Dipping, neboli cesta za ptačím druhem bez „úlovku“. První část měla veliký ohlas v časopisu Birdwatch, kde se strhla lavina dopisů s podobnými příběhy o neúspěšných cestách za ptačími druhy, kdy často rozhodovaly minuty. Zájem o článek byl i u nás na webu a tak přinášíme druhou část.

Vypadá to, že spousta čtenářů si užila – pokud je to to správné slovo – čtení článku Iana Lycetta o ptácích, kteří mu unikli (Twitching nebo dipping???). Dipping – když nevidíte ptáka, kvůli kterému jste cestovali – je bolestivá zkušenost a mnozí z vás se určitě dokáží ztotožnit s tím pocitem a mají vlastní zážitky, které by mohli připojit. Rád bych poděkoval všem, kdo si udělali čas, aby se s námi o své zážitky podělili. Nyní zveřejníme ty, které se nám líbili nejvíc.

Mandelík hajní, Icklingham, Suffolk, červen - červenec 2021 Kevin Eldred říká: „Rychlá historka o ptákovi, kterého jsem propásl: Mandelík hajní blízko Icklingham v Suffolku. Můj syn dostal Covid - 19 už ve škole, ale příznaky měl až v pondělí. Moje žena a já jsme také onemocněli a to přesně v den, kdy byl pták nalezen, 23. června. Takže povinnost přibližovat se byla doslova noční můrou a samozřejmě, jak byste mohli hádat, chtěl jsem jít hned v sobotu, když mi skončila karanténa. Zjistil jsem, že odletěl v pátek a bylo to hořké zklamání, ale takové už je pozorování ptáků.“

Strnad rolní a Budníček tlustozobý: Suffolk, říjen 2020 Richard Carl Nielsen vypráví: „ 4. října 2020 byly očekávání opravdu vysoko, ale spadly hodně hluboko. V tento den jsem zažil dipping rovnou 2x a to ukázkový. Vyrazil jsem z domu v Loughborough a to ještě ospalý, ale oči jsem měl do široka otevřené. Byl jsem plný očekávání, že uvidím svého prvního strnada rolního v okolí Lowestoftu. Po velmi náročné jízdě jsem nakonec dorazil do prázdninového rezortu genteel holiday. Nějakým způsobem jsem ztratil nervy, které by se daly popsat jen jako napjaté. Zastavil jsem u cesty a zeptal se chlapa, který venčil dva psi v divné čepici, zda by mi poradil. Jste na míle daleko, mladíku. Bylo to, čím začal svou konverzaci. Svěsil jsem hlavu a pochyboval o svém zdravém rozumu. Ten gentleman mi dal skvělé instrukce, kudy mám jet, a já jsem na pobřeží dorazil plný nadšení, že připíšu ptáky na svůj životní seznam. U cesty byl zmrzlinář ve zmrzlinářském autě, a tak jsem se ho zeptal, zda tu můj cílový druh byl. Měl jste tu být před 10 minutami. Procházel se doslova lidem pod nohama.“
„ Útočiště jsem našel ve svém autě spolu s kávou a několika sendviči. Po krátké přestávce jsem vyšel na kopec a snažil se ptáka najít. Každý pozorovatel, kterého jsem potkal, řekl, že odletěl a už ho nikdo neviděl. Znovu jsem se stáhl do svého auta a zvažoval možnosti. Najednou jsem obdržel zprávu, že R budníček tlustozobý je v Southwold. Southwold je pouhých 20 km od Lowestoftu. Rozhodl jsem se, že zamířím na jih a zapíšu jiný druh. Dorazil jsem k populárnímu městečku na pobřeží, kde se skupinka pozorovatelů shlukla na okraji prázdninového tábora. Déšť postupně sílil a já jsem doufal, že ptáka uvidím okamžitě. Z času na čas některý z pozorovatelů oznámil pozorování Little Sprite. Déšť nyní už opravdu nabral na síle a já vypadal jako utopený potkan. Asi po hodině hledání jsem musel misi odvolat, protože mě zítra ráno čekala práce. Vrátil jsem se zpět do auta jako zbitý pes a úplně promočený a snažil jsem se utěšit aspoň tím, že jsem měl den volna. V autě na mě dolehla moje mentální bolest. Najednou na mé okénko zaťukal jiný pozorovatel a řekl mi, že pták se ukázal asi minutu poté, co jsem odešel ... „

Jespák velký: Shard Bridge, Lancashire, červenec - srpen 2004 Steve Williams říká: „ Já jsem si celkem užil i dipping, i když s jistou trpkostí. Celkem se mi ulevilo, když jsem si přečetl, že každý z nás má historku, jak mu něco těsně uniklo. Já jich mám 22. Většina z nich je z kategorie – Slyšel jsem o ptákovi v hroznovém sadu, ale byl jsem tam o den později. I tak je to ale příčinou mnoha bezesných nocí.
16. srpna 2004 jsem zamířil na sever do Poulton-le Fylde, Lancashire se svým kamarádem Davem, abych se podíval na jespáka velkého, který uchvacuje davy. Museli jsme zastavit kvůli natankování, a když jsme byli opravdu blízko, měli jsme to typické štěstí a schytali jsme oranžovou. Pojedeme nebo zastavíme? Jelikož jsme motoristi dodržující pravidla a to stání nám připadalo jako věčnost. Když jsme dorazili, objevili jsme malou skupinku, která se dívá do bažinaté části. Pták byl nepochybně na dohled, pouhých 50 metrů od místa, kde jsme parkovali. Zastavili jsme, vyběhli z auta a s jedním okem na davu jsme vybírali optiku z kufru. Když jsem zavřel kufr, hlasité zakrákání se ozvalo směrem k nám a já a Dave jsme se na sebe podívali. Všichni ptáci se rozprchli, když se za zlomek vteřiny ozvalo hlasité burácení motoru helikoptéry. Ve slejváku a obklopeni skupinou spokojených pozorovatelů, kteří se mohli dosyta vynadívat a bez naděje na návrat jakéhokoliv ptáka, byla cesta zpátky dlouhá 185 km plná výčitek. Také jsme zjistili a domluvili se, že příště prostě pojedeme – omlouváme se, strážníku!“

Rorýs východoasijský: Cley, Norfolk, květen 1993 Peter Gasson píše: “ Během 48 let pozorování jsem dipping zažil 3x a vždy jako ze zlého snu. Když to ale vezmu kolem a kolem, není to zas tak špatné. U dvou ze tří případů se mi i tak podařilo připsat nový druh na světový seznam. O ten třetí se s vámi podělím: 30. května 1993, byli jsme asi na půl cesty do Blakeney Point v Norfolku a občas jsme se dívali po pěnici malé. Když jsme ráno vyráželi z Londýna, dva pozorovatelé si povídali o rorýsu východoasijském nedaleko od nás. Nemohl jsem tomu pokušení odolat. Byl jsem překvapený, že to není Alpine. Až do toho momentu jsem žil v blažené nevědomosti o tom, co za pozdvižení je o několik mil dál. Je to opravdu dlouhá jízda, když jste ve stavu paniky a spěcháte. Dostali jsme se tam v 16,15 hod těsně poté, co byl pták naposledy viděn. Hejna rorýsů obecných a jiřiček obecných nebyly žádnou útěchou. Abych přisypal sůl do rány, zdůrazním, že mnoho pozorovatelů urazilo dlouhou cestu a viděli ho, zatímco my jsme byli kousek a propásli ho. I když stále není na mém britském seznamu a pravděpodobně nikdy nebude, podařilo se mi ho vidět v Japonsku.“

Alkoun tlustozobý: Sumburgh Head, Mainland, Shetland, červen 1989 Rick Simpson píše: “ Nejhorší dipp, jaký jsem kdy zažil bylo, když jsem jel do Shetlandu, abych viděl alkouna tlustozobého na Sumburgh Head. Cesta do doku trvalka 10 hodin a plavba trajektem 14. hledáním jsme strávili celou sobotu i neděli. Byli jsme na jeho oblíbeném místě a neviděli jsme ho. Vrátil se těsně poté, co jsme odjeli. Když jsme opustili Shetland na trajektu, mohli jsme vidět, že nás vidí, ale výhled jsme neměli. Vracel jsem se s puchýřem, naštvanej a zahořklej.“

Pobřežník černobílý: Gujarat, India, červen 2013 Dragan Simic píše: “ Když jsme míjeli další koňský povoz naložený barely s pitnou vodou po prašné cestě porostlé nízkými trnitými akáciemi a usedlou trávou v regionu Kutch, Gujarat v Indii, jasně modrá obloha byla přerušována akorát zimujícími jeřáby popelavými. Cesta postupovala a my s ní. Míjeli jsme další povoz s vodou, na kterém seděl chocholouš obecný a poté další povoz, který táhly dvě muly. Opouštěli jsme akácie a vcházeli do vesnice. Země byla pokryta zaschlým bahnem a my jsme viděli racky a volavky, jak se prochází mezi rybářskými loděmi nebo jak se nechají unášet proudem. Byli jsme obklopeni skupinou zvědavých a chichotajících se dětí, ale musím podotknout, že byli dobře vychováni. Co dělá tenhle zvláštní cizinec v naší vesnici? Co hledá? Pobřežníka černobílého. Nezvyklý, černobíle zbarvený pták o velikosti lapwing. Když jsem se blížil k vesnici, zvedal se příliv. Někdo mi očividně podal špatné informace, protože já jsem ho čekával až o dvě hodiny později – ve 13,00 hod. Prohlížel jsem si okolí ale bez úspěchu. Navštívil jsem nedaleký chrám Bhadreswar Jain Temple. I když příliv měl trochu víc času, aby mě dohnal, když jsem se vrátil do vesnice, arabské moře nebylo o nic blíže. Prohlížel jsem si dlouhou pláž a vzdálené lodě. Mezi nimi bylo několik bílých bodů: racek žlutonohý, rybák černozobý. Nikde však nebyla ani známka po pobřežníku, který je dobře známý tím, že létá na dlouhé vzdálenosti. Procházel jsem se podél pláže a čas od času jsem koukl do dalekohledu. Ptáci, ryby, psi, rybáři atd ... ale žádní pobřežníci. Tento druh jsem nikdy předtím neviděl a fascinuje mě už 10 let- ještě od doby, když jsem žil na kraji pouště Kalahari. Nejbližší moře tehdy bylo bud 1000 km na východ nebo 1500 na západ. Když jsem uviděl pobřežníka černobílého na obálce magazínu Afričtí ptáci vyfocenou na pláži v Mosambiku, řekl jsem svému průvodci jménem Chirag Solanki, že ho potřebuju vidět a on jen přikývl a řekl, že možnost tu je. No a tak jsme tady. Na pláži, které už chybí moře, a dýcháme silný zápach slaných ryb. Díváme se po několik km široké bažinaté oblasti. Chiku vítězoslavně zvedá pěst a usmívá se. Přišel jsem blíže a uviděl vzdálené bílé body.
Jsi si jistý? zeptal jsem se podezřívavě.
Ne úplně.
Dívám se na bílé body a přemýšlím, jak je asi rozeznat. Co mám zapsat do svého zápisnímu? Bílé body v dálce? Poté se rozhýbaly. Jeden z nich natáhl dlouhý krk a já jsem ho rozeznal jako volavku bílou. Druhý prohnul záda a krk a stal se z něho ibis černohlavý. A ani trochu se neblížili ke pobřežníku. Nevím, zda se mě snažil rozveselit, ale tento druh jsem dodnes neviděl.“

Pěvec ryšavý: Stiffkey, Norfolk, říjen 2020 Richard Taylor píše: “ Myslím, že když napíšu tento příspěvek, pomůže mi to uzavřít to, co se mi stalo v Stiffkey v Norfolku. Mám pouze krátký seznam, co se týče dippingu, a většinu z toho bylo proto, že jsem vyrazil o den později, než jsem měl. Rybák královský v Anglesey a linduška mongolská v Somerset jsou asi dva, kteří asi nejvíc stojí za zmíňku. Nicméně Stiffkey v Norfolku bude asi lepší příhoda, pokud se to tak dá říct. Byl říjen a já jsem byl v pozorovatelském režimu. Právě jsem viděl muchaříka sibiřského v South Shields, Co Durham, a rozhodl jsem se zamířit na jih, abych se podíval, co uvidím v severním Norfolku. Dorazil jsem 15. října a zapsal jsem se v hotelu King’s Lynn. Následující ráno jsme i se ženou vstali brzy, abychom se podívali na nejproduktivnější oblasti podél pobřeží. První zastávkou bylo Holme, abychom se podívali na modrušku tajgovou a den jsme zakončili Stiffkey při pozorování budníčka zlatohlavého. Stiffkey je jedno z našich oblíbených míst a to hlavně proto, že je tak tiché v porovnání s Cley nebo Titchwell. No, nicméně v 17,00 hod moje žena navrhla další zastávku, protože byla celkem unavená ze všeho toho řízení. Já jsem ale přemýšlel nad tím, že bych o několik dní později mohl navštívit Cornwall, a také vrátit se domů, protože se nic moc nedělo. Není potřeba říkat, že ráno 17.10. jsme zamířili do Shropshire. Tam by to mělo skončit, ale pro mě to neskončilo. Vrátil jsem se do Norfolku 20., ale pěvce ryšavého, kterého jsem původně chtěl vidět, jsem neviděl kvůli špatnému počasí. Vrátil jsem se následující ráno a to na 4 hodiny, ale nebylo mi to nic platné. Poté jsem si dal přestávku, abych odchytil budníčka temného ve Weybourne. Vrátil jsem se do Stiffkey už potřetí a doslechl jsem se, že když jsem byl pryč, můj cílový druh se na krátko ukázal. Já jsem ho ale neviděl a moje žena mě tak donutila vrátit se. Do Stiffkey jsem se od té doby ještě několikrát vrátil, ale stále mi to vadí. Zažil jsem dipping s druhem, který jsem byl předurčen vidět. A také mi to připomíná, že moje posedlost může zamlžit zdraví úsudek.“

Zdroj: Birdwatch září 2021