Pomalu dva měsíce strávené v nemocnici jsem se kochal aspoň občasným pohledem na birds.cz a tep mi zvedla husa sněžní. No vzhledem k těžké operaci bylo jasné, že se do terénu hned tak nepodívám a o to to bylo horší, že se „sněžnice“ ukázala nedaleko Tábora...to už začala hlavička šrotovat, teoreticky cestu autem vydržím, vystoupit a nastoupit snad taky, po 5 týdenním mučení 2x denně na motodlaze jsem dal vytoužených aspoň 90 stupňů ohyb kolena. Při návratu domů však zprávy o huse zmizely a vypadalo to, že husa je pryč. O to radostnější byl záznam 9/3, že je husa stále na místě a začali jsme kout plány. Bohužel navrhovaný datum Milanem 11/3 byl pro mne neakceptovatelný, jelikož mě čekala série kontrol v nemocnici naplánovaná na celý den a další termín 17/3 byl také ve hvězdách. V týdnu od 14 do 18 mě čekají další dlouhé tři dny trávené na neurologii, kardio, ortopedii...těch potíží se ve finále nabalilo více než před operací.
11/3 jsem však víc než překvapivě vypadl z nemocnice po všech vyšetření před obědem. Vše na sebe navazovalo a nikde jsem neměl prostoje, takže jsem se rozhodl rychle, krásné počasí tomu přímo vybízelo, zavolal jsem kamarádovi a společně vyrazili neplánovaně na husu sněžní...
Blatná, Mirovice, Lety, Milevsko, objíždíme Tábor, využíváme krátkého úseku dálnice (nad dálnicí krouží orel mořský, to je dobré znamení) a okolo půl třetí se před námi ukáže hladina Turoveckého rybníka. Toho rybníka, kde jsem 14/1 2015 pozoroval labuť malou. Vysoukat z auta po hodinové jízdě mi dá problém, ale motivace je velká. Přebelhám silnici a v dalekohledu mezi labutěmi ji vidíme – husu sněžní.
krasavice na vodě, padá velký balvan se srdíčka, že to muselo být slyšet až na Moravě u Šafránků
Opět se dostavuje ten pocit uvolnění, kdy se táhnete za něčím, o čem nevíte, zda bude ještě na místě. Nejeli jsme zbytečně a můžu si připsat 294. druh. Než se stačím lépe rozhlédnout, husa bere „krofky“ a je v laufu. Snad se nebude opakovat situace se strnádkem malým, který zmizel navždy přesně minutu po mém příjezdu a jedné fotografii. Koukáme po hladině labutě, kachny, poláci velcí, dvě husy. Nasoukám se do auta a přejíždíme za rybník, hledat na pole. Tam se pasou husy jen husy, bíle svítící sněžná nikde vidět není. Sice jsme jí viděli, ale takový vzácný druh si zaslouží přece jen větší pozornost. Přejíždíme no lesní cestu, která nás vede „za rybník“, ale ani tady husu nevidíme, kormoráni loví v zátoce, desítky husí...po malých skupinkách přelétávají na pole, snad se dočkáme?
Až přichází pomoc v podobě orla mořského, který zvedá celé osazenstvo rybníka a desítky husí zakrouží nad námi a usedají na pole. Otáčíme se na cestě a sjíždíme k hlavní silnici, která vede nad polem. Zastavujeme a vysoukám se ven, nohu už „parádně“ cítím stejně tak záda a rameno, ALE pohled do dalekohledu a veškerá bolest je zapomenuta. Do dálky svíti bělostná husa sněžní, mezi hnědými kolegyněmi.
Vidím i nějaké „límce“, ale co jsem dostal onehdy od jednoho „dobráka“ docela brutálně vynadáno nevybíravými slovíčky, že jsem špatně odečetl kroužek, tak od té doby už je ignoruju. Tohle není jako hledat „tundrovku“. Kocháme se se severskou nádherou, ale je daleko. Jako přidanou hodnotu dáme dva doupňáky a jednoho drozda zpěvného. Hejno se několikrát vznese do výšky a krouží, bílá barva svíti i ve vzduchu. S obavou sledujeme, kam zaletí, zda si opět sednou a kde. Usedají ještě dál od nás.
Riskneme zajet do Nové Vsi, kde se nám podaří vykličkovat a dostat se na polní cestu pod vesnici. Po poli se pomalu přibližujeme k hejnu hus, „sněžnice“ jako maják svítí. Pole je bohudík suché, takže to auto zvládá, mít v pořádku nohy, šel bych pěšky, ale teď to opravdu nejde. Přesto zastavujeme v bezpečné vzdálenosti, husy jsou klidné a my fotografujeme z auta. Asi by to šlo i blíže, ale není důvod, dokumentační foto nám stačí a je zbytečné husy plašit a stresovat. Končíme, čeká nás cesta domů, už v podstatně veselém duchu. Těch 120 kilásků zase zpátky mi dalo pořádně zabrat, doma mi musí jít pomoc vylézt z auta a schody, ale stálo to za to.
