22. dubna - Blokároty Mauretánie

Konečně jsme se vydali do Mauretánie, byli jsme na vážkách, jestli sem máme jít nebo ne, a nakonec jsme se rozhodli, že ano. Tahle krajina se navštěvuje poměrně těžce. Největším problémem je tu logistika. Markus Craig, který se k nám připojil na této cestě má kamaráda Roba Tovey, který žije v Mauretánii a ten nám zajistil setkání s holandským majitelem hostelu s názvem Bab Sahara ve městě Atar. Jmenuje se Just a je to muž, se kterým by se měl spojit každý, kdo se rozhodne následovat naše stopy a jít lovit vzácné druhy WP v severní Mauretánii. Pronajmout si tu auto není možné, musíte se dostat k někomu, kdo má 4x4 s vysokým výkonem např. Landcruiser. Nutností je dobrý šofér. Setkali jsme se s naším řidičem, Sidaty nás čekal na letišti a první noc v Nouakchott jsme strávili ve slušném hotelu. Brzy ráno jsme se vydali směrem k Iwiku, malé rybářské vesnici v národním parku Banc d’Arguin.
Banc d’Arguin je známý hlavně pro své obrovské počty jedinců, kteří se účastní migrace a zimujících waders. Z pohledu soutěžícího WP tenhle park také udržuje zdravou populaci Grey-hooded Gulls.

01 grey hooded gull 1024x683
Grey-hooded Gulls

Stejně tak, jako dva druhy kormoránů, Kormorán dlouhoocasý.

02 reed cormorant 1024x711
 Kormorán dlouhoocasý

Složitější už je najít kormorána běloprsého, který po tisících hnízdí v Banc d’Arguin. Těžko se odlišují od poddruhu z Maroka jménem kormorán velký. Je možné, že k tomu, aby se správně identifikovalo, co všechno se zde nachází, bude třeba delší výzkum. Byly tu doslova tisíce kormoránů a všichni vypadali dospěle.

03 white breasted cormorant adult 1024x682
 Kormorán běloprsý

04 whitbreasted cormorant flock 1024x582
Kormorán běloprsý

Banc d’Arguin byl skutečně zajímavým místem k návštěvě, bohaté moře se tu potkává s pustou pouští a pobřeží tu bylo přeplněné waders. Velké houfy Spoonbills, kormoránů běloprsých, pelikánů bílých a rybáků královských létaly kolem.

05 wb cormorants 1024x683
Počty kamenáčků pestrých byly obzvláště veliké.

06 turnstones 1024x683
Kamenáček pestrý

Je to pravděpodobně nejjednodušší místo, kde se dá pozorovat rybák královský v celé oblasti WP.

07 royal tern 1024x680
Rybák královský

Migrující rybáci černí se tu objevili trochu nečekaně

08 black tern2 1024x682
 Rybák černý

09 black tern 1024x684
Rybák černý

V malé rybářské vesnici Iwik jsou celkem slušná místa k přespání a také na něco na zub. K večeři jsme měli výborné jídlo z nějaké ryby, kterou připravili vesničané. Přespali jsme v malém domku. Dnes není třeba kempovat.
Hranice oblasti WP končí 21 rovnoběžkou s výjimkou ostrovů v okolí Banc d’Arguin, takže nic na pevnině si nemůžeme odškrtnout, jenom ptáky na ostrovech a nad oceánem. Stejně tak nesmíme vstoupit na pevninu. Taková jsou pravidla WP a my se jimi řídíme.

Dalším cílem bylo malé vádí přímo na jih od Choum. Pierre-Andree Crouchet nedávno objevil myšáka dlouhoocasého přímo tady. Jenom jsme šli v jeho stopách. Snadné.

Oblast těchto myšáků byla velmi pustá, s obrovskými kamenitými místy. Nedaleké řečiště s párem osamělých stromů a křovin hostila ptáky.

11 blue naped mb site 1024x683
Oblast jižně od města Choum

Tohle je prostředí stepokura pruhovaného, je to potřetí v tomto roce, co jsme viděli tohoto krásného stepokura.

12 lichtenstein sandgrouse2 1024x676
 Stepokur pruhovaný

Vzdálenosti v Mauretánii jsou obrovské. Tahle krajina je velká. Cesty mezi jednotlivými místa k pozorování zaberou čas, hodně času. Každá malá zastávka nás také stojí nějaký ten čas. Jestli byl někdy ten správný čas citovat poučku Douglase Hofstadtera, tak je to právě teď. Ta zní: „ Všechno chce více času, než byste čekali, i když zvážíte Hofstadters větu. Dalším cílem byla oblast severně od Oudane, blízko známého Oka Sahary. Auberge Bab byla perfektně umístěná v půli cesty a byla pro nás skutečně vítaným místem. Přivítalo nás tu dobré jídlo a skvělé studené pivo přímo z výčepu. Díky Juste!

Cesta do Oudane byla dlouhá jízda po prašné cestě. Když už jsme se dostali k vádí, která je přímo severně od 21 rovnoběžky, začali jsme hledat datla šedoprsého, kterého tu jen před nedávnem viděl Pierre-Andree. Pozorování ve vádí bylo všeobecně dobré se spoustou dobrých druhů WP. Vrabec zlatý zde byl nejběžnější a každou chvíli jsme tu viděli veliké skupiny. Prinie cvrčkohlasá tu byla také, i když ne tak běžně.

13 cricket warbler3 1024x681
Prinie cvrčkohlasá

Také běžná byla západní varianta východního sedmihláska šedého, a.k.a Saharan Olivacious warbler, stejně tak jako spousta sedmihlásků západních, hrdliček kapských a pěnic mistrovských.

14 isabelline warbler 1024x668
Sedmihlásek západní

15 western oprhean warbler 1024x632
Pěnice mistrovská

16 namaqua dove 1024x699
 Hrdlička kapská

Fenek měl svou noru blízko našeho kempu, je to nepochybně ta nejroztomilejší liška.

Další vzácný pták WP byl běžný v oblasti téhle vádí. Byla to hrdlička chechtavá. Její volání bylo nezaměnitelné a snadno se odlišovalo od European Collared Dove.

18 african colored dove 1024x687
Hrdlička chechtavá

Tak jako tak, my jsme hledali datla, který nepatřil k běžným ptákům v oblasti WP. Nehledal se snadno a těsně před západem slunce Mårten přehrál volání ptáka. Nikdy ho neviděl, ale slyšel odpověď na nahrávku. Hledali jsme stále ve větších a větších kruzích a nalezení skupiny také nějakou chvíli trvalo. Když jsme konečně byli všichni na místě, odkud jsme slyšeli odpovídající volání, nedařilo se nám ho najít před západem slunce. Byli jsme už celkem flustrovaná skupinka, když jsme se vrátili do kempu dát si večeři. Ale beze sporu jsme si užili krásný západ slunce nad pouští.

19 oudane desert 1024x683
Západ slunce severně od Oudane

Vzbudili jsme se před východem slunce a vydali jsme se na lov a pronásledování datla. Vrátili jsme se zpět na místo činu a přehráli volání. Žádná odpověď. Znovu jsme začali hledat v celé oblasti, tentokrát společně, protože nám došly baterky ve vysílačkách. Konečně se nám podařilo objevit datla – který ani tentokrát neodpovídal na volání.

20 african grey woodpecker 1024x684
 Datel šedoprsý

Rozhodli jsme se pro nějaké pozorování navíc hlouběji v oblasti a našli jsme tam jednoho dalšího datla šedoprsého. Tahle oblasti výš je podstatně menší a také poskytuje výhodu, že jsou zde i jiní pozorovatelé, kteří se snaží ptáky najít. Tahle oblast je pravděpodobně nejlepší.

S datlem na seznamu jsme se rozhodli vrátit. Čekali jsme na řidiče, Sitatty musel zpět do vesnice opravit děravé pneumatiky, přímo za hranicí WP jsme si užívali pozorování ve stínu a sledovali jsme pěvce černé.

21 black scrub robin 1024x657
Pěvec černý (nepočítá se do WP)

Číst dál...

15. dubna - Otevřený dopis Emirovi z Kuvajtu o nemorálních praktikách

Drahý Sabah Al Ahmad Al Jaber Al Sabah, Emire z Kuvajtu. Píši ti tento otevřený dopis v důsledku mé minulé návštěvy tvé země. Jsme zahraniční birdwatcheři, ornitologové a naturalisté, a právě jsme ve vaší zemi strávili několik týdnů v lednu a nyní pár týdnů v dubnu pozorováním ptáků.

Byli jsme překvapení množstvím přirozeného lovu v přírodě, kterého jsme byli svědky. Jsme toho názoru, že lov přirozeným způsobem, a zachovávání přírodních zdrojů mohou koexistovat. Ale určitě ne do té míry, jako to dělají vaši lidé. Ani bych to neměl nazývat lovem. To, co praktikujete vy v Kuvajtu, bych měl nazývat spíš vražděním. Nekončícím vražděním a to z následujících důvodů. Nejsou to vaši ptáci. Ptáci, kteří migrují, se ve vaší zemi zastavují jen na krátkou chvíli. Jen přelétají. Nejsou vaše lovná zvěř.

Lov by měl vždy obsahovat element sportu, ježdění v 4x4 skrz národní rezervaci, kde vyčerpaní ptáci odpočívají během své cesty na sever a střílení skrz otevřená okna za jízdy je barbarské.

Někteří ptáci jsou vzácní, i když jiní ne. Mnoho lidí z různých zemí oceňuje lov. Nezřízené vraždění vzácných ptáků je neakceptovatelné. Lovec MUSÍ vědět, na co vůbec střílí. Uvedu příklad: skupina 16 kulíků kaspických nedávno odpočívala v severním Kuvajtu. Jedná se o ohrožený druh v každé krajině světa. Lidé věnují čas i peníze tomu, aby se ujistili, že tento druh přežije všude jinde ve světě. Zatímco tady v Kuvajtu je v zimě všechny postříleli pro zábavu.
A konečně to nejhorší ze všeho, zabíjení pro zábavu je nepochybně nemorální. Zabíjení volně žijících ptáků, když slouží místo terče, je prostě zlo. Byli jsme svědky takového chování několikrát. Zvláště nezapomenutelný moment byl jeden z dní, kdy jsme přišli na pláž v Jahra. Byli tam otec a syn. Otec v autě pouštěl volání ptáků a jeho syn, kterému mohlo být tak 15 let, střílel vlaštovky, které přilétaly za zvukem od moře. Když jsme je začali pozorovat svými dalekohledy během jejich lovu, určitě se oba museli stydět, protože opustili pláž s pohledy sklopenými k zemi.

Takže, drahý Emire, vybízíme Vás, abyste následovali nedávný příklad z Libanonu, který před nedávnou dobou prosadil nové zákony regulující lov tak, aby to odpovídalo 21. století.

Děkujeme za Váš čas.

Claes Wikström, Mårten Wiström, Erik Rask.

Číst dál...

14. dubna - 43 stupňů ve stínu

Trvalo to jen pár dní – ptáci opustili Kuvajt, snažíme se zaměřit na těch pár důležitých ptáků, co nám ještě zbývá, konkrétně rákosník irácký a krahujec šikra. Počasí se zhoršuje, prvních pár hodin je v pohodě ale potom se teplota zblázní. Paradoxně, když se teplota zvedne na 43 a víc, aktivita ptáků je na bodu mrazu. Všichni ptáci, které vidíme, jsou úplně vyčerpaní v korunách stromů a peří se snaží mít co nejvíce vzdušné. My jsme vyčerpaní úplně stejně. Pouhá chůze v houští z nás vysává sílu.

Spojili jsme se s na slovo vzatým expertem jménem Gerald Driessens, který se specializoval na ouhorníky. Měl podezření, že ouhorník indomalajský ze včerejška byl jen chybně identifikován a ve skutečnosti se jednalo o běžného ouhorníka stepního. Je náročné pozorovat v oblasti s tak mnoha dobrými pozorovateli, obzvláště, když spousta našich dobrých přátel a jiných pozorovatelů také považovala tohoto jedince za ouhorníka indomalajského. Tak jako tak – někdy vyhraješ, někdy prohraješ.

Začali jsme ráno a vydali jsme se k bazénu v oblasti Al-Liyah, kde jsme hledali Pale Rock Sparrow, kterého tu viděli již předtím. V Al-Liyah je rezervace se stráží, ale ostraha je tu přátelská a když si všimli, že jsme pozorovatelé a ne lovci, bez problémů nás pustili dovnitř. Hned u vchodu na nás zamávali, abychom zapózovali na fotku. Vystoupili jsme z auta trochu zmateni, ale jediné, co po nás chtěli, bylo, abychom si vyfotili sedícího výrečka malého, který se pekl na slunci hned vedle jejich malé strážnice.

01 scopes owl 1024x683
Výreček malý

Nezapomeňte vystavit na odiv své znaky, hlavně ty na nohách. Výreček plavý je nepochybně ten, který nemá peří na prostřední části nohy.

Kolem bazénu ale žádný pták nebyl. Přiletěl celkem slušný samec motáka lužního, a také nějaký ještěr běžel napříč pouští. Byl to obrovský egyptský ještěr s ostnatým ocasem. Příšera.

Ráno jsme měli už za sebou, a vydali jsme se do Mutla, abychom hledali krahujce šikra. Horko bylo zničující a aktivita ptáků byla celou dobu na minimu. Na vysušeném stromě jsme našli vrabce hnědoramenného.

04 yellow throated sparrow 1024x680
Vrabec hnědoramenný

Stejně těžce jako on jsme se vyrovnávali s horkem a proto jsme si šli odpočinout do klimatizované části. Potom jsme se vrátili zpět do Al-Liyahu. Pozorování zde bylo celkem dobré, kupříkladu jsme našli pár sedmihlásků pustinných.

Také jsme tam znovu viděli několik pěnic Humeova. Potom, když jsme se chystali k odchodu, přilétl houf vlh pestrých, který se usadil k odpočinku na stromě. Překrásné.

06 eurasian bee eater tree 1024x683
Vlhy pestré sedící v řadě

Viděli jsme několik lovců, proháněli se rezervací na svých džípech s náhonem 4x4 a zbraně jim trčely z oken. Byli připraveni zastřelit jakoukoliv vlhu pestrou, kterého uvidí. Vskutku smutný pohled.

Další den jsme věnovali rákosníku iráckému a krahujci shikra v Al-Abraqu. Vstali jsme opravdu brzy a na místo jsme dorazili s rozbřeskem. Kolem létala spousta krahujců obecných. Všechny jsme je vyfotili a doufali jsme, že zachytíme krahujce shikra – ale bohužel žádný. Šli jsme houštím a hledali jsme rákosníka iráckého. Mårten a já jsme společně stáli u stromu a čůrali. Myslíme na moment otec-syn, když jsme najednou hodně blízko uslyšeli volání Eastern Nightingale. Vycházel z nějaké dutiny stromu nebo z keře. Rozhlédli jsme se a podívali se 50cm do dálky tím směrem, když Mårten zašeptal – tady vevnitř mám rákosníka iráckého, hodně blízko. Trvalo nám pár hodin udělat jeho pořádnou fotku.

07 basra reed warbler2 1024x680
Rákosník irácký

08 basra reed warbler1 1024x684
 Rákosník irácký

09 basra reed warbler3 1024x683
Rákosník irácký

Vypovídá to něco o tom, jak nesmělý a opatrný je tento ptáček, protože než jsme si iranie bělohrdlá všimli, trvalo nám to 30 minut.

10 white throated robin 1024x683
 Iranie bělohrdlá

Seděl uvnitř toho samého stromu, ale my jsme ho prostě neviděli. Všechny ostatní na Whatsup jsme upozornili na Basra a AbdulRahman s dvěma klienty jménem Paul Chapman a Maximilliano DeTorri, dorazili, aby se na něho podívali taky. Nyní bylo horko zase nesnesitelné, a proto jsme si zase odpočinuli v klimatizované kavárně. Zakončili jsme den pozorováním krmících se kolih velkých (ssp orientalis). Vole (v originále je bill a to jsem překládala vždy jako zobák i Robert, tak nevím, ani o krku se nic nepíše – já bych přeložila takto: zobák je opravdu výrazný)na jejich krku bylo opravdu výrazné.

Další den jsme se vrátili zpět do Mutly a znovu jsme se vydali hledat krahujce shikra. Potkali jsme tu místního pozorovatele jménem Bassel, který v Mutla našel Black Bush-robin. V Kuvajtu to byl výjimečný pták. My jsme ale zase narazili na zlatou žílu a zároveň na pořádnou skálu, když jsme se snažili získat lepší výhled na letícího krahujce obecného. Auto je rozbité a my v depresi čekáme na odtah.

Číst dál...

12. dubna - Lov na rarity

Den č. 2 v Kuvajtu jsme začali na Mutla Ranch. Je to oblíbená oblast Markuse Craiga. Mutla je nízko položený ranč, kde testují obilí a nějakou trávu. Je to zanedbané místo a má přesně tu správnou velikost, aby se dalo dobře prohledat. Spousty a spousty migrujících ptáků jsou všude, hlavně Redstarts, budníček menší a budníček větší (který se konečně dostal na seznam nás všech).

01 willow warbler 1024x681
 Budníček větší

Lepším úlovkem byli lejsek černokrký a iranie bělohrdlá. Naším hlavním cílem ale bylo najít krahujce šikra a rákosníka iráckého. Erik v trávě našel Warbler, který vypadal hodně slibně.

Dvakrát jsme vyfotili toho samého ptáka, právě tehdy na Mutla jsme se přesvědčili, že se jedná o vzácný druh. Odškrtli jsme ho a nahlásili do iGoTerra. Později, té samé noci, jsme si s odstupem času znovu prohlíželi fotografie a zjistili jsme, že je to jenom rákosník obecný (ssp fuscus), který měl jenom delší zobák. Není jednoduché identifikovat rákosníka iráckého, pokusíme se ho znovu najít později tento týden, možná že ve městě Abraq.

Po debaklu s Reed Warbler jsme se společně s Markusem vydali do Al-Liiahu, zvláštní přírodní rezervace na severu s podivně vysazenými stromy v poušti. Ukázalo se, že rezervace je skvělým místem pro hledání migrujících druhů.
Prašná cesta, po které se dalo jet autem, byla z obou stran obklopená stromy. Migrující ptáci byli všude. Hlavně pěnice pokřovní, budníček větší, Blackcaps. Prvním dobrým úlovkem byl sedmihlásek hajní.

03 icterine warbler 1024x684
Sedmihlásek hajní

To bylo dostatečně dobré na to, abychom s Omarem nasedli do auta a jeli tam. Další dobří ptáci také spolupracovali jako např. Pěnice dlouhozobá

04 eastern orphean warbler male 1024x684
 Pěnice dlouhozobá

a pár Nightingales (ssp golzi) neboli Eastern Nightingale (v budoucnu ho dostaneme pravděpodobně bez problémů) a také pár Turkestan Shrikes .

05 nightingale goelzii 1024x681
Nightingale (ssp golzi)

06 turkestan shrike 1024x682
Turkestan Shrike

Po pár hodinách jsme koutkem oka se špatným výhledem zahlédli podezřele vyhlížejícího Whitethroat. Vypadala temně a obrovsky. Strávili jsme ještě dost času, než se nám jí podařilo odškrtnout a správně identifikovat jako pěnici Humeova. V oblasti WP je to opravdu vzácný druh – a také těžko idenfikovatelný.

07 humes whitethroat 1024x684
 Pěnice Humeova

Omar sem dorazil, aby mohl vyfotit sedmihláska hajního a my jsme mu pomáhali ho hledat, ale bohužel se nám ho nepodařilo znovu najít. Omar navrhl, abychom šli do oblasti JPL a ve tmě hledali nightjaring. Jemu se už podařilo vidět lelka světlého na několika prašných cestách dříve během roku. My jsme žádného nenašli, ale za to jsme objevili slučku malou, která se snažila ukrýt před naším světlem, a také zraněnou keptušku běloocasou (byla postřelena nebo pokousána od hada).

08 jack snipe jpl night 1024x682
 Slučka malá

09 white tailed lapwing dark 1024x683
 Keptuška běloocasá

Jaký pozorovací den, plný adrenalinu a energie.

Dalšího dne, což byl náš třetí den tady v Kuvajtu, jsme se rozhodli vydat do rezervace Jahra Pool a hledat vagrants. Náš první úlovek byl slušný sedící ťuhýk středoasijský a také chřástal kropenatý.

10 20170411 S57A4040 1024x683
Ťuhýk středoasijský

Rozhodli jsme se začít prohledávat pláž, abychom našli waders. Pár jich tam bylo ale nic moc.

12 20170411 IMG 3674 1024x683
Waders v rezervaci Jahra Pool

Prvním dobrým úlovkem byl druh, kterého kdybychom dostali před pár týdny, řvali bychom radostí. Nyní jsme ho jenom odškrtli a šli dál bez nějakého většího pozdvižení - kulík pacifický.

13 20170412 084118 1024x768
Kulík pacifický

Později Erik našel ptáka, o kterém si myslel, že vypadá podezřele. Část těchto příspěvků určitě půjde na výzkum psychologického dopadu pozorování rarit. Mårten má doma kamaráda, který pozoruje podle presumce – všechno je vzácnost než dokážeš opak. Když nad tím uvažujete takto, vždycky hledáte rarity a vždycky je i nacházíte, než se to vyvrátí. Tak jako tak, jespák, o kterém Erik pořád mluví a nezavře hubu, mě připadá jako úplně nepodstatný. A když Erik navrhl, abychom kvůli němu přebrodili zátoku, rozhodl jsem se, že to za to prostě nestojí.

14 20170411 IMG 3623 1024x683
Brodění

15 20170411 IMG 3628 1024x683
Brodění

Erik vytrval a vydal se za ním. My jsme zatím našli kulíka kaspického!!!! Vedle něho seděl také ouhorník - ale o tom později.

Když už jsme měli tu příležitost, udělali jsme nějaké fotky jespáků a také video nízké kvality.

Vypadá jako jespák dlouhoprstý. Tohle nám potvrdil nejdříve Raul Vicente a později také Arjan Dwarshuis, bylo to poprvé, co jsme bez cizí pomoci našli MEGA v oblasti WP. Další pozorovatelé z Kuvajtu dorazili na místo, aby mohli později pozorovat jespáky. Musíme poznamenat, že vzhledem k velikosti jeho nohou mu to jméno opravdu sedí.

18 20170411 124307 1024x768
 Jespák dlouhoprstý

Nyní zpět k ouhorníkovi. Viděli jsme ho odlétat, ale protože jsme neviděli žádné bílé značky na křídlech, chtěli jsme si ho prohlédnout lépe. Oba Erik i Mårten dostali Colared Pratincole a s ním i pocit zadostiučinění a chtěli jít dál. Nicméně jsme se za ním vydali znovu, tentokrát s foťákem. Chtěli jsme udělat nějaké lepší fotky. Prohlásil jsem, že nemá žádné bílé značky na koncích křídel. Zatímco Mårten and Erik řekli – ale má ... na téhle fotce jsou vidět ... koukej.

Vzdali jsme to a vydali jsme se zpět na druhý břeh, zpět na parkoviště, britský pozorovatel (asi Pete?) našel Kitiwake, bylo to podruhé v Kuvajtu.

19 20170411 221656 1024x768
Kitiwake

Vydali jsme se zpět do hotelu a nějakou dobu prohlíželi fotky ouhorníka, když Erik zvýšil hlas - znovu zdůrazňuji – na fotkách vypadá dobře. Zpět na hotelovém pokoji se oba Erik a Mårten začali rozvášňovat nad tímto tématem a s pomocí přátel Raula Vicente a Arjana jsme došli k závěru, že se jedná o ouhorlíka indomalajského.

Ouhorník je trochu nejistý a možná že se nakonec ukáže, že se jedná o ouhorlíka stepního. Musíme podrobně přezkoumat detaily na těle a pravděpodobně to nakonec rozhodne až tvar peří na ocasu a nosních dírek. Teď už je to na KORC, doufáme, že někdo pořídí lepší fotku do konce dnešního dne.

— UPDATE:
Nechávám tu i původní text a připisuji tuhle aktualizaci. Ouhorník je nyní potvrzen skutečným odborníkem v této problematice. Gerald Driessens, který spolupracoval na konkrétních pravidlech a pomůckách k tomu jak odlišit ouhorníka stepního od indomalajského. Spojili jsme se s ním a on téměř okamžitě odpověděl:
„ Děkuji za váš email, zajímavý pták. Tohle je nepochybně ouhorník stepní, kterému od slunce vybledly znaky na křídlech. Na vrchní straně peří jsou vidět zbytky hlavně na ocasu, podíl černé podél ostne je příliš velký na hrdličku východní. Na ocasních perech, která se zdají být dlouhá, je patrné značné zúžení vnějšího praporu. Nápadný je kontrast mezi krovkami a letkami. Kresba hlavy také odpovídá spíše hrdličce zahradní.
Když je tahle kauza konečně uzavřená, samozřejmě že jsme museli upravit svůj seznam. Děkujeme, Geralde, tahle zkušenost nám dala trochu pokory a nějaké nové znalosti.
— KONEČNÝ UPDATE

Takže – zpět k té části s psychologií – Erikův předpoklad se musel sklonit před mým, ale stejně jsem rád, že jsme ho identifikovali. Je dobré, že máme tým, který se dokáže rozvášnit bez toho, aby vznikl problém. Jaký skvělý den pozorování rarit – těžko ho překonáme.

Číst dál...

11. dubna – Zpět v Kuwajtu

Dorazili jsme uprostřed noci, Kuvajt byl číslo 2 na našem seznamu kvůli migrujícím ptákům. Tentokrát se zaměříme na hledání migrujících druhů a hlavně vzácností. Před několika dny nám zavolal Markus Craig a oznámil nám, že AbdulRahman zorganizoval plavbu do Perského zálivu. Jsme pozváni. Pár hodin spánku a potom jsme se nalodili na palubu. Na lodi jsme potkali všechny naše přátele z Kuvajtu, Markus Craig, Omar Alsaheen and AbdulRahman.

Na palubě byl také hlouček britských pozorovatelů – hezká skupina.

Přímo na pobřeží jsme na sloupech vyčnívajících z vody viděli rybáka uzdičkového

01 bridled tern2 2 1024x684
 Rybák uzdičkový

Kousek dál od pobřeží jsme také uviděli prvního rybáka oranžovozobého.

02 lesser crested tern2 1024x682
 Rybák oranžovozobý

Tyhle dva druhy jsme očekávali, prvního dobrého ptáka jsme uviděli až několik mil od pobřeží. Kormorán arabský.

04 socotra cormorant2 1024x684
Kormorán arabský

Kuvajt byl jediným místem v oblasti WP, kde jsme ho mohli vidět. Předpokládáme, že za normálních okolností se hledá těžko. Díky AbdulRahman!!

Dál od pobřeží Kuvajtu je pár korálových ostrovů. Vyšli jsme na břeh dvou z nich a musím konstatovat, že oba dva jsou magnety na migrující ptáky. Kdybychom byli obyvatelé Kuvajtu, určitě bychom vlastnili loď.

Hrstka Skuas byla hezkým objevem. Pomarine se ozývala někde z dálky, ale kam jsme dohlédli, dokonce ke hranicím džungle, byly všude jenom chaluhy příživné.

05 arctic skua 1024x681
 Chaluha příživná

06 arctic skua2 1024x681
Chaluha příživná

Cestou zpět jsme našli hezkou skupinku Phallaropes

07 lesser crested tern 1024x681
Lyskonoh úzkozobý

Wikipedia říká – Kubbar je písečnatý ostrov v Kuvajtu v Perském zálivu. Celá pláž byla pokrytá keři a nacházela se asi 30 km od jižního pobřeží Kuvajtu a 29 km od pobřeží Failaka.

Lesser a rybák chocholatý zde hnízdí a to v hojném počtu.

08 greater crested tern 1 1024x684
 Rybák chocholatý

Vyšli jsme na pobřeží Kubbaru a malý ostrov se hemžil migranty. Nejdříve byli rozptýleni po celém ostrovu, ale pak je zvláštní volání přilákalo na jedno místo. Problematický druh- samička bělořita bělohlavého - určitě vyvolávala bolení hlavy, jednoznačně jsme jí určit nemohli. Potřebovali jsme lepší výhled nebo pozorovat samečka. Tenhle druh se identifikuje těžko.

Brzy Mårten našel dobrého ptáka - sedmihláska většího.

Zde jsme viděli to nejdůležitější, co Kuvajt nabízí. Pozorovatelská komunita na Kuvajtu nám ráda nabídne pomoc a také Sedmihlásek větší.

10 bywp found sykes 1 1024x683
Běžící komunita pozorovatelů

Pozorovatelská komunita v Kuvajtu je malá, moc fajn, přátelská, zkušená a docela uzavřená. Je privilegium mít možnost vyrazit s těmito hochy.

11 melon 1024x683
Kuwait Birding team – válíte!

Číst dál...

8. dubna - Hortobagyi – Pravděpodobně nejlepší místo k pozorování v Evropě

Kvůli tomu, že je nemožné letět přímo z Izraele do Kuvajtu, byli jsme nuceni si někde cestou udělat zastávku. Zdržím se všeho sarkastického komentáře na toto téma, ale tak jako tak jsme se rozhodli pro malou zastávku v Maďarsku. Raroh velký se dá pozorovat v Izraeli, Turecku a v podstatě kdekoliv v jihovýchodní oblasti WP. Rozmnožují se v Maďarsku, a proto jsme se rozhodli jít tam. I když to byla malá šance, všimnul jsem si na facebooku naší skupiny komentáře od pozorovatele s maďarsky znějícím jménem. Spojil jsem se s mužem jménem Bence Kokay, který nám dal perfektní instrukce a detaily o páru hnízdících rarohů velkých, asi hodinu cesty jižně od Budapešti. Ptáci se usídlili na stožáru blízko jiné ptačí budky vysoko ve vzduchu.

01 saker falcon 1024x768

Raroh velký

Vyhradili jsme si další den, abychom mohli také hledat raroha, takže jsme se rozhodli zamířit do národního parku Hortobagyi na nějaké to běžné pozorování. Bez respektu jsme do naší FB skupiny po předešlém pozorování raroha napsali, „ Trvalo nám 5 minut, abychom vyčistili Maďarsko! Raroh velký blízko Dömsöd”. Rádi bychom využili této příležitosti, abychom se Maďarsku omluvili za tento komentář. Hortobagyi je pravděpodobně nejlepší místo na pozorování v celé Evropě, určitě se nemůže dostat všechno za 5 minut. Park se nachází ve známé maďarské oblasti pokryté stepí, Puszta, což je druh úrodné nížiny, se rozprostírá dvě hodiny cesty východně od Budapešti. Euroasijská step je pokryta obrovskými trsy rákosu a spoustou vody (rybníky). Celý den jsme tu měli úžasné pozorování. Celkově 111 druhů za den, což z něj dělá zatím nejlepší pozorovací den celého roku.

02 penduline tit 1024x680

 Penduline Tit

Cvrčilka slavíková je velmi běžný a za den jsme potkali přibližně 50 zpívajících samců.

03 savis warbler 1024x681

Cvrčilka slavíková

Stejně tak tu byla běžná sýkořice vousatá.

04 bearded reedling 1024x680

Sýkořice vousatá

Whitestared Bluethroat byl také hezký úlovek, je to poddruh Bluethroat s bílou skvrnou na krku.

Ke konci dne jsme narazili na skupinku francouzských pozorovatelů, kteří nám řekli, že objevili houf 120 zimujících hus malých daleko na jednom z jezer. Stmívalo se a bylo to dobrých 7 km chůze k místu, které nám popsali. Bylo to náročné, ale stálo to za to. Skvělé pozorování z věže na konci cesty.

05 hortobagy tower2 1024x768

Věž v Hortobagyi

06 hortobagy tower 1024x768
Věž v Hortobagyi

Tisíce břehoušů černoocasých, tisíce všeho kromě White-fronted Goose. Houfu přibližně 120 ptáků jsme si později všimli na druhé straně jezera ve vysoké trávě, ptáci byli malí a nepochybně byli vepředu bílí. Nepochybně to mohli být ti, co hledáme. Ale byli příliš daleko, abychom si byli jistí. Rozhodli jsme se, že počkáme do tmy a doufali jsme, že radši stráví noc na jezeře místo vysoké trávy. Nestalo se. Na cestě zpět jsme v temnotě, promrzlí a unavení, jsme se dostali ke skvělému výhledu na houkající sovu pálenou a kalouse ušatého. Hlavně díky strašidelné povaze sovy pálené je něco extra. Děkujeme, Maďarsko, potkáme se znovu.

Číst dál...

5. dubna - Sbohem Israel

Sbohem Israel, děkujeme ti za dva zázračné týdny pozorování. Je to skvělá krajina na pozorování ptáků, skvělé pozorování, skvělí lidé. Žádné problémy s autoritami nebo policií. Úžasné jídlo, prostě pohoda.

Naše poslední tři dny začínaly zvolna hlavně proto, že jsme strávili obrovskou část dne hledáním kulíka kaspického. Vzbudili jsme se v Eilatu hodně brzy, z čisté nutnosti. Pozorovali jsme v Ofira a městských parcích ještě před snídaní. Parky v Eilatu lákají pár vyčerpaných migrujících ptáků. Co se týče seznamu, nic nového, ale všeobecně to bylo dobré pozorování.

01collared flycatcher male2 1024x683
Lejsek bělokrký

02eastern olivaceous warbler2 1024x684
Sedmihlásek šedý

Také jsme strávili nějaký ten čas v IBRCE, kde se mi podařilo zachytit chřástala malého v jeho úkrytu. Zkuste si jenom představit, jak moc jsme o něm mluvili. Erikovi se ho podařilo vidět v Kuvajtu, ale Mårten a já jsme ho propásli. Pravděpodobně to není naposledy, co děláme drama z nějakého druhu, který získáme bez problémů později.

03little crake female2 1024x682
 Chřástal malý (female)

04little crake male 1024x683
Chřástal malý (male)

Je vždycky fajn, když máte dobrou skrýš a ptáci přijdou blízko.

05sedge warbler 1024x682
Rákosník proužkovaný

06reed warbler2 1024x682
Rákosník obecný

Tady jsme v IBRCE

07team at ibrce 1024x682
BYWP team

Koupili jsme si nějaké jídlo a připravili jsme se na pár nocí pod stanem. Teplota v Negev je touhle dobou velmi vysoká a pozorování okolo oběda nestojí za nic. Aktivita je velmi slabá. Šli jsme na 20. kilometr a hledali kulíka kaspického. Místo něj jsme našli lyskonoha úzkozobého, o kterém byla dřívější hlášení na solných pláních. Není to nějak moc vzácný druh, ale je dalším na seznamu. Stejně tak jsme měli v plánu pozorovat ho někde, kde hnízdí, a proto tohle nebylo vůbec špatné.

08red necked phalarope 1024x681
Lyskonoh úzkozobý

Prohledávali jsme Yotvatská pole celý večer, abychom našli Plover. Právě, když jsme postavili stan, začalo se stmívat a Nightjar proletěl okolo kempu. Nikdo pořádně neviděl bílé značky na křídlech. Bohužel jsme měli příliš slabý výhled na to, abychom ho mohli pořádně identifikovat. Projeli jsme cesty kolem Yotvaty, ale ve tmě jsme neviděli nic jiného než pár lišek a šakalů. Mårten pozoroval v Izraeli asi před 5 lety a tou dobou měl v Yotvatě skvělé pozorování. V podstatě se z toho stal takovej vtípek. Vždycky, když jsem se já nebo Erik snažil zeptat, kde jsi viděl toho ptáka, Mårten prostě řekl – Yotvata. My jsme to měli dobré, ale určitě ne skvělé pozorování, zde na slavných pláních Yotvaty.

Během noci jsme všichni byli okolo mého mobilu. Pomocí bluetooth reproduktoru a power banky jsme přehrávali volání kulíka kaspického. Hlavní myšlenka byla ta, že by to mělo přilákat migrující kulíky kaspické přímo k našemu stanu. Takže my je uvidíme jako první věc, když se ráno vzbudíme. Skvělý nápad, který nefungoval. Místo toho jsme ráno prohledali celá okolní pole, ale žádný letec zde nebyl. Znova. Kompost přilákal skvělou směs lindušek a konipasů.

09red throated pipit 1w 1024x683
 Linduška rudokrká (1w)

10red throated pipit 1024x680
Linduška rudokrká

1120170404 S57A2834 1024x685
Linduška horská

12water pipit 1024x681
Konipas luční (ssp Feldegg)

Vrátili jsme se do kempu a zjistili jsme, že se blíží malá písečná bouře. Zpustošila náš kemp, který nyní zmizel v poušti.

Rozhodli jsme se, že strávíme poledne pozorováním společně s několika místními. Pár se jich tu sešlo a očividně mají dobré pozorování. Sice jsme nedostali žádný nový druh, ale za to pár slušných fotek.

13wryneck 1024x682
Wryneck – Krutihlav

14subalpine warbler 1024x680
Pěnice vousatá

Jeli jsme do Nizzany blízko egyptských hranic a pozorovali jsme v malé vesničce jménem Ezus, kde jsme dostali absolutně nic. Postavili jsme si tábor přesně na místě, o kterém nám Barak Granit řekl, že se tu ráno objevuje stepokura krásného. Skvělé kempování uprostřed pouště, whiskey, hvězdy a oběd blízko armádního kempu IDF.

Brzy ráno, vstávat a cvičit. Jsme přesně na místě, o kterém nám řekl Barak Granit a nepochybně, s postupem času, určitě přiletí.

Jeli jsme na sever a rozhodli jsme se pro náš poslední pokus o orlíka kejklíře. Rozložili jsme dalekohledy znova na tom samém místě, přímo severozápadně od Gal’on. Mårten našel toho orla téměř okamžitě.

Vytrvalost se vyplácí, je to sakra WP pták. Mmmmm. Směrem k Tel-Avivu a pak jsme strávili večerní hodiny v parku Yarkon. Tohle se ukázalo jako geniální tah. Odškrtli jsme tu spoustu migrujících ptáků, především lejseka černokrkého, který byl hodně žádaným druhem, ale také krahujce krátkoprstého, což je také úplně super.

Abychom to ukončili, chtěli bychom poděkovat šampiónům z letecké silnice za to, že s námi sdíleli informace o pozorování, Barakovi Granitovi za to, že nám dělal průvodce (puštík arabský a lelek núbijský) a jeho přesnost s místem na získání stepokura krásného a Markusovi Lampinenovi a Hannu Huhtinenovi za to, že nám ukázali místo na pozorování chřástala nejmenšího. Také bychom rádi poděkovali Galu Marinovi a Leoru Dorovi za to, že nám pomohl identifikovat sokola šahin.

Nyní – nové krajiny – noví ptáci.

Číst dál...

2. dubna - Houkání sovy

V Izraeli nyní docházejí ptáci, zbývá nám jich tady jenom pár. Pokusíme se o stepokura krásného, a pak budeme pokračovat v hledání pravděpodobného kulíka kaspického. Moje myšlenky jsou rychlejší než mé ruce. Hned první den jsme dostaly zprávu o určení polohy orlíka kejklíře. Zaměřili jsme se na to. Jedná se totiž o afrického orla, který se v Izraeli ztratil už před několika lety. Velké a krásné pole v oblasti Gal’on byly místem, kde jsme hledáním strávili celý den. Žádného orla jsme nenašli, ale za to jsme našli obrovské množství predátorů a čápa bílého. Luňák hnědý, orlík krátkoprstý, Steppe Buzzards, káně bělochvostá a jednoho Greater Spotted.

01 short toed snake eagle3 1024x684
Orlík krátkoprstý

02long legged buzzard 1024x681
Káně bělochvostá

Ale žádný orlík kejklíř. Možná, že se snažíme o druh, který tu vlastně ani není.

03fixing the car 1024x768
Orlíka kejklíře jsme hledali všude

Kempovali jsme přímo před Sde Boker kibbutz. Měli jsme v plánu vstávat brzy a hledat sovu pálenou v okolí Kibbutz. Těsně před tím, než jsme šli spát, jsme zaslechli vytí vlků a houkání šakalů. Dost nás to zmátlo, ale pak jsme uviděli dva arabské vlky kráčet za svitu měsíce. Mmmmm.

Žádná sova pálená zde není. Dostaneme jí později. Přežil jsem bez újmy na zdraví a snažím se přežít spánkovou deprivaci. Znova, zas a opět v autě. Erik zkontroloval Facebook a zvolal – prezident Trump rezignoval. Anebo možná ne. Je apríl. Napsali jsme komentář, že to vzdáváme, protože tlak je příliš veliký – mysleli jsme si, že je to vtipné. Zde Boker není tak dobrá na pozorování migrujících ptáků jako památník Ben-Gurion, který se nachází poblíž. Šli jsme tam, ale našli jsme jenom Hume’s Warbler (kterého jsme už získali v Kuvajtu)

04humes warbler2 1024x679
Budníček altajský

Stejně jako pár migrujících lejsků bělokrkých.

05collared flycatcher female 1024x684
Lejsek bělokrký (female)

Další na seznamu je vrabec moabský, kterého jsme už nadšeně hledali. A teď jsme se přesunuli k – překvapení – Mrtvému moři. Musí tu být. Prohledali jsme keře tamarišku, ale žádní letci a pak jsme se uchýlili do stínu blízké čerpací stanice. Když horko přestalo být smrtelné, vrátili jsme se a pokračovali v hledání. Nyní, když se ochladilo, byli ptáci aktivnější a nám se hledali snáze.

07deadsea sparrow female 1024x682
 Vrabec moabský (female)

08dead sea sparrow male 1024x683
Vrabec moabský (male)

Utábořili jsme se blízko místa, kde se běžně pozorovali vrabce moabského. Bylo to perfektní místo v malém a vyschlém korytu řeky. Všechno bylo pokryto barakským granitem. Strávili jsme tu nějaká čas, abychom mohli pozorovat lelka núbijského a puštíka arabského. Oba to jsou náročné druhy. Jsou to nositelé granitu – pro tebe – stavějí si z toho hnízda.

09nubian nightjar 1024x683
Lelek núbijský

Měli jsme skvělý výhled i na puštíka arabského.

Říkal jsem už dřív – kempování je skvělé. A nejlepší, co může být, je když se vzbudíte přímo na pozorovatelském stanovišti. Za prvního slunečního svitu – ještě než si dáte kávu – všichni sníme a pozorujeme náhodné ptáky. Nádherné a úplně neorganizované. Dostali jsme:

10rufous taoled scrub robin 1024x683
Pěvec ryšavý

11green beeater 1024x680
 Vlha proměnlivá

12sand partridge 1024x681
Koroptev arabská

13camping dead sea 1024x683
Stanování

S druhy od Mrtvého moře v kapse jsme se vydali znova na jih směrem k Eilatu s krátkou zastávkou u rybníků, kde minulý rok byla viděna ostralka rudozobá ... hmmmm. Celé odpoledne jsme strávili na slavných polích Yotvata. Úchvatné pozorování, ale nic nového. Zrádný moták stepní nás přinutil, abychom se před jeho identifikací pořádně podívali na jeho charakteristiku.

15pallid harrier underside 1024x684

obrč15 - Moták stepní (same individual)

Číst dál...

30. března - Setkání COTF a Crake bonanza

Kempovali jsme v oblasti Nizzana s myšlenkou, že bychom měli počkat u pítek na stepokura krásného. Možná dostane žízeň. Možná, že ne a možná, že jo, ale pije někde jinde. Stepokur krásný by zde byl skvělý úlovek. I když se nám ho tady nepodařilo dostat, můžeme to napravit později ve Španělsku nebo ve Francii. Zatím co jsme čekali u pítek, narazili jsme na odpočívajícího ouhorlíka stepního.

Se Sandgrouse jsme to vzdali ještě dopoledne a nasedli jsme do auta – znova – směrem k Eilatu. Eilat je jedna z těch světově proslulých pozorovatelských lokalit na vrcholu popularity spolu s Cape May a Falsterbo. Po cestě jsme se zastavili u slaných jezírek, které se hemžili waders. Lyskonoh úzkozobý byl v téhle oblasti hlášen také, ale my jsme našli jenom běžné a očekávané waders.

02black winged stilt 1024x681
Pisila čáponohá

03little ringed piper 1024x682
Kulík říční

04marsh sandpiper 1024x681
Vodouš štíhlý

05ruff2 1024x682
 Jespák bojovný

Zakončili jsme to pozorováním na slavné severní pláži v Eilat, racek bělooký zde byl běžný.

07white eyed gull 1024x768
Racek bělooký

Whatsupová skupina odborníků na leteckou dálnici a šampiónů vyhlásila pitku v baru v centru Eilatu. Nemohli jsme se dočkat, až se setkáme se všemi těmi chlapi z COTF. Je velmi milé potkat tak moc účastníků tohoto velkého závodu za ptáky. Nepochybně se o to pokusíme znovu možná příští rok.

Pozdní opice, ráno s pomalým pozorováním v parcích města Eilat. Byla tam spousta migrujících ptáků. Hledali jsme hlavně flycatchers , ale neměli jsme štěstí. Vrány domácí jsou zde úplně všude.

09house crow 1024x682
Vrána domácí

Šli jsme na horu ve městě, abychom se podívali na migraci dravců. Některé dny jsou lepší než jiné. Tohle byl hodně pomalý den. Pro všechny dravce. Podařilo se nám ale na kopci dostat bělořita kápového.

10hooded wheatear 1024x681
 Hoodie

Večer jsme šli k rybníku na 19. kilometru, hledali jsme Crakes a ukázalo se, že to je na ně zlatý důl. Nejlepší pozorování Crakes vůbec. Dostali jsme všechny tři Crakes na tom samém rybníku. Hlavně chřástal nejmenší je skvělý úlovek. Možná, že je to nejlepší malý pták v celé Collin’s Guide. Když se hladina uklidnila, přiletěla se napít skupina stepokurů pruhovaných. Pozorování je jen málokdy lepší než dnes.

11lichtensteins sandgrouse 1024x768
Stepokur pruhovaný

Číst dál...

29. března - Jdeme na jih, ne na sever

Vzbudili jsme se za tmy v hippie hostelu v Mitzpe Ramon a dali jsme si snídani při východu slunce blízko rybníků za městem. Mysleli jsme na to, že by tu možná mohl být chřástal nejmenší. Žádný chřástal se však neukázal, ale za to spousta jiných fajn ptáků.

01scuacco heron 1024x683
Volavka vlasatá

02bluethroat2 1024x682
Slavík modráček

03bonnellis warbler 1024x684
Budníček balkánský

04mourning wheatear 1024x683
 Bělořit černohřbetý

Stejně tak jsme zpozorovali rákosníka zpěvného, ale ten se jenom tak netoulal trávou. Místo toho se rozhodl ukrýt se v houští blízko vody. Byl hlavně šedý a stehna měl bez červené a hnědé. Kvůli tomu, že rákosník zpěvný je během jara dost nepravděpodobný obyvatel Izraele, Mårten věnoval nějaký čas hlubšímu zkoumání v podrobné příručce pro ptáky. Tenhle druh se identifikuje obzvlášť těžce a je všeobecně těžké ho identifikovat bez toho, aniž byste slyšeli jeho volání. The book Advanced Bird Id Handbook je neocenitelným společníkem Collins guide.

Jeli jsme do Sde Boker, abychom zkusili najít zvonohlídka syrského. První věc, kterou jsme slyšeli, když jsme vystoupili z auta, bylo volání strakapouda jižního.

06syrian woodpecker 1024x680
 Strakapoud jižní

Všude byly také strdimili palestinsští

07palestine sunbird2 1024x683
Strdimil palestinský

Potkali jsme tam dva mladé místní pozorovatele jménem Gal Marinov a Leor Dor. Když jsme jim řekli, že hledáme zvonohlíka syrského v Sde Boker, zeptali se nás – proč? Měli byste hledat při památníku Bena Guriona, víme kde. Bazén blízko naší školy .... Šli jsme tam ale hýla pustinného. 

Vzdali jsme to a šli jsme směrem k Wadi na 152 km, kde Rikard Ek viděl pěnici arabskou jen před pár dny. Podařilo se nám ho najít ve vyschlém korytu právě v poslední chvíli, kdy bylo ještě vidět.

09arabian warbler 1024x683
Pěnice arabská

10mc after arabian warbler 1024x683
Šťastní pozorovatelé, potom co našli pěnici arabskou

Další den jsme začali ve Wadi Yahel, což bylo údajně místo, které nám zaručí zvonohlíka syrského. Téměř všichni pozorovatelé, které jsme potkali, nám říkali, že na tomhle místě se dá pozorovat velmi snadno. Den jsme začali nějakým pozorováním za východu slunce a pak jsme si dali snídani asi po hodině nebo dvou. Je to dobrý způsob, jak začít den. Žádný zvonohlík, ale zato strnad šedokrký, prinie křovinná, pěnice dlouhozobá, pěnice vousatá a strnad zahradní.

11cretshmars bunting2 1024x684
Strnad šedokrký

12ortolan bunting 1024x683
Strnad zahradní

V tomto bodě se ten zatracený Serin nepochybně dostal na místo číslo jedna nejžádanějších ptáků. Syrian Serin zimuje na jihu a rozmnožuje se na severu ve výšinách. Když jsme dostali čerstvé zprávy od Avnera Rinota, které hlásily 6 skřivanů východních blízko Kfar Rupin a skupiny strnadů šedých na hoře Mount Gilboa, rozhodli jsme se zamířit na sever, velmi blízko k místu, kde se vyskytoval pěvec černý. Také nám bylo řečeno, že by se v této oblasti měli bez problémů dát dostat zvonohlíci syrští, ale my jsme se rozhodli nejdříve odškrtnout pěvce černého.

Dorazili jsme na to správné pole na severu a zbývala nám asi hodina denního světla. Pole byla plná konipasů lučních, byly jich tam tisíce. Hlavně Felldegg, ale také Beema a Superciliaris. Těžko se hledají Larks, když vás všude kolem rozptylují houfy Wagtails. Nepodařilo se nám najít Larks, ale stejně jsme se cítili dobře. Proto jsme se rozhodli vrátit se na pole zase zítra. Až za soumraku při systematickém pročesávání pole jsme byli úspěšní. Brzy jsme narazili na skřivana východního a pak další a další. Měli jsme dobrý výhled a perfektně jsme slyšeli jejich volání. Je to skvělý, těžko získatelný pták na seznam WP.

Vydali jsme se na horu Mount Gilboa hledat strnada šedého. Zajímavá výprava vysoko v kopcích, ale žádní strnadi šedí. Jsou na cestě do Turecka. Podařilo se nám opět najít lindušku dlouhozobou. Před pár dny nám dala hodně zabrat a teď tu je jenom tak, jakoby nic.

13long billed pipit 1024x768
 Linduška dlouhozobá

Porovnejte si obrázek s obrázkem v Collin’s Bird Guide – určitě je to ten správný pták ehh.

14long billed pippit book 1024x768
Linduška dlouhozobá z Collins Guide

Pokračovali jsme na sever, poobědvali jsme na pobřeží Gailleijkého moře, kde jsme dostali kormorána malého a racka velkého.

15pygmy cormorant 1024x684

Kormorán malý

V poledne jsme dorazili na horu Mount Hermon v oblasti Majdal Shams. Nyní byl čas dorazit toho zpropadeného Serin. Žádný Serin se ale neukázal. Ale i tak se nám podařilo odškrtnout pár druhů na seznamu, brhlíka skalního a sýkoru temnou. Na svazích Mount Hermon jsme pozorovali až do západu slunce a pak jsme to vzdali. Šíleně mrzlo.

Dalšího rána za svítání jsme se vrátili na ty samé kopce a okamžitě jsme našli serin. Vytrvalost se vyplácí.

Když jsme odškrtli všechno, co jsme na severu mohli, vydali jsme se zpět na jih. Šli jsme skrz město Pardes Hana-Karkur, kde před mnoha lety lidé pozorovali aratinga černohlavého. Aratinga černohlavý je považovaný za exterpitaded z Israelu. Nic ale nepokazíme tím, že si zde dáme oběd. Možná, že jenom sníme, ale jeden nikdy neví. Šli jsme dále směrem k Nizzana, kde se nám podařilo po pár hodinách hledání najít dropa hřívnatého, když právě zapadalo slunce.

Byl to druh na seznam odlišností, Mårten ho viděl v Kuvajtu, ale i když jsme ho hledali několik hodin, nám se ho tam už nepodařilo najít. Je skvělý pocit konečně ho moct odškrtnout.

Mårten si před námi stále udržuje náskok v počtu ptáků. Tak jako tak na něm ale stále zbývají nějaké dobré druhy a pár se nám jich dneska podařilo odečíst. Vždy, když je někde jedna špatná postel a dvě dobré, ten, který má nejvíc ptáků, dostane tu nejhorší. Hlavní myšlenka je v tom, že ten, kdo je nejhorší v dělení se s ostatními, si zaslouží nejhorší postel. Faktem je, že Erik na svůj seznam dostal dnes ráno opravdu dobrého ptáka. To se mu bude napravovat jen těžko. Nuda.

Číst dál...

24. března - Shalom Israel

Dorazili jsme do Izraele. Skvělá pozorovatelská krajina a jarní migrace je již v plném proudu. Lesňáčci jsou všude a také je tu stálý proud dravců, čápů a jeřábů překračující severní hranici.

01Migration Storks 1024x653

 Migrace

V tomhle období to tu není bohaté jen na ptáky, ale i na pozorovatele. Jsou tu všichni šampioni, kteří sledují nebeskou dálnici a všichni se překřikují. Byli tak milí, že nás pozvali do své WhatsUp skupiny stejně tak jako do telegramové, která se týká upozornění na vzácné ptáky v Izraeli. Takže z informačního hlediska jsme plně připraveni.

Včera jsme měli pár hodin v parku v Tel-Avivu, a proto jsme začali přímo v Izraeli, kam jsme přiletěli z Holandska. Kategorie C – majna barmská, pták z jihovýchodní Asie.

02Vinous Starling 1024x633
Majna barmská

Všeobecně dobré pozorování v parku zahrnovalo 4 WP ledňáčky v jednom parku a spoustu dobrých odškrtnutelných ptáků pro náš rok.

03Masked Shrike 1024x576
Ťuhýk běločelý

04Harfagel 1024x714
Eurasian Hoopoe 

05Turtle Dove 1024x615
Hrdlička divoká

06Parakeet 1024x819
Alexandr malý

07Natthager 1024x607
Kvakoš noční

Jeli jsme přes noc k Mrtvému moři a spali jsme v Aradu.

Tohle ráno začalo opravdu brzy, Wadi Salvadora byla náš první cíl. Je to velmi známé místo na pozorování hýla plavého, který je cenným úlovkem. Stejně cenný je také pro nás, protože když se nám ho podaří najít tady, hodně nám to ulehčí naší výpravu do Egypta. Později to bude o hodně snazší, protože budeme moct letět do Hurghady místo do Sharm El-Sheik. Kráčeli jsme nahoru strmým svahem a brzy se nám podařilo najít plaché hýly plavé.

08striolated bunting 1024x683
Strnad pruhovaný

Dobrý úlovek a brzy poté se nám podařilo také najít pár hýlů plavých, obrázek stojí za nic, ale stejně.

S hýly v kapse jsme sešli níž a našli jsme pěnici kyperskou, hmmm a také prinii křovinnou.

Pokračovali jsme do Ein Gedi a pasti na turisty Wadi David, kde už nějakou dobu lidé pozorují budníčka zlatohlavého. Turistická trasa se hemží ptáky, lesňáčci jsou všude, vzácní i běžní.

12ruppels warbler 1024x683
Pěnice turecká (male)

13ruppels warbler female 1024x683
Pěnice turecká (female)

14lesser whitethroat 1024x682
Pěnice pokřovní

15black start 1024x683
Skalníček černoocasý

Všude tu byly spousty špačků Tristram’s.

16tristrams starling 1024x683
 Špaček Tristramův

Naším cílem byl budníček zlatohlavý, ale není vůbec jednoduché se na něj soustředit, když se kolem objevuje tolik nových životních druhů jako např. strnad šedokrký. Erik zakřičel ROSTSPARV (švédské pojmenování) a doslova se zachvěl, když ho uviděl.

17Cretzschmars bunting 1024x682
Strnad šedokrký (female)

Konečně se nám podařilo najít ztraceného tuláka, budníčka zlatohlavého, byl v malém potůčku s vodou.

18Pallass Warbler 1024x728
Budníček zlatohlavý

S velkolepým začátkem izraelského výletu jsme si dopřáli pomalý oběd v Aradu a pak jsme se vydali hledat lindušku dlouhozobou, na místo, kde ho v předešlých letech pozorovali oba naši přátelé Joachim Bertrands a Markus Craig. Bylo to prostředí, které perfektně odpovídalo definici ideálního prostředí v Collins příručce, svahy s rovnými kameny a rostlinami. Pár hodin jsme chodili po těch překrásných svazích, každý krok byl požitkem pro náš nos. Voní to tu jako v kuchyni, když jsme kráčeli po bylinkách. Tahle oblast je značně vzdálená severně od Aradu a pozorování všeobecně je tu prostě skvělé. Skalník modrý, pěnice brýlatá, pěnice turecká, pěnice dlouhozobá, prinie, bělořit skalní, ťuhýk rudohlavý, pěnice vousatá, orebice čukar, káně lesní, moták stepní, ťuhýk běločelý, pěnice kyperská a mnohem víc. Konečně po spoustě kilometrů v nohách Mårten našel hledanou lindušku.

Den jsme ukončili hledáním Crakes - Chřástalovití ve stoce blízko Mitzpe Ramon, kde jsme strávili noc v levném hippie hotelu plným huličů trávy. Dlouhý, ale velkolepý pozorovací den. Celkově 87 ptáků a 23 nových na seznam Big Year. Možná později, během našich dvou týdnů, jestli nám dojdou druhy, se pokusíme o místní Big Day.

Číst dál...

22. března - Holandská čistka

Na naší cestě do Izraele jsme se rozhodli zastavit se v Holandsku, abychom dostali pár vzácností a nějaké ty otravné ptáky z kategorie C, které mají v Holandsku.

Kvůli čtenářům, kteří by nestihli nebo nevěděli, vysvětlím, jak se dělí ptáci do kategorií A-E. Nyní rozdělím víc do detailů, která je která. Tohle se může v každé krajině lišit, ale my se řídíme tímhle:
- kategorie A: Běžné druhy, které se v krajině přirozeně vyskytují a i množí
- kategorie B: ptáci, kteří v krajině žijí, ale nedaří se je pozorovat od roku 1949
- kategorie C: přivezené druhy, kteří ale nyní mají sebeudržující populaci
- kategorie D: divné sračky – přeloženo radši jako neobvyklé druhy
- kategorie E: ptáci v zajetí

Mnoho pozorovatelů (a těch, co mají birdlisty) pozorují kategori A (sní o tom, že uvidí kategorii B, zatím co my, kteří děláme Big Year WP, se musíme prokousat až ke kategorii C právě proto, že ostatní to také dělají. Doma je to snadné a bezproblémové. Bažant obecný a berneška velká se množí a mají zdravé populace. V jižnějších částech oblasti WP je to ale jiné. Je tam jenom pár přivezených druhů a my si je musíme všechny odškrtnout. Hlavně Holanďané takové hledání nemají rádi. V dnešní době totiž kategorii C podceňují i samotní holandští pozorovatelé.

Tak jako tak jsme se zastavili na dvou denní zastávku v Holandsku, abychom dostali kategorii C a rarity. Náš dobrý přítel, Arjan Dwarshuis (světový šampion) nám nabídl, abychom se složili u něj a také se připojil k naší cestě a vzal s sebou svého přítele Vincenta van den Speka, který nám vytvořil plán, abychom projeli celou kategorií C a také pár specialit. Náročný den. Začínali jsme v Alexandrine Parakite, což je park v Amsterdamu. Oba, Arjan a Vincent si myslí, že kategorie C za to moc nestojí. Oproti tomu my si to nemyslíme. Jako švédští pozorovatelé jsme se už naučili vnímat bažanta a bernešku velkou za součást přírody. Myslím, že bysme měli jiný názor, kdybychom žili v krajině, kde velké množství vypuštěných ptáků zdecimovalo původní populaci. Když Arjan dělal svůj nyní už slavný Big Year, neodškrtl si ani jednoho z kategorie C. My to ale musíme udělat.

Podle Vincentova plánu jsme projeli celou kategorií C. Arjan i Vincent hubovali, když jsme našli nějaký druh, ale vlastně si to tajně užívali, i když stále tyto druhy považovali za špatné. Oba se objevili ke konci dne, kdy jsme pilně prohledávali oblast a Arjan konečně našel sýkořici vínoprsou. Bylo to příjemné a my všichni jsme tu chvilku sdíleli.

01vionous throated parrotbill 1024x681
 Sýkořice vínoprsá

Většina pozorovatelů WP dostane tohoto čínského ptáka v severní Itálii a my si myslíme, že je to proto, že o jeho populaci v Holandsku se moc neví.

Úplný seznam kategorie C za dnešní den je: alexandr velký, kachnička mandarínská, labuť černá, sýkořice vínoprsá a husa indická. A navíc se nám už dříve v Holandsku podařilo pozorovat husici nilskou.

Téměř v kategorii C je také husa sněžní. Je v tom takový háček – husa sněžní se sice běžně množí v Holandsku, malá populace zde zdomácněla a i když nikdo nemá přehled o přesném počtu a tyto ptáci se nekroužkují, přesto se jí občas podaří najít. Tento druh během podzimu přilétl společně s berneškou bělolící, a proto to může být další číslo na našem seznamu. Podle Vincenta, i když nemá důkazy, tu určitě jsou.

02snowgoose 1024x681
Husa sněžní

Určitě se ale tento druh nedá určit jen od pohledu.

Kromě kategorie C jsme měli ještě dva dobré druhy, které jsme chtěli najít. První byla berneška rudokrká, kterou někdo nahlásil před pár dny, když pozoroval obrovská hejna bernešek bělolících Hledali jsme asi hodinu a nakonec Arjan (ano, dopřejme mu to, je to světový šampion, je dobrý v hledání ptáků) našel dva jedince.

03red breatsed goose 1024x680
Berneška rudokrká

Další na řadě byl nedávno hlášená linduška mongolská. Šli jsme na místo a hledali hodiny. Příšerně mrzlo a po nějaké době jsme to vzdali. Rozhodli jsme se místo toho jít do lesa, který byl známým domovem strakapouda prostředního. Vincent doslova zavolal na ptáka a ten přišel okamžitě. Snadné.

04middle spotted woodpecker 1 1024x682
Strakapoud prostřední

Potom, co jsme dostali snadného strakapouda, se nám všem zvedla nálada (po neexistující lindušce) a dali jsme si oběd. Potom jsme se rozhodli zkusit to ještě jednou. Když jsme na místo dorazili, už se ho podařilo najít nějakým jiným pozorovatelům v oblasti.

05blythes pipit 1 1024x683
Blythe’s pipit

Obrázek není nejlepší, ale my jsme měli skvělý výhled. Alespoň mně se líbí. Těžko se rozlišuje od jiných podobných ptáků a proto je jasné, že si ho můžete splést, když si myslíte, že pozorujete jiný druh. Je rozdíl mezi tím co vidíte a tím co si myslíte, že vidíte. My jsme ale slyšeli i volání.

Potom, co jsme kompletně vyčerpaly možnosti v Holandsku, jsme den neměli co dělat. Ještě před tím, než se vydáme do Izraele. Možnost A – zhulit se v Amsterdamu, možnost B – pozorovat ptáky jenom tak bez jakéhokoliv odškrtávání, možnost C – jet do severní Francie (Calais) a najít dalšího ptáka kategorie C – bažanta královského. Rozhodli jsme se pro možnost C. Během cesty autem Erik našel prastarou stránku o tom, že jedinci blízko Calais se odškrtávat nemůžou. I když věříme, že pár pozorovatelů, kteří se snaží o Big Year, si je klidně odškrtlo. Francie nabízí také odškrtnutelnou populaci bažanta královského a to na Marseille, Iles d’Hyeres. Mårten zavolal Pierre-Andre’ Crocheta aby si potvrdil pro nás špatnou zprávu. Populace na ostrovech je uměle množena kvůli lovcům a sama o sobě by nepřežila. V půlce cesty do Francie jsme otočili auto, a začali jsme oceňovat holandský pohled na kategorii C. Sice jí neuznávají, ale pozorovatelé si druhy v této kategorii mohou odškrtnout. Znovu jsme neměli co dělat. Dali jsme si velký oběd ve městě Breda a rozhodli jsme se najít čírku sibiřskou, která měla být blízko Amsterdamu, a nyní jí už 11 dní nikdo z místa nehlásil. Tahle je ta samá, kterou s námi hledal před pár týdny Marten Miske – a bum!

Takže – děkujeme Arjan, Vincent a Holandsko. Jsem si jistý, že se sem ještě vrátíme později, když dorazí další. Skvělá krajina pro pozorování. Zítra budeme v Izraeli – další skvělá krajina na pozorování.

Číst dál...

13. března - Švédský les

Svojí poslední návštěvou jsme právě překročili 400 druhů. Bylo to pozorování v lese ve Švédsku. Je dobrý pocit, jít pozorovat domů, i když pozorování ve Švédsku během zimy může být pomalé. Je zima a všude je sníh a vzdálenosti mezi jednotlivými ptáky jsou veliké.

Začali jsme hledáním čerstvě nahlášeného kajku Stellarovu na pobřeží v Medelpad severně od Sundsvall. Krásné, studené moře.

01mute swans 1024x683

Skeppshamn severně od Sundsvall.

Potom, co jsme vystoupali na vrchol, jsem koutkem oka spatřil ptáka s křídly bez vzoru. Zavolal jsem na ostatní, ale on mezitím zmizel. Hledali jsme hodiny. Prohledávali jsme malá hejna kajek mořských, kde jenom pár samiček mělo výrazné zbarvení, proto jsem došel k závěru, že moje tušení bylo nesprávné. Také jsme přišli k závěru, že původní pozorování bylo chybné, což nám později potvrdil i člověk, které toho pozorování nahlásil.

Nadšení nám stále proudilo v žilách, ale rozhodli jsme se uklidnit a vrátit se k běžnému postupu. Už několikrát se nám to takhle stalo a většinou potom jsme zabodovali.

Další den jsme byli na běžném pozorování ve vnitrozemí dále od Sundsvall a rychle se nám podařilo najít mnoho dobrých lesních druhů ptáků.

02parrot crossbill 1024x818
Křivka velká

03three toed woodpecker2 1024x685
Datlík smrkový

04redpoll 1024x682
Redpoll

Tahle oblast Švédska je epicentrem proudů a z toho vyplývá, že když budeme trávit čas ve správném prostředí tetřívků obecných a tetřevů, tak by k nám měli přiletět sami. U Hazel Grouse je ale obvykle problém je dostat. Tetřev se nyní vynořil jako nejdiskutovanější pták od té doby, co se nám nepodařilo najít ani jednoho během pozorování na území Norrlandu. Neuvěřitelné. V podstatě žádný z lesních ptáků se nedá pozorovat snadno. Jediný způsob je trávit čas v lese. I když sojky zlozvěstné chodívají ke krmítkům.

05siberian jay 1024x684
Sojka zlověstná

Hýl křivčí je úplný opak. Potřebujete mít štěstí.

Večer jsme se rozhodli jít víc na sever, směrem k dobře známému místu na pozorování puštíka vousatého blízko Umeå, do malé vesnice jménem Degernäs. Björn Melin (který se připletl k tomuto pozorování v Norrlandu) konečně našel majestátní sovu těsně před zatměním, nejenom nás, ale i ostatní pozorovatele, kteří jí hledali, to hodně potěšilo.

06great grey owl 1024x1014
Puštík vousatý

07great grey owl2 1024x683
Puštík vousatý

V Degernäs jsme se setkali s místním pozorovatelem, který vypadal, že se vyzná. Řekli jsme mu, že plánujeme navštívit místo, které je nedaleko, abychom mohli vidět vrabce šedohlavé a strakapoudy malé. Jasně, řekl, to je v pohodě. A je tam také nějaký druh datla, který nemůžeme identifikovat – takže víte. Vzbudila se v nás naše posedlost a vyrazili jsme. Místo pobytu strakapouda bělohřbetého ve Švédsku je z půlky tajné. Existuje pár známých míst, kam pozorovatelé chodí, ale většina je tichá a zná je jen málokdo. Některá jsou v podstatě úplně tajné. Tohle se ukázalo jako jedno z nich a nepochybně tu byl strakapoud bělohřbetý. Nedal se přehlídnout. Svým způsobem to byla hanba, řekl nám o tom jen proto, že si myslel, že bychom tam stejně šli. Nyní se nám podařilo najít strakapouda bělohřbetého jenom tak – Chtělo se nám křičet.

08white backed woodpecker 1024x682
Strakapoud malý

Odškrtli jsme jeřábka lesního rovnou to ráno. Nejdřív jsme slyšeli, jak vydává své tiché volání, které se ale neslo do daleka díky vysokému tónu. Později se nám podařilo mít dobrý výhled na dva samečky krmící se semínky ze stromu.

09hazel grouse 1024x778
Jeřábek lesní

V téhle oblasti jsme si odškrtli také skorce.

10dipper 1024x685
Dipper

Zbytek dne jsme strávili hledáním tetřevovitých, hlavně tak, že jsme pomalu jeli autem po malých lesních cestičkách. Cestou jsme viděli losa, stopy vlků a soby. Sobi určitě nejsou divocí, pasou je Sámové.

11reindeers 1024x683
Sob polární

12moose 1024x683
Wapiti

Další den jsme pokračovali v našem hledání tetřevovitých. Nakonec se nám podařilo najít hejno tetřívků, ale žádné tetřevy.

13black grouse 1024x766
Tetřívek obecný

Konečně jsme měli dobré pozorování (spíš jsme jen slyšeli) žlunu šedou.

14grey headed woodpecker 1024x695
Žluna šedá

Rozhodli jsme se to s „tetřevy vzdát a jít na jih směrem k provincii Uppland, kde vlastním malou chatku v Esarby, což je dobré místo na pozorování jak drůbeže, tak také sov. Tenhle večer v severním Upplandu přinesl hojnost zpěvu sýce rousného. Příští ráno jsme zaslouženě spali dlouho (z části proto, že jsme pili) a pak jsme jeli zpět do Stockholmu.

Další pozorovací den jsme šli na jih a hledali nějaké chybějící druhy nahlášené ve stockholmské oblasti.

15bewicks swan 1024x856
Bewick’s Swan

16rough legged buzzard 1024x683
Káně rousná

Většinu dne jsme se věnovali hledáním strakapouda malého a během dne jsme navštívili spoustu míst, kde bylo známé, že se vyskytuje. Strakapoud malý by měl být druh, který se pozoruje snadno, ale na našem seznamu stále chybí. Odpoledne jsme jeli na sever směrem k Upplandu (podařilo se nám najít racka šedého v centru Stockholmu) a večer jsme strávili s dobrým přítelem a skvělým pozorovatelem jménem Johan Södercrantz, který nám ukázal puštíka bělavého v severním Upplandu. Puštík bělavý bylo číslo 400 na našem seznamu. Na obrázku jsme my, úzkostlivě čekající, než se ukáže zmíněný puštík.

18team in uppland 1024x683
Čekáme na puštíka bělavého

Na cestě zpět Johan navrhl něco vyzkoušet – dojet na místo, o kterém věděl, že zde přezimovávají pustovky už delší dobu a bez pochyby v temnotě, ale se silnou baterkou se nám je podařilo najít. Nikdo z nás tuhle sovu, která je aktivní přes den, v noci nikdy neviděl.

Číst dál...

4. března - Twitching Iberia (výprava, kterou v roce 2017 organizovali pozorovatelé pomocí internetového streamu Twitch)

Neplánovaná cesta do Portugalska a Španělska s krátkou zastávkou v Amsterdamu, proto abychom dostali opravdu veliké číslo, nám nestačí jen jezdit ze státu do státu, ale musíme využívat i nečekaných příležitostí. Když se tu najednou objevili nějací zatoulaní vzácní vagrants, museli jsme dostat aspoň několik z nich. Bylo nám jasné, že je jich až příliš na to, abychom dostali všechny. Např. jednoho dne jsme hledali strnadce bělohrdlého, kterého někdo nahlásil, ale nám se ho podařilo dostat už před dvěma týdny v západní Sahaře v oblasti Maghreb Ornito , kde jsme zůstávali blízko města Dakhla. Proto, když jsme se dozvěděli, že se jedná o ten samý druh, rozhodli jsme se ho nechat být.

Na druhou stranu jsme se ale rozhodli dostat pár vzácných jedinců, které někdo nahlásil v oblasti Iberian Peninsula. Ale hezky popořádku. Nejdřív jsme se zastavili v Amsterodamu, abychom dostali čírku sibiřskou. Původní plán byl vzít si taxi z letiště Shiphol, ale místo toho jsme napsali na naší FB skupinu, a jeden milý holandský řidič Martin Miske nás tam s radostí odvezl. Na místě jsme strávili asi 4 hodiny hledáním malé kachny sedící v různých žlabech vytvořených vodou. Nikdy se nám jí nepodařilo najít. Byl to náš první neúspěch vůbec. Nuda. Tak jako tak, díky Martine, když se příště potkáme, dlužíme ti pivo.

O půlnoci jsme přistáli v Lisbonu a rozhodli jsme se, že spánek vynecháme. Jeli jsme autem přímo do severního Španělska. V malé ospalé vesničce jménem San Cibrao v Galicii už několik let zimují rackové kanadští. Dorazili jsme za úsvitu a rovnou jsme se ho vydali hledat. Určitě není jednoduché ho najít mezi všemi domácími racky středomořskými, kteří se tu běžně vyskytují. Po pár hodinách jsme začali být zoufalí, ale podařilo se nám najít racka polárního, což je také dobrý druh.

01 iceland gull 1024x747
Racek polární

Po snídani jsme se rozhodli vrátit na „ místo činu“. Byla to taktika, která se nám osvědčila. Většina pozorování racků kanadských se odehrála na rybí farmě západně od San Cibrao. Pochopitelně tahle farma láká spoustu racků a potom sakra – je tam!

02 thayers gull 1024x821
Racek kanadský

Byl nepochybně menší než racek středomořský a jeho nohy byly sytě růžové. Díky Kanado.

Potom nás čekala dlouhá cesta až na pobřeží Algarve coast, abychom našli racka stříbřitého a chřástala karolínského.

Mårten znal Thijs Valkenburga, když pracoval před několika lety v Portugalsku. Thijsův bratr Joost vyrůstal ve městě, kde byla Sora viděna posledních pár týdnů. A tak nám Joost nabídl pomoc najít chřástala a také nám chtěl ukázat nám místa svého dětství. Krásné malé městečko se jmenuje Silves a leží na řece Arade. Když jsme byli asi 2 hodiny od Silvesu, posílá nám Joost textovku, ve které píše, že chřástal je stále ještě tam. Chřástal byl viděn několik týdnů na velmi krátkém úseku rákosí, takže by to mělo být snadné. Nemůžeme ho však najít, skrývá se. Místo toho jsme šli na oběd a na dohled se nám objevil racek stříbřitý v Portimau. Ten pták nevypadal zrovna nejlépe, ale byl tam.

03 american herring gull 1024x834
Racek stříbřitý

Je super pocit, že se nám ho podařilo dostat. Když navštívíme později v tomto roce Azorské ostrovy, můžeme ignorovat všechny (zde myslím nepřetržitě probíhající) diskuze o charakteristice racků. I když je rozeznávání jednotlivých racků většinou zábava, je to náročné a někdy nám to přerůstá přes hlavu.

Když jsme se vrátili do Silves, začali jsme hledat chřástala. Začínal příliv a místo, kde bylo pozorování hlášeno, se pomalu ocitalo pod hladinou. Konečně díky svým schopnostem a skvělému zraku uviděl Erik, jak náš cíl odlétá. Přistál na dalším pobřeží a my jsme ho mohli vyfotografovat.

Se třemi zářezy na pažbě jsme se rozhodli vydat se do Castro Verde, což je skvělé místo na pozorování na jihu Portugalska. Rozlehlé pláně plné dropů, skřivanů a hlavně ohrožených orlů královských. Udělali jsme špatné rozhodnutí, tedy konkrétně já, když jsem se rozhodl jen tak zastavit auto na okraji cesty a na dálnici začít pozorovat. Když přijede policejní auto, mám takovou taktiku. Prostě jenom souhlas a zopakuj všechno, co řekne.

Strážník: Tady nemůžete stát.
Já: Já vím, že tady nemůžu stát
Strážník: Na co jste myslel, když jste tady zastavil?
Já: Omlouvám se, nějak jsem nad tím nepřemýšlel.
Strážník: Je hloupé tu stát. Je to nebezpečné.
Já: Vím, že je to hloupé. Jsme idioti.

V tomhle bodě strážník vždycky zatřese hlavou a prostě odejde. Udělá to malý šrám na mém egu, ale stojí to za to.

Dostáváme se do kontaktu s mužem jménem Bruno Herlander Martins. Je to biolog v LPN. Bruno pracuje v programu na ochranu orlů královských a vyprávěl nám o všech možných měřeních, která dělají za účelem pomoci ochrany orlů. Kromě toho jim pomáhají spoustou jiných způsobů, počínaje zpevňováním eukalyptových větví, které jsou hladké a poskytují místo k hnízdění až po vzdělávání místních farmářů. Vskutku zajímavá práce.

S Brunem jsme se setkali za úsvitu a vydali jsme se hledat dropy a orly. Předtím, než jsme skočili do auta, se nás Bruno zeptal – Hele, kluci, nepotřebujete náhodou kalouse ušatého? Ha, ha. Mårten toho ptáka hledal už od doby, co jsme přeskočili pozorování v Anglii. Je to jeden z těch vzácných, ale ne tak vzácných druhů, abychom šli cíleně za ním. Bruno věděl o stromě s hnízdem uvnitř vesnice.

05 long eared owl 946x1024
Kalous ušatý

Dropi se snadno hledali a také identifikovali. Byla tu také spousta kalander zpěvných všude po polích. A konečně se nám také podařilo najít toho orla. Díky Bruno!!

07 little bustard 1024x704
Drop malý

Cestou zpět do Lisbonu jsme odškrtli pár ptáků kategorie C a pár, který se céčkem brzy stane. Během toho jsme mluvili o tom, jaké budou seznamy v budoucnu.

09crested myna 1024x769
Majna chocholatá

Ještě nám zbývá spousta ptáků kategorie C a ty doženeme, až se vrátíme do Portugalska.

Číst dál...

20. února - Pale Martin

Po pečlivém zvážení jsme přišli k závěru, že břehule, kterou jsme viděli v Kuvajtu, musí být břehule bledá (Riparia Diluta) a rozhodli jsme se odškrtnout si ho ze seznamu. Měli jsme dost fotografií včetně dvou, které zachytil Omar Alsaheen a ty se nám zdály nejlepší.

01Smarting2 1024x682
Břehule bledá

02Smarting 1024x683
 Břehule bledá

Další zajímavá fakta jsme se dozvěděli z příručky od muže jménem Wouter Faveyts.

„Vypadá to zajímavě. Koukal jsem na jeden článek o Alule z roku 2007 (Schweizer & Ayé) a podle jejich poznatků to vypadá, že by to opravdu mohl být a břehule (Sand) bledá (Riparia diluta). Našedlé zbarvení bez výrazného přechodu, tmavší v oblasti uší a k tomu bledé břicho. Bledá hlava s tmavými oblouky kolem očí, které se zužují k pravým koutkům, oddělené prsní svaly, vlastně by to opravdu měl být podle porovnání břehule říční.”

Stejně tak souhlasila i fakta z příručky od Alana Josepha Daltona.

„ Myslím si, že je to břehule bledá. Všimněte si tmavších znaků, které jsou typické pro druhou generaci těchto ptáků. Existuje pár záznamů o jeho pozorování v Ománu, takže se mi nezdá nepravděpodobné, že by přeletěl do Kuvajtu. Koukněte se na to ztmavující se zbarvení, myslím, že máme pravdu.“

Článek Alula z roku 2007 (Schweizer & Ayé) zdá se, že podporuje naše domněnky.

KORC ještě nerozhodl.

Číst dál...

20. února - Au revoir Marocco

Zní to trochu francouzsky, ale to nic neznamená. Ani jeden z nás francouzsky nemluví, což je opravdu problém, když cestujete do Maroka. Tady mluví francouzsky všichni, a když mi nemůžeme, připadáme si téměř jako barbaři. Nějak se nám tu povedlo využit kombinaci angličtiny a znakové řeči.

Celkově náš výlet do Maroka můžeme považovat za úspěch, i když existuje pár druhů, které jsme zmeškali, ale většinu z nich budeme schopni napravit později např. skřivan Dupontův, orel okrový, jestřáb volavý a lelek světlý. Vracíme se v dubnu kvůli migraci a perepelu malému. Pokusíme se i napravit škody, až se sem vrátíme.

Tyhle poslední dny, kdy jsme cestovali z Agadir do Marrakesh, jsme zažili skvělé pozorování přesně tak, jak se dalo očekávat. Ráno v Agadire začalo běžným pozorováním v Oued Sous, nic extrémně vzácného. Jeden z palácových správců za námi běžel a pískal na píšťalku a ještě k tomu začal mávat. Tak jsme prostě jenom odešli s předstíranou ignorací. Hon na divoké husy se přesunul na neděli 19. února a my jsme vyrazili prohledat Sous Valley, abychom našli orla okrového a pravděpodobně také jestřába volavého. I když nejnovější pozorování jestřába volavého bylo víc než 10. let staré. Nahoře na kopci se nám podařilo dostat č. 350 – orlíka krátkoprstého.

Orlík krátkoprstý běžně migruje na sever a později večer jsme se proto rozhodli, jet přes pohoří Atlas po stezce s vysokou nadmořskou výškou. Podařilo se nám vidět celé houfy orlíků putujících na sever. Migrace začala. Šli jsme ještě víc na sever a viděli jsme nově příchozí houfy vlaštovek skalních, rorýsů obecných a rákosníků proužkovaných.

02 red rumped swallow 1024x682
Vlaštovka skalní

Kempovat v noci ve vyschlém korytu řeky je trochu riskantní, ale tohle místo je známým hnízdištěm lelků světlých. Nejčerstvější hlášení o pozorování lelka světlého dorazila přímo teď z Merzuga, i když k nám se žádné nedostalo.

V neděli 19. února bylo naším cílem najít bělořita severoafrického. Podle IOC je to poddruh bělořita černohřbetého, ale podle Lars Svensson a příručky the Collins guide se jedná o samostatný druh. My se ale řídíme Gosney guide. Pomalu jsme jeli podél cesty, která je známým místem, kde se bělořiti zastavují. Ve svém domovském prostředí tenhle druh obývá strmé svahy, přesně takové na jakých jsme hledali nelétavé druhy. Erik říkal, že tenhle druh by se určitě rád usadil někde v tom malém křoví tam na zemi. Mårten a já jsme si ale mysleli, že bude lepší vyrazit. Jasně! Nepřešla ani minuta a Erik no našel v křoví na zemi nedaleko od nás.

04mahgreb wheatear male 1024x682
Bělořit severoafrický (male)

05mahgreb wheatear female 1024x683
Bělořit severoafrický (female)

S tímto druhem (pravděpodobně celým) na svém skóre jsme se rozhodli překročit pohoří Atlas, dříve než se setmí. Bělořit černohřbetý je druhem, u kterého samička vypadá stejně jako sameček, ale tenhle poddruh má samičku úplně odlišnou.

Přespali jsme v hotelu Ait Ourir.

Poslední opravdový pozorovatelský den v Maroku jsme šli do lyžařského resortu Oukaimeden, který je rájem pro pozorovatele. Žije to spousta vysokohorských druhů a určitě je tohle místo známější kvůli hýlu atlaském spíše než kvůli svahům. Četli jsme nějaké zprávy, které nám říkaly, že se za každou cenu musíme dostat až na okraj černé sjezdovky. Žádný problém! Podařilo se nám tu dostat spoustu těchto druhů ale hlavně toho, kterého jsme chtěli nejvíc.

06african crimson winged finch 1024x681
 Hýl atlaský

07african crimson winged finch2 1024x686
Hýl atlaský

Tenhle pták se poslední dobou měnil trochu ve zbarvení a začal se kvůli tomu podobat na příbuzného hýla růžovokřídlého, kterého si odškrtneme v Turecku, ale nyní si musíme dávat pozor. Obvykle se totiž stává, že dojde k záměně podobných nebo příbuzných druhů, které se ale výrazně odlišují ve své specializaci na prostředí. Podobně se to stává s bělořitů pustinných a spousty jiných dobrých druhů v Oukaimeden.

08rock sparrow 1024x683
Vrabec skalní

09rock bunting 1024x683
Vrabec skalní

10chough 1024x683
Kavče červenozobé

11alpine chough 1024x683
Kavče žlutozobé

12alpineaccentor 1024x682
Pěvuška podhorní

Je stejně možné, že místní obyvatel jménem skřivan ouškatý, se podobně změní v budoucnu.

13atlas horned lark 1024x683
Skřivan ouškatý

Začínáme vstupovat na minové pole v rozdělování příbuzných druhů do samostatných kategorií podobně, jak to dělají v Holandsku. Toho se docela obáváme, a proto zatím raději podle příručky připíšeme na seznam dva druhy – pěnkavu obecnou konipase bílého.

14atlas chuffinch 1024x682
Atlas Chaffinch

15subpersonata 1024x683
Konipas bílý (ssp subpersonata)

Poslední poznámky z téhle výpravy do Maroka. Touhle krajinou se cestuje snadno. Lidé jsou tu přátelští a rádi pomohou. Přesto, že jsme nemluvili francouzsky, vše proběhlo hladce a bezproblémově. i když je tu spousta policejních kontrol, hlavně na jihu, policajti jsou přátelští a všeobecně správní chlapi. Prostě to jenom zabere nějaký ten čas. Speciálně bychom rádi poděkovali muži jménem Mohamed Amezian, který nám poskytl skvělou pomoc při spoustě příležitostí. Ještě jednou děkujeme a doufáme, že se znovu potkáme během našeho návratu v dubnu.

Číst dál...

17. února - Směrem k městu Agadir

V úterý 16.02. jsme celý den věnovali hledání orla jestřábího v horách jižně od Guelmim. Řekli nám o jednom z jeho hnízd na útesech v těchto horách. Konkrétně se o nich zmiňoval Miguel Perea. Šli jsme přímo tam a pochopitelně útes byl domovem predátorů – ale nikdo nebyl doma. Spousty bělořitů, ze kterých většina bylo rezavoprsí, ale také pouštní, černí a šedí.

Naobědvali jsme se přímo pod útesem a strávili jsme zde nějaký čas. Čekali jsme pár hodin, ale nakonec jsme to vzdali a rozhodli jsme se jít dále po malé skalnaté cestě a zkusit své šance. Najednou bum!

Vzácný druh, tedy aspoň podle příručky Collins Bird Guide, odhaduje se, že v celé téhle oblasti nežije víc než 600 párů. Aspoň že nám se podařilo najít dospělé jedince.

Šli jsme severně směrem k známému národnímu parku Oued Massa, který je známý svou populací téměř vyhynulých ibisů skalních. Tajně jsme se utábořili blízko vstupu do parku a snažili jsme se zůstat nevidění, protože zde byla spousta hlášení o lelku rudokrkém. Noční poslouchání ptačích zvuků se stalo Mårtenovou odyseou. Už mnohokrát se pokoušel tento druh dostat, ale bez úspěchu.

Ráno 17.02. začalo skvělým, ale celkem normálním pozorováním. I když byl naším hlavním cílem Black-crowned Tchagra, našli jsme spoustu běžných, ale fajn druhů.

02 spanish sparrow male 1024x684
Vrabec pokřovní (male)

03 spanish sparrow female 1024x684
Vrabec pokřovní (female)

04 sardinian warbler 1024x681
Pěnice bělohrdlá

05 european serin 1024x681
Zvonohlík zahradní

06 subalbine warbler 1024x685
Pěnice vousatá (ssp Iberiae or Inornata)

07 cirl bunting female 1024x683
Strnad cvrčivý (female)

08 cirl bunting male 1024x684
Strnad cvrčivý (male)

Konečně se nám podařilo najít čagru

09 black crowned tchagra 1024x682
Čagra černokorunkatý

Navzdory svému vzhledu má tenhle druh krásný a snadno rozpoznatelný zpěv. V téhle oblasti nám zůstávají ještě dva hlavní cíle, proto jsme se rozhodli, že začneme hledat toho nejtěžšího a také nejdůležitějšího člena rodiny ibisů. Rozhodně nejsou něco, co by se hledalo snadno. Toulají se po oblasti, která je hodně rozlehlá. Hledali jsme celé hodiny na „ dobře známých místech“. Během toho se nám podařilo najít hodně tmavého jedince ťuhýka pustinného (ssp algeriensis).

10 southern grey shrike algeriensis 1024x684
Ťuhýk pustinný (ssp algeriensis)

Znovu se nám vyplatilo čekání na tom správném místě ve správnou dobu. Ukázal se houf ibisů, který měl 21 jedinců.

11 bald ibis flock 1024x683
Ibis skalní

Naším dalším cílem byl břehule hnědohrdlá. Podle příručky hnízdili blízko mostu přímo před národním parkem. Hledali jsme na mostě celkem dlouho, ale nic jsme nenašli. Běžně se nám stává, že když pozorujeme my, začnou pozorovat i jiní. Rozruch pak způsobí, že se objeví nějací jiní ptáci. Nebyli nějak extra vzácní, ale za to neméně zajímaví.

13 yellow wagtail iberea 1024x685
Konipas luční (ssp Iberiae)

14 common sandpiper 1024x682
Pisík obecný

15 common kingfisher 1024x684
Ledňáček říční

Žádné břehule tady nejsou a nejsou ani na nedalekém prameni. Vzdali jsme to a vydali jsme se na sever směrem na Agadir a Oued Sous. Příručka navrhuje, abychom se podívali na místo blízko vstupu do královského paláce. Ukázalo se, že to místo je pro tento druh ideální. Znovu se nám podařilo dostat opravdu skvělý druh WP.

Teď už zbývá jenom lelek rudokrký. Pozorovali jsme kolem řeky a okolním lese a čekali jsme, až se setmí. Orebice berberská a dytík se nám ukázali v lese, zatímco spousta racků zase na řece

17 little gull 1024x683
Racek malý

18 mediterenean gull 1024x685
Racek černohlavý

Příručka doporučuje oblast blízko vstupu do paláce jako skvělé místo na pozorování Nightjar. Král tam opravdu žije a právě proto je tohle místo přísně střežené. Není šance, že bychom se tam dostali. Když se ale setmělo, potichu jsme se proplížili místem poblíž plotu, kde bylo slabé osvětlení a pozorně jsme naslouchali zvukům temnoty. Asi po hodině Mårten a Erik slyšeli slabé volání. Já ale nikoliv. Asi to bude kvůli mému vyššímu věku a spoustě rock’n rollových koncertů, které jsem navštívil. Šli jsme o něco dál a konečně jsem ho zaslechl i já. Jeho volání bylo fascinující a přemýšleli jsme nad tím, co bychom měli říct, kdyby nás uviděl někdo ze stráží. Hlavně se vším tím high-tec vybavením v téhle temnotě. Jsme nejdebilnější útočný tým na světě jménem margot-wallström ... to radši ne.

Jako obvykle se nám ale podařilo dostat úplně nepozorovaně do Sous Massa – skvělý pocit.

Číst dál...

15. února - Sbohem západní Saharo

Dnešní noc jsme strávili v El-AAiun, hlavním městě západní Sahary. I když je to téměř neexistující krajina, měla svoje hlavní město. Vlastně šlo hlavně o politiku. Dokonce i na wikipedii se o něm nepsalo nic víc kromě toho, že je to vstupní bod do západní Sahary. Vypadalo to, že si prostě Maroko přivlastnilo velkou část území někdy v 60 letech bez toho, aby to někoho zajímalo. To je jedno, jsme přece pozorovatelé a ne nějací aktivisté. Takže jsme brzy ráno šli dolů k řece. Řeka, která postupuje dlouhým územím včetně města El-Aaiun vypadá, že je jedno z nejlepších míst v celé oblasti WP na hledání rarit. Řeka vypadá, že bez problémů přitahuje všechny zatoulance. Právě proto je tu mnoho pobřežních ptáků. Je tu hodně travin, ve kterých se můžou ukrýt. Na tomhle místě nás čekaly dva nové druhy na seznam, rákosník obecný a ibis hnědý. Jednoho dne majitel tohoto pozemku, ať už je to on nebo ona pochopí, že to může být zlatý důl.

Jeli jsme severně a dali jsme si kuřáckou pauzu blízko místa, kde byl viděn racek jižní blízko Akhfennir. Našli jsme rovnou čtyři jedince, dva dospělé a dva, kteří vypadali, že se vylíhli tuhle zimu.

01 kelp gull 2cnd w 1024x683
Racek jižní 2nd-winter

02 kelp gull scnd w flying 1024x682
Racek jižní 2nd-winter

03 kelp gull scnd w flying2 1024x681
Racek jižní 2nd-winter

Šli jsme zpět na sever, až jsme dorazili k polím jihozápadně od Gulemim, na tomhle místě jsme se pokoušeli najít skřivana tlustozobého. Hodně nám k tomu pomohly souřadnice od našich holandských přátel, které vedl Norbert Van De Grind. Podařilo se nám dostat celé stovky skřivánků krátkoprstých.

04 short toed lark 1024x685
Skřivánek krátkoprstý

Vypadalo to hodně slibně, protože doteď se nám nepodařilo dostat ani jednoho skřivánka.

Číst dál...

14. února - Aouserd Road

Asfaltová cesta vede z Dahkly do Aouserd, která je místem s minimálním významem uprostřed pouště. Cesta je známá jen proto, že kolem ní vede spousta pozorovatelských stezek. Očekávali jsme, že na téhle cestě uvidíme spoustu dravců, ale potom jsme uviděli jenom pár Kestrels a káně bělochvostá.

01long legged buzzard 1024x683

Káně bělochvostá

Části téhle pouště jsou porostlé různými křovinami, zatímco ostatní jsou prostě jenom písek. Měli jsme seznam druhů, které by se na téhle cestě měly vyskytovat a dostaly jsme je všechny kromě skřivana tlustozobého, kterého bychom ale bez problémů měli dostat v průběhu měsíce v Maroku.

Rozhodli jsme se utábořit v nejznámějším vyschlém korytu řeky s názvem Oued Jenna. Pokud si tohle místo prohlédnete v aplikaci eBird, všimnete si, že nejsme první návštěvníci. Ale musím uznat, že je super spát od hvězdami bez jakéhokoliv světelného znečištění.

02camels 1024x683

Velbloudi ve tmě kolem tábora


Když se setmělo, ukázaly se první dva lelci zlatí, ale potom víc. Tohle je úplně nový druh pro WP a AFAWK Oued Jenna je jediné místo, kde je můžete dostat v celé oblasti WP. Nahráli jsme zvuk jejího volání v MP3 GOLDEN-NIGHTJAR-Oued-Jenna-2017-02-13.mp3.

Na druhé straně cesta zpět dalším nepojmenovaným korytem řeky vypadala ještě lépe, než kempování v tom původním a pravděpodobně to není jen nadšení a nepřeháním. Holandský tým z Bancdarguin kempoval na druhé straně cesty. Věnovali nám nějakou tu whiskey a dobrou společnost – milý chlapi. Jeli jsme ještě asi hodinu a snažili jsme se zpozorovat nějaký nelétavý druh.
Vzbudili jsme se přisvítání – všude byla mlha.

03camp aouserd 1024x683

Ráno tábořiště Misty

Naším cílem byly prinie cvrčkohlasá a vrabec zlatý. Prinie cvrčkohlasá se pozoruje snadno, i když s focením to tak snadné není. Bohužel bude ale vrabec zlatý už něco úplně jiného. Nikde jich totiž není po hromadě víc než pár.

04cricket long tail2 1024x685

Prinie cvrčkohlasá

05sudan golden sparrow 1024x684
Vrabec zlatý

Koryto řeky bylo plné pěnic vousatých. Byl to skvělý pocit dostat je hned ráno po snídani.

Šli jsme na východ hned potom, co jsme dojedli a náhodou se nám podařilo objevit dva Greater Spotted Cuckoos. Brzy nás vyčerpalo spalující horko a rychlost našeho pozorování klesla. I když je zima, tak tu teplota během poledne stoupne nad 30 stupňů.

V poledne jsme se vydali hledat skřivánka plavobřichého, asi nějakých 15 km západně od Oued Jenna a našli jsme dva jedince. Působivý pták. Těžko se hledá a je perfektně přizpůsobený životu v písku, díky čemuž je téměř neviditelný. Děkujeme Norbertovi a jeho týmu za souřadnice.

06dunns lark 1024x683

Skřivánek plavobřichý

Možná, že v budoucnu se rozdělíme, abychom našli nějakou usedlost, kde o tomhle druhu budou něco vědět. Zbytek odpoledne jsme strávili hledáním. Mårten a Erik našli vlka.

Tohle vypadá jako něco zvláštního. Netušíme, jak se pohnout, ale vypadá to, že seskupení pozorovatelů určitě ví něco, co my ne.

Dali jsme si tu nejhorší možnou večeři v celé oblasti a potom jsme pomalu jeli domů. Celou cestu do kempu jsme museli dávat pozor na každou temnou šmouhu, která se mihla na cestě. Byla tu spousta myší, tarbíků, ještěrek, zajíců a ježků, kteří se jen tak volně potulovali po cestě a ještě mnohem víc různých živočichů. Kromě toho jsme uviděli krásnou zmiji růžkatou.

08viper 1024x683

Saharská zmije růžkatá

Ooo, to je krása. Blížili jsme se k Oued Jenna a zahlédli jsme mihnout se před námi, i když jenom na chvilku, lelek zlatý, který právě běžel před cestu. Byl příliš rychlý, takže žádné fotky. Jen málo kdy se pozorování ptáků dostane na tuhle úroveň.

V úterý 14.2. jsme se vzbudili za úsvitu. Nikde žádná mlha. V téhle oblasti nám zbývají ještě dva druhy. Tyhle dva jsou podle nás nejtěžší, ale také nejdůležitější. Pěnice pouštní. Holandský tým, který jsme nedávno potkali, ho už viděl a zanesl jeho souřadnice na stránku observado.org. Jeli jsme tam a trvalo nám asi hodinu, než jsme našli pár krásných zlatých očí.

09african desert warbler 1024x683

Pěnice pouštní

Pozorování v poušti je dost příjemné. Je aktivní a zahrnuje procházku krajinou a to je něco, co my všichni pozorovatelé milujeme.

10 desert birding aouserd 1024x683

Pouštní birding

Tady v poušti je to tak opuštěné a prázdné, že je tu jen málo, nad čím se dá přemýšlet, jako třeba tyhle melouny, co tu rostou z písku. Pár jsem jich ochutnal a byly totálně hnusný. Kdo by tohle sakra jedl a proč?

11 melon 1024x683

Meloun

Předtím, než to tady vzdáme, jsme se rozhodli, že je tu ještě jedna maličkost, kterou bychom si měli také odškrtnout. Skřivan tlustozový. Viděli jsme hlavně běhulíky plavé a Thick-knees .

12 cream colored courser 2 1024x683

Běhulík plavý

13 thick knee 1024x683
obrč.13 - Stone-curlew


Mmmmmmmm.
A teď zpátky na sever, spali jsme v hotelu La Grand Gare v El-Aaiun – hlavní město západní Sahary.

Číst dál...

14. února - Pozorování moře ve městě Dahkla

Dahkla je město na jihu západní Sahary a pozorování moře se tam ukázalo jako něco úžasného. Pobřeží je domovem slušné populace rybáka královského a museli bychom tam jít tak jako tak. To jsem odbočil. Zaparkovali jsme sebe i auto na vrcholu vyvýšeného místa a začali jsme prohledávat moře. Byly tu stovky chaluh velkých a Gannets.

20170212 S57A9928 1024x682

Severní Gannet

Ale nejlepší ze všeho byla spousta Storm Petrels. U nás doma je to vzácný druh - pochopitelně v chladném prostředí, ale nyní jsme měli to privilegium, že nad námi přelétali stovky a stovky vzácných ptáků a my jsme mohli tyhle drobečky snadno identifikovat a nechat svojí pozorovatelskou posedlost naplno vypuknout. Byla to úžasná příležitost k tomu, abychom se něco naučili. Buřňáček malý se identifikuje celkem snadno, ale s ostatními, které jsme našli, to už bylo složitější např. Band-rumped Storm Petrel. Větší a o mnoho víc černý druh s úplně jiným způsobem letu. Viděli jsme jich dost na to, abychom se ujistili, že si ho nepleteme s buřňáčkem dlouhokřídlým. Oba tyhle druhy buřňáčků jsou těžký k pozorování a natož pak k vyfotografování – takže žádné fotky.

Číst dál...

10. února - Z pouště k pobřeží

Vesnice Mahmid leží na jihovýchodě Maroka a je domovem Pied Crow. Zjevně byl tento druh zde viděn několik posledních let obvykle blízko hotelu Kasbah Sahara Services, který je jediným místem, kde můžete zůstat, když navštívíte Mahmid. Bavili jsme se o tom druhu s místními a nabízeli jsme jim stovku, když nás některý z nich za ptákem zavede. Nabídka naštvala pár místních dělníků. Asi jim nedošlo, že by snadno mohli zpeněžit vránu, kolem které každý den chodí. Nyní jsme ale zůstali bez pomoci a nezbývalo nám, než se raději postavit na blízký kopec při hledání naší vrány nebo ještě lépe na střechu hotelu.

Při úsvitu jsme začli hledat vránu naší obvyklou taktikou. Rozdělili jsme se do týmů a každý měl vysílačku. Byla to ale špatná taktika. Udělali bychom lépe, kdybychom jen stáli a čekali, až vrána proletí okolo nás. Mårten ho nakonec našel, já šel rychle za ním a viděl jsem ho také. Erik zůstal, který byl kontrolován vojáky se tvářil zděšeně, ale nakonec jí viděl také. Pamatujte si na naše pravidla, všichni musíme vidět / slyšet ptáka.

Jakmile jsme vránu všichni měli, pokračovali jsme autem směrem k Tissint, kde jsme plánovali hledat stepokura. Nachází se tam místo na řece, asi 8 km po proudu od Tissint, kam stepokur pruhovaný chodí večer pít. Ostatní druhy stepokurů pijí ráno.

Když jsme dorazili na místo, začli jsme čekat na pruhovaného. K našemu autu dorazili 3 holanďané spolu s Norbertem Van De Grint. První co na nás volali bylo – Je, vy jste ti švédové? Jsme slavní. Až do tmy jsme na stepokura čekali všichni společně. Nakonec Erik (jako obvykle), je ve tmě našel, a my jsme je také slyšeli.

Druhý den jsme čekali na ostatní stepokury, kteří sem chodí pít ráno. Přiletěli ale v 9.30 hod a to v celých hejnech. Paráda.

02crowned sandgrouse 1024x683

Stepokur korunkatý

03spotted sandgrouse 1024x682
Spotted Sandgrouse

Jakmile jsme měli stepokury na našich seznamech, rozhodli jsme se pozměnit plány kvůli špatné předpovědi počasí . Mnoho sněhu v horách Atlas nás přimělo k tomu, abychom se rozhodli pro cestu na jih přímo do Dahlu v Západní Sahaře. Po cestě jsme nasbírali mnoho dalších druhů, např. rehka severoafrického

04mousiers redstart 1024x683

Rehek severoafrický

Na cestě do Dahly jsme si udělali velmi důležitou zastávku v národním parku Khnifiss, kde jsme strácili celý den a hledali. Racek jižní. Nakonec jsme ho s vypětím všech sil dostali. Opravdu dobrý pták WP.

Na moc pěkném molu v Sleepover v Tarfya jsme strávili čas až do západu slunce. Byla tam spousta Skuas, které zítra ráno důkladněji zkontrolujeme.

Číst dál...

7. února - Do pouště

Zaida plains je skvělé místo na hledání skřivana Dupontova. Je to nejspolehlivější oblast, kde se tento druh dá najít v celém regionu WP. Skřivan Dupontův má úžasný hlas, ale těžko se pozoruje. Zaida byla ledově studená a větrná. Vyrazili jsme ještě před východem slunce a použili jsme svojí běžnou taktiku hledání. Rozdělili jsme se a hledal každý – vysílačky byly nutností, abychom byli ve spojení. Už jen procházka úplně opuštěnou a pustou plání při hledání je zážitek. Hledali jsme v podstatě celý den a musím uznat, že to bylo víc než skvělé. Bylo to úžasné. Využili jsme příručku i komunitu online, abychom zjistili, kde byl naposledy náš cíl viděn. Vzdali jsme to až večer a pokračovali jsme v cestě na jih směrem na Merzouga. Budeme se sem muset znovu vrátit, když opět navštívíme Maroko. Bude to v dubnu. Hmmmmm. Ale i tak jsme tu našli pár dobrých druhů – bělořit šedohlavý byl pro všechny tři životním druhem stejně jako skřivánek menší, stepokur písečný, skřivan opuškatý a skřivan růžkatý.

01 red rumped wheatear 1024x682

Bělořit šedohlavý

02 black bellied sandgrouse 1024x683
Stepokur písečný v pohoří Atlas 

03 lesser short toed lark 1024x682
Skřivánek menší

04 black bellied sandgrouse2 1 1024x684
Stepokur písečný

Blízko Merzouga jsme se rozhodli, že budeme kempovat v poušti. Celá ta myšlenka cestování se stanem a spaní na kamenech tomu dodávala pocit svobody a úplně nás zbavovala nutnosti hledání hotelu. Stejně tak odstranila strach z hnusného a špinavého hotelu. Když je přijatelné počasí, spát venku je opravdu příjemné. Jako bonus k tomu máme oblohu plnou hvězd. Ráno jsme se vzbudili a zjistili jsme, že baterka v autě je úplně mrtvá. Rozhodli jsme se, že ráno strávíme pozorováním a problém s baterií budeme řešit až potom. Na našem seznamu se rychle našlo místo pro návštěvníka našeho kempu jménem pěnice severoafrická, která byla podle příručky perfektně přizpůsobená na život v poušti a rozhodně už bylo prokázáno, že tu i žije.

06 tristrams warbler 1024x685
Pěnice severoafrická – naše číslo 300!

Byla tu také spousta bělořitů pustinných, hýlů pouštních, timáliích akáciových a skřivanů pouštních. V okolí vesnice jménem Merzane.

07 trumpeter finch 1024x683
Hýl pouštní

08 white crowned wheatear2 1024x683
Bělořit pustinný

09 fulvus baller 1024x681
Timálie akáciová

Stejně tak běžný byl chocholouš maghrebský, který byl blízký příbuzný chocholouše obecného. Je světlejší s méně výraznými znaky a trochu delším zobákem.

10 mahgreb lark 1024x683


Chocholouš maghrebský

Opravili jsme baterku v autě s pomocí mechaniků ve vesnici Erfoud a jeli jsme na místo jménem Rissani Cliffs, kde se spolehlivě dal vidět výr bledý. Sova pokojně seděla na 50 metrů vysokém útesu a jako by nic se pekla na pouštním slunci, úplně bez problémů strčila prostě hlavu pod menší převis a usnula.

Úterý 7. února bylo naším plánem jet směrem na Mhamid na alžírské hranici, kde se měla nacházet vrána černobílá, která zde žila spolehlivě pár posledních let. Během poledne tu bylo strašně horko a vydrželo, i když jsme dělali všechno proto, abychom aktivně pozorovali během ranních hodin. V průběhu dne jsme se snažili být v autě a znovu pozorovat ve večerních hodinách. Asi 2 hodiny před západem slunce. Zajeli jsme do Rissani a našli první místo, které vypadalo aspoň trochu slibně a pak jsme hledali další. To druhé místo se ukázalo jako správné. Našli jsme Saharan Scrub-warbler. Tohle podle pravidel není sice druh, ale jen poddruh, takže bychom s ním neměli ztrácet čas, prostě jsme se rozdělili a řídili jsme se posledními typy v příručce. Collins a Lars Svensson, kteří ji vydali, se mýlili jen málokdy a z toho důvodu jsme očekávali, že tu strávíme nějaký ten čas. Aspoň tedy v blízké budoucnosti.

12 sahara scrub warbler 1024x682
Saharan Scrub Warbler

Připadalo nám tu to trochu zvláštní. Všechna ta vyschlá koryta řek, opuštěné oblasti a prázdnota tomu dodávaly monotónní vzhled. Jako by to nestačilo, ptáci, které hledáme, mají v podstatě totožnou barvu. Jak bylo naším zvykem i zde jsme se rozdělili. Ukázalo se, že Eric byl úspěšný, zatímco my dva jsme vyšli naprázdno. Bylo to tu těžké. Dalším dobrým objevem byl skřivan pruhoocasý, který zde byl celkem běžný, a dva pouštní druhy Hoopoe Lark, pěnice severoafrická, rehek severoafrický.

13 hoopoe lark maur 1024x682

Hoopoe Lark ssp alaudipes

14 destert lark2 1024x682
Skřivan pouštní

15 bar tailed lark 1024x681
Skřivan pruhoocasý

Když se začalo oteplovat, jeli jsme směrem na Mhamid, cesta byla dlouhá. Běžným druhem v poušti je krkavec hnědokrký, i když není zrovna společenský a těžko se pozoruje, ukázal se.

16 brown necked raven 1024x684
Krkavec hnědokrký

Těsně před tím, než jsme dorazili do Mhamidu, přeletěli nad cestou přímo před námi dva běhulíky plavé. Znovu to byl pro nás druh snů. Jeden z druhů zahrnutých v příručce, který jsme ještě nikdy neviděli a teď prostě jenom tak. (já a Eric).

17 cream colored courser 1024x682

Běhulík plavý

Poslední hodinu před západem slunce jsme strávili hledáním vrány. Dostaneme jí zítra.

Číst dál...

4. února - Byrokracie a ptáci v Maroku

Znovu pozorujeme, i když zimní výlet v Maroku nezačal zrovna nejlépe. Dorazili jsme na letiště v Rabatě. Úředník nám zkonfiskoval všechny dalekohledy a stejně tak můj fotoaparát Canon + 300/2.8. Naše francouzština je prakticky bohužel k ničemu, takže jsme se z problémů nemohli vymluvit. Autority v Maroku nemají moc rády, když do země přicházejí novináři a naše vybavení vypadalo až příliš profesionálně (Díky, Swarovski!!) aby se začali bát. Oznámili nám, že potřebujeme povolení od ministerstva komunikace, abychom mohli pořizovat fotografie v zemi. Jako by to nestačilo, Mårtenův batoh se ztratil někde na cestě, takže 2. února jsme na letišti byly celkem v depresi.

Celý příští den jsme zabili na ministerstvu kličkováním mezi všemi nástrahami úřadu plném byrokratů ze severní Afriky. Zajímavá zkušenost. Konečně se nám je podařilo přesvědčit, že naše dalekohledy pro ně nepředstavují nebezpečí a dostali jsme je zpět. Později, když ředitel, který teď chybí, podepíše potřebné papíry, měli bychom být schopni dostat svůj foťák zpět. Když jsme na letišti konečně našli batoh, dostali dalekohledy i foťák, díky bohu jsme konečně mohli odejít.

Naším prvním cílem byla kalous africký v oblasti Merja Zerga. Složité. První večer jsme strávili na západním pobřeží, abychom zkusili svoje štěstí při pozorování prolétajících sov. Nic. Pak jsme odpověděli na volání Mohameda Ameziana, místního pozorovatele, který je zde naším rádcem. Právě on spravuje úžasnou stránku Maghreb Ornitho. Mohamed to naplánoval tak, aby v tento den s námi mohl jít také místní průvodce a vzít nás na jezero. Právě on měl být naším klíčem k úspěšnému pozorování. Byli jsme opravdu blízko a na tenhle druh jsme se opravdu nechtěli vykašlat. I když se dostává těžko, je to něco jako kalous pustovka. Konečně jsme jí našli a ne jednu, rovnou 4. Vysněný pták s anglickým názvem kalous africký, ale to určitě nezní tak zajímavě jako švédské pojmenování “Kapuggla”

01 marsh owl2 1024x683
Kalous africký

02 marsh owl1 1024x683
Kalous africký

Na tom samém místě se nám podařilo najít také sýčka obecného. Ne, že by byl tenhle druh nějak vzácný, ale prostě jsem se ho nemohl nabažit. Bylo to zkrátka něco, co jsem chtěl vidět už dlouho. Všichni tvrdí, že to je druh, který se dá pozorovat lehce. Měj jen otevřené oči, vejdi na pole a určitě ji najdeš – snadné jako facka. Já říkám, že ne! Na správných místech jsem byl už mnohokrát a nikdy jsem jí neviděl. Až teď se mi jí konečně podařilo dostat.

03 little owl 1024x683
Sýček obecný

V národním parku Merja Zerga bylo celkem slušné pozorování. I když v parku samotném je hodně lidské aktivity, která ptáky ruší, do bažinaté části jde jen málokdo a díky tomu jsme tu viděli spoustu bažinatých druhů.

04 white stork 1024x683
Čáp bílý

05 zitting cisticola 1024x684
Cistovník rákosníkový

Spěchali jsme do Lac Sidi Bourghaba a bylo to tam trochu šílené. Spousta kachnic bělohlavých a také pár lysek hřebenatých. Je možné, že kachnice bělohlavá je nejkrásnější zástupce svého druhu v oblasti WP. Mmmmmm.

06 white headed duck 1024x682
Kachnice bělohlavá

07 red knobbed coot 1024x683
Lyska hřebenatá

Jeli jsme autem do černé noci. To jsme zaparkovali na nedalekém parkoviště a pěšky zamířili do malého lesíka. Měla to být naše první noc pod stanem, právě kvůli tomu, že v tomto lese byla menší populace frankolínů dvouostruhých. Bylo skvělé trávit noc kempováním ve společnosti puštíka obecného (ssp Mauritanica) a poslouchat houkáním před spaním. Také se nám líbilo poslouchat noční volání Stone Curlew, které se ozývalo do temnoty. Vzbudili jsme se ještě za tmy. Erik začal křičet - FRANCOLIN CALLING. Podařilo se námi důkladně si prohlédnout jeho rozepjatá křídla. Skvělý výhled ale žádné fotografie!!

Dalším cílem bylo Lac Aoua , kde měl svou rezidenci také král. Na tomhle místě jsme dostali svojí poslední kachnu čírku úzkozobou a teď bychom mohli v podstatě vytrhnout z příručky všechny stránky o kachnách.

Jeli jsme autem přes pohoří Atlas. Bylo tam mnoho sněhu a stejně tak Maročanů, kteří si ve sněhu hráli. Přespali jsme v ošuntělém hotelu ve městě in Zeida. Alespoň že zítra to už bude zase ono.

Číst dál...

Družka podřezaného labuťáka zemřela. Osiřelých vajec se ujala kachna s husou.

Zraněná labuť, o kterou pečovali pracovníci záchranné stanice v Bílé Lhotě – Pateříně na Olomoucku, prohrála boj o život.

Na labutě hnízdící na rybníku mezi Hynkovem a Příkazy zaútočil neznámý muž, po němž pátrá policie. Samce chytil a na místě podřezal. Zraněné samici se podařilo dostat zpět na hnízdo, odkud ji zvířecí záchranáři odvezli spolu s vejci. Ta nyní podsadili náhradním samicím a čekají, zda se z nich vylíhnou mláďata.

„Labuť boj o život v noci prohrála,“ oznámil v pondělí ráno Ondřej Csik ze záchranné stanice v Pateříně.

„Vejce jsme dali náhradním rodičům – pod kachnu a husu. Uvidíme. Naděje je,“ dodal.

Útočník uniká
Neznámý muž si minulý týden počíhal na břehu rybníka mezi Hynkovem a Příkazy na labutě, které zde hnízdily pátým rokem. Lidé je chodili krmit a ptáci si od nich brali potravu. Muž nejprve chytil samici, která mu unikla. Samce našli místní podřezaného na břehu. Zraněné samici se podařilo doplout zpět na hnízdo s vejci.

„Potřebuje klid. Pořád má problém otočit hlavu, dýchání se stále ještě nespravilo, ráno jí zase tekla ze zobáku krev,“ popisovali pracovníci záchranné stanice stav zraněného ptáka.

Po pachateli pátrá policie. Případ vyšetřuje pro podezření ze spáchání přestupku podle zákona na ochranu zvířat proti týrání.

Zdroj: denik.cz

Číst dál...

První jarní ornitologická exkurze na Hradeckém rybníku v Tovačově

V sobotu 13. dubna se uskuteční první ornitologická exkurze pro veřejnost, kterou pořádá Moravský ornitologický spolek – středomoravská pobočka ČSO. Zájemci o poznávání a pozorování ptactva se sejdou u Hradeckého rybníka v Tovačově. Akce je součástí mezinárodního Vítání ptačího zpěvu.

Sraz zájemců o poznávání a pozorování ptactva je v 8.00 hod. u sádek Hradeckého rybníka v Tovačově. Exkurze se zastaví i u Křenovského rybníka a dále bude pokračovat po hrázích Hradeckého rybníka. Zájemci o pozorování ptactva se mohou k exkurzi připojit i kdykoli později přímo na hrázi rybníka. Mimo obvyklých druhů se dá předpokládat přítomnost tažných druhů, které se již vracejí na svá severská hnízdiště.

Jaro je v plném proudu a s ním i přílet ptáků ze zimovišť. Účastníci ornitologické exkurze se mohou těšit na první vlaštovky, budníčky, pěnice a možná i slavíky. Na rybnících již načínají hnízdit labutě a husy velké.

Navíc bude možno pozorovat několik druhů racků, rybáky, poláky velké i chocholaté, kopřivky, lžičáky a potápky roháče. A budete-li mít štěstí, uvidíte na ornitologické exkurzi orla mořského, volavky bílé, hvízdáky, ostralky, hoholy, zrzohlávky, čírky modré nebo sýkořice vousaté.
Součástí exkurze bude i prezentace a možnost vyzkoušení si pozorovacích dalekohledů značky Swarovski.

Seznam všech letošních ornitologických exkurzí, které pořádá Moravský ornitologický spolek, najdete na http://mos-cso.cz/exkurze/.

Jiří Šafránek
Foto z exkurzí MOS: Jiří Šafránek

Číst dál...

Labuť Zpěvanka se vrátila do Chropyně i s partnerem

Jediný pár labutí zpěvných, který kdy hnízdil v České republice, se vrátil na Zámecký rybník v Chropyni. Labutě zpěvné hnízdí na malých jezerech v tundře na severovýchodě Evropy. U nás se občas objevují v době tahu někdy i vzácně zimují.
Výjimkou je labuť zpěvná, která se již 13 let zdržuje celoročně převážně na střední Moravě. Její nejoblíbenější rybníky se nacházejí v Tovačově, Kojetíně a v Chropyni. Od členů Moravského ornitologického spolku dostala jméno Zpěvanka a postupně se stala ptačí celebritou.
Od našich labutí velkých se pozná labuť zpěvná podle žlutě zbarveného zobáku. Zpěvanka je navíc označena kroužkem a žlutým límcem s kódem 7R42. Okroužkována byla v Německu na zimovišti labutí zpěvných v lednu 2006, a to jako dospělá samice. Proč se nevrátila do svého severského rodiště a usadila se na Moravě, zůstává pro ornitology záhadou.
V roce 2017 poprvé zahnízdila a se samcem vychovávala 4 labuťátka, ale pouze jedno je následovalo do jižního Polska, kde společně zimovaly. V loňském roce zahnízdily podruhé a to opět na Zámeckém rybníku v Chropyni. Měly také 4 mláďata, ale žádné z nich se nedožilo dospělosti.
Ornitologové doufají, že opět i letos zahnízdí v Chropyni a že budou úspěšnější při odchovu svých mláďat, než tomu bylo v minulých letech. Video o hnízdění labutí zpěvných v roce 2018 si můžete prohlédnout na: https://youtu.be/Supe_4fmMCk .
Zámecký rybník v Chropyni je národní přírodní památka a je výjimečný i tím, že je jediným hnízdištěm racků černohlavých a zrzohlávek rudozobých na střední Moravě. Ještě nedávno tam hnízdily i kriticky ohrožené potápky černokrké. Na ostrově rybníka hnízdí i jedna z největších kolonií racků chechtavých na Moravě.
Jiří Šafránek
Foto: Zdeněk Němeček
Video: Jarmila Kačírková
odkaz na hnízdění v 2017 - 1. část
odkaz na hnízdění v 2017 - 2. část
odkaz na 2. hnízdění v 2018

Číst dál...

IWA 2019 – pozorovací optika z celého světa

Ve dnech 8. - 11. března 2019 proběhl již 46. ročníku mezinárodního veletrhu IWA OUTDOOR CLASSICS, který se konal v německém městě Norimberk. Jde o největší evropský veletrh se zaměřením na veškeré potřeby pro lov i sportovní střelbu, outdoorové vybavení a prostředky pro účely ochrany osob a majetku. Proto zde nemohli chybět ani nejvýznamnější výrobci a distributoři sportovní optiky a optiky pro volný čas a lov.

V 11 pavilonech se prezentovalo více než 1600 vystavovatelů z 60 zemí světa. Pro přehlednou orientaci na výstavišti sloužila mobilní aplikace, která obsahovala detailní informace o všech vystavovatelích. I přesto, že není tento veletrh určen pro veřejnost, tak jej navštívilo asi 46.000 návštěvníků - obchodníků, distributorů, výrobců a odborníků z celého světa.

Veletrh IWA jsem navštívil poprvé v loňském roce a i letos se bylo na co dívat. Měl jsem možnost vidět širokou škálu osvědčených produktů tradičních značek, stejně jako řadu novinek a inovací. Všichni vystavovatelé se snažili zaujmout vysokou kvalitou, funkčností i skvělým designem.

Průřez inovacemi na světovém trhu byl přehledně uspořádán v hlavní vstupní hale. Novinkám zde patřil samostatný prostor, který obsahoval více než 100 špičkových produktů.

Hlavním účelem naší výpravy byla prohlídka a posouzení kvality optických přístrojů pro lov a střelbu a také kvalita pozorovací optiky všech vystavovatelů.

Značka MEOPTA na veletrhu IWA výrazně převyšovala většinu vystavovatelů svými výrobky i způsobem jejich prezentace. Přispěl k tomu, jak velmi vkusně provedený výstavní stánek, tak i řada novinek a profesionální přístup obchodních zástupců.

Největší zájem byl o novou řadu puškových zaměřovacích dalekohledů Optika 6. Nová řada puškohledů z Meopty může být vedle standardních záměrných osnov opatřena křížem s dichronickou vrstvou, která umožňuje snadněji zamířit i v nepříznivých podmínkách, například za soumraku. Velký zájem byl i o nové binokuláry Optika HD 8x42 a 10x42 a o spektiv MeoPro 80 HD.

Pro mne, jako pozorovatele ptáků to byla úžasná příležitost k prohlédnutí si a odzkoušení největší přehlídky špičkových, průměrných i podprůměrných spektivů a binokulárů z celého světa pod jednou střechou. Ale já zde byl služebně a po dvou dnech porovnávání, posuzování a hodnocení jsem byl rád, že jsem jel domů.

Pokud nyní očekáváte, že se dozvíte, jak dopadlo naše hodnocení optiky firem Meopta, Zeiss, Swarovski, Kowa, Vortex, Leica, Leupold, Nightforce, DDoptics, Steiner, Aimpoint, Nikon, Bushnell, Hawke, Schmidt Bender, Holosun a mnoha dalších z východní Asie, tak vás velmi zklamu. Tyto informace nejsou veřejně dostupné.

Foto a text: Jiří Šafránek

Číst dál...

Jen Brumfield: Jak může fotografování ptáků na lokální úrovni naplnit lidmi celou loď

(překlad z knihy Good Birders Still Don’t Wear White: Passionate Birders Share the Joys of Watching Birds)

Jednou z nejúchvatnějších a nejúžasnějších stránek pozorování ptáků je jeho neoddiskutovatelná schopnost chytit za srdce obrovské množství těch nejrůznějších lidí po celém světě. Všichni jsme schopni ptáky vidět – ale co se týče celé jejich krásy a skutečné role v přírodě, i nadále pro nás zůstávají nepoznaní a neuchopitelní. Kombinace jejich schopnosti letu a pestré palety barev a zvuků každého z nás ohromí či při letmém pohledu přinejmenším na okamžik překvapí nebo okouzlí.

Propojení člověka s ptáky nám pomáhá pochopit naše místo a prostor na této planetě, dále rozvíjí tento vztah, rozkrývá jeho význam a stojí za novými objevy. Příběhy o tom, jak se tyto někdy náhodné, jindy podivné, často legrační a nádherné jiskry spojení vyvíjejí a mohutní, by neměly být jen šeptány. Měly by být křičeny.

Hodně hlasitě.

Odkašlala jsem si. Zbavila jsem se tak trochu vzrušení i nervozity.

Takhle nějak by to mohlo být.

Ještě jeden doušek kávy. Vytáčím číslo a čekám.

„HALÓ, Rybářský přístav, U TELEFONU TIM.“

Zakřičel to. Zakřičel to do telefonu. Drsňácky a tvrdě.

„Ahoj tam, dobrý den. Měla bych pár otázek ohledně lodí, které pronajímáte. Doufám, že mluvím s kapitánem. Chtěla bych vědět, jestli u vás můžu zařídit speciální plavbu lodí.“

„JO, JSEM TO JÁ.“

„Skvěle, chtěla bych uspořádat pár ptáčkařských plaveb na...“

Přerušení. „PTÁČKAŘI... MOMENT.“

Chrastění. Tlumený křik: „Hej Jimmy, PTÁČKAŘI chtějí LOĎ“. Pokouší se sluchátko ukrýt pod paži nebo zakrýt dlaní.

Další chrastění.

Je zpět.

„OK, JO, MÁME PTÁKY. MÁME KORMORÁNY A ORLY A VOLAVKY. Chcete, abych vás vzal nahoru po řece? Měli sme tu stovky kormoránů jen kousek od břehu. A BÍLÝ VOLAVKY. FAKT VELKÝ. A racky s ČERNÝMA ZÁDAMA.“

Stále křičel. Ten chlapík se mi líbil.

„Super. Ti ptáci jsou parádní. Ti jsou fakt bezva. Racci žlutozobí. Ti jsou fantastičtí. Hledáme nějaké ptáky, kteří jsou daleko uprostřed jezera. Deset nebo dvacet mil daleko.“

Dlouhá pauza.

„CO TAM, K SAKRU, CHCETE VIDĚT. TAM UVIDÍME LEDA TAK RACKY.“

Výzva. Začala jsem jednat.

„Tohle, přesně tohle. Chceme ty racky. Chceme vzácné racky. A ptáky, kterým se říká chaluhy, které je pro-„

„CHALUHY?“

„-následují. Chaluhy se chovají jako dravci, ale mořští. Jsou mimo pobřeží. Potřebovali bychom... pokud nějakého zvláštního racka nebo chaluhu uvidíme... potřebovali bychom plout opravdu rychle. Dost rychle. Abychom tu chaluhu dohonili. Abychom se pohybovali stejně rychle jako ona, dostali se k ní bokem lodi a aby ji mohli lidi pozorovat.“

Úplné ticho.

Zpracovávání informací.

Další ticho.

Pak cvaknutí: Pták, který zní jako druh alkoholu (Jaeger – angl. chaluha, připomíná Jagermeister). Rychlá plavba. Kanadská hranice.

„MŮŽU S LODÍ PLOUT RYCHLE.“

Jo. Ty. Můžeš.

„Určitě jo, to by bylo super.“

„ALE, TAM SE DĚLAJÍ VELKÝ VLNY. MŮŽOU BÝT DOST VELKÝ. A JE TAM ZIMA. VÍTR OKAMŽITĚ ZVEDNE VLNY. MŮŽE VÁM BÝT BLBĚ.“

„V pohodě. Většina z těch lidí, kteří přijdou, už na lodi někdy plula. Na moři.“

Ticho.

„JSTE SI ÚPLNĚ JISTÁ, ŽE NECHCETE VIDĚT TY KRÁSNÝ BÍLÝ VOLAVKY? JSOU KOUSEK PODÉL BŘEHŮ.“

„To také nezní špatně. Možná to můžeme někdy zkusit. Nás ale láká dostat se daleko na jezero. To by bylo úžasné.“

„NO, DOBRÁ, VEZMU VÁS TAM. UKÁŽU VÁM VAŠE RACKY.“

„Dobře, chlape!“

„NA JAKÝ DEN TO VIDÍTE?“

„Chtěli bychom uskutečnit pět nebo šest plaveb“.

Ticho.

„OK, TAKŽE TAKHLE. MOMENTÍČEK. VEZMU SI KNIHU PLAVEB.“ Šustění. „JIMMY, ti PTÁČKAŘI chtějí loď pětkrát.“

Slyšela jsem to.

„DOBRÁ, MÁM PŘED SEBOU KNIHU. KDY?“

„Září. Říjen. Listopad.“

Přijíždíme do přístavu v podobě hroznu lidí vibrujícího radostí a drnčícího vzrušením. Celá skupina je oblečena jako do vichřice, i když se na jezeře Erie pohupují toho rána jen asi půlmetrové vlnky. Někteří na sobě mají komplet do deště. Jiní připomínají jednotku rychlého nasazení. Všichni jsou připraveni na první den kompletně strávený „mořskou plavbou“ na jezeře Erie. První svého druhu v Ohiu, kdy se díky naplánované příležitosti budeme stále držet ve vzdálenosti desíti až dvaceti mil od pobřeží a pokryjeme více než 70 mil otevřené hladiny. Podmínky: excelentní. Načasování: příhodné uprostřed období s možností výskytu racka Sabinova, chaluhy malé a příživné. Návnada nachystaná. Gumáky nazuty. Dalekohledy u očí.

Ke skupině přijíždí mohutný černý truck. Dvojí bouchnutí dveří a Tim se svým parťákem přicházejí, aby nám dali instruktáž před plavbou.

Tim několikrát přejede pohledem po naší skupině.

A hned začne řvát.

„PTÁČKAŘI. MYSLEL JSEM, ŽE SE UKÁŽETE V KRAŤASECH.“

Pomlka.

„JSTE OBLEČENÍ LÍP NEŽ POLOVINA RYBÁŘŮ, KTEŘÍ SI SEM CHODÍ PRONAJMOUT LOĎ, TO VÁM TEDA MUSÍM ŘÍCT.“

„Lidi! Tim, váš kapi-„

Bez mrknutí oka mě přerušuje.

„SKVĚLE SI TO UŽIJEME. VYPADNEME ODSUD A PODÍVÁME SE PO PTÁCÍCH. DNES BUDEME HLEDAT CHALUHY. A VZÁCNÝ RACKY.“

Ne – to určitě ne. To neřekl. Ale ano, řekl to.

Kompletní bezpečnostní instruktáž, základní plavební terminologie, seznámení s průvodci, poslední poznámky a nahození motorů. Každý si našel své místo, kontroluje fotoaparát a čistí si dalekohled.

„Time, to je paráda. Úžasné, že se potkáváme. Jsme ohromeni.“

„PTÁČKAŘI. MYSLEL JSEM, ŽE SE UKÁŽETE V KRAŤASECH.“

Trochu na tom ulpěl.

„Jsme připraveni. Fajn! Takže. Řeknu vám, jak to bude probíhat. Když zahlédnu chaluhu, zakřičím na vás. Přiběhnu za vámi a ukážu vám směr, kde ten pták je. Budu vás neustále navigovat, kde se nachází, a vy budete vědět, kam zamířit. Musíte být rychlý. Ti ptáci jsou hodně rychlí. Možná budeme muset ostře točit vlevo nebo vpravo. Nebo se otočit zpět.“

„OUUKEY. VSADÍM SE, ŽE DOSTANEME RACKA S ČERNÝMA ZÁDAMA.“

„Ano, pusťme se do toho.“

Rybák obecný a rybák Forsterův. Sevřené hejno rybáků černých. Timův racek s černými zády. Racek žlutonohý. Racek Bonapartův.

Hejno racků Bonapartových. Žádný mořský druh racka.

Jsme osm mil od pobřeží, pokračujeme dál a rychle proplouváme kolem hejna racků Bonapartových.

Tim zapíná vysílačku.

„JO, MÁM TU PTÁČKAŘE. HLEDÁME RACKY. CO? NE, CHALUHA ZATÍM ŽÁDNÁ.“

Bože, jeho parťák se na druhé straně vysílačky ptá na chaluhy?

Náhle se to přihodilo. Neúnavně sledujeme obzor, prohlížíme hejna rybáků a racků Bonapartových a je to tady. Věděli jsme, že to přijde.

Křičím. „Chaluha, chaluha, chaluha na dvou hodinách! Chaluha, dvě hodiny. Chaluha příživná. Pojď zlato. TÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍMMÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!“

Tim se ke mně otočil jako sudí zkoumající poslední úsek běhu ve světovém rekordu. Byl to pomalý pohyb, ale přitom velmi rychlý. Ukázala jsem rukou a zakřičela. Tim pohledem přes rameno zaregistroval moje do široka otevřené oči. Znovu se obrátil zpět na jezero. Prudce otočil kormidlem doprava.

„OOOOOOOUUUUUUKEEEEEEEEEYYYYYYYYYYYYY.“

Vypadal divoce.

„DEJ TOMU VŠECHNO, CO MŮŽEŠ.“ (Teď křičím já. Oba křičíme. Všichni křičíme.)

Pak něco, co jsem ještě neviděla. Skrz okrouhlé, zastříkané okno. Tim zašilhal a – našel chaluhu. Je to jen tečka. Tmavá tečka.

„MÁM JI. NAŠEL JSEM TU VĚC.“

Můj bože, jo, má ji.

„VEM TO DOPRAVA, TIME, DOPRAVA. MÁŠ JI. POŘÁD JE NA DVOU HODINÁCH.“

Zatočil doprava. Držel se souběžně s ní. Deset minut krájel úžlabí vln, jejich hřebeny, dvojité vlny a vždy srovnal záď přesně do požadovaného směru.

Úžasné pozorování chaluhy příživné jedenáct mil od pobřeží. A pak další, později téhož dne, čtrnáct mil od břehu.

Racci, rybáci, táhnoucí bahňáci, kachny – ptáci, jejichž pozorování by jinak vůbec nebylo zaznamenáno. Pro birdera úplně nový svět. Pro Ohio pak zcela nový přístup

Byli jsme téměř zpět u pobřeží, když zabzučela vysílačka.

„JO. NE. JO. JO, DOSTALI JSME CHALUHY. JO, BĚHEM PLAVBY JSME JICH MĚLI JEŠTĚ PĚT. DOKÁŽEME JE NAJÍT. MŮŽEME TADY NAJÍT COKOLI.“

Jo, to rozhodně.

TIPY
- S narůstající popularitou birdingu, se zvyšující se pozorností věnovanou soutěžím typu big year, big day, big sit nebo i big hour, a s rostoucí návštěvností světově oblíbených horkých míst birdingu, by se mohlo zdát, že v souvislosti s naším koníčkem bylo vše již řečeno a objeveno. Tento názor ale nemůže být od ptáčkařské pravdy vzdálenější. Věnujte se lokálnímu birdingu. Vždyť měsíc co měsíc, každou sezónu a každý rok dochází k novým objevům i v městech či krajích, ve kterých žijete. Vydejte se do míst, ze kterých zatím není žádný záznam v databázi eBird a pořiďte vlastní pozorování. Jděte do terénu a buďte těmi, kdo odpoví na nezodpovězené otázky týkající se zákonitostí ptačího tahu, jejich výskytu, migračních tras a spousty dalšího. Ať se pohybujete na lodi, kole, běháte nebo se jen procházíte, vyzkoušejte nové cesty, které mohou být třeba jen za nejbližším rohem. Čekají tam na vás nekonečně nové zkušenosti a pozorování.
- Sdílejte svoje nadšení. Ne každý se sám od sebe s vášní ponoří do birdingu nebo mu s obrovskou radostí a nezměrným nadšením bezprostředně otevře náruč. Ale už jen letmé nahlédnutí do světa birdingu může někoho nasměrovat k tomu, aby podpořil některé ochranářské aktivity či aby se u něj projevil respekt k přírodě.

JEN BRUMFIELD – její skutečně „divoká“ kariéra je odrazem jejího nakažlivého nadšení pro extrémní birding, terénní výzkum, outdoorové vzdělávání a detailní vědeckou ilustraci. Jejími outdoorovými vzdělávacími programy, které organizuje coby přírodovědec pod hlavičkou Cleveland Metroparks, projdou každoročně tisíce dětí. Je autorem a ilustrátorem sedmi přírodovědných průvodců a zaměstnancem Leica´s Birding Optics Pro. V současné době žije v Clevelandu v Ohiu, každý podzim organizuje četné „mořské“ plavby lodí po jezeře Erie a neúnavně prohledává břehy jezera při hledání vzácných druhů ptáků.

001jen brumfield
Fotograf Chuck Slusarczyk Jr. a Jen Brumfield u jezera Erie. Zdroj: https://beltmag.com/

Zdroj: birdwatcher.cz

Číst dál...

Čápi přilétají na střední Moravu, ale v obci Krčmaň své hnízdo nenajdou asi ani letos

Koncem března se na střední Moravě objevují první čápi bílý. Letos přiletěl jako první, čáp do Dřevohostic (PR) a to již 3. března. Druhý čáp se objevil 20. března v Holešově (KM) a třetí 22. března v Břestu (KM). Následoval 23. března Velký Újezd (OL) a Blatec (OL).

Do sledování příletu čápů bílých se muže zapojit i veřejnost a to webu ČSO: www.birdlife.cz/capi. Ornitologové uvítají informace nejen o příletu prvního čápa na hnízdo, ale i kdy přiletěl druhý z páru. Kdy zasedli na hnízdo a později i kolik měli mláďat.
Ve většině obcí jsou čápi vyhlíženi a vítáni jako poslové jara. Lidé jim budují hnízdní podložky a doufají, že se jim opět vrátí z daleké cesty. Je však i obec, kde jim hnízdo shazovali a čápi tam své hnízdo nenajdou asi ani letos.

V obci Krčmaň (OL) hnízdili čápi na komíně sokolovny několik let i přesto, že jim obec hnízdo odstraňovala. V roce 2017 si obec vyřídila výjimku na přemístění hnízda na náhradní hnízdní podložku a pan starosta slíbil na společném jednání zastupitelů obce a členů Moravského ornitologického spolku, že na jaře roku 2018 budou mít čápi hnízdo připravené k zahnízdění. To však nesplnil a čápi přiletěli a nezahnízdili. I přesto, že uběhl další rok, tak náhradní hnízdní podložka nestojí.

Naopak, pozitivním příkladem jim může být přístup soukromého investora, který koupil objekt starého pivovaru v Holešově i s hnízdem čápů na komíně. Ten loni po vyhnízdění a po odletu čápů, hnízdo sundal, komín opravil a nyní opět hnízdo vrátil na opravený komín. A to jeden den před tím než se tam čápi vrátili z Afriky.

Foto: Zdeněk Němeček (Holešov) a Jiří Šafránek (Krčmaň)
Jiří Šafránek

Číst dál...

Sčítání ptáků na krmítkách ovládla sýkora koňadra

Jednoznačným vítězem prvního ročníku celoplošného sčítání ptáků na krmítkách, které se uskutečnilo první lednový víkend, je jeden z našich nejznámějších opeřenců, a sice sýkora koňadra.

737505 gallery1 9lwt7

„Sýkora koňadra byla nejčastějším hostem našich krmítek, a to jak v celkových počtech, tak v plošném výskytu. Přes 85 procent účastníků ji na svém krmítku zaznamenalo. Ze všech sýkor se vyskytovala v největších hejnech,“ konstatovala koordinátorka projektu Dita Hořáková. Druhou příčku obsadil vrabec polní a třetí skončil vrabec domácí.

737507 original1 mtb5f

Z hlediska krajů se umístění ptáků na prvních třech místech většinou neměnilo, výjimkou byl jihočeský region, kde sýkoru koňadru v celkových počtech předběhl vrabec polní.

V Libereckém kraji pak byl třetím nejčastějším návštěvníkem krmítek kos černý a v Praze holub domácí. Premiérového ročníku se zúčastnilo 14 tisíc lidí z celé republiky. „Takový masivní zájem potvrzuje, že lidé se o životní prostředí ve svém okolí zajímají víc, než by se mohlo zdát,“ zhodnotil ředitel České společnosti ornitologické (ČSO) Zdeněk Vermouzek.

V Plzeňském, Jihočeském a Karlovarském kraji sčítali účastníci v samostatném projektu Ptačí hodinka. Ve stejné době pozorovali krmítka i dobrovolníci v přilehlé oblasti Bavorska. „Díky této přeshraniční spolupráci můžeme porovnat výsledky z obou stran hranice,“ vysvětlila Hořáková.

V Bavorsku vede vrabec polní
Přesto, že tato území přímo sousedí, výsledky pozorování se liší. „Zatímco na českém území byla nejpočetnějším druhem jednoznačně sýkora koňadra, na bavorské straně první příčku obsadil vrabec polní,“ komentovala výsledky Alena Skálová, koordinátorka občanské vědy ČSO.

737506 original1 ntvg3

Připomněla, že pozorovatelé měli na místě setrvat hodinu a zaznamenat vždy nejvyšší počet současně pozorovaných jedinců každého druhu.

„Mnoho účastníků sčítalo postupně více hodinovek. Rekordních 14 sčítání jsme dostali od pozorovatele z Miletína na Jičínsku. Sčítalo se také ve školách a školních družinách. Nejvíce sčítání, 23, zaslali žáci ze ŠD Beroun – Závodí, 14 sčítání jsme dostali z pražské ZŠ Na Beránku,“ dodala.

Díky spolupráci veřejnosti získala ČSO údaje o tom, kteří ptáci kde navštěvují krmítka. Pomocí dlouhodobého projektu občanské vědy ČSO časem zjistí, kteří ptáci u nás v zimě ubývají či přibývají. Další ročník sčítání ptáků na krmítkách plánuje ČSO na 10. až 12. ledna 2020.

Zdroj: novinky.cz

Číst dál...

Zemědělství vyhání z krajiny ptáky. Mizí závratným tempem, říká expert

Ptáci z Česka mizí závratným tempem. Každoročně jich ubydou desetitisíce. Příčinou je nadměrná intenzita zemědělství, řekl Právu ředitel České společnosti ornitologické Zdeněk Vermouzek.

736170 gallery1 ank4x

Lidé často podle příletu tažných ptáků usuzují, jaké bude počasí. Pokud se z teplých krajin vrátí špačci, čápi či vlaštovky, má se za to, že přichází jaro. A když se ve městech objeví hejna havranů, předpokládají lidé, že brzy začne mrznout a začíná zima. Je pravda, že ptáci mají tyto instinkty?
Ptáci samozřejmě mají instinkty, ale předpovídat počasí neumějí. Jaké bude počasí, tedy zda už letos nebudou, či ještě budou mrazy, podle ptáků rozhodně nepoznáme. Ptáci mají svůj kalendář, ten se ale řídí podle délky světelného dne. Délka dne určuje, jak se mají chovat, kdy začíná migrace, kdy hnízdění.

Ovlivňuje to ale i aktuální počasí. Pokud je na podzim dlouho teplo, dostatek potravy, tak některé druhy mohou skutečně odletět o něco později, některé ale ne. Úplně stejné je to s návraty. Pokud bude v celé Evropě teplé počasí, teplé jaro, tak se někteří ptáci objeví dříve. To jsou ale druhy, které migrují na krátkou vzdálenost. Tedy zimují pár stovek kilometrů na jihozápad od našich hranic a zareagují na příhodné podmínky.

Sýčka či chocholouše máme poslední stovku párů. A k takovému konci už pomalu směřují skřivani, strnadi, čejky
Naopak ptáci, kteří migrují na dlouhé vzdálenosti a letí například přes Saharu, se drží určitého genetického vzorce, kterému můžeme říkat instinkt. Je to ale dáno tím, že v Africe nemůžou tyto druhy tušit, jaké aktuální počasí panuje právě teď v Evropě. Podle ptáků můžeme říci, jaké bylo počasí v předcházejících obdobích, ale ne to, jaké bude zítra.

Z jaké nejvzdálenější oblasti k nám ptáci vůbec přilétají?
Pravidelně z Indie, třeba lejsek malý či hýl rudý. Někteří se k nám vracejí ze zimovišť v nejjižnější Africe.

Vadí ptákům globální klimatické změny?
Jsme schopni spočítat i tzv. klimatický index, tedy to, jak se mění složení ptačí fauny v závislosti na klimatu, jak na změny ptáci reagují.

Nejzásadnějším mechanismem klimatických změn je, že dochází k roztrhání vazeb ekosystémů. Například hmyz reaguje na změnu klimatu rychleji než ptáci. Dálkově migrující ptáci obvykle přilétají v době, kdy měli načasováno hnízdění a kdy měli zajištěno i největší množství potravy, například housenek.

Na více druzích ptáků je zdokumentováno, že hmyz reaguje rychleji, pokud se otepluje, vylíhne se dřív než v době, kdy mají ptáci maximální nároky na potravu. Housenky jsou pak už zakuklené a ptáci mají méně potravy i pro mláďata. Přežívá méně ptáků, mláďat se rodí méně nebo jsou slabší a snadněji se stávají kořistí predátorů.

Má smysl, aby do toho vstoupil člověk, například krmítky. Není to nepřirozený zásah?
Přikrmování obrat v ochraně druhů ptáků nevyvolá. Ochraně jedinců, tedy konkrétních ptáků v určitém místě, to ale rozhodně pomůže. Některým ptákům to pomáhá přežít zimní období, které je z hlediska nedostatku potravy krizové. Není to ale obecně ochrana přírody. Pokud budeme přikrmovat ptáky s rozvahou, s mírou, je to v pořádku, navíc je můžeme na krmítkách i pozorovat.

Nemůžeme jim ale nevhodným přikrmováním, třeba rozdrobením vánočky, nakonec i uškodit?
Vánočka je špatně, nejhorší ale je ptákům dát něco slaného. Sůl je chemikálie, ptáci jsou malí, jedno zrnko soli z rohlíku může být pro ptáka velikosti čížka smrtelné.

Dřív se u lesa nechal nezoraný cíp, teď se pod tlakem dotací na metr zpracovává i ten sebemenší kousek půdy
Sezobne to jako kamínek, je to problém. Slané zbytky do krmítka nepatří, stejně jako zbytky jídel. Mezi nejpřirozenější krmení patří například slunečnice. Dobrý je i lůj, ale pozor u koulí, které se prodávají v plastových síťkách. Mají dva problémy. Pták se může do síťky zamotat a uhynout. Prázdnou, pokud zůstane viset, může sežrat třeba havran. Pokud spadne na zem, láká další zvířata jako kuny, kočky nebo i psy.

Plastová síťka do přírody nepatří, proto se na lůj dělají speciální držáky, které nemohou uškodit.

Někteří ptáci hnízdí na budovách či pod střechami. Nemizí jejich úkryty v důsledku rekonstrukcí a oprav budov ve městech?
Někteří ptáci, kteří hnízdí na budovách (jiřičky, rorýsi, kavka), dokonce dutiny ve střechách potřebují a jako hnízdiště je i v domech vyhledávají. V důsledku zateplování, rekonstrukcí budov i úprav střech ale přestávají existovat. Ptáci, třeba zmínění rorýsi, pak mají problém, kde hnízdit a vyvádět mladé. Proto je dobré, kde to jde, zachovávat přirozené původní otvory i při rekonstrukcích historických budov, ale i moderních staveb. Chce to jen dobrou vůli.

Berou například architekti při svých návrzích v potaz, že i moderní novostavba by mohla mít nějaký prostor, který by pomáhal hnízdění?
Tento přístup je zatím vzácný. My se snažíme pořádat semináře, podávat informace. Je to běh na dlouhou trať, jsou ale i první vlaštovky.

Kolik vlastně u nás žije druhů ptáků?
U nás hnízdí zhruba 200 druhů ptáků. Někteří ptáci u nás žijí po celý rok, jiní k nám přilétají hnízdit a na zimu zase odlétají. Dalších asi 200 druhů se u nás vyskytuje občas.

Je to ve srovnání s Evropou hodně, nebo málo?
Počet druhů ptáků je u nás o něco menši. Řada zemí v našem regionu je totiž nejen větší, ale z hlediska biotopů i pestřejší. My nemáme velehory, moře, pobřeží, prostě specifická prostředí. Proto se u nás třeba nevyskytuje orlosup nebo papuchalk. Občas velmi vzácně jen při přeletech se u nás vyskytnou i druhy ptáků obvykle vázané na moře.

Jak jsme na tom ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi?
Kdybychom sestavovali tabulku počtu jedinců, tak bychom se našli zhruba uprostřed. Graficky znázorněno, nejmenší množství ptáků se nachází v západní části, tedy v oblastech, kde je v současné době nejvíce rozvinutá zemědělská výroba.

Jak se stupeň industrializace snižuje směrem k východu, ptáků přibývá. Británie a Francie zaznamenávají sice velké výnosy zemědělských plodin, ale jako přívažek k tomu mají naprosto zničenou krajinu. Naproti tomu Balkán má menší intenzitu zemědělské výroby, tedy i více ptáků.

Obecně v celé Evropě ale ptáků ubývá, zejména ptáků zemědělské krajiny. Takže jako ČR jsme na tom o něco málo lépe než v západních zemích, ale nepoučeni z jejich chyb se k nim blížíme.

Ubývá spíše ptáků, kteří zde trvale žijí, nebo těch, kteří migrují?
Nejvýrazněji ubývají ptáci zemědělské krajiny, bez ohledu na to, zda zde trvale žijí či migrují. Úbytek se týká především menších ptáků, tedy těch, kteří tvoří masu ptáků. Proto je alarmující jejich úbytek.

Když ztratíte třetinu skřivanů, je to obrovské množství ptáků. Z nestěhovavých ptáků ubývá například strnad obecný, chocholouš, skřivan, sýček. Druhou skupinou, jejíž počty se sice pozvolna, zato trvale snižují, jsou ptačí migranti na dlouhou vzdálenost.

Je to dáno problémy na zimovištích a na tahových cestách. Zanikají například tahové zastávky, protože například vyschnou či je lidé promění v obdělávaná pole a pastviny. Když zaniknou dvě tři zastávky, tak se může stát, že velká část populace některého druhu cestu nepřežije.

Umíme přece ale některé druhy už účinně chránit.
Ano, zejména velké ptáky, dravce nebo třeba jeřáby. Tedy ty, kteří žijí v určitých ohraničených územích a omezených počtech. Již desítky let platí zákaz lovu řady druhů. Po desetiletích ochrany se tito ptáci navracejí. Proto u nás už najdemei orly mořské, kteří zde desítky let nehnízdili.

V současnosti zde hnízdí, kolem 130 párů. Objevují se sokoli stěhovaví, jeřábi, přibývá motáků lužních atd. Na jednu stranu tedy umíme cíleně chránit nejohroženější druhy, mezitím ale bez povšimnutí mizí ptáci, kteří vytvářejí masu ptáků. Tak ubylo například vrabců. Patří sice stále k nejpočetnějším ptačím druhům, ale celkově je jich výrazně méně.

Takže shrňme důvody, proč zejména malí ptáci ubývají.
Důvody známe, jsou doložené řadou výzkumů. Zásadní vliv na úbytek ptáků má intenzita zemědělského hospodaření.

Ale přece po skončení tzv. socialistické velkovýroby, kdy se nehledělo na ekologii, rozorávaly se meze, nehledělo se na krajinotvorbu, muselo dojít ke zlepšení...
To se možná zdá, ale žel neodpovídá to realitě. Tento názor podpořilo to, že na začátku 90. let, v době, kdy na několik let skončily mohutné dotace do zemědělství a následně se snížila intenzita využívání půdy, začaly růst například populace koroptví.

Příroda má obrovskou regenerační schopnost. Jen musí dostat šanci
Pak přišlo opět období růstu dotací, následováno etapou evropské Společné zemědělské politiky a intenzita využívání půdy a krajiny začala strmě růst a je dnes výrazně vyšší než v minulosti, se všemi dopady na životní prostředí, včetně populací ptáků.

I když řada polí zanikla a nahradily je louky? Ty přece ptákům neškodí.
Ale v úrodných nížinách je to jinak. Tam se kvůli dotacím intenzivně zorává a využívá každý kousek půdy. Jestli dříve traktorista při orbě nechal nezoraný cíp u lesa, nyní musí pod tlakem dotací na metr zpracovat i ten sebemenší kousek půdy. K takovému chování nutí zemědělce státní dotace, pro které je rozhodující každý obhospodařený metr.

Dnes je na venkově minimum sedláků, kteří mají cit pro krajinu. Většina půdy je rukou velkých družstev, zemědělských podnikatelů, kteří si pečlivě hlídají každou korunu z využívaného metru půdy. Takže je zorané pole, asfaltová cesta a opět zorané pole, nic mezi tím. Tedy žádný prostor pro ptáky, něco, co by poskytovalo potravu, úkryt, co by nebylo ošetřeno chemicky, což zničí veškerý hmyz. Dokonalá zelená poušť. Kromě cílové plodiny tam neroste (a ani nežije) vůbec nic.

A co ty louky v podhůřích, které vystřídaly pole?
Ano, na méně úrodné půdě se objevuje více luk, pastvin. Rok, dva, tři se tam daří i ptákům, pokud hospodář nenechá louky ladem. Ale tuto fázi už máme dvacet let za sebou. Pak louky přerostou, postupně se mění v raná stadia lesa, což je výhodné pro lesní ptáky, nikoli ale pro ptáky zemědělské krajiny. Prostě dál ubývá plocha vhodného prostředí pro ptáky zemědělské krajiny.

Ale když se zvyšuje plocha lesa, tak určitě rostou počty lesních ptáků.
Jejich počty kupodivu zůstávají stále stejné. Přibyla plocha lesů, ale počty nerostou. Nemáme zatím dost informací, proč se tak děje.

Kolik je v současnosti tedy ohrožených druhů?
Tady je třeba nejdříve rozklíčovat, co je to ohrožený druh. Mě osobně znepokojuje, že ubývají počty nejběžnějších druhů, ročně jde o desetitisíce jedinců. Nejsou kriticky ohroženi vyhynutím, ale je jich jen polovina než před lety! Jsou samozřejmě kriticky ohrožené druhy jako sýček či chocholouš, v minulém století rozšíření naprosto všude. Dnes se jedná o stovky párů. takovému konci už ale pomalu směřují skřivani, strnadi, čejky.

Co tedy dělat se zemědělskou krajinou?
To je jednoduché, problém se jmenuje podoba zemědělských dotací, že jsou využívány a přidělovány podle obdělaných a využívaných metrů půdy. My si ale prostřednictvím dotací ničíme krajinu a vše, co v ní žije.

Ale bez dotací už dnes nelze hospodařit, to bychom pomalu pomřeli hlady.
Nechceme zastavit či zrušit dotace. Stačí jen jinak nastavit dotační pravidla, aby nelikvidovala, spíše zlepšovala krajinu, aby dotace neškodily. To je věc rozhodnutí.

Výrobci agrochemikálii by asi protestovali, nebylo by jich tolik potřeba. Problém spočívá v tom, že dnešní zemědělství produkuje potraviny na menší ploše, než na jaké se pěstují technické a energetické plodiny, jako je řepka či kukuřice.

U technických plodin neexistují limity pro rezidua pesticidů, jako u plodin určených pro spotřebu obyvatelstvem. Na výrobu technických plodin se mohou používat silnější insekticidy a herbicidy, které pak nejen zabíjejí v krajině vše živé, ale kontaminují třeba i spodní vodu.

A komunikujete a spolupracujete vůbec s veřejností?
Samozřejmě, to je například naše nynější akce sčítání ptáků na krmítkách. Dělali jsme to prvně, takže nemůžeme srovnávat stavy s předchozími lety. Bude se to ale pravidelně opakovat. Je to podobná akce, jakou dělají kolegové v Bavorsku. Přispěje to ke zmapování situace.

Nejvíce nás ale potěšil zájem veřejnosti, přišlo na deset tisíc pozorování, to je dobrý vzorek i pro statistiku. Lidé mají zájem o ptáky, o krajinu, o to, jak bude naše prostředí vypadat. Jinak samozřejmě naše údaje získáváme z dalších projektů, kdy se jedná o vědecké sčítání ptáků, což běží od roku 1982 bez přerušení, dává nám to dlouhodobé časové řady. Výsledky jsou plnohodnotně využitelné.

Česká společnost ornitologická je členská organizace, máme přes 3,5 tisíce členů. Tito členové pořádají řadu akcí na místní úrovni. K akci na celostátní úrovni patří kromě výzkumu i praktická ochrana určitých území, například Josefovské louky o rozloze 76 hektarů, které vykupujeme a přetváříme.

Zprovoznili jsme například původní závlahový systém, vrátili jsme na ně původní prostředí vlhkých luk, které zcela zmizelo. Jiným příkladem je česko-saský projekt na záchranu sýčka obecného, kdysi jednoho z nejběžnějších ptáků. Tam je třeba pracovat už jen s konkrétními páry, aby měly klid, dostatek potravy atd. Protože při takto malém počtu je ztráta každého páru nenahraditelná.

Berou v potaz vaše poznatky ministerstva, například zemědělství, životního prostředí?
Berou a neberou. Indikátory počtu ptáků se využívají pro zprávy o stavu životního prostředí, dodáváme informace ministerstvu zemědělství. Někdy ale chybí další krok - tedy aby se také něco změnilo. Ubývání ptáků je možné zastavit rozumnou zemědělskou politikou, příroda má obrovskou regenerační schopnost. Jen musí dostat šanci.

Měla by se změnit i atmosféra ve společnosti?
Pozitivní je, že lidí, kteří si uvědomují, že nelze přírodu ničit, výrazně přibývá, roste počet těch, kteří jsou ochotni podepsat petice, aktivně se za ochranu přírody postavit, hledat rozumná východiska. Je dobré, že takových lidí přibývá v celé Evropě. Do debaty o evropské směrnici, která se týkala i ochrany ptáků, se například zapojilo přes čtvrt milionu lidí. S tím roste poznání, že musíme nejen něco chránit, udržet, ale musíme pozměňovat věci, které jsou špatně, přijímat řešení.

Zdroj: novinky.cz

Číst dál...

Pete Dunne: Kdy a kde při pozorování ptáků

(překlad z knihy Good Birders Still Don’t Wear White: Passionate Birders Share the Joys of Watching Birds)

Nejvíce mám na pozorování ptáků rád to, že je můžu vidět v jejich přirozeném prostředí. Když pak vím kdy a kam jít, mám i větší šanci zaznamenat jejich druhovou rozmanitost. A právě tohle je jedním z největších rozdílů mezi zkušeným birderem a začátečníkem: nikoli určovací schopnosti, ale orientace v čase a prostředí.

Abych byl konkrétnější, tak zkušení birdeři vědí, kdy a kam jít, aby využili možností, které jim dávají změny v rozšíření ptáků během roku a dokáží určit takové počasí, které jim napoví, na jakou lokalitu nebo ptačí druhy se zaměřit. Vybaveni těmito znalostmi mohou naplánovat víkendový výjezd do terénu mnohem efektivněji. Začátečníci jednoduše vyrážejí znovu a znovu na oblíbenou lokalitu s tím, že jsou vděční za druhy, které najdou, ale bez povědomí kauzality okolností, které mají vliv na to, kde a kdy se ptáci nacházejí.

Zkušenosti birdery naučily, že hledání hnízdících lesních pěvců bývá uprostřed léta poměrně neproduktivní. Většina ptáků je stále na svých hnízdních okrscích, neshromažďují se ve větších počtech, ani se volně nepohybují. Obvykle jsou zticha, nezpívají a obtížně se hledají. Vprostřed léta se namísto toho řada zkušených ptáčkařů soustředí na bahňáky pohybující se jižním směrem, které přitahují místní travnaté farmy, odkalovací nádrže čistíren odpadních vod a nádrže lemované bahnitými břehy. Zkušení birdeři také vědí, že studené fronty přecházející uprostřed léta uspíší pohyb bahňáků jižním směrem.

Náhlý výskyt ptáků může ovlivnit řada dalších okolností.

Sucho panující v oblasti obvyklého hnízdního areálu určitého druhu. Například sucha panující na jihovýchodě Spojených států mohou donutit brodivé, jako jsou nesyt americký nebo ibis bílý, aby nasedli na Gumbo Express teplých letních větrů proudících od severu a vydali se hledat potravu na otevřené vodní plochy.
Bouře, které jsou přírodním obdobou „úklidu paluby“. Stěna deště dokáže v době migrace zastavit táhnoucí ptáky a donutí je hledat útočiště v nejbližším příhodném prostředí.
Déšť. Táhnoucí pěvci zaskočení deštěm zaplavují lesy; kachny a další vodní druhy ptáků se náhle objevují na jezerech ve vnitrozemí.
Hurikány, což jsou přátelé birderů na východním pobřeží USA, transportují v oku bouře vzácné tropické (obvykle mořské) druhy a vykládají je na vnitrozemských jezerech v místech, kde oko bouře přechází přes pevninu.
Jak se tedy nezkušený ptáčkař naučí kam a kdy vyrážet na ptáky? Zřejmou odpovědí je, prostřednictvím zkušeností.

Začátečníci si ovšem tento proces získávání vlastních zkušeností mohou zkrátit tím, že se obrátí k veřejně přístupné databázi místní birderské komunity. Připojte se k místnímu ornitologickému klubu a naslouchejte moudrým radám kmenových stařešinů, kteří to všechno absolvovali už před vámi, věnujte pozornost mladým rafanům, kteří to dělají teď znovu, s energií a nadšením. Připojte se k exkurzím organizovaným těmito kluby – a můžete se vsadit, že jsou načasovány a naplánovány přesně tak, aby využily těch nejlepších ptáčkařských příležitostí, které vám daná oblast a roční období mohou nabídnout. Stejné sezónní nastavení bude mít i kalendář exkurzí každé místní přírodovědné stanice.

Podobné to bude i s ptáčkařským sloupkem místních novin nebo nabídkou víkendových exkurzí vašeho oblíbeného místního bloggera. Spisovatelé jsou vždy upnuti ke konkrétním tématům. Nejvíce jich náleží k osvědčenému vzorci pokus omyl ve vztahu ke kalendáři. Když máme duben, spisovatel se zaměří na „Vlny neotropických migrantů – kdy a kde je hledat“. Pokud je září a vy žijete v Nové Anglii, pak budou tématem táhnoucí káně širokokřídlé a tipy, kde najít místo vhodné k pozorování 10000 přeletujících ptáků. Když je červenec a vy žijete v jihovýchodní Arizoně, tématem bude, kteří mexičtí kolibříci přilétají ke krmítkům a jaká ta krmítka musí být. V listopadu bude pro ty, kteří žijí v Kalifornii tématem, jak nalézt táhnoucí lesňáčky v pouštních oázách ve vašem okolí.

Samozřejmě, že když se věnujete jen ptákům svého okolí, týden za týdnem, pak je všechno úplně v pořádku. Dělám to také tak. Birdwatching je víc než jen prohledávání nejrůznějších míst kvůli vzácným opeřencům. Můžete se při něm naučit mnohému o příčinách a následcích ve vztahu mezi ptáky, počasím a ročním obdobím, a to prostým pozorováním vašich oblíbenců v okolí vašeho domu. Zjistíte, kdy přilétají a odlétají, čím se krmí v různých částech roku a které další druhy je doprovázejí, což je všechno velice zajímavé a zaslouží si vaši pozornost. Sice vám to nemusí vynést cenu vašeho ornitologického klubu za nejdelší seznam pozorovaných ptáků, ale jde o dokonalý způsob, jak si ptáky užít.

A kdoví, možná projde oko hurikánu přímo nad vaší domovskou lokalitou. Nebyli byste nadšeni, kdybyste se pak na klubovém večírku mohli blýsknout fotografiemi vašeho banakita jamajského? Doporučuji vám ale, abyste před tím, než zmizí, zveřejnili jeho pozorování i s fotografiemi. Mnozí birdeři se dívají podezíravě na místní pozorování rarit zveřejněná s odstupem času a jako začínající pozorovatel si budete chtít zachovat přízeň svého klubu.

TIPY k hledání ptáků

V prvé řadě musíte být tam, kde jsou ptáci. Jděte ven. Dobrým plánům, které se nikdy neuskuteční, se říká promarněné příležitosti.
Za druhé, používejte dalekohled, který je uzpůsoben pozorování ptáků – dalekohled s širokým zorným polem, s dostatečnou hloubkou ostrosti, rychlým ostřením a samozřejmě s kvalitní optikou. Nikdo, kdo si pořídil kvalitní dalekohled, toho nikdy nelitoval.
PETE DUNNE propadl přírodě už jako dítě a více než čtyřicet let se věnuje dravcům. Je autorem patnácti knih a bezpočtu článků zveřejněných v časopisech a novinách. Byl zakládajícím ředitelem Cape May Bird Observatory a nyní vykonává pozici ambasadora organizace New Jersey Audubon.

pete dunne wikipedia

zdroj: birdwatcher.cz

Číst dál...

David Sibley vysvětluje, proč tvar ptáka může klamat

Zkušení pozorovatelé často zdůrazňují důležitost tvaru a proporcí pro identifikaci. Není pochyb o tom, že tvar je jedním z nejcennějších identifikačních vodítek, ale chvíli trvá, než získáte určitou praxi a zkušenosti k tomu, abyste byli schopni vnímat a interpretovat rozdíly. Krmítko pro ptáky je skvělou příležitostí k získání praxe.
Je důležité pamatovat na to, že tohle je dojem a ne měření. Rozdíly v rozměrech nelze skutečně měřit. Je to proto, že posuzujeme velikost jedné části těla v poměru k ostatním částem těla. Ocas drozda stěhovavého měří mnohem více než sýkorky, ale ocas sýkorek se zdá poměrně delší k velikosti jejího těla.
Další výzvou je, že celkový tvar ptáka se může značně lišit v závislosti na držení těla a způsobu uspořádání per. Proto, když mluvíme o tvaru ptáka, máme tendenci se zaměřit na několik konkrétních aspektů stavby těla, které pták nemůže měnit: délka ocasu, tvar zobáku, přesah ruční letky a délka nohy.
Tvar hlavy a tvar těla se velmi liší v závislosti na tom, jak jsou pera držena (načechraná nebo stlačená), ale tato změna zůstává v některých poměrně přísnějších mezích a je určena relativní délkou per. Například pták s chocholkou (delší pera na temeni) se může zdát bez chocholky, jestliže pera jsou stlačena, ale když jsou pera na temeni načechrána, druh se vždy bude jevit chocholatý. Naproti tomu druh bez extra dlouhých per na temeni se nikdy nebude jevit chocholatý, bez ohledu na to, jak moc je načechrané jeho temeno.
Další aspekty, které je třeba si uvědomit:
• Tvar zobáku zůstává vždy stejný, ale zdánlivá velikost zobáku se může mírně měnit. Vypadá poměrně malý, když pera na hlavě jsou načechraná nebo poměrně velký, když jsou pera na hlavě stlačená;
• Přesah ručních letek zůstává vždy stejný. Dlouhé křídelní letky jsou ukotveny na kostech a jejich uspořádání nemůže být změněno;
• Délka ocasu zůstává vždy stejná, ale ocas se může zdát kratší, když pera na těle jsou načechrána nebo delší, když jsou stlačena;
• Délka nohou zůstává vždy stejná, ale je méně užitečná, protože nohy mohou být skryté (zdají se krátké), když pera na břichu jsou načechrána nebo odhalené (zdají se dlouhé), když pera na břichu jsou přitisknutá k tělu.
Abyste se seznámily s rozsahem změn ve tvaru a proporcích, sledujte běžné ptáky, všímejte si znaků a porovnávejte různé druhy.

IDTK LabelsOnly

Číst dál...

Čištění podrážky terénních bot

Všichni to známe...dobré boty jsou základ. A mimo jiné mají kvalitní profilovanou podrážku.
Všichni taky známe, jak se občas boty těžko čistí, když v nich zaschne některý druh bahna, kterým se brodíme. Co jsem se ptala, řeší lidi čistění různě. Sama jsem využívala staré nůžky. Známý říkal, že používá starý šroubovák. Určitě je spousta dalších možností.
Před pár lety jsem měla možnost občas být pár dní na farmě... koně, psi, procházky v polích a lesích, prostě nádhera. Jednou při čištění koně po vyjížďce mě napadlo, že háček na kopyta je vlastně ideální pomůcka i pro čištění terénních bot. Má ergonomicky tvarovanou rukojeť, někdy pogumovanou. Háček je dostatečně pevný a zužuje se do špičky. Kromě háčku najdeme na tomhle nástroji také pevný kartáček. Vyzkoušela jsem a jsem natolik spokojená, že mě napadlo se o tuhle praktickou věc podělit. Třeba usnadní práci i vám....

Autor: Renata Hasilová

Číst dál...

Nový kurz ČSO zaměřený na určování běžných druhů ptáků

Chtěli byste se naučit poznat většinu běžných druhů ptáků? Pletou se vám ptačí hlasy nebo nevíte, kde začít?

ČSO představuje nový intenzivní tříměsíční kurz zaměřený na určování běžných druhů v hnízdní době pro všechny, kteří by chtěli takové znalosti získat. Těšit se můžete na 4 vícedenní semináře-exkurze, během kterých se pod vedením zkušených ornitologů naučíte určovat všechny běžné druhy ptáků v ČR. Velký důraz bude kladen také na poznávání druhů podle hlasu. Po celou dobu kurzu budou účastníci s pomocí lektorů individuálně pracovat na různých cvičeních a zdokonalovat se ve svých dovednostech. Všichni účastníci budou mít také možnost vyrazit do terénu s místními ornitology.

propagace 01 final

Nepostradatelnou součástí kurzu bude i poznávání stejně nadšených lidí a biologicky atraktivních míst.

Cena kurzu (pro členy ČSO 7 000 Kč, pro nečleny ČSO 8 500 Kč) zahrnuje po celou dobu trvání (3 měsíce – duben až červen) intenzivní přípravu pod vedením lektora, materiály, úvodní seminář-exkurzi (Praha, 29.-31.3.), 3x vícedenní exkurzi-seminář na ornitologicky zajímavá místa (26.-28.4. / 24.-26.5. / 14.-16.6; začátek vždy během pátečního odpoledne/večera), možnost vycházky s místními lektory. Významnou část kurzu bude tvořit i vlastní domácí příprava a vycházky do terénu. Ubytování, dopravu a stravu si hradí každý účastník sám.

Organizátoři si vyhrazují právo na výběr účastníků z předem přihlášených zájemců. Všichni přihlášení budou o výběru informováni do 15. března 2019. V případě velkého počtu přihlášených proběhne ještě telefonicky krátký pohovor. Přijatí účastníci obdrží poté další podrobné informace a instrukce pro zaplacení účastnického poplatku (ten bude potřeba uhradit převodem do 20. března 2019).

Termín uzavření přihlašování je 14. března 2019. Kapacita kurzu je 25 účastníků.

Přihlášku vyplňte podle skutečnosti, není třeba vymýšlet si aktivity ani se stydět, že zatím nemáte s určováním ptáků žádné zkušenosti. Údaje, které napíšete, mají pouze umožnit organizátorům a lektorům připravit program tak, aby maximálně odpovídal vašim očekáváním. Bude-li třeba vybírat mezi přihlášenými, bude se tak dít především na základě motivace a časových možnostech uchazečů.

Přihláška ZDE

Veškeré dotazy směřujte na Ondřeje Belfína, Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., 721 216 420.

Těší se na vás tým lektorů

Chtěli byste se naučit poznat většinu běžných druhů ptáků? Pletou se vám ptačí hlasy nebo nevíte, kde začít?
Tak dávejte pozor, protože ČSO pro vás připravila nový intenzivní tříměsíční kurz zaměřený na určování běžných druhů v hnízdní době pro všechny, kteří by chtěli takové znalosti získat.

Kapacita je omezená a uzávěrka přihlášek je už 14. března.
Více informací o kurzu: (odkaz na příspěvek webu)

ODKAZY
https://www.birdlife.cz/novy-kurz-poznavani-ptaku/
https://www.facebook.com/birdlife.cz/photos/a.10151449586015052/10161452016495052/?type=3&theater

Autor: Ondřej Belfín

Číst dál...

Sčítání zedníčků skalních na Pálavě

V letošním roce opět proběhlo sčítání zedníčků skalních na Pálavě. Akce byla rozložena do tří dnů - 26/1, 16/2 a 3/3.

Zedníček je krásný opeřenec, každá příležitost ho pozorovat je velmi vzácná a to byl jeden z důvodů, proč jsem se do monitoringu zapojila. Pozorovat hodinu na lokalitě mi nepřišlo nijak náročné, často v přírodě při pozorování trávím na jednom místě i delší dobu.

Pozorovatelé přihlášení do akce dostali přidělená stanoviště. Představovala jsem si hodinku pozorování pod skalní stěnou, protože ale funguju bez auta, bylo mi přiděleno stanoviště v dosahu hromadné dopravy... areál mikulovského zámku. Ten totiž stojí na skále a na té byl v minulosti zedníček opakovaně pozorován. A není potřeba jít hluboko do historie - na skálu zámku přiletěl i při monitoringu v roce 2018.

První ze tří pozorovacích dnů byl skutečně zimní. Vlak mi přijel do Mikulova už po osmé hodině, v půl deváté jsem byla u zámku, monitoringová hodina byla od 10 do 11. Celkově jsem tedy lokalitu procházela a kontrolovala 2,5 hodiny... do desáté hodiny spíše procházením, od 10 do 11 hod pečlivým sledováním skály, kde se zedníček ukázal před rokem (stejně jsem to pak měla "zorganizované" i další pozorovací dny). Poletoval sníh, foukal studený vítr. Několikrát jsem obešla celý zámek, prohlédla skálu, zdi, věže. Při jednom z koleček mě překvapila paní domácí rehková. Další kolečko ukázalo, že na tu zimu není sama - ukázal se i pan rehek domácí. Na hranu okapu dosedl krahujec. Koňadra zpívala navzdory počasí.

Manželský pár na procházce před sobotním obědem mi na povzbuzení řekl, že v týdnu zedníčka u zámku viděli. Mně se to tentokrát nepodařilo.

Druhý pozorovací den přálo počasí - těch 2,5 hodiny svítilo sluníčko. Rehky jsem neviděla a krahujce vystřídaly poštolky. Nad zámkem občas prolétla desítka kavek. Zedníček se neukázal.

Březnový den jako by si v prvních dvou hodinách chtěl zavzpomínat na zimu, fučelo a bylo šedivo. Poštolky visely ve vzduchu, protože jim vítr bránil v letu, ale světlo chybělo a tak se mi stejně nedařilo je vyfotit tak, jak bych ráda. Na skále jsem ale - navzdory počasí - našla první letošní fialky. A pod skalou žluté krokusy. Zároveň s tím, jak se ukázalo sluníčko, znovu přilétly kavky, rozezpívaly se koňadry a našla jsem i strakapouda jižního. Zedníček mi ale neudělal radost ani tentokrát.

A jak dopadl monitoring celkově? Na Pálavě byl potvrzen výskyt dvou jedinců zedníčka skalního. Uvidíme, jak to bude za rok.

Autor: Renata Hasilová

Číst dál...

Čápi na odstřel. Nebe nad Libanonem se pro chráněné stěhovavé ptáky stává černou dírou

Je snad dokonalejší signál příchodu jara, než každoroční přílet čápů? Návrat těchto ikonických ptáků, z nichž někteří mají ve svých křídlech 20 000 kilometrů vzdušné trasy, je u nás prostě důvodem k veselí. Z jejich průletu mají radost i v Libanonu, ale poněkud odlišně, než je tady v Čechách zvykem. Čápy při tahu tam místní ve velkém odstřelují jen tak, pro zábavu. Informuje o tom ochranářská organizace GreenWorldsWarriors.

Většina v Evropě hnízdících čápů tráví zimu v Africe. K tomu, aby se tam dostali, využívají víceméně dvou hlavních tras. Západní, vedoucí přes Gibraltar, a východní přes Turecko a Arabský poloostrov. Pohybu nad otevřeným mořem se vyhýbají. Šetří totiž síly a využívají stoupavých termálních proudů nad pevninou. Žádná z obou tras není prostá nebezpečí, například v podobě nepříznivého počasí. K významným rizikům východní trasy se v posledních letech přidává i „sport“, který provozují obyvatelé v Libanonu. Prolétávající tažné ptáky ve velkém loví.

45447387 800494426964167 7072695020540657664 n

Mrtvé nikdo nespočítá
Podle údajů libanonských ornitologů ze Sdružení pro ochranu ptactva si v roce 2017 vybralo východní trasu a tím pádem i nebe nad Libanonem okolo 530 000 čápů bílých. Nevybrali si dobře. V době jejich tahu totiž místní houfně vyráží za loveckým dobrodružstvím. Jak popisují GreenWorldsWarriors, stalo se tu sezónní módou vyrazit autem do hor, postavit se u cesty a pálit na všechno, co se ve vzduchu jen hne. Počty sestřelených čápů jdou do tisíců, ale přesný odhad si nikdo netroufne učinit. Dílem proto, že pohybovat se s kamerou mezi skupinkami rozjařených střelců a investigativně něco vyšetřovat zavání sebevraždou.

71

Libanonská vláda nárůst těchto pseudoloveckých aktivit registruje, ale navzdory různým diplomatickým výtkám evropských zemí jej v posledních dvaceti letech nikterak nereguluje. „Libanon je něco jako černá díra,“ komentují tamní stav polští ornitologové. „U nás se čápi řadí mezi přísně chráněné druhy, za jejichž rušení vám hrozí vysoká pokuta. Opravujeme jejich hnízda, monitorujeme jejich pohyb, pečujeme o ně. Za zastřeleného čápa u nás můžete jít do vězení. Naše snaha o záchranu tohoto druhu je ale vytrvale podkopávána tím, co se běžně děje v Libanonu.“

Nad Libanonem protahuje celkem 327 ptačích druhů, a hustota nalezených zastřelených ptáků dosahuje 248 kusů na kilometr čtverečný. Je to skutečně smrtící průlet, který si dohromady vyžádá kolem 2,6 milionů zabitých ptáků ročně.

zdroj: ekolist.cz
zdroj foto: greenworldwarriors.com

Číst dál...

Jaro přilétá se špačky, skřivany a s čejkami i na střední Moravu

Teplé počasí posledních dní uspíšilo příchod jara. V zahrádkách již kvetou sněženky a talovíny. Z teplých krajin se vracejí i první ptáci – skřivani, špačci, konipasi bílí, čejky chocholaté, drozdi zpěvní a holubi hřivnáči.
První letošní skřivani se objevili již v polovině února, ale šlo pouze o několik jednotlivců. Špačci se objevili koncem února, tak jako čejky chocholaté a konipasi bílý. Tyto první otužilce nyní již následují větší hejna i stovek špačků a čejek chocholatých. S čejkami přilétají i kulíci zlatí, kteří budou pokračovat dál až na sever Evropy, kde hnízdí.
Pozorovatelé ptáků z Moravského ornitologického spolku již zaznamenali i přílet racků chechtavých, poláky velké i poláky chocholačky a husy velké. V zahradách již začínají zpívat kosi, pěnkavy, zvonci i sýkory.
Od nás se naopak vydají k severu husy běločelé a tundrové, které zimovaly na jižní Moravě. Postupně se vytrácejí i hejna havranů polních a kavek obecných.
Pokud se chcete zapojit do sledování příletu vybraných druhů ptáků, tak se můžete zúčastnit projektu „Jaro ožívá“ na: https://www.birdlife.cz/jaro-oziva-prave-dnes/.

Jiří Šafránek
Foto: Jiří Šafránek – špaček obecný, čejka chocholatá, polák velký, drozd zpěvný, holub hřivnáč, racek chechtavý, kulík zlatý.

Číst dál...

Vymřou ptáci, nebo jsme na ně krátcí? Potřebujeme je, oni nás ne

Nejběžnější součásti života často nevnímáme. Schválně, všimli jste si, že jsou v posledních letech zimní krmítka prázdnější, jaro tišší a nebe smutnější? Ptáků ubývá. Proč mizí, zjišťoval magazín Víkend.

Rok 2019 začal před pár týdny mediálním ptačím poplachem. „Africký virus kosí kosy! V Česku jim hrozí vyhynutí!“ křičely titulky.

Faktem je, že jednoho z našich nejběžnějších ptáků hubí virus Usutu, přenášený komáry. Kosi jsou na něj z dosud neznámých důvodů citlivější než jiné ptačí druhy. Vymizí tedy černí opeření pěvci z naší přírody?

Podle Petra Voříška z České společnosti ornitologické je na ukvapené závěry brzy. Virus Usutu sice skutečně může lokálně způsobovat hromadné úhyny kosů, ale zatím nevíme, co to udělá s kosí populací jako celkem. „Není to tak, že bychom teď mohli mluvit o vyhynutí kosů,“ zdůrazňuje ornitolog. „Musíme sčítat a sledovat, jak se kosi s virem vypořádají.“

Toto je asi největší rozdíl mezi světem médií a světem vědy. Odborník nebude strašit ptačí katastrofou, protože věci jsou složitější. Nejasnost problému s „kosím morem“ Voříšek ilustruje na příkladu zvonka zeleného.

Početnost tohoto dříve velmi rozšířeného pěnkavovitého ptáka klesá v posledních letech jak v Česku, tak v celé Evropě. Na vině je zřejmě trichomoniáza, způsobovaná parazitickými prvoky. Nebojte se, že byste se mohli nakazit – takzvanou „krmítkovou nemocí“ trpí jen ptáci. Nakazí se nejčastěji na krmítkách a zdá se, že pro zvonky zelené jsou trichomonády zvlášť nebezpečné.

„Vidíme sice, že se u zvonků choroba šíří a že jich ubývá, ale kauzální souvislost se zatím prokazuje obtížně,“ zdůrazňuje ornitolog.

Cenné ptačí služby
Na světě žije asi 9 800 až 10 400 druhů ptáků. Rozdíl je daný tím, že v některých případech se odborníci neshodují v přesné klasifikaci druhů. Podle celosvětové organizace ochránců ptáků Birdlife International je vyhynutím ohroženo 1 375 druhů (13 %).

V Evropě od roku 1980 zmizelo 420 milionů opeřenců. Nejhorší je to u nejviditelnější skupiny polních ptáků. Skřivani, čejky, strnadové, konipasi a další druhy z polí ubývají tak dramaticky, že i řada odborníků začíná mluvit o katastrofě. Například ve Francii za posledních 15 let poklesly počty některých druhů až o třetinu.

„Přišli jsme o 25 % skřivanů,“ shrnul loni francouzský ornitolog Benoit Fontaine. „Je to velmi, velmi vážné. Představte si, jak bychom se děsili, kdyby místo ptáků za patnáct let vymřela čtvrtina Evropanů.“

Tady je namístě vysvětlující odbočka. Příroda má i čistě estetickou a kulturní hodnotu. Procházka jarním úvozem bez skřivánčího zpěvu nebo posezení na mezi bez pohledu na kmitající se ocásky konipasů by byla stejně neúplná jako pražské panorama bez Hradčan.

Ano, ptáci jsou krásní, čemuž rozumí i člověk bez vztahu k přírodě. Jenže ptáci nám poskytují i řadu takzvaných ekosystémových služeb.

A dělají to zcela zdarma. Různé ptačí druhy hubí škůdce, trusem rozšiřují semena rostlin, odstraňují mršiny. Bez této každodenní práce milionů ptáků by se zhroutil nejen globální ekosystém, ale i produkce potravin, ekonomika, zdravotní systém. „Lidé potřebují ptáky mnohem víc, než oni potřebují nás,“ shrnuje webová stránka www.birdlife.org. „Na ptáky jsme krátký,“ dalo by se to shrnout popovým popěvkem.

Komunisté vs. kapitalisté
Na vině dramatického úbytku polních ptáků je způsob, jakým v Evropě v posledních desetiletích hospodaříme na polích. Ve snaze „vyždímat“ z půdy maximum vedeme chemickou válku proti plevelům a škůdcům.

Jenže čím vyšší výnosy z hektaru, tím méně polních ptáků. Právě škůdci a semena plevelů tvoří jejich hlavní potravu. Za poslední půlstoletí se produktivita evropského zemědělství zvýšila až čtyřikrát. Hlad přitom rozhodně nemáme: víc než 58 % Evropanů trpí nadváhou. Zatímco my se přejídáme, polní ptáci mají hlad.

Pohromou jsou dotace, jak loni shrnul časopis Ochrana přírody. V článku „Jak se mají polní ptáci v Česku?“ popisuje, že po sametové revoluci došlo k prudkému propadu intenzity zemědělství. Zánik JZD byl pro polní ptáky požehnáním. Populace narostly, ale jen přechodně. „Jakmile se s nástupem dotací do zemědělství začala intenzita zvyšovat, ptáci reagovali prudkým úbytkem.“

Vysvětlení je až překvapivě jednoduché. Dotace dnes českým farmářům nejen umožňují používat umělá hnojiva a herbicidy, ale i pěstovat plodiny k výrobě biopaliv, jako je třeba řepka nebo kukuřice. „Výsledkem jsou rozsáhlé plochy sterilní krajiny, kde z dřívějšího přírodního bohatství může přežívat jen zlomek nejodolnějších druhů,“ shrnují autoři článku.

Po únoru 1948 komunisté vykáceli remízky, rozorali meze a zrušili úvozy a staré cesty, čímž opeřence připravili o hnízdiště a úkryty. Ale jarní skřivánčí zpěv v českých polích utichá až kvůli tvrdým kapitalistům, kteří polním ptákům vzali potravu.

„Pokud jde o ochranu polních ptáků, je dnešní zemědělství velmi složitý problém,“ shrnuje Voříšek. „Chránit například dravce je poměrně jednoduché. Většinou jen stačí zarazit jejich pronásledování a zabíjení člověkem, případně odstranit další vlivy, které je ohrožují. Příkladem je úspěšný zákaz DDT, jež v minulosti způsobovalo ztenčování skořápek vajec sokolů. Jakmile jsme v Česku i jinde v Evropě dravým ptákům takhle pomohli, jejich stavy se zvýšily.“

Změnit podobu zemědělství je však podle ornitologa mnohem složitější: „Kromě produkce potravin v něm totiž jde i o údržbu krajiny. Ve hře je navíc i spousta nejrůznějších ekonomických a lobbistických zájmů.“

I přes tragický pokles počtu polních ptáků by podle ornitologa bylo předčasné házet flintu do řepky. Kdyby se dotační programy nastavily lépe, hodně by to pomohlo. Stačilo by, aby se dotace vztahovaly třeba na neobdělávané biopásy, díky kterým by se do české krajiny vrátily ptačí potrava a úkryt – a s nimi i strnadi, čejky, skřivani a další polní druhy. „Dnes mám velkou radost, když spatřím kdysi naprosto běžnou koroptev,“ vypráví Voříšek.

Rybniční „pouště“
To samé platí třeba i pro sýčka, dřív jednu z nejběžnějších českých sov. Typické večerní houkání, které ještě naši rodiče považovali za strašidelné volání smrti, už dnes skoro nezaslechnete. Sýček patří mezi kriticky ohrožené druhy ne proto, že by ho snad lidé pronásledovali, ale právě kvůli špatnému hospodaření v krajině.

Z Česka mizí velké druhy hmyzu, který tvoří hlavní potravu sýčků. Počet hnízdících párů je odhadován jen asi na 100–200. Takže nesýčkujme, ale se sýčkem to nevypadá dobře.

Podobnou „pouští“ jako česká pole jsou i rybníky. „Oblasti jako Třeboňsko, které dřív bývaly rájem vodních ptáků, postupně osiřely,“ říká ornitolog. „Zhruba od 80. let minulého století se totiž rybníky mění v chovné nádrže na kapry. Vodní ptáci tam už nemají dostatek potravy. Vymizel racek chechtavý nebo potápka černokrká, kterých bývalo všude dost. Už se sice objevují osvícení vlastníci rybníků, kteří kromě kapra chovají i jiné druhy ryb, ale vodní ptáky to zatím nespasí.“

Že často stačí málo, dokazuje návrat kormorána velkého, který byl u nás v 19. století skoro vyhuben coby „škodná“. Ještě v roce 1974 psali Jan Hanzák a Karel Hudec v knize Světem zvířat: „Několik párů občas žije v lednické rezervaci na jižní Moravě, zatoulané osamělé mladší ptáky lze občas zastihnout na Labi.“

Dnes už je všechno jinak. Když byl na začátku 80. let kormorán zařazen do Červené knihy kriticky ohrožených druhů, začala se jeho evropská populace zvyšovat, a to včetně té české. V minulých letech u nás hnízdilo několik set párů kormoránů. Další desítky tisíc do Česka buď přilétají přezimovat, nebo přes nás migrují.

Paradoxně je to dnes problém. Dobře sehrané hejno kormoránů dokáže během krátké doby vylovit celý rybník. Rybáři ani myslivci dřív kormorány střílet nesměli, protože je zákon řadil mezi zvláště chráněné živočichy. Dnes už jich přibylo tolik, že přímou ochranu ztratili. Lovit se sice smějí, ale tahanice rybářů se státem o náhradu škody pokračují.

Kdo komu škodí?
Na kormoránech je dobře vidět, jak relativně rychle se populace některých ohrožených druhů ptáků dokážou vzpamatovat. V Česku to platí i pro některé dravce, dříve člověkem pronásledované a hubené coby škodná.

Myslivci ještě nedávno vyznávali zásadu „Co má zahnutý zobák, musí dolů“. Dnes už dravce střílet nesmějí, jenže často úřadují pytláci. Třeba v srpnu 2017 na poli u Kojetína někdo postřílel 26 dravců.

Kromě „bouchalů“ dravce ohrožují traviči, často používající jed karbofuran, v Evropské unii už déle než deset let zakázaný. Dravci se do Česka přesto vracejí. Ikonickým ptákem je orel královský, který u nás začal opět hnízdit v roce 1998.

A pak jsou tu případy, které normální člověk nepochopí. V červnu 2017 se komusi znelíbila kolonie vlh pestrých, nádherně zbarvených ptáků, kterých u nás hnízdí jen několik stovek párů. Neznámý pachatel v Čejkovicích na Hodonínsku ucpal otvory do jejich 57 hnízdních nor montážní pěnou. Kdyby si toho ochránci ptáků včas nevšimli, ptáci by pod zemí pomalu a krutě zemřeli.

Nikdo soudný by asi ani neochutnal „lahůdku“, kvůli které ve Francii každý rok mimořádně krutým způsobem zahynou spousty strnadů zahradních. Lovci je chytají a zavírají do klícek, kde jsou pak ptáci násilím překrmeni do extrémní tloušťky. Kuchař je následně utopí v koňaku, který prostoupí celé ptačí tělo. Pečený strnad je pod názvem ortolans à la provençale považován za provensálskou specialitu.

Nebojme se o vrabce
Oč lépe je na tom obyčejný vrabec domácí. Také jeho počty sice v Evropě klesají, ale nikdo ho barbarsky nevraždí. Příčiny mizení vrabců nejsou úplně jasné. „Ztrácejí se hlavně z velkých měst,“ říká ornitolog Petr Voříšek.

„Před lety jsem je běžně vídal i v Praze, třeba na smíchovském autobusovém nádraží Na Knížecí nebo u stanice metra Vltavská. Dnes už jich není zdaleka tolik. Jak se však česká ekonomika zlepšovala, zmizely zanedbané domy a neudržované parky, kde se vrabci s oblibou schovávají.“

Přílišná upravenost měst vrabcům zkrátka nesvědčí, tak jako polním ptákům nesvědčí přílišná upravenost zemědělských lánů. „Dnes se vrabci vracejí na venkov, kde lidé chovají slepice. Mají tam dostatek úkrytů i potravy. Nejsou ohroženi, jen už jich prostě není tolik jako dřív.“

Zdroj: idnes.cz

Číst dál...

Ani twitcher to nemá jednoduché 286. druh pěnkavák sněžný

Výskyt v ČR po 40ti letech pěnkaváka sněžního na hraničním pomezí Šumavy jistě zvednul adrenalin a tep nejen „odškrtávačům“, ale i váženým a seriózním birdwatcherům. Člověk zvažuje pro i proti, cesta po hraničním hřebenu byla pro mne náročná v létě, tak si to neumím představit v zimě, ale touha zapsat pěnkaváka je silnější. Kontaktuju Klub300, zda někdo nemá v plánu vyrazit také, přece jen jsou úseky, které sám bohužel nezvládnu. Ozývá se Pavel Brandl, ve finále se domlouváme na sobotě, kdy přijede autem k nám a dál už porazíme naší oktávkou.V pátek večer se dostavuje známý pocit strachu, bude, nebude? Najdeme? Sobotní ráno je jak vymalované, až na -7 stupňů mrazu, než přijede Pavel, mám auto oškrábané, přehazuje si věci a vyrážíme. Navigace ukazuje 120 kilometrů, tak jedeme směr Horažďovice, Strakonice, Volyně, Vimperk. Za Strážným překračujeme hranice, míříme na Philippsreut, kdo odbočujeme na Bischofsreut, Haidmuhle a přesně za 2hodiny a deset minut parkujeme na parkovišti pod hotelem?? Aspoň se ten objekt tak tváří Hochstein.Je nádherná viditelnost, obzoru dominují bílé kopce Alp. Balíme si věci do batohů, já se přezouvám a vyražíme ve společnosti německých turistů, kteří míří stejným směrem. Koukám po parkovišti, tak česká SPZ je tu jen ta naše. Opět se dostavuje takový ten zoufalý pocit, když vidím kilometry prostoru, kde chceme najít malého „brapčáka“. Najít ten důležitý průsečník, kdy se vzájemně musíme potkat. Zastavujeme se u prvního hejna křivek na stráni nad cestou, snad nám přinesou štěstí – Franta je viděl taky. Z asfaltky brzo přecházíme na červeně značenou stezku na Plechý, která je pod sněhem. Ukazatel říká 5km. Jsme snad jediní, kteří nemají na nohou sněžnice, ale sníh je umrzlý a neboříme se. Koukám na teploměr na telefonu – 8 stupňů. Obloha jak vymalovaná, sluníčko svítí, jakou má už sílu poznáme pozdě odpoledne. Bílý sníh až jiskří, že mžourám oči.Po cestě si div hlavy nevykroutíme, netrvá dlouho a je nám i horko, ale cesta je díky peřině sněhu pohodlná (díky Františku za informaci), žádné lezení přes balvany. Dorážíme na Trojmeznou, sněhu je tolik, že stoly a lavice pro turisty jsou pod sněhem a pokud si chci přečíst ukazatel, musím si pomalu kleknout. Okolo nás se začíná motat více turistů, stylové sněžnice má pomalu každý. Překvapeně koukám na osůbky, které mají na nohou klasické sjezdové lyže a vesele cestují po hřebenu na nich, v průběhu dne jim podobných lidí potkáme ještě víc. Jen koukám, že mají jiné vázaní s volnou patou, ale jinak klasické přeskáče.Chvíli pokoukáme po okolí, bedlivě sledujeme stromy a reagujeme na každý stín, ale pěnkavák nikde. Stále se nás ještě drží optimismus. Vyrážíme na bezejmenný kopec, na mapě má označení kóta 1373. Obcházíme skaliska, hledáme pěnkaváka, dáváme první zastávku na jídlo a horký čaj, je něco po desáté hodině. Opět koukám na rozlehlou krajinu okolo, na naší straně pahýly mrtvého lesa až kam oko dohlédne, z druhé strany parádní sešup do údolí, místy ostrůvky kamení a kleče. Horizont lemují Alpy. Jak tady máme něco najít?? Vyrážíme na Plechý, jehož kříž se majestátně vypíná nad vrcholem. Pěnkavák nikde...v duchu se přistihuju jak mluvím sám se sebou, kde jsi mrcho jedna...Na Plechým je frmol lidí, mnozí se fotografují u kříže, jen my dva s Pavlem sem zjevně nepatříme svým chováním. Neustále civíme do oblohy, díky čemuž nám neuniknou tři táhnoucí sokolové, jejich bílá křídla a těla svítí na azurové obloze. Slabá náplast! Skenujeme okolí a stromy, zádný relax jako všichni okolo. Zjišťuju, že tu jsem bez signálu, asi je tu opravdu konec světa. Obcházíme celé skalisko, každý jinou cestou. Nacházíme budku s razítkem, neváhám a otiskuju razítko do „birdsbloku“ a jak čtu, šumavský Everest Plechý 1378m.n.m.
plechy
Pěnkavák se však neukazuje ani po delší době. To už začíná být na pováženou. Nedaleko od nás jsou další skaliska, míříme k nim, v dálce svítí zamrzlé Lipno. Obcházíme skalku, která stojí na „vydrholci“ srázu, nechráněnou před větry a je tu tím pádem parádní frédo, fičí tu jak na Sibiři, rychle se vracíme zpět na Plechý, kde pod skalkou příjemně svítí sluníčko a větry nedují. Krátká porada a jdeme se opět podívat na Trojmeznou, ale pomalu z nás vyprchává optimismus. Je to vidět i na tom, že jdeme bez zbytečných řečí, každý se svými chmurnými myšlenkami. Trojmezná opět bez pěnkaváka – vracíme se zpět na Plechý, dalších pár kilomertů v nohách. Někde být musí, není důvod, aby odletěl. Na Plechým přibylo turistů, slyším první češtinu, obcházíme skaliska jako ohaři. Bezvýsledně. Sedáme na pařezy a přemýšlíme. Pavel dedukuje, že pokud tu je, a není důvod aby nebyl, je u 5km vzdálené restaurace, kde má zbytků plno. Náš čas se krátí. Končíme pravděpodobně bez pěnkaváka, ale pesimisti se mají popravovat, jak říká můj vzor Jára Cimrman. Zkusíme obhlídnout restauraci Hochstein, třeba se zadaří zápis do životního WP listu. V duchu si říkám pokolikáté jede člověk domu zklamaný? Je to jako s husou malou, lejskem malým nebo do loňského léta s břehoušem rudým, ale to jsou druhy, které tu jsou každoročně, jednou padnou, ale zatoulaný pěnkavák??Míjíme kótu 1373, sestupujeme na Trojmeznou a vystoupáme na stráň nad ní. Přiznám se, mám toho už dost, beru dolminu... už nemluvíme, zklamání je z nás cítit na sto honů, nálada pod bodem mrazu.Koukáme do země a pomalu zvedáme nohy, stačí jedno otočení hlavy k obloze! Pěnkavák letí nad hlavama, uffffff sledujeme ho dalekohledem a vidíme, jak se nám ztrácí kde? No na kótě 1373 – nejméně kilák od nás. Pavel ještě kouká na bok a ukazuje mi kůly, které označují hranici a říká – víš, co to znamená? Letěl asi 40m ve vnitrozemí a tak ho můžeme počítat. Únava z nás padá, plesknutí našich dlaní zpečetí zdárný výsledek a s novými silami mažeme na kótu 1373. Je tam, nacházíme ho hned, vyzobává něco v mechu, není plachý. Pozorují nás nějací Němci, jak tam poskakujeme okolo fogla. A to jsem ještě na mrtvici, když vytahuju foťák a ten je ztuhlý. Nemůžu vůbec zaostřit! Bohudík pak aparát dostal rozum a fotografie se povedly. Asi 20minut se kocháme, než se vydáme na zpáteční cestu. Jdu a jen dnešní mega úspěch mě nutí pokračovat a nikam si nesednout a zůstat sedět, v nohách máme okolo 15 kilometrů v mrazu a sněhu, máme oba krásně rudé, spálené obličeje. Na parkovišti se nasoukám do auta a cestu 120 kiláků odřídím díky euforii, doma mám problém vylézt do třetího patra. Koleno oteklé, nohy necítím, ještě si zapíšu pěnkaváka do všech seznamů a pro mne dnešní den skončil.

Číst dál...

Místo výskytu jako vodítko pochopení toho, kde ptáci žijí, vám může pomoci při identifikaci.

Místo výskytu není spolehlivým znakem samo o sobě, ale hraje důležitou roli při každé identifikaci, kterou děláme.
Začínající pozorovatelé se rychle učí preferencím místa výskytu. Je to docela přímočará myšlenka – každý druh hledat na místě s určitými podmínkami a tráví tam svůj čas. To pomáhá identifikaci na základní úrovni, a jak získáváme zkušenosti, tak se stále zdokonalujeme o preferencích ptáků (a také naši schopnost rozlišit jemné druhy místa výskytu). Pro začátečníky je užitečné vědět, že bahňáci by měli hledat v bahnitých plochách a vrabci v živých plotech a nikdy naopak. Zkušenější pozorovatelé vědí, že každý druh bahňáků má rád jiný druh bahna a vrabci mají tendenci vyřešit své problémy kolem živých plotů. Když to víme, pomáhá nám to nejen identifikovat ptáka, kterého najdeme na těch místech, ale také pro hledání ptáků na prvním místě. Když vidíme určitý druh stanoviště, spustí se myšlenka, že „toto vypadá jako dobré místo pro druh x „, což nás vede k hledání daného druhu. Každý pták, který užívá toto stanoviště, přitáhne naši pozornost. Hodně z toho se stane na podvědomé úrovni, což vytváří očekávání pro určité druhy. Tyto druhy se stávají nejlepšími kandidáty v naší mysli a my je rychle poznáme, když víme, že se pravděpodobně tady vyskytují. Současně ale musíme pochopit vlastní nejistotu. Místo výskytu není samo o sobě spolehlivým znakem, ale hraje důležitou roli při každé identifikaci, kterou děláme. Tuto nejednoznačnost může být těžké pochopit, ale úspěšný pozorovatel bude schopen využít místo výskytu jako vodítko, ale také rychle ho odložit, bude-li to potřeba. To se stává většinou během migrace, když fyzický stres a neznámé prostředí může způsobit, že ptáci porušují vlastní pravidla místa výskytu. Někteří migranti se ocitnou v situaci s omezenou možností stanoviště a musí se s tím vypořádat. V jiných případech potrava láká ptáky do prostředí, kterému se normálně vyhýbají. Ale stále ještě nenajdete jespáka v živém plotě, ale vrabci můžou skončit v bahně. Běžní lesňáčci žlutohrdlí nebo strnadci bělohrdlí (obvykle se nacházejí v nízkém hustém podrostu) můžou shánět potravu vysoko v korunách kvetoucích dubů, zatímco ostatní lesňáčci nebo tangary (obvykle se vyskytují na vršcích stromů) můžou poskakovat kolem trávníků a pláží. Pokud jde o identifikaci ptáků, je důležité být připraven na tento druh abnormálního chování. Rozpoznání a porozumění tomu, co se děje, nám umožňuje letmý pohled do té pouti ptáka.

habitach
PORUŠENÍ PRAVIDEL: Migrant v atypickém prostředí, hledající potravu na otevřeném trávníku během migrace.
Zdroj Bird Watching USA March - April 2019

Číst dál...

V zajetí mlhy

Hlášené krásné počasí na víkend společně se severskými labutěmi zpěvnými na Lenešickém rybníku mě nutí o víkendu vyrazit ven. V sobotu proto zvedám telefon a volám Vláďovi, domlouváme se na neděli. Jezero Most a „Lenešák“ se má stát naším cílem a plánovaný druh labuť zpěvná a morčák prostřední.
Neděle ráno, budík na pátou, přece to mám do Mostu 180 kilásků. Vstávám a hudrám na „blbého“ koníčka, který mě nutí vyrazit do mrazu za tmy ven. Teploměr ukazuje -4, v kuchyni zapínám kávovar, abych měl zásobu tekutin na cestu, vybírám mluvené slovo, na to se opravdu těším. Po léta sbírám věci okolo Jaroslava Foglara a včera se mi povedlo získat unikátní audio záznamy ze soukromého archívu.
Cesta paráda už i díky poslechu a modré obloze, když se sluníčko vyklubalo ven. Typicky krásné jarní počasí. Vše se kazí nad Mostem, kdy vjíždím do husté mlhy. Je vidět na pár metrů, no potěš koště. Není vůbec vidět, semafory jen slabě problikávají, auta jedou krokem, dávám navigaci, abych vůbec trefil na nádraží pro Vláďu. Jedu z opačné strany města. Tam díky mlze přijíždím společně s jeho vlakem. Zaregistruju ho až u auta, jaká je mlha, ještě že i já stojím neustále na stejném místě.
Na jezero Most nemá význam vyrážet, koukáme na online kameru u Milady, stejně hustá mlha, viditelnost nula. No uděláme si radost a vyrazíme se podívat, jak přežila zimu naše známá rodina sýčků. Sedáme do auta a vyjíždíme. Uvidíme, jak se to pak s mlhou postupem času vyvrbí.
Sýčkové jsou na místě, malá rozkošná sovička na nás kouká, ale i tady je mlha, ale každopádně je větší viditelnost, tak běžím do auta pro fotoaparát, sýčka přece nefotografuju každý den. Z fotky díky již zmíněné mlze asi moc nebude, ale to uvidím až doma.

sycek

Řešíme kam dál, domů se nám nechce, tady, nad údolím je krásně, ale mlha pod námi nás straší. Most i Miladu halí stále mlha, tak vyrážíme na Lenešák. Jen vyjedeme kousek nad Most, čaroděj mávnul proutkem a vítá nás opět sluníčko a nádherný jarní den. Těšíme se na labutě. Jen se blížíme k Lounům, pomalu zapadáme opět do mlhy, kterou Vladimír přivolal svým neustálým „sejčováním“ po cestě...jak se říká, co si člověk přeje, to se stane. Příště pojede v kufru. U Lenešického rybníku vidíme asi tak 10m před sebe. Vytahujeme termosky a aspoň se nasnídáme, dělíme se kachnami. Mlha neřídne, tak volíme náhradní program, Nechranice.
Od minulé cesty pokročili se stavbou dálnice a tak u Nechranic jsme dříve, než jsme čekali. Příjemné překvapení. Zajíždíme do naší oblíbené zátoky, kde nás vítají stovky racků a kachen.
DSCN4485
Paráda!!!! Hned se nám zrychlí tep nadšení a v očekávání. Vybalíme věci a vyrážíme pomalu podél pobřeží, zdravíme se s jediným rybářem široko daleko a pak už se kocháme vodním ptactvem. Kachny ani nepočítáme, stejně tak chocholačky a poláky velké, najdeme jednoho samce ostralky štíhlé a letošní první čírky obecné, které jsou ve společnosti hoholů severních. Je nádherné počasí, v dálce vidíme sedět dva orly mořské na ledu nedaleko velkého hejna racků. Vracíme se k autu a cvičíme fotografování v praxi na hejnu konopek obecných.
DSCN4484
V autě se domlouváme, že zkusíme Lenešický rybník ještě jednou, nevěříme, že by se mlha už nezvedla a tak se vracíme na místo činu. Pole před Lenešickým rybníkem je plné labutí, víc jak 60 labutí se tu pase na trávě. Netrvá to dlouho a mise labutí zpěvných je splněna. Najdeme dvě. Fotografujeme z dálky, nebudeme je plašit a zvedat, jsme spokojení, že jsme labutě viděli, fotka je vedlejší produkt.

DSCN4486
Pokračujeme k rybníku samotnému, viditelnost je výborná tak postavíme stativáky. Hejno hus velkých, mezi kterým marně hledáme nějakou vzácnější bernešku, tak potěší aspoň husy běločelé. Jinak samá klasika od hoholů, kormoránů, poláků a roháčů po racky chechtavé a středomořské.
IMG 1554
Přesouváme se na druhou část rybníku, kde už birdují, jak se za chvíli dozvíme manželé z Prahy, kteří přijeli najít labuť zpěvnou. Chvíli se s nimi zdržíme a ukazujeme jim morčáky prostřední, čírky obecné, kopřivky, hoholy, husy. Přece jen je naše technika o stupínek výš. Posíláme je na louku, kde najdou „zpěvanky“ a my jedeme na poslední dnešní bod Lenešáku, kde jsme ráno snídali a začínali. Tady už nás žádné překvapení nečekalo, ale s dnešním seznamem jsme velice spokojeni. Sedáme do auta a vyrážíme směrem na Žatec.
Přejíždíme okolo labutí, kde stojí stále naši známí. Brzdíme a automaticky vytahuju stativák, je nám jasné, že jich dalekohledy nemají šanci vzácné zimní hosty najít. Labutě zpěvné v hejnu najdeme poměrně brzo a ukazujeme je kolegům. To si dnes můžu vybarvit modré okénko za dobrý skutek do Modrého života. Pak už jen zavezu Vláďu na nádraží v Žatci a vyrážím domů. .. Jesenice, Kralovice, Plasy, Plzeň....bratru i s ranní cestou zase 500km padlo.

IMG 1553

Číst dál...

Birdování na severu Čech

Po roční absenci výletování jsme se s klukama (Jarda Vaněk, Aleš Regner, Jirka Rohlena a já) rozhodli opět vyjet za hranice našeho kraje a pokochat se přírodou v jiné části naší republiky. Z původního plánu navštívit Moravu nakonec sešlo a tak jsme zvolili kraj, kde jsme někteří doposud ještě nebyli, a nebo byli, ale od té doby uplynula nějaká ta doba. Volba padla tedy na kraj Ústecký. Jedním z důvodů také bylo to, že se na zdejších vodních plochách objevují v poslední době velmi zajímavé, až raritní druhy. Z Jaroměře, kde máme sraz, vyrážíme ráno kolem 8. hodiny ve čtvrtek 7. února. Oproti ostatním výletům volíme dvoudenní pobyt, když přespíme v penzionu u nechranické nádrže.

Jezero Milada
Naší první zastávkou bude jezero Milada. To leží jen několik málo kilometrů od hlavního a zároveň největšího města kraje - Ústí nad Labem. K cílové destinaci příjíždíme zhruba kolem 11. hodiny a hned z dálky vidíme, že tady bude živo. Už od parkoviště vnímáme na polozamrzlé hladině tisíce ptáků. Nejpočetnějším zástupcem tu jsou bezpochyby lysky černé, kterých tu je okolo 1 500. Mezi nimi i jedna leucistní. Další nejpočetnější čeledí tu jsou racci. My však zprvu cílíme na úplně jinou skupinu, a to na potáplice. Netrvá dlouho a ve svých stativákách Jarda s Alešem hlásí ten nejvzácnější kousek, jenž je de facto tím hlavním důvodem, proč tu dneska stojíme - potáplice lední. Tak vzácná, že i ostřílení hoši, jímž jsou Jarda s Alešem, ji na našem území vidí vůbec poprvé. Je poměrně blízko a tak cvakáme Nikonama jako bychom dostali epileptický záchvat (s nadsázkou samozřejmě). Není to však jediný zástupce potáplic, kteří tu dnes brázdí ledovou vodu, dalším následovníkem jsou totiž potáplice severní, kterých tu napočítáme dokonce 5. To už ale míříme dál na východ podél pobřeží a hledáme další skvosty, které jsou odtud hlášeny. Zpoza rákosí na nás vyskočí další krasavec, jímž není nikdo jiný než sýkořice vousatá a já si tak po "lednici" připisuji další zcela nový druh. Zprvu se nám představí jen jeden páreček, o pár set metrů dál už pak asi 30ti členná kolonie. Nevycházím z údivu nad krásou tohoto nádherného "papouška", jak se mu občas lidově říká. Ale zpět na hladinu, protože na hranici zamrzlé a nezamrzlé části jezera pospává další z raritek kvůli kterým jsme tady, nebo alespoň já - kajka mořská. Samičku naše přítomnost nijak moc nevzrušuje a v poklidu si dopřává odpoledního šlofíka. Nakonec však přece jen zvedne hlavu a dovolí nám pár fotek. Zatažená obloha však kazí ideální podmínky, ale aspoň nefouká a neprší. Zapisuji si tak 3. nový druh do CZ seznamu, kajky jsem totiž doposud viděl jen na Islandu. Mezi dalšími druhy nás potěší i morčáci malí/bílí (2 páry) a velcí (25), turpan hnědý (1), poláci velcí (asi 500), chocholačky (80), hoholi severní (10) a jiné, již běžnější druhy. Mezi asi 800 racků stříbřitých/bělohlavých/středomořských, které jsme nijak blíže nespecifikovali, Aleš hlásí i 1 bouřního a 2 žlutonohé ve věku 1. zimy. Překvapilo nás však i 16 skřivanů polních nebo větší počty krkavců velkých. To už ale kolem 14. hodiny nasedáme do auta a míříme směr ubytování, které je ještě kus odsud. Kousek za jezerem pak ještě prohlížíme hejno asi stovek hus, které se pasou na poli. Mezi nimi jsou však pouze husy velké (70) a husy polní (40). Po cestě pak dokoupíme jídlo a pivo a může se jet bydlet.

sevcechy1
potáplice lední (foto Michal Staněk)

sevcechy2
sevcechy3
sýkořice vousatá a kajka mořská (foto Michal Staněk)

Jezero Most
Na velké a hluboké jezero, jenž leží u stejnojmenného města Most (dycky Most!), vyrážíme na 9. hodinu páteční, kde se na místním nádraží setkáváme s našimi průvodci, kamarády Honzou Haberem a Vláďou Teplým. Ty nás do až fanaticky hlídaného jezera zcela legálně protáhnou a ukážou zdejší faunu. Dnešním hlavním chodem by měl být racek šedý, který zde byl místními ornitology objeven už před nějakým časem. Díky tomu, že tu je všech racků určitě kolem 5 000, bude tento úkol zdánlivě nadpozemský. Přesto hned v úvodu kluci hlásí, že ho mají! Jenže než jsme se všichni ti, kdo nevlastní stativák, k němu dostali, což je případ především můj a pak taky Jirky, který se na tuto cestu vybavil jen svým Nikon kanónem, byl racek fuč. Hejno ve kterém přebýval se najednou zvedlo a odlétlo kamsi dále na vodní hladinu. Všichni ostatní ho aspoň na mžik zahlédli a tak jsem svoje zklamání jen těžko v sobě tutlal. Útěchou mi aspoň zprvu byly potápky černokrké (4) a rudokrké (5). S rackem to ale rozhodně nevzdáváme a míříme dál po západním břehu směr sever. Opět evidujeme 4 morčáky malé/bílé, tentokrát však jenom samice. Z rákosí nás trochu překvapí další sýkořice vousaté (1 pár), které bychom spíše čekali na opačné straně jezera, jak nám naši průvodci napovídají. Na opačné straně cesty, která lemuje celý obvod jezera a po které vedly naše kroky, pak na lučinách poletovala linduška luční nebo dva ťuhýci šedí. Chlapi neúnavně brousí co pár metrů stativákama po hladině a hledají racka. Zatím to jsou však jen racci chechtaví (asi 2 000), bělohlaví (asi 2 000), minimálně 200 stříbřitých a 10 středomořských či 1 žlutonohý. Po šedým zatím ani vidu, ani slechu.. ba ani čichu! Když už se po několika hodinové chůzi vracíme pomalu zpět, opět provádíme rutinní kontrolu hladiny. Na jednom místě pak Jarda hlásí něco podezřelého, na čež Aleš s ostatními potvrzují - racek šedý je tam, ty vole je tam! Konečně mohu do kukátka Meopty zanořit oko i já a racka si prohlédnout. Je to bomba, je od nás asi 300 metrů a přesto je jako na dlani. Jsem potěšen, že u takového pozorování mohu být přítomen a zapsat si další velmi ojedinělý exemplář, jehož pozorování na našem území je naprosto mizivé - jen asi 6 potvrzených výskytů. Sám bych ho nikdy neměl šanci určit, protože bych si ho jednak nikdy v takové změti bílých těl nevšiml a když jo, zcela určitě bych ho neurčil správně. Nejsem totiž na racky vůbec žádný maestro - ostatně jako na všechno :) Srdce mě hřeje a mohu zahlásit, že teď už domů můžu. Viděl jsem totiž vše, co jsem vidět chtěl.

sevcechy5
racek šedý (foto Jiří Rohlena)

sevcechy4
potápka černokrká (foto Michal Staněk)

VN Nechranice
Na 1 300 hektarovou nádrž jsme se podívali už ve čtvrtek, kdy jsme putovali za noclehem. Bylo však šero a podmínky mizivé. Z obrovské dálky jsme jen zjistili, že je tu racků opravdu dost. Zase aspoň 2 000. A tak jsme se po páteční návštěvě Mostu ještě rozhodli, že se tam vrátíme, než pojedeme definitivně zpátky domů. Na nádrž s námi vyrazili i Honza s Vláďou a tak jsme se díky jejich znalostem zdejších končin dostali na břeh poměrně blízko nezamrzlému oku, kde racci odpočívali. Dle Avifu tu bylo před několika dny podezření na výskyt racka amerického, což by byla bomba přímo jaderná. Tuto tezi jsme však potvrdit nedokázali, protože jsme pozorovali pouze "obyčejné" racky, které jsme v okolí vídávali všude. A tak krom dvou orlů mořských tu neshledáváme nic neobvyklého, loučíme se s domorodci a frčíme na dálnici směr teplá sprcha a postel - tedy domov.

VN Újezd (býv. Kyjice)
Jednou ze zastávek naší dvoudenní návštěvy Ústeckého kraje byla i nádrž Újezd u Jirkova. I zde jsme pozorovali několik stovek racků, kteří průběžně létali na trase zamrzlá hladina - skládka, ale také několik ostralek štíhlých. Díky malému oku však druhová početnost nepřevyšovala standart a tak jsme této lokalitě úplně na kobylku nedostali.

Výlet bych zhodnotil jako nadprůměrně úspěšný a určitě se někdy v budoucnu do této zajímavé části naší vlasti ještě vrátím.

mapa trasa severni cechy
přibližná mapa cesty - najeto téměř 600 km

Zdroj: kosbird.webnode.cz

Číst dál...

Uhelné Podkrušnohoří se promění v krajinu jezer a zásobárnu vody

V krajinu obřích jezer, z nichž tři budou mít rozlohu přes tisíc hektarů a budou sloužit jako strategická zásobárna vody, se má v budoucnu proměnit Podkrušnohorská pánev. Zatím se zde ve velkém těží uhlí, brzy by jámy měly naplnit miliony hektolitrů vody.

Vedle již napuštěného jezera Milada o rozloze 252 hektarů a 309 hektarů velkého jezera Most se za pět let začne napouštět další plocha.

Aktuální plán počítá s tím, že poté, co skončí těžba uhlí v lomu ČSA u Litvínova, vznikne jezero o rozloze necelých 700 hektarů.

Ve hře ale zůstává i varianta na tisíc hektarů. Další dvě obří jezera s rozlohou kolem tisíce hektarů mají v budoucnu nahradit lomy Bílina a Nástup u Tušimic. Jen plánované jezero z lomu Vršany u Mostu bude o něco menší.

„Už od roku 2015 se snažíme diskutovat s politiky na centrální i lokální úrovni o směrování Ústeckého kraje po ukončení těžby. Jezera totiž budou s ohledem na jejich velikost zásadním způsobem ovlivňovat život v regionu,“ říká ředitel státního podniku Palivový kombinát Ústí Petr Lenc.

„Milada a Most byla od počátku koncipována jako jezera určená pro rekreaci. U ostatních jezer to zatím dané není,“ dodává Lenc s tím, že je potřeba využít potenciálu vody, která steče z Krušných hor a zachytí se v plánovaných retenčních nádržích pro energetické účely či zásobování suchých oblastí vodou.

Záměrem je vytvořit propojenou soustavu, díky které by se například mohl v době sucha vylepšovat průtok vody v řekách. Vše je ovšem zatím pouze otázkou studií a plánování v časovém horizontu několika desítek let.

Zdroj: idnes.cz

Číst dál...

Statický, nebo zoomový okulár pro váš monokulár??

Stativový dalekohled je neocenitelný pomocník ornitologa, který pozoruje ptactvo na velkou vzdálenost - zejména na vodních plochách, polích, při pozorování dravců na hnízdech atd.Výrobci nabízejí nepřeberné množství stativáků různých parametrů i cenových hladin. Nejvíce rozšířené jsou zoomové, s proměnlivým ohniskem ( zvětšením). V nabídce jsou výrobky o průměru objektivu okolo 60 mm, střední 80 mm a největší 100 mm. Zvětšení u menšího typu je nejčastěji 15-45x, u průměru 80mm 20-60x a největšího průměru 100 je to 25-75x.Méně častější jsou v nabídce i stativové dalekohledy s okulárem s pevným ohniskem, tzn., že mají stabilní zvětšení. Výhodou těchto okulárů je, že při shodném zvětšení se zoomovým okulárem má podstatně širší zorné pole, proto se snadněji dohledá požadovaný cíl.Výběrem stativáku jsem se zabýval delší dobu. Navštěvoval jsem srazy ornitologů a tam porovnával a zkoušel různé výrobky. Nejvíce jsem se ale dozvěděl na stránkách střeleckého a astronomického fóra , kde doporučují nekupovat méně kvalitní (levné) přístroje , ale minimálně v ceně okolo 10tis. a více. Pro svá pozorování jsem nechtěl příliš drahý dalekohled, protože ho většinu roku nevyužiji, pouze v zimních měsících a okrajově na tahu bahňáků mimo hnízdní období. U levnějších typů se také nedoporučuje průměr objektivu 60 mm a méně pro příliš nízkou světelnost. Větší průměry objektivů propouští více světla , proto je obraz jasnější a zřetelnější. Z levných pozorovacích dalekohledů byl na těchto stránkách chválen např. Celestron Ultima 80 v cenové relaci cca 6 tis. Kč. Tento přístroj, s již upravenými skly ( ED provedení) , který byl prodáván pod názvem Celestron Regal F-ED 80mm, a to v ceně asi 14,5 tis. Kč, se mi podařilo zakoupit přes internetový obchod z Anglie za 11,5 tis. Kč. Dalekohled s proměnlivým ohniskem 8-24 mm ( tj. zvětšení 20-60x) je za tuto cenu poměrně kvalitní, má ostrý obraz, ale při větším zvětšení (cca nad 40x) je za horších světelných podmínek pozorování již obtížné. Proto jsem se rozhodl vyměnit stávající zoomový okulár za stabilní, s pevným ohniskem, který umožní daleko větší zorný úhel. Po řadě testů na zoomovém okuláru jsem zvolil zvětšení okolo 35x. Ze spousty nabízených okulárů jsem nakonec zvolil Baader Hyperion, širokoúhlý ,cenově přijatelný a kvalitní výrobek se zdánlivým úhlem 68°. Další kvalitní výrobek Baader Morpheus ( řecký bůh snů) s neuvěřitelným úhlem 76° jsem zavrhnul z důvodu vysoké ceny (2x vyšší než Hyperion). K Hyperionu je možno zakoupit i prodlužovací kroužky , umožňující změnit ohniskovou vzdálenost okuláru (tzn. i zvětšení), a dále i závitové redukční kroužky pro připojení fotoaparátu. Z dostupné řady jsem se rozhodoval mezi ohniskem 13 a 17 mm. Dle výpočtu - ohnisko tělesa dalekohledu/ohnisko okuláru - lze získat pevné zvětšení 36,9 x ( 480/ 13 = 36,9), nebo 28,2x (480/17= 28,2).

Možnosti okulárů f 13mm a f 17 mm s použitím prodlužovacích kroužků
( tabulka platí pro tělo dalekohledu s ohniskovou vzdáleností 480 mm)

    krouž. 14mm krouž. 28mm krouž. 14+28mm
13mm 10,8mm 9,2mm  8,1mm
zvětšení 36,9x 44,4x 52,1x  59,2x
f 17mm 13,1mm 10,8mm  9,2mm
zvětšení 28,2x 36,6x 44,4x  52,1x

Z obou variant okulárů jsem nakonec zvolil f 13 mm se zvětšením 36,9x.
Celestron Regal s proměnlivým zvětšením 20-60x má skutečný zorný úhel 2,1°-1°,zdánlivý zorný úhel je 42°- 60°. Při srovnatelném zvětšení (cca 37x) je skut. úhel 1,4° a zdánlivý cca 52°. S novým okulárem Hyperionem je to 1,84°a 68°. Těmito parametry se podstatně blíží daleko dražším spektivům. U těchto špičkových pozorováků se musí samozřejmě přihlédnout ke kvalitnějšímu sklu a zpracování (antireflexní vrstvy atd,). Nový okulár jsem vyzkoušel v prodejně Foto optik Pazdera v Praze. První shlédnutí mi doslova vyrazilo dech. Okamžitě jsem ho zakoupil. Sestavu s tímto okulárem jsem několikrát otestoval s dobrým výsledkem, a to i v nepříznivých světelných podmínkách. Původní obavy, že s tak velkým zvětšením se bude hůře zaměřovat se nepotvrdily. Proto jsem s volbou okuláru Baader Hyperion velice spokojený a dle vyjádření kolegů, kteří měli možnost stativák vyzkoušet , jsem rozhodně neudělal chybu. 

Vladimír Teplý

Monokulár je drahá záležitost, to zjistil každý, kdo se po něm někdy poohlížel. Bohužel ne každý člověk si může dovolit sáhnout po tom reletivně nejlepším, což často bývá synonymum pro slovö nejdražší a tak si koupíme to, co nám kapsa dovolí. Vyplatí se před samotným nákupem zjistot cop nejvíce informací, každopádně tady je parádní ukázka toho, jak se z průměrného mopnokuláru stal opravdu dobrý. Měl jsem možnsot v terénu vyzkopušet výše zmíněný Celetron se stabilním okulárem a výsledek byl opravdu oslňující!! Doporučuju při předvádění monokukláru, chtějte vidět i verzi bez zoomování, a možná budete sami víc než mile překvapení.
okuláry Baader Hyperion

Číst dál...

Sčítání vodního ptactva v Moravskoslezském kraji vyhráli racci a kachny

Přes šedesát ornitologů a dobrovolníků trávilo dlouhé hodiny u řek a dalších vodních ploch, aby v Moravskoslezském kraji spočítalo vodní ptáky. Pozorovatelé jich dohromady zaznamenali 18 tisíc a zjistili, že nejpočetnějším druhem je v kraji kachna divoká, racek bouřní, morčák velký a kormorán velký.

ABA58ad37 135159 3957410

(ilustrační snímek) | foto: Jiří Salik Sláma, MAFRA

„Data slouží k odhadu velikosti populací zimujících vodních ptáků, hodnocení dlouhodobých změn početnosti, identifikaci významných zimovišť a hodnocení efektivity ochrany,“ vysvětlila koordinátorka Mezinárodního sčítání vodních ptáků v České republice Zuzana Musilová.

Dodala, že lidé zachytili v kraji i několik vzácnějších severských druhů, jako je potáplice severní, ostralka štíhlá, hvízdák eurasijský, turpan hnědý a polák kaholka.

Do akce se zapojili i strážci přírody, skauti a další zájemci, kteří mají zkušenosti s určováním ptáků. V příhraniční oblasti pomáhali kolegové z Polska.

Na řece Olši od Jablunkova po Karvinou, což je úsek dlouhý necelých 23 kilometrů, byl podle ornitologů nejzajímavějším „úlovkem“ přelet dvou dospělých orlů mořských poblíž karvinské městské části Louky. Musilová podotkla, že jich v posledních letech na celém území Česka zimuje kolem 150 a jejich počty narůstají.

„Orli mořští na území našeho kraje hnízdí vzácně v počtu několika párů. Další radost nám udělal výskyt mizejícího druhu kachny – jedenácti hoholů severních,“ vylíčil českotěšínský ornitolog Daniel Křenek s tím, že po krátké pauze zimovaly v počtu čtyř jedinců v oblasti nenápadné a také ubývající čírky obecné.

Síť chráněných území Natura 2000 by se mohla rozšířit
Dále se v hledáčku pozorovatelů na Olši ocitli tři ledňáčci říční, jedenáct labutí a v areálu Třineckých železáren se objevil i pestrobarevný samec kachničky mandarínské se dvěma samicemi.

„Tento druh není v Česku původní, ale už zde zdomácněl. Na svém úseku jsme celkem spočítali 1 212 jedinců devatenácti druhů vodních ptáků,“ upřesnil Křenek.

Jeho kolega, ornitolog Milan Bronclík, doplnil, že z takzvaně konfliktních druhů zjistili sedm kormoránů velkých, sto morčáků velkých a devět volavek popelavých. Objevila se i volavka bílá, jež ve zdejším kraji patří mezi vzácnější zatoulance.

Oba pozorovatelé upozornili na fakt, že značná část délky Olše je silně regulovaná a pokračující úpravy její ekologický stav zhoršují. „Bylo vidět, že některé upravené úseky toku ptáci již zcela opustili nebo jich ubylo,“ řekli ornitologové.

„Projekt navíc ukázal, že síť chráněných území Natura 2000, považovaná v Evropské unii za klíčovou pro ochranu druhů a stanovišť, má pro zimující populace vodních ptáků u nás spíše podružný význam. Mnohé druhy směřují totiž mimo ně. Proto se usiluje o rozšíření stávající sítě chráněných území,“ zmínila Musilová.

Do sčítání se zapojilo přes 100 států na pěti kontinentech a 11 tisíc dobrovolníků spočítalo dvacet tisíc lokalit. Počty zjištěných vodních ptáků se pohybují kolem 20 milionů jedinců více než 170 druhů.

Zdroj: idnes.cz

Číst dál...

Most Forever!

Páteční ráno hlásím dovolenou a vyrážím směrem na Most. Cílem není populární restaurace Severka, ba ani aktivita či kampaň Snědé tísně, ale mostecké nádraží, kam přijede Vladimír a kamarádi z „Východu“ – Jarda Vaněk, Aleš Regner, Jirka Rohlena a Michal Staněk. Včera jsme je nasměřovali na jezero Milada a dnes máme v plánu exkurzi na mosteckém jezeře. Krátce před devátou se všichni setkáváme a při pozdní snídaní a kávě mi kluci líčí včerejší zážitky na Miladě. Rozhovor často prošpikujeme citáty a hláškami s právě probíhajícího seriálu Most.

DSCN2171
Vyrážíme birdit. Je okolo nuly, obloha zatažená, ale neprší, ani nepadá sníh. Projíždíme kontrolami a necháváme auto u počátečního kontrolního bodu jezera. Vybalujeme náčiníčko a vyrážíme na ptačí turné.
Hned po vystoupení nás zaujme poštolka, útočící na jestřába. Na hladině, kde se ještě převaluji místy chuchvalce mlhy je plno lysek, poláků, chocholaček a hoholů. Počty racků jdou do stovek, mezi nimi se proplétají roháči. Sem tam se ukazují i potápky černokrké a rudokrké. Velký bílý racek na protější straně jezera nejde přehlédnout a tak zapisujeme racka šedého, já letos už po třetí. Bohužel nedaleko racků pracují dělníci a tak projíždějící auto racky zvedne a s nimi i našeho šedého, takže na nějaké delší „kochání“ není čas. Pomalu se pěšky vydáváme na cestu po jedné straně půlky jezera. Čeká nás asi 3 kilometrová cesta, kterou také půjdeme samozřejmě zpátky. Noha dostala zabrat, ale nikam nechvátáme, děláme časté pozorovací zastávky. Opět se ukazuje, více očí více vidí…Nacházíme další potápky jak černokrké, tak rudokrké, morčáky bílé, sýkořice vousaté a mezi racky opět našeho starého známého racka šedého, tentokrát nám věnuje dost času, takže se asi na 30 minut u něj zastavíme. Zpoza mraků občas vykoukne i sluníčko, teploty jsou stále nad nulou, tak parádně si užíváme den.
DSCN2170
Vracíme se zpět, aniž bychom našli dnes turpany hnědé – pohybují se prý někde okolo mola na druhé straně a ani žádná „severka“ se nesnažila dnes zapsat do našich birdlistů.
Z Mostu se ještě vracíme zpět na Nechranice na neprozkoumaného tmavého racka, Vláďa zkušeně zavelí zajet ze zadní strany Nechranic, kde je sjezd až k vodě. Nechranice jsou pokryté ledem, jen pár stovek metrů od nás je veliké oko obložené racky. Stavíme čtyři stativáky a pouštíme se do mravenčí práce. Zajímavých racků je tu dost a dost, ale o žádném z nich nemůžeme říci, že je to ten náš, hledaný. Jednou nám průzkum zpestří orel, který zvedne racky do vzduchu, a my můžeme začít od začátku. Po víc jak hodině zkoumání končíme dnešní den. Kamarádi odjíždějí k Jaroměři a já ještě odvážím Vláďu do Kadaně a vyrážím k domu, čeká mě cesta pomalu 200km dlouhá zpátky. Doma ještě odesílám fotky z Avif neurčeného racka známým do zahraničí, většinou se přiklánějí k tmavší variantě racka stříbřitého. Jak mi pak volá Jirka Šafránek, ani oni na Nechranicích další den nic nenašli, tak uvidíme, jestli bude někdo úspěšnější a uloví nový druh racka pro ČR.
DSCN2169

Číst dál...

Na pobřeží Severního moře hynou tisíce ptáků

V Nizozemsku na pobřeží Severního moře byly minulý týden objeveny tisíce mrtvých mořských ptáků - alkounů obecných. Příčiny masového úmrtí právě tohoto druhu ptáků zatím nejsou známé.

Výstřižek

Nizozemská média současnou katastrofu dávají do souvislosti s nehodou lodi MSC Zoe z počátku ledna, kdy se během bouře z lodi uvolnilo 341 kontejnerů a do moře se dostalo množství zboží, ale i nebezpečných chemikálií, napsala agentura DPA.

První zprávy hovoří o tom, že ptáci měli vážné poškozené žaludky a střeva. Univerzita nesdělila přesný počet uhynulých zvířat, nizozemská média píší o minimálně dvacet tisících, ovšem nemusí to být konečné číslo. Každý den se nacházejí buď mrtvé kusy, nebo velmi zeslabení ptáci, kteří následně uhynou.

731993 original1 0guyp

„Situace je alarmující,“ uvedl mořský biolog Mardik Leopold z univerzity ve Wageningenu. První výsledky testů se očekávají počátkem března.

Zvláštní je, že zatím hyne pouze jeden druh alkouna a jen v Nizozemsku. Na pobřeží sousedního Německa ani Belgie podobné problémy nejsou hlášeny.

Zdroj: www.novinky.cz

Číst dál...

Nerušte tetřívka nebo uhyne, upozorní cedule v Jizerských horách

Pokud turisté při návštěvě zasněžených Jizerských hor dělají hluk, opouštějí turistické cesty anebo nechají po lese volně pobíhat psa, mohou svým chováním zabít vzácného tetřívka obecného. Extrémně ohrožený druh ptáka přečkává mráz ve sněžném záhrabu. Pokud je však vylekaný, může kvůli velkému výdeji energie uhynout.

TETŘEV TITULKA

V tomto týdnu se proto v nejseverněji položeném pohoří České republiky objeví několik žlutých cedulek připomínajících svým designem dopravní značky v Austrálii. Ty budou návštěvníky hor upozorňovat, aby tetřívky nerušili.

Cedule rozmístí Správa Chráněné krajinné oblasti (CHKO) Jizerské hory společně s Lesy České republiky. CHKO hovoří o tom, že v Jizerkách zbývá pouhých 30 posledních kohoutů a hrozí, že do dvaceti let tady tetřívek vyhyne. Pro srovnání: na počátku milénia žily v horách stovky tetřívků.

„Podobně je tomu i v Krkonoších kde od roku 2001, kdy bylo nasčítáno sto třicet pět tokajících kohoutků, jejich počet klesl až na současných sedmdesát čtyři, tedy téměř na polovinu. Bude-li tento trend pokračovat, nelze vyloučit, že tetřívci vymizí z Jizerských hor a Krkonoš někdy v období mezi roky 2030 a 2040,“ uvedl Jiří Hušek, ředitel libereckého pracoviště Agentury ochrany přírody a krajiny ČR.

„Někteří jedinci by mohli přežívat i déle, ale patrně by se už nejednalo o životaschopnou populaci s možností návratu k nějakému příznivému stavu,“ poznamenal.

Podstatným viníkem rychlého úbytku tetřívků je i rušení lidmi. „Chceme se proto nyní zaměřit na spolupráci s veřejností. Musíme omezit extrémní návštěvnost náhorní plošiny, kde dnes není potřebný klid v zimě, v létě, ve dne ani v noci. Budeme potřebovat spolupráci nejen lesních hospodářů, ale především všech rozumných návštěvníků,“ řekl Hušek.

Kromě cedulí tak ochránci chystají na tento rok také přednášky či různé propagační materiály.

Zdroj: idnes.cz

Číst dál...

Western Palearctic - prosinec 2018 Atlantická výzva

Atlantické ostrovy narazily na zlatou žílu s několika velmi žádoucími regionálními druhy, i když to byl velmi rušný měsíc v celém Western Paleartic, jak hlásí Josh Jones.
Jednou z nejzajímavějších událostí v prosinci byli dva vzácní návštěvníci z Afriky do oblasti WP. Do Caleta de Fuste, na Fuerteventuru dorazila 13. juvenil slípka Allenova a zůstala v soukromé zahradě až do 23., postupně získávala zpět svoji ztracenou energii a sílu. Na Fuerteventuře byl také ještě celý měsíc bukáček trpasličí v Llanos Pelados, což znamenalo, že tu vlastně pobýval celý rok. Na Kapverdách byl hlášen 27. ze Santa Marie parádní chřástal africký, ačkoliv byl zřejmě viděn na stejném místě před dvěma týdny, což ukazuje na nápadnou korelaci s příchodem výše zmíněnou slípkou na ostrov. Také na ostrově Sal byl 2. naposledy viděn hohol bělavý v Murdeira (městečko na ostrově Sal na Kapverdách), zatímco nedaleké Santiago se pochlubilo 18. druhým čápem černým na Kapverdách. Fajã dos Cubres na ostrově Sal, se ukázala jako místo, kde na Azorech během měsíce byli potvrzeni volavka zelenavá, hohol bělavý, vodouš velký, turpan pestrozobý a polák proužkovaný. Prosinec byl dobrým měsícem na ptáky na ostrově São Miguel, odkud byli hlášeni lyska americká a polák vlnkovaný v Lagoa das Furnas, budníček pruhohlavý v Água de Pau, rehek domácí v Mosteiros , 14 poláků proužkozobých v Sete Cidades a ukázalo se také několik potápek šedých.
Osamělá keptuška stepní byla stále ještě 22. v La Janda, v Andalusii ve Španělsku, další byla viděna 29. blízko Cabeza del Buey, Extremadura (autonomní společenství a historické území na západě Španělska při hranicích s Portugalskem). Další záznamy zahrnovaly prvního zimního racka stříbřitého na hotspotu San Cibrao v Galicii a přezimujícího ťuhýka šedého v deltě Ebro. V Portugalsku zůstala volavka zelenavá na rybnících v Quinta do Lago v Algarve. První linduška proměnlivá pro Francii byla od 22. v Salin-de- Giraud v oblasti Camargue, až s dvěma kandidáty východních konipasů lučních a orelem královským se mohli setkat birdwatcheři na začátku měsíce v nedalekém Saint-Gilles. Dál na sever byla spatřena od 17. po tři dny keptuška stepní v Saint-Loup- Lamairé, Deux-Sèvres. Zedníček skalní v Dinan v Bretani, může být ten samý pták, který zde byl viděn předchozí dvě zimy. Na jezeře Sempach byl viděn 8. buřňák temný, který byl druhý pro Švýcarsko. Ořešník ve Wageningen v Holansku, se rychle stává tak trochu legendou, ukazuje se absurdně dobře k potěšení tisíců pozorovatelů po celý měsíc. Konipas luční se dobře odškrtával hned na začátku ve vesnici Rhoon (hraničí s městem Rotterdam v Holansku), zatímco drop malý byl 4. ve městě Burghsluis, nizozemské provincii Zealand. Němečtí pozorovatelé se těšili ve dnech 20.-21. ze samotářského prvního zimního racka atlantického v Hamburku a kačer turpana černého se vrátil do Schönberger Strand ve Šlesvicku-Holštýnsku od 23. V Polsku byl turpan hnědý stále mimo Gdaňsk v polovině měsíce. Trochu překvapivější byl 26. bělořit okrový v Hjarbæk, v Dánsku. Jestliže se bělořit objevil znenadání, pak strnad šedokrký ve švédském Skutskär od 23. způsobil naprostý šok. Scéna byla neskutečná, se stovkami pozorovatelů namačkaných do malého obývacího pokoje, pozorujících ptáka v hlubokém sněhu, který se krmil mezi strnady obecnými a ostatními místními druhy. Kachna tmavá byla 2. v Hornborgasjö, zatímco v zemi byly viděny nejméně tři hrdličky východní. Drozd rezavý byl krátce 13.v Kristinestad, ve Finsku a hrdlička východní byla 6. v Alajärvi. Sýkora azurový byla stále 9. v Maďarsku na jezeře Feher a v Rumunsku druhý bělořit pouštní byl 11. v Chisineu-cris. Sameček hedvábníka šedého byl ve dnech 18.-19. v Marsa Alam v Egyptě a juvenil orlíka kejklíře byl 7. fotografován v at Sharm El Sheikh. Kuvajtské záznamy obsahovaly pokračující přítomnost mandelíka indického, stejně jako rehka středoasijského a včelojeda chocholatého. V Izraeli přezimoval bělořit černohřbetý v Ovda Valley a až pět včelojedů chocholatých bylo spatřeno začátkem měsíce v Eilatu.

prosinec 01Tento pozoruhodný obrázek může být pořízen jen na Azorech. Zleva doprava: hohol bělavý, polák kaholka, polák proužkovaný, turpan pestrozobý a turpan černý
společně ve Fajã dos Cubres,na ostrově São Jorge. Doprovázela je také volavka zelenavá a vodouš velký
prosines chrastal

Tento nápadný chřástal africký byl poprvé hlášen na ostrově Sal na Kapverdách ke konci měsíce, i když byl prý viděn před dvěma týdny. Představuje 10. záznam v oblasti Western Palearctic
prosinec slipkaVíce než polovina španělských záznamů slípky Allenovy přišla z Kanárských ostrovů. Tento pták, nacházející se 13. na Fuerteventuře znamená 32. výskyt tohoto sub-saharského druhu
prosinec tuhykťuhýk šedý na pevnině ve Španělsku – poprvé objevený v listopadu – zůstal v prosinci v deltě Ebro, často se skvěle předváděl pozorovatelům, kteří návštěvu spojili s možným čtvrtým španělským záznamem
prosinec vcelojedjak v Izraeli, tak v Kuvajtu přezimovávali během prosince včelojedi chocholatí, stejně tak  pět přítomných v Eilatu na začátku měsíce
prosinec oresnikholandský ořešník pokračoval v bavení davů, zdánlivě se zde usadil na zimu a pokoušel se nadále dráždit britské pozorovatele, kteří nadále nepřestávají doufat,
že tento jedinec může být v určitém stádiu v pokušení dostat se přes Severní moře
prosinec mandelikZvláště žádoucí druh ve Western Palearctic mandelík indický se dočasně usadil na okraji Kuwait City
prosinec rehekTato pěkná samička rehka středoasijského byla objevena na Green Island, Kuwait (umělý ostrov u pobřeží Kuwait City promenády) 


zdroj:Bird Watch 2/2019

Číst dál...

Přikrmujte i vodní ptáky, ale správně

Mrazy pokryly většinu vodních ploch ledem a u nás zimující vodní ptáci se slétli na poslední zbytky nezamrzlých vodních ploch. Někteří z nich jsou vděčni za potravu, kterou jim lidé nosí. Na zimovištích vodních ptáků ve městech se v těchto dnech vyskytují především labutě velké a kachny divoké. Ojediněle i lysky černé, racci chechtaví, bouřní i bělohlaví, poláci, hvízdáci, ostralky nebo kachničky mandarinské.

Nejvhodnější potravou pro vodní ptáky jsou, podle odborníků z Moravského ornitologického spolku, menší kousky nakrájeného nebo rozlámaného vysušeného bílého pečiva a chleba. V žádném případě na nich nesmí být plíseň nebo sůl, ptáci by se mohli přiotrávit a uhynout. Vhodnou potravou pro vodní ptáky jsou i semena pšenice, ovsa nebo kukuřice, slupky jablek a zbytky zeleniny.
Pokud si nebudete jisti, o jakého vodního ptáka se jedná, vyfoťte ho a pošlete k určení ornitologům do Moravského ornitologického spolku na e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.. Možná objevíte i nějakou raritu. Ornitologové uvítají i fotografie kroužků racků nebo krčních límců labutí. Přispějete tím k poznání tahu vodních ptáků.

Text a foto: Jiří Šafránek

DSCN9094 kachny
Kachny divoké na zimovišti vodních ptáků v Přerově.

DSCN9379 PKHU ad
Racek bělohlavý s odečítacím žlutým kroužkem PKHU pochází z Polska.

DSCN6210 labut zpevna
Pár labutí zpěvných s krčními límci 7R42 a 4R56 hnízdil v Chropyni.

Video: Adolf Goebel

Kachnička mandarinská na zimovišti vodních ptáků v Olomouci.

Číst dál...

Vyšel Panurus 27/2018

Východočeská pobočka České společnosti ornitologické a Východočeské muzeum v Pardubicích vydali s podporou Pardubického kraje 27. číslo ornitologického časopisu Panurus. Panurus 27 (2018) má rozsah 104 stran textu formátu A5 a vydán byl nákladem 250 výtisků. Obsahuje 10 odborných příspěvků o výskytu a biologii ptáků převážně ve východočeském regionu a jednu recenzi knihy. Konkrétně zde budou mimo jiné představeny zkušenosti s vyhledáváním hnízd dravců na Náchodsku, rozebráno bude aktuální hnízdní rozšíření zrzohlávky rudozobé (Netta rufina) na Pardubicku, výskyt potápek (Podicipedidae) na Kutnohorsku, nebo vývoj populace husy velké (Anser anser) na rybnících v ptačí oblasti Rožďalovické rybníky. Díky plnobarevnému tisku mohly být otištěny i cenné dokumentární avifaunistické fotografie z regionu východních Čech.

Panurus dlouhodobě plní obecně prospěšnou roli recenzovaných přírodovědných periodik, a to i v době rychlejších a atraktivnějších (ale ne vždy dostatečně důvěryhodných) způsobů prezentace jako jsou internetové stránky. Čtenářská obec časopisu Panurus přesahuje hranice regionu. Vydávání časopisu Panurus je jedním z hlavních bodů činnosti Východočeské pobočky České společnosti ornitologické, která mj. také pořádá víkendové výzkumné tábory, ornitologické konference, ornitologické exkurze pro veřejnost a účastní se správních řízení.

Nový Panurus je možno nejjednodušší elektronicky objednat na adrese pobočky za 100,-. V tomto případě připočtěte poštovní paušál 30,- Kč a částku uhraďte na účet u Fio Banky, 2501022899/2010 a na e-mail Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. nám sdělte, co jste si objednali, celkovou cenu objednávky a datum provedení platby. Obratem Vám časopis Panurus zašleme. Druhou možností je zakoupit si Panurus na schůzi VČPČSO, která proběhne 2. 3. 2019 v Pardubicích. K dispozici jsou i starší čísla Panurů (blíže ZDE)

Číst dál...

Co je dobré vědět než koupíte dalekohled

Ceny dalekohledů se mohou pohybovat v rozmezí mnoha tisíců. Tak jaký je rozdíl mezi levným a drahým?
Začněme od základů, pak budeme definovat a porovnávat různé vlastnosti pozorovacích dalekohledů, abychom Vám pomohli usnadnit rozhodnutí, jaký koupit.
Abychom Vám pomohli při nákupu, budeme diskutovat o následujících funkcích:
• Zvětšení
• Velikost objektivu
• Velikost výstupního pupil
• Očnice/Okuláry/
• Zorné pole
• Optický design
• Konstrukce těla
• Oční relief
• Zaměřovací mechanismus (zaostřovací?)
• Blízké zaměření
• Odolnosti proti povětrnostním vlivům a
• Kvalita skla/hranolu

Co je pozorovací dalekohled?
Pozorovací dalekohled je terénní dalekohled, kompaktní a přenosný, určený pro pozorování objektů na zemi nebo v její blízkosti (na rozdíl od pozorování astronomického). Pozorovací dalekohled je v podstatě určen na pozorování ptáků nebo jiné pozorování přírody. Jak se pozorovací dalekohled liší od astronomického? Pozorovací dalekohled má obvykle menší zvětšení, širší zorné pole, je snadno přenosný, v terénu odolný a jeho hranol poskytuje správně orientovaný obraz. Často snímky astronomických dalekohledů jsou vzhůru nohama a obrácené (zrcadlový obraz). Žádný problém s hvězdami, ale špatné to je s ptáky. Je dost těžké identifikovat pravou stranu ptáků nahoře. A zrcadlový obraz Vás ještě zmate. Snažte se sledovat ptáka, který vypadá, jako že se pohybuje vpravo, ale ve skutečnosti se pohybuje vlevo. Astronomické dalekohledy jsou typicky určené k delší ohniskové vzdálenosti s vyšším zvětšením, ale menším zorným polem. Při pozorování ptactva nepotřebujeme zvětšení na úrovni astronomie ( 100x +). Rádi na ptácích vidíme detaily, ale nepotřebujeme vidět každý detail pera. A širší zorné pole u pozorovacích dalekohledů je určitě výhodou na prvním místě pro „pozorování“ ptáka.

Závěry:
Dobrý astronomický dalekohled nebude vhodný na pozorování ptáků a dobrý pozorovací dalekohled nebude dobrý na astronomii. Určitě můžete použít pozorovací dalekohled, abyste se podívali na noční oblohu (dobrý na Měsíc a hvězdy), ale když chcete vidět neobyčejné detaily, je třeba mít astronomický dalekohled. Jestli chcete dalekohled především na pozorování ptáků, mějte pozorovací dalekohled.

Proč mít pozorovací dalekohled? Jaké jsou výhody proti dalekohledu (monokuláru)?
Pozorovací dalekohledy jsou určeny na pozorování ptáků na dlouhé vzdálenosti. Poskytují zvětšení potřebné pro prohlížení ptáků a obdivování detailů v bližším dohledu. Poskytují prostředky k určení ptáků mimo dosah vašeho dalekohledu (binokuláru). Za špatných světelných podmínek vám pozorovací dalekohled poskytne jasnější a čistější obraz a zvětšení, které potřebujete k zobrazení dalších detailů. Všechny pozorovací dalekohledy budou mít pozorovací desku pro upevnění stativu k zajištění stabilizace při těchto vyšších zvětšeních. Existují chvíle, kdy Váš 7x-10x binokulár vám nemůže přiblížit dostatečně to, co byste chtěli vidět. Může to být proto, že se prostě nedokážete dostatečně přiblížit s vaším binokulárem, jako je prohlížení vodních ptáků na jezeře, bahňáků v bažinách nebo hnízdění ptáků na útesech. Nebo možná chcete bližší pohled, ale nechcete rušit ptáka, zvláště citlivý druh, řekněme v hnízdě. Nebo v otevřených prostorách, když se pokoušíte dostat dostatečně blízko s binokulárem, je vyděsíte. S pozorovacím dalekohledem můžete obdivovat ptáky z dálky.
Osobně, používáme pozorovací dalekohled často během polní sezóny ke sledování hnízdění orlů zlatých a rarohů prériových. Mnohokrát ani nevystoupíme z auta, ale pozorujeme přímo z auta. Prostě bychom nebyli schopni pozorovat určité chování dospělých a mláďat bez pozorovacího dalekohledu. Je také pěkné mít pozorovací dalekohled, když se pozoruje ve skupinách, takže každý se může podívat na detaily, na které je upozorníte. Je to skvělý způsob, jak sdílet pozorování ptáků se začátečníky, zejména při pozorování mláďat.
S pozorovacím dalekohledem můžete také fotografovat a natáčet buď s běžným 35 mm fotoaparátem, digitálním fotoaparátem nebo videokamerou (viz digiscoping).

Vlastnosti pozorovacích dalekohledů, které je třeba zvážit před nákupem:
Zvětšení
Obecně platí, že rozsah dobrého zvětšení pozorovacího dalekohledu pro vaše pozorování ptáků je v rozmezí mezi 15 - 60x. Pod 15x můžete používat stejně dobře svůj binokulár. Nad 60x se zorné pole stává příliš úzkým a jas obrazu začne slábnout, zejména je to problém při špatných světelných podmínkách. Nejčastěji 20 - 40x zvětšení poskytuje nejlepší zorné pole a jas obrazu pro sledování ptáků.
Připomínka: Čím vyšší zvětšení, tím je zapotřebí větší objektiv k udržení kvality obrazu. Navíc při vyšším zvětšení se zesílí jakákoliv zkreslení (tepelné vlny) nebo pohyby pozorovacího dalekohledu (chvění stativu). Chcete-li větší zvětšení, nezapomeňte, že kvalita čoček a hranolů (což ovlivňuje propustnost) je čím dál důležitější. Nízká kvalita čoček a hranolů bude produkovat snímky nízké kvality, zvláště při zvětšení nad 45x. Nejvyšší užitečné zvětšení vašeho pozorovacího dalekohledu závisí na kvalitě čoček a hranolů, velikosti objektivu (popsané níže) a vnějších podmínkách (nízké nebo jasné světlo, opar, tepelné vlny, apod.).

Objektiv (clona) (Objectiv lens, apertura)
Velikost objektivu určuje kapacitu pro snímání světla u pozorovacího dalekohledu. Více světla = více jasnosti a detailu, což = jasnější, čistější obraz. Clona je definována jako průměr objektivu, obvykle měřený v mm. Objektivy určené na pozorování ptáků jsou obvykle v rozmezí 50 – 80 mm. Obecně platí, že větší objektiv, je těžší a dražší. Při rozhodování o velikosti objektivu Vašeho dalekohledu pamatujte nejen na to, kolik jste ochotni zaplatit za největší objektiv, ale také na to, zda ho budete chtít nosit. Jestliže jste ochotni nést trochu větší váhu, pak velikost objektivu s 80 mm vám poskytne dobré snímky při téměř všech světelných podmínkách, zvláště při vyšších zvětšeních. Je to na Vás. Přemýšlejte o tom, kdy a kde budete většinou pozorovat ptáky. Jestliže bydlíte v Seattlu (většina zatažených dnů), kupte si větší objektiv. Pokud žijete na suchém, slunném místě, např. v Arizonské poušti a pozorujete ptáky zejména během dne (nikoliv za soumraku nebo úsvitu) a chcete nést něco lehčího, možná byste měli zvážit trochu menší.

Výstupní pupila (exit pupil)
Spolu s velikostí objektivu je výstupní pupila nejlepším měřítkem jasu obrazu. Výstupní pupila je průměr světla v mm viditelný přes okulár. Pro výpočet výstupní pupily rozdělíme velikost objektivu podle zvětšení. Čím vyšší zvětšení, tím větší objektiv je nutný k udržení jasu obrazu. Jako obecné platí pravidlo, že nejvýhodnější je ten dalekohled, který má výstupní pupilu 1,33 mm nebo více. Jak to zjistíte, najdete o pár řádků níže Protože v podmínkách kromě optimálních (jas, klid) nižší výstupní pupila bude nedostatkem, zejména při vyšším zvětšení. Takže pokud byste měli dalekohled se 20 - 60 x zoomem okulárem, 80 mm objektiv by byl vhodný pro všechny rozsahy zvětšení.
Výpočet zjistíte - 80 mm (velikost objektivu) děleno 60 (nejvyšší zvětšení) = 1,33 m (velikost výstupní pupily). Avšak objektiv o velikosti 50 mm při zvětšení 60x Vám dává výstupní pupilu 83 mm (50 : 60=0,83). To není tak dobré, zvláště při špatných světelných podmínkách.

Okuláry (Eyepieces)
Okulár je to, co určuje zvětšení vašeho dalekohledu. Někdy se dodávají s dalekohledem, ale častěji se prodávají samostatně. Většina dalekohledů má vyměnitelné okuláry, specifické podle výrobce a řady, což vám umožní vybrat jeden nebo více, které vyhovují vašim preferencím. Můžete mít buď vyměnitelné fixní, nebo jednorázové (variabilní) okuláry. Existují některé pozorovací dalekohledy, obvykle zoomy nebo vodotěsné dalekohledy, které mají okuláry, které nejsou zaměnitelné. Zoomové okuláry mají rozsah úrovně zvětšení od nízkého k vysokému, obvykle 15-45x nebo 20-60x. To pozorovatelé považují za užitečné, protože mohou prohlížet ptáka při nižším zvětšení (širší zorné pole), poté použít vyšší zvětšení k zobrazení detailů. Jestliže většinu pozorování provádíte v širokém otevřeném prostoru např. pozorování mořských ptáků v moři, jestřábů v horských hřebenech, pak můžete chtít pevný širokoúhlý okulár, který poskytuje širší zorné pole. Nebo jeden s dlouhým očním reliéfem (obvykle 25 nebo 27x) pro ty, kteří nosí brýle. Nebo okulár jen pro digiscoping. Nezapomeňte získat dalekohled s velikostí objektivu, který bude schopen poskytnout vám dobré snímky při všech úrovních zvětšení (náš vzorec pro výpočet). Kvalita skla okuláru a design ovlivňují také kvalitu obrazu. Takže výběr okuláru je stejně tak důležitý jako výběr konstrukce dalekohledu. Všimněte si, že výrobci mohou mít okuláry, které mohou být použity jen v jedné konstrukční linii, zatímco jiné mohou být použity v mnohanásobných liniích. Možná budete chtít o tom uvažovat a uvidíte, jaké okuláry můžete použít na vašem dalekohledu, pokud plánujete mít víc než jeden dalekohled.

Zorné pole (Field of view)
Lineární zorné pole (FOV) je měřeno jako šířka plochy viditelná na 1000 yardů (nebo metrů) od pozorovatele. Může být také vyjádřeno ve stupních jako úhlové zorné pole. Normálně, když se zvýší zvětšení, sníží se zorné pole. Obecně platí, že široké zorné pole je lepší pro pozorování rychle pohybujících se objektů nebo prohlížení a hledání ptáků v dalekohledu.
spotting scope field of view
Jak jsme uvedli dříve v oddíle okulárů, pokud většinu vašich pozorování děláte v širokém otevřeném prostoru např. pozorování mořských ptáků v moři, jestřábů v horských hřebenech, pak byste měli chtít pevný širokoúhlý okulár, který poskytuje širší zorné pole.
Všimněte si, že při porovnání fixního okuláru 20x s okulárem 20 - 60x, bude mít fixní 20x širší zorné pole než zoom ve 20x. Je to jen otázka designu.

Optický design (Optical design)
Existují dvě základní konstrukce dalekohledů – refrakční a katadioptrické. Téměř všechny dalekohledy pro ornitologii jsou refrakční. Důvodem je skutečnost, že i když katadioptrické dalekohledy zajišťují jasnější obraz při vyšším zvětšení (při stejné váze refraktoru), stojí podstatně více než refrakční a nejsou tak silné a odolné pro použití v terénu jako refrakční dalekohledy. Pokud chcete získat o něco lepší snímky, máte peníze a myslíte, že váš dalekohled nebude v terénu příliš narážet, pak si pořiďte katadioptrický. V opačném případě je refrakční dalekohled to, co chcete. Nezapomeňte však, že katadioptrické dalekohledy mohou mít snímky, které jsou vertikálně správné, ale obrácený obraz vlevo a vpravo.

REFRACTOR

CATADIOPTRIC

Používá optické sklo k ohýbání světla

Používá především zrcadla k odrazu světla

Obraz je správný (pravá strana nahoře a zprava doleva)

Obraz je vertikálně správný, ale obrácený zprava doleva

Ohnisková vzdálenost kratší (širší zorné pole)

Ohnisková vzdálenost delší (užší zorné pole)

Trvanlivější a odolnější v terénu, nízká údržba

Křehčí, ale gumové obroučky mohou poskytnout základní ochranu

Jednodušší design, levnější

3-5x dražší než refrakční

těžší

Poskytuje větší zvětšení než refrakční při stejné hmotnosti

Nejlepší do terénu, pozorování přírody, ptactva, lov, venkovní prohlížení

Nejlepší pro terénní aplikaci na velké vzdálenosti nad horizontem, telegrafii a astronomické pozorování

Možno použít fixní nebo zoom okuláry

Určené především k použití fixních okulárů

Výkon nad 60x se snižuje

Může poskytnout užitečné zvětšení až 200x.

zdroj: Birdwatching - Bliss

Číst dál...

Davies A. & Miller R., 2010: The Biggest Twitch

Když jsem se s Robertem bavil o tom, že jsme dokončili překlad Velkého roku, doporučil mi další knihu THE BIGGEST TWITCH, která si s Velkým rokem nezadá. Vzhledem k tomu, že podobná literatura u nás nevychází vůbec, ještě před Vánocemi jsme knihu přes Amazon koupili a opět se pustili do překladu. Stručný obsah knihy jsme si půjčili od Roberta, abyste věděli, na co se můžete již těšit.

Je krásné mít tu možnost nebo spíš odvahu a uskutečnit si svůj sen. Zvláště člověk, jehož vášní je pozorování ptáků, má v dnešní době stimulů, které ho k takovému kroku vybízejí, celou řadu. Knihy, příběhy, trip-reporty a dokonce i filmy líčící osudy těch, kteří se rozhodli utéci třeba na celý rok od všedností každodenního života a věnovat se jen svému koníčku, se dají lehce obstarat a ještě snadněji se jejich příběhům podlehne. Jedna z knih tohoto ranku nese název The Biggest Twitch a jejími autory jsou Alan Davies a Ruth Miller. Tito dva Angličané se rozhodli uskutečnit si svůj sen v roce 2008. Prodali, co mohli, opustili svá zaměstnání, pronajali byt a 1. ledna vyrazili do světa, aby během následujících dvanácti měsíců viděli tolik ptačích druhů, kolik jen bude možné. To, o čem jiní sní, tito dva nadšenci dokázali. Máme jim závidět?

Ruth a Alan nejprve uvažovali jen o roce tráveném pozorováním ptáků. Měl mít podobu odpočinkového birdingu cíleného do zemí, o kterých vždy poslouchali jen z vyprávění jiných a jejichž exotická avifauna dráždila jejich představivost. Zlomovým momentem bylo, když o svém nápadu řekli Ianu Campbellovi pracujícímu pro cestovní kancelář Tropical Birding zaměřenou na birdwatchery. „Jestli do toho půjdete“, řekl jim, „můžete se snažit trochu víc a zkusit překonat světový rekord.“ Následovalo rozpačité ticho. Něco podobného totiž ani jednoho z nich nenapadlo. Světový rekord v nejvyšším počtu ptačích druhů pozorovaných během jednoho kalendářního roku držel Jim Clements, autor známého Clements Checklist of Birds of the World. V roce 1989 se mu podařilo pozorovat 3662 druhů. Když se oba zamysleli nad tím, kolik druhů by mohli vidět v zemích, které plánovali navštívit, došli zhruba k číslu 3000. No proč ne?, řekli si. Proč tomu ročnímu odpočinkovému roku nepřisoudit mnohem důležitější roli? To už za to stojí, pokusit se překonat světový rekord. Ta výzva byla až příliš lákavá, než aby jí nepodlehli.

Nejprve si museli stanovit pravidla. Pokud chtějí překonat Clementsův rekord, musí jít v jeho stopách. Znamenalo to počítat si pouze ptáky živé, divoké a volně létající. Započteny mohou být druhy jen slyšené a jejich určení musí být potvrzeno terénním klíčem nebo vlastním záznamem. Také by mělo být využito taxonomicky stejného seznamu, který měl Clements. Pravidlem navíc, které si Ruth a Alan stanovili bylo, že si mohou daný druh připsat do seznamu pouze v případě, že jej viděli oba dva. V následujícím roce, který měl dokonce 366 dní, by se tedy od sebe neměli hnout ani na krok. „Museli jsme vstávat a uléhat do postele přesně ve stejnou chvíli, riskantní mohla být dokonce samotná návštěva koupelny“, napsala Ruth v úvodu knihy.

Poté, co si zvolili název své roční výpravy, se pustili do plánování jejího itineráře. Aby zastihli co nejvíce druhů, museli se nacházet na správných místech ve správnou dobu. Na čtverečky papíru napsali jména zemí, které chtěli navštívit. Pro každý týden jeden papírek. Když někde chtěli zůstat déle, bylo papírků se jménem jedné země více. Zprvu jim vyšlo, že by nadcházející rok měl mít 18 měsíců, aby vše stihnuli. Když se konečně vešli do 12. měsíců, začali shánět letenky a přes internet ubytování a zapůjčení automobilů. Následně si nechali udělat webové stránky a oslovily firmu Swarovski, jestli by je nevybavila kvalitní a lehkou optikou oplátkou za reklamu. Firmě se jejich nápad líbil a každému zaslala dalekohled 8×32 EL a teleskop ATS HD s průměrem čočky 65 mm. Stejně úspěšně proběhlo jednání s firmou Country Innovation, která oběma dobrodruhům dodala univerzální oblečení, následovalo interview pro BBC Radio Wales a domluva se zástupci Tropical Birding, kteří přislíbili své průvodcovské služby. Vše mohlo začít.

Aby si člověk udělal představu o tom, co takový roční hon za ptačími druhy obnáší, měl by si knihu přečíst. Obtíží, které musela dvojice birderů překonat, byla spousta. Co mi utkvělo v mysli a co se v textu stále opakovalo, byl popis horečnatého shonu. Každodenní vstávání před východem slunce, odškrtávání nových druhů, kratičký odpočinek po poledni a znovu ven a až do tmy hledat další a nové opeřence. Noci v terénu a před spaním ještě rychle vše zaznamenat do deníků, do seznamů, aktualizovat webové stránky. Padnout mrtví k několika hodinám spánku a znovu a znovu. Překonat zdravotní obtíže, zmatky v logistice výpravy, vlastní nezkušenost s neznámými druhy v zapadlých koutech světa, pozorovat, honit se, jednou v dešti tropického pralesa, jindy v řídkém vysokohorském ovzduší, často na hranici vyčerpání. Na druhou stranu tu byly zachyceny kouzelné a neopakovatelné momenty vzrušení z výjimečného pozorování vzácného druhu, magické chvíle při západech slunce v divočině, za vlahých večerů naplněných zvuky přírody. A právě tyto momenty vždy s přehledem vyvážily všechny zažité strasti a nepohodlí. Kvůli těmto chvílím stálo za to celé to roční martyrium absolvovat.

alan a ruth

Když se oba 1. ledna roku 2009 probudili v ekvádorském Quitu, vyskočil Alan z postele v panice, že zaspali a musí okamžitě vyrazit do terénu. Teprve pak si uvědomil, že jejich Velký rok předchozí půlnoci skončil. Najednou byl nadcházející den jaksi prázdný. Na svém kontě měli 4341 druhů ptáků. Předchozí světový rekord překonali.

Úvodní slova ke knize napsal Kenn Kaufmann. S dobrým úmyslem, ale trochu neobratně obhajuje birderskou snahu vést si svoje seznamy ptáků následujícími slovy:

„Při pohledu zvenčí by mohla být ptáčkařská zaujatost sestavováním seznamů pozorovaných druhů snadno nepochopena. Už jsem slyšel, že ptáky vnímáme jako pouhá čísla a když je jednou vidíme, tak je nemusíme vidět víckrát. Většina z nás ale ptáky nadšeně pozoruje znovu a znovu. Jinak by se jen stěží dala vysvětlit oblíbenost, jaké se těší například year list, každoroční sestavování seznamu pozorovaných druhů. Pozorování ptáků se věnuji téměř celý život a skoro každý rok mám 1. ledna nutkání pustit se do nového year listu. Jde o způsob, jakým ptáky chápeme: včera byl pro nás pozorovaný druh jen další červenkou nebo vrabcem, ale dnes jde o nový druh do ročního seznamu. Jak daný rok plyne, seznam pro nás představuje důvod a omluvu, proč musíme vyrážet do terénu. Možná, že jsem v minulosti viděl spousty pustovek, ale letos jsem žádnou ještě neviděl, což je důvod vyrazit ven a pokusit se najít tuto krásnou, tajemnou sovu a znovu se jí obdivovat.“

Na sepisování každoročních seznamů pozorovaných druhů není nic špatného, pokud se oni zpívající barevní opeřenci skutečně nestanou jen číslem, položkou, odškrtnutím. Sám si své seznamy také vedu, ale to neznamená, že bych konkrétní druh viděný v daném roce už ten stejný rok vidět nechtěl. Mám radost z každého pozorování, z každé chvíle strávené venku, z každého zastavení, kdy v obdivu pozoruji nejen ten okřídlený život kolem sebe. Chápu i soutěživost, která je nám vlastní a která je jen jiným projevem zákonitostí přirozeného výběru, kdy ti lepší mají větší šanci zanechat své geny v potomstvu, bláhovou snahou po nesmrtelnosti, ke které je nutno přistupovat se schovívavostí. Ale ani kombinace soutěživosti a sestavováním seznamů neznamená nic špatného. Jde o zálibu, která svého vyznavače naplňuje a která mu přináší uspokojení. Jaké jsou skutečné motivy k jejímu vyznávání, její skutečná podstata, to žádný z nás přesně neví a vědět ani nemusí.

Na první straně knihy je uvedeno motto vyjádřené Markem Obmascikem: „birding je lov bez zabíjení, hon bez obětí, sběr bez zaplňování vlastního domu“. Jestli k birdingu budeme přistupovat rozumným způsobem, tak se nemůže stát, aby ptákům ubližoval, spíše naopak. Za tohoto předpokladu si můžeme zvolit i jeho formu, která může mít podobu třeba Velkého roku tráveného jen a pouze při pozorování ptáků. Zmíněnou knihu The Biggest Twitch autorů Alana Daviese a Ruth Miller můžu všech vyznavačům birdwatchingu jen doporučit. Sám uvažuji o tom, že bych v některém z následujících roků navštívil známý ptáčkařský veletrh v Anglii zvaný BirdFair, autory vyhledal a potřásl jim alespoň pravicí. Přece jen jde o lidi, kteří píšou současnou historii birdwatchingu.

Itinerář výpravy The Biggest Twitch a průběžný počet pozorovaných druhů

1.- 3. ledna: Arizona, USA (161 druhů)
4.- 11. Ledna: Mexiko (413 druhů)
11.- 12. ledna: Houston, USA (422 druhů)
12.- 27. ledna: Ekvádor (1050 druhů)
28. ledna – 1. února: Severní Wales, UK (1122 druhů)
2.- 26. února: Etiopie (1604 druhů)
26.- 27. února: Keňa (1611 druhů)
27. února – 16. března: Ghana (1835 druhů)
17.- 18. března: UK (1835 druhů)
19.- 25. března: Kypr (1870 druhů)
26. března – 12. dubna: Španělsko (1913 druhů)
13.- 16. dubna: Texas, USA (1950 druhů)
17.- 21. dubna: Panama (2073 druhů)
22.- 24. dubna: Texas, USA (2105 druhů)
25. dubna – 1. května: Kalifornie, USA (2157 druhů)
1.- 6. května: Kanada (2173 druhů)
7.- 11. května: Cape May, USA (2186 druhů)
12.- 14. května: Severní Wales, UK (2192 druhů)
15.- 28. května: Kypr a Turecko (2230 druhů)
30. května – 12. června: Finsko, Estonsko, Norsko (2285 druhů)
14.- 30. června: Brazílie (2595 druhů)
1.- 7. července: Argentina (2665 druhů)
9.- 14. července: Brazílie (2747 druhů)
15. července – 10. srpna: Peru (2930 druhů)
12.- 25. srpna: UK (2931 druhů)
26. srpna – 10. září: Jižní Afrika (3123 druhů)
11.- 29. září: Zambie a Malawi (3221 druhů)
29. září – 4. října: Jižní Afrika (3288 druhů)
5.- 7. října: Namíbie (3310 druhů)
9. října – 6. listopadu: Austrálie (3718 druhů)
8.- 13. listopadu: Malajsie (3904 druhů)
14. listopadu – 17. prosince: Indie (4226 druhů)
21.- 31. prosince: Jižní Ekvádor (4341 druhů)

Webové stránky Alana Daviese a Ruth Miller The Biggest Twitch.
Jejich knihu je možno zakoupit v internetovém obchodě Amazon.com.

zdroj: birdwatcher.cz

Číst dál...

Michael Quetting: Husí táta. Sedm divokých hus a objevování fascinujícího světa

Michael Quetting je vědec působící v jednom z ústavů pod hlavičkou Institutu Maxe Plancka . Další jeho vášní je létání. Žije u Bodamského jezera. V knize popisuje své zkušenosti, zážitky a postřehy z období, kdy se v rámci experimentu věnoval odchovu 7 housat jako jejich rodič. Na stránce vydavatelství Kazda, které tuto knihu uvedlo na český trh, najdeme toto info:

Michael Quetting má v rámci výzkumu na předním evropském ornitologickém institutu naučit husy létat za svým ultralehkým letadlem. Nejprve je však třeba nechat je vylíhnout. Když se nakonec vyklube sedm housat, novopečenému husímu tátovi rychle dojde, že má co do činění s bandou dětí, v níž má každé house naprosto individuální vlastnosti. Michael Quetting nás prostřednictvím láskyplného vyprávění nechává vstoupit do jejich společného dobrodružství. Vypráví, jak husy vyrůstají a jak společně objevují zemi, vodu i vzdušný prostor. Ke konci projektu je však čeká loučení: Husy vylétnou na svobodu a Michael Quetting už není tím, kým byl na začátku.
Kniha je doplněna barevnými fotografiemi z projektu.

Pro mě osobně byla knížka čtivá a zajímavá. Naprosto nenásilně přináší informace ze života divokých hus i popis experimentu, nejedná se ale v žádném případě o vědeckou publikaci. Autor sděluje svou osobní zkušenost, dělí se o svoje myšlenky a pocity. Nevnucuje svoje názory, ale mimoděk vede i k zamyšlení nad tím, zda náš současný hektický život je pro nás to pravé...

019

 

Číst dál...

285. druh má jméno racek mořský

Chystám se na druhý výjezd za rackem mořským, mým dalším životním druhem v ČR. Minulou sobotu to nedopadlo podle našich plánů a představ. Sice jsem ráno vyjel, ale vytrvalý déšť a silný vítr mě donutily otočit auto a vrátit se domů. Ani na tuto sobotu počasí neslibovalo ukázat přívětivou tvář. Místy byl ohlášený sníh a jinde mělo pršet celý den. Předpověď se vyplnila do puntíku, do rána napadlo pár čísel mokrého sněhu, který umrzl a já jsem měl ráno co škrábat na autě, než jsem mohl vyjet. Sněžení po pár kilometrech vystřídalo drobné mrholení, které vydrželo až do Jirkova, kde jsem měl sraz s Vláďou. Že ani silnice nejsou tip ťop mi ukázalo auto v příkopu při sjezdu z Vlčtejna. Cesta ale přes špatné počasí ubíhala parádně. „Ježíšek“ mi nadělil novou audioknihu, která mne, ortodoxního foglarovce a sběratele všeho okolo Jaroslava „Jestřába“ Foglara potěšila – Záhada hlavolamu pro pokročilé čtenáře. Dobré mluvené slovo, káva při ruce, kilometry pak příjemně naskakují.
V Jirkově jsem s malým předstihem, tak si lebedím v autě a pozoruju cvrkot na malém nádražíčku. Vrásky na čele mi dělají jen dopadající kapky na přední sklo. Ale jsem životní optimista, takže věřím, že se příroda ještě umoudří.
Vlak přijíždí na čas a tak pár minut před půl devátou parkujeme u nádrže Kyjice. Začíná první „sborka“ v letošním roce, jak Vladimír říká skládání stojanů a výstroje. Stále drobně mrholí, tak nasazujeme kapuce a vyrážíme k vodě pod železniční most. Už z dálky nás vítá plná hladina racků, nedaleko loví kormoráni a kachny. Nastává podrobná kontrola hladiny. Nalézáme roháče, tři ostralky štíhlé, letos první. Tajně doufáme v lepšího racka, ale hledání zatím bylo marné. Přejíždíme na další stanoviště na druhé straně nádrže. Stále mrholí, tak stativáky necháváme v autě a bereme jen dalekohledy. Mám sebou nový Vortex 10x50 HD Viper – model 2018, který mi přišel v týdnu před Vánocemi. Nová skla, nová technologie, menší rozměr, parádní design. ALE!! Ten pohled je až neuvěřitelný! Ostrý jak žiletka, čistý, jasný obraz, dalekohled je neuvěřitelně prosvětlený. Předchozí model 2015 byl parádní, ale z nového Vipera sedíme na zadku oba. Tohle je nejméně ještě o 50% dál!

vlada testuje dalekohledyVláďa nevěřícně testuje nový Viper

Přicházíme k hladině a ze staré vegetace nám vylétne nejméně 25 konopek obecných, které se zatočí okolo nás, než zapadnou opět staré trávy nedaleko. Sledujeme racky, různě velká hejna neustále přilétávají z nedalekého smetiště a dosedají jako dobře secvičené „letky“ na hladinu u druhého břehu. Vladimír zahlédne světlého racka, který při dosednutí nemá tmavší křídla...běžíme pro stativáky. Je to daleko, ale po chvíli se nám povede mezi stovkami racků najít toho našeho – racka šedého, Kowa si se vzdáleností poradila, fotoaparáty ale ne. Vláďa si zatančí indiánský taneček, má další druh na ČR životní birdlist. Rackové se zdají být podstatně blíže břehu u naší první zastávky. Chceme udělat fotografii, tak autem opět objíždíme část Jirkova, abychom se dostali po železniční most a rychle ven z auta. Ve finále jsou rackové stále velmi daleko, a už jich je tolik, že vypadají z dálky jako rozlehlý bílý koberec, který se houpe na hladině. Vytahujeme zamlžené stativáky, musíme chvíli čekat, až se odmlží, než něco jimi vůbec vidíme. Pátráme dost dlouho, ale racka šedého už nenacházíme.
Opět sedáme do auta a okroužíme další kolo, abych dnes již po třetí projel Jirkovem a vypadl směrem na Nechranice. Po cestě nám před autem zakličkuje krahujec a na stromě sedí poštolka. Na Nechranicích zajíždíme přímo do tušimické zátoky. Pro mne má své kouzlo. Staré maringotky, karavany, chatky a rybářské brlohy vedle luxusních chat, na stromech ještě zažloutlé listí všude přítomný „pach“ vody. Přestává mrholit, sláva, jen tu ještě profukuje vítr a čeří hladinu. Pohled na vzdálený ostrov rozveselí srdíčka ještě víc. Je plný velkých racků. Tam musíme najít racka mořského, to bude práce, pokud tu vůbec ještě je. Pár dní ho už nikdo nehlásil.

DSCN4435čeká nás prohlídnout pár set racků, chceme li najít racka mořského

Nedaleko od břehu se potápí a loví potápka rudokrká a lovící kormoráni. Nás zajímají v tuto chvíli jen rackové. Nastává mravenčí práce, přejíždět hlavičku po hlavičce, vynechávat ty bílé a zbystřit u hnědých. Rackové se ještě čas od času zvednou do vzduchu, zakrouží nad ostrovem a zase usednou. My můžeme začít opět od kraje. Slabá náplast je nález racka žlutonohého. Odpočíváme, bolí nás oči z upřeného hledání. Rozhlížíme se okolo rybářské „vesničky“. Místní krmítka přilákala drobné pěvce – strnady, sýkory, červenky, jíkavce...vracíme se k pátrání. Asi za hodinu můžeme zvolat Heuréka – našli!! Stojí ukryt mezi ostatními velkými racky, než nachystám aparát, rackové se opět zvedli do vzduchu, zakrouží nad ostrovem, aby následně opět usedli. Na další kolo hledání už nemáme nervy. Grand coup je už stejně náš.
Pohled na hodinky 12:15, máme dobrý čas a v kombinaci se začátkem roku a prakticky čistým letošním birdlistem se rozhodujeme pro Miladu. Vzácná potáplice lední by byla prakticky zápisem „zadarmo“ na letošní birdlist a začínat s „lednicí“ šedivcem a rackem mořským, tomu říkám super úvod roku.
Na Miladu je to slabých 70 kilásků, tak po jedné hodině parkujeme mezi auty pejskařů, sportovců, víkendových turistů. Vyrážíme na náš okruh okruh. Hned u vody je velký pohyb v rákosí, dovádí tu asi padesátka sýkořic vousatých. V zálivu je pár stovek poláků velkých a chocolaček, několik morčáků velkých. Zdá se nám, že se zredukovaly počty lysek, proti předešlým návštěvám, možná budou někde na druhé straně jezera.
Potáplice lední nás čeká samozřejmě až v zadní části jezera, jak jinak. Je to nádherný elegantní pták, pozorujeme jí, jak loví pár desítek metrů od nás.

DSCN4440krásná dáma za ty kilometry stála - potáplice lední

Rozhlížíme se ještě po kajce nebo severkách. Lysky, labutě, „kádéčka“ a kormoráni. Jinak nic. Vracíme se, mám důležitou schůzku a jednání v Praze na pátou hodinu, tak natahujeme krok. Občas se přesto zastavíme pro kontrolu hladiny. Velké množství racků opět přinese jednoho žlutonohého, v hejnu zhruba 70ti morčáků velkých žádného prostředního bohužel nenajdeme, ale ani kajku mořskou nikde po cestě nezaznamenáme. Hodně nás potěší trojce potáplic severních, která s námi pluje kus cesty. Co nás překvapilo, cesta okolo jezera je plná, neustále uhýbáme běžcům, pejskařům, ale birder po celou dobu žádný!
Vláďu ještě zavezu do Ústí na nádraží, v tamější spleti jednosměrek místo ven se dostávám do centra, ale kamarádka navigace pomohla a tak jsem za chvíli na přivaděči k dálnici ku Praze, pak mě čeká ještě cesta domů. Silně se rozpršelo, ale to už je mi jedno. Rekapituluju den, bylo nám parádně, v duchu ještě nevěřícně kroutím hlavou nad novým Vortexem. V Praze schůzka dopadla na výbornou, tak po devatenácté hodině vytahuju bágly z auta a koukám na rozsvícená světla v bytě. Jsem doma. Najel jsem 419 kilometrů

Číst dál...

Western Palearctic: listopad 2018

Celý listopad byl pro tento region skvělým měsícem, v mnoha zemích se těší z prvních národních záznamů. Josh Jones shrnuje zajímavé období.
V průběhu rušného listopadu ve Western Palearctic to snad bylo Švédsko, kterému se dařilo nejlépe s fenomenálním vzestupem nových přírůstků památného dne 13. Ráno se objevil drozd rezavý v Patamalm, v oblasti Kalmar a pak večer přišly zprávy bramborníčku černobílým, který byl vyfotografován v Ulricehamn, Västra Götaland, před několika dny. Bohužel se přesunul dříve, než bylo 14. po něm pátráno, ale drozd se alespoň dokázal vyfotografovat příštího dne. Později v měsíci byl na Gotlandu 24. vyfotografován konipas bílý, který byl prvním národním záznamem a v regionu druhým, když následoval ptáka na Kypru na jaře loňského roku. Švédsko také zaznamenalo nejméně tři hrdličky východní. Sousední Norsko zaznamenalo 23. překvapující první národní záznam v přístavu Tromso: volavku vlasatou. Navzdory ledovým podmínkám v Arktickém kruhu pták přežil nejméně do 26. Dále k jihu se vyskytoval ťuhýk hnědý v Mulvika do poloviny měsíce a v Hă (obec) v Rogaland (Norsko)zaznamenali jak orla volavého, tak lindušku proměnlivou. Překvapivě volavka rusohlavá 4. byla první pro Estonsko a maďarská samička sýkory azurové byla na jezeře Fehér přinejmenším od 18. do 24. Rumunsko zaznamenalo 24. Čejku trnitou v Pisculet a další první záznam (bude-li přijata jako volně žijící) přišel v podobě bernešky bělolící v Izraeli, v údolí Hula z 25. Zprávy z Polska se týkaly návratu kačera turpana hnědého v Gdaňsku 10., který zde byl naposledy viděn na začátku března.
Jeden z nejpopulárnějších nálezů byl ořešník ve Wageningen, v Nizozemí 19. Zůstal až do konce měsíce, čímž se stal mezinárodní celebritou, neboť se pilně a bezstarostně krmil a skladoval ořechy v dosahu shromážděných davů. Droz šedolící byl vyčerpaný chycen v Haagu 5. a byl prvním holandským záznamem. Šťastně se zotavil a byl propuštěn kolem 20. Kormorán malý prodloužil svůj pobyt v Bruselu, v Belgii, zatímco dvě země sdílely přinejmenším tři luňce šedé. V severní Francii na polích v Le Plessis ,Eure-et-Loir,byl běhulím plavý od 17. -28., který byl nemilosrdně sťat vránou černou.
Další francouzské záznamy zahrnovaly orla královského, který zůstal většinu měsíce poblíž Saint-Gilles, v departementu Gard a keptušku stepní v Moselle, 1. Sousední Švýcarsko mělo také svůj první záznam - mladého ťuhýka královského, který se vyskytoval od 18.-25. poblíž Grandson. Novým italským ptákem byla pěnice malá v Torre Canne, v kraji Apulie 21. Potvrzením Eastern Yellow Wagtail 19. v deltě řeky Llobregat ( v blízkosti Barcelony, Katalánsko) znamenalo nový španělský záznam. Další významná pozorování zahrnovala ťuhýka šedého v deltě řeky Ebro, až dvě keptušky stepní v La Janda (provincie Cádiz v jižním Španělsku) a krásného kačera hohola bělavého v Porto do Son v Galicii od 1.do 26. a modrušku tajgovou na Mallorce v Port de Pollença 6. Nejméně dvě volavky zelené byly nalezeny na pevnině v Portugalsku, jedna v Quinta da Lago, v Algarve a to po většinu měsíce. Také vynikající na pevnině byl vodouš velký, vyskytující se poblíž Aveiro (město na západním pobřeží Portugalska), v kraji Centro několik dní v polovině měsíce. Volavky na Săo Miguel plnily titulky a pendlovaly celý měsíc mezi Povoacăo a Ribeira Quente. Na ostrově Săo Miguel byli také dva kačeři kachničky karolínské v Lagoa Azul a lyska americká přiletěla na jezero Furnas (jedno ze tří hlavních kráterových jezer na ostrově). Mezitím vyfotografovaný budniček menší v Mosteiros (nejzápadněji osídlená vesnice na ostrově) 6. představuje první záznam pro souostroví. Jinde byla poštolka pestrá natočená 5. v Graciosa (malý ostrůvek nacházející se severně od ostrova Lanzarote,Kanárské ostrovy) , která byla prvním azorským záznamem od roku 1980 a bukač severoamerický byl 3. na Corvu (nejmenší a nejseverněji položený ostrov v západní části Azorského souostroví –v překladu znamená Havraní ostrov). Na Kapverdách juvenile hohola bělavého dosáhl 17. ostrova Sal a byl na něm ještě stále o 5 dní později. Terej červenonohý byl spatřen 21. z lodi jiho-západně od Kanárských ostrovů a Bukáček trpasličí zůstal celý měsíc na Fuerteventuře a dokončil celý rok na ostrově. Na opačné straně regionu v Kuvajtu rehek středoasijský byl 4. v Al-Abraq a mandelík indický v Hadiya v polovině měsíce.

oresnikTato ořešník se ukázal ve Wageningen a byl velice populární. Byl vyjímečně krotký, nebál se lidí a vesele a v klidu se krmil ořechy, které i shromažďoval.
Nechal se fotografovat, lidé mu nevadili a posedával na střechách zaparkovaných aut.
orel wp lůistopadCamargue a jeho okolí jsou oblíbeným místem pro zimování orlů a zdá se, že tento orel královský se usadil poté, co byl viděn v průběhu
listopadu od příletu na Saint- Gilles začátkem měsíce
Ouhorlík černokřídlýI když není tak důvěřivý jako ořešník 40 mil dolů po silnici, tento ouhorlík černokřídlý se dobře ukazoval během svého pobytu poblíž Het Wild a stejně dobře
byl navštěvován až do 30., kdy byl spatřen naposled
hohol belohlavyGalicie je pravděpodobně nejvíce podhodnocenou oblastí Španělska a tento nádherný kačer hohola bělavého, který pobýval v Porto do Son od 1. do 26. byl
dalším důkazem potenciálu této severo-západní výspy Iberie
behulík plavyObjeven méně než 55 mil od Paříže byl tento běhulík plavý opravdovým zážitkem pro pozorovatele v odlehlém departementu Eure-et-Loir, kam přiletěl 17.
Bohužel byl usmrcen vránou černou
sykora azurovaJeden z nejnápadnějších druhů Western Palearctic, sýkora azurová je opravdu velmi vzácná mimo svou oblast hnízdění. Důsledkem výskytu tohoto jedince na jezeře
Fehér – byl maďarský první záznam, který byl mimořádně pozoruhodný
rehek stredoafricky
Tento elegantní rehek středoasijský dorazil 4. na Al-Abraq do Kuvajtu vedle dvou budníčků altajských, ale později nebyl znovu hlášen
drozd sedoliciTento drozd šedolící byl sebrán vyčerpaný v Haagu, byl holandským prvním. Příjemné bylo, že se zotavil a byl propuštěn
mandelik indickyMandelík indický je klasická kuvajtská zimní specialita a tento pták v Hadiya v polovině měsíce byl prvním zaznamenaným v této sezóně




zdroj: BirdWatch leden 2019

Číst dál...

14. února - Aouserd Road

Asfaltová cesta vede z Dahkly do Aouserd , která je místem s minimálním významem uprostřed pouště. Cesta je známá jen proto, že kolem ní vede spousta pozorovatelských stezek. Očekávali jsme, že na téhle cestě uvidíme spoustu dravců, ale potom jsme uviděli jenom pár poštolek a kání bělochostých.1 Long legged Buzzard

káně bělochvostá

Části téhle pouště jsou porostlé různými křovinami, zatímco ostatní jsou prostě jenom písek. Měli jsme seznam druhů, které by se na téhle cestě měly vyskytovat a dostaly jsme je všechny kromě skřivana tlustozobého, kterého bychom ale bez problémů měli dostat v průběhu měsíce v Maroku. Rozhodli jsme se utábořit v nejznámějším vyschlém korytu řeky s názvem Oued Jenna. Pokud si tohle místo prohléínete v aplikaci eBird, všimnete si, že nejsme první návštěvníci. Ale musím uznat, že je super spát od hvězdami bez jakéhokoliv světelného znečištění.2 Camels in the dark around the camp

 Camels in the dark around the camp

Když se setmělo, ukázaly se první dva lelkové zlatí ale potom jich bylo víc. Tohle je úplně nový druh pro WP a AFAWK Oued Jenna je jediné místo, kde je můžete dostat v celé oblasti WP. Nahráli jsme zvuk jejího volání. Na druhé straně cesta zpět dalším nepojmenovaným korytem řeky vypadala ještě lépe, než kempování v tom původním a pravděpodobně to není jen nadšení a nepřeháním. Holandský tým z bancdarguin kempoval na druhé straně cesty. Věnovali nám nějakou tu whiskey a dobrou společnost – milí chlapi. Jeli jsme ještě asi hodinu a snažili jsme se zpozorovat nějaký nelétavý druh. Vzbudili jsme se přisvítání – všude byla mlha.3 Misty camp site in the morning

Misty camp site in the morning

Naším cílem byli prinie cvrčkohlasá a vrabec hnědohřbetý. Prinie se pozorují snadno, i když s focením to tak snadné není. Bohužel to bude ale vrabec hnědohřbetý něco úplně jiného. Nikde jich totiž není po hromadě víc než pár.4 Cricket Warbler

prinie cvrčkohlasá5 Sudan Golden Sparrow

vrabec hnědohřbetý

Koryto řeky bylo plné pěnic vousatých. Byl to skvělý pocit dostat je hned ráno po snídani. Šli jsme na východ hned potom, co jsme dojedli a náhodou se nám podařilo objevit dvě kukačky chocholaté. Brzy nás vyčerpalo spalující horko a rychlost našeho pozorování klesla. I když je zima, tak tu teplota během poledne stoupne nad 30 stupňů. V poledne jsme se vydali hledat skřivánka plavobřichého, asi nějakých 15 km západně od Oued Jenna a našli jsme dva jedince. Působivý pták. Těžko se hledá a je perfektně přizpůsobený životu v písku, díky čemuž je téměř neviditelný. Děkujeme Norbertovi a jeho týmu za souřadnice
.6 Dunns Lark

skřivánek plavobřichý

Možná, že v budoucnu se rozdělíme, abychom našli nějakou usedlost, kde o tomhle druhu budou něco vědět. Zbytek odpoledne jsme strávili hledáním. Mårten a Erik našli vlka.7 Possible African Golden Wolf

Pravděpodobně africký zlatý vlk

Tohle vypadá jako něco zvláštního. Netušíme, jak se pohnout, ale vypadá to, že seskupení pozorovatelů určitě ví něco, co my ne. Dali jsme si tu nejhorší možnou večeři v celé oblasti a potom jsme pomalu jeli domů. Celou cestu do kempu jsme museli dávat pozor na každou temnou šmouhu, která se mihla na cestě. Byla tu spousta myší, tarbíků, ještěrek, zajíců a ježků, kteří se jen tak volně potulovali po cestě a ještě mnohem víc různých živočichů. Kromě toho jsme uviděli krásnou zmiji růžkatou.8 Saharan Horned Viper

saharská zmije růžkatá

Ooo, to je krása. Blížili jsme se k Oued Jenna a zahlédli jsme mihnout se před námi, i když jenom na chvilku, lelka zlatého, který právě běžel před cestu. Byl příliš rychlý, takže žádné fotky. Jen málo kdy se pozorování ptáků dostane na tuhle úroveň. V úterý 14.2. jsme se vzbudili za úsvitu. Nikde žádná mlha. V téhle oblasti nám zbývají ještě dva druhy. Tyhle dva jsou podle nás nejtěžší, ale také nejdůležitější. Pěnice pouštní. Holandský tým, který jsme nedávno potkali, jí už viděl a zanesl její souřadnice na stránku observado.org. Jeli jsme tam a trvalo nám asi hodinu, než jsme našli pár krásných zlatých očí.9 African Desert Warbler

pěnice pouštní

Pozorování v poušti je dost příjemné. Je aktivní a zahrnuje procházku krajinou a to je něco, co my všichni pozorovatelé milujeme.10 Desert Birding

Desert Birding

Tady v poušti je to tak opuštěné a prázdné, že je tu jen málo, nad čím se dá přemýšlet, jako třeba tyhle melouny, co tu rostou z písku. Pár jsem jich ochutnal a byly totálně hnusný. Kdo by tohle sakra jedl a proč?11 Melon

Melon

Předtím, než to tady vzdáme, jsme se rozhodli, že je tu ještě jedna maličkost, kterou bychom si měli také odškrtnout. Skřivan tlustozobý. Viděli jsme hlavně běhulíky plavé a dytíky .12 Cream coloured Courser

běhulík plavý13 Stone curlew

dytík

Mmmmmmmm.

A teď zpátky na sever, spali jsme v hotelu La Grand Gare v El-Aaiun – hlavní město západní Sahary.

Číst dál...

14. února - Pozorování moře ve městě Dahkla

Dahkla je město na jihu západní Sahary a pozorování moře se tam ukázalo jako něco úžasného. Pobřeží je domovem slušné populace Royal Tern a museli bychom tam jít tak jako tak. To jsem odbočil. Zaparkovali jsme sebe i auto na vrcholu vyvýšeného místa a začali jsme prohledávat moře. Byly tu stovky chaluh velkých a terejů.

1 Great Skuachaluha velká
2 Northern Gannetterej bílý


Ale nejlepší ze všeho byla spousta buřňáčků. U nás doma je to vzácný druh - pochopitelně v chladném prostředí, ale nyní jsme měli to privilegium, že nad námi přelétali stovky a stovky vzácných ptáků a my jsme mohli tyhle drobečky snadno identifikovat a nechat svojí pozorovatelskou posedlost naplno vypuknout. Byla to úžasná příležitost k tomu, abychom se něco naučili. Buřňáček malý se identifikuje celkem snadno, ale s ostatními, které jsme našli, to už bylo složitější např. buřňáček madeirský. Větší a o mnoho víc černý druh s úplně jiným způsobem letu. Viděli jsme jich dost na to, abychom se ujistili, že si ho nepleteme s buřňáčkem dlouhokřídlým. Oba tyhle druhy buřňáčků jsou těžký k pozorování a natož pak k vyfotografování – takže žádné fotky.

Číst dál...

10. února - Z pouště na pobřeží

Vesnice Mahmid leží na jihovýchodě Maroka a je domovem vrány černobílé. Zjevně byl tento druh zde viděn několik posledních let obvykle blízko hotelu Kasbah Sahara Services, který je jediným místem, kde můžete zůstat, když navštívíte Mahmid. Bavili jsme se o tom druhu s místními a nabízeli jsme jim stovku, když nás některý z nich za ptákem zavede. Nabídka naštvala pár místních dělníků. Asi jim nedošlo, že by snadno mohli zpeněžit vránu, kolem které každý den chodí. Nyní jsme ale zůstali bez pomoci a nezbývalo nám, než se raději postavit na blízký kopec při hledání naší vrány nebo ještě lépe na střechu hotelu.
1 Pied Crow

vrána černobílá

Při úsvitu jsme začli hledat vránu naší obvyklou taktikou. Rozdělili jsme se do týmů a každý měl vysílačku. Byla to ale špatná taktika. Udělali bychom lépe, kdybychom jen stáli a čekali, až vrána proletí okolo nás. Mårten jí nakonec našel, já šel rychle za ním a viděl jsem jí také. Erik zůstal, který byl kontrolován vojáky a zdržel se, byl zděšný, ale nakonec jí viděl také. Pamatujte si na naše pravidla, všichni musíme vidět / slyšet ptáka. Jakmile jsme vránu všichni měli, pokračovali jsme autem směrem k Tissint, kde jsme plánovali hledat stepokury. Nachází se tam místo na řece, asi 8 km po proudu od Tissint, kam stepokur pruhovaný chodí večer pít. Ostatní druhy stepokurů pijí ráno. Když jsme dorazili na místo, začli jsme čekat na stepokura pruhovaného. K našemu autu dorazili 3 holanďané spolu s Norbertem Van De Grint. První co na nás volali bylo – Je, vy jste ti Švédové? Jsme slavní. Až do tmy jsme na stepokury čekali všichni společně. Nakonec Erik (jako obvykle), je ve tmě našel, a my jsme je také slyšeli. Druhý den jsme čekali na ostatní druhy stepokurů, kteří sem chodí pít ráno. Přiletěli ale v 9.30 hod a to v celých hejnech. Paráda.

2 Crowned Sandgrousestepokor korunkatý
3 Spotted Sandgrousestepokur saharský

Jakmile jsme měli stepokura na našich seznamech, rozhodli jsme se pozměnit plány kvůli špatné předpovědi počasí . Mnoho sněhu v horách Atlas nás přimělo k tomu, abychom se rozhodli pro cestu na jih přímo do Dahlu v Západní Sahaře. Po cestě jsme nasbírali mnoho dalších druhů, např. rehka severoafrického.

4 Moussiers Redstartrehek severoafrický

Na cestě do Dahly jsme si udělali velmi důležitou zastávku v národním parku Khnifiss, kde jsme strácili celý den a hledali racka jižního. Nakonec jsme ho s vypětím všech sil dostali. Opravdu dobrý pták do seznamu WP. Na moc pěkném molu v Sleepover v Tarfya jsme strávili čas až do západu slunce. Byla tam spousta chaluh, které zítra ráno důkladněji zkontrolujeme.

5 Kelp Gullracek jižní

Číst dál...

Do pouště - 7. února

Zaida plains je skvělé místo na hledání skřivana Dupontova. Je to nejspolehlivější oblast, kde se tento druh dá najít v celém regionu WP. Skřivan Dupontův má úžasný hlas, ale těžko se pozoruje. Zaida byla ledově studená a větrná. Vyrazili jsme ještě před východem slunce a použili jsme svojí běžnou taktiku hledání. Rozdělili jsme se a hledal každý – vysílačky byly nutností, abychom byli ve spojení. Už jen procházka úplně opuštěnou a pustou plání při hledání je zážitek. Hledali jsme v podstatě celý den a musím uznat, že to bylo víc než skvělé. Bylo to úžasné. Využili jsme příručku i komunitu online, abychom zjistili, kde byl naposledy náš cíl viděn. Vzdali jsme to až večer a pokračovali jsme v cestě na jih směrem na Merzouga. Budeme se sem muset znovu vrátit, když opět navštívíme Maroko. Bude to v dubnu. Hmmmmm. Ale i tak jsme tu našli pár dobrých druhů – bělořit šedohlavý byl pro všechny tři životním druhem stejně jako skřivánek menší, stepokur písečný, skřivan ouškatý a skřivan růžkatý.
1 Red rumped Wheatear

bělořit šedohlavý
2 Black bellied Sandgrouse with Atlas Mountainsstepokur písečný a Atlas Mountains
3 Lesser Short toed Larkskřivánek menší
4 Black bellied Sandgrousestepokur písečný
5 Temmincks Larkskřivan růžkatý

Blízko Merzouga jsme se rozhodli, že budeme kempovat v poušti. Celá ta myšlenka cestování se stanem a spaní na kamenech tomu dodávala pocit svobody a úplně nás zbavovala nutnosti hledání hotelu. Stejně tak odstranila strach z hnusného a špinavého hotelu. Když je přijatelné počasí, spát venku je opravdu příjemné. Jako bonus k tomu máme oblohu plnou hvězd. Ráno jsme se vzbudili a zjistili jsme, že baterka v autě je úplně mrtvá. Rozhodli jsme se, že ráno strávíme pozorováním a problém s baterií budeme řešit až potom. Na našem seznamu se rychle našlo místo pro návštěvníka našeho kempu jménem pěnice severoafrická, která byla podle příručky perfektně přizpůsobená na život v poušti a rozhodně už bylo prokázáno, že tu i žije.
6 Tristrams Warbler our 300 tick

pěnice severoafrická - naše číslo 300!

Byla tu také spousta bělořitů pustinných, hýlů pouštních, timáliích akáciových a skřivanů pouštních. V okolí vesnice jménem Merzane
7 Trumpeter Finch

hýl pouštní

8 White crowned Wheatear
bělořit pustinný

9 Fulvous Babbler
timánie akáciová

Stejně tak běžný byl chocholouš maghrebský, který byl blízký příbuzný chocholouše obecného. Je světlejší s méně výraznými znaky a trochu delším zobákem.

10 Mahgreb Lark

Mahgreb Lark

Opravili jsme baterku v autě s pomocí mechaniků ve vesnici Erfoud a jeli jsme na místo jménem Rissani Cliffs, kde se spolehlivě dal vidět výr bledý. Sova pokojně seděla na 50 metrů vysokém útesu a jako by nic se pekla na pouštním slunci, úplně bez problémů strčila prostě hlavu pod menší převis a usnula.11 Pharao Eagle owl

výr bledý

Úterý 7. února bylo naším plánem jet směrem na Mhamid na alžírské hranici, kde se měla nacházet vrána černobílá, která zde žila spolehlivě pár posledních let. Během poledne tu bylo strašně horko a vydrželo, i když jsme dělali všechno proto, abychom aktivně pozorovali během ranních hodin. V průběhu dne jsme se snažili být v autě a znovu pozorovat ve večerních hodinách. Asi 2 hodiny před západem slunce. Zajeli jsme do Rissani a našli první místo, které vypadalo aspoň trochu slibně a pak jsme hledali další. To druhé místo se ukázalo jako správné. Našli jsme prinii křovinnou. Tohle podle pravidel není sice druh, ale jen poddruh, takže bychom s ním neměli ztrácet čas, prostě jsme se rozdělili a řídili jsme se posledními typy v příručce. Collins a Lars Svensson, kteří ji vydali, se mýlili jen málokdy a z toho důvodu jsme očekávali, že tu strávíme nějaký ten čas. Aspoň tedy v blízké budoucnosti.

12 Saharan Scrub Warbler

prinie křovinná

Připadalo nám tu to trochu zvláštní. Všechna ta vyschlá koryta řek, opuštěné oblasti a prázdnota tomu dodávaly monotónní vzhled. Jako by to nestačilo, ptáci, které hledáme, mají v podstatě totožnou barvu. Jak bylo naším zvykem i zde jsme se rozdělili. Ukázalo se, že Eric byl úspěšný, zatímco my dva jsme vyšli naprázdno. Bylo to tu těžké. Dalším dobrým objevem byl skřivan pruhoocasý, který zde byl celkem běžný, a dva pouštní druhy skřivana dudkovitého, pěnici severoafrickou.

13 Hoopoe Lark ssp alaudipes

skřivan dudkovitý

14 Desert Lark

skřivan pouštní

15 Bar tailed Larkskřivan pruhoocasý

Když se začalo oteplovat, jeli jsme směrem na Mhamid, cesta byla dlouhá. Běžným druhem v poušti je krkavec hnědokřídlý, i když není zrovna společenský a těžko se pozoruje, ukázal se.

16 Brown necked Raven krkavec hnědokřídlý

Těsně před tím, než jsme dorazili do Mhamidu, přeletěli nad cestou přímo před námi dva běhulíci plaví. Znovu to byl pro nás druh snů. Jeden z druhů zahrnutých v příručce, který jsme ještě nikdy neviděli a teď prostě jenom tak. (já a Eric).

17 Cream coloured courser
běhulík plavý

Poslední hodinu před západem slunce jsme strávili hledáním vrány. Dostaneme jí zítra.

Číst dál...

Western Palearctic: říjen 2018

Poklady na ostrovech
Opravdu senzační měsíc na Azorách poskytl mnohanásobné highlighty na Corvu, ačkoliv i sousední ostrov Flores se také přiživil. Jinde v regionu bylo také spousta pozoruhodných záznamů, jak popisuje Josh Jones. Azory si užily parádní měsíc s rekordním pokrytím produkujícím velké bohatství nearktických a sibiřských druhů. Corvo soustavně přinášelo rarity, mimořádným vrcholem je první zimní dlaskovec modrý ze 17. – 24., který – bez ohledu na několik předchozích záznamů předpokládaného pochybného původu – možná vytvoří první Poklad ostrovů v západní Palearctic. Pravděpodobně mnohem významnější byl ve WP první tyran západní, který byl nalezen 13. V Ponta Delgada na ostrově Flores a zdržel se tam do následujícího dne. Další highlighty z Flores zahrnovaly až čtyři rorýse ostnité, kukačka dešťová, která byla viděna přilétat z moře a samičku lesňáčka modrohřbetého z 21. – 26. Corvo však dominovalo v titulcích, po prvním americkém pozemském ptáku sezóny z 10. kterým byl lesňáček lejskovitý, jich bylo následně zaznamenáno na ostrově nejméně 28. Zatímco je tam příliš mnoho ptáků na seznam v plném rozsahu, chronologický pohled na highlighty je následující: lesňáček mniší (první pro Azory) z 12. – 16., papežník americký se kázal hned ve dvou exemplářích, tři lesňáčci proužkobocí 16., drozd lesní z 16.-21., zelenáček žlutoprsý z 16.-29., strnadec pruhohlavý z 18., tyranovec východní a zelenáček bělooký z 18. a lesňáček severní ze 24. Také bylo na Corvo mnoho sibiřských migrantů, v neposlední řadě azorský první moták stepní z 25., lejsek malý 30. (druhý pro Azory) a až čtyři budníčci pruhohlaví.
Jako by to nestačilo, samotářská volavka tříbarvá se pohybovala od 27. mezi Ribeira Quente a Povoacão na ostrově São Miguel – pátá pro WP a přidala další památný záznam do nezapomenutelného měsíce. Na portugalské pevnině se objevila 20. volavka zelenavá v Quinta do Lago, v Algarve, následoval racek jižní na pláži v Espinho 5.-6. Zelenáček červenooký poblíž Aveira 17. -18. byl první pro pevninu. V několika dnech od 12. se na Islandu ukázala řada východních druhů, oblast Höfn zaznamenala lindušku zelenou 12. a cvrčilku žíhanou od 13. -15., následovaná rákosník plavý v Hali 15.; všechno to byly druhé národní záznamy. Amíci – zahrnuli do seznamu i mrtvou kukačku černozobou ve Fáskrúðsfjörður 8., Ukázali se i různí drozdi jako drozd malý v Höfn, drozd rezavoocasý v Eyrarbakki, drozd šedolící v Ölfus, drozd stěhovavý v Seltjörn, několik zelenáčků červenookých a potápka šedá v Sandgerði.
Norsko si užilo samotářského vodouše samotářského na ostrově Værlandet 3., zatímco ťuhýk hnědý byl 23. v Holmestrandu, linduška proměnlivá byla od 28. v Brusand velmi vzácná sýkora laponská se ukázala na okraji Osla přitáhla davy ke konci měsíce. Finsko zaznamenalo svého třetího kulíka hnědokřídlého v Björkboda 4., následoval strnad rezavý v Säppi 24-25. Mezitím v Dánsku dlouho pobývající potáplice pacifická pokračovala mimo Skagen nejméně do 24.
Kandidát na prvního zimního racka kamčatského ve Simrishamn, ve Švédsku, je potenciálním národním prvním, zatímco sameček slavíka Kaliopin byl v zemi spatřen 26. ve Skoghall. Buřňáček vlaštovčí byl překvapivě 3. natočen na moři mimo Wangerooge, v Německu, identifikace byla zaznamenána ze záznamu téměř o dva týdny později. Významné německé záznamy byly skrovné, i když pěnice malá se objevila od 19. na Helgolandu. Několik záznamů luňce šedého bylo opět z Belgie, Holanska a severní Francie, nejvýznamnější z nich byl jeden z 18. ležící severně nad Noirmont Point, Jersey (Spojené království). Stejně tak překvapivá byla kukačka dešťová v Mortsel, v Belgii, 22. vletěla do okna a následně zemřela. První národní záznamy zahrnovaly jespáka plavého v Izraeli v Ga’ash 24. a slavíka modráčeka 2. na Kapverdách v Santa Marii, na ostrově Sal, zatímco modruška tajgová v Kulu Lake 28 byla druhým tureckým záznamem. Mezi dlouho pobývající patřil kormorán malý na okraji Bruselu v Belgii a bukáček trpasličí na ostrově Fuerteventura po celý měsíc.

racek

Tento impozantní racek jižní strávil dva dny v Espinho, v Portugalsku od 5 do 6.S nedávnými záznamy v severní Francii musí být považováno za realistické přidat tento druh v blízké budoucnosti na britský seznam.

strnad rezavy

Tento strnad rezavý v Säppi byl pro Finsko jen druhý a byl 24. chycen a okroužkován před odletem. Jediný předchozí záznam byl také uloven v kroužkovací síti před 16 lety v Uusikaupunki.

volavka

Nebylo to jen Corvo a Flores, které plnily titulky na Azorech během října, ale také São Miguel, který hostil pátou volavku tříbarvou pro Western Palearctic od 27. do listopadu.

papeznik

Šest z osmi Western Palearctic záznamů papežíka amerického pochází z Azorských ostrovů včetně dvou na Corvu tento říjen.

lesnacek

Devět lesňáčků lejskovitých  bylo hlášeno na Corvu po celý měsíc včetně tohoto ptáka v Ribeira de Poço de Agua.

sykora

Sýkora laponská ve střední Skandinávii, tento pták v Oslu byl pozoruhodným extralimitálním záznamem.

tyran

Tyran západní je top na každém seznamu pro Western Palearctic a tento se ukázal na Flores od 13. do 14., se postaral o velké překvapení.

dlaskovec

S jistotou lze říci, že říjen byl na Corvu velkolepý tento rok, s nesporným highlightem – prvním zimním dlaskovec modrý od 17. -24. S jediným přijatým z přechozích Western Palearctic záznamů tohoto druhu, všechny jsou omezeny na kategorii E; tento jedinec představuje první pro region

zeleno

Neuvěřitelné různé druhy zelenáčkovitých byly viděny na Corvu v jeden den kruhoočko, červenooký, lesňáček zlatohrdlý všechny zaznamenány na ostrově ve stejnou dobu.

zdroj:Birdwatch 12/2018





Číst dál...

Kapitola dvacátá - 31.prosinec 1998

Posledního dne Big Year byl Miller tak vyčerpaný, že se ani nedokázal pořádně dostat do postele. Jeho hlava a nos byly ve stavu, že asi za chvíli vybouchnou. V obou uších měl infekci. Už týdny měl horečku 38°C. Za všechno tohle utrpení vinil Attu. Chtěl ještě dostat sovici sněžní. Byl to pták, kterého chtěl mít a měl by ho mít, ale byl šťastný, že se mu vůbec podařilo dostat na záchod. Hned poté, co se v Coloradu s Levantinem rozdělili, měl Miller štěstí a pozoroval pěnkavici colorédskou, jeho číslo 715. Bylo to třetí největší číslo v historii Big Year. Nalétal 87 000 mil a autem projel dalších 36 000. Utratil 31 000 dolarů v hotovosti a se všemi šesti kreditkami jel až na doraz. Spoléhal se na pomoc rodičů, ale jeho táta byl příliš hrdý na to, aby přiznal problémy. Miller se usadil na posteli a oslavil to dvěma tabletkama Tylenolu a antibiotiky.
Al Levantin tento den lyžoval. Tentokrát s sebou neměl dalekohled. V oblasti bylo 38 palců sněhu a na povrchu bylo půl palce čerstvého prašanu. Slunce bylo skvělé. Stejně jako Miller i Levantin se vzdal posledního ptáka. V jeho případě to byl racek japonský na Chesapeake Bay Bridge. Bylo to číslo 711 během roku. 23. prosince přemýšlel: Byl jsem pryč, ale byla to zábava. Měl za sebou dobrodružství a nalétal 135 000 mil s United Airlines a dalších 1000 se soukromými piloty. Ale potom, co utratil víc jak 60 000 dolarů, už nechtěl nikam cestovat. Byl doma se svou ženou a cítil se svobodný.
Sandy Komito se tak ale necítil. 29. prosince byl ještě na pláži v Delray Beach na Floridě. Tuhle plavbu chtěl tak moc, že dokonce souhlasil, že bude v kajutě pro námořníky. Téměř každý let během svého Big Year letěl první třídou a seděl na prostředním sedadle. Dnes bylo tohle nejlepší řešení, myslel si. Teda aspoň do té doby, než uviděl, kdo jsou jeho spolucestující. Byla to hodně velká žena. Hodně velká. Dokonce tak velká, že Komito přísahal, že ho zavalila lavina polyesteru. Komito se zhrozil, ale bál se, že by se s ní musel začít bavit, tak radši neřekl nic. Její velké tělo se ho dotýkalo během celého letu dlouhého 2,5 hodiny. A když vstala, nechala na jeho tričku velikou skvrnu od potu. V tomhle bodě mu zbývaly ještě dva dny do konce roku a v tomhle nepříjemném prostředí se mu vybavil zážitek s rozměrnou slečnou.
Měl 744 druhů. Nejen, že svůj rekord překonal, dokonce ho úplně zničil. Dva další muži jeho rekord také překonali a jmenovali se Mark McGwire a Sammy Sosa, jenomže oni soutěžili ve dvojici, zatímco Komito sám. Samozřejmě, že si vzpoměl na Levantina a Millera aspoň čas od času. Upustil pár poznámek na jejich adresu. Ale tihle dva se nikdy k jeho počtu nikdy nepřiblížili, natož aby ho překonali. Komito byl po celý rok pro ostatní pozorovatele nedosažitelným cílem. Nikdo nikdy neviděl, aby se někomu podařilo dostat tolik ptáků tak rychle. Nikdo v historii nikdy neudělal tak dominantní rekord, jako právě teď Komito. Tak proč mu tolik záleží na jednom dalším druhu někde na Floridě?
Na to neměl odpověď. Prostě ho chtěl. I kdyby se mu podařilo dostat puštíka vousatého, stejně by tu dnes byl. Strávil celý rok na cestách a byl ve svém živlu. Lovil.
Tentokrát už ani nebylo moc co lovit. Našel ptáka jménem ostralka bělolící, která by měla být hezky doma v teple Karibiku, ale nějakým způsobem se zapomněla zde, kde vůbec neměla co dělat. Jediné teplo tu poskytoval továrenský komplex. Komito měl radost až tehdy, když měl svědky na to, že tehto druh opravdu viděl a že pozoruje ptáka, kterého nikdo nemá. A tak zůstal na místě, dokud se někdo neukázal a mohl potvrdit pozorování čísla 745.
O dva dny později na silvestra Komito čekal u telefonu, ale ten nezazvonil. Neukázal se žádný nový druh, kterého Severní Amerika ještě neviděla.
Strávil tichou noc se svou ženou hezky v pohodlí domova, ale ani se nepokoušel vydržet vzhůru do půlnoci.
31. prosince 1998 Sandy Komito, držitel nového rekordu Big Year šel spát brzy. Nastavil budík na 5 hodin ráno a usnul. Další ráno bude další rok. Chtěl vstát ještě před úsvitem, aby mohl jít pozorovat.

Číst dál...

ABDU - 31. ledna 2017

Znovu jsme šli pozorovat. Už jsme strávili dost času nic neděláním doma. Mårten a Erik si museli vyřídit nějaké osobní záležitosti, ale nyní jsme zpět, navíc se nám podařilo odškrtnout si doma ze seznamu pár složitějších ptáků.
• pěvuška horská na letišti v Lindesbergu byla pro nás důležitá
• čečetka bělavá není ve Švédsku tak úplně vzácným druhem ale také to není něco, co by viděl každý. I v zimě se dá snadno propásnout, když chybí štěstí.
• Včera jsme se rozhodli vydat se na tůru do Skåne (Scania) abychom dostali zimující American Black Duck, která tu už zůstávala po několik zim.
• Tundra Bean Goose ze včerejška je také dobrý druh.
Zítra vyrážíme do Maroka. S ohledem na naši taktiku v Maroku jsme měnili plány a cestovali jsme tam a zpět. Chceme jít do Mauretanie, když najednou nám došlo, že bychom tyhle dvě věci měli oddělit. Později jsme ale zjistili, že víza můžeme dostat v Rabatu. To nám umožnilo projít bez problémů hranici přes západní Saharu do Mauretanie a díky tomu jsme neměli problém s cestováním poté, co jsme získali papíry na obou stranách. Rozhodli jsme se ale, že se Mauretanií zatím zabývat nebudeme a vyřešíme to až při cestě zpět. I když jsou letištní víza jiná, nebyl problém je dostat přímo na letišti, když už nám byla vydána běžná víza. Konec konců by to byla ztráta času jet autem celou západní Saharou, když se někdy během bouře musí počkat i tři týdny. Bylo prostě snazší cestovat letecky.
Pro nás, kteří se pokoušíme o seznam WP, je Mauritánie velmi důležitá. Během listování atlasem ptáků pro africký kontinent jsme našli docela hodně druhů pocházejících z Afriky, které jsme ale mohli vidět i na nejjižnější hranici oblasti WP. A vždycky je možnost, že se sem nějaký druh zatoulá. Sni dál.
Na jiné téma, včera se nám podařilo dostat houf koroptví polních.
Když jsme spolu trávili čas v autě čekáním na tu správnou chvíli, hodně často jsme polemizovali o tom, kde, kdy a co bychom mohli vidět. Koroptev polní jako druh není běžný v podstatě nikde, kam bychom běžně mohli jít, a proto bylo v našem itineráři docela velké místo s poznámkou, že ho možná zmeškáme. Na druhou stranu tenhle druh není zas tak vzácný, aby si zasloužil příliš úsilí a přímou snahu. Trávili jsme pár dní ve Skåne a tohle místo nám v podstatě zaručovalo, že koroptve polní uvidíme. Měli jsme štěstí, že včera začala lovit káně lesní, která vyplašila malé hejno, které zde ještě zůstávalo. Vůbec by mě nepřekvapilo, že až skončí tento rok, bude nám chybět pár běžných druhů, jako např. Ořešník kropenatý nebo datlík smrkový, ale bohužel už nám nezbýval čas na napravení těchto škod.

Číst dál...

Kapitola devatenáctá - Honorbound

Z jeho stanoviště vysoko na hřebenu Coloradských hor se Levantin kochal pohledem na hory, které vydrží věčně. Po jeho pravé i levé ruce byly dva doly, které ve svých dobách patřily k 92 dolům na kontinentě, jejichž síť byla největším producentem stříbra na světě. To, co ale měl za zády, se vysvětluje hůř.
Greg Miller sestoupil o hodně níž. Na rozdíl od Levantina nebyl zvyklý na větší nadmořskou výšku. Bylo to zřejmé i na jeho vzhledu. Hory, sníh a 2000 stop nad mořem mu nedělalo vůbec dobře. Jeho tvář byla bordově rudá, dokonce tak rudá, že v přírodě se tahle barva vyskytovala jen velmi zřídka. Jeho tělo rozhodně nebylo zvyklé na takovéhle cvičení. A kdyby ho někdo viděl, říkal by si, že je na půl cesty k infarktu. Levantin doufal, že Miller bude v pořádku a vůbec nechápal, jak může ztrácet zrovna na tohoto chlapa.
Do konce roku zbývalo jen 14 dní a Levantin zaostával za Millerem o tři druhy. Kdyby tohle byla běžná soutěž, Levantin by ho třeba shodil ze skály, aby se ho zbavil nebo udělal cokoliv, co by bylo potřeba. Ale tady, mezi předními pozorovateli, existoval kodex cti. Když jeden z pozorovatelů něco potřeboval nebo o něco požádal, ten druhý pomohl a Greg Miller požádal Al Levantina o pomoc. Stále potřeboval získat bělokura běloocasého. Tohle byl pták, kterého Levantin pozoroval ještě doma před mnoha měsíci. Pro něj to nebylo nic těžkého. Zabralo mu to asi 2,5 hodiny cesty od domu zasněženou krajinou a strávil trochu času šplháním po kopcích Snowmass a pak další 2,5 hodiny cesty domů. Samozřejmě to už nebylo jen tak, jelikož díky Millerovi mohl Levantin dostat na svůj seznam koroptev polní v místním sousedství, kde se Miller dobře vyznal a proto mu byl zavázaný. Bylo sice trochu nefér, že koroptev byla druhem, kolem kterého se dalo projet autem, zatím co bělokur stál hodně úsilí.
Levantin se koukl dolů ze stráně. Miller opravdu bojoval. Už když začali v horském sedle jménem Guanella Pass ve výšce 11600 stop, sníh byl hustý a těžký a oni museli ještě výš. Byl ale dost pevný, aby udržel Levantina ale bohužel ne tolik, aby udržel Millerových 225 liber. Jeho nohy prolamovaly vrstvu ledu a on se propadal až do sypkého sněhu vespod. Lyžování, jak tomu říkali, bylo fajn do té doby, dokud člověk nezapadl a do tváře se mu nenahrnul všechen sníh z hromad, které tu navršili místní farmáři jako ochranu před větrem. Tvořilo to ale dobrý kontrast: Na jedné straně Levantin, který se tu pohyboval s lehkostí horské kozy a neměl žádný problém stát na strmém okraji s kluzkým ledem a na druhé straně Miller, který měl sníh i v trenkách. V důsledku své váhy musel Miller vynaložit dvojnásobné úsilí, aby přešel polovinu vzdálenosti. Miller funěl, zakopával a vrčel. Stále byl nemocný z Attu a jeho nos byl doslova na kusy. Levantin nemohl udělat nic, aby mu pomohl a tak aspoň kráčel před ním.
Mimo jiné měl aspoň společnost. Na vyšlapané cestě potkali dalšího pozorovatele, který právě viděl bělokura. Potom, co odložil svůj foťák do auta, třetí pozorovatel souhlasil, že ukáže dvěma cizincům to správné místo. Levantina moc nelákalo otravovat muže loudajícím se Millerem. Měl jedno pravidlo: Za žádných ookolností neotravuj obrovského chlapa, kterému chybí pár zubů.
Takže Levantin a cizinec s děravým úsměvem vytáhli Millera za sebou jako náklad. Kdyby byl Big Year o fyzické kondici, žádná soutěž by se nekonala. Levantin by bez problémů dokázal v běhu, šplhu, skákání, plavání I čemkoliv jiném hravě překonat Millera I Komita a nechat je v prachu. Jak ale Levantin rychle pochopil, pokud šlo o schopnost řídit v hrozných podmínkách, Miller ho bez problémů strčil do kapsy. Levantin take pochopil dnes ráno, že existuje ještě jedna věc, ve které ho Miller bez problémů porazí - plavby lodí. Millerovi se za tenhle rok podařilo získat o 5 mořských druhů víc. Víc než dost na to, aby překonal Levantinův náskok. Levantin tomu nemohl uvěřit. Na moři by měl přece vyhrát, jenomže z neznámých důvodů mu bylo špatně znovu a znovu. Levantin věděl, že moře je klíčem k ptákům. Nyní se ale ukázalo, že Miller je mnohem lepší námořník. Tohle prosté zjištění v Levantinově žaludku opět vyvolalo nepříjemný pocit.
V púlce cesty na vrchol se Miller cítil o něco lehčí, ale ne v tom dobrém slova smyslu. Vzduch zde byl řidčí než jeho vlasy a dýchal tak hluboko, že by mohl přísahat, že právě zjistil, jak chutnají jeho vlastní plíce. Stojí tenhle pták opravdu za to? V 70tých letech se už 2x pokoušel o to, aby dostal ptarmigan na Guanella Pass. Oba tyhle pokusy selhaly. Rozdíl byl ale v tom, že oba tyhle pokusy byly během léta a nikam nemusel šplhat. Nyní se ale cítil, jako by jeho zadek znovu byl natlačený na kole na Attu.
Tady nahoře, Gregu!
O sto jardů dále na úbočí řval Levantin z plných plic. Millerova první reakce: Jak to, že má dost kyslíku na to, aby řval tak nahlas? Millerova druhá reakce: Běž!
Miller prorazil sněhem jako tank. I když neměl žádný pancíř, po tom všem, co vytrpěl, si rozhodně toho ptáka nenechá ujít. Přeletěl asi 10 stop bez toho, aby se nadechl. Zpomal, křičel na něj Levantin, ptáci ti nikam neutečou! Miller se uklidnil. Byla to otcovská rada, ale Levantin nebyl dost starý na to, aby mu byl otcem, i když byl nepochybně dost starý a moudrý na to, aby dával takové rady.
Levantin sklouzl po závěji a podal Millerovi ruku na posledních pár metrech. Nepochybně byl Miller za tu ruku vděčný, ale o hodně víc byl vděčný za novinky. Mnoho jedinců ptarmigan, aspoň deset, se shromaždilo na vrcholu tohoto kopce.
Millerův adrenalin stoupl. Ještě 90 yardů a je v cíli. Miller udělal dva kroky a oddechl. Pak udělal další dva kroky a znovu oddechl. Nadmořská výška ho dostávala. Dva kroky a oddech. Dva kroky a oddech. Dva kroky a oddech. To, co mu teď vrtalo hlavou, bylo, jak se někomu podařilo pokořit Mount Everest. Samozřejmě, že na vrcholu Mount Everestu nedokázal přežít žádný pták.
Na vrcholu tohoto kopce v Coloradě bezpochyby ptáci žili. S Levantinem po boku se Millerovi podařilo dosáhnout na vrchol horského hřbetu a o dalších 40 stop poprvé uviděl bělokura běloocasého – pták o velikosti holuba, který celý svůj život žil nad úrovní stromů. Pozorování tohohle ptáka v Millerovi naplnilo dávnou pozorovatelskou touhu. Slonovinově bílý, s malou černou tečkou nad očima, byl bělokur běloocasý dokonale maskován právě pro tohle zimní prostředí. Z tohoto důvodu byl v podstatě nejsnažší způsob a možná i jediný, hledat stín na okolním sněhu. Miller našel jeden šedý stín, pak další a pak další. Bylo tu všech 10 jedinců přesně, jak Levantin slíbil. Miller si přál, aby si užil pohled z větší blízkosti, ale kdykoliv zvedl dalekohled, teplo z jeho těla zamlžilo čočky a pot se mu vlil do očí.
Po cestě zpátky dolů se Miller naučil důležitou lekci: Tahle cesta je snažší, když si jí užíváte.
Levantin cestou dolů toho moc nenamluvil. Pravděpodobně mu právě odevzdal druh, kvůli kterému skončí na třetím místě. Levantin nyní zaostával za Millerem o 4 druhy. Bylo to 710:714. Pravděpodobně už neměl šanci vyhrát, ale jeho čest zůstala nedotčená.

Číst dál...

Na skok do Británie - 20. ledna 2017

Ukázalo se, že to byl krok správným směrem vydat se pozorovat do Británie. Se spoustou pomoci od britských pozorovatelů jsme byli schopni jednoduše najít mnoho britských návštěvníků, kteří byli vzácní a odškrtnout si je ze seznamu. Celkem 14 vzácných druhů, které jsme mohli připsat na svůj seznam nám potom ušetří hodně cestování a někteří z nich jsou opravdové klenoty např. Racek Bonapartův, potáplice pacifická a drozd rezavý.

1 Golden Pheasantbažant zlatý

Byli jsme celkem blízko k místu pozorování samici bažanta diamantového, ale ani jsme se nepokusili. Pravděpodobně totiž můžeme snadněji najít jednoho samečka tohoto druhu uprostřed ohraničeného území, ale i tak to bude opravdu těžké. Tohoto krasavce uvidí jen málokdo. Chudáček ptáček.

2 Dusky Thrushdrozd rezavý severosibiřský

Drozd ve městě Derbyshire byl ohlášený už nějakou tu dobu. Když jsme dorazili do vesnice, bylo tu už pár zoufalých pozorovatelů, kterým se ho nepodařilo najít během celého dne. To není dobré znamení. Nám se ho ale naštěstí najít podařilo. Byl v hejnu svých příbuzných a mezi nimi jsme ho našli. I když jsme si udělali fotografii jako důkaz, místní pozorovatelé nám moc nevěřili.

3 Black Scoterblack scoter

4 Surf Scoterturpan pestrozobý

Také jsme měli pár otázek. Vypadalo to, že polák vlnkovaný, kterého jsme si odškrtli, by taky mohl být polák kaholka. My jsme si ale byli celkem jistí tím, co jsme viděli, i když ostatní ne. Přikládám sem fotografii, na které jsou lépe vidět znaky.

5 Lesser Scauppolák vlnkovaný

Na obrázku je také vidět, že na pravé straně ptáka je na peří šmouha. Tady je dobře poznat, že se jedná o poláka vlnkovaného. Z toho vyplývá, že má určitě dobře viditelné i silné nohy.
Dále už jsme nešli podle seznamu Netfugl, byl hotový a já si nejsem jistý, jestli jsme to už oficiálně zmínili. Myslím, že je správná chvíle, abychom to udělali teď. Björn Andersson ze skupiny iGoTerra nás ujistil, že IOC je ten správný seznam, který bychom měli nyní použít. Jen pár britských pozorovatelů se vydalo dostat Hudsonian Whimbrel, za kterým jsme právě jeli i my. Později jsme si ale uvědomili, že tento pták není na seznamu IOC a nebyl ani na tom předešlém. Je jen malá pravděpodobnost, že tu skončí a proto jsme se raději rozhodli, že ho prozatím vynecháme stejně jako Red Grouse.
Podařilo se nám díky aplikaci iGoTerra dostat příbuzné druhy a daří se nám to i nadále. Ve skutečnosti by bylo snadné přepsat seznam IOC na seznam Netfugl, kdyby někdo opravdu chtěl. Jsme si jistí, že to někdo jednou udělá. Dnešní novinky zahrnovaly nějaké úpravy a přírůstky do seznamu IOC. Doufali jsme, že to budou dobré novinky. Kvůli tomu, že si většina zemé vedla svůj seznam, vznikal v aplikaci nepořádek, což je pro nás docela nepříjemné.

Zpět domů - 20. ledna 2017
Na pár dní jsme se vrátili zpět domů, než vyrazíme do Maroka. Tady ve Švédsku se začalo potulovat pár vzácných druhů. Šli jsme si rovnou pro zbývající (AFAWK) pěvušku horskou. Byl to jedinec, který se pravidelně vyskytoval v zahradě v Lindesbergu. Zhruba před týdnem se nějak vytratil kvůli tomu, že se prudce ochladilo, ale včera ho na své zahradě majitel viděl znovu (není to pozorovatel). Vydali jsme se tam hned ráno a Mårten asi po hodině hledání našel skrývajícího se ptáčka.

1 Siberian Accentorpěvuška horská

V jižním Švédsku byli také viděni raroh lovecký a kachna tmavá a my jsme se vydali připsat je na svůj seznam během svého návratu domů.

Číst dál...

Kapitola osmnáctá - Nemesis

Když Al Levantin začínal svůj Big Year, přísahal si, že to nikdy neudělá a že se bude ze všech sil vyhýbat tomu, aby se spoléhal na pomoc někoho jiného. Toto dobrodružství mělo být jeho osobním vítězstvím, které zvládně bez cizí pomoci.
A tolik k idealismu. Levantin potřeboval jeden druh, ale neměl moc času. Je to teď nebo nikdy. Sice mu ta myšlenka nepřipadala jako dobrý nápad, ale musel to udělat. Musel si najmout místního průvodce, aby mu ptáčka našel.
V tohle bodě svého pátrání si už Levantin pamatoval každou větev na každém stromě v kanoně Scheelite. Byla to velká jizva v arizonské krajině blízko vojenské základny v pevnosti Hua-chuca. Tahle základna měla být tím nejsnadnějším místem na světě, kde se dal pozorovat puštík karibský. Už s tím strávil zbytečných pět hodin v únoru a dalších zbytečných pět v červenci. Všechny pozorovatelské příručky I magazíny se shodovaly v jednom – 80% lidí, kteří viděli puštíka karibského, toho dosáhly právě zde. Mělo to ale háček. Ani jeden z těhle expertů nikdy nemluvil s Alem Levantinem Znal všechny jejich rady. Puštík karibský se vždy pohyboval zhruba 3 metry nad zemí a to jedině v živých dubech anebo se zdržuje na větvích daleko od kmene stromu, kde má dobrý výhled. Na borovicích zase preferuje místa blízko u kmene, aby mohl splynout. Tak nebo tak, tenhle druh jde pozorovat jen velmi těžce – dva nebo tři nevhodné stíny větví nebo nějaké to sluníčko a tenhle 40-ti centimentrový pták se změní na stín na stromě a úplně zmizí na svém pozadí.
Levantin dokonce nesl mapu, na které byly tečkami vyznačeny konkrétní stromy, které tyto sovičky upřednostňovaly. Levantin měl plný batoh informací, ale v podstatě všechny mu byly absolutně k ničemu. Připadal si jako student s novou kartičkou, která ale nefungovala a on se nedostal do výtahu. Je vůbec tahle sova zde? Nebo to je celé jenom výstřelek.
V době, když se Levantin konečně vzpamatoval, bylo už hodně pozdě. Muž, o kterém věděl, že by mu garantoval pozorování spotted owl, byl mrtvý.
Robert T. Smith—Smitty, jako ho přezdívaly stovky pozorovatelů – byl v šedesátých letech armádní návrhář, který díky svým rozmarům a volnému času prozkoumal každičký centimeter a každičký kout téhle základny, která měla rozlohu 73 000 akrů. Základna v kaňonu byla chráněná vysokými ploty a byla ohromující už jen svou konstrukcí. Obrovské skály kaňonu tu tvořily téměř kolmé útesy v kombinaci s obrovskými masivními ploty a hustými stromy, které poskytovaly krytí. Základna vyrážela dech nejen Levantinovi, ale i 20% kadetů, kterým se tu podařilo ztratit.
O 20 mil výš v kaňonu dosahovalo převýšení 6000 stop. Právě tady pozoroval Smitty spotted owl poprvé. Stál úplně bez hnutí. Až do tohoto setkání nikdy nad ptáky moc nepřemýšlel, ale po něm ho něco inspirovalo – jejich krása, vyrovnanost a vzácnost. Když odešel do výslužby v roce 1973 chudý, kostnatý muž, začal na tuhle základnu jezdit 5x týdně proto, aby mohl tyhle sovy pozorovat. O každé ze svých návštěv si vedl podrobné záznamy. Viděl, kde a kdy se odehrály. Dokonce pojmenoval většinu stromů, kde sovy přespávaly. Tyhle sovy, jak si často dělával legraci, se staly jeho vnoučaty.
Smitty, jak už bylo jeho zvykem, s vojenskou precizností dobrého vojáka, kterým byl, rozmisťoval značky zhruba každou 1/8 míle a za ty roky v podstatě sám zavedl víc než 6000 pozorovatelů na místa, kde mohli vidět spotted owls.
Oh, jak moc si teď Levantin přál, aby byl jedním z těch 6000. Ale bohužel před dvěmi měsíci Smitty zemřel ve věku 71 let.
Naštěstí si Smitty své pozorovatelské mapy nevzal s sebou do hrobu. Před tím, než umřel Smitty našel drobného muže, kterého potkal na Audubonově srazu a tohoto muže považoval za hodného jeho znalostí o sovách. Tihle dva muži vytvořili překvapivou dvojici – Smitty, který sloužil jako armádní veterán téměř ve všech nebezpečných džunglích jihovýchodní Asie a jeho nový přítel, který pocházel z Manchesteru v Anglii a vlastnil největší sbírku cd místní zpěvačky Seleny. Díky Smittymu se znalosti neztratily a nyní spočívají na bedrech muže jménem Stuart Healy. To byl přesně ten průvodce, který trávil dřívější část roku s Gregem Millerem.
Během bitvy o Big Year Healy nebyl na ničí straně, pomáhal ale platícím zákazníkům.
Levantin si domluvil setkání s Healyem v 7 ráno při východní bráně v pevnosti Fort Huachuca. Touhle dobou měl Levantin mapu pevnosti už téměř instinktivně v srdci. Stejně jako mnoho míst blízko mexické hranice bylo tohle místo v průměru široké 200 stop a podobně jako tato místa mělo také svůj aerostat, který se vznášel 2 míle nad zemí a sloužil jako veliké oko na obloze hledající ilegální migrant a pašeráky drog. Kéž by mu velký bratr dokázal najít jeho sovu.
I tak si ale moc nestěžoval. Vojenská základna byla totiž jediný důvod, proč tu sovy byly. Vystavili jí v roce 1877 kvůli snaze najít Geronima a Apače. V dnešní době měla základna víc než 11 000 zaměstnanců, kteří pracovali pro informační a zpravodajskou službu. Tahle základna byla tudíž chráněná jako jedno z mála míst před těžbou dřeva.
Bylo dobře známým faktem, že spotted owl není zrovna fanouškem zvuku motorové pily. Snaha získat stejný druh byla příčinou vzniku mnoha environmentálních bojů během 20 století – těžaři proti skupině konzervativců na pacifickém severozápadě. I když tihle lidé neměli nic proti zvířatům, tak stromy viděli jako své živobytí, zatím co spotted owl rozhodně dávala přednost hustým lesům. Scheelite nabízel nejen husté lesy, ale i mnohem víc – žádné cesty, málo lidí a stálý přísun hlodavců, netopýrů a hrabošů.
Levantin si musel připustit, že se cítil divně, když na tomhle místě byl s někým dalším, ale jestli byl Healy tím jediným člověkem, který Levantinovi mohl přinést spotted owl, tak jeho společnost stála za to. Levantin přemýšlel, kolik bude za svoje pozorování muset zaplatit při taxe 10 dolarů na hodinu.
Jak se ukázalo, Levantin Healyho ani nepotřeboval. Když dorazil na místo setkání, spotted owl seděla na větvi dubu přímo nad cestou, po které přicházel. Kdyby Levantin místo volání pomoci pokračoval v cestě, vrazil by přímo do té větve hlavou. Levantin a jeho průvodce spolu nestrávili ani celou hodinu.
Technicky vzato to byl pták číslo 704 na Levantinově seznamu, kterého dokázal dostat tak rychle, že by za ten čas nestihl doposlouchat ani jednu písničku Alexandera Hamiltona. Hodnota toho, co ho to stálo duševně, se ale nedala vyčístlit.
Dvě hodiny cesty od Everglades v přístavu Greg Miller vesloval v kanoi. Bylo to poprvé od střední školy a cítil stejnou paniku. Ztratil se ve vysoké trávě, která vyrůstala z vody. Jeho plavidlo bylo dost nestabilní a krk bez opalovacího krému hodně trpěl. Vítr foukal ze severu a tlačil ho dozadu zatím co proudy z jihu ho tlačily dopředu. V podstatě uvízl v bažině plné aligátorů. Jako by to nestačilo, blížila se blesková bouře a jeho jediná ochrana byla hliníková loď na spoustě vody.
Za tohle mohou plameňáci. Miller měl tyhle ptáky dostat už dávno během jarního pozorování na Floridě, jenomže se neukázali. A tak zazdil i svou rodinu na Díkuvzdání, aby mohl letět do Miami a tyhle tzv.prázdniny navíc trávil na místě, kde anglicky mluvila méně než polovina lidí.
Měl se držet Hadí stezky. To byl totiž zaručený způsob, jakým většina lidí dostala své plameňáky. Prostě by zaparkoval své auto v národním parku v Everglades a pak by našel hnědou ceduli označující cestu a kráčel by až na její konec, kde by rozložil svůj dalekohled a začal hledat růžovou barvu. Nic těžkého.
Vlastně tu byl ale jeden háček. Nesnášel Hadí stezku kvůli hadům – nikdy tady sice žádného neviděl, ale bál se jich. A byl tu ještě další problém - hodně bodnutí hmyzu.
Potom, co strávil část roku honěním se za ptáky v rozlehlých bažinách Virginie a rašeliništích Aljašky, stejně tak jako pozorováním na desetitisících jezer v Minnesotě, Miller považoval sám sebe za experta na moskyty a moskyti také. Miller vyzkoušel už téměř cokoliv – repelenty, odpuzující tyčinky, oblečení, síťky – ale nic nepomáhalo. Jednou dokonce vyzkoušel sladkou návnadu, která měla moskyty odlákat. Jenomže je změnila na hladové vlky.
Hadí stezka byla nejhorší. Naposled se zamotal do sítěk a měl hodně vrstev, aby to tu nějak přežil, přesto ale nedostal žádného plameňáka. Řekl si už nikdy víc a myslel to vážně.
Před tímhle výletem se ale připravil a něco si naplánoval. Přímo vedle Hadí stezky byl totiž obchod v přístavu, který pronajímal lodě. Sice si Miller nepřipadal jako mořeplavec, ale jak moc potíží může nastat v kanoi? Nejvíc ho ujistilo to, co mu slíbil prodavač za pultem. Jak se jednou dostanete od pobřeží, moskyti jsou pryč. Pronájem na půl dne stál 22 dolarů a podle dohody se měl vrátit o 14,30 nejpozději. Miller si myslel, že se nikdy nemůže stát, aby mu to zabralo celé 4 hodiny. Hadí stezka většinou trvala jen 1,5 hodiny, takže si koupil jen 1,5 litr vody a balík preclíků dole v přístavu. Přecenil své síly.
Jeho představy o kanoi byly nahony vzdálené tomu, co chtěla kanoe. Když se poprvé usadil do loďky, naklonila se nalevo. Aby se vyvážil a nepřevrátil, prudce s sebou trhnul napravo. A spolu s ním trhla take loďka. Jauuu! Zařval, když si strhl kůži na bradě o hliníkový háček na pádle.
Pomalu, pomalu, říkal si. Komár přistál na jeho koleni a on se po něm automaticky ohnal. Celá loďka se zachvěla. Naštěstí se nepřevrátil. Zasmál se s úlevou. Udělal pár záběrů pádlem. Zatím to je celkem v pohodě, řekl si a vyrazil z přístavu. Zabral trochu víc a přidal na rychlosti. Voda se změnila a připomínala svou barvou čaj. Stále byla ale dost průzračná na to, aby ukázala kraby na dně. Nad hlavou mu proletěla káně širokokřídlá.
Ruce konečně položil na pádlo. Ohromilo ho, jak rychle se dokázal plavit. Kanoe plavala dál, i když vyměnil pádla za dalekohled. Na kanoe byl talent od přírody.
Když uviděl Hadí stezku, opravdu ho to zaujalo. Přemýšlel, kolik ubohých poutníků je zde zaživa žráno všemi těmi moskyty. Jen ať si hezky užijí požitky vlhkého prostředí, říkal si v duchu, a všechny ty počty okřídlených kamarádů. Sebevědomě odložil pádlo na stranu a zvedl svůj prověřený dalekohled Zeiss 10×42s. V dálce uviděl svojí vysněnou barvu.
Růžová byla ve floridském přístavu.
Ptáci byli ale stále dost daleko na to, aby je Miller mohl spolehlivě identifikovat. Žádný problém. Pádlování byla zábava. Jen ať hezky ostatní obětují svojí krev po celé délce Hadí stezky. Miller je přechytračil I v honu na plameňáky. Cítil se jako Huck Finn.
Plul kolem místa s hustou trávou a blízko u hladiny se třpytily stříbrné rybky. Na jeho cestě za růžovou byla hladina doslova pokryta stříbrnou barvou. Tyhle malé stříbrné rybičky se tlačily u hladiny všude kolem něj. Vytvářely stovky chomáčů sněhobílé pěny během svých námluvních tanců. Kolem něj se najednou vyplavily miliony vajíček obalené mlíčím a kolem jeho lodi se odehrával zázrak stvoření. Najednou se pelikáni začali snášet střemhlav dolů ve svém honu za potravou. Někteří z nich se krmili úplně nerušeně jen 15 metrů od jeho lodi. Neuvěřitelné.
Pomalu ale jistě si začal Miller uvědomovat něco jiného. Původně začínal ve vodě hluboké asi 2,5 metru, pak už měla jen dva metry a teď má něco okolo 30cm. Ještě štěstí, že kanoe nepotřebuje tolik vody. Další dobrou zprávou bylo, že vítr foukal směrem k růžové, a tak si znovu vyndal balík preclíků a nechal pracovat přírodu za něj.
Konečně byl dost blízko na to, aby viděl místo růžové šmouhy ptačí houf. Znovu zvedl svůj dalekohled.
Podlouhlá hlava, šedavé břicho a tělo s oranžovým základem ale dominantně růžové ...
Oooo, proboha! To nejsou plameňáci! Celou dobu se honí za kolpíkem růžovým. Ty si na svůj seznam připsal už před měsíci.
Byla 1.hodina po poledni a plavba byla propadák. Teď musí spěchat rychle nazpět.
Otočil se, ale protivítr mu nic neodpustil. Jeden špatný pohyb nebo slabý záběr pádlem a byl tam, kde před půl minutou. Protáčel se jako levné čínské hodinky. Dalo by se říct, že kdyby byl ručičkou, byl by sekundovka. Vítr ho donutil plout cik cak a musel tvrdě zabrat, aby se dostal zpět k travnatým ostrůvkům.
Byl tohle vůbec správný směr? Zdálo se mu, že je tu voda o hodně mělčí, než si pamatoval. S každým záběrem vzal minimálně tolik bahna jako vody. Možná, že zvěsti o tom, že přístav je na písčinách, přece jen byly pravdivé.
Otočil se. A narazil o dno. Znovu se otočil a znovu narazil. Teď už věděl, proč bylo tak snadné plavit se za růžovou. Odplouval spolu s odlivem a vezl se na proudu. To už ale neplatilo. Teď bojoval s proudy a voda byla hluboká ani ne 10 cm. Zabral tvrdě, aby se vůbec dokázal posunout o necelý metr a když pádlo vytáhl, loďka sklouzla o půl metro zpět. Znovu necelý metr dopředu a půl metru zpět.
Z jeho obočí odkapával pot. Otřel si čelo promáčeným trikem, ale moc to nepomohlo. Kapalo z něj úplně stejně. Oh bože, co bych teď dal za stín, říkal si v duchu.
Stín?
V Everglades?
Miller se koukl nahoru a uviděl bouři na obzoru.
Jeho žaludek měl toho všeho dost.
Nepanikař, nepanikař, nepanikař, opakoval si. Tohle je národní park, určitě někdo přijde a pomůže ti.
Nikdo nepřišel.
To, co obvykle lidi nazývají přístav, bylo teď přehrazené bahniště. Daleko před ním přibližně 200 stop od hranice jeho lodi stál pár náctiletých rybářů a šklebil se. Můžete se vrátit tímhle směrem, zvolal jeden z nich. To byl snad vtip? Tam, kde stáli teenageři to ale vypadalo na to, že je tam spíše bahno než voda.
Miller byl ale příliš zoufalý na to, aby byl cynický. Je možné, že mu opravdu chtějí pomoct, ale také je možné, že se mu jenom vysmívají. Kéž by tak mohl doplout zpět k pobřeží. Potom by mohl kanoi vzít a přejít až do přístavu. Neroste ta bouře?
Poprvé se postavil uvnitř kanoe. Bylo pod ním asi 5 cm vody a už nebyla tak vratká. Předklonil se a chytil se za okraj. Potom pomalu překročil okraj loďky a sestoupil do bahna. Než se stihl vzpamatovat, bahno ho pohltilo. Byl hluboko v hustém maléru. V hustém, smradlavém a hnijícím maléru.
Rybáři se smáli tak moc, že Miller mohl slyšet, jak lapají po dechu ještě hlasitěji, než vlastní srdce. Jeho tričko i džíny byly pokryté velkým a hnědým nánosem jeho vlastní hlouposti.
Chytil se loďky a využíval jí na to, aby tam nespadl úplně, ale také na to, aby se mohl vyvážit nebo si odpočinout. V blátě bažin zněl každý jeho krok jako když někdo čistí odtok zvonem. Jeho nohy se nořily hlouběji a hlouběji. Přehodil ruce přes loďku a chytil se za okraj, aby se mohl pořádně opřít. Kanoe se zachvěla a on raději zastavil každý svůj pohyb za pomoci druhé ruky. Byl tak hluboko, že by klidně sám mohl pracovat jako odtokový zvon.
Za pomoci adrenalinu a s vypětím všech sil dokázal dostat svoje naprosto špinavé tělo zpět do loďky. Tentokrát už z ní nevyleze. Zabořil pádlo zpět do bahna a změnil hliníkovou loď na hliníkového červa. Je tam vidět nějaký postup, křičeli na něj rybáři. Miller se zasmál. I jeho překvapilo, že to stále ještě uměl.
Ruce se mu chvěly. Zpátky do přístavu dorazil ve 14,40 hod. A nebo jestli se pletl, tak 10 minut potom, co mu vypršel pronájem. Pracovník přístavu se koukl na Millera a požádal ho o 8 dolarů za zmeškání.
S každým krokem po suché zemi v doku za sebou Miller zanechával stopu slizského hnusu. Trápilo ho, že zašpinil vnitřek lodi a tak si půjčil hadici. Nejdřív loď a pak proud otočil na sebe.
Lil na sebe vodu na ramena, na džíny, na záda, kamkoliv ho napadlo a všude. Everglades se dostali i tam, kam slunce nesvítí - Miller k sobě přilákal dav turistů. Příšera z černé laguny si dává veřejnou sprchu.
Dalšího dne se Miller vrátil, zaparkoval auto na běžném místě přímo za parkem a kráčel Hadí stezkou, kde ho zaživa žrali moskyti.
Na konci stezky na vyhlídkovém bodě hledal růžovou. Tentokrát už pták měl na sobě jen růžovou a černou.
Měl svého plameňáka.
V dohledné době se bude moct vrátit na Floridu.
Noc před Vánoci se ve městě Duluth nepohl ani živáček – kromě Sandyho Komita, který se koupal ve vlastní flustraci. Vyrazil hodinu před západem slunce a skončil až hodinu po východu. Jel každou cestou a zkoumal každý strom v Sax-Zim Bog ale stále se mu nepodařilo najít jeho puštíka vousatého. Byl to jediný pták z těch, kteří se rozmnožovali v Americe a kterému se stále dařilo se mu vyhýbat. Pohádka Roadrunner a kojot nebyla nic v porovnáním s tím, co zažíval Komito a puštík vousatý. Tenhle rok se ho snažil dostat už na 9 různých výpravách – Minnesota v březnu, červenci, listopadu a dva pokusy v prosinci, Wisconsin v listopadu a v prosinci a Californie v červenci a Oregon v prosinci. Dnes už volal třem různým průvodcům, aby mu pomohli ptáka najít, ale každý z nich chtěl strávit svátky s rodinou. Komito sice nebyl věřící, ale den strávený hledáním ničeho bez slunečních paprsků při teplotě -5 a větru, ho donutil zauvažovat nad tím, co vlastně teď dělá.
Momentálně byl ale jeho nejdůležitější problém najít nějakou restauraci, která během vánočních svátků nabízí večeři. Během své první projížďky městem se mu nepodařilo najít nic, co by bylo otevřené - žádný Bennigan’s, žádný Ponderosa, žádný TGIF. Během své druhé projížďky si uvědomil, že dokonce i McDonald’s, Burger King, a Wendy’s mají zavřeno. Po takhle blbém dni opravdu nechtěl jít spát hladovej. Musí prostě něco najít. Během třetí projížďky městem našel čínskou restauraci zapadlou u nákupáku. Jedinou věc, kterou nesnášel víc než tradiční jídlo menšin bylo, když tohle jídlo servírovali na místech, kde ani obsluha nepatřila k menšině. Duluth byl plný Luteránů, kteří by mu moc rádi naservírovali přepečené žebro. Ale všichni tihle Luteráni byli v kostele. Komito se zrovna necítil na to, aby si objednal hot dog v 7-Eleven, a proto vsadil na čínské jídlo.
Kromě něho byl obsazený jenom jeden stůl. Tihle lidé také vypadali jako outsideři. Komito si objednal to nejlepší, co mohl - polévku s s vejcem a k tomu vepřové a opečenou rýži. 1000 mil odsud se jeho dcera připravovala na oslavu vánoc se svým manželem. Komito chtěl být zpět doma a zažívat to. Jeho zeť to určitě neměl lehké. Jeho máma zemřela před dvěma lety právě v období Vánoc a Komitova rodina se snažila jak mohla, aby mu do těchto svátků opět přinesla radost. Komito by byl šťastnější, kdyby mohl zítra letět domů , ale pod podmínkou, že dostane toho ptáka.
Obvykle když stoloval o samotě, trávil čas tím, že si do zápisníku psal události daného dne. Nyní ale nebylo moc co psát. Nemohl si pomoct a musel myslet na minulost. Jednou během svého výletu do Aitkin County v Minnesotě v listopadu si Komito myslel, že ho už dostane. Z cesty viděl velikou sovu, ale byl to puštík proužkovaný, výr viržinský nebo vysněný puštík vousatý? – Komito se snažil potichu přiblížit, aby mohl určit velikost rozpětí křídel. Už byl skoro u cíle, když zaslech 4 výstřely. Byla lovecká sezóna. Komito by mohl zahnat sovu do lesa , ale bál se , že by si jí místní lovci spletli s jelenem.
I když vajíčková polévka byla poživatelná, rýže se topila v oleji. Dal si pár soust a zbytek s odporem vyhodil. Poprvé během tohoto dlouhého roku Komito přemýšlel nad tím, jakým peklem si prochází kvůli ptákům a ještě tak daleko od domova. Ostatní zákazníci odešli a on zůstal v restauraci sám. Od té doby, co Komito pozoroval yellow-billed magpie v Californii, každý pták, který si na seznam připsal, lámal Komitův rekord. Komito ho ale chtěl posunout ještě dál. Chtěl držet rekord, který nikdo jiný nedokáže zlomit. Přemýšlel nad tím, jestli na světě existuje ještě někdo, kdo by byl ochotný kvůli ptákům trávit vánoční večeři o samotě v čínské restauraci. Celá ta myšlenka byla tak depresivní. Nemohl si dovolit zaspat na vavřínech a prohrát. Zítra ho čeká pozorovací den.
Komito se vrátil k pozorování hned po západu slunce. I když byly Vánoce. Viděl dva orly bělohlavé, ale neměl zájem. Během jeho Big Year ho nedokázal porazit žádný člověk. Porazila ho sova.

Číst dál...

Kapitola sedmnáctá - Dva v poli

Možná, že tímhle způsobem se Komito mstil. Komito všem totiž řekl, že tahle plavba je tutovka. Vedeni mistrovou radou Levantin a Miller vyrazili na výpravu do pusté pouště v Nevadě. Dokonce si museli najmout helikoptéru, aby se jim podařilo dostat na velekura himalájského. Všichni o Komitovi věděli, že rád mluví o věcech tak, aby vypadaly hůř nebo složitější než ve skutečnosti jsou. Takže když jim Komito řekl, že tenhle druh se dá dostat snadno, musí to tak opravdu být. Nebo ne?
Ale poslední noc pokryl sníh Rudé hory. Když se Levantin a Miller vzbudili, vrcholky kopců už ani nebyly vidět. A také jejich pilot prozkoumal možnost viditelnosti na kopcích. Levantin a Miller se zadívali na vrcholy vysokých hor, přímo na místo, kde by měli ptáci žít. Místo bylo celé pokryté mraky.
Dva pozorovatelé spolu s pilotem si prohlédli kopce společně ještě jednou. Bohužel oni dva mohli pouze hádat, kde mraky končí a začíná sníh. Frustrace se dostavila rychle. Velekurové jsou tam nahoře a pozorovatelé tady dole. Byli tak blízko úspěchu, že jim to připadalo, jako by si doma sedli a zbytečně roztrhali několik stodolarovek. Další zmařený pokus.
Během toho, co si dva pozorovatelé společně stěžovali na podmínky k nasrání, které jim zrušily jejich vytouženou výpravu, malá modrá díra oznámila světu svou přítomnost v mracích.
Myslím, že bychom měli vyrazit, ozvalo se hlášení pilota.
Oba pozorovatelé se na sebe koukli. Vyrazit kam? Vzcholky kopců stále nebyly vidět.
Jsem zkušený pilot, řekl jim. Tam nahoru jsem letěl už mnohokrát.
Pilot nahodil motory a začal přidávat rychlost a pomalu zvedat čumák helikoptéry Bell 206 Jet Ranger a chystal se vzlétnout nehledě na to, jaké bylo nyní počasí.
Bylo to vůbec bezpečné?
Bylo to úplně šílené?
Nebo to byl další z Komitových krutých vtípků?
Levantin nic neřekl a Miller zůstal potichu.
Miller nic neřekl a Levantin zůstal potichu.
Pilot navýšil otáčky motoru.
Oba muži věděli, že tenhle výlet bude na hranici šílenství. Před tím, než souhlasili s touhle výpravou, Levantin a Miller strávili spolu už dobrých 5 hodin. (Byla by to delší doba, ale Levantin se musel omluvit a odejít z lodi kvůli mořské nemoci.) Tihle dva muži, předtím rivalové, byli teď namačkáni k sobě vysoko nad zemí. Ani jeden z nich se nikdy nepokoušel o nic podobného.
Levantin měl pochybnosti o tom, jestli je dobrý nápad spoléhat se na pomoc jiného pozorovatele.
Miller měl pochybnosti kvůli všem penězům, které takhle výprava zahrnovala.
Čím rychleji se rotory nad jejich hlavami roztáčely, tím se víc se jejich nervozita měnila na strach. Letět helikoptérou do hor během sněhové bouře jen proto, aby mohli vidět velekura himalájského – to nebylo zrovna něco, co by některý z nich chtěl mít napsané v nekrologu.
Pilot vyzval oba pozorovatele, aby nastoupili.
Oba dva se na sebe podívali a nastalo trapné ticho. Oba mysleli na to samé. Nechám toho druhého vyhrát?
Levantin I Miller si nastoupili.
Už bylo příliž pozdě couvnout. Vzlétli.
Jestli se vám zdá, že letět helikoptérou na vrcholky kopců kvůli pozorování nějakého ptáka je divné, potom příběh toho, jak se tam ten pták dostal, je ještě divnější.
V druhé polovině 50 let měl státní návladní v Nevadě problém. Měl tisíce mil otevřeného prostoru, ale vůbec nic, co by mohli lidé lovit. V Nevadě bylo prostě příliš sucho na to, aby tu žila většina lovné zvěře. Většina území státu měla ročně méně než 9 palců srážek. Na to, aby zde rostl aspoň nějaký ten základní zdroj potravy v podobě trávy, je třeba asi 32 palců srážek. Jestli tu chce něco žít, musí to být odolné a vytrvalé zvíře. V úvahu připadalo v podstatě jen jedno: Tetřívek pelyňkový. Tenhle pták byl dost tvrdý na to, aby zde přežil a zároveň uspokojoval lovce, kteří chtěli ulovit něco, co po upečení nechutná jako seschlé dřevo.
Příchod velkého bílého lovce. V roce 1961, potom, co si na zeď pověsil hlavu jedné z největších volně žijících koz, kterou k němu dostal místní dodavatel lovné zvěře z Rena, Ham McCaughey obrátil dalekohled svojí pušky mimo svůj domovský kontinent. Jeho cílem byla největší volně žijící ovce. Během toho, jak cestoval za svým cílem, setkal se s jiným gigantem zvířecího světa jménem velekur himalájský. Zatím co si hrál na Marca Pola a snažil se získat další vycpanou hlavu, najal si 6 místních lovců, aby mu přinesli 6 živých exemplářů velekurů himalájských. Myslel to jako projev dobré vůle pro své přátele lovce doma. Bohužel se vláda USA obávala rozšíření nemocí z Asie do Ameriky, a proto musel Ham McCaughey své ptáky odevzdat na 6 dní do karantény v Honolulu. Během tohoto pobytu v místním horku, na které nebyli zvyklí, pět ze šesti exemplářů velekurů himlalájských uhynulo. Poslední přeživší byl ale tak ohromující a odolný, že zaujal místní vládu. Najali si státního biologa, aby se okamžitě vypravil do správného regionu v Himalájích a přinesl sem víc podobně odolných jedinců, které by mohli rozmnožit v Nevadě.
V roce 1964 během dočasného jarního míru ve válce mezi Pakistanem, Indií a Čínou, biolog jménem Christensen letěl do Hunzy – dnešní Kašmír. Bylo to jedno z nejzajímavějších míst, které kdy navštívil. Bylo pokryté sněhem se spoustou 7000 metrů vysokých hor lemovaných kaňony. Kamkoliv šel, musel mluvit indicky nebo pakistánsky. Dostal se ale do vážných problémů, protože I když se snažil vysvětlit místním, že je jenom biolog, kterého zajímá místní druh, začali ho považovat za špiona, který měl prozradit jejich pozice.
I přes veškerou ostrahu Christensenovi se povedlo ulovit 95 snowcocks. Obtížnější úkol ale a
byl dostat je zpět domů. Jediné letadlo, které totiž umožňovalo převážet lidi i zvířata, byl starý vojenský Flokker. A tak na jeho palubu naložil 95 jedinců velekurů v klecích, které byly obklopené stovkami kuřat, koz i lidí. Někteří z nich totiž letěli do Rawalpindi v Pakistáně. (Tohle bylo jedno z využití letadla, na které vůdce nikdy nepomyslel.) Poprvé byli sněžní velekurové uzavřeni do karantény v New Yorku a přežilo z nich jen 48. S pomocí biologa z university v Kalofirnii a odborníka na výživu pro divoká zvířata, postavil Christensen klimatizovanou chovatelskou stanici pro cizokrajné druhy. Tady v Nevadě je postupně začal množit. Když v roce 1970 skončila válka, Christensen se vrátil pro další jedince. Během své cesty si ale uvědomil, že je příliš nebezpečné vypouštět jejich potomky zpět do Himalájí, protože v důsledku změn sice měli v podstatě jen poloviční šanci, že přežijí v teplém prostředí, ale téměř nulovou, že to zvládnou v chladu. V roce 1979 bylo vypuštěno 1,569 jedinců velekurů himalájských do oblasti Ruby Mountains v severovýchodní Nevadě.
Program vysázení druhů, který stál daňové poplatníky 750 000 dolarů, sotva uspěl. Dnes přežívá v horách severní Ameriky maximálně 800 jedinců a během zlých let populace někdy klesne I na 200. I když vláda doufala, že se tenhle druh stane největším lákadlem pro lovce, nevyšlo to. Tento druh totiž pochopil, že jediné místo, kde dokáže přežít a úspěšně žít se svými potomky, je na studených vrcholcích kopců. Zdejší svahy jsou příliš strmé a zrádné pro většinu lidí i lovců. Hlavně z tohohle důvodu je každou sezónu zabito méně než 8 jedinců snowcock. Dá se očekávat, že návrat investice v hodnotě 750 000 dolarů bude bolestivě pomalý.
I když se velekur hymalájský úspěšně zbavil lovců, stále čelil pozorovatelům. V téhle oblasti Ruby Mountains na rozdíl od jeho domoviny nezuřila žádná válka, a proto se východní Nevada rychle stala místem číslo jedna pro pozorování Himalayan snowcock. Do roku 1998 stovky pozorovatelů včetně tuctů Evropanů najímaly místního pilota, aby jim pomohl vyléčit jejich pozorovatelskou horečku. Byla to totiž jediná dostupná helikoptéra ve městě Elko. Poprvé, když svojí helikoptéru začal místní pilot Ted McBride využívat k tomu, aby dělal letové taxi místním pozorovatelům, dost se obával. Jeho první pasažérkou byla totiž fyzička v důchodu, která vypadala, že je na extázi. Nebojte se, je to jenom čistej požitek, řekla mu. Nikdy jsem neviděl ženu, která by byla ochotná za hodinový let na tak krátkou vzdálennost zaplatit 550 dolarů, odpověděl McBride. Díky velekurům zajišťovali pozorovatelé Tedu McBridovi a jeho partnerovi jménem Dale Coleman tlustou peněženku.
Auuuuu!
Millerova žebra bolestivě odolávala zařezávajícím se pásům, zatímco Levantin se zapřel do sedadla vší silou, aby aspoň trochu ulevil bolesti. Horizont před nimi se mírně ohnul ve zbytcích slunečních paprsků.
Oba muži si v duchu přáli to samé: Doufám, že pilot opravdu ví, co dělá.
Vrcholky kopců byly 20 mil na jihovýchod. Pilot Dale Coleman cestu už moc dobře znal. To, že letí s novými pozorovateli neznamená, že je to větší zábava. Proto využil příležitosti a obraty s helikoptérou dělal co nejprudší. I když mu pozorovatelé platili od hodiny a ne zrovna málo, neznamená to, že bude plýtvat jejich časem kvůli pomalým obtratům.
Všichni tři muži mohli komunikovat díky sluchátkům, která bylya připojená v kokpitu a tlumila burácející zvuk rotorů. Pilot jim řekl pár triků na úspěšný lov: Vzhledem k tomu, že včera byla bouře se silným větrem, určitě zahnala skupinky ptáků buďto na vrchol, kde je vítr mírnější nebo dolů na kopec, kde je závětří.
Levantin ani Miller na to sice nic neřekli, ale oba si moc dobře uvědomovali, že vrcholky kopců jsou stále pokryty oblaky a jestli se snowcocks ukrývají právě tam, tak právě vyhodili 550 dolarů.
Miller se snažil dostat z hlavy jakoukoliv myšlenku na neúspěch. Na svojí kameru právě pořizoval záběry místního hradu asi půl mile pod ním. Jeho ruce se chvěly spolu s kamerou. Něco nebyl v pořádku. Nic se nechtělo zaostřit, ať se snažil sebevíc. Je snad ta kamera poškozená? Pilot uviděl to, co očekával a ušklíbl se. Miller byla tak nervózní, že se jeho dechem zapařila celá bublina helikoptéry. Chvilkové zapnutí rozmrazovače zamlžení bez problémů odstranilo, ale kamera stále nic moc nesnímala. Miller zkontroloval osvětlení a vzpoměl si, že minulou noc zapomněl dobít baterii. Z toho vyplývalo, že dneska žádný záznam nebude.
V zadní části helikoptéry měl Levantin nasazen svůj nejlepší pokerový výraz. Nic neříkal a na první pohled vypadal úplně klidně. Ale uvnitř to bylo úplně jinak. Levantin se zoufale snažil vyhnout nemoci. Už 8x ztratil svou snídani během plaveb, které se tenhle rok konaly a určitě se mu nechtělo udělat stejný bordel ve stísněném prostoru kokpitu helikoptéry. Už se mu úspěšně podařilo přežít jeden let, i když tohle nebyl tak prostý a pokojný pracovní let nad ulicemi Paříže. Možná, ale vážně jenom možná, to jeho žaludek zvládne lépe tady ve vzduchu než na moři. Fixoval svoje oči na horizont, zatímco si silný stroj razil cestu vzduchem nad místním hradem. Tachometr ukazoval 90 uzlů a Levantin doufal, že pilot už skončil se svými šílenými obraty.
Čím blíž se helikoptéra dostávala k horám, tím větší vypadaly. Hory byly strmé, prudké a kamenité. Ale nebyly to žádné Apalačské hory. Mraky se mírně posunuly a pruh slunce ozážil ústí kaňonu. Helikoptéra se prosmýkla dočasným vchodem.
Miller chtěl začít mluvit o kráse toho všeho – sníh pokojně dopadal na útesy a mraky mu dělaly společnost z těsné blízkosti – ale ohlušující zvuk rotorů odrážející se od skal udělal konverzaci nemožnou. Helikoptéra zpomalila, aby získala větší vztlak.
Přiblížili se ještě vice ke skalnímu výčnělku a mírně zvedly rychlost a najednou - šup a země byla pryč. Zapoměňte na nějaké motýlky. Miller se cítil, jako by mu v žaludku létalo 5 živých netopýrů, když si uvědomil, jak hluboká rokle se pod ním nachází. A tak na zadním sedadle nikdo nemluvil.
Za hřbetem kopce pilot klesl o něco níž do stínů hor a prohlížel si terén. Hledal snowcocks. Krajinou se pohybovala horská koza, která se prodírala sněhem vysokým až po krk. Byl to sníh z minulé noci. Může tady vůbec přežít? Ale jejich výlet byl zaměřený na něco úplně jiného. Helikoptéra si zprudka prořízla cestu do jiného kaňonu.
Tam je jeden!
Křičel Levantin ze zadního sedadla po tom všem, co se mu podařilo přežít.
Tam, přímo tam!
Pod helikoptérou a přímo za ní se ukázal řezavě hnědý pták, který roztáhl křídla ve snaze je očistit.
Snowcock, je to snowcock.
Kaňon byl dost úzký. Může tu pilot otočit helikoptéru, aby jim poskytl lepší výhled? Na tom moc nezáleželo. I když tachometr ukazoval něco kolem 60 uzlů nebo přibližně 70 mil/hod, snowcock byl rychlejší. Tenhle závod nepřicházel v úvahu. Pták, kterého se snažili dohonit, byl rychlejší než whirlybird nebo dokonce než jeho hlavní predátor golden eagle. Když helikoptéra musela zpomalit, aby získala vztlak, pět liber vážící pták využil příležitosti a ztratil se z dohledu. Ve chvíli byl pryč. Ale helikoptéra byla dost vysoko na to, aby mohla pokračovat v pátrání.
Když nebudeme pokračovat, ztratíme ho, křičel pilot.
Bum! Helikoptéra způsobila další sesuv půdy, ale pokračovala v pronásledání. Pták byl asi čtvrt míle před nimi a silný stroj závodil směrem podél kraje útesu. Levantin I Miller byli k smrti vyděšeni. 70 mil za hodinu blízko drolícího se útesu kvůli ptákovi, to bylo šílené! Ozvěny rotoru byly ohlušující, ale Miller na předním sedadle byl příliš vyděšený na to, aby se podíval, kolik místa zbývá mezi otáčejícími se lopatkami a útesem.
100 stop pod nimi skočil snowcock z útesu ve snaze se ukrýt do známého prostředí. Bohužel dneska ne, kamaráde. Jsi půl světa od domova. I když se helikoptéra vznášela nad úplně jiným prostředím, peří ptáka se už přizpůsobilo novému domovu a neslo místní barvy.
Pták zmizel.
Miller vyjekl. Z části to bylo úžasem a z části úlevou. 45 sekund mohl sledovat životní druh, jeho dech znova zamlžil sklo.
Na zadním sedadle úšklebek konečně prolomil Levantinovu pokerovou tvář. Sice neoslavoval tak nahlas, ale bez pochyby byl nejšťastnějším mužem na palubě. Jeho snídaně zůstala nedotčená.
Zpátky na zemi v Elku, Levantin a Miller dostali svůj účet a štědře poděkovali pilotovi. Jsem rád, že jste tak dobrý pilot, jak jste říkal, řekl mu Miller.
To byli všichni ptáci z HolliLynn Drive, 11 gray partridges – číslo 701 na Levantinově seznamu.
Další den, během cesty zpět na letiště Salt Lake City, začali oba muži přemýšlet.
Miller řídil Levantinovo auto Lexus SUV z vyhřívanými koženými sedadly. I to auto samotné stálo víc, než cokoliv, co Miller vlastnil. Miller si najednou uvědomil, že nemá šajn o tom, co Levantin dělá. S takovýmto autem musí určitě mít nějaké peníze. Přišlo mu ale nezdvořilé se ho na to zeptat, protože tušil, že Levantin je skromný, ale také vychytralý. Po účasti na společném honu měl Miller náskok jenom 17 druhů a věděl, že by se měl zaměřit na dohnání leadera jménem Sandy Komito, ale z nějakého důvodu nemohl. Byl jenom pár druhů před dalším lovcem, kterého rezervy zdaleka převyšovaly “tátabanku”.
Třetí místo, tolik námahy pro třetí místo.
Na sedadle spolujezdce si Levantin uvědomil, že muže, který řídí jeho auto příliš nezná. Skvělý pozorovatel a dobrý posluchač, měl tolik entuziazmu, že si Levantin kladl otázku, zda může pracovat tolik hodin a zárověň očekávat, že najde tolik ptáků. Levantin zaostával pouze o 7 druhů a ještě mu zbývaly ty lehce dosažitelné.
Druhé místo, myslel si levantin, druhé místo.
Miller byl zpět doma v Marylandu chvíli po půlnoci a zpátky v elektrárně v 9 hodin ráno. Ten den pracoval 9,5 hodiny. Y2K se blíží. Stále mu zbývali ptáci, které musí dostat na Floridě. Už mu zbývalo jenom 8000 z původního úvěru v B.O.D., ale opravdu chtěl jet na Floridu. Po zbytek týdne odpracoval dalších 76 hodin a šetřil peníze na svůj výlet.
Levantin jel zpět do Colorada do prázdného domu. Zatím co on se honil za snowcock v Nevadě, jeho žena měla vlastní dobrodružství v Bhutanu v Nepalu. Jezdila na slonech a stopovala nosorožce. Užívala si luxusní safari ve stopách tygrů celou džunglí. Možná, že neutrácí až tak moc jako Al na svém Big Year, ale rozhodně si to užívá plnými doušky. Byla zde na 4 týdny spolu se svými dvěma přítelkyněmi a Levantinovi opravdu chyběla. Bylo sice fajn, když mluvili o tom, že udrží své manželství čerstvé a živé, když budou mít i nějaký čas pro sebe, ale také to přinášelo nějaké to osamění. Když Levantin dosáhl na číslo 700, přál si, aby byla jeho žena doma a oslavila to s ním.
Pozval osm přátel na steaky, které sám dělal. Smáli se. Pili. Připili si na Himalayan snowcock. Levantinovi teď jeho žena chyběla ještě víc.
Když se Ethel konečně vrátila domů, Levantin jí řekl o dosažení sedmistého druhu. I pro ní bylo vzrušující, že se mu podařilo dosáhnout tenhle průlom ve svém Big Year, ale zapůsobilo na ní také to, že se mu podařilo zrealizovat vlastní oslavu

Číst dál...

Toulky, toulky - 15. ledna 2017

Včerejšek byl trochu zklamáním. Oblast nás nepřijala a nám se nepodařilo najít vodouše žlutonohého v Lytchett Fields. Naštěstí jsme se rozhodli, že strávíme noc v Poole a pokusíme se o to znovu. Po chvilkovém zmatení, když jsme se všichni otočili za prolétajícím vodoušem tmavým, nad námi proletěl další návštěvník a my jsme konečně měli vodouše žlutonohého.
Šli jsme přímo po raritě s názvem racek racku Bonapartův, kterého nahlásil Johns Hide v místní oblasti jménem Dawlish Warren nedaleko Exeteru. Americký tulák nás trochu potrápil a strávili jsme asi hodinu tím, že jsme ho hledali v hejnu racků chechtavých a on se zamotal mezi své příbuzné. Nakonec jsme ho našli, když přelétal, protože spodek jeho křídel je téměř bílý.

1 Bonapartes Gull

racek Bonapartův

Tohle je skutečně dobrý pták pro oblast WP. Byl to jeden z důležitých cílů naší cesty do Británie. Hned poté jsme vyrazili za polákem vlnkovaným západně od Cornwallu.

2 Lesser Scaup

polák vlnkovaný

Nejdříve jsme se rozhodli, že to odpískáme a půjdeme se poohlédnout po hotelu. Cestou zpět jsme ale změnili názor a dali jsme tomu ještě jednu šanci, protože někdo nahlásil racka delawarského na blízkém řečišti. Byl by asi zázrak, kdybychom ho našli jenom tak, ale nám se to podařilo a ještě k tomu za soumraku. Byla to skvělá zajížďka. Ještě v ten samý den jsme našli 6 vzácných Yanks.

Chtěli bychom poděkovat Chrisu Battymu, který nám poslal pěkně zorganizované pozorovatelské seznamy s přesnými souřadnicemi zajímavých ptáků. Díky němu jsme mohli jít přímo od jednoho ptáka ke druhému.

Číst dál...

Western Palearctic: září 2018

Josh Jones referuje o velmi zajímavém měsíci pro Západní Palearctic, ve kterém přicházejí z celého regionu záznamy o některých pozoruhodných mořských ptácích a výběru nearktických druhů přicházejících na Island.

Klidný začátek v měsíci v celém regionu se vyznačoval pokračující přítomností datla rudohrdlého v Apavatn (jezero na jihozápadě), na Islandu, který zde setrval do 7. Ve skutečnosti se Island v tomto měsíci těšil z monopolu nearktických pěvců s několika zelenáčky červenookými 25. a 26. a lesňáčky černohlavými v Eyrarbakki (rybářská vesnice na jihozápadě Islandu) ve dnech 26. - 27. Mezitím se potáplice severní, spatřená dříve v létě, přestěhovala do Vestmannsvatn (jezero v severovýchodním Islandu), když zde byla poprvé viděna 23. srpna. Melanitta deglandi byl ještě stále viděn 25. z Keflavíku. Chaluha antarktická byla vyfocena z trajektu v marockém městě Safi 17. Dva úspěšné pelagické druhy na Banco de la Concepción (podmořská hora 75 km severně od ostrova Lanzarote) byly pozorovány v této oblasti. 7. a 10 to byl buřňáček černobřichý a v posledně uvedený den byl také spatřen buřňáček vlaštovčí. Vrána černobílá zůstala v přístavu La Palma na ostrově Gran Canaria. Další chaluha antarktická byla vyfotografována 21. z ostrovů Sagres v Galicii ve Španělsku, zatímco několik rybáků západních bylo viděno 23. v Chipiona v Andaluzii společně s obvyklým výskytem supa krahujového v oblasti Tarifa (přístavní město v provincii Cádiz v Andaluzii) na začátku měsíce. Ačkoliv není regionální raritou, juvenilní kolpík bílý ve Skopun na Faerských ostrovech 27. byl jen třetím záznamem pro souostroví a prvním za 122 let. I přes vhodné podmínky pro pozorovatele, Azorské ostrovy prožily klidný měsíc. První zimní volavka zelená v Lagoa do Ginjal (jedno z nejlepších míst pro pozorování ptáků v kraji Angra do Heroísmo) na ostrově Terceira 27. byla nejlepším nálezem a vodouš velký byl stále ještě ke konci měsíce v Fajă dos Cubres na ostrově Săo Jorge, když se zde objevil poprvé v květnu. Jinak zde byl obvyklý výskyt banňáků včetně dvou jespáků drobných a kolihy malé v Cabo da Praia na ostrově Terceira. Na Maltě byli uvězněni rákosník pokřovní a strnad rolní v přírodní rezervaci Ghadira . Ten prvně jmenovaný byl 18. jen čtvrtým pro Maltu, zatímco strnad byl prvním na ostrově od r. 1998. Francie si užila dobrý měsíc s prvním juvenilním jespákem rudokrkým pro zemi (a šestým celkem), když se pěkně ukazoval od 17. v Hyčres, Var. Cvrčilka pruhovaná byla chycena a okroužkována 24. v Trunvel, Finistčre. Ne méně než tři záznamy o výskytu luňce šedého přišly z Belgie a Nizozemí. Významný záznam ze Švýcarska se týkal vodouše malého, který byl ve dnech 10. - 11. v Hagneck a buřňáka severního, který byl 24. v Yverdon-les-Bains. V důsledku silné bouřky byla nalezena 23. ve Slovinsku druhá chaluha velká v jezeře Ptuj. Německo zabodovalo s další keptuškou stepní, tentokrát první zimu v Torgau, v Sasku od 22. Polská první linduška mongolská byla 29. zjištěna v Jastarnia , zatímco pozoruhodné záznamy o výskytu buřňáka severního, racka Sabinova a buřňáčka dlouhokřídlého přišly všechny z Kąty Rybackie. Finský pátý ťuhýk šedý byl 19. v Pori, zatímco v zemi třetí sup hnědý se zdržoval od 23. -25. blízko Liminka. Druhý rumunský budníček zelený byl 3. identifikován ve Vadu a vynikající záznam z Gruzie se týkal lelka světlého, který byl 17. na pláži v Mtsvane Kontskhi (botanická zahrada v Batumi). Překvapivě první záznam pro Izrael přišel 23., když budníček severní byl chycen v Eilat Birding Centre.

zdroj - Birdwatch

Číst dál...

Na skok do Británie 14. ledna 2017

Je první den našeho šíleně improvizovaného pozorování v Británii. Momentálně se zde nachází spousta rarit a my je chceme všechny, nebo abych byl přesnější, my je potřebujeme všechny.
Přikládáme krátký seznam vzácností, který byl naším průvodcem.
• Pacific Diver Penzance in Cornwall 50.1152, -5.5309 (může být vzácný)
• Hudsonian Whimbrel Perranuthnoe in Cornwall 50.1136, -5.4511
• Green-winged Teal Hayle Estuary in Cornwall 50.1762, -5.4371
• Lesser Scaup Dozmary Pool in Cornwall 50.5443, -4.5498
• Bonaparte’s Gull Dawlish Warren in Devon 50.6146, -3.4248 (vzácný)
• Ring-necked Duck Chew Valley Lake in Somerset 51.3395, -2.6048
• Lesser Yellowlegs park at 50.7364, -2.0417
  then walk southwest along Slough Lane and follow signs to Sherford Pool or
French’s Pools (pár jedinců má také stopy zelené)
• Ring-billed Gull Blashford Lakes in Hampshire 50.8786, -1.7867
  (pozdě večer z mysliveckého posedu)
• Ring-necked Duck Abberton Reservoir in Essex 51.8146, 0.8263
• Pallas’s Warbler Kessingland in Suffolk 52.4107, 1.7238
• Golden Pheasant Wolferton in Norfolk 52.8235, 0.4754 (úsvit je nejlepší)
• Lady Amherst’s Pheasant Lidlington in Bedfordshire 52.0375, -0.5528 (velmi vzácný)
• Dusky Thrush Beeley in Derbyshire 53.2063, -1.6037
• Black Scoter Goswick in Northumberland 55.7091, -1.8975 (těžké ho pozorovat ve větru)
• American Wigeon Caerlaverock in Scotland 54.9771, -3.4821
  (pár jedinců má také stopy zelené)
• Ring-billed Gull Strathclyde Loch in Clyde, Scotland 55.7888, -4.0299
  (dá se nalákat na chleba)
• Hooded Merganser Barr Loch, Lochwinnoch in Clyde, Scotland 55.7875, -4.6262
• Surf Scoter St Andrews in Fife, Scotland 56.3451, -2.8008
  (nezapomeňte zkontrolovat lavičku severně od souřadnic)
• Ring-necked Duck Pitlochry in Perthshire, Scotland 56.7081, -3.7385
• On islands off the Scottish coast there are wintering Cackling Goose
  (Islay in Inner Hebrides), American Coot (North Uist in Outer Hebrides), Northern Harrier
  (North Ronaldsay in Orkney Isles), and Killdeer (Shetland Isles), but each will probably take multiple days travelling.
• The only vagrant Snow Goose (in Lancashire) has gone missing right now, but you
  might count one at Tittesworth Reservoir in Staffordshire 53.1320, -2.0127 as Category C (asi nestojí za to)

Jeden druh ale chybí. Na seznamu není nudníček sibiřský. Dostali jsme ho jako prvního ještě předtím, než jsme se rozdělili a začali hledat.

1 Not Stejnegerss Stonechat
bramborníček sibiřský

Bylo nám řečeno, že přesně tohle je místo, kde někdo odebral DNA neznámého ptáka a lidi z laboratoře jí smíchali s klasickým druhem Stonechat – tohle nám řekli až po návratu. Někdy vyhraješ, někdy prohraješ a možná je to jen legenda. Také jsme strávili pár hodin hledáním nelétavého poláka vlnkovaného. Šli jsme na západ směrem k městu Poole a snažili jsme se najít čerstvě nahlášeného vodouše žlutonohého – opět nelétavý. Znovu se o to pokusíme zítra ráno. Vodouš žlutonohý je příliš dobrý na to, abychom ho nechali na pokoji. Díky tomuto hledání se nám ale podařilo najít prvního zatoulaného Američana – dobře stavěného samce čírky karolínské. Dva opravdu zajímaví tvorové se dneska ukázali před naším dalekohledem a ještě hodně zimních druhů jako břehouši, pěnkavy, pěvušky atd.

2 Dunnock
pěvuška modrá

Číst dál...

Kapitola šestnáctá - Cape Hatteras Clincher

Kdyby Big Year byl něco, čemu rozumí většina lidí např. zápas ve fotbale nebo dokonce něco důležitějšího, jako třeba play off v baseballu, potom by Greg Miller věděl, jak vysvětlit svou situaci. Ozvalo se dvouminutové varování a jeho záda byla na zdi, zatím co jeho nohy byly na devítce sedmém poli sedmé hry v sezóně. Jeho Cleveland Indians byli v nevýhodě a on byl poslední nadějí.
Musí chytit Komita.
Musí vidět ptáky, které ještě nikdo neviděl.
Musí jít na moře.
Smutná pravda ale byla, že Miller mohl strávit celé týdny v divočině hledáním zatoulaného druhu ale stejně tak se mohl vrátit z prázdnou. Byl říjen a jemu zbývalo jen málo pevninských ptáků, které by mohl pozorovat. Mimo to mu docházely peníze a zbývalo mu dost málo na to, aby je mohl hledat. Tohle byla už druhá půjčka z “tátabanky” v hodnotě 3000 dolarů. Třetí nepřicházela v úvahu.
Ale dokonce i tato plavba z Cape Hatteras na Outer Banks v severní Carolině byla během na dlouhou trať. Podzimní migrace měla už dávno svůj kurz určený a většina pozorovatelů raději zůstala v hnízdě. Miller se už zapsal na dvě pobřežní plavby během víkendu, ale nedělní plavba byla zrušena kvůli nedostatku účastníků.
Miller byl rozhodnutý, že to zvládne – dokonce tak rozhodnutý, že dorazil do přístavu o 20 minut dřív, byl tam už v 5,40 ráno. Poprvé za tento rok byl někde dřív, zoufalství ho vzbudilo a předběhlo budík.
Nalodil se na 72 metrů dlouhou loď Miss Hatteras a přichystal se na plavbu. Přímo po vstupu si zajistil místo s dobrým výhledem. Aspoň pro jednou byl někde první. Bylo to asi poprvé, co někam spěchal ne proto, aby to stihl , ale proto, aby měl dobré místo. Spolehlivý dalekohled mu visel na krku a on byl připravený. Čekal a přešlapoval na místě. Nic se tu nedělo. Co ty lidi vlastně dělaj s časem, když vstanou brzy?
Nakráčel do kajuty aby našel něco, co by mohl dělat. Ostatní pozorovatelé právě přijížděli. Jeden ale upoutal Millerovu pozornost. Byl to stárnoucí muž distingovaného vzhledu, kterého vlasy začaly pomalu šedivět. Tenhle muž mluvil o tyranu savanovém v Massachusetts. Miller chtěl toho samého ptáka. Začal tajně poslouchat ještě o něco lépe. Něco mu na tomhle muži připadalo až podezřele povědomé. Mohl by tenhle muž být tím tajemným třetím cizizcem, který se pokouší o Big Year? Miller už to nemohl vydržet.
Omlouvám se, přerušil ho Greg Miller, jmenuji se Greg Miller a pokouším se o Big Year. Zníte jako ten muž, který dostal tyrana savanového jako své číslo 675. Taky se pokoušíte o Big Year?
Ten druhý muž se koukl na Millera a zazářil.
Nojo, vlastně to jsem já , odpověděl Al Levantin.
Trvalo to měsíce, ale konečně se setkali. (Toho, že vedle sebe seděli už na lavičce se nepočítalo. Levantin nikdy nepřiznal Millerovi, že je jeho protivníkem.) Oba muži cítili neodolatelnou potřebu porovnat si své poznámky a zážitky – jak často se stane, že se potkáte s úplným cizincem, který trpí stejnou obscesí jako vy? – První věc, která jim ale nedala klidu, byla jednoduchá otázka.
Tak kolik, zeptal se Miller.
691 řekl Levantin.
Já mám 705, odpověděl Miller.
Levantinovy obvykle růžové tváře hodně rychle zbělaly. Snažil se začít mluvit, ale nešlo to. Dlouho se obával toho, že skončí druhý, ale teď mu hrozilo, že skončí třetí.
To, na co myslel bylo: Tohle všechno kvůli třetímu místu? Kvůli třetímu místu?
Jediné co ale řekl bylo: Stále mi zbývá několik jednoduše pozorovatelných druhů – to co říkal byla pravda. Prostě jenom potřeboval albatrosy na téhle plavbě a nějaké ty vrabce a toho zatraceného Puštíka karibského severního, který stále byl někde tam v Arizoně.
Oooo, jak se Miller usmíval.
Třetí místo. Třetí místo. Levantin na to nedokázal přestat myslet. Musel začít přemýšlet nad něčím jiným.
Co asi má Komito?
Naposledy co jsem o něm slyšel měl 731 nebo 732. To bylo asi před měsícem – odpověděl mu Miller. Teď se ale úsměv z Millerovi tváře vytratil. Za ten zhruba měsíc a půl, abych byl podrobnější, mohl být ale Komito napřed klidně i o 2,5 tuctu. Millerovi byla zima. V kajutě byl průvan nebo jenom někdo otevřel dveře?
Najednou se ale kajuta na lodi rozezněla něčím hlasem, tím hrubým hromovým hlasem. Miller a Levantin se otočili.
Byl to Sandy Komito.
Tři mušketýři byli pohromadě.
Al, řekl Komito. Kde ses toulal?
Levantin se podíval na svého mučitele a na tváři se mu objevil tajemný úšklebek.
“Hatteras,” odpověděl.
Miller se zasmál, ale Levantin neustoupil. Komito se otočil na Millera.
A co ty, Gregu? Jak postupuje tvůj rok?
Velmi dobře, Sandy, dosáhl jsem čísla 705, řekl Miller.
Gratuluji ti k překonání sedmistovky, Gregu, odpověděl Komito tónem, který si strýčkové rezervují pro své synovce. Jenom několika lidem se podařilo pokořit tuto hranici.
Komito se usmál a pak se otočil zpět na Levantina.
Takže, Al, vážně. Kolik už máš za tenhle rok?
Levantin se podíval Komitovi přímo do očí. 737.
Wow, vyhrkl Komito.
Komito udělal krok zpět. Ujelo mu to ještě dřív, než stačil vůbec zareagovat. Komito byl běžně nejhlasitější člověk v místnosti, ale tentokrát ho sledovali okolní lidé. 737? Pro boha, jak se Levantinovi podařilo dostat 737? Komito zvedl obočí jak nejvíš to šlo a on se ze všech sil snažil upokojit.
No, Al, zasekl se Komito, já mám 736.
Komito se bolestivě podíval na Levantina.
Levantin se drsně podíval na Komita.
Miller sledoval oba muže, zarazil se. Levantin mu právě lhal do očí a ani nemrknul.
Komito ale nebyl už tak sebejistý. Jeho modré oči byly do široka otevřené a pomalu se z nich vytrácela barva.

Levantin se na něho podíval s úplně kamenou tváří.
Komito byl téměř na omdlení, zatím co Levantin ztuhlý jako by byl vytesán do skály, Miller už déle nemohl vydržet podled na oba muže. Vybouchl smíchy, až se popadal za břicho. Musela ho slyšet celá loď.
Dostal tě a to pořádně, Sandy, prohodil Miller ke Komitovi.
Nejdřív Levantin a pak Komito vyprskli smíchy.
Hráč prohrál.
Dvouhodinová plavba Golfským proudem utekla rychle. Vlny na moři byly rozsáhlé ale příběhy ještě rozsáhlejší. Tři pozorovatelé si spolu povídali jako děti na hřišti. Levantin a Miller chtěli vědět, jak se Komitovi podařilo dostat tak rychle tak daleko. Ale když se zeptali tak zjistili, že pravděpodobně uvíznou v některé z napínavých a poutavých Sandyho povídaček. Mohli by se naučit něco přímo od mistra bez toho , aby ho zasypaly lichotkami? To byla veliká příležitost.
Mimo jiné některé Komitovi příběhy byly celkem divoké. Dokonce si během léta objednal helikoptéru v Nevadě, aby mohl vidět Velekura himálajského. Levantin a Miller už tenhle druh odepsali jako naprosto nedosažitelné bláznovství.
Komito byl dost chytrý na to, aby uměl tuhle hru hrát se svým publikem. Tahle společnost se vyžívala v utrpení. A v tomhle bodě nikdo nerozuměl, jaké to je utrpení nemoct dostat nějakého ptáka, lépe než Miller a Levantin.
Právě proto jim Komito povyprávěl něco málo o svém bezvýsledném pátrání po great gray owl.
Miller jim zase řekl něco málo a svém bez výsledném pátrání po lesňáčku světlebrvém.
Levantin jim zase řekl něco málo a svém bez výsledném pátrání po puštíku karibském.
A tak dále. A tak dále.
Tohle setkání bylo hodně zábavné. Dokonce tak moc, že Levantin navrhl, aby se dnes večer setkali společně na večeři. Miller okamžitě souhlasil, ale Komito to zavrhl a mrmlal přitom něco o nějakých dřívějších (ale nespecifikovaných) plánech.
Komito a Miller se přesunuli na lavičku na boku lodi.
Levantin se vrátil zpět na palubu, aby se mohl vyzvracet do oceánu.
Během večeře si Levantin a Miller prohodili svoje poznámky a zároveň pár nevyhnutelných slov o Komitovi. – Je 30 druhů před námi a nemá čas na večeři!
Levantin byl jediný, kterému se podařilo během téhle plavby přidat nějaký druh (buřňák černotemenný), který přelétal nad teplým proudem, byl číslo 692 za tenhle rok). I když mu stále zbývaly nějaké lehce dosažitelné druhy mořských ptáků, už byl unavený z mořské nemoci. Naštěstí většina z jeho lehce dosažitelných ptáků byla v arizonské poušti.
Millerovy cíle byly většinou na Floridě. Levantin tyhle ptáky už dostal ještě v únoru a rád nabídl Millerovi pár rad. Když budeš hledat plameňáky v Everglades, řekl Millerovi, dávej si pozor na moskyty.
Smáli se, vtipkovali a dobírali si jeden druhého, nevyhnutelně se během konverace dostali zpátky ke Komitovi.
V tomhle bodě zde byla jistá pochybnost, jestli Komito mluví pravdu. Nejen že viděl hodně ptáků, ale až příliž lidí ho vidělo, jak ty ptáky pozoruje. Tohle chování jim připadalo jako podvod. Bez pochyby. Nejenom že je porážel, on jim v tom ještě vymáchal hubu. Nebylo to jen tak nějaké nahánění se za ptáky, vždy se ujistil, že o něm uslyší staré známé Sandy Komito zdraví. Ale dnes ráno, když měl příležitost pozdravit je osobně, ani se nepokusil. Jenom se zeptal na čísla. V tohle sportu, kdy byla diplomacie a slušnost běžnou součástí, byl Sandy Komito nezastavitelnou pozorovatelskou mašinou – tankem, který si hlučně razil svojí cestu přes všechny létající druhy severní Ameriky. Teď bylo na Levantinovi a Millerovi aby se dostali přes Komitův pancíř. Náskok byl sice veliký ale určitě ne nepřekonatelný.
Před tím než si každý šel svou cestou z restaurace, Al Levantin a Greg Miller uzavřeli spojenectví proti společnému nepříteli, kterému čelili.
Rozhodli se, že půjdou ven a doženou ho – společně.

Číst dál...

Kapitola patnáctá – Dobytí

Greg Miller věděl, že je blízko Sandyho Komita. Cítil to. Prvních pět dní v Californii ani nemohlo být lepší. Dokonce i zklamání se proměnila na triumf. Když vysoké vlny způsobily zrušení mořské plavby za ptáky, Debi Shearwaterová osobně dohodla Millerovi plavbu na flotile Lawrenca goldfincha. (Královna moří jen málo kdy udělala takovou věc nebo vůbec plula na ostrov, opravdu musí mít něco proti Komitovi). Miler byl teď v ráži, dostával jednoho za druhým – křepela horského a strakapouda mnišího (číslo 692 a číslo 693) v horách San Gabriel nad Los Angeles dostal lesňáčka žlutohlavého (číslo 694) přímo na vrchu 8800 stop vysokého Mount Pinos severně od Santa Barbary.
Našel všechny druhy ze západního pobřeží, které hledal, ale pod borovicemi na McGill našel kemp s něčím, co naprosto neočekával – caravan plný pozorovatelů z New Jersey.
Jeden z pozorovatelů odevzdal zprávu: Sandy Komito tě zdraví.
Bylo to už potřetí, co Komito nastražil na Millera stejnou past.(Krom toho, když se pokoušel o tyrana savanového v Massachusetts, se Komito ujistil, že dostane pozdrav, i když se bude pokoušet o rybáka bahenního v Cape May v New Jersey.) Miller si tu příležitost znova nenechá ujít. Zeptá se na Komitův Big Year.
Naposledy, když někdo z posádky karavanu slyšel o Komitovi, byl na čísle 712, 713 nebo tak nějak okolo.
712! Miller byl blízko Komitovi. Když se uskuteční výlet v Monterey Bay a on dostane několik mořských druhů v Rocky Mountain a vydrží mu peněženka, mohl by ho dostat. Za poslední týdny se poprvé uklidnil.
Pozorovatelé z Jersey mu popřáli hodně štěstí. Miller seděl sám ve svém pronajatém autě. Sandy Komito tě zdraví. Přemýšlel. Jak milé od Komita, že si vůbec na Grega Millera vzpomněl. Možná že by měl dát Komitovi taky něco na přemýšlení.
Když Miller podruhé dorazil na loď v Monterey, Debi Shearwaterová ho stáhla na palubu. On byl připravený a ona také. Ale měli společnost. Další pozorovatelé z New Jersey, kteří mu vyřídili typický Komitův pozdrav.
Ne tak daleko od pobřeží se na palubě začal rozléhat šepot mezi dvěma skupinami nějakých ptáků. Z mlhy, kterou loď proplouvala, se objevil ztracený člun, na kterém seděly stovky buřňáků tmavořitých, byl to celkem běžný druh ale v takovém počtu byl vidět jen málokdy. Bylo to asi způsobeno hurikánem Isis, který zasáhl Mexiko jen před dvěma dny. Hurikán byl brutální. Deset lidí bylo mrtvých a 2300 přišlo o domov – tyhle silné bouře běžně zatlačily ptáky na pobřeží a Miller doufal, že se mězi nimi najdou i ti vzácní.
Najednou někdo zakřičel “ na druhé hodině” dva potápějící se jedinci alkounů útesových s černými spodky křídel se ukázaly v dalekohledu. Číslo 697. O pár minut nato připlaval pták podobný pirátské vlajce, který měl domov v antarktických mořích, chaluha arktická, byl to přesně ten druh, po kterém si Komito pojmenoval auto. Když to nebylo znamení, tak co tedy bylo? Bylo to I číslo 698 a Miller cítil, že je na správném místě.
Miller si trochu stěžoval na podmínky na lodi, protože jeho tělo na takovou změnu nebylo připravené. Byli sice jen pár mil od pobřeží, ale najednou bylo počasí až podivně teplé a klidné. Bohužel se ale zvedla mlha. Už žádné pozorování.
Na oceáně se najednou objevil burňák světlenohý. Tenhle pták obvykle hnízdil na Novém Zélandě, tak co dělá tady? Bylo to číslo 699, byl to už třetí nový druh za poslední tři hodiny. Toto určitě nebyla běžná pozorovatelská plavba. Pod lodí se ukázala modrá velryba asi 7 metrů pod hladinou. Zatím co Miller a ostatní z Jersey hledali co nejlepší místo, aby se na ní mohli kouknout, někdo zakřičel. Bílý pták na hladině!
Sto tunová velryba byla najednou zapomenutá jako včerejší noviny. Miller běžel co jen mohl na pozorovatelské stanoviště na boku lodi. Ach, to prokletí nízkých lidí na podobných výpravách – každý před ním byl aspoň o 4 palce vyšší než Miller. Uhněte tam vepředu!, zavolal. Nikdo se ani nehnul. Ramena ani hlavy, nic. Uhněte z cesty! Stále žádný výhled! Z můstku zakřičela Shearwaterová “ faeton červenozobý!”
Zoufalství.
Kde?
Panika.
Potřebuju ho, chci ho, musím ho mít.
Mám ho!
Shearwaterová seskočila dolů a věnovala Millerovi objetí s takovou silou, až mu zapraskaly kosti. Takovéhlo protáhnutí by u chiropraktika stálo hodně peněz.
Tohle není 700 na životním seznamu, sestoupila Shearwaterová k posádce. Tohle je 700 za tenhle rok!
Potom, co všichni pozorovatelé Millerovi pogratulovali, podali mu ruku, poobjímali ho a dali si s ním placáka, Miller se procházel mezi pozorovateli z Jersey a odevzdal jim vlastní zprávu:
Řekněte Komitovi, že Greg Miller ho zdraví.
Teď je tu on a žádné Komito zdraví. Pro nikoho.
S rukama pevně na volantu Hondy ATV Komito prorážel hustý déšť na ostrově beze stromů v Beringově moři. Dokonce I Eskymáci v takovém počasí zůstavali doma. Komito byl 40 mil od Sibiře a 4000 mil od domova. Hledal asijské druhy. Dostal jich víc než kolik čekal.
Pro někoho by tohle počasí mohlo být brutální. Mělo to asi něco společného s polárním kruhem. Vítr způsoboval, že déšť byl jak vidličky. Doma v Jersey bylo 32 stupňů a tady mu na tváři zamrzaly slzy.
Alespoň mu tady nehrozilo, že zapadne do bahna. Na tomhle ostrově byla jen málokde nějaká půda. Ostrov Saint Lawrence byl 100 mil dlouhá pustina, zmrzlá až na kost, kde mu černé kameny klouzaly pod nohama kamkoliv šlápnul. Téměř spadnul asi miliokrát. Musel vyjít z auta ven, protože píchnul a jeho pneumatika byla najednou úplně prázdná. Vůbec mu nevadilo, že se cestou namočil a nabídl místnímu teenagerovi 5 dolarů, když mu pneumatiku opraví a nafoukne – foukal pomaleji než holka – to je ale překvapení teenager, hudral Komito, který musel ujít 30 mil v silném větru. I když místní byli zvyklí, že podmínky jsou tu kruté, poznali v jeho hlase zoufalství.
Centrum populace tu byla vesnice, která měla 660 obyvatel jménem Gambell. Když byl dobrý rok, podařilo se Eskymákům ulovit velrybu grónskou. Když byl špatný rok, přežívali na tuleních nebo mořských ptácích. Jediné další zdroje, které se k nim dostaly, byly od turistů, kteří se snažili vidět ta samá zvířata, která Eskymáci běžně jedli.
Nikde v Severní Americe nebylo záhadnější místo na pozorování ptáků. Místa, kde tihle ptáci běžně hnízdili, byla starodávná shromaždiště kostí. Bylo tu běžně k vidění, že budníčci severní seděli na velrybích žebrech a bělořiti byli spokojeně usazení na páteřích mrtvých tuleňů. Každý den asi okolo 10 hodiny ráno se Eskymáci prohrabovali kupou kostí, z níchž některé byly hodně staré. 300 let starý špičák mrože byl cenným zdrojem slonoviny, který se dal vyřezávat a prodat za dost peněz na to, aby to zaplatilo benzin na tři měsíce.
Dalším skvělým místem byla místní skládka. I když Komito byl zvyklý chodit po skládkách, tak tahle byla rozhodně snadno zapamatovatelná. Komito by se klidně mohl nazývat znalcem, ale tahle 30 stop vysoká a 200 stop dlouhá skládka byla plná toho, co předešlou noc místní lidé udělali do kbelíků nebo obrovských sklenic. Tohle místo smrdělo víc, než hnijící játra mrože a běžně doutnalo měsíce od požáru, který zapálilo letní slunce. Navzdory tomu si ho ale oblíbili konipasové.
614 stop do výšky se tyčila hora Sevuokuk Mountain. Útesy vyčnívající z hory poskytovaly hnízdiště neuvěřitelnému množství mořských ptáků. Stovky tisíc alkounků, papupalchů, a alkounů zakrývali oblohu na západní části ostrova. Komito se ale cítil absolutně vyčerpaný. Nejvíce ho zmáhal ten pohled. Morbidní pohled. Místní obyvatelé nepohřbívali své mrtvé kvůli zmrzlé půdě permafrostu – stovky uren byly naskládány do sloupů na sebe. Některé popraskaly, když váha, kterou musely nést, překročila sílu starého dřeva. Některé z nich byly ještě z dob, kdy kosti pořádně neshořely. Byly úplně vcelku nebo na velké kusy. Mnoho generací mrtvých na jednom místě úplně na očích naháněly Komitovi husí kůži.
Během 6 dní, které zde Komito strávil, pršelo, foukalo a mrzlo. Byl unavený. Za celou tu dobu se mu podařilo získat jen jeden nový druh a to vodouše říčního. Měl z toho ale dobrý pocit. Tehle druh našla skupina lidí, z nichž každý zaplatil 3000 dolarů, aby zde mohl být. Komito 3x šel k vedoucímu skupiny a po domluvě se podíval jeho teleskopem. I když byl Komito znechucený skládkami kostí, rozpadajícími se rakvemi a nechutnými skládkami, nemohl odolat vzácnosti volání takovéhle rarity.
Ostatní výpravy byly produktivnější. Během prvních třech týdnů než se mu podařilo zorientovat ve fungování kontimentálních aerolinek, Komito získal chaluhu polární v Cape Hatteras, alku malou blízko Nového Skotska, další mořské druhy v Monterey a alkounek drobný v Auletianě.
Nejlepší z nich ale byl land bird.
I když byl agresivní a drsný, měl jen málo přirozených nepřátel. Byl dost výrazný na to, aby ho dokázal rozpoznat kdokoliv, kdo se aspoň trochu zajímal. Byl holohlavý a motal se. Měl zvláštní způsob chůze. Měl dost zdrojů na to, aby si sehnal jídlo na celé dny a byl dost hlučný na to, aby přinutil sousedy v noci zavřít okno. Straka žlutozobá, kterou Komito pozoroval na větvi stromu v centrální Californii blízko města Solvang, byl ten pták, který zlomil rekord z roku 1987.

Číst dál...

Sbohem Kuvajte - 13. ledna 2017

Tady v Kuvajtu nám už pomalu docházejí druhy. Samozřejmě, že je možné, že tu najdeme něco zvláštního, ale momentálně už tady není nic, za čím bychom cíleně mohli jít. Z toho důvodu jsme se rozhodli, že uděláme svou zastávku v Kuvajtu o něco kratší, než bylo původně plánováno a zaskočíme do Británie. V tomhle období je tam hodně vzácných druhů, konkrétně drozda rezavého a potáplice pacifické.

Včera jsme strávili den ve městě Wafra hledáním. Zjistili jsme, že nejlepší místo je přímo na hranicích Saudské Arábie a jmenuje se Rosemary’s farm. Hledání naslepo se vyplatilo a my jsme našli trochu zvláštně vyhlížejícího jedince konipase lučního, který nás na chvilku zaujal.

Náš pobyt v Kuvajtu byl úžasný a rádi bychom poděkovali místní pozorovatelské komunitě za jejich nadšenou pomoc.

Konkrétně Abdulrahman Al-Sirhan Alenezi byl pro nás neocenitelným pomocníkem. Jestli plánujete výlet do Kuvajtu, nezapomeňte si zkontrolovat seznam místních ptáků. Marcus Craig byl také úžasný. Dal nám hodně nadšení, energie a také pomoci a Omar Alsaheen nám pomohl svým klidným přístupem. Už se těšíme na svůj návrat v dubnu.

Číst dál...

Kapitola čtrnáctá - Forked

Strach je dobrá motivace. Al Levantin určitě chtěl skončit na třetím místě a tak vyrazil za svým skokem v pozorování. Podařilo se mu dostat lesňáčka v západní Virginii; atlantické mořské ptáky z Cape Hatteras (i když se přitom pozvracel); pacifické mořské ptáky z Monterey (znovu se pozvracel); podařilo se mu dostat i nejmenšího ptáka na kontinentu (jen 3 palce velkého kolibříka Calliopin) na vrcholku hory vysoké 14 000 stop v Coloradě zase dostal vrabce polního v rodném městě Abrahama Lincolna.
Ale žádný pták ho nemohl potěšit tak moc, jak tyran savanový.
Když se poprvé dozvěděl o hlášení o tropickém zabloudilci, kterého někdo nahlásil na malém ostrůvku Plum Island severně od Bostnu, Levantin všeho nechal. Tento druh byl známý tím, že se nikdy nezdržel dlouho na jednom místě a proto ho musí dostat a to velmi rychle. Tento víkend žádný koncert. Posedl ho pozorovatelský ďábel. Prodral se hustým provozem, ale moc se neobával počtu lidí na ostrově. Tihle lidé mířili leda tak na pláž, on mířil do bažin.
Na parkovišti se potkal s dalšími 3 místními pozorovateli. Vzali ho přímo do bažiny za tyranem. Tohohle ptáka si nikdo nemohl popléct. Byl černobílý a měl vidlicovito rozdvojený ocas dlouhý stejně jako jeho tělo – a seděl na větvi plující uprostřed bažiny.
Levantin byl tak spokojený se svým získaným vítězstvím, že udělal něco hodně neobvyklého. Řekl ostatním třem pozorovatelů o svém Big Year a oni tím byli fascinováni. Čím víc jim řekl, tím víc chtěli slyšet. Nejprve mu přišlo divné povídat jiným pozorovatelům o svých dobrodružstvích – tohle bylo poprvé, co se o tom vůbec bavil s někým cizím – ale viděl, že ho chápou. Musel si přiznat, že to bylo příjemné.
Jen před pár týdny seděl na lavičce vedle svého domnělého rivala a ani se nepředstavil. A teď mele a mele o svém Big Year a to s úplnými cizinci. Co se změnilo?
To, co se změnilo bylo, že Sandy Komito nezískal zatím tyrana.
Greg Miller take nezískal tyrana.
Al Levantin získal tyrana savanového a ještě k tomu první. Cítil se vážně dobře.
Greg Miller byl nemocný. Už od té doby, co se vrátil z Attu, kašlal vlhkým kašlem celý den a třásl se zimnicí celou noc. Cítil se úplně slabý, nemocný, ale na tuhle nemoc byl lék. Jeho větší problém byl, že ho už 3 dny paralyzovala „tyraní“ horečka. Chtěl jí vyléčit – óó, jak moc jí toužil vyléčit – ale musel zůstal uvězněný v kanceláři a racovat. Nebylo vůbec jednoduché soustředit se na práci, když ho od takové rarity dělil jen krátký let do Massachusetts. Millerovi zůstávaly ještě dva dny, během nich musí zvládnout soustředit se na pár tisíc řádků kódů, než s tím bude moci seknout a odletěl hledat tyrana.
V mezičase kontroloval situaci a volal na horkou linku pro pozorovatele v Massachusetts, aby se ujistil, že pták tam stále je. Byl a jak to vypadalo, čekal na něj. Sroloval dolů stránkou pozorovatelů v Massachusetts a kontroloval, nejaktuálnější pozorování. Někdo viděl nedávno tohhle ptáka blízko parkoviště a někdo stranou v příkopu a někdo další ho zase našel na větvi v rybníku.
Jedna krátká poznámka na pozorovateské stránce Millerovi opravdu zvedla tep.
Během pozorování na rybníku v bažině se totiž jednalo o muže, který cestoval tisíce mil jen proto, aby viděl tenhle druh.
Cizinec pocházel odněkud ze západu. Pokoušel se o Big Year.
O severoamerický Big Year.
Úžasná věc, kterou tento článek uváděl byla, že tenhle Big Year soutěžící už dosáhl 675 druhů.
Miller nemusel dvakrát uvažovat.
Ještě někdo krom něj a Komita se pokouší o Big Year.
Kdo to byl?
Miller se vrátil zpět na stránku www.travelocity.com. Kdokoliv byl tento další pozorovatel soutěžící o Big Year, Miller rozhodně neměl v plánu zaostávat za ním je kvůli tyranu.
Jediná věc mohla být horší, než si začít se Sandy Komitem, bylo přijít o dobrý spánek kvůli tomu, že by tohto ptáka zmeškal.
Po neúspěšném hledání tyrana se Komito vrátil na hotelový pokoj a odpočinul si, aby se mohl znovu pokusit zítra o druhé hledání brzo ráno. Ze spánku ho ale brzo vytrhl hlasitý rozhovor z vedlešího pokoje. Někdo hlasitě telefonoval. Podařilo se mu znovu usnout, ale ten samý telefonující muž ho vzbudil opět ve 2,30 ráno, když znova zvedl sluchátko volal pro změnu hlasitě někomu jinému.
V Komitovi to už vřelo.
Když se vzbudil následující den ráno o 6 hodině, rozhodl se, že nikomu nezůstane nic dlužný. Zvedl telefon a zavolal do vedlejšího pokoje.
Ahoj, Charlie, zvolal Komito do telefonu.
Ospalý hlas odpověděl – Cože?
Čau, Charlie, zakřičel Komito do telefonu ještě víc.
Tady není žádný Charlie a probudil jste mě, odpověděl rozzlobený hlas.
To mi vážně mrzí, řekl mu Komito a potom vesele položil telefon.
Přišlo mu to trochu zbabělé, anonymní, příště určitě vymyslí nějakou lepší pomstu.
Po snídani Komito zvedl opět telefon, tentokrát v hotelové hale a znova zavolal na pokoj.
Dobré ráno, zvolal do telefonu co nejhlasitěji. Tady váš soused. Vypadá to, že jste minulou noc volal všem, kromě mne. Jak je to možné?
Kdo je tam?
Říkal jsem vám to, jsem váš soused. Mám pokoj naproti chodbou. Slyšel jsem váš hlas celou noc a budil jste nás všechny.
Hlas mu odpověděl, že používá hlasitý režim, ale vůbec ho nezajímá, jestli Komito chtěl tou dobou spát nebo ne. Jeho hlas se pomalu zvyšoval, jak chrlil peprná slova, a když jeho nadávky dosáhly vrcholu, cizinec třísknul s telefonem.
Komito potěšen rychle vlezl do auta a pospíchal zpět na Plum Island, kde se mu podařilo ukořistit tyrana savanového sedícího navrchu dopravní značky. Udělal si pát fotek ptáka i jeho ikonického ocasu. Pak se rozhodl, že jeho soused z motelu si zaslouží větší pozornost.
V 9 hodin ráno byl Komito zpět v hotelové hale, tvářil se jako turista a požádal recepčního o buzení telefonem na pokoj – ve skutečnosti na Charliho pokoj – přesně po hodině. Když Komito viděl, že recepční souhlasí, šel k nejbližšímu telefonu, vytočil číslo správného pokoje, nechal to zvonit a odešel.
Dosáhl obojího, ptáka i pomsty. Pomsta byla ale větší zábava.
Millerova horečka ustoupila. Jeho dalekohled zacílil na tyrana. Pták číslo 682 byl tak super a taková úleva, že Miller nemohl odolat a pochlubil se všem místním se svým úspěchem.
Jednoho z pozorovatelů to zaujalo víc. Poslouchal Millerovo vyprávění 2x a požádal ho, aby to ještě zopakoval. Ještě jednou se ho zeptal na jméno a take na to, jestli je to on, co se pokouší o Big Year. Když to Miller potvrdil, druhý pozorovatel mu řekl, že má pro něj speciální zprávu, kterou musí vyřídit:
Sandy Komito tě zdraví.
500 mil od domova uprostřed bažiny a dočkal se společenské zdvořilosti zrovna od Komita? Co to má být? Jak Komito věděl, že tu bude? Nasadil snad Komito lidi, aby ho sledovali? Byl tu Komito? Dostal taky tohohle ptáka?
Mohl Komito taky mít 682??

Číst dál...

Den chřástalů - 10. ledna 2017

Dnes jsme se rozhodli, že se pokusíme o chřástaly. Abychom byli konkrétní – o chřástala malého. To by neměl být velký problém. A také se chceme pokusit o chřástala nejmenšího, který by teoreticky měl být také dosažitelný. Netrvalo ani hodinu a už jsme dostali alarm od místní skupiny na WhatsAppe. Markus Craig dostal lindušku proměnlivou v oblasti Pivot fields, kde jsme včera úspěšně pozorovali keptušky stepní. Nejdříve jsme se chtěli sebrat a jít, ale potom jsme se rozhodli, že rychlejší to bude autem a posledních pár metrů dojdeme pěšky – než jsme tam dorazili, ptáčka nám sežral moták pilich. Lindušky rychle odlétly, ale my jsme alespoň měli šanci prohlédnout si místní keře druhu Japonicus a najít predátora. Další opravdu skvělý druh v kapse.
Cestou zpět jsme pokračovali v hledání chřástalů, ale najednou nás zastavil nějaký mercedes. Tři hodiny a dvě policejní stanice spolu s hromadou papírů máme za sebou a můžeme se vrátit do rezervace Jahra Pool a pokračovat v hledání chřástalů. Rozhodli jsme se, že se rozdělíme, abychom mohli současně prohledávat různá místa. Eric měl dobrý výhled na chřástala malého během soumraku, ale já a Mårten jsme ho propásli. Proto jsme si ho nemohli odškrtnout. Podle pravidel musí všichni tři vidět nebo alespoň slyšet daný druh. Když budeme chtít dostat chřástala, budeme se muset snažit víc.
Stejně tak jsme se rozhodli, že se pokusíme vyfotit každý druh. Vždy tu existuje možnost najít bekasinu sibiřskou a bezpečně ten druh poznat až na pořízené fotografii. Nepochybně musíme hodně fotit. Hlavně hodně jedinců bekasin otavních v rezervaci Jahra Pool.

1 Common Snipe

bekasina otavní

Hledali jsme a koukali po slučce malé. Byl to středně těžký druh, který jsme ale moc potřebovali.


2 Jack Snipe
slučka malá

Číst dál...

Máme zlato, 9. ledna

Houževnatost se konečně vyplatila. Tohle jsou náročné pozorovatelské oblasti, které jiní pozorovatelé moc často nenavštěvují. Dnes večer jsme šli do známých polích Sulaibiya Pivot. Tahle oblast je pro veřejnost uzavřená. Přístup sem nás očividně stál nějakou tu ostřejší diskuzi s majitelem pozemku, který se stejně tak pohádal s jinými pozorovateli asi před 5 lety. Nikdo nemá přístup k jedné z nejlepších oblastí pro pozorování v Kuvajtu. Rozhodli jsme se, že půjdeme na zadní část pozemku. Začalo to skvěle - 2 orlové nejmenší, které jsme viděli přímo z auta.

1 Booted Eagle
orel nejmenší

Pár kilometrů jsme kráčeli štěrkovou oblastí, když najednou Erik zakřičel kulík zlatý. Je daleko. Všichni jsme vytáhli dalekohled, zaostřili jsme a pak jsme začali mrmlat. Nad okem má jinou barvu. To není dobře – není. Potom Erik znovu zakřičel – není to kulík zlatý, ale keptuška stepní!!
Ukázalo se, že Erik měl pravdu napoprvé. I napodruhé. Byly to dva kulíci zlatí a dvě keptušky stepní, kteří se zatoulali do hejna čejek chocholatých. Pravděpodobně náš zatím nejlepší nález v BYWP. Místní pozorovatel Mike Pope říká, že keptuška stepní je devátým nejvzácnějším druhem v Kuvajtu. Vzhledem k tomu, že i kulík zlatý je zde běžnější. Obrázky, které se nám podařilo nafotit, sice nejsou nejlepší, ale snad budeme mít štěstí a další místní pozorovatelé udělají v několika příštích dnech lepší.

2 Sociable Lapwing flying together with one of the Pacific Golden Plovers
letící keptuška a kulík zlatý

3 Sociable Lapwing and Pacific Golden Plover
keptuška stepní a kulík zlatý

Naši ptáci byli rozhodně špinaví a do bílé barvy měly daleko. Všechen tenhle prach se nachytal na spodní stranu jejich křídel během letu. Stejně tak to potvrdil orientální klub pozorovatelů. Potom, co nás vzbudil alarm místní skupiny na WhatsApp, Omar Alsaheen a Marcus Craig se okamžitě ukázali. Pak jsme vyzkoušeli východní stranu pole, kam obvykle pozorovatelé chodí nejčastěji a našli jsme tam dalších 9 keptušek stepních. Pravděpodobně tu zimovaly. Pak nás ale ohromily 4 lindušky velké, moták stepní a dospělý orel královský.

4 Richards Pipit
linduška velká

Číst dál...

Kapitola třináctá - Debet

Al Levantin se koukal na vrcholy kopců, kdy doma odpočíval na zahradě. Z ostrova Attu se vrátil dost otřesený. Nemohl uvěřit, že Sandy Komito má před ním takový náskok. Levantin nebyl z těch, kteří byli zvyklý být v něčem druhý. Cítil se flustrovaný, podrážděný a sám.
Pravdou bylo, že mu chyběla jeho žena. Během prvních 180 dní v roce strávil vlastně 120 dní mimo domov a 4 týdny byl v kuse na Aljašce. (Když on byl na Attu, ona si užívala luxus v nějaké vile v severní Italii.) I když byl zvyklý cestovat za prací, takhle nikdy necestoval. Byl zvyklý vyřešit všechny problémy. Ale nyní to bylo jiné. Problém nazývaný Sandy Komito, možná nebude mít řešení. Levantin si nestěžoval – nikdy nebyl ufňukánek a ani nikdy nebude – ale stále mu ta myšlenka nedala pokoj. Jen jeden jediný člověk mohl rozumnět jeho problémům a tím člověkem byla Ethel.
Al a Ethel milovali trávit spolu čas v Aspenu hlavně v době letního festivalu. Byl to 2 měsíce trvající společenský program, během kterého víc jak 800 studentů klasické hudby dorazilo na jedno místo a vydali se společnou cestou, aby každý večer mohli předvádět svoje úchvatné koncerty. I když Al a Ethel spolu už byli na filharmonickém orchestru na Manhattaně a ve Philadelphii, tohle bylo něco vyjímečného. NebylO tak moc formální a myšlenka strávit večer v ležérní košili s přáteli a sklenkou vína a ještě k tomu pod hvězdami? To bylo prostě neodolatelné, navíc když klasická hudba tak perfektně ladila s ozvěnou v kopcích. Pro Ala Levantina to mělo ještě jedno velké plus, jeho oblíbené symfonie byly od Mahlera a Beethovena, právě tyto preferovali i začínající hudebníci.
Levantinovi darovali Aspenskému hudebnímu festival 1000 dolarů. Každou páteční noc a nedělní večer během léta věděli, že jsou přesně tam, kde chtějí být.
Potom se do toho vložili Levantinovi ptáci.
Ethel si na to nikdy nestěžovala. Jako manželský poradce moc dobře poznala muže, kteří se kvůli manželství vzdali svých koníčků a snů, nebo je museli odložit kvůli práci. Těšilo jí, že si její manžel jde za svým snem a poslední věc, kterou by mohla chtít by byla, aby do toho nešel naplno.
Ale po návratě z Attu jí už nepřipadalo, že Levantin je stále tak zapálený pro ptáky. Líbilo se mu v Aspenu. Rád trávil doma čas s Ethel a víkendy s přáteli. Bylo to milé. Chtěl se prostě bavit se svou ženou.
40 let snil o tom, že pustí uzdu své pozorovatelské vášni a svou posedlost ptáky nechá řádit naplno. Poprvé se bál, že jeho sen možná nestojí za to. Big Year byl stále výzvou pro ptáky, ale byla to stále výzva pro něj?
6 měsíců nemyslel Greg Miller jen na ptáky, ale nyní se věci změnily. Myslel také na něco jiného.
Od té doby, co se vrátil z Attu, si často telefonoval nebo psal s Carol Ralphovou. Měl jí opravdu rád. Dokonce o ní řekl svému otci. Jeho otec tyhle novinky bez problémů přijal, ale byl trochu překvapený. Jeho syn byl čerstvě rozvedný a jeho city byly ještě otřesené a on měl potřebu je s někým sdílet. Otec se bál, jestli jeho syn zvládne nový vztah tak brzy. Ale líbilo se mu, že má vůbec ještě zájem.
Miller opravdu chtěl Carol vidět, ale oba se nikdy nedokázali časově sladit. A čím víc se Miller snažil, tím víc ho ona považovala za dobrého přítele. Miller přišel na to, že dobré přátelství je začátkem skvělého vztahu a tak to posouval stále dál. Ne každý den se stává, že by potkal zábavnou ženu se životním seznamem 667 druhů – na Attu přidala dalších 41 – a pak se mu prostě ztratila.
Konečně se objevila ta správná příležitost – volavka stříbřitá, evropská příbuzná severoamerické volavky bělostné, se ukázala v New Hampshire jen 70 mil severně od domu, kde Carol bydlela. Na to, aby tuto raritu dostal, musel přijet v podstatě až k ní domů. (Ne tak úplně. Bývala přece jen o dost západněji od pozorovatelské cesty i od letiště, ale Miller si tuto příležitost nechtěl nechat jen tak ujít.) No a proto jí zavolal a zeptal se jí, zda může přijet.
Ale hezky popořádku. Nejdříve jel do Newmarketu v New Hampshire a dostal toho ptáka. Potom jel 5 hodin na pobřeží Machias v Maině a dostal další 4 atlatnické mořské ptáky na cestě lodí.
Ptáky na seznam Big Year už dostal a tak jel 330 mil nonstop k domu Carol Ralphové.
Ukázal jí video z výletu na Attu a ona mu ukázala fotky polárních medvědů z jejího výletu do Churchhillu ve státě Manitoba.
Byl připravený na romantiku.
Ona ne.
Jsme přátelé, dobří přátelé, řekla mu a tak to i zůstane.
Vážně? Zeptal se.
Vážně, odpověděla mu.
Miller rychle zapomněl na motýlky v žaludku a zaměřil se opět jen na ptáky.
Chiricahua v Mountains byly nižší verze ostrova Attu. A oni tam vyrazili. Kdysi bylo toto místo úkrytem pro dva apačské náčelníky jménem Cochise a Geronima. Tyto hory byly součástí skalnatého ostrova v Arizoně, letecky asi 170 mil na východ od Tucsonu, 400 mil jižně od Albuquerque, 210 mil západně od El Pasa a severně od ničeho. Doslova. Z největšího města musel člověk jít loudavou cestou v doprovodu školních autobusů asi 20 minut, jenomže kvůli těmto autobusům to trvalo asi hodinu.
Největší problém tu pro Millera způsobovaly davy lidí.
Tak moc pozorovatelů se tu shromažďovalo každé léto, že americká vláda musela zakázat v tomto období vábení ptáků pomocí nahraných ptačích zvuků a to až do odvolání. To nebylo jen tak. Tenhle kaňon mírně narůžovělé barvy byl jižní součástí tzv. Sových jeskyní, které byly součástí většího komplexu Sovýho domu, který byl nejlepším místem pro pozorování místních sov konkrétně – kulíška trpasličího, výrečka hvízdavého, výrečka západního a hlavně výrečka plaménkového.
Výreček plaménkový doháněl pozorovatele k šílenství. Byl asi 12 cm vysoký a vážila zhruba tolik, jako 6 - 8 čtvrtdolarových mincí. Během dne spal v nejtemnějších zákoutích lesa a v noci lovil ptáky za pomocí svých velkých očí našedlé barvy, které stejně jako zbytek jejího těla perfektně zapadaly do okolí a ztrácely se na pozadí kmenů a větví.
Pozorovaté našli výrečka plaménkového jen tehdy, když měli velké štěstí, nebo když je přivábili. Miller neměl na štěstí čas, musel se do kanceláře vrátit do dvou dnů a tak si znova najal Stuarta Healyho, pozorovatelského průvodce z jižní Arizony, aby mu pomohl ptáka přilákat, ale nyní bylo proti zákonné pustit volání z nahrávky.

A proto se Miller a Healy postavili do tmy a čekali.
A čekali.
A čekali.
4 dny v práci následované 3 dny pozorování si na Millerovi vybraly svou daň. V podstatě usínal ve stoje. Úplně se třásl. Nemohl si dovolit usnout a už vůbec ne zmeškat ptáka. Vrátil se zpět do auta pro svoje zásoby kofeinu. I když místní obchod neprodával moc kávy, prodával hodně ledového čaje. Miller se dobojoval zpět na pozorovatelské stanoviště a dával si jeden doušek za druhým.
Stále žádné známky flamm owl. Čaj ho moc neprobíral jako spíš způsoboval, že se cítil plný a bylo mu nepříjemně. Fakt se mu chtělo, už to moc dlouho nevydží. Musí něco udělat a to rychle.
Přiložil flašku k ústům a fouknul do ní. Pomalu a zhluboka. Vůbec to neznělo špatně. Znovu fouknul do hrdla flašky a počkal. Potichu.
Fuu. Fuu. Fuu. Fuu. Fuu.
5x “zavolal do tmy”. Potom přila odpověď. Miller ztuhnul, Healy ztuhnul.
Byla to ta sova
Čekali na okraji lesa, aby se jim sova ukázala ale nikdy se tak nestalo. Podle pravidel pozorovatelské asociace v tom ale není rozdíl. Slyšel volání flammulated owl zrovna tak jako jeho pozorovatelský průvodce.
I když si Miller přál, aby toho ptáka viděl, pravidla splnil. Eticky i morálně ho Miller mohl bez problému napsat na svůj seznam Big Year. Bylo to příjemné vítězství. Nikdo jiný flamm owl na svém seznamu neměl ale nyní to Greg Miller změnil.
Jediné, co na tom bylo divné, bylo použití flašky od ledivého čaje Lipton místo vábničky.
Miller ani Levantin to v té chvíli ještě nevěděli – dokonce se ani neznali – ale čajová sova byla v tu chvíli hodně důležitá z jiného důvodu. Poprvé během letošního Big Year měl Greg Miller náskok před Alem Levantinem.
On opustil Arizonu 13.7. ze 658 druhy.
Levantin skončil stejného dne na čísle 648.
Miller měl znovu dva velké problémy. Opět mu docházely peníze. Podcenil totiž, kolik jich bude potřebovat na základní věci (nájem, telefon, benzin, plyn, elektřina) a samozřejmě na pozorování (Aljaška, Minnesota, Arizona, MBNA). Sandy Komito utrácel hodně peněz aby byl úspěšný během svého Big Year, asi 12 000 dolarů měsíčně. Na druhou stranu Millerovi zbývalo jenom 5000 z úvěru v bance, které mu dal táta na zbytek roku. Miller neměl ani tušení, co s tím bude dělat.
Jeho druhý velký problem zahrnoval ptáky. Ve svém seznamu měl dvě velké mezery. Potřeboval kalifornské ptáky a potřeboval mořské ptáky. Tenhle problem ho ale trápil nejvíc. Znal totiž řešení. teda aspon do té doby, dokud bude fungovat jeho kreditka.
Když se vrátil zpět domů, čekal Millera 4 denní pracovní týden v jaderné elektrárně, Miller zvednul telefon a zavolal Debi Shearwater, kalifornské královně a organizátorce pozorovatelských plaveb. Hned jak se představil, přerušila ho.
Doslechla jsem se, že děláte Big Year, řekla mu.
To je Pravda.
Slyšel jste o tom, že Sandy Komito se take pokouší o Big Year?
Ano, slyše, samozřejmě.
Je něco, co pro vás mohu udělat, abych vám pomohla ho porazit?
Miller byl v šoku. Věděl, že Komito naštval pár lidí během těch let, ale tohle se mu zdálo příliš. Miller nedokázal pochopit, proč se Komito pustil do křížku s Debi Shearwaterovou, byla to poslední osoba, kterou by si seriózní pozorovatel chtěl rozhádat. Bylo to prostě proto, že měla pod kontrolou až moc věcí – hodně pozorovatelských lodí, průvodců a hodně zasahovala do samotného pozorování. Samozřejmě to byl teď Komitův problem. Shearwaterovou trápily Millerovy finanční problémy a jemu její sympatie vůbec nevadili.
Zabukoval si svůj kalifornský výlet a vrátil se do práce.
Ve čtvrtek 16. července během toho, když Greg Miller už 10,5 hodiny prodíral počítačovým kodem All Levantin se toulal po okolí a získával snadno pozorovatelné letní ptáky.
Levantin viděl luňáka mississpského, šedého a půvabného, jak se vznáší nad Arizonou.
Bylo to číslo 663 na Levantinově seznamu.
Na svém pracovišti během toho, jak odstraňoval další chyby Y2K, propadl se znovu na 3.místo.
A to jen proto, že Sandy Komito si razil cestu vpřed a nemyslel na oddech. Relaxovaní mu nikdy moc nešlo. Když mu někdo jednou řekl, že golf je příjemná kratochvíle, Komito to vzal za své a hrál golf 100 dní za sebou. Kvůli tomu že pršelo a nechtěl to přerušit, 4 dni v kuse měl na sobě pláštěnku. Relax nebyla pro něho zábava. Zábava pro něj byla po pěti týdnech zmrzlé Aljašky odletět přímo do smrtícího vedra jižní Arizony, aby mohl dostat ptáka v poušti.
Kulíšek trpasličí je nejmenší sova na světě. Má asi ¼ velikosti průměrného výra virginského a je menší než běžný domácí vrabec, ale jeho mozek je stále dost velký na to, aby nechal udělat ostatní všechnu těžkou práci. A proto tenhle druh běžně hnízdil v dírách po datlech. Pokud pozorovatelé potichu a opatrně přišli k dřevěnému monumentu stovepipe cacti of the Saguaro blízko Tusconu a opatrně se koukali do děr, které po sobě zanechal datel ilský, měli šanci najít osamoceného kulíška trpasličího.
Samozřejmě že bylo snažší prostě namířit teleskop za 90 dolarů do té správné díry ve stromě a počkat.
Kulišci trpasličí, kteří žili v Santa Ritě byli nejznámější v severní Americe. Každý večer během hnízdění tucty pozorovatelů zaparkovali svá auta a shromaždlili se asi hodinu jižně od Tucsonu a koukali do dvou maličkých děr sloupů telefonního vedení asi 30 stop před nimi. Rutina: slunce kleslo a hlavy soviček se zvedly, pozorovatelé jásali (pečlivě zakrytými ústy). Tisíce lidí takhle pozorovaly kuliška trpasličího a přesně tímhle způsobem je připsali na svůj seznam.
Během toho, jak se Komito přidával k davu pozorovatelů, všimnul si muže, který se choval hodně divně. Mírně sebou cukal, zpočátku jen tak trochu. Pak už se to stupňovalo, až oklepával si kotníky. Madera Canyon byl zvláštní místo na takovýto taneček. Zvláště bez partnera. Ještě k tomu ostatní pozorovatelé si od muže udržovali odstup. Komito kdysi před léty udělal stejnou chybu a postavil se na stejný vrchol. Právě tehdy, když ve Fort Lauderdale hledal místo s lepším výhledem na kubánku dvoubarevnou. Bez varování Komitovy nohy zachvátila bolest a on tančil stejný taneček, jako teď tento muž před ním. Komito věděl, co je to za bolest. I teď jí cítil a trpěl spolu s ním.
Pusť ty mravence ven, svlékni si kalhoty, křičel na něj rychle Komito. Rychle, svlékni se a vyklepej je ven, to pomůže!
Aaaa, zavrčel muž, byl ale příliž hrdý, aby si vzal Komitovu radu k srdci a sundal kalhoty.
Naštěstí a hlavně to nejdůležitější bylo to, že jeho skřeky nevyplašily kulíška trpasličího.
V polovině cesty na vrchol útesu Komito potkal pořádného soupeře.
Právě se snažil dostat lesňáčka křovištního v Yosemitském národním parku, když tu ho zachvátila divná hrůza. V půli cesty na vrchol si všimnul, že se někdo šplhá přímo po kolmé zdi 3000 stop vysoké hory El Capitana. Všimnul si třech horolezců, kterým se nějak podařilo zavěsit svůj tábor přímo na útes. Komito, který nikdy nikam necestoval bez svého polštáře a masky přes oči, byl ohromený, jak někdo může vůbec spát na tak nebezpečném místě.
Koukněte se na tohle, řekl Komito dvoum ženám, které stály poblíž. Tři lidé se šplhají přímo na útes.
Ano, já vím, řekla jedna z nich Komitovi, jeden z nich je můj přítel. Jmenuje se Mark Wellman. Je to paraplegic.
Komito byl ohromený.
Wellman byl paralyzovaný od pasu dolů a byl to právě on, který v roce 1989 šokoval svět, protože během sedmi dní a 4 hodin udělal víc než 7000 schybů, aby se mohl vyšplhat na El Capitan. Tento čin odstartoval jeho kariéru motivačního řečníka. O dva roky později pokořil 2200 stop vysoký Dome v Yosemite. A nyní se vrátil na El Capo.
Komito spolu se ženami sledovali, jak si lezci znovu balí svůj tábor a šplhají zase po kolmé stěně výš. Komito, který si nemohl pomoct a rád vyprávěl jeden příběh za druhým, rychle ženám povyprávěl o svém dobrodružství jménem Big Year.
Z nějakého důvodu to ženy moc neokouzlilo. Hloupý Komito: tohle není Attu. Prvného půl roku žil téměř výhradně ve světě pozorovatelů, ve kterém byl zvyklý být středem pozornosti. Jediné, čeho se tady ale dočkal, bylo pokrčení rameny.
Teď měl Komito svou příležitost. V tohle světě byl úplným nováčkem a tak si nemohl odpustit položit tu samou otázku, kterou tak často lidi pokládali jemu:
Proč to dělá? Zeptal se Komito.
Proč vy pozorujete? Odpověděla mu přítelkyně Wellmana. Nečekala na jeho odpověď. Je to vzrušení a vášeň. Je to to samé, co cítím já, když skáču s padákem.
Skoky s padáku? Ochrnutí lidé co šplhají na útes? Tady byl Komito úplně mimo ligu. Omluvil se a vrátil se na původní cestu, na které se mu podařilo dostat datla červenoprsého.
Po 4 dnech cestovaní na severozápad a víc jako 6500 mílích se Komito vrátil domů. Právě včas, aby zvedl zvonící telefon. Rovnou se otoč a běž zpět, oznámil mu volající. Objevili jsme vodouše malého, který bojuje s vlnami blízko Anchorage.
9,5 hodiny se Komito dusil v letadle. Tento výlet na Aljašku neměl být důležitý ani nutný až na to, že před 6 týdny se mu nepodařilo pozorovat vodouše malého – běžný evropský druh, který žije na pobřeží s blánami na nohách a dobrou schopností plavat pod vodou – nedalo mu to pokoj od té doby, co narazil na Levantina při lovu na bekasinu sibiřskou na Attu.
Vracet se 4000 mil zpět po svých stopách zrovna není nejlepší představa, jak trávit volný čas, ale on neměl na výběr. Greg Miller pravděpodobně nebude mít dost peněz, aby se pokoušel dostat vodouše, myslel si Komito. Ale All Levantin pravděpodobně peníze mít bude a Komito mu nehodlal nic dát zadarmo bez ohledu na to, kolik ho to bude stát.
Komito však bude potřebovat mnohem víc než jen peníze, aby tohoto ptáka dostal. Potřebuje štěstí. Problém s pozorováním mořských druhů v Anchorage byl v tom, že podmínky se stále měnily. Proudy v zátoce mohly vytvořit vlny vysoké až 8 metrů a ptáci, kteří byli zvyklí plavat v realtivně klidných vodách byli vytlačeni daleko za dohled standartních dalekohledů s 60-ti násobným zvětšením. Jenom blázen by se v těchto podmínkách snažil dostat blíž. Během let se policie už mnohokrát musela snažit vytáhnout lidi, kteří uvízli v bahně, aby se neutopili ve stoupajícím přílivu.
Pro Komita byla pouze jediná možnost, jak se bezpečně dostat k tomuto druhu a to bylo za přílivu.
O 9 večer na asfaltové cestě kolem laguny Westchester bylo plno běžců, cyklistů a bruslařů. Každý, kdo dokázal vydržet zimu na Aljašce měl v plánu využít každou minutu z letního slunce, které teď bylo na obloze 19 hodin. Do této řeky z lidských těl se přidal Komito i Dave Sonneborn. Byl to kardiolog, který ale ve svém volném čase byl průvodcem na Attu a byl to právě on, kdo Komitovi volal. Přávě na vrcholu přílivu dorazili na to správné místo, vytáhli dalekohledy a zkoumali lagunu. Byli pozorovatelé na misii. Viděli stovky jespáků drobných a kulíků a slukovce jak se brodí slanou vodou, ale žádné známky po vodouši malém. O půlnoci to oba muži konečně vzdali, ale domluvili se, že se zítra potkají na stejném místě ve stejný čas.
Vodouš se neukázal ani v době přílivu. Oba muži měli teď oprávněné obavy – Sonneborn se bál, že Komito tu je zbytečně jen kvůli němu, Komito se bál, že pták odplaval někam, kde ho může najít Levantin. (Kde je vlastně Levantin? Dostal ho už před tím, než Komito vůbec přišel?) Po dalších 3 hodinách bezvýsledného pozorování Sonneborn odešel domů, aby mohl opravit rozbité garážové dveře, ale Komito pokřačoval v pozorování vodní hladiny.
Když se zdvihl příliv, voda se přivalila na pobřeží. Teplota prudce klesla a Komitův dalekohled se zamlžil. Jeho tělo se třáslo a on se musel projít, aby se zahřál. Během toho stále sledoval hladinu jako nějaký podivín.
100 stop od něj v houfu kulíků kanadských a jespáků srostloprstých ho uviděl – skrytého vodouše malého. Chtělo se mu tančit radostí a plácnout si, ale nebylo s kým. Sonneborn byl stále pryč.
Komito pozoroval ptáka na hladině, jak se krmí. Uběhlo 5 minut, 10 potom 20. Kde je Sonneborn? Tohle není dobré. 2 dni hledali ptáka, který se magicky objevil hned potom, jak jeho partner odešel – Komito se bál, že jeho partner mu nebude věřit, že ptáka viděl, sotva odešel..
Vodouš se zvednul a odletěl. Komitovo srdce zaplakalo. Naštěstí přistál asi o 100 stop dále. Pomalu se ale vzdaloval. Komito musí něco udělat.
Vyrazil zpět na cestu a narazil na Sonneborna, který už zkoumal jinou část laguny. Komito ho chytil a táhnul k místu výskytu.
Když se vrátili na Komitovu pozici, ten pták – ten vytoužený pták – byl pryč. Komito byl na dně. Tušil, že i když ptáka popsal, jeho partner mu sotvabude věřit. Myslel, že se zmýlil a vzácného vodouše si popletl s jespákem, který se vyskytoval na tom místě. Komitova původní identifikace by se pravděpodobně také tím pádem neměla počítat. Komito se omluvil, ale znělo to spíš jako zoufalství.
Zpoza skály se objevil další pták. Byl to vodouš – nebo aspoň to co si Komito myslel, že je to vodouš. Komito neřekl ani slovo. Prostě ho jenom vzal za hlavu a přitlačil mu oko k dalekohledu.
Ano, řekl Sonneborn, vidím ho. Je to opravdu on.
Byl to Komitův pták. Ne Levantinův, ne Millerův. Ani jeden z nich ho neviděl, dokonce o něm ani nevěděli. Nynější skore bylo Komito 703, Levantin 663, Miller 658. Ještě v době kdy JFK byl prezidentem, tyhle čísla mohly hravě překonat životní seznam nesmrtelného muže jménem Roger Tory Peterson a každého jiného tehdejšího pozorovatele, ale nyní se Komito, Levantin a Miller na tyhle čísla dokázali dostat za necelých 7 měsíců.
Za tohle pozoruhodné místo mohli ornitologové vděčit El NiÖo nebo jednoduchému přístupu k letenkám a letecké dopravě nebo revoluci v předávání informací, která umožnila chlapovi z New Jersey, aby se dozvěděl o vzácnosti na pobřeží na Aljašky během chvilky od začátku přílivu. Komito ale neměl čas nad tím teď přemýšlet. Byl pozadu o 18 druhů za svým starým rekordem a během letu domů přemýšlel, jak je dostat. Dokonce snil.
Pro Levantina nyní nadešla ta správná chvíle, aby se zamyslel. Tento víkend buď mohl zůstat doma a vyjít na vrchol kopce, užívat si divoké květy a poslouchat krásnou hudbu Mahlera a Mozarta během hudebního festival na náměstí. Druhá možnost byla letět 2000 mil do Outer Banks v severní Carolině a mohl zvracet na další výletní lodi.
Zabalil si dvojité balení Dramamine (lék na mořskou nemoc).
Hudba tu bude, až se vrátí, uvědomil si Levantin, ale ptáci nepočkají. 4 nebo 5 lehce získatelných druhů jenom čeká a plavou v golfském proudu připraveni přímo pro něj. Jeho strategie na moři, i když teď pozvracená, se nezměnila. Jestli se pokoušel překonat Sandyho Komita, tak ty ptáky prostě potřeboval bez ohledu na to, jak moc je mu na moři špatně a moc dobře to věděl. Jeho hlava to věděla a jeho žaludek to prostě bude muset přežít.
Ospalý a unavený kvůli lékům na mořskou nemoc se Levantin doloudal do přístavu asi v 5,30 ráno. Vůbec se mu ale nelíbilo, co viděl. Větry o rychlosti 20 mil/hod byly neměnné a na otevřených prostorech zrychlovaly až na 30 mil a někdy i víc. Vlny v přístavu byly pokryté bílou pěnou a zvedaly se do výšky. Vlny z Oregonu neúnavně připluly až sem – Levantin se prokousal dalším balením prášků.
Tentokrát v tom ale Levantin nebyl sám. Tucty pozorovatelů se nezvózně koukalo na vlny a hodnotilo silný vítr. Levantin si vytáhl další plato léků.
V 6,15 ráno přišlo oznámení: Plavba se nekoná. Moře je příliž rozbouřené.
Nikdy před tím nikdo necestoval tak daleko, aby udělal tak málo a zároveň ale cítil velkou úlevu.
Sedl si na lavičku, odložil prášky do krabičky, dal se trochu dohromady a poslouchal ostatní, jak si stěžují na zrušený výlet. Někdo jel minulou noc 6 hodin, aby se sem dostal. A ten muž byl opravdu rozčílený a hubatý.
Opravdu počítal s tím, že se tento výlet bude konat. Čekal měsíce a vážně chtěl vidět atlantické druhy mimo pobřeží – buřňáka velkého, buřňáka šedého, buřňáka černotemennýho, buřňáčka madeirského. Levantinovi to bylo stejně líto. Taky chtěl ty ptáky vidět.
Chlap na lavičce vedle něj stále nadával. Nevěděl, co ted má dělat. Jediný důvod, proč sem přišel, bylo, že tento rok už viděl všechny ostatní druhy, které se v téhle oblasti daly pozorovat mimo těch na moři.
Všechny?
Jo, všechny. Tenhle chlap, který seděl vedle na lavičce, se snažil o svůj vlastní Big Year.
Levantinův žaludek se teď stáhl ještě víc. Nyní se tady cítil ještě divněji. Sedí snad vedle někdo, kdo se taky snaží o Big Year? Někdo, kdo mimo něj a Komita dělá Big Year? A bůh ví, kde vůbec Komito právě je. Levantin neměl ani tušení kde se Komito právě pohybuje. Jeho mysl však jela na plné obrátky, kdo je tenhle chlap? Kde se tady vzal? Levantin nikdy nečekal, že se něco takového stane. Levantin se kouknul zpět na muže a nahodil ten nejlepší pokerový výraz, jaký uměl.
Big Year? To musí být něco. Levantin blafoval. Kolik ptáků už jste viděl?
666, odpověděl muž. Mužovo jméno bylo Greg Miller a pocházel z města Lusby v Marylandě a pracoval jako softwareový inženýr v jaderné elektrárně a musel se vrátit do práce v pondělí.
Byl o 2 ptáky pozadu za Levantinem.
Dva ptáci.
Muž si mumlal dál. Když byla plavba zrušená, možná se pokusí najít jespáka křivozobého někde na blízském ostrově Pea Island. Levantin to všechno obrátil v žert. Pogratuloval muži k jeho číslu 666 ptáků a odkráčel pryč.
Poprvé Levantin ucítil ten temný strach. Hrozilo mu, že nebude ani druhý. Mohl být dokonce třetí.
Stále měl však peníze a měl i to nejcenější - čas. Stále měl však také lístky na hudební festival v Aspenu, ale ty mu teď budou k ničemu.

Číst dál...

Western Palearctic: červen 2018

Zatímco měsíc červen byl poměrně celkově klidný, Španělsko přihlásilo hlavně některé poněkud zvláštní mořské ptáky, píše Josh Jones.
Jeden z výjimečných záznamů v měsíci přišel ze severního Španělska, kde se 6. zdržoval terej červenonohý v Punta de la Vaca, Asturias a znovu opět 10. Znamená to pátý záznam pro Španělsko a je nejsevernější z dosavadních pěti pozorování. V jiné části země letěl 12. terej žlutonohý kolem přístavního města Tarragona a rybák západní byl viděn nedaleko Valencie. Dále na jihu zůstal k vidění pár plameňáků malých na Laguna de Fuente de Piedra, a sup krahujový byl zaznamenán na jihu Andalusie. Na Kanárských ostrovech zůstal celý měsíc bukáček trpasličí v Llanos Pelados na Fuerteventuře a na Tenerife byl stále kulík kanadský. Celoevropský příliv špačka růžového dokonce dosáhl až na Sal na Kapverdách, poblíž Santa Maria – první pro souostroví; na ostrovech byli také dva terejové červenonozí kolem Raso. Kuvajtské horké místo v přírodní rezervaci Jahra Pools zaznamenalo 24. jespáka velkého s květnovým rackem bělookým, který byl opět viděn 3., zatímco 15. června ostříž jižní byl zde zaznamenán poprvé. Izrael, na druhou stranu, byl docela klidný, vrcholem bylo 8 budníčků zelených, odchycených 10. v Jeruzalémě v Bird Observatory. První norský moták pilich dorazil 8. na Røst, ostrov také ulovil orla nejmenšího a rákosníka plavého. Jinde v Norsku se 7. vyskytoval kačer turpana černého v Mo i Rana a kalandra dvouskvrnná byla 1. na ostrově Skudeneshavn, Rogaland. Rovněž 1. byl také jeřáb panenský na ostrově Vigra, Møre og Romsdal, předtím se pravděpodobně ten samý pták přemístil mezi 2.-7. na severovýchod k Trondheimu. Skvělý záznam na Baltu se týkal strnada pustinného, který byl 2. na švédském ostrově Gotska Sandön, severně od Gotlandu. Opožděné zprávy se týkaly estonského druhého pozorování břehule skalní, která se objevila 29. v Kabli, zatímco orel královský migroval 2. nad Pori ve Finsku. V jižním Švédsku ve Simrishamn, Skåne, zpíval 1. sedmihlásek šedý. Dospělý albatros černobrvý byl zpět na Syltu, Německo téměř každý den od 10. v měsící, společně s orlem královským, který přetáhl přes blízké Süderlügum v Dánsku v 7. den v měsíci, kdy byl pozorován. Mezitím dospělá keptuška stepní od 11. prodlévala v Lübben, v Brandenburgu. Od 16. -19. se ukázal na holanském ostrově Terschelling elegantní jespák velký. 30. letěl pelikán bílý přes Scharendijke, Zeeland. V Belgii, 9. letěl sup hnědý přes Macon, Hainault společně s 25 supy bělohlavými. Jiný záznam 7. zahrnoval polského prvního zpívajícího sedmihláska šedého v Jastarnia podél Hel spit a nedaleko byl 1. i budníček horský. Čtvrtý záznam sedmihláska švitořivého v zemi zaznamenali poblíž Sady 8. června a třetí pozorování luňce šedého v zemi bylo 16. června v Ostrów Mazowiecka. Dlouho zůstávající kačer turpana hnědého byl ještě 10. v Keflavíku, na Islandu.

terej rudonohy kalandra strnad poustinny
terej červenonohý kalandra dvouskvrnná strnad pustinný
jespak velky hrdlicka senegaklska spacek ruzovy
jesopák velký hrdlička senegálská špaček růžový
Číst dál...

Western Palearctic: květen 2018

Island potvrdil druhé pozorování křivky bělokřídlé ve Western Palearctic – tentokrát samičku v Selfoss od 11. – 13. První záznam křivky bělokřídlé je z listopadu minulého roku, kdy přilétl sameček. Ještě více ohromující bylo nalezení mrtvého kolibříka rubínohrdlého na nákladní lodi, která zakotvila 28. v Jakobstad, ve Finsku, když předtím přejela přes South Shields a Co Durham (města v Anglii) 17., poté co 13. dubna opustila Louisianu v USA. Bohužel se nikdy nedozvíme, kde se pták dostal na loď a kdy zemřel. Finsko si užívalo dobrý měsíc se svým čtvrtým nálezem, kalandry bělokřídlé ve Hamnskär 13. s rarohem velkým v Tohmajärvi 17., dále s vodoušem žlutonohým v Hämeenkyrö 18. května a s výrečkem malým v Hämeenlinna 22. Americký turpan hnědý se vrátil 14. do Svenska Högarna ve Švédsku s Stejneger’s Scote v Mörbylånga. 26. ouhorlík indomalajský v Björkäng 20.-21. byl pravděpodobně ten samý pták, který byl viděn 27.- 28. v Hå, Rogaland, v Norsku. Mezitím se chřástal karolínský vrátil do Švédska a ozýval se ve Vretstorp 29. Pěnice vousatá byla chycena v Ottenby, Öland, 26. Strnad zlatobrvý byl stále ještě 1. ve Skagenu v Dánsku, zatímco v zemi osmé pozorování skalníka zpěvného bylo 14. v Gjerrild. Lotyšský druhý orel stepní v historii letěl ten samý den nad Cape Kolka. První polský jespák dlouhonohý byl 21. ve Spytkowice a pátý záznam racka tenkozobého byl 28. v Buda Stalowska. Albatros černobrvý byl denní událostí v Syltu v Německu až do 21., kdy bylo zjištěno, že špatně přistál v Zoo na ostrově. Byl uvolněn, zdánlivě bez zranění a okamžitě letěl k moři a do konce měsíce se již nevrátil. Jiný německý záznam zahrnoval tři strnady šedokrké v Geeste v Dolním Sasku. Pátý holandský záznam budníčka horského se zmiňuje, že zpíval 14. v Heemskerk. Mládě orlosupa bradatého bylo také viděno 27. na několika místech nizozemského pobřeží a orel volavý ten den letěl nad Texel. První belgická pěnice mistrovská švitořila na nevábném kusu zemědělské půdy poblíž Havennu, Namur od 6.- 9. Poslední přijatá zpráva o rybáku královském na ostrově Guernsey se týkala ptáka, který odletěl 6. z Catioroc . Třetí záznam lejska atlaského pro Itálii byl 6. na ostrově Ventotene, zatímco v zemi pátý záznam o výskytu keptušky běloocasé se objevil 11.- 12. v přírodní oblasti Po Delta. Řecký první včelojed chocholatý, sameček, 2. migroval nad Mytilini na Lesbosu. A nový druh pro Kuvajt přišel v podobě racka bělookého, který byl 22. v přírodní rezervaci Jahra Pools. K jiným vysoce kvalitním raritám z této země patřil lejsek bělokřídlý, druhý záznam v zemi, který byl pár dní až do 7. na Jahra Farms, přičemž na stejném místě 12. přilákal pozornost bramborníček černobílý, zatímco poblíž Jahra Pools byl zaznamenán 13. jespák rezavý, který byl pro zemi sedmým záznamem. Pelikán africký byl viděn 18. v Beit She’an v Izraeli a pro zemi byl dvanáctým záznamem. Impozantní tři pobřežníci černobílí byli spolu v Eliatu, kde byl 8. chycen do pasti rákosník írácký. První kalandra černá pro Arménii byla 20. ve Vedi Gorge, zatímco právě přes hranici, byl první rákosník írácký chycen do pasti 24. v Arasu v Bird Research and Education Centre (to je Výzkumné a vzdělávací centrum, které se zabývá ptáky). Marocký vůbec první morčák malý, dospělý kačer, se 15. vyskytoval v národním parku Moulouya. Volavka velká v Wadi Lahami v Egyptě 22. byla prvním zde hlášeným druhem za více než rok. Na Kapverdách byl 1. stále ještě kormorán dlouhoocasý v Barragem de Figueira Gorda na ostrově Santiago. Mezitím na Fuenteventuře na Kanárských ostrovech pobýval celý měsíc bukáček trpasličí poblíž Llanos Pelados. Na Azorech byl klid, i když nádherný racek vnitrozemský se ukázal v Ponta Delgada na ostrově São Miguel na několik dní uprostřed měsíce.

5 krivka beleokridla 5 strinad pustinny 5 voalvka
křivka bělokřídlá  strnad pustinný volavka velká
5 kormoran 5 ouhorlik 5 orel 
kormorán chocholatý ouhorlík indomalajský orel volavý 

Zdroj Birdwatch 8/2018

Číst dál...

Přihlášení a registrace nového uživatele


Seznamy

Pro přihlášené se zobrazí možnost zápisů do Vašich seznamů.

Pokud něco hledáte




Vláďa Teplý

Vláďa Teplý

Robert

Robert "Dodin" Doležal

Jirka Šafránek

Jirka Šafránek

Honza Haber

Honza Haber

Jarda Vaněk

Jarda Vaněk

Laďa Jasso

Laďa Jasso

František Kopecký

František Kopecký

Petr Suvorov

Petr Suvorov

Libor Schröpfer

Libor Schröpfer

Renata Hasilová

Renata Hasilová

Michal Staněk

Michal Staněk

birdfoto birdwatching.cz 37116415 1810227479057993 6310805665187102720 n
rockpalace birdwatching.cz holik birdwatching supra b irdwatching 72400884 2693154194041668 7015733682497388544 n
birdwatcher biřrdwatching2018 hasilova birdwatching 2018
hok birdwatching jarda vanek logo advokat david koura birdwatching veryhero
soucek birdwatching birdtelemetry birdwatching 2018
ak havlena birdwatching 2018 zahrada birdwtching 2018 vebr foto birdwatching legendy