Je polovina února a ráno ještě za tmy odjíždíme s průvodcem Orjanem ve člunu k plovoucímu krytu v jednom rohu přístavu na břehu Barentsova moře v Båtsfjordu na severní straně norského poloostrova Varanger. Zde je místo, kde se zdržuje největší množství zimujících ptáků. Naším cílem je pozorování a fotografování ptačích druhů, trávících zde zimu. Orjan nás pouští do fotografického krytu a nechává nás v něm samotné. Ještě za tmy otevírám okénko a snažím se rozeznat ptáky plovoucí několik metrů přede mnou. Ve světlech lampy se ve tmě náhle zjevila kajka královská. Vysněný druh, na který jsem se několik roků těšil a kvůli kterému jsme absolvovali cestu až sem na daleký sever. A jak je blízko! Můj Canon spouští dávku. To ještě netuším, že v průběhu dne budou kajky tak blízko mě, že bych si jednu mohl chytit do ruky.
Proč v zimě na Varanger
Norský poloostrov Varanger se nachází na severovýchodním okraji norské pevniny těsně nad sedmdesátou rovnoběžkou. Má rozlohu 2069 km2 a patří ke kraji Finnmark. Většina ostrova má členitý hornatý terén pokrytý tundrou, v jižních partiích částečně tajgou. Nejvyšším vrcholem je Stangenestind se 725 metry nadmořské výšky. Převážná většina území je od roku 2006 chráněna jako národní park Varangerhalvøya. Varanger se v posledních letech stává častým cílem výprav českých ptáčkařů. V krátkém letním období zde lze pozorovat přes sto ptačích druhů, zatímco v zimním období jich zde můžeme spatřit maximálně čtyřicet. Mezi nimi jsou ovšem takové, kvůli kterým stojí zato cestovat sem i v zimě. Jsou to zejména zimující vrubozobí, kteří v sezoně hnízdí v dalekých severněji položených lokalitách. Některé z nich jsou pozorovatelné i na jaře, ale zejména kajka královská je zde druhem vyloženě zimním. Nejlepšími termíny pro zimní návštěvu jsou únor a březen.

Jak cestovat
Má první zimní výprava na Varanger se uskutečnila v polovině března roku 2017 s kamarády Lubošem Vaňkem a Janem Andreskou a hlavním cílem bylo fotografování papuchalků severních na sněhu. Na druhou výpravu jsem se s Lubošem vydal v únoru 2019 za kajkou královskou. V obou případech jsme letěli z Prahy přes Helsinky na malé letiště v tajze ve finském Ivalu. Druhou možností je let do norského Kirkenes. Finská varianta je výhodnější z hlediska ceny, neboť půjčení auta i nákup potravin jsou zde levnější než v Norsku. Z Ivala se pokračuje po silnici E75 do Utsjoki (170 km) na břehu řeky Tana tvořící finsko norskou hranici a dále podél řeky zajímavou silnicí č. 895 až k Varangeru. Silnice bývá v zimě upravená a cesta v autě, které má pneumatiky vybavené hřeby (jiné auto vám zde v zimě ani nepůjčí) probíhá v klidu. Po silnici každou chvíli projíždí pluh, takže v případě větrného počasí se závějemi je možné si na něj počkat a pokračovat za ním.
Na obou výpravách jsme se zastavili v motorestu Neljän Tuulen Tupa s charakterem lovecké chaty na samotě u silnice E75 za Inari (80 km od letiště Ivalo). Při druhé výpravě jsme zde i přenocovali. Okolo motorestu zřídila majitelka několik ptačích krmítek, na nichž je možné přes den pozorovat řadu místních lesních druhů. Zejména se zde pohodlně fotí hýlové křivčí nebo sýkory laponské. Určitě lákavé druhy, na něž bude více času až na zpáteční cestě, kdy je dobré zde před odjezdem na letiště opět přenocovat. Při první cestě na konci března bylo na krmítkách kolem dvaceti hýlů křivčích. Při druhé cestě v únoru jsme jich viděli jen pár, protože měli prý teprve přiletět. Tito ptáci mají své pravidelné tahové cesty a jejich časový harmonogram místní obyvatelé dobře znají.

hýl křivčí

Přejezd bílé tundry
Při první zimní cestě na Varanger nejprve zajíždíme do Båtsfjordu, neboť ten z naší předchozí letní cesty neznáme a toužíme po kajce královské. Ta se na jižním pobřeží poloostrova téměř nevyskytuje. První den je ve znamení dvousetkilometrového přejezdu tajgou k hraniční řece Tana a podél ní k zasněženým kopcům varangerské tundry. Při zastávkách u silnice ještě v tajze několikrát zastihneme sojku zlověstnou a jednou na stromovém pahýlu překvapujeme sovici krahujovou. Je třeba přejet varangerské centrální hory. Přesto, že půle března u nás znamená většinou nástup jara, zde na sedmdesáté rovnoběžce je stále přes metr sněhu. Bílou krajinu prosvěcuje slunce, které je tak nízko, že se jen o kousek přehouplo přes kopce. Prostě sedmdesátá rovnoběžka. Při přejezdu náhorní plošiny před Båtsfjordfem zažíváme obě tváře této drsné krajiny. Tu klidnou slunečnou, ale i tu, kdy vichr zvedá sníh a silnici tušíte pouze podle červených tyčí na jejím okraji. V některých zvlášť větrných zimních dnech je jízda na této silnici povolena pouze za sněhovým pluhem jezdícím v pravidelných intervalech. Ty si přečtete na cedulce u silniční závory a kupodivu to přesně funguje. To je Norsko.
Malé dvoutisícové přístavní městečko Båtsfjord nabízí ubytování ve dvou hotelích. V jednom z nich se brzy ráno probouzíme a kloužeme se do přístavu. Nedávná obleva a opětný mráz způsobily, že chodníky i silnice ve městečku jsou jeden led. Místní jsou na tuto situaci, která se zde zřejmě opakuje často, dobře připraveni. Prakticky nevidíme nikoho, kdo by před sebou netlačil jakési sáně, o něž se opírá, aby se vůbec udržel v rovnováze. Na moři se nám předvádí hejna kajek mořských, Stellerových a královských společně s hoholkami ledními. Nádherná pozorování v dalekohledu, ovšem na fotografování moc daleko. Je zřejmé, že použitelné fotografie kajek královských bude možné pořídit pouze z plovoucích krytů, které už ale jsou všechny zadané a dlouho dopředu objednané.

Batsfjord

Ptačí ráj Hornøya
V naší cestě pokračujeme zpět na jižní pobřeží poloostrova, kde máme ve vesnici Vestre Jakobselv objednané ubytování. Je to ideální místo na hvězdicové výpravy do okolí. Ta nejdůležitější vede do městečka Vardø, které i když leží na ostrově, považuje se za nejsevernější pevninské evropské město. S pevninou ho spojuje 2890 metrů dlouhý tunel vedoucí 88 metrů pod mořem. Odsud je před námi jako na dlani ostrůvek Hornøya s majákem na vrcholu a vyhlášeným ptačím bazarem na strmých skalních útesech.
Na ostrov, který je přísnou ptačí rezervací, jezdí několikrát denně z Vardø loď, která může převézt pouze limitovaný počet návštěvníků a při koupi jízdenky je nutné si předem rezervovat i termín zpáteční cesty. Za 300 norských korun (dnes už se cena vyšplhala na 550,- NOK) se během deseti minut dostáváme na úžasné hnízdiště statisíců mořských ptáků. Ti sem stále přilétají. Hojný je zde alkoun úzkozobý, alka malá, kormorán chocholatý, racek tříprstý, ale lze pozorovat i alkouna tlustozobého a další severské druhy. A též množství papuchalků severních. Papuchalkové zimují v Atlantiku daleko od pevniny a na ostrov Hornøya přiletí ještě v době, kdy svahy nad mořem pokrývá vrstva sněhu. Ale v této době se už připravují na hnízdění a svádějí souboje o hnízdní místo. Je to zajímavý pohled, protože sníh vytváří s jejich barevným zobákem a exotickým vzhledem zajímavý kontrast. A tak konečně ležím nad zasněženou skálou a fotím.
Po návratu z ostrova se v přístavu jen tak mimochodem setkáváme s rackem šedým. Vzpomínám na jeho slavný ojedinělý výskyt v Praze v roce 2012. Doufal jsem, že ho jednou uvidím i někde na severu, ale že se to po silném zážitku z Hornøya nebude ani nijak slavit, mě nenapadlo. Ve Vardø Hotel u přístavu si kupuji skvělou knihu Birding Varanger. Cestou zpět se ještě kocháme zde typickým rarohem loveckým a spoustami kajek u mořského pobřeží. Večer se konečně objevuje i polární záře, což je jedinečným zakončením tohoto úspěšného dne. Zimní Varanger mi učaroval, a je mi jasné, že se sem kvůli kajkám královským ještě vrátím.

papuchalk severní Hornoya

Znovu do Båtsfjordu
A tak v únoru 2019, se s Lubošem ubytováváme v hotelu Båtsfjord Brygge. Po dvou letech jsme opět v zimě v Båtsfjordu! Následující dva dny strávíme ve fotokrytu na mořské hladině. Jeho přesná poloha je: 70.6329628N, 29.7196342E. Pohled na známý přístav, večerní prohlídka terénu a porada s Orjanem Hansenem průvodcem společnosti Arctictourist (http://arctictourist.no), u níž jsme si objednali kryty. Orjan nám půjčuje teplé a nepromokavé rybářské kombinézy, domlouváme ranní odjezd a vybavení na celodenní pobyt.
Ráno ještě za tmy odjíždíme s Orjanem ve člunu k plovoucímu krytu na moři v jednom rohu přístavu. Je to místo, kde se zimující ptáci nejvíce zdržují díky zpracovně ryb, z níž se do moře občas dostane nějaký odpad, který je vítanou potravou. Zůstáváme celý den v krytu sami a sledujeme úžasné přírodní divadlo, v němž se nám představují různé druhy zdejší avifauny. Slunce už svítí nad okolními kopci a hejna ptáků se prohánějí kolem. Okénkem pozoruji hejna kajek mořských, královských a Stellerových, početná hejna racků stříbřitých bojujících o potravu a mrazivým vzduchem se zdáli nese volání hoholek ledních, které tak dobře znám z mých výprav na polský poloostrov Hel. Kajka královská (Somateria spectabilis) je pro mě exotická nejen pestrým zbarvením kačerů, ale i svým výskytem. Zde u norského pobřeží vlastně pouze zimuje, protože podmínky jsou zde díky končícímu Golfskému proudu mírnější a zdejší fjord nezamrzá. Její hnízdiště je na severním arktickém pobřeží Ruska, v Grónsku a na severu Ameriky.

ptačí život v přístavu v Batsfjordu

Dva dny trávím v plovoucím krytu ve společnosti kajek královských. Vtažen do děje v početných ptačích hejnech, sice sužován mrazem, ale zároveň posilován příjemným pocitem z nevšedních a vysněných zážitků. Kajky fotím jednu za druhou. Barevnou mozaiku obohacují odrazy od pobřežních budov a mísí se s jasně modrou barvou vody Barentsova moře. Možná jsme první Češi, kteří si objednali tyto plovoucí kryty pro fotografování kajek z těsné blízkosti. Båtsfjord je díky své snadné dostupnosti pro ptáky a též dostatku potravy oblíbeným ptačím cílem s množstvím kajek královských, jako nikde jinde na Varangeru. Nevím, koho by ještě mohlo napadnout válet se v únoru na sedmdesáté rovnoběžce dva dny u vody, ale my si to náležitě užíváme. Druhý den jsou venku místo včerejších mínus deseti dokonce tři stupně nad nulou. Námořnické zimní kombinézy nás hřejí a paměťové karty se rychle plní kajčím obsahem. Na tento výlet budu dlouho vzpomínat. A určitě ho doporučuji i ostatním.

kajka královská v mozaice odrazu přístavních budov.

Literatura:
Amundsen Tormod . 2015: Birding Varanger. Biotope AS, Krokgata 12, Vardø, 9950, Norway.
Chester Sharton. 2016: The Arctic Guide. Princeton University Press.
Frantzen B., Gunther M., Potorochin E.,Solntseva Y. 2016: Birding across the border. NIBIO – Norwegian Institut of Bioeconomy Research, Norway.

pro Birdwatching.cz: Zdeněk Souček
foto: Zdeněk Souček
článek byl otištěn i v posledním čísle Ptačího světa