I když jsem si řekl, že rok 2021 ze zdravotních důvodů musím vypustit a tak si tím nechal ujít i pár pořádných špeků, přesto jsem nedávno neodolal a vyrazil za morální podpory Borka na luňce šedého, kterého jsem měl prakticky za humny. S přibývajícími dny končícího se roku a po upřesnění termínu operace 28/1 mi bylo jasné, že letos víc druhů do třístovky nepřidám.
V pondělí 8/11 mi hvízdne na mobilu zpráva - Nechranice – chaluha velká, to se mi zvedl tep. Následuje nadšený telefon od Vláďi s Martinem, že jedou na chaluhu a kde jsem. Bohužel jsem to časově nezvládal, ale červíček – lépe řečeno červ hlodal a ten dohlodal, když mi večer volá Jirka Šafránek, kdy tam razím, že oni ve středu. Jedu taky. Nohu vem ďas.
Sice jsem měl původně v plánu do konce roku si užívat klidu a pohodlí chalupy v podhůří Šumavy u praskajících krbových kamen, vonícího dřeva a houpacím křeslem, obklopen vinyly s muzikou, „komíny“ nepřečtených knih, které čekají, až je otevřu a kávovarem po ruce...ale chaluha je chaluha. A numero 291 zní lépe než 290.
Chystám si stativák, oblečení, z KPZetky jde pryč provázek, tužka, svíčka, zápalky...plním ji užitečnější Dolminou, Tramalem, Diclofenacem, Novalginem, Ibalginem... prostě s tím den přežiju. Nějak stárnu, nervy pracují (zda to bude twitching (bude tam) nebo dipping (zbytečná cesta) a tak ještě v jednu v noci mám otevřenou knížku. O to hůře se ale ráno vstávalo. Až do Kralovic se mi jede jako kralevici, ale z Kralovic jsem si připadal jako Odysseus. Nejprve objížďka okolo Jesenic – ta mě dovedla až do Rakovníka prdelkami a hustou mlhou. Před Rakovníkem jsem už v husté mlze vyhlížel nějaké ty neony, které by mohly signalizovat vytouženou čerpací stanici (původní plán nabrat naftu v Jesenici na oblíbené „benzině“ pro objížďku padl a „hladové oko“ na mne svítilo už dost dlouho). Bohudík na kraji Rakovníka jsem na první čerpačce načerpal raději plnou a dobře jsem udělal, z Rakovníka místo na Žatec, další objížďka a já zjistil, že mě to táhne zpět k Jesenicím... kdo tohle vymyslel?? Pro zlepšení nálady jsem udržoval kontakt s vozem mířícím z Moravy, který díky mým zajížďkám získal na mne čím stále větší časový náskok. Jízda, která mi jindy trvá 120 minut, se protáhla na minut 210, a Jirka a spol. tam, byli o víc jak 40 minut dříve než já. Ještě, že jsem si po cestě poslechl dvě CD, které mám recenzovat, tak jsem nutné zlo (cestu) vyplnil tím, co by mi doma „sežralo“ čas, který investuji lépe.
Po šťastném shledání s „Moravou“ vyrážíme do zátoky u Tušimic, číhat na avízovanou chaluhu. Všude je mlha hustá tak, že by se dala krájet jako v té pohádce o rybníku Brčálníku a Česílkovi. V kempu nad vodou zabíráme plošinu, stavíme stativáky, a je nám hej, žertujeme, plkáme, pije se káva, vybaluje proviant, debatím s Tomašem Grimem, ale s přibývajícím časem, chybějící chaluhou a stále hustou mlhou humor pomalu vázne. Mlha se opravdu rozptyluje hooodně pomalu, občas z mlhy vyjede nějaký rybář na loďce, v jednom případě, „bejt“ to večer, za svitu měsíce, řeknu, že jede sám Charon, jak se z mlhy pomalu vynořuje loďka se stojící černou postavou a bidlem v ruce, zahalená cáry mlhy.
S Jirkou to psychicky nevydržíme a vyrážíme do druhé zátoky, naše heslo – někde ta chaluha přece být musí. Stavíme stativáky, žije to tu více, letící ledňáček, potápka rudokrká, kormoráni i rackové už jsou občas přes chomáče mlhy vidět i na vzdálené hrázi. Registrujeme 4 morčáky velké, jak vyráží podél hráze a ztrácí se v mlze. Zaujme mě atypický pták na vodě v dálce, ale mlhu a vzdálenost „nezkrotí“ ani naše stativáky. Volám Jiřího, myslím, že jsme to našli, ale....vylučujeme možnosti...zůstává jen ta jedna, ale opět ale... chceme mít jistotu.
Balíme věci a přejíždíme pod hráz, po schodech vystoupáme k výpusti, opatrně, ať nepoplašíme racky. Sborka stativáku je raz dva a za chvíli Jiřík potvrzuje – chaluha velká, která odpočívá v dáli od nás, sama samotinká. Ufff, tak ten balvan byl slyšet až v Plzni. Bereme orientační body, mezi kterými se chaluha vyskytuje pro lepší další orientaci a ještě najdeme jako vedlejší produkt turpana hnědého. Voláme zbytku výpravy, euforie z nálezu padne i na ně. Chceme se vrátit do zátoky, kde jsme ji viděli v mlze s tím, že je to snad blíže. Navigujeme tam i zbytek výpravy. Tam nás vítá rybář, s kterým jsem se před několika minutami rozloučil slovy „ať berou a hezký den“. Na jeho úsměv, když nás opět viděl, jen jsem řekl – tak a jsme tu zas a pokoušel se ho zasvětit, co vlastně hledáme. Zbytečně. Ač jsme měli body, chaluhu nemůžeme na hladině přesto najít. Je pravda, že od hráze k zátoce byl podstatně lepší obraz ve stativáku, než pohled stativáku k hrázi. Zajímavé. Jirka mi říká, kdybych ji neměl na fotce, budu si myslet, že to byla fata morgana. Balíme a všichni se vracíme pod hráz a šupky hupky po schodech hore. Pracovní parta snědých kopáčů, kterým se na krku blyští zlato, pracuje na nějakém výkopu ve stráni (ručně) v „patřičném“ tempu, už nás zdraví jako staré známé (jsme nepřehlédnutelní), asi cvoků se běhají se zátěží nahoru – dolu – a za chvíli s posilou dalších lidí zpět nahoru, často okolo sebe asi nemají. Stavím stativák a chaluhu nacházím (vím, kde jí hledat) a hlásím kolektivu – vidííím, uvolňuju místo u Kowy, mnohým pak stačí směr a sami už chaluhu nachází.
Dostavuje se pocit úlevy a strasti cesty sem jsou zapomenuty, ale stejně si říkám, že pojedu domů na Prahu po dálnici a pak na Plzeň. Raději si zajedu 60 kilásků, ale v klidu. To netuším...
Chaluha je líná, válí se na hladině, pak vyslechne naše zbožné přání a předvede nám útok na racky. Chvíli si hraje s racky na „babu“... ona za rackem, další rackové se přidávají a pro změnu nahání oni chaluhu, bohužel stále dál a dál od nás. Až nám jednu dobu mizí úplně.
Končíme. Přerovská „větev“ vyráží domů, stejně jako já. Mám toho dost. Sedám do auta a směr Praha...to netuším, že mě čeká kolona před Postoloprty, kde má defekt kamion, bohužel v pracovním úseku, kde je pouze jeden jízdní pruh pro oba směry řízený semaforem, takže tu hodinku jsem si tam taky počkal, ale lepší než bloudit a objevovat krásu zapadlých vesniček na konci světa. Otevírám si knížku a hodinka utekla jako nic. Skalp chaluhy se houpá u pasu (díky a gratulace F. Pochmonovi za nález a klukům z Ostrova, že mě dokázali nadchnout, abych opustil jako starej jezevec po dlouhé době „noru“ a vydal se zase mezi úžasné lidičky). Tak ve finále to s tím rokem 2021 zase nedopadlo tak špatně. Dva nové druhy.
PS: kompletní seznam foglů na Ebird a foto chaluhy (ta lepší) - Martin Ouška
