„Čápice trýznila v přímém přenosu své mládě! Lidé volali o pomoc: Nebohé ptáče ale matčiny útoky nepřežilo“. Titulek bulvárního deníku Blesk z 26. června shrnuje téměř vše podstatné. Chybí v něm jen to, že lidé volali pracovníkům záchranné stanice pro handicapované živočichy. Ti ale odmítli zasáhnout a trýzněné mládě zachránit. O události na čapím hnízdě a jejím kontextu jsme si povídali s Karlem Makoněm z DES OP - Záchranné stanice živočichů Plzeň, který o tom, že se mláděti pomáhat nemá, rozhodl.

Karel Makoň s dcerou Hanou při vypuštění mladého čápa bílého, vybaveného satelitní vysílačkou.
Foto | Taťána Typltová / DES OP

V Česku je síť stanic pro handicapované živočichy. Když najdu nějaké zvíře, jak poznám, že je to případ pro vás?
Je důležité si říct, že záchranné stanice řeší hlavně případy volně žijících divokých zvířat, které jsou přímo či nepřímo zaviněné lidskou rukou. To, že straka strhne z okna hnízdo jiřiček, protože je jde sežrat, to neřešíme. Něco jiného je, když takové hnízdo strhne člověk, protože mu jiřičky špiní parapet. Nebo když hnízdo spadne samo, protože na plastových rámech nedrží nebo ho protizákonně shodila stavební firma při zateplování domu. Když je zvíře sražené autem, spálené na drátech elektrického vedení, narazí do prosklené čekárny, zamotá se do provázku či rybářského vlasce anebo spadne do meliorace, sklepa, komína či bazénu, případně je zmrzačeno člověkem anebo v důsledku lidské činnosti, to je pro nás naprosto bez debat jasný podnět začít to řešit a jednat.

Tady už je lidská pomoc nutná. Rybářský vlasec zamotaný na nohách mláděte husy velké.
Foto | Taťána Typltová / DES OP

Ale když uvidím žábu, kterou drží užovka, tak vám volat nemám?
To prosím opravdu ne. Naše záchranná stanice i většina kolegů se do přirozeného přírodního výběru a zákonitostí nemontuje. Řešit takové věci nás neuvěřitelně vysiluje a bere čas, který potřebujeme využít úplně jinak a jinde. Takže prosím, nevolejte nám, že u popelnic leží „chcíplá myš“, „že si máme přijet pro polozdechlého ptáčka, kterého vám domů přinesla kočička“, případně co máte dělat, když máte na zahradě u lesa mravence, žábu, netopýra či hada. To vyřešíte s pomocí selského rozumu sami. Já se snažím zvedat telefon pokaždé, ale když to prostě nejde, jelikož jsme na komíně u čápů anebo lovíme labuť s rybářským háčkem ve vodě, operujeme a já nevím co ještě, tak to prostě zvednout nemohu. Zajímavé na tom je, že když pak zpětně obvolávám všechny ty zmeškané hovory, zjistím, že 70 % volajících problém už samostatně vyřešilo. A ba co víc, že zhruba v 70 % případech i správně! To tedy nepočítám ty, kteří pro jistotu s jednou věcí volali ze dvou telefonních čísel anebo volali kolegům kolem a z jiných stanic. 

Teď vám telefon nezvednu. Karel Makoň při opravě bobří hráze, kterou kdosi pobořil.Foto | Taťána Typltová / DES OP

Panika se tedy dlouho neudrží, když lidé trochu přemýšlí?
Ano, přesně tak. A obecně je dobré se kolem sebe dívat, snažit se pochopit jednotlivé souvislosti, příčiny problému a hlavně nedávat zvířatům naše lidské vlastnosti, pocity a emoce. Polidšťování zvířat spolu s pocitem, že člověk (já) je vlastně ten nejchytřejší a nemoudřejší vládce tvorstva, který to tu řídí a rozhoduje o těch úplně ‚dementních‛ zvířatech, je ten největší problém ochrany přírody, se kterým se strašně špatně bojuje! Opravdu nekecám! A lidská hloupost, bezohlednost a pocit geniality zabije ročně tisíce volně žijících živočichů a otráví stovky lidí, kteří by se třeba chovali úplně jinak. On totiž kolikrát i dobře míněný úmysl a snaha pomoci může hodně ublížit.

To je až tak závažný problém?
Do extrému. Volně žijící druhy zvířat se prostě v rámci vlastní existence a přežití musí chovat (a znovu opakuji už miliony let) jinak! Každá vteřina jejich bytí je otázkou života smrti a na nějaké lidské emoce, vlastnosti a pocity není místo ani čas. Když mládě volavky na hnízdě vysoko v korunách stromů šlápne vedle a spadne dolů, tak prostě skončilo. Tečka. Žádné „No bože, udělalo chybu, tak ho rodiče dokrmí na zemi pod hnízdem“, žádné „Příště si dáš pozor a už se ti to nestane!“ Prostě tečka a žádné příště už není! V přírodě přežívají jen ti nejsilnější, nejdokonalejší, nejbystřejší a hlavně ti, kteří jsou zárukou kvalitního genetického materiálu a tím pádem i další zdravé a života schopné populace. Proto má příroda v tomto ohledu nastavená velmi přísná pravidla, a pokud by je začala porušovat, tak by dopadla jako my lidé, viz géniové na sociálních sítích a v poslanecké sněmovně. V přírodě prostě stále platí pravidlo, že když jsi lempl, tak jsi potrava pro jiné.

Přežijí jen ti nejsilnější. Čápi na hnízdě v Příchovicích.
Foto | Taťána Typltová / DES OP

To mi chcete říct, že v přírodě tedy není ani jeden živočišný druh, který by se nám podobal a choval se jako my?
Ano, není žádný takový druh. Protože kdyby byl, tak by okamžitě vyhynul!

Nevěřím! A co třeba vyhlášená věrnost labutí?
Lidé hodně moc touží po romantické lásce, souznění duší a milování až za hrob. Jelikož to ale většinou nemají a v naší lidské společnosti toho většina ani nedosáhne a hlavně s ohledem na zachování zdravé populace a rodu to vlastně ani nejde, tak si to celé vymysleli a přidali k labutím. Královští ptáci, s majestátním chováním a na oko dokonalý milenecký pár a rodinka vodící roztomilá labuťátka. Ano, určitě si jsou páry labutí věrnější než třeba jiné druhy ptáků, ano, labutě jsou opravdu velice vzorní rodiče, kteří se o svá mláďata v prvním roce života vzorně starají. Ano, labutě nám lidem mohou být v lecčem příkladem, ale v okamžiku, kdy se třeba jeden z páru zmrzačí na drátech elektrického vedení a uhyne, tak ten druhý další sezonu hnízdí s někým jiným! A úhynů na drátech elektrické vedení či labutí uvízlých na rybářských vlascích je tolik, že kdyby to tak nebylo, máme za chvilku rybníky plné pouze samých labutích vdov a vdovců. Tlak na volně žijící zvířata je dnes obrovský. Vzali jsme jim krajinu, životní prostředí, místo, teritoria, domovy! Vzali jsme jim potravní zdroje, možnosti i zvyklosti a teď jim sebereme ještě jedinou podstatu jejich přežití a záruku zdravé životaschopné populace? Rozhodně není možné, aby skupinka lidí navíc žijících hlavně ve virtuálním světě na sociálních sítích rozhodovala, jak se má chránit příroda.

Lidé si rádi labutě idealizují.
Foto | Taťána Typltová / DES OP

Na co narážíte?
Mám tu čápa, který už osm let neodlétá na zimu do teplých krajů, protože hnízdí kousek od skládky tuhého komunálního odpadu. Budiž, je to jeho volba, zatím mu to vychází a nemusí riskovat a lítat 5.000 km tam a 5.000 km zpět do daleké a nebezpečné Afriky. Jenže pro zdravou populaci čápů to zas až tak normální a nevinné úplně není. Když ale v zimě klesne teplota pod bod mrazu a napadne trochu sněhu, tak mi lidé píší, abych se o něj postaral. Nepostarám. Ať se nikdo nediví, že mu odmítám kupovat kuřecí řízky a rozhazovat mu je po poli, aby chudáček neuhynul. Ať třeba pojde! Od toho je prostě zima, aby tyhle odchylky vyřešila. Protože když si tu zůstane a neuhyne, zahnízdí o dva měsíce dřív, než ti frajeři, co cestou do Afriky museli o svůj život a místo na slunci řádně zabojovat, zatímco on se na skládce u Dobřan vyhýbal přírodní selekci. A aby toho nebylo málo, tak pak ještě musím řešit telefonáty lidí, že tomu jelimanovi jiný čáp vyházel z hnízda mláďata nebo že se mu líhnou mláďata, ale venku je ještě zima. No, když si je pořídil s podobnou jelimankou samicí už v dubnu, kdy občas ještě mrzne, tak samozřejmě hrozí, že o ně přijdou. Ale to je přeci v pořádku. Příroda má mechanismy, jak si tyhle věci ošéfovat a sama napravit. Není posláním záchranných stanic o taková zvířata pečovat a ještě to se slávou prezentovat veřejnosti jako nějaké hrdinství.

Je to trochu výška... Pracovník DES OP Miloš Paisker při kontrole čapího hnízda v Oseku.
Zdroj | DES OP

Jenže ne vždycky tyhle všední dramata vysílají online kamery...
Za to ale nemohou pouze online kamery. Je dobré říct, že kamerové systémy zachránily bezpočet čapích mláďat, zamotaných do rybářských vlasců a provázků. Díky tomu, že na to lidi koukali a včas to nahlásili, se dalo mládě zachránit. Dřív bez kamer jsme to nevěděli a zjistili jsme to až při kroužkování, kdy už mládě nemělo nohu, protože mu upadla. Takže kamery mohou být i prospěšné a fantastický způsob, jak můžeme nahlížet do soukromí živočichů, získávat cenné informace k jejich následné ochraně, vzdělávat se, pozorovat a třeba i pomáhat.

Paráda...
Ale pozor. Pak taky někdy uvidíme, že čapí matka zabije své mládě, že ho utluče, harpunuje zobákem, shodí z hnízda. Anebo že když prší, tak jsou mláďata mokrá, třesou se zimou anebo naopak se „pečou“ na slunci anebo nemají dostatek potravy či je nekompromisně vyhází jiný silnější čapí pár. Jenže i to je naprosto přirozené, navíc nutné a v přírodě zcela normální.

Jenže ona to byla opravdu do poslední chvíle dost drásavá podívaná...
V rámci činnosti DES OP – Záchranné stanice živočichů Plzeň mi prošlo rukama anebo jsme okroužkovali přes 1500 čápů, máme za sebou přes 150 adopcí čápů s prokázanou 97 % úspěšností! Z toho minimálně 30 mláďat jsme vylíhli v líhni z vejce a následně adoptovali. Šest čápů bílých jsme minimálně jeden rok sledovali satelitní vysílačkou. X adoptovaných mláďat dnes prokazatelně hnízdí a má své rodiny. Opravujeme a řešíme čapí hnízda po celé ČR v objemu přes 300 hnízd a pracujeme i pro nespočet odborníků i institucí. A přesto všechno si netroufnu říct, že bych o čápech věděl úplně vše. Jenže pak mi kvůli případu hnízdění čápů v Oseku píší lidé přes Facebook, že máme zasáhnout, že se samice chová krutě, vyšinutě či v důsledku nějaké psychické poruchy, jak to na dálku diagnostikovali přes monitor. Já ale nemám opravdu čas, abych své rozhodnutí následně několik dní obhajoval před každým, kdo má na věc jiný názor a čápa zná pouze ze svého monitoru... Na záchranné stanici se v sezoně opravdu nezastavíme, telefonáty a dotazy se běžně překrývají a na problémy a pocity lidí není prostor ani kapacita. Já jsem zvířecí záchranář a ne lidský terapeut.

Dobře. Do záchranných stanic se ale může dostat třeba čáp, který si o elektrické vedení zlomil křídlo. Jaký je biologický, ekologický význam zachráněného hendikepovaného čápa?
Čáp se zlomeným křídlem je z biologického hlediska pro divokou populaci čápů s trochou nadsázky úplně k ničemu. Ale můžu ho ukázat dětem, až přijdou na exkurzi na stanici, a můžu na něm demonstrovat – vidíte ho, jak kulhá, nelétá? No, to je proto, že... a teď nad tím přemýšlejte, jak to udělat, aby k tomu nedocházelo a žádný další čáp si křídlo nezlomil. To je ono, tohle máme dělat. Proto také schvaluji a velice se mi líbí výborný nápad kolegů z Vlašimi, kteří z handicapovaných pacientů zřídili a provozují PARA ZOO. Profesionální provedení, využití trvalých handicapů, práce s nimi, obrovská osvěta a tak by to mělo vypadat i jinde. Pokud tedy chci k záchranné stanici řešit a provozovat něco podobného. Pokud to ale pojmu jako inzerát „Čápíček Pepíček“, smutná fotka a pošlete mu na krmení, tak si nikdy nepomůžeme. Ano, dá se tak podojit národ, nechat davy zacinkat penězi. Ale těch zraněných čápů tím neubude. Přitom není třeba vymýšlet nějaké emocemi nabité příběhy, stačí jen pravdivě a přesně popsat tu realitu. Nehodnotit, necpat tam lidské emoce o utrpení, lásce a soucitu.
A že je příroda někdy zatraceně tvrdá? No je!
A tohle by měly záchranné stanice pragmaticky a profesionálně prezentovat směrem k veřejnosti. Skutečnost, pravdu a bez zbytečných lidských pocitů, emocí a serepetiček!

Je potřeba jim říct pravdu. Karel Makoň spolu s dětmi zkoumá tělo ryby.
Foto | Taťána Typltová / DES OP

Jak by to záchranné stanice podle vás měly udělat?
Měly by využít svých zkušeností, poznatků a materiálů, které při své práci získávají a sbírají. Konkrétních kauz, fotek, videí a třeba i těch konkrétních poraněných zvířat. Využít všech těch hrůz k tomu, abychom dokázaly pojmenovat konkrétní problém a začal se řešit.
K tomu, aby je ukázaly lidem a v pravé realitě jim řekly: ten problém se jmenuje takhle, na jeho odstranění je potřeba udělat tohle, a udělat to můžeš ty, ty a ty. A je jedno, jestli jsi zedník, řidič kamionu, rodič nebo třeba poslanec. Cílem vzdělávání nemá být, aby se celý národ stal záchranářem zvířat a posílal peníze. Cílem je, aby lidi pochopili, co s tím můžou udělat sami a jak se chovat, aby zatěžovali planetu i systém co nejméně.

Říkáte, že skoro každý může něco udělat pro to, aby zraněných či zabitých volně žijících živočichů nepřibývalo. Máte na mysli něco konkrétně?
Když například architekt nebo projektant kreslí skleněnou čekárnu MHD, tak by bylo dobré, aby u toho přemýšlel a místo jedné siluety dravce v pravém horním rohu, o které už 20 let víme, že prostě nefunguje, to nakreslil, tak že to bude jak pro lidi tak ptáky bezpečné. Rovnou to naprojektuje tak, abych já pak nebyl za potížistu a neprudil, že se to musí dodělat dodatečně. Jako rodič můžete vychovávat děti v nějakém základním porozumění přírodě a zdravém racionálním přístupu. Smrt je naprosto přirozený biologický jev. Jako řidič, když uvidíte na silnici ježka, tak ho nerozšmelcujete, ale zpomalíte a nebudete ho oslňovat dálkovými. Každý může něco udělat, ale musí chtít a musíme začít každý sám od sebe. A tímto směrem by měli působit i záchranné stanice pro handicapované živočichy. Protože takovou výchovou si odbouráme zbytečnosti okolo. Cílem osvěty je vzniku problému předejít, a tohle bez vzdělaných lidí nikdy nedokážeme. Pokud tohle nepochopíme a nebude mluvit stejnou řečí, nikdy se pořádně nehneme z místa.

Když budou projektanti zastávky MHD, budovy a protihlukové stěny projektovat s ohledem na ptáky, ubude zbytečných kolizí. Na snímku ťuhýk obecný.
Foto | Taťána Typltová / DES OP

Co je vlastně náplní, posláním národní sítě záchranných stanic?
Na území ČR funguje zhruba kolem 30 záchranných stanic pro volně žijící živočichy. Ty se sdružují v tak zvané Národní síti záchranných stanic, která garantuje 100% pokrytí ČR. Takže když kdekoliv najdete poraněné nebo handicapované volně žijící zvíře či potřebujete kontaktovat místně příslušnou záchrannou stanici, tak přes chytrou aplikaci (Zvíře v nouzi, Android, iOS) dohledáte kontakt na člověka, se kterým lze problém řešit. Většina záchranných stanic pak realizuje a stojí na třech základních pilířích: osvětě a vzdělávání veřejnosti, na druhové ochraně a na vlastním provozu záchranných stanic.

Mají pro Vás ty pilíře různou prioritu?
Pro nás z DES OP a mou osobu jakožto zakladatele DES OP a Záchranné stanice živočichů Plzeň zcela určitě. Provozování záchranné stanice živočichů je opravdu až ta poslední věc, takové chytání kočky za ocas. Je to řešení konkrétních průšvihů. Složité léčení už poraněných a handicapovaných zvířat. To nejdůležitější je vzdělávání a osvěta. Ta může vzniku problémů předcházet. A někde uprostřed stojí druhová ochrana, protože ta nám umožňuje limitovat celkové množství případů v záchranných stanicích a stabilizovat populace jednotlivých živočišných druhů.

Druhová ochrana?
Druhová ochrana je série preventivních a podpůrných opatření, která zabraňují poraňování volně žijících živočichů. Je to hlavně práce v terénu, mimo stanice, ale je ve své podstatě hodně důležitá. Snažíme se třeba s energetiky zabezpečovat sloupy elektrického vedení, s architekty řešit prosklení budov, spolupracovat s další organizacemi a subjekty, vytvářet lepší podmínky pro jednotlivé populace a druhy. Bagrujeme tůně pro obojživelníky, instalujeme ptačí budky, řešíme přírodní rezervace, přechodně chráněné plochy atd... Do druhové ochrany patří ale i vědecká činnost. Monitoring a dlouhodobé sledování jednotlivých druhů, kroužkování ptáků, spolupráce na nejrůznějších vědeckých projektech. Řešíme dost ostře monitoring ptačí chřipky, zdravotní stav populace u některých druhů šelem, nepůvodní druhy zvířat, změny v krajině, sbíráme vzorky do genetické banky českých druhů zvířat atd.

Karel Makoň při kroužkování puštíka obecného.
Foto | Taťána Typltová / DES OP

Proč tohle dělají zrovna záchranné stanice?
Snažíme se tím vytvořit prostředí, aby naše populace volně žijících druhů živočichů byly natolik silné, že jeden uhynulý dravec nebo stovka přejetých žab nebudou v populaci hrát tak zásadní roli. Tou druhovou ochranou se vlastně posouváme k něčemu, co mi umožní limitovat počet zvířat, které skončí u nás v záchranné stanici. Protože mým cílem není, abych měl v záchranné stanici desítky druhů nebo tisíce exemplářů zvířat. Mým ideálem je nemít tam žádné. Proto říkám, že když se činnost záchranných stanic zvrhne v útulkářství, takové ty ťu-ťu ňu-ňu smutné příběhy s dobrým koncem, ty tři pilíře existence záchranných stanic tím rázem padají a stávají se z nás útulky. Naším cílem by mělo být jít ostatním příkladem a vystupovat jako profesionálové.

Aha, takže je rozdíl mezi záchranou stanicí a útulkem. V čem se liší?
Útulky mají svoje vlastní pravidla a hlavně filozofii. Ať si klidně na flašce odchovávají zbytečně donesené srnečky, pozdní podzimní slabá mláďata ježků, vynorovaná liščata a já nevím co ještě. Ať si na to tahají peníze z lidí a na sociální sítě dávají, co chtějí, ale hlavně ať to pak veřejnost nechce po nás! Alespoň mi v Plzni tohle neděláme a dělat nebudeme. Nemáme na to ani čas, ani kapacitu, ani peníze a hlavně není to ani v souladu s naší filozofií, posláním a cíli. Záchranná stanice prostě není útulek, už proto, že má nabízet profesionalitu, odbornost, vzdělávání, ekologickou osvětu. Na příkladu zmíněného srnečka tedy nemá veřejnosti ukázat: „My ho zachráníme, když vy nám pošlete peníze“, ale raději vysvětlit realitu: „Tím, že jste ho přinesli z přírody, jste ho zabili“.

Ale že to sbírání opuštěných mláďat není dobrý nápad se přece prezentuje veřejnosti už léta, ne?
Ano, ale pořád neúspěšně. Já už přemýšlím nad tím, že natočíme nějaký klip, kde mi chlapík v růžovém pulovru přinese na stanici malého zajíčka, a já ho před ním jako rozšlapu na rohožce. S tím, že takhle dopadne každý další, kterého mi přinesou. Protože jinak to lidi, a to se jim to snažíme citlivě vysvětlovat už hezkých pár let, asi nepochopí. Prostě nesbírejte mláďata a nikam je nenoste! Tohle razíme jakou dobu, a pak vám do toho kolegové z jiné stanice – právě kvůli chybějící společné koncepci – vystřelí propagační materiál, kde je na titulní stránce roztomilý zajíček s flaškou. Což je pro příspěvkovou ekonomiku bomba, ale jediné co si z toho lidé odnesou, je ten miloučký obrázek. Ne fakt, že 90 % takhle přinesených zajíců je směrováno na záchranné stanice absolutně zbytečně.

Našli jste zaječí mládě? Velmi pravděpodobně nic nepotřebuje, nechte ho být.
Foto | Taťána Typltová / DES OP

Nemohou si za to ale záchranné stanice samy, když se směrem k veřejnosti vytrvale prezentují zuboženými mláďátky, a žádají příspěvky na jejich záchranu?
To jste uhodil hřebíček na hlavičku a v někteří kolegové se prezentují spíše jako klasické útulky. Ovšem nutno dodat, že je to vše hlavně o financích na činnost a že do jisté míry to veřejnost tak i chce. Tak například, kdybych v případu čápa v Oseku podlehl tlaku hysteriků a čápa z hnízda „zachránil“ a ještě tomu dal ten příběh, tak jsem dnes počítal příspěvky na spolkovém účtu a nemusel odpalovat všechna ta na nás podaná trestní oznámení a nevraživé e-maily. Stojím si za tím, že záchranné stanice by měly být natolik finančně zajištěné, aby nemusely tyhle šarády dělat a tahat peníze z lidí. To žebrání je do krajnosti kontraproduktivní, protože sice budete mít o trochu peněz navíc, ale nakonec vás to bude stát ve finále mnohem více. A tak to bude stále dokola.

Odchyt srnky, která se dostala do oploceného areálu a nemohla najít cestu ven.
Foto | Taťána Typltová / DES OP

Jsem přesvědčen, že naše Záchranná stanice živočichů Plzeň za 28 let své činnosti jasně deklarovala, co chce, jakým směrem se posouvá, co jí jde a umí a co může ochraně přírody, zvířatům i lidem nabídnout. Jasně, že je stále co zlepšovat a hodně věcí by šlo udělat lépe, ale nechceme z lidí za každou cenu tahat peníze a hrát s lidmi podobné psychologické hry. Samozřejmě, že i my budeme vděčni za finanční příspěvek, ale dejte nám prosím možnost a hlavně prostor a čas pracovat a soustředit se na věci, které mají smysl a mohou přírodě i v ní volně žijícím živočichům opravdu pomoci. A navíc vše je i o důvěře a ta je pro nás ve finále úplně nejvíc! Děkujeme.

Zdroj: DES OP + ekolist.cz