Malá vesnička Turovec, nedaleko od Tábora se v ornitologickém světě na chvíli stává pojmem. Byla tam pozorována vzácná labuť malá.

Zapomínám na dva nezdary s hledáním husy malé, i tohle do našeho světa patří a odpoledne 14.1. vyrážím za vzácnou labutí. Počasí je divoké, občas leje, občas svítí sluníčko, místy je pod mrakem. S bláznivým střídání počasí dorážím do maličké vesničky, kde přímo na návsi je rybník...
Hladina prázdná a zmocňuje se mě panika, že dopadnu jako s husou. Pomalu objíždím rybník podél silnice, ale po labuti, která je přece jen k nepřehlédnutí ani vidu. Dostávám se do lesa, otáčím auto a jednu na druhou stranu. Ještě se zastavuju u můstku a pátrám po labutích. Nic. Za hlavní hladinou se táhne rozlehlé rákosí, možná víc jak 600 -700m. Sedám do auta a jedu druhou stranou. Silnice se pomalu vzdaluje od hladiny rybníka. Ani volavky bílé,které loví na poli mi nezvedají náladu. Zastavuju u jakési kapličky, kde je malý odstavný plácek a vystupuji. Přede mnou je asi 300m rozbahněného pole a pár stovek metrů rákosí. Vyrážím jen s binokulárem. Přede mnou vylétává hejno asi 40 strnadů obecných a sedá na pole pár desítek metrů přede mnou. Projíždím je dalekohledem. Jiný druh v hejnku není. Asi 200m ode mne je pojízdný posed a snad trochu přehlédnu rákosí. Pomalu se dostávám k němu, ale ani z něho není vidět nic, ba ani žádné kachny. Pokračuju ještě asi 50 m a zastavuju se v průseku keřů, kde je jakýž takýž výhled. Kousek po kousku prohlížím dalekohledem a jsem rád, že neprší. Dojdu na konec rybníka a dávám další kolo průzkumu. Opět nic. Labuť přece jenom není špendlík a koukám do mapy, nedaleko jsou ještě další vodní plochy. Objedu i je. Poslední pohled do dalekohledu a oko zachycuje bílou šmouhu. Zvednutý labutí krk – je to ona, typický zobák- černožlutý vylučuje labuť velkou. Brodím se bahnem zpátky do auta pro stativák. Že se mi polní hlína lepí na boty ani nevnímám. Vracím se se stativákem a koukám do míst, kde byly vidět labutě. Po více jak 15minutovém prohlížení zjišťuju, že je tam labutí víc jak tři. Co teď na fotografii je to strašně daleko, cesta k nim přes vodu rákosí a bahno nemožná. Nakládám stativák na rameno, foťák a jdu podél silnice a zkouším, kde se dostanu blíže k vodě.

Vzpomínám, že za můstkem jsem viděl závoru, která bránila nějakému vjezdu. Jdu k ní. Za ní je polo zatopená loučka po chvilce hledání nacházím cestu směrem, kde tuším labutě. Docházím k vykácenému průseku v rákosí a ten mi dává výhled na hladinu. Labutě jsou ode mne asi 100m, dál nejdu, nechci je plašit. Spí na hladině, hlavy zabořené v peří neumožňují přesné určení. Trochu rozruchu způsobí dva orlové, kteří krouží nad nimi a probouzejí labutě k aktivitě. Začínají plout na hladině nedaleko nějaké zátoky v rákosí. Je jich 5, z toho jedna labuť malá a jak vidím ve stativáku, jedna husa běločelá. Postupně vylézají i na kousek břehu, kde okusují trávu, snažím se fotografovat. Nad námi proletí káně lesní. Po více jak 2 hodinovém pozorování nejprve labutě velké pomalu zaplouvají do rákosí a přestávám je vidět. Oblohou ještě majestátně propluje volavka popelavá. Labuť malá, ač na vodě i na pastvě je v jejich společenství, teď se drží asi 5m za nimi. Pak se mi ztrácí všechny labutě. Pátrám stativákem po rákosí, zda je někde ještě neuvidím, ale nic, co by prozrazovalo jejich přítomnost se neukazuje.
V autě znovu prožívám to nádherné setkání a uvědomuju si, že kdybych byl zbrklý jako jsem byl na začátku, odjel bych, aniž bych ji viděl. Přece jen zapracovaly hodiny v terénu s lidmi jako Láďa Jasso, Roman Muláček, Jarda Vaněk a Robert Doležal. Vzpomenul jsem si s jakým klidem a rozvahou ne jednou, ale 10x projížděli místa, kde před tím zdánlivě nic nebylo a jakou trpělivost věnují pátraní po okolí. Jistě, měl jsem velkíé štěstí, že jsem našel průsek, kde na tu chvíli byly vůbec vidět, že zvedly krk, jelikož jinak nebyly vidět vůbec, ale i to je něco co do birdningu patří.