Vyšel Panurus 27/2018

Východočeská pobočka České společnosti ornitologické a Východočeské muzeum v Pardubicích vydali s podporou Pardubického kraje 27. číslo ornitologického časopisu Panurus. Panurus 27 (2018) má rozsah 104 stran textu formátu A5 a vydán byl nákladem 250 výtisků. Obsahuje 10 odborných příspěvků o výskytu a biologii ptáků převážně ve východočeském regionu a jednu recenzi knihy. Konkrétně zde budou mimo jiné představeny zkušenosti s vyhledáváním hnízd dravců na Náchodsku, rozebráno bude aktuální hnízdní rozšíření zrzohlávky rudozobé (Netta rufina) na Pardubicku, výskyt potápek (Podicipedidae) na Kutnohorsku, nebo vývoj populace husy velké (Anser anser) na rybnících v ptačí oblasti Rožďalovické rybníky. Díky plnobarevnému tisku mohly být otištěny i cenné dokumentární avifaunistické fotografie z regionu východních Čech.

Panurus dlouhodobě plní obecně prospěšnou roli recenzovaných přírodovědných periodik, a to i v době rychlejších a atraktivnějších (ale ne vždy dostatečně důvěryhodných) způsobů prezentace jako jsou internetové stránky. Čtenářská obec časopisu Panurus přesahuje hranice regionu. Vydávání časopisu Panurus je jedním z hlavních bodů činnosti Východočeské pobočky České společnosti ornitologické, která mj. také pořádá víkendové výzkumné tábory, ornitologické konference, ornitologické exkurze pro veřejnost a účastní se správních řízení.

Nový Panurus je možno nejjednodušší elektronicky objednat na adrese pobočky za 100,-. V tomto případě připočtěte poštovní paušál 30,- Kč a částku uhraďte na účet u Fio Banky, 2501022899/2010 a na e-mail Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. nám sdělte, co jste si objednali, celkovou cenu objednávky a datum provedení platby. Obratem Vám časopis Panurus zašleme. Druhou možností je zakoupit si Panurus na schůzi VČPČSO, která proběhne 2. 3. 2019 v Pardubicích. K dispozici jsou i starší čísla Panurů (blíže ZDE)

Číst dál...

Co je dobré vědět než koupíte dalekohled

Ceny dalekohledů se mohou pohybovat v rozmezí mnoha tisíců. Tak jaký je rozdíl mezi levným a drahým?
Začněme od základů, pak budeme definovat a porovnávat různé vlastnosti pozorovacích dalekohledů, abychom Vám pomohli usnadnit rozhodnutí, jaký koupit.
Abychom Vám pomohli při nákupu, budeme diskutovat o následujících funkcích:
• Zvětšení
• Velikost objektivu
• Velikost výstupního pupil
• Očnice/Okuláry/
• Zorné pole
• Optický design
• Konstrukce těla
• Oční relief
• Zaměřovací mechanismus (zaostřovací?)
• Blízké zaměření
• Odolnosti proti povětrnostním vlivům a
• Kvalita skla/hranolu

Co je pozorovací dalekohled?
Pozorovací dalekohled je terénní dalekohled, kompaktní a přenosný, určený pro pozorování objektů na zemi nebo v její blízkosti (na rozdíl od pozorování astronomického). Pozorovací dalekohled je v podstatě určen na pozorování ptáků nebo jiné pozorování přírody. Jak se pozorovací dalekohled liší od astronomického? Pozorovací dalekohled má obvykle menší zvětšení, širší zorné pole, je snadno přenosný, v terénu odolný a jeho hranol poskytuje správně orientovaný obraz. Často snímky astronomických dalekohledů jsou vzhůru nohama a obrácené (zrcadlový obraz). Žádný problém s hvězdami, ale špatné to je s ptáky. Je dost těžké identifikovat pravou stranu ptáků nahoře. A zrcadlový obraz Vás ještě zmate. Snažte se sledovat ptáka, který vypadá, jako že se pohybuje vpravo, ale ve skutečnosti se pohybuje vlevo. Astronomické dalekohledy jsou typicky určené k delší ohniskové vzdálenosti s vyšším zvětšením, ale menším zorným polem. Při pozorování ptactva nepotřebujeme zvětšení na úrovni astronomie ( 100x +). Rádi na ptácích vidíme detaily, ale nepotřebujeme vidět každý detail pera. A širší zorné pole u pozorovacích dalekohledů je určitě výhodou na prvním místě pro „pozorování“ ptáka.

Závěry:
Dobrý astronomický dalekohled nebude vhodný na pozorování ptáků a dobrý pozorovací dalekohled nebude dobrý na astronomii. Určitě můžete použít pozorovací dalekohled, abyste se podívali na noční oblohu (dobrý na Měsíc a hvězdy), ale když chcete vidět neobyčejné detaily, je třeba mít astronomický dalekohled. Jestli chcete dalekohled především na pozorování ptáků, mějte pozorovací dalekohled.

Proč mít pozorovací dalekohled? Jaké jsou výhody proti dalekohledu (monokuláru)?
Pozorovací dalekohledy jsou určeny na pozorování ptáků na dlouhé vzdálenosti. Poskytují zvětšení potřebné pro prohlížení ptáků a obdivování detailů v bližším dohledu. Poskytují prostředky k určení ptáků mimo dosah vašeho dalekohledu (binokuláru). Za špatných světelných podmínek vám pozorovací dalekohled poskytne jasnější a čistější obraz a zvětšení, které potřebujete k zobrazení dalších detailů. Všechny pozorovací dalekohledy budou mít pozorovací desku pro upevnění stativu k zajištění stabilizace při těchto vyšších zvětšeních. Existují chvíle, kdy Váš 7x-10x binokulár vám nemůže přiblížit dostatečně to, co byste chtěli vidět. Může to být proto, že se prostě nedokážete dostatečně přiblížit s vaším binokulárem, jako je prohlížení vodních ptáků na jezeře, bahňáků v bažinách nebo hnízdění ptáků na útesech. Nebo možná chcete bližší pohled, ale nechcete rušit ptáka, zvláště citlivý druh, řekněme v hnízdě. Nebo v otevřených prostorách, když se pokoušíte dostat dostatečně blízko s binokulárem, je vyděsíte. S pozorovacím dalekohledem můžete obdivovat ptáky z dálky.
Osobně, používáme pozorovací dalekohled často během polní sezóny ke sledování hnízdění orlů zlatých a rarohů prériových. Mnohokrát ani nevystoupíme z auta, ale pozorujeme přímo z auta. Prostě bychom nebyli schopni pozorovat určité chování dospělých a mláďat bez pozorovacího dalekohledu. Je také pěkné mít pozorovací dalekohled, když se pozoruje ve skupinách, takže každý se může podívat na detaily, na které je upozorníte. Je to skvělý způsob, jak sdílet pozorování ptáků se začátečníky, zejména při pozorování mláďat.
S pozorovacím dalekohledem můžete také fotografovat a natáčet buď s běžným 35 mm fotoaparátem, digitálním fotoaparátem nebo videokamerou (viz digiscoping).

Vlastnosti pozorovacích dalekohledů, které je třeba zvážit před nákupem:
Zvětšení
Obecně platí, že rozsah dobrého zvětšení pozorovacího dalekohledu pro vaše pozorování ptáků je v rozmezí mezi 15 - 60x. Pod 15x můžete používat stejně dobře svůj binokulár. Nad 60x se zorné pole stává příliš úzkým a jas obrazu začne slábnout, zejména je to problém při špatných světelných podmínkách. Nejčastěji 20 - 40x zvětšení poskytuje nejlepší zorné pole a jas obrazu pro sledování ptáků.
Připomínka: Čím vyšší zvětšení, tím je zapotřebí větší objektiv k udržení kvality obrazu. Navíc při vyšším zvětšení se zesílí jakákoliv zkreslení (tepelné vlny) nebo pohyby pozorovacího dalekohledu (chvění stativu). Chcete-li větší zvětšení, nezapomeňte, že kvalita čoček a hranolů (což ovlivňuje propustnost) je čím dál důležitější. Nízká kvalita čoček a hranolů bude produkovat snímky nízké kvality, zvláště při zvětšení nad 45x. Nejvyšší užitečné zvětšení vašeho pozorovacího dalekohledu závisí na kvalitě čoček a hranolů, velikosti objektivu (popsané níže) a vnějších podmínkách (nízké nebo jasné světlo, opar, tepelné vlny, apod.).

Objektiv (clona) (Objectiv lens, apertura)
Velikost objektivu určuje kapacitu pro snímání světla u pozorovacího dalekohledu. Více světla = více jasnosti a detailu, což = jasnější, čistější obraz. Clona je definována jako průměr objektivu, obvykle měřený v mm. Objektivy určené na pozorování ptáků jsou obvykle v rozmezí 50 – 80 mm. Obecně platí, že větší objektiv, je těžší a dražší. Při rozhodování o velikosti objektivu Vašeho dalekohledu pamatujte nejen na to, kolik jste ochotni zaplatit za největší objektiv, ale také na to, zda ho budete chtít nosit. Jestliže jste ochotni nést trochu větší váhu, pak velikost objektivu s 80 mm vám poskytne dobré snímky při téměř všech světelných podmínkách, zvláště při vyšších zvětšeních. Je to na Vás. Přemýšlejte o tom, kdy a kde budete většinou pozorovat ptáky. Jestliže bydlíte v Seattlu (většina zatažených dnů), kupte si větší objektiv. Pokud žijete na suchém, slunném místě, např. v Arizonské poušti a pozorujete ptáky zejména během dne (nikoliv za soumraku nebo úsvitu) a chcete nést něco lehčího, možná byste měli zvážit trochu menší.

Výstupní pupila (exit pupil)
Spolu s velikostí objektivu je výstupní pupila nejlepším měřítkem jasu obrazu. Výstupní pupila je průměr světla v mm viditelný přes okulár. Pro výpočet výstupní pupily rozdělíme velikost objektivu podle zvětšení. Čím vyšší zvětšení, tím větší objektiv je nutný k udržení jasu obrazu. Jako obecné platí pravidlo, že nejvýhodnější je ten dalekohled, který má výstupní pupilu 1,33 mm nebo více. Jak to zjistíte, najdete o pár řádků níže Protože v podmínkách kromě optimálních (jas, klid) nižší výstupní pupila bude nedostatkem, zejména při vyšším zvětšení. Takže pokud byste měli dalekohled se 20 - 60 x zoomem okulárem, 80 mm objektiv by byl vhodný pro všechny rozsahy zvětšení.
Výpočet zjistíte - 80 mm (velikost objektivu) děleno 60 (nejvyšší zvětšení) = 1,33 m (velikost výstupní pupily). Avšak objektiv o velikosti 50 mm při zvětšení 60x Vám dává výstupní pupilu 83 mm (50 : 60=0,83). To není tak dobré, zvláště při špatných světelných podmínkách.

Okuláry (Eyepieces)
Okulár je to, co určuje zvětšení vašeho dalekohledu. Někdy se dodávají s dalekohledem, ale častěji se prodávají samostatně. Většina dalekohledů má vyměnitelné okuláry, specifické podle výrobce a řady, což vám umožní vybrat jeden nebo více, které vyhovují vašim preferencím. Můžete mít buď vyměnitelné fixní, nebo jednorázové (variabilní) okuláry. Existují některé pozorovací dalekohledy, obvykle zoomy nebo vodotěsné dalekohledy, které mají okuláry, které nejsou zaměnitelné. Zoomové okuláry mají rozsah úrovně zvětšení od nízkého k vysokému, obvykle 15-45x nebo 20-60x. To pozorovatelé považují za užitečné, protože mohou prohlížet ptáka při nižším zvětšení (širší zorné pole), poté použít vyšší zvětšení k zobrazení detailů. Jestliže většinu pozorování provádíte v širokém otevřeném prostoru např. pozorování mořských ptáků v moři, jestřábů v horských hřebenech, pak můžete chtít pevný širokoúhlý okulár, který poskytuje širší zorné pole. Nebo jeden s dlouhým očním reliéfem (obvykle 25 nebo 27x) pro ty, kteří nosí brýle. Nebo okulár jen pro digiscoping. Nezapomeňte získat dalekohled s velikostí objektivu, který bude schopen poskytnout vám dobré snímky při všech úrovních zvětšení (náš vzorec pro výpočet). Kvalita skla okuláru a design ovlivňují také kvalitu obrazu. Takže výběr okuláru je stejně tak důležitý jako výběr konstrukce dalekohledu. Všimněte si, že výrobci mohou mít okuláry, které mohou být použity jen v jedné konstrukční linii, zatímco jiné mohou být použity v mnohanásobných liniích. Možná budete chtít o tom uvažovat a uvidíte, jaké okuláry můžete použít na vašem dalekohledu, pokud plánujete mít víc než jeden dalekohled.

Zorné pole (Field of view)
Lineární zorné pole (FOV) je měřeno jako šířka plochy viditelná na 1000 yardů (nebo metrů) od pozorovatele. Může být také vyjádřeno ve stupních jako úhlové zorné pole. Normálně, když se zvýší zvětšení, sníží se zorné pole. Obecně platí, že široké zorné pole je lepší pro pozorování rychle pohybujících se objektů nebo prohlížení a hledání ptáků v dalekohledu.
spotting scope field of view
Jak jsme uvedli dříve v oddíle okulárů, pokud většinu vašich pozorování děláte v širokém otevřeném prostoru např. pozorování mořských ptáků v moři, jestřábů v horských hřebenech, pak byste měli chtít pevný širokoúhlý okulár, který poskytuje širší zorné pole.
Všimněte si, že při porovnání fixního okuláru 20x s okulárem 20 - 60x, bude mít fixní 20x širší zorné pole než zoom ve 20x. Je to jen otázka designu.

Optický design (Optical design)
Existují dvě základní konstrukce dalekohledů – refrakční a katadioptrické. Téměř všechny dalekohledy pro ornitologii jsou refrakční. Důvodem je skutečnost, že i když katadioptrické dalekohledy zajišťují jasnější obraz při vyšším zvětšení (při stejné váze refraktoru), stojí podstatně více než refrakční a nejsou tak silné a odolné pro použití v terénu jako refrakční dalekohledy. Pokud chcete získat o něco lepší snímky, máte peníze a myslíte, že váš dalekohled nebude v terénu příliš narážet, pak si pořiďte katadioptrický. V opačném případě je refrakční dalekohled to, co chcete. Nezapomeňte však, že katadioptrické dalekohledy mohou mít snímky, které jsou vertikálně správné, ale obrácený obraz vlevo a vpravo.

REFRACTOR

CATADIOPTRIC

Používá optické sklo k ohýbání světla

Používá především zrcadla k odrazu světla

Obraz je správný (pravá strana nahoře a zprava doleva)

Obraz je vertikálně správný, ale obrácený zprava doleva

Ohnisková vzdálenost kratší (širší zorné pole)

Ohnisková vzdálenost delší (užší zorné pole)

Trvanlivější a odolnější v terénu, nízká údržba

Křehčí, ale gumové obroučky mohou poskytnout základní ochranu

Jednodušší design, levnější

3-5x dražší než refrakční

těžší

Poskytuje větší zvětšení než refrakční při stejné hmotnosti

Nejlepší do terénu, pozorování přírody, ptactva, lov, venkovní prohlížení

Nejlepší pro terénní aplikaci na velké vzdálenosti nad horizontem, telegrafii a astronomické pozorování

Možno použít fixní nebo zoom okuláry

Určené především k použití fixních okulárů

Výkon nad 60x se snižuje

Může poskytnout užitečné zvětšení až 200x.

zdroj: Birdwatching - Bliss

Číst dál...

The BB/BTO Nejlepší kniha o ptácích roku 2018

Prestižní časopis Birtish Birds v novém čísle 1/2019 vyhlásil nejlepší "ptačí" literaturu za rok 2018. Zde jsou výsledky, fe finále dvě knihy dostaly stejný počet bodů a tak jsou dvě tetí místa. The BB/BTO Nejlepší kniha o ptácích roku 2018 British Birds a the British Trust pro ornitologii oznámil vítěze ceny Best Bird Book (nejlepší kniha) roku. Všechny knihy recencované BB a BTO News na BTO website www.bto.org/abour-birds/book-reviews během roku 2018 by si zasloužily toto ocenění.

Celkem v průběhu roku British Birds a/nebo BTO posuzovala 65 knih a neuvěřitelných 34 z nich se dostalo do užšího výběru a byly dostupné k prohlédnutí během dne rozhodování. Začátkem prosince 2018 se porota složená ze tří zástupců z BTO a tří z BB opět sešla na výroční konferenci BTO v Swanwicku. To, že se knihy nevešly pomalu na zadní část jednoho z vozů BTO, které je dovezlo do Swanwicku, naznačovalo nezvykle vyrovnanou soutěž. To se potvrdilo, když jsme se na konci odpoledního zasedání posadili zpět k přehledu neobvykle vysokého počtu knih, které získaly v posledním kole hlasování jeden nebo více bodů. Sečtením snad intuitivně existoval jasný vítěz (nejméně 5 z 6 porotců ho umístili na vrchol svého výběru), ale naše tipy na vítěze se s názory a hlasy porotců velmi rozcházely a shodli jsme se jen v málo bodech. Odrážely se naše odlišné zájmy a priority a v neposlední řadě i vlastní potíže při rozhodování o tom, jak přesně má vypadat kniha, která kandiduje na tuto cenu. Neexistovalo jasné téma pro letošní top- hodnocené tituly, ačkoliv všech prvních pět titulů by snad mohlo být klasifikováno primárně jako faktické než literární nabídky.

PasserinesVítězná příručka o západních palearktických ptácích: Passerines (Pěvci)
Napsal ji Hadoram Shirihai a Lars Svensson; vydalo vydavatelství Bloomsbury, 2018; v BB posuzoval Martin Collinson a Stephen Menzie (Brit. Birds 111: 629– 632) a za BTO John Marchant. Je to velká kniha v každém smyslu. Uvědomíte si, že držíte v rukách opravdu seriózní práci, když Vám ruce s oběma svazky klesnou téměř k rohožce. Tato kniha, kterou spolunapsali dva velcí znalci Západní palearktické ornitologie, byla netrpělivě očekávána mnoho a mnoho let a bude se víceméně sama prodávat většině evropským nadšeným pozorovatelům (a kroužkovatelům), přinejmenším těm, kteří se zajímají o identifikaci ptáků. Obsahuje více než 5000 fotografií a 400 map a text je spolehlivé shrnutí identifikace, přepeřování a taxonomie regionálních pěvců. Navzdory dlouhému období její přípravy jsme cítili, že je předurčena k tomu, aby zůstala standardním nositelem i v budoucnosti. Vzhledem k omezené přenositelnosti papírových knih (oba svazky váží 6 kg), musí být vážným zřetelem pro většinu pozorovatelů digitální formát HWPB. Jedná se o knihu, kterou byste si chtěli vzít na libovolný palearktický pozorovací výlet a mít ji v chytrém telefonu, tabletu nebo notebooku, je ideální řešení. Fenomenální množství obsahu v papírové knize nevyhnutelně znamená, že úprava je trochu stísněná a některé fotografie jsou trochu malé, ale elektronická verze umožňuje zobrazit údaje a fotografie v plné velikosti a to znamená, že to můžete ocenit a vychutnat si obsah mnohem snadněji. V blízké budoucnosti diskuze o tom, zda papír nebo digitální verze nebudou mít vítěze ani poraženého, ale pro práci jako je tato, volba digitálního formátu je významným krokem vpřed pro každé pozorování mimo domov.
Rare and Scarce Birds of Cheshire
2.místo Rare and Scarce Birds of Cheshire & Wirral (Výjimeční a vzácní ptáci z Cheshire & Wirral)

Napsal Allan Conlin a Eddie Williams; vydáno soukromě v r.2017; v BB posuzoval Andy Stoddart (Brit. Birds 111: 56–57). Jedná se o knihu, které dali 4 ze 6ti porotců body v konečném zúčtování a byla vysoce ceněna za zvláště atraktivní příklad žánru. Pozorovatelům tolik přidává k systematickému seznamu ptáků a skutečně přináší radost z nalezení a spatření vzácných a výjimečných druhů. Údaje jsou prezentovány ve snadno stravitelné podobě, co by mohlo být spíše suchý systematický seznam na něco příjemného a přesvědčivého. Zejména její úprava a umělecké zpracování přispívají ke krásně produkované malé knize, kterou budou místní pozorovatelé a návštěvníci ptačího hrabství Cheshire & Wirral listovat ještě mnoho dalších let. Nastavila vysoký standard pro knihu tohoto druhu.




Far from Land3.místo Far from Land: the mysterious lives of seabirds (Daleko od země: Tajemný život mořských ptáků)

Napsal Michael Brooke; vydal Princeton University Press, 2018; v BB posuzoval Martin Heubeck (Brit. Birds 111: 411) a pro BTO Ruth Walker. Existuje jen velmi málo ornitologů, pokud vůbec nějací jsou, které by v určitém okamžiku nezajímali mořští ptáci. Dokonce i ti největší vnitrozemští a zahradní pozorovatelé chodí tu a tam k pobřeží - ať už se jedná o buřňáka ledního v Hunstantonu, tereje bílého v Bemptonu, papuchalka severného na ostrovech Farnes nebo buřňáka severního na ostrově Skomer, mořští ptáci povzbudí vaše smysly. Jestliže se zajímáte, co mořští ptáci dělají a proč to dělají, a ne jednoduše jen jak vypadají, pak tato kniha by měla být na vašem seznamu k prostudování. Jedná se hlavně o přehled toho, co moderní technologie a naše rostoucí schopnosti sledovat ptáky po celý rok, nám mohou říct o životě mořských ptáků, když jsou daleko od země, což je po většinu času u mnoha druhů. Není divu, že je zde řada odkazů na skupinu OxNav, kterou vede Tim 42 British Birds 112. Leden 2019. 35 – 43 Short papers Guilford, který odhaluje mnohé z tajemství ze světa shearwater (buřňákovitých) jinde v tomto vydání (Brit. Birds 112: 9–25) a Mike Brooke představil mimořádně srozumitelné shrnutí pokroku moderních vědců mořských ptáků.

Gulls of the World3.místo Gulls of the World: a photographic guide (Rackové světa: fotografický průvodce)
Napsal Klaus Malling Olsen; vydalo vydavatelství Bloomsbury, 2018; v BB posuzoval Brian Small (Brit. Birds 111: 483–484). Máte místo ve vaší poličce na další knihu o raccích? Někteří pozorovatelé žijí, aby viděli racky, ale pro nás ostatní tento průvodce nabízí něco, co žádný jiný. Recenze Brian Smalla je dobrým začátkem, pokud si myslíte, že by to mohla být kniha, která vás konečně přiměje strávit všechen čas zimního pozorování na skládce. Pokud jde o ocenění knihy, porotci se domnívali, že je to možná jedna z nejlepších knih o raccích na světě, které jsou v současné době k dispozici. S odkazem na dřívější diskuzi o papíru versus digitální verze, je tištěná verze přiměřeně přenositelná, pokud bude v autě (nebo možná v ruksaku) pro každodenní odkazy v terénu. Obtížnější taxony jsou ošetřeny docela důkladně, ale vzhledem ke složitosti tohoto tématu – je nepravděpodobné, že by poskytly odpověď na každého zvláštně vypadajícího racka, na kterého narazíte. Bude zapotřebí podrobnější zpracování z internetových zdrojů jako např. www.gull-research.org. Klaus Malling Olsen má schopnost vysvětlit obtížný předmět s pozoruhodnou jasností a jednoduchostí; to vyvolává vážný zájem pozorovatelů o kteroukoliv z jeho výjimečných knih o ptácích, protože je chtějí mít ve své sbírce.

The Ascent of Birds5.místo The Ascent of Birds (Vzlet ptáků)
Napsal John Reilly; vydalo vydavatelství Pelagic Publishing, 2018; v BB posuzoval Martin Collinson (Brit. Birds 111: 550) a pro BTO Rob Robinson. Oba recenzenti navzájem, Rob Robinson a Martin Collinson, vychvalovali přednosti této knihy; ten první to shrnul zařazením mezi nejlepší populární vědecké knihy a sdělením, že poskytuje skvělého průvodce k našemu současnému pochopení toho, kde a jak se ptáci vyvíjeli. Sleduje, co nám mohou moderní vědecké studie o klíčových událostech v evoluci a biografii ptáků, které dnes vidíme kolem nás - a určitě každý pozorovatel si najde kapitolu vlastního zájmu. Je to pro pozorovatele příliš snadné, aby se dostali do morbidních depresí ohledně současného stavu našeho životního prostředí, změně klimatu, ztrátě druhů, stanovišť a dalších různých aspektů lidského ničení planety. Na druhou stranu vědecké úsilí a výzkum pokračují v otevírání dveří a našich očí k aspektům přírodního světa, o kterých víme málo nebo vůbec nic. Tato kniha společně s knihou Far From Land, spadá pečlivě do takového druhu knih, které každému čtenáři BB a členu BTO, stojí za to, aby nad nimi strávili nějaký čas, než temné zimní noci zimy ustoupí jaru.

zdroj: British Birds 1/2019

Číst dál...

Chcete-li identifikovat vzdálené vodní ptáky, naučte se jejich chování v hejnu

Vpravo nahoře se nachází početné hejno kachnic kaštanových, které odpočívá se zvednutými ocasy, zatímco dvě kachnice kaštanové vlevo aktivně shánějí potravu (s ocasy dolů). V popředí je malá skupina odpočívajících potápek šedých.

birdwatchinbg
Ve velké části země zimní pozorování znamená pozorovat otevřenou vodu hledáním kachen, potáplic a kormoránů a ostatních ptáků, kteří by tam venku mohli být. Ptáci, které najdeme, jsou často daleko a jejich identifikace je výzvou ne proto, že druhy jsou podobné, ale proto, že jsou příliš daleko, abychom viděli detaily. V těchto situacích jakékoliv vodítko, které nám může pomoci v určování, je užitečné. Všichni přirozeně hledáme barvu a dokonce i velmi obecné dojmy světlé a tmavé jsou cenné. (např. kormoráni téměř vždy vypadají načernale). Zvyky jako potápění, jsou důležitým vodítkem a celkový tvar – délka krku, nápadné špičky křídel nebo ocasu – jsou také užitečné.

Dalším vodítkem, které je obecně přehlíženo, je chování v hejnu. Stejně jako se liší chování v hejnech u zpěvných ptáků, tak se liší i mezi druhy vodních ptáků. Některé druhy jsou často ve velkých a hustých hejnech a jiné se jen občas shromažďují do malých, volných skupin. Například husy samy sebe uspořádají do různých vzorců než kachny a hejna kachen divokých se liší od hejn poláků.

Než se začnete dívat na hejna, je třeba rozlišovat chování při hledání potravy a chování při odpočinku. Obecným pravidlem u vodních ptáků je, že ptáci hledající potravu se rozptýlí více do šířky a odpočívající ptáci se shlukují v těsnějších skupinkách. Například řada druhů potáplic, většina potápek, mořských kormoránů jsou osamělí při hledání potravy, ale ty samé druhy se formují do volných skupin, když odpočívají na vodě. Kachny jsou více roztroušené při hledání potravy, ale jsou spolu těsně namačkány často ve velkých hejnech, když odpočívají. A samozřejmě seskupení je také velmi ovlivňováno místními podmínkami.

Vzhledem ke všem těmto variacím se může zdát nesmyslné pokoušet se vůbec popsat rozdíly v chování v hejnu, ale může to být skutečně užitečné. Není to samostatné vodítko. Málokdy budete schopni identifikovat druh jednoduše podle chování v hejnu. Ale společně s celkovou barvou, velikostí, místem výskytu a charakteristikou hejna vám to umožní identifikovat i velmi vzdálené ptáky. Je to jedno z vodítek, které zkušení pozorovatelé používají, dokonce i podvědomě, aby rychle vytřídili vzdálené ptáky. Můžete se začít učit tyto rozdíly už jen tím, že si všímáte chování ptáků ve vašem místním rajonu a brzy budete schopni snadněji identifikovat vzdálené vodní ptáky.

Publikováno Davidem Sibleyem 2.ledna 2019

Číst dál...

Davies A. & Miller R., 2010: The Biggest Twitch

Když jsem se s Robertem bavil o tom, že jsme dokončili překlad Velkého roku, doporučil mi další knihu THE BIGGEST TWITCH, která si s Velkým rokem nezadá. Vzhledem k tomu, že podobná literatura u nás nevychází vůbec, ještě před Vánocemi jsme knihu přes Amazon koupili a opět se pustili do překladu. Stručný obsah knihy jsme si půjčili od Roberta, abyste věděli, na co se můžete již těšit.

Je krásné mít tu možnost nebo spíš odvahu a uskutečnit si svůj sen. Zvláště člověk, jehož vášní je pozorování ptáků, má v dnešní době stimulů, které ho k takovému kroku vybízejí, celou řadu. Knihy, příběhy, trip-reporty a dokonce i filmy líčící osudy těch, kteří se rozhodli utéci třeba na celý rok od všedností každodenního života a věnovat se jen svému koníčku, se dají lehce obstarat a ještě snadněji se jejich příběhům podlehne. Jedna z knih tohoto ranku nese název The Biggest Twitch a jejími autory jsou Alan Davies a Ruth Miller. Tito dva Angličané se rozhodli uskutečnit si svůj sen v roce 2008. Prodali, co mohli, opustili svá zaměstnání, pronajali byt a 1. ledna vyrazili do světa, aby během následujících dvanácti měsíců viděli tolik ptačích druhů, kolik jen bude možné. To, o čem jiní sní, tito dva nadšenci dokázali. Máme jim závidět?

Ruth a Alan nejprve uvažovali jen o roce tráveném pozorováním ptáků. Měl mít podobu odpočinkového birdingu cíleného do zemí, o kterých vždy poslouchali jen z vyprávění jiných a jejichž exotická avifauna dráždila jejich představivost. Zlomovým momentem bylo, když o svém nápadu řekli Ianu Campbellovi pracujícímu pro cestovní kancelář Tropical Birding zaměřenou na birdwatchery. „Jestli do toho půjdete“, řekl jim, „můžete se snažit trochu víc a zkusit překonat světový rekord.“ Následovalo rozpačité ticho. Něco podobného totiž ani jednoho z nich nenapadlo. Světový rekord v nejvyšším počtu ptačích druhů pozorovaných během jednoho kalendářního roku držel Jim Clements, autor známého Clements Checklist of Birds of the World. V roce 1989 se mu podařilo pozorovat 3662 druhů. Když se oba zamysleli nad tím, kolik druhů by mohli vidět v zemích, které plánovali navštívit, došli zhruba k číslu 3000. No proč ne?, řekli si. Proč tomu ročnímu odpočinkovému roku nepřisoudit mnohem důležitější roli? To už za to stojí, pokusit se překonat světový rekord. Ta výzva byla až příliš lákavá, než aby jí nepodlehli.

Nejprve si museli stanovit pravidla. Pokud chtějí překonat Clementsův rekord, musí jít v jeho stopách. Znamenalo to počítat si pouze ptáky živé, divoké a volně létající. Započteny mohou být druhy jen slyšené a jejich určení musí být potvrzeno terénním klíčem nebo vlastním záznamem. Také by mělo být využito taxonomicky stejného seznamu, který měl Clements. Pravidlem navíc, které si Ruth a Alan stanovili bylo, že si mohou daný druh připsat do seznamu pouze v případě, že jej viděli oba dva. V následujícím roce, který měl dokonce 366 dní, by se tedy od sebe neměli hnout ani na krok. „Museli jsme vstávat a uléhat do postele přesně ve stejnou chvíli, riskantní mohla být dokonce samotná návštěva koupelny“, napsala Ruth v úvodu knihy.

Poté, co si zvolili název své roční výpravy, se pustili do plánování jejího itineráře. Aby zastihli co nejvíce druhů, museli se nacházet na správných místech ve správnou dobu. Na čtverečky papíru napsali jména zemí, které chtěli navštívit. Pro každý týden jeden papírek. Když někde chtěli zůstat déle, bylo papírků se jménem jedné země více. Zprvu jim vyšlo, že by nadcházející rok měl mít 18 měsíců, aby vše stihnuli. Když se konečně vešli do 12. měsíců, začali shánět letenky a přes internet ubytování a zapůjčení automobilů. Následně si nechali udělat webové stránky a oslovily firmu Swarovski, jestli by je nevybavila kvalitní a lehkou optikou oplátkou za reklamu. Firmě se jejich nápad líbil a každému zaslala dalekohled 8×32 EL a teleskop ATS HD s průměrem čočky 65 mm. Stejně úspěšně proběhlo jednání s firmou Country Innovation, která oběma dobrodruhům dodala univerzální oblečení, následovalo interview pro BBC Radio Wales a domluva se zástupci Tropical Birding, kteří přislíbili své průvodcovské služby. Vše mohlo začít.

Aby si člověk udělal představu o tom, co takový roční hon za ptačími druhy obnáší, měl by si knihu přečíst. Obtíží, které musela dvojice birderů překonat, byla spousta. Co mi utkvělo v mysli a co se v textu stále opakovalo, byl popis horečnatého shonu. Každodenní vstávání před východem slunce, odškrtávání nových druhů, kratičký odpočinek po poledni a znovu ven a až do tmy hledat další a nové opeřence. Noci v terénu a před spaním ještě rychle vše zaznamenat do deníků, do seznamů, aktualizovat webové stránky. Padnout mrtví k několika hodinám spánku a znovu a znovu. Překonat zdravotní obtíže, zmatky v logistice výpravy, vlastní nezkušenost s neznámými druhy v zapadlých koutech světa, pozorovat, honit se, jednou v dešti tropického pralesa, jindy v řídkém vysokohorském ovzduší, často na hranici vyčerpání. Na druhou stranu tu byly zachyceny kouzelné a neopakovatelné momenty vzrušení z výjimečného pozorování vzácného druhu, magické chvíle při západech slunce v divočině, za vlahých večerů naplněných zvuky přírody. A právě tyto momenty vždy s přehledem vyvážily všechny zažité strasti a nepohodlí. Kvůli těmto chvílím stálo za to celé to roční martyrium absolvovat.

alan a ruth

Když se oba 1. ledna roku 2009 probudili v ekvádorském Quitu, vyskočil Alan z postele v panice, že zaspali a musí okamžitě vyrazit do terénu. Teprve pak si uvědomil, že jejich Velký rok předchozí půlnoci skončil. Najednou byl nadcházející den jaksi prázdný. Na svém kontě měli 4341 druhů ptáků. Předchozí světový rekord překonali.

Úvodní slova ke knize napsal Kenn Kaufmann. S dobrým úmyslem, ale trochu neobratně obhajuje birderskou snahu vést si svoje seznamy ptáků následujícími slovy:

„Při pohledu zvenčí by mohla být ptáčkařská zaujatost sestavováním seznamů pozorovaných druhů snadno nepochopena. Už jsem slyšel, že ptáky vnímáme jako pouhá čísla a když je jednou vidíme, tak je nemusíme vidět víckrát. Většina z nás ale ptáky nadšeně pozoruje znovu a znovu. Jinak by se jen stěží dala vysvětlit oblíbenost, jaké se těší například year list, každoroční sestavování seznamu pozorovaných druhů. Pozorování ptáků se věnuji téměř celý život a skoro každý rok mám 1. ledna nutkání pustit se do nového year listu. Jde o způsob, jakým ptáky chápeme: včera byl pro nás pozorovaný druh jen další červenkou nebo vrabcem, ale dnes jde o nový druh do ročního seznamu. Jak daný rok plyne, seznam pro nás představuje důvod a omluvu, proč musíme vyrážet do terénu. Možná, že jsem v minulosti viděl spousty pustovek, ale letos jsem žádnou ještě neviděl, což je důvod vyrazit ven a pokusit se najít tuto krásnou, tajemnou sovu a znovu se jí obdivovat.“

Na sepisování každoročních seznamů pozorovaných druhů není nic špatného, pokud se oni zpívající barevní opeřenci skutečně nestanou jen číslem, položkou, odškrtnutím. Sám si své seznamy také vedu, ale to neznamená, že bych konkrétní druh viděný v daném roce už ten stejný rok vidět nechtěl. Mám radost z každého pozorování, z každé chvíle strávené venku, z každého zastavení, kdy v obdivu pozoruji nejen ten okřídlený život kolem sebe. Chápu i soutěživost, která je nám vlastní a která je jen jiným projevem zákonitostí přirozeného výběru, kdy ti lepší mají větší šanci zanechat své geny v potomstvu, bláhovou snahou po nesmrtelnosti, ke které je nutno přistupovat se schovívavostí. Ale ani kombinace soutěživosti a sestavováním seznamů neznamená nic špatného. Jde o zálibu, která svého vyznavače naplňuje a která mu přináší uspokojení. Jaké jsou skutečné motivy k jejímu vyznávání, její skutečná podstata, to žádný z nás přesně neví a vědět ani nemusí.

Na první straně knihy je uvedeno motto vyjádřené Markem Obmascikem: „birding je lov bez zabíjení, hon bez obětí, sběr bez zaplňování vlastního domu“. Jestli k birdingu budeme přistupovat rozumným způsobem, tak se nemůže stát, aby ptákům ubližoval, spíše naopak. Za tohoto předpokladu si můžeme zvolit i jeho formu, která může mít podobu třeba Velkého roku tráveného jen a pouze při pozorování ptáků. Zmíněnou knihu The Biggest Twitch autorů Alana Daviese a Ruth Miller můžu všech vyznavačům birdwatchingu jen doporučit. Sám uvažuji o tom, že bych v některém z následujících roků navštívil známý ptáčkařský veletrh v Anglii zvaný BirdFair, autory vyhledal a potřásl jim alespoň pravicí. Přece jen jde o lidi, kteří píšou současnou historii birdwatchingu.

Itinerář výpravy The Biggest Twitch a průběžný počet pozorovaných druhů

1.- 3. ledna: Arizona, USA (161 druhů)
4.- 11. Ledna: Mexiko (413 druhů)
11.- 12. ledna: Houston, USA (422 druhů)
12.- 27. ledna: Ekvádor (1050 druhů)
28. ledna – 1. února: Severní Wales, UK (1122 druhů)
2.- 26. února: Etiopie (1604 druhů)
26.- 27. února: Keňa (1611 druhů)
27. února – 16. března: Ghana (1835 druhů)
17.- 18. března: UK (1835 druhů)
19.- 25. března: Kypr (1870 druhů)
26. března – 12. dubna: Španělsko (1913 druhů)
13.- 16. dubna: Texas, USA (1950 druhů)
17.- 21. dubna: Panama (2073 druhů)
22.- 24. dubna: Texas, USA (2105 druhů)
25. dubna – 1. května: Kalifornie, USA (2157 druhů)
1.- 6. května: Kanada (2173 druhů)
7.- 11. května: Cape May, USA (2186 druhů)
12.- 14. května: Severní Wales, UK (2192 druhů)
15.- 28. května: Kypr a Turecko (2230 druhů)
30. května – 12. června: Finsko, Estonsko, Norsko (2285 druhů)
14.- 30. června: Brazílie (2595 druhů)
1.- 7. července: Argentina (2665 druhů)
9.- 14. července: Brazílie (2747 druhů)
15. července – 10. srpna: Peru (2930 druhů)
12.- 25. srpna: UK (2931 druhů)
26. srpna – 10. září: Jižní Afrika (3123 druhů)
11.- 29. září: Zambie a Malawi (3221 druhů)
29. září – 4. října: Jižní Afrika (3288 druhů)
5.- 7. října: Namíbie (3310 druhů)
9. října – 6. listopadu: Austrálie (3718 druhů)
8.- 13. listopadu: Malajsie (3904 druhů)
14. listopadu – 17. prosince: Indie (4226 druhů)
21.- 31. prosince: Jižní Ekvádor (4341 druhů)

Webové stránky Alana Daviese a Ruth Miller The Biggest Twitch.
Jejich knihu je možno zakoupit v internetovém obchodě Amazon.com.

zdroj: birdwatcher.cz

Číst dál...

Michael Quetting: Husí táta. Sedm divokých hus a objevování fascinujícího světa

Michael Quetting je vědec působící v jednom z ústavů pod hlavičkou Institutu Maxe Plancka . Další jeho vášní je létání. Žije u Bodamského jezera. V knize popisuje své zkušenosti, zážitky a postřehy z období, kdy se v rámci experimentu věnoval odchovu 7 housat jako jejich rodič. Na stránce vydavatelství Kazda, které tuto knihu uvedlo na český trh, najdeme toto info:

Michael Quetting má v rámci výzkumu na předním evropském ornitologickém institutu naučit husy létat za svým ultralehkým letadlem. Nejprve je však třeba nechat je vylíhnout. Když se nakonec vyklube sedm housat, novopečenému husímu tátovi rychle dojde, že má co do činění s bandou dětí, v níž má každé house naprosto individuální vlastnosti. Michael Quetting nás prostřednictvím láskyplného vyprávění nechává vstoupit do jejich společného dobrodružství. Vypráví, jak husy vyrůstají a jak společně objevují zemi, vodu i vzdušný prostor. Ke konci projektu je však čeká loučení: Husy vylétnou na svobodu a Michael Quetting už není tím, kým byl na začátku.
Kniha je doplněna barevnými fotografiemi z projektu.

Pro mě osobně byla knížka čtivá a zajímavá. Naprosto nenásilně přináší informace ze života divokých hus i popis experimentu, nejedná se ale v žádném případě o vědeckou publikaci. Autor sděluje svou osobní zkušenost, dělí se o svoje myšlenky a pocity. Nevnucuje svoje názory, ale mimoděk vede i k zamyšlení nad tím, zda náš současný hektický život je pro nás to pravé...

019

 

Číst dál...

285. druh má jméno racek mořský

Chystám se na druhý výjezd za rackem mořským, mým dalším životním druhem v ČR. Minulou sobotu to nedopadlo podle našich plánů a představ. Sice jsem ráno vyjel, ale vytrvalý déšť a silný vítr mě donutily otočit auto a vrátit se domů. Ani na tuto sobotu počasí neslibovalo ukázat přívětivou tvář. Místy byl ohlášený sníh a jinde mělo pršet celý den. Předpověď se vyplnila do puntíku, do rána napadlo pár čísel mokrého sněhu, který umrzl a já jsem měl ráno co škrábat na autě, než jsem mohl vyjet. Sněžení po pár kilometrech vystřídalo drobné mrholení, které vydrželo až do Jirkova, kde jsem měl sraz s Vláďou. Že ani silnice nejsou tip ťop mi ukázalo auto v příkopu při sjezdu z Vlčtejna. Cesta ale přes špatné počasí ubíhala parádně. „Ježíšek“ mi nadělil novou audioknihu, která mne, ortodoxního foglarovce a sběratele všeho okolo Jaroslava „Jestřába“ Foglara potěšila – Záhada hlavolamu pro pokročilé čtenáře. Dobré mluvené slovo, káva při ruce, kilometry pak příjemně naskakují.
V Jirkově jsem s malým předstihem, tak si lebedím v autě a pozoruju cvrkot na malém nádražíčku. Vrásky na čele mi dělají jen dopadající kapky na přední sklo. Ale jsem životní optimista, takže věřím, že se příroda ještě umoudří.
Vlak přijíždí na čas a tak pár minut před půl devátou parkujeme u nádrže Kyjice. Začíná první „sborka“ v letošním roce, jak Vladimír říká skládání stojanů a výstroje. Stále drobně mrholí, tak nasazujeme kapuce a vyrážíme k vodě pod železniční most. Už z dálky nás vítá plná hladina racků, nedaleko loví kormoráni a kachny. Nastává podrobná kontrola hladiny. Nalézáme roháče, tři ostralky štíhlé, letos první. Tajně doufáme v lepšího racka, ale hledání zatím bylo marné. Přejíždíme na další stanoviště na druhé straně nádrže. Stále mrholí, tak stativáky necháváme v autě a bereme jen dalekohledy. Mám sebou nový Vortex 10x50 HD Viper – model 2018, který mi přišel v týdnu před Vánocemi. Nová skla, nová technologie, menší rozměr, parádní design. ALE!! Ten pohled je až neuvěřitelný! Ostrý jak žiletka, čistý, jasný obraz, dalekohled je neuvěřitelně prosvětlený. Předchozí model 2015 byl parádní, ale z nového Vipera sedíme na zadku oba. Tohle je nejméně ještě o 50% dál!

vlada testuje dalekohledyVláďa nevěřícně testuje nový Viper

Přicházíme k hladině a ze staré vegetace nám vylétne nejméně 25 konopek obecných, které se zatočí okolo nás, než zapadnou opět staré trávy nedaleko. Sledujeme racky, různě velká hejna neustále přilétávají z nedalekého smetiště a dosedají jako dobře secvičené „letky“ na hladinu u druhého břehu. Vladimír zahlédne světlého racka, který při dosednutí nemá tmavší křídla...běžíme pro stativáky. Je to daleko, ale po chvíli se nám povede mezi stovkami racků najít toho našeho – racka šedého, Kowa si se vzdáleností poradila, fotoaparáty ale ne. Vláďa si zatančí indiánský taneček, má další druh na ČR životní birdlist. Rackové se zdají být podstatně blíže břehu u naší první zastávky. Chceme udělat fotografii, tak autem opět objíždíme část Jirkova, abychom se dostali po železniční most a rychle ven z auta. Ve finále jsou rackové stále velmi daleko, a už jich je tolik, že vypadají z dálky jako rozlehlý bílý koberec, který se houpe na hladině. Vytahujeme zamlžené stativáky, musíme chvíli čekat, až se odmlží, než něco jimi vůbec vidíme. Pátráme dost dlouho, ale racka šedého už nenacházíme.
Opět sedáme do auta a okroužíme další kolo, abych dnes již po třetí projel Jirkovem a vypadl směrem na Nechranice. Po cestě nám před autem zakličkuje krahujec a na stromě sedí poštolka. Na Nechranicích zajíždíme přímo do tušimické zátoky. Pro mne má své kouzlo. Staré maringotky, karavany, chatky a rybářské brlohy vedle luxusních chat, na stromech ještě zažloutlé listí všude přítomný „pach“ vody. Přestává mrholit, sláva, jen tu ještě profukuje vítr a čeří hladinu. Pohled na vzdálený ostrov rozveselí srdíčka ještě víc. Je plný velkých racků. Tam musíme najít racka mořského, to bude práce, pokud tu vůbec ještě je. Pár dní ho už nikdo nehlásil.

DSCN4435čeká nás prohlídnout pár set racků, chceme li najít racka mořského

Nedaleko od břehu se potápí a loví potápka rudokrká a lovící kormoráni. Nás zajímají v tuto chvíli jen rackové. Nastává mravenčí práce, přejíždět hlavičku po hlavičce, vynechávat ty bílé a zbystřit u hnědých. Rackové se ještě čas od času zvednou do vzduchu, zakrouží nad ostrovem a zase usednou. My můžeme začít opět od kraje. Slabá náplast je nález racka žlutonohého. Odpočíváme, bolí nás oči z upřeného hledání. Rozhlížíme se okolo rybářské „vesničky“. Místní krmítka přilákala drobné pěvce – strnady, sýkory, červenky, jíkavce...vracíme se k pátrání. Asi za hodinu můžeme zvolat Heuréka – našli!! Stojí ukryt mezi ostatními velkými racky, než nachystám aparát, rackové se opět zvedli do vzduchu, zakrouží nad ostrovem, aby následně opět usedli. Na další kolo hledání už nemáme nervy. Grand coup je už stejně náš.
Pohled na hodinky 12:15, máme dobrý čas a v kombinaci se začátkem roku a prakticky čistým letošním birdlistem se rozhodujeme pro Miladu. Vzácná potáplice lední by byla prakticky zápisem „zadarmo“ na letošní birdlist a začínat s „lednicí“ šedivcem a rackem mořským, tomu říkám super úvod roku.
Na Miladu je to slabých 70 kilásků, tak po jedné hodině parkujeme mezi auty pejskařů, sportovců, víkendových turistů. Vyrážíme na náš okruh okruh. Hned u vody je velký pohyb v rákosí, dovádí tu asi padesátka sýkořic vousatých. V zálivu je pár stovek poláků velkých a chocolaček, několik morčáků velkých. Zdá se nám, že se zredukovaly počty lysek, proti předešlým návštěvám, možná budou někde na druhé straně jezera.
Potáplice lední nás čeká samozřejmě až v zadní části jezera, jak jinak. Je to nádherný elegantní pták, pozorujeme jí, jak loví pár desítek metrů od nás.

DSCN4440krásná dáma za ty kilometry stála - potáplice lední

Rozhlížíme se ještě po kajce nebo severkách. Lysky, labutě, „kádéčka“ a kormoráni. Jinak nic. Vracíme se, mám důležitou schůzku a jednání v Praze na pátou hodinu, tak natahujeme krok. Občas se přesto zastavíme pro kontrolu hladiny. Velké množství racků opět přinese jednoho žlutonohého, v hejnu zhruba 70ti morčáků velkých žádného prostředního bohužel nenajdeme, ale ani kajku mořskou nikde po cestě nezaznamenáme. Hodně nás potěší trojce potáplic severních, která s námi pluje kus cesty. Co nás překvapilo, cesta okolo jezera je plná, neustále uhýbáme běžcům, pejskařům, ale birder po celou dobu žádný!
Vláďu ještě zavezu do Ústí na nádraží, v tamější spleti jednosměrek místo ven se dostávám do centra, ale kamarádka navigace pomohla a tak jsem za chvíli na přivaděči k dálnici ku Praze, pak mě čeká ještě cesta domů. Silně se rozpršelo, ale to už je mi jedno. Rekapituluju den, bylo nám parádně, v duchu ještě nevěřícně kroutím hlavou nad novým Vortexem. V Praze schůzka dopadla na výbornou, tak po devatenácté hodině vytahuju bágly z auta a koukám na rozsvícená světla v bytě. Jsem doma. Najel jsem 419 kilometrů

Číst dál...

3D tiskárna tiskne krmítka a budky

Nákupem 3D tiskárny se mi rozsvítila očička, když jsem viděl prakticky neomezené možnosti ve využití v mém koni. 3D tiskárna je zařízení, které dokáže podle digitálního 3D modelu nebo na základě již existující předlohy „vytisknout“ zcela nový trojrozměrný objekt. Technologie šla dál a často stačí kvalitní foto z mobilu a patřičný software si dopočítá všechny 3d parametry.
Začali jsme na ní tisknout jednoduchá krmítka pro ptáky, kdy vám postačí prázdná pet lahev a na její uzávěr našroubujete po naplnění lahve ptačím zobem, slunečnicemi, popř. jinými krmnými směsi krmítko a zavěsíte.
Vzhledem k tomu, že se fantazii meze nekladou, začali jsme s tiskem hnízdících dutin (používáme hnědou strunu) všech možných rozměrů a máme nachystané budky a rehkovníky. Všechny dutiny jsou otevíratelné a dají se vyčistit. Podíval jsem se na net a píší, že je ptactvo přijímá pozitivně, tak se z jara na chalupě přesvědčím sám, ale každopádně k 25 klasickým budkám zkušebně přidám 10 dutin a 10 nových budek takto vytištěných.

7fe418456d67ea6636899512f4a0758c preview featured

birdhouse preview featured

WP 20141017 003 preview featured

Číst dál...

DJI Inspire 2

Jak jsem se již několikrát zmínil, technika jde mílovými kroky. Je až s podivem, co všechno člověk pamatuje – šelakové desky, které se rozbíjely, vinyly, singly, první kotoučáky Pluto na šest „buřtů“, pak všechny ty B xy po hifi B73......až po paměťové karty s kapacitou, o které se nám v domě kotoučů a kazet ani nesnilo. Tak je to i s létáním. Není to tak dlouho, kdy jsme začali využívat drona Phantom 4 Pro. Vzhledem k mé nepohyblivosti to byla výborná pomoc. Snadno jsem přehlédl terén, podíval jsem se jak to vypadá za rákosím popř. na druhém konci rybníka. Veliký bonus vidím v této technologii, při hledání hnízd motáka lužního v lánech polích. Za necelý rok jsme díky synovi opět povýšili letecký park a to malým Maverickem,

00e7056ec788d5b42162a6c13dbba43c XL

složený Mavic se vejde do kapsy

který se vejde do kapsy až po nejnovější přírůstek DJI Inspire v plném vybavení. Dvě špičkové kamery, foto se zoomováním (konečně). Zkušební lety dopadly výborně a velikou výhodu vidím v tom, že má vlastně dva ovládací panely a díky dvěma kamerám se jeden věnuje letovému programu a letu samotnému a druhý se zaobírá pouze pozorováním, natáčením a fotografováním. A tak se těšíme na jaro, až vyrazíme do terénu.

IMG 1188

Inspire už je vyšší dívčí a bedna je to pořádná

Technická data:
Profesionální stroj DJI Inspire 2 navazuje na svého úspěšného předchůdce DJI Inpire 1 ale jeho výbava však prošla mnoha inovacemi. Pyšní se 5,2K videem a 20 MPx fotografiemi, dále letovým časem 28 minut a rychlostí až 94 km/h. Plášť kvadrokoptéry DJI Inspire 2 je vyhotoven z kompozitního materiálu na bázi hořčíku a hliníku, což zaručuje její vyšší odolnost a zároveň snižuje celkovou hmotnost. Ramena jsou nově utvořena z karbonového kompozitu, díky své polohovatelnosti usnadňují pilotům složitější letecké manévrování a kameře poskytují ničím nerušený rozhled. Unikátní design DJI Inspire 2 je plně aerodynamický a dodává celkovému vzezření dronu nezaměnitelný ráz.
Hlavními výhodami řešení od DJI-Inspire 2
- 360° perimetr pohledu případně zavěšené stabilizované kamery DJI vyvinutou ve spolupráci s firmou Olympus a její divize M.ZUIKO v několika vývojových stupních (jednou z možností je spojení dvou ovladačů separátně pro ovládání dronu a kamery)
- 5,2K video na 30 fps, 4K video na 60 fps s datovým tokem 100 Mbps je možné zaznamenávat do formátu CinemaDNG a AppleProRes a dalších, 20 MPx fotografie se dají zaznamenávat také do RAW souborů pro další zpracování v PC
- 360° registrace překážek před kterými se dokáže inteligentně vyhnout a nehrozí tak škrábance na dronu či pády nebo poškození
- Dvojitá inteligentní stabilizační jednotka-pokud dojde k poruše na jedné jednotce zapojí se do činnosti jednotka druhá. Jednotka je na bázi inteligentního modulu GPS, který v případě nouze dokáže převést dron do plně autonomního stavu a umí se bezpečně vrátit na místo startu a autonomně přistát, umí také průběžně ukládat pozici a další data do takzvaného souboru log pro další využití.
- Náhledová kamera stabilizovaná v jedné ose pro pilotáž, to znamená, že hlavní kamera může natáčet daný objekt, ale pilot stále uvidí, kam dron letí
- Vision positioning systém, což je revoluční systém pro stabilizaci dronu v místech-většinou halách, kde není přímá viditelnost na oblohu, a tudíž není využitelná GPS, nejen tam se projeví stabilizace pomocí sonarů a kamery, tyto čidla snímají pohyb dronu nad povrchem, resp. Jeho výšku a pohyb a dokáží jej tedy stabilizovat v řádech centimetrů i bez inteligentní GPS, tento systém funguje do určité výšky i v prostorách, kde je GPS dostupná, a tak je dron ve vzduchu jako přibitý.
- Další výhodou DJI Inspire je letový čas pohybující se okolo 28 minut, který poskytuje inteligentní 6 článkový akumulátor (dron si sám průběžně s ohledem na vzdálenost od místa bodu vzletu přepočítává, jak daleko s ním můžeme letět, aby se stihl bezpečně vrátit zpět)
- Dvojitý systém akumulátorů, pokud dojde k poruše na jednom z nich dron stále dokáže letět, tudíž se snižuje riziko pádu a poškození dronu
- Dvojitý systém Barometru, který napomáhá správné interpretaci výšky, tudíž pokud dojde k poruše na jednom barometru, začne fungovat barometr druhý
- Letová rychlost dosahující 94 km/h, díky které můžete natáčet i ty nejrychlejší záběry
- Režimy sledování zadaného objektu na obrazovce mobilního telefonu či tabletu, dále sledování pomocí GPS pilota

technická data a - zdroj internet

 

Číst dál...

Nekupujte levné teleskopy - Best Bird Watching Spotting Scopes 2019

Závěr roku patří bilancování, podívali jsme se, co nám doporučuje za teleskopy (monokuláry) pro rok 2019  web birdwatching-bliss

Nekupujte dalekohled na pozorování ptáků za méně než 100 dolarů!
Jednu věc, než budeme pokračovat.....Radím Vám, abyste si nekupovali dalekohled na pozorování ptáků, jehož cena je nižší než 100 dolarů. Budou příčinou namáhání Vašich oči a co hůř, vážných frustrací. Levné teleskopy můžou být dobré, pokud se díváte na slona, který je daleko 100 yardů nebo na střely v papírovém terči, ale nejsou určeny na sledování ptáků. Budete na tom lépe, když se budete jen dívat, než kdybyste používali takový dalekohled. Jediná výjimka by byla pro někoho, kdo se chce jen dívat na ptáky ze zahrady nebo si je vyfotit, ale nechce držet dalekohled.

Dobrá, teď, když to mám z krku, můžeme pokračovat.
Rovný nebo šikmý (úhlový) ? Většina z níže uvedených dalekohledů má oba modely – rovný i šikmý. Je to na Vás a Vašem způsobu dívání, který nejčastěji používáte. Většina modelů je také k dispozici v několika různých velikostech objektivu. Vše závisí na Vašich osobních potřebách.
primy lomeny monokularNejlepší super nabídka – pod 200 dolarů!
Celestron Ultima Zoom – je dalekohled v refraktorovém stylu s objektivem o velikosti 80 mm s vestavěným zoomem od 20x – 60x. Dodává se v provedení jak rovném tak úhlovém.
Pokud chcete dalekohled vstupní úrovně – je to dobrá volba.
Jedinou nevýhodou je, že tento dalekohled nemá dražší ED sklo, které pomáhá zabraňovat modrému lemování při vyšším zvětšení.
celetron• Vícevrstvá optika
• Voděodolný
• K uchycení fotoaparátu na standardní T-závit lze odstranit očnici
• Úhlový 45 stupňový okulár podporuje v případě potřeby kratší stativ
• Lehká hmotnost – 3,6 pounds
• Dodává se s polstrovaným pouzdrem, který má přístupné zipy na obou koncích dalekohledu, takže ho můžete používat bez odstranění pouzdra.
Celestron Ultima nabízí také další varianty jako např. 65 mm (levnější) a 100 mm (dražší) objektiv a je také dodáván jak v úhlovém tak rovném provedení v každé velikosti.


Velikost objektivu

Čím větší je objektiv, tím větší je kapacita sběru světla, ale také se zvyšuje hmotnost. Jestliže děláte hodně pozorování za nízké světelnosti (např. za úsvitu a za soumraku, v lokalitách se zataženým podnebím, atd.), pak byste měli chtít velikost 100 mm.
Ale pro většinu podmínek bude stačit 80 mm. Nedoporučuje získat 65 mm v tomto dalekohledu, protože to je nižší - koncový dalekohled bez prémiové optiky.

Zákaznická recenze:
„Koupil jsem si tento dalekohled na pozorování ptáků a příležitostně na dívání se na hvězdy. Jsem s ním dosud spokojen. Kvalita je opravdu fantastická za tu cenu. Jsem velmi potěšen a doporučuji tento dalekohled každému pozorovateli, který si hlídá rozpočet.“ Birdie Haynes

Nejlepší nabídka dalekohledu (za méně než 500 dolarů)
Vortex Diamondback 20-60x80 dalekohled
Diamondback je výjimečný dalekohled v této cenové relaci. Jedná se o nejlevnější model Vortex ve srovnání s modely Viper HD a Razor.
Řada Vortex Diamondback je dodávána v rovných i úhlových modelech s objektivem 60 a 80 mm.

vortex teleskopJedná se plně velikostní dalekohled v kompaktním provedení, který váží méně než většina dalekohledů v této velikosti, pouhých 33,8 uncí a 47,1 uncí u objektivu 60 respetive 80 mm. Doporučujeme objektiv 80 mm, který Vám vždy dodá jasný okraj, zvláště ceněný za špat- ných světelných podmínek.
• Vícevrstvá optika s plným XR
• Dielektrické hranolové povlaky pro lepší jas
• Povlaky ArmorTek odolné proti poškrábání
• O-kroužek zapečetěný a očištěný dusíkem – voděodolný a mlzeodolný



Zákaznická recenze:

„Koupil jsem Vortex Diamond back 20-60x80 dalekohled po porovnání s jinými a nelituji. Pracuje podle očekávání a má rád jas díky objektivu velikosti 80 mm.

Zákaznické výhody:
Vortex VIP záruky
Celoživotní. Neomezená.Bezpodmínečná.
Vortex produkt opraví nebo vymění v případě poškození nebo vadného stavu.
Absolutně zdarma – bez ohledu na příčinu!

Nejlepší nabídka dalekohledů (500 – 1000 dolarů)
Vanguard Endeavor HD 20-60x65mm
Vanguard Endeavor HD dalekohled je úžasný dalekohled na pozorování ptáků vzhledem k velikosti a ceně. Pozorovatelé jsou ohromeni tímto dalekohledem a milují, že je lehký a kompaktní pro ptačí dobrodružství.
K funkcím patří:
vanguard• ED extra-nízké disperzní sklo, které prakticky eliminuje zkreslení barev
• Plně vícevrstvý optický systém s vylepšenými povlaky, který zajišťuje vysokou přenosovou rychlost světla
• Pogumované pouzdro z hořčíku, které je lehké a trvanlivé
• Zatahovací snínitko (proti slunci) s krátkým pohledem
• Okulár a luxusní obal dalekohledu
• Zcela voděodolný (ponorný) a mlzeodolný – tělo naplněné dusíkem & okulár
• Fázově potažené hranoly Bak4 pro vysoké rozlišení
• Odnímatelný okulár se zoomem 20 - 60x s vysouvací očnicí a až do 20 mm očnic
'• Dostupný digiscoping 

65 mm nebo 82 mm?
Vanguard Endeavor HD je dodáván v obou velikostech, jak 65 mm, tak i 82 mm.
Pokud nehodláte dělat digiscoping nebo se často nevyskytujete v podmínkách slabého osvětlení, myslíme si, že objektiv 65 mm je vhodný pro většinu situací při pozorování ptáků, zvláště s ED a vícevrstvým sklem. Tento menší objektiv a výslednou lehčí váhu ocení ti, kteří mají v úmyslu ho hodně nosit.

Zákaznická rezence:
„Je to skvělý dalekohled jak pro amatéry, tak i profesionální pozorovatele. Konstrukce je pevná a design je úžasný za tu cenu.Snadno můžete utratit dvakrát více a stále nemáte všechny funkce, které má tento dalekohled. Obvykle zveřejňuji seznam Pro a proti, ale nemůžu najít žádné nevýhody.“

Zde jsou výhody:
• Solidní kvalita optiky
• Vlastní ochranné pouzdro
• Možnost připojení DSLR
• Robustně stavěný

Jednoduše bych doporučil tento dalekohled všem, kteří hledají dalekohled střední úrovně na pozorování ptáků.“ Myoho


Nejlepší dalekohledy střední hodnoty (1000 – 2000 dolarů)
Vortex 20-60x85 Razor HD úhlový dalekohled je vysoce kvalitní na pozorování ptáků s vynikající hodnotou v této cenové relaci.
vortex razor hd• Vysoce nízké disperzní sklo (ED) pro výjimečné zobrazení za špatných světelných podmínek
• Ultra-tvrdý potah Armor Tek chrání vnější čočky před poškrábáním, olejem a nečistotami
• Dialektrické hranolové povlaky poskytují nejčistší, nejjasnější, nejvíce barevně přesné zobrazení
• Vlastní antireflexní povlaky XR zvyšují přenos světla pro maximální jas
• Trojice apochromatických čoček snižuje chromatickou aberaci (odchylku)
• Poro hranol nabízí maximální kvalitu obrazu a výkonu
• Voděodolný O-kroužek zapečetěné optiky zadržuje prach a nečistotu
• Mlzeodolný – očištěný argonem

Zákaznická recence:
„Jsem rád, že jsem si koupil tento dalekohled. Větší rozměry (85 mm) výrazně ovlivňují jas věcí, což je zřejmé při nižších světelných podmínkách, ale pro mě je důležitější, že poznám rozdíly v opeření ptáků. Doporučil bych ho? Rozhodně. Jas, čistota, méně drahý a snadno se používá.“ Randy Given

Nejlepší z nejlepších dalekohledů na pozorování ptáků (přes 2000 dolarů)
Kowa TSN-800 Series Prominar Pure Fluorite dalekohled
Řady Kowa TSN-800 je jedna z nejlepších dalekohledů pro sledování ptáků, které můžeme koupit. 
Model TSN-883 je model s úhlovým tvarem, model TSN-884 je s přímým tvarem.
Křišťálově čistá čirost (jasnost) unikátních Prominar čistých fluoritových čoček Kowy je jen začátek.

kowa tsn• Kombinace ultra-nízké disperze čistého fluorit krystalu spojená s konkávním objektivem zaručuje úžasně jasný,jako břitva ostrý obraz, minimalizaci chromatické aborace ( barevné lemování), rozmazání obrazu, rozšířený soumrak a výkon při nízkém světle
• Dvojité zaostření: Rychlé & Jemné zaostření. Rychle se zaostří z nekonečna na 5 metrů ve dvou otáčkách. Jemně znamená hladkou stoprocentní přesnost pro nastavení velkého zvětšení a digiscopingu
• Lehký, kompaktní design – vysoce achromatizovaný objektiv umožňuje kompaktní rozsah 60 mm bez omezení výkonu
• Voděodolný do JIS 7 třída ochrany 7 (chrání proti účinku dočasného ponoření do vody – aka "Oops!" ochrana) a nitrogen zabraňuje zamlžování
• 3 dostupné okuláry: TE-11WZ (25-60x,přiblížení), TE-17W (30x, přiblížční) TE-20H (25x, LER – úleva dlouhého oka – long eye relief). K zabránění náhodného uvolnění slouží blokovací mechanismus okuláru.Všimněte si, že model TE-11WZ nahradil starší model TE-10Z (20-60x, zoom) .


The Kowa TSN-DA10 Micro Four Thirds Digiscoping System
Digiscoping adaptér Kowa TSN-DA10 je vyroben pro tělo fotoaparátu Micro Four Thirds a Micro Four Thirds kompaktní objektivy s ohniskovou vzdáleností až 25 mm (plná velikost) (ekvivalent 50 mm MFT) a může být kombinován s okulárem Kowa TE-11WZ.
Nastavení je jednoduché (trvá méně než minutu) a můžete snadno přepínat mezi polohováním na výšku a šířku stejně jako rychle slide off (neumím přeložit) adaptér pro normální pozorování.
Na DA 10 se hodí objektiv s 43 mm filtrovým závitem. Pokud máte objektiv s jinou velikostí filtru – jednoduše přidejte jeden z našich adaptérových kroužků AR28/30/30.5/37/43/46/52/55/58/62/72 mm mezi Váš objektiv a DA10.
Všechny funkce fotoaparátu zůstávají včetně automatického zaostření a zaostření.
kowa dischoping

 

zdroj: http://www.birdwatching-bliss.com

 

Číst dál...

Berneška spolykala antidepresiva. Už je jí lépe

Neobvyklý případ museli řešit záchranáři v jižní Kalifornii. Ve čtvrtek 20. prosince našli kolemjdoucí téměř bezvládně ležet bernešku velkou poblíž hromady rozsypaných prášků. Okamžitě byla převezena k veterináři a nyní se v útulku v Huntigton Beach zotavuje spolu s rackem, který sem byl přivezen s podobnými symptomy. Jak na svém facebookovém účtu uvedla organizace Wetlands and Wildlife Care Center oba ptáci podstupují intenzívní léčbu. Intravenózně dostávají do těla tekutiny, aby se jim z těla dostaly škodlivé chemikálie. Kolemjdoucí, kteří ptáky nalezli, popsali pro server stanice Fox prášky jako „směs prášků na srdce, antidepresiva, prášků proti úzkosti a prášků na spaní“. Kdo prášky v parku, kde byla berneška nalezena, rozházel zůstává nejasné. Podstatné však je, že se ptákům daří lépe. Díky včasnému zásahu se úspěšně zotavují a záhy budou vypuštěni zpět do přírody.

48921829 10156523174770081 8936180205270073344 n

zdroj: Novinky.cz

Číst dál...

Aplikace na ptáky a co s nimi??

Nedávno jsem diskutoval s kamarádem o "chytrých telefonech" a použití v přírodě, zastavoval se nad tím, že kolega, s kterým byl v terénu neustále sázel svá pozorování do eBird. Kupodivu v nové čísle Bird Watching (leden 2019) vyšel velice zajímavý článek. Vzhledem k tomu, že u nás podobné články nevychází a myslíme, že jsou víc než zajimavé a poučné, zde ho máte.
Odpoledne 22.září se v centru Londýna rozezněl ptačí zpěv. Tóny kosa obecného, pěnice černohlavé, budníčka menšího, slavíka obecného, červenky obecné, budníčka většího nebo skřivana lesního se nesly z betonových ulic na k zamračené obloze. Nebyla to zkouška svítání mimosezonního sboru ani nějaké neuvěřitelné podivné migrace; bylo to díky smartphonu. Smartphony mají špatnou pověst. Často jsou vnímany jako nepřítel pozorování, zloději pozornosti, vysávají náš čas. Ale jak ukázala první akce 22.září, existuje i druhá stránka této všudypřítomné technologie. Vypuknutí digitálního ptačího zpěvu – který byl součástí People’s Walk For Nature (Lidový pochod za přírodu), který vidělo tisíce lidí shromážděných v ulicích Londýna na podporu přírodního světa před našimi zásahy – řídil ho komentátor a aktivista Chris Packham. Lidé, kteří se zúčastnili pochodu, byli vyzváni ke stažení speciální aplikace, která by jim umožnila, nosit s sebou trochu ptačího zpěvu na procházky.
„Je připravena hrát, opakovat a hlasitě“, napsal Packham na svých webových stránkách, takže když procházíme hlučnými ulicemi města, to odpoledne můžeme všichni zastavit a přehlušit hlasy města hlasem zmizelých milionů ptáků, kteří jsou pryč – ale nesmíme na ně zapomenout.“ To byl jen jeden ze způsobů, jakými smartphonové aplikace můžou rozšířit naše zkušenosti s přírodou. Collins Bird Guide „ Když jsi něco jako já“, říká Fiona Barclay, „ vyběhneš ze dveří, máš svůj dalekohled a pravděpodobně jsi si nepřibalil svého průvodce nebo 17 dalších knih, které bys chtěl mít sebou.“ Fiona je generálním ředitelem aplikace NatureGuides a vysvětluje, proč aplikace jako NatureGuides’ Collins Bird Guide je výhodnější než tradiční knižní průvodci. „Vždycky máš svého průvodce s sebou,“ říká. „Takže je to velmi užitečné.“ Zatímco zdůrazňuje, že „nikdy by mě nenapadlo, že aplikace nahradí knihu; nikdy jsem nebyla bez knihy Collins Bird Guide a nikdy nebudu“, rychle upozorní na mnoho dalších funkcí, která aplikace poskytuje a dodává: „ V aplikaci máme funkci, ve které můžete hledat podle délky zobáku, barvy šatu nebo cokoliv jiného a to jednoduše nemůže s knihou udělat.“ Nemůžete poslouchat zvuk nebo volání – můžete si to popsat, ale nemůžete to slyšet – a nemůžete vidět pohyblivé obrázky ptáků. S aplikací si můžete stáhnout videa a podívat se, jak vypadají. Můžete porovnávat různé ptáky: můžete vybrat až 12 různých ptáků k porovnání vedle sebe. Takže řekněme, že jste se chtěli podívat na konopku obecnou, žlutozobou a pěnkavu obecnou – můžete je vidět naprosto vedle sebe a to je opravdu užitečné. A existuje tu režim, ve kterém můžete naznačit, kde byste se mohli splést. Můžete vyhledávat podle toho, kde se nacházíte, v jaké prostředí. Přehledná smartphonová aplikace se v mnoha směrech jeví jako cizí pronikání do známého světa pozorovatelů a jejich deštěm zkrápěných notebooků a terénních příruček. To nemusí být špatná věc. Zajímalo by mě, zda-li by mohl tento druh nové technologie otevřít birdwatching zcela nové části společnosti. O aplikaci Collins Bird Guide jsme psali již v roce 2016! Už tehdy se nám zdála fantastická.

aplikace ebird birdwatching 2018

Merlin Bird ID

„Velkým důvodem, proč bezplatně rozdávat naše aplikace, je oslovit nové lidi, umožnit jim, aby si identifikovali svého prvního ptáka a dát jim jistotu, že jméno, které ptáku dávají, je správné,“ říká Drew Weber, projektový koordinátor pro aplikaci Merlin, a bird ID z Cornell Lab of Ornithology (Cornellovy Ornitologické Laboratoře v USA) . Dodal: „ Pozorovatelé vidí hodnotu, kterou vracejí zpět tím, že přispívají svými pozorováními k doplnění automaticky tabelovaných seznamů krajů, zemí, života a roků s cílem upozornění na vzácné ptáky a snadné prohlížení pozorovacích map. Existuje hrstka „tradičních pozorovatelů“, kteří mají pocit, že něco jiného než listovat stránkami tištěného průvodce je kontraproduktivní zkratkou, ale většina lidí vidí Merlin Bird ID jako další nástroj v boxu nástrojů pozorovatele.“ Merlin se pokouší vést uživatele k tomu, aby správně zvolili správnou odpověď na svou vlastní a nikoliv, aby pouze poskytl správné řešení, takže uživatel může procházet fotky, zvuk a text ID, aby si byl opravdu jistí tím, co vidí.

eBird
Jak Collins Bird Guide tak Merlin mají potenciál zjednodušit život pozorovateli v terénu. Ale další aplikace z Cornell Lab má ještě větší dopad na svět ornitologie: eBird otevírá pole nové vlně občanské vědy. V podstatě eBird je aplikace kontrolující seznamy: umožňuje uživateli udržovat aktuální seznamy, fotografie a zvukové záznamy ptáků, které vidí. „ Bez omezeného času, být schopen zadat a odeslat svá pozorování, když jste stále ještě v terénu, znamená, že už nezadáváte žádná data, když se vrátíte domů,“ říká Drew Weber. „Aktualizovali jste informace o tom, kteří ptáci jsou běžní, kteří jsou neobvyklí a kteří jsou opravdu vzácní: což usnadňuje zaměřit svůj pozorovací čas na ptáky, které by mohli vyžadovat dodatečnou dokumentaci. „Ale opravdu zvláštní věc ohledně eBird je, jak se zaznamenaná data používají. Každý seznam uživatelů napájí rozsáhlá databáze ptačích pozorování –každoročně je více než 100 milionů příspěvků ptačích pozorování prostřednictvím „eBirders“ po celém světě. Výsledkem je nesmírně cenný zdroj pro ornitology a ochránce přírody, který poskytuje bohaté informace o distribuci ptáků, hojnosti, využití míst výskytu a trendech v průběhu času a je k dispozici všem, kdo ho chtějí použít.

Bird Alert Pro
Jiné aplikace slibují rozšířit Vaše ptačí rozhledy v dalších vzrušujících směrech. Pro twitchers nebo zvědavce o twitchers existuje BirdAlertPRO z úctyhodné nové ptačí služby Rare Bird Alert (Poplach vzácného ptáka). Nejnovější zprávy aktualizací, interaktivní mapy, fotogalerie a 10-letý archiv slibují otevřít celý svět zatoulanců, rarit a „ potenciálních odsouzenců na doživotí“, stejně jako místní aktualizace pro ty, kteří preferují ptáka na domácí půdě.

Warblr
Pak je tu Svatý Grál ptačích alikací, který Fiona Barclay nazývá “Shazam pro ptáky”. Zatímco Shazam používá audio ukázku k přiřazení jména úryvku popové hudby, ptačí ekvivalent Vám umožní držet telefon ve směru zpěvu ptáka a dostat ID založený pouze na zvuku samotném. Fiona je skeptická „Takže můžete mávat svým telefonem a on Vám řekne, co to je? Ano, jasně. Nějaká pěnice se „nehýbá“ v křoví....Nejsem přesvědčena, že to bude fungovat.“ Ale to je přesně to, co Warblr slibuje. Warblr byl rozvinut výzkumníkem Danem Stowelem a spisovatelem a filmařem Florencem Wilkinsonem a slibuje 95 % přesnost za optimálních podmínek. Stejně jako aplikace eBird, se připojuje k dostupné databázi ptačích pozorování (nebo spíše slyšení): Při každém použití aplikace k identifikaci ptáka nám umožňuje geografické sledování mapovat, které druhy jsou spatřeni, kde a kdy,“ říkají zakladatelé. „Data dáváme volně k dispozici přírodovědcům, aby jim pomohla s výzkumem a ochranou.“ Potenciál pro aplikace řízené revoluce v ornitologii se nemusí omezovat jen na specializovaný software. Široce používané platformy sociálních médií jako Twitter a Instagram mohou být využity k šíření nejnovějších zpráv, sdílení fotografií a zkušeností z ptačího života a podpoře zachování. Například vysoce-profilový hashtags v době psaní tohoto příspěvku zahrnuje #singleuseplastics (plasty na jedno použití) a #biodiversity (biodiverzity). Skupiny Facebook a WhatsApp můžou společně spojit místní sítě pozorovatelů nebo nadšenců z celého světa.

aplůikace birdwatchg 2018

zdroj: Bird Watching 1/2019

Číst dál...

Ohrožené orly královské čeká ochrana před hlučnými lesníky i cyklisty

U soutoku Dyje a Moravy se usadil orel královský. Poprvé ornitologové zaznamenali pár kusů už před jednadvaceti lety, teď si však jsou jistí, že nejde o krátkodobý pohyb, ale stálý výskyt. Nově proto budou ohroženého ptáka chránit zákony.

V roce 1997 začal nedospělý pár orlů královských dostavovat starý základ hnízda káněte lesního na dubu v oblasti soutoku Moravy a Dyje v blízkosti Lanžhota a Tvrdonic.

O rok později totéž hnízdo tito velcí dravci dostavěli a nakonec z něj vyvedli dvě mláďata. Bylo to vůbec poprvé v České republice. Čtyři roky nato jen o pár kilometrů dál zahnízdil druhý pár.

Zpočátku to vypadalo, jako by dravci do oblasti soutoku moravských řek jen na chvíli zabloudili. Klenotu mezi velkými ptáky se tady ale začalo dařit. V oblasti od té doby hnízdí víceméně pravidelně. I v lůně zdánlivě klidných lužních lesů na ně však číhá řada nebezpečí.

Jakákoliv ochrana vzácného ptáka tady přitom zatím chybí. Také proto má vláda právě na stole návrh nařízení, kterým se ze soutoku stane ptačí oblast zaměřená právě na ochranu orla královského. Změnu legislativy navrhlo ministerstvo životního prostředí.

Výskyt vzácných ptáků je nezpochybnitelný
„Na území České republiky bylo v letech 2004 až 2009 vymezeno 41 ptačích oblastí. Pro orla královského však žádná vyhlášena nebyla, jelikož v té době nebylo zřejmé, jestli je výskyt tohoto druhu v lokalitě Soutok–Tvrdonicko stabilní, či se jedná pouze o jeho krátkodobý pohyb v areálu,“ vysvětlila Pavlína Kuncová z odboru druhové ochrany a implementace mezinárodních závazků ministerstva životního prostředí v dokumentu předkládaném vládě.

V současné době lze podle ní stabilní výskyt orla královského na soutoku považovat za nezpochybnitelný. Mezi lety 2010 až 2018 tu žijí nejméně dva páry ročně.

Potýkat se přitom musí s mnoha úskalími. Jejich hnízda jsou velmi nestabilní, nezřídka se zřítí třeba při silnějším větru a vypadnou z něj vejce či mláďata.

Za posledních dvacet let, co ornitologové na soutoku orly pozorují, hnízdění překazil také hluk způsobený při zpracování dřeva v blízkosti hnízda, jindy zase rámus způsobený odvozem dříví ze skládky vzdálené asi tři sta metrů.

V jiném roce i časté vyrušování cyklisty, protože orli si hnízdo postavili při frekventované cestě využívané výletníky. I to by měla pravidla ptačí oblasti Soutok, která už dnes chrání třeba čápy, luňáky nebo ledňáčky, změnit.

Odpadnout by měly právě hlavní ohrožující faktory, zejména vyrušování lesními pracemi. Ty byly příčinou neúspěšného hnízdění nejméně ve třech případech – konkrétně v letech 2001, 2004 a 2007.

Ochrana orlů omezí kácení v okruhu stovek metrů
Přísnější pravidla se dotknou hlavně lesníků, kteří budou k těžbě či jiným pracím se stroji při těžební činnosti potřebovat souhlas ochránců přírody. V době, kdy budou orli hnízdit – tedy minimálně od února do konce května – musí být nejméně na tři sta metrů od hnízda naprosté ticho.

Lesníci však neočekávají, že by nová pravidla pro ně představovala zvláštní komplikaci. Ostatně na ochraně orla se v posledních letech sami aktivně podílí.

„Lesy České republiky už řadu let upravují hospodaření v lužních lesích tak, aby hnízdění orlů královských či mořských, ale i luňáků a některých dalších druhů ptáků rušily co nejméně. V období, kdy obsazují hnízdo, a později v období hnízdění se například v okolí hnízda netěží a neprovádějí lesnické činnosti, které by mohly pár rušit. Proto nebude znamenat ochrana orla královského z hlediska úpravy hospodaření žádnou významnou změnu,“ říká mluvčí Lesů ČR Eva Jouklová.

Ornitologové už našli jednoho orla otráveného
Ne všechno však legislativa dokáže upravit. Orel královský, který je v Česku veden na Červeném seznamu kriticky ohrožených ptáků a celosvětově na seznamu ohrožených druhů, musí čelit mnoha dalším nebezpečím. Jsou to nezabezpečené sloupy a vedení vysokého napětí, ale i nelegální zástřely a otrávené návnady.

Vůbec první případ otravy orla královského v Česku zaznamenali ochránci zvířat loni zjara u Bořetic na Břeclavsku. Ptáka z Maďarska nalezli díky satelitní vysílačce. Ohrožené dravce zabíjí jed karbofuran, který lidé líčí třeba na lišky nebo kuny.

„Dravci se mohli otrávit i sekundárně, z již mrtvého zvířete. Orli se totiž mršinami také živí,“ podotkl tehdy ornitolog David Horal.

Dopadení pachatelů a prokázání viny je velmi obtížné. Za šedesát let, co se úhyny monitorují, se nepodařilo vypátrat nikoho.

zdroj: idnes.cz
Orel královský | foto: Petr Vlček

Číst dál...

Jak používat dalekohled, abyste našli více ptáků

Základním prvním krokem v oblasti ptáků je jednoduše nalezení ptáků, na které se budou dívat. Přesun na další krok - identifikace - je možná až po umístění ptáka. Zkušení „ptáčkaři“ používají jak vědomé, tak podvědomé návyky, aby maximalizovali šance na hledání ptáků. Časté používání dalekohledu je jedním z návyků.
Nejdůležitějším krokem při pozorování ptáků je v prvé řadě najít ptáka, na kterého se chcete dívat. Poté následuje krok dva – identifikace – ta je ale možná až poté, co právě ptáka najdete. Zkušení pozorovatelé používají mnoho pomůcek, jak nejlépe ptáka najít a dalekohled je jednou z nich.
Primárním účelem dalekohledu je přiblížení vzdálených ptáků, což vám umožní vidět více detailů, ale dalekohledy mohou být také užitečné pro nalezení ptáků. Neváhejte použít dalekohled, i když nejsou žádní ptáci vidět.
Kdykoli se ocitnete na volném prostranství, zkuste příležitostně pozastavit nebo zdvihnout dalekohled a sledujte okolí. Zvláštní pozornost věnujte např. bažinám, živým plotům, plotům, liniím stromů - a zkontrolujte jakékoliv místo, kde by bylo možné ptáky spatřit. Jak získáváte zkušenosti, rozvíjíte zároveň schopnost určit, kde ptáci pravděpodobně jsou, a kde věnovat maximální úsilí při důkladném skenování terénu.
Skenování oblohy může být obzvláště užitečné. Začněte se vzdálenou korunou stromu (použijte ji, abyste se ujistili, že je zaostřeno na správnou vzdálenost) a skenujte doleva nebo doprava podél horizontu. To je místo, kde je nejpravděpodobnější najít vzdálené ptáky. Ptáci obecně neletí příliš vysoko, takže snímek s nízkým úhlem pravděpodobně ptáka zachytí. Na konci sledování horizontu dalekohled nepatrně zvedněte a opět sledujte oblohu a to celé několikrát opakujte.
Obecně není výhodné pozorovat pomocí dalekohledu přímo nad hlavou, protože většina ptáků není v dosahu pouhého oka a mají tendenci být rozptýlena po celé ploše, což vyžaduje spoustu skenování dalekohledem. Nicméně, příležitostná náhodná kontrola oblohy nad hlavou rozhodně stojí za to. Pokud je obloha zatažená nebo je pod mrakem, je lepší použít dalekohled. Ptáci budou zřetelnější na pozadí zataženého pozadí a oblak vám poskytne něco, na co by se vaše oči mohly zaměřit.
Kdykoli najdete ptáka, trvá několik sekund, abyste si ho prohlédli a dívali se dopředu a dozadu okolo něj, abyste zjistili, zda má společnost.
Pokud ve vašem okolí uvidíte pozorovatele, kteří krouží dalekohledem sem a tam, jde pravděpodobně o zkušené „ptáčkaře“. Pokud vy tento způsob nepoužíváte, rozhodně to stojí za vyzkoušení. Stačí vzít jen dalekohled do ruky a začít skenovat oblohu. Možná budete sami překvapeni, co všechno najdete.

Sibley ID Toolkit Art 660x440
OBR: Modré šipky (nahoře) ukazují, jak přesunout dalekohled k nalezení vzdálených ptáků. Začněte se vzdáleným stromem (kruh) a naskenujte oblohu těsně nad čárou stromu. Pak zvedněte dalekohled a při skenování v opačném směru vypadají vyšší. Zvláštní pozornost věnujte i holým větvím, okrajům polí, plotům a dalším možným vyvýšeným místům.

zdroj: Internet, autor: David Allen Sibley

Číst dál...

David Sibley vysvětluje, jak upozornit na polohu ptáka

Diskuse o dovednostech v pozorování ptáků se zaměřují zejména na hledání a identifikaci ptáků, ale schopnost popsat místo, kde se pták nachází, tak, aby ho mohli vidět i ostatní lidé, je dalším velmi důležitým a často přehlíženým aspektem pozorování ptáků. Dávat pokyny je naučená dovednost a každý se v ní může zlepšit s intenzivním úsilím a praxí.
Pokud už jste byli na několika výletech zaměrených na pozorování ptáků, tak jste se pravděpodobně dozvěděli něco o metodě „hodiny“. Ta znamená to, že si představíte strom jako přední stranu hodin, takže vrchol středu je dvanáct hodin, polovina dolů na pravé straně tři hodiny, atd. Metoda může být také použita uvnitř auta nebo lodě s dvanácti hodinami přímo vpředu, atd. Umístění ptáka může být popsáno čísly, ale použití hodinové metody může být dobré jen z auta nebo když je pták na symetrickém, izolovaném stromě. Jiné situace vyžadují mnohem kreativnější řešení. Popsat umístění ptáka může být náročné. Podívejte se na jedinečné rysy včetně popředí nebo na horizontu, abyste nasměrovali ostatní pozorovatele k ptáku. 

Sibley TreeScapeNapříklad jak byste někoho nasměrovali k ptáku v modrém kruhu?

Tady jsou základní skutečnosti při poskytování pokynů:
Začneme se základy – opravdu základními. Letí ten pták, nebo sedí na větvi nebo plave nebo chodí po zemi? Je na zemi, na vodě nebo na stromě?
Pořád dávejte pokyny a popište, co pták dělá: špatné pokyny mohou být frustrující, žádné pokyny ještě víc. Dokonce, i když vše, co můžete říct je: „sedí ještě asi uprostřed stromu před námi“, stojí za to říct to. Když lidé ptáka nenajdou, začněte s celkovým obrazem.
Najděte zjevný orientační bod a použijte ho, abyste každého k němu navedli (například „vlevo od stožáru“ nebo „na stromě se žlutými listy“ nebo „podél plotu“. Pak se přesvědčte o nulové pozici: „ Podívejte se na stožár, jděte asi 30 stop doleva. Je tam shluk žlutých listů uprostřed stromu. Pták je právě nad tím...“
U jediného ptáka v hejnu je užitečné popsat, co dělá – „právě zapleskal“ nebo „urovnává si peří na břiše“ nebo „dívá se směrem k nám“ – jsou to užitečné rady.
U letícího ptáka se podívejte na dráhu jeho letu a vyberte mezník, pak řekněte něco jako „jděte do leva k modrému domu, bude to nad modrým domem.....Teď jděte do leva.“
Dobré pokyny umožní každému vidět ptáka snadno a rychle a dělá výlet příjemnější. Rozvíjení obou schopností – poskytovat a sledovat pokyny– může výrazně zlepšit vaše zkušenosti z birdingu.

zdroj: Internet, autor: David Allen Sibley

Číst dál...

Šance roztáhnout křídla pro všechny pozorovatele

Pozorování ptáků je krutá hra čísel. Existuje kletba některých druhů jako třeba alkounka malého nebo tyrana savanového, která zabraňuje mnohým pozorovatelům v dosažení svého štěstí v kompletním seznamu. Představte si všechny ty náročné cesty, které musí pozorovatelé absolvovat, nebezpečné lety helikoptérou, bolavé krční páteře a rozdrcené sny a touhy. Představte si všechny ty nedokončené seznamy. A pozorovatelé milují seznamy.
Mark Obmascik, znalec v pozorování ptáků, si na svou cestu za knihou Big Year nezapomněl zabalit trojnožku a dalekohled. (Michael Lutzky -- The Washington Post)
Téměř všichni si dělají seznamy ptáků, které viděli během života. Mnozí také seznamy těch, které viděli ve svém státu nebo ve své oblasti. Někteří mají seznamy ptáků, které viděli na své zahradě a pár z nich má seznamy ptáků, které viděli v televizi a jsou naštvaní, když opakovaně slyší nahrávku káni bělochvosté uměle přidanou k záběrům orla bělohlavého. Dokonce existuje muž v Coloradě, který si dělá seznam všech druhů, které viděl během svých 15 výprav do jižní Ameriky (zatím jich má 1983). Aby získali vzácného ptáka, cestují pozorovatelé mimo civilizaci, kde nejsou hotely, na daleké ostrovy, cestují za ptáky severními pláněmi zamrzlé Aljašky, nebo se pohybují v horkém pekle kaňonů v Arizoně. Najdete je ve smrdutých bažinách nebo zapáchajících skládkách, jen aby si mohli připsat nový druh. Soutěží v mnoha utkáních jako třeba Světový pohár v pozorování a Velkém klasickém Texaském pozorování. Studují techniku, jak snadno a nejrychleji určit druh. Utrácejí tisíce dolarů za optiku, letenky, benzín.
Každý rok se posedlost několika pozorovatelů rozroste a oni se zúčastní něčeho, co se nazývá severoamerický Big Year. Je to 365 dní trvající soutěž (olympiáda) v pozorování. (Většina pozorovatelů jsou hrdí lidé, kteří odmítají pasivní výraz pozorování). Tihle pozorovatelé cestují po celé severní Americe od USA až po Kanadu, aby mohli pronásledovat všech 675 zde žijících druhů a samozřejmě k tomu přidávají ty druhy, které sem nepatří, ale ztratily se během migrace. Když se jim podaří ptáka zahlédnout na minutu, zapamatují si vzhled jeho křídel, jeho zbarvení a jeho charakteristiky. Mnohokrát identifikují ptáka jenom podle volání. Ti, kteří drží největší rekordy, si zaslouží závist většiny pozorovatelů, kterých je v pozorovatelském světě spousta.
V jeho nové knize "velky rok" Mark Obmascik, bývalý reporter Denverského postu, vypráví příběh roku 1998, největšího velkého roku vůbec. Rekonstruuje příběhy tří nejlepších birdwatcherů – Al Levantina, Grega Millera a Sandyho Komita. Skutečných reálných postav tohoto ptačího cirkusu. Vítěz Komito viděl rekordních 745 druhů a utratil na cestě za ptáky a svým snem kolem 100.000 dolarů.

Mark Obmascik, který je na turné se svou novou knihou o tomto šílenství s název The Big Year, byl ve městě minulý týden, jedl snídani v restauraci poblíž Union Station a žasnul nad reakcemi, které obdržel od posluchačů Philadelphského radia. „ Po chvíli to začalo znít jako setkání anonymních alkoholiků“ řekl Obmascik. „ Ahoj, moje jméno je Julie. Jsem pozorovatelka, právě jsem šla z části Philly do Sewage Lagoon v Baltimoru jen abych pozorovala racka růžového."
Bahnité rybníky, jak se ukazuje, jsou skvělým prostředím na získání ptáků. „ Plné života“ říká Obmascik. V jeho knize se píše o Velké hře, ve které tečou tisíce dolarů, bez rozhodčích a kontrol, každý sám sobě je soudcem, přesto většina z nich hraje fér, aby si mohli vážit sami sebe. Vždyť úcta a důvěra se ztrácí rychleji, než se získává. A pro mnoho z nich je jejich dobré jméno a úcta druhých to nejdůležitější. Každý z nich má v knize své story, které ukazují jejich silné stránky, nebo jejich slabiny. Třeba Levantin strávil léta prací s chemikáliemi, až ztratil čich, což se nakonec stalo jeho největší zbraní. Tomuto muži to umožnilo vystopovat vzácnou vránu na hnijící skládce s relativní lehkostí. Jo, i takový může být požitek z pozorování.

Obmascik ve svém věku 42 let po napsání knihy o těchto třech birdwatcherech sám propadl kouzlu birdwatchingu. (Byl také sám hlavním autorem v novinách Denver Post's Columbine coverage, které vyhrály Pulitzerovu cenu). Začal na své pozorovací výlety brávat také svého syna. Když přichází do států Washington na své turné, bere si s sebou odborné příručky, dalekohled, trojnožku a nikde ho nikdy nikdo nevidí bez toho, aby jeho krk nezdobily hliníkové kovové trubky se skleněnými čočkami. Ještě k tomu na jeho rameni vždycky sedí spolehlivý statický stojan. Na Hains Point pozoruje racky mořské, kteří na kusy trhají rybu, zatímco přistávají na rozmočené zemi.
To, co ho ale opravdu fascinuje, jsou ti nejlepší z nejlepších pozorovatelů, většinou muži, kteří cestují přes státy i kontinenty jen proto, aby viděli zvíře, kterého „mozek má velikost nehtu na vašem malíčku.“ říká. Před pár lety narazil na pozorovatele, kteří chtěli vidět hnízdiště tetřívka malého. Bylo to na blátivé cestě a skupina se skládala s Harvardských právníků z Bostonu. Přešli celou tu cestu jen proto, aby mohli sledovat nějaké ptáky během sexu ještě před západem slunce, poznamenal autor. Jezdí sem plné karavany Britů, aby mohli jít na tuhle Kuřecí stezku v Coloradě.
Co přinutí muže hnát se za ptáky? Je tohle otázka, na kterou Mark Obmascik nikdy nedostane úplnou odpověď, i když si uvědomuje, že někdo může propadnout vášni v přírodu, síle vůle a hlavně soutěživému duchu. Na High Island v Texasu je místo, kam se během jarní migrace sjíždějí pozorovatelé z Anglie, Německa a Japonska, říká Obmascik. Ti dobří, nepotřebují pomoc příručky, aby určili opeřené migranty. Udělat chybu v době nejsilnější migrace je stejná chyba, jako nechat si dát laciný gól mezi nohy během světové série, říká Obmascik.
Vypadá to ale, že se tu jedná o něco víc než jen o soutěživost. Je tu něco, co mění pozorování z relaxace na fixaci. Co je to?
„ Ptal jsem se těchto chlápků asi na milión způsobů“ dodává Obmascik. „ Konečně myslím, že jeden z nich mi odpověděl. Proč jste se zamiloval do své ženy?“
Možná, že je to nevysvětlitelné. Možná, že je to osud. Kupodivu mezi těmi, kteří se vydávají na výpravy za kuřaty a na expedice na skládky, je značná podobnost. Vypadá to, že jejich příjmení se nějakým způsobem vážou s létáním. Tak je tu mladý člověk, který upravoval publikaci mládeže pro American Birding Association založenou v Coloradu Springs, Ben Winger a prezident National Audubon Society John Flicker (druh datla). Je tu editor American Birding's newsletter "Winging It,", který se jmenuje Matt Pelikan.„ Pro mě je pozorování způsob poznávání a chápání světa – je to jako filtr“ říká Pelikan, který pozoruje 40 let ze svých 45 let života. „ Nevidím okolí, vidím ptačí domovy. Tohle mě pravděpodobně staví do pozice, kde to zní jako vysněná práce.“
Pak také je zde profesor, který je ředitelem institutu Letectví a komunikace a výzkumu létání na univerzitě McGill, který se jmenuje David Bird (je potřeba ho odlišit od ornitologa z Virginie jménem Mitchell Byrd). Bird (Pták) byl vždycky blázen do ptáků. Jednou, jako dítě, zničil své matce párty s canastou, protože vypustil hejno vlaštovek uvnitř v domě. V dnešní době poskytuje chlípné rozhovory na téma oblasti ptáků, např. když byl na labutím festivalu v Turecku a svou část vystoupení nazval „ jak to dělají ptáci“. „ Podvádění, nekrofilie, homosexualita, znásilnění – dělají prostě všechno“, říká Bird. „Ptáci ve skutečnosti u sexu dělají spoustu různých věcí na hraně“.

Napsal Libby Copeland
Redaktor Washington Post
Neděle, 15.02.2004; Strana 1

Číst dál...

ISLAND - ring roadem vstříc papuchalkům

03.12.2018

Island, země ledu a ohně, jak se jí po právu říká, byla v mém hledáčku navštívení řadu let. Dlouho jsem se k výpravě na tento severský ostrov odhodlával, až přišel nakonec zlom v období Vánoc 2017, kdy se mému kamarádovi zželelo a koupil mi jako dárek obousměrnou letenku pro dva. Odlet byl stanoven na 2. červen letošního roku. Ten den nasedáme spolu s mojí přítelkyní, která mě doprovází za mým snem, na let z ruzyňského letiště a od země se odpichujeme kolem 21:30. Ten trvá necelé 4 hodiny a díky časovému posunu (-2 hod.) úspěšně přistáváme na mezinárodním letišti v Keflavíku před půlnocí tamního času. Kamarád již na nás čeká, na Island totiž přicestoval ze Skotska o den dřív. Po chvilkovém zmatku a nervózním pátráním vyzvedáváme předem zamluvený automobil Dacia Duster 4x4 a míříme k našemu ubytování. To se nachází na okraji hlavního města Reykjavíku, v přidružené obci Hafnarfjördur. Naším hostitelem je mladá islandská rodinka, která předělala svou garáž v útulný byteček a my jsme jejich vůbec prvními hosty. Znaveni letem uléháme do postelí a snažíme se zabrat. Komplikuje nám to však světlo, které panuje venku. Na Islandu je totiž polární den a tak je viditelnost i v nočních hodinách rovna s trochou nadsázky pravému českému poledni. Po celých 24 hodin denně je vidět a tak je trocha interierové tmy hodna vyvážení zlatem.

1. DEN
Na dnešní den máme naplánován výlet po tzv. Golden Ring. Turisticky nejnavštěvovanější okruh památek vůbec. Zahrnuje nejstarší parlament v národním parku Thingvellir, nejslavnější gejzír s příznačným názvem Geysir a dechberoucí vodopád Gulfoss. Před odjezdem si dopřávám ranní cigárko a poslouchám první ptačí hlasy. Z nedalekých stromů kdesi na zahradě prozpěvují špačci obecní - jeden z mála druhů pěvců na Islandu. Už při výjezdu z Reykjavíku však bloudíme a hledáme cestu k městu Mosfellsbaer, přes které se máme dostat na vytouženou cestu. Na jednom z kruhových objezdů však pozoruji první "vzácnější druh" - mezi auty se nerušeně pasou dva ústřičníci velcí. V našich krajinách vzácní hosté, na Islandu však velmi hojní, jak jsem se po dobu pobytu následně přesvědčil. Opodál pak u silnice hoduje koliha malá. To už ale míříme správnou cestou k první zastávce a po cestě stavím na jednom z tisíců malých jezírek (toto nese název Leirvogsvatn), jenž lemují celou islandskou krajinu. Snad každé z nich je poctěno přítomností nějakého ptačího tvora. Na hladině jsou vždy v několika kusech viděny bílé tečky, jimiž jsou velmi hojné labutě zpěvné. I těch je po celé zemi obrovský dostatek, asi jako labutí velkých u nás. Téměř vždy jsou doprovázeny dalším druhem - kulíkem zlatým a tentokrát i jedním samcem zrzohlávky rudozobé. V národním parku Thingvellir stavíme na zaplněném parkovišti a pozorujeme úžasné scenérie, které se nám na vyhlídkové terase rozprostírají. Kdesi z keříků pod námi prozpěvují další z řad pěvců - nejhojnější drozd ledového ostrova - drozd cvrčala. Jiné druhy drozdovitých byste tu hledali jen velmi obtížně. Našeho kosa, který je zde v podstatě raritou, tak zastupuje tento druh. Na malých jezírkách a tůňkách pak plavou husy velké či poláci chocholačky. Pokračujeme ke Geysiru, kde vidím prvního konipase bílého či krkavce velkého, u Gulfossu pak další kulíky zlaté. Cestou zpět zastavuji u divoké říčky, kde pozoruji asi 20ti členné hejno labutí zpěvných a jednoho jespáka obecného. Do ubytování příjíždíme k večeru a ještě volíme prohlídku pobřeží. Tam mezi několika racky chechtavými pozoruji několik rybáků dlouhoocasých a páreček kulíků písečných. Na moři pak sbírá potravu oddaný páreček morčáků prostředních, kteří se motají u "zvláštního kamene", jenž vykukuje zpoza mořské hladiny. Když pak ale při téměř nulové absenci vln zmizí, říkám si, že je něco špatně. Po zaostření s údivem zjišťuji, že se nejdná o žádný útes, ale o hlavu tuleně! Sledujeme ho s nadšením dobrou hodinku a když nakonec zmizí, zmizíme i my, zpět na kutě.pakr

národní park Thingvellir

2. DEN
Do dalšího dne jsme se dobře vyspali. Balíme věci, loučíme se s hostiteli a pomalu míříme dál. Dnes nás čeká dlouhý přejezd po severozápadním pobřeží k městečku Ólafsvík, kde máme další nocleh. Ještě předtím však zamíříme do hlavního města, kde navštívíme jednu z nejznámějších stavebních památek, a to kostel Hallgrímskirkja. Projdeme si také kulturní dům Harpa a poté se chystáme vyrazit. U kamenného mola však očima brousím na mořskou hladinu a sleduji 9ti člennou bandu vrubozobích. Jsou to kajky mořské. Mé úplně první pozorování tohoto druhu. Jsem nadšen. Rodinka čítá 7 adultů (4M + 3F) a 2 pull. Kajky jsou nejhojnějším zástupcem tohoto řádu na ostrově a za celou dobu pobytu jich vidím několik tisícovek. To už ale sedíme v naší Dacii a jedeme na sever. Po cestě si všímám několika kormoránů velkých a když zastavíme, už jen pár desítek kilometrů od Ólafsvíku, u jednoho z úchvatných vodopádů, zaslechnu někde v houští podezřelé chrastění. Pak si všímám páru bělokurů horských - další moje zcela první pozorování. Zázračné fotky se mi příliš nepodaří, protože je oproti ostatním ptákům poměrně plachý. O kousek dál se pustinou plahočí dva vodouši rudonozí, hledajíc něco do zobáku. Všude v příkopech jim sekundují místní holubi, jak jím říkám, ústřičníci. Projíždíme mlhou přes hřebeny hor a sjíždíme na pobřeží do cílového střediska. Po ubytování se volíme krátkou procházku přístavem, kde ochutnáváme zdejší specialitku - hot dog s jehněčím masem. Přítelkyně a kámoš jdou do hotelu do tepla a na čaj, já vybaluji pivko a jdu si na chvilku ještě užít zdejší ptačí svět. Klasiku v podobě ústřičníků a kajek vystřídá letka buřňáků ledních a já si tak dnes připisuji již třetí zcela nový druh. Na chvilku ještě pohlédnu přes kamennou hradbu mola, abych se pokochal pohledem na širé moře. Kromě majáku však mou pozornost přitáhne jakási černá tečka bojující s vlnama. Dalekohledem je determinace nedostatečná a tak plným zoomem přes foťák zjišťuji, že si zapíšu další nový druh - alkouna obecného. Úžasného černého drobečka s bílou skrvnou na boku těla/křídla doprovází racci žlutonozí a stříbřití.belokur

3. DEN
Probouzíme se do dalšího krásného dne, slunečné počasí nám zatím přeje. Dnes máme v plánu kromě nejdelšího přejezdu na další cílovou štaci také návštěvu nedalekého parku na úplném západním cípu ostrova. Je jím národní park Snaefellsjökull. Zde sluneční paprsky střídá hustá mlha a lehké mrholení, tak že přicházíme o pohled na úchvatná skaliska s horami jako např. Hreggnasi (469 m.n.m.), Geldingafell (829 m.n.m.) či nejvyšší vrchol Midthúfa (1 446 m.n.m.). A tak navštěvujeme alespoň jeden malý sopečný kráter a menší pobřežní maják. Tam poprvé na Islandu zahlédnu sněhuli severní či bělořita šedého. Na pobřeží se pak v houfu kajek ukrývá i páreček bernešek tmavých a do zcela prvních pozorování tak zaznamenávám druh č. 5. V pozoru nás ale udrží další z druhů islandské fauny. Tentokrát se ale nejedná o žádného ptáka, nýbrž o vyhublou a vypelichanou lišku polární. Ta brousí svým čenichem mezi hejna ptáků, ale vzhledem k jejich strategickému postavení, mezi nimiž a pevninou, kde liška loví, tvoří pás mořské vody ideální bariéru, se o potencionálního vetřelce příliš nezajímají. My míříme zpět, ale ještě předtím, než opustíme Ólafsvík úplně, zastavuji u dalších z mnoha jezírek poblíž městečka Hellissandur, kde nevycházím z údivu. Dvě malá jezírka, která protíná hlavní silnice, hostí možná tisíc ptáků. Sestavuje se z všudypřítomných kajek mořských a hnízdících rybáků dlouhoocasých (cca 1 000 ks), ale nově také pozoruji desítky lyskonohů úzkozobých. Jen asi 3 metry od silnice pak, jako by se nechumelilo, sedí potáplice malá na hnízdě a moje přítomnost ji vůbec nevzrušuje. Vůbec se mi neche odjet, ale čeká nás nejdelší přejezd za celý týden - do čtvrtého největšího města Akureyri. Místo pohodlné asfaltové cesty volím "zkratku" po prašné a kamenité cestě a nepočitatelně se proklínám. Na druhou stranu vidíme úchvatné scenérie, lávová pole a zemi nikoho, pak najednou rozlehlé pastviny s tisíci ovcemi, zakrslé lesíky střídající horská úbočí a tak bych mohl pokračovat do nekonečna. Ve večerních hodinách konečně dorážíme na místo určení a jdeme se ubytovat. Dnešní spaní bude však trochu netradiční. Ze zvědavosti jsme zvolili hostel Hafnarstraeti, který nabízí trochu jiný nocleh. A to v buňkách připomínajících kajutu vesmírné lodi. No, zážitek zajímavý, ale už bych v něm spát nemusel. Mé vyčerpání z celodenních pochodů a hlavně řízení bylo však silnějším, a tak jsem přece jen dokázal na potřebný čas usnout.
liska

4. DEN
Ráno je opět azuro. Modrá obloha bez mráčků, slunce nás zahřívá a já dokonce cestuji jen v kraťasech a krátkém tričku. Nakoupíme pár suvenýrů a míříme dál na východ, dnes bychom měli usnout v rodinném penzionu kdesi za městem Egilsstadir. Ještě předtím nás však čeká cesta kolem největšího islandského jezera Mývatn, které je označováno za největší ptáčkařský ráj ostrova. Jsme téměř u něho a já si všímám na levoboku jakýchsi kachen, které plavou na řece Lauxá, jenž se po pár stovkách metrů do jezera vlévá. Zastavuji proto na odpočívadle, tasím techniku a defibriluji srdce. Vidím totiž jeden, ba dokonce dva ze čtyř ptačích důvodů, proč jsem vlastně tady. Dva druhy, které můžete v rámci Evropy vidět pouze na Islandu - hohol islandský a kačka strakatá. Oba dva druhy v menších počtech pohromadě a já dokumentuju své životní zážitky. Bohužel si jich nemohu příliš užít. Společnost mi totiž nedělají jen ptáci, ale miliardy, nebo spíše biliony malých a otravných mušek, přes jejichž roje téměř nevidím na krok. Lezou mi do pusy, uší, nosu, no prostě všude. Nedá se to vydržet a tak trochu podrážděn nasedám do auta a míříme k jezeru. Nedaleko něj vyšplháme za doprovodu početných davů turistů na další ze sopečných kráterů a navštívíme skalnatý park Dimmu Borgir, jenž inspiroval spisovatele J.R.R. Tolkiena při psaní svých báječných dobrodružství ze Středozemě, resp. světa Pána prstenů. Mezitím co kámoš hledá na internetu, kde bychom se mohli vykoupat v horkých pramenech, já spolu se svou chotí navštívíme malé, ale krásné muzeum ornitologie, kde si potvrdím některá z mých pozorování. Velmi často si totiž nadávám za to, že jsem si s sebou nevzal knížku od Svenssona a vůbec že jsem jel na Island nepřipraven. Některá pozorování jsem si musel pracně potvrzovat na mobilu a v podstatě jsem ani kolikrát nevěděl, jestli ten druh o kterým si myslím, že jsem viděl, tady vůbec žije. Muzeum mi však dalo odpovědi na některá má pochybování. U auta pak na jezeře pozoruji další lyskonohy úz. a tři potápky žlutorohé. Vždy mě velmi překvapí, že tu ptáci nejsou téměř vůbec ostražití. Horké jezírko jsme nenašli a tak vzhledem k ubývajícímu času míříme za noclehem. Projíždíme desítky kilometrů holými pustinami, kde byste určitě ztroskotat nechtěli, až se nakonec dostaneme do penzionu. Milá paní domácí nám ukáže pokoj a taky to, kde se můžeme umýt, najíst a užít trochu zábavy. V zajímavé klubovně, která je přestavěná ze stodoly, si vaříme večeři, pouštíme muziku a relaxujeme. Na polích pozoruji labutě zpěvné a slyším zase ty podivné zvuky, které jsem slýchával na každém odpočívadle, když jsme zastavili. Vždy jsem daného ptáka zahlédl jen na mžik sekundy, hlavně ale slyšel, a tak jsem se rozhodl vyhledat několik možností na webu Xeno Canto a tento oříšek rozlousknout. Po chvilkovém pátrání mám konečně viníka. Jsou to bekasiny otavní. Nikdy by mě nenapadlo, že tento zvuk dělají oni, resp. samci. U nás jsem je takto nikdy neslyšel a jak jsem se později dočetl, zvuk mají na svědomí jejich křídla, kterými "klapou" v době toku. Málem bych ještě zapomněl na dalšího bahňáka, kterého uvidíte na Islandu snad všude a to břehouše černoocasého.

hohol

5. DEN
Ráno si dopřáváme vydatnou snídani a přemýšlíme o programu na dnešní den. Cílím po hlavní atrakci ptáčkařů, jímž je zde bezkonkurečně papuchalk a na internetu hledám trochu se zpožděním, kde bych je mohl vidět. Málem mi dojde dech, když zjistím, že jejich největší shromaždiště je na západu ostrova, který jsme za mlžného doprovodu opustili již před 2 dny. Bylo mi do pláče, ostatních míst už totiž není mnoho a mě pohltila myšlenka, že je snad propásnu úplně. Jsem to ale idiot, pomyslel jsem si, ale pak přišla útěcha z nebes. Do kuchyňky totiž vkročil mladý pár a jak jsme za pár okamžiků zjistili, byli to také Češi. Putovali opačným směrem než my a když jsem se zmínil o papuchalcích, ujistili nás, že je včera viděli asi 70 km odsud a ukázali kudy kam. Najednou jsem byl zase plný elánu a s ním i celá naše posádka. Rychle vyrážíme na severovýchodní pobřeží do zálivu Borgarfjördur, kde už na nás z dálky dýchá místní přístav. Vylézáme z auta na parkovišti a já začínám být více než dojat. Jsou tu! U přístavního mola se tyčí malý skalnatý výbežek na němž je vybudována pozorovatelna. Nejsme tu ovšem ani zdaleka sami. Hnízdiště papuchalků bělobradých tradičně láká i bezpočet turistů, fotografů a nadšených pozorovatelů. Hnízdí jich tu několik stovek a jsou téměř na dosah ruky. Na lidi jsou zde zvyklí a tak není problém je tu sledovat jen na několik málo metrů. Létají sem a tam a já plním fotkama svoji paměťovou kartu. Poloostrůvek však není domovem jen jim. Mezi nimi najedeme i několik hnízdních kolonií buřňáků ledních (odhad asi 100 ks) a racků žlutonohých (asi 300 ks). Papuchalků tu je dle mého odhadu asi 2 000. Přestože bych tu chtěl trávit několik dalších hodin, musíme jet dál, abychom stihli další nocleh, který máme na úplném jihu ostrova. Na zpáteční cestě se zastavuji u dalšího jezírka, kde poprvé v životě pozoruji 5 chaluh příživných. O kousek dál pak narazím na jednoho ze dvou jediných zástupců sov na ostrově - kalouse pustovku jak nahání nad pláněmi zřejmě cvrčaly. To už jsme však na cestě divočinou a tu dokazují i zhoršené silnice. Asfalt vystřídaly kameny a při některých sešupech se modlím, abychom neskončili kdesi hluboko v roklích. Náš Duster je ale spolehlivým společníkem a tak nás nenechá jedinkrát ve štychu. Po náročném terénu najíždíme zpět na asfalt a projíždíme podél pobřeží. Z jedné strany dalekosáhlý Atlantik, z druhé pak majestátní vrcholky hor. Na jedné z plání pak pozorujeme 12 sobů. Přiznám se, že jsem ani netušil, že tu na Islandu vůbec nějací divocí jedinci žijí. Počasí se nám na jihu začíná paradoxně kazit a teplý sluneční svit střídá chladná mlha a lehký déšť. Nakonec bez sebemenších problémů dorážíme do městečka Höfn, kde na nás čeká chatka, v níž strávíme další noc. Ještě před vytouženým odpočinkem vyrazím na krátkou procházku k místnímu pobřeží, kde však kromě zvyšující se zimy neshledám nic zajímavého a tak se s plechovkou piva vracím zpět. Dokoupíme pár zásob a jde se spát.

papuchalk

6. DEN
Náš předposlední den začíná nízkou teplotou a nechce se nám vylézat z postele. Nasedáme do korábu a míříme zpět na západ, tentokrát po jižní části ostrova. Naší hlavní destinací je pro dnešek přírodní památka Jökulsárlón - jezero s ledovými krami. Na místě jsou již početné davy turistů, které se stejně jako my, nemohou nabažit pohledem na tu krásu (viz hlavní foto). Mezi krami proplouvají další tuleni, ale mě především zajímá obrovská kolonie rybáků dlouhoocasých, která je situována jen pár metrů od parkoviště a cesty, které k němu vedou, jsou takřka na jejich území. Projít se po těchto cestách však vyžaduje kus odvahy. Já ji měl a tak jsem se nemohl nijak vyhnout jejich náletům. Několikrát mě počastovali lehkým klovnutím do čepice a dokonce mi nechali vzpomínku v podobě trusu na mikině. Úžasný zážitek! Přes houf jejich křídel vzadu na pláni eviduji i 16 bernešek bělolících. Ani zde nechyběly kajky mořské a zaujala mě především jedna samice, která si své hnízdo vyhlédla přímo na cestě. I když jsem ji nechtěl znepokojovat, přesto jsem se neubránil životní fotce a vyfotil ji snad z 20ti centimetrové vzdálenosti. Pomalu jsem k ní natahoval i ruku, že se jí dotknu, což mně k mému údivu dovolila a nehla ani brvou. Z dálky to všechno pozorovala další sněhule severní a smějící se chaluhy příživné. Okouzleni zdejší krásou míříme dál do dalšího hotelu, tentokrát kousek za městem Vík. Cestou stavíme u různých vodopádů apod. Večer pak věnujeme diskusím a zážitkům z cest, jíme poslední zásoby a usínáme.

ustricnik

7. DEN
Dnešek je náš poslední den na Islandu. Vrácíme se do Víku, abychom zde navštívili proslulou Reynisfjara Black Sand Beach (pláž s černým pískem) a prohlédli si zajímavé útesy a skaliska. Sbírám si pár kamínků na památku a vyhlížím poslední ptačí druhy. Nakonec se přece jen ještě jednoho úplně prvního pozorování dočkám. Na jednom ze skalních výběžků v moři totiž sedí houf jakýchsi ptáků. Počasí je zamračené a tak je na tu dálku poměrně těžké určit znaky. Po několika stisknutích spouště u mého Nikonu určuji, že jsou to alkouni úzkozobí. Na úzkém vrcholku skály se jich vměstnalo cca 50. Popojíždíme dál na jeden ze skalních útesů s majákem a vyhlídkou a já se myšlenkově marně dožaduji výskytu terejů. Bohužel se jich už nedočkám. Útěchou mi pak mohly být akorát tak další kolihy malé. Je na čase se pomalu rozloučit a zamířit zpět do Keflavíku na letiště. Máme před sebou poslední noc před odletem. Noc, která se do mé historie zapsala jako možná vůbec ta nejhorší. Z ekonomických důvodů, protože Island je pro Čechy svými cenami nepřívětivá země, jsme se ještě dlouho před výpravou rozhodli, že si na poslední noc hotel nekoupíme a na let domů počkáme na letišti. Letělo nám to ráno. Kamarádovi do Skotska v 8, nám do Čech v 10. Auto jsme jen z donucení vrátili kolem půlnoci a pak šli trpět na letiště. Všechna sedadla obsazená a tak jsme kempovali na tvrdé a chladné zemi, ostatně nebyli jsme zdaleka jediní. Čas neutíkal a my nejedenkrát propadli těžkým depresím. Byli jsme vyčerpáni a podrážděni, ale nakonec jsme se přece jen dočkali. Let byl po celé 4 hodiny bezproblémový a díky časovému posunu jsme ještě o dvě hodiny zestárli. Jsme doma, plni zážitků a neskutečných dojmů a mně v hlavě prolétává myšlenka, že Island jsem rozhodně naposledy nenavštívil!

mapa

Více zde: https://kosbird.webnode.cz/

Číst dál...

14. února - Aouserd Road

Asfaltová cesta vede z Dahkly do Aouserd , která je místem s minimálním významem uprostřed pouště. Cesta je známá jen proto, že kolem ní vede spousta pozorovatelských stezek. Očekávali jsme, že na téhle cestě uvidíme spoustu dravců, ale potom jsme uviděli jenom pár poštolek a kání bělochostých.1 Long legged Buzzard

káně bělochvostá

Části téhle pouště jsou porostlé různými křovinami, zatímco ostatní jsou prostě jenom písek. Měli jsme seznam druhů, které by se na téhle cestě měly vyskytovat a dostaly jsme je všechny kromě skřivana tlustozobého, kterého bychom ale bez problémů měli dostat v průběhu měsíce v Maroku. Rozhodli jsme se utábořit v nejznámějším vyschlém korytu řeky s názvem Oued Jenna. Pokud si tohle místo prohléínete v aplikaci eBird, všimnete si, že nejsme první návštěvníci. Ale musím uznat, že je super spát od hvězdami bez jakéhokoliv světelného znečištění.2 Camels in the dark around the camp

 Camels in the dark around the camp

Když se setmělo, ukázaly se první dva lelkové zlatí ale potom jich bylo víc. Tohle je úplně nový druh pro WP a AFAWK Oued Jenna je jediné místo, kde je můžete dostat v celé oblasti WP. Nahráli jsme zvuk jejího volání. Na druhé straně cesta zpět dalším nepojmenovaným korytem řeky vypadala ještě lépe, než kempování v tom původním a pravděpodobně to není jen nadšení a nepřeháním. Holandský tým z bancdarguin kempoval na druhé straně cesty. Věnovali nám nějakou tu whiskey a dobrou společnost – milí chlapi. Jeli jsme ještě asi hodinu a snažili jsme se zpozorovat nějaký nelétavý druh. Vzbudili jsme se přisvítání – všude byla mlha.3 Misty camp site in the morning

Misty camp site in the morning

Naším cílem byli prinie cvrčkohlasá a vrabec hnědohřbetý. Prinie se pozorují snadno, i když s focením to tak snadné není. Bohužel to bude ale vrabec hnědohřbetý něco úplně jiného. Nikde jich totiž není po hromadě víc než pár.4 Cricket Warbler

prinie cvrčkohlasá5 Sudan Golden Sparrow

vrabec hnědohřbetý

Koryto řeky bylo plné pěnic vousatých. Byl to skvělý pocit dostat je hned ráno po snídani. Šli jsme na východ hned potom, co jsme dojedli a náhodou se nám podařilo objevit dvě kukačky chocholaté. Brzy nás vyčerpalo spalující horko a rychlost našeho pozorování klesla. I když je zima, tak tu teplota během poledne stoupne nad 30 stupňů. V poledne jsme se vydali hledat skřivánka plavobřichého, asi nějakých 15 km západně od Oued Jenna a našli jsme dva jedince. Působivý pták. Těžko se hledá a je perfektně přizpůsobený životu v písku, díky čemuž je téměř neviditelný. Děkujeme Norbertovi a jeho týmu za souřadnice
.6 Dunns Lark

skřivánek plavobřichý

Možná, že v budoucnu se rozdělíme, abychom našli nějakou usedlost, kde o tomhle druhu budou něco vědět. Zbytek odpoledne jsme strávili hledáním. Mårten a Erik našli vlka.7 Possible African Golden Wolf

Pravděpodobně africký zlatý vlk

Tohle vypadá jako něco zvláštního. Netušíme, jak se pohnout, ale vypadá to, že seskupení pozorovatelů určitě ví něco, co my ne. Dali jsme si tu nejhorší možnou večeři v celé oblasti a potom jsme pomalu jeli domů. Celou cestu do kempu jsme museli dávat pozor na každou temnou šmouhu, která se mihla na cestě. Byla tu spousta myší, tarbíků, ještěrek, zajíců a ježků, kteří se jen tak volně potulovali po cestě a ještě mnohem víc různých živočichů. Kromě toho jsme uviděli krásnou zmiji růžkatou.8 Saharan Horned Viper

saharská zmije růžkatá

Ooo, to je krása. Blížili jsme se k Oued Jenna a zahlédli jsme mihnout se před námi, i když jenom na chvilku, lelka zlatého, který právě běžel před cestu. Byl příliš rychlý, takže žádné fotky. Jen málo kdy se pozorování ptáků dostane na tuhle úroveň. V úterý 14.2. jsme se vzbudili za úsvitu. Nikde žádná mlha. V téhle oblasti nám zbývají ještě dva druhy. Tyhle dva jsou podle nás nejtěžší, ale také nejdůležitější. Pěnice pouštní. Holandský tým, který jsme nedávno potkali, jí už viděl a zanesl její souřadnice na stránku observado.org. Jeli jsme tam a trvalo nám asi hodinu, než jsme našli pár krásných zlatých očí.9 African Desert Warbler

pěnice pouštní

Pozorování v poušti je dost příjemné. Je aktivní a zahrnuje procházku krajinou a to je něco, co my všichni pozorovatelé milujeme.10 Desert Birding

Desert Birding

Tady v poušti je to tak opuštěné a prázdné, že je tu jen málo, nad čím se dá přemýšlet, jako třeba tyhle melouny, co tu rostou z písku. Pár jsem jich ochutnal a byly totálně hnusný. Kdo by tohle sakra jedl a proč?11 Melon

Melon

Předtím, než to tady vzdáme, jsme se rozhodli, že je tu ještě jedna maličkost, kterou bychom si měli také odškrtnout. Skřivan tlustozobý. Viděli jsme hlavně běhulíky plavé a dytíky .12 Cream coloured Courser

běhulík plavý13 Stone curlew

dytík

Mmmmmmmm.

A teď zpátky na sever, spali jsme v hotelu La Grand Gare v El-Aaiun – hlavní město západní Sahary.

Číst dál...

Jennifer Ackerman: Genialita ptáků

Zajímavá kniha se chystá na předvánoční trh. Jak mohou ptáci vytušit, že se blíží bouře, o které my zatím nemáme sebemenší ponětí? Jak najdou cestu do tisíce kilometrů vzdálených míst, když tam nikdy nebyli? Jak dovedou přesně napodobit složité zpěvy desítek dalších druhů? Jak si po šesti měsících pamatují, kam si na ploše o velikosti stovek čtverečních kilometrů ukryli potravu? VYCHÁZÍ 14.12.2018

objednej

Číst dál...

Charles Hagner: Proč jsem se stal lokálním birderem?

(překlad z knihy Good Birders Still Don’t Wear White: Passionate Birders Share the Joys of Watching Birds)

Jsem šťastný chlap. Moje oblíbená lokalita, kam chodím na ptáky, Estabrook Park, leží jen pět minut chůze od zadních dveří mého domku.

Je to okresem spravovaný park ležící podél východního břehu řeky Milwaukee v okrese Milwaukee ve státě Wisconsin, a jedná se o jedno z přibližně tuctu zelených míst, která Charles B. Whitnall a další vizionářští městští plánovači zakreslili počátkem 20. let minulého století, aby plnilo funkci plic rychle rostoucí metropole a aby bylo přístupné každému občanovi toužícímu po chvílích oddechu. Whitnall věřil v to, že parky mohou léčit civilizační neduhy zachováním těch vlivů přírodního prostředí, které jsou odborníky na parkovou zeleň označovány jako zásadní pro zdravé životní podmínky.

Svůj plán vypracoval v časech, kdy ještě bylo možné hovořit s těmi občany Milwaukee, kteří pamatovali, jakým bohatstvím a různorodostí oplývalo přírodní prostředí našeho kraje v polovině 18. století před jeho osidlováním a překotnou urbanizací.

Tehdy pokrývaly horské lesy (duby, javor cukrový, buk, lípa americká, ořechovec bílý) přes 84 procent povrchu země. Lesňáček kanadský a proužkoboký hnízdil v roklích s výhledem na břehy jezera Michigan. Hejna „prérijních slepic“ (tetřívků prériových a ostroocasých) se dala pozorovat z dostavníků a vlaků. Každou zimu se po tisících shromažďovali tažní ptáci v mokřadech na soutoku řek Menomonee, Kinnickinnic a Milwaukee, tedy v místech, která jsou dnes srdcem města. Neuvěřitelné je, že se tu někdy na jaře objevoval i papoušek karolinský a další z druhů, který měl brzy vyhynout, holub stěhovavý, protahoval nad břehy jezera.

Do roku 2001, kdy jsem se sem přistěhoval a kdy jsem se stal redaktorem časopisu BirdWatching, zmizely už téměř všechny původní lesní porosty v okrese. Tam, kde kdysi stály horské lesy, vznikly silnice, budovy a ještě více budov. Podle Southeastern Regional Planning Commission má přinejmenším 89,6 procent plochy okresu charakter rezidenční, komerčně využívaný, průmyslový nebo institucionální. Ekologové pak konstatují, že zbývají méně než 2 procenta plochy původních biotopů nacházející se téměř výhradně jen v parcích. Plíce města jsou potřebná více než kdy před tím.

Estabrook je se svou šířkou 800 m a délkou 2,5 km poměrně úzký park ohraničený podél delších stran řekou Milwaukee a obytnou čtvrtí, ze severu a z jihu pak víceproudovou komunikací. Dvouproudá Estabrook Drive rozděluje podélně park na dvě užší části a ty jsou dále rozdrobeny oblíbenou cyklostezkou, zpevněnými chodníky a trasou pro horská kola. Následkem toho tu chybí vegetace dostatečné plochy, aby přilákala drozda lesního, tangaru šarlatovou a další druhy hnízdící v lesních biotopech. Každé léto ale splétají ve větvích svá hnízda trupiáli baltimorští a každou zimu se na řece předvádějí hoholi.

V roce 2000 popsala Wisconsinská ornitologická společnost ve čtvrtém vydání svého průvodce po birderských lokalitách s názvem Wisconsin´s Favorite Bird Haunts tento park slovy „vynikající pro pozorování ptáků“. K tomuto označení přispěla především řeka, která plní funkci vodítka pro nearktické a neotropické druhy ptáků táhnoucí severním směrem. Tito ptáci táhnou v noci, často na značné vzdálenosti, a většina z nich se často během dne zastaví k odpočinku a k načerpání sil s tím, že využije téměř každého vhodného úkrytu, který se jim naskytne. Podle vědců mají i ubohé ostrůvky městské zeleně význam, protože dávají ptákům šanci přežít a ti pak mohou další den pokračovat v tahu.

V novějším pátém vydání Bird Haunts, které se objevilo v roce 2009, byl Estabrook vynechán, stejně jako další dva městské parky, které byly do předchozího vydání ještě zahrnuty. Když se podívám zpátky, uvědomuji si, že jsem mohl určitá opomenutí zaregistrovat už dříve: s poklesem rozpočtu odložila okresní správa jakoukoli údržbu parku. Nebyly odstraněny graffiti a vše zarostlo česnáčkem lékařským. Začalo se proslýchat, že se v parku zdržují podivná individua. Navíc byly objeveny nové zajímavé lokality v jiných místech státu. Zasloužily si, aby byly popsány, sdělil mi redaktor příručky; všechno se do naší publikace nevejde.

Myšlenka, že by se v parku přestali objevovat moji sousedé, mě znepokojovala. Roky jsem bezpečně procházel po jeho stezkách, zaznamenával jsem si do deníku přílety a odlety lesňáčků a dalších ptáků, kteří hnízdí daleko na severu nebo zimují daleko na jihu. Být svědkem jejich každoročních pohybů bylo převážně osamělým údělem, ale i osobním potěšením, možností nahlížet do onoho velkolepého kalendáře přírody, kterému se nemohou rovnat informace časopisu vycházejícího jednou za dva měsíce. Teď mě ale napadlo, že by mohlo moje pozorování ptáků posloužit i praktickému účelu, že by mohlo do těch stoletých plic vdechnout trochu čerstvého vzduchu.

Stal jsem se ptáčkařem, který chodí jen za humna, místním birderem. Začal jsem sledovat ptáky v parku Estabrook každý víkend, po celý rok a začal jsem svá pozorování vkládat na eBird, což je online databáze spravovaná Cornell Lab of Ornithology a společností Audubon. Důležitější ale byla má předtucha, že přítomnost ptáků opět přitáhne pozornost veřejnosti k polozapomenutému parku, proto jsem se snažil sdílet vše, co jsem zde zaznamenal – prostřednictvím emailových skupin, facebooku a setkáváním se spolkem přátel parku, který jsem pomohl založit.

Když jsem s tím začal, jen málo úředníků na okrese tušilo, že v parku nachází útočiště tolik různých ptáků. Od té doby jsem tu zaznamenal přes 160 druhů ptáků, většinu na jaře a během podzimu, kdy se menší skupinky kachen, včetně hoholů, zdržují na nezamrzlém úseku řeky. Moje pravidelná pozorování pomohla obci získat certifikát ptákům přátelské komunity udílený v rámci programu Bird City Wisconsin a já už nejsem jediným, kdo zveřejňuje svá pozorování z Estabrooku, v důsledku čehož se tato lokalita opět objevila v šestém vydání Wisconsin´s Favorite Bird Haunts. Jde ovšem jen o nepřímý výsledek mého ptáčkaření za humny, které mi přináší největší uspokojení.

Park znovu funguje tak, jak bylo kdysi plánováno, jako místo odpočinku dostupné pro všechny občany. Díky vynalézavosti dobrovolnických spolků a spolupráci s okresem tu bylo nedávno vybudováno cvičiště pro psy a poté hřiště pro hráče létajícího disku. Díky tvrdé práci přátel – sázeli jsme stromy, organizovali úklid odpadků, odstranili jsme porosty řešetláku a česnáčku – vypadá park mnohem lépe. V roce 2012 tu byla otevřena zahrádka s výčepem, první v Milwaukee od dob prohibice v dobách Whitnalla. Jsem si jistý, že její majitelé využili možnost vybrat si místo, kde by nabízeli své obrovské preclíky a pouštěli nakažlivou um-ca-ca muziku, ale do těchto míst je přivedli především ptáci.

TIPY
- Najděte si místní lokalitu, kam to máte jen kousek a po celý rok se tu věnujte pravidelnému pozorování ptáků. Vaše pozorování umocní vaši radost z běhu ročních období a usnadní vám zaregistrovat vzácné druhy.
- Zaznamenávejte si vše, co pozorujete a své záznamy vkládejte na eBird. Vaše pozorování pomohou vědcům sledovat dynamiku rozšíření a početnosti ptáků v kontinentálním měřítku a vaše data posouží jako srovnávací měřítko k posouzení pozitivních i negativních efektů, které se v budoucnu projeví na vaší lokalitě.
- Sdílejte svá pozorování. Nepředpokládejte, že vaši sousedé vědí, jak důležitá je vaše lokalita pro stálé i tažné ptáky. Oni to opravdu netuší.

CHARLES HAGNER je vydavatel a šéfredaktor dvouměsíčníku BirdWatching, autor dvou publikací o ptácích a jejich pozorování a ředitel stanice Western Great Lakes Bird and Bat Observatory v jihovýchodním Wisconsinu. Ptákům v parku Estabrook se pravidelně věnuje už více než osm let.

48277626 723675278001648 6369376628123893760 n

zdroj: birdwatcher.cz

Číst dál...

14. února - Pozorování moře ve městě Dahkla

Dahkla je město na jihu západní Sahary a pozorování moře se tam ukázalo jako něco úžasného. Pobřeží je domovem slušné populace Royal Tern a museli bychom tam jít tak jako tak. To jsem odbočil. Zaparkovali jsme sebe i auto na vrcholu vyvýšeného místa a začali jsme prohledávat moře. Byly tu stovky chaluh velkých a terejů.

1 Great Skuachaluha velká
2 Northern Gannetterej bílý


Ale nejlepší ze všeho byla spousta buřňáčků. U nás doma je to vzácný druh - pochopitelně v chladném prostředí, ale nyní jsme měli to privilegium, že nad námi přelétali stovky a stovky vzácných ptáků a my jsme mohli tyhle drobečky snadno identifikovat a nechat svojí pozorovatelskou posedlost naplno vypuknout. Byla to úžasná příležitost k tomu, abychom se něco naučili. Buřňáček malý se identifikuje celkem snadno, ale s ostatními, které jsme našli, to už bylo složitější např. buřňáček madeirský. Větší a o mnoho víc černý druh s úplně jiným způsobem letu. Viděli jsme jich dost na to, abychom se ujistili, že si ho nepleteme s buřňáčkem dlouhokřídlým. Oba tyhle druhy buřňáčků jsou těžký k pozorování a natož pak k vyfotografování – takže žádné fotky.

Číst dál...

10. února - Z pouště na pobřeží

Vesnice Mahmid leží na jihovýchodě Maroka a je domovem vrány černobílé. Zjevně byl tento druh zde viděn několik posledních let obvykle blízko hotelu Kasbah Sahara Services, který je jediným místem, kde můžete zůstat, když navštívíte Mahmid. Bavili jsme se o tom druhu s místními a nabízeli jsme jim stovku, když nás některý z nich za ptákem zavede. Nabídka naštvala pár místních dělníků. Asi jim nedošlo, že by snadno mohli zpeněžit vránu, kolem které každý den chodí. Nyní jsme ale zůstali bez pomoci a nezbývalo nám, než se raději postavit na blízký kopec při hledání naší vrány nebo ještě lépe na střechu hotelu.
1 Pied Crow

vrána černobílá

Při úsvitu jsme začli hledat vránu naší obvyklou taktikou. Rozdělili jsme se do týmů a každý měl vysílačku. Byla to ale špatná taktika. Udělali bychom lépe, kdybychom jen stáli a čekali, až vrána proletí okolo nás. Mårten jí nakonec našel, já šel rychle za ním a viděl jsem jí také. Erik zůstal, který byl kontrolován vojáky a zdržel se, byl zděšný, ale nakonec jí viděl také. Pamatujte si na naše pravidla, všichni musíme vidět / slyšet ptáka. Jakmile jsme vránu všichni měli, pokračovali jsme autem směrem k Tissint, kde jsme plánovali hledat stepokury. Nachází se tam místo na řece, asi 8 km po proudu od Tissint, kam stepokur pruhovaný chodí večer pít. Ostatní druhy stepokurů pijí ráno. Když jsme dorazili na místo, začli jsme čekat na stepokura pruhovaného. K našemu autu dorazili 3 holanďané spolu s Norbertem Van De Grint. První co na nás volali bylo – Je, vy jste ti Švédové? Jsme slavní. Až do tmy jsme na stepokury čekali všichni společně. Nakonec Erik (jako obvykle), je ve tmě našel, a my jsme je také slyšeli. Druhý den jsme čekali na ostatní druhy stepokurů, kteří sem chodí pít ráno. Přiletěli ale v 9.30 hod a to v celých hejnech. Paráda.

2 Crowned Sandgrousestepokor korunkatý
3 Spotted Sandgrousestepokur saharský

Jakmile jsme měli stepokura na našich seznamech, rozhodli jsme se pozměnit plány kvůli špatné předpovědi počasí . Mnoho sněhu v horách Atlas nás přimělo k tomu, abychom se rozhodli pro cestu na jih přímo do Dahlu v Západní Sahaře. Po cestě jsme nasbírali mnoho dalších druhů, např. rehka severoafrického.

4 Moussiers Redstartrehek severoafrický

Na cestě do Dahly jsme si udělali velmi důležitou zastávku v národním parku Khnifiss, kde jsme strácili celý den a hledali racka jižního. Nakonec jsme ho s vypětím všech sil dostali. Opravdu dobrý pták do seznamu WP. Na moc pěkném molu v Sleepover v Tarfya jsme strávili čas až do západu slunce. Byla tam spousta chaluh, které zítra ráno důkladněji zkontrolujeme.

5 Kelp Gullracek jižní

Číst dál...

Recenze, která potěší

Nádávno jsem si koupil na Kowu Prominar extender 1,6, nemalá další investice, ale u srdíčka zahřeje a ví, že udělal dobře, když pak člověk na webu najde odborný názor nezávislého člověka.
Osobní názor BestPatron.eu: Pro střelce na dlouhé vzdálenosti je důležité více než cokoliv jiného VIDĚT ZÁSAHY. Jakmile je nevidíte, nemáte možnost korekce své střelby a jste ...Když se mi podařilo vyhrát velkou střeleckou soutěž na Doupově, tak to bylo JENOM proto, že všichni proháněli na nástřelu své pozorováky jak to jen šlo, a stejně nikdo neviděl zásahy. ... a já přes zaměřovač Premier na chvilku uviděl, ... a to rozhodlo o všem. Pokud i Vy chcete vidět své zásahy i na velké vzdálenosti, pak potřebujete spektiv "nejlepší z nejlepších". Já testoval Zeiss, Meoptu, Leicu, Swarovski, Vortex, Bushnell, a Kowu. A tři nejlepší byly Swaro + Leica + Kowa. Mezi těmito modely byly tak malé rozdíly, že byly na hranici rozeznatelnosti. Musel bych si vzít ISO Resolution Chart a dělat extrémně složité měření a na to jsem čas bohužel neměl. Ale zvláště díky extenderu 1,6x kdy se rozsah Kowy dokáže dostat na 40-96x88 a to spolu s použitím fluoritových krystalů Vám dává skvělé možnosti. Co neuvidíte a nerozlišíte tímhle ... to už ničím. Moje volba je jasná - Kowa TSN-883 40-96x88 Fluorite

Michal Vavrečka
střelecký reprezentant
zdroj: BestPatron.eu

Číst dál...

283. a 284. druh – kajka mořská a racek šedý

Raritám se letos na Miladě daří. Po objevení potáplice lední dostavám další zajímavou zprávu, že Honza Grünwald našel na zmíněné Miladě dalšího severského hosta – kajku mořskou. Kajek jsme si letos na Helgolandu užili dost, ale jak mi ukazují mé zápisky, v Čechách jí ještě nemám. Kajka snad pár dní vydrží. V pátek kouknu na sobotní předpověď počasí, nic moc, ukazuje se i déšť.
Přesto v sobotu ráno vyrážím. Určitě jsem cvok, čeká mě cesta přes 200km na Miladu a stejný počet kilometrů zpátky. Sobotní ráno vstávám brzo, následuje klasický rituál od svačiny, po nalití kávy a vyplížím se ven. Zaplať pán bůh, zatím neprší. Déšť mne zastihne za Blovicemi a drobné kapky u Berouna vystřídá regulérní lijavec. Z časových důvodů volím cestu po dálnici Plzeň – Praha – Ústí. Sice je to o 40km delší, ale časově kratší. Prahu projíždím tunelem z Bílé hory a tak mě na Vysočanech překvapí sluníčko, které se mi drží celou cestu po dálnici Praha – Ústí. Kroutím hlavou, ale obloha je jak vymetená a víc než prosinec to venku vypadá jako červencové ráno.
Parkuju na Miladě, okolo stojí už pár aut. Kolik je pejskařů a kolik birdwatcherů si pokládám v duchu otázku. Vyndám z auta věci, nazouvám boty a rozhlížím se. Dole u vody je partička tří lidí s dalekohledy, nebudu tu sám. Vydávám se k nim. Honza Studecký, Dušan Řezáč a mladičký Jirka Rubeš. Že potkávám Honzu, mám radost. Od něj se člověk má co učit i přes jeho mládí. Přidávám se k mladíkům a věkově jim kazím průměr.

DSCN4406

Někde před námi je Franta Pochmon u kajky mořské, vydáváme se za ním v rozhovoru s Honzou, zjišťuju novinky okolo něj. Na hladinu moc nekoukáme, registrujeme luňáka červeného, okolo nás létají sýkořice vousaté. Tolik jsem jich tu neviděl ani v létě. Docházíme za polovinu Milady, když potkáváme Františka s Jakubem Macháněm a Honzou Rychlým. Kajka nám proplavala bokem, když jsme s Honzou povídali. Vracíme se a kajku za chvíli nalézáme a zapisuju 283. druh, stejně tak opět mám potáplici lední a severní. Vracíme se k začátku Milady a po krátké domluvě vyrazíme na jezero Most.

DSCN4402 1
Cesta z Milady trvá asi 40 minut, takže za chvíli se proplétáme Mostem a míříme k jezeru. Nezbytné kontaktování dispečinku a ohlášení povolení a už projíždíme rozbahněnou cestou k jezeru. Na hladině už z dálky je vidět velké hejno hus a lysek. František pomalu vyráží po obvodu jezera, my s Honzou se ještě jedeme zahlásit k bráně, abychom zbytečně nealarmovali ostrahu.
Na cestě před námi vyletí dvě lindušky horské Honza, který jede se mnou autem kontroluje co se děje na hladině. Franta před námi dělá na můj vkus krátké zastávky k pozorování. Zatím nevylézáme se stativem, tak jen koukáme z auta binokuláry. U skupinky několika hoholů severních mezi větším množstvím poláků chocholaček je samice kaholky, ale to už Franta zase míří dál. Objíždíme jezero a zastavujeme až u racků, kde vylézáme ven a stavíme stativáky.

DSCN4414

Honzův talent a magnet na rarity se ukázal i tady a za chvíli hlásí racka šedého a pouští mě ke kowě. Racka ještě stačím zaregistrovat, ale při další předávce monokuláru ostatním racek mizí mezi ostatními racky na hladině. Pátráme všichni a nachází ho opět Honza, tentokrát už ho zaregistrují všichni včetně fotografické dokumentace. Mohu tedy zapsat 284. druh s čistým svědomím.

IMG 8376
foto Dušan Řezáč

Čeká mě ještě náročná cesta zpět včetně jednání v Plzni a tak se od kluků odpojuji a vyrážím do Plzně. Že to nebude jednoduchá cesta jsem v té chvíli ještě nevěděl, za Žatcem jsem se nachomýtl ke smrtelné autonehodě 18ti leté dívky. To dost nabouralo radostnou euforii z dnešního dne. A další nehodě jsem o pár centimetrů unikl za Přešticemi, při nesmyslném předjíždění protijedoucího řidiče v zatáčce. Kdybychom to chtěli, tak se na tu okrskovou silničku tři auta vedle sebe nevejdeme. Jak někdy stačí málo. Každopádně klukům děkuji za super den strávený ve společnosti mladých lidiček.

Číst dál...

Ohroženým rybákům se na štěrkovnách střední Moravy daří

V těchto dnech sčítali členové Moravského ornitologického spolku a pracovníci společnosti Českomoravský štěrk hnízdící rybáky obecné, jejich vajíčka i mláďata. Tito ohrožení ptáci hnízdí na štěrkovnách u Troubek a u Hulína pouze díky umělým plovoucím ostrůvkům, které vybudovali pracovníci štěrkoven.

60242 top foto1 ovh4u

Rybáci obecní jsou příbuzní racků, živí se drobným rybkami a hmyzem. Hnízdí na ostrůvcích rybníků nebo vodních nádrží. Pouze na střední Moravě hnízdí na betonových plovoucích ostrůvcích, jejichž konstrukce je originálním českým průmyslovým vzorem.

Na jejich projektování a výrobě se podíleli kromě provozovatele i odborníci z ČVUT Praha a ze společností Betotech, Českomoravský beton, Česká DOKA bednící technika a Betonika plus.

Při letošním sčítání bylo zjištěno, že na umělých plovoucích ostrůvcích hnízdí asi 60 párů rybáků obecných. Na svých hnízdech nyní mají 101 vajec a prvních 30 mláďat. Mladí rybáci dostali od ornitologů kroužky, aby je bylo možno identifikovat v případě nálezu u nás nebo na jejich cestě do zimoviště v Africe.

Rybákům se na střední Moravě daří. Jejich počet se ustálil v posledních letech na 60 hnízdících párech, což je asi 10 procent populace v České republice. Pokud se v příštím roce podaří sehnat prostředky na výrobu dalších plovoucích ostrůvků, tak se jejich počty jistě zvýší.

zdroj: novinky.cz

Číst dál...

Víte čím a jak správně v zimě přikrmovat ptáky?

Zima je opět tady a tak je nejvyšší čas připravit krmítko pro drobné pěvce, kteří u nás zůstávají přes zimu. Pozorování a přikrmování ptáků se věnuje stále více lidí, ale ne každý ví, co mají ptáci v zimě nejraději a co v žádném případě do krmítka nepatří. Podle odborníků z Moravského ornitologického spolku můžete na krmítku pozorovat až 30 druhů ptáků.

U zimního přikrmování ptáků je důležité, aby mělo krmítko dostatečně velkou stříšku, aby do něj nepršelo a připravená potrava nevlhla a neplesnivěla. Krmítko se musí pravidelně čistit od zbytků potravy. Občas je dobré jej vydezinfikovat například octem pomocí rozprašovače. Po oschnutí dezinfekce se do něj může dát ptačí potrava.

Čím krmit ptáky v zimě?
Většina našich ptáků má nejraději semena slunečnice a jádra ořechů. V obchodech prodávané směsi pro zimní přikrmování ptáků obsahují různé druhy semen, ale část z nich zůstává v krmítcích nevyužita. Proto je lepší použít pouze semena slunečnice a občas přidat například trochu máku, len, proso, řepku, pšenici, loupaný oves nebo zbytky vyloupaných ořechů.

Kosi, kvíčaly a brkoslavi mají nejraději jablka nebo sušené plody jeřabin. Ty je dobré rozvěsit na větve stromů v okolí krmítka. Strakapoudi, brhlíci i sýkory mají velmi rádi lůj nebo lojové koule. Tam kde jsou nejčastějšími hosty krmítka vrabci polní a vrabci domácí, tak jim můžete přilepšit strouhankou z bílého pečiva. Nesmí však být solené, sůl totiž drobným ptákům škodí, a proto je nutné před strouháním rohlíků sůl důkladně odrolit. V žádném případě do krmítka nepatří chléb a zbytky jídel z kuchyně.

Kolik druhů ptáků jste pozorovali u vás na krmítku?
Nejčastějšími návštěvníky krmítek jsou sýkory koňadra a modřinka, zvonek zelený, vrabec domácí, vrabec polní a kos černý. Ojediněle se na krmítkách a v jejich okolí objevují i čížci lesní, stehlíci, sýkora uhelníček, sýkora babka, brhlík lesní, pěnkava jikavec, pěnkava obecná, hýl obecný, dlask tlustozobý, drozd kvíčala, drozd cvrčala, červenka, střízlík a strakapoud velký. Za nejvzácnější a nejkrásnější skvost krmítek ochránci ptáků považují brkoslava severního nebo čečetku zimní.

Některé druhy našich ptáků, kteří navštěvují krmítka, si můžete prohlédnout na videích Moravského ornitologického spolku: https://www.youtube.com/user/MOS1932/videos

Nezvanými hosty krmítek se občas stávají zdivočelí holubi domácí, hrdličky zahradní, straka nebo havrani a kavky. Drobné ptáky občas vyplaší zvědavá poštolka, případně je prožene krahujec, ale i tito ptáci patří do naší zimní přírody.

Máte-li již krmítko, tak se můžete zapojit do projektu Česká společnost ornitologická „Ptačí krmítka“. Přihlásit se do něj můžete na webové stránce krmitka.birdlife.cz.

Pokud si nejste jisti, jaký ptačí druh se objevuje na vašem krmítku, pak neznámé ptačí návštěvníky vyfoťte, nakreslete nebo dobře popište a zašlete dotaz do Moravského ornitologického spolku v Přerově na e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.. Ornitologové vám rádi pomohou s určením.

Autor: Jiří Šafránek
Foto: Jarmila Kačírková, Zdeněk Abrahámek

Videa MOS podle druhů ptáků:

Sýkora koňadra (Parus major)
https://youtu.be/_W0E4sorckw
Sýkora modřinka (Cyanistes caeruleus)
https://youtu.be/6xukDpXVN5c
https://youtu.be/CzwMMBxnGFU
Mlynařík dlouhoocasý (Aegithalos caudatus)
https://youtu.be/mZ7wc9Wioqo
Kos černý (Turdus merula)
https://youtu.be/tLb9cMfC9Lo
https://youtu.be/qrOvlONhhhI
Vrabec polní (Passer montanus)
https://youtu.be/lVWH0SkQJLE
https://youtu.be/zM-NDee7Rek
https://youtu.be/zk89kJ_lpBo
Pěnkava obecná (Fringilla coelebs)
https://youtu.be/Nw-SkBiJqwM
Pěnkava jikavec (Fringilla montifringilla)
https://youtu.be/95Cf44-x6Ww
Zvonek zelený (Carduelis chloris)
https://youtu.be/VElVqc0rmaI
https://youtu.be/uKHGpwf9u_Y
Dlask tlustozobý (Coccothraustes coccothraustes)
https://youtu.be/Ep3NuiqU_rA
Strakapoud velký (Dendrocopos major)
https://youtu.be/-xkiqxk08M0
https://youtu.be/igbv3nwkL1s

Číst dál...

282. druh potáplice lední

It's A Long Way To The Top, tak by se dala i nazvat dnešní kapitola. Rok 2018 je pro mne velice příznivý, co se týče nových druhů, které mi letos přibyly do magické „třístovky“. Letos to byl sup bělohlavý, jespáček ploskozobý, břehouš rudý (5 let se za ním honím) a jespák skvrnitý. A to nepočítám zpackaného budníčka iberského, který byl hybridem, tak jsem, si ho škrtnul ze seznamu.
Zprávu o potáplici lední na jezeru Milada mi poslala jak Renata, tak Vladimír, ale jejich smska mě zastihla už na chalupě. Skřípal jsem zuby, když mi Vláďa o pár hodin volá, že potáplici na Miladě zastihl. Nadějí bylo, že se pár dní zdrží a počká i na mne. Pondělí ani úterý pro pracovní nasazení bohužel nepřicházelo v úvahu, a tak ač to nedělám, mrknul jsem každý večer na Birds, zda je potáplice stále na místě.
Středa se stává mým dnem Dé. Být včas na místě je základ, a tak do Severních Čech vyrážím už v pět ráno. Venku je něco okolo -5, takže rituál škrabání auta, když je člověk líný zajet večer do garáže, mě neminul. Za černočerné tmy vyjíždím, čeká mě 180km, takže v přehrávači nacházím oblíbeného Setona – Cesta životem a přírodou a cesta krásně plyne. Po cestě nabírám kamaráda a s malou zastávkou před 8 ranní parkujeme nad Miladou. Viditelnost nad vodou je nula! Mlha se převaluje sem a tam. Tam, kde je jinde krásný záliv plný kachen a lysek je dnes hustá krupicová kaše. Chvíli sedíme v autě, ale znám Miladu, je to tu na celé dopoledne, než se mlha zvedne. Na potvoru nefouká ani větříček, aby mlhu rozehnal.
milada

za mlhou hustou tak, že by se dala krájet a možná ještě dál je jezero Milada

Vylézáme z auta, jak zjišťuju záhy, mám svůj den. Když opomenu, že jsem nechal doma brýle na čtení, tak jak stojím v mrazivém ránu (tady ukazuje klimatizace venkovní teplotu -10) tak to nejsou jen brýle, ale i čepice a rukavice. Rukavice pak vyhrabu v kufru každou jinou, ale nejdu na ples v opeře. Čepici zachrání mikina s kapucí a teplá bunda. Vyrážíme. Okolo nás je všechno jako v pohádce, namrzlé stromky, stvoly bylin, pocukrovaná tráva, vše se to jen jiskří....atmosféra Vánoc jak vymalovaná. Scházíme na štěrkovou cestu, která se vine okolo celé Milady. V zátoce víc tušíme, než vidíme lysky, ale v rákosí okolo nás poletují sýkořice vousaté, sýkory koňadry a jeden strnad rákosní. Obcházíme zátoku a opět se přibližujeme k vodní hladině. Všechna mlha se válí nad hladinou, na cestě a okolí, i v rákosinách je snesitelná viditelnost. Ozývá se nám potáplice, může být 20 metrů od nás, ale vidět opravdu není nic. Teď už víme, že je tady a že počkáme, až se mlha zvedne. Vracíme se k autu. Po cestě potkáváme Radka Lučana, prohodíme pár slov s tím, že potáplice tu je, ale není vidět, tak že se vrátíme do auta a počkáme.
Půl desáté a mlha stále, že by se dala krájet. Vyrážíme do nedalekého Ústí nad Labem, na kávu, abychom zabili čas. Vracíme se po půl 12, ale situace je stále stejná. Hustá mlha brání pohledu na hladinu. Ve 12 to nevydržíme a balíme si stativák a vyrážíme najít Radka, který je někde před námi v mlze, jelikož jeho auto tu stále stojí. Když se dostaneme za víc jak polovičku Milady, začíná se mlha trhat a tam i potkáme kolegy. Potáplici lední nemají, ale našli aspoň severní, těch nacházíme přinejmenším pět. Poláci chocholačky ani hoholové severní nejsou tou správnou náplastí za potáplici lední. Pomalu, s ubývající mlhou se vracíme k začátku Milady. Zastavujeme se na každém kroku a pátráme, víme, že tu potáplice lední je z rána, ale kde...
Jdeme napřed, chceme zkusit štěstí tam, kde jsme jí ráno slyšeli, když volá Radek, že potáplici objevili na druhém břehu, vracíme se a vzhledem k přesnému popisu, kde ji hledat si brzy připisujeme nový druh. Bohužel je na druhé straně Milady, ale i to se počítá. Ve finále se pak dostává k našemu břehu.
Koukám na hodinky – 13:30, takže 5 a půl hodiny jsme čekali na „jednoho“ fogla. Kdyby člověk od rána nevěděl, že tam je, asi by to člověk vzdal.
Na zpáteční cestě zastihneme 20 hus velkých, ještě je kontroluju, jedna se zdá menší, ale jak to bývá, zdání klame, spočítáme lysky, koukneme na morčáka velkého u hráze, v zálivu je další potáplice severní a pár roháčů.

Číst dál...

Do pouště - 7. února

Zaida plains je skvělé místo na hledání skřivana Dupontova. Je to nejspolehlivější oblast, kde se tento druh dá najít v celém regionu WP. Skřivan Dupontův má úžasný hlas, ale těžko se pozoruje. Zaida byla ledově studená a větrná. Vyrazili jsme ještě před východem slunce a použili jsme svojí běžnou taktiku hledání. Rozdělili jsme se a hledal každý – vysílačky byly nutností, abychom byli ve spojení. Už jen procházka úplně opuštěnou a pustou plání při hledání je zážitek. Hledali jsme v podstatě celý den a musím uznat, že to bylo víc než skvělé. Bylo to úžasné. Využili jsme příručku i komunitu online, abychom zjistili, kde byl naposledy náš cíl viděn. Vzdali jsme to až večer a pokračovali jsme v cestě na jih směrem na Merzouga. Budeme se sem muset znovu vrátit, když opět navštívíme Maroko. Bude to v dubnu. Hmmmmm. Ale i tak jsme tu našli pár dobrých druhů – bělořit šedohlavý byl pro všechny tři životním druhem stejně jako skřivánek menší, stepokur písečný, skřivan ouškatý a skřivan růžkatý.
1 Red rumped Wheatear

bělořit šedohlavý
2 Black bellied Sandgrouse with Atlas Mountainsstepokur písečný a Atlas Mountains
3 Lesser Short toed Larkskřivánek menší
4 Black bellied Sandgrousestepokur písečný
5 Temmincks Larkskřivan růžkatý

Blízko Merzouga jsme se rozhodli, že budeme kempovat v poušti. Celá ta myšlenka cestování se stanem a spaní na kamenech tomu dodávala pocit svobody a úplně nás zbavovala nutnosti hledání hotelu. Stejně tak odstranila strach z hnusného a špinavého hotelu. Když je přijatelné počasí, spát venku je opravdu příjemné. Jako bonus k tomu máme oblohu plnou hvězd. Ráno jsme se vzbudili a zjistili jsme, že baterka v autě je úplně mrtvá. Rozhodli jsme se, že ráno strávíme pozorováním a problém s baterií budeme řešit až potom. Na našem seznamu se rychle našlo místo pro návštěvníka našeho kempu jménem pěnice severoafrická, která byla podle příručky perfektně přizpůsobená na život v poušti a rozhodně už bylo prokázáno, že tu i žije.
6 Tristrams Warbler our 300 tick

pěnice severoafrická - naše číslo 300!

Byla tu také spousta bělořitů pustinných, hýlů pouštních, timáliích akáciových a skřivanů pouštních. V okolí vesnice jménem Merzane
7 Trumpeter Finch

hýl pouštní

8 White crowned Wheatear
bělořit pustinný

9 Fulvous Babbler
timánie akáciová

Stejně tak běžný byl chocholouš maghrebský, který byl blízký příbuzný chocholouše obecného. Je světlejší s méně výraznými znaky a trochu delším zobákem.

10 Mahgreb Lark

Mahgreb Lark

Opravili jsme baterku v autě s pomocí mechaniků ve vesnici Erfoud a jeli jsme na místo jménem Rissani Cliffs, kde se spolehlivě dal vidět výr bledý. Sova pokojně seděla na 50 metrů vysokém útesu a jako by nic se pekla na pouštním slunci, úplně bez problémů strčila prostě hlavu pod menší převis a usnula.11 Pharao Eagle owl

výr bledý

Úterý 7. února bylo naším plánem jet směrem na Mhamid na alžírské hranici, kde se měla nacházet vrána černobílá, která zde žila spolehlivě pár posledních let. Během poledne tu bylo strašně horko a vydrželo, i když jsme dělali všechno proto, abychom aktivně pozorovali během ranních hodin. V průběhu dne jsme se snažili být v autě a znovu pozorovat ve večerních hodinách. Asi 2 hodiny před západem slunce. Zajeli jsme do Rissani a našli první místo, které vypadalo aspoň trochu slibně a pak jsme hledali další. To druhé místo se ukázalo jako správné. Našli jsme prinii křovinnou. Tohle podle pravidel není sice druh, ale jen poddruh, takže bychom s ním neměli ztrácet čas, prostě jsme se rozdělili a řídili jsme se posledními typy v příručce. Collins a Lars Svensson, kteří ji vydali, se mýlili jen málokdy a z toho důvodu jsme očekávali, že tu strávíme nějaký ten čas. Aspoň tedy v blízké budoucnosti.

12 Saharan Scrub Warbler

prinie křovinná

Připadalo nám tu to trochu zvláštní. Všechna ta vyschlá koryta řek, opuštěné oblasti a prázdnota tomu dodávaly monotónní vzhled. Jako by to nestačilo, ptáci, které hledáme, mají v podstatě totožnou barvu. Jak bylo naším zvykem i zde jsme se rozdělili. Ukázalo se, že Eric byl úspěšný, zatímco my dva jsme vyšli naprázdno. Bylo to tu těžké. Dalším dobrým objevem byl skřivan pruhoocasý, který zde byl celkem běžný, a dva pouštní druhy skřivana dudkovitého, pěnici severoafrickou.

13 Hoopoe Lark ssp alaudipes

skřivan dudkovitý

14 Desert Lark

skřivan pouštní

15 Bar tailed Larkskřivan pruhoocasý

Když se začalo oteplovat, jeli jsme směrem na Mhamid, cesta byla dlouhá. Běžným druhem v poušti je krkavec hnědokřídlý, i když není zrovna společenský a těžko se pozoruje, ukázal se.

16 Brown necked Raven krkavec hnědokřídlý

Těsně před tím, než jsme dorazili do Mhamidu, přeletěli nad cestou přímo před námi dva běhulíci plaví. Znovu to byl pro nás druh snů. Jeden z druhů zahrnutých v příručce, který jsme ještě nikdy neviděli a teď prostě jenom tak. (já a Eric).

17 Cream coloured courser
běhulík plavý

Poslední hodinu před západem slunce jsme strávili hledáním vrány. Dostaneme jí zítra.

Číst dál...

Byrokracie a ptáci v Maroku - 4. února

Znovu pozorujeme, i když zimní výlet v Maroku nezačal zrovna nejlépe. Dorazili jsme na letiště v Rabatě. Úředník nám zkonfiskoval všechny dalekohledy a stejně tak můj fotoaparát Canon + 300/2.8. Naše francouzština je prakticky bohužel k ničemu, takže jsme se z problémů nemohli vymluvit. Autority v Maroku nemají moc rády, když do země přicházejí novináři a naše vybavení vypadalo až příliš profesionálně (Díky, Swarovski!!) aby se začali bát. Oznámili nám, že potřebujeme povolení od ministerstva komunikace, abychom mohli pořizovat fotografie v zemi. Jako by to nestačilo, Mårtenův batoh se ztratil někde na cestě, takže 2. února jsme na letišti byly celkem v depresi.
Celý příští den jsme zabili na ministerstvu kličkováním mezi všemi nástrahami úřadu plném byrokratů ze severní Afriky. Zajímavá zkušenost. Konečně se nám je podařilo přesvědčit, že naše dalekohledy pro ně nepředstavují nebezpečí a dostali jsme je zpět. Později, když ředitel, který teď chybí, podepíše potřebné papíry, měli bychom být schopni dostat svůj foťák zpět. Když jsme na letišti konečně našli batoh, dostali dalekohledy i foťák, díky bohu jsme konečně mohli odejít.
Naším prvním cílem byl kalous africký v oblasti Merja Zerga. Složité. První večer jsme strávili na západním pobřeží, abychom zkusili svoje štěstí při pozorování prolétajících sov. Nic. Pak jsme odpověděli na volání Mohameda Ameziana, místního pozorovatele, který je zde naším rádcem a průvodcem. Právě on spravuje úžasnou stránku Maghreb Ornitho. Mohamed to naplánoval tak, aby v tento den s námi mohl jít také místní průvodce a vzít nás na jezero. Právě on měl být naším klíčem k úspěšnému pozorování. Byli jsme opravdu blízko a na tenhle druh jsme se opravdu nechtěli vykašlat. I když se dostává těžko, je to něco jako kalous pustovka. Konečně jsme jí našli a ne jednu, rovnou 4. Vysněný pták s anglickým názvem kalous africký, ale to určitě nezní tak zajímavě jako švédské pojmenování “Kapuggla”

1 Marsh Owl

kalous africký

2 Marsh Owl

kalous africký

Na tom samém místě se nám podařilo najít také sýčka obecného. Ne, že by byl tenhle druh nějak vzácný, ale prostě jsem se ho nemohl nabažit. Bylo to zkrátka něco, co jsem chtěl vidět už dlouho. Všichni tvrdí, že to je druh, který se dá pozorovat lehce. Měj jen otevřené oči, vejdi na pole a určitě ji najdeš – snadné jako facka. Já říkám, že ne! Na správných místech jsem byl už mnohokrát a nikdy jsem jí neviděl. Až teď se mi jí konečně podařilo dostat.

3 Little Owl
sýček obecný

V národním parku Merja Zerga bylo celkem slušné pozorování. I když v parku samotném je hodně lidské aktivity, která ptáky ruší, do bažinaté části jde jen málokdo a díky tomu jsme tu viděli spoustu bažinatých druhů.

4 White Stork

čáp bílý

5 Zitting Cisticola

cistovník rákosníkový

Spěchali jsme do Lac Sidi Bourghaba a bylo to tam trochu šílené. Spousta kachnic bělohlavých a také pár lysek hřebenatých. Je možné, že kachnice bělohlavá je nejkrásnější zástupce svého druhu v oblasti WP. Mmmmmm.

6 White headed Duck
kachnice bělohlavá
7 Red knobbed Cootlyska hřebenatá

Jeli jsme autem do černé noci. To jsme zaparkovali na nedalekém parkoviště a pěšky zamířili do malého lesíka. Měla to být naše první noc pod stanem, právě kvůli tomu, že v tomto lese byla menší populace frankolína dvoustruhého. Bylo skvělé trávit noc kempováním ve společnosti puštíka obecného (ssp Mauritanica) a poslouchat houkáním před spaním. Také se nám líbilo poslouchat noční volání dytíků, které se ozývalo do temnoty. Vzbudili jsme se ještě za tmy. Erik začal křičet - slyším frankolína. Podařilo se námi důkladně si prohlédnout jeho rozepjatá křídla. Skvělý výhled ale žádné fotografie!!
Dalším cílem bylo Lac Aoua , kde měl svou rezidenci také král. Na tomhle místě jsme dostali svojí poslední kachnu čírku úzkozobou a teď bychom mohli v podstatě vytrhnout z příručky všechny stránky o kachnách.
Jeli jsme autem přes pohoří Atlas. Bylo tam mnoho sněhu a stejně tak Maročanů, kteří si ve sněhu hráli. Přespali jsme v ošuntělém hotelu ve městě in Zeida. Alespoň že zítra to už bude zase ono.

Číst dál...

Velký rok - epilog

Když Americká pozorovatelská asociace publikovala seznam Sandyho Komita v Big Year, pozorovatelská komunita zalapala po dechu nad číslem 745. Jeho číslo bylo téměř za hranicí toho, čemu se dalo ještě uvěřit. I když to někteří pozorovatelé nazvali ekvivalentem měsíčního výstřelu, nebylo to fér. Lidé už po měsíci chodili i potom, co ho dobyl Neil Armstrong, ale nikomu z pozorovatelů se po Komitovi nepodařilo překonat jeho rekord, dokonce ani Gregu Millerovi a Al Levantinovi. Komito měl štěstí a trefil magickou kombinaci nejsilnějšího El NiÖo za celých 100 let při svém lovu na Attu. Také měl štěstí, že svět byl k němu přátelský. Málo komu se totiž podaří na poslední chvíli sehnat všechny lety a nalétat víc než 270 000 mil formou last-minute. Kvůli zvýšené ochraně na letištích a čekací době, která se podstatně prodloužila díky novým opatřením, mnoho pozorovatelů říká, že Komito nastavil rekord, který možná nikdy nikdo nezlomí.
5 měsíců potom, co Komito dokončil svůj Big Year, jeho žena dostala titul na fakultě, kde dálkově studovala při práci. Aby to oslavili, Komito jí vzal na cestu kolem světa a zatím co ona koukala po památkách ve městě, on koukal po ptácích v okolních lesích. Na konci dne se vždy setkali a dali si společnou večeři. Tímhle způsobem si užili krásného dne a večer byli spolu. V Komitovi stále zůstalo světélko pozorovatelství a nikdy se mu nepodařilo najít puštíka vousatého.
Al Levantin zůstal na svém předčasném důchodu ještě 22 měsíců v Coloradě, ale potom se rozhodl, že se opět vrátí k byznysu. Bylo to proto, že jeden manager firmy odešel a on zaplnil prázdné místo jako president a výkonný manager v CDI Corporation. Byla to personální agentura s ročním obratem vice než 1,6 miliard dolarů a 1325 kanceláří v 18 zemích. Firmu řídil rok a poté odešel zpět do důchodu. Už počtvrté a tvrdil, že naposledy. Sebral odvahu na další pozorovatelský výlet v Monterey Bay a s pomocí skopolaminových náplastí za uchem se mu podařilo strávit 6 hodin v doku, na lodi i pozorováním ptáků bez mořské nemoci.
Otec Greaga Millera zemřel na masivní selhání srdce v listopadu roku 2000 a Gregu Millerovi o 6 mesíců později diagnostikovali lymfatickou leukemii, konkrétně formu, která napadá děti. Byl hospitalizován 45 dní a z okna svého nemocničního pokoje na 7. patře pozoroval 26 ptačích druhů včetně sokola peregrina. Tuhle skutečnost oslavil, když ho v roce 2002 propustili z nemocnice tím, že se umístil na třetím místě v pozorování Big Year ve státě Ohio s počtem 285 druhů. Dále následoval velký měsíc státu Ohia, kde skončil druhý s počtem 130 ptáků. Aby zaplatil své účty za svůj Big Year, založil si vlastní podnikání jako pozorovatelský průvodce. Během své první opravdové zakázky s sebou bral dva studenty vysoké školy během jarních prázdnin na výlet dlouhý 6000 mil a během 9 dnů jim ukázal 311 druhů ptáků.
Po dlouhé zimě se Larry Balch vrátil na Attu na jaře 1999 a zjistil, že Komitovy kalhoty stále visí na stožáru nad hlavní základnou. Další rok úřad pro regulaci pobřežní stráže a federální úřad pro ptáky, ryby a zvěř ustanovil Attu za národní rezervaci uzavřenou před veřejností, což znamenalo, že pozorování na Attu je u konce. Když v zimě roku 2000 Balch naposledy opustil ostruv, Komitovi kalhoty stále hrdě vlály jako připomínka odolnosti Sandyho Komita a jeho rekodru v Big Year – také jako odolnosti polyesteru.

Číst dál...

Kapitola dvacátá - 31.prosinec 1998

Posledního dne Big Year byl Miller tak vyčerpaný, že se ani nedokázal pořádně dostat do postele. Jeho hlava a nos byly ve stavu, že asi za chvíli vybouchnou. V obou uších měl infekci. Už týdny měl horečku 38°C. Za všechno tohle utrpení vinil Attu. Chtěl ještě dostat sovici sněžní. Byl to pták, kterého chtěl mít a měl by ho mít, ale byl šťastný, že se mu vůbec podařilo dostat na záchod. Hned poté, co se v Coloradu s Levantinem rozdělili, měl Miller štěstí a pozoroval pěnkavici colorédskou, jeho číslo 715. Bylo to třetí největší číslo v historii Big Year. Nalétal 87 000 mil a autem projel dalších 36 000. Utratil 31 000 dolarů v hotovosti a se všemi šesti kreditkami jel až na doraz. Spoléhal se na pomoc rodičů, ale jeho táta byl příliš hrdý na to, aby přiznal problémy. Miller se usadil na posteli a oslavil to dvěma tabletkama Tylenolu a antibiotiky.
Al Levantin tento den lyžoval. Tentokrát s sebou neměl dalekohled. V oblasti bylo 38 palců sněhu a na povrchu bylo půl palce čerstvého prašanu. Slunce bylo skvělé. Stejně jako Miller i Levantin se vzdal posledního ptáka. V jeho případě to byl racek japonský na Chesapeake Bay Bridge. Bylo to číslo 711 během roku. 23. prosince přemýšlel: Byl jsem pryč, ale byla to zábava. Měl za sebou dobrodružství a nalétal 135 000 mil s United Airlines a dalších 1000 se soukromými piloty. Ale potom, co utratil víc jak 60 000 dolarů, už nechtěl nikam cestovat. Byl doma se svou ženou a cítil se svobodný.
Sandy Komito se tak ale necítil. 29. prosince byl ještě na pláži v Delray Beach na Floridě. Tuhle plavbu chtěl tak moc, že dokonce souhlasil, že bude v kajutě pro námořníky. Téměř každý let během svého Big Year letěl první třídou a seděl na prostředním sedadle. Dnes bylo tohle nejlepší řešení, myslel si. Teda aspoň do té doby, než uviděl, kdo jsou jeho spolucestující. Byla to hodně velká žena. Hodně velká. Dokonce tak velká, že Komito přísahal, že ho zavalila lavina polyesteru. Komito se zhrozil, ale bál se, že by se s ní musel začít bavit, tak radši neřekl nic. Její velké tělo se ho dotýkalo během celého letu dlouhého 2,5 hodiny. A když vstala, nechala na jeho tričku velikou skvrnu od potu. V tomhle bodě mu zbývaly ještě dva dny do konce roku a v tomhle nepříjemném prostředí se mu vybavil zážitek s rozměrnou slečnou.
Měl 744 druhů. Nejen, že svůj rekord překonal, dokonce ho úplně zničil. Dva další muži jeho rekord také překonali a jmenovali se Mark McGwire a Sammy Sosa, jenomže oni soutěžili ve dvojici, zatímco Komito sám. Samozřejmě, že si vzpoměl na Levantina a Millera aspoň čas od času. Upustil pár poznámek na jejich adresu. Ale tihle dva se nikdy k jeho počtu nikdy nepřiblížili, natož aby ho překonali. Komito byl po celý rok pro ostatní pozorovatele nedosažitelným cílem. Nikdo nikdy neviděl, aby se někomu podařilo dostat tolik ptáků tak rychle. Nikdo v historii nikdy neudělal tak dominantní rekord, jako právě teď Komito. Tak proč mu tolik záleží na jednom dalším druhu někde na Floridě?
Na to neměl odpověď. Prostě ho chtěl. I kdyby se mu podařilo dostat puštíka vousatého, stejně by tu dnes byl. Strávil celý rok na cestách a byl ve svém živlu. Lovil.
Tentokrát už ani nebylo moc co lovit. Našel ptáka jménem ostralka bělolící, která by měla být hezky doma v teple Karibiku, ale nějakým způsobem se zapomněla zde, kde vůbec neměla co dělat. Jediné teplo tu poskytoval továrenský komplex. Komito měl radost až tehdy, když měl svědky na to, že tehto druh opravdu viděl a že pozoruje ptáka, kterého nikdo nemá. A tak zůstal na místě, dokud se někdo neukázal a mohl potvrdit pozorování čísla 745.
O dva dny později na silvestra Komito čekal u telefonu, ale ten nezazvonil. Neukázal se žádný nový druh, kterého Severní Amerika ještě neviděla.
Strávil tichou noc se svou ženou hezky v pohodlí domova, ale ani se nepokoušel vydržet vzhůru do půlnoci.
31. prosince 1998 Sandy Komito, držitel nového rekordu Big Year šel spát brzy. Nastavil budík na 5 hodin ráno a usnul. Další ráno bude další rok. Chtěl vstát ještě před úsvitem, aby mohl jít pozorovat.

Číst dál...

Kapitola devatenáctá - Honorbound

Z jeho stanoviště vysoko na hřebenu Coloradských hor se Levantin kochal pohledem na hory, které vydrží věčně. Po jeho pravé i levé ruce byly dva doly, které ve svých dobách patřily k 92 dolům na kontinentě, jejichž síť byla největším producentem stříbra na světě. To, co ale měl za zády, se vysvětluje hůř.
Greg Miller sestoupil o hodně níž. Na rozdíl od Levantina nebyl zvyklý na větší nadmořskou výšku. Bylo to zřejmé i na jeho vzhledu. Hory, sníh a 2000 stop nad mořem mu nedělalo vůbec dobře. Jeho tvář byla bordově rudá, dokonce tak rudá, že v přírodě se tahle barva vyskytovala jen velmi zřídka. Jeho tělo rozhodně nebylo zvyklé na takovéhle cvičení. A kdyby ho někdo viděl, říkal by si, že je na půl cesty k infarktu. Levantin doufal, že Miller bude v pořádku a vůbec nechápal, jak může ztrácet zrovna na tohoto chlapa.
Do konce roku zbývalo jen 14 dní a Levantin zaostával za Millerem o tři druhy. Kdyby tohle byla běžná soutěž, Levantin by ho třeba shodil ze skály, aby se ho zbavil nebo udělal cokoliv, co by bylo potřeba. Ale tady, mezi předními pozorovateli, existoval kodex cti. Když jeden z pozorovatelů něco potřeboval nebo o něco požádal, ten druhý pomohl a Greg Miller požádal Al Levantina o pomoc. Stále potřeboval získat bělokura běloocasého. Tohle byl pták, kterého Levantin pozoroval ještě doma před mnoha měsíci. Pro něj to nebylo nic těžkého. Zabralo mu to asi 2,5 hodiny cesty od domu zasněženou krajinou a strávil trochu času šplháním po kopcích Snowmass a pak další 2,5 hodiny cesty domů. Samozřejmě to už nebylo jen tak, jelikož díky Millerovi mohl Levantin dostat na svůj seznam koroptev polní v místním sousedství, kde se Miller dobře vyznal a proto mu byl zavázaný. Bylo sice trochu nefér, že koroptev byla druhem, kolem kterého se dalo projet autem, zatím co bělokur stál hodně úsilí.
Levantin se koukl dolů ze stráně. Miller opravdu bojoval. Už když začali v horském sedle jménem Guanella Pass ve výšce 11600 stop, sníh byl hustý a těžký a oni museli ještě výš. Byl ale dost pevný, aby udržel Levantina ale bohužel ne tolik, aby udržel Millerových 225 liber. Jeho nohy prolamovaly vrstvu ledu a on se propadal až do sypkého sněhu vespod. Lyžování, jak tomu říkali, bylo fajn do té doby, dokud člověk nezapadl a do tváře se mu nenahrnul všechen sníh z hromad, které tu navršili místní farmáři jako ochranu před větrem. Tvořilo to ale dobrý kontrast: Na jedné straně Levantin, který se tu pohyboval s lehkostí horské kozy a neměl žádný problém stát na strmém okraji s kluzkým ledem a na druhé straně Miller, který měl sníh i v trenkách. V důsledku své váhy musel Miller vynaložit dvojnásobné úsilí, aby přešel polovinu vzdálenosti. Miller funěl, zakopával a vrčel. Stále byl nemocný z Attu a jeho nos byl doslova na kusy. Levantin nemohl udělat nic, aby mu pomohl a tak aspoň kráčel před ním.
Mimo jiné měl aspoň společnost. Na vyšlapané cestě potkali dalšího pozorovatele, který právě viděl bělokura. Potom, co odložil svůj foťák do auta, třetí pozorovatel souhlasil, že ukáže dvěma cizincům to správné místo. Levantina moc nelákalo otravovat muže loudajícím se Millerem. Měl jedno pravidlo: Za žádných ookolností neotravuj obrovského chlapa, kterému chybí pár zubů.
Takže Levantin a cizinec s děravým úsměvem vytáhli Millera za sebou jako náklad. Kdyby byl Big Year o fyzické kondici, žádná soutěž by se nekonala. Levantin by bez problémů dokázal v běhu, šplhu, skákání, plavání I čemkoliv jiném hravě překonat Millera I Komita a nechat je v prachu. Jak ale Levantin rychle pochopil, pokud šlo o schopnost řídit v hrozných podmínkách, Miller ho bez problémů strčil do kapsy. Levantin take pochopil dnes ráno, že existuje ještě jedna věc, ve které ho Miller bez problémů porazí - plavby lodí. Millerovi se za tenhle rok podařilo získat o 5 mořských druhů víc. Víc než dost na to, aby překonal Levantinův náskok. Levantin tomu nemohl uvěřit. Na moři by měl přece vyhrát, jenomže z neznámých důvodů mu bylo špatně znovu a znovu. Levantin věděl, že moře je klíčem k ptákům. Nyní se ale ukázalo, že Miller je mnohem lepší námořník. Tohle prosté zjištění v Levantinově žaludku opět vyvolalo nepříjemný pocit.
V púlce cesty na vrchol se Miller cítil o něco lehčí, ale ne v tom dobrém slova smyslu. Vzduch zde byl řidčí než jeho vlasy a dýchal tak hluboko, že by mohl přísahat, že právě zjistil, jak chutnají jeho vlastní plíce. Stojí tenhle pták opravdu za to? V 70tých letech se už 2x pokoušel o to, aby dostal ptarmigan na Guanella Pass. Oba tyhle pokusy selhaly. Rozdíl byl ale v tom, že oba tyhle pokusy byly během léta a nikam nemusel šplhat. Nyní se ale cítil, jako by jeho zadek znovu byl natlačený na kole na Attu.
Tady nahoře, Gregu!
O sto jardů dále na úbočí řval Levantin z plných plic. Millerova první reakce: Jak to, že má dost kyslíku na to, aby řval tak nahlas? Millerova druhá reakce: Běž!
Miller prorazil sněhem jako tank. I když neměl žádný pancíř, po tom všem, co vytrpěl, si rozhodně toho ptáka nenechá ujít. Přeletěl asi 10 stop bez toho, aby se nadechl. Zpomal, křičel na něj Levantin, ptáci ti nikam neutečou! Miller se uklidnil. Byla to otcovská rada, ale Levantin nebyl dost starý na to, aby mu byl otcem, i když byl nepochybně dost starý a moudrý na to, aby dával takové rady.
Levantin sklouzl po závěji a podal Millerovi ruku na posledních pár metrech. Nepochybně byl Miller za tu ruku vděčný, ale o hodně víc byl vděčný za novinky. Mnoho jedinců ptarmigan, aspoň deset, se shromaždilo na vrcholu tohoto kopce.
Millerův adrenalin stoupl. Ještě 90 yardů a je v cíli. Miller udělal dva kroky a oddechl. Pak udělal další dva kroky a znovu oddechl. Nadmořská výška ho dostávala. Dva kroky a oddech. Dva kroky a oddech. Dva kroky a oddech. To, co mu teď vrtalo hlavou, bylo, jak se někomu podařilo pokořit Mount Everest. Samozřejmě, že na vrcholu Mount Everestu nedokázal přežít žádný pták.
Na vrcholu tohoto kopce v Coloradě bezpochyby ptáci žili. S Levantinem po boku se Millerovi podařilo dosáhnout na vrchol horského hřbetu a o dalších 40 stop poprvé uviděl bělokura běloocasého – pták o velikosti holuba, který celý svůj život žil nad úrovní stromů. Pozorování tohohle ptáka v Millerovi naplnilo dávnou pozorovatelskou touhu. Slonovinově bílý, s malou černou tečkou nad očima, byl bělokur běloocasý dokonale maskován právě pro tohle zimní prostředí. Z tohoto důvodu byl v podstatě nejsnažší způsob a možná i jediný, hledat stín na okolním sněhu. Miller našel jeden šedý stín, pak další a pak další. Bylo tu všech 10 jedinců přesně, jak Levantin slíbil. Miller si přál, aby si užil pohled z větší blízkosti, ale kdykoliv zvedl dalekohled, teplo z jeho těla zamlžilo čočky a pot se mu vlil do očí.
Po cestě zpátky dolů se Miller naučil důležitou lekci: Tahle cesta je snažší, když si jí užíváte.
Levantin cestou dolů toho moc nenamluvil. Pravděpodobně mu právě odevzdal druh, kvůli kterému skončí na třetím místě. Levantin nyní zaostával za Millerem o 4 druhy. Bylo to 710:714. Pravděpodobně už neměl šanci vyhrát, ale jeho čest zůstala nedotčená.

Číst dál...

Ornitologové pořádají poslední letošní exkurzi za ptáky v Tovačově

V sobotu 24. listopadu se uskuteční poslední letošní ornitologická exkurze Moravského ornitologického spolku na střední Moravě. Zájemci o pozorování ptactva se sejdou v 10.50 hodin u sádek Hradeckého rybníka v Tovačově. Za příznivého počasí se účastníci exkurze zastaví i na štěrkopískovně v Anníně a na štěrkovně u Troubek.
Ornitologická exkurze bude zaměřena na pozorování severských druhů ptáků, kteří v tuto dobu protahují přes naše území k jihu. Jde především o severské husy, ostralky štíhlé, hvízdáky, hoholy, kulíky bledé nebo zlaté a potápky žlutorohé. Navíc se na Hradeckém rybníku objevuje orel mořský.
Potápka žlutorohá hnízdí ve Skandinávii a v Pobaltí. Je velmi podobná naší potápce černokrké. U nás se objevuje pouze na velmi vzácně na podzimním nebo na jarním tahu. V těchto dnech se jich několik vyskytuje na Annínském jezeře u Tovačova.
Prohlédnout si ji můžete na videu Moravského ornitologického spolku: https://youtu.be/kQeIENKoJww
Později příchozí účastníci se mohou k exkurzi připojit i na střední hrázi Hradeckého rybníka. K pozorování ptactva bude k dispozici i kvalitní stativový dalekohled firmy Meopta. V případě velmi špatného počasí se exkurze neuskuteční.
Jiří Šafránek
Foto z exkurzí MOS: Jiří Šafránek

Číst dál...

Kowa Genesis 33 Prominar 10x33 binocular

Mám slabost pro dalekohledy značky Kowa, zatím mě nikdy nezklamaly a zajistily mi luxusní pozorování v teénu a to i za snížených viditelnostních podmínek. Časopis African Birdlife, přinesl recenzi na novinku - dalekohled Kowa mid-range BD 42x10 Prominar binokulár. Disponoval 8,5 a 10,5ti násobným zvětšením, ale byla tu také možnost menší verze s 33 mm objektivem, který disponoval 8 a 10ti násobným zvětšením. Recenze modelu byla zaměřená na optiku 10x33, která je velmi podobná nejoblíbenějším 10x22. První dojmy byly hodně slibné. Dalekohled se příjemně držel a byl dost kompaktní, s trochu minimalistickým desigenem. Je to krok vpřed od předešlého modelu, který bez řemínku na krk váží 590 g. kowa genesis 33 binoculars smDá se konstatovat, že v obou případech se pohybujeme v lehčí váhové kategorii plnohodnotných dalekohledů.
Kvalita provedení působí bezchybně. Samotné tělo je pogumovaná odolná slitina hořčíku. Samotný desigen je lepší než u série BD, protože očnice je pohyblivá a má 4 nastavení výšky, aby se mohla přizpůsobit vašim preferencím. Nicméně ochrana proti dešti je tak těsná, že když už jí jednou nasadíte, dá vám dost práce dostat jí zase dolů, což vás stojí drahocenný čas, když pozorujete v dešti. Vskutku někdy držela tak pevně aspoň na modelu, který jsme měli možnost recenzovat, že při sundání jsme vytáhli i jeden z krytů samotné čočky.
Jak by se dalo očekávat, Genesis nabízí ještě lepší specifikace než BD 42x10 Prominar. Velké plus je zde uzamykatelná volba dioptrií na samotném mechanismu. Také je nutno podotknout, že Prominar XD má dvě čočky, naproti tomu Genesis disponuje čtyřmi, což umožňuje jasnější a znatelně čistější obraz v celém zorném poli. Jeden malý problém s BD 42x10 byl trochu zkreslený okraj zorného pole. Série Genesis tento problém nemá a má ohromně široký zorný úhel, a to hlavně ve verzi objektivu 33 mm.kowa genesis 33 diopter sm
V terénu byl dalekohled vyzkoušen a testován na Marion Island. A vedl si dobře i ve ztížených podmínkách. Na moři sice na větší vzdálenost docházelo kvůli lomu světla k mírnému zkreslení při mnohonásobném zvětšení při pozorování buřňáků. Ale na pevnině umožnil číst kroužky albatrosů z několika metrů. Specifikace výrobce uvádí, že minimální ohnisková vzdálenost je 1,5 metru. Ale v praxi je to spíš 1,8 metru. Musíme ale vzít v úvahu, že se to mohlo stát kvůli náročným podmínkám, kterým byla vystavena ladící osa. Kowa je pyšná na plášť C3, který se skládá z pryže a odráží více než 99 % světla viditelného spektra. Rozhodně vám Genesis nabízí ostrou, skutečně živou verzi pozorovaného objektů, kterou byste mohli očekávat u prémiových dalekohledů od společnosti Kowa. Barvy jsou jasné a je pohodlné pozorovat v dalekohledu i delší dobu. Nicméně podobně jako u BD 42x10 je po delším pozorování na okraji zorného pole je o něco menší zvětšení, které je viditelné, když přecházíte pohledem z jedné strany na druhou při pozorování rozlehlejší krajiny. Genesis 33 přichází na trh s luxusním neoprenovým řemínkem na krk, který je posilněný nylonovou kostrou. Nutno ale také zmínit trochu nešťastné krytky proti dešti, ale v podstatě se dají nahradit gumovými nástavci, které mohou být nasazeny na samotný dalekohled a posléze přiložit k oku. Dalekohled pak snese drsnější zacházení hlavně díky odolnému přenosnému pouzdru. Tento dalekohled je potřeba brát opravdu vážně. Na trh ale přichází s cenou okolo 28 000 Kč, což ho staví do přímé konkurence s levnějšími modely, jako jsou Leica, Swarovski a Zeiss.

zdroj American Birdlife
Peter Ryan

Číst dál...

Sup bělohlavý (Gyps fulvus) opět po 12 letech ve Slavkovském lese

V letošním létě se konalo v jihozápadních Čechách ptačí překvapení. Dvouletý sup bělohlavý z chorvatské záchranné stanice se po cestě přes celou střední Evropu zastavil na několik týdnů v této části Čech. Ale pěkně popořadě...
V hnízdní sezóně 2017 byl do záchranné stanice na chorvatském ostrově Cres doručen mladý sup bělohlavý, který opustil díky nekázni turistů na loďce předčasně svoje hnízdo a po krkolomné záchranné akci se dostal do lidských rukou.


DSC 6792 finautor Jarda Šimek

Zde přečkal svoji první zimu spolu s dalšími supy bělohlavými, dostal jméno Kruna (česky Koruna) a na jaře 2018 byl poté vypuštěn do volné přírody. Zde je třeba připomenout, že sup měl na zádech malý „baťůžek“ resp. satelitní vysílač, který sledoval jeho pohyby. Po krátkém pobytu v okolí stanice se pak začala předlouhá cesta Kruny. V několika dnech přelétl Itálii, Rakousko a dostal se do Maďarska. To rychle přelétl a přes jižní Slovensko se dostal na území Čech jižně od Brna, kde pak pokračoval směrem na Prahu. Zde si to rozmyslel, odletěl opět na Moravu, pak severně až k polské Vratislavi.

sup běl 2autor Petr Lang

Jeho cesta pokračovala dále severně od Krkonoš po polském území, pak pokračoval do Saska, aby zhruba počátkem června znovu navštívil území České republiky. Nejprve se zdržoval na Chebsku a pak přelétl přes území Slavkovského lesa poprvé. Zde se usadil v jihozápadních Čechách zhruba na měsíc a půl. První vizuální kontakt s Krunou měl tachovský ornitolog Z. Mára, který přes facebook dostal od chorvatských kolegů přesné souřadnice a v polovině června 2018 ho zastihl nedaleko Prostiboře na Tachovsku. Zde na rozhranní okresů Tachov a Domažlice se zdržel zhruba měsíc. Dne 9. července se už zdálo, že Kruna zmizí, protože byl okolo poledne lokalizován jižně od hraničního přechodu Všeruby v Bavorsku.

DSCN3466autor Libor Schröpfer

Díky svým neskutečným letovým schopnostem byl už ale v podvečer opět v Sedmihoří. Po krátkém zastavení na Tachovsku se vydal severním směrem, aby se zastavil u Otročína, v těsné blízkosti CHKO Slavkovský les. To bylo 16. a 17. července. Zde byl kontrolován a fotografován dvojicí M. Klepal a P. Olbert. Opět následně odlétl do blízkosti Plané na Tachovsko, aby se k Poseči a Otročínu ještě jednou vrátil dne 25. července. Zde pobyl několik dnů, aby svůj pobyt u nás ukončil. 31. července již byl mezi Lincem a Vídní, následně pokračoval jižním směrem. Od srpna počínaje se zdržoval v prostoru Bosna, Chorvatsko a Srbsko. Je zde zřejmě i teď na přelomu srpna a září 2018.

DSCN3544autor Libor Schröpfer

Od svého vypuštění v Chorvatsku zvládl uletět téměř 3 000 km, bez nějakých viditelných fyzických problémů.
V Čechách, v místech, kde jsme ho pozorovali, se zdržoval vždy v otevřené krajině s dobrým výhledem po okolí. Odsedávky volil vždy na okrajích lesních celků, velmi často v blízkosti pastvin s dobytkem nebo větších ohrad s chovanou zvěří (jeleni, daňci, siky, mufloni). Trochu záhadou bylo, čím se živil. I přes intenzivní sledování, nebyl nikdy pozorován při příjmu potravy. Protože počátek července trávil na Domažlicku a Tachovsku v těsné blízkosti kosených luk a pastvin, snad se mohl živit zde usmrcenými obratlovci (srnčata, zajíci). Přikrmování, které navrhovala veřejnost, jsme nakonec zavrhli. Pták byl v dobré kondici a nechtěli jsme z něj udělat nějakého „cvičeného“ supa, který si nebude potravu shánět sám.

DSCN3665autor Libor Schröpfer

Přikrmování nebylo možné ale ani z hygienických a veterinárních důvodů.
Tato návštěva supa bělohlavého na území CHKO Slavkovský les a v jeho těsné blízkosti připomněla poslední návštěvu na tomto území. Tenkrát počátkem léta 2006 se malá skupinka čtyř supů usídlila na pastvinách u Ovesných Kladrub. Strávila zde několik dnů, zpočátku ve vysíleném stavu, ale postupně se jejich kondice zlepšovala. Nakonec všichni supi v pořádku odletěli (Řepa 2006).

DSCN3497autor Libor Schröpfer

Literatura:
Řepa P. 2006: Zajímavá ptačí návštěva ve Slavkovském lese. Arnika 2006/2, s. 14-15.

Libor Schröpfer

Číst dál...

Jak se dělá Velký den v Africe

BirdLife South Africa uspořádala svůj 33. ročník Birding Big Day (BBD), během kterého se týmy pozorovatelů pokusili vidět co nejvíce jihoafrických ptačích druhů během 24 hodin.
Dohromady bylo pozorováno 654 druhů, což je 77,2 % ze všech, které se vyskytují v Jižní Africe. Celkový počet jej 847 druhů. Tento ohromující úspěch je výsledkem 810 pozorovatelů, kteří soutěžili ve 265 týmech. Celkově bylo zaznamenáno 32 290 pozorování ptáků během 24 hodin. Všichni nahráli svá pozorování do mobilní aplikace BirdLasser a záznamy byly nahrány do online mapy, takže se pozorování mohli zúčastnit i další týmy. Dalších zhruba 60 týmů se zúčastnilo neformálně, což zvedlo celkový počet pozorovatelů BBD 2016 na zhruba 1000.
Týmový rekord 325 druhů z roku 2008, který drží tým Zonke Inyoni, byl vyrovnán tím samým týmem, kterému se to povedlo navzdory špatnému počasí na začátku dne. Druhý byl tým Hamerkop se svými 305 druhy následován Wat-Kyk-Jy s 282 druhy.
Nejčastější zaznamenané druhy byly ibis hagedaš, husice nilská, hrdlička damarská, čejka běločelá a hrdlička senegalská.
1. Tým Drie Vinkies zažil stejně jako mnoho ostatních velmi mokrý den BBD

1. Tým Drie Vinkies zažil, stejně jako mnoho ostatních, velmi mokrý den BBD!

BBD  si bude mnoho lidí pamatovat jako úspěch ale pro mnoho dalších věcí. Dokonce i radio Eleven udělalo rozhovor a mnohé z článků je objevili v novinách a časopisech, což pomohlo rozproudit konverzaci o ptácích. Ještě k tomu si stovky pozorovatelů stáhli aplikaci BirdLasser a předpokládá se, že mnoho z nich brzy nahraje cenná data, která mohou pomoci občanským vědeckým projektům jako je SABAP2. Sečteno a podtrženo, tento den byl o oslavování krásné rozmanitosti ptačích druhů Jižní Afriky.
BirdLife South Africa by ráda poděkovala BirdLasser za podporu. Aplikace přinesla pocit komunity a spojitosti během celé akce díky své online mapě. Právě proto se z toho stala jedinečná událost.
BBD 2018 se bude opět konat v listopadu 24. BirdLife South Africa zve všechny pozorovatele, aby se přihlásili a udělali tento den ještě větším, než byl jeho předchůdce.
ERNST RETIEF

foto celek
2. Antje Madden z Hawkward s Patrickem Maddenem z Raven Lunatics žijí bok po boku nebo spíš leží, aby měli lepší výhled na pěnkavu obecnou.
3. The Bird Skins: Robert Wienand, Junior Meneke, Jaap le Grange a Victor Wilkens.
4. The BBD war room v Isdell House: Cornelis Kruger, Ernst Retief, Chevaughn Nagiah a Nicolan Reddy. Mark a Tania Anderson a Bianca Hare byli také přítomni.
5. Gisela Madden z Raven Lunatics a Chrissie Madden a Antje Madden z Hawkward.
6. The Dikkops: Charles Hardy (72), Rob Crosbie (66), Stan Madden (89) a Bruce Goetch (76).
7. Whale Coast Rock-jumpers: Anton Odendal, Ilse Bigalke, Chris Cheetham a Carin Malan.
8. Wat-Kyk-Jy: Jody de Bruyn, Richter van Tonder a Rowan van Tonder.
9. Knysna Louries: Pat Nurse, Robert Smith, Pat Korrubel a John Bircher.

Zdroj: African Birdlife

Číst dál...

Pozorování s dětmi

MALÍ NEVADÍ
Pozorování s dětmi
Pamatuju si pozorování bez dětí, jako by to bylo včera. Vstal jsem o 5 ráno a během 15 minut jsem byl v autě a měl jsem namířeno do místní přírodní rezervace. V době východu slunce nad horami se začaly ozývat první hlasy ptáků - hrdlička senegalská a ťuhýk stračí až po ikonického Swainson's spurfowl. Strávil bych pár hodin fotografováním z úkrytu a udělal bych ty perfektně nasvícené fotky za brzkého rána. Nafotil bych ledňáčka límcového, přádelníka dlasčího anebo rákosníka afrického, kteří by se potichu procházeli v trávě přímo přede mnou.
Trávit cenné minuty snahou o získání cílového druhu, a hlavně jeho úžasné fotografie za správného světla a pěkného pozadí není velmi složitý a nepříjemný úkol.

Jak moc se mi změnil svět, když se mi narodil syn! Nejen doma, ale i co se týče mého koníčku fotografování ptáků. S nostalgií vzpomínám na to brzké vstávání při pozorování bez dětí a nazývám to BbC – česky PbD – Pozorování bez dětí. Je to něco, co se nyní už změnilo na BwwC – česky PsD – Pozorování s dětmi.

Nyní vstávám ve 4 ráno abych mohl připravit všechno na náš pozorovací výlet. Je to podobné tomu, když jsme se stěhovali do Austrálie. Nyní také potřebujeme zásobu všeho na celý den a z vlastní zkušenosti vím, že každá jedna věc, kterou s sebou vezmeme je kriticky důležitá. Nikdy bych se nedočkal konce otázek, kde je můj nosorožec (plastová hračka), kdybych si vůbec vzpomněl, že nějaký byl. Po pravdě ale, skutečný bílý nosorožec prošel kolem našeho auta.
Můj syn, když nedostane příležitost hrát se se svou hračkou, zní asi tak nějak jako dělostřelecké bombardování. Nejhorší ale je, když zmlkne tak zmizí. Hra na schovávanou je moje největší noční můra. Pokud jste zkušený pozorovatel s dětmi, váš instinkt vám automaticky napovídá zastavit se a uvolnit. Ale prosím, udělejte laskavost jak mě, tak svému pozorování a uvědomte si, že pozorování bez dětí je to jediné, které vám to umožní. Otcovství je už něco jiného. Teď už nemůžete jenom tak projít kolem místa pozorování. Stále si jasně pamatuju tu první příležitost, když jsem mohl vzít svého syna na vyhlídku. Úplně všechno se vymklo kontrole. Uviděl ibise hagedaš a začal křičet „IBIS“ úplně nejhlasitěji, jak mohl. Každý pták v okruhu jedné míle se okamžitě zvedl a odletěl. Na jejich místě bych si asi taky myslel, že přichází apokalypsa. Minimálně si museli myslet, že je zradily jejich vlastní instinkty a už je pro ně příliš pozdě na to, aby utekly samotnému konci světa. Tohle pozorování s malými dětmi nebylo moc úspěšné.
Fotografování z auta se stalo více méně standardem. Dnes ale mám štěstí, jestli vůbec můžu pozorovat něco během toho, jak jsem venku nebo nakládám děti do auta. Ale určitě není šance v tom pokračovat, jakmile můj syn zařve „Voeltjie!“ a vyšplhá se na mě anebo ještě lépe na kameru, aby měl výhled na ptáka na kopci. Nemůžu říct, že bych si zvykl na ty divné pohledy lidí, kteří nepozorují ptáky anebo lidí, kteří pozorují ale nemají děti, když se snažím být velmi aktivní v pozorování i během toho, jak můj syn jezdí jako na koni a sedí na mém koleni. Je v podstatě moje osobní kolo anebo posilovna ve stylu džungle, která mě zbaví všech neduhů.

Takže, abych nám všem udělal menší laskavost, sepsal jsem základní pravidla pro PsD – Pozorování s dětmi, které vám možná umožní úplně nezničit svůj pozorovatelský koníček.
- snažte se pozorovat v místní přírodní rezervaci, která není dále než ½ hodiny cesty od vašeho domu. Pokud na něco zapomenete, můžete se vrátit bez toho, aniž byste zničili celý den.
- vlhčené ubrousky jsou nevyhnutelné! Také nezapomeňte vzít plastové nosorožce, zebry nebo cokoliv jiného, co by mohlo vašemu dítěti pomoct užít si čas v autě.
- nechoďte do úkrytů. Prostě mi v tomhle věřte a nechoďte tam.
- používejte BirdLasser aplikaci. Díky ní je mnohem jednoduší dostat všechny důležitá data bez snažení se o fotku
- užívejte si společnost svého dítěte, když s vámi pozoruje. Rostou mnohem rychleji, než byste si vůbec dokázali představit.

Navzdory některým dalším momentům selhání bych neměnil nic na tom, jak probíhají moje současné pozorovací výlety. Je velmi dojemný moment, když vaše dítě identifikuje svůj první druh. Nelituji jediné chvilky, kterou jsem s ním strávil nad učením ptáků z knihy. Jsem tak pyšný, když správně identifikuje ibise nebo čejku korunkatou, že všechny ty momenty, kdy jsem zažíval nesouhlasné pohledy nebo řeči ohledně mé výbavy, stojí za to.
Věřím, že potřebujeme více pozorovatelů s dětmi, takových, kteří obětují čas tomu, aby rozvinuli u svých potomků lásku k přírodě, a hlavně k ptákům. Respekt ke vrabcovi kapskému, který vštěpíte vašemu dítěti dnes, se může zítra ukázat jako první krok k všeobecné morálce a respektu ke všemu živému v budoucnosti.

EWAN POTGIETER

zdroj: African Birdlife

pozorovaní s detmi

Číst dál...

Pochod za přírodu

Deset tisíc milovníků přírody kráčelo ulicí deštivého Londýna v jeden zářijový den. Proč?

Kolem téhle otázky se zvedlo největší haló právě tohle ubrečené nedělní ráno. „Kolik z vás je pozorovatelů?“, zeptal se televizní naturalista Chris Packham promočených mas lidí v London’s Hyde Parku 22. září. Ale jsme také zarytí milovníci přírody nebo rodiče, prarodiče a konzervativci, kteří chrání přirozené prostředí. Sešli jsme se tady ze širokého okolí, abychom se připojili k vysněnému pochodu za volnou přírodu. Shromáždili jsme se, abychom demonstrovali, jak moc se britská veřejnost stará o přírodu.

Účastníci
Ránu dominovala přehlídka lidí, kteří oslavovali divočinu (volnou přírodu), můžete to najít online na chrispackham.co.uk/ a-peoples-manifesto-forwildlife. Je zde reprezentace v podání 18 nezávislých lidí, kteří vyjadřují kritiku k problémům, které se týkají volně žijících živočichů v Británii. Bylo víc jak 200 doporučení, kam by se měl pochod vydat. Navrhl to „Packhamův parlament“, který se skládal z hodně známých lidí jako např. Mark Avery a „Ptačí holka“ Mya-Rose Craig plus méně známí (ale neméně schopný) lidé jako teenager Bella Lack a spisovatelka zaměřující se na přírodu Amy-Jane Beer.

Každý z nich měl svých 5 minut slávy:
Např. v případě Beerové to bylo sociální začlenění a přístup k přírodě. Mezi vystoupeními zpěváka Billyho Bragga všichni odprezentovali předpoklady, na kterých se shodli (společně odhlasovali tresty za zločiny proti přírodě) využívání pesticidů při zalévání by se mělo zdanit a snažili se dodat odvahu mladým lidem k tomu, aby bojovali za znovu rozšíření volně žijících zvířat a rostlin tam, kde nyní jsou města. Chodník zaplněný mladistvými účastníky, kteří prezentují svůj pochod ministrovi Siru Johnu Randallovi, který vede ministerstvo životního prostředí se sídlem na 10 Downing Street.

Tohle všechno vedlo k uvolnění atmosféry a už kolem poledne pochod riskoval, že se stane jak metaforicky tak doslovně skládkou. Několik přátel pozorovatelů, na které jsem narazil, byly doslova zatlačeni pod masami lidí. Několik stovek se jich sice zúčastnilo, ale určitě ne tisíce. Kde jsou vaši spolupozorovatelé? Proč se nezúčastní pochodu, jehož cílem je zlepšení chování Velké Británie k přírodě?

Rostoucí hnutí
Povedlo se to jedině tehdy, když jsme začali pochodovat organizovaně – když se ulice Londýna zaplavily Homo sapiens – zorganizovali jsme pochod 10 000 pozorovatelů a posluchačů, kterým prezentovali ohromující volání a pozorování. 10 000 smartphonů přehrávalo volání společně znějící divočiny více než 44 milionů ptáků, které z Británie zmizeli od roku 1996. Tohle mě přinutilo vrátit se k předešlé konverzaci.

Přítel mi řekl, že všechno začíná v malém, pomalu, jenom pár stovek lidí „to celé začalo“. Cílem bylo začít něco většího. Příchozí s námi totiž souhlasili. „Připojil jsem se k pochodu, protože věřím, že divočina je pro každého. Všichni se musíme přimluvit za její budoucnost“, vysvětluje naturalista Alick Simmons. #PeoplesWalkforWildlife se stávalo větším a větším – celý den se ozývalo ptačí volání, znak lásky.

Tenhle déšť možná promočil naše oblečení, ale nemohl ovlivnit naši pozitivitu. A to je jenom začátek. Mluvilo se o tom, že se z tohoto pochodu stane každoroční událost. Sešlo se nás 10 000 účastníků bez toho, aniž bychom tento pochod nějak propagovali. Později jsem pochopil, že absence spolupozorovatelů a čtenářů pozorovatelských magazínů (včetně tebe!) byla zapříčiněna právě tímhle. Tak třeba příště? Potom všem konstatuje Amy-Jane Beer „tahle ubrečená neděle byla opravdu neobyčejná, ale byl to jenom začátek“.

protest foto

Číst dál...

Labutě malé se po mnoha letech objevily na střední Moravě

Labutě malé se u nás objevují pouze výjimečně. V těchto dnech se dvě objevily na Moravičanském jezeře u Mohelnice na Šumpersku. Ornitologové a pozorovatelé ptáků jsou nadšeni, protože na střední Moravě je neviděly 17 let.

Labutě malé žijí v tundře na severu Ruska v mokřadech při Severním ledovém oceánu. Na zimu táhnou na pobřeží Německa, Velké Británie a Irska. Od střední Evropy se zatoulávají jen velmi ojediněle.

Na střední Moravě se naposledy objevilo 20 labutí malých v roce 2001 a to rybníce u Šumvaldu. Předtím byla jedna pozorována v roce 1995 na Hradeckém rybníku v Tovačově a další v roce 1993 na Záhlinických rybnících na Kroměřížsku.

Labuť malá je menší něž u nás běžná labuť velká od níž se pozná podle žlutě zbarveného zobáku. Žlutou skvrnu na zobáku má ale mnohem menší než labuť zpěvná, která pochází také ze severu Evropy nebo hnízdí na Zámeckém rybníce v Chropyni. Labuť malá má kratší krk než její dvě příbuzné labutě. I přesto, že je malá, tak je větší než husa, váží 5 až 6 kilo a má rozpětí křídel kolem 175 cm.

Prohlédnout si je můžete na videu: 


Ornitologové předpokládají, že u nás na zimu nezůstanou a že budou pokračovat v tahu na pobřeží Západní Evropy.
Foto a video: Jiří Šafránek

Číst dál...

Kapitola osmnáctá - Nemesis

Když Al Levantin začínal svůj Big Year, přísahal si, že to nikdy neudělá a že se bude ze všech sil vyhýbat tomu, aby se spoléhal na pomoc někoho jiného. Toto dobrodružství mělo být jeho osobním vítězstvím, které zvládně bez cizí pomoci.
A tolik k idealismu. Levantin potřeboval jeden druh, ale neměl moc času. Je to teď nebo nikdy. Sice mu ta myšlenka nepřipadala jako dobrý nápad, ale musel to udělat. Musel si najmout místního průvodce, aby mu ptáčka našel.
V tohle bodě svého pátrání si už Levantin pamatoval každou větev na každém stromě v kanoně Scheelite. Byla to velká jizva v arizonské krajině blízko vojenské základny v pevnosti Hua-chuca. Tahle základna měla být tím nejsnadnějším místem na světě, kde se dal pozorovat puštík karibský. Už s tím strávil zbytečných pět hodin v únoru a dalších zbytečných pět v červenci. Všechny pozorovatelské příručky I magazíny se shodovaly v jednom – 80% lidí, kteří viděli puštíka karibského, toho dosáhly právě zde. Mělo to ale háček. Ani jeden z těhle expertů nikdy nemluvil s Alem Levantinem Znal všechny jejich rady. Puštík karibský se vždy pohyboval zhruba 3 metry nad zemí a to jedině v živých dubech anebo se zdržuje na větvích daleko od kmene stromu, kde má dobrý výhled. Na borovicích zase preferuje místa blízko u kmene, aby mohl splynout. Tak nebo tak, tenhle druh jde pozorovat jen velmi těžce – dva nebo tři nevhodné stíny větví nebo nějaké to sluníčko a tenhle 40-ti centimentrový pták se změní na stín na stromě a úplně zmizí na svém pozadí.
Levantin dokonce nesl mapu, na které byly tečkami vyznačeny konkrétní stromy, které tyto sovičky upřednostňovaly. Levantin měl plný batoh informací, ale v podstatě všechny mu byly absolutně k ničemu. Připadal si jako student s novou kartičkou, která ale nefungovala a on se nedostal do výtahu. Je vůbec tahle sova zde? Nebo to je celé jenom výstřelek.
V době, když se Levantin konečně vzpamatoval, bylo už hodně pozdě. Muž, o kterém věděl, že by mu garantoval pozorování spotted owl, byl mrtvý.
Robert T. Smith—Smitty, jako ho přezdívaly stovky pozorovatelů – byl v šedesátých letech armádní návrhář, který díky svým rozmarům a volnému času prozkoumal každičký centimeter a každičký kout téhle základny, která měla rozlohu 73 000 akrů. Základna v kaňonu byla chráněná vysokými ploty a byla ohromující už jen svou konstrukcí. Obrovské skály kaňonu tu tvořily téměř kolmé útesy v kombinaci s obrovskými masivními ploty a hustými stromy, které poskytovaly krytí. Základna vyrážela dech nejen Levantinovi, ale i 20% kadetů, kterým se tu podařilo ztratit.
O 20 mil výš v kaňonu dosahovalo převýšení 6000 stop. Právě tady pozoroval Smitty spotted owl poprvé. Stál úplně bez hnutí. Až do tohoto setkání nikdy nad ptáky moc nepřemýšlel, ale po něm ho něco inspirovalo – jejich krása, vyrovnanost a vzácnost. Když odešel do výslužby v roce 1973 chudý, kostnatý muž, začal na tuhle základnu jezdit 5x týdně proto, aby mohl tyhle sovy pozorovat. O každé ze svých návštěv si vedl podrobné záznamy. Viděl, kde a kdy se odehrály. Dokonce pojmenoval většinu stromů, kde sovy přespávaly. Tyhle sovy, jak si často dělával legraci, se staly jeho vnoučaty.
Smitty, jak už bylo jeho zvykem, s vojenskou precizností dobrého vojáka, kterým byl, rozmisťoval značky zhruba každou 1/8 míle a za ty roky v podstatě sám zavedl víc než 6000 pozorovatelů na místa, kde mohli vidět spotted owls.
Oh, jak moc si teď Levantin přál, aby byl jedním z těch 6000. Ale bohužel před dvěmi měsíci Smitty zemřel ve věku 71 let.
Naštěstí si Smitty své pozorovatelské mapy nevzal s sebou do hrobu. Před tím, než umřel Smitty našel drobného muže, kterého potkal na Audubonově srazu a tohoto muže považoval za hodného jeho znalostí o sovách. Tihle dva muži vytvořili překvapivou dvojici – Smitty, který sloužil jako armádní veterán téměř ve všech nebezpečných džunglích jihovýchodní Asie a jeho nový přítel, který pocházel z Manchesteru v Anglii a vlastnil největší sbírku cd místní zpěvačky Seleny. Díky Smittymu se znalosti neztratily a nyní spočívají na bedrech muže jménem Stuart Healy. To byl přesně ten průvodce, který trávil dřívější část roku s Gregem Millerem.
Během bitvy o Big Year Healy nebyl na ničí straně, pomáhal ale platícím zákazníkům.
Levantin si domluvil setkání s Healyem v 7 ráno při východní bráně v pevnosti Fort Huachuca. Touhle dobou měl Levantin mapu pevnosti už téměř instinktivně v srdci. Stejně jako mnoho míst blízko mexické hranice bylo tohle místo v průměru široké 200 stop a podobně jako tato místa mělo také svůj aerostat, který se vznášel 2 míle nad zemí a sloužil jako veliké oko na obloze hledající ilegální migrant a pašeráky drog. Kéž by mu velký bratr dokázal najít jeho sovu.
I tak si ale moc nestěžoval. Vojenská základna byla totiž jediný důvod, proč tu sovy byly. Vystavili jí v roce 1877 kvůli snaze najít Geronima a Apače. V dnešní době měla základna víc než 11 000 zaměstnanců, kteří pracovali pro informační a zpravodajskou službu. Tahle základna byla tudíž chráněná jako jedno z mála míst před těžbou dřeva.
Bylo dobře známým faktem, že spotted owl není zrovna fanouškem zvuku motorové pily. Snaha získat stejný druh byla příčinou vzniku mnoha environmentálních bojů během 20 století – těžaři proti skupině konzervativců na pacifickém severozápadě. I když tihle lidé neměli nic proti zvířatům, tak stromy viděli jako své živobytí, zatím co spotted owl rozhodně dávala přednost hustým lesům. Scheelite nabízel nejen husté lesy, ale i mnohem víc – žádné cesty, málo lidí a stálý přísun hlodavců, netopýrů a hrabošů.
Levantin si musel připustit, že se cítil divně, když na tomhle místě byl s někým dalším, ale jestli byl Healy tím jediným člověkem, který Levantinovi mohl přinést spotted owl, tak jeho společnost stála za to. Levantin přemýšlel, kolik bude za svoje pozorování muset zaplatit při taxe 10 dolarů na hodinu.
Jak se ukázalo, Levantin Healyho ani nepotřeboval. Když dorazil na místo setkání, spotted owl seděla na větvi dubu přímo nad cestou, po které přicházel. Kdyby Levantin místo volání pomoci pokračoval v cestě, vrazil by přímo do té větve hlavou. Levantin a jeho průvodce spolu nestrávili ani celou hodinu.
Technicky vzato to byl pták číslo 704 na Levantinově seznamu, kterého dokázal dostat tak rychle, že by za ten čas nestihl doposlouchat ani jednu písničku Alexandera Hamiltona. Hodnota toho, co ho to stálo duševně, se ale nedala vyčístlit.
Dvě hodiny cesty od Everglades v přístavu Greg Miller vesloval v kanoi. Bylo to poprvé od střední školy a cítil stejnou paniku. Ztratil se ve vysoké trávě, která vyrůstala z vody. Jeho plavidlo bylo dost nestabilní a krk bez opalovacího krému hodně trpěl. Vítr foukal ze severu a tlačil ho dozadu zatím co proudy z jihu ho tlačily dopředu. V podstatě uvízl v bažině plné aligátorů. Jako by to nestačilo, blížila se blesková bouře a jeho jediná ochrana byla hliníková loď na spoustě vody.
Za tohle mohou plameňáci. Miller měl tyhle ptáky dostat už dávno během jarního pozorování na Floridě, jenomže se neukázali. A tak zazdil i svou rodinu na Díkuvzdání, aby mohl letět do Miami a tyhle tzv.prázdniny navíc trávil na místě, kde anglicky mluvila méně než polovina lidí.
Měl se držet Hadí stezky. To byl totiž zaručený způsob, jakým většina lidí dostala své plameňáky. Prostě by zaparkoval své auto v národním parku v Everglades a pak by našel hnědou ceduli označující cestu a kráčel by až na její konec, kde by rozložil svůj dalekohled a začal hledat růžovou barvu. Nic těžkého.
Vlastně tu byl ale jeden háček. Nesnášel Hadí stezku kvůli hadům – nikdy tady sice žádného neviděl, ale bál se jich. A byl tu ještě další problém - hodně bodnutí hmyzu.
Potom, co strávil část roku honěním se za ptáky v rozlehlých bažinách Virginie a rašeliništích Aljašky, stejně tak jako pozorováním na desetitisících jezer v Minnesotě, Miller považoval sám sebe za experta na moskyty a moskyti také. Miller vyzkoušel už téměř cokoliv – repelenty, odpuzující tyčinky, oblečení, síťky – ale nic nepomáhalo. Jednou dokonce vyzkoušel sladkou návnadu, která měla moskyty odlákat. Jenomže je změnila na hladové vlky.
Hadí stezka byla nejhorší. Naposled se zamotal do sítěk a měl hodně vrstev, aby to tu nějak přežil, přesto ale nedostal žádného plameňáka. Řekl si už nikdy víc a myslel to vážně.
Před tímhle výletem se ale připravil a něco si naplánoval. Přímo vedle Hadí stezky byl totiž obchod v přístavu, který pronajímal lodě. Sice si Miller nepřipadal jako mořeplavec, ale jak moc potíží může nastat v kanoi? Nejvíc ho ujistilo to, co mu slíbil prodavač za pultem. Jak se jednou dostanete od pobřeží, moskyti jsou pryč. Pronájem na půl dne stál 22 dolarů a podle dohody se měl vrátit o 14,30 nejpozději. Miller si myslel, že se nikdy nemůže stát, aby mu to zabralo celé 4 hodiny. Hadí stezka většinou trvala jen 1,5 hodiny, takže si koupil jen 1,5 litr vody a balík preclíků dole v přístavu. Přecenil své síly.
Jeho představy o kanoi byly nahony vzdálené tomu, co chtěla kanoe. Když se poprvé usadil do loďky, naklonila se nalevo. Aby se vyvážil a nepřevrátil, prudce s sebou trhnul napravo. A spolu s ním trhla take loďka. Jauuu! Zařval, když si strhl kůži na bradě o hliníkový háček na pádle.
Pomalu, pomalu, říkal si. Komár přistál na jeho koleni a on se po něm automaticky ohnal. Celá loďka se zachvěla. Naštěstí se nepřevrátil. Zasmál se s úlevou. Udělal pár záběrů pádlem. Zatím to je celkem v pohodě, řekl si a vyrazil z přístavu. Zabral trochu víc a přidal na rychlosti. Voda se změnila a připomínala svou barvou čaj. Stále byla ale dost průzračná na to, aby ukázala kraby na dně. Nad hlavou mu proletěla káně širokokřídlá.
Ruce konečně položil na pádlo. Ohromilo ho, jak rychle se dokázal plavit. Kanoe plavala dál, i když vyměnil pádla za dalekohled. Na kanoe byl talent od přírody.
Když uviděl Hadí stezku, opravdu ho to zaujalo. Přemýšlel, kolik ubohých poutníků je zde zaživa žráno všemi těmi moskyty. Jen ať si hezky užijí požitky vlhkého prostředí, říkal si v duchu, a všechny ty počty okřídlených kamarádů. Sebevědomě odložil pádlo na stranu a zvedl svůj prověřený dalekohled Zeiss 10×42s. V dálce uviděl svojí vysněnou barvu.
Růžová byla ve floridském přístavu.
Ptáci byli ale stále dost daleko na to, aby je Miller mohl spolehlivě identifikovat. Žádný problém. Pádlování byla zábava. Jen ať hezky ostatní obětují svojí krev po celé délce Hadí stezky. Miller je přechytračil I v honu na plameňáky. Cítil se jako Huck Finn.
Plul kolem místa s hustou trávou a blízko u hladiny se třpytily stříbrné rybky. Na jeho cestě za růžovou byla hladina doslova pokryta stříbrnou barvou. Tyhle malé stříbrné rybičky se tlačily u hladiny všude kolem něj. Vytvářely stovky chomáčů sněhobílé pěny během svých námluvních tanců. Kolem něj se najednou vyplavily miliony vajíček obalené mlíčím a kolem jeho lodi se odehrával zázrak stvoření. Najednou se pelikáni začali snášet střemhlav dolů ve svém honu za potravou. Někteří z nich se krmili úplně nerušeně jen 15 metrů od jeho lodi. Neuvěřitelné.
Pomalu ale jistě si začal Miller uvědomovat něco jiného. Původně začínal ve vodě hluboké asi 2,5 metru, pak už měla jen dva metry a teď má něco okolo 30cm. Ještě štěstí, že kanoe nepotřebuje tolik vody. Další dobrou zprávou bylo, že vítr foukal směrem k růžové, a tak si znovu vyndal balík preclíků a nechal pracovat přírodu za něj.
Konečně byl dost blízko na to, aby viděl místo růžové šmouhy ptačí houf. Znovu zvedl svůj dalekohled.
Podlouhlá hlava, šedavé břicho a tělo s oranžovým základem ale dominantně růžové ...
Oooo, proboha! To nejsou plameňáci! Celou dobu se honí za kolpíkem růžovým. Ty si na svůj seznam připsal už před měsíci.
Byla 1.hodina po poledni a plavba byla propadák. Teď musí spěchat rychle nazpět.
Otočil se, ale protivítr mu nic neodpustil. Jeden špatný pohyb nebo slabý záběr pádlem a byl tam, kde před půl minutou. Protáčel se jako levné čínské hodinky. Dalo by se říct, že kdyby byl ručičkou, byl by sekundovka. Vítr ho donutil plout cik cak a musel tvrdě zabrat, aby se dostal zpět k travnatým ostrůvkům.
Byl tohle vůbec správný směr? Zdálo se mu, že je tu voda o hodně mělčí, než si pamatoval. S každým záběrem vzal minimálně tolik bahna jako vody. Možná, že zvěsti o tom, že přístav je na písčinách, přece jen byly pravdivé.
Otočil se. A narazil o dno. Znovu se otočil a znovu narazil. Teď už věděl, proč bylo tak snadné plavit se za růžovou. Odplouval spolu s odlivem a vezl se na proudu. To už ale neplatilo. Teď bojoval s proudy a voda byla hluboká ani ne 10 cm. Zabral tvrdě, aby se vůbec dokázal posunout o necelý metr a když pádlo vytáhl, loďka sklouzla o půl metro zpět. Znovu necelý metr dopředu a půl metru zpět.
Z jeho obočí odkapával pot. Otřel si čelo promáčeným trikem, ale moc to nepomohlo. Kapalo z něj úplně stejně. Oh bože, co bych teď dal za stín, říkal si v duchu.
Stín?
V Everglades?
Miller se koukl nahoru a uviděl bouři na obzoru.
Jeho žaludek měl toho všeho dost.
Nepanikař, nepanikař, nepanikař, opakoval si. Tohle je národní park, určitě někdo přijde a pomůže ti.
Nikdo nepřišel.
To, co obvykle lidi nazývají přístav, bylo teď přehrazené bahniště. Daleko před ním přibližně 200 stop od hranice jeho lodi stál pár náctiletých rybářů a šklebil se. Můžete se vrátit tímhle směrem, zvolal jeden z nich. To byl snad vtip? Tam, kde stáli teenageři to ale vypadalo na to, že je tam spíše bahno než voda.
Miller byl ale příliš zoufalý na to, aby byl cynický. Je možné, že mu opravdu chtějí pomoct, ale také je možné, že se mu jenom vysmívají. Kéž by tak mohl doplout zpět k pobřeží. Potom by mohl kanoi vzít a přejít až do přístavu. Neroste ta bouře?
Poprvé se postavil uvnitř kanoe. Bylo pod ním asi 5 cm vody a už nebyla tak vratká. Předklonil se a chytil se za okraj. Potom pomalu překročil okraj loďky a sestoupil do bahna. Než se stihl vzpamatovat, bahno ho pohltilo. Byl hluboko v hustém maléru. V hustém, smradlavém a hnijícím maléru.
Rybáři se smáli tak moc, že Miller mohl slyšet, jak lapají po dechu ještě hlasitěji, než vlastní srdce. Jeho tričko i džíny byly pokryté velkým a hnědým nánosem jeho vlastní hlouposti.
Chytil se loďky a využíval jí na to, aby tam nespadl úplně, ale také na to, aby se mohl vyvážit nebo si odpočinout. V blátě bažin zněl každý jeho krok jako když někdo čistí odtok zvonem. Jeho nohy se nořily hlouběji a hlouběji. Přehodil ruce přes loďku a chytil se za okraj, aby se mohl pořádně opřít. Kanoe se zachvěla a on raději zastavil každý svůj pohyb za pomoci druhé ruky. Byl tak hluboko, že by klidně sám mohl pracovat jako odtokový zvon.
Za pomoci adrenalinu a s vypětím všech sil dokázal dostat svoje naprosto špinavé tělo zpět do loďky. Tentokrát už z ní nevyleze. Zabořil pádlo zpět do bahna a změnil hliníkovou loď na hliníkového červa. Je tam vidět nějaký postup, křičeli na něj rybáři. Miller se zasmál. I jeho překvapilo, že to stále ještě uměl.
Ruce se mu chvěly. Zpátky do přístavu dorazil ve 14,40 hod. A nebo jestli se pletl, tak 10 minut potom, co mu vypršel pronájem. Pracovník přístavu se koukl na Millera a požádal ho o 8 dolarů za zmeškání.
S každým krokem po suché zemi v doku za sebou Miller zanechával stopu slizského hnusu. Trápilo ho, že zašpinil vnitřek lodi a tak si půjčil hadici. Nejdřív loď a pak proud otočil na sebe.
Lil na sebe vodu na ramena, na džíny, na záda, kamkoliv ho napadlo a všude. Everglades se dostali i tam, kam slunce nesvítí - Miller k sobě přilákal dav turistů. Příšera z černé laguny si dává veřejnou sprchu.
Dalšího dne se Miller vrátil, zaparkoval auto na běžném místě přímo za parkem a kráčel Hadí stezkou, kde ho zaživa žrali moskyti.
Na konci stezky na vyhlídkovém bodě hledal růžovou. Tentokrát už pták měl na sobě jen růžovou a černou.
Měl svého plameňáka.
V dohledné době se bude moct vrátit na Floridu.
Noc před Vánoci se ve městě Duluth nepohl ani živáček – kromě Sandyho Komita, který se koupal ve vlastní flustraci. Vyrazil hodinu před západem slunce a skončil až hodinu po východu. Jel každou cestou a zkoumal každý strom v Sax-Zim Bog ale stále se mu nepodařilo najít jeho puštíka vousatého. Byl to jediný pták z těch, kteří se rozmnožovali v Americe a kterému se stále dařilo se mu vyhýbat. Pohádka Roadrunner a kojot nebyla nic v porovnáním s tím, co zažíval Komito a puštík vousatý. Tenhle rok se ho snažil dostat už na 9 různých výpravách – Minnesota v březnu, červenci, listopadu a dva pokusy v prosinci, Wisconsin v listopadu a v prosinci a Californie v červenci a Oregon v prosinci. Dnes už volal třem různým průvodcům, aby mu pomohli ptáka najít, ale každý z nich chtěl strávit svátky s rodinou. Komito sice nebyl věřící, ale den strávený hledáním ničeho bez slunečních paprsků při teplotě -5 a větru, ho donutil zauvažovat nad tím, co vlastně teď dělá.
Momentálně byl ale jeho nejdůležitější problém najít nějakou restauraci, která během vánočních svátků nabízí večeři. Během své první projížďky městem se mu nepodařilo najít nic, co by bylo otevřené - žádný Bennigan’s, žádný Ponderosa, žádný TGIF. Během své druhé projížďky si uvědomil, že dokonce i McDonald’s, Burger King, a Wendy’s mají zavřeno. Po takhle blbém dni opravdu nechtěl jít spát hladovej. Musí prostě něco najít. Během třetí projížďky městem našel čínskou restauraci zapadlou u nákupáku. Jedinou věc, kterou nesnášel víc než tradiční jídlo menšin bylo, když tohle jídlo servírovali na místech, kde ani obsluha nepatřila k menšině. Duluth byl plný Luteránů, kteří by mu moc rádi naservírovali přepečené žebro. Ale všichni tihle Luteráni byli v kostele. Komito se zrovna necítil na to, aby si objednal hot dog v 7-Eleven, a proto vsadil na čínské jídlo.
Kromě něho byl obsazený jenom jeden stůl. Tihle lidé také vypadali jako outsideři. Komito si objednal to nejlepší, co mohl - polévku s s vejcem a k tomu vepřové a opečenou rýži. 1000 mil odsud se jeho dcera připravovala na oslavu vánoc se svým manželem. Komito chtěl být zpět doma a zažívat to. Jeho zeť to určitě neměl lehké. Jeho máma zemřela před dvěma lety právě v období Vánoc a Komitova rodina se snažila jak mohla, aby mu do těchto svátků opět přinesla radost. Komito by byl šťastnější, kdyby mohl zítra letět domů , ale pod podmínkou, že dostane toho ptáka.
Obvykle když stoloval o samotě, trávil čas tím, že si do zápisníku psal události daného dne. Nyní ale nebylo moc co psát. Nemohl si pomoct a musel myslet na minulost. Jednou během svého výletu do Aitkin County v Minnesotě v listopadu si Komito myslel, že ho už dostane. Z cesty viděl velikou sovu, ale byl to puštík proužkovaný, výr viržinský nebo vysněný puštík vousatý? – Komito se snažil potichu přiblížit, aby mohl určit velikost rozpětí křídel. Už byl skoro u cíle, když zaslech 4 výstřely. Byla lovecká sezóna. Komito by mohl zahnat sovu do lesa , ale bál se , že by si jí místní lovci spletli s jelenem.
I když vajíčková polévka byla poživatelná, rýže se topila v oleji. Dal si pár soust a zbytek s odporem vyhodil. Poprvé během tohoto dlouhého roku Komito přemýšlel nad tím, jakým peklem si prochází kvůli ptákům a ještě tak daleko od domova. Ostatní zákazníci odešli a on zůstal v restauraci sám. Od té doby, co Komito pozoroval yellow-billed magpie v Californii, každý pták, který si na seznam připsal, lámal Komitův rekord. Komito ho ale chtěl posunout ještě dál. Chtěl držet rekord, který nikdo jiný nedokáže zlomit. Přemýšlel nad tím, jestli na světě existuje ještě někdo, kdo by byl ochotný kvůli ptákům trávit vánoční večeři o samotě v čínské restauraci. Celá ta myšlenka byla tak depresivní. Nemohl si dovolit zaspat na vavřínech a prohrát. Zítra ho čeká pozorovací den.
Komito se vrátil k pozorování hned po západu slunce. I když byly Vánoce. Viděl dva orly bělohlavé, ale neměl zájem. Během jeho Big Year ho nedokázal porazit žádný člověk. Porazila ho sova.

Číst dál...

Hladina Novomlýnských nádrží se možná zvedne už příští rok, ornitologové záměr kritizují

Již během příštího roku by se mohla začít zvedat hladina střední a dolní nádrže na novomlýnských nádržích na Dyji o 35 centimetrů. Objem zadržené vody by se tak zvýšil o devět milionů metrů krychlových, které mají posloužit zemědělským závlahám a také lužním lesům v oboře Soutok. Na tiskové konferenci to řekl ministr zemědělství Miroslav Toman (za ČSSD). Krok ke změně manipulačního řádu musí po několikaměsíčním jednání učinit krajský úřad. Česká společnost ornitologická záměr kritizuje.

nadrze

Hladina Novomlýnských nádrží se možná zvedne už příští rok. Ornitologové jsou proti Foto | Jiří Šafránek / Moravský ornitologický spolek

Zvýšení hladiny je reakcí na sucho a na poptávku zemědělců, protože množství vody má být schopno nasytit vinice či ovocné sady na 5000 hektarech. "Vzhledem k tomu, že nádrže jsou zkolaudované právě na hladinu vyšší o 35 centimetrů, než byla v minulých letech, není potřeba žádných velkých úprav," řekl generální ředitel Povodí Moravy Václav Gargulák. Nejvíc práce tak bude na střední nádrži, a to kvůli ochraně přírody, protože tato část novomlýnských nádrží je chráněnou přírodní rezervací.

"Chceme nejen stabilizovat, ale vylepšit podmínky pro hnízdění rybáka obecného a pro další živočichy," uvedl Gargulák. Podle Tomana bylo dosaženo dohody s ochránci přírody. Česká společnost ornitologická (ČSO) však zaslala tiskovou zprávu, v níž záměr kritizuje. Podle ní zvýšení hladiny výrazně poškodí ptačí oblast, ostrovy s hnízdními koloniemi budou zaplavené a zaniknou mokřadní oblasti. Právě kvůli nim se před řadou let hladina snižovala.

"V současném plánu péče o přírodní rezervaci se snížení hladiny uvádí jako jedno z nejdůležitějších opatření pro zachování a podporu hlavních předmětů ochrany. Již z tohoto pohledu považujeme za politováníhodné, že v roce 2018, po více než dvacetileté odborné diskuzi, přichází záměr vodní hladinu zvýšit. Záměr na zvýšení hladiny je potřeba náležitě posoudit v souladu s legislativou. Pokud by se měl uskutečnit, tak jedině poté, co budou hotova a funkční kompenzační opatření. Je otázkou, zda je vůbec nějaká kompenzace reálná," uvedl ředitel ČSO Zdeněk Vermouzek.

Celkový objem střední nádrže se zvýší o 3,5 milionu metrů krychlových na 32 milionů, objem dolní nádrže o 5,5 milionů metrů na 84 milionů. Gargulák předpokládá, že změna manipulačního řádu může být tak rychlá, že se přehrada bude moct začít plnit už z jarního tání.

Lužní lesy v oboře Soutok už řadu let trpí nedostatkem vody, zvýšený objem by jim měl pomoci spolu s novým technickým řešením, které by mělo vodu rozlít do systému kanálů v oboře.

V budoucnu by měly vzniknout vedle současných nádrží ještě další dvě s celkovým objemem osm milionů metrů krychlových, které mají sloužit výhradně závlahám.

Soustava Novomlýnských nádržích vznikala postupně v 70. a 80. letech minulého století, střední a dolní nádrž patří rozlohou mezi deset největších v ČR, vody však tolik nezadržují, protože nejsou příliš hluboké. Dolní dosáhne při zvýšení hladiny hloubky nejvýše zhruba osmi metrů. Celková plocha zabírá přes 32 kilometrů čtverečních. Původně měly sloužit ve velkém závlahám, od budování rozsáhlého systému kanálů se však po roce 1989 upustilo.

zdroj: ekolist.cz

Číst dál...

Jak vytunit Kowu Prominar

Když už jsem musel ve čtvrtek do Motola na kontrolu, spojil jsem příjemné s užitečným a domluvil si schůzku v Supra Praha s panem Zahajským a nadhodil v telefonu téma – digispotting Kowa a můj nevyužitý Canon. Myšlenka mě nadchla na Helgolandu, při ukázce Zeiss.
Na začátku jsme se s panem Zahájským pustili do teorie. Co tenhle člověk všechno neví. Jsem rád, že jsem narazil na začátku při hledání dalekohledu právě na něj a vím, že dnes už jinde optiku nekoupím. Ne nadarmo se říká – dobrá rada nad zlato. Po teorii přišla praxe a vytáhli jsme stativ před obchod a na Kowu nandali redukci pro připojení zrcadlovky.
Co je naprosto fantastické, i s redukčním válcem je monokulár plně funkční a tělo redukce je stavěno tak, že se dá přibližovat, zoomovat a nemusí se asi sundávat, pokud nebudu používat fotoaparát.
Při finálním fotografování jsme zjistili, že pořizovat si tuto výbavu k mé letité zrcadlovce je zbytečné a to asi i do budoucna. Pro kvalitní snímek je třeba používat samospoušť s nejméně 10ti sekundovým intervalem, aby se celý fotoaparát zklidnil, stejně jako pohled do monokuláru přes hledáček nebo display aparátu se mi nezdál praktický a to nesvítilo slunce! Hodně negativ by odstranila bez zrcadlovka, kde ale nastává problém s velkým čipem. Po testování Canon/Kowa a Nikon P900 jsem zjistil, že Nikon je pro mé potřeby a náročnost zcela vyhovující a díky výbornému stabilizátoru praktičtější.

kowa tsn pa7 photo adapter for te 10z te 11wz 1043486konstrukce foto adaptéru je stavěná tak, že je snadné manipulování s přiblížením i při nasazeném adaptéru i jeko montáž/ demontáž je otázkou několika vteřin

Zaujala mě ale jiná „hračka“. Pozorovací dalekohledy Kowa TSN-88x jsou absolutní špičkou ve své třídě díky technologii a materiálům, použitým na jejich objektivu. Základní okuláry poskytují zvětšení 20-60x resp. 25-60x, čímž ovšem nevyužívají plně výborných vlastností objektivů. Kowa uvedla na trh extender (prodlužovač ohniska) s poměrem 1.6x, který umožňuje použít vyšší zvětšení (na místo 20-60x nově 32-96x, resp. na místo 25-60x 38-96x) prodlužuje ohnisko i v případě fotografického použití s fotonástavci 1.6x. Telekonvertor je vyroben v tradiční špičkové kvalitě KOWA a nedegraduje tak obraz ani při vyšších zvětšeních.

 birdwatching kowa násobič

přidáním extenderu je opět otázkou několika vteřin 

Extender jsme nasadili místo fotonástavce a já si zase pomalu víc jak 30 minut testoval novou „hračku“ a vyrazila mi dech! Ač nebylo optimální počasí, hravě si upravená Kowa poradila se světlem a výsledek byl víc než překvapující. Čistý, jasný obraz i při plném zvětšení – v tomto případě 96x s lehoučkým chvěním při plném výkonu, stačilo maličko ubrat na zvětšení a obraz se ustálil. Když jsem testoval Meoptu, to chvění bylo podstatně větší při polovičním přiblížení.
Zkoumal jsem listy stromu na asi 150m vzdálené, vysokém stromu a mohl jsem počítat „žebra“ na nich. No odjížděl jsem z Prahy s novou hračkou, sice o „pár“ korun dražší, než původní fotoredukce, ale s jistotou, že tohle v terénu využiju 100x víc!
Opět jsem si neodpustil porovnání nové Meopty, stejná vzdálenost, stejné podmínky...ten finanční rozdíl oproti Meoptě za to fakt stál!

maxresdefault

Číst dál...

Hromadný úhyn sýkoriek v Trenčíne. V jednom momente narazili do presklenej budovy

Odborník za početným úhynom vidí najmä optickú pascu.
Ochranári hovoria o ekologickej katastrofe. Do jednej z presklených budov v Trenčíne narazilo v jednom momente 13 sýkoriek a všetky na mieste uhynuli. Prípad už rieši aj úrad životného prostredia.

Na zemi ležali tri druhy - sýkorka veľká alebo bielolíca, ale boli tam aj sýkorky belasé či sýkorka uhliarka.

Odborník za početným úhynom vidí možnosť silného vetra, ale najmä optickú pascu. Už v minulosti tu našlo smrť niekoľko operencov.

Práve takéto steny budov, ktoré pôsobia ako zrkadlo alebo je cez ne pekne vidieť až na druhú stranu, sa stávajú zákernou pascou pre mnohých operencov.

Odborníci varujú, že ak sa takýto druh architektúry neobmedzí na periférii miest, len ťažko sa bude dať zabrániť takýmto úhynom, aký zaznamenali v Trenčíne.
 
Zdroj: tvnoviny.sk na domovské stránce si můžete prohlédnout i video

Číst dál...

Ptáci v Česku hynou po desítkách, lovci používají i zakázané insekticidy

Kriticky ohrožené druhy ptáků jsou častými terči nelegálního lovu. Nejčastěji se stávají obětí nastražených návnad otrávených jedovatým karbofuranem, ale i střelby. V průběhu podzimu uhynulo také několik kriticky ohrožených luňáků. Česká společnost ornitologická eviduje od začátku roku celkem 54 zabitých ptáků. Mezi těmito zabitými bylo také šest luňáků červených, kteří patří v České republice ke kriticky ohroženým druhům.

otrava 02Zabité dravce se daří nacházet také díky vycvičeným psům

„Někteří lovci cílí přímo na dravce. Berou je jako škodnou, mají strach, že dravci budou lovit malé bažanty, nebo zajíce a podobně,“ vysvětluje Zuzana Karlíková z České ornitologické společnosti.
V případě luňáků tento strach ovšem není podle společnosti oprávněný. Luňák vzhledem ke své tělesné konstituci loví maximálně drobné obratlovce, například myši, ale nepohrdne ani mršinou.
Právě to je jeden z důvodů, proč je luňák náchylný na otrávené pasti. Nástraha připomíná mrtvé zvíře a dravý pták ji tak považuje za svou přirozenou potravu. Jako jed se v těchto návnadách často používá silně jedovatý karbofuran, přestože se od roku 2008 jedná o zakázanou látku v celé Evropské unii.

otrava 3Zabitý luňák červený označený satelitním vysílačem

„Karbofuran už se nedá legální cestou sehnat. Je to několik let zakázaná látka, nelegální je už samotné držení karbofuranu,“ vysvětluje Zuzana Karlíková z České ornitologické společnosti.
Tento jedovatý insekticid se v minulosti používal v zemědělství zejména na chemické ošetření kukuřici, řepy, slunečnic, brambor a řepky. Korbofuran už sice běžně na trhu koupit nejde, někteří lidé mají ovšem stále doma schované zásoby. Karlíková upozorňuje, že karbofuran je extrémně účinný. Stačí malé množství a otrávené zvíře se stane jedovatým také pro další živočichy.


otrava 01

Policie šetří případ zabití luňáka.

Jedním z případů nelegálně zabitého dravého ptáka například šetří policie ve středních Čechách. „Ano případem se zabývá naše kriminální služba. V případě prokázání viny lze uložit trest odnětí svobody až na dvě léta,“ potvrdila tisková mluvčí policie v Kolíně Martina Fejfarová.
Cílem lovců nejsou pouze draví ptáci. Otrávené návnady fungují univerzálně jak na dravé ptáky, tak například i na lišky. Právě lišky jsou terčem otravy ve většině případů. Ačkoliv zákonem chráněné nejsou, jejich hubení tímto způsobem je nelegální.'„Otrávené nástrahy jsou u nás více než padesát let zakázané a za jejich pokládání hrozí pachateli i vězení. Přesto lidé tyto středověké metody k hubení domnělých škůdců stále používají.“ vysvětluje ředitel České společnosti ornitologické Zdeněk Vermouzek.

Ohrožení draví ptáci nejsou ovšem nutně jen náhodnými obětmi hubení lišek. „Předpokládáme, že pokud někdo nachystá otrávenou návnadu, očekává, že se na ni chytí buď liška, nebo dravec,“ uvádí Karlíková s tím, že u usmrcených luňáků a dravců celkově nejsou jedinou příčinou smrti otravy, ale také zastřelení.

Letos zabíjel pouze jed
V letošním roce, se zatím nepotvrdilo, že by byl některý z dravců zastřelen. Všech více než padesát usmrtil jed. Se střelbou se však „V minulém roce někdo na jednom místě na Přerovsku postupně zastřelil okolo 25 dravců,“ uvedla Klára Hlubocká z České společnosti ornitologické. Podzimní období je pro některé dravce obzvlášť nebezpečné. Některé druhy, mezi které patří mimo jiné také luňáci, totiž táhnou ze severnějších oblastí na teplejší jih. I proto je jejich úmrtnost vlivem nelegálního lovu v tomto období vyšší.
„Ze statistik vyplývá, že skokový nárůst zaznamenané ptačí kriminality byl v roce 2016, od té doby počty otrávených zvířat stále mírně stoupají,“ doplnila Hlubocká. Zároveň ale vysvětluje, že tento nárůst může být způsoben tím, že se především díky zapojení psů a také satelitních vysílačů, kterými jsou některé druhy označeny, daří oběti nelegálního lovu lépe odhalovat.

lunakZabitý luňák červený označený satelitním vysílačem.

Autor: Ondřej Krutilek
Zdroj: https://zpravy.idnes.cz/karbofuran-jedovaty-dravci-lunak-pytlaci-lovci-fry-/domaci.aspx?c=A181107_140715_domaci_onkr

Číst dál...

Do terénu vyráží maskovaná, kvůli fotkám si obléká rybářské kalhoty

Fotografka Taťána Typltová nejraději fotí zvířata a českou krajinu. Do terénu se pečlivě maskuje, aby co nejvíce splynula s prostředím. „Vypadám hrozně a nechci, aby mě někdo vůbec potkal,“ říká s úsměvem autorka snímků, které jsou k vidění na plzeňském hejtmanství.

obr1

Taťána Typltová ráda fotí zvířata a přírodu. Kvůli dobrému snímku je ochotná i leccos vydržet. (29. 10. 2018) | foto: Ladislav Němec, MAFRA

Na vernisáž výstavy svých fotografií přišla Taťána Typltová nachlazená. Nastydla při focení bobra evropského, protože stála po pás ve vodě.

„V takových chvílích nepřemýšlím nad vlastním zdravím nebo nějakým nebezpečím. Pouze chci co nejlépe zachytit daný moment,“ přiznává.

K profesi se dostala vlastně náhodou. Působila jako administrativní pracovnice v plzeňské zoologické zahradě. Během poledních pauz se často procházela areálem a pozorovala zvířata.

„Kolega mi jednou dal do ruky foťák, ať si taky něco zkusím. Hodně mě to chytlo, takže jsem začala šetřit na vlastní aparát,“ vrací se o jedenáct let zpátky.

Později přišla spolupráce se známým filmařem Václavem Chaloupkem. Podílela se například na natáčení dětského pořadu Méďové na cestách, pořizovala snímky pro knihu Doteky přírody, jež vyšla loni.

V současnosti už se focením živí. Díky němu i hodně cestuje. Na jaře se třeba podívala do Afriky. „Zamilovala jsem se do ní. Spolupracovala jsem s Českou televizí na novém filmu o afrických zvířatech. Ráda bych se na tak nádherné místo ještě vrátila. Láká mě zdokumentovat tamější kmeny,“ nastiňuje další plány.

V oblibě má Taťána ovšem i českou krajinu, což dokládá poslední expozice, která je k vidění na plzeňském krajském úřadě. Jednotlivé snímky zvířat vznikaly především na západě Čech, lokality však autorka prozradit nechtěla.

Když vyráží do terénu, vždycky se pečlivě maskuje, aby co nejlépe splynula s prostředím.

„Vypadám hrozně a nechci, aby mě někdo vůbec potkal,“ směje se. Kromě nutné technické výbavy s sebou fotografka nosí třeba i prsačky, což jsou vysoké rybářské brodicí kalhoty.

„Někdy je právě zapomenu a pak lezu do vody i bez nich. Občas se mi stane, že ani nestihnu rozložit náčiní a už musím fotit, protože okamžik se nebude jen tak opakovat. Jindy mám všechno naplánované, připravené a vyčkávám dlouhé hodiny,“ porovnává.

Má-li Taťána vybrat nejpovedenější kousek výstavy, která je v plzeňském hejtmanství do konce listopadu, nemůže se rozhodnout.

„Je to podobné, jako když máte říct, které z dětí se vám nejvíce povedlo. Milujete je všechny stejně i s jejich chybami,“ uvádí. S výsledky své práce bývá málokdy spokojená. Vidí nedostatky, které je potřeba ještě zlepšit. Někdy se kvůli nim znovu vrací do přírody.

„Naposledy se mi to stalo s listonohem letním. Je to úžasný druh korýše. Ležela jsem na zemi, pozorovala ho, fotila a byla úplně šťastná. Až v počítači jsem si všimla, že nejsou dobře vidět jeho končetiny, protože jimi zkalil vodu,“ uzavírá.

Zdroj: plzen.idnes.cz

Číst dál...

Sedmá sezóna zedníčka skalního v Merklíně

Nemožné se stalo skutečností - merklínský zedníček skalní začíná pod dohledem Vláďi Teplého SEDMOU sezónu!! Je to pár minut co přiletěl na své zimoviště. Že jde o stále toho samého zedníčka je patrné z jeho chování, kdy neomylně obhlídnul obě místa, kde dostával červy. Že bude o zedníčka po celou dobu postaráno je víc než jasné. Vláďo blahopřejeme, že má člověk psa nebo kočku, nad tím se nikdo nezastaví, ale ty máš svého zedníčka skalního.

Z historie
https://birdwatching.cz/birdwatching-archiv/birdwatcheruv-archiv-2015/item/308-zednicek-skalni-v-cechach
https://birdwatching.cz/birdwatching-archiv/birdwatcheruv-archiv-2015/item/295-zednicek-skalni-podruhe

Číst dál...

Helgoland den pátý -Twitching

Dneska se vracíme domů, taky byl ještě včerejší večer věnovaný balení zavazadel, no já to tradičně nechal na ráno, ale všechno jsem krásně stihnul včetně snídaně, po které si přenášíme zavazadla do společenské místnosti a rovnáme do kouta. Cennosti si bereme sebou a vyrážíme kam?? Vyrážíme ke kostelu a věříme, že najdeme budníčka temného. Cestu už známe, takže zanedlouho stoupáme po schodech na hlavní ulici s krámky a z ní se propleteme uličkami na naše již známé místo. Na schodech stojí nějaký birder s dalekohledem, kouká na keře, hned nás vítá a jestli jdeme taky na budníčka pruhohlavého. Ejhle! Zajímavá informace, ale nás žene Phylloscopus fuscatus, u kterého máme větší šanci. U domu stojí již nějací lidé a ukazují nám, ať obejdeme stavbu a přidáme se k nim. Netrvalo ani pět minut a budníčka máme zde! Grand Coup!

IMG 2418

Je to zcela jiný pták než včera, úsměvy na tvářích nám jen hrají. Jen „mrchu“ dostat do hledáčku je docela záhul, ale jak takž se nám to každému povedlo. Takhle rychle jsme úspěch nečekali. Balíme a jdeme do parku, u schodů vidíme odpočívadlo, kde ráno kolega čekal na budníčka pruhohlavého a všichni automaticky odbočujeme tam. Zázraky se dějí a tak asi po 10ti minutách připisujeme budníčka pruhohlavého, kterého ještě stačíme ukázat další skupince, která přišla.

IMG 2492
Z ochozu ulice vidíme park pod námi. Opět jsou v něm roztroušeny skupinky pozorovatelů. Poměrně početná skupina je u barelů...tam nás včera posílal ten pán za budníčkem temným. Je rozhodnuto, scházíme cestičkou do parku a namíříme si to k barelům. Bingo – další budníček temný! V jeden den vidět 2 budníčky temné na různých místech...tomu říkáme štěstí! Na křovinách jsou zvonci zelení, pěnkavy, střízlíci a hlavně...králíčkové obecní. Jejich počty se snad násobí a člověka nechají dojít pomalu na metr. Ohlížím se po Renatě, která se toulá někde na kraji nábřeží, pomalu se loudáme k ní. Ukazuje nám aparát, co ulovila...nějakou divnou potáplici? No potáplice to není, jak zjišťujeme při podrobnějším zkoumání. Že by? Ukazuje nám, kde jí viděla, spěšně se vydáváme k místu, ale kde nic tu nic. Při cestě zpátky jí objevíme kousek od nás ve vodě. Tedy jeho – alkoun úzkozobý. Fotografujeme. Alkoun se potápí a loví, snažíme se přijít na nějakou optimální vzdálenost. Putujeme za ním podél nábřeží. U skupinky pozorujíc stále budníčka temného vidíme našeho německého kamaráda, který nám včera ochotně ukázal jak lindušku zelenou, tak racka bělohlavého. Oplácíme mu to alkounem, informaci předá hloučku, který se otáčí na podpatku a se všichni naklání nad hráz a fotografují alkouna. Renata se stala hrdinkou.
jak lovi alkoun
Je vidět, že je druhý den „Ptačích slavností“. Už ranní městečko bylo podstatně plnější než první dny našeho pobytu. Taky chodí a postává všude více lidí než jindy a jak je vidět, birdwatching není jen doménou chlapců a mužů. U pláže sedí na okraji můstku dvě sličné děvy se Svarovskym na stativu, pozorně prohledávající okolí. Vůbec to není tady ojedinělý úkaz, stejně jako jsou vidět často za obrovskými teleskopy fotoaparátů, nebo jak si poctivě nesou trojnožku s optikou na ramenou.
Na pláži jsou pouze rackové a špačci, vracíme přes park a zastavujeme u další skupiny. Ta pozoruje pěnici vlašskou, chvíli pokoukáme a razíme dál, pěnici poctivě zapíšu. Kráčíme nedaleko místa, kde včera byla linduška zelená a opět je tu pár lidí, trpělivě čekají, až se objeví? Přes park jdeme do Nord see hall, kde je přenesena knižní nabídka a propagační materiál ze zdejšího ptačího muzea na nábřeží – Krámek s alkou, jak jsme si ho nazvali.

vystavaProdávají se tu nové knihy, tiskoviny, mapy a v jednom sále má předváděčku firma Zeiss, dalekohledy, monokuláry, ale i servis dalekohledů včetně odborného vyčištění, pochopitelně pouze vlajkové značky! Listujeme bohatou nabídkou knih, prohlížíme časopisy a tiskoviny. Kupuji si mapu ostrova s výskyty vzácných druhů a šroubovací odznaky tereje a alkouna na památku. V sále je papírová tabule, kam se píší dnešní vzácné nálezy. Zatím tam jsou dva zápisy, budníček temný a potáplice lední – tak tu jsme někde „prošustrovali“. Koukáme, že na čas společné „vycházky“ a sčítání foglů už tu nebudeme. Je čas na oběd, vyrážíme zpět, jen se venku ještě zastavíme u ukázky Digiscopingu. Dostávám nápad, který budu realizovat hned, jak se vrátím. Doma mi leží nevyužitá zrcadlovka Canon, zjistím si, jak je to s pomůckami na Kowu.
Jdeme na oběd, Renata nás dohodí, jde ještě fotografovat modely lodí. Míříme k penzionu a proti nám jde udýchaná Sandra a míří k pláži. Zastavuje a obrací nás, že máme jít s ní. Na telefonu nám ukazuje něco  v aplikaci, kterou tady používá hodně lidí.

brd03Zdejší birdeři si mezi sebou sdělují vzácné nálezy v reálném čase s přesností pár metrů. Její němčině moc nerozumíme, vzrušeně se nám snaží vysvětlit, proč máme jít s ní a když vidí naše rozpačité a nechápající obličeje, vyřeší to šalamounsky. Kliká na mobil a tam na obrázku...sylvia nana – pěnice malá. (Gavariť pa russki se raději ani neodvažujeme). To už nás nemusí přemlouvat ani nic dlouze vysvětlovat. Rychle voláme Renatě, že se vracíme se kvapem na pláž, a jakou cestou jdeme, aby se k nám mohla připojit. Po cestě potkáváme nadšené skupinky Němců, dle reakce Sandry a na její dotaz každá mává jedním směrem. Jsme na pláži a vítá nás velký polokruh sestavený z lidí a stativů. V jeho středu se v záři všech těch fotografických „fleší“ objektivů, teleskopů a cvakání uzávěrek předvádí pěnice malá. Ač to tu nikdo neřídí, panuje tu klid a pohoda. Snad 200 lidí sleduje malého ptáčka, nikdo se nikam netlačí.

penice 01Poděkujeme Sandře. Rozhlížíme se kolem, tak tyhle pohled znám ze stránek časopisů, co beru – BirdWatch, Birdwatching a Bird Watching, když se někde objeví nějaká vzácná rarita. Něco mě napadá, vracím se k Sandře a lámavou školní angličtinou diskutuju o aplikaci, díky které se tady na Helgolandu svolávají k raritám německé skupiny. Domlouváme se na emailové komunikaci. S pěnicí máme neuvěřitelné štěstí, přeletí na naši stranu a pohybuje se pár metrů od nás. Koukáme na hodinky a rozhodujeme se k návratu. Na zpáteční cestě bodujeme ještě s bramborníčkem hnědým, což jak mi prozradila aplikace eBird byl náš finální 81. druh.
Do odjezdu katamaránu zbývají dvě hodiny, do městečka už nejdu, vytahuju noťas a začínám psát report.
IMG 2903Zpáteční cesta byla v rámci možností, noční autobusové nádraží v Hamburku navodilo atmosféru líčenou v knize My děti ze stanice Zoo...ale dalo se to vydržet, pokračoval jsem ve psaní, dokud nás nevyhodili z čekárny, která ve 23:00 zavírala. Určutě to stálo za to i díky Renatině přípravě, ještě jednou díky!

foto: Renata Hasilová

 

 

Číst dál...

Helgoland - den čtvrtý - ostrovní turné

Jak se blíží ptačí festival, pomalu se nám penzion naplňuje. Večer i ráno začínáme potkávat stejné sympatické tváře a s některými lidmi i večer posedíme ve společné jídelně nad fotografiemi a Svenssonem. Takže u ranního šrumce v kuchyni je slyšet ze všech stran hello, hello a usměvavé tváře, často i naznačený pozdrav rukou. Sedím a srkám svou ranní kávu, kterou mi každý den chystá Jarda (dělá si svojí, takže když už lije vodu, bere to jedním vrzem, ale přesto Jaroušku, děkuju, je to víc než milé!) a sleduju Sandru, jak chystá vele snídani pro sebe a svého otce – talířky, příbory, lžičky, lžíce, skleničky, hrníčky, káva, džus...V duchu se směju, když se kouknu před sebe na svůj talíř s chlebem namazaným Matějem. To však ještě nevíme, že Sandra v našem zdejším birdovském životě bude ještě hrát velkou roli.
Dojedeno, nádobí umyto a vyrážíme, dnes náš čeká ostrovní tour. Odpoledne je otevřena zdejší kroužkovací stanice a večer jsou plánované první přednášky v rámci Ptačího festivalu. Začínáme dlouhým nábřežím a hned zapisujeme nový druh – zvonka zeleného. Na moři se potápí kajky mořské a skupinka racků stříbřitých se pohupuje na vlnách. V keříčcích, které lemují celé nábřeží, jsou snad stovky králíčků obecných, červenek a sem tam budníčci menší. Docházíme pomalým tempem k pláži, ubylo bahňáků oproti předešlým dnům, snad jen špačkové se tady rozmnožili. Poletuje jich nad námi velký mrak, který neustále mění tvar a směr. Na konci mola postávají skupinky lidí a prohlíží stativáky hejna racků před sebou a živě diskutují. Přicházíme k nim a stavíme naše dalekohledy směrem, kterým se dívají. Ze skupinky se odděluje mladý Němec, do té doby hledící do své straší leicy a ochotně nám sděluje, že mezi racky stříbřitými se ukázal jeden racek bělohlavý a dva rackové bouřní.

DSCN4306

S nápovědou snadno nacházíme a zapisujeme. Je to pro mne strašná dřina stále sahat ko kapsy a zapisovat druhy, ale slíbil jsem sám sobě, že po vzoru Dodina a Borka vytrvám!! Rozhlížíme se po pobřeží, dnes tu nejsou žádní zástupci jespáků ani kulíků. Jen dva ústřičníci dělají společnost špačkům a rackům a starají se o své plné zobáky.
Přecházíme po zarostlém vrcholku duny, vyšlapaná cestička nás dovede ke schodům na Dlouhou Annu. Sem tam míjíme skupinky dvou - třech birderů s rozloženými dalekohledy, jak zírají na hladinu moře, nebo si povídají. Stojíme pod úpatí schodů, zakláním hlavu a koukám do výšky nad hlavou, kde schody končí...vzpomínám, když jsem od říčky Arges stoupal 1480 strmých schodů na Dracula´s Castle zříceninu Poenari v pohoří Fagaraš v Transylvánii spojené se jménem Vlad the Impaler. Tenkrát to bylo 1000x horší, schody se tehdy ztrácely v obloze.

DSCN4311Výstup netrvá dlouho a zanedlouho stojíme na vrcholu. Pod námi je ještě mlha, ale tady, na vrcholu útesu mlhu vítr rozfoukal a Long Anna je zalita sluncem. Rychlý sokol protne modrou oblohu nad námi, zakrouží nad propastí pod ním a mizí nám v dáli. Kocháme se vyhlídkou na celý Helgolan a nedalekou Dunu, slovíčka nestačí popsat tu krásu. Zdraví nás Němci od „nás“ z penzionu, máváme také na pozdrav. Chceme zkusit štěstí, a tak zamíříme ke kroužkovací stanici už teď. Ukrývá se u prvních domků, kde začíná obydlená část útesu, schovaná za dlouhou zdí se zarostlou zahradou. Zavřeno! Opravdu otevřou pro veřejnost až v 16:30. Kam dál, jak využít čas? Chvíli nerozhodně postáváme na místě. Koukali jsme večer do zdejší databáze – budníček temný, linduška zelená jsou stále tady...ale kde je hledat, ostrov je malý, přesto je to hledat pomyslnou jehlu v kupce sena.
Vracíme se na Long Annu k terejům, asi v půli cesty nám přeletí nad hlavou own – sova. Kalous nebo pustovka, nebylo to v té rychlosti jasné, pohybovala se proti slunci. Sova zapadla asi 300m od nás na pastvinu, kde se pase luxusně chundelatý býček a ovce. Vracíme se, a pokoušíme se sovu najít na pastvině. Bezvýsledně. Později se dovídáme, že šlo o kalouse ušatého, pravděpodobně stejný exemplář, jak na úterní Duně, má to sem kousek). Opět zamíříme zpět na Annu a potkáváme Sandru s otcem, konverzace rukama nohama, úsměvy a za chvíli každý míříme svým původním směrem. U terejů zjišťujeme, že na vrcholku zůstali jen dva mladí terejové, dospělí s druhým párem mladých jsou pryč. Přemýšlíme, co s nimi bude. Snad nedopadnou jako ty desítky mrtvolek, které zbyly z krásných ptáků různě teď visících po skalách v různém stupni rozkladu. Svým dílem za to můžou různé asi rybářské sítě, které ptáci nosí z moře, společně s potravou či rostlinami. Skály jsou jimi posety, snadno v nich pták pak uvízne nohou nebo křídlem. Dlouho ještě lustrujeme hladinu a skály nechce se nám opouštět tak krásnou vyhlídku a času máme dnes dost a dost, ale mimo vran, racků a kormoránů a dole kachen sedící na vlnolamech tady už k vidění nic není.

IMG 2028
Opět podél útesů a zábradlí se vracíme k civilizaci, kostelu a k prvním domkům. Zdá se nám, že jsme vysoko nad mořem, moře pod námi že se ztrácí v hluboké propasti, ale tabulka na zábradlí nám prozradí, že se nacházíme jen 61m nad hladinou moře. Nevěřícně na to koukáme. Jak se snadno člověk nechá oklamat svým pocity. Scházíme na centrální ulici, která se vine po kraji útesu a na které se nacházejí obchody a obchůdku povětšinou nabízející turistické kýče. Někde v půli útesu jsou schody, díky jim z vrcholu útesu sejdeme pohodlně dolů do městečka. Zastavujeme před výlohou se ptačího muzea – vzhledem Bird festivalu je zavřené a Renata zjistila, že kompletní nabídku muzea najdeme v Nord see Hall. Renatka byla vůbec takový náš anděl, připravila celou akci od Florence a zpět a špičkově, zámluvy, rezervace, spoje, časy.... Moc děkujeme!! Na výloze muzea jsme zjistili, že jsou tam pravidelně zapisovány zajímavé druhy, které kdo ten den viděl. Budníček a linduška tu byli i dnes dopoledne!!

IMG 2099
Po obědě vyrážíme tam, kde jsme dopoledne skončili. U nákladového přístavu. U zarostlé prudké stráně postávají hloučky pozorovatelů a s napětím sledují křovisky a starou vegetací porostlou stráň. Vysíláme zvěda Vláďu, který se vetře do přízně jedné německy mluvící skupinky – je tu budníček (jaký nevíme) a snad prý kos horský!
Z „budňajze“ se vyklube menší a kos horský nám opravdu proletí nad hlavami a zapadne do křoví, než stačíme reagovat. Nechávám kolegy čekat, jestli ještě kos vyleze a pomalu se přesunuju k další skupince, asi 100m vzdálené. To se mi tady strašně líbí, nikdo nikam nespěchá, každý si pozorování užívá, lidé spolu komunikují, je tu pár postižených, cizí lidem jim ochotně pomáhají, sem tam je tu rodina s dalekohledy ...a kočárkem, nově příchozí je vždy automaticky informován...Lidé se zaklání a ukazují nad hlavy, kde nám plachtí káně rousná, která mizí za Long Anna. Se stále zakloněnou hlavou koukáme na táhnoucí bernešky tmavé, dnes je vidíme už po několikáté? Je to stejné hejno, které nám proletělo ráno?

IMG 2140
Zamícháme se mezi asi dvacítku lidí, jak to vypadá asi nikdo ani neví, na co se tady čeká. Trháme partu a naše skupina se vydává pomalu do příkrého svahu na vrchol, za kterým už víme, že je krásná kotlina, kterou jsme obhlídli dopoledne zarostlá keři a zakrslými stromy. Plánujeme tu nějakou chvíli zůstat. Na vrcholku poletují králíčci obecní a budníčci, pěnkavy. Sestupujeme pohodlnou vyšlapanou cestičkou do kotlinky. Na druhém konci někdo venčí psa, který pobíhá okolo, jinak je tu klid a i oni brzo odcházejí. Jsme tu sami, okolo nás je samá zeleň, trošku jiný obraz než dopoledne na útesech, nebo pláže na Duně. Stojíme a sledujeme co nám lítá nad hlavami. První, druhý třetí kos horský zapadá do keřů nedaleko nás. Přesunujeme se pomalu k nim, ale než je najdeme a zaostříme, odlétají na druhou stranu a „hon“ začíná na novo. Létají okolo nás možná deset minut, než se nám je podaří ulovit do hledáčků. Schází k nám německý birder a zajímá se, co pozorujeme. Ukazujeme mu na displeji aparátu kosa horského. Rozzáří se mu oči a rozhlíží se kolem. My už máme praxi a tak mu za pár vteřin v monokuláru ukazuju nádherného kosa horského sedícího asi 60m od nás. Cvak a měl taky úlovek. Se správnou českou drzostí zjišťujeme, jaké má úlovky on – loví v aparátu a ukazuje nám ...budníčka temného – právě jde o něj!! Ochotně vysvětluje, kde ho najdeme – rozestavěný dům u kostela. Paráda, ten je hned vedle kroužkovací stanice. Hážeme si na záda batohy, na ramena složené stativy a svižným tempem míříme do schodů ke kostelu. U kostela bezradně postáváme, kam teď. Potkáváme chlapíka s dalekohledem na krku, spíše širšího než vyššího. Vláďa říká, že se ho zeptá, moje reakce ... ten nám nepomůže. Pán sahá po klice domu, kde buď bydlí, nebo je ubytovaný, když ho Vláda osloví. Chlapík ožije a ochotně nám rukou ukazuje směr, a zalomením ruky kde máme odbočit a jeho další věta nám vyrazila dech - budníčkové temní jsou ale tu dva! Druhý je na nábřeží u obřích barelů! Velké barely, velké barely, jasně!! Víme, kde to je!
Uličkou pod kostelem, podél nízké hřbitovní zdí, za kterou jsou vidět náhrobky, se dostáváme do uličky, k rozestavěnému domu. Z každé strany uličky je však jeden rozestavěný dům, abychom to neměli jednoduché. U jednoho však stojí asi pět lidiček a nadšeně fotografují. Mísíme se mezi ně a oni nám ukazují rukou budníčka, jak se míhá na nízkém stromku a mizí v trávě a ve křoví, aby se za okamžik zase ukázal. Máme radost...cvakáme o sto šest, film (pardon, paměťovku) nešetříme. Vláďa s Jardou prohlížejí budníčka ve fotoaparátu, kroutí hlavou a už vím, že je zle. Nejde o budníčka temného, ale tmavšího budníčka menšího, ono i světlo dělá své. Zklamaně balíme a přesouváme se o pár desítek metrů dál ke kroužkovací stanici, která za pár minut otevírá pro veřejnost.

DSCN4335
Tady nás čeká velké zklamání, na vyhlášené ptačí destinaci jsme čekali jinou úroveň. Po ukázce kroužkování ještě se skupinou odcházíme do džungle zahrady, kde nám ukazují lapací zařízení, do kterého chytají ptáky na kroužkování. Mizíme, možná je to i tím, že výkladu nerozumíme, vymotáme se ze zahrady a opět se zastavíme u domu s budníčkem. Pár nadšenců už tam opět stojí. Přichází pán, postaví se k nám a dívá se na hodinky a něco říká, vyrozuměli jsme, že po páté hodině už nikdy nikdo budníčka tady neviděl a že tam bývá ráno od sedmi. Měníme plán. Chtěli jsme zítra opět na Dunu, ale zůstaneme tady a vyrazíme na budníčka.
Pomalu se loudáme krátkými uličkami mezi malebnými dřevěnými domky, dostáváme se na kraj obytné části. Před námi je výhled na moře, fotbalové hřiště, malý aquapark, Nord see Hall a park pod námi. Zaujmou nás skupinky lidiček s dalekohledy, jak vždy trpělivě koukají do jednoho místa. To je něco pro nás. Po schodech sbíháme do parku a připojujeme se k jedné skupině. Poskakovat nějakého UHP před námi vidíme a má magickou moc, všichni se posunují společně s ním. Nacházíme našeho známého mladého Němce, který nám ukazoval racky, Vláďa jde ke starému známému na výzvědy – linduška zelená!! Přidáváme se k davu a pomalu postupujeme s linduškou zelenou. Ta se jen ale mihne a zapadne mezi keře. Dav se zastavil. Jarda s Renatou se odpojují, půjdou pomalu na nábřeží. Tohle není „loff“ pro Jardu. My s Vladimírem pokračujeme. Jednu dobu linduška změnila směr a zapadla asi 15m od nás pod keř. Smráká se rychle, tohle už na fotku nebude, ale konečně, jak říkal Komito, stačí dost svědků.
Natáhneme krok, odnese to zase noha večer, ale to se dá vydržet. Zastavujeme ještě u konopek a Vláďa natáčí video, já jdu do penzionu. Hlad nemám, ale těším se, až sundám batoh, postavím stativ do kouta a vlezu si pod sprchu. V jídelně vytahuju noťas a zálohuju fotky jak Jardovi tak Rendě, přisedají si němečtí kolegové a ve Svenssonovi si ukazujeme si, co kdo viděl, přecházíme na náš web a chlubíme se zedníčkem skalním, vysvětlujeme, kolikátou sezónu se vrací, ukazujeme supa, o kterém měli také zprávy. Prostě příjemný večer...

IMG 1989

racek bouřní, racek bělohlavý, budníček menší, zvonek zelený, racek mořský, racek stříbřitý, terej bílý, vrtabec domácí, sýkora modřinka, hrdlička zahradní, kalouis ušatý, kos horský, drozd brávník, drozd zpěvný, drozd cvrčala, králíček obecný, pěnice černohlavá, káně rousné, skřivan lesní, berneška tmavá, červenka obecná, kormorán velký, vrána obecná, kavka obecná, kachna divoká, kajka mořská, linduška luční, linduška zelená, ústřičník velký, špaček obecný, sokol stěhovavý

Číst dál...

Kapitola sedmnáctá - Dva v poli

Možná, že tímhle způsobem se Komito mstil. Komito všem totiž řekl, že tahle plavba je tutovka. Vedeni mistrovou radou Levantin a Miller vyrazili na výpravu do pusté pouště v Nevadě. Dokonce si museli najmout helikoptéru, aby se jim podařilo dostat na velekura himalájského. Všichni o Komitovi věděli, že rád mluví o věcech tak, aby vypadaly hůř nebo složitější než ve skutečnosti jsou. Takže když jim Komito řekl, že tenhle druh se dá dostat snadno, musí to tak opravdu být. Nebo ne?
Ale poslední noc pokryl sníh Rudé hory. Když se Levantin a Miller vzbudili, vrcholky kopců už ani nebyly vidět. A také jejich pilot prozkoumal možnost viditelnosti na kopcích. Levantin a Miller se zadívali na vrcholy vysokých hor, přímo na místo, kde by měli ptáci žít. Místo bylo celé pokryté mraky.
Dva pozorovatelé spolu s pilotem si prohlédli kopce společně ještě jednou. Bohužel oni dva mohli pouze hádat, kde mraky končí a začíná sníh. Frustrace se dostavila rychle. Velekurové jsou tam nahoře a pozorovatelé tady dole. Byli tak blízko úspěchu, že jim to připadalo, jako by si doma sedli a zbytečně roztrhali několik stodolarovek. Další zmařený pokus.
Během toho, co si dva pozorovatelé společně stěžovali na podmínky k nasrání, které jim zrušily jejich vytouženou výpravu, malá modrá díra oznámila světu svou přítomnost v mracích.
Myslím, že bychom měli vyrazit, ozvalo se hlášení pilota.
Oba pozorovatelé se na sebe koukli. Vyrazit kam? Vzcholky kopců stále nebyly vidět.
Jsem zkušený pilot, řekl jim. Tam nahoru jsem letěl už mnohokrát.
Pilot nahodil motory a začal přidávat rychlost a pomalu zvedat čumák helikoptéry Bell 206 Jet Ranger a chystal se vzlétnout nehledě na to, jaké bylo nyní počasí.
Bylo to vůbec bezpečné?
Bylo to úplně šílené?
Nebo to byl další z Komitových krutých vtípků?
Levantin nic neřekl a Miller zůstal potichu.
Miller nic neřekl a Levantin zůstal potichu.
Pilot navýšil otáčky motoru.
Oba muži věděli, že tenhle výlet bude na hranici šílenství. Před tím, než souhlasili s touhle výpravou, Levantin a Miller strávili spolu už dobrých 5 hodin. (Byla by to delší doba, ale Levantin se musel omluvit a odejít z lodi kvůli mořské nemoci.) Tihle dva muži, předtím rivalové, byli teď namačkáni k sobě vysoko nad zemí. Ani jeden z nich se nikdy nepokoušel o nic podobného.
Levantin měl pochybnosti o tom, jestli je dobrý nápad spoléhat se na pomoc jiného pozorovatele.
Miller měl pochybnosti kvůli všem penězům, které takhle výprava zahrnovala.
Čím rychleji se rotory nad jejich hlavami roztáčely, tím se víc se jejich nervozita měnila na strach. Letět helikoptérou do hor během sněhové bouře jen proto, aby mohli vidět velekura himalájského – to nebylo zrovna něco, co by některý z nich chtěl mít napsané v nekrologu.
Pilot vyzval oba pozorovatele, aby nastoupili.
Oba dva se na sebe podívali a nastalo trapné ticho. Oba mysleli na to samé. Nechám toho druhého vyhrát?
Levantin I Miller si nastoupili.
Už bylo příliž pozdě couvnout. Vzlétli.
Jestli se vám zdá, že letět helikoptérou na vrcholky kopců kvůli pozorování nějakého ptáka je divné, potom příběh toho, jak se tam ten pták dostal, je ještě divnější.
V druhé polovině 50 let měl státní návladní v Nevadě problém. Měl tisíce mil otevřeného prostoru, ale vůbec nic, co by mohli lidé lovit. V Nevadě bylo prostě příliš sucho na to, aby tu žila většina lovné zvěře. Většina území státu měla ročně méně než 9 palců srážek. Na to, aby zde rostl aspoň nějaký ten základní zdroj potravy v podobě trávy, je třeba asi 32 palců srážek. Jestli tu chce něco žít, musí to být odolné a vytrvalé zvíře. V úvahu připadalo v podstatě jen jedno: Tetřívek pelyňkový. Tenhle pták byl dost tvrdý na to, aby zde přežil a zároveň uspokojoval lovce, kteří chtěli ulovit něco, co po upečení nechutná jako seschlé dřevo.
Příchod velkého bílého lovce. V roce 1961, potom, co si na zeď pověsil hlavu jedné z největších volně žijících koz, kterou k němu dostal místní dodavatel lovné zvěře z Rena, Ham McCaughey obrátil dalekohled svojí pušky mimo svůj domovský kontinent. Jeho cílem byla největší volně žijící ovce. Během toho, jak cestoval za svým cílem, setkal se s jiným gigantem zvířecího světa jménem velekur himalájský. Zatím co si hrál na Marca Pola a snažil se získat další vycpanou hlavu, najal si 6 místních lovců, aby mu přinesli 6 živých exemplářů velekurů himalájských. Myslel to jako projev dobré vůle pro své přátele lovce doma. Bohužel se vláda USA obávala rozšíření nemocí z Asie do Ameriky, a proto musel Ham McCaughey své ptáky odevzdat na 6 dní do karantény v Honolulu. Během tohoto pobytu v místním horku, na které nebyli zvyklí, pět ze šesti exemplářů velekurů himlalájských uhynulo. Poslední přeživší byl ale tak ohromující a odolný, že zaujal místní vládu. Najali si státního biologa, aby se okamžitě vypravil do správného regionu v Himalájích a přinesl sem víc podobně odolných jedinců, které by mohli rozmnožit v Nevadě.
V roce 1964 během dočasného jarního míru ve válce mezi Pakistanem, Indií a Čínou, biolog jménem Christensen letěl do Hunzy – dnešní Kašmír. Bylo to jedno z nejzajímavějších míst, které kdy navštívil. Bylo pokryté sněhem se spoustou 7000 metrů vysokých hor lemovaných kaňony. Kamkoliv šel, musel mluvit indicky nebo pakistánsky. Dostal se ale do vážných problémů, protože I když se snažil vysvětlit místním, že je jenom biolog, kterého zajímá místní druh, začali ho považovat za špiona, který měl prozradit jejich pozice.
I přes veškerou ostrahu Christensenovi se povedlo ulovit 95 snowcocks. Obtížnější úkol ale a
byl dostat je zpět domů. Jediné letadlo, které totiž umožňovalo převážet lidi i zvířata, byl starý vojenský Flokker. A tak na jeho palubu naložil 95 jedinců velekurů v klecích, které byly obklopené stovkami kuřat, koz i lidí. Někteří z nich totiž letěli do Rawalpindi v Pakistáně. (Tohle bylo jedno z využití letadla, na které vůdce nikdy nepomyslel.) Poprvé byli sněžní velekurové uzavřeni do karantény v New Yorku a přežilo z nich jen 48. S pomocí biologa z university v Kalofirnii a odborníka na výživu pro divoká zvířata, postavil Christensen klimatizovanou chovatelskou stanici pro cizokrajné druhy. Tady v Nevadě je postupně začal množit. Když v roce 1970 skončila válka, Christensen se vrátil pro další jedince. Během své cesty si ale uvědomil, že je příliš nebezpečné vypouštět jejich potomky zpět do Himalájí, protože v důsledku změn sice měli v podstatě jen poloviční šanci, že přežijí v teplém prostředí, ale téměř nulovou, že to zvládnou v chladu. V roce 1979 bylo vypuštěno 1,569 jedinců velekurů himalájských do oblasti Ruby Mountains v severovýchodní Nevadě.
Program vysázení druhů, který stál daňové poplatníky 750 000 dolarů, sotva uspěl. Dnes přežívá v horách severní Ameriky maximálně 800 jedinců a během zlých let populace někdy klesne I na 200. I když vláda doufala, že se tenhle druh stane největším lákadlem pro lovce, nevyšlo to. Tento druh totiž pochopil, že jediné místo, kde dokáže přežít a úspěšně žít se svými potomky, je na studených vrcholcích kopců. Zdejší svahy jsou příliš strmé a zrádné pro většinu lidí i lovců. Hlavně z tohohle důvodu je každou sezónu zabito méně než 8 jedinců snowcock. Dá se očekávat, že návrat investice v hodnotě 750 000 dolarů bude bolestivě pomalý.
I když se velekur hymalájský úspěšně zbavil lovců, stále čelil pozorovatelům. V téhle oblasti Ruby Mountains na rozdíl od jeho domoviny nezuřila žádná válka, a proto se východní Nevada rychle stala místem číslo jedna pro pozorování Himalayan snowcock. Do roku 1998 stovky pozorovatelů včetně tuctů Evropanů najímaly místního pilota, aby jim pomohl vyléčit jejich pozorovatelskou horečku. Byla to totiž jediná dostupná helikoptéra ve městě Elko. Poprvé, když svojí helikoptéru začal místní pilot Ted McBride využívat k tomu, aby dělal letové taxi místním pozorovatelům, dost se obával. Jeho první pasažérkou byla totiž fyzička v důchodu, která vypadala, že je na extázi. Nebojte se, je to jenom čistej požitek, řekla mu. Nikdy jsem neviděl ženu, která by byla ochotná za hodinový let na tak krátkou vzdálennost zaplatit 550 dolarů, odpověděl McBride. Díky velekurům zajišťovali pozorovatelé Tedu McBridovi a jeho partnerovi jménem Dale Coleman tlustou peněženku.
Auuuuu!
Millerova žebra bolestivě odolávala zařezávajícím se pásům, zatímco Levantin se zapřel do sedadla vší silou, aby aspoň trochu ulevil bolesti. Horizont před nimi se mírně ohnul ve zbytcích slunečních paprsků.
Oba muži si v duchu přáli to samé: Doufám, že pilot opravdu ví, co dělá.
Vrcholky kopců byly 20 mil na jihovýchod. Pilot Dale Coleman cestu už moc dobře znal. To, že letí s novými pozorovateli neznamená, že je to větší zábava. Proto využil příležitosti a obraty s helikoptérou dělal co nejprudší. I když mu pozorovatelé platili od hodiny a ne zrovna málo, neznamená to, že bude plýtvat jejich časem kvůli pomalým obtratům.
Všichni tři muži mohli komunikovat díky sluchátkům, která bylya připojená v kokpitu a tlumila burácející zvuk rotorů. Pilot jim řekl pár triků na úspěšný lov: Vzhledem k tomu, že včera byla bouře se silným větrem, určitě zahnala skupinky ptáků buďto na vrchol, kde je vítr mírnější nebo dolů na kopec, kde je závětří.
Levantin ani Miller na to sice nic neřekli, ale oba si moc dobře uvědomovali, že vrcholky kopců jsou stále pokryty oblaky a jestli se snowcocks ukrývají právě tam, tak právě vyhodili 550 dolarů.
Miller se snažil dostat z hlavy jakoukoliv myšlenku na neúspěch. Na svojí kameru právě pořizoval záběry místního hradu asi půl mile pod ním. Jeho ruce se chvěly spolu s kamerou. Něco nebyl v pořádku. Nic se nechtělo zaostřit, ať se snažil sebevíc. Je snad ta kamera poškozená? Pilot uviděl to, co očekával a ušklíbl se. Miller byla tak nervózní, že se jeho dechem zapařila celá bublina helikoptéry. Chvilkové zapnutí rozmrazovače zamlžení bez problémů odstranilo, ale kamera stále nic moc nesnímala. Miller zkontroloval osvětlení a vzpoměl si, že minulou noc zapomněl dobít baterii. Z toho vyplývalo, že dneska žádný záznam nebude.
V zadní části helikoptéry měl Levantin nasazen svůj nejlepší pokerový výraz. Nic neříkal a na první pohled vypadal úplně klidně. Ale uvnitř to bylo úplně jinak. Levantin se zoufale snažil vyhnout nemoci. Už 8x ztratil svou snídani během plaveb, které se tenhle rok konaly a určitě se mu nechtělo udělat stejný bordel ve stísněném prostoru kokpitu helikoptéry. Už se mu úspěšně podařilo přežít jeden let, i když tohle nebyl tak prostý a pokojný pracovní let nad ulicemi Paříže. Možná, ale vážně jenom možná, to jeho žaludek zvládne lépe tady ve vzduchu než na moři. Fixoval svoje oči na horizont, zatímco si silný stroj razil cestu vzduchem nad místním hradem. Tachometr ukazoval 90 uzlů a Levantin doufal, že pilot už skončil se svými šílenými obraty.
Čím blíž se helikoptéra dostávala k horám, tím větší vypadaly. Hory byly strmé, prudké a kamenité. Ale nebyly to žádné Apalačské hory. Mraky se mírně posunuly a pruh slunce ozážil ústí kaňonu. Helikoptéra se prosmýkla dočasným vchodem.
Miller chtěl začít mluvit o kráse toho všeho – sníh pokojně dopadal na útesy a mraky mu dělaly společnost z těsné blízkosti – ale ohlušující zvuk rotorů odrážející se od skal udělal konverzaci nemožnou. Helikoptéra zpomalila, aby získala větší vztlak.
Přiblížili se ještě vice ke skalnímu výčnělku a mírně zvedly rychlost a najednou - šup a země byla pryč. Zapoměňte na nějaké motýlky. Miller se cítil, jako by mu v žaludku létalo 5 živých netopýrů, když si uvědomil, jak hluboká rokle se pod ním nachází. A tak na zadním sedadle nikdo nemluvil.
Za hřbetem kopce pilot klesl o něco níž do stínů hor a prohlížel si terén. Hledal snowcocks. Krajinou se pohybovala horská koza, která se prodírala sněhem vysokým až po krk. Byl to sníh z minulé noci. Může tady vůbec přežít? Ale jejich výlet byl zaměřený na něco úplně jiného. Helikoptéra si zprudka prořízla cestu do jiného kaňonu.
Tam je jeden!
Křičel Levantin ze zadního sedadla po tom všem, co se mu podařilo přežít.
Tam, přímo tam!
Pod helikoptérou a přímo za ní se ukázal řezavě hnědý pták, který roztáhl křídla ve snaze je očistit.
Snowcock, je to snowcock.
Kaňon byl dost úzký. Může tu pilot otočit helikoptéru, aby jim poskytl lepší výhled? Na tom moc nezáleželo. I když tachometr ukazoval něco kolem 60 uzlů nebo přibližně 70 mil/hod, snowcock byl rychlejší. Tenhle závod nepřicházel v úvahu. Pták, kterého se snažili dohonit, byl rychlejší než whirlybird nebo dokonce než jeho hlavní predátor golden eagle. Když helikoptéra musela zpomalit, aby získala vztlak, pět liber vážící pták využil příležitosti a ztratil se z dohledu. Ve chvíli byl pryč. Ale helikoptéra byla dost vysoko na to, aby mohla pokračovat v pátrání.
Když nebudeme pokračovat, ztratíme ho, křičel pilot.
Bum! Helikoptéra způsobila další sesuv půdy, ale pokračovala v pronásledání. Pták byl asi čtvrt míle před nimi a silný stroj závodil směrem podél kraje útesu. Levantin I Miller byli k smrti vyděšeni. 70 mil za hodinu blízko drolícího se útesu kvůli ptákovi, to bylo šílené! Ozvěny rotoru byly ohlušující, ale Miller na předním sedadle byl příliš vyděšený na to, aby se podíval, kolik místa zbývá mezi otáčejícími se lopatkami a útesem.
100 stop pod nimi skočil snowcock z útesu ve snaze se ukrýt do známého prostředí. Bohužel dneska ne, kamaráde. Jsi půl světa od domova. I když se helikoptéra vznášela nad úplně jiným prostředím, peří ptáka se už přizpůsobilo novému domovu a neslo místní barvy.
Pták zmizel.
Miller vyjekl. Z části to bylo úžasem a z části úlevou. 45 sekund mohl sledovat životní druh, jeho dech znova zamlžil sklo.
Na zadním sedadle úšklebek konečně prolomil Levantinovu pokerovou tvář. Sice neoslavoval tak nahlas, ale bez pochyby byl nejšťastnějším mužem na palubě. Jeho snídaně zůstala nedotčená.
Zpátky na zemi v Elku, Levantin a Miller dostali svůj účet a štědře poděkovali pilotovi. Jsem rád, že jste tak dobrý pilot, jak jste říkal, řekl mu Miller.
To byli všichni ptáci z HolliLynn Drive, 11 gray partridges – číslo 701 na Levantinově seznamu.
Další den, během cesty zpět na letiště Salt Lake City, začali oba muži přemýšlet.
Miller řídil Levantinovo auto Lexus SUV z vyhřívanými koženými sedadly. I to auto samotné stálo víc, než cokoliv, co Miller vlastnil. Miller si najednou uvědomil, že nemá šajn o tom, co Levantin dělá. S takovýmto autem musí určitě mít nějaké peníze. Přišlo mu ale nezdvořilé se ho na to zeptat, protože tušil, že Levantin je skromný, ale také vychytralý. Po účasti na společném honu měl Miller náskok jenom 17 druhů a věděl, že by se měl zaměřit na dohnání leadera jménem Sandy Komito, ale z nějakého důvodu nemohl. Byl jenom pár druhů před dalším lovcem, kterého rezervy zdaleka převyšovaly “tátabanku”.
Třetí místo, tolik námahy pro třetí místo.
Na sedadle spolujezdce si Levantin uvědomil, že muže, který řídí jeho auto příliš nezná. Skvělý pozorovatel a dobrý posluchač, měl tolik entuziazmu, že si Levantin kladl otázku, zda může pracovat tolik hodin a zárověň očekávat, že najde tolik ptáků. Levantin zaostával pouze o 7 druhů a ještě mu zbývaly ty lehce dosažitelné.
Druhé místo, myslel si levantin, druhé místo.
Miller byl zpět doma v Marylandu chvíli po půlnoci a zpátky v elektrárně v 9 hodin ráno. Ten den pracoval 9,5 hodiny. Y2K se blíží. Stále mu zbývali ptáci, které musí dostat na Floridě. Už mu zbývalo jenom 8000 z původního úvěru v B.O.D., ale opravdu chtěl jet na Floridu. Po zbytek týdne odpracoval dalších 76 hodin a šetřil peníze na svůj výlet.
Levantin jel zpět do Colorada do prázdného domu. Zatím co on se honil za snowcock v Nevadě, jeho žena měla vlastní dobrodružství v Bhutanu v Nepalu. Jezdila na slonech a stopovala nosorožce. Užívala si luxusní safari ve stopách tygrů celou džunglí. Možná, že neutrácí až tak moc jako Al na svém Big Year, ale rozhodně si to užívá plnými doušky. Byla zde na 4 týdny spolu se svými dvěma přítelkyněmi a Levantinovi opravdu chyběla. Bylo sice fajn, když mluvili o tom, že udrží své manželství čerstvé a živé, když budou mít i nějaký čas pro sebe, ale také to přinášelo nějaké to osamění. Když Levantin dosáhl na číslo 700, přál si, aby byla jeho žena doma a oslavila to s ním.
Pozval osm přátel na steaky, které sám dělal. Smáli se. Pili. Připili si na Himalayan snowcock. Levantinovi teď jeho žena chyběla ještě víc.
Když se Ethel konečně vrátila domů, Levantin jí řekl o dosažení sedmistého druhu. I pro ní bylo vzrušující, že se mu podařilo dosáhnout tenhle průlom ve svém Big Year, ale zapůsobilo na ní také to, že se mu podařilo zrealizovat vlastní oslavu

Číst dál...

Návrat na Dunu - den třetí

Jsme v přístavu mezi prvními, počasí je dnes už od rána výborné a slibuje krásný den, však ho máme objednané. Do odjezdu lodi je času dost a tak se potulujeme po molu přístaviště. Renča jak jinak, visí na zábradlí a „střílí“ svým canonem po všem okolo. Dneska už víme, že stativy musí být složené, tak nalodění je dnes krátké. Mimo nás jednou ještě tři cestující, zjevně budou pokračovat dále letadlem, soudím podle kufrů.

IMG 0952
Opět krátce po půl deváté vystupujeme z lodi u informačního střediska. Děla mě opět fascinují. Mezi tím do přistavené dodávky naši pasažéři nakládají kufry a dodávka je odveze asi na půl kilometru vzdálené letiště. Já se běžím opět pokochat s děly u infostřediska, ale moc dlouho se ale nekochám, výprava nasadila rychlý krok a míří k pláži u majáků, tak pajdám rychle za nimi, abych se na ostrově, kde dohlédnete z jednoho jeho konce na druhý neztratil. Volíme stejný směr jako včera. Zvyk je prostě železná košile. Že je každý den jiný ve světě ptáků se ukazuje hned na první pláži. Dvě potáplice malé se houpají nedaleko kajek mořských. Břehouš rudý nás čeká na stejném místě společně s jespáky písečnými a na skaliskách se ukázali opět ve společnosti kameňáčků jespáci mořští. Ze zajímavosti projíždím skaliska na ostrově pár desítek metrů od nás, kde byl včera kalous ušatý. Owl už je fuč!!

IMG 0951
Tuleňů u hráze snad ještě přibylo, stejně jako lidí, kteří u nich bivakují. Krátká zastávka se vyplatila a pozorné prohlídnutí hladiny se ukázalo plodné. Potáplice severní v dáli na moři, ale kowa vzdálenost zvládne dobře. Dneska jdeme svižněji a tak jak se koukám do zápisků, 12:30 jsme opět v přístavu. Tam registrujeme nejen nádhernou loď se stožáry, ale i racky chechtavé a ústřičníky velké. Známou cestou se opět vydáváme k jezírku. Dnes se tu birdeři střídají jako na běžícím pásu.


56137648132 D088FAC1 4DD1 4574 A06C 00F6DAE404B5
Nás hned z kraje potěší slučka malá, která okolo nás proletěla jako malá raketa. Chřástalové se ozývají hnedle dva, stejně jako v páru v křoví sedí střízlíci obecní. Kachny divoké chodí okolo našich nohou a žebrají o něco k snědku. Starý známý krahujec zde má asi svůj oblíbený rajón a zásobárnu. Opět o sobě dává vědět a s jeho příletem všechna ptačí drobotina prchá a hledá úkryt.

jezirko

Zvedáme se. Potká se člověk s člověkem, jak zní staré přísloví a tak tu narazíme na Vláďovi známé pozorovatele z Německa. Úsměvy, podávání rukou a gesty rukama i nohama si sdělujeme zážitky. Přijeli se podívat na konopky. Po chvíli se loučíme a míříme k pobřeží. Zavátou hospůdku ukrytou mezi dunami a rákosím jsme nemohli minout a tak si objednáváme zdejší pivo a chvíli v klidu posedíme, před druhým okruhem. První půlka ostrova nic nového nepřinesla, jen jsme opět narazili na skřivany ouškaté a u malého letiště jsme se pokochali dalšími přistávacími manévry malých letadel, které občas dosedaly, nebo vzlétaly z miniaturní přistávací dráhy. Jdeme pomalu, užíváme si přírodu, ptáky, ale sbíráme i nádherné kameny na pobřeží. Žasnu, kolik pazourkových pecek se tu nachází v naplaveninách. U tuleňů necháváme Renatu, tuleňů se nemůže nabažit a slovo tuleň skloňuje ve všech pádech.

IMG 0953
Postupujeme podél pláže dál. Scenérie na ostrůvku je stejná jako včera a dnes ráno, jen jespáci mořští jsou o notný kus blíže. Koukáme na lindušky v chaluhách a Vláďa mě upozorňuje na rozdíly mezi skalní a luční. Vůbec, líbí se mi ty debaty mezi Jardou a Vláďou, kdy já ptačí elév poslouchám s nastraženýma ušima, abych něco od zkušených kamarádů pochytil. Zkoumáme lindušky, důkladně prohlížíme i bělořity, kterých jsou tu desítky, nebude li tam, nějaký zatoulaný druh. Prohlídka hladiny moře přinesla ne jednu, ale dvě a dokonce i třetí potáplici severní. Potkáváme opět naše známé Němce, jak něco prohlíží na proutěných zábranách proti písku na pláži. Koukneme směrem, který zkoumají a na proutěných písečných zábranách sedí bramborníček černohlavý, další nový druh pro naši zdejší výpravu. Po 16 hodině už na lodi míříme k „domovskému“ ostrovu.

duna 3 rebnata

Duna:
linduška luční, linduška skalní, kulík zlatý, kulík písečný, jespák mořský, kameňáček pestrý, drozd zpěvný, ústřičník velký, potáplice malá, potáplice severní, bělořit šedý, bramborníček černohlavý,
krahujec obecný, skřivan ouškatý, skřivan polní, racek chechtavý, kachna divoká, špaček obecný, pěnkava obecná
Duna – jezírko
kachna divoká, červenka obecná, hvízdák euroasijský, slučka malá, špaček obecný, vrána obecná, slípka zelenonohá, drozd kvíčala, chřástal vodní, krahujec obecný, kos černý, kavka obecná, poštolka obecná, vrabec domácí, pěnice černohlavá, střízlík obecný, strnad rákosní, drozd cvčala

 

Číst dál...

Ostrov Duna - druhý den

Ranní pohled z okna na mokré střechy, nad kterými se převalují chuchvalce mlhy nevěští nic dobrého, přesto nám to náladu nebere. Po snídani vyrážíme do přístavu, zakupujeme zpáteční lístek za 5 eur a čekáme na loď, která nás převeze na ostrov Dunu (asi 0,7km²). Ostrov je na dohled, takže zhruba za 5 minut vystupuje na ostrově. I tady nad námi visí hustá mlha. V poklidném zálivu, který chrání útesy, jsou na vlnách opět kajky a na útesech sedí rackové a kormoráni. Proplétáme se mezi malými rekreačními domky (chatami), tak typických pro Dunu, abychom se dostali na pláž. Na ostrově nění žádný obchod, jen jedna restaurace, informační středisko, před kterým je seřazena artilérie děl (tady by mohli AC/DC nahrávat svůj klip – For Those Abount To Rock We Salute You, který doprovází salvy děl).

DSCN4030
Na pláži před námi je vidět brodící se ústřičník velký a v dáli se na břehu převaluje tuleň. Škoda zatím všudy přítomné mlhy, ale jak to vypadá, zvedá se. Postupujeme opatrně po pláži, brodící se mělkým pískem s dalekohledy připravenými k akci. Vsjegdá gatov pravil Timur s partou a nám se pohotovost vyplatila. Nad hlavou přeletuje 5 skřivanů ouškatých a k naší radosti usedá nedaleko nás. Začínají fotografické orgie. Skřivani odlétají po chvíli do dáli, ale ještě je dnes párkrát potkáme.

DSCN4047 
Okolo proletí moták lužní, na kterého upozorňuje Vladimír. Dostáváme se do malého zálivu s břehoušem rudým, jespáky písečnými a ústřičníky. Užíváme si, mlha se zvedla, vykukuje sluníčko. V další zátoce nás čekají kulíci zlatí a okolo nás na kamenech poskakují lindušky luční a mezi nimi občas linduška skalní. Nad námi zabouří malé letadlo, které se zručností dosedá na malou přistávací dráhu. Zvláštní pocit, když vám nad hlavou pár metrů přistává letadlo. Letadlo zarolovalo k hangáru (plechová hala) a na přistávací dráze tentokrát dosedá letka opět pětice skřivanů ouškatých. Než stačíme přijít na kratší vzdálenost, stačil nám je německý pár na procházce vyplašit. Ostrov je opravdu malý a tak se dostáváme na nejvzdálenější část asi za hodinu pomalé chůze. Davy lidí nad obzorem písečné duny, sklánějících se nad monokuláry, popř. mající dalekohledy u očí postávající na pláži u skalisek nás donutí zrychlit krok. Co tam asi mají?? Na břehu se tu totiž povaluje asi padesátka tuleňů, jak za chvíli zjišťujeme. Nás však více zajímají bahňáci brodící se v mělké vodě na kraji moře. Nacházíme si příhodné místo na polorozpadlé hrázi, kde shazujeme batohy a stativy s dalekohledy stavíme z ramen na zem. Tady chvíli vydržíme a vytahujeme „oběd“ a pití. Jak mně chybí káváááááá. Rozhlížíme se kolem sebe, jespáci obecní, opět kulíci zlatí, ústřičníci, desítky kameňáčků a stovky lindušek tu běhá pár metrů od lidí. Jeden kulík zlatý dokonce pobíhá okolo nohou staršího páru. Přítomní fotografové stojí, sedí klečí, leží...a každý svírá aparát ve snaze pořídit tu nejlepší fotografii.

DSCN4135
Ten fotografuje tuleně, jiný zase kulíka pobíhající asi 3m od něj. Renata si už našla místečko u tuleňů. Víc jak hodinu si užíváme pohody sledování nejen tuleňů, ale i kormoránů, racků a bahňáků, na moři jsou vidět jen kajky. Dlouhá pláž, která je od moře lemována několika metrovými nánosy hnijících chaluh se stala Eldorádem pro lindušky, vrány, racky, špačky a sem tam bělořity. Marně se pokoušíme stále nalézt špačka růžového. Cesta po pláži nás vrací zpět do přístaviště. Mlha se zvedla úplně, obloha se vyčistila. Chvíli posedíme na lavičce a vyrážíme, tentokrát napříč ostrovem mezi travinami a keři s nadějí, že zastihneme nějaké pěvce.
Po klikaté asfaltové cestě se mezi keři (stromy jsme tu zatím nikde neviděli) dostáváme se k malému jezírku s kachnami a párem hvízdáků, později se ukáže i pár čírek.

DSCN4154
Z rákosí vyjíždí slípky zelenonohé a nedaleko se ozývá rákosník obecný a chřástal vodní. Ze suchých rákosin se zvedá poplašeně hejno špačků. Paniku způsobuje kroužící krahujec. Vracíme se zpátky na cestu, mezi domky opět míříme k místu, kde jsme dnešní putování počali. Dáváme si druhý okruh. Počasí se umoudřilo a obloha je blankytně modrá. Ukázalo se to i na turistech na ostrově. Je jich podstatně více než ráno. Na jednom vzdálenějším ostrůvku na kamenech sedí kameňáčci pestří a mezi nimi se motají jespáci mořští. Celé hejno nám ale opět vyruší krahujec a hejno se jako na povel zvedá a kličkuje nad hladinou, až nám mizí z očí.
U druhého ostrůvku nás oslovují dva Němci s dalekohledy na krku a ukazují na mou kowu. Ochotně jim ji půjčuji a oni nám ukazují schovaného kalouse ušatého, který sedí na skalisku mezi kameny na vzdálenějším ostrůvku. Je tak nenápadný, že bychom ho přehlídli.

DSCN4092
Dostáváme se opět k tuleňům, lidí ještě přibylo tak se mezi nimi propleteme a míříme k pláži, kde pobíhají kulící píseční. A mezi nimi je víc jak 15 jespáků mořských, které Renata blesku rychle zachytila v letu. Díky její zrcadlovce a její pohotovosti jsme získali kvalitní fotografický materiál z celého pobytu. Pomalu se vracíme do malého přístavu a čekáme na odvoz na hlavní ostrov. Po vylodění jdeme automaticky zkontrolovat „naše“ konopky žlutozobé. Už z přístavu vidíme davy lidí, jak se stativáky, fotoaparáty nebo dalekohledy zírají do trávy. Jasně... naše konopky se „provalily“. Postáváme mimo hlavní dění a já pozoruju lidi. Ač nemám rád tlačenice a víc lidí pohromadě, tady si to opravdu užívám. Vidím, že nejsem cvok sám, který cestuje pár stovek kilometrů, aby viděl zajímavé druhy. Tady jsme mezi svými. Večer na hotelu měníme plány. Obhlídku zdejšího ostrova necháme na čtvrtek, když tu má probíhat „Ornithologische Vogeltage auf Helgoland“. Takže zítra opět Duna a jak hlásí předpověď, i počasí má být lepší.
konopky


Celkový seznam ptáků
Duna:
husa velká, kajka mořská, krahujec obecný, bělořit šedý, linduška luční, ústřičník velký, moták lužní, špaček obecný, straka obecná, skřivan ouškatý, břehouš rudý, jespák písečný, kulík zlatý, kulík písečný, kameňáček pestrý, linduška skalní, jespák mořský, skřivan polní, sokol stěhovavý, jespák obecný, linduška lesní, králíček obecný, drozd cvrčala, drozd zpěvný, kalous ušatý, racek stříbřitý, kormorán velký, racek mořský, pisík obecný, jíkavec severní, ústřičník velký
Duna – jezírko
Slípka zelenonohá, Hvízdák euroasijský, kavka obecná, drozd cvrčala, kos černý, chřástal vodní, špaček obecný, rákosník obecný, poštolka obecná, sýkora modřinka, pěnice černohlavá, čírka obecná, červenka obecná

Číst dál...

Vortex Viper HD 8x42

Dalekohled, jak jsme již psali, hračka, bez které se v terénu neobejdeme. S Vortexem Viper HD 10x50 jsem víc než spokojený, ale tak se dnes podíváme na jeho relativně „slabšího“ bratříčka – Vortex HD Viper 8x42.
Viper HD 8 x 42 je menší a mnohem kompaktnější ve srovnání s odpovídající verzí řady Razor, i když váha obou modelů je téměř stejná. Mělké výřezy pod okuláry jsou dostatečně rozsáhlé, aby podporovaly téměř všechny palcové velikosti, zatímco kryt objektivu a protiskluzové pryžové obroučky slouží ke zvýšení trakce mezi propojenými objektivy a šasi. Je to jeden z mála dalekohledů, u kterého se tento typ krytu nedá snadno oddělit. Pryžové žebrové centrální lemování očnic je pohodlné, zaostřovací kolečko funguje výjimečně hladce. Model je malý a kompaktní ED sklo je použité na všechny vnější objektivy (čočky). Zaostřovací kolečko má příjemnou otáčecí mechaniku, Nastavení na jedno oko se provádí prostřednictvím vytahovacího kroužku, těsně pod pravým okulárem. Zjistil jsem, že je citlivý na dotek, ale není třeba otáčet okuláry, aby bylo možné je ovládat. Po zaostření je zatlačte dolů a pevně zajistěte. Existují tři volby – volně zamykací, otočná poloha pro očnice, které mají tenké pryžové okraje, které jsou pohodlnější pro oči, než se zpočátku může zdát. Okraj zakřivení je relativně malý a obraz je velmi jasný – dokonce i v podmínkách nízké intenzity světla. To je funkce vysoké světelné propustnosti, na 96% se nejedná o plané vychloubání.
Celkové barevné provedení je neutrální a barvy jsou čisté a živé s chromatickou odchylkou běžící na příjemné nízké úrovni. Stojí za zmínku, že ED sklo použité v tomto dalekohledu společně s patentovanými XR antireflexními nátěry, které jsou plně naneseny na všech vnějších skleněných površích objektivu. Exteriéry čoček jsou chráněny technologií Armor Tek, která je označována za ultratvrdou, odolnou proti poškrábání, která odpuzuje olej, nečistotu, korozivní soli otisků prstů. Viper modely jsou dodávány společně s balíčkem příslušenství (známým jako GlassPak), který umožňuje jejich nositelům nosit je v měkkém,ochranném pouzdu, který jim umožňuje okamžitý přístup a použití.
Vodotěsné, argonem plněné dalekohled Vortex Viper HD jsou svou konstrukcí a nízkou hmotností ideální pro uživatele, kteří se často přemisťují nebo se pohybují v těžkém terénu. Mají vynikající optiku, velmi kvalitní zpracování a díky optickému sklu s velmi nízkou disperzí, speciálním antireflexním vrstvám a fázovým vrstvám na hranolech dávají velmi brilantní obraz i ve velmi špatných světelných podmínkách. Dalekohled Viper lze použít v každém počasí i v zimě ve velkých mrazech.

viper foto 01

Technická data výrobce
Dalekohled má optiku z velmi kvalitního optického skla XD s extra nízkou disperzí, která dává jasný, kontrastní a ostrý obraz za všech světelných podmínek.
Všechny optické plochy jsou pokryty XR - vícenásobnými antireflexními vrstvami pro zvýšení propustnosti světla - obraz je jasný a kontrastní i ve špatných světelných podmínkách.
Hranoly mají fázové vrstvy pro zvýšení kontrastu, ostrosti a pozorovacího komfortu (při delším koukání do dalekohledu nejsou oči unavené).
Dioptrická korekce má aretaci, takže ji při častém používání nemusíte opakovaně seřizovat.
Centrální ostření je velmi přesné s jemným chodem.
Nejkratší ostřící vzdálenost je již od 1.5 metru.
Tělo je vyrobeno z lehkých materiálů - dalekohledy jsou vhodné na časté nošení.
Vysunovací očnice okulárů dobře padnou na oči a pozorovat lze i s brýlemi.
Tělo dalekohledu je pogumované a výborně se drží v rukách zároveň je tak chráněno proti drobným nárazům.
Dalekohled Viper HD je vodotěsný a plněný argonem proti zamlžování zevnitř.
Dalekohled je dodávaný včetně brašny, krytek, čistící utěrky a popruhu.
Firma Vortex poskytuje na dalekohled neomezenou záruku. Tzv. VIP - Very Important Promise - velmi důležitý závazek firmy vůči zákazníkovi.
Vortex Viper HD 8x42 je vynikající dalekohled pro všechny, kteří se v přírodě často přemisťují. Je vynikající na myslivost, na lov v horském terénu, ale i na ornitologii a běžné pozorování okolí. Dalekohled poskytuje jasný, kontrastní a ostrý obraz v rozsahu celého zorného pole za všech světelných a klimatických podmínek.

Parametry :
Zvětšení 8x
Průměr objektivu 42mm
Zorné pole 116m/1000m (6.6°)
Optické sklo HD-XD-BaK4
Typ antireflexních vrstev XR-FMCF
Odolnost proti vlhkosti vodotěsný (argon)
Ochrana proti orosení argon
Nejkratší ostřící vzdálenost 1.5m
Vzdálenost výstupní pupily 20mm
Průměr výstupní pupily 5.25mm
Relativní světelnost 27.56
Stmívací faktor 18.33
Barva olivová
Rozměry (mm) 147x135
Hmotnost 652g
Cena zhruba 12 000 Kč

Číst dál...

Helgoland - cesta a první den

Nastává náš den Dé, na který se už pár týdnů těším. Dlouho plánovaná „birderská“ výprava na Helgoland právě začíná. Neděli ještě trávím v klidu na chalupě, odkud mě odpoledne syn odveze do Plzně autem, pak dálkovým autobusem pojedu do Prahy. Těším se i z důvodů, že po dlouhé době nemusím řídit. Mám malinko obavy z včerejšího hlášeného dopravního kolapsu v Plzni, kdy naprosto „zamrzla“ celá doprava z důvodů omezení hlavního tahu napříč Plzní, při kterém nastaly více jak čtyř hodinové zácpy. Vyrážíme s předstihem, takže jsem v Plzni včas a zácpu jsme zdárně objeli. Krátce před sedmou sedím a vyrážíme luxusním autobusem směrem na Prahu, kde se mám setkat s dalšími účastníky zájezdu. Při příjezdu na Florenc mi hlavou letí text Odyssei...jen hodin pár a Praha mě vítá, nádraží Florenc půl páté...Nostalgie se dostavuje, nebyl jsem na autobusovém nádraží Florenc pár desítek let. Dříve pomalu každý týden.
Vjíždíme do Prahy a za sklem pozoruju noční Prahu. Autobus dojíždí na autobusové nádraží přesně na čas. Musím počkat na zavazadla a díky moderní technice brzy setkávám s kamarády. Sdělujeme si zážitky z cest, konečně máme na to skoro dvě hodiny, než usedneme do autobusu. Pomalu se přesunujeme na naše nástupiště, kde nás čeká velký, dvoupatrový zelenobílý autobus společnosti Flixbus. Rovnáme batožinu do úložného prostoru a ve 21:45 vyrážíme smět Hamburk. Přestože je autobus luxusní a moderní, cesta to bude úmorná a zdlouhavá – čeká nás 9 hodin. Jak se ukáže, tak především sedm zastávek po nočním Berlíně nás stojí snad dvě hodiny času, ale aspoň vylézáme na vzduch a protáhneme si pokaždé nohy. Škoda že neprojíždíme aspoň čtvrtí Schöneberg, kde na Hauptstraße bydlel do roku 1978 David Bowie. Do slavného rockového klubu v podzemí, kde Bowie psal skladby ke svým deskám Low a Heroes, se jednou určitě ještě podívám. Někdo spí, někdo jen dříme, já sleduju na tabletu filmy a přehrávám si, jak jinak Bowiho Heroes. Nikdy jsem totiž nedokázal v autobuse usnout. Za okny autobusu se probouzí pomalu nový den, černá tma přechází v šero, zhasínají pouliční lampy. Hamburk – vystupovat...přesun na metro, následně najít přístav a naše nástupiště, z kterého nám jede katamarán na Helgoland. Přesun jsme zvládli bravurně (malá zacházka na opačnou stranu se nepočítá) včetně nákupu lístků a v přístavu jsme za pár minut. Máme dost času a tak sledujeme cvrkot v přístavu a nasáváme vzduch „daleké ciziny“, přichází čas na první germánskou kávu. Nastal čas k nalodění. Odevzdáváme naše cenná zavazadla, která ukládají do přepravních kontejnerů a jeřábem přesunují na katamarán. Přecházíme můstek a hledáme svoje místa. Katamarán je opravdu luxusní a poskytuje veškeré pohodlí včetně wifi a zásuvek, takže dobíjím kompletně elektroniku.

44716224 1129677157209115 7438475497987637248 o

Čeká nás dvouhodinová plavba po Labi do Cuxhavenu, poslední baště na souši a následně dvě hodiny se Severním mořem na Helgoland. Dokud vidíme břehy, na horní palubě poctivě sledujeme a zapisujeme druhy, které po cestě potkáváme...orla, volavky, letící hejno hus s berneškou bělolící a všude přítomné racky. Jak se dostáváme dál na moře, potkáváme již pouze velké trajekty plné přepravních kontejnerů. Jestli pak je v některém z nich zboží, které jsme objednávali? Přesouváme na pohodlné sedačky u oken a sledujeme, jak ostrov Helgoland vystupuje z moře a kvapem se blíží.
Helgoland se nachází v oblasti Pinnenberg ve spolkové zemi Šlesvicko-Holštýnsko. Hlavní ostrov sousedí s ostrovem, kterému se říká Duna a který je takto označován především proto, že vypadá jako písečná pláž. Oba ostrovy jsou chráněnou přírodní oblastí. Helgoland je velký přibližně 2 km² a přilehlá Duna asi 0,7 km², přesná poloha ostrova je 54°11' severní šířky a 7°53' východní délky. Na severozápadě ostrova se nachází symbol celého Helgolandu, je to skalnatý výběžek a říká se mu „Dlouhá Anna“.
Plavba katamaránu probíhala víc než svižně a tak okolo jedné hodiny odpoledne rejdujeme do malého krytého přístavu a vyrážíme po lodním můstku na pevninu. Čekáme na batožinu a pokukujeme po hladině přístavu zalitého slunečním jasem. První, kdo nás mimo racků vítá je kajka mořská, z které se později ukáže jeden z nejčastějších vodních druhů. Po přístavní hrázi míříme k našemu hotýlku, proplétáme se mezi dalšími turisty. Počasí podle předpovědi máme mít výborné po celý pobyt a zatím obloha nad námi všemu nasvědčuje. Ubytování probíhá v rychlosti a už netrpělivě vyrážíme na první obhlídku, zatím ještě bez stativáků, ale jinak v plné polní.

DSCN3973

První cesta vede zpátky na molo, kde na vázacím kůlu sedí racek mořský. V parčíku nedaleko mola přeletují lindušky luční. Místní se ani nepozastavují nad partou „bláznů“, kteří tu pobíhají s dalekohledy a fotografují ptactvo. Když se rozhlížím okolo sebe, vidím, že je nás víc. Nadšeně fotografujeme čtveřici kajek s krásně vybarveným kačerem, který si hlídá svůj harém. Pomalu se přesunujeme k nábřeží a prohlížíme nejen hladinu moře, ale i křoviny na druhé straně nábřeží. Lindušky, králíčci obecní, jejichž počty jdou do stovek, stejně jako počty pěnkav. Na konci nábřeží nás čeká pobřeží, kde v naplavených chaluhách jsou desítky jíkavců, špačků (marně hledáme růžového), pěnkav, ale i víc jak padesátka kameňáčků pestrých, jespáků obecných a písečných. V černobílém oblečku s červeným zobákem osm ústřičníků velkých prohrabává tlející odpad chaluh. Kontrolujeme velké racky jak ty, kteří se přehrabují v chaluhách, tak ty, kteří se houpají na mořských vlnách a nacházíme jen racky mořské a stříbřité v různém stupni věkového vývoje. Okolo nás se pohybuji desítky nadšenců, jako jsme my s dalekohledy a fotoaparáty na krcích. Podél pobřeží se po písčité pláži dostáváme pod skaliska. Z hladiny moře na nás vstrkují zvědavě své hlavy tuleni, aby se vzápětí ponořili do chladných vod Baltského moře.
Pobřeží dominují pískovcová skaliska cihlové barvy. Na vrchol Langy Anna, jak se skalní útes jmenuje, vede úzké a dlouhé schodiště s odpočívacími plošinami, a už od pohledu slibuje namáhavý výstup. Pomalu zdoláváme jednu plošinu schodů za druhou a každá nabízí úchvatný pohled na scenérii po námi. Tříštící se vlny o pobřeží, v kterých se houpají rackové stříbřití a mořští, společně s kajkami a překvapivě i kachny divoké.
Stoupáme po schodech až na vrchol, kde nás čeká krásný rozhled po celém kraji. Je krásná viditelnost, takže vidíme vzdálené větrníky, ostrov Duna je opravdu coby kamenem dohodil. Míříme na konec útesu a doufáme, že uvidíme tereje. Nejprve nacházíme dva mladé a zanedlouho ještě další dva na římse, o které se starají dva dospělí. Máme kliku, pak už jsme tu dospělé tereje nenašli, zůstali tu jen dva mladí, stejně jako chybí na útesech alky či alkouni, je prostě pokročilá roční doba. Cestička vede při kraji útesů a na vyhlídkách nahlížíme do hlubin skal, ve kterých jsou vidět vstupy do chodeb a na mnohých římsách těla mrtvých terejů.
Nedaleko kostela scházíme stezkou k moři. Zaujal nás nádherný samec kajky mořské, který je nedaleko břehu na vlnách. Dostáváme se do jeho blízkosti, ale naši pozornost odvádí zvláštní linduška, která se liší od desítek lučních. Zapisujeme si lindušku skalní (to ještě netušíme, že se s nimi budeme poměrně často setkávat na ostrůvku Duna).

DSCN3994
Z nábřeží mezi domky se dostáváme na zdejší hlavní „korzo“ a podél malých barevných domečků míříme k penzionu. Pohled na hodinky nám ukazuje, že bude 17 hodin, tak ještě zamíříme k přístavu, odkud zítra pojedeme na vedlejší ostrůvek Duna. Převoz jezdí od 8 hodin každou půlhodinu. Míříme do parčíku, kde se to v trávě hemží drobným ptactvem. Pěnkavy, jíkavci, lindušky luční a....konopky žlutozobé. (Zítra tu okolo nich bude rozruch, ale to až zítra -))).
Dorážíme spokojeni na penzion s malou zastávkou v obchodě a každý si chystáme nějakou večeři, po které pak nad noťasem a staženými fotografiemi ještě chvíli rokujeme. Parádní den!!
celkový seznam ptáků:
Hamburk – Helgoland, cesta po moři
racek chechtavý, husa velká, volavka popelavá, kachna divoká, morčák velký, orel mořský, kormorán velký, racek stříbřitý, racek žlutonohý, holub hřivnáč, kavka obecná, vrána černá, berneška bělolící,
Helgoland přístav
sluka lesní, racek mořský, skřivan polní, vrabec domácí, kajka mořská
Helgoland okruh
kajka mořská, linduška luční, pěnkava obecná, racek mořský, vrána obecná, holub hřivnáč, špaček obecný, kos černý, budníček větší, sýkora modřinka, jíkavec severní, drozd zpěvný, střízlík obecný, jespák písečný, bělořit šedý, konipas bílý, jespák obecný, kameňáček pestrý, ústřičník velký, racek stříbřitý, sokol stěhovaný, červenka obecná, skřivan polní, terej bílý, konopka obecná, hrdlička zahradní, králíček obecný, strnad rákosní, linduška skalní, konopka žlutozobá

galerii použity i fotografie R. Hasilové

Číst dál...

Kapitola šestnáctá - Cape Hatteras Clincher

Kdyby Big Year byl něco, čemu rozumí většina lidí např. zápas ve fotbale nebo dokonce něco důležitějšího, jako třeba play off v baseballu, potom by Greg Miller věděl, jak vysvětlit svou situaci. Ozvalo se dvouminutové varování a jeho záda byla na zdi, zatím co jeho nohy byly na devítce sedmém poli sedmé hry v sezóně. Jeho Cleveland Indians byli v nevýhodě a on byl poslední nadějí.
Musí chytit Komita.
Musí vidět ptáky, které ještě nikdo neviděl.
Musí jít na moře.
Smutná pravda ale byla, že Miller mohl strávit celé týdny v divočině hledáním zatoulaného druhu ale stejně tak se mohl vrátit z prázdnou. Byl říjen a jemu zbývalo jen málo pevninských ptáků, které by mohl pozorovat. Mimo to mu docházely peníze a zbývalo mu dost málo na to, aby je mohl hledat. Tohle byla už druhá půjčka z “tátabanky” v hodnotě 3000 dolarů. Třetí nepřicházela v úvahu.
Ale dokonce i tato plavba z Cape Hatteras na Outer Banks v severní Carolině byla během na dlouhou trať. Podzimní migrace měla už dávno svůj kurz určený a většina pozorovatelů raději zůstala v hnízdě. Miller se už zapsal na dvě pobřežní plavby během víkendu, ale nedělní plavba byla zrušena kvůli nedostatku účastníků.
Miller byl rozhodnutý, že to zvládne – dokonce tak rozhodnutý, že dorazil do přístavu o 20 minut dřív, byl tam už v 5,40 ráno. Poprvé za tento rok byl někde dřív, zoufalství ho vzbudilo a předběhlo budík.
Nalodil se na 72 metrů dlouhou loď Miss Hatteras a přichystal se na plavbu. Přímo po vstupu si zajistil místo s dobrým výhledem. Aspoň pro jednou byl někde první. Bylo to asi poprvé, co někam spěchal ne proto, aby to stihl , ale proto, aby měl dobré místo. Spolehlivý dalekohled mu visel na krku a on byl připravený. Čekal a přešlapoval na místě. Nic se tu nedělo. Co ty lidi vlastně dělaj s časem, když vstanou brzy?
Nakráčel do kajuty aby našel něco, co by mohl dělat. Ostatní pozorovatelé právě přijížděli. Jeden ale upoutal Millerovu pozornost. Byl to stárnoucí muž distingovaného vzhledu, kterého vlasy začaly pomalu šedivět. Tenhle muž mluvil o tyranu savanovém v Massachusetts. Miller chtěl toho samého ptáka. Začal tajně poslouchat ještě o něco lépe. Něco mu na tomhle muži připadalo až podezřele povědomé. Mohl by tenhle muž být tím tajemným třetím cizizcem, který se pokouší o Big Year? Miller už to nemohl vydržet.
Omlouvám se, přerušil ho Greg Miller, jmenuji se Greg Miller a pokouším se o Big Year. Zníte jako ten muž, který dostal tyrana savanového jako své číslo 675. Taky se pokoušíte o Big Year?
Ten druhý muž se koukl na Millera a zazářil.
Nojo, vlastně to jsem já , odpověděl Al Levantin.
Trvalo to měsíce, ale konečně se setkali. (Toho, že vedle sebe seděli už na lavičce se nepočítalo. Levantin nikdy nepřiznal Millerovi, že je jeho protivníkem.) Oba muži cítili neodolatelnou potřebu porovnat si své poznámky a zážitky – jak často se stane, že se potkáte s úplným cizincem, který trpí stejnou obscesí jako vy? – První věc, která jim ale nedala klidu, byla jednoduchá otázka.
Tak kolik, zeptal se Miller.
691 řekl Levantin.
Já mám 705, odpověděl Miller.
Levantinovy obvykle růžové tváře hodně rychle zbělaly. Snažil se začít mluvit, ale nešlo to. Dlouho se obával toho, že skončí druhý, ale teď mu hrozilo, že skončí třetí.
To, na co myslel bylo: Tohle všechno kvůli třetímu místu? Kvůli třetímu místu?
Jediné co ale řekl bylo: Stále mi zbývá několik jednoduše pozorovatelných druhů – to co říkal byla pravda. Prostě jenom potřeboval albatrosy na téhle plavbě a nějaké ty vrabce a toho zatraceného Puštíka karibského severního, který stále byl někde tam v Arizoně.
Oooo, jak se Miller usmíval.
Třetí místo. Třetí místo. Levantin na to nedokázal přestat myslet. Musel začít přemýšlet nad něčím jiným.
Co asi má Komito?
Naposledy co jsem o něm slyšel měl 731 nebo 732. To bylo asi před měsícem – odpověděl mu Miller. Teď se ale úsměv z Millerovi tváře vytratil. Za ten zhruba měsíc a půl, abych byl podrobnější, mohl být ale Komito napřed klidně i o 2,5 tuctu. Millerovi byla zima. V kajutě byl průvan nebo jenom někdo otevřel dveře?
Najednou se ale kajuta na lodi rozezněla něčím hlasem, tím hrubým hromovým hlasem. Miller a Levantin se otočili.
Byl to Sandy Komito.
Tři mušketýři byli pohromadě.
Al, řekl Komito. Kde ses toulal?
Levantin se podíval na svého mučitele a na tváři se mu objevil tajemný úšklebek.
“Hatteras,” odpověděl.
Miller se zasmál, ale Levantin neustoupil. Komito se otočil na Millera.
A co ty, Gregu? Jak postupuje tvůj rok?
Velmi dobře, Sandy, dosáhl jsem čísla 705, řekl Miller.
Gratuluji ti k překonání sedmistovky, Gregu, odpověděl Komito tónem, který si strýčkové rezervují pro své synovce. Jenom několika lidem se podařilo pokořit tuto hranici.
Komito se usmál a pak se otočil zpět na Levantina.
Takže, Al, vážně. Kolik už máš za tenhle rok?
Levantin se podíval Komitovi přímo do očí. 737.
Wow, vyhrkl Komito.
Komito udělal krok zpět. Ujelo mu to ještě dřív, než stačil vůbec zareagovat. Komito byl běžně nejhlasitější člověk v místnosti, ale tentokrát ho sledovali okolní lidé. 737? Pro boha, jak se Levantinovi podařilo dostat 737? Komito zvedl obočí jak nejvíš to šlo a on se ze všech sil snažil upokojit.
No, Al, zasekl se Komito, já mám 736.
Komito se bolestivě podíval na Levantina.
Levantin se drsně podíval na Komita.
Miller sledoval oba muže, zarazil se. Levantin mu právě lhal do očí a ani nemrknul.
Komito ale nebyl už tak sebejistý. Jeho modré oči byly do široka otevřené a pomalu se z nich vytrácela barva.

Levantin se na něho podíval s úplně kamenou tváří.
Komito byl téměř na omdlení, zatím co Levantin ztuhlý jako by byl vytesán do skály, Miller už déle nemohl vydržet podled na oba muže. Vybouchl smíchy, až se popadal za břicho. Musela ho slyšet celá loď.
Dostal tě a to pořádně, Sandy, prohodil Miller ke Komitovi.
Nejdřív Levantin a pak Komito vyprskli smíchy.
Hráč prohrál.
Dvouhodinová plavba Golfským proudem utekla rychle. Vlny na moři byly rozsáhlé ale příběhy ještě rozsáhlejší. Tři pozorovatelé si spolu povídali jako děti na hřišti. Levantin a Miller chtěli vědět, jak se Komitovi podařilo dostat tak rychle tak daleko. Ale když se zeptali tak zjistili, že pravděpodobně uvíznou v některé z napínavých a poutavých Sandyho povídaček. Mohli by se naučit něco přímo od mistra bez toho , aby ho zasypaly lichotkami? To byla veliká příležitost.
Mimo jiné některé Komitovi příběhy byly celkem divoké. Dokonce si během léta objednal helikoptéru v Nevadě, aby mohl vidět Velekura himálajského. Levantin a Miller už tenhle druh odepsali jako naprosto nedosažitelné bláznovství.
Komito byl dost chytrý na to, aby uměl tuhle hru hrát se svým publikem. Tahle společnost se vyžívala v utrpení. A v tomhle bodě nikdo nerozuměl, jaké to je utrpení nemoct dostat nějakého ptáka, lépe než Miller a Levantin.
Právě proto jim Komito povyprávěl něco málo o svém bezvýsledném pátrání po great gray owl.
Miller jim zase řekl něco málo a svém bez výsledném pátrání po lesňáčku světlebrvém.
Levantin jim zase řekl něco málo a svém bez výsledném pátrání po puštíku karibském.
A tak dále. A tak dále.
Tohle setkání bylo hodně zábavné. Dokonce tak moc, že Levantin navrhl, aby se dnes večer setkali společně na večeři. Miller okamžitě souhlasil, ale Komito to zavrhl a mrmlal přitom něco o nějakých dřívějších (ale nespecifikovaných) plánech.
Komito a Miller se přesunuli na lavičku na boku lodi.
Levantin se vrátil zpět na palubu, aby se mohl vyzvracet do oceánu.
Během večeře si Levantin a Miller prohodili svoje poznámky a zároveň pár nevyhnutelných slov o Komitovi. – Je 30 druhů před námi a nemá čas na večeři!
Levantin byl jediný, kterému se podařilo během téhle plavby přidat nějaký druh (buřňák černotemenný), který přelétal nad teplým proudem, byl číslo 692 za tenhle rok). I když mu stále zbývaly nějaké lehce dosažitelné druhy mořských ptáků, už byl unavený z mořské nemoci. Naštěstí většina z jeho lehce dosažitelných ptáků byla v arizonské poušti.
Millerovy cíle byly většinou na Floridě. Levantin tyhle ptáky už dostal ještě v únoru a rád nabídl Millerovi pár rad. Když budeš hledat plameňáky v Everglades, řekl Millerovi, dávej si pozor na moskyty.
Smáli se, vtipkovali a dobírali si jeden druhého, nevyhnutelně se během konverace dostali zpátky ke Komitovi.
V tomhle bodě zde byla jistá pochybnost, jestli Komito mluví pravdu. Nejen že viděl hodně ptáků, ale až příliž lidí ho vidělo, jak ty ptáky pozoruje. Tohle chování jim připadalo jako podvod. Bez pochyby. Nejenom že je porážel, on jim v tom ještě vymáchal hubu. Nebylo to jen tak nějaké nahánění se za ptáky, vždy se ujistil, že o něm uslyší staré známé Sandy Komito zdraví. Ale dnes ráno, když měl příležitost pozdravit je osobně, ani se nepokusil. Jenom se zeptal na čísla. V tohle sportu, kdy byla diplomacie a slušnost běžnou součástí, byl Sandy Komito nezastavitelnou pozorovatelskou mašinou – tankem, který si hlučně razil svojí cestu přes všechny létající druhy severní Ameriky. Teď bylo na Levantinovi a Millerovi aby se dostali přes Komitův pancíř. Náskok byl sice veliký ale určitě ne nepřekonatelný.
Před tím než si každý šel svou cestou z restaurace, Al Levantin a Greg Miller uzavřeli spojenectví proti společnému nepříteli, kterému čelili.
Rozhodli se, že půjdou ven a doženou ho – společně.

Číst dál...

Petr Stýblo: Oslavit výročí našeho státu krvavým masakrem ptáků na Vltavě je nezodpovědné barbarství

Ohňostroj na oslavu výročí republiky má být odpálen z hladiny Vltavy! Vltava je ovšem v této době plná vodních ptáků. Od 1.1.2013, kdy ohňostrojem vyplašení a nárazem do trolejí zkrvavení ptáci padali přímo mezi diváky, se ohňostroje přesunuly z bezprostřední blízkosti Vltavy na okolní kopce. Nyní se však bude střílet opět na Vltavě! V letu méně obratní vodní ptáci jako jsou labutě a kachny, pokud budou ve tmě vyplašeni ohňostrojem, nemají moc šancí na záchranu.

Přesun konání ohňostroje z tradiční Letné na plovoucí pontony na Vltavě je vrcholem arogance a bezohlednosti. Škoda, že takovým hloupým aktem mají vrcholit zrovna oslavy naší státnosti. Je vůbec ohňostroj povolený? Pokud ano, jak mohli úředníci pražského magistrátu dopustit konání ohňostroje opět v místech, kde se shromažďují vodní ptáci. Copak se nepoučili v lednu 2013? Nebo na ně byl činěn nátlak podobně jako při konání ohňostroje na Vltavě u příležitosti návštěvy čínského prezidenta? Úředníci a zjevně i politici potřebují osvěžit paměť.

praha ohnostrojOhňostroj na oslavu výročí republiky má být odpálen z hladiny Vltavy! Vltava je ovšem v této době plná vodních ptáků.

Ochránci přírody proto vyzývá veřejnost, aby co nejlépe zdokumentovala následky pražského ohňostroje. Všímejte si, co dělají ptáci během ohňostroje, foťte mrtvé ptáky v okolí ohňostroje, ke zraněným volejte pražskou záchrannou stanici tel. 773 772 771. Čím více důkazů o tom, že ohňostroje škodí, budeme mít, tím větší je šance, že je úředníci (nejen v Praze) začnou regulovat.

Ohrožena na životě a zdraví jsou i zvířata domácí – užitková i společenská. Šok z výbuchů způsobuje potraty březích kopytníků, sníženou užitkovost drůbeže, velmi těžce může působit na psychiku psů i jiných společenských zvířat.

Výbuchy ohňostrojů uvolňují do ovzduší také řadu jedovatých látek. Ovzduší je znečišťováno například těžkými kovy (např. K, Ba, Mg, Sr, Cu, Pb, Sn, Al, Bi, Ga) jejichž sloučeniny se používají v ohňostrojích jako okysličovadla, stabilizátory, k barvení plamene a při jiných speciálních efektech. Tyto kovy se uvolňují zejména ve formě malých částeček, které se pak snadno dostávají do dýchacích cest, kde mohou mít velmi negativní dopad na zdraví lidí i zvířat v okolí. Například u astmatiků může pobyt v blízkosti vypalovaných ohňostrojů způsobit až astmatický záchvat.

Dalšími znečišťujícími látkami vznikajícími spalování pyrotechniky oxid siřičitý, oxid dusičitý, oxid uhličitý, oxid uhelnatý a suspendované částice. Kromě toho se při spalování může uvolňovat přízemní ozón, který je pro lidský organismus jedovatý.

Perchloráty, které jsou častou složkou ohňostrojů, mohou kontaminovat vodu a při její konzumaci zabraňovat vstřebávání jodu, což může vést až k onemocnění štítné žlázy.

Používání zábavné pyrotechniky u nás zatím i přes výše uvedená negativa nelze zakázat. Lze ho však významně regulovat obecními vyhláškami. Mnohde se tak skutečně děje, leč dodržování vyhlášek nikdo nekontroluje a jejich porušování se většinou nijak netrestá.

Naděje, že se něco rychle změní, je malá. Lidí, které hluk, smrad a blesky fascinují, je zatím příliš mnoho.

Petr Stýblo

zdroj foto: internet
zdroj: ekolist.cz

Číst dál...

Jihočeští ornitologové hlásí opětovné zahnízdění vzácného (a krásného) ptáčka

První záznam o hnízdění v jižních Čechách pochází z 90. let minulého století z Třeboňska, podruhé zahnízdily v roce 2015 na Českobudějovicku. Vždy šlo ovšem o jeden pár. Teprve v loňském roce se hnízdiště vlh objevila na dvou místech v kraji a poprvé také vznikla kolonie těchto atraktivních ptáků, kde z pěti hnízdících párů čtyři vyvedly mláďata. A právě do této pískovny na Českobudějovicku se vlhy vrátily i v letošním roce.

vlha01Chráněné vlhy pestré se do jižních Čech vrátily i v letošním roce a úspěšně vyvedly mláďata. Hnízdiště v opuštěné pískovně sledují ornitologové a ochránci přírody. Foto | Martin Reiser

Podle zjištění ornitologů a ochránců přírody zde zahnízdily čtyři páry. Jeden další pár vlh pak zahnízdil v jiné pískovně, vzdálené jen několik set metrů od koloniálního hnízdiště. Pozorována byla i čerstvě vyvedená mláďata, což svědčí o tom, že i rok 2018 byl pro jihočeské vlhy úspěšný. Přesnou polohu pískoven se zatím ornitologové rozhodli nezveřejňovat. Kromě přirozených příčin totiž mohou vlhy ohrozit i neukáznění fotografové a další návštěvníci.

„Hon za kvalitním snímkem nebo nevšedním zážitkem může při neznalosti biologie druhu hraničit s jeho rušením a ohrožením hnízdění,“ upozorňuje koordinátor sledování stavu ptáků Agentury ochrany přírody a krajiny ČR a jednatel Jihočeského ornitologického klubu Jan Havlíček.

„Vlhy bývají svému hnízdišti poměrně věrné, takže jsme jejich návrat tak trochu očekávali. Přesto máme z kolonie radost, protože ukazuje, že vlha pestrá se v jižních Čechách stává pravidelně, byť vzácně hnízdícím druhem,“ říká ornitolog Jiří Bureš, vedoucí jihočeského regionálního pracoviště Agentury ochrany přírody a krajiny ČR a člen výboru Jihočeského ornitologického klubu.

Opuštěné, ale i těžené pískovny se stávají v jihočeské krajině důležitými místy pro ochranu ohrožených druhů. Kromě vlh v nich nacházejí útočiště i další ohrožené ptačí druhy, například břehule říční či kulíci říční, nebo celá řada pískomilných druhů rostlin a hmyzu. Mezi hmyzem vynikají např. samotářské včely, které patří k nejohroženějším skupinám živočichů v naší přírodě.

„Pískovnu, v níž vlhy hnízdí, sledujeme dlouhodobě, protože se v ní vyskytuje větší množství ohrožených druhů rostlin a živočichů. Opakované úspěšné hnízdění vlh její význam pro ochranu přírody jen potvrzuje,“ podotýká Jiří Řehounek z Cally, který se ochraně a biologickému průzkumu pískovny věnuje.

Ornitologové a ochránci přírody také žádají lidi, aby si případná pozorování vlh nenechávali pro sebe. Mohou se ozvat buď přímo Agentuře ochrany přírody a krajiny, Jihočeskému ornitologickému klubu či Calle. Nebo mohou využít databáze AVIF, kterou spravuje Česká společnost ornitologická, nebo BioLog, kterou spravuje AOPK ČR a vyplnit pozorování vlh do internetového formuláře.

„Vzhledem k aktuálnímu šíření vlh je pravděpodobné, že mohou zahnízdit i na jiných místech Jihočeského kraje. Proto bychom rádi požádali veřejnost, aby tyto krásné ptáky nerušila při hnízdění a nezasahovala do míst, kde se usídlí,“ uzavírá Václav Mikeš, zoolog Jihočeského muzea a člen Jihočeského ornitologického klubu.

zdroj: ekolist.cz
zdrojh foto: internet

Číst dál...

Na komín českobudějovické teplárny se vrátil ohrožený sokol stěhovavý

Do budky ve výšce 120 metrů na komíně Teplárny České Budějovice se po čase opět vrátila samice sokola stěhovavého. Dravce mohou lidé sledovat online prostřednictvím webových stránek teplárny.

sokolSamice sokola stěhovavého na komíně v českobudějovickém Novém Vrátě. | foto: Teplárna České Budějovice

Samice sokola stěhovavého, který je v České republice kriticky ohroženým ptákem, našla útočiště na komíně ve výtopně Nové Vráto. Na minikameře byla poprvé vidět začátkem října a stále se vrací.

Jde již o druhý výskyt tohoto dravce. Poprvé se tak stalo v roce 2017 v červnu, půl roku po instalaci speciální hliníkové budky pro hnízdění. tehdy šlo také o samici, která však ještě během listopadu ze záběrů minikamery zmizela a hnízdiště využívaly poštolky.

„Chráněný dravec se tak objevil až po roce a veřejnost jeho pobyt může opět sledovat online na webu teplárny,“ informoval za teplárnu Zdeněk Zuntych.

„Potvrzuje se, že jsme vybrali vhodnou lokalitu, kterou si sokol najde. Zda se usadí nebo jde jen o dočasný pobyt ale těžko říct,“ navázal zoolog Václav Beran, který se při projektu obecně prospěšné společnosti Alka Wildlife věnuje vyhledávání vhodných míst pro sokoly a zajišťuje i republikový monitoring hnízdící populace.

Ornitolog Aleš Vondrka z Národního parku Šumava dále uvedl, že nejde o některé ze 17 mláďat, která se na Šumavě letos vylíhla osmi hnízdícím párům, neboť podle fotek jde o dospělého jedince.

„Sokol stěhovavý někdy obhajuje hnízdiště, popřípadě hledá nová, již během podzimu. Je tedy možné, pokud mu budka takříkajíc padla do oka, že se ukáže i na jaře. Jeho původ bychom zjistili, jen kdyby byl okroužkovaný,“ vysvětlil.

Sokol nežije pouze ve volné přírodě, ale rozšiřuje se také do klidnějších lokalit měst, kde má dostatek potravy a relativně bezpečné hnízdění. Oboje mu prostředí kolem výtopny poskytuje. Dravci se tam vyhnou přirozeným predátorům, i když na ně ve městě číhají jiná nebezpečí jako dráty vysokého napětí nebo skleněné plochy.

„Pro nás to znamená, že lidé, kteří mají údržbu komína na starosti, musí brát ohled na chráněné dravce. Na ochozu s budkou je třeba se zdržovat krátce a tiše a nemanipulovat s ní, aby se u nás sokoli zabydleli,“ sdělil Tomáš Kollarczyk, místopředseda představenstva teplárny.

Přestože populace sokola stěhovavého postupně roste, stále patří k ohroženým druhům. Veřejnost má možnost sokolí budku na komíně českobudějovické teplárny sledovat online na http://www.teplarna-cb.cz/hnizdo/img.php

zdroj:budejovice.idnes.cz

Číst dál...

Kapitola patnáctá – Dobytí

Greg Miller věděl, že je blízko Sandyho Komita. Cítil to. Prvních pět dní v Californii ani nemohlo být lepší. Dokonce i zklamání se proměnila na triumf. Když vysoké vlny způsobily zrušení mořské plavby za ptáky, Debi Shearwaterová osobně dohodla Millerovi plavbu na flotile Lawrenca goldfincha. (Královna moří jen málo kdy udělala takovou věc nebo vůbec plula na ostrov, opravdu musí mít něco proti Komitovi). Miler byl teď v ráži, dostával jednoho za druhým – křepela horského a strakapouda mnišího (číslo 692 a číslo 693) v horách San Gabriel nad Los Angeles dostal lesňáčka žlutohlavého (číslo 694) přímo na vrchu 8800 stop vysokého Mount Pinos severně od Santa Barbary.
Našel všechny druhy ze západního pobřeží, které hledal, ale pod borovicemi na McGill našel kemp s něčím, co naprosto neočekával – caravan plný pozorovatelů z New Jersey.
Jeden z pozorovatelů odevzdal zprávu: Sandy Komito tě zdraví.
Bylo to už potřetí, co Komito nastražil na Millera stejnou past.(Krom toho, když se pokoušel o tyrana savanového v Massachusetts, se Komito ujistil, že dostane pozdrav, i když se bude pokoušet o rybáka bahenního v Cape May v New Jersey.) Miller si tu příležitost znova nenechá ujít. Zeptá se na Komitův Big Year.
Naposledy, když někdo z posádky karavanu slyšel o Komitovi, byl na čísle 712, 713 nebo tak nějak okolo.
712! Miller byl blízko Komitovi. Když se uskuteční výlet v Monterey Bay a on dostane několik mořských druhů v Rocky Mountain a vydrží mu peněženka, mohl by ho dostat. Za poslední týdny se poprvé uklidnil.
Pozorovatelé z Jersey mu popřáli hodně štěstí. Miller seděl sám ve svém pronajatém autě. Sandy Komito tě zdraví. Přemýšlel. Jak milé od Komita, že si vůbec na Grega Millera vzpomněl. Možná že by měl dát Komitovi taky něco na přemýšlení.
Když Miller podruhé dorazil na loď v Monterey, Debi Shearwaterová ho stáhla na palubu. On byl připravený a ona také. Ale měli společnost. Další pozorovatelé z New Jersey, kteří mu vyřídili typický Komitův pozdrav.
Ne tak daleko od pobřeží se na palubě začal rozléhat šepot mezi dvěma skupinami nějakých ptáků. Z mlhy, kterou loď proplouvala, se objevil ztracený člun, na kterém seděly stovky buřňáků tmavořitých, byl to celkem běžný druh ale v takovém počtu byl vidět jen málokdy. Bylo to asi způsobeno hurikánem Isis, který zasáhl Mexiko jen před dvěma dny. Hurikán byl brutální. Deset lidí bylo mrtvých a 2300 přišlo o domov – tyhle silné bouře běžně zatlačily ptáky na pobřeží a Miller doufal, že se mězi nimi najdou i ti vzácní.
Najednou někdo zakřičel “ na druhé hodině” dva potápějící se jedinci alkounů útesových s černými spodky křídel se ukázaly v dalekohledu. Číslo 697. O pár minut nato připlaval pták podobný pirátské vlajce, který měl domov v antarktických mořích, chaluha arktická, byl to přesně ten druh, po kterém si Komito pojmenoval auto. Když to nebylo znamení, tak co tedy bylo? Bylo to I číslo 698 a Miller cítil, že je na správném místě.
Miller si trochu stěžoval na podmínky na lodi, protože jeho tělo na takovou změnu nebylo připravené. Byli sice jen pár mil od pobřeží, ale najednou bylo počasí až podivně teplé a klidné. Bohužel se ale zvedla mlha. Už žádné pozorování.
Na oceáně se najednou objevil burňák světlenohý. Tenhle pták obvykle hnízdil na Novém Zélandě, tak co dělá tady? Bylo to číslo 699, byl to už třetí nový druh za poslední tři hodiny. Toto určitě nebyla běžná pozorovatelská plavba. Pod lodí se ukázala modrá velryba asi 7 metrů pod hladinou. Zatím co Miller a ostatní z Jersey hledali co nejlepší místo, aby se na ní mohli kouknout, někdo zakřičel. Bílý pták na hladině!
Sto tunová velryba byla najednou zapomenutá jako včerejší noviny. Miller běžel co jen mohl na pozorovatelské stanoviště na boku lodi. Ach, to prokletí nízkých lidí na podobných výpravách – každý před ním byl aspoň o 4 palce vyšší než Miller. Uhněte tam vepředu!, zavolal. Nikdo se ani nehnul. Ramena ani hlavy, nic. Uhněte z cesty! Stále žádný výhled! Z můstku zakřičela Shearwaterová “ faeton červenozobý!”
Zoufalství.
Kde?
Panika.
Potřebuju ho, chci ho, musím ho mít.
Mám ho!
Shearwaterová seskočila dolů a věnovala Millerovi objetí s takovou silou, až mu zapraskaly kosti. Takovéhlo protáhnutí by u chiropraktika stálo hodně peněz.
Tohle není 700 na životním seznamu, sestoupila Shearwaterová k posádce. Tohle je 700 za tenhle rok!
Potom, co všichni pozorovatelé Millerovi pogratulovali, podali mu ruku, poobjímali ho a dali si s ním placáka, Miller se procházel mezi pozorovateli z Jersey a odevzdal jim vlastní zprávu:
Řekněte Komitovi, že Greg Miller ho zdraví.
Teď je tu on a žádné Komito zdraví. Pro nikoho.
S rukama pevně na volantu Hondy ATV Komito prorážel hustý déšť na ostrově beze stromů v Beringově moři. Dokonce I Eskymáci v takovém počasí zůstavali doma. Komito byl 40 mil od Sibiře a 4000 mil od domova. Hledal asijské druhy. Dostal jich víc než kolik čekal.
Pro někoho by tohle počasí mohlo být brutální. Mělo to asi něco společného s polárním kruhem. Vítr způsoboval, že déšť byl jak vidličky. Doma v Jersey bylo 32 stupňů a tady mu na tváři zamrzaly slzy.
Alespoň mu tady nehrozilo, že zapadne do bahna. Na tomhle ostrově byla jen málokde nějaká půda. Ostrov Saint Lawrence byl 100 mil dlouhá pustina, zmrzlá až na kost, kde mu černé kameny klouzaly pod nohama kamkoliv šlápnul. Téměř spadnul asi miliokrát. Musel vyjít z auta ven, protože píchnul a jeho pneumatika byla najednou úplně prázdná. Vůbec mu nevadilo, že se cestou namočil a nabídl místnímu teenagerovi 5 dolarů, když mu pneumatiku opraví a nafoukne – foukal pomaleji než holka – to je ale překvapení teenager, hudral Komito, který musel ujít 30 mil v silném větru. I když místní byli zvyklí, že podmínky jsou tu kruté, poznali v jeho hlase zoufalství.
Centrum populace tu byla vesnice, která měla 660 obyvatel jménem Gambell. Když byl dobrý rok, podařilo se Eskymákům ulovit velrybu grónskou. Když byl špatný rok, přežívali na tuleních nebo mořských ptácích. Jediné další zdroje, které se k nim dostaly, byly od turistů, kteří se snažili vidět ta samá zvířata, která Eskymáci běžně jedli.
Nikde v Severní Americe nebylo záhadnější místo na pozorování ptáků. Místa, kde tihle ptáci běžně hnízdili, byla starodávná shromaždiště kostí. Bylo tu běžně k vidění, že budníčci severní seděli na velrybích žebrech a bělořiti byli spokojeně usazení na páteřích mrtvých tuleňů. Každý den asi okolo 10 hodiny ráno se Eskymáci prohrabovali kupou kostí, z níchž některé byly hodně staré. 300 let starý špičák mrože byl cenným zdrojem slonoviny, který se dal vyřezávat a prodat za dost peněz na to, aby to zaplatilo benzin na tři měsíce.
Dalším skvělým místem byla místní skládka. I když Komito byl zvyklý chodit po skládkách, tak tahle byla rozhodně snadno zapamatovatelná. Komito by se klidně mohl nazývat znalcem, ale tahle 30 stop vysoká a 200 stop dlouhá skládka byla plná toho, co předešlou noc místní lidé udělali do kbelíků nebo obrovských sklenic. Tohle místo smrdělo víc, než hnijící játra mrože a běžně doutnalo měsíce od požáru, který zapálilo letní slunce. Navzdory tomu si ho ale oblíbili konipasové.
614 stop do výšky se tyčila hora Sevuokuk Mountain. Útesy vyčnívající z hory poskytovaly hnízdiště neuvěřitelnému množství mořských ptáků. Stovky tisíc alkounků, papupalchů, a alkounů zakrývali oblohu na západní části ostrova. Komito se ale cítil absolutně vyčerpaný. Nejvíce ho zmáhal ten pohled. Morbidní pohled. Místní obyvatelé nepohřbívali své mrtvé kvůli zmrzlé půdě permafrostu – stovky uren byly naskládány do sloupů na sebe. Některé popraskaly, když váha, kterou musely nést, překročila sílu starého dřeva. Některé z nich byly ještě z dob, kdy kosti pořádně neshořely. Byly úplně vcelku nebo na velké kusy. Mnoho generací mrtvých na jednom místě úplně na očích naháněly Komitovi husí kůži.
Během 6 dní, které zde Komito strávil, pršelo, foukalo a mrzlo. Byl unavený. Za celou tu dobu se mu podařilo získat jen jeden nový druh a to vodouše říčního. Měl z toho ale dobrý pocit. Tehle druh našla skupina lidí, z nichž každý zaplatil 3000 dolarů, aby zde mohl být. Komito 3x šel k vedoucímu skupiny a po domluvě se podíval jeho teleskopem. I když byl Komito znechucený skládkami kostí, rozpadajícími se rakvemi a nechutnými skládkami, nemohl odolat vzácnosti volání takovéhle rarity.
Ostatní výpravy byly produktivnější. Během prvních třech týdnů než se mu podařilo zorientovat ve fungování kontimentálních aerolinek, Komito získal chaluhu polární v Cape Hatteras, alku malou blízko Nového Skotska, další mořské druhy v Monterey a alkounek drobný v Auletianě.
Nejlepší z nich ale byl land bird.
I když byl agresivní a drsný, měl jen málo přirozených nepřátel. Byl dost výrazný na to, aby ho dokázal rozpoznat kdokoliv, kdo se aspoň trochu zajímal. Byl holohlavý a motal se. Měl zvláštní způsob chůze. Měl dost zdrojů na to, aby si sehnal jídlo na celé dny a byl dost hlučný na to, aby přinutil sousedy v noci zavřít okno. Straka žlutozobá, kterou Komito pozoroval na větvi stromu v centrální Californii blízko města Solvang, byl ten pták, který zlomil rekord z roku 1987.

Číst dál...

Pete Dunne: Dar zraku

(překlad z knihy Tales of a Low-Rent Birder)

Jmenuje se Robert Taylor a oblohu pozoruje dalekohledem s popiskou „Morristownská střední škola“. Znovu se pustil do prohlídky okolí, nízko nad zemí a zleva (přesně jak doporučuje středoškolský manuál pro pozorování dravců), od brankových tyčí, nad vršky nekrytých tribun, nad lavicí pro novináře a bufetem a nakonec nad vrškem mohutného, plně olistěného javoru, který střeží město. Nic. Zarputile to zkusil znovu. Nic.
Uvědomil si melodii Pat Benatar, která mu zněla v hlavě a jisté oprávněné obavy z nadcházejícího testu zaměřeného na nudnou (a zatím nepřečtenou) knihu s názvem Pýcha a předsudek a díky této vtíravé myšlence ho napadlo, jestli nedělá něco špatně.
Minulé jaro, když přijela slečna Kellerová z Cape May Bird Observatory (ať je to cokoliv), se zdálo být vše tak snadné. Ukazovala jim obrázky dravců, a bylo jich mnoho a dost se od sebe lišily. Byla na nich káně rudoocasá plachtící vysoko ve vzduchu a sokolovití, jako je třeba sokol stěhovavý, a dokonce orli. A všichni ti ptáci táhnou přímo nad školou. Paní Nadolny to také říkala. A v manuálu je to také (proto to musí být pravda).
Zkusil to znovu – brankové tyče, tribuny, novinářská lavice, bufet... a k smrti ho vyděsil pták, který proletěl zorným polem jeho dalekohledu. Horečnatě otočil dalekohled zpět a zběsile začal prohlížet oblohu (aby našel opeřence, který byl ve skutečnosti jen 20 metrů od něj) a díky štěstí, spíše než dovednosti, ho nalezl. Odzoomoval, opět toho ptáka ztratil, protože se mu svět mimo změněné ohnisko rozmazal, otočil zoomem zpět, znovu ho zaostřil a začal hledat jeho „určovací znaky“.
Nebyla to káně rudoocasá (což bylo zřejmé) a nebylo to dost velké na orla. (Dobře, třeba menší orel.) Mělo to modravý hřbet a špičatá křídla (špičatá křídla???)... ŠPIČATÁ KŘÍDLA! Byl to nějaký sokol, jeden z těch rychlých dravců, a mohl by to být i sokol stěhovavý nebo dokonce dřemlík tundrový. (Tím by ostatní dostal, kdyby viděl vzácného sokola stěhovavého.) Ale pták už zmizel a on si ani nevšiml kresby jeho tváře. (Je to jak se říká: při pohledu do jeho tváře...) Zaregistroval, že pták vyklesal někde na konci sledované oblasti, přistál uprostřed hejna holubů a začal se krmit.
Hmmmmmmm.
Na tom dalekohledu něco je, pomyslel si. Zahleděl se na ten neznámý přístroj a první, čeho si všiml, byl výrazný vrub, který byl zvýrazněn nepříliš velkou černou ryskou (přesto byla dost nápadná). Několikrát pohnul páčkou zoomu tam a zpět, pootočil pravým okulárem na jednu stranu a pak na druhou, zvedl dalekohled a podržel si ho kousek od očí (tak, jak jim to předváděla Debbie a slečna Kellerová). Takhle se kontrolovala výstupní pupila. Legrační, nezdálo se, že by na tuto stranu procházelo dalekohledem nějak moc světla.
Přiložil dalekohled k očím a zaostřil na lavici pro novináře, na prodejní automat od koly a nakonec na roztleskávačku, která sebou kroutila v neuvěřitelných pózách na padesátiyardové lajně. Chvíli si ji dalekohledem prohlížel. Z vědeckých účelů.
Jeho obhlídku terénu přerušil hlas. „Birdwatcher! Hele, podívej se na toho birdwatchera.“ Blížili se k němu dva příslušníci fotbalového týmu, kteří si dávali zahřívací kolečko, a jak si Robert povšiml, jeden z nich zvedl ruku k očím a směšnou pantomimou předstíral, že se divoce rozhlíží kolem. On a jeho kamarád se hlučně zasmáli tomu báječnému vtipu. Roztleskávačky se dívaly také (včetně Nancy, která seděla o dvě lavice dál a o řadu nad ním).
Podle všech společenských pravidel by v této situaci měl Robert být zticha. Nakonec byl teprve ve druháku a oni byli už mazáci. V něm ale klíčilo přesvědčení, že dělá něco výjimečného. Středoškolský projekt sledování dravců nebyl jen nějaká knížka nebo hra. Bylo to skutečné, byla to věda. Navíc tomu přihlížela Nancy.
„Není to birdwatching,“ řekl. „Je to pozorování dravců. To není stejný“; teď už to věděl.
Ti mladí gladiátoři ale neodpověděli; možná ho ani neslyšeli. Uvědomili si, že se blíží k roztleskávačkám a pustili se do prudkého sprintu.
Ozvalo se zvonění, které upozorňovalo na konec přestávky. Měl deset minut na to, aby se vrátil do třídy. Vysvobození se blížilo.
Robert to zkusil ještě jednou. Brankové tyče, tribuny, lavice novinářů, bufet... a znovu. Začala ho bolet hlava.
Zaslechl pravidelné kroky někoho, kdo šplhal na tribuny právě, když zazněl zvonek pět minut do konce přestávky. Byla to Susan. Byla v redakční radě literárního časopisu a chtěla se stát básnířkou. Prohlásila, že se připojila k pozorování dravců, aby si „rozšířila svoje vnímání“.
„Viděl jsi něco?“, zeptala se s nadějí v hlase. „Nějaký dravce?“ dodala rychle. (Susan byla ráda přesná.)
„Nó, asi jsem viděl sokola stěhovavého,“ odpověděl Robert (aniž by si příliš vymýšlel). „Ale mohlo to být i něco jinýho. Bylo to dost daleko,“ dodal (teď už zalhal trochu více).
Rychle se sklonil nad dalekohledem a nad „setem určeným k pozorování dravců“ (podložka, teploměr, formulář k zaznamenání každodenních pozorování, schematická tabule s určovacími znaky dravců, příručka k pozorování dravců, směs plastových obalů a několik dost starých zápisů průletů dravců, to vše ležící na dně plátěné tašky). Susan si vzala dalekohled, na každém okuláru nastavila přesně +1½ a pokračovala v pozorování... brankové tyče, tribuny, lavice novinářů...
Před tím, než se zaměřila na páčku zoomu, už Robert mířil k hlavní budově. Dlouhými, hladkými kroky muže narozeného v roce 88, kterých si trenér minulé jaro nevšiml, přeběhl škvárovou běžeckou dráhu. Přeběhl fotbalové pole, zpomalil a krokem dorazil k parkovišti s černým povrchem, nad kterým se v odpoledním slunci horkem tetelil vzduch.
„Co dělám špatně?“ Po dravcích se díval už pátý den a kromě několika ptáků, které zahlédl první den, kdy s nimi byla venku slečna Kellerová, nikdo nezaznamenal ani jednoho dravce. Na září bylo dost horko. Možná to s tím nějak souvisí. Z příručky věděl, že nejvíc dravců létá, když je chladno. Nebo možná letí tak vysoko, že ani nejsou vidět nebo vůbec nepřeletují přes Morristown. Nebo možná, pomyslel si, když nakonec došel k té nepříjemné možnosti, možná, že od těch dob, co ho bolí hlava, dělá něco špatně.
Nevšiml si podsadité malé káně přilétající nízko nad bufetem, která chytila termiku nad rozpálenou vozovkou krytou makadamem. Ve skutečnosti ji nezaznamenal, dokud se k ní nepřidaly další dvě káně. A teprve, když se k nim přidala čtvrtá se dvěma tmavými pruhy na ocase, si uvědomil, co se to děje.
Tohle jsou dravci, řekla jeho mysl, když před tím zahnala všechny pochybnosti. Tohle jsou dravci. Jako ti na obrázcích – širokopruzí nebo tak nějak. Přesně ti, co letí až někam do Jižní Ameriky. Káně širokřídlé!
Odtrhl oči od oblohy a zakřičel směrem k Susan. Zamával oběma rukama a znovu zakřičel, ale nestačilo to. Byl příliš daleko. Zdálo se, že Susan má nějaké potíže s dalekohledem, ani na něj nepohlédla.
Robert to vzdal a zadíval se k obloze. Nevšímal si určovacích znaků, pelichání křídel nebo velikosti. Nevšiml si ani, jestli jsou to dospělí ptáci nebo immaturní jedinci. Jen na ně hleděl, hypnotizován tím, jak rychle krouží uvnitř té neviditelné koule stoupajícího vzduchu, až z nich byly jen jiskřičky slunečního světla proti obloze. Díval se na to, jak odpluli, jak se ta skupinka ptáků zmenšovala a zmenšovala, až zmizela, a jak se obloha ani poté, co se poslední pták ztratil z dohledu, nezdála být prázdná. Ve skutečnosti byla obloha bohatší než kdy před tím.
Ozvalo se zvonění a on sprintoval zbývajících čtyřicet metrů ke dveřím. Teprve na schodech si na něco vzpomněl. Otočil se zpět k fotbalovému hřišti. Roztleskávačky měly přestávku a on si byl docela jistý tím, že jedna z nich se dívá jeho směrem.

Její jméno je Ann Van Sweringen a na oblohu se dívá skrz deset centimetrů slunečního světla, které má pozorovací okénko na východní straně kroužkovací stanice. Kdybyste byli dostatečně blízko, abyste ji viděli zřetelně, zaznamenali byste mladou tvář, dívčí tvář úhledně rámovanou krátce střiženými hnědými vlasy. Její oči jsou hluboké, tmavohnědé – inteligentní a bystré. I kdybyste přehlédli sílu jejích očí, jistě ji nepřehlédnete vepsanou v její tváři. Ann je zkušenou bioložkou a kroužkovatelkou dravců, je členem velmi malé a velmi vybrané skupiny. Navíc kroužkuje sokoly stěhovavé, což představuje mezi kroužkovateli dravců elitní kastu.
Abyste tohle všechno viděli, museli byste být hodně blízko a museli byste být přímo ve stanici samotné, abyste spatřili mistrovství, se kterým pracuje – jistotu, se kterou dokáží její ruce najít to správné ovládací lanko (přičemž její oči mohou stále sledovat oblohu). Způsob, při kterém skrývá svoji tvář v bezpečné vzdálenosti od pozorovacího okénka (aby nebyla nasvícena sluncem) nebo způsob, jakým je pozorovací kryt uspořádán, kdy každý kus vybavení má svoje přesné místo, kdyby ho bylo zapotřebí.
Ovládací lanka se rozbíhají z krytu jako telegrafní dráty z velitelského postu na válečném poli. Každé směřuje ke zkracovacímu sloupku, pak dolů k otočnému očku pevně připojenému k ochranné kožené kazajce. V kazajkách vězí Annini spoluhráči, mistři svého řemesla – mistři lákání ptáků.
Úplně vepředu, neohroženě drzý, je Goliáš – který je považovaný za nejlépe se natřásajícího holuba v Cape May. Úkolem Goliáše je upoutat pozornost prolétajících sokolů stěhovavých. Vpravo od něj, dole v příkopu, je Spike, šedivý, mohutný špaček (který se ještě nesetkal s krahujcem americkým, kterému by to nemohl nandat). Spike láká mladé nebo bázlivé (nebo samce) sokolů, ty, které jeden pohled na Goliáše přiměje k úprku. Vlevo, ve slunečních paprscích před svým ochranným přístřeškem, je Molly, svůdná samice vrabce domácího, slibující pozemské potěšení za rozumný peníz.
Kolem stanice, strategicky rozmístěných takovým způsobem, že jen zkušený kroužkovatel dokáže ocenit tuto dokonalost, je několik sítí. Většina kroužkovacích stanic se skrývá mezi sítěmi – nárazovými, přízemními uvolňovacími, zvedacími – proto terén před typickou kroužkovací stanicí připomíná lanoví plachetnice v době údržby. Annina stanice se ale liší.
Sokoli jsou ptáci otevřených prostor, kteří mají obrovský odpor k přeplněným místům. Typická kroužkovací stanice by sokola odradila, ale ta Annina je zkonstruována prostorně a účelně. Sítí tu není moc a jsou umístěny přesně v místech, kudy sokoli prolétají. Pravděpodobnost jejich odchytu závisí na počtu sítí (N) a na počtu průletů (P) dělených rozdílem mezi nezkušeností ptáka (I) a zkušeností kroužkovatele (E). Podle této rovnice by měla být Annina stanice držitelem Nobelovy ceny, ale je tu ještě jeden klíčový faktor, se kterým je nutno počítat. Může být i nemusí tím určujícím, ale jistě je tím nejprchavějším – „štěstí“. Dosud hrál tento prvek proti Ann a jejím spoluhráčům.
Tři sokoli napadli její stanici a tři ptáci unikli chycení, dva z nich po dlouhých soubojích, při nichž bolely paže, svírala se hrdla a bila srdce. Po čtyřech dnech na stanici nesla bužírka s Anninými zamykatelnými kroužky č. 7 stále svých padesát kousků.
Ann sice nezapomněla na ptáky, kteří jí unikli, ale už se jimi nezabývala. Po posledním frustrujícím zápase ustoupila o krok a kritickým pohledem si změřila svoji stanici. Odstranila jednu uvolňovací síť za Spikem (rozhodla se, že překáží), přesunula jednu nárazovou síť o půl metru blíže, jemně seřídila spouštěč hlavní zvedací sítě a trochu lépe zamaskovala kryt. Byl začátek sezóny a tedy i čas k úpravám. Později už by na to čas nebyl.
Ann sáhla po dalekohledu a důkladně se pustila do prohlížení oblohy. Nic. Pozorně prohlížela každého ze svých vábících ptáků a hledala na nich známky únavy. Vypadali dobře. Uchopila hlavní lanko a rázně za něj trhla, čímž spustila Goliáše. Rozhořčeně začal na zemi plácat křídly a pak spustil vlastní sólovku (aby utvrdil přihlížející, že on svoji roli zná). Ann se s uspokojením usmála a znovu zamířila pohledem k obloze nad Cape May. Její mysl se mimoděk zatoulala k sobě samé, uvolnila myšlenky a vzpomínky, které jsou stále přítomnými společníky biologů trávících dlouhou dobu o samotě v terénu.
„Pozorovatelna na východě.“
Část Anniny mysli se vrátila do přítomnosti, když sahala po vysílačce. „Příjem, pozorovatelno,“ zareagovala předpisovým způsobem.
„Ann, severně od nás byl dravec. Nevidělas ho taky?“
Bez ptaní věděla, že „dravcem“ je míněn sokol, ale protože formulace zněla nejednoznačně, znamenalo to, že si buď Harry není jistý určením, nebo jí ohleduplně naznačuje, že jí něco uniklo.
„Ne Harry, nic nezvyklého jsem neviděla (Sokola jsem neviděla). Ale celé ráno se tam nad loukou pohyboval pochop (Mohl sis splést pochopa se sokolem?).
„Hmm, dobrá, mohl to být jen pochop,“ odpověděl Harry. „Poletovalo to nahoru a dolů a bylo to hodně daleko. Mohl to být jen pochop, ale mohlo to být i něco jiného,“ dodal ještě, aniž by chtěl vyslovit, o jaký druh se mohlo jednat.
„Dobře, fajn. Díky za upozornění,“ odvětila Ann. „Budu ve střehu,“ dodala (aniž by také chtěla vyslovit jméno druhu, protože někdy, když si něco zoufale přejete a pronesete to nahlas, pak se to nestane).
„Východ rozumí.“
„Pozorovatelna končí.“
Ann odložila vysílačku a znovu obrátila svoji pozornost k pozorovacímu okénku. Ve vzdálenosti necelých padesáti metrů se šedesát centimetrů nad zemí pohyboval sokol. Přibližoval se.
Molly se ozvala varovným hlasem a skryla se pod přístřeškem. Spike se přikrčil a jak nejlépe to dovedl, vytvořil napodobeninu špinavého míčku. Ann chytila hlavní ovládací lanko, čímž přinutila Goliáše v širokém oblouku vzlétnout a znovu usednout. Sokol se rychle přibližoval a v poslední vteřině se zvedl, aby uchopil vzlétající kořist. Goliáš jen sehnul hlavu. Dobře tuto hru znal.
Sokol přeletěl Goliáše a jen taktak minul vršek nárazové sítě. Překvapen Goliášovým porušením dobrých mravů se při obratu – širokém, rozmáchlém obratu tundrového sokola – dostal dál než obvykle.
Ann znovu uchopila ovládací lanko, popustila ho a dala Goliášovi více prostoru. Sokol se opět blížil, zaútočil a minul (téměř pročísl jinou síť), obrátil se, zaútočil a minul – znovu a znovu.
Byla to mladá samice a nyní si dala na čas, než znovu přilétla. Věděla, kde se nacházejí sítě, a i když neznala jejich účel, vnímala je jako překážky, kterým je nutno se vyhnout. Nelíbilo se jí, jak jí překážely v útocích a nelíbilo se jí, jak se choval ten podivný pták (vlastně se jí v této situaci nelíbilo daleko více věcí). Když se blížila tentokrát, její let pozbyl na naléhavosti. Šlo o opatrnost hraničící s nezájmem.
Ann spíše cítila, než viděla tu změnu, a v její mysli se začínal rodit plán. Byl netradiční, a kdyby měla jen trochu více času, zavrhla by ho jako neproveditelný.
Pustila ze zřetele Goliáše, hluboce se nadechla a dvěma rychlými trhnutími lankem povolala do arény Spikea. Sokol udělal otočku a prudce se pustil za novým cílem. Těsně před tím, než ho napadl, Ann zakřičela dostatečně hlasitě, aby ji sokol zaslechl.
„HEJ!“
Polekaný sokol se ostrou otočkou snažil dostat pryč od krytu, obrátil se, namísto aby vzlétl výš, a byl v síti.

Jeho jméno je Frank Schleicher a právě skrz hledáček fotoaparátu Canon F1 sleduje oblohu, část řeky, vrchol hřebene a malý, nevýrazný, ale dosti zajímavý bod. Ten bod je už dobře tři minuty nad hřebenem, ale není pochyb o tom, že je to orel.
Než Frank prvně zachytil toho ptáka, bylo pravděpodobnější, že ho spíše přehlédne, než špatně určí. Jen ten, kdo už se nad hřeben díval stotisíckrát, si takového bodu mohl všimnout, jen ten, kdo zná každý ohyb a zářez hřebene, každou jeho průrvu a skalní výchoz.
Jak je ale možné určit tuhle tmavou tečku na ledově bílé obloze z takové vzdálenosti, se vysvětluje ještě obtížněji. Snad to nějak souvisí s tmavostí objektu, že je tak tmavý, že ho z této vzdálenosti jasné sluneční světlo nemůže skrýt. Možná je to jeho chováním, způsobem, jakým vyrovnaně klesá podél hřebene, jak se drží jeho obrysů stejně jako vlak svých kolejí (tímto způsobem se orel podepisuje).
Faktem ale zůstává, že Frank z něj udělal orla už na tuto vzdálenost. Nesčetné indície a náznaky vysílané opeřencem prošly sítí úvah pozorovatele dravců. Částečky nabité informacemi se bleskurychle propojily se zrcadlenými obrazy jeho pozorovatelských zkušeností. Všechny shromážděné informace se poskládaly v realitu – orel skalní.
Objektiv se čtyřsetmilimetrovým ohniskem se mírně chvěl s údery Frankova srdce (s údery, které nemohly být přičítány stoupání na kopec). Frank tu byl už dost dlouho, aby nabral dech, dost dlouho na to, aby pocítil chlad kanadského povětří, které hledalo nejslabší místa jeho vlněného oblečení. Ve skutečnosti tu byl už tak dlouho, že uvažoval o rychlém běhu, aby se zahřál.
Na vrchol kopce vylezl něco před devátou dopoledne a s pýchou si uvědomil, že i v pětašedesáti dokáže vyšplhat na hřeben za necelou půlhodinku. Celou cestu nahoru byl nesvůj – necítil vítr. Ale to se dalo čekat, připomínal si neustále. Máme druhý den po přechodu fronty. Vítr je slabší, a dokud nebudu úplně nahoře, neucítím ho.
Jak se blížil k hřebeni, dlouho poté, co přivykl bolesti v lýtkách, která postupně přecházela v křeče, zaslechl uklidňující chřestění větví vystavených větru. Hřeben ustoupil a odhalil široké údolí ubíhající k severu, kde ho uzavíraly svahy Poconos. Na jihu se otevírala zemědělská oblast severozápadního New Jersey. Na severu a na východě se vlnily obrysy pohoří Kittatinny.
Při odpočinku si Frank vzpomněl na včerejší let. Během minulých dvou týdnů přešla první skutečně chladná fronta dokonale načasovaná tak, aby chytla vrcholný tah kání rudoocasých. Ptáci na ni zareagovaly dokonale – ukázalo se několik set kání rudoocasých, četné káně páskované, pozdní orlovec, časná káně rousná a jestřáb (ten nenápadný převít jestřáb!), který kolem proletěl po vražedném útoku na balabán sovy přesně v tom okamžiku, kdy Frank měnil film.
Frank nafotil dvě cívky filmu a byl si docela jistý, že jeden nebo dva snímky by mohly být povedené. Mnozí fotografové by vraždili pro fotky, které Frank zahazoval, ale on byl zkrátka perfekcionista – umělec – bral jen ty nejlepší a ty pak zdarma pouštěl do oběhu. Teď už byl v důchodu. Peníze ho přestaly trápit. Fotografování dravců bylo tím, co mu přinášelo potěšení a míchání fotografování s penězi by ten pocit jen kazilo. A tak poskytoval své snímky oblíbeným organizacím – a těch bylo hodně.
Ani ne za pět minut byl na svém místě, kousek pod hřebenem mimo cestu. Během dalších desíti minut byl na svém místě i jeho věrný, bitvami zjizvený balabán sovy, kamera měla založený film, její nastavení bylo zkontrolováno a termoska byla nachystána v dosahu.
Ptáci právě začali vzlétat ze stromů dole v údolí. Chvíli jim bude trvat, než vystoupají k hřebeni. Frank sledoval dalekohledem dvě káně rudoocasé s doširoka rozevřenými křídly, které pomalu nabíraly výšku směrem k severovýchodu. Držely se svých úzkých sloupů stoupajícího vzduchu, první termiky toho rána. První pták a pak i druhý dosáhli hřebene a dál zůstávali ve stoupavém proudu vzduchu, který šetřil jejich energii. Přesně v té chvíli zahlédl neuvěřitelně vzdáleného, stoupajícího tmavého ptáka bez zřetelných znaků, který byl na hranici rozeznatelnosti. Káně rudoocasé byly rázem zapomenuty...
Obraz v hledáčku se trochu chvěl, ale s foťákem uchyceným k ramenní opěrce a s rychlostí závěrky 1/500 sekundy by to mělo být v pořádku. V duchu si znovu proběhl nastavení (snažil si vzpomenout, jestli vrátil kompenzaci expozice zpět na nulu poté, co fotil okolní scenérie cestou nahoru) a snažil se nemyslet na všechny ty drobnosti, které mohou být špatně.
Musel trávit noc na hřebeni, napadlo jej. Nemyslím si, že by se dostal z údolí nahoru k hřebeni takhle brzy. Ale člověk nikdy neví. Ne, u orlů člověk niky neví.
Tak blízko, až ho to vyděsilo, zaslechl zvuk podobný prudkému dechu a věděl, že se jedna z kání rudoocasých zastavila nad balabánem sovy. Frank neotočil hlavu. Ani se nepohnul, protože bylo jisté, že pokud orel zaregistroval třepetající se káni, pak se jeho neuvěřitelné oči, které vzdálenost nijak neomezuje, upřely i na něj.
Přilétne se podívat na sovu?, chtěl vědět. Téměř nikdy se to nestalo.
Jako v odpověď sklouzl pták proti tmavému pozadí stromů blíže k hřebeni. Pro toho, kdo nevěděl kam se dívat, byl v tom okamžiku neviditelný. Díky teleobjektivu byl ale dostatečně blízko, aby bylo vidět malé bílé skvrny prosvítající přes vrchní stranu křídel a výrazný bílý ocas lemovaný širokým tmavým pruhem.
Mladý pták, konstatovala část jeho mysli s uspokojením. Nezkušený, dodala jiná část. Pták se spustil níž pod vrcholky stromů, které maskovaly jeho let.
Přilétá, pronesla jeho mysl, která konečně akceptovala tento fakt.
„Dobrý Bože, on přilétá,“ pronesl Frank tiše sám pro sebe a mírně se přesunul do pozice, která ulehčila rostoucímu napětí v jeho pažích. Tehdy zaslechl zvuk, který sevřel jeho žaludek pocitem nevolnosti – zvuk někoho, kdo usilovně šlapal po stezce.
Baťůžkář, pomyslel si a v duchu si za sebou představil postavu, která je ověšená vším tím psychotropním a benzínem poháněným vybavením, které činí svého nositele stejně nenápadným jako výstřel z děla. To by ale znamenalo pohyb, který by zabil úplně všechno – dusavé, dlouhé kroky, do široka rozhazované ruky, bágl poskakující ze strany na stranu jako zadek muly. Ten orel, ať je sebenezkušenější, uvidí pohybující se postavu hned, jak vyletí nad stromy a tím to skončí.
Frank se zhluboka nadechl a pronesl tak hlasitě, aby to bylo slyšet přes dupot podrážek, „poslyšte, ať už jste kdokoli, nehýbejte se prosím.“ Dusot ustal. „Letí sem orel, tak prosím minutku počkejte,“ dodal.
Ten člověk, ať už to byl kdokoli, neodpověděl – ale přestal se pohybovat.
Nic se nedělo následujících deset, dvacet, třicet vteřin. Ve Frankově mysli začala hlodat pochybnost. Věděl, že ten baťůžkář musí už ztrácet trpělivost a možná mu ani nevěří. Kdo by taky uvěřil někomu, kdo prohlašuje, že sem letí orel?
Už se chystal pronést další ujištění, když se pták objevil nad stromy. „Tady je,“ řekl tiše a celou svojí bytostí se s na něj soustředil.
Byl blízko a v hledáčku vypadal obrovský. Frank se na něj připravil, ale po káních rudoocasých byla v hledáčku velikost tohoto dravce ohromující. Nečekal, až přiletí k sově, nepotřeboval to – už teď vyplňoval téměř celou plochu políčka. Frank se dvakrát hluboce nadechl, napůl vydechl, zaostřil na hlavu dravce a stiskl spoušť.
Kedžít, zakňouralo automatické převíjení. Znovu zaostřil, zkontroloval v hledáčku obě špičky křídel... Kedžít.
Možná o fous dál, pomyslel si, mírně přeostřil.
Kedžít... Kedžít...
Dravec se vznesl, poprvé s pocitem, že něco není tak, jak by mělo.
Kedžít.
Otočil hlavu, upřel pohled směrem, odkud přicházel ten divný zvuk a ustrnul v pohybu.
Kedžít.
S hlubokými, silnými údery křídel vzlétl a zamířil pryč od hřebene. Jednou se ohlédl, spíše zvědavě než vystrašeně a bez zastavení pokračoval dál.
Frank se uvolnil, dlouze vydechl a spokojeně znovu nabral dech. Otočil se, aby poděkoval baťůžkáři za trpělivost a hleděl do obličeje mladé dívky oblečené do vybledlé bundy, která se tvářila, jako by se právě stala svědkem zázraku.
A možná to byl zázrak, pomyslel si Frank. Jestli jeden z těch snímků vyjde, vsadím se, že se jí bude vyvolaný líbit.

Jmenuje se Maurice Broun a kdysi sledoval oblohu nad Hawk Mountain v Pennsylvánii. Teď má oči zavřené, ale stále to vidí, očima, které dal ostatním – jde o úžasný dar vidění, který se dotkl života každého pozorovatele dravců, který kdy stál proti podzimní obloze.
Není dravec, kterého by neviděl, neexistuje určení, které by nezkusil, to všechno Maurice zaznamenal. A kouzlo toho daru spočívá v tom, že se Maurice Broun stává díky našim očím nesmrtelným (ne méně než si zaslouží).
Dar zraku míří dvěma směry. Pohlíží zpět na osamoceného průkopníka stojícího na skalnatém výchozu před padesáti lety, ale mají ho v sobě i oči chlapce vzhlížejícího z nekryté fotbalové tribuny...
Jmenuje se Robert Taylor a oblohu pozoruje dalekohledem s popiskou „Morristownská střední škola“.

zdroj: birdwatcher.cz

Číst dál...

Kapitola čtrnáctá - Forked

Strach je dobrá motivace. Al Levantin určitě chtěl skončit na třetím místě a tak vyrazil za svým skokem v pozorování. Podařilo se mu dostat lesňáčka v západní Virginii; atlantické mořské ptáky z Cape Hatteras (i když se přitom pozvracel); pacifické mořské ptáky z Monterey (znovu se pozvracel); podařilo se mu dostat i nejmenšího ptáka na kontinentu (jen 3 palce velkého kolibříka Calliopin) na vrcholku hory vysoké 14 000 stop v Coloradě zase dostal vrabce polního v rodném městě Abrahama Lincolna.
Ale žádný pták ho nemohl potěšit tak moc, jak tyran savanový.
Když se poprvé dozvěděl o hlášení o tropickém zabloudilci, kterého někdo nahlásil na malém ostrůvku Plum Island severně od Bostnu, Levantin všeho nechal. Tento druh byl známý tím, že se nikdy nezdržel dlouho na jednom místě a proto ho musí dostat a to velmi rychle. Tento víkend žádný koncert. Posedl ho pozorovatelský ďábel. Prodral se hustým provozem, ale moc se neobával počtu lidí na ostrově. Tihle lidé mířili leda tak na pláž, on mířil do bažin.
Na parkovišti se potkal s dalšími 3 místními pozorovateli. Vzali ho přímo do bažiny za tyranem. Tohohle ptáka si nikdo nemohl popléct. Byl černobílý a měl vidlicovito rozdvojený ocas dlouhý stejně jako jeho tělo – a seděl na větvi plující uprostřed bažiny.
Levantin byl tak spokojený se svým získaným vítězstvím, že udělal něco hodně neobvyklého. Řekl ostatním třem pozorovatelů o svém Big Year a oni tím byli fascinováni. Čím víc jim řekl, tím víc chtěli slyšet. Nejprve mu přišlo divné povídat jiným pozorovatelům o svých dobrodružstvích – tohle bylo poprvé, co se o tom vůbec bavil s někým cizím – ale viděl, že ho chápou. Musel si přiznat, že to bylo příjemné.
Jen před pár týdny seděl na lavičce vedle svého domnělého rivala a ani se nepředstavil. A teď mele a mele o svém Big Year a to s úplnými cizinci. Co se změnilo?
To, co se změnilo bylo, že Sandy Komito nezískal zatím tyrana.
Greg Miller take nezískal tyrana.
Al Levantin získal tyrana savanového a ještě k tomu první. Cítil se vážně dobře.
Greg Miller byl nemocný. Už od té doby, co se vrátil z Attu, kašlal vlhkým kašlem celý den a třásl se zimnicí celou noc. Cítil se úplně slabý, nemocný, ale na tuhle nemoc byl lék. Jeho větší problém byl, že ho už 3 dny paralyzovala „tyraní“ horečka. Chtěl jí vyléčit – óó, jak moc jí toužil vyléčit – ale musel zůstal uvězněný v kanceláři a racovat. Nebylo vůbec jednoduché soustředit se na práci, když ho od takové rarity dělil jen krátký let do Massachusetts. Millerovi zůstávaly ještě dva dny, během nich musí zvládnout soustředit se na pár tisíc řádků kódů, než s tím bude moci seknout a odletěl hledat tyrana.
V mezičase kontroloval situaci a volal na horkou linku pro pozorovatele v Massachusetts, aby se ujistil, že pták tam stále je. Byl a jak to vypadalo, čekal na něj. Sroloval dolů stránkou pozorovatelů v Massachusetts a kontroloval, nejaktuálnější pozorování. Někdo viděl nedávno tohhle ptáka blízko parkoviště a někdo stranou v příkopu a někdo další ho zase našel na větvi v rybníku.
Jedna krátká poznámka na pozorovateské stránce Millerovi opravdu zvedla tep.
Během pozorování na rybníku v bažině se totiž jednalo o muže, který cestoval tisíce mil jen proto, aby viděl tenhle druh.
Cizinec pocházel odněkud ze západu. Pokoušel se o Big Year.
O severoamerický Big Year.
Úžasná věc, kterou tento článek uváděl byla, že tenhle Big Year soutěžící už dosáhl 675 druhů.
Miller nemusel dvakrát uvažovat.
Ještě někdo krom něj a Komita se pokouší o Big Year.
Kdo to byl?
Miller se vrátil zpět na stránku www.travelocity.com. Kdokoliv byl tento další pozorovatel soutěžící o Big Year, Miller rozhodně neměl v plánu zaostávat za ním je kvůli tyranu.
Jediná věc mohla být horší, než si začít se Sandy Komitem, bylo přijít o dobrý spánek kvůli tomu, že by tohto ptáka zmeškal.
Po neúspěšném hledání tyrana se Komito vrátil na hotelový pokoj a odpočinul si, aby se mohl znovu pokusit zítra o druhé hledání brzo ráno. Ze spánku ho ale brzo vytrhl hlasitý rozhovor z vedlešího pokoje. Někdo hlasitě telefonoval. Podařilo se mu znovu usnout, ale ten samý telefonující muž ho vzbudil opět ve 2,30 ráno, když znova zvedl sluchátko volal pro změnu hlasitě někomu jinému.
V Komitovi to už vřelo.
Když se vzbudil následující den ráno o 6 hodině, rozhodl se, že nikomu nezůstane nic dlužný. Zvedl telefon a zavolal do vedlejšího pokoje.
Ahoj, Charlie, zvolal Komito do telefonu.
Ospalý hlas odpověděl – Cože?
Čau, Charlie, zakřičel Komito do telefonu ještě víc.
Tady není žádný Charlie a probudil jste mě, odpověděl rozzlobený hlas.
To mi vážně mrzí, řekl mu Komito a potom vesele položil telefon.
Přišlo mu to trochu zbabělé, anonymní, příště určitě vymyslí nějakou lepší pomstu.
Po snídani Komito zvedl opět telefon, tentokrát v hotelové hale a znova zavolal na pokoj.
Dobré ráno, zvolal do telefonu co nejhlasitěji. Tady váš soused. Vypadá to, že jste minulou noc volal všem, kromě mne. Jak je to možné?
Kdo je tam?
Říkal jsem vám to, jsem váš soused. Mám pokoj naproti chodbou. Slyšel jsem váš hlas celou noc a budil jste nás všechny.
Hlas mu odpověděl, že používá hlasitý režim, ale vůbec ho nezajímá, jestli Komito chtěl tou dobou spát nebo ne. Jeho hlas se pomalu zvyšoval, jak chrlil peprná slova, a když jeho nadávky dosáhly vrcholu, cizinec třísknul s telefonem.
Komito potěšen rychle vlezl do auta a pospíchal zpět na Plum Island, kde se mu podařilo ukořistit tyrana savanového sedícího navrchu dopravní značky. Udělal si pát fotek ptáka i jeho ikonického ocasu. Pak se rozhodl, že jeho soused z motelu si zaslouží větší pozornost.
V 9 hodin ráno byl Komito zpět v hotelové hale, tvářil se jako turista a požádal recepčního o buzení telefonem na pokoj – ve skutečnosti na Charliho pokoj – přesně po hodině. Když Komito viděl, že recepční souhlasí, šel k nejbližšímu telefonu, vytočil číslo správného pokoje, nechal to zvonit a odešel.
Dosáhl obojího, ptáka i pomsty. Pomsta byla ale větší zábava.
Millerova horečka ustoupila. Jeho dalekohled zacílil na tyrana. Pták číslo 682 byl tak super a taková úleva, že Miller nemohl odolat a pochlubil se všem místním se svým úspěchem.
Jednoho z pozorovatelů to zaujalo víc. Poslouchal Millerovo vyprávění 2x a požádal ho, aby to ještě zopakoval. Ještě jednou se ho zeptal na jméno a take na to, jestli je to on, co se pokouší o Big Year. Když to Miller potvrdil, druhý pozorovatel mu řekl, že má pro něj speciální zprávu, kterou musí vyřídit:
Sandy Komito tě zdraví.
500 mil od domova uprostřed bažiny a dočkal se společenské zdvořilosti zrovna od Komita? Co to má být? Jak Komito věděl, že tu bude? Nasadil snad Komito lidi, aby ho sledovali? Byl tu Komito? Dostal taky tohohle ptáka?
Mohl Komito taky mít 682??

Číst dál...

Nikon P1000 krátce v ruce

Obrovský kompakt s přídomkem Megazoom s rekordním rozsahem zoomu 24 – 3000 (tři tisíce, neuklepl jsem se), to je červencová novinka Nikonu. Navazuje na ultrazoom P900, avšak jde o zcela nový přístroj, nikoli nějakou kosmetickou oprašovačku. Povím, jak se mi s ním fotilo.

01 nikon

Jaký je a komu je určen
Je to 16megový kompakt, který má rozsah zoomu od ekv. 24 do 3000 mm. Přístroj je vybaven čipem BSI-CMOS 1 /2,3 palce (6,17 x 4,55 mm) a procesorem Nikon Expeed. Rozsah ISO je 100 – 6400, stabilizace je optická a výrobce uvádí 5 stupňů. Zapisuje jak v JPEG, tak RAW formátu. Zoom má rozsah 24 – 3000 mm, světelnost jde od F2.8 po F8.0. Lze použít i digitální zoom, který rozsah navýší až 4x. Objektiv ostří od 30 cm, v makrorežimu od 1 cm. 3,2 palcový displej je vyklápěcí a přetáčecí, nikoli však dotykový.

Elektronický hledáček s 99% pokrytím má 2,4 mega, vestavěný blesk má dosah 12 m. Sériové focení má frekvenci 7 oken za vteřinu. Video ve formátech MPEG-4 anebo H.264 je až 4K při 30 fps. Podporuje SD karty až po třídu UHS-I, má externí vstup pro mikrofon a možnost dobíjet přes USB port. Má wi-fi i Bluetooth. Baterka EN-EL20a vydrží 250 fotek. Rozměry jsou 146 x 119 x 181 mm, váží 1415 g i s baterkou. Na trhu bude v září za 27 tisíc Kč.

Jak s tím naložit?
Je trochu komické tomu říkat kompakt. Tělo je velké jako pořádná plnoformátová zrcadlovka plus tubus pro zoom. Závit pro filtr má průměr 77 mm. Tohle opravdu není žádný bridge, žádný travel ultrazoom. Fotit s tím Pepíčka na prázdninách opravdu nedává žádný smysl. Četl jsem někde, že je to spíš dalekohled než fotoaparát a ono na tom něco bude. Zkrátka , je pro lidi, kterým nestačí ohnisko kolem metru, jaké mají některé ultrazoomy běžně nabízené na trhu. Typicky tedy je určen pro lovy beze zbraní, pro focení ptáků, zvířátek, eventuálně Měsíce - šiknul by se na nedávné zatmění, ale bylo zataženo :-( . Fotovýbava pro zrcadlovky stojí majlant. Jen namátkou jsem si naklepl Nikon 400 a vyskočila na mě cena 336 tisíc. A to jsme na 400 mm, což je na birding neboli focení ptáků opravdu málo.

V tomto ohledu to vypadá na skvělé řešení. Ovšem jásot dlužno tlumit realitou. Čip je jak nehet malíčku, takové bývají v mobilech. Když vyzoomujete, jste na cloně F8.0 a to už je hranice, kdy autofokus jakž takž i za dobrého světla ostří. Čímž chci říct, že se od fotoaparátu za 27 litrů nedá čekat výkon zrcadlovky s objektivem za víc než čtvrt mega. No a samo fotografování taky není houska na krámě.

Jak se s ním fotí
Ještě než se do zkoumání pustím, musím upozornit, že jde o předprodukční vzorek s nikoli konečným firmware. Takže nebudu porušovat pravidla a nezveřejňují neupravené fotky v plném formátu, jsou zmenšené a opakuji, není to prodejní kus, jde o vzorek.

Aby bylo jasno, jaký je rozsah , zde dole je srovnání. Zobrazené fotky pak najdete i v galerii dole. Podstatné je, že kresebně jsou naprosto v pořádku, určitě splňují požadavky kladené na kompakt. Při 3000 mm pak samozřejmě hraje roli i hloubka ostrosti a dejme tomu i vítr. Ale pozor – fotil jsem to ze stativu.

02 nikon

Dal jsem mu šanci a zkusil jsem, jak to dopadne, když se bude fotit ne ze stativu, ale s pomocí monopodu, to je ta jedna noha co se přišroubuje a o tu se opřete. Foceno 1/500 na F8 při ISO 450 do JPEG. Fotil bych to do RAW a výsledek by byl mnohem lepší, ale je to týden starý model. Nicméně závěr je jednoznačný, ze stativu jsou výsledky velmi dobré a z monopodu za dobrých světelných podmínek uspokojivé.

03nikon

Třetí pokus jsem podnikl v zoologické zahradě v Troji v Praze. Zkoušel jsem výkon stabilizace. Opřel jsem se a fotil setinou na ty tři metry ekv.

04nikon

Dá se ovšem i zkrátit čas, zde na 1/1000 a zvýšit ISO. I to jde, ovšem za cenu hodně silného zprocesování. Obraz je vymydlený, nepřirozený. Opět se odkážu na RAW – až bude k mání konverze.

05nikon

Jinak je to ovšem super, tak velký rozsah – tady vidíte 24 mm a vpravo je jenom 1300 mm ekv.

06nikon

Jiná opera ale nastává, když fotoaparát dáme na stativ - nadále se bavíme o maximálním ohnisku 3000 mm ekv. (ale pak teprve má smysl). Toto je Měsíc - vidíte, že ohnisko je tak dlouhé, že se celý nevejde do formátu. Volil jsem krátký čas,se už projevil vzájemný pohyb obou těles, byl vidět.

07nikon

Ještě připomenu rozsah zoomu, toto je ekv. 24 mm:

08nikon

Na maximální ohnisko:

09nikon

Nakonec zase to birdování neboli ptákování - zase ze stativu. Výsledek je technicky velmi uspokojivý, odpusťte že mi vyšel trochu z formátu (ale má lesk ve vočíčku!):

11nikon

Předběžný závěr
Nikon Coolpix P1000 je mimořádný fotoaparát pro mimořádné použití. Hodí se tomu, kdo využije jeho delší ohniska. Pro fotografování ptáků má dokonce speciální program, který mimo jiné umožní navolit si ohnisko, které automaticky najede po stisku středového tlačítka čtyřcestného voliče. Dlouhé ohnisko ale vyžaduje stabilitu. Nejlepší je samozřejmě stativ (proč si nevzít stativ na posed?), druhý nejlepší je monopod. Z maličkého čipu nezašuměnou fotku při vysokém ISO nevymámíte. To je až poslední východisko. Každopádně ale potřebuje vyšší světelnou hladinu, za šera s tím nemá smysl do lesa chodit. Ale čím déle o tom přemýšlím tak docházím k závěru, že na rozumné fotky s tím třímetrem je ten stativ nezbytný.

zdroj: digineff.cz

Číst dál...

American Birding Expo

Spojení s migrací
Pokud chcete být svědkem migrujících ptáků, navštivte EuroBirdwatch v říjnu. Na různých místech na severní polokouli se konají setkání, která oslavují migraci ptáků. Do jedné z n ich můžeme zahrnout i American Birding Expo, která se koná na malém ostrůvku v Severním moři. Helgoland Bird expo se koná každý rok a letos je to od 18.10. do 20.10. Akce se koná ve spolupráci s firmou ZEISS. Každopádně v tento čas jsou na ostrověš zajímaví hosté, jako skřivan malinky, linduška zelená, buřňáček dlouhokřídlý, špaček růžový a další zajímavé rarity. Na Helgoland odjíždíme s kamarády v neděli, takže určitě z týdenního pobytu na ostrově přineseme nějaký report nejen z "gestivalu", ale i z vlastního pozorování.

unnamed

Číst dál...

Zajímavá aplikace BirdsEye

Vzhledem k nákupu některých aplikací na iphona a registraci k odběru novinek mi občas na email „přistane“ něco zajímavého. Včera to byla aplikace BirdsEye. Dalekohledy, knihy a předměty jsou již dlouho nezbytnými nástroji a pomůckami, které používáme při pozorování ptáků. Pomalu a jistě se ke klasickým pomůckám přidávají i nové technologie, jako třeba různé aplikace na chytré telefony. Máme dnes aplikace na určování hlasů (stačí zapnout aplikaci, pokud uslyšíme hlas a aplikace si sáhne do své databáze, popř. Xeno Canto – funguje úplně stejně jako aplikace Shazam na audio), máme aplikaci Ptáci Evropy s klíčem od Svenssona..... BirdsEye, vypadá jako jedna z těch užitečných databází, která umožní vědět, kde se jaký který pták pohybuje v reálném čase. Aplikace nabízí, snadné a rychlé používání, takže můžete strávit více produktivního času v terénu. Bohužel hlavní síla této aplikace bude při plánování dovolených popř. cest v zahraničí. Aplikace sama je zdarma a je ke stažení jak pro Apple, tak Android. Apple má výhodu širšího rozšíření (funkce Aktuální měsíc a Vybraný měsíc). Měsíční poplatek pro ČR je 36,- Kč, pro celý svět 119,-Kč/měsíčně. Příjemné je i množství možností nastavení jazyků, kdy čeština samozřejmě chybí. Aplikace chodí plynule jak na iphonu, tak ipadu a je úzce svázaná s eBird.

Co nabízí:
Podívejte se na ptáky nahlášené v destinaci, kam se chytáte.
Najděte ptáky, které potřebujete, nebo vás zajímají, aplikace vám ukáže, kde a kdy byli hlášené! Zjistěte si, které ptáky, které jste viděli nedávno, ale které nejsou na seznamu!
Prohlédněte si podrobné mapy pozorování ptáků, v okolí nebo po celém světě zobrazení fotografií, textu a zvuků, můžete zapisovat, co kde vidíte, získat svojí pozorovací databázi a lze využít automatický seznam, nebo seznam ptáků psát manuálně z eBird. Seznamy jsou filtrovány s výpisem svět, země, stát nebo dokonce podle kraje
Naplánujte si další výlet s ptáky - najděte Hotspoty v blízkosti vás nebo kam směřujete
Možnost spojení s Wikipedia, Flickr a Xeno-Canto z BirdsEye a získáte další informace a fotografie
Najděte neobvyklé ptáky v části Vzácné a pozoruhodné pozorování.

Hotspoty
BirdsEye Hotspots je jednoduchý nástroj pro pozorování a orientaci. Je to rychlé a snadné najít blízké hotspoty, takže se můžete rychle dostat tam a začít birding!
Získáte jízdní, pěší a tranzitní trasy na libovolné hotspot po celém světě ve svých oblíbených aplikacích. Hotspoty aktuálně pracují s mnoha oblíbenými mapovými a navigačními aplikacemi.
Vždy víte, v které kraji se nacházíte a v jakém kraji se nacházejí vaše hotspoty.
Spojíte se přímo s novými aplikacemi BirdsEye a zobrazíte mapy místních výskytů ptáků, které se nacházejí v každém hotspotu.
Máte záložku vašich oblíbených hotspotů pro rychlý přístup, nebo pro šikovné plánování výletů.
Akce rychlého posunu v zobrazení seznamu se pohybují rovně na směry, počasí a další.
Jedním klepnutím můžete zkopírovat zeměpisné šířky a délky hotspotu nebo vašeho aktuálního umístění, abyste mohli rychle sdílet s ostatními.
Místní data o počasí - potřebujete znát podmínky, ve kterých budete hledat vaše další pozorovací stanoviště. Místo, které může být ideální, když svítí slunce, může být brutální, když prší, zatímco deštivé počasí vás může zavést k blízkým jezerům při hledání vodních ptáků.
Máte přehled o východu slunce a západu slunce, takže vždycky víte, kolik denního světla máte na hledanou raritu.

Mapy
Tento pohled je přímý a poskytuje všechny pozorování druhu s eBird zprávami za posledních 30 dní. Mapy můžete přiblížit a posunout tak, aby vyhledávaly širší oblast nebo pro bližší pohled.

sightings s

Přehledné tabulky
poskytují sloupcové grafy, které ukazují, jak často je druh hlášen na základě nastavení Filtr pro danou lokalitu. V seznamu jsou zobrazeny pouze ty druhy v nastavení času a vzdálenosti.

Jak přizpůsobit seznamy (nastavení filtrů)
Filtry umožňují přizpůsobit vyhledávání blízkému místu a k jakému nedávno došlo k pozorování. Můžete měnit vzdálenost vyhledávání, kilometry nebo kilometry a časový rámec. Zaměřte se pouze na ptáky, které byly hlášeny v jednom parku nebo na všech pozorováních do 50 mil nebo kilometrů. Klepnutím na ikonu filtru v pravé horní části obrazovky BirdsEye provedete úpravy. To je možná nejsilnější prvek BirdsEye.
Tím, že pracujete s možnostmi filtru, můžete upravit zobrazení aktuálního umístění, jakýkoli hotspot nebo některý z vašich určených "Oblíbených"

abundancemaps s

Rady a tipy
Zde je návod, jak nastavit nastavení filtrování v aplikaci "Birds near by", ale stejné pokyny fungují také při pohledu na konkrétní hotspot v sekcích Prohlížet podle místa nebo Oblíbené lokality v BirdsEye:
V části Blízcí ptáci klepněte na ikonu cesty v pravém horním rohu obrazovky.
nastavte si vzdálenost, která vás zajímá, popř. do jaké vzdálenosti jste ochotni cestovat
nastavte si časové období (rámec pozorování)
když je vybrána volba " Poslední týdny ", získáte další posuvník, který můžete upravit hlášení během posledních 1 až 4 týdnů
záložka " Aktuální měsíc " (funkce pro iOS) poskytuje přehled všech ptáků hlášených za posledních až 9 let ve vybraném měsíci. Tato volba je obzvláště užitečná, když se ptáte na místě, které nemá mnoho nedávných eBird zpráv.
" Výběrové měsíce " (funkce pro iOS) zobrazuje také zobrazování za uplynulých 9 let, ale pouze za vybrané měsíce. Klepněte na měsíc (e) pro výběr těch, pro které chcete sledovat. Zelený zaškrtnutí se zobrazí vpravo pro každý vybraný měsíc. Můžete vybrat tolik měsíců, kolik chcete data pro. Ideální pro plánování výletů!
4. Po úpravě filtrů podle vašich představ, klepněte na "Uložit" v pravém horním rohu obrazovky BirdsEye.
5. Seznam druhů je nyní filtrován podle nastavení data a rozsahu a každý graf zobrazuje početnost ptáků založená na stejných volbách. Aktuální nastavení filtru se zobrazí v modrém pruhu v dolní části obrazovky. Tato nastavení zůstávají zachována až při příštím nastavení.
PRO TIP - Když cestujete do oblastí s malými zprávami eBird, změňte vzdálenost v nastavení filtru na 50km. Toto bude kombinovat pozorování pro větší oblast a poskytne vám lepší představu o ptačích druzích ve všeobecné oblasti.

Číst dál...

Potřebujete také opravit stativ?

Při honu na jespáka skvrnitého na nádrži Kyjice se mi povedlo zapadnout do bahna a jak by řekl plantážník Rychlonožka z Rychlých šípů, zapadl jsem tam jako do povidel. Nešlo to ani tam, ani zpátky, nohy uvězněny pomalu po kolena v bahně, každá snaha o vyproštění mě poslala pár centimetrů hlouběji. Zachránil mě až stativ, o který jsem se mohl opřít a pomalu vysvobodit nohy z bahna, ač mě zachránil, sám nevydržel. Nemít vysoké, šněrovací boty, ale jen holínky, dostal bych se z bahna jen v ponožkách.

stativ titulka


Na stativu mi praskla zajišťovací objímka. Korunová záležitost jsem si říkal, než jsem začal pátrat na internetu, kde před cestou na Helgoland koupím jinou. Začal být problém, jak se vlastně zmíněná součástka jmenuje a co potřebuju objednat! Zkoušel jsem kde co, ale výsledek asi po hodině pátrání mi vyrazil dech!!! (a proto vznikl i tento článek, abychom lidem, kteří mají stejný problém jako já, ulehčili hledání, často vidím lidičky birdery, jak mají své stativy omotané páskami, izolepami... viď JV!)
Zmíněná součástka má romantický název - Spojnice tyčí trubek stativu (tedy žádná zajišťovací objímka, pojistka.....) a dá se objednat na www.foto-eshop.cz za nějakých 69Kč a pokud se nepletu, dělají se v rozměrech 22mm na 25mm, nebo 30mm na 35mm a 16mm na 19mm...... Bohužel je objímka plastová, ale jako východisko z nouze je to ok.

 vyr 2981IMG 6787

Číst dál...

Kapitola třináctá - Debet

Al Levantin se koukal na vrcholy kopců, kdy doma odpočíval na zahradě. Z ostrova Attu se vrátil dost otřesený. Nemohl uvěřit, že Sandy Komito má před ním takový náskok. Levantin nebyl z těch, kteří byli zvyklý být v něčem druhý. Cítil se flustrovaný, podrážděný a sám.
Pravdou bylo, že mu chyběla jeho žena. Během prvních 180 dní v roce strávil vlastně 120 dní mimo domov a 4 týdny byl v kuse na Aljašce. (Když on byl na Attu, ona si užívala luxus v nějaké vile v severní Italii.) I když byl zvyklý cestovat za prací, takhle nikdy necestoval. Byl zvyklý vyřešit všechny problémy. Ale nyní to bylo jiné. Problém nazývaný Sandy Komito, možná nebude mít řešení. Levantin si nestěžoval – nikdy nebyl ufňukánek a ani nikdy nebude – ale stále mu ta myšlenka nedala pokoj. Jen jeden jediný člověk mohl rozumnět jeho problémům a tím člověkem byla Ethel.
Al a Ethel milovali trávit spolu čas v Aspenu hlavně v době letního festivalu. Byl to 2 měsíce trvající společenský program, během kterého víc jak 800 studentů klasické hudby dorazilo na jedno místo a vydali se společnou cestou, aby každý večer mohli předvádět svoje úchvatné koncerty. I když Al a Ethel spolu už byli na filharmonickém orchestru na Manhattaně a ve Philadelphii, tohle bylo něco vyjímečného. NebylO tak moc formální a myšlenka strávit večer v ležérní košili s přáteli a sklenkou vína a ještě k tomu pod hvězdami? To bylo prostě neodolatelné, navíc když klasická hudba tak perfektně ladila s ozvěnou v kopcích. Pro Ala Levantina to mělo ještě jedno velké plus, jeho oblíbené symfonie byly od Mahlera a Beethovena, právě tyto preferovali i začínající hudebníci.
Levantinovi darovali Aspenskému hudebnímu festival 1000 dolarů. Každou páteční noc a nedělní večer během léta věděli, že jsou přesně tam, kde chtějí být.
Potom se do toho vložili Levantinovi ptáci.
Ethel si na to nikdy nestěžovala. Jako manželský poradce moc dobře poznala muže, kteří se kvůli manželství vzdali svých koníčků a snů, nebo je museli odložit kvůli práci. Těšilo jí, že si její manžel jde za svým snem a poslední věc, kterou by mohla chtít by byla, aby do toho nešel naplno.
Ale po návratě z Attu jí už nepřipadalo, že Levantin je stále tak zapálený pro ptáky. Líbilo se mu v Aspenu. Rád trávil doma čas s Ethel a víkendy s přáteli. Bylo to milé. Chtěl se prostě bavit se svou ženou.
40 let snil o tom, že pustí uzdu své pozorovatelské vášni a svou posedlost ptáky nechá řádit naplno. Poprvé se bál, že jeho sen možná nestojí za to. Big Year byl stále výzvou pro ptáky, ale byla to stále výzva pro něj?
6 měsíců nemyslel Greg Miller jen na ptáky, ale nyní se věci změnily. Myslel také na něco jiného.
Od té doby, co se vrátil z Attu, si často telefonoval nebo psal s Carol Ralphovou. Měl jí opravdu rád. Dokonce o ní řekl svému otci. Jeho otec tyhle novinky bez problémů přijal, ale byl trochu překvapený. Jeho syn byl čerstvě rozvedný a jeho city byly ještě otřesené a on měl potřebu je s někým sdílet. Otec se bál, jestli jeho syn zvládne nový vztah tak brzy. Ale líbilo se mu, že má vůbec ještě zájem.
Miller opravdu chtěl Carol vidět, ale oba se nikdy nedokázali časově sladit. A čím víc se Miller snažil, tím víc ho ona považovala za dobrého přítele. Miller přišel na to, že dobré přátelství je začátkem skvělého vztahu a tak to posouval stále dál. Ne každý den se stává, že by potkal zábavnou ženu se životním seznamem 667 druhů – na Attu přidala dalších 41 – a pak se mu prostě ztratila.
Konečně se objevila ta správná příležitost – volavka stříbřitá, evropská příbuzná severoamerické volavky bělostné, se ukázala v New Hampshire jen 70 mil severně od domu, kde Carol bydlela. Na to, aby tuto raritu dostal, musel přijet v podstatě až k ní domů. (Ne tak úplně. Bývala přece jen o dost západněji od pozorovatelské cesty i od letiště, ale Miller si tuto příležitost nechtěl nechat jen tak ujít.) No a proto jí zavolal a zeptal se jí, zda může přijet.
Ale hezky popořádku. Nejdříve jel do Newmarketu v New Hampshire a dostal toho ptáka. Potom jel 5 hodin na pobřeží Machias v Maině a dostal další 4 atlatnické mořské ptáky na cestě lodí.
Ptáky na seznam Big Year už dostal a tak jel 330 mil nonstop k domu Carol Ralphové.
Ukázal jí video z výletu na Attu a ona mu ukázala fotky polárních medvědů z jejího výletu do Churchhillu ve státě Manitoba.
Byl připravený na romantiku.
Ona ne.
Jsme přátelé, dobří přátelé, řekla mu a tak to i zůstane.
Vážně? Zeptal se.
Vážně, odpověděla mu.
Miller rychle zapomněl na motýlky v žaludku a zaměřil se opět jen na ptáky.
Chiricahua v Mountains byly nižší verze ostrova Attu. A oni tam vyrazili. Kdysi bylo toto místo úkrytem pro dva apačské náčelníky jménem Cochise a Geronima. Tyto hory byly součástí skalnatého ostrova v Arizoně, letecky asi 170 mil na východ od Tucsonu, 400 mil jižně od Albuquerque, 210 mil západně od El Pasa a severně od ničeho. Doslova. Z největšího města musel člověk jít loudavou cestou v doprovodu školních autobusů asi 20 minut, jenomže kvůli těmto autobusům to trvalo asi hodinu.
Největší problém tu pro Millera způsobovaly davy lidí.
Tak moc pozorovatelů se tu shromažďovalo každé léto, že americká vláda musela zakázat v tomto období vábení ptáků pomocí nahraných ptačích zvuků a to až do odvolání. To nebylo jen tak. Tenhle kaňon mírně narůžovělé barvy byl jižní součástí tzv. Sových jeskyní, které byly součástí většího komplexu Sovýho domu, který byl nejlepším místem pro pozorování místních sov konkrétně – kulíška trpasličího, výrečka hvízdavého, výrečka západního a hlavně výrečka plaménkového.
Výreček plaménkový doháněl pozorovatele k šílenství. Byl asi 12 cm vysoký a vážila zhruba tolik, jako 6 - 8 čtvrtdolarových mincí. Během dne spal v nejtemnějších zákoutích lesa a v noci lovil ptáky za pomocí svých velkých očí našedlé barvy, které stejně jako zbytek jejího těla perfektně zapadaly do okolí a ztrácely se na pozadí kmenů a větví.
Pozorovaté našli výrečka plaménkového jen tehdy, když měli velké štěstí, nebo když je přivábili. Miller neměl na štěstí čas, musel se do kanceláře vrátit do dvou dnů a tak si znova najal Stuarta Healyho, pozorovatelského průvodce z jižní Arizony, aby mu pomohl ptáka přilákat, ale nyní bylo proti zákonné pustit volání z nahrávky.

A proto se Miller a Healy postavili do tmy a čekali.
A čekali.
A čekali.
4 dny v práci následované 3 dny pozorování si na Millerovi vybraly svou daň. V podstatě usínal ve stoje. Úplně se třásl. Nemohl si dovolit usnout a už vůbec ne zmeškat ptáka. Vrátil se zpět do auta pro svoje zásoby kofeinu. I když místní obchod neprodával moc kávy, prodával hodně ledového čaje. Miller se dobojoval zpět na pozorovatelské stanoviště a dával si jeden doušek za druhým.
Stále žádné známky flamm owl. Čaj ho moc neprobíral jako spíš způsoboval, že se cítil plný a bylo mu nepříjemně. Fakt se mu chtělo, už to moc dlouho nevydží. Musí něco udělat a to rychle.
Přiložil flašku k ústům a fouknul do ní. Pomalu a zhluboka. Vůbec to neznělo špatně. Znovu fouknul do hrdla flašky a počkal. Potichu.
Fuu. Fuu. Fuu. Fuu. Fuu.
5x “zavolal do tmy”. Potom přila odpověď. Miller ztuhnul, Healy ztuhnul.
Byla to ta sova
Čekali na okraji lesa, aby se jim sova ukázala ale nikdy se tak nestalo. Podle pravidel pozorovatelské asociace v tom ale není rozdíl. Slyšel volání flammulated owl zrovna tak jako jeho pozorovatelský průvodce.
I když si Miller přál, aby toho ptáka viděl, pravidla splnil. Eticky i morálně ho Miller mohl bez problému napsat na svůj seznam Big Year. Bylo to příjemné vítězství. Nikdo jiný flamm owl na svém seznamu neměl ale nyní to Greg Miller změnil.
Jediné, co na tom bylo divné, bylo použití flašky od ledivého čaje Lipton místo vábničky.
Miller ani Levantin to v té chvíli ještě nevěděli – dokonce se ani neznali – ale čajová sova byla v tu chvíli hodně důležitá z jiného důvodu. Poprvé během letošního Big Year měl Greg Miller náskok před Alem Levantinem.
On opustil Arizonu 13.7. ze 658 druhy.
Levantin skončil stejného dne na čísle 648.
Miller měl znovu dva velké problémy. Opět mu docházely peníze. Podcenil totiž, kolik jich bude potřebovat na základní věci (nájem, telefon, benzin, plyn, elektřina) a samozřejmě na pozorování (Aljaška, Minnesota, Arizona, MBNA). Sandy Komito utrácel hodně peněz aby byl úspěšný během svého Big Year, asi 12 000 dolarů měsíčně. Na druhou stranu Millerovi zbývalo jenom 5000 z úvěru v bance, které mu dal táta na zbytek roku. Miller neměl ani tušení, co s tím bude dělat.
Jeho druhý velký problem zahrnoval ptáky. Ve svém seznamu měl dvě velké mezery. Potřeboval kalifornské ptáky a potřeboval mořské ptáky. Tenhle problem ho ale trápil nejvíc. Znal totiž řešení. teda aspon do té doby, dokud bude fungovat jeho kreditka.
Když se vrátil zpět domů, čekal Millera 4 denní pracovní týden v jaderné elektrárně, Miller zvednul telefon a zavolal Debi Shearwater, kalifornské královně a organizátorce pozorovatelských plaveb. Hned jak se představil, přerušila ho.
Doslechla jsem se, že děláte Big Year, řekla mu.
To je Pravda.
Slyšel jste o tom, že Sandy Komito se take pokouší o Big Year?
Ano, slyše, samozřejmě.
Je něco, co pro vás mohu udělat, abych vám pomohla ho porazit?
Miller byl v šoku. Věděl, že Komito naštval pár lidí během těch let, ale tohle se mu zdálo příliš. Miller nedokázal pochopit, proč se Komito pustil do křížku s Debi Shearwaterovou, byla to poslední osoba, kterou by si seriózní pozorovatel chtěl rozhádat. Bylo to prostě proto, že měla pod kontrolou až moc věcí – hodně pozorovatelských lodí, průvodců a hodně zasahovala do samotného pozorování. Samozřejmě to byl teď Komitův problem. Shearwaterovou trápily Millerovy finanční problémy a jemu její sympatie vůbec nevadili.
Zabukoval si svůj kalifornský výlet a vrátil se do práce.
Ve čtvrtek 16. července během toho, když Greg Miller už 10,5 hodiny prodíral počítačovým kodem All Levantin se toulal po okolí a získával snadno pozorovatelné letní ptáky.
Levantin viděl luňáka mississpského, šedého a půvabného, jak se vznáší nad Arizonou.
Bylo to číslo 663 na Levantinově seznamu.
Na svém pracovišti během toho, jak odstraňoval další chyby Y2K, propadl se znovu na 3.místo.
A to jen proto, že Sandy Komito si razil cestu vpřed a nemyslel na oddech. Relaxovaní mu nikdy moc nešlo. Když mu někdo jednou řekl, že golf je příjemná kratochvíle, Komito to vzal za své a hrál golf 100 dní za sebou. Kvůli tomu že pršelo a nechtěl to přerušit, 4 dni v kuse měl na sobě pláštěnku. Relax nebyla pro něho zábava. Zábava pro něj byla po pěti týdnech zmrzlé Aljašky odletět přímo do smrtícího vedra jižní Arizony, aby mohl dostat ptáka v poušti.
Kulíšek trpasličí je nejmenší sova na světě. Má asi ¼ velikosti průměrného výra virginského a je menší než běžný domácí vrabec, ale jeho mozek je stále dost velký na to, aby nechal udělat ostatní všechnu těžkou práci. A proto tenhle druh běžně hnízdil v dírách po datlech. Pokud pozorovatelé potichu a opatrně přišli k dřevěnému monumentu stovepipe cacti of the Saguaro blízko Tusconu a opatrně se koukali do děr, které po sobě zanechal datel ilský, měli šanci najít osamoceného kulíška trpasličího.
Samozřejmě že bylo snažší prostě namířit teleskop za 90 dolarů do té správné díry ve stromě a počkat.
Kulišci trpasličí, kteří žili v Santa Ritě byli nejznámější v severní Americe. Každý večer během hnízdění tucty pozorovatelů zaparkovali svá auta a shromaždlili se asi hodinu jižně od Tucsonu a koukali do dvou maličkých děr sloupů telefonního vedení asi 30 stop před nimi. Rutina: slunce kleslo a hlavy soviček se zvedly, pozorovatelé jásali (pečlivě zakrytými ústy). Tisíce lidí takhle pozorovaly kuliška trpasličího a přesně tímhle způsobem je připsali na svůj seznam.
Během toho, jak se Komito přidával k davu pozorovatelů, všimnul si muže, který se choval hodně divně. Mírně sebou cukal, zpočátku jen tak trochu. Pak už se to stupňovalo, až oklepával si kotníky. Madera Canyon byl zvláštní místo na takovýto taneček. Zvláště bez partnera. Ještě k tomu ostatní pozorovatelé si od muže udržovali odstup. Komito kdysi před léty udělal stejnou chybu a postavil se na stejný vrchol. Právě tehdy, když ve Fort Lauderdale hledal místo s lepším výhledem na kubánku dvoubarevnou. Bez varování Komitovy nohy zachvátila bolest a on tančil stejný taneček, jako teď tento muž před ním. Komito věděl, co je to za bolest. I teď jí cítil a trpěl spolu s ním.
Pusť ty mravence ven, svlékni si kalhoty, křičel na něj rychle Komito. Rychle, svlékni se a vyklepej je ven, to pomůže!
Aaaa, zavrčel muž, byl ale příliž hrdý, aby si vzal Komitovu radu k srdci a sundal kalhoty.
Naštěstí a hlavně to nejdůležitější bylo to, že jeho skřeky nevyplašily kulíška trpasličího.
V polovině cesty na vrchol útesu Komito potkal pořádného soupeře.
Právě se snažil dostat lesňáčka křovištního v Yosemitském národním parku, když tu ho zachvátila divná hrůza. V půli cesty na vrchol si všimnul, že se někdo šplhá přímo po kolmé zdi 3000 stop vysoké hory El Capitana. Všimnul si třech horolezců, kterým se nějak podařilo zavěsit svůj tábor přímo na útes. Komito, který nikdy nikam necestoval bez svého polštáře a masky přes oči, byl ohromený, jak někdo může vůbec spát na tak nebezpečném místě.
Koukněte se na tohle, řekl Komito dvoum ženám, které stály poblíž. Tři lidé se šplhají přímo na útes.
Ano, já vím, řekla jedna z nich Komitovi, jeden z nich je můj přítel. Jmenuje se Mark Wellman. Je to paraplegic.
Komito byl ohromený.
Wellman byl paralyzovaný od pasu dolů a byl to právě on, který v roce 1989 šokoval svět, protože během sedmi dní a 4 hodin udělal víc než 7000 schybů, aby se mohl vyšplhat na El Capitan. Tento čin odstartoval jeho kariéru motivačního řečníka. O dva roky později pokořil 2200 stop vysoký Dome v Yosemite. A nyní se vrátil na El Capo.
Komito spolu se ženami sledovali, jak si lezci znovu balí svůj tábor a šplhají zase po kolmé stěně výš. Komito, který si nemohl pomoct a rád vyprávěl jeden příběh za druhým, rychle ženám povyprávěl o svém dobrodružství jménem Big Year.
Z nějakého důvodu to ženy moc neokouzlilo. Hloupý Komito: tohle není Attu. Prvného půl roku žil téměř výhradně ve světě pozorovatelů, ve kterém byl zvyklý být středem pozornosti. Jediné, čeho se tady ale dočkal, bylo pokrčení rameny.
Teď měl Komito svou příležitost. V tohle světě byl úplným nováčkem a tak si nemohl odpustit položit tu samou otázku, kterou tak často lidi pokládali jemu:
Proč to dělá? Zeptal se Komito.
Proč vy pozorujete? Odpověděla mu přítelkyně Wellmana. Nečekala na jeho odpověď. Je to vzrušení a vášeň. Je to to samé, co cítím já, když skáču s padákem.
Skoky s padáku? Ochrnutí lidé co šplhají na útes? Tady byl Komito úplně mimo ligu. Omluvil se a vrátil se na původní cestu, na které se mu podařilo dostat datla červenoprsého.
Po 4 dnech cestovaní na severozápad a víc jako 6500 mílích se Komito vrátil domů. Právě včas, aby zvedl zvonící telefon. Rovnou se otoč a běž zpět, oznámil mu volající. Objevili jsme vodouše malého, který bojuje s vlnami blízko Anchorage.
9,5 hodiny se Komito dusil v letadle. Tento výlet na Aljašku neměl být důležitý ani nutný až na to, že před 6 týdny se mu nepodařilo pozorovat vodouše malého – běžný evropský druh, který žije na pobřeží s blánami na nohách a dobrou schopností plavat pod vodou – nedalo mu to pokoj od té doby, co narazil na Levantina při lovu na bekasinu sibiřskou na Attu.
Vracet se 4000 mil zpět po svých stopách zrovna není nejlepší představa, jak trávit volný čas, ale on neměl na výběr. Greg Miller pravděpodobně nebude mít dost peněz, aby se pokoušel dostat vodouše, myslel si Komito. Ale All Levantin pravděpodobně peníze mít bude a Komito mu nehodlal nic dát zadarmo bez ohledu na to, kolik ho to bude stát.
Komito však bude potřebovat mnohem víc než jen peníze, aby tohoto ptáka dostal. Potřebuje štěstí. Problém s pozorováním mořských druhů v Anchorage byl v tom, že podmínky se stále měnily. Proudy v zátoce mohly vytvořit vlny vysoké až 8 metrů a ptáci, kteří byli zvyklí plavat v realtivně klidných vodách byli vytlačeni daleko za dohled standartních dalekohledů s 60-ti násobným zvětšením. Jenom blázen by se v těchto podmínkách snažil dostat blíž. Během let se policie už mnohokrát musela snažit vytáhnout lidi, kteří uvízli v bahně, aby se neutopili ve stoupajícím přílivu.
Pro Komita byla pouze jediná možnost, jak se bezpečně dostat k tomuto druhu a to bylo za přílivu.
O 9 večer na asfaltové cestě kolem laguny Westchester bylo plno běžců, cyklistů a bruslařů. Každý, kdo dokázal vydržet zimu na Aljašce měl v plánu využít každou minutu z letního slunce, které teď bylo na obloze 19 hodin. Do této řeky z lidských těl se přidal Komito i Dave Sonneborn. Byl to kardiolog, který ale ve svém volném čase byl průvodcem na Attu a byl to právě on, kdo Komitovi volal. Přávě na vrcholu přílivu dorazili na to správné místo, vytáhli dalekohledy a zkoumali lagunu. Byli pozorovatelé na misii. Viděli stovky jespáků drobných a kulíků a slukovce jak se brodí slanou vodou, ale žádné známky po vodouši malém. O půlnoci to oba muži konečně vzdali, ale domluvili se, že se zítra potkají na stejném místě ve stejný čas.
Vodouš se neukázal ani v době přílivu. Oba muži měli teď oprávněné obavy – Sonneborn se bál, že Komito tu je zbytečně jen kvůli němu, Komito se bál, že pták odplaval někam, kde ho může najít Levantin. (Kde je vlastně Levantin? Dostal ho už před tím, než Komito vůbec přišel?) Po dalších 3 hodinách bezvýsledného pozorování Sonneborn odešel domů, aby mohl opravit rozbité garážové dveře, ale Komito pokřačoval v pozorování vodní hladiny.
Když se zdvihl příliv, voda se přivalila na pobřeží. Teplota prudce klesla a Komitův dalekohled se zamlžil. Jeho tělo se třáslo a on se musel projít, aby se zahřál. Během toho stále sledoval hladinu jako nějaký podivín.
100 stop od něj v houfu kulíků kanadských a jespáků srostloprstých ho uviděl – skrytého vodouše malého. Chtělo se mu tančit radostí a plácnout si, ale nebylo s kým. Sonneborn byl stále pryč.
Komito pozoroval ptáka na hladině, jak se krmí. Uběhlo 5 minut, 10 potom 20. Kde je Sonneborn? Tohle není dobré. 2 dni hledali ptáka, který se magicky objevil hned potom, jak jeho partner odešel – Komito se bál, že jeho partner mu nebude věřit, že ptáka viděl, sotva odešel..
Vodouš se zvednul a odletěl. Komitovo srdce zaplakalo. Naštěstí přistál asi o 100 stop dále. Pomalu se ale vzdaloval. Komito musí něco udělat.
Vyrazil zpět na cestu a narazil na Sonneborna, který už zkoumal jinou část laguny. Komito ho chytil a táhnul k místu výskytu.
Když se vrátili na Komitovu pozici, ten pták – ten vytoužený pták – byl pryč. Komito byl na dně. Tušil, že i když ptáka popsal, jeho partner mu sotvabude věřit. Myslel, že se zmýlil a vzácného vodouše si popletl s jespákem, který se vyskytoval na tom místě. Komitova původní identifikace by se pravděpodobně také tím pádem neměla počítat. Komito se omluvil, ale znělo to spíš jako zoufalství.
Zpoza skály se objevil další pták. Byl to vodouš – nebo aspoň to co si Komito myslel, že je to vodouš. Komito neřekl ani slovo. Prostě ho jenom vzal za hlavu a přitlačil mu oko k dalekohledu.
Ano, řekl Sonneborn, vidím ho. Je to opravdu on.
Byl to Komitův pták. Ne Levantinův, ne Millerův. Ani jeden z nich ho neviděl, dokonce o něm ani nevěděli. Nynější skore bylo Komito 703, Levantin 663, Miller 658. Ještě v době kdy JFK byl prezidentem, tyhle čísla mohly hravě překonat životní seznam nesmrtelného muže jménem Roger Tory Peterson a každého jiného tehdejšího pozorovatele, ale nyní se Komito, Levantin a Miller na tyhle čísla dokázali dostat za necelých 7 měsíců.
Za tohle pozoruhodné místo mohli ornitologové vděčit El NiÖo nebo jednoduchému přístupu k letenkám a letecké dopravě nebo revoluci v předávání informací, která umožnila chlapovi z New Jersey, aby se dozvěděl o vzácnosti na pobřeží na Aljašky během chvilky od začátku přílivu. Komito ale neměl čas nad tím teď přemýšlet. Byl pozadu o 18 druhů za svým starým rekordem a během letu domů přemýšlel, jak je dostat. Dokonce snil.
Pro Levantina nyní nadešla ta správná chvíle, aby se zamyslel. Tento víkend buď mohl zůstat doma a vyjít na vrchol kopce, užívat si divoké květy a poslouchat krásnou hudbu Mahlera a Mozarta během hudebního festival na náměstí. Druhá možnost byla letět 2000 mil do Outer Banks v severní Carolině a mohl zvracet na další výletní lodi.
Zabalil si dvojité balení Dramamine (lék na mořskou nemoc).
Hudba tu bude, až se vrátí, uvědomil si Levantin, ale ptáci nepočkají. 4 nebo 5 lehce získatelných druhů jenom čeká a plavou v golfském proudu připraveni přímo pro něj. Jeho strategie na moři, i když teď pozvracená, se nezměnila. Jestli se pokoušel překonat Sandyho Komita, tak ty ptáky prostě potřeboval bez ohledu na to, jak moc je mu na moři špatně a moc dobře to věděl. Jeho hlava to věděla a jeho žaludek to prostě bude muset přežít.
Ospalý a unavený kvůli lékům na mořskou nemoc se Levantin doloudal do přístavu asi v 5,30 ráno. Vůbec se mu ale nelíbilo, co viděl. Větry o rychlosti 20 mil/hod byly neměnné a na otevřených prostorech zrychlovaly až na 30 mil a někdy i víc. Vlny v přístavu byly pokryté bílou pěnou a zvedaly se do výšky. Vlny z Oregonu neúnavně připluly až sem – Levantin se prokousal dalším balením prášků.
Tentokrát v tom ale Levantin nebyl sám. Tucty pozorovatelů se nezvózně koukalo na vlny a hodnotilo silný vítr. Levantin si vytáhl další plato léků.
V 6,15 ráno přišlo oznámení: Plavba se nekoná. Moře je příliž rozbouřené.
Nikdy před tím nikdo necestoval tak daleko, aby udělal tak málo a zároveň ale cítil velkou úlevu.
Sedl si na lavičku, odložil prášky do krabičky, dal se trochu dohromady a poslouchal ostatní, jak si stěžují na zrušený výlet. Někdo jel minulou noc 6 hodin, aby se sem dostal. A ten muž byl opravdu rozčílený a hubatý.
Opravdu počítal s tím, že se tento výlet bude konat. Čekal měsíce a vážně chtěl vidět atlantické druhy mimo pobřeží – buřňáka velkého, buřňáka šedého, buřňáka černotemennýho, buřňáčka madeirského. Levantinovi to bylo stejně líto. Taky chtěl ty ptáky vidět.
Chlap na lavičce vedle něj stále nadával. Nevěděl, co ted má dělat. Jediný důvod, proč sem přišel, bylo, že tento rok už viděl všechny ostatní druhy, které se v téhle oblasti daly pozorovat mimo těch na moři.
Všechny?
Jo, všechny. Tenhle chlap, který seděl vedle na lavičce, se snažil o svůj vlastní Big Year.
Levantinův žaludek se teď stáhl ještě víc. Nyní se tady cítil ještě divněji. Sedí snad vedle někdo, kdo se taky snaží o Big Year? Někdo, kdo mimo něj a Komita dělá Big Year? A bůh ví, kde vůbec Komito právě je. Levantin neměl ani tušení kde se Komito právě pohybuje. Jeho mysl však jela na plné obrátky, kdo je tenhle chlap? Kde se tady vzal? Levantin nikdy nečekal, že se něco takového stane. Levantin se kouknul zpět na muže a nahodil ten nejlepší pokerový výraz, jaký uměl.
Big Year? To musí být něco. Levantin blafoval. Kolik ptáků už jste viděl?
666, odpověděl muž. Mužovo jméno bylo Greg Miller a pocházel z města Lusby v Marylandě a pracoval jako softwareový inženýr v jaderné elektrárně a musel se vrátit do práce v pondělí.
Byl o 2 ptáky pozadu za Levantinem.
Dva ptáci.
Muž si mumlal dál. Když byla plavba zrušená, možná se pokusí najít jespáka křivozobého někde na blízském ostrově Pea Island. Levantin to všechno obrátil v žert. Pogratuloval muži k jeho číslu 666 ptáků a odkráčel pryč.
Poprvé Levantin ucítil ten temný strach. Hrozilo mu, že nebude ani druhý. Mohl být dokonce třetí.
Stále měl však peníze a měl i to nejcenější - čas. Stále měl však také lístky na hudební festival v Aspenu, ale ty mu teď budou k ničemu.

Číst dál...

Dřív je hubil pesticid DDT, nyní se sokolům daří na Šumavě i ve městech

Šumavský národní park hlásí rekordní počet přírůstků sokola stěhovavého. Osm hnízdících párů letos vyvedlo sedmnáct mláďat. Chráněný pták, který byl v minulosti téměř vyhuben, nežije pouze ve volné přírodě, ale zalíbilo se mu i ve městech. V Plzni má dvě stanoviště.
Dříve patřil tento opeřenec k druhům vcelku běžným. Ale především v 60. letech minulého století byl téměř vyhuben.

„Mělo na tom podíl používání chemie, hlavně silně toxického insekticidu DDT. Látka se sokolům dostávala do těla při lovu kořisti. DDT pak ovlivňoval jejich plodnost. Vajíčka měla slabší skořápku, sokoli je potom snadněji v hnízdě rozmačkali. Kromě toho byl také povolený jejich odstřel,“ vysvětlil ornitolog Aleš Vondrka.

První potvrzený výskyt na Šumavě evidovali strážci až počátkem 90. let minulého století. A populace sokola stěhovavého stále stoupá. Jen letos přibylo už sedmnáct mláďat. Ptáci se vyskytují zejména v klidnějších lokalitách. Pravidelně se vraceli do Stožeckých skal na Prachaticku, kam každoročně během hnízdění a vyvádění mláďat měli návštěvníci omezený vstup. Zákaz ale mnohdy nerespektovali, takže se pár přesunul jinam.

Šumavský národní park hlásí rekordní počet mláďat sokola stěhovavého. Osm párů...Šumavský národní park hlásí rekordní počet mláďat sokola stěhovavého. Osm párů...
Sokol stěhovavý má v Plzni dvě stanoviště. Na komínech Plzeňské teplárny a...Sokol stěhovavý má v Plzni dvě stanoviště. Na komínech Plzeňské teplárny a...
Zobrazit fotogalerii

„Už od poloviny února, kdy sokoli obsazují lokalitu a hájí si ji, jsou velmi citliví. Když samice sedí na vajíčkách a někdo ji vyruší, zvedne se a krouží kolem, aby odlákala pozornost. Vajíčka ale prochládají. Občas se stane, že samice snůšku úplně opustí,“ popsal Vondrka.

birdwatching sokol 2

Jestliže už jsou mláďata vylíhnutá, matka s nimi zpravidla zůstane. Pokud se ale třeba lekne, může je omylem vyhodit z hnízda nebo z něj malí sokoli předčasně vyskočí.

V posledních letech se ptáci rozšiřují také do měst. Podle ornitologa Davida Melichara zejména kvůli potravě a relativně bezpečnému hnízdění.

„Vyhnou se totiž přirozeným predátorům. Na druhou stranu na ně číhají jiná nebezpečí, mohou narazit do drátů vysokého napětí nebo do skleněných ploch,“ sdělil.

Pro sokoly jsou oblíbené především výškové dominanty. Ochránci přírody proto umístili hnízdní budky na komíny Plzeňské teplárny, nacházející se v blízkosti pivovaru, a Plzeňské energetiky. K nim nainstalovali fotopasti.

„Díky tomu jsme zjistili, že se tady pohybuje větší počet ptáků z volné přírody,“ uvedl Melichar.

Další lokality, kde bude asi možné chráněné opeřence sledovat, jsou sila na Plzeňsku či Tachovsku. V minulosti byl výskyt sokola v krajské metropoli raritou. Změna přišla v devadesátých letech, kdy město vypustilo patnáct dvacet ptáků.

„V plánu bylo potlačit divoké holuby, jenže jich tady bylo obrovské množství. Efekt samozřejmě nebyl takový. Sokoli se moc dlouho nezdrželi,“ vysvětlil Melichar.

Jako pozitivní však hodnotí, že v Plzni zůstala uměle vysazená samice. Našla si partnera z volné přírody a usadila se ve věži katedrály sv. Bartoloměje. Po několika letech ale zmizela a objevila se až v roce 2015.

„Poté s novým samcem zahnízdila na komíně v areálu Plzeňské energetiky. Předloni i loni dvojice vyvedla čtyři mláďata. Letos v březnu jsme bohužel o samici přišli. Snímky z fotopasti prozradily, že trpěla zdravotními problémy. Samec se zanedlouho spároval s jinou mladou samicí,“ popsal Melichar.

sokol birdwatching

Zdroj: Idnes.cz/Plzeňský kraj

Číst dál...

Trucker birding - Honza Veber

Otevřeným oknem doléhá do kabiny kamionu hašteřivý štěbot černobílých kuliček mlynaříků dlouhoocasých doprovázen budníčkem menším, co chvíli přehlušen hlukem motoru startujícího motorového letadla z nedalekého malého letiště kousek za plotem a promísený hlasy řidičů venku před kamiony, kteří stejně jako já tráví tohle nedělní odpoledne kdesi ve světě.
Tu ostře a rychle zaklepal křídly kdesi v křoví za blízkým plotem bažant a cvakáním zvala na bobulové hody pěnice. Vzduchem zavoněl blížící se podzim a řízek pečící se na pánvi venku na plynové bombě. Poláci grilují.
Jak tak sedím v otočné sedačce spolujezdce, ze které mám ve chvílích odpočinku docela prima křeslo, a čtu si na internetových stránkách o zajímavých příbězích ornitologů z celého světa, napadá mě myšlenka, kolik ptačích druhů jsem asi viděl na svých cestách po Evropě.

IMG 20180929 184906

Se svíravým vzrušením si rychle dělám kávu a otevírám prázdný dokument v tabletu a dávám se do zachycení mých vzpomínek ,,trucker birdwatchingu,, nebo-li mých pozorování ptáků za volantem kamionu.
Nečekejte tady přesný výčet sledovaných druhů ale spíše vyprávění o tom, co vše lze oknem kabiny vidět nebo slyšet při přestávkách na odpočinek, kdekoli člověk zastaví, nakládá a nebo skládá zboží, kde prostě žije svůj život řidiče a vášnivého pozorovatele přírody a ptáků především. Nečekejte ani spousty fotek, fotoaparáty sebou vozím na cesty zcela výjimečně, přece jen jde o drahou techniku a případů vykradených kabin jsou známy desítky a mohu je potvrdit i ze své vlastní, velmi nepříjemné zkušenosti.
Když jsem před mnoha lety na kamionu začínal, jezdil jsem pravidelnou ,,linku,, z českého Mělníka do anglického Dewsbury v západním Yorkshiru.
Po cestě krásnou anglickou krajinou byla spousta příležitostí k pozorování. Jednou mne překvapilo, kolik jsem viděl sražených ptáků a začal jsem je počítat. Z Doveru do Dewsbury, což je po dálnici zhruba 450 kilometrů, to bylo velmi znepokojivě překvapujících 58 havranů, strak, hřivnáčů a blíže neidentifikovatelných druhů. A to jsem samozřejmě určitě neviděl úplně všechny...

IMG 20181003 194659

A tak se tak nějak postupně začala vyvíjet moje záliba v pozorování ptáků během mé práce. Vynikající ornitolog a kamarád Libor Schröpfer zase třeba pozoruje velmi pečlivě již celou řadu let ptáky oknem vlaku při jeho cestách z práce z Plzně do Holýšova, kde bydlí.
O pár let později jsem začal jezdit na Balkán, kde bylo rájem pozorování ptáků při silnicích hlavně Maďarsko. Na plotech podél dálnice, které chrání automobily před srážkami se zvěří, sedávalo veliké množství druhů a byla radost netrpělivě očekávat příchod jara, kdy se mezi chocholouši, bramborníčky hnědými i černohlavými, strnady obecnými i lučními, konipasy a ťuhýky obecnými objeví konečně dole kolem Keczkemetu klenot tamních stepních porostů mandelík hajní.
Cesty do Španělska začaly být zajímavé už ve Francii :-). Dobytek v ohradách doprovázela hejna volavek rusohlavých, pobřeží nedaleko francouzsko španělských hranic nabízelo v jedné z lagun v těsné blízkosti dálnice úchvatnou podívanou na hejna plameňáků, krmících se v mělké vodě, vzdušný prostor plný teplých termických proudů mezi Barcelonou a Madridem patřil majestatným supům a občas silnici těsně kolem oken prolétly orebice.
Tak do mého pomyslného deníku pomalu přibyli ústřičníci velcí z Belgie, obrovská hejna hus a jeřábů na kukuřičných strništích nedaleko Berlína, bernešky velké třeba z pole u kruhového objezdu u Baden Badenu, hejna racků z přístavů v Kopru, Dovru, Hamburku, i například Rotterdamu. Velikou radost mi vždy udělají chocholouši někde u skladových hal, tam se jim neskutečně daří, kormoráni kdekoliv na světě, kde přijíždím přes a nebo kolem řeky, stejně tak kachny a ostatní moji opeření přátelé. Za nocí slýchám puštíky a kalouse, kužely světel už mnohokrát protla bělostná hebkost ,,pálenek,, a nedávno mi udělal ohromnou radost sýček, který jednoho večera seděl na dopravní značce hned u silnice.

IMG 20181002 120613

Letos v zimě jsem během nedělního povinného odpočinku na parkovišti nedaleko francouzského Dijonu napočítal 18 druhů ptáků. Na celkem malé ploše velmi zajímavý výsledek.
Kdo mne však až s neskutečnou trpělivostí provází na mých cestách po Evropě, je drobný ptáček s rudou skvrnou na hrudi - červenka.
S myšlenkou na ni dopisuju tyhle řádky a protože je už večer, otevírám dobré francouzské červené a na parkovišti kdesi v dolomitech připíjím ptákům i jejich nadšeným obdivovatelům ...

Váš Honza Veber

Číst dál...

Kapitola dvanáctá - B.O.D.

Greg Miller strčil ruku hluboko do své pravé kapsy, potom do levé. Nic. Ukázalo se, že jsou také prázdné. Znovu převrátil svou peněženku vzhůru nohama, ale výsledek byl stejný – ponížení.
Miller byl zlomený. Dokonce i ve tmě červnové noci v Minnesotě, mohl cítit svojí pozorovatelskou příručku, Dave Benson se na něho podezřívavě díval. Od 4.30 ráno až do 22.30 večer mu šlapal na ocas, aby se mu mohl pochlubit se svým seznamem 111 druhů. Pro oba dva to byly jedny s nejlepších pozorovatelských dnů v životě. Millera to tak chytlo, že ho to až pohltilo - 9 nových druhů na jeho seznam Big Year. 19 lesňáčků v jednom dni – úplně zapomněl na účty. Benson chtěl 15 dolarů za hodinu. Naštěstí, nebo spíš díky bohu, Miller měl dost hotovosti, aby mu zaplatil a slíbil mu, že si ho zítra také najme na celý den. Svůj slib musel ale porušit. Neměl dost peněz. Přemýšlel nad tím, že by Bensonovi vypsal šek. Ale to mu přišlo nezdvořilé a byl si také jistý, že by mu to neprošlo.
Snažil se mu koukat do očí, ale byl na to příliš zahambený.
„ Opravdu se omlouvám, Dave“, řekl mu Miller se skloněnou hlavou, „ nemám ale peníze na to, abych ti zaplatil za další den. Opravdu mi to mrzí a vím, že teď v sezóně jsi vytížený. Cítím se opravdu strašně, že to musím zrušit, ale Attu mě opravdu vyždímalo“.
Benson byl naštvaný a Miller se styděl. Ale ani jeden z nich s tím nemohl nic udělat. Benson zamířil domů a Miller, ten vlastně ani neměl kam jít. Vyčerpal svůj 10 000 limit na kartě a nyní měl u sebe posledních 50 dolarů a říkal pravdu, že u sebe už žádné peníze opravdu nemá. Docela se bál toho, kolik mu ještě zůstalo na hotelu. Možná pětina, možná bude mít se zálohou 550 dolarů.
Miller se rozhodl, že dá šanci motelu. Když přišel na recepci se svou MasterCard, aby zaplatil zálohu, snažil se vypadat, že je v pohodě. Ale prozradily ho kapičky potu na čele. Terminálu to trvalo strašně dlouho a on začínal být nervózní. Možná, že je to jen dlouhé spojení, protože je skoro půlnoc, uklidňoval se. Konečně se na něho usmálo štěstí. Vzal si klíč a ani se neohlédl. Žaludek ho vzbudil před východem slunce. První, co ho napadlo, bylo objednat si snídani. Potom si ale vzpomenul, že v peněžence má ale posledních 50 dolarů a karta zívá prázdnotou. Do odletu mu zbývaly ještě 4 dny.
Jak jsi tohle mohl udělat? A ještě k tomu sám sobě. Jistě, Aljaška a Minnesota byly fantastické, ale totálně ho finančně zlomily. Byl to muž okolo 40 let a na vrcholu kariéry a neměl se cítit jako kaskadér vždy, když přijde účet. Cítil se blbě, cítil se smutně a cítil se hloupě. Naštěstí tyto nepříjemné pocity rychle překonal jiný přirozenější. Hlad.
Kromě toho, že neměl žádné peníze a měl hlad, trápilo ho i to, že by potřeboval pořádnou snídani, ale věděl, že si jí nebude moct dovolit. A tak zamířil na jediné místo, kde mohl sehnat aspoň trochu jídla. Do obchodu. Podíval se na koblihy – moc lehké, podíval se na chleba – moc o ničem, podíval se na koláč – příliž sladké. Potom se konečně rozhodl. Dá si snídani šampiónů, zasmál se. Koupil si preclíky a arašídové máslo. Tato kombinace byla sytá a v rámci možností i chutná. A mělo to ještě jednu výhodu, mohl to být oběd i večeře. A to všechno v jednom. Sáhl si pro svou pětidolarovku do kapsy a bylo rozhodnuto.
Rozhodně se nechtěl nechat od svého úspěchu odradit jen práznou peněženkou. Jeho cílem bylo dostat dalších 5 druhů a chtěl tyto poslední dny k tomu využít. Na jeho seznamu už nyní bylo 595 druhů a on byl rozhodnutý ho rozšířit. Ale jak? To byla jediná otázka, kterou zbývalo zodpovědět.
Vytáhnul svou spolehlivou příručku Rand McNally a zamyslel se. Už má všechny ptáky v Minnesotě, které stály za to. Své květnové dny strávil pozorováním dalších druhů a k těm migrujícím to už nestihl. A tak by mohl využít zbývající čas teď. Tohle přece zvládne sám. Musel zamířit na západ, a proto teď čelil úplně jinému problému. Skalnaté hory byly domovem leda tak pro ty největší pozorovatelské drsňáky. Druhy, které zde žily, létaly vysoko a v hustých bouřích a silných větrech. Tyhle druhy nebyly zrovna příznivci hezkého počasí, a ani neplánovaly, že za lepším počasím odletí někam pryč. Rozhodně to byli drsňáci ptačího světa a nehodlali to Millerovi nějak ulehčit. Jestli je chce dostat, bude si pro ně muset přijít sám do hor.
Miller si uvědomil, že existují dvě místa, kde by mohl splnit svůj cíl. Národní park Skalnaté Hory v Coloradě, který měl v nabídce hodně horských druhů ptáků a jednu z největších a nejkrásnějších a zároveň i nejdelších turistických tras. Yellowstone v Montaně měl zase výhodu v tom, že tu nebylo žádné rychlostní omezení na dálnici a nabízel v podstatě ty samé druhy.
Pro kluka, který vyrostl v krajině Amishů a nejrychlejší dopravní prostředek, který mohl vidět každý den, byl povoz tažený koňmi, rozhodně stálo za zvážení, že jeho Taurus mu nabídl rychlost až 120mil/hod. (200km/hod).
Nejprve si ale musel něco zařídit ve flatlands.
Strnadec Bairdův je poměrně nezaměnitelný druh, je zhruba tak vysoký, jako plechovka coly ale určitě z něj nejdou bublinky. Má světle žlutou hlavu, kterou doplňuje světle hnědé chmýří na krku a tři výrazné hnědé pruhy na těle. Tento druh se dá ale lehko zaměnit s podobným, ale o mnoho běžnějším strnadcem pustinným, a to hlavně proto, že tyto dva druhy se v mnohém podobají, ale i proto, že oba tyto druhy žijí skytým životem ve vysoké trávě. Strnadec Bairův vyžaduje hodně pozornosti a těžko se identifikuje a hledá. Dlouhé roky se věřilo, že se dá úspěšně pozorovat jen ve skupině a tak si vysloužil u pozorovatelů přezdívku “malý hnědý spratek”.
Strnadec Bairdův měl ale taky vlastní problémy. Musel se dostat až na sever na velké pláně, kde obvykle hnízdil. A to právě proto, že tyto místa byly přirozeně zakryté vysokou trávou. Století za stoletím se tento ptáček vytrvale vracel do Buffala, které bylo v dávných časech plné vysoké trávy. Ale nyní byla všechna pryč. Farmáři tuto krajinu změnili. Nyní to bylo jen jedno pole vedle druhého a všechno to zrní, které tu najednou rostlo, lákalo spousty vran. Samozřejmě, že farmáři chovali i krávy a strnadec Bairdův neměl rád vrány, lidi ani krávy. Tenhle pták byl tak citlivý na změny, že se jich sem vrátilo hnízdit asi jen 5%. Ostatní buď umřeli, nebo si našli jiné místo se shodným počasím i vysokou trávou. V důsledku těchto změn si někteří z nich byli nuceni hledat místo víc na západě nebo víc na východě, kde ale vlhkost vzduchu znepříjemňovala obvyklý způsob hnízdění. Kombinace těchto faktorů způsobila, že od roku 1966 se populace tohoto druhu v průměru zmenšila o 1,6% každý rok. Biologové se rozhodli, že tento druh vyhlásí za federálně chráněný. Stovky farmářů, kteří tu ale pracovali, se ale rozhodli, že budou protestovat a tak tenhle druh stále pomalu vymírá.
Mezi pozorovateli to byl právě strnadec Bairdův, který odděloval chlapce od mužů. Zimu trávil v Mexiku a pak se vracel na hnízdiště. A právě to bylo nejlepším místem, kde tenhle druh pozorovat. Samozřejmě že tyhle hnízdiště byly hodně daleko od nejbližšího letiště. Jeho cesta Dakotou byla testem jeho odhodlání. Během toho, jak Miller jel 500 mil autem, blízko krajiny desetitisíci jezer, podél řeky Mississippi si uvědomil jedinou věc. Jediný způsob, jak se tenhle pták dal pozorovat, byl mít hodně pevnou vůli a nikdy se nevzdávat.
Najednou zaslechl zpěv těchto dvou ptáků na ostnatém plotě na kopci blízko Crystal Springs. Pozoroval je, ale hlavně je poslouchal. Zněly podobně jako ostatní strnadi, ale jejich hlasy nebyly tak chraplavé. Bylo to podobné v porovnání zpěvu Laureny Bacalla před tím a potom, jak začala kouřit. To, co se ale na nich pamatovalo nejlépe, bylo kolik námahy stálo je vůbec vidět.
I tak to bylo číslo 596 na jeho seznamu. Tenhle druh opravdu stál za oslavu, proto si zajel rovnou do McDonald’s na večeři. Tři běžné hamburger a voda ho stály asi 2 dolary a 7 centů. Jeho kreditka zvládla další motel a chlapec na čerpací stanici Livingston v Montaně mu jí vrátil s tím, že se nedá použít. Z pokladny na čerpací stanici se znovu ozvalo odmítnutí. Musí to být chyba, řekl Miller chlapci. Ale nebylo cesty zpět. Z jeho kreditky se stal bezcený kus plastu a on musel zaplatit hotově.
Nyní se Millerův rozpočet smrskl na 25 dolarů, půl skleničky arašídového másla a ¼ sáčku slaných preclíků Mr. Salty. Byl asi 950 mil od Minneapolisu a po dálnici číslo 94 uháněl rychlostí 100 mil/hod. Stále se nedokázal zbavit nepříjemného suvenýru, který si přinesl z Attu - suchého kašle. Jeho plíce byly plné hlenu a jeho krk a nos byly oteklé a rudé. To, co vykašlával, bylo ještě horší. Klidně by si ho někdo mohl spléct z 80ti letým starcem, kdyby ho jenom slyšel. Když už nic jiného, uvidí aspoň slavný gejzír.
Připojil se k provozu a nacpal se mezi ostatní auta. Před Yellowstonským parkem se téměř dotýkaly nárazníky. Když už byl před bránou, najednou mu to došlo. Jak se sem dostane? Zapomněl totiž počítat se vstupným, které bude muset zaplatit. Samozřejmě že v původním plánu nepočítal ani s prázdnou kreditkou.
20 dolarů, oznámil mu ranger.
Millerova Master Card nefungovala. Poprosil ho, aby to zkusil ještě jednou a ve zpětném zrcátku už viděl nedočkavé lidi, jak se vyklánějí z okýnek a koukají na něj. Proč to tak trvá, myslel si Miller. Jeho kreditka byla znovu zamítnutá. Někdo v koloně za ním začal troubit. Miller vytáhnul peněženku a zaplatil v hotovosti. Nyní mu zůstalo posledních 5 dolarů.
Miller zaparkovat auto v návštěvnickém centru MBNA. Naštěstí dostal číslo 800 a měl dost času řešit problémy se svou kreditkou.
Váš problem je to že neplatíte, zameškal jste už dvě platby, ozvala se mu žena v bance.
Opravdu mě to mrzí, povídá Miller, ale byl jsem mimo domov na 5 týdnů na dlouhé cestě přes Aljašku, Minesotu a Severní Dakotu, a proto jsem nebyl schopný platit žádné účty.
Jste na výletě v Severní Dakotě?
Ano, odpověděl jí Miller, jsem pozorovatel ptáků.
Úřednice chvíli mlčela.
Přísahám, že Vám zaplatím minimum 150 dolarů hned, jak se dostanu domů, přísahám!
Znova ticho.
Dokážete zaplatit do týdne?
Samozřejmě, zvolal Miller tak nahlas, že se mu vrátil jeho vlhký kašel, který ho trápil už dávno.
Dostal zpět svou kreditku a mírně si oddechnul. Jediné, čeho se dočkal, bylo další ticho a na jeho kreditku se připsal další debet.
Z jeho původního limitu 10 000 mu zůstalo 400 a to ještě musel zaplatit velkou sumu za pronájem auta, když se vrátí do Mineapolisu. Buď se mohl zastavit a přemýšlet na tím, jak všechno zaplatí, nebo mohl jít pozorovat. Moc nad tím nepřemýšlel.
Miller dostal na svůj seznam číslo 600, kterým se stala pěnkavice tmavá, které si všimnul ve sněhu na Medvědí stezce blízko cedule, která ukazovala, že je 10 947 stop nad mořem. Millerovi to připadalo, že je mnohem výš.
Bál se toho, až uvidí účet za auto, s kterým další den ujel 700 mil a další den ráno zase 300 jen proto, aby mohl vyrazit včas. Tentokrát jeho Master Card fungovala. Dal si dva sliby: Už nikdy nebude cestovat s tak složitými financemi jako tentokrát. A už nikdy, opravdu nikdy, nebude mít preclíky s arašídovým máslem místo jídla 6x po sobě.
Tyhle sliby ale bude řešit až příště. Na svých cestách na ně teď vůbec neměl čas. Tentokrát se zasekl na letišti v Mineapolisu. Jeho let odlétá až druhý den. Myslel si, že to nebude problém a zavolal do Holiday Inn, aby ho přišli vyzvednou na letiště. Ale oni ho odmítli, protože měli plno. Napadlo ho, že si zkusí zavolat do Comfort Inn, ale take měli plno. Přemýšlel, co udělá a potom ho napadl Radisson. Znova zklamání. Zakoulel očima a zavolal do Hyatu. Ten ale stál víc jak 100 dolarů na noc - jak moc toho ještě jeho karta vydrží? Myslel si když, zvedal telefon. Bohužel i tady ale bylo plno. A to, jestli jeho kreditka fungovala, bylo úplně jedno. Mineapolis byl tak plný, protože tu právě byla konference o zdravotnictví a prázdný hotelový pokoj nebyl nikde v okruhu 50 mil.
Sklonil hlavu a opřel se o kufr. Bylo mu do pláče.
Znovu se hrabal ve zbytcích svých preclíků a arašídového másla. Najednou ho přerušil nějaký muž a žena oba ve středním věku. Zavolejte do sousedného města, jmenuje se St. Paul, řekli mu. Nyní musíme někoho doprovodit, ale přijdeme za vámi později.
Miller tedy zavolal do sousedního města, ale ani tam nebyl žádný prázdný pokoj. Bylo už skoro 16:00. Miller odešel z terminálu někam do rohu a připravil se na to, že tu stráví noc.
Pár se k němu vrátil.
Možná Vám to bude připadat trochu zvláštní, ale budeme rádi, když s námi strávíte dnešní noc pod naší střechou.
Miller byl už příliž unavený na kruté vtipy.
Myslíme to vážně, řekl mu ten muž. Mineapolis je velké a krásné město a my nechceme, aby jste si ho pamatoval jako místo, kde se vám ani nepodařilo sehnat nocleh. Klidně zůstaňte dnes večer s námi.
Miller souhlasil ještě před tím, jako by vůbec měli čas si to rozmyslet.
Jako projev vděčnosti je pozval na večeři v místním podniku Ruby Tuesday’s – děkuju Master Card – bez problému strávil noc na gauči v obýváku. Další ráno mu koupili snídani v mezinárodním domu palačinek a zavezli ho zpět na letiště.
Žena se jmenovala Laurie a muž se nikdy pořádně nepředstavil. No a Miller byl až příliž nesvůj na to, aby se ho na něj zeptal.
Při návratu do elektrárny si vysloužil novou přezdívku a tak se z něho stal Ptačí muž.
Miller byl pro tuto kancelář v něčem úplnou zvláštností. Jen málokterý z jeho kolegů byl na dovolené 5 týdnů v kuse a už vůbec by někdo na tak dlouhou dovolenou nešel jen proto, aby mohl pozorovat ptáky. Miller nikdy neskrýval svou posedlost a na kraj svého stolu si spokojeně položil seznam 611 druhů, které se mu podařilo nasbírat od Minesoty až po Attu.
Jeho přítel také pozorovatel Kyle Rambo věděl, jaké úžasné číslo to je, ale byl unešený, když mu Miller oznámil, že se pokouší o celý rok. Miller byl stále zavalený prací a nedokázal se zbavit všech dluhů a povinností. Zároveň ho stále trápil ten hnusný kašel, který chytil na Aljašce. Miller potřeboval pauzu.
Rambo mu to nežral.
Povím ti to na rovinu. Dostal jsi 611 druhů ptáků a to je jen červen. To se ani nepokusíš o 700? Zeptal se ho.
Miller si znovu povzdechl.
Rambo čekal na odpověď. Kdy se ti znovu podaří dosáhnout 611? Blížíš se k 700 a zůstává ti ještě půl roku a ty chceš zkončit? Jak můžeš jen tak skončit?
Miller pokrčil rameny. Už neměl žádný čas a nemyslel si, že by ho mohl dostat víc, natož dovolenou.
Nikdy nevíš, když se nezeptáš, řekl mu Rambo.
V něčem měl asi pravdu.
Miller nakráčel k šéfovi do kanceláře hned další den.
V rukou nesl dva papíry.
Na jednom bylo číslo 611.
Druhý byl delší. Psalo se na něm:
NEJDELŠÍ ZAPOČÍTANÉ SEZNAMY PTÁKŮ VŠECH DOB:
721 Sandy Komito (1987)
714 William Rydell (1992)
712 B. Shiftlett (1993)
711 Benton Basham (1983)
699 Jim Vardaman (1979)
Tu věc kolem pozorování ptáků jeho šéf prostě nedokázal pochopit. Ale možnost získat rekord ho na tom celém zaujala. O tom, co všechno stihl v tak krátké době a byl jen 110 druhů od severoamerického rekordu a to mu ještě zbývalo půl roku – to jeho šéf opravdu pochopil rychle. Řekl Millerovi, aby mu povyprávěl pár zážitků a příběhů ze svého pozorování. Nejvíce ho zaujal ten, o dobrodružstvích na Aljašce.
Miller stále ještě musel odstranit chyby v 250 000 řádcích kódu předtím, než nastane Y2K. Jeho šéf ho ale platil od práce a ne od hodiny. Bylo mu v podstatě úplně jedno, kdy a jak je v práci. Klidně mohl makat 10 hodin denně, 4 dny v týdnu nebo jeden den bez přestávky. Jedinné, co bylo podstatné je, aby byl všechen kód zbaven chyb.
Miller teď měl čas, ale stále potřeboval peníze.
Millerovi se nějak podařilo získat další MaterCard, na které byl limit 6000 dolarů. Jak to zaplatí – to byl další problém, který bude řešit jindy. Během svých prvních dvou týdnů v práci odpracoval 86 hodin a to mu sotva stačilo na to, aby zaplatil všechny poplatky na svých dalších 5 kreditních kartách. Stále mu docházely peníze. Nechtěl to udělat, ale neměl jinou možnost.
Zvednul telefon a zavolal “ táta bance”.
Nebylo moc příjemné, půjčovat si peníze od táty. Byl už dospělý muž, měl dobrou práci a take měl své vlastní auto. Měl už vlastní život mimo Holmes County v Ohiu. Po všech těch trapných chvílích, které při pozorování zažil, jako např. v městě Dulth a nebo na čerpací stanici v Livingstoně nebo dokonce s rangerem v Yellowstoně, Miller věděl, že potřebuje hotovost. Určitě bylo horší sklonit hlavu před cizinci než před rodiči.
Když mu doma konečně zvedli telefon, došlo mu, že bude čelit ještě jednomu problému. Vedoucí v “ táta bance” byla totiž jeho máma.
Ahoj mami, pozdravil Miller. Řekl jí, že má problem a že potřebuje pomoct.

Millerův otec zdvihnul další telefon. Miller začal se svým představením. Ještě je rok jen v půlce a on už má 611 druhů. Fakt mám rekord na dosah ruky – jediné, co mi chybí, jsou peníze.
Jak moc, zeptala se máma.
5000 dolarů.
Jsi si jistý, že to opravdu chceš, zeptala se ho.
Jsem si úplně jistý, že je to to, co chci. Na 100%.
Nevím, jestli ještě někdy v životě budu mít takovou příležitost.
Je to ale sakra hodně peněz, řekla mu.
Miller cítil, jak mu jeho Big Year protéká mezi prsty. Najednou se do toho vložil jeho otec. Na co chceš ty peníze, kam chceš jít? Miller mu řekl o trogonech v Arizoně, alkounech v Californii a o tom divném kolibříkovi konkrétně o pruhlícím, který si stále užíval krmítka pro ptáky v britské Columbii. Jeho máma zavěsila. Tyhle rozhovory o ptácích jí nic neříkaly.
Když se otec vrátil do kuchyně, čekala na něj.
Nerozuměla této pozorovatelské soutěži. Pozorování má být přece zábava a ne honba za vítězstvím. Mělo to být přece ty a krásní ptáci a ne ty, krásní ptáci a nějací šílenci z jiného státu. A co vůbec všechny ty účty? Jak se může pozorování ptáků změnit v něco, co stojí tolik peněz? A co vůbec Gregova práce? Tohle určitě není dobré pro jeho kariéru. Kráčí na hranici toho, co je ještě únosné a je závislé od kreditních karet. Tohle se mu může ošklivě vymstít. Měl by se naučit šetřit a kontrolovat se. Tohle to úplně pohltilo.
Když skončila svůj proslov, podívala se na výraz svého manžela.
Syn žil otcův sen. A kdoví, kolik ještě času otci zbývá, aby mohl snít – nebo vůbec žít.
Banka jim schválila půjčku.

Číst dál...

Po letech zkouší vrátit do přírody postřelenou orlici

Do takřka světového experimentu se pustili ochránci přírody ze Záchranné stanice pro živočichy v Bartošovicích na Novojičínsku. Do přírody po čtyřech letech vypustili postřelenou samici orla skalního.

707639 gallery1 uoaqlPetr Orel při vypouštění orlice Toničky do volné přírody.FOTO: archiv Záchranné stanice Bartošovice

„Je to poprvé, kdy jsme vypustili léčeného, rehabilitovaného ptáka po čtyřech letech do volné přírody. Do značné míry jde o experiment a nemáme žádné srovnání ani z jiných stanic u nás či ve světě,“ řekl vedoucí bartošovické záchranné stanice Petr Orel.

Dodal, že orlice Tonička byla vypuštěna do přírody v roce 2011 v rámci programu Návrat orla skalního do České republiky.

Postřelenou ji ale na konci března 2014 našli v Hukovicích v honitbě Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně, se kterou stanice spolupracuje.

Měla vysílačku
„Do té doby nám dělala velkou radost. Sledovali jsme ji díky nainstalované satelitní vysílačce. Zaznamenali jsme u ní například to, že je schopná uletět vzdušnou čarou téměř 250 kilometrů a během několika dní se vrátit zpět domů. Ve třetím roce svého života se zdržovala v podhůří Jeseníků a občas vyrazila na průzkum jinam,“ vzpomínal Orel.

Podle něj měla tříletá orlice velké štěstí, protože těsně poté, co byla postřelena, si jí všiml kolega, který zde prováděl terénní šetření. Z rentgenu odborníci zjistili, že má orlice v těle minimálně 11 broků. Nefunkční byla i vysílačka, která možná zvířeti i zachránila život, protože projektily mohly nevratně poškodit páteř. „Naštěstí neměla zasažené vnitřní orgány,“ uvedl Orel.

Orlice prošla rehabilitací, dostala v Bartošovicích tu největší voliéru a jednou či dvakrát za rok se zkoušela proletět na dlouhém a pevném rybářském silonu.

„Bylo potřeba zhodnotit její letové schopnosti. Bohužel pořád to nebylo ono. Až letos se to zlepšilo, proto jsme se rozhodli pokusit se ji vypustit,“ popisoval vedoucí záchranné stanice.

Orlici Toničku tak i s novou vysílačkou vypustili a nyní sledují její pohyb. „Zvládá přelety v délce několika desítek kilometrů. Věříme, že návrat do volné přírody zvládne,“ dodal Orel.

zdroj: novinky.cz

Číst dál...

Jespák skvrnitý - vzácný host v severozápadních Čechách.

Když mi v sobotu 15.9. večer volal nadšený Vláďa Teplý s tím, že se na Kyjici pravděpodobně zdržuje jespák skvrnitý, zrychlil se mi tep. Bohužel dokumentace byla slabá, ale znám Vladimíra a věřím v jeho úsudek a postřeh. Když se pak potvrdilo, že opravdu jde o jespáka skvrnitého, který se stal Kyjickou atrakcí, požádali jsme ho dodatečně o sepsání tohoto ojedinělého nálezu.

Je pátek 14. září a já přemýšlím, jakou zajímavou lokalitu dnes navštívím. Nakonec padla volba na podkrušnohorské nádrže - Nechranici a Kyjici. V tuto dobu to jsou velice zajímavé lokality. V přehradách je voda na spodní hranici, rozlehlé bahnité břehy lákají protahující ptáky, hlavně bahňáky. Během krátké zastávky v Tušimické zátoce tradičně pozoruji ústřičníky velké. Tentokrát tu hledají potravu 4 ptáci. Na dalších zastávkách zastihnu ještě jespáky bojovné, obecné, písečné, po jednom vodouše rudonohého a šedého, několik pisíků a kulíků říčních i písečných. Ptáků je tu ale méně než jindy, proto se přesouvám na další nedalekou lokalitu. Je to menší jezero, které využívají zejména vrubozobí jako letní shromaždiště a nocoviště. Pozoruji zde asi 300 hus velkých (několik jedinců je límcovaných), dále stovky lysek, asi 150 zrzohlávek, potápky malé, černokrké, kormorány, racky ad.
Koncem léta se tu rád zastavím, občas se v hejnech ptáků objeví i zajímavé druhy – berneška velká, rudokrká, bělolící, husa indická (jako letos) a další druhy našich husic. Byla zde zastižena i volavka červená, z bahňáků kameňáček pestrý, větší počty čejek ad.

DSCN9681


V pozdních odpoledních hodinách se přesouvám na Kyjici. Zde je voda na historicky nejnižší hladině. Na zbytku vodní plochy a na obnažených ostrovech sedí spousta velkých racků a kormoránů. Na bahnech, kam se nyní nedostanou všudypřítomní rybáři, pobíhá spousta bahňáků. V těchto dnech je to lokalita bohatá na ptactvo a tak se nedivím, když se tu potkávám s kolegou z Prahy Františkem. Zaznamenáváme druhy - jespák rezavý, jespáci bojovní, píseční, husice nilské, ústřičník velký ad. Loučíme se, ale já zůstávám na místě a prověřuju ještě zdejší druhy. Nejvíce mě ale zaujme jespák rezavý, kterému dělá společnost další větší jespák, podobný j. bojovnému, ale v postavě menší. Velikostí je shodný s j. rezavým. Vždy při vzlétnutí obou ptáků pozoruji, že nemá na rozdíl od j. bojovného v křídle jasnou bílou pásku. Ale protože je již šero, nelze přesněji ptáka určit. Proto jsem druhý den ráno (15.9.) opět na lokalitě, musím zjistit, o jaký druh se jedná. Ale u jezera nejsem sám. Brzy se ke mně hlásí mladý, šikovný adept na ornitologii Jirka Rubeš. Krátce ho seznamuji s neznámým jespákem a navrhuji, aby se pokusil přiblížit co nejblíže a ptáka zdokumentoval. Jespáka sleduji z dálky stativákem. A právě při vzletu zahlédnu ve slunci náznak bílé pásky v křídle. Bohužel, pozorujeme ptáka z veliké vzdálenosti, ostatní bahňáci ho vždy při vyplašení zvednou. Pořídit fotodokumentaci se nedaří. Mezi tím Jirka oznamuje toto zajímavé pozorování svému kolegovi Františkovi. Loučíme se, ale já zůstávám na lokalitě. Nakonec se daří ve stativáku zahlédnout nejdůležitější znak- čárkovanou hruď a spodní část bez kresby.

DSCN9708


Večer ještě pro jistotu procházím určovací klíče a fotky na netu - není pochyb - jedná se o jespáka skvrnitého. Později moje pozorování potvrdili i další ornitologové, kteří lokalitu navštívili a jespáka zde pozorovali. Tímto bych jim chtěl poděkovat.

Vladimír Teplý
Ostrov

 

 

Číst dál...

Bill Thompson III: Ptačí zpěv, birdeři a muzikanti

(překlad z knihy Good Birders Still Don’t Wear White: Passionate Birders Share the Joys of Watching Birds)

Vyrůstal jsem v domě plném hudby. Můj otec byl jazzový pianista a matka zpěvačka – vlastně se seznámili na vysoké škole, když dělala máma konkurz do otcovy jazzové skupiny – proto mi přišlo naprosto přirozené, že byl vzduch kolem mé rodiny vždy naplněn hudbou. Když jsem se stal ve velmi mladém věku birdwatcherem, přitahoval mě ptačí zpěv. Živě si vybavuji, když jsem prvně slyšel jednoho horkého letního odpoledne zpívat samce kardinála červeného na zahradě mé babičky Thompsonové. Později, když jsem se ještě více zaměřil na birding, jsem zjistil, že se mi ptáci určují podle jejich zpěvu velmi snadno. Nebylo to tím, že bych trávil spoustu času poslechem nahrávek ptačích hlasů – vůbec ne. Nebylo to ani roky, které jsem chodil do hudební výchovy – ani tím to nebylo. Věřím, že moje láska k hudbě tvořené člověkem i k ptačímu zpěvu vznikla díky tomu, že jsem vyrůstal obklopen hudbou. Můj sluch byl zkrátka již naladěn na ptačí muzikanty.

Mnozí lidé jsou hluboce citově spjati s hudbou. Kousek písničky v nás může vyvolat slzy, radost nebo smutek. Mnohé z našich nezapomenutelných chvil jsou svázány s písní nebo s určitou melodií. Myslím si, že právě proto necháváme, aby hudba doplňovala naše narozeniny, svátky, svatby a pohřby. Jako lidé milujeme hudební pozadí k našim aktivitám.

Většinu svého dospělého života jsem strávil dvěma činnostmi: birdingem a hraním muziky. Obojí jsem dělal na profesionální úrovni celá desetiletí, ačkoli jsem nikdy nezískal Ph.D. z ornitologie a ani jsem nevystupoval v Carnegie Hall. A stále se s chutí zamýšlím nad vztahem ptáci a hudba, už jen kvůli svým bohatým zkušenostem a spíše na zábavném než vědeckém základě.

Naučili jsme se neantropomorfizovat (nepřipisovat lidské vlastnosti ptákům), ale je těžké bez povšimnutí přejít vášnivý zpěv samce lesňáčka pokřovního (nebo v tomto případě kteréhokoliv pěvce) pronášený v jarní době vrcholících námluv z nejlepšího místa svého okrsku. Přesně v tom okamžiku vyjadřuje ten malý opeřený Pavarotti svoji ohnivou touhu po samičce, se kterou by dali vzniknout dalším lesňáčkům pokřovním, kteří by byli přesně jako on: krásní, muzikální a dostatečně šikovní, aby si obhájili ten nejlepší hnízdní okrsek. Jde jen o snahu rozmnožit se a zachovat svoje geny, která nutí samečka lesňáčka pokřovního zpívat za svítání každého jarního rána? Nebo mají ptáci duši a pocity? A pokud ano, nalézají potěchu v tom své písně zpívat a naslouchat jim? Dozvíme se to někdy?

Víme jen to, že některým melodiím, kterými se mnozí ptáci ozývají, se naučí ještě v hnízdě nebo dokonce ještě uvnitř skořápky, a jiné jsou zřejmě uloženy v DNA mláďat. Ornitologové objevili, že u některých pěvců je naprogramovaný materiál jen základní verzí plně formovaného zpěvu pronášeného zpravidla samečky daného druhu, na který ale reagují samci i samice. Detaily zpěvu každého jedince přicházejí později, kdy mláďata na hnízdě naslouchají blízkému zpěvu svého otce. Existují důkazy, že k tomuto učení může skutečně dojít ještě před vylíhnutím, kdy plně vyvinutý pták naslouchá zpěvu přes stěnu skořápky. Například lesňáčci, pěnkavy, strnadi, zelenáčci, střízlíci a další ptáci se složitým zpěvem získávají svoji „hudbu“ právě tímto způsobem. A stejnou cestou jsem ji získal já – posloucháním muziky všude kolem našeho rodinného „hnízda“ před tím, než jsem je opustil.

Vraťme se ke spřízněnosti mezi muzikanty a ptáčkaři. Většina lidí s trochou hudebního sluchu rozeznává stupnici: řady tónů, klesající nebo stoupající, v celé délce nebo od poloviny. Stupnice mají podle svých vlastností určitý modus: jsou durové, molové a s řadou dalších pojmenování, jako např. Dorian, Lydian a Mixolydian. Ptáci nezpívají přesně v některém z našich známých modů stupnic, ačkoli jihoamerický střízlík zpěvný se tomu velice přibližuje. Jejich hudba je ale příjemná našemu sluchu a poté, co zaslechneme ptačí zpěv, můžeme říci, kterému druhu patří.

Mezi mými přáteli birdery jsou těmi nejlepšími, kteří dokáží ptáky určovat po sluchu právě muzikanti nebo milovníci hudby. Proč je mezi ptáčkaři tolik muzikantů a naopak? Věřím, že je to z několika důvodů.

Člověk s citlivým spojením ucho-mozek může slyšet i to, co ostatní neslyší. Mám řadu přátel hudebníků s tzv. absolutním sluchem. Jinými slovy, můžete zahrát tón na jakýkoli nástroj a oni vám řeknou, o jaký tón se jedná. Tito lidé mají zřejmě jakýsi druh vnitřní ladičky, která registruje jeden určitý tón. Pomocí tohoto tónu pak rozpoznávají ostatní tóny a určují je na základě intervalu, který je dělí. Když příteli Joshovi zahraji E, ví, že se nachází dva celé tóny nad středním C a dokáže ho hned určit. Kamarádka Wendy dokáže rozeznat jediný falešný tón ve sboru hlasů nebo strunu, která neladí na dvanáctistrunné kytaře. Můj kolega muzikant John dokáže poté, co si jednou poslechne písničku, vzít kytaru a téměř dokonale ji přehrát. Takové schopnosti, které považuji za zázrak, jsou jim prostě dány. Všichni tři jsou vynikající muzikanti a všichni tři se alespoň v minulosti zajímali o ptáky. Když některého z nich vezmu do terénu, brzy začíná rozpoznávat ptáky sluchem – mnohem rychleji, než je tomu u běžného člověka. Mám podezření, že právě tihle tři a jim podobní, jsou schopni stejně snadno se naučit i cizí jazyk.

I přesto jsem slyšel začátečníky i mírně pokročilé birdery během let stokrát a možná i tisíckrát opakovat: „Já ten zpěv prostě nedávám. Všichni ptáci mi zní naprosto stejně. Jejich určování sluchem je frustrující!“

Vzpomínám si na ten pocit začínajícího birdera. Květnové ráno znělo jako tucet orchestrů a pochodových kapel hrajících současně. Pak jsem se ale naučil zpěv několika běžných stálých druhů a postupně si každý ten hlasový projev našel svoje místo. V učení mi pomohla metoda, kdy jsem šel za neznámým hlasem tak dlouho, až jsem našel jeho původce. Jednoho jara, po mnoha letech pronásledování zpěvů vedoucích k nalezení zpěváka, náhle vše do sebe zapadlo, a jarní zpěv ptáků mi začal dávat smysl. Dokázal jsem zaslechnout jemné rozdíly v uspořádání, melodii, výšce a rytmu v podstatě stejným způsobem, jakým většina z nás dokáže odlišit Beatles od Rolling Stones, Counta Basieho od Glenna Millera a Bacha od Beethovena.

Řada z mých nejhezčích a nezapomenutelných birderských okamžiků je spjata s ptačím zpěvem – jako třeba ten se samcem kardinála červeného, který zpíval své vot-čír-čír-čír-čír z magnólie na zahradě mé babičky. Stále ho vidím obklopeného lesklými, tmavozelenými listy proti bezmračně modré letní obloze. Když jsem prvně slyšel zvonivý flétnový zpěv drozda hnědavého, přeběhl mi mráz po zádech, jak byl nádherný. A nemelodické pínt samce sluky americké, které zaslechnu každý březen na louce, kterou sekáme na seno, mě vždy ubezpečí, že jaro už je blízko.

Jestli jste muzikanti nebo třeba jen rádi posloucháte hudbu, pokuste se naladit svoje hudební ucho na zpěv a hlasy ptáků. Může to, ale i nemusí, zlepšit vaše schopnosti určovat opeřence podle sluchu. Určitě to ale pro vás bude představovat novou dimenzi vašeho propojení s přírodou. Ti ptáci jsou tam pořád. A zpívají. Měli bychom využít každé příležitosti být tam společně s nimi. A naslouchat.

TIPY

- Jděte za zpěvem. Jedním z nejlepších způsobů, jak se naučit zpěv nebo hlasy ptáků, je najít jejich původce. Když zaslechnete neznámý zpěv či vábení, jděte po něm, dokud nezahlédnete ptáka, který ten zvuk vydává. Může to být dosti užitečné v tom, že si zapamatujete spojení mezi zpěvem a zpěvákem a zafixujete si viděné a slyšené.
- Srovnávejte se známým. Když zaslechnete neznámý zpěv, zkuste si ho porovnat se zpěvem druhu, který dobře znáte. Je onen tajemný hlas drsnější než zpěv drozda stěhovavého? Je složitější než zpěv lesňáčka žlutého? Je tenčí než u strnadce zpěvného? Použijte známý hlas k tomu, aby vám pomohl určit, v čem se neznámý hlas liší. Často vás to může přivést ke správnému určení.
- Používejte mnemotechnické pomůcky. Puštík proužkovaný se ve skutečnosti neozývá svým Kdo vaří VÁM? Kdo vaří VÁM všem? (Who cooks for YOU? Who cooks for YOU all?), ale rytmus jeho obvykle devítislabičného volání zní přesně, jako by tuto frázi vyslovoval. Podobně je to s Chi-CAH-go! křepela přílbového. Tohle jsou mnemotechnické pomůcky pro ptačí zpěv – paměťové triky založené na slovech nebo zvucích, které vám pomohou spojit si krátké fráze s ptačím zpěvem nebo vábením.

BILL THOMPSON III je redaktorem a vydavatelem časopisu Bird Watcher´s Digest, ornitologického čtrnáctidenníku založeného v roce 1978. Je autorem řady publikací věnovaných ptákům a přírodě, včetně The New Birder´s Guide to Birds of North America, a často vystupuje v This Birding Life, což je podcast pro birdery s posluchači z celého světa. Je také zakladatelem American Birding Expo a oblíbeným moderátorem a průvodcem birderských festivalů. Bill je i kapelníkem a kytaristou/zpěvákem country-rockové kapely Rain Crows s původním repertoárem.

thompson billBill Thompson III. Foto: Julie Zickefoose, www.bostonglobe.com

zdroj: birdwatcher.cz

Číst dál...

Po pěti letech břehouš rudý

Aneb opět přes číslo 280 by se dal nazvat dnešní příspěvek. Po odebrání budníčka iberského (hybrid) jsem opět klesl na číslo 279.
Již před týdnem Vláďa avízoval na Kyjici mimo jiného jespáka skvrnitého ve společnosti jespáka rezavého a opět pozdější výskyt břehouše rudého, na kterého jsem neměl štěstí 5 let!! Napříč republikou jsem ve zmíněných pěti letech dorazil pokaždé na místo jeho výskytu pozdě. Rozhoduju se rychle a s Vláďou domlouváme sraz na půl deváté v Jirkově. V Plzni vyzvedávám fotografa Davida, který se rozhodl vyrazit s námi. Ráno už je pomalu chladno, ale to ještě v té chvíli netušíme, že další den už nás čeká první letošní mrazík. Vláďa je dochvilný jako vždy a vzhledem k uzavřenému nájezdu z Jirkova na dálnici se musíme proplétat periférií Jirkova, než zaparkujeme u nádrže. Nastává „sborka“, jak nazývá sestavování stativů Vladimír. Poslední hlt horké kávy a vyrážíme přes vegataci k vyschlým břehům Kyjice.
Takto prázdnou nádrž jsem ještě neviděl. Odkryté bahnité, kamenité dno zasahuje hluboko tam, kde je jindy hladina nádrže. Stavíme stativy a rozhlížíme se. V naší části nic moc. Jen kvanta kormoránů a racků, na hranici vody poletují konipasové bílí a třesou svými ocásky. Pokračujeme přes bahna k slibnější části nádrže. Najdeme jespáky obecné a kulíky. Více než kamenitý okraj nás však zajímají rozsáhlá bahna v zadní části. Na travnatém břehu, dnes daleko od vody stojí asi 20 volavek bílých a v mělké vodě mimo kachen a čírek se pohybuje pár bahňáků. Jsou tam i dva větší jespáci, jeden jespák bojovný, druhý, menší je vzácný jespák skvrnitý. Světlá postava břehouše rudého svítí do dálky, elegantně se brodí mělkou vodou, zobákem neustále rejdí pod hladinou a hledá potravu.

DSCN9669

foto Vladimír Teplý

 

Jdeme blíže, jespáci nám mizí a dnes je už nenajdeme, ani jsme nezaznamenali jejich odlet. Ve finále pravděpodobně jsme šli pár metrů od něj. Jan se pak zjistilo, jespák položi hlavu na záda a nasadí pozici "kámen" a fakt si ho člověk nevšimne. Pár birderů by mohlo podívat, kdyby nebyli upozorněni, asi by odešli bez vzácného nálezu. Pozoruju aspoň ve stativu břehouše a v duchu si říkám...mám tě taky „mrcho“ toulavá. Uff to bylo kilometrů kůli tobě!! Ve společnosti břehouše je kulík bledý a později se k němu přidá ještě jeden.

brehous rudy do clanku

Rozhlížíme se neustále po jespácích, přece jen jsem si představoval, že si vzácný druh lépe užiju, ale nikde nejsou už ani jespáci obecní, ani jespák bojovný. Zpod terénní vlny vylezly 3 bekasiny otavní. Věnujeme se rackům na kamenité kose, mezi bělohlavými je jeden racek malý a dva rybáci velkozobí. Letos jich je nějak moc. Všichni rackové vzlétají do vzduchu a tak můžeme sledovat akrobatické kousky. Je jich víc jak stovka. Na ostrůvku odpočívá morčák velký.
Postupujeme pomalu k jednomu konci nádrže, nedaleko od nás jsou břehouš rudy, ve společnosti vodouše šedého a dvou kulíků bledých, najdeme ještě kulíky říční i písečné. Nad hlavou létají vlaštovky a břehule. Vracíme se k autu. Přesto že přejíždíme autem na další část Kyjic, žádné jespáky jsme už nenašli, ani ty z rána. Přes ranní citelný chlad, který umocňuje silný vítr, svítí celý den sluníčko a okolo oběda je už teplo. Za pár dní odjíždíme na týden na Helgoland, tak si aspoň zvykáme.

Číst dál...

Evropský festival ptactva 2018 proběhne i v Tovačově

V sobotu 6. října se můžete zúčastnit Evropského festivalu ptactva v Tovačově na Přerovsku. Zájemci o pozorování ptactva se sejdou v 8 hodin u sádek Hradeckého rybníka a společně s průvodci z Moravského ornitologického spolku se projdou po hrázích Křenovského a Hradeckého rybníka.

Ornitologové je seznámí se zde žijícími druhy ptáků a zasvětí je do jejich poznávání v době tahu. Účastníci dostanou možnost pozorovat ptáky i prostřednictvím dalekohledů, které vyrábí přerovská Meopta – optika.

V těchto dnech je možno na rybnících u Tovačova pozorovat čejky chocholaté, kulíky zlaté i bledé, jespáky bojovné, hvízdáky, kopřivky a čírky. Možná se již objeví i první severské husy nebo orel mořský.

P1920200 exkurze
Evropský festival ptactva je nejvýznamnější podzimní akcí pro ornitology, pozorovatele ptáků i milovníky přírody. Ptačího festivalu se každoročně zúčastňují desetitisíce zájemců o pozorování ptáků a to až ve 40 zemích světa.

V České republice akci pořádá Česká společnost ornitologická a její regionální pobočky, případně ve spolupráci s dalšími organizacemi na ochranu přírody nebo ekologickou výchovu. Akce je zaměřena na pozorování a poznávání tažných druhů ptáků a je určena pro veřejnost. Seznam všech akcí pořádaných v rámci Evropského festivalu ptactva v ČR najdete na: www.cso.cz.

Činnost Moravského ornitologického spolku a pořádání ornitologických exkurzí pro veřejnost je podpořeno dotačním programem statutárního města Přerova.

Jiří Šafránek

Foto: Jiří Šafránek

Číst dál...
Vláďa Teplý

Vláďa Teplý

Robert

Robert "Dodin" Doležal

Jirka Šafránek

Jirka Šafránek

Honza Haber

Honza Haber

Jarda Vaněk

Jarda Vaněk

Laďa Jasso

Laďa Jasso

František Kopecký

František Kopecký

Petr Suvorov

Petr Suvorov

Libor Schröpfer

Libor Schröpfer

Renata Hasilová

Renata Hasilová

Michal Staněk

Michal Staněk

birdfoto birdwatching.cz 37116415 1810227479057993 6310805665187102720 n
rockpalace birdwatching.cz holik birdwatching supra b irdwatching limetal
birdwatcher biřrdwatching2018 hasilova birdwatching 2018
hok birdwatching jarda vanek logo advokat david koura birdwatching veryhero
soucek birdwatching birdtelemetry birdwatching 2018
ak havlena birdwatching 2018 zahrada birdwtching 2018 vebr foto birdwatching legendy