řečí. Musel si prý někoho najmout, aby mu ukázal ptáky a tak si prý koupil si rekord. Levantin takový problém neměl, ptáky znal. Levantin chtěl ukázat, že i někdo bez kontaktů může překonat rekord. Levantin nechtěl chodit jako turista a průvodce už nepotřeboval vůbec. Četl Komitovu knihu a věděl, jak docílit rekordu. Levantin analyzoval Komitovy postupy v knize Pozorovatelský Indiana Jones a usoudil, že jedna změna mu může přinést o mnoho více ptáků. Tou změnou byly výlety lodí. Komito připustil, že mu uniklo nejméně 6 mořských druhů, protože si nenaplánoval lodní výlety. Levantin stejnou chybu neudělal. Hledal v katalozích, v časopisech, na internetu, v pozorovatelském časopisu a zabukoval si tolik výletů, kolik jen mohl. Doma v Rocky Mountains se připravoval na svoje vítězství na moři. Všechno probíhalo podle plánu až do doby, kdy si chtěl objednat let. Nastal problém, který vůbec nečekal. Jak postupoval ve firemní kariéře od laboranta přes managera a víceprezidenta až na vrchol, stoupal i jeho status v Unites Aerolines z Premier (25 000 mil ročně) přes Premier executive(50 000) až po Executive 1k za 100 000 mil ročně. Bylo nemožné sehnat let z Aspenu od ledna do března, téměř všechno bylo totálně obsazené. Zkusil zavolat na linku pro VIP zákazníky. Má přece nejvyšší postavení. Argumentoval, že jede jen na lehko s dalekohledem bez kufrů. Přesto to nepomohlo, i když nebyl jen tak nějaký turista. Věděl, že všechen čas a snaha, kterou tomu dosud věnoval, nesmí přijít nazmar, radil se ženou, které všechno vysvětlil. Zabukoval alespoň, co se dalo. Jen s maximálním úsilím se mohl zařadit k top pozorovatelům. No, takový těžký už je život v Aspenu během lyžařské sezony.
Greg Miller si mohl nechat o takovém bohatství jen zdát. Začal se 7 000 $ na účtě, ale prakticky všechno už utratil, protože musel zaplatit velkou výpravu na Aljašku. Když započteme jeho 3 Visa karty, 1 MasterCard a 1 Discover kartu, tak měl i 10000$ debetu. Nerad platil měsíčně 19% úrok, ale věděl, že nemá na vybranou. Měsíčně mohl vložit 6500$. To mu dávalo trochu prostoru. Chtěl si pořídit více karet, ale neměl moc dobré vyhlídky, aby je získal, protože občas zapomněl zaplatit na svých pracovních večírcích. Byl vděčný Vise za ten kousek plastu, co měl. Millerův Big Year byl tedy „z ruky do úst“. Bral 45$ na hodinu jako zprostředkovatel v jaderné elektrárně, takže neměl moc času a navíc musel často makat přesčas. Ale velcí šéfové ho nutili. Když odečetl daně, začal počítat. Odpracování 12 hodin by mu zaplatilo let do Miami. Samozřejmě pod podmínkou, že boj mezi aerolinkami stále trvá. Odpracování 14 hodin by mu umožnilo dostat se do Vancouveru. Když si spočítal, jak dlouho by musel pracovat, aby se dostal na Point Barrow na Aljašce, zhrozil se. Jen když pracoval tolik hodin, mohl si dovolit tolik cestovat. No a když tolik pracoval, neměl na cestování pro změnu čas. Do Y2K zbývaly 2 roky a software byl stále plný chyb. Riskoval by Millerův šéf roztavení jádra kvůli ptákům? Bez šance. (Poznámka překladatele Y2K byla chyba v programech, ve kterých bylo třeba změnit kódování, jinak by fungovaly jen do konce roku 1999. Konkrétne do 31.12. 23h:59min:59s:999ss a věřilo se, že jediná chyba v některém z propojených systémů by vedla k celkovému zhroucení. To by znamenalo kolaps letecké dopravy, selhání internetu, zničení elektráren a výbuch těch jaderných.....). Miller musel tvrdě pracovat a tvrdě pozorovat. Aby rok proběhl správně, nezůstala nesplněná práce, peníze v peněžence, ale ani nesplněné sny. Ještě nikdo nepracoval během Big Year na plný úvazek. Ale Miller byl mužem extrému a věděl, že to dokáže.

Bodega bluff.

V žádné jiné době během roku neproběhla nikde taková událost, aby tisíce lidí pozorovalo milióny ptáků. Tak proč k čertu Levantin vůbec uvažoval o tom, zda se tam má ukázat? O tom přece nebylo pochyb. Před ním na takovou loď nebo velmi podobnou nastoupil Komito a byl to právě Komitův hlas vzadu v hlavě...ten dunivý hlas, který ho k tomu přesvědčil. Předtím Levantina nenapadlo, jak zlepšit svůj Big Year. Bylo teprve 19.ledna a už měl 245 druhů. To znamenalo 1 druh každé dvě hodiny. Cítil se čile. Už procestoval 3 státy a jednu kanadskou provincii. A ještě k tomu spatřil toho ptáka z Britské Kolumbie. Byl to malý kousek zelené energie jménem kolibřík pruholící, který byl nesmírně vzácný. Až tak vzácný, že severně od Mexika byl zaznamenán jen 2 krát v historii. Rarity vytvářejí rekord a Levantin doufal, že na svém výletě po pobřeží za mořskými ptáky, bude mít rarit víc. Hodně rychle Komita dohnal. Levantin samozřejmě věděl, kdo je Komito. Během dvou předchozích migrací spolu strávili týdny v centru těch nejtvrdších pozorování na stanovisku, které se jmenuje Attu a je součástí krásných Auletiánských ostrovů. Tehdy se přesvědčil, že Komito je bohatý a neúnavný. Navíc byl Komito nesporným držitelem Big Year rekordu 721 ptáků, který vytvořil v roce 1987. Levantin věděl, že se chystá překonat Komitův starý rekord. Jen nevěděl, zda mu to poví. „Dobré ráno Mistře“, pozdravil Levantin Komita. Tu přezdívku dal Levantin Komitovi dávno na jedné z výprav a Komito ji nikdy neřešil. Levantin byl takový vtipálek, že se dalo jen těžko říct, zda to myslel sarkasticky. Práce v obchodě učí, že úsměv otvírá i zavřené dveře. „Ahoj Al, jak se máš?“ odpověděl Komito. Je čas se rozhodnout říct mu, že je tady, aby ho překonal? Než však Levantin stihl otevřít pusu, Komito odešel.
Byl to první pobřežní trip toho roku a on už viděl 50 dalších pozorovatelů. Byl nažhavený jako sopka těsně před výbuchem. Levantinovi připadlo zvláštní začít si s Komitem právě tady. Bylo to právě tady v Bodega Bay, kde Alfred Hitchcock natočil v 63 klasický horor Ptáci, který přinutil lidi zamyslet se nad přikrmováním v zahradách. Hitchcock věděl, že to nejděsivější udělá příroda sama. Jen málo co je tak rozšířené a samozřejmé jako ptáci. A tak tam byli všechny ty nebezpečné vrány a krkavci, dokonce i pěnkavy, které mohli ničit stany a vylétat z krbů. Mezi pozorovateli ale film nebyl vůbec úspěšný. Strávili mnoho času v poli mezi ptáky, aby věděli, že se ptáci takto nechovají a hlavně že neútočí na lidi. Hitchcock mohl napodobit útok havranů jen tak, že posypal vlasy herců krmivem. Krkavci se shromažďovali a číhali na střeše školy jen proto, že měli na nohách magnety. Děti pronásledované ptáky. To všechno připadalo Levantinovi směšné, hloupé a nejhorší věc, kterou mu kdy ptáci udělali, byly„dárečky“ na autě a trávníku v zahradě.
Ale stačil jediný člověk, aby mu způsobil tolik problémů. Komito se vrátil z lodního okruhu. Energie z něho jen vyzařovala. Komito vypadal, jakoby se vznášel na vlnách melodie z Hitchcockova hororu. Mám mu to říct? Mám mu to říct? Bál se Levantin. Jako obyčejně Komito narušil ticho. „Al, byl jsi venku do pozdních hodin? Toulal jsi se daleko?“ Levantin si myslel: „To si piš, mám už 245 druhů a dýchám Ti na rekord.“ Odpověď Levantina byla však tato: „Právě jsem se vrátil z Britské Columbie a viděl jsem tam kolibříka pruholícího.“ „Skvělý druh“, odpověděl Komito. „Víš, že jsem na něj také myslel. To je divné.....pomyslel si Levantin. Komito už ho předtím viděl a měl ho na svém Life seznamu. Proč by ztrácel čas a peníze, aby ho zase viděl? Když mu to Komito neprozradí, nedá se nic dělat. Levantin mu také nedal nic zadarmo. Jednou z nejtěžších výzev Big Year bylo poznat pozadí soutěže. Každý TOP pozorovatel má slabiny. Peníze......příliš arogance...averzi k dlouhému pobytu mimo domov. Ale žádná slabina se nedala odhalit, dokud se neodhalil sám protivník. I to byla jedna z rolí šampiona Big Year. Vlny dorážely a loď se houpala. Levantin už nevydržel. Ta dobrosrdečná část jeho osobnosti převzala kontrolu. „No“, oslovil Levantin Komita. „Právě jsem se vrátil z Vancouveru a pořád mám mapy a jízdní řády trajektů, chceš je?“ Jestli je Komito chce? Co je to za otázku? Levantin Komitovi právě nabídl Pozorovatelský ekvivalent pokladu. Komito mohl utratit spoustu peněz letem do Vancouveru bez Levantiniho řádu a pak čekat v doku bůhví do kdy. Pro Big Year nebylo nic cennějšího než čas. A Levantin mu dával dar 366 dne. Ten den se stal ještě cennějším, když loď vplula do přístavu blízko Bodega bluff, kde na filmovém plátně odolal dům Jessicy Tandy masívnímu útoku vran. Vlny dosahovaly výšky 10 stop (poznámka překladatele: něco málo přes 3 metry) a oceán byl rozbouřený. Kapitán oznámil, že je nebezpečné pokračovat a odvolal trip. Když se loď otočila do přístavu, neměl Levantin na seznamu žádné přírůstky, ale měl dost času přemýšlet. Jeho tajemství o vlastním Big Year je v bezpečí. Co měl Komito za lubem? Proč chtěl toho „jednou za život“ ptáka vidět zase? Mohl také usilovat o Big Year? Ale.....nikdo se nesnažil o Big Year dvakrát. Levantin věděl, že je Komito pozorovatelský blázen, ale že až tak? Levantin cítil závan strachu a napětí.
Restaurace Tides čněla nad přístavem přesně jako ve filmu Ptáci. Rackové se zlověstně vznášeli nad lodí, ale motor byl příliš hlasitý na to, aby někdo slyšel Hitchcockovu hudbu. O 3 dny později a 200 mil níže Kalifornským pobřežím, ale 3000 mil od domova, Komito znovu nastoupil na Levantinovu loď. To už bylo příliš divné. Jak mohl Komito stihnout kolibříka pruholícího v Britské Kolumbii i tuto loď v Monterey Bay? Když se Komito a Levantin konečně přivítali, dalo se jen těžko uhádnout, čí pohled byl podezíravější. Stále nepadla řeč o Big Year, ale Komito usoudil, že nemá šanci křižovat Kanadou kvůli kolibříkům. Komito vypadal podivně zaujatý. Měl své vlastní starosti....Před 11 lety při svém prvním, už legendárním Big Year, narazil na stejnou velitelku této lodě. Debi Shearwater byla královnou těchto moří a hlavní organizátorkou tzv. žraločích výprav. Dávala pozorovatelům jejich jedinou šanci vidět asi 75 druhů, které žily daleko na moři. Nebylo pochyb o tom, že Debi Shearwater miluje ptáky. Ve skutečnosti si v roce 1980 změnila jméno z Debi Millichap na Debi Shearwater (Buřňáková) na počest těm 13 druhům ptáků, které křižovaly Atlantický a Pacifický oceán. Jejím nejoblíbenějším byl zlatý orel, ale Debi znělo jméno Zlatý orel moc indiánsky na dívku, jejíž prarodiče byli Švédové. Komito měl problém s tím, že nemilovala jen ptáky. Ale také velryby a delfíny. Takže si často udělala „přestávku“ během cesty, aby mohla pozorovat tyto živočichy. Pozorovatelé se s tím smířili, protože její výpravy poskytovaly neskutečně zajímavé druhy a navíc působila děsivě a zastrašujícím dojmem, i když byla stydlivá a slušná, ale měla pověst někoho, kdo se nebál překročit tyto hranice. A často křičela. Sice to není všechno, ale pojďme dál.
V roce 1987, když Shearwaterová opět zastavila, aby sledovala plejtváky, Komito už toho měl dost. Hej, zaplatili jsme, abychom viděli ptáky a ne velryby, zavolal na ni. Ignorovala ho. Motory nechala vypnuté těsně u kytovců. Komitovi to vadilo, tak přecházel od jednoho zákazníka k druhému a ptal se jich: „Chcete vidět ptáky nebo velryby?“ Když se všichni shlukli před kapitánskou kajutou, oznámil jí výsledky hlasování. 47 z 50 zákazníků na lodi chce vidět ptáky a ne velryby. Okamžitě přestaňme s tou hloupostí kolem velryb a vraťme se k tomu, proč tu jsme. Shearwaterová nebyla moc nadšená. Vzpoura na lodi kvůli ptákům? Jaká drzost! Míle od pobřeží našel Komito osobu, která se dokázala vzepřít jeho tvrdohlavosti. Odmítla plout dál. Proto Komito tlumočil výsledky hlasování kapitánovi, který jako většina kapitánů byl zvyklý být na lodi s námořníky a ne s puntičkářskými pozorovateli. Kapitán se podíval na ženu, která si změnila jméno podle druhu ptáka.....Dělám, co poví, odpověděl kapitán Komitovi. A ona řekla, abychom zůstali na místě. Tak zůstali na místě. Komito a Shearwaterová spolu dlouho potom nemluvili, ale ona věděla, že Komito ji potřebuje víc než ona jeho. Ukázalo se, že má pravdu.
Bylo o 11 let později a Komito byl zpátky na jedné z její vyjížděk. Oba věděli, že neměl na výběr. Když jste chtěli vidět pacifické druhy, museli jste začít v doku Shearwaterové. Jak bude s Komitem vycházet? Co když bude skvělý pták přesně na druhé straně? Bude ochotna otočit loď? Komito byl na takovýchto výpravách už tolikrát, že si pamatoval pokyny, ale Levantin, pro kterého to byla jen druhá plavba, pozorně sledoval pokyny, které štěkala kolem. Nekouřit. Tam jsou vesty. Vezměte si prášky proti mořské nemoci. Pijte hodně vody a málo kávy. Když budete zvracet, neudělejte bordel v koupelně ani vepředu nebo na bocích, zvracejte vzadu na lodi. Nějaké otázky? Shearwaterová začínala svoje tripy tady v Monterey Bay z dobrého důvodu.
Byl to biologický zázrak a jedno z mála míst na světě, kde se díky větrům a struktuře kaňonu spolu s proudy dá pozorovat bohatý podmořský život. Tento fenomén se jmenuje výduť. Pro většinu lidí je těžko rozpoznatelné – mírná změna barvy a teplota vody. Ale ne pro mořský život. Nekonečné zásoby potravy v podobě planktonu lákají rybky a ty zase tuňáky, delfíny a velryby, no a ty zase mořské ptáky. Když Shearwaterová poprvé začala najímat rybářské kapitány na své tripy v 70. letech, všimla si, že vidí ten samý přírodní fenomén, ale z jiného úhlu. Na svém prvním tripu s nimi si všimla, že aby si ušetřily věčné hledání, naučily se ryby sledovat tzv. tuňákové ptáky. Zjistila, že se jedná o druhy, které jsou mezi pozorovateli ceněné jako rybák dlouhoocasý. A je to i největší migrant na planetě. Tvor, který váží 4 unce uletí ročně 10000 mil z nekončícího slunce severního pólu do nekončícího slunce pólu jižního a pak zase zpátky. Když by se Shearwaterová dokázala naučit správná jména těchto ptáků, mohla by se také naučit, jak řídit loď pro pozorovatele. Někteří ptáci jako burňák lední byli tak běžní, že loď prostě jen projela, ale jiné jako burňák světlečelý bylo třeba pronásledovat. Jak by se mohli rybářští kapitáni naučit okouzlující ptáky jen tak za pochodu? Shearwaterová se musela naučit jejich domácí řeč. Proces učení vypadal jako námořní verze My Fair Lady, ale s mladou ženou, která učila staré psy. Pomalu ale jistě se rybáři stávali pozorovateli.
V roce 1988 už řídila dobře organizovaný obchod. Nejprve loď vplula mezi skály, aby našli kačku strakatou. Sledovat pobřežní ptáky vypadalo jako sebevražda. Vždy, když vlny narazily do lodě, ptáci se ponořili pro kraby a pak se nějak vynořili přímo a přesně tak, jakoby byli v kontaktu s lodí. Přímo za bílými vodami žil alkoun holubí. Černý s bílou značkou na křídlech. Působil chytřeji než kachna a potápěl se stovky stop za kraby a slimáky. Při svítání zdravili loď lachtani a tuleni. Komito a Levantin pozorovali ptáky a ne sami sebe navzájem. Život byl krásný. Loď vplula do hlubší vody a to právě byla ta skvělá věc na Monterey Bay. Proudy byly méně než 5 mil od pobřeží. Některé podobné výpravy musely plout 50 mil, aby viděly podobný ekosystém. Zatímco tady byli burňaci lední a burňák růžovonohý nebo chaluha pomořanská na dohled od pevniny. Někdo zavolal, aby upozornil na vynořující se velrybu. Komito trpěl, nemohl vědět, jestli Shearwaterová nezastaví loď, aby mohla pozorovat velryby. On potřeboval každou minutu na Big Year. Konečně se loď otočila. Pluli rychle, venku bylo 10 stupňů, ale Komito cítil teplo. Možná už byla stará sekera mezi někdejšími rivaly zakopaná. (Pravdou však bylo, že Shearwaterová ztratila částečně zájem o velryby. To proto, že mezi 70. A 80. léty se pozorování stala běžnými a tak ji už tolik nelákaly). Kromě toho pozorovatelé začali rozsypávat popkorn a ančovičky, což přilákalo racky a mezi jinými i racky tříprsté. Pozorovatelům smrděly od ančoviček ruce rybinou a zápachu se nezbavili celé týdny. Vlny narážely do lodě, zatímco pomalu připlouvala do přístavu. Levantin musel stále myslet na to, proč tu Komito je? Přiletěl albatros velkolepý s rozpětím křídel 8 stop, kterého přilákal zvuk vody a šplouchání. A to byla hlavní atrakce a odměna za všechny útrapy na moři. Příručka odhalila tajnou zbraň takovýchto výprav. Vylít přes záď lodi rybí tuk. Ptáci se mohli zbláznit, vlny narážely do lodě. Levantin ten pach necítil už léta. Cítil smrad, a brnělo mu v prstech. Proč chce Komito znovu vidět životního ptáka a proč chce ten řád? Levantin byl pod stresem a v kombinaci s tím smradem a houpáním to nevydržel a pozvracel se. Musel jít do kajuty a dát se do pořádku. Zavřel oči. Proč mu bylo zle? Bylo to od vln nebo od nervů? Mezitím Komito spatřil alkouna aleutského a buřňáka tenkozobého. Než se stačil Levantin vrátit, byli pryč. Komito s rozvrhem v kapse a náskokem 2 druhů byl v ráži. Levantin věděl, že když chce něco dokázat, musí makat a pohnout se. Pokud tedy dokáže udržet žaludek pod kontrolou.
_____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

NOVÁ ČÁST
Smršť.
Sandy Komito měl obavy. Myslel si, že má soupeře a to ne jen tak ledajakého. Al Levantin představoval nebezpečnou kombinaci času, peněz a pozorovatelských triků. Komito viděl Levantina v akci na Attu. Komito věděl, že je Levantin neúnavný. Že dobře vychází s lidmi a to by ho mohlo přivést k dalším. Kromě toho byl Levantin z Bronxu. Komito se už naučil před léty, že existuje slovo, které lidi z Bronxu hnalo vždy vpřed. To slovo bylo lůser. Když chce Al Levantin boj, má ho mít. Asi za měsíc se potkali na lodi do Monterey Bay a Komito strhl časový rozpis. Bylo to sice trochu dětinské, ale zároveň to bylo jasné varování: Nezahrávej si s Komitem.
20.ledna, Gibsons, Britská Kolumbie. $ 366
Second Street? Kde to k čertu je? Sandy Komito věděl, že by se muži neměli ptát na cestu, ale tohle bylo jiné. Byl v divném městě, v cizí zemi a pršelo. Někde venku byl kolibřík pruholící, o kterém mu Levantin řekl. V Kanadě se objevil poprvé v historii. Levantin řekl Komitovi, aby šel k domu lidí, co krmí ptáky na Second Street. Komito potřeboval najít ten dům. Potřeboval toho ptáka. Potřeboval pomoc. V tomto městě, které vypadalo, že v něm nežijí starší lidé, Komito konečně uviděl ženu kolem 50 let, jak kráčí po straně chodníku v mrholení. Vypadala jako žena, která se zajímá o přírodu. Možná porozumí jeho trápení. Zajel autem ke kraji, otevřel okénko a zavolal: „Promiňte, mohla byste mi říct, kde je Second Street?“
Žena zastavila. Oh, hledáte toho ptáka. Komito vyprskl smíchem. Hodně lidí ani nerozeznalo jeep od čtyřkolky a on na ulici našel tu jedinou ženu v Britské Kolumbii, která přesně znala adresu kolibříka pruholícího. Přímo nahoře na kopci Georgia Strait byla 221 Second Street. V současnosti se stalo centrem pozorovatelského vesmíru. Když Gerrie a Lloyd Pattersonovi poprvé nahlásili pozorování kolibříka, zkušení birdwatcheři byli skeptiční, manželé byli sice lidé, kteří se starali o ptačí krmítka v okolí, ale jen těžko byli zkušení pozorovatelé a už vůbec ne odborníci. Všechny místní experty výskyt šokoval, protože tento druh nebyl v žádné příručce, která se týkala severního pobřezí. Bylo jasné, že i když jeho popis seděl, tak všichni věděli, že tento pták je milovníkem slunce a že sem určitě nepatří. Proto zavolali Mikeovi Toochinovi, světovému odborníku, který definitivně potvrdil, že to je určitě ten druh. Jak se sem dostal, nikdo nevěděl. Kolibřík byl jedním z těch, který trávil zimu 200 mil severně v tropické oblasti Baja. Severně od Mexika byl zaznamenán jen 2x a to v Kalifornii asi před deseti lety, když ho sem zavál pravděpodobně hurikán. Předpokládalo se, že ten druhý uletěl ze Zoo, ale nikdo nenahlásil ztrátu. Naštěstí tento druh patřil k těm milovníkům tropů, kteří dokázali alespoň dočasně přežít pár chladných nocí. A to tak, že snížili tělesnou teplotu na polovinu a při plachtění nebo ve strnulosti snížili tep z 1200 při aktivním letu až na neuveřitelných 50.
Od té doby, co se zpráva o tomto biologickém zázraku rozšířila díky internetu, stal se ten dům na kopci mezinárodní turistickou senzací. V době, kdy k němu dorazil Komito, ho navštívilo už více než 1400 lidí z 29 států, 8 provincií a 5 zemí. Téměř všichni přijeli ranním trajektem z Vancouveru. A jak je zvykem cestou vypili litr kávy. V době, kdy přišli na řadu a dostali se alespoň k příjezdové cestě Pattersonových, předstírali ten dobře známý taneček a okamžitě zvonili s prosbou, aby mohli jít na záchod. Pattersonovi proto vybrali peníze a pronajali přenosný záchod. Komito věděl, že tam je příliš moc lidí a tak si tento problém vyřešil už předtím, aby měl pokoj. Podepsal návštěvní knihu, ale kapka deště změnila jeho domovské město na kaňku. Před 6 dny tu samou knihu podepsal Al Levantin. Komito se snažil prohodit pár slov s Lioydom Pattersonem, který byl dost chytrý na to, aby se vyhnul dešti a zároveň slušný, aby přivítal navštěvu a proto stál o pár metrů dál pod přístřeškem. Komito čekal vedle červeného krmítka, naplněného cukrovou vodou. Kolibřík pruholící zůstal dost dlouho, aby si mohl udělat pár fotek. Tady to máš, Ale Leventine!

21.leden Vancouver. 200 mil. $120.
Během svého života pozorovatele Komito s láskou vzpomínal na své pobyty v přírodě. Na místa, která byla ukryta za vodopády, na dravé proudy řek, které je tvořily. Na tetřevy v severních lesích i na albatrosy plachtící ve slunečních paprscích za svítání. Tohle však nebyla jedna z takových chvil. Parkoval u baru Divokých kojotů a pak šlapal celou cestu skrz kaluže za hučením motorů, protože se chtěl dostat na Vancouverské národní letiště, ale zácpa se táhla od křižovatky už po celé dálnici. Podle legendy nějaký nedbalý nebo bezohledný námořník z Číny před 100 lety ve Vancouverském doku otevřel klícky, z nichž vyletěly severočínské majny chocholaté, ktere se tady množily a množily. Ve 30. letech už byli ulice ve Vancouveru plné těchto ptáků, těchto malých, černých, špinavých ptáčků velkých jako drozd s bílou značkou na křídlech. Někteří čínští přistěhovalci, kterým chyběl domov, pár z nich okroužkovali a chovali je doma, ale biologové, kteří si cenili domorodé druhy, je považovali za škodnou. Báli se, že se rozmnoží a zamoří celou Severní Ameriku. Měli k tomu dobrý příklad: 120 špačků obecných, které vypustili v New York City přibližně ve stejnou dobu, se už rozmnožilo na milióny a podmanilo si kontinent.
Matka příroda se svým typickým přístupem hostila návštěvníka v ulicích Vancouveru a tak se střetl asijský invazní druh s evropským. Ukázalo se, že oba druhy se rády množí v neudržovaných zahradách ve stejném městském prostředí navzdory hluku a smogu aut. Rozdíl byl jen v tom, že špaččí samičky jsou lepší matky. Pokaždé, když majna odletěla prolétnout se po okolí, tak špačkové obsadili její místo, někdy dokonce i hnízdo. A tak drzý špaček teď vládl ulicím. V době, kdy Komito dorazil, zbývalo už asi jen 50 hnízdících párů majny chocholaté v celé Severní Americe. Vancouver byl pro ně Alamo. Posledním místem, kde majny hnízdily, byl most Arthur Laing Highway Bridge a v zoufalství se krmily hranolkami z místních McDonald’s. Komito slyšel jen hluk dopravy a vůbec nechápal, jak tu nějaké zvíře dokáže balancovat na hranici vyhynutí.
Těkal pohledem ze strany na stranu. Nehrozilo, že by nezaslechl hlasy ptáků. Zkontroloval nosníky, lana, sloupy i značky, ale nikde nic. Majna byla pryč. Hmm, bude muset jít ke košům. Vůbec ho netěšila představa ptáka s Happy Meal. Přešel pod celým mostem od severu na jih, od začátku na konec. Díval se nahoru tak dlouho, až ho z toho bolel krk. Rozbolela ho i hlava a smog a dieslové výpary mu také moc nepřidaly. Konečně v dálce na trubce se objevila majna a pak další....Komito odtud vypadl tak rychle, jak mohl.

22.leden, Seattle, 2500 mil, $300.
Někdo nahlásil výskyt vzácné pěvušky na Aljašce. Komito volal z letiště všem známým v Anchorage, ale nikdo nebyl doma. Má přesto letět ve 21:00 a doufat, že až doletí, že tam ještě bude? Těžké rozhodování. Ale pak si vzpomněl, že na Nový rok byl doma jen celých 10 hodin a odletěl do Newarku.

23.leden, Fair Lawn, New Jersey.
Doma zaplatil účty, spatřil brhlíka amerického u souseda na krmítku, povečeřel se ženou a domluvil si odlet na zítřek. Šel spát v 9. hodin večer.

24. leden, Superior, Arizona. 2,400 mil. $266.
Jako teenager hrával William Boyce Thompson vysoké pokerové hry v těžkých časech měděného města Brutte v Montaně. Rodiče ho poslali studovat na elitní vysokou školu Phillips Exeter Academy v New Hampshir. On však neodpromoval. Byl přijat na Columbia University, kde se učil hornictví, jenže už v prvním ročníku skončil. Vrátil se domů, začal se učit opět hornictví, ale znovu selhal. A proto se Thompson vrátil do New York City.
V hlubinách Wall Streetu, kde se svět točil kolem peněz, William Boyce Thompson zbohatl, když vydělal desítky miliónů. Jeho společnost sice vytvořila několik nebezpečných skládek, ale vybudovala také arboretum 55 mil východně od Phoenixu, které si zamiloval drozd rezavohřbetý. Naturalisté, kteří protestovali proti skládkám, zároveň milovali arboretum a užívali si zimování ptáků v Arizoně. V tomto arboretu Komito dostal drozda rezavohřbetého. William Boyce Thompson se tím o kousek přiblížil k environmentálnímu očistci.

25.leden, Portland, Oregon, 1400 mil, $189.
Komito vstoupil do telefonní budky a pomalu vyslovil dvě slova kalous ušatý. Cítil se jako tajný agent. Bude heslo fungovat? Úspěch. Přepojili ho přímo na hlášení vzácných ptáků NARBA. Členství za $25 dolarů ročně mu umožňovalo okamžitý přístup k hlášení vzácných ptáků a to bez ohledu na místo a čas. NARBA shromáždila všechny tyto informace na jedno místo, které bylo kdykoliv přístupné. A to šetřilo čas. A jestli Komito něco potřeboval během Big Year, tak to byl právě čas.
Jeho heslo kalous ušatý bylo připomínkou jeho Big Year nemesis z r. 1987. I když se tento druh obvykle dal bez problémů získat na východním konci Jones Beach, Komito ho tam zmeškal. Stejně jako v Torontu, San Diegu Caspere, Wyomingu St. Louis New Haven, Connecticute a New Yorkské botanické zahradě. Nakonec se mu to podařilo až poslední den svého Big Year. Toto heslo si zvolil při druhém Bieg Year proto, aby nebyl nafoukaný. Zatím to fungovalo.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Číst dál...

Autobirding a velký pomocník

Často se mi stává, že se z auta potřebuju akutně podívat monokulárem ven do polí na ptáky. Nechci vylézat z auta, abych je nepoplašil. Je zajímavé, jak třeba na Mosteckém jezeře, pokud člověk sedí v autě, má kachny prakticky na dosah, ale jak vystoupí z auta, přestože víc než opatrně a plíží se jako Indián, do kachen jako když střelí. Ani monukulár položený na stažené okénko nepřináší ten správný pozorovací zážitek a snaha nacpat do auta složený stativ s monokulárem na sedadlo řidiče, skončilo komickou situací.

držak01
Dlouho jsem přemýšlel, jak si pomoci a ejhle, řešení víc než jednoduché!!! Pomohl přemoudrý a všeznalý strýček Google, Však co on neví, za vědění asi ani nestojí! Našel mi pár eshopů, které nabízí držáky pro fotoaparáty a monokuláry přímo na okénko automobilu! Jak jsem se mohl přesvědčit, i lomený monokulár držák zvládá a tak jsem oktávce zakoupil novou okrasu!
Popis výrobce je opravdu sporadický, ale vytrhl mi trn z paty!! Už se těším, až vyrazím na Jezero!!!

držak02

Otočná hlava pro uchycení spoting scopu, nebo dalekohledu na okno automobilu zajišťuje pohodlné pozorování z auta. Lze použít i na fotoaparát, kameru. Adapter lze také použít všude, kam lze připevnit držák stativu (max tloušťka desky pro přichycení do 1 cm). Bohužel vhodný pro příme dalekohledy. lomené mají problém.

Číst dál...

Greg Miller: Birding, okénko pro vaši duši

(překlad z knihy Good Birders Still Don’t Wear White: Passionate Birders Share the Joys of Watching Birds)

Lidé, kteří mě znají, si moje jméno nejčastěji spojují s jednou z postav filmu The Big Year z roku 2011. Byl jsem autentickým birderem, kterého ztvárnil Jack Black. A někteří z vás četli knihu od Marka Obmascika The Big Year (2004) sepsanou podle skutečnosti, podle které byl tento film natočen. Ve filmu se říká, že jsem se do soutěže big year pustil proto, abych ve svém životě udělal něco výjimečného. Ve skutečnosti jsem se do toho pustil z mnohem prozaičtějšího důvodu – můj život stál úplně za pendrek.

Často v žertu říkám svým posluchačům, že nyní je nejoslavovanějším ten nejsobečtější a nejnezodpovědnější rok mého života. Což je legrační i smutné zároveň. Všechny důležité události mého života se v roce 1990 pěkně zamíchaly. Rezignoval jsem na místo pomocného pastora v našem kostele, abych zachránil svoje manželství. Stále jsem byl na celý úvazek zaměstnán jako počítačový programátor, kterému nezbývá moc času být doma. Nejen, že jsem své manželství nebyl schopen zachránit, ale musel jsem opustit i práci, u které jsem doufal, že zůstanu do konce života – navíc jsem se musel začít hýbat, tělesně.

Emoční tlaky pro mě byly traumatizující. Cítil jsem se vyřízený. Moje sebeúcta přede mnou ležela rozbitá na tisíc kousků. Zdálo se, že se už nic nedá zachránit. Moje sny vybledly a naděje se vytratila. Jaký smysl mělo ž&i