Konec roku, je 29.12. Člověk bilancuje, co stihl a nestihl, co mu „proteklo“ mezi prsty. Ptákům jsem letos moc nedal, přesto jsem zapsal dva druhy luňce šedého (díky Borku) a chaluhu velkou (díky za info Martin s Vláďou). Z rozjímání mě vyrušil Martinův telefon – co dělám zítra. Nemusím moc přemýšlet a tak říkám automaticky jedu. Jsem teď s cestováním na delší vzdálenosti poměrně závislý na ostatních. Nevím na co, nevím kam, ale jedu. (Kdyby Martin nepočítal, že mě může vzít, tak by nevolal). Martin jen utrousí poznámku, že takové lidi má rád (v dobrém) a domlouváme sraz na 8:40. V duchu si říkám, že je to docela pozdě, ale kdo se veze, nekecá. Dozvídám se, že u Budějovic je husa krátkozobá už pár dní a že na ni zítra vyrazíme. Jsem rád, že mě naberou v Nepomuku na Pyramidě. Večer tradiční horečnaté přípravy s oblečením, boty, dalekohledy... a usínám se Svenssonem v ruce.
Ráno vstávám před zazvoněním budíku, v kuchyni v klidu chystám kávu, svačinu a telefon. Martin – včera se spletl a sraz je v Nepomuku již 7:40. Ještě že mám vše nachystané. Termoska do batohu a vyrážím. Musím pěšky, jedno auto v servisu a druhým se chystá manželka jet plavat do bazénu v Horažďovicích. Po cestě se zase hlavou táhnou ty chmurné myšlenky, najdou (twitching) nenajdou (dipping)...ale, uvidíme, buďme optimisté.
Na Nepomucké Pyramidě (benzina) si stačím dát kávu a už je tu Martin, oznamuje, že Libor nepojede, škoda, na Borka jsem se moc těšil. Netrvá dlouho a od Přeštic přijíždí Milan Haas, s kterým se známe z dřívější akce na rákosníka pokřovního za Blatnou. Přestupuje k nám do auta a v příjemném rozhoru cesta ubíhá. Projíždíme Budějovice, Lišov, napříč Třeboní na Břilice. Z rychlostní silnice zahýbáme na vedlejší komunikaci a už z dálky vidíme skloněnou postavu, jak se sklání nad stativákem. Hledá husůůůů!!, nebudeme sami, možná, že už ji má. Zastavíme u jeho auta a zdravíme se Zdeňkem Součkem (z kterého se vyklubala ta sklánějící se postava), a který dorazil až od Poděbrad. Ukazuje nám hejno asi 2000 běločelek přímo před ním ve velké dálce. Uff, to bude masakrrrrr!! Jsou roztahané na velikém prostoru a ještě terénní vlny stěžují hledání. Začínáme s pátráním také, každý zarputile tlačí oko na okulár a v duchu si říká... ty to nejsi, ty taky ne..... Napětí se dá krájet, přece jen jsme jeli světa lán a Martin ještě o kus dál.

Jako rajská hudba se ozývá hlas Milana – mám ji!! A měl!!! Všichni natáčíme stativy směrem, kterým ukazuje a někdo hned, někdo později se kochá pohledem na vzácného hosta, husu krátkozobou, než jí najde v hustém hejnu běločelek. Bingo 292!! mi prolétne hlavou. Bohužel je od nás hodně daleko a fotoaparáty mají na rozdíl od stativáků se vzdáleností problém. Každopádně ten balvan, co od rána sebou asi každý táhneme z nás padá, nalévá se káva, vytahují se svačiny a každý máme na tváři úsměv a začínáme i komunikovat.
Blíží se k nám pěší postava, batoh na zádech, dalekohled na krku, mladíček, z kterého se vyklube po vzájemném představení Jáchym Tesařík. Zapůjčujeme mu naše stativáky, aby i on se mohl pokochat pohledem na „krátkozobku“. Již v klidu projíždíme veliké hejno hus, nacházíme ještě dvě husy tundrové 293!! a Martinovu vysněnou bernešku rudokrkou, husy velké.

S jídlem roste chuť a tak chceme husám blíže. Přesouváme se na hlavní komunikaci, kde „za kempíme“ k radosti projíždějících aut těsně u krajnice, ale jinde není výhled na celé hejno jako tady. Nejedno nás „zdraví“ klaxonem hlasitým troubením. Ani jsem nevěděl, kolik „známých“ pojede okolo, jinak proč by na nás troubili, že jo??! Pravda, stativáky máme vypáskované těsně za bílou čarou označující krajnici...ale když musíš, tak musíš, jak říká moudrá Kofola.

Přesun se vyplatil, husy jsou blíže, k naší „spokojenosti“ nám nad hejnem proletěl jednou orel a všechny husy „šly“ do vzduchu. Hitchcok s horrorem Foglové hadr!! Krouží nad polem, až se divím, že do sebe žádné pří těch manévrech nevrazí. Když husy opětovně usedly, mohli jsme začít lustrovat hejno znovu a zanedlouho se opět celé vzneslo do oblak, tentokrát jsme příčinu neviděli, zakroužilo nad hlavami, zamávalo nám křídly a znovu usedlo. Některá husa polehávala, křídlo přes křídlo, některé se hemžily, přecházely sem a tam. Martin říká, to je paráda, samy chodí před stativákem, stačí jen stát a koukat. Každopádně jsme husu krátkozobou našli opět, včetně bernešky, tentokrát opravdu z lepšího úhlu a vzdálenosti. Jáchym boduje, jeho oči a postřeh bych chtěl mít. Výborný kluk.

Počasí je našim výborným spojencem (minulé dva dny tady propršelo) a drobně mlžit začíná až po všech nálezech. Sedáme do auta, bereme sebou i Jáchyma s tím, že ho vyhodíme v Plzni, odkud mu na Prahu jedou vlaky každou snad půlhodinu. Přesouváme se na Kaňov. Rybník je zamrzlý a tak se kachny sdružují nedaleko od nás, kde zůstala volná hladina. Kádéčka, ale i chocholačky, morčák malý, hoholové, čírky obecné, hvízdák... Jáchym vše poctivě datluje do Ebirdu (to je paráda nemuset psát seznam a nechat si ho pak jen nasdílet). Projíždíme ještě na hráz mezi Koclířem a Velkým Tisým a i tady přidáváme další druhy morčáky velké, sýkoru lužní, střízlíka, nezbytné kádečka (kachna divoká – Borkova definice)....
Náš čas se dnes naplnil, začíná hodně pršet a tak ukončujeme dnešní úspěšný den. Ještě po cestě kluky provázím mým „lovištěm“ v Tchořovicích. Letiště, rybník Starý a malé tajemství tam za letištěm...
Vystupuju v Nepomuku, pánové mě vysazují před domem, nemusím jít ten kilák pěšky, letos to byla již poslední má akce, ale jsem víc než spokojený. Pánové ať Martin, Milan a Jáchym, byli jste skvělí a byl jsem rád, že jsme spolu mohli trávit chvilku času při naší zálibě. Moc díky, že si Marťas na mne vzpomněl a zavolal mi (zatím pokaždé-)))). Moc jsem si to užil a o to víc, když nevím, co přinese po operaci rok 2022.