Doufám, že rok 2021 bude pro mne na ptáky štědřejší, než rok předešlý. Každopádně 9.1. vyrážím na svůj první letošní větší birdwatching s Vláďou. Dnešní plánovaný cílený druh je zedníček skalní v Merklíně a na Mosteckém jezeru potáplice severní.
Ráno se nasoukám do promrzlého auta po dlouhé době a chystám se za ptáky někam dál. Stálé odkládání protézy kolena se již táhne od března, a jak to vypadá, operace opět v nedohlednu. Jsem zvědavý na zkratku Toužim – pražská silnice na Vary, ta vede prdelkami, hlubokými hvozdy a je to samá zatáčka, z kopce do kopce, kolik tam bude sněhu, tady ho aspoň leží asi 20 čísel.
Vyjíždím, kolikrát už takhle člověk jel za černé tmy a pomalu sledoval, jak se klube okolo něj nový den. Silnice jsou zatím dobré, padá lehký poprašek sněhu, světlomety rozptylují tmu přede mnou, oktávečka začíná topit a já si užívám „ukrajování“ kilometrů a blíž a blíže k cíli.
Za Plzní začíná silně sněžit, není pomalu vidět před sebe, silnice se ztrácí pod napadaným sněhem, dávám raději nohu z plynu, ale bohudík (neber jméno Boží nadarmo) to brzy přestává. Obava ze silnice mezi Toužimí a silnicí na Vary byla zbytečná, tady nespadla snad ani vločka, ze tmy se stává šero a den pomalu začíná vítězit nad nocí. V Ostrově nakládám Vladimírka a vyrážíme do Merklína. Vše jako za starých časů, když vidím v dálce jeho postavu s batohem na zádech, ...dlouho jsme spolu nikam nevyrazili, poslední akce byla v létě na rybníky okolo Budějovic. Ach to zdraví.
Merklín je zasněžený, stromy okolo keramičky mají pořádné čepice sněhu, pohádka. Je něco málo pod nulou a vypadá to na krásný den. Dostáváme ujištění, že se zedníček už ráno ukázal, tak zaujímáme stanoviště a čekáme. A čekáme.... A ono nic!
Dvě hodiny mu trvá, než na dvě kratší doby přiletěl, ale stálo to za to. Je vidět, že je zde doma na zimním bytě! Obletěl svoje krmítka, kam mu Vláďa servíruje červíky, v každém si zobnul, „proběhnul“ se po stěně továrny, předvedl nám krásný vějíř z křídel a opět letěl na potulku po okolí.
Letos je to devátá sezóna, kterou tráví na zimním bytě v Merklíně. Že jde o toho samého jedince je víc než jisté, neomylně se vrací na místa, kde měl a má nachystanou svou potravu a dokonce je naučený i určité hodiny!! Vláďovi patří dík, že jeho nápad s pravidelným krmením nám zajistil možnost vidět takový ptačí klenot.

Přesouváme se na Mostecké jezero s malou zastávkou na zamrzlé Kyjici. Dva zmrzlí rybáři podupávají na břehu, na nezamrzlé části Kyjice je asi 150 kádéček a na protější straně zálivu na pařezu, který vyčnívá z vody je kormorán, který váhá, zda se má, nebo nemá ponořit do studené vody pro rybku.
Mostecké jezero nás vítá stovky aut a stovkami lidí, psů, kočárků a dětí...kde jsou ty časy, když jsme se museli ohlásit na dispečink, následně se na kontrolním stanovišti prokázat povolením a mohli jsme vyrazit s tím, že nepotkáme mimo ptactva nikoho. Po otevření jezera veřejnosti se stalo, jak je vidět oblíbeným relaxačním centrem s velkou hustotou lidí.
Nacházíme místečko na parkovišti, koukáme na hladinu, která je pokryta ptactvem, až se divíme. Je to jako v přírodovědném dokumentu. Stavíme stativák, kterého se ujímá Vláďa, já skládám elektrickou koloběžku, díky které můžu vůbec někam vyrazit, pěšky nedojdu nikam. Dříve, díky povolení jsem mohl objet jezero autem, dnes už je to nemožné. Vyrážíme.
Prokličkujeme davem lidí na břeh jezera. Nádhera, hladina je opravdu pokrytá ptactvem a v dálce rackové vytvářejí na hladině velký bílý koberec, kolik jich je 5000 – 10 000??
Birdíme, lysky, morčáci velcí, poláci velcí, chocholačky, v dálce první severka, potápky černokrké a rudokrké... pomalu se pohybujeme okolo jezera, s častými zastávkami. Vláďa nachází racka mořského, ale bohužel hodně vzdálené, snad je najdeme ještě, až obejdeme jezero.

Zhruba v půlce potkáváme spřátelené birdovské duše ze Žatce, sdělujeme si své úlovky a za chvíli pokračujeme v cestě. Okolo nás se míchají rodiny s dětmi, kočárky, psi všech možných ras a vzhledů, občas se někdo u nás zastaví, pokouká a jde dál. Počasí je parádní, ani není žádná velká zima, jen ty lidi okolo. Ale má to i pozitivní dopad, ptáci se tolik nebojí a pohybují se nedaleko od břehů.
Připisujeme první hoholy a já vzpomínám na rok 78, kdy se poprvé hohol severní ukázal na Jizeře v Semilech a jaká to byla vzácnost a dnes?? Na keři sedí první letošní ťuhýk šedý, aparáty cvakají. Dostáváme se pomalu do druhé části jezera, nad hlavou přeletí dvě husy velké, sledujeme tři potápěče, kteří vstupují do vody a jasně že vyplaší všechny racky, kteří se zvednou a krouží nad našimi hlavami jako stovky a stovky malých či větších letadélek. Zrychlujeme tempo, Vláďa krok a já plyn, snažíme se dostat před skupinku lidí, aby nám nevyplašila ptactvo před námi. Děláme časté zastávky. Racků před námi je požehnaně, houpají se na vlnkách jezera, potáplice severní je mezi nimi jako pověstná pěst na oko. Za chvíli vidíme další severku. Racek žlutonohý je opět mezi racky poměrně snadno k nalezení, ale mořský stále „utíká“.
Neuvěřitelná kvanta lysek, mnohé s řasami v zobáku, chocholaček, poláků velkých a roháčů před námi. Trojce morčáků velkých nám proplachtí nad hlavou, sleduju jejich let dalekohledem, za nimi vrána černá se je pokouší stíhat. Labutě u břehu jsou zvyklé na krmení a tak po nás pokukují, zda z nás něco vypadne.

Čas se nám krátí, je něco po třetí hodině, jsme u auta, balíme „nádobíčko“ a vyrážíme k domovu. Mne čeká 120 minut jízdy, ale už mám záchytné body...Žatec, Jesenice, Kralovice, Plasy, Plzeň...kterými si kouskuju cestu na více úseků.