kapitola šestá - Smršť

Sandy Komito měl obavy. Myslel si, že má soupeře a to ne jen tak ledajakého. Al Levantin představoval nebezpečnou kombinaci času, peněz a pozorovatelských triků. Komito viděl Levantina v akci na Attu. Komito věděl, že je Levantin neúnavný. Že dobře vychází s lidmi a to by ho mohlo přivést k dalším. Kromě toho byl Levantin z Bronxu. Komito se už naučil před léty, že existuje slovo, které lidi z Bronxu hnalo vždy vpřed. To slovo bylo lůser. Když chce Al Levantin boj, má ho mít. Asi za měsíc se potkali na lodi do Monterey Bay a Komito strhl časový rozpis. Bylo to sice trochu dětinské, ale zároveň to bylo jasné varování: Nezahrávej si s Komitem.
20.ledna Gibsons, Britská Kolumbie, 1100 mil, $ 366
Second Street? Kde to k čertu je? Sandy Komito věděl, že by se muži neměli ptát na cestu, ale tohle bylo jiné. Byl v divném městě, v cizí zemi a pršelo. Někde venku byl kolibřík pruholící, o kterém mu Levantin řekl. V Kanadě se objevil poprvé v historii. Levantin řekl Komitovi, aby šel k domu lidí, co krmí ptáky na Second Street. Komito potřeboval najít ten dům. Potřeboval toho ptáka. Potřeboval pomoc. V tomto městě, které vypadalo, že v něm nežijí starší lidé, Komito konečně uviděl ženu kolem 50 let, jak kráčí po straně chodníku v mrholení. Vypadala jako žena, která se zajímá o přírodu. Možná porozumí jeho trápení. Zajel autem ke kraji, otevřel okénko a zavolal: „Promiňte, mohla byste mi říct, kde je Second Street?“
Žena zastavila. Oh, hledáte toho ptáka. Komito vyprskl smíchem. Hodně lidí ani nerozeznalo jeep od čtyřkolky a on na ulici našel tu jedinou ženu v Britské Kolumbii, která přesně znala adresu kolibříka pruholícího. Přímo nahoře na kopci Georgia Strait byla 221 Second Street. V současnosti se stalo centrem pozorovatelského vesmíru. Když Gerrie a Lloyd Pattersonovi poprvé nahlásili pozorování kolibříka, zkušení birdwatcheři byli skeptiční, manželé byli sice lidé, kteří se starali o ptačí krmítka v okolí, ale jen těžko byli zkušení pozorovatelé a už vůbec ne odborníci. Všechny místní experty výskyt šokoval, protože tento druh nebyl v žádné příručce, která se týkala severního pobřezí. Bylo jasné, že i když jeho popis seděl, tak všichni věděli, že tento pták je milovníkem slunce a že sem určitě nepatří. Proto zavolali Mikeovi Toochinovi, světovému odborníku, který definitivně potvrdil, že to je určitě ten druh. Jak se sem dostal, nikdo nevěděl. Kolibřík byl jedním z těch, který trávil zimu 200 mil severně v tropické oblasti Baja. Severně od Mexika byl zaznamenán jen 2x a to v Kalifornii asi před deseti lety, když ho sem zavál pravděpodobně hurikán. Předpokládalo se, že ten druhý uletěl ze Zoo, ale nikdo nenahlásil ztrátu. Naštěstí tento druh patřil k těm milovníkům tropů, kteří dokázali alespoň dočasně přežít pár chladných nocí. A to tak, že snížili tělesnou teplotu na polovinu a při plachtění nebo ve strnulosti snížili tep z 1200 při aktivním letu až na neuveřitelných 50.
Od té doby, co se zpráva o tomto biologickém zázraku rozšířila díky internetu, stal se ten dům na kopci mezinárodní turistickou senzací. V době, kdy k němu dorazil Komito, ho navštívilo už více než 1400 lidí z 29 států, 8 provincií a 5 zemí. Téměř všichni přijeli ranním trajektem z Vancouveru. A jak je zvykem cestou vypili litr kávy. V době, kdy přišli na řadu a dostali se alespoň k příjezdové cestě Pattersonových, předstírali ten dobře známý taneček a okamžitě zvonili s prosbou, aby mohli jít na záchod. Pattersonovi proto vybrali peníze a pronajali přenosný záchod. Komito věděl, že tam je příliš moc lidí a tak si tento problém vyřešil už předtím, aby měl pokoj. Podepsal návštěvní knihu, ale kapka deště změnila jeho domovské město na kaňku. Před 6 dny tu samou knihu podepsal Al Levantin. Komito se snažil prohodit pár slov s Lioydom Pattersonem, který byl dost chytrý na to, aby se vyhnul dešti a zároveň slušný, aby přivítal navštěvu a proto stál o pár metrů dál pod přístřeškem. Komito čekal vedle červeného krmítka, naplněného cukrovou vodou. Kolibřík pruholící zůstal dost dlouho, aby si mohl udělat pár fotek. Tady to máš, Ale Leventine!

21.ledna Vancouver, 200 mil, $120
Během svého života pozorovatele Komito s láskou vzpomínal na své pobyty v přírodě. Na místa, která byla ukryta za vodopády, na dravé proudy řek, které je tvořily. Na tetřevy v severních lesích i na albatrosy plachtící ve slunečních paprscích za svítání. Tohle však nebyla jedna z takových chvil. Parkoval u baru Divokých kojotů a pak šlapal celou cestu skrz kaluže za hučením motorů, protože se chtěl dostat na Vancouverské národní letiště, ale zácpa se táhla od křižovatky už po celé dálnici. Podle legendy nějaký nedbalý nebo bezohledný námořník z Číny před 100 lety ve Vancouverském doku otevřel klícky, z nichž vyletěly severočínské majny chocholaté, ktere se tady množily a množily. Ve 30. letech už byli ulice ve Vancouveru plné těchto ptáků, těchto malých, černých, špinavých ptáčků velkých jako drozd s bílou značkou na křídlech. Někteří čínští přistěhovalci, kterým chyběl domov, pár z nich okroužkovali a chovali je doma, ale biologové, kteří si cenili domorodé druhy, je považovali za škodnou. Báli se, že se rozmnoží a zamoří celou Severní Ameriku. Měli k tomu dobrý příklad: 120 špačků obecných, které vypustili v New York City přibližně ve stejnou dobu, se už rozmnožilo na milióny a podmanilo si kontinent.
Matka příroda se svým typickým přístupem hostila návštěvníka v ulicích Vancouveru a tak se střetl asijský invazní druh s evropským. Ukázalo se, že oba druhy se rády množí v neudržovaných zahradách ve stejném městském prostředí navzdory hluku a smogu aut. Rozdíl byl jen v tom, že špaččí samičky jsou lepší matky. Pokaždé, když majna odletěla prolétnout se po okolí, tak špačkové obsadili její místo, někdy dokonce i hnízdo. A tak drzý špaček teď vládl ulicím. V době, kdy Komito dorazil, zbývalo už asi jen 50 hnízdících párů majny chocholaté v celé Severní Americe. Vancouver byl pro ně Alamo. Posledním místem, kde majny hnízdily, byl most Arthur Laing Highway Bridge a v zoufalství se krmily hranolkami z místních McDonald’s. Komito slyšel jen hluk dopravy a vůbec nechápal, jak tu nějaké zvíře dokáže balancovat na hranici vyhynutí.
Těkal pohledem ze strany na stranu. Nehrozilo, že by nezaslechl hlasy ptáků. Zkontroloval nosníky, lana, sloupy i značky, ale nikde nic. Majna byla pryč. Hmm, bude muset jít ke košům. Vůbec ho netěšila představa ptáka s Happy Meal. Přešel pod celým mostem od severu na jih, od začátku na konec. Díval se nahoru tak dlouho, až ho z toho bolel krk. Rozbolela ho i hlava a smog a dieslové výpary mu také moc nepřidaly. Konečně v dálce na trubce se objevila majna a pak další....Komito odtud vypadl tak rychle, jak mohl.

22.ledna Seattle, 2500 mil, $300
Někdo nahlásil výskyt vzácné pěvušky na Aljašce. Komito volal z letiště všem známým v Anchorage, ale nikdo nebyl doma. Má přesto letět ve 21:00 a doufat, že až doletí, že tam ještě bude? Těžké rozhodování. Ale pak si vzpomněl, že na Nový rok byl doma jen celých 10 hodin a odletěl do Newarku.

23.ledna Fair Lawn, New Jersey
Doma zaplatil účty, spatřil brhlíka amerického u souseda na krmítku, povečeřel se ženou a domluvil si odlet na zítřek. Šel spát v 9. hodin večer.

24. ledna Superior, Arizona. 2,400 mil, $266
Jako teenager hrával William Boyce Thompson vysoké pokerové hry v těžkých časech měděného města Brutte v Montaně. Rodiče ho poslali studovat na elitní vysokou školu Phillips Exeter Academy v New Hampshir. On však neodpromoval. Byl přijat na Columbia University, kde se učil hornictví, jenže už v prvním ročníku skončil. Vrátil se domů, začal se učit opět hornictví, ale znovu selhal. A proto se Thompson vrátil do New York City.
V hlubinách Wall Streetu, kde se svět točil kolem peněz, William Boyce Thompson zbohatl, když vydělal desítky miliónů. Jeho společnost sice vytvořila několik nebezpečných skládek, ale vybudovala také arboretum 55 mil východně od Phoenixu, které si zamiloval drozd rezavohřbetý. Naturalisté, kteří protestovali proti skládkám, zároveň milovali arboretum a užívali si zimování ptáků v Arizoně. V tomto arboretu Komito dostal drozda rezavohřbetého. William Boyce Thompson se tím o kousek přiblížil k environmentálnímu očistci.

25.ledna Portland, Oregon, 1400 mil, $189
Komito vstoupil do telefonní budky a pomalu vyslovil dvě slova - kalous ušatý. Cítil se jako tajný agent. Bude heslo fungovat? Úspěch. Přepojili ho přímo na hlášení vzácných ptáků NARBA. Členství za $25 dolarů ročně mu umožňovalo okamžitý přístup k hlášení vzácných ptáků a to bez ohledu na místo a čas. NARBA shromáždila všechny tyto informace na jedno místo, které bylo kdykoliv přístupné. A to šetřilo čas. A jestli Komito něco potřeboval během Big Year, tak to byl právě čas.
Jeho heslo kalous ušatý bylo připomínkou jeho Big Year nemesis z r. 1987. I když se tento druh obvykle dal bez problémů získat na východním konci Jones Beach, Komito ho tam zmeškal. Stejně jako v Torontu, San Diegu Caspere, Wyomingu St. Louis New Haven, Connecticute a New Yorkské botanické zahradě. Nakonec se mu to podařilo až poslední den svého Big Year. Toto heslo si zvolil při druhém Bieg Year proto, aby nebyl nafoukaný. Zatím to fungovalo.

26. ledna Lower Klamath National Wildlife Refuge, California, 600 mil, $79
Komito 11hodin řídil z Portlandu do severní Kalifornie a zase do Portlandu. Cítil se úplně vyplyvnutý. Jako obvykle musel po cestě splnit svůj rituál a zbavit se recepční se všemi nabídkami než konečně mohl jít spát. Pro Komita byl jen malý rozdíl mezi recepční v hotelu Hilton a prodavačem na bleším trhu. Oběma šlo v jeho očích jen o obchod. Komito prospal tisíce nocí ve stovkách hotelů a nikdy nespal klidně, když se mu nepodařilo dohodnout alespoň 10 procentní slevu z původní ceny. Pak se zeptal, jaká je nejlepší volná možnost. Když mu recepční oznámila, že je dražší, usmál se, vyžádal si klíček s tím, že se podívá dovnitř. Pak se vydal na parkoviště, kde bylo jen pár aut a poloprázdný motel mu cestou nabízel řadu možností k vyjednávání.
V pokoji vždycky našel nějakou závadu. Kapající kohoutek. Vadný termostat. Krátké záclony. Obrátil se na recepčního. Je tu problém, řekl a pohrával si s klíčem, jako by chtěl odejít. Vyžadoval slevu, ale recepční odmítl ustoupit. Tak zmínil poloprázdné parkoviště, vytáhl svůj firemní průkaz a požádal o slevu. Potom dostal pokoj za $31,80 i s daní.

27.ledna Seattle, Washington, 180 mil, $343
Komito se potřeboval dostat na Aljašku. Hned. Neexistovala však žádná přímá cesta z Portlandu na Aljašku. Tak si půjčil auto od společnosti, která umožňovala nechat ho na letišti. Jel na letiště do Seattlu a znovu telefonoval. Muž v Anchorage mu sdělil, že musí přijet hned.

28.ledna Anchorage, Aljaška, 1,500 mil, $176
Proč tento pták živící se hmyzem přiletěl na Aljašku právě v tuto dobu? Komito si položil tuto zvláštní otázku a pak ho napadlo, proč by to vůbec nějaký jiný druh se zdravým rozumem dělal. Když začal rozjímat nad odpovědí, věděl, že bude ještě zvláštnější. Zároveň ale Komito nemohl ignorovat zprávy o tom, že pěvuška horská, postrach moskytů a jiné létající havěti, se rozhodla přeletět z Asie do sousedství starého centra Anchorage a přezimovat tady. Takový objev se vyskytl jednou za dekádu. Byl to skvělý druh. Opravdu skvělý. Sice vypadala jako obyčejná sýkora, ale dokázala rozbušit srdce každého pozorovatele. Naštěstí pro Komita se tento mrňous usadil u jeho starého známého. Byl to jeho spolubydlící na výpravě na Attu a jmenoval se Dave DeLap. Byl učitelem biologie na střední škole a právě on se zasloužil o první záznam, když se tento druh objevil na stromě za domem Phila and Carolyn Klineových. Když manželé odjeli před zimou v Anchorage na dva týdny na Floridu, půjčili klíč od domu Delapovi. Nebylo o čem přemýšlet a pozorovatelé tak mohli sledovat raritu ve zmrzlé Aljašce z tepla vyhřátého obýváku ve velkém domě. V době, kdy Komito zavolal, byli manželé již na cestě domů, ale DeLap měl pořád klíč. Pro Komita to byl další pozorovatelský zázrak. I když nikdy před tím nevyužil pozvání do domu v temné mrazivé noci Aljašky od někoho, koho neznal, pohled na zatoulanou pěvušku horskou přímo z pohodlí křesla a tepla byl příliš lákavý, než aby ho odmítl. Komito rád hovořil a DeLap zase rád poslouchal. A tak spolu dokázali v domě manželů Klineových prosedět celé hodiny.
Čekání nebylo vlastně na programu. Komito to chtěl stihnout co nejrychleji, ale pták nebyl nikde v dohledu. DeLap už ukázal pěvušku horskou více než 100 pozorovatelům a žádný z nich za ním necestoval tak daleko jako Komito. DeLap se cítil strašně. Když se setmělo, rozhodli se vzdát to a Komito se nezapsal ani do knihy. Nebyl to úspěšný den a slunce už zapadalo v 16.50. Proto ani manželé, když se vrátili domů, netušili, že u nich v domě strávil marně jeden den čekáním.
29.ledna Anchorage, Aljaška, 50 mil., $96
Když nevyšel plán A, nastal čas pro plán B. Existovaly zvěsti, že se pěvuška také objevila na bavlně nedaleko od domu Klineových. Proto DeLap posunul pozorovatelské stanoviště o dva domy na východ. Majitelé je sice pustili do zahrady, ale ne do domu. Komito s DeLapem čekali pod schody, kde se dalo sice dobře ukrýt, ale na zmrzlé zemi a i slunce bylo málo. Komito si zapnul bundu až ke krku, ale stejně mrznul. Chtěl pohnout nohama, aby si zahřál prsty, ale usoudil, že i sebemenší pohyb by mohl ptáka, kvůli kterému tohle všechno podstupuje, vyplašit. A tak zůstal sedět nehnutě a doufal, že se něco už brzy stane a skončí to.
Když si přiložil svůj dalekohled k tváři, orosil se mu od tělesného tepla. Zima tady na Aljašce byla příliš drsná pro jakýkoliv hmyz. Bylo příliš chladno i pro tento druh, který se hmyzem živí? Nejdřív Komito zkontroloval nedaleký lesík s topoly. Dave, mám letce, zašeptal opatrně. Samozřejmě, že máš, odpověděl mu DeLap sarkasticky. Přestane Komito někdy s těmi báchorkami? Pomyslel si. Myslím to vážně, odpověděl Komito. Je tam ve výšce očí na větvi. Jasně. Byl tam. 14 cm velký, žlutohnědý tvor s oranžovou linkou kolem očí. Sledovali ho až dokud Komitovi nebyla hrozná zima. Už má svůj cílový druh a co je na tom nejlepší, je to, že Levantin ho nedostal. Cestou k autu si DeLap všiml něčeho, co jim pomohlo vyřešit záhadu. U domu byla elektrická mucholapka, která vydávala teplo a byla navíc plná zelektrizovaného hmyzu. Poznamenal jako biolog: pěvuška se předem připravila na svoji migraci a cestou se zastavila na mraženou dobrotu v Anchorage. Komito to přirovnal k propečenému steaku, který si cestou do Texasu předem telefonicky objednal v jedné restauraci.
Během let si Komito Bentsen zamiloval. I když domorodci nebyli pozorovatelé, naučili se pomáhat jim. Teď je lákala atrakce v podobě oranžového ptáčka. Musel přiznat, že se to tu změnilo a pozorovatelé se začali na tomto místě potkávat stále častěji. Musel přiznat i to, že místní byli přátelští a neutahovali si z lidí, kteří s dalekohledy za $800 nebo teleskopy za $1000, zírali do křoví. Stal se tady z toho kruh seriózních pozorovatelů a on sám tady už byl víc jak 200x. Vlastně právě proto poznal všech 78 zdejších druhů tak, jako kdyby žili na jeho zahradě a on dělal okružní jízdu po ní. NARBA mu dala zprávu o tom, že někdo nahlásil drozda hnědého, jak se krmí na ulici Trailer Space č.. 19. V době, kdy tam Komito dorazil, nebylo už stopy ani po potravě ani po ptáčkovi samém. Možná už měl dost nebo odletěl za něčím lepším. Možná ho někam přilákali červi nebo jiný hmyz. Ta otázka vrtala Komitovi hlavou celou noc.

30.ledna Bentsen State Park, Texas, 4000 mil, $369
Když byl Komito Bentsen State Parku na pozorování poprvé, nenáviděl to tu. Bylo tu plno komárů a hlučných lidí. Tady nechodil po pozorovatelském chodníčku, ale po dlouhé, bolestné a otravné cestě plné důchodců ze států jako Minnesota, Dakota, Kansas, Ohio, Idaho a dalších míst ležících na severu. Tito táborníci, dali-li se tak vůbec nazvat, byli příšerní. Ve svých karavanech a přívěsech sledovali televizi. Někteří používali hlučné fény a ještě horší byly elektrické mucholapky. Jak měl v takovém hluku pozorovat elegantní vzdušné lovce, ale jak měli ulovit komáry, když každý komár prakticky ihned končil jako rej jisker na elektrických mucholapkách?
31.ledna Přírodní rezervace Santa Ana, Texas, 50 mil, $229
Právě tady,15 mil východně od Rio Grande, byl nahlášen výskyt drozda hnědého. Komito zrovna snídal a jako obvykle měl šunku, vajíčka a toast v restauraci u Dennyho. Nepotřeboval budíka, protože jen málo míst bylo ráno tak hlučných, jako právě tohle. Pořád tu někdo rušil klid. Hodně hluku dělali také nakřáplé hlasy vlhovců nachových a drozdců černohlavých. Nejhlučnější však byly rezavě zbarvené čačalaky, které zněly, jako by spolkly zrezivělou trubku. Neexistovala žádná šance, že by se nějaký normálně žijící tvor mohl pořádně vyspat. A už vůbec ne citlivý drozd hnědý. Dalo by se říci, že to je jedno z nejhlučnějších pozorovatelských míst v Americe. Ale jen o 2 míle dále už neprodukovalo hluk nic. Naštěstí si Komito všiml dalšího pozorovatele, který se jmenoval Marcel Holyoak a byl z Davisu, státu Kalifornie, který mu řekl, že viděl ptáka, kterého hledá. Holyoak začal podrobně popisovat cestu: Na druhém mostě musíte.....No a pak se zarazil a rozhodl se, že to Komitovi ulehčí a půjde tam s ním osobně. Ukázalo se, že Holyoak soutěží v nižší kategorii, která se jmenuje Lower 48 Big Year. Jednalo se v podstatě o podobnou soutěž v nonstop pozorování, ale jen na pevninských územích USA a protože nebyl až takový nadšenec jako Komito, stanovil si lehčí limity. Pro Komita nebyl proto žádnou hrozbou a navíc mu chtěl pomoci. Komito došel k závěru, že je to správný chlap.
O 500 yardů dále na mostě byl přesně ten hledaný olivově hnědý ptáček, který na první pohled vypadal jako každý druhý drozd, ale oko znalce mělo jasno. Byl to drozd hnědý, který tu spokojeně byl už víc než půl hodiny. Tento cíl byl splněn a Komitovi se hned ulevilo. Tohle bylo efektivnější, i když méně zábavné, než týdny cíleného hledání. Konečně se mu zlepšila nálada. V návštěvnickém centru se připojil k cizince jménem Sharon Smith, která právě tlačila svého manžela na vozíčku Rona. Ten snil o momentu, kdy by si užíval pozorování ptáků, o tom momentu, kdy by všechno šlo tak lehce jako pozorovat všechny ty druhy, u kterých měl Komito poznámku: Splněno. Komito ho ujistil, že lehké by to bylo opravdu jen chvilku. Aby se o tom přesvědčili, připojili se k němu. A tak tu teď na chvíli byli tři pozorovatelé. Sharon vyprávěla, jak je jednou pronásledoval jestřáb, ale hned změnila téma, když Komito poznamenal, že mu asi připadali chutní. A zeptala se, jak to myslel. No, víte, jako téměř všechna zvířata, tak i ptáky zajímá hlavně potrava a páření. Co z toho zamýšlel s Vámi, už nechám na vašem vlastním uvážení, dodal. Nenechali se však odradit a zůstali s Komitem na pozorování.
1.února Allendale, New Jersey, 2000 mil.
Když muž miluje ženu a vidí ji jenom jednou za měsíc a k tomu jen na Nový rok, chce ji vidět znovu, ale jak to dopadne?
Po ránu stráveném doma se Komito už cítil nesvůj. Už nemůže ignorovat volání přírody a tak vzal ženu na pozorování na Celery farmu, kde začínal svůj Big Year a pozoroval vrabce. Společný čas venku si oba užívali. A ten čas posunul Komitův počet na 342 druhů, téměř o 60 víc než v r. 1987. Přesto nedokázal doma vydržet moc dlouho.
4.února Jericho Vermont ,310 mil, $ 69
Komito opustil svůj dům už dlouho před soumrakem a pak jel autem 7 hodin přímo do vánice, aby našel dům se zahradou a velkým stromem s nádorem. Zazvonil, ale nikdo mu neotevřel. Sovice krahujcovitá bude někde tady, co když to není nádor, ale ten pták? Zaťukal, ale nikdo se neozval. Zkontroloval všechna doporučení od NARBY, malý les i stromy a místa v okolí dílen a obchodů, ale sova nikde. Když znovu bude muset procházet uličky tohoto malého města, začne být podezřelým. Tento druh však opravdu chtěl. Jen málokdy se stalo, aby zavítal jižně od kanadských hranic a pokud ano, tak jen na malou chvilku, že by sotva stihl vypít kávu. Tento druh byl všeobecně zvláštní sova...Byl to denní lovec s dlouhým ocasem, který se dokázal ve vzduchu jen tak vznášet klidně celé hodiny. Komito nechtěl promeškat tento prvotřídní druh.
Když nikdo není doma, tak ani nikdo nezjistí, když tam vstoupí....že? Komito, kterého zachvátila pozorovatelská horečka, si dokázal odůvodnit téměř všechno. Jen doufal, že tichý dům nemá také tichého a kousavého rottweilera. Komito přešel na stranu a zamířil svůj dalekohled na holý strom. Nepohlo se tam právě něco? Byla tam sovice krahujcovitá! Udělal rychle 2 fotky, aby měl důkaz. Nikdo se nezranil, nikdo nebyl doma a už zase letěl zpět do Jersey.
5.února Washington, D.C. 250 mil, $80
Déšt byl stále hustější a varování před povodní bylo na každém rohu. Komito mířil na Virginii Beach, aby podnikl další pobřežní pozorování, ale počasí mu nepřálo. Tak zůstal se svým SKUA v bezpečí (poznámka překladatele: skua znamená chaluha). Tato poznávací značka na jeho Lincolnu byla jistým druhem Komitova žertu, namířeného proti klasickým názvům pozorovatelů jako např. střízlík, orel, racek. Bylo těžké vymyslet tuto slovní hříčku tak, aby byla vtipná. Chaluha pohodlně přežívala i na těch nejnehostinnějších místech země a nechávala za sebe dělat těžkou práci jiné druhy. Právě v tom se podobala Komitovi. Cestou pobřežím dolů o tom Komito přemýšlel.
6.února Virginia Beach, Virginia, 210 mil, $96
Špatná zpráva byla, že plán pozorování lodí byl nakonec zrušen kvůli špatnému počasí. Na druhou stranu , ale někdo objevil skutečnou vzácnost v Bentsen State Parku v Texasu, kterou byla iranie bělohrdlá. Komito nemeškal a ihned si zarezervoval první ranní let.
7.února Bentsen State Park, Texas, 1800 mil, $268
Ze svého hotelového pokoje ve Virginia Beach jel přímo na letiště Norfolk, pak prvním letem do Houstonu, pokračoval spojem do McAllan a odtud vypůjčeným autem do Bentsen State Parku. Ani se nezdržoval s volným vstupným a raději zaplatil. V 11:00 už prošel bránou. Komito nebyl sám, protože se zpráva rychle rozšířila, více jak dvě desítky pozorovatelů z míst jako Arkansas, Florida, Washington, D.C. se sjely do State parku. Všichni hledali místo parcelu č. 73, na kterém NARBA nahlásila iranii bělohrdlou, která byla zaznamenána v pítku pro ptáky, které bylo u jednoho karavanu. Hlášení ale bylo chybné, jelikož iranie si oblíbila k nelibosti majitelů karavanu menší barel s vodou, která byla u karavanu. Pozorovatelé slyšeli, že se v barelu se koupe nějaký pták a tak všechny dalekohledy zamířili na barel. Kap kap kap stříkala z barelu voda. Pak pták vyletěl a sedl si na větev nad karavan. Jako jeden muž všichni zvedli oči a bum, místo iranie lesňáček žlutočelý. Tak to pokračovalo ještě 90 minut i s jinými druhy. U této hry, kdo je kdo, Komitovi vlastně došlo, že nemá ani šajnu, jak vlastně ten zpropadený pták má vypadat. Nebyl vyobrazen ani v jeho věrném National Geographic. Naštěstí ho někdo zahrnul do Mexického průvodce. Tento druh žil převážně v tropických Mexických horách a tak si ho Komito rychle nastudoval. Upřímně, iranie bělohrdlá se tolik podobala drozdu hnědému, že se dalo uvažovat, zda-li už tu není měsíce, ale nesprávně určená. Jediný rozdíl, který je odlišoval, byl bílý flek na krku. Upřímně, ukažte tohohle pitomého ptáka někomu, kdo není pozorovatel a neví o té blbosti na krku a jeho reakce bude: No a?
Kap, kap, kap opět stříká voda z barelu, který si zdejší opeřenci oblíbili. Mám ji, zvolal někdo pár stop jižněji. Nikdo znalý by si nedovolil stát mezi Komitem a jeho životním druhem. Rychle běžel a běžel. Všechna optika už byla namířená a Komitovi bušilo srdce tak rychle, že měl problém soustředit se. Tam v křoví, asi 30 stop před ním, se něco pohnulo pro bobule. Byla tam. Iranie bělohrdlá. 1800 mil a modlení aby ho viděl, fungovalo. Komito měl chuť na vítězný taneček, ale nejprve vytáhl svůj Nikon a stihl udělat 5 fotek, než pták zase zmizel v křoví. Komito poodešel a našel první telefonní automat. “Kalous ušatý”, přihlásil se heslem. Asi hodinu po dálnici 77, hlásila NARBA výskyt kulíška brazilského, odvážného predátora, který váží méně než krabička cigaret, ale vhání strach do srdcí menších zpěvných ptáků. I Komitovo srdce se chvělo. Potkal Monicu Burdett, majitelku El Canelo Ranch, přímo před jejím domem. Uplynulo jen pár měsíců, kdy se její ranč hemžil lovci, kteří platili denně $750 kvůli lovu. Dnes, kdy zvěř už byla vyplašená a opatrná, mu stačilo $25, aby viděl kulíška. Zaplatil bez řečí. Stačila mu jen jedna procházka, aby ho našel. Bylo to tak snadné, že mu rančerka chtěla za jeho peníze poskytnout něco víc. Tak mu ukázala žebřík u blízké palmy, který se opíral o psí boudu.
Před pár týdny 3 mláďata sovy pálené spadla s koruny tohoto stromu. Rančeři je zachránili, ale báli se, že se to bude opakovat a proto je dali do budky, kterou umístili na vršek palmy. Vchod zúžili lístky a máma sova je klidně krmila dál, jakoby se nic nestalo. Komito vyšplhal po žebříku a namířil dovnitř svůj fotoaparát. Byla tam 3 malá chundelatá sovíčata. Jedno na Komita zasyčelo a tak to byl dost divoký druh k tomu, aby ho započítal.....číslo 360. Cestou k autu se rančer zmínil o Wal-Mart v Ray-mondville, za kterým bylo jezero a tam údajně byla další americká rarita. Komito závodil s časem až narazil na červeného ptáka s modrým zobákem a černou hlavou. Pozor na vodní druhy. Byla to kachnice škrabošková. Z Virginie do Texasu, na jednodenní zajíždce kvůli iranii bělohrdlé, narazil na kulíška brazilského, na ranči na stromě na sovu pálenou a kachnici škraboškovou za obchoďákem. Sice to nebyla ta úplně divoká Amerika, ale on tu byl a Levantin ne. (Levantin dorazí o týden později). Jediné, co ale Komita zajímalo, byl počet ptáků.

8.února McAllen, Texas, $242
Tento trip se stal drsným zápasem. V průběhu Big Year v r. 1987 Komito číhal na strnada severního během migrace přes východní pláně Kolorada. Netrvalo dlouho a uviděl strnada černovousého a strnada límcového severního. Ale nikdy nespatřil nejoblíbenějšího ze strnadů...strnada pestrého. Drobný pták s výraznou značkou kolem oka a bílým vnějším peřím byl vždy těsně mimo dosah dalekoholedu s 10x zoomem. Ke konci jarní migrace si konečně Komito přiznal, že tento druh promeškal. Odjel a měl poslední šanci najít je na místě, kde se páří. To znamená na Aljašce. A tak strávil trochu času cestou do národního parku Denali, aby ho konečně viděl. Během cesty vydržel vodu, led, zimu i mráz, ale žádný smrtelník nemohl jen tak vydržet útoky komárů. Komito se ještě teď drbal, když si vzpomenul na ty všechny komáří kousankce. Musel ale strnada najít než odletí hnízdit na sever. Komito byl zoufalý a odhodlaný, ale hlavně zoufalý. A tak si zavolal a požádal o pomoc.
Politik na druhé straně telefonu mu oznámil: Sejdeme se zítra v Oklahomě City a uvidíme, co se s tím dá dělat.
9.února Oklahoma City, Oklahoma, 1,500 miles, $70
Bob Funston uměl slibovat. Nikdo nemohl být tak dlouho oklahomským senátorem, aniž by věděl jak působit na lidské sny a touhy. Mohl ale Komito věřit jeho slibům? Komito a Funston se sešli v místním Denny’s. Tato restaurace byl Komitům nápad. Oba vytáhli plány a Funston ukázal Komitovi na Aristidské travnaté pláně. Tento druh je opravdu miloval. Oblek a kravatu považoval Komito obvykle za znak důvěryhodnosti, ale tentokrát to byl zdroj pochybnosti. Vždy, když Komito jednal s někým, kdo nebyl pozorovatelem, pokládal si stejné otázky....Jak víš,že někdo opravdu viděl ten druh ? Věříš mu? Můžeš to nechat osudu? Komito si vždy odpověděl podobně. Když chce někdo získat reputaci, musí si ji zasloužit. Pozorovatelé byli jako golfový klub. Členové navzájem věděli, které slabiny jsou předstírané a které pravé. Desítky let zkušeností v obou sportech ho naučily, že pozorovatelům může věřit víc než golfistům.
Byl to ale důvěryhodný politik? Komito ho znal jen z několika náhodných setkání v terénu. Ale teď svěřoval politikovi celý den svého času, drahoceného času Big Year, aby našel strnada pestrého. Funston šel ale přímo k věci. Komito musí najít volná neoplocená pole, protože ptáci se budou pohybovat v hejnech a když se Komito bude opatrně pohybovat v trávě, měl by je najít. Vytáhl mapu a zabodl do ní prst....”Tam jihovýchodně od Norman.....tam by to mělo být ideální místo. Je to asi hodinu cesty, zkuste to tam.” Pár chvil poté, co zavřel dveře auta, uslyšel nad hlavou trilkování. Právě 5 kusů strnada pestrého se sneslo do trávy téměř k jeho nohám. „K čertu, ten chlap měl pravdu.“ Ale Komito neměl čas na oslavu. Rychle nasedl do auta a mířil rovnou do národní rezervace ve státě Wichita. Bylo fajn, že v ní byli losi a jeleni, ale on hledal skutečné hvězdy - tetřívka prériového. Bylo to míle daleko, mohl se buď litovat, nebo pokračovat v cestě. Když ho nenajde, tak najde možná tetřívka menšího v Severovýchodní Oklahomě.

O 8 hodin a 300 mil později konečně zpomalil. Byla tu pole bez úrody, cesty bez semaforů a ulice bez lidí. Měl hlad, ale nenašel žádnou restauraci. Byl unavený, ale nenašel ani motel. Hlava mu už padala pekelnou únavou. A tak v 10. večer sjel ke kraji cesty a zaparkoval.
10.února Somewhere, Oklahoma. 320 miles, $276
Komito se probral ze sna v 5. hodin ráno. Motor stále běžel. Co se děje? Kde to je? Oh, ano, minulou noc usnul na sedadle v autě, ještě že se v autě stále topilo, protože venku byla zima a bolela ho záda. Auto bylo sice prostorné a dalo se tam odpočívat, ale ne na dlouho a tak nezbývalo než pokračovat, tetřívci menší byli západně odsud. Ať už je kdekoliv. A konečně dálnice 95. Místo bylo severně a s ním i národní travnatá pole Pawnee. Komito tady už kdysi byl s mužem, který se jmenoval Larry Smith a věděl, že když najde hnízdiště, najde i ptáky. Už dávno nevynaložil tolik úsilí kvůli tak běžnému druhu. Bylo ale na něm zajímavé to, že se dalo vždy najít na tom samém místě. Rok co rok. Dokonce i dnes, léta po Larryho smrti, si Komito dokázal přesně vybavit cestu i místo. Špatná odbočka a musí se vrátit. Kde je? Neměl vůbec ponětí. Najednou se něco mihlo před jeho autem. To hnízdiště je tady, pomyslel si. Konečně má toho „jednoduchého“ ptáka a může se vrátit do Oklahoma City, aby stihnul let na Východ.
11.února Norfolk, Virginia. 1900 miles, $30
Na letišti si vyzvedl své SKUA a jel na sever, až dokud se nezastavil na večeři ve městě Delaware. Obsluhovala ho bezzubá servírka s bolavými rty a Komito uvažoval, že si objedná něco baleného, ale pak si to rozmyslel.....přece jen se alespoň mile usmívala.
12.února Fair Lawn, New Jersey
Doma. Zaplatil účty. Zkontroloval upozornění na vzácné ptáky a připravil se na cestu
13. února Hammonasset Beach State Park, Connecticut, 325 miles, $27
Bylo zataženo, 37 stupňů a Národní meteorologická služba hlásila nárazy větru 35 mil za hodinu a tak se Komito rozhodl jít na pláž Hammonasset, protože tu bylo hlášeno hodně racků bělokřídlých. V tomto období tu žádný pozorovatel nebyl nikdy sám. Cestou autem Komitu uviděl muže, který mířil svým 800 mm dalekohledem na korunu stromu. Věděl, že nejlehčí způsob pozorování, je všímat si pozorovatele. Naučila ho to léta praxe. Komito vystoupil a šel se zeptat, co se děje. Podívej se nahoru, dostal odpověď. V koruně byly křivky obecné, a shazovaly dolů šišky, aby se dostaly k oblíbené potravě. Komito si tak ušetřil cestu a říkal si, že se mu zajížďka sem vyplatila.
Fotograf postupoval čím dál blíž ke stromu. Komito se vyděsil. Ten chlapík má velký dalekohled, ale dělá amatérskou chybu. Před pár lety stál Komito pod podobným stromem, na kterém bylo 400 ptáků. Když jich je tolik, nemůžou být všichni jen obyčejní, myslel si. Přiblížil se, aby měl lepší výhled. V ten moment vystřelil silný dravec sokol stěhovavý a všech 400 vyděšených ptáků vzlétlo. Komitův kabát byl pokrytý ptačím trusem, který na něj padal ze všech stran. V ten den dostal cennou lekci. Nikdy nestůj pod stromem, který je obsypán ptáky.
14. února Národní rezervace Brigantine, New Jersey, 140 mil,$125
Komito toho moc nenaspal před zítřejším letem za mořskými druhy a raději pozoroval v oblasti Cape May.
15.února Cape May, New Jersey, 225 mil, $27
Vstal ve 3.30 a těšil se tak na výlet za východními mořskými druhy, že dorazil do přístaviště ve 4.30. Byl první v řadě. Ale o půl hodiny později přišla zpráva: Loď má mechanické poruchy, proto se výlet nekoná. Komito byl deprimovaný. Tento rok to byl už třetí zrušený výlet. Návrat domů byl málokdy příjemný, ale ještě horší to bylo, když nevyšly nějaké plány.
16.února Národní rezervace Plum Island, Massachusetts, 650 mil, $41
Nebyl to alkoun tlustozobý? Měl by tu být. Komito běžel 50 yardů po pobřeží. Ptáci přeletěli nad vodou. Vypadali, že mají široké zobáky, možná to opravdu byli alkouni tlustozobí. Vždy, když se posunul o 50 yardů, tak oni o 200. Vzdalovali se a začínalo to být únavné. Věděl však, že by to mohlo být ještě horší. Tento pták měl přezdívku „tučňák severu“ a to z dobrých důvodů. Na sobě měl stejný „smoking“, jeho opeření bylo voděodolné a dokázal se ponořit více jak 300 stop za rybami. Kromě toho jeho křídla fungovala jako ploutve a proto uměl plavat pod vodou rychleji, než člověk mohl běžet po břehu. Potřeboval mít tento druh. Nebylo moc příležitostí, jak ho získat, protože tento druh strávil téměř celý život daleko na severu v arktických mořích. Jen na jaře se vracel na skalnaté ostrůvky za pářením. Bohužel hnízdiště na mořských skalách byla vzdálená a nepřístupná. Komito věděl, že páření vyžaduje soukromí a proto probíhá na vzdálenějších ostrůvcích. Konec konců by jen nerad to soukromí narušil. Komito ale také věděl, že když se mu to povede a bude mít úspěch, ušetří čas za výlet lodí za tímto druhem. Konečně po míli se dostal dost blízko na to, aby zkontroloval všechny znaky. Uspěl a srdce mu bušilo. Musel si ale přiznat, že srdce se rozbušilo kvůli honičce a nikoliv kvůli úspěchu.
17.února Fair Lawn, New Jersey
Doma s Bobbye. Vyrazil na další výlet do Texasu.
18.února Austin, Texas, 1800 mil, $412
Dvojitá duha rozdělovala oblohu. Někde tam venku byl pták, kterého Komito chtěl. Znamenala ta duha štěstí? To zjistí už zítra ráno.
19.února Amistad Reservoir, Texas, 300 miles, $88
Brzy po rozednění stál v šeru lodi s nefunkčním motorem a byl na míle daleko od nejbližší cesty. Jeho známí splašeně pobíhali po temné palubě v noci a Komito se snažil uklidnit. Byl z toho hluku už dost podrážděný a měl instinktivně chuť vypustit nějakou štiplavou poznámku. Ale byl rozumný, věděl, že by to jen zhoršilo situaci. Sebral zbytky vůle a mlčel. Ach, bože, bylo to tak těžké. Přišel jsem, protože snil o velkém úspěchu. Jeho cílem byl lesňáček rezavohlavý, druh z Kostariky, který se podle hlášení o vzácných druzích objevil přímo pod velkou přehradou Big Bend na Rio Grande. Jižní pobřežní hranice jezera patřila Mexiku, severní byla v Texasu. Komito si pomyslel, že je štěstí, že se pták se rozhodl strávit zimu tady, na správné straně jezera. V této oblasti, která je známá jako Pink Cave Canyon s nevysychajícími koryty, se totiž dalo hrát o Big Year. Jediný způsob, jak se tam dostat, je loď. Z toho vyplývá, že jediná možnost pro Komita je zavolat si pomoc.
Nejprve zavolal přátelům z Austinu v Texase. Barbara a John Ribble se s ním znali již delší dobu. Na výlet pozvali své přátele Sue a Egona Wiedenfeldovy z Comfortu. Wiedenfeldovi měli loď, která byla tak akorát velká pro 4 Texasany, Komita a jeho příběhy. Alespoň ze začátku vypadalo všechno v pořádku. Ale, jen kousek od pobřeží se zvedla vichřice, uvázali plachty a pak Barbara a Sue zmizely do kajuty za kapitánem Egonem. A Komito zůstal nechráněný na palubě. Když ho zalila první vlna vyjekl a druhá ho úplně promočila. Komito se snažil držet v zákrytu za plovákem jako vodním štítem, ale bylo to zbytečné. Vítr o rychlosti 35 mil za hodinu ho bičoval a zvedal vlny, takže Komito byl promočený skrz naskrz. „Čekám, kdy na nás budou hnízdit rorýsy černí. Byla to narážka na zvláštní druh, který kladl vajíčka za vodopády. Ostatní to sice pochopili, ale moc se nesmáli. Nálada se ještě zhoršila, když se o 15 mil dále pokazil motor a loď plula sotva na třetinový výkon. Půldenní pohodový výlet se změnil v maratón a jedinou pozitivní stránkou bylo, že alespoň klesly vlny a přestaly se převalovat přes palubu.
Více než 3 hodiny poté, co opustili přístaviště, pozorovatelé konečně uviděli Pink Cave Canyon. Loď se přiblížila ke břehu, aby zakotvila, ale v tom se znovu motor zadrhl. Tentokrát kvůli uvolněné nádrži. Komito a jeho přátelé už byli příliš podráždění, aby čekali na opravu a proto k pobřeží doveslovali. Pink Cave Canyon byl 100 stop vysoký a 180 stop hluboký. Stěny byly z vápence a velmi strmé. Zem byla pokrytá mesquite (mesquite je prášek, který vzniká rozdrcením lusků mesquite, stromů rostoucích ve Střední Americe) a Komito nechápal, proč se mu říká Růžový kaňon (Pink Cave Canyon). Komito si nevšiml vůbec ničeho, jen staré, vyhozené ledničky, která ležela v blízkosti vstupu do kaňonu. Koho by napadlo, táhnout ji sem lodí 35 mil a vyhodit ji právě na tomto místě. Komito se obával, jak to na pobřeží zvládne, protože poprvé se mu po plavbě mimo otevřený oceán podlamovala kolena. Pět pozorovatelů se rychle zorganizovalo, udržovalo rozestup asi 20 stop a vydalo se opatrně a cílevědomě pročesávat vnitřek kaňonu.
„Mám toho ptáka!“ Barbora brzy zavolala, opravdu ho měla. Dlouhoocasý se žlutou hrudí, s rezavým kloboukem a bílým obočím, rezavě zbarvená pěnice, byla pestřejší než většina rarit. Ale bylo těžké pochopit, že Komito cestoval 1800 mil letadlem, 240 mil autem a 30 mil lodí, aby viděl ptáka, který by se vešel do krabičky na máslo.
Bylo půl páté odpoledne a zimní sluce rychle zapadalo. Byli 30 mil od pobřeží na porouchané lodi, která nedokázala plout rychleji než 7 mil za hodinu. Stihnou se vrátit před setměním? Komito začal mluvit o něčem, ale pak se podíval na tváře ostatních a pro tentokrát raději zmlkl. Nechtěl, aby ho tam nechali. Zpátky na přehradě, slunce se pohybovalo rychleji než loď. Komito si pro sebe opakoval: „Nic neříkej. Nic neříkej“. Jednou si myslel, že vidí holuba středoamerického, ale nic tam nebylo. A tehdy dostal nápad. Vždy, když měl chuť utrousit nějakou poznámku o tom, co se na lodi pokazilo nebo o tom, že loď pomalá a stísněná herka nebo o hrozícím západu slunce nebo o tom, že už hodiny nejedl...Potlačí to, zvedne dalekohled a bude hledat holuba středoamerického.Vždy, kdy se na obloze něco mihlo, ihned na objekt zamířil svůj 7x52 dalekohled.
18:30 zapadá slunce. 19:15 soumrak končí. 19:45 si všichni uvědomili, že měsíc nesvítí. Ve 20:15 došly baterky v posledním halogenu.
Bum!!
Loď narazila do ponořeného stromu. Komito začal pociťovat paniku. Na přídi byli tři navigátoři, čeká je někde pod vodou více potopených kmenů? A kde je vlastně přístav? Sue Wiedenfeldová se pár minut rozhlížela tmou a snažila se rozeznat pobřeží. Přišla se znepokojující zprávou. Uvízli na ostrově. Co dál? Měli bychom s polomrtvým motorem pokračovat a hledat pevninu?
Ostatní diskutovali, ale Komito si stále opakoval – Nic neříkej, nezapojuj se do diskuze.
Ve 21:00 konečně tmou problikly světla z přístavu. Namířili si to přímo k nim. Když dorazili do přístavu, byli už unavení na to, aby vytáhli loď na břeh, tak ji jen uvázali. Nalili benzín z kanystru do karavanu a jeli 15 mil do nejbližšího motelu.
Komito byl příliš vyčerpaný, unavený a bolely ho nohy, tak si ani nic nedal k pozdní večeři. Než ale usnul, přemýšlel. Našel by se nějaký soutěžící v Big Year s takovou námahou, aby viděl jednoho opeřence? Stálo by jim to vůbec za tu námahu?

Číst dál...

kapitola pátá - Bodega bluff

V žádné jiné době během roku neproběhla nikde taková událost, aby tisíce lidí pozorovalo milióny ptáků. Tak proč k čertu Levantin vůbec uvažoval o tom, zda se tam má ukázat? O tom přece nebylo pochyb. Před ním na takovou loď nebo velmi podobnou nastoupil Komito a byl to právě Komitův hlas vzadu v hlavě...ten dunivý hlas, který ho k tomu přesvědčil. Předtím Levantina nenapadlo, jak zlepšit svůj Big Year. Bylo teprve 19.ledna a už měl 245 druhů. To znamenalo 1 druh každé dvě hodiny. Cítil se čile. Už procestoval 3 státy a jednu kanadskou provincii. A ještě k tomu spatřil toho ptáka z Britské Kolumbie. Byl to malý kousek zelené energie jménem kolibřík pruholící, který byl nesmírně vzácný. Až tak vzácný, že severně od Mexika byl zaznamenán jen 2 krát v historii. Rarity vytvářejí rekord a Levantin doufal, že na svém výletě po pobřeží za mořskými ptáky, bude mít rarit víc. Hodně rychle Komita dohnal. Levantin samozřejmě věděl, kdo je Komito. Během dvou předchozích migrací spolu strávili týdny v centru těch nejtvrdších pozorování na stanovisku, které se jmenuje Attu a je součástí krásných Auletiánských ostrovů. Tehdy se přesvědčil, že Komito je bohatý a neúnavný. Navíc byl Komito nesporným držitelem Big Year rekordu 721 ptáků, který vytvořil v roce 1987. Levantin věděl, že se chystá překonat Komitův starý rekord. Jen nevěděl, zda mu to poví. „Dobré ráno Mistře“, pozdravil Levantin Komita. Tu přezdívku dal Levantin Komitovi dávno na jedné z výprav a Komito ji nikdy neřešil. Levantin byl takový vtipálek, že se dalo jen těžko říct, zda to myslel sarkasticky. Práce v obchodě učí, že úsměv otvírá i zavřené dveře. „Ahoj Al, jak se máš?“ odpověděl Komito. Je čas se rozhodnout říct mu, že je tady, aby ho překonal? Než však Levantin stihl otevřít pusu, Komito odešel. Byl to první pobřežní trip toho roku a on už viděl 50 dalších pozorovatelů. Byl nažhavený jako sopka těsně před výbuchem. Levantinovi připadlo zvláštní začít si s Komitem právě tady. Bylo to právě tady v Bodega Bay, kde Alfred Hitchcock natočil v 63 klasický horor Ptáci, který přinutil lidi zamyslet se nad přikrmováním v zahradách. Hitchcock věděl, že to nejděsivější udělá příroda sama. Jen málo co je tak rozšířené a samozřejmé jako ptáci. A tak tam byli všechny ty nebezpečné vrány a krkavci, dokonce i pěnkavy, které mohli ničit stany a vylétat z krbů. Mezi pozorovateli ale film nebyl vůbec úspěšný. Strávili mnoho času v poli mezi ptáky, aby věděli, že se ptáci takto nechovají a hlavně že neútočí na lidi. Hitchcock mohl napodobit útok havranů jen tak, že posypal vlasy herců krmivem. Krkavci se shromažďovali a číhali na střeše školy jen proto, že měli na nohách magnety. Děti pronásledované ptáky. To všechno připadalo Levantinovi směšné, hloupé a nejhorší věc, kterou mu kdy ptáci udělali, byly„dárečky“ na autě a trávníku v zahradě. Ale stačil jediný člověk, aby mu způsobil tolik problémů. Komito se vrátil z lodního okruhu. Energie z něho jen vyzařovala. Komito vypadal, jakoby se vznášel na vlnách melodie z Hitchcockova hororu. Mám mu to říct? Mám mu to říct? Bál se Levantin. Jako obyčejně Komito narušil ticho. „Al, byl jsi venku do pozdních hodin? Toulal jsi se daleko?“ Levantin si myslel: „To si piš, mám už 245 druhů a dýchám Ti na rekord.“ Odpověď Levantina byla však tato: „Právě jsem se vrátil z Britské Columbie a viděl jsem tam kolibříka pruholícího.“ „Skvělý druh“, odpověděl Komito. „Víš, že jsem na něj také myslel. To je divné.....pomyslel si Levantin. Komito už ho předtím viděl a měl ho na svém Life seznamu. Proč by ztrácel čas a peníze, aby ho zase viděl? Když mu to Komito neprozradí, nedá se nic dělat. Levantin mu také nedal nic zadarmo. Jednou z nejtěžších výzev Big Year bylo poznat pozadí soutěže. Každý TOP pozorovatel má slabiny. Peníze......příliš arogance...averzi k dlouhému pobytu mimo domov. Ale žádná slabina se nedala odhalit, dokud se neodhalil sám protivník. I to byla jedna z rolí šampiona Big Year. Vlny dorážely a loď se houpala. Levantin už nevydržel. Ta dobrosrdečná část jeho osobnosti převzala kontrolu. „No“, oslovil Levantin Komita. „Právě jsem se vrátil z Vancouveru a pořád mám mapy a jízdní řády trajektů, chceš je?“ Jestli je Komito chce? Co je to za otázku? Levantin Komitovi právě nabídl Pozorovatelský ekvivalent pokladu. Komito mohl utratit spoustu peněz letem do Vancouveru bez Levantiniho řádu a pak čekat v doku bůhví do kdy. Pro Big Year nebylo nic cennějšího než čas. A Levantin mu dával dar 366 dne. Ten den se stal ještě cennějším, když loď vplula do přístavu blízko Bodega bluff, kde na filmovém plátně odolal dům Jessicy Tandy masívnímu útoku vran. Vlny dosahovaly výšky 10 stop (poznámka překladatele: něco málo přes 3 metry) a oceán byl rozbouřený. Kapitán oznámil, že je nebezpečné pokračovat a odvolal trip. Když se loď otočila do přístavu, neměl Levantin na seznamu žádné přírůstky, ale měl dost času přemýšlet. Jeho tajemství o vlastním Big Year je v bezpečí. Co měl Komito za lubem? Proč chtěl toho „jednou za život“ ptáka vidět zase? Mohl také usilovat o Big Year? Ale.....nikdo se nesnažil o Big Year dvakrát. Levantin věděl, že je Komito pozorovatelský blázen, ale že až tak? Levantin cítil závan strachu a napětí. Restaurace Tides čněla nad přístavem přesně jako ve filmu Ptáci. Rackové se zlověstně vznášeli nad lodí, ale motor byl příliš hlasitý na to, aby někdo slyšel Hitchcockovu hudbu. O 3 dny později a 200 mil níže Kalifornským pobřežím, ale 3000 mil od domova, Komito znovu nastoupil na Levantinovu loď. To už bylo příliš divné. Jak mohl Komito stihnout kolibříka pruholícího v Britské Kolumbii i tuto loď v Monterey Bay? Když se Komito a Levantin konečně přivítali, dalo se jen těžko uhádnout, čí pohled byl podezíravější. Stále nepadla řeč o Big Year, ale Komito usoudil, že nemá šanci křižovat Kanadou kvůli kolibříkům. Komito vypadal podivně zaujatý. Měl své vlastní starosti....Před 11 lety při svém prvním, už legendárním Big Year, narazil na stejnou velitelku této lodě. Debi Shearwater byla královnou těchto moří a hlavní organizátorkou tzv. žraločích výprav. Dávala pozorovatelům jejich jedinou šanci vidět asi 75 druhů, které žily daleko na moři. Nebylo pochyb o tom, že Debi Shearwater miluje ptáky. Ve skutečnosti si v roce 1980 změnila jméno z Debi Millichap na Debi Shearwater (Buřňáková) na počest těm 13 druhům ptáků, které křižovaly Atlantický a Pacifický oceán. Jejím nejoblíbenějším byl zlatý orel, ale Debi znělo jméno Zlatý orel moc indiánsky na dívku, jejíž prarodiče byli Švédové. Komito měl problém s tím, že nemilovala jen ptáky. Ale také velryby a delfíny. Takže si často udělala „přestávku“ během cesty, aby mohla pozorovat tyto živočichy. Pozorovatelé se s tím smířili, protože její výpravy poskytovaly neskutečně zajímavé druhy a navíc působila děsivě a zastrašujícím dojmem, i když byla stydlivá a slušná, ale měla pověst někoho, kdo se nebál překročit tyto hranice. A často křičela. Sice to není všechno, ale pojďme dál. V roce 1987, když Shearwaterová opět zastavila, aby sledovala plejtváky, Komito už toho měl dost. Hej, zaplatili jsme, abychom viděli ptáky a ne velryby, zavolal na ni. Ignorovala ho. Motory nechala vypnuté těsně u kytovců. Komitovi to vadilo, tak přecházel od jednoho zákazníka k druhému a ptal se jich: „Chcete vidět ptáky nebo velryby?“ Když se všichni shlukli před kapitánskou kajutou, oznámil jí výsledky hlasování. 47 z 50 zákazníků na lodi chce vidět ptáky a ne velryby. Okamžitě přestaňme s tou hloupostí kolem velryb a vraťme se k tomu, proč tu jsme. Shearwaterová nebyla moc nadšená. Vzpoura na lodi kvůli ptákům? Jaká drzost! Míle od pobřeží našel Komito osobu, která se dokázala vzepřít jeho tvrdohlavosti. Odmítla plout dál. Proto Komito tlumočil výsledky hlasování kapitánovi, který jako většina kapitánů byl zvyklý být na lodi s námořníky a ne s puntičkářskými pozorovateli. Kapitán se podíval na ženu, která si změnila jméno podle druhu ptáka.....Dělám, co poví, odpověděl kapitán Komitovi. A ona řekla, abychom zůstali na místě. Tak zůstali na místě. Komito a Shearwaterová spolu dlouho potom nemluvili, ale ona věděla, že Komito ji potřebuje víc než ona jeho. Ukázalo se, že má pravdu. Bylo o 11 let později a Komito byl zpátky na jedné z jejich vyjížděk. Oba věděli, že neměl na výběr. Když jste chtěli vidět pacifické druhy, museli jste začít v doku Shearwaterové. Jak bude s Komitem vycházet? Co když bude skvělý pták přesně na druhé straně? Bude ochotna otočit loď? Komito byl na takovýchto výpravách už tolikrát, že si pamatoval pokyny, ale Levantin, pro kterého to byla jen druhá plavba, pozorně sledoval pokyny, které štěkala kolem. Nekouřit. Tam jsou vesty. Vezměte si prášky proti mořské nemoci. Pijte hodně vody a málo kávy. Když budete zvracet, neudělejte bordel v koupelně ani vepředu nebo na bocích, zvracejte vzadu na lodi. Nějaké otázky? Shearwaterová začínala svoje tripy tady v Monterey Bay z dobrého důvodu. Byl to biologický zázrak a jedno z mála míst na světě, kde se díky větrům a struktuře kaňonu spolu s proudy dá pozorovat bohatý podmořský život. Tento fenomén se jmenuje výduť. Pro většinu lidí je těžko rozpoznatelné – mírná změna barvy a teplota vody. Ale ne pro mořský život. Nekonečné zásoby potravy v podobě planktonu lákají rybky a ty zase tuňáky, delfíny a velryby, no a ty zase mořské ptáky. Když Shearwaterová poprvé začala najímat rybářské kapitány na své tripy v 70. letech, všimla si, že vidí ten samý přírodní fenomén, ale z jiného úhlu. Na svém prvním tripu s nimi si všimla, že aby si ušetřily věčné hledání, naučily se ryby sledovat tzv. tuňákové ptáky. Zjistila, že se jedná o druhy, které jsou mezi pozorovateli ceněné jako rybák dlouhoocasý. A je to i největší migrant na planetě. Tvor, který váží 4 unce , uletí ročně 10000 mil z nekončícího slunce severního pólu do nekončícího slunce pólu jižního a pak zase zpátky. Kdyby se Shearwaterová dokázala naučit správná jména těchto ptáků, mohla by se také naučit, jak řídit loď pro pozorovatele. Někteří ptáci jako burňák lední byli tak běžní, že loď prostě jen projela, ale jiné jako burňák světlečelý bylo třeba pronásledovat. Jak by se mohli rybářští kapitáni naučit okouzlující ptáky jen tak za pochodu? Shearwaterová se musela naučit jejich domácí řeč. Proces učení vypadal jako námořní verze My Fair Lady, ale s mladou ženou, která učila staré psy. Pomalu ale jistě se rybáři stávali pozorovateli. V roce 1988 už řídila dobře organizovaný obchod. Nejprve loď vplula mezi skály, aby našli kačku strakatou. Sledovat pobřežní ptáky vypadalo jako sebevražda. Vždy, když vlny narazily do lodě, ptáci se ponořili pro kraby a pak se nějak vynořili přímo a přesně tak, jakoby byli v kontaktu s lodí. Přímo za bílými vodami žil alkoun holubí. Černý s bílou značkou na křídlech. Působil chytřeji než kachna a potápěl se stovky stop za kraby a slimáky. Při svítání zdravili loď lachtani a tuleni. Komito a Levantin pozorovali ptáky a ne sami sebe navzájem. Život byl krásný. Loď vplula do hlubší vody a to právě byla ta skvělá věc na Monterey Bay. Proudy byly méně než 5 mil od pobřeží. Některé podobné výpravy musely plout 50 mil, aby viděly podobný ekosystém. Zatímco tady byli burňaci lední a burňák růžovonohý nebo chaluha pomořanská na dohled od pevniny. Někdo zavolal, aby upozornil na vynořující se velrybu. Komito trpěl, nemohl vědět, jestli Shearwaterová nezastaví loď, aby mohla pozorovat velryby. On potřeboval každou minutu na Big Year. Konečně se loď otočila. Pluli rychle, venku bylo 10 stupňů, ale Komito cítil teplo. Možná už byla stará sekera mezi někdejšími rivaly zakopaná. (Pravdou však bylo, že Shearwaterová ztratila částečně zájem o velryby. To proto, že mezi 70. A 80. léty se pozorování stala běžnými a tak ji už tolik nelákala). Kromě toho pozorovatelé začali rozsypávat popkorn a ančovičky, což přilákalo racky a mezi jinými i racky tříprsté. Pozorovatelům smrděly od ančoviček ruce rybinou a zápachu se nezbavili celé týdny. Vlny narážely do lodě, zatímco pomalu připlouvala do přístavu. Levantin musel stále myslet na to, proč tu Komito je? Přiletěl albatros velkolepý s rozpětím křídel 8 stop, kterého přilákal zvuk vody a šplouchání. A to byla hlavní atrakce a odměna za všechny útrapy na moři. Příručka odhalila tajnou zbraň takovýchto výprav. Vylít přes záď lodi rybí tuk. Ptáci se mohli zbláznit, vlny narážely do lodě. Levantin ten pach necítil už léta. Cítil smrad, a brnělo mu v prstech. Proč chce Komito znovu vidět životního ptáka a proč chce ten řád? Levantin byl pod stresem a v kombinaci s tím smradem a houpáním to nevydržel a pozvracel se. Musel jít do kajuty a dát se do pořádku. Zavřel oči. Proč mu bylo zle? Bylo to od vln nebo od nervů? Mezitím Komito spatřil alkouna aleutského a buřňáka tenkozobého. Než se stačil Levantin vrátit, byli pryč. Komito s rozvrhem v kapse a náskokem 2 druhů byl v ráži. Levantin věděl, že když chce něco dokázat, musí makat a pohnout se. Pokud tedy dokáže udržet žaludek pod kontrolou.

Číst dál...

kapitola čtvrtá - Strategie

Greg Miller šel rovnou do ložnice. Hledal vánoční dárek od bratra. Ukryl ho ze stejného důvodu, jako když někdo s dietou schová bonboniéru – aby se těžko hledal. Už byl za touto fází, ale chtěl tu knihu o ptácích. Po pár minutách hrabání ji našel. Kaštanová a zlatá s pěvcem na obale „Kingbird Highway“ – příběh o Kennu Kaufmannovi a jeho Big Yearu z roku 1973. Během čtenářského maratonu na podlaze ložnice zhltl všech 318 stran. Miller nemohl uvěřit, že ten muž cestoval tak daleko a viděl všechny ty ptáky za méně než 1000 dolarů. Miller začal přemýšlet o tom, že Big Year možná není až tak finančně nedosažitelný. Jeho Ford Explorer přežil rozchod, a tak nemusel opakovat Kaufmannovu účast na jeho výpravě napříč Amerikou. Ale může si Miller dovolit Big Year? Posadil se ke stolu na svoji modrou rozkládací stoličku a na počítači šel přímo na stránku www.travelocity.com a spatřil ohromující boj aerolinek o zákazníka. Vybral svoji Visu a začal klikat. O hodinu později si zamluvil letenky na okružní cestu. V únoru s malými jihozápadními aerolinkami do Arizony, Texasu a Minesoty, v březnu do Oklahomy a Californie a v dubnu znovu do Texasu. Cena za tyto letenky byla asi 1000 dolarů, zhruba tolik, co celý Kaufmannův Big Year. Miller ještě neskončil. Roky snil o květnovém výletě na Attu, který je považován za svatý grál všech opravdových pozorovatelů. Zem bez stromů, výčnělek Aljašky, 1700 mil od Anchorage, ale pouze 200 mil od Ruska. Díky časovému posunu mohl být v jeden den na dvou místech najednou a Attu bylo to místo, kde přistávaly vzácné asijské druhy, když byly brutální bouřky. Jeho dvoutýdenní výlet na Attu a týdenní na další opuštěné Aljašské ostrovy stál 5000 dolarů. Nebo by se dalo říct, že více než roční nájem za jeho byt s dvougaráží. Miller věděl, že si nemůže dovolit Attu, ale stejně tak si nemohl dovolit to vzdát a nechat svoji mysl propadnout zoufalství. Attu bude životní cesta. I kdyby mohl žít jen do května, koupil by letenku a zůstalo by mu jen 500 dolarů. Nikdy v životě si nezamluvil tolik letenek. Nikdy se necítil být tak plný energie. Celé tělo se mu chvělo. Téměř čekal, že se podívá a uvidí na monitoru domovinu – (racek Bonapartův). Miller vyndal svoji oblíbenou příručku. Průvodce ptáky severní Ameriky od National Geographic. Snažil se smířit s krutou realitou. Doma měl málo peněz a v práci se musel vyrovnat s chybami Y2K. Pokud by během migrace na pobřeží nestihl nějakého ptáka, neměl by čas ani peníze, aby ho pozoroval v hnízdištích v tundře. Nahánění ojedinělých rarit nepřipadalo v úvahu. Mohl vidět 600 druhů. Uprostřed noci na palandě se Greg Miller stále cítil šťastně. Big Year je hra čísel. 675 typických severoamerických druhů. Denně najdi dva nové a jsi další šampión. Matematika je lehká, realita je šílená. Pro začátečníky... všichni nežijí na stejném místě. 440 druhů ve vnitrozemí, 190 na pobřeží a 440 na moři. Jsou těžko rozeznatelní. Někteří preferují Tichý a jiní Atlantský oceán. Proč se někteří dají pozorovat jen při východu a někteří jen při západu slunce, nikdo neví. Ale špičkový Big year pozorovatel je musí vidět všechny. Problém je, že se místa pozorování mění. Migrace je jednou z nejmocnějších přírodních sil. Minimálně 300 amerických druhů se jí řídí. Například lesňáček kanadský podlehne svému jménu a každý květen odlétá do vlhkých severských lesů. Ale žlutošedý pěvec se každý srpen proletí 4000 mil, aby navštívil své přátele v Andách v Peru. A to dává pětiměsíční prostor, kdy se dá spatřit v severní Americe. Díky své předvídatelnosti se dá nazvat pták ''√'' - dá se lehce odfajfkovat. Ale takových mnoho není. Většina při honu za samičkami létá od tundry na Aljašce až po Labrador. Po létě plném lásky bez potravy většina odlétá za hmyzem z Grónska až do Afriky. A to pozorovatelům ztěžuje práci. Kdo se snaží o Big Year nesmí je zmeškat. No a tak to je. Každý druh přinese nový problém. Aby uspěl, musí pozorovatel zkoumat 675 domácích druhů a zjistit, kdy, kde a jak je pozorovat. Migruje tento pták brzy nebo později? Nad zemí nebo nad vodou? Přes Atlantik, přes Pacifik nebo nad Mississippi? Sám nebo s jinými druhy? Vědomosti jsou koruna a strategie je král. Rozvrh je mrcha. Celé to je o putování mezi migračními trasami a nastražení dalekohledu jako pasti. Načapat vyčerpané ptáky z cesty nad mořem. No a potom tu jsou magická místa. High Island v Texasu, Dauphin Island v Alabamě a Point Pelee v Ontariu. Všechny tyto druhy pozorované během migrační pasti šetří čas a námahu při pozdějším hledání. No a tak se snaží vytěžit leteckou dopravu na maximum a to už ani nemluvíme o snaze najít na letišti uprostřed května hned po východu slunce parkovací místo. Druhá jarní migrace je už jen zoufalství, jsou to jen jedinci, kteří první nestihli, a pokračuje až do léta. No a podzimní stěhování je jen pusa na rozloučenou s rokem. Pozorovatelé jsou neradi závislí pouze na migraci, a tak na cestách navštíví kvůli mořským a tropickým druhům jižní Floridu, kvůli chladnomilným a sovám se vydají do Minesoty. Texas je domovem pouštních a severní Arizona kolibříkovitých a lilkovitých. Velké pláně jsou domovem pro strnady a vrabčáky, pro evropské druhy je to pobřeží Aljašky, Colorado pro tetřívka pelyňkového a divoké slípky a Kalifornie a severní Karolína pro mořské ptáky.
Ten, kdo je během migrace na správných místech, může vidět všech 675 druhů. Problém je, že rekord je 721. Jak je to možné? Odpovědí jsou tuláci a nehody. Tuláci jsou ti, co vybočili z typické trasy, jsou v menších skupinkách nebo sami. Nehody jsou jedinci stovky až tisíce mil od domova. Někteří se jiných „nezeptají na cestu“, protože jsou příliš sebevědomí. Jiné unese hurikán nebo tajfun – výsledek je stejný. V Severní Americe skončí pták, který sem nepatří. A ty si rychle připíší nejsnaživější pozorovatelé Big Yearu. Komito měl tu snahu a dřel víc jak kdokoli jiný. V roce 1987 měl cit na to, jak ušetřit peníze včasným zamluvením letenek a dostat se tak na tradiční pozorovatelská místa. Těsně před plánovaným odletem dostal zprávu o tulákovi nebo nehodě někde jinde mimo kurz. Měl vybočit a vidět vzácnost, kterou mohl vidět jednou za desetiletí, a zahodit možnost ušetřit, nebo se držet plánu a pozorovat desítky domácích druhů? Z toho ho vždy bolela hlava, ale Komito se na svém druhém Big Yearu rozhodl tak, že vždy nejprve sledoval rarity a potom účty. I když ne že by vyhazoval stovky dolarů. Ale i jiné věci mu dělaly radost. Komito začal pracovat. Komito toho už nalétal tolik, že dostával zvýhodněné balíčky, a když nalétal více než 60 000 mil, získal status zkušeného a balíčky po 999 dolarech, každý obsahoval 8 lístků a byl zaměřený na určitou oblast. Mohl létat po pevnině USA nebo Kanady, díky nalétané vzdálenosti získal i další výhody. To mu umožnilo letět kamkoli na kontinentě první třídou za 125 dolarů. Komito koupil 3 balíčky – 24 letů. Věděl, že se musí dostat na Attu. Naposledy, když se s dalšími pozorovateli snažil dostat na ostrovy ve čtyřmístném letadle, bouřka zdevastovala Aljašku. A tak skupina na 4 dny uvízla v Anchorage. Prezident Americké pozorovatelské asociace Larry Balch zarezervoval hotel za 192.24 dolarů a Komito neměl na výběr. Musel zůstat. Balch totiž dal Komitovi pokoj na starost. V minulých měsících si pánové vyměnili dost nepříjemné dopisy. Komito věděl, že bez něho se tam nedostane, tak vypsal šek a rozhodl se, že tento rok bude řešit ptáky a ne lidi. Měl problém, že naposledy špatné počasí sloužilo jako výmluva na zrušení a věděl, že by to mohlo znamenat vyhození tisíců, které už do pozorování dal. Z toho důvodu zaplatil jen polovinu zálohu, ale bez přebytečných 5000 dolarů, a tak bylo jisté, že se výprava uskuteční. Attu se mohlo konat až v květnu, a tak se Komito znovu řídil heslem, že bude řešit ptáky a ne lidi. Naproti tomu Al Levantin neměl žádné problémy s lidmi. Během let, kdy se zbytek pozorovatelské elity plahočil po kontinentě, seděl v kanceláři. Pouze pár špičkových pozorovatelů ho poznalo. To znamenalo, že nemá nikoho, kdo by ho kvůli nehodě nebo tulákovi budil uprostřed noci. Ale také to znamenalo, že nebyl nikdo, kdo by se ho snažil usadit starým rekordem a to byla obrovská výhoda. Rozhodl se, že to zvládne sám. Měl dost asistentů, kteří mu řídili schůzky a lety. Byl chemik a logistik. Miloval řešení problémů. A Big Year byl velký logistický problém.Levantin jako inspiraci četl Vardamanovu knihu (call, collect. Ask for birdman). Stejně jako Levantin i Vardaman byl obchodníkem. Sice měl dost peněz, ale neměl žádné jméno mezi špičkovými pozorovateli. Levantin obdivoval Vardamanův přístup. Pokaždé, když něco nevěděl, najal si ty nejlepší lidi, aby mu ukázali, jak to udělat. Dostal se tím do řečí. Musel si prý někoho najmout, aby mu ukázal ptáky a tak si prý koupil si rekord. Levantin takový problém neměl, ptáky znal. Levantin chtěl ukázat, že i někdo bez kontaktů může překonat rekord. Levantin nechtěl chodit jako turista a průvodce už nepotřeboval vůbec. Četl Komitovu knihu a věděl, jak docílit rekordu. Levantin analyzoval Komitovy postupy v knize Pozorovatelský Indiana Jones a usoudil, že jedna změna mu může přinést o mnoho více ptáků. Tou změnou byly výlety lodí. Komito připustil, že mu uniklo nejméně 6 mořských druhů, protože si nenaplánoval lodní výlety. Levantin stejnou chybu neudělal. Hledal v katalozích, v časopisech, na internetu, v pozorovatelském časopisu a zabukoval si tolik výletů, kolik jen mohl. Doma v Rocky Mountains se připravoval na svoje vítězství na moři. Všechno probíhalo podle plánu až do doby, kdy si chtěl objednat let. Nastal problém, který vůbec nečekal. Jak postupoval ve firemní kariéře od laboranta přes managera a víceprezidenta až na vrchol, stoupal i jeho status v Unites Aerolines z Premier (25 000 mil ročně) přes Premier executive(50 000) až po Executive 1k za 100 000 mil ročně. Bylo nemožné sehnat let z Aspenu od ledna do března, téměř všechno bylo totálně obsazené. Zkusil zavolat na linku pro VIP zákazníky. Má přece nejvyšší postavení. Argumentoval, že jede jen na lehko s dalekohledem bez kufrů. Přesto to nepomohlo, i když nebyl jen tak nějaký turista. Věděl, že všechen čas a snaha, kterou tomu dosud věnoval, nesmí přijít nazmar, radil se ženou, které všechno vysvětlil. Zabukoval alespoň, co se dalo. Jen s maximálním úsilím se mohl zařadit k top pozorovatelům. No, takový těžký už je život v Aspenu během lyžařské sezony.
Greg Miller si mohl nechat o takovém bohatství jen zdát. Začal se 7 000 $ na účtě, ale prakticky všechno už utratil, protože musel zaplatit velkou výpravu na Aljašku. Když započteme jeho 3 Visa karty, 1 MasterCard a 1 Discover kartu, tak měl i 10000$ debetu. Nerad platil měsíčně 19% úrok, ale věděl, že nemá na vybranou. Měsíčně mohl vložit 6500$. To mu dávalo trochu prostoru. Chtěl si pořídit více karet, ale neměl moc dobré vyhlídky, aby je získal, protože občas zapomněl zaplatit na svých pracovních večírcích. Byl vděčný Vise za ten kousek plastu, co měl. Millerův Big Year byl tedy „z ruky do úst“. Bral 45$ na hodinu jako zprostředkovatel v jaderné elektrárně, takže neměl moc času a navíc musel často makat přesčas. Ale velcí šéfové ho nutili. Když odečetl daně, začal počítat. Odpracování 12 hodin by mu zaplatilo let do Miami. Samozřejmě pod podmínkou, že boj mezi aerolinkami stále trvá. Odpracování 14 hodin by mu umožnilo dostat se do Vancouveru. Když si spočítal, jak dlouho by musel pracovat, aby se dostal na Point Barrow na Aljašce, zhrozil se. Jen když pracoval tolik hodin, mohl si dovolit tolik cestovat. No a když tolik pracoval, neměl na cestování pro změnu čas. Do Y2K zbývaly 2 roky a software byl stále plný chyb. Riskoval by Millerův šéf roztavení jádra kvůli ptákům? Bez šance. (Poznámka překladatele Y2K byla chyba v programech, ve kterých bylo třeba změnit kódování, jinak by fungovaly jen do konce roku 1999. Konkrétne do 31.12. 23h:59min:59s:999ss a věřilo se, že jediná chyba v některém z propojených systémů by vedla k celkovému zhroucení. To by znamenalo kolaps letecké dopravy, selhání internetu, zničení elektráren a výbuch těch jaderných.....). Miller musel tvrdě pracovat a tvrdě pozorovat. Aby rok proběhl správně, nezůstala nesplněná práce, peníze v peněžence, ale ani nesplněné sny. Ještě nikdo nepracoval během Big Year na plný úvazek. Ale Miller byl mužem extrému a věděl, že to dokáže.

Číst dál...

kapitola třetí - První ptáci

Koncept Big Year je starý více jak sto let. Touha vidět všechny ptáky Severní Ameriky vlastně vznikla z Napoleónského komplexu. Zatímco generál triumfálně vedl svoje vojska napříč Evropou a Blízkým Východem, mladík jménem Jean Jacque Audubon poznamenal, že se Francie Americe vyhýbá. Jean Jacque Audubon – tento bastard francouzského kapitána a komorné měl špinavou minulost a vyčítal generálovi, že se Americe vyhýbá. Vyrazil sám do Nového světa a brzo po příchodu do Ameriky si změnil jméno na John James Audubon, ale selhal při každém pokusu o nový start v životě. Pokazil obchody na otcově statku a dokonce byl donucen ho prodat. Otevřel si tržnici v Kentucky a Missouri, ale taktéž selhal. Stejně jako s dopravou zboží do New Orleans. Postavil pilu na řece Ohio, ale poptávka po dřevu byla malá. Vše vedlo až k osobnímu bankrotu. V roce 1819 ho propustili z vězení pro dlužníky a jediné, co mu zůstalo, bylo oblečení, zbraň a štětce. Přes všechny neúspěchy v podnikání a v životě vynikal v jedné věci. V malování. Když ho jako chlapce ve Francii otec nutil navštěvovat vojenskou školu, jediné místo, kde našel klid, bylo v lese s papírem a tužkou. Všechno romantické, co hledal, nacházel v přírodě. Ale to, co v přírodě považoval za nejkrásnější, byli ptáci. Audobon byl ptactvem posedlý. Kreslil je, ať se obchodu a v životě dařilo nebo ne. Mnozí lidé říkali, že jeho selhání v životě má na svědomí právě jeho posedlost ptactvem. V jednom dopise své sestře si jeho žena Lucy stěžuje... V každém ptáku mám rivala, ve svém nespoutaném světě objevil stovky ptáků, ale žádný mu nepřinesl zlatá vejce. Z frustrace se zrodila inspirace. 12. Října 1820 se Audubon nalodil na loď na řece Ohio v Cincinnaty a vyrazil na velkou pozorovací výpravu. Jeho cílem bylo namalovat portrét každého ptáka z Nového světa v životní velikosti. Jeho cesty vedly dole řekou Mississipi, skrz New Orleans do suchých oblastí Floridy, dále po pobřeží Atlantiku a Labradoru. A zase proti proudu řeky na velké pláně Dakoty.
Jeho kresby se staly dokladem o druzích ptáků v dané oblasti a daly základ k Big Year. Z jeho kreseb vznikla kniha Ptáci Ameriky, která se následně stala senzací. Jeho 450 kreseb ptačích tvorů Nového světa vodovkami změnily styl kreseb ptáků. Jeho kresby byly velké, odvážné a detailní. Ale vybíraly si velkou daň a Audubona vyčleňovaly od ostatních umělců. Aby dokončil jednu kresbu, zabil mnoho ptáků jednoho druhu a to jen proto, aby vybral 1 nebo dva nejvýraznější exempláře. Mrtvolku pak vyztužil dráty a vypreparoval na větev, jako by pták žil. Zbytek zabitých ptáků vyhodil, nebo snědl s přáteli. Audubon soupeřil s umělcem uvnitř sebe. Zatímco co v Anglii se psala kniha „Tak pionýři“, v Americe se zápasilo s divočinou. Muži v dlouhých kabátech s uhlazenými vlasy a bradou, často u sebe nosili nože a jiné zbraně. Jak se psalo v novinách, boje s domorodci byly na denním pořádku. Krásné výhledy z lesních chat dokazovaly, že život je tu všude a vůbec to nebylo tak, že by tu rostla jen bavlna a tabák, na kterých se dalo něco vydělat. Po mnoha letech nouze byl místní lišák (ve smyslu vychytralý parchant, který ví, jak využít věci ve svůj prospěch) schopný se odvděčit svým podporovatelům. Když Audubon nalezl nový druh jestřába a vrabce, pojmenoval ho Harris's hawk a Harris's sparrow po farmáři z New Jersey Edwardovi Harrisovi, který byl jedním z jeho prvních „patronů“. Také vznikl Audubonův hrdinný portrét se zbraní připravenou k palbě, který dodnes visí v Červeném pokoji v Bílém domě. Psal se rok 1826. Bohužel, několik druhů, které tenkrát namaloval, už vyhynulo – alka velká, holub stěhovavý, papoušek karolínský, lesňáček louisianský, kačka labradorská nebo datel knížecí. Staly se oběťmi lovu pro zábavu nebo potravu anebo je vyhubila změna prostředí. I Audubon sám lovil, ale vyhubení některých druhů ptáků ho vyděsilo. Během výletu přes Great plains se jako poslední zprávu dozvěděl, že alka velká je na hranici vyhynutí. Audubon zemřel v roce 1851. Jeho žena, která byla učitelkou, měla ve třídě studenta, co se jmenoval George ''bird'' Grinnell. Psal do časopisů o ptácích a byl zásadně proti „vyvražďování“ přírody. Byl připraven pokračovat v odkazu Audubona. V r. 1886 vyzval své čtenáře k založení prvního spolku na ochranu ptáků. A nazval ji „Audubonova společnost“ (Audubon Society), což mu slouží ke cti. Jen za první tři měsíce se zapojilo více než 38 tisíc lidí a ohromující však bylo, že si zachovali svobodného ducha i na vzdory tehdejšímu vzhledu Massachusetts. Společnost je dnes největší organizací v USA, má pobočky na více než 100 místech napříč USA a více než 550 tisíc členů. Začátkem 20. století se lov pomalu již vytrácel a stal se spíš záležitostí malých skupinek mužů. V roce 1900 přišel ornitolog Frank Chaman se skvělým nápadem a s dalšími členy zahájili kampaň. Kampaň začala 25.12. a 27 milionů milovníků ptáků a přírody ze 13 států USA vyrazilo do přírody. Objevili 90 druhů a celkově viděli 18 500 jedinců. Co ale bylo daleko důležitější, byla skutečnost, že se začali vzájemně poznávat a každý rok setkávat. Tak vznikla první síť pozorovatelů. Později zakládali týmy, které soupeřily mezi sebou v počtu spatřených druhů. Dnes se z vánočního počítání stala velká tradice, která je organizována asi na 1800 místech s více jak 52 tisíci členy napříč Severní Amerikou. Někteří pozorovatelé, aby mohli soutěžit, nečekali jen na Vánoce. Výsledkem byl Big Day. S úderem půlnoci se vydali na lov sov při měsíčním svitu. Snahou bylo vidět co nejvíce druhů během 24 hodin a tak prohledávali keře kvůli pěvcům a jezera kvůli vodním druhům. Ke konci první světové války bylo spatřeno během dne 100 druhů. Pozorování nebylo něco, co by stálo za pochvalu, ale pak přišel Peterson, který v r. 1934 změnil pozorování v masový sport. Bylo mu 25 let a vydal 167 stránkovou příručku, která zcela změnila pohled Američanů na pobyt v přírodě a na poznávání ptáků. Předtím všichni pozorovali jen za hlavní své pušky a maximálně hlásili to, co ulovili. Peterson však nosil vzorky do laboratoře a členil ptáky podle znaků. Také učil Američany jak poznat druh podle zvuku a vzhledu. Aby zvýraznil odlišnosti, dal podobné druhy k sobě. Stránky jeho knihy byly nejlépe ilustrovány, ale většinou jen černobíle. Lesňáčkovití, tangary..... na kresbách byly šipkou zvýrazněny rozdíly mezi druhy. Přesto, že některé druhy nebyly popsány podrobně, i tak byla kniha dobrou volbou většiny pozorovatelů (vrabec byl jen vrabec a v další části knihy byl pak článek o tom, jak rozeznat strnadce pustinného od strnádka večerního). Kniha prolomila depresi z knižní krize a během prvního týdne se prodalo téměř 2 miliony výtisků v zelených deskách. Peterson se stal boháčem a do konce života by už nemusel pracovat. Ale pracovat nepřestal. Nakonec vydal asi 4 tucty příruček, ve kterých popsal nejen ptáky, ale i rostliny, motýly, ještěry, škeble a dokonce i kameny. Peterson dokázal však víc než jen psát a kreslit. Uměl nadchnout a zaujmout. Z pozorovatelů udělal velkou rodinu a z jeho příruček se stala nejprodávanější série. Když se konal Petersonův mítink, sešlo se více než 600 tisíc lidí z celé Ameriky. Mnoho lidí s dalekohledem kolem krku se v něm vidělo, zatímco on si uvědomil, že na světě je mnoho pozorovatelů jako on. Syn švédského imigranta Petersona byl vždy považován za podivína. A to kvůli svému zájmu o přírodu. Když začal psát jednu ze svých knih, nesetkal se s pochopením ani doma. „Ptáci napříč Amerikou... Takže ty jsi blázen do ptáků?!“, odsekl mi otec. „Neviděl jsi je už všechny?“, zavrtěl hlavou. „Podívej se, jak vypadá tvoje oblečení. Opravdu ti vůbec nerozumím,“, dodal. Nikdy jsem mu to nemohl pořádně vysvětlit. Ani sám jsem to nevěděl.
Petersonův otec Charles byl stavbař, ale hodně pil. Peterson neuměl postavit ani budku. Petersonův otec ho nazýval cvokem a byl na něj hodně přísný. Peterson se bál, že syn dopadne jako on. Jako puberťák si chtěl oholit hlavu, ale málem se skalpoval (jeho vlasy přežily). Vyrostl v Jamestowně v New Yorku, ve městě výrobců nábytku. Říkali jim zelení Švédi, neboť jeho otec byl jako jediný ochotný jíst zelené banány. Často se připletli do bitek s italskými imigranty. Byl tak posedlý přírodou, že zmeškal první přistání letadla v New Yorku, neboť sledoval pářící se kobylky. Ale díky Audubonově společnosti a oblíbené učitelce paní Blanche Hornbeckové se setkal s pochopením a našel si své místo mezi pozorovateli. Když však své historky vyprávěl lidem s podobným osudem, setkal se s úsměvy. Setkání ho povzbudila, a když to byly příběhy vyvrhele, zromantizoval je. V roce 1953 se přidal k nejznámějšímu britskému přírodovědci Jamesovi Fisherovi. A vydal se na cestu dlouhou 30 000 mil napříč Novým světem. Svoji cestu za voláním ptáků začali na střechách vlaků a budov v Newfoundlande. Potom pokračovali přes hory, kde pozorovali migraci ptáků a datly na stromech. Sledovali Audubonovy stopy. Cestou pochopili skutečný dopad vymírání některých druhů, ale navrátili zájem o zahrady a ostrov Avery v Lousianě. Cestou viděli továrny Coca-Coly a dokonce i nejznámější muzea v zemi a díky svému jménu i zákulisí jejich putování. Peterson a Fisher měli jedno společné – nikdy neztratili své dětské nadšení. Během návštěvy Grand Canyonu spatřil Fisher svého prvního californského kondora. Ohromeně se při pohledu na 3 metry široká křídla letící nad pouští otočil na Petersona a vyhrkl wau! Za celé tři měsíce se pohádali jen jednou a to když Peterson v Arizoně málem naboural, protože sledoval hejno ptáků. Když svoji cestu zakončili na ostrovech Aljašky, rozhodli se napsat knihu o svém putování. Vznikl i dokument s názvem Divoká Amerika. Prodalo se skoro 2 000 000 kopií.
Jedna část byla napsána jinak. Poznámky, které psal Peterson, byly napsané menším písmem ve spodní části stránky. ,,Můj seznam na konci roku 1953 obsahoval 572 druhů.´´ Byla to poznámka, které byla napsaná bokem od ostatního textu. Brzy všichni pozorovatelé chtěli následovat tyhle poznámky a stali se jimi posedlí, chtěli cestovat za ptačími druhy Severní Amerikou. Chtěli se zúčastnit Big Year. Kniha byla publikovaná v roce 1955. Hned dalšího roku se Angličan Stuart Keith, který čerstvě dostudoval Oxford, rozhodl, že si to splní taky. S příručkou od Petersona v jedné ruce a s knihou Divoká Amerika v druhé, nastoupil na vlak. Spolu s kovboji vyrazil na cestu ze San Bernardina do Pasadeny - srdce jižní Californie a s prázdnými kapsami se vydal za tím, co se stane jednou z jeho nejkrásnejších vzpomínek. Během Big Year procestoval stopy Petersona a dostal se až k Atlantiku. Byl hnán tím, že vystihl správnou dobu a na Vánoce, když dorazil do Edmontnu v Albertě, měl už zapsáno 598 druhů. O 26 víc než Peterson a zdvihl tak rekord Big Year. Keith se však cítil osamělý. I když byl na vrcholu. Když popisoval svůj příběh do Audubonova časopisu, bylo mu přiznáno 625 druhů. A byl tedy druhý v historii. Překonal ho jenom Roger Tory Peterson, který nahlásil 633 druhů. Neznám žádného jiného, který by viděl víc než 600 druhů stálo v poznámce.
Během týdnů na začátku roku 1961 ho bombardovaly stovky listů a dopisů. Od pozorovatelů, kteří byli držiteli dlouhých seznamů. Hrdě hlásili víc než 500 druhů. Devatenáct lidí dokonce nahlásilo víc než 600 druhů. Keith se cítil trochu zahanbený tím, že ho překonal nějaký anonymní pozorovatel. Ira Gabrielson z Washingtonu doložila fotky a pozorování 669 druhů. (dokonce víc než Peterson). V roce 1963 se v Audubonově časopise psalo : “Klub 600 se rozrůstá”. Nejlepší američtí pozorovatelé překonali svého učitele. Ale Keith se cítil trošku uraženě a hloupě, protože ornitology zahanbovali nadšenci. Připadalo mu hloupé nazývat sčítání ptáků sportem. Do poznámky napsal: “Není to jako baseball nebo bowling, potřebuje to pořádek, jinak to všechno přijde vniveč”. “Proč by se lidé měli cítit zodpovědní za nějakou chybu, když vlastně nikomu neubližují”? Obhajoval jiný redaktor magazínu. Během toho, jak zaznamenával jména vedoucích pozorovatelů, profesor zoologie Olim Pettingill z Carletonskej Univerzity v Minesotě začal publikovat návody na to, jak snadněji hledat ptáky spolu s nejlepšími místy. Jeho příručky ,,Hledání ptáků´´ měly několik částí. 659 stránková část o Mississippi a 709 stránková o východě USA si vysloužila přezdívku “Děkanovy Ručičky”. V tom čase se Olim Pettingill už proslavil jako cestující obchodník, který na svých cestách recenzoval hotely a restaurace. Jeho porovnávání a články se staly stejně populárními a dělaly jméno všem vzpomínaným. Právě proto, že při sledování ptáků sledovali studenti i restaurace. Objednávali si to samé. A poznávali ty samé recepty. Chcete vidět, chcete být v národních rezervacích Floridy? Chcete vidět Cave Creek Canyon v Arizoně? Chcete vidět puštíka vousatého? Zastavte se v Minnesotě během zimy a následujte profesorovu instruktáž. Když Pettingill začal mluvit, všichni hltali jeho slova a chtěli stále více a více. Více detailů a více míst. Jim Lane plnil poličky dvousetstránkovými knihami a i tak byla každá z nich pouze o jednom státu nebo dokonce jen o jeho části, zatímco Pettingill popsal přesně, co chtěl. Planiny Cancasu, Colorada a Oklahomy byly dobrými příklady. Dejte si na cestě dobré kuře: „Jeďte od Campa po Gravel road 8 mil východně, potom zabočte na jih a pokračujte 2 míle, potom doleva a po zhruba třech mílích uvidíte vysílač. Pokračujte po pravé straně 1,3 míle. 100 stop před vámi budou ptáci. Ale zůstaňte v autě, jinak je vyplašíte. Podnik před vámi je hostí často. Pozorování už tedy nebylo jen pro ornitology a stával se z něho sport a zábava. Vzácní ptáci byli odměnou. Díky Pettingillovi mohl mít základní i širší znalosti kdokoli a už dávno to nebylo jen o nudné nalinkované odbornosti. Revoluce v informacích byla na světě. Ale bylo to ještě pozorování, nebo už hra? Nejdříve stovky, později tisíce nadšenců se přidávalo k Adubonově společnosti. A tak v roce 1969 vznikla Americká asociace pozorovatelů. Podobalo se to setkání alkoholiků, ale rozdíl byl v tom, že každý byl na svoji závislost hrdý a chtěl víc a nikdy s ní skoncovat. Příběhy se vyprávěly, zážitky sdílely a způsoby zlepšovaly a zkoumaly. Nastavily se standardy pro pozorování Big Year: „Pták musí být živý a ostrovy musí být nejdále 2 míle od pobřeží“. Bahamy, Havai a Grónsko tedy vyloučili. A tak se putování Rogera Toryho Petersona, který byl patronem a praotcem pozorovatelů, během dvou dekád stalo něčím víc. Big Year rekord byla meta a mnozí za ní cestovali napříč kontinentem. Nikdo nebyl rychlejší než Ted Parker. Už když si jako teenager dělal řidičák, ho považovali jeho vrstevníci pozorovatelé za vyšší ligu. Nejenže si dokázal zapamatovat znaky většiny severoamerických ptáků, byl i šikovný na basketbal. V roce 1971, v posledním semestru na střední škole McCaskey v jihovýchodní Pensylvánii se Parker rozhodl, že nejlepší rozloučení se školou bude, když se stane odborníkem na ptáky. Zúčastnil se výletů k vodám i do hor. Vyrážel za pozorováním více než 300 mil daleko. Potom se vydal do Ontaria, Illinois a jižní Kalifornie. Viděl puštíka vousatého, tetřívka prériového, strakapouda kokardového. Vlastně většina pozorovatelů v jeho věku se na cestách přidávala ke zkušenějším pozorovatelům. Naštěstí se i pro něho někdo našel. Harold Morrin, 49 letý finanční poradce ho bral na dlouhé výlety bez rodičů. Parkerův otec to chápal, protože on miloval golf jako Parker ptáky. Morrin a Parker sdíleli lásku k ptákům, ale učitel se brzy začal obávat o svého žáka. Díky svému výbornému sluchu dokázal jeho mladý přítel okamžitě podle zpěvu identifikovat téměř jakéhokoliv severoamerického pěvce. Na univerzitě v Tusconě v Arizoně se naučil základní znaky a když v roce 1971 končil s 625 určenými druhy, překonal o 28 druhů 15 let starý rekord Stuarta Keitha. Big Year se stal pro mladé hrou. Když zjistili, že nový rekord drží teenager, povzbudilo je to a řekli si, že to také dokáží. Floyd Murdoch byl doktorand, který chtěl navštívit rezervaci kvůli své práci o ochraně ptáků. Kenn Kaufman byl středoškolák a rád cestoval po Americe. V roce 1973 se oba rozhodli, že se zúčastní Big Yearu. Poprvé se potkali na lodi na výletě dlouhém 25 mil kolem pobřeží u New Hampshire a ani jeden z toho nebyl nadšený. Murdoch, poznamenaný rozchodem, byl donucen změnit myšlenky. A tak cestoval ve svém Buicku 64 napříč státy. Rodina neměla peníze a on se cítil pod psa, ale časem se naučil nazývat polévku z konzervy večeří. Byl to zvláštní, dobře oblečený profesorský typ v brýlích, s podivným úsměvem. Nejdříve si myslel, že jeho účast na Big Yearu bude zápas Davida s Goliášem, ale brzy si uvědomil, že hraje špatnou roli a to se mu vůbec nelíbilo. V tomto bodě si ujasnil svůj cíl a cestu ke konci soutěže. „No, abych se vyjádřil ke svému dobrému pozorování“, řekl pro jeden časopis, „držel jsem se Kena za opasek a on mě vedl.“ Toto velmi rychle podnítilo představivost světa pozorovatelů. Ohromující 69 200 mílové výpravy napříč Amerikou měly za sebou víc, než se zdálo. Kaufmana ve Virginii na dva dny zatkli a šlo mu i o život, když na něj mířil brokovnicí rančer v Oklahomě. Nesnášel totiž místního ochmelku, zlatokopa, který mu byl podobný především dlouhými vlasy. V Mexiku mu neplatil řidičák a během Arabského ropného embarga v roce 1973 byl drahý benzín. I tak se podařilo procestovat 12 států a 2 provincie. Kaufman měl nehodu v Louisianě, ale dostal se autobusem do Yukonu. Po nehodě ohrožoval svůj život tím, že prodával svojí krev, aby měl peníze. Spal pod mosty a jedl žrádlo pro kočky. Ve výsledku za svůj Big Year utratil méně než 1000 dolarů. Nestačilo to. Mudroch držel nový rekord 669 amerických druhů, o 3 víc než Kaufman. (Kaufman tento rok ve skutečnosti viděl nejvíce druhů, ale Mexiko se nepočítalo). Mudroch přiznal, že měl plán, ale chybělo mu 5 druhů. „Pomáhal jsem ostatním, místo abych se soustředil na svůj seznam.“ Buďte nenasytní! Ztratíte hodně přátel, uděláte si hodně nepřátel, ale váš seznam poroste. Kaufman byl sangvinik. Během Big Yearu se potkal se svojí ženou, také byla členkou Americké asociace a byl pro ni hvězda. Znamenal více než fotbalisti, politici a rock’n rollové hvězdy, byl totiž jedním z předních pozorovatelů v zemi. Kult okolo jeho osoby z něj udělal něco víc a překonal zažité standardy o pozorovatelích. Někoho nadchl, někoho inspiroval. Během svých studií v roce 1976 Scott Robinson přemýšlel, jestli se vydat do Evropy, Rocky Mountains a zaujal ho i Wall Street. Rozhodl se ale, že to odloží a věnuje rok ptákům. Podpořila ho babička, která mu dala karavan a 2500 dolarů, aby si šel za svým snem. Robinson se vydal na cestu dolů Východním pobřežím a potom napříč Texasem a Arizonou k pobřeží Pacifiku. Následoval spisy Petersona a Fishera v knize Divoká Amerika. Začátkem května viděl 600 ptáků a útočil na rekord, ale měl problém. Během jarní migrace se musel zastavit a zůstat v Hampshire pomoct profesorovi s výzkumným projektem. Když Robinson konečně skončil, změnil si koncept Big Yearu. Místo aby pokračoval ve svých typických výletech, připojil se k síti pozorovatelů, která informovala o výskytu vzácných druhů napříč kontinentem. Vyzbrojen pětisetdolarovou letenkou, která mu dovolovala neomezené létání napříč Amerikou, začal překonávat všechny potřebné vzdálenosti. Florida Case, Arizona a mnoho dalších právě, když bylo třeba. Rekord Big Year byl jeho. Jestli byl pro studenta nějaký způsob, jak překonat původní rekord, pak to byl právě tento. Ale jak by to udělal obchodník? James M. Vardaman si položil tuto otázku a použil svoje know-how, aby přilákal pozornost. Big Year považoval za nejrychlejší a nejlevnější způsob, jak si udělat jméno. Vytvořil plán, který souvisel s jeho plánem na Big Year a u Mississippi přemluvil několik zkušených lidí, aby mu radili se strategií. Zahrnovalo to: Kenna Kaufmana, Johna Arvina, Lerryho Balcha, Willa Russella, Richa Stallcupa autora několika povídek a Paula Sykesa. Odborníci pocházeli z Mc Allenu, Texasu, Rio Grand, Aljašky, Chicaga, Maine a Kalifornie dali do kupy team. Scházeli se na Delray Beach na Floridě. Navrhli plán, ale nebylo to jen o tom dát do kupy team, ale i sehrát se. Plánované oblasti zahrnovaly hodně překvapení i rarit, jak se později ukázalo. Vardaman se neustále hlídal, aby neudělal žádnou mediální chybu, díky které by ztratil glanc na veřejnosti. Pro jistotu byl spolu s předními 300 pozorovateli z Adubonovy společnosti členem 850 klubů. A tak každý, koho znal, brzy začal dostávat leták s novinkami jeho Big Yearu. Propagoval se jako značka, na konci každého listu stálo: Zavolejte 601-354-3123 a zeptejte se pozorovatele. A tak vznikla první pozorovatelská linka. Díky tomu, co zjistil, si připsal 20 druhů. Ne vše však bylo podle plánu. Když si plnil svůj Big Year, jeho žena se starala o šest dětí ve věku od 6 do 17 let, včetně dvou párů dvojčat. Když byl 58 letý Vardman na arktické výpravě za rarohem loveckým, slavíkem modráčkem a alkounkem chocholatým, jeho žena řekla reportérovi Wall Street Journalu: „Dala bych ho za desetník, když šel uprostřed roku na Aljašku a nechal mě týdny samotnou s dětmi.“ Když Vardaman volal domů, děti už neříkaly, chybíš nám, ale kolik jsi napočítal druhů. Od začátku dělal vše pro svůj úspěch bez výčitek. Vždy, když pozoroval druh, ujistil se, že má svědka a vždy dokládal dva seznamy. Seznam druhů a seznam svědků. Mnoho pozorovatelů svým přístupem otrávil. Díky častým letům získal plukovnickou kartu Delta Air Lines. S ním to však nic neudělalo. Stále nedokázal najít sám sebe. Když ho Kaufman vedl Phoenixem, aby našli drozdce bledého na cestě solnou pánví, zaujatě ukázal na ptáka a začal vyndávat dalekohled . „To je v pohodě,“ řekl Kaufmanovi. A odškrtl ho na seznamu. Nastal čas posunout se. Skončil v roce 1979 s několika velkými cíli. Měl 699 druhů a rozdrtil rekord Big Year. Stejně tak i rekord za útratu a z původních 10 157 dolarů se stalo 44 507 dolarů, takže ho jeden pták stál 63.67 dolaru a dokázal tak, že mezi mezi pozorovatelskými schopnostmi a Big Year seznamem není souvislost. Ale co bylo možná důležitější James „Prachy“ Vardman naštval pozorovatelskou vrchnost. Pozorovatelé dlouho diskutovali, zda jeho 12 měsíční pozorování považují za vědu nebo za sport. Vardman ale z toho udělal bingo. Bingo je přeci pro staré dámy v papučích. Je takové i pozorování? To nikdy, shodli se starší pozorovatelé. A obhajovali čest soutěžního pozorování. Nadšenci a původní členové Americké asociace pozorovatelů Norman Vincent a Benton Basham sice o pozorování žertovali, ale brali ho vážně. A byli to právě oni, kdo v roce 1973 pomáhali Mudrochovi s jeho Big Year. V roce 1983 byl na řadě Basham.
Vedoucí americké Asociace pozorovatelů v čele s Bashamem nenechali nic náhodě. I když Vardaman dále rozesílal letáky. Basham a jeho kolelgové síť ještě rozšířili. Rozesílali dopisy a jednotlivě telefonovali tisícům členů s upozorněním, že Basham chce znovu rekord a s prosbou, aby co nejrychleji hlásili všechny rarity. No, nebylo to tak lehké, jak by se mohlo zdát. I když se pozorovatelé vyznali v druzích v nejbližším okolí, celkový přehled neměli. Například ústřičník západní by byl vzácnost v Massachusetts, ale na pobřeží Pacifiku byl běžný. A Basham nechtěl půlnoční telefonáty o druzích, které byly někde jinde běžné. Chtěl pouze skutečné vzácnosti. A tak vymyslel kódový systém severoamerických druhů. Kód 1 byly nejsnadněji pozorovatelné druhy jako např. vrabec domácí. Kód 2 byly vzácnější druhy jako např. sokol stěhovavý. Ty byly viděny méně často ale ne předvídatelně. Kód 3 – to už bylo složitější. Byli to ptáci, které bylo nutno pozorovat v určitou dobu na určitém místě. Tito ptáci ze sekcí 1, 2, a 3 tvořili 675 druhů základní migrující skupiny a Basham usoudil, že během svého Big Yearu je prostě spatří. Tyto druhy nestály za telefonát. Bashamovou prioritou byly druhy s kódem 4 a 5. Ty, díky nimž překoná rekord. Byly to druhy, které zabloudily z jiných kontinentů apod. Aby se ujistil, že jeho požadavek nebude zapomenut, zaplatil za to, aby pozorovatelské časopisy věnovaly jeho cestě stejnou pozornost, jako věnovaly sportovní časopisy homerunu Henryho Arona. Když se Bashamovi konečně podařilo dosáhnout 711 druhů a vzít tak Vardamanovi rekord, vyšel oslavný devítistránkový článek s jeho fotkou na obálce, kde hrdinně pózoval u tabule zákaz vstupu. Pořádek byl znovu nastolený a outsider překonaný. Jeho čin nebyl taky levný. Basham nikdy neřekl, kolik to stálo, ale přiznal, že by si za tu částku mohl postavit hezký dům a do garáže zaparkovat auto a to bylo v Tenesee dost náročné. Bashamův nový rekord zahrnoval 675 druhů, které žily v severní Americe a 36 dalších. To, co začal Scott Robinson, se dostalo na úplně jinou úroveň. Mnozí se ho snažili překonat, ale selhali. V únoru 1985 si zasel semínko zkázy. V Texasu u něho doma zaklepal další nadšenec do ptáků, dlouho si povídali a nakonec dal Basham 3 sliby. Zaprvé si koupí drahý špičkový dalekohled alespoň za 5000 dolarů, za druhé vstoupí do asociace pozorovatelů a za třetí věnuje 3 týdny života pozorování asijských rarit na pouštních ostrovech patřících vládě s názvem Attu.
Časem se poznali Sandy Komito a Benton Basham a sdíleli spolu svoji vášeň pro ptáky. O dva roky později, v roce 1987 už Komito křižoval kontinent a připravoval se na svůj Big Year. Avšak Basham přemluvil Komita, aby v srpnu obětoval pár tisíc na výlet k řekám Kelly a Noatak. Na konci výletu měl Komito 660 ptáků a z tréninku se stala skutečnost. 6. listopadu zlomil na Sokolí přehradě na Rio Grande pozorováním pižmovky velké Bashamův rekord a pokračoval až do Sivestra, který zakončil kalous ušatý a Komito se dostal na číslo 721. Komito utratil 60.000 dolarů, cestoval 220 dní a stal se novým Big Year vítězem Severní Ameriky. Ale zůstal nespokojený, protože na největší hvězdy mu chybělo alespoň 30 druhů. Včetně orla mořského na Attu, trogona ušatého v Arizoně a racka růžového v Oregonu a na Aljašce, které mohl spatřit. V zamrzlých oblastech totiž promrhal čas. Pozoroval druhy, které mohl najít snadněji, kdyby věnoval více úsilí organizaci. Mohl je mít na pobřeží Gluff, ale stále nebyl zapojený do kódových sítí rarit. Vlastně ve srovnání s ostatními jeho rekord nevyvolal žádný rozruch. Komito o svém rekordu vydal svépomocí knihu s názvem Birding’s Indiana Jones. Ale věděl, že to mohl dokázat lépe. Horší bylo, že jiní by to dokázali ještě lépe. A nejhorší bylo, že je znal – Dr. Bill Rydell byl jedním z nejlepších Komitových kamarádů. Byli spolu na ostrovech Attu, kde Komito dostal přezdívku Nejlepší spolubydlící, protože nechrápal a nenechával špinavé boty v pokoji. Při hraní karet a bridge Komito vyprávěl Rydellovi o svém Big Yearu z 87. Rydell poslouchal a učil se. V roce 1992 byl Rydell po operaci a plný energie. Ale jeho žena nebyla připravená na to, mít ho pořád za zády. Hlavně když zdobila jejich nový dům na Pebble Beach. Takže Rydell našetřil 50.000 dolarů na letenky a vyrazil na svůj Big Year. Na řekách Kelly a Noatak pozoroval to samé jako Komitu a letěl dokonce stejným letadlem. A to proto, aby o deset měsíců dříve než Komito, viděl Komitovy osudové ptáky (kalous ušatý, pižmovka velká). Chirurg, který pracoval 4 roky na pohotovosti, byl tak unešený pozorováním drozdce bahamského a tyrana bahamského, že si dvakrát během jednoho dne zamkl klíče v autě. Florida Keys a Big Sur, Kalifornie a 200 mil na pobřeží Pacifiku... Na svých cestách zažil vše. Od setkání se s bezdomovci až po výpravu na jachtě s milionářem. A bylo to poprvé, co se někdo plavil tak daleko pouze kvůli ptákům. Mnoho lidí si kladlo otázku, jak může někdo takto žít.
Jak se ukázalo, nebyla to až taková výhra. Ač byly tropické druhy v San Franciscu běžné, v jeho seznamu chyběly a získal pouze 5 nových. Vždy to byl závod s časem. A když Rydell 21. prosince spatřil vodouše rudonohého, rozhodl se, že by byl radši se svojí rodinou na Vánoce doma. Ten rok skončil se 714 druhy. O sedm druhů méně. Komitův rekord nebyl ohrožen. Ale když viděl jednoho ze svých kamarádů plnit s podobnými finančními prostředky to, co předtím plnil on, něco se v něm hnulo. Chybělo mu závodní pozorování. A věděl, že jeho rekord jen tak tak přežil. Věděl, že ho někdo někdy zlomí. Když ne Rydell, tak někdo jiný. Nevěděl kdo. Tak či tak dospěl k jedinému závěru – chce se zúčastnit nového Big Yearu. Komito věděl, že má peníze i čas, ale má ještě výdrž a sílu? Každopádně on to bral jako odvetu, výzvu. Já proti času a ptákům! Nikdy si nepřipustil, že by to bylo muž proti muži.

Číst dál...

kapitola dvě - Zrození birdwatchera

Pár minut po tom, co jsem se se Sandym Komitem poprvé setkal, už sledoval okolí a hledal ptáky. Vezl mě ve svém milovaném Lincolnu do svého oblíbeného Steakhousu ve čtvrti New Jersey. Když jsme dojeli před restauraci a viděl tu frontu aut a ještě když viděl, že by měl poslíčkovi zaplatit za odvoz svého krásného auta, naštvaly ho dvě věci. K smrti nerad zbytečně čekal a jen velmi nerad svěřoval svoje auto cizí osobě. Sáhnul do přihrádky v autě a vytáhnul značku pro postižené a průkaz ZTP a klidně zaparkoval na místě pro invalidy přímo před restaurací. Byl jsem příliš šokován, abych mu něco řekl. Jen jsem ho pozoroval, jak chodil kolem všech těch vozů nečinně čekajících ve frontě na parkovací službu, snažil jsem se aspoň předstírat kulhání. Komito s rošťáckým úsměvem pozdravil vrchního číšníka. Pochopil jsem jednu základní pravdu: Sandy Komito si nedělal srandu, jak by si někdo mohl myslet. Jeho žena, jak se později ukazálo, měla průkaz pro postižené, protože trpěla chronickou bolestí zad. Ale teď byla mimo město s přáteli. Komitovi přišlo absurdní nabízet vůbec místa s parkovací službou handikepovaným. Proč by lístek na parkovací místo měl zbytečně ležet odkládacího boxu auta jen proto, že jeho manželka byla na dovolené? Je trapné to přiznat, ale Komito mě málem přesvědčil, že bylo OK využít výhodu systému ZTP. Jeho síla přesvědčování byla tak silná. Díval se na mě těma blankytně modrýma očima a mírnil moji vinu svým přesvědčivým hlubokým hlasem a další věc, kterou jsem poznal, dal mi pocit, že je nejdůležitější osobou v celém vesmíru. Pak přišel číšník a Komito si objednal nakrájený salát. A já měl to samé. Nejím salát nasekaný na jednopalcové čtverce. Neznám nikoho, kdo to tak dělá. Ale Komito má svůj vlastní vkus a zjistil jsem, že být s ním je jako řítit se na horské dráze v zábavném parku – je to zábava, dokud Vám není špatně od žaludku. Když Komito seděl u stolu, zdálo se, že se číšníci zdržují déle v naší blízkosti, jen aby zaslechli jeho příběhy, které rád vyprávěl. Byl herec - amatér a byl na to náležitě pyšný. Byl tak drzý jako Oskar Madison a úzkostlivý jako Felix Unger.
Komito byl také ale zábavný i v terénu. Vzal mě na náš první birdwatcherský výlet pár mil od jeho domu do Hackensack Meadowlands, do notoricky známého močálu, plného odpadků a od dob, kdy New York začal růst, tu byl nevyužitý průmyslový potenciál. The Meadowlands bylo prostě úžasné místo. Ptáci se pohybovali všude – vznášející se rybáci, brodící se volavky, bublající střízlici, potápějící se vlaštovky. Avšak Komito byl přesto naštvaný. Před pár lety vláda postavila nóbl skleněnou místnost pro svatby nahoře nad bažinou a nyní technici udržují hladinu vody v těchto přílivových mokřadech uměle vysoko. Pro šťastné nevěsty to znamenalo na svatebních fotografiích spoustu ladných labutí v pozadí. Avšak pro Komita to byl umělý výsměch přírodě. Němé labutě nebyly domorodí ptáci. Chtěl bažinu tak, jak příroda vymyslela – a s bažinami všechny ty plaché bahňáky na mile páchnoucích bahnech.
Když jsem Komitovi řekl, že Hackensack Meadowlands mi strašně smrdí, rozzlobil se. Řekl, že nesmrdí plyn v bažinách, ale skládka, která je přes kopec. Nebo možná Jimmy Hoffa. Prošli jsme pár zákrutů a zatáček po hrázi nad bažinou a našli jsme k našemu překvapení velkou zadržovací nádrž, kterou technici nezaplavili. Byly tam stovky bahňáků, slukovců vrtajících se v blátě jako dvounohé šicí stroje tahající se o šneky, volavek číhajících na ančovičky. Komito se mě pokoušel naučit rozdíl mezi velkým a malým vodoušem, ale pak se stalo něco naprosto alarmujícího. Všichni ti bahňáci se najednou dali na útěk. Stál jsem se spadlou bradou a pozoroval stovky, ne tisíce, letících ptáků z míst, které jsem ani nemohl vidět. Komito ztuhnul. Existuje jen jeden důvod, který může pekelně vyděsit takové množství bahňáků, řekl Komito a je to sokol stěhovavý. Za chvíli se opravdu ukázal na obloze sokol osobně, vrhající se střemhlav dolů na pozdní oběd. Nyní stál Komito s otevřenou pusou jako já. Byl svědkem toho stejného přirozeného jevu tisíckrát před tím, ale stále nedovedl potlačit svůj úžas. Byl jsem nadšený jako malý kluk, ale nechtěl jsem,aby si toho všimnul, protože pak by si mě jen dobíral. Když jsem se s Gregem setkal v jeho bytě, krabice byly všude. Některé sloužily ke skladování. Ostatní sloužily jako stůl nebo věšák. Věděl jsem, že tu už bydlí měsíce, tudíž nešlo o pozůstatky stěhování. Miller musel vidět můj zmatený a nechápavý pohled, protože mi nabídl vysvětlení: “ Někteří lidé jsou jako desetileté děti, chtějí si stále hrát a povinnosti jsou až na posledním místě. Tak to bylo i s Millerem. Vybalování krabic pro něj byla práce, ale on si chtěl hrát, a tak vzal z vrchní krabice stojan a dalekohled a řekl.
“Pojďme si hrát.”
Millerovo auto se nedávno porouchalo, takže jsme vzali moje pronajaté. Jeli jsme do oblasti s několika lesíky poblíž jeho domu a zaparkovali. Zabouchl jsem dveře na straně řidiče a Miller řekl: “Papežík americký.”
Huh? Kde?
“Tady asi 50 stop tady v této oblasti, u toho vysokého bodláku.” Právě když jsem zvedl dalekohled, Miller zase vyhrkl.
“Střízlík zahradní, támhle. Kardinál červený, v těch dubech. Papežík indigový, přes cestu. Strnadec zpěvný hned vedle něj." Něco se mi zdálo být podezřelé. Miller ani nezvedl svůj dalekohled. Měl dokonalý sluch a poznal každého ptáka v okolí, stačilo, aby zaslechl pár tónů. Chrlil na mne druhy, než si uvědomil, že se snažím zaostřit dalekohled směrem, kterým ukazoval a odkud se ozýval hlas ptáka, abych ho zahlédl. Ale stál trpělivě u mne, dokud jsem se svým dalekohledem konečně nezaměřil na střízlíka, kardinála, papežíka či strnadce, kterého slyšel první. (Papežíka indigového, zářivě modrého v odpoledním slunci, jsem našel sám, děkuji). Co mi znělo jako plain old chip byla pro něj jasná strnádka vrabcovitá. Volal na mne druhy pěnic, které byly pro mne příliš daleko, abych je vůbec viděl v terénu a natož je určil. Odložil jsem dalekohled a začal sledovat s údivem Millera. Jeho ucho bylo neuvěřitelné. Určoval jeden hlas za druhým a zastavil se jen v době, kdy byl prostor zahlcen hlukem aut nebo tryskovým letadlem nad námi. Chtěl bych ho vzít na symfonii, jen abych ho viděl vyřešit datum výroby Stradivárek, hrajících houslí na třetím sedadle. Millerovi se snadno dařilo nakazit se nadšením od druhých. Když uviděl můj údiv nad jeho sluchovým určováním ptáků, měl ještě větší radost a trval na tom, že všeho hned necháme, aby mě naučil rozlišit skřípavé bzučení střízlíka bažinného od klábosení střízlíka ostřicového. Byl trpělivý. Byl hravý. Neexistovalo nic, co by ho rozházelo nebo rozčílilo. Byl tím typem chlápka, který byl hodně objímán, aniž by se o to snažil.
Jeho cílem bylo vyždímat ze života každou možnou unci radosti. Jednoho dne jsme přestali s pozorováním a zašli do indické restaurace, kde si objednal z menu nejostřejší jídlo, kuře Vindaloo. Číšník se Millera zeptal, zda si chce určitě objednat tak kořeněné jídlo. Řekl, že ano. Miller mi řekl, že vyrůstal na nemastné a neslané stravě. A teď chtěl všechno, co zmeškal, dohnat. Skutečně, když dostal jídlo, byla to výheň už od pohledu. Jeho oči slzely. Z jeho nosu kapalo. Zakašlal. Na holém čele měl krůpěje potu a jeho tváře zrudly. Upřímně jsem začal mít o něj strach.
“Jsi v pořádku?” Zeptal jsem se.
Sotva mohl mluvit. Pokýval hlavou a vzal si další pálivé sousto.
Viděl jsem, že když Miller něco začal, tak to dokončil.
Pro Al Levantina bylo úkolem držet krok s ním krok.
Přímo před Levantinovým domovem stoupala cesta skoro do výšky 9000m nad mořem. Vzhledem k tomu, že tu měl svůj dům snů, byl zvyklý se pohybovat v takové nadmořské výšce naprosto přirozeně, bez námahy. V první zatáčce zaznamenal hnízdo střízlíka. V druhé byla vlaštovka v díře, kterou tu zanechal datel. Nad hlavou se mu stále míhal salašník horský. Nemohl jsem říci, jestli se Levantin snažil poznat ptáky podle sluchu. Moje srdce bušilo hlasitě jako zvon nezvykle vynaloženou námahou. Den předtím jsme urazili 30 mil, než jsme se dostali na vrchol, který byl naším cílem. Byl jsem po jeho boku celý nesvůj. Byl starší než já, byl starší než můj otec, ale únava na něm vůbec nebyla, na rozdíl ode mne znát.
Konečně jsme dosáhli hřebene hor. Daleko pod námi tající sníh se hrnul dolů do Roaring Fork River. Za námi ostrý vrchol Capitol Peak, vysoký 14 000 stop. V dálce po naší pravé straně byl Aspen, po naší levé straně se zvedal sněhový kužel majestátní hory Sopris. Levantin na tomto místě byl již milionkrát předtím. Přesto se na mne povzbudivě usmál se, jako kdyby to bylo tentokrát poprvé.
S Levantinem to bylo tak: Miloval ptáky, ale ve skutečnosti ale miloval místa, na která ho přivedli. Když strávíte svoji kariéru uvězněni v šedém obleku, lindušky za rozbřesku nad linií lesů jsou pro vás ještě krásnější. Jen v terénu cítil, že žije naplno, pryč z laboratoře, kanceláře. Nemusí být zrovna největší znalec ptáků na světě – stěží identifikoval nějaký ptačí hlas – ale přesto byl zřejmě jedním z nejtemperamentnějších birdwatcherů. Skrz šalvěj na suché louce jsme honili nějaký druh vrabce. Šli jsme blíže, uletěl. Zase jsme se dostali blíže a opět frr. Sledovali jsme vrabce tímto způsobem snad nejméně čtvrt míle. Nikdy jsme se k němu nepříblížili dostatečně, abychom jasně určili, o jaký se jedná druh. V polovině našeho bláznivého pronásledování se začal Levantin smát. Blesklo mi hlavou, že tento muž řídil jednu z největších divizí z největších korporací na světě. S úžasem jsem sledoval, jak pták, který nám stále unikal, dokázal tak úspěšného muže upřímně rozesmát.
Uměl najednou jak mluvit, tak se smát a přitom i když se smál a brblal, přesto mu všichni rozuměli a chápali jeho historky. Al byl přesně tím typem baviče, kterého chce každý mít na své party.
Měl i další zajímavost. Zatímco jsme se snažili doběhnout vrabce v šalvěji, viděl jsem Levantina, jak dělal něco podivného se svým dalekohledem. Dal si pásek na rameno jako kabelku. Ale proč? Řeknu vám příběh, řekl Levantin, což je to, co říkal vždycky, když se chystal tropit žerty sám ze sebe. Jednoho dne se Levantin probudil a cítil, že ho strašně bolí pravá ruka. Sotva s ní mohl pohnout. Nemohl ji sevřít v pěst, nemohl napsat své jméno, nemohl ani nikomu podat ruku. Šel rovnou k lékaři, který měl podezření na mrtvici. Ale testy nic nepotvrdily. Obával se nervosvalového onemocnění. Ačkoliv pro to také nebyl žádný důkaz. Tak Levantina poslali na MRI, kde zjistili poškození jeho C-7 krčního obratle. Lékaři byli zmateni. Utrpěl pacient nějaký úraz páteře? Pak si Levantin vzpomněl: zrovna jel z Philadelpie do Colorada, a jako dobrý ornitolog cestoval třemi různými trasami a po celou dobu měl dalekohled pověšený kolem krku. Levantin našel dokonce příběh v časopise pro ornitology, kde identifikovali tuto nemoc jako binokulární krk.
“Rozumíte!” Vyhrkl Levantin. “Riskoval jsem i ochrnutí, jen abych byl ornitologem.”
V srdci Aspenu, během slunečného dne, Levantin neriskoval, že ho někdo uvidí. Žil ve čtvrti bysnysmenů, kteří byli špičkou ve svém oboru – stačilo mu odbočit doleva na příjezdové cestě a ocitl se přímo pod oknem obrovského sídla mezinárodního publicisty Michaela Eisnera. Levantin byl již starší ale jeho dětská zvědavost ho stále neopouštěla.
V čase oběda v zahradní restauraci jsme Levantin a já sledovali desítky lidí, jak si sedají ke stolům okolo nás. Levantin je okukoval do té doby, dokud něco neupoutalo jeho pozornost. Vzal moje pero a zápisník a poznamenal si:“ Jerry Jones, majitel Dallasských kovbojů.“
Levantin byl tak ohromený, že hned vyrazil k jeho stolu, aby si s ním potřásl rukou. To jsem si pouze myslel. Byl to omyl. Levantin byl zarytý fanoušek Philadelphia Eagles. Vyrazil k němu pouze proto, aby si z něj udělal legraci. I přes to, že Levantin byl velký vtipálek, nezapomínal na slušnost. A tak po svém žertu toho pána poprosil o autogram. Dalo se to čekat. Na rozdíl od Sandyho Komita se oba dva vyhli zbytečným problémům.
Samozřejmě jsem nad nimi přemýšlel. Byli výborní, kapacity v oblasti Velkého roku – Sandy Komito, Greg Miller a Al Levantin. Všichni byli nadšení z birdwatchingu. Ale ať jsem přemýšlel jak jsem přemýšlel, nenapadala mě jediná věc, kterou by podnikatel z New Jersey, “ajťák” z jaderné elektrárny a člen představenstva mamutí korporece mohli mít společnou. Mimo vášně pro ptáky.
Pro Sandyho Komita to začalo vždy u snídaně. Po dobu velké krize jeho otec pracoval v tiskárně za 8 dolarů na hodinu, ale brzo ho vyhodili a matka si musela přivydělávat výrobou klobouků pro dámy, aby měli vůbec co jíst. Komito musel nosit i dámské boxerkové kalhotky, protože trenýrek měli nedostatek a ty, z kterých vyrostl, dostal jeho mladší bratr. Posledních šest měsíců bydleli v přestavěném skladišti na prvním poschodí, protože neměli na nájemné. A pokud by otec nenašel hodně rychle nějakou práci, museli by zase souhlasit s dalšími ústupky, a těch už i tak bylo příliš a Komitova rodina nechtěla, aby se věci ještě dále zhoršovaly. Na Komitova otce se smůla opravdu doslova lepila. Jako rozený Rakušan bojoval v I. světové válce, samozřejmě na straně poražených. Dokonce byl i nějaký čas v zajetí. Pak se přestěhoval do Ameriky s nadějí, že začne zcela od začátku. Teď si ale nemohl dovolit ani párky. Samozřejmě, že pro hrdého muže, kterým jeho otec byl, to bylo strašné a cítil se poraženě a poníženě. Jeho děti si přece zaslouží lepší život, než má on. Jeho dva synové nikdy neměli dost pěnez, aby viděli svět, ale aspoň se o něm něco naučili. Celá rodina se snažila přežít, a aby to šlo lépe a ukrátili si čas, tak každé ráno nad cereáliemi hráli takovou hru. Komitův otec řekl jméno ptáka, pak byla na řadě matka a potom Komito. Jeho bratr byl ještě moc malý, aby se do hry s nimi zapojil. Tak to šlo dokola, až někdo nevěděl a tím vypadl. Tím pádem vítěz vždy vyjmenoval nejvíc ptáků. Proč právě ptáci? To Komito nikdy nezjistil. Jeho otec nikdy nevypadal, že by ho ptáci zajímali víc než třeba savci nebo ryby. Jeho otec ani dokonce nebyl ten typ, co chodí často do přírody, ale každé ráno začínal tuhle hru o ptácích. Rodiče nechávali Komita čas od času vyhrát. To však Komitovi nestačilo. Jednoho dne Komito listoval v nejsilnější knize, kterou doma měli. Byl to slovník. Při listování narazil na název ptáka, u kterého byl připojený obrázek. Když rodinná hra další den začala, nechal jí zprvu postupovat jako vždy...drozd, holub, kulíšek, vrabec, jestřáb....a tak dále, dokud nebyly všechny známé a lehké názvy vyčerpány, pak si šel pro jistou výhru a zahlásil:
kavka
Cože? Řekla matka.
To přece není žádný pták, to jen okecáváš, pravil otec.
Komito hrdě vytasil slovník.
Kavka byl skutečný pták, který se vyskytuje v Evropě, bylo napsané pod obrázkem ve slovníku. Nikdo z rodiny o něm nikdy neslyšel, ale teď to měli černé na bílém, a tak nemohli protestovat. Dokonce ani Komito už jako šestiroční si nedokázal připustit, že by měl prohrát hru o ptácích!
Když si otec našel práci, pracoval často někdy i 6 až 7 dní v týdnu. Ale práce bylo i tak málo, tak museli rodině pomáhat i oba chlapci. V zimě si Komito plánoval, že si vydělá odhrabováním sněhu, protože za každý chodník před obchodem by dostal 25 centů. To byly docela lehce vydělané peníze. Během roku musel bojovat s ostatními dětmi z okolí svého bydliště o svoje místo v metru, kde za čtvrt dolaru čistil boty a doufal, že dostane 10 centů diško. Když měl dobrý den, mohl každou sobotu vydělat i deset dolarů, ale 7,5 dolarů musel dávat rodičům. Měl jen jedno tričko, které pral vždy v noci a doufal, že do rána bude suché.
Brzy se naskytla možnost pracovat jako poslíček pro místní obchody. Doručování zásilek mu mohlo přinést diško 5 centů. Doba ale byla zlá a tak mnozí dospělí předstírali, že nejsou doma, aby mu nemuseli diško dát, když se zásilkou zazvonil. Předpokládali, že nechá zásilku u dveří. Komito se naučil jednoduchý trik. Předstíral, že odchází, zadupal a potichu se vrátil. Fungovalo to téměř dokonale, dvěře se většinou otevřely a Komito, který stál za dveřmi zákazníka překvapil a řekl si o svoje peníze. Jednoho dne se ho žena, která se právě přistěhovala, zeptala, kolik jako poslíček dostává jako odměnu. Komito bez mrknutí oka řekl, že deset centů a taky je dostal. Věděl, že to asi bylo největší diško, které kdy jaký který poslíček v Bronxu dostal. Ten den to byla i jeho jediná zásilka a tak měl i rekord v nejvyšším průměru co se diška týkalo. Už když mu bylo 12 let, naučil se, jak si sehnat práci. Ale už v tom věku věděl, že chce dělat něco jiného. Vadil mu stereotyp. Stále stejné cereálie, stejné tričko, stejné ulice a tím i stejný stres. Ale...musí to tak být? Po čase zjistil, že tráví víc a víc času na jednom místě a tím byl Van Cortland park v Bronxu. Našel tu zvířata, která si mohla chodit z města a do města, jak se jim zachtělo. Nepočítal městské holuby a vrabce, ale myslel tím divoké ptáky. 19. února si do svého zápisníku udělal první poznámku (ten zápisník má do dnes) – berneška velká, kachna divoká a kachna černá.
Jednoho dne, když se Komito toulal po parku, všiml si chlapce, který upřeně sledoval oblohu. Tam je káně rudoocasá říkal mu a ukazuje prstem na oblohu nad jejich hlavama. Komito nic neviděl. Chlapec, který stál vedle nich, si z dlaní udělal dalekohled a potvrdil Komitovi přítomnost dravce. Tak vstoupil Sandy Komito nevědomky do nového světa. Do světa ptáků.
Chlapci dali Komitovi typ, aby se přidal v Bronxu ke skautům a Komito rád vstoupil do skautského oddílu. Všichni byli starší než on a všichni se zajímali o divoce žijící zvířata a to nejen v Bronxu, ale i ve volné přírodě. Skauti mu nabídli, že ho naučí rozpoznávat ptáky a tak se Komito naučil poznávat svou první stovku ptáků. A tak se i poprvé zapojil do závodu. Hlad po učení byl tak silný, že chodil do knihovny tak často, až z paměti znal Příručku volně žijících ptáků od Troya Petersona.
Když psal dlouhý sloh na základě svých vědomostí a vlastních zkušeností, jeho učitelka byla nadšená, než si všimla, že je tam až příliš mnoho fotografií. Komito si našetřil svých prvních 30 dolarů z čištění bot a koupil si svůj první dalekohled. Ihned se potom vydal električkou na svou první velkou výpravu do Pelham Bay a odsud jel autobusem a vlakem na pláž v Johanes Beach. Pak cestoval do Pesadily nad řeku Hudson, aby viděl svého prvního sokola. Na jedné z pozemních výprav na Atlantic beach našel v síti mrtvého racka mořského a nemohl ho tam jen tak nechat. Vzal ho domů a neuměle ho vypreparoval a dal si ho nad postel. Lidé na Davidson Avenue se zastavovali a koukali na něj oknem z ulice. Jemu pozornost lidí nevadila a každou noc bez problémů usnul, přestože mu cizí lidé z ulice koukali přes okno do pokoje.
Rodiče o něj měli však strach, Komito se začal rapidně měnit. Hra se jmény ptáků se změnila na hru – Kde je náš syn? Komito se stále někde toulal, ale protože stále nosil dobré známky ze školy a ani nezanedbával brigády a domů nosil peníze, nechávali ho rodiče zatím na pokoji. Jen se jeho matce nelíbila lebka racka, která stále vévodila v jeho pokoji.
Brzy Komito začal cítit, že oblast okolo New Yorku už nestačí k naplnění jeho vášně. Jednoho dne, to už mu bylo 16 let, někdy okolo léta četl o Islandu a jeho pobřeží. Stejně tak ho silně zaujaly informace o pobřeží Maine. On a jeho kamarád rybář se vydali na sever. Byla z toho třídenní cesta na Rockland. Na místo dorazili po druhé hodině odpoledne. Původní záměr jít do hotelu ztroskotal na nedostatku peněz, a tak rozložili svoje spacáky pod skalní převis, kde se tito dva puberťáci pokoušeli zahřát. Během několika minut je noční strážník nahlásil hlídce a ještě nebylo ani půl sedmé večer a už se museli hladoví chlapci přesunout o dalších 30 mil na místo, které nikomu nepatřilo. Vůbec si nebyli jistí, jestli tady najdou to, co hledají a stále se báli, že je vyženou další pobřežní hlídky. Byla to sázka do loterie, buď tu budou jako v ptačím ráji, nebo se vrátí strašně zklamaní. Komito se obával nezdaru, ale vzápětí viděl svoje první přímořské druhy. Přímořská hlídka, která je nenedlouho objevila, byla překvapená, myslela, že narazila na Toma Sawyera a Huckleberryho Finna, kteří přijeli z Bronxu. Chlapci nadšeně mluvili o důvodu své návštěvy – pozorování ptáků, a tak je hlídka nechala přespat v chatrči nedaleko majáku. Během první noci Komito uslyšel tajemný zvuk, vyšel ven, aby se rozhlédl, do temene mu narazil buřňáček dlouhokřídlý a v bezvědomí mu padl k nohám. Za této situace si vzpomenul na otce, který mu vysvětloval, jak si tito ptáci bouřky užívají. Není to pro ně žádný problém vzhledem k tomu, že jejich rozpětí křídel je 28 palců. Ještě se mu zdálo, že když se pták za pár okamžiků vzpamatoval a pták odletěl, stačil se Komitovi vysmát. Z této výpravy si Komito přinesl poučení, že ani ty nejzajímavější výpravy mu nemusí přinést zadostiučinění a uspokojení. Miloval chodit přírodou, měl svá místa a vychutnával si tyto chvíle. Byl hrdý sám na sebe, že dokáže pozorovat ptáky tak, že o něm ani nevědí. Díky tomu, že se uměl tiše a nenápadně pohybovat v terénu, ho během války v Korei zverbovali do speciálních jednotek a strávil rok a půl vojenským výcvikem v Texasu. Dokázal zužitkovat čas. Ptáci tu byli výborní. Na polích bylo plno trupiálů baltimorských, strnadů, sojek...druhů, o kterých před tím mohl jen číst. Mělo to i stinnou stránku a tou byl posměch ostatních vojáků. Dělali si z něho srandu, že pozorování ptáků je zábava pro slečinky, co se bojí pustit máminy sukně. Komito byl z toho rozmrzelý. Jižní Texas se mu zdál opravdovým ptačím rájem. Kdyby tu žil, bylo by všechno jednodušší, než sem podnikat cesty z Bronxu. Armádu přežil i díky tomu, že měl vždy dalekohled v kapsách svých maskáčů.
V lednu 1957 byl na svatbě kamaráda v Bronxu a na obloze si všiml prvních tažných ptáků. Tam ho ale také zaujala jedna z kamarádek a hned ji začal bavit svými příběhy, kterými ji rozesmál. Pozval ji na svatbu svého dalšího kamaráda, která byla příští sobotu v Manhattanu. Když přijeli na místo, zjistili, že svatba je až další den. Vyrazili tedy do města. Komito neměl na velkou večeři peníze, a tak vzal kamarádku do čínské restaurace na rizoto. Ona ho považovala za velice upřímného a vtipného. Její přátelé si už Komitem tak jistí nebyli. Komito byl až příliš upřímný a to nebylo vždycky pro všechny příjemné. Jeden z nich – Dale Carnegi poznamenal: Trochu Komita znám, patří k lidem, co se nikdy nevzdávají a umí si poradit. Ona však byla ztracená, muž, který věčně pozoruje okolí a věří svým očím, ji nikdy nemůže nudit. Zamilovala se dříve, než si to uvědomila. O šest měsíců později se s Komitem vzali.
Pokoušel se navštěvovat večerní školu, ale brzo zjistil, že to není nic pro něj. Příliš pomalé a nudné učení a žádná praxe. Vyzkoušel pracovat pro zásobovací společnost a během tří let se vypracoval na prodejce číslo jedna. Zažádal o zvýšení platu, ale firma to odmítla. Dokonce mu šéf řekl, že pokud se mu to nelíbí, může jít...a tak Komito šel. Protože pracoval ve stavebnictní, začal ve své garáži v New Jersey začal michat vlastní tmely a epoxidy. Objednal 10 tun štěrku a písku a materiál, který potřeboval a nechal je složit na příjezdovou cestu, jinou možnost neměl. Sousedé si začali stěžovat a když už jejich „obtěžování“ začalo být neúnosné, začernil okna v garáži a zamkl se tam. Denně pracoval od 6 ráno do 11 večer a tak se pomalu zrodila společnost Industrial Resurfacing. Mohl mít i svého prvního partnera, ale ve finále by to byl stejně on, kdo by obtelefonovával potencionální zákazníky, sháněl zakázky, on hledal sklady a vyřizoval objednávky v okolí Conecticutu a New Jersey. Komito proto spojení společností odmítl, nic by tím nezískal. Odmítal uplácet klienty večeřemi a pozvánkami na akce, bylo to příliž drahé. V New Jersey vládla korupce politiků, ale on jim odmítal platit. Jeden podnikatel mu řekl, Komito, bez úplatků to dneska nejde... Komito mu odpověděl: Ti, co tomu věří, nemají v sobě žádnou poctivost a kašlal na ty kecy. Komitovi odmítl zákazník zaplatit 2 400 dolarů za fakturu. Komito vynaložil přes 13 000 dolarů za právníky, ale dal to tomu bastardovi sežrat. Rád si vždy vybojoval svoji cestu sám. Firma byla jeho hřiště, kde si mohl hrát podle svých pravidel. Psal dopisy a vypracoval se tak, že dokázal napsat 80 slov za minutu. Jeho žena mu pomáhala, kde to šlo, a tak Komito neustále zvyšoval její objem práce. Jednou udělala chybu a dala nesprávnou známku. To Komita rozčílilo, vždyt přední strana dopisu a známka je to, co zákazník vidí jako první. Byl perfekcionista mezi perfekcionistami. Neustále se staral, byl hlavou rodiny, ale také bohatl. Stále podnikal v průmyslu a užíval si úspěchu. Chtěl být úspěšnější, ale věřil, že všechny lehčí cesty už jsou vyčerpané. Jeden jeho obor podnikání byla firma s pokrývači a dlaždiči. Pokrývání střech a podlah byly jedny z nejtěžších prací. Hlavně práce po chemičku u močálů v Meadowlands v srpnu. Nic pro slečinky. Jednoho dne se mu přihlásil dvojmetrový hráč rugby na brigádu, aby se mimo sezónu udržel ve formě. Vydržel den! Nejdříve zaměstnával místní pokrývače, ale frustrovaly ho jejich nečekané absence. Potřeboval spolehlivé lidi, ale nikdo takový nechtěl dělat tak špinavou a namáhavou práci a tak začal najímat latinské Američany. Netrvalo dlouho a všichni u něj mluvili španělsky s přízvukem z Bronxu. Zaměstnával je po celých 12 měsíců a dostali tolik přesčasů, kolik jich zvládli. Určitou část roku chodil s dalekohledem po střechách budov, na kterých pracovali, aby mohl pozorovat tahy ptáků. Někdy si všiml, že s ním pozorují ptáky i jeho zaměstnanci. Pozoroval tahy pobřežních druhů a obvykle stihl ve stejném čase i zařizovat obchody. Komito obchod miloval. Vždy si proklepl 100 lidí, než ho jeden zaujal tak, aby si ho najal. Nikdo nebyl vytrvalejší než Komito. Jeho moto znělo – Váš obchod začíná prvním NE. Poslal měsíčně tisíc dopisů a doufal, že se vrátí 20 odpovědí. Prodával a nabízel to co ostatní velkosklady, ale vždy dokázal obměkčit i toho nejdrsnějšího továrníka. A jeho tajná smrtící zbraň?? Groteskní humor!
Když mu manažer prodeje dlouho neotvíral, zvonil Komito tak dlouho, dokud dotyčný nevystrčil hlavu ven.
„Co chcete?“ odsekl.
„Máte problém se střechou a ani o tom ještě nevíte..“ zakřičel Komito, „dovolte mi ukázat, kde váš problém je.“
„Nic nekupuju!“ zakřičel.
„A víte, že bych chtěl mít sto zákazníků, jako jste vy?“
„Sto jako já?? A proč??“
„No protože už jsem jich měl tisíc takových, ale sto by mi jich docela jistě stačilo“.
Manažera jeho odpověď tak rozhodila, že ho pustil dál a nechal ho pracovat.
Komito miloval, když dokázal vyvést lidi z míry. Věděl, že si ho tak snáze zapamatují. Když přišel do kanceláře a uviděl na stole položenou fotku z golfu ihned se zeptal:
„Hrajete tenis?“
Muže s rybami se ptal na klasický lov a toho s lodí pro změnu na tenis. Komito čekal vždy na jejich reakci. Čím víc je rozhodil, tím lépe, snažil se zaujmout...možná si ho lépe zapamatují. Byl velký worhokolik z Bronxu, ale stále nade vše miloval ptáky. Na začátku 80. let se za nimi vypravil. Po dobu jeho víkendových cest na pobřeží Jersey a Jamaica bay, nebo Cape May se stal expertem na severovýchodní druhy. Vzal Bobbyo a jejich tři děti na výlet na Floridu a do Arizony a seznamil je s místním ptactvem.
Všechny tyto zkušenosti ho posunuly mezi Top 10 pozorovatelů. Chtěl ale pozorovat ptáky po celý rok, sledovat je od námluv, přes páření, stavbu hnízda.....
Všichni špičkoví pozorovatelé se jevili jako členové jedné komunity, kam ale Komito nepatřil. Dostalo ho, když propásl volavku pobřežní – vzácný euroasijský druh. Nic o tom nevěděl, dokud nečetl v New York Times článek, který však vyšel dávno po tom, co odletěla poslední volavka. Měl peníze, ale neměl nápad. Ale potkalo ho štěstí. Právě ve chvíli, kdy ptáci zastínili podnikání v jeho osobních prioritách, podnikavý birder Bob Odear našel nový způsob informování! Začal provozovat první severoamerický „alarm vzácných ptáků“. Poprvé si mohli pozorovatelé zaplatit za upozornění na polohu a směr vzácných pozorování. Byla to revoluce. Před NARBA špičkoví birdeři trávili desítky let zdokonalováním podobných aktuálních informací, které by upozorňovaly na zajimavé druhy. Dalo to hodně práce.
S NARBA byly záznamy o pozorování na prodej jako jakékoliv jiné zboží. Komito peníze měl, ale ten systém mu moc neseděl, bylo to prostě jako v práci...chtěl si vše dělat po svém. NARBA znamelala, že už to není jen o amatérském pozorování. Byl nespokojený, ale přesto NARBA využival.
S horkou informací v rukou Komito pozoroval tak, jako pracoval. Neúnavně a naplno.
NARBA znamenala, že už to není jen o pozorování. Banakit jamajský se ukázal v několika zahradách na Floridě – Komito tam byl. Sovice krahujcová se usadila v Mineapolis a Komito cestoval sněhovými závějemi, aby ji viděl. Viděl i kavku, svého „starého parťáka“ z rodinné hry na nočním přeletu v Nantuckete. Děti mezi tím vyrostly, podnikání bylo stabilní a žena štastná. Z úspěšného podnikatele se stal úspěšný birdwatcher.
Greg Miller vyrostl v kraji mimo město. Vesnička Holmes v Ohiu byla největší kolonií Amišů, kteří se řídili Biblí – Nemilujte celý svět, ani to, co je v něm... Jan 2:15. Pro jeho 15 000 sousedů to znamenalo žádná auta, žádná elektřina, nic, čím by vybočili z davu. Amišská děvčata ve škole nenosila žádné šperky ani účesy. Vlasy byly buď v culíku, nebo ukryté v šátku. Kolena vždy skrývala pod nevýraznými pastelovými šaty. Chlapci nosili košile a kalhoty, žádná trička nebo džíny. Nesmáli se, a odpovídali ano madam, ne madam, přesně podle Bible Exodus 20:4 – Nebudeš nikomu upírat jeho důstojnost jeho nepravým obrazem. Proto ve třídě nebyly žádné fotografie.
Díky převdládajícímu náboženství v Holmes nebyla žádná kina, bowlingové haly a obchody neměly v neděli otevřeno. Střední škola neměla žádný fotbalový team. Restaurace nepodávaly alkohol, mladé páry se nedržely za ruce. I když polovina polulace v Holmes Country byla Amiši, Millerovi ne. Patřili k sesterskému náboženství Mennonitů. Měli pomalu stejné hodnoty, ale akceptovali moderní život a Bibli. Mennoniti měli auta místo vozů s koňmi, nosili lewisky, používali počítače, ale přesto si ponechali některé společenské zásady.
Miller byl v prvním ročníku střední školy, když mu nevěřící žák nabídl cigaretu. Odmítl jí. Nikdy před tím se s ničím podobným nesetkal. Protože na Hilandské střední byl tanec zakázán, maturitní ples se tam težko organizoval. Vždy se slavilo tak, že každý něco nachystal, někdo polévku, jiný přípitky, někdo hlavní chod a někdo závěrečný desert. Svět odříkání řekl milosrdné Ano koláčům. Byly tam vždy koláče všech možných druhů. Jablkové, skořicové, rebarborové, třešňové....prostě ze všeho, co se dalo dát na koláč. Obyvatelé Holmes Country se nikdy nevychloubali, ale rádi mluvili o výhodách života v „hlavním městě koláčů“. Nikdo jim nic nevyčítal, že by se chlubili, bylo to prostě tak. Jak se narodilo sousedům dítě, dali rodině koláč na oslavu. Když byla těžká noc u dobytka v chlévě? Koláč od sousedů potěšil celou rodinu. Ztratil se pes? Dostali jste koláč, abyste zahnali smutek. Všechno to obdarovávání koláči stmelovalo komunitu, ale dávalo zabrat místním doktorům. Jeden zlozvyk krajem vládnul a to bylo přejídání. Skoro všichni tu měli nadváhu. Nedělní večeře po mši to byla rodinná událost. Mnoho bramborové kaše, hodně omáčky, domácího chleba, masa a samozřejmě koláčů. Millerova rodina ctila jídlo.
Váha bylo to jedinné, co se s Holmes Country měnilo. Místní si pochvalovali, že jsou oázou chránící se před změnami. Nejpřevratnější názory, které tu panovaly, se týkaly 1. světové války. Když se všechno německé začalo považovat za nepatriotní, tak se nejbližší město k nim z Berlína přejmenovalo na Bernil. V 60. létech to bylo tabu jak sex, drogy a rock n roll. 60 mil odsud na Kent State University se pořádaly protesty proti válce ve Vietnamu. Ale hlavní téma této komunity bylo, jestli je, nebo není správné v sobotu v kostele používat varhany – protože produkovaly hudbu. Pravidla kostela hudbu zakazovala, vedly se o tom sáhodlouhé diskuze. Na konec se dohodli, že budou varhany používat pouze při zpěvu, ale ne při samotné mši. Mnoho z nás by řeklo, že je to příliš upjatý a nudný život, ale Miller ho trpělivě snášel. Když byl malý, tak si stěžoval, že nemají Mc Donalds, ale jak dospíval, začal to brát jinak a nevadilo mu to tak.
Byl rád, že tu není násilí a ani zločin, žádná korupce. Děti si mohly hrát samy venku kdykoliv se jim zachtělo a nikomu nepřipadalo divné, že jde malý chlapec sám městem, aby si někde našel lepší kopec na sáňkování. Dobře veděl, že si lidé dělají z Amišů srandu, že všichni nosí stejné oblečení. Když přišel někam mimo komunitu, viděl skoro všechny s dlouhými vlasy, v moderních zvonových kalhotách, sandálech nebo bosé. Tak kdo je vlastně stejný??
Ke všem byl opravdu tolerantní, to byla jeho odlišnost od ostatních. Jeho o 11 měsíců mladší bratr Brent se narodil jako mentálně retardovaný a byl autuista. Nemohl mluvit, najíst se, obléci a dokonce ani dýchat. Rodina nikdy moc nevěděla, do jaké míry jim Brent rozumí a někteří specialisté dokonce doporučovali, aby ho umístili do ústavu. To ale rodina nikdy nedopustila. Brali ho sebou všude, přestože věděli, že je budou lidé okukovat. Millerovi to prostě ignorovali. Ale když Greg, Ned a jejich nejmladší sestra Ann vyrostli do puberty, stali se k těmto lidem drzejší. Když někdo třeba v restauraci na Brenta zíral, tak se sourozenci dali dohromady, odpočítali do tří a na tři začali najednou na dotyčného přidrzle koukat také. Takto postižené dítě by asi mnohé rodiny rozdělilo, ale Millerovy to ještě víc spojilo. Žili v malém domku na Country road 201 a všechny děti spaly na patrových postelích ve společné místnosti. Neměli moc luxusu, částečně kůli Brentovi, ale i víře a penězům. Ale vždy si našli čas na jeden nenáročný koníček...Greg Miller byl birdwatcher dříve, něž vůbec chápal, co to znamená. Tady je jedna z oblíbených historek rodiny: Když byly Gregovi tři roky, byl na farmě pár mil od domova a naháněl kachny okolo rybníka, zatímco si rodiče užívali krásného počasí. Cestou domů se stavili u souseda a Greg si půjčil jeho dalekohled. Soused se ho ptal – vidíš něco?? A předškolák Greg odpověděl, ano, hohola severního – samičku. Všem to vyrazilo dech. Mimo matky. Znala Grega, byla učitelka a věděla, že její syn je jiný než ostatní. Nikdy jako chlapec neskákal třeba do louží.
V otci Grega se probudil zájem o ptactvo, když vyrostl na farmě pár mil odsud. Během týdne pracoval jako veteřinář a staral se Amišům o dobytek, ovce a koně. Ale volný čas věnoval ptákům. Měl výborný sluch. Doufal, že se mu na jednom rodinném výletě podaří uvidět lesňáčka šedobokého – federálně chráněný ohrožený druh, který byl většinu času na Bahamách, ale krátkou část roku hnízdil v korunách borovic severního Michigenu. Během začátku léta se v severním Michigenu ozýval zpěv alespoň 35 druhů lesňáčkovitých. Některé druhy měly dokonce i 2 různé druhy zpěvu, které dokázal rozpoznat i úplný nováček. Jiné se ovšem rozpoznávaly s obtížemi a musely se rozlišovat drobné detaily. Bylo to stejné, jako určovat druh a typ auta jen podle zvuku motoru. Toho dne však Millerův otec slyšel jeden druh, který nepoznal. Na borovici nedaleko cesty seděl zatím nepopsaný žlutošedý zpěvný pták. Lesňáček šedohřbetý! Kdo z ostatních ptáčkařů dokáže zjistit neznámý druh jen proto, že mu nezní jako 35 ostatních? Miller byl ohromený.
Jen málokdy mohl otec vzít svého nejstaršího syna ven do lesa. Po čase, když se Greg dostal na střední školu, naučil se rozpoznávat ptáky jen pomocí sluchu. Někteří studenti dokázali rozpoznat skladbu Beatles po několika tónech, Greg to dokázal s 35 Midwestskými lesnáčky. Příležitostně dokonce předčil svého učitele, kterým byl otec.
Zatím co otec snažil sledovat ragby v televizi, Greg vytáhl Zlatou příručku ptáků Severní Ameriky a nutil otce, aby ho zkoušel.
Otec musel přečíst některou pasáž o některém druhu, aniž by Greh viděl ilustraci a on musel uhádnout, o jaký druh se jedná. Když to bylo po čase už lehké, stížil si to tím, že mu otec předčítal stále menší část textu. Výzvou pro něho bylo určit druh jen podle několika slov. Nějvyšší stupeň obtižnosti bylo, že otec řekl druh a Greg musel doplnit všechny ostatní druhy, které se na stránce necházeli.
Přestože by raději otec sledoval zápas v televizi, tak synovy rostoucí vědomosti ho zaskočily víc, než když Woody Hayes skoroval v oblaku prachu na 3 yardy.
Jako státní zaměstnanec měl Millerův otec 3 týdny dovolené ročně. V 70. letech si začal volno šetřit a tak každý druhý rok si mohl vybrat 6 týdnů volna. A to byl čas na výpravy za ptáky. Rodiče sbalili svoje čtyři děti do Pontiacu 69 a se sbaleným stanem vyrazili na Západ.
Chtěli, aby děti viděly krajinu a starý dobrý Grand Canyon, který znaly jen z filmů.
Když se jim na autě utrhla náprava na Middlespot 101 na Aljašské dálnici, uvízli v divočině 12 dní, když museli čekat na opravu. Jednoho dne jim do stanu strčil hlavu velký hladový medvěd. Otec, jako zkušený veterinář neztratil hlavu a bleskurychle zaútočil na medvědův čumák a zvíře zahnal. Greg byl šokovaný.
Doma v Ohiu si brával dalekohled sebou do školy. Takže hned odpoledne po škole, když vyběhl z autobusu, mohl sledovat les na druhé straně silnice. Ptáci byli to, co hledal a co ho zajímalo. Ostatní děti si pro něj vymyslely pár nelichotivých přezdívek, jako Ptačí mozek, Zobák a podobně. Nejhorší asi byla „slečna Jane Hathaway“ ta švihnutá excentrická pozorovatelka z Beverly Hillbillies. Millerovi to vadilo, ale neřešil to. Když máte bratra, kterému musíte ve 13ti letech měnit stále pleny, pochopíte, co je v životě důležité a co ne.
Jeho rodina se víc a víc soustředila na Bibli. Při svých výletech se potkali s mnoha charizmatickými křesťany, kteří věřili v baptismus a Millerovi je přivítali s otevřenou náručí. Každý čtvrtek začali organizovat setkání nad studiem Bible. Sdíleli své znalosti a rodina navštěvovala evangelický kostel mimo komunitu v 30 km vzdáleném Cantne. Když se naplnil čas, Miller se zapsal na filosofickou fakultu v Oklahomě. Bylo to daleko od domova, ale určitě to byla pobožná škola s dobrým hodnocením. Při studiu Bible se Miller naučil číst řecky, ale nebylo to to, co očekával od života. Ukázalo se, že mnoho rodičů poslalo svoje děti do církevní školy ze stejného důvodu, jako jiní poslali děti do školy vojenské. Nevychované děti se tak měly naučit pokoře. Miller byl tak daleko z domova poprvé a k tomu měl spolužáky, kteří byli zapleteni do drog, pili alkohol a holdovali sexu. Miller si dával pozor a držel se stranou všech radovánek. V průběhu Millerova maturitního ročníku oznámila škola svoji vizi 900m vysokého Ježíše a chtěla na ni sbírat peníze. Ředitel školy Roberts se toužil stát slavným léčitelem. Chtěl, aby byla socha vyšší než washingtonský monument a aby přinesla škole slávu. Miller byl touto vizí znechucený. No vlastně jak Miller později zjistil, původní myšlenka byla postavit nemocnici a na to Roberts dostal finance, ale obrovská socha vyvolala skepticismus. I jeho domovské město se začalo měnit. Objevili ho turisté, přibyly obchody a dokonce i první semafor. Někteří starousedlíci říkali, že se cítí jako zvířata v zoo. Po letech s Brentem byl Miller zvyklý na pozornost a když si vydělával na studium, brával rodiny z Clevelandu na amišskou farmu, kde je za 5 dolarů vozil na kočáře. A připomínal jim, odkud pocházejí hamburgery v happy mealu. Miller dokonce začal na částečný úvazek učit v místní škole matematiku a při tom chodil na hodiny programování. Psaní programů bylo trochu jako pozorování ptáků. Vyžadovalo znalosti, zkušenosti i vynalézavost. Miller měl radost z toho, co se naučil a když se pak přestěhoval za první prací v oboru, radoval se i z peněz. Aby zůstal nohama na zemi, zapsal se na hodiny studia bible, kde potkal ženu s takovým zápalem pro cvičení, jako měl on pro ptáky. Ukázala mu, jak si cvičením vypracovat tělo, ale jemu se to zdálo moc agresivní. On ji zase ukázal, jak pozorovat ptáky, ale to se jí zase zdálo nudné. I přesto se do sebe hluboce zamilovali a překonali rozdíly svých zájmů. Na jejich svatbě se netancovalo a nepilo. Přestěhovali se do Washingtonu, protože byl nedostatek cvičitelů i programátorů. Miller byl hrdý, že dokáže i při práci být ještě kazatelem, ale později to prohloubilo jeho bolest z rozchodu. Nedělní obřady byly plné svateb a tak to bylo horší a horší. Jednou večer jedl kuře v restauraci se svým mladším bratrem Nedem. Bavili se o jeho manželství. Ned mu nabídl cigaretu. Miller si potáhnul, ale hned všechno vykašlal, slzel a měl plný nos kouře. Byl však dost silný a neodhodil svoji první cigaretu. Poprvé kouřil. Bylo mu 39 let a byl připraven na něco nového. Ta cigareta byl první krok.
Al Levantin začal s málem a zanedlouho z toho bylo ještě méně. Když mu byly dva roky, opustil ho otec, který pracoval jako podomní prodavač. Levantin s maminkou zůstali opuštění v jednopokojovém bytě. Otec slíbil, že bude platit alimenty, ale nikdy to neudělal. Prostě zmizel a nikdo ho nedokázal najít. Během krize opustil matku s batoletem a bez peněz. Kvůli financím začala máma pracovat jako účetní oděvní firmy na Manhattanu. Přestěhovala se i s rodiči do Bronxu. Její rodiče se starali o svoje vnouče, když matka pracovala. Ale když byly Levantinovi čtyři roky, jeho babička zemřela a pár měsíců po ní i dědeček. Maminka neměla na výběr a musela si práci udržet. A tak nechala syna se svačinou a klíčem a on musel do školy chodit sám. Naučil se být samostatný dřív, než se naučil číst. Na pětiletého kluka čekaly nástrahy všude. Každé ráno v devět musel sám sejít tři patra, přejít Easturn avenue a zabočit na Ps 70. Na rohu byl obchod. A to byl problém. Ve výloze viděl krabici tyčinek. Čokoládové, oříškové, ovocné, všechny pěkně na jednom místě. Se svými spolužáky se vždy chtěli podívat na dno té kouzelné krabice s tyčinkami. Když skončilo vyučování, měl dvě možnosti – věnovat se aritmetice nebo si jít hrát ven. A většinou si šel hrát. Byl vyšší než většina vrstevníků a uměl toho využít v basketbale. Ale měl problém. Neměl svůj míč. Jeho rodina si to nemohla dovolit. A tak se naučil vycházet s těmi, co míč měli. A stal se dobrým basketbalistou. Byl výborný i florballe. Když hráli v blocích okolo 175 a Grand Course, byl známý jako chlapec dvou řek a nikdo na něj neměl. V 6:30 přijel vlak s jeho maminkou. Společně se navečeřeli a šli spát. Spali v oddělených postelích v jedné ložnici. Pro Levantina muži neexistovali. Maminka nikoho nehledala a po otci mu nic nezůstalo. Levantin ani nevěděl, jak jeho otec vypadá. Jednoho dne Levantin uvažoval, že vstoupí ke skautům. To jeho maminku zaujalo. Mohl by tam najít mužský vzor. A také se, mimo jiné, setkávali často a hlavně zadarmo. Levantin se ve skautu změnil. Poprvé slyšel o stanování, lezení, učil se plavat, poznávat hvězdy a minerály. Všechno se odehrávalo v nedalekém okolí Bronxu. Tak jako všechno v jeho životě. Jednou šel navštívit příbuzné v New Jersey a udělal si z toho túru. O životě mimo Bronx mohl jen číst v knihách. A tak četl a snil.
Jednoho dne se nemožné stalo skutečností. Levantin mířil na skautský tábor. Nevěděl, jak je to možné. Levantin neměl peníze a jeho maminka známosti. Bál se chtít po ní vysvětlení. Ale 8 týdnů v létě 1945 strávil v kempu Ranachqua. Bylo to jen 3 hodiny autobusem, ale klidně to mohla být pro něj jiná planeta. V kempu se skautská příručka stávala něčím víc než pouhou knihou. Bylo to poprvé, kdy Levantin strávil noc mimo Bronx. Chodil po cestičkách, plaval v jezeře a spal pod hvězdami. Žádné sirény, žádný křik. Mohl tu střílet z luku dál než házet kamínky na Eastburn avenue. Naučil se základy pozorování. Když přijel na tábor, nikoho neznal. Na konci pobytu měl desítky přátel. Vůbec nechtěl jet zpátky domů. Po návratu byl posedlý pozorováním ptáků. Maminka pracovala v továrně na knihy a tak měl volné večery a čas si krátil naháněním vrabců a lesňáčků v botanické zahradě v Bronxu a Van Cortland Parku. Na střední škole se Levantin zúčastnil svého prvního vánočního pozorování. A zjistil, že tam s ním byla spousta lidí, kteří se o ptáky zajímali. Nebyli to skauti, ale prostě je to bavilo tak jako jeho, pozorovat ptáky, vyhledávat je a určovat. Toulal se kolem města s muži jménem Marshall a Arnold – s těmi samými, ke kterým se na pozorování přidal Komito. Komito bydlel jen míli odtud a chodil do té samé střední školy jen o ročník výš než Levantin. Oba později věřili, že spolu museli pozorovat ptáky už jako děti, ale nemohli si na ty zážitky vzpomenout. Možná to bylo opravdu poprvé, jen se nechali strhnout možností. Levantivovy známky byly dost dobré, aby dostal stipendium. Protože to měl nejblíž domů, studoval na New Yorkské univerzitě fakultu chemie. Pár týdnů po promoci narukoval do armády. 16 měsíců sloužil jako meterolog na Aljašce. Začal se zajímat o život mimo New York. Chtěl získat doktorát z chemie, a proto se zapsal na univerzitu v Kansasu. Všechny ty teorie a filozofie o studentském životě ho doháněly k šílenství. Po roce studií zanechal, ale aspoň se ve 24 letech naučil jezdit na kole. Jako místo svého třetího setkání se ženou z Queensu jménem Ethel navrhl Johnas beach. Myslela si, že ji bere na pláž, aby ji viděl v plavkách. On si však s sebou vzal dalekohled a učil ji pozorovat. Ji zajímal především on, ne ptáci. Vzali se v roce 1959. Pracoval v laboratořích chemického giganta Rohm and Haaas. Jejich slogan byl: Je pár lidí, kteří pro nás pracují, ale jen pár odvětví, kde nepracujeme my. Během prvních dvou let získal dva patenty na ochranné nástřiky autolaků. Byl zapálený do práce, ale chemikálie si vybraly svoji daň. Levantin přišel o čich. Naštěstí si vedení společnosti všimlo jedné jeho vlastnosti – uměl to dobře s chemikáliemi, ale ještě lépe s lidmi. Začali ho posílat na služební cesty za zákazníky. Pracoval dobře, ale ročně najezdil 50 -70 tisíc mil ročně a doma musel nechat ženu se dvěma syny. Celý týden byl pryč, a tak se mu nezdálo být dobrý nápad ještě odjet o víkendu na nějaké pozorování. Snažil se syny učit poznávat ptáky v močálech rezervace Brigatine v New Jersey. Chlapci si však chtěli jen hrát v pozorovatelně. Chtěl jim ukázat stěhování jestřábů v oblasti Allentownu, ale je bavilo lezení po skalách. A tak jediné, co mohl, bylo trávit čas s dalekohledem pod slunečníkem, když se vydala rodina na pláž.
Časem přestal Levantin ptáky pozorovat. Neměl čas a ani nikoho, s kým by pozoroval. Jediné, co ho s koníčkem z dětství spojovalo, byl časopis. Četl ho, když lítal nebo když kluci spali. Také nashromáždil údaje za 30 roků vánočních pozorování. Prošel přes 600 stran a našel jen 13 čečetek zimních a 12 z 29 (minot), dověděl se o nejlepších zimních měsících na pozorování. Možná si na to jednou najde čas. Jeho vědomosti o ptactvu rostly, seznam však ne. Mezi tím stoupal po firemním žebříčku a stal se vedoucím rozvoje a následně manažerem pro polymery, monomery a pryž. Společnost mu nabídla, aby se stal manažerem evropské divize. To znamenalo 8 velkých továrem plus prodeje z Briitánie do SSSR i Švédska a Jižní Afriky. Levantin se s rodinou přestěhoval do Londýna, kde pracoval a dále cestoval. Aby posilnil rodičovské pouto, vzal svého nejstaršího syna s sebou na služební cestu do továrny ve Španělsku, ale teenager se vrátil s přesvědčením, že jeho otec pracuje pro znečišťovatele planety. Když se rodina v roce 1985 vrátila do Philadelphie, byly Levantinovy zkušenosti se zámořským obchodem velmi žádané. A tak ho zlákali k firmě CDI. K firmě, která při expanzi do Evropy ostatní společnosti nekompromisně vytlačovala. Levantin nikdy nebyl ve vedení s řediteli a těšil se na novou zkušenost. O pár let později se stalo něco nečekaného. Po 33 letech u Rohm and Haas mu nabídli tříletý plat, když odejde do předčasného důchodu. Al Levantil přestal v 59 letech pracovat. Trvalo to jen 6 měsíců a CDI ho žádalo o převzetí začínající divize. Levantin jako dozor najal lidi. Bylo to jeho první a jediné místo mimo chemičku. Znovu měl oblek a kravatu. Znovu dlouhé hodiny pracoval. Osvojil si konkurenci a připojil se k procesu a ze své 175 milionové divize získal první výdělek. A to jen za 18 měsíců. Byl hrdý. A znovu přestal pracovat. Jeho druhý odchod do důchodu byl ani ne po třech letech. Levantin se přestěhoval do Colorada, když mu znovu zavolali z CDI. Tentokrát decentralizované personální oddělení potřebovalo změnu mentora. Musel tedy dva dny v týdnu trávit v Dallasu. Tak pracoval další dva roky. V říjnu 1997 Levantin znovu odešel do penze. Dům snů už stál a Ethel byla připravená užít si ho. Jednoho dne vytáhla záznamy, zamyslela se a zjistila něco zvláštního. Za 37 roků, co byli svoji, spolu nikdy nebyli 30 dní v kuse. Zatímco Al trávil čas na cestách, ona dokončila školu a otevřela si obchod se svatebními věcmi a poradenstvím. Tam se viděla a i ona sama se stala workholičkou. Teď byl Al potřetí v důchodu. Po tom všem, kdy byl na cestách a ji unavovaly malé děti, očekávala, že budou mít čas pro sebe. On ale též něco očekával. Když jí Levantin řekl, že chce znova vyrazit a strávit rok pozorováním ptáků, nebyla si jistá, co odpovědět. Ale byli spolu už 37 let a toho mnoho přátel nedosáhlo. Možná, že právě to je klíč k manželství. Jít si za svým snem, přinést domů úspěch a společně oslavovat. „Do toho!“ řekla. A jemu to nebylo třeba opakovat.

Číst dál...

kapitola první - Leden 1998

Sandy Komito byl již připravený hodinu před východem slunce. Nový rok strávil sám v Dannys Nogale v Arizoně. Měl vajíčko se šunkou, které do sebe rychle hodil a už sledoval život za oknem. Věděl o věcech, které by mohl podniknout... jako třeba jít na jachtu, nebo do některé z luxusních restaurací. Ale to ho teď nezajímalo. Zajímali ho však ptáci! Na tento rok si nachystal cíl – vidět co nejvíce ptáků v Severní Americe. Více ptáků, než kdo kdy viděl. Věděl, že to nebude lehké a předpokládal, že mimo pohodlí a teplo domova bude víc jak 270 dní v roce. Bude pronásledovat okřídlené tvory skrz zamrznuté Colorado a horkou poušť Arizony. Čekat na sovy při měsíčním svitu v lesích Severní Minnesoty. Putovat skrz pláže Floridy. Na kole po Aleutianově ostrově, potom lodí po ostrovech Nového Skotska a helikoptérou do Nevady. Spánek a pohodlí pro něj nebyly v tomto případě důležité, když šlo o nové druhy ptáků, které by mohl vidět, stejně tak cesty za nimi.
Byl to především závod, který chtěl Komito vyhrát.
Objednal si druhou termosku kávy a dal se do papírování. Jeden arch papíru bylo z internetu vytištěné upozornění na vzácného ptáka z Houstonu. Další regionální upozornění bylo z Tucsonu. Komito se usmíval. V jihovýchodní Arizoně existovalo více vzácných ptáků než kdekoliv jinde na celém kontinentu.
Bylo mu dobře a i jeho žaludek mu oznámil, že tato restaurace byla správným místem ke startu do velké soutěže. Během roku se v Dennys stravoval tolikrát, že číst jídelní lístek považoval už za zbytečnou ztrátu času. Kromě toho ostatní ornitologové si právě mezi sebou sdělovali, že stromy kolem Dennys slouží jako hřad pro velkoocasé vlhovce nachové a černé supy. Komito se rozhodl, že kterýkoliv z těchto krásných místních ptáků by byl skvělým zahájením jeho Velkého roku. Ze svého okna restaurace Komito pozoroval zesvětlující se obzor s šedým příslibem svítání.
Naproti restauraci náhle vyrazil nákladní vlak a porušil ticho. Veškerý ten zmatek a hluk, který vlak vyvolal, zvedl hejno ptáků. Jeden přistál přímo za jeho oknem. Komitovo srdce se rozbušilo – měl prvního ptáka v závodě. Naklonil se dopředu, aby ho identifikoval.
Kulatý... šedý... houpavá hlava...
„Zatraceně, je to holub“, brumlal si.
Každý rok 1. ledna stovky lidí opoušťí své každodenní životy, aby se připojily snad k nejvýstřednější soutěži na světě. Jejich cílem je objevení co největšího počtu druhů ptáků v kalendářním roce. Většina soutěžících se omezuje jen na ptáky svého domovského kraje, další se honí za ptáky jen v rámci hranic svého domovského státu, ale nejkrásnější ornitologická soutěž ze všech je nejzničující, nejdražší a občas nejproblematičtější a odehrává se po celém kontinentu Států.
Jmenuje se Big Year - Velký rok.
V této soutěži existuje jen málo pravidel a nejsou v ní žádní rozhodčí. Ornitologové letí, jedou, plují kdykoliv a kamkoliv na území Spojených států a Kanady, aby se honili často i za nepodloženou fámou vzácných druhů. Občas zvládnou vyfotografovat svou kořist, ale obvykle jen prostě zapisují pozorování do notebooků, zápisníků, bločků a doufají, že jim ostatní soutěžící uvěří. Koncem roku soutěžící zašlou své součty druhů Americké ornitologické asociaci (ABA), která zveřejní výsledky v časopise a tyto výsledky následně zapřičíní pak víc drbů, než kolik jich mají mezi sebou středoškolačky o přestávkách ve škole.
V dobrém roce soutěž nabízí vášeň a taktiku, strach a odvahu, základní toužebné přání to všechno vidět a zdolat s nezastavitelnou touhou po vítězství. Ve špatném roce soutěž stojí moc peněz a zanechává za sebou lidi zklamané.
Tohle je příběh největší nebo můžeme i říci nejhorší ornitologické soutěže všech dob, rok 1998 Velký rok v Severní Americe.
Tyran středoamerický je malý, prostý šedohnědý pták, který pochází z centrálního Mexika. Jeho křik je odlišný. Zní jako „Wheek“. Naposledy, když jeho výskyt potvrdili severně od hranic, byl prezidentem ještě Harry Truman a Jackie Robinson odpaloval svůj první home run v All Star hře. Ale v polovině prosince 1997, když se jeden pozorovatel toulal podél zavlažovací nádrže blízko Nogales v Arizoně, tak si všiml zvláštního ptáka a ihned to oznámil místní pobočce Macicopa Audubon ve Phenixu.
Pobočka okamžitě vyvěsila novinku na internet a Tucson Rare Bird Alert zvěřejnil tuto zprávu na svém nonstop telefoním čísle. Nort American Rare Bird Alert v Houstonu ihned začal obvolávat registrované uživatele. Sandy Komito, který byl toho času ve svém domě ve Fair Lawn ve státě New Jersey vzdálen 2 400 mil ihned zvedl telefon. Tak ve vteřině dostal zprávu o velmi vzácném tyranovi středoamerickém, který má velmi vysoký status. Bylo rozhodnuto!! Svůj Velký rok začne v Nogales. Opustil Dennys a jel přes kopce opuncií a trnitých stromů, až se dostal k bráně do Patagonie do Lake State Park.
Hlídka Rangers ho pozdravila a zastavila na hranicích parku.
„Pět dolarů, prosím,“ řekl člen Rangers Komitovi.
Komito už utratil stovky dolarů, jen aby se sem dostal. Pronájem auta, hotely, letenky, to všechno ho stálo nemalé peníze. Pracoval ale jako kontrolor v New Jersey dost dlouho, aby si dovedl na tyto věci ušetřit. Snažil se a šplhal po firemním žebříčku výš a výš.
Oh, jsem jen amatérský ornitolog odvětil rangerovi. Snažím se tu jen najít rychle jeden ptačí druh. Zdržím se pouhých 10 minut, snažil se využít pravidla 15ti minut, kdy se nemusí vstup do parku zaplatit. Ranger se zájmem sledoval jeho vyjednávání. Komito nebyl zdaleka první, kdo zkoušel dnes vyjednávat a většinou to na rangera nefungovalo, ale Komito byl zdatný řečník a ranger si jeho snahu opravdu přes únavu, kterou už cítil, užíval. Taky tu dnes Komito zvítězil. Ranger mávl rukou a pustil Komita do parku.
Z webu si Komito stáhnul přesné instrukce, kde ptáka najít: „Zahněte doprava na úpatí kopce a projděte skrz kemp. Tam, kde se cesta otáčí, je čelo stezky a místo pro asi čtyři zaparkovaná auta. Zaparkujte zde a jděte asi třetinu míle. Na levé straně je jezero a vrby. Pták je obvykle na pravé straně trnitého stromu.“
Komito byl značně nervózní, vždy jezdil v luxusním autě, podle kterého ho všichni poznali a dokonce mu přezdívali Holub a poznali ho, už když přijížděl. Teď tomu bylo jinak. Vzhledem k financím vyměnil svého Lincolna za auto střední velikosti a zdálo se mu dost nepohodlné a na poslední chvíli ještě přemýšlel o jiných autech, ale nebyl si jistý, jestli má změnit i značku? I když na tom vlastně zas tak nezáleželo, protože cesta byla o ptácích a sova zůstala sovou, ať přijel v čemkoliv a tak se snažil nakonec šetřit co nejvíce, aby viděl co nejvíc! Ale přece jen přes to všechno, byl svět zvědavý na Komita jen ve fordu Taurus?
Když se dostal na místo, nastaly další komplikace. Všechna čtyři parkovací místa byla obsazena. Další auta trůnila i podél úzkého ramene cesty v parku. Ostatní měla výmluvné samolepky: Sacramento Audubon, Tucson Audubon. Komito rychle přemýšlel: Jedu pozdě? Stále doufám, že ne, je tu ještě tolik aut. Cesta, kterou se vydal, ani cestu zas tak moc nepřipomínala, vypadala jen jako udusaná tráva od dobytka a stejně tak smrděla. Ani vlhovci, kteří pobíhají skrz křoví, Komita dnes nezajimají. Myslí jen na jeden ptačí druh, jenž je cílem celého cestování – tyrana středoamerického.
Tři sta yardů nahoře na cestě dva muži chodí křížem krážem okolo trnitého stromu. Vypadali, jako kdyby něco hledali – možná ztracený klobouk, nebo dokonce nějakou květinu či motýla. Komito však tuší, co hledají.
„Viděli jste ptáka?“ volal na ně.
„Ne,“ odpověděl jeden z nich. Tohle se Komitovi vždy líbilo. V ostružiní arizonské pouště našel naprosto cizí lidi, nikdy se neviděli, přesto ihned oba pochopili, co otázkou myslí a ihned si všichni tři rozuměli.
Ačkoliv soutěž Velký rok byla silně konkurenční, Komito vždy preferoval připojit se k houfu dalších birdwatcherů honících se za vzácnými druhy. Jistě, práce v davu znamenala, že mnoho lidí si pak připsalo do svého birdlistu stejný druh ptáka. Ale pro Komita byli tito lidé víc než jen ornitologové. Byli svědci jeho pozorování. Nejlepší ornitologové se sledují navzájem celá léta a mnozí se mezi sebou podezírají z větších, či menších podvodů a podvůdků co se týče viděných či neviděných druhů. Pokušení bývá často velké. Zejména při těsných výsledcích, protože více pozorovatelů mělo prakticky stejná čísla. Během Velkého roku Komito neměl ani čas číst všechny záznamy ostatních birdwatcherů, jelikož se soustředil a zaměřil jen na svůj vlastní rekord. V soutěži postavené na důvěře, věrohodnosti to bylo jako s panenstvím – mohlo být ztraceno jen jednou. Komito však chtěl víc než rekord ve Velkém roku. Chtěl rekord, který by byl neprůstřelný, nezpochybnitelný. Nahoře na stezce další ornitologové hledali v křoví. Poznal je hned.
Dr. Michael Austin byl praktický lékař, který se před pár lety přestěhoval z rodného Ontaria do Jižního Texasu, aby se snadněji dostal k vzácným ptákům. Jeho strategie byla jednoduchá: Vidět co nejvíce ptáků. Zatímco Komito teprve pozoroval při své snídani v Dennys východ slunce, Austin již byl v terénu a hledal tyrana středoamerického. Dalším nadšencem do ptáků byl známý ornitolog, který právě procházel křovím, Dr. Craig Roberts, pohotovostní lékař z Tillamook, v Oregonu. Robert byl aktivní muž, který strávil hodiny a hodiny přehráváním ptačích hlasů a dokázal o tom každému dlouho vyprávět. Když si z něho tropil Komito žerty pro jeho zálibu v poslechu hlasů, Robert vždy jen obrátil oči v sloup.
Za keřem Komito uviděl dalšího birdwatchera, jak vytahuje parabolu z plexiskla, která měla zesílít vzdálené hlasy ptáků. Zatím však bez valného úspěchu. Komito zaklonil hlavu, aby prozkoumal vysoké větve trnitého keře nad hlavou. Byl zvyklý mít zakloněný krk, když pátral po ptácích v korunách stromů. Ornitologové tento zvláštní stav znají jako tzv. krk pěnice – protože tráví přiliš mnoho času pohledem nahoru do korun stromů na míhající se zpěvné ptáky.
Náhle někdo zařval, “mám tyrana, vidím ho!”
Komito se rozběhl, běžel, až mu dalekohled bouchal do hrudi. Co když už odletěl? Jeho mezikontinentalní lov bude v čudu! Sevřelo se mu hrdlo a zrychlil. Nyní byl blízko. Zpomalil. Poslední věc, kterou by chtěl, by bylo vyplašit ho. Lapal po dechu, potil se, bušilo mu srdce, opatrně se postavil na špičky nohou a rozhlížel se. 20 stop před Komitem byl Craig Robert. 20 stop před Robertem trůnil nějaký šedivý pták, který se vrhl do houští. Komito se rychle postavil tak, aby měl slunce za zády a zvedl dalekohled. Znal Roberta, dokázal určit dobře vzácné druhy, a tak bylo nepravděpodobné, že by nepoznal tyrana. Tyran středoamerický vypadal podobně jako lejsek luční s popelavým hrdlem, který je mnohem běžnější. Stejně tak jako policajt při sledování podezřelého, Komito spěšně hledá rozlišovací rysy – hnědší obličej, kulatější hlavu, kratší zobák, žlutší břicho.
Potom pták zazpíval.
“Wheek, wheek” ozvalo se.
Zpěv rozhodl. Komito popadl svůj Nikon z batohu a spěšně udělal tucet snímků.
Pták byl jeho, měl svědky a měl fotografie. Vytáhl notes o velikosti dlaně a napsal: Tyran středoamerický 1/1/98. Patagonie, Arizona.
Chtělo se mu radostí zakřičet, ale hned si uvědomil, že by tím vyplašil ptáka. Potlačil svoje nadšení. Ustoupil a žasl nad scénou, kterou viděl kolem sebe. Z křoví se vynořilo snad třicet lidí různého věku, každý měl dalekohled zavěšený na krku. Sešly se tu všechny světové známé značky optiky – Leica, Zeiss, Swarowski, Kowa, stejně tak fotoaparáty různých kvalit. Ty bouřlivě cvakaly, občas se mihl i blesk, jak se každý snažil pořídit fotografii tyrana středoamerického. A pták si to zatím užíval... měl své vlastní papparazzi.
Ihned si ale uvědomil i tu ironii. Pohraniční stráž měla tisíce strážců, aby zabránila migratům z Mexika překročit hranici s USA. A přitom jeden migrant, ne větší než krabička cigaret, jim proklouznul a co víc! Mnoho Američanů ho chtělo na rozdíl od jiných migrantů vidět a ochotně cestovali za ním!!
Mnoho ornitologů zůstalo na lokalitě se vzácným ptákem, vychutnávali si letmé pohledy na takovou raritu a vyměňovali si své staré otřepané příběhy se starými přáteli, navazovali nová přátelství. Ačkoli taková setkání po objevení nového druhu byla jedním z hlavních důvodů pro které Komito měl birdwatching rád, podíval se na hodinky. Sandy Komito věděl, že je teprve konec prvního rána jeho Velkého roku, ale čas plynul rychle. Spěchal zpátky ke svému Fordu Taurus.
Al Levantin
Na tento den čekal Al Levantin mnoho let. Každý nekonečný den trávil v laboratoři mícháním chemických sloučenin, za které společnost získala dva patenty, čekal. Když nalétal sto tisíc mil ročně, aby prodal výrobky své společnosti, čekal. Když se přestěhoval do zámoří, aby po 7 let řídil evropskou divizi pro společnost, čekal. Čekal během týdnů, kdy pracoval 60 hodin a čekal během týdnů, kdy pracoval 80 hodin. Čekal na své dva novorozené chlapce, aby vyrostli v muže a čekal na svou manželku, aby se stala babičkou.
Nyní čekání bylo u konce.
Nastavil budíka na 6 hodin ráno, ale již nespal, ještě než stačil zazvonit budík. Vstal rychle. Díval se oknem z ložnice. Ačkoliv měsíc byl jako malý srpek, bylo dost jasno, aby viděl obrysy lyžařského areálu v Snowmass. Aby nevzbudil ženu, ani nerozsvítil v ložnici světlo, když vstával z postele a přemístil se do kuchyně. Okolo něj byla tma, ale šel jistě, svůj dům dobře znal. I venku byla ještě tma, ale on věděl, kam má dnes namířeno.
Dnes chtěl vyrazit pátrat a překonat severoamerický rekord v pozorování ptáků. Z šatníku popadl svetr a zamířil do kuchyně. S rodinou žil Levantin v luxusním domě. Byl postaven na sedmi akrech podél hřebenu Elk Mountains, blízko Aspenu. Dům byl jedním z těch architektonických zázraků, které objevíte při potulování se po hřebenech Elk Mountains. Už z dálky je z domu cítit rodinné teplo, zázemí a pohodlí, které těm, co v něm bydlí, poskytuje. Chodba a podlaha jídelny byly vyrobeny z hnědého dlažebního kamene, pod kterým je teplovodní topení, takže i v tuhé zimě, jaká panuje v Coloradu, je tu útulno a můžete všude chodit I bez teplých ponožek. Ať se budete pohybovat kdekoliv po domě – na schodišti, předsíni, kanceláři – vždy projdete okolo ohromných oken, která nabízí výhled do kraje. Scenérie nabízízející se za okny každému návštěvníkovi bere dech a každý jen němě zírá na tu nádheru, kterou pohled z okna odkrývá. Stropy jsou vysoké a klenuté s dřevěnými trámy, krb je tak velký, že bylo možno do něj dávat velká nerozštípaná polena. Levantin vešel do kuchyně - podlaha z třešňových prken byla však studená, venku mrzlo, až praštělo. Zapnul si kávovar. Vybudovat tento dům mu trvalo 18 měsíců. O 6 měsíců více než plánoval, ale výsledek stál za to. Dobře ze zkušenosti věděl, že se někdy na některé věci a události vyplácí počkat.
Vzal dalekohled Leicu a šel krytým venkovním průchodem do garáže. V noci nenapadl venku žádný čerstvý sníh. Z nadmořské výšky 9 tisíc stop, ve které se jeho dům nachází, se zdálo, že hvězdy jsou rozsypané po celé obloze a všechny byly na dosah, stačilo jen natáhnout ruce.
Čidlo na konci cesty automaticky otevřelo venkovní bránu, když se jeho Audi přiblížilo. Přidal plyn a otevřenou bránou vyrazil do krajiny. Chtěl být na místě dříve, než slunce bude na pokraji Continental Divide. Vrchní a dolní část údolí spojovala zužující se čtyřproudová dálnice číslo 82. Zatím však byla ztichlá a tonula v šeru, ale Levantina děsilo, že za pár minut bude všechno jinak. Auto za autem, se bude řítit po dálnici s lidmi, kteří pospíchají do práce. Přestože policie okolo zúženého úseku postavila plechové tabule s výstrahou a informací o zúžené silnici, docházelo zde k častým střetům a zácpám.
Levantin tady nechtěl uváznout a tak se jen rychle rozhlédnul po modrém jezeře, jestli neuvidí nějaké kachny. Pak rychle sklouzl pohledem k Missouri a snažil se spočítat jestřáby na větvích jalovce. Došel k číslu 32 a otočil se k návratu.
Včera Levantin organizoval velkou Silvestrovskou party pro své nejbližší známé. Někteří hosté byli unavení a šli spát ještě před západem slunce, ale Marla, Ivana, Donald a Kenedys nešli spát vůbec a místo spánku a odpočinku se vydali k vrcholu. Vystoupali opět na vrchol, do míst, kde Levantin včera organizoval party. Levantin však společně s Ethel, jeho 38 letou ženou v deset večer doma zapli TV a chvíli sledovali silvestrovský program na Times Square v New Yorku. V 23 hodin ale už byli v posteli. A jen tak mohl vyrazit příští den brzo a celou 82. silnici tak mít zatím jen pro sebe. Tam, kde se silnice zatáčela, světlomety zabloudily mimo silnici dolů k řece. V mrazivém ránu z ní stoupala pára. Existovala další místa v Severní Americe – Údolí Rio Grande v Texasu, hory v jihovýchodní Arizoně, Mys May v New Jersey – kde se vyskytovalo tolik ptáků, že se dali doslova chytat a informace byly volně sdílené na internetu. Ale Aspen byl pro ornitologa nezmapované teritorium. U Levantina to bylo takhle. Začal podnikat sám a sám řídil velký koncern, a tak se rozhodl, že bude sám pozorovat ptáky. To znamenalo, že Velký rok bude probíhat podle jeho vlastního plánu. Ostatní odstartovali Velký rok v nějaké vyhlášené ornitologické lokalitě a hned na Nový rok začali. Levantin ale trval na tom, že na Nový rok bude se svou ženou. Jiní si najali zkušené průvodce, aby snadněji objevili vzácné druhy. Levantin chtěl všechno najít sám. Další byli závislí na radách zkušených pozorovatelů v různých oblastech, kam se chystali. Levantin spoléhal na svůj vlastní důvtip. Jaký smysl by mělo jít za osobním rekordem ve Velkém roce a jít ho udělat se skupinkou podobně smýšlejících nadšenců, s kterými by jezdil za vzácnými ptačími druhy po celé Americe?
Konečně černá noc přešla do šedé barvy. Poprvé mohl spatřit za svými světlomety červeň říčních zdí a sníh na větvích stromů. Pak uviděl, že ne všechna bílá barva na stromech je sníh. Zpomalil Audi, až zastavil a vytáhl Leiku a přiložil dalekohled k očím. Orel bělohlavý! Levantin se rozzářil. Nebyla to přímo vyložená rarita, určitě existovali ornitologové, kteří by nad ním pokrčili rameny a mávli rukou, protože byl pro ně orel bělohlavý poměrně obyčejný druh, ale Levantin měl radost. Orel bělohlavý na stromě nad The Roaring Fork River ve sněhu a ještě na Nový rok, to byl báječný start. Šero v údolí pomalu ustupovalo dni, který se začal probouzet a s ním i ptáci začali létat. Byla to magická hodina: ve víru řeky skorec šedý, dlask žlutočelý na vršku vrby, káně rudoocasé kroužilo v teplé termice vzduchu - příroda se probouzela. Straka americká, sýkora černohlavá, strnadec zimní. Levantin si hned pečlivě zapisoval všechny ptáky, které dnes ráno viděl. Jen jedny zapsal, přibyly do seznamu další druhy. Lyska americká, čížek žlutý, poštolka pestrá. Uspokojivě přelétel naškrábaná jména v notesu. Vzhlédl od zápisků a uviděl dřemlíka a zapsal ho také. Venku poletoval datel zlatý. Ptáci přilétávali rychleji, než stihl psát.
Přestal psát.
Všechno, co v tom muži, který byl 40 let ztělesnením vášně, bylo najednou naplněné tady v Roaring Fork River.
Levantin byl volný.

V Aspenu žili dvě komunity lidí – v horním a dolním údolí. Horní údolí bylo rozčleněno na Snowmass, Ajax, Highlands a Buttermilk a místní veškerý svůj čas trávili lyžováním a nakupováním. Zatím co si turisté užívali, oni vydělávali. Tradovalo se, že tu vládne turistika, ale pravda byla, že trh ovládali nemovitosti a věděl to každý, kdo tu skutečně bydlel. Průměrný dům tu stál víc než 3 mil. dolarů. Právě zde se točily peníze, protože zhruba každý desátý člověk obchodoval s nemovitostmi. Dokonce jejich vliv byl tak velký, že si obchodníci stěžovali na nedostatek místa na ulicích. Pravidlem bylo, že někdo koupil 3 milionový dům, ten zboural, aby mohl na jeho místě postavit 4 milionový.
Byla jasné, že kvůli tomu bude potřeba hodně pracovní síly a tak zde skončilo mnoho dělnických rodin z Mexika. I přes to, že jejich průměrný měsíční plat byl 1200 dolarů, za rok práce si nemohli dovolit koupit tak drahý dům v této lokalitě. Proto se místní obchodníci dohodli, že koupí ranč a vybudují zde řadové domy pro tyto dělníky a s průměrnu cenou od 260 - 400 000 dolarů. A tak pozemek, na kterém stál ranč, za chvíli sdíleli farmáři, elektrikáři, stavební dělnící a ještě zde zbylo místo pro karavany. Vznikl ale nový problém. Byla to 160mil dlouhá cesta za prací.
Horní a dolní část Aspenu spojovala jenom dálnice 82. Právě toho se Levantin obával. Během krátké chvíli se na této cestě vytvořila zácpa právě kvůli všem dělníkům, co jeli do práce. Auta byly tak blízko u sebe, že se téměř jejich nárazníky dotýkaly. A tak se tato cesta změnila na špinavé a přeplněné místo. Rychle přeletěl pohledem modré vody jezera a uviděl pár kachen. Když se podíval výš, zacílil dalekohled a uviděl množství nových ptáků. Nasbíral tak 32 nových druhů, než zamířil domů.
Přímo tady před budovou bowlingu El Jebowl, kde jak hlásá jejich slogan“ Dá se tu zažít hodně zábavy, aniž byste se museli zouvat“, kde si princezna Diana dala kdysi schůzku s princi Harrym a Williamem, byla dopravní situlace nejhorší. Křižovaly se tu všechny odbočky a vedlejší silničky byly ucpané turisty. Proto se Levantin musel více soustředit na řízení svého Audi, než přemýšlet o ptácích a svém Velkém roce.
Po čase ale přesto dojel do zátoky Woody Creek. Když dorazil na místo, měl pocit, že čas se proti němu spiknul. 25 mílová cesta z domova se mu tentokrát zdále nekonečně dlouhá. Velmi dobře ale věděl, že ta nejlepší část dne ho dnes ještě čeká. Uvědomil si, že nechce závodit s časem, ale že si chce všechno pořádně a důkladně užít.
V 10:30 si Levantin nasadil na levou botu protiskluzný nástavec, aby mu neklouzaly boty na ledovci. Byl to jeho starý trik, jak ušetřit pár minut. V klidu si na levou botu nasadil nástavec a pravou nechal volnou. Tu používal v autě na brzdu a plyn. Zledovatělá cesta byla náročná, i když nebyla pokryta celistvou vrstvou ledu, přesto mu zmrzlé ostrůvky ledové pokrývky na cestě dávaly zabrat. Ve finále si musel ale nástavec nasadit i na pravou botu, aby se vůbec dostal přes parkoviště k autu. Řízení pak bylo velmi náročné, ale vydržel to, aby je pak zase nemusel nazouvat a ušetřilo mu to zase pár minut při chůzi zledovatělým parkovištěm. Na úpatí kopce Fanny Hill si všechno pod sněhovou pokrývkou žilo svým vlastním životem. Celou rozmanitost zdejších druhů měl jako na dlani... scenérii dotvářela zima svými barvami. Jen on moc nezapadal do této zimní krásy. Jeho černé kalhoty a jednoduchý teplý modrý kabát doplňoval jen dalekohled na jeho krku.
Levantin většinou překypoval nadšením skauta, ale lyže ho nadchly ješte víc. Nelíbilo se mu jezdit na vleku sám. Miloval příběhy, vyprávět je, ale i poslouchat a jízda nahoru s cizincem byla skvělým způsobem, jak si dopřát jednu ze svých oblíbených radostí. Užíval si setkání s novými lidmi natolik, že poté, co se stal prezidentem 8 miliardové společnosti, stále dobrovolně pracoval na úpatí lyžařského areálu jako obsluha vleku. Vtipkoval s každým. Konverzaci s mladými dámami začínal slovy: “Jsem starý muž. Nemůžu s vámi flirtovat.” Bylo mu 66 let, ale často byl obviněn ze lhaní o svém věku. S růžovými tvářemi od zimy, břidlicově modrýma očima a ramenama, které ještě obalovaly nějaké svaly, vypadal na 50 let. Jednal na 30. Měl velké charisma.
Lyžování a ornitologie byly dvě věci, které Levantin v Coloradu miloval nejvíce. To je důvod, proč, když před měsím plánoval tento den, se rozhodl, že se stane prvním ornitologem v historii, který zahájí Velký rok na lyžích. Do pekla s tím, co říkali všichni ostatní o tom, jak by Velký rok měl být proveden. On se rozhodl, že to udělá po svém. V půli cesty nahoru, jak lyžaři klouzali z výtahu Fanny Hill, obsluha vleků lyžařského areálu dávala zdarma sušenky. Levantin si jedny vzal a čekal. Měl plán. Stačilo by, aby se něco pohnulo v osikách a už zbystřil. Ořešník americký, šedé tělo s výraznými černými křídly, se snesl na sníh, aby si nabral drobky sušenek. Levantin se usmál. Pokud jste neznali ta správná místa, mohli býti ořešníci těžkými druhy, abyste je v zimě našli. Levantin ptáka vyfotografoval a naskočil do sousedního Coney Glade výtahu. Přímo dole byla Spider Sabich Ski Racing Arena pojmenováná po olympijském lyžaři, kterého zastřelila jeho milenka Claudine Longet v sedmdesátých letech. Longet byla potrestána za svůj kriminální čin jen 30 dny ve speciálně upravené vězeňské cele v Aspenu, pak utekla se svým ženatým obhájcem a stala se terčem nekonečných skečí v Saturday Night Live.
Jízda výtahem na horu Snowmass trvala 10 minut. Levantin se nemohl dočkat, až vystoupí. Rychle opustil vlek a nasměroval lyže dolů z kopce. Ruce vzhůru, lokty ven, úsměv na tváři a Levantin vystřelil dolů po Max Park. Byl dravým lyžařem, pustil se střemhlav přímo po svahu a vyhazoval jednu zatáčku za druhou. Na čerstvém prašanu zůstávala za jeho lyžemi jen klikatá cesta lemovaná obloučky vyrytá do sněhu. V jeho stylu nebyla žádná elegance a ladnost - vypadal jako rozkročený hokejový obránce na ledě. Řítil se z kopce dolů rychlostí 45 mil za hodinu, ale snaha o ladnost držet kolena blízko u sebe byla stejně marná, jako snaha slunce prokouknout zkrz olověné mraky. Každý, kdo viděl Levantina jet na lyžích, by rád věděl, jak mohl dostat AARP kartu.
S perfektním načasováním zastavil v horské kavárně v Ullrhofu, zrovna když lyžaři začali nosit své podnosy s obědem ven. Porce prvních dnešních hranolků na restauračním stole byla přesně to, proč Levantin přijel. Zvedl jeden hranolek do výšky a sojka šedá se snesla ze stromu, aby si to vzala z jeho ruky. Levantin původně chtěl strávit půl dne v nějakém divokém lese, dlouhým a namáhavým hledáním tohoto druhu, ale proč by se obtěžoval? Deset tisíc stop nahoře v Colorado Rockies se sojky šedé chovaly, jako kdyby byly rackové na promenádě na Coney Island. Levantin lyžoval kolem sjezdovek v Gwyn’s High Alpine a Café Suzanne, ale viděl jen sojky Stellerovy a sýkory horské. Ačkoliv potřeboval i tyto běžné druhy ptáků, nebyly však těmi, na které myslel. Snowmass byl domovem něčeho lepšího.
Scházel dolů k Adams Avenue, kde měl auto. Konečně se měly vyplatit ty dva roky snahy příprav. Když v minulosti potkal někoho, kdo říkal, že má zájem o ptáky, tak ve finále jeho zájem spočíval v krmení. Stále doufal, že najde někoho, kdo bude sdílet jeho velkou lásku k ptákům. Tady teď chtěl vidět pěnkavici tmavou. Dobří birdwatcheři bažili po pěnkavici tmavé. Přeletává a frustrováná, s šedou korunkou, s hnědou čepičkou. Černorůžová pěnkavice žije většinu roku v těžko přístupných místech v tundře na Aljašce nebo v nejstrmějších suťových polích v Rockies. Ale během některých zim se stovky a stovky pěnkavic tmavých sbíhaly na mnohem přístupnější a pohodlnější svahy Snowmass. Proč tomu tak bylo, nedokázal Levantin říct. Také neuměl vysvětlit, proč v některých zimách se pěnkavice tmavé vůbec neukázaly.
Když bude Levantin důkladně prozkoumávat svoje okolí, tak možná objeví svojí tajnou lokalitu severoamerických stěhovavých ptáků.
Pozorování pěnice růžové si vyžadovalo dost odhodlání a hlavně instinkt. Vždy, když však zkoušel zaostřit svůj dalekohled, jako naschvál se vytratila k někomu do zahrady. Levantin nad tím přemýšlel, vždyť cizí muž s dalekohledem, motající se okolo domu, nahlížející dalekohledem lidem do zahrad, to musí být pro ostatní lidí podivné, až podezřelé. Požádal tedy místní pozorovatelku Lindu Vidal, aby se k němu tady připojila a doufal, že muž se ženou nebudou vypadat tak úchylně. Linda však neměla čas, což se při jeho “štěstí” dalo čekat a zůstal v tom zase sám. Levantin však veděl, kam má jít. Jedna věc však do krásného sněhem pokrytého údolí nezapadla, ale vyčnívala. Byl to hnusný dům Údolí 249 Faraway Road. Okolo domu byla skládka, která dávno přerostla majitelům přes hlavu. Někdo z předchozích majitelů tam postavil krmítko pro ptáky, kterým se pokusil okolí domu aspoň nějak zachránit. Jak Levantin viděl, ať tam teď bydlel kdokoliv, udržoval dnes krmítko na 249 Faraway Road plné slunečnic. Levantin byl ohromen. Napočítal tu 300 pěnic tmavých. Na sněhu se jejich peří třpytila ohromující hrou barev jako letní kolibřici máčení v malinách, ve skořici a hořké čokoládě. Někteří birdwatcheři se snažili celý život najít tři druhy pěnkavice tmavé. Levantin je všechny našel první den ve svém rodném městě. Může být lepší způsob, jak zahájit Velký rok? Levantin znal odpověď už pár měsíců. Tohle ale rozhodlo, rychle vyrazil zpátky domů. Sbalil kufr, políbil ženu na rozloučenou. O čtvrté hodině odpoledne už odstartoval jeho let ze zimního Aspenu na teplé pobřeží jižního Texasu. Sebou si vezl seznam prvních 45 druhů, který viděl v dnešní den. Byl velmi spokojený! Čekal, že to bude dobrý rok.
Greg Miller
Greg Miller seděl sám ve svém bytě. Byl Silvestr a z televize zazníval smích a pop, pop, pop, bouchání zátek od šampaňského. Miller byl příliš smutný na to, aby slavil. O den dříve, 30. prosince jeho rozvod dospěl do finale.
Přestože Miller věděl, že mnoho manželství skončilo u soudu, styděl se. Poznal svoji ženu, když studoval bibli v postgraduálním studiu po studiích na kazatele na Oral Roberts University a slíbil v kostele před bohem a rodinou vydržet s ní v dobrém i zlém. Když jejich láska přecházela v hádky, měl Miller dvě zaměstnání. Věděl o problému, proto opustil své víkendové povinnosti, které vykonával jako pastor pro Voice of Victory World Outreach, kde kázal ve 4 evangelických kostelech po celém Washington, D.C. a ve všední dny se snažil omezit hodiny, které pracoval na softwaru pro Federal Home Loan Mortgage Co. Snažili se se ženou být opět párem a během 4 let byli u 3 manželských poradců. Miller nakonec uvěřil, že našel zdroj jejich problémů: Byl příliš tlustý. Měl 220 liber na jeho pět stop a sedm palců a jeho žena, osobní trenérka fitness a instruktorka aerobicu si na to hodně stěžovala. A tak se Miller rozhodl zachránit své manželství běháním a chtěl začít známým Marine Corps Marathonem. Když začal trénovat, nemohl dokončil ani hodinu aerobicu jeho manželky a běh na jednu míli nepopřicházel vůbec v úvahu. Ale začal pomalu, když se cítil unaven, tak jen šel a postupně na sobě pracoval, až se dostal do bodu, kdy volným klusem uběhl 20 mil bez zastavení. Jeho manželka to ani nikdy nezkoušela. On stále vážil kolem 195 liber bez ohledu na to, jak moc cvičil – nemohl překonat svůj zvyk chodit do McDonaldu – ale přesto se cítil připraven na maraton. V den závodu pršelo. Promokl. Pak klesla teplota. Na 14. míli měl puchýře na obou nohách a mohl sotva jít, natož běžet. Chtěl skončit, ale řekl si, že vydrží. Celé léto se vzdal víkendových školení kvůli běhání, protože chtěl běžet Marine Corps Marathon, aby zachránil své manželství. Běžci ho předbíhali. Trpěl. Skončil za 6 hodin a 3 minuty ve dvakrát pomalejším čase než vítěz. Málokdo zůstal v cíli kromě jeho manželky. Slíbil, že už nikdy maraton nepoběží. Byl stále tlustý a jeho manželství bylo stále rozvráceno.
Jeho žena ani nepřišla k poslednímu jednání u soudu. Miller se přesunul stovky mil daleko do Lusby v Marylandu, kde vzal další softwarovou práci v jaderné elektrárně Calvert Cliffs. Pracoval 10, 12, 14 hodin denně částečně proto, aby zapomněl na probíhající právní kroky a částečně proto, aby se vyhnul domovu. Jeho byt byla bývalá dvojgaráž s posuvnými skleněnými dveřmi, kterými kdysi vjížděla auta. Podlaha byla pokryta připáleným oranžovým kobercem s hrubým vlasem, který nebyl dostatečně silný, aby zabránil rozbití talíře, pokud mu spadl na zem. Ne že by jej ale často používal. Protože sporák ani trouba nefungovala, Miller se stravoval mikrovlným jídlem. Jeho lednička měla mrazící sekci, kam se vešla buď jedna pizza nebo dva Hot Pockets. Jeho váha opět bobtnala. Rozvodem přišel o všechen nábytek, ale jedna stěna jeho ložnice byla pokryta od podlahy ke stropu vybalenými krabicemi. V obývacím pokoji byla jen devatenáctipalcová barevná televize a pohodlné křeslo, ve kterém trávil hodně času.
Nyní byl Silvestr a jeho desetileté manželství oficiálně tento den skončilo. Čtyřicetiletý, sám a bezdětný - tak si nikdy nepředstavoval svůj život. Nemohl přestat o tom přemýšlet. Napadlo ho, že by měl někomu zavolat, ale jeho žena byla pryč, stejně jako jeho přátelé. Jeho rodiče rozvod neschvalovali – no dobrá, jeho otec byl oddaným křesťanem ve městě Amish v Ohio, kde Miller vyrůstal. Miller chtěl, aby se cítil lépe. Televize přenášela party na Times Square. Miller neměl v ledničce šampaňské. Vypnul Dicka Clarka a všechny ty šťastné, milující se páry a usnul v 11 hodin večer.
V práci v jaderné elektrárně byl Miller známý jako Jolt Guy. Okraj jeho kancelářské kóje lemovaly řady prázdných dvacetiuncových lahví jeho oblíbeného nápoje Jolt Cola. Každá lahev se pyšnila tím, že byla naplněna “samým cukrem a dvakrát více kofeinem” než Coke nebo Pepsi. Miller do sebe obrátil nejméně jeden Jolt denně, v opravdu špatných dnech tři a jeho pracovní prostor se stal zámkem s prstencem šedesáti červeno-zlatými věžičkami. Jako nový zaměstnanec v kanceláři s Dilbertem si Miller užíval svůj vnitřní prostor, který byl spouštěčem okamžité konverzace. Bylo těžké ignorovat ironii věží z Joltu v atomové továrně. Občas mu někdo připomněl, že jeho každodenní Jolt obsahuje 3 šálky kávy a to pravděpodobně nebylo moc dobré pro jeho zdraví. Miller neměl rád, když ho někdo upozorňoval na jeho zdraví.
Pravdou bylo, že Miller byl náchylný k hýření. Hodoval a běhal maraton. A teď se propadnul do nejtemnějších hlubin pracovního flámu. Millerovou prací bylo ujistit se, že miliony řádků softwarových kódů byly připraveny pro Y2K. Před lety, když programátoři chtěli napřed vyzkoušet nějaký postup nebo test, vložili jednoduché 00 do strojového kódu. Avšak dnes 00, nebo rok 2000, byl méně než 2 roky pryč. Miller závodil s časem, aby stihl dostat všechny 00s a všechny další Y2K viry před začátkem nového tisíciletí. Tak testoval tisíce řádků kódů a chlastal pár Joltsů.Byla to únavná práce a nesměl si dovolit žádnou chybu: existoval dobrý důvod, proč se jaderné elektrárny staly plakátovým dítkem Y2 děsivých příběhů sdělovacích prostředků. I když Miller často vtipkoval, že neměl žádný život, viděl méně a méně humoru ve svém vlastním životě.
Co ho udržovalo v duševní svěžesti, byli ptáci nebo alespoň myšlenka na ně. Od té doby, co indentifikoval ve věku 3 let prvního ptáka – samičku amerického hohola severního, jeho otec, ornitolog ho učil velmi mnoho – Miller miloval hledat a pozorovat ptáky v jejich přirozeném prostředí. Čas strávený birdwatchingem, byl volný čas, ve kterém on a jeho otec mohli slídit v lesích a mluvit a vracet se domů unaveni, ale nadšeni. V těchto dnech byl Miller většinou však unavený z práce. Vždy měl ale jak dalekohled tak monocular ve svém Fordu Explorer a nikdy neváhal zastavit, aby si ptáka podrobněji prohlédl, pokud se nějaký zajímavý vyskytl v jeho blízkosti. Ovšem, když přišel do své kanceláře bez oken před svítáním a odcházel po západu slunce, nikdy zcela nevěděl, kdy a jak by vlastně mohl vidět nějakého ptáka. Možná tak střemhlavý noční let sovy.
Miller zíral na obrazovku počítače. Více kódů, více skanů, více testů. Pracoval už 14 dní, tento týden 79 hodin sám a nyní byla neděle. Čísla byla rozmazaná. Potřeboval nejméně dalších 6 hodin na testování kódů, ale sotva byl schopen udžet pozornost. Ve skutečnosti ale mohl přemýšlet. Stoupl si, vrátil zpět židli a vzal si kabát. Neměl dost času na procházku, ale když by jel dost rychle, mohl by to stihnout. Jeho nutkání bylo tak silné, že skoro zapomněl na svůj Cleveland Indians kloubouk. Urazil půl mile od své kanceláře, aby přehlédl odtok jaderné elektrárny do Chesapeake Bay. Voda v chladicí věži byla o 10 stupňů teplejší než v zálivu a vyhřívala ančovičky. Nad ančovičkami kroužili ptáci. Měli hlad.
Chladící nádrž nebyla zrovna na seznamu ptačích lokalit National Audubon Society jako “horké ornitologické místo”, ale Miller bral, co mohl. Rackové zaječeli. Přiblížil oči do svého dalekohledu blízko, aby měl jasný pohled, ale dost daleko, aby se zabránilo zamlžení optiky z jeho tělesného tepla. V jeho dalekohledu se odehrávalo opravdu velkolepé ptačí divadlo. Pozoroval racka stříbřitého, racka atlantského a racka mořského. Wau!!! Ale tohle? Co je to za druh? Zarazil se. Byl to určitě některý z racků, ale jiný. Měl šedá křídla s tmavými konci a dokonce se mu zdálo, že na hlavě viděl jakýsi černý flek. Že by nedospělý racek atlantský? Ne, byl malý a tvar hlavy taky neseděl. Racek malý? Ne, na něj to bylo zase moc velké! Racek chechtavý? Pfff, jeho nohy byly ale růžové, ne oranžové. Není pochyb: Byl to racek Bonapartův, který má jméno po synovci dobyvatele. Krásný pták, uprostřed Atlantiku, ale nicméně je výzvou, dobře ho rozpoznat. Miller se zastavil. Oddechoval a z hluboka dýchal. Jeho obličej zrudnul napětím. Rozepnul kabát.
O vánocích dostal od bratra knihu o ornitologii, ale Miller ji nacpal do krabice bez mrknutí oka. Měl z knihy strach. Už byl v plném pracovním nasazení. Neměl na nic jiného čas. Vrátil se na firmu ke svému stolu, vyvolal další kód, ale jeho mysl bloudila. Dnes večer najdu tu knihu, řekl sám sobě a přečtu si ji.

Číst dál...

Prolog

ÚVOD
Když jsem poprvé viděl pozorovatele ptáků, nedokázal jsem ho rozpoznat od obyčejného člověka. Byl jsem reportérem, který se ztratil na hřbitově a hledal cestu ven. Neměl jsem právě žádný super příběh ani nehodu pro svojí rubriku. Hledal jsem příbuzné bezdomovce, kterého pobodali v pouliční bitce. Nikdo z toho neměl radost. No a potom jednou večer někdo zavolal do redakce Denver Postu. Anonymně... Volající oznámil: „Přímo tu v Coloradu žije špičkový odborník na ptáky. Je to profesor práv a je hodně starý. Měli byste o něm něco napsat, než umře. Jmenuje se Thompson Marsch“. Chytil jsem se příležitosti, která se nabídla sama. Druhý den jsem si našel telefonní číslo a zavolal profesoru Marschovi. Nebral mi telefon a tak jsem na záznamníku nechal číslo do redakce. On se však nikdy neozval zpátky. To mě rozhodilo. Dokonce i vdovy odpovídaly na zanechané vzkazy. Samozřejmě jsem se vždy chtěl bavit s někým, kdo je odborník na vybrané téma. I když jeho obor byl pro mne trochu šílený. Rozhodl jsem se přesto jít za jeho příběhem. Přes jeho přátele... teda těch pár, ke kterým se mi podařilo dostat, se mi pomalu utvářel obraz o tomto člověku. Thomson Marsch byl posedlý pozorovatel ptáků - birdwatcher. Aby viděl vzácné ptáky, byl ochotný vstávat před západem slunce a nespat celou noc, zaplatit si cestu na nehostinné ostrovy Aljašky a snášet příšerné počasí. Dokázal celou noc čekat na telefon a potom s červenýma očima naskočit na první volné letadlo. Jenom pět lidí v severní Americe vidělo za celou historii soutěže víc druhů než on. A to všechno stíhal při své práci. Navíc se stal tak drsným právníkem a náročným profesorem, že z něj zatrnulo mnoha jeho studentům, které učil. Když ho v roce 1927 najala Danverská univerzita, stal se tak nejmladším profesorem práv v její historii. No a teď mu je 82 a je nejstarším pracujícím... 58 let dělal tu samou práci. I teď dokázal jít míle od domu. Když hledal ty svoje ptáky. Před pár lety zdolal všech 54 coloradských pětitisícovek, ale ten starý blb nebyl schopný zvednout telefon a zavolat mi. Do pekla s ním, řekl jsem si... Teda až tehdy, když mi jeho žena nečekaně zavolala a domluvili jsme si setkání u nich doma. Zazvonil jsem a ona mě usadila na gauč a nalila mi čaj. V místnosti za ní jsem spatřil vysokého štíhlého muže se šedivými vlasy. Podal jsem mu ruku, ale on mně ne. Sklopil zrak se znalostí správného chování a nic neřekl. Jeho žena se mi omluvila se slovy, že žádný rozhovor nebude: „Z nějakého důvodu se mu to zdá trapné a hloupé. Nevím proč.“, dodala Susan Marschová. Ve skutečnosti to věděla. Byl to hrdý muž, který myslel na svůj nekrolog, a proto nechtěl nic o sobě prozradit. Anebo, jak zkonstatovala jeho žena, chtěl být známý jako advokát, ne jako pozorovatel ptáků. Byl to mlčící tulák často se sám toulající divočinou. Vrátil jsem se do redakce a napsal něco o výstředním světě pozorovatelů ptáků a jejich bláznivé soutěži. Potom jsem se vrátil k politice, vraždám a dalším depresivním článkům. Ale moje hlava byla posedlá myšlenou na profesora. Co na tom birdwatchingu je, když to ten muž bere tak vážně navzdory nepohodlí, probděných nocí a cestování? Nemohl jsem tu otázku dostat z mysli. Během let jsem se naučil víc a napsal jsem jiné zajímavé příběhy. Jedna čírka ze Sibiře způsobila mezinárodní rozruch tím, že si to namířila ze svých přirozených jezer na Sibiři přímo do potoka za obchodem se zmrzlinou v Denveru. Jeden biolog implantoval husám čipy a tak mohl z pohodlí domova sledovat přes počítač jejich migraci z Nového Mexika do Arktidy. Dokonce i na twitters byly zprávy o nových druzích hus. Byly zpozorovány při páření někde v Utahu. Pomalu jsem si začal uvědomovat, že nesleduju jen pozorovatele ptáků a jejich příběhy, ale i ptáky samotné. Marshova posedlost se stávala pomalu posedlostí mojí. Moje nitro se chytilo do pasti při pozorování zvláštního druhu brávníka. Stejně jako zbytek civilizace, i já jsem potřeboval překonat nepřekonané a poznat nepoznané. Proto lidstvo zkoumá oceány a objevuje novou zem. Proto lidé chodili po Měsíci. A já jsem pozoroval ptáky. Dnes jsem zůstal v parku a už tam byly jiné druhy, než jsem viděl včera. Byl jsem tam a pozoroval pozorně hladinu jezírka, dokud jsem nenašel kopřivku obecnou, hohola bělavého a hoholku lední. Bylo pro mě stále těžší odolávat mému zaměření na ptáky a nevytáhnou dalekohled, když u potoka někdo zakřičí: „Hele, nějaká kachna!“ Už by nebylo správné nazývat mě jen tím, kdo okrajově koukne na ptáky, stal jsem se zapáleným, stal jsem se pozorovatelem ptáků - birdwatcher. Kdyby Thompson ještě žil, zemřel při autonehodě v roce 1992 na jednom ze svých výletů, bylo mu 89, možná by se se mnou dnes i bavil. On byl vlastně můj první těžce pozorovaný druh. Už umím rozeznat základní členění, barevnost i druhy, ale nemůžu říct, že by někoho moje znalosti ohromovaly a už vůbec ne moji ženu. Jak se to stalo, nedokážu vysvětlit. Jsou v tom pocity a o pocitech jsem nikdy neuměl mužně mluvit, ani když jsem bral syny, aby viděli orla bělohlavého a nedokázal jsem říct, kterého z nás to fascinuje víc – jestli čtyřletého, sedmiletého nebo čtyřicetiletého. Jednou jsem oknem z kuchyně pozoroval kolibříka a potom snil o jeho síle a energii. Vytáhl jsem příručku a zjistil, že toto malé a snadno přehlédnutelné stvoření pochází z Guatemaly. Pozoroval jsem koruny stromů a poslouchal šustot, najednou se ozvalo... „Povstaň, Dr. Dolittle, mluvíš se zvířaty.“
Pozorování je jedna z mála aktivit, které se dají realizovat z okna mrakodrapu na Manhattanu i ze stanu na drsné Aljašce. A právě díky jednoduchosti se může stát tak rozšířené pro všechny. Existují jedinečné druhy, které žijí přímo v ulicích St. Luis nebo na periferiích Jižní Californie. Jeden z největších migračních toků migruje přímo skrz New Jersey a zahrnuje víc než 3 miliony jedinců ročně. Pozorování je lov bez zabíjení a ubližování, nezůstávají za námi mrtvá tělíčka opeřenců. Je to sběratelství bez nároku na místo ve vašem pokoji nebo domě. Prostě si vezmete do lesa atlas ptáků a už teď jste víc než obyčejný turista. Jste jako detektiv se svým důvodným podezřením na nový druh ptáka, který bez dopravy zvládne cestu z Antarktidy přes Mexiko až do Bronxu. Když strávíte dost času broděním bažinami, chůzí v horké poušti nebo v jiném náročném terénu, napadne vás otázka, jestli jste už pozorovatel nebo dítě na cestě za pokladem. Pravdou je, že pouze v určitém věku společnost chápe, když něco sbíráte. Bez ohledu na to, jestli to jsou baseballové kartičky, kamínky nebo mušle. Každý má svoji obsesi. Většina lidí ji krotí, avšak pozorovatelé ji naplňují. Během toho, jak plníte seznamy a hledáte software na určování, počítání či klasifikaci, tak se stanete..., no vlastně i já se stal beznadějně závislým. Jak šel čas, strávil jsem další chladnou zimní noc u ohně s 545 stran tlustou příručkou Davida Sibleyho a snažil si zapamatovat znaky 35 druhů vrabců. Učení mě úplně pohltilo. Jsem divný? Jsem blázen? Stává se ze mě Thompson Marsh? Podle mě je jen jeden způsob, jak najít odpověď. Musím zjistit, jak daleko to u mne zašlo. A na to musím poznat nejposedlejší z nejposedlejších. Musím se setkat s pozorovateli, kteří soutěží v Big Year.

Číst dál...

Ztratili jste krytku?? Nezoufejte!!

Zhruba po roce jsem ztratil jednu krytku dalekohledu na svém binokuláru Vortex HD Viper. Ač jsem jí ztratil na malém úseku, krytka nenávratně zmizela. Kontaktoval jsem prodejce a dostalo se mi zajímavé odpovědi. Náhradní díly tady neexistují! Napsal jsem email výrobci s tím, zda je možné zakoupit krytku předního okukuláru. I následující odpověď mě potěšila! Vortex s doživotní zárukou přístroje neopravuje, ale vymění za nový a to i v případě gumové krytky! Stačí dalekohled zaslat výrobci a obdržím nový!!
Být pár týdnů nebo měsíců bez dalekohledu se mi nechtělo, každopádně pokukuju po Vortex Kaibab, takže až mi bude říkat pane, nastane „krizové“ řešení na zaslání Vipera k výrobci.
Stále jsem přemýšlel, jak krytku nahradit a řešení bylo na dosah ruky a za pár korun! Zjistil jsem, že mnohý puškohled má můj požadovaný rozměr a puškohledy mají taktéž krytky!! A poměrně snadno k sehnání pomalu na každém e shopu. Neváhal jsem, a objednal si na zkoušku jeden pár a heuréka! Povedlo se!! Takže pokud i vás trápí ztráta krytky vašeho binokulárního miláčka, nemusíte zoufat, krytky na puškohledy se vyrábí v mnoha velikostech!
IMG 0452

Číst dál...

Jak jsme na tom s audio přehrávači?

Pustit hlas ptáka a přilákat ho na pár metrů, kdy člověk sedí pod maskáčovou sítí s fotoaparátem, popř. ho přitáhnout z větší vzdálenosti, to je často sen mnohých ptáčkařů. Dnes se bez nějakého podobného zařízení většinou neobejdeme. Jistě to není to nejlepší, ale přesto jsou chvíle, kdy je třeba zmíněný druh přilákat, nebo se o to pokusit, chceme li zjistit jeho přítomnost na vybrané lokalitě. O tom, že používání zvukových nahrávek má být víc než s citem a rozumem není třeba jistě diskutovat. Zažil jsem párkrát situaci, kdy někteří birdeři vstupem na lokalitu začnou vyhrávat jak u kolotočů.
Stále a ve všem hledám vždy to nejlepší, k čemu se můžu dostat, co mi bude nejlépe vyhovovat. Ač už jsem krabiček, repráků a speakerů koupil mraky, stále jsem nebyl spokojený. Je pravda, že jsem limitovaný napájením, nehledám nic na autobaterii nebo 220V.
Ano do kapsy na rychlé a nečekané použití je už námi popsaný Speaker W King opravdu výborný, ale pokud mám zájem přitáhnout druh z dálky, jako třeba sovy, i on je to nedostatečný. Opět jsem oslovil „ujka“ Googleho.
Nejprve to byl Bird Hunting Caller Predator With Built. Počáteční nadšení výborného výkonu vystřídalo velké rozčarování pro další nedostatky. Prvotní problémy s nahráním vlastního výběru hlasů mi pomohl rozšifrovat Petr Podzemný. Musela se totiž zformátovat vestavěná paměť přístroje. Velký kámen úrazu pro mne byl, že každým spuštěním si přehrávač přeházel pořadí hlasů, které bylo s každým spuštěním jiné. Jednou to začínalo kosem, jindy budníčkem, nebo žluvou. U 4 - 5 nahraných hlasů je to ještě ok, ale mám li jich tam víc jak pár desítek, byl to pro mne totální opruz především, chtěl li člověk používat dálkové ovládání. Dálkové ovládání mi ale nepracovalo jak mělo od samého počátku a ani využití jako aktivní repro se neukázalo pravé ořechové díky problému s spojení bluetooth/iphone. Snad jsem měl smůlu na vadný přístroj, jelikož Petr si zmíněný speaker chválí. Cena 2600 Kč.

 spekaer trubka

Ani Professional BY1050 Waterproof Outdoor HIFI Column Speaker Wireless Bluetooth Speaker nebylo to pravé. Zvuk byl zkreslený a nevýrazný. Cena 1600 Kč.

sound 00Světýlko svitlo, když jsem zkoušel New Outdoor Card To Carry Heavy Bass Barrel Function Multi-function Bluetooth Speaker. V první řadě jsem musel pájkou vyřadit šílenou „barevnou hudbu“, vestavěnou do reproduktorů a spuštěním jakékoliv zvuku se spouštělo divoké spektrum barev. Výkon speakeru byl dostačující, ale nevýhodou se ukázala jeho velikost a absence dálkového ovládání, kterou by člověk ovládal nahrávky na mikro kartě. Sice bylo k dispozici bluetooth spojení s iphonem, nebo ipadem, ale to spolehlivě funguje pouze na kratší vzdálenost. Cena 1900 Kč. Hledám dále.

sound 01

Ve finále se mým favoritem stala nenápadná krabička, která se prodává pod odborným názvem Hunting Tools Decoy Bird Caller Mp3 Player Bird Sound Loudspeaker Amplifier with Remote Control. Velkou výhodou je její skladnost, kdy směrová „trubka“ zesiluje zvuk a jde ještě odšroubovat, celé se to pohodlně vejde do brašny, v které nosím fotoaparát. Player díky právě směrové „troubě“ nabízí neobyčejně dostatečně silnou reprodukci hlasů (i třeba králíčka), aniž by docházelo ke kreslení výchozího zvuku.

repro 2

Nabízí připojení dalších dvou externích repro. Digitální displej je pro mne velkou výhodou, jelikož vím co pouštím. Hlasy jdou nahrát na mikro kartu (jediná snad nevýhoda je maximální velikost 560 mega, větší nenačte) a co je důležité, zachovávají si stále stejné pořadí! Uživatelé si mohou zvolit určitou skladbu přímo výběrem zvukových čísel a přehrávání, včetně nastavené doby přehrávání (ihned jsme si vytvořil v iphonu seznam s pořadí hlasů). Bezdrátová přenosová vzdálenost dálkového ovládání může dosáhnout až 100 metrů. Dálkové ovládání má všechny funkce od výběru, po časovač a replay. Stroj podporuje lithiovou baterii nebo 9 * AAA baterie, podporuje externí napájení 12V. Co víc si přát. Cena 2400 Kč.

repro 3

 

Číst dál...

Big Year- Velký rok

ÚVOD
Když jsem poprvé viděl pozorovatele ptáků, nedokázal jsem ho rozpoznat od obyčejného člověka. Byl jsem reportérem, který se ztratil na hřbitově a hledal cestu ven. Neměl jsem právě žádný super příběh ani nehodu pro svojí rubriku. Hledal jsem příbuzné bezdomovce, kterého pobodali v pouliční bitce. Nikdo z toho neměl radost. No a potom jednou večer někdo zavolal do redakce Denver Postu. Anonymně... Volající oznámil: „Přímo tu v Coloradu žije špičkový odborník na ptáky. Je to profesor práv a je hodně starý. Měli byste o něm něco napsat, než umře. Jmenuje se Thompson Marsch“. Chytil jsem se příležitosti, která se nabídla sama. Druhý den jsem si našel telefonní číslo a zavolal profesoru Marschovi. Nebral mi telefon a tak jsem na záznamníku nechal číslo do redakce. On se však nikdy neozval zpátky. To mě rozhodilo. Dokonce i vdovy odpovídaly na zanechané vzkazy. Samozřejmě jsem se vždy chtěl bavit s někým, kdo je odborník na vybrané téma. I když jeho obor byl pro mne trochu šílený. Rozhodl jsem se přesto jít za jeho příběhem. Přes jeho přátele... teda těch pár, ke kterým se mi podařilo dostat, se mi pomalu utvářel obraz o tomto člověku. Thomson Marsch byl posedlý pozorovatel ptáků - birdwatcher. Aby viděl vzácné ptáky, byl ochotný vstávat před západem slunce a nespat celou noc, zaplatit si cestu na nehostinné ostrovy Aljašky a snášet příšerné počasí. Dokázal celou noc čekat na telefon a potom s červenýma očima naskočit na první volné letadlo. Jenom pět lidí v severní Americe vidělo za celou historii soutěže víc druhů než on. A to všechno stíhal při své práci. Navíc se stal tak drsným právníkem a náročným profesorem, že z něj zatrnulo mnoha jeho studentům, které učil. Když ho v roce 1927 najala Danverská univerzita, stal se tak nejmladším profesorem práv v její historii. No a teď mu je 82 a je nejstarším pracujícím... 58 let dělal tu samou práci. I teď dokázal jít míle od domu. Když hledal ty svoje ptáky. Před pár lety zdolal všech 54 coloradských pětitisícovek, ale ten starý blb nebyl schopný zvednout telefon a zavolat mi. Do pekla s ním, řekl jsem si... Teda až tehdy, když mi jeho žena nečekaně zavolala a domluvili jsme si setkání u nich doma. Zazvonil jsem a ona mě usadila na gauč a nalila mi čaj. V místnosti za ní jsem spatřil vysokého štíhlého muže se šedivými vlasy. Podal jsem mu ruku, ale on mně ne. Sklopil zrak se znalostí správného chování a nic neřekl. Jeho žena se mi omluvila se slovy, že žádný rozhovor nebude: „Z nějakého důvodu se mu to zdá trapné a hloupé. Nevím proč.“, dodala Susan Marschová. Ve skutečnosti to věděla. Byl to hrdý muž, který myslel na svůj nekrolog, a proto nechtěl nic o sobě prozradit. Anebo, jak zkonstatovala jeho žena, chtěl být známý jako advokát, ne jako pozorovatel ptáků. Byl to mlčící tulák často se sám toulající divočinou. Vrátil jsem se do redakce a napsal něco o výstředním světě pozorovatelů ptáků a jejich bláznivé soutěži. Potom jsem se vrátil k politice, vraždám a dalším depresivním článkům. Ale moje hlava byla posedlá myšlenou na profesora. Co na tom birdwatchingu je, když to ten muž bere tak vážně navzdory nepohodlí, probděných nocí a cestování? Nemohl jsem tu otázku dostat z mysli. Během let jsem se naučil víc a napsal jsem jiné zajímavé příběhy. Jedna čírka ze Sibiře způsobila mezinárodní rozruch tím, že si to namířila ze svých přirozených jezer na Sibiři přímo do potoka za obchodem se zmrzlinou v Denveru. Jeden biolog implantoval husám čipy a tak mohl z pohodlí domova sledovat přes počítač jejich migraci z Nového Mexika do Arktidy. Dokonce i na twitters byly zprávy o nových druzích hus. Byly zpozorovány při páření někde v Utahu. Pomalu jsem si začal uvědomovat, že nesleduju jen pozorovatele ptáků a jejich příběhy, ale i ptáky samotné. Marshova posedlost se stávala pomalu posedlostí mojí. Moje nitro se chytilo do pasti při pozorování zvláštního druhu brávníka. Stejně jako zbytek civilizace, i já jsem potřeboval překonat nepřekonané a poznat nepoznané. Proto lidstvo zkoumá oceány a objevuje novou zem. Proto lidé chodili po Měsíci. A já jsem pozoroval ptáky. Dnes jsem zůstal v parku a už tam byly jiné druhy, než jsem viděl včera. Byl jsem tam a pozoroval pozorně hladinu jezírka, dokud jsem nenašel kopřivku obecnou, hohola bělavého a hoholku lední. Bylo pro mě stále těžší odolávat mému zaměření na ptáky a nevytáhnou dalekohled, když u potoka někdo zakřičí: „Hele, nějaká kachna!“ Už by nebylo správné nazývat mě jen tím, kdo okrajově koukne na ptáky, stal jsem se zapáleným, stal jsem se pozorovatelem ptáků - birdwatcher. Kdyby Thompson ještě žil, zemřel při autonehodě v roce 1992 na jednom ze svých výletů, bylo mu 89, možná by se se mnou dnes i bavil. On byl vlastně můj první těžce pozorovaný druh. Už umím rozeznat základní členění, barevnost i druhy, ale nemůžu říct, že by někoho moje znalosti ohromovaly a už vůbec ne moji ženu. Jak se to stalo, nedokážu vysvětlit. Jsou v tom pocity a o pocitech jsem nikdy neuměl mužně mluvit, ani když jsem bral syny, aby viděli orla bělohlavého a nedokázal jsem říct, kterého z nás to fascinuje víc – jestli čtyřletého, sedmiletého nebo čtyřicetiletého. Jednou jsem oknem z kuchyně pozoroval kolibříka a potom snil o jeho síle a energii. Vytáhl jsem příručku a zjistil, že toto malé a snadno přehlédnutelné stvoření pochází z Guatemaly. Pozoroval jsem koruny stromů a poslouchal šustot, najednou se ozvalo... „Povstaň, Dr. Dolittle, mluvíš se zvířaty.“
Pozorování je jedna z mála aktivit, které se dají realizovat z okna mrakodrapu na Manhattanu i ze stanu na drsné Aljašce. A právě díky jednoduchosti se může stát tak rozšířené pro všechny. Existují jedinečné druhy, které žijí přímo v ulicích St. Luis nebo na periferiích Jižní Californie. Jeden z největších migračních toků migruje přímo skrz New Jersey a zahrnuje víc než 3 miliony jedinců ročně. Pozorování je lov bez zabíjení a ubližování, nezůstávají za námi mrtvá tělíčka opeřenců. Je to sběratelství bez nároku na místo ve vašem pokoji nebo domě. Prostě si vezmete do lesa atlas ptáků a už teď jste víc než obyčejný turista. Jste jako detektiv se svým důvodným podezřením na nový druh ptáka, který bez dopravy zvládne cestu z Antarktidy přes Mexiko až do Bronxu. Když strávíte dost času broděním bažinami, chůzí v horké poušti nebo v jiném náročném terénu, napadne vás otázka, jestli jste už pozorovatel nebo dítě na cestě za pokladem. Pravdou je, že pouze v určitém věku společnost chápe, když něco sbíráte. Bez ohledu na to, jestli to jsou baseballové kartičky, kamínky nebo mušle. Každý má svoji obsesi. Většina lidí ji krotí, avšak pozorovatelé ji naplňují. Během toho, jak plníte seznamy a hledáte software na určování, počítání či klasifikaci, tak se stanete..., no vlastně i já se stal beznadějně závislým. Jak šel čas, strávil jsem další chladnou zimní noc u ohně s 545 stran tlustou příručkou Davida Sibleyho a snažil si zapamatovat znaky 35 druhů vrabců. Učení mě úplně pohltilo. Jsem divný? Jsem blázen? Stává se ze mě Thompson Marsh? Podle mě je jen jeden způsob, jak najít odpověď. Musím zjistit, jak daleko to u mne zašlo. A na to musím poznat nejposedlejší z nejposedlejších. Musím se setkat s pozorovateli, kteří soutěží v Big Year.

Kapitola první
ledna 1998
Sandy Komito byl již připravený hodinu před východem slunce. Nový rok strávil sám v Dannys Nogale v Arizoně. Měl vajíčko se šunkou, které do sebe rychle hodil a už sledoval život za oknem. Věděl o věcech, které by mohl podniknout... jako třeba jít na jachtu, nebo do některé z luxusních restaurací. Ale to ho teď nezajímalo. Zajímali ho však ptáci! Na tento rok si nachystal cíl – vidět co nejvíce ptáků v Severní Americe. Více ptáků, než kdo kdy viděl. Věděl, že to nebude lehké a předpokládal, že mimo pohodlí a teplo domova bude víc jak 270 dní v roce. Bude pronásledovat okřídlené tvory skrz zamrznuté Colorado a horkou poušť Arizony. Čekat na sovy při měsíčním svitu v lesích Severní Minesoty. Putovat skrz pláže Floridy. Na kole po Aleutianově ostrově, potom lodí po ostrovech Nového Skotska a helikoptérou do Nevady. Spánek a pohodlí pro něj nebyly v tomto případě důležité, když šlo o nové druhy ptáků, které by mohl vidět, stejně tak cesty za nimi.
Byl to především závod, který chtěl Komito vyhrát.
Objednal si druhou termosku kávy a dal se do papírování. Jeden arch papíru bylo z internetu vytištěné upozornění na vzácného ptáka z Houstonu. Další regionální upozornění bylo z Tucsonu. Komito se usmíval. V jihovýchodní Arizoně existovalo více vzácných ptáků než kdekoliv jinde na celém kontinentu.
Bylo mu dobře a i jeho žaludek mu oznámil, že tato restaurace byla správným místem ke startu do velké soutěže. Během roku se v Dennys stravoval tolikrát, že číst jídelní lístek považoval už za zbytečnou ztrátu času. Kromě toho ostatní ornitologové si právě mezi sebou sdělovali, že stromy kolem Dennys slouží jako hřad pro velkoocasé vlhovce nachové a černé supy. Komito se rozhodl, že kterýkoliv z těchto krásných místních ptáků by byl skvělým zahájením jeho Velkého roku. Ze svého okna restaurace Komito pozoroval zesvětlující se obzor s šedým příslibem svítání.
Naproti restauraci náhle vyrazil nákladní vlak a porušil ticho. Veškerý ten zmatek a hluk, který vlak vyvolal, zvedl hejno ptáků. Jeden přistál přímo za jeho oknem. Komitovo srdce se rozbušilo – měl prvního ptáka v závodě. Naklonil se dopředu, aby ho identifikoval.
Kulatý... šedý... houpavá hlava...
„Zatraceně, je to holub“, brumlal si.
Každý rok 1. ledna stovky lidí opoušťí své každodenní životy, aby se připojily snad k nejvýstřednější soutěži na světě. Jejich cílem je objevení co největšího počtu druhů ptáků v kalendářním roce. Většina soutěžících se omezuje jen na ptáky svého domovského kraje, další se honí za ptáky jen v rámci hranic svého domovského státu, ale nejkrásnější ornitologická soutěž ze všech je nejzničující, nejdražší a občas nejproblematičtější a odehrává se po celém kontinentu Států.
Jmenuje se Big Year - Velký rok.
V této soutěži existuje jen málo pravidel a nejsou v ní žádní rozhodčí. Ornitologové letí, jedou, plují kdykoliv a kamkoliv na území Spojených států a Kanady, aby se honili často i za nepodloženou fámou vzácných druhů. Občas zvládnou vyfotografovat svou kořist, ale obvykle jen prostě zapisují pozorování do notebooků, zápisníků, bločků a doufají, že jim ostatní soutěžící uvěří. Koncem roku soutěžící zašlou své součty druhů Americké ornitologické asociaci (ABA), která zveřejní výsledky v časopise a tyto výsledky následně zapřičíní pak víc drbů, než kolik jich mají mezi sebou středoškolačky o přestávkách ve škole.
V dobrém roce soutěž nabízí vášeň a taktiku, strach a odvahu, základní toužebné přání to všechno vidět a zdolat s nezastavitelnou touhou po vítězství. Ve špatném roce soutěž stojí moc peněz a zanechává za sebou lidi zklamané.
Tohle je příběh největší nebo můžeme i říci nejhorší ornitologické soutěže všech dob, rok 1998 Velký rok v Severní Americe.
Tyran středoamerický je malý, prostý šedohnědý pták, který pochází z centrálního Mexika. Jeho křik je odlišný. Zní jako „Wheek“. Naposledy, když jeho výskyt potvrdili severně od hranic, byl prezidentem ještě Harry Truman a Jackie Robinson odpaloval svůj první home run v All Star hře. Ale v polovině prosince 1997, když se jeden pozorovatel toulal podél zavlažovací nádrže blízko Nogales v Arizoně, tak si všiml zvláštního ptáka a ihned to oznámil místní pobočce Macicopa Audubon ve Phenixu.
Pobočka okamžitě vyvěsila novinku na internet a Tucson Rare Bird Alert zvěřejnil tuto zprávu na svém nonstop telefoním čísle. Nort American Rare Bird Alert v Houstonu ihned začal obvolávat registrované uživatele. Sandy Komito, který byl toho času ve svém domě ve Fair Lawn ve státě New Jersey vzdálen 2 400 mil ihned zvedl telefon. Tak ve vteřině dostal zprávu o velmi vzácném tyranovi středoamerickém, který má velmi vysoký status. Bylo rozhodnuto!! Svůj Velký rok začne v Nogales. Opustil Dennys a jel přes kopce opuncií a trnitých stromů, až se dostal k bráně do Patagonie do Lake State Park.
Hlídka Rangers ho pozdravila a zastavila na hranicích parku.
„Pět dolarů, prosím,“ řekl člen Rangers Komitovi.
Komito už utratil stovky dolarů, jen aby se sem dostal. Pronájem auta, hotely, letenky, to všechno ho stálo nemalé peníze. Pracoval ale jako kontrolor v New Jersey dost dlouho, aby si dovedl na tyto věci ušetřit. Snažil se a šplhal po firemním žebříčku výš a výš.
Oh, jsem jen amatérský ornitolog odvětil rangerovi. Snažím se tu jen najít rychle jeden ptačí druh. Zdržím se pouhých 10 minut, snažil se využít pravidla 15ti minut, kdy se nemusí vstup do parku zaplatit. Ranger se zájmem sledoval jeho vyjednávání. Komito nebyl zdaleka první, kdo zkoušel dnes vyjednávat a většinou to na rangera nefungovalo, ale Komito byl zdatný řečník a ranger si jeho snahu opravdu přes únavu, kterou už cítil, užíval. Taky tu dnes Komito zvítězil. Ranger mávl rukou a pustil Komita do parku.
Z webu si Komito stáhnul přesné instrukce, kde ptáka najít: „Zahněte doprava na úpatí kopce a projděte skrz kemp. Tam, kde se cesta otáčí, je čelo stezky a místo pro asi čtyři zaparkovaná auta. Zaparkujte zde a jděte asi třetinu míle. Na levé straně je jezero a vrby. Pták je obvykle na pravé straně trnitého stromu.“
Komito byl značně nervózní, vždy jezdil v luxusním autě, podle kterého ho všichni poznali a dokonce mu přezdívali Holub a poznali ho, už když přijížděl. Teď tomu bylo jinak. Vzhledem k financím vyměnil svého Lincolna za auto střední velikosti a zdálo se mu dost nepohodlné a na poslední chvíli ještě přemýšlel o jiných autech, ale nebyl si jistý, jestli má změnit i značku? I když na tom vlastně zas tak nezáleželo, protože cesta byla o ptácích a sova zůstala sovou, ať přijel v čemkoliv a tak se snažil nakonec šetřit co nejvíce, aby viděl co nejvíc! Ale přece jen přes to všechno, byl svět zvědavý na Komita jen ve fordu Taurus?
Když se dostal na místo, nastaly další komplikace. Všechna čtyři parkovací místa byla obsazena. Další auta trůnila i podél úzkého ramene cesty v parku. Ostatní měla výmluvné samolepky: Sacramento Audubon, Tucson Audubon. Komito rychle přemýšlel: Jedu pozdě? Stále doufám, že ne, je tu ještě tolik aut. Cesta, kterou se vydal, ani cestu zas tak moc nepřipomínala, vypadala jen jako udusaná tráva od dobytka a stejně tak smrděla. Ani vlhovci, kteří pobíhají skrz křoví, Komita dnes nezajimají. Myslí jen na jeden ptačí druh, jenž je cílem celého cestování – tyrana středoamerického.
Tři sta yardů nahoře na cestě dva muži chodí křížem krážem okolo trnitého stromu. Vypadali, jako kdyby něco hledali – možná ztracený klobouk, nebo dokonce nějakou květinu či motýla. Komito však tuší, co hledají.
„Viděli jste ptáka?“ volal na ně.
„Ne,“ odpověděl jeden z nich. Tohle se Komitovi vždy líbilo. V ostružiní arizonské pouště našel naprosto cizí lidi, nikdy se neviděli, přesto ihned oba pochopili, co otázkou myslí a ihned si všichni tři rozuměli.
Ačkoliv soutěž Velký rok byla silně konkurenční, Komito vždy preferoval připojit se k houfu dalších birdwatcherů honících se za vzácnými druhy. Jistě, práce v davu znamenala, že mnoho lidí si pak připsalo do svého birdlistu stejný druh ptáka. Ale pro Komita byli tito lidé víc než jen ornitologové. Byli svědci jeho pozorování. Nejlepší ornitologové se sledují navzájem celá léta a mnozí se mezi sebou podezírají z větších, či menších podvodů a podvůdků co se týče viděných či neviděných druhů. Pokušení bývá často velké. Zejména při těsných výsledcích, protože více pozorovatelů mělo prakticky stejná čísla. Během Velkého roku Komito neměl ani čas číst všechny záznamy ostatních birdwatcherů, jelikož se soustředil a zaměřil jen na svůj vlastní rekord. V soutěži postavené na důvěře, věrohodnosti to bylo jako s panenstvím – mohlo být ztraceno jen jednou. Komito však chtěl víc než rekord ve Velkém roku. Chtěl rekord, který by byl neprůstřelný, nezpochybnitelný. Nahoře na stezce další ornitologové hledali v křoví. Poznal je hned.
Dr. Michael Austin byl praktický lékař, který se před pár lety přestěhoval z rodného Ontaria do Jižního Texasu, aby se snadněji dostal k vzácným ptákům. Jeho strategie byla jednoduchá: Vidět co nejvíce ptáků. Zatímco Komito teprve pozoroval při své snídani v Dennys východ slunce, Austin již byl v terénu a hledal tyrana středoamerického. Dalším nadšencem do ptáků byl známý ornitolog, který pávě procházel křovím, Dr. Craig Roberts, pohotovostní lékař z Tillamook, v Oregonu. Robert byl aktivní muž, který strávil hodiny a hodiny přehráváním ptačích hlasů a dokázal o tom každému dlouho vyprávět. Když si z něho tropil Komito žerty pro jeho zálibu v poslechu hlasů, Robert vždy jen obrátil oči v sloup.
Za keřem Komito uviděl dalšího birdwatchera, jak vytahuje parabolu z plexiskla, která měla zesílít vzdálené hlasy ptáků. Zatím však bez valného úspěchu. Komito zaklonil hlavu, aby prozkoumal vysoké větve trnitého keře nad hlavou. Byl zvyklý mít zakloněný krk, když pátral po ptácích v korunách stromů. Ornitologové tento zvláštní stav znají jako tzv. krk pěnice – protože tráví přiliš mnoho času pohledem nahoru do korun stromů na míhající se zpěvné ptáky.
Náhle někdo zařval, “mám tyrana, vidím ho!”
Komito se rozběhl, běžel, až mu dalekohled bouchal do hrudi. Co když už odletěl? Jeho mezikontinentalní lov bude v čudu! Sevřelo se mu hrdlo a zrychlil. Nyní byl blízko. Zpomalil. Poslední věc, kterou by chtěl, by bylo vyplašit ho. Lapal po dechu, potil se, bušilo mu srdce, opatrně se postavil na špičky nohou a rozhlížel se. 20 stop před Komitem byl Craig Robert. 20 stop před Robertem trůnil nějaký šedivý pták, který se vrhl do houští. Komito se rychle postavil tak, aby měl slunce za zády a zvedl dalekohled. Znal Roberta, dokázal určit dobře vzácné druhy, a tak bylo nepravděpodobné, že by nepoznal tyrana. Tyran středoamerický vypadal podobně jako lejsek luční s popelavým hrdlem, který je mnohem běžnější. Stejně tak jako policajt při sledování podezřelého, Komito spěšně hledá rozlišovací rysy – hnědší obličej, kulatější hlavu, kratší zobák, žlutší břicho.
Potom pták zazpíval.
“Wheek, wheek” ozvalo se.
Zpěv rozhodl. Komito popadl svůj Nikon z batohu a spěšně udělal tucet snímků.
Pták byl jeho, měl svědky a měl fotografie. Vytáhl notes o velikosti dlaně a napsal: Tyran středoamerický 1/1/98. Patagonie, Arizona.
Chtělo se mu radostí zakřičet, ale hned si uvědomil, že by tím vyplašil ptáka. Potlačil svoje nadšení. Ustoupil a žasl nad scénou, kterou viděl kolem sebe. Z křoví se vynořilo snad třicet lidí různého věku, každý měl dalekohled zavěšený na krku. Sešly se tu všechny světové známé značky optiky – Leica, Zeiss, Swarowski, Kowa, stejně tak fotoaparáty různých kvalit. Ty bouřlivě cvakaly, občas se mihl i blesk, jak se každý snažil pořídit fotografii tyrana středoamerického. A pták si to zatím užíval... měl své vlastní papparazzi.
Ihned si ale uvědomil i tu ironii. Pohraniční stráž měla tisíce strážců, aby zabránila migratům z Mexika překročit hranici s USA. A přitom jeden migrant, ne větší než krabička cigaret, jim proklouznul a co víc! Mnoho Američanů ho chtělo na rozdíl od jiných migrantů vidět a ochotně cestovali za ním!!
Mnoho ornitologů zůstalo na lokalitě se vzáným ptákem, vychutnávali si letmé pohledy na takovou raritu a vyměňovali si své staré otřepané příběhy se starými přáteli, navazovali nová přátelství. Ačkoli taková setkání po objevení nového druhu byla jedním z hlavních důvodů pro které Komito měl birdwatching rád, podíval se na hodinky. Sandy Komito věděl, že je teprve konec prvního rána jeho Velkého roku, ale čas plynul rychle. Spěchal zpátky ke svému Fordu Taurus.
Al Levantin
Na tento den čekal Al Levantin mnoho let. Každý nekonečný den trávil v laboratoři mícháním chemických sloučenin, za které společnost získala dva patenty, čekal. Když nalétal sto tisíc mil ročně, aby prodal výrobky své společnosti, čekal. Když se přestěhoval do zámoří, aby po 7 let řídil evropskou divizi pro společnost, čekal. Čekal během týdnů, kdy pracoval 60 hodin a čekal během týdnů, kdy pracoval 80 hodin. Čekal na své dva novorozené chlapce, aby vyrostli v muže a čekal na svou manželku, aby se stala babičkou.
Nyní čekání bylo u konce.
Nastavil budíka na 6 hodin ráno, ale již nespal, ještě než stačil zazvonit budík. Vstal rychle. Díval se oknem z ložnice. Ačkoliv měsíc byl jako malý srpek, bylo dost jasno, aby viděl obrysy lyžařského areálu v Snowmass. Aby nevzbudil ženu, ani nerozsvítil v ložnici světlo, když vstával z postele a přemístil se do kuchyně. Okolo něj byla tma, ale šel jistě, svůj dům dobře znal. I venku byla ještě tma, ale on věděl, kam má dnes namířeno.
Dnes chtěl vyrazit pátrat a překonat severoamerický rekord v pozorování ptáků. Z šatníku popadl svetr a zamířil do kuchyně. S rodinou žil Levantin v luxusním domě. Byl postaven na sedmi akrech podél hřebenu Elk Mountains, blízko Aspenu. Dům byl jedním z těch architektonických zázraků, které objevíte při potulování se po hřebenech Elk Mountains. Už z dálky je z domu cítit rodinné teplo, zázemí a pohodlí, které těm, co v něm bydlí, poskytuje. Chodba a podlaha jídelny byly vyrobeny z hnědého dlažebního kamene, pod kterým je teplovodní topení, takže i v tuhé zimě, jaká panuje v Coloradu, je tu útulno a můžete všude chodit I bez teplých ponožek. Ať se budete pohybovat kdekoliv po domě – na schodišti, předsíni, kanceláři – vždy projdete okolo ohromných oken, která nabízí výhled do kraje. Scenérie nabízízející se za okny každému návštěvníkovi bere dech a každý jen němě zírá na tu nádheru, kterou pohled z okna odkrývá. Stropy jsou vysoké a klenuté s dřevěnými trámy, krb je tak velký, že bylo možno do něj dávat velká nerozštípaná polena. Levantin vešel do kuchyně - podlaha z třešňových prken byla však studená, venku mrzlo, až praštělo. Zapnul si kávovar. Vybudovat tento dům mu trvalo 18 měsíců. O 6 měsíců více než plánoval, ale výsledek stál za to. Dobře ze zkušenosti věděl, že se někdy na některé věci a události vyplácí počkat.
Vzal dalekohled Leicu a šel krytým venkovním průchodem do garáže. V noci nenapadl venku žádný čerstvý sníh. Z nadmořské výšky 9 tisíc stop, ve které se jeho dům nachází, se zdálo, že hvězdy jsou rozsypané po celé obloze a všechny byly na dosah, stačilo jen natáhnout ruce.
Čidlo na konci cesty automaticky otevřelo venkovní bránu, když se jeho Audi přiblížilo. Přidal plyn a otevřenou bránou vyrazil do krajiny. Chtěl být na místě dříve, než slunce bude na pokraji Continental Divide. Vrchní a dolní část údolí spojovala zužující se čtyřproudová dálnice číslo 82. Zatím však byla ztichlá a tonula v šeru, ale Levantina děsilo, že za pár minut bude všechno jinak. Auto za autem, se bude řítit po dálnici s lidmi, kteří pospíchají do práce. Přestože policie okolo zúženého úseku postavila plechové tabule s výstrahou a informací o zúžené silnici, docházelo zde k častým střetům a zácpám.
Levantin tady nechtěl uváznout a tak se jen rychle rozhlédnul po modrém jezeře, jestli neuvidí nějaké kachny. Pak rychle sklouzl pohledem k Missouri a snažil se spočítat jestřáby na větvích jalovce. Došel k číslu 32 a otočil se k návratu.
Včera Levantin organizoval velkou Silvestrovskou party pro své nejbližší známé. Někteří hosté byli unavení a šli spát ještě před západem slunce, ale Marla, Ivana, Donald a Kenedys nešli spát vůbec a místo spánku a odpočinku se vydali k vrcholu. Vystoupali opět na vrchol, do míst, kde Levantin včera organizoval party. Levantin však společně s Ethel, jeho 38 letou ženou v deset večer doma zapli TV a chvíli sledovali silvestrovský program na Times Square v New Yorku. V 23 hodin ale už byli v posteli. A jen tak mohl vyrazit příští den brzo a celou 82. silnici tak mít zatím jen pro sebe. Tam, kde se silnice zatáčela, světlomety zabloudily mimo silnici dolů k řece. V mrazivém ránu z ní stoupala pára. Existovala další místa v Severní Americe – Údolí Rio Grande v Texasu, hory v jihovýchodní Arizoně, Mys May v New Jersey – kde se vyskytovalo tolik ptáků, že se dali doslova chytat a informace byly volně sdílené na internetu. Ale Aspen byl pro ornitologa nezmapované teritorium. U Levantina to bylo takhle. Začal podnikat sám a sám řídil velký concern, a tak se rozhodl, že bude sám pozorovat ptáky. To znamenalo, že Velký rok bude probíhat podle jeho vlastního plánu. Ostatní odstartovali Velký rok v nějaké vyhlášené ornitologické lokalitě a hned na Nový rok začali. Levantin ale trval na tom, že na Nový rok bude se svou ženou. Jiní si najali zkušené průvodce, aby snadněji objevili vzácné druhy. Levantin chtěl všechno najít sám. Další byli závislí na radách zkušených pozorovatelů v různých oblastech, kam se chystali. Levantin spoléhal na svůj vlastní důvtip. Jaký smysl by mělo jít za osobním rekordem ve Velkém roce a jít ho udělat se skupinkou podobně smýšlejících nadšenců, s kterými by jezdil za vzácnými ptačími druhy po celé Americe?
Konečně černá noc přešla do šedé barvy. Poprvé mohl spatřit za svými světlomety červeň říčních zdí a sníh na větvích stromů. Pak uviděl, že ne všechna bílá barva na stromech je sníh. Zpomalil Audi, až zastavil a vytáhl Leiku a přiložil dalekohled k očím. Orel bělohlavý! Levantin se rozzářil. Nebyla to přímo vyložená rarita, určitě existovali ornitologové, kteří by nad ním pokrčili rameny a mávli rukou, protože byl pro ně orel bělohlavý poměrně obyčejný druh, ale Levantin měl radost. Orel bělohlavý na stromě nad The Roaring Fork River ve sněhu a ještě na Nový rok, to byl báječný start. Šero v údolí pomalu ustupovalo dni, který se začal probouzet a s ním i ptáci začali létat. Byla to magická hodina: ve víru řeky skorec šedý, dlask žlutočelý na vršku vrby, káně rudoocasé kroužilo v teplé termice vzduchu - příroda se probouzela. Straka americká, sýkora černohlavá, strnadec zimní. Levantin si hned pečlivě zapisoval všechny ptáky, které dnes ráno viděl. Jen jedny zapsal, přibyly do seznamu další druhy. Lyska americká, čížek žlutý, poštolka pestrá. Uspokojivě přelétel naškrábaná jména v notesu. Vzhlédl od zápisků a uviděl dřemlíka a zapsal ho také. Venku poletoval datel zlatý. Ptáci přilétávali rychleji, než stihl psát.
Přestal psát.
Všechno, co v tom muži, který byl 40 let ztělesnením vášně, bylo najednou naplněné tady v Roaring Fork River.
Levantin byl volný.

V Aspenu žili dvě komunity lidí – v horním a dolním údolí. Horní údolí bylo rozčleněno na Snowmass, Ajax, Highlands a Buttermilk a místí veškerý svůj čas trávili lyžováním a nakupováním. Zatím co si turisté užívali, oni vydělávali. Tradovalo se, že tu vládne turistika, ale pravda byla, že trh ovládali nemovitosti a věděl to každý, kdo tu skutečně bydlel. Průměrný dům tu stál víc než 3 mil. dolarů. Právě zde se točily peníze, protože zhruba každý desátý člověk obchodoval s nemovitostmi. Dokonce jejich vliv byl tak velký, že se obchodníci stěžovali na nedostatek místa na ulicích. Pravidlem bylo, že někdo koupil 3 milionový dům, ten zboural, aby mohl na jeho místě postavit 4 milionový.
Byla jasné, že kvůli tomu bude potřeba hodně pracovní sily a tak zde skončilo mnoho dělnických rodin z Mexika. I přes to, že jejich průměrný měsíční plat byl 1200 dolarů, za rok práce si nemohli dovolit koupit tak drahý dům v této lokalitě. Proto se místní obchodníci dohodli, že koupí řanč a vybudují zde řadové domy pro tyto dělníky a s průměrnu cenou od 260 - 400 000 dolarů. A tak pozemek, na kterém stál ranč, za chvíli sdíleli farmáři, elektrikáři, stavební dělnící a ještě zde zbylo místo pro karavany. Vznikl ale nový problém. Byla to 160mil dlouhá cesta za prací.
Horní a dolní část Aspenu spojovala jenom dálnice 82. Právě toho se Levantin obával. Během krátké chvíli se na této cestě vytvořila zácpa právě kvůli všem dělníkům, co jeli do práce. Auta byly tak blízko u sebe, že se téměř jejich nárazníky dotýkaly. A tak se tato cesta změnila na špinavé a přeplněné místo. Rychle přeletěl pohledem modré vody jezera a uviděl pár kachen. Když se podíval výš, zacílil dalekohled a uviděl množství nových ptáků. Nasbíral tak 32 nových druhů, než zamířil domů.
Přímo tady před budovou bowlingu El Jebowl, kde jak hlásá jejich slogan“ Dá se tu zažít hodně zábavy, aniž byste se museli zouvat“, kde si princezna Diana dala kdysi schůzku s princi Harrym a Williamem, byla dopravní situlace nejhorší. Křižovaly se tu všechny odbočky a vedlejší silničky byly ucpané turisty. Proto se Levantin musel více soustředit na řízení svého Audi, než přemýšlet o ptácích a svém Velkém roce.
Po čase ale přesto dojel do zátoky Woody Creek. Když dorazil na místo, měl pocit, že čas se proti němu spiknul. 25 mílová cesta z domova se mu tentokrát zdále nekonečně dlouhá. Velmi dobře ale věděl, že ta nejlepší část dne ho dnes ještě čeká. Uvědomil si, že nechce závodit s časem, ale že si chce všechno pořádně a důkladně užít.
V 10:30 si Levantin nasadil na levou botu protiskluzný nástavec, aby mu neklouzaly boty na ledovci. Byl to jeho starý trik, jak ušetřit pár minut. V klidu si na levou botu nasadil nástavec a pravou nechal volnou. Tu používal v autě na brzdu a plyn. Zledovatělá cesta byla náročná, i když nebyla pokryta celistvou vrstvou ledu, přesto mu zmrzlé ostrůvky ledové pokrývky na cestě dávaly zabrat. Ve finále si musel ale nástavec nasadit i na pravou botu, aby se vůbec dostal přes parkoviště k autu. Řízení pak bylo velmi náročné, ale vydržel to, aby je pak zase nemusel nazouvat a ušetřilo mu to zase pár minut při chůzi zledovatělým parkovištěm. Na úpatí kopce Fanny Hill si všechno pod sněhovou pokrývkou žilo svým vlastním životem. Celou rozmanitost zdejších druhů měl jako na dlani... scenérii dotvářela zima svými barvami. Jen on moc nezapadal do této zimní krásy. Jeho černé kalhoty a jednoduchý teplý modrý kabát doplňoval jen dalekohled na jeho krku.
Levantin většinou překypoval nadšením skauta, ale lyže ho nadchly ješte víc. Nelíbilo se mu jezdit na vleku sám. Miloval příběhy, vyprávět je, ale i poslouchat a jízda nahoru s cizincem byla skvělým způsobem, jak si dopřát jednu ze svých oblíbených radostí. Užíval si setkání s novými lidmi natolik, že poté, co se stal prezidentem 8 miliardové společnosti, stále dobrovolně pracoval na úpatí lyžařského areálu jako obsluha vleku. Vtipkoval s každým. Konverzaci s mladými dámami začínal slovy: “Jsem starý muž. Nemůžu s vámi flirtovat.” Bylo mu 66 let, ale často byl obviněn ze lhaní o svém věku. S růžovými tvářemi od zimy, břidlicově modrýma očima a ramenama, které ještě obalovaly nějaké svaly, vypadal na 50 let. Jednal na 30. Měl velké charisma.
Lyžování a ornitologie byly dvě věci, které Levantin v Coloradu miloval nejvíce. To je důvod, proč, když před měsím plánoval tento den, se rozhodl, že se stane prvním ornitologem v historii, který zahájí Velký rok na lyžích. Do pekla s tím, co říkali všichni ostatní o tom, jak by Velký rok měl být proveden. On se rozhodl, že to udělá po svém. V půli cesty nahoru, jak lyžaři klouzali z výtahu Fanny Hill, obsluha vleků lyžařského areálu dávala zdarma sušenky. Levantin si jedny vzal a čekal. Měl plán. Stačilo by, aby se něco pohnulo v osikách a už zbystřil. Ořešník americký, šedé tělo s výraznými černými křídly, se snesl na sníh, aby si nabral drobky sušenek. Levantin se usmál. Pokud jste neznali ta správná místa, mohli býti ořešníci těžkými druhy, abyste je v zimě našli. Levantin ptáka vyfotografoval a naskočil do sousedního Coney Glade výtahu. Přímo dole byla Spider Sabich Ski Racing Arena pojmenováná po olympijském lyžaři, kterého zastřelila jeho milenka Claudine Longet v sedmdesátých letech. Longet byla potrestána za svůj kriminální čin jen 30 dny ve speciálně upravené vězeňské cele v Aspenu, pak utekla se svým ženatým obhájcem a stala se terčem nekonečných skečí v Saturday Night Live.
Jízda výtahem na horu Snowmass trvala 10 minut. Levantin se nemohl dočkat, až vystoupí. Rychle opustil vlek a nasměroval lyže dolů z kopce. Ruce vzhůru, lokty ven, úsměv na tváři a Levantin vystřelil dolů po Max Park. Byl dravým lyžařem, pustil se střemhlav přímo po svahu a vyhazoval jednu zatáčku za druhou. Na čertsvém prašanu zůstávaly za jeho lyžemi jen klikata cesta lemovaná obloučky vyrytá do sněhu. V jeho stylu nebyla žádná elegance a ladnost - vypadal jako rozkročený hokejový obránce na ledě. Řítil se z kopce dolů rychlostí 45 mil za hodinu, ale snaha o ladnost držet kolena blízko u sebe byla stejně marná, jako snaha slunce prokouknout zkrz olověné mraky. Každý, kdo viděl Levantina jet na lyžích, by rád věděl, jak mohl dostat AARP kartu.
S perfektním načasováním zastavil v horské kavárně v Ullrhofu, zrovna když lyžaři začali nosit své podnosy s obědem ven. Porce prvních dnešních hranolků na restauračním stole byla přesně to, proč Levantin přijel. Zvedl jeden hranolek do výšky a sojka šedá se snesla ze stromu, aby si to vzala z jeho ruky. Levantin původně chtěl strávit půl dne v nějakém divokém lese, dlouhým a namáhavým hledáním tohoto druhu, ale proč by se obtěžoval? Deset tisíc stop nahoře v Colorado Rockies se sojky šedé chovaly, jako kdyby byly rackové na promenádě na Coney Island. Levantin lyžoval kolem sjezdovek v Gwyn’s High Alpine a Café Suzanne, ale viděl jen sojky Stellerovy a sýkory horské. Ačkoliv potřeboval i tyto běžné druhy ptáků, nebyly však těmi, na které myslel. Snowmass byl domovem něčeho lepšího.
Scházel dolů k Adams Avenue, kde měl auto. Konečně se měly vyplatit ty dva roky snahy příprav. Když v minulosti potkal někoho, kdo říkal, že má zájem o ptáky, tak ve finále jeho zájem spočíval v krmení. Stále doufal, že najde někoho, kdo bude sdílet jeho velkou lásku k ptákům. Tady teď chtěl vidět pěnkavici tmavou. Dobří birdwatcheři bažili po pěnkavici tmavé. Přeletává a frustrováná, s šedou korunkou, s hnědou čepičkou. Černorůžová pěnkavice žije většinu roku v těžko přístupných místech v tundře na Aljašce nebo v nejstrmějších suťových polích v Rockies. Ale během některých zim se stovky a stovky pěnkavic tmavých sbíhaly na mnohem přístupnější a pohodlnější svahy Snowmass. Proč tomu tak bylo, nedokázal Levantin říct. Také neuměl vysvětlit, proč v některých zimách se pěnkavice tmavé vůbec neukázaly.
Když bude Levantin důkladně prozkoumávat svoje okolí, tak možná objeví svojí tajnou lokalitu severoamerických stěhovavých ptáků.
Pozorování pěnice růžové si vyžadovalo dost odhodlání a hlavně instinkt. Vždy, když však zkoušel zaostřit svůj dalekohled, jako naschvál se vytratila k někomu do zahrady. Levantin nad tím přemýšlel, vždyť cizí muž s dalekohledem, motající se okolo domu, nahlížející dalekohledem lidem do zahrad, to musí být pro ostatní lidí podivné, až podezřelé. Požádal tedy místní pozorovatelku Lindu Vidal, aby se k němu tady připojila a doufal, že muž se ženou nebudou vypadat tak úchylně. Linda však neměla čas, což se při jeho “štěstí” dalo čekat a zůstal v tom zase sám. Levantin však veděl, kam má jít. Jedna věc však do krásného sněhem pokrytého údolí nezapadla, ale vyčnívala. Byl to hnusný dům Údolí 249 Faraway Road. Okolo domu byla skládka, která dávno přerostla majitelům přes hlavu. Někdo z předchozích majitelů tam postavil krmítko pro ptáky, kterým se pokusil okolí domu aspoň nějak zachránit. Jak Levantin viděl, ať tam teď bydlel kdokoliv, udržoval dnes krmítko na 249 Faraway Road plné slunečnic. Levantin byl ohromen. Napočítal tu 300 pěnic tmavých. Na sněhu se jejich peří třpytila ohromující hrou barev jako letní kolibřici máčení v malinách, ve skořici a hořké čokoládě. Někteří birdwatcheři se snažili celý život najít tři druhy pěnkavice tmavé. Levantin je všechny našel první den ve svém rodném městě. Může být lepší způsob, jak zahájit Velký rok? Levantin znal odpověď už pár měsíců. Tohle ale rozhodlo, rychle vyrazil zpátky domů. Sbalil kufr, políbil ženu na rozloučenou. O čtvrté hodině odpoledne už odstartoval jeho let ze zimního Aspenu na teplé pobřeží jižního Texasu. Sebou si vezl seznam prvních 45 druhů, který viděl v dnešní den. Byl velmi spokojený! Čekal, že to bude dobrý rok.
Greg Miller
Greg Miller seděl sám ve svém bytě. Byl Silvestr a z televize zazníval smích a pop, pop, pop, bouchání zátek od šampaňského. Miller byl příliš smutný na to, aby slavil. O den dříve, 30. prosince jeho rozvod dospěl do finale.
Přestože Miller věděl, že mnoho manželství skončilo u soudu, styděl se. Poznal svoji ženu, když studoval bibli v postgraduálním studiu po studiích na kazatele na Oral Roberts University a slíbil v kostele před bohem a rodinou vydržet s ní v dobrém i zlém. Když jejich láska přecházela v hádky, měl Miller dvě zaměstnání. Věděl o problému, proto opustil své víkendové povinnosti, které vykonával jako pastor pro Voice of Victory World Outreach, kde kázal ve 4 evangelických kostelech po celém Washington, D.C. a ve všední dny se snažil omezit hodiny, které pracoval na softwaru pro Federal Home Loan Mortgage Co. Snažili se se ženou být opět párem a během 4 let byli u 3 manželských poradců. Miller nakonec uvěřil, že našel zdroj jejich problémů: Byl příliš tlustý. Měl 220 liber na jeho pět stop a sedm palců a jeho žena, osobní trenérka fitness a instruktorka aerobicu si na to hodně stěžovala. A tak se Miller rozhodl zachránit své manželství běháním a chtěl začít známým Marine Corps Marathonem. Když začal trénovat, nemohl dokončil ani hodinu aerobicu jeho manželky a běh na jednu míli nepopřicházel vůbec v úvahu. Ale začal pomalu, když se cítil unaven, tak jen šel a postupně na sobě pracoval, až se dostal do bodu, kdy volným klusem uběhl 20 mil bez zastavení. Jeho manželka to ani nikdy nezkoušela. On stále vážil kolem 195 liber bez ohledu na to, jak moc cvičil – nemohl překonat svůj zvyk chodit do McDonaldu – ale přesto se cítil připraven na maraton. V den závodu pršelo. Promokl. Pak klesla teplota. Na 14. míli měl puchýře na obou nohách a mohl sotva jít, natož běžet. Chtěl skončit, ale řekl si, že vydrží. Celé léto se vzdal víkendových školení kvůli běhání, protože chtěl běžet Marine Corps Marathon, aby zachránil své manželství. Běžci ho předbíhali. Trpěl. Skončil za 6 hodin a 3 minuty ve dvakrát pomalejším čase než vítěz. Málokdo zůstal v cíli kromě jeho manželky. Slíbil, že už nikdy maraton nepoběží. Byl stále tlustý a jeho manželství bylo stále rozvráceno.
Jeho žena ani nepřišla k poslednímu jednání u soudu. Miller se přesunul stovky mil daleko do Lusby v Marylandu, kde vzal další softwarovou práci v jaderné elektrárně Calvert Cliffs. Pracoval 10, 12, 14 hodin denně částečně proto, aby zapomněl na probíhající právní kroky a částečně proto, aby se vyhnul domovu. Jeho byt byla bývalá dvojgaráž s posuvnými skleněnými dveřmi, kterými kdysi vjížděla auta. Podlaha byla pokryta připáleným oranžovým kobercem s hrubým vlasem, který nebyl dostatečně silný, aby zabránil rozbití talíře, pokud mu spadl na zem. Ne že by jej ale často používal. Protože sporák ani trouba nefungovala, Miller se stravoval mikrovlným jídlem. Jeho lednička měla mrazící sekci, kam se vešla buď jedna pizza nebo dva Hot Pockets. Jeho váha opět bobtnala. Rozvodem přišel o všechen nábytek, ale jedna stěna jeho ložnice byla pokryta od podlahy ke stropu vybalenými krabicemi. V obývacím pokoji byla jen devatenáctipalcová barevná televize a pohodlné křeslo, ve kterém trávil hodně času.
Nyní byl Silvestr a jeho desetileté manželství oficiálně tento den skončilo. Čtyřicetiletý, sám a bezdětný - tak si nikdy nepředstavoval svůj život. Nemohl přestat o tom přemýšlet. Napadlo ho, že by měl někomu zavolat, ale jeho žena byla pryč, stejně jako jeho přátelé. Jeho rodiče rozvod neschvalovali – no dobrá, jeho otec byl oddaným křesťanem ve městě Amish v Ohio, kde Miller vyrůstal. Miller chtěl, aby se cítil lépe. Televize přenášela party na Times Square. Miller neměl v ledničce šampaňské. Vypnul Dicka Clarka a všechny ty šťastné, milující se páry a usnul v 11 hodin večer.
V práci v jaderné elektrárně byl Miller známý jako Jolt Guy. Okraj jeho kancelářské kóje lemovaly řady prázdných dvacetiuncových lahví jeho oblíbeného nápoje Jolt Cola. Každá lahev se pyšnila tím, že byla naplněna “samým cukrem a dvakrát více kofeinem” než Coke nebo Pepsi. Miller do sebe obrátil nejméně jeden Jolt denně, v opravdu špatných dnech tři a jeho pracovní prostor se stal zámkem s prstencem šedesáti červeno-zlatými věžičkami. Jako nový zaměstnanec v kanceláři s Dilbertem si Miller užíval svůj vnitřní prostor, který byl spouštěčem okamžité konverzace. Bylo těžké ignorovat ironii věží z Joltu v atomové továrně. Občas mu někdo připomněl, že jeho každodenní Jolt obsahuje 3 šálky kávy a to pravděpodobně nebylo moc dobré pro jeho zdraví. Miller neměl rád, když ho někdo upozorňoval na jeho zdraví.
Pravdou bylo, že Miller byl náchylný k hýření. Hodoval a běhal maraton. A teď se propadnul do nejtemnějších hlubin pracovního flámu. Millerovou prací bylo ujistit se, že miliony řádků softwarových kódů byly připraveny pro Y2K. Před lety, když programátoři chtěli napřed vyzkoušet nějaký postup nebo test, vložili jednoduché 00 do strojového kódu. Avšak dnes 00, nebo rok 2000, byl méně než 2 roky pryč. Miller závodil s časem, aby stihl dostat všechny 00s a všechny další Y2K viry před začátkem nového tisíciletí. Tak testoval tisíce řádků kódů a chlastal pár Joltsů.Byla to únavná práce a nesměl si dovolit žádnou chybu: existoval dobrý důvod, proč se jaderné elektrárny staly plakátovým dítkem Y2 děsivých příběhů sdělovacích prostředků. I když Miller často vtipkoval, že neměl žádný život, viděl méně a méně humoru ve svém vlastním životě.
Co ho udržovalo v duševní svěžesti, byli ptáci nebo alespoň myšlenka na ně. Od té doby, co indentifikoval ve věku 3 let prvního ptáka – samičku amerického hohola severního, jeho otec, ornitolog ho učil velmi mnoho – Miller miloval hledat a pozorovat ptáky v jejich přirozeném prostředí. Čas strávený birdwatchingem, byl volný čas, ve kterém on a jeho otec mohli slídit v lesích a mluvit a vracet se domů unaveni, ale nadšeni. V těchto dnech byl Miller většinou však unavený z práce. Vždy měl ale jak dalekohled tak monocular ve svém Fordu Explorer a nikdy neváhal zastavit, aby si ptáka podrobněji prohlédl, pokud se nějaký zajímavý vyskytl v jeho blízkosti. Ovšem, když přišel do své kanceláře bez oken před svítáním a odcházel po západu slunce, nikdy zcela nevěděl, kdy a jak by vlastně mohl vidět nějakého ptáka. Možná tak střemhlavý noční let sovy.
Miller zíral na obrazovku počítače. Více kódů, více skanů, více testů. Pracoval už 14 dní, tento týden 79 hodin sám a nyní byla neděle. Čísla byla rozmazaná. Potřeboval nejméně dalších 6 hodin na testování kódů, ale sotva byl schopen udžet pozornost. Ve skutečnosti ale mohl přemýšlet. Stoupl, vrátil zpět židli a vzal si kabát. Neměl dost času na procházku, ale když by jel dost rychle, mohl by to stihnout. Jeho nutkání bylo tak silné, že skoro zapomněl na svůj Cleveland Indians kloubouk. Urazil půl mile od své kanceláře, aby přehlédl odtok jaderné elektrárny do Chesapeake Bay. Voda v chladicí věži byla o 10 stupňů teplejší než v zálivu a vyhřívala ančovičky. Nad ančovičkami kroužili ptáci. Měli hlad.
Chladící nádrž nebyla zrovna na seznamu ptačích lokalit National Audubon Society jako “horké ornitologické místo”, ale Miller bral, co mohl. Rackové zaječeli. Přiblížil oči do svého dalekohledu blízko, aby měl jasný pohled, ale dost daleko, aby se zabránilo zamlžení optiky z jeho tělesného tepla. V jeho dalekohledu se odehrávalo opravdu velkolepé ptačí divadlo. Pozoroval racka stříbřitého, racka atlantského a racka mořského. Wau!!! Ale tohle? Co je to za druh? Zarazil se. Byl to určitě některý z racků, ale jiný. Měl šedá křídla s tmavými konci a dokonce se mu zdálo, že na hlavě viděl jakýsi černý flek. Že by nedospělý racek atlantský? Ne, byl malý a tvar hlavy taky neseděl. Racek malý? Ne, na něj to bylo zase moc velké! Racek chechtavý? Pfff, jeho nohy byly ale růžové, ne oranžové. Není pochyb: Byl to racek Bonapartův, který má jméno po synovci dobyvatele. Krásný pták, uprostřed Atlantiku, ale nicméně je výzvou, dobře ho rozpoznat. Miller se zastavil. Oddechoval a z hluboka dýchal. Jeho obličej zrudnul napětím. Rozepnul kabát.
O vánocích dostal od bratra knihu o ornitologii, ale Miller ji nacpal do krabice bez mrknutí oka. Měl z knihy strach. Už byl v plném pracovním nasazení. Neměl na nic jiného čas. Vrátil se na firmu ke svému stolu, vyvolal další kód, ale jeho mysl bloudila. Dnes večer najdu tu knihu, řekl sám sobě a prečtu si ji.

Kapitola druhá
Zrození birdwatchera
Pár minut po tom, co jsem se se Sandym Komitem poprvé setkal, už sledoval okolí a hledal ptáky. Vezl mě ve svém milovaném Lincolnu do svého oblíbeného Steakhousu ve čtvrti New Jersey. Když jsme dojeli před restauraci a viděl tu frontu aut a ještě když viděl, že by měl poslíčkovi zaplatit za odvoz svého krásného auta, naštvaly ho dvě věci. K smrti nerad zbytečně čekal a jen velmi nerad svěřoval svoje auto cizí osobě. Sáhnul do přihrádky v autě a vytáhnul značku pro postižené a průkaz ZTP a klidně zaparkoval na místě pro invalidy přímo před restaurací. Byl jsem příliš šokován, abych mu něco řekl. Jen jsem ho pozoroval, jak chodil kolem všech těch vozů nečinně čekajících ve frontě na parkovací službu, snažil jsem se aspoň předstírat kulhání. Komito s rošťáckým úsměvem pozdravil vrchního číšníka. Pochopil jsem jednu základní pravdu: Sandy Komito si nedělal srandu, jak by si někdo mohl myslet. Jeho žena, jak se později ukazálo, měla průkaz pro postižené, protože trpěla chronickou bolestí zad. Ale teď byla mimo město s přáteli. Komitovi přišlo absurdní nabízet vůbec místa s parkovací službou handikepovaným. Proč by lístek na parkovací místo měl zbytečně ležet odkládacího boxu auta jen proto, že jeho manželka byla na dovolené? Je trapné to přiznat, ale Komito mě málem přesvědčil, že bylo OK využít výhodu systému ZTP. Jeho síla přesvědčování byla tak silná. Díval se na mě těma blankytně modrýma očima a mírnil moji vinu svým přesvědčivým hlubokým hlasem a další věc, kterou jsem poznal, dal mi pocit, že je nejdůležitější osobou v celém vesmíru. Pak přišel číšník a Komito si objednal nakrájený salát. A já měl to samé. Nejím salát nasekaný na jednopalcové čtverce. Neznám nikoho, kdo to tak dělá. Ale Komito má svůj vlastní vkus a zjistil jsem, že být s ním je jako řítit se na horské dráze v zábavném parku – je to zábava, dokud Vám není špatně od žaludku. Když Komito seděl u stolu, zdálo se, že se číšníci zdržují déle v naší blízkosti, jen aby zaslechli jeho příběhy, které rád vyprávěl. Byl herec - amatér a byl na to náležitě pyšný. Byl tak drzý jako Oskar Madison a úzkostlivý jako Felix Unger.
Komito byl také ale zábavný i v terénu. Vzal mě na náš první birdwatcherský výlet pár mil od jeho domu do Hackensack Meadowlands, do notoricky známého močálu, plného odpadků a od dob, kdy New York začal růst, tu byl nevyužitý průmyslový potenciál. The Meadowlands bylo prostě úžasné místo. Ptáci se pohybovali všude – vznášející se rybáci, brodící se volavky, bublající střízlici, potápějící se vlaštovky. Avšak Komito byl přesto naštvaný. Před pár lety vláda postavila nóbl skleněnou místnost pro svatby nahoře nad bažinou a nyní technici udržují hladinu vody v těchto přílivových mokřadech uměle vysoko. Pro šťastné nevěsty to znamenalo na svatebních fotografiích spoustu ladných labutí v pozadí. Avšak pro Komita to byl umělý výsměch přírodě. Němé labutě nebyly domorodí ptáci. Chtěl bažinu tak, jak příroda vymyslela – a s bažinami všechny ty plaché bahňáky na mile páchnoucích bahnech.
Když jsem Komitovi řekl, že Hackensack Meadowlands mi strašně smrdí, rozzlobil se. Řekl, že nesmrdí plyn v bažinách, ale skládka, která je přes kopec. Nebo možná Jimmy Hoffa. Prošli jsme pár zákrutů a zatáček po hrázi nad bažinou a našli jsme k našemu překvapení velkou zadržovací nádrž, kterou technici nezaplavili. Byly tam stovky bahňáků, slukovců vrtajících se v blátě jako dvounohé šicí stroje tahající se o šneky, volavek číhajících na ančovičky. Komito se mi pokoušel naučit rozdíl mezi velkým a malým vodoušem, ale pak se stalo něco naprosto alarmujícího. Všichni ti bahňáci se najednou dali na útěk. Stál jsem se spadlou bradou a pozoroval stovky, ne tisíce, letících ptáků z míst, které jsem ani nemohl vidět. Komito ztuhnul. Existuje jen jeden důvod, který může pekelně vyděsit takové množství bahňáků, řekl Komito a je to sokol stěhovavý. Za chvíli se opravdu ukázal na obloze sokol osobně, vrhající se střemhlav dolů na pozdní oběd. Nyní stál Komito s otevřenou pusou jako já. Byl svědkem toho stejného přirozeného jevu tisíckrát před tím, ale stále nedovedl potlačit svůj úžas. Byl jsem nadšený jako malý kluk, ale nechtěl jsem, všimnul, protože pak by si mě jen dobíral. Když jsem se s Gregem setkal v jeho bytě, krabice byly všude. Některé sloužily ke skladování. Ostatní sloužily jako stůl nebo věšák. Věděl jsem, že tu už bydlí měsíce, tudíž nešlo o pozůstatky stěhování. Miller musel vidět můj zmatený a nechápavý pohled, protože mi nabídl vysvětlení: “ Někteří lidé jsou jako desetileté děti, chtějí si stále hrát a povinnosti jsou až na posledním místě. Tak to bylo i s Millerem. Vybalování krabic pro něj byla práce, ale on si chtěl hrát, a tak vzal z vrchní krabice stojan a dalekohled a řekl.
“Pojďme si hrát.”
Millerovo auto se nedávno porouchalo, takže jsme vzali moje pronajaté. Jeli jsme do oblasti s několika lesíky poblíž jeho domu a zaparkovali. Zabouchl jsem dveře na straně řidiče a Miller řekl: “Papežík americký.”
Huh? Kde?
“Tady asi 50 stop tady v této oblasti, u toho vysokého bodláku.” Právě když jsem zvedl dalekohled, Miller zase vyhrkl.
“Střízlík zahradní, támhle. Kardinál červený, v těch dubech. Papežík indigový, přes cestu. Strnadec zpěvný hned vedle něj." Něco se mi zdálo být podezřelé. Miller ani nezvedl svůj dalekohled. Měl dokonalý sluch a poznal každého ptáka v okolí, stačilo, aby zaslechl pár tónů. Chrlil na mne druhy, než si uvědomil, že se snažím zaostřit dalekohled směrem, kterým ukazoval a odkud se ozýval hlas ptáka, abych ho zahlédl. Ale stál trpělivě u mne, dokud jsem se svým dalekohledem konečně nezaměřil na střízlíka, kardinála, papežíka či strnadce, kterého slyšel první. (Papežíka indigového, zářivě modrého v odpoledním slunci, jsem našel sám, děkuji). Co mi znělo jako plain old chip byla pro něj jasná strnádka vrabcovitá. Volal na mne druhy pěnic, které byly pro mne příliš daleko, abych je vůbec viděl v terému a natož je určil. Odložil jsem dalekohled a začal sledovat s údivem Millera. Jeho ucho bylo neuvěřitelné. Určoval jeden hlas za druhým a zastavil se jen v době, kdy byl prostor zahlcen hlukem aut nebo tryskovým letadlem nad námi. Chtěl bych ho vzít na symfonii, jen abych ho viděl vyřešit datum výroby Stradivárek, hrajících houslí na třetím sedadle. Millerovi se snadno dařilo nakazit se nadšením od druhých. Když uviděl můj údiv nad jeho sluchovým určováním ptáků, měl ještě větší radost a trval na tom, že všeho hned necháme, aby mě naučil rozlišit skřípavé bzučení střízlíka bažinného od klábosení střízlíka ostřicového. Byl trpělivý. Byl hravý. Neexistovalo nic, co by ho rozházelo nebo rozčílilo. Byl tím typem chlápka, který byl hodně objímán, aniž by se o to snažil.
Jeho cílem bylo vyždímat ze života každou možnou unci radosti. Jednoho dne jsme přestali s pozorováním a zašli do indické restaurace, kde si objednal z menu nejostřejší jídlo, kuře Vindaloo. Číšník se Millera zeptal, zda si chce určitě objednat tak kořeněné jídlo. Řekl, že ano. Miller mi řekl, že vyrůstal na nemastné a neslané stravě. A teď chtěl všechno, co zmeškal, dohnat. Skutečně, když dostal jídlo, byla to výheň už od pohledu. Jeho oči slzely. Z jeho nosu kapalo. Zakašlal. Na holém čele měl krůpěje potu a jeho tváře zrudly. Upřímně jsem začal mít o něj strach.
“Jsi v pořádku?” Zeptal jsem se.
Sotva mohl mluvit. Pokýval hlavou a vzal si další pálivé sousto.
Viděl jsem, že když Miller něco začal, tak to dokončil.
Pro Al Levantina bylo úkolem držet krok s ním krok.
Přímo před Levantinovým domovem stoupala cesta skoro do výšky 9000m nad mořem. Vzhledem k tomu, že tu měl svůj dům snů, byl zvyklý se pohybovat v takové nadmořské výšce naprosto přirozeně, bez námahy. V první zatáčce zaznamenal hnízdo střízlíka. V druhé byla vlaštovka v díře, kterou tu zanechal datel. Nad hlavou se mu stále míhal salašník horský. Nemohl jsem říci, jestli se Levantin snažil poznat ptáky podle sluchu. Moje srdce bušilo hlasitě jako zvon nezvykle vynaloženou námahou. Den předtím jsme urazili 30 mil, než jsme se dostali na vrchol, který byl naším cílem. Byl jsem po jeho boku celý nesvůj. Byl starší než já, byl starší než můj otec, ale únava na něm vůbec nebyla, na rozdíl ode mne znát.
Konečně jsme dosáhli hřebene hor. Daleko pod námi tající sníh se hrnul dolů do Roaring Fork River. Za námi ostrý vrchol Capitol Peak, vysoký 14 000 stop. V dálce po naší pravé straně byl Aspen, po naší levé straně se zvedal sněhový kužel majestátní hory Sopris. Levantin na tomto místě byl již milionkrát předtím. Přesto se na mne povzbudivě usmál se, jako kdyby to bylo tentokrát poprvé.
S Levantinem to bylo tak: Miloval ptáky, ale ve skutečnosti ale miloval místa, na která ho přivedli. Když strávíte svoji kariéru uvězněni v šedém obleku, lindušky za rozbřesku nad linií lesů jsou pro vás ještě krásnější. Jen v terénu cítil, že žije naplno, pryč z laboratoře, kanceláře. Nemusí být zrovna největší znalec ptáků na světě – stěží identifikoval nějaký ptačí hlas – ale přesto byl zřejmě jedním z nejtemperamentnějších birdwatcherů. Skrz šalvěj na suché louce jsme honili nějaký druh vrabce. Šli jsme blíže, uletěl. Zase jsme se dostali blíže a opět frr. Sledovali jsme vrabce tímto způsobem snad nejméně čtvrt míle. Nikdy jsme se k němu nepříblížili dostatečně, abychom jasně určili, o jaký se jedná druh. V polovině našeho bláznivého pronásledování se začal Levantin smát. Blesklo mi hlavou, že tento muž řídil jednu z největších divizí z největších korporací na světě. S úžasem jsem sledoval, jak pták, který nám stále unikal, dokázal tak úspěšného muže upřímně rozesmát.
Uměl najednou jak mluvit, tak se smát a přitom i když se smál a brblal, přesto mu všichni rozuměli a chápali jeho historky. Al byl přesně tím typem baviče, kterého chce každý mít na své party.
Měl i další zajímavost. Zatímco jsme se snažili doběhnout vrabce v šalvěji, viděl jsem Levantina, jak dělal něco podivného se svým dalekohledem. Dal si pásek na rameno jako kabelku. Ale proč? Řeknu vám příběh, řekl Levantin, což je to, co říkal vždycky, když se chystal tropit žerty sám ze sebe. Jednoho dne se Levantin probudil a cítil, že ho strašně bolí pravá ruka. Sotva s ní mohl pohnout. Nemohl ji sevřít v pěst, nemohl napsat své jméno, nemohl ani nikomu podat ruku. Šel rovnou k lékaři, který měl podezření na mrtvici. Ale testy nic nepotvrdily. Obával se nervosvalového onemocnění. Ačkoliv pro to také nebyl žádný důkaz. Tak Levantina poslali na MRI, kde zjistili poškození jeho C-7 krčního obratle. Lékaři byli zmateni. Utrpěl pacient nějaký úraz páteře? Pak si Levantin vzpomněl: zrovna jel z Philadelpie do Colorada, a jako dobrý ornitolog cestoval třemi různými trasami a po celou dobu měl dalekohled pověšený kolem krku. Levantin našel dokonce příběh v časopise pro ornitology, kde identifikovali tuto nemoc jako binokulární krk.
“Rozumíte!” Vyhrkl Levantin. “Riskoval jsem i ochrnutí, jen abych byl ornitologem.”
V srdci Aspenu, během slunečného dne, Levantin neriskoval, že ho někdo uvidí. Žil ve čtvrti bysnysmenů, kteří byli špičkou ve svém oboru – stačilo mu odbočit doleva na příjezdové cestě a ocitl se přímo pod oknem obrovského sídla mezinárodního publicisty Michaela Eisnera. Levantin byl již starší ale jeho dětská zvědavost ho stále neopouštěla.
V čase oběda v zahradní restauraci jsme Levantin a já sledovali desítky lidí, jak si sedají ke stolům okolo nás. Levantin je okukoval do té doby, dokud něco neupoutalo jeho pozornost. Vzal moje pero a zápisník a poznamenal si:“ Jerry Jones, majitel Dallasských kovbojů.“
Levantin byl tak ohromený, že hned vyrazil k jeho stolu, aby si s ním potřásl rukou. To jsem si pouze myslel. Byl to omyl. Levantin byl zarytý fanoušek Philadelphia Eagles. Vyrazil k němu pouze proto, aby si z něj udělal legraci. I přes to, že Levantin byl velký vtipálek, nezapomínal na slušnost. A tak po svém žertu toho pána poprosil o autogram. Dalo se to čekat. Na rozdíl od Sandyho Komita se oba dva vyhli zbytečným problémům.
Samozřejmě jsem nad nimi přemýšlel. Byli výborní, kapacity v oblasti Velkého roku – Sandy Komito, Greg Miller a Al Levantin. Všichni byli nadšení z birdwatchingu. Ale ať jsem přemýšlel jak jsem přemýšlel, nenapadala mě jediná věc, kterou by podnikatel z New Jersey, “ajťák” z jaderné elektrárny a člen představenstva mamutí korporece mohli mít společnou. Mimo vášně pro ptáky.
Pro Sandyho Komita to začalo vždy u snídaně. Po dobu velké krize jeho otec pracoval v tiskárně za 8 dolarů na hodinu, ale brzo ho vyhodili a matka si musela přivydělávat výrobou klobouků pro dámy, aby měli vůbec co jíst. Komito musel nosit i dámské boxerkové kalhotky, protože trenýrek měli nedostatek a ty, z kterých vyrostl, dostal jeho mladší bratr. Posledních šest měsíců bydleli v přestavěném skladišti na prvním poschodí, protože neměli na nájemné. A pokud by otec nenašel hodně rychle nějakou práci, museli by zase souhlasit s dalšími ústupky, a těch už i tak bylo příliš a Komitova rodina nechtěla, aby se věci ještě dále zhoršovaly. Na Komitova otce se smůla opravdu doslova lepila. Jako rozený Rakušan bojoval v I. světové válce, samozřejmě na straně poražených. Dokonce byl i nějaký čas v zajetí. Pak se přestěhoval do Ameriky s nadějí, že začne zcela od začátku. Teď si ale nemohl dovolit ani párky. Samozřejmě, že pro hrdého muže, kterým jeho otec byl, to bylo strašné a cítil se poraženě a poníženě. Jeho děti si přece zaslouží lepší život, než má on. Jeho dva synové nikdy neměli dost pěnez, aby viděli svět, ale aspoň se o něm něco naučili. Celá rodina se snažila přežít, a aby to šlo lépe a ukrátili si čas, tak každé ráno nad cereáliemi hráli takovou hru. Komitův otec řekl jméno ptáka, pak byla na řadě matka a potom Komito. Jeho bratr byl ještě moc malý, aby se do hry s nimi zapojil. Tak to šlo dokola, až někdo nevěděl a tím vypadl. Tím pádem vítěz vždy vyjmenoval nejvíc ptáků. Proč právě ptáci? To Komito nikdy nezjistil. Jeho otec nikdy nevypadal, že by ho ptáci zajímali víc než třeba savci nebo ryby. Jeho otec ani dokonce nebyl ten typ, co chodí často do přírody, ale každé ráno začínal tuhle hru o ptácích. Rodiče nechávali Komita čas od času vyhrát. To však Komitovi nestačilo. Jednoho dne Komito listoval v nejsilnější knize, kterou doma měli. Byl to slovník. Při listováním narazil na název ptáka, u kterého byl připojený obrázek. Když rodinná hra další den začala, nechal jí zprvu postupovat jako vždy...drozd, holub, kulíšek, vrabec, jestřáb....a tak dále, dokud nebyly všechny známé a lehké názvy vyčerpány, pak si šel pro jistou výhru a zahlásil: kavka
Cože? Řekla matka.
To přece není žádný pták, to jen okecáváš, pravil otec.
Komito hrdě vytasil slovník.
Kavka byl skutečný pták, který se vyskytuje v Evropě, bylo napsané pod obrázkem ve slovníku. Nikdo z rodiny o něm nikdy neslyšel, ale teď to měli černé na bílém, a tak nemohli protestovat. Dokonce ani Komito už jako šestiroční si nedokázal připustit, že by měl prohrát hru o ptácích!
Když si otec našel práci, pracoval často někdy i 6 až 7 dní v týdnu. Ale práce bylo i tak málo, tak museli rodině pomáhat i oba chlapci. V zimě si Komito plánoval, že si vydělá odhrabováním sněhu, protože za každý chodník před obchodem by dostal 25 centů. To byly docela lehce vydělané peníze. Během roku musel bojovat s ostatními dětmi z okolí svého bydliště o svoje místo v metru, kde za čtvrt dolaru čistil boty a doufal, že dostane 10 centů diško. Když měl dobrý den, mohl každou sobotu vydělat i deset dolarů, ale 7,5 dolarů musel dávat rodičům. Měl jen jedno tričko, které pral vždy v noci a doufal, že do rána bude suché.
Brzy se naskytla možnost pracovat jako poslíček pro místní obchody. Doručování zásilek mu mohlo přinést diško 5 centů. Doba ale byla zlá a tak mnozí dospělí předstírali, že nejsou doma, aby mu nemuseli diško dát, když se zásilkou zazvonil. Předpokládali, že nechá zásilku u dveří. Komito se naučil jednoduchý trik. Předstíral, že odchází, zadupal a potichu se vrátil. Fungovalo to téměř dokonale, dvěře se většinou otevřely a Komito, který stál za dveřmi zákazníka překvapil a řekl si o svoje peníze. Jednoho dne se ho žena, která se právě přistěhovala, zeptala, kolik jako poslíček dostává jako odměnu. Komito bez mrknutí oka řekl, že deset centů a taky je dostal. Věděl, že to asi bylo největší diško, které kdy jaký který poslíček v Bronxu dostal. Ten den to byla i jeho jediná zásilka a tak měl i rekord v nejvyšším průměru co se diška týkalo. Už když mu bylo 12 let, naučil se, jak si sehnat práci. Ale už v tom věku věděl, že chce dělat něco jiného. Vadil mu stereotyp. Stále stejné cereálie, stejné tričko, stejné ulice a tím i stejný stres. Ale...musí to tak být? Po čase zjistil, že tráví víc a víc času na jednom místě a tím byl Van Cortland park v Bronxu. Našel tu zvířata, která si mohla chodit z města a do města, jak se jim zachtělo. Nepočítal městské holuby a vrabce, ale myslel tím divoké ptáky. 19. února si do svého zápisníku udělal první poznámku (ten zápisník má do dnes) – berneška velká, kachna divoká a kachna černá.
Jednoho dne, když se Komito toulal po parku, všiml si chlapce, který upřeně sledoval oblohu. Tam je káně rudoocasá říkal mu a ukazuje prstem na oblohu nad jejich hlavama. Komito nic neviděl. Chlapec, který stál vedle nich si z dlaní udělal dalekohled a potvrdil Komitovi přítomnost dravce. Tak vstoupil Sandy Komito nevědomky do nového světa. Do světa ptáků.
Chlapci dali Komitovi typ, aby se přidal v Bronxu ke skautům a Komito rád vstoupil do skautského oddílu. Všichni byli starší než on a všichni se zajímali o divoce žijící zvířata a to nejen v Bronxu, ale i ve volné přírodě. Skauti mu nabídli, že ho naučí rozpoznávat ptáky a tak se Komito naučil poznávat svou první stovku ptáků. A tak se i poprvé zapojil do závodu. Hlad po učení byl tak silný, že chodil do knihovny tak často, až z paměti znal Příručku volně žijících ptáků od Troya Petersona.
Když psal dlouhý sloh na základě svých vědomostí a vlastních zkušeností, jeho učitelka byla nadšená, než si všimla, že je tam až příliš mnoho fotografií. Komito si našetřil svých prvních 30 dolarů z čištění bot a koupil si svůj první dalekohled. Ihned se potom vydal električkou na svou první velkou výpravu do Pelham Bay a odsud jel autobusem a vlakem na pláž v Johanes Beach. Pak cestoval do Pesadily nad řeku Hudson, aby viděl svého prvního sokola. Na jedné z pozemních výprav na Atlantic beach našel v síti mrtvého racka mořského a nemohl ho tam jen tak nechat. Vzal ho domů a neuměle ho vypreparoval a dal si ho nad postel. Lidé na Davidson Avenue se zastavovali a koukali na něj oknem z ulice. Jemu pozornost lidí nevadila a každou noc bez problémů usnul, přestože mu cizí lidé z ulice koukali přes okno do pokoje.
Rodiče o něj měli však strach, Komito se začal rapidně měnit. Hra se jmény ptáků se změnila na hru – Kde je náš syn? Komito se stále někde toulal, ale protože stále nosil dobré známky ze školy a ani nezanedbával brigády a domů nosil peníze, nechávali ho rodiče zatím na pokoji. Jen se jeho matce nelíbila lebka racka, která stále vévodila v jeho pokoji.
Brzy Komito začal cítit, že oblast okolo New Yorku už nestačí k naplnění jeho vášně. Jednoho dne, to už mu bylo 16 let, někdy okolo léta četl o Islandu a jeho pobřeží. Stejně tak ho silně zaujaly informace o pobřeží Maine. On a jeho kamarád rybář se vydali na sever. Byla z toho třídenní cesta na Rockland. Na místo dorazili po druhé hodině odpoledne. Původní záměr jít do hotelu ztroskotal na nedostatku peněz, a tak rozložili svoje spacáky pod skalní převis, kde se tito dva puberťáci pokoušeli zahřát. Během několika minut je noční strážník nahlásil hlídce a ještě nebylo ani půl sedmé večer a už se museli hladoví chlapci přesunout o dalších 30 mil na místo, které nikomu nepatřilo. Vůbec si nebyli jistí, jestli tady najdou to, co hledají a stále se báli, že je vyženou další pobřežní hlídky. Byla to sázka do loterie, buď tu budou jako v ptačím ráji, nebo se vrátí strašně zklamaní. Komito se obával nezdaru, ale vzápětí viděl svoje první přímořské druhy. Přímořská hlídka, která je nenedlouho objevila, byla překvapená, myslela, že narazila na Toma Sawyera a Huckleberryho Finna, kteří přijeli z Bronxu. Chlapci nadšeně mluvili o důvodu své návštěvy – pozorování ptáků, a tak je hlídka nechala přespat v chatrči nedaleko majáku. Během první noci Komito uslyšel tajemný zvuk, vyšel ven, aby se rozhlédl, do temene mu narazil buřňáček dlouhokřídlý a v bezvědomí mu padl k nohám. Za této situace si vzpomenul na otce, který mu vysvětloval, jak si tito ptáci bouřky užívají. Není to pro ně žádný problém vzhledem k tomu, že jejich rozpětí křídel je 28 palců. Ještě se mu zdálo, že když se pták za pár okamžiků vzpamatoval a pták odletěl, stačil se Komitovi vysmát. Z této výpravy si Komito přinesl poučení, že ani ty nejzajímavější výpravy mu nemusí přinést zadostiučinění a uspokojení. Miloval chodit přírodou, měl svá místa a vychutnával si tyto chvíle. Byl hrdý sám na sebe, že dokáže pozorovat ptáky tak, že o něm ani nevědí. Díky tomu, že se uměl tiše a nenápadně pohybovat v terénu, ho během války v Korei zverbovali do speciálních jednotek a strávil rok a půl vojenským výcvikem v Texasu. Dokázal zužitkovat čas. Ptáci tu byli výborní. Na polích bylo plno trupiálů baltimorských, strnadů, sojek...druhů, o kterých před tím mohl jen číst. Mělo to i stinnou stránku a tou byl posměch ostatních vojáků. Dělali si z něho srandu, že pozorování ptáků je zábava pro slečinky, co se bojí pustit máminy sukně. Komito byl z toho rozmrzelý. Jižní Texas se mu zdál opravdovým ptačím rájem. Kdyby tu žil, bylo by všechno jednodušší, než sem podnikat cesty z Bronxu. Armádu přežil i díky tomu, že měl vždy dalekohled v kapsách svých maskáčů.
V lednu 1957 byl na svatbě kamaráda v Bronxu a na obloze si všiml prvních tažných ptáků. Tam ho ale také zaujala jedna z kamarádek a hned ji začal bavit svými příběhy, kterými ji rozesmál. Pozval ji na svatbu svého dalšího kamaráda, která byla příští sobotu v Manhattanu. Když přijeli na místo, zjistili, že svatba je až další den. Vyrazili tedy do města. Komito neměl na velkou večeři peníze, a tak vzal kamarádku do čínské restaurace na rizoto. Ona ho považovala za velice upřímného a vtipného. Její přátelé si už Komitem tak jistí nebyli. Komito byl až příliš upřímný a to nebylo vždycky pro všechny příjemné. Jeden z nich – Dale Carnegi poznamenal: Trochu Komita znám, patří k lidem, co se nikdy nevzdávají a umí si poradit. Ona však byla ztracená, muž, který věčně pozoruje okolí a věří svým očím, ji nikdy nemůže nudit. Zamilovala se dříve, než si to uvědomila. O šest měsíců později se s Komitem vzali.
Pokoušel se navštěvovat večerní školu, ale brzo zjistil, že to není nic pro něj. Příliš pomalé a nudné učení a žádná praxe. Vyzkoušel pracovat pro zásobovací společnost a během tří let se vypracoval na prodejce číslo jedna. Zažádal o zvýšení platu, ale firma to odmítla. Dokonce mu šéf řekl, že pokud se mu to nelíbí, může jít...a tak Komito šel. Protože pracoval ve stavebnictní, začal ve své garáži v New Jersey začal michat vlastní tmely a epoxidy. Objednal 10 tun štěrku a písku a materiál, který potřeboval a nechal je složit na příjezdovou cestu, jinou možnost neměl. Sousedé si začali stěžovat a když už jejich „obtěžování“ začalo být neúnosné, začernil okna v garáži a zamkl se tam. Denně pracoval od 6 ráno do 11 večer a tak se pomalu zrodila společnost Industrial Resurfacing. Mohl mít i svého prvního partnera, ale ve finále by to byl stejně on, kdo by obtelefonovával potencionální zákazníky, sháněl zakázky, on hledal sklady a vyřizoval objednávky v okolí Conecticutu a New Jersey. Komito proto spojení společností odmítl, nic by tím nezískal. Odmítal uplácet klienty večeřemi a pozvánkami na akce, bylo to příliž drahé. V New Jersey vládla korupce politiků, ale on jim odmítal platit. Jeden podnikatel mu řekl, Komito, bez úplatků to dneska nejde... Komito mu odpověděl: ti, co tomu věří, nemají v sobě žádnou poctivost a kašlal na ty kecy. Komitovi odmítl zákazník zaplatit 2 400dolarů za fakturu. Komito vynaložil přes 13 000 dolarů za právníky, ale dal to tomu bastardovi sežrat. Rád si vždy vybojoval svoji cestu sám. Firma byla jeho hřiště, kde si mohl hrát podle svých pravidel. Psal dopisy a vypracoval se tak, že dokázal napsat 80 slov za minutu. Jeho žena mu pomáhala, kde to šlo, a tak Komito neustále zvyšoval její objem práce. Jednou udělala chybu a dala nesprávnou známku. To Komita rozčílilo, vždyt přední strana dopisu a známka je to, co zákazník vidí jako první. Byl perfekcionista mezi perfekcionistami. Neustále se staral, byl hlavou rodiny, ale také bohatl. Stále podnikal v průmyslu a užíval si úspěchu. Chtěl být úspěšnější, ale věřil, že všechny lehčí cesty už jsou vyčerpané. Jeden jeho obor podnikání byla firma s pokrývači a dlaždiči. Pokrývání střech a podlah byly jedny z nejtěžších prací. Hlavně práce po chemičku u močálů v Meadowlands v srpnu. Nic pro slečinky. Jednoho dne se mu přihlásil dvojmetrový hráč rugby na brigádu, aby se mimo sezónu udržel ve formě. Vydržel den! Nejdříve zaměstnával místní pokrývače, ale frustrovaly ho jejich nečekané absence. Potřeboval spolehlivé lidi, ale nikdo takový nechtěl dělat tak špinavou a namáhavou práci a tak začal najímat latinské američany. Netrvalo dlouho a všichni u něj mluvili španělsky s přízvukem z Bronxu. Zaměstnával je po celých 12 měsíců a dostali tolik přesčasů, kolik jich zvládli. Určitou část roku chodil s dalekohledem po střechách budov, na kterých pracovali, aby mohl pozorovat tahy ptáků. Někdy si všiml, že s ním pozorují ptáky i jeho zaměstnanci. Pozoroval tahy pobřežních druhů a obvykle stihl ve stejném čase i zařizovat obchody. Komito obchod miloval. Vždy si proklepl 100 lidí, než ho jeden zaujal tak, aby si ho najal. Nikdo nebyl vytrvalejší než Komito. Jeho moto znělo – Váš obchod začíná prvním NE. Poslal měsíčně tisíc dopisů a doufal, že se vrátí 20 odpovědí. Prodával a nabízel to co ostatní velkosklady, ale vždy dokázal obměkčit i toho nejdrsnějšího továrníka. A jeho tajná smrtící zbraň?? Groteskní humor!
Když mu manažer prodeje dlouho neotvíral, zvonil Komito tak dlouho, dokud dotyčný nevystrčil hlavu ven.
„Co chcete?“ odsekl.
„Máte problém se střechou a ani o tom ještě nevíte..“ zakřičel Komito, „dovolte mi ukázat, kde váš problém je.“
„Nic nekupuju!“ zakřičel.
„A víte, že bych chtěl mít sto zákazníků, jako jste vy?“
„Sto jako já?? A proč??“
„No protože už jsem jich měl tisíc takových, ale sto by mi jich docela jistě stačilo“.
Manažera jeho odpověď tak rozhodila, že ho pustil dál a nechal ho pracovat.
Komito miloval, když dokázal vyvést lidi z míry. Věděl, že si ho tak snáze zapamatují. Když přišel do kanceláře a uviděl na stole položenou fotku z golfu ihned se zeptal:
„Hrajete tenis?“
Muže s rybami se ptal na klasický lov a toho s lodí pro změnu na tenis. Komito čekal vždy na jejich reakci. Čím víc je rozhodil, tím lépe, snažil se zaujmout...možná si ho lépe zapamatují. Byl velký worhokolik z Bronxu, ale stále nade vše miloval ptáky. Na začátku 80. let se za nimi vypravil. Po dobu jeho víkendových cest na pobřeží Jersey a Jamaica bay, nebo Cape May se stal expertem na severovýchodní druhy. Vzal Bobbyo a jejich tři děti na výlet na Floridu a do Arizony a seznamil je s místním ptactvem.
Všechny tyto zkušenosti ho posunuly mezi Top 10 pozorovatelů. Chtěl ale pozorovat ptáky po celý rok, sledovat je od námluv, přes páření, stavbu hnízda.....
Všichni špičkoví pozorovatelé se jevili jako členové jedné komunity, kam ale Komito nepatřil. Dostalo ho, když propásl volavku pobřežní – vzácný euroasijský druh. Nic o tom nevěděl, dokud nečetl v New York Times článek, který však vyšel dávno po tom, co odletěla poslední volavka. Měl peníze, ale neměl nápad. Ale potkalo ho štěstí. Právě ve chvíli, kdy ptáci zastínili podnikání v jeho osobních prioritách, podnikavý birder Bob Odear našel nový způsob informování! Začal provozovat první severoamerický „alarm vzácných ptáků“. Poprvé si mohli pozorovatelé zaplatit za upozornění na polohu a směr vzácných pozorování. Byla to revoluce. Před NARBA špičkoví birdeři trávili desítky let zdokonalováním podobných aktuálních informací, které by upozorňovaly na zajimavé druhy. Dalo to hodně práce.
S NARBA byly záznamy o pozorování na prodej jako jakékoliv jiné zboží. Komito peníze měl, ale ten systém mu moc neseděl, bylo to prostě jako v práci...chtěl si vše dělat po svém. NARBA znamelala, že už to není jen o amatérském pozorování. Byl nespokojený, ale přesto NARBA využival.
S horkou informací v rukou Komito pozoroval tak, jako pracoval. Neúnavně a naplno.
NARBA znamenala, že už to není jen o pozorování. Banakit jamajský se ukázal v několika zahradách na Floridě – Komito tam byl. Sovice krahujcová se usadila v Mineapolis a Komito cestoval sněhovými závějemi, aby ji viděl. Viděl i kavku, svého „starého parťáka“ z rodinné hry na nočním přeletu v Nantuckete. Děti mezi tím vyrostly, podnikání bylo stabilní a žena štastná. Z úspěšného podnikatele se stal úspěšný birdwatcher.
Greg Miller vyrostl v kraji mimo město. Vesnička Holmes v Ohiu byla největší kolonií Amišů, kteří se řídili Biblí – Nemilujte celý svět, ani to, co je v něm... Jan 2:15. Pro jeho 15 000 sousedů to znamenalo žádná auta, žádná elektřina, nic, čím by vybočili z davu. Amišská děvčata ve škole nenosila žádné šperky ani účesy. Vlasy byly buď v culíku, nebo ukryté v šátku. Kolena vždy skrývala pod nevýraznými pastelovými šaty. Chlapci nosili košile a kalhoty, žádná trička nebo džíny. Nesmáli se, a odpovídali ano madam, ne madam, přesně podle Bible Exodus 20:4 – Nebudeš nikomu upírat jeho důstojnost jeho nepravým obrazem. Proto ve třídě nebyly žádné fotografie.
Díky převdládajícímu náboženství v Holmes nebyla žádná kina, bowlingové haly a obchody neměly v neděli otevřeno. Střední škola neměla žádný fotbalový team. Restaurace nepodávaly alkohol, mladé páry se nedržely za ruce. I když polovina polulace v Holmes Country byla Amiši, Millerovi ne. Patřili k sesterskému náboženství Mennonitů. Měli pomalu stejné hodnoty, ale akceptovali moderní život a Bibli. Mennoniti měli auta místo vozů s koňmi, nosili lewisky, používali počítače, ale přesto si ponechali některé společenské zásady.
Miller byl v prvním ročníku střední školy, když mu nevěřící žák nabídl cigaretu. Odmítl jí. Nikdy před tím se s ničím podobným nesetkal. Protože na Hilandské střední byl tanec zakázán, maturitní ples se tam težko organizoval. Vždy se slavilo tak, že každý něco nachystal, někdo polévku, jiný přípitky, někdo hlavní chod a někdo závěrečný desert. Svět odříkání řekl milosrdné Ano koláčům. Byly tam vždy koláče všech možných druhů. Jablkové, skořicové, rebarborové, třešňové....prostě ze všeho, co se dalo dát na koláč. Obyvatelé Holmes Country se nikdy nevychloubali, ale rádi mluvili o výhodách života v „hlavním městě koláčů“. Nikdo jim nic nevyčítal, že by se chlubili, bylo to prostě tak. Jak se narodilo sousedům dítě, dali rodině koláč na oslavu. Když byla těžká noc u dobytka v chlévě? Koláč od sousedů potěšil celou rodinu. Ztratil se pes? Dostali jste koláč, abyste zahnali smutek. Všechno to obdarovávání koláči stmelovalo komunitu, ale dávalo zabrat místním doktorům. Jeden zlozvyk krajem vládnul a to bylo přejídání. Skoro všichni tu měli nadváhu. Nedělní večeře po mši to byla rodinná událost. Mnoho bramborové kaše, hodně omáčky, domácího chleba, masa a samozřejmě koláčů. Millerova rodina ctila jídlo.
Váha bylo to jedinné, co se s Holmes Country měnilo. Místní si pochvalovali, že jsou oázou chránící se před změnami. Nejpřevratnější názory, které tu panovaly, se týkaly 1. Světové války. Když se všechno německé začalo považovat za nepatriotní, tak se nejbližší město k nim z Berlína přejmenovalo na Bernil. V 60. létech to bylo tabu jak sex, drogy a rock n roll. 60mil odsud na Kent State University se pořádaly protesty proti válce ve Vietnamu. Ale hlavní téma této komunity bylo, jestli je, nebo není správné v sobotu v kostele používat varhany – protože produkovaly hudbu. Pravidla kostela hudbu zakazovala, vedly se o tom sáhodlouhé diskuze. Na konec se dohodli, že budou varhany používat pouze při zpěvu, ale ne při samotné mši. Mnoho z nás by řeklo, že je to příliš upjatý a nudný život, ale Miller ho trpělivě snášel. Když byl malý, tak si stěžoval, že nemají Mc Donalds, ale jak dospíval, začal to brát jinak a nevadilo mu to tak.
Byl rád, že tu není násilí a ani zločin, žádná korupce. Děti si mohly hrát samy venku kdykoliv se jim zachtělo a nikomu nepřipadalo divné, že jde malý chlapec sám městem, aby si někde našel lepší kopec na sáňkování. Dobře veděl, že si lidé dělají z Amišů srandu, že všichni nosí stejné oblečení. Když přišel někam mimo komunitu, viděl skoro všechny s dlouhými vlasy, v moderních zvonových kalhotách, sandálech nebo bosé. Tak kdo je vlastně stejný??
Ke všem byl opravdu tolerantní, to byla jeho odlišnost od ostatních. Jeho o 11 měsíců mladší bratr Brent se narodil jako mentálně retardovaný a byl autuista. Nemohl mluvit, najíst se, obléci a dokonce ani dýchat. Rodina nikdy moc nevěděla, do jaké míry jim Brent rozumí a někteří specialisté dokonce doporučovali, aby ho umístili do ústavu. To ale rodina nikdy nedopustila. Brali ho sebou všude, přestože věděli, že je budou lidé okukovat. Millerovi to prostě ignorovali. Ale když Greg, Ned a jejich nejmladší sestra Ann vyrostli do puberty, stali se k těmto lidem drzejší. Když někdo třeba v restauraci na Brenta zíral, tak se sourozenci dali dohromady, odpočítali do tří a na tři začali najednou na dotyčného přidrzle koukat také. Takto postižené dítě by asi mnohé rodiny rozdělilo, ale Millerovy to ještě víc spojilo. Žili v malém domku na Country road 201 a všechny děti spaly na patrových postelích ve společné místnosti. Neměli moc luxusu, částečně kůli Brentovi, ale i víře a penězům. Ale vždy si našli čas na jeden nenáročný koníček...Greg Miller byl birdwatcher dříve, něž vůbec chápal, co to znamená. Tady je jedna z oblíbených historek rodiny: Když byly Gregovi tři roky, byl na farmě pár mil od domova a naháněl kachny okolo rybníka, zatímco si rodiče užívali krásného počasí. Cestou domů se stavili u souseda a Greg si půjčil jeho dalekohled. Soused se ho ptal – vidíš něco?? A předškolák Greg odpověděl, ano, hohola severního – samičku. Všem to vyrazilo dech. Mimo matky. Znala Grega, byla učitelka a věděla, že její syn je jiný než ostatní. Nikdy jako chlapec neskákal třeba do louží.
V otci Grega se probudil zájem o ptactvo, když vyrostl na farmě pár mil odsud. Během týdne pracoval jako veteřinář a staral se Amišům o dobytek, ovce a koně. Ale volný čas věnoval ptákům. Měl výborný sluch. Doufal, že se mu na jednom rodinném výletě podaří uvidět lesňáčka šedobokého – federálně chráněný ohrožený druh, který byl většinu času na Bahamách, ale krátkou část roku hnízdil v korunách borovic severního Michigenu. Během začátku léta se v severním Michigenu ozýval zpěv alespoň 35 druhů lesňáčkovitých. Některé druhy měly dokonce i 2 různé druhy zpěvu, které dokázal rozpoznat i úplný nováček. Jiné se ovšem rozpoznávaly s obtížemi a musely se rozlišovat drobné detaily. Bylo to stejné, jako určovat druh a typ auta jen podle zvuku motoru. Toho dne však Millerův otec slyšel jeden druh, který nepoznal. Na borovici nedaleko cesty seděl zatím nepopsaný žlutošedý zpěvný pták. Lesňáček šedohřbetý! Kdo z ostatních ptáčkařů dokáže zjistit neznámý druh jen proto, že mu nezní jako 35 ostatních? Miller byl ohromený.
Jen málokdy mohl otec vzít svého nejstaršího syna ven do lesa. Po čase, když se Greg dostal na střední školu, naučil se rozpoznávat ptáky jen pomocí sluchu. Někteří studenti dokázali rozpoznat skladbu Beatles po několika tónech, Greg to dokázal s 35 Midwestskými lesnáčky. Příležitostně dokonce předčil svého učitele, kterým byl otec.
Zatím co otec snažil sledovat ragby v televizi, Greg vytáhl Zlatou příručku ptáků Severní Ameriky a nutil otce, aby ho zkoušel.
Otec musel přečíst některou pasáž o některém druhu, aniž by Greh viděl ilustraci a on musel uhádnout, o jaký druh se jedná. Když to bylo po čase už lehké, stížil si to tím, že mu otec předčítal stále menší část textu. Výzvou pro něho bylo určit druh jen podle několika slov. Nějvyšší stupeň obtižnosti bylo, že otec řekl druh a Greg musel doplnit všechny ostatní druhy, které se na stránce necházeli.
Přestože by raději otec sledoval zápas v televizi, tak synovy rostoucí vědomosti ho zaskočily víc, než když Woody Hayes skoroval v oblaku prachu na 3 yardy.
Jako státní zaměstnanec měl Millerův otec 3 týdny dovolené ročně. V 70. letech si začal volno šetřit a tak každý druhý rok si mohl vybrat 6 týdnů volna. A to byl čas na výpravy za ptáky. Rodiče sbalili svoje čtyři děti do Pontiacu69 a se sbaleným stanem vyrazili na Západ.
Chtěli, aby děti viděly krajinu a starý dobrý Grand Canyon, který znaly jen z filmů.
Když se jim na autě utrhla náprava na Middlespot 101 na Aljašské dálnici, uvízli v divočině 12 dní, když museli čekat na opravu. Jednoho dne jim do stanu strčil hlavu velký hladový medvěd. Otec, jako zkušený veterinář neztratil hlavu a bleskurychle zaútočil na medvědův čumák a zvíře zahnal. Greg byl šokovaný.
Doma v Ohiu si brával dalekohled sebou do školy. Takže hned odpoledne po škole, když vyběhl z autobusu, mohl sledovat les na druhé straně silnice. Ptáci byli to, co hledal a co ho zajímalo. Ostatní děti si pro něj vymyslely pár nelichotivých přezdívek, jako Ptačí mozek, Zobák a podobně. Nejhorší asi byla „slečna Jane Hathaway“ ta švihnutá excentrická pozorovatelka z Beverly Hillbillies. Millerovi to vadilo, ale neřešil to. Když máte bratra, kterému musíte ve 13ti letech měnit stále pleny pochopíte, co je v životě důležité a co ne.
Jeho rodina se víc a víc soustředila na Bibli. Při svých výletech se potkali s mnoha charizmatickými křesťany, kteří věřili v baptismus a Millerovi je přivítali s otevřenou náručí. Každý čtvrtek začali organizovat setkání nad studiem Bible. Sdíleli své znalosti a rodina navštěvovala evangelický kostel mimo komunitu v 30 km vzdáleném Cantne. Když se naplnil čas, Miller se zapsal na filosofickou fakultu v Oklahomě. Bylo to daleko od domova, ale určitě to byla pobožná škola s dobrým hodnocením. Při studiu Bible se Miller naučil číst řecky, ale nebylo to to, co očekával od života. Ukázalo se, že mnoho rodičů poslalo svoje děti do církevní školy ze stejného důvodu, jako jiní poslali děti do školy vojenské. Nevychované děti se tak měly naučit pokoře. Miller byl tak daleko z domova poprvé a k tomu měl spolužáky, kteří byli zapleteni do drog, pili alkohol a holdovali sexu. Miller si dával pozor a držel se stranou všech radovánek. V průběhu Millerova maturitního ročníku oznámila škola svoji vizi 900m vysokého Ježíše a chtěla na ni sbírat peníze. Ředitel školy Roberts se toužil stát slavným léčitelem. Chtěl, aby byla socha vyšší než washingtonský monument a aby přinesla škole slávu. Miller byl touto vizí znechucený. No vlastně jak Miller později zjistil, původní myšlenka byla postavit nemocnici a na to Roberts dostal finance, ale obrovská socha vyvolala skepticismus. I jeho domovské město se začalo měnit. Objevili ho turisté, přibyly obchody a dokonce i první semafor. Někteří starousedlíci říkali, že se cítí jako zvířata v zoo. Po letech s Brentem byl Miller zvyklý na pozornost a když si vydělával na studium, brával rodiny z Clevelandu na amišskou farmu, kde je za 5 dolarů vozil na kočáře. A připomínal jim, odkud pocházejí hamburgery v happy mealu. Miller dokonce začal na částečný úvazek učit v místní škole matematiku a při tom chodil na hodiny programování. Psaní programů bylo trochu jako pozorování ptáků. Vyžadovalo znalosti, zkušenosti i vynalézavost. Miller měl radost z toho, co se naučil a když se pak přestěhoval za první prací v oboru, radoval se i z peněz. Aby zůstal nohama na zemi, zapsal se na hodiny studia bible, kde potkal ženu s takovým zápalem pro cvičení, jako měl on pro ptáky. Ukázala mu, jak si cvičením vypracovat tělo, ale jemu se to zdálo moc agresivní. On ji zase ukázal, jak pozorovat ptáky, ale to se jí zase zdálo nudné. I přesto se do sebe hluboce zamilovali a překonali rozdíly svých zájmů. Na jejich svatbě se netancovalo a nepilo. Přestěhovali se do Washingtonu, protože byl nedostatek cvičitelů i programátorů. Miller byl hrdý, že dokáže i při práci být ještě kazatelem, ale později to prohloubilo jeho bolest z rozchodu. Nedělní obřady byly plné svateb a tak to bylo horší a horší. Jednou večer jedl kuře v restauraci se svým mladším bratrem Nedem. Bavili se o jeho manželství. Ned mu nabídl cigaretu. Miller si potáhnul, ale hned všechno vykašlal, slzel a měl plný nos kouře. Byl však dost silný a neodhodil svoji první cigaretu. Poprvé kouřil. Bylo mu 39 let a byl připraven na něco nového. Ta cigareta byl první krok.
Al Levantin začal s málem a zanedlouho z toho bylo ještě méně. Když mu byly dva roky, opustil ho otec, který pracoval jako podomní prodavač. Levantin s maminou zůstali opuštění v jednopokojovém bytě. Otec slíbil, že bude platit alimenty, ale nikdy to neudělal. Prostě zmizel a nikdo ho nedokázal najít. Během krize opustil matku s batoletem a bez peněz. Kvůli financím začala máma pracovat jako účetní oděvní firmy na Manhattanu. Přestěhovala se i s rodiči do Bronxu. Její rodiče se starali o svoje vnouče, když matka pracovala. Ale když byly Levantinovi čtyři roky, jeho babička zemřela a pár měsíců po ní i dědeček. Maminka neměla na výběr a musela si práci udržet. A tak nechala syna se svačinou a klíčem a on musel do školy chodit sám. Naučil se být samostatný dřív, než se naučil číst. Pro pětiletého kluka čekaly nástrahy všude. Každé ráno v devět musel sám sejít tři patra, přejít Easturn avenue a zabočit na Ps 70. Na rohu byl obchod. A to byl problém. Ve výloze viděl krabici tyčinek. Čokoládové, oříškové, ovocné, všechny pěkně na jednom místě. Se svými spolužáky se vždy chtěli podívat na dno té kouzelné krabice s tyčinkami. Když skončilo vyučování, měl dvě možnosti – věnovat se aritmetice nebo si jít hrát ven. A většinou si šel hrát. Byl vyšší než většina vrstevníků a uměl toho využít v basketbale. Ale měl problém. Neměl svůj míč. Jeho rodina si to nemohla dovolit. A tak se naučil vycházet s těmi, co míč měli. A stal se dobrým basketbalistou. Byl výborný i florballe. Když hráli v blocích okolo 175 a Grand Course, byl známý jako chlapec dvou řek a nikdo na něj neměl. V 6:30 přijel vlak s jeho maminkou. Společně se navečeřeli a šli spát. Spali v oddělených postelích v jedné ložnici. Pro Levantina muži neexistovali. Maminka nikoho nehledala a po otci mu nic nezůstalo. Levantin ani nevěděl, jak jeho otec vypadá. Jednoho dne Levantin uvažoval, že vstoupí ke skautům. To jeho maminku zaujalo. Mohl by tam najít mužský vzor. A také se, mimo jiné, setkávali často a hlavně zadarmo. Levantin se ve skautu změnil. Poprvé slyšel o stanování, lezení, učil se plavat, poznávat hvězdy a minerály. Všechno se odehrávalo v nedalekém okolí Bronxu. Tak jako všechno v jeho životě. Jednou šel navštívit příbuzné v New Jersey a udělal si z toho túru. O životě mimo Bronx mohl jen číst v knihách. A tak četl a snil.
Jednoho dne se nemožné stalo skutečností. Levantin mířil na skautský tábor. Nevěděl, jak je to možné. Levantin neměl peníze a jeho maminka známosti. Bál se chtít po ní vysvětlení. Ale 8 týdnů v létě 1945 strávil v kempu Ranachqua. Bylo to jen 3 hodiny autobusem, ale klidně to mohla být pro něj jiná planeta. V kempu se skautská příručka stávala něčím víc než pouhou knihou. Bylo to poprvé, kdy Levantin strávil noc mimo Bronx. Chodil po cestičkách, plaval v jezeře a spal pod hvězdami. Žádné sirény, žádný křik. Mohl tu střílet z luku dál než házet kamínky na Eastburn avenue. Naučil se základy pozorování. Když přijel na tábor, nikoho neznal. Na konci pobytu měl desítky přátel. Vůbec nechtěl jet zpátky domů. Po návratu byl posedlý pozorováním ptáků. Máminka pracovala v továrně na knihy a tak měl volné večery a čas si krátil naháněním vrabců a lesňáčků v botanické zahradě v Bronxu a Van Cortland Parku. Na střední škole se Levantin zúčastnil svého prvního vánočního pozorování. A zjistil, že tam s ním byla spousta lidí, kteří se o ptáky zajímali. Nebyli to skauti, ale prostě je to bavilo tak jako jeho, pozorovat ptáky, vyhledávat je a určovat. Toulal se kolem města s muži jménem Marshall a Arnold – s těmi samými, ke kterým se na pozorování přidal Komito. Komito bydlel jen míli odtud a chodil do té samé střední školy jen o ročník výš než Levantin. Oba později věřili, že spolu museli pozorovat ptáky už jako děti, ale nemohli si na ty zážitky vzpomenout. Možná to bylo opravdu poprvé, jen se nechali strhnout možností. Levantivovy známky byly dost dobré, aby dostal stipendium. Protože to měl nejblíž domů, studoval na New Yorkské univerzitě fakultu chemie. Pár týdnů po promoci narukoval do armády. 16 měsíců sloužil jako meterolog na Aljašce. Začal se zajímat o život mimo New York. Chtěl získat doktorát z chemie, a proto se zapsal na univerzitu v Kansasu. Všechny ty teorie a filozofie o studentském životě ho doháněly k šílenství. Po roce studií zanechal, ale aspoň se ve 24 letech naučil jezdit na kole. Jako místo svého třetího setkání se ženou z Queensu jménem Ethel navrhl Johnas beach. Myslela si, že ji bere na pláž, aby ji viděl v plavkách. On si však s sebou vzal dalekohled a učil ji pozorovat. Ji zajímal především on, ne ptáci. Vzali se v roce 1959. Pracoval v laboratořích chemického giganta Rohm and Haaas. Jejich slogan byl: Je pár lidí, kteří pro nás pracují, ale jen pár odvětví, kde nepracujeme my. Během prvních dvou let získal dva patenty na ochranné nástřiky autolaků. Byl zapálený do práce, ale chemikálie si vybraly svoji daň. Levantin přišel o čich. Naštěstí si vedení společnosti všimlo jedné jeho vlastnosti – uměl to dobře s chemikáliemi, ale ještě lépe s lidmi. Začali ho posílat na služební cesty za zákazníky. Pracoval dobře, ale ročně najezdil 50 -70 tisíc mil ročně a doma musel nechat ženu se dvěma syny. Celý týden byl pryč, a tak se mu nezdálo být dobrý nápad ještě odjet o víkendu na nějaké pozorování. Snažil se syny učit poznávat ptáky v močálech rezervace Brigatine v New Jersey. Chlapci si však chtěli jen hrát v pozorovatelně. Chtěl jim ukázat stěhování jestřábů v oblasti Allentownu, ale je bavilo lezení po skalách. A tak jediné, co mohl, bylo trávit čas s dalekohledem pod slunečníkem, když se vydala rodina na pláž.
Časem přestal Levantin ptáky pozorovat. Neměl čas a ani nikoho, s kým by pozoroval. Jediné, co ho s koníčkem z dětství spojovalo, byl časopis. Četl ho, když lítal nebo když kluci spali. Také nashromáždil údaje za 30 roků vánočních pozorování. Prošel přes 600 stran a našel jen 13 čečetek zimních a 12 z 29 (minot), dověděl se o nejlepších zimních měsících na pozorování. Možná si na to jednou najde čas. Jeho vědomosti o ptactvu rostly, seznam však ne. Mezi tím stoupal po firemním žebříčku a stal se vedoucím rozvoje a následně manažerem pro polymery, monomery a pryž. Společnost mu nabídla, aby se stal manažerem evropské divize. To znamenalo 8 velkých továrem plus prodeje z Briitánie do SSSR i Švédska a Jižní Afriky. Levatin se s rodinou přestěhoval do Londýna, kde pracoval a dále cestoval. Aby posilnil rodičovské pouto, vzal svého nejstaršího syna s sebou na služební cestu do továrny ve Španělsku, ale teenager se vrátil s přesvědčením, že jeho otec pracuje pro znečišťovatele planety. Když se rodina v roce 1985 vrátila do Philadelphie, byly Levantinovy zkušenosti se zámořským obchodem velmi žádané. A tak ho zlákali k firmě CDI. K firmě, která při expanzi do Evropy ostatní společnosti nekompromisně vytlačovala. Levantin nikdy nebyl ve vedení s řediteli a těšil se na novou zkušenost. O pár let později se stalo něco nečekaného. Po 33 letech u Rohm and Haas mu nabídli tříletý plat, když odejde do předčasného důchodu. Al Levantil přestal v 59 letech pracovat. Trvalo to jen 6 měsíců a CDI ho žádalo o převzetí začínající divize. Levantin jako dozor najal lidi. Bylo to jeho první a jediné místo mimo chemičku. Znovu měl oblek a kravatu. Znovu dlouhé hodiny pracoval. Osvojil si konkurenci a připojil se k procesu a ze své 175 milionové divize získal první výdělek. A to jen za 18 měsíců. Byl hrdý. A znovu přestal pracovat. Jeho druhý odchod do důchodu byl ani ne po třech letech. Levantin se přestěhoval do Colorada, když mu znovu zavolali z CDI. Tentokrát decentralizované personální oddělení potřebovalo změnu mentora. Musel tedy dva dny v týdnu trávit v Dallasu. Tak pracoval další dva roky. V říjnu 1997 Levantin znovu odešel do penze. Dům snů už stál a Ethel byla připravená užít si ho. Jednoho dne vytáhla záznamy, zamyslela se a zjistila něco zvláštního. Za 37 roků, co byli svoji, spolu nikdy nebyli 30 dní v kuse. Zatímco Al trávil čas na cestách, ona dokončila školu a otevřela si obchod se svatebními věcmi a poradenstvím. Tam se viděla a i ona sama se stala workholičkou. Teď byl Al potřetí v důchodu. Po tom všem, kdy byl na cestách a ji unavovaly malé děti, očekávala, že budou mít čas pro sebe. On ale též něco očekával. Když jí Levantin řekl, že chce znova vyrazit a strávit rok pozorováním ptáků, nebyla si jistá, co odpovědět. Ale byli spolu už 37 let a toho mnoho přátel nedosáhlo. Možná, že právě to je klíč k manželství. Jít si za svým snem, přinést domů úspěch a společně oslavovat. „Do toho!“ řekla. A jemu to nebylo třeba opakovat.

kapitola třetí
První kroky
Koncept Big Year je starý více jak sto let. Touha vidět všechny ptáky Severní Ameriky vlastně vznikla z Napoleónského komplexu. Zatímco generál triumfálně vedl svoje vojska napříč Evropou a Blízkým Východem, mladík jménem Jean Jacque Audubon poznamenal, že se Francie Americe vyhýbá. Jean Jacque Audubon – tento bastard francouzského kapitána a komorné měl špinavou minulost a vyčítal generálovi, že se Americe vyhýbá. Vyrazil sám do Nového světa a brzo po příchodu do Ameriky si změnil jméno na John James Audubon, ale selhal při každém pokusu o nový start v životě. Pokazil obchody na otcově statku a dokonce byl donucen ho prodat. Otevřel si tržnici v Kentucky a Missouri, ale taktéž selhal. Stejně jako s dopravou zboží do New Orleans. Postavil pilu na řece Ohio, ale poptávka po dřevu byla malá. Vše vedlo až k osobnímu bankrotu. V roce 1819 ho propustili z vězení pro dlužníky a jediné, co mu zůstalo, bylo oblečení, zbraň a štětce. Přes všechny neúspěchy v podnikání a v životě vynikal v jedné věci. V malování. Když ho jako chlapce ve Francii otec nutil navštěvovat vojenskou školu, jediné místo, kde našel klid, bylo v lese s papírem a tužkou. Všechno romantické, co hledal, nacházel v přírodě. Ale to, co v přírodě považoval za nejkrásnější, byli ptáci. Audobon byl ptactvem posedlý. Kreslil je, ať se obchodu a v životě dařilo nebo ne. Mnozí lidé říkali, že jeho selhání v životě má na svědomí právě jeho posedlost ptactvem. V jednom dopise své sestře si jeho žena Lucy stěžuje... V každém ptáku mám rivala, ve svém nespoutaném světě objevil stovky ptáků, ale žádný mu nepřinesl zlatá vejce. Z frustrace se zrodila inspirace. 12. Října 1820 se Audubon nalodil na loď na řece Ohio v Cincinnaty a vyrazil na velkou pozorovací výpravu. Jeho cílem bylo namalovat portrét každého ptáka z Nového světa v životní velikosti. Jeho cesty vedly dole řekou Mississipi, skrz New Orleans do suchých oblastí Floridy, dále po pobřeží Atlantiku a Labradoru. A zase proti proudu řeky na velké pláně Dakoty.
Jeho kresby se staly dokladem o druzích ptáků v dané oblasti a daly základ k Big Year. Z jeho kreseb vznikla kniha Ptáci Ameriky, která se následně stala senzací. Jeho 450 kreseb ptačích tvorů Nového světa vodovkami změnily styl kreseb ptáků. Jeho kresby byly velké, odvážné a detailní. Ale vybíraly si velkou daň a Audubona vyčleňovaly od ostatních umělců. Aby dokončil jednu kresbu, zabil mnoho ptáků jednoho druhu a to jen proto, aby vybral 1 nebo dva nejvýraznější exempláře. Mrtvolku pak vyztužil dráty a vypreparoval na větev, jako by pták žil. Zbytek zabitých ptáků vyhodil, nebo snědl s přáteli. Audubon soupeřil s umělcem uvnitř sebe. Zatímco co v Anglii se psala kniha „Tak pionýři“, v Americe se zápasilo s divočinou. Muži v dlouhých kabátech s uhlazenými vlasy a bradou, často u sebe nosili nože a jiné zbraně. Jak se psalo v novinách, boje s domorodci byly na denním pořádku. Krásné výhledy z lesních chat dokazovaly, že život je tu všude a vůbec to nebylo tak, že by tu rostla jen bavlna a tabák, na kterých se dalo něco vydělat. Po mnoha letech nouze byl místní lišák (ve smyslu vychytralý parchant, který ví, jak využít věci ve svůj prospěch) schopný se odvděčit svým podporovatelům. Když Audubon nalezl nový druh jestřába a vrabce, pojmenoval ho Harris's hawk a Harris's sparrow po farmáři z New Jersey Edwardovi Harrisovi, který byl jedním z jeho prvních „patronů“. Také vznikl Audubonův hrdinný portrét se zbraní připravenou k palbě, který dodnes visí v Červeném pokoji v Bílém domě. Psal se rok 1826. Bohužel, několik druhů, které tenkrát namaloval, už vyhynulo – alka velká, holub stěhovavý, papoušek karolínský, lesňáček louisianský, kačka labradorská nebo datel knížecí. Staly se oběťmi lovu pro zábavu nebo potravu anebo je vyhubila změna prostředí. I Audubon sám lovil, ale vyhubení některých druhů ptáků ho vyděsilo. Během výletu přes Great plains se jako poslední zprávu dozvěděl, že alka velká je na hranici vyhynutí. Audubon zemřel v roce 1851. Jeho žena, která byla učitelkou, měla ve třídě studenta, co se jmenoval George ''bird'' Grinnell. Psal do časopisů o ptácích a byl zásadně proti „vyvražďování“ přírody. Byl připraven pokračovat v odkazu Audubona. V r. 1886 vyzval své čtenáře k založení prvního spolku na ochranu ptáků. A nazval ji „Audubonova společnost“ (Audubon Society), což mu slouží ke cti. Jen za první tři měsíce se zapojilo více než 38 tisíc lidí a ohromující však bylo, že si zachovali svobodného ducha i na vzdory tehdejšímu vzhledu Massachusetts. Společnost je dnes největší organizací v USA, má pobočky na více než 100 místech napříč USA a více než 550 tisíc členů. Začátkem 20 století se lov pomalu již vytrácel a stal se spíš záležitostí malých skupinek mužů. V roce 1900 přišel ornitolog Frank Chaman se skvělým nápadem a s dalšími členy zahájili kampaň. Kampaň začala 25.12. a 27 milionů milovníků ptáků a přírody ze 13 států USA vyrazilo do přírody. Objevili 90 druhů a celkově viděli 18 500 jedinců. Co ale bylo daleko důležitější, byla skutečnost, že se začali vzájemně poznávat a každý rok setkávat. Tak vznikla první síť pozorovatelů. Později zakládali týmy, které soupeřily mezi sebou v počtu spatřených druhů. Dnes se z vánočního počítání stala velká tradice, která je organizována asi na 1800 místech s více jak 52 tisíci členy napříč Severní Amerikou. Někteří pozorovatelé, aby mohli soutěžit, nečekali jen na Vánoce. Výsledkem byl Big Day. S úderem půlnoci se vydali na lov sov při měsíčním svitu. Snahou bylo vidět co nejvíce druhů během 24 hodin a tak prohledávali keře kvůli pěvcům a jezera kvůli vodním druhům. Ke konci první světové války bylo spatřeno během dne 100 druhů. Pozorování nebylo něco, co by stálo za pochvalu, ale pak přišel Peterson, který v r. 1934 změnil pozorování v masový sport. Bylo mu 25 let a vydal 167 stránkovou příručku, která zcela změnila pohled Američanů na pobyt v přírodě a na poznávání ptáků. Předtím všichni pozorovali jen za hlavní své pušky a maximálně hlásili to, co ulovili. Peterson však nosil vzorky do laboratoře a členil ptáky podle znaků. Také učil Američany jak poznat druh podle zvuku a vzhledu. Aby zvýraznil odlišnosti, dal podobné druhy k sobě. Stránky jeho knihy byly nejlépe ilustrovány, ale většinou jen černobíle. Lesňáčkovití, tangary..... na kresbách byly šipkou zvýrazněny rozdíly mezi druhy. Přesto, že některé druhy nebyly popsány podrobně, i tak byla kniha dobrou volbou většiny pozorovatelů (vrabec byl jen vrabec a v další části knihy byl pak článek o tom, jak rozeznat strnadce pustinného od strnádka večerního). Kniha prolomila depresi z knižní krize a během prvního týdne se prodalo téměř 2 miliony výtisků v zelených deskách. Peterson se stal boháčem a do konce života by už nemusel pracovat. Ale pracovat nepřestal. Nakonec vydal asi 4 tucty příruček, ve kterých popsal nejen ptáky, ale i rostliny, motýly, ještěry, škeble a dokonce i kameny. Peterson dokázal však víc než jen psát a kreslit. Uměl nadchnout a zaujmout. Z pozorovatelů udělal velkou rodinu a z jeho příruček se stala nejprodávanější série. Když se konal Petersonův mítink, sešlo se více než 600 tisíc lidí z celé Ameriky. Mnoho lidí s dalekohledem kolem krku se v něm vidělo, zatímco on si uvědomil, že na světě je mnoho pozorovatelů jako on. Syn švédského imigranta Petersona byl vždy považován za podivína. A to kvůli svému zájmu o přírodu. Když začal psát jednu ze svých knih, nesetkal se s pochopením ani doma. „Ptáci napříč Amerikou... Takže ty jsi blázen do ptáků?!“, odsekl mi otec. „Neviděl jsi je už všechny?“, zavrtěl hlavou. „Podívej se, jak vypadá tvoje oblečení. Opravdu ti vůbec nerozumím,“, dodal. Nikdy jsem mu to nemohl pořádně vysvětlit. Ani sám jsem to nevěděl.
Petersonův otec Charles byl stavbař, ale hodně pil. Peterson neuměl postavit ani budku. Petersonův otec ho nazýval cvokem a byl na něj hodně přísný. Peterson se bál, že syn dopadne jako on. Jako puberťák si chtěl oholit hlavu, ale málem se skalpoval (jeho vlasy přežily). Vyrostl v Jamestowně v Něw Yorku, ve městě výrobců nábytku. Říkali jim zelení Švédi, neboť jeho otec byl jako jediný ochotný jíst zelené banány. Často se připletli do bitek s italskými imigranty. Byl tak posedlý přírodou, že zmeškal první přistání letadla v New Yorku, neboť sledoval pářící se kobylky. Ale díky Audubonově společnosti a oblíbené učitelce paní Blanche Hornbeckové se setkal s pochopením a našel si své místo mezi pozorovateli. Když však své historky vyprávěl lidem s podobným osudem, setkal se s úsměvy. Setkání ho povzbudila, a když to byly příběhy vyvrhele, zromantizoval je. V roce 1953 se přidal k nejznámějšímu britskému přírodovědci Jamesovi Fisherovi. A vydal se na cestu dlouhou 30 000 mil napříč Novým světem. Svoji cestu za voláním ptáků začali na střechách vlaků a budov v Newfoundlande. Potom pokračovali přes hory, kde pozorovali migraci ptáků a datly na stromech. Sledovali Audubonovy stopy. Cestou pochopili skutečný dopad vymírání některých druhů, ale navrátili zájem o zahrady a ostrov Avery v Lousianě. Cestou viděli továrny Coca-Coly a dokonce i nejznámější muzea v zemi a díky svému jménu i zákulisí jejich putování. Peterson a Fisher měli jedno společné – nikdy neztratili své dětské nadšení. Během návštěvy Grand Canyonu spatřil Fisher svého prvního californského kondora. Ohromeně se při pohledu na 3 metry široká křídla letící nad pouští otočil na Petersona a vyhrkl wau! Za celé tři měsíce se pohádali jen jednou a to když Peterson v Arizoně málem naboural, protože sledoval hejno ptáků. Když svoji cestu zakončili na ostrovech Aljašky, rozhodli se napsat knihu o svém putování. Vznikl i dokument s názvem Divoká Amerika. Prodalo se skoro 2 000 000 kopií.
Jedna část byla napsána jinak. Poznámky, které psal Peterson, byly napsané menším písmem ve spodní části stránky. ,,Můj seznam na konci roku 1953 obsahoval 572 druhů.´´ Byla to poznámka, které byla napsaná bokem od ostatního textu. Brzy všichni pozorovatelé chtěli následovat tyhle poznámky a stali se jimi posedlí, chtěli cestovat za ptačími druhy Severní Amerikou. Chtěli se zúčastnit Big Year. Kniha byla publikovaná v roce 1955. Hned dalšího roku se Angličan Stuart Keith, který čerstvě dostudoval Oxford, rozhodl, že si to splní taky. S příručkou od Petersona v jedné ruce a s knihou Divoká Amerika v druhé, nastoupil na vlak. Spolu s kovboji vyrazil na cestu ze San Bernardina do Pasadeny - srdce jižní Californie a s prázdnými kapsami se vydal za tím, co se stane jednou z jeho nejkrásnejších vzpomínek. Během Big Year procestoval stopy Petersona a dostal se až k Atlantiku. Byl hnán tím, že vystihl správnou dobu a na Vánoce, když dorazil do Edmontnu v Albertě, měl už zapsáno 598 druhů. O 26 víc než Peterson a zdvihl tak rekord Big Year. Keith se však cítil osamělý. I když byl na vrcholu. Když popisoval svůj příběh do Audubonova časopisu, bylo mu přiznáno 625 druhů. A byl tedy druhý v historii. Překonal ho jenom Roger Tory Peterson, který nahlásil 633 druhů. Neznám žádného jiného, který by viděl víc než 600 druhů stálo v poznámce.
Během týdnů na začátku roku 1961 ho bombardovaly stovky listů a dopisů. Od pozorovatelů, kteří byli držiteli dlouhých seznamů. Hrdě hlásili víc než 500 druhů. Devatenáct lidí dokonce nahlásilo víc než 600 druhů. Keith se cítil trochu zahanbený tím, že ho překonal nějaký anonymní pozorovatel. Ira Gabrielson z Washingtonu doložila fotky a pozorování 669 druhů. (dokonce víc než Peterson). V roce 1963 se v Audubonově časopise psalo : “Klub 600 se rozrůstá”. Nejlepší američtí pozorovatelé překonali svého učitele. Ale Keith se cítil trošku uraženě a hloupě, protože ornitology zahanbovali nadšenci. Připadalo mu hloupé nazývat sčítání ptáků sportem. Do poznámky napsal: “Není to jako baseball nebo bowling, potřebuje to pořádek, jinak to všechno přijde vniveč”. “Proč by se lidé měli cítit zodpovědní za nějakou chybu, když vlastně nikomu neubližují”? Obhajoval jiný redaktor magazínu. Během toho, jak zaznamenával jména vedoucích pozorovatelů, profesor zoologie Olim Pettingill z Carletonskej Univerzity v Minesotě začal publikovat návody na to, jak snadněji hledat ptáky spolu s nejlepšími místy. Jeho příručky ,,Hledání ptáků´´ měly několik částí. 659 stránková část o Mississippi a 709 stránková o východě USA si vysloužila přezdívku “Děkanovy Ručičky”. V tom čase se Olim Pettingill už proslavil jako cestující obchodník, který na svých cestách recenzoval hotely a restaurace. Jeho porovnávání a články se staly stejně populárními a dělaly jméno všem vzpomínaným. Právě proto, že při sledování ptáků sledovali studenti i restaurace. Objednávali si to samé. A poznávali ty samé recepty. Chcete vidět, chcete být v národních rezervacích Floridy? Chcete vidět Cave Creek Canyon v Arizoně? Chcete vidět puštíka vousatého? Zastavte se v Minnesotě během zimy a následujte profesorovu instruktáž. Když Pettingill začal mluvit, všichni hltali jeho slova a chtěli stále více a více. Více detailů a více míst. Jim Lane plnil poličky dvousetstránkovými knihami a i tak byla každá z nich pouze o jednom státu nebo dokonce jen o jeho části, zatímco Pettingill popsal přesně, co chtěl. Planiny Cancasu, Colorada a Oklahomy byly dobrými příklady. Dejte si na cestě dobré kuře: „Jeďte od Campa po Gravel road 8 mil východně, potom zabočte na jih a pokračujte 2 míle, potom doleva a po zhruba třech mílích uvidíte vysílač. Pokračujte po pravé straně 1,3 míle. 100 stop před vámi budou ptáci. Ale zůstaňte v autě, jinak je vyplašíte. Podnik před vámi je hostí často. Pozorování už tedy nebylo jen pro ornitology a stával se z něho sport a zábava. Vzácní ptáci byli odměnou. Díky Pettingillovi mohl mít základní i širší znalosti kdokoli a už dávno to nebylo jen o nudné nalinkované odbornosti. Revoluce v informacích byla na světě. Ale bylo to ještě pozorování, nebo už hra? Nejdříve stovky, později tisíce nadšenců se přidávalo k Adubonově společnosti. A tak v roce 1969 vznikla Americká asociace pozorovatelů. Podobalo se to setkání alkoholiků, ale rozdíl byl v tom, že každý byl na svoji závislost hrdý a chtěl víc a nikdy s ní skoncovat. Příběhy se vyprávěly, zážitky sdílely a způsoby zlepšovaly a zkoumaly. Nastavily se standardy pro pozorování Big Year: „Pták musí být živý a ostrovy musí být nejdále 2 míle od pobřeží“. Bahamy, Havai a Grónsko tedy vyloučili. A tak se putování Rogera Toryho Petersona, který byl patronem a praotcem pozorovatelů, během dvou dekád stalo něčím víc. Big Year rekord byla meta a mnozí za ní cestovali napříč kontinentem. Nikdo nebyl rychlejší než Ted Parker. Už když si jako teenager dělal řidičák, ho považovali jeho vrstevníci pozorovatelé za vyšší ligu. Nejenže si dokázal zapamatovat znaky většiny severoamerických ptáků, byl i šikovný na basketbal. V roce 1971, v posledním semestru na střední škole McCaskey v jihovýchodní Pensylvánii se Parker rozhodl, že nejlepší rozloučení se školou bude, když se stane odborníkem na ptáky. Zúčastnil se výletů k vodám i do hor. Vyrážel za pozorováním více než 300 mil daleko. Potom se vydal do Ontaria, Illinois a jižní Kalifornie. Viděl puštíka vousatého, tetřívka prériového, strakapouda kokardového. Vlastně většina pozorovatelů v jeho věku se na cestách přidávala ke zkušenějším pozorovatelům. Naštěstí se i pro něho někdo našel. Harold Morrin, 49 letý finanční poradce ho bral na dlouhé výlety bez rodičů. Parkerův otec to chápal, protože on miloval golf jako Parker ptáky. Morrin a Parker sdíleli lásku k ptákům, ale učitel se brzy začal obávat o svého žáka. Díky svému výbornému sluchu dokázal jeho mladý přítel okamžitě podle zpěvu identifikovat téměř jakéhokoliv severoamerického pěvce. Na univerzitě v Tusconě v Arizoně se naučil základní znaky a když v roce 1971 končil s 625 určenými druhy, překonal o 28 druhů 15 let starý rekord Stuarta Keitha. Big Year se stal pro mladé hrou. Když zjistili, že nový rekord drží teenager, povzbudilo je to a řekli si, že to také dokáží. Floyd Murdoch byl doktorand, který chtěl navštívit rezervaci kvůli své práci o ochraně ptáků. Kenn Kaufman byl středoškolák a rád cestoval po Americe. V roce 1973 se oba rozhodli, že se zúčastní Big Yearu. Poprvé se potkali na lodi na výletě dlouhém 25 mil kolem pobřeží u New Hampshire a ani jeden z toho nebyl nadšený. Murdoch, poznamenaný rozchodem, byl donucen změnit myšlenky. A tak cestoval ve svém Buicku 64 napříč státy. Rodina neměla peníze a on se cítil pod psa, ale časem se naučil nazývat polévku z konzervy večeří. Byl to zvláštní, dobře oblečený profesorský typ v brýlích, s podivným úsměvem. Nejdříve si myslel, že jeho účast na Big Yearu bude zápas Davida s Goliášem, ale brzy si uvědomil, že hraje špatnou roli a to se mu vůbec nelíbilo. V tomto bodě si ujasnil svůj cíl a cestu ke konci soutěže. „No, abych se vyjádřil ke svému dobrému pozorování“, řekl pro jeden časopis, „držel jsem se Kena za opasek a on mě vedl.“ Toto velmi rychle podnítilo představivost světa pozorovatelů. Ohromující 69 200 mílové výpravy napříč Amerikou měly za sebou víc, než se zdálo. Kaufmana ve Virginii na dva dny zatkli a šlo mu i o život, když na něj mířil brokovnicí rančer v Oklahomě. Nesnášel totiž místního ochmelku, zlatokopa, který mu byl podobný především dlouhými vlasy. V Mexiku mu neplatil řidičák a během Arabského ropného embarga v roce 1973 byl drahý benzín. I tak se podařilo procestovat 12 států a 2 provincie. Kaufman měl nehodu v Louisianě, ale dostal se autobusem do Yukonu. Po nehodě ohrožoval svůj život tím že prodával svojí krev, aby měl peníze. Spal pod mosty a jedl žrádlo pro kočky. Ve výsledku za svůj Big Year utratil méně než 1000 dolarů. Nestačilo to. Mudroch držel nový rekord 669 amerických druhů, o 3 víc než Kaufman. (Kaufman tento rok ve skutečnosti viděl nejvíce druhů, ale Mexiko se nepočítalo). Mudroch přiznal, že měl plán, ale chybělo mu 5 druhů. „Pomáhal jsem ostatním, místo abych se soustředil na svůj seznam.“ Buďte nenasytní! Ztratíte hodně přátel, uděláte si hodně nepřátel, ale váš seznam poroste. Kaufman byl sangvinik. Během Big Yearu se potkal se svojí ženou, také byla členkou Americké asociace a byl pro ni hvězda. Znamenal více než fotbalisti, politici a rock’n rollové hvězdy, byl totiž jedním z předních pozorovatelů v zemi. Kult okolo jeho osoby z něj udělal něco víc a překonal zažité standardy o pozorovatelích. Někoho nadchl, někoho inspiroval. Během svých studií v roce 1976 Scott Robinson přemýšlel, jestli se vydat do Evropy, Rocky Mountains a zaujal ho i Wall Street. Rozhodl se ale, že to odloží a věnuje rok ptákům. Podpořila ho babička, která mu dala karavan a 2500 dolarů, aby si šel za svým snem. Robinson se vydal na cestu dolů Východním pobřežím a potom napříč Texasem a Arizonou k pobřeží Pacifiku. Následoval spisy Petersona a Fishera v knize Divoká Amerika. Začátkem května viděl 600 ptáků a útočil na rekord, ale měl problém. Během jarní migrace se musel zastavit a zůstat v Hampshire pomoct profesorovi s výzkumným projektem. Když Robinson konečně skončil, změnil si koncept Big Yearu. Místo aby pokračoval ve svých typických výletech, připojil se k síti pozorovatelů, která informovala o výskytu vzácných druhů napříč kontinentem. Vyzbrojen pětisetdolarovou letenkou, která mu dovolovala neomezené létání napříč Amerikou, začal překonávat všechny potřebné vzdálenosti. Florida Case, Arizona a mnoho dalších právě, když bylo třeba. Rekord Big Year byl jeho. Jestli byl pro studenta nějaký způsob, jak ho překonat původní rekord, pak to byl právě tento. Ale jak by to udělal obchodník? James M. Vardaman si položil tuto otázku a použil svoje know-how, aby přilákal pozornost. Big Year považoval za nejrychlejší a nejlevnější způsob, jak si udělat jméno. Vytvořil plán, který souvisel s jeho plánem na Big Year a u Mississippi přemluvil několik zkušených lidí, aby mu radili se strategií. Zahrnovalo to: Kenna Kaufmana, Johna Arvina, Lerryho Balcha, Willa Russella, Richa Stallcupa autora několika povídek a Paula Sykesa. Odborníci pocházeli z Mc Allenu, Texasu, Rio Grand, Aljašky, Chicaga, Maine a Kalifornie dali do kupy team. Scházeli se na Delray Beach na Floridě. Navrhli plán, ale nebylo to jen o tom dát do kupy team, ale i sehrát se. Plánované oblasti zahrnovaly hodně překvapení i rarit, jak se později ukázalo. Vardaman se neustále hlídal, aby neudělal žádnou mediální chybu, díky které by ztratil glanc na veřejnosti. Pro jistotu byl spolu s předními 300 pozorovateli z Adubonovy společnosti členem 850 klubů. A tak každý, koho znal, brzy začal dostávat leták s novinkami jeho Big Yearu. Propagoval se jako značka, na konci každého listu stálo: Zavolejte 601-354-3123 a zeptejte se pozorovatele. A tak vznikla první pozorovatelská linka. Díky tomu, co zjistil, si připsal 20 druhů. Ne vše však bylo podle plánu. Když si plnil svůj Big Year, jeho žena se starala o šest dětí ve věku od 6 do 17 let, včetně dvou párů dvojčat. Když byl 58 letý Vardman na arktické výpravě za rarohem loveckým, slavíkem modráčkem a alkounkem chocholatým, jeho žena řekla reportérovi Wall Street Journalu: „Dala bych ho za desetník, když šel uprostřed roku na Aljašku a nechal mě týdny samotnou s dětmi.“ Když Vardaman volal domů, děti už neříkaly, chybíš nám, ale kolik jsi napočítal druhů. Od začátku dělal vše pro svůj úspěch bez výčitek. Vždy, když pozoroval druh, ujistil se, že má svědka a vždy dokládal dva seznamy. Seznam druhů a seznam svědků. Mnoho pozorovatelů svým přístupem otrávil. Díky častým letům získal plukovnickou kartu Delta Air Lines. S ním to však nic neudělalo. Stále nedokázal najít sám sebe. Když ho Kaufman vedl Phoenixem, aby našli drozdce bledého na cestě solnou pánví, zaujatě ukázal na ptáka a začal vyndávat dalekohled . „To je v pohodě,“ řekl Kaufmanovi. A odškrtl ho na seznamu. Nastal čas posunout se. Skončil v roce 1979 s několika velkými cíli. Měl 699 druhů a rozdrtil rekord Big Year. Stejně tak i rekord za útratu a z původních 10 157 dolarů se stalo 44 507 dolarů, takže ho jeden pták stál 63.67 dolaru a dokázal tak, že mezi mezi pozorovatelskými schopnostmi a Big Year seznamem není souvislost. Ale co bylo možná důležitější James „Prachy“ Vardman naštval pozorovatelskou vrchnost. Pozorovatelé dlouho diskutovali, zda jeho 12 měsíční pozorování považují za vědu nebo za sport. Vardman ale z toho udělal bingo. Bingo je přeci pro staré dámy v papučích. Je takové i pozorování? To nikdy, shodli se starší pozorovatelé. A obhajovali čest soutěžního pozorování. Nadšenci a původní členové Americké asociace pozorovatelů Norman Vincent a Benton Basham sice o pozorování žertovali, ale brali ho vážně. A byli to právě oni, kdo v roce 1973 pomáhali Mudrochovi s jeho Big Year. V roce 1983 byl na řadě Basham.
Vedoucí americké Asociace pozorovatelů v čele s Bashamem nenechali nic náhodě. I když Vardaman dále rozesílal letáky. Basham a jeho kolelgové síť ještě rozšířili. Rozesílali dopisy a jednotlivě telefonovali tisícům členů s upozorněním, že Basham chce znovu rekord a s prosbou, aby co nejrychleji hlásili všechny rarity. No, nebylo to tak lehké, jak by se mohlo zdát. I když se pozorovatelé vyznali v druzích v nejbližším okolí, celkový přehled neměli. Například ústřičník západní by byl vzácnost v Massachusetts, ale na pobřeží Pacifiku byl běžný. A Basham nechtěl půlnoční telefonáty o druzích, které byly někde jinde běžné. Chtěl pouze skutečné vzácnosti. A tak vymyslel kódový systém severoamerických druhů. Kód 1 byly nejsnadněji pozorovatelné druhy jako např. vrabec domácí. Kód 2 byly vzácnější druhy jako např. sokol stěhovavý. Ty byly viděny méně často ale ne předvídatelně. Kód 3 – to už bylo složitější. Byli to ptáci, které bylo nutno pozorovat v určitou dobu na určitém místě. Tito ptáci ze sekcí 1, 2, a 3 tvořili 675 druhů základní migrující skupiny a Basham usoudil, že během svého Big Yearu je prostě spatří. Tyto druhy nestály za telefonát. Bashamovou prioritou byly druhy s kódem 4 a 5. Ty, díky nimž překoná rekord. Byly to druhy, které zabloudily z jiných kontinentů apod. Aby se ujistil, že jeho požadavek nebude zapomenut, zaplatil za to, aby pozorovatelské časopisy věnovaly jeho cestě stejnou pozornost, jako věnovaly sportovní časopisy homerunu Henryho Arona. Když se Bashamovi konečně podařilo dosáhnout 711 druhů a vzít tak Vardamanovi rekord, vyšel oslavný devítistránkový článek s jeho fotkou na obálce, kde hrdinně pózoval u tabule zákaz vstupu. Pořádek byl znovu nastolený a outsider překonaný. Jeho čin nebyl taky levný. Basham nikdy neřekl, kolik to stálo, ale přiznal, že by si za tu částku mohl postavit hezký dům a do garáže zaparkovat auto a to bylo v Tenesee dost náročné. Bashamův nový rekord zahrnoval 675 druhů, které žily v severní Americe a 36 dalších. To, co začal Scott Robinson, se dostalo na úplně jinou úroveň. Mnozí se ho snažili překonat, ale selhali. V únoru 1985 si zasel semínko zkázy. V Texasu u něho doma zaklepal další nadšenec do ptáků, dlouho si povídali a nakonec dal Basham 3 sliby. Zaprvé si koupí drahý špičkový dalekohled alespoň za 5000 dolarů, za druhé vstoupí do asociace pozorovatelů a za třetí věnuje 3 týdny života pozorování asijských rarit na pouštních ostrovech patřících vládě s názvem Attu.
Časem se poznali Sandy Komito a Benton Basham a sdíleli spolu svoji vášeň pro ptáky. O dva roky později, v roce 1987 už Komito křižoval kontinent a připravoval se na svůj Big Year. Avšak Basham přemluvil Komita, aby v srpnu obětoval pár tisíc na výlet k řekám Kelly a Noatak. Na konci výletu měl Komito 660 ptáků a z tréninku se stala skutečnost. 6. listopadu zlomil na Sokolí přehradě na Rio Grande pozorováním pižmovky velké Bashamův rekord a pokračoval až do Sivestra, který zakončil kalous ušatý a Komito se dostal na číslo 721. Komito utratil 60.000 dolarů, cestoval 220 dní a stal se novým Big Year vítězem Severní Ameriky. Ale zůstal nespokojený, protože na největší hvězdy mu chybělo alespoň 30 druhů. Včetně orla mořského na Attu, trogona ušatého v Arizoně a racka růžového v Oregonu a na Aljašce, které mohl spatřit. V zamrzlých oblastech totiž promrhal čas. Pozoroval druhy, které mohl najít snadněji, kdyby věnoval více úsilí organizaci. Mohl je mít na pobřeží Gluff, ale stále nebyl zapojený do kódových sítí rarit. Vlastně ve srovnání s ostatními jeho rekord nevyvolal žádný rozruch. Komito o svém rekordu vydal svépomocí knihu s názvem Birding’s Indiana Jones. Ale věděl, že to mohl dokázat lépe. Horší bylo, že jiní by to dokázali ještě lépe. A nejhorší bylo, že je znal – Dr. Bill Rydell byl jedním z nejlepších Komitových kamarádů. Byli spolu na ostrovech Attu, kde Komito dostal přezdívku Nejlepší spolubydlící, protože nechrápal a nenechával špinavé boty v pokoji. Při hraní karet a bridge Komito vyprávěl Rydellovi o svém Big Yearu z 87. Rydell poslouchal a učil se. V roce 1992 byl Rydell po operaci a plný energie. Ale jeho žena nebyla připravená na to, mít ho pořád za zády. Hlavně když zdobila jejich nový dům na Pebble Beach. Takže Rydell našetřil 50.000 dolarů na letenky a vyrazil na svůj Big Year. Na řekách Kelly a Noatak pozoroval to samé jako Komitu a letěl dokonce stejným letadlem. A to proto, aby o deset měsíců dříve než Komito, viděl Komitovy osudové ptáky (kalous ušatý, pižmovka velká). Chirurg, který pracoval 4 roky na pohotovosti, byl tak unešený pozorováním drozdce bahamského a tyrana bahamského, že si dvakrát během jednoho dne zamkl klíče v autě. Florida Keys a Big Sur, Kalifornie a 200 mil na pobřeží Pacifiku... Na svých cestách zažil vše. Od setkání se s bezdomovci až po výpravu na jachtě s milionářem. A bylo to poprvé, co se někdo plavil tak daleko pouze kvůli ptákům. Mnoho lidí si kladlo otázku, jak může někdo takto žít.
Jak se ukázalo, nebyla to až taková výhra. Ač byly tropické druhy v San Franciscu běžné, v jeho seznamu chyběly a získal pouze 5 nových. Vždy to byl závod s časem. A když Rydell 21. prosince spatřil vodouše rudonohého, rozhodl se, že by byl radši se svojí rodinou na vánoce doma. Ten rok skončil se 714 druhy. O sedm druhů méně. Komitův rekord nebyl ohrožen. Ale když viděl jednoho ze svých kamarádů plnit s podobnými finančními prostředky to, co předtím plnil on, něco se v něm hnulo. Chybělo mu závodní pozorování. A věděl, že jeho rekord jen tak tak přežil. Věděl, že ho někdo někdy zlomí. Když ne Rydell, tak někdo jiný. Nevěděl kdo. Tak či tak dospěl k jedinému závěru – chce se zúčastnit nového Big Yearu. Komito věděl, že má peníze i čas, ale má ještě výdrž a sílu? Každopádně on to bral jako odvetu, výzvu. Já proti času a ptákům! Nikdy si nepřipustil, že by to bylo muž proti muži.
Strategie
Greg Miller šel rovnou do ložnice. Hledal vánoční dárek od bratra. Ukryl ho ze stejného důvodu, jako když někdo s dietou schová bonboniéru – aby se těžko hledal. Už byl za touto fází, ale chtěl tu knihu o ptácích. Po pár minutách hrabání ji našel. Kaštanová a zlatá s pěvcem na obale „Kingbird Highway“ – příběh o Kennu Kaufmannovi a jeho Big Yearu z roku 1973. Během čtenářského maratonu na podlaze ložnice zhltl všech 318 stran. Miller nemohl uvěřit, že ten muž cestoval tak daleko a viděl všechny ty ptáky za méně než 1000 dolarů. Miller začal přemýšlet o tom, že Big Year možná není až tak finančně nedosažitelný. Jeho Ford Explorer přežil rozchod, a tak nemusel opakovat Kaufmannovu účast na jeho výpravě napříč Amerikou. Ale může si Miller dovolit Big Year? Posadil se ke stolu na svoji modrou rozkládací stoličku a na počítači šel přímo na stránku www.travelocity.com a spatřil ohromující boj aerolinek o zákazníka. Vybral svoji Visu a začal klikat. O hodinu později si zamluvil letenky na okružní cestu. V únoru s malými jihozápadními aerolinkami do Arizony, Texasu a Minessoty, v březnu do Oklahomy a Californie a v dubnu znovu do Texasu. Cena za tyto letenky byla asi 1000 dolarů, zhruba tolik, co celý Kaufmannův Big Year. Miller ještě neskončil. Roky snil o květnovém výletě na Attu, který je považován za svatý grál všech opravdových pozorovatelů. Zem bez stromů, výčnělek Aljašky, 1700 mil od Anchorage, ale pouze 200 mil od Ruska. Díky časovému posunu mohl být v jeden den na dvou místech najednou a Attu bylo to místo, kde přistávaly vzácné asijské druhy, když byly brutální bouřky. Jeho dvoutýdenní výlet na Attu a týdenní na další opuštěné Aljašské ostrovy stál 5000 dolarů. Nebo by se dalo říct, že více než roční nájem za jeho byt s dvougaráží. Miller věděl, že si nemůže dovolit Attu, ale stejně tak si nemohl dovolit to vzdát a nechat svoji mysl propadnout zoufalství. Attu bude životní cesta. I kdyby mohl žít jen do května, koupil by letenku a zůstalo by mu jen 500 dolarů. Nikdy v životě si nezamluvil tolik letenek. Nikdy se necítil být tak plný energie. Celé tělo se mu chvělo. Téměř čekal, že se podívá a uvidí na monitoru domovinu – (racek Bonapartův). Miller vyndal svoji oblíbenou příručku. Průvodce ptáky severní Ameriky od National Geographic. Snažil se smířit s krutou realitou. Doma měl málo peněz a v práci se musel vyrovnat s chybami Y2K. Pokud by během migrace na pobřeží nestihl nějakého ptáka, neměl by čas ani peníze, aby ho pozoroval v hnízdištích v tundře. Nahánění ojedinělých rarit nepřipadalo v úvahu. Mohl vidět 600 druhů. Uprostřed noci na palandě se Greg Miller stále cítil šťastně. Big Year je hra čísel. 675 typických severoamerických druhů. Denně najdi dva nové a jsi další šampión. Matematika je lehká, realita je šílená. Pro začátečníky... všichni nežijí na stejném místě. 440 druhů ve vnitrozemí, 190 na pobřeží a 440 na moři. Jsou těžko rozeznatelní. Někteří preferují Tichý a jiní Atlantský oceán. Proč se někteří dají pozorovat jen při východu a někteří jen při západu slunce, nikdo neví. Ale špičkový Big year pozorovatel je musí vidět všechny. Problém je, že se místa pozorování mění. Migrace je jednou z nejmocnějších přírodních sil. Minimálně 300 amerických druhů se jí řídí. Například lesňáček kanadský podlehne svému jménu a každý květen odlétá do vlhkých severských lesů. Ale žlutošedý pěvec se každý srpen proletí 4000 mil, aby navštívil své přátele v Andách v Peru. A to dává pětiměsíční prostor, kdy se dá spatřit v severní Americe. Díky své předvídatelnosti se dá nazvat pták ''√'' - dá se lehce odfajfkovat. Ale takových mnoho není. Většina při honu za samičkami létá od tundry na Aljašce až po Labrador. Po létě plném lásky bez potravy většina odlétá za hmyzem z Grónska až do Afriky. A to pozorovatelům ztěžuje práci. Kdo se snaží o Big Year nesmí je zmeškat. No a tak to je. Každý druh přinese nový problém. Aby uspěl, musí pozorovatel zkoumat 675 domácích druhů a zjistit, kdy, kde a jak je pozorovat. Migruje tento pták brzy nebo později? Nad zemí nebo nad vodou? Přes Atlantik, přes Pacifik nebo nad Mississippi? Sám nebo s jinými druhy? Vědomosti jsou koruna a strategie je král. Rozvrh je mrcha. Celé to je o putování mezi migračními trasami a nastražení dalekohledu jako pasti. Načapat vyčerpané ptáky z cesty nad mořem. No a potom tu jsou magická místa. High Island v Texasu, Dauphin Island v Alabamě a Point Pelee v Ontariu. Všechny tyto druhy pozorované během migrační pasti šetří čas a námahu při pozdějším hledání. No a tak se snaží vytěžit leteckou dopravu na maximum a to už ani nemluvíme o snaze najít na letišti uprostřed května hned po východu slunce parkovací místo. Druhá jarní migrace je už jen zoufalství, jsou to jen jedinci, kteří první nestihli, a pokračuje až do léta. No a podzimní stěhování je jen pusa na rozloučenou s rokem. Pozorovatelé jsou neradi závisí pouze na migraci, a tak na cestách navštíví kvůli mořským a tropickým druhům jižní Floridu, kvůli chladnomilným a sovám se vydají do Minesoty. Texas je domovem pouštních a severní Arizona kolibříkovitých a lilkovitých. Velké pláně jsou domovem pro strnady a vrabčáky, pro evropské druhy je to pobřeží Aljašky, Colorado pro tetřívka pelyňkového a divoké slípky a Kalifornie a severní Karolína pro mořské ptáky.
Ten, kdo je během migrace na správných místech, může vidět všech 675 druhů. Problém je, že rekord je 721. Jak je to možné? Odpovědí jsou tuláci a nehody. Tuláci jsou ti, co vybočili z typické trasy, jsou v menších skupinkách nebo sami. Nehody jsou jedinci stovky až tisíce mil od domova. Někteří se jiných „nezeptají na cestu“, protože jsou příliš sebevědomí. Jiné unese hurikán nebo tajfun – výsledek je stejný. V Severní Americe skončí pták, který sem nepatří. A ty si rychle připíší nejsnaživější pozorovatelé Big Yearu. Komito měl tu snahu a dřel víc jak kdokoli jiný. V roce 1987 měl cit na to, jak ušetřit peníze včasným zamluvením letenek a dostat se tak na tradiční pozorovatelská místa. Těsně před plánovaným odletem dostal zprávu o tulákovi nebo nehodě někde jinde mimo kurz. Měl vybočit a vidět vzácnost, kterou mohl vidět jednou za desetiletí, a zahodit možnost ušetřit, nebo se držet plánu a pozorovat desítky domácích druhů? Z toho ho vždy bolela hlava, ale Komito se na svém druhém Big Yearu rozhodl tak, že vždy nejprve sledoval rarity a potom účty. I když ne že by vyhazoval stovky dolarů. Ale i jiné věci mu dělaly radost. Komito začal pracovat. Komito toho už nalétal tolik, že dostával zvýhodněné balíčky, a když nalétal více než 60 000 mil, získal status zkušeného a balíčky po 999 dolarech, každý obsahoval 8 lístků a byl zaměřený na určitou oblast. Mohl létat po pevnině USA nebo Kanady, díky nalétané vzdálenosti získal i další výhody. To mu umožnilo letět kamkoli na kontinentě první třídou za 125 dolarů. Komito koupil 3 balíčky – 24 letů. Věděl, že se musí dostat na Attu. Naposledy, když se s dalšími pozorovateli snažil dostat na ostrovy ve čtyřmístném letadle, bouřka zdevastovala Aljašku. A tak skupina na 4 dny uvízla v Anchorage. Prezident Americké pozorovatelské asociace Larry Balch zarezervoval hotel za 192.24 dolarů a Komito neměl na výběr. Musel zůstat. Balch totiž dal Komitovi pokoj na starost. V minulých měsících si pánové vyměnili dost nepříjemné dopisy. Komito věděl, že bez něho se tam nedostane, tak vypsal šek a rozhodl se, že tento rok bude řešit ptáky a ne lidi. Měl problém, že naposledy špatné počasí sloužilo jako výmluva na zrušení a věděl, že by to mohlo znamenat vyhození tisíců, které už do pozorování dal. Z toho důvodu zaplatil jen polovinu zálohu, ale bez přebytečných 5000 dolarů, a tak bylo jisté, že se výprava uskuteční. Attu se mohlo konat až v květnu, a tak se Komito znovu řídil heslem, že bude řešit ptáky a ne lidi. Naproti tomu Al Levantin neměl žádné problémy s lidmi. Během let, kdy se zbytek pozorovatelské elity plahočil po kontinentě, seděl v kanceláři. Pouze pár špičkových pozorovatelů ho poznalo. To znamenalo, že nemá nikoho, kdo by ho kvůli nehodě nebo tulákovi budil uprostřed noci. Ale také to znamenalo, že nebyl nikdo, kdo by se ho snažil usadit starým rekordem a to byla obrovská výhoda. Rozhodl se, že to zvládne sám. Měl dost asistentů, kteří mu řídili schůzky a lety. Byl chemik a logistik. Miloval řešení problémů. A Big Year byl velký logistický problém.Levantin jako inspiraci četl Vardamanovu knihu (call, collect. Ask for birdman). Stejně jako Levantin i Vardaman byl obchodníkem. Sice měl dost peněz, ale neměl žádné jméno mezi špičkovými pozorovateli. Levantin obdivoval Vardamanův přístup. Pokaždé, když něco nevěděl, najal si ty nejlepší lidi, aby mu ukázali, jak to udělat. Dostal se tím do řečí. Musel si prý někoho najmout, aby mu ukázal ptáky a tak si prý koupil si rekord. Levantin takový problém neměl, ptáky znal. Levantin chtěl ukázat, že i někdo bez kontaktů může překonat rekord. Levantin nechtěl chodit jako turista a průvodce už nepotřeboval vůbec. Četl Komitovu knihu a věděl, jak docílit rekordu. Levantin analyzoval Komitovy postupy v knize Pozorovatelský Indiana Jones a usoudil, že jedna změna mu může přinést o mnoho více ptáků. Tou změnou byly výlety lodí. Komito připustil, že mu uniklo nejméně 6 mořských druhů, protože si nenaplánoval lodní výlety. Levantin stejnou chybu neudělal. Hledal v katalozích, v časopisech, na internetu, v pozorovatelském časopisu a zabukoval si tolik výletů, kolik jen mohl. Doma v Rocky Mountains se připravoval na svoje vítězství na moři. Všechno probíhalo podle plánu až do doby, kdy si chtěl objednat let. Nastal problém, který vůbec nečekal. Jak postupoval ve firemní kariéře od laboranta přes managera a víceprezidenta až na vrchol, stoupal i jeho status v Unites Aerolines z Premier (25 000 mil ročně) přes Premier executive(50 000) až po Executive 1k za 100 000 mil ročně. Bylo nemožné sehnat let z Aspenu od ledna do března, téměř všechno bylo totálně obsazené. Zkusil zavolat na linku pro VIP zákazníky. Má přece nejvyšší postavení. Argumentoval, že jede jen na lehko s dalekohledem bez kufrů. Přesto to nepomohlo, i když nebyl jen tak nějaký turista. Věděl, že všechen čas a snaha, kterou tomu dosud věnoval, nesmí přijít nazmar, radil se ženou, které všechno vysvětlil. Zabukoval alespoň, co se dalo. Jen s maximálním úsilím se mohl zařadit k top pozorovatelům. No, takový těžký už je život v Aspenu během lyžařské sezony.
Greg Miller si mohl nechat o takovém bohatství jen zdát. Začal se 7 000 $ na účtě, ale prakticky všechno už utratil, protože musel zaplatit velkou výpravu na Aljašku. Když započteme jeho 3 Visa karty, 1 MasterCard a 1 Discover kartu, tak měl i 10000$ debetu. Nerad platil měsíčně 19% úrok, ale věděl, že nemá na vybranou. Měsíčně mohl vložit 6500$. To mu dávalo trochu prostoru. Chtěl si pořídit více karet, ale neměl moc dobré vyhlídky, aby je získal, protože občas zapomněl zaplatit na svých pracovních večírcích. Byl vděčný Vise za ten kousek plastu, co měl. Millerův Big Year byl tedy „z ruky do úst“. Bral 45$ na hodinu jako zprostředkovatel v jaderné elektrárně, takže neměl moc času a navíc musel často makat přesčas. Ale velcí šéfové ho nutili. Když odečetl daně, začal počítat. Odpracování 12 hodin by mu zaplatilo let do Miami. Samozřejmě pod podmínkou, že boj mezi aerolinkami stále trvá. Odpracování 14 hodin by mu umožnilo dostat se do Vancouveru. Když si spočítal, jak dlouho by musel pracovat, aby se dostal na Point Barrow na Aljašce, zhrozil se. Jen když pracoval tolik hodin, mohl si dovolit tolik cestovat. No a když tolik pracoval, neměl na cestování pro změnu čas. Do Y2K zbývaly 2 roky a software byl stále plný chyb. Riskoval by Millerův šéf roztavení jádra kvůli ptákům? Bez šance. (Poznámka překladatele Y2K byla chyba v programech, ve kterých bylo třeba změnit kódování, jinak by fungovaly jen do konce roku 1999. Konkrétne do 31.12. 23h:59min:59s:999ss a věřilo se, že jediná chyba v některém z propojených systémů by vedla k celkovému zhroucení. To by znamenalo kolaps letecké dopravy, selhání internetu, zničení elektráren a výbuch těch jaderných.....). Miller musel tvrdě pracovat a tvrdě pozorovat. Aby rok proběhl správně, nezůstala nesplněná práce, peníze v peněžence, ale ani nesplněné sny. Ještě nikdo nepracoval během Big Year na plný úvazek. Ale Miller byl mužem extrému a věděl, že to dokáže.

Bodega bluff.

V žádné jiné době během roku neproběhla nikde taková událost, aby tisíce lidí pozorovalo milióny ptáků. Tak proč k čertu Levantin vůbec uvažoval o tom, zda se tam má ukázat? O tom přece nebylo pochyb. Před ním na takovou loď nebo velmi podobnou nastoupil Komito a byl to právě Komitův hlas vzadu v hlavě...ten dunivý hlas, který ho k tomu přesvědčil. Předtím Levantina nenapadlo, jak zlepšit svůj Big Year. Bylo teprve 19.ledna a už měl 245 druhů. To znamenalo 1 druh každé dvě hodiny. Cítil se čile. Už procestoval 3 státy a jednu kanadskou provincii. A ještě k tomu spatřil toho ptáka z Britské Kolumbie. Byl to malý kousek zelené energie jménem kolibřík pruholící, který byl nesmírně vzácný. Až tak vzácný, že severně od Mexika byl zaznamenán jen 2 krát v historii. Rarity vytvářejí rekord a Levantin doufal, že na svém výletě po pobřeží za mořskými ptáky, bude mít rarit víc. Hodně rychle Komita dohnal. Levantin samozřejmě věděl, kdo je Komito. Během dvou předchozích migrací spolu strávili týdny v centru těch nejtvrdších pozorování na stanovisku, které se jmenuje Attu a je součástí krásných Auletiánských ostrovů. Tehdy se přesvědčil, že Komito je bohatý a neúnavný. Navíc byl Komito nesporným držitelem Big Year rekordu 721 ptáků, který vytvořil v roce 1987. Levantin věděl, že se chystá překonat Komitův starý rekord. Jen nevěděl, zda mu to poví. „Dobré ráno Mistře“, pozdravil Levantin Komita. Tu přezdívku dal Levantin Komitovi dávno na jedné z výprav a Komito ji nikdy neřešil. Levantin byl takový vtipálek, že se dalo jen těžko říct, zda to myslel sarkasticky. Práce v obchodě učí, že úsměv otvírá i zavřené dveře. „Ahoj Al, jak se máš?“ odpověděl Komito. Je čas se rozhodnout říct mu, že je tady, aby ho překonal? Než však Levantin stihl otevřít pusu, Komito odešel.
Byl to první pobřežní trip toho roku a on už viděl 50 dalších pozorovatelů. Byl nažhavený jako sopka těsně před výbuchem. Levantinovi připadlo zvláštní začít si s Komitem právě tady. Bylo to právě tady v Bodega Bay, kde Alfred Hitchcock natočil v 63 klasický horor Ptáci, který přinutil lidi zamyslet se nad přikrmováním v zahradách. Hitchcock věděl, že to nejděsivější udělá příroda sama. Jen málo co je tak rozšířené a samozřejmé jako ptáci. A tak tam byli všechny ty nebezpečné vrány a krkavci, dokonce i pěnkavy, které mohli ničit stany a vylétat z krbů. Mezi pozorovateli ale film nebyl vůbec úspěšný. Strávili mnoho času v poli mezi ptáky, aby věděli, že se ptáci takto nechovají a hlavně že neútočí na lidi. Hitchcock mohl napodobit útok havranů jen tak, že posypal vlasy herců krmivem. Krkavci se shromažďovali a číhali na střeše školy jen proto, že měli na nohách magnety. Děti pronásledované ptáky. To všechno připadalo Levantinovi směšné, hloupé a nejhorší věc, kterou mu kdy ptáci udělali, byly„dárečky“ na autě a trávníku v zahradě.
Ale stačil jediný člověk, aby mu způsobil tolik problémů. Komito se vrátil z lodního okruhu. Energie z něho jen vyzařovala. Komito vypadal, jakoby se vznášel na vlnách melodie z Hitchcockova hororu. Mám mu to říct? Mám mu to říct? Bál se Levantin. Jako obyčejně Komito narušil ticho. „Al, byl jsi venku do pozdních hodin? Toulal jsi se daleko?“ Levantin si myslel: „To si piš, mám už 245 druhů a dýchám Ti na rekord.“ Odpověď Levantina byla však tato: „Právě jsem se vrátil z Britské Columbie a viděl jsem tam kolibříka pruholícího.“ „Skvělý druh“, odpověděl Komito. „Víš, že jsem na něj také myslel. To je divné.....pomyslel si Levantin. Komito už ho předtím viděl a měl ho na svém Life seznamu. Proč by ztrácel čas a peníze, aby ho zase viděl? Když mu to Komito neprozradí, nedá se nic dělat. Levantin mu také nedal nic zadarmo. Jednou z nejtěžších výzev Big Year bylo poznat pozadí soutěže. Každý TOP pozorovatel má slabiny. Peníze......příliš arogance...averzi k dlouhému pobytu mimo domov. Ale žádná slabina se nedala odhalit, dokud se neodhalil sám protivník. I to byla jedna z rolí šampiona Big Year. Vlny dorážely a loď se houpala. Levantin už nevydržel. Ta dobrosrdečná část jeho osobnosti převzala kontrolu. „No“, oslovil Levantin Komita. „Právě jsem se vrátil z Vancouveru a pořád mám mapy a jízdní řády trajektů, chceš je?“ Jestli je Komito chce? Co je to za otázku? Levantin Komitovi právě nabídl Pozorovatelský ekvivalent pokladu. Komito mohl utratit spoustu peněz letem do Vancouveru bez Levantiniho řádu a pak čekat v doku bůhví do kdy. Pro Big Year nebylo nic cennějšího než čas. A Levantin mu dával dar 366 dne. Ten den se stal ještě cennějším, když loď vplula do přístavu blízko Bodega bluff, kde na filmovém plátně odolal dům Jessicy Tandy masívnímu útoku vran. Vlny dosahovaly výšky 10 stop (poznámka překladatele: něco málo přes 3 metry) a oceán byl rozbouřený. Kapitán oznámil, že je nebezpečné pokračovat a odvolal trip. Když se loď otočila do přístavu, neměl Levantin na seznamu žádné přírůstky, ale měl dost času přemýšlet. Jeho tajemství o vlastním Big Year je v bezpečí. Co měl Komito za lubem? Proč chtěl toho „jednou za život“ ptáka vidět zase? Mohl také usilovat o Big Year? Ale.....nikdo se nesnažil o Big Year dvakrát. Levantin věděl, že je Komito pozorovatelský blázen, ale že až tak? Levantin cítil závan strachu a napětí.
Restaurace Tides čněla nad přístavem přesně jako ve filmu Ptáci. Rackové se zlověstně vznášeli nad lodí, ale motor byl příliš hlasitý na to, aby někdo slyšel Hitchcockovu hudbu. O 3 dny později a 200 mil níže Kalifornským pobřežím, ale 3000 mil od domova, Komito znovu nastoupil na Levantinovu loď. To už bylo příliš divné. Jak mohl Komito stihnout kolibříka pruholícího v Britské Kolumbii i tuto loď v Monterey Bay? Když se Komito a Levantin konečně přivítali, dalo se jen těžko uhádnout, čí pohled byl podezíravější. Stále nepadla řeč o Big Year, ale Komito usoudil, že nemá šanci křižovat Kanadou kvůli kolibříkům. Komito vypadal podivně zaujatý. Měl své vlastní starosti....Před 11 lety při svém prvním, už legendárním Big Year, narazil na stejnou velitelku této lodě. Debi Shearwater byla královnou těchto moří a hlavní organizátorkou tzv. žraločích výprav. Dávala pozorovatelům jejich jedinou šanci vidět asi 75 druhů, které žily daleko na moři. Nebylo pochyb o tom, že Debi Shearwater miluje ptáky. Ve skutečnosti si v roce 1980 změnila jméno z Debi Millichap na Debi Shearwater (Buřňáková) na počest těm 13 druhům ptáků, které křižovaly Atlantický a Pacifický oceán. Jejím nejoblíbenějším byl zlatý orel, ale Debi znělo jméno Zlatý orel moc indiánsky na dívku, jejíž prarodiče byli Švédové. Komito měl problém s tím, že nemilovala jen ptáky. Ale také velryby a delfíny. Takže si často udělala „přestávku“ během cesty, aby mohla pozorovat tyto živočichy. Pozorovatelé se s tím smířili, protože její výpravy poskytovaly neskutečně zajímavé druhy a navíc působila děsivě a zastrašujícím dojmem, i když byla stydlivá a slušná, ale měla pověst někoho, kdo se nebál překročit tyto hranice. A často křičela. Sice to není všechno, ale pojďme dál.
V roce 1987, když Shearwaterová opět zastavila, aby sledovala plejtváky, Komito už toho měl dost. Hej, zaplatili jsme, abychom viděli ptáky a ne velryby, zavolal na ni. Ignorovala ho. Motory nechala vypnuté těsně u kytovců. Komitovi to vadilo, tak přecházel od jednoho zákazníka k druhému a ptal se jich: „Chcete vidět ptáky nebo velryby?“ Když se všichni shlukli před kapitánskou kajutou, oznámil jí výsledky hlasování. 47 z 50 zákazníků na lodi chce vidět ptáky a ne velryby. Okamžitě přestaňme s tou hloupostí kolem velryb a vraťme se k tomu, proč tu jsme. Shearwaterová nebyla moc nadšená. Vzpoura na lodi kvůli ptákům? Jaká drzost! Míle od pobřeží našel Komito osobu, která se dokázala vzepřít jeho tvrdohlavosti. Odmítla plout dál. Proto Komito tlumočil výsledky hlasování kapitánovi, který jako většina kapitánů byl zvyklý být na lodi s námořníky a ne s puntičkářskými pozorovateli. Kapitán se podíval na ženu, která si změnila jméno podle druhu ptáka.....Dělám, co poví, odpověděl kapitán Komitovi. A ona řekla, abychom zůstali na místě. Tak zůstali na místě. Komito a Shearwaterová spolu dlouho potom nemluvili, ale ona věděla, že Komito ji potřebuje víc než ona jeho. Ukázalo se, že má pravdu.
Bylo o 11 let později a Komito byl zpátky na jedné z její vyjížděk. Oba věděli, že neměl na výběr. Když jste chtěli vidět pacifické druhy, museli jste začít v doku Shearwaterové. Jak bude s Komitem vycházet? Co když bude skvělý pták přesně na druhé straně? Bude ochotna otočit loď? Komito byl na takovýchto výpravách už tolikrát, že si pamatoval pokyny, ale Levantin, pro kterého to byla jen druhá plavba, pozorně sledoval pokyny, které štěkala kolem. Nekouřit. Tam jsou vesty. Vezměte si prášky proti mořské nemoci. Pijte hodně vody a málo kávy. Když budete zvracet, neudělejte bordel v koupelně ani vepředu nebo na bocích, zvracejte vzadu na lodi. Nějaké otázky? Shearwaterová začínala svoje tripy tady v Monterey Bay z dobrého důvodu.
Byl to biologický zázrak a jedno z mála míst na světě, kde se díky větrům a struktuře kaňonu spolu s proudy dá pozorovat bohatý podmořský život. Tento fenomén se jmenuje výduť. Pro většinu lidí je těžko rozpoznatelné – mírná změna barvy a teplota vody. Ale ne pro mořský život. Nekonečné zásoby potravy v podobě planktonu lákají rybky a ty zase tuňáky, delfíny a velryby, no a ty zase mořské ptáky. Když Shearwaterová poprvé začala najímat rybářské kapitány na své tripy v 70. letech, všimla si, že vidí ten samý přírodní fenomén, ale z jiného úhlu. Na svém prvním tripu s nimi si všimla, že aby si ušetřily věčné hledání, naučily se ryby sledovat tzv. tuňákové ptáky. Zjistila, že se jedná o druhy, které jsou mezi pozorovateli ceněné jako rybák dlouhoocasý. A je to i největší migrant na planetě. Tvor, který váží 4 unce uletí ročně 10000 mil z nekončícího slunce severního pólu do nekončícího slunce pólu jižního a pak zase zpátky. Když by se Shearwaterová dokázala naučit správná jména těchto ptáků, mohla by se také naučit, jak řídit loď pro pozorovatele. Někteří ptáci jako burňák lední byli tak běžní, že loď prostě jen projela, ale jiné jako burňák světlečelý bylo třeba pronásledovat. Jak by se mohli rybářští kapitáni naučit okouzlující ptáky jen tak za pochodu? Shearwaterová se musela naučit jejich domácí řeč. Proces učení vypadal jako námořní verze My Fair Lady, ale s mladou ženou, která učila staré psy. Pomalu ale jistě se rybáři stávali pozorovateli.
V roce 1988 už řídila dobře organizovaný obchod. Nejprve loď vplula mezi skály, aby našli kačku strakatou. Sledovat pobřežní ptáky vypadalo jako sebevražda. Vždy, když vlny narazily do lodě, ptáci se ponořili pro kraby a pak se nějak vynořili přímo a přesně tak, jakoby byli v kontaktu s lodí. Přímo za bílými vodami žil alkoun holubí. Černý s bílou značkou na křídlech. Působil chytřeji než kachna a potápěl se stovky stop za kraby a slimáky. Při svítání zdravili loď lachtani a tuleni. Komito a Levantin pozorovali ptáky a ne sami sebe navzájem. Život byl krásný. Loď vplula do hlubší vody a to právě byla ta skvělá věc na Monterey Bay. Proudy byly méně než 5 mil od pobřeží. Některé podobné výpravy musely plout 50 mil, aby viděly podobný ekosystém. Zatímco tady byli burňaci lední a burňák růžovonohý nebo chaluha pomořanská na dohled od pevniny. Někdo zavolal, aby upozornil na vynořující se velrybu. Komito trpěl, nemohl vědět, jestli Shearwaterová nezastaví loď, aby mohla pozorovat velryby. On potřeboval každou minutu na Big Year. Konečně se loď otočila. Pluli rychle, venku bylo 10 stupňů, ale Komito cítil teplo. Možná už byla stará sekera mezi někdejšími rivaly zakopaná. (Pravdou však bylo, že Shearwaterová ztratila částečně zájem o velryby. To proto, že mezi 70. A 80. léty se pozorování stala běžnými a tak ji už tolik nelákaly). Kromě toho pozorovatelé začali rozsypávat popkorn a ančovičky, což přilákalo racky a mezi jinými i racky tříprsté. Pozorovatelům smrděly od ančoviček ruce rybinou a zápachu se nezbavili celé týdny. Vlny narážely do lodě, zatímco pomalu připlouvala do přístavu. Levantin musel stále myslet na to, proč tu Komito je? Přiletěl albatros velkolepý s rozpětím křídel 8 stop, kterého přilákal zvuk vody a šplouchání. A to byla hlavní atrakce a odměna za všechny útrapy na moři. Příručka odhalila tajnou zbraň takovýchto výprav. Vylít přes záď lodi rybí tuk. Ptáci se mohli zbláznit, vlny narážely do lodě. Levantin ten pach necítil už léta. Cítil smrad, a brnělo mu v prstech. Proč chce Komito znovu vidět životního ptáka a proč chce ten řád? Levantin byl pod stresem a v kombinaci s tím smradem a houpáním to nevydržel a pozvracel se. Musel jít do kajuty a dát se do pořádku. Zavřel oči. Proč mu bylo zle? Bylo to od vln nebo od nervů? Mezitím Komito spatřil alkouna aleutského a buřňáka tenkozobého. Než se stačil Levantin vrátit, byli pryč. Komito s rozvrhem v kapse a náskokem 2 druhů byl v ráži. Levantin věděl, že když chce něco dokázat, musí makat a pohnout se. Pokud tedy dokáže udržet žaludek pod kontrolou.
_____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

NOVÁ ČÁST
Smršť.
Sandy Komito měl obavy. Myslel si, že má soupeře a to ne jen tak ledajakého. Al Levantin představoval nebezpečnou kombinaci času, peněz a pozorovatelských triků. Komito viděl Levantina v akci na Attu. Komito věděl, že je Levantin neúnavný. Že dobře vychází s lidmi a to by ho mohlo přivést k dalším. Kromě toho byl Levantin z Bronxu. Komito se už naučil před léty, že existuje slovo, které lidi z Bronxu hnalo vždy vpřed. To slovo bylo lůser. Když chce Al Levantin boj, má ho mít. Asi za měsíc se potkali na lodi do Monterey Bay a Komito strhl časový rozpis. Bylo to sice trochu dětinské, ale zároveň to bylo jasné varování: Nezahrávej si s Komitem.
20.ledna, Gibsons, Britská Kolumbie. $ 366
Second Street? Kde to k čertu je? Sandy Komito věděl, že by se muži neměli ptát na cestu, ale tohle bylo jiné. Byl v divném městě, v cizí zemi a pršelo. Někde venku byl kolibřík pruholící, o kterém mu Levantin řekl. V Kanadě se objevil poprvé v historii. Levantin řekl Komitovi, aby šel k domu lidí, co krmí ptáky na Second Street. Komito potřeboval najít ten dům. Potřeboval toho ptáka. Potřeboval pomoc. V tomto městě, které vypadalo, že v něm nežijí starší lidé, Komito konečně uviděl ženu kolem 50 let, jak kráčí po straně chodníku v mrholení. Vypadala jako žena, která se zajímá o přírodu. Možná porozumí jeho trápení. Zajel autem ke kraji, otevřel okénko a zavolal: „Promiňte, mohla byste mi říct, kde je Second Street?“
Žena zastavila. Oh, hledáte toho ptáka. Komito vyprskl smíchem. Hodně lidí ani nerozeznalo jeep od čtyřkolky a on na ulici našel tu jedinou ženu v Britské Kolumbii, která přesně znala adresu kolibříka pruholícího. Přímo nahoře na kopci Georgia Strait byla 221 Second Street. V současnosti se stalo centrem pozorovatelského vesmíru. Když Gerrie a Lloyd Pattersonovi poprvé nahlásili pozorování kolibříka, zkušení birdwatcheři byli skeptiční, manželé byli sice lidé, kteří se starali o ptačí krmítka v okolí, ale jen těžko byli zkušení pozorovatelé a už vůbec ne odborníci. Všechny místní experty výskyt šokoval, protože tento druh nebyl v žádné příručce, která se týkala severního pobřezí. Bylo jasné, že i když jeho popis seděl, tak všichni věděli, že tento pták je milovníkem slunce a že sem určitě nepatří. Proto zavolali Mikeovi Toochinovi, světovému odborníku, který definitivně potvrdil, že to je určitě ten druh. Jak se sem dostal, nikdo nevěděl. Kolibřík byl jedním z těch, který trávil zimu 200 mil severně v tropické oblasti Baja. Severně od Mexika byl zaznamenán jen 2x a to v Kalifornii asi před deseti lety, když ho sem zavál pravděpodobně hurikán. Předpokládalo se, že ten druhý uletěl ze Zoo, ale nikdo nenahlásil ztrátu. Naštěstí tento druh patřil k těm milovníkům tropů, kteří dokázali alespoň dočasně přežít pár chladných nocí. A to tak, že snížili tělesnou teplotu na polovinu a při plachtění nebo ve strnulosti snížili tep z 1200 při aktivním letu až na neuveřitelných 50.
Od té doby, co se zpráva o tomto biologickém zázraku rozšířila díky internetu, stal se ten dům na kopci mezinárodní turistickou senzací. V době, kdy k němu dorazil Komito, ho navštívilo už více než 1400 lidí z 29 států, 8 provincií a 5 zemí. Téměř všichni přijeli ranním trajektem z Vancouveru. A jak je zvykem cestou vypili litr kávy. V době, kdy přišli na řadu a dostali se alespoň k příjezdové cestě Pattersonových, předstírali ten dobře známý taneček a okamžitě zvonili s prosbou, aby mohli jít na záchod. Pattersonovi proto vybrali peníze a pronajali přenosný záchod. Komito věděl, že tam je příliš moc lidí a tak si tento problém vyřešil už předtím, aby měl pokoj. Podepsal návštěvní knihu, ale kapka deště změnila jeho domovské město na kaňku. Před 6 dny tu samou knihu podepsal Al Levantin. Komito se snažil prohodit pár slov s Lioydom Pattersonem, který byl dost chytrý na to, aby se vyhnul dešti a zároveň slušný, aby přivítal navštěvu a proto stál o pár metrů dál pod přístřeškem. Komito čekal vedle červeného krmítka, naplněného cukrovou vodou. Kolibřík pruholící zůstal dost dlouho, aby si mohl udělat pár fotek. Tady to máš, Ale Leventine!

21.leden Vancouver. 200 mil. $120.
Během svého života pozorovatele Komito s láskou vzpomínal na své pobyty v přírodě. Na místa, která byla ukryta za vodopády, na dravé proudy řek, které je tvořily. Na tetřevy v severních lesích i na albatrosy plachtící ve slunečních paprscích za svítání. Tohle však nebyla jedna z takových chvil. Parkoval u baru Divokých kojotů a pak šlapal celou cestu skrz kaluže za hučením motorů, protože se chtěl dostat na Vancouverské národní letiště, ale zácpa se táhla od křižovatky už po celé dálnici. Podle legendy nějaký nedbalý nebo bezohledný námořník z Číny před 100 lety ve Vancouverském doku otevřel klícky, z nichž vyletěly severočínské majny chocholaté, ktere se tady množily a množily. Ve 30. letech už byli ulice ve Vancouveru plné těchto ptáků, těchto malých, černých, špinavých ptáčků velkých jako drozd s bílou značkou na křídlech. Někteří čínští přistěhovalci, kterým chyběl domov, pár z nich okroužkovali a chovali je doma, ale biologové, kteří si cenili domorodé druhy, je považovali za škodnou. Báli se, že se rozmnoží a zamoří celou Severní Ameriku. Měli k tomu dobrý příklad: 120 špačků obecných, které vypustili v New York City přibližně ve stejnou dobu, se už rozmnožilo na milióny a podmanilo si kontinent.
Matka příroda se svým typickým přístupem hostila návštěvníka v ulicích Vancouveru a tak se střetl asijský invazní druh s evropským. Ukázalo se, že oba druhy se rády množí v neudržovaných zahradách ve stejném městském prostředí navzdory hluku a smogu aut. Rozdíl byl jen v tom, že špaččí samičky jsou lepší matky. Pokaždé, když majna odletěla prolétnout se po okolí, tak špačkové obsadili její místo, někdy dokonce i hnízdo. A tak drzý špaček teď vládl ulicím. V době, kdy Komito dorazil, zbývalo už asi jen 50 hnízdících párů majny chocholaté v celé Severní Americe. Vancouver byl pro ně Alamo. Posledním místem, kde majny hnízdily, byl most Arthur Laing Highway Bridge a v zoufalství se krmily hranolkami z místních McDonald’s. Komito slyšel jen hluk dopravy a vůbec nechápal, jak tu nějaké zvíře dokáže balancovat na hranici vyhynutí.
Těkal pohledem ze strany na stranu. Nehrozilo, že by nezaslechl hlasy ptáků. Zkontroloval nosníky, lana, sloupy i značky, ale nikde nic. Majna byla pryč. Hmm, bude muset jít ke košům. Vůbec ho netěšila představa ptáka s Happy Meal. Přešel pod celým mostem od severu na jih, od začátku na konec. Díval se nahoru tak dlouho, až ho z toho bolel krk. Rozbolela ho i hlava a smog a dieslové výpary mu také moc nepřidaly. Konečně v dálce na trubce se objevila majna a pak další....Komito odtud vypadl tak rychle, jak mohl.

22.leden, Seattle, 2500 mil, $300.
Někdo nahlásil výskyt vzácné pěvušky na Aljašce. Komito volal z letiště všem známým v Anchorage, ale nikdo nebyl doma. Má přesto letět ve 21:00 a doufat, že až doletí, že tam ještě bude? Těžké rozhodování. Ale pak si vzpomněl, že na Nový rok byl doma jen celých 10 hodin a odletěl do Newarku.

23.leden, Fair Lawn, New Jersey.
Doma zaplatil účty, spatřil brhlíka amerického u souseda na krmítku, povečeřel se ženou a domluvil si odlet na zítřek. Šel spát v 9. hodin večer.

24. leden, Superior, Arizona. 2,400 mil. $266.
Jako teenager hrával William Boyce Thompson vysoké pokerové hry v těžkých časech měděného města Brutte v Montaně. Rodiče ho poslali studovat na elitní vysokou školu Phillips Exeter Academy v New Hampshir. On však neodpromoval. Byl přijat na Columbia University, kde se učil hornictví, jenže už v prvním ročníku skončil. Vrátil se domů, začal se učit opět hornictví, ale znovu selhal. A proto se Thompson vrátil do New York City.
V hlubinách Wall Streetu, kde se svět točil kolem peněz, William Boyce Thompson zbohatl, když vydělal desítky miliónů. Jeho společnost sice vytvořila několik nebezpečných skládek, ale vybudovala také arboretum 55 mil východně od Phoenixu, které si zamiloval drozd rezavohřbetý. Naturalisté, kteří protestovali proti skládkám, zároveň milovali arboretum a užívali si zimování ptáků v Arizoně. V tomto arboretu Komito dostal drozda rezavohřbetého. William Boyce Thompson se tím o kousek přiblížil k environmentálnímu očistci.

25.leden, Portland, Oregon, 1400 mil, $189.
Komito vstoupil do telefonní budky a pomalu vyslovil dvě slova kalous ušatý. Cítil se jako tajný agent. Bude heslo fungovat? Úspěch. Přepojili ho přímo na hlášení vzácných ptáků NARBA. Členství za $25 dolarů ročně mu umožňovalo okamžitý přístup k hlášení vzácných ptáků a to bez ohledu na místo a čas. NARBA shromáždila všechny tyto informace na jedno místo, které bylo kdykoliv přístupné. A to šetřilo čas. A jestli Komito něco potřeboval během Big Year, tak to byl právě čas.
Jeho heslo kalous ušatý bylo připomínkou jeho Big Year nemesis z r. 1987. I když se tento druh obvykle dal bez problémů získat na východním konci Jones Beach, Komito ho tam zmeškal. Stejně jako v Torontu, San Diegu Caspere, Wyomingu St. Louis New Haven, Connecticute a New Yorkské botanické zahradě. Nakonec se mu to podařilo až poslední den svého Big Year. Toto heslo si zvolil při druhém Bieg Year proto, aby nebyl nafoukaný. Zatím to fungovalo.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Číst dál...

Autobirding a velký pomocník

Často se mi stává, že se z auta potřebuju akutně podívat monokulárem ven do polí na ptáky. Nechci vylézat z auta, abych je nepoplašil. Je zajímavé, jak třeba na Mosteckém jezeře, pokud člověk sedí v autě, má kachny prakticky na dosah, ale jak vystoupí z auta, přestože víc než opatrně a plíží se jako Indián, do kachen jako když střelí. Ani monukulár položený na stažené okénko nepřináší ten správný pozorovací zážitek a snaha nacpat do auta složený stativ s monokulárem na sedadlo řidiče, skončilo komickou situací.

držak01
Dlouho jsem přemýšlel, jak si pomoci a ejhle, řešení víc než jednoduché!!! Pomohl přemoudrý a všeznalý strýček Google, Však co on neví, za vědění asi ani nestojí! Našel mi pár eshopů, které nabízí držáky pro fotoaparáty a monokuláry přímo na okénko automobilu! Jak jsem se mohl přesvědčit, i lomený monokulár držák zvládá a tak jsem oktávce zakoupil novou okrasu!
Popis výrobce je opravdu sporadický, ale vytrhl mi trn z paty!! Už se těším, až vyrazím na Jezero!!!

držak02

Otočná hlava pro uchycení spoting scopu, nebo dalekohledu na okno automobilu zajišťuje pohodlné pozorování z auta. Lze použít i na fotoaparát, kameru. Adapter lze také použít všude, kam lze připevnit držák stativu (max tloušťka desky pro přichycení do 1 cm). Bohužel vhodný pro příme dalekohledy. lomené mají problém.

Číst dál...

Greg Miller: Birding, okénko pro vaši duši

(překlad z knihy Good Birders Still Don’t Wear White: Passionate Birders Share the Joys of Watching Birds)

Lidé, kteří mě znají, si moje jméno nejčastěji spojují s jednou z postav filmu The Big Year z roku 2011. Byl jsem autentickým birderem, kterého ztvárnil Jack Black. A někteří z vás četli knihu od Marka Obmascika The Big Year (2004) sepsanou podle skutečnosti, podle které byl tento film natočen. Ve filmu se říká, že jsem se do soutěže big year pustil proto, abych ve svém životě udělal něco výjimečného. Ve skutečnosti jsem se do toho pustil z mnohem prozaičtějšího důvodu – můj život stál úplně za pendrek.

Často v žertu říkám svým posluchačům, že nyní je nejoslavovanějším ten nejsobečtější a nejnezodpovědnější rok mého života. Což je legrační i smutné zároveň. Všechny důležité události mého života se v roce 1990 pěkně zamíchaly. Rezignoval jsem na místo pomocného pastora v našem kostele, abych zachránil svoje manželství. Stále jsem byl na celý úvazek zaměstnán jako počítačový programátor, kterému nezbývá moc času být doma. Nejen, že jsem své manželství nebyl schopen zachránit, ale musel jsem opustit i práci, u které jsem doufal, že zůstanu do konce života – navíc jsem se musel začít hýbat, tělesně.

Emoční tlaky pro mě byly traumatizující. Cítil jsem se vyřízený. Moje sebeúcta přede mnou ležela rozbitá na tisíc kousků. Zdálo se, že se už nic nedá zachránit. Moje sny vybledly a naděje se vytratila. Jaký smysl mělo žít? Na samém dně jsem uvažoval o sebevraždě.

Zachoval jsem si už jen špetku zdravého rozumu. Vzpomněl jsem si na slova, která kdysi řekl Robert Schuller. V podstatě prohlásil tohle, „Nedívejte se na to, co jste ztratili. Dívejte se na to, co vám zůstalo.“ Byla to ohromná myšlenka o tom, jak se vyrovnat s ochromující ztrátou. Dodala mi odvahu pohlédnout do svého nitra a podívat se po tom, co tam zbylo. Jediné, co jsem našel, byl birding.

To můj otec mě přivedl jako malého kluka k pozorování ptáků. Kolik mi tehdy bylo? Byl jsem ještě tak malý, že si nedokážu vybavit ani svůj první dalekohled. Moje nejkrásnější roky byly ty, kdy jsem chodil pozorovat ptáky s tátou. Naše vášeň byla společná.

Jako bývalý učitel chápu, jaký vliv na myšlení dětí, alespoň dočasný, má rozptýlení. A znal jsem sebe. Mohl jsem se vyhnout plácání v bahně sebelítosti, pokud nahradím negativní myšlenky čímkoli pozitivním.

A pak mě to napadlo: abych se z toho dostal, mohl bych využít birding.

Občas se mi stávalo, že jsem propadl živelnosti a někdy to nabralo až extrémní obrátky. Než abych hledal únik v obyčejném pozorování ptáků, rozhodl jsem se hrát o všechno – a tím měl být big year. Jde o pokus vidět tolik ptačích druhů, kolik je možné během jednoho kalendářního roku v osmačtyřiceti sousedících státech, včetně Kanady a Aljašky (tzv. „území ABA“ podle American Birding Association).

Vrhl jsem se do toho se vší vervou, přičemž jsem se snažil udržet v zaměstnání na plný úvazek jako počítačový programátor pro jadernou elektrárnu. Moje plány vyhnout se sebelítosti tím, že ji nahradím zábavným rozptýlením, docela dobře zafungovaly. Viděl jsem 715 druhů ptáků, procestoval jsem více než 135 000 mil a potkal jsem stovky přátelských ptáčkařů, kteří mi pomohli prožít rok epických rozměrů.

Co se vlastně stalo? Proč to fungovalo? K mému konečnému úspěchu se přidala řada věcí, z nichž většina se udála navzdory mým prostým plánům.
- Mám rád ptáky. Jejich svět mi přijde jako paralelní vesmír tomu našemu. Když jdu pozorovat ptáky, vejdu do jejich světa a ten svůj nechám za sebou. Vidím zpívat kardinála. Nezajímají ho poslední prezidentská klání. Neslyšel o válkách, o vraždách nebo o Hollywoodu. Nezná můj život. Neví, odkud jsem. Nezná moji rodinu. Ale zpívá. Je to krásné a dělá mě šťastným.
- Když děláte big year, vaše skóre je jasné. Vidíte-li nový druh, počítáte ho jako jednu položku v seznamu bez ohledu, jestli je vzácný nebo běžný.
- Děláte-li big year, musíte plánovat, promýšlet logistiku, musíte studovat a také mít štěstí. To vám zabere všechen váš čas a zanechá jen malý prostor negativním myšlenkám.
- Každý den má svůj smysl. Probouzíte se s myšlenkou, „Jak můžu vidět více ptáků? Kam bych měl zamířit?“

Žijeme v rychlém světě. Když si myslíme, že něco už nemůže být složitější, většinou to složitější je. Někdy máme pocit, že nám nezbývá dostatek času ani k nadechnutí, natož na tak zbytečný koníček, jakým je birding.

Ale život nehraje vždy podle našich pravidel. Oblíbenou předpokladem je, že čím tvrdší je vaše práce, tím toho více dosáhnete. A čím více dosáhnete, tím více budete mít peněz. Čím více budete mít peněz, tím více si budete moci koupit věcí. Čím více budete mít, tím budete šťastnější.

Je to skutečně pravda? Uspokojení z věcí, které vlastníte, existuje, ale je jen krátkodobé. Pravdou je, že čím víc věcí máte, tím více se opotřebovávají, rozpadají a přestávají fungovat. A když vlastníte hodně věcí, zjistíte, že v určitém bodě už vám nezbývá čas je všechny využít. Věci, kvůli kterým jste tak tvrdě pracovali, leží bez povšimnutí v koutě a váš svět se stává ještě přeplněnějším. Vaše starosti se násobí a překrývají a zkreslují to, co by mělo vidět vaše srdce jako při pohledu přes lupu. A když je jich nad hlavu, každý problém se zdá být větší, než ve skutečnosti je.

Nemusíte to řešit rok trvajícím únikem tak jako já. Uspokojení vám může přinést každá chvíle při pozorování ptáků. Birding sice nevyřeší vaše problémy, ale je pro vaši duši něco jako Okena. Vyčistí okno do vašeho srdce a vy budete vidět jasněji. Dá vám novou perspektivu. Každá pomoc se počítá. Takže, zkuste birding. Váš život se může změnit!

Tipy
- Vyberte si na birdingu něco, co vás skutečně zajímá. Nemusí to být právě soutěžní big year. Tím nejdůležitějším je to, aby vás radost, kterou vám to přináší, zcela pohltila.
- Vyhraďte si čas ve svém kalendáři tak, abyste se své nové radosti věnovali pravidelně.
- Zaznamenávejte svoje aktivity. Fotografujte se. Veďte si deník.
- Máte deprese? Zkuste se podívat na své fotky a začíst se do svého deníku. Mohlo by to prozářit vaše chmurná období stejně jako u mě!

GREG MILLER se pozorováním ptáků baví přes padesát roků. V současnosti dělá průvodce pro Wildside Nature Tour. Je také mluvčím a osobním průvodcem Greg Miller Birding.

greg miller

Greg Miller (vpravo) a herec Jack Black, který ve filmu The Big Year ztvárnil jeho osobu. Zdroj: http://wildsidenaturetours.com/.
zdroj Birdwatcher.cz Robert Dodin Doležal

Číst dál...

Noah Strycker: Za birdingem do světa. Vše staré je zas nové

(překlad z knihy Good Birders Still Don’t Wear White: Passionate Birders Share the Joys of Watching Birds)

Poté, co jsem dokončil střední školu, jsem vyrazil na svůj první výlet za ptáky do zahraničí. Ptáky jsem byl posedlý od páté třídy a najít nový druh v okolí domu začínalo být stále těžší. Proto jsem se zapsal do projektu zabývajícího se výzkumem ptačích hnízd v Panamě a vyrazil jsem do středoamerické džungle.

Vzpomínky na první den v Panamě se mi vracejí tak průzračné a čisté, jako by to bylo včera. Když jsem se probudil a vyhlédl z okna, uviděl jsem osm pro mě zcela nových druhů najednou. Později toho rána, jsem si při procházce deštným lesem uvědomil, že nepoznám ani jeden ptačí hlas toho tropického chóru. Bylo to ohromující a vzrušující: doma jsem byl zvyklý určit každé ptačí pípnutí a už jsem zapomněl, jaké to je cítit se začátečníkem. Mým dychtivým očím se jevil výjimečným a nádherným i ten nejběžnější panamský opeřenec. Holoubci skořicoví byli zbarveni sytě hnědě. Tangary modré jiskřily na obloze kobaltovou modří. A půvabní a běžní tyránci ploskozobí stavěli hnízda podobná dlouhým zacuchaným vousům visícím ze stromů obsypaných ovocem, o kterém jsem nikdy dříve neslyšel.

Od té doby jsem navštívil téměř padesát zemí několika kontinentů a zjistil jsem, že ten pocit cítit se jako začátečník, nikdy nezestárne, když je všude tolik nádherných možností. Pozorování ptáků daleko od domova je formou cestování v čase, výletem do minula, kdy jste věděli méně, ale byli jste pozornější. Vzpomeňte si na překvapení, které jste zažili, když jste poprvé začali pozorovat ptáky, jak nádherní vám zprvu připadali? Ty dny se zdají být dávno pryč, přitom jsou v dosahu stejně jako letenka na nějaké nové místo.

Krása ptáků je v tom, že jsou všude, od největší divočiny po ten nejlidnatější střed města. I ta zdánlivě mrtvá místa leží v jejich dosahu: ptáci byli zastiženi na Jižním pólu, nad vrcholkem Mount Everestu a stovky mil od nejbližší pevniny. Díky své schopnosti létat mají více trojrozměrný pohled na svět než my a někteří ptáci žijí ve vzduchu skoro celý život. Předpokládá se, že například rorýs obecný táhnoucí z Evropy do Afriky, přistává pouze na svém hnízdě; celý zbytek života je odkázán na svá křídla. Albatrosi běžně plachtí kdekoli nad jižním oceánem s větrem v zádech a činí tak déle, než jsme si my, lidé, prvně uvědomili, že je Země kulatá.

Birding mi nabízí neotřelý a nový způsob pohledu na svět. Když cestuji, snažím se myslet jako pták a to mi umožňuje získat víc než běžný návštěvník. Pták vnímá svoje okolí na základě obecných vlastností: lesy, hory, oceány, pouště, údolí, ledovce, řeky, prérie, jezera atd. Když přenesu svoji mysl vzhůru, nejsem už jen návštěvníkem, jsem orlem pohlížejícím na krajinu křišťálově ostrým zrakem. Lidská civilizace se pod mými křídly stává poměrně nevýznamnou.

Jen si představte, jak musí vypadat svět z ptačího pohledu? Jak naši opeření přátelé vnímají tuto planetu během svého každodenního života? Ptáci mnohdy obývají stejná místa jako my, ale své okolí nejspíše vidí z trochu jiného úhlu. Pár věcí bychom se díky jejich perspektivě mohli dovědět i my.

Předně, ptáci by asi neměli moc pochopení pro naše politické rozdělení světa. Hranice států neznamenají téměř nic vzhledem k jejich způsobu života a každý opeřenec by jen s obtížemi luštil tu změť různobarevných čar na mapě. Jak by si káně bělohrdlá vysvětlila všechny ty dokumenty, které by potřebovala k uskutečnění své každoroční migrace přes státní hranice z Kanady do Argentiny? Ptáci bohudík nepotřebují pasy ani víza.

Rád nad těmito věcmi přemýšlím, když cestuji do jiných zemí. Ptáci jsou světoobčany, kteří mohou volně cestovat, kam se jim zlíbí a v tomto ohledu se nacházejí na jiné úrovni než my. Skutečně docenit význam rčení „volný jako pták“ nám umožní alespoň trocha vlastního cestování. Pozorování ptáků vám nabídne potřebné zorné pole a souvislosti bez ohledu na to, kam vyrazíte a změní tak zcela běžný turistický výlet v hledání pokladu. Neexistuje nic lepšího, co by vám poskytlo pohled na svět z ptačí perspektivy, než odvaha překonat známé hranice.

Pozorování ptáků v zahraničí přináší ještě jeden velký užitek: naučí vás chápat význam ptáků jako takových a jejich význam ve vztahu k prostředí, ve kterém žijete. V blízkosti domova birdeři často hledají ptáky pouze z toho důvodu, že se nacházejí na jedné straně určité člověkem definované hranice – uvnitř určitého kraje, státu či oblasti. Někteří ptáčkaři jdou až do extrémů, aby si mohli přidat určitý druh do svého hranicemi vymezeného seznamu, a v honbě za špeky jsem k tomu přispěl svým dílem i já. Tento způsob pozorování ptáků je ale závislý na geografickém systému, který ve skutečnosti nemá s ptáky nic společného, takže je pak obtížné rozeznat zajímavá pozorování od těch, které jen reflektují touhu vidět něco výjimečného. Když navštívíte nové místo, máte před sebou čistě bílou stránku a ptáci se před vámi znovu objevují v podobě pestrobarevných, podmanivých stvoření namísto položek k odškrtnutí ve vašem seznamu.

Stejně jako řada jiných věcí, představuje birding bez hranic stav mysli. Ke znovunalezení ptačí krásy nemusíte cestovat do vzdálených míst – ale musíte do toho vložit určité úsilí. Pokuste se o následující: až vám příště nad hlavou přeletí obyčejný ptačí druh, zkuste si představit, jak vyhlíží svět z jeho úhlu pohledu, stejně jako by vám dělal průvodce po vašem okolí. Nebo, ještě lépe, vezměte nějaké nové ptáčkaře pod vlastní křídla a proveďte je po okolí svého oblíbeného místa. Ukázat někomu pro něj nový druh je stejně uspokojující jako nalézt nový druh pro sebe. Je to stejné, jako byste se na ptáky podívali cizíma očima a uviděli vlastní svět znovu a jakoby poprvé.

Tipy pro cesty za ptáky po světě
- Připravte se v předstihu. Sežeňte si terénní příručku pro oblast, kterou hodláte navštívit, seznamte se s tím, kteří ptáci jsou tam běžní (k tomuto účelu je vynikající bezplatná online databáze eBird), a před odjezdem se naučte jejich určovacími znaky. Hledání pokladů je mnohem zábavnější když víte, co hledáte.
- Kontaktujte místní. Birdeři jsou v této době všude a vyhledání těch místních je dobrým způsobem k tomu, jak během cestování získat nové přátele. Počítejte minimálně s takovými výdaji, které pokryjí výlohy každého, kdo vás sebou vezme do terénu. Dobrým místem, kde začít, je BirdingPal.org.
- Nezapomeňte, že nejde jen o ptáky. Cestování v zahraničí vám poskytne řadu dalších zkušeností, proto během cesty nelitujte času seznámit se s místní kulturou, krajinou a dalšími pamětihodnostmi. Stejně jako pták jste i vy ambasador cestující na křídlech!

NOAH STRYCKER je zástupce šéfredaktora časopisu Birding, autor knih Among Penguins a The Thing with Feathers, pravidelný přispěvatel různých ornitologických časopisů, oblíbený mluvčí a blogger a průvodce přírodovědně zaměřených expedičních plaveb do Antarktidy a Arktidy. Žije v Oregonu, podílí se na výzkumu ptáků všech sedmi kontinentů a v roce 2015 dosáhl světového rekordu v počtu pozorovaných ptáků během jednoho roku. Navštivte jeho webové stránky www.noahstrycker.com.

01noah strycker 1024x576
Noah Strycker, zdroj: https://twitter.com/
zdroj Birdwatcher.cz Robert Dodin Doležal

Číst dál...

Nejnovější díl - 9.část - fans překlad knihy The Big Year

Byl rád, že tu není násilí a ani zločin, žádné korupce. Děti si mohly hrát samy venku kdykoliv se jim zachtělo a nikomu nepřipadalo divné, že jde malý chlapec sám městem, aby si někde našel lepší kopec na sáňkování. Dobře veděl, že si lidé dělají z Amišů srandu, že všichni nosí stejné oblečení. Když přišel někam mimo komunitu, viděl skoro všechny s dlouhými vlasy, v moderních zvonových kalhotách, sandálech nebo bosé. Tak kdo je vlastně stejný??
Ke všem byl opravdu tolerantní, to byla odlišnost. Jeho o 11 měsíců mladší bratr Brent se narodil jako mentálně retardovaný a byl autuista. Nemohl mluvit, najíst se, obléci a dokonce ani dýchat. Rodina nikdy moc nevěděla, do jaké míry jim Brent rozumí a někteří specialisté dokonce doporučovali, aby ho umístili do ústavu. To ale rodina nikdy nedopustila. Brali ho sebou všude, přestože věděli, že je budou lidé okukovat. Millerovi to prostě ignorovali. Ale když Greg, Ned a jejich nejmladší sestra Ann vyrostli do puberty, stali se k těmto lidem drzejší. Když někdo třeba v restauraci na Brenta zíral, tak se sourozenci dali dohromady, odpočítali do tří a na tři začali najednou na dotyčného přidrzle koukat také. Takto postižené dítě by asi mnohé rodiny rozdělilo, ale Millerovy to ještě víc spojilo. Žili v malém domku na Country road 201 a všechny děti spaly na patrových postelích ve společné místnosti. Neměli moc luxusu, částečně kůli Brentovi, ale i víře a penězům. Ale vždy si našli čas na jeden nenáročný koníček...Greg Miller byl birdwatcher dříve, něž vůbec chápal, co to znamená. Tady je jedna z oblíbených historek rodiny: Když byly Gregovi tři roky, byl na farmě pár mil od domova a naháněl kachny okolo rybníka, zatímco si rodiče užívali krásného počasí. Cestou domů se stavili u souseda a Greg si půjčil jeho dalekohled. Soused se ho ptal – vidíš něco?? A předškolák Greg odpověděl, ano, hohola severního – samičku. Všem to vyrazilo dech. Mimo matky. Znala Grega, byla učitelka a věděla, že její syn je jiný než ostatní. Nikdy jako chlapec neskákal třeba do louží.
V otci Grega se probudil zájem o ptactvo, když vyrostl na farmě pár mil odsud. Během týdne pracoval jako veteřinář a staral se Amišům o dobytek, ovce a koně. Ale volný čas věnoval ptákům. Měl výborný sluch. Doufal, že se mu na jednom rodinném výletě podaří uvidět lesňáčka šedobokého – federálně chráněný ohrožený druh, který byl většinu času na Bahamách, ale krátkou část roku hnízdil v korunách borovic severního Michigenu. Během začátku léta se v severním Michigenu ozýval zpěv alespoň 35 druhů lesňáčkovitých. Některé druhy měly dokonce i 2 různé druhy zpěvu, které dokázal rozpoznat i úplný nováček. Jiné se ovšem rozpoznávaly s obtížemi a musely se rozlišovat drobné detaily. Bylo to stejné, jako určovat druh a typ auta jen podle zvuku motoru. Toho dne však Millerův otec slyšel jeden druh, který nepoznal. Na borovici nedaleko cesty seděl zatím nepopsaný žlutošedý zpěvný pták. Lesňáček šedohřbetý! Kdo z ostatních ptáčkařů dokáže zjistit neznámý druh jen proto, že mu nezní jako 35 ostatních? Miller byl ohromený. Jen málokdy mohl otec vzít svého nejstaršího syna Grega sebou ven. Časem, když se Greg dostal na střední školu, se naučil rozpoznávat ptáky hlavně podle sluchu. Někteří teenegeři dokázali rozpoznat skladbu Beatles podle prvních tónů. Miller to dokázal s 35ti druhy Midwestských ledňáčků. Příležitostně dokonce překonal i svého učitele.

Jeho rodina se víc a víc soustředila na Bibli. Při svých výletech se potkali s mnoha charizmatickými křesťany, kteří věřili v baptismus a Millerovi je přivítali s otevřenou náručí. Každý čtvrtek začali organizovat setkání nad studiem bible. Sdíleli své znalosti a rodina navštěvovala evangelický kostel mimo komunitu v 30 km vzdáleném Cantne. Když se naplnil čas, Miller se zapsal na filosofickou fakultu v Oklahomě. Bylo to daleko od domova, ale určitě to byla pobožná škola s dobrým hodnocením. Při studiu bible se Miller naučil číst řecky, ale nebylo to to, co očekával. Ukázalo se, že mnoho rodičů poslalo svoje děti do církevní školy ze stejného důvodu, jako jiní poslali děti do školy vojenské. Nevychované děti. Miller byl tak daleko z domova poprvé a k tomu měl spolužáky, kteří byli zapleteni do drog, pili alkohol a holdovali sexu. Miller si dával pozor a držel se stranou. V průběhu Millerova maturitního ročníku oznámila škola svoji vizi 300m Ježíše a chtěla na ni sbírat peníze. Roberts se toužil stát slavným léčitelem. Chtěl, aby byl vyšší než washingtonský monument a aby přinesl škole slávu. Miller byl touto vizí znechucený. No vlastně jak Miller později zjistil, původní myšlenka byla postavit nemocnici a na to Roberts dostal finance, ale obrovská socha vyvolala skepticismus. I jeho domovské město se začalo měnit. Objevili ho turisté, přibyly obchody a dokonce i první semafor. Někteří starousedlíci říkali, že se cítí jako zvířata v zoo. Po letech s Brentem byl Miller zvyklý na pozornost a když si vydělával na studium, brával rodinu z Clevelandu na amišskou farmu, kde je za 5 dolarů vozil na kočáře. A připomínal jim, odkud pocházejí hamburgery v happy mealu. Miller dokonce začal na částečný úvazek učit v místní škole matematiku a při tom chodil na hodiny programování. Psaní programů bylo trochu jako pozorování ptáků. Vyžadovalo znalosti, zkušenosti i vynalézavost. Miller měl radost z toho, co se naučil a když se pak přestěhoval za první prací v oboru, radoval se i z peněz. Aby zůstal nohama na zemi, zapsal se na hodiny studia bible, kde potkal ženu s takovým zápalem pro cvičení, jako měl on pro ptáky. Ukázala mu, jak se vyrýsovat, ale jemu se to zdálo moc agresivní. On jji ukázal, jak pozorovat, ale jí se to zdálo nudné. I přesto se do sebe hluboce zamilovali a překonali rozdíly. Na jejich svatbě se netancovalo a nepilo. Přestěhovali se do Washingtonu, protože byl nedostatek cvičitelů i programátorů. Miller byl hrdý, že je i při práci kazatelem, ale později to prohloubilo jeho bolest z rozchodu. Nedělní obřady byly plné svateb a tak to bylo horší a horší. Jednou večer jedl kuře v restauraci se svým mladším bratrem Nedem. Bavili se o jeho manželství. Ned mu nabídl cigaretu. Miller si potáhnul, ale hned všechno vykašlal, slzel a měl plný nos. Byl však dost silný a neodhodil ji. Poprvé kouřil. Bylo mu 39 let a byl připraven na něco nového. Ta cigareta byl první krok.
Al Levantin začal s málem a zanedlouho z toho bylo ještě méně. Když mu byly dva roky, opustil ho otec, který pracoval jako podomní prodavač. Levantin s maminou zůstali opuštění v jednopokojovém bytě. Otec slíbil, že bude platit alimenty, ale nikdy to neudělal. Prostě zmizel a nikdo ho nedokázal najít. Během krize opustil matku s batoletem a bez peněz. Kvůli financím začala máma pracovat jako účetní oděvní firmy na Manhattanu. Přestěhovala se i s rodiči do Bronxu. Starali se o svoje vnouče, když matka pracovala. Ale když byly Levantinovi 4, jeho babička zemřela a pár měsíců po ní i dědeček. Maminka neměla na výměr a musela si práci udržet. A tak nechala syna se svačinou a klíčem a on musel do školy sám. Naučil se být samostatný dřív než číst. Pro pětiletého byly nástrahy všude. Každé ráno v devět musel sám sejít tři patra, přejít Easturn avenue a zabočit na Ps 70. Na rohu byl obchod. A to byl problém. Ve výloze viděl krabici tyčinek. Čokoládové, oříškové, ovocné pěkně na jednom místě. Se svými spolužáky se vždy chtěli podívat na dno. Když skončilo vyučování, měl dvě možnosti – věnovat se aritmetice nebo si jít hrát ven. A většinou si šel hrát. Byl vyšší než většina vrstevníků a uměl toho využít v basketbale. Ale měl problém. Neměl míč. Jeho rodina si to nemohla dovolit. A tak se naučil vycházet s těmi, co míč měli. A stal se dobrým basketbalistou. Byl výborný i florbale. Když hráli v blocích okolo 175 a Grand Course, byl známý jako chlapec dvou řek a nikdo na něj neměl. V 6:30 přijel vlak s jeho maminkou. Společně se navečeřeli a šli spát. Spali v oddělených postelích v jedné ložnici. Pro Levantina muži neexistovali. Maminka nikoho nehledala a po otci nic nezůstalo. Levantin ani nevěděl, jak jeho otec vypadá. Jednoho dne Levantin uvažoval, že vstoupí do skautu. To jeho maminku zaujalo. Mohl by tam najít mužský vzor. A také se, mimo jiné, setkávali často a zadarmo. Levantin se v skautu změnil. Poprvé se slyšel o stanování, lezení, učil se plavat, poznávat hvězdy a minerály. Všechno v okolí Bronxu. Tak jako všechno v jeho životě. Jednou šel navštívit příbuzné v New Jersey a udělal z toho túru. O životě mimo Bronx mohl jen číst v knihách. A tak četl a snil.
Jednoho dne se nemožné stalo skutečností. Levantin mířil na skautský tábor. Nevěděl, jak je to možné. Levantin neměl peníze a jeho maminka známosti. Bál se chtít vysvětlení. Ale 8 týdnů v létě 1945 strávil v kempu Ranachqua. Bylo to jen 3 hodiny autobusem, ale klidně to mohla být jiná planeta. V kempu se skautská příručka stávala něčím víc než pouhou knihou.Bylo to poprvé, kdy Levantin strávil noc mimo Bronx. Chodil po cestičkách, plaval v jezeře a spal pod hvězdami. Žádné sirény, žádný křik. Mohl tu střílet z luku a dál než házet kamínky na Eastburn avenue. Naučil se základy pozorování. Když přijel, nikoho neznal. Na konci pobytu měl desítky přátel. Vůbec nechtěl jet zpátky domů. Po návratu byl posedlý pozorováním. S mámou v továrně na knihy měl volné večery a čas si krátil naháněním vrabců a lesňáčků v botanické zahradě v Bronxu a Van Cortland Parku. Na střední škole se Levantin zúčastnil svého prvnho vánočního pozorování. A zjistil, že tam s ním bylo spoustu lidí. Nebyli to skauti, ale prostě je to bavilo. Toulal se kolem města s muži jménem Marshall a Arnold – s těmi samými, ke kterým se na pozorování přidal Komito. Komito bydlel jen míli odtud a chodil na té samé střední škole jen o ročník výš než Levantin. Oba věřili, že spolu museli pozorovat jako děti, ale nemohli si vzpomenout. Možná to bylo opravdu poprvé, jen se nechali strhnout. Levantivovy známky byly dost dobré, aby dostal stipendium. Protože to měl nejblíž domů, studoval na New Yorkské univerzitě fakultu chemie. Pár týdnů po promoci narukoval do armády. 16 měsíců sloužil jako meterolog na Aljašce. Začal se zajímat o život mimo New York. Chtěl získat doktorát z chemie, a proto se zapsal na univerzitu v Kansasu. Všechny ty teorie a filozofie o studentském životě ho doháněly k šílenství. Po roce studií zanechal, ale aspoň se ve 24 letech naučil jezdit na kole. Jako místo svého třetího setkání se ženou z Queensu jménem Ethel navrhl Johnas beach. Myslela si, že ji bere na pláž, aby ji viděl v plavkách. On si však s sebou vzal dalekohled a učil ji pozorovat. Ji zajímal on, ne ptáci. Vzali se v roce 1959. Pracoval v laboratořích chemického giganta Rohm and Haaas.Jejich slogan byl: Je pár lidí, kteří pro nás pracují, ale jen pár odvětví, kde nepracujeme my. Během prvních dvou let získal dva patenty na ochranné nástřiky autolaků. Byl zapálený do práce, ale chemikálie si vybraly svoji daň. Levantin přišel o čich. Naštěstí si vedení společnosti všimlo jedné jeho vlastnosti – uměl to dobře s chemikáliemi, ale ještě lépe s lidmi. Začali ho posílat na služební cesty za zákazníky. Pracoval dobře, ale ročně najezdil 50-70 tisíc mil ročně a doma musel nechat ženu se dvěma syny. Celý týden byl pryč, a tak se mu nezdálo být dobré odjet o víkendu na pozorování. Snažil se syny učit v močálech rezervace Brigatine v New Jersey. Chlapci si však chtěli jen hrát v pozorovatelně. Chtěl jim ukázat stěhování jestřábů v oblasti Allentownu, ale je bavilo lezení po skalách. A tak jediné, co mohl, bylo trávit až příliš času s dalekohledem pod slunečníkem, když se vydala rodina na pláž.
Časem přestal Levantin pozorovat. Neměl čas a ani nikoho, s kým by pozoroval. Jediné, co ho s koníčkem z dětství spojovalo, byl časopis. Četl ho, když lítal nebo když kluci spali. Také nashromáždil údaje za 30 roků vánočních pozorování. Prošel přes 600 stran a našel jen 13 čečetek zimních a 12 z 29 (minot), dověděl se o nejlepších zimních měsících na pozorování. Možná si na to jednou najde čas. Jeho vědomosti rostly, seznam ne. Mezi tím stoupal po firremním žebříčku a stal se vedoucím rozvoje a následně manažerem pro polymery, monomery a pryž. Společnost mu nabídla, aby se stal manažerem evropské divize. To znamenalo 8 velkých továrem plus prodeje z Briitánie do SSSR i Švédska a Jižní Afriky. Levatin se s rodinou přestěhoval do Londýna, kde pracoval nejvíc a dále cestoval. Aby posilnil rodičovské pouto, vzal svého nejstaršího syna s sebou na služební cestu do továrny ve Španělsku, ale teenager se vrátil s přesvědčením, že jeho otec pracuje pro znečišťovatele. Když se rodina v roce 1985 vrátila do Philadelphie, byly Levantinovy zkušenosti se zámořským obchodem velmi žádané. A tak ho zlákali k firmě CDI. K firmě, která při expanzi do Evropy ostatní nekompromisně vytlačovala. Levantin nikdy nebyl ve vedení s řediteli a těšil se na novou zkušenost. O pár let později se stalo něco nečekaného. Po 33 letech u Rohm and Haas mu nabídli tříletý plat, když odejde do předčasného důchodu. Al Levantil přestal v 59 letech pracovat. Trvalo to jen 6 měsíců a CDI ho žádalo o převzetí začínající divize. Levantin jako dozor najal věřící lidi. Bylo to jeho první a jediné místo mimo chemičky. Znovu měl oblek a kravatu. Znovu dlouhé hodiny pracoval. Osvojil si konkurenci a připojil se k procesu a ze své 175 milionové divize získal první výdělek. A to jen za 18 měsíců. Byl hrdý. A znovu přestal pracovat. Jeho druhý odchod do důchodu byl ani ne po třech letech. Levantin se přestěhoval do Colorada, když mu znovu zavolali z CDI. Tentokrát decentralizované personální oddělení potřebovalo změnu mentora. Musel tedy dva dny v týdnu trávit v Dallasu. Tak pracoval další dva roky. V říjnu 1997 Levantin znovu odešel do penze. Dům snů už stál a Ethel byla připravená užít si ho. Jednoho dne vytáhla záznamy, zamyslela se a zjistila něco zvláštního. Za 37 roků, co byli svoji spolu nikdy nebyli 30 dní v kuse. Zatímco Al trávil čas na cestách, ona dokončila školu a otevřela si obchod se svatebními věcmi a poradenstvím. Tam se viděla a i ona sama se stala workholičkou. Teď byl Al potřetí v důchodu. Po tom všem, kdy byl na cestách a ji unavovaly malé děti, očekávala, že budou mít čas pro sebe. On ale též něco očekával. Když jí Levantin řekl, že chce znova vyrazit a strávit rok pozorováním ptáků, nebyla si jistá, co odpovědět. Ale byli spolu už 37 let a toho mnoho přátel nedosáhlo. Možná, že právě to je klíč k manželství. Jít si za svým snem, přinést domů úspěch a společně oslavovat. „Do toho!“ řekla. A jemu to nebylo třeba opakovat.

.... pokračování příště

Číst dál...

Beau Schaefer: Lekce zvané BIG DAY

Do 11 bodů shrnuté zkušenosti birdera, který absolvoval každý měsíc po dobu tří let BIG DAY v okolí Chicaga

Každý měsíc jsem od ledna 2013 do ledna 2016 absolvoval v oblasti Lake County v Illinois, kde žiji, Big Day. Z těch 36 měsíců jsem vynechal pouze tři, dohromady mám tedy za sebou 33 každoměsíčních velkých dnů během tříletého intervalu. Od té doby jsem z nejrůznějších důvodů už trochu zpomalil, ale velkým dnům se v určité podobě věnuji nadále a pravděpodobně u toho zůstanu tak dlouho, jak jen to půjde. Mám je prostě rád.
Velké dny miluji z mnoha důvodů, ale tady bych chtěl shrnout, co všechno jsem se díky nim naučil. Je pravda, že tato forma pozorování není pro každého, ale myslím si, že když si ji někdo vyzkouší, může se stát lepším birderem. Co jsem se tedy naučil?

Shrnul jsem to do jedenácti bodů:

1. Mnohem více ptáků, než jsem si dříve myslel, zpívá nebo se ozývá v noci
Když jsem s velkými dny začal, byl jsem docela přesvědčen, že se v noci ozývají pouze sovy a chřástali. Pravdou sice zůstává, že nejběžnějšími nočními zpěváky jsou sovy a chřástali, ale slyšel jsem i střízlíka bažinného, střízlíka ostřicového, celou řadu nejrůznějších vrabců (nejnápadnější byl strnadec rezavokřídlý), dva druhy kukaček, drozdce, drozda stěhovavého, kardinála červeného, volavky, bukače a nejrůznější vodní druhy ptáků, kteří buď zpívali, nebo se v noci hlasově projevovali jiným způsobem. Během tahu se v letu ozývají také drozdovití a pěnicovití. Noční naslouchání během velkých dnů od května do července je velice vzrušující a ještě před východem slunce jsem tak mohl zaznamenat až 15 druhů ptáků.

2. Big Day vám umožní poznat oblast, ve které žijete
Co se týče pozorování ptáků, neexistuje lepší způsob, jak poznat oblast, ve které žijete, než praktikovat velké dny. Musíte si dobře zmapovat všechny cesty, naplánovat možné objížďky a záložní lokality s druhy, které se obtížněji hledají. To vše si vyžaduje značné množství času trávené nad Google Maps. Abych zaznamenal ještě více ptáků, vyřídil jsem si také povolení ke vstupu na soukromé pozemky a jako dobrovolný pracovník ochrany přírody jsem navíc mohl vstoupit i do chráněných oblastní. Výhodou toho, že dopodrobna znáte svoje okolí, je možnost pomoci jiným birderům hledat ptáky a ti pak nemusí jezdit tak daleko a zmenší tak svoji uhlíkovou stopu. To vše mi přináší pocit, že vím, kde jsou ty nejlepší lokality s výskytem zajímavých ptáků, a mohu se věnovat hledání lokalit, které ostatním birderům zatím unikají.

3. Vítanou pomocí mohou být členové týmu
Měl jsem štěstí být v terénu se zkušenými birdery, se kterými byla radost spolupracovat. Jeden z členů mého týmu zná neuvěřitelné množství zábavných historek a ví toho hodně o ptácích. Seznámil mě s letovými hlasy ptáků a s tím, jaké upřednostňují biotopy, což se v knihách nedovíte. Byl například prvním, který mi vysvětlil, že strnad pestrý a strnadec Le Conteův vyhledávají pole s ječmenem. Podobné informace jsou při hledání každého druhu neocenitelné.
Naučil jsem se také hodně o sobě – jak si zlepšit náladu a těšit se čistě jen z pozorování ptáků. Mívám občas sklony být uspěchaný a pesimistický, zatímco mí přátelé jsou bezstarostní a pozitivní. Tento zdánlivý nesoulad ve skutečnosti funguje velice dobře, protože mě učí víc si Big Day užívat.

4. Deště způsobují „spad“ ptáků
Rád si plánuji Big Day na pěkné počasí se slabým větříkem, ale zjistil jsem, že ranní mrholení v době vrcholného tahu přináší lepší výsledky. Přesně takové počasí panovalo v květnu 2015, kdy náš tým překonal dvacet let starý rekord v počtu druhů zastižených v Lake County. Už v šest ráno jsem byl rozhodnut s tím praštit a jet domů, protože hustě mžilo, ale ptáků bylo hodně a po celý den se nehnuli. Díky „spadu“, který měl na svědomí déšť provázený silným jihozápadním větrem, jsme končili na 164. druzích.

5. Ptačí populace se mění v průběhu sezóny
Ptačí populace jsou dynamické a v průběhu ROKU nezůstávají stejné. Pravděpodobně nejzřetelnější je to podle mě u vlhovců. Většina birderů ví, že vrchol tahu pěvců spadá na květen a září, ale osobně jsem netušil, že vlhovci se hýbou i v průběhu léta. V Lake County je velice obtížné najít vlhovce nachového a vlhovce hnědohlavého od konce června. Tohle jsem vůbec nevěděl. Také jsem nevěděl, že slukovec dlouhozobý má vrchol podzimního tahu skoro o měsíc později než slukovec krátkozobý. Obrovskou pomoc v tom, kdy ptáky hledat, pro mě představuje eBird, ale byl to právě Big Day, který mě seznámil se změnami druhové dynamiky v jednotlivých měsících. Jedná se o velice zajímavé téma.

6. Big Day vám pomůže SEZNÁMIT se se zvukovými projevy ptáků
Zvuková CD z dílny Stokese jsou sice vynikající a pomohla mi naučit se mnoha ptačím hlasům, ale celou řadu hlasových projevů jsem příliš dobře neznal. Pak jsem začal dělat velké dny a terénní přípravy velkých dnů, a to mě přinutilo důkladně se ponořit do nejrůznějších ptačích zvuků. Jen díky zachycení ptáků v nejrůznějších situacích jsem se například důvěrně seznámil s voláním lesňáčka žlutohrdlého, lesňáčka žlutokorunkatého, strnadce zpěvného, strnadce mokřadního a s letovými hlasy drozdovitých a dalších ptáků. Znalost vábení mi při velkých dnech velice pomohla.

7. Charakteristické znaky v chování a v opeření ptáků mohou pomoci s determinací
To, co mi pravděpodobně pomohlo nejvíce, bylo, že jsem se naučil, jak ptáky určovat rychle nebo alespoň rychleji, než jsem to zvládal před tím, než jsem začal s velkými dny. Nyní jsem schopný ptáky determinovat, aniž bych viděl jejich tvář, rozeznat rychle letící ptáky (zvláště při pozorování na jezeře), a zaznamenat charakteristické chování, jako třeba pohupování ocasu lesňáčka bažinného nebo tyranovce domácího. Lesňáček žlutý je jediný z lesňáčkovitých, který je celý žlutý od hrdla po konec ocasu. Lesňáček skvrnitý je jediný z lesňáčkovitých se žlutou v horní části tmavě čárkované hrudi. Zelenáček červenooký má skutečně dlouhý zobák v porovnání s jinými zelenáčky. Pozorování podobná těmto mi umožňují určovat ptáky rychleji a přesněji.

8. Někdy musíte nechat ptáka neurčeného
Když už jsem zmínil, o co lepší jsem nyní v určování ptáků, musím také konstatovat, že některé prostě neurčím. Rozsáhlou skupinu tyranovců, s výjimkou tyranovce malinkého, tyranovce žlutobřichého a tyranovce olšového/vrbového, nikdy neurčím bez zpěvu; to je jediné, co mohu s jistotou tvrdit. Neurčím také vzdálené dravce. Nemohl bych pracovat při sčítání táhnoucích dravců; potřebuji vidět více detailů, abych si byl určením jistý. Stejně tak zpěv lesňáčka houštinového a strnádky vrabcovité mi někdy zní naprosto stejně, proto je musím vidět. Naopak lesňáček borovicový zní úplně jinak než strnádka vrabcovitá a v případě jejich zpěvu nikdy neudělám chybu. I když se určitý hlas ozývá čistě a blízko, téměř vždy ho potřebuji slyšet více než jednou, abych si byl jistý, že nejde o jiný hlas v pozadí. Někdy prostě musíte nechat opeřence neurčeného.

9. Každý měsíc má svoje zajímavosti
Faktem je, že se to liší místo od místa, ale pro severní Illinois mají jednotlivé měsíce pro pozorování ptáků následující podobu:
Leden: Sovy, racci a pěnicovití. Pravidelně máme příležitost vidět sedm druhů racků a šest druhů sov. Během irrupčních roků se dá v okolí jezer vidět i sovice sněžní.
Únor: Stejně jako v lednu, navíc se ke konci měsíce dávají do pohybu husy, ostralky, poláci dlouhozobí a další časné druhy vodních ptáků.
Březen: Měsíc na vodní ptáky.
Duben: Táhnou dravci a začínají táhnout pěvci a první vrabcovití. Ke konci měsíce se dávají do pohybu pěnicovití.
Květen: Nejlepší měsíc, všichni do terénu!
Červen: Měsíc ve znamení hnízdění a nejvyšší hlasové aktivity.
Červenec: Počátkem měsíce ptáci stále ještě hnízdí. Od poloviny měsíce začíná čas bahňáků.
Srpen: Vrchol tahu bahňáků, ke konci měsíce se dávají do pohybu pěnicovití.
Září: Vrcholí podzimní tah pěvců.
Říjen: Měsíc vodních ptáků a dravců.
Listopad: Měsíc velkých rarit; listopad přináší podél jezer pozorování zvláštností jako je tyranovec hnědobřichý nebo salašník horský. Je to také čas orla skalního.
Prosinec: Zimní kachny a potáplice na jezeře Michigan.

10. Vyplatí se prohlédnout hejna sýkor
Když jsem začal s pozorováním ptáků, úplně jsem ignoroval sýkory. Popravdě jsem byl spíš naštvaný, když jsem je viděl namísto zajímavějších ptáků. Po nějaké době, zvláště když jsem hledal pěnice, jsem ale po hejnech sýkor začal toužit. Ostatní ptáci se totiž zdržují kolem sýkor a vy můžete během tahu téměř vždy najít něco zajímavého, co se k sýkorám přidá. Takže pozor na sýkory!

11. Mnohem raději ptáky nacházím, než je pozoruji
Nemusí se jednat právě o dobrou vlastnost, ale během velkých dnů jsem se naučil ptáky spíše vyhledávat, než je pozorovat. Nechápejte mě špatně. Samozřejmě si jejich pozorování také užívám, ale adrenalin mi rozproudí hlavně lov. Miluji jejich hledání, plánování, schopnost předvídat a nakonec to uspokojení z odměny, kdy určitého opeřence najdu. Ono potěšení nicméně trvá jen krátce, protože máte nutkání vyrazit za dalším cílem. To může trochu tlumit vaše nadšení pro ptáky. Přinejmenším jsem tak ale získal jistou sebereflexi a našel si způsob, jak usměrnit toho dobrodruha uvnitř mě samého k činnosti, která je relativně bezpečná, finančně nenáročná a vždy prospěšná.

BEAU SCHAEFER vyučuje biologii a genetiku na Libertyville High School, severně od Chicaga v Illinois a vede terénní výpravy ornitologických spolků Evanston North Shore Bird Club a Lake-Cook Audubon. Společně s Andym Stewartem a Ericem Lundquistem drží Big Day rekord okresu Lake County se 164. pozorovanými druhy ptáků.

beau schaeffer

Beau Schaefer. Zdroj: https://lhswildcats.org/

(překlad článku Big Day Lessons z únorového čísla časopisu BirdWatching)

zdroj: text i foto Robert Doležal www.birdwatcher.cz

Číst dál...

Víte čím a jak správně v zimě přikrmovat ptáky?

Zima je opět tady a tak je nejvyšší čas připravit krmítko pro drobné pěvce, kteří u nás zůstávají přes zimu. Pozorování a přikrmování ptáků se věnuje stále více lidí, ale ne každý ví, co mají ptáci v zimě nejraději a co v žádném případě do krmítka nepatří. Podle odborníků z Moravského ornitologického spolku můžete na krmítku pozorovat až 30 druhů ptáků.
U zimního přikrmování ptáků je důležité, aby mělo krmítko dostatečně velkou stříšku, aby do něj nepršelo a připravená potrava nevlhla a neplesnivěla. Krmítko se musí pravidelně čistit od zbytků potravy. Občas je dobré jej vydezinfikovat například octem pomocí rozprašovače. Po oschnutí dezinfekce se do něj může dát ptačí potrava.

Čím krmit ptáky v zimě?
Většina našich ptáků má nejraději semena slunečnice a jádra ořechů. V obchodech prodávané směsi pro zimní přikrmování ptáků obsahují různé druhy semen, ale část z nich zůstává v krmítcích nevyužita. Proto je lepší použít pouze semena slunečnice a občas přidat například trochu máku, len, proso, řepku, pšenici, loupaný oves nebo zbytky vyloupaných ořechů.
Kosi, kvíčaly a brkoslavi mají nejraději jablka nebo sušené plody jeřabin. Ty je dobré rozvěsit na větve stromů v okolí krmítka. Strakapoudi, brhlíci i sýkory mají velmi rádi lůj nebo lojové koule. Tam kde jsou nejčastějšími hosty krmítka vrabci polní a vrabci domácí, tak jim můžete přilepšit strouhankou z bílého pečiva. Nesmí však být solené, sůl totiž drobným ptákům škodí, a proto je nutné před strouháním rohlíků sůl důkladně odrolit. V žádném případě do krmítka nepatří chléb a zbytky jídel z kuchyně.

Kolik druhů ptáků jste pozorovali u vás na krmítku?
Nejčastějšími návštěvníky krmítek jsou sýkory koňadra a modřinka, zvonek zelený, vrabec domácí, vrabec polní a kos černý. Ojediněle se na krmítkách a v jejich okolí objevují i čížci lesní, stehlíci, sýkora uhelníček, sýkora babka, brhlík lesní, pěnkava jikavec, pěnkava obecná, hýl obecný, dlask tlustozobý, drozd kvíčala, drozd cvrčala, červenka, střízlík a strakapoud velký. Za nejvzácnější a nejkrásnější skvost krmítek ochránci ptáků považují brkoslava severního nebo čečetku zimní.
Nezvanými hosty krmítek se občas stávají zdivočelí holubi domácí, hrdličky zahradní, straka nebo havrani a kavky. Drobné ptáky občas vyplaší zvědavá poštolka, případně je prožene krahujec, ale i tito ptáci patří do naší zimní přírody.
Pokud si nejste jisti, jaký ptačí druh se objevuje na vašem krmítku, pak neznámé ptačí návštěvníky vyfotografujte, nakreslete nebo dobře popište a zašlete dotaz do Moravského ornitologického spolku v Přerově. Ornitologové vám rádi pomohou s určením. Kontaktní email najdete pod článekem.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Jiří Šafránek
Foto: Adolf Goebel, Jiří Novák, Milan Dvorský, Čestmír Číhalík

Číst dál...

Ochrana ptáků před nárazy do skel je také velmi důležitá

Troufám si tvrdit, že každý z nás má rád ptačí zpěv, rád pozoruje ptáčky na krmítkách nebo v přírodě a při pohledu na ně jim tak trochu závidí tu skvělou schopnost létat. Přesto, my lidé, často nevědomky, připravujeme ptákům mnohá nebezpečí, která pro ně bývají často smrtelná. Např. ročně zahyne jen v Evropě 100 milionů ptáků při nárazu do skleněné plochy. Narážejí do oken v běžných kancelářských budovách, rodinných i panelových domů, skleníků, pařníků, kulen nebo prosklených zastávek. Od „obyčejného“ vrabce nebo sýkorky, po vzácné a ohrožené ptačí druhy. A přitom řešení není tak složité a snadno těmto střetům zabrání.

graf 4

Různé výzkumy v mnoha zemích dokazují, že při správném postupu, mohou být nárazy ptáků do skel silně redukovány a v některých případech úplně eliminovány. A zde najdete několik velmi snadných ale velmi účinných řešení, jak těmto střetům možno zamezit:

Samolepky siluety ptáků
– tyto samolepky se prodávají buď klasické, nebo šrafované. Plné samolepky siluet ptáků představuji nejjednodušší a pravděpodobně nejlevnější řešení. Je dobré volit barvu, která co nejvíce kontrastuje s odrazy v oknech. Při dodržení malých rozestupů fungují velmi dobře.

kombinace všech siluet ptáků ochrana ptáků před nárazy do skel m

Samolepky s UV efektem - Ptáci vidí ultrafialové (UV) světlo, část světelného spektra, která je lidským okem neviditelné.

pohledy

Samolepky obrazce - Ochranu ptáků nezvyšuje tvar samolepky, ale hustota obrazců a mnohdy i barevná kombinace, která umožňuje ptákům vidět překážku i při měnících se klimatických podmínkách.

pták s bublifukem jpg ořez

Lepicí páska - Na prosklené plochy skleníků, kůlen pařníků a podobně, můžeme použít i velmi jednoduché řešení pruhů, které vytvoříme použitím lepicí pásky.

Doplňková opatření zvyšující ochranu ptáků a patří sem např.
- Umístění krmítka na okno nebo těsně k oknu
- Přesunutí květin dále od oken nebo prosklených dveří
- Využití žaluzií a rolet
- Vlastní kreativita

Všechny výše uvedená řešení lze samozřejmě kombinovat. Například siluety na okně spolu s umístěním krmítka v jeho těsné blízkosti, obrázkové samolepky kolem krmítka na okno…

Nebojte se experimentovat! Vždyť každý zachráněný pták má smysl.

zdroj - internet

Číst dál...

Jak nejlépe pracovat s hloubkou ostrosti?

Hloubka ostrosti je termín, který pravděpodobně mnoho fotografů již slyšelo a asi také tuší, co znamená a je pro každého pozorovatele ptáků, který chce mít krásné a ostré fotky, velmi důležitá a proto si o ní něco povíme.
Hloubka ostrosti je to velmi mocný nástroj fotografování, jelikož velmi ovlivňuje kvalitu a vyznění fotografií. Pojďme si tedy ukázat, jak ovládnout hloubku ostrosti pro dosažení ještě lepších a kvalitnějších fotografií. Pojďme se na ní podívat ryze prakticky a to jak pro potřebykompaktních fotoaparátů, tak DSLR.

Co je to hloubka ostrosti?
Zjednoduše řečeno se jedná o rozdíl vzdáleností nejvzdálenějšího a nejbližšího předmětu, které se na fotografii jeví lidskému oku ještě jako ostré. Hloubka ostrosti tedy není žádný fyzikální pojem ale jen a pouze dohoda mezi lidmi vycházející z prostých vlastností lidského oka. Protože společně se zvětšováním fotografie se ale logicky zvětšuje i neostrost, tak se jako referenční velikost fotografie považuje formát cca A4 (30 x 20 cm). A naopak - při pozorování fotografie z větší vzdálenosti se tolerance na neostrost zvyšuje a tak se jako referenční považuje vzdálenost 38 cm (běžné prohlížení „z ruky“).

ostrost obr 1

Pokud se tedy hovoří o hloubce ostrosti, je to rozsah vzdáleností na scéně, které se na fotografii velikosti A4 pozorované z 38 cm zdají zdravému oku ostré. Na tuto „definici“ jsou kalibrovány i stupnice hloubky ostrosti na některých objektivech a vztahuje se k ní i většina grafů a tabulek.

Pro lepší pochopení, co znamená hloubka ostrosti uvedeme příklad:

ostrost obr 2
Na obrázku vidíme řadu vysázených tulipánů. Tyto tulipány byly vyfotografovány téměř ze země a s použitím ekvivalentní ohniskové vzdálenosti 96mm (3x zoom pro daný fotoaparát). Jak je vidět, na snímku jsou ostré jen některé listy tulipánů. Jsou to právě ty, na které bylo zaostřeno plus jejich okolí a jedná se o oblast mezi dvěma nakreslenými čarami, která je ještě pro lidské oko ostrá. Hloubka ostrosti tak v tomto příkladě znamená právě tu oblast listů tulipánů, která se ještě jeví lidskému oku ostrá.

Nyní již víme, co je hloubka ostrosti. Ale co ji ovlivňuje? To si řekneme velmi stručně v několika následujících bodech.

Co ovlivňuje hloubku ostrosti?
1,- Clona - čím je použito menší clonové číslo (větší otvor), tím je hloubka ostrosti menší.
Zavírání clony (zvyšování clonových čísel na displeji fotoaparátu ) hloubku ostrosti zvyšuje, zatímco otevírání clony (snižování čísel) hloubku ostrosti, tedy rozsah vzdáleností kde, je „ostro“, snižuje. S otevřenou clonou se často fotografuje večer a v noci a tak bývá hloubka ostrosti nejmenší. Chcete-li zvýšit hloubku ostrosti clonou, tak nezbývá než clonu zavřít, čímž se ale silně prodlouží expoziční časy. S tím se nedá nic dělat a proto je u fotografů vidět stativ i v situacích, kdy by laik řekl, že je světla dost. Důvod je často právě tento.

ostrost obr 3

2,- Ohnisko (zoom) - čím je použita větší ohnisková vzdálenost objektivu, tím je hloubka ostrosti menší (takže rybí oko má hloubku ostrosti téměř nekonečnou, zatímco teleobjektiv velmi malou).
Čím kratší použijete ohnisko, jinými slovy čím méně je objekt přiblížen zoomem, tím je hloubka ostrosti větší. Naopak velmi dlouhá ohniska (teleobjektivy, silné přiblížení typu dalekohled) hloubku ostrosti značně snižují a ta tak může dosáhnout až hodnot kolem 1 cm! Fotografujete-li tedy silným teleobjektivem např. portrét, není problém zaostřit na oči, zatímco nos a uši jsou již rozostřené! Tak mocný je vliv ohniska na hloubku ostrosti!

ostrost obr 4
 
3,- Vzdálenost - čím blíž je fotografovaný objekt, tím je hloubka ostrosti menší .Takže pokud fotíme dva sloupy ze vzdálenosti půl kilometru, oba sloupy budou ostré, i když jsou od sebe sto metrů. Naopak pokud fotíme makro, jeden květ bude ostrý a druhý už rozmazaný, i když jsou od sebe jen jeden centimetr. U makrofotografie, která se často pořizuje ze vzdálenosti několika centimetrů, je hloubka ostrosti i jen několik milimetrů. Mít např. celého brouka ostrého – od tykadel až po zadeček je tak velmi obtížné a je to možné jen při velmi silném zaclonění.

ostrost obr 5

Logicky může vzniknout otázka, zda z hlediska hloubky ostrosti je tedy lepší fotografovat z dálky teleobjektivem, kdy je hloubka ostrosti např. X nebo zblízka s malým zoomem (širokoúhlým objektivem), kdy je hloubka ostrosti Y. Odpověď je možná překvapivá – je to totiž jedno, protože X=Y a tedy hloubka ostrosti je pro oba typy snímání stejná. Oba vlivy se totiž vzájemně kompenzují. Přesto je mezi X a Y jeden podstatný rozdíl. Hloubka ostrosti bude sice stejná, ale teleobjektivy mnohem více rozostří pozadí. Jinými slovy - věci v dálce za (ale i před) fotografovaným předmětem budou více rozmazané. Proto chcete-li se pozadí zbavit, použijte spíše dlouhé ohnisko (silný zoom) a fotografujte zdálky než ohnisko krátké zblízka.

Kompakty versus DSLR

Časté nedorozumění týkající se hloubky ostrosti panuje okolo velikosti senzoru. Na vlastní velikosti senzoru ani tolik nezáleží – je totiž skoro jedno, zda výsledná fotografie velikosti A4 „prošla“ velkým či malým senzorem. Na čem ale dramaticky záleží je právě ohnisko objektivu (viz odstavec výše). Aby ale malý senzor „viděl“ to samé jako velký senzor, potřebuje před sebou mnohem širokoúhlejší objektiv (kratší ohnisko). Naopak stejný zorný úhel (stejný kus světa před vámi) u velkého senzoru se zrealizuje mnohem delším ohniskem.

ostrost obrazek 6

Jak kreativně pracovat s hloubkou ostrosti?
Hloubku ostrosti lze používat záměrně k několika účelům, které si nyní uvedeme:
- Oddělení fotografovaného objektu od pozadí
Pomocí malé hloubky ostrosti docílíme toho, že fotografovaný objekt vynikne na pozadí. A to proto, že pouze objekt bude ostrý, pozadí (i popředí) bude rozostřené.

ostrost obr7

Na obrázku byl hlavním objektem bodlák. Účelem tedy bylo "oddělit jej" od pozadí. Jinak řečeno, účelem bylo dosáhnout toho, aby pozadí bylo dostatečně rozostřené. Toho jsem docílil pomocí malého clonového čísla (velkého otvoru) a poměrně malé vzdálenosti bodláku od objektivu. Výsledkem je podařený snímek, na kterém je bodlák dostatečně zvýrazněn a pozadí pouze dokresluje a dotváří celou scénu. Nebýt rozmazaného pozadí, bodlák by "zapadl" a nebylo by jasné, co bylo hlavním motivem této fotografie. Tato technika (kdy se nastaví malé clonové číslo) se často používá u portrétů, kde je obvykle nutné mít pozadí rozostřené, aby nerušilo. Portrétovaná osoba tak více vynikne na rozostřeném pozadí
 
- Ostrá kresba v celém snímku - vhodné pro krajinářskou fotografii
Při kombinaci výše uvedených tří faktorů (clona, ohnisková vzdálenost, vzdálenost objektu od objektivu) lze dosáhnout toho, že skoro vše na fotografii bude ostré. Na snímku níže jsem použil: vysoké clonové číslo (malý otvor), malou ohniskovou vzdálenost (tedy širokoúhlé nastavení, které zvětšuje hloubku ostrosti) a zároveň byly ode mne fotografované objekty dostatečně vzdáleny. Bylo tak dosaženo pěkné krajinky, ve které jsou ostře prokresleny téměř všechny objekty.

ostrost obr 8

- Dosažení prostorového vjemu - Při fotografování této scény bylo dosaženo optimálního prostorového vjemu, a to právě díky zvolené malé hloubce ostrosti. Mohla být použita vyšší clona, ale pozadí by nebylo tolik rozostřené a rušilo by. Tolik by nevyzněl záhonek jarních květin. Díky hodnotě clony 2,8 a relativně malé vzdálenosti květů od objektivu je pozadí rozostřené. Při pohledu na fotografii se tak pozorovatel přirozeně soustředí a dívá na květy, protože ty jsou motivem. Pozadí pouze dokresluje scénu, a proto je lepší jej mít rozostřené.

ostrost obr 9

Diagram znázorňující faktory působící na hloubku ostrosti

ostrost obr10

Závěrem
Hloubka ostrosti je velmi mocný nástroj pro kreativní fotografování. Nedá moc práce se naučit ovládat její velikost a výsledkem jsou o třídu kvalitnější fotografie. V dnešním článku jsme se naučili, že hloubku ostrosti ovlivňují tři faktory, které lze libovolně kombinovat. Zároveň jsme nastínili, k čemu je dobré umět s hloubkou ostrosti pracovat. Pokud chcete zlepšit kvalitu svých fotografií, pokuste se ovládnout tento kreativní nástroj. A pokud si říkáte, že je to spíš pro pokročilejší fotografy, pak věřte, že hloubka ostrosti Vás bude doprovázet při pořizování každé fotografie. A je už pouze na Vás, zda-li chcete mít ještě lepší fotografie.
Pokud jste majiteli fotomobilu či kompaktu se zoomem méně než 5x, budete mít na snímku vše stále ostré. To je dobrá i špatná zpráva zároveň.
Pro ostatní shrňme situaci přehlednou tabulkou:

ostrost obr11

 zdroj: internet

Číst dál...

Kam to až půjde?

Nejsou to ani dva roky, kdy jsem si po dlouhém zkoušení a testování dalekohledů vybral binokular Vortex HD Viper 10x 50, ale už mám zálusk na Vortex HD Kaibab 20x56, který jsem měl možnost vyzkoušet a byl to teda masakr. Jakou pak to má „Ježíšek“ adresu? Pak přišla éra monokulárů. Nejprve asi milion šest dotazů k Dodinovi (stále uctivě děkuji, sire-))). Pak už to šlo rychle – Bresser, Konus, Celetron a když jsem si šel pro Meoptu, tak v soutěži srovnání jsem si odnesl vynikající Kowu TSN 82 SV Spotter, žraloka mezi achromatickými dalekohledy. Nabízela výborný a čistý obraz. A bylo vystaráno! Ke značce Kowa jsem přilnul a tak, když jsem hledal menší dalekohled do kapsy (propagované Olympusy jsem ihned zavrhl) kontaktoval jsem pana Zahájského co má v nabídce. Nadšeně mluvil o malé „Kowě“, kterou právě dostal a že mi jí posílá k vyzkoušení, když se mi nebude zamlouvat, nebo pokud s ní nebudu spokojený, pošlu ji zpátky. A tak Vortex Viper dostal menší binokulární sestřičku do kapsy Kowa 8x32. Co ta umí, to už mělo pár lidí možnost posoudit!!
Stále jsem ale slyšel chvalozpěvy na Meoptu S2ku. Pokud jsem se k ní nachomýtnul v terénu, nebyl čas na nějaký hloubkový test. Tak mi to nedalo a při každé návštěvě Přerova jsem se stavil ve značkové prodejně Meopty, kde mají tuto vlajkovou loď vystavenou k vyzkoušení společně S1 a tajně testoval. Předem udělané tečky na plakátovací ploše proti Meoptě žádné plakáty nepoškodily, ale mně poskytly dobré body k výzkumu a k úvahám.
S obchodem Supra Praha jsem poměrně v častém spojení a tak jsem při jedné návštěvě uviděl na stojanu Kowu Prominar TSN 833. Nebyla pro mne zas tak velkou neznámou, ukazoval mi jí už Zdenek Souček. Nechal jsem si jí vyndat před obchod a…Poprvé jsem ještě odolal. Spotter je fakt jednička, ale ač to člověk nevěděl, červíček v hlavě zůstal a při druhé návštěvě však bylo rozhodnuto. Nechal jsem si ještě pro jistotu vyndat znovu Meoptu S2, kdy bych ušetřil i dost peněz a Prominar. Já tam prostě ty rozdíly vidím. Tak jsem do svého technického parku ke Kowa TSN 82 SV Spotter přidal vysněného „Prominar“. Cesta z Prahy vedla automaticky na chalupu, kde jsem oba monokuláry postavil na stojany. Na větší vzdálenost jsem umístil časopis jak s textem tak obrázky a nově colorové spectrum. Pracuju s ním několik hodin denně na grafických programech a jasnost a sytost barev mám poměrně v oku. Jestli mě někdo pozoroval z dálky, musel si myslet, že jsem se zbláznil. Obcházel jsem jeden i druhý monokulár a porovnával. Finální verdikt byl jasný. Spotter dlouho držel krok, každopádně stále vím, že jde o víc než o výborný dalekohled, ale rozdíly se začaly ukazovat až s přibývajícím soumrakem, kdy v Prominar bylo stále „rozvíceno“ a jasno, tak Spotter začal akceptovat podvečerní dobu. Do 50x zvětšení byl obraz byl stále výborný a ostrý, ale barvy částečně potemněly. Posledním rozdílem bylo přitažení vzdálenosti naplno, to je 60x. U Spotteru se lehce vlnil obraz a nebyl 100% ostrý, ale Prominar mi ukázal luxusní ostrost, naprosto pevný obraz a nezkreslenou barevnou paletou. Každopádně jsem se opět přesvědčil, že i nákupem Spottera jsem tehdy neprohloupil, když vezmu v potaz cenu/výkon (do ceny Prominar se vejde vícekrát). Neuvěřitelnou a velkou výhodou pro mé nohy je velikost a váha Prominar, který je menší a lehčí než původní Spotter.
Výběrům dalekohledů jsem věnoval strašně času a telefonických hovorů. Teď přemýšlím, že když jsem hledal tip na první monokulár, ve všech obchodech mě poměrně s dotazy odpálkovali, až právě v Supra Praha se mi věnovali po telefonu mnoho minut a opravdu trpělivě odpovídali na všechny dotazy. Hlavně tak o dalekohledech opravdu hodně vědí a rádi pomůžou a poradí. Stoprocentně se před touto velkou investicí vyplatí přemýšlet a zkoušet a zkoušet na vlastní oči, nikoliv co říkají jiní. Opět se i ukázal test s knihou a textem a nově s oficiální paletou barev jako vynikající. Právě na spectrum paletě bylo vidět, jak který dalekohled zkresluje a „deformuje“ barvy. Vzhledem k tomu, že mi „chybí“ sluch, musím dávat větší důraz na oči.
Každopádně, teď už jen „čekám „na monokulár, který v sobě bude mít databázi všech „fóglů“ a budou na displaji „běhat“ jen názvy ptactva, které jsem zaostřil -))).
Velké poděkovaní určitě patři jak Dodinovi za jeho tehdejší trpělivost, že to nevzdal po 106tém dotazu, tak majiteli Supra Praha panu Zahájskému, který mi bez mrknutí oka nechal několikrát testovat dalekohledy před obchodem pomalu hodinu. Pánové – díky!!

Technická data
Průměr objektivu [mm]: 88
Ohnisková délka [mm]: 600
Nejbližší zaostření [m]: 5
Antireflexní úprava: FMC
Odolnost vůči vodě: vodotěsné dle JIS7
Ostření: dvojrychlostní
Hmotnost [g]: 1520

Řada dalekohledů Kowa Prominar 770/880 je absolutní špičkou mezi pozorovacími dalekohledy a to díky použití fluoridového monokrystalu (CaF2) v lepeném triplet objektivu a Kowa C3 vrstvení na hranolech BaK4 a SK15. Prominar tak poskytuje neuvěřitelně čistý, kontrastní, barevně věrný obraz s obrovskou hloubkou ostrosti, který nenajdete u žádného jiného sériově vyráběného spektivu. Pozorovací dalekohled s průměrem objektivu 88mm, dvojrychlostním ostřením, lomeným výstupem (45°), hořčíkovým tělem a velmi kompaktními rozměry. Tělo je dodáváno bez okulárů, na výběr je univerzální zoomový okulár TE-10Z (20 - 60x, 44 - 66°), širokoúhlý okulár TE-17Z (30x, 68°) nebo tzv. LE okulár (25x, 53°). Dalekohled lze dovybavit Stay-On-Case pouzdrem C-881/882. Dalekohled Prominar lze použít i jako teleobjektiv díky adaptéru TSN-PA6 a T-kroužku pro příslušný typ zrcadlovky. Dalekohled má výsledné ohnisko 600 mm a světelnost f/6.8.

Číst dál...

Je pozorování ptáků pro radost pokleslou zábavou?

Před několika dny nám program Prima nabídl ve večerních hodinách v hlavním vysílacím čase zábavnou komedii Nadějný rok, která byla natočena v roce 2011 v USA a která v originále nese název The Big Year. Tato komedie vznikla na motivy skutečné události popisující bláznivé soupeření tří amerických birdwatcherů ve snaze pozorovat během jednoho kalendářního roku na území Spojených států co největší počet ptačích druhů. Podobná soutěž s pevnými pravidly a názvem The Big Year skutečně existuje a čas od času ji nějaký nadšenec absolvuje, aby si vyzkoušel svoje terénní určovací dovednosti a pokusil se překonat starý rekord. Je třeba podotknout, že se k podobné akci odhodlá jen skutečný nadšenec, který svému snu být nejlepším pozorovatelem roku nebo i všech dob, neváhá obětovat veškerý volný čas a nemalé finanční prostředky. Big Year podstupují jednotlivci s frekvencí jednou za několik let. V žádném případě se nejedná o normu, o způsob práce v terénu, který běžně praktikuje většinová obec pozorovatelů ptáků za velkou louží. Jde o pouhý úlet, poučný, ale i zábavný. Laický i mírně poučený divák by neměl mít problém to tak chápat.

Reakce některých amatérských, ale i profesionálních ornitologů, které se vzápětí po odvysílání komedie objevily na sociálních sítích, vypovídají ale o něčem jiném. Zmíněný film odsuzují a ohnivě se distancují od toho, co zachycuje. Jen si lidé proboha nemyslete, že takhle se skutečný ornitolog v terénu chová! Ornitologie není o odškrtávání druhů, ten film je špatný a bude lépe, když na něj rychle zapomenete! Copak nechápou, že Nadějný rok vůbec o ornitolozích není? Copak nevidí tu nadsázku, ten úsměvný pohled na americké birdwatchery, pozorovatele ptáků, kteří na nějaký čas svému koníčku zcela podlehnou, ale u nichž se ve valné většině případů nejedná o zhoubnou posedlost? Proč mají tito lidé potřebu náhle moralizovat a štítivě ukazovat prstem na kolegy vyznávající stejný zájem o ptáky, který se jen někdy projevuje poněkud intenzivnější formou? Proč mají potřebu se tak striktně distancovat? Jen bych doplnil, že jsem podobné reakce zaměřené na pozorovatele ptáků, kteří svá pozorování zveřejňují v podobě seznamů, zaznamenal už dříve v řadě internetových diskusí a slovních potyček. Zvláště intenzivní začaly pak být tyto diskuse poté, co se pozorování ptáků s nepatrnou ozvěnou jisté soutěživosti objevilo také v našich končinách.

Proč to všechno? Myslím si, že jde o pouhý nedostatek nadhledu, o krátkozrace černobílé vnímání světa. V tom horším případě o chtěné nepochopení. Tímto způsobem většinou reagují ti, kteří sice také ptáky pozorují, ale té „své činnosti“ dávají mnohem větší význam pramenící například z participace na výzkumných či ochranářských projektech. Nedokáží si připustit, že na pozorování ptáků pro pouhou zábavu nic pokleslého není. Není přece nutné, aby pozorování ptáků pro zábavu musely provázet ambice vyniknout v ornitologii coby vědeckém oboru. Když něco dělám pro zábavu, tak to dělám proto, že mě to baví, pro vlastní uspokojení, pro nic jiného. Kolik lidí hraje amatérsky na různé nástroje, kolik lidí dělá amatérsky nějaký sport? Měli bychom je odsuzovat, že nejsou ani v jednom profesionální? Určitě ne! Proč by se tedy mělo pozorování ptáků považovat za pokleslou zábavu? A proč by se měl člověk provozující tuto činnost pro radost stydět za to, že pro něj birdwatching představuje duševní očistu, relax a čistou radost, byť se jedná o pouhé a prachobyčejné koukání na ptáky? A když si pak pro radost zaznamenám druhy, které jsem už viděl, jde o potvrzení mé příslušnosti k těm nejzavrženíhodnějším odškrtávačům, kterými se dá jen opovrhovat? Kvůli čemu? Vždyť jsem si jen sepsal seznam pozorovaných druhů. To je ten důvod? Každý druh v seznamu pro mě znamená nezapomenutelný zážitek, neopakovatelnou situaci, něco jako fotografii v albu z cest. Nejde o počet položek, jde o vzpomínky. Je na tom něco špatného?

Protiargumentem oněch rozhořčených kritiků obyčejného pozorování ptáků bývá často tvrzení, že „odškrtávačům“ vůbec nejde o ptáky, že jde jen o bezohlednou honbu za druhy, která ve svém důsledku opeřencům a jejich životnímu prostředí škodí. Často je také zdůrazňováno, že lidem pronásledujícím ptáky chybí pokora, pokora k přírodě samé i objektům jejich zájmu. Nevím, odkud pramení toto přesvědčení. Vždyť jedním z úhelných kamenů birdwatchingu či pozorování ptáků je zodpovědnost, jak vůči ptákům, tak k jejich prostředí. Birdwatching je založen také na vzájemné ohleduplnosti. Pravidla, podle kterých se pozorovatel ptáků řídí, jsou shrnuta v tzv. kodexu birdwatchera a kladou důraz především na respekt k přírodě, k životnímu prostředí a k právům druhých, kdy při každém konfliktu hrozícímu ze strany člověka (pozorovatele) má přednost ochrana ptactva a jeho prostředí. Proč tedy ten stále se opakující rozhořčený pohled na někoho, kdo se pro vlastní radost věnuje pozorování ptáků a svá pozorování si vede mimo jiné i formou seznamu?

Nadšení, se kterým se birdwatcheři věnují své zálibě, není virózou, kterou je nutno eliminovat. Nemělo by na něj být pohlíženo shůry s pohrdavým úsměškem a nemělo by být odsuzováno. Spíše by mělo být kultivováno a využito v prospěch ptáků samotných tak, jak se o to pokoušejí birdwatcheři sami. Je třeba si uvědomit, že ať už se někdo považuje za „skutečného ornitologa“ nebo obyčejného birdwatchera, v podstatě nám oběma jde o to stejné. Logická by pak byla spolupráce, nikoli ostentativní odstup. Je ovšem pravdou, že toto oddělování a nevraživost je problémem jen některých, kteří se snaží své vášně stále znovu rozdmýchávat. Člověk s nadhledem nad podobnými malichernostmi jen mávne rukou. Vždyť co skutečně dělí birdwatchera a „pravověrného ornitologa“? V podstatě nic. Oba rozhojňují členskou základnu té stejné organizace, oba do jejího rozpočtu odvádějí ty stejné členské příspěvky, díky kterým se Česká společnost ornitologická může věnovat řadě zajímavých projektů, oba bezplatně a dobrovolně sbírají v terénu data, která zanášejí do společné faunistické databáze. Vždyť i v těch seznamech pozorovaných druhů jsou stejní. Samozřejmě, že jej má každý doma. Jedni ho ovšem nezveřejňují a dušují se, že nemají potřebu si podobná data vést a druzí se za něj nestydí a klidně se nechají podle počtu jeho položek zařadit do výsledkové listiny Czech BirdList Contest. Vidíte ten rozdíl?

Osobně se považuji za birdwatchera s hlubším zájmem o ornitologii. Snažím se pozorování ptáků propagovat, byť by šlo jen o pozorování pro radost a pro zábavu. Snažím se zájem o ptáky a jejich životní prostředí šířit kolem sebe, ale i nabádat, jak na to. Ano, vedu si také seznam pozorovaných druhů a nestydím se za to. Každá další položka v jeho seznamu pro mě totiž neznamená pobídku k bezhlavému pronásledování nových druhů. S jistotou mohu tvrdit, že drtivá většina mých přátel je na tom úplně stejně a věřím, že pozorování ptáků provozované tímto způsobem v žádném případě není formou pokleslé a svému okolí škodlivé zábavy, na kterou je nutno pohlížet přes prsty. Jsem obyčejný birdwatcher a nestydím se za to. Pozorování ptáků mám rád a neodradí mě od něj ani kousavé poznámky těch, kterým leží způsob, jakým to činím, v žaludku. Jsem přesvědčen o tom, že tato forma využití volného času má své místo u nás, stejně jako v zahraničí.

Na závěr snad už jen jedinou poznámku: Škodu může svým necitlivým jednáním ve vztahu k ptákům způsobit kdokoli. Vždy záleží na konkrétním člověku, nikoli na tom, jestli si vede seznam pozorovaných druhů či nikoli.

zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala

Číst dál...

Birdwatching a birding

Birdwatching je v anglicky mluvících zemích termín používaný k popisu činnosti spojené s pozorováním ptactva. Ve Spojených Státech je pak častěji používán výraz birding, který z hlediska rodilých mluvčích přesněji postihuje všechny radosti spojené s pozorováním ptáků a vyhýbá se eventuálnímu posměšnému významu, který by se dal přeložit jako „civění na ptáky“. V češtině prozatím neexistuje přesný jednoslovný ekvivalent birdwatchingu či birdingu. Nahrazuje jej buď neohrabané slovní spojení „pozorování ptáků“ nebo nepřesně používaná ornitologie. Ornitologie se ale pojí s vědeckým výzkumem ptáků, naproti tomu birdwatching mohou provozovat amatéři nejrůznějších profesí jako pouhý koníček nebo tzv. volnočasovou aktivitu, jak se teď říká, bez jakýchkoli vědeckých ambicí.

Mnohé anglické výrazy jsou v češtině používány téměř automaticky a birdwatching se v ní postupně také zabydluje. Na český ekvivalent ovšem rezignovat nemusíme. Každý si může pro tuto svoji oblíbenou činnost vymýšlet výraz vlastní. Namátkou mě napadá slovíčko, které používá můj kamarád pro birdwatchera – ptákokuk. Jak k němu ale vytvořit sloveso popisující onu „pozorovací činnost“? Ptákokuking? Ptáčkaření? Foglařství? Ani jeden z těchto výrazů nezní moc přívětivě a nezbývá, než dále hledat.

Twitching – honba za druhy

Dalším výrazem používaným v souvislosti s pozorováním ptáků je twitching. Občas je tohle slůvko nesprávně použito jako synonymum pro birdwatching. Jeho význam je ale poněkud odlišný a je v něm obsažena značná dávka zdravé a někdy i chorobné soutěživosti, na kterou se mnozí birdwatcheři dívají přes prsty. Twitcherem je ten, který je pro nový druh do svého birdlistu ochoten cestovat velké vzdálenosti, jen aby si jej odškrtnul. Dalo by se předpokládat, že tento výraz je odvozen od anglického twich - trhnout, škubat sebou a že souvisí s tím vnitřním pnutím či cukáním, které vášnivý birdwatcher pocítí při zmínce o výskytu nového druhu, který ještě neviděl a musí za ním tedy vyrazit. Ale ono je to jinak. Tímto termínem byl v 50. letech minulého století označován díky svému nervnímu chování anglický birdwatcher Howard Medhurst. Až posléze se přenesl tento výraz na každého, kdo byl původně označován v souvislosti s birdwatchingem jako tzv. pot-hunter (lovec zářezů) či tick-hunter (lovec odškrtávač).

Hlavní snahou twitchingu je tedy shromažďování pozorovaných druhů. Twitcheři pak mezi sebou soutěží o to, čí seznam ptačích druhů neboli birdlist je delší. Twitching má v Evropě dlouhou tradici ve Velké Británii, Nizozemsku, Dánsku, Irsku, Finsku a Švédsku. Zde mu napomáhá i rozlehlost těchto států, kdy není příliš velkým problémem cestovat pro nový druh z jednoho konce země na druhý. Ve Velké Británii může taková výprava za novým ptačím druhem připomínat stěhování národů. Za pozorováním severoamerického lesňáčka zlatokřídlého (Vermivora chrysoptera), který se v roce 1989 objevil v hrabství Kent, se například rozjelo 5.000 nadšených birdwatcherů.

Soutěžní birdwatching

V některých oblastech světa jsou pro birdwatchery organizovány soutěže, které mohou být pro mnohé velice vzrušující. Zúčastňují se jich jak jednotlivci tak týmy a jejich podstatou je vždy „nasbírání“ co největšího počtu ptačích druhů za jednotku času v předem dané geografické oblasti a na základě určitých pravidel. K těmto soutěžím patří tzv. big day, kdy se týmy snaží vidět co nejvíce druhů za 24 hodin, na čas a náklady velice náročný big year, kdy jednotlivci věnují svému koníčku celý rok nebo třeba big sit nebo big stay. V tomto případě mají soutěžící vymezen kruh o určitém poloměru (např. 5 m), ze kterého sledují okolí. Když uvidí ptáky, mohou kruh opustit, aby si potvrdili jejich určení. Pak se do kruhu musí zase vrátit. Pokud uvidí jiné ptáky v době, kdy jsou mimo kruh, tak se jim tito nepočítají.

O soutěžním či kompetitivním birdwatchingu naleznete více informací v článku Soutěžní birdwatching – od úsměvné po extrémní formu pozorování ptáků.

Kdo je tedy birdwatcher či birder?

Nejpřesnějším opisem slůvka birdwatching je skutečně pozorování ptactva, které může mít mnoho podob. Přistupovat k němu lze vědecky, umělecky nebo třeba technicky. Ptáky můžeme pozorovat na vlastní zahradě, ale i v nejodlehlejších koutech světa. Může se jednat o prosté poznávání ptačích druhů nebo se můžeme zaměřit na jejich zpěv, chování, prostředí, ve kterém se vyskytují, můžeme se věnovat jejich tahu, hnízdění a mnoha dalším aspektům jejich života. Vztah, který si birdwatcher k objektu svého zájmu vytváří je ale v každém případě pozitivní a jeho důležitou součástí je ochranářský přístup. Birdwatching, byť je v některých zemích opravdu masovou rekreační aktivitou, přírodě neškodí, ale naopak má charakter výchovný a vzdělávací a popularizuje jak ochranu ptactva, tak přírody.

Jednoduše řečeno, birdwatcher je milovníkem přírody, který se věnuje pozorování ptáků, jak prosté, milý Watsone.

zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala

Číst dál...

Richard Crossley: Odložte nepotřebné vybavení

Často jsem byl dotazován, „čím jste – fotografem nebo birderem?“ Po dlouhá léta jsem lidem odpovídal, že není možné být obojím. Teď vím, že to není tak úplně pravda. S pozorování ptáků jsem začal v deseti; ve čtrnácti mi to vyplňovalo podstatnou část života; v devatenácti to bylo celým mým životem; v jednadvaceti jsem se ocitl v mnoha situacích, kdy mě to mohlo o život připravit. Vytáhl jsem manželku přes Atlantický oceán, a proto teď mohu žít s ptáky na Cape May. Jsem tedy zatvrzelý birder.

Ačkoli s fotografováním koketuji už asi dvacet let, teprve po prvních dnech práce na publikaci The Shorebird Guide (Určování bahňáků) v roli spoluautora jsem zjistil, že se v mém životě objevila nová posedlost. Když nám uznávaní fotografové říkali, že nelze získat takové fotografie, které jsme pro naši knihu potřebovali, mohli jsme na to reagovat pouze jedním způsobem: dokázat jim, že se mýlí. (Když si ale vzpomenu na všechny ty rodinné obědy, které jsem zmeškal jen kvůli tomu, abych získal jednu jedinou letovku sluky americké, musím přiznat, že jsem to byl nejspíš já, kdo se mýlil.)

Nyní, o čtyři roky později, nevytáhnu paty z domu bez fotoaparátu. Štve mě, že to musím říct, ale občas vyrazím do terénu, aniž bych si uvědomil, že nemám dalekohled. Jestliže nemůžu být obojím, fotografem a birderem, pak jsem tedy fotografem ptáků, jehož podstatná část tam kdesi uvnitř patří ptákům docela. Je pravda, že jsou to malé potvory. Rychle se pohybují a téměř nikdy nejsou tak blízko, jak bych si představoval. Věnujete-li se tomu, čemu se obvykle fotograf ptáků věnuje – tahání foťáků s obrovským teleobjektivem, spousty kablíků, blesků a dalších krámů na těžkém stativu, abyste se trochu přiblížili k ptákům, kteří se vám vysmívají – pak vám přeji hodně štěstí.

Ptáky děsí stejné věci jako vás a reagují stejně, jako byste se zachovali vy tváří v tvář slonovi. Nejděsivější je náhlá změna. Když skupina lidí stojí tiše a někdo se rychle pohne nebo hlasitě promluví, ona náhlá změna jistě ptáky vyplaší. Stále stejný hluk není často problémem, pokud náhle nekolísá jeho hlasitost: na zvuk závěrky vašeho fotoaparátu, se kterým se stále přibližujete, si ptáci zvyknou.

Ale zpět ke slonovi. Kdyby klečel nebo ležel, naháněl by menší strach? Určitě ano. Takže tušíte, co teď přijde. Správně, musíte si lehnout. Ve správném biotopu, jakým je pláž nebo nízká tráva, se plazit docela dá.

Ale co všechno to vybavení? Nyní se chystám pustit do křížku s mnohými fotografy, přesto ale říkám, odložte ho! Zamysleme se nad tím proč? Stativ: k čemu ho potřebujete? Opřete si objektiv o zem, podložte ho rukou nebo dalekohledem, podle toho, v jakém úhlu ho potřebujete. Je skutečně překvapující, kolik přirozených opor v podobě stromů nebo větví, naleznete kolem sebe. Osobně se nošení stativu vyhýbám, protože mě omezuje v pohybu a znesnadňuje focení ptáků v letu. Použiji ho jen v případě, kdy chci docílit skutečné stability. Udržíte-li foťák v ruce, pak si myslím, že jste při hledání fotografovaného objektu schopni pokrýt mnohem větší plochu. Když pak zaměříte cíl, můžete fotit okamžitě. Při focení z ruky se také snáze dostanete blíže k tomu, co fotíte. Nevýhodou je to, že nemůžete použít příliš dlouhou expozici. S vyšší clonou sice dosáhnu takové hloubky ostrosti a pěkného pozadí, jaké mám rád, ale fotíte-li odcloněným objektivem (s nižším clonovým číslem), neměl by být také problém správně zaostřit, zvláště se stabilizovaným objektivem a digitálem, který dosahuje pěkných výsledků i při vyšším ISO.

A co další vybavení, jako jsou blesky; jsou nepostradatelné? Při nedostatku světla dávají fotografii větší živost, výsledný obrázek se ale liší od toho, co skutečně vidíme. Z pozice člověka, který se dlouhé roky věnuje studiu detailů v determinace ptáků a jejich závislosti na světle, mohu říct, že blesk působí poměrně rušivě. Navíc jsem ovlivněn dvouletým pobytem v Japonsku, kde fotografové ptáků kladou mnohem větší důraz na přirozené světlo ve snaze pořídit fotografie věrně zachycující souvstažnost určitého druhu s prostředím, ve kterém žije.

Zde ve Spojených státech je fotografovaný objekt zachycován z co nejmenší vzdálenosti, s důrazem na ostré detaily v opeření (často s použitím blesku) a s pěkným jednobarevným pozadím – což je obrázek, který v podstatě venku nikdy dalekohledem nebo prostým okem neuvidíme. Ale prodává se to! Tohle ale není můj šálek čaje a proto připouštím, že moje tvrzení o tom, že se dá žít i bez blesku, nepostrádá jistou dávku zaujatosti.

Co je to dobrá fotografie? Můj otec, malíř impresionista tvořící ve stylu Van Gogha, popisoval umění jako „příjemné uspořádání barev a tvarů“. Když o tom přemýšlím, tak přesně tímto způsobem vnímám ptáky. Vnímám tvary a pohyby černobíle i barevně na kouzelných místech, kde žijí. Nevidím je v neuvěřitelných detailech, zblízka a oproti jednobarevnému pozadí – vy ano? Odpověď na otázku „co je to dobrá fotografie?“ je jednoduchá – ta, která se vám líbí.

RICHARD CROSSLEY se narodil v Anglii. Žil v Evropě, Asii a Severní Americe; je odborníkem na ptáky těchto tří kontinentů. Je mistrem v určování ptáků na dálku, založeném na posouzení jejich velikosti a tělesných proporcí. Crossleyho jedinečný pohled na fotografování, ptáky a barvy odráží publikace The Shorebird Guide.

(překlad z knihy Good Birders Don't Wear White: 50 Tips From North America's Top Birders)

zdroj fotografie: Richard Crossley. Zdroj: http://www.crossleybooks.com/

zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala

Číst dál...

Birdwatching je především o radosti z pozorování

Birdwatchingu, neboli pozorování ptáků, se u nás věnuje stále více lidí, což koresponduje s jeho oblibou i v jiných zemích a zvláště v anglosaském světě, kde je birdwatching považován za nejrychleji se rozvíjející volnočasovou aktivitu. Proč tomu tak je? Pozorování ptáků představuje pro každého z nás, kdo se mu věnujeme, obnovený kontakt s přírodou, který se z našich životů mnohdy vytrácí, zvolnění každodenního tempa, přirozenou cestu k duševní hygieně, k vyrovnanosti a pohodě. Přitom stačí tak málo, vzít do ruky dalekohled, do kapsy určovací příručku a s očima otevřenýma se rozhlédnout kolem sebe. Navíc se při pozorování ptáků mnohému naučíme, nejen o přírodě, ale i o vztahu člověka k jeho životnímu prostředí.

Birdwatching je také o radosti, o sdílené radosti, o výměně zážitků spojených s neobvyklým pozorováním, což dává prostor k vytváření různých spolků a organizací sdružujících lidi se stejným zájmem. Jedním z neformálních spolků zaměřených na pozorování ptáků je Klub 300 založený v roce 2008, který se snaží propagovat birdwatching mimo jiné zábavnou soutěžní formou. Klub 300 navazuje na tradice obdobných klubů existujících všude po světě, kdy číslo v jejich názvu označuje množství ptačích druhů, které se v dané zemi sice dá pozorovat, ale až po mnoha letech strávených v terénu. Soutěž Klubu 300, který má v současné době 74 členů, nese název Czech BirdList Contest. Magické hranice tří set druhů pozorovaných v naší přírodě dosáhl v roce2013 jako první Jiří Polčák, který se ornitologii věnuje od roku 1978. Jarmila Kačírková pak pouze během kalendářního roku 2013 u nás zastihla 241 druhů, což ji vyneslo na první místo v kategorii ČR Year List. Členové Klubu 300 pozorovali v roce 2013 celkem 286 druhů ptáků.

Uplynulý rok rámují dvě ornitologické události, které si mnozí birdwatcheři nenechali ujít. Na konci roku 2012 a v prvních lednových dnech roku 2013 se na Novomlýnských nádržích pod Pálavou objevila vzácná potáplice žlutozobá (Gavia adamsii). Jednalo se teprve o čtvrté pozorování v České republice a po 70. letech o druhý výskyt tohoto druhu na Moravě. Potáplice žlutozobá obývá arktické pobřeží Ruska a Severní Ameriky a na hrázi pod Dolními Věstonicemi se v době jejího výskytu scházely desítky nadšenců z celé republiky. Konec roku byl ve znamení pěnice malé (Sylvia nana), kterou objevil člen klubu, Lubomír Doupal, v Tovačově. Tento malý pěvec, který k nám zabloudil až ze Střední Asie, znamenal senzaci. Obvykle se s ním setkáme východně od Kaspického moře a ve střední Evropě se nevyskytuje. V České republice byl zastižen vůbec poprvé a při jeho pozorování se u nás potkávali nejen domácí birdwatcheři, ale přijeli se na něj podívat i kolegové z Maďarska, Polska a Estonska. Také o tom je birdwatching, o objevování, o dobrodružství, které sebou nese pobyt v přírodě, protože ptáci mají křídla, jak praví klasik, a některá setkání mohou být naprosto nečekaná a o to více vzrušující. Vhodné je ještě doplnit, že se členové Klubu 300 podíleli na objevu dalších dvou nových druhů pro naši faunu, které byly odchyceny v rámci každoročního kroužkování na Červenohorském sedle v Jeseníkách.

Birdwatching je také o schopnostech a dovednostech, kdy během kratičkého pozorování musíte dokázat postřehnout všechny znaky nutné k určení zastiženého jedince. Ptáky musíte umět rozeznat i po hlase. Tyto dovednosti lze získat dlouhým cvikem a praxí. A nejedná se jen o pozorování. Každý birdwatcher by měl ctít pravidla ornitologické etiky, jejichž formulaci naleznete také na webových stránkách Klubu 300. Tyto zásady tvořící tzv. kodex birdwatchera nás učí, jak se v přírodě chovat s ohledem k ochraně ptáků a jejich prostředí.

Přichází jaro a s ním se k nám vracejí ptáci ze zimovišť. Nastává období, kdy budou mít pozorovatelé ptáků svoje dalekohledy stále v pohotovosti. Navíc se chystá řada akcí, které může navštívit i veřejnost. Stačí navštívit stránky České společnosti ornitologické, abyste se dozvěděli nejnovější informace. Nebude tedy těžké se s birdwatchery setkat a vyzkoušet si na vlastní kůži, o čem to pozorování ptáků vlastně je, o čem může být i pro vás.

zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala

Číst dál...

Jessie H. Barry: Veďte si terénní záznamy

Pozorování je klíčem k určování. Umět pozorně sledovat, rozeznat rozdíly mezi jednotlivými ptáky, zaznamenat si to, co činí každého jednotlivce jedinečným, zachytit několika tahy příslušnost daného jedince k určitému druhu, to vše je pro dobrého birdera nezbytné. Jedním z nejlepších způsobů, jak zdokonalit svoje pozorovací schopnosti, je vést si v terénu záznamy. Proces zapisování a načrtávání toho, co vidíte, vám pomůže v učení. Sami tak objevíte znaky, kterých jste si před tím nikdy nevšimli. Vedení záznamů může být velice užitečnou zkušeností. Nejen, že vám to zlepší vaše pozorovací schopnosti, ale navíc tím pořídíte doklady pro případné zveřejnění pozorování v budoucnu, což představuje přínos i pro vědeckou obec. Vedení záznamů může být sice někdy náročné a nudné, ale pro vás představuje neuvěřitelnou akceleraci průběhu učení!

Terénní poznámky mohou mít nejrůznější formát a podobu. Upřednostňovat můžete spíše kapesní formát záznamníku, linkované nebo čisté stránky, záznamy vést tužkou či propiskou, vazba může být kroužková nebo vázaná. (Dávám přednost tužce a spirálovému bloku, ale postupem času se tužka může rozmazat.) Ať se rozhodnete pro jakýkoliv formát, nejdůležitější je vytvořit si určitý systém vedení poznámek, který nejlépe vyhovuje vašim zájmům a který budete pravidelně používat; zvykněte si sebou brát poznámkový blok pokaždé, když jdete do terénu.

V té nejzákladnější podobě obsahují poznámky seznam druhů pozorovaných na určité lokalitě v určitý den. Důležité je zkusit přiřadit ke každému druhu počet pozorovaných jedinců a postupně také poměr pohlaví a odhad stáří. Tyto kvantifikátory dávají vašim záznamům mnohem větší cenu, protože pak poskytují mnohem více informací. Je velký rozdíl, když například uvádíte jednoho nebo sto jespáků tundrových, což poskytuje orientační informaci o relativní početnosti tohoto druhu. V záhlaví každé stránky by mělo být uvedeno vaše jméno a datum. Další záznam by měl obsahovat čas a dobu trvání pozorování a lokalitu. U lokality by měly být uvedeny podrobnosti týkající se země, kraje, města, ulice, nadmořské výšky nebo místního názvu. Například „New Jersey, Cape May County, Cape May Point, věžička k pozorování dravců“. Důležitý je také popis počasí už jen proto, že má podstatný vliv na to, co vidíte nebo nevidíte. Je teplo, slunečno s mírným jihozápadním větříkem nebo je zima s kousavým severozápadním větrem? Stejně tak má význam popis lokality, jejího biotopu. Může být zachycen poměrně jednoduše jako třeba „jehličnatý porost“ nebo „pouštní křoviny“, ale podrobnější specifikace je lepší. Co třeba „vzrostlý douglaskový porost, 20% podíl borovice těžké s příměsí dubu“ nebo „pláň s naditci rodu Proposis, keřovým patrem kreosotů a roztroušenými jukami“? Pokud jste v terénu s dalšími lidmi, tak navíc dole uveďte jejich jména.

Hlavní část popisu by měly vyplňovat poznámky o chování ptáků a jejich vzhledu, o jejich potravě, o způsobu, kterým ji získávají a o chování vůči ostatním ptákům. Důležité je popsat znaky v opeření, stav pelichání, tělesné proporce, velikost, způsob letu a zbarvení jednotlivých částí těla. Nikdy nevíte, která část popisu pro vás bude zajímavá za pět nebo deset let.

Vytváření náčrtků vás může děsit, ale i velice zevrubné skici mají svoji cenu. Načrtněte to, co vidíte, nikoli to, co znáte. Uvědomíte si, jak málo toho dokážete na ptácích vidět. Tímto postupem se ale vyvarujete zákresu znaků, o kterých se domníváte, že by tam měly být a donutíte se sledovaného jedince prohlédnout pozorněji. Vaše schopnosti terénního ornitologa tím povyskočí o několik příček výše! Při skicování se držte několika následujících rad. Když začínáte s kreslením nějakého ptáka, zkuste to co nejjednodušeji. Hlava je obvykle kulatá a tělo typicky oválné. Začněte tedy s kulatou hlavou a oválným tělem, přidejte linky ocasu a zobáku. Před tím, než se pustíte do dalších detailů, je čas zkontrolovat jednotlivé proporce. Dejte pozor na správnou velikost hlavy vůči tělu, na správnou délku ocasu, velikost zobáku a délku křídla. Když kreslíte oko, všimněte si, že jeho spodní okraj je – s výjimkou vodních ptáků – ve stejné výšce jako koutky zobáku (ve stejné výšce s místem, kde se potkává horní a dolní čelist). Jestli nechcete, aby pták na vaší kresbě vypadal, jako že se převažuje dopředu, nakreslete si pomyslnou linku od zadního okraje hlavy přímo dolů. Správné je, když se vám tato linka spojí s prsty ptačích nohou. Pak upravte jednoduché tvary v obrys ptačího těla a přidejte další pozorované detaily. Při pohledu na vaše dřívější pokusy si můžete říct, že i čtyřleté dítě by to zvládlo lépe. Může to být frustrující, ale nevzdávejte to! Budete překvapeni, jak rychle se zlepšujete, když budete pravidelně trénovat. Jestli zjistíte, že to k lepšímu nevede, zkuste namísto kresby přidat podrobnější slovní popis. Terénní zápisky, ať už nákresy nebo poznámky, mohou hrát významnou roli při dokumentaci vzácných druhů. Jestliže pozorujete nějakého opeřence mimo jeho areál rozšíření, pak kvalitní poznámky a kresby (ideálně ve spojení s fotografiemi) mohou být předloženy k posouzení Faunistické komisi a vy můžete odhalit nová fakta týkající se rozšíření daného druhu.

K obecně známým faktům můžete přispět i tím, když svoje pozorování zanesete do některé on-line databáze, jako je např. eBird, provozované Cornell Lab of Ornithology (www.eBird.org). Taková databáze může být využita při rozsáhlých projektech zaměřených na migrační trasy ptáků, na jejich rozšíření a výskyt v rámci celých kontinentů. Uvědomte si ale, že zatímco vám počítače usnadní doma nebo na vašich PDA zaznamenávání všech pozorování do přehledných tabulek, stále tím nemohou nahradit vaše náčrty a psané poznámky. Dobří birdeři si vedou terénní poznámky!

JESSIE H. BARRY studuje na University of Washington ekologii a evoluční biologii. Její příspěvky se objevují v nejrůznějších publikacích včetně Complete Birds of North America vydaného National Geographic a v časopise WildBird. Barry je členem Washington Bird Records Committee.

(překlad z knihy Good Birders Don't Wear White: 50 Tips From North America's Top Birders)

zdroj fotografie: Jessie H. Barry. Zdroj: http://www.biotope.no/ (autor: Tormud AMundsen)

zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala

Číst dál...

David A. Sibley: Správné používání hlasové provokace při pozorování ptáků

S rostoucí dostupností digitálních audio přístrojů narůstá používání hlasové provokace k přilákání ptáků přímo exponenciálně, což vede mezi birdery k nekonečným debatám o etické stránce jejího užití v terénu.

Není pochyb o tom, že nahrávky (přehrávání a nahrávání ptačích hlasů) jsou jednou z nejúčinnějších pomůcek, jak si v přírodě při pozorování ptáků pomoci. Jinak plaché druhy, jsou za účelem lepšího pozorování vylákány z úkrytu nahrávkou hlasu potenciálního rivala. Jestli má tato metoda prokazatelný vliv na ptáky není zcela jasné.

Většina debat kolem užívání hlasové provokace se týká klíčové otázky: Je její užití etické nebo ne? Bez konkrétních důkazů podporujících jednu nebo druhou stranu, zůstává tato problematika nevyřešená. Předpokládám, že metoda hlasové provokace bude i nadále využívána a že se jedná v podstatě jen o jednu z mnoha birderských aktivit, která se s citlivým přístupem použít dá. V dalším textu bych rád doporučil nejlepší postupy sloužící birderům k tomu, aby si pozorování ptáků co nejlépe užili s ohledem k maximálnímu omezení vlivu užití nahrávek na ptáky i další birdery.

Shrnutí
V prvé řadě je nutno zdůraznit, že je používání nahrávek zakázáno v mnoha parcích a rezervacích. Vyrušování všech ohrožených druhů je nezákonné (používání nahrávek může být hodnoceno jako vyrušování). Potenciálně negativnější dopad může mít používání nahrávek v oblastech s vyšším tlakem ze strany pozorovatelů ptáků. V takových oblastech je vhodné užití těchto metod zcela vyloučit. Kde a jakým způsobem nahrávky za jiných podmínek využít, záleží na každém birderovi.

Jak dosáhnout maximálního účinku nahrávek a omezit vyrušování ptáků?
mějte plán – vyberte si místo a cílový druh, nepřehrávejte ptačí hlasy jen tak naslepo
pouštějte krátké úseky nahrávky – méně než 30 s najednou, poté dlouhá pauza před dalším úsekem (více ticha než nahrávky), po zhruba pěti minutách přestaňte (dál ale naslouchejte)
buďte citliví – jde vám o vylákání ptáka z úkrytu, nechcete s ním bojovat
Jak omezit rušení jiných birderů?
nepřekvapte je – oznamte jim svůj záměr využít nahrávku a držte přehrávač po dobu jeho hraní v natažené ruce nad úrovní ramen (vyhnete se tím falešnému poplachu)
nepřehánějte to s hlasitostí a používejte jen občasné krátké úseky nahrávky, nepřehrávejte nekonečně dlouhou a hlasitou nahrávku

Jak to funguje?
Užití hlasové provokace funguje nejlépe u teritoriálních druhů v době hnízdění, kdy si provokovaný pták myslí, že poslouchá soka narušujícího jeho teritorium nebo usilujícího o jeho samičku. Teritoriální samec pak (v ideálním případě) přilétne blíže, aby se konfrontoval se svým sokem, hlídá hranice svého teritoria a zpívá, nebo zůstane zticha v blízkosti samičky a hlídá ji. Samička někdy přiletí, aby se zkontaktovala s „novým samečkem“ a dokonce se může sama vystavovat, aby zaujala pozornost. Hlasová provokace vzbudí zvědavost téměř každého druhu v kteroukoli roční dobu, ale reakce ptáků je mnohem silnější u teritoriálních druhů v době hnízdění a nejslabší u neteritoriálních ptáků v době tahu.

Diskuse
Argumenty pro používání hlasové provokace
Tyto argumenty jsou spekulativní a/nebo subjektivní. Jsme birdwatcheři a pozorování ptáků představuje téměř vždy nějaký druh rušení. Aktivní pozorování ptáků ptáky vyrušuje, ale užití hlasové provokace nabízí šetrnější způsob jejich sledování:
Užití nahrávky snižuje nutnost fyzické přítomnosti pozorovatele v životním prostředí pozorovaného jedince a tudíž (pravděpodobně) snižuje možnost zničení jeho hnízdiště a vliv samotného rušení. Například přehrávání ptačího zpěvu z okraje silnice, ze které může opeřence pozorovat dalších dvacet lidí, je k němu jistě ohleduplnější, než aby těchto dvacet lidí delší dobu procházelo nebo posedávalo v okolí jeho hnízdiště.
Hlasová provokace je zaměřena pouze na konkrétní druh, aniž by rušila druhy další, což je patrně lepší, než procházení skrze teritorium určitého druhu nebo použití pishingu (sykavé zvuky vyluzované ústy) fungujícího na více druhů, kterým vyrušíme všechny ptáky v okolí.
Je možné, že za určitých okolností může hlasová provokace zvýšit sociální postavení samce mezi dalšími příslušníky stejného druhu (viz Výzkum níže).
Hlasová provokace umožňuje lidem bezprostřednější způsob pozorování (analogicky jako třeba pozorování na krmítku). Přiláká ptáky tak, že jsou vidět mnohem lépe, než bývá obvyklé.
Argumenty proti používání hlasové provokace
Mnohé z těchto argumentů jsou spekulativní. Jen první je zdokumentován výzkumem pouze u jednoho druhu. U třech posledních se jedná o vliv na další birdery ve smyslu estetickém.
Agresivní hlasová provokace (s tím, že skutečný pták odletí v roli „poraženého“ jedince) může přinejmenším u jednoho druhu způsobit to, že samec ztrácí svůj status ve vztahu k „domnělému nepříteli“ u své samičky, která hledá onoho cizího samce za účelem mimopárové kopulace (viz Výzkum níže).
Hlasová provokace způsobuje umělý tlak na ptáky – samec obhajující teritorium plýtvá energií pronásledováním neexistujícího soka.
Hlasovou provokací lákáme ptáky do otevřeného terénu, kde jsou vystaveni predátorům.
Hlasová provokace odvádí pozornost ptáků od užitečnějších aktivit, jako je hledání potravy.
Birdeři jsou neradi nuceni poslouchat elektronické nahrávky v přírodě, kde to narušuje jejich vnímání přirozeného způsobu pozorování ptáků.
Zkušené ptáčkaře znervózňují zmatek a falešný poplach, kdy po zaslechnutí vytouženého druhu zjistí, že se jednalo o nahrávku.
Hlasová provokace je „podfuk“ vychovávající líné ptáčkaře, u nichž selhala snaha o získání ceněných terénních dovedností.

Výzkum
Žádným výzkumem nebyl dokladován negativní vliv používání hlasové provokace na ptáky na úrovni populace. Pouze jedna studie popsala vliv na status několika samců (viz níže). Nedokazuje to ovšem, že jde o metodu naprosto neškodnou, znamená to pouze, že žádný negativní vliv této metody nebyl prozatím zdokumentován. K jejím účinkům, které byly popsány, patří nárůst hladiny testosteronu u samců a silnější mateřské chování (stavění hnízda apod.) u samic vystavených hlasové provokaci. Pozorované účinky mohou mít negativní i pozitivní důsledky.

Když je ptačí zpěv přehráván v hnízdním okrsku, je ptačí reakce na „vetřelce“ pozorně sledována samci a samicemi v okolí. Z jedné studie (Mennill et al. 2002) vyplynulo, že vysoce postavený samec sýkory černohlavé (Poecile atricapillus) vystavený agresivní hlasové provokaci pozbyl svůj status, což dokladovalo chování jeho partnerky a sousedů, kteří ho patrně začali vnímat coby poraženého jedince neschopného zahnat svého soka. Zmíněný jedinec pozbyl svojí reprodukční schopnosti, protože pak jeho samice zalétala k jiným samcům za účelem mimopárové kopulace. Tato studie nedoložila změnu statusu u níže postavených samců a snížení celkové hnízdní úspěšnosti párů v okolí, pouze změny původu některých mláďat. Možná by se dalo říct, že tento výzkum naznačil jinou možnost, a to, že samci vystavení často hlasové provokaci mohou potenciálně získat vyšší status v případě, že „vyhrají“ v konfrontaci s neviditelným nepřítelem a pokusí se ho odehnat.

Naopak jinou studií na zelenáčcích černohlavých (Vireo atricapilla) bylo prokázáno, že přehrávání jejich zpěvu trvající déle, než šest hodin denně, s maximální hlasitostí a během hnízdní sezóny, je vlastně přitahuje, aby obsadili dříve neobsazená místa ve vhodných biotopech Texasu. Zelenáčci zřejmě vnímali nahrávky tak, „jako by se jednalo o ptáky s velice malými hnízdními okrsky“ (Ward a Schlossberg, 2004). Na začátku hnízdní sezóny samci aktivně odpovídali na nahrávky, ale s postupující dobou na ně reagovali méně a méně, tak jak je to známé u jiných druhů, kteří se habituují na zpěv tradičních sousedů. Hnízdící páry si v tomto případě, kdy byly vystaveny hlasitému přehrávání zpěvu po několik hodin denně, obhájili a udrželi své hnízdní okrsky a měly vysokou hnízdní úspěšnost (Schlossberg a Ward, 2004).

Čemu se vyhnout?
Za žádných okolností nepouštějte nahrávky nepřerušovaně a hodně hlasitě. Odstrašující případ špatně používané hlasové provokace představuje birder, který chodí kolem s audio zařízením nepřetržitě nastaveným na nejhlasitější přehrávání nebo fotograf, který má svůj přehrávač puštěný ve zvukové smyčce a čeká, až k němu ptáci přiletí. Je to neefektivní, zbytečné a takový způsob hlasové provokace ptákům škodí a vyrušuje jiné birdery.

Poznámka k hlasitosti: Shledal jsem, že vestavěný reproduktorem u iPhone 3G je plně dostačující pro každou příležitost, kdy jsem ho vyzkoušel, i když nedosahuje hlasitosti skutečného ptačího zpěvu. Používáte-li přenosné zařízení s vestavěným reproduktorem, není většinou nutné k němu připojovat reproduktory přídavné. Ať používáte jakékoliv zařízení, měli byste začínat na hlasitosti nižší, než s jakou si myslíte, že zpívá skutečný pták.

Respektujte ptáky

Aby bylo užití hlasové provokace skutečně účinné, vyžaduje si stejnou dávku terénních dovedností jako každá jiná ptáčkařská technika. Musíte k němu přistupovat s rozumem, citlivě a s ohledem k dané lokalitě a chování ptáků, které se snažíte přilákat.

Pečlivé naplánování a znalost cílového druhu vám pomohou odhadnout, kde se hledaný jedinec nachází, nebo kde by být mohl. Pokud jste ho již zahlédli nebo zaslechli, zvažte, ve kterých místech dané lokality hlasovou provokaci spustit. Musíte být v (nebo blízko) hnízdním okrsku, abyste byli úspěšní.

Vyberte si své místo a připravte scénu – Představte si v duchu scénář, jakým se vám pták ukáže. Jak se přiblíží k hrajícímu zařízení a kde si sedne tak, abyste ho viděli. Hlasovou provokaci můžete spustit z místa, kam má pták pohodlný přístup biotopem, kterému dává přednost a kde se nacházejí světliny, porostní hrany a/nebo nápadné odsedací větve, na kterých by byl dobře vidět. Hlasová provokace je mnohdy neúčinná jednak díky tomu, že se pták musí přiblížit nevhodným biotopem, nebo kdy je vegetace tak hustá, že mu umožní přiblížit se do dostatečné vzdálenosti, ale kdy zůstává stále skryt.

Začněte s přehráváním tiše a vždy jen na několik sekund – dejme tomu dvě tři strofy, pak zařízení vypněte, pozorujte a naslouchejte.

Pouštějte krátké úseky nahrávky – Jestli na vás pták reaguje, přehrávejte jen velice krátké úseky jeho hlasu poté, co se ozve, nebo zastavte přestávání v polovině strofy, abyste se ho pokusili vylákat na otevřené prostranství bez přehnaného náporu na jeho „sebeúctu“.

Sledujte odezvu – Pokud se po 30-60 sekundách nedočkáte žádné zjevné odezvy, pusťte dalších 15-30 sekund nahrávky. Uvědomte si, že pták mohl zareagovat tím, že se v tichosti přiblížil nebo tím, že hlídá svoji samičku. Absence hlasové odezvy neznamená, že nereaguje vůbec. Můžete předpokládat, že vás pozoruje. Opatrně sledujte vegetaci kolem vás, ve které se může provokovaný jedinec objevit, a zároveň pozorujte a naslouchejte reakci od okolních samců.

Zůstaňte v klidu – I když nezaznamenáte žádnou reakci, znovu pusťte nahrávku, pozorujte okolí, naslouchejte a znovu hlasovou provokaci opakujte. To vše maximálně po dobu pěti minut. Ovládněte svoje nutkání zakončit provokaci delším a hlasitějším úsekem nahrávky.

Vraťte se později – Řada ptáků zůstane bezprostředně po odeznění nahrávky zticha a začne hlasitě zpívat až s odstupem několika minut. Samci v jiných hnízdních okrscích mohou nahrávku zaznamenat, stejně jako výzvu svých sousedů, která je stimuluje ke zpěvu, také o několik minut později. Když se budete zdržovat v okolí nebo se obloukem vrátíte zpět a zkontrolujete opuštěnou plochu po 10-30 minutách, můžete s odstupem času vytouženou reakci na nahrávku zaznamenat.

Respektujte kolegy ptáčkaře

Buďte zdvořilí – Před tím, než spustíte hlasovou provokaci, zeptejte se přítomných kolegů, jestli nejsou proti.

Nepolekejte lidi – Před každým spuštěním nahrávky oznamte vaší skupině, k čemu se chystáte (stačí říci tiše „playback“) a držte svůj přehrávač během hraní nad hlavou, aby si ostatní kolegové mohli všimnout, odkud zpěv pochází.

Neobtěžujte – Hlídejte si nízkou hlasitost a krátké úseky přehrávání – 30 sekund nebo méně – poté přehrávání zastavte, pozorujte a naslouchejte reakci.

Na závěr
Hlasová provokace je efektivní metodou, kterou vylákáte ptáky na dohled, stejně jako když ulovíte na návnadu rybu. Když ryba skončí na vaší návnadě, měli byste zvolit ještě větší a barevnější třpytku a nahodit ji přímo k další rybě, znovu a znovu. Ale ne… měli byste používat stále stejný typ návnady, nahodit opatrně a zlehka dál od ryby a dostat ji se vší obratností, které jste se doposud naučili. Stejně tak, když se snažíte nalákat ptáka na dohled, a ten projeví zájem o vaše počínání, pak by měl být váš další postup sice stejný, ale opatrnější a obratnější, aby se vám podařilo ještě více vzbudit jeho zvědavost.

Záleží na každém z nás, abychom své kamarády birdery nabádali k zodpovědnému chování v přírodě. Vedoucí skupiny, který používá hlasovou provokaci, by měl působit výchovně na své kolegy a vysvětlit jim její správné používání. Pokud chtějí účastníci exkurze po vedoucím, aby používal nahrávku méně nebo více, měla by tomu předcházet střízlivá diskuse. V mnoha případech je třeba poučit začínající birdery o tom, jaký vliv má pouštění nahrávek, které si právě stáhli do svého mobilního telefonu. Když se nad tím zamyslíme, je pochopitelné, že je v parcích a rezervacích s velkou návštěvností uplatňován úplný zákaz používání nahrávek, což by se mělo respektovat.

Stejně jako v mnoha jiných otázkách týkajících se ptáků, tak i v případě jejich reakce na hlasovou provokaci je mnoho neznámého. Zajímavé výsledky by jistě přinesl výzkum týkající se vlivu této metody na různé druhy ptáků s odlišnou sociální strukturou. Než tomu tak bude, buďme ohleduplní a zodpovědní vůči ptákům i svým kolegům. Předejdeme tím většině potenciálních konfliktů a i nadále si budeme moci dopřávat radost z pozorování ptáků, které na ně bude mít minimální dopad.

Literatura

Mennill, D. J., L. M. Ratcliffe, and P. T. Boag. 2002. Female Eavesdropping on Male Song Contests in Songbirds. Science: 296: 873
http://web2.uwindsor.ca/courses/biology/dmennill/pubs/2002Science873.pdf

Schlossberg, S. R. and M. P. Ward. 2004. Using Conspecific Attraction to Conserve Endangered Birds. Endangered Species Update 21:132-138.
http://www.umich.edu/~esupdate/wholeissueoctdec2004/schlossberg.pdf

Sen, S. K. Bird Call Playback, Ethics and Science. Web page accessed 7 Apr 2011.
http://www.kolkatabirds.com/callplayback.htm

Ward, M. P. and S. Schlossberg. 2004. Conspecific Attraction and the Conservation of Territorial Songbirds. Cons. Biol. 18: 519-525. pdf here
http://www.biosci.missouri.edu/avianecology/courses/avianecology/readings/Ward_MP_2004.pdf

(překlad článku The Proper Use of Playback in Birding)

zdroj fotografie: David A. Sibley. Zdroj: http://www.sibleyguides.com/

zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala

Číst dál...

Bill Schmoker: Běžte na ptáky i za špatného počasí

Můj nejpozoruhodnější Big Day začal o půlnoci 19. května 2003 na místním mokřadu pod jasnou, hvězdnatou oblohou. Naše cílové druhy s námi spolupracovaly tak dobře, že můj tým Birdathon měl k dobru několik minut, aby si vychutnal zvuky noci před tím, než bude pokrčovat v nabitém programu na úpatí Boulder County v Coloradu, kde půjde po sovách a lelcích. Měli jsme zkušenost s tím, že přes den panují vysoké teploty a proto jsme si užívali příjemné půlnoci. Ale o několik hodin později a o více než 300 metrů výše nad Boulderem byli čtyři z nás svědky příchodu studené, deštivé fronty, která se valila přes město a pláně pod námi k východu. Světla města uhasínala pod neprůhledným příkrovem mlhy a mraků a naším směrem se přibližovaly hlasy táhnoucích ptáků snažících se utéci před špatným počasím. Pak nás mraky, mlha a déšť zahalily také a po zbytek dne jsme museli čelit velice špatnému počasí.

Nejen, že jsme tehdy zahlédli poslední kousek čisté oblohy, ale vzdálenou vzpomínkou se staly i suché ponožky. Těžká obloha pozdržela příchod denního světla, stejně jako ranní zpěv ptáků. Ten sice přišel pozdě, ale jeho vrchol se posunul díky příšeří až do pozdního rána. Navlékli jsme na sebe vše, co jsme měli sebou a snažili jsme se udržet naši optiku funkční. Přejezdy autem jsme využívali k tomu, abychom znovu přivedli k životu sebe i naše vybavení. Ke konci dne, jsme měli na seznamu 165 druhů ptáků, čímž jsme zlepšili předchozí rekord o 20 druhů. Big Day je vždy vzrušující záležitostí, ale ten den jsme zažili zvláště bouřlivý pocit přátelství umocněný počasím, které většina lidí považuje za skutečně mizerné.

Lidé se mě ptají, „kdy je nejlepší čas na ptáky?“. Mojí ustálenou odpovědí je, „kdykoli můžete“. Je spousta důvodů, proč vyrazit ven i za špatného počasí, pokud vám v tom nic nebrání. Špatné počasí je ptačím počasím: krmítka jsou více obsazena, táhnoucí ptáci přistávají na zemi nebo na vodě, aby přečkali bouře, a na neobvyklých místech se objevují vzácní ptáci. Jestliže čekáte, až bouře přejde, můžete tu správnou chvíli propást – nevyhýbejte se skvělé příležitosti k pozorování ptáků jen proto, že si nechcete nechat trochu napršet za límec.

Samozřejmě, že ve špatném počasí jsou birdeři nuceni čelit rizikům, která jejich přátelé pozorující ptáky jen za pěkného počasí, neznají. Jedná se o bolavé nohy, zkřehlé prsty, usmrkané nosy, namrzlé uši, zamlženou a mokrou optiku, neprůhledné brýle a nefunkční fotoaparáty. Jednou věcí je nepohodlí, ale vážnější může být podchlazení. Birding za špatného počasí vyžaduje několik vrstev oblečení, a to i nepromokavého. Vodotěsné, dusíkem plněné dalekohledy a monokuláry jsou pro birdery vyznávající špatné počasí nutností. Samozřejmě, že nezáleží na tom, jak moc jsou suché útroby vaší optiky, když ji voda na povrchu čoček a okulárů stejně dříve či později činí nepoužitelnou. Přesto se snažte co nejvíce udržovat její povrch čistý. Klobouk se širokým okrajem nejen, že chrání před sluncem váš krk a tvář – on chrání také vaši optiku před kapkami deště. Kapuce mohou být staženy dopředu a mohou tak chránit okuláry dalekohledu. Stejnou službu vám poskytne deštník, který vás stíní i proti větru. Mějte několik suchých, čistých utěrek na optiku dobře schovaných v kapse – nebudete muset utírat drahou optiku cípem košile. V nouzi vám mohou zachránit celý den v terénu v případě, že padá mokrý sníh, prší nebo se ocitnete ve spršce mořské vody.

Jsem velkým zastáncem pryžových krytek optiky před deštěm. Zadržují vlhkost, aby se nedostala do okulárů, chrání je před zbloudilými kapkami z vašeho nosu, před náhodnými zbytky majonézy z jídla, před rozlitou kávou (to abych vzpomněl některé z nežádoucích látek, kterým moje pryžové chrániče musí pravidelně čelit). Některým lidem sice mohou krytky překážet, ale já při zvedání dalekohledu krytky uchopím za střed, odtlačím je, a stále jedním nepřerušovaným pohybem přiložím dalekohled k očím – jde o jednoduchý, ale efektivní způsob navyklého chování. Ti, kteří se krytkám brání, obvykle mají dalekohled za mizerného počasí zastrčen pod kabátem a tím, jak ho drží v pohotovostní poloze s rukama zastrčenýma pod klopami, připomínají Napoleona.

Sluneční clona vašeho stativového dalekohledu představuje za nevlídného počasí také dobrou ochranu proti vlhkosti. Birding za špatného počasí je takový, kdy váš lomený stativák znamená nevýhodu – vzhůru mířící okulár nějakým zvláštním způsobem zachytí už první kapičky přicházejícího deště. K ochraně okuláru použijte krytku nebo obalu dalekohledu v případě, že ho nechrání střecha vašeho klobouku, kapuce nebo deštník. Během nečekané přeháňky přikrývám okulár mezi jednotlivými pozorováními čepicí, abych ho udržel suchý – stativák se tak stává poměrně drahým věšákem!

Když je počasí opravdu drsné, pak je někdy lépe vlézt do auta, které pak plní funkci pojízdného krytu, přístřešku a vytopené chaty. Bezvadnou vychytávkou je držák na stativák připevněný ke staženému okénku, který umožňuje stejně rychlé uchycení dalekohledu jako hlava stativu. Můžete jím pak bez problémů pozorovat bez nějakého složitého příslušenství. Je-li to možné, zaparkujte tak, aby vítr foukal od vás směrem k pozorovaným ptákům. Získáte tím relativně suché závětří vhodné k pozorování. Když automobil opustíte a pak se vrátíte do jeho vyhřátého a vlhkého interiéru, nejspíše vám zkondenzuje pára na studeném povrchu vaší optiky. Využijte pak ofukovač v autě jako by to byl vysoušeč vlasů, vysušte s ním vše potřebné a nechte si prohřát vaše zkřehlé prsty.

Tyto řádky píšu začátkem března a na noc a zítřejší den je v Coloradu hlášen příchod studené fronty. V pláních je očekáván déšť a sníh, který má zůstat ve vyšších polohách ležet. Zítřek by tedy mohl být klasickým dnem pro vyznavače pozorování ptáků za špatného počasí – měl bych se podívat po neobvyklých raccích v okolí nádrží na východě nebo bych měl vyšplhat do kopců a omrknout hýly na krmítkách? Také mě napadá, že bych mohl udělat obojí.

Středoškolský profesor BILL SCHMOKER pochází z Longmontu v Coloradu. Pracuje jako místní redaktor časopisu North American Birds, je vicepresidentem Colorado Field Ornithologists a pro Leicu pracuje jako poradce pro digiscoping. Jeho fotografie se objevují v různých knihách a časopisech, na webových stránkách a na různých reklamách po celé Severní Americe. Bill pořádá fotografické workshopy pro organizace jako je např. American Birding Association a Western Field Ornithologists.

(překlad z knihy Good Birders Don't Wear White: 50 Tips From North America's Top Birders)

zdroj fotografie: Bill Schmoker. Zdroj: http://www.dailycamera.com/

zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala

Číst dál...

Ian Newton: Je kroužkování ptáků stále nezbytné?

Stěží uplyne jeden měsíc bez toho, aby se na nějakých webových stránkách neobjevila nová objevná mapa zachycující s využitím moderních technologií působivou tahovou trasu určitého opeřence. Ptáky vybavené sledovacím zařízením můžeme díky satelitům doprovázet během jejich migrace den za dnem, a to kdekoli na světě. Z dat získaných od takto značených jedinců jsme schopni také vypočítat jejich mortalitu během různých ročních období nebo v průběhu celého roku. Nemůže nás tedy překvapit, že se někteří lidé ptají, zda je vzhledem k těmto novým možnostem stále ještě nezbytné zastaralé kroužkování ptáků. Dle mého názoru je odpovědí na tuto otázku důrazné „ano“. V tomto článku bych nejprve chtěl zmínit nejrůznější metody značení a sledování ptáků a poté vysvětlit, proč si myslím, že je kroužkování ptáků stále nezbytné k rozvoji ornitologie jako vědecké disciplíny, i pro ochranu ptáků.

Počátky kroužkování ptáků nalezneme v roce 1899, kdy dánský učitel Hans Christian Cornelius Mortensen vyrobil první kovové kroužky označené jedinečným číselným kódem a adresou, kterými vybavil ptáky v oblasti svého působení. Díky této novince se anonymní ptáci změnili v rozpoznatelné jedince identifikovatelné po celý zbytek svého života. Kroužkování se rychle rozšířilo a vbrzku se stalo hlavní metodou výzkumu ptačí migrace, která měla odhalit užaslému světu zatím neznámé tahové cesty ptáků. Až mnohem později, ve 40. letech minulého století, se začala zpětná hlášení používat k odhadu meziroční míry přežívání ptáků. Tato metoda byla s ohledem na konkrétní druh založena na srovnání počtu jedinců kroužkovaných jako mláďata a následných zpětných hlášeních získaných od veřejnosti obsahující informaci o jejich úhynu a stáří. Z poměru počtů ptáků hlášených v prvním a druhém roce jejich života, ve druhém a třetím roce, v třetím a čtvrtém roce atd., bylo možno vypočíst roční míru přežívání různých věkových skupin ptáků. Poté byly vyvinuty mnohem sofistikovanější statistické metody, kdy bylo možno využít informace o ptácích kroužkovaných v různém stáří, a to v případě, že se zpětná hlášení týkala jedinců živých či mrtvých.

Velké množství ptáků musí být obvykle kroužkováno z důvodu malého počtu zpětných hlášení, ale přes jistou variabilitu v rámci druhů a oblastí představuje poměr zpětných hlášení v Británii 2% okroužkovaných ptáků. Většina malých ptáků má poměr zpětných hlášení menší než 1% (bez opakovaných odchytů samotnými kroužkovateli), ale u některých větších druhů je to přes 20% a více, zvláště u ptáků lovných. Poměr zpětných hlášení navíc výrazně kolísá v rámci tahových tras a obecně platí, že nejméně dat pochází z tropických zimovišť. Abychom dostali obrázek o tahových cestách a míře přežívání ptáků určitých druhů o solidní vypovídací hodnotě, je třeba velké množství dat. Napomoci tomu může užití barevných kroužků a jiných druhů značení, které může být v terénu u živých ptáků odečteno bez nutnosti jejich dalšího odchycení, čímž získáme u stejného jedince opakované záznamy. Stejně jako v případě kroužků je poměr zpětných hlášení geograficky proměnlivý.

Další průlom ve výzkumu ptačí migrace, který navázal na kroužkování, byl v 60. letech minulého století spojen s vývojem malých radiových vysílačů, které mohly být připevněny na ptačí tělo. Díky nim byla získána data o jejich poloze na vzdálenost několika kilometrů. Radiové vysílače mohly být upevněny díky postroji, mohly být fixovány na kroužek nebo na ocasní pera. Nutností byla anténa, díky které pozorovatel přijímal signál. Nyní jsou tyto vysílače s hmotností nižší než 0,2 g užívány ke sledování ptáků a jiných živočichů na menších plochách, jakými jsou jejich hnízdní teritoria.

Od poloviny 80. let umožňovaly vysílače spojení se satelity. Satelity Argos, nepřetržitě obíhající Zemi, dokázaly detekovat signál pocházející ze zemského povrchu kdekoli pod sebou a odvysílat jeho polohu na pozemní stanici. Tato technologie umožnila monitorovat ptáky na jejich cestě z hnízdiště na zimoviště a zpět den po dni a kdekoli na světě. Data o tahových trasách, časovém průběhu migrace, zastávkách a době, po kterou na nich ptáci pobývají, o rychlosti letu, vlivu větru a počasí a orientačních schopnostech opeřenců tak byla získávána téměř v reálném čase. U některých druhů byla zjištěna doposud neznámá hnízdiště a zimoviště a odhaleny byly některé neuvěřitelné případy ptačího putování (např. nepřetržitý transpacifický let břehoušů z Aljašky na Nový Zéland). První vhodné vysílače, které se daly v případě ptáků použít (nazývané PTT – Platform Transmitter Terminal) vážily přes 100 g a tudíž mohly být aplikovány jen u velkých ptáků. Jejich vývoj ale pokračoval a díky solárním zdrojům energie je nyní hmotnost PTT pod hranicí 5 g s výhledem na ještě lehčích zařízení v budoucnu. Tyto vysílače jsou nyní používány výzkumníky z BTO ke sledování kukaček obecných Cuculus canorus cestou na jejich africká zimoviště (viz www.bto.org/cuckoos). K dispozici jsou také zařízení kombinující satelitní vysílač s technologií GPS. Ta poskytují ještě přesnější určení polohy než zařízení dřívější.

Hlavní nevýhodou metod využívajících satelitních vysílačů je vysoká cena každého zařízení a následného zpracování dat poskytovatelem těchto služeb (až 90000 Kč za ptáka a rok). Jejich hmotnost je předurčuje převážně ke značení větších druhů ptáků, jako např. dravců, vrubozobých a mořských druhů. V ideálním případě by jejich hmotnost neměla přesahovat 3% hmotnosti daného jedince – méně než hmotnost potravy – z důvodu, aby nebylo významně ovlivněno migrační chování jedince.

V posledním desetiletí byly vyvinuty levnější a lehčí typy „geolokátorů“, které ukládají nasbíraná data v sobě. Jeden z těchto typů (GLS) je vybaven fotosenzorem, který v pravidelných intervalech měří intenzitu okolního světla. Z takto shromážděných dat se dá vypočítat čas východu a západu slunce a tím je možno odhadnout přibližnou zeměpisnou polohu sledovaného jedince ve vztahu k určitému kalendářnímu datu (zeměpisná šířka se určí z data a délky dne, zeměpisná délka z časů východu a západu slunce vztažených k času Greenwichskému). Jelikož tato zařízení data nepřenášejí, stačí jim jen malá baterie a mohou vážit méně než 1 g; jejich velkou nevýhodou je ovšem to, že data v nich shromážděná získáme pouze dalším odchytem takto značeného ptáka. Zařízení jsou to levná (kolem 3000 Kč), ale nutnost dalšího odchytu jejich nositele znamená to, že některá z nich už nelze dohledat, což celkové náklady této metody zvyšuje. Další nevýhoda spočívá v tom, že díky postupné změně času východu slunce a rozdílné oblačnosti, je spolehlivost určení polohy menší než u satelitních vysílačů (některé odhady mohou být zatíženy chybou přesahující 200 km), což se vzhledem k dlouhým vzdálenostem, na které ptáci táhnou, dá akceptovat. Výzkumníci z BTO využívají GLS zařízení k mapování tahových cest slavíků obecných Luscinia megarhynchos.

Druhý, dražší typ geolokátoru, je vybaven GPS modulem, který zaznamenává s pomocí satelitu přesnou polohu v předem nastavených časových intervalech. Pták s tímto zařízením obvykle musí být znovu odchycen, aby byly získány uložené informace, ale v některých případech, pokud se označený jedinec nachází v dosahu pozemní stanice, mohou být data stažena také přes VHF nebo díky mobilní síti. Hmotnost těchto zařízení (5-10 g) je zprvu předurčovala k použití u větších druhů ptáků. V poslední době byly využity při mapování lovišť mořských druhů ptáků v okolí Británie. Získané informace sloužily k vymezení chráněných oblastí na moři nebo k posouzení možnosti výstavby příbřežních větrných elektráren. Nejnovější zařízení s GPS modulem a hmotností 1-2 g poskytují jen omezené množství měření. Za pomoci GPS je poloha stanovena s odchylkou do 10 m, proto bylo této metody využito k přesnému zaměření teritorií ptáků v různém ročním období, k zjištění jejich migračních tras a tahových zastávek. V kombinaci se satelitními snímky vysokého rozlišení nebo s leteckými fotografiemi (dostupné např. na Google Earth), může být pták sledovaný s pomocí GPS dán do souvztažnosti s konkrétním typem krajiny tisíce kilometrů od pozorovatele. Tyto metody mohou poskytnout ucelenější obrázek ptačí migrace a ptačího chování než se kdykoli předtím podařilo získat díky kroužkování. Ve výzkumu ptačí migrace znamenaly revoluci.

Vzhledem k vysokým nákladům jsou tyto nové metody obvykle využívány jen v rámci financovaných výzkumných projektů, které jsou založeny na malém množství ptáků omezeného počtu druhů, limitovaném množství lokalit a roků trvání projektu. Kroužkování také není levné, přihlédneme-li k tomu, že jen malý počet kroužků přinese výsledek při opakovaném odchytu. Náklady spojené s kroužkováním ptáků ale v Británii tradičně nesou sami kroužkovatelé (což vyhovuje více stranám). Těžko si lze představit, že by se obdobně rozsáhlá databáze shromážděná v průběhu mnoha let dala získat jiným způsobem. Kroužkovat lze druhy jakékoli velikosti, rok po roce, ve velkém měřítku (v rámci státu nebo i větším) a jeho výsledky nepřetržitě proudí do stále se rozrůstající dlouhodobě udržované databáze. Biometrické údaje, které jsou navíc získány při odchytu ptáků ve větším měřítku, poskytují cenný pohled na další aspekty ptačí biologie, jako je hmotnost ptačího těla během hnízdění a pelichání, zastoupení pohlaví a věkových skupin nebo dokonce vliv nemocí.

Význam dat získaných během kroužkování se projevuje v posledních desetiletích, kdy mnohé ptačí populace ubývají převážně díky nejrůznějšímu působení člověka a řada druhů mění i své migrační vzorce chování. Aby se nám podařilo zachytit a pochopit tyto změny a přijmout efektivní ochranná opatření, potřebujeme odpovídající data. Když ptáci ubývají, je vhodné vědět, jestli se tak děje nižším přežíváním nebo nižšími reprodukčními schopnostmi. Příkladem jsou menší semenožravé druhy ptáků, jejichž úbytek v Británii v posledních desetiletích souvisí s nižší schopností přežít, zatímco u jiných druhů je během úbytku jejich početnosti tato schopnost stále stejná a tudíž ukazuje spíše na nižší reprodukční schopnost (Newton 2013). Získané informace pak signalizují, kterým směrem by ochranná opatření měla směřovat, jestli na hnízdiště či zimoviště.

Dokonce, i když jsou data získaná kroužkováním pro každoroční výstupy nedostatečná, mohou jejich několikaleté souhrny odhalit období populační stability či jejího růstu nebo období jejich poklesu. Tento typ zpětných analýz zaměřených na ptačí druhy zemědělské krajiny může pomoci při stanovení náhodných faktorů vázaných k různým druhům a v současnosti je uplatňován u některých ubývajících tažných druhů. Podobné analýzy vznikají pouze na základě rozsáhlého vzorku dat získaných během dlouhé doby, což přesně odpovídá datům získaným při kroužkování. Jinou výhodou kroužkování v té podobě, v jaké je organizováno v Británii, je to, že vždy pokrývá všechny druhy, nejen druhy zájmové. Nevíme totiž, který druh se v budoucnu ocitne v nesnázích.

Pokračující kroužkování je možno přirovnat k penězům v bance, které jsou v případě nutnosti k dispozici. Existence jedinců, kteří již byli v rámci populace kroužkováni, nám pomůže zjistit například původ mořských ptáků uhynulých během kruté zimy, rozšíření a vliv nových nemocí jako je trichomonóza, nebo riziko rozšíření virové nákazy (např. H5N1, druhu ptačí chřipky) v Británii.

Některé ptačí druhy jsou nyní více sedentární než v minulosti nebo ve vyšších zeměpisných šířkách zkracují svoji zimní migraci, pravděpodobně ve spojitosti s klimatickými změnami. Bez možnosti kroužkování by bylo obtížné zaznamenat tyto změny. Stejně tak by se nepřišlo na to, že pěnice černohlavé Sylvia atricapilla, zimující nyní v malých počtech v Británii, nepocházejí z místní hnízdní populace, ale různých populací hnízdících ve střední Evropě. Vzhledem k nepřetržitým změnám v naší avifauně mohu tvrdit, že cenově přístupná data pocházející z jednotně řízeného kroužkování jsou nyní stejně nezbytná jako kdykoli dříve. Umožňují nám zjistit tyto změny, porozumět jim a v některých případech přijmout vhodná ochranná opatření.

Lidé jsou často oslněni technologickými inovacemi a přehlížejí méně okouzlující nové analytické postupy, které mohou mnohem lépe využít výsledky kroužkování ve snaze po vysvětlení populačních trendů v demografických ukazatelích. Nejnovější studie BTO kombinují data získaná kroužkováním, záznamy o hnízdění a sčítací metody k vytvoření demografických modelů ptačích populací, které přinášejí zcela nové podrobnosti z populační dynamiky ve velkém měřítku (Robinson et al. 2014). Stejně tak nám umožní vývoj systematičtějších a jednotnějších kroužkovacích postupů a postupů zpětného odchytu na určitých lokalitách efektněji analyzovat ukazatele meziročního přežívání ptáků a jejich populačních změn. Nové technologie nenahrazují kroužkování, ale značně rozšiřují naše nástroje. Vzrušující vývoj poslední doby, který nám umožňuje porozumět ptačím populacím a jejich změnám, a který nám pomáhá i při ochraně ptáků, je založen právě na kombinaci různých metod.

Literatura

Newton, I. 2013. Bird Populations. Collins, London.
Robinson, R. A., Morrison, C. A., & Baillie, S. R. 2014. Integrating demographic data: towards a framework for monitoring wildlife populations at large spatial scales. Methods in Ecology and Evolution: doi:10.1111/2041-210x.12204

(překlad článku Is bird ringing still necessary? uveřejněného 9. října 2014 na webu British Birds)

zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala

Číst dál...

Davies A. & Miller R., 2010: The Biggest Twitch

Je krásné mít tu možnost nebo spíš odvahu a uskutečnit si svůj sen. Zvláště člověk, jehož vášní je pozorování ptáků, má v dnešní době stimulů, které ho k takovému kroku vybízejí, celou řadu. Knihy, příběhy, trip-reporty a dokonce i filmy líčící osudy těch, kteří se rozhodli utéci třeba na celý rok od všedností každodenního života a věnovat se jen svému koníčku, se dají lehce obstarat a ještě snadněji se jejich příběhům podlehne. Jedna z knih tohoto ranku nese název The Biggest Twitch a jejími autory jsou Alan Davies a Ruth Miller. Tito dva Angličané se rozhodli uskutečnit si svůj sen v roce 2008. Prodali, co mohli, opustili svá zaměstnání, pronajali byt a 1. ledna vyrazili do světa, aby během následujících dvanácti měsíců viděli tolik ptačích druhů, kolik jen bude možné. To, o čem jiní sní, tito dva nadšenci dokázali. Máme jim závidět?

the biggest twitch obal
Ruth a Alan nejprve uvažovali jen o roce tráveném pozorováním ptáků. Měl mít podobu odpočinkového birdingu cíleného do zemí, o kterých vždy poslouchali jen z vyprávění jiných a jejichž exotická avifauna dráždila jejich představivost. Zlomovým momentem bylo, když o svém nápadu řekli Ianu Campbellovi pracujícímu pro cestovní kancelář Tropical Birding zaměřenou na birdwatchery. „Jestli do toho půjdete“, řekl jim, „můžete se snažit trochu víc a zkusit překonat světový rekord.“ Následovalo rozpačité ticho. Něco podobného totiž ani jednoho z nich nenapadlo. Světový rekord v nejvyšším počtu ptačích druhů pozorovaných během jednoho kalendářního roku držel Jim Clements, autor známého Clements Checklist of Birds of the World. V roce 1989 se mu podařilo pozorovat 3662 druhů. Když se oba zamysleli nad tím, kolik druhů by mohli vidět v zemích, které plánovali navštívit, došli zhruba k číslu 3000. No proč ne?, řekli si. Proč tomu ročnímu odpočinkovému roku nepřisoudit mnohem důležitější roli? To už za to stojí, pokusit se překonat světový rekord. Ta výzva byla až příliš lákavá, než aby jí nepodlehli.

Nejprve si museli stanovit pravidla. Pokud chtějí překonat Clementsův rekord, musí jít v jeho stopách. Znamenalo to počítat si pouze ptáky živé, divoké a volně létající. Započteny mohou být druhy jen slyšené a jejich určení musí být potvrzeno terénním klíčem nebo vlastním záznamem. Také by mělo být využito taxonomicky stejného seznamu, který měl Clements. Pravidlem navíc, které si Ruth a Alan stanovili bylo, že si mohou daný druh připsat do seznamu pouze v případě, že jej viděli oba dva. V následujícím roce, který měl dokonce 366 dní, by se tedy od sebe neměli hnout ani na krok. „Museli jsme vstávat a uléhat do postele přesně ve stejnou chvíli, riskantní mohla být dokonce samotná návštěva koupelny“, napsala Ruth v úvodu knihy.

Poté, co si zvolili název své roční výpravy, se pustili do plánování jejího itineráře. Aby zastihli co nejvíce druhů, museli se nacházet na správných místech ve správnou dobu. Na čtverečky papíru napsali jména zemí, které chtěli navštívit. Pro každý týden jeden papírek. Když někde chtěli zůstat déle, bylo papírků se jménem jedné země více. Zprvu jim vyšlo, že by nadcházející rok měl mít 18 měsíců, aby vše stihnuli. Když se konečně vešli do 12. měsíců, začali shánět letenky a přes internet ubytování a zapůjčení automobilů. Následně si nechali udělat webové stránky a oslovily firmu Swarovski, jestli by je nevybavila kvalitní a lehkou optikou oplátkou za reklamu. Firmě se jejich nápad líbil a každému zaslala dalekohled 8x32 EL a teleskop ATS HD s průměrem čočky 65 mm. Stejně úspěšně proběhlo jednání s firmou Country Innovation, která oběma dobrodruhům dodala univerzální oblečení, následovalo interview pro BBC Radio Wales a domluva se zástupci Tropical Birding, kteří přislíbili své průvodcovské služby. Vše mohlo začít.

Aby si člověk udělal představu o tom, co takový roční hon za ptačími druhy obnáší, měl by si knihu přečíst. Obtíží, které musela dvojice birderů překonat, byla spousta. Co mi utkvělo v mysli a co se v textu stále opakovalo, byl popis horečnatého shonu. Každodenní vstávání před východem slunce, odškrtávání nových druhů, kratičký odpočinek po poledni a znovu ven a až do tmy hledat další a nové opeřence. Noci v terénu a před spaním ještě rychle vše zaznamenat do deníků, do seznamů, aktualizovat webové stránky. Padnout mrtví k několika hodinám spánku a znovu a znovu. Překonat zdravotní obtíže, zmatky v logistice výpravy, vlastní nezkušenost s neznámými druhy v zapadlých koutech světa, pozorovat, honit se, jednou v dešti tropického pralesa, jindy v řídkém vysokohorském ovzduší, často na hranici vyčerpání. Na druhou stranu tu byly zachyceny kouzelné a neopakovatelné momenty vzrušení z výjimečného pozorování vzácného druhu, magické chvíle při západech slunce v divočině, za vlahých večerů naplněných zvuky přírody. A právě tyto momenty vždy s přehledem vyvážily všechny zažité strasti a nepohodlí. Kvůli těmto chvílím stálo za to celé to roční martyrium absolvovat.
Když se oba 1. ledna roku 2009 probudili v ekvádorském Quitu, vyskočil Alan z postele v panice, že zaspali a musí okamžitě vyrazit do terénu. Teprve pak si uvědomil, že jejich Velký rok předchozí půlnoci skončil. Najednou byl nadcházející den jaksi prázdný. Na svém kontě měli 4341 druhů ptáků. Předchozí světový rekord překonali.

Úvodní slova ke knize napsal Kenn Kaufmann. S dobrým úmyslem, ale trochu neobratně obhajuje birderskou snahu vést si svoje seznamy ptáků následujícími slovy:

„Při pohledu zvenčí by mohla být ptáčkařská zaujatost sestavováním seznamů pozorovaných druhů snadno nepochopena. Už jsem slyšel, že ptáky vnímáme jako pouhá čísla a když je jednou vidíme, tak je nemusíme vidět víckrát. Většina z nás ale ptáky nadšeně pozoruje znovu a znovu. Jinak by se jen stěží dala vysvětlit oblíbenost, jaké se těší například year list, každoroční sestavování seznamu pozorovaných druhů. Pozorování ptáků se věnuji téměř celý život a skoro každý rok mám 1. ledna nutkání pustit se do nového year listu. Jde o způsob, jakým ptáky chápeme: včera byl pro nás pozorovaný druh jen další červenkou nebo vrabcem, ale dnes jde o nový druh do ročního seznamu. Jak daný rok plyne, seznam pro nás představuje důvod a omluvu, proč musíme vyrážet do terénu. Možná, že jsem v minulosti viděl spousty pustovek, ale letos jsem žádnou ještě neviděl, což je důvod vyrazit ven a pokusit se najít tuto krásnou, tajemnou sovu a znovu se jí obdivovat.“

Na sepisování každoročních seznamů pozorovaných druhů není nic špatného, pokud se oni zpívající barevní opeřenci skutečně nestanou jen číslem, položkou, odškrtnutím. Sám si své seznamy také vedu, ale to neznamená, že bych konkrétní druh viděný v daném roce už ten stejný rok vidět nechtěl. Mám radost z každého pozorování, z každé chvíle strávené venku, z každého zastavení, kdy v obdivu pozoruji nejen ten okřídlený život kolem sebe. Chápu i soutěživost, která je nám vlastní a která je jen jiným projevem zákonitostí přirozeného výběru, kdy ti lepší mají větší šanci zanechat své geny v potomstvu, bláhovou snahou po nesmrtelnosti, ke které je nutno přistupovat se schovívavostí. Ale ani kombinace soutěživosti a sestavováním seznamů neznamená nic špatného. Jde o zálibu, která svého vyznavače naplňuje a která mu přináší uspokojení. Jaké jsou skutečné motivy k jejímu vyznávání, její skutečná podstata, to žádný z nás přesně neví a vědět ani nemusí.

Na první straně knihy je uvedeno motto vyjádřené Markem Obmascikem: „birding je lov bez zabíjení, hon bez obětí, sběr bez zaplňování vlastního domu“. Jestli k birdingu budeme přistupovat rozumným způsobem, tak se nemůže stát, aby ptákům ubližoval, spíše naopak. Za tohoto předpokladu si můžeme zvolit i jeho formu, která může mít podobu třeba Velkého roku tráveného jen a pouze při pozorování ptáků. Zmíněnou knihu The Biggest Twitch autorů Alana Daviese a Ruth Miller můžu všech vyznavačům birdwatchingu jen doporučit. Sám uvažuji o tom, že bych v některém z následujících roků navštívil známý ptáčkařský veletrh v Anglii zvaný BirdFair, autory vyhledal a potřásl jim alespoň pravicí. Přece jen jde o lidi, kteří píšou současnou historii birdwatchingu.

Itinerář výpravy The Biggest Twitch a průběžný počet pozorovaných druhů

1.- 3. ledna: Arizona, USA (161 druhů)
4.- 11. Ledna: Mexiko (413 druhů)
11.- 12. ledna: Houston, USA (422 druhů)
12.- 27. ledna: Ekvádor (1050 druhů)
28. ledna – 1. února: Severní Wales, UK (1122 druhů)
2.- 26. února: Etiopie (1604 druhů)
26.- 27. února: Keňa (1611 druhů)
27. února – 16. března: Ghana (1835 druhů)
17.- 18. března: UK (1835 druhů)
19.- 25. března: Kypr (1870 druhů)
26. března – 12. dubna: Španělsko (1913 druhů)
13.- 16. dubna: Texas, USA (1950 druhů)
17.- 21. dubna: Panama (2073 druhů)
22.- 24. dubna: Texas, USA (2105 druhů)
25. dubna – 1. května: Kalifornie, USA (2157 druhů)
1.- 6. května: Kanada (2173 druhů)
7.- 11. května: Cape May, USA (2186 druhů)
12.- 14. května: Severní Wales, UK (2192 druhů)
15.- 28. května: Kypr a Turecko (2230 druhů)
30. května – 12. června: Finsko, Estonsko, Norsko (2285 druhů)
14.- 30. června: Brazílie (2595 druhů)
1.- 7. července: Argentina (2665 druhů)
9.- 14. července: Brazílie (2747 druhů)
15. července – 10. srpna: Peru (2930 druhů)
12.- 25. srpna: UK (2931 druhů)
26. srpna – 10. září: Jižní Afrika (3123 druhů)
11.- 29. září: Zambie a Malawi (3221 druhů)
29. září – 4. října: Jižní Afrika (3288 druhů)
5.- 7. října: Namíbie (3310 druhů)
9. října – 6. listopadu: Austrálie (3718 druhů)
8.- 13. listopadu: Malajsie (3904 druhů)
14. listopadu – 17. prosince: Indie (4226 druhů)
21.- 31. prosince: Jižní Ekvádor (4341 druhů)

Webové stránky Alana Daviese a Ruth Miller The Biggest Twitch.
Jejich knihu je možno zakoupit v internetovém obchodě Amazon.com.

zdroj fotografie:Alan Davies a Ruth Miller. Zdroj: http://burdzbuttz.blogspot.cz/.

zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala

Číst dál...

Bill Thompson III: Udržujte svoji optiku čistou: dostanete neuvěřitelně čistý obraz

Před několika lety mi jeden známý, který šel právě do důchodu po mnoha letech práce v oblasti profesionálních filmových kamer, věnoval sadu čistících prostředků na optiku. Říkal jsem si, že je to od něho milé, ale že ji stejně asi nevyužiji. K vyčištění mého stařičkého dalekohledu mi vždy stačil vytažený kousek trička a trocha slin. Pak jsem si ale pořídil lepší optiku a začal jsem dávat větší pozor na ni a hlavně na povrch jejích čoček. Zkusil jsem použít darovanou čistící sadu a byl jsem přímo omráčen výsledkem. Skleněné čočky byly skutečně čisté. Okamžitě jsem vyčistil všechny dalekohledy a brýle, které jsem našel v domě.

Dobrá sada čistících prostředků by měla obsahovat

- měkký štěteček k odstranění prachu, drobků chleba, písku, chloupků a dalších hrubých částeček, které mohou poškodit antireflexní vrstvy čoček nebo jejich povrch v případě, že je utíráte látkou

- měkkou čistící utěrku, zvláště takovou, která je speciálně určena k čištění antireflexního povrchu čoček. Kapesníčky k čištění brýlí fungují také, ale při čištění se nechovají tak dobře jako měkký, absorpční materiál utěrky

- malou lahvičku roztoku k čištění optiky. Roztok by měl být určen k čištění antireflexního povrchu čoček – žádnou Okenu prosím.

Součástí prodávané optiky je u řady výrobců také čistící sada. Podobnou sadu můžete obdržet u Vašeho lékaře-optika. Většinou ale bez štětečku. Měkký štěteček se dá sehnat v drogérii (v oddělení kosmetiky) nebo v potřebách pro výtvarníky (kupte levný malířský štětec a uřízněte část jeho držátka, aby s ním šlo snáze manipulovat).

Čistící sadu sebou vždy nosím i do terénu. Nikdy nevíte, kdy Vám na optiku ukápne kus majonézy a metoda „olízni-čočku-a-utři-ji-kouskem-trička“ je dobrá tak akorát k tomu, abyste z kvalitní optiky udělali nekvalitní. Každý drobný škrábanec snižuje průchodnost světla vaším dalekohledem a časem Vám každý další vadí víc a víc.

Když jsem organizoval během ptačího festivalu exkurzi do terénu, tak jsem všechny postavil do řady a provedl jim „kontrolu optiky“. Ty největší provinilce (s nejšpinavější optikou) jsem požádal, aby udělali krok vpřed. Překvapivě šlo o ty nejhorlivější birdery z naší skupiny. Potěšily mě výkřiky nadšení a údivu poté, co jsem jim dalekohledy vyčistil. Zazněla i užaslá zaklení, která obvykle doprovázejí jen pozorování takových rarit jako je guan horský nebo datel knížecí.

Nejsem si jistý důvodem, ale když někomu čistím optiku, tak je to doprovázeno brbláním. Je to snadné, trvá to jen několik minut a výsledek je naopak vždy kvitován s uznáním. Minulý rok ke mně přišel na ptačím festivalu v Západní Virginii jeden z návštěvníků, kterého jsem znal z minulých let, podal mě svůj dalekohled a řekl: „Bille, jsem strašně rád, že sis sebou letos zase vzal svoji čístící sadu. Jak můžeš vidět, šetřil jsem si to pro tebe!“ Mimo to, že šlo jen o plastovou hračku, tak měl jeho dalekohled na svých čočkách napatlané snad celé menu pocházející z rychlého občerstvení. „To by chtělo škrabku a tlakový čístič“, vysvětlil jsem mu. „Nebo můžeš investovat peníze do nového dalekohledu a pořádného brindáčku.“

Čistící sadu na optiku mám vždy v postranní kapse batohu, který nosím do terénu. Menší sadu mám v kapse společně s terénní určovací příručkou a čistící utěrku zastrčenou ve vlastním neoprenovém pouzdře mám připnutou na popruhu u dalekohledu. Na čištění zkrátka nikdy nezapomínám. Berte si čistící sadu na každý váš výlet za ptáky. Vždy budete mít neuvěřitelně čistý obraz.

Tipy na čištění vaší optiky

- Svůj dalekohled držte kolmo a optiku čistěte jemným štětečkem odspodu. S odstraněním všech nečistot vám tak pomůže přítelkyně gravitace.

- Zkontrolujte povrch očištěné čočky a opakujte ometání štětečkem, dokud z ní neodstraníte všechny drobky a prach.

- Navlhčete lehce čistící utěrku roztokem určeným k čistění antireflexního povrchu čoček a krouživými pohyby je opatrně přetřete.

- Pokud jsou čočky hodně špinavé, nastříkejte roztok přímo na ně a nechte ho několik vteřin působit, dokud neuvolní všechnu špínu zaschlou na jejich povrchu. Ujistěte se, že je čistící roztok určený pro optiku s antireflexními vrstvami. Je pravděpodobné, že budete muset čištění s pomocí roztoku opakovat, než z povrchu čoček zmizí všechny šmouhy.

- Jako poslední krok krátce dýchněte na čočky a lehce je přetřete čistící utěrkou. Tím odstraníte zbylé šmouhy a zbytky po čistícím roztoku.

- Pro kontrolu nakloňte dalekohled tak, aby se světlo odráželo od povrchu čoček (budete se na ně dívat v úhlu asi 45°). Uvidíte každou zbylou nečistotu a můžete ji odstranit.

- Běžte a najděte nějaké opeřence a užívejte si čistější, jasnější a ve všech směrech lepší obraz.

BILL THOMPSON III, který se věnuje birdwatchingu celý život, je redaktorem Bird Watchers´s Digest a autorem mnoha knih o ptácích a birdingu, včetně Identify Yourself: The 50 Most Common Birding Identification Challenges. Společně s manželkou Julií Zickefooseovou a dvěmi dětmi, Liamem a Phoebe, žije na osmdesátiakrové farmě v jihovýchodním Ohiu.

zdroj fotografie:Bill Thompson III. Zdroj: http://www.rgvbf.org/

 (překlad z knihy Good Birders Don't Wear White: 50 Tips From North America's Top Birders)

zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala

Číst dál...

Kevin J. Cook: Přesuňte pozornost od birdingu k ptákům

Birding je jako dobré jídlo. První stovka nových druhů je jako předkrm, každý z nich představuje lahodné sousto připravující váš jazyk na dobroty, které budou následovat. Druhá stovka je salátem, kdy každý nový druh je čerstvý, křehký a vzrušující. Třetí stovka představuje polévku, každý nový druh je jako kousek sýra v tradiční francouzské cibulačce. Čtvrtá stovka je chlebem a každý její nový druh je krajícem, který uspokojí. Pátá stovka je zeleninovou směsí a každý nový druh je dráždivý svým vlastním způsobem. Šestá stovka představuje hlavního chod a každý nový druh, sousto po soustu, je potěšením sám o sobě. Sedmá stovka je dezertem, každý nový druh přináší naprostou rozkoš. Osmá stovka je digestiv, každý nový druh by se měl poválet po jazyku jako jemný likér nebo doušek kávy. Pak přijde realita: konec jídla.

Pro mnohého z nás se birding ve skutečnosti podobá spíše než příjemnému obědu nekonečnému spásání toho, co nám nabídne stánek rychlého občerstvení dole na ulici. Pointou uvedené metafory ale zůstává nevyhnutelná otázka co dělat, když je jídlo u konce? S tím, jak se váš život birdera vyvíjí, tak je nových druhů stále méně a dělí je stále delší časové etapy. Co potom? Když máte svůj life-list kompletní, končí tím váš život?

Někteří jednoduše svoji ptáčkařskou energii přenesou k sestavování dalších seznamů: ročních, národních, okresních, úterních. Jiní svoje birderské zaujetí rozšíří na mezinárodní scénu: Belize, Kostariku, Austrálii. Faktem ale zůstává, že mnozí z nás žijí za dveřmi, na které paní Příležitost nikdy nezaklepe, což znamená, že novozélandský kiwi, africká timálie nebo asijský drop pro nás navždy zůstanou jen velkou exotikou.

Co tedy dělat, když se sestavování vašeho bird-listu zpomalí z proudící bystřiny po líné odkapávání, kdy se sepisování ročního seznamu ptáků (year-listu) změní z potěšení v rutinu, kdy se mezinárodní birding omezí na pouhé přejíždění mezi okresy? Co bude následovat? Přesuňte svoji pozornost od birdingu k ptákům.

Spíše než se honit za tím kolik druhů můžete vidět během jednoho dne nebo pronásledovat aktuálně hlášené rarity, je lepší se zaměřit na to, vidět takové věci, které jste u dříve pozorovaných druhů nezaznamenali. Všimli jste si třeba hladkého tarsu u drozda stěhovavého, zvláštnosti, kterou má společnou se salašníky, dalšími drozdy a lesňáky? Zaznamenali jste proděravělé nozdry kondora krocanovitého, znak, který má společný s kondory, který ale chybí jestřábovitým a orlům?

Určitě jste pozorovali výra virginského a vrabce domácího, ale měli jste možnost spatřit vrabce přitisklého k rozsvícené žárovce, u které se ohříval za mrazivé zimní noci? Viděli jste třeba výra virginského skutečně lovit nebo vyvrhovat kosti a chlupy ve formě vývržku? Byli jste svědky podobných výjevů díky úmyslné snaze nebo díky náhodě? Víte vůbec, co je to tarsus a dovedete si pak představit jeho hladkou podobu? A co proděravělé nozdry? Ne vše týkající se ptáků naleznete v terénních určovacích příručkách.

Spolehlivá identifikace ptáků patřila před rokem 1934 k základním znalostem ornitologa. To se změnilo díky Rogeru Tory Petersonovi, který vylepšil určovací klíče do té míry, že umožnil lidem určovat ptáky bez toho, aniž by se o nich naučili něco více. Této možnosti využili miliony lidí. Pokud chcete brát onu dříve užitou metaforu o jídle vážně, pak birding nepřipomíná tak docela pojídání výborného pokrmu, ale spíše nacpávání se chutnými slanými tyčinkami, aniž bychom ochutnali lazáně.

Přesunutí pozornosti od birdingu k ptákům vyžaduje individuální přístup založený na rozšiřování vlastních znalostí. Řada birderů se o ptácích některé věci naučí, ale tyto útržkovité zlomky faktických informací nemůžeme stavět na roveň skutečných znalostí. Když se zaměříte na ptáky, uvědomíte si, že ptačí druhy nepředstavují jen jisté množství jedinců přivádějících na svět své potomstvo, ale vyjadřují sám život, způsob bytí, a jako takový si každý druh nese svůj osobitý příběh. Všechny tyto příběhy všech druhů se pak vzájemně splétají do podoby tkaniny představující život na Zemi.

Kolibříci nepřilétají ke květům jen tak; jsou to opylovači, kurýři sexu. Brkoslavi nepolykají ovoce jen tak; roznášejí tím semena. Ořešníci si neshromažďují piniové oříšky jen tak; zakládají tím les. Když se vaše ptáčkařské zaujetí ztrácí, zaměřte se na ptáky, které znáte a zjistěte, jak žijí a jak umírají. Birding vám umožní pochopit ptáky a takové povědomí, pokud mu dáte šanci, vás přivede ke skutečné ornitologické gramotnosti.

Jestli pro vás připisování nových druhů znamená zábavu, počkejte, až objevíte vzrušení, které vám přinese poznávání ptáků! Například výrečci plaménkoví jsou ve skutečnosti tak krásní, že proti nim vypadají ošklivě i koťátka; ale vidět výrečka neznamená to stejné jako znát ho. Abychom znali výrečka plaménkového, musíme také znát osiku, borovici těžkou, douglasku, datla rudošíjného, cvrčivce Oecanthus fultoni a můru zvanou „mlynář“ (Euxoa auxiliaris), která se vyvine z housenky označované jako „vojenská housenka“.

Právě díky podobným informacím, jakou jsou ty o výrečku plaménkovém, si vytvoříte ono povědomí o ptácích; porozumění společnému fungování housenek, stromů a datlů rudošijných ve vztahu ke způsobu života výrečka plaménkového je příkladem ornitologické gramotnosti. Podobných znalostí přinášejících uspokojení je nepřeberně. Naposledy využijme metafory o jídle. Birding je jako pytlík smažených hranolků, ale ptáci sami o sobě představují velkolepou hostinu. Teprve jejich poznání je tím pomyslným hodování u prostřené tabule.

KEVIN J. COOK se od roku 1975 živí jako spisovatel-přírodovědec. Kromě psaní vede semináře, kursy a výpravy do terénu s přírodovědným zaměřením. Jeho krédo „Ptáci nežijí sami!“ podněcuje jeho zaujetí, se kterým vnímá interkaci mezi ptáky a zbytkem živého světa.

zdroj fotografie: Kevin J. Cook. Zdroj: http://wildlifewindow.com/

 (překlad z knihy Good Birders Don't Wear White: 50 Tips From North America's Top Birders)

zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala

Číst dál...

Kenn Kaufman: Dobří birdeři se občas oblékají do bílého

Po několik let hlásá velká nálepka na mém autě: PTEJTE SE ODBORNÍKŮ. Jeden chlapík se mě na parkovišti zeptal, v jaké otázce jsem autoritou. Jeho nepochopení mi náladu nevzalo. Tento nápis totiž má svoje opodstatnění a točí se kolem něj i předmluva mého Terénního průvodce pokročilého birdera (Field Guide to Advanced Birding, Houghton Mifflin, 1990). Dobří birdeři se zkrátka vždy budou ptát po smyslu rozhodnutí expertů a to s dobrým důvodem: i ti nejlepší odborníci se někdy mýlí.

Dříve jsem bydlel v Arizoně. Jednou v zimě, krátce poté, co jsem se přestěhoval do Tucsonu, zde způsobil značný rozruch trupiál žluví, který se objevil na krmítku u jedné studentské koleje. Místní znalci potvrdili jeho určení a mnoho top listerů (těch, kteří se snaží zaznamenat do svých seznamů maximum druhů) z okolních států sem začalo proudit, aby si tento druh mohli odškrtnout ze svých life listů. Jel jsem se na toho ptáka také podívat, ale něco se mi na něm nezdálo. Ano, záda měl skutečně tříslově hnědá s tenkými černými skvrnkami, ale jinak vypadal spíše jako dospělý samec trupiála oranžovokápého. Během následného průzkumu jsme toho ptáka skutečně určili jako dospělého samce trupiála oranžovokápého v šatě typickém pro začátek zimy, kdy má jednolitě černý hřbet částečně krytý světle šedými okraji per. Odborníci se mýlili.

Příkladů dokumentujících podobná selhání odborníků existuje celá řada. Samozřejmě, každý dělá chyby díky zbrklé determinaci v terénu. (Já jsem si jednou před celou skupinou birderů spletl vlhovce hnědohlavého se vzácnou strnádkou pětipruhou. Dost dlouho se mi to pak vracelo, to mi věřte). Ale i s dostatkem času k pečlivému určení se skupiny zkušených ornitologů mohou mýlit. Několik nejlepších amerických birderů, lidí s fantastickými zkušenostmi z terénu, kdysi určilo jednoho ptáka jako strnada pestrého daleko mimo areál svého výskytu. Bylo to několik dní před tím, než kdosi zjistil, že se ve skutečnosti jedná o skřivana polního, příslušníka zcela jiné čeledi. Správné určení mohlo padnout dříve, kdyby se další birdeři zamysleli nad původní determinací.

Tento princip neplatí jen v případě určování ptáků. Odborníci se mohou mýlit také v jiných aspektech provázejících jejich výskyt. Před roky se v Oklahomě ukázal jabiru, mohutný tropický čáp. Zkušení birdeři se tomuto pozorování tehdy vysmívali a tvrdili, že se musí jednat o ptáka uniklého ze ZOO. Jiná pozorování jabiru daleko mimo areál výskytu, ale ve stejném ročním období však naznačovala, že by se mohlo jednat o zbloudilého divokého ptáka, který se dostal k severu z hnízdišť ležících v jihovýchodním Mexiku. Stejně tak bylo před mnoha lety zaznamenáno v jednom státě americké federace, který raději nebudu jmenovat, několik ptáků odpovídajících popisem kolibříku zelenému, velkému tropickému kolibříkovi. Odborníci hned začali vykřikovat, že tento druh kolibříka nebyl nikdy viděn severně od Mexika s výjimkou malé oblasti jižního Texasu. Od té doby byl zálet kolibříků zelených dokumentován nejméně v půltuctu dalších severoamerických států a dokonce ve dvou kanadských provinciích. Některá z těch prvních pozorování tedy mohla být zcela hodnověrná.

Objektem velkého názorového střetu mohou být i metody či pracovní postupy ornitologů. Jmenujme jeden velice dobrý příklad týkající se názoru, že si dobří birdeři neoblékají bílé oblečení. Můžeme to brát jako doporučení? Někdy ano. Moji přátelé, Sheri Williamson a Tom Wood popsali svoji zkušenost s párem vzácných trogonů ušatých v Arizoně, které velice poplašil každý v bílém oblečení. Rada každému birderovi vyskytujícímu se tehdy v příslušném kaňonu s trogony zněla: neoblékejte se do bílého; jestli se chystáte sami vyrazit hledat tyto plaché ptáky v lesním podrostu, vezměte si na sebe něco tmavého v tlumených odstínech. Při pozorování ptáků se ale ocitnete i v jiných situacích – sledování dravců ve vysokých horách, pozorování bahňáků na rozlehlých bahnitých mělčinách, pozorování racků na skládce odpadků, hledání mořských druhů z paluby lodě atd. – kdy na barvě vašeho oděvu vůbec nezáleží. V řadě parků a rezervací jsou ptáci tak přivyklí lidem, že už je vůbec nevnímají, jen někdy je berou v potaz pouze jako příležitostný zdroj potravy. V takových situacích se můžete klidně celí zabalit do maskovací látky a nedostanete se k nim ani o píď blíž, než kdybyste na sobě měli zářivě oranžovou sportovní soupravu. Ptáci vás vidí bez ohledu na to, co máte na sobě a je jim to jedno.

Mnozí z nás mají sklon věřit tomu, co čteme, jako by psaná fakta byla hodnověrnější. To ale vždy neplatí. Internet je jako zdroj informací zvláště pochybný. Nedávno jsem si dělal neformální průzkum a na jeho základě jsem zjistil, že téměř polovina on-line přístupných informací týkající se ptáků je chybná nebo neúplná. Ale i informace tištěné v časopisech a knihách, i když jsou jejich autory zkušení ornitologové, mohou být prezentovány chybně. V případě chyby při určení trupiála oranžovokápého jako trupiála žluvího, kterou jsem uvedl výše, nejsou na vině pouze birdeři, kteří se před lety spletli: ke špatným závěrům je svedla konzultace s literaturou. Ještě teď, téměř o čtvrtstoletí později, najdete v některých knihách informaci, že trupiál oranžovokápý má jednobarevný hřbet a tudíž podobně vyhlížející pták s lemováním per na hřbetě musí být trupiál žluví. I s výhodou znalostí získaných v poledních letech se birdeři stále musí ptát, jestli jsou psané informace správné.

Vyplývá z toho, že by měli dobří birdeři stále polemizovat s názory odborníků? Ne tak úplně. Pokud je část přírodní rezervace uzavřena vstupu, nebo jestli je nějaké území vyloučeno z používání hlasové provokace, nebo je některá lokalita označena cedulí „Vstup zakázán“, tak budou dobří birdeři vždy dbát těchto doporučení odborníků. Naše nezávislost nebo chuť obejít jistá pravidla by měly vždy ustoupit požadavkům birderské etiky. Mimo tyto případy je férové se ptát, polemizovat. Jde o posuzování toho, co čtete a co vám bylo řečeno. Není pak nad uspokojení, které pocítíte v případě, že vaše závěry prokážou správnost závěrů odborníků. To si pak můžete říci, že odpověď znáte, skutečně znáte také z vlastní zkušenosti.

KENN KAUFMAN je tvůrce knižní edice Kaufman Field Guide. Jde o oddaného ochránce přírody, který důrazně prosazuje porozumění přírodě a její ochranu. Pracuje jako terénní redaktor pro Audubon a své články publikuje v řadě periodik. Kaufman je autorem publikací Lives of North American Birds, Peterson Field Guide to Advanced Birding a Kingbird Highway.

zdroj fotografie: Kenn Kaufman. Zdroj: http://thebirdinglife.com

 (překlad z knihy Good Birders Don't Wear White: 50 Tips From North America's Top Birders)

zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala

Číst dál...

Dave Jasper: Vzdávám se! (Nebo spíš mávám bílou vlajkou)

Každý z nás se jistě někdy na podzim nebo v zimě ocitl za mrazivého rozfoukaného dne někde na břehu jezera, vodní nádrže nebo třeba na mořském pobřeží a snažil se na hladině určit vzdáleného opeřence. Stativový dalekohled jaksi nestačil a hladina se vlnila tak, že ta potáplice, potápka nebo nějaká kachna pohupující se kdesi v dálce, byla vidět vždy jen na kratičký okamžik. Kéž by ten pták byl blíž, říkali jste si.

Právě v tomto okamžiku je čas vyzkoušet starou techniku, kterou s úspěchem používám už dlouhé roky. Když jdeme pozorovat ptáky, tak si na sebe samozřejmě nebereme nic bílého, ale bílá barva může potáplice, potápky a potápivé kachny přilákat. Zkuste vzít bílou utěrku nebo šátek a zhruba minutu s ní mávat nahoru a dolů nebo nad hlavou ze strany na stranu. Potom na chvíli přestaňte, znovu začněte a sledujte, co se bude dít se vzdálenou ptačí siluetou. Hoholi severní a bělaví, některé druhy potápek a zvláště potáplice reagují zvědavě na bílou barvu a k pohybující se bílé látce připlavou blíže.

V mnoha případech se ke mně potáplice přiblížila na méně než deset metrů a dokonce se ozývala, zatímco jsem mával a utichla, když jsem mávat přestal. Hoholi severní a islandští také připlavou k bílé látce, kterou máváte nad hlavou, stejně jako potápky západní a Clarkovy. Menší úspěch jsem měl s kachnami a menšími potápkami, ale kterýkoli vodní druh, ať už žije kdekoli, může pozitivně reagovat. Jen to vyzkoušejte.

Mluvil jsem s britskými a dánskými birdery, kteří úspěšně lákají sovy na mávání menším bílým kapesníkem. Stejnou techniku jsem s dobrým výsledkem použil na výrečka hvízdavého a západního. Biologové a lovci vědí, že vidloroh americký a husy sněžní pozitivně reagují na vlnící se bílou vlajku. Zatímco bílé oblečení do lesa nepatří, tak mávání bílou vlajkou může být v určitých situacích velice účinné.

DAVE JASPER pracuje posledních patnáct let jako průvodce-přírodovědec v okolí Portalu v Arizoně a v sousedním pohoří Chiricahua. Má rozsáhlé zkušenosti v pozici vedoucího ornitologických a botanických výzkumných projektů pro Bureau of Land Management, U. S. Forest Service, National Park Service a Colorado Division of Wildlife. Pozemky kolem jeho domu v Portalu, včetně různých krmítek, jsou otevřeny pro veřejnost a ročně je navštíví přes tři tisíce lidí. Jasper se s radostí podělí o svoje znalosti s každým nadšencem do přírody.

zdroj fotografie: Dave Jasper. Zdroj: http://david.faintich.com/

 (překlad z knihy Good Birders Don't Wear White: 50 Tips From North America's Top Birders)

zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala

Číst dál...

Mel White: Ach, to chování!

Je květen a vy se nalézáte na oblíbené ornitologické lokalitě, když na cestě potkáte jiného člověka s dalekohledem. „Viděl jste něco zajímavého?“, zeptáte se. Ten ptáčkař vám s úsměvem od ucha k uchu odpoví, „právě jsem viděl svého prvního lesňáčka žlutotemenného! Byl tak nádherný!“ Vaše reakce může následující:

(a) Svraštíte čelo a řeknete, „já tomu prostě nevěřím, že jste ještě nikdy neviděl lesňáčka žlutotemenného.“

(b) Pokrčíte rameny a prohodíte, „já už dnes ráno viděl tři, zpívají všude kolem.“

(c) Se smíchem pronesete, „já se vás ale ptal, jestli jste viděl něco zajímavého.“

Která z reakcí je ta správná? Upřímně doufám, že jste poznali, že se jedná o vtip. Jestli ne, pak vám blahopřeji: počet začínajících ptáčkařů, které jste v průběhu let tímto způsobem odradili, pravděpodobně úspěšně konkuruje počtu položek vašeho life listu. A mimochodem, tímto číslem byste se přede mnou jistě rádi pochlubili. Správná reakce na něčí šťastný výraz nezačíná „já“, pokud nepokračuje „si myslím, že je to paráda!“

Soutěžení nemusí být v případě birdingu špatné, pokud to váš koníček obohacuje o zábavu a dává mu tak přidanou hodnotu. Potřeba připojit se k přátelům a během místního Christmas Bird Count (obdoba soutěže Big Day) ustanovit nový rekord v počtu pozorovaných druhů má v tomto případě podobu výzvy a přispívá i k lepšímu pokrytí sčítaného území. Nic špatného není ani na vaší snaze zastihnout během soutěže Big Day rekordní počet druhů pro vaši republiku nebo kraj. Věřím ale, že tento znak birdingu, kdy se snažíme někoho trumfnout, může být pro mnohého začátečníka deprimující.

Připusťme následující. Jestli se birdwatchingu věnujete už nějaký ten rok, zaslechli jste rozhovorů podobných tomu následujícímu nepočítaně:

„Minulý měsíc jsme byli v Kostarice. Bylo to tam nádherné! Viděli jsme třistačtyřicet druhů za týden.“

„Jo jo, my jsme tam byli v devětadevadesátém a měli jsme čtyřistatřicetšest druhů. Byli jsme první, kteří našli snad po 150 letech šplhálka středoamerického v provincii Guanacaste.“

Ale nebylo by přece jen milejší říct „to zní fantasticky. Které druhy byly nejlepší?“ Jsem příliš naivní? Nemyslím. Když někdo řekne „naše dcera se příští měsíc vdává,“ pak typická reakce zní „gratuluji.“ Nikoli „jejda, my máme vdané dvě dcery, obě se vdávaly v prestižním Gilded Lily Country Clubu, první si vzala kardiochirurga, druhá má řeckého rejdaře a svatba každé nás přišla na stopadesát tisíc dolarů.“ Zdá se, že se jedná o jistý prvek birderské psychiky, který nás nutí k obdobně nabubřelým odpovědím.

Ptáte se, jestli mám v tomto ohledu čisté svědomí? Jistě, že ne – už jsem se přistihl na obou stranách takových konverzací. Se schovívavostí k sobě a ostatním musím říci, že birding je často dosti samotářskou činností, kdy všichni chodíme kolem s potlačenou potřebou sdílet svoje pozorování. Jsme sami, když se nám naskytne neuvěřitelná podívaná třeba na kolibříka Calliopina a když někdo zmíní tento druh, tak nám „já taky“ vyletí z úst dřív, než si to uvědomíme.

Je ale pravda, že existují ptáčkaři, kterým se rád vyhnu, protože vím, že i když se budeme bavit o čemkoliv, tak mě nakonec vždy musí ujistit, že viděli mnohem více druhů než já, že jejich pozorování byla lepší než moje a že navštívili neporovnatelně zajímavější místa než já – a navíc znají proces, kterým bahňákům pelichají ruční letky mnohem lépe než já.

Uznávám, že například pro cestovní agenturu ABC Bird je jistým ospravedlněním uvést, že během cesty do Belize zastihli její účastníci mnohem více ptačích druhů než ti v cestovní agentuře XYZ Bird. Pepsi také tvrdí, že chutná lépe než Cola. Je to součástí obchodu. Ale pro mnohé z nás je birding jen hobby, které děláme pro zábavu.

Jestli si chcete porovnávat svaly, běžte dolů do motorkářské hospody a nechte nás ostatní, abychom si v klidu užili pozorování třeba toho lesňáčka žlutotemenného.

MEL WHITE je spisovatel na volné noze žijící v Little Rocku v Arkansasu, kterého baví cestování a příroda. Zvláště vděčný je literatuře, která ho nasměruje na zajímavá místa, kde může pozorovat ptáky ve volných chvílích v rámci pracovních povinností.

zdroj fotografie: Mel WHite. Zdroj: http://ngm.nationalgeographic.com/

 (překlad z knihy Good Birders Don't Wear White: 50 Tips From North America's Top Birders)

zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala

Číst dál...

Jon. L. Dunn: Zdokonalujte své birderské dovednosti

Birding si vyžaduje stejně jako každá další zábava, která vás baví, jisté dovednosti a vědomosti. Úroveň vašich odborných znalostí bude záviset na tom, s jakou pílí budete rozvíjet návyky a dovednosti zde popsané.

1. Seznamte se s areálem rozšíření

Birdeři vždy chtějí znát ty nejnovější terénní determinační znaky, aby dokázali rozeznat jeden druh od jiného, ale příliš často zapomínají na areál rozšíření jednotlivých druhů. Výsledkem je celá řada omylů, kterých se dopouštějí. Znát areál rozšíření znamená znát statut každého druhu v oblasti, ve které se pohybujete. To zahrnuje jednak představu o početnosti každého druhu, stejně jako znalost dat pravidelného příletu a odletu, včetně údajů o mimořádném výskytu. Tato data byste neměli znát jen ve vztahu k vaší zájmové oblasti, ale i pro širší okolí. Opatřete si literaturu, která vyčerpávajícím způsobem pro vaši oblast tyto informace shrnuje. Vaše knihovna by měla obsahovat publikace vztahující se jak k celému státu, tak ke konkrétnímu kraji. Navíc existuje spousta prací regionálního charakteru. Výborným příkladem je kniha The Birds of Ohio od Bruce Peterjohna, ve které můžete okamžitě zjistit nejen statut každého druhu v rámci státu Ohio, ale zároveň i v intencích jednotlivých okresů. North American Birds, což je čtvrtletník vydávaný American Birding Association, je dalším skvělým zdrojem informací k areálu rozšíření jednotlivých druhů a to nejen pro jednotlivé státy, ale pro celou Severní Ameriku. Jak řekl kdysi dávno Louis Pasteur: „Náhoda přeje připraveným“. Proto buďte informovaní.

2. Opeřence si prohlédněte v terénu, ne v knize

Až příliš často vidíme birdery, kteří zmateně listují ve své terénní určovací příručce, zatímco si mohou opeřence pořádně prohlédnout na vlastní oči. Na prohlížení klíče máte spoustu času v autě nebo doma dlouho poté, co pozorovaný pták už zmizel. Využijte času, který máte, k důkladnému prohlédnutí opeřence v terénu, k pečlivému prozkoumání jeho určovacích znaků, věnujte se všem jeho projevům včetně chování. Prohlášení typu „to vypadá přesně jako na obrázku v knize“ svědčí o tom, že jeho autor tráví více času prohlížení knih než samotným pozorováním.

3. Veďte si kvantitativní záznamy

Po návratu z terénu si vždy sepište seznam pozorovaných druhů se zjištěnými nebo odhadnutými počty u každého z nich. Do budoucna tím získáte neocenitelné informace, které vám budou nápomocny při odhadech rozšíření a početnosti těchto druhů. Navíc půjde o informace užitečné i pro ostatní. Nepřeceňujte svoji paměť – vše si zapište hned po návratu z konkrétní lokality. Zkontrolujte si, že jste si udělali poznámky i k méně obvyklým druhů nebo jejich počtům.

4. Pracujte na svojí věrohodnosti

Pokud objevíte vzácný druh, pozorně si ho prohlédněte a zaznamenejte si všechny okolnosti pozorování. Noste sebou také fotoaparát a snažte se pořídit dokumentační snímky. Je jasné, že vás bude ovládat vzrušení – nakonec, co může být pro birdera více vzrušujícího? Zachovejte si ale rozvahu a nadhled. Uvědomte si, že když zaslechnete dusot kopyt, tak to budou spíše koně než zebry! Snažte se zkrotit svoje nadšení a znovu se věnujte určovacím znakům. V případě, že si nejste jisti určením nebo o něm naopak nepochybujete a poté, co jste se pokusili pořídit dokumentační fotografie, co nejdříve kontaktujte další birdery. Nic nepřispívá k nedůvěře tak jako pozorování vzácného druhu, o které se nepodělíte. Pamatujte, že vás často může provázet pokušení nebo i nutkání připsat si nový druh. Něčemu takovému může být velice těžké odolat. Ale postavte se vlastní nenasytnosti – v sázce je přece vaše reputace ve světě ptáčkařů. Jestli si myslíte, že se v určení můžete mýlit, tak buďte připraveni od něj bez hnutí brvy upustit. Vaši důvěryhodnost to posílí, nikoli podkope. Nezáleží na tom, jestli se to stane při pozorování ptáků, nebo za zcela jiné situace, ale vyřčení jednoduché věty „mýlím se“ může být velice osvěžující už jen z toho prostého důvodu, že zazní tak zřídka.

5. Naučte se „topografii“ ptačího těla a postupu popisu jeho částí

Ať je to pro vás jakkoli nudné, přesto se naučte poznávat jednotlivé části ptačího těla. Některé jsou popsány jednoduše a jiné jsou složitější, jako třeba proužky na hlavě nebo uspořádání letek v křídle. Znalosti topografie ptačího těla vám umožní najít klíčové určovací znaky a popsat je. Když provádíte popis, postupujte logicky od hlavy dolů. Uvědomte si, že vaše poznámky mohou číst i jiní birdeři, kteří si podle nich budou snažit představit, co jste vlastně viděli. To bude těžší, když budou vaše poznámky zmatené.

6. Používejte více určovacích terénních příruček

Mnozí z nás dávají přednost určité publikaci, ale to neznamená, že bychom měli ostatní určovací klíče zcela přehlížet. V každé příručce se najde alespoň nějaká cenná informace ke každému druhu. Navíc v terénních určovacích příručkách a v atlasech rozšíření naleznete informace o poddruzích. Příkladem je Identification Guide to North American Birds (Part I) věnovaný suchozemským druhům, jehož autor Peter Pyle nyní pilně pracuje na druhém díle.

7. Všímejte si chování

Když už se v terénu věnujete určovacím znakům, všímejte si v zájmové oblasti také chování běžných druhů. Často se stane, že konkrétní druh určíte díky znalosti jeho chování. I když dopodrobna neznáte určovací znaky některých neobvyklých druhů, v jejich determinaci vám může zásadně pomoci právě jejich chování.

8. Noste sebou stativový dalekohled

Ptáčkařům se často nechce se stativovým dalekohledem tahat, ale úsilí, které jeho nošení věnujeme, se nám bohatě vrátí díky obrazu, který pohledem přes něj získáme. Opakovaně spoléhat na něčí velkorysost a doufat, že nám půjčí svůj spektiv, musí být dost únavné. Když sebou máte svůj vlastní stativák, můžete jím pozorovat konkrétního opeřence tak dlouho jak jen chcete a záleží pouze na vás, jestli k němu pustíte někoho dalšího.

9. Učte se hlavovým projevům ptáků

Téměř každý druh může být určen na základě svých hlasových projevů, ke kterým patří zpěv, vábení, varování, kontaktní hlas nebo hlas v letu. Ten, kdo začne s pozorováním ptáků jako mladý a naučí se poznávat jejich hlasy, patří obvykle v terénu k těm nejlepším. Znamená to, že birdeři, a zvláště mladí birdeři, by si měli sluch šetřit před silným hlukem. Zvláště muži s věkem ztrácejí schopnost vnímat zvuky o vysoké frekvenci.

10. Staňte se součástí hejna

Pro rozdílné skupiny ptáků je třeba volit různou strategii, díky které se jim dostanete na kobylku. Když se například věnujete bahňákům, najděte si lokalitu, kde se broděním můžete dostat až k hejnu. Bahňáci (zvláště juvenilní ptáci) mohou být k vaší přítomnosti absolutně neteční a často se přiblíží do vaší těsné blízkosti. Být obklopen padesátkou ptáků šesti druhů představuje daleko lepší příležitost k učení než zírat přes stativák na tisíce bahňáků dvaceti druhů hledajících potravu půldruhého kilometru daleko.

11. Učte se od ostatních

Mnozí z nás určitě měli svého učitele, který nám udílel moudré rady v našich ptáčkařských začátcích. Hledejte toho svého. Buďte zdvořilí a naslouchejte. Výborným nápadem je stát se členem ornitologických organizací, jak celostátních, tak regionálních. Mnohému se můžete naučit díky publikacím, které vydávají, díky jejich vzdělávacím programům, terénním exkurzím a ročním nebo pololetním členským schůzím.

JON L. DUNN byl hlavním poradcem a editorem všech pěti vydání National Geographic Field Guide to the Birds of North America. On a Kimball Garrett jsou spoluautory publikací Birds of Southern California, Status and Distribution a Peterson Field Guide to Warblers of North America. Dlouhou dobu působil jako člen kalifornské faunistické komise (California Bird Records Committee) a American Birding Association Checklist Committee. V současné době je členem komise při Americké Ornitologické Unii pro systematiku a názvosloví ptáků. Dunn byl téměř 30 let vedoucím oblíbené cestovní kanceláře WINGS zaměřené na ornitology. Jeho domovem je Bishop v Kalifornii.

zdroj fotografie: Jon L. Dunn. Zdroj: http://jvanderpoel.qwestoffice.net/

 (překlad z knihy Good Birders Don't Wear White: 50 Tips From North America's Top Birders)

zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala

Číst dál...

John Kricher: Pokud jste si jistí, stůjte na svém

Mojí radou začínajícím birderům je, aby věřili vlastním očím, ale pouze po důkladném zvážení. Názorný příklad: svého prvního samce tangary ohnivé jsem viděl jednoho květnového rána v době vrcholícího jarního tahu. Pták hledal potravu mezi čerstvě rozvitými dubovými listy na mé zahradě na předměstí Philadelphie. Bohužel to mohla být také tangara šarlatová, protože tangara ohnivá byla tou dobou, před půlstoletím, opravdu vzácná v okolí Města bratrské lásky. Aby to bylo ještě složitější, tehdy jsem s ptáky teprve začínal a tangaru jsem zatím neviděl ani jednu. Každý ze zkušenějších kolegů mi říkal: „viděl jsi tangaru šarlatovou, ohnivá se v okolí nevyskytuje“. Ale proč neměla černá křídla, ptal jsem se sám sebe. Že bych si jich jen nevšimnul? A proč se tak podobala Petersonově vyobrazení tangary ohnivé? Téměř bych rezignoval a přestal věřit určovacím znakům z Petersonovy určovací příručky, ale o několik týdnů později jsem v Hawk Mountain viděl samce tangary šarlatové. Ty dva druhy se prostě nedaly splést. Tangara šarlatová byla skutečně šarlatová! Peterson ji měl ve svém klíči správně. Uvědomil jsem si, že jsem měl skutečně to štěstí, a tangaru ohnivou viděl. Sice poměrně dosti daleko od jejího areálu výskytu, nicméně to byla tangara ohnivá.

Pozorně se dívejte, pečlivě si pozorovaného opeřence prohlédněte a uvážlivě zhodnoťte, co vidíte; pak klidně můžete věřit tomu, co jste viděli, i když se vás ostatní snaží přesvědčit o opaku.

Téměř před čtyřiceti lety, nedlouho poté, co jsem se přestěhoval do Massachusetts, jsem vyrazil na svoje oblíbené lokality na ostrově Plum. Pohyboval jsem se v zemi legendárního Ludlowa Griscoma, muže proslaveného svými determinačními schopnostmi. Pozoroval jsem ptáky v místech, o kterých Roger Tory Peterson psal s velkou úctou ve vztahu k místním ornitologům a jejich výjimečným terénním schopnostem. Tomuhle se dá naučit jen v Massachusetts, říkal jsem si.

Byl studený a větrný zimní den. Den, kdy se vám pozorování z auta zdá být tou nelepší alternativou mimo sledování fotbalu doma u televizoru. Pomalu jsem projížděl kolem mokřadu, když jsem zaregistroval výraznou siluetu velké bílé sovy. V ten den jsem doufal, že uvidím sovici sněžní a byl jsem si jistý, že se mi to podaří. Jedna nebo dvě sovice sněžní se obvykle daly v zimě pozorovat na ostrově Plum a poblíž Salisbury Beach. A teď jsem ji měl v dálce před sebou. Kdo by si mohl splést tu mohutnou, oválnou siluetu? Napadlo mě, že bych si ji mohl pěkně prohlédnout, kdybych sestavil stativák. Rozhodnul jsem se tedy statečně čelit ledovému větru, vylezl jsem z auta a brzy jsem si opeřence prohlížel. Silueta byla jasná, ale něco mi na ní vadilo. Snažil jsem se zaostřit svůj starý stativák, ale stále jsem viděl rozmazaně. Byl jasný den, ale s oparem. Pták byl ještě ke všemu hodně daleko. Snad by mohl přilétnout blíže. Čekal jsem, ale nepohnul se. Stále jsem si nebyl jistý. Něco mi pořád …

Objevila se skupina automobilů a brzy jsem byl obklopen dvaceti birdery s binokuláry a stativáky. Rychle a efektně si připravily optiku a zaměřili se na sovu. Byli to birdeři z Massachusetts, o kterých jsem toho tolik slyšel – dobře organizovaní, vyzbrojeni pozorovací technikou, sebejistí. Jeden z nich, zřejmě vedoucí skupiny, se na mě podíval a zeptal se: „pozoruješ tu sovici sněžní?“ Odpověděl jsem, že jsem se na ni díval a on zamumlal něco v tom smyslu, že „se v okolí zdržuje už celý týden“. Poznamenal jsem, že jsem stále ještě zřetelně neviděl její tvář. Se studem v hlase jsem se zeptal: „jste si jistý, že jde o sovici sněžní?“ Jeho odpověď byla úsečná. „Je to sovice sněžní, klidně tu můžeš zůstat, jestli chceš, ale my máme na programu ještě další druhy. Nedaleko Chain Bridge se vyskytuje samec hohola islandského. Hodně štěstí“. Kolona vozidel se pohnula.

Zajel jsem si na oběd. Burger byl výborný, šťavnatý a já byl rád, že nemusím být v té zimě venku. Začal jsem sepisovat seznam pozorovaných druhů, ale u sovice sněžní jsem se zarazil. Nebyl jsem si jistý, jestli si ji můžu poznačit. Pak mi to došlo. Vítr. Ta sova neseděla proti větru. Její obličej směřoval po větru. Vítr byl ale silný a peří na jejích zádech a hlavě by se měla pohybovat. Já ale žádné povlávající peří po celou dobu pozorování nezaregistroval. U sovice sněžní, kterou jsem tu viděl během minulé návštěvy, se určitá část peří pohybovala. Proč byla právě tato jiná?

Vrátil jsem se zpět. Byl jsem si jistý, že ačkoli jsem ji pozoroval už před hodinou, tak tam bude. Byla tam, stále ve stejné pozici. Ani pírko se jí nehnulo. Věděl jsem to.

Chůze přes zamrzlý mokřad protkaný kanály není vůbec snadná. Šněroval jsem jím křížem krážem, přeskočil jeden nebo dva kanály a nakonec jsem se dostal mnohem blíže. Oči jsem z ní nespouštěl, když jsem se k ní blížil. Viděl jsem ji zřetelně. Byl jsem už tak blízko, že jsem ani nepotřeboval stativák, který jsem s obtížemi vláčel sebou. Stačil mi binokulár, abych zjistil, že před sebou mám kámen, balvan, který z tohoto úhlu dokonce nepřipomínal ani sovu. To byl důvod, proč jsem neviděl žádný obličej a pírka vlající v prudkém zimním větru. Byl to leda tak sněžný kámen! Zatracený opar! Tak je to tedy. Mohl bych zde uvést datum té varovné události, ale neudělám to. Možná, že tam tehdy mezi těmi birdery byl někdo z vás a možná pro vás ta sova sněžní znamenala „lajfík“. Možná jste byli v jednom z těch aut, zastavili jste a tuhle položku ve vašich seznamech jste si odškrtli. Doufám, že jste v následujících letech viděli řadu sovic sněžních. Ale je tu i možnost, že jste tehdy na ostrově Plum byli a sovici jste pak už nikdy neviděli.

JOHN KRICHER je profesorem biologie na Wheaton College v Nortonu, Massachusetts. Mezi jeho knihy patří Galapagos: A Natural History, A Neotropical Companion a tři ekologické terénní příručky (Eastern Forests, Rocky Mountain and Southwestern Forest, California and Pacific Nortwest Forests) z Petersonovy edice publikací. John je příznivcem American Ornithologists Union a zastával funkci prezidenta Association of Field Ornithologist a Wilson Ornithological Society. V současné době je členem představenstva American Birding Association.

zdroj fotografie: John Kricher. Zdroj: http://www.hampshirebirdclub.org/

 (překlad z knihy Good Birders Don't Wear White: 50 Tips From North America's Top Birders)

zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala

Číst dál...

John Sill: Věnujte se ptákům, i když je už máte v seznamu

Cathy a já jsme měli to štěstí vyrůstat v rodinách, které měly rády přírodu a snažily se nás seznámit s jejími zázraky. Osobně jsem byl sice trochu více zaměřen na ptáky než Cathy, ale oba její rodiče se také věnovali jejich pozorování. Když si mě – malíře ptáků – tedy vzala, tak lehce vklouzla do světa birdwatchingu. Záhy jsme si uvědomili, že pro nás pozorování ptáků začíná mít novou podobu: jejich zapisování do seznamů. Oba jsme už dříve věděli, které druhy jsme viděli, ale nyní jsme je každý začal také počítat. Z bývalých pozorovatelů ptáků se tak stali birdeři.

Jako ctižádostivý umělec, který se snaží prosadit, jsem se rozhodnul, že nejprve musím mít ve svém seznamu ptáků Severní Ameriky alespoň čtyři sta druhů, abych tím získal na vážnosti. Od obyčejného pozorování ptáků jsme se dostali k jejich odškrtávání v seznamech. Veškeré naše cesty byly v těch letech pečlivě naplánovány. Tento přístup nám nedal moc možností jen tak si sednout a kochat se ptáky. Jediné, co nám umožnil, bylo stále jít za svým cílem a přidávat si pozorované druhy do našich seznamů. Ptáky jsme sice odškrtávali, ale ve skutečnosti jsme je neviděli. Můj seznam začínal narůstat, ale moje umění z neustálého hledání ptáků užitek nemělo. Po několika letech jsme překonali hranici čtyř set druhů, poté pěti set, ale naše honba začala ztrácet svoje kouzlo.

Pak přišel jeden nádherný den na Spofford Ranch v Arizoně, kde jsme byli přítomni neobvyklé podívané. Přilétali a odlétali tu myriády kolibříků a jejich příbuzných a my jsme nad sebou na mohutném dubu spatřili kolibříka Calliopina. Byl to teprve druhý pták tohoto druhu, kterého jsme kdy viděli, ale ten pohled byl úžasný. Hleděli jsme na něj, jak si urovnává peří. Pak spustil křídlo, otočil hlavu a poškrábal se za uchem. Bylo to dokonalé! Cathy se tehdy rozhodla začít vést seznam druhů, které zastihla při „škrábání za uchem“.

Díky tomuto nejmenšímu severoamerickému kolibřikovi jsme si uvědomili, kolika jedinečným okamžikům v životě ptáků jsme mohli být přítomni a kolik šancí jsme v rolích birderů promarnili. Znovu se dostavila radost. Vedení jakéhokoliv seznamu může být zábavou a může plnit roli deníku pozorovaných druhů, navštívených míst a prožitých situací. Přesně to pro nás znamená náš seznam ptáků „škrábajících se za uchem“, který nás přiměl opět ptáky vnímat. I když si dále vedeme záznamy o pozorovaných ptácích, tak na otázku týkající délky našich life listů můžeme udat jen přibližný odhad. Dělejte si poznámky o chování ptáků a klidně si veďte i jejich seznamy pokud chcete, ale pokud můžete, vnímejte ptáky a věnujte se jim.

JOHN SILL je malíř, který se od roku 1970 věnuje ptákům. Jeho práce se objevily v řadě časopisů včetně Bird Watcher´s Digest, Birder´s World, Natural History a Birding. Jeho malby byly prezentovány v Birds in Art a Art of the Animal Kingdom.

zdroj fotografie: John Sill. Zdroj: www.gnsi.science-art.com

 (překlad z knihy Good Birders Don't Wear White: 50 Tips From North America's Top Birders)

zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala

Číst dál...

Pete Dunne: Pracujte na tom, aby se z vás stal dobrý pozorovatel ptáků (nebo i ten nejlepší)

Viděli jste někdy skutečně dobrého pozorovatele ptáků v akci? Nebo vynikajícího pozorovatele? Jsou birdeři, kteří bez zaváhání označí nevýrazného hnědavého zástupce rodu Empidonax za tyranovce vrbového ještě před tím, než se ozve svým kašlavým fic-bjú. Jsou birdeři, kteří dokáží určit dravce kroužícího dvě časová pásma daleko. Každý ptáčkař by chtěl být lepším a nebudu přehánět, když řeknu, že každý birder skrývá někde hluboko ve svém srdci přání být tím nejlepším birderem.

Fajn, co Vám v tom brání? Dobří pozorovatelé (i ti nejlepší), se takovými museli stát. Nenarodili se tak. Ukažte mi nějakého uznávaného terénního ornitologa a já vám prozradím, jak dosáhnout jeho kvalit. Chcete-li se mu podobat, pak se musíte řídit následujícími radami.

1. Dejte se do toho, pracujte na sobě

Chcete být výborným pozorovatelem ptáků? Musíte na sobě pracovat. Jde o to soustředit se na svůj cíl, který si musíte přesně stanovit. Pozorováním ptáků může zlepšit svoje schopnosti kdokoliv. Ti nejlepší ale chodí pozorovat ptáky s konkrétní představou, čemu se chtějí od pozorovaného objektu naučit.

Will Russell, zakladatel cestovní kanceláře WING Birding Tours, figuruje na každém seznamu nejžhavějších kandidátů na titul Nejlepší terénní pozorovatel ptáků v Severní Americe. Jednou jsem se ho zeptal, jak to dokázal, že je tak dobrý. Jeho odpověď sestávající ze tří slov je výmluvná: makám na tom, řekl. Na tato slova se můžeme podívat dvojím způsobem a pokaždé nám potvrdí předchozí text. Všimněte si, že jako první použil výraz „makám“. Makám či dělám – to značí úsilí. Všimněte si také, že Will formuloval svoji odpověď v přítomném čase. Dobrý birder nikdy neusne na vavřínech, nikdy není spokojený sám se sebou, nikdy není dost dobrý. Stále se snaží posunovat svoje hranice a zlepšovat tím úroveň svých dovedností.

2. Používejte kvalitní výbavu

Můžete být skutečně dobrým birderem bez kvalitní optiky? Ano. Ale dojít k tomuto cíli bude obtížnější. Měli byste vědět, že autoři a ilustrátoři určovacích terénních příruček používají kvalitní optiku. Jejich popisy a kresby jsou založeny na obrazech, které se do jejich mozku dostaly právě díky kvalitním voděodolným tubusům dalekohledů. Chcete-li si užívat pocit naprostého souznění s vaším terénním klíčem, měli byste tak činit se srovnatelnou výbavou. Pak bude platit, že to, co pozorujete v terénu, je shodné s tím, co v klíči zaznamenal malíř obrazem a autor slovem.

3. Pozorujte ptáky, pozorujte ptáky, pozorujte ptáky

Chcete-li být dobrým birderem, musíte ptáky pozorovat opravdu hodně. Jak moc je hodně? Hodně znamená téměř pořád. Pak se dá říci, že to myslíte vážně. Nesmíte ale v terénu trávit velké množství času zahálkou. Ti nejlepší birdeři jsou venku při každé příležitosti a popravdě řečeno se vlastně birdingu věnují pořád.

4. Věnujte se pozorování ptáků s lepšími ornitology

Před půl stoletím činil rozdíl mezi začátečníkem a zkušeným ptáčkařem dva nebo tři roky zkušeností. Nyní se tento rozdíl blíží jedné či dvěma dekádám. Znalosti a schopnosti birderů se neuvěřitelně rozšířily. To je špatná zpráva. Tou dobrou je, že na rozdíl od mnoha lidských činnosti stojících na mechanických základech (jako je například golf nebo potápění), je pozorování ptáků postaveno na informacích a informace se dají snadno sdílet a shromažďovat.

Když budete do terénu vyrážen se zkušenějšími ornitology, zlepšíte si svoje determinační schopnosti, protože díky rádci po svém boku budou vaše pokusy o určení jistější a vaše chyby budou eliminovány na minimum. Naučíte se různé triky a fígle při identifikaci obtížných druhů. Zjistíte, jakým způsobem se k výrazu „birder“ dá připojit předpona „dobrý“ a budete se toho držet. Ale…

5. Choďte pozorovat ptáky také sami

Jednou ze základních chyb, které se začátečníci dopouštějí, je to, že nechodí do terénu sami. Zvyknou si vyrážet ven s ornitology, kteří jsou lepší než oni (jako např. s místními znalci v chráněných územích, kde tito pořádají ornitologické kurzy pro začátečníky), zlenivějí a pozorování spojené s určováním ptáků nechají na nich.

Faktem je, že chození do terénu se zkušeným ornitologem uspíší vaše učení. Pak ale musíte získané zkušenosti sami uvést do praxe. Když necháte místního guru vše určit za vás, můžete si připsat velké množství druhů, ale vaše determinační schopnosti budou jistě zaostávat.

6. Učte se ze svých chyb

Mám rád nesprávně určené ptáky. Za prvé proto, že jsem jich špatně určil mnoho. Za druhé proto, že pro mě představují tu největší příležitost mnohému se naučit. Kdykoli chybně určíte nějakého ptáka, tak se snažte pochopit proč. Bylo to způsobeno jeho postojem, kterým připomínal jiný druh? Bylo to stupněm jeho pelichání, že jsem si vybavil jiný jemu podobný (nebo i odlišný) druh?

Rozdíl mezi zkušeným birderem a začátečníkem je v tom, že zkušený birder špatně určil tisíce ptáků a začátečník v podstatě jen pár. Pokud nevyužijete výhody, kterou vám každý špatně určený jedinec dává, můžete se sice stát zkušeným birderem, ale to neznamená, že z vás bude ten nejlepší.

7. Začněte jako mladí

Tohle je ošemetné tvrzení (zvláště v případě, že tato příležitost pro vás už neplatí). Jak mladý znamená mladý? Nejlepší ornitologové, které znám, začali s pozorováním ptáků už před střední školou, ve věku, kdy jsou informace vstřebávány a zpracovány velice rychle a zůstanou zachovány. Ne všichni výborní birdeři mají tuto výhodu a mohu jmenovat půl tuctu skvělých ornitologů, kteří začali s birdwatchingem až v pokročilém věku. Faktem přesto zůstává, že ti nejlepší – jako je Kenn Kaufman, David Sibley a Will Russell – všichni začali jako mladí. Hlavu vzhůru. Když začínali, tak toho věděli méně, než teď víte vy.

8. A konečně …

Užívejte si to! Ti nejlepší birdeři nikdy neztrácejí smysl pro humor – zažívají radost vždy, když pozorují ptáky. Řekl bych, že je možné stát se dobrým birderem i za předpokladu, že birding berete jako dřinu, ale proč bychom to takhle měli dělat? Jako lidské bytosti vždy inklinujeme k tomu dělat věci, které nás baví, a jak už bylo řečeno dříve, jedním z klíčů (možná tím nejdůležitějším), jak se stát dobrým birderem, je trávit co nejvíce času v terénu.

Takže si to užívejte. I když se nikdy nestanete výborným pozorovatelem ptáků – nebo dokonce tím nejlepším – vždy z vás nakonec bude lepší birder. Co je na tom špatného?

PETE DUNNE je autorem jedenácti knih, včetně Pete Dunne´s Essential Field Guide Companion, Pete Dunne on Bird Watching a Hawks in Flight. Je také vicepresidnetem New Jersey Audubon Society, ředitelem Cape May Bird Observatory a píše články a příspěvky téměř do každého ornitologického časopisu a také do The New York Times.

zdroj fotografie: John Sill. Zdroj: http://wildbirdonthefly.blogspot.cz

 (překlad z knihy Good Birders Don't Wear White: 50 Tips From North America's Top Birders)

zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala

Číst dál...

Robert A. Braunfield: Nezapomeňte na podružnosti

Napadlo mě to v době, když jsem psal esej s názvem „Birdwatching je o pozorování ptáků“. Tehdy jsem si uvědomil, že mám rád nejen pozorování ptáků, ale také všechny ty drobné věci, které moje výlety za opeřenci provázejí. Možná si myslíte, že teď mluvím o botanice, o určování hmyzu nebo o amatérské geologii. Ne, teď mám na mysli právě ty drobnosti, které ač se zdají být velice nevýznamné, tak mohou den trávený v terénu podstatně zpříjemnit.

Zde je krátký seznam některých z nich – nazývám je „podružnostmi“:

Ornitologický výlet si naplánujte poblíž místa, kde můžete zajít na vydatný oběd. Opravdu. Pokud se nacházíte mimo trasu s nějakou restaurací, tak se nedá nic dělat. Faktem je, že mimo naplánovanou trasu můžete najít ledacos. (Jednou jsem takhle mimo svoji běžnou trasu našel vodní nádrž plnou tenkozobců.) Přesto není příjemnějšího začátku dne, než když si můžete na výletě sednout v restauraci k dobrému domácímu koláči a servírka dolévající kávu vás familiérně oslovuje „zlato“.

Nebudete mít poblíž žádnou restauraci? Fajn, tak si vezměte jídlo sebou. Velice rád si vzpomínám na jednu zkušenost, která se mi stala před několika lety při hledání hnízda orla bělohlavého v severní části Connecticutu. Tehdy to byl typický zimní den v Nové Anglii. Kamarádovým nevytopeným a poskakujícím džípem jsme vyrazili k jezeru. Z hlavní silnice jsme pokračovali po kamenitých cestách. Díky jejich nekonečné délce a havarijnímu stavu se celý výlet zdál být snad ještě ledovějším a roztřepanějším, než ve skutečnosti byl. Když jsme pak konečně dosáhli našeho cíle uprostřed lesů na břehu jezera, tak náš řidič vystoupil z auta, zvedl přední kryt motoru a položil před nás horké sendviče s krkovičkou, které měl celou dobu umístěné na motoru, kde se krásně prohřívaly. Opravdu to byl nezapomenutelný den. Ani si teď nevzpomínám, jestli jsme to orlí hnízdo vůbec našli. Moment, musím se mrknout … ne, nenašli jsme je. Ale ty sendviče byly …

Co takhle pivo na konci horkého dne pozdního léta, kdy se opíráte o kapotu svého auta a pozorujete za soumraku volavky přeletující na nocoviště? Jednou jsem takhle náhodou potkal kamaráda na kopečku, ze kterého šlo přehlédnout velký kus řeky – on sebou měl termoláhev s pivem a já krabičku oliv. Na pařez právě přilétl výr virginský a jeho silueta se rýsovala proti zapadajícímu slunci, když se začal ozývat lelek křiklavý. Nepijete pivo? Tak si v termosce doneste čaj. Jen si to představte.

Podělte se o svá pozorování s ostatními. Ukažte ptáky lidem kolem vás. Obyčejným civilním způsobem. Pokud můžete, tak upozorněte na ptačí druhy s obyčejnými jmény, které neobsahují slůvka jako dlouhoprstý či pruhohlavý. Kdysi mi zabralo dost času přesvědčit policistu v Central Parku, aby mě nechal jít, když jsem se pokusil dvěma dívkám běžícím kolem ukázat strakapouda (anglicky sapsucker – ten, co saje mízu). Myslel jsem si, že by je to mohlo zajímat. Co je zábavnější, než ukázat opeřence malým dětem? Ne, jinak. Co je zábavnějšího, než ukázat opeřence malému dítěti, které se chová v lese klidně a chce se naučit znát ptáky? Že dítě nemáte? Tak si nějaké půjčete. Tuhle jsem si vypůjčil jedno šestileté dítě, které si vzalo svůj nový dalekohled a při pozorování strnádky vrabcovité na jedné dost vzdálené střeše křičelo:? „podívej na tu její červenou čepičku!“

Jestli máte cestou nějaké antikvariáty, tak je navštivte. Já vím, že vám úplně stačí vaše terénní určovací příručky nebo nějaké ornitologické publikace a časopisy. Zkuste se ale podívat po starých klasicích jako je Neltje Blanchan, Mabel Osgood Wright nebo Arthur Allen či George Sutton. Nezapomínejte také na básníky. Copak dokáže někdo lépe evokovat ptačí fantazie než Emily Dickinson?

Když se vracíte z terénu, tak zastavte u blešáků a výprodejů před domy. Stačí jen přibrzdit. Odkud si myslíte, že mám polovinu své výbavy, třetinu svých knih a většinu nepostradatelností, které mi visí v pracovně po na stěnách? Třeba původní obrovské tisky Audubonových kreseb? No, ty tedy zatím ještě nemám, ale znám někoho, kdo je takhle získal. Nebo první vydání Petersonova Field Guede to the Birds? Ano, to už mám. Nebo plný kufr časopisů Nature z roku 1920? Ano, ty mám také a často je používám. Co třeba krabice starých Super 8 filmů z něčích rodinného výletu na západ z roku 1960, ve kterých jsou záběry krajiny doplněny solidním množstvím zaznamenaných ptáků? Připouštím, i tohle jsem koupil. Pro porovnání tam měli i pár němých kovbojek.

Teď už se opravdu těším na ptačí migraci, která co nevidět přijde. No a zatímco budu rozjímat nad životy a cestami pěnicovitých, tak se cestou můžu podívat po nějaké té promítačce na Super 8 filmy.

ROBERT A. BRAUNFIELD je umělec a přírodovědec žijící v Hadlyme v Connecticutu. K jeho zájmům patří malba, kreslení, sochaření a psaní o ptácích. Pokud ho donutíte, aby jmenoval své oblíbené ptáky, tak se asi rozhodne pro drozdy.

(překlad z knihy Good Birders Don't Wear White: 50 Tips From North America's Top Birders)

zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala

Číst dál...

Scott Shalaway: Birder nebo birdwatcher? Rozhodněte se.

Pokud čtete tohle povídání, tak pravděpodobně s chutí pozorujete ptáky alespoň na zahradě. Nemusíte se nutně považovat za birdera nebo dokonce birdwatchera, ale jistě dokážete ocenit vzhled nebo zpěv, který vám pozorovaný jedinec může nabídnout.

Ačkoli můj slovník nerozlišuje mezi označením birdwatcher a birder, tak já ano. Podle mého mínění jsou pro birdwatchera ptáci spíše příležitostnou zábavou, která se omezuje víceméně na pozorování ptáků na vlastní zahradě. Naopak birder vykazuje už známky větší posedlosti. Většinu svého volného času věnuje pozorování ptáků a dovolenou, nebo dokonce služební cesty, často plánuje do ornitologicky zajímavých lokalit. Většina birderů si navíc vede svůj life list – seznam druhů pozorovaných od chvíle, kdy jejich posedlost začala.

Sebe sama považuji jak za birdwatchera, tak za birdera. Když jsem měl dvacet nebo třicet, tak jsem byl více birder. Soutěžil jsem se svými přáteli v počtech zaznamenaných druhů a zkoušel jsem Big Day (čtyřiadvacetihodinová soutěž v tom, kdo zaznamená nejvíce ptačích druhů). Koncem 80. Let jsem dokonce vedl výpravy za ptáky do Mexika. Založení rodiny ale dokáže zcela změnit vaše priority. Rodič musí věnovat pozornost potřebám svých dětí a manželky. Dnů, kdy jsem vyrážel pozorovat husy, bylo náhle méně a byly stále vzácnější.

Příležitostně se ona moje posedlost znovu vplíží do mého života. Během posledního dubnového týdne roku 2003 se v Západní Virginii uskutečnil New River Birding and Nature Festival, kam jsem byl pozván coby přednášející. Skočil jsem po této příležitosti, protože jsem se mohl dostat do státu s výskytem lesňáčka světlobrvého (Limnothlypis swainsonii) právě v době, kdy se tento nepolapitelný druh vrací k severní hranici svého hnízdního areálu. Nikdy jsem tohoto lesňáčka neviděl, takže to pro mě byla velká šance. Dave Pollard, organizátor festivalu, mi slíbil, že mi ukáže lesňáčkův biotop, ale zároveň se snažil zchladit mé nadšení ohledně vyhlídek na jeho pozorování.

„Můžu Ti slíbit, že toho ptáka uslyšíš, ale vidět ho je hodně obtížné“, varoval mě. „Zůstává dobře skrytý v hustých pěnišníkových houštinách.“

„Jestli ho uslyším“, odpověděl jsem, „tak ho i uvidím“. Domýšlivější slova snad nikdy nebyla vyslovena.

S prvním světlem následujícího dne po mé přednášce se celá skupinka shromáždila na parkovišti u Fern Creeku, které bylo nedaleko návštěvnického centra Canyon Rim v New River Gorge. Lesňáček světlobrvý tam byl slyšen předchozího dne. Když jsem jel na místo setkání, tak jsem si přehrával lesňáčkův zpěv – řadu hlasitých splývavých hvizdů s důrazným koncem. Když jsem přijel na parkoviště, tak první zvuk, který jsem zaslechl, byla řada hlasitých splývavých hvizdů s důrazným koncem. Pozorování druhu, který jsem v životě neviděl, nebylo nikdy tak snadné. Celá skupina deset minut zaujatě poslouchala, jak lesňáček každých 20 nebo 30 sekund zpívá. Po celou dobu zůstával skryt asi 25 metrů od nás v houštině pěnišníků.

Poté jsme prošli další teritoria tohoto druhu v roklině. Byl jsem nadšený tím, že jsem slyšel nový druh, ale také zklamán, že jsem ho neviděl. Vyznávám pravidlo, že si nový druh připíšu do svého life listu jen v případě, že jsem ho viděl dostatečně dlouho, abych ho mohl pohledem určit. Tento malý, celkově hnědý pták s rezavou čepičkou a tmavým očním proužkem skutečně učinil zadost pověsti o své nepolapitelnosti, jak jsem byl upozorněn.

O něco později téhož rána jsem skupinku opustil a vrátil jsem se na parkoviště u Fern Creeku. Lesňáček pořád zpíval ze stejného místa jako před několika hodinami. Opatrně jsem popošel blíže až na okraj potoka. Lesňáček ode mě nemohl být vzdálen více než 12 metrů, ale stále zůstával skryt v nepřehledné houštině.

Posadil jsem se a příštích 30 minut jsem poslouchal jeho zpěv. Pták se nehnul z místa. Zkoušel jsem pískání a syčení a přilákal jsem lesňáčka oranžovotemenného, lesňáčka houštinového a několik lesňáčků proužkobokých, kteří neklidně posedávali na větvích ani ne 9 metrů ode mě.

Nakonec, po více než hodině, jsem letmo zahlédl malého, tmavého ptáka poskakujícího v keři. Pískal jsem, syčel, dokonce jsem hvízdal jako kalous, abych upoutal jeho pozornost. Pak se náhle ukázal. Srdce mi tlouklo o závod, když jsem zvedal dalekohled k očím. Byl to … jen další lesňáček oranžovotemenný.

O tři roky později, a po dalších třech výletech k New River Gorge, jsem si stále lesňáčka světlobrvého dopsat do svého life listu. Ale kdyby každé pozorování bylo jen jednoduché, tak by to nebyla taková výzva.

Právě ona výzva vidět to, co nelze jen tak spatřit, činí birding tak přitažlivým. Běžné ptáky může vidět každý, dokonce i vzácné druhy lze snadno pozorovat, když jste v pravý čas na pravém místě. Nepolapitelné druhy, které si žádají roky, abyste je našli, dávají birdingu příchuť nejnutkavější a nejnávykovější aktivity, jakou znám.

Ovšem birding je něco víc, než jen honba za vzácnými a novými druhy do svého seznamu. Ať se jedná o birdera, birdwatchera, nebo jen příležitostného milovníka ptactva, každý z nich divoké ptáky obdivuje. Hejno kardinálů ve sněhové bouři, májový zpěv drozdů lesních za svítání, hejno kolibříků u krmítka na verandě za srpnového večera; tato běžná podívaná a zvuky z mé vlastní zahrady mě rozechvívají stejně intenzivně jako pozorování nového druhu.

SCOTT SHALAWAY píše každý týden sloupek do novin, dvakrát týdně má pořad v rozhlasové stanici, vyučuje ornitologii pro učitele v Ohio State University´s Stone Laboratory a je autor knihy Building a Backyard Bird Habitat.

(překlad z knihy Good Birders Don't Wear White: 50 Tips From North America's Top Birders)

zdroj fotografie:John Acorn. Zdroj: http://ocplprogramming.blogspot.com

zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala

Číst dál...

Kevin Karlson: Určování ptáků na základě dojmu

Bylo to jako záblesk z modrého nebe, skupina ptáků se mihla v zorném poli překvapených birderů. „Co to ksakru bylo?“ zaznělo z úst většiny z nich. K zachycení určovacích znaků nebyla vůbec žádná příležitost a zklamání ze ztracené příležitosti rostlo. Náhle se ozval osamělý hlas. „Bekasiny,“ řekl klidně. „Byly to bekasiny.“

Ostatní na něj hleděli s nedůvěrou. Ozvaly si i posměšné poznámky. „Prosím Tě, jak jsi na to přišel?“, zeptal se ho laskavým, ale nesouhlasným tónem uznávaný průvodce této příležitostné skupiny lidí. „Měly dlouhá, štíhlá a špičatá křídla; střední velikost; ozývalo se hvízdavé mávání křídel; letěly rychle a klikatě“, zazněla odpověď. Průvodce souhlasně přikyvoval hlavou nad přesností toho popisu. Podobný typ rychlého, ale přesného terénního pozorování se stává běžnějším v případě, pokud birder pozorně využije při počátečním určení dojmu, kterým na něj pozorovaný objekt působí.

Před tím, než jsem se podílel na sepsání knihy The Shorebird Guide, tak bych zareagoval asi podobně jako ten uznávaný vedoucí skupiny, zoufalý nad tím, že nemohu za této situace použít tradičních analytických terénních metod k určení ptáků. Nyní bych se ale přirovnal spíše k tomu osamělému hlasu z předchozího příběhu, protože dokážu využít jednodušší přístup založený na „dojmu“, jehož výsledkem je určení ještě více ptáků než dříve.

Určování ptáků na základě dojmu, kterým působí, je shodné se známějším určováním na základě „jizz“ nebo „GISS“ (tedy celkového dojmu, velikosti a tvaru – angl. general impression of size and shape). Tento přístup by měl zohledňovat i další pomocné ukazatele, jakými jsou biotop, chování, celkové zbarvení, hlasové projevy, které napomohou vytvořit během okamžiku neuvěřitelně přesný obrázek každého druhu. Dalším důležitým faktorem tohoto přístupu je přímé porovnání s dalšími druhy, zvláště těmi známými, abychom určily velikost, vzhled a strukturu pozorovaného jedince (tyto výrazy mohou popsat jejich synonyma, struktura znamená popis jednotlivých částí těla a tvar jeho celkovou stavbu). Přímé porovnání s obecně známými druhy je tím nejlepším způsobem, jak dostat do oka jemné rozdíly ve velikosti, struktuře a v opeření. Je to velice povznášející pocit, když zjistíte, že velmi podobné druhy, které jste dříve nedokázali v terénu určit, dokážete nyní dokonale odlišit díky prostému pozorování s ohledem na jejich tvar, strukturu a další dojem.

Určování ptáků na základě dojmu funguje nejlépe, když se zaměříte na několik základních, neměnných znaků. Při identifikaci se nespoléhejte pouze na jeden nebo dva znaky; pro definitivní určení použijte vše, co vám pohled nabízí. Začněte tím, že si do detailů uvědomíte vše, čím na vás působí ptáci na vaší zahradě a použijte to jako vzor při určení velikosti a dalším srovnání s neznámými druhy, které budete pozorovat později. Po nějakém čase budete znát každý druh tak důkladně, že si nově budete utvářet dojem jen z druhů neznámých. Zjistíte, že proces určování ptáků u vás probíhá téměř podvědomě, že známé druhy určujete okamžitě a jen u těch neznámých se u vás spustí zjišťování drobností spojených s určováním na základě dojmu.

Vědomí, že jste se zařadili do elitní skupiny lidí schopných správně určit pozorovaného jedince za nejrůznějších podmínek, je velmi uspokojující. Užijte si zábavu spojenou s tímto přístupem ať jste kdekoli. Vždyť přesně o tomhle ve skutečnosti birding je!

KEVIN KARLSON patřil dvacet sedm let mezi fotografy divoké přírody. Je členem redakční rady časopisu WildBird, autorem pravidelného sloupku „Birder´s ID“ a spoluautor knihy The Shorebird Guide. Aktivně se podílí na činnosti ornitologické společnosti fungující na Cape May, dvacet let je členem faunistické komise v New Jersey, je zakladatelem a presidentem Jaeger Tours, malé cestovní kanceláře určené pro milovníky ptáků (www.jaegertours.net) zaměřené především na požitek z birdingu a pobytu v přírodě.

(překlad z knihy Good Birders Don't Wear White: 50 Tips From North America's Top Birders)

zdroj fotografie:Kevin Karlson. Zdroj: http://www.meadowblog.net/

zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala

Číst dál...

Biking Birder aneb to je šlapající birder

Koho by nelákala možnost udělat si volno a věnovat se naplno svému koníčku několik dní nebo i měsíců? Teď mám na mysli birdwatching spojený s cestováním za zajímavými ptáky, s jejich pozorováním, s poznáváním nového a se získáváním nových zkušeností. Kdo z nás by pak opovrhnul možností trávit s dalekohledem na krku třeba celý dlouhý rok? Že to nelze uskutečnit? Ale kdež! Vždyť stačí jen chtít …

Příběhy lidí, kteří se pustili za uskutečněním svého snu lze najít na internetu nebo o nich lze číst v knihách. Protagonisty pak většinou bývají Američani nebo Angličani, kteří se pouštějí do akce zvané big year. Celý rok věnují cestování za novými druhy, aby jich měli ve svém seznamu co nejvíce. Podobná záležitost může být velice nákladná, protože ve své extrémní formě může znamenat létání z jednoho konce Spojených Států na konec druhý jen kvůli jednomu exotickému ptačímu druhu. Tato honba ovšem nemusí být omezena jen na území jednoho státu. Celý loňský rok se příkladně honila dvojice Britů za ptáky po celém světě, jen aby získala jejich co nejdelší seznam – www.thebiggesttwitch.com.

Na druhé straně ale existují ornitologové, kterým nejde jen o délku birdlistu, ale snaží se příjemné spojit s užitečným. Pěkným příkladem je jeden westmidlandský učitel, který bude trávit celý letošní rok 2010 na kole při pozorování ptáků, přičemž se zaměří na přírodní rezervace po celé Anglii. Jeho cestování by mělo přinést finanční prostředky několika ochranářským a dobročinným spolkům.

Gary Prescott, učitel z Bromsgrove v hrabství Worcestershire, který se zabývá speciální pedagogikou, bude trávit rok 2010 ve snaze vidět tolik ptačích druhů, kolik bude jen schopen při cestování v sedle svého bicyklu po Velké Británii. Tento muž se pokusí navštívit každou z veřejně přístupných rezervaci pod správou RSPB a WIldfowl&Wetlands Trust.

Putování „šlapajícího birdera“ začalo 1. ledna tohoto roku v RSPB rezervaci Sandwell Valley. Na stejném místě by je chtěl také 31. prosince zakončit. Během dvanácti měsíců se bude snažit navštívit přes 150 míst s tím, že si předsevzal pozorovat přes 250 druhů ptáků. Na kole ho čeká přes 8.000 km.

Pokud bude Gary úspěšný, pak by mohl vytvořit nový rekord v počtu druhů zaznamenaných na území UK během jednoho roku s využitím nemotorového dopravního prostředku (kategorie zvaná non-motorised UK year list). V této kategorii prozatím vede Chris Mills, který zaznamenal na území Norfolku, který procestoval v roce 2005 na kole, 251 druhů ptáků.

Výrobce optiky, Opticron, se zařadil do rostoucího seznamu sponzorů a podpůrců „šlapajícího birdera“ tím, když mu věnoval na cestu binokulár Imagic BGA SE 8x42, který bude na konci cesty prodán v aukci, jejíž výtěžek bude dán na dobročinné účely.

„Šlapající birder“ je na své cestě podporován organizacemi RSPB, WWT a Asthma UK charities. Dary a příspěvky se dají zasílat skrze web Justgiving.com.

„Díky jednoduché touze věnovat se co nejvíce birdwatchingu jsem začal uskutečňovat to, co považuji za zkušenost, která dokáže změnit celý můj život,“ řekl Gary. „Rád bych přiměl lidi k tomu, aby se zamysleli nad způsobem, kterým by mohli pomoci zabránit katastrofálním změnám klimatu a zároveň věnovat finanční příspěvek pro RSPB a další charitativní organizace, které budu během cesty reprezentovat.

„Během tohoto roku navštívím množství škol přičleněných do programu Eco Schools a rád bych se s žáky i učiteli podělil o své myšlenky týkající se toho být tzv. „zelený“. Od té doby, co se podílím na programu Eco School, si totiž mnohem více uvědomuji, jaký dopad mají klimatické změny na každého z nás a snažím se přispět alespoň tou svojí troškou do mlýna a podílet se na boji proti nim.“

I tohle je možnost, jakou se dá birdwatching provozovat a není tedy nutné na něj pokaždé apriori hledět skrze prsty.

Více informací o cestě Garyho Prescotta naleznete na webu Biking Birder nebo na jeho blogu.

(na základě článku publikovaném na serveru Birdwatch)

zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala

Číst dál...

Tom Gullick: člověk, který viděl nejvíce ptačích druhů na světě

 Na webových stránkách Surfbirds.com se dá najít oddíl s názvem LIFE AND YEAR LISTERS. Po rozkliknutí se před vámi objeví desítky a stovky birdlistů mnoha kategorií podle světadílu, jednotlivých zemí nebo i lokalit, které si pro sebe birdeři vedou, aby si mohli výsledky svého koníčku vzájemně porovnat. Kategorií nejvyšší je tzv. WORLD LIFE LIST, tedy seznam ptačích druhů, které jednotliví birdwatcheři pozorovali za celý svůj život kdekoli na světě. Na čelním místě tohoto žebříčku už několik let zůstává stejné jméno: Tom Gullick. V současné době, tedy v polovině roku 2010, má na svém kontě už 8.792 ptačích druhů.

Abych se o tomto člověku dozvěděl více, tak jsem si zkusmo zadal jeho jméno do vyhledávače google. Výsledků hledání bylo poskrovnu – několik fotografií staršího muže s dalekohledem na krku, několik poznámek o tom, že se jedná o Brita žijícího už 30 let ve Španělsku, který nabízí průvodcovské služby ornitologům pod hlavičkou cestovní agentury WildWings, dále krátké upřesnění, že počet zájemců o tyto výpravy je omezen jen na čtyři a přepravu zajišťuje Tom svým Land Cruiserem, pár zmínek o jeho unikátním lifelistu a pak jeden krátký článek deníku Financial Times, ve kterém Tom Gullick krátce mluví o sobě. Nejde ani o rozhovor, jen do několika odstavců směstnaný a obyčejnými slovy shrnutý život člověka, který by jistě vydal na zajímavou a rozsáhlou autobiografii. Překlad tohoto článku je uveden níže.

První osoba: Tom Gullick

Zaznamenáno Davidem Turnerem a publikováno pro Financial Times 5. června 2010.

Nikdo přesně neví, kolik existuje ptačích druhů. Předpokládám, že je jich asi 10.000. Sám jsem jich viděl přibližně 8.800 – což je více, než kdokoli jiný na světě. Zpočátku to nebyl úmysl; je to zkrátka jedna z těch náhod, které se vám v životě přihodí. Motivuje mě jakýsi přetvořený lovecký instinkt, i když ani ten ve mně nezmizel a je stále silný – jezdím třeba lovit koroptve do Španělska.

V Americe žila svého času jistá Phoebe Snetsinger, která viděla tolik ptačích druhů jako nikdo jiný. Jednou jsem vyrazil na ptáky s ní. Řekla mi, že je jen otázkou času, kdy se před ni dostane nějaký Angličan a já si pomyslel „jestli to má být Angličan, tak by bylo dobré, kdybych to byl já.“ Byl v tom takový ten kus patriotismu, ale myslím, že právě Phoebina poznámka to ve mně všechno spustila.

O ptáky jsem se začal zajímat jako devítiletý. Brzy jsem dostal svůj první dalekohled – vyřazený válečný kousek. Evakuovaly nás tehdy na Wales, kde jsem s pozorováním ptáků začal. Pamatuji si, jak jsem šplhal na starou jabloň, abych si mohl prohlédnout své první hnízdo dlasků nebo jak jsem se na laně spouštěl ze skály, abych si prohlédl hnízdo krkavců. Našel jsem jedno modré vejce s tmavými skvrnami, které tvořily písmeno G, což je první písmeno mého příjmení. Bylo to zvláštní.

Když mi bylo 13, tak jsem se dostal do Dartmouthu (námořní výcviková akademie) a v osmadvaceti jsem pak Královské námořní loďstvo opustil. Na birdwatching mi moc času nezbývalo, zvláště když jsem se stal generálním ředitelem firmy Clarksons, což byla v podstatě jakási předchůdkyně cestovních či turistických agentur. Pak jsem se přesunul do Ciudad Real, což už je více než 40 let, abych vedl lov orebic rudých. Bylo mi tehdy asi 41. Bylo skvělé zůstat delší dobu ve Španělsku. Většinu zimy jsem se věnoval orebicím a na jaře jsem byl vytížen tím, že jsem dělal ornitologického průvodce cest organizovaných pro birdwatchery. Přesto jsem vyšetřil trochu času i pro sebe.

Zvykl jsem si trávit nejlepší dva měsíce v roce cestováním za ptáky. Brzy jsem se naučil, že nemůžu skákat kolem světa jako nějaká kobylka, ale že je dobré se soustředit na určité oblasti. Cestoval jsem takhle do Asie, Afriky a Jižní Ameriky a uvědomil jsem si, že abych všechny ty nejrůznější ptačí druhy celého světa důvěrně poznal, tak si je musím tímto způsobem pěkně sám najít a určit.

Takže jsem jel napřed do Afriky. Když jsem tam skončil, tak mě napadlo, že když jsou Američané vždy tak dobří v Jižní Americe, tak by stálo za pokus vztyčit tam také pomyslnou birdwatcherskou vlajku Spojeného království. Vydal jsem se tedy do Jižní Ameriky a vzal jsem to stát po státu. V Brazílii jsem byl už šestkrát. Naposledy to bylo vloni, kdy jsem si tam do seznamu doplnil dalších 40 druhů včetně lelka bělokřídlého (Caprimulgus candicans) a potu rezavého (Nyctibius bracteatus), dvou nočních druhů, které se dají jen obtížně spatřit.

Neřekl bych, že mi pozorování ptáků přináší nějak zvlášť velké „estetické“ potěšení. To uspokojení tkví ve výzvě a pak v úspěchu, v rozechvění, když konečně vidíte dlouho hledaný druh. Nemám nějaký oblíbený ptačí druh, nepřemýšlím o tom v těchto intencích. Mám je rád všechny. Stejně tak nemůžu říct o žádném z těch ptačích druhů, které jsem viděl, že už vymřel. Případy znovuobjevení některých druhů jsou častější, než jejich vymření. Osobně jsem žádný nový druh nikdy neobjevil, ale našel jsem dva druhy považované za vymizelé: snováčka ostrovního (Neospiza concolor) a zvonohlíka žlutohrdlého (Serinus flavigula) v Etiopii.

Abyste mohli něco takového provozovat, tak potřebujete velkou dávku nadšení. Vyžaduje to velice dobrou paměť k identifikaci, na místa i na lidi. Determinace může být třeba v deštném pralese velmi obtížná. Zde potřebujete někoho, kdo zná všechny ptačí hlasy. Dřív jsem začínal v místech, pro která existovalo jen velmi málo nahrávek ptačích hlasů a bylo nezbytné si najít toho správného průvodce.

Nemyslím si, že toho ještě moc stihnu. Je mi 79 let a pochybuji o tom, že dosáhnu hranice 9.000 druhů. Prodělal jsem operaci kolene a už zdaleka nešplhám po kopcích nebo po stromech tak dobře jako dříve. Opravdu mě nevzrušuje fakt, že se najde někdo, kdo mě předběhne – byl jsem číslem jedna docela dlouho.

zdroj fotografie:
Tom Gullick. Zdroj: http://home.btconnect.com/wildwings/
Tom Gullick a Richard Craig. Zdroj: http://www.nature.org.vn/
zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala

Číst dál...

Wayne R. Petersen: Ctěte ornitologické tradice

Jako ornitolog s padesátiletou zkušeností se cítím dostatečně kvalifikovaný k tomu, abych se vyjádřil k několika skutečnostem týkajícím se ornitologické etikety. Tradice a tabu, etika a hodnoty – to vše souvisí s pozorováním ptactva a pro nové ptáčkaře bude jistě vhodné zmínit základní pokyny, jejichž respektování jim usnadní jednání za těch rozpačitých a přesně nedeklarovaných okolností, které nevyhnutelně vyvstanou při jejich vzájemných setkáních. Následky okamžité či dlouhodobé ignorace těchto pravidel není dobré podceňovat. Všechna jsou zaměřena víceméně na prostředí birderské subkultury a jako takové si zasluhují naši důkladnou pozornost.

Nikdy se neptejte: „Jak dlouhý je tvůj birdlist?“ Tohle téma je pomyslným minovým polem a pochopení jeho citlivosti je nevyhnutelné k rozvíjení pozitivních vztahů mezi ptáčkaři, zvláště při setkání s neznámým kolegou, kterého vidíte prvně. Zatímco někteří birdeři pohotově každému vnucují svoje seznamy pozorovaných druhů (v kterékoli kategorii), jiní si tyto informace žárlivě střeží. Ať už je to z důvodu pýchy, vysokého sebevědomí nebo prosté starosvětské skromnosti, tak si mnozí ptáčkaři nepřejí rozebírat tato osobní témata a proto je vhodné k nim přistupovat s rozvahou a diskrétností.

Druhá otázka, na kterou se nikdy neptejte je: „jste si jistý určením toho ptáka?“ Reakce některých birderů na podobný dotaz může mít podobu přímého útoku. Skutečně, tato otázka pronesená mezi ornitology způsobila více zraněných citů, zpřetrhaných přátelských vztahů a pošramoceného sebevědomí, než kterákoli jiná. Abyste se podobnému šílenství vyhnuli, tak svůj dotaz pečlivě zvažte. Je přece nad slunce jasnější, jaká bude reakce člověka, kterému cílíte svým dotazem přímo na jeho bezúhonnost a jeho schopnosti. Nejde o to vůbec se neptat, ale rozmyslet se jakým způsobem otázku položit. Žádné univerzální řešení tohoto ožehavého tématu neexistuje. Nápomocno vám může být to, když si uvědomíte, jakým způsobem položenou otázku týkající se vaší věrohodnosti byste osobně byli schopni akceptovat. Přijatelné řešení leží spíše v přístupu než v dotazu samotném.

Jádrem birderské etiky je sdílení informací. Který ptáčkař někdy neměl to potěšení využít velkorysé dobroty jiného? Projevy birderské šlechetnosti sahají od poskytnutí informací o výskytu neobvyklého ptačího druhu, přes jeho přesnou lokalizaci, až k pomoci s jeho určením. Etika sdílených informací, jakkoli není jen lokální záležitostí, je ctností, které se často v každodenní rutině nedostává. Ptáčkař, který se chce o své informace a znalosti podělit, se nikdy birderské etice nezcizí.

Přísná oddanost principům cti a bezúhonnosti je skutečnou podstatou birderské etiky. Ve spojitosti s nadšeným „sběrem“ terénních pozorování muselo nevyhnutelně dojít ke vzniku tří kategorií, kterými se birdeři vzájemně označují – dobrý, špatný a podlý. Když dobrý ornitolog objeví nějakou super raritu, tak ji správně určí a pak informuje o jejím výskytu celou birderskou komunitu. Každý pak má šanci nalezeného ptáka vidět a osobně si vzácné pozorování užít. Špatný ornitolog pozorovaného jedince správně určí, ale na jeho objevení si činí až agresivní nároky i v tom případě, že není jeho prvním pozorovatelem. Podlý birder si záměrně vymýšlí raritní pozorování obyčejně s malou nebo žádnou pravděpodobností na jejich skutečnou existenci. Z důvodu zcestné snahy o uspokojení vlastního ega se oba - špatný i podlý birder - příležitostně snaží oklamat ornitologickou komunitu. Naštěstí jsou tito hanební a lživí jedinci jen výjimečně úspěšní a každý, kdo pravidelně praktikuje podobně nevhodné formy birderské etiky, je brzy odhalen a vyobcován ze společnosti pozorovatelů ptactva.

Otázky birderské etiky ovšem vyvstávají nejen uvnitř této komunity, ale objevují se i ve vztahu k neornitologické veřejnosti. Jako mladý jsem se buď snažil nějak zamaskovat svůj dalekohled vždy, když jsem se ocitnul mezi neornitology, nebo jsem předstíral, že dělám něco jiného, než že pozoruji ptáky (třeba že hledám velryby nebo fotím). Snažil jsem se tím vyhnout zvědavým pohledům kolemjdoucích. Samozřejmě jsem nikdy nenechal své okolí při tom, že jsem ornitolog. Nyní se při každé příležitosti aktivně snažím na veřejnosti o pozorování ptactva diskutovat a za dalekohled, který mi visí na krku, se nestydím. Troufám si tvrdit, že právě tohle jednání zapříčinilo, že se birdwatching ocitnul právě tam, kde se nyní nachází. Nestyďte se za to, že jste ptáčkaři – buďte na to pyšní a buďte v tomto ohledu aktivní. Ptáci nám za to možná jednou poděkují!

To bylo jen několik úvah, které mě napadají při pozorování ptáků. Další pravidla birderské etiky naleznete na stránkách American Birding Association. (překlad naleznete zde: http://www.dodinart.ic.cz/aba_etika.html).

WAYNE R. PETERSEN řídí program významných ptačích území při Massachusetts Audubon Society. Dělá průvodce při mezinárodních výpravách za ptáky, často přednáší a téměř 40 let organizuje birderské workshopy. Petersen je spoluautorem publikací Birds of Massachusetts a Massachusetts Breeding Bird Atlas a podílel se také na knize The Sibley Guide to Bird Life and Behavior.

zdroj fotografie:Wayne R. Petersen. Zdroj: http://lonepine.us/
zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala

Číst dál...

John Acorn: Zpomalte a uvidíte jistě více ptáků

Život je v naší době hektický. Moderní společnost nás nutí spěchat. Často se užívají obraty jako „hospodaření s časem“ nebo „rozbor nákladů a výnosů“. Čas jsou peníze a na penězích záleží. Proto se nelze divit tomu, že mnoho lidí nalézá únik od takto postaveného a zavádějícího žebříčku hodnot právě díky stále oblíbenějšímu birdingu. Nelze se ale divit ani tomu, že tito ptáčkaři přistupují k času trávenému v terénu úplně stejně hloupým způsobem.

Určitě víte, co tím chci říct, že? Jistě už jste slyšeli nějakého birdera prohlásit, že musí ještě „udělat“ určitou trasu, „musí zapracovat na co nejdelším seznamu pozorovaných druhů“ nebo „musí pokrýt návštěvou v terénu co největší území“. Všimli jste si, jak ta šílená honička za ptáky nebezpečně připomíná horečnatou honbu za zdravím, mocí a uznáním v profesním životě?

Tak jo, mám pro vás několik dobrých zpráv. Dobří ptáčkaři se zběsile nehoní jako divocí psi za pachem své kořisti. Dobří ptáčkaři jsou naopak jako pumy – leží a čekají (na vhodném místě samozřejmě). Čekají, až k nim kořist sama přijde.

Vezměme si třeba mého přítele Kariho. Strašně rád se povaluje na zemi, na zádech, kouří při tom cigarety a dívá se na oblohu pozorujíc ptáky, kteří nad ním přeletí – tedy pokud mu v tom právě kouř z cigarety nepřekáží. Tento člověk nás hodně překvapil, když začal uvádět pozorování potáplice pacifické a dalších vzácných vodních druhů ptáků, které viděl z malé zahrádky před svým domem na předměstí Edmontonu. Když ale začal uvádět i strnada pestrého z jezera Beaverhill, oblíbeného místa místních ornitologů, tak nás doslova uzemnil. Abyste to správně pochopili, nikdo z nás tam strnada pestrého nikdy neviděl, i když jsme věděli, že tudy pravděpodobně na tahu prolétá. Celý vtip je v tom, rozpoznat strnady zespodu, když vám letí nad hlavou.

Jak zázračně funguje pomalá a klidná práce, jsem si uvědomil při muškaření. Jako vždy jsem pomalu brodil proti proudu úzkého pstruhového potoka, klidně jsem se přibližoval k rybě stoupající k hladině a najednou vidím – chřástaly karolinské! Předtím jsem chřástaly vždy jen zaslechl, nebo je na kratičko zachytil v letu. Teď jsem je viděl pořád.

Já vím, nic moc. Možná bude lepší, když vám řeknu, co se stalo mému kamarádovi Jackovi. Jack je entomolog a nedávno vyrazil na jednodenní výlet se dvěma přáteli ornitology, kteří se rozhodli najít kulíka pastvinného v jedné vyschlé oblasti jihokanadské prérie. Jack zůstal poblíž auta, rozložil si svoje kempinkové křesílko a pozoroval, jak zemní vosy pohřbívají paralyzované housenky do písku. Odpoledne se oba birdeři vrátili naprosto vyčerpaní a zklamaní z toho, že kulíka nenašli. Tehdy se jich Jack zeptal: „Chlapi, jak vlastně vypadá ten pták, co hledáte? Jestli připomíná světle hnědého kulíka rezavoocasého, tak jeden takový se tady skoro celý den potuloval – odlétl právě, když jste se vraceli támhle z toho kopce …“

Jednou jsem byl pozván na natáčení televizní show s názvem Twits and Pishers věnované pozorování ptáků. Jestli jste už s televizní kamerou v terénu byli, tak asi víte, jak to vypadá. Přijdete na místo, nachystáte kameru a čekáte. Někdy musíte počkat, až přeletí letadlo nebo kolem propluje loď, aby vám jejich zvuky nerušily vaše záběry. Někdy musíte počkat, až odplují mraky. Jindy čekáte, až chlapík nablízku přestane pracovat s motorovou pilou nebo sbíječkou. Někdy musíte počkat, až kolem vás projdou hluční birdeři. Většinu času prostě čekáte, což je právě ta doba, kdy se objevují ty nejlepší druhy.

Takhle nějak to fungovalo i v tropech. Když jsme natáčeli v trinidadském Asa Wright Nature Center, tak tam krom naší pracovní skupiny byla i družina nadšených birdwatcherů pocházejících jak z Ameriky, tak s Anglie. Po většinu času se zdržovali v terénu nebo se snažili domluvit nějakého průvodce, který by jim pomohl najít někde na ostrově co nejvíce druhů. My jsme se naopak pohybovali po okolí velice pomalu a hodně jsme posedávali a odpočívali. Ke konci dne se nás tito „soutěživí nadržení ptáčkaři“ (tak je nazval nás zvukař) vždy podezíravě vyptávali. „Tak co jste viděli?“, pokřikovali na nás a my jsme jim klidně mohli ukázat nahrávky orla zdobeného na hnízdě, mravenčíka proužkovaného pojídajícího kolibříka měděnořitného nebo kondora královského plachtícího nad hlavní budovou našeho střediska.

V jiném televizním show jsme nad tímto fenoménem diskutovali podrobněji a můj host, kterým byl odborník na dravce, Gordon Court, pro to měl i pojmenování: svačinové pravidlo. Jinými slovy, vzácné druhy ptáků se neukážou, když je hledáte, ale právě v tom okamžiku, kdy odložíte dalekohled a pustíte se do svačiny. Možná jste slyšeli o soutěži zvané Big Sit (Velké sezení), která spočívá v tom, že zůstanete 24 hodin uvnitř pětimetrového kruhu a z něj sčítáte pozorované ptáky. Myslím, že je to skvělý nápad, ale mě osobně by 24 hodin zabilo. Proč stále musíme vymýšlet a dělat věci, které jsou buď přehnané nebo nedostatečné. Rád bych vás tímto seznámil s konceptem soutěže, kterou bych nazval Little Sit (Malé sezení) a kterou můžete praktikovat téměř kdekoli a kdykoli. Je fakt, že sice nemusí být tak efektivní, ale když se to vydaří, tak z toho určitě budete mít skvělý pocit.

Krom toho tu pořád ještě máme „pomalou chůzi“, oblíbenou techniku mého kamaráda Briana. Ten ji rád praktikuje na zajímavých a slibných lokalitách – jde pomalu a pak začne jít opravdu, ale opravdu pomalu, tak pomalu, že stěží dokážete vnímat jeho pohyb. Vypadá to skoro jako taj-či. Ve skutečnosti to trvá celou věčnost, než Brian přiloží dalekohled ke svým očím, aby si prohlédl zajímavý druh. Minulé jaro demonstroval Brian svoji metodu naší poměrně netrpělivé, ale přesto milé přítelkyni Rose. Nějaká pěnice poskakovala na vrbě vpravo od nich, ale než se k ní Brian dokázal otočit, tak zmizela.
„Ten pták uletěl, Briane!“ uštěpačně poznamenala Rose.
„Neboj,“ odpověděl Brian a jeho rty se jen sotva pohnuly. „On se zase při podzimním tahu vrátí.“

JOHN ACORN je biolog, spisovatel, pracuje pro televizi a přednáší na univerzitě v Edmontonu, v Alberně. Je spoluautorem dvou určovacích příruček ptáků Kanady a často cestuje, aby přednášel na ptačích festivalech nebo pozoroval ptactvo.

(překlad z knihy Good Birders Don't Wear White: 50 Tips From North America's Top Birders)

zdroj fotografie:John Acorn. Zdroj: http://news.upei.ca/
zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala

Číst dál...

Sheri Williamson: Dobří birdeři se neoblékají do bílého

14. října 1991 jsem trávila několik hodin prodíráním se po jedné stezce vysoko v kaňonu Ramsey při hledání hnízda. Většina ptáků v této části jihovýchodní Arizony vyvedla svá mláďata o týdny nebo měsíce dříve, ale já tu nehledala obyčejné druhy. Byla jsem tu kvůli trogonům ušatým (Euptilotis neoxenus) – velice vzácným bratrancům trogonů krásných (Trogon elegant) – a jednalo se o první hnízdění tohoto druhu, které kdy bylo na území Spojených států zaznamenáno. Tehdy jsem měla pocit, že by tito nádherní ptáci mohli změnit můj život. Netušila jsem ale, že by také mohli změnit můj šatník.

Zmínění trogoni ušatí se objevili v pohoří Huachuca začátkem srpna spolu s dalšími, kteří to léto přilétli přes mexickou hranici. Ptáčkařskou komunitu vzrušovaly nadějné zprávy o přítomnosti trogonů v Chiricahua Mountains už od začátku června. Když pak přišly nové zprávy o posledním pozorování, tak začali birdeři proudit do kaňonu Ramsey v naději, že se jim podaří tento poklad Sierry Madre najít.

Během následujících tří týdnů se stovky birderů statečně potýkaly s místními neschůdnými stezkami a řídkým vzduchem. Trogoni byli ale k zbláznění plaší a zmizeli v lesích při prvním vyrušení. Až na těch pár šťastlivců, kteří trogony viděli, tu bylo mnohem více těch, kteří odcházeli s prázdnou. To jediné, co jim zůstalo v paměti, bylo výstražné volání ptáků ztrácející se v dáli. Zdálo se, že čím více lidí sem přijelo hledat, tím to bylo těžší. Zklamaní vracející se birdeři pak vyprávěli znepokojivé příběhy o křiku, běhání, bláznivém pronásledování mimo stezky a hlasitém a nekonečném přehrávání nahrávek ptačích hlasů znějícím odevšad. Stejně jako klesala úspěšnost pozorování trogonů, tak opadal i zájem o jejich pronásledování. Týden po Svátku práce už zase počet ptáků v kaňonu Ramsey převýšil počet ptáčkařů.

Snaha zahlédnout trogony pokračovala ještě v září. Jednalo se ale o sporadické pokusy odehrávající se hluboko v divočině, které bylo ochotno podstoupit jen málo neohrožených nadšenců. Dokonce ani pozorování jednoho z ptáků skrývajícího se ve staré datlí dutině, které přišlo začátkem září, nerozdmýchalo novou vlnu „trogonmánie“. Na hnízdění už bylo tou dobou hodně pozdě. Alespoň to jsme si mysleli – až do 10. října, kdy skupina výletníků natočila samici vletující do dutiny starého javoru, která byla viditelná ze stezky. Akcie trogonů vzrostly ještě více o dva dny později, kdy se jeden člověk z té stejné skupiny vrátil na lokalitu a pozoroval samce přinášejícího housenky k otvoru dutiny, což potvrzovalo to hnízdění.

Hnízdo bylo jen dvě míle vzdálené od míst, kde jsem žila a pracovala v rezervaci Ramsey Canyon. Vyzbrojena stativovým dalekohledem a zápisníkem jsem si 14. října vzala den volna s tím, že budu sledovat hnízdo a pro potomstvo zaznamenám všechny dostupné údaje, které zjistím. Ve 12:44, hodinu od posledního krmení, zaznělo několik mlaskavých kňučivých hlasů signalizujících přílet samce. Šest ptáčkařů tiše a trpělivě očekávalo jeho návrat. Po dvou minutách, kdy nikdo z nás ani nedýchal, samec konečně přistál u vchodu do dutiny, aby v zápětí přeletěl na vedlejší strom. Tam začal výstražně křičet. Jeho křik, tlumený velkou housenkou v zobáku, byl přerušován záblesky bílých krajních per jeho ocasu.

Při předchozích krmeních vlétali rodiče s potravou do hnízda téměř okamžitě navzdory přítomnosti malé skupiny pozorovatelů. Co tedy způsobilo tohle zpoždění? Následujících osm minut před tím, než zase přistál u hnízda, létal samec trogona stále tam a zpět přes malou mýtinu a pořád křičel. Přes stativák jsem viděla, jak krátce otáčí hlavu směrem ke stezce. Pak vždy zase vzlétnul a poplašně křičel. Podívala jsem se směrem jeho pohledu, který směřoval k jednomu birderovi. Ten přišel později, seděl stranou ostatních, ale z hnízda byl celý vidět. Jeho bílé tričko a čepice zářila jako pochodeň proti tmavému pozadí lesa. Teď mi bylo jasné, v čem je celý problém. Riskovala jsem, že svým pohybem vystresuji trogona ještě více, ale přeběhla jsem k tomu birderovi v bílém a požádala ho, aby si svlékl tričko a s čepicí oboje skryl. Napřed se tvářil zaraženě, ale rychle mi vyhověl, když jsem mu vysvětlila důvody svého zvláštního požadavku. Odplížila jsem se zpět ke stativáku a poznámkovému bloku a pozorovala samce trogona dalších šest dlouhých minut, než konečně vlétnul do dutiny. Nebyl uvnitř ani minutu, když zase vyklouznul ven hledat potravu. Za několik minut se vrátil s dalším hmyzem. Následovalo krátké zaváhání, než zmizel v hnízdě, aby nakrmil mladé.

Ten večer jsme s kolegou odstřihli několik metrů maskovací sítě a vyrobili pár jednoduchých ponč, která by se dala půjčovat nevhodně oblečeným pozorovatelům trogonů. Těch několik kusů sítě umožní desítkám lidí pozorovat hnízdo s minimálním rušením krmících rodičů. Trogoní hnízdo vzalo bohužel za své o dva týdny později při časné zimní bouřce. Během toho krátkého období jsme si ale uvědomili jednu věc, na kterou je nutno dávat si pozor – i něco tak obyčejného, jako je bílé tričko, dokáže velice ovlivnit pozorované ptáky.

I když jsou trogoni ušatí velice citliví, tak nejsou jediní. Většina ptáků silně reaguje na zrakové vjemy – barvy hrají podstatnou roli v jejich životech a chování. Také trogoni krásní rozevírají ocas s bílými krajními pery, aby signalizovali nebezpečí. U kardinálů červených (Cardinalis cardinalis) spouští jejich rodičovský instinkt otvírání zobáků mláďat s jasně oranžovou barvou uvnitř. Vlhovec červenokřídlý (Agelaius phoeniceus) udržuje klid v zimujících hejnech tím, že skrývá svoje provokativně červeně zbarvené nárameníky. Momot černolící (Momotus momota) instinktivně uskočí před křiklavě proužkovaným vzorkem korálovce. Jestliže jsou ptáci citliví na visuální podněty, pak myslíte, že budou ignorovat bílá trička, červené čepice a zářivě žluté baťůžky? Průměrný ptáčkař prozatím nevěnuje v terénu tolik pozornosti svému oděvu jako lovci nebo fotografové.

Názory na to, že by se měl na birderských festivalech a setkáních prodej bílých triček nahradit jen maskovacími materiály a krycími barvami na obličej, mi přijdou trochu extrémní. Výběr oblečení v neutrálních barvách, které obsahují barvy přírodní, ale může snížit vliv pozorování ptáků na ptáky samotné a na ostatní divoce žijící zvířata a samozřejmě může přinést řadu nových zkušeností pro všechny.

SHERI WILLIAMSON autorka A Field Guide to Hummingbirds of North America (Terénní určovací příručka pro kolibříky Severní Ameriky), jednoho z řady klíčů Peterson Field Gude Serie, žije v Bisbee v Arizoně. Její jinak velice jednotvárný šatník obsahuje několik křiklavých kousků do tropů, které si obléká při návštěvě lokalit s výskytem kolibříků a také jedno batikované triko s motivem Led Zepelin, které nosí při formálních příležitostech.

zdroj fotografie:Sheri Williamson. Zdroj: http://haggisbag.wordpress.com/
zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala

Číst dál...

Peter Stangel: Podělte se o svoji vášeň - znovuzrození birdera

Sdílet svoji vášeň je dobré pro ptáky, pro jejich pozorování, i pro jejich ochranu.
Já jsem se „znovu narodil“ jako birder na jaře roku 1992. Změnilo mi to život a právě teď se chystám o tom vydat svědectví. Můžete říci „Amen“?
Stalo se to v Asilomaru, na kalifornském poloostrově Monterey, kde jsem byl přítomen na konferenci zaměřené na ochranu ptáků. Po dopoledni nabitém bouřlivými diskusemi jsem se s jednou kamarádkou vydal na procházku po pobřeží, abychom se porozhlédli po bahňácích.
Došli jsme k malému útesu s výhledem na nekonečné pláže poloostrova, které byly posety ptáky. Po chodníku, který lemoval okraj skály, se pohybovaly desítky chodců, cyklistů a in-line bruslařů. Kamarádka s pohledem upřeným na ptáky na hranici přílivu, vysunula nohy svého stativu a suverénně ho postavila doprostřed chodníku.
Zděsil jsem se že, bychom na sebe mohli coby na birdery upozornit, popadl jsem stativák a zatáhl ho za blízké křoví v naději, že si nás nikdo nevšiml. Kamarádka ale stejně rychle zase postavila stativ zpátky na chodník. Bleskově jsem obhlédl okolí a zaregistroval postarší párek rázující sportovním krokem naším směrem. Nervózně jsem začal odpočítávat vteřiny dělící nás od chvíle, kdy si nás všimnou.
Mé obavy se brzy naplnily. „Ahoj“, zavolala kamarádka na důchodce. „Proč se nepodíváte támhle na ty ptáky přes můj stativový dalekohled?“ Páreček zaváhal, ale bylo znát, že jsou spíše zvědaví, než překvapení. Jako Kaliforňané nebyli zjevně zvyklí na takové podivné chování. Muž se opatrně přiblížil k okuláru a několik sekund se přes něj díval. Pak ustoupil, aby mohla nahlédnout i jeho paní. „Proč mají ti ptáci tak dlouhé zobáky?“ zeptal se mé kamarádky.
Já jsem se snažil tvářit, jak nejlépe jsem dovedl, jako jedna z okolních montereyských borovic, proto začala mluvit kamarádka. „To jsou slukovci,“ řekla, „pravděpodobně dlouhozobí. Těmi dlouhými zobáky prozkoumávají písek, ve kterém hledají bezobratlé tvořící jejich hlavní potravu.“ Krátký výklad z ekologie slukovců byl zakončen v momentě, kdy pán poznamenal, že i když žije na tomto poloostrově už více než deset let a na pláži viděl mnoho ptáků, nikdy nevěděl, co jsou zač. „Děkuji,“ řekl, vzal pod paží svoji paní a oba pokračovali dále. Paní, která za celou dobu nepromluvila, se jen usmívala a souhlasně přikyvovala.
Toho slunečného odpoledne neunikl pozvání mé kamarádky nikdo. Nikdo neodmítl její nabídku. Nikdo se jí nesmál a téměř každý pro ni měl nějaká vstřícná slova. Jedni komentovali ptáky, jiní stativový dalekohled. Doslechli jsme se i několik historek o strýcích a kamarádech, kteří rádi pozorují divoké ptáky. Povzbuzen úspěchem své kamarádky jsem se postupně vynořil z křoví a začal také spolupracovat. Společné pozorování ptáků s těmi neznámými lidmi ve mně vyvolalo příjemný pocit z toho, že jsem birder.
Později, když jsem přemítal o této zkušenosti, jsem si uvědomil tři věci, které mi utkvěly v mysli. Za prvé, bylo to zábavné. Za druhé, všichni, s nimiž jsme ptáky společně pozorovali, byli vděční za novou zkušenost. Za třetí, nikdo si z nás netropil legraci. V onen slavný den se mi otevřely oči a můj život se změnil. Můžete říci „Amen“? Proč jsem se nemohl znovu narodit jako kazatel birdingu už před tím, než mi bylo třicet a kousek? Krátký pohled na moje mládi mi odhalil možnou odpověď. Jako mladý pozorovatel ptáků, a zvláště pak jako teenager, jsem musel čelit nepříjemné zkušenosti především od svých vrstevníků. „Šmírák“, vysmívali se mi, když mě zahlédli s dalekohledem.
Jejich výsměch se mě bolestivě dotkl a já trpěl emocionálně i fyzicky. Pozorování ptáků jsem se věnoval tajně a v terénu jsem se snažil každému vyhnout. Když se na blízku objevili nějací lidé, rychle jsem zastrčil dalekohled pod kabát a určovací příručku jsem zatlačil hlouběji do kapsy. Nikdy jsem s nikým nemluvil o tom, co jsem viděl. Stal se ze mě tajný birder.
Díky zkušenosti z Asilomaru jsem si ale uvědomil, že mě tento můj přístup obral o sdílenou radost z vlastních pozorování. Navíc nebyl ku prospěchu ptákům ani jejich ochraně. Kdo ví, v kolika lidech jsem mohl vyvolat zájem o ptáky a jejich ochranu během těch promarněných roků?
Asilomar jsem opouštěl jako vyměněný a s odvahou pustit se tam, kam by měli směřovat všichni birdeři – přímo před širokou veřejnost. Dnes si přede mnou nemůže být jistý nikdo, kdo se ocitne nablízku. Vyhlížím kolemjdoucí a prosím je, aby si půjčili můj dalekohled nebo aby se podívali přes můj stativák a užili si pozorování ptáků. Jdu tak daleko, že hotelový personál informuji o tom, že jsem ve městě hlavně kvůli ptákům a ukazuji jim seznam druhů pozorovaných toho dne. Přerušuji tenisové turnaje, abych upozornil na prolétajícího jestřába Cooperova. Dalekohled mám nyní pověšen viditelně na bundě jako čestné vyznamenání a jako výzvu ostatním, aby se zeptali, k čemu ho nosím. Jsem birder a jsem na to hrdý!
Sdílení mého nadšení pro ptáky mi přineslo několik velice přínosných a nečekaných zážitků. Před několika zimami jsem například s malou skupinkou lidí zíral na dva dospělé orly bělohlavé postávající na zamrzlé řece Potomac ve Wahingtonu DC živící se rybou uvízlou v ledu. Z našeho nadšení nás vytrhl autobus s turisty, který zastavil za námi a ze kterého se vyvalilo asi deset mladých lidí. Podle nezaměnitelné kombinace kůže, Lycry a rifloviny se zcela jasně jednalo o děti z města, podle dialektu pak pravděpodobně z New Yorku. Obrátil jsem se na své kolegy, jestli bychom je také neměli přizvat. Bez ptaní souhlasně přikývli. Připravil jsem si munici. „Hej! Mládeži, nechcete se mrknout na pěkné ptáky?“
S nervózními úsměvy se k nám přiblížili. Jeden po druhém nakoukli do stativáku. „Bomba!“ „Hustý!“ Tý vado!“ Bylo zřejmé, že to na ně udělalo dojem a ptali se nás na spoustu věcí. Jako poslední před nás předstoupil mladý muž. Ostatní se k němu chovali s respektem a tak jsem usoudil, že je to jejich vedoucí. Trvalo mu několik vteřin, než pochopil, jak stativák použít a pak se do něj dost dlouho díval. Konečně se narovnal a podíval se mi přímo do očí. Pokynul mi, abych přišel k němu. Skvěle, myslel jsem, že mu ukáži nádherné opeřence a namísto toho mi teď dá co proto! Sebral jsem svoji venkovskou odvahu a předstoupil před něj.
Naklonil se ke mně. „Víte, jaký je můj oblíbený pták?“ zeptal se. Překvapen, ale stále na pozoru, jsem sebou trhl. „Ne, nevím.“ Sáhl dolů a oběma rukama si vytáhl nahoru tričko, které odhalilo orla bělohlavého vytetovaného přes celou hruď. „Orli jsou moji oblíbení ptáci,“ svěřil se. Oněměle jsem dokázal jen souhlasně přikývnout a děkovat své šťastné hvězdě. Orli dokázali spojit dva lidi tak, jak by to nic jiného nedokázalo.
Sdílení mého zápalu pro ptáky je nyní oblíbenou součástí mých cest za nimi. S mnohem větším uspokojením ukazuji místní ptáky skupinám začátečníků, než abych se honil za nějakými vytelefonovanými špeky s dalšími fanatiky. Jen zřídka jsem teď v terénu sám – není to totiž taková zábava, když si nemůžu užít pozorování s někým jiným. Moje birderské zkušenosti se tím zlepšují a navíc mám pocit, že dělám i něco pro ochranu ptáků. Svůj výklad často doplňuji například následujícími tipy – nepouštějte kočku ven, kupte si Kachní známku (značná část výtěžku z prodeje těchto poštovně neplatných známek vydávaných U. S Fish and Wildlife Service putuje na ochranu přírody), upravte skla svých oken, aby byla bezpečná pro ptáky. Možná, říkám si, možná, že někteří z těch, se kterými sdílím svoji vášeň, jí sami propadnou. Což by bylo pro ptáky a jejich budoucnost jen dobré.
Prosím vás, neponechávejte si mé zkušenosti jen zprostředkovaně. Vyjděte z utajení. Znovu se zroďte. Ptáci jsou fantastičtí a nesdílet radost z jejich pozorování znamená nejen pro vás, pro lidstvo, ale i pro ptáky strašnou nespravedlnost. Ano, chce to trochu odvahy. Když ale uvidíte to nadšení, se kterým lidé kolem vás reagují, pochopíte, že to stojí za to. Vyzkoušejte to. Podělte se o svoje nadšení pro ptáky. Určitě nebudete zklamáni. Amen!

(překlad z knihy Good Birders Don't Wear White: 50 Tips From North America's Top Birders)

PETER STANGEL - jeho ochranářská kariéra začala tím, když v druhém ročníku základní školy poskytoval svým spolužákům rady týkající se přikrmování ptáků na zahradách. Po získání doktorátu z ekologie na University of Georgia začal pracovat v National Fish and Wildlife Foundation (www.nfwf.org), kde řídí projekty zaměřené na ochranu ptáků a přírody v jižních oblastech Spojených Států.

zdroj fotografie: http://www.linkedin.com/
zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala

Číst dál...

Scott Wiedensault: Udělejte kvůli ptákům změnu

Před několika lety, kdy hrozilo, že bude ze stolu smeten jeden klíčový ochranářský program, jsem na diskuzním fóru birderů zveřejnil pobídku, aby se obrátili na úřad guvernéra a protestovali proti jeho zrušení.

Lidé tak masově učinili a program byl zachráněn. Ke svému úžasu jsem ale od několika desítek lidí také slyšel, že to pochopili úplně jinak – otrávení a někdy dokonce rozzuření tím, že jsem s tímto tématem vůbec do diskuzního fóra lezl. „Nezaregistroval jsem se mezi diskutující kvůli tomu, abych četl podobné ochranářské kecy,“ vztekal se jeden chlapík. „Přihlásil jsem se proto, abych zjistil, kde ptáky hledat.“

Nestačil jsem se divit: odkud si ten člověk myslí, že ptáci na zemi pocházejí? Z nějaké prastaré továrny šedivého průmyslového města, ve které po celý den supí olejem ušpiněné stroje, jejichž montážní linky plivou jeden druh za druhým? Prd, strnadec zpěvný. Drc, potápka černokrká. Buch, kalypta kalifornská. Zabalte je a pošlete je ven, chlapci!

Ptáci pocházejí z biotopů, které jim vyhovují – a my jim s úspěchem tyto biotopy den po dni ničíme. Tlak na ptáky roste o to intenzivněji, jak se populace Spojených Států blíží hranici 300 milionů obyvatel. Z některých míst, jako je třeba můj domovský stát Pennsylvania, zmizelo v posledních pětadvaceti letech více lesů a travnatých plání než za předchozích dvě stě let. Jak mizí tato země, mizí i ptáci, bez kterých se náš koníček neobejde.

Pozorování ptáků tedy znamená také jejich ochranu, stejně jako prostředí, na kterých jsou ptáci závislí - přinejmenším tak by to mělo být. Je nutné je chránit aktivně, nejen laskavými myšlenkami a přáním všeho dobrého, ale také vaším časem, vaším hlasem a vašimi penězi. Pokud jste birderem, pak musíte být také aktivním ochranářem.

Nevyžaduje to mnoho času ani hodně peněz. Vyžaduje si to ale notnou dávku nadšení. Nemusíte organizovat protestní pochody, kdy si leháte před buldozery. Měli byste být spíš ochranáři píšící do redakcí různých periodik, ochranáři volající lidem v kongresu; někým, kdo si udržuje přehled a snaží se zasáhnout v místech, kde se pohybuje se svým dalekohledem. Měli byste být tím, kdo je v kontaktu nejen s místními birderskými kluby, ale má přátele i v ochranářských organizacích, někým, kdo podporuje oblastní úřady ochrany přírody zabývající se ochranou zemědělské krajiny, tím, kdo volá místní politiky k zodpovědnosti v případě, že jejich rozhodnutí bude mít negativní dopad na volně žijící živočichy a jejich životní prostředí.

Jelikož ptáci nejsou záležitostí skrytého odboje, je poměrně snadné být také ochranářem-voličem, člověkem, který má ptáky na zřeteli při vyplňování volebních lístků ať už v případě, že se jedná o prezidenta nebo městské zastupitelstvo.

Uvádí se, že v současné době je ve Spojených Státech deset milionů birderů. To by z nás mělo dělat vcelku impozantní hybnou sílu – a tou bychom skutečně mohli být, pokud budeme všichni důsledně hlasovat ve jménu ptáků. Kdybychom tak činili – a dali našim zastupitelům vědět, proč volíme právě tímto způsobem – mohli bychom na vlastní oči vidět tahanice o to, aby mohla být ochrana ptáků prioritně začleněna do programu mnohých politických stran a do všech úrovní veřejné správy.

Birdeři by měli převzít štafetu od lovců a rybářů, kteří už téměř jedno století – od dob prvopočátků jejich sportu – prohlašují, že mají potřebnou zodpovědnost zajišťovat ochranu přírody. Jako lovec a rybář jsem pyšný na to, čím jsme v této oblasti přispěli, především díky poplatkům za udělení loveckých povolení a díky federální spotřební dani na loveckou výbavu a střelivo, díky kterým plynou do ochranářských programů každoročně miliony dolarů. Federální Kachní známka, kterou si každý lovec pernaté zvěře musí koupit, financovala od roku 1930 značnou měrou vybudování systému národní přírodních rezervací.

Birdeři, kteří se svému koníčku už dlouho věnují a který je stojí právě tolik, kolik mu hodlají obětovat, by měli přijmout obdobná pravidla. Měli bychom lobovat za dlouhodobé, účelové spotřební daně na krmení pro ptáky, na dalekohledy a další birderské vybavení ne kvůli tomu, že rádi utrácíme více peněz, ale proto, že jde o správnou věc – proto, že tyto peníze vdechnou nový život programům ochrany životního prostředí a ochrany půdy, ze kterých budou profitovat ptáci. Vzhledem k našim rychle rostoucím počtům by měli birdeři mnohem větší pozitivní dopad na ochranu životního prostředí než v jaký mohli třeba lovci kdy doufat.

Mezitím si kupte Kachní známku, i když třeba nelovíte; vaše místní poštovní úřady je prodávají a bude to těch nejlepších patnáct dolarů, které jste na ochranu přírody kdy zaplatili. (Dostanete ji také zdarma v rezervacích, do kterých se platí vstupné, což je pěkný bonus.) Jestli se ve vašem státě prodávají známky na pernatou nebo jinou zvěř, kupujte je každoročně také.

Existuje řada jednoduchých věcí, které můžete ve dne v noci dělat, abyste pomohli ptákům, a to od vysazování na bobule bohatých křovin na vašich zahradách, po budování nejrůznějších ptačích pítek. Pokud se ale rozhodnete pro skutečnou změnu, pak můj přítel Kenn Kaufman navrhl, že si nemůžete počítat nový druh do vašeho life-listu dřív, jestliže jste k ochraně tohoto konkrétního druhu sami nepřispěli. Je to příliš? Možná – ale zamyslete se nad tím, jaké změny by tento postoj přinesl.

Podívejte, já vím, že nepatříte k těm hrabivým týpkům, kteří ptáky vnímají jen jakýsi opeřený inventář, na který mají plné právo, ale k němuž nemají žádnou odpovědnost. Někteří tací jsou. Zbytek z nás se musí jen zapojit, abychom se staly takovými birdery, kteří se opeřencům zpětně revanšují za posedlost, kterou v nás vyvolávají – jejich další přežití je nyní v našich rukách.

Chce to jen trochu snahy a ohledů vůči ptákům. Nestojí nám lesňáček západní zpívající z větve douglasky za to? Káně bělohrdlá plachtící po dokonalé obloze nad Pláněmi, drozd rezavoocasý naplňující zpěvem Severní lesy nebo buřňáček letící ledovým mořským vzduchem? Samozřejmě že ano.

(překlad z knihy Good Birders Don't Wear White: 50 Tips From North America's Top Birders)

SCOTT WEIDENSAULT je autorem více než dvou desítek publikací o přírodě, včetně knihy Living on the Wind nominované na Pulitzerovu cenu a jeho poslední knihy Return to Wild America. Žije v horách východní Pennsylvánie.

zdroj fotografie: Zdroj: http://www.wpbo.org
zdroj: birdwatcher.cz s laskavým svolením Roberta Doležala

Číst dál...

Louise Zemaitis: Nezapomínejte naslouchat

Jeden účastník exkurze se mě nedávno zeptal, jaká zajímavá místa jsem v poslední době navštívila při pozorování ptáků. Chvíli mi to trvalo. Představila jsem si sama sebe, jak stojím v aljašské tundře a kromě nenápadného hlasu bekasiny (Gallinago delicata) není slyšet vůbec nic; jak mě v deštném lese v Belize před svítáním budí první zpěv vlhovce aztéckého z hnízda společně se vzdáleným vřískotem opic; nebo jak stojím zahalena mlžnou tmou na mysu Cape May a noční oblohu nade mnou vyplňují hlasy táhnoucích ptáků, kteří tak spolu udržují kontakt. Tehdy jsem si uvědomila, jak důležitými se pro mě staly zvuky.

Pro začátečníky představuje pozorování ptáků hlavně snahu o vizuální kontakt. Základními znaky, které musí birder při určování ptáků zvažovat, jsou velikost, stavba těla a chování. Myslím si ale, že by to mělo v každém případě provázet i učení se ptačím hlasům. Čím mladší jsme, když se ptačí hlasy učíme, tím lépe. Děti si osvojí cizí řeč mnohem snadněji než dospělí. Mám pocit, že můj manžel, Michael O´Brien má oproti nám všem ohromnou výhodu právě proto, že se ptačímu zpěvu učil snad už od kolíbky. Jeho otec i bratr jsou také birdeři a jejich rodinný dům stojí uprostřed lesa. Nočním hlasům ptáků se Michael začal učit v době, kdy rozvážel noviny.

Když uvidíte nějakého ptáka, neodcházejte, jen co si ho prohlédnete. Pokračujte v jeho pozorování. Zaposlouchejte se do jeho hlasových projevů. Učení se ptačím hlasům vám může připadat jako skličující úkol. Ale vytrvejte. Myslete na to, že když se naučíte hlasy tří pěnicovitých ptáků každý rok, budete během desíti let znát většinu z nich.

Během učení se vaše znalosti rozšiřují na základě toho, co už víte. Připomíná to vytváření slovní zásoby. Nebude to ovšem fungovat, když tomu nedáte určitý význam. Ozývá se sýkora rezavoboká jako když se řekne čiva čiva čiva? Nebo je to spíše jako pítr pítr pítr? Lesňáček světlebrvý se dá obecně velice těžko pozorovat. Zkuste ale zaslechnout here here here we go (přepis do češtiny: tady tady tady jsem) nebo ooh ooh stepped in poo (přepis do češtiny: jejda jejda, stoupl jsem do lejna)? Myslím, že to druhé se dá zapamatovat snadněji. Použijte takové slovní pomůcky, které jsou vám bližší. Já si například pamatuji, že se slukovec krátkozobý ozývá tututu jenom kvůli tomu, že Dick Walton (autor CD s názvem Birding podle sluchu) jednou ráno objednával „slukovce krátkozobého“ ke snídani v restauraci na Cape May. Zmatené servírce musel vysvětlit, že to znamená dvě vejce, dva lívance a dva plátky slaniny (pozn. tututu je fonetický přepis two two two, tedy dva dva dva).

Pomůže vám, pokud máte hudební sluch. Všimla jsem si, že se ptáčkaři, kteří mají rádi hudbu, více zajímají i o ptačí hlasy. Jde o fantastický zážitek, když se několik vedoucích terénní exkurze pustí do jam session nebo když se zúčastní místní karaoke noci během ptačího festivalu. Všichni v sobě máme mnohem více muzikálnosti, než si uvědomujeme. Už jen to množství textů, které jsme si v mládí zapamatovali. Pořád je máme někde v sobě! S radostí bych vyměnila slova jakékoli populární písničky, která znám, za znalost hlasových projevů několika dalších tropických druhů ptáků.

Dokonce, i když s pozorováním ptáků začínáte v pokročilejším věku, zdaleka není pozdě začít se učit hlasovým projevům ptáků. Poslech CD, na kterých zpěv následuje bezprostředně po oznámení určitého druhu, vám může navodit příjemné denní snění. Pak si zkuste poslechnout třeba nějaký audio-návod jako je Birding podle sluchu. Musím říct, že podobné tutoriály jsem měla v oblibě hlavně v začátcích.

Najděte si mentora. Osobně sice miluji knihy a CD o ptácích, ale nic se nevyrovná tomu, když se můžete učit od zkušenějšího kolegy. Nebo v mém případě od vycházející hvězdy. Michael a další vedoucí terénních exkurzí jako je on, jsou nadšeni, když se mohou o své znalosti podělit. Nebojte se zeptat. Zúčastňujte se terénních exkurzí a workshopů. Vaše učení bude rychlejší.

Zkuste Big Day. Sice vám to může připadat jako křest ohněm, ale jde o úžasnou zkušenost. Když jste po čtyřiadvacet hodin vystaveni nutnosti vnímat ptačí hlasy a snažit se zahlédnout a určit všechny druhy ptáků, pak vás to donutí učit se rychleji, z několika důvodů, v neposlední řadě i z hrdosti. Určitě se budete snažit držet krok s ostatními ve vašem týmu a nebudete chtít být nejslabším článkem. Navíc je to skutečná zábava. Když pak na konci dne konečně složíte hlavu na polštář, stále ještě budete ve své hlavě naslouchat ptačím hlasům, které vás nakonec ukolébají.

Zvuky přírody jsou zdrojem radosti. Jsou zahrnuty ve všech mých oblíbených vzpomínkách, ale okamžitě utichají tam, kde převládá hluk působený lidmi. Vím, že si můžeme vytvořit jakýsi filtr v případě hluku letadel a automobilů, ale když navštívíme místo, kde tento hluk není, rozhodně si toho rozdílu všimneme. Snažte se dostat co nejčastěji do terénu a užívat si svět přírody – a nezapomínejte naslouchat.

(překlad z knihy Good Birders Don't Wear White: 50 Tips From North America's Top Birders)

LOUISE ZEMAITIS je umělkyně, přírodovědkyně a průvodkyně cestovní kanceláře WINGS. Žije na Cape May v New Jersey, kde je oblíbenou vedoucí terénních exkurzí zaměřených na ptáky a motýly. V pozici odborného přírodovědeckého spolupracovníka Cape May Bird Observatory přednáší na ornitologických workshopech. Louise je také koordinátorem projektu zaměřeného na sledování monarcha stěhovavého (Monarch Monitoring Project) na Cape May a kurátorem umělecké galerie při Cape May Bird Observatory. S vyznamenáním vystudovala Temple University´s Tyler School of Art, ráda se živí jako nezávislý umělec a její ilustrace se objevily v celé řadě publikací.

zdroj fotografie: Zdroj: http://51853.photoshelter.com/, autor: Richard Whittington
zdroj: birdwatcher.cz s laskavým svolením Roberta Doležala

Číst dál...

Paul Lehman: Zjistěte si informace o rozšíření ptáků a o počasí

Dobré načasování je nade vše, jak při pozorování ptáků, tak v životě. Z některých prvků chování ptáků můžeme odhadnout načasování jejich výskytu stejně přesně jako z předpokládaných vzorců ptačí migrace nebo jejich rozšíření.

Osvojit si terénní determinaci ptáků je sice zásadním problémem, ale stejně důležité je zjistit maximum informací o areálech rozšíření ptáků, jejich výskytu v určitém ročním období a jejich nárocích na biotop. Pochopením toho, co se dá v dané oblasti a v určité části roku očekávat, přiměje pozorovatele ptáků být obezřetným ke všemu nezvyklému. Pokud se domníváte, že jste objevili druh dosti vzdálený svému areálu rozšíření nebo mimo obvyklou dobu svého výskytu, se zvýšeným úsilím se pusťte do jeho co nejpodrobnějšího zkoumání a co nejpřesnějšího popisu s tím, že napřed vyloučíte záměnu se všemi podobnými druhy.

Viděl jsem lidi, kteří špatně určili ptáky ne kvůli tomu, že neznali jejich terénní určovací znaky, ale kvůli neznalosti doby jejich výskytu a areálu rozšíření. Pozorovatel ptáků možná ví, jak by se měl lišit drozd malý od drozda rezavoocasého, pokud oba druhy pravidelně hnízdí nebo protahují místy, kde žije nebo která navštívil. Na druhou stranu, pokud ten stejný člověk neví, že drozd malý mizí ze Spojených Států a z Kanady už s prvními listopadovými dny, může být v pokušení tento druh chybně nahlásit například v době Vánočního sčítání ptáků. Jestli je ale obeznámen se záludnostmi výskytu a rozšíření ptáků a skutečně věří tomu, že v zimě objevil drozda malého, pak je mu určitě známo, že okamžitě musí podle svých možností pozorovaného jedince co nejlépe zdokumentovat a nafotografovat a zprávu o jeho pozorování co nejrychleji sdělit birderské komunitě, aby ostatní mohli dané pozorování potvrdit. Ano, někteří ptáci se skutečně mohou zatoulat mimo svůj obvyklý areál rozšíření nebo se mohou objevit v nezvyklou roční dobu – možnost nálezu takových ptáků představuje pro mnoho birderů to největší kouzlo. Předem musíme být připraveni na podobné nezvyklosti a jako s takovými s nimi musíme i nakládat.

Jak si tedy osvojit znalosti o výskytu a rozšíření ptáků? Věnujte pozornost mapám rozšíření ve vašich určovacích příručkách. Kupte si knihy zaměřené na rozšíření ptáků: mnohé státy, provincie a menší regiony mají publikace věnující se právě tomuto tématu. Čtěte také regionální časopisy a periodika, které obsahují sezónní shrnutí výskytu ptáků, můžete např. odebírat časopis North American Birds nebo se intenzivně věnovat místním hlášením zaměřeným na určité období roku. Hlavně ale cestujte! Vydejte se pozorovat ptáky do všech koutů Severní Ameriky, nejen tam, kde předpokládáte co nejvíce „lajfíků“. Učte se určovacím znakům druhů, které pro vaši domovskou oblast znamenají vzácnost tím, že si jich prohlédnete co nejvíce v oblastech, kde jsou běžnější. Neexistuje lepší způsob, jak si osvojit znalosti o výskytu, rozšíření a biotopových nárocích druhů našeho kontinentu.

Co se ptáků týče, pak tu máme ještě divokou kartu: počasí. Jo, dobře, přiznávám, jsem blázen do počasí. Mám to tak už od svých mladých let. A přiznávám, že mě přátelé dokonce obvinili, že sleduji i reprízy na kanále o počasí (The Weather Channel), ale pochopení zákonitostí počasí a jeho pozorné sledování představuje klíčovou součástí úspěšného pozorování ptáků. Zamíříme-li do terénu bez toho, abychom napřed zkontrolovali předpověď počasí na den nebo dva dopředu, zvláště během jarního či podzimního tahu, pak nám úspěšné pozorování ptáků může zhatit řada komplikací.

Birder by měl znát aktuální meteorologickou situaci už ze dvou důvodů: Za prvé je tu otázka osobního pohodlí a bezpečí. Pro pozorování ptáků během pěší pochůzky si zřejmě nezvolíme vichr o síle padesáti mil za hodinu; takové počasí ovšem může být výborné při seawatchingu nebo následně po tropické bouři nebo hurikánu, kdy doufáme v nález bouří zafouknutých ptáků. Za druhé jde o problematiku přímého vztahu počasí a obvyklého pohybu ptáků. Úspěšný den v terénu během ptačího tahu bude pravděpodobně záviset na tom, kdy a kam se rozhodnete vyrazit a jaké druhy ptáků budete hledat – to vše je ovlivněno počasím panujícím v daný den a v den předchozí.

Důležité je uvědomit si to, že počasí obvykle „není příčinou“ tahu ptáků. Migraci mají na svědomí faktory související se změnami délky dne a potravní nabídky. Počasí má ale vliv na krátkodobé načasování, směr a sílu pohybu ptáků. Podle kalendáře sice může být vrcholná doba tahu dravců nebo pěnic, pokud ale není vhodné počasí, které by tento pohyb podpořilo, moc ptáků zřejmě neuvidíte.

Předpověď počasí je v nejrůznějších tištěných periodikách, v televizi nebo v rádiu snadno dostupná. Ještě lepší jsou rozhlasové stanice zaměřené na počasí. Je tu nepřetržité vysílání předpovědi počasí od U.S. NOAA (National Oceanographic and Atmospeheric Administration) nebo od WeatherRadio Canada, kde se dozvíte předpověď počasí, upozornění na aktuální meteorologickou situaci, dobu přílivu a odlivu, informace o počasí na moři a další údaje. Některé modely aut mají tyto rozhlasové stanice předprogramovány na vestavěných přijímačích. Poslední dobou je dostupná přímo záplava informací týkajících se předpovědi počasí prostřednictvím internetu. Některé z těchto webových stránek provozují neziskové organizace, mnohé další vznikly na vysokých školách. Pro birdery uvažující o plavbě po moři existuje řada stránek poskytujících data o síle větru a vzdutí vodní hladiny získaná z bójí umístěných na moři daleko od pobřeží. Údaje o síle a směru větru na volném moři nebo o mlze mohou být rozhodující pro birdery, kteří odhadují, zda může někde na pobřeží nastat „spad“ ptáků táhnoucích podél pevniny. Pak tu máme ještě kabelovku: The Weather Channel (Spojené Státy) a The Weather Network (Kanada). Místní předpověď, rozšířená týdenní předpověď, mapy ukazující pozici a pohyb systémů vysokého a nízkého tlaku od pobřeží k pobřeží, oblasti se srážkami, výškové proudění větru (jet stream), detailní lokace tropických bouří, to vše tvoří důležité části skládanky informací vhodných pro pozorovatele ptáků.

PAUL LEHMAN je průvodce terénních exkurzí, autor a vedoucí specialista pro mapové podklady areálů rozšíření ptáků u publikacíPeterson Field Guide to Eastern Birds a Peterson Field Guide to Western Birds vzniklých ve spolupráci National Geographic Society a Sibley Field Guides. Pracoval jako redaktor časopisu Birding a vysokoškolský učitel zeměpisu, včetně meteorologie.

zdroj fotografie: http://birdingfrontiers.com/
zdroj: birdwatcher.cz s laskavým svolením Roberta Doležala -(překlad z knihy Good Birders Don't Wear White: 50 Tips From North America's Top Birders

Číst dál...

VORTEX VIPER HD 10X50

je velmi kvalitně zpracovaný vodotěsný, argonem plněný dalekohled se střechovými hranoly. Dalekohled má velmi kvalitní optiku a vynikající světelnost. Je velice vhodný pro myslivost a běžné pozorování přírody a okolí i v horších světelných podmínkách i ve špatném počasí např.v dešti a mrazu. Dalekohledem je možné pozorovat i velmi blízké objekty. Nejkratší zaostřitelná vzdálenost je 2.5m.

 

Číst dál...

LOWEPRO SCOPE PORTER 200 AW

Výrobce Lowepro se zabývá výrobou doplňků, které jsou opravdu kvalitní a navíc značkové. Lowepro Scope Porter 200 AW představuje prakticky navržený batoh se dvěma ramenními popruhy, který disponuje spoustou úložných prostorů. V současné době bohužel již není zmíněný batoh v nabídce.

Číst dál...

NIKON COOLPIX 900

Nikon Coolpix P900 je sice víceméně běžný kompaktní fotoaparát - ultrazoom, ale maximální ohnisková vzdálenost 2000 mm (ano, dva tisíce) je tak moc, že je zásadní otázkou, zda jsou ještě vůbec použitelné. I na to se v testu podíváme.

 
Nikon Coolpix P900 Nikon Coolpix P900
ZÁKLADNÍ VLASTNOSTI
  Nikon Coolpix P900
Objektiv – rozsah zoomu 83×
Objektiv podrobněji 24 mm – 2000 mm; F2,8 – 6,5
Závěrka 15 s – 1/4000 s (podle režimu)
Velikost čipu; rozlišení 1/2,3" (11 mm), CMOS; cca 16Mpx
RAW ne
Hmotnost/rozměry cca 900 g; cca 140 × 103 × 137mm
LCD otočný 3"; 921 kpx RGBW
Hledáček 0,5cm (0,2") hledáček LCD s cca 921 000 pixely a dioptrickou korekcí (-3D až +1D)
Video/opt. zoom max. FullHD 1080/60p/ano
Poznámka WiFi, GPS
Cena (6/2015) 16 490,–

Takže „papírově“ už nyní vidíme jednu nepochopitelnou věc – absence RAWu (NEFu).

Cílem tohoto testu je popsat vlastnosti superzoomu, jehož dlouhý konec je opravdu dlouhý a to celých 2000 mm. V zásadě lze napsat, že odpovídající ohniska nelze na zrcadlovky koupit. Resp. lze, ale do kapsy je nedáte (mají až 100 kg) o světelnosti f/6,5 si budete moci nechat leda zdát. Prostě malý čip kompaktu přeci jen lépe vyhoví při výrobě extrémně dlouhých skel. A cena „odpovídajících“ objektivů na zrcadlovky je šestimístná a to v dolarech.

Předchozí srovnání tří ultrazoomů – Fujifilm FinePix S1, Olympus Stylus SP-100, Sony CyberShot DSC-H400 – najdete zde. Nejdelší ohnisková vzdálenost byla eq. 1550 mm.

Z uvedeného plyne, že jsem reálnou použitelnost maximálního zoomu očekával spíše nižší, než dobrou. Spletl jsem se.

OVLÁDÁNÍ A VZHLED
Horní strana - Nikon Coolpix P900 Zadní strana - Nikon Coolpix P900

Ovládání odpovídá tomu, nač jsme zvyklí u řady P. Otočný volič, který je na zadní straně, však na tomto téměř kilogramovém stroji působí velmi titěrně, osobně bych uvítal i tužší chod. V ergonomii by pomohlo možná trošinku „vychytat“ zapínání, které se najde těsně u hmatatelného kraje horního zadního rolleru a kousek od tlačítka Fn. Nesedí mi totiž nutnost dívat se na potřebné tlačítko. K celkové ergonomii však nelze mít naprosto žádnou další připomínku. Struktura menu je totiž tradiční, funkce také a díky Fn tlačítku (vlastnost se přiřazuje v menu) si můžete nejpoužívanější volbu uložit „do něj“. Já to udělal pro nastavení citlivosti.

LCD A EVFMožnosti natočení LCD - Nikon Coolpix P900

O výhodách výklopného a otočného LCD nemá smysl diskutovat. Tady není co vytknout a psát superlativy je také nadbytečné. Prostě jej oceníte, především u makra, kde jsem velmi využil i ruční ostření. Hledáček má stejné rozlišení, takže i ten lze hodnotit jen kladně. Pocitově byl trochu menší, ale to je přístupem k velkému hmotnému stroji – všechno byste chtěli trošku větší.

LCD při snímáníLCD při snímání
VÝDRŽ A UŽITÍ GPS

A tady je to rozhodně skvělé. GPS jsem zapnul hned po zapůjčení a nechal tak. GPS znala svou polohu prakticky ihned po zapnutí fotoaparátu (což rozhodně není obvyklé) a zásadní vliv na výdrž baterií jsem nezaznamenal. Obvyklé je, že když je GPS stále zapnutá, je po pár hodinách baterie vybitá. Tady jsem to minimálně v rámci dne nemusel nijak řešit.

ODEZVA FOTOAPARÁTU

Překvapilo mě, že fotoaparát má na stisk tlačítek prakticky okamžitou odezvu, což při kombinaci stisku mnoha tlačítek za sebou není až tak obvyklé. Rychlost ostření je standardní a to i na nejdelší zoom. V porovnání s dříve testovanými ultrazoomy je lepší, nebo srovnatelná s těmi nejlepšími.

POSTŘEHY Z PRAXE

Technické specifikace nejdete také výše. Zde zmíním jen to, co mě nejvíce zaujalo.

Protože maximální zoom je pro reálné hledání snímaného objektu obtížně použitelný, je k dispoziciskokové snížení zoomu s návratem zpět (páčkou na boku objektivu). Když jsem se snažil fotit ptáky v letu, tak se toto řešení ukázalo jako nevhodné, protože změna mezi oběma ohnisky probíhala pro dané potřeby příliš pomalu. Naopak pro snímání statické scény a použití maximálního zoomu je to skvělá věc.

K hodnotám ekvivalentu EV u výkonu optických stabilizací přistupuji poměrně skepticky. U P900 ale rozhodně platí, že dosáhnete výborných výsledků – není problém udržet 1/30 s při 2000mm ohnisku (viz. foto). Samozřejmě, že s rostoucí vzdáleností foceného objektu je to méně.

Už jsem zmínil, že nastavení ukládání do formátu NEF (RAW) nenajdete. Při velmi podrobném zkoumání uložených snímků se neubráníte dojmu, že fotoaparát zasahuje do ukládaných dat poměrně hodně.

Při volbě bodového měření expozice se měří vždy ve středu snímku, bod měření není svázán s bodem zaostření.

Redukci šumu nelze vypnout – lze nastavit volbu vysoká, normální, nízká.

VIDEO
Režimy videaNastavení videa

Video je k dispozici v maximální kvalitě FullHD/60p. A k tomu je k dispozici dalších 7 variant. Mj. „zrychlené a zpomalené“ varianty, které jsou snímány s nižší (vyšší) frekvencí a s běžnou přehrávány. Ve VGA rozlišení tak lze video zpomalit až 4×. Ukládá se ve formátu MOV. Optický zoom lze použit a dokonce nijak výrazně neruší. Motorky uslyšíte, když budete točit opravdu velmi tichou scénu. V režimu průběžného ostření (což za použití zoomu je nezbytné) stíhá aparát přeostřovat.

KONEKTIVITA, GPS

Pro spojení s okolím najdeme jak WiFi, tak NFC. Fotoaparát obsahuje GPS modul a funguje skvěle (viz. odstavec Výdrž). POI body potěší a přesnost určení polohy velmi rychle po zapnutí odpovídá standardním outdoorovým navigacím (srovnávám s Oregonem 550). Takže v porovnání například s D5300 je zde GPS naprosto bez chyby.

Veškeré snímky (s výjimkou šumu) obsahují exif a jsou vytvořeny v maximální kvalitě jpg přímo aparátem, pokud není uvedeno jinak.

UKÁZKOVÉ FOTOGRAFIE I.

Pokud není napsáno jinak, jsou snímky pořízeny v maximální kvalitě jpg, WB Auto, redukce šumu normální.

Náhled, F4.5, 1/1600 s, ISO: 100, f=24 mm(35mm ekv.) Náhled, F8.0, 1/3200 s, ISO: 100, f=260 mm(35mm ekv.) Náhled, F8.0, 1/3200 s, ISO: 100, f=380 mm(35mm ekv.)

Náhled, F2.8, 1/1250 s, ISO: 100, f=24 mm(35mm ekv.)

protisvětle se chová P900 předvídatelně. Na nejkratší ohnisko se objeví reflexe při zdroji světla v kraji záběru, při nejdelším ohnisku je snímek degradován.

F4.0, 1/1600 s, ISO: 100, f=24 mm(35mm ekv.) F5.0, 1/1600 s, ISO: 100, f=24 mm(35mm ekv.)

Na nejkratší ohnisko je kvalita obrazu velmi dobrá. ADL auto.

Náhled, F4.0, 1/250 s, ISO: 100, f=95 mm(35mm ekv.) Náhled, F4.0, 1/250 s, ISO: 100, f=95 mm(35mm ekv.)

První snímek ADL auto, druhý ADL OFF. Veškeré v čase předchozí snímky mají nastavení ADL Auto, všechny následující (v čase) OFF. Dal jsem přednost vyššímu (lepšímu) kontrastu před možnou kresbou ve stínech. Osobně vnímám kontrastnější snímky jako lepší.

F4.0, 1/320 s, ISO: 100, f=115 mm(35mm ekv.) F4.5, 1/320 s, ISO: 100, f=185 mm(35mm ekv.)

F5.0, 1/250 s, ISO: 100, f=500 mm(35mm ekv.)

Ukázka zoomu. Na delší je sice patrná ztráta kontrastu, ale uvažme, že vzdálenost scény je několik kilometrů a reálný kontrast byl špatný také.

Náhled, F2.8, 1/60 s, ISO: 100, f=24 mm(35mm ekv.) F6.5, 1/30 s, ISO: 100, f=2000 mm(35mm ekv.)

Ukázka zoomu. První snímek je celková scéna na nejkratší ohnisko. Šiška je v přepálené střední části. Druhý snímek není výřez, je to celá scéna. Všimněte si, že při 1/30 s je obraz pohybově ostrý. Jistá neostrost souvisí pouze s hloubkou ostrosti, se kterou se musí velmi počítat.

Náhled F6.5, 1/250 s, ISO: 100, f=2000 mm(35mm ekv.)