Sčítání ptáků na krmítkách ovládla sýkora koňadra

Jednoznačným vítězem prvního ročníku celoplošného sčítání ptáků na krmítkách, které se uskutečnilo první lednový víkend, je jeden z našich nejznámějších opeřenců, a sice sýkora koňadra.

737505 gallery1 9lwt7

„Sýkora koňadra byla nejčastějším hostem našich krmítek, a to jak v celkových počtech, tak v plošném výskytu. Přes 85 procent účastníků ji na svém krmítku zaznamenalo. Ze všech sýkor se vyskytovala v největších hejnech,“ konstatovala koordinátorka projektu Dita Hořáková. Druhou příčku obsadil vrabec polní a třetí skončil vrabec domácí.

737507 original1 mtb5f

Z hlediska krajů se umístění ptáků na prvních třech místech většinou neměnilo, výjimkou byl jihočeský region, kde sýkoru koňadru v celkových počtech předběhl vrabec polní.

V Libereckém kraji pak byl třetím nejčastějším návštěvníkem krmítek kos černý a v Praze holub domácí. Premiérového ročníku se zúčastnilo 14 tisíc lidí z celé republiky. „Takový masivní zájem potvrzuje, že lidé se o životní prostředí ve svém okolí zajímají víc, než by se mohlo zdát,“ zhodnotil ředitel České společnosti ornitologické (ČSO) Zdeněk Vermouzek.

V Plzeňském, Jihočeském a Karlovarském kraji sčítali účastníci v samostatném projektu Ptačí hodinka. Ve stejné době pozorovali krmítka i dobrovolníci v přilehlé oblasti Bavorska. „Díky této přeshraniční spolupráci můžeme porovnat výsledky z obou stran hranice,“ vysvětlila Hořáková.

V Bavorsku vede vrabec polní
Přesto, že tato území přímo sousedí, výsledky pozorování se liší. „Zatímco na českém území byla nejpočetnějším druhem jednoznačně sýkora koňadra, na bavorské straně první příčku obsadil vrabec polní,“ komentovala výsledky Alena Skálová, koordinátorka občanské vědy ČSO.

737506 original1 ntvg3

Připomněla, že pozorovatelé měli na místě setrvat hodinu a zaznamenat vždy nejvyšší počet současně pozorovaných jedinců každého druhu.

„Mnoho účastníků sčítalo postupně více hodinovek. Rekordních 14 sčítání jsme dostali od pozorovatele z Miletína na Jičínsku. Sčítalo se také ve školách a školních družinách. Nejvíce sčítání, 23, zaslali žáci ze ŠD Beroun – Závodí, 14 sčítání jsme dostali z pražské ZŠ Na Beránku,“ dodala.

Díky spolupráci veřejnosti získala ČSO údaje o tom, kteří ptáci kde navštěvují krmítka. Pomocí dlouhodobého projektu občanské vědy ČSO časem zjistí, kteří ptáci u nás v zimě ubývají či přibývají. Další ročník sčítání ptáků na krmítkách plánuje ČSO na 10. až 12. ledna 2020.

Zdroj: novinky.cz

Číst dál...

Zemědělství vyhání z krajiny ptáky. Mizí závratným tempem, říká expert

Ptáci z Česka mizí závratným tempem. Každoročně jich ubydou desetitisíce. Příčinou je nadměrná intenzita zemědělství, řekl Právu ředitel České společnosti ornitologické Zdeněk Vermouzek.

736170 gallery1 ank4x

Lidé často podle příletu tažných ptáků usuzují, jaké bude počasí. Pokud se z teplých krajin vrátí špačci, čápi či vlaštovky, má se za to, že přichází jaro. A když se ve městech objeví hejna havranů, předpokládají lidé, že brzy začne mrznout a začíná zima. Je pravda, že ptáci mají tyto instinkty?
Ptáci samozřejmě mají instinkty, ale předpovídat počasí neumějí. Jaké bude počasí, tedy zda už letos nebudou, či ještě budou mrazy, podle ptáků rozhodně nepoznáme. Ptáci mají svůj kalendář, ten se ale řídí podle délky světelného dne. Délka dne určuje, jak se mají chovat, kdy začíná migrace, kdy hnízdění.

Ovlivňuje to ale i aktuální počasí. Pokud je na podzim dlouho teplo, dostatek potravy, tak některé druhy mohou skutečně odletět o něco později, některé ale ne. Úplně stejné je to s návraty. Pokud bude v celé Evropě teplé počasí, teplé jaro, tak se někteří ptáci objeví dříve. To jsou ale druhy, které migrují na krátkou vzdálenost. Tedy zimují pár stovek kilometrů na jihozápad od našich hranic a zareagují na příhodné podmínky.

Sýčka či chocholouše máme poslední stovku párů. A k takovému konci už pomalu směřují skřivani, strnadi, čejky
Naopak ptáci, kteří migrují na dlouhé vzdálenosti a letí například přes Saharu, se drží určitého genetického vzorce, kterému můžeme říkat instinkt. Je to ale dáno tím, že v Africe nemůžou tyto druhy tušit, jaké aktuální počasí panuje právě teď v Evropě. Podle ptáků můžeme říci, jaké bylo počasí v předcházejících obdobích, ale ne to, jaké bude zítra.

Z jaké nejvzdálenější oblasti k nám ptáci vůbec přilétají?
Pravidelně z Indie, třeba lejsek malý či hýl rudý. Někteří se k nám vracejí ze zimovišť v nejjižnější Africe.

Vadí ptákům globální klimatické změny?
Jsme schopni spočítat i tzv. klimatický index, tedy to, jak se mění složení ptačí fauny v závislosti na klimatu, jak na změny ptáci reagují.

Nejzásadnějším mechanismem klimatických změn je, že dochází k roztrhání vazeb ekosystémů. Například hmyz reaguje na změnu klimatu rychleji než ptáci. Dálkově migrující ptáci obvykle přilétají v době, kdy měli načasováno hnízdění a kdy měli zajištěno i největší množství potravy, například housenek.

Na více druzích ptáků je zdokumentováno, že hmyz reaguje rychleji, pokud se otepluje, vylíhne se dřív než v době, kdy mají ptáci maximální nároky na potravu. Housenky jsou pak už zakuklené a ptáci mají méně potravy i pro mláďata. Přežívá méně ptáků, mláďat se rodí méně nebo jsou slabší a snadněji se stávají kořistí predátorů.

Má smysl, aby do toho vstoupil člověk, například krmítky. Není to nepřirozený zásah?
Přikrmování obrat v ochraně druhů ptáků nevyvolá. Ochraně jedinců, tedy konkrétních ptáků v určitém místě, to ale rozhodně pomůže. Některým ptákům to pomáhá přežít zimní období, které je z hlediska nedostatku potravy krizové. Není to ale obecně ochrana přírody. Pokud budeme přikrmovat ptáky s rozvahou, s mírou, je to v pořádku, navíc je můžeme na krmítkách i pozorovat.

Nemůžeme jim ale nevhodným přikrmováním, třeba rozdrobením vánočky, nakonec i uškodit?
Vánočka je špatně, nejhorší ale je ptákům dát něco slaného. Sůl je chemikálie, ptáci jsou malí, jedno zrnko soli z rohlíku může být pro ptáka velikosti čížka smrtelné.

Dřív se u lesa nechal nezoraný cíp, teď se pod tlakem dotací na metr zpracovává i ten sebemenší kousek půdy
Sezobne to jako kamínek, je to problém. Slané zbytky do krmítka nepatří, stejně jako zbytky jídel. Mezi nejpřirozenější krmení patří například slunečnice. Dobrý je i lůj, ale pozor u koulí, které se prodávají v plastových síťkách. Mají dva problémy. Pták se může do síťky zamotat a uhynout. Prázdnou, pokud zůstane viset, může sežrat třeba havran. Pokud spadne na zem, láká další zvířata jako kuny, kočky nebo i psy.

Plastová síťka do přírody nepatří, proto se na lůj dělají speciální držáky, které nemohou uškodit.

Někteří ptáci hnízdí na budovách či pod střechami. Nemizí jejich úkryty v důsledku rekonstrukcí a oprav budov ve městech?
Někteří ptáci, kteří hnízdí na budovách (jiřičky, rorýsi, kavka), dokonce dutiny ve střechách potřebují a jako hnízdiště je i v domech vyhledávají. V důsledku zateplování, rekonstrukcí budov i úprav střech ale přestávají existovat. Ptáci, třeba zmínění rorýsi, pak mají problém, kde hnízdit a vyvádět mladé. Proto je dobré, kde to jde, zachovávat přirozené původní otvory i při rekonstrukcích historických budov, ale i moderních staveb. Chce to jen dobrou vůli.

Berou například architekti při svých návrzích v potaz, že i moderní novostavba by mohla mít nějaký prostor, který by pomáhal hnízdění?
Tento přístup je zatím vzácný. My se snažíme pořádat semináře, podávat informace. Je to běh na dlouhou trať, jsou ale i první vlaštovky.

Kolik vlastně u nás žije druhů ptáků?
U nás hnízdí zhruba 200 druhů ptáků. Někteří ptáci u nás žijí po celý rok, jiní k nám přilétají hnízdit a na zimu zase odlétají. Dalších asi 200 druhů se u nás vyskytuje občas.

Je to ve srovnání s Evropou hodně, nebo málo?
Počet druhů ptáků je u nás o něco menši. Řada zemí v našem regionu je totiž nejen větší, ale z hlediska biotopů i pestřejší. My nemáme velehory, moře, pobřeží, prostě specifická prostředí. Proto se u nás třeba nevyskytuje orlosup nebo papuchalk. Občas velmi vzácně jen při přeletech se u nás vyskytnou i druhy ptáků obvykle vázané na moře.

Jak jsme na tom ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi?
Kdybychom sestavovali tabulku počtu jedinců, tak bychom se našli zhruba uprostřed. Graficky znázorněno, nejmenší množství ptáků se nachází v západní části, tedy v oblastech, kde je v současné době nejvíce rozvinutá zemědělská výroba.

Jak se stupeň industrializace snižuje směrem k východu, ptáků přibývá. Británie a Francie zaznamenávají sice velké výnosy zemědělských plodin, ale jako přívažek k tomu mají naprosto zničenou krajinu. Naproti tomu Balkán má menší intenzitu zemědělské výroby, tedy i více ptáků.

Obecně v celé Evropě ale ptáků ubývá, zejména ptáků zemědělské krajiny. Takže jako ČR jsme na tom o něco málo lépe než v západních zemích, ale nepoučeni z jejich chyb se k nim blížíme.

Ubývá spíše ptáků, kteří zde trvale žijí, nebo těch, kteří migrují?
Nejvýrazněji ubývají ptáci zemědělské krajiny, bez ohledu na to, zda zde trvale žijí či migrují. Úbytek se týká především menších ptáků, tedy těch, kteří tvoří masu ptáků. Proto je alarmující jejich úbytek.

Když ztratíte třetinu skřivanů, je to obrovské množství ptáků. Z nestěhovavých ptáků ubývá například strnad obecný, chocholouš, skřivan, sýček. Druhou skupinou, jejíž počty se sice pozvolna, zato trvale snižují, jsou ptačí migranti na dlouhou vzdálenost.

Je to dáno problémy na zimovištích a na tahových cestách. Zanikají například tahové zastávky, protože například vyschnou či je lidé promění v obdělávaná pole a pastviny. Když zaniknou dvě tři zastávky, tak se může stát, že velká část populace některého druhu cestu nepřežije.

Umíme přece ale některé druhy už účinně chránit.
Ano, zejména velké ptáky, dravce nebo třeba jeřáby. Tedy ty, kteří žijí v určitých ohraničených územích a omezených počtech. Již desítky let platí zákaz lovu řady druhů. Po desetiletích ochrany se tito ptáci navracejí. Proto u nás už najdemei orly mořské, kteří zde desítky let nehnízdili.

V současnosti zde hnízdí, kolem 130 párů. Objevují se sokoli stěhovaví, jeřábi, přibývá motáků lužních atd. Na jednu stranu tedy umíme cíleně chránit nejohroženější druhy, mezitím ale bez povšimnutí mizí ptáci, kteří vytvářejí masu ptáků. Tak ubylo například vrabců. Patří sice stále k nejpočetnějším ptačím druhům, ale celkově je jich výrazně méně.

Takže shrňme důvody, proč zejména malí ptáci ubývají.
Důvody známe, jsou doložené řadou výzkumů. Zásadní vliv na úbytek ptáků má intenzita zemědělského hospodaření.

Ale přece po skončení tzv. socialistické velkovýroby, kdy se nehledělo na ekologii, rozorávaly se meze, nehledělo se na krajinotvorbu, muselo dojít ke zlepšení...
To se možná zdá, ale žel neodpovídá to realitě. Tento názor podpořilo to, že na začátku 90. let, v době, kdy na několik let skončily mohutné dotace do zemědělství a následně se snížila intenzita využívání půdy, začaly růst například populace koroptví.

Příroda má obrovskou regenerační schopnost. Jen musí dostat šanci
Pak přišlo opět období růstu dotací, následováno etapou evropské Společné zemědělské politiky a intenzita využívání půdy a krajiny začala strmě růst a je dnes výrazně vyšší než v minulosti, se všemi dopady na životní prostředí, včetně populací ptáků.

I když řada polí zanikla a nahradily je louky? Ty přece ptákům neškodí.
Ale v úrodných nížinách je to jinak. Tam se kvůli dotacím intenzivně zorává a využívá každý kousek půdy. Jestli dříve traktorista při orbě nechal nezoraný cíp u lesa, nyní musí pod tlakem dotací na metr zpracovat i ten sebemenší kousek půdy. K takovému chování nutí zemědělce státní dotace, pro které je rozhodující každý obhospodařený metr.

Dnes je na venkově minimum sedláků, kteří mají cit pro krajinu. Většina půdy je rukou velkých družstev, zemědělských podnikatelů, kteří si pečlivě hlídají každou korunu z využívaného metru půdy. Takže je zorané pole, asfaltová cesta a opět zorané pole, nic mezi tím. Tedy žádný prostor pro ptáky, něco, co by poskytovalo potravu, úkryt, co by nebylo ošetřeno chemicky, což zničí veškerý hmyz. Dokonalá zelená poušť. Kromě cílové plodiny tam neroste (a ani nežije) vůbec nic.

A co ty louky v podhůřích, které vystřídaly pole?
Ano, na méně úrodné půdě se objevuje více luk, pastvin. Rok, dva, tři se tam daří i ptákům, pokud hospodář nenechá louky ladem. Ale tuto fázi už máme dvacet let za sebou. Pak louky přerostou, postupně se mění v raná stadia lesa, což je výhodné pro lesní ptáky, nikoli ale pro ptáky zemědělské krajiny. Prostě dál ubývá plocha vhodného prostředí pro ptáky zemědělské krajiny.

Ale když se zvyšuje plocha lesa, tak určitě rostou počty lesních ptáků.
Jejich počty kupodivu zůstávají stále stejné. Přibyla plocha lesů, ale počty nerostou. Nemáme zatím dost informací, proč se tak děje.

Kolik je v současnosti tedy ohrožených druhů?
Tady je třeba nejdříve rozklíčovat, co je to ohrožený druh. Mě osobně znepokojuje, že ubývají počty nejběžnějších druhů, ročně jde o desetitisíce jedinců. Nejsou kriticky ohroženi vyhynutím, ale je jich jen polovina než před lety! Jsou samozřejmě kriticky ohrožené druhy jako sýček či chocholouš, v minulém století rozšíření naprosto všude. Dnes se jedná o stovky párů. takovému konci už ale pomalu směřují skřivani, strnadi, čejky.

Co tedy dělat se zemědělskou krajinou?
To je jednoduché, problém se jmenuje podoba zemědělských dotací, že jsou využívány a přidělovány podle obdělaných a využívaných metrů půdy. My si ale prostřednictvím dotací ničíme krajinu a vše, co v ní žije.

Ale bez dotací už dnes nelze hospodařit, to bychom pomalu pomřeli hlady.
Nechceme zastavit či zrušit dotace. Stačí jen jinak nastavit dotační pravidla, aby nelikvidovala, spíše zlepšovala krajinu, aby dotace neškodily. To je věc rozhodnutí.

Výrobci agrochemikálii by asi protestovali, nebylo by jich tolik potřeba. Problém spočívá v tom, že dnešní zemědělství produkuje potraviny na menší ploše, než na jaké se pěstují technické a energetické plodiny, jako je řepka či kukuřice.

U technických plodin neexistují limity pro rezidua pesticidů, jako u plodin určených pro spotřebu obyvatelstvem. Na výrobu technických plodin se mohou používat silnější insekticidy a herbicidy, které pak nejen zabíjejí v krajině vše živé, ale kontaminují třeba i spodní vodu.

A komunikujete a spolupracujete vůbec s veřejností?
Samozřejmě, to je například naše nynější akce sčítání ptáků na krmítkách. Dělali jsme to prvně, takže nemůžeme srovnávat stavy s předchozími lety. Bude se to ale pravidelně opakovat. Je to podobná akce, jakou dělají kolegové v Bavorsku. Přispěje to ke zmapování situace.

Nejvíce nás ale potěšil zájem veřejnosti, přišlo na deset tisíc pozorování, to je dobrý vzorek i pro statistiku. Lidé mají zájem o ptáky, o krajinu, o to, jak bude naše prostředí vypadat. Jinak samozřejmě naše údaje získáváme z dalších projektů, kdy se jedná o vědecké sčítání ptáků, což běží od roku 1982 bez přerušení, dává nám to dlouhodobé časové řady. Výsledky jsou plnohodnotně využitelné.

Česká společnost ornitologická je členská organizace, máme přes 3,5 tisíce členů. Tito členové pořádají řadu akcí na místní úrovni. K akci na celostátní úrovni patří kromě výzkumu i praktická ochrana určitých území, například Josefovské louky o rozloze 76 hektarů, které vykupujeme a přetváříme.

Zprovoznili jsme například původní závlahový systém, vrátili jsme na ně původní prostředí vlhkých luk, které zcela zmizelo. Jiným příkladem je česko-saský projekt na záchranu sýčka obecného, kdysi jednoho z nejběžnějších ptáků. Tam je třeba pracovat už jen s konkrétními páry, aby měly klid, dostatek potravy atd. Protože při takto malém počtu je ztráta každého páru nenahraditelná.

Berou v potaz vaše poznatky ministerstva, například zemědělství, životního prostředí?
Berou a neberou. Indikátory počtu ptáků se využívají pro zprávy o stavu životního prostředí, dodáváme informace ministerstvu zemědělství. Někdy ale chybí další krok - tedy aby se také něco změnilo. Ubývání ptáků je možné zastavit rozumnou zemědělskou politikou, příroda má obrovskou regenerační schopnost. Jen musí dostat šanci.

Měla by se změnit i atmosféra ve společnosti?
Pozitivní je, že lidí, kteří si uvědomují, že nelze přírodu ničit, výrazně přibývá, roste počet těch, kteří jsou ochotni podepsat petice, aktivně se za ochranu přírody postavit, hledat rozumná východiska. Je dobré, že takových lidí přibývá v celé Evropě. Do debaty o evropské směrnici, která se týkala i ochrany ptáků, se například zapojilo přes čtvrt milionu lidí. S tím roste poznání, že musíme nejen něco chránit, udržet, ale musíme pozměňovat věci, které jsou špatně, přijímat řešení.

Zdroj: novinky.cz

Číst dál...

Pete Dunne: Kdy a kde při pozorování ptáků

(překlad z knihy Good Birders Still Don’t Wear White: Passionate Birders Share the Joys of Watching Birds)

Nejvíce mám na pozorování ptáků rád to, že je můžu vidět v jejich přirozeném prostředí. Když pak vím kdy a kam jít, mám i větší šanci zaznamenat jejich druhovou rozmanitost. A právě tohle je jedním z největších rozdílů mezi zkušeným birderem a začátečníkem: nikoli určovací schopnosti, ale orientace v čase a prostředí.

Abych byl konkrétnější, tak zkušení birdeři vědí, kdy a kam jít, aby využili možností, které jim dávají změny v rozšíření ptáků během roku a dokáží určit takové počasí, které jim napoví, na jakou lokalitu nebo ptačí druhy se zaměřit. Vybaveni těmito znalostmi mohou naplánovat víkendový výjezd do terénu mnohem efektivněji. Začátečníci jednoduše vyrážejí znovu a znovu na oblíbenou lokalitu s tím, že jsou vděční za druhy, které najdou, ale bez povědomí kauzality okolností, které mají vliv na to, kde a kdy se ptáci nacházejí.

Zkušenosti birdery naučily, že hledání hnízdících lesních pěvců bývá uprostřed léta poměrně neproduktivní. Většina ptáků je stále na svých hnízdních okrscích, neshromažďují se ve větších počtech, ani se volně nepohybují. Obvykle jsou zticha, nezpívají a obtížně se hledají. Vprostřed léta se namísto toho řada zkušených ptáčkařů soustředí na bahňáky pohybující se jižním směrem, které přitahují místní travnaté farmy, odkalovací nádrže čistíren odpadních vod a nádrže lemované bahnitými břehy. Zkušení birdeři také vědí, že studené fronty přecházející uprostřed léta uspíší pohyb bahňáků jižním směrem.

Náhlý výskyt ptáků může ovlivnit řada dalších okolností.

Sucho panující v oblasti obvyklého hnízdního areálu určitého druhu. Například sucha panující na jihovýchodě Spojených států mohou donutit brodivé, jako jsou nesyt americký nebo ibis bílý, aby nasedli na Gumbo Express teplých letních větrů proudících od severu a vydali se hledat potravu na otevřené vodní plochy.
Bouře, které jsou přírodním obdobou „úklidu paluby“. Stěna deště dokáže v době migrace zastavit táhnoucí ptáky a donutí je hledat útočiště v nejbližším příhodném prostředí.
Déšť. Táhnoucí pěvci zaskočení deštěm zaplavují lesy; kachny a další vodní druhy ptáků se náhle objevují na jezerech ve vnitrozemí.
Hurikány, což jsou přátelé birderů na východním pobřeží USA, transportují v oku bouře vzácné tropické (obvykle mořské) druhy a vykládají je na vnitrozemských jezerech v místech, kde oko bouře přechází přes pevninu.
Jak se tedy nezkušený ptáčkař naučí kam a kdy vyrážet na ptáky? Zřejmou odpovědí je, prostřednictvím zkušeností.

Začátečníci si ovšem tento proces získávání vlastních zkušeností mohou zkrátit tím, že se obrátí k veřejně přístupné databázi místní birderské komunity. Připojte se k místnímu ornitologickému klubu a naslouchejte moudrým radám kmenových stařešinů, kteří to všechno absolvovali už před vámi, věnujte pozornost mladým rafanům, kteří to dělají teď znovu, s energií a nadšením. Připojte se k exkurzím organizovaným těmito kluby – a můžete se vsadit, že jsou načasovány a naplánovány přesně tak, aby využily těch nejlepších ptáčkařských příležitostí, které vám daná oblast a roční období mohou nabídnout. Stejné sezónní nastavení bude mít i kalendář exkurzí každé místní přírodovědné stanice.

Podobné to bude i s ptáčkařským sloupkem místních novin nebo nabídkou víkendových exkurzí vašeho oblíbeného místního bloggera. Spisovatelé jsou vždy upnuti ke konkrétním tématům. Nejvíce jich náleží k osvědčenému vzorci pokus omyl ve vztahu ke kalendáři. Když máme duben, spisovatel se zaměří na „Vlny neotropických migrantů – kdy a kde je hledat“. Pokud je září a vy žijete v Nové Anglii, pak budou tématem táhnoucí káně širokokřídlé a tipy, kde najít místo vhodné k pozorování 10000 přeletujících ptáků. Když je červenec a vy žijete v jihovýchodní Arizoně, tématem bude, kteří mexičtí kolibříci přilétají ke krmítkům a jaká ta krmítka musí být. V listopadu bude pro ty, kteří žijí v Kalifornii tématem, jak nalézt táhnoucí lesňáčky v pouštních oázách ve vašem okolí.

Samozřejmě, že když se věnujete jen ptákům svého okolí, týden za týdnem, pak je všechno úplně v pořádku. Dělám to také tak. Birdwatching je víc než jen prohledávání nejrůznějších míst kvůli vzácným opeřencům. Můžete se při něm naučit mnohému o příčinách a následcích ve vztahu mezi ptáky, počasím a ročním obdobím, a to prostým pozorováním vašich oblíbenců v okolí vašeho domu. Zjistíte, kdy přilétají a odlétají, čím se krmí v různých částech roku a které další druhy je doprovázejí, což je všechno velice zajímavé a zaslouží si vaši pozornost. Sice vám to nemusí vynést cenu vašeho ornitologického klubu za nejdelší seznam pozorovaných ptáků, ale jde o dokonalý způsob, jak si ptáky užít.

A kdoví, možná projde oko hurikánu přímo nad vaší domovskou lokalitou. Nebyli byste nadšeni, kdybyste se pak na klubovém večírku mohli blýsknout fotografiemi vašeho banakita jamajského? Doporučuji vám ale, abyste před tím, než zmizí, zveřejnili jeho pozorování i s fotografiemi. Mnozí birdeři se dívají podezíravě na místní pozorování rarit zveřejněná s odstupem času a jako začínající pozorovatel si budete chtít zachovat přízeň svého klubu.

TIPY k hledání ptáků

V prvé řadě musíte být tam, kde jsou ptáci. Jděte ven. Dobrým plánům, které se nikdy neuskuteční, se říká promarněné příležitosti.
Za druhé, používejte dalekohled, který je uzpůsoben pozorování ptáků – dalekohled s širokým zorným polem, s dostatečnou hloubkou ostrosti, rychlým ostřením a samozřejmě s kvalitní optikou. Nikdo, kdo si pořídil kvalitní dalekohled, toho nikdy nelitoval.
PETE DUNNE propadl přírodě už jako dítě a více než čtyřicet let se věnuje dravcům. Je autorem patnácti knih a bezpočtu článků zveřejněných v časopisech a novinách. Byl zakládajícím ředitelem Cape May Bird Observatory a nyní vykonává pozici ambasadora organizace New Jersey Audubon.

pete dunne wikipedia

zdroj: birdwatcher.cz

Číst dál...

David Sibley vysvětluje, proč tvar ptáka může klamat

Zkušení pozorovatelé často zdůrazňují důležitost tvaru a proporcí pro identifikaci. Není pochyb o tom, že tvar je jedním z nejcennějších identifikačních vodítek, ale chvíli trvá, než získáte určitou praxi a zkušenosti k tomu, abyste byli schopni vnímat a interpretovat rozdíly. Krmítko pro ptáky je skvělou příležitostí k získání praxe.
Je důležité pamatovat na to, že tohle je dojem a ne měření. Rozdíly v rozměrech nelze skutečně měřit. Je to proto, že posuzujeme velikost jedné části těla v poměru k ostatním částem těla. Ocas drozda stěhovavého měří mnohem více než sýkorky, ale ocas sýkorek se zdá poměrně delší k velikosti jejího těla.
Další výzvou je, že celkový tvar ptáka se může značně lišit v závislosti na držení těla a způsobu uspořádání per. Proto, když mluvíme o tvaru ptáka, máme tendenci se zaměřit na několik konkrétních aspektů stavby těla, které pták nemůže měnit: délka ocasu, tvar zobáku, přesah ruční letky a délka nohy.
Tvar hlavy a tvar těla se velmi liší v závislosti na tom, jak jsou pera držena (načechraná nebo stlačená), ale tato změna zůstává v některých poměrně přísnějších mezích a je určena relativní délkou per. Například pták s chocholkou (delší pera na temeni) se může zdát bez chocholky, jestliže pera jsou stlačena, ale když jsou pera na temeni načechrána, druh se vždy bude jevit chocholatý. Naproti tomu druh bez extra dlouhých per na temeni se nikdy nebude jevit chocholatý, bez ohledu na to, jak moc je načechrané jeho temeno.
Další aspekty, které je třeba si uvědomit:
• Tvar zobáku zůstává vždy stejný, ale zdánlivá velikost zobáku se může mírně měnit. Vypadá poměrně malý, když pera na hlavě jsou načechraná nebo poměrně velký, když jsou pera na hlavě stlačená;
• Přesah ručních letek zůstává vždy stejný. Dlouhé křídelní letky jsou ukotveny na kostech a jejich uspořádání nemůže být změněno;
• Délka ocasu zůstává vždy stejná, ale ocas se může zdát kratší, když pera na těle jsou načechrána nebo delší, když jsou stlačena;
• Délka nohou zůstává vždy stejná, ale je méně užitečná, protože nohy mohou být skryté (zdají se krátké), když pera na břichu jsou načechrána nebo odhalené (zdají se dlouhé), když pera na břichu jsou přitisknutá k tělu.
Abyste se seznámily s rozsahem změn ve tvaru a proporcích, sledujte běžné ptáky, všímejte si znaků a porovnávejte různé druhy.

IDTK LabelsOnly

Číst dál...

Čištění podrážky terénních bot

Všichni to známe...dobré boty jsou základ. A mimo jiné mají kvalitní profilovanou podrážku.
Všichni taky známe, jak se občas boty těžko čistí, když v nich zaschne některý druh bahna, kterým se brodíme. Co jsem se ptala, řeší lidi čistění různě. Sama jsem využívala staré nůžky. Známý říkal, že používá starý šroubovák. Určitě je spousta dalších možností.
Před pár lety jsem měla možnost občas být pár dní na farmě... koně, psi, procházky v polích a lesích, prostě nádhera. Jednou při čištění koně po vyjížďce mě napadlo, že háček na kopyta je vlastně ideální pomůcka i pro čištění terénních bot. Má ergonomicky tvarovanou rukojeť, někdy pogumovanou. Háček je dostatečně pevný a zužuje se do špičky. Kromě háčku najdeme na tomhle nástroji také pevný kartáček. Vyzkoušela jsem a jsem natolik spokojená, že mě napadlo se o tuhle praktickou věc podělit. Třeba usnadní práci i vám....

Autor: Renata Hasilová

Číst dál...

Nový kurz ČSO zaměřený na určování běžných druhů ptáků

Chtěli byste se naučit poznat většinu běžných druhů ptáků? Pletou se vám ptačí hlasy nebo nevíte, kde začít?

ČSO představuje nový intenzivní tříměsíční kurz zaměřený na určování běžných druhů v hnízdní době pro všechny, kteří by chtěli takové znalosti získat. Těšit se můžete na 4 vícedenní semináře-exkurze, během kterých se pod vedením zkušených ornitologů naučíte určovat všechny běžné druhy ptáků v ČR. Velký důraz bude kladen také na poznávání druhů podle hlasu. Po celou dobu kurzu budou účastníci s pomocí lektorů individuálně pracovat na různých cvičeních a zdokonalovat se ve svých dovednostech. Všichni účastníci budou mít také možnost vyrazit do terénu s místními ornitology.

propagace 01 final

Nepostradatelnou součástí kurzu bude i poznávání stejně nadšených lidí a biologicky atraktivních míst.

Cena kurzu (pro členy ČSO 7 000 Kč, pro nečleny ČSO 8 500 Kč) zahrnuje po celou dobu trvání (3 měsíce – duben až červen) intenzivní přípravu pod vedením lektora, materiály, úvodní seminář-exkurzi (Praha, 29.-31.3.), 3x vícedenní exkurzi-seminář na ornitologicky zajímavá místa (26.-28.4. / 24.-26.5. / 14.-16.6; začátek vždy během pátečního odpoledne/večera), možnost vycházky s místními lektory. Významnou část kurzu bude tvořit i vlastní domácí příprava a vycházky do terénu. Ubytování, dopravu a stravu si hradí každý účastník sám.

Organizátoři si vyhrazují právo na výběr účastníků z předem přihlášených zájemců. Všichni přihlášení budou o výběru informováni do 15. března 2019. V případě velkého počtu přihlášených proběhne ještě telefonicky krátký pohovor. Přijatí účastníci obdrží poté další podrobné informace a instrukce pro zaplacení účastnického poplatku (ten bude potřeba uhradit převodem do 20. března 2019).

Termín uzavření přihlašování je 14. března 2019. Kapacita kurzu je 25 účastníků.

Přihlášku vyplňte podle skutečnosti, není třeba vymýšlet si aktivity ani se stydět, že zatím nemáte s určováním ptáků žádné zkušenosti. Údaje, které napíšete, mají pouze umožnit organizátorům a lektorům připravit program tak, aby maximálně odpovídal vašim očekáváním. Bude-li třeba vybírat mezi přihlášenými, bude se tak dít především na základě motivace a časových možnostech uchazečů.

Přihláška ZDE

Veškeré dotazy směřujte na Ondřeje Belfína, Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., 721 216 420.

Těší se na vás tým lektorů

Chtěli byste se naučit poznat většinu běžných druhů ptáků? Pletou se vám ptačí hlasy nebo nevíte, kde začít?
Tak dávejte pozor, protože ČSO pro vás připravila nový intenzivní tříměsíční kurz zaměřený na určování běžných druhů v hnízdní době pro všechny, kteří by chtěli takové znalosti získat.

Kapacita je omezená a uzávěrka přihlášek je už 14. března.
Více informací o kurzu: (odkaz na příspěvek webu)

ODKAZY
https://www.birdlife.cz/novy-kurz-poznavani-ptaku/
https://www.facebook.com/birdlife.cz/photos/a.10151449586015052/10161452016495052/?type=3&theater

Autor: Ondřej Belfín

Číst dál...

Sčítání zedníčků skalních na Pálavě

V letošním roce opět proběhlo sčítání zedníčků skalních na Pálavě. Akce byla rozložena do tří dnů - 26/1, 16/2 a 3/3.

Zedníček je krásný opeřenec, každá příležitost ho pozorovat je velmi vzácná a to byl jeden z důvodů, proč jsem se do monitoringu zapojila. Pozorovat hodinu na lokalitě mi nepřišlo nijak náročné, často v přírodě při pozorování trávím na jednom místě i delší dobu.

Pozorovatelé přihlášení do akce dostali přidělená stanoviště. Představovala jsem si hodinku pozorování pod skalní stěnou, protože ale funguju bez auta, bylo mi přiděleno stanoviště v dosahu hromadné dopravy... areál mikulovského zámku. Ten totiž stojí na skále a na té byl v minulosti zedníček opakovaně pozorován. A není potřeba jít hluboko do historie - na skálu zámku přiletěl i při monitoringu v roce 2018.

První ze tří pozorovacích dnů byl skutečně zimní. Vlak mi přijel do Mikulova už po osmé hodině, v půl deváté jsem byla u zámku, monitoringová hodina byla od 10 do 11. Celkově jsem tedy lokalitu procházela a kontrolovala 2,5 hodiny... do desáté hodiny spíše procházením, od 10 do 11 hod pečlivým sledováním skály, kde se zedníček ukázal před rokem (stejně jsem to pak měla "zorganizované" i další pozorovací dny). Poletoval sníh, foukal studený vítr. Několikrát jsem obešla celý zámek, prohlédla skálu, zdi, věže. Při jednom z koleček mě překvapila paní domácí rehková. Další kolečko ukázalo, že na tu zimu není sama - ukázal se i pan rehek domácí. Na hranu okapu dosedl krahujec. Koňadra zpívala navzdory počasí.

Manželský pár na procházce před sobotním obědem mi na povzbuzení řekl, že v týdnu zedníčka u zámku viděli. Mně se to tentokrát nepodařilo.

Druhý pozorovací den přálo počasí - těch 2,5 hodiny svítilo sluníčko. Rehky jsem neviděla a krahujce vystřídaly poštolky. Nad zámkem občas prolétla desítka kavek. Zedníček se neukázal.

Březnový den jako by si v prvních dvou hodinách chtěl zavzpomínat na zimu, fučelo a bylo šedivo. Poštolky visely ve vzduchu, protože jim vítr bránil v letu, ale světlo chybělo a tak se mi stejně nedařilo je vyfotit tak, jak bych ráda. Na skále jsem ale - navzdory počasí - našla první letošní fialky. A pod skalou žluté krokusy. Zároveň s tím, jak se ukázalo sluníčko, znovu přilétly kavky, rozezpívaly se koňadry a našla jsem i strakapouda jižního. Zedníček mi ale neudělal radost ani tentokrát.

A jak dopadl monitoring celkově? Na Pálavě byl potvrzen výskyt dvou jedinců zedníčka skalního. Uvidíme, jak to bude za rok.

Autor: Renata Hasilová

Číst dál...

Čápi na odstřel. Nebe nad Libanonem se pro chráněné stěhovavé ptáky stává černou dírou

Je snad dokonalejší signál příchodu jara, než každoroční přílet čápů? Návrat těchto ikonických ptáků, z nichž někteří mají ve svých křídlech 20 000 kilometrů vzdušné trasy, je u nás prostě důvodem k veselí. Z jejich průletu mají radost i v Libanonu, ale poněkud odlišně, než je tady v Čechách zvykem. Čápy při tahu tam místní ve velkém odstřelují jen tak, pro zábavu. Informuje o tom ochranářská organizace GreenWorldsWarriors.

Většina v Evropě hnízdících čápů tráví zimu v Africe. K tomu, aby se tam dostali, využívají víceméně dvou hlavních tras. Západní, vedoucí přes Gibraltar, a východní přes Turecko a Arabský poloostrov. Pohybu nad otevřeným mořem se vyhýbají. Šetří totiž síly a využívají stoupavých termálních proudů nad pevninou. Žádná z obou tras není prostá nebezpečí, například v podobě nepříznivého počasí. K významným rizikům východní trasy se v posledních letech přidává i „sport“, který provozují obyvatelé v Libanonu. Prolétávající tažné ptáky ve velkém loví.

45447387 800494426964167 7072695020540657664 n

Mrtvé nikdo nespočítá
Podle údajů libanonských ornitologů ze Sdružení pro ochranu ptactva si v roce 2017 vybralo východní trasu a tím pádem i nebe nad Libanonem okolo 530 000 čápů bílých. Nevybrali si dobře. V době jejich tahu totiž místní houfně vyráží za loveckým dobrodružstvím. Jak popisují GreenWorldsWarriors, stalo se tu sezónní módou vyrazit autem do hor, postavit se u cesty a pálit na všechno, co se ve vzduchu jen hne. Počty sestřelených čápů jdou do tisíců, ale přesný odhad si nikdo netroufne učinit. Dílem proto, že pohybovat se s kamerou mezi skupinkami rozjařených střelců a investigativně něco vyšetřovat zavání sebevraždou.

71

Libanonská vláda nárůst těchto pseudoloveckých aktivit registruje, ale navzdory různým diplomatickým výtkám evropských zemí jej v posledních dvaceti letech nikterak nereguluje. „Libanon je něco jako černá díra,“ komentují tamní stav polští ornitologové. „U nás se čápi řadí mezi přísně chráněné druhy, za jejichž rušení vám hrozí vysoká pokuta. Opravujeme jejich hnízda, monitorujeme jejich pohyb, pečujeme o ně. Za zastřeleného čápa u nás můžete jít do vězení. Naše snaha o záchranu tohoto druhu je ale vytrvale podkopávána tím, co se běžně děje v Libanonu.“

Nad Libanonem protahuje celkem 327 ptačích druhů, a hustota nalezených zastřelených ptáků dosahuje 248 kusů na kilometr čtverečný. Je to skutečně smrtící průlet, který si dohromady vyžádá kolem 2,6 milionů zabitých ptáků ročně.

zdroj: ekolist.cz
zdroj foto: greenworldwarriors.com

Číst dál...

Jaro přilétá se špačky, skřivany a s čejkami i na střední Moravu

Teplé počasí posledních dní uspíšilo příchod jara. V zahrádkách již kvetou sněženky a talovíny. Z teplých krajin se vracejí i první ptáci – skřivani, špačci, konipasi bílí, čejky chocholaté, drozdi zpěvní a holubi hřivnáči.
První letošní skřivani se objevili již v polovině února, ale šlo pouze o několik jednotlivců. Špačci se objevili koncem února, tak jako čejky chocholaté a konipasi bílý. Tyto první otužilce nyní již následují větší hejna i stovek špačků a čejek chocholatých. S čejkami přilétají i kulíci zlatí, kteří budou pokračovat dál až na sever Evropy, kde hnízdí.
Pozorovatelé ptáků z Moravského ornitologického spolku již zaznamenali i přílet racků chechtavých, poláky velké i poláky chocholačky a husy velké. V zahradách již začínají zpívat kosi, pěnkavy, zvonci i sýkory.
Od nás se naopak vydají k severu husy běločelé a tundrové, které zimovaly na jižní Moravě. Postupně se vytrácejí i hejna havranů polních a kavek obecných.
Pokud se chcete zapojit do sledování příletu vybraných druhů ptáků, tak se můžete zúčastnit projektu „Jaro ožívá“ na: https://www.birdlife.cz/jaro-oziva-prave-dnes/.

Jiří Šafránek
Foto: Jiří Šafránek – špaček obecný, čejka chocholatá, polák velký, drozd zpěvný, holub hřivnáč, racek chechtavý, kulík zlatý.

Číst dál...

Vymřou ptáci, nebo jsme na ně krátcí? Potřebujeme je, oni nás ne

Nejběžnější součásti života často nevnímáme. Schválně, všimli jste si, že jsou v posledních letech zimní krmítka prázdnější, jaro tišší a nebe smutnější? Ptáků ubývá. Proč mizí, zjišťoval magazín Víkend.

Rok 2019 začal před pár týdny mediálním ptačím poplachem. „Africký virus kosí kosy! V Česku jim hrozí vyhynutí!“ křičely titulky.

Faktem je, že jednoho z našich nejběžnějších ptáků hubí virus Usutu, přenášený komáry. Kosi jsou na něj z dosud neznámých důvodů citlivější než jiné ptačí druhy. Vymizí tedy černí opeření pěvci z naší přírody?

Podle Petra Voříška z České společnosti ornitologické je na ukvapené závěry brzy. Virus Usutu sice skutečně může lokálně způsobovat hromadné úhyny kosů, ale zatím nevíme, co to udělá s kosí populací jako celkem. „Není to tak, že bychom teď mohli mluvit o vyhynutí kosů,“ zdůrazňuje ornitolog. „Musíme sčítat a sledovat, jak se kosi s virem vypořádají.“

Toto je asi největší rozdíl mezi světem médií a světem vědy. Odborník nebude strašit ptačí katastrofou, protože věci jsou složitější. Nejasnost problému s „kosím morem“ Voříšek ilustruje na příkladu zvonka zeleného.

Početnost tohoto dříve velmi rozšířeného pěnkavovitého ptáka klesá v posledních letech jak v Česku, tak v celé Evropě. Na vině je zřejmě trichomoniáza, způsobovaná parazitickými prvoky. Nebojte se, že byste se mohli nakazit – takzvanou „krmítkovou nemocí“ trpí jen ptáci. Nakazí se nejčastěji na krmítkách a zdá se, že pro zvonky zelené jsou trichomonády zvlášť nebezpečné.

„Vidíme sice, že se u zvonků choroba šíří a že jich ubývá, ale kauzální souvislost se zatím prokazuje obtížně,“ zdůrazňuje ornitolog.

Cenné ptačí služby
Na světě žije asi 9 800 až 10 400 druhů ptáků. Rozdíl je daný tím, že v některých případech se odborníci neshodují v přesné klasifikaci druhů. Podle celosvětové organizace ochránců ptáků Birdlife International je vyhynutím ohroženo 1 375 druhů (13 %).

V Evropě od roku 1980 zmizelo 420 milionů opeřenců. Nejhorší je to u nejviditelnější skupiny polních ptáků. Skřivani, čejky, strnadové, konipasi a další druhy z polí ubývají tak dramaticky, že i řada odborníků začíná mluvit o katastrofě. Například ve Francii za posledních 15 let poklesly počty některých druhů až o třetinu.

„Přišli jsme o 25 % skřivanů,“ shrnul loni francouzský ornitolog Benoit Fontaine. „Je to velmi, velmi vážné. Představte si, jak bychom se děsili, kdyby místo ptáků za patnáct let vymřela čtvrtina Evropanů.“

Tady je namístě vysvětlující odbočka. Příroda má i čistě estetickou a kulturní hodnotu. Procházka jarním úvozem bez skřivánčího zpěvu nebo posezení na mezi bez pohledu na kmitající se ocásky konipasů by byla stejně neúplná jako pražské panorama bez Hradčan.

Ano, ptáci jsou krásní, čemuž rozumí i člověk bez vztahu k přírodě. Jenže ptáci nám poskytují i řadu takzvaných ekosystémových služeb.

A dělají to zcela zdarma. Různé ptačí druhy hubí škůdce, trusem rozšiřují semena rostlin, odstraňují mršiny. Bez této každodenní práce milionů ptáků by se zhroutil nejen globální ekosystém, ale i produkce potravin, ekonomika, zdravotní systém. „Lidé potřebují ptáky mnohem víc, než oni potřebují nás,“ shrnuje webová stránka www.birdlife.org. „Na ptáky jsme krátký,“ dalo by se to shrnout popovým popěvkem.

Komunisté vs. kapitalisté
Na vině dramatického úbytku polních ptáků je způsob, jakým v Evropě v posledních desetiletích hospodaříme na polích. Ve snaze „vyždímat“ z půdy maximum vedeme chemickou válku proti plevelům a škůdcům.

Jenže čím vyšší výnosy z hektaru, tím méně polních ptáků. Právě škůdci a semena plevelů tvoří jejich hlavní potravu. Za poslední půlstoletí se produktivita evropského zemědělství zvýšila až čtyřikrát. Hlad přitom rozhodně nemáme: víc než 58 % Evropanů trpí nadváhou. Zatímco my se přejídáme, polní ptáci mají hlad.

Pohromou jsou dotace, jak loni shrnul časopis Ochrana přírody. V článku „Jak se mají polní ptáci v Česku?“ popisuje, že po sametové revoluci došlo k prudkému propadu intenzity zemědělství. Zánik JZD byl pro polní ptáky požehnáním. Populace narostly, ale jen přechodně. „Jakmile se s nástupem dotací do zemědělství začala intenzita zvyšovat, ptáci reagovali prudkým úbytkem.“

Vysvětlení je až překvapivě jednoduché. Dotace dnes českým farmářům nejen umožňují používat umělá hnojiva a herbicidy, ale i pěstovat plodiny k výrobě biopaliv, jako je třeba řepka nebo kukuřice. „Výsledkem jsou rozsáhlé plochy sterilní krajiny, kde z dřívějšího přírodního bohatství může přežívat jen zlomek nejodolnějších druhů,“ shrnují autoři článku.

Po únoru 1948 komunisté vykáceli remízky, rozorali meze a zrušili úvozy a staré cesty, čímž opeřence připravili o hnízdiště a úkryty. Ale jarní skřivánčí zpěv v českých polích utichá až kvůli tvrdým kapitalistům, kteří polním ptákům vzali potravu.

„Pokud jde o ochranu polních ptáků, je dnešní zemědělství velmi složitý problém,“ shrnuje Voříšek. „Chránit například dravce je poměrně jednoduché. Většinou jen stačí zarazit jejich pronásledování a zabíjení člověkem, případně odstranit další vlivy, které je ohrožují. Příkladem je úspěšný zákaz DDT, jež v minulosti způsobovalo ztenčování skořápek vajec sokolů. Jakmile jsme v Česku i jinde v Evropě dravým ptákům takhle pomohli, jejich stavy se zvýšily.“

Změnit podobu zemědělství je však podle ornitologa mnohem složitější: „Kromě produkce potravin v něm totiž jde i o údržbu krajiny. Ve hře je navíc i spousta nejrůznějších ekonomických a lobbistických zájmů.“

I přes tragický pokles počtu polních ptáků by podle ornitologa bylo předčasné házet flintu do řepky. Kdyby se dotační programy nastavily lépe, hodně by to pomohlo. Stačilo by, aby se dotace vztahovaly třeba na neobdělávané biopásy, díky kterým by se do české krajiny vrátily ptačí potrava a úkryt – a s nimi i strnadi, čejky, skřivani a další polní druhy. „Dnes mám velkou radost, když spatřím kdysi naprosto běžnou koroptev,“ vypráví Voříšek.

Rybniční „pouště“
To samé platí třeba i pro sýčka, dřív jednu z nejběžnějších českých sov. Typické večerní houkání, které ještě naši rodiče považovali za strašidelné volání smrti, už dnes skoro nezaslechnete. Sýček patří mezi kriticky ohrožené druhy ne proto, že by ho snad lidé pronásledovali, ale právě kvůli špatnému hospodaření v krajině.

Z Česka mizí velké druhy hmyzu, který tvoří hlavní potravu sýčků. Počet hnízdících párů je odhadován jen asi na 100–200. Takže nesýčkujme, ale se sýčkem to nevypadá dobře.

Podobnou „pouští“ jako česká pole jsou i rybníky. „Oblasti jako Třeboňsko, které dřív bývaly rájem vodních ptáků, postupně osiřely,“ říká ornitolog. „Zhruba od 80. let minulého století se totiž rybníky mění v chovné nádrže na kapry. Vodní ptáci tam už nemají dostatek potravy. Vymizel racek chechtavý nebo potápka černokrká, kterých bývalo všude dost. Už se sice objevují osvícení vlastníci rybníků, kteří kromě kapra chovají i jiné druhy ryb, ale vodní ptáky to zatím nespasí.“

Že často stačí málo, dokazuje návrat kormorána velkého, který byl u nás v 19. století skoro vyhuben coby „škodná“. Ještě v roce 1974 psali Jan Hanzák a Karel Hudec v knize Světem zvířat: „Několik párů občas žije v lednické rezervaci na jižní Moravě, zatoulané osamělé mladší ptáky lze občas zastihnout na Labi.“

Dnes už je všechno jinak. Když byl na začátku 80. let kormorán zařazen do Červené knihy kriticky ohrožených druhů, začala se jeho evropská populace zvyšovat, a to včetně té české. V minulých letech u nás hnízdilo několik set párů kormoránů. Další desítky tisíc do Česka buď přilétají přezimovat, nebo přes nás migrují.

Paradoxně je to dnes problém. Dobře sehrané hejno kormoránů dokáže během krátké doby vylovit celý rybník. Rybáři ani myslivci dřív kormorány střílet nesměli, protože je zákon řadil mezi zvláště chráněné živočichy. Dnes už jich přibylo tolik, že přímou ochranu ztratili. Lovit se sice smějí, ale tahanice rybářů se státem o náhradu škody pokračují.

Kdo komu škodí?
Na kormoránech je dobře vidět, jak relativně rychle se populace některých ohrožených druhů ptáků dokážou vzpamatovat. V Česku to platí i pro některé dravce, dříve člověkem pronásledované a hubené coby škodná.

Myslivci ještě nedávno vyznávali zásadu „Co má zahnutý zobák, musí dolů“. Dnes už dravce střílet nesmějí, jenže často úřadují pytláci. Třeba v srpnu 2017 na poli u Kojetína někdo postřílel 26 dravců.

Kromě „bouchalů“ dravce ohrožují traviči, často používající jed karbofuran, v Evropské unii už déle než deset let zakázaný. Dravci se do Česka přesto vracejí. Ikonickým ptákem je orel královský, který u nás začal opět hnízdit v roce 1998.

A pak jsou tu případy, které normální člověk nepochopí. V červnu 2017 se komusi znelíbila kolonie vlh pestrých, nádherně zbarvených ptáků, kterých u nás hnízdí jen několik stovek párů. Neznámý pachatel v Čejkovicích na Hodonínsku ucpal otvory do jejich 57 hnízdních nor montážní pěnou. Kdyby si toho ochránci ptáků včas nevšimli, ptáci by pod zemí pomalu a krutě zemřeli.

Nikdo soudný by asi ani neochutnal „lahůdku“, kvůli které ve Francii každý rok mimořádně krutým způsobem zahynou spousty strnadů zahradních. Lovci je chytají a zavírají do klícek, kde jsou pak ptáci násilím překrmeni do extrémní tloušťky. Kuchař je následně utopí v koňaku, který prostoupí celé ptačí tělo. Pečený strnad je pod názvem ortolans à la provençale považován za provensálskou specialitu.

Nebojme se o vrabce
Oč lépe je na tom obyčejný vrabec domácí. Také jeho počty sice v Evropě klesají, ale nikdo ho barbarsky nevraždí. Příčiny mizení vrabců nejsou úplně jasné. „Ztrácejí se hlavně z velkých měst,“ říká ornitolog Petr Voříšek.

„Před lety jsem je běžně vídal i v Praze, třeba na smíchovském autobusovém nádraží Na Knížecí nebo u stanice metra Vltavská. Dnes už jich není zdaleka tolik. Jak se však česká ekonomika zlepšovala, zmizely zanedbané domy a neudržované parky, kde se vrabci s oblibou schovávají.“

Přílišná upravenost měst vrabcům zkrátka nesvědčí, tak jako polním ptákům nesvědčí přílišná upravenost zemědělských lánů. „Dnes se vrabci vracejí na venkov, kde lidé chovají slepice. Mají tam dostatek úkrytů i potravy. Nejsou ohroženi, jen už jich prostě není tolik jako dřív.“

Zdroj: idnes.cz

Číst dál...

Ani twitcher to nemá jednoduché 286. druh pěnkavák sněžný

Výskyt v ČR po 40ti letech pěnkaváka sněžního na hraničním pomezí Šumavy jistě zvednul adrenalin a tep nejen „odškrtávačům“, ale i váženým a seriózním birdwatcherům. Člověk zvažuje pro i proti, cesta po hraničním hřebenu byla pro mne náročná v létě, tak si to neumím představit v zimě, ale touha zapsat pěnkaváka je silnější. Kontaktuju Klub300, zda někdo nemá v plánu vyrazit také, přece jen jsou úseky, které sám bohužel nezvládnu. Ozývá se Pavel Brandl, ve finále se domlouváme na sobotě, kdy přijede autem k nám a dál už porazíme naší oktávkou.V pátek večer se dostavuje známý pocit strachu, bude, nebude? Najdeme? Sobotní ráno je jak vymalované, až na -7 stupňů mrazu, než přijede Pavel, mám auto oškrábané, přehazuje si věci a vyrážíme. Navigace ukazuje 120 kilometrů, tak jedeme směr Horažďovice, Strakonice, Volyně, Vimperk. Za Strážným překračujeme hranice, míříme na Philippsreut, kdo odbočujeme na Bischofsreut, Haidmuhle a přesně za 2hodiny a deset minut parkujeme na parkovišti pod hotelem?? Aspoň se ten objekt tak tváří Hochstein.Je nádherná viditelnost, obzoru dominují bílé kopce Alp. Balíme si věci do batohů, já se přezouvám a vyražíme ve společnosti německých turistů, kteří míří stejným směrem. Koukám po parkovišti, tak česká SPZ je tu jen ta naše. Opět se dostavuje takový ten zoufalý pocit, když vidím kilometry prostoru, kde chceme najít malého „brapčáka“. Najít ten důležitý průsečník, kdy se vzájemně musíme potkat. Zastavujeme se u prvního hejna křivek na stráni nad cestou, snad nám přinesou štěstí – Franta je viděl taky. Z asfaltky brzo přecházíme na červeně značenou stezku na Plechý, která je pod sněhem. Ukazatel říká 5km. Jsme snad jediní, kteří nemají na nohou sněžnice, ale sníh je umrzlý a neboříme se. Koukám na teploměr na telefonu – 8 stupňů. Obloha jak vymalovaná, sluníčko svítí, jakou má už sílu poznáme pozdě odpoledne. Bílý sníh až jiskří, že mžourám oči.Po cestě si div hlavy nevykroutíme, netrvá dlouho a je nám i horko, ale cesta je díky peřině sněhu pohodlná (díky Františku za informaci), žádné lezení přes balvany. Dorážíme na Trojmeznou, sněhu je tolik, že stoly a lavice pro turisty jsou pod sněhem a pokud si chci přečíst ukazatel, musím si pomalu kleknout. Okolo nás se začíná motat více turistů, stylové sněžnice má pomalu každý. Překvapeně koukám na osůbky, které mají na nohou klasické sjezdové lyže a vesele cestují po hřebenu na nich, v průběhu dne jim podobných lidí potkáme ještě víc. Jen koukám, že mají jiné vázaní s volnou patou, ale jinak klasické přeskáče.Chvíli pokoukáme po okolí, bedlivě sledujeme stromy a reagujeme na každý stín, ale pěnkavák nikde. Stále se nás ještě drží optimismus. Vyrážíme na bezejmenný kopec, na mapě má označení kóta 1373. Obcházíme skaliska, hledáme pěnkaváka, dáváme první zastávku na jídlo a horký čaj, je něco po desáté hodině. Opět koukám na rozlehlou krajinu okolo, na naší straně pahýly mrtvého lesa až kam oko dohlédne, z druhé strany parádní sešup do údolí, místy ostrůvky kamení a kleče. Horizont lemují Alpy. Jak tady máme něco najít?? Vyrážíme na Plechý, jehož kříž se majestátně vypíná nad vrcholem. Pěnkavák nikde...v duchu se přistihuju jak mluvím sám se sebou, kde jsi mrcho jedna...Na Plechým je frmol lidí, mnozí se fotografují u kříže, jen my dva s Pavlem sem zjevně nepatříme svým chováním. Neustále civíme do oblohy, díky čemuž nám neuniknou tři táhnoucí sokolové, jejich bílá křídla a těla svítí na azurové obloze. Slabá náplast! Skenujeme okolí a stromy, zádný relax jako všichni okolo. Zjišťuju, že tu jsem bez signálu, asi je tu opravdu konec světa. Obcházíme celé skalisko, každý jinou cestou. Nacházíme budku s razítkem, neváhám a otiskuju razítko do „birdsbloku“ a jak čtu, šumavský Everest Plechý 1378m.n.m.
plechy
Pěnkavák se však neukazuje ani po delší době. To už začíná být na pováženou. Nedaleko od nás jsou další skaliska, míříme k nim, v dálce svítí zamrzlé Lipno. Obcházíme skalku, která stojí na „vydrholci“ srázu, nechráněnou před větry a je tu tím pádem parádní frédo, fičí tu jak na Sibiři, rychle se vracíme zpět na Plechý, kde pod skalkou příjemně svítí sluníčko a větry nedují. Krátká porada a jdeme se opět podívat na Trojmeznou, ale pomalu z nás vyprchává optimismus. Je to vidět i na tom, že jdeme bez zbytečných řečí, každý se svými chmurnými myšlenkami. Trojmezná opět bez pěnkaváka – vracíme se zpět na Plechý, dalších pár kilomertů v nohách. Někde být musí, není důvod, aby odletěl. Na Plechým přibylo turistů, slyším první češtinu, obcházíme skaliska jako ohaři. Bezvýsledně. Sedáme na pařezy a přemýšlíme. Pavel dedukuje, že pokud tu je, a není důvod aby nebyl, je u 5km vzdálené restaurace, kde má zbytků plno. Náš čas se krátí. Končíme pravděpodobně bez pěnkaváka, ale pesimisti se mají popravovat, jak říká můj vzor Jára Cimrman. Zkusíme obhlídnout restauraci Hochstein, třeba se zadaří zápis do životního WP listu. V duchu si říkám pokolikáté jede člověk domu zklamaný? Je to jako s husou malou, lejskem malým nebo do loňského léta s břehoušem rudým, ale to jsou druhy, které tu jsou každoročně, jednou padnou, ale zatoulaný pěnkavák??Míjíme kótu 1373, sestupujeme na Trojmeznou a vystoupáme na stráň nad ní. Přiznám se, mám toho už dost, beru dolminu... už nemluvíme, zklamání je z nás cítit na sto honů, nálada pod bodem mrazu.Koukáme do země a pomalu zvedáme nohy, stačí jedno otočení hlavy k obloze! Pěnkavák letí nad hlavama, uffffff sledujeme ho dalekohledem a vidíme, jak se nám ztrácí kde? No na kótě 1373 – nejméně kilák od nás. Pavel ještě kouká na bok a ukazuje mi kůly, které označují hranici a říká – víš, co to znamená? Letěl asi 40m ve vnitrozemí a tak ho můžeme počítat. Únava z nás padá, plesknutí našich dlaní zpečetí zdárný výsledek a s novými silami mažeme na kótu 1373. Je tam, nacházíme ho hned, vyzobává něco v mechu, není plachý. Pozorují nás nějací Němci, jak tam poskakujeme okolo fogla. A to jsem ještě na mrtvici, když vytahuju foťák a ten je ztuhlý. Nemůžu vůbec zaostřit! Bohudík pak aparát dostal rozum a fotografie se povedly. Asi 20minut se kocháme, než se vydáme na zpáteční cestu. Jdu a jen dnešní mega úspěch mě nutí pokračovat a nikam si nesednout a zůstat sedět, v nohách máme okolo 15 kilometrů v mrazu a sněhu, máme oba krásně rudé, spálené obličeje. Na parkovišti se nasoukám do auta a cestu 120 kiláků odřídím díky euforii, doma mám problém vylézt do třetího patra. Koleno oteklé, nohy necítím, ještě si zapíšu pěnkaváka do všech seznamů a pro mne dnešní den skončil.

Číst dál...

Místo výskytu jako vodítko pochopení toho, kde ptáci žijí, vám může pomoci při identifikaci.

Místo výskytu není spolehlivým znakem samo o sobě, ale hraje důležitou roli při každé identifikaci, kterou děláme.
Začínající pozorovatelé se rychle učí preferencím místa výskytu. Je to docela přímočará myšlenka – každý druh hledat na místě s určitými podmínkami a tráví tam svůj čas. To pomáhá identifikaci na základní úrovni, a jak získáváme zkušenosti, tak se stále zdokonalujeme o preferencích ptáků (a také naši schopnost rozlišit jemné druhy místa výskytu). Pro začátečníky je užitečné vědět, že bahňáci by měli hledat v bahnitých plochách a vrabci v živých plotech a nikdy naopak. Zkušenější pozorovatelé vědí, že každý druh bahňáků má rád jiný druh bahna a vrabci mají tendenci vyřešit své problémy kolem živých plotů. Když to víme, pomáhá nám to nejen identifikovat ptáka, kterého najdeme na těch místech, ale také pro hledání ptáků na prvním místě. Když vidíme určitý druh stanoviště, spustí se myšlenka, že „toto vypadá jako dobré místo pro druh x „, což nás vede k hledání daného druhu. Každý pták, který užívá toto stanoviště, přitáhne naši pozornost. Hodně z toho se stane na podvědomé úrovni, což vytváří očekávání pro určité druhy. Tyto druhy se stávají nejlepšími kandidáty v naší mysli a my je rychle poznáme, když víme, že se pravděpodobně tady vyskytují. Současně ale musíme pochopit vlastní nejistotu. Místo výskytu není samo o sobě spolehlivým znakem, ale hraje důležitou roli při každé identifikaci, kterou děláme. Tuto nejednoznačnost může být těžké pochopit, ale úspěšný pozorovatel bude schopen využít místo výskytu jako vodítko, ale také rychle ho odložit, bude-li to potřeba. To se stává většinou během migrace, když fyzický stres a neznámé prostředí může způsobit, že ptáci porušují vlastní pravidla místa výskytu. Někteří migranti se ocitnou v situaci s omezenou možností stanoviště a musí se s tím vypořádat. V jiných případech potrava láká ptáky do prostředí, kterému se normálně vyhýbají. Ale stále ještě nenajdete jespáka v živém plotě, ale vrabci můžou skončit v bahně. Běžní lesňáčci žlutohrdlí nebo strnadci bělohrdlí (obvykle se nacházejí v nízkém hustém podrostu) můžou shánět potravu vysoko v korunách kvetoucích dubů, zatímco ostatní lesňáčci nebo tangary (obvykle se vyskytují na vršcích stromů) můžou poskakovat kolem trávníků a pláží. Pokud jde o identifikaci ptáků, je důležité být připraven na tento druh abnormálního chování. Rozpoznání a porozumění tomu, co se děje, nám umožňuje letmý pohled do té pouti ptáka.

habitach
PORUŠENÍ PRAVIDEL: Migrant v atypickém prostředí, hledající potravu na otevřeném trávníku během migrace.
Zdroj Bird Watching USA March - April 2019

Číst dál...

V zajetí mlhy

Hlášené krásné počasí na víkend společně se severskými labutěmi zpěvnými na Lenešickém rybníku mě nutí o víkendu vyrazit ven. V sobotu proto zvedám telefon a volám Vláďovi, domlouváme se na neděli. Jezero Most a „Lenešák“ se má stát naším cílem a plánovaný druh labuť zpěvná a morčák prostřední.
Neděle ráno, budík na pátou, přece to mám do Mostu 180 kilásků. Vstávám a hudrám na „blbého“ koníčka, který mě nutí vyrazit do mrazu za tmy ven. Teploměr ukazuje -4, v kuchyni zapínám kávovar, abych měl zásobu tekutin na cestu, vybírám mluvené slovo, na to se opravdu těším. Po léta sbírám věci okolo Jaroslava Foglara a včera se mi povedlo získat unikátní audio záznamy ze soukromého archívu.
Cesta paráda už i díky poslechu a modré obloze, když se sluníčko vyklubalo ven. Typicky krásné jarní počasí. Vše se kazí nad Mostem, kdy vjíždím do husté mlhy. Je vidět na pár metrů, no potěš koště. Není vůbec vidět, semafory jen slabě problikávají, auta jedou krokem, dávám navigaci, abych vůbec trefil na nádraží pro Vláďu. Jedu z opačné strany města. Tam díky mlze přijíždím společně s jeho vlakem. Zaregistruju ho až u auta, jaká je mlha, ještě že i já stojím neustále na stejném místě.
Na jezero Most nemá význam vyrážet, koukáme na online kameru u Milady, stejně hustá mlha, viditelnost nula. No uděláme si radost a vyrazíme se podívat, jak přežila zimu naše známá rodina sýčků. Sedáme do auta a vyjíždíme. Uvidíme, jak se to pak s mlhou postupem času vyvrbí.
Sýčkové jsou na místě, malá rozkošná sovička na nás kouká, ale i tady je mlha, ale každopádně je větší viditelnost, tak běžím do auta pro fotoaparát, sýčka přece nefotografuju každý den. Z fotky díky již zmíněné mlze asi moc nebude, ale to uvidím až doma.

sycek

Řešíme kam dál, domů se nám nechce, tady, nad údolím je krásně, ale mlha pod námi nás straší. Most i Miladu halí stále mlha, tak vyrážíme na Lenešák. Jen vyjedeme kousek nad Most, čaroděj mávnul proutkem a vítá nás opět sluníčko a nádherný jarní den. Těšíme se na labutě. Jen se blížíme k Lounům, pomalu zapadáme opět do mlhy, kterou Vladimír přivolal svým neustálým „sejčováním“ po cestě...jak se říká, co si člověk přeje, to se stane. Příště pojede v kufru. U Lenešického rybníku vidíme asi tak 10m před sebe. Vytahujeme termosky a aspoň se nasnídáme, dělíme se kachnami. Mlha neřídne, tak volíme náhradní program, Nechranice.
Od minulé cesty pokročili se stavbou dálnice a tak u Nechranic jsme dříve, než jsme čekali. Příjemné překvapení. Zajíždíme do naší oblíbené zátoky, kde nás vítají stovky racků a kachen.
DSCN4485
Paráda!!!! Hned se nám zrychlí tep nadšení a v očekávání. Vybalíme věci a vyrážíme pomalu podél pobřeží, zdravíme se s jediným rybářem široko daleko a pak už se kocháme vodním ptactvem. Kachny ani nepočítáme, stejně tak chocholačky a poláky velké, najdeme jednoho samce ostralky štíhlé a letošní první čírky obecné, které jsou ve společnosti hoholů severních. Je nádherné počasí, v dálce vidíme sedět dva orly mořské na ledu nedaleko velkého hejna racků. Vracíme se k autu a cvičíme fotografování v praxi na hejnu konopek obecných.
DSCN4484
V autě se domlouváme, že zkusíme Lenešický rybník ještě jednou, nevěříme, že by se mlha už nezvedla a tak se vracíme na místo činu. Pole před Lenešickým rybníkem je plné labutí, víc jak 60 labutí se tu pase na trávě. Netrvá to dlouho a mise labutí zpěvných je splněna. Najdeme dvě. Fotografujeme z dálky, nebudeme je plašit a zvedat, jsme spokojení, že jsme labutě viděli, fotka je vedlejší produkt.

DSCN4486
Pokračujeme k rybníku samotnému, viditelnost je výborná tak postavíme stativáky. Hejno hus velkých, mezi kterým marně hledáme nějakou vzácnější bernešku, tak potěší aspoň husy běločelé. Jinak samá klasika od hoholů, kormoránů, poláků a roháčů po racky chechtavé a středomořské.
IMG 1554
Přesouváme se na druhou část rybníku, kde už birdují, jak se za chvíli dozvíme manželé z Prahy, kteří přijeli najít labuť zpěvnou. Chvíli se s nimi zdržíme a ukazujeme jim morčáky prostřední, čírky obecné, kopřivky, hoholy, husy. Přece jen je naše technika o stupínek výš. Posíláme je na louku, kde najdou „zpěvanky“ a my jedeme na poslední dnešní bod Lenešáku, kde jsme ráno snídali a začínali. Tady už nás žádné překvapení nečekalo, ale s dnešním seznamem jsme velice spokojeni. Sedáme do auta a vyrážíme směrem na Žatec.
Přejíždíme okolo labutí, kde stojí stále naši známí. Brzdíme a automaticky vytahuju stativák, je nám jasné, že jich dalekohledy nemají šanci vzácné zimní hosty najít. Labutě zpěvné v hejnu najdeme poměrně brzo a ukazujeme je kolegům. To si dnes můžu vybarvit modré okénko za dobrý skutek do Modrého života. Pak už jen zavezu Vláďu na nádraží v Žatci a vyrážím domů. .. Jesenice, Kralovice, Plasy, Plzeň....bratru i s ranní cestou zase 500km padlo.

IMG 1553

Číst dál...

Birdování na severu Čech

Po roční absenci výletování jsme se s klukama (Jarda Vaněk, Aleš Regner, Jirka Rohlena a já) rozhodli opět vyjet za hranice našeho kraje a pokochat se přírodou v jiné části naší republiky. Z původního plánu navštívit Moravu nakonec sešlo a tak jsme zvolili kraj, kde jsme někteří doposud ještě nebyli, a nebo byli, ale od té doby uplynula nějaká ta doba. Volba padla tedy na kraj Ústecký. Jedním z důvodů také bylo to, že se na zdejších vodních plochách objevují v poslední době velmi zajímavé, až raritní druhy. Z Jaroměře, kde máme sraz, vyrážíme ráno kolem 8. hodiny ve čtvrtek 7. února. Oproti ostatním výletům volíme dvoudenní pobyt, když přespíme v penzionu u nechranické nádrže.

Jezero Milada
Naší první zastávkou bude jezero Milada. To leží jen několik málo kilometrů od hlavního a zároveň největšího města kraje - Ústí nad Labem. K cílové destinaci příjíždíme zhruba kolem 11. hodiny a hned z dálky vidíme, že tady bude živo. Už od parkoviště vnímáme na polozamrzlé hladině tisíce ptáků. Nejpočetnějším zástupcem tu jsou bezpochyby lysky černé, kterých tu je okolo 1 500. Mezi nimi i jedna leucistní. Další nejpočetnější čeledí tu jsou racci. My však zprvu cílíme na úplně jinou skupinu, a to na potáplice. Netrvá dlouho a ve svých stativákách Jarda s Alešem hlásí ten nejvzácnější kousek, jenž je de facto tím hlavním důvodem, proč tu dneska stojíme - potáplice lední. Tak vzácná, že i ostřílení hoši, jímž jsou Jarda s Alešem, ji na našem území vidí vůbec poprvé. Je poměrně blízko a tak cvakáme Nikonama jako bychom dostali epileptický záchvat (s nadsázkou samozřejmě). Není to však jediný zástupce potáplic, kteří tu dnes brázdí ledovou vodu, dalším následovníkem jsou totiž potáplice severní, kterých tu napočítáme dokonce 5. To už ale míříme dál na východ podél pobřeží a hledáme další skvosty, které jsou odtud hlášeny. Zpoza rákosí na nás vyskočí další krasavec, jímž není nikdo jiný než sýkořice vousatá a já si tak po "lednici" připisuji další zcela nový druh. Zprvu se nám představí jen jeden páreček, o pár set metrů dál už pak asi 30ti členná kolonie. Nevycházím z údivu nad krásou tohoto nádherného "papouška", jak se mu občas lidově říká. Ale zpět na hladinu, protože na hranici zamrzlé a nezamrzlé části jezera pospává další z raritek kvůli kterým jsme tady, nebo alespoň já - kajka mořská. Samičku naše přítomnost nijak moc nevzrušuje a v poklidu si dopřává odpoledního šlofíka. Nakonec však přece jen zvedne hlavu a dovolí nám pár fotek. Zatažená obloha však kazí ideální podmínky, ale aspoň nefouká a neprší. Zapisuji si tak 3. nový druh do CZ seznamu, kajky jsem totiž doposud viděl jen na Islandu. Mezi dalšími druhy nás potěší i morčáci malí/bílí (2 páry) a velcí (25), turpan hnědý (1), poláci velcí (asi 500), chocholačky (80), hoholi severní (10) a jiné, již běžnější druhy. Mezi asi 800 racků stříbřitých/bělohlavých/středomořských, které jsme nijak blíže nespecifikovali, Aleš hlásí i 1 bouřního a 2 žlutonohé ve věku 1. zimy. Překvapilo nás však i 16 skřivanů polních nebo větší počty krkavců velkých. To už ale kolem 14. hodiny nasedáme do auta a míříme směr ubytování, které je ještě kus odsud. Kousek za jezerem pak ještě prohlížíme hejno asi stovek hus, které se pasou na poli. Mezi nimi jsou však pouze husy velké (70) a husy polní (40). Po cestě pak dokoupíme jídlo a pivo a může se jet bydlet.

sevcechy1
potáplice lední (foto Michal Staněk)

sevcechy2
sevcechy3
sýkořice vousatá a kajka mořská (foto Michal Staněk)

Jezero Most
Na velké a hluboké jezero, jenž leží u stejnojmenného města Most (dycky Most!), vyrážíme na 9. hodinu páteční, kde se na místním nádraží setkáváme s našimi průvodci, kamarády Honzou Haberem a Vláďou Teplým. Ty nás do až fanaticky hlídaného jezera zcela legálně protáhnou a ukážou zdejší faunu. Dnešním hlavním chodem by měl být racek šedý, který zde byl místními ornitology objeven už před nějakým časem. Díky tomu, že tu je všech racků určitě kolem 5 000, bude tento úkol zdánlivě nadpozemský. Přesto hned v úvodu kluci hlásí, že ho mají! Jenže než jsme se všichni ti, kdo nevlastní stativák, k němu dostali, což je případ především můj a pak taky Jirky, který se na tuto cestu vybavil jen svým Nikon kanónem, byl racek fuč. Hejno ve kterém přebýval se najednou zvedlo a odlétlo kamsi dále na vodní hladinu. Všichni ostatní ho aspoň na mžik zahlédli a tak jsem svoje zklamání jen těžko v sobě tutlal. Útěchou mi aspoň zprvu byly potápky černokrké (4) a rudokrké (5). S rackem to ale rozhodně nevzdáváme a míříme dál po západním břehu směr sever. Opět evidujeme 4 morčáky malé/bílé, tentokrát však jenom samice. Z rákosí nás trochu překvapí další sýkořice vousaté (1 pár), které bychom spíše čekali na opačné straně jezera, jak nám naši průvodci napovídají. Na opačné straně cesty, která lemuje celý obvod jezera a po které vedly naše kroky, pak na lučinách poletovala linduška luční nebo dva ťuhýci šedí. Chlapi neúnavně brousí co pár metrů stativákama po hladině a hledají racka. Zatím to jsou však jen racci chechtaví (asi 2 000), bělohlaví (asi 2 000), minimálně 200 stříbřitých a 10 středomořských či 1 žlutonohý. Po šedým zatím ani vidu, ani slechu.. ba ani čichu! Když už se po několika hodinové chůzi vracíme pomalu zpět, opět provádíme rutinní kontrolu hladiny. Na jednom místě pak Jarda hlásí něco podezřelého, na čež Aleš s ostatními potvrzují - racek šedý je tam, ty vole je tam! Konečně mohu do kukátka Meopty zanořit oko i já a racka si prohlédnout. Je to bomba, je od nás asi 300 metrů a přesto je jako na dlani. Jsem potěšen, že u takového pozorování mohu být přítomen a zapsat si další velmi ojedinělý exemplář, jehož pozorování na našem území je naprosto mizivé - jen asi 6 potvrzených výskytů. Sám bych ho nikdy neměl šanci určit, protože bych si ho jednak nikdy v takové změti bílých těl nevšiml a když jo, zcela určitě bych ho neurčil správně. Nejsem totiž na racky vůbec žádný maestro - ostatně jako na všechno :) Srdce mě hřeje a mohu zahlásit, že teď už domů můžu. Viděl jsem totiž vše, co jsem vidět chtěl.

sevcechy5
racek šedý (foto Jiří Rohlena)

sevcechy4
potápka černokrká (foto Michal Staněk)

VN Nechranice
Na 1 300 hektarovou nádrž jsme se podívali už ve čtvrtek, kdy jsme putovali za noclehem. Bylo však šero a podmínky mizivé. Z obrovské dálky jsme jen zjistili, že je tu racků opravdu dost. Zase aspoň 2 000. A tak jsme se po páteční návštěvě Mostu ještě rozhodli, že se tam vrátíme, než pojedeme definitivně zpátky domů. Na nádrž s námi vyrazili i Honza s Vláďou a tak jsme se díky jejich znalostem zdejších končin dostali na břeh poměrně blízko nezamrzlému oku, kde racci odpočívali. Dle Avifu tu bylo před několika dny podezření na výskyt racka amerického, což by byla bomba přímo jaderná. Tuto tezi jsme však potvrdit nedokázali, protože jsme pozorovali pouze "obyčejné" racky, které jsme v okolí vídávali všude. A tak krom dvou orlů mořských tu neshledáváme nic neobvyklého, loučíme se s domorodci a frčíme na dálnici směr teplá sprcha a postel - tedy domov.

VN Újezd (býv. Kyjice)
Jednou ze zastávek naší dvoudenní návštěvy Ústeckého kraje byla i nádrž Újezd u Jirkova. I zde jsme pozorovali několik stovek racků, kteří průběžně létali na trase zamrzlá hladina - skládka, ale také několik ostralek štíhlých. Díky malému oku však druhová početnost nepřevyšovala standart a tak jsme této lokalitě úplně na kobylku nedostali.

Výlet bych zhodnotil jako nadprůměrně úspěšný a určitě se někdy v budoucnu do této zajímavé části naší vlasti ještě vrátím.

mapa trasa severni cechy
přibližná mapa cesty - najeto téměř 600 km

Zdroj: kosbird.webnode.cz

Číst dál...

Uhelné Podkrušnohoří se promění v krajinu jezer a zásobárnu vody

V krajinu obřích jezer, z nichž tři budou mít rozlohu přes tisíc hektarů a budou sloužit jako strategická zásobárna vody, se má v budoucnu proměnit Podkrušnohorská pánev. Zatím se zde ve velkém těží uhlí, brzy by jámy měly naplnit miliony hektolitrů vody.

Vedle již napuštěného jezera Milada o rozloze 252 hektarů a 309 hektarů velkého jezera Most se za pět let začne napouštět další plocha.

Aktuální plán počítá s tím, že poté, co skončí těžba uhlí v lomu ČSA u Litvínova, vznikne jezero o rozloze necelých 700 hektarů.

Ve hře ale zůstává i varianta na tisíc hektarů. Další dvě obří jezera s rozlohou kolem tisíce hektarů mají v budoucnu nahradit lomy Bílina a Nástup u Tušimic. Jen plánované jezero z lomu Vršany u Mostu bude o něco menší.

„Už od roku 2015 se snažíme diskutovat s politiky na centrální i lokální úrovni o směrování Ústeckého kraje po ukončení těžby. Jezera totiž budou s ohledem na jejich velikost zásadním způsobem ovlivňovat život v regionu,“ říká ředitel státního podniku Palivový kombinát Ústí Petr Lenc.

„Milada a Most byla od počátku koncipována jako jezera určená pro rekreaci. U ostatních jezer to zatím dané není,“ dodává Lenc s tím, že je potřeba využít potenciálu vody, která steče z Krušných hor a zachytí se v plánovaných retenčních nádržích pro energetické účely či zásobování suchých oblastí vodou.

Záměrem je vytvořit propojenou soustavu, díky které by se například mohl v době sucha vylepšovat průtok vody v řekách. Vše je ovšem zatím pouze otázkou studií a plánování v časovém horizontu několika desítek let.

Zdroj: idnes.cz

Číst dál...

Statický, nebo zoomový okulár pro váš monokulár??

Stativový dalekohled je neocenitelný pomocník ornitologa, který pozoruje ptactvo na velkou vzdálenost - zejména na vodních plochách, polích, při pozorování dravců na hnízdech atd.Výrobci nabízejí nepřeberné množství stativáků různých parametrů i cenových hladin. Nejvíce rozšířené jsou zoomové, s proměnlivým ohniskem ( zvětšením). V nabídce jsou výrobky o průměru objektivu okolo 60 mm, střední 80 mm a největší 100 mm. Zvětšení u menšího typu je nejčastěji 15-45x, u průměru 80mm 20-60x a největšího průměru 100 je to 25-75x.Méně častější jsou v nabídce i stativové dalekohledy s okulárem s pevným ohniskem, tzn., že mají stabilní zvětšení. Výhodou těchto okulárů je, že při shodném zvětšení se zoomovým okulárem má podstatně širší zorné pole, proto se snadněji dohledá požadovaný cíl.Výběrem stativáku jsem se zabýval delší dobu. Navštěvoval jsem srazy ornitologů a tam porovnával a zkoušel různé výrobky. Nejvíce jsem se ale dozvěděl na stránkách střeleckého a astronomického fóra , kde doporučují nekupovat méně kvalitní (levné) přístroje , ale minimálně v ceně okolo 10tis. a více. Pro svá pozorování jsem nechtěl příliš drahý dalekohled, protože ho většinu roku nevyužiji, pouze v zimních měsících a okrajově na tahu bahňáků mimo hnízdní období. U levnějších typů se také nedoporučuje průměr objektivu 60 mm a méně pro příliš nízkou světelnost. Větší průměry objektivů propouští více světla , proto je obraz jasnější a zřetelnější. Z levných pozorovacích dalekohledů byl na těchto stránkách chválen např. Celestron Ultima 80 v cenové relaci cca 6 tis. Kč. Tento přístroj, s již upravenými skly ( ED provedení) , který byl prodáván pod názvem Celestron Regal F-ED 80mm, a to v ceně asi 14,5 tis. Kč, se mi podařilo zakoupit přes internetový obchod z Anglie za 11,5 tis. Kč. Dalekohled s proměnlivým ohniskem 8-24 mm ( tj. zvětšení 20-60x) je za tuto cenu poměrně kvalitní, má ostrý obraz, ale při větším zvětšení (cca nad 40x) je za horších světelných podmínek pozorování již obtížné. Proto jsem se rozhodl vyměnit stávající zoomový okulár za stabilní, s pevným ohniskem, který umožní daleko větší zorný úhel. Po řadě testů na zoomovém okuláru jsem zvolil zvětšení okolo 35x. Ze spousty nabízených okulárů jsem nakonec zvolil Baader Hyperion, širokoúhlý ,cenově přijatelný a kvalitní výrobek se zdánlivým úhlem 68°. Další kvalitní výrobek Baader Morpheus ( řecký bůh snů) s neuvěřitelným úhlem 76° jsem zavrhnul z důvodu vysoké ceny (2x vyšší než Hyperion). K Hyperionu je možno zakoupit i prodlužovací kroužky , umožňující změnit ohniskovou vzdálenost okuláru (tzn. i zvětšení), a dále i závitové redukční kroužky pro připojení fotoaparátu. Z dostupné řady jsem se rozhodoval mezi ohniskem 13 a 17 mm. Dle výpočtu - ohnisko tělesa dalekohledu/ohnisko okuláru - lze získat pevné zvětšení 36,9 x ( 480/ 13 = 36,9), nebo 28,2x (480/17= 28,2).

Možnosti okulárů f 13mm a f 17 mm s použitím prodlužovacích kroužků
( tabulka platí pro tělo dalekohledu s ohniskovou vzdáleností 480 mm)

    krouž. 14mm krouž. 28mm krouž. 14+28mm
13mm 10,8mm 9,2mm  8,1mm
zvětšení 36,9x 44,4x 52,1x  59,2x
f 17mm 13,1mm 10,8mm  9,2mm
zvětšení 28,2x 36,6x 44,4x  52,1x

Z obou variant okulárů jsem nakonec zvolil f 13 mm se zvětšením 36,9x.
Celestron Regal s proměnlivým zvětšením 20-60x má skutečný zorný úhel 2,1°-1°,zdánlivý zorný úhel je 42°- 60°. Při srovnatelném zvětšení (cca 37x) je skut. úhel 1,4° a zdánlivý cca 52°. S novým okulárem Hyperionem je to 1,84°a 68°. Těmito parametry se podstatně blíží daleko dražším spektivům. U těchto špičkových pozorováků se musí samozřejmě přihlédnout ke kvalitnějšímu sklu a zpracování (antireflexní vrstvy atd,). Nový okulár jsem vyzkoušel v prodejně Foto optik Pazdera v Praze. První shlédnutí mi doslova vyrazilo dech. Okamžitě jsem ho zakoupil. Sestavu s tímto okulárem jsem několikrát otestoval s dobrým výsledkem, a to i v nepříznivých světelných podmínkách. Původní obavy, že s tak velkým zvětšením se bude hůře zaměřovat se nepotvrdily. Proto jsem s volbou okuláru Baader Hyperion velice spokojený a dle vyjádření kolegů, kteří měli možnost stativák vyzkoušet , jsem rozhodně neudělal chybu. 

Vladimír Teplý

Monokulár je drahá záležitost, to zjistil každý, kdo se po něm někdy poohlížel. Bohužel ne každý člověk si může dovolit sáhnout po tom reletivně nejlepším, což často bývá synonymum pro slovö nejdražší a tak si koupíme to, co nám kapsa dovolí. Vyplatí se před samotným nákupem zjistot cop nejvíce informací, každopádně tady je parádní ukázka toho, jak se z průměrného mopnokuláru stal opravdu dobrý. Měl jsem možnsot v terénu vyzkopušet výše zmíněný Celetron se stabilním okulárem a výsledek byl opravdu oslňující!! Doporučuju při předvádění monokukláru, chtějte vidět i verzi bez zoomování, a možná budete sami víc než mile překvapení.
okuláry Baader Hyperion

Číst dál...

Sčítání vodního ptactva v Moravskoslezském kraji vyhráli racci a kachny

Přes šedesát ornitologů a dobrovolníků trávilo dlouhé hodiny u řek a dalších vodních ploch, aby v Moravskoslezském kraji spočítalo vodní ptáky. Pozorovatelé jich dohromady zaznamenali 18 tisíc a zjistili, že nejpočetnějším druhem je v kraji kachna divoká, racek bouřní, morčák velký a kormorán velký.

ABA58ad37 135159 3957410

(ilustrační snímek) | foto: Jiří Salik Sláma, MAFRA

„Data slouží k odhadu velikosti populací zimujících vodních ptáků, hodnocení dlouhodobých změn početnosti, identifikaci významných zimovišť a hodnocení efektivity ochrany,“ vysvětlila koordinátorka Mezinárodního sčítání vodních ptáků v České republice Zuzana Musilová.

Dodala, že lidé zachytili v kraji i několik vzácnějších severských druhů, jako je potáplice severní, ostralka štíhlá, hvízdák eurasijský, turpan hnědý a polák kaholka.

Do akce se zapojili i strážci přírody, skauti a další zájemci, kteří mají zkušenosti s určováním ptáků. V příhraniční oblasti pomáhali kolegové z Polska.

Na řece Olši od Jablunkova po Karvinou, což je úsek dlouhý necelých 23 kilometrů, byl podle ornitologů nejzajímavějším „úlovkem“ přelet dvou dospělých orlů mořských poblíž karvinské městské části Louky. Musilová podotkla, že jich v posledních letech na celém území Česka zimuje kolem 150 a jejich počty narůstají.

„Orli mořští na území našeho kraje hnízdí vzácně v počtu několika párů. Další radost nám udělal výskyt mizejícího druhu kachny – jedenácti hoholů severních,“ vylíčil českotěšínský ornitolog Daniel Křenek s tím, že po krátké pauze zimovaly v počtu čtyř jedinců v oblasti nenápadné a také ubývající čírky obecné.

Síť chráněných území Natura 2000 by se mohla rozšířit
Dále se v hledáčku pozorovatelů na Olši ocitli tři ledňáčci říční, jedenáct labutí a v areálu Třineckých železáren se objevil i pestrobarevný samec kachničky mandarínské se dvěma samicemi.

„Tento druh není v Česku původní, ale už zde zdomácněl. Na svém úseku jsme celkem spočítali 1 212 jedinců devatenácti druhů vodních ptáků,“ upřesnil Křenek.

Jeho kolega, ornitolog Milan Bronclík, doplnil, že z takzvaně konfliktních druhů zjistili sedm kormoránů velkých, sto morčáků velkých a devět volavek popelavých. Objevila se i volavka bílá, jež ve zdejším kraji patří mezi vzácnější zatoulance.

Oba pozorovatelé upozornili na fakt, že značná část délky Olše je silně regulovaná a pokračující úpravy její ekologický stav zhoršují. „Bylo vidět, že některé upravené úseky toku ptáci již zcela opustili nebo jich ubylo,“ řekli ornitologové.

„Projekt navíc ukázal, že síť chráněných území Natura 2000, považovaná v Evropské unii za klíčovou pro ochranu druhů a stanovišť, má pro zimující populace vodních ptáků u nás spíše podružný význam. Mnohé druhy směřují totiž mimo ně. Proto se usiluje o rozšíření stávající sítě chráněných území,“ zmínila Musilová.

Do sčítání se zapojilo přes 100 států na pěti kontinentech a 11 tisíc dobrovolníků spočítalo dvacet tisíc lokalit. Počty zjištěných vodních ptáků se pohybují kolem 20 milionů jedinců více než 170 druhů.

Zdroj: idnes.cz

Číst dál...

Most Forever!

Páteční ráno hlásím dovolenou a vyrážím směrem na Most. Cílem není populární restaurace Severka, ba ani aktivita či kampaň Snědé tísně, ale mostecké nádraží, kam přijede Vladimír a kamarádi z „Východu“ – Jarda Vaněk, Aleš Regner, Jirka Rohlena a Michal Staněk. Včera jsme je nasměřovali na jezero Milada a dnes máme v plánu exkurzi na mosteckém jezeře. Krátce před devátou se všichni setkáváme a při pozdní snídaní a kávě mi kluci líčí včerejší zážitky na Miladě. Rozhovor často prošpikujeme citáty a hláškami s právě probíhajícího seriálu Most.

DSCN2171
Vyrážíme birdit. Je okolo nuly, obloha zatažená, ale neprší, ani nepadá sníh. Projíždíme kontrolami a necháváme auto u počátečního kontrolního bodu jezera. Vybalujeme náčiníčko a vyrážíme na ptačí turné.
Hned po vystoupení nás zaujme poštolka, útočící na jestřába. Na hladině, kde se ještě převaluji místy chuchvalce mlhy je plno lysek, poláků, chocholaček a hoholů. Počty racků jdou do stovek, mezi nimi se proplétají roháči. Sem tam se ukazují i potápky černokrké a rudokrké. Velký bílý racek na protější straně jezera nejde přehlédnout a tak zapisujeme racka šedého, já letos už po třetí. Bohužel nedaleko racků pracují dělníci a tak projíždějící auto racky zvedne a s nimi i našeho šedého, takže na nějaké delší „kochání“ není čas. Pomalu se pěšky vydáváme na cestu po jedné straně půlky jezera. Čeká nás asi 3 kilometrová cesta, kterou také půjdeme samozřejmě zpátky. Noha dostala zabrat, ale nikam nechvátáme, děláme časté pozorovací zastávky. Opět se ukazuje, více očí více vidí…Nacházíme další potápky jak černokrké, tak rudokrké, morčáky bílé, sýkořice vousaté a mezi racky opět našeho starého známého racka šedého, tentokrát nám věnuje dost času, takže se asi na 30 minut u něj zastavíme. Zpoza mraků občas vykoukne i sluníčko, teploty jsou stále nad nulou, tak parádně si užíváme den.
DSCN2170
Vracíme se zpět, aniž bychom našli dnes turpany hnědé – pohybují se prý někde okolo mola na druhé straně a ani žádná „severka“ se nesnažila dnes zapsat do našich birdlistů.
Z Mostu se ještě vracíme zpět na Nechranice na neprozkoumaného tmavého racka, Vláďa zkušeně zavelí zajet ze zadní strany Nechranic, kde je sjezd až k vodě. Nechranice jsou pokryté ledem, jen pár stovek metrů od nás je veliké oko obložené racky. Stavíme čtyři stativáky a pouštíme se do mravenčí práce. Zajímavých racků je tu dost a dost, ale o žádném z nich nemůžeme říci, že je to ten náš, hledaný. Jednou nám průzkum zpestří orel, který zvedne racky do vzduchu, a my můžeme začít od začátku. Po víc jak hodině zkoumání končíme dnešní den. Kamarádi odjíždějí k Jaroměři a já ještě odvážím Vláďu do Kadaně a vyrážím k domu, čeká mě cesta pomalu 200km dlouhá zpátky. Doma ještě odesílám fotky z Avif neurčeného racka známým do zahraničí, většinou se přiklánějí k tmavší variantě racka stříbřitého. Jak mi pak volá Jirka Šafránek, ani oni na Nechranicích další den nic nenašli, tak uvidíme, jestli bude někdo úspěšnější a uloví nový druh racka pro ČR.
DSCN2169

Číst dál...

Na pobřeží Severního moře hynou tisíce ptáků

V Nizozemsku na pobřeží Severního moře byly minulý týden objeveny tisíce mrtvých mořských ptáků - alkounů obecných. Příčiny masového úmrtí právě tohoto druhu ptáků zatím nejsou známé.

Výstřižek

Nizozemská média současnou katastrofu dávají do souvislosti s nehodou lodi MSC Zoe z počátku ledna, kdy se během bouře z lodi uvolnilo 341 kontejnerů a do moře se dostalo množství zboží, ale i nebezpečných chemikálií, napsala agentura DPA.

První zprávy hovoří o tom, že ptáci měli vážné poškozené žaludky a střeva. Univerzita nesdělila přesný počet uhynulých zvířat, nizozemská média píší o minimálně dvacet tisících, ovšem nemusí to být konečné číslo. Každý den se nacházejí buď mrtvé kusy, nebo velmi zeslabení ptáci, kteří následně uhynou.

731993 original1 0guyp

„Situace je alarmující,“ uvedl mořský biolog Mardik Leopold z univerzity ve Wageningenu. První výsledky testů se očekávají počátkem března.

Zvláštní je, že zatím hyne pouze jeden druh alkouna a jen v Nizozemsku. Na pobřeží sousedního Německa ani Belgie podobné problémy nejsou hlášeny.

Zdroj: www.novinky.cz

Číst dál...

Nerušte tetřívka nebo uhyne, upozorní cedule v Jizerských horách

Pokud turisté při návštěvě zasněžených Jizerských hor dělají hluk, opouštějí turistické cesty anebo nechají po lese volně pobíhat psa, mohou svým chováním zabít vzácného tetřívka obecného. Extrémně ohrožený druh ptáka přečkává mráz ve sněžném záhrabu. Pokud je však vylekaný, může kvůli velkému výdeji energie uhynout.

TETŘEV TITULKA

V tomto týdnu se proto v nejseverněji položeném pohoří České republiky objeví několik žlutých cedulek připomínajících svým designem dopravní značky v Austrálii. Ty budou návštěvníky hor upozorňovat, aby tetřívky nerušili.

Cedule rozmístí Správa Chráněné krajinné oblasti (CHKO) Jizerské hory společně s Lesy České republiky. CHKO hovoří o tom, že v Jizerkách zbývá pouhých 30 posledních kohoutů a hrozí, že do dvaceti let tady tetřívek vyhyne. Pro srovnání: na počátku milénia žily v horách stovky tetřívků.

„Podobně je tomu i v Krkonoších kde od roku 2001, kdy bylo nasčítáno sto třicet pět tokajících kohoutků, jejich počet klesl až na současných sedmdesát čtyři, tedy téměř na polovinu. Bude-li tento trend pokračovat, nelze vyloučit, že tetřívci vymizí z Jizerských hor a Krkonoš někdy v období mezi roky 2030 a 2040,“ uvedl Jiří Hušek, ředitel libereckého pracoviště Agentury ochrany přírody a krajiny ČR.

„Někteří jedinci by mohli přežívat i déle, ale patrně by se už nejednalo o životaschopnou populaci s možností návratu k nějakému příznivému stavu,“ poznamenal.

Podstatným viníkem rychlého úbytku tetřívků je i rušení lidmi. „Chceme se proto nyní zaměřit na spolupráci s veřejností. Musíme omezit extrémní návštěvnost náhorní plošiny, kde dnes není potřebný klid v zimě, v létě, ve dne ani v noci. Budeme potřebovat spolupráci nejen lesních hospodářů, ale především všech rozumných návštěvníků,“ řekl Hušek.

Kromě cedulí tak ochránci chystají na tento rok také přednášky či různé propagační materiály.

Zdroj: idnes.cz

Číst dál...

Přikrmujte i vodní ptáky, ale správně

Mrazy pokryly většinu vodních ploch ledem a u nás zimující vodní ptáci se slétli na poslední zbytky nezamrzlých vodních ploch. Někteří z nich jsou vděčni za potravu, kterou jim lidé nosí. Na zimovištích vodních ptáků ve městech se v těchto dnech vyskytují především labutě velké a kachny divoké. Ojediněle i lysky černé, racci chechtaví, bouřní i bělohlaví, poláci, hvízdáci, ostralky nebo kachničky mandarinské.

Nejvhodnější potravou pro vodní ptáky jsou, podle odborníků z Moravského ornitologického spolku, menší kousky nakrájeného nebo rozlámaného vysušeného bílého pečiva a chleba. V žádném případě na nich nesmí být plíseň nebo sůl, ptáci by se mohli přiotrávit a uhynout. Vhodnou potravou pro vodní ptáky jsou i semena pšenice, ovsa nebo kukuřice, slupky jablek a zbytky zeleniny.
Pokud si nebudete jisti, o jakého vodního ptáka se jedná, vyfoťte ho a pošlete k určení ornitologům do Moravského ornitologického spolku na e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.. Možná objevíte i nějakou raritu. Ornitologové uvítají i fotografie kroužků racků nebo krčních límců labutí. Přispějete tím k poznání tahu vodních ptáků.

Text a foto: Jiří Šafránek

DSCN9094 kachny
Kachny divoké na zimovišti vodních ptáků v Přerově.

DSCN9379 PKHU ad
Racek bělohlavý s odečítacím žlutým kroužkem PKHU pochází z Polska.

DSCN6210 labut zpevna
Pár labutí zpěvných s krčními límci 7R42 a 4R56 hnízdil v Chropyni.

Video: Adolf Goebel

Kachnička mandarinská na zimovišti vodních ptáků v Olomouci.

Číst dál...

Vyšel Panurus 27/2018

Východočeská pobočka České společnosti ornitologické a Východočeské muzeum v Pardubicích vydali s podporou Pardubického kraje 27. číslo ornitologického časopisu Panurus. Panurus 27 (2018) má rozsah 104 stran textu formátu A5 a vydán byl nákladem 250 výtisků. Obsahuje 10 odborných příspěvků o výskytu a biologii ptáků převážně ve východočeském regionu a jednu recenzi knihy. Konkrétně zde budou mimo jiné představeny zkušenosti s vyhledáváním hnízd dravců na Náchodsku, rozebráno bude aktuální hnízdní rozšíření zrzohlávky rudozobé (Netta rufina) na Pardubicku, výskyt potápek (Podicipedidae) na Kutnohorsku, nebo vývoj populace husy velké (Anser anser) na rybnících v ptačí oblasti Rožďalovické rybníky. Díky plnobarevnému tisku mohly být otištěny i cenné dokumentární avifaunistické fotografie z regionu východních Čech.

Panurus dlouhodobě plní obecně prospěšnou roli recenzovaných přírodovědných periodik, a to i v době rychlejších a atraktivnějších (ale ne vždy dostatečně důvěryhodných) způsobů prezentace jako jsou internetové stránky. Čtenářská obec časopisu Panurus přesahuje hranice regionu. Vydávání časopisu Panurus je jedním z hlavních bodů činnosti Východočeské pobočky České společnosti ornitologické, která mj. také pořádá víkendové výzkumné tábory, ornitologické konference, ornitologické exkurze pro veřejnost a účastní se správních řízení.

Nový Panurus je možno nejjednodušší elektronicky objednat na adrese pobočky za 100,-. V tomto případě připočtěte poštovní paušál 30,- Kč a částku uhraďte na účet u Fio Banky, 2501022899/2010 a na e-mail Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. nám sdělte, co jste si objednali, celkovou cenu objednávky a datum provedení platby. Obratem Vám časopis Panurus zašleme. Druhou možností je zakoupit si Panurus na schůzi VČPČSO, která proběhne 2. 3. 2019 v Pardubicích. K dispozici jsou i starší čísla Panurů (blíže ZDE)

Číst dál...

Co je dobré vědět než koupíte dalekohled

Ceny dalekohledů se mohou pohybovat v rozmezí mnoha tisíců. Tak jaký je rozdíl mezi levným a drahým?
Začněme od základů, pak budeme definovat a porovnávat různé vlastnosti pozorovacích dalekohledů, abychom Vám pomohli usnadnit rozhodnutí, jaký koupit.
Abychom Vám pomohli při nákupu, budeme diskutovat o následujících funkcích:
• Zvětšení
• Velikost objektivu
• Velikost výstupního pupil
• Očnice/Okuláry/
• Zorné pole
• Optický design
• Konstrukce těla
• Oční relief
• Zaměřovací mechanismus (zaostřovací?)
• Blízké zaměření
• Odolnosti proti povětrnostním vlivům a
• Kvalita skla/hranolu

Co je pozorovací dalekohled?
Pozorovací dalekohled je terénní dalekohled, kompaktní a přenosný, určený pro pozorování objektů na zemi nebo v její blízkosti (na rozdíl od pozorování astronomického). Pozorovací dalekohled je v podstatě určen na pozorování ptáků nebo jiné pozorování přírody. Jak se pozorovací dalekohled liší od astronomického? Pozorovací dalekohled má obvykle menší zvětšení, širší zorné pole, je snadno přenosný, v terénu odolný a jeho hranol poskytuje správně orientovaný obraz. Často snímky astronomických dalekohledů jsou vzhůru nohama a obrácené (zrcadlový obraz). Žádný problém s hvězdami, ale špatné to je s ptáky. Je dost těžké identifikovat pravou stranu ptáků nahoře. A zrcadlový obraz Vás ještě zmate. Snažte se sledovat ptáka, který vypadá, jako že se pohybuje vpravo, ale ve skutečnosti se pohybuje vlevo. Astronomické dalekohledy jsou typicky určené k delší ohniskové vzdálenosti s vyšším zvětšením, ale menším zorným polem. Při pozorování ptactva nepotřebujeme zvětšení na úrovni astronomie ( 100x +). Rádi na ptácích vidíme detaily, ale nepotřebujeme vidět každý detail pera. A širší zorné pole u pozorovacích dalekohledů je určitě výhodou na prvním místě pro „pozorování“ ptáka.

Závěry:
Dobrý astronomický dalekohled nebude vhodný na pozorování ptáků a dobrý pozorovací dalekohled nebude dobrý na astronomii. Určitě můžete použít pozorovací dalekohled, abyste se podívali na noční oblohu (dobrý na Měsíc a hvězdy), ale když chcete vidět neobyčejné detaily, je třeba mít astronomický dalekohled. Jestli chcete dalekohled především na pozorování ptáků, mějte pozorovací dalekohled.

Proč mít pozorovací dalekohled? Jaké jsou výhody proti dalekohledu (monokuláru)?
Pozorovací dalekohledy jsou určeny na pozorování ptáků na dlouhé vzdálenosti. Poskytují zvětšení potřebné pro prohlížení ptáků a obdivování detailů v bližším dohledu. Poskytují prostředky k určení ptáků mimo dosah vašeho dalekohledu (binokuláru). Za špatných světelných podmínek vám pozorovací dalekohled poskytne jasnější a čistější obraz a zvětšení, které potřebujete k zobrazení dalších detailů. Všechny pozorovací dalekohledy budou mít pozorovací desku pro upevnění stativu k zajištění stabilizace při těchto vyšších zvětšeních. Existují chvíle, kdy Váš 7x-10x binokulár vám nemůže přiblížit dostatečně to, co byste chtěli vidět. Může to být proto, že se prostě nedokážete dostatečně přiblížit s vaším binokulárem, jako je prohlížení vodních ptáků na jezeře, bahňáků v bažinách nebo hnízdění ptáků na útesech. Nebo možná chcete bližší pohled, ale nechcete rušit ptáka, zvláště citlivý druh, řekněme v hnízdě. Nebo v otevřených prostorách, když se pokoušíte dostat dostatečně blízko s binokulárem, je vyděsíte. S pozorovacím dalekohledem můžete obdivovat ptáky z dálky.
Osobně, používáme pozorovací dalekohled často během polní sezóny ke sledování hnízdění orlů zlatých a rarohů prériových. Mnohokrát ani nevystoupíme z auta, ale pozorujeme přímo z auta. Prostě bychom nebyli schopni pozorovat určité chování dospělých a mláďat bez pozorovacího dalekohledu. Je také pěkné mít pozorovací dalekohled, když se pozoruje ve skupinách, takže každý se může podívat na detaily, na které je upozorníte. Je to skvělý způsob, jak sdílet pozorování ptáků se začátečníky, zejména při pozorování mláďat.
S pozorovacím dalekohledem můžete také fotografovat a natáčet buď s běžným 35 mm fotoaparátem, digitálním fotoaparátem nebo videokamerou (viz digiscoping).

Vlastnosti pozorovacích dalekohledů, které je třeba zvážit před nákupem:
Zvětšení
Obecně platí, že rozsah dobrého zvětšení pozorovacího dalekohledu pro vaše pozorování ptáků je v rozmezí mezi 15 - 60x. Pod 15x můžete používat stejně dobře svůj binokulár. Nad 60x se zorné pole stává příliš úzkým a jas obrazu začne slábnout, zejména je to problém při špatných světelných podmínkách. Nejčastěji 20 - 40x zvětšení poskytuje nejlepší zorné pole a jas obrazu pro sledování ptáků.
Připomínka: Čím vyšší zvětšení, tím je zapotřebí větší objektiv k udržení kvality obrazu. Navíc při vyšším zvětšení se zesílí jakákoliv zkreslení (tepelné vlny) nebo pohyby pozorovacího dalekohledu (chvění stativu). Chcete-li větší zvětšení, nezapomeňte, že kvalita čoček a hranolů (což ovlivňuje propustnost) je čím dál důležitější. Nízká kvalita čoček a hranolů bude produkovat snímky nízké kvality, zvláště při zvětšení nad 45x. Nejvyšší užitečné zvětšení vašeho pozorovacího dalekohledu závisí na kvalitě čoček a hranolů, velikosti objektivu (popsané níže) a vnějších podmínkách (nízké nebo jasné světlo, opar, tepelné vlny, apod.).

Objektiv (clona) (Objectiv lens, apertura)
Velikost objektivu určuje kapacitu pro snímání světla u pozorovacího dalekohledu. Více světla = více jasnosti a detailu, což = jasnější, čistější obraz. Clona je definována jako průměr objektivu, obvykle měřený v mm. Objektivy určené na pozorování ptáků jsou obvykle v rozmezí 50 – 80 mm. Obecně platí, že větší objektiv, je těžší a dražší. Při rozhodování o velikosti objektivu Vašeho dalekohledu pamatujte nejen na to, kolik jste ochotni zaplatit za největší objektiv, ale také na to, zda ho budete chtít nosit. Jestliže jste ochotni nést trochu větší váhu, pak velikost objektivu s 80 mm vám poskytne dobré snímky při téměř všech světelných podmínkách, zvláště při vyšších zvětšeních. Je to na Vás. Přemýšlejte o tom, kdy a kde budete většinou pozorovat ptáky. Jestliže bydlíte v Seattlu (většina zatažených dnů), kupte si větší objektiv. Pokud žijete na suchém, slunném místě, např. v Arizonské poušti a pozorujete ptáky zejména během dne (nikoliv za soumraku nebo úsvitu) a chcete nést něco lehčího, možná byste měli zvážit trochu menší.

Výstupní pupila (exit pupil)
Spolu s velikostí objektivu je výstupní pupila nejlepším měřítkem jasu obrazu. Výstupní pupila je průměr světla v mm viditelný přes okulár. Pro výpočet výstupní pupily rozdělíme velikost objektivu podle zvětšení. Čím vyšší zvětšení, tím větší objektiv je nutný k udržení jasu obrazu. Jako obecné platí pravidlo, že nejvýhodnější je ten dalekohled, který má výstupní pupilu 1,33 mm nebo více. Jak to zjistíte, najdete o pár řádků níže Protože v podmínkách kromě optimálních (jas, klid) nižší výstupní pupila bude nedostatkem, zejména při vyšším zvětšení. Takže pokud byste měli dalekohled se 20 - 60 x zoomem okulárem, 80 mm objektiv by byl vhodný pro všechny rozsahy zvětšení.
Výpočet zjistíte - 80 mm (velikost objektivu) děleno 60 (nejvyšší zvětšení) = 1,33 m (velikost výstupní pupily). Avšak objektiv o velikosti 50 mm při zvětšení 60x Vám dává výstupní pupilu 83 mm (50 : 60=0,83). To není tak dobré, zvláště při špatných světelných podmínkách.

Okuláry (Eyepieces)
Okulár je to, co určuje zvětšení vašeho dalekohledu. Někdy se dodávají s dalekohledem, ale častěji se prodávají samostatně. Většina dalekohledů má vyměnitelné okuláry, specifické podle výrobce a řady, což vám umožní vybrat jeden nebo více, které vyhovují vašim preferencím. Můžete mít buď vyměnitelné fixní, nebo jednorázové (variabilní) okuláry. Existují některé pozorovací dalekohledy, obvykle zoomy nebo vodotěsné dalekohledy, které mají okuláry, které nejsou zaměnitelné. Zoomové okuláry mají rozsah úrovně zvětšení od nízkého k vysokému, obvykle 15-45x nebo 20-60x. To pozorovatelé považují za užitečné, protože mohou prohlížet ptáka při nižším zvětšení (širší zorné pole), poté použít vyšší zvětšení k zobrazení detailů. Jestliže většinu pozorování provádíte v širokém otevřeném prostoru např. pozorování mořských ptáků v moři, jestřábů v horských hřebenech, pak můžete chtít pevný širokoúhlý okulár, který poskytuje širší zorné pole. Nebo jeden s dlouhým očním reliéfem (obvykle 25 nebo 27x) pro ty, kteří nosí brýle. Nebo okulár jen pro digiscoping. Nezapomeňte získat dalekohled s velikostí objektivu, který bude schopen poskytnout vám dobré snímky při všech úrovních zvětšení (náš vzorec pro výpočet). Kvalita skla okuláru a design ovlivňují také kvalitu obrazu. Takže výběr okuláru je stejně tak důležitý jako výběr konstrukce dalekohledu. Všimněte si, že výrobci mohou mít okuláry, které mohou být použity jen v jedné konstrukční linii, zatímco jiné mohou být použity v mnohanásobných liniích. Možná budete chtít o tom uvažovat a uvidíte, jaké okuláry můžete použít na vašem dalekohledu, pokud plánujete mít víc než jeden dalekohled.

Zorné pole (Field of view)
Lineární zorné pole (FOV) je měřeno jako šířka plochy viditelná na 1000 yardů (nebo metrů) od pozorovatele. Může být také vyjádřeno ve stupních jako úhlové zorné pole. Normálně, když se zvýší zvětšení, sníží se zorné pole. Obecně platí, že široké zorné pole je lepší pro pozorování rychle pohybujících se objektů nebo prohlížení a hledání ptáků v dalekohledu.
spotting scope field of view
Jak jsme uvedli dříve v oddíle okulárů, pokud většinu vašich pozorování děláte v širokém otevřeném prostoru např. pozorování mořských ptáků v moři, jestřábů v horských hřebenech, pak byste měli chtít pevný širokoúhlý okulár, který poskytuje širší zorné pole.
Všimněte si, že při porovnání fixního okuláru 20x s okulárem 20 - 60x, bude mít fixní 20x širší zorné pole než zoom ve 20x. Je to jen otázka designu.

Optický design (Optical design)
Existují dvě základní konstrukce dalekohledů – refrakční a katadioptrické. Téměř všechny dalekohledy pro ornitologii jsou refrakční. Důvodem je skutečnost, že i když katadioptrické dalekohledy zajišťují jasnější obraz při vyšším zvětšení (při stejné váze refraktoru), stojí podstatně více než refrakční a nejsou tak silné a odolné pro použití v terénu jako refrakční dalekohledy. Pokud chcete získat o něco lepší snímky, máte peníze a myslíte, že váš dalekohled nebude v terénu příliš narážet, pak si pořiďte katadioptrický. V opačném případě je refrakční dalekohled to, co chcete. Nezapomeňte však, že katadioptrické dalekohledy mohou mít snímky, které jsou vertikálně správné, ale obrácený obraz vlevo a vpravo.

REFRACTOR

CATADIOPTRIC

Používá optické sklo k ohýbání světla

Používá především zrcadla k odrazu světla

Obraz je správný (pravá strana nahoře a zprava doleva)

Obraz je vertikálně správný, ale obrácený zprava doleva

Ohnisková vzdálenost kratší (širší zorné pole)

Ohnisková vzdálenost delší (užší zorné pole)

Trvanlivější a odolnější v terénu, nízká údržba

Křehčí, ale gumové obroučky mohou poskytnout základní ochranu

Jednodušší design, levnější

3-5x dražší než refrakční

těžší

Poskytuje větší zvětšení než refrakční při stejné hmotnosti

Nejlepší do terénu, pozorování přírody, ptactva, lov, venkovní prohlížení

Nejlepší pro terénní aplikaci na velké vzdálenosti nad horizontem, telegrafii a astronomické pozorování

Možno použít fixní nebo zoom okuláry

Určené především k použití fixních okulárů

Výkon nad 60x se snižuje

Může poskytnout užitečné zvětšení až 200x.

zdroj: Birdwatching - Bliss

Číst dál...

Davies A. & Miller R., 2010: The Biggest Twitch

Když jsem se s Robertem bavil o tom, že jsme dokončili překlad Velkého roku, doporučil mi další knihu THE BIGGEST TWITCH, která si s Velkým rokem nezadá. Vzhledem k tomu, že podobná literatura u nás nevychází vůbec, ještě před Vánocemi jsme knihu přes Amazon koupili a opět se pustili do překladu. Stručný obsah knihy jsme si půjčili od Roberta, abyste věděli, na co se můžete již těšit.

Je krásné mít tu možnost nebo spíš odvahu a uskutečnit si svůj sen. Zvláště člověk, jehož vášní je pozorování ptáků, má v dnešní době stimulů, které ho k takovému kroku vybízejí, celou řadu. Knihy, příběhy, trip-reporty a dokonce i filmy líčící osudy těch, kteří se rozhodli utéci třeba na celý rok od všedností každodenního života a věnovat se jen svému koníčku, se dají lehce obstarat a ještě snadněji se jejich příběhům podlehne. Jedna z knih tohoto ranku nese název The Biggest Twitch a jejími autory jsou Alan Davies a Ruth Miller. Tito dva Angličané se rozhodli uskutečnit si svůj sen v roce 2008. Prodali, co mohli, opustili svá zaměstnání, pronajali byt a 1. ledna vyrazili do světa, aby během následujících dvanácti měsíců viděli tolik ptačích druhů, kolik jen bude možné. To, o čem jiní sní, tito dva nadšenci dokázali. Máme jim závidět?

Ruth a Alan nejprve uvažovali jen o roce tráveném pozorováním ptáků. Měl mít podobu odpočinkového birdingu cíleného do zemí, o kterých vždy poslouchali jen z vyprávění jiných a jejichž exotická avifauna dráždila jejich představivost. Zlomovým momentem bylo, když o svém nápadu řekli Ianu Campbellovi pracujícímu pro cestovní kancelář Tropical Birding zaměřenou na birdwatchery. „Jestli do toho půjdete“, řekl jim, „můžete se snažit trochu víc a zkusit překonat světový rekord.“ Následovalo rozpačité ticho. Něco podobného totiž ani jednoho z nich nenapadlo. Světový rekord v nejvyšším počtu ptačích druhů pozorovaných během jednoho kalendářního roku držel Jim Clements, autor známého Clements Checklist of Birds of the World. V roce 1989 se mu podařilo pozorovat 3662 druhů. Když se oba zamysleli nad tím, kolik druhů by mohli vidět v zemích, které plánovali navštívit, došli zhruba k číslu 3000. No proč ne?, řekli si. Proč tomu ročnímu odpočinkovému roku nepřisoudit mnohem důležitější roli? To už za to stojí, pokusit se překonat světový rekord. Ta výzva byla až příliš lákavá, než aby jí nepodlehli.

Nejprve si museli stanovit pravidla. Pokud chtějí překonat Clementsův rekord, musí jít v jeho stopách. Znamenalo to počítat si pouze ptáky živé, divoké a volně létající. Započteny mohou být druhy jen slyšené a jejich určení musí být potvrzeno terénním klíčem nebo vlastním záznamem. Také by mělo být využito taxonomicky stejného seznamu, který měl Clements. Pravidlem navíc, které si Ruth a Alan stanovili bylo, že si mohou daný druh připsat do seznamu pouze v případě, že jej viděli oba dva. V následujícím roce, který měl dokonce 366 dní, by se tedy od sebe neměli hnout ani na krok. „Museli jsme vstávat a uléhat do postele přesně ve stejnou chvíli, riskantní mohla být dokonce samotná návštěva koupelny“, napsala Ruth v úvodu knihy.

Poté, co si zvolili název své roční výpravy, se pustili do plánování jejího itineráře. Aby zastihli co nejvíce druhů, museli se nacházet na správných místech ve správnou dobu. Na čtverečky papíru napsali jména zemí, které chtěli navštívit. Pro každý týden jeden papírek. Když někde chtěli zůstat déle, bylo papírků se jménem jedné země více. Zprvu jim vyšlo, že by nadcházející rok měl mít 18 měsíců, aby vše stihnuli. Když se konečně vešli do 12. měsíců, začali shánět letenky a přes internet ubytování a zapůjčení automobilů. Následně si nechali udělat webové stránky a oslovily firmu Swarovski, jestli by je nevybavila kvalitní a lehkou optikou oplátkou za reklamu. Firmě se jejich nápad líbil a každému zaslala dalekohled 8×32 EL a teleskop ATS HD s průměrem čočky 65 mm. Stejně úspěšně proběhlo jednání s firmou Country Innovation, která oběma dobrodruhům dodala univerzální oblečení, následovalo interview pro BBC Radio Wales a domluva se zástupci Tropical Birding, kteří přislíbili své průvodcovské služby. Vše mohlo začít.

Aby si člověk udělal představu o tom, co takový roční hon za ptačími druhy obnáší, měl by si knihu přečíst. Obtíží, které musela dvojice birderů překonat, byla spousta. Co mi utkvělo v mysli a co se v textu stále opakovalo, byl popis horečnatého shonu. Každodenní vstávání před východem slunce, odškrtávání nových druhů, kratičký odpočinek po poledni a znovu ven a až do tmy hledat další a nové opeřence. Noci v terénu a před spaním ještě rychle vše zaznamenat do deníků, do seznamů, aktualizovat webové stránky. Padnout mrtví k několika hodinám spánku a znovu a znovu. Překonat zdravotní obtíže, zmatky v logistice výpravy, vlastní nezkušenost s neznámými druhy v zapadlých koutech světa, pozorovat, honit se, jednou v dešti tropického pralesa, jindy v řídkém vysokohorském ovzduší, často na hranici vyčerpání. Na druhou stranu tu byly zachyceny kouzelné a neopakovatelné momenty vzrušení z výjimečného pozorování vzácného druhu, magické chvíle při západech slunce v divočině, za vlahých večerů naplněných zvuky přírody. A právě tyto momenty vždy s přehledem vyvážily všechny zažité strasti a nepohodlí. Kvůli těmto chvílím stálo za to celé to roční martyrium absolvovat.

alan a ruth

Když se oba 1. ledna roku 2009 probudili v ekvádorském Quitu, vyskočil Alan z postele v panice, že zaspali a musí okamžitě vyrazit do terénu. Teprve pak si uvědomil, že jejich Velký rok předchozí půlnoci skončil. Najednou byl nadcházející den jaksi prázdný. Na svém kontě měli 4341 druhů ptáků. Předchozí světový rekord překonali.

Úvodní slova ke knize napsal Kenn Kaufmann. S dobrým úmyslem, ale trochu neobratně obhajuje birderskou snahu vést si svoje seznamy ptáků následujícími slovy:

„Při pohledu zvenčí by mohla být ptáčkařská zaujatost sestavováním seznamů pozorovaných druhů snadno nepochopena. Už jsem slyšel, že ptáky vnímáme jako pouhá čísla a když je jednou vidíme, tak je nemusíme vidět víckrát. Většina z nás ale ptáky nadšeně pozoruje znovu a znovu. Jinak by se jen stěží dala vysvětlit oblíbenost, jaké se těší například year list, každoroční sestavování seznamu pozorovaných druhů. Pozorování ptáků se věnuji téměř celý život a skoro každý rok mám 1. ledna nutkání pustit se do nového year listu. Jde o způsob, jakým ptáky chápeme: včera byl pro nás pozorovaný druh jen další červenkou nebo vrabcem, ale dnes jde o nový druh do ročního seznamu. Jak daný rok plyne, seznam pro nás představuje důvod a omluvu, proč musíme vyrážet do terénu. Možná, že jsem v minulosti viděl spousty pustovek, ale letos jsem žádnou ještě neviděl, což je důvod vyrazit ven a pokusit se najít tuto krásnou, tajemnou sovu a znovu se jí obdivovat.“

Na sepisování každoročních seznamů pozorovaných druhů není nic špatného, pokud se oni zpívající barevní opeřenci skutečně nestanou jen číslem, položkou, odškrtnutím. Sám si své seznamy také vedu, ale to neznamená, že bych konkrétní druh viděný v daném roce už ten stejný rok vidět nechtěl. Mám radost z každého pozorování, z každé chvíle strávené venku, z každého zastavení, kdy v obdivu pozoruji nejen ten okřídlený život kolem sebe. Chápu i soutěživost, která je nám vlastní a která je jen jiným projevem zákonitostí přirozeného výběru, kdy ti lepší mají větší šanci zanechat své geny v potomstvu, bláhovou snahou po nesmrtelnosti, ke které je nutno přistupovat se schovívavostí. Ale ani kombinace soutěživosti a sestavováním seznamů neznamená nic špatného. Jde o zálibu, která svého vyznavače naplňuje a která mu přináší uspokojení. Jaké jsou skutečné motivy k jejímu vyznávání, její skutečná podstata, to žádný z nás přesně neví a vědět ani nemusí.

Na první straně knihy je uvedeno motto vyjádřené Markem Obmascikem: „birding je lov bez zabíjení, hon bez obětí, sběr bez zaplňování vlastního domu“. Jestli k birdingu budeme přistupovat rozumným způsobem, tak se nemůže stát, aby ptákům ubližoval, spíše naopak. Za tohoto předpokladu si můžeme zvolit i jeho formu, která může mít podobu třeba Velkého roku tráveného jen a pouze při pozorování ptáků. Zmíněnou knihu The Biggest Twitch autorů Alana Daviese a Ruth Miller můžu všech vyznavačům birdwatchingu jen doporučit. Sám uvažuji o tom, že bych v některém z následujících roků navštívil známý ptáčkařský veletrh v Anglii zvaný BirdFair, autory vyhledal a potřásl jim alespoň pravicí. Přece jen jde o lidi, kteří píšou současnou historii birdwatchingu.

Itinerář výpravy The Biggest Twitch a průběžný počet pozorovaných druhů

1.- 3. ledna: Arizona, USA (161 druhů)
4.- 11. Ledna: Mexiko (413 druhů)
11.- 12. ledna: Houston, USA (422 druhů)
12.- 27. ledna: Ekvádor (1050 druhů)
28. ledna – 1. února: Severní Wales, UK (1122 druhů)
2.- 26. února: Etiopie (1604 druhů)
26.- 27. února: Keňa (1611 druhů)
27. února – 16. března: Ghana (1835 druhů)
17.- 18. března: UK (1835 druhů)
19.- 25. března: Kypr (1870 druhů)
26. března – 12. dubna: Španělsko (1913 druhů)
13.- 16. dubna: Texas, USA (1950 druhů)
17.- 21. dubna: Panama (2073 druhů)
22.- 24. dubna: Texas, USA (2105 druhů)
25. dubna – 1. května: Kalifornie, USA (2157 druhů)
1.- 6. května: Kanada (2173 druhů)
7.- 11. května: Cape May, USA (2186 druhů)
12.- 14. května: Severní Wales, UK (2192 druhů)
15.- 28. května: Kypr a Turecko (2230 druhů)
30. května – 12. června: Finsko, Estonsko, Norsko (2285 druhů)
14.- 30. června: Brazílie (2595 druhů)
1.- 7. července: Argentina (2665 druhů)
9.- 14. července: Brazílie (2747 druhů)
15. července – 10. srpna: Peru (2930 druhů)
12.- 25. srpna: UK (2931 druhů)
26. srpna – 10. září: Jižní Afrika (3123 druhů)
11.- 29. září: Zambie a Malawi (3221 druhů)
29. září – 4. října: Jižní Afrika (3288 druhů)
5.- 7. října: Namíbie (3310 druhů)
9. října – 6. listopadu: Austrálie (3718 druhů)
8.- 13. listopadu: Malajsie (3904 druhů)
14. listopadu – 17. prosince: Indie (4226 druhů)
21.- 31. prosince: Jižní Ekvádor (4341 druhů)

Webové stránky Alana Daviese a Ruth Miller The Biggest Twitch.
Jejich knihu je možno zakoupit v internetovém obchodě Amazon.com.

zdroj: birdwatcher.cz

Číst dál...

Michael Quetting: Husí táta. Sedm divokých hus a objevování fascinujícího světa

Michael Quetting je vědec působící v jednom z ústavů pod hlavičkou Institutu Maxe Plancka . Další jeho vášní je létání. Žije u Bodamského jezera. V knize popisuje své zkušenosti, zážitky a postřehy z období, kdy se v rámci experimentu věnoval odchovu 7 housat jako jejich rodič. Na stránce vydavatelství Kazda, které tuto knihu uvedlo na český trh, najdeme toto info:

Michael Quetting má v rámci výzkumu na předním evropském ornitologickém institutu naučit husy létat za svým ultralehkým letadlem. Nejprve je však třeba nechat je vylíhnout. Když se nakonec vyklube sedm housat, novopečenému husímu tátovi rychle dojde, že má co do činění s bandou dětí, v níž má každé house naprosto individuální vlastnosti. Michael Quetting nás prostřednictvím láskyplného vyprávění nechává vstoupit do jejich společného dobrodružství. Vypráví, jak husy vyrůstají a jak společně objevují zemi, vodu i vzdušný prostor. Ke konci projektu je však čeká loučení: Husy vylétnou na svobodu a Michael Quetting už není tím, kým byl na začátku.
Kniha je doplněna barevnými fotografiemi z projektu.

Pro mě osobně byla knížka čtivá a zajímavá. Naprosto nenásilně přináší informace ze života divokých hus i popis experimentu, nejedná se ale v žádném případě o vědeckou publikaci. Autor sděluje svou osobní zkušenost, dělí se o svoje myšlenky a pocity. Nevnucuje svoje názory, ale mimoděk vede i k zamyšlení nad tím, zda náš současný hektický život je pro nás to pravé...

019

 

Číst dál...

285. druh má jméno racek mořský

Chystám se na druhý výjezd za rackem mořským, mým dalším životním druhem v ČR. Minulou sobotu to nedopadlo podle našich plánů a představ. Sice jsem ráno vyjel, ale vytrvalý déšť a silný vítr mě donutily otočit auto a vrátit se domů. Ani na tuto sobotu počasí neslibovalo ukázat přívětivou tvář. Místy byl ohlášený sníh a jinde mělo pršet celý den. Předpověď se vyplnila do puntíku, do rána napadlo pár čísel mokrého sněhu, který umrzl a já jsem měl ráno co škrábat na autě, než jsem mohl vyjet. Sněžení po pár kilometrech vystřídalo drobné mrholení, které vydrželo až do Jirkova, kde jsem měl sraz s Vláďou. Že ani silnice nejsou tip ťop mi ukázalo auto v příkopu při sjezdu z Vlčtejna. Cesta ale přes špatné počasí ubíhala parádně. „Ježíšek“ mi nadělil novou audioknihu, která mne, ortodoxního foglarovce a sběratele všeho okolo Jaroslava „Jestřába“ Foglara potěšila – Záhada hlavolamu pro pokročilé čtenáře. Dobré mluvené slovo, káva při ruce, kilometry pak příjemně naskakují.
V Jirkově jsem s malým předstihem, tak si lebedím v autě a pozoruju cvrkot na malém nádražíčku. Vrásky na čele mi dělají jen dopadající kapky na přední sklo. Ale jsem životní optimista, takže věřím, že se příroda ještě umoudří.
Vlak přijíždí na čas a tak pár minut před půl devátou parkujeme u nádrže Kyjice. Začíná první „sborka“ v letošním roce, jak Vladimír říká skládání stojanů a výstroje. Stále drobně mrholí, tak nasazujeme kapuce a vyrážíme k vodě pod železniční most. Už z dálky nás vítá plná hladina racků, nedaleko loví kormoráni a kachny. Nastává podrobná kontrola hladiny. Nalézáme roháče, tři ostralky štíhlé, letos první. Tajně doufáme v lepšího racka, ale hledání zatím bylo marné. Přejíždíme na další stanoviště na druhé straně nádrže. Stále mrholí, tak stativáky necháváme v autě a bereme jen dalekohledy. Mám sebou nový Vortex 10x50 HD Viper – model 2018, který mi přišel v týdnu před Vánocemi. Nová skla, nová technologie, menší rozměr, parádní design. ALE!! Ten pohled je až neuvěřitelný! Ostrý jak žiletka, čistý, jasný obraz, dalekohled je neuvěřitelně prosvětlený. Předchozí model 2015 byl parádní, ale z nového Vipera sedíme na zadku oba. Tohle je nejméně ještě o 50% dál!

vlada testuje dalekohledyVláďa nevěřícně testuje nový Viper

Přicházíme k hladině a ze staré vegetace nám vylétne nejméně 25 konopek obecných, které se zatočí okolo nás, než zapadnou opět staré trávy nedaleko. Sledujeme racky, různě velká hejna neustále přilétávají z nedalekého smetiště a dosedají jako dobře secvičené „letky“ na hladinu u druhého břehu. Vladimír zahlédne světlého racka, který při dosednutí nemá tmavší křídla...běžíme pro stativáky. Je to daleko, ale po chvíli se nám povede mezi stovkami racků najít toho našeho – racka šedého, Kowa si se vzdáleností poradila, fotoaparáty ale ne. Vláďa si zatančí indiánský taneček, má další druh na ČR životní birdlist. Rackové se zdají být podstatně blíže břehu u naší první zastávky. Chceme udělat fotografii, tak autem opět objíždíme část Jirkova, abychom se dostali po železniční most a rychle ven z auta. Ve finále jsou rackové stále velmi daleko, a už jich je tolik, že vypadají z dálky jako rozlehlý bílý koberec, který se houpe na hladině. Vytahujeme zamlžené stativáky, musíme chvíli čekat, až se odmlží, než něco jimi vůbec vidíme. Pátráme dost dlouho, ale racka šedého už nenacházíme.
Opět sedáme do auta a okroužíme další kolo, abych dnes již po třetí projel Jirkovem a vypadl směrem na Nechranice. Po cestě nám před autem zakličkuje krahujec a na stromě sedí poštolka. Na Nechranicích zajíždíme přímo do tušimické zátoky. Pro mne má své kouzlo. Staré maringotky, karavany, chatky a rybářské brlohy vedle luxusních chat, na stromech ještě zažloutlé listí všude přítomný „pach“ vody. Přestává mrholit, sláva, jen tu ještě profukuje vítr a čeří hladinu. Pohled na vzdálený ostrov rozveselí srdíčka ještě víc. Je plný velkých racků. Tam musíme najít racka mořského, to bude práce, pokud tu vůbec ještě je. Pár dní ho už nikdo nehlásil.

DSCN4435čeká nás prohlídnout pár set racků, chceme li najít racka mořského

Nedaleko od břehu se potápí a loví potápka rudokrká a lovící kormoráni. Nás zajímají v tuto chvíli jen rackové. Nastává mravenčí práce, přejíždět hlavičku po hlavičce, vynechávat ty bílé a zbystřit u hnědých. Rackové se ještě čas od času zvednou do vzduchu, zakrouží nad ostrovem a zase usednou. My můžeme začít opět od kraje. Slabá náplast je nález racka žlutonohého. Odpočíváme, bolí nás oči z upřeného hledání. Rozhlížíme se okolo rybářské „vesničky“. Místní krmítka přilákala drobné pěvce – strnady, sýkory, červenky, jíkavce...vracíme se k pátrání. Asi za hodinu můžeme zvolat Heuréka – našli!! Stojí ukryt mezi ostatními velkými racky, než nachystám aparát, rackové se opět zvedli do vzduchu, zakrouží nad ostrovem, aby následně opět usedli. Na další kolo hledání už nemáme nervy. Grand coup je už stejně náš.
Pohled na hodinky 12:15, máme dobrý čas a v kombinaci se začátkem roku a prakticky čistým letošním birdlistem se rozhodujeme pro Miladu. Vzácná potáplice lední by byla prakticky zápisem „zadarmo“ na letošní birdlist a začínat s „lednicí“ šedivcem a rackem mořským, tomu říkám super úvod roku.
Na Miladu je to slabých 70 kilásků, tak po jedné hodině parkujeme mezi auty pejskařů, sportovců, víkendových turistů. Vyrážíme na náš okruh okruh. Hned u vody je velký pohyb v rákosí, dovádí tu asi padesátka sýkořic vousatých. V zálivu je pár stovek poláků velkých a chocolaček, několik morčáků velkých. Zdá se nám, že se zredukovaly počty lysek, proti předešlým návštěvám, možná budou někde na druhé straně jezera.
Potáplice lední nás čeká samozřejmě až v zadní části jezera, jak jinak. Je to nádherný elegantní pták, pozorujeme jí, jak loví pár desítek metrů od nás.

DSCN4440krásná dáma za ty kilometry stála - potáplice lední

Rozhlížíme se ještě po kajce nebo severkách. Lysky, labutě, „kádéčka“ a kormoráni. Jinak nic. Vracíme se, mám důležitou schůzku a jednání v Praze na pátou hodinu, tak natahujeme krok. Občas se přesto zastavíme pro kontrolu hladiny. Velké množství racků opět přinese jednoho žlutonohého, v hejnu zhruba 70ti morčáků velkých žádného prostředního bohužel nenajdeme, ale ani kajku mořskou nikde po cestě nezaznamenáme. Hodně nás potěší trojce potáplic severních, která s námi pluje kus cesty. Co nás překvapilo, cesta okolo jezera je plná, neustále uhýbáme běžcům, pejskařům, ale birder po celou dobu žádný!
Vláďu ještě zavezu do Ústí na nádraží, v tamější spleti jednosměrek místo ven se dostávám do centra, ale kamarádka navigace pomohla a tak jsem za chvíli na přivaděči k dálnici ku Praze, pak mě čeká ještě cesta domů. Silně se rozpršelo, ale to už je mi jedno. Rekapituluju den, bylo nám parádně, v duchu ještě nevěřícně kroutím hlavou nad novým Vortexem. V Praze schůzka dopadla na výbornou, tak po devatenácté hodině vytahuju bágly z auta a koukám na rozsvícená světla v bytě. Jsem doma. Najel jsem 419 kilometrů

Číst dál...

14. února - Aouserd Road

Asfaltová cesta vede z Dahkly do Aouserd , která je místem s minimálním významem uprostřed pouště. Cesta je známá jen proto, že kolem ní vede spousta pozorovatelských stezek. Očekávali jsme, že na téhle cestě uvidíme spoustu dravců, ale potom jsme uviděli jenom pár poštolek a kání bělochostých.1 Long legged Buzzard

káně bělochvostá

Části téhle pouště jsou porostlé různými křovinami, zatímco ostatní jsou prostě jenom písek. Měli jsme seznam druhů, které by se na téhle cestě měly vyskytovat a dostaly jsme je všechny kromě skřivana tlustozobého, kterého bychom ale bez problémů měli dostat v průběhu měsíce v Maroku. Rozhodli jsme se utábořit v nejznámějším vyschlém korytu řeky s názvem Oued Jenna. Pokud si tohle místo prohléínete v aplikaci eBird, všimnete si, že nejsme první návštěvníci. Ale musím uznat, že je super spát od hvězdami bez jakéhokoliv světelného znečištění.2 Camels in the dark around the camp

 Camels in the dark around the camp

Když se setmělo, ukázaly se první dva lelkové zlatí ale potom jich bylo víc. Tohle je úplně nový druh pro WP a AFAWK Oued Jenna je jediné místo, kde je můžete dostat v celé oblasti WP. Nahráli jsme zvuk jejího volání. Na druhé straně cesta zpět dalším nepojmenovaným korytem řeky vypadala ještě lépe, než kempování v tom původním a pravděpodobně to není jen nadšení a nepřeháním. Holandský tým z bancdarguin kempoval na druhé straně cesty. Věnovali nám nějakou tu whiskey a dobrou společnost – milí chlapi. Jeli jsme ještě asi hodinu a snažili jsme se zpozorovat nějaký nelétavý druh. Vzbudili jsme se přisvítání – všude byla mlha.3 Misty camp site in the morning

Misty camp site in the morning

Naším cílem byli prinie cvrčkohlasá a vrabec hnědohřbetý. Prinie se pozorují snadno, i když s focením to tak snadné není. Bohužel to bude ale vrabec hnědohřbetý něco úplně jiného. Nikde jich totiž není po hromadě víc než pár.4 Cricket Warbler

prinie cvrčkohlasá5 Sudan Golden Sparrow

vrabec hnědohřbetý

Koryto řeky bylo plné pěnic vousatých. Byl to skvělý pocit dostat je hned ráno po snídani. Šli jsme na východ hned potom, co jsme dojedli a náhodou se nám podařilo objevit dvě kukačky chocholaté. Brzy nás vyčerpalo spalující horko a rychlost našeho pozorování klesla. I když je zima, tak tu teplota během poledne stoupne nad 30 stupňů. V poledne jsme se vydali hledat skřivánka plavobřichého, asi nějakých 15 km západně od Oued Jenna a našli jsme dva jedince. Působivý pták. Těžko se hledá a je perfektně přizpůsobený životu v písku, díky čemuž je téměř neviditelný. Děkujeme Norbertovi a jeho týmu za souřadnice
.6 Dunns Lark

skřivánek plavobřichý

Možná, že v budoucnu se rozdělíme, abychom našli nějakou usedlost, kde o tomhle druhu budou něco vědět. Zbytek odpoledne jsme strávili hledáním. Mårten a Erik našli vlka.7 Possible African Golden Wolf

Pravděpodobně africký zlatý vlk

Tohle vypadá jako něco zvláštního. Netušíme, jak se pohnout, ale vypadá to, že seskupení pozorovatelů určitě ví něco, co my ne. Dali jsme si tu nejhorší možnou večeři v celé oblasti a potom jsme pomalu jeli domů. Celou cestu do kempu jsme museli dávat pozor na každou temnou šmouhu, která se mihla na cestě. Byla tu spousta myší, tarbíků, ještěrek, zajíců a ježků, kteří se jen tak volně potulovali po cestě a ještě mnohem víc různých živočichů. Kromě toho jsme uviděli krásnou zmiji růžkatou.8 Saharan Horned Viper

saharská zmije růžkatá

Ooo, to je krása. Blížili jsme se k Oued Jenna a zahlédli jsme mihnout se před námi, i když jenom na chvilku, lelka zlatého, který právě běžel před cestu. Byl příliš rychlý, takže žádné fotky. Jen málo kdy se pozorování ptáků dostane na tuhle úroveň. V úterý 14.2. jsme se vzbudili za úsvitu. Nikde žádná mlha. V téhle oblasti nám zbývají ještě dva druhy. Tyhle dva jsou podle nás nejtěžší, ale také nejdůležitější. Pěnice pouštní. Holandský tým, který jsme nedávno potkali, jí už viděl a zanesl její souřadnice na stránku observado.org. Jeli jsme tam a trvalo nám asi hodinu, než jsme našli pár krásných zlatých očí.9 African Desert Warbler

pěnice pouštní

Pozorování v poušti je dost příjemné. Je aktivní a zahrnuje procházku krajinou a to je něco, co my všichni pozorovatelé milujeme.10 Desert Birding

Desert Birding

Tady v poušti je to tak opuštěné a prázdné, že je tu jen málo, nad čím se dá přemýšlet, jako třeba tyhle melouny, co tu rostou z písku. Pár jsem jich ochutnal a byly totálně hnusný. Kdo by tohle sakra jedl a proč?11 Melon

Melon

Předtím, než to tady vzdáme, jsme se rozhodli, že je tu ještě jedna maličkost, kterou bychom si měli také odškrtnout. Skřivan tlustozobý. Viděli jsme hlavně běhulíky plavé a dytíky .12 Cream coloured Courser

běhulík plavý13 Stone curlew

dytík

Mmmmmmmm.

A teď zpátky na sever, spali jsme v hotelu La Grand Gare v El-Aaiun – hlavní město západní Sahary.

Číst dál...

14. února - Pozorování moře ve městě Dahkla

Dahkla je město na jihu západní Sahary a pozorování moře se tam ukázalo jako něco úžasného. Pobřeží je domovem slušné populace Royal Tern a museli bychom tam jít tak jako tak. To jsem odbočil. Zaparkovali jsme sebe i auto na vrcholu vyvýšeného místa a začali jsme prohledávat moře. Byly tu stovky chaluh velkých a terejů.

1 Great Skuachaluha velká
2 Northern Gannetterej bílý


Ale nejlepší ze všeho byla spousta buřňáčků. U nás doma je to vzácný druh - pochopitelně v chladném prostředí, ale nyní jsme měli to privilegium, že nad námi přelétali stovky a stovky vzácných ptáků a my jsme mohli tyhle drobečky snadno identifikovat a nechat svojí pozorovatelskou posedlost naplno vypuknout. Byla to úžasná příležitost k tomu, abychom se něco naučili. Buřňáček malý se identifikuje celkem snadno, ale s ostatními, které jsme našli, to už bylo složitější např. buřňáček madeirský. Větší a o mnoho víc černý druh s úplně jiným způsobem letu. Viděli jsme jich dost na to, abychom se ujistili, že si ho nepleteme s buřňáčkem dlouhokřídlým. Oba tyhle druhy buřňáčků jsou těžký k pozorování a natož pak k vyfotografování – takže žádné fotky.

Číst dál...

10. února - Z pouště na pobřeží

Vesnice Mahmid leží na jihovýchodě Maroka a je domovem vrány černobílé. Zjevně byl tento druh zde viděn několik posledních let obvykle blízko hotelu Kasbah Sahara Services, který je jediným místem, kde můžete zůstat, když navštívíte Mahmid. Bavili jsme se o tom druhu s místními a nabízeli jsme jim stovku, když nás některý z nich za ptákem zavede. Nabídka naštvala pár místních dělníků. Asi jim nedošlo, že by snadno mohli zpeněžit vránu, kolem které každý den chodí. Nyní jsme ale zůstali bez pomoci a nezbývalo nám, než se raději postavit na blízký kopec při hledání naší vrány nebo ještě lépe na střechu hotelu.
1 Pied Crow

vrána černobílá

Při úsvitu jsme začli hledat vránu naší obvyklou taktikou. Rozdělili jsme se do týmů a každý měl vysílačku. Byla to ale špatná taktika. Udělali bychom lépe, kdybychom jen stáli a čekali, až vrána proletí okolo nás. Mårten jí nakonec našel, já šel rychle za ním a viděl jsem jí také. Erik zůstal, který byl kontrolován vojáky a zdržel se, byl zděšný, ale nakonec jí viděl také. Pamatujte si na naše pravidla, všichni musíme vidět / slyšet ptáka. Jakmile jsme vránu všichni měli, pokračovali jsme autem směrem k Tissint, kde jsme plánovali hledat stepokury. Nachází se tam místo na řece, asi 8 km po proudu od Tissint, kam stepokur pruhovaný chodí večer pít. Ostatní druhy stepokurů pijí ráno. Když jsme dorazili na místo, začli jsme čekat na stepokura pruhovaného. K našemu autu dorazili 3 holanďané spolu s Norbertem Van De Grint. První co na nás volali bylo – Je, vy jste ti Švédové? Jsme slavní. Až do tmy jsme na stepokury čekali všichni společně. Nakonec Erik (jako obvykle), je ve tmě našel, a my jsme je také slyšeli. Druhý den jsme čekali na ostatní druhy stepokurů, kteří sem chodí pít ráno. Přiletěli ale v 9.30 hod a to v celých hejnech. Paráda.

2 Crowned Sandgrousestepokor korunkatý
3 Spotted Sandgrousestepokur saharský

Jakmile jsme měli stepokura na našich seznamech, rozhodli jsme se pozměnit plány kvůli špatné předpovědi počasí . Mnoho sněhu v horách Atlas nás přimělo k tomu, abychom se rozhodli pro cestu na jih přímo do Dahlu v Západní Sahaře. Po cestě jsme nasbírali mnoho dalších druhů, např. rehka severoafrického.

4 Moussiers Redstartrehek severoafrický

Na cestě do Dahly jsme si udělali velmi důležitou zastávku v národním parku Khnifiss, kde jsme strácili celý den a hledali racka jižního. Nakonec jsme ho s vypětím všech sil dostali. Opravdu dobrý pták do seznamu WP. Na moc pěkném molu v Sleepover v Tarfya jsme strávili čas až do západu slunce. Byla tam spousta chaluh, které zítra ráno důkladněji zkontrolujeme.

5 Kelp Gullracek jižní

Číst dál...

Do pouště - 7. února

Zaida plains je skvělé místo na hledání skřivana Dupontova. Je to nejspolehlivější oblast, kde se tento druh dá najít v celém regionu WP. Skřivan Dupontův má úžasný hlas, ale těžko se pozoruje. Zaida byla ledově studená a větrná. Vyrazili jsme ještě před východem slunce a použili jsme svojí běžnou taktiku hledání. Rozdělili jsme se a hledal každý – vysílačky byly nutností, abychom byli ve spojení. Už jen procházka úplně opuštěnou a pustou plání při hledání je zážitek. Hledali jsme v podstatě celý den a musím uznat, že to bylo víc než skvělé. Bylo to úžasné. Využili jsme příručku i komunitu online, abychom zjistili, kde byl naposledy náš cíl viděn. Vzdali jsme to až večer a pokračovali jsme v cestě na jih směrem na Merzouga. Budeme se sem muset znovu vrátit, když opět navštívíme Maroko. Bude to v dubnu. Hmmmmm. Ale i tak jsme tu našli pár dobrých druhů – bělořit šedohlavý byl pro všechny tři životním druhem stejně jako skřivánek menší, stepokur písečný, skřivan ouškatý a skřivan růžkatý.
1 Red rumped Wheatear

bělořit šedohlavý
2 Black bellied Sandgrouse with Atlas Mountainsstepokur písečný a Atlas Mountains
3 Lesser Short toed Larkskřivánek menší
4 Black bellied Sandgrousestepokur písečný
5 Temmincks Larkskřivan růžkatý

Blízko Merzouga jsme se rozhodli, že budeme kempovat v poušti. Celá ta myšlenka cestování se stanem a spaní na kamenech tomu dodávala pocit svobody a úplně nás zbavovala nutnosti hledání hotelu. Stejně tak odstranila strach z hnusného a špinavého hotelu. Když je přijatelné počasí, spát venku je opravdu příjemné. Jako bonus k tomu máme oblohu plnou hvězd. Ráno jsme se vzbudili a zjistili jsme, že baterka v autě je úplně mrtvá. Rozhodli jsme se, že ráno strávíme pozorováním a problém s baterií budeme řešit až potom. Na našem seznamu se rychle našlo místo pro návštěvníka našeho kempu jménem pěnice severoafrická, která byla podle příručky perfektně přizpůsobená na život v poušti a rozhodně už bylo prokázáno, že tu i žije.
6 Tristrams Warbler our 300 tick

pěnice severoafrická - naše číslo 300!

Byla tu také spousta bělořitů pustinných, hýlů pouštních, timáliích akáciových a skřivanů pouštních. V okolí vesnice jménem Merzane
7 Trumpeter Finch

hýl pouštní

8 White crowned Wheatear
bělořit pustinný

9 Fulvous Babbler
timánie akáciová

Stejně tak běžný byl chocholouš maghrebský, který byl blízký příbuzný chocholouše obecného. Je světlejší s méně výraznými znaky a trochu delším zobákem.

10 Mahgreb Lark

Mahgreb Lark

Opravili jsme baterku v autě s pomocí mechaniků ve vesnici Erfoud a jeli jsme na místo jménem Rissani Cliffs, kde se spolehlivě dal vidět výr bledý. Sova pokojně seděla na 50 metrů vysokém útesu a jako by nic se pekla na pouštním slunci, úplně bez problémů strčila prostě hlavu pod menší převis a usnula.11 Pharao Eagle owl

výr bledý

Úterý 7. února bylo naším plánem jet směrem na Mhamid na alžírské hranici, kde se měla nacházet vrána černobílá, která zde žila spolehlivě pár posledních let. Během poledne tu bylo strašně horko a vydrželo, i když jsme dělali všechno proto, abychom aktivně pozorovali během ranních hodin. V průběhu dne jsme se snažili být v autě a znovu pozorovat ve večerních hodinách. Asi 2 hodiny před západem slunce. Zajeli jsme do Rissani a našli první místo, které vypadalo aspoň trochu slibně a pak jsme hledali další. To druhé místo se ukázalo jako správné. Našli jsme prinii křovinnou. Tohle podle pravidel není sice druh, ale jen poddruh, takže bychom s ním neměli ztrácet čas, prostě jsme se rozdělili a řídili jsme se posledními typy v příručce. Collins a Lars Svensson, kteří ji vydali, se mýlili jen málokdy a z toho důvodu jsme očekávali, že tu strávíme nějaký ten čas. Aspoň tedy v blízké budoucnosti.

12 Saharan Scrub Warbler

prinie křovinná

Připadalo nám tu to trochu zvláštní. Všechna ta vyschlá koryta řek, opuštěné oblasti a prázdnota tomu dodávaly monotónní vzhled. Jako by to nestačilo, ptáci, které hledáme, mají v podstatě totožnou barvu. Jak bylo naším zvykem i zde jsme se rozdělili. Ukázalo se, že Eric byl úspěšný, zatímco my dva jsme vyšli naprázdno. Bylo to tu těžké. Dalším dobrým objevem byl skřivan pruhoocasý, který zde byl celkem běžný, a dva pouštní druhy skřivana dudkovitého, pěnici severoafrickou.

13 Hoopoe Lark ssp alaudipes

skřivan dudkovitý

14 Desert Lark

skřivan pouštní

15 Bar tailed Larkskřivan pruhoocasý

Když se začalo oteplovat, jeli jsme směrem na Mhamid, cesta byla dlouhá. Běžným druhem v poušti je krkavec hnědokřídlý, i když není zrovna společenský a těžko se pozoruje, ukázal se.

16 Brown necked Raven krkavec hnědokřídlý

Těsně před tím, než jsme dorazili do Mhamidu, přeletěli nad cestou přímo před námi dva běhulíci plaví. Znovu to byl pro nás druh snů. Jeden z druhů zahrnutých v příručce, který jsme ještě nikdy neviděli a teď prostě jenom tak. (já a Eric).

17 Cream coloured courser
běhulík plavý

Poslední hodinu před západem slunce jsme strávili hledáním vrány. Dostaneme jí zítra.

Číst dál...

Kapitola dvacátá - 31.prosinec 1998

Posledního dne Big Year byl Miller tak vyčerpaný, že se ani nedokázal pořádně dostat do postele. Jeho hlava a nos byly ve stavu, že asi za chvíli vybouchnou. V obou uších měl infekci. Už týdny měl horečku 38°C. Za všechno tohle utrpení vinil Attu. Chtěl ještě dostat sovici sněžní. Byl to pták, kterého chtěl mít a měl by ho mít, ale byl šťastný, že se mu vůbec podařilo dostat na záchod. Hned poté, co se v Coloradu s Levantinem rozdělili, měl Miller štěstí a pozoroval pěnkavici colorédskou, jeho číslo 715. Bylo to třetí největší číslo v historii Big Year. Nalétal 87 000 mil a autem projel dalších 36 000. Utratil 31 000 dolarů v hotovosti a se všemi šesti kreditkami jel až na doraz. Spoléhal se na pomoc rodičů, ale jeho táta byl příliš hrdý na to, aby přiznal problémy. Miller se usadil na posteli a oslavil to dvěma tabletkama Tylenolu a antibiotiky.
Al Levantin tento den lyžoval. Tentokrát s sebou neměl dalekohled. V oblasti bylo 38 palců sněhu a na povrchu bylo půl palce čerstvého prašanu. Slunce bylo skvělé. Stejně jako Miller i Levantin se vzdal posledního ptáka. V jeho případě to byl racek japonský na Chesapeake Bay Bridge. Bylo to číslo 711 během roku. 23. prosince přemýšlel: Byl jsem pryč, ale byla to zábava. Měl za sebou dobrodružství a nalétal 135 000 mil s United Airlines a dalších 1000 se soukromými piloty. Ale potom, co utratil víc jak 60 000 dolarů, už nechtěl nikam cestovat. Byl doma se svou ženou a cítil se svobodný.
Sandy Komito se tak ale necítil. 29. prosince byl ještě na pláži v Delray Beach na Floridě. Tuhle plavbu chtěl tak moc, že dokonce souhlasil, že bude v kajutě pro námořníky. Téměř každý let během svého Big Year letěl první třídou a seděl na prostředním sedadle. Dnes bylo tohle nejlepší řešení, myslel si. Teda aspoň do té doby, než uviděl, kdo jsou jeho spolucestující. Byla to hodně velká žena. Hodně velká. Dokonce tak velká, že Komito přísahal, že ho zavalila lavina polyesteru. Komito se zhrozil, ale bál se, že by se s ní musel začít bavit, tak radši neřekl nic. Její velké tělo se ho dotýkalo během celého letu dlouhého 2,5 hodiny. A když vstala, nechala na jeho tričku velikou skvrnu od potu. V tomhle bodě mu zbývaly ještě dva dny do konce roku a v tomhle nepříjemném prostředí se mu vybavil zážitek s rozměrnou slečnou.
Měl 744 druhů. Nejen, že svůj rekord překonal, dokonce ho úplně zničil. Dva další muži jeho rekord také překonali a jmenovali se Mark McGwire a Sammy Sosa, jenomže oni soutěžili ve dvojici, zatímco Komito sám. Samozřejmě, že si vzpoměl na Levantina a Millera aspoň čas od času. Upustil pár poznámek na jejich adresu. Ale tihle dva se nikdy k jeho počtu nikdy nepřiblížili, natož aby ho překonali. Komito byl po celý rok pro ostatní pozorovatele nedosažitelným cílem. Nikdo nikdy neviděl, aby se někomu podařilo dostat tolik ptáků tak rychle. Nikdo v historii nikdy neudělal tak dominantní rekord, jako právě teď Komito. Tak proč mu tolik záleží na jednom dalším druhu někde na Floridě?
Na to neměl odpověď. Prostě ho chtěl. I kdyby se mu podařilo dostat puštíka vousatého, stejně by tu dnes byl. Strávil celý rok na cestách a byl ve svém živlu. Lovil.
Tentokrát už ani nebylo moc co lovit. Našel ptáka jménem ostralka bělolící, která by měla být hezky doma v teple Karibiku, ale nějakým způsobem se zapomněla zde, kde vůbec neměla co dělat. Jediné teplo tu poskytoval továrenský komplex. Komito měl radost až tehdy, když měl svědky na to, že tehto druh opravdu viděl a že pozoruje ptáka, kterého nikdo nemá. A tak zůstal na místě, dokud se někdo neukázal a mohl potvrdit pozorování čísla 745.
O dva dny později na silvestra Komito čekal u telefonu, ale ten nezazvonil. Neukázal se žádný nový druh, kterého Severní Amerika ještě neviděla.
Strávil tichou noc se svou ženou hezky v pohodlí domova, ale ani se nepokoušel vydržet vzhůru do půlnoci.
31. prosince 1998 Sandy Komito, držitel nového rekordu Big Year šel spát brzy. Nastavil budík na 5 hodin ráno a usnul. Další ráno bude další rok. Chtěl vstát ještě před úsvitem, aby mohl jít pozorovat.

Číst dál...

ABDU - 31. ledna 2017

Znovu jsme šli pozorovat. Už jsme strávili dost času nic neděláním doma. Mårten a Erik si museli vyřídit nějaké osobní záležitosti, ale nyní jsme zpět, navíc se nám podařilo odškrtnout si doma ze seznamu pár složitějších ptáků.
• pěvuška horská na letišti v Lindesbergu byla pro nás důležitá
• čečetka bělavá není ve Švédsku tak úplně vzácným druhem ale také to není něco, co by viděl každý. I v zimě se dá snadno propásnout, když chybí štěstí.
• Včera jsme se rozhodli vydat se na tůru do Skåne (Scania) abychom dostali zimující American Black Duck, která tu už zůstávala po několik zim.
• Tundra Bean Goose ze včerejška je také dobrý druh.
Zítra vyrážíme do Maroka. S ohledem na naši taktiku v Maroku jsme měnili plány a cestovali jsme tam a zpět. Chceme jít do Mauretanie, když najednou nám došlo, že bychom tyhle dvě věci měli oddělit. Později jsme ale zjistili, že víza můžeme dostat v Rabatu. To nám umožnilo projít bez problémů hranici přes západní Saharu do Mauretanie a díky tomu jsme neměli problém s cestováním poté, co jsme získali papíry na obou stranách. Rozhodli jsme se ale, že se Mauretanií zatím zabývat nebudeme a vyřešíme to až při cestě zpět. I když jsou letištní víza jiná, nebyl problém je dostat přímo na letišti, když už nám byla vydána běžná víza. Konec konců by to byla ztráta času jet autem celou západní Saharou, když se někdy během bouře musí počkat i tři týdny. Bylo prostě snazší cestovat letecky.
Pro nás, kteří se pokoušíme o seznam WP, je Mauritánie velmi důležitá. Během listování atlasem ptáků pro africký kontinent jsme našli docela hodně druhů pocházejících z Afriky, které jsme ale mohli vidět i na nejjižnější hranici oblasti WP. A vždycky je možnost, že se sem nějaký druh zatoulá. Sni dál.
Na jiné téma, včera se nám podařilo dostat houf koroptví polních.
Když jsme spolu trávili čas v autě čekáním na tu správnou chvíli, hodně často jsme polemizovali o tom, kde, kdy a co bychom mohli vidět. Koroptev polní jako druh není běžný v podstatě nikde, kam bychom běžně mohli jít, a proto bylo v našem itineráři docela velké místo s poznámkou, že ho možná zmeškáme. Na druhou stranu tenhle druh není zas tak vzácný, aby si zasloužil příliš úsilí a přímou snahu. Trávili jsme pár dní ve Skåne a tohle místo nám v podstatě zaručovalo, že koroptve polní uvidíme. Měli jsme štěstí, že včera začala lovit káně lesní, která vyplašila malé hejno, které zde ještě zůstávalo. Vůbec by mě nepřekvapilo, že až skončí tento rok, bude nám chybět pár běžných druhů, jako např. Ořešník kropenatý nebo datlík smrkový, ale bohužel už nám nezbýval čas na napravení těchto škod.

Číst dál...

Kapitola devatenáctá - Honorbound

Z jeho stanoviště vysoko na hřebenu Coloradských hor se Levantin kochal pohledem na hory, které vydrží věčně. Po jeho pravé i levé ruce byly dva doly, které ve svých dobách patřily k 92 dolům na kontinentě, jejichž síť byla největším producentem stříbra na světě. To, co ale měl za zády, se vysvětluje hůř.
Greg Miller sestoupil o hodně níž. Na rozdíl od Levantina nebyl zvyklý na větší nadmořskou výšku. Bylo to zřejmé i na jeho vzhledu. Hory, sníh a 2000 stop nad mořem mu nedělalo vůbec dobře. Jeho tvář byla bordově rudá, dokonce tak rudá, že v přírodě se tahle barva vyskytovala jen velmi zřídka. Jeho tělo rozhodně nebylo zvyklé na takovéhle cvičení. A kdyby ho někdo viděl, říkal by si, že je na půl cesty k infarktu. Levantin doufal, že Miller bude v pořádku a vůbec nechápal, jak může ztrácet zrovna na tohoto chlapa.
Do konce roku zbývalo jen 14 dní a Levantin zaostával za Millerem o tři druhy. Kdyby tohle byla běžná soutěž, Levantin by ho třeba shodil ze skály, aby se ho zbavil nebo udělal cokoliv, co by bylo potřeba. Ale tady, mezi předními pozorovateli, existoval kodex cti. Když jeden z pozorovatelů něco potřeboval nebo o něco požádal, ten druhý pomohl a Greg Miller požádal Al Levantina o pomoc. Stále potřeboval získat bělokura běloocasého. Tohle byl pták, kterého Levantin pozoroval ještě doma před mnoha měsíci. Pro něj to nebylo nic těžkého. Zabralo mu to asi 2,5 hodiny cesty od domu zasněženou krajinou a strávil trochu času šplháním po kopcích Snowmass a pak další 2,5 hodiny cesty domů. Samozřejmě to už nebylo jen tak, jelikož díky Millerovi mohl Levantin dostat na svůj seznam koroptev polní v místním sousedství, kde se Miller dobře vyznal a proto mu byl zavázaný. Bylo sice trochu nefér, že koroptev byla druhem, kolem kterého se dalo projet autem, zatím co bělokur stál hodně úsilí.
Levantin se koukl dolů ze stráně. Miller opravdu bojoval. Už když začali v horském sedle jménem Guanella Pass ve výšce 11600 stop, sníh byl hustý a těžký a oni museli ještě výš. Byl ale dost pevný, aby udržel Levantina ale bohužel ne tolik, aby udržel Millerových 225 liber. Jeho nohy prolamovaly vrstvu ledu a on se propadal až do sypkého sněhu vespod. Lyžování, jak tomu říkali, bylo fajn do té doby, dokud člověk nezapadl a do tváře se mu nenahrnul všechen sníh z hromad, které tu navršili místní farmáři jako ochranu před větrem. Tvořilo to ale dobrý kontrast: Na jedné straně Levantin, který se tu pohyboval s lehkostí horské kozy a neměl žádný problém stát na strmém okraji s kluzkým ledem a na druhé straně Miller, který měl sníh i v trenkách. V důsledku své váhy musel Miller vynaložit dvojnásobné úsilí, aby přešel polovinu vzdálenosti. Miller funěl, zakopával a vrčel. Stále byl nemocný z Attu a jeho nos byl doslova na kusy. Levantin nemohl udělat nic, aby mu pomohl a tak aspoň kráčel před ním.
Mimo jiné měl aspoň společnost. Na vyšlapané cestě potkali dalšího pozorovatele, který právě viděl bělokura. Potom, co odložil svůj foťák do auta, třetí pozorovatel souhlasil, že ukáže dvěma cizincům to správné místo. Levantina moc nelákalo otravovat muže loudajícím se Millerem. Měl jedno pravidlo: Za žádných ookolností neotravuj obrovského chlapa, kterému chybí pár zubů.
Takže Levantin a cizinec s děravým úsměvem vytáhli Millera za sebou jako náklad. Kdyby byl Big Year o fyzické kondici, žádná soutěž by se nekonala. Levantin by bez problémů dokázal v běhu, šplhu, skákání, plavání I čemkoliv jiném hravě překonat Millera I Komita a nechat je v prachu. Jak ale Levantin rychle pochopil, pokud šlo o schopnost řídit v hrozných podmínkách, Miller ho bez problémů strčil do kapsy. Levantin take pochopil dnes ráno, že existuje ještě jedna věc, ve které ho Miller bez problémů porazí - plavby lodí. Millerovi se za tenhle rok podařilo získat o 5 mořských druhů víc. Víc než dost na to, aby překonal Levantinův náskok. Levantin tomu nemohl uvěřit. Na moři by měl přece vyhrát, jenomže z neznámých důvodů mu bylo špatně znovu a znovu. Levantin věděl, že moře je klíčem k ptákům. Nyní se ale ukázalo, že Miller je mnohem lepší námořník. Tohle prosté zjištění v Levantinově žaludku opět vyvolalo nepříjemný pocit.
V púlce cesty na vrchol se Miller cítil o něco lehčí, ale ne v tom dobrém slova smyslu. Vzduch zde byl řidčí než jeho vlasy a dýchal tak hluboko, že by mohl přísahat, že právě zjistil, jak chutnají jeho vlastní plíce. Stojí tenhle pták opravdu za to? V 70tých letech se už 2x pokoušel o to, aby dostal ptarmigan na Guanella Pass. Oba tyhle pokusy selhaly. Rozdíl byl ale v tom, že oba tyhle pokusy byly během léta a nikam nemusel šplhat. Nyní se ale cítil, jako by jeho zadek znovu byl natlačený na kole na Attu.
Tady nahoře, Gregu!
O sto jardů dále na úbočí řval Levantin z plných plic. Millerova první reakce: Jak to, že má dost kyslíku na to, aby řval tak nahlas? Millerova druhá reakce: Běž!
Miller prorazil sněhem jako tank. I když neměl žádný pancíř, po tom všem, co vytrpěl, si rozhodně toho ptáka nenechá ujít. Přeletěl asi 10 stop bez toho, aby se nadechl. Zpomal, křičel na něj Levantin, ptáci ti nikam neutečou! Miller se uklidnil. Byla to otcovská rada, ale Levantin nebyl dost starý na to, aby mu byl otcem, i když byl nepochybně dost starý a moudrý na to, aby dával takové rady.
Levantin sklouzl po závěji a podal Millerovi ruku na posledních pár metrech. Nepochybně byl Miller za tu ruku vděčný, ale o hodně víc byl vděčný za novinky. Mnoho jedinců ptarmigan, aspoň deset, se shromaždilo na vrcholu tohoto kopce.
Millerův adrenalin stoupl. Ještě 90 yardů a je v cíli. Miller udělal dva kroky a oddechl. Pak udělal další dva kroky a znovu oddechl. Nadmořská výška ho dostávala. Dva kroky a oddech. Dva kroky a oddech. Dva kroky a oddech. To, co mu teď vrtalo hlavou, bylo, jak se někomu podařilo pokořit Mount Everest. Samozřejmě, že na vrcholu Mount Everestu nedokázal přežít žádný pták.
Na vrcholu tohoto kopce v Coloradě bezpochyby ptáci žili. S Levantinem po boku se Millerovi podařilo dosáhnout na vrchol horského hřbetu a o dalších 40 stop poprvé uviděl bělokura běloocasého – pták o velikosti holuba, který celý svůj život žil nad úrovní stromů. Pozorování tohohle ptáka v Millerovi naplnilo dávnou pozorovatelskou touhu. Slonovinově bílý, s malou černou tečkou nad očima, byl bělokur běloocasý dokonale maskován právě pro tohle zimní prostředí. Z tohoto důvodu byl v podstatě nejsnažší způsob a možná i jediný, hledat stín na okolním sněhu. Miller našel jeden šedý stín, pak další a pak další. Bylo tu všech 10 jedinců přesně, jak Levantin slíbil. Miller si přál, aby si užil pohled z větší blízkosti, ale kdykoliv zvedl dalekohled, teplo z jeho těla zamlžilo čočky a pot se mu vlil do očí.
Po cestě zpátky dolů se Miller naučil důležitou lekci: Tahle cesta je snažší, když si jí užíváte.
Levantin cestou dolů toho moc nenamluvil. Pravděpodobně mu právě odevzdal druh, kvůli kterému skončí na třetím místě. Levantin nyní zaostával za Millerem o 4 druhy. Bylo to 710:714. Pravděpodobně už neměl šanci vyhrát, ale jeho čest zůstala nedotčená.

Číst dál...

Na skok do Británie - 20. ledna 2017

Ukázalo se, že to byl krok správným směrem vydat se pozorovat do Británie. Se spoustou pomoci od britských pozorovatelů jsme byli schopni jednoduše najít mnoho britských návštěvníků, kteří byli vzácní a odškrtnout si je ze seznamu. Celkem 14 vzácných druhů, které jsme mohli připsat na svůj seznam nám potom ušetří hodně cestování a někteří z nich jsou opravdové klenoty např. Racek Bonapartův, potáplice pacifická a drozd rezavý.

1 Golden Pheasantbažant zlatý

Byli jsme celkem blízko k místu pozorování samici bažanta diamantového, ale ani jsme se nepokusili. Pravděpodobně totiž můžeme snadněji najít jednoho samečka tohoto druhu uprostřed ohraničeného území, ale i tak to bude opravdu těžké. Tohoto krasavce uvidí jen málokdo. Chudáček ptáček.

2 Dusky Thrushdrozd rezavý severosibiřský

Drozd ve městě Derbyshire byl ohlášený už nějakou tu dobu. Když jsme dorazili do vesnice, bylo tu už pár zoufalých pozorovatelů, kterým se ho nepodařilo najít během celého dne. To není dobré znamení. Nám se ho ale naštěstí najít podařilo. Byl v hejnu svých příbuzných a mezi nimi jsme ho našli. I když jsme si udělali fotografii jako důkaz, místní pozorovatelé nám moc nevěřili.

3 Black Scoterblack scoter

4 Surf Scoterturpan pestrozobý

Také jsme měli pár otázek. Vypadalo to, že polák vlnkovaný, kterého jsme si odškrtli, by taky mohl být polák kaholka. My jsme si ale byli celkem jistí tím, co jsme viděli, i když ostatní ne. Přikládám sem fotografii, na které jsou lépe vidět znaky.

5 Lesser Scauppolák vlnkovaný

Na obrázku je také vidět, že na pravé straně ptáka je na peří šmouha. Tady je dobře poznat, že se jedná o poláka vlnkovaného. Z toho vyplývá, že má určitě dobře viditelné i silné nohy.
Dále už jsme nešli podle seznamu Netfugl, byl hotový a já si nejsem jistý, jestli jsme to už oficiálně zmínili. Myslím, že je správná chvíle, abychom to udělali teď. Björn Andersson ze skupiny iGoTerra nás ujistil, že IOC je ten správný seznam, který bychom měli nyní použít. Jen pár britských pozorovatelů se vydalo dostat Hudsonian Whimbrel, za kterým jsme právě jeli i my. Později jsme si ale uvědomili, že tento pták není na seznamu IOC a nebyl ani na tom předešlém. Je jen malá pravděpodobnost, že tu skončí a proto jsme se raději rozhodli, že ho prozatím vynecháme stejně jako Red Grouse.
Podařilo se nám díky aplikaci iGoTerra dostat příbuzné druhy a daří se nám to i nadále. Ve skutečnosti by bylo snadné přepsat seznam IOC na seznam Netfugl, kdyby někdo opravdu chtěl. Jsme si jistí, že to někdo jednou udělá. Dnešní novinky zahrnovaly nějaké úpravy a přírůstky do seznamu IOC. Doufali jsme, že to budou dobré novinky. Kvůli tomu, že si většina zemé vedla svůj seznam, vznikal v aplikaci nepořádek, což je pro nás docela nepříjemné.

Zpět domů - 20. ledna 2017
Na pár dní jsme se vrátili zpět domů, než vyrazíme do Maroka. Tady ve Švédsku se začalo potulovat pár vzácných druhů. Šli jsme si rovnou pro zbývající (AFAWK) pěvušku horskou. Byl to jedinec, který se pravidelně vyskytoval v zahradě v Lindesbergu. Zhruba před týdnem se nějak vytratil kvůli tomu, že se prudce ochladilo, ale včera ho na své zahradě majitel viděl znovu (není to pozorovatel). Vydali jsme se tam hned ráno a Mårten asi po hodině hledání našel skrývajícího se ptáčka.

1 Siberian Accentorpěvuška horská

V jižním Švédsku byli také viděni raroh lovecký a kachna tmavá a my jsme se vydali připsat je na svůj seznam během svého návratu domů.

Číst dál...

Kapitola osmnáctá - Nemesis

Když Al Levantin začínal svůj Big Year, přísahal si, že to nikdy neudělá a že se bude ze všech sil vyhýbat tomu, aby se spoléhal na pomoc někoho jiného. Toto dobrodružství mělo být jeho osobním vítězstvím, které zvládně bez cizí pomoci.
A tolik k idealismu. Levantin potřeboval jeden druh, ale neměl moc času. Je to teď nebo nikdy. Sice mu ta myšlenka nepřipadala jako dobrý nápad, ale musel to udělat. Musel si najmout místního průvodce, aby mu ptáčka našel.
V tohle bodě svého pátrání si už Levantin pamatoval každou větev na každém stromě v kanoně Scheelite. Byla to velká jizva v arizonské krajině blízko vojenské základny v pevnosti Hua-chuca. Tahle základna měla být tím nejsnadnějším místem na světě, kde se dal pozorovat puštík karibský. Už s tím strávil zbytečných pět hodin v únoru a dalších zbytečných pět v červenci. Všechny pozorovatelské příručky I magazíny se shodovaly v jednom – 80% lidí, kteří viděli puštíka karibského, toho dosáhly právě zde. Mělo to ale háček. Ani jeden z těhle expertů nikdy nemluvil s Alem Levantinem Znal všechny jejich rady. Puštík karibský se vždy pohyboval zhruba 3 metry nad zemí a to jedině v živých dubech anebo se zdržuje na větvích daleko od kmene stromu, kde má dobrý výhled. Na borovicích zase preferuje místa blízko u kmene, aby mohl splynout. Tak nebo tak, tenhle druh jde pozorovat jen velmi těžce – dva nebo tři nevhodné stíny větví nebo nějaké to sluníčko a tenhle 40-ti centimentrový pták se změní na stín na stromě a úplně zmizí na svém pozadí.
Levantin dokonce nesl mapu, na které byly tečkami vyznačeny konkrétní stromy, které tyto sovičky upřednostňovaly. Levantin měl plný batoh informací, ale v podstatě všechny mu byly absolutně k ničemu. Připadal si jako student s novou kartičkou, která ale nefungovala a on se nedostal do výtahu. Je vůbec tahle sova zde? Nebo to je celé jenom výstřelek.
V době, když se Levantin konečně vzpamatoval, bylo už hodně pozdě. Muž, o kterém věděl, že by mu garantoval pozorování spotted owl, byl mrtvý.
Robert T. Smith—Smitty, jako ho přezdívaly stovky pozorovatelů – byl v šedesátých letech armádní návrhář, který díky svým rozmarům a volnému času prozkoumal každičký centimeter a každičký kout téhle základny, která měla rozlohu 73 000 akrů. Základna v kaňonu byla chráněná vysokými ploty a byla ohromující už jen svou konstrukcí. Obrovské skály kaňonu tu tvořily téměř kolmé útesy v kombinaci s obrovskými masivními ploty a hustými stromy, které poskytovaly krytí. Základna vyrážela dech nejen Levantinovi, ale i 20% kadetů, kterým se tu podařilo ztratit.
O 20 mil výš v kaňonu dosahovalo převýšení 6000 stop. Právě tady pozoroval Smitty spotted owl poprvé. Stál úplně bez hnutí. Až do tohoto setkání nikdy nad ptáky moc nepřemýšlel, ale po něm ho něco inspirovalo – jejich krása, vyrovnanost a vzácnost. Když odešel do výslužby v roce 1973 chudý, kostnatý muž, začal na tuhle základnu jezdit 5x týdně proto, aby mohl tyhle sovy pozorovat. O každé ze svých návštěv si vedl podrobné záznamy. Viděl, kde a kdy se odehrály. Dokonce pojmenoval většinu stromů, kde sovy přespávaly. Tyhle sovy, jak si často dělával legraci, se staly jeho vnoučaty.
Smitty, jak už bylo jeho zvykem, s vojenskou precizností dobrého vojáka, kterým byl, rozmisťoval značky zhruba každou 1/8 míle a za ty roky v podstatě sám zavedl víc než 6000 pozorovatelů na místa, kde mohli vidět spotted owls.
Oh, jak moc si teď Levantin přál, aby byl jedním z těch 6000. Ale bohužel před dvěmi měsíci Smitty zemřel ve věku 71 let.
Naštěstí si Smitty své pozorovatelské mapy nevzal s sebou do hrobu. Před tím, než umřel Smitty našel drobného muže, kterého potkal na Audubonově srazu a tohoto muže považoval za hodného jeho znalostí o sovách. Tihle dva muži vytvořili překvapivou dvojici – Smitty, který sloužil jako armádní veterán téměř ve všech nebezpečných džunglích jihovýchodní Asie a jeho nový přítel, který pocházel z Manchesteru v Anglii a vlastnil největší sbírku cd místní zpěvačky Seleny. Díky Smittymu se znalosti neztratily a nyní spočívají na bedrech muže jménem Stuart Healy. To byl přesně ten průvodce, který trávil dřívější část roku s Gregem Millerem.
Během bitvy o Big Year Healy nebyl na ničí straně, pomáhal ale platícím zákazníkům.
Levantin si domluvil setkání s Healyem v 7 ráno při východní bráně v pevnosti Fort Huachuca. Touhle dobou měl Levantin mapu pevnosti už téměř instinktivně v srdci. Stejně jako mnoho míst blízko mexické hranice bylo tohle místo v průměru široké 200 stop a podobně jako tato místa mělo také svůj aerostat, který se vznášel 2 míle nad zemí a sloužil jako veliké oko na obloze hledající ilegální migrant a pašeráky drog. Kéž by mu velký bratr dokázal najít jeho sovu.
I tak si ale moc nestěžoval. Vojenská základna byla totiž jediný důvod, proč tu sovy byly. Vystavili jí v roce 1877 kvůli snaze najít Geronima a Apače. V dnešní době měla základna víc než 11 000 zaměstnanců, kteří pracovali pro informační a zpravodajskou službu. Tahle základna byla tudíž chráněná jako jedno z mála míst před těžbou dřeva.
Bylo dobře známým faktem, že spotted owl není zrovna fanouškem zvuku motorové pily. Snaha získat stejný druh byla příčinou vzniku mnoha environmentálních bojů během 20 století – těžaři proti skupině konzervativců na pacifickém severozápadě. I když tihle lidé neměli nic proti zvířatům, tak stromy viděli jako své živobytí, zatím co spotted owl rozhodně dávala přednost hustým lesům. Scheelite nabízel nejen husté lesy, ale i mnohem víc – žádné cesty, málo lidí a stálý přísun hlodavců, netopýrů a hrabošů.
Levantin si musel připustit, že se cítil divně, když na tomhle místě byl s někým dalším, ale jestli byl Healy tím jediným člověkem, který Levantinovi mohl přinést spotted owl, tak jeho společnost stála za to. Levantin přemýšlel, kolik bude za svoje pozorování muset zaplatit při taxe 10 dolarů na hodinu.
Jak se ukázalo, Levantin Healyho ani nepotřeboval. Když dorazil na místo setkání, spotted owl seděla na větvi dubu přímo nad cestou, po které přicházel. Kdyby Levantin místo volání pomoci pokračoval v cestě, vrazil by přímo do té větve hlavou. Levantin a jeho průvodce spolu nestrávili ani celou hodinu.
Technicky vzato to byl pták číslo 704 na Levantinově seznamu, kterého dokázal dostat tak rychle, že by za ten čas nestihl doposlouchat ani jednu písničku Alexandera Hamiltona. Hodnota toho, co ho to stálo duševně, se ale nedala vyčístlit.
Dvě hodiny cesty od Everglades v přístavu Greg Miller vesloval v kanoi. Bylo to poprvé od střední školy a cítil stejnou paniku. Ztratil se ve vysoké trávě, která vyrůstala z vody. Jeho plavidlo bylo dost nestabilní a krk bez opalovacího krému hodně trpěl. Vítr foukal ze severu a tlačil ho dozadu zatím co proudy z jihu ho tlačily dopředu. V podstatě uvízl v bažině plné aligátorů. Jako by to nestačilo, blížila se blesková bouře a jeho jediná ochrana byla hliníková loď na spoustě vody.
Za tohle mohou plameňáci. Miller měl tyhle ptáky dostat už dávno během jarního pozorování na Floridě, jenomže se neukázali. A tak zazdil i svou rodinu na Díkuvzdání, aby mohl letět do Miami a tyhle tzv.prázdniny navíc trávil na místě, kde anglicky mluvila méně než polovina lidí.
Měl se držet Hadí stezky. To byl totiž zaručený způsob, jakým většina lidí dostala své plameňáky. Prostě by zaparkoval své auto v národním parku v Everglades a pak by našel hnědou ceduli označující cestu a kráčel by až na její konec, kde by rozložil svůj dalekohled a začal hledat růžovou barvu. Nic těžkého.
Vlastně tu byl ale jeden háček. Nesnášel Hadí stezku kvůli hadům – nikdy tady sice žádného neviděl, ale bál se jich. A byl tu ještě další problém - hodně bodnutí hmyzu.
Potom, co strávil část roku honěním se za ptáky v rozlehlých bažinách Virginie a rašeliništích Aljašky, stejně tak jako pozorováním na desetitisících jezer v Minnesotě, Miller považoval sám sebe za experta na moskyty a moskyti také. Miller vyzkoušel už téměř cokoliv – repelenty, odpuzující tyčinky, oblečení, síťky – ale nic nepomáhalo. Jednou dokonce vyzkoušel sladkou návnadu, která měla moskyty odlákat. Jenomže je změnila na hladové vlky.
Hadí stezka byla nejhorší. Naposled se zamotal do sítěk a měl hodně vrstev, aby to tu nějak přežil, přesto ale nedostal žádného plameňáka. Řekl si už nikdy víc a myslel to vážně.
Před tímhle výletem se ale připravil a něco si naplánoval. Přímo vedle Hadí stezky byl totiž obchod v přístavu, který pronajímal lodě. Sice si Miller nepřipadal jako mořeplavec, ale jak moc potíží může nastat v kanoi? Nejvíc ho ujistilo to, co mu slíbil prodavač za pultem. Jak se jednou dostanete od pobřeží, moskyti jsou pryč. Pronájem na půl dne stál 22 dolarů a podle dohody se měl vrátit o 14,30 nejpozději. Miller si myslel, že se nikdy nemůže stát, aby mu to zabralo celé 4 hodiny. Hadí stezka většinou trvala jen 1,5 hodiny, takže si koupil jen 1,5 litr vody a balík preclíků dole v přístavu. Přecenil své síly.
Jeho představy o kanoi byly nahony vzdálené tomu, co chtěla kanoe. Když se poprvé usadil do loďky, naklonila se nalevo. Aby se vyvážil a nepřevrátil, prudce s sebou trhnul napravo. A spolu s ním trhla take loďka. Jauuu! Zařval, když si strhl kůži na bradě o hliníkový háček na pádle.
Pomalu, pomalu, říkal si. Komár přistál na jeho koleni a on se po něm automaticky ohnal. Celá loďka se zachvěla. Naštěstí se nepřevrátil. Zasmál se s úlevou. Udělal pár záběrů pádlem. Zatím to je celkem v pohodě, řekl si a vyrazil z přístavu. Zabral trochu víc a přidal na rychlosti. Voda se změnila a připomínala svou barvou čaj. Stále byla ale dost průzračná na to, aby ukázala kraby na dně. Nad hlavou mu proletěla káně širokokřídlá.
Ruce konečně položil na pádlo. Ohromilo ho, jak rychle se dokázal plavit. Kanoe plavala dál, i když vyměnil pádla za dalekohled. Na kanoe byl talent od přírody.
Když uviděl Hadí stezku, opravdu ho to zaujalo. Přemýšlel, kolik ubohých poutníků je zde zaživa žráno všemi těmi moskyty. Jen ať si hezky užijí požitky vlhkého prostředí, říkal si v duchu, a všechny ty počty okřídlených kamarádů. Sebevědomě odložil pádlo na stranu a zvedl svůj prověřený dalekohled Zeiss 10×42s. V dálce uviděl svojí vysněnou barvu.
Růžová byla ve floridském přístavu.
Ptáci byli ale stále dost daleko na to, aby je Miller mohl spolehlivě identifikovat. Žádný problém. Pádlování byla zábava. Jen ať hezky ostatní obětují svojí krev po celé délce Hadí stezky. Miller je přechytračil I v honu na plameňáky. Cítil se jako Huck Finn.
Plul kolem místa s hustou trávou a blízko u hladiny se třpytily stříbrné rybky. Na jeho cestě za růžovou byla hladina doslova pokryta stříbrnou barvou. Tyhle malé stříbrné rybičky se tlačily u hladiny všude kolem něj. Vytvářely stovky chomáčů sněhobílé pěny během svých námluvních tanců. Kolem něj se najednou vyplavily miliony vajíček obalené mlíčím a kolem jeho lodi se odehrával zázrak stvoření. Najednou se pelikáni začali snášet střemhlav dolů ve svém honu za potravou. Někteří z nich se krmili úplně nerušeně jen 15 metrů od jeho lodi. Neuvěřitelné.
Pomalu ale jistě si začal Miller uvědomovat něco jiného. Původně začínal ve vodě hluboké asi 2,5 metru, pak už měla jen dva metry a teď má něco okolo 30cm. Ještě štěstí, že kanoe nepotřebuje tolik vody. Další dobrou zprávou bylo, že vítr foukal směrem k růžové, a tak si znovu vyndal balík preclíků a nechal pracovat přírodu za něj.
Konečně byl dost blízko na to, aby viděl místo růžové šmouhy ptačí houf. Znovu zvedl svůj dalekohled.
Podlouhlá hlava, šedavé břicho a tělo s oranžovým základem ale dominantně růžové ...
Oooo, proboha! To nejsou plameňáci! Celou dobu se honí za kolpíkem růžovým. Ty si na svůj seznam připsal už před měsíci.
Byla 1.hodina po poledni a plavba byla propadák. Teď musí spěchat rychle nazpět.
Otočil se, ale protivítr mu nic neodpustil. Jeden špatný pohyb nebo slabý záběr pádlem a byl tam, kde před půl minutou. Protáčel se jako levné čínské hodinky. Dalo by se říct, že kdyby byl ručičkou, byl by sekundovka. Vítr ho donutil plout cik cak a musel tvrdě zabrat, aby se dostal zpět k travnatým ostrůvkům.
Byl tohle vůbec správný směr? Zdálo se mu, že je tu voda o hodně mělčí, než si pamatoval. S každým záběrem vzal minimálně tolik bahna jako vody. Možná, že zvěsti o tom, že přístav je na písčinách, přece jen byly pravdivé.
Otočil se. A narazil o dno. Znovu se otočil a znovu narazil. Teď už věděl, proč bylo tak snadné plavit se za růžovou. Odplouval spolu s odlivem a vezl se na proudu. To už ale neplatilo. Teď bojoval s proudy a voda byla hluboká ani ne 10 cm. Zabral tvrdě, aby se vůbec dokázal posunout o necelý metr a když pádlo vytáhl, loďka sklouzla o půl metro zpět. Znovu necelý metr dopředu a půl metru zpět.
Z jeho obočí odkapával pot. Otřel si čelo promáčeným trikem, ale moc to nepomohlo. Kapalo z něj úplně stejně. Oh bože, co bych teď dal za stín, říkal si v duchu.
Stín?
V Everglades?
Miller se koukl nahoru a uviděl bouři na obzoru.
Jeho žaludek měl toho všeho dost.
Nepanikař, nepanikař, nepanikař, opakoval si. Tohle je národní park, určitě někdo přijde a pomůže ti.
Nikdo nepřišel.
To, co obvykle lidi nazývají přístav, bylo teď přehrazené bahniště. Daleko před ním přibližně 200 stop od hranice jeho lodi stál pár náctiletých rybářů a šklebil se. Můžete se vrátit tímhle směrem, zvolal jeden z nich. To byl snad vtip? Tam, kde stáli teenageři to ale vypadalo na to, že je tam spíše bahno než voda.
Miller byl ale příliš zoufalý na to, aby byl cynický. Je možné, že mu opravdu chtějí pomoct, ale také je možné, že se mu jenom vysmívají. Kéž by tak mohl doplout zpět k pobřeží. Potom by mohl kanoi vzít a přejít až do přístavu. Neroste ta bouře?
Poprvé se postavil uvnitř kanoe. Bylo pod ním asi 5 cm vody a už nebyla tak vratká. Předklonil se a chytil se za okraj. Potom pomalu překročil okraj loďky a sestoupil do bahna. Než se stihl vzpamatovat, bahno ho pohltilo. Byl hluboko v hustém maléru. V hustém, smradlavém a hnijícím maléru.
Rybáři se smáli tak moc, že Miller mohl slyšet, jak lapají po dechu ještě hlasitěji, než vlastní srdce. Jeho tričko i džíny byly pokryté velkým a hnědým nánosem jeho vlastní hlouposti.
Chytil se loďky a využíval jí na to, aby tam nespadl úplně, ale také na to, aby se mohl vyvážit nebo si odpočinout. V blátě bažin zněl každý jeho krok jako když někdo čistí odtok zvonem. Jeho nohy se nořily hlouběji a hlouběji. Přehodil ruce přes loďku a chytil se za okraj, aby se mohl pořádně opřít. Kanoe se zachvěla a on raději zastavil každý svůj pohyb za pomoci druhé ruky. Byl tak hluboko, že by klidně sám mohl pracovat jako odtokový zvon.
Za pomoci adrenalinu a s vypětím všech sil dokázal dostat svoje naprosto špinavé tělo zpět do loďky. Tentokrát už z ní nevyleze. Zabořil pádlo zpět do bahna a změnil hliníkovou loď na hliníkového červa. Je tam vidět nějaký postup, křičeli na něj rybáři. Miller se zasmál. I jeho překvapilo, že to stále ještě uměl.
Ruce se mu chvěly. Zpátky do přístavu dorazil ve 14,40 hod. A nebo jestli se pletl, tak 10 minut potom, co mu vypršel pronájem. Pracovník přístavu se koukl na Millera a požádal ho o 8 dolarů za zmeškání.
S každým krokem po suché zemi v doku za sebou Miller zanechával stopu slizského hnusu. Trápilo ho, že zašpinil vnitřek lodi a tak si půjčil hadici. Nejdřív loď a pak proud otočil na sebe.
Lil na sebe vodu na ramena, na džíny, na záda, kamkoliv ho napadlo a všude. Everglades se dostali i tam, kam slunce nesvítí - Miller k sobě přilákal dav turistů. Příšera z černé laguny si dává veřejnou sprchu.
Dalšího dne se Miller vrátil, zaparkoval auto na běžném místě přímo za parkem a kráčel Hadí stezkou, kde ho zaživa žrali moskyti.
Na konci stezky na vyhlídkovém bodě hledal růžovou. Tentokrát už pták měl na sobě jen růžovou a černou.
Měl svého plameňáka.
V dohledné době se bude moct vrátit na Floridu.
Noc před Vánoci se ve městě Duluth nepohl ani živáček – kromě Sandyho Komita, který se koupal ve vlastní flustraci. Vyrazil hodinu před západem slunce a skončil až hodinu po východu. Jel každou cestou a zkoumal každý strom v Sax-Zim Bog ale stále se mu nepodařilo najít jeho puštíka vousatého. Byl to jediný pták z těch, kteří se rozmnožovali v Americe a kterému se stále dařilo se mu vyhýbat. Pohádka Roadrunner a kojot nebyla nic v porovnáním s tím, co zažíval Komito a puštík vousatý. Tenhle rok se ho snažil dostat už na 9 různých výpravách – Minnesota v březnu, červenci, listopadu a dva pokusy v prosinci, Wisconsin v listopadu a v prosinci a Californie v červenci a Oregon v prosinci. Dnes už volal třem různým průvodcům, aby mu pomohli ptáka najít, ale každý z nich chtěl strávit svátky s rodinou. Komito sice nebyl věřící, ale den strávený hledáním ničeho bez slunečních paprsků při teplotě -5 a větru, ho donutil zauvažovat nad tím, co vlastně teď dělá.
Momentálně byl ale jeho nejdůležitější problém najít nějakou restauraci, která během vánočních svátků nabízí večeři. Během své první projížďky městem se mu nepodařilo najít nic, co by bylo otevřené - žádný Bennigan’s, žádný Ponderosa, žádný TGIF. Během své druhé projížďky si uvědomil, že dokonce i McDonald’s, Burger King, a Wendy’s mají zavřeno. Po takhle blbém dni opravdu nechtěl jít spát hladovej. Musí prostě něco najít. Během třetí projížďky městem našel čínskou restauraci zapadlou u nákupáku. Jedinou věc, kterou nesnášel víc než tradiční jídlo menšin bylo, když tohle jídlo servírovali na místech, kde ani obsluha nepatřila k menšině. Duluth byl plný Luteránů, kteří by mu moc rádi naservírovali přepečené žebro. Ale všichni tihle Luteráni byli v kostele. Komito se zrovna necítil na to, aby si objednal hot dog v 7-Eleven, a proto vsadil na čínské jídlo.
Kromě něho byl obsazený jenom jeden stůl. Tihle lidé také vypadali jako outsideři. Komito si objednal to nejlepší, co mohl - polévku s s vejcem a k tomu vepřové a opečenou rýži. 1000 mil odsud se jeho dcera připravovala na oslavu vánoc se svým manželem. Komito chtěl být zpět doma a zažívat to. Jeho zeť to určitě neměl lehké. Jeho máma zemřela před dvěma lety právě v období Vánoc a Komitova rodina se snažila jak mohla, aby mu do těchto svátků opět přinesla radost. Komito by byl šťastnější, kdyby mohl zítra letět domů , ale pod podmínkou, že dostane toho ptáka.
Obvykle když stoloval o samotě, trávil čas tím, že si do zápisníku psal události daného dne. Nyní ale nebylo moc co psát. Nemohl si pomoct a musel myslet na minulost. Jednou během svého výletu do Aitkin County v Minnesotě v listopadu si Komito myslel, že ho už dostane. Z cesty viděl velikou sovu, ale byl to puštík proužkovaný, výr viržinský nebo vysněný puštík vousatý? – Komito se snažil potichu přiblížit, aby mohl určit velikost rozpětí křídel. Už byl skoro u cíle, když zaslech 4 výstřely. Byla lovecká sezóna. Komito by mohl zahnat sovu do lesa , ale bál se , že by si jí místní lovci spletli s jelenem.
I když vajíčková polévka byla poživatelná, rýže se topila v oleji. Dal si pár soust a zbytek s odporem vyhodil. Poprvé během tohoto dlouhého roku Komito přemýšlel nad tím, jakým peklem si prochází kvůli ptákům a ještě tak daleko od domova. Ostatní zákazníci odešli a on zůstal v restauraci sám. Od té doby, co Komito pozoroval yellow-billed magpie v Californii, každý pták, který si na seznam připsal, lámal Komitův rekord. Komito ho ale chtěl posunout ještě dál. Chtěl držet rekord, který nikdo jiný nedokáže zlomit. Přemýšlel nad tím, jestli na světě existuje ještě někdo, kdo by byl ochotný kvůli ptákům trávit vánoční večeři o samotě v čínské restauraci. Celá ta myšlenka byla tak depresivní. Nemohl si dovolit zaspat na vavřínech a prohrát. Zítra ho čeká pozorovací den.
Komito se vrátil k pozorování hned po západu slunce. I když byly Vánoce. Viděl dva orly bělohlavé, ale neměl zájem. Během jeho Big Year ho nedokázal porazit žádný člověk. Porazila ho sova.

Číst dál...

Kapitola sedmnáctá - Dva v poli

Možná, že tímhle způsobem se Komito mstil. Komito všem totiž řekl, že tahle plavba je tutovka. Vedeni mistrovou radou Levantin a Miller vyrazili na výpravu do pusté pouště v Nevadě. Dokonce si museli najmout helikoptéru, aby se jim podařilo dostat na velekura himalájského. Všichni o Komitovi věděli, že rád mluví o věcech tak, aby vypadaly hůř nebo složitější než ve skutečnosti jsou. Takže když jim Komito řekl, že tenhle druh se dá dostat snadno, musí to tak opravdu být. Nebo ne?
Ale poslední noc pokryl sníh Rudé hory. Když se Levantin a Miller vzbudili, vrcholky kopců už ani nebyly vidět. A také jejich pilot prozkoumal možnost viditelnosti na kopcích. Levantin a Miller se zadívali na vrcholy vysokých hor, přímo na místo, kde by měli ptáci žít. Místo bylo celé pokryté mraky.
Dva pozorovatelé spolu s pilotem si prohlédli kopce společně ještě jednou. Bohužel oni dva mohli pouze hádat, kde mraky končí a začíná sníh. Frustrace se dostavila rychle. Velekurové jsou tam nahoře a pozorovatelé tady dole. Byli tak blízko úspěchu, že jim to připadalo, jako by si doma sedli a zbytečně roztrhali několik stodolarovek. Další zmařený pokus.
Během toho, co si dva pozorovatelé společně stěžovali na podmínky k nasrání, které jim zrušily jejich vytouženou výpravu, malá modrá díra oznámila světu svou přítomnost v mracích.
Myslím, že bychom měli vyrazit, ozvalo se hlášení pilota.
Oba pozorovatelé se na sebe koukli. Vyrazit kam? Vzcholky kopců stále nebyly vidět.
Jsem zkušený pilot, řekl jim. Tam nahoru jsem letěl už mnohokrát.
Pilot nahodil motory a začal přidávat rychlost a pomalu zvedat čumák helikoptéry Bell 206 Jet Ranger a chystal se vzlétnout nehledě na to, jaké bylo nyní počasí.
Bylo to vůbec bezpečné?
Bylo to úplně šílené?
Nebo to byl další z Komitových krutých vtípků?
Levantin nic neřekl a Miller zůstal potichu.
Miller nic neřekl a Levantin zůstal potichu.
Pilot navýšil otáčky motoru.
Oba muži věděli, že tenhle výlet bude na hranici šílenství. Před tím, než souhlasili s touhle výpravou, Levantin a Miller strávili spolu už dobrých 5 hodin. (Byla by to delší doba, ale Levantin se musel omluvit a odejít z lodi kvůli mořské nemoci.) Tihle dva muži, předtím rivalové, byli teď namačkáni k sobě vysoko nad zemí. Ani jeden z nich se nikdy nepokoušel o nic podobného.
Levantin měl pochybnosti o tom, jestli je dobrý nápad spoléhat se na pomoc jiného pozorovatele.
Miller měl pochybnosti kvůli všem penězům, které takhle výprava zahrnovala.
Čím rychleji se rotory nad jejich hlavami roztáčely, tím se víc se jejich nervozita měnila na strach. Letět helikoptérou do hor během sněhové bouře jen proto, aby mohli vidět velekura himalájského – to nebylo zrovna něco, co by některý z nich chtěl mít napsané v nekrologu.
Pilot vyzval oba pozorovatele, aby nastoupili.
Oba dva se na sebe podívali a nastalo trapné ticho. Oba mysleli na to samé. Nechám toho druhého vyhrát?
Levantin I Miller si nastoupili.
Už bylo příliž pozdě couvnout. Vzlétli.
Jestli se vám zdá, že letět helikoptérou na vrcholky kopců kvůli pozorování nějakého ptáka je divné, potom příběh toho, jak se tam ten pták dostal, je ještě divnější.
V druhé polovině 50 let měl státní návladní v Nevadě problém. Měl tisíce mil otevřeného prostoru, ale vůbec nic, co by mohli lidé lovit. V Nevadě bylo prostě příliš sucho na to, aby tu žila většina lovné zvěře. Většina území státu měla ročně méně než 9 palců srážek. Na to, aby zde rostl aspoň nějaký ten základní zdroj potravy v podobě trávy, je třeba asi 32 palců srážek. Jestli tu chce něco žít, musí to být odolné a vytrvalé zvíře. V úvahu připadalo v podstatě jen jedno: Tetřívek pelyňkový. Tenhle pták byl dost tvrdý na to, aby zde přežil a zároveň uspokojoval lovce, kteří chtěli ulovit něco, co po upečení nechutná jako seschlé dřevo.
Příchod velkého bílého lovce. V roce 1961, potom, co si na zeď pověsil hlavu jedné z největších volně žijících koz, kterou k němu dostal místní dodavatel lovné zvěře z Rena, Ham McCaughey obrátil dalekohled svojí pušky mimo svůj domovský kontinent. Jeho cílem byla největší volně žijící ovce. Během toho, jak cestoval za svým cílem, setkal se s jiným gigantem zvířecího světa jménem velekur himalájský. Zatím co si hrál na Marca Pola a snažil se získat další vycpanou hlavu, najal si 6 místních lovců, aby mu přinesli 6 živých exemplářů velekurů himalájských. Myslel to jako projev dobré vůle pro své přátele lovce doma. Bohužel se vláda USA obávala rozšíření nemocí z Asie do Ameriky, a proto musel Ham McCaughey své ptáky odevzdat na 6 dní do karantény v Honolulu. Během tohoto pobytu v místním horku, na které nebyli zvyklí, pět ze šesti exemplářů velekurů himlalájských uhynulo. Poslední přeživší byl ale tak ohromující a odolný, že zaujal místní vládu. Najali si státního biologa, aby se okamžitě vypravil do správného regionu v Himalájích a přinesl sem víc podobně odolných jedinců, které by mohli rozmnožit v Nevadě.
V roce 1964 během dočasného jarního míru ve válce mezi Pakistanem, Indií a Čínou, biolog jménem Christensen letěl do Hunzy – dnešní Kašmír. Bylo to jedno z nejzajímavějších míst, které kdy navštívil. Bylo pokryté sněhem se spoustou 7000 metrů vysokých hor lemovaných kaňony. Kamkoliv šel, musel mluvit indicky nebo pakistánsky. Dostal se ale do vážných problémů, protože I když se snažil vysvětlit místním, že je jenom biolog, kterého zajímá místní druh, začali ho považovat za špiona, který měl prozradit jejich pozice.
I přes veškerou ostrahu Christensenovi se povedlo ulovit 95 snowcocks. Obtížnější úkol ale a
byl dostat je zpět domů. Jediné letadlo, které totiž umožňovalo převážet lidi i zvířata, byl starý vojenský Flokker. A tak na jeho palubu naložil 95 jedinců velekurů v klecích, které byly obklopené stovkami kuřat, koz i lidí. Někteří z nich totiž letěli do Rawalpindi v Pakistáně. (Tohle bylo jedno z využití letadla, na které vůdce nikdy nepomyslel.) Poprvé byli sněžní velekurové uzavřeni do karantény v New Yorku a přežilo z nich jen 48. S pomocí biologa z university v Kalofirnii a odborníka na výživu pro divoká zvířata, postavil Christensen klimatizovanou chovatelskou stanici pro cizokrajné druhy. Tady v Nevadě je postupně začal množit. Když v roce 1970 skončila válka, Christensen se vrátil pro další jedince. Během své cesty si ale uvědomil, že je příliš nebezpečné vypouštět jejich potomky zpět do Himalájí, protože v důsledku změn sice měli v podstatě jen poloviční šanci, že přežijí v teplém prostředí, ale téměř nulovou, že to zvládnou v chladu. V roce 1979 bylo vypuštěno 1,569 jedinců velekurů himalájských do oblasti Ruby Mountains v severovýchodní Nevadě.
Program vysázení druhů, který stál daňové poplatníky 750 000 dolarů, sotva uspěl. Dnes přežívá v horách severní Ameriky maximálně 800 jedinců a během zlých let populace někdy klesne I na 200. I když vláda doufala, že se tenhle druh stane největším lákadlem pro lovce, nevyšlo to. Tento druh totiž pochopil, že jediné místo, kde dokáže přežít a úspěšně žít se svými potomky, je na studených vrcholcích kopců. Zdejší svahy jsou příliš strmé a zrádné pro většinu lidí i lovců. Hlavně z tohohle důvodu je každou sezónu zabito méně než 8 jedinců snowcock. Dá se očekávat, že návrat investice v hodnotě 750 000 dolarů bude bolestivě pomalý.
I když se velekur hymalájský úspěšně zbavil lovců, stále čelil pozorovatelům. V téhle oblasti Ruby Mountains na rozdíl od jeho domoviny nezuřila žádná válka, a proto se východní Nevada rychle stala místem číslo jedna pro pozorování Himalayan snowcock. Do roku 1998 stovky pozorovatelů včetně tuctů Evropanů najímaly místního pilota, aby jim pomohl vyléčit jejich pozorovatelskou horečku. Byla to totiž jediná dostupná helikoptéra ve městě Elko. Poprvé, když svojí helikoptéru začal místní pilot Ted McBride využívat k tomu, aby dělal letové taxi místním pozorovatelům, dost se obával. Jeho první pasažérkou byla totiž fyzička v důchodu, která vypadala, že je na extázi. Nebojte se, je to jenom čistej požitek, řekla mu. Nikdy jsem neviděl ženu, která by byla ochotná za hodinový let na tak krátkou vzdálennost zaplatit 550 dolarů, odpověděl McBride. Díky velekurům zajišťovali pozorovatelé Tedu McBridovi a jeho partnerovi jménem Dale Coleman tlustou peněženku.
Auuuuu!
Millerova žebra bolestivě odolávala zařezávajícím se pásům, zatímco Levantin se zapřel do sedadla vší silou, aby aspoň trochu ulevil bolesti. Horizont před nimi se mírně ohnul ve zbytcích slunečních paprsků.
Oba muži si v duchu přáli to samé: Doufám, že pilot opravdu ví, co dělá.
Vrcholky kopců byly 20 mil na jihovýchod. Pilot Dale Coleman cestu už moc dobře znal. To, že letí s novými pozorovateli neznamená, že je to větší zábava. Proto využil příležitosti a obraty s helikoptérou dělal co nejprudší. I když mu pozorovatelé platili od hodiny a ne zrovna málo, neznamená to, že bude plýtvat jejich časem kvůli pomalým obtratům.
Všichni tři muži mohli komunikovat díky sluchátkům, která bylya připojená v kokpitu a tlumila burácející zvuk rotorů. Pilot jim řekl pár triků na úspěšný lov: Vzhledem k tomu, že včera byla bouře se silným větrem, určitě zahnala skupinky ptáků buďto na vrchol, kde je vítr mírnější nebo dolů na kopec, kde je závětří.
Levantin ani Miller na to sice nic neřekli, ale oba si moc dobře uvědomovali, že vrcholky kopců jsou stále pokryty oblaky a jestli se snowcocks ukrývají právě tam, tak právě vyhodili 550 dolarů.
Miller se snažil dostat z hlavy jakoukoliv myšlenku na neúspěch. Na svojí kameru právě pořizoval záběry místního hradu asi půl mile pod ním. Jeho ruce se chvěly spolu s kamerou. Něco nebyl v pořádku. Nic se nechtělo zaostřit, ať se snažil sebevíc. Je snad ta kamera poškozená? Pilot uviděl to, co očekával a ušklíbl se. Miller byla tak nervózní, že se jeho dechem zapařila celá bublina helikoptéry. Chvilkové zapnutí rozmrazovače zamlžení bez problémů odstranilo, ale kamera stále nic moc nesnímala. Miller zkontroloval osvětlení a vzpoměl si, že minulou noc zapomněl dobít baterii. Z toho vyplývalo, že dneska žádný záznam nebude.
V zadní části helikoptéry měl Levantin nasazen svůj nejlepší pokerový výraz. Nic neříkal a na první pohled vypadal úplně klidně. Ale uvnitř to bylo úplně jinak. Levantin se zoufale snažil vyhnout nemoci. Už 8x ztratil svou snídani během plaveb, které se tenhle rok konaly a určitě se mu nechtělo udělat stejný bordel ve stísněném prostoru kokpitu helikoptéry. Už se mu úspěšně podařilo přežít jeden let, i když tohle nebyl tak prostý a pokojný pracovní let nad ulicemi Paříže. Možná, ale vážně jenom možná, to jeho žaludek zvládne lépe tady ve vzduchu než na moři. Fixoval svoje oči na horizont, zatímco si silný stroj razil cestu vzduchem nad místním hradem. Tachometr ukazoval 90 uzlů a Levantin doufal, že pilot už skončil se svými šílenými obraty.
Čím blíž se helikoptéra dostávala k horám, tím větší vypadaly. Hory byly strmé, prudké a kamenité. Ale nebyly to žádné Apalačské hory. Mraky se mírně posunuly a pruh slunce ozážil ústí kaňonu. Helikoptéra se prosmýkla dočasným vchodem.
Miller chtěl začít mluvit o kráse toho všeho – sníh pokojně dopadal na útesy a mraky mu dělaly společnost z těsné blízkosti – ale ohlušující zvuk rotorů odrážející se od skal udělal konverzaci nemožnou. Helikoptéra zpomalila, aby získala větší vztlak.
Přiblížili se ještě vice ke skalnímu výčnělku a mírně zvedly rychlost a najednou - šup a země byla pryč. Zapoměňte na nějaké motýlky. Miller se cítil, jako by mu v žaludku létalo 5 živých netopýrů, když si uvědomil, jak hluboká rokle se pod ním nachází. A tak na zadním sedadle nikdo nemluvil.
Za hřbetem kopce pilot klesl o něco níž do stínů hor a prohlížel si terén. Hledal snowcocks. Krajinou se pohybovala horská koza, která se prodírala sněhem vysokým až po krk. Byl to sníh z minulé noci. Může tady vůbec přežít? Ale jejich výlet byl zaměřený na něco úplně jiného. Helikoptéra si zprudka prořízla cestu do jiného kaňonu.
Tam je jeden!
Křičel Levantin ze zadního sedadla po tom všem, co se mu podařilo přežít.
Tam, přímo tam!
Pod helikoptérou a přímo za ní se ukázal řezavě hnědý pták, který roztáhl křídla ve snaze je očistit.
Snowcock, je to snowcock.
Kaňon byl dost úzký. Může tu pilot otočit helikoptéru, aby jim poskytl lepší výhled? Na tom moc nezáleželo. I když tachometr ukazoval něco kolem 60 uzlů nebo přibližně 70 mil/hod, snowcock byl rychlejší. Tenhle závod nepřicházel v úvahu. Pták, kterého se snažili dohonit, byl rychlejší než whirlybird nebo dokonce než jeho hlavní predátor golden eagle. Když helikoptéra musela zpomalit, aby získala vztlak, pět liber vážící pták využil příležitosti a ztratil se z dohledu. Ve chvíli byl pryč. Ale helikoptéra byla dost vysoko na to, aby mohla pokračovat v pátrání.
Když nebudeme pokračovat, ztratíme ho, křičel pilot.
Bum! Helikoptéra způsobila další sesuv půdy, ale pokračovala v pronásledání. Pták byl asi čtvrt míle před nimi a silný stroj závodil směrem podél kraje útesu. Levantin I Miller byli k smrti vyděšeni. 70 mil za hodinu blízko drolícího se útesu kvůli ptákovi, to bylo šílené! Ozvěny rotoru byly ohlušující, ale Miller na předním sedadle byl příliš vyděšený na to, aby se podíval, kolik místa zbývá mezi otáčejícími se lopatkami a útesem.
100 stop pod nimi skočil snowcock z útesu ve snaze se ukrýt do známého prostředí. Bohužel dneska ne, kamaráde. Jsi půl světa od domova. I když se helikoptéra vznášela nad úplně jiným prostředím, peří ptáka se už přizpůsobilo novému domovu a neslo místní barvy.
Pták zmizel.
Miller vyjekl. Z části to bylo úžasem a z části úlevou. 45 sekund mohl sledovat životní druh, jeho dech znova zamlžil sklo.
Na zadním sedadle úšklebek konečně prolomil Levantinovu pokerovou tvář. Sice neoslavoval tak nahlas, ale bez pochyby byl nejšťastnějším mužem na palubě. Jeho snídaně zůstala nedotčená.
Zpátky na zemi v Elku, Levantin a Miller dostali svůj účet a štědře poděkovali pilotovi. Jsem rád, že jste tak dobrý pilot, jak jste říkal, řekl mu Miller.
To byli všichni ptáci z HolliLynn Drive, 11 gray partridges – číslo 701 na Levantinově seznamu.
Další den, během cesty zpět na letiště Salt Lake City, začali oba muži přemýšlet.
Miller řídil Levantinovo auto Lexus SUV z vyhřívanými koženými sedadly. I to auto samotné stálo víc, než cokoliv, co Miller vlastnil. Miller si najednou uvědomil, že nemá šajn o tom, co Levantin dělá. S takovýmto autem musí určitě mít nějaké peníze. Přišlo mu ale nezdvořilé se ho na to zeptat, protože tušil, že Levantin je skromný, ale také vychytralý. Po účasti na společném honu měl Miller náskok jenom 17 druhů a věděl, že by se měl zaměřit na dohnání leadera jménem Sandy Komito, ale z nějakého důvodu nemohl. Byl jenom pár druhů před dalším lovcem, kterého rezervy zdaleka převyšovaly “tátabanku”.
Třetí místo, tolik námahy pro třetí místo.
Na sedadle spolujezdce si Levantin uvědomil, že muže, který řídí jeho auto příliš nezná. Skvělý pozorovatel a dobrý posluchač, měl tolik entuziazmu, že si Levantin kladl otázku, zda může pracovat tolik hodin a zárověň očekávat, že najde tolik ptáků. Levantin zaostával pouze o 7 druhů a ještě mu zbývaly ty lehce dosažitelné.
Druhé místo, myslel si levantin, druhé místo.
Miller byl zpět doma v Marylandu chvíli po půlnoci a zpátky v elektrárně v 9 hodin ráno. Ten den pracoval 9,5 hodiny. Y2K se blíží. Stále mu zbývali ptáci, které musí dostat na Floridě. Už mu zbývalo jenom 8000 z původního úvěru v B.O.D., ale opravdu chtěl jet na Floridu. Po zbytek týdne odpracoval dalších 76 hodin a šetřil peníze na svůj výlet.
Levantin jel zpět do Colorada do prázdného domu. Zatím co on se honil za snowcock v Nevadě, jeho žena měla vlastní dobrodružství v Bhutanu v Nepalu. Jezdila na slonech a stopovala nosorožce. Užívala si luxusní safari ve stopách tygrů celou džunglí. Možná, že neutrácí až tak moc jako Al na svém Big Year, ale rozhodně si to užívá plnými doušky. Byla zde na 4 týdny spolu se svými dvěma přítelkyněmi a Levantinovi opravdu chyběla. Bylo sice fajn, když mluvili o tom, že udrží své manželství čerstvé a živé, když budou mít i nějaký čas pro sebe, ale také to přinášelo nějaké to osamění. Když Levantin dosáhl na číslo 700, přál si, aby byla jeho žena doma a oslavila to s ním.
Pozval osm přátel na steaky, které sám dělal. Smáli se. Pili. Připili si na Himalayan snowcock. Levantinovi teď jeho žena chyběla ještě víc.
Když se Ethel konečně vrátila domů, Levantin jí řekl o dosažení sedmistého druhu. I pro ní bylo vzrušující, že se mu podařilo dosáhnout tenhle průlom ve svém Big Year, ale zapůsobilo na ní také to, že se mu podařilo zrealizovat vlastní oslavu

Číst dál...

Toulky, toulky - 15. ledna 2017

Včerejšek byl trochu zklamáním. Oblast nás nepřijala a nám se nepodařilo najít vodouše žlutonohého v Lytchett Fields. Naštěstí jsme se rozhodli, že strávíme noc v Poole a pokusíme se o to znovu. Po chvilkovém zmatení, když jsme se všichni otočili za prolétajícím vodoušem tmavým, nad námi proletěl další návštěvník a my jsme konečně měli vodouše žlutonohého.
Šli jsme přímo po raritě s názvem racek racku Bonapartův, kterého nahlásil Johns Hide v místní oblasti jménem Dawlish Warren nedaleko Exeteru. Americký tulák nás trochu potrápil a strávili jsme asi hodinu tím, že jsme ho hledali v hejnu racků chechtavých a on se zamotal mezi své příbuzné. Nakonec jsme ho našli, když přelétal, protože spodek jeho křídel je téměř bílý.

1 Bonapartes Gull

racek Bonapartův

Tohle je skutečně dobrý pták pro oblast WP. Byl to jeden z důležitých cílů naší cesty do Británie. Hned poté jsme vyrazili za polákem vlnkovaným západně od Cornwallu.

2 Lesser Scaup

polák vlnkovaný

Nejdříve jsme se rozhodli, že to odpískáme a půjdeme se poohlédnout po hotelu. Cestou zpět jsme ale změnili názor a dali jsme tomu ještě jednu šanci, protože někdo nahlásil racka delawarského na blízkém řečišti. Byl by asi zázrak, kdybychom ho našli jenom tak, ale nám se to podařilo a ještě k tomu za soumraku. Byla to skvělá zajížďka. Ještě v ten samý den jsme našli 6 vzácných Yanks.

Chtěli bychom poděkovat Chrisu Battymu, který nám poslal pěkně zorganizované pozorovatelské seznamy s přesnými souřadnicemi zajímavých ptáků. Díky němu jsme mohli jít přímo od jednoho ptáka ke druhému.

Číst dál...

Na skok do Británie 14. ledna 2017

Je první den našeho šíleně improvizovaného pozorování v Británii. Momentálně se zde nachází spousta rarit a my je chceme všechny, nebo abych byl přesnější, my je potřebujeme všechny.
Přikládáme krátký seznam vzácností, který byl naším průvodcem.
• Pacific Diver Penzance in Cornwall 50.1152, -5.5309 (může být vzácný)
• Hudsonian Whimbrel Perranuthnoe in Cornwall 50.1136, -5.4511
• Green-winged Teal Hayle Estuary in Cornwall 50.1762, -5.4371
• Lesser Scaup Dozmary Pool in Cornwall 50.5443, -4.5498
• Bonaparte’s Gull Dawlish Warren in Devon 50.6146, -3.4248 (vzácný)
• Ring-necked Duck Chew Valley Lake in Somerset 51.3395, -2.6048
• Lesser Yellowlegs park at 50.7364, -2.0417
  then walk southwest along Slough Lane and follow signs to Sherford Pool or
French’s Pools (pár jedinců má také stopy zelené)
• Ring-billed Gull Blashford Lakes in Hampshire 50.8786, -1.7867
  (pozdě večer z mysliveckého posedu)
• Ring-necked Duck Abberton Reservoir in Essex 51.8146, 0.8263
• Pallas’s Warbler Kessingland in Suffolk 52.4107, 1.7238
• Golden Pheasant Wolferton in Norfolk 52.8235, 0.4754 (úsvit je nejlepší)
• Lady Amherst’s Pheasant Lidlington in Bedfordshire 52.0375, -0.5528 (velmi vzácný)
• Dusky Thrush Beeley in Derbyshire 53.2063, -1.6037
• Black Scoter Goswick in Northumberland 55.7091, -1.8975 (těžké ho pozorovat ve větru)
• American Wigeon Caerlaverock in Scotland 54.9771, -3.4821
  (pár jedinců má také stopy zelené)
• Ring-billed Gull Strathclyde Loch in Clyde, Scotland 55.7888, -4.0299
  (dá se nalákat na chleba)
• Hooded Merganser Barr Loch, Lochwinnoch in Clyde, Scotland 55.7875, -4.6262
• Surf Scoter St Andrews in Fife, Scotland 56.3451, -2.8008
  (nezapomeňte zkontrolovat lavičku severně od souřadnic)
• Ring-necked Duck Pitlochry in Perthshire, Scotland 56.7081, -3.7385
• On islands off the Scottish coast there are wintering Cackling Goose
  (Islay in Inner Hebrides), American Coot (North Uist in Outer Hebrides), Northern Harrier
  (North Ronaldsay in Orkney Isles), and Killdeer (Shetland Isles), but each will probably take multiple days travelling.
• The only vagrant Snow Goose (in Lancashire) has gone missing right now, but you
  might count one at Tittesworth Reservoir in Staffordshire 53.1320, -2.0127 as Category C (asi nestojí za to)

Jeden druh ale chybí. Na seznamu není nudníček sibiřský. Dostali jsme ho jako prvního ještě předtím, než jsme se rozdělili a začali hledat.

1 Not Stejnegerss Stonechat
bramborníček sibiřský

Bylo nám řečeno, že přesně tohle je místo, kde někdo odebral DNA neznámého ptáka a lidi z laboratoře jí smíchali s klasickým druhem Stonechat – tohle nám řekli až po návratu. Někdy vyhraješ, někdy prohraješ a možná je to jen legenda. Také jsme strávili pár hodin hledáním nelétavého poláka vlnkovaného. Šli jsme na západ směrem k městu Poole a snažili jsme se najít čerstvě nahlášeného vodouše žlutonohého – opět nelétavý. Znovu se o to pokusíme zítra ráno. Vodouš žlutonohý je příliš dobrý na to, abychom ho nechali na pokoji. Díky tomuto hledání se nám ale podařilo najít prvního zatoulaného Američana – dobře stavěného samce čírky karolínské. Dva opravdu zajímaví tvorové se dneska ukázali před naším dalekohledem a ještě hodně zimních druhů jako břehouši, pěnkavy, pěvušky atd.

2 Dunnock
pěvuška modrá

Číst dál...

Kapitola šestnáctá - Cape Hatteras Clincher

Kdyby Big Year byl něco, čemu rozumí většina lidí např. zápas ve fotbale nebo dokonce něco důležitějšího, jako třeba play off v baseballu, potom by Greg Miller věděl, jak vysvětlit svou situaci. Ozvalo se dvouminutové varování a jeho záda byla na zdi, zatím co jeho nohy byly na devítce sedmém poli sedmé hry v sezóně. Jeho Cleveland Indians byli v nevýhodě a on byl poslední nadějí.
Musí chytit Komita.
Musí vidět ptáky, které ještě nikdo neviděl.
Musí jít na moře.
Smutná pravda ale byla, že Miller mohl strávit celé týdny v divočině hledáním zatoulaného druhu ale stejně tak se mohl vrátit z prázdnou. Byl říjen a jemu zbývalo jen málo pevninských ptáků, které by mohl pozorovat. Mimo to mu docházely peníze a zbývalo mu dost málo na to, aby je mohl hledat. Tohle byla už druhá půjčka z “tátabanky” v hodnotě 3000 dolarů. Třetí nepřicházela v úvahu.
Ale dokonce i tato plavba z Cape Hatteras na Outer Banks v severní Carolině byla během na dlouhou trať. Podzimní migrace měla už dávno svůj kurz určený a většina pozorovatelů raději zůstala v hnízdě. Miller se už zapsal na dvě pobřežní plavby během víkendu, ale nedělní plavba byla zrušena kvůli nedostatku účastníků.
Miller byl rozhodnutý, že to zvládne – dokonce tak rozhodnutý, že dorazil do přístavu o 20 minut dřív, byl tam už v 5,40 ráno. Poprvé za tento rok byl někde dřív, zoufalství ho vzbudilo a předběhlo budík.
Nalodil se na 72 metrů dlouhou loď Miss Hatteras a přichystal se na plavbu. Přímo po vstupu si zajistil místo s dobrým výhledem. Aspoň pro jednou byl někde první. Bylo to asi poprvé, co někam spěchal ne proto, aby to stihl , ale proto, aby měl dobré místo. Spolehlivý dalekohled mu visel na krku a on byl připravený. Čekal a přešlapoval na místě. Nic se tu nedělo. Co ty lidi vlastně dělaj s časem, když vstanou brzy?
Nakráčel do kajuty aby našel něco, co by mohl dělat. Ostatní pozorovatelé právě přijížděli. Jeden ale upoutal Millerovu pozornost. Byl to stárnoucí muž distingovaného vzhledu, kterého vlasy začaly pomalu šedivět. Tenhle muž mluvil o tyranu savanovém v Massachusetts. Miller chtěl toho samého ptáka. Začal tajně poslouchat ještě o něco lépe. Něco mu na tomhle muži připadalo až podezřele povědomé. Mohl by tenhle muž být tím tajemným třetím cizizcem, který se pokouší o Big Year? Miller už to nemohl vydržet.
Omlouvám se, přerušil ho Greg Miller, jmenuji se Greg Miller a pokouším se o Big Year. Zníte jako ten muž, který dostal tyrana savanového jako své číslo 675. Taky se pokoušíte o Big Year?
Ten druhý muž se koukl na Millera a zazářil.
Nojo, vlastně to jsem já , odpověděl Al Levantin.
Trvalo to měsíce, ale konečně se setkali. (Toho, že vedle sebe seděli už na lavičce se nepočítalo. Levantin nikdy nepřiznal Millerovi, že je jeho protivníkem.) Oba muži cítili neodolatelnou potřebu porovnat si své poznámky a zážitky – jak často se stane, že se potkáte s úplným cizincem, který trpí stejnou obscesí jako vy? – První věc, která jim ale nedala klidu, byla jednoduchá otázka.
Tak kolik, zeptal se Miller.
691 řekl Levantin.
Já mám 705, odpověděl Miller.
Levantinovy obvykle růžové tváře hodně rychle zbělaly. Snažil se začít mluvit, ale nešlo to. Dlouho se obával toho, že skončí druhý, ale teď mu hrozilo, že skončí třetí.
To, na co myslel bylo: Tohle všechno kvůli třetímu místu? Kvůli třetímu místu?
Jediné co ale řekl bylo: Stále mi zbývá několik jednoduše pozorovatelných druhů – to co říkal byla pravda. Prostě jenom potřeboval albatrosy na téhle plavbě a nějaké ty vrabce a toho zatraceného Puštíka karibského severního, který stále byl někde tam v Arizoně.
Oooo, jak se Miller usmíval.
Třetí místo. Třetí místo. Levantin na to nedokázal přestat myslet. Musel začít přemýšlet nad něčím jiným.
Co asi má Komito?
Naposledy co jsem o něm slyšel měl 731 nebo 732. To bylo asi před měsícem – odpověděl mu Miller. Teď se ale úsměv z Millerovi tváře vytratil. Za ten zhruba měsíc a půl, abych byl podrobnější, mohl být ale Komito napřed klidně i o 2,5 tuctu. Millerovi byla zima. V kajutě byl průvan nebo jenom někdo otevřel dveře?
Najednou se ale kajuta na lodi rozezněla něčím hlasem, tím hrubým hromovým hlasem. Miller a Levantin se otočili.
Byl to Sandy Komito.
Tři mušketýři byli pohromadě.
Al, řekl Komito. Kde ses toulal?
Levantin se podíval na svého mučitele a na tváři se mu objevil tajemný úšklebek.
“Hatteras,” odpověděl.
Miller se zasmál, ale Levantin neustoupil. Komito se otočil na Millera.
A co ty, Gregu? Jak postupuje tvůj rok?
Velmi dobře, Sandy, dosáhl jsem čísla 705, řekl Miller.
Gratuluji ti k překonání sedmistovky, Gregu, odpověděl Komito tónem, který si strýčkové rezervují pro své synovce. Jenom několika lidem se podařilo pokořit tuto hranici.
Komito se usmál a pak se otočil zpět na Levantina.
Takže, Al, vážně. Kolik už máš za tenhle rok?
Levantin se podíval Komitovi přímo do očí. 737.
Wow, vyhrkl Komito.
Komito udělal krok zpět. Ujelo mu to ještě dřív, než stačil vůbec zareagovat. Komito byl běžně nejhlasitější člověk v místnosti, ale tentokrát ho sledovali okolní lidé. 737? Pro boha, jak se Levantinovi podařilo dostat 737? Komito zvedl obočí jak nejvíš to šlo a on se ze všech sil snažil upokojit.
No, Al, zasekl se Komito, já mám 736.
Komito se bolestivě podíval na Levantina.
Levantin se drsně podíval na Komita.
Miller sledoval oba muže, zarazil se. Levantin mu právě lhal do očí a ani nemrknul.
Komito ale nebyl už tak sebejistý. Jeho modré oči byly do široka otevřené a pomalu se z nich vytrácela barva.

Levantin se na něho podíval s úplně kamenou tváří.
Komito byl téměř na omdlení, zatím co Levantin ztuhlý jako by byl vytesán do skály, Miller už déle nemohl vydržet podled na oba muže. Vybouchl smíchy, až se popadal za břicho. Musela ho slyšet celá loď.
Dostal tě a to pořádně, Sandy, prohodil Miller ke Komitovi.
Nejdřív Levantin a pak Komito vyprskli smíchy.
Hráč prohrál.
Dvouhodinová plavba Golfským proudem utekla rychle. Vlny na moři byly rozsáhlé ale příběhy ještě rozsáhlejší. Tři pozorovatelé si spolu povídali jako děti na hřišti. Levantin a Miller chtěli vědět, jak se Komitovi podařilo dostat tak rychle tak daleko. Ale když se zeptali tak zjistili, že pravděpodobně uvíznou v některé z napínavých a poutavých Sandyho povídaček. Mohli by se naučit něco přímo od mistra bez toho , aby ho zasypaly lichotkami? To byla veliká příležitost.
Mimo jiné některé Komitovi příběhy byly celkem divoké. Dokonce si během léta objednal helikoptéru v Nevadě, aby mohl vidět Velekura himálajského. Levantin a Miller už tenhle druh odepsali jako naprosto nedosažitelné bláznovství.
Komito byl dost chytrý na to, aby uměl tuhle hru hrát se svým publikem. Tahle společnost se vyžívala v utrpení. A v tomhle bodě nikdo nerozuměl, jaké to je utrpení nemoct dostat nějakého ptáka, lépe než Miller a Levantin.
Právě proto jim Komito povyprávěl něco málo o svém bezvýsledném pátrání po great gray owl.
Miller jim zase řekl něco málo a svém bez výsledném pátrání po lesňáčku světlebrvém.
Levantin jim zase řekl něco málo a svém bez výsledném pátrání po puštíku karibském.
A tak dále. A tak dále.
Tohle setkání bylo hodně zábavné. Dokonce tak moc, že Levantin navrhl, aby se dnes večer setkali společně na večeři. Miller okamžitě souhlasil, ale Komito to zavrhl a mrmlal přitom něco o nějakých dřívějších (ale nespecifikovaných) plánech.
Komito a Miller se přesunuli na lavičku na boku lodi.
Levantin se vrátil zpět na palubu, aby se mohl vyzvracet do oceánu.
Během večeře si Levantin a Miller prohodili svoje poznámky a zároveň pár nevyhnutelných slov o Komitovi. – Je 30 druhů před námi a nemá čas na večeři!
Levantin byl jediný, kterému se podařilo během téhle plavby přidat nějaký druh (buřňák černotemenný), který přelétal nad teplým proudem, byl číslo 692 za tenhle rok). I když mu stále zbývaly nějaké lehce dosažitelné druhy mořských ptáků, už byl unavený z mořské nemoci. Naštěstí většina z jeho lehce dosažitelných ptáků byla v arizonské poušti.
Millerovy cíle byly většinou na Floridě. Levantin tyhle ptáky už dostal ještě v únoru a rád nabídl Millerovi pár rad. Když budeš hledat plameňáky v Everglades, řekl Millerovi, dávej si pozor na moskyty.
Smáli se, vtipkovali a dobírali si jeden druhého, nevyhnutelně se během konverace dostali zpátky ke Komitovi.
V tomhle bodě zde byla jistá pochybnost, jestli Komito mluví pravdu. Nejen že viděl hodně ptáků, ale až příliž lidí ho vidělo, jak ty ptáky pozoruje. Tohle chování jim připadalo jako podvod. Bez pochyby. Nejenom že je porážel, on jim v tom ještě vymáchal hubu. Nebylo to jen tak nějaké nahánění se za ptáky, vždy se ujistil, že o něm uslyší staré známé Sandy Komito zdraví. Ale dnes ráno, když měl příležitost pozdravit je osobně, ani se nepokusil. Jenom se zeptal na čísla. V tohle sportu, kdy byla diplomacie a slušnost běžnou součástí, byl Sandy Komito nezastavitelnou pozorovatelskou mašinou – tankem, který si hlučně razil svojí cestu přes všechny létající druhy severní Ameriky. Teď bylo na Levantinovi a Millerovi aby se dostali přes Komitův pancíř. Náskok byl sice veliký ale určitě ne nepřekonatelný.
Před tím než si každý šel svou cestou z restaurace, Al Levantin a Greg Miller uzavřeli spojenectví proti společnému nepříteli, kterému čelili.
Rozhodli se, že půjdou ven a doženou ho – společně.

Číst dál...

Kapitola patnáctá – Dobytí

Greg Miller věděl, že je blízko Sandyho Komita. Cítil to. Prvních pět dní v Californii ani nemohlo být lepší. Dokonce i zklamání se proměnila na triumf. Když vysoké vlny způsobily zrušení mořské plavby za ptáky, Debi Shearwaterová osobně dohodla Millerovi plavbu na flotile Lawrenca goldfincha. (Královna moří jen málo kdy udělala takovou věc nebo vůbec plula na ostrov, opravdu musí mít něco proti Komitovi). Miler byl teď v ráži, dostával jednoho za druhým – křepela horského a strakapouda mnišího (číslo 692 a číslo 693) v horách San Gabriel nad Los Angeles dostal lesňáčka žlutohlavého (číslo 694) přímo na vrchu 8800 stop vysokého Mount Pinos severně od Santa Barbary.
Našel všechny druhy ze západního pobřeží, které hledal, ale pod borovicemi na McGill našel kemp s něčím, co naprosto neočekával – caravan plný pozorovatelů z New Jersey.
Jeden z pozorovatelů odevzdal zprávu: Sandy Komito tě zdraví.
Bylo to už potřetí, co Komito nastražil na Millera stejnou past.(Krom toho, když se pokoušel o tyrana savanového v Massachusetts, se Komito ujistil, že dostane pozdrav, i když se bude pokoušet o rybáka bahenního v Cape May v New Jersey.) Miller si tu příležitost znova nenechá ujít. Zeptá se na Komitův Big Year.
Naposledy, když někdo z posádky karavanu slyšel o Komitovi, byl na čísle 712, 713 nebo tak nějak okolo.
712! Miller byl blízko Komitovi. Když se uskuteční výlet v Monterey Bay a on dostane několik mořských druhů v Rocky Mountain a vydrží mu peněženka, mohl by ho dostat. Za poslední týdny se poprvé uklidnil.
Pozorovatelé z Jersey mu popřáli hodně štěstí. Miller seděl sám ve svém pronajatém autě. Sandy Komito tě zdraví. Přemýšlel. Jak milé od Komita, že si vůbec na Grega Millera vzpomněl. Možná že by měl dát Komitovi taky něco na přemýšlení.
Když Miller podruhé dorazil na loď v Monterey, Debi Shearwaterová ho stáhla na palubu. On byl připravený a ona také. Ale měli společnost. Další pozorovatelé z New Jersey, kteří mu vyřídili typický Komitův pozdrav.
Ne tak daleko od pobřeží se na palubě začal rozléhat šepot mezi dvěma skupinami nějakých ptáků. Z mlhy, kterou loď proplouvala, se objevil ztracený člun, na kterém seděly stovky buřňáků tmavořitých, byl to celkem běžný druh ale v takovém počtu byl vidět jen málokdy. Bylo to asi způsobeno hurikánem Isis, který zasáhl Mexiko jen před dvěma dny. Hurikán byl brutální. Deset lidí bylo mrtvých a 2300 přišlo o domov – tyhle silné bouře běžně zatlačily ptáky na pobřeží a Miller doufal, že se mězi nimi najdou i ti vzácní.
Najednou někdo zakřičel “ na druhé hodině” dva potápějící se jedinci alkounů útesových s černými spodky křídel se ukázaly v dalekohledu. Číslo 697. O pár minut nato připlaval pták podobný pirátské vlajce, který měl domov v antarktických mořích, chaluha arktická, byl to přesně ten druh, po kterém si Komito pojmenoval auto. Když to nebylo znamení, tak co tedy bylo? Bylo to I číslo 698 a Miller cítil, že je na správném místě.
Miller si trochu stěžoval na podmínky na lodi, protože jeho tělo na takovou změnu nebylo připravené. Byli sice jen pár mil od pobřeží, ale najednou bylo počasí až podivně teplé a klidné. Bohužel se ale zvedla mlha. Už žádné pozorování.
Na oceáně se najednou objevil burňák světlenohý. Tenhle pták obvykle hnízdil na Novém Zélandě, tak co dělá tady? Bylo to číslo 699, byl to už třetí nový druh za poslední tři hodiny. Toto určitě nebyla běžná pozorovatelská plavba. Pod lodí se ukázala modrá velryba asi 7 metrů pod hladinou. Zatím co Miller a ostatní z Jersey hledali co nejlepší místo, aby se na ní mohli kouknout, někdo zakřičel. Bílý pták na hladině!
Sto tunová velryba byla najednou zapomenutá jako včerejší noviny. Miller běžel co jen mohl na pozorovatelské stanoviště na boku lodi. Ach, to prokletí nízkých lidí na podobných výpravách – každý před ním byl aspoň o 4 palce vyšší než Miller. Uhněte tam vepředu!, zavolal. Nikdo se ani nehnul. Ramena ani hlavy, nic. Uhněte z cesty! Stále žádný výhled! Z můstku zakřičela Shearwaterová “ faeton červenozobý!”
Zoufalství.
Kde?
Panika.
Potřebuju ho, chci ho, musím ho mít.
Mám ho!
Shearwaterová seskočila dolů a věnovala Millerovi objetí s takovou silou, až mu zapraskaly kosti. Takovéhlo protáhnutí by u chiropraktika stálo hodně peněz.
Tohle není 700 na životním seznamu, sestoupila Shearwaterová k posádce. Tohle je 700 za tenhle rok!
Potom, co všichni pozorovatelé Millerovi pogratulovali, podali mu ruku, poobjímali ho a dali si s ním placáka, Miller se procházel mezi pozorovateli z Jersey a odevzdal jim vlastní zprávu:
Řekněte Komitovi, že Greg Miller ho zdraví.
Teď je tu on a žádné Komito zdraví. Pro nikoho.
S rukama pevně na volantu Hondy ATV Komito prorážel hustý déšť na ostrově beze stromů v Beringově moři. Dokonce I Eskymáci v takovém počasí zůstavali doma. Komito byl 40 mil od Sibiře a 4000 mil od domova. Hledal asijské druhy. Dostal jich víc než kolik čekal.
Pro někoho by tohle počasí mohlo být brutální. Mělo to asi něco společného s polárním kruhem. Vítr způsoboval, že déšť byl jak vidličky. Doma v Jersey bylo 32 stupňů a tady mu na tváři zamrzaly slzy.
Alespoň mu tady nehrozilo, že zapadne do bahna. Na tomhle ostrově byla jen málokde nějaká půda. Ostrov Saint Lawrence byl 100 mil dlouhá pustina, zmrzlá až na kost, kde mu černé kameny klouzaly pod nohama kamkoliv šlápnul. Téměř spadnul asi miliokrát. Musel vyjít z auta ven, protože píchnul a jeho pneumatika byla najednou úplně prázdná. Vůbec mu nevadilo, že se cestou namočil a nabídl místnímu teenagerovi 5 dolarů, když mu pneumatiku opraví a nafoukne – foukal pomaleji než holka – to je ale překvapení teenager, hudral Komito, který musel ujít 30 mil v silném větru. I když místní byli zvyklí, že podmínky jsou tu kruté, poznali v jeho hlase zoufalství.
Centrum populace tu byla vesnice, která měla 660 obyvatel jménem Gambell. Když byl dobrý rok, podařilo se Eskymákům ulovit velrybu grónskou. Když byl špatný rok, přežívali na tuleních nebo mořských ptácích. Jediné další zdroje, které se k nim dostaly, byly od turistů, kteří se snažili vidět ta samá zvířata, která Eskymáci běžně jedli.
Nikde v Severní Americe nebylo záhadnější místo na pozorování ptáků. Místa, kde tihle ptáci běžně hnízdili, byla starodávná shromaždiště kostí. Bylo tu běžně k vidění, že budníčci severní seděli na velrybích žebrech a bělořiti byli spokojeně usazení na páteřích mrtvých tuleňů. Každý den asi okolo 10 hodiny ráno se Eskymáci prohrabovali kupou kostí, z níchž některé byly hodně staré. 300 let starý špičák mrože byl cenným zdrojem slonoviny, který se dal vyřezávat a prodat za dost peněz na to, aby to zaplatilo benzin na tři měsíce.
Dalším skvělým místem byla místní skládka. I když Komito byl zvyklý chodit po skládkách, tak tahle byla rozhodně snadno zapamatovatelná. Komito by se klidně mohl nazývat znalcem, ale tahle 30 stop vysoká a 200 stop dlouhá skládka byla plná toho, co předešlou noc místní lidé udělali do kbelíků nebo obrovských sklenic. Tohle místo smrdělo víc, než hnijící játra mrože a běžně doutnalo měsíce od požáru, který zapálilo letní slunce. Navzdory tomu si ho ale oblíbili konipasové.
614 stop do výšky se tyčila hora Sevuokuk Mountain. Útesy vyčnívající z hory poskytovaly hnízdiště neuvěřitelnému množství mořských ptáků. Stovky tisíc alkounků, papupalchů, a alkounů zakrývali oblohu na západní části ostrova. Komito se ale cítil absolutně vyčerpaný. Nejvíce ho zmáhal ten pohled. Morbidní pohled. Místní obyvatelé nepohřbívali své mrtvé kvůli zmrzlé půdě permafrostu – stovky uren byly naskládány do sloupů na sebe. Některé popraskaly, když váha, kterou musely nést, překročila sílu starého dřeva. Některé z nich byly ještě z dob, kdy kosti pořádně neshořely. Byly úplně vcelku nebo na velké kusy. Mnoho generací mrtvých na jednom místě úplně na očích naháněly Komitovi husí kůži.
Během 6 dní, které zde Komito strávil, pršelo, foukalo a mrzlo. Byl unavený. Za celou tu dobu se mu podařilo získat jen jeden nový druh a to vodouše říčního. Měl z toho ale dobrý pocit. Tehle druh našla skupina lidí, z nichž každý zaplatil 3000 dolarů, aby zde mohl být. Komito 3x šel k vedoucímu skupiny a po domluvě se podíval jeho teleskopem. I když byl Komito znechucený skládkami kostí, rozpadajícími se rakvemi a nechutnými skládkami, nemohl odolat vzácnosti volání takovéhle rarity.
Ostatní výpravy byly produktivnější. Během prvních třech týdnů než se mu podařilo zorientovat ve fungování kontimentálních aerolinek, Komito získal chaluhu polární v Cape Hatteras, alku malou blízko Nového Skotska, další mořské druhy v Monterey a alkounek drobný v Auletianě.
Nejlepší z nich ale byl land bird.
I když byl agresivní a drsný, měl jen málo přirozených nepřátel. Byl dost výrazný na to, aby ho dokázal rozpoznat kdokoliv, kdo se aspoň trochu zajímal. Byl holohlavý a motal se. Měl zvláštní způsob chůze. Měl dost zdrojů na to, aby si sehnal jídlo na celé dny a byl dost hlučný na to, aby přinutil sousedy v noci zavřít okno. Straka žlutozobá, kterou Komito pozoroval na větvi stromu v centrální Californii blízko města Solvang, byl ten pták, který zlomil rekord z roku 1987.

Číst dál...

Sbohem Kuvajte - 13. ledna 2017

Tady v Kuvajtu nám už pomalu docházejí druhy. Samozřejmě, že je možné, že tu najdeme něco zvláštního, ale momentálně už tady není nic, za čím bychom cíleně mohli jít. Z toho důvodu jsme se rozhodli, že uděláme svou zastávku v Kuvajtu o něco kratší, než bylo původně plánováno a zaskočíme do Británie. V tomhle období je tam hodně vzácných druhů, konkrétně drozda rezavého a potáplice pacifické.

Včera jsme strávili den ve městě Wafra hledáním. Zjistili jsme, že nejlepší místo je přímo na hranicích Saudské Arábie a jmenuje se Rosemary’s farm. Hledání naslepo se vyplatilo a my jsme našli trochu zvláštně vyhlížejícího jedince konipase lučního, který nás na chvilku zaujal.

Náš pobyt v Kuvajtu byl úžasný a rádi bychom poděkovali místní pozorovatelské komunitě za jejich nadšenou pomoc.

Konkrétně Abdulrahman Al-Sirhan Alenezi byl pro nás neocenitelným pomocníkem. Jestli plánujete výlet do Kuvajtu, nezapomeňte si zkontrolovat seznam místních ptáků. Marcus Craig byl také úžasný. Dal nám hodně nadšení, energie a také pomoci a Omar Alsaheen nám pomohl svým klidným přístupem. Už se těšíme na svůj návrat v dubnu.

Číst dál...

Kapitola čtrnáctá - Forked

Strach je dobrá motivace. Al Levantin určitě chtěl skončit na třetím místě a tak vyrazil za svým skokem v pozorování. Podařilo se mu dostat lesňáčka v západní Virginii; atlantické mořské ptáky z Cape Hatteras (i když se přitom pozvracel); pacifické mořské ptáky z Monterey (znovu se pozvracel); podařilo se mu dostat i nejmenšího ptáka na kontinentu (jen 3 palce velkého kolibříka Calliopin) na vrcholku hory vysoké 14 000 stop v Coloradě zase dostal vrabce polního v rodném městě Abrahama Lincolna.
Ale žádný pták ho nemohl potěšit tak moc, jak tyran savanový.
Když se poprvé dozvěděl o hlášení o tropickém zabloudilci, kterého někdo nahlásil na malém ostrůvku Plum Island severně od Bostnu, Levantin všeho nechal. Tento druh byl známý tím, že se nikdy nezdržel dlouho na jednom místě a proto ho musí dostat a to velmi rychle. Tento víkend žádný koncert. Posedl ho pozorovatelský ďábel. Prodral se hustým provozem, ale moc se neobával počtu lidí na ostrově. Tihle lidé mířili leda tak na pláž, on mířil do bažin.
Na parkovišti se potkal s dalšími 3 místními pozorovateli. Vzali ho přímo do bažiny za tyranem. Tohohle ptáka si nikdo nemohl popléct. Byl černobílý a měl vidlicovito rozdvojený ocas dlouhý stejně jako jeho tělo – a seděl na větvi plující uprostřed bažiny.
Levantin byl tak spokojený se svým získaným vítězstvím, že udělal něco hodně neobvyklého. Řekl ostatním třem pozorovatelů o svém Big Year a oni tím byli fascinováni. Čím víc jim řekl, tím víc chtěli slyšet. Nejprve mu přišlo divné povídat jiným pozorovatelům o svých dobrodružstvích – tohle bylo poprvé, co se o tom vůbec bavil s někým cizím – ale viděl, že ho chápou. Musel si přiznat, že to bylo příjemné.
Jen před pár týdny seděl na lavičce vedle svého domnělého rivala a ani se nepředstavil. A teď mele a mele o svém Big Year a to s úplnými cizinci. Co se změnilo?
To, co se změnilo bylo, že Sandy Komito nezískal zatím tyrana.
Greg Miller take nezískal tyrana.
Al Levantin získal tyrana savanového a ještě k tomu první. Cítil se vážně dobře.
Greg Miller byl nemocný. Už od té doby, co se vrátil z Attu, kašlal vlhkým kašlem celý den a třásl se zimnicí celou noc. Cítil se úplně slabý, nemocný, ale na tuhle nemoc byl lék. Jeho větší problém byl, že ho už 3 dny paralyzovala „tyraní“ horečka. Chtěl jí vyléčit – óó, jak moc jí toužil vyléčit – ale musel zůstal uvězněný v kanceláři a racovat. Nebylo vůbec jednoduché soustředit se na práci, když ho od takové rarity dělil jen krátký let do Massachusetts. Millerovi zůstávaly ještě dva dny, během nich musí zvládnout soustředit se na pár tisíc řádků kódů, než s tím bude moci seknout a odletěl hledat tyrana.
V mezičase kontroloval situaci a volal na horkou linku pro pozorovatele v Massachusetts, aby se ujistil, že pták tam stále je. Byl a jak to vypadalo, čekal na něj. Sroloval dolů stránkou pozorovatelů v Massachusetts a kontroloval, nejaktuálnější pozorování. Někdo viděl nedávno tohhle ptáka blízko parkoviště a někdo stranou v příkopu a někdo další ho zase našel na větvi v rybníku.
Jedna krátká poznámka na pozorovateské stránce Millerovi opravdu zvedla tep.
Během pozorování na rybníku v bažině se totiž jednalo o muže, který cestoval tisíce mil jen proto, aby viděl tenhle druh.
Cizinec pocházel odněkud ze západu. Pokoušel se o Big Year.
O severoamerický Big Year.
Úžasná věc, kterou tento článek uváděl byla, že tenhle Big Year soutěžící už dosáhl 675 druhů.
Miller nemusel dvakrát uvažovat.
Ještě někdo krom něj a Komita se pokouší o Big Year.
Kdo to byl?
Miller se vrátil zpět na stránku www.travelocity.com. Kdokoliv byl tento další pozorovatel soutěžící o Big Year, Miller rozhodně neměl v plánu zaostávat za ním je kvůli tyranu.
Jediná věc mohla být horší, než si začít se Sandy Komitem, bylo přijít o dobrý spánek kvůli tomu, že by tohto ptáka zmeškal.
Po neúspěšném hledání tyrana se Komito vrátil na hotelový pokoj a odpočinul si, aby se mohl znovu pokusit zítra o druhé hledání brzo ráno. Ze spánku ho ale brzo vytrhl hlasitý rozhovor z vedlešího pokoje. Někdo hlasitě telefonoval. Podařilo se mu znovu usnout, ale ten samý telefonující muž ho vzbudil opět ve 2,30 ráno, když znova zvedl sluchátko volal pro změnu hlasitě někomu jinému.
V Komitovi to už vřelo.
Když se vzbudil následující den ráno o 6 hodině, rozhodl se, že nikomu nezůstane nic dlužný. Zvedl telefon a zavolal do vedlejšího pokoje.
Ahoj, Charlie, zvolal Komito do telefonu.
Ospalý hlas odpověděl – Cože?
Čau, Charlie, zakřičel Komito do telefonu ještě víc.
Tady není žádný Charlie a probudil jste mě, odpověděl rozzlobený hlas.
To mi vážně mrzí, řekl mu Komito a potom vesele položil telefon.
Přišlo mu to trochu zbabělé, anonymní, příště určitě vymyslí nějakou lepší pomstu.
Po snídani Komito zvedl opět telefon, tentokrát v hotelové hale a znova zavolal na pokoj.
Dobré ráno, zvolal do telefonu co nejhlasitěji. Tady váš soused. Vypadá to, že jste minulou noc volal všem, kromě mne. Jak je to možné?
Kdo je tam?
Říkal jsem vám to, jsem váš soused. Mám pokoj naproti chodbou. Slyšel jsem váš hlas celou noc a budil jste nás všechny.
Hlas mu odpověděl, že používá hlasitý režim, ale vůbec ho nezajímá, jestli Komito chtěl tou dobou spát nebo ne. Jeho hlas se pomalu zvyšoval, jak chrlil peprná slova, a když jeho nadávky dosáhly vrcholu, cizinec třísknul s telefonem.
Komito potěšen rychle vlezl do auta a pospíchal zpět na Plum Island, kde se mu podařilo ukořistit tyrana savanového sedícího navrchu dopravní značky. Udělal si pát fotek ptáka i jeho ikonického ocasu. Pak se rozhodl, že jeho soused z motelu si zaslouží větší pozornost.
V 9 hodin ráno byl Komito zpět v hotelové hale, tvářil se jako turista a požádal recepčního o buzení telefonem na pokoj – ve skutečnosti na Charliho pokoj – přesně po hodině. Když Komito viděl, že recepční souhlasí, šel k nejbližšímu telefonu, vytočil číslo správného pokoje, nechal to zvonit a odešel.
Dosáhl obojího, ptáka i pomsty. Pomsta byla ale větší zábava.
Millerova horečka ustoupila. Jeho dalekohled zacílil na tyrana. Pták číslo 682 byl tak super a taková úleva, že Miller nemohl odolat a pochlubil se všem místním se svým úspěchem.
Jednoho z pozorovatelů to zaujalo víc. Poslouchal Millerovo vyprávění 2x a požádal ho, aby to ještě zopakoval. Ještě jednou se ho zeptal na jméno a take na to, jestli je to on, co se pokouší o Big Year. Když to Miller potvrdil, druhý pozorovatel mu řekl, že má pro něj speciální zprávu, kterou musí vyřídit:
Sandy Komito tě zdraví.
500 mil od domova uprostřed bažiny a dočkal se společenské zdvořilosti zrovna od Komita? Co to má být? Jak Komito věděl, že tu bude? Nasadil snad Komito lidi, aby ho sledovali? Byl tu Komito? Dostal taky tohohle ptáka?
Mohl Komito taky mít 682??

Číst dál...

Den chřástalů - 10. ledna 2017

Dnes jsme se rozhodli, že se pokusíme o chřástaly. Abychom byli konkrétní – o chřástala malého. To by neměl být velký problém. A také se chceme pokusit o chřástala nejmenšího, který by teoreticky měl být také dosažitelný. Netrvalo ani hodinu a už jsme dostali alarm od místní skupiny na WhatsAppe. Markus Craig dostal lindušku proměnlivou v oblasti Pivot fields, kde jsme včera úspěšně pozorovali keptušky stepní. Nejdříve jsme se chtěli sebrat a jít, ale potom jsme se rozhodli, že rychlejší to bude autem a posledních pár metrů dojdeme pěšky – než jsme tam dorazili, ptáčka nám sežral moták pilich. Lindušky rychle odlétly, ale my jsme alespoň měli šanci prohlédnout si místní keře druhu Japonicus a najít predátora. Další opravdu skvělý druh v kapse.
Cestou zpět jsme pokračovali v hledání chřástalů, ale najednou nás zastavil nějaký mercedes. Tři hodiny a dvě policejní stanice spolu s hromadou papírů máme za sebou a můžeme se vrátit do rezervace Jahra Pool a pokračovat v hledání chřástalů. Rozhodli jsme se, že se rozdělíme, abychom mohli současně prohledávat různá místa. Eric měl dobrý výhled na chřástala malého během soumraku, ale já a Mårten jsme ho propásli. Proto jsme si ho nemohli odškrtnout. Podle pravidel musí všichni tři vidět nebo alespoň slyšet daný druh. Když budeme chtít dostat chřástala, budeme se muset snažit víc.
Stejně tak jsme se rozhodli, že se pokusíme vyfotit každý druh. Vždy tu existuje možnost najít bekasinu sibiřskou a bezpečně ten druh poznat až na pořízené fotografii. Nepochybně musíme hodně fotit. Hlavně hodně jedinců bekasin otavních v rezervaci Jahra Pool.

1 Common Snipe

bekasina otavní

Hledali jsme a koukali po slučce malé. Byl to středně těžký druh, který jsme ale moc potřebovali.


2 Jack Snipe
slučka malá

Číst dál...

Máme zlato, 9. ledna

Houževnatost se konečně vyplatila. Tohle jsou náročné pozorovatelské oblasti, které jiní pozorovatelé moc často nenavštěvují. Dnes večer jsme šli do známých polích Sulaibiya Pivot. Tahle oblast je pro veřejnost uzavřená. Přístup sem nás očividně stál nějakou tu ostřejší diskuzi s majitelem pozemku, který se stejně tak pohádal s jinými pozorovateli asi před 5 lety. Nikdo nemá přístup k jedné z nejlepších oblastí pro pozorování v Kuvajtu. Rozhodli jsme se, že půjdeme na zadní část pozemku. Začalo to skvěle - 2 orlové nejmenší, které jsme viděli přímo z auta.

1 Booted Eagle
orel nejmenší

Pár kilometrů jsme kráčeli štěrkovou oblastí, když najednou Erik zakřičel kulík zlatý. Je daleko. Všichni jsme vytáhli dalekohled, zaostřili jsme a pak jsme začali mrmlat. Nad okem má jinou barvu. To není dobře – není. Potom Erik znovu zakřičel – není to kulík zlatý, ale keptuška stepní!!
Ukázalo se, že Erik měl pravdu napoprvé. I napodruhé. Byly to dva kulíci zlatí a dvě keptušky stepní, kteří se zatoulali do hejna čejek chocholatých. Pravděpodobně náš zatím nejlepší nález v BYWP. Místní pozorovatel Mike Pope říká, že keptuška stepní je devátým nejvzácnějším druhem v Kuvajtu. Vzhledem k tomu, že i kulík zlatý je zde běžnější. Obrázky, které se nám podařilo nafotit, sice nejsou nejlepší, ale snad budeme mít štěstí a další místní pozorovatelé udělají v několika příštích dnech lepší.

2 Sociable Lapwing flying together with one of the Pacific Golden Plovers
letící keptuška a kulík zlatý

3 Sociable Lapwing and Pacific Golden Plover
keptuška stepní a kulík zlatý

Naši ptáci byli rozhodně špinaví a do bílé barvy měly daleko. Všechen tenhle prach se nachytal na spodní stranu jejich křídel během letu. Stejně tak to potvrdil orientální klub pozorovatelů. Potom, co nás vzbudil alarm místní skupiny na WhatsApp, Omar Alsaheen a Marcus Craig se okamžitě ukázali. Pak jsme vyzkoušeli východní stranu pole, kam obvykle pozorovatelé chodí nejčastěji a našli jsme tam dalších 9 keptušek stepních. Pravděpodobně tu zimovaly. Pak nás ale ohromily 4 lindušky velké, moták stepní a dospělý orel královský.

4 Richards Pipit
linduška velká

Číst dál...

Kapitola třináctá - Debet

Al Levantin se koukal na vrcholy kopců, kdy doma odpočíval na zahradě. Z ostrova Attu se vrátil dost otřesený. Nemohl uvěřit, že Sandy Komito má před ním takový náskok. Levantin nebyl z těch, kteří byli zvyklý být v něčem druhý. Cítil se flustrovaný, podrážděný a sám.
Pravdou bylo, že mu chyběla jeho žena. Během prvních 180 dní v roce strávil vlastně 120 dní mimo domov a 4 týdny byl v kuse na Aljašce. (Když on byl na Attu, ona si užívala luxus v nějaké vile v severní Italii.) I když byl zvyklý cestovat za prací, takhle nikdy necestoval. Byl zvyklý vyřešit všechny problémy. Ale nyní to bylo jiné. Problém nazývaný Sandy Komito, možná nebude mít řešení. Levantin si nestěžoval – nikdy nebyl ufňukánek a ani nikdy nebude – ale stále mu ta myšlenka nedala pokoj. Jen jeden jediný člověk mohl rozumnět jeho problémům a tím člověkem byla Ethel.
Al a Ethel milovali trávit spolu čas v Aspenu hlavně v době letního festivalu. Byl to 2 měsíce trvající společenský program, během kterého víc jak 800 studentů klasické hudby dorazilo na jedno místo a vydali se společnou cestou, aby každý večer mohli předvádět svoje úchvatné koncerty. I když Al a Ethel spolu už byli na filharmonickém orchestru na Manhattaně a ve Philadelphii, tohle bylo něco vyjímečného. NebylO tak moc formální a myšlenka strávit večer v ležérní košili s přáteli a sklenkou vína a ještě k tomu pod hvězdami? To bylo prostě neodolatelné, navíc když klasická hudba tak perfektně ladila s ozvěnou v kopcích. Pro Ala Levantina to mělo ještě jedno velké plus, jeho oblíbené symfonie byly od Mahlera a Beethovena, právě tyto preferovali i začínající hudebníci.
Levantinovi darovali Aspenskému hudebnímu festival 1000 dolarů. Každou páteční noc a nedělní večer během léta věděli, že jsou přesně tam, kde chtějí být.
Potom se do toho vložili Levantinovi ptáci.
Ethel si na to nikdy nestěžovala. Jako manželský poradce moc dobře poznala muže, kteří se kvůli manželství vzdali svých koníčků a snů, nebo je museli odložit kvůli práci. Těšilo jí, že si její manžel jde za svým snem a poslední věc, kterou by mohla chtít by byla, aby do toho nešel naplno.
Ale po návratě z Attu jí už nepřipadalo, že Levantin je stále tak zapálený pro ptáky. Líbilo se mu v Aspenu. Rád trávil doma čas s Ethel a víkendy s přáteli. Bylo to milé. Chtěl se prostě bavit se svou ženou.
40 let snil o tom, že pustí uzdu své pozorovatelské vášni a svou posedlost ptáky nechá řádit naplno. Poprvé se bál, že jeho sen možná nestojí za to. Big Year byl stále výzvou pro ptáky, ale byla to stále výzva pro něj?
6 měsíců nemyslel Greg Miller jen na ptáky, ale nyní se věci změnily. Myslel také na něco jiného.
Od té doby, co se vrátil z Attu, si často telefonoval nebo psal s Carol Ralphovou. Měl jí opravdu rád. Dokonce o ní řekl svému otci. Jeho otec tyhle novinky bez problémů přijal, ale byl trochu překvapený. Jeho syn byl čerstvě rozvedný a jeho city byly ještě otřesené a on měl potřebu je s někým sdílet. Otec se bál, jestli jeho syn zvládne nový vztah tak brzy. Ale líbilo se mu, že má vůbec ještě zájem.
Miller opravdu chtěl Carol vidět, ale oba se nikdy nedokázali časově sladit. A čím víc se Miller snažil, tím víc ho ona považovala za dobrého přítele. Miller přišel na to, že dobré přátelství je začátkem skvělého vztahu a tak to posouval stále dál. Ne každý den se stává, že by potkal zábavnou ženu se životním seznamem 667 druhů – na Attu přidala dalších 41 – a pak se mu prostě ztratila.
Konečně se objevila ta správná příležitost – volavka stříbřitá, evropská příbuzná severoamerické volavky bělostné, se ukázala v New Hampshire jen 70 mil severně od domu, kde Carol bydlela. Na to, aby tuto raritu dostal, musel přijet v podstatě až k ní domů. (Ne tak úplně. Bývala přece jen o dost západněji od pozorovatelské cesty i od letiště, ale Miller si tuto příležitost nechtěl nechat jen tak ujít.) No a proto jí zavolal a zeptal se jí, zda může přijet.
Ale hezky popořádku. Nejdříve jel do Newmarketu v New Hampshire a dostal toho ptáka. Potom jel 5 hodin na pobřeží Machias v Maině a dostal další 4 atlatnické mořské ptáky na cestě lodí.
Ptáky na seznam Big Year už dostal a tak jel 330 mil nonstop k domu Carol Ralphové.
Ukázal jí video z výletu na Attu a ona mu ukázala fotky polárních medvědů z jejího výletu do Churchhillu ve státě Manitoba.
Byl připravený na romantiku.
Ona ne.
Jsme přátelé, dobří přátelé, řekla mu a tak to i zůstane.
Vážně? Zeptal se.
Vážně, odpověděla mu.
Miller rychle zapomněl na motýlky v žaludku a zaměřil se opět jen na ptáky.
Chiricahua v Mountains byly nižší verze ostrova Attu. A oni tam vyrazili. Kdysi bylo toto místo úkrytem pro dva apačské náčelníky jménem Cochise a Geronima. Tyto hory byly součástí skalnatého ostrova v Arizoně, letecky asi 170 mil na východ od Tucsonu, 400 mil jižně od Albuquerque, 210 mil západně od El Pasa a severně od ničeho. Doslova. Z největšího města musel člověk jít loudavou cestou v doprovodu školních autobusů asi 20 minut, jenomže kvůli těmto autobusům to trvalo asi hodinu.
Největší problém tu pro Millera způsobovaly davy lidí.
Tak moc pozorovatelů se tu shromažďovalo každé léto, že americká vláda musela zakázat v tomto období vábení ptáků pomocí nahraných ptačích zvuků a to až do odvolání. To nebylo jen tak. Tenhle kaňon mírně narůžovělé barvy byl jižní součástí tzv. Sových jeskyní, které byly součástí většího komplexu Sovýho domu, který byl nejlepším místem pro pozorování místních sov konkrétně – kulíška trpasličího, výrečka hvízdavého, výrečka západního a hlavně výrečka plaménkového.
Výreček plaménkový doháněl pozorovatele k šílenství. Byl asi 12 cm vysoký a vážila zhruba tolik, jako 6 - 8 čtvrtdolarových mincí. Během dne spal v nejtemnějších zákoutích lesa a v noci lovil ptáky za pomocí svých velkých očí našedlé barvy, které stejně jako zbytek jejího těla perfektně zapadaly do okolí a ztrácely se na pozadí kmenů a větví.
Pozorovaté našli výrečka plaménkového jen tehdy, když měli velké štěstí, nebo když je přivábili. Miller neměl na štěstí čas, musel se do kanceláře vrátit do dvou dnů a tak si znova najal Stuarta Healyho, pozorovatelského průvodce z jižní Arizony, aby mu pomohl ptáka přilákat, ale nyní bylo proti zákonné pustit volání z nahrávky.

A proto se Miller a Healy postavili do tmy a čekali.
A čekali.
A čekali.
4 dny v práci následované 3 dny pozorování si na Millerovi vybraly svou daň. V podstatě usínal ve stoje. Úplně se třásl. Nemohl si dovolit usnout a už vůbec ne zmeškat ptáka. Vrátil se zpět do auta pro svoje zásoby kofeinu. I když místní obchod neprodával moc kávy, prodával hodně ledového čaje. Miller se dobojoval zpět na pozorovatelské stanoviště a dával si jeden doušek za druhým.
Stále žádné známky flamm owl. Čaj ho moc neprobíral jako spíš způsoboval, že se cítil plný a bylo mu nepříjemně. Fakt se mu chtělo, už to moc dlouho nevydží. Musí něco udělat a to rychle.
Přiložil flašku k ústům a fouknul do ní. Pomalu a zhluboka. Vůbec to neznělo špatně. Znovu fouknul do hrdla flašky a počkal. Potichu.
Fuu. Fuu. Fuu. Fuu. Fuu.
5x “zavolal do tmy”. Potom přila odpověď. Miller ztuhnul, Healy ztuhnul.
Byla to ta sova
Čekali na okraji lesa, aby se jim sova ukázala ale nikdy se tak nestalo. Podle pravidel pozorovatelské asociace v tom ale není rozdíl. Slyšel volání flammulated owl zrovna tak jako jeho pozorovatelský průvodce.
I když si Miller přál, aby toho ptáka viděl, pravidla splnil. Eticky i morálně ho Miller mohl bez problému napsat na svůj seznam Big Year. Bylo to příjemné vítězství. Nikdo jiný flamm owl na svém seznamu neměl ale nyní to Greg Miller změnil.
Jediné, co na tom bylo divné, bylo použití flašky od ledivého čaje Lipton místo vábničky.
Miller ani Levantin to v té chvíli ještě nevěděli – dokonce se ani neznali – ale čajová sova byla v tu chvíli hodně důležitá z jiného důvodu. Poprvé během letošního Big Year měl Greg Miller náskok před Alem Levantinem.
On opustil Arizonu 13.7. ze 658 druhy.
Levantin skončil stejného dne na čísle 648.
Miller měl znovu dva velké problémy. Opět mu docházely peníze. Podcenil totiž, kolik jich bude potřebovat na základní věci (nájem, telefon, benzin, plyn, elektřina) a samozřejmě na pozorování (Aljaška, Minnesota, Arizona, MBNA). Sandy Komito utrácel hodně peněz aby byl úspěšný během svého Big Year, asi 12 000 dolarů měsíčně. Na druhou stranu Millerovi zbývalo jenom 5000 z úvěru v bance, které mu dal táta na zbytek roku. Miller neměl ani tušení, co s tím bude dělat.
Jeho druhý velký problem zahrnoval ptáky. Ve svém seznamu měl dvě velké mezery. Potřeboval kalifornské ptáky a potřeboval mořské ptáky. Tenhle problem ho ale trápil nejvíc. Znal totiž řešení. teda aspon do té doby, dokud bude fungovat jeho kreditka.
Když se vrátil zpět domů, čekal Millera 4 denní pracovní týden v jaderné elektrárně, Miller zvednul telefon a zavolal Debi Shearwater, kalifornské královně a organizátorce pozorovatelských plaveb. Hned jak se představil, přerušila ho.
Doslechla jsem se, že děláte Big Year, řekla mu.
To je Pravda.
Slyšel jste o tom, že Sandy Komito se take pokouší o Big Year?
Ano, slyše, samozřejmě.
Je něco, co pro vás mohu udělat, abych vám pomohla ho porazit?
Miller byl v šoku. Věděl, že Komito naštval pár lidí během těch let, ale tohle se mu zdálo příliš. Miller nedokázal pochopit, proč se Komito pustil do křížku s Debi Shearwaterovou, byla to poslední osoba, kterou by si seriózní pozorovatel chtěl rozhádat. Bylo to prostě proto, že měla pod kontrolou až moc věcí – hodně pozorovatelských lodí, průvodců a hodně zasahovala do samotného pozorování. Samozřejmě to byl teď Komitův problem. Shearwaterovou trápily Millerovy finanční problémy a jemu její sympatie vůbec nevadili.
Zabukoval si svůj kalifornský výlet a vrátil se do práce.
Ve čtvrtek 16. července během toho, když Greg Miller už 10,5 hodiny prodíral počítačovým kodem All Levantin se toulal po okolí a získával snadno pozorovatelné letní ptáky.
Levantin viděl luňáka mississpského, šedého a půvabného, jak se vznáší nad Arizonou.
Bylo to číslo 663 na Levantinově seznamu.
Na svém pracovišti během toho, jak odstraňoval další chyby Y2K, propadl se znovu na 3.místo.
A to jen proto, že Sandy Komito si razil cestu vpřed a nemyslel na oddech. Relaxovaní mu nikdy moc nešlo. Když mu někdo jednou řekl, že golf je příjemná kratochvíle, Komito to vzal za své a hrál golf 100 dní za sebou. Kvůli tomu že pršelo a nechtěl to přerušit, 4 dni v kuse měl na sobě pláštěnku. Relax nebyla pro něho zábava. Zábava pro něj byla po pěti týdnech zmrzlé Aljašky odletět přímo do smrtícího vedra jižní Arizony, aby mohl dostat ptáka v poušti.
Kulíšek trpasličí je nejmenší sova na světě. Má asi ¼ velikosti průměrného výra virginského a je menší než běžný domácí vrabec, ale jeho mozek je stále dost velký na to, aby nechal udělat ostatní všechnu těžkou práci. A proto tenhle druh běžně hnízdil v dírách po datlech. Pokud pozorovatelé potichu a opatrně přišli k dřevěnému monumentu stovepipe cacti of the Saguaro blízko Tusconu a opatrně se koukali do děr, které po sobě zanechal datel ilský, měli šanci najít osamoceného kulíška trpasličího.
Samozřejmě že bylo snažší prostě namířit teleskop za 90 dolarů do té správné díry ve stromě a počkat.
Kulišci trpasličí, kteří žili v Santa Ritě byli nejznámější v severní Americe. Každý večer během hnízdění tucty pozorovatelů zaparkovali svá auta a shromaždlili se asi hodinu jižně od Tucsonu a koukali do dvou maličkých děr sloupů telefonního vedení asi 30 stop před nimi. Rutina: slunce kleslo a hlavy soviček se zvedly, pozorovatelé jásali (pečlivě zakrytými ústy). Tisíce lidí takhle pozorovaly kuliška trpasličího a přesně tímhle způsobem je připsali na svůj seznam.
Během toho, jak se Komito přidával k davu pozorovatelů, všimnul si muže, který se choval hodně divně. Mírně sebou cukal, zpočátku jen tak trochu. Pak už se to stupňovalo, až oklepával si kotníky. Madera Canyon byl zvláštní místo na takovýto taneček. Zvláště bez partnera. Ještě k tomu ostatní pozorovatelé si od muže udržovali odstup. Komito kdysi před léty udělal stejnou chybu a postavil se na stejný vrchol. Právě tehdy, když ve Fort Lauderdale hledal místo s lepším výhledem na kubánku dvoubarevnou. Bez varování Komitovy nohy zachvátila bolest a on tančil stejný taneček, jako teď tento muž před ním. Komito věděl, co je to za bolest. I teď jí cítil a trpěl spolu s ním.
Pusť ty mravence ven, svlékni si kalhoty, křičel na něj rychle Komito. Rychle, svlékni se a vyklepej je ven, to pomůže!
Aaaa, zavrčel muž, byl ale příliž hrdý, aby si vzal Komitovu radu k srdci a sundal kalhoty.
Naštěstí a hlavně to nejdůležitější bylo to, že jeho skřeky nevyplašily kulíška trpasličího.
V polovině cesty na vrchol útesu Komito potkal pořádného soupeře.
Právě se snažil dostat lesňáčka křovištního v Yosemitském národním parku, když tu ho zachvátila divná hrůza. V půli cesty na vrchol si všimnul, že se někdo šplhá přímo po kolmé zdi 3000 stop vysoké hory El Capitana. Všimnul si třech horolezců, kterým se nějak podařilo zavěsit svůj tábor přímo na útes. Komito, který nikdy nikam necestoval bez svého polštáře a masky přes oči, byl ohromený, jak někdo může vůbec spát na tak nebezpečném místě.
Koukněte se na tohle, řekl Komito dvoum ženám, které stály poblíž. Tři lidé se šplhají přímo na útes.
Ano, já vím, řekla jedna z nich Komitovi, jeden z nich je můj přítel. Jmenuje se Mark Wellman. Je to paraplegic.
Komito byl ohromený.
Wellman byl paralyzovaný od pasu dolů a byl to právě on, který v roce 1989 šokoval svět, protože během sedmi dní a 4 hodin udělal víc než 7000 schybů, aby se mohl vyšplhat na El Capitan. Tento čin odstartoval jeho kariéru motivačního řečníka. O dva roky později pokořil 2200 stop vysoký Dome v Yosemite. A nyní se vrátil na El Capo.
Komito spolu se ženami sledovali, jak si lezci znovu balí svůj tábor a šplhají zase po kolmé stěně výš. Komito, který si nemohl pomoct a rád vyprávěl jeden příběh za druhým, rychle ženám povyprávěl o svém dobrodružství jménem Big Year.
Z nějakého důvodu to ženy moc neokouzlilo. Hloupý Komito: tohle není Attu. Prvného půl roku žil téměř výhradně ve světě pozorovatelů, ve kterém byl zvyklý být středem pozornosti. Jediné, čeho se tady ale dočkal, bylo pokrčení rameny.
Teď měl Komito svou příležitost. V tohle světě byl úplným nováčkem a tak si nemohl odpustit položit tu samou otázku, kterou tak často lidi pokládali jemu:
Proč to dělá? Zeptal se Komito.
Proč vy pozorujete? Odpověděla mu přítelkyně Wellmana. Nečekala na jeho odpověď. Je to vzrušení a vášeň. Je to to samé, co cítím já, když skáču s padákem.
Skoky s padáku? Ochrnutí lidé co šplhají na útes? Tady byl Komito úplně mimo ligu. Omluvil se a vrátil se na původní cestu, na které se mu podařilo dostat datla červenoprsého.
Po 4 dnech cestovaní na severozápad a víc jako 6500 mílích se Komito vrátil domů. Právě včas, aby zvedl zvonící telefon. Rovnou se otoč a běž zpět, oznámil mu volající. Objevili jsme vodouše malého, který bojuje s vlnami blízko Anchorage.
9,5 hodiny se Komito dusil v letadle. Tento výlet na Aljašku neměl být důležitý ani nutný až na to, že před 6 týdny se mu nepodařilo pozorovat vodouše malého – běžný evropský druh, který žije na pobřeží s blánami na nohách a dobrou schopností plavat pod vodou – nedalo mu to pokoj od té doby, co narazil na Levantina při lovu na bekasinu sibiřskou na Attu.
Vracet se 4000 mil zpět po svých stopách zrovna není nejlepší představa, jak trávit volný čas, ale on neměl na výběr. Greg Miller pravděpodobně nebude mít dost peněz, aby se pokoušel dostat vodouše, myslel si Komito. Ale All Levantin pravděpodobně peníze mít bude a Komito mu nehodlal nic dát zadarmo bez ohledu na to, kolik ho to bude stát.
Komito však bude potřebovat mnohem víc než jen peníze, aby tohoto ptáka dostal. Potřebuje štěstí. Problém s pozorováním mořských druhů v Anchorage byl v tom, že podmínky se stále měnily. Proudy v zátoce mohly vytvořit vlny vysoké až 8 metrů a ptáci, kteří byli zvyklí plavat v realtivně klidných vodách byli vytlačeni daleko za dohled standartních dalekohledů s 60-ti násobným zvětšením. Jenom blázen by se v těchto podmínkách snažil dostat blíž. Během let se policie už mnohokrát musela snažit vytáhnout lidi, kteří uvízli v bahně, aby se neutopili ve stoupajícím přílivu.
Pro Komita byla pouze jediná možnost, jak se bezpečně dostat k tomuto druhu a to bylo za přílivu.
O 9 večer na asfaltové cestě kolem laguny Westchester bylo plno běžců, cyklistů a bruslařů. Každý, kdo dokázal vydržet zimu na Aljašce měl v plánu využít každou minutu z letního slunce, které teď bylo na obloze 19 hodin. Do této řeky z lidských těl se přidal Komito i Dave Sonneborn. Byl to kardiolog, který ale ve svém volném čase byl průvodcem na Attu a byl to právě on, kdo Komitovi volal. Přávě na vrcholu přílivu dorazili na to správné místo, vytáhli dalekohledy a zkoumali lagunu. Byli pozorovatelé na misii. Viděli stovky jespáků drobných a kulíků a slukovce jak se brodí slanou vodou, ale žádné známky po vodouši malém. O půlnoci to oba muži konečně vzdali, ale domluvili se, že se zítra potkají na stejném místě ve stejný čas.
Vodouš se neukázal ani v době přílivu. Oba muži měli teď oprávněné obavy – Sonneborn se bál, že Komito tu je zbytečně jen kvůli němu, Komito se bál, že pták odplaval někam, kde ho může najít Levantin. (Kde je vlastně Levantin? Dostal ho už před tím, než Komito vůbec přišel?) Po dalších 3 hodinách bezvýsledného pozorování Sonneborn odešel domů, aby mohl opravit rozbité garážové dveře, ale Komito pokřačoval v pozorování vodní hladiny.
Když se zdvihl příliv, voda se přivalila na pobřeží. Teplota prudce klesla a Komitův dalekohled se zamlžil. Jeho tělo se třáslo a on se musel projít, aby se zahřál. Během toho stále sledoval hladinu jako nějaký podivín.
100 stop od něj v houfu kulíků kanadských a jespáků srostloprstých ho uviděl – skrytého vodouše malého. Chtělo se mu tančit radostí a plácnout si, ale nebylo s kým. Sonneborn byl stále pryč.
Komito pozoroval ptáka na hladině, jak se krmí. Uběhlo 5 minut, 10 potom 20. Kde je Sonneborn? Tohle není dobré. 2 dni hledali ptáka, který se magicky objevil hned potom, jak jeho partner odešel – Komito se bál, že jeho partner mu nebude věřit, že ptáka viděl, sotva odešel..
Vodouš se zvednul a odletěl. Komitovo srdce zaplakalo. Naštěstí přistál asi o 100 stop dále. Pomalu se ale vzdaloval. Komito musí něco udělat.
Vyrazil zpět na cestu a narazil na Sonneborna, který už zkoumal jinou část laguny. Komito ho chytil a táhnul k místu výskytu.
Když se vrátili na Komitovu pozici, ten pták – ten vytoužený pták – byl pryč. Komito byl na dně. Tušil, že i když ptáka popsal, jeho partner mu sotvabude věřit. Myslel, že se zmýlil a vzácného vodouše si popletl s jespákem, který se vyskytoval na tom místě. Komitova původní identifikace by se pravděpodobně také tím pádem neměla počítat. Komito se omluvil, ale znělo to spíš jako zoufalství.
Zpoza skály se objevil další pták. Byl to vodouš – nebo aspoň to co si Komito myslel, že je to vodouš. Komito neřekl ani slovo. Prostě ho jenom vzal za hlavu a přitlačil mu oko k dalekohledu.
Ano, řekl Sonneborn, vidím ho. Je to opravdu on.
Byl to Komitův pták. Ne Levantinův, ne Millerův. Ani jeden z nich ho neviděl, dokonce o něm ani nevěděli. Nynější skore bylo Komito 703, Levantin 663, Miller 658. Ještě v době kdy JFK byl prezidentem, tyhle čísla mohly hravě překonat životní seznam nesmrtelného muže jménem Roger Tory Peterson a každého jiného tehdejšího pozorovatele, ale nyní se Komito, Levantin a Miller na tyhle čísla dokázali dostat za necelých 7 měsíců.
Za tohle pozoruhodné místo mohli ornitologové vděčit El NiÖo nebo jednoduchému přístupu k letenkám a letecké dopravě nebo revoluci v předávání informací, která umožnila chlapovi z New Jersey, aby se dozvěděl o vzácnosti na pobřeží na Aljašky během chvilky od začátku přílivu. Komito ale neměl čas nad tím teď přemýšlet. Byl pozadu o 18 druhů za svým starým rekordem a během letu domů přemýšlel, jak je dostat. Dokonce snil.
Pro Levantina nyní nadešla ta správná chvíle, aby se zamyslel. Tento víkend buď mohl zůstat doma a vyjít na vrchol kopce, užívat si divoké květy a poslouchat krásnou hudbu Mahlera a Mozarta během hudebního festival na náměstí. Druhá možnost byla letět 2000 mil do Outer Banks v severní Carolině a mohl zvracet na další výletní lodi.
Zabalil si dvojité balení Dramamine (lék na mořskou nemoc).
Hudba tu bude, až se vrátí, uvědomil si Levantin, ale ptáci nepočkají. 4 nebo 5 lehce získatelných druhů jenom čeká a plavou v golfském proudu připraveni přímo pro něj. Jeho strategie na moři, i když teď pozvracená, se nezměnila. Jestli se pokoušel překonat Sandyho Komita, tak ty ptáky prostě potřeboval bez ohledu na to, jak moc je mu na moři špatně a moc dobře to věděl. Jeho hlava to věděla a jeho žaludek to prostě bude muset přežít.
Ospalý a unavený kvůli lékům na mořskou nemoc se Levantin doloudal do přístavu asi v 5,30 ráno. Vůbec se mu ale nelíbilo, co viděl. Větry o rychlosti 20 mil/hod byly neměnné a na otevřených prostorech zrychlovaly až na 30 mil a někdy i víc. Vlny v přístavu byly pokryté bílou pěnou a zvedaly se do výšky. Vlny z Oregonu neúnavně připluly až sem – Levantin se prokousal dalším balením prášků.
Tentokrát v tom ale Levantin nebyl sám. Tucty pozorovatelů se nezvózně koukalo na vlny a hodnotilo silný vítr. Levantin si vytáhl další plato léků.
V 6,15 ráno přišlo oznámení: Plavba se nekoná. Moře je příliž rozbouřené.
Nikdy před tím nikdo necestoval tak daleko, aby udělal tak málo a zároveň ale cítil velkou úlevu.
Sedl si na lavičku, odložil prášky do krabičky, dal se trochu dohromady a poslouchal ostatní, jak si stěžují na zrušený výlet. Někdo jel minulou noc 6 hodin, aby se sem dostal. A ten muž byl opravdu rozčílený a hubatý.
Opravdu počítal s tím, že se tento výlet bude konat. Čekal měsíce a vážně chtěl vidět atlantické druhy mimo pobřeží – buřňáka velkého, buřňáka šedého, buřňáka černotemennýho, buřňáčka madeirského. Levantinovi to bylo stejně líto. Taky chtěl ty ptáky vidět.
Chlap na lavičce vedle něj stále nadával. Nevěděl, co ted má dělat. Jediný důvod, proč sem přišel, bylo, že tento rok už viděl všechny ostatní druhy, které se v téhle oblasti daly pozorovat mimo těch na moři.
Všechny?
Jo, všechny. Tenhle chlap, který seděl vedle na lavičce, se snažil o svůj vlastní Big Year.
Levantinův žaludek se teď stáhl ještě víc. Nyní se tady cítil ještě divněji. Sedí snad vedle někdo, kdo se taky snaží o Big Year? Někdo, kdo mimo něj a Komita dělá Big Year? A bůh ví, kde vůbec Komito právě je. Levantin neměl ani tušení kde se Komito právě pohybuje. Jeho mysl však jela na plné obrátky, kdo je tenhle chlap? Kde se tady vzal? Levantin nikdy nečekal, že se něco takového stane. Levantin se kouknul zpět na muže a nahodil ten nejlepší pokerový výraz, jaký uměl.
Big Year? To musí být něco. Levantin blafoval. Kolik ptáků už jste viděl?
666, odpověděl muž. Mužovo jméno bylo Greg Miller a pocházel z města Lusby v Marylandě a pracoval jako softwareový inženýr v jaderné elektrárně a musel se vrátit do práce v pondělí.
Byl o 2 ptáky pozadu za Levantinem.
Dva ptáci.
Muž si mumlal dál. Když byla plavba zrušená, možná se pokusí najít jespáka křivozobého někde na blízském ostrově Pea Island. Levantin to všechno obrátil v žert. Pogratuloval muži k jeho číslu 666 ptáků a odkráčel pryč.
Poprvé Levantin ucítil ten temný strach. Hrozilo mu, že nebude ani druhý. Mohl být dokonce třetí.
Stále měl však peníze a měl i to nejcenější - čas. Stále měl však také lístky na hudební festival v Aspenu, ale ty mu teď budou k ničemu.

Číst dál...

Kde je Shikra, 8.ledna 2017

Krahujec šikra se pomalu dostal až mezi druhy, které chceme ze všeho nejvíc. Jeho hledáním jsme nyní ochotni strávit dva dny. Včerejší ráno jsme už hledáním ztratili v oblasti Jahra Farms. Někdo tam totiž nahlásil ptáka, který by mohl být krahujec šikra. Našli jsme tam pouze krahujce obecného, který nás na chvilku zaujal. Bylo proto ale možné, že při hlášení byl jenom špatně identifikován.
Dnes jsme strávili večer spolu s Omarem Alsaheenem hledáním dvou krahujců šikra v oblasti Abdali Farms, ale marně.
Byli jsme zmateni různými charakteristikami ohledně krahujců šikra. Jeho zbarvení se mohlo být rozmanité. Říkalo se, že na straně zobáku má namodralé peří. Bylo to i na některých obrázcích, ale Omar říkal, že modrá být nemusí. ... hmmmmm. Jedno je jisté. Nejsou tu žádní dospělí samci. Bohužel, ti by byli jednodušší k identifikování – mírně zakroucený ocas a silné nohy - jedině tihle jsou spolehlivě identifikovatelní. Takže, kromě toho, že tenhle druh je vzácný, je i hodně podobný krahujci obecnému. Tohle bude náročné.
Byla starší hlášení, která se týkala šikry v oblasti Mutlas Ranch. Myslíme si, že Marcus Craig rád prohledával tuhle oblast, protože se v ní vyznal. Hledal zde také dnes, ale marně. Vypadá to, že si ho budeme muset najít sami. Jediní nedávno nahlášení jedinci tohoto druhu byly ti, které jsme hledali včera. Minulý týden je nahlásil Ouda Al-Bathali.

Číst dál...

Kapitola dvanáctá - B.O.D.

Greg Miller strčil ruku hluboko do své pravé kapsy, potom do levé. Nic. Ukázalo se, že jsou také prázdné. Znovu převrátil svou peněženku vzhůru nohama, ale výsledek byl stejný – ponížení.
Miller byl zlomený. Dokonce i ve tmě červnové noci v Minnesotě, mohl cítit svojí pozorovatelskou příručku, Dave Benson se na něho podezřívavě díval. Od 4.30 ráno až do 22.30 večer mu šlapal na ocas, aby se mu mohl pochlubit se svým seznamem 111 druhů. Pro oba dva to byly jedny s nejlepších pozorovatelských dnů v životě. Millera to tak chytlo, že ho to až pohltilo - 9 nových druhů na jeho seznam Big Year. 19 lesňáčků v jednom dni – úplně zapomněl na účty. Benson chtěl 15 dolarů za hodinu. Naštěstí, nebo spíš díky bohu, Miller měl dost hotovosti, aby mu zaplatil a slíbil mu, že si ho zítra také najme na celý den. Svůj slib musel ale porušit. Neměl dost peněz. Přemýšlel nad tím, že by Bensonovi vypsal šek. Ale to mu přišlo nezdvořilé a byl si také jistý, že by mu to neprošlo.
Snažil se mu koukat do očí, ale byl na to příliš zahambený.
„ Opravdu se omlouvám, Dave“, řekl mu Miller se skloněnou hlavou, „ nemám ale peníze na to, abych ti zaplatil za další den. Opravdu mi to mrzí a vím, že teď v sezóně jsi vytížený. Cítím se opravdu strašně, že to musím zrušit, ale Attu mě opravdu vyždímalo“.
Benson byl naštvaný a Miller se styděl. Ale ani jeden z nich s tím nemohl nic udělat. Benson zamířil domů a Miller, ten vlastně ani neměl kam jít. Vyčerpal svůj 10 000 limit na kartě a nyní měl u sebe posledních 50 dolarů a říkal pravdu, že u sebe už žádné peníze opravdu nemá. Docela se bál toho, kolik mu ještě zůstalo na hotelu. Možná pětina, možná bude mít se zálohou 550 dolarů.
Miller se rozhodl, že dá šanci motelu. Když přišel na recepci se svou MasterCard, aby zaplatil zálohu, snažil se vypadat, že je v pohodě. Ale prozradily ho kapičky potu na čele. Terminálu to trvalo strašně dlouho a on začínal být nervózní. Možná, že je to jen dlouhé spojení, protože je skoro půlnoc, uklidňoval se. Konečně se na něho usmálo štěstí. Vzal si klíč a ani se neohlédl. Žaludek ho vzbudil před východem slunce. První, co ho napadlo, bylo objednat si snídani. Potom si ale vzpomenul, že v peněžence má ale posledních 50 dolarů a karta zívá prázdnotou. Do odletu mu zbývaly ještě 4 dny.
Jak jsi tohle mohl udělat? A ještě k tomu sám sobě. Jistě, Aljaška a Minnesota byly fantastické, ale totálně ho finančně zlomily. Byl to muž okolo 40 let a na vrcholu kariéry a neměl se cítit jako kaskadér vždy, když přijde účet. Cítil se blbě, cítil se smutně a cítil se hloupě. Naštěstí tyto nepříjemné pocity rychle překonal jiný přirozenější. Hlad.
Kromě toho, že neměl žádné peníze a měl hlad, trápilo ho i to, že by potřeboval pořádnou snídani, ale věděl, že si jí nebude moct dovolit. A tak zamířil na jediné místo, kde mohl sehnat aspoň trochu jídla. Do obchodu. Podíval se na koblihy – moc lehké, podíval se na chleba – moc o ničem, podíval se na koláč – příliž sladké. Potom se konečně rozhodl. Dá si snídani šampiónů, zasmál se. Koupil si preclíky a arašídové máslo. Tato kombinace byla sytá a v rámci možností i chutná. A mělo to ještě jednu výhodu, mohl to být oběd i večeře. A to všechno v jednom. Sáhl si pro svou pětidolarovku do kapsy a bylo rozhodnuto.
Rozhodně se nechtěl nechat od svého úspěchu odradit jen práznou peněženkou. Jeho cílem bylo dostat dalších 5 druhů a chtěl tyto poslední dny k tomu využít. Na jeho seznamu už nyní bylo 595 druhů a on byl rozhodnutý ho rozšířit. Ale jak? To byla jediná otázka, kterou zbývalo zodpovědět.
Vytáhnul svou spolehlivou příručku Rand McNally a zamyslel se. Už má všechny ptáky v Minnesotě, které stály za to. Své květnové dny strávil pozorováním dalších druhů a k těm migrujícím to už nestihl. A tak by mohl využít zbývající čas teď. Tohle přece zvládne sám. Musel zamířit na západ, a proto teď čelil úplně jinému problému. Skalnaté hory byly domovem leda tak pro ty největší pozorovatelské drsňáky. Druhy, které zde žily, létaly vysoko a v hustých bouřích a silných větrech. Tyhle druhy nebyly zrovna příznivci hezkého počasí, a ani neplánovaly, že za lepším počasím odletí někam pryč. Rozhodně to byli drsňáci ptačího světa a nehodlali to Millerovi nějak ulehčit. Jestli je chce dostat, bude si pro ně muset přijít sám do hor.
Miller si uvědomil, že existují dvě místa, kde by mohl splnit svůj cíl. Národní park Skalnaté Hory v Coloradě, který měl v nabídce hodně horských druhů ptáků a jednu z největších a nejkrásnějších a zároveň i nejdelších turistických tras. Yellowstone v Montaně měl zase výhodu v tom, že tu nebylo žádné rychlostní omezení na dálnici a nabízel v podstatě ty samé druhy.
Pro kluka, který vyrostl v krajině Amishů a nejrychlejší dopravní prostředek, který mohl vidět každý den, byl povoz tažený koňmi, rozhodně stálo za zvážení, že jeho Taurus mu nabídl rychlost až 120mil/hod. (200km/hod).
Nejprve si ale musel něco zařídit ve flatlands.
Strnadec Bairdův je poměrně nezaměnitelný druh, je zhruba tak vysoký, jako plechovka coly ale určitě z něj nejdou bublinky. Má světle žlutou hlavu, kterou doplňuje světle hnědé chmýří na krku a tři výrazné hnědé pruhy na těle. Tento druh se dá ale lehko zaměnit s podobným, ale o mnoho běžnějším strnadcem pustinným, a to hlavně proto, že tyto dva druhy se v mnohém podobají, ale i proto, že oba tyto druhy žijí skytým životem ve vysoké trávě. Strnadec Bairův vyžaduje hodně pozornosti a těžko se identifikuje a hledá. Dlouhé roky se věřilo, že se dá úspěšně pozorovat jen ve skupině a tak si vysloužil u pozorovatelů přezdívku “malý hnědý spratek”.
Strnadec Bairdův měl ale taky vlastní problémy. Musel se dostat až na sever na velké pláně, kde obvykle hnízdil. A to právě proto, že tyto místa byly přirozeně zakryté vysokou trávou. Století za stoletím se tento ptáček vytrvale vracel do Buffala, které bylo v dávných časech plné vysoké trávy. Ale nyní byla všechna pryč. Farmáři tuto krajinu změnili. Nyní to bylo jen jedno pole vedle druhého a všechno to zrní, které tu najednou rostlo, lákalo spousty vran. Samozřejmě, že farmáři chovali i krávy a strnadec Bairdův neměl rád vrány, lidi ani krávy. Tenhle pták byl tak citlivý na změny, že se jich sem vrátilo hnízdit asi jen 5%. Ostatní buď umřeli, nebo si našli jiné místo se shodným počasím i vysokou trávou. V důsledku těchto změn si někteří z nich byli nuceni hledat místo víc na západě nebo víc na východě, kde ale vlhkost vzduchu znepříjemňovala obvyklý způsob hnízdění. Kombinace těchto faktorů způsobila, že od roku 1966 se populace tohoto druhu v průměru zmenšila o 1,6% každý rok. Biologové se rozhodli, že tento druh vyhlásí za federálně chráněný. Stovky farmářů, kteří tu ale pracovali, se ale rozhodli, že budou protestovat a tak tenhle druh stále pomalu vymírá.
Mezi pozorovateli to byl právě strnadec Bairdův, který odděloval chlapce od mužů. Zimu trávil v Mexiku a pak se vracel na hnízdiště. A právě to bylo nejlepším místem, kde tenhle druh pozorovat. Samozřejmě že tyhle hnízdiště byly hodně daleko od nejbližšího letiště. Jeho cesta Dakotou byla testem jeho odhodlání. Během toho, jak Miller jel 500 mil autem, blízko krajiny desetitisíci jezer, podél řeky Mississippi si uvědomil jedinou věc. Jediný způsob, jak se tenhle pták dal pozorovat, byl mít hodně pevnou vůli a nikdy se nevzdávat.
Najednou zaslechl zpěv těchto dvou ptáků na ostnatém plotě na kopci blízko Crystal Springs. Pozoroval je, ale hlavně je poslouchal. Zněly podobně jako ostatní strnadi, ale jejich hlasy nebyly tak chraplavé. Bylo to podobné v porovnání zpěvu Laureny Bacalla před tím a potom, jak začala kouřit. To, co se ale na nich pamatovalo nejlépe, bylo kolik námahy stálo je vůbec vidět.
I tak to bylo číslo 596 na jeho seznamu. Tenhle druh opravdu stál za oslavu, proto si zajel rovnou do McDonald’s na večeři. Tři běžné hamburger a voda ho stály asi 2 dolary a 7 centů. Jeho kreditka zvládla další motel a chlapec na čerpací stanici Livingston v Montaně mu jí vrátil s tím, že se nedá použít. Z pokladny na čerpací stanici se znovu ozvalo odmítnutí. Musí to být chyba, řekl Miller chlapci. Ale nebylo cesty zpět. Z jeho kreditky se stal bezcený kus plastu a on musel zaplatit hotově.
Nyní se Millerův rozpočet smrskl na 25 dolarů, půl skleničky arašídového másla a ¼ sáčku slaných preclíků Mr. Salty. Byl asi 950 mil od Minneapolisu a po dálnici číslo 94 uháněl rychlostí 100 mil/hod. Stále se nedokázal zbavit nepříjemného suvenýru, který si přinesl z Attu - suchého kašle. Jeho plíce byly plné hlenu a jeho krk a nos byly oteklé a rudé. To, co vykašlával, bylo ještě horší. Klidně by si ho někdo mohl spléct z 80ti letým starcem, kdyby ho jenom slyšel. Když už nic jiného, uvidí aspoň slavný gejzír.
Připojil se k provozu a nacpal se mezi ostatní auta. Před Yellowstonským parkem se téměř dotýkaly nárazníky. Když už byl před bránou, najednou mu to došlo. Jak se sem dostane? Zapomněl totiž počítat se vstupným, které bude muset zaplatit. Samozřejmě že v původním plánu nepočítal ani s prázdnou kreditkou.
20 dolarů, oznámil mu ranger.
Millerova Master Card nefungovala. Poprosil ho, aby to zkusil ještě jednou a ve zpětném zrcátku už viděl nedočkavé lidi, jak se vyklánějí z okýnek a koukají na něj. Proč to tak trvá, myslel si Miller. Jeho kreditka byla znovu zamítnutá. Někdo v koloně za ním začal troubit. Miller vytáhnul peněženku a zaplatil v hotovosti. Nyní mu zůstalo posledních 5 dolarů.
Miller zaparkovat auto v návštěvnickém centru MBNA. Naštěstí dostal číslo 800 a měl dost času řešit problémy se svou kreditkou.
Váš problem je to že neplatíte, zameškal jste už dvě platby, ozvala se mu žena v bance.
Opravdu mě to mrzí, povídá Miller, ale byl jsem mimo domov na 5 týdnů na dlouhé cestě přes Aljašku, Minesotu a Severní Dakotu, a proto jsem nebyl schopný platit žádné účty.
Jste na výletě v Severní Dakotě?
Ano, odpověděl jí Miller, jsem pozorovatel ptáků.
Úřednice chvíli mlčela.
Přísahám, že Vám zaplatím minimum 150 dolarů hned, jak se dostanu domů, přísahám!
Znova ticho.
Dokážete zaplatit do týdne?
Samozřejmě, zvolal Miller tak nahlas, že se mu vrátil jeho vlhký kašel, který ho trápil už dávno.
Dostal zpět svou kreditku a mírně si oddechnul. Jediné, čeho se dočkal, bylo další ticho a na jeho kreditku se připsal další debet.
Z jeho původního limitu 10 000 mu zůstalo 400 a to ještě musel zaplatit velkou sumu za pronájem auta, když se vrátí do Mineapolisu. Buď se mohl zastavit a přemýšlet na tím, jak všechno zaplatí, nebo mohl jít pozorovat. Moc nad tím nepřemýšlel.
Miller dostal na svůj seznam číslo 600, kterým se stala pěnkavice tmavá, které si všimnul ve sněhu na Medvědí stezce blízko cedule, která ukazovala, že je 10 947 stop nad mořem. Millerovi to připadalo, že je mnohem výš.
Bál se toho, až uvidí účet za auto, s kterým další den ujel 700 mil a další den ráno zase 300 jen proto, aby mohl vyrazit včas. Tentokrát jeho Master Card fungovala. Dal si dva sliby: Už nikdy nebude cestovat s tak složitými financemi jako tentokrát. A už nikdy, opravdu nikdy, nebude mít preclíky s arašídovým máslem místo jídla 6x po sobě.
Tyhle sliby ale bude řešit až příště. Na svých cestách na ně teď vůbec neměl čas. Tentokrát se zasekl na letišti v Mineapolisu. Jeho let odlétá až druhý den. Myslel si, že to nebude problém a zavolal do Holiday Inn, aby ho přišli vyzvednou na letiště. Ale oni ho odmítli, protože měli plno. Napadlo ho, že si zkusí zavolat do Comfort Inn, ale take měli plno. Přemýšlel, co udělá a potom ho napadl Radisson. Znova zklamání. Zakoulel očima a zavolal do Hyatu. Ten ale stál víc jak 100 dolarů na noc - jak moc toho ještě jeho karta vydrží? Myslel si když, zvedal telefon. Bohužel i tady ale bylo plno. A to, jestli jeho kreditka fungovala, bylo úplně jedno. Mineapolis byl tak plný, protože tu právě byla konference o zdravotnictví a prázdný hotelový pokoj nebyl nikde v okruhu 50 mil.
Sklonil hlavu a opřel se o kufr. Bylo mu do pláče.
Znovu se hrabal ve zbytcích svých preclíků a arašídového másla. Najednou ho přerušil nějaký muž a žena oba ve středním věku. Zavolejte do sousedného města, jmenuje se St. Paul, řekli mu. Nyní musíme někoho doprovodit, ale přijdeme za vámi později.
Miller tedy zavolal do sousedního města, ale ani tam nebyl žádný prázdný pokoj. Bylo už skoro 16:00. Miller odešel z terminálu někam do rohu a připravil se na to, že tu stráví noc.
Pár se k němu vrátil.
Možná Vám to bude připadat trochu zvláštní, ale budeme rádi, když s námi strávíte dnešní noc pod naší střechou.
Miller byl už příliž unavený na kruté vtipy.
Myslíme to vážně, řekl mu ten muž. Mineapolis je velké a krásné město a my nechceme, aby jste si ho pamatoval jako místo, kde se vám ani nepodařilo sehnat nocleh. Klidně zůstaňte dnes večer s námi.
Miller souhlasil ještě před tím, jako by vůbec měli čas si to rozmyslet.
Jako projev vděčnosti je pozval na večeři v místním podniku Ruby Tuesday’s – děkuju Master Card – bez problému strávil noc na gauči v obýváku. Další ráno mu koupili snídani v mezinárodním domu palačinek a zavezli ho zpět na letiště.
Žena se jmenovala Laurie a muž se nikdy pořádně nepředstavil. No a Miller byl až příliž nesvůj na to, aby se ho na něj zeptal.
Při návratu do elektrárny si vysloužil novou přezdívku a tak se z něho stal Ptačí muž.
Miller byl pro tuto kancelář v něčem úplnou zvláštností. Jen málokterý z jeho kolegů byl na dovolené 5 týdnů v kuse a už vůbec by někdo na tak dlouhou dovolenou nešel jen proto, aby mohl pozorovat ptáky. Miller nikdy neskrýval svou posedlost a na kraj svého stolu si spokojeně položil seznam 611 druhů, které se mu podařilo nasbírat od Minesoty až po Attu.
Jeho přítel také pozorovatel Kyle Rambo věděl, jaké úžasné číslo to je, ale byl unešený, když mu Miller oznámil, že se pokouší o celý rok. Miller byl stále zavalený prací a nedokázal se zbavit všech dluhů a povinností. Zároveň ho stále trápil ten hnusný kašel, který chytil na Aljašce. Miller potřeboval pauzu.
Rambo mu to nežral.
Povím ti to na rovinu. Dostal jsi 611 druhů ptáků a to je jen červen. To se ani nepokusíš o 700? Zeptal se ho.
Miller si znovu povzdechl.
Rambo čekal na odpověď. Kdy se ti znovu podaří dosáhnout 611? Blížíš se k 700 a zůstává ti ještě půl roku a ty chceš zkončit? Jak můžeš jen tak skončit?
Miller pokrčil rameny. Už neměl žádný čas a nemyslel si, že by ho mohl dostat víc, natož dovolenou.
Nikdy nevíš, když se nezeptáš, řekl mu Rambo.
V něčem měl asi pravdu.
Miller nakráčel k šéfovi do kanceláře hned další den.
V rukou nesl dva papíry.
Na jednom bylo číslo 611.
Druhý byl delší. Psalo se na něm:
NEJDELŠÍ ZAPOČÍTANÉ SEZNAMY PTÁKŮ VŠECH DOB:
721 Sandy Komito (1987)
714 William Rydell (1992)
712 B. Shiftlett (1993)
711 Benton Basham (1983)
699 Jim Vardaman (1979)
Tu věc kolem pozorování ptáků jeho šéf prostě nedokázal pochopit. Ale možnost získat rekord ho na tom celém zaujala. O tom, co všechno stihl v tak krátké době a byl jen 110 druhů od severoamerického rekordu a to mu ještě zbývalo půl roku – to jeho šéf opravdu pochopil rychle. Řekl Millerovi, aby mu povyprávěl pár zážitků a příběhů ze svého pozorování. Nejvíce ho zaujal ten, o dobrodružstvích na Aljašce.
Miller stále ještě musel odstranit chyby v 250 000 řádcích kódu předtím, než nastane Y2K. Jeho šéf ho ale platil od práce a ne od hodiny. Bylo mu v podstatě úplně jedno, kdy a jak je v práci. Klidně mohl makat 10 hodin denně, 4 dny v týdnu nebo jeden den bez přestávky. Jedinné, co bylo podstatné je, aby byl všechen kód zbaven chyb.
Miller teď měl čas, ale stále potřeboval peníze.
Millerovi se nějak podařilo získat další MaterCard, na které byl limit 6000 dolarů. Jak to zaplatí – to byl další problém, který bude řešit jindy. Během svých prvních dvou týdnů v práci odpracoval 86 hodin a to mu sotva stačilo na to, aby zaplatil všechny poplatky na svých dalších 5 kreditních kartách. Stále mu docházely peníze. Nechtěl to udělat, ale neměl jinou možnost.
Zvednul telefon a zavolal “ táta bance”.
Nebylo moc příjemné, půjčovat si peníze od táty. Byl už dospělý muž, měl dobrou práci a take měl své vlastní auto. Měl už vlastní život mimo Holmes County v Ohiu. Po všech těch trapných chvílích, které při pozorování zažil, jako např. v městě Dulth a nebo na čerpací stanici v Livingstoně nebo dokonce s rangerem v Yellowstoně, Miller věděl, že potřebuje hotovost. Určitě bylo horší sklonit hlavu před cizinci než před rodiči.
Když mu doma konečně zvedli telefon, došlo mu, že bude čelit ještě jednomu problému. Vedoucí v “ táta bance” byla totiž jeho máma.
Ahoj mami, pozdravil Miller. Řekl jí, že má problem a že potřebuje pomoct.

Millerův otec zdvihnul další telefon. Miller začal se svým představením. Ještě je rok jen v půlce a on už má 611 druhů. Fakt mám rekord na dosah ruky – jediné, co mi chybí, jsou peníze.
Jak moc, zeptala se máma.
5000 dolarů.
Jsi si jistý, že to opravdu chceš, zeptala se ho.
Jsem si úplně jistý, že je to to, co chci. Na 100%.
Nevím, jestli ještě někdy v životě budu mít takovou příležitost.
Je to ale sakra hodně peněz, řekla mu.
Miller cítil, jak mu jeho Big Year protéká mezi prsty. Najednou se do toho vložil jeho otec. Na co chceš ty peníze, kam chceš jít? Miller mu řekl o trogonech v Arizoně, alkounech v Californii a o tom divném kolibříkovi konkrétně o pruhlícím, který si stále užíval krmítka pro ptáky v britské Columbii. Jeho máma zavěsila. Tyhle rozhovory o ptácích jí nic neříkaly.
Když se otec vrátil do kuchyně, čekala na něj.
Nerozuměla této pozorovatelské soutěži. Pozorování má být přece zábava a ne honba za vítězstvím. Mělo to být přece ty a krásní ptáci a ne ty, krásní ptáci a nějací šílenci z jiného státu. A co vůbec všechny ty účty? Jak se může pozorování ptáků změnit v něco, co stojí tolik peněz? A co vůbec Gregova práce? Tohle určitě není dobré pro jeho kariéru. Kráčí na hranici toho, co je ještě únosné a je závislé od kreditních karet. Tohle se mu může ošklivě vymstít. Měl by se naučit šetřit a kontrolovat se. Tohle to úplně pohltilo.
Když skončila svůj proslov, podívala se na výraz svého manžela.
Syn žil otcův sen. A kdoví, kolik ještě času otci zbývá, aby mohl snít – nebo vůbec žít.
Banka jim schválila půjčku.

Číst dál...

Al-Abraq, 6. ledna 2017

Nejzápadnější bod v Kuvajtu je malá oáza jménem Al-Abraq. Znova klasická past na migrující druhy. Určitě jí navštívíme v dubnu, kdy se sem vrátíme. Nějaký ten čas tu zimovali dva jedinci budníčka altajského, což byl pro nás super druh, který kdybychom neměli štěstí, jsme mohli během roku propásnout.

1 Humes Warblerbudníček altajský

Spolu s Marcusem Craigem a belgicko – dánským týmem jsme jeli přímo do pouště, která byla úplně vyprahlá a rovná, bez jakýchkoliv orientačních bodů. Našli jsme 4 strnady růžkaté a 9 skřivanů dudkovitých. Oba to byly velmi vzácné druhy.

Trik byl v tom, že jsme hledali zbytky po velbloudech, které zase lákaly všechny ptáky, kteří se vyskytovali v neúrodné poušti. Prostě krása!!

2 Greater Hoopoe Larkskřivan dudkovitý

Číst dál...

Mutla Ranch, 5. ledna 2017

Úplně první věc, kterou jsme po ránu udělali, bylo to, že jsme se setkali v rezervaci Jahla Pool, abychom se podívali na nadějný nález břehule, který včera učinil Neil Tovey. Parta chlápků – my tři a belgický pozorovatel Joachim Bertrands, který je členem jiné skupiny s Omarem Ashaheenem a Marcusem Craigem. Omarovi se podařilo se svou obří kamerou dostat absolutně skvělé záběry ze včerejška. Bohužel se ale ukázalo, že to je úplně obyčejná břehule říční – nic na oslavu.

Šli jsme do rezervace Kabd. Byla to výzkumná stanice, která vyžadovala povolení k přístupu. Abdul Rahman ale potřebné povolení získal. Tohle už bylo vážné. V zarostlé části pouště byla stabilní populace skřivana obojkového, který se zde dal snadno najít. Skupina Joachima Bertranda nám pomohla najít bělořita skalního, ale kromě něj to tu bylo jinak skoro prázdné.

Severně od města Kuvajt se nachází ranč přezdívaný Mutla Ranch, který leží uprostřed pouště a právě proto je to skvělá past na migrující ptáky. Ranč také přitahuje zimující ptáky. Spolu s Joachimem Bertrandem a jeho týmem jsme ho prohledávali několik hodin. Není tu moc aktivity, ale když se sem vrátíme v dubnu, pravděpodobně se to tu bude hemžit migrujícími lesňáčky. Každý miluju tu chvíli, kdy pomalu prochází terénem a neví, na jakou vzácnost narazí. Mårten Wikström našel drahokam, druh snů – výrečka plavého.

1 Pallid Scops Owl Dream speciesvýreček plavý – Druh snů

Číst dál...

Hranice Iráku, 4. ledna 2017

Včera nás AbdulRahman doprovázel na Abdali Farms blízko irácké hranice. Naším cílem byly dva důležité druhy čejka černoprsá a Afghan babbler. Oba dva se daly relativně snadno najít, ale čejka černoprsá se během dne skrývala. Vrátili jsme se až večer, kdy obvykle vychází ven. Navíc jsme tu našli veliký bonus. Před pár dny místní pozorovatel jménem Ouda Al-Bathali našel mandelíka indického, kterého se podařilo najít také nám.

1 Indian Rollermandelík indický

Po dvou dnech poměrně pomalého pozorování a sbírání druhů, které objevil někdo jiný, jsme se všichni těšili na aktivnější pozorování. Pozorovali jsme v parcích a na pobřežích blízko města. Pozorovali jsme pár snadno dosažitelných druhů. Připadám si trochu namyšlený, když píšu, že ťuhýk běločelý je snadno dosažitelný.

Pobřeží bylo úžasné. Množství zimujících bahňáků je obrovské. Vím, že v Ománu by to mělo být ještě lepší, ale nikdy jsem neviděl tak velké množství bahňáků pohromadě. Tisíce jespáků obecných, několik stovek jespáčků ploskozobých a to nejlepší – 85 pobřežníků černobílých. Končili jsme opět večer prohledáváním hejn plameňáků růžových, abychom našli jednoho plameňáka malého. Posledních pár zim trávil tenhle samotář v hejnu svých příbuzných. Pravděpodobně to byl stále ten stejný jedinec. Byl tu úplně sám a páni, mi ho našli. Zjevně je to už pátý rekord v Kuvajtu.


2 Lesser Flamingoplameňák malý


Tohle je pořádná rarita v WP.

3 Lesser Flamingo in the sunsetplameňák malý při západu slunce

Našli jsme přátelskou skupinu místních pozorovatelů v aplikaci WhatsApp. Poslední, co se dnes večer stalo, bylo, že jeden z místních nahlásil hejno vlaštovek hnědých v rezervaci Jahra Pool, ale v tomto hejně byl jeden vyčnívající jedinec, který vypadal jako břehule bledá, s šedo hnědým hrdlem a neměl bílý pás pod hrdlem. Z toho vyplývá, že zítra se pokusíme dostat na svůj seznam břehuli hnědohrdlou!!!

Číst dál...

Perský Wheatear na Saudské hranici, 2. ledna 2017

Dnes je druhý den pozorovatelského roku a rozhodli jsme se začít nějakým základním pozorováním na hranici Saudské Arabie. Ráno jsme strávili v místní farmářské vesnici jménem Al-Wafra. Pozorování zde bylo nudné a pomalé. Nic zvláštního jsme tu nenašli. Všichni místní jsou uzavřeni před návštěvníky, a proto musíte vejít obezřetně, najít si průvodce a požádat o přístup do vesnice. Kromě toho, že tu nebylo nic moc k pozorování, to proběhlo celkem dobře. Lidé v Kuvajtu jsou skutečně milí a přátelští.

Večer jsme se plně zaměřili na bělořita perského, kterému se často přezdívá exotickým jménem Persian Wheatear. Konečně se nám ho podařilo najít blízko vesnice zvané Al-Nuwaiseeb, která se nachází nedaleko saudské hranice.

Persian Wheatear bělořit perský

Skončili jsme večer. Zeptali jsme se místního vlastníka skalnaté pláže, který byl shodou okolností také Arab, jestli bychom mohli vejít na jeho pozemek a sledovat moře. Na tváři se mu zjevil veliký úsměv a požádal svého bangladéšského služebníka, aby nám přinesl čaj. Během západu slunce se před námi míhali rackové velcí.

Číst dál...

Kapitola jedenáctá - The Cradle of Storms

Kapitola jedenáctá - The Cradle of Storms
Sandy Komito letěl tři míle nad Aljaškou s hlavou v oblacích. Všechny tři zastávky měl před sebou a měl svoje oblíbené sedadlo v letadle. Zatím co ostatní měli problém dostat se k oknu, jemu to nevadilo. Bylo mu v podstatě jedno, jestli je u okna nebo ne. Našel nové druhy – sýce rousného včera a chystal se na další pozorovatelský výlet. A proto si zaplatil 95 dolarů, aby se dostal na Attu.
Bez toho, aby musel čekat na last minute. Komito věděl, že tento výlet by mohl zlomit jeho Big Year, nikde není tolik rarit a vzácností jako na Attu. Proto byl tu. Ostrůvek daleko od ostatní civilizace a víc na západ než z Fidži. Byl blíž k Asii než k Americe. Attu byl poslední z vulkanických ostrovů v Beringovém moři. Tento let z Anchorage na Attu byl stejně dlouhý jako z New Yourku do Chicaga a zpět. I před tím, když se ukázal v letištní hale, poznal některé lidi, co s nimi již dříve cestoval. Od roku 1985 letěl na Attu dvanáctkrát a někteří z nich dokonce víc. Posedlost tímto ostrovem nebyla ani tak zapříčiněná ptáky, jako spíš lidmi. Kardiologové, mechanici, piloti, úředníci, senioři, studenti, muži a ženy byli spojeni stejnou posedlostí. Během dvou týdnů v květnu tihle lidé byli jedna velká komunita. Nocovali spolu, jedli spolu a trávili spolu čas. Znovu a znovu. Na tomto ostrově požitek přicházel spolu s větrem, který přivál další ptačí druhy. To, že se tu lidé navzájem poznali, ale neznamenalo, že si navzájem důvěřovali. Na tomto ostrově bylo hodně tajemství, a Komito byl také dost tajnůstkářský. Nikomu neříkal o svém Big Year i když hodně lidí na to přišlo samo. Někteří soutěžící možná s ním letěli v tom samém letadle. Například se vedle něho vynořil chlap s hřmotnou postavou a velkým pupkem. Připlížil se ke Komitovi a zeptal se na jeho rekord z roku 1987. Komito toho chlapa už předtím viděl, bylo to včera. Byl součástí skupiny, která se připravovala v Anchorage. Tento chlap ho doprovázel sněhovou bouřkou na Aljašce a teď se ho ptal na Big Year. Komitův vnitřní alarm zvonil na maximum. Big Year, řekl Komito cizincovi, je docela závazek. Druhý pozorovatel s ním souhlasil. Pracoval v nukleární elektrárně a svoje pozorování realizoval během dlouhých víkendů a přestávek mezi zakázkami. Snažil se o Big Year. Komito nechodil okolo horké kaše: takže kolik druhů jste už viděl? Komita to úplně zvedlo ze sedadla. 508? To bylo víc než měl zatím jeho letošní Big Year. Jaký maniak by se mohl snažit překonat jeho rekord a přitom pracovat na plný úvazek? Bylo možné, že by Komito potkal někoho ještě víc zapáleného než je on? Bylo to překvapivé, zvláštní až dokonce děsivé, jeho rekord byl ohrožen. Jméno druhého pozorovatele bylo Greg Miller. Toto jméno si Komito zapamatoval. Ohrožoval ho víc než ostatní pozorovatelé. Stále měl problémy z Lawrencem na Attu a Larry Balch byl obvykle benevolentní. Už od roku 1980 měl na starosti všechny lety.(Na tento ostrov se nedalo dostat komerčním způsobem. Jenom soukromě). Platil všechny účty a prodával všechny lístky, najímal všechny. Zařizoval pokoje, spolubydlící, jídlo, svolení od obyvatelů ostrova. Byl jediný, kdo měl federální povolení, aby mohl brát na ostrov turisty. Larry Balch používal svoje kontakty s Texaským senátorem Philom Grammom, aby zajistil roční příliv turistů. Na Attu byl Balch
šéfem a Komito ho neměl moc v lásce. Ne, že by v tom bylo něco osobního, bylo to jenom jeho povahou. Bylo to v tom, že uvízl v systému a neměl rád nikoho, kdo na něho měl vyhrazený názor. A tak poprvé Komito na Attu uvízl s Lawrencem v jedné kajutě. Balch dokonce určoval změny času a určoval i čas pro pozorování ptáků. Balchův standartní čas začínal o šesté ráno, kdy slunce vycházelo a končil o desáté večer, kdy slunce zapadalo. Komito chtěl vyrazit dřív a na protest se postavil, ale Balch ovládal pozorovatele a nechal je hlasovat. Bylo mu jedno, že Komito chtěl využít čas, když ostatní pozorovatelé se rozhodovali a odhlasovali, že budou odpočívat a vyrazí až později. Donutil Komita, aby si znovu sedl, a tak se zrodila rivalita. Bylo pravidlem, že všichni museli pracovat a tak Balch využil lidi na ostrově jako levnou pracovní sílu, kteří mu dokonce platili. Všichni museli
něco dělat a byznysoví manažeři a vrcholné hlavy v podnikání museli např. umývat špinavé podlahy. Komito nesnášel takové domácí práce a připadalo mu blbé, aby zaplatil 5 tisíc dolarů za cestu a výpravu a potom ho někdo nutil, aby krájel salát na připrávu večeře. V hlavě začal počítat, jak moc Balch vydělává s těchto výprav na Attu. Ale Balch, vypočítavý univerzitní profesor ze Chicágské
univerzity řekl Komitovi, že jeho matematika je nesprávná. Lawrenc na Attu vyvolával problémy a Komito neměl náladu poslouchat jeho pindy a tak použil starý trik z New Jersey – úplaty. Když Komito potichoučku podstrčil několik stovek dolarů všichni mu hned chtěli říct kde co viděli a kde co slyšeli. Bez problému tak našel pár spojenců.
Balch se nikdy nehádal o žádném s faktů. Měl skutečně rád Komita. Byl to jeden z nejlepších vyprávěčů na ostrově a hodně dobrý bavič. Souboj mezi Komitem a Balchem se tak nějak stal součástí ostrova. Skutečný problem ale nastal, když Komito odmítl zaplatit 5000 dolarů za výlet na Attu. Od toho dne to vypadalo, že Komito sice zaplatí 48 dolarů za noc v hotelu ale přinutí Balcha, aby si odpracoval každý cent. Vlastně to vypadalo, že Komito odmítal zaplatit do té doby, dokud si nebyl opravdu jistý, že dostal, za co si zaplatil. Když poslal Komitovi účet za jeho Big Year, Komito ho odmítl zaplatit a prostě ho ignoroval. A proto mu Balch poslal sms, ale odpovědi se nedočkal.
Vůbec to nechápal. Balch se už doslechl o tom, že se Komito stale honí za ptáky. Vypadalo to, tedy aspoň podle povídaček, že se Komito pokouší o další Big Year. Balch moc dobře věděl, že nikdo nemůže zrealitovat svůj Big Year bez toho, aby navštívil Attu a proto zavolal Komitově malželce a odfaxoval jí jednu fakturu. Druhou poslal fedexem (Federal Express). Komito opět neodpovídal. Několik dní před začátkem výletu na Attu mu pár lidí navrhlo jednoduché řešení. Zakaž Komitovi přístup. Nikomu jinému by neprošlo podobné chování a neplacení účtů. Tak proč dělat nějaké vyjímky pro Komita? Proč na něj vůbec brat ohledy?
Jako prezident americké pozorovatelské asociace byl Balch unešený, dokonce by se dalo říct ohromený Komitovou drzostí. Nikdo před ním se nepokusil o Big Year 2x v životě. A Balch nechtěl být tím, kdo mu to zkazí.
Pár dní před tím, než mělo odletět letadlo na Attu, se Komito chtěl ujistit, že všechno platí, aproto Balchovi zavolal. Ten mu řekl, že vše platí, jak bylo domluveno – I když bylo hodně lidí, kteří mu říkali, aby Komita na ostrov nepustil – Komito Balchovi konečně slíbil, že mu napíše šek.
Balch dostal svých 5000 dolarů ale Komito na oplátku dostal mnohem víc, než jen lístek na Attu. Podařilo se mu zaplatit za vlastních podmínek. Big year nebyl jen o tom, jak pozorovat co nejvíce ptáků, ale I tom, jak to dělat efektivně a správně.
První věc, kterou na ostrově Attu všichni uviděli, byl sníh. Byl začátek května a vysoké hory, které měly výšku kolem 1000m, byly vždycky pokryté sněhem ale nikdy ne takhle moc. Přistávací dráhu na ostrově obklopovaly asi půl metru vysoké zdi ze sněhu a Komitovi to připadalo, že by měl zatáhnout za záchrannou brzdu. El NiÖo skutečně dorazil na ostrov.
Když si všichni vybalovali věci, pozorovatelé se rozčilovali nad počasím. Komito byl ale zaměřený na něco úplně jiného.
Hledal zabijáka.
Každý rok za posledních 10 let, nebo možná i za delší čas, muzea a federální organizace tajně posílali lovce, aby zastřelili vzácné druhy do jejich sbírek. O těchto lovcích nikdo nemluvil. Dokonce pozorovatelé, kteří tu byli poprvé, o nich často ani nevěděli. Ve skutečnosti na to někteří z nich přišli tím nejhorším možným způsobem
V roce 1986 jeden z pozorovatelů byl tak zaujatý ptáky na ostrově, že se rozhodl postavit si zde kemp a žít tu o samotě. Muzea na Aljašce byly tak unesení možností získat ptáky, že mi daly speciální sběratelské povolení – oprávnění zabíjet ve jméně vědy. Tohlo upoutalo jen málo pozornosti, tedy aspoň do té doby, než se organizoval první jarní výlet na Attu. Když jeden z pozorovatelů našel great spotted woodpecker – byl to jeden z prvních vůbec zaznamenaných v severní Americe a někdo ho zastřelil brokovnicí.
Jako organizátor výletů na Attu byl Larry Balch vysloveně rozčílený. Strakapoud velký by byl úlovkem desetiletí pro mnohé z jeho platících hostů a teď byl leda tak ve vládním mrazáku. Bylo to opravdu k naštvání, že někdo měl na svém životním seznamu toho ptáčka, ale pak ho zabil ještě dříve, než ho mohl vidět kdokoliv jiný.
Sběratelé se stali na ostrově malomocnými a nikdo s nimi nechtěl nic mít. Vypadalo to, že za svoje skutky musejí platit. Jeden z pozorovatelů, který byl právě na ostrově vyprávěl, že si všiml sběratele, který sledoval mladou ženu během jejího výletu do tundry. Když se vracela do kempu a vystoupila z letadla, sběratel se za ní připlížil s nůžkami a ukořistil něco jiného – pramen jejích vlasů. Sběratel všechno popřel, ale tento příběh se šířil po ostrově a tak se stalo, že byli sběratelé považováni za divné úchyláky a lidé se jim vyhýbali.
I tak ale sbírání pokračovalo. O několik let později fotograf přírody právě zaostřoval svůj fotoaparát na Pechora pipit, když mu jeden se sběratelů vešel do záběru se svou dvouhlavňovou puškou. A tak byl jeden z nejkrásnějších záběrů, který mohl být udělaný na tomto okraji civilizace, zničený jediným výstřelem z pušky.
Od té doby Komito věděl, že musí udělat víc, než jen porazit ostatní pozorovatele na ostrově. Musel porazit i sběratele. Take věděl, že to ale nebude jednoduchý úkol a zařekl se, že jestli někdo z lidí, co s ním byli na palubě letadla je sběratel, tak Komito musí být rychlejší než on a jeho snahu překazit.
Miller věděl o sběratelství na Attu jen hodně málo. S jeho omezenými znalostmi to bylo samo o sobě těžké. Mimo jiné byli ptáci na ostrově příliš krásní a úchvatní na to, aby to ted vyřešil. Na jedné ze zhruba 1,5 míle dlouhých výprav na ostrově viděl 3 životní druhy jak odpočívaly na přistávací dráze – dva jedince morčáků, 4 jedince poláků velkých a jednoho vodouše bahenního – všichni tihle by měli být na druhé straně Tichého oceánu. Když začal vybalovat, někdo venku zakřičel. “labuť zpěvná” – bylo to, jako kdyby někdo zakřičel hoří. Dav lidí spolu s Millerem a tuctem dalších se vyhrnuli ze dveří. Nikdo nevěděl, kdo původně řičel a způsobil tento rozruh a bílý pták splýval na pozadí zasněžených vrchů. Dokonce I zkušenní návštěvníci, kteří byli na Attu už po několikáté, se museli podívat podruhé, aby si vůbec něčeho mohli všimnout. I ptáci, kteří by jinde možná vypadali úplně normálně, stáli na Attu za povšimnutí. Např. běžné hnědé druhy, kterých si v Ohiu nikdo nevšímal, tady na ostrově upoutali pozornost. Strnad severní s výrazným žlutým ocasem a černočervenou holavou vytvářel na bílém pozadí zajímavou podívanou. Aljaška byla hotelem pro ptáky a poskytovala jim nejlepší místo na hnízdění. Během jejich námluv proto všichni ptáci oblékali své nejlepší peří.
Miler nikdy neviděl žádné takové místo, které by bylo jako Attu. Zahříval ho teplý proud z Japonska nazývaný Kuroshio Current a ochlazoval zase studený proud Beringova moře. Právě proto na ostrově Attu bylo jedno z nejhorších počasí na světě a domácí tohle místo nazývali kolebkou bouří a rodištěm větrů. Prší tu, nebo sněží 250 dní v roce a ostatní dny je tu většinou mlha. Na pobřeží tu běžně byly vlny vysoké 50 stop a vítr o rychlosti 100 uzlů. Ostrov byl sice jedním z menších, asi 17 mil dlouhý a 40 mil široký, ale měl na sobě hory, které stěžovaly jakoukoliv cestu do vnitrozemí, ale bez problémů se dalo cestovat jen podél pobřeží. Proto tu nikdo nežil trvale. Nebyly nikde žádné telephony, restaurace ani hotely a jediným, kdo tu zůstával opravdu nadlouho, byli příslušníci pobřežní hlídky – asi 20 mužů, kteří se starali o místní navigační systém, založený na satelitech GPS. Kvůli špatnému počasí příslušníci pobřežní stráže byli donuceni uzavřít stanici i přistávací dráhu. Poté, co strávili zimu na tomto zamrzlém ostrově, se jim ani nechtělo věřit, že by někdo zaplatil, aby sem mohl jít na dovolenou.
Dokonce i pojmenování míst na ostrově ukazovalo na náročné podmínky na tomto místě. Byly tu místa jako Strašný kopec, Příšerná hora nebo Vražedný vrchol. Tohle bylo výsledkem historie konkrétně čtyřicátých let 18 století, kdy ruští mořeplavci vyvraždili muže domorodého kmene Aleut, znásilnili jejich ženy a změnili ostrov na ostrov plný krys, hlavně zde ale věznili norské zajatce. Moderní návštěvníci nikdy nevěděli, jak by měli oslavit, že našli svůj životní objev, když to bylo na místě zvaném Přístav masakru.
Pozorování památek tu take bylo divné. Miller se usadil a chtěl udělat pár fotek kopců a přístavu na památku, ale když se podíval pořádně, bylo to ještě horší. Všude byl bordel. Zrezivělé kanystry od benzínu se jen tak povalovaly na pláži, opuštěný buldozer byl zaparkovaný v přílivovém jezírku a opuštěné bojové letadlo P-38 rezivělo na svahu kopce. Přístav byl plný zbytků a pozůstatků po jedné z nejhorších bitev 2. světové války. 7 měsíců poté, co Japonci zaútočili na Pearl Harbor, japonské jednotky obsadily Attu, bylo to poprvé od roku 1812, kdy nepřátelské jednotky obsadili americkou půdu. V té době na ostrově žilo jen 42 domorodců a manželský pár učitelů. Japonci to udělali proto, že chtěli mít nějakou převahu nad Spojenými státy a chtěli odpoutat pozornost americké armády ze středního Pacifiku. Ani jeden z jejich cílů nevyšel. Vzhledem k tomu, že v průbehu války bylo hodně důležitějších bitev a hodně věcí podléhalo utajení nebo byly noviny pod velkou zátěží a kolabovaly pod přílivem novinek, jen málo kdo se dozvěděl o japonském vítězství. Američští generálové byli tak zaskočeni vítězstvím na Attu, se kterým nepočítali a nuceni udržovat tolik jiných linií, že Japoncům se podařilo Attu udržet do konce roku. Americká armáda se ani nesnažila dobýt ostrov nazpět. Zvítězila logika. Místo toho aby američané obětovali svoje jednotky v nesmyslné bitvě, počkali, až Japonce vyžene neúnavný nepřítel – počasí. Tucty z nich zkolily problémy s dýcháním v důsledku zápalu plic nebo celkového selhání respiračního systému. Když v květnu 1943 zakotvilo 12500 amerických vojáků v přístavu na Attu, našli 2500 zubožených japonských vojáků, jak se snaží v mlze držet pozice. Po 18 dnech obléhání a minometném bombardování japonské letectvo opustilo vlastní jednotku. Japoncům docházely zásoby munice, zhoršoval se jejich zdravotní stav a žili ze zoufale malé porce jídla, zhruba z jedné kuličky rýže na den. Jedné noci 29. května se rozhodli, že bitvu ukončí. Seběhli z kopců ozbrojeni jen noži a bajonety. Řvali “Banzai!” a povraždili zraněné americké vojáky ve zdravotních stanech. Potom bojovali s noži tváří v tvář s vojáky na stráži. Ale útok se bez munice nedostal daleko. Když už japonci věděli, že nepřežijí, mnoho z nich se vrhlo mezi vojáky s odjištěným granátem na hrudi. Z jedné tisícovky vojáků, kteří se vrhli na sebevražedný útok, přežilo jen 28. Bylo zabito 449 amerických vojáků, 1100 bylo zraněných a dalších 1200 utrpělo otevřené rány. Mnoho z nich mělo takové omrzliny na nohou, že jim museli být amputovány. Bylo to poprvé, co se Americká armáda střetla s japonskými sebevražednými útoky. A byl to jediný útok během 2. světové války, který se odehrál na americké půdě. Oblast Tichého oceánu to změnilo navždy.
Pozorovatelé si půjčili něco z vojenského vybavení a něco z vojenské disciplíny. Každou půl hodinu hlásili pozorování vysílačkou. “jíkavec v Navy Townu” ozvalo se ve vysílačce. Miller spěchal 2 míle, aby se dostal k chátrajícím kasárnám na základně dělostřelectva. V době, když tam dorazil, už ale byli ptáci pryč. Miller spěchal zpět do Navy Townu za dalším hlášením. Konečně se mu podařilo vidět jíkavce – černooranžový poddruh pěnkavovitých. Ptáčkové se schovávali v prázdném barelu od paliva před ledovým větrem. Bože, ten vítr. Bez ohledu na to, kde Miller zrovna stál a jak byl otočený, na ostrově Attu mu vždycky připadalo, že mu fouká přímo do tváře. Tohle byl vážný problém. Jediný způsob, jak se pořádně pohybovat po ostrově, bylo na horské kole a on na to vůbec nebyl připravený. Vzhledem k tomu že věděl, jako moc to bude vyčerpávající, koupil si ve Wal-Martě kolo a slíbil si, že bude trénovat. Samozřejmě, že netrénoval. Po dvou dnech šlapání do pedálů zkrz kaluže, špínu a vulkanický popel Millera bolelo celé tělo. Jako by toho nebylo dost, celou tu dobu hu bičovaly větry o rychlosti 20 mil/hod. Jeho tělo nebylo stavěné na to, aby trávil tolik času na kole. Zadek ho bolel tak moc, že zkoušel jezdit na stojáka. Rychle si ale rozmyslel své rozhodnutí. Buď ho bude bolet zadek, nebo dostane infarkt. Spodní část jeho těla mu to ale neodpustila. Naštěstí ostatní pozorovatelé mu ale odpustili. Vždycky byl vždy a všude poslední, ale na Attu se dodržovalo jedno pravidlo. Nikdo si nezapíše raritu, pokud jí neuvidí úplně všichni. Když ve vysílačce někdo nahlásil strnada rolního zhruba míli a půl od Kingfisher Creek, Miller se bál následků cesty za ním. Čekal, že jeho půlky, aorta i plíce a srdce vybouchnou. A to všechno najednou. Ale šlapal do pedálů, aby našel pozorovací linii – v době, kdy Miller dorazil tak se mohlo začít pozorovat, dva tucty pozorovatelů už stáli seřazeni s dlouhými teleskopy namířenými do krajiny. Každý z nich se vystřídal u pozorovatelny, ale nepozoroval víc jak 2 sekundy a potom se posunul nakonec řady jeden za druhým. Když všichni pozorovatelé už mohli říct, že toho ptáka viděli – pro většinu to byl životní druh – celý process se zopakoval. Ale pozorovatelé mohli už zůstat déle a podrobně si tohoto tvorečka prohlédnout, nebo ho dokonce podrobně prostudovat. Tentokrát měli štěstí a strnad rolní zůstal na svém místě dlouho. Často se totiž stávalo, že v případě rarity to bylo právě naopak. Žádné jiné místo na světě nebylo tak nesnesitelné, jako Attu. To si Miller uvědomil na konci pozorovatelké linie.
Čtvrtý den na Attu udeřila bouře. V 6 hodin ráno základnu zasypalo asi 7 cm sněhu. V 7 hodin ráno se už sněžení změnilo na průtrž mračen. Miller se snažil zabít nějaký čas tím, že by si dal sprchu - Dolly Vardenová ale den před tím vyplýtvala hodně vody a potrubí proto zamrzlo. Hodně divných věcí se dělo v budouvách ostrova Attu.
Například tu byly divné ženy. Teda vlastně hlavně divné ženy. Téhle už táhlo na 40 let, měla černé vlasy a jasné modré oči. Její smích se nesl napříč celou místností a vždy se dost nahlas bavila. Každý o ní hned věděl. Ale hlavně měla životní seznam, který čítal 626 ptáků. Takovou ženskou prostě nepotkáte hned každý den. Miller si jí hned zamiloval a Carol Ralphová vypadala, že si jeho přítomnost užívá stejně jako on. Bouřku strávili spolu na základně, povídali si o ptácích a stěžovali si na jízdu na kole a vítr. Miller jí jen tak z ničeho nic pozval na večeři. I když byl čerstvě rozvedený, projevily se u něho city. A to ho překvapilo. Najednou už bylo krom ptáků na Attu i něco jiného, co chtěl mít a co ho přitahovalo.
Zatím co venku foukal silný vítr a hodně pršelo, Komito ležel na zádech a cítil se střašně. Někdy mezi tím, když byl pozorovat jíkavce a alkouna holubího, v jeho zádech se začal projevovat spazmus. Nějak to zvládnul zpět na základnu bez toho, aby někde odpadnul. Ale cítil se, jako by někdo vzal rozpálenou sekeru a vrazil mu jí do malého místa na zádech. Když by dokázal přejít na základnu pobřežní stráže, možná že by měli možnost zavolat mu leteckou záchrannou službu. Komito zápasil s bolestí.
Pro Larryho Balcha byla jen jedna věc citlivější téma než zdravý Komito, trpící Komito. Někde ze svého magického pytle s triky vylovil balení svalových relaxantů, které vypadaly, že zmenší sekeru v Komitových zádech. Kdyby už nic jiného, tak aspoň tyhle pilulky dokázaly krotit zuřící bolest.
Komito neměl rád místní sendvičový chleba, protože chutnal jako strouhanka. Bylo to proto, že lidé často nechávali jeho balení otevřené. A proto si přinesl svou vlastní zásobu 4 balení již nakrájeného chleba a zabalil ho do krabice oblepené páskou, na které bylo velkými písmeny napsáno KOMITO. Nesnášel kořeněná jídla a právě z toho důvodu, ze seznamu jídel vypadla taky většina těstovin a mořských řas, zrovna tak jako garnáti. Navíc v jídelně pro něj byla moc velká zima. Vítr třásl dveřmi a pro něho bylo v pokoji příliž hlučno.
Když Komito dorazil na ostrov tak zjistil, že z jeho oblíbeného kola mu někdo odmontoval košíky. Zvyknul si je používat asi 2 roky a docela mu tohle vadilo. Zeptal se na to mechanika, kterému se přezdívalo šílený pes Swertinski, požádal ho, aby mu je vrátil. Šílený pes – chlap jezdící na Harley, který kdysi pracoval jako zdravotní sestra, svou přezdívku dostal, když ho po hádce s doktorem museli vyvléct z pohotovosti – pověděl Komitovi, ať si trhne. Komito si proto košíky namotoval sám.
A pak tu bylo oblečení. Komito si na Attu oblečení skladoval, měl krabice plné oblečení. Nešlo o typické ptáčkařské hadry. Oblečení, do kterého se Komito na jednom z nejdivočejších míst na zemi oblékal, bylo vyřazeno z jeho domácího klubu v New Jersey – byly to golfové soupravy, čistý polyester, tikající módní časová bomba ze 70. let. Čím příšerněji vypadal, tím lépe. Běžně kombinoval tmavě oranžovou na kalhotech s limetkově zelenou na tričku s modro zeleným přehozem přes ramena a černo červeným vrškem. Tričko na jeho břiše zase bylo sytě červené a barvou by se klidně vyrovnat požárnímu hydrantu. Límeček na jeho košili místo toho aby byl upravený, byl roztažený jako křídla boingu 747. Takto vymóděný se pohyboval i na Attu. Jeho nejoblíbenější část byly svrchní tříštvrťáky se vzorem švestek. Říkalo se jim “Pan kalhoty” a kdyby uměly mluvit, nikdy by nezavřely pusu. Tyhle kalhoty byly na ostrově již 13 let a účastnily nejpozoruhodnějších pozorovatelských výprav po Americe, jako třeba za lejskem nádherným do hustého křoví, vylezly na vrcholky hor za orly mořskými nebo se plížily štěrkovou pláží za hrdličkou východní. Komito sice nepil, ale to neomezovalo jeho divokou představivost ohledně toho, co všechno tyhle kalhoty asi mohly zažít.
Hodně příběhů se doneslo až ke Komitovi. Během jedné noci až časného rána, kdy se na Attu zbláznilo počasí, se 75 nejserióznějších pozorovatelů spolu mačkalo v budově pobřežní stráže, která byla prolezlá krysami a měla děravou střechu. Jedním z příběhů take bylo, že se tu jeden šílený vydavatel z New Jersey snažil přes vysílačku japonsky mluvit s námořníky někde v Berlingově moři. I v těch nejhorších časech Komito obvykle našel způsob, jak lidi pobavit.
Někdo vystrčil hlavu ze dveří, aby podal ostatním další zprácu o počasí. Déšť stále hustě padal, ale změnil se směr větru. Nyní foukal ze západu přímo z Asie. To navnadilo pozorovatele ještě víc.
Dalších 10 dní bylo těch nejlepších na hon na ptáky zaznamenaný v severoamerické historii. Tahle obří bouře doslova vysála celé skupiny sibiřských druhů a rozházela je po ostrově Attu. Během jednoho úžasného dne Miller viděl 14 druhů, které byly tak vzácné, že se neuváděly ani v příručce Rogera Toryho Petersna. Mnoho pozorovatelů bylo ochotných letět napříč kontinentem, aby viděli jednu vzácnost, která se sem omylem dostala. A tady jich ted byly doslova tucty. Vodouš bahenní, eurasijský druh vyskytující se na sladkovodních mokřadech, byl obvykle zastišen v Severní Americe přibližně jednou za dva tři roky a Miller jich viděl 212 během jednoho dne. Z oblohy doslova pršely rarity.
Tyhle druhy měly ale velmi vysokou cenu – 16 mil jízdy na kole a 10 mil pěšky ve sněhu, blátě, špíně a větru o rychlosti 40 uzlů. Millera zadek už ne jenom bolel, měl průjem a krvácel. Kromě toho se mu zablokovala záda a Miller byl k smrti z toho vyděšený. Za druhé ale v této tundře – hlavně když Carol byla v jeho blízkosti, byl ještě více nezvózní, proto ho žaludek bolel víc a Imodium jedl jako bombónky. Doufal, že už nic podobného do konce dne nezažije. Potřeboval pauzu. Udělal chybu, že si koupil pláštěnku střední velikosti. Nemohl ani pořádně zvednout ruce. Nejprve zmoknul a potom onemocněl. Jako by tohle všechno nestačilo, měl postel v té nejhlučnější místnosti na celé základně. Všichni tu vychrápali celou operu – ( jeho vlastní chrápání bylo tak hlasité, že mu vysloužilo přezdívku “motorovka”) – nyní se ale jeho chrápání změnilo na kašel a kýchání. Miller se ale stále odmítal vzdát. Kvůli nemoci se někdy budil až v 7,30 hod I když obvykle vstával o šesté ráno. Ale tenhle výlet byla životní příležitost a on chtěl vytřískat maximum z každé minuty.
Co se týče bakterií, Komito byla tak paranoidní, že si umyl ruce kdykoliv, i když se třeba jen dotknul kliky na dveřích. Některé večery to znamenalo i 8 cest do koupelny. Neměl chuť nést následky. Tato místnost se stávala totiž obrovskou petriho miskou. Komito byl ale vůči nemoci odolný jako skála. Dokonce i jeho záda přestaly bolet.
V určitém bodě, když viděl, jak se Miller a ostatní ženou až do úplného vyčerpání, osvojil si jinou pozorovatelskou techniku. Komito si troufl jít tak daleko jen pro pár nových rarit. To znamenalo, že se dostane na významnou lokalitu, jako je např. Smew Pond – Jezero potápek, v době když ho bolely záda poslouchal pravidelné zprávy, které se vysílaly každou půl hodinu a čekal, jestli někdo uvidí pro něj vhodného ptáka – kdyby někdo zahlásil drozda plavého na Vražedném vrcholu, Komito půjde a dostane ho. Toto byl dost vyčerpávající způsob. Ale na druhou stranu šetřil energii, zatím co ostatní se honili sem a tam tundrou za novými objevy.
Komito tuto věc nazýval strategií. Ostatní to ale odpískali jako radiopozorování. Nesnášeli to. Cítili se jako honáci na lovu se šlechtou. Oni našli ptáky – Komito zklidil úspěch. Zatím co jeho lincoln zvaný Chaluha byl bezpečně doma v garáži, Komito věren jménu chaluha se choval stejně dravě na Attu a sbíral jeden úspěch za druhým. Seznam mu utěšeně rostl.
Zatím co si léčil svoje nemocná záda v teple základny, narazil na jiné pozorovatele. Jeden z nich Macklin Smith, básník a profesor středověké angličtiny na universitě v Michiganu, který dokázal psát a číst jazykem Beowulfa a Chaucera. Smith byl jediná osoba, která údajně nahlásila větší životní seznam než Komito. Komito ale věřil tomu, že profesorův seznam byl bohatou směsí vybásněných druhů. Obecně se vědělo, že Smith měl štěstí na objevování rarit, které viděl však jen on. Objevil jsem asijského jeřába v Nebrasce a jespáčka ploskozobýho na Attu atd. atd ... Mluvil asi o tuctu ptáků, o kterých Komito tušil, že jsou jenom vybásněné. Smith doufal, že se Komito za jeho seznam zaručí. Smith založil svoje pozorování na to, že jeho druhy byly stejné s Komitovými, ale sem tam měl o vzácný druh napsaný víc, aby byl před Komitem. Když chcete vědět, Komito prostě žárlil, říkal Smith. Ale podobně jako před pár lety v Texasu, Komito tohle odmítal a zachoval si klid Eskymáka. Ledový klid. Díky své schopnosti vařit se Smith účastnil výprav na Attu o 6 let dříve než Komito. (Smith zameškal jen jeden jediný rok 1987, protože se ženil.) Smith byl velmi vzdělaný profesor, Komito měl vzdělání jen z ulice. Učení moc nedal, ale se svojí snahou se vyšplhal z chudoby až k bohatství a vytvořil jeden z největších byznysů na severovýchodě. Nikdo moudrý by se nikdy nepostavil mezi tyhle dva.
Tento rok plicní virus zasáhnul Smitha dost tvrdě. To znamenalo, že strávil hodně času zahrabaný v posteli na základně. Smith ležel vedle Komita. Jeho kašel byl tak strašný a hlasitý, že Komito ho nedokázal ignorovat ani se šputy v uších.
Když přišlo hlášení o jespáku velkém na Alexai Point, Komito věděl, že bez ohledu na to, jak nemocný Smith je, půjde tam a vydrží námahu, jen aby měl nový druh. Tento hnědý asijský druh bahňáka byl vzácný podobně jako tyran středoamerický, druh viděný pouze jednou v době migrace. Komito samozřejmě na to místo výskutu vzácného jespáka vyrazil taky. 12 mil jeli na kole nebo pěšky přes rybníky, kolem vodopádů a tundrou a byli úplně promočení tak, že z nich doslova stříkala voda, když svou vahou zmáčkli podrážku boty. Smith ztratil všechnu barvu a vypadlo to, že je na konci sil, ale kdykoliv Komito postupoval vpřed, tak doufal, že Smith to konečně vzdá. Ale zanedlouho opět uslyšel ten nepříjemný kašel znovu a znovu. Byl až nechutný. Byl to ten nejpomalejší lov od té doby, co kapitán Hook honil krokodýla, který sežral hodiny.
O 2,5 hodiny utrpení později Komito konečně dorazil na Alexai Point. Smith se ztratil, ale jespák velký byl pohodlně usazený na vzdálené pláži. Řada dalekohledů a tři tucty pozorovatelů, všichni čekali, aby pozorování mohlo začít. Komito čekal, až na něj přijde řada u dalekohledu, když to zase uslyšel. Kašel – kašel! Smith se objevil asi 200 stop za ním. Už snad ani neměl sílu k překonání posledních 200stop.
Komito využil svou příležitost se kouknout – Miller stál v řadě před ním – a potom odešel zpět za Smithem. Je to skvělá vzácnost, Mackline, řekl mu Komito, vážně by jsi ho měl vidět seber se. Smith byl strašně unavený a vyčerpaný. Komito chtěl, aby dal oko k objektivu, prostě mu nestačilo, že byli v blízkosti. Když si ho bude chtít dát Smith na seznam, musí ho vidět.
Smith konečně sebral všechnu sílu, aby překonal posledních 200 stop k dalekohledu. Komito uviděl svou nemesis. Koukni se na toho ptáka. Nyní byl konečně spokojený. Jak se Smith dostane zpět na základnu – jeho problém.
Teď tady byli jiní ptáci na pozorování. Komita obzvlášť zaujalo hlášení o bekasině sibiřské na pláži v Pratincole. Tento druh byl velmi známý tím, že se těžko identifikuje, ale tohoto nahlásil James Huntington, pošťák z Iowy, který byl jedinečný I mezi špičkovými pozorovateli. A to hned ze tří důvodů: měl vybraný způsob mluvy, byl pokorný a opatrný se svými hlášeními. Strávil tolik času sledováním choulostivě složitých pozorování ptáků, které nebylo lehké poznat, že se jeho jmého stalo součastí pozorovatelkého slovníku. “Huntingtonův pohled” bylo to, když někdo koukal na ptáka ještě dlouho potom, co všichni odešli. Bylo to i to, co se někteří lidé snažili dělat, když stáli u dalekohledu na začátku řady.
Protože Huntington byl jedním z mála pozorovatelů, který překonával sám sebe a svůj vlastní seznam, Komito během těch let nedokázal odolat a párkrát si do něho rejpnul. Během jednoho z prvních výletů na Attu Huntington běžel k vzácnému druhu tak blízko a tak rychle, že ho vyplašil. Komito vzpomínku na tuhle chybu zachoval v přezdívce Flush Gordon. (Vyplašený Gordon). Během dalšího roku na Attu bylo počasí až podezřele výborné a Huntington se spálil. Spálil se tak moc, že si celou tvář musel pokrýt krémem se zinkem, aby se ochránil. Tentokrát ho Komito nazval Casperem, po přátelském duchovi z pohádky.
Komito zaostřil svůj Huntingtonův pohled před Huntingtonův dalekohled, ale nebyl si jistý, zda dokáže správně identifikovat tu tenkou hranici mezi bekasinou sibiřskou a její sestřenicí z Asie bekasinou lesní. Pro Komita byly rozdíly mezi nimi celkem jasné a myslel si, že v této poloze to zvládne. Myslel si, že křídla bekasiny sibiřské by měly přesahovat její ocas. Huntington se ale víc zaměřil na záda a korunku. Tohle bylo pozorování na nejvyšší úrovni. Byl to ekvivalent toho, jako když na první pokus musíte napsat článek do New York Times. Nikdo nikdy neviděl oba tyto druhy v Severní Americe. I na jejich kontimentu, kde byly tyto druhy běžnější, pozorovatelé měli problém rozpoznat jeden od druhého. Většina světa by se jenom koukla do dalekohledu a jediné, co by uviděla, by byl hned hnědý pták s hnědým zobákem nebo dlouhým zobákem v močále. Barvy totiž splývaly. Huntington zůstal přesvědčený, že je to bekasina lesní a Komito zůstal přesvědčený, že neví. Celou cestu na základnu diskutovali o tom, který z nich má pravdu, na základně se pokusily druh porovnat s asijskou pozorovatelskou příručkou, ale ta neposkytla dost důkazů na to, aby mohla změnit názor některého z nich. Těsně potom přišly ale zprávy, které se nedaly zpochybnit. Některý z lovců ptáka zastřelil a proto přišli k závěru, že to definitivně byla bekasina sibiřská. Komito byl sice spokojený, že se mu ho podařilo identifikovat, ale identita lovce zůstala neznámá. Miller to sice nerad přiznával, ale pro něho už byl čas z ostrova Attu odjet. Chybělo mu slunce, chybělo mu soukromí a chyběl mu záchod uvnitř domu. Chtěl nějaké čerstvé jídlo (poslední tyčinku Snickers si dal někdy v září 1994, zvykl si jí ohřívat k snídani). Chtěl strávit nějaký čas s Carol doma na trávníku (pracovala jako zahradnice v okolí Bostonu). Chtěl také zavolat otci. Jeho otec mu chyběl asi nejvíc. Tohle byla nejdelší doba, jakou kdy strávil na Big Year bez toho, aby zavolal domů. V této době už všichni tvrdili, že tento výlet na Attu je výletem století. On získal 43 druhů do životního seznamu a 54 nových na jeho Big Year seznam, který teď obsahoval 555 druhů. Viděl Komita zblízka a rozhodl se, že držitel Big Year možná nebude až tak neporazitelný. Millerův otec si o tom jistě myslel svoje. Miller už nikdy v životě nechtěl vidět sedadlo od kola. 24. května zmuchlal svoje mokré oblečení do kufru a šel s Carol 1,5 míli na runway. Millerův čas na Attu byl u konce. Komito zůstával ještě další dva týdny s novou skupinou, která měla přiletět. Jen, ať si to tu všechno nechá.
Čekali další hodinu na to, až pro ně přijede auto pobřežní stráže s nepříjemnou novinkou. Mlha byla příliž hustá na přistání a tak se letadlo muselo otočit. Možná zítra. Miller pochodoval zpět na základnu a našel dva další životní druhy, ale klidně by je vyměnil za lepší počasí.
Druhý den se dočkal.
Miller a dalších 60 unavených pozorovatelů se dostalo z ostrova. All Levantin a 60 odpočatých pozorovatelů se dostalo na ostrov.
Jediná věc, která byla být pro Levantina horší než to, že mohl propásnout nějaký dobrý den na tomto výletě bylo vědomí, že Sandy Komito je už dávno před ním na ostrově.
Když Al Levantin konečně dorazil a vystoupil z letadla, které pravděpodobně podléhalo místním aerolinkám tak zjistil, že ztratil hodně času a aby ho dohnal, běžel jako o závod. Překonal 20 mil na pobřeží pěšky nebo na kole a získal 4 životní druhy a 16 nových na jeho Big Year seznam. Na základnu se vrátil úplně vyčerpaný ale veselý. To bylo ono. Měl sice zlý start, ale odstartoval jako raketa. Ještě před tím, než se vůbec dostal na Aljašku, vytěžil maximum a teď mu ostrov Attu servíroval jednu senzační raritu za drunou.
Potom si všimnul uvnitř základny něčeho zvláštního. Přímo u kamen: Sandy Komito. Pozorovatelé, kteří se zúčastnili Big Year museli být rychlí a vytrvalí. Levantin do toho dával všechno. Tak proč je Sandy Komito zpět na základně? Levantin se podíval na seznam ptáků, které se podařilo vidět tuhle sezónu a potom si to uvědomil: Komito nepospíchal, protože to všechno už viděl během prvních dvou týdnů na Attu. Nyní byl na Levantinovi tlak, aby ho dohnal.
Jeden druh, který dokázal Komita rozhýbat byl strnad žlutohrdlý. Bylo to první pozorování tohoto druhu vůbec v Severní Americe. Všichni pozorovatelé odhodili všechno, co právě drželi jen proto, aby ho mohli vidět (dokonce i Even Macklin Smith se vyhrabal z postele aby ho mohl vidět a kvůli tomu musel být evakuovaný do nemocnice pobřežní stráže v Anchorage, kde strávil 4 dny se životem ohrožujícím zápalem plic). Levantin byl nadšený ale nejdivnější bylo to, jaký způsobem ho viděl Komito.
Podle protokolu hned jak byla nahlášená rarita, všichni se zorganizovali vysílačkami do skupiny o 60 lidech. Protože strnad byl na vrcholu kaňonu, Komito nařídil čzyřem pozorovatelům, aby vyšplhali na útes po dvou z každé strany. V případě, že by se pták snažil uletět před skupinkou, Komito nebyl jedním ze čtyř lezců ale vybral si, že bude jedním ze skupiny dozírající na útes. Komito se ukryl v prachu a nechal “ své ovečky”, aby všechnu práci odvedli za něj. Alfa vlk si to namířil přímo na nejlepší pozorovatelskou pozici.
Komito zůstal na vrcholu, aby mohl co nejlépe pozorovat tohoto ptáka. Levantin byl níže, ale zvládl to taky. Naučil se důležitou lekci: když byl někde vzácný druh, který se dal pozorovat, Komito nebyl z těch, kteří se pokusili ho vidět, Komito ho prostě viděl.
Šestý den druhého výletu na Attu Levantin věděl, že má problém. Vítr uhodil na základnu a změnil směr na jih. To znamenalo, že na ostrov uhodil nový přívalový vítr, ale nepřinesl žádné asijské druhy. Každý další druh byl boj. Strávil dny v dešti na Vražedném vrcholu, rozlížel se všude okolo, ale viděl jen staré druhy. Potřeboval nějaké nové ptáky ze Sibiře a ne z Beringova moře. Právě ve chvíli, kdy si myslel, že už pozorování nemůže být horší, vítr se otočil na západ. To znamenalo, že odfoukl všechno vzácné zpět do Asie. Komito zatím zůstal hezky uvnitř v teple. Mezi tím Levantin ustál vítr a prodíral se houštím.
Měl štěstí a našel kulíka menšího na Jižní pláži (na téhle nebyly žádné noční kluby). S výrazným hrudníkem a černým proužkem kolem očí, tohle byl jeden z asijských druhů, který se výrazně lišil od těch severoamerických. Nahlásil ho a počkal, až dorazí ostatní pozorovatelé.
První jeho společník na pláži byl ale někdo úplně jiný a měl čtyři nohy. Na pláži se objevila modrá liška. Tento druh predátora sem vůbec nepatřil. Před stovkami let ho na ostrov přivezli ruští obchodníci s kožešinou. Levantin zorganizoval řetěz, aby zahnal lišku od ptáčka. Ženy vytřídal s urostlými muži a ty prostřídal s těmi s hrubým hlasem. Všichni se zahákli rukama a křičeli “ Jdi pryč liško, vypadni odsud!” – ale divoké zvíře se lidí vůbec nebálo. Liška prošla okolo nich úplně bez povšimnutí a ptáček uletěl. Levantin se vrátil zpět na základnu, kde Komito, který tento druh viděl během prvních dvou týdnů, držel hlídku u teplých kamen. Levantin byl unavený, mokrý, špinavý a lezlo na něho něco hnusného, ale i tak šel ven, aby mohl vidět tento vzácný druh. Komito už zase tahal pro své publikum nějaký ten příběh o lovu na ptáky, který se stal před dávnými časy. Levantin se podíval na tabuli a uvědomil si, že mu stále chybí pět asijských druhů.
Když někdo vysílačkou nahlásil vodouše malého na Alexai Point, oba muži vyrazli ven, aby ujeli 12 mil na kole nebo je ušli pěšky v silném větru a chladu. Spolu s půl tuctem dalších prohledávali okolí a kontrolovali radia, když se najednou ozvalo hlášení o dalším druhu, bekasina sibiřská byla zpět v Zmasakrovaném údolí. Komito vycítil problem. Celé pozorování na Attu bylo o komunitě – čím víc očí hledá vzácný druh, tím větší je pravděpodobnost jeho nalezení a komunita se ho chystala opustit, aby šla za dalším druhem. Komito, který už ale bekasinu sibiřskou viděl s Jamesem Huntingtonem, měl nyní problém, když se zbytek skupiny rozhodl odejít. Vodouš malý by byl nový druh na seznamu ostrova stejně jako na Komitově. Ostrov ten druh potřeboval a Komito také. Prosil Levantina a ostatních, aby zůstali. Oni se na něho ale vykašlali. Komito nikdy neviděl vodouše malého, ale Levantin dostal svého bahňáka a k tomu se naučil důležitou lekci o společném pozorování.
I teď byl vodouš považovaný za vzácného ptáka, ale Komito si ho nechal ujít. Komito měl dobrý důvod proto, jakým způsobem pozoroval. Fungovalo to. Na konci výletu, když byl ostrov Attu zalíván přívalovými dešti – ale žádnými novými druhy – Komito cítil menší nutkání vycházet ven do hnusného počasí. Tvrdě pozoroval celé týdny. Ostatní pozorovatelé nadávali na chlapa, který zaplatí tolik peněz a přitom stráví tolik času uvnitř. Oni byli mokří a vyčerpaní. On měl všechny druhy co oni, ale jen se zlomkem úsilí. Byla to pozorovatelská verze sociálního darwinismu v praxi.
Komito trávil víc času na základně vyprávením spousty příběhů. Levantin začal poslouchat. Lesňáček rezavohlavý v Texasu, pěvuška horská v Anchorage, drozd bahamský ve Florida Everglades – Komito letos viděl ptáky, o kterých Levantin ani netušil, že jsou v Severní Americe. Z některými se Komito vytahoval, ale nebylo to chvástání, když to mohl dokázat. A to Komito mohl. Vyprávěl tak poutavě a obsáhle a Levantin začínal být tímto vyprávěním uchvácený.
Sandy Komito to konečně přiznal: pokoušel se o nový Big Year. Utrácel cca 8-12 tisíc dolarů měsíčně, ale na druhou stranu z osrova Attu odcházel s počtem 645 druhů. Levantin byl na 619 a utrácel zhruba polovinu toho, co Komito. Levantin měl štěstí a hodně ptáků se mu podařilo vidět na pevnině bez větších problémů, ale nemůže už pozorovat ty samé rarity, které Komito viděl během prvních dvou týdnů na Attu. Bylo to celkem 5 hodně vzácných druhů.
Na začátku roku si Levantin myslel, že soupeří s Komitovým rekordem z roku 1987. Nyní ale pochopil, že soupeří s mistrem osobně.
Během posledního dne na Attu se Komito odvážil ven. Sice tam nebyly žádné vzácné druhy, ale vítr se uklidnil a hory se rozzářily. Komito se obával, že tohle oteplení přinese mlhu, která zruší jeho zítřejší let. Už 5 dní byl na ostrově bez toho, aby získal nový druh. Byl připravený odcestovat.
Na jeho cestě zpět na základnu si uvědomil, že se něco změnilo. Kouknul se, aby si zkontroloval směr větru. Větrný rukáv byl pryč. Na jeho místě byly jeho kalhoty, kterým říkal Pan kalhoty.
Když přiletělo letadlo, aby ukončilo pozorovatelský výlet století, Pan kalhoty vlál ve větru fialově a hrdě. Někdy prudce, někdy klidně ale vždy plný větru.

Číst dál...

Birding the Western Palearctic 2017

Po dokončení překladu knihy Big Year, od Marka Obmascika, ve které popisuje šílenství US „ptačích pozorovatelů“, při kterém létají desetitisíce dolarů a tisíce mil napříč kontinentem, aby si mohli připsat nový ptačí druh v bláznivé soutěži s názvem Big Year. (Vzpomínám na úryvek filmu Nadějný rok, kdy v jedné pasáži zazní...jen Američané můžou z pozorování ptáků udělat soutěž). Zajímalo nás, jak vypadá Big Year v Evropě, přesněji řečeno v pásmu Western Palearcticu, kam patříme. Narazili jsme na sympatické trio ze Švédska, které Big Year „jelo“ v roce 2017. Kluky jsme kontaktovali a získali povolení k zveřejňování jejich deníku z cest a vzhledem k tomu, že jde o opravdu velmi příjemné lidi, vzniklo i pár zajímavých rozhovorů, které vám v rámci „deníku“ na našem webu zprostředkujeme. Takže...pojďme se vydat na další cestu za rekordem Big Year, tentokrát pro WP, který se v roce 2017 povedl Mårtenu Wikströmovi, Eriku Raskovi a Claesu Wikströmovi a má hodnotu 761 druhů. (za kompletní překlad tohoto deníku z angličtiny děkujeme moc Petrovi Haluzovi)

Úvod - Kdo jsme?
Pozorujeme společně již několik let, vydali jsme se už na slušné množství plaveb během všech těch let strávených ve Švédsku. Mårten Wikström a Erik Rask se poznali na Landsorts Fågelstation. Bylo jim 15 a 13 let. Nyní už jsou z nich plnohodnotní pozorovatelé, kteří dostávají horečku pokaždé, kdykoliv se v Klubu 300 ozve alarm, který signalizuje vzácný druh. Claes Wikström nepoužíval nikdy „ptačí“ aplikaci, přes kterou pozorovatelé spolu komunikují, sdílí svá videa a informace o výskytu ptačích rarit, během Big Year zažíval proto úplně nové zkušenosti s pozorováním za použití této užitečné aplikace. Cleas a Mårten jsou otec se synem. V civilním životě, je Erik muzikant, Mårten se zabývá posuzováním životního prostředí, většinou v zahraničí. Claes je internetový podnikatel a počítačový programátor...
Každý týden vám přineseme část deníku.

titulka k wp2017

Číst dál...

Kapitola desátá - Velký Jak

Pět mil od pobřeží Floridy se Levantin vezl na vlnách historie. Všichni velcí pozorovatelé absolvovali tuto cestu. V roce 1832 John James Audubon plachtil na svojí plachetnici 70 mil od Kaywest do Tortug. Objevil pět nových druhů do svého seznamu amerických druhů. O 121 let později Roger Tory Peterson a James Fisher zopakovali jeho cestu, aby objevili vzácné druhy. Toto bylo během zápalu jejich Big Year. Floid Mudroch si stěžoval, že hodili Kenna Kaufmana na této trase přes palubu a Benton Basham tu dostal svého prvního tropického ptáka. I když Jim Vardaman tuto cestu absolvoval letadlem, byl spokojený s ptáky, které objevil na korálových útesech. Dokonce ho potěšili tak moc, že si dal oslavnou večeři s vídeňskými párky a krekry a k tomu dvojitý burbon.
Levantin na druhou stranu neměl vůbec náladu oslavovat. Na této cestě mu bylo stále zle a téměř si vyzvracel vnitřnosti. Znovu mořská nemoc? Proč se mu to děje? Ach ta bolest, ach ten trapas. Poprvé mu bylo zle v lednu na výpravě v Monterey se Sandym Komitem. Levantin měl co dělat, aby se udržel. Potom, co se zotavil, udělal krátký průzkum a sehnal si prášky na žaludek a špunty do uší, dokonce vyzkoušel i akupunkturu, velké snídaně či žádné snídaně, dokonce jedl jenom těstoviny večer před plavbou a vyzkoušel i jíst pouze vysokobílkovinové steaky. Další člověk mu doporučil trochu medu nebo lžíci hořčice. Zkoušel i preclíky s máslem nebo vypít hodně vody nebo se dobře vyspat. Každý měl nějakou radu, jak se vypořádat s mořskou nemocí, ale žádna nefungovala. Nemohl vstoupit na loď bez toho, aby přisel o svůj oběd, snídani nebo večeři.
Kalifornský trajekt do Santa Cruz v Cape Hatteras byl výlet po Golfském proudu a dostával ho na kolena. Monterey poprvé, podruhé a potřetí - jeho žaludek nikdy neměl šanci. Všechny knihy o mořské nemoci upozorňovaly na dvě věci. Nikdy se nekoukejte přes dalekohled a nikdy nečtete knihu. Ale žádný smrtelník by nedokázal rozpoznat všechny mořské druhy bez zvětšení pomocí dalekohledu a nebo příruček. Levantin ty druhy potřeboval a doufal, že podmínky se zlepší. Teď musel jít Levantin po souši. Mořská nemoc ho ale stále omezovala. Možná že byl dobrým byznysovým leaderem se sídlem blízko Aspenu, ale na téhle trase byl jenom dalším, komu bylo špatně. Dokázal by nějak zahrát, že je ve formě? A kolik z jeho zaměstnanců by ho mohlo vidět? V tomhle bodě se o to nedokázal starat. Není to jednoduché, když byl celý zelený a cítit se jako před smrtí. Byl osamělý v zadní části lodi a cítil se slabý. I když se snažil vyhnout všem větrům, které ho šlehaly do tváře, uvědomil si jednu věc. Nebyl sám. Každé hejno mořských ptáku mělo svůj zvláštní zvuk, ten zvláštní skřekot, když se rozčilovali nad přítomností námořníků.
Levantin si uvědomil jednu zajímavou věc. Napoleon dobyl Evropu, ale nikdy nepřekonal mořskou nemoc. Harry Truman byl též radši na souši. Dokonce i admirál lord Nelson, největší námořní generál britské historie, který dokázal odrazit nepřátele dvou národu Španělů a Francouzů v jedné válce u Trafalgar, zápasil také s mořskou nemocí. Nedokázal plánovat bitvy předtím, co strávil aspoň tři celé dny na moři. Chcete lék na mořskou nemoc? - zeptal se jeden nemocný druhého. Běžte se postavit pod strom.
Aspoň Levantin vypadal, že se umí zotavit rychle. Potom, jak opustili moře, se trochu napil vody, zdříml si a asi po půl hodině byl připravený pozorovat. Na mořských výpravách se většině lidí dřív nebo později udělalo špatně, ale když kvůli tomu propásli nějaký druh, bylo to neodpustitelné. I když moc trpěl a musel ležet, ze všech sil pak stejně nakonec zvedl svůj dalekohled a uviděl černobílého ptáka vysoko nad vlnami. Zahrál si na hru s osudem a brzo držel dalekohled až do doby, než se ozval jeho žaludek. Naštěstí ho už nemusel dlouho používat a odložil ho po dobu, než se jeho žaludek neuklidnil - tenhle druh mohl dostat téměř bez námahy. Byl dost veliký, s vidlicovitým ocasem a rozpětím křídel asi 2 metry. Velkolepá fregatka byla číslem 500 na Levantinově seznamu. Bylo 23.4 a on byl 18 druhů napřed před rekordem Sandyho Komita z roku 1987. Aby to oslavil, musel sebrat všechny síly, co mu zbyly, aby se posadil.
V 16. století během hledání fontány mládí mladý Juan Ponce de León objevil sedm malých tropických ostrovů severně od Kuby. Vzhledem k tomu, že tyto korálové ostrovy byly domovem mnoha mořských želv (několik jich nasbíral jako večeři, dal jim jméno Tortugy). Ponce de León přes veškeré své snahy nakonec fontánu mládí neobjevil. Zemřel o pár let později a jediné, co po něm zůstalo, bylo pojmenování Tortugy.
Tortugy nabízely kombinaci přírodního bohatství a lidských problémů. Námořníci měli dobrý důvod se těchto ostrovů bát. Piráti jako Jean Lafitte vymysleli plán, že odtud budou útočit na obchodní lodě. Námořníci, kteří tudy proplouvají, mohou dodnes vidět pozůstatky minulosti v podobě stovek potopených lodí. V polovině 40. let 20. století o tyto ostrovy projevila zájem americká armáda a postavila zde pevnost. Mnoho lidí tu otročilo 50 let před tím a 15 let potom, aby Amerika měla obranu proti útokům. Zdi Fort Jefferson byly vysoké 15 metrů a široké 1 metr. Při výstavbě této pevnosti armáda překročila svůj rozpočet o miliony dolarů. Když byly v roce 1862 práce konečně dokončené, vynálezci přišli s novým nebezpečným zařízením – s kanónem. Tahle zbraň by mohla zbořit všechny zdi během osmi hodin a proto se až do 20. století na tuhle pevnost zapomnělo. Byla propadák. S cílem vydělat něco na pevnosti, která měla hodnotu sotva jeden dolar, Američani tento komplex změnili na věznici pro vojenské dezertéry. Během krátké chvíle se stala notoricky známou, byli v ní lidi jako doktor Samuel Mudd, který zlomil nohu chlapa jménem John Wilkes Booth před vraždou prezidenta Lincolna. Nakonec i jako vězení tahle pevnost totálně selhala. Původně měla být navržena tak, aby ji oceánské proudy čistily, ale moře bylo jen málokdy tak silné, aby spláchlo všechen odpad. Výsledkem tedy bylo, že pevnost byla plná hnijících zbytků jídel a výkalů, které se smažily na horkém tropickém slunci. A proto se jí začalo říkat psí bouda.
V roce 1867 zabila žlutá horečka víc než polovinu ze 400 vězňů a dokonce zabila i vězeňského doktora. Jeden z vězňů ale urputně bojoval, aby porazil nemoc. I když bylo jeho jméno poskvrněné zločiny, dostal omluvu od prezidenta Andrewa Johnsna a prezidenskou milost za záchranu tuctů spoluvězňů. V roce 1874 už bylo rozhodnuto, že pevnost nemá využití a byla opuštěna. Všichni očekávali, že se rozpadne, a proto jediné její další využití bylo jako skladiště uhlí pro lodě. I tohle se ale později ukázalo jako neefektivní.
Tahle pevnost i s ostrovy ale dokázala excelovat v jedné věci. Lákala ptáky. Když Audubon poprvé dorazil na vládní lodi, kapitán ho varoval před divokými včelami, protože ptáci i hmyz na těchto ostrovech byli nespoutaní a agresivní. Bylo to jako vkročit do včelího úlu. Audubon ale pochopil, že právě tohle je klíč k ptákům a napsal: Když jsem vkročil, cítil jsem se, jako by mě měly stovky ptáku vynést na svých křídlech. I když tu námořníci byly předtím, měli s sebou palice a nože, díky kterým se prodírali džunglí. A mačety, kterými si prosekávali cestu ve výši očí. Za méně než hodinu takhle zničili více než sto větví s hnízdy plných vajíček. Jakkoliv jsme je uvařili, byly delikates - napsal Audubon a během našeho pobytu na ostrovech jsme nikdy nenarazili na místo, kde by jich bylo málo. Ostatní si mysleli to samé.
Během Audubonovy výpravy španělských posádek sběrači vajec přišli z Havany a přinesli asi osm tun nákladu ve vejcích. Bohužel vejce byla buď shnilá nebo popraskaná. A to byl problém, dokud Audubon nepřišel na způsob, jak je poskládat a narazil na místo, kde jich bylo asi čtvrt milionu. Námořníci říkali, že mohli naplnit jejich náklad v celkové hodnotě 200 dolarů (na dnešní dobu to bylo asi čtvrt milionu dolarů). Není třeba zmiňovat, že když Levantin dorazil na ostrovy o 160 let později , bohatá populace ptáků byla již hodně prořídlá. Místo miliónu to bylo asi přibližně jen sto tisíc nebo tak nějak, co zde hnízdilo. Ti, co zbyli, se báli každého lidského zvuku a klid ptáků už dále neexistoval. Katastrofický hurikán v roce 1938 smetl ostrovy a Levantin mohl pouze snít o tom, jaké to bylo dříve. Fort Jefferson sice přežil hněv hurikánu, ale jeho zdi praskaly pod náporem desítek let soli a proudu.
Levantin bez těchto ostrovů nemohl zrealizovat svůj Big Year. Byly pro něho zkratkou. I když druhy, které se zde daly pozorovat, byly na planetě běžné, na americkém kontinentě byly vzácností např. rybák černohřbetý. Je to tmavý predátor ve světě tropických ptáků. I když v tropech jich lítali miliony, jen těžce se dali najít v chladnějším klimatu Severní Ameriky – kromě vyjímky na těchto ostrovech. Jiní ptáci jako např. terej maskový se pozorovali těžce, protože život trávili na moři a na ostrovy se vraceli jen hnízdit. (Starousedlíci ho pojmenovali “ zamaskované prsíčko”, protože tihle ptáci se dali snadno chytit I do rukou a sníst jako slepice). A právě proto se tito ptáci stávali častou obětí lovců vajec nebo Audubonových “ostrostřelců”. (Byl to ptáček tak akorát na jednu porci).
Kromě tropických mořských ptáků tyhle ostrovy nabízely i něco jiného – migrující ptáky. V době, kdy Fort Jefferson vypadaly jako lidské dílo, vysoké zdi byly doslova obsypány lesnáčky a vlaštovkami. Levantin chtěl dostat hodně z těchto ptáků – a břehule říční, a bobolink kanadský nebo drozd hnědavý – ptáci na těchto ostrovech byly doslova na ústupu. Ty tam byly časy, kdy se tu pohybovaly tisíce ptáků. Přistáli sem z nouze a hledali hmyz, kterého tady ale moc nebylo. Jak můžou překonat 70ti mílovou cestu a letět bez přestávky až na Key West? Levantin věděl, že většina z nich to nezvládne. Stejně tak to věděl i sokol stěhovavý, který se usadil na vrchol pevnosti a prostě jenom vyčkával. I když Levantin věděl, že většina ptáků byla tak slabá, že by se dala bez problémů vzít do ruky, rozhodl se dát jim trochu prostoru.
Jestli někdo dobře věděl, jaké to je trápení překonávat cestu oceánem, byl to Al Levantin.
Když byly schůdky konečně spuštěné a loď zakotvila v Key West, Levantin měl chuť políbit zem, přežil to! Pro Sandyho Komita trápení ale teprve začínalo. Komito měl namířeno na tu samou loď, tu samou výpravu i na to samé místo. Veterán tuctu výprav Sandy Komito byl už odolný proti mořské nemoci, ale měl svůj vlastní problém. Jednalo se o trojité kajuty, kde byl namačkaný s ostatními lidmi, měl málo místa a nemohl se ani posadit na vlastní posteli. Rámy postele byly z chladného kovu a postel byla tak přeležená, že střed postele byl o dobrých 10 cm níže než kraj. Nebylo tu dokonce ani místo, aby si mohl pohodlně dojít na záchod, protože se po kajutě vždy někdo procházel. Levantin na druhou stranu s kajutou problém neměl. Byl vděčný za místo, kde nedostal mořskou nemoc, a když usnul, byl v podstatě mrtvý. Levantinovo vysvobození byla ale Komitova noční můra. Co se týkalo spánku, byl tak citlivý, že dokonce cestoval s vlastním polštářem a páskou na oči, a teď byl natlačený na jedné lodi s tuctem cizinců, kteří chrápali, kašlali a mlaskali a on věděl, že na tomto místě se mu nedostane žádaného soukromí a klidného spánku. A co bylo ještě horší? Komito ležel na spodní posteli a kdykoliv se chlap nad ním zvedl, aby mohl jít na záchod nebo se jít napít, vstoupil mu na postel. Cizincovy nohy v jeho posteli - nechutné! První noc Komito nespal vůbec. Druhou noc asi dvě hodiny. A třetí noc zase nic. Když se loď konečně vrátila na Key West, Komito nebyl v náladě na žerty a nikdo si s ním nechtěl zahrávat. Už viděl ty druhy co Levantin a teď se nemohl dočkat, až odtud vypadne. Greg Miller ale snil o pohodlí kajuty. Během svých tří měsíců Big Year byla jeho peněženka v plamenech. Jeho úspory byly téměř v čudu a on stále tvrdě makal. Potřeboval pár tisíc dolarů na svůj další výlet na Attu na Aljašce. Stále pracoval 40 hodin týdně stejně jako ten týden předtím a to jen proto, aby dokázal splatit minimum na svých pěti kreditních kartách. Doufal, že se dostane na Tortugy s balenými jídly a minimálním rozpočtem, ale jeho účet řekl ne. Tyto ptáky musí vidět bez dalších výdajů. Napsal postup práce pro jadernou elektrárnu během cesty autem do Fort Lauderdale. Sice byl strašně unavený a měl červené oči, přesto řídil až do úplného vyčerpání, a tak jeho útočištěm se stalo poslední město před Florida Keys. Byl tak unavený, že nekoukal nalevo ani napravo a rovnou si to namířil k prvnímu motelu u cesty a objednal si pokoj, který ho téměř nic nestál. Byl děsivý. S nespláchnutým záchodem, plným košem a sprchou, kde po někom zůstala špinavá houba. Zapnul ventilátor a odfoukl špínu. O jedné ráno už mu bylo jedno, kde leží, protože byl příliš unavený a mimo to – bylo to levné ubytování. Jeho podmínky na Tortugách byly dokonce ještě víc sparťanské. Jeho pokoj bylo kempovací místo za tři dolary. Všichni ptáci, které během dne viděl, byli senzační - dostal tereje a nodyho bělotemného - ale na konci dne byl znovu na dně. Neměl ani telefon, takže nemohl zavolat otci. Stal se z něj jenom chlap se stanem pod hvězdami. Greg Miller si toto kempování moc nepromyslel. Jediné, co si zabalil, byla konzerva SPAMU. Všichni kempující kolem něho strávili den šnorchlováním a opalováním se a teď měli v plánu strávit noc pitím. Bylo již po sezóně, přestože byla hnízda na ostrově plná ptáků, nic je k lidem v kempech nelákalo. Spíš naopak. V kempech plných hlučných kluků nic nemohli najít k jídlu a báli se přiblížit. Miller si byl jistý, že je jich na ostrově opravdu hodně, ale protože seděli vedle sebe a moc nelétali, nedali se od sebe takřka rozeznat. Jak Miller posvítil na svojí plechovku SPAMU, dvě ženy na něho zavolaly. Obě byly v modrých plavkách a jemu to připadalo jako scéna z reklamy. Vypadalo to, že před tím šnorchlovaly na útesech a přilákala je loď plná mužů. Šly to prověřit. Muži nachytali plnou loď krevet. Každá z nich měla specifické požadavky na život. Dohoda byla, že svůj úlovek vymění za alkohol a výsledkem bylo, že vedle Millera se najednou ocitla velká zásoba krevet a garnátů spolu s velkým množstvím vína. Millera bez problému pozvaly a proto, když si opékal dary moře ,SPAM se stal historií - snažil se vysvětlit ženám, co je zajímavého na pozorování ptáků a o čem je Big Year, ale těm dvěma ženám, to co jim říkal, bylo naprosto fuk. Dokonce pily tak nekontrolovatelně, že na konci opékačky se ani nemohly zvednout. Millerovi to bylo jedno. Byl jediný pozorovatel na ostrově, pravděpodobně byl i jediný střízlivý. V tu noc usnul sám ve svém stanu bez spacího pytle a jako polštář mu sloužilo tričko omotané okolo bot. S plným žaludkem měl klidnou mysl. Zítra bude pozorovat ptáky a levně.

Číst dál...

Odlety tažných ptáků: Koloběh ptačí migrace

Když vypukne velké podzimní ptačí stěhování do teplých krajin, vždy mne přepadne tesknota. Poslové jara, které jsme za nevlídných předjarních slot tak netrpělivě vyhlíželi, nás znova a na dlouho opouštějí...

29 03 dudekDudek chocholatý odlétá na jih na přelomu srpna a září

Ptačí migrace vzrušovala lidskou zvědavost odjakživa a lidé si o její podstatě navymýšleli spoustu podivných teorií (viz Co o ptačí migraci ještě nevíte). Ani holá skutečnost ptačích tahů však není o nic méně vzrušující a přináší stále nové, dosud nezodpovězené otázky. V Evropě žije 87 stěhovavých ptačích druhů. Když se opeření tuláci vydají na podzimní tah, napočítají v Evropě radary kolem pěti miliard ptáků neúnavně mířících na jih.

Ptačí „vybavení“ pro navigaci
„Ptáci se nelíhnou s hvězdnou mapou zabudovanou v paměti, ale mají schopnost najít střed rotace hvězd,“ vysvětluje ornitolog Chris Mead. Za denního světla poskytuje obdobné vodítko sluneční jas. „Existuje také názor, že jedna z vnitřních struktur ptačího oka – pecten oculi – může sloužit jako ukazatel na slunečních hodinách a vrhat stín na oční pozadí, čímž poskytne k určení směru další vodítko,“ popisuje Chris Mead. „Pro navigaci podle Slunce není nezbytné, aby ho pták skutečně viděl, protože světlo procházející mraky je polarizované a ptáci jsou schopni ho i tak vnímat.“

Někteří ptáci využívají při svých dalekých putováních i čich a sluch. Teprve nedávno se zjistilo, že jsou citliví také na nepatrné změny zemské přitažlivosti a dokážou reagovat na sílu sluneční koróny, která vzniká v důsledku otáčení Země. Téměř nadpřirozeně působí schopnost ptáků orientovat se podle magnetismu.

29 01 vcelojedVčelojedové lesní musejí na své cestě překonat až 10 000 kilometrů. V květnu 1985 letělo při jarním tahu přes Saharu 227 000 včelojedů

Překážky a nebezpečí
Na okřídlené poutníky číhá mnoho nebezpečí a překážek. Ptačím cestovatelům může zkomplikovat cestu nepříznivé počasí, vážným problémem je i neustálé odlesňování krajiny.

Na mnohé opeřence číhají pytláci s puškami. Například nádherní dravci včelojedové lesní musejí na své cestě překonat 4 000–10 000 kilometrů. Během náročné cesty jsou nemilosrdně loveni nejen v Itálii, ale i na Maltě a v Tunisku.

Stěhovaví ptáci jsou rovněž nuceni překonávat moře a vysoké hory. Jedním z nejextrémnějších přeletů je stěhovavý tah hus tibetských, které při své cestě přelétají himálajské průsmyky až ve výšce 6 000 metrů nad mořem.

Odlet podle „pořadníku“
Lidové pranostiky mnoha evropských národů tvrdí, že vlaštovky obecné (Hirundo rustica) se vydávají na svou každoroční dalekou cestu do zimovišť přesně 8. září, aby se zase přesně 25. března navrátily na svá evropská hnízdiště. Realita je však pochopitelně poněkud jiná.

Už koncem srpna nás opouštějí první jiřičky obecné (Delichon urbica). Jiní příslušníci jejich druhu ovšem ve stejnou dobu ještě horlivě vychovávají svou třetí snůšku a opouštějí nás až koncem září nebo počátkem října. Příprava na odlet, kdy se jiřičky ve velkých hejnech seskupují na drátech elektrického vedení, je nepřehlédnutelná. Asi v polovině září (podle charakteru počasí) nás opouštějí i vlaštovky obecné. Také ony se před odletem sdružují do velkých hejn na společných nocovištích.

Na cestě k africkým zimovištím urazí vlaštovky a jiřičky (ale také např. břehule říční, pěnice slavíkové, rákosníci, ťuhýci obecní, lejsci a čápi bílí a černí) asi 5 000 kilometrů. Druhy, které loví ve vzduchu za letu hmyz (např. jiřičky a vlaštovky), putují za denního světla a urazí tak přibližně 200 km denně. Ani druhy plachtící v termikách ale nemohou létat v noci. Za noční migranty jsou odborníky považováni např. drozdové, králíčci a špačkové. Většina bezkonkurenčních „dálkařů“ (rorýsi, rybáci, bahňáci překonávající Tichý oceán apod.) však putuje takřka nonstop.

Letmí návštěvníci
Na našich hnízdištích se příliš nezdržuje rorýs obecný (Apus apus), který přilétá v květnu a zpět do Jižní Afriky odlétá v srpnu. Rorýsové jsou skvělí letci a ve vzduchu tráví takřka celý svůj život. Díky radarům bylo zjištěno, že se i mimo dobu svého tahu často vznesou až do výše tří kilometrů, kde za letu dřímají na nebeském loži.

Krátkou návštěvou poctí Českou kotlinu také například žluva hajní (Oriolus oriolus) a kukačka obecná (Cuculus canorus) – oba druhy k nám dorazí většinou až v květnu a odlétají již koncem srpna. Jen o něco později nás opouští například vlha pestrá (Merops apiaster), mandelík hajní (Coracias garrulus), krutihlav obecný (Jynx torquilla) nebo dudek chocholatý (Upupa epops).

Řada druhů stěhovavých ptáků však u nás naštěstí pro své obdivovatele zůstává déle. Odlétají až v říjnu a některé druhy (např. špačci obecní, zvonci zelení, kosové horští, různé druhy drozdů ...) nás svojí návštěvou poctí až do konce listopadu.

29 02 mandelikMandelík hajní odlétá na jih na přelomu srpna a září

Co o ptačí migraci ještě nevíte
Kam za ptačími migranty
Ptáky houfující se před dalekou cestou je možné pozorovat dokonce i ve městech. Z opravdu vyhlášených ptačích shromaždišť jsou České republice nejbližší německé Waddenzee a Rujana, Neziderské jezero v Rakousku, italské mokřady řeky Pádu a Hortobágy v Maďarsku. Tady se shromažďují statisíce tažných ptáků.

Let na Měsíc a záhadné proměny
Sezónní mizení a jarní návrat mnoha druhů ptáků vyvolával v lidských myslích množství pošetilých teorií a hypotéz. Lidé se třeba domnívali, že ptáci odlétají na podzim na Měsíc, odkud se na jaře opět navracejí. Řecký filozof Aristoteles napsal, že rehek zahradní (který migruje z Řecka do subsaharské Afriky) se v létě promění v červenku, a že pěnice slavíková se na zimu mění v pěnici černohlavou. Jiní pozorovatelé – například Olaus Magnus a britský přírodovědec Gilbert White – byli přesvědčeni, že tažní ptáci přečkávají zimu zahrabáni v bahně na dně rybníků, řek a jezer. Tento názor převažoval až do 18. století.

Jak se zkoumá migrace
Ornitologové získávají informace o ptačí migraci pomocí klasických kroužků. U malých ptáků je naděje na zpětné hlášení jen asi 1:300, u větších druhů (např. kachen, hus atd.) je zpětná vazba příznivější – asi 1:10.

V posledních patnácti letech začali ornitologové připevňovat větším ptákům (např. dravcům, čápům nebo sovám) malé vysílačky. Nejnovější typy radiových přístrojů vysílají signály přes satelity do pozemních stanic, a je tak možno sledovat a mapovat celou tahovou trasu.

zdroj: stoplusjednicka.cz

Číst dál...

kapitola devátá Yucatan Express

Během horké dubnové noci hluboko v yucatanské džungli poletoval kolibřík rubínohrdlý. Kolibřík byl hladový, ale to nebylo poslední dobou nic nového. Za poslední dva týdny bylo jídlo jeho hlavní denní náplní. Nějaké vešky, pavouci, včely a hlavně nektar, který vážil 2x více než on sám. Na jeho hrudníku se začly objevovat žluté kuličky tuku. Vážil už skoro 2 peny a jeho život závisel právě na tomto tuku před nastávající cestou. Většinu dne tu bylo 41 °C a foukal tady celkem silný vítr. Tukan krátkozobý, o mnoho větší příbuzný tohoto malého tvorečka, se taky musel schovat do stínu. V době, kdy už sluníčko pomalu zapadalo za obzor, spolu se svým příbuzným s dlouhými zatočenými pírky na ocase mohl vylézt ze stínu. Okolní stromy se rozezněly zpěvy ptáků a cestovatelů, jako byl on. Vše se zdálo být v pořádku. Vyletěl za potravou tak, jako to udělalo mnoho dalších, mezi kterými byli např. tangarovití, kteří vypadali jako malé ohnivé kuličky, strnadovití, kteří na sobě měli tolik barev jako vegaské tanečnice a potom lesňáčkovití, kteří byli kombinací různých poddruhů. Někteří z nich měli oranžové hlavičky, modrá záda a žlutá bříška. Na bocích měli pruhy jako zebra. Mezi ně se zamíchaly tisíce samiček kolibříků rubínohrdlých, které vypadaly jako malí nenápadní ptáci o velikosti malíčku se zelenými zády, nevýrazným bříškem a hnědými křídly. Každá z nich měla před sebou dlouhou cestu. Musely přeletět mnoho mil do Mexika. Nejtěžší pro samičky tohoto malého ptáčka bylo, že kdyby se cestou zastavily, vítr by je odvál a ony by umřely. Když se jim povedlo tuto cestu zdolat, dostaly možnost dvě nebo tři sekundy se pářit s promiskuitním samečkem s výrazným červeným krkem. Aby se samička neztratila během letu, který pokračoval celé dny i noci nostop, spoléhala se na mozek, který je menší než hrášek. Lidé, jejichž hlavy byly víc než 1000x větší se stale snažili pochopit tuto neuvěřitelnou cestu – zázrak migrace
Migrace ptáků fascinovala lidi už od té doby, co se poprvé koukli na oblohu.
I ten čáp na nebi zná svá období, hrdlička, rorýs i drozd dodržují čas, kdy se mají stěhovat. Můj lid ale netuší, neví, co Hospodin nařídil. Jeremiáš 8:7.
Migrace se dlouho považovala za znak toho, že ptáci jsou chytřejší než lidé, čápi na obloze vždy věděli ,kdy je ten správný čas, hrdličky, jeřábi a vlaštovky vždy věděli, kdy se mají vrátit. A lidé to dlouho považovali za boží dokonalost, zrovna tak jako se Bůh postaral o Mojžíše v poušti. Vědci nyní hovoří o tom, že migrace druhů, které hnízdí v Eurazii a zimují v Africe je prostě jenom část životního cyklu. Dokonce i pohané věděli, že během migrace se děje něco zvláštního. Homér začal 3 kapitolu Iliady zvukem Trojanů táhnoucích do boje, a že to byl takový halas, jako když divocí jeřábi letí v bouřce nad rozbouřeným mořem.
Ale poznávání migrace mělo daleko od jejího pochopení. Aristoteles, expert na logiku a metafyziku, byl vlaškovkami přímo ohromený. Myslel si, že když se tito rychlí pojídači hmyzu během podzimu ztratí z oblohy, je to jen proto, že hybernují v dírách ve stromech. Byl si svojí teorií jistý, že dokonce o tom napsal celou stať. Když se tmavý eurazijský rehek přesunul do teplých krajim a jeho místo v potravním řetězci nahradila oranžová červenka, Aristoteles si myslel, že se tihle ptáci mění během úchvatné podívané podobně jako housenky na motýly. (Alespoň, že tihle si zachovávali svou opeřenou krásu). A Římané si např. mysleli, že vlaštovky se příchodem podzimu mění v žáby.
V roce 1703 se Angličané začali považovat za lidi rozumu a víry a podali vlastní vysvětlení otázky: Odkud se berou čápi, holubi, jeřábi a vlaštovky a jak je možné, že vždy přesně vědí, kdy se mají vrátit? Jejich odpověd zněla, že zimují na měsíci.
Koncem 18 století Karl Line začal klasifikovat ptáky a Darwin přišel na to, jak se vyvinuli – a díky pozorování jeho slavných 13ti pěnkav z Galapág se mu povedlo napsat knihu O původu druhů – migrace se tak stala méně záhadnou. Popsal v ní evoluci a životní cyklus, rozlišení těchto druhů ve vzhledu, tvaru zobáku či rozlišném a různorodém způsobu života. Poprvé v historii umožnila lodní doprava cestování na dlouhé vzdálennosti za těmito ptáky. Biologové mohli křižovat zem ze severu na jih a zase zpět. Díky tomu přišli na to, že mnoho druhů ptáků z jejich domova přeletělo velké vzdálenosti. A z migrace se stal běžně známý fakt.
Otázky a záhady migrace zůstaly nevyřešené. Vědělo se o tom, že letecké trasy spojují Ameriku se severem, ale přesná cesta zůstala záhadou. Možná, že někteří z pozemských ptáků jako jsou například lesňáčci, si možná někdy dají pauzu na některém z tankerů uprostřed cesty, ale i tak jim cesta nad Golfským proudem do Mexika dá dost zabrat. Vědci si mysleli, že ptáci jen proletí nad vodou. Ale v roce 1945 si texaský profesor George Williams si položil otázku: Proč by maličcí zpěvaví ptáci riskovali život přeletem nad 500 mil zálivem, když ho mohou pouze obletět. Aby se ujistil, že ho nikdo nebude ignorovat, obrátil se do minulosti a napsal – měsíční blbost. Napsal, že golfská migrace je stejně tak logická jako víra, že vnitřek měsíce je ze zeleného sýra. Na to take neexistoval žádný důkaz. I když si progesor Williams uvědomoval, že mnoho druhů se magicky objevovalo v ty samé dny na golfském pobřeží Spojených států, usuzoval, že tito ptáci jsou pozemští ptáci, které na moře odvál vítr, a oni se zoufale snaží vrátit.
Williamsův výstřelek se zeleným sýrem vyvolal takový poprask, že ornitologové zůstávali celou noc vzhůru jen proto, aby toto jeho tvrzení mohli vyvrátit. Nejúspěšnější byla Luisianská univerzita a její výzkumný pracovník George Lowery, který strávil jaro 1948 pozorováním měsíce s teleskopem s 20 násobným zvětšením z jižní části golfského pobřeží z Progreso v Mexiku. Při pozorování měsíce si uvědomil, že vidí zpěvavé ptáky vzlétat hodinu po zatmění. Křižovali oblohou ve světle měsíce a všichni směřovali na sever.
Během svých nocí na Yucutanu George Lowery “Pán měsíček” viděl, že jen málo kdy se během jedné hodiny zvedne víc jak 30 ptáků – trvá to jen chviličku zamířit dalekohled správným směrem, aby člověk viděl, že cesta je otevřená a mohl vyvrátit teorii se sýrem. Nikdo ale nevěděl, kolik ptáků tuto cestu využívá. Velký průlom přišel od ornitologa, který překvapivě přišel na svůj největší objev uvnitř domu. V polovině 60 let Sid Gauthreaux zjistil, že nova skupina vládních radarů snímá Golfské pobřeží od Brownsville v Texase až po Key West na Floridě. Díky tomuto vybavení byl schopný předpovídat počasí, ale Gauthreaux zjistil, že citlivé radary si na obloze všimly i pohybu něčeho jiného – důkazu migrujících ptáků. Jedna malá tečka na radaru reprezentovala jednu malou skupinu ptáků. Když se Sid Gauthreaux podíval na záznamy, tak zjistil, že je to tečka za tečkou – skupina za skupinou. Naštěstí se vláda zachovala jako vláda a zaarchivovala téměř každý snímek od roku 1957, kdy tuto síť radarů spustila. Sid Gauthreaux se prokousal stovkami snímků. Byla to namáhavá práce, ale dokázal tak, že tato trasa je jednou z nejdůležitějších ptačích “dálnic” a teď je známá jako Yucatan Express.
Sid Gauthreaux odhadl, že během migrace putují milióny ptáků a na jejím vrcholu to může být i 45 milionů jedinců během jedné noci. Těchto 45 miliónů překoná 300 mil z Corpus Christi v Texasu do Lake Charles v Louisianě, což vychází na asi 150 tisíc jedinců na míli nebo 150 tisíc na jeden městský blok.
Tato čísla byla ohromující a byla získána díky jednotlivci. Výzkumník jménem Richard Graber z university v Illinois byl natolik uchvácen vytrvalostí zpěvavých ptáků, že chytil drozda šedolícího – což je menší a méně výrazný příbuzný druh drozda stěhovavého – a připevnil na něj malý vysílač. Richard Graber se vydal na jeho sledování v malém sportovním letadle. Drozd šedolící vzlétl v centru lllinoii a letěl průměrnou rychlostí 50mil/hod (popohnal ho vítr o rychlosti 27mil, který měl v zádech). Na Michiganském jezeru kvůli bezpečnosti letadlo muselo přistát u břehu, ale ptáček, který vážil jednu unci, pokračoval dál, takže díky tady tomu o 8 hodin později a 400 mil déle pronásledování toho ptáčka konečně skončilo, protože pilot musel doplnit palivo. Ale ptáček pokračoval bez zastávky.
Tento pták měl nepochybně výdrž, aby zvládl tuhle závratnou cestu a lidé to prostě museli přijmout jako fakt.
Další druh migroval sám, osamocen. Zatím co ostatní druhy létaly spolu v majestátních aerodynamických seskupeních, kolibřík rubínohrdlý létal sám. Dokonce si ani nepomáhali s určením trasy. Tento pták byl totiž od přírody samotář. Byl to jediný druh, který se dokázal vznášet na místě letět pozpátku, a nebo dokoce hlavou dolů. Ale tuhle noc ho zajímal pouze jediný směr – sever. Pod ním se rozprostírala voda a velký prostor golfského zálivu byl přímo před ním. Přelétával z místa na místo, dokud nenašel ten správný vítr, 14 mil/hod a bez turbulencí. Různé druhy dávaly přednost různým větrům na své dlouhé cestě na sever. Bahňáci a třeba lyskonoh úzkozobý často létali tak nízko, že se dali pozorovat pouze tehdy, když bylo sluníčko daleko nad obzorem. Nad nimi létali kolibříci a zpěvaví ptáci, kteří se typicky drželi v rozmezí 500 až 2000 stop nad hladinou moře. (Většina zpěvných ptáků je tak malá, aby se dali pozorovat bez dalekohledu, když letí výš jak 1000 stop). Vysoko na obloze létali ti nejsilnější ptáci. Nejvíc pobřežní druhy, které dokázaly vyletět až 3 míle nad hladinu moře – naštěstí příroda má vždycky svoje vyjímky, nebo se snaží ohromit. 21 tisíc stop nad Nevadskou pouší se jednou srazilo dopravní letadlo s kachnou divokou. Horolezci na vrcholu Mount Everestu ve výšce 8848m byli překvapeni, když si všimli, že jim nad hlavami létaly husy.
Po 4 hodinách letu nad Golfským průlivem tento malý ptáček dosáhl rychlosti 30 mil/hod a stále mířil k Americe. Jak je možné, že se na svojí cestě neztratí? Některé studie ukázaly, že ptáci by mohli sledovat hvězdy např. Polárka je pevný bod na obloze, který se nikdy nehýbe. Ostatní výzkumníci ale našli propojení s polarizovaným světlem, které se vytváří na večerní obloze. Ale ani tyto teorie nevysvětlují, jak se dokáží bezpečně navigovat v úplné tmě, mlze a mracích. Pravda je, že ani nejlepší vědci stále nevědí, jak ptačí mozek najde cestu.
V době, kdy vycházelo slunce, se malý ptáček stával malým stínem na obloze. Překonal už 300 mil a spaloval rychle své zásoby tuku. Za normálních okolností je jeho metabolismus tak rychlý, že se musí najíst přibližně každých 20 minut, aby zůstal plný sil. To znamená, že každý den sní potravu o polovině své váhy a vypije vodu o osminásobku své váhy. Za posledních 10 hodin migrace ale nic. Jeho malá křídla se hnula 50x/sekundu a jeho srdce mělo frekvenci 1000 tepů za minutu. Jeho váha klesla už o 25 % původní váhy.
Na obzoru se začínaly objevovat problémy. 200 mil odsud mohl Greg Miller bez problémů vidět, co se děje. Černé bouřkové mraky se zavíraly nad pobřežím Texasu. Miller věděl přesně, co má dělat, a vyrazil do srdce bouře.
Al Levantin tam byl už dávno a Sandy Komito dokonce stihl být už promočený deštěm, který bouře přinesla.
Během vrcholu migrace soutěživí pozorovatelé snili o špatném počasí. Dokonce po něm toužili. Čím horší, tím lepší. Nejlepší tak na dvě vrstvy oblečení.
A důvod? Průvodní jevy.
V takovém počasí totiž vznikal přírodní fenomen, kdy migrující ptáci pod náporem větru a nízkého tlaku doslova padají níže, aby v menších výškách našli bezpečnější útočiště. Mnoho let tento jev ani nemusí nastat. Stálé větry v kombinaci s pokojnou oblohou dovolí ptákům bez problémů odletět na jejich hnízdiště. Ale když tento jev nastane, vznikají legendy. Vypadá to totiž jako by někdo ptáky z oblohy teleportoval přímo k nim. Tisíce ptáků se ukáží jen tak z ničeho nic. Větve stromů se prohýbaly pod vahou tangar šarlatových, trávníky byly plné lesňáčků a křoví v okolí vypadalo jako vánoční stromek obsypán barevnými ptáky.
Pro většinu pozorovatelů byl tento jev úžasnou podívanou. Ale pro pozorovatele Big Year byl velkou zkratkou. Šetřil jejich čas. Každý pták, kterého mohli pozorovat na zemi, jak si vyčerpáním sedl a odpočíval, jim ušetřil čas i námahu, protože nemuseli mnohé tyto ptáky pronásledovat na jejich hnízdiště. Žádný ze soutěživých pozorovatelů si nemohl dovolit tento fenomém „příležitosti“ zmeškat.
Greg Miller hnal svoje auto rychlostí až 80 mil/hod a sebe potom až na hranice svých možností.
Kolibřík se ztrácel rychle. Když uhodila bouřka, jeho zásoby tuku byly už malé. A ted byly pryč úplně. Jediné, co mohl nyní spalovat, byly svaly a s každým mávnutím křídla byl kousek pryč. Jeho tělo pojídalo samo sebe za živa. 16 hodin letu ve větru ho přineslo 20 mil od pobřeží, ale tyhle větry se nyní točily kolem oka bouře a místo toho, aby je měl v zádech, tlačily ho do tváře. Potřeboval 2x tolik síly, aby urazil poloviční vzdálenost. Všude v bouři vítr a srážel migrující ptáky níž a níž a nechal je zápasit těsně nad mořskou hladinou. I tenhle malý ptáček byl už téměř ve vodě. Neuměl však plavat, ani se udržet na hladině. Jedno ponoření a jeho život je minulost.
Lidé už dlouho rozuměli nebezpečí golfských proudů. Na začátku 20. století námořník na lodi 30 mil od delty Mississippi s úžasem sledoval, jak stovky migrujících lesňáčků při zápase se studeným větrem spadly a utopily se. Po další bouři v dubnu 1995 se David a Melissa Wiedenfeld z Louisiany prošli po pláži blízko Grand Isle, Louisiana a našli 7000 mrtvých ptáků na jednu míli. Usoudili, že tahle jediná bouře dokázala zabít 40 000 zpěvných ptáků, kteří se dali rozdělit do 45 různých druhů. Golfské katastrofy byly dost běžné, že příroda musela zvýšit své šance pomocí evoluce, aby uchránila celé druhy před vymřením v drsných bouřích. Mnoho druhů včetně kolibříka rubínohrdlého se rozdělovaly do dvou skupin – na ty, které migrovaly nad vodou, a na ty, které migrovaly nad souší. Ty, které migrovaly nad souší, se musely vypořádat s predátory a ty, které letěly nad vodou, se zase musely vypořádat se sílou divočiny.
Kolibřík měl na dosah pobřeží. Hustý déšť se vznášel dolů od bouřkové oblasti. V porovnání s tělem měl tento drobný ptáček největší srdce ze všech teplokrevných živočichů a tlačil ho až na hranici možností. Jeho plíce stejně jako u všech ptáků zůstávaly plné. Konkrétně byly podpořeny speciálními vzdušnými vaky, které jim stále dodávaly vzduch.
Slábl stále rychleji.
A potom se mezi vlnami objevila zem! A nebyla to jen obyčejná bažina na pobřeží, ale stromy, velké a silné stromy. Objevovaly se přímo za hranicí oceánu. Už byl skoro tam. Možná se zachrání, možná to zvládne. Jeho křídla byla bičovaná větrem a deštěm. Bojoval ale tvrdě. Čím byl blíž, tím lépe viděl. Břestovce a dřezovec trojtrnný, dub černý, a další dřeviny se vynořily na hranici oceánu. Přistál na břestovci tak tvrdě, jako kdyby jen spadl z oblohy. Byl slabý. Ztratil tak moc ze svého tuku i svalů během své 14ti hodinové cesty, že už vážil jen desetinu unce. Možná se někde na druhé straně v bažinách časem objeví ostatní, ale on to už dokázal. Pokořil Golfský proud a přežil. Tento dvounohý tvoreček se předklonil a vydal hluboký odhodlaný zvuk. “kolibřík rubínohrdlý,” oznámil Sandy Komito, který stál v dešti nedaleko od míst, kde našel kolibřík spásné útočiště.
Posledních deset dní se Komito zdržoval na vyvýšeném bodě ostrova, který byl během těchto bouří velmi důležitým bodem. Na obloze se ženili všichni čerti a okolí kolem ostrova nebylo vůbec vidět. Komito se ve své skupině tak velmi nudil, že začal nadávat školákům a skautům co stáli okolo – hluk a zmatek přilákal moskyty. (Bůh žehnej Britům – prohlásil. Kdyby se nestaly snadnou návnadou pro všechen ten hmyz v bouři, zaživa by nás moskyti sežrali).
Teď bylo čekání u konce. Kolibřík seděl přímo před ním na větvi. Byl tak vyčerpaný a jeho přítomnost tak jasná, že Komito ani nepotřeboval dalekohled, aby ho našel nebo určil. Mimo to byl tenhle ptáček běžný během léta v zahradách na východním pobřeží a proto Komito čekal, že jich uvidí během svého roku stovky.
Nic extra.
Obloha shazovala ptáky na ostrov a on musel najít něco lepšího než kolibříka rubínohrdlého.
Pro některé lidi byl tento ostrov zvláštní. Začátečníci mu ani neříkali ostrov. Je to male město východně od Houstonu, 20 mil od mezistátní dálnice a míli od roily Gulf. Obklopovaly ho rýžová pole, protože díky své veliké vlhkosti byl na to ideální. Rýžová pole se střídala s olejnými díky nízké poloze ostrova. Dokonce ani vyvýšené body nebyly příliž vysoko. Zvedal se jen 32 stop nad hladinou oceánu. Voda byla plná soli, ale to zas tak moc nevadilo. Díky živinám z oceánu poskytovala bohatá půda zázemí pro mnoho 15-20 metrových stromů. Byla to zelená oáza, která se tyčila z oceánu, viditelná na míle daleko. A byl to významný bod při cestě z Yucutanu do Alabamy nad golfským pobřežím. Pověst tohoto ostrova zdaleka překonávala jeho velikost. Běžně přitahoval ptáky a s nimi i pozorovatele od Los Angeles až po Londýn. Hlavní oblast pokrývala pouze 15 akrů a každý rok se na tomto malém kousku shromaždilo víc než 6000 lidí doufajících ve svůj úspěch.
Nebylo to sice nejpopulárnější místo, ale i tak dávalo velikou naději všem pozorovatelům – přírodní rezervace Santa Anna v Texasu a Cape May na jihu New Jersey přilákaly každý rok asi 100 000 pozorovatelů. Pro porovnání z jiného hlediska tento ostrov nebyl ani nejbohatší. Každý rok do místní ekonomiky napumpovali pozorovatelé asi 2,5 miliónu dolarů. A to byl jen zlomek toho, co se dělo jinde např. utratili 15 mil. dolarů při pozorování velké migrace Crane nad Grand Island v Nebrasce. Ale na tři týdny během dubna byl tento ostrov nepochybně středem pozorovatelského vesmíru.
Bylo to tu tak populární, že se vedení ostrova rozhodlo uznat pozorovatelství ptáků za oficiální sport. Audubonova organizace to rozhlásila a ustanovila skupinu lidí, aby na to dohlížela. Během dobrého roku tato skupina čítala až 40-50 lidí, kteří dohlíželi na sílu větru a množství srážek, aby včas varovali před nepříznivým počasím. Ale mnoho zarytých pozorovatelů stejně přišlo a voda je moc netrápila. Bylo jim jedno, že se tu chodí z místa na místo v trapných fialových pláštěnkách. Méně používané stezky byly jen bahno rozšlapané ve vodě. Byly tu ale strategicky rozmístěné lavičky, aby ulevily unaveným pozorovatelům. Naproti tomu nejpoužívanější stezky byly tvrdé jako beton. Zadupaly je tisíce kroků místních nadšenců. I když všichni přišli kvůli ptákům, největší rozruch tu způsobovali lidé.
V jednom kuse tu někdo rozkládal stativ nebo vytahoval dalekohled. Jsou tu Britové se svými plnými karavany, stejně jako byznysmani a všichni sem cpou zrovna ty svoje čočky, když vyčerpaní ptáci jsou tak svolní a odrovnaní, že sedí téměř na dosah ruky a jen těžko by se zmohli k úniku. Což je dohnalo k až k lhostejnosti. Ale Britové, kteří z tohoto výletu chtěli udělat životní zážitek, se na něj připravovali měsíce. Chtěli vidět tolik druhů z Nového světa, jak jen to bude možné. Jejich měsíce příprav znamenaly, že mnoho z nich vědělo o severoamerických ptácích víc detailů, než většina severoamerických pozorovatelů.
Zástupy ctižádostivých žen, které se vůbec nestaraly o svůj vzhled a očividně chtěly dokázat, že jsou lepší než muži, protože pravděpodobně měly nějakou krizi středního věku. V zástupech prohledávaly ostrov a doufaly, že najdou nějaký vzácný druh. Právě mezi nimi se nejrychleji rozšířil objev dlaskovce růžovoprsého. Po tomhle objevu se všechny shlukly k sobě. I když za normálních okolností se tyhle “ženy” spíše smály mezi sebou, pomlouvaly a smály se každé blbosti. Úšklebky a smích u nich vyvolal jakýkoli tvor s křídly nebo peřím.
Nejhlučnější však byly manželé nebo tak aspoň působili. Vždycky se zavěsili na nějakého jiného pozorovatele a šli za ním všude. Chtěli poznat tolik druhů, kolik to jen bylo možné. Naléhali na něj a hádali se mezi sebou o čem pozorování ptáků skutečně je. Obvykle to ale stojí komáří kousnutí, stání v prudkém dešti nebo ve větru či v mraze a jen těžko se to dá nazvat dovolenou. Obvykle to končí unavenou osobou sklánějící se nad večeří ve špinavém autě nebo uléhající do špinavé postele v nekvalitním hotelu.To byla odpověď, které se jim dostávalo nejčastěji.
Jen slídit a slídit, nic jiného. Přesně takoví jsou mladí Turci, nikdy neodpočívají a dají se bez problémů poznat podle typického oblečení a divné čepice. Nejhorší na nich ale je, že mluví způsobem jako by všechno věděli a dokonce to tak i vypadá do té doby, než je volání samičky lesňáčka změní na absolutní tupce. Až potom se ukáže, co jsou zač, když žádají o radu s určením. Často jsou vychytralí, a aby se lísali, používají hodně slov “ Ano, paní”, “ Ano, pane” a “ Moc děkuji”. Byly tu i rezervované typy, většinou muži, kteří tu číhali o samotě jako osamělý orel do té doby, než někdo objevil vážně vzácného ptáka. Potom se vrhli tím směrem. Tito muži byli velmi soutěživí a měli soutěžní horečku. Bavili se o svých seznamech. Všichni tito lidé chodili v kruzích o velikosti 4 bloků a čuměli do nebe. Většinou šeptali, všichni se chovali jako v kostele v neděli. Všechno to bylo takové uhlazené, zdvořilé, správné a civilizované. Komito se z toho mohl bláznil.
Opravdu se moc snažil, aby zůstal potichu a nic neřekl. Vážně. Ale vzhledem k tomu, že na toto místo chodilo zhruba 500 lidí denně, nemohl odolat klaunovi, který se v něm ukrýval. V jednom bodě se dvě skupiny shlukly okolo nízko položené větve dubu, která jim poskytovala pohled na zajímavého návštěvníka. Lelek karolínský byl malý ptáček o velikosti červenky, který v noci loví hmyz a přes den obvykle spí a má na sobě perfektní kamufláž, která vypadá jako staré, suché listí. Obvykle je ho velmi lehké přehlédnout a Komito byl právě proto rád, že se připojil k davu, který měl to štěstí, že na lelka narazil. Jen málokdy je možné lelka karolínského vidět během dne. Většinou pozorovatelé v noci jezdí po cestách na okrajích lesů, svítí baterkou do tmy a doufají, že uvidí odlesk ptačích očí. Ano, šampion obhajující svůj Big Year potvrdil, že je to skvělý objev, který tu našli. Komito začal probírat tento objev s dalším zkušeným pozorovatelem Jonem Dunnem, který byl vedoucí pozorovatel pro severoamerickou příručku National Geographic. Tento muž se přidával ke všem skupinám a křižoval státy jako Mojžíš Červené moře. Jon Dunn se kouknul na tohoto ptáka, prostudoval ho a přišel s novým výsledkem – není to lelek karolínský. Tento pták je lelek křiklavý. Tyto dva druhy byly velmi podobné, ale lelek křiklavý je asi o 25% menší a má bělejší ocas. Komito se podíval znovu blíž a uvědomil si, že Jon Dunn má pravdu. Komito si připadal trapně, jako kdyby mu někdo rozbil vajíčko o hlavu. Chyby byly vždycky součástí pozorování hry Big Year, ale Komito nerad přiznával svojí osobní chybu před někým takovým a ještě navíc před tak početnou skupinou lidí.
High Island bylo malé místo a Komito byl hrdý muž. Opravdu tu chtěl najít něco lepšího. Jel autem přímo do bouřky a posledních 10 dní snášel nepřízeň počasí právě proto, aby se dostal až sem a viděl, jak z oblohy spadne něco vzácného. Zatím však padaly z oblohy jen běžné druhy: kolibřík rubínohrdlý další druhy běžných kolibříků, lesnáčci zlatokřídlí, tangary ohnivé. Fajn sbírka ptačích druhů, ale nic, co by mu zaručilo vítězství a zlomilo rekordy Bid Year.
Možná, že tohle pozorování bude hodně náročné, ale Dunn dal Komitovi typ na dalšího vzácnějšího ptáka. Chřástal žlutavý byl prý nedaleko. Komito se rozhodl, že chřástala dostane.
Na své cestě, když odcházel, procházel okolo chodníku, kde nějaká žena pozorovala lesňáčky, nějací Britové pozorovali strnady a Komito narazil na něco naprosto nečekaného. Na Ala Levantina.
“Zdravím mistře”, řekl Al Levantin. Byl to jeho obvyklý pozdrav vždy, když narazil na Komita na nějakém neobvyklém místě. Bylo to už potřetí, co se setkali během prvních 4 měsíců tohoto roku. Vypadalo to tak, že pozdravy se rozvinou do konverzace. Levantin byl mistr v tom, aby mluvil jen tak o ničem celé hodiny, ale choval se jako tajný agent, když přišlo na osobní detaily.
A tak se tito dva účastníci Big Year na chodníku rozešli tak rychle, jako se sešli. Komito vyrazil za typem, který dostal od Dunna a Levantin zůstal, aby ukořistil 32 zpěvných druhů ptáků. Když už oba byli v bezpečí z dohledu toho druhého, položili si oba tu samou otázku – Co tu právě ten druhý dělá???
Chřástal žlutavý, to byl v pozorovatelském světě něco, jako taková Greta Garbo ve světě filmovém. Chtěl být o samotě a žil skrytým životem. Ptáci se dokázali vždy tak dobře zamaskovat, že byli téměř neviditelní. Zimu přežívali pouze v močálech na Spartina Grass a ve stínu zůstavali tak dlouho, že jen málokdy viděli svůj vlastní. Nikdy nechodili na otevřené prostory, a když cítili nebezpečí, dokázali zmizet jako pára nad hrncem. Nesnášeli létání tak moc, že si vědci mysleli a dokonce je i podezřívali, že všichni migrují během noci a to jen po souši a pěšky. Kdo ze soutěžících si chtěl připsat chřástala žlutavého na svůj seznam, musel se obrnit velkou trpělivostí a nachystat se čelit obtížím a nepohodlím, které vyplývaly z pozorování tohoto vzácného druhu. Tento pták byl totiž těžko k vidění a jen málo birderů si mohlo vzácného chřástala připsat na seznam. Díky americké Organizaci pro ryby a přírodu byl v minulých časech snažším cílem. Tehdy vláda Spojených států měla ve svém vozovém parku něco se jménem Rail buggy – což bylo obrovské auto s koly velkými 3 stopy vysoké a 4 stopy široké a dokázalo jednoduše projet i nejhnusnější bažiny v rezervaci Anahuac National Wildlife Refuge, která měla 34 000 akrů, kdy pozorovatelé mohli sedět v bezpečí na střeše tohoto auta a pozorovat okolí. Federální biologové začali být znepokojeni nebezpečím padajících obřích stromů, které způsobovaly otřesy těžkého auta, a tak v roce 1988 auto oficiálně dojezdilo. Během následující dekády většina pozorovatelů ptáka ze svého seznamu jednoduše vyškrtla. Bez tohoto auta, aby je k němu dostalo, byla cesta za tímto ptákem až příliž náročná. Takže když se Jun Dunn zmínil o možnosti pozorovat chřástala žlutavého v Anahuacu, Sandy Komito po této nabídce skočil přes veškeré očekávané problémy a nástrahy. Nyní, když už pozorovatelé nemohli pozorovat tohoto ptáka běžným způsobem, vrhli se po každé příležitosti, jak ho vidět. A tak se organizovaly obrovské akce pozorovatelských skupin, které mířily na Anahuackou cestu a jedné z nich se účastnil i Sandy Komito. Organizace pro ryby a přírodu dokonce pomohla této výpravě tím, že zpřístupnila část bažiny, která byla dlouho nepřístupná veřejnosti. Samozřejmě to mělo svůj důvod. Tato část se totiž nazývala Gator Marsh – Aligátoří močál. Anahuac byla domovem aligátorů. Těch velkých. Aligátorů tu byli stovky. Obvykle zůstávali pod vodou a drželi se dál od štěrkových cest, ale určitě byli všude kolem. Byli určitě jednou z hlavních atrakcí na starých cestách obřího auta. Byla zábava je sledovat z bezpečí střechy auta s obřími koly, ale mít je u nohou, to už bylo něco jiného. Někteří pozorovatelé se rozhodli, že si tuhle hru zahrají, ale jedině z bezpečí vyvýšených oblastí, dost vysoko nad Gator Marsh.
Zbytek dohnal ty, co šli napřed. Jediný způsob jak pozorovat chřástala žlutavého bylo zachytit jeho let. A ani to, nebylo nic jednoduchého. Dokonce ani s rojnicí pozorovatelů – o 60 lidech. Tento ptáček se dokázal pohybovat tak rychle a skrytě po zemi, že mohl utéct bez povšimnutí mezi nohama pozorovatelů. Pozorovatelé se proto rozhodli použít tajnou zbraň. Teror. Na dlouhá lana zavěsili desítky plechových kontejnerů nebo krabic od mléka. Vytvořili rojnici a táhli lano s navěšenými plechovkami, které dělaly neuvěřitelný rámus. Když se rojnice pohybovala dost rychle, byla šance, že ptáčka vyděsí dost na to, aby se zvedl do vzduchu – ale byla i šance, že jako první na hluk zareaguje aligator. Aby si Komito připsal vzácný druh, byl ochotný riskovat. Nebylo moc pozorovatelů jako on, kteří by byli ochotni podstoupit nebezpečí, aby viděli vzácný druh. Vypadalo, že Komito se snaží vyhnout i kolektivní práci navíc. Zatím co se ostatních 59 lidí prodíralo hustou trávou a tahalo mezi sebou těžká lana, Komito se přesunul na kraj lana a doufal, že bude mít dobrou pozici, aby si všimnul čehokoliv, co se vynoří. I když ostatní v husté trávě odváděli většinu těžké práce, Komito věděl, že mají mnohem menší šanci, že něco opravdu uvidí. Když se chřástal žlutavý pokusí utéct před nebezpečím, je velká pravděpodobnost, že uteče do nechráněné strany. To znamenalo, že nejlepší pozice by byla na konci lana. Komito se přemístil na konec jednoho lana a čekal, zda se ostatní podaří vyplašit ptáky. Po několika set metrech husté trávy už toho měli pozorovatelé dost a začali si stěžovat. Vláčit plastové kontejnery plné kamenů bylo náročné, ale i nejmenší pauza by dala zoufalému ptáčkovi možnost, jak utéct svým pronásledovatelům, museli pokračovat bez odpočinku. Konečně se něco před nimi mihlo. Tenhle ptáček vypadal, že by to mohl být jejich hledaný druh. Letěl nízko, aby ho mohli určit. Pták poplašeně letěl podél nataženého provazu, ale pak se rozhodl, že se usadí v trávě. Natažená rojnice se začala uzavírat okolo místa, kam pták usedl. Kruh se pomalu uzavíral. Komito vzpomínal na svůj první Big Year, kdy s ostatními pozorovateli, s kterými se sešel v jednom hotýlku, vytvořili rojnici a snažili se vyplašit druhy okolo hotelu. Už to bylo pár let a Komito od té doby v rojnici druhy „nelovil“. Konečně díky svému místu na konci rojnice, která se ještě zcela neuzavřela, zahlédl chřástala. Byl černý se stopami hnědé a žluté a vypadal jako by ho někdo zmáčknul mezi dvě cihly. Měkké kosti mu dovolovaly vtěsnat i do malých prostor a v kombinaci se zbarvením mu to poskytovalo dokonalý úkryt. Právě tyhle vlastnosti byly důvodem, proč se začalo říkat štíhlý jako chřástal žlutavý. Komito tušil, že ptáka, kterého na okamžik zahlédl, určil správně. Pomalu přešel s připraveným fotoaparátem na kraj kruhu, který svými těli vytvořili pozorovatelé. Rychle zaostřil a „úlovek“ v podobě fotografie chřástala žlutavého byl jeho. I hned se otočil a odcházel, pták byl jeho, viděl vzácného chřástala. Nic jiného ho tady v močálu nezajímalo po tom, co pták odletěl.
Greg Miller se dostal na High Island bez toho, aniž by platil pokutu za překročení rychlosti, stejně mu rychlá jízda přes 200mil v hustém dešti nebyla nic platná. Víc jak tři hodiny se pak stejně plavil drsnou bouří, aby byl na ostově, než příjde ptačí spad, kdy unavení migrující ptáci hledají odpočinek a úkryt před bouří na ostrově. Žádná jiná událost nemohla upoutat v této době jeho pozornost víc, než blížící se ptačí „fallout“. Měl problémy vystoupit z lodě po dlouhé a divoké plavbě, ale adrenalin ho hnal za ptačími druhy. Přes všechno napětí se dokázal uklidnit, aby byl schopen sledovat svoje okolí. Zaujal ho rychlý pohyb na větvi nedalekého brestu. Byla to samička kolibříka rubínohrdlého, která si přišla pro svůj podíl hmyzu a nektaru. Pro Grega Millera to byl první kolibřík rubínohrdlý v roce. Pro ni to byl jen krátký odpočinek. Po cestě nad Golfským proudem zde dostala příležitost pořádně se najíst a doplnit energii, než bude pokračovat v migraci. Možná poletí až na sever Kanady, aby si našla partnera.

Číst dál...

kapitola osmá Modrá sova

Moudrá sova
Otázka byla jednoduchá. Kde je nejlepší místo na pozorování kalouse ušatého? Ale odpověď byla pro Grega Millera komplikovaná. Tento druh sov byl přelétavý. Jeden den mohla být na dubu, který stál na parkovišti, druhý den mohla být úplně jinde. Jak to vypadalo, kalousové ušatí se nejradši ukazovali v Nové Anglii na západě Skaliských hor. Miller ale věděl, kde mají svou skrýš a že doma jsou v Ohio. Při svých výletech do Arizony Miller skoro každý večer volal svému otci. Občas proto, aby si porovnali svoje poznámky o ptácích a občas proto, aby zahnal samotu. Naštěstí nikdy nepřišla řeč na rozvod. Miller byl za to vděčný. Jeho otec trpěl srdeční poruchou městnání srdce a jeho srdce fungovalo jen na 15 %. Po operaci srdce mu doktoři odhadovali 6 měsíců života. Ale nyní, v roce 1996 to už byly dva roky a jeho otec si vychutnával každý den svého života. Miller si tu otázku pokládal stále znova a znova. Pomohla by nebo naopak uškodila pořádná výprava za ptáky s jeho synem křehkému srdci jeho otce? Když se Miller konečně dostal k této otázce, jeho otec to rychle utnul hned na počátku. Samozřejmě, že chtěl jít na výpravu se svým synem, měl 68 let a už věděl, na co by mohl umřít. Ale Miller veděl, že tato cesta by mu mohla dát něco, aby dostal chuť do života. Vyrazili spolu za kalousem ušatým. Jeho otec byl hodně zesláblý. Miller to mohl vidět na jeho tváři a slyšet v jeho hlase. Každý krok byl pro něho více než namahavý, ale on přesto kráčel jeden krok za druhým, sněhem i větrem. Tady na pláních, kde se běžně lovili jeleni, prozkoumali jeden strom za druhým. Poslední hodinu hledali intenzivně kalouse ušatého, ale jediné, co zjistili, že jim utekl čas. Sluneční světlo zmizelo tak rychle jako energie Millerova otce. Možná opravdu neměl tolik sil a energie, jak si nejdříve mysleli. Za zatáčkou se před nimi objevila další postava, která zjevně pozorovala a hledala ptáky. Teenagerka s dalekohledem a Millerův otec hned pochopil, že další pár očí by pomohla být velká pomoc. Vy dva jděte napřed – řekl synovi a já se podívám tady vzadu, uvidíme, co kdo najde. Miller se snažil protestovat, ale jeho otec to nebral na zřetel. Pozorovatelka po Millerovém boku spolu s ním zmizela ve vzdáleném lese. To děvče mělo dost dobrý zrak, sluch i identifikační schonosti na to, aby tucet místních druhů ptactva pojmenovala bez jakékoliv příručky. Byla dost nadšená na to, aby vždy věřila, že kalous ušatý bude na dalším stromě. Ale byla dost opatrná na to, aby nevyplašila ptáky okolo. Připomínala mu jeho samého, když byl o 25 let mladší. Ale její optimismus nestačil na to, aby přilákal kalouse. Po další půl hodině se Miller začal znovu obávat o svého otce. Opět se zvedl vítr a Miller s děvčetem se vrátili po vlastních stopách. Miller začal mít divný svíravý pocit okolo žaludku. Proč jsem ho nechal vzadu, jestli se mu něco stalo – pospíchal k místu, kde se oba rozdělili, běžel a tekl z něho pot. Rozhléhl se dalekohledem a naštěstí uviděl svého otce v nedalekém lesíku. Stál pod stromem a vypadal v pořádku. Díky bohu! Ale nehýbal se. Miller zvednul svůj dalekohled a kouknu se do koruny javoru, pod kterým jeho otec stál. Kalous ušatý, který tam seděl, si všiml obou pozorovatelů a přeskakoval zmateným pohledem z otce na syna, ze syna na otce a zase zpět. I když byl zrak tohoto druhu vynikající, nedokázal rozpoznat rozdíl mezi těmito dvounohými kreaturami. Zmatený výraz vykouzlil úsměv nejen otci a synovi ale i samotné sově.

Číst dál...

Někteří ptáci vymizeli, jiní si k nám našli cestu, říká znalec ptačí říše

Dlouholetý ornitolog, bývalý pedagog a uznávaný znalec ptačí říše Dětmar Jäger by si mohl v klidu užívat zaslouženého důchodu. Každou volnou chvíli však věnuje procházkám v přírodě. I když mu záda tíží už osm křížků, pozorně naslouchá, co kde cvrliká, a pozoruje vše, co letí kolem. A pak o tom dokáže hodiny vyprávět.
Bydlíte na Ašsku, jste v přírodě prakticky denně. Překvapilo vás v posledních letech při pozorování něco?
Překvapilo? No ano, i tak se to dá říct. Je překvapivé, kolik druhů v minulosti běžných ptáků z naší přírody vymizelo. A to buď zcela, nebo jejich stavy silně poklesly. Na druhou stranu je ale třeba říct, že se tu objevily i nějaké druhy, které zde dříve nežily.

Z čeho vycházíte?
Z dlouholetého pozorování. Některé zdejší lokality sleduji soustavně. Jedna z nich je SOOS. Tady jsem dělal v 70. letech inventarizační průzkum. Měl jsem zjistit, co tu žije a kolik toho je. Před časem mne můj kolega Jiří Brabec z muzea uvrtal, abych zpracoval vývoj ornitofauny té oblasti, abych sepsal, co se tu vlastně za těch 50 let změnilo. To jsem si dal. Byla to hrozná práce. Chvílemi jsem litoval, že jsem mu to slíbil. Ale už je to hotovo a výsledky jsou docela zajímavé. Zjistil jsem, že se v této lokalitě objevilo šest nových druhů, z nichž jsme u některých ani nedoufali, že by tu mohly zahnízdit. Například jeřáb popelavý nebo slavík modráček. Další výsledky tak optimistické nejsou. U čtyř druhů ptáků došlo k rapidnímu poklesu počtu jedinců a 16 hnízdících ptačích druhů, jako třeba vodouš rudonohý nebo tetřívek, z lokality úplně zmizelo. Když to vezmu kolem a kolem, celkově se stav v rezervaci zhoršil.

Jak je to v dalších lokalitách?
Není to žádní sláva. Na Chebsku vymizelo celkem devět hnízdících ptačích druhů. Třeba tetřev hlušec, tetřívek obecný, jeřábek lesní, vodouš rudonohý, chocholouš obecný, sýček obecný. A u řady druhů došlo k razantnímu poklesu jedinců. Poměrně vzácná je třeba dříve hojná koroptev polní. Málo je skřivanů polních, čejek chocholatých či sov pálených. Markantním příkladem je racek chechtavý. Na rybníku Amerika u Františkových Lázní hnízdily v minulosti až dva tisíce párů, vloni jich byla snad stovka, letos jen pár desítek.

Proč? Co je důvodem?
U těch racků těžko říct. Odborná literatura udává, že negativní vliv má i to, že se shromažďují na skládkách, kde může lehce dojít ke kontaminaci, nakažení, otravám. Určitě to ale není jediný důvod. Roli hraje celá řada faktorů.

A u ostatních ptáků? Proč ubývají?
To je na dlouhé povídání. Bezesporu má velký vliv člověk. To, že Zemi ovládl a vše přizpůsobuje svým požadavkům, to samozřejmě musí mít dopad. Intenzivní zemědělství, scelené lány monokultur, tam těžko něco může přežívat. Dalším příkladem jsou velkoplošné meliorace a používání pesticidů. To ptáky poškozuje nepřímo, když požírají otrávený hmyz. Velkým nebezpečím je houstnoucí doprava a velké skleněné plochy třeba kolem dopravních koridorů. Tady nepomůže pár nalepených siluet dravců. Musí tam být barevné pruhy nebo matná kolečka. Prostě něco, co ptáky upozorní, že je zde překážka. Problémem jsou třeba i průhledné autobusové zastávky. Ptáci hynou také na drátech elektrického vedení, nebezpečím jsou větrné elektrárny a silně osvětlené plochy, které ptáky ve tmě dezorientují. Obrovským problémem jsou plasty.

Myslela jsem, že se problém plastů týká zejména moří...
Kdepak. I tady u nás se válejí pytlíky, kusy provazů či vlasců z umělé hmoty. Ptáci je odnášejí do hnízd, kde se do nich mláďata zamotávají a hynou. Nesmím zapomenout ani na nelegální pronásledování, pytláctví a odstřel ptáků. Vzácní orli často doplácejí na pokládání otrávených návnad. Co ale nedokážu pochopit, je, když zpěváčci, které tady chráníme, opatrně chytáme, vážíme, měříme a kroužkujeme, končí při tahu na talířích gurmánů. A to včetně kriticky ohrožených druhů. Nechápu třeba Francouze nebo Italy, že si to nedokážou odpustit. Argumentují tím, že je to tradice. Ale to můžeme dodnes třeba pálit čarodějnice nebo házet kozly z věží. To taky bývala tradice. Už by bylo na čase takové myšlení změnit.

Řekl jste, že se tu naopak některé druhy objevily. Které?
To je trochu veselejší kapitola. Přibližně od 60. let se na Chebsku objevily druhy, které v minulosti vymizely, nebo tu prostě dříve nebyly. Začal se objevovat čáp černý, který býval na Moravě nebo Slovensku. První hnízdo bylo nalezeno v roce 1983 ve Slavkovském lese. Dnes už hnízdí v zalesněných oblastech prakticky na celém Chebsku. Dále to je luňák červený, krásný dravec, létá i nad Chebem. Od poloviny 80. let tu hnízdí pravidelně. Velmi atraktivní je jeřáb popelavý, který se tu nečekaně objevil. V roce 1992 zahnízdil na SOOSu a dnes hnízdí i na Tachovsku a jinde. Dalším překvapením je vlha pestrá.

To je ale teplomilný pták, ne?
Ano. Vlha se rozšířila z oblasti Středozemního moře. Já ten druh znám ze svých studentských let z jižní Moravy. Ale to překvapení, když jsme zjistili, že jsou vlhy i u nás, na Chebsku... První údaj byl z roku 2011, kdy se tady našel nějaký uhynulý kus, ale v roce 2013 jsme objevili dva hnízdící páry na Skalensku. Z dalších je to například slavík modráček, který hnízdí na SOOSu, bramborníček černohlavý, objevuje se tu opět krkavec velký, který zde byl kdysi vyhuben.

Vraťme se k vlhám. Vy prý máte v této souvislosti zajímavou zkušenost?
Když se na Chebsku objevila vzácná teplomilná vlha pestrá, usadila se v písčitých a jílovitých stěnách na Skalensku. Pták si v nich vyhrabává jakési nory, v nichž hnízdí. Jenže kolem stěny jezdily nákladní vozy a hrozilo, že otřesy nory zasypou. Seznámili jsme s problémem vedení firmy, která na Skalensku písky a jíly těží. Rozhodlo, že než vlhy vyvedou mladé, budou jejich vozy jezdit jinudy. Další pár si udělal domov přímo v deponii písku, kde při odebírání materiálu hrozilo stejné nebezpečí. I tady nám společnost vyšla vstříc. To oceňuji.

Stojíte i za projektem záchrany populace perlorodky říční na Ašsku. Jaká je situace kolem tohoto živočicha nyní?
Udělalo se toho hodně. Přibyly čističky odpadních vod, vybudoval se zde odchovný prvek, Jaroslav Hruška vypracoval metodu polopřirozeného odchovu, která se zde stále využívá. V potocích se díky tomu po letech objevily i mladé perlorodky. Jenže v poslední době stálá údržba zařízení, které má pomáhat perlorodkám v rozmnožování, pokulhává. V letošním roce není na odchovném prvku ani u potravních stružek dosud posekaná tráva. Nikdo také pravidelně nepečuje o komposty, chybí kropení a přehazování. Perlorodkám jsem věnoval kus profesního života a pomáhal jsem s jejich záchranou i později, když jsem byl v důchodu. Proto mi není tento stav lhostejný. Mohu jen doufat, že brzy dojde ke změně, že dosavadní boj o záchranu populace těchto kriticky ohrožených mlžů v ašských tocích nebude zbytečný.

Dětmar Jäger
Narodil se 22. listopadu 1936 v Aši. Po absolvování Vysoké školy zemědělské lesnické v Brně v roce 1960 nastoupil jako učitel na Střední zemědělskou školu v Chebu. Od roku 1956 je členem České společnosti ornitologické.
V šedesátých letech se aktivně zapojil do činnosti organizace TIS, což je nejstarší nevládní ekologická organizace v ČR. Z tohoto důvodu, ale také například kvůli nesouhlasu s událostmi v roce 1968, musel v období normalizace své učitelské místo opustit. Později pracoval na referátu životního prostředí Okresního úřadu v Chebu.
Zasloužil se mimo jiné o vznik přírodní rezervace Amerika u Františkových Lázní či o vyhlášení národní přírodní památky Lužní potok na Ašsku. O chráněná území na Ašsku, kde žije vzácná perlorodka říční, se stará dodnes.
Aktivně se zapojuje do odborných projektů České společnosti ornitologické, řadu let působil jako krajský koordinátor sčítání labutí velkých, takřka pět desetiletí mapuje výskyt ptačí populace v přírodní rezervaci SOOS. Jako ochranář a ornitolog organizuje exkurze a přednášky, svým působením mnoho přírodovědců nejen na Chebsku pozitivně ovlivnil.
V roce 2005 obdržel nejvyšší vyznamenání Českého svazu ochránců přírody „Příroda děkuje“. V roce 2013 se jako hlavní autor podílel na vydání publikace „Ptactvo Chebska“, která se věnuje unikátním druhům ptáků v regionu.

Zdroj: idnes.cz

Číst dál...

Orel křiklavý se vrací. Viděli ho na severu Moravy

Pouze na dvou místech České republiky se zatím podařilo zdokumentovat výskyt orla křiklavého, který z naší přírody vymizel. Poprvé to bylo v západních Čechách, nyní se ornitologové a ochránci zvířat radují na severu Moravy a ve Slezsku.

699976 gallery1 veijr

„V Česku se vyskytují čtyři druhy orlů: orel mořský, skalní, královský a orel křiklavý. Všichni tito majestátní dravci byli v minulosti nemilosrdně pronásledováni, díky přísné ochraně se však postupně v naší krajině opět zabydlují a hnízdí,“ sdělila Právu mluvčí ostravské zoo Šárka Nováková.

„Nyní se ochráncům přírody ze Záchranné stanice pro volně žijící živočichy v Bartošovicích na Novojičínsku a z ostravské zoo podařilo prokázat hnízdění orla křiklavého v Moravskoslezském kraji,“ dodala Nováková.

„Orel křiklavý byl v minulosti pronásledován tak, že jeho úspěšná hnízdění v minulém století by se dala spočítat na prstech rukou,“ uvedl ornitolog a odborný pracovník Zoo Ostrava Otakar Závalský.

DkeywrwW0AAmxMZ

V Moravskoslezském kraji znovu hnízdí orel křiklavý. Objevili ho ochránci přírody ze Stanice pro záchranu živočichů v Bartošovicích a ze Zoo Ostrava. Kromě páru s mládětem, které už vylétlo z hnízda, byl pozorován ještě další orel (může se jednat o loňské mládě).

Dodal, že orel křiklavý je nejmenším orlem žijícím v Česku. „I když se u něj zvýšila ochrana, tak přesto se do volné přírody nejen u nás, ale i v zahraničí vrací jen pozvolna. Po zahnízdění prvního páru v západních Čechách na Karlovarsku jsme byli velmi překvapeni hnízdním výskytem i na území Moravskoslezského kraje. Určitě tomu napomohl jak vhodný biotop, skládající se z málo navštěvovaných lesů důležitých pro stavbu hnízda, tak i méně intenzivně obdělávané zemědělské plochy,“ vysvětlil Závalský.

Pole jako loviště
Zemědělské plochy totiž orlům křiklavým slouží jako loviště. „Jejich kořistí jsou hraboši polní, takže v žádném případě nemůže tento orel ohrozit ubývající stavy tzv. drobné zvěře. Pro myslivost tento druh tedy nepředstavuje žádný problém,“ upřesnil Závalský.

Moravskoslezští ornitologové a další ochranáři věří, že i tito orli překonají nástrahy civilizace v Evropě, ale i na své každoroční daleké migrační cestě až do jižní Afriky a stanou se trvalou ozdobou naší již hodně ochuzené přírody.

Orli v minulosti budili v lidech strach a byli považování za škůdce a konkurenty člověka. Jejich úloha je však v přírodě nezastupitelná, napomáhají v ní udržovat rovnováhu.

Například orel mořský u nás po celém Česku opět hnízdí teprve od 80. let 20. století po zhruba 150 letech. Téměř po vymizení se vrátil i orel královský, který nyní hnízdí na jižní Moravě. Orli skalní u nás naposledy hnízdili v Beskydech v roce 1893. Své první mládě znovu odchovali až v roce 2013 na severní Moravě.

zdroj: novinky.cz

Číst dál...

kapitola sedmá - El Niño

El NiÖo
Byl to klasický, obyčejný natahovací budík, který stál $4.95 a byl zlatočerný a v noci svítil. Miller si v nabídce Wall-martu vybral právě tento budík. Když se rozvonil, zněl jako alarm na požární stanici a on potřeboval něco, co ho s jistotou v noci probere. On totiž v noci nespal, on hybernoval...
PO dalším 50ti hodinovém pracovním týdnu se Miller zhroutil do postele a nastavil svůj spolehlivý budík na 3 hodiny ráno. Čekal ho ranní let do Arizony. Spal a snil o soutěži Big Year, snil o ptácích. Byl první týden roku 1998 a soutěž Big Year mohla konečně naplno vypuknout.
Vzbudil se v úplné tmě pokoje, ale něco nebylo v pořádku. Budík nezvonil. Převalil s e na bok a dvakrát zkontroloval čas na hodinkách. Bylo 4:30. Nechápal, jak mohl zaspat dvě minuty silného a otravného zvonění. Millerovi nastal velký problém. Bydlel 80 mil od letiště a let startoval za dvě hodiny. Zpanikařil tak, že zapomenul i na snídani. Svištěl 80 mil za hodinu na silnicích, kde byla povolená rychlost na 55 mil za hodinu. Jel z Baltimoru na Washington International Airport. Neměl čas hledat ekonomické parkování s taxou $5 na den a tak zaplatil klasické parkovné ve výši $12 a rychle se přesunul na letiště.
Několik let před tím, něž O.J. Simsona odsoudili za úkladnou vraždu, byl ukazován jako klasický příklad uspěchaného cestovatele. Ve společnosti Hertz Commercials byl běžně ukazován, jak přeskakuje kufry, jen aby se včas dostal k terminálu. Byl tak známý, že i starší dámy na letišti na něj pokřikovaly běž, O.J. běž!! Na tomto letišti ovšem nikdo Millerův zběsilý běh nepodporoval. Měl šest minut, aby stihl letadlo. Valil se rychlostí tanku, ale pomalu mu docházel dech. Proběhl okolo turniketu, štípnul si lístek, proletěl okolo ostrahy a sprintoval dolů k odbavení. Když se jeho kufr objevil na dopravníku, měla ostraha pouhé dvě minuty, aby kufr zkontrolovala. K letadlu dorazil na poslední chvíli a za ním se zavřely dvěře. Ještě v průchodu si uvědomil, že na tenhle let nejsou automaticky rezervovány sedadla. Byl zpocený a udýchaný, nemohl popadnout dech, musel si sundat bundu, aby se mohl vůbec nadechnout. Když popadl dech uviděl, že všechna lepší místa už jsou obsazena a ta, která ještě byla volná, byla vedle obsazena divnými lidmi. Nikdo nechtěl sedět vedle chlapa, který se roztahoval přes všechny sedačky okolo a ještě k tomu měl ohromný batoh páchnoucího jídla. Naštěstí našel úplně vzadu samostatné volné sedadlo. Bylo až na zádi letadla, že se žádnému z cestujících tam nechtělo jít. Aspoň to bylo sedadlo vedle okénka. Vedle něho seděl chlapík, který s nedůvěrou sledoval jeho zpocený svetr. Miller se chtěl omluvit za zápach, ale pak si řekl, že mlčeti zlato. Otevřel větrání a nacpal se do úzkého prostoru. Opěrky sedadel už byly obsazené lidmi, kteří přišli před ním a tak se položil do sedadla a doufal, že letadlo co nejřívé zvlétne. V břiše mu začalo hlasitě kručet, nestihl se nasnídat. V letadle se nabízely pouze sladkosti a oříšky. No co se dá dělat? Od stewarda dostal nechutně vyhlížející oříšky, snědl co mohl a pokusil se usnout. Byl tak vyčerpán ranní námahou, že se mu to za pár minut povedlo.
Vzbudil se, když letadlo přistávalo. Byl odpočatý, ale trochu mimo. Nedokázal spát bez chrápání a bylo to tak hrozné, že ho žena nutila spát na gauči. Miller přemýšlel, jaké zvuky asi vyluzoval při spaní v letadle. Chlap, co vedle něj seděl, byl buď tak zdvořilý nebo vyděšený, že mu nic neřekl.
Vystoupil z letadla. Po dlouhé, studené a mokré zimě doma v Chesapeake v jižní Marylandě Miller dostal facku horkým arizonským vzduchem, zatím co déšť zaléval Tucson. Půjčil si auto a jel až do Sonoita. Během 70 mil dlouhé cesty se déšť pomalu měnil v padající břečku. O půl hodiny později v Sierra Vista se z brečky stal sníh a hory Huachuca Mountains se pokryly sněhovou pokrývkou.
Miller musel vystoupit z auta a postříkat přední sklo rozmrazovačem. Začal se třást zimou, protože na sobě měl obečení do pouště. Mumlal si pod vousy: Společnost mi mají dělat kaktusy, ne sněhuláci. Plánoval, že uvidí některé pouštní druhy, ale zatím stále nic. Tady, 20 mil od mexické hranice se zatím potkal jen se zasněženými stromy. To nebylo normální, něco bylo v nepořádku. Doufal, že tu úspěšně odstartuje svůj Big Year, tak co se tady děje?
V tropickém Pacifiku, několik stovek mil od pobřeží Nové Quineye meteorologická bóje klesla o několik metrů a ponořila se o pár centimetrů hlouběji. Vládní satelit zaznamenal neobvyklá data, která odeslal systém na Wallops Island ve Virginii a odeslal je do počítačů ve městech Largo, Maryland, Seatle a Washingtonu. To rozpoutalo mezinárodní rozruch mezi vědeckou komunitou.
El NiÖo – postrach počasí – je zpět!
V Tichém oceánu v okolí Ekvádoru proudily silné západní větry a slunce svítilo tak silně, že zahřálo vodu v okolí Indonesie o 17 stupňů nad normal a vlny se zdvihaly 70 cm nad průměr. Tohle se dělo zhruba každých 7 let. Bez proudů, které by hladinu držely pod kontrolou, se teplé vody vylily na jižní pobřeží Ameriky. A tak se studená voda střetla s teplou a vznikl tak fenomém, který místní rybáři nazývali El NiÖo – znamená to Jezulátko. Protože se vždy objevoval okolo Vánoc. Bez ohledu na to, že byly svátky, výsledek byl vždy stejný. Počasí zpustošilo okolí a bouřky, které by za normálních okolností byly někde nad východním Tichým oceáem, zasáhly Ameriku. Dešťové pralesy vyschly a africké pouště se zaplavily.
V roce 1982 vědci rozmístili 16 bójí, aby mohli předvídat počasí spojené z El NiÖo. Nakonec se jejich počet zvednul na 70 a některé byly umístěné na dno oceánů kvůli ochraně vysílačů. Každá ze spuštěných bójí měřila rychlost větru, teplotu vody, intenzitu slunečního záření a změny povrchu mořského dna. Všechny informace poté se posílaly do satelitů ve snaze předpovídat El NiÖo. Dost brzy na to, aby mohly varovat lidi před hrozícím nebezpečím.
Na podzim 1997 bóje z Nové Quinei a Galapág zaznamenaly nový El NiÖo a vědci rychle spustili poplach. To bylo dobře. Začátkem roku 1998, když napadl sníh a Greg Miller byl v jižní Arizoně, byl nový El NiÖo do té doby nejsilnější bouřkou všech dob. Měl sílu, která se rovnala síle milionu atomových bomb hozených na Hirošimu.
Mimořádně teplé vody vytvořily vítr o rychlosti 236 mil/hod nad Quamom. Byl to nejrychlejší nápor monzunů za posledních 100 let. Spadly srážky 1200mm nad normal a zasáhly i Keňu. Oproti tomu sucha v Indonezii způsobila nárůst oxidu uhličitého, který během 4 měsíců překonal hladinu, kterou Evropa vyprodukovala za celý rok. Rekordně vysoké teploty byly naměřeny i ve Washingtonu, Mongolsku ve městě Ho Chi Minh. Rekordní záplavy zdevastovaly střed Evropy, hlavně Polsko a Českou republiku. Vylilo se tolik deště do oceánu a přímořských oblastí, že Jižní Amerika a Peru zažily nejhorší epidemii malárie za poslední desetiletí.
Všichni mluvili o tom, že El NiÖo z roku 1997 zabil minimálně 2000 lidí a způsobil škody zhruba za 36 miliard dolarů. Pozorovatelům ptactva ale prospěl. Kolibřík pruholící je sibiřský druh ptáků žijících ve Vancouveru, který je zároveň předkem texaského druhu iranie bělohrdlé – v důsledku El NiÖo byly oba tyto druhy daleko od domova. Ta samá spoušť, která se dotkla mnoha lidí, zahnala spousty ptáků na pobřeží Severní Ameriky.
V roce 1998 El NiÖo vyvolal desítky klimatických rekordů a byl velkou příležitostí pro pozorovatele, kteří se nebáli sněhových bouřek v jižní Arizoně, aby take vytvořili pár rekordů.
Původně to měl být běžný výlet, ale nakonec Miller v tom skončil až po uši. Zkontroloval 250 000 řádků softwarových kódů, a procestoval 2500 mil. Byl totálně vyčerpaný. A po bouři z předešlého dne byly cesty v Arizoně zledovatělé a mokré. Strašně to klouzalo, ale on se i přes to musel setkat s vyjímečným člověkem.
Miller doufal v to, že si splní svůj sen jako Stuart Healy. Ten 15 let byl Britem žijícím v cizině a podobně jako Miller byl softwarovým odborníkem. Ale po náročné práci v Silicon Valley a potom v ústředí Microsoftu v severním Seattle se rozhodl, že s tím sekne a přestěhoval se do Sierra Vista v Arizoně, kde se z něho stal jeden z předních státních odborníků na ptáky.
Tohle Millera rozčilovalo a na Stuarta žárlil. Zatím co on tvrdnul 14 hodin denně u počítače v elektrárně, Stuart Healy je profesionální birder. Přemýšlel, jaké by to bylo žít jeho život. Stuart Healy vypadal, že ví všechno o ptácích jižní Arizony. Kde žili, kam migrovali, jak zněli. Miller si nejdříve myslel, že neexistuje nic lepšího, než se živit tím, co milujete. Jako profesionální birdwatcher bral Stuart 10 dolarů na hodinu. Věděl že něktěří pozorovatelé si průvodce zaplatí, něktěří ale chtěli ptáky najít sami, někteří na něj prostě neměli. Uznal ale, že ta cena je lákavá. Má zpoždění 6 týdnů a měl málo druhů a to ještě jen ty, které byly běžné okolo elektrárny. Musí ztrátu dohnat. I kdyby dostal jen pár druhů, které by tu sám těžko hledal díky průvodci, bude to stát za to. Když spolu šplhali na kopec a nemusel to být právě Mount Everest citil se jako dobrodruh. Cesta byla v tomto počasí víc než náročná. Nikdo nikdy ničeho nedocílil fňukáním, proto držel Miller jazyk za zuby, když ho Healy vytáhnul z teplého auta do sněhové bouřky. Slunce bylo sotva nad obzorem, zem byla zmrzlá a Millerovi vycházela pára od úst. Každým krokem byli hlouběji a hlouběji v lese. Healy se pohyboval zkušeně a vypadal jako voják na nebezpečné misi. Miller jen težko s ním udržoval krok. Namířili dalekohledy do stínů stromů a hledali. Když sluníčko aspoň trochu vylezlo, Miller se zaradoval. Konečně aspoň trochu tepla. Za krátkou chvilku se oteplilo a sníh a led se začal rozpouštět. Několik kapek mu spadlo na tvář a on nepotřeboval budíček. Dnes se probral rychle. Někde z houští na něj zavolal Healy. Miller běžel ještě rychleji, než když pospíchal na letiště. Jak běžel, nevšiml si větve a ta ho šlehla do tváře. I když měl aspoň 100 kg, v tu chvíli se téměř zastavil na místě. Přesně tam, kde mu Healy ukázal.
Pták, kterému se říkalo “Wheek.“ seděl přímo v křoví Patagonia Lake State Park. Správně se však jmenoval tyran středoamerický. Byl to ten samý druh, kterého Sandy Komito viděl 1.1. a Al Levantin o šest dní později. Pro Grega Millera byl číslo 160. V průběhu noci v hotelu by se měl Miller radovat. Během 5 dnů se mu podařilo ukořistit 125 druhů v Arizoně a viděl 1200 mil překrásné přírody, které stály za každý dolar, který zaplatil Stuartovi Healymu. Nebyl ale tak úplně spokojený a říkal si – k čemu je mi takový úspěch, když ho nesdílím s přáteli. Bylo to jen odškrtávání bez trochy snahy a z každé výpravy jen návrat do motelu. Den co den to samé. Společnost mu dělala pouze televize – začal si připadat osamělý jako o Silvestra. Vypnul televizi, vzal si mobil a zavolal tátovi.
“ Tati, nebudeš věřit, jací jsou tu ptáci. Jsem totiž v Arizoně”
“Vážně?”
“Ano”
I když jeho otec v průběhu svého života nasbíral úctyhodných 500 druhů nebo možná i víc, nikdy neslyšel o tyranu středoamerickém. Byl ohromený. Chtěl vědět, jak vypadá, jak se chová a kde žije. Dokonce chtěl slyšet, jak zní a proto přesvědčil svého syna, aby ho napodobil. Krom toho chtěl take vědět, jak se mu ho podařilo najít. Miller se nenechal dlouho pobízet a vysvětlil mu celou trasu, kudy má jet. Vysvětlil mu, že na Pecan Grove, přímo před letištěm zahne směrem k parkovišti Le Conte’s thrasher, které se nachází 50 mil východně od Phoenixu a vysvětlil mu, že se to bude podobat tomu, jako když hledal puštíka západního v půl metru hlubokém sněhu. V oblasti Huachuca Mountains, na tom samém místě, se mu tenkrát podařilo zaskórovat a v Arboretě Boyce Thompson našel drozda rezavohřbetého.
Najednou mu zazvonil jeho telefon. Volala jeho matka a ptala se, jestli je zdravý. Miller jí odpověděl, že je v pohodě, ale ona mu nevěřila, měla pochybnosti – znala svého syna dobře a věděla, že když se pro něco nadchne, jde za hranu svých možností a často ignoruje varovné známky svého těla. I když mu říkala cokoliv, věděla, že mu to jde jedním uchem tam a druhým ven. Moc jí neposlouchal, stále myslel na otce. Neslyšel v jeho hlase žádné známky zklamání, jen vzrušení. A Miller pochopil, že jeho Big Year by mohl být víc, než jen hon na ptáky. Díky jeho vyprávění a nadšení mu připadalo, že se jeho otec přenesl přes všechny problémy s rozchodem a právě tohle by mohl být způsob, jak si k němu najít opět cestu. Miller by tak mohl zaplnit mezeru v jejich vztahu, který vznikl po rozchodu jeho rodičů. Jeho otec, kterému zůstal jen skromný plat a mentálně postižený syn, měl málo času a ještě mín peněz na to, aby se sám zúčastnil Big Year. Miller si z celého srdce přál, aby jeho otec mohl být tady s ním a dělat Big Year spolu. Ale nešlo to. Dokonce i v tak divném a zvláštním světě jakým je Big Year, byl tohle zvláštní a neřešitelný problém.
Miller mohl ještě cestovat 8 hodin Arizonou, ale už viděl skoro všechny zimní druhy v poušti na jihozápadě. Nemohl letět dřív, protože za změnu letenky by si aerolinky účtovaly hodně peněz. Nemohl se ani pokusit o puštíka západního, protože zem byla příliž rozmočená a všude bylo bláto a on po 5 dnech náhodných telefonátů a lovení neznámých druhů v houští v nečase měl pouze enegrii na to, aby se dostal do postele. Tak co ted? Miller jel severně od Nogales na mezistátní dálnici 19 a kilometry jen tak ubíhaly, proletěl okolo Tucsonu a pokračoval Phoenixem, dokud nezmizla lidská obydlí a potom ještě dalších 10 mil pustinou. Tohle byl ten druh pouště, který se nikdy neobjevoval na žádné z pohlednic. Rovná, hnědá a téměř bez jakékoliv zeleně neútešná pustina, taková byla krajina všude okolo. Nikde nebylo ani žádné jiné auto a on byl úplně sám. Potom v dálce něco zahlédl. Zastavil, namířil tím směrem svůj dalekohled a uviděl mihnout se hnědého ptáka. Ať to bylo cokoliv, šel za ním tím směrem – bylo to hnědé, s dlouhým ocasem, pravděpodobně nějaký druh drozdce – teď se to před ním pohlo znova. Začal to pronásledovat tak daleko, že už ani neviděl svoje auto, ale pták popoletoval stále dál. Pronásledoval ho. Jak bylo pro Millera typické, vůbec se nepřipravil. Neměl s sebou žádnou vodu. Aspoň, že poušť dnes nebyla tak horká. Byl zaujatý sledováním ptáka, že si ano nevšiml blížících se mraků, a ve chvíli, když se k němu začal přibližovat El NiÖo ,byl aspoň půl mile od cesty. Začalo pršet, ale ignoroval déšť. Měl ještě 3 hodiny v Arizoně čas a nelákalo ho strávit tento čas v nějakém polstrovaném sedadle na letišti Sky Harbor. Ozval se ptačí zpěv. Poté, co si uvědomil, že se k němu blíže jak na 30 metrů nedostane, ztuhl. Najednou se pták nečekaně otočil zpět, směrem k němu, Miller pomalu coval a ustupoval, aby se vrátil do auta pro diktafon. Zjistil, že nechal v autě spuštěný zvlhčovač vzduchu. Auto bylo tak rozpálené a vlhké, že se všechny okna zamlžila. Rychle vzal diktafon a utíkal zpět k drozdci. Rychle pustil diktafon a snažil se najít stejný zvuk hlasu, jaký slyšel. Byl na něj strašný pohled. Hon na toho ptáka ho změnil ve zpocenou a zmoklou trosku.
Potom, co se usadil v autě, mu někdo zaťukal na okno. Trhnul s sebou. Poté, co utřel zamlžené okno, uviděl strážníka pohraniční stráže.
“ Co tu děláte?”
“ Pozoruju ptáky”
“Pozorujete ptáky? A jaké?”
“Drozdec horský, drozdec skvrnitoprsý, drozdec křivozobý, drozdec sonorský.”
“ Dneska jsem tu nikoho neviděl z ornitologů. Je na to příliž deštivo”.
Miller nevěděl, co mu na to má odpovědět.
“ Co to máte v rukách?”
“ Diktafon”
“ Přehrajte mi to”
“ Cože?????”
“ Chci slyšet tu nahrávku. Pusťte mi ji!”
Pustil mu dnešní nahrávku, nahrávka byla důkazem nejen pro policistu, ale i o výskytu dalšího ptačího druhu. Miller při přehrání poznal už i hlas, pták byl opravdu drozdec. Ulevilo se mu a měl radost. Strážník se ale cítil nesvůj. Nikdo sem dnes nepřišel, aby pozoroval ptáky, dodal omluvně. Chtěli jsme najít drogy, které sem někdo schodil z letadla. Miller mu ukázal svou příručku a dalekohled. Strážník se otočil nalevo a prohodil: “ Pozorovatel, hmm, tak opravdu.”
Po rozchodu s policistou jel Miller hodinu na letiště a s promočeným tričkem prošel do letadla okolo ochranky. Když přišel do letadla, jeho boty stále vydávaly čvachtavé zvuky. Naštěstí bylo letadlo skoro prázdné, proto měl celou řadu pro sebe. Jeho chrápání totiž vyprodukovalo celou operu.

AL LEVANTIN
Někteří birdeři nazývali toto místo Tamaulipas Crow Wildlife Sanctuary, někdo zase Rownsville Nature Preserve a Latinoameričané Corvid National Park. Al Levantin měl však pro toto místo svůj název – Skládka.
Za posledních 30 let byla tato skládka smíšeného odpadu v Brownsville v Texasu jediným místem, kde se daly spolehlivě pozorovat vrány mexické. Mimo tyto vrány na smetiště nikdo rád nechodil. Říci, že to tam smrdí, bylo hodně slabé slovo. Všechno tu hnilo a teklo. Všechen odpad z Rio Grande Valley se za ta desetiletí na prudkém texaském slunci pekl ve vlastní šťávě. Smrdělo to tady tak, že se dospělým otrlým chlapům zvedal žaludek. Ne však Levantinovi. Kdykoliv předním hledal vrány mexické a bylo to často, byl v pořádku. Jemu nesnesitelný zápach nevadil, měl totiž tajnou zbraň. Neměl čich. Práce v chemických laboratořích pro Rohm and Haas si vybrala daň. Vždy, když ho žena vezla z práce domů, musela mít spuštěná okna, i když jí dost vadila vůně borovic, které lemovaly cestu. Levantinův pracovní oblek vždy páchl tak, že když přišel domů, musel ho vždy ihned hodit do pračky. Je pravda, že když ztratil čich, přestala mu chutnat Francouzská kuchyně, ale on své omezení dokázal proměnit ve výhodu. Když se všichni u skládky svíjeli a zacpávali si nosy, on byl připravený s úsměvem na akci. Přešel okolo řady popelkářských aut, kdy dokonce ani sami pracovníci v nejparnějším žáru se neodvážili spustit okénka u aut a raději se pekli v kabinách. Vesele pokračoval v chůzi, dokud nepřišel k bráně. Jako šprýmař vyvolal správný rozruch, mával na ostatní birdery a nachystal si dalekohled. Pokračoval cestou, než došel k rozšířenému místu, kde slunce tak nepálilo, trefně nazvané Snežnice. Tady bylo plno sáčků, hnijícího masa a zeleniny, vše v tekutém stavu. Z hromady vytékala stružka slizu. Levantina to však nevzrušovalo a pokračoval dál po cestě.
Brownsville byla jedna z mála velkých skládek, která pouštěla pozorovatele do svého nitra. Většina z nich totiž odmítla mít soukromé auta na příjezdové cestě. Ale Brownsville bylo město s otevřenými hranicemi a proto, když pozorovatelé chtějí svými dalekohledy za tisíce dolarů pozorovat tuny odpadu, vedení města jim určitě nebude stát v cestě. Levantin přišel na rozcestí, kde byly dvě značky. Správně tušil, že to nebudou běžné značky a už vůbec ne vyráběné ve velkém. Jedna ukazovala nalevo, byla oranžovočerná a byl na ní nápis: Žádný pozorovatel nesmí překročit tuto hranici. Na druhé straně byla bílá se symbolem vzlétající vrány a šipkou napravo s nápisem: Pozorovatelská část skládky. Když Levantin dorazil, ostatní pozorovatelé už tvořili zástup a dívali se dondalekohledů, všichni měli roušky, zacpané nosy a dýchali ústy. I on se svým minimálním zbytkem čichu musel připustit, že tohle místo smrdí. Upevnil svůj monokular na trojnožku a na horu z odpadu. Naštěstí pro pozorovatele se na její vrchol stále přidával nový odpad. Nikdo nemohl popřít, že vrány mexické měly nejradši ten čerstvý. Když někdo chtěl důkaz, stačilo si najít informace o místním muži jménem Manuel Vela, který naučil vránu, které dal jméno Jack, chytat potravu ještě ve vzduchu.
Vrána mexická byla běžným druhem ve svých domovských močálech, ale vzácná ve Spojených státech. Desetitisíce z nich žily v Mexiku, za jižní hranicí, ale sotva pár, maximálně 30 z nich, se rozhodly strávit zimu v Brownsville. Výzva byla v tom, správně je identifikovat. Vrána mexická se ničím výrazným nelišila od jiných černých ptáků a s délkou 15 palců byla jen o trochu kratší, než krkavec americký a trochu delší než vlhovec nachový a přibližně stejně dlouhá jako vlhovec velkoocasý. Kdyby je někdo viděl vedle sebe, rozlišit je by nebyl problém. Ale tady, kde se sotva na několik sekund mihly před objektivem, bylo těžké odhadnou velikost i přes dalekohled se 60ti násobným zvětšením.
Naštěstí Levantin tuto hru už předtím hrál častokrát. Už věděl, jakou velikost má očekávat, protože ostatní druhy pozoroval na Faraway fence post, a proto uměl porovnat velikosti v okamžiku a byl si jistý, že má svou vránu.
V tomto horku poledního slunce si Levantin odškrtl vránu mexickou ze svého seznamu. I když věděl, že jeho nos mu dal výhodu nad ostatními pozorovateli, nemohl říci, že by si to tu užíval. Potom, co se schoval do chladného interiéru auta, něco uslyšel. Tak moc se soustředil na hledání vrány mexické, že zapomenul poslouchat zvuky okolo. Obloha nad ním byla plná tuctů racků atlantických. A byly dost hluční přímo nad jeho hlavou.
No, Ethel, pověděl Al Levantin do telefonu své ženě. Dnes jsem byl v Brownsville v Texasu a viděl jsem vránu mexickou.” “ Cože jsi viděl?” Ethel Levantinová nebyla pozorovatel. Před lety se o to snažila a připojila se ke svému muži na cestách po moři, poušti, horách a roklinách, ale nikdy to nebylo úplně ono. Její muž dokázal stát hodiny v houští a žasnout nad krásou jediného ptáka. Ethel se ale nudila. Nejprve jí to trápilo, protože se chtěla věnovat tomu, čemu se věnuje její muž. Pracovala v manželské poradně, proto věděla, že společné zájmy jsou důležité. Když se jí Al zeptal, jestli by se mohl zúčastnit Big Year, Ethel byla odhodlaná, že se k němu nějakým způsobem připojí. Možná by se mohla starat o získávání památek a vzpomínek. Chtěla s ním sdílet tuto zkušenost, i když nikdy nerozuměla celému tomu šílenství okolo pozorování a celé soutěže. Ale cestování po kontinentě, užívání si tyto chvíle, dělat výlety na exotické místa, tomu rozuměla. Možná nebude úplně všude, ale jediné, co bylo třeba, bylo vzít věci navíc, aby jí na cestách nic nechybělo. Mexická vrána, dnes jsem jí viděl” “ Ooo, to je fajn, jak vypadá?” “ Vypadá? Je to vrána, je černá.” “ A kde jsi jí viděl?” “ Na skládce, Ethel, Brownsvillské skládce.” Skládka. Zaplatil stovky dolarů, aby letěl 1400 mil od Aspenu v době lyžařské sezóny jen proto, aby viděl vránu na skládce. Mezi pozorovateli by se z jeho úspěchu strhlo velké haló, ale pro Ethel ne. Toto nebylo cestáváni pro ní, ale do své reakce dala všechno. “ Takže to byl fajn den?” “ No mám toho ptáka” Po 30 letech manželství se naučila, že to není tak, že byl její manžel odtažitý, jen se soustředil na jeden cíl – pozorování. A nic okolo ho nemohlo vyrušit. Byl soustředěný jen na svůj cíl a užíval si to. A proto by asi měla odložit tužku a papír a nechovat se jako při své práci v manželské poradně. Od skládky v Texasu až po šílenou zimu v Duluth byly Alovy cesty stále těžší a těžší a pro Ethel stéle těžší a těžší na pochopení. Al začínal být až vtíravý. Stále vyprávěl Ethel, že je několik ptáků, kteří obvykle žijí vysoko v Arktidě, ale skončili někde v severní Minesotě, někdy v lednu. Duluth na severu byl pro tyto ptáky jako plavba lodí do Karibiku pro lidi. Změna prostředí a výrazné teplo. Pozorovatelé, kteří se zúčastnili Big Year a nedostali by je v Minesotě, tak by se museli harcovat někam do severní Kanady a prodírat se křovím uprostřed léta, když je stihnou teď, znamená to, že se vyhnou boji s moskyty.

Letěl do Minneapolisu – konečně nějaké pořádná lokalita s přímým letem z Aspenu – potom jel autem na sever. Ani neměl to srdce říct své ženě, že mu vlastně nešlo o Duluth. Bylo to prostě jen město, které znalo hodně lidí. Ale skutečný cíl byl dalších 45 mil severozápadně od Duluth. Oficiálně se toto město ani nijak nejmenovalo a ani dálnice neměly jména, jen čísla. Ale cestou po dálnici 53 až na odbočku 232 a potom po okruzích 7, 28, 788 a 213 Levantin dorazí na to správné místo, které pozorovatelé nazývali Sax-Zim Bog.
Severní lesy Severní Ameriky způsobují, že šišky jsou tu větší, těžší a mají víc semen. Ale Sax-Zim Bog přilákal pozorovatele něčím úplně jiným. Bylo to totiž jedno z mála míst, které bylo na půl dne cesty od velkého letiště a jeho okolí křižovaly cesty obklopené jehličnany a močály s bílým cedrem, díky kterým se toto místo stalo lehce dostupným pro kohokoliv s dalekohledem. Na cestě do Sax-Zim Bog Levantin pochopil, jak moc času pozorování během Big Year není vlastně ani pozorování. Je to cesta za pozorováním. Sax-Zim Bog byl tak odlehlé místo, že mu nešlo do hlavy, že tu nedokázal ani naladit radio s klasickou hudbou. Aspoň že tu nebyla hustá doprava.
Nejdřív v dálce uviděl nějakou černou šmouhu. Myslel si, že to je kopa sněhu, který se nahromadil za autem a je špinavý od zplodin motoru. Jak to už tak ve městech bývá. Ale jak se dostával blíž, stále víc a víc mu to připomínalo značku s označením 60mil za hodinu. Uviděl I žlutou čáru, která bývá na kraji cesty. Najednou něco upoutalo jeho pozornost. Dupnul na brzdy a zdvihnul dalekohled. Síla zvětšení mu dovolila kouknout se do dálky a on uviděl tzv. severské kuře, jeřábka kanadského s chocholatou hlavou a černým, pruhovaným ocasem úplně bez strachu z lidí. Levantin popojel dalších 40 stop a zvihnul fotoaparát. Před tím, než stihnul zaostřit, kouknul se ze zvyku do zpětného zrcátka, i když v tomto prostředí bez aut to bylo naprosto zbytečné. Se zabručením znovu zamířil dalekohled do přírody. Pták byl pryč.
Položil ruku na řadicí páku, i když jeřábek kanadský byl celkem dobrý úlovek, stále to nebyl příliž vzácný druh a nebyl důvod, aby mu někdo jeho pozorování nevěřil. Chtěl fotku místa, aby to mohl dokázat. Bylo by to totiž příliš jednoduché na uvěření. Ostatní pozorovatelé se prodírali trním, aby tohoto ptáka našli a on ho prostě objevil ve středu dálnice na konci lovecké sezóny. Někdo tvrdil, že na cestách se rádi zdržují kvůli soli, která rozpustí sníh a jim se potom lépe sedí, ale on přemýšlel nad tím, že to bude proto, že černý asfalt drží sluneční teplo déle, jako cokoliv jiného a vzduch v okolí cesty měl -8 stupňů, zatímco cesta asi o 10 více. Bez fotky by toto pozorování byla akorát historka, jakých jsou plné bary.
Po celou dobu až do odjezdu ze Sax-Zim už nasbíral celou řadu historek. Slyšel o vzácném druhu čečetky bělavé, které na lokalitě bylo snad jako vrabců. Prý jich někdo viděl dost na krmítku blízko zmrznutého jezírka přímo u sebe na zahradě. On ale našel sněžnou sovu zamaskovanou v kuse ledu v přístavu Duluth. Konec konců takovým způsobem kdysi Levantin našel i svou Nemesis – puštíka vousatého, který seděl se svýma do široka otevřenýma žlutýma očima přímo na elektrickém vedení na přerušeném kousku dálnice, kterou nedokončili na cestě z dědinky Saxs do městečka Zim.
Když volal domů své ženě Ethel, zněl jako malý skaut. Ptáci byli úžasní, řekl jí a popsal jí celý dlouhý seznam, každého objeveného ptáka jednoho po druhém. I když strávil 3 dny v chladu, kde nikdy teplota nestoupla nad -4°C a on za tu dobu ani neuviděl sluneční paprsky, vždy se soustředil pouze na svůj cíl. A po celou tu dobu ho nic nemohlo vyrušit. Ethel sice obdivovala jeho vášeň, ale kladla si otázku, jestli je normální. Bojím se o tebe, řekla Allovi. Přála bych si, abys na tato místa chodil s někým. Co když auto, které si pronajmeš, bude ve špatném stavu a nějak se pokazí, co když se ti něco stane? Cokoliv budeš dělat, zdůraznila mu, ujisti se, že jsi v bezpečí.
Puma byla tak blízko, že téměř cítil její dech. Mohl skoro počítat zabručení, které vycházelo z jejího hrdla. Téměř se dotýkali. Pomalu odložil telefon a kdyby ze sebe dokázal dostat aspon hlásku, určitě by začal křičet. Musel by uběhnout 2 míle ke svému autu a pak by stejně byl 100 mil uprostřed ničeho. Byl tu úplně sám. Až bezmocně sám. Nejprve si myslel, že zvuk za ním vydává nějaký nelétavý pták. No potom se otočil a uviděl tu kočku. Velkou a svalnatou, připravenou zakousnout se mu do krku. Puma na něj koukala a upřela svůj pohled přímo do jeho očí. On neodvrátil zrak a koukal se zpátky do těch jejích. Byl to souboj očí. Ty šedé, plné krve versus ty modré. Ani ne z 5 metrů. Koukali na sebe. On pomalu a pozvolna zvednul obě ruce přímo před svou tvář. Potom pomaloučku a potichoučku vydechl. Přemýšlel, jak by asi reagoval někdo jiný, kdyby zažil tohle střetnutí, třeba v Národním parku v Texasu. Myslel by si, že muž s dalekohledem se vzdává svého života. Ale Levantin doufal, že puma si bude myslet pravý opak. Snažil se vypadat větší podle rady, kterou kdysi četl na nějaké ceduli někde v parku. Snažil se prostě vypadat větší. Co víc mohl dělat? Ale puma neustoupila. Konečně Levantin dostal trochu vzduchu do hrdla. Vypadni odsud, vypadni! Vypadni, pumo! Uplynulo 5 sekund. Potom 15, potom 20. Ale puma nejevila ani nejmenší známky pohybu. Vypadni, slyšíš? Puma ustoupila o pár kroků a on zvedl pár kamenů. Začal je házet přímo na záda šelmy. Doufal, že se neotočí a bude si myslet, že jí loví. Potom se na chvilku zastavil a poslouchal. Koukal přímo před sebe a sledoval okolí, zatímco zvedal další kameny. Stále nic. Jeho instink mu říkal, aby běžel do bezpečí ke svému autu. Byly by to asi 2 míle cesty a doufal, že puma se nevydá stejným směrem. Věděl totiž, že by byla rychlejší. S plnou náručí kamení pomalu pokračoval cestou a doufal, že ho puma nebude následovat. Jediný důvod, proč sem přišel, byl lesňáček hnědoboký. Zpěvavý lovec hmyzu, který se rád zatoulal dál od mexických hranic.
Počítal sice s tím, že El NiÖo’s zažene různé druhy tam, kam nepatří, počítal i se silně nepříznivým počasím, i s tím, že se bude prodírat lesy plnými dubů a javorů a šplhat na dvoutisícovky, ale s čím rozhodně nepočítal, byly masožravé kočky. Od této chvíle mu každý stín, každý kámen a každá větší větev připadaly podezřelé. I když slyšel historky, že tu někde blízko je lesňáček hnědoboký, který tady má svoje hnízdo, odpískal to. Potřeboval se uvolnit. Byl ve skvělé formě, proto se rozhodl, že přes hory přejede na kole. Jen tak, aby si zasportoval. Po týdnech pozorování z vnitřku auta se konečně těšil na to, jak si vychutná čerstvý vzduch pod slabým zimním sluncem. To si říkal, ale před několika minutami se to změnilo. Teď mu připadalo, že to kolem něj páchne akorát kočičím žrádlem. Po všem tom ohlížení akorát nastydl a bolel ho krk. Tohle bylo asi to nejrychlejší putování v jeho životě. A už vůbec neměl v plánu strávit moc času ohlížením se. Konečně dorazil co svého cíle a narazil na dva další pozorovatele. Potom, co rozložili stany, jim vyprávěl o svém střetnutí s pumou a oni stany radši posunuli blíž k sobě. Chtěli na noc být co nejblíže.
Hledání lesňáčka. Tento ptáček moc neřešil počasí okolo sebe a běžně se jich kdekoliv v okolí pohybovaly tucty. V křoví, nebo v okolí domů. Světle žlutý, se stopami hnědé a dost nenápadný, tento malý ptáček se vyskytoval všude ve velkých počtech a vzácný byl jedině taky ve Spojených státech. Byl by rád, že se mu ho podařilo získat tak snadno. A proto All Levantin ušel dalších 6 mil zpět do The Trailhead National Park a šel přímo za strážcem. Začal mu vyprávět svoje novinky: Nahoře je puma, sledovala mě asi z 20 metrů! Myslel si, že strážce parku se vypraví nahoru po cestě a umístí tam nějakou varovnou značku. Místo toho se na něj strážce usmál. Vy máte ale štěstí, řekl Levantinovi. Já tu dělám už 8 let a ještě jsem žádnou pumu neviděl. Levantin měl chut mu jednu vrazit. Té noci si dal horkou sprchu a v příjemném prostředí hotelu se cítím mnohem lépe. Colima warbler byl číslo 435 na jeho seznamu a on byl 20 druhů před Sandy Komitem. Byl velice blízko jeho rekordu z roku 1987, ale stále měl před sebou vážný problém. Co řekne své ženě, že bude dále cestovat. Zavolal jí. Ethel, která dokonce mu naplánovala výlet, cítila v telefonu, jak šťastný je, se jen zeptala. Viděl jsi toho ptáka? Viděl, odpověděl jí. Byl jsi s někým? Moc dobře víš, že nemám ráda, když tam chodíš sám. No, byl jsem s nějakou blondýnkou, atletickou, s pěknou a dobře stavěnou postavou. Měla největší oči, jako jsem kdy viděl. V okamžiku, kdy se zmínil o pumě, si myslel, že se spojení přerušilo. Ale nepřerušilo. Hlas jeho ženy najednou zněl tak, jako by nebyla od něj daleko 1000 mil, ale stála přímo vedle něho. Dokonce se radši ohlídnul, aby se ujistil.
Sandy Komito
1.dubna den začal brzy. Budíček zazvonil Komitovi už v 3,30 ráno a o půl hodiny později již Komito odcházel. Teplota venku byla -10°C, ale to nemohlo ovlivnit jeho nadšení. Dnes měl totiž příležitost pozorovat divoká pouštní kuřata při páření v coloradské poušti. Neuměl si představit větší hovadinu, kterou by mohl udělat na apríla. Co je lepší než přesvědšit aratéry, aby sledovali něco takového v tak náročných podmínkách. Potřeboval něco víc. Mezi pozorovateli měl totiž pověst krále humoru, sultána grotesky a císaře šprýmu. Měl reputaci, kterou přece nemohl zradit, a proto vstal před svítáním slunce s plánem tajně pozorovat tetřívka ostroocasého při páření. Komito si připadal skvěle. Jeho kousek mu připadal tak vtipný, že mu ani nevadilo připlatit si peníze za známku pro svůj Lincoln. Přejel dálnici 40 a uviděl svojí příležitost. Tato krajina v Hayden v Coloradu byla plná venkovských lidí, jejichž pickupy byly plné stojanů na pušky a on jako chlap z New Jersey tu byl asi tak běžný, jako vegetarian na rodeu. Ale chlap z New Jersey, který by chtěl napálit místní, to se tu ještě nikdy nestalo. Naštěstí, vzhledem k tomu, že vstal brzy, všichni kovbojové a honáci ovci byli ještě potichu. Na jihu města, přímo za uhelnou elektrárnou, zabočil na prašnou cestu a 5 mil za ní, podle jeho informací, se mělo nacházet hnízdiště tetřívků ostroocasých. Bylo to něco jako bar pro nezadané ve světě ptáků. Samci soupeřili jeden s druhým o partnerku. Předváděli svoje peří a tančili. Točili se v kruzích a soupeřili s rivaly. Samičky se přidávaly k těm nejlepším z nich. Asi měsíc potom, co začali hnízdit, přesvědčil pozorovatele, aby se sem stáhli a sledovali to. Právě ve chvíli, když samci už téměř odpadávali vyčerpáním po dobře odvedené práci, je přesvědčil, že se vyplatí právě teď sem jet a být u toho. Místo slibovaných tetřívků tu však viděli jen velké množství pářících se hus. V době, kdy už naštvaně odhazovali nedopalky od cigaret a pochopili, že si z nich Komito vystřelil, seděl Komito v autě a byl velmi daleko od akce. Až potom jim došlo, kam je vlastně zavedl. The Hayden bylo známé jako jedno z nejnadrženějších míst ve světě hus. V této chvíli ale už byl Komito v bezpečí o 3 míle dál na prašné cestě. Co ale nečekal, bylo to, že prošvihnul ceduli s varováním a najednou byly kola na jeho Lincolnu 25 cm hluboko v bahně. Pohnul s autem dopředu a dozadu ale nic nepomohlo. Jediné, co tím docílil, bylo to, že zapadával hlouběji a hlouběji do bahna. (Díky, El NiÖo!) Špatné počasí sem totiž nahnalo kupu sněhu a potom, jak se oteplilo, se to změnilo na mazlavou břečku. Komito autem zapadl. Do východu slunce zbývala asi jen hodina. V okolí neviděl žádné světlo ani pomoc. Neměl žádné jídlo ani vodu. Neměl na sobě ani moc oblečení. Jen dvě lehké mikiny a bundu. Poprvé, během svého Big Year se začal bát. Chvěl se zimou. Mohl si zatopit a počkat v teple svého auta, ale jak dlouho tu bude? Rozhlédl se a došlo mu, že touhle cestou hned tak nikdo nepojede. A tak se vydal pěšky zpět po stopách vlastních pneumatik. Šel 15 minut a stále nic. Tady vážně nehrozilo, že by lidí neměli dost místa. Rozhlédl se po temném okolí a jediné co uviděl, bylo houští a trní. Až kam oko dohlédlo, se okolní krajina vůbec neměnila. Studený vítr byl silný a jeho z chladu bolela tvář. Přál si, aby měl teplé rukavice. Přál si, aby měl teplé prádlo a hlavně si přál vědět, kde kruci je. Konečně uslyšel kravské zabučení. Loudal se další míli a uviděl světlo po levé straně. Civilizace! Dva psi byli uvázaní na příjezdové cestě. Ignoroval je, jak jen se dalo. Během svého Big Year ho ještě nic tak nevyděsilo. Bál se nejen o sebe, ale i o svoje auto. Ale ted byla záchrana na dosah ruky. Potom se tento den stal skutečně zvláštním. Najednou před ním stálo vietnamské prase a postavilo se přímo před něho. Muž tisíce slov najednou ztratil řeč. Koušou vůbec? Nehodlal to zjistit. Když na něho prase zabručelo, zabručel zpátky. O půl 6 ráno prase konečně ustoupilo a on mohl přestat zápasit. S prasetem po boku vstoupil ke dveřím ranče. Zavolal, ale nikdo neodpovídal. Komito znovu zaklepal a nakoukl dovnitř. Chlap seděl v kuchyni, ale ani se nepohnul. To mě jako neslyšel? Komito znovu zaklepal. Stále žádná odpověd. 3x pořádně zabušil na dveře a až potom je chlápek konečně otevřel, zatímco prase čuchalo Komitovi k nohám. Komito mu vysvětlil svůj problém a požádal ho o pomoc. Chlápek mu ale podal šálek kávy a řekl mu, že nemá čas na to, aby mu pomohl. Dal mu číslo na dvě místní odtahové služby, ale nikdo to nebral. Komito pochopil, že je 5,45 hodin ráno a oba vedoucí budou ještě v posteli. Teď pochopil, že opravdu uvíznul. Možná, že kovboj vycítil jeho zoufalství a možná že mu to jen připadalo jako dobrá historka do baru, řekl Komitovi – naskoč si do auta. Jeli nahoru po cestě, kovboj za volantem a ptačí muž plný naděje na sedadle spolujezce. Když dorazili a našli auto i Komito musel uznat, že to vypadá pateticky. Slunce svítilo do otevřeného prostoru a Komitovi se povedlo uváznout na míle daleko od kohokoliv. Alespoň že se ten kovboj mohl na vlastní oči přesvědčit, že Komito se svým problémem opravdu nepřeháněl. Oba, Komito I kovboj, viděli bahno všude okolo, ale Komito neměl ani šajna, jak z toho ven. Kovboj zaparkoval na malém kousku suché země a vytáhnul z kufru svého auta obrovský řetěz. Byl velký, rezavý a hodně těžký. Vypadal, jako by ho ukradl z nějaké staré vojenské lodě. To by nemělo trvat dlouho, poznamenal kovboj. Ale trvalo. Lidé odsud byli zvyklí na to, že jejich auta mají odolné háky anebo nárazníky přesně pro tyhle případy. Ale jak se ukázalo, městský Lincoln neměl na sobě žádné místo, na které by se řetěz dal jednoduše připevnit. Překvapilo to oba. Tohle auto nebylo ani trochu připravené na to, aby ho někdo někam tahal. Potom, co si kovboj lehnul na záda do sněhu – Komito stál bezpečně na boku, ne proto, že by se bál zimy - konečně našel nějaké místo dost silné na to, aby za ně mohl zaháknout hák. Jedno zatáhnutí od toho silného auta a Lincoln byl vysvobozený. Komito byl tak nadšený a vděčný, že hned vytáhnul peněženku a chtěl vrazit kovbojovi padesátku. Bohužel ale s sebou neměl nic menšího než frenklina. No a proto kovboj dostal stovku – sice přeplatil, ale co už... Vyčerpaný se sesunul na sedadlo svého auta. Co tu vlastně děláte – zeptal se kovboj. Hledám tu jednoho ptáka tetřívka ostroocesého odpověděl Komito. Kovboj potřásl hlavou, co lítalo v jeho okolí, bylo jídlo, ne obraz k obdivování, poznamenal. Komito se zašklebil, strčil do něho trochu rukou a odjel. Někde v houští se mu určitě smál tetřívek ostroocasý se slovy – První apríl, blbečku.
Komito si mohl doma konečně pořádně odpočinout, ale potřeboval nějaký dobrý úlovek. Myslel na Newfoundland, kam se nějakým způsobem podařilo dostat islandskému redwing, který nějak záhadně překonal Atlantik. Uvědomil si, že Newfoundland bude vyčerpávající. Byl hotový. Pochopil, že nepotřebuje jen dobrý úlovek, ale dobrý úlovek, ke kterému se lehce dostane. Ale nic nové neslyšel. Ani o Floridě, ani o Minesotě, ani o Arizoně. Texas se jen potichu pekl na sluníčku. A tak zvednul telefon a použil svoje tajné heslo: Long. Eared. Owl. Severoamerické organizace vzácných ptáků mu zdělila velké novinky. 130 mil od místa, kde byl, v Pensylvanii byla viděná husa krátkozobá. Byl to evropský druh a byl tak běžný, že ve své domovině víc zajímal lovce než pozorovatele. Ale na jeho straně oceánu měl tento pták kód č.5. Byl to jeden ze 155 nejvzácnějších druhů Ameriky. Sbalil si všechny věci, naházel je do kufru a jeho „Chaluha“ byla znovu připravená vzlétnout na cestu. Vyrazil na jezero Ontelaunee, zaparkoval těsně u břehu a vyběhl z auta. Na rezervoáru vody se to hemžilo 5000 husic sněžných a na břehu stál batalion pozorovatelů se svými dalekohledy a teleskopy. Komito byl ohromený a ztrácel dech. Najednou v tom davu jednoho z nich poznal. Paula Gurisa, veterána mnoha pobřežních výletů. Je stále tady, zeptal se Komito? Druhý pozorovatel zkontroloval dalekohled, zaostřil a odpověděl mu – Koukni se sám. Před Komitovýma očima se objevil nepochybně obraz husy krátlozobé.
Komito byl ohromený. Po veškerém jeho honění na Aljašce mohl prostě přijít k břehu Saltonského moře, tam, kde se vlévala řeka Rio Grande, přímo na hranicích a jeho lov na husu krátkozobou byl u konce za 30 vteřin. Jediné slovo, kterým dokázal svoje pocity popsat, do té doby ani moc nepoužíval - Cítil se provinile.

Číst dál...

David A. La Puma: Význam ptáků

(překlad z knihy Good Birders Still Don’t Wear White: Passionate Birders Share the Joys of Watching Birds)

Ptáci jsou všude – v každém lesíku, v každém městě, v každém nákupním středisku, v každém mokřadu. Ptáci jsou všude a až na několik výjimek je můžeme najít kdykoli během roku, kdekoli se po nich rozhlédneme. Tohle platí zvláště pro někoho, jako jsem já, kdo vyrostl na subtropické Floridě a kdo po celý svůj život žije v prostředí mírného či subtropického páska severní polokoule. Často si nemůžu pomoci a musím se sáhodlouze vyjadřovat k tomu, jakými jsou ptáci výjimečnými stvořeními, už vzhledem ke své rozmanitosti, která ilustruje některé z nejkouzelnějších aspektů biologie: například pohlavní výběr, evoluci, specializaci, navigaci a migraci. Každý den jsem fascinován tím, co nového se o ptácích a od nich samotných dozvím. Jejich přitažlivost je ale prostší, základnější. Ptáci mě ukotvují a vedou mě dál.

Ptáci vymezují období mého života a pozorování ptáků je jakýmsi ventilem pro mé emoce – má formu soustředěné meditace. Můj otec zemřel na jaře. Moje vzpomínky na něj jsou neoddělitelně spjaty s prvními lesňáčky, s lesňáčkem borovicovým a zlatohrdlým. Hlas leskota modrošedého, kňouravý jak jen může být, mi také připomíná otcovo lamentování v daňový den (jsem si jistý, že zemřel právě v ten den ze zlomyslnosti). Matka zemřela koncem června a bezprostředně poté jsem opustil domov a odjel na Aljašku, kde moje partnerka dělala terénní práce; několik týdnů jsme trávili venku pod stanem a věnovali se ptákům, které jsem viděl zatím jen v určovacích klíčích. V tundře jsme pozorovali chaluhy malé, které učily svá nedlouho vzletná mláďata lovit strnadce skvrnité, v Severním ledovém oceánu jsme viděli kajky brýlaté, pozorovali jsme sovice krahujové lovit ze smrku černého na okraji boreálního lesa a slyšeli jsme nadpozemský zpěv drozda pruhokřídlého uprostřed divokých lesů. Nádherně růžový samec hýla křivčího nám zvědavě nakukoval do našeho stanu. Mámě by se moc líbil.

Ráno 11. září 2001 jsem si šel kolem deváté hodiny nechat do banky v Miami proplatit šek. U vstupní přepážky nebyli žádní recepční, ale všiml jsem si, že tři zaměstnanci jsou namačkáni kolem televize v rohu kanceláře. Jižní věž Světového obchodního centra byla zasažena letadlem a stoupal z ní dým. V příští vteřině se střetlo druhé letadlo s věží Severní. Prvotní spekulace o náhodné havárii se brzy změnily v obavy z něčeho mnohem zlověstnějšího. Už si nevzpomínám, jestli jsem si ten šek nechal proplatit nebo jsem rovnou odešel. Když se ale ve vzpomínkách vrátím k tomu dni, vybaví se mi ve třech etapách: ranní birding před tím, než jsem vyrazil do banky, čas trávený v bance a následující hodiny, kdy jsem sledoval onu tragédii odvíjející se na televizní obrazovce a snažil jsem se uklidnit přátele, kteří znali někoho, kdo přišel při útoku na Světové obchodní centrum o život.

Jen dvě hodiny před návštěvou banky jsem byl pozorovat ptáky v malém parčíku uprostřed moře betonu a oceli – pro táhnoucí opeřence jde o dokonalou past, protože se jedná o jediný vhodný biotop v okruhu mnoha mil. Z hlediska počtu druhů nešlo o nijak výjimečný den, ale pozorování ptáků bylo příjemné, viděl jsem řadu lesňáčků, zelenáčků a jednoho drozda hnědavého (což mi ten den udělalo radost). Naštěstí pro mě jsou mé poznámky navždy uloženy v online databázích, proto se k nim můžu vrátit a přečíst si, co jsem zapsal:
„ Dnešní ráno jsem trávil v Barnes ve snaze zastihnout nějaké nové migranty... zaznamenal jsem nízkou druhovou pestrost, ale mimořádnou početnost ptáků!“
Ukázalo se, že jsem ten den viděl jen devět druhů lesňáčků, ale celkový počet ptáků byl hodně vysoký. 11. září představuje v Miami začátek podzimního tahu a druhové složení to odráželo. Početní byli lesňáčci lišejníkoví, leskoti modrošedí a zelenáčci červenoocí.
„Lesňáček houštinový (není tak početný jako před dvěma dny, ale stále je dost běžný): 30+.“
Ten počet mě překvapuje, protože v době, kdy tento druh opouští Floridu, je každý den, kdy se dá pozorovat více jedinců, poměrně výjimečný.
Překvapuje mě také další věc a to z důvodu, že v mých záznamech chybí. Pozorování jsem začal vkládat ve 12:56, což bylo asi dvě a půl hodiny po pádu druhé z věží. Tou dobou jsem byl na kolejích u své přítelkyně. Při zpětném pohledu mi to přijde zvláštní. Když znovu nahlédnu do svých záznamů z toho dne a z následujícího týdne, nenacházím v nich žádný strach, hrůzu nebo bolest spojenou s 11. zářím 2001. Vím, že jsem to cítil, ale nezapsal jsem si to a rozhodně jsem to nezaznamenal do svých pozorování.

Po více než dvanácti letech od útoku se pro mě onen tragický den stal spíše synonymem pěkného pozorování ptáků než tragických událostí a jsem za to vděčný ptákům (a ještě něčemu, lidství). Moje vzpomínky se vztahují ke „spadům ptáků“ na Key West, k mohutným hejnům na Cape May a dokonce i ke každoročnímu zapínání a vypínání Vzpomínkového osvětlení u Světového obchodního centra, které umožňuje pěvcům táhnoucím v noci pokračovat v migraci bez toho, aniž by je lákaly vzhůru směřující paprsky světel.

Protože jsou ptáci a život neoddělitelně spjati, vztahují se s příchodem září a října moje myšlenky samozřejmě i k narození našich dvou dcer. Jejich data narození se shodují s rozsáhlými a různorodými pohyby lesňáčků a s početným tahem dravců; s říjnovým zpěvem střízlíka karolinského; s nocemi na konci září, kdy mám stativák namířený na měsíc v úplňku, přes který přeletují malé objekty, od nichž z velké výšky zaznívá pípání a hvízdání. Jejich čas přináší hlasy tahu, toho pomíjivého období, kdy se ptáci vydávají na svoji pravidelnou pouť, aby unikli blížící se zimě provázené mizivou nabídkou potravy a extrémním chladem. Jde také o období naděje, vědomí, že i když je stojí migrace hodně sil, vyplatí se a ptáci se brzy vrátí zpět, aby znovu dali život novému pokolení. Budu tady. Budu čekat. Budu je vítat.

TIPY

- Sledujte ptáky. Migrace ptáků byla tím, co mě dostalo, to, za čím jsem se pustil a řekl bych, že to byla ta nejlepší věci, kterou jsem kdy udělal. Najděte si to, co se vám na ptácích nejvíc líbí a ponořte se do toho; vody znalostí jsou hluboké, bohaté a plné těch, kteří vám s radostí na vaší cestě pomohou.
- Věnujte se ptákům lokálně, regionálně a globálně. Opakované pozorování ptáků na „vašem hřišti“ během roku vám umožní vnímat rytmus přírody, pomůže vám lépe porozumět výskytu a rozšíření ptáků, kteří se pohybují vaším regionem a dopřeje vám život plný radosti s minimální investicí času a fosilních paliv (což je vždy dobré!). Také ale cestujte. Spoustu znalostí lze získat pozorováním a poslechem důvěrně známých druhů zastižených na neznámých místech. Díky těmto rozdílům si začnete všímat odlišností týkajících se jejich prostředí a chování. Brzy tak porozumíte jednotlivým druhům, když je uvidíte v různých etapách jejich života a v různých místech areálu jejich rozšíření. Cestování do vzdálených destinací může být značně obohacující a vzrušující vzhledem k výskytu více než 10 000 druhů obývající naši planetu. Ptačí festivaly, výpravy za ptáky organizované zkušenými cestovními kancelářemi a online kontakt s ornitologickými spolky vám nabídne řadu možností k cestování za rozumnou cenu a k pozorování mnoha ptačích druhů. Jděte do toho!
- Plaťte dopředu. Ptáci jsou dobrým obchodním artiklem, jakmile vás dostanou, ale ten jako by neexistoval, pokud není jejich poslouchání a pozorování součástí vaší „reality“. Pomozte ostatním naladit se, zapnout a jít pozorovat ptáky. Vezměte sebou navíc jeden výtisk vašeho oblíbeného určovacího klíče a dejte ho někomu, o kom víte, že rád pobývá v přírodě. Vezměte sebou souseda, když jdete pozorovat ptáky do místního parku nebo po okolí vaší čtvrti. Vezměte sebou kromě tradičního dalekohledu nebo stativáku třeba lahev vína nebo pár lahváčů vašeho oblíbeného piva.

DAVID LA PUMA je ředitelem New Jersey Audubon´s Cape May Bird Observatory. Jeho životní vášeň odráží poslání jeho mateřské organizace: spojit lidi s přírodou a spravovat současnou přírodu pro budoucí generace. Pokud nepracuje, můžeme zastihnout Davida na procházce po oblíbených místech Cape May nebo při tom, když svým dcerám ukazuje ptáky na jejich oblíbené pláži, na kterou společně připluli na surfařských prknech.

david la puma

David A. La Puma, Foto: https://wsb2017.cttlive.com/

zdroj foto: internet
zdroj: birdwatcher.cz

 

Číst dál...

Skládka na kraji Ostravy láká čápy, hynou pak na stožárech vysokého napětí

Skládka komunálního odpadu v Ostravě-Hrušově láká racky, dravce i jiné ptáky. Je pro ně snadným zdrojem potravy. Pro čápy je ale tato lokalita riziková. Zabíjí je totiž elektrický proud z drátů pod vysokým napětím.

„Jen tento týden jsem v Hrušově našel tři mrtvé čápy bílé, naposledy dnes. Leželi pod stožárem vysokého napětí, kam si sedli, aby si odpočinuli, ale dotkli se křídlem drátů a zasáhlo je 22 tisíc voltů. S kolegy tam každý rok nacházíme asi deset uhynulých čápů. Může jich být i víc, ale pokud spadnou do houští, tak o nich nevíme,“ líčí zoolog a ornitolog Otakar Závalský, který spolupracuje se Zoologickou zahradou v Ostravě i Záchrannou stanicí v Bartošovicích.

Zatímco vrcholy všech pěti stožárů v zoo už jsou vybavené ochrannými prvky, které zaručují ptákům bezpečí, zhruba patnáct stožárů v okolí velké ostravské skládky na úpravu teprve čeká.

Elektrický proud ročně zabije více než sto tisíc ptáků
„Po zásahu elektřinou hyne v Česku každý rok průměrně 130 tisíc ptáků, hlavně dravců, například asi 30 tisíc káňat lesních. Proto musí být do roku 2024 všechny stožáry opatřené bezpečnostními nástavci s bidly či ‚lavičkami‘ pro ptáky,“ popisuje Závalský.

Firmy na tom sice pracují už několik let, ale podle ornitologů pomalu.

„O úpravy stožárů v zoo jsem žádal v září a čekali jsme do června,“ říká Závalský, podle kterého nelze zjistit, kolik sloupů v kraji už je chráněných. Odhadl, že sotva pětina.

Mluvčí skupiny ČEZ pro severní Moravu Vladislav Sobol říká, že společnost postupně instaluje ochranné prvky na stožáry podle naléhavosti a připravených projektů. Ani on ale neví, kolik jich už upravili. „Pracovník, který takový údaj má, je zrovna na dovolené,“ vysvětlil.

Firma slíbila co nejrychlejší řešení
Podle něj už firma pracuje i na ochraně sloupů v okolí skládky. „Není to tak jednoduché, jak se zdá. Musíme se držet přísných legislativních pravidel. Nejdříve musíme připravit projekt, navíc situace v Hrušově je technicky složitější než jinde. Ale budeme se snažit upravit stožáry co nejdříve. Nejpozději do konce roku,“ slíbil Sobol.

Šéf Záchranné stanice v Bartošovicích Petr Orel uvedl, že distribuční firmu skupiny ČEZ průběžně žádají o přednostní ochranu stožárů, kde přicházejí ptáci k úhoně.

„V nejbližších dnech budeme iniciovat zabezpečení tří stožárů ve Studénce-Butovicích a rizikových tras na Vítkovsku a Budišovsku. Firma nám vychází vstříc, ale trvá to asi tak půl roku až rok,“ říká Orel.

Zdroj:idnes.cz

Číst dál...

Ulov si svého úchyla, vyzývají vědci veřejnost. Češi hledají strnady se zvláštním nářečím

Cílem projektu Nářečí českých strnadů je zmapovat dialekty strnadů obecných na území Česka. Ačkoliv se jedná o vědecký výzkum, zapojit se do něj může úplně každý. "Vedle strnadů normálních, kteří poctivě zpívají dialektem již dávno popsaným v literatuře, se najdou tací, kteří prostě celoevropské zvyky nerespektují a melou si tu svou, tedy zpívají vzácným neboli raritním dialektem," říkají organizátoři projektu. Tyto ptáky pracovně označují jako "úchyláky".
Zpěv strnada obecného má různé varianty, které pozorní posluchači mohou rozeznat sluchem. Několikaletý výzkum, který vědci s pomocí veřejnosti zahájili v roce 2011, ukázal, že na území Česka je více než sedm ptačích nářečí tohoto druhu. Důvod, proč samci z různých míst zpívají odlišně, vědci neznají. Patrně v něm hrají roli preference samic. Výsledky výzkumu nyní představila Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy (PřF UK).

Výzkum však zdaleka nekončí. Badatelé se jednak zaměřují na dosud nezmapovaná místa a pak také na tzv. "ptáky úchyláky".

"Vedle strnadů normálních, kteří poctivě zpívají dialektem již dávno popsaným v literatuře, se najdou tací, kteří prostě celoevropské zvyky nerespektují a melou si tu svou, tedy zpívají vzácným neboli raritním dialektem. Jen tak z plezíru si přidají jednu koncovou slabiku navíc, nebo jednu naopak zahodí, jako by se nechumelilo.

A ti největší rebelové si dokonce vytvoří slabiku vlastní. My všem těmto individuím pracovně říkáme úchyláci, a proto jsme si dovolili v tomto stylu nazvat i letošní cíl," píšou na facebookových stránkách Nářečí českých strnadů organizátoři projektu.

"Kdyby si, sedláčku, chcíp!"
Rozdílům ve zpěvu strnadů si lidé všimli už před 150 lety. Popěvek, který samci tohoto druhu vydávají, si lidé "přeložili" jako zlověstné volání "Kdyby si, sedláčku, chcíp!". Jeho melodie může být ale pokaždé jiná, v závislosti na regionu. Podobné odlišnosti vykazují i jiní ptáci, upozorňuje Lucie Diblíkové, jedna z organizátorek projektu, jež měla na starosti vyhodnocování nahrávek od veřejnosti.

"U málokterého evropského ptačího druhu je to tak patrné jako právě u strnada obecného," dodává Diblíková. Varianty se liší zejména změnami ve výšce tónu ke konci "popěvku" a dvě nejčastější jsou rozšířené nejen v ČR, ale i v Evropě.

V roce 2011, kdy ornitologové z České společnosti ornitologické vyhlásili strnada obecného ptákem roku, se odborníci z PřF UK pustili do podrobného zkoumání ptačích nářečí. Spolu s dobrovolníky se jim podařilo nasbírat kolekci více než 4000 nahrávek strnadího zpěvu. Podařilo se jim najít sedm už dříve popsaných nářečí, ale také objevili několik menších oblastí, kde strnadi zpívají ještě jinými, dosud nepopsatelnými variantami zpěvu.

2f18284a3bbfb94aaeb8746d52a2 r16 9 w640 h360 ge5fdce1a6dbd11e88f77ac1f6b220ee8

Jak se zapojit do projektu Nářečí českých strnadů
1.- Naučte se rozpoznávat strnada i jeho zpěv.
2.- Ověřte si na této stránce, že je vaše nahrávací zařízení vhodné k nahrávání.
3.- Zjistěte na mapě, kde je třeba nahrávat.
4.- Nahrajte strnadí zpěv přímo v terénu.
5.- Pošlete nahrávky vědcům přímo ke zpracování.

K čemu strnadi potřebují nářečí?
Na tyto unikátní varianty se nyní vědci zaměří v dalším výzkumu. Pokusí se také zjistit, jak je možné, že hranice mezi regiony opravdu funguje a nářečí se časem "nesetřou". A to přesto, že v některých hraničních oblastech umí samci zpívat oběma nářečími. Vědci se zaměří i na to, k čemu jsou strnadům nářečí dobrá.

Podle Terezy Petruskové to nevypadá, že by samci rozlišovali mezi místním a cizím dialektem - v obou případech reagují se stejnou agresí. "Možná mohou hrát roli samičí preference - i u strnadů by tedy mohlo platit známé 'za vším hledej ženu'," řekla Petrusková.

Její kolega Pavel Pipek srovnává výsledky výzkumu strnadů v Česku s poznatky ze zahraničí.

"Vedle Velké Británie a Nového Zélandu, jež nám posloužily jako ostrovní laboratoře ukazující, co se stane s dialekty, když tento druh kolonizuje zcela nové území, teď dobrovolníci nahrávají v Polsku, Lotyšsku, Švýcarsku a letos nově v Chorvatsku," uvedl.

Ani v Česku projekt ještě nekončí. Podle vědců zbývá na mapě ČR stále mnoho bílých míst, o nichž odborníci netuší, jak v nich strnadové "mluví". Mapování bude proto pokračovat a lidé, kteří by k němu chtěli přispět, mohou zjistit podrobnosti a zapsat se na stránkách strnadi.cz. Na projektu se podílí kromě přírodovědecké fakulty také Ústav biologie obratlovců Akademie věd ČR a Česká společnost ornitologická.

zdroj: aktualne.cz

Číst dál...

Z Česka mizí chocholouši, čejky a koroptve. Může za to zemědělství i dotace, říká ornitolog

"Nedokážeme říct, jestli to ještě může takhle přežívat dvacet nebo padesát let. Spousta civilizací ale v minulosti 'dojela' na to, že nebyly schopny samy sebe uživit, že si svoje životní prostředí zničily," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz ornitolog a zemědělský koordinátor Václav Zámečník z České ornitologické společnosti.

V jakém stavu je ptactvo, které se vyskytuje na území České republiky?
Ptactvo musíme rozdělit do skupin podle typu prostředí, která obývají. Když bych chtěl zhodnotit, která z nich je na tom nejhůře, tak jsou to ptáci zemědělské krajiny. Tedy ptačí druhy otevřené zemědělské krajiny, ať už to byly původně stepní, nebo mokřadní druhy. Jejich počty u nás klesly od roku 1982 více než o třetinu. Na začátku 90. let bylo vidět, že se situace stabilizovala a počty dokonce mírně vzrostly. Pak se situace prudce zhoršila, což trvá dodnes.

Jak tyto proměny vysvětlujete?
Zemědělská krajina byla v tu dobu v přechodném období, řešily se vlastnické vztahy, ekonomická situace v zemědělství nebyla dobrá. Začaly se opět objevovat úhory, klesla spotřeba chemických látek, zdaleka ne všechny louky se dosekávaly.

V polovině 90. let se situace stabilizovala a začal opět postupný pokles počtu ptáků, který umocnil vstup do EU v roce 2004. Zemědělci najeli na systém dotací. Do té doby de facto nikdo moc neřešil, jestli je louka posečena až k cestě nebo k lesu. Se vstupem do EU se ale zavedl systém přesně vymezených půdních bloků. Do hry vstoupil kontrolní orgán a zemědělci začali řešit každý metr, aby získali na dotacích co nejvíc a vyhnuli se hrozbě vysokých pokut, což vedlo k tomu, že se i hůř dostupná a často pro zvěř zajímavá místa začala likvidovat.

Dotace významně mění chování zemědělců, ať už třeba pěstováním kukuřice do bioplynek, řepky na biopaliva, nebo nárůstem počtu pasených zvířat na horách.

Kterým druhům intenzivní zemědělství nesvědčí?
Je jich celá řada. Z těch dříve běžných druhů patří v posledních desetiletích mezi nejvíce ubývající např. linduška luční, chocholouš, čejka nebo koroptev. V případě koroptví přitom víme, že nejvíce jim ublížilo scelování polí spojené s likvidací mezí a jiných krajinných prvků v 50. a 60. letech minulého století. U některých druhů sledujeme pokles početnosti až v posledních letech v reakci na změny způsobené dotační politikou. S nárůstem trvalých pastvin na horách mizí chřástal polní, který patří mezi evropsky chráněné živočichy v rámci soustavy Natura 2000.

Na záchranu chřástala ale vznikla dotace, která může být příkladem pro další. Jak to funguje?
Na jeho podporu vznikla zacílená zemědělská dotace, kdy zemědělci dostávají kompenzace za to, že nechávají louku neposečenou delší čas než standardně. Například sečou až v polovině srpna a ne tak kvalitní travní hmotu. A mezitím mohou na loukách hnízdit ptáci. Z opatření tak mají prospěch i další ptačí druhy jako křepelka, bramborníček hnědý nebo ťuhýk obecný.

Tyto druhy jsou ohrožené, jak jsou ale užitečné?
Dřívější dělení na užitečné a neužitečné druhy je naštěstí překonané. Každý druh má svou nezastupitelnou funkci ve fungování krajiny a čím je ta krajina pestřejší, tím je v ní i víc druhů. Když jdu na pole a vidím čejku, elegantního ptáka s typickou chocholkou, tak mě to vždy potěší.

Byl bych nerad, aby se další generace jednou dostaly do situace, kdy jim jejich rodiče budou vyprávět: Tady před lety hnízdily čejky a ten jejich typický hlas patřil k jarnímu koloritu. A oni to už nebudou mít možnost zažít. Už jen samotná existence těch druhů má svou kulturně-estetickou hodnotu. Krajina a způsob hospodaření v ní vytvářejí podmínky ptákům a dalším zvířatům; pokud tam nebudou, je jasné, že něco není v pořádku. Je to lakmusový papírek.

Konkrétně čejka od roku 1982 ubyla až o 80 procent, jak je možné, že tak moc?
Čejka dříve patřila do skupiny tzv. lučních bahňáků a na orné půdě, kde je dnes dominantní, začala hnízdit postupně. Byla tam v podstatě vytlačena. U nás spousta ptačích druhů byla dříve vázána na nivní, podmáčené louky, dokonce i tetřívek obecný, který dnes rapidně ubývá i v Krkonošském národním parku, byl ještě před padesáti lety i v nížinách. Louky tehdy vypadaly jinak. S tím, jak se začalo odvodňovat v honbě za novou ornou půdou, se zničila spousta mokřadů. Odvodněna je vlastně až čtvrtina zemědělské půdy.

To, co vidíme od roku 1982, je často už jen dozvuk poklesu, který u čejky začal mnohem dřív. Dnes jsou louky suché, druhově chudé a s hustým porostem, je tam málo hmyzu, tím pádem ptákům už nevyhovují a radši míří do polí a nejčastěji do oranišť. Jenže na nich v době hnízdění začnou hospodařit zemědělci. Velká část ptáků při tom přijde o snůšku a leckdy i o mláďata.

Když bude méně ptáků, přemnoží se hmyz a škůdci, příroda přestane dobře fungovat, jak to řešit?
Může to vést k destabilitě prostředí, kdy budou častější kalamitní stavy. Naším cílem by měla být snaha o co nejpestřejší krajinu, ve které fungují přirozené přírodní procesy. Potřebujeme do krajiny doplnit chybějící prvky, jako jsou malé mokřady, extenzivně udržované travnaté plochy s keři, různé typy biopásů, rozšířit osevní postupy a tím předcházet stavům, kdy jsme schopni škůdce vyřešit jen pomocí chemie. My si vlastně šlechtíme super odolné škůdce.

Na semináři v akademii věd tento týden zaznělo, že jsme možná poslední generace, která může s obnovou krajiny něco dělat. Je na tom česká krajina opravdu tak špatně?
Obávám se, že je. Dochází tu ještě k dalšímu vlivu - a to je klimatická změna. Vede k tomu, že jevy v krajině jsou čím dál extrémnější. Už dnes je vidět, že rozložení a charakter srážek se mění a krajina je bohužel ještě ohroženější. Kvůli intenzivnímu zemědělství dochází k celé řadě negativních jevů a ve stejný okamžik do nich vstupuje klimatická změna, která zvyšuje nároky na kvalitu prostředí, aby fungovalo.

Nedokážeme říct, jestli to ještě může takhle přežívat dvacet nebo padesát let. Spousta civilizací ale v minulosti "dojela" na to, že nebyly schopny samy sebe uživit, že si svoje životní prostředí zničily. A bohužel zatím není vidět, že by se drancující přístup ke krajině nějak významně měnil.

Můžou se úhory, tedy části pole dočasně ležící ladem, stát řešením pro záchranu mizejících druhů?
V úhoru dostávají prostor všechny důležité procesy. Úhor se ze své podstaty může lišit jeden od druhého, protože každá půda má jinou semennou banku a jinou historii. Když tedy necháte úhor někde stát, jeden bude více kvetoucí, druhý bude hustě zarostlý, jiný méně.

Důležité je, že v tom prostoru nedochází k žádnému agrotechnickému zásahu. Tím pádem se tam mohou vyvíjet různé druhy hmyzu. Mohou tam hnízdit ptáci, aniž by do nich uprostřed hnízdění vjel traktor. Pokud by se s úhory v krajině sofistikovaně počítalo, vedlo by to ke zvýšení pestrosti prostředí, a tudíž i k vyšší početnosti a pestrosti druhů, které v zemědělské krajině jsou.

zdroj: aktualne.cz

Číst dál...

Nahrávka ptačího hlasu pomohla objevit hnízdo vzácného orla

Za ornitologický majstrštyk považují odborníci vůbec první objev hnízdního teritoria orla křiklavého na severní Moravě. Ten se nyní podařil Petru Orlovi ze Záchranné stanice v Bartošovicích a jeho kolegovi Otakaru Závalskému.

STK6e2901 OREL

(ilustrační snímek) | foto: Ondřej Bačík

„Hnízdění orla křiklavého zatím nebylo na severní Moravě podle našich informací nikdy doloženo,“ říká Petr Orel.

Na možný výskyt chráněného dravce upozornila ornitology neznámá paní, která jim poslala zvukovou nahrávku ptačího hlasu a uvedla i lokalitu, kde jej nahrála. „Ota správně vyhodnotil amatérskou nahrávku jako hlas orla křiklavého, a tak jsme se společně vydali do terénu,“ popsal Orel.

Území, kam se vypravili, sledují ornitologové dlouhodobě, a to kvůli výskytu orla skalního, o jehož návrat do volné přírody u nás se Petr Orel a jeho kolegové v minulých letech výrazně zasloužili.

V hnízdě našli mládě
Když na místo dorazili, spatřili v dáli nad obilným lánem pohyb dravce, kterému se podařilo ulovit drobného hlodavce. Toho si pak pták odnášel v zobáku k hnízdu. Tehdy už bylo oběma ornitologům zřejmé, že viděli samce orla křiklavého. Následně strávili několik hodin pátráním po hnízdě, v němž se nacházelo asi 40 dní staré mládě.

Zatím není jisté, zda orel křiklavý nehnízdil v dané lokalitě už loni. Je však pravděpodobné, že zde už zůstane. „Pokud zahnízdí, drží si už dané teritorium i nadále,“ podotkl Orel. Místo, kde se vzácný dravec vyskytuje, drží v rámci jeho ochrany v utajení.

„Samozřejmě podnikneme kroky k ochraně dané lokality, především pak ve vztahu k lesnické činnosti v okolí hnízda,“ doplnil. V Česku je orel křiklavý chráněný. Jeho hnízdění je doloženo pouze na opačném konci republiky, ve Slavkovském lese, v minulosti pak i na Šumavě.

Zdroj: ostrava.idnes.cz

Číst dál...

Rybáři žádají kraj o povolení lovit kormorány. Decimují jim revíry.

Kormoráni rybářům v Karlovarském kraji každoročně způsobí škody za miliony. Hejna stovek predátorů jsou tak pro Český rybářský svaz noční můrou. Jeho vedení nyní požádalo krajský úřad o povolení k odlovu těchto ptáků.

Nx3PKLy0E797e07gWM

(ilustrační snímek) | foto: Martin Stolař, MAFRA

Kormorán velký přiletí vždy na zimu a během několikaměsíčního pobytu je schopen zlikvidovat veškerý vodní život.

„Představte si stohlavé hejno. Jeden kormorán potřebuje denně sežrat půl kila potravy. Na jedno nažrání vám takové hejno odnese padesát kilo ryb. V průměru se zde vyskytují sto dvacet dní. A to se bavíme o přímo zkonzumovaných rybách, ale jsou tu i ty poškozené. Kormorán je dokonalý lovec, ale i tak se mu část ryb vysmekne, jsou zraněné nebo vystresované. Dochází tedy k následným úhynům. Kormorán navíc přenáší řadu rybích parazitů a nemocí. Když se to sečte, škody vyšplhají do milionů,“ řekl jednatel Českého rybářského svazu Martin Bílý.

V roce 2013 byl kormorán vyňat ze seznamu zvláště chráněných živočichů, ale je stále chráněný evropskou směrnicí na ochranu ptactva. Pro je pro jeho odlov nebo plašení nutné udělení výjimky. O její prodloužení rybáři požádali Karlovarský kraj.

„Krajský úřad obdržel žádost o stanovení odchylného postupu k možnosti úmyslného plašení a odlovu kormorána velkého. Správní řízení stále probíhá,“ uvedla mluvčí kraje Jana Pavlíková.

V minulosti kraj vyplatil na náhradě škod způsobených kormorány přes 23 milionů korun. Od roku 2015 už škody neplatil a od 1. ledna letošního roku jde tato povinnost za státem.

„Stát ale rybářům nehradí škody kvůli legislativní chybě. Ryba v rybářských revírech je podle ní věc, která nikomu nepatří. Ročně vysadíme ryby za desítky milionů korun. Ale v okamžiku, kdy se tak stane, už nejsou naše, protože jsou v revírech. Ale my jsme je tam nevypustili proto, abychom se jich zbavili, ale aby naši rybáři měli co chytat,“ vysvětlil Bílý.

Když výjimku rybáři dostanou, budou kormorány střílet myslivci. Český rybářský svaz jim pak proplatí odstřelné za kus. „Zastřelit kormorána není jednoduché. Kromě toho, že je výborný lovec, je také inteligentní, loví v hejnech a vidí velmi dobře nejen na suchu, ale i pod vodou. Navíc se velmi rychle učí. Stačí, když zastaví auto na hrázi, vystoupí z něj myslivec a vystřelí. Příště musí přijet jiným, protože kormorán na auto reaguje. Nebo pozná myslivce s puškou a bez ní,“ podotkl Bílý.

Na první pohled se tedy zdá, že ideálním místem pro odstřel kormorána je jeho hnízdiště, ale to je v rozporu s mysliveckou etikou. V osmdesátých letech byl kormorán v našich končinách výjimkou, ale od roku 2000 se začal objevovat hojněji. Navíc je potravinový oportunista a nepohrdne žádnou rybou.

„Dokáže sežrat štiku, která měří padesát centimetrů,“ řekl předseda Českého rybářského svazu MO Karlovy Vary Michal Blahůšek.

Už se dokonce stalo, že komoráni zcela vylovili všechny ryby ve Mži v Tachově. „Lipan je u nás kvůli kormoránovi na pokraji vyhynutí. My jsme před touto hrozbou varovali včas, ale nikdo nás neposlouchal. Ke škodám na genofondu ryb dochází ve velké míře a u některých druhů už nenávratně,“ dodal Bílý.

Zdroj: idnes.cz

Číst dál...

Při cestě po jihočeských rybnících narazíte na ptáky jako od Hitchcocka

Vybělené kostry stromů, hejna velkých černých ptáků obkličují jejich pahýly a se skřekem usedají na jejich žebroví. To není film, to je výhled z poklidné hráze jednoho jihočeského rybníka Ženich.

Při refrénu dávného hitu „to moře zpívá pod křídly kormoránů“ jsem si představovala ladné poetické ptáky, něco jako velký racek či albatros. Vydejme se za černou realitou po jinak pohodových cestách kolem jihočeských rybníků.

Na cestu se vydáme od Stříbřeckého mostu (stanice autobusu), známého díky oblíbenému místu Emy Destinové (pár set metrů odsud je pomníček, který stojí za podívanou, ale jako odbočka). Naše cesta vede po červené turistické značce směr Třeboň, kratičký úsek po silnici, odkud odbočí doleva kolem Travničného rybníku a dále podél lesa i lesem k odpočívadlu, kde přejdeme pidisilničku a po pár krocích se vnoříme do chráněné krajinné oblasti.

Cyklisté tudy nesmí jezdit podle zákazové tabulky, ale zvláště o prázdninách mnozí neumějí číst. Mimo prázdniny a víkendy je celá trasa nádherně liduprázdná. Cesta, před rozježděním uzoučká pěšinka, se vine převážně mladým lesem s podrostem borůvčí a vřesu; bahnitá místa pomáhají překonat povalové můstky.

647219 original1 jwopd

Trase vede přes lesíky a potůčky. FOTO: Eva Mráčková

Ten poslední, už ve vzrostlém lese přes širší stoku, je v dost dezolátním stavu, ale po levé straně se zatím dá přejít dost bezpečně. Pár metrákových osob bych mu určitě nesvěřila. Pak už máme Ženicha nadosah.

Poezie a horor
Ocitáme se na kraji rovné, více než kilometrové hráze, lemované často staletými duby. Velký rybník obdélníkového půdorysu je ze tří stran obklopen lesy, jen ta „naše” hráz sousedí přes stoku s dalším velkým rybníkem — Novým vdovcem. Ale ten je vidět přes porost jen zčásti. Ženich se koupe v zeleni, jeho plocha je rozčleněna ostrůvky, ve vodě se zrcadlí větve a nebe, na hrázi bývají hřiby, prostě idylka. Až do poloviny hráze.

Když minete první krásně zalesněný ostrůvek, vynoří se další, který vypadá úplně jinak. Místo zeleně zlověstná šeď, mnohé stromy jsou skoro holé. Tedy, pokud jde o listí. Jinak jsou ověšené jako tristní vánoční stromky velkými černými kormorány, kteří s krákáním poletují a zase usedají. Je to celá kolonie kormoránů, donedávna zvláště chráněných ptáků, protože jich je údajně málo. No, jak kde.

Tady jich je nepochybně až moc. Drží se „svého“ ostrova a „svých“ ryb. Jejich trus, guáno, je sice kvalitní hnojivo, ale v té koncentraci přináší stromům zhoubu. Nejen stromům. Kormoráni nic jiného než ryby nekonzumují. Jeden každý jich spořádá půl kila denně. Není divu, že se jim na jihočeských rybnících líbí — a že se kormoráni nelíbí rybářům. Při pohledu na ostrov kormoránů člověka zamrazí a vzpomene na Hitchcocka a jeho Ptáky, respektive na autorku předlohy Daphne du Maurier.

Černá a bílá
Pryč z toho chmurného pohledu — vždyť o kus dál je zase pohoda, ostrov se svěží zelení, připlouvají k němu potápky a párek labutí. Vysoko na nebi zakrouží bílý racek. Těch labutí je ale mnohonásobně víc. Kdysi tu byly divoké kačeny. Dnes aby je pohledal — ještě tak pár naproti na Novém vdovci. Kam dál Hráz Ženicha ústí do malé silničky.

Kdo pospíchá nebo nechal auto u Stříbřeckého mostu, může po ní zabočit doprava kolem rybníka Nový vdovec k Vitmanovu a tam se dát doprava po sice rušnější ale jinak krásné silnici něco přes kilometr zpět ke Stříbřeckému mostu.

647218 original1 to7jw

Na rybnících uvidíte i řadu labutí. FOTO: Eva Mráčková

Cestou „ulovíte“ pohledy na další rybníky, i s volavkami a kormorány, ale těch je tam zatím málo, takže tam se horor nekoná. Máte-li naopak čas a chuť, pokračujte po červené na opačnou stranu a užijete si rezervaci Stará řeka. Dojdete přes Holičky širokou lesní cestou až do Třeboně. Celkem je to kolem 10 kilometrů. Pozor, na cestu se musíte vybavit — na celé popsané vycházce nepotkáte jediné občerstvení, zato hejna komárů. Oceníte také dalekohled.

zdroj: novinky.cz

Číst dál...

Orel chtěl lišce ukrást uloveného králíka, ta se nedala a letěla vzduchem

Fascinující snímky ze světa zvířat zachytil fotograf Kevin Ebi v národním parku San Juan Island v americkém státě Washington. Když orel bělohlavý zahlédl mládě lišky, které ulovilo králíka, snesl se k zemi a chtěl mu cenný úlovek ukrást. Liška se však večeře nechtěla vzdát a pevně ji držela v tlamě i ve chvíli, kdy pták vzlétl i s ní.

„Před několika dny jsem zachytil nesmírně dramatickou krádež. Viděl jsem, jak orel bělohlavý krade králíka lišce obecné. A co je ještě působivější, bitva mezi zvířaty se odehrávala více než šest metrů nad zemí,“ napsal Ebi na svůj blog

685341 original1 ipabh

Liška ulovila králíka, úlovek jí ale ukradl orel. FOTO: Profimedia.cz

„Pozoroval jsem skupinku mladých lišek při lovu, když jedna z nich ulovila králíka. Zaostřil jsem, abych ten moment zachytil, když jsem za sebou náhle uslyšel zvuk orla. Otočil jsem se a viděl, jak se rychle přibližuje. Bylo mi jasné, že chce toho králíka,“ dodal.

„Scéna byla dramatičtější, než jsem očekával. Myslel jsem, že liška králíka upustí a nabídne orlovi jednoduše získanou večeři. K mému překvapení ale liška držela králíka v pevném sevření a orel ho vynesl do vzduchu i s ní,“ svěřil se Ebi.

685340 original1 bfw51

Mládě lišky se proletělo vzduchem. FOTO: Profimedia.cz

„Liška svedla slušný boj. Orel ale nakonec chytil králíka do svého pravého pařátu a lišku nechal jít. Nemějte obavu, po pádu z výšky byla v pohodě. Otřepala se a šla si hrát se svými kamarády,“ dodal Ebi.

zdroj: novinky.cz

Číst dál...

Párek dudků se vrátil do své budky

Velkým úspěchem pokračuje projekt na ochranu dudka chocholatého, který před dvěma roky odstartovala Zoo Brno. V jedné z budek zahnízdil i letos párek dudků a vyvedl mladé. Odchov je o to cennější, že tito konkrétní ptáci dokázali proletět všemi nástrahami ve Středomoří a vrátili se zpět.

„V druhém roce projektu se dudek chocholatý opět vrátil do stejné umělé hnízdní dutiny. Tento pár dokonce vyvedl pět mladých. Každé opakované přirozené hnízdění dudka na jednom místě na delší časové škále je obrovským úspěchem,“ říká zoolog Petr Šrámek.

178032 gallery1 gei1b

Lokaci zahnízdění záměrně neupřesňují, aby ptáky nerušili výletníci.

Dudek chocholatý je přísně tažný pták, který zimuje v Africe. Na své několik set kilometrů dlouhé trase se setkává s mnoha nástrahami. Patří mezi ně klimatické výkyvy a s tím související dostatek potravin, predátoři a člověk, který je ilegálně likviduje.

Ptáci jsou loveni do sítí nebo hromadně stříleni, a to zejména v Itálii, na Maltě, Kypru a v Libanonu. „Podle Birdlife International zahyne jen ve Středomoří každý rok 25 miliónů ptáků,“ konstatuje Petr Suvorov, kurátor chovu ptáků Zoo Brno. K ohroženým ptákům patří kromě dudka zejména křepelka, hrdlička, čáp, jeřáb a draví ptáci.

zdroj: novinky.cz

Číst dál...

Ve Velké Británii přibývá opilých racků

Britští ochranáři v hrabstvích Devon a Dorset mají v posledních dnech plné ruce práce s případy racků, kteří nejsou zrovna v dobré kondici. Lidé je volají k ptákům, kteří se motají a vykazují známky botulismu. Ve skutečnosti však za jejich chování může alkohol.

Za poslední týdny museli zaměstnanci Královské společnosti na ochranu zvířat (RSPCA) řešit už více než tucet případů racků, kteří trpěli stejnými symptomy. Ze začátku to prý vypadalo, že trpí botulismem, tedy otravou botulotoxinem, jedem produkovaným bakterií Clostridum botulinum vyskytující se například ve zkaženém mase.

„Jenže, když se ptáci vyzvraceli, většinou se ze svého stavu rychle zotavili,“ uvedla Jo Danielová z RSCPA pro BBC. „Taky pořádně smrděli alkoholem, takže naše dodávky pak byly cítit jako hospody,“ dodala v lehké ironii.

Ptáci byli dezorientovaní a dělalo jim velké potíže stát. Racci se zřejmě dostali k odpadu produkovanému nějakým pivovarem nebo lihovarem. RPSCA nyní výrobce alkoholu žádá, aby svůj odpad nenechávali tam, kam má volně žijící zvěř přístup.

zdroj: novinky.cz

Číst dál...

Dobrovolníci zmapovali nářečí strnada obecného

Nejen lidé, ale i ptáci mohou mít svá nářečí. Vědci z Univerzity Karlovy, Akademie věd a České společnosti ornitologické zveřejnili výzkum, během kterého ve spolupráci s veřejností studovali hlasové projevy jednoho z našich nejběžnějších, ale ubývajících ptáků – strnada obecného. Za pomoci více než stovky dobrovolníků se povedlo zmapovat ČR a shromáždit unikátní materiál. Výsledky pozměnily představy o povaze strnadích nářečí, staly se i podkladem pro další výzkum.

Článek týmu z katedry ekologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy (PřF UK), Ústavu biologie obratlovců Akademie věd (ÚBO AV ČR) a České společnosti ornitologické (ČSO) v mezinárodním odborném časopise IBIS je vyvrcholením více než šestileté spolupráce mezi českými vědci a dobrovolníky z řad veřejnosti, kteří mapovali geografickou variabilitu ve zpěvu strnada obecného (Emberiza citrinella).

Za dobu trvání projektu s názvem Nářečí českých strnadů účastníci pořídili téměř čtyři tisíce nahrávek zpěvu tohoto ptáka z většiny našeho území. Podařilo se jim nalézt sedm již dříve popsaných nářečí, ale také několik menších oblastí, ve kterých se vyskytují ptáci zpívající vzácnými, dosud nepopsanými variantami zpěvu. Právě ti jsou hlavním cílem pokračování výzkumu pro letošní sezónu.

Strnad jako průkopník občanské vědy
Vše začalo v roce v roce 2011, kdy ČSO vyhlásila strnada ptákem roku. Ten se záhy stal jedním z průkopníků takzvané občanské vědy v Česku díky již zmíněnému projektu Nářečí českých strnadů.
Cílem projektu od počátku bylo zmapovat s pomocí veřejnosti, jaká strnadí nářečí se vyskytují na českém území, rovněž najít hranici mezi jejich západní a východní skupinou. Zapojení veřejnosti do výzkumu mělo současně posloužit k tomu, aby se upozornilo na úbytek dříve běžných druhů zemědělské krajiny, související se změnami v jejím hospodaření.

Nářečí jako lidé
„Když se mě ředitel ČSO Zdeněk Vermouzek zeptal, co by mohlo veřejnost oslovit, vzpomněl jsem si na to, co jsem znal ze starých polozapomenutých německých článků – nejzajímavější na strnadech byla právě jejich nářečí,“ poznamenal k začátkům Petr Procházka z ÚBO AV ČR.
Jak se ukázalo, problematika nářečí skutečně není jen výlučně lidskou záležitostí. Někteří ptáci, kteří se své hlasové projevy učí, totiž mohou mít nářečí také.

689152 original1 fn20b

Strnad obecný (samec). Vpravo dole jsou pomocí sonogramů znázorněna dvě nejrozšířenější česká i evropská nářečí. Variantu nahoře zakončuje krátký vysoký tón následovaný dlouhým hlubším. V druhém případě na táhlý tón navazuje vyšší, nápadně klesající zvuk. FOTO: Petr Jan Juračka, Přírodovědecká fakulta UK

„Samci takových druhů v rámci různých oblastí sdílejí části zpěvu, kterými se liší od samců z oblastí jiných, podobně jako lidé v různých částech Čech a Moravy používají svoje regionálně specifické výrazy,“ vysvětlil vedoucí oddělení vnějších vztahů PřF UK Michal Andrle, který o studii strnadích nářečí Novinky informoval.

„U málokterého evropského ptačího druhu je to tak patrné, jako právě u strnada obecného – rozdíl ve zpěvu je odlišitelný pouhým uchem. Strnadí poněkud zlověstný popěvek ‚Kdyby si sedláčku chcíp!' má zkrátka mnoho podob. A díky výsledkům projektu Nářečí českých strnadů víme, kde které varianty hledat,“ pokračoval Andrle.

Projekt nekončí
Projekt překonal původní představy výzkumníků. Když po roce vystřídal strnada na postu ptáka roku tetřev, strnadům se dle Andrleho „nechtělo odejít ze záře reflektorů“.
„Lidé byli prostě skvělí. Do nahrávání se často vrhali doslova po hlavě. Někteří si i přizpůsobovali dovolenou, aby zmapovali dosud neprobádané oblasti,“ popsala spolupráci, která po onom roce zdaleka neskončila, doktorská studentka na katedře ekologie PřF UK Lucie Diblíková.

689147 free1 6hu1p

Na českém území se vyskytuje sedm dříve popsaných nářečí (barevná kolečka), ale i několik vzácných (černá kolečka). Na hranicích mezi dvěma dialektovými regiony se rovněž občas vyskytují jedinci, kteří zvládnou oba typy (půlená kolečka). FOTO: Přírodovědecká fakulta UK

Původně plánovaná jednoletá osvětová kampaň se tedy proměnila v plnohodnotnou dlouhodobou vědeckou studii. Výkon české veřejnosti může být výborným podkladem pro další výzkum – vědci mají konečně šanci přijít na kloub tomu, jak nářečí vznikají a co vlastně udržuje hranice mezi jednotlivými dialektovými regiony.

Podle Terezy Petruskové, vedoucí dizertační práce Diblíkové, to nevypadá, že by samci rozlišovali mezi místním a cizím dialektem – v obou případech reagují se stejnou agresí. Možná mohou hrát roli samičí preference.

Akce stačila inspirovat i v zahraničí. „Vedle Velké Británie a Nového Zélandu, jež nám posloužily jako ostrovní laboratoře ukazující, co se stane s dialekty, když tento druh kolonizuje zcela nové území, nyní dobrovolníci nahrávají v Polsku, Lotyšsku, Švýcarsku a letos nově v Chorvatsku,“ doplnil Pavel Pipek z PřF UK a Botanického ústavu AV ČR, který Novinkám na ukázku zaslal tři nejčastější strnadí nářečí.

Tuzemský projekt zatím nekončí, případní zájemci o zapojení se bližší informace dozvědí zde.

zdroj: novinky.cz

Číst dál...
Vláďa Teplý

Vláďa Teplý

Robert

Robert "Dodin" Doležal

Jirka Šafránek

Jirka Šafránek

Honza Haber

Honza Haber

Jarda Vaněk

Jarda Vaněk

Laďa Jasso

Laďa Jasso

František Kopecký

František Kopecký

Petr Suvorov

Petr Suvorov

Libor Schröpfer

Libor Schröpfer

Renata Hasilová

Renata Hasilová

Michal Staněk

Michal Staněk

birdfoto birdwatching.cz 37116415 1810227479057993 6310805665187102720 n
rockpalace birdwatching.cz holik birdwatching supra b irdwatching limetal
birdwatcher biřrdwatching2018 hasilova birdwatching 2018
hok birdwatching jarda vanek logo advokat david koura birdwatching veryhero
soucek birdwatching birdtelemetry birdwatching 2018
ak havlena birdwatching 2018 zahrada birdwtching 2018 vebr foto birdwatching legendy