Den chřástalů - 10. ledna 2017

Dnes jsme se rozhodli, že se pokusíme o chřástaly. Abychom byli konkrétní – o chřástala malého. To by neměl být velký problém. A také se chceme pokusit o chřástala nejmenšího, který by teoreticky měl být také dosažitelný. Netrvalo ani hodinu a už jsme dostali alarm od místní skupiny na WhatsAppe. Markus Craig dostal lindušku proměnlivou v oblasti Pivot fields, kde jsme včera úspěšně pozorovali keptušky stepní. Nejdříve jsme se chtěli sebrat a jít, ale potom jsme se rozhodli, že rychlejší to bude autem a posledních pár metrů dojdeme pěšky – než jsme tam dorazili, ptáčka nám sežral moták pilich. Lindušky rychle odlétly, ale my jsme alespoň měli šanci prohlédnout si místní keře druhu Japonicus a najít predátora. Další opravdu skvělý druh v kapse.
Cestou zpět jsme pokračovali v hledání chřástalů, ale najednou nás zastavil nějaký mercedes. Tři hodiny a dvě policejní stanice spolu s hromadou papírů máme za sebou a můžeme se vrátit do rezervace Jahra Pool a pokračovat v hledání chřástalů. Rozhodli jsme se, že se rozdělíme, abychom mohli současně prohledávat různá místa. Eric měl dobrý výhled na chřástala malého během soumraku, ale já a Mårten jsme ho propásli. Proto jsme si ho nemohli odškrtnout. Podle pravidel musí všichni tři vidět nebo alespoň slyšet daný druh. Když budeme chtít dostat chřástala, budeme se muset snažit víc.
Stejně tak jsme se rozhodli, že se pokusíme vyfotit každý druh. Vždy tu existuje možnost najít bekasinu sibiřskou a bezpečně ten druh poznat až na pořízené fotografii. Nepochybně musíme hodně fotit. Hlavně hodně jedinců bekasin otavních v rezervaci Jahra Pool.

1 Common Snipe

bekasina otavní

Hledali jsme a koukali po slučce malé. Byl to středně těžký druh, který jsme ale moc potřebovali.


2 Jack Snipe
slučka malá

Číst dál...

Máme zlato, 9. ledna

Houževnatost se konečně vyplatila. Tohle jsou náročné pozorovatelské oblasti, které jiní pozorovatelé moc často nenavštěvují. Dnes večer jsme šli do známých polích Sulaibiya Pivot. Tahle oblast je pro veřejnost uzavřená. Přístup sem nás očividně stál nějakou tu ostřejší diskuzi s majitelem pozemku, který se stejně tak pohádal s jinými pozorovateli asi před 5 lety. Nikdo nemá přístup k jedné z nejlepších oblastí pro pozorování v Kuvajtu. Rozhodli jsme se, že půjdeme na zadní část pozemku. Začalo to skvěle - 2 orlové nejmenší, které jsme viděli přímo z auta.

1 Booted Eagle
orel nejmenší

Pár kilometrů jsme kráčeli štěrkovou oblastí, když najednou Erik zakřičel kulík zlatý. Je daleko. Všichni jsme vytáhli dalekohled, zaostřili jsme a pak jsme začali mrmlat. Nad okem má jinou barvu. To není dobře – není. Potom Erik znovu zakřičel – není to kulík zlatý, ale keptuška stepní!!
Ukázalo se, že Erik měl pravdu napoprvé. I napodruhé. Byly to dva kulíci zlatí a dvě keptušky stepní, kteří se zatoulali do hejna čejek chocholatých. Pravděpodobně náš zatím nejlepší nález v BYWP. Místní pozorovatel Mike Pope říká, že keptuška stepní je devátým nejvzácnějším druhem v Kuvajtu. Vzhledem k tomu, že i kulík zlatý je zde běžnější. Obrázky, které se nám podařilo nafotit, sice nejsou nejlepší, ale snad budeme mít štěstí a další místní pozorovatelé udělají v několika příštích dnech lepší.

2 Sociable Lapwing flying together with one of the Pacific Golden Plovers
letící keptuška a kulík zlatý

3 Sociable Lapwing and Pacific Golden Plover
keptuška stepní a kulík zlatý

Naši ptáci byli rozhodně špinaví a do bílé barvy měly daleko. Všechen tenhle prach se nachytal na spodní stranu jejich křídel během letu. Stejně tak to potvrdil orientální klub pozorovatelů. Potom, co nás vzbudil alarm místní skupiny na WhatsApp, Omar Alsaheen a Marcus Craig se okamžitě ukázali. Pak jsme vyzkoušeli východní stranu pole, kam obvykle pozorovatelé chodí nejčastěji a našli jsme tam dalších 9 keptušek stepních. Pravděpodobně tu zimovaly. Pak nás ale ohromily 4 lindušky velké, moták stepní a dospělý orel královský.

4 Richards Pipit
linduška velká

Číst dál...

Kapitola třináctá - Debet

Al Levantin se koukal na vrcholy kopců, kdy doma odpočíval na zahradě. Z ostrova Attu se vrátil dost otřesený. Nemohl uvěřit, že Sandy Komito má před ním takový náskok. Levantin nebyl z těch, kteří byli zvyklý být v něčem druhý. Cítil se flustrovaný, podrážděný a sám.
Pravdou bylo, že mu chyběla jeho žena. Během prvních 180 dní v roce strávil vlastně 120 dní mimo domov a 4 týdny byl v kuse na Aljašce. (Když on byl na Attu, ona si užívala luxus v nějaké vile v severní Italii.) I když byl zvyklý cestovat za prací, takhle nikdy necestoval. Byl zvyklý vyřešit všechny problémy. Ale nyní to bylo jiné. Problém nazývaný Sandy Komito, možná nebude mít řešení. Levantin si nestěžoval – nikdy nebyl ufňukánek a ani nikdy nebude – ale stále mu ta myšlenka nedala pokoj. Jen jeden jediný člověk mohl rozumnět jeho problémům a tím člověkem byla Ethel.
Al a Ethel milovali trávit spolu čas v Aspenu hlavně v době letního festivalu. Byl to 2 měsíce trvající společenský program, během kterého víc jak 800 studentů klasické hudby dorazilo na jedno místo a vydali se společnou cestou, aby každý večer mohli předvádět svoje úchvatné koncerty. I když Al a Ethel spolu už byli na filharmonickém orchestru na Manhattaně a ve Philadelphii, tohle bylo něco vyjímečného. NebylO tak moc formální a myšlenka strávit večer v ležérní košili s přáteli a sklenkou vína a ještě k tomu pod hvězdami? To bylo prostě neodolatelné, navíc když klasická hudba tak perfektně ladila s ozvěnou v kopcích. Pro Ala Levantina to mělo ještě jedno velké plus, jeho oblíbené symfonie byly od Mahlera a Beethovena, právě tyto preferovali i začínající hudebníci.
Levantinovi darovali Aspenskému hudebnímu festival 1000 dolarů. Každou páteční noc a nedělní večer během léta věděli, že jsou přesně tam, kde chtějí být.
Potom se do toho vložili Levantinovi ptáci.
Ethel si na to nikdy nestěžovala. Jako manželský poradce moc dobře poznala muže, kteří se kvůli manželství vzdali svých koníčků a snů, nebo je museli odložit kvůli práci. Těšilo jí, že si její manžel jde za svým snem a poslední věc, kterou by mohla chtít by byla, aby do toho nešel naplno.
Ale po návratě z Attu jí už nepřipadalo, že Levantin je stále tak zapálený pro ptáky. Líbilo se mu v Aspenu. Rád trávil doma čas s Ethel a víkendy s přáteli. Bylo to milé. Chtěl se prostě bavit se svou ženou.
40 let snil o tom, že pustí uzdu své pozorovatelské vášni a svou posedlost ptáky nechá řádit naplno. Poprvé se bál, že jeho sen možná nestojí za to. Big Year byl stále výzvou pro ptáky, ale byla to stále výzva pro něj?
6 měsíců nemyslel Greg Miller jen na ptáky, ale nyní se věci změnily. Myslel také na něco jiného.
Od té doby, co se vrátil z Attu, si často telefonoval nebo psal s Carol Ralphovou. Měl jí opravdu rád. Dokonce o ní řekl svému otci. Jeho otec tyhle novinky bez problémů přijal, ale byl trochu překvapený. Jeho syn byl čerstvě rozvedný a jeho city byly ještě otřesené a on měl potřebu je s někým sdílet. Otec se bál, jestli jeho syn zvládne nový vztah tak brzy. Ale líbilo se mu, že má vůbec ještě zájem.
Miller opravdu chtěl Carol vidět, ale oba se nikdy nedokázali časově sladit. A čím víc se Miller snažil, tím víc ho ona považovala za dobrého přítele. Miller přišel na to, že dobré přátelství je začátkem skvělého vztahu a tak to posouval stále dál. Ne každý den se stává, že by potkal zábavnou ženu se životním seznamem 667 druhů – na Attu přidala dalších 41 – a pak se mu prostě ztratila.
Konečně se objevila ta správná příležitost – volavka stříbřitá, evropská příbuzná severoamerické volavky bělostné, se ukázala v New Hampshire jen 70 mil severně od domu, kde Carol bydlela. Na to, aby tuto raritu dostal, musel přijet v podstatě až k ní domů. (Ne tak úplně. Bývala přece jen o dost západněji od pozorovatelské cesty i od letiště, ale Miller si tuto příležitost nechtěl nechat jen tak ujít.) No a proto jí zavolal a zeptal se jí, zda může přijet.
Ale hezky popořádku. Nejdříve jel do Newmarketu v New Hampshire a dostal toho ptáka. Potom jel 5 hodin na pobřeží Machias v Maině a dostal další 4 atlatnické mořské ptáky na cestě lodí.
Ptáky na seznam Big Year už dostal a tak jel 330 mil nonstop k domu Carol Ralphové.
Ukázal jí video z výletu na Attu a ona mu ukázala fotky polárních medvědů z jejího výletu do Churchhillu ve státě Manitoba.
Byl připravený na romantiku.
Ona ne.
Jsme přátelé, dobří přátelé, řekla mu a tak to i zůstane.
Vážně? Zeptal se.
Vážně, odpověděla mu.
Miller rychle zapomněl na motýlky v žaludku a zaměřil se opět jen na ptáky.
Chiricahua v Mountains byly nižší verze ostrova Attu. A oni tam vyrazili. Kdysi bylo toto místo úkrytem pro dva apačské náčelníky jménem Cochise a Geronima. Tyto hory byly součástí skalnatého ostrova v Arizoně, letecky asi 170 mil na východ od Tucsonu, 400 mil jižně od Albuquerque, 210 mil západně od El Pasa a severně od ničeho. Doslova. Z největšího města musel člověk jít loudavou cestou v doprovodu školních autobusů asi 20 minut, jenomže kvůli těmto autobusům to trvalo asi hodinu.
Největší problém tu pro Millera způsobovaly davy lidí.
Tak moc pozorovatelů se tu shromažďovalo každé léto, že americká vláda musela zakázat v tomto období vábení ptáků pomocí nahraných ptačích zvuků a to až do odvolání. To nebylo jen tak. Tenhle kaňon mírně narůžovělé barvy byl jižní součástí tzv. Sových jeskyní, které byly součástí většího komplexu Sovýho domu, který byl nejlepším místem pro pozorování místních sov konkrétně – kulíška trpasličího, výrečka hvízdavého, výrečka západního a hlavně výrečka plaménkového.
Výreček plaménkový doháněl pozorovatele k šílenství. Byl asi 12 cm vysoký a vážila zhruba tolik, jako 6 - 8 čtvrtdolarových mincí. Během dne spal v nejtemnějších zákoutích lesa a v noci lovil ptáky za pomocí svých velkých očí našedlé barvy, které stejně jako zbytek jejího těla perfektně zapadaly do okolí a ztrácely se na pozadí kmenů a větví.
Pozorovaté našli výrečka plaménkového jen tehdy, když měli velké štěstí, nebo když je přivábili. Miller neměl na štěstí čas, musel se do kanceláře vrátit do dvou dnů a tak si znova najal Stuarta Healyho, pozorovatelského průvodce z jižní Arizony, aby mu pomohl ptáka přilákat, ale nyní bylo proti zákonné pustit volání z nahrávky.

A proto se Miller a Healy postavili do tmy a čekali.
A čekali.
A čekali.
4 dny v práci následované 3 dny pozorování si na Millerovi vybraly svou daň. V podstatě usínal ve stoje. Úplně se třásl. Nemohl si dovolit usnout a už vůbec ne zmeškat ptáka. Vrátil se zpět do auta pro svoje zásoby kofeinu. I když místní obchod neprodával moc kávy, prodával hodně ledového čaje. Miller se dobojoval zpět na pozorovatelské stanoviště a dával si jeden doušek za druhým.
Stále žádné známky flamm owl. Čaj ho moc neprobíral jako spíš způsoboval, že se cítil plný a bylo mu nepříjemně. Fakt se mu chtělo, už to moc dlouho nevydží. Musí něco udělat a to rychle.
Přiložil flašku k ústům a fouknul do ní. Pomalu a zhluboka. Vůbec to neznělo špatně. Znovu fouknul do hrdla flašky a počkal. Potichu.
Fuu. Fuu. Fuu. Fuu. Fuu.
5x “zavolal do tmy”. Potom přila odpověď. Miller ztuhnul, Healy ztuhnul.
Byla to ta sova
Čekali na okraji lesa, aby se jim sova ukázala ale nikdy se tak nestalo. Podle pravidel pozorovatelské asociace v tom ale není rozdíl. Slyšel volání flammulated owl zrovna tak jako jeho pozorovatelský průvodce.
I když si Miller přál, aby toho ptáka viděl, pravidla splnil. Eticky i morálně ho Miller mohl bez problému napsat na svůj seznam Big Year. Bylo to příjemné vítězství. Nikdo jiný flamm owl na svém seznamu neměl ale nyní to Greg Miller změnil.
Jediné, co na tom bylo divné, bylo použití flašky od ledivého čaje Lipton místo vábničky.
Miller ani Levantin to v té chvíli ještě nevěděli – dokonce se ani neznali – ale čajová sova byla v tu chvíli hodně důležitá z jiného důvodu. Poprvé během letošního Big Year měl Greg Miller náskok před Alem Levantinem.
On opustil Arizonu 13.7. ze 658 druhy.
Levantin skončil stejného dne na čísle 648.
Miller měl znovu dva velké problémy. Opět mu docházely peníze. Podcenil totiž, kolik jich bude potřebovat na základní věci (nájem, telefon, benzin, plyn, elektřina) a samozřejmě na pozorování (Aljaška, Minnesota, Arizona, MBNA). Sandy Komito utrácel hodně peněz aby byl úspěšný během svého Big Year, asi 12 000 dolarů měsíčně. Na druhou stranu Millerovi zbývalo jenom 5000 z úvěru v bance, které mu dal táta na zbytek roku. Miller neměl ani tušení, co s tím bude dělat.
Jeho druhý velký problem zahrnoval ptáky. Ve svém seznamu měl dvě velké mezery. Potřeboval kalifornské ptáky a potřeboval mořské ptáky. Tenhle problem ho ale trápil nejvíc. Znal totiž řešení. teda aspon do té doby, dokud bude fungovat jeho kreditka.
Když se vrátil zpět domů, čekal Millera 4 denní pracovní týden v jaderné elektrárně, Miller zvednul telefon a zavolal Debi Shearwater, kalifornské královně a organizátorce pozorovatelských plaveb. Hned jak se představil, přerušila ho.
Doslechla jsem se, že děláte Big Year, řekla mu.
To je Pravda.
Slyšel jste o tom, že Sandy Komito se take pokouší o Big Year?
Ano, slyše, samozřejmě.
Je něco, co pro vás mohu udělat, abych vám pomohla ho porazit?
Miller byl v šoku. Věděl, že Komito naštval pár lidí během těch let, ale tohle se mu zdálo příliš. Miller nedokázal pochopit, proč se Komito pustil do křížku s Debi Shearwaterovou, byla to poslední osoba, kterou by si seriózní pozorovatel chtěl rozhádat. Bylo to prostě proto, že měla pod kontrolou až moc věcí – hodně pozorovatelských lodí, průvodců a hodně zasahovala do samotného pozorování. Samozřejmě to byl teď Komitův problem. Shearwaterovou trápily Millerovy finanční problémy a jemu její sympatie vůbec nevadili.
Zabukoval si svůj kalifornský výlet a vrátil se do práce.
Ve čtvrtek 16. července během toho, když Greg Miller už 10,5 hodiny prodíral počítačovým kodem All Levantin se toulal po okolí a získával snadno pozorovatelné letní ptáky.
Levantin viděl luňáka mississpského, šedého a půvabného, jak se vznáší nad Arizonou.
Bylo to číslo 663 na Levantinově seznamu.
Na svém pracovišti během toho, jak odstraňoval další chyby Y2K, propadl se znovu na 3.místo.
A to jen proto, že Sandy Komito si razil cestu vpřed a nemyslel na oddech. Relaxovaní mu nikdy moc nešlo. Když mu někdo jednou řekl, že golf je příjemná kratochvíle, Komito to vzal za své a hrál golf 100 dní za sebou. Kvůli tomu že pršelo a nechtěl to přerušit, 4 dni v kuse měl na sobě pláštěnku. Relax nebyla pro něho zábava. Zábava pro něj byla po pěti týdnech zmrzlé Aljašky odletět přímo do smrtícího vedra jižní Arizony, aby mohl dostat ptáka v poušti.
Kulíšek trpasličí je nejmenší sova na světě. Má asi ¼ velikosti průměrného výra virginského a je menší než běžný domácí vrabec, ale jeho mozek je stále dost velký na to, aby nechal udělat ostatní všechnu těžkou práci. A proto tenhle druh běžně hnízdil v dírách po datlech. Pokud pozorovatelé potichu a opatrně přišli k dřevěnému monumentu stovepipe cacti of the Saguaro blízko Tusconu a opatrně se koukali do děr, které po sobě zanechal datel ilský, měli šanci najít osamoceného kulíška trpasličího.
Samozřejmě že bylo snažší prostě namířit teleskop za 90 dolarů do té správné díry ve stromě a počkat.
Kulišci trpasličí, kteří žili v Santa Ritě byli nejznámější v severní Americe. Každý večer během hnízdění tucty pozorovatelů zaparkovali svá auta a shromaždlili se asi hodinu jižně od Tucsonu a koukali do dvou maličkých děr sloupů telefonního vedení asi 30 stop před nimi. Rutina: slunce kleslo a hlavy soviček se zvedly, pozorovatelé jásali (pečlivě zakrytými ústy). Tisíce lidí takhle pozorovaly kuliška trpasličího a přesně tímhle způsobem je připsali na svůj seznam.
Během toho, jak se Komito přidával k davu pozorovatelů, všimnul si muže, který se choval hodně divně. Mírně sebou cukal, zpočátku jen tak trochu. Pak už se to stupňovalo, až oklepával si kotníky. Madera Canyon byl zvláštní místo na takovýto taneček. Zvláště bez partnera. Ještě k tomu ostatní pozorovatelé si od muže udržovali odstup. Komito kdysi před léty udělal stejnou chybu a postavil se na stejný vrchol. Právě tehdy, když ve Fort Lauderdale hledal místo s lepším výhledem na kubánku dvoubarevnou. Bez varování Komitovy nohy zachvátila bolest a on tančil stejný taneček, jako teď tento muž před ním. Komito věděl, co je to za bolest. I teď jí cítil a trpěl spolu s ním.
Pusť ty mravence ven, svlékni si kalhoty, křičel na něj rychle Komito. Rychle, svlékni se a vyklepej je ven, to pomůže!
Aaaa, zavrčel muž, byl ale příliž hrdý, aby si vzal Komitovu radu k srdci a sundal kalhoty.
Naštěstí a hlavně to nejdůležitější bylo to, že jeho skřeky nevyplašily kulíška trpasličího.
V polovině cesty na vrchol útesu Komito potkal pořádného soupeře.
Právě se snažil dostat lesňáčka křovištního v Yosemitském národním parku, když tu ho zachvátila divná hrůza. V půli cesty na vrchol si všimnul, že se někdo šplhá přímo po kolmé zdi 3000 stop vysoké hory El Capitana. Všimnul si třech horolezců, kterým se nějak podařilo zavěsit svůj tábor přímo na útes. Komito, který nikdy nikam necestoval bez svého polštáře a masky přes oči, byl ohromený, jak někdo může vůbec spát na tak nebezpečném místě.
Koukněte se na tohle, řekl Komito dvoum ženám, které stály poblíž. Tři lidé se šplhají přímo na útes.
Ano, já vím, řekla jedna z nich Komitovi, jeden z nich je můj přítel. Jmenuje se Mark Wellman. Je to paraplegic.
Komito byl ohromený.
Wellman byl paralyzovaný od pasu dolů a byl to právě on, který v roce 1989 šokoval svět, protože během sedmi dní a 4 hodin udělal víc než 7000 schybů, aby se mohl vyšplhat na El Capitan. Tento čin odstartoval jeho kariéru motivačního řečníka. O dva roky později pokořil 2200 stop vysoký Dome v Yosemite. A nyní se vrátil na El Capo.
Komito spolu se ženami sledovali, jak si lezci znovu balí svůj tábor a šplhají zase po kolmé stěně výš. Komito, který si nemohl pomoct a rád vyprávěl jeden příběh za druhým, rychle ženám povyprávěl o svém dobrodružství jménem Big Year.
Z nějakého důvodu to ženy moc neokouzlilo. Hloupý Komito: tohle není Attu. Prvného půl roku žil téměř výhradně ve světě pozorovatelů, ve kterém byl zvyklý být středem pozornosti. Jediné, čeho se tady ale dočkal, bylo pokrčení rameny.
Teď měl Komito svou příležitost. V tohle světě byl úplným nováčkem a tak si nemohl odpustit položit tu samou otázku, kterou tak často lidi pokládali jemu:
Proč to dělá? Zeptal se Komito.
Proč vy pozorujete? Odpověděla mu přítelkyně Wellmana. Nečekala na jeho odpověď. Je to vzrušení a vášeň. Je to to samé, co cítím já, když skáču s padákem.
Skoky s padáku? Ochrnutí lidé co šplhají na útes? Tady byl Komito úplně mimo ligu. Omluvil se a vrátil se na původní cestu, na které se mu podařilo dostat datla červenoprsého.
Po 4 dnech cestovaní na severozápad a víc jako 6500 mílích se Komito vrátil domů. Právě včas, aby zvedl zvonící telefon. Rovnou se otoč a běž zpět, oznámil mu volající. Objevili jsme vodouše malého, který bojuje s vlnami blízko Anchorage.
9,5 hodiny se Komito dusil v letadle. Tento výlet na Aljašku neměl být důležitý ani nutný až na to, že před 6 týdny se mu nepodařilo pozorovat vodouše malého – běžný evropský druh, který žije na pobřeží s blánami na nohách a dobrou schopností plavat pod vodou – nedalo mu to pokoj od té doby, co narazil na Levantina při lovu na bekasinu sibiřskou na Attu.
Vracet se 4000 mil zpět po svých stopách zrovna není nejlepší představa, jak trávit volný čas, ale on neměl na výběr. Greg Miller pravděpodobně nebude mít dost peněz, aby se pokoušel dostat vodouše, myslel si Komito. Ale All Levantin pravděpodobně peníze mít bude a Komito mu nehodlal nic dát zadarmo bez ohledu na to, kolik ho to bude stát.
Komito však bude potřebovat mnohem víc než jen peníze, aby tohoto ptáka dostal. Potřebuje štěstí. Problém s pozorováním mořských druhů v Anchorage byl v tom, že podmínky se stále měnily. Proudy v zátoce mohly vytvořit vlny vysoké až 8 metrů a ptáci, kteří byli zvyklí plavat v realtivně klidných vodách byli vytlačeni daleko za dohled standartních dalekohledů s 60-ti násobným zvětšením. Jenom blázen by se v těchto podmínkách snažil dostat blíž. Během let se policie už mnohokrát musela snažit vytáhnout lidi, kteří uvízli v bahně, aby se neutopili ve stoupajícím přílivu.
Pro Komita byla pouze jediná možnost, jak se bezpečně dostat k tomuto druhu a to bylo za přílivu.
O 9 večer na asfaltové cestě kolem laguny Westchester bylo plno běžců, cyklistů a bruslařů. Každý, kdo dokázal vydržet zimu na Aljašce měl v plánu využít každou minutu z letního slunce, které teď bylo na obloze 19 hodin. Do této řeky z lidských těl se přidal Komito i Dave Sonneborn. Byl to kardiolog, který ale ve svém volném čase byl průvodcem na Attu a byl to právě on, kdo Komitovi volal. Přávě na vrcholu přílivu dorazili na to správné místo, vytáhli dalekohledy a zkoumali lagunu. Byli pozorovatelé na misii. Viděli stovky jespáků drobných a kulíků a slukovce jak se brodí slanou vodou, ale žádné známky po vodouši malém. O půlnoci to oba muži konečně vzdali, ale domluvili se, že se zítra potkají na stejném místě ve stejný čas.
Vodouš se neukázal ani v době přílivu. Oba muži měli teď oprávněné obavy – Sonneborn se bál, že Komito tu je zbytečně jen kvůli němu, Komito se bál, že pták odplaval někam, kde ho může najít Levantin. (Kde je vlastně Levantin? Dostal ho už před tím, než Komito vůbec přišel?) Po dalších 3 hodinách bezvýsledného pozorování Sonneborn odešel domů, aby mohl opravit rozbité garážové dveře, ale Komito pokřačoval v pozorování vodní hladiny.
Když se zdvihl příliv, voda se přivalila na pobřeží. Teplota prudce klesla a Komitův dalekohled se zamlžil. Jeho tělo se třáslo a on se musel projít, aby se zahřál. Během toho stále sledoval hladinu jako nějaký podivín.
100 stop od něj v houfu kulíků kanadských a jespáků srostloprstých ho uviděl – skrytého vodouše malého. Chtělo se mu tančit radostí a plácnout si, ale nebylo s kým. Sonneborn byl stále pryč.
Komito pozoroval ptáka na hladině, jak se krmí. Uběhlo 5 minut, 10 potom 20. Kde je Sonneborn? Tohle není dobré. 2 dni hledali ptáka, který se magicky objevil hned potom, jak jeho partner odešel – Komito se bál, že jeho partner mu nebude věřit, že ptáka viděl, sotva odešel..
Vodouš se zvednul a odletěl. Komitovo srdce zaplakalo. Naštěstí přistál asi o 100 stop dále. Pomalu se ale vzdaloval. Komito musí něco udělat.
Vyrazil zpět na cestu a narazil na Sonneborna, který už zkoumal jinou část laguny. Komito ho chytil a táhnul k místu výskytu.
Když se vrátili na Komitovu pozici, ten pták – ten vytoužený pták – byl pryč. Komito byl na dně. Tušil, že i když ptáka popsal, jeho partner mu sotvabude věřit. Myslel, že se zmýlil a vzácného vodouše si popletl s jespákem, který se vyskytoval na tom místě. Komitova původní identifikace by se pravděpodobně také tím pádem neměla počítat. Komito se omluvil, ale znělo to spíš jako zoufalství.
Zpoza skály se objevil další pták. Byl to vodouš – nebo aspoň to co si Komito myslel, že je to vodouš. Komito neřekl ani slovo. Prostě ho jenom vzal za hlavu a přitlačil mu oko k dalekohledu.
Ano, řekl Sonneborn, vidím ho. Je to opravdu on.
Byl to Komitův pták. Ne Levantinův, ne Millerův. Ani jeden z nich ho neviděl, dokonce o něm ani nevěděli. Nynější skore bylo Komito 703, Levantin 663, Miller 658. Ještě v době kdy JFK byl prezidentem, tyhle čísla mohly hravě překonat životní seznam nesmrtelného muže jménem Roger Tory Peterson a každého jiného tehdejšího pozorovatele, ale nyní se Komito, Levantin a Miller na tyhle čísla dokázali dostat za necelých 7 měsíců.
Za tohle pozoruhodné místo mohli ornitologové vděčit El NiÖo nebo jednoduchému přístupu k letenkám a letecké dopravě nebo revoluci v předávání informací, která umožnila chlapovi z New Jersey, aby se dozvěděl o vzácnosti na pobřeží na Aljašky během chvilky od začátku přílivu. Komito ale neměl čas nad tím teď přemýšlet. Byl pozadu o 18 druhů za svým starým rekordem a během letu domů přemýšlel, jak je dostat. Dokonce snil.
Pro Levantina nyní nadešla ta správná chvíle, aby se zamyslel. Tento víkend buď mohl zůstat doma a vyjít na vrchol kopce, užívat si divoké květy a poslouchat krásnou hudbu Mahlera a Mozarta během hudebního festival na náměstí. Druhá možnost byla letět 2000 mil do Outer Banks v severní Carolině a mohl zvracet na další výletní lodi.
Zabalil si dvojité balení Dramamine (lék na mořskou nemoc).
Hudba tu bude, až se vrátí, uvědomil si Levantin, ale ptáci nepočkají. 4 nebo 5 lehce získatelných druhů jenom čeká a plavou v golfském proudu připraveni přímo pro něj. Jeho strategie na moři, i když teď pozvracená, se nezměnila. Jestli se pokoušel překonat Sandyho Komita, tak ty ptáky prostě potřeboval bez ohledu na to, jak moc je mu na moři špatně a moc dobře to věděl. Jeho hlava to věděla a jeho žaludek to prostě bude muset přežít.
Ospalý a unavený kvůli lékům na mořskou nemoc se Levantin doloudal do přístavu asi v 5,30 ráno. Vůbec se mu ale nelíbilo, co viděl. Větry o rychlosti 20 mil/hod byly neměnné a na otevřených prostorech zrychlovaly až na 30 mil a někdy i víc. Vlny v přístavu byly pokryté bílou pěnou a zvedaly se do výšky. Vlny z Oregonu neúnavně připluly až sem – Levantin se prokousal dalším balením prášků.
Tentokrát v tom ale Levantin nebyl sám. Tucty pozorovatelů se nezvózně koukalo na vlny a hodnotilo silný vítr. Levantin si vytáhl další plato léků.
V 6,15 ráno přišlo oznámení: Plavba se nekoná. Moře je příliž rozbouřené.
Nikdy před tím nikdo necestoval tak daleko, aby udělal tak málo a zároveň ale cítil velkou úlevu.
Sedl si na lavičku, odložil prášky do krabičky, dal se trochu dohromady a poslouchal ostatní, jak si stěžují na zrušený výlet. Někdo jel minulou noc 6 hodin, aby se sem dostal. A ten muž byl opravdu rozčílený a hubatý.
Opravdu počítal s tím, že se tento výlet bude konat. Čekal měsíce a vážně chtěl vidět atlantické druhy mimo pobřeží – buřňáka velkého, buřňáka šedého, buřňáka černotemennýho, buřňáčka madeirského. Levantinovi to bylo stejně líto. Taky chtěl ty ptáky vidět.
Chlap na lavičce vedle něj stále nadával. Nevěděl, co ted má dělat. Jediný důvod, proč sem přišel, bylo, že tento rok už viděl všechny ostatní druhy, které se v téhle oblasti daly pozorovat mimo těch na moři.
Všechny?
Jo, všechny. Tenhle chlap, který seděl vedle na lavičce, se snažil o svůj vlastní Big Year.
Levantinův žaludek se teď stáhl ještě víc. Nyní se tady cítil ještě divněji. Sedí snad vedle někdo, kdo se taky snaží o Big Year? Někdo, kdo mimo něj a Komita dělá Big Year? A bůh ví, kde vůbec Komito právě je. Levantin neměl ani tušení kde se Komito právě pohybuje. Jeho mysl však jela na plné obrátky, kdo je tenhle chlap? Kde se tady vzal? Levantin nikdy nečekal, že se něco takového stane. Levantin se kouknul zpět na muže a nahodil ten nejlepší pokerový výraz, jaký uměl.
Big Year? To musí být něco. Levantin blafoval. Kolik ptáků už jste viděl?
666, odpověděl muž. Mužovo jméno bylo Greg Miller a pocházel z města Lusby v Marylandě a pracoval jako softwareový inženýr v jaderné elektrárně a musel se vrátit do práce v pondělí.
Byl o 2 ptáky pozadu za Levantinem.
Dva ptáci.
Muž si mumlal dál. Když byla plavba zrušená, možná se pokusí najít jespáka křivozobého někde na blízském ostrově Pea Island. Levantin to všechno obrátil v žert. Pogratuloval muži k jeho číslu 666 ptáků a odkráčel pryč.
Poprvé Levantin ucítil ten temný strach. Hrozilo mu, že nebude ani druhý. Mohl být dokonce třetí.
Stále měl však peníze a měl i to nejcenější - čas. Stále měl však také lístky na hudební festival v Aspenu, ale ty mu teď budou k ničemu.

Číst dál...

Western Palearctic: červen 2018

Zatímco měsíc červen byl poměrně celkově klidný, Španělsko přihlásilo hlavně některé poněkud zvláštní mořské ptáky, píše Josh Jones.
Jeden z výjimečných záznamů v měsíci přišel ze severního Španělska, kde se 6. zdržoval terej červenonohý v Punta de la Vaca, Asturias a znovu opět 10. Znamená to pátý záznam pro Španělsko a je nejsevernější z dosavadních pěti pozorování. V jiné části země letěl 12. terej žlutonohý kolem přístavního města Tarragona a rybák západní byl viděn nedaleko Valencie. Dále na jihu zůstal k vidění pár plameňáků malých na Laguna de Fuente de Piedra, a sup krahujový byl zaznamenán na jihu Andalusie. Na Kanárských ostrovech zůstal celý měsíc bukáček trpasličí v Llanos Pelados na Fuerteventuře a na Tenerife byl stále kulík kanadský. Celoevropský příliv špačka růžového dokonce dosáhl až na Sal na Kapverdách, poblíž Santa Maria – první pro souostroví; na ostrovech byli také dva terejové červenonozí kolem Raso. Kuvajtské horké místo v přírodní rezervaci Jahra Pools zaznamenalo 24. jespáka velkého s květnovým rackem bělookým, který byl opět viděn 3., zatímco 15. června ostříž jižní byl zde zaznamenán poprvé. Izrael, na druhou stranu, byl docela klidný, vrcholem bylo 8 budníčků zelených, odchycených 10. v Jeruzalémě v Bird Observatory. První norský moták pilich dorazil 8. na Røst, ostrov také ulovil orla nejmenšího a rákosníka plavého. Jinde v Norsku se 7. vyskytoval kačer turpana černého v Mo i Rana a kalandra dvouskvrnná byla 1. na ostrově Skudeneshavn, Rogaland. Rovněž 1. byl také jeřáb panenský na ostrově Vigra, Møre og Romsdal, předtím se pravděpodobně ten samý pták přemístil mezi 2.-7. na severovýchod k Trondheimu. Skvělý záznam na Baltu se týkal strnada pustinného, který byl 2. na švédském ostrově Gotska Sandön, severně od Gotlandu. Opožděné zprávy se týkaly estonského druhého pozorování břehule skalní, která se objevila 29. v Kabli, zatímco orel královský migroval 2. nad Pori ve Finsku. V jižním Švédsku ve Simrishamn, Skåne, zpíval 1. sedmihlásek šedý. Dospělý albatros černobrvý byl zpět na Syltu, Německo téměř každý den od 10. v měsící, společně s orlem královským, který přetáhl přes blízké Süderlügum v Dánsku v 7. den v měsíci, kdy byl pozorován. Mezitím dospělá keptuška stepní od 11. prodlévala v Lübben, v Brandenburgu. Od 16. -19. se ukázal na holanském ostrově Terschelling elegantní jespák velký. 30. letěl pelikán bílý přes Scharendijke, Zeeland. V Belgii, 9. letěl sup hnědý přes Macon, Hainault společně s 25 supy bělohlavými. Jiný záznam 7. zahrnoval polského prvního zpívajícího sedmihláska šedého v Jastarnia podél Hel spit a nedaleko byl 1. i budníček horský. Čtvrtý záznam sedmihláska švitořivého v zemi zaznamenali poblíž Sady 8. června a třetí pozorování luňce šedého v zemi bylo 16. června v Ostrów Mazowiecka. Dlouho zůstávající kačer turpana hnědého byl ještě 10. v Keflavíku, na Islandu.

terej rudonohy kalandra strnad poustinny
terej červenonohý kalandra dvouskvrnná strnad pustinný
jespak velky hrdlicka senegaklska spacek ruzovy
jesopák velký hrdlička senegálská špaček růžový
Číst dál...

Western Palearctic: květen 2018

Island potvrdil druhé pozorování křivky bělokřídlé ve Western Palearctic – tentokrát samičku v Selfoss od 11. – 13. První záznam křivky bělokřídlé je z listopadu minulého roku, kdy přilétl sameček. Ještě více ohromující bylo nalezení mrtvého kolibříka rubínohrdlého na nákladní lodi, která zakotvila 28. v Jakobstad, ve Finsku, když předtím přejela přes South Shields a Co Durham (města v Anglii) 17., poté co 13. dubna opustila Louisianu v USA. Bohužel se nikdy nedozvíme, kde se pták dostal na loď a kdy zemřel. Finsko si užívalo dobrý měsíc se svým čtvrtým nálezem, kalandry bělokřídlé ve Hamnskär 13. s rarohem velkým v Tohmajärvi 17., dále s vodoušem žlutonohým v Hämeenkyrö 18. května a s výrečkem malým v Hämeenlinna 22. Americký turpan hnědý se vrátil 14. do Svenska Högarna ve Švédsku s Stejneger’s Scote v Mörbylånga. 26. ouhorlík indomalajský v Björkäng 20.-21. byl pravděpodobně ten samý pták, který byl viděn 27.- 28. v Hå, Rogaland, v Norsku. Mezitím se chřástal karolínský vrátil do Švédska a ozýval se ve Vretstorp 29. Pěnice vousatá byla chycena v Ottenby, Öland, 26. Strnad zlatobrvý byl stále ještě 1. ve Skagenu v Dánsku, zatímco v zemi osmé pozorování skalníka zpěvného bylo 14. v Gjerrild. Lotyšský druhý orel stepní v historii letěl ten samý den nad Cape Kolka. První polský jespák dlouhonohý byl 21. ve Spytkowice a pátý záznam racka tenkozobého byl 28. v Buda Stalowska. Albatros černobrvý byl denní událostí v Syltu v Německu až do 21., kdy bylo zjištěno, že špatně přistál v Zoo na ostrově. Byl uvolněn, zdánlivě bez zranění a okamžitě letěl k moři a do konce měsíce se již nevrátil. Jiný německý záznam zahrnoval tři strnady šedokrké v Geeste v Dolním Sasku. Pátý holandský záznam budníčka horského se zmiňuje, že zpíval 14. v Heemskerk. Mládě orlosupa bradatého bylo také viděno 27. na několika místech nizozemského pobřeží a orel volavý ten den letěl nad Texel. První belgická pěnice mistrovská švitořila na nevábném kusu zemědělské půdy poblíž Havennu, Namur od 6.- 9. Poslední přijatá zpráva o rybáku královském na ostrově Guernsey se týkala ptáka, který odletěl 6. z Catioroc . Třetí záznam lejska atlaského pro Itálii byl 6. na ostrově Ventotene, zatímco v zemi pátý záznam o výskytu keptušky běloocasé se objevil 11.- 12. v přírodní oblasti Po Delta. Řecký první včelojed chocholatý, sameček, 2. migroval nad Mytilini na Lesbosu. A nový druh pro Kuvajt přišel v podobě racka bělookého, který byl 22. v přírodní rezervaci Jahra Pools. K jiným vysoce kvalitním raritám z této země patřil lejsek bělokřídlý, druhý záznam v zemi, který byl pár dní až do 7. na Jahra Farms, přičemž na stejném místě 12. přilákal pozornost bramborníček černobílý, zatímco poblíž Jahra Pools byl zaznamenán 13. jespák rezavý, který byl pro zemi sedmým záznamem. Pelikán africký byl viděn 18. v Beit She’an v Izraeli a pro zemi byl dvanáctým záznamem. Impozantní tři pobřežníci černobílí byli spolu v Eliatu, kde byl 8. chycen do pasti rákosník írácký. První kalandra černá pro Arménii byla 20. ve Vedi Gorge, zatímco právě přes hranici, byl první rákosník írácký chycen do pasti 24. v Arasu v Bird Research and Education Centre (to je Výzkumné a vzdělávací centrum, které se zabývá ptáky). Marocký vůbec první morčák malý, dospělý kačer, se 15. vyskytoval v národním parku Moulouya. Volavka velká v Wadi Lahami v Egyptě 22. byla prvním zde hlášeným druhem za více než rok. Na Kapverdách byl 1. stále ještě kormorán dlouhoocasý v Barragem de Figueira Gorda na ostrově Santiago. Mezitím na Fuenteventuře na Kanárských ostrovech pobýval celý měsíc bukáček trpasličí poblíž Llanos Pelados. Na Azorech byl klid, i když nádherný racek vnitrozemský se ukázal v Ponta Delgada na ostrově São Miguel na několik dní uprostřed měsíce.

5 krivka beleokridla 5 strinad pustinny 5 voalvka
křivka bělokřídlá  strnad pustinný volavka velká
5 kormoran 5 ouhorlik 5 orel 
kormorán chocholatý ouhorlík indomalajský orel volavý 

Zdroj Birdwatch 8/2018

Číst dál...

Western Palearctic: červenec 2018

I když červenec nebyl příliš velkolepý, párek ťuhýků turkestánských byl více než pozoruhodným překvapením, píše Josh Jones.
Červenec je často klidný měsíc v regionálním ptačím kalendáři, ale obvykle se objeví jedna nebo dvě překvapivé mega rarity. V souladu s tím ťuhýk královský v Jahra Pools v Kuvajtu od 16.-19. byl zcela neočekávaným záznamem v polovině léta, zatímco objevený luňák hnědý tropický, tulák z Afriky, severně od Eliatu 27. byl izraelským již třetím pozorováním. Portugalský první Turkestan Shrike byl od 14. - 23. v Ponta da Erva v Lisabonu, což je samo o sobě nejpřekvapivější období roku pro středoasijského ťuhýka nalezeného na atlantickém pobřeží Iberie. Běžní španělští tuláci byli 28. sup krahujový nad Tarifa a rybák západní v Llobregat Delta 31., toho druhého následují zprávy, že nejméně čtyři páry (tři smíšené se rybáky severními a jeden čistý) hnízdí toto léto ve Španělsku. Zdá se, že čejka trnitá se stále častěji vyskytuje ve střední a západní Evropě, jakm ukazují záznamy v letních měsících, které zahrnují neokroužkované ptáky. Holanští pozorovatelé byli proto docela nadšeni, když se objevil 17. jedinec čejky trnité v bezvadném stavu na polích blízko Wieringermeer v severním Holansku a zdržoval se do konce měsíce? Ve Wieringermeeru 14. také hostovala káně bělochvostá a racek vnitrozemský byl spatřen poblíž Megchelen v provincii Gelderland po většinu měsíce, příležitostně přeletěl hranici do Německa. Zdá se pravděpodobné, že to byl stejný racek, který mohl být viděn 27. června v Bonnu v Německu. Po té, co se americký rybák královský objevil v červnu na jižním pobřeží Anglie, vrátil se v červenci na druhou stranu Lamanšského průlivu a přelétl 25. na francouzské pobřeží v Granville v departmanu Manche. Jen krátký přelet přes moře a jespák srostloprstý byl vůbec prvním v Jersey (je to největší a nejjižnější ostrov Normanských ostrovů) od 28. v St Ouen’s Pond (St.Quen rybníky). Albatros černobrvý byl nahlášen z německého Syltu s mnohem menší frekvencí během července, poslední zpráva odtamtud pochází z 26. Zajímavé je, že zřejmě rybák černohřbetý letěl kolem Syltu 29.Keptuška stepní viděná v červnu v Brandenburgu se přemístila do Stassfurt v Sasku-Anthaltsku, kde zůstala více než týden od 16.Taktéž v červenci je šesté dánské pozorování racka Bonapartova, šlo o dospívajícího jedince, byl 26. ve Thorsminde. Luňec šedý letěl 16. přes Skagen. Jedním z nejpoutavějších nálezů měsíce byla však vlha modrolící na norském ostrově Buladent 13.; zůstala zde nejméně tři dny. Jinde v Norsku, byla viděna potápka šedá a Stejneger’s Scote poblíž Fauske – potápka šedá je osmým národním záznamem, zatímco ten druhý je vracející se pták. Další pozorování patřila 16. maďarskému kulíku zlatém v Sárkeresztú a další pak luňci šedému v Německu a Polsku. Polorezident bukáček trpasličí na Fuerteventuře, který byl 8. stále ještě v Barranco de Rio Cabras, jak se zdá, nic nenasvědčuje tomu, že by se přesunul dál. Turpan hnědý byl identifikován 1. v Ingólfsfjörður na Islandu, jinak v klidném měsíci v této zemi.

tuhyzk lunak cervenec cejka trnita
ťuhýk turkestánský luňák hnědý tropický čejka trnitá
jespak srostroprstý vlha modrolici  
jespák srostloprstý vlha modrolící  

zdroj Birdwatch 9/2018

Číst dál...

Western Palearctic: srpen 2018

Josh Jones referuje o srpnu, že byl poněkud klidný, dokud se na konci měsíce nakonec neukázal datel rudohrdlý. Obecně klidný měsíc v Západní Palearktické oblasti plnil titulky novin příchodem datla rudohrdlého v zahradách Apavatnu, ve vnitrozemí Islandu. Nejprve byly „nalezeny“ výrazné vrty na několika břízách začátkem srpna, pták sám byl ale vlastně spatřen až 25.a vydržel do září. Bylo to teprve třetí zdejší pozorování tohoto druhu! Další skvělý islandský záznam se týká albatrose černobrvého, kterého vyfotografoval muž, (nebyl pozorovatelem) který byl na výletě za pozorováním velryb z Reykjavíku 5. Mohl by to být německý pták, který nebyl spatřen od 26. července? Opravdové překvapení přišlo v podobě první dánské potáplice pacifické, která se vyskytovala ve Skagenu 13. Jedná se o třetí nový přírůstek na dánský seznam, který se vyskytl ve Skagenu pouze v r. 2018, což zdůrazňuje pozoruhodný potenciál tohoto místa k přilákání migrujících druhů ze všech světových stran. Mezitím na opačném konci země byl 4. viděn raroh velký. Minulý měsíc do 7. prodlévala ve Wieringermeer, v Holansku čejka trnitá, zatímco ve Frieslandu byla káně bělochvostá a luňec šedý v Gelderlandu. Další luňci šedí byli viděni v Belgii a Lucembursku, i když dalším významným belgickým zápisem byla čírka modrokřídlá v Melseledijk, East Flanders (Východní Flandry) a to 9. Dlouho se zdržující americký rybák královský byl letos v létě dosud nezastižitelný. 24. se vrátil do Guernsey, když byl spatřen v Chouet. Ve střední Francii, Western Swamphen byl 7. viděn v Etang des Landes, Creuse. Španělské záznamy 29. obsahovaly tereje žlutonohého asi 30 námořních mil od Camariñas, Galicia a 3. pár rybáků západních v Bahía de Cádiz, v Andaluzii. Sup krahujový byl 22. v Corte do Pinto, Alentejo, Portugalsku. Makaronéské zprávy (na vysvětlenou Macaronesie je oblast, která zahrnuje Azory a Madeiru, které patří Portugalsku a dále ještě Kanárské ostrovy, které patří Španělsku) obsahovaly bukáčky trpasličí, kteří po celý měsíc navštěvovali Barranco de Rio Cabras, na Fuerteventuře, zatímco američní shorebirds (bahňáci) v Cabo da Praia, Terceira, na Azorech, 13. zahrnovali kolihu malou, kulíky kanadské a dva jespáky drobné. Pelagics off Graciosa (malý ostrůvek na Azorech) na konci měsíce zaznamenaly 28. ještě další zápis buřňáčka vlaštovčího – opravdu se zdá, že je možno zde garantovat tento druh – objevil se zde alespoň jeden dospělý rybák černohřbetý kolem ostrůvku Praia. V Izraeli byl 27. viděn v přírodní rezervaci Hula Valley pelikán africký – mohl to být pták, který byl viděn v dubnu v Jordánském údolí? Na některých cestách na jih se nejméně až do 20. stále ukazoval luňák hnědý tropický kolem oblasti KM 19/20 v Eliatu. Další záznamy stojící za zmínku zahrnovaly hýla pouštního 7. v Magnisi, na Sicílii, 12. keptušku stepní v Grabowo Wielkie, v Polsku. Také se 4. objevil dospělý kačer kačky strakaté v Italiaodden, ve Svalbard.

datel rudohrdly lunec sedy rybak kralovsky
datel rudohrdlý luňec šedý rybáci západní
lunak hnedy tropicky potaplice pacificka  
luňák hnědý tropický potáplice pacifická  

zdroj Birdwatch 10/2018

Číst dál...

Kde je Shikra, 8.ledna 2017

Krahujec šikra se pomalu dostal až mezi druhy, které chceme ze všeho nejvíc. Jeho hledáním jsme nyní ochotni strávit dva dny. Včerejší ráno jsme už hledáním ztratili v oblasti Jahra Farms. Někdo tam totiž nahlásil ptáka, který by mohl být krahujec šikra. Našli jsme tam pouze krahujce obecného, který nás na chvilku zaujal. Bylo proto ale možné, že při hlášení byl jenom špatně identifikován.
Dnes jsme strávili večer spolu s Omarem Alsaheenem hledáním dvou krahujců šikra v oblasti Abdali Farms, ale marně.
Byli jsme zmateni různými charakteristikami ohledně krahujců šikra. Jeho zbarvení se mohlo být rozmanité. Říkalo se, že na straně zobáku má namodralé peří. Bylo to i na některých obrázcích, ale Omar říkal, že modrá být nemusí. ... hmmmmm. Jedno je jisté. Nejsou tu žádní dospělí samci. Bohužel, ti by byli jednodušší k identifikování – mírně zakroucený ocas a silné nohy - jedině tihle jsou spolehlivě identifikovatelní. Takže, kromě toho, že tenhle druh je vzácný, je i hodně podobný krahujci obecnému. Tohle bude náročné.
Byla starší hlášení, která se týkala šikry v oblasti Mutlas Ranch. Myslíme si, že Marcus Craig rád prohledával tuhle oblast, protože se v ní vyznal. Hledal zde také dnes, ale marně. Vypadá to, že si ho budeme muset najít sami. Jediní nedávno nahlášení jedinci tohoto druhu byly ti, které jsme hledali včera. Minulý týden je nahlásil Ouda Al-Bathali.

Číst dál...

Kapitola dvanáctá - B.O.D.

Greg Miller strčil ruku hluboko do své pravé kapsy, potom do levé. Nic. Ukázalo se, že jsou také prázdné. Znovu převrátil svou peněženku vzhůru nohama, ale výsledek byl stejný – ponížení.
Miller byl zlomený. Dokonce i ve tmě červnové noci v Minnesotě, mohl cítit svojí pozorovatelskou příručku, Dave Benson se na něho podezřívavě díval. Od 4.30 ráno až do 22.30 večer mu šlapal na ocas, aby se mu mohl pochlubit se svým seznamem 111 druhů. Pro oba dva to byly jedny s nejlepších pozorovatelských dnů v životě. Millera to tak chytlo, že ho to až pohltilo - 9 nových druhů na jeho seznam Big Year. 19 lesňáčků v jednom dni – úplně zapomněl na účty. Benson chtěl 15 dolarů za hodinu. Naštěstí, nebo spíš díky bohu, Miller měl dost hotovosti, aby mu zaplatil a slíbil mu, že si ho zítra také najme na celý den. Svůj slib musel ale porušit. Neměl dost peněz. Přemýšlel nad tím, že by Bensonovi vypsal šek. Ale to mu přišlo nezdvořilé a byl si také jistý, že by mu to neprošlo.
Snažil se mu koukat do očí, ale byl na to příliš zahambený.
„ Opravdu se omlouvám, Dave“, řekl mu Miller se skloněnou hlavou, „ nemám ale peníze na to, abych ti zaplatil za další den. Opravdu mi to mrzí a vím, že teď v sezóně jsi vytížený. Cítím se opravdu strašně, že to musím zrušit, ale Attu mě opravdu vyždímalo“.
Benson byl naštvaný a Miller se styděl. Ale ani jeden z nich s tím nemohl nic udělat. Benson zamířil domů a Miller, ten vlastně ani neměl kam jít. Vyčerpal svůj 10 000 limit na kartě a nyní měl u sebe posledních 50 dolarů a říkal pravdu, že u sebe už žádné peníze opravdu nemá. Docela se bál toho, kolik mu ještě zůstalo na hotelu. Možná pětina, možná bude mít se zálohou 550 dolarů.
Miller se rozhodl, že dá šanci motelu. Když přišel na recepci se svou MasterCard, aby zaplatil zálohu, snažil se vypadat, že je v pohodě. Ale prozradily ho kapičky potu na čele. Terminálu to trvalo strašně dlouho a on začínal být nervózní. Možná, že je to jen dlouhé spojení, protože je skoro půlnoc, uklidňoval se. Konečně se na něho usmálo štěstí. Vzal si klíč a ani se neohlédl. Žaludek ho vzbudil před východem slunce. První, co ho napadlo, bylo objednat si snídani. Potom si ale vzpomenul, že v peněžence má ale posledních 50 dolarů a karta zívá prázdnotou. Do odletu mu zbývaly ještě 4 dny.
Jak jsi tohle mohl udělat? A ještě k tomu sám sobě. Jistě, Aljaška a Minnesota byly fantastické, ale totálně ho finančně zlomily. Byl to muž okolo 40 let a na vrcholu kariéry a neměl se cítit jako kaskadér vždy, když přijde účet. Cítil se blbě, cítil se smutně a cítil se hloupě. Naštěstí tyto nepříjemné pocity rychle překonal jiný přirozenější. Hlad.
Kromě toho, že neměl žádné peníze a měl hlad, trápilo ho i to, že by potřeboval pořádnou snídani, ale věděl, že si jí nebude moct dovolit. A tak zamířil na jediné místo, kde mohl sehnat aspoň trochu jídla. Do obchodu. Podíval se na koblihy – moc lehké, podíval se na chleba – moc o ničem, podíval se na koláč – příliž sladké. Potom se konečně rozhodl. Dá si snídani šampiónů, zasmál se. Koupil si preclíky a arašídové máslo. Tato kombinace byla sytá a v rámci možností i chutná. A mělo to ještě jednu výhodu, mohl to být oběd i večeře. A to všechno v jednom. Sáhl si pro svou pětidolarovku do kapsy a bylo rozhodnuto.
Rozhodně se nechtěl nechat od svého úspěchu odradit jen práznou peněženkou. Jeho cílem bylo dostat dalších 5 druhů a chtěl tyto poslední dny k tomu využít. Na jeho seznamu už nyní bylo 595 druhů a on byl rozhodnutý ho rozšířit. Ale jak? To byla jediná otázka, kterou zbývalo zodpovědět.
Vytáhnul svou spolehlivou příručku Rand McNally a zamyslel se. Už má všechny ptáky v Minnesotě, které stály za to. Své květnové dny strávil pozorováním dalších druhů a k těm migrujícím to už nestihl. A tak by mohl využít zbývající čas teď. Tohle přece zvládne sám. Musel zamířit na západ, a proto teď čelil úplně jinému problému. Skalnaté hory byly domovem leda tak pro ty největší pozorovatelské drsňáky. Druhy, které zde žily, létaly vysoko a v hustých bouřích a silných větrech. Tyhle druhy nebyly zrovna příznivci hezkého počasí, a ani neplánovaly, že za lepším počasím odletí někam pryč. Rozhodně to byli drsňáci ptačího světa a nehodlali to Millerovi nějak ulehčit. Jestli je chce dostat, bude si pro ně muset přijít sám do hor.
Miller si uvědomil, že existují dvě místa, kde by mohl splnit svůj cíl. Národní park Skalnaté Hory v Coloradě, který měl v nabídce hodně horských druhů ptáků a jednu z největších a nejkrásnějších a zároveň i nejdelších turistických tras. Yellowstone v Montaně měl zase výhodu v tom, že tu nebylo žádné rychlostní omezení na dálnici a nabízel v podstatě ty samé druhy.
Pro kluka, který vyrostl v krajině Amishů a nejrychlejší dopravní prostředek, který mohl vidět každý den, byl povoz tažený koňmi, rozhodně stálo za zvážení, že jeho Taurus mu nabídl rychlost až 120mil/hod. (200km/hod).
Nejprve si ale musel něco zařídit ve flatlands.
Strnadec Bairdův je poměrně nezaměnitelný druh, je zhruba tak vysoký, jako plechovka coly ale určitě z něj nejdou bublinky. Má světle žlutou hlavu, kterou doplňuje světle hnědé chmýří na krku a tři výrazné hnědé pruhy na těle. Tento druh se dá ale lehko zaměnit s podobným, ale o mnoho běžnějším strnadcem pustinným, a to hlavně proto, že tyto dva druhy se v mnohém podobají, ale i proto, že oba tyto druhy žijí skytým životem ve vysoké trávě. Strnadec Bairův vyžaduje hodně pozornosti a těžko se identifikuje a hledá. Dlouhé roky se věřilo, že se dá úspěšně pozorovat jen ve skupině a tak si vysloužil u pozorovatelů přezdívku “malý hnědý spratek”.
Strnadec Bairdův měl ale taky vlastní problémy. Musel se dostat až na sever na velké pláně, kde obvykle hnízdil. A to právě proto, že tyto místa byly přirozeně zakryté vysokou trávou. Století za stoletím se tento ptáček vytrvale vracel do Buffala, které bylo v dávných časech plné vysoké trávy. Ale nyní byla všechna pryč. Farmáři tuto krajinu změnili. Nyní to bylo jen jedno pole vedle druhého a všechno to zrní, které tu najednou rostlo, lákalo spousty vran. Samozřejmě, že farmáři chovali i krávy a strnadec Bairdův neměl rád vrány, lidi ani krávy. Tenhle pták byl tak citlivý na změny, že se jich sem vrátilo hnízdit asi jen 5%. Ostatní buď umřeli, nebo si našli jiné místo se shodným počasím i vysokou trávou. V důsledku těchto změn si někteří z nich byli nuceni hledat místo víc na západě nebo víc na východě, kde ale vlhkost vzduchu znepříjemňovala obvyklý způsob hnízdění. Kombinace těchto faktorů způsobila, že od roku 1966 se populace tohoto druhu v průměru zmenšila o 1,6% každý rok. Biologové se rozhodli, že tento druh vyhlásí za federálně chráněný. Stovky farmářů, kteří tu ale pracovali, se ale rozhodli, že budou protestovat a tak tenhle druh stále pomalu vymírá.
Mezi pozorovateli to byl právě strnadec Bairdův, který odděloval chlapce od mužů. Zimu trávil v Mexiku a pak se vracel na hnízdiště. A právě to bylo nejlepším místem, kde tenhle druh pozorovat. Samozřejmě že tyhle hnízdiště byly hodně daleko od nejbližšího letiště. Jeho cesta Dakotou byla testem jeho odhodlání. Během toho, jak Miller jel 500 mil autem, blízko krajiny desetitisíci jezer, podél řeky Mississippi si uvědomil jedinou věc. Jediný způsob, jak se tenhle pták dal pozorovat, byl mít hodně pevnou vůli a nikdy se nevzdávat.
Najednou zaslechl zpěv těchto dvou ptáků na ostnatém plotě na kopci blízko Crystal Springs. Pozoroval je, ale hlavně je poslouchal. Zněly podobně jako ostatní strnadi, ale jejich hlasy nebyly tak chraplavé. Bylo to podobné v porovnání zpěvu Laureny Bacalla před tím a potom, jak začala kouřit. To, co se ale na nich pamatovalo nejlépe, bylo kolik námahy stálo je vůbec vidět.
I tak to bylo číslo 596 na jeho seznamu. Tenhle druh opravdu stál za oslavu, proto si zajel rovnou do McDonald’s na večeři. Tři běžné hamburger a voda ho stály asi 2 dolary a 7 centů. Jeho kreditka zvládla další motel a chlapec na čerpací stanici Livingston v Montaně mu jí vrátil s tím, že se nedá použít. Z pokladny na čerpací stanici se znovu ozvalo odmítnutí. Musí to být chyba, řekl Miller chlapci. Ale nebylo cesty zpět. Z jeho kreditky se stal bezcený kus plastu a on musel zaplatit hotově.
Nyní se Millerův rozpočet smrskl na 25 dolarů, půl skleničky arašídového másla a ¼ sáčku slaných preclíků Mr. Salty. Byl asi 950 mil od Minneapolisu a po dálnici číslo 94 uháněl rychlostí 100 mil/hod. Stále se nedokázal zbavit nepříjemného suvenýru, který si přinesl z Attu - suchého kašle. Jeho plíce byly plné hlenu a jeho krk a nos byly oteklé a rudé. To, co vykašlával, bylo ještě horší. Klidně by si ho někdo mohl spléct z 80ti letým starcem, kdyby ho jenom slyšel. Když už nic jiného, uvidí aspoň slavný gejzír.
Připojil se k provozu a nacpal se mezi ostatní auta. Před Yellowstonským parkem se téměř dotýkaly nárazníky. Když už byl před bránou, najednou mu to došlo. Jak se sem dostane? Zapomněl totiž počítat se vstupným, které bude muset zaplatit. Samozřejmě že v původním plánu nepočítal ani s prázdnou kreditkou.
20 dolarů, oznámil mu ranger.
Millerova Master Card nefungovala. Poprosil ho, aby to zkusil ještě jednou a ve zpětném zrcátku už viděl nedočkavé lidi, jak se vyklánějí z okýnek a koukají na něj. Proč to tak trvá, myslel si Miller. Jeho kreditka byla znovu zamítnutá. Někdo v koloně za ním začal troubit. Miller vytáhnul peněženku a zaplatil v hotovosti. Nyní mu zůstalo posledních 5 dolarů.
Miller zaparkovat auto v návštěvnickém centru MBNA. Naštěstí dostal číslo 800 a měl dost času řešit problémy se svou kreditkou.
Váš problem je to že neplatíte, zameškal jste už dvě platby, ozvala se mu žena v bance.
Opravdu mě to mrzí, povídá Miller, ale byl jsem mimo domov na 5 týdnů na dlouhé cestě přes Aljašku, Minesotu a Severní Dakotu, a proto jsem nebyl schopný platit žádné účty.
Jste na výletě v Severní Dakotě?
Ano, odpověděl jí Miller, jsem pozorovatel ptáků.
Úřednice chvíli mlčela.
Přísahám, že Vám zaplatím minimum 150 dolarů hned, jak se dostanu domů, přísahám!
Znova ticho.
Dokážete zaplatit do týdne?
Samozřejmě, zvolal Miller tak nahlas, že se mu vrátil jeho vlhký kašel, který ho trápil už dávno.
Dostal zpět svou kreditku a mírně si oddechnul. Jediné, čeho se dočkal, bylo další ticho a na jeho kreditku se připsal další debet.
Z jeho původního limitu 10 000 mu zůstalo 400 a to ještě musel zaplatit velkou sumu za pronájem auta, když se vrátí do Mineapolisu. Buď se mohl zastavit a přemýšlet na tím, jak všechno zaplatí, nebo mohl jít pozorovat. Moc nad tím nepřemýšlel.
Miller dostal na svůj seznam číslo 600, kterým se stala pěnkavice tmavá, které si všimnul ve sněhu na Medvědí stezce blízko cedule, která ukazovala, že je 10 947 stop nad mořem. Millerovi to připadalo, že je mnohem výš.
Bál se toho, až uvidí účet za auto, s kterým další den ujel 700 mil a další den ráno zase 300 jen proto, aby mohl vyrazit včas. Tentokrát jeho Master Card fungovala. Dal si dva sliby: Už nikdy nebude cestovat s tak složitými financemi jako tentokrát. A už nikdy, opravdu nikdy, nebude mít preclíky s arašídovým máslem místo jídla 6x po sobě.
Tyhle sliby ale bude řešit až příště. Na svých cestách na ně teď vůbec neměl čas. Tentokrát se zasekl na letišti v Mineapolisu. Jeho let odlétá až druhý den. Myslel si, že to nebude problém a zavolal do Holiday Inn, aby ho přišli vyzvednou na letiště. Ale oni ho odmítli, protože měli plno. Napadlo ho, že si zkusí zavolat do Comfort Inn, ale take měli plno. Přemýšlel, co udělá a potom ho napadl Radisson. Znova zklamání. Zakoulel očima a zavolal do Hyatu. Ten ale stál víc jak 100 dolarů na noc - jak moc toho ještě jeho karta vydrží? Myslel si když, zvedal telefon. Bohužel i tady ale bylo plno. A to, jestli jeho kreditka fungovala, bylo úplně jedno. Mineapolis byl tak plný, protože tu právě byla konference o zdravotnictví a prázdný hotelový pokoj nebyl nikde v okruhu 50 mil.
Sklonil hlavu a opřel se o kufr. Bylo mu do pláče.
Znovu se hrabal ve zbytcích svých preclíků a arašídového másla. Najednou ho přerušil nějaký muž a žena oba ve středním věku. Zavolejte do sousedného města, jmenuje se St. Paul, řekli mu. Nyní musíme někoho doprovodit, ale přijdeme za vámi později.
Miller tedy zavolal do sousedního města, ale ani tam nebyl žádný prázdný pokoj. Bylo už skoro 16:00. Miller odešel z terminálu někam do rohu a připravil se na to, že tu stráví noc.
Pár se k němu vrátil.
Možná Vám to bude připadat trochu zvláštní, ale budeme rádi, když s námi strávíte dnešní noc pod naší střechou.
Miller byl už příliž unavený na kruté vtipy.
Myslíme to vážně, řekl mu ten muž. Mineapolis je velké a krásné město a my nechceme, aby jste si ho pamatoval jako místo, kde se vám ani nepodařilo sehnat nocleh. Klidně zůstaňte dnes večer s námi.
Miller souhlasil ještě před tím, jako by vůbec měli čas si to rozmyslet.
Jako projev vděčnosti je pozval na večeři v místním podniku Ruby Tuesday’s – děkuju Master Card – bez problému strávil noc na gauči v obýváku. Další ráno mu koupili snídani v mezinárodním domu palačinek a zavezli ho zpět na letiště.
Žena se jmenovala Laurie a muž se nikdy pořádně nepředstavil. No a Miller byl až příliž nesvůj na to, aby se ho na něj zeptal.
Při návratu do elektrárny si vysloužil novou přezdívku a tak se z něho stal Ptačí muž.
Miller byl pro tuto kancelář v něčem úplnou zvláštností. Jen málokterý z jeho kolegů byl na dovolené 5 týdnů v kuse a už vůbec by někdo na tak dlouhou dovolenou nešel jen proto, aby mohl pozorovat ptáky. Miller nikdy neskrýval svou posedlost a na kraj svého stolu si spokojeně položil seznam 611 druhů, které se mu podařilo nasbírat od Minesoty až po Attu.
Jeho přítel také pozorovatel Kyle Rambo věděl, jaké úžasné číslo to je, ale byl unešený, když mu Miller oznámil, že se pokouší o celý rok. Miller byl stále zavalený prací a nedokázal se zbavit všech dluhů a povinností. Zároveň ho stále trápil ten hnusný kašel, který chytil na Aljašce. Miller potřeboval pauzu.
Rambo mu to nežral.
Povím ti to na rovinu. Dostal jsi 611 druhů ptáků a to je jen červen. To se ani nepokusíš o 700? Zeptal se ho.
Miller si znovu povzdechl.
Rambo čekal na odpověď. Kdy se ti znovu podaří dosáhnout 611? Blížíš se k 700 a zůstává ti ještě půl roku a ty chceš zkončit? Jak můžeš jen tak skončit?
Miller pokrčil rameny. Už neměl žádný čas a nemyslel si, že by ho mohl dostat víc, natož dovolenou.
Nikdy nevíš, když se nezeptáš, řekl mu Rambo.
V něčem měl asi pravdu.
Miller nakráčel k šéfovi do kanceláře hned další den.
V rukou nesl dva papíry.
Na jednom bylo číslo 611.
Druhý byl delší. Psalo se na něm:
NEJDELŠÍ ZAPOČÍTANÉ SEZNAMY PTÁKŮ VŠECH DOB:
721 Sandy Komito (1987)
714 William Rydell (1992)
712 B. Shiftlett (1993)
711 Benton Basham (1983)
699 Jim Vardaman (1979)
Tu věc kolem pozorování ptáků jeho šéf prostě nedokázal pochopit. Ale možnost získat rekord ho na tom celém zaujala. O tom, co všechno stihl v tak krátké době a byl jen 110 druhů od severoamerického rekordu a to mu ještě zbývalo půl roku – to jeho šéf opravdu pochopil rychle. Řekl Millerovi, aby mu povyprávěl pár zážitků a příběhů ze svého pozorování. Nejvíce ho zaujal ten, o dobrodružstvích na Aljašce.
Miller stále ještě musel odstranit chyby v 250 000 řádcích kódu předtím, než nastane Y2K. Jeho šéf ho ale platil od práce a ne od hodiny. Bylo mu v podstatě úplně jedno, kdy a jak je v práci. Klidně mohl makat 10 hodin denně, 4 dny v týdnu nebo jeden den bez přestávky. Jedinné, co bylo podstatné je, aby byl všechen kód zbaven chyb.
Miller teď měl čas, ale stále potřeboval peníze.
Millerovi se nějak podařilo získat další MaterCard, na které byl limit 6000 dolarů. Jak to zaplatí – to byl další problém, který bude řešit jindy. Během svých prvních dvou týdnů v práci odpracoval 86 hodin a to mu sotva stačilo na to, aby zaplatil všechny poplatky na svých dalších 5 kreditních kartách. Stále mu docházely peníze. Nechtěl to udělat, ale neměl jinou možnost.
Zvednul telefon a zavolal “ táta bance”.
Nebylo moc příjemné, půjčovat si peníze od táty. Byl už dospělý muž, měl dobrou práci a take měl své vlastní auto. Měl už vlastní život mimo Holmes County v Ohiu. Po všech těch trapných chvílích, které při pozorování zažil, jako např. v městě Dulth a nebo na čerpací stanici v Livingstoně nebo dokonce s rangerem v Yellowstoně, Miller věděl, že potřebuje hotovost. Určitě bylo horší sklonit hlavu před cizinci než před rodiči.
Když mu doma konečně zvedli telefon, došlo mu, že bude čelit ještě jednomu problému. Vedoucí v “ táta bance” byla totiž jeho máma.
Ahoj mami, pozdravil Miller. Řekl jí, že má problem a že potřebuje pomoct.

Millerův otec zdvihnul další telefon. Miller začal se svým představením. Ještě je rok jen v půlce a on už má 611 druhů. Fakt mám rekord na dosah ruky – jediné, co mi chybí, jsou peníze.
Jak moc, zeptala se máma.
5000 dolarů.
Jsi si jistý, že to opravdu chceš, zeptala se ho.
Jsem si úplně jistý, že je to to, co chci. Na 100%.
Nevím, jestli ještě někdy v životě budu mít takovou příležitost.
Je to ale sakra hodně peněz, řekla mu.
Miller cítil, jak mu jeho Big Year protéká mezi prsty. Najednou se do toho vložil jeho otec. Na co chceš ty peníze, kam chceš jít? Miller mu řekl o trogonech v Arizoně, alkounech v Californii a o tom divném kolibříkovi konkrétně o pruhlícím, který si stále užíval krmítka pro ptáky v britské Columbii. Jeho máma zavěsila. Tyhle rozhovory o ptácích jí nic neříkaly.
Když se otec vrátil do kuchyně, čekala na něj.
Nerozuměla této pozorovatelské soutěži. Pozorování má být přece zábava a ne honba za vítězstvím. Mělo to být přece ty a krásní ptáci a ne ty, krásní ptáci a nějací šílenci z jiného státu. A co vůbec všechny ty účty? Jak se může pozorování ptáků změnit v něco, co stojí tolik peněz? A co vůbec Gregova práce? Tohle určitě není dobré pro jeho kariéru. Kráčí na hranici toho, co je ještě únosné a je závislé od kreditních karet. Tohle se mu může ošklivě vymstít. Měl by se naučit šetřit a kontrolovat se. Tohle to úplně pohltilo.
Když skončila svůj proslov, podívala se na výraz svého manžela.
Syn žil otcův sen. A kdoví, kolik ještě času otci zbývá, aby mohl snít – nebo vůbec žít.
Banka jim schválila půjčku.

Číst dál...

Al-Abraq, 6. ledna 2017

Nejzápadnější bod v Kuvajtu je malá oáza jménem Al-Abraq. Znova klasická past na migrující druhy. Určitě jí navštívíme v dubnu, kdy se sem vrátíme. Nějaký ten čas tu zimovali dva jedinci budníčka altajského, což byl pro nás super druh, který kdybychom neměli štěstí, jsme mohli během roku propásnout.

1 Humes Warblerbudníček altajský

Spolu s Marcusem Craigem a belgicko – dánským týmem jsme jeli přímo do pouště, která byla úplně vyprahlá a rovná, bez jakýchkoliv orientačních bodů. Našli jsme 4 strnady růžkaté a 9 skřivanů dudkovitých. Oba to byly velmi vzácné druhy.

Trik byl v tom, že jsme hledali zbytky po velbloudech, které zase lákaly všechny ptáky, kteří se vyskytovali v neúrodné poušti. Prostě krása!!

2 Greater Hoopoe Larkskřivan dudkovitý

Číst dál...

Mutla Ranch, 5. ledna 2017

Úplně první věc, kterou jsme po ránu udělali, bylo to, že jsme se setkali v rezervaci Jahla Pool, abychom se podívali na nadějný nález břehule, který včera učinil Neil Tovey. Parta chlápků – my tři a belgický pozorovatel Joachim Bertrands, který je členem jiné skupiny s Omarem Ashaheenem a Marcusem Craigem. Omarovi se podařilo se svou obří kamerou dostat absolutně skvělé záběry ze včerejška. Bohužel se ale ukázalo, že to je úplně obyčejná břehule říční – nic na oslavu.

Šli jsme do rezervace Kabd. Byla to výzkumná stanice, která vyžadovala povolení k přístupu. Abdul Rahman ale potřebné povolení získal. Tohle už bylo vážné. V zarostlé části pouště byla stabilní populace skřivana obojkového, který se zde dal snadno najít. Skupina Joachima Bertranda nám pomohla najít bělořita skalního, ale kromě něj to tu bylo jinak skoro prázdné.

Severně od města Kuvajt se nachází ranč přezdívaný Mutla Ranch, který leží uprostřed pouště a právě proto je to skvělá past na migrující ptáky. Ranč také přitahuje zimující ptáky. Spolu s Joachimem Bertrandem a jeho týmem jsme ho prohledávali několik hodin. Není tu moc aktivity, ale když se sem vrátíme v dubnu, pravděpodobně se to tu bude hemžit migrujícími lesňáčky. Každý miluju tu chvíli, kdy pomalu prochází terénem a neví, na jakou vzácnost narazí. Mårten Wikström našel drahokam, druh snů – výrečka plavého.

1 Pallid Scops Owl Dream speciesvýreček plavý – Druh snů

Číst dál...

Hranice Iráku, 4. ledna 2017

Včera nás AbdulRahman doprovázel na Abdali Farms blízko irácké hranice. Naším cílem byly dva důležité druhy čejka černoprsá a Afghan babbler. Oba dva se daly relativně snadno najít, ale čejka černoprsá se během dne skrývala. Vrátili jsme se až večer, kdy obvykle vychází ven. Navíc jsme tu našli veliký bonus. Před pár dny místní pozorovatel jménem Ouda Al-Bathali našel mandelíka indického, kterého se podařilo najít také nám.

1 Indian Rollermandelík indický

Po dvou dnech poměrně pomalého pozorování a sbírání druhů, které objevil někdo jiný, jsme se všichni těšili na aktivnější pozorování. Pozorovali jsme v parcích a na pobřežích blízko města. Pozorovali jsme pár snadno dosažitelných druhů. Připadám si trochu namyšlený, když píšu, že ťuhýk běločelý je snadno dosažitelný.

Pobřeží bylo úžasné. Množství zimujících bahňáků je obrovské. Vím, že v Ománu by to mělo být ještě lepší, ale nikdy jsem neviděl tak velké množství bahňáků pohromadě. Tisíce jespáků obecných, několik stovek jespáčků ploskozobých a to nejlepší – 85 pobřežníků černobílých. Končili jsme opět večer prohledáváním hejn plameňáků růžových, abychom našli jednoho plameňáka malého. Posledních pár zim trávil tenhle samotář v hejnu svých příbuzných. Pravděpodobně to byl stále ten stejný jedinec. Byl tu úplně sám a páni, mi ho našli. Zjevně je to už pátý rekord v Kuvajtu.


2 Lesser Flamingoplameňák malý


Tohle je pořádná rarita v WP.

3 Lesser Flamingo in the sunsetplameňák malý při západu slunce

Našli jsme přátelskou skupinu místních pozorovatelů v aplikaci WhatsApp. Poslední, co se dnes večer stalo, bylo, že jeden z místních nahlásil hejno vlaštovek hnědých v rezervaci Jahra Pool, ale v tomto hejně byl jeden vyčnívající jedinec, který vypadal jako břehule bledá, s šedo hnědým hrdlem a neměl bílý pás pod hrdlem. Z toho vyplývá, že zítra se pokusíme dostat na svůj seznam břehuli hnědohrdlou!!!

Číst dál...

Perský Wheatear na Saudské hranici, 2. ledna 2017

Dnes je druhý den pozorovatelského roku a rozhodli jsme se začít nějakým základním pozorováním na hranici Saudské Arabie. Ráno jsme strávili v místní farmářské vesnici jménem Al-Wafra. Pozorování zde bylo nudné a pomalé. Nic zvláštního jsme tu nenašli. Všichni místní jsou uzavřeni před návštěvníky, a proto musíte vejít obezřetně, najít si průvodce a požádat o přístup do vesnice. Kromě toho, že tu nebylo nic moc k pozorování, to proběhlo celkem dobře. Lidé v Kuvajtu jsou skutečně milí a přátelští.

Večer jsme se plně zaměřili na bělořita perského, kterému se často přezdívá exotickým jménem Persian Wheatear. Konečně se nám ho podařilo najít blízko vesnice zvané Al-Nuwaiseeb, která se nachází nedaleko saudské hranice.

Persian Wheatear bělořit perský

Skončili jsme večer. Zeptali jsme se místního vlastníka skalnaté pláže, který byl shodou okolností také Arab, jestli bychom mohli vejít na jeho pozemek a sledovat moře. Na tváři se mu zjevil veliký úsměv a požádal svého bangladéšského služebníka, aby nám přinesl čaj. Během západu slunce se před námi míhali rackové velcí.

Číst dál...

Kapitola jedenáctá - The Cradle of Storms

Kapitola jedenáctá - The Cradle of Storms
Sandy Komito letěl tři míle nad Aljaškou s hlavou v oblacích. Všechny tři zastávky měl před sebou a měl svoje oblíbené sedadlo v letadle. Zatím co ostatní měli problém dostat se k oknu, jemu to nevadilo. Bylo mu v podstatě jedno, jestli je u okna nebo ne. Našel nové druhy – sýce rousného včera a chystal se na další pozorovatelský výlet. A proto si zaplatil 95 dolarů, aby se dostal na Attu.
Bez toho, aby musel čekat na last minute. Komito věděl, že tento výlet by mohl zlomit jeho Big Year, nikde není tolik rarit a vzácností jako na Attu. Proto byl tu. Ostrůvek daleko od ostatní civilizace a víc na západ než z Fidži. Byl blíž k Asii než k Americe. Attu byl poslední z vulkanických ostrovů v Beringovém moři. Tento let z Anchorage na Attu byl stejně dlouhý jako z New Yourku do Chicaga a zpět. I před tím, když se ukázal v letištní hale, poznal některé lidi, co s nimi již dříve cestoval. Od roku 1985 letěl na Attu dvanáctkrát a někteří z nich dokonce víc. Posedlost tímto ostrovem nebyla ani tak zapříčiněná ptáky, jako spíš lidmi. Kardiologové, mechanici, piloti, úředníci, senioři, studenti, muži a ženy byli spojeni stejnou posedlostí. Během dvou týdnů v květnu tihle lidé byli jedna velká komunita. Nocovali spolu, jedli spolu a trávili spolu čas. Znovu a znovu. Na tomto ostrově požitek přicházel spolu s větrem, který přivál další ptačí druhy. To, že se tu lidé navzájem poznali, ale neznamenalo, že si navzájem důvěřovali. Na tomto ostrově bylo hodně tajemství, a Komito byl také dost tajnůstkářský. Nikomu neříkal o svém Big Year i když hodně lidí na to přišlo samo. Někteří soutěžící možná s ním letěli v tom samém letadle. Například se vedle něho vynořil chlap s hřmotnou postavou a velkým pupkem. Připlížil se ke Komitovi a zeptal se na jeho rekord z roku 1987. Komito toho chlapa už předtím viděl, bylo to včera. Byl součástí skupiny, která se připravovala v Anchorage. Tento chlap ho doprovázel sněhovou bouřkou na Aljašce a teď se ho ptal na Big Year. Komitův vnitřní alarm zvonil na maximum. Big Year, řekl Komito cizincovi, je docela závazek. Druhý pozorovatel s ním souhlasil. Pracoval v nukleární elektrárně a svoje pozorování realizoval během dlouhých víkendů a přestávek mezi zakázkami. Snažil se o Big Year. Komito nechodil okolo horké kaše: takže kolik druhů jste už viděl? Komita to úplně zvedlo ze sedadla. 508? To bylo víc než měl zatím jeho letošní Big Year. Jaký maniak by se mohl snažit překonat jeho rekord a přitom pracovat na plný úvazek? Bylo možné, že by Komito potkal někoho ještě víc zapáleného než je on? Bylo to překvapivé, zvláštní až dokonce děsivé, jeho rekord byl ohrožen. Jméno druhého pozorovatele bylo Greg Miller. Toto jméno si Komito zapamatoval. Ohrožoval ho víc než ostatní pozorovatelé. Stále měl problémy z Lawrencem na Attu a Larry Balch byl obvykle benevolentní. Už od roku 1980 měl na starosti všechny lety.(Na tento ostrov se nedalo dostat komerčním způsobem. Jenom soukromě). Platil všechny účty a prodával všechny lístky, najímal všechny. Zařizoval pokoje, spolubydlící, jídlo, svolení od obyvatelů ostrova. Byl jediný, kdo měl federální povolení, aby mohl brát na ostrov turisty. Larry Balch používal svoje kontakty s Texaským senátorem Philom Grammom, aby zajistil roční příliv turistů. Na Attu byl Balch
šéfem a Komito ho neměl moc v lásce. Ne, že by v tom bylo něco osobního, bylo to jenom jeho povahou. Bylo to v tom, že uvízl v systému a neměl rád nikoho, kdo na něho měl vyhrazený názor. A tak poprvé Komito na Attu uvízl s Lawrencem v jedné kajutě. Balch dokonce určoval změny času a určoval i čas pro pozorování ptáků. Balchův standartní čas začínal o šesté ráno, kdy slunce vycházelo a končil o desáté večer, kdy slunce zapadalo. Komito chtěl vyrazit dřív a na protest se postavil, ale Balch ovládal pozorovatele a nechal je hlasovat. Bylo mu jedno, že Komito chtěl využít čas, když ostatní pozorovatelé se rozhodovali a odhlasovali, že budou odpočívat a vyrazí až později. Donutil Komita, aby si znovu sedl, a tak se zrodila rivalita. Bylo pravidlem, že všichni museli pracovat a tak Balch využil lidi na ostrově jako levnou pracovní sílu, kteří mu dokonce platili. Všichni museli
něco dělat a byznysoví manažeři a vrcholné hlavy v podnikání museli např. umývat špinavé podlahy. Komito nesnášel takové domácí práce a připadalo mu blbé, aby zaplatil 5 tisíc dolarů za cestu a výpravu a potom ho někdo nutil, aby krájel salát na připrávu večeře. V hlavě začal počítat, jak moc Balch vydělává s těchto výprav na Attu. Ale Balch, vypočítavý univerzitní profesor ze Chicágské
univerzity řekl Komitovi, že jeho matematika je nesprávná. Lawrenc na Attu vyvolával problémy a Komito neměl náladu poslouchat jeho pindy a tak použil starý trik z New Jersey – úplaty. Když Komito potichoučku podstrčil několik stovek dolarů všichni mu hned chtěli říct kde co viděli a kde co slyšeli. Bez problému tak našel pár spojenců.
Balch se nikdy nehádal o žádném s faktů. Měl skutečně rád Komita. Byl to jeden z nejlepších vyprávěčů na ostrově a hodně dobrý bavič. Souboj mezi Komitem a Balchem se tak nějak stal součástí ostrova. Skutečný problem ale nastal, když Komito odmítl zaplatit 5000 dolarů za výlet na Attu. Od toho dne to vypadalo, že Komito sice zaplatí 48 dolarů za noc v hotelu ale přinutí Balcha, aby si odpracoval každý cent. Vlastně to vypadalo, že Komito odmítal zaplatit do té doby, dokud si nebyl opravdu jistý, že dostal, za co si zaplatil. Když poslal Komitovi účet za jeho Big Year, Komito ho odmítl zaplatit a prostě ho ignoroval. A proto mu Balch poslal sms, ale odpovědi se nedočkal.
Vůbec to nechápal. Balch se už doslechl o tom, že se Komito stale honí za ptáky. Vypadalo to, tedy aspoň podle povídaček, že se Komito pokouší o další Big Year. Balch moc dobře věděl, že nikdo nemůže zrealitovat svůj Big Year bez toho, aby navštívil Attu a proto zavolal Komitově malželce a odfaxoval jí jednu fakturu. Druhou poslal fedexem (Federal Express). Komito opět neodpovídal. Několik dní před začátkem výletu na Attu mu pár lidí navrhlo jednoduché řešení. Zakaž Komitovi přístup. Nikomu jinému by neprošlo podobné chování a neplacení účtů. Tak proč dělat nějaké vyjímky pro Komita? Proč na něj vůbec brat ohledy?
Jako prezident americké pozorovatelské asociace byl Balch unešený, dokonce by se dalo říct ohromený Komitovou drzostí. Nikdo před ním se nepokusil o Big Year 2x v životě. A Balch nechtěl být tím, kdo mu to zkazí.
Pár dní před tím, než mělo odletět letadlo na Attu, se Komito chtěl ujistit, že všechno platí, aproto Balchovi zavolal. Ten mu řekl, že vše platí, jak bylo domluveno – I když bylo hodně lidí, kteří mu říkali, aby Komita na ostrov nepustil – Komito Balchovi konečně slíbil, že mu napíše šek.
Balch dostal svých 5000 dolarů ale Komito na oplátku dostal mnohem víc, než jen lístek na Attu. Podařilo se mu zaplatit za vlastních podmínek. Big year nebyl jen o tom, jak pozorovat co nejvíce ptáků, ale I tom, jak to dělat efektivně a správně.
První věc, kterou na ostrově Attu všichni uviděli, byl sníh. Byl začátek května a vysoké hory, které měly výšku kolem 1000m, byly vždycky pokryté sněhem ale nikdy ne takhle moc. Přistávací dráhu na ostrově obklopovaly asi půl metru vysoké zdi ze sněhu a Komitovi to připadalo, že by měl zatáhnout za záchrannou brzdu. El NiÖo skutečně dorazil na ostrov.
Když si všichni vybalovali věci, pozorovatelé se rozčilovali nad počasím. Komito byl ale zaměřený na něco úplně jiného.
Hledal zabijáka.
Každý rok za posledních 10 let, nebo možná i za delší čas, muzea a federální organizace tajně posílali lovce, aby zastřelili vzácné druhy do jejich sbírek. O těchto lovcích nikdo nemluvil. Dokonce pozorovatelé, kteří tu byli poprvé, o nich často ani nevěděli. Ve skutečnosti na to někteří z nich přišli tím nejhorším možným způsobem
V roce 1986 jeden z pozorovatelů byl tak zaujatý ptáky na ostrově, že se rozhodl postavit si zde kemp a žít tu o samotě. Muzea na Aljašce byly tak unesení možností získat ptáky, že mi daly speciální sběratelské povolení – oprávnění zabíjet ve jméně vědy. Tohlo upoutalo jen málo pozornosti, tedy aspoň do té doby, než se organizoval první jarní výlet na Attu. Když jeden z pozorovatelů našel great spotted woodpecker – byl to jeden z prvních vůbec zaznamenaných v severní Americe a někdo ho zastřelil brokovnicí.
Jako organizátor výletů na Attu byl Larry Balch vysloveně rozčílený. Strakapoud velký by byl úlovkem desetiletí pro mnohé z jeho platících hostů a teď byl leda tak ve vládním mrazáku. Bylo to opravdu k naštvání, že někdo měl na svém životním seznamu toho ptáčka, ale pak ho zabil ještě dříve, než ho mohl vidět kdokoliv jiný.
Sběratelé se stali na ostrově malomocnými a nikdo s nimi nechtěl nic mít. Vypadalo to, že za svoje skutky musejí platit. Jeden z pozorovatelů, který byl právě na ostrově vyprávěl, že si všiml sběratele, který sledoval mladou ženu během jejího výletu do tundry. Když se vracela do kempu a vystoupila z letadla, sběratel se za ní připlížil s nůžkami a ukořistil něco jiného – pramen jejích vlasů. Sběratel všechno popřel, ale tento příběh se šířil po ostrově a tak se stalo, že byli sběratelé považováni za divné úchyláky a lidé se jim vyhýbali.
I tak ale sbírání pokračovalo. O několik let později fotograf přírody právě zaostřoval svůj fotoaparát na Pechora pipit, když mu jeden se sběratelů vešel do záběru se svou dvouhlavňovou puškou. A tak byl jeden z nejkrásnějších záběrů, který mohl být udělaný na tomto okraji civilizace, zničený jediným výstřelem z pušky.
Od té doby Komito věděl, že musí udělat víc, než jen porazit ostatní pozorovatele na ostrově. Musel porazit i sběratele. Take věděl, že to ale nebude jednoduchý úkol a zařekl se, že jestli někdo z lidí, co s ním byli na palubě letadla je sběratel, tak Komito musí být rychlejší než on a jeho snahu překazit.
Miller věděl o sběratelství na Attu jen hodně málo. S jeho omezenými znalostmi to bylo samo o sobě těžké. Mimo jiné byli ptáci na ostrově příliš krásní a úchvatní na to, aby to ted vyřešil. Na jedné ze zhruba 1,5 míle dlouhých výprav na ostrově viděl 3 životní druhy jak odpočívaly na přistávací dráze – dva jedince morčáků, 4 jedince poláků velkých a jednoho vodouše bahenního – všichni tihle by měli být na druhé straně Tichého oceánu. Když začal vybalovat, někdo venku zakřičel. “labuť zpěvná” – bylo to, jako kdyby někdo zakřičel hoří. Dav lidí spolu s Millerem a tuctem dalších se vyhrnuli ze dveří. Nikdo nevěděl, kdo původně řičel a způsobil tento rozruh a bílý pták splýval na pozadí zasněžených vrchů. Dokonce I zkušenní návštěvníci, kteří byli na Attu už po několikáté, se museli podívat podruhé, aby si vůbec něčeho mohli všimnout. I ptáci, kteří by jinde možná vypadali úplně normálně, stáli na Attu za povšimnutí. Např. běžné hnědé druhy, kterých si v Ohiu nikdo nevšímal, tady na ostrově upoutali pozornost. Strnad severní s výrazným žlutým ocasem a černočervenou holavou vytvářel na bílém pozadí zajímavou podívanou. Aljaška byla hotelem pro ptáky a poskytovala jim nejlepší místo na hnízdění. Během jejich námluv proto všichni ptáci oblékali své nejlepší peří.
Miler nikdy neviděl žádné takové místo, které by bylo jako Attu. Zahříval ho teplý proud z Japonska nazývaný Kuroshio Current a ochlazoval zase studený proud Beringova moře. Právě proto na ostrově Attu bylo jedno z nejhorších počasí na světě a domácí tohle místo nazývali kolebkou bouří a rodištěm větrů. Prší tu, nebo sněží 250 dní v roce a ostatní dny je tu většinou mlha. Na pobřeží tu běžně byly vlny vysoké 50 stop a vítr o rychlosti 100 uzlů. Ostrov byl sice jedním z menších, asi 17 mil dlouhý a 40 mil široký, ale měl na sobě hory, které stěžovaly jakoukoliv cestu do vnitrozemí, ale bez problémů se dalo cestovat jen podél pobřeží. Proto tu nikdo nežil trvale. Nebyly nikde žádné telephony, restaurace ani hotely a jediným, kdo tu zůstával opravdu nadlouho, byli příslušníci pobřežní hlídky – asi 20 mužů, kteří se starali o místní navigační systém, založený na satelitech GPS. Kvůli špatnému počasí příslušníci pobřežní stráže byli donuceni uzavřít stanici i přistávací dráhu. Poté, co strávili zimu na tomto zamrzlém ostrově, se jim ani nechtělo věřit, že by někdo zaplatil, aby sem mohl jít na dovolenou.
Dokonce i pojmenování míst na ostrově ukazovalo na náročné podmínky na tomto místě. Byly tu místa jako Strašný kopec, Příšerná hora nebo Vražedný vrchol. Tohle bylo výsledkem historie konkrétně čtyřicátých let 18 století, kdy ruští mořeplavci vyvraždili muže domorodého kmene Aleut, znásilnili jejich ženy a změnili ostrov na ostrov plný krys, hlavně zde ale věznili norské zajatce. Moderní návštěvníci nikdy nevěděli, jak by měli oslavit, že našli svůj životní objev, když to bylo na místě zvaném Přístav masakru.
Pozorování památek tu take bylo divné. Miller se usadil a chtěl udělat pár fotek kopců a přístavu na památku, ale když se podíval pořádně, bylo to ještě horší. Všude byl bordel. Zrezivělé kanystry od benzínu se jen tak povalovaly na pláži, opuštěný buldozer byl zaparkovaný v přílivovém jezírku a opuštěné bojové letadlo P-38 rezivělo na svahu kopce. Přístav byl plný zbytků a pozůstatků po jedné z nejhorších bitev 2. světové války. 7 měsíců poté, co Japonci zaútočili na Pearl Harbor, japonské jednotky obsadily Attu, bylo to poprvé od roku 1812, kdy nepřátelské jednotky obsadili americkou půdu. V té době na ostrově žilo jen 42 domorodců a manželský pár učitelů. Japonci to udělali proto, že chtěli mít nějakou převahu nad Spojenými státy a chtěli odpoutat pozornost americké armády ze středního Pacifiku. Ani jeden z jejich cílů nevyšel. Vzhledem k tomu, že v průbehu války bylo hodně důležitějších bitev a hodně věcí podléhalo utajení nebo byly noviny pod velkou zátěží a kolabovaly pod přílivem novinek, jen málo kdo se dozvěděl o japonském vítězství. Američští generálové byli tak zaskočeni vítězstvím na Attu, se kterým nepočítali a nuceni udržovat tolik jiných linií, že Japoncům se podařilo Attu udržet do konce roku. Americká armáda se ani nesnažila dobýt ostrov nazpět. Zvítězila logika. Místo toho aby američané obětovali svoje jednotky v nesmyslné bitvě, počkali, až Japonce vyžene neúnavný nepřítel – počasí. Tucty z nich zkolily problémy s dýcháním v důsledku zápalu plic nebo celkového selhání respiračního systému. Když v květnu 1943 zakotvilo 12500 amerických vojáků v přístavu na Attu, našli 2500 zubožených japonských vojáků, jak se snaží v mlze držet pozice. Po 18 dnech obléhání a minometném bombardování japonské letectvo opustilo vlastní jednotku. Japoncům docházely zásoby munice, zhoršoval se jejich zdravotní stav a žili ze zoufale malé porce jídla, zhruba z jedné kuličky rýže na den. Jedné noci 29. května se rozhodli, že bitvu ukončí. Seběhli z kopců ozbrojeni jen noži a bajonety. Řvali “Banzai!” a povraždili zraněné americké vojáky ve zdravotních stanech. Potom bojovali s noži tváří v tvář s vojáky na stráži. Ale útok se bez munice nedostal daleko. Když už japonci věděli, že nepřežijí, mnoho z nich se vrhlo mezi vojáky s odjištěným granátem na hrudi. Z jedné tisícovky vojáků, kteří se vrhli na sebevražedný útok, přežilo jen 28. Bylo zabito 449 amerických vojáků, 1100 bylo zraněných a dalších 1200 utrpělo otevřené rány. Mnoho z nich mělo takové omrzliny na nohou, že jim museli být amputovány. Bylo to poprvé, co se Americká armáda střetla s japonskými sebevražednými útoky. A byl to jediný útok během 2. světové války, který se odehrál na americké půdě. Oblast Tichého oceánu to změnilo navždy.
Pozorovatelé si půjčili něco z vojenského vybavení a něco z vojenské disciplíny. Každou půl hodinu hlásili pozorování vysílačkou. “jíkavec v Navy Townu” ozvalo se ve vysílačce. Miller spěchal 2 míle, aby se dostal k chátrajícím kasárnám na základně dělostřelectva. V době, když tam dorazil, už ale byli ptáci pryč. Miller spěchal zpět do Navy Townu za dalším hlášením. Konečně se mu podařilo vidět jíkavce – černooranžový poddruh pěnkavovitých. Ptáčkové se schovávali v prázdném barelu od paliva před ledovým větrem. Bože, ten vítr. Bez ohledu na to, kde Miller zrovna stál a jak byl otočený, na ostrově Attu mu vždycky připadalo, že mu fouká přímo do tváře. Tohle byl vážný problém. Jediný způsob, jak se pořádně pohybovat po ostrově, bylo na horské kole a on na to vůbec nebyl připravený. Vzhledem k tomu že věděl, jako moc to bude vyčerpávající, koupil si ve Wal-Martě kolo a slíbil si, že bude trénovat. Samozřejmě, že netrénoval. Po dvou dnech šlapání do pedálů zkrz kaluže, špínu a vulkanický popel Millera bolelo celé tělo. Jako by toho nebylo dost, celou tu dobu hu bičovaly větry o rychlosti 20 mil/hod. Jeho tělo nebylo stavěné na to, aby trávil tolik času na kole. Zadek ho bolel tak moc, že zkoušel jezdit na stojáka. Rychle si ale rozmyslel své rozhodnutí. Buď ho bude bolet zadek, nebo dostane infarkt. Spodní část jeho těla mu to ale neodpustila. Naštěstí ostatní pozorovatelé mu ale odpustili. Vždycky byl vždy a všude poslední, ale na Attu se dodržovalo jedno pravidlo. Nikdo si nezapíše raritu, pokud jí neuvidí úplně všichni. Když ve vysílačce někdo nahlásil strnada rolního zhruba míli a půl od Kingfisher Creek, Miller se bál následků cesty za ním. Čekal, že jeho půlky, aorta i plíce a srdce vybouchnou. A to všechno najednou. Ale šlapal do pedálů, aby našel pozorovací linii – v době, kdy Miller dorazil tak se mohlo začít pozorovat, dva tucty pozorovatelů už stáli seřazeni s dlouhými teleskopy namířenými do krajiny. Každý z nich se vystřídal u pozorovatelny, ale nepozoroval víc jak 2 sekundy a potom se posunul nakonec řady jeden za druhým. Když všichni pozorovatelé už mohli říct, že toho ptáka viděli – pro většinu to byl životní druh – celý process se zopakoval. Ale pozorovatelé mohli už zůstat déle a podrobně si tohoto tvorečka prohlédnout, nebo ho dokonce podrobně prostudovat. Tentokrát měli štěstí a strnad rolní zůstal na svém místě dlouho. Často se totiž stávalo, že v případě rarity to bylo právě naopak. Žádné jiné místo na světě nebylo tak nesnesitelné, jako Attu. To si Miller uvědomil na konci pozorovatelké linie.
Čtvrtý den na Attu udeřila bouře. V 6 hodin ráno základnu zasypalo asi 7 cm sněhu. V 7 hodin ráno se už sněžení změnilo na průtrž mračen. Miller se snažil zabít nějaký čas tím, že by si dal sprchu - Dolly Vardenová ale den před tím vyplýtvala hodně vody a potrubí proto zamrzlo. Hodně divných věcí se dělo v budouvách ostrova Attu.
Například tu byly divné ženy. Teda vlastně hlavně divné ženy. Téhle už táhlo na 40 let, měla černé vlasy a jasné modré oči. Její smích se nesl napříč celou místností a vždy se dost nahlas bavila. Každý o ní hned věděl. Ale hlavně měla životní seznam, který čítal 626 ptáků. Takovou ženskou prostě nepotkáte hned každý den. Miller si jí hned zamiloval a Carol Ralphová vypadala, že si jeho přítomnost užívá stejně jako on. Bouřku strávili spolu na základně, povídali si o ptácích a stěžovali si na jízdu na kole a vítr. Miller jí jen tak z ničeho nic pozval na večeři. I když byl čerstvě rozvedený, projevily se u něho city. A to ho překvapilo. Najednou už bylo krom ptáků na Attu i něco jiného, co chtěl mít a co ho přitahovalo.
Zatím co venku foukal silný vítr a hodně pršelo, Komito ležel na zádech a cítil se střašně. Někdy mezi tím, když byl pozorovat jíkavce a alkouna holubího, v jeho zádech se začal projevovat spazmus. Nějak to zvládnul zpět na základnu bez toho, aby někde odpadnul. Ale cítil se, jako by někdo vzal rozpálenou sekeru a vrazil mu jí do malého místa na zádech. Když by dokázal přejít na základnu pobřežní stráže, možná že by měli možnost zavolat mu leteckou záchrannou službu. Komito zápasil s bolestí.
Pro Larryho Balcha byla jen jedna věc citlivější téma než zdravý Komito, trpící Komito. Někde ze svého magického pytle s triky vylovil balení svalových relaxantů, které vypadaly, že zmenší sekeru v Komitových zádech. Kdyby už nic jiného, tak aspoň tyhle pilulky dokázaly krotit zuřící bolest.
Komito neměl rád místní sendvičový chleba, protože chutnal jako strouhanka. Bylo to proto, že lidé často nechávali jeho balení otevřené. A proto si přinesl svou vlastní zásobu 4 balení již nakrájeného chleba a zabalil ho do krabice oblepené páskou, na které bylo velkými písmeny napsáno KOMITO. Nesnášel kořeněná jídla a právě z toho důvodu, ze seznamu jídel vypadla taky většina těstovin a mořských řas, zrovna tak jako garnáti. Navíc v jídelně pro něj byla moc velká zima. Vítr třásl dveřmi a pro něho bylo v pokoji příliž hlučno.
Když Komito dorazil na ostrov tak zjistil, že z jeho oblíbeného kola mu někdo odmontoval košíky. Zvyknul si je používat asi 2 roky a docela mu tohle vadilo. Zeptal se na to mechanika, kterému se přezdívalo šílený pes Swertinski, požádal ho, aby mu je vrátil. Šílený pes – chlap jezdící na Harley, který kdysi pracoval jako zdravotní sestra, svou přezdívku dostal, když ho po hádce s doktorem museli vyvléct z pohotovosti – pověděl Komitovi, ať si trhne. Komito si proto košíky namotoval sám.
A pak tu bylo oblečení. Komito si na Attu oblečení skladoval, měl krabice plné oblečení. Nešlo o typické ptáčkařské hadry. Oblečení, do kterého se Komito na jednom z nejdivočejších míst na zemi oblékal, bylo vyřazeno z jeho domácího klubu v New Jersey – byly to golfové soupravy, čistý polyester, tikající módní časová bomba ze 70. let. Čím příšerněji vypadal, tím lépe. Běžně kombinoval tmavě oranžovou na kalhotech s limetkově zelenou na tričku s modro zeleným přehozem přes ramena a černo červeným vrškem. Tričko na jeho břiše zase bylo sytě červené a barvou by se klidně vyrovnat požárnímu hydrantu. Límeček na jeho košili místo toho aby byl upravený, byl roztažený jako křídla boingu 747. Takto vymóděný se pohyboval i na Attu. Jeho nejoblíbenější část byly svrchní tříštvrťáky se vzorem švestek. Říkalo se jim “Pan kalhoty” a kdyby uměly mluvit, nikdy by nezavřely pusu. Tyhle kalhoty byly na ostrově již 13 let a účastnily nejpozoruhodnějších pozorovatelských výprav po Americe, jako třeba za lejskem nádherným do hustého křoví, vylezly na vrcholky hor za orly mořskými nebo se plížily štěrkovou pláží za hrdličkou východní. Komito sice nepil, ale to neomezovalo jeho divokou představivost ohledně toho, co všechno tyhle kalhoty asi mohly zažít.
Hodně příběhů se doneslo až ke Komitovi. Během jedné noci až časného rána, kdy se na Attu zbláznilo počasí, se 75 nejserióznějších pozorovatelů spolu mačkalo v budově pobřežní stráže, která byla prolezlá krysami a měla děravou střechu. Jedním z příběhů take bylo, že se tu jeden šílený vydavatel z New Jersey snažil přes vysílačku japonsky mluvit s námořníky někde v Berlingově moři. I v těch nejhorších časech Komito obvykle našel způsob, jak lidi pobavit.
Někdo vystrčil hlavu ze dveří, aby podal ostatním další zprácu o počasí. Déšť stále hustě padal, ale změnil se směr větru. Nyní foukal ze západu přímo z Asie. To navnadilo pozorovatele ještě víc.
Dalších 10 dní bylo těch nejlepších na hon na ptáky zaznamenaný v severoamerické historii. Tahle obří bouře doslova vysála celé skupiny sibiřských druhů a rozházela je po ostrově Attu. Během jednoho úžasného dne Miller viděl 14 druhů, které byly tak vzácné, že se neuváděly ani v příručce Rogera Toryho Petersna. Mnoho pozorovatelů bylo ochotných letět napříč kontinentem, aby viděli jednu vzácnost, která se sem omylem dostala. A tady jich ted byly doslova tucty. Vodouš bahenní, eurasijský druh vyskytující se na sladkovodních mokřadech, byl obvykle zastišen v Severní Americe přibližně jednou za dva tři roky a Miller jich viděl 212 během jednoho dne. Z oblohy doslova pršely rarity.
Tyhle druhy měly ale velmi vysokou cenu – 16 mil jízdy na kole a 10 mil pěšky ve sněhu, blátě, špíně a větru o rychlosti 40 uzlů. Millera zadek už ne jenom bolel, měl průjem a krvácel. Kromě toho se mu zablokovala záda a Miller byl k smrti z toho vyděšený. Za druhé ale v této tundře – hlavně když Carol byla v jeho blízkosti, byl ještě více nezvózní, proto ho žaludek bolel víc a Imodium jedl jako bombónky. Doufal, že už nic podobného do konce dne nezažije. Potřeboval pauzu. Udělal chybu, že si koupil pláštěnku střední velikosti. Nemohl ani pořádně zvednout ruce. Nejprve zmoknul a potom onemocněl. Jako by tohle všechno nestačilo, měl postel v té nejhlučnější místnosti na celé základně. Všichni tu vychrápali celou operu – ( jeho vlastní chrápání bylo tak hlasité, že mu vysloužilo přezdívku “motorovka”) – nyní se ale jeho chrápání změnilo na kašel a kýchání. Miller se ale stále odmítal vzdát. Kvůli nemoci se někdy budil až v 7,30 hod I když obvykle vstával o šesté ráno. Ale tenhle výlet byla životní příležitost a on chtěl vytřískat maximum z každé minuty.
Co se týče bakterií, Komito byla tak paranoidní, že si umyl ruce kdykoliv, i když se třeba jen dotknul kliky na dveřích. Některé večery to znamenalo i 8 cest do koupelny. Neměl chuť nést následky. Tato místnost se stávala totiž obrovskou petriho miskou. Komito byl ale vůči nemoci odolný jako skála. Dokonce i jeho záda přestaly bolet.
V určitém bodě, když viděl, jak se Miller a ostatní ženou až do úplného vyčerpání, osvojil si jinou pozorovatelskou techniku. Komito si troufl jít tak daleko jen pro pár nových rarit. To znamenalo, že se dostane na významnou lokalitu, jako je např. Smew Pond – Jezero potápek, v době když ho bolely záda poslouchal pravidelné zprávy, které se vysílaly každou půl hodinu a čekal, jestli někdo uvidí pro něj vhodného ptáka – kdyby někdo zahlásil drozda plavého na Vražedném vrcholu, Komito půjde a dostane ho. Toto byl dost vyčerpávající způsob. Ale na druhou stranu šetřil energii, zatím co ostatní se honili sem a tam tundrou za novými objevy.
Komito tuto věc nazýval strategií. Ostatní to ale odpískali jako radiopozorování. Nesnášeli to. Cítili se jako honáci na lovu se šlechtou. Oni našli ptáky – Komito zklidil úspěch. Zatím co jeho lincoln zvaný Chaluha byl bezpečně doma v garáži, Komito věren jménu chaluha se choval stejně dravě na Attu a sbíral jeden úspěch za druhým. Seznam mu utěšeně rostl.
Zatím co si léčil svoje nemocná záda v teple základny, narazil na jiné pozorovatele. Jeden z nich Macklin Smith, básník a profesor středověké angličtiny na universitě v Michiganu, který dokázal psát a číst jazykem Beowulfa a Chaucera. Smith byl jediná osoba, která údajně nahlásila větší životní seznam než Komito. Komito ale věřil tomu, že profesorův seznam byl bohatou směsí vybásněných druhů. Obecně se vědělo, že Smith měl štěstí na objevování rarit, které viděl však jen on. Objevil jsem asijského jeřába v Nebrasce a jespáčka ploskozobýho na Attu atd. atd ... Mluvil asi o tuctu ptáků, o kterých Komito tušil, že jsou jenom vybásněné. Smith doufal, že se Komito za jeho seznam zaručí. Smith založil svoje pozorování na to, že jeho druhy byly stejné s Komitovými, ale sem tam měl o vzácný druh napsaný víc, aby byl před Komitem. Když chcete vědět, Komito prostě žárlil, říkal Smith. Ale podobně jako před pár lety v Texasu, Komito tohle odmítal a zachoval si klid Eskymáka. Ledový klid. Díky své schopnosti vařit se Smith účastnil výprav na Attu o 6 let dříve než Komito. (Smith zameškal jen jeden jediný rok 1987, protože se ženil.) Smith byl velmi vzdělaný profesor, Komito měl vzdělání jen z ulice. Učení moc nedal, ale se svojí snahou se vyšplhal z chudoby až k bohatství a vytvořil jeden z největších byznysů na severovýchodě. Nikdo moudrý by se nikdy nepostavil mezi tyhle dva.
Tento rok plicní virus zasáhnul Smitha dost tvrdě. To znamenalo, že strávil hodně času zahrabaný v posteli na základně. Smith ležel vedle Komita. Jeho kašel byl tak strašný a hlasitý, že Komito ho nedokázal ignorovat ani se šputy v uších.
Když přišlo hlášení o jespáku velkém na Alexai Point, Komito věděl, že bez ohledu na to, jak nemocný Smith je, půjde tam a vydrží námahu, jen aby měl nový druh. Tento hnědý asijský druh bahňáka byl vzácný podobně jako tyran středoamerický, druh viděný pouze jednou v době migrace. Komito samozřejmě na to místo výskutu vzácného jespáka vyrazil taky. 12 mil jeli na kole nebo pěšky přes rybníky, kolem vodopádů a tundrou a byli úplně promočení tak, že z nich doslova stříkala voda, když svou vahou zmáčkli podrážku boty. Smith ztratil všechnu barvu a vypadlo to, že je na konci sil, ale kdykoliv Komito postupoval vpřed, tak doufal, že Smith to konečně vzdá. Ale zanedlouho opět uslyšel ten nepříjemný kašel znovu a znovu. Byl až nechutný. Byl to ten nejpomalejší lov od té doby, co kapitán Hook honil krokodýla, který sežral hodiny.
O 2,5 hodiny utrpení později Komito konečně dorazil na Alexai Point. Smith se ztratil, ale jespák velký byl pohodlně usazený na vzdálené pláži. Řada dalekohledů a tři tucty pozorovatelů, všichni čekali, aby pozorování mohlo začít. Komito čekal, až na něj přijde řada u dalekohledu, když to zase uslyšel. Kašel – kašel! Smith se objevil asi 200 stop za ním. Už snad ani neměl sílu k překonání posledních 200stop.
Komito využil svou příležitost se kouknout – Miller stál v řadě před ním – a potom odešel zpět za Smithem. Je to skvělá vzácnost, Mackline, řekl mu Komito, vážně by jsi ho měl vidět seber se. Smith byl strašně unavený a vyčerpaný. Komito chtěl, aby dal oko k objektivu, prostě mu nestačilo, že byli v blízkosti. Když si ho bude chtít dát Smith na seznam, musí ho vidět.
Smith konečně sebral všechnu sílu, aby překonal posledních 200 stop k dalekohledu. Komito uviděl svou nemesis. Koukni se na toho ptáka. Nyní byl konečně spokojený. Jak se Smith dostane zpět na základnu – jeho problém.
Teď tady byli jiní ptáci na pozorování. Komita obzvlášť zaujalo hlášení o bekasině sibiřské na pláži v Pratincole. Tento druh byl velmi známý tím, že se těžko identifikuje, ale tohoto nahlásil James Huntington, pošťák z Iowy, který byl jedinečný I mezi špičkovými pozorovateli. A to hned ze tří důvodů: měl vybraný způsob mluvy, byl pokorný a opatrný se svými hlášeními. Strávil tolik času sledováním choulostivě složitých pozorování ptáků, které nebylo lehké poznat, že se jeho jmého stalo součastí pozorovatelkého slovníku. “Huntingtonův pohled” bylo to, když někdo koukal na ptáka ještě dlouho potom, co všichni odešli. Bylo to i to, co se někteří lidé snažili dělat, když stáli u dalekohledu na začátku řady.
Protože Huntington byl jedním z mála pozorovatelů, který překonával sám sebe a svůj vlastní seznam, Komito během těch let nedokázal odolat a párkrát si do něho rejpnul. Během jednoho z prvních výletů na Attu Huntington běžel k vzácnému druhu tak blízko a tak rychle, že ho vyplašil. Komito vzpomínku na tuhle chybu zachoval v přezdívce Flush Gordon. (Vyplašený Gordon). Během dalšího roku na Attu bylo počasí až podezřele výborné a Huntington se spálil. Spálil se tak moc, že si celou tvář musel pokrýt krémem se zinkem, aby se ochránil. Tentokrát ho Komito nazval Casperem, po přátelském duchovi z pohádky.
Komito zaostřil svůj Huntingtonův pohled před Huntingtonův dalekohled, ale nebyl si jistý, zda dokáže správně identifikovat tu tenkou hranici mezi bekasinou sibiřskou a její sestřenicí z Asie bekasinou lesní. Pro Komita byly rozdíly mezi nimi celkem jasné a myslel si, že v této poloze to zvládne. Myslel si, že křídla bekasiny sibiřské by měly přesahovat její ocas. Huntington se ale víc zaměřil na záda a korunku. Tohle bylo pozorování na nejvyšší úrovni. Byl to ekvivalent toho, jako když na první pokus musíte napsat článek do New York Times. Nikdo nikdy neviděl oba tyto druhy v Severní Americe. I na jejich kontimentu, kde byly tyto druhy běžnější, pozorovatelé měli problém rozpoznat jeden od druhého. Většina světa by se jenom koukla do dalekohledu a jediné, co by uviděla, by byl hned hnědý pták s hnědým zobákem nebo dlouhým zobákem v močále. Barvy totiž splývaly. Huntington zůstal přesvědčený, že je to bekasina lesní a Komito zůstal přesvědčený, že neví. Celou cestu na základnu diskutovali o tom, který z nich má pravdu, na základně se pokusily druh porovnat s asijskou pozorovatelskou příručkou, ale ta neposkytla dost důkazů na to, aby mohla změnit názor některého z nich. Těsně potom přišly ale zprávy, které se nedaly zpochybnit. Některý z lovců ptáka zastřelil a proto přišli k závěru, že to definitivně byla bekasina sibiřská. Komito byl sice spokojený, že se mu ho podařilo identifikovat, ale identita lovce zůstala neznámá. Miller to sice nerad přiznával, ale pro něho už byl čas z ostrova Attu odjet. Chybělo mu slunce, chybělo mu soukromí a chyběl mu záchod uvnitř domu. Chtěl nějaké čerstvé jídlo (poslední tyčinku Snickers si dal někdy v září 1994, zvykl si jí ohřívat k snídani). Chtěl strávit nějaký čas s Carol doma na trávníku (pracovala jako zahradnice v okolí Bostonu). Chtěl také zavolat otci. Jeho otec mu chyběl asi nejvíc. Tohle byla nejdelší doba, jakou kdy strávil na Big Year bez toho, aby zavolal domů. V této době už všichni tvrdili, že tento výlet na Attu je výletem století. On získal 43 druhů do životního seznamu a 54 nových na jeho Big Year seznam, který teď obsahoval 555 druhů. Viděl Komita zblízka a rozhodl se, že držitel Big Year možná nebude až tak neporazitelný. Millerův otec si o tom jistě myslel svoje. Miller už nikdy v životě nechtěl vidět sedadlo od kola. 24. května zmuchlal svoje mokré oblečení do kufru a šel s Carol 1,5 míli na runway. Millerův čas na Attu byl u konce. Komito zůstával ještě další dva týdny s novou skupinou, která měla přiletět. Jen, ať si to tu všechno nechá.
Čekali další hodinu na to, až pro ně přijede auto pobřežní stráže s nepříjemnou novinkou. Mlha byla příliž hustá na přistání a tak se letadlo muselo otočit. Možná zítra. Miller pochodoval zpět na základnu a našel dva další životní druhy, ale klidně by je vyměnil za lepší počasí.
Druhý den se dočkal.
Miller a dalších 60 unavených pozorovatelů se dostalo z ostrova. All Levantin a 60 odpočatých pozorovatelů se dostalo na ostrov.
Jediná věc, která byla být pro Levantina horší než to, že mohl propásnout nějaký dobrý den na tomto výletě bylo vědomí, že Sandy Komito je už dávno před ním na ostrově.
Když Al Levantin konečně dorazil a vystoupil z letadla, které pravděpodobně podléhalo místním aerolinkám tak zjistil, že ztratil hodně času a aby ho dohnal, běžel jako o závod. Překonal 20 mil na pobřeží pěšky nebo na kole a získal 4 životní druhy a 16 nových na jeho Big Year seznam. Na základnu se vrátil úplně vyčerpaný ale veselý. To bylo ono. Měl sice zlý start, ale odstartoval jako raketa. Ještě před tím, než se vůbec dostal na Aljašku, vytěžil maximum a teď mu ostrov Attu servíroval jednu senzační raritu za drunou.
Potom si všimnul uvnitř základny něčeho zvláštního. Přímo u kamen: Sandy Komito. Pozorovatelé, kteří se zúčastnili Big Year museli být rychlí a vytrvalí. Levantin do toho dával všechno. Tak proč je Sandy Komito zpět na základně? Levantin se podíval na seznam ptáků, které se podařilo vidět tuhle sezónu a potom si to uvědomil: Komito nepospíchal, protože to všechno už viděl během prvních dvou týdnů na Attu. Nyní byl na Levantinovi tlak, aby ho dohnal.
Jeden druh, který dokázal Komita rozhýbat byl strnad žlutohrdlý. Bylo to první pozorování tohoto druhu vůbec v Severní Americe. Všichni pozorovatelé odhodili všechno, co právě drželi jen proto, aby ho mohli vidět (dokonce i Even Macklin Smith se vyhrabal z postele aby ho mohl vidět a kvůli tomu musel být evakuovaný do nemocnice pobřežní stráže v Anchorage, kde strávil 4 dny se životem ohrožujícím zápalem plic). Levantin byl nadšený ale nejdivnější bylo to, jaký způsobem ho viděl Komito.
Podle protokolu hned jak byla nahlášená rarita, všichni se zorganizovali vysílačkami do skupiny o 60 lidech. Protože strnad byl na vrcholu kaňonu, Komito nařídil čzyřem pozorovatelům, aby vyšplhali na útes po dvou z každé strany. V případě, že by se pták snažil uletět před skupinkou, Komito nebyl jedním ze čtyř lezců ale vybral si, že bude jedním ze skupiny dozírající na útes. Komito se ukryl v prachu a nechal “ své ovečky”, aby všechnu práci odvedli za něj. Alfa vlk si to namířil přímo na nejlepší pozorovatelskou pozici.
Komito zůstal na vrcholu, aby mohl co nejlépe pozorovat tohoto ptáka. Levantin byl níže, ale zvládl to taky. Naučil se důležitou lekci: když byl někde vzácný druh, který se dal pozorovat, Komito nebyl z těch, kteří se pokusili ho vidět, Komito ho prostě viděl.
Šestý den druhého výletu na Attu Levantin věděl, že má problém. Vítr uhodil na základnu a změnil směr na jih. To znamenalo, že na ostrov uhodil nový přívalový vítr, ale nepřinesl žádné asijské druhy. Každý další druh byl boj. Strávil dny v dešti na Vražedném vrcholu, rozlížel se všude okolo, ale viděl jen staré druhy. Potřeboval nějaké nové ptáky ze Sibiře a ne z Beringova moře. Právě ve chvíli, kdy si myslel, že už pozorování nemůže být horší, vítr se otočil na západ. To znamenalo, že odfoukl všechno vzácné zpět do Asie. Komito zatím zůstal hezky uvnitř v teple. Mezi tím Levantin ustál vítr a prodíral se houštím.
Měl štěstí a našel kulíka menšího na Jižní pláži (na téhle nebyly žádné noční kluby). S výrazným hrudníkem a černým proužkem kolem očí, tohle byl jeden z asijských druhů, který se výrazně lišil od těch severoamerických. Nahlásil ho a počkal, až dorazí ostatní pozorovatelé.
První jeho společník na pláži byl ale někdo úplně jiný a měl čtyři nohy. Na pláži se objevila modrá liška. Tento druh predátora sem vůbec nepatřil. Před stovkami let ho na ostrov přivezli ruští obchodníci s kožešinou. Levantin zorganizoval řetěz, aby zahnal lišku od ptáčka. Ženy vytřídal s urostlými muži a ty prostřídal s těmi s hrubým hlasem. Všichni se zahákli rukama a křičeli “ Jdi pryč liško, vypadni odsud!” – ale divoké zvíře se lidí vůbec nebálo. Liška prošla okolo nich úplně bez povšimnutí a ptáček uletěl. Levantin se vrátil zpět na základnu, kde Komito, který tento druh viděl během prvních dvou týdnů, držel hlídku u teplých kamen. Levantin byl unavený, mokrý, špinavý a lezlo na něho něco hnusného, ale i tak šel ven, aby mohl vidět tento vzácný druh. Komito už zase tahal pro své publikum nějaký ten příběh o lovu na ptáky, který se stal před dávnými časy. Levantin se podíval na tabuli a uvědomil si, že mu stále chybí pět asijských druhů.
Když někdo vysílačkou nahlásil vodouše malého na Alexai Point, oba muži vyrazli ven, aby ujeli 12 mil na kole nebo je ušli pěšky v silném větru a chladu. Spolu s půl tuctem dalších prohledávali okolí a kontrolovali radia, když se najednou ozvalo hlášení o dalším druhu, bekasina sibiřská byla zpět v Zmasakrovaném údolí. Komito vycítil problem. Celé pozorování na Attu bylo o komunitě – čím víc očí hledá vzácný druh, tím větší je pravděpodobnost jeho nalezení a komunita se ho chystala opustit, aby šla za dalším druhem. Komito, který už ale bekasinu sibiřskou viděl s Jamesem Huntingtonem, měl nyní problém, když se zbytek skupiny rozhodl odejít. Vodouš malý by byl nový druh na seznamu ostrova stejně jako na Komitově. Ostrov ten druh potřeboval a Komito také. Prosil Levantina a ostatních, aby zůstali. Oni se na něho ale vykašlali. Komito nikdy neviděl vodouše malého, ale Levantin dostal svého bahňáka a k tomu se naučil důležitou lekci o společném pozorování.
I teď byl vodouš považovaný za vzácného ptáka, ale Komito si ho nechal ujít. Komito měl dobrý důvod proto, jakým způsobem pozoroval. Fungovalo to. Na konci výletu, když byl ostrov Attu zalíván přívalovými dešti – ale žádnými novými druhy – Komito cítil menší nutkání vycházet ven do hnusného počasí. Tvrdě pozoroval celé týdny. Ostatní pozorovatelé nadávali na chlapa, který zaplatí tolik peněz a přitom stráví tolik času uvnitř. Oni byli mokří a vyčerpaní. On měl všechny druhy co oni, ale jen se zlomkem úsilí. Byla to pozorovatelská verze sociálního darwinismu v praxi.
Komito trávil víc času na základně vyprávením spousty příběhů. Levantin začal poslouchat. Lesňáček rezavohlavý v Texasu, pěvuška horská v Anchorage, drozd bahamský ve Florida Everglades – Komito letos viděl ptáky, o kterých Levantin ani netušil, že jsou v Severní Americe. Z některými se Komito vytahoval, ale nebylo to chvástání, když to mohl dokázat. A to Komito mohl. Vyprávěl tak poutavě a obsáhle a Levantin začínal být tímto vyprávěním uchvácený.
Sandy Komito to konečně přiznal: pokoušel se o nový Big Year. Utrácel cca 8-12 tisíc dolarů měsíčně, ale na druhou stranu z osrova Attu odcházel s počtem 645 druhů. Levantin byl na 619 a utrácel zhruba polovinu toho, co Komito. Levantin měl štěstí a hodně ptáků se mu podařilo vidět na pevnině bez větších problémů, ale nemůže už pozorovat ty samé rarity, které Komito viděl během prvních dvou týdnů na Attu. Bylo to celkem 5 hodně vzácných druhů.
Na začátku roku si Levantin myslel, že soupeří s Komitovým rekordem z roku 1987. Nyní ale pochopil, že soupeří s mistrem osobně.
Během posledního dne na Attu se Komito odvážil ven. Sice tam nebyly žádné vzácné druhy, ale vítr se uklidnil a hory se rozzářily. Komito se obával, že tohle oteplení přinese mlhu, která zruší jeho zítřejší let. Už 5 dní byl na ostrově bez toho, aby získal nový druh. Byl připravený odcestovat.
Na jeho cestě zpět na základnu si uvědomil, že se něco změnilo. Kouknul se, aby si zkontroloval směr větru. Větrný rukáv byl pryč. Na jeho místě byly jeho kalhoty, kterým říkal Pan kalhoty.
Když přiletělo letadlo, aby ukončilo pozorovatelský výlet století, Pan kalhoty vlál ve větru fialově a hrdě. Někdy prudce, někdy klidně ale vždy plný větru.

Číst dál...

Birding the Western Palearctic 2017

Po dokončení překladu knihy Big Year, od Marka Obmascika, ve které popisuje šílenství US „ptačích pozorovatelů“, při kterém létají desetitisíce dolarů a tisíce mil napříč kontinentem, aby si mohli připsat nový ptačí druh v bláznivé soutěži s názvem Big Year. (Vzpomínám na úryvek filmu Nadějný rok, kdy v jedné pasáži zazní...jen Američané můžou z pozorování ptáků udělat soutěž). Zajímalo nás, jak vypadá Big Year v Evropě, přesněji řečeno v pásmu Western Palearcticu, kam patříme. Narazili jsme na sympatické trio ze Švédska, které Big Year „jelo“ v roce 2017. Kluky jsme kontaktovali a získali povolení k zveřejňování jejich deníku z cest a vzhledem k tomu, že jde o opravdu velmi příjemné lidi, vzniklo i pár zajímavých rozhovorů, které vám v rámci „deníku“ na našem webu zprostředkujeme. Takže...pojďme se vydat na další cestu za rekordem Big Year, tentokrát pro WP, který se v roce 2017 povedl Mårtenu Wikströmovi, Eriku Raskovi a Claesu Wikströmovi a má hodnotu 761 druhů. (za kompletní překlad tohoto deníku z angličtiny děkujeme moc Petrovi Haluzovi)

Úvod - Kdo jsme?
Pozorujeme společně již několik let, vydali jsme se už na slušné množství plaveb během všech těch let strávených ve Švédsku. Mårten Wikström a Erik Rask se poznali na Landsorts Fågelstation. Bylo jim 15 a 13 let. Nyní už jsou z nich plnohodnotní pozorovatelé, kteří dostávají horečku pokaždé, kdykoliv se v Klubu 300 ozve alarm, který signalizuje vzácný druh. Claes Wikström nepoužíval nikdy „ptačí“ aplikaci, přes kterou pozorovatelé spolu komunikují, sdílí svá videa a informace o výskytu ptačích rarit, během Big Year zažíval proto úplně nové zkušenosti s pozorováním za použití této užitečné aplikace. Cleas a Mårten jsou otec se synem. V civilním životě, je Erik muzikant, Mårten se zabývá posuzováním životního prostředí, většinou v zahraničí. Claes je internetový podnikatel a počítačový programátor...
Každý týden vám přineseme část deníku.

titulka k wp2017

Číst dál...

Co je to Western Palearctic???

K dalšímu chystanému seriálu o triu ze Švédska, které v roce 2017 v soutěži Big Year právě v pásmu Western Palearctic pokořili nový rekord v počtu ptačících druhů (761) začínáme pro neznalé malou vysvětlivkou.
Západopalearktický nebo Western Palearctic je součástí Palaearctic ecozone , jeden z osmi ecozones dělících zemský povrch. Vzhledem k své velikosti je Palaearctic často rozdělen na dvě části, s Evropou, severní Afrikou, severní a centrální částí Arabského poloostrova a část Asie, zhruba k Uralským horám tvořícím západní zónu a doplněnou o severní a západní Saharu včetně severních a západních moří. Přesné hranice se liší v závislosti na dotyčné autoritě, ale v Příručce ptáků Evropy, Blízkého východu a severní Afriky: Ptáci západní palearktiky) ( BWP) je široce používán a je následován nejpopulárnějším kontrolním seznamem západní Palearktiky, který je součástí Asociace evropských výborů pro vzácnost (AERC). Západní palearktická ekozóna zahrnuje většinou boreální a mírné klimatické ekoregie.
Palearktická oblast byla uznána jako přirozená zoogeografická oblast od doby, kdy ji Sclater navrhl v roce 1858. Oceány na severu a na západě a Sahara na jihu jsou zjevné přirozené hranice s jinými ekozóny, ale východní hranice je libovolnější, protože sloučí do jiné části stejného ekozónu a horské pásma používané jako markery jsou méně účinné biogeografické odlučovače... tolik Wikipedie

Číst dál...

Kapitola desátá - Velký Jak

Pět mil od pobřeží Floridy se Levantin vezl na vlnách historie. Všichni velcí pozorovatelé absolvovali tuto cestu. V roce 1832 John James Audubon plachtil na svojí plachetnici 70 mil od Kaywest do Tortug. Objevil pět nových druhů do svého seznamu amerických druhů. O 121 let později Roger Tory Peterson a James Fisher zopakovali jeho cestu, aby objevili vzácné druhy. Toto bylo během zápalu jejich Big Year. Floid Mudroch si stěžoval, že hodili Kenna Kaufmana na této trase přes palubu a Benton Basham tu dostal svého prvního tropického ptáka. I když Jim Vardaman tuto cestu absolvoval letadlem, byl spokojený s ptáky, které objevil na korálových útesech. Dokonce ho potěšili tak moc, že si dal oslavnou večeři s vídeňskými párky a krekry a k tomu dvojitý burbon.
Levantin na druhou stranu neměl vůbec náladu oslavovat. Na této cestě mu bylo stále zle a téměř si vyzvracel vnitřnosti. Znovu mořská nemoc? Proč se mu to děje? Ach ta bolest, ach ten trapas. Poprvé mu bylo zle v lednu na výpravě v Monterey se Sandym Komitem. Levantin měl co dělat, aby se udržel. Potom, co se zotavil, udělal krátký průzkum a sehnal si prášky na žaludek a špunty do uší, dokonce vyzkoušel i akupunkturu, velké snídaně či žádné snídaně, dokonce jedl jenom těstoviny večer před plavbou a vyzkoušel i jíst pouze vysokobílkovinové steaky. Další člověk mu doporučil trochu medu nebo lžíci hořčice. Zkoušel i preclíky s máslem nebo vypít hodně vody nebo se dobře vyspat. Každý měl nějakou radu, jak se vypořádat s mořskou nemocí, ale žádna nefungovala. Nemohl vstoupit na loď bez toho, aby přisel o svůj oběd, snídani nebo večeři.
Kalifornský trajekt do Santa Cruz v Cape Hatteras byl výlet po Golfském proudu a dostával ho na kolena. Monterey poprvé, podruhé a potřetí - jeho žaludek nikdy neměl šanci. Všechny knihy o mořské nemoci upozorňovaly na dvě věci. Nikdy se nekoukejte přes dalekohled a nikdy nečtete knihu. Ale žádný smrtelník by nedokázal rozpoznat všechny mořské druhy bez zvětšení pomocí dalekohledu a nebo příruček. Levantin ty druhy potřeboval a doufal, že podmínky se zlepší. Teď musel jít Levantin po souši. Mořská nemoc ho ale stále omezovala. Možná že byl dobrým byznysovým leaderem se sídlem blízko Aspenu, ale na téhle trase byl jenom dalším, komu bylo špatně. Dokázal by nějak zahrát, že je ve formě? A kolik z jeho zaměstnanců by ho mohlo vidět? V tomhle bodě se o to nedokázal starat. Není to jednoduché, když byl celý zelený a cítit se jako před smrtí. Byl osamělý v zadní části lodi a cítil se slabý. I když se snažil vyhnout všem větrům, které ho šlehaly do tváře, uvědomil si jednu věc. Nebyl sám. Každé hejno mořských ptáku mělo svůj zvláštní zvuk, ten zvláštní skřekot, když se rozčilovali nad přítomností námořníků.
Levantin si uvědomil jednu zajímavou věc. Napoleon dobyl Evropu, ale nikdy nepřekonal mořskou nemoc. Harry Truman byl též radši na souši. Dokonce i admirál lord Nelson, největší námořní generál britské historie, který dokázal odrazit nepřátele dvou národu Španělů a Francouzů v jedné válce u Trafalgar, zápasil také s mořskou nemocí. Nedokázal plánovat bitvy předtím, co strávil aspoň tři celé dny na moři. Chcete lék na mořskou nemoc? - zeptal se jeden nemocný druhého. Běžte se postavit pod strom.
Aspoň Levantin vypadal, že se umí zotavit rychle. Potom, jak opustili moře, se trochu napil vody, zdříml si a asi po půl hodině byl připravený pozorovat. Na mořských výpravách se většině lidí dřív nebo později udělalo špatně, ale když kvůli tomu propásli nějaký druh, bylo to neodpustitelné. I když moc trpěl a musel ležet, ze všech sil pak stejně nakonec zvedl svůj dalekohled a uviděl černobílého ptáka vysoko nad vlnami. Zahrál si na hru s osudem a brzo držel dalekohled až do doby, než se ozval jeho žaludek. Naštěstí ho už nemusel dlouho používat a odložil ho po dobu, než se jeho žaludek neuklidnil - tenhle druh mohl dostat téměř bez námahy. Byl dost veliký, s vidlicovitým ocasem a rozpětím křídel asi 2 metry. Velkolepá fregatka byla číslem 500 na Levantinově seznamu. Bylo 23.4 a on byl 18 druhů napřed před rekordem Sandyho Komita z roku 1987. Aby to oslavil, musel sebrat všechny síly, co mu zbyly, aby se posadil.
V 16. století během hledání fontány mládí mladý Juan Ponce de León objevil sedm malých tropických ostrovů severně od Kuby. Vzhledem k tomu, že tyto korálové ostrovy byly domovem mnoha mořských želv (několik jich nasbíral jako večeři, dal jim jméno Tortugy). Ponce de León přes veškeré své snahy nakonec fontánu mládí neobjevil. Zemřel o pár let později a jediné, co po něm zůstalo, bylo pojmenování Tortugy.
Tortugy nabízely kombinaci přírodního bohatství a lidských problémů. Námořníci měli dobrý důvod se těchto ostrovů bát. Piráti jako Jean Lafitte vymysleli plán, že odtud budou útočit na obchodní lodě. Námořníci, kteří tudy proplouvají, mohou dodnes vidět pozůstatky minulosti v podobě stovek potopených lodí. V polovině 40. let 20. století o tyto ostrovy projevila zájem americká armáda a postavila zde pevnost. Mnoho lidí tu otročilo 50 let před tím a 15 let potom, aby Amerika měla obranu proti útokům. Zdi Fort Jefferson byly vysoké 15 metrů a široké 1 metr. Při výstavbě této pevnosti armáda překročila svůj rozpočet o miliony dolarů. Když byly v roce 1862 práce konečně dokončené, vynálezci přišli s novým nebezpečným zařízením – s kanónem. Tahle zbraň by mohla zbořit všechny zdi během osmi hodin a proto se až do 20. století na tuhle pevnost zapomnělo. Byla propadák. S cílem vydělat něco na pevnosti, která měla hodnotu sotva jeden dolar, Američani tento komplex změnili na věznici pro vojenské dezertéry. Během krátké chvíle se stala notoricky známou, byli v ní lidi jako doktor Samuel Mudd, který zlomil nohu chlapa jménem John Wilkes Booth před vraždou prezidenta Lincolna. Nakonec i jako vězení tahle pevnost totálně selhala. Původně měla být navržena tak, aby ji oceánské proudy čistily, ale moře bylo jen málokdy tak silné, aby spláchlo všechen odpad. Výsledkem tedy bylo, že pevnost byla plná hnijících zbytků jídel a výkalů, které se smažily na horkém tropickém slunci. A proto se jí začalo říkat psí bouda.
V roce 1867 zabila žlutá horečka víc než polovinu ze 400 vězňů a dokonce zabila i vězeňského doktora. Jeden z vězňů ale urputně bojoval, aby porazil nemoc. I když bylo jeho jméno poskvrněné zločiny, dostal omluvu od prezidenta Andrewa Johnsna a prezidenskou milost za záchranu tuctů spoluvězňů. V roce 1874 už bylo rozhodnuto, že pevnost nemá využití a byla opuštěna. Všichni očekávali, že se rozpadne, a proto jediné její další využití bylo jako skladiště uhlí pro lodě. I tohle se ale později ukázalo jako neefektivní.
Tahle pevnost i s ostrovy ale dokázala excelovat v jedné věci. Lákala ptáky. Když Audubon poprvé dorazil na vládní lodi, kapitán ho varoval před divokými včelami, protože ptáci i hmyz na těchto ostrovech byli nespoutaní a agresivní. Bylo to jako vkročit do včelího úlu. Audubon ale pochopil, že právě tohle je klíč k ptákům a napsal: Když jsem vkročil, cítil jsem se, jako by mě měly stovky ptáku vynést na svých křídlech. I když tu námořníci byly předtím, měli s sebou palice a nože, díky kterým se prodírali džunglí. A mačety, kterými si prosekávali cestu ve výši očí. Za méně než hodinu takhle zničili více než sto větví s hnízdy plných vajíček. Jakkoliv jsme je uvařili, byly delikates - napsal Audubon a během našeho pobytu na ostrovech jsme nikdy nenarazili na místo, kde by jich bylo málo. Ostatní si mysleli to samé.
Během Audubonovy výpravy španělských posádek sběrači vajec přišli z Havany a přinesli asi osm tun nákladu ve vejcích. Bohužel vejce byla buď shnilá nebo popraskaná. A to byl problém, dokud Audubon nepřišel na způsob, jak je poskládat a narazil na místo, kde jich bylo asi čtvrt milionu. Námořníci říkali, že mohli naplnit jejich náklad v celkové hodnotě 200 dolarů (na dnešní dobu to bylo asi čtvrt milionu dolarů). Není třeba zmiňovat, že když Levantin dorazil na ostrovy o 160 let později , bohatá populace ptáků byla již hodně prořídlá. Místo miliónu to bylo asi přibližně jen sto tisíc nebo tak nějak, co zde hnízdilo. Ti, co zbyli, se báli každého lidského zvuku a klid ptáků už dále neexistoval. Katastrofický hurikán v roce 1938 smetl ostrovy a Levantin mohl pouze snít o tom, jaké to bylo dříve. Fort Jefferson sice přežil hněv hurikánu, ale jeho zdi praskaly pod náporem desítek let soli a proudu.
Levantin bez těchto ostrovů nemohl zrealizovat svůj Big Year. Byly pro něho zkratkou. I když druhy, které se zde daly pozorovat, byly na planetě běžné, na americkém kontinentě byly vzácností např. rybák černohřbetý. Je to tmavý predátor ve světě tropických ptáků. I když v tropech jich lítali miliony, jen těžce se dali najít v chladnějším klimatu Severní Ameriky – kromě vyjímky na těchto ostrovech. Jiní ptáci jako např. terej maskový se pozorovali těžce, protože život trávili na moři a na ostrovy se vraceli jen hnízdit. (Starousedlíci ho pojmenovali “ zamaskované prsíčko”, protože tihle ptáci se dali snadno chytit I do rukou a sníst jako slepice). A právě proto se tito ptáci stávali častou obětí lovců vajec nebo Audubonových “ostrostřelců”. (Byl to ptáček tak akorát na jednu porci).
Kromě tropických mořských ptáků tyhle ostrovy nabízely i něco jiného – migrující ptáky. V době, kdy Fort Jefferson vypadaly jako lidské dílo, vysoké zdi byly doslova obsypány lesnáčky a vlaštovkami. Levantin chtěl dostat hodně z těchto ptáků – a břehule říční, a bobolink kanadský nebo drozd hnědavý – ptáci na těchto ostrovech byly doslova na ústupu. Ty tam byly časy, kdy se tu pohybovaly tisíce ptáků. Přistáli sem z nouze a hledali hmyz, kterého tady ale moc nebylo. Jak můžou překonat 70ti mílovou cestu a letět bez přestávky až na Key West? Levantin věděl, že většina z nich to nezvládne. Stejně tak to věděl i sokol stěhovavý, který se usadil na vrchol pevnosti a prostě jenom vyčkával. I když Levantin věděl, že většina ptáků byla tak slabá, že by se dala bez problémů vzít do ruky, rozhodl se dát jim trochu prostoru.
Jestli někdo dobře věděl, jaké to je trápení překonávat cestu oceánem, byl to Al Levantin.
Když byly schůdky konečně spuštěné a loď zakotvila v Key West, Levantin měl chuť políbit zem, přežil to! Pro Sandyho Komita trápení ale teprve začínalo. Komito měl namířeno na tu samou loď, tu samou výpravu i na to samé místo. Veterán tuctu výprav Sandy Komito byl už odolný proti mořské nemoci, ale měl svůj vlastní problém. Jednalo se o trojité kajuty, kde byl namačkaný s ostatními lidmi, měl málo místa a nemohl se ani posadit na vlastní posteli. Rámy postele byly z chladného kovu a postel byla tak přeležená, že střed postele byl o dobrých 10 cm níže než kraj. Nebylo tu dokonce ani místo, aby si mohl pohodlně dojít na záchod, protože se po kajutě vždy někdo procházel. Levantin na druhou stranu s kajutou problém neměl. Byl vděčný za místo, kde nedostal mořskou nemoc, a když usnul, byl v podstatě mrtvý. Levantinovo vysvobození byla ale Komitova noční můra. Co se týkalo spánku, byl tak citlivý, že dokonce cestoval s vlastním polštářem a páskou na oči, a teď byl natlačený na jedné lodi s tuctem cizinců, kteří chrápali, kašlali a mlaskali a on věděl, že na tomto místě se mu nedostane žádaného soukromí a klidného spánku. A co bylo ještě horší? Komito ležel na spodní posteli a kdykoliv se chlap nad ním zvedl, aby mohl jít na záchod nebo se jít napít, vstoupil mu na postel. Cizincovy nohy v jeho posteli - nechutné! První noc Komito nespal vůbec. Druhou noc asi dvě hodiny. A třetí noc zase nic. Když se loď konečně vrátila na Key West, Komito nebyl v náladě na žerty a nikdo si s ním nechtěl zahrávat. Už viděl ty druhy co Levantin a teď se nemohl dočkat, až odtud vypadne. Greg Miller ale snil o pohodlí kajuty. Během svých tří měsíců Big Year byla jeho peněženka v plamenech. Jeho úspory byly téměř v čudu a on stále tvrdě makal. Potřeboval pár tisíc dolarů na svůj další výlet na Attu na Aljašce. Stále pracoval 40 hodin týdně stejně jako ten týden předtím a to jen proto, aby dokázal splatit minimum na svých pěti kreditních kartách. Doufal, že se dostane na Tortugy s balenými jídly a minimálním rozpočtem, ale jeho účet řekl ne. Tyto ptáky musí vidět bez dalších výdajů. Napsal postup práce pro jadernou elektrárnu během cesty autem do Fort Lauderdale. Sice byl strašně unavený a měl červené oči, přesto řídil až do úplného vyčerpání, a tak jeho útočištěm se stalo poslední město před Florida Keys. Byl tak unavený, že nekoukal nalevo ani napravo a rovnou si to namířil k prvnímu motelu u cesty a objednal si pokoj, který ho téměř nic nestál. Byl děsivý. S nespláchnutým záchodem, plným košem a sprchou, kde po někom zůstala špinavá houba. Zapnul ventilátor a odfoukl špínu. O jedné ráno už mu bylo jedno, kde leží, protože byl příliš unavený a mimo to – bylo to levné ubytování. Jeho podmínky na Tortugách byly dokonce ještě víc sparťanské. Jeho pokoj bylo kempovací místo za tři dolary. Všichni ptáci, které během dne viděl, byli senzační - dostal tereje a nodyho bělotemného - ale na konci dne byl znovu na dně. Neměl ani telefon, takže nemohl zavolat otci. Stal se z něj jenom chlap se stanem pod hvězdami. Greg Miller si toto kempování moc nepromyslel. Jediné, co si zabalil, byla konzerva SPAMU. Všichni kempující kolem něho strávili den šnorchlováním a opalováním se a teď měli v plánu strávit noc pitím. Bylo již po sezóně, přestože byla hnízda na ostrově plná ptáků, nic je k lidem v kempech nelákalo. Spíš naopak. V kempech plných hlučných kluků nic nemohli najít k jídlu a báli se přiblížit. Miller si byl jistý, že je jich na ostrově opravdu hodně, ale protože seděli vedle sebe a moc nelétali, nedali se od sebe takřka rozeznat. Jak Miller posvítil na svojí plechovku SPAMU, dvě ženy na něho zavolaly. Obě byly v modrých plavkách a jemu to připadalo jako scéna z reklamy. Vypadalo to, že před tím šnorchlovaly na útesech a přilákala je loď plná mužů. Šly to prověřit. Muži nachytali plnou loď krevet. Každá z nich měla specifické požadavky na život. Dohoda byla, že svůj úlovek vymění za alkohol a výsledkem bylo, že vedle Millera se najednou ocitla velká zásoba krevet a garnátů spolu s velkým množstvím vína. Millera bez problému pozvaly a proto, když si opékal dary moře ,SPAM se stal historií - snažil se vysvětlit ženám, co je zajímavého na pozorování ptáků a o čem je Big Year, ale těm dvěma ženám, to co jim říkal, bylo naprosto fuk. Dokonce pily tak nekontrolovatelně, že na konci opékačky se ani nemohly zvednout. Millerovi to bylo jedno. Byl jediný pozorovatel na ostrově, pravděpodobně byl i jediný střízlivý. V tu noc usnul sám ve svém stanu bez spacího pytle a jako polštář mu sloužilo tričko omotané okolo bot. S plným žaludkem měl klidnou mysl. Zítra bude pozorovat ptáky a levně.

Číst dál...

Odlety tažných ptáků: Koloběh ptačí migrace

Když vypukne velké podzimní ptačí stěhování do teplých krajin, vždy mne přepadne tesknota. Poslové jara, které jsme za nevlídných předjarních slot tak netrpělivě vyhlíželi, nás znova a na dlouho opouštějí...

29 03 dudekDudek chocholatý odlétá na jih na přelomu srpna a září

Ptačí migrace vzrušovala lidskou zvědavost odjakživa a lidé si o její podstatě navymýšleli spoustu podivných teorií (viz Co o ptačí migraci ještě nevíte). Ani holá skutečnost ptačích tahů však není o nic méně vzrušující a přináší stále nové, dosud nezodpovězené otázky. V Evropě žije 87 stěhovavých ptačích druhů. Když se opeření tuláci vydají na podzimní tah, napočítají v Evropě radary kolem pěti miliard ptáků neúnavně mířících na jih.

Ptačí „vybavení“ pro navigaci
„Ptáci se nelíhnou s hvězdnou mapou zabudovanou v paměti, ale mají schopnost najít střed rotace hvězd,“ vysvětluje ornitolog Chris Mead. Za denního světla poskytuje obdobné vodítko sluneční jas. „Existuje také názor, že jedna z vnitřních struktur ptačího oka – pecten oculi – může sloužit jako ukazatel na slunečních hodinách a vrhat stín na oční pozadí, čímž poskytne k určení směru další vodítko,“ popisuje Chris Mead. „Pro navigaci podle Slunce není nezbytné, aby ho pták skutečně viděl, protože světlo procházející mraky je polarizované a ptáci jsou schopni ho i tak vnímat.“

Někteří ptáci využívají při svých dalekých putováních i čich a sluch. Teprve nedávno se zjistilo, že jsou citliví také na nepatrné změny zemské přitažlivosti a dokážou reagovat na sílu sluneční koróny, která vzniká v důsledku otáčení Země. Téměř nadpřirozeně působí schopnost ptáků orientovat se podle magnetismu.

29 01 vcelojedVčelojedové lesní musejí na své cestě překonat až 10 000 kilometrů. V květnu 1985 letělo při jarním tahu přes Saharu 227 000 včelojedů

Překážky a nebezpečí
Na okřídlené poutníky číhá mnoho nebezpečí a překážek. Ptačím cestovatelům může zkomplikovat cestu nepříznivé počasí, vážným problémem je i neustálé odlesňování krajiny.

Na mnohé opeřence číhají pytláci s puškami. Například nádherní dravci včelojedové lesní musejí na své cestě překonat 4 000–10 000 kilometrů. Během náročné cesty jsou nemilosrdně loveni nejen v Itálii, ale i na Maltě a v Tunisku.

Stěhovaví ptáci jsou rovněž nuceni překonávat moře a vysoké hory. Jedním z nejextrémnějších přeletů je stěhovavý tah hus tibetských, které při své cestě přelétají himálajské průsmyky až ve výšce 6 000 metrů nad mořem.

Odlet podle „pořadníku“
Lidové pranostiky mnoha evropských národů tvrdí, že vlaštovky obecné (Hirundo rustica) se vydávají na svou každoroční dalekou cestu do zimovišť přesně 8. září, aby se zase přesně 25. března navrátily na svá evropská hnízdiště. Realita je však pochopitelně poněkud jiná.

Už koncem srpna nás opouštějí první jiřičky obecné (Delichon urbica). Jiní příslušníci jejich druhu ovšem ve stejnou dobu ještě horlivě vychovávají svou třetí snůšku a opouštějí nás až koncem září nebo počátkem října. Příprava na odlet, kdy se jiřičky ve velkých hejnech seskupují na drátech elektrického vedení, je nepřehlédnutelná. Asi v polovině září (podle charakteru počasí) nás opouštějí i vlaštovky obecné. Také ony se před odletem sdružují do velkých hejn na společných nocovištích.

Na cestě k africkým zimovištím urazí vlaštovky a jiřičky (ale také např. břehule říční, pěnice slavíkové, rákosníci, ťuhýci obecní, lejsci a čápi bílí a černí) asi 5 000 kilometrů. Druhy, které loví ve vzduchu za letu hmyz (např. jiřičky a vlaštovky), putují za denního světla a urazí tak přibližně 200 km denně. Ani druhy plachtící v termikách ale nemohou létat v noci. Za noční migranty jsou odborníky považováni např. drozdové, králíčci a špačkové. Většina bezkonkurenčních „dálkařů“ (rorýsi, rybáci, bahňáci překonávající Tichý oceán apod.) však putuje takřka nonstop.

Letmí návštěvníci
Na našich hnízdištích se příliš nezdržuje rorýs obecný (Apus apus), který přilétá v květnu a zpět do Jižní Afriky odlétá v srpnu. Rorýsové jsou skvělí letci a ve vzduchu tráví takřka celý svůj život. Díky radarům bylo zjištěno, že se i mimo dobu svého tahu často vznesou až do výše tří kilometrů, kde za letu dřímají na nebeském loži.

Krátkou návštěvou poctí Českou kotlinu také například žluva hajní (Oriolus oriolus) a kukačka obecná (Cuculus canorus) – oba druhy k nám dorazí většinou až v květnu a odlétají již koncem srpna. Jen o něco později nás opouští například vlha pestrá (Merops apiaster), mandelík hajní (Coracias garrulus), krutihlav obecný (Jynx torquilla) nebo dudek chocholatý (Upupa epops).

Řada druhů stěhovavých ptáků však u nás naštěstí pro své obdivovatele zůstává déle. Odlétají až v říjnu a některé druhy (např. špačci obecní, zvonci zelení, kosové horští, různé druhy drozdů ...) nás svojí návštěvou poctí až do konce listopadu.

29 02 mandelikMandelík hajní odlétá na jih na přelomu srpna a září

Co o ptačí migraci ještě nevíte
Kam za ptačími migranty
Ptáky houfující se před dalekou cestou je možné pozorovat dokonce i ve městech. Z opravdu vyhlášených ptačích shromaždišť jsou České republice nejbližší německé Waddenzee a Rujana, Neziderské jezero v Rakousku, italské mokřady řeky Pádu a Hortobágy v Maďarsku. Tady se shromažďují statisíce tažných ptáků.

Let na Měsíc a záhadné proměny
Sezónní mizení a jarní návrat mnoha druhů ptáků vyvolával v lidských myslích množství pošetilých teorií a hypotéz. Lidé se třeba domnívali, že ptáci odlétají na podzim na Měsíc, odkud se na jaře opět navracejí. Řecký filozof Aristoteles napsal, že rehek zahradní (který migruje z Řecka do subsaharské Afriky) se v létě promění v červenku, a že pěnice slavíková se na zimu mění v pěnici černohlavou. Jiní pozorovatelé – například Olaus Magnus a britský přírodovědec Gilbert White – byli přesvědčeni, že tažní ptáci přečkávají zimu zahrabáni v bahně na dně rybníků, řek a jezer. Tento názor převažoval až do 18. století.

Jak se zkoumá migrace
Ornitologové získávají informace o ptačí migraci pomocí klasických kroužků. U malých ptáků je naděje na zpětné hlášení jen asi 1:300, u větších druhů (např. kachen, hus atd.) je zpětná vazba příznivější – asi 1:10.

V posledních patnácti letech začali ornitologové připevňovat větším ptákům (např. dravcům, čápům nebo sovám) malé vysílačky. Nejnovější typy radiových přístrojů vysílají signály přes satelity do pozemních stanic, a je tak možno sledovat a mapovat celou tahovou trasu.

zdroj: stoplusjednicka.cz

Číst dál...

kapitola devátá Yucatan Express

Během horké dubnové noci hluboko v yucatanské džungli poletoval kolibřík rubínohrdlý. Kolibřík byl hladový, ale to nebylo poslední dobou nic nového. Za poslední dva týdny bylo jídlo jeho hlavní denní náplní. Nějaké vešky, pavouci, včely a hlavně nektar, který vážil 2x více než on sám. Na jeho hrudníku se začly objevovat žluté kuličky tuku. Vážil už skoro 2 peny a jeho život závisel právě na tomto tuku před nastávající cestou. Většinu dne tu bylo 41 °C a foukal tady celkem silný vítr. Tukan krátkozobý, o mnoho větší příbuzný tohoto malého tvorečka, se taky musel schovat do stínu. V době, kdy už sluníčko pomalu zapadalo za obzor, spolu se svým příbuzným s dlouhými zatočenými pírky na ocase mohl vylézt ze stínu. Okolní stromy se rozezněly zpěvy ptáků a cestovatelů, jako byl on. Vše se zdálo být v pořádku. Vyletěl za potravou tak, jako to udělalo mnoho dalších, mezi kterými byli např. tangarovití, kteří vypadali jako malé ohnivé kuličky, strnadovití, kteří na sobě měli tolik barev jako vegaské tanečnice a potom lesňáčkovití, kteří byli kombinací různých poddruhů. Někteří z nich měli oranžové hlavičky, modrá záda a žlutá bříška. Na bocích měli pruhy jako zebra. Mezi ně se zamíchaly tisíce samiček kolibříků rubínohrdlých, které vypadaly jako malí nenápadní ptáci o velikosti malíčku se zelenými zády, nevýrazným bříškem a hnědými křídly. Každá z nich měla před sebou dlouhou cestu. Musely přeletět mnoho mil do Mexika. Nejtěžší pro samičky tohoto malého ptáčka bylo, že kdyby se cestou zastavily, vítr by je odvál a ony by umřely. Když se jim povedlo tuto cestu zdolat, dostaly možnost dvě nebo tři sekundy se pářit s promiskuitním samečkem s výrazným červeným krkem. Aby se samička neztratila během letu, který pokračoval celé dny i noci nostop, spoléhala se na mozek, který je menší než hrášek. Lidé, jejichž hlavy byly víc než 1000x větší se stale snažili pochopit tuto neuvěřitelnou cestu – zázrak migrace
Migrace ptáků fascinovala lidi už od té doby, co se poprvé koukli na oblohu.
I ten čáp na nebi zná svá období, hrdlička, rorýs i drozd dodržují čas, kdy se mají stěhovat. Můj lid ale netuší, neví, co Hospodin nařídil. Jeremiáš 8:7.
Migrace se dlouho považovala za znak toho, že ptáci jsou chytřejší než lidé, čápi na obloze vždy věděli ,kdy je ten správný čas, hrdličky, jeřábi a vlaštovky vždy věděli, kdy se mají vrátit. A lidé to dlouho považovali za boží dokonalost, zrovna tak jako se Bůh postaral o Mojžíše v poušti. Vědci nyní hovoří o tom, že migrace druhů, které hnízdí v Eurazii a zimují v Africe je prostě jenom část životního cyklu. Dokonce i pohané věděli, že během migrace se děje něco zvláštního. Homér začal 3 kapitolu Iliady zvukem Trojanů táhnoucích do boje, a že to byl takový halas, jako když divocí jeřábi letí v bouřce nad rozbouřeným mořem.
Ale poznávání migrace mělo daleko od jejího pochopení. Aristoteles, expert na logiku a metafyziku, byl vlaškovkami přímo ohromený. Myslel si, že když se tito rychlí pojídači hmyzu během podzimu ztratí z oblohy, je to jen proto, že hybernují v dírách ve stromech. Byl si svojí teorií jistý, že dokonce o tom napsal celou stať. Když se tmavý eurazijský rehek přesunul do teplých krajim a jeho místo v potravním řetězci nahradila oranžová červenka, Aristoteles si myslel, že se tihle ptáci mění během úchvatné podívané podobně jako housenky na motýly. (Alespoň, že tihle si zachovávali svou opeřenou krásu). A Římané si např. mysleli, že vlaštovky se příchodem podzimu mění v žáby.
V roce 1703 se Angličané začali považovat za lidi rozumu a víry a podali vlastní vysvětlení otázky: Odkud se berou čápi, holubi, jeřábi a vlaštovky a jak je možné, že vždy přesně vědí, kdy se mají vrátit? Jejich odpověd zněla, že zimují na měsíci.
Koncem 18 století Karl Line začal klasifikovat ptáky a Darwin přišel na to, jak se vyvinuli – a díky pozorování jeho slavných 13ti pěnkav z Galapág se mu povedlo napsat knihu O původu druhů – migrace se tak stala méně záhadnou. Popsal v ní evoluci a životní cyklus, rozlišení těchto druhů ve vzhledu, tvaru zobáku či rozlišném a různorodém způsobu života. Poprvé v historii umožnila lodní doprava cestování na dlouhé vzdálennosti za těmito ptáky. Biologové mohli křižovat zem ze severu na jih a zase zpět. Díky tomu přišli na to, že mnoho druhů ptáků z jejich domova přeletělo velké vzdálenosti. A z migrace se stal běžně známý fakt.
Otázky a záhady migrace zůstaly nevyřešené. Vědělo se o tom, že letecké trasy spojují Ameriku se severem, ale přesná cesta zůstala záhadou. Možná, že někteří z pozemských ptáků jako jsou například lesňáčci, si možná někdy dají pauzu na některém z tankerů uprostřed cesty, ale i tak jim cesta nad Golfským proudem do Mexika dá dost zabrat. Vědci si mysleli, že ptáci jen proletí nad vodou. Ale v roce 1945 si texaský profesor George Williams si položil otázku: Proč by maličcí zpěvaví ptáci riskovali život přeletem nad 500 mil zálivem, když ho mohou pouze obletět. Aby se ujistil, že ho nikdo nebude ignorovat, obrátil se do minulosti a napsal – měsíční blbost. Napsal, že golfská migrace je stejně tak logická jako víra, že vnitřek měsíce je ze zeleného sýra. Na to take neexistoval žádný důkaz. I když si progesor Williams uvědomoval, že mnoho druhů se magicky objevovalo v ty samé dny na golfském pobřeží Spojených států, usuzoval, že tito ptáci jsou pozemští ptáci, které na moře odvál vítr, a oni se zoufale snaží vrátit.
Williamsův výstřelek se zeleným sýrem vyvolal takový poprask, že ornitologové zůstávali celou noc vzhůru jen proto, aby toto jeho tvrzení mohli vyvrátit. Nejúspěšnější byla Luisianská univerzita a její výzkumný pracovník George Lowery, který strávil jaro 1948 pozorováním měsíce s teleskopem s 20 násobným zvětšením z jižní části golfského pobřeží z Progreso v Mexiku. Při pozorování měsíce si uvědomil, že vidí zpěvavé ptáky vzlétat hodinu po zatmění. Křižovali oblohou ve světle měsíce a všichni směřovali na sever.
Během svých nocí na Yucutanu George Lowery “Pán měsíček” viděl, že jen málo kdy se během jedné hodiny zvedne víc jak 30 ptáků – trvá to jen chviličku zamířit dalekohled správným směrem, aby člověk viděl, že cesta je otevřená a mohl vyvrátit teorii se sýrem. Nikdo ale nevěděl, kolik ptáků tuto cestu využívá. Velký průlom přišel od ornitologa, který překvapivě přišel na svůj největší objev uvnitř domu. V polovině 60 let Sid Gauthreaux zjistil, že nova skupina vládních radarů snímá Golfské pobřeží od Brownsville v Texase až po Key West na Floridě. Díky tomuto vybavení byl schopný předpovídat počasí, ale Gauthreaux zjistil, že citlivé radary si na obloze všimly i pohybu něčeho jiného – důkazu migrujících ptáků. Jedna malá tečka na radaru reprezentovala jednu malou skupinu ptáků. Když se Sid Gauthreaux podíval na záznamy, tak zjistil, že je to tečka za tečkou – skupina za skupinou. Naštěstí se vláda zachovala jako vláda a zaarchivovala téměř každý snímek od roku 1957, kdy tuto síť radarů spustila. Sid Gauthreaux se prokousal stovkami snímků. Byla to namáhavá práce, ale dokázal tak, že tato trasa je jednou z nejdůležitějších ptačích “dálnic” a teď je známá jako Yucatan Express.
Sid Gauthreaux odhadl, že během migrace putují milióny ptáků a na jejím vrcholu to může být i 45 milionů jedinců během jedné noci. Těchto 45 miliónů překoná 300 mil z Corpus Christi v Texasu do Lake Charles v Louisianě, což vychází na asi 150 tisíc jedinců na míli nebo 150 tisíc na jeden městský blok.
Tato čísla byla ohromující a byla získána díky jednotlivci. Výzkumník jménem Richard Graber z university v Illinois byl natolik uchvácen vytrvalostí zpěvavých ptáků, že chytil drozda šedolícího – což je menší a méně výrazný příbuzný druh drozda stěhovavého – a připevnil na něj malý vysílač. Richard Graber se vydal na jeho sledování v malém sportovním letadle. Drozd šedolící vzlétl v centru lllinoii a letěl průměrnou rychlostí 50mil/hod (popohnal ho vítr o rychlosti 27mil, který měl v zádech). Na Michiganském jezeru kvůli bezpečnosti letadlo muselo přistát u břehu, ale ptáček, který vážil jednu unci, pokračoval dál, takže díky tady tomu o 8 hodin později a 400 mil déle pronásledování toho ptáčka konečně skončilo, protože pilot musel doplnit palivo. Ale ptáček pokračoval bez zastávky.
Tento pták měl nepochybně výdrž, aby zvládl tuhle závratnou cestu a lidé to prostě museli přijmout jako fakt.
Další druh migroval sám, osamocen. Zatím co ostatní druhy létaly spolu v majestátních aerodynamických seskupeních, kolibřík rubínohrdlý létal sám. Dokonce si ani nepomáhali s určením trasy. Tento pták byl totiž od přírody samotář. Byl to jediný druh, který se dokázal vznášet na místě letět pozpátku, a nebo dokoce hlavou dolů. Ale tuhle noc ho zajímal pouze jediný směr – sever. Pod ním se rozprostírala voda a velký prostor golfského zálivu byl přímo před ním. Přelétával z místa na místo, dokud nenašel ten správný vítr, 14 mil/hod a bez turbulencí. Různé druhy dávaly přednost různým větrům na své dlouhé cestě na sever. Bahňáci a třeba lyskonoh úzkozobý často létali tak nízko, že se dali pozorovat pouze tehdy, když bylo sluníčko daleko nad obzorem. Nad nimi létali kolibříci a zpěvaví ptáci, kteří se typicky drželi v rozmezí 500 až 2000 stop nad hladinou moře. (Většina zpěvných ptáků je tak malá, aby se dali pozorovat bez dalekohledu, když letí výš jak 1000 stop). Vysoko na obloze létali ti nejsilnější ptáci. Nejvíc pobřežní druhy, které dokázaly vyletět až 3 míle nad hladinu moře – naštěstí příroda má vždycky svoje vyjímky, nebo se snaží ohromit. 21 tisíc stop nad Nevadskou pouší se jednou srazilo dopravní letadlo s kachnou divokou. Horolezci na vrcholu Mount Everestu ve výšce 8848m byli překvapeni, když si všimli, že jim nad hlavami létaly husy.
Po 4 hodinách letu nad Golfským průlivem tento malý ptáček dosáhl rychlosti 30 mil/hod a stále mířil k Americe. Jak je možné, že se na svojí cestě neztratí? Některé studie ukázaly, že ptáci by mohli sledovat hvězdy např. Polárka je pevný bod na obloze, který se nikdy nehýbe. Ostatní výzkumníci ale našli propojení s polarizovaným světlem, které se vytváří na večerní obloze. Ale ani tyto teorie nevysvětlují, jak se dokáží bezpečně navigovat v úplné tmě, mlze a mracích. Pravda je, že ani nejlepší vědci stále nevědí, jak ptačí mozek najde cestu.
V době, kdy vycházelo slunce, se malý ptáček stával malým stínem na obloze. Překonal už 300 mil a spaloval rychle své zásoby tuku. Za normálních okolností je jeho metabolismus tak rychlý, že se musí najíst přibližně každých 20 minut, aby zůstal plný sil. To znamená, že každý den sní potravu o polovině své váhy a vypije vodu o osminásobku své váhy. Za posledních 10 hodin migrace ale nic. Jeho malá křídla se hnula 50x/sekundu a jeho srdce mělo frekvenci 1000 tepů za minutu. Jeho váha klesla už o 25 % původní váhy.
Na obzoru se začínaly objevovat problémy. 200 mil odsud mohl Greg Miller bez problémů vidět, co se děje. Černé bouřkové mraky se zavíraly nad pobřežím Texasu. Miller věděl přesně, co má dělat, a vyrazil do srdce bouře.
Al Levantin tam byl už dávno a Sandy Komito dokonce stihl být už promočený deštěm, který bouře přinesla.
Během vrcholu migrace soutěživí pozorovatelé snili o špatném počasí. Dokonce po něm toužili. Čím horší, tím lepší. Nejlepší tak na dvě vrstvy oblečení.
A důvod? Průvodní jevy.
V takovém počasí totiž vznikal přírodní fenomen, kdy migrující ptáci pod náporem větru a nízkého tlaku doslova padají níže, aby v menších výškách našli bezpečnější útočiště. Mnoho let tento jev ani nemusí nastat. Stálé větry v kombinaci s pokojnou oblohou dovolí ptákům bez problémů odletět na jejich hnízdiště. Ale když tento jev nastane, vznikají legendy. Vypadá to totiž jako by někdo ptáky z oblohy teleportoval přímo k nim. Tisíce ptáků se ukáží jen tak z ničeho nic. Větve stromů se prohýbaly pod vahou tangar šarlatových, trávníky byly plné lesňáčků a křoví v okolí vypadalo jako vánoční stromek obsypán barevnými ptáky.
Pro většinu pozorovatelů byl tento jev úžasnou podívanou. Ale pro pozorovatele Big Year byl velkou zkratkou. Šetřil jejich čas. Každý pták, kterého mohli pozorovat na zemi, jak si vyčerpáním sedl a odpočíval, jim ušetřil čas i námahu, protože nemuseli mnohé tyto ptáky pronásledovat na jejich hnízdiště. Žádný ze soutěživých pozorovatelů si nemohl dovolit tento fenomém „příležitosti“ zmeškat.
Greg Miller hnal svoje auto rychlostí až 80 mil/hod a sebe potom až na hranice svých možností.
Kolibřík se ztrácel rychle. Když uhodila bouřka, jeho zásoby tuku byly už malé. A ted byly pryč úplně. Jediné, co mohl nyní spalovat, byly svaly a s každým mávnutím křídla byl kousek pryč. Jeho tělo pojídalo samo sebe za živa. 16 hodin letu ve větru ho přineslo 20 mil od pobřeží, ale tyhle větry se nyní točily kolem oka bouře a místo toho, aby je měl v zádech, tlačily ho do tváře. Potřeboval 2x tolik síly, aby urazil poloviční vzdálenost. Všude v bouři vítr a srážel migrující ptáky níž a níž a nechal je zápasit těsně nad mořskou hladinou. I tenhle malý ptáček byl už téměř ve vodě. Neuměl však plavat, ani se udržet na hladině. Jedno ponoření a jeho život je minulost.
Lidé už dlouho rozuměli nebezpečí golfských proudů. Na začátku 20. století námořník na lodi 30 mil od delty Mississippi s úžasem sledoval, jak stovky migrujících lesňáčků při zápase se studeným větrem spadly a utopily se. Po další bouři v dubnu 1995 se David a Melissa Wiedenfeld z Louisiany prošli po pláži blízko Grand Isle, Louisiana a našli 7000 mrtvých ptáků na jednu míli. Usoudili, že tahle jediná bouře dokázala zabít 40 000 zpěvných ptáků, kteří se dali rozdělit do 45 různých druhů. Golfské katastrofy byly dost běžné, že příroda musela zvýšit své šance pomocí evoluce, aby uchránila celé druhy před vymřením v drsných bouřích. Mnoho druhů včetně kolibříka rubínohrdlého se rozdělovaly do dvou skupin – na ty, které migrovaly nad vodou, a na ty, které migrovaly nad souší. Ty, které migrovaly nad souší, se musely vypořádat s predátory a ty, které letěly nad vodou, se zase musely vypořádat se sílou divočiny.
Kolibřík měl na dosah pobřeží. Hustý déšť se vznášel dolů od bouřkové oblasti. V porovnání s tělem měl tento drobný ptáček největší srdce ze všech teplokrevných živočichů a tlačil ho až na hranici možností. Jeho plíce stejně jako u všech ptáků zůstávaly plné. Konkrétně byly podpořeny speciálními vzdušnými vaky, které jim stále dodávaly vzduch.
Slábl stále rychleji.
A potom se mezi vlnami objevila zem! A nebyla to jen obyčejná bažina na pobřeží, ale stromy, velké a silné stromy. Objevovaly se přímo za hranicí oceánu. Už byl skoro tam. Možná se zachrání, možná to zvládne. Jeho křídla byla bičovaná větrem a deštěm. Bojoval ale tvrdě. Čím byl blíž, tím lépe viděl. Břestovce a dřezovec trojtrnný, dub černý, a další dřeviny se vynořily na hranici oceánu. Přistál na břestovci tak tvrdě, jako kdyby jen spadl z oblohy. Byl slabý. Ztratil tak moc ze svého tuku i svalů během své 14ti hodinové cesty, že už vážil jen desetinu unce. Možná se někde na druhé straně v bažinách časem objeví ostatní, ale on to už dokázal. Pokořil Golfský proud a přežil. Tento dvounohý tvoreček se předklonil a vydal hluboký odhodlaný zvuk. “kolibřík rubínohrdlý,” oznámil Sandy Komito, který stál v dešti nedaleko od míst, kde našel kolibřík spásné útočiště.
Posledních deset dní se Komito zdržoval na vyvýšeném bodě ostrova, který byl během těchto bouří velmi důležitým bodem. Na obloze se ženili všichni čerti a okolí kolem ostrova nebylo vůbec vidět. Komito se ve své skupině tak velmi nudil, že začal nadávat školákům a skautům co stáli okolo – hluk a zmatek přilákal moskyty. (Bůh žehnej Britům – prohlásil. Kdyby se nestaly snadnou návnadou pro všechen ten hmyz v bouři, zaživa by nás moskyti sežrali).
Teď bylo čekání u konce. Kolibřík seděl přímo před ním na větvi. Byl tak vyčerpaný a jeho přítomnost tak jasná, že Komito ani nepotřeboval dalekohled, aby ho našel nebo určil. Mimo to byl tenhle ptáček běžný během léta v zahradách na východním pobřeží a proto Komito čekal, že jich uvidí během svého roku stovky.
Nic extra.
Obloha shazovala ptáky na ostrov a on musel najít něco lepšího než kolibříka rubínohrdlého.
Pro některé lidi byl tento ostrov zvláštní. Začátečníci mu ani neříkali ostrov. Je to male město východně od Houstonu, 20 mil od mezistátní dálnice a míli od roily Gulf. Obklopovaly ho rýžová pole, protože díky své veliké vlhkosti byl na to ideální. Rýžová pole se střídala s olejnými díky nízké poloze ostrova. Dokonce ani vyvýšené body nebyly příliž vysoko. Zvedal se jen 32 stop nad hladinou oceánu. Voda byla plná soli, ale to zas tak moc nevadilo. Díky živinám z oceánu poskytovala bohatá půda zázemí pro mnoho 15-20 metrových stromů. Byla to zelená oáza, která se tyčila z oceánu, viditelná na míle daleko. A byl to významný bod při cestě z Yucutanu do Alabamy nad golfským pobřežím. Pověst tohoto ostrova zdaleka překonávala jeho velikost. Běžně přitahoval ptáky a s nimi i pozorovatele od Los Angeles až po Londýn. Hlavní oblast pokrývala pouze 15 akrů a každý rok se na tomto malém kousku shromaždilo víc než 6000 lidí doufajících ve svůj úspěch.
Nebylo to sice nejpopulárnější místo, ale i tak dávalo velikou naději všem pozorovatelům – přírodní rezervace Santa Anna v Texasu a Cape May na jihu New Jersey přilákaly každý rok asi 100 000 pozorovatelů. Pro porovnání z jiného hlediska tento ostrov nebyl ani nejbohatší. Každý rok do místní ekonomiky napumpovali pozorovatelé asi 2,5 miliónu dolarů. A to byl jen zlomek toho, co se dělo jinde např. utratili 15 mil. dolarů při pozorování velké migrace Crane nad Grand Island v Nebrasce. Ale na tři týdny během dubna byl tento ostrov nepochybně středem pozorovatelského vesmíru.
Bylo to tu tak populární, že se vedení ostrova rozhodlo uznat pozorovatelství ptáků za oficiální sport. Audubonova organizace to rozhlásila a ustanovila skupinu lidí, aby na to dohlížela. Během dobrého roku tato skupina čítala až 40-50 lidí, kteří dohlíželi na sílu větru a množství srážek, aby včas varovali před nepříznivým počasím. Ale mnoho zarytých pozorovatelů stejně přišlo a voda je moc netrápila. Bylo jim jedno, že se tu chodí z místa na místo v trapných fialových pláštěnkách. Méně používané stezky byly jen bahno rozšlapané ve vodě. Byly tu ale strategicky rozmístěné lavičky, aby ulevily unaveným pozorovatelům. Naproti tomu nejpoužívanější stezky byly tvrdé jako beton. Zadupaly je tisíce kroků místních nadšenců. I když všichni přišli kvůli ptákům, největší rozruch tu způsobovali lidé.
V jednom kuse tu někdo rozkládal stativ nebo vytahoval dalekohled. Jsou tu Britové se svými plnými karavany, stejně jako byznysmani a všichni sem cpou zrovna ty svoje čočky, když vyčerpaní ptáci jsou tak svolní a odrovnaní, že sedí téměř na dosah ruky a jen těžko by se zmohli k úniku. Což je dohnalo k až k lhostejnosti. Ale Britové, kteří z tohoto výletu chtěli udělat životní zážitek, se na něj připravovali měsíce. Chtěli vidět tolik druhů z Nového světa, jak jen to bude možné. Jejich měsíce příprav znamenaly, že mnoho z nich vědělo o severoamerických ptácích víc detailů, než většina severoamerických pozorovatelů.
Zástupy ctižádostivých žen, které se vůbec nestaraly o svůj vzhled a očividně chtěly dokázat, že jsou lepší než muži, protože pravděpodobně měly nějakou krizi středního věku. V zástupech prohledávaly ostrov a doufaly, že najdou nějaký vzácný druh. Právě mezi nimi se nejrychleji rozšířil objev dlaskovce růžovoprsého. Po tomhle objevu se všechny shlukly k sobě. I když za normálních okolností se tyhle “ženy” spíše smály mezi sebou, pomlouvaly a smály se každé blbosti. Úšklebky a smích u nich vyvolal jakýkoli tvor s křídly nebo peřím.
Nejhlučnější však byly manželé nebo tak aspoň působili. Vždycky se zavěsili na nějakého jiného pozorovatele a šli za ním všude. Chtěli poznat tolik druhů, kolik to jen bylo možné. Naléhali na něj a hádali se mezi sebou o čem pozorování ptáků skutečně je. Obvykle to ale stojí komáří kousnutí, stání v prudkém dešti nebo ve větru či v mraze a jen těžko se to dá nazvat dovolenou. Obvykle to končí unavenou osobou sklánějící se nad večeří ve špinavém autě nebo uléhající do špinavé postele v nekvalitním hotelu.To byla odpověď, které se jim dostávalo nejčastěji.
Jen slídit a slídit, nic jiného. Přesně takoví jsou mladí Turci, nikdy neodpočívají a dají se bez problémů poznat podle typického oblečení a divné čepice. Nejhorší na nich ale je, že mluví způsobem jako by všechno věděli a dokonce to tak i vypadá do té doby, než je volání samičky lesňáčka změní na absolutní tupce. Až potom se ukáže, co jsou zač, když žádají o radu s určením. Často jsou vychytralí, a aby se lísali, používají hodně slov “ Ano, paní”, “ Ano, pane” a “ Moc děkuji”. Byly tu i rezervované typy, většinou muži, kteří tu číhali o samotě jako osamělý orel do té doby, než někdo objevil vážně vzácného ptáka. Potom se vrhli tím směrem. Tito muži byli velmi soutěživí a měli soutěžní horečku. Bavili se o svých seznamech. Všichni tito lidé chodili v kruzích o velikosti 4 bloků a čuměli do nebe. Většinou šeptali, všichni se chovali jako v kostele v neděli. Všechno to bylo takové uhlazené, zdvořilé, správné a civilizované. Komito se z toho mohl bláznil.
Opravdu se moc snažil, aby zůstal potichu a nic neřekl. Vážně. Ale vzhledem k tomu, že na toto místo chodilo zhruba 500 lidí denně, nemohl odolat klaunovi, který se v něm ukrýval. V jednom bodě se dvě skupiny shlukly okolo nízko položené větve dubu, která jim poskytovala pohled na zajímavého návštěvníka. Lelek karolínský byl malý ptáček o velikosti červenky, který v noci loví hmyz a přes den obvykle spí a má na sobě perfektní kamufláž, která vypadá jako staré, suché listí. Obvykle je ho velmi lehké přehlédnout a Komito byl právě proto rád, že se připojil k davu, který měl to štěstí, že na lelka narazil. Jen málokdy je možné lelka karolínského vidět během dne. Většinou pozorovatelé v noci jezdí po cestách na okrajích lesů, svítí baterkou do tmy a doufají, že uvidí odlesk ptačích očí. Ano, šampion obhajující svůj Big Year potvrdil, že je to skvělý objev, který tu našli. Komito začal probírat tento objev s dalším zkušeným pozorovatelem Jonem Dunnem, který byl vedoucí pozorovatel pro severoamerickou příručku National Geographic. Tento muž se přidával ke všem skupinám a křižoval státy jako Mojžíš Červené moře. Jon Dunn se kouknul na tohoto ptáka, prostudoval ho a přišel s novým výsledkem – není to lelek karolínský. Tento pták je lelek křiklavý. Tyto dva druhy byly velmi podobné, ale lelek křiklavý je asi o 25% menší a má bělejší ocas. Komito se podíval znovu blíž a uvědomil si, že Jon Dunn má pravdu. Komito si připadal trapně, jako kdyby mu někdo rozbil vajíčko o hlavu. Chyby byly vždycky součástí pozorování hry Big Year, ale Komito nerad přiznával svojí osobní chybu před někým takovým a ještě navíc před tak početnou skupinou lidí.
High Island bylo malé místo a Komito byl hrdý muž. Opravdu tu chtěl najít něco lepšího. Jel autem přímo do bouřky a posledních 10 dní snášel nepřízeň počasí právě proto, aby se dostal až sem a viděl, jak z oblohy spadne něco vzácného. Zatím však padaly z oblohy jen běžné druhy: kolibřík rubínohrdlý další druhy běžných kolibříků, lesnáčci zlatokřídlí, tangary ohnivé. Fajn sbírka ptačích druhů, ale nic, co by mu zaručilo vítězství a zlomilo rekordy Bid Year.
Možná, že tohle pozorování bude hodně náročné, ale Dunn dal Komitovi typ na dalšího vzácnějšího ptáka. Chřástal žlutavý byl prý nedaleko. Komito se rozhodl, že chřástala dostane.
Na své cestě, když odcházel, procházel okolo chodníku, kde nějaká žena pozorovala lesňáčky, nějací Britové pozorovali strnady a Komito narazil na něco naprosto nečekaného. Na Ala Levantina.
“Zdravím mistře”, řekl Al Levantin. Byl to jeho obvyklý pozdrav vždy, když narazil na Komita na nějakém neobvyklém místě. Bylo to už potřetí, co se setkali během prvních 4 měsíců tohoto roku. Vypadalo to tak, že pozdravy se rozvinou do konverzace. Levantin byl mistr v tom, aby mluvil jen tak o ničem celé hodiny, ale choval se jako tajný agent, když přišlo na osobní detaily.
A tak se tito dva účastníci Big Year na chodníku rozešli tak rychle, jako se sešli. Komito vyrazil za typem, který dostal od Dunna a Levantin zůstal, aby ukořistil 32 zpěvných druhů ptáků. Když už oba byli v bezpečí z dohledu toho druhého, položili si oba tu samou otázku – Co tu právě ten druhý dělá???
Chřástal žlutavý, to byl v pozorovatelském světě něco, jako taková Greta Garbo ve světě filmovém. Chtěl být o samotě a žil skrytým životem. Ptáci se dokázali vždy tak dobře zamaskovat, že byli téměř neviditelní. Zimu přežívali pouze v močálech na Spartina Grass a ve stínu zůstavali tak dlouho, že jen málokdy viděli svůj vlastní. Nikdy nechodili na otevřené prostory, a když cítili nebezpečí, dokázali zmizet jako pára nad hrncem. Nesnášeli létání tak moc, že si vědci mysleli a dokonce je i podezřívali, že všichni migrují během noci a to jen po souši a pěšky. Kdo ze soutěžících si chtěl připsat chřástala žlutavého na svůj seznam, musel se obrnit velkou trpělivostí a nachystat se čelit obtížím a nepohodlím, které vyplývaly z pozorování tohoto vzácného druhu. Tento pták byl totiž těžko k vidění a jen málo birderů si mohlo vzácného chřástala připsat na seznam. Díky americké Organizaci pro ryby a přírodu byl v minulých časech snažším cílem. Tehdy vláda Spojených států měla ve svém vozovém parku něco se jménem Rail buggy – což bylo obrovské auto s koly velkými 3 stopy vysoké a 4 stopy široké a dokázalo jednoduše projet i nejhnusnější bažiny v rezervaci Anahuac National Wildlife Refuge, která měla 34 000 akrů, kdy pozorovatelé mohli sedět v bezpečí na střeše tohoto auta a pozorovat okolí. Federální biologové začali být znepokojeni nebezpečím padajících obřích stromů, které způsobovaly otřesy těžkého auta, a tak v roce 1988 auto oficiálně dojezdilo. Během následující dekády většina pozorovatelů ptáka ze svého seznamu jednoduše vyškrtla. Bez tohoto auta, aby je k němu dostalo, byla cesta za tímto ptákem až příliž náročná. Takže když se Jun Dunn zmínil o možnosti pozorovat chřástala žlutavého v Anahuacu, Sandy Komito po této nabídce skočil přes veškeré očekávané problémy a nástrahy. Nyní, když už pozorovatelé nemohli pozorovat tohoto ptáka běžným způsobem, vrhli se po každé příležitosti, jak ho vidět. A tak se organizovaly obrovské akce pozorovatelských skupin, které mířily na Anahuackou cestu a jedné z nich se účastnil i Sandy Komito. Organizace pro ryby a přírodu dokonce pomohla této výpravě tím, že zpřístupnila část bažiny, která byla dlouho nepřístupná veřejnosti. Samozřejmě to mělo svůj důvod. Tato část se totiž nazývala Gator Marsh – Aligátoří močál. Anahuac byla domovem aligátorů. Těch velkých. Aligátorů tu byli stovky. Obvykle zůstávali pod vodou a drželi se dál od štěrkových cest, ale určitě byli všude kolem. Byli určitě jednou z hlavních atrakcí na starých cestách obřího auta. Byla zábava je sledovat z bezpečí střechy auta s obřími koly, ale mít je u nohou, to už bylo něco jiného. Někteří pozorovatelé se rozhodli, že si tuhle hru zahrají, ale jedině z bezpečí vyvýšených oblastí, dost vysoko nad Gator Marsh.
Zbytek dohnal ty, co šli napřed. Jediný způsob jak pozorovat chřástala žlutavého bylo zachytit jeho let. A ani to, nebylo nic jednoduchého. Dokonce ani s rojnicí pozorovatelů – o 60 lidech. Tento ptáček se dokázal pohybovat tak rychle a skrytě po zemi, že mohl utéct bez povšimnutí mezi nohama pozorovatelů. Pozorovatelé se proto rozhodli použít tajnou zbraň. Teror. Na dlouhá lana zavěsili desítky plechových kontejnerů nebo krabic od mléka. Vytvořili rojnici a táhli lano s navěšenými plechovkami, které dělaly neuvěřitelný rámus. Když se rojnice pohybovala dost rychle, byla šance, že ptáčka vyděsí dost na to, aby se zvedl do vzduchu – ale byla i šance, že jako první na hluk zareaguje aligator. Aby si Komito připsal vzácný druh, byl ochotný riskovat. Nebylo moc pozorovatelů jako on, kteří by byli ochotni podstoupit nebezpečí, aby viděli vzácný druh. Vypadalo, že Komito se snaží vyhnout i kolektivní práci navíc. Zatím co se ostatních 59 lidí prodíralo hustou trávou a tahalo mezi sebou těžká lana, Komito se přesunul na kraj lana a doufal, že bude mít dobrou pozici, aby si všimnul čehokoliv, co se vynoří. I když ostatní v husté trávě odváděli většinu těžké práce, Komito věděl, že mají mnohem menší šanci, že něco opravdu uvidí. Když se chřástal žlutavý pokusí utéct před nebezpečím, je velká pravděpodobnost, že uteče do nechráněné strany. To znamenalo, že nejlepší pozice by byla na konci lana. Komito se přemístil na konec jednoho lana a čekal, zda se ostatní podaří vyplašit ptáky. Po několika set metrech husté trávy už toho měli pozorovatelé dost a začali si stěžovat. Vláčit plastové kontejnery plné kamenů bylo náročné, ale i nejmenší pauza by dala zoufalému ptáčkovi možnost, jak utéct svým pronásledovatelům, museli pokračovat bez odpočinku. Konečně se něco před nimi mihlo. Tenhle ptáček vypadal, že by to mohl být jejich hledaný druh. Letěl nízko, aby ho mohli určit. Pták poplašeně letěl podél nataženého provazu, ale pak se rozhodl, že se usadí v trávě. Natažená rojnice se začala uzavírat okolo místa, kam pták usedl. Kruh se pomalu uzavíral. Komito vzpomínal na svůj první Big Year, kdy s ostatními pozorovateli, s kterými se sešel v jednom hotýlku, vytvořili rojnici a snažili se vyplašit druhy okolo hotelu. Už to bylo pár let a Komito od té doby v rojnici druhy „nelovil“. Konečně díky svému místu na konci rojnice, která se ještě zcela neuzavřela, zahlédl chřástala. Byl černý se stopami hnědé a žluté a vypadal jako by ho někdo zmáčknul mezi dvě cihly. Měkké kosti mu dovolovaly vtěsnat i do malých prostor a v kombinaci se zbarvením mu to poskytovalo dokonalý úkryt. Právě tyhle vlastnosti byly důvodem, proč se začalo říkat štíhlý jako chřástal žlutavý. Komito tušil, že ptáka, kterého na okamžik zahlédl, určil správně. Pomalu přešel s připraveným fotoaparátem na kraj kruhu, který svými těli vytvořili pozorovatelé. Rychle zaostřil a „úlovek“ v podobě fotografie chřástala žlutavého byl jeho. I hned se otočil a odcházel, pták byl jeho, viděl vzácného chřástala. Nic jiného ho tady v močálu nezajímalo po tom, co pták odletěl.
Greg Miller se dostal na High Island bez toho, aniž by platil pokutu za překročení rychlosti, stejně mu rychlá jízda přes 200mil v hustém dešti nebyla nic platná. Víc jak tři hodiny se pak stejně plavil drsnou bouří, aby byl na ostově, než příjde ptačí spad, kdy unavení migrující ptáci hledají odpočinek a úkryt před bouří na ostrově. Žádná jiná událost nemohla upoutat v této době jeho pozornost víc, než blížící se ptačí „fallout“. Měl problémy vystoupit z lodě po dlouhé a divoké plavbě, ale adrenalin ho hnal za ptačími druhy. Přes všechno napětí se dokázal uklidnit, aby byl schopen sledovat svoje okolí. Zaujal ho rychlý pohyb na větvi nedalekého brestu. Byla to samička kolibříka rubínohrdlého, která si přišla pro svůj podíl hmyzu a nektaru. Pro Grega Millera to byl první kolibřík rubínohrdlý v roce. Pro ni to byl jen krátký odpočinek. Po cestě nad Golfským proudem zde dostala příležitost pořádně se najíst a doplnit energii, než bude pokračovat v migraci. Možná poletí až na sever Kanady, aby si našla partnera.

Číst dál...

kapitola osmá Modrá sova

Moudrá sova
Otázka byla jednoduchá. Kde je nejlepší místo na pozorování kalouse ušatého? Ale odpověď byla pro Grega Millera komplikovaná. Tento druh sov byl přelétavý. Jeden den mohla být na dubu, který stál na parkovišti, druhý den mohla být úplně jinde. Jak to vypadalo, kalousové ušatí se nejradši ukazovali v Nové Anglii na západě Skaliských hor. Miller ale věděl, kde mají svou skrýš a že doma jsou v Ohio. Při svých výletech do Arizony Miller skoro každý večer volal svému otci. Občas proto, aby si porovnali svoje poznámky o ptácích a občas proto, aby zahnal samotu. Naštěstí nikdy nepřišla řeč na rozvod. Miller byl za to vděčný. Jeho otec trpěl srdeční poruchou městnání srdce a jeho srdce fungovalo jen na 15 %. Po operaci srdce mu doktoři odhadovali 6 měsíců života. Ale nyní, v roce 1996 to už byly dva roky a jeho otec si vychutnával každý den svého života. Miller si tu otázku pokládal stále znova a znova. Pomohla by nebo naopak uškodila pořádná výprava za ptáky s jeho synem křehkému srdci jeho otce? Když se Miller konečně dostal k této otázce, jeho otec to rychle utnul hned na počátku. Samozřejmě, že chtěl jít na výpravu se svým synem, měl 68 let a už věděl, na co by mohl umřít. Ale Miller veděl, že tato cesta by mu mohla dát něco, aby dostal chuť do života. Vyrazili spolu za kalousem ušatým. Jeho otec byl hodně zesláblý. Miller to mohl vidět na jeho tváři a slyšet v jeho hlase. Každý krok byl pro něho více než namahavý, ale on přesto kráčel jeden krok za druhým, sněhem i větrem. Tady na pláních, kde se běžně lovili jeleni, prozkoumali jeden strom za druhým. Poslední hodinu hledali intenzivně kalouse ušatého, ale jediné, co zjistili, že jim utekl čas. Sluneční světlo zmizelo tak rychle jako energie Millerova otce. Možná opravdu neměl tolik sil a energie, jak si nejdříve mysleli. Za zatáčkou se před nimi objevila další postava, která zjevně pozorovala a hledala ptáky. Teenagerka s dalekohledem a Millerův otec hned pochopil, že další pár očí by pomohla být velká pomoc. Vy dva jděte napřed – řekl synovi a já se podívám tady vzadu, uvidíme, co kdo najde. Miller se snažil protestovat, ale jeho otec to nebral na zřetel. Pozorovatelka po Millerovém boku spolu s ním zmizela ve vzdáleném lese. To děvče mělo dost dobrý zrak, sluch i identifikační schonosti na to, aby tucet místních druhů ptactva pojmenovala bez jakékoliv příručky. Byla dost nadšená na to, aby vždy věřila, že kalous ušatý bude na dalším stromě. Ale byla dost opatrná na to, aby nevyplašila ptáky okolo. Připomínala mu jeho samého, když byl o 25 let mladší. Ale její optimismus nestačil na to, aby přilákal kalouse. Po další půl hodině se Miller začal znovu obávat o svého otce. Opět se zvedl vítr a Miller s děvčetem se vrátili po vlastních stopách. Miller začal mít divný svíravý pocit okolo žaludku. Proč jsem ho nechal vzadu, jestli se mu něco stalo – pospíchal k místu, kde se oba rozdělili, běžel a tekl z něho pot. Rozhléhl se dalekohledem a naštěstí uviděl svého otce v nedalekém lesíku. Stál pod stromem a vypadal v pořádku. Díky bohu! Ale nehýbal se. Miller zvednul svůj dalekohled a kouknu se do koruny javoru, pod kterým jeho otec stál. Kalous ušatý, který tam seděl, si všiml obou pozorovatelů a přeskakoval zmateným pohledem z otce na syna, ze syna na otce a zase zpět. I když byl zrak tohoto druhu vynikající, nedokázal rozpoznat rozdíl mezi těmito dvounohými kreaturami. Zmatený výraz vykouzlil úsměv nejen otci a synovi ale i samotné sově.

Číst dál...

Někteří ptáci vymizeli, jiní si k nám našli cestu, říká znalec ptačí říše

Dlouholetý ornitolog, bývalý pedagog a uznávaný znalec ptačí říše Dětmar Jäger by si mohl v klidu užívat zaslouženého důchodu. Každou volnou chvíli však věnuje procházkám v přírodě. I když mu záda tíží už osm křížků, pozorně naslouchá, co kde cvrliká, a pozoruje vše, co letí kolem. A pak o tom dokáže hodiny vyprávět.
Bydlíte na Ašsku, jste v přírodě prakticky denně. Překvapilo vás v posledních letech při pozorování něco?
Překvapilo? No ano, i tak se to dá říct. Je překvapivé, kolik druhů v minulosti běžných ptáků z naší přírody vymizelo. A to buď zcela, nebo jejich stavy silně poklesly. Na druhou stranu je ale třeba říct, že se tu objevily i nějaké druhy, které zde dříve nežily.

Z čeho vycházíte?
Z dlouholetého pozorování. Některé zdejší lokality sleduji soustavně. Jedna z nich je SOOS. Tady jsem dělal v 70. letech inventarizační průzkum. Měl jsem zjistit, co tu žije a kolik toho je. Před časem mne můj kolega Jiří Brabec z muzea uvrtal, abych zpracoval vývoj ornitofauny té oblasti, abych sepsal, co se tu vlastně za těch 50 let změnilo. To jsem si dal. Byla to hrozná práce. Chvílemi jsem litoval, že jsem mu to slíbil. Ale už je to hotovo a výsledky jsou docela zajímavé. Zjistil jsem, že se v této lokalitě objevilo šest nových druhů, z nichž jsme u některých ani nedoufali, že by tu mohly zahnízdit. Například jeřáb popelavý nebo slavík modráček. Další výsledky tak optimistické nejsou. U čtyř druhů ptáků došlo k rapidnímu poklesu počtu jedinců a 16 hnízdících ptačích druhů, jako třeba vodouš rudonohý nebo tetřívek, z lokality úplně zmizelo. Když to vezmu kolem a kolem, celkově se stav v rezervaci zhoršil.

Jak je to v dalších lokalitách?
Není to žádní sláva. Na Chebsku vymizelo celkem devět hnízdících ptačích druhů. Třeba tetřev hlušec, tetřívek obecný, jeřábek lesní, vodouš rudonohý, chocholouš obecný, sýček obecný. A u řady druhů došlo k razantnímu poklesu jedinců. Poměrně vzácná je třeba dříve hojná koroptev polní. Málo je skřivanů polních, čejek chocholatých či sov pálených. Markantním příkladem je racek chechtavý. Na rybníku Amerika u Františkových Lázní hnízdily v minulosti až dva tisíce párů, vloni jich byla snad stovka, letos jen pár desítek.

Proč? Co je důvodem?
U těch racků těžko říct. Odborná literatura udává, že negativní vliv má i to, že se shromažďují na skládkách, kde může lehce dojít ke kontaminaci, nakažení, otravám. Určitě to ale není jediný důvod. Roli hraje celá řada faktorů.

A u ostatních ptáků? Proč ubývají?
To je na dlouhé povídání. Bezesporu má velký vliv člověk. To, že Zemi ovládl a vše přizpůsobuje svým požadavkům, to samozřejmě musí mít dopad. Intenzivní zemědělství, scelené lány monokultur, tam těžko něco může přežívat. Dalším příkladem jsou velkoplošné meliorace a používání pesticidů. To ptáky poškozuje nepřímo, když požírají otrávený hmyz. Velkým nebezpečím je houstnoucí doprava a velké skleněné plochy třeba kolem dopravních koridorů. Tady nepomůže pár nalepených siluet dravců. Musí tam být barevné pruhy nebo matná kolečka. Prostě něco, co ptáky upozorní, že je zde překážka. Problémem jsou třeba i průhledné autobusové zastávky. Ptáci hynou také na drátech elektrického vedení, nebezpečím jsou větrné elektrárny a silně osvětlené plochy, které ptáky ve tmě dezorientují. Obrovským problémem jsou plasty.

Myslela jsem, že se problém plastů týká zejména moří...
Kdepak. I tady u nás se válejí pytlíky, kusy provazů či vlasců z umělé hmoty. Ptáci je odnášejí do hnízd, kde se do nich mláďata zamotávají a hynou. Nesmím zapomenout ani na nelegální pronásledování, pytláctví a odstřel ptáků. Vzácní orli často doplácejí na pokládání otrávených návnad. Co ale nedokážu pochopit, je, když zpěváčci, které tady chráníme, opatrně chytáme, vážíme, měříme a kroužkujeme, končí při tahu na talířích gurmánů. A to včetně kriticky ohrožených druhů. Nechápu třeba Francouze nebo Italy, že si to nedokážou odpustit. Argumentují tím, že je to tradice. Ale to můžeme dodnes třeba pálit čarodějnice nebo házet kozly z věží. To taky bývala tradice. Už by bylo na čase takové myšlení změnit.

Řekl jste, že se tu naopak některé druhy objevily. Které?
To je trochu veselejší kapitola. Přibližně od 60. let se na Chebsku objevily druhy, které v minulosti vymizely, nebo tu prostě dříve nebyly. Začal se objevovat čáp černý, který býval na Moravě nebo Slovensku. První hnízdo bylo nalezeno v roce 1983 ve Slavkovském lese. Dnes už hnízdí v zalesněných oblastech prakticky na celém Chebsku. Dále to je luňák červený, krásný dravec, létá i nad Chebem. Od poloviny 80. let tu hnízdí pravidelně. Velmi atraktivní je jeřáb popelavý, který se tu nečekaně objevil. V roce 1992 zahnízdil na SOOSu a dnes hnízdí i na Tachovsku a jinde. Dalším překvapením je vlha pestrá.

To je ale teplomilný pták, ne?
Ano. Vlha se rozšířila z oblasti Středozemního moře. Já ten druh znám ze svých studentských let z jižní Moravy. Ale to překvapení, když jsme zjistili, že jsou vlhy i u nás, na Chebsku... První údaj byl z roku 2011, kdy se tady našel nějaký uhynulý kus, ale v roce 2013 jsme objevili dva hnízdící páry na Skalensku. Z dalších je to například slavík modráček, který hnízdí na SOOSu, bramborníček černohlavý, objevuje se tu opět krkavec velký, který zde byl kdysi vyhuben.

Vraťme se k vlhám. Vy prý máte v této souvislosti zajímavou zkušenost?
Když se na Chebsku objevila vzácná teplomilná vlha pestrá, usadila se v písčitých a jílovitých stěnách na Skalensku. Pták si v nich vyhrabává jakési nory, v nichž hnízdí. Jenže kolem stěny jezdily nákladní vozy a hrozilo, že otřesy nory zasypou. Seznámili jsme s problémem vedení firmy, která na Skalensku písky a jíly těží. Rozhodlo, že než vlhy vyvedou mladé, budou jejich vozy jezdit jinudy. Další pár si udělal domov přímo v deponii písku, kde při odebírání materiálu hrozilo stejné nebezpečí. I tady nám společnost vyšla vstříc. To oceňuji.

Stojíte i za projektem záchrany populace perlorodky říční na Ašsku. Jaká je situace kolem tohoto živočicha nyní?
Udělalo se toho hodně. Přibyly čističky odpadních vod, vybudoval se zde odchovný prvek, Jaroslav Hruška vypracoval metodu polopřirozeného odchovu, která se zde stále využívá. V potocích se díky tomu po letech objevily i mladé perlorodky. Jenže v poslední době stálá údržba zařízení, které má pomáhat perlorodkám v rozmnožování, pokulhává. V letošním roce není na odchovném prvku ani u potravních stružek dosud posekaná tráva. Nikdo také pravidelně nepečuje o komposty, chybí kropení a přehazování. Perlorodkám jsem věnoval kus profesního života a pomáhal jsem s jejich záchranou i později, když jsem byl v důchodu. Proto mi není tento stav lhostejný. Mohu jen doufat, že brzy dojde ke změně, že dosavadní boj o záchranu populace těchto kriticky ohrožených mlžů v ašských tocích nebude zbytečný.

Dětmar Jäger
Narodil se 22. listopadu 1936 v Aši. Po absolvování Vysoké školy zemědělské lesnické v Brně v roce 1960 nastoupil jako učitel na Střední zemědělskou školu v Chebu. Od roku 1956 je členem České společnosti ornitologické.
V šedesátých letech se aktivně zapojil do činnosti organizace TIS, což je nejstarší nevládní ekologická organizace v ČR. Z tohoto důvodu, ale také například kvůli nesouhlasu s událostmi v roce 1968, musel v období normalizace své učitelské místo opustit. Později pracoval na referátu životního prostředí Okresního úřadu v Chebu.
Zasloužil se mimo jiné o vznik přírodní rezervace Amerika u Františkových Lázní či o vyhlášení národní přírodní památky Lužní potok na Ašsku. O chráněná území na Ašsku, kde žije vzácná perlorodka říční, se stará dodnes.
Aktivně se zapojuje do odborných projektů České společnosti ornitologické, řadu let působil jako krajský koordinátor sčítání labutí velkých, takřka pět desetiletí mapuje výskyt ptačí populace v přírodní rezervaci SOOS. Jako ochranář a ornitolog organizuje exkurze a přednášky, svým působením mnoho přírodovědců nejen na Chebsku pozitivně ovlivnil.
V roce 2005 obdržel nejvyšší vyznamenání Českého svazu ochránců přírody „Příroda děkuje“. V roce 2013 se jako hlavní autor podílel na vydání publikace „Ptactvo Chebska“, která se věnuje unikátním druhům ptáků v regionu.

Zdroj: idnes.cz

Číst dál...

Orel křiklavý se vrací. Viděli ho na severu Moravy

Pouze na dvou místech České republiky se zatím podařilo zdokumentovat výskyt orla křiklavého, který z naší přírody vymizel. Poprvé to bylo v západních Čechách, nyní se ornitologové a ochránci zvířat radují na severu Moravy a ve Slezsku.

699976 gallery1 veijr

„V Česku se vyskytují čtyři druhy orlů: orel mořský, skalní, královský a orel křiklavý. Všichni tito majestátní dravci byli v minulosti nemilosrdně pronásledováni, díky přísné ochraně se však postupně v naší krajině opět zabydlují a hnízdí,“ sdělila Právu mluvčí ostravské zoo Šárka Nováková.

„Nyní se ochráncům přírody ze Záchranné stanice pro volně žijící živočichy v Bartošovicích na Novojičínsku a z ostravské zoo podařilo prokázat hnízdění orla křiklavého v Moravskoslezském kraji,“ dodala Nováková.

„Orel křiklavý byl v minulosti pronásledován tak, že jeho úspěšná hnízdění v minulém století by se dala spočítat na prstech rukou,“ uvedl ornitolog a odborný pracovník Zoo Ostrava Otakar Závalský.

DkeywrwW0AAmxMZ

V Moravskoslezském kraji znovu hnízdí orel křiklavý. Objevili ho ochránci přírody ze Stanice pro záchranu živočichů v Bartošovicích a ze Zoo Ostrava. Kromě páru s mládětem, které už vylétlo z hnízda, byl pozorován ještě další orel (může se jednat o loňské mládě).

Dodal, že orel křiklavý je nejmenším orlem žijícím v Česku. „I když se u něj zvýšila ochrana, tak přesto se do volné přírody nejen u nás, ale i v zahraničí vrací jen pozvolna. Po zahnízdění prvního páru v západních Čechách na Karlovarsku jsme byli velmi překvapeni hnízdním výskytem i na území Moravskoslezského kraje. Určitě tomu napomohl jak vhodný biotop, skládající se z málo navštěvovaných lesů důležitých pro stavbu hnízda, tak i méně intenzivně obdělávané zemědělské plochy,“ vysvětlil Závalský.

Pole jako loviště
Zemědělské plochy totiž orlům křiklavým slouží jako loviště. „Jejich kořistí jsou hraboši polní, takže v žádném případě nemůže tento orel ohrozit ubývající stavy tzv. drobné zvěře. Pro myslivost tento druh tedy nepředstavuje žádný problém,“ upřesnil Závalský.

Moravskoslezští ornitologové a další ochranáři věří, že i tito orli překonají nástrahy civilizace v Evropě, ale i na své každoroční daleké migrační cestě až do jižní Afriky a stanou se trvalou ozdobou naší již hodně ochuzené přírody.

Orli v minulosti budili v lidech strach a byli považování za škůdce a konkurenty člověka. Jejich úloha je však v přírodě nezastupitelná, napomáhají v ní udržovat rovnováhu.

Například orel mořský u nás po celém Česku opět hnízdí teprve od 80. let 20. století po zhruba 150 letech. Téměř po vymizení se vrátil i orel královský, který nyní hnízdí na jižní Moravě. Orli skalní u nás naposledy hnízdili v Beskydech v roce 1893. Své první mládě znovu odchovali až v roce 2013 na severní Moravě.

zdroj: novinky.cz

Číst dál...

kapitola sedmá - El Niño

El NiÖo
Byl to klasický, obyčejný natahovací budík, který stál $4.95 a byl zlatočerný a v noci svítil. Miller si v nabídce Wall-martu vybral právě tento budík. Když se rozvonil, zněl jako alarm na požární stanici a on potřeboval něco, co ho s jistotou v noci probere. On totiž v noci nespal, on hybernoval...
PO dalším 50ti hodinovém pracovním týdnu se Miller zhroutil do postele a nastavil svůj spolehlivý budík na 3 hodiny ráno. Čekal ho ranní let do Arizony. Spal a snil o soutěži Big Year, snil o ptácích. Byl první týden roku 1998 a soutěž Big Year mohla konečně naplno vypuknout.
Vzbudil se v úplné tmě pokoje, ale něco nebylo v pořádku. Budík nezvonil. Převalil s e na bok a dvakrát zkontroloval čas na hodinkách. Bylo 4:30. Nechápal, jak mohl zaspat dvě minuty silného a otravného zvonění. Millerovi nastal velký problém. Bydlel 80 mil od letiště a let startoval za dvě hodiny. Zpanikařil tak, že zapomenul i na snídani. Svištěl 80 mil za hodinu na silnicích, kde byla povolená rychlost na 55 mil za hodinu. Jel z Baltimoru na Washington International Airport. Neměl čas hledat ekonomické parkování s taxou $5 na den a tak zaplatil klasické parkovné ve výši $12 a rychle se přesunul na letiště.
Několik let před tím, něž O.J. Simsona odsoudili za úkladnou vraždu, byl ukazován jako klasický příklad uspěchaného cestovatele. Ve společnosti Hertz Commercials byl běžně ukazován, jak přeskakuje kufry, jen aby se včas dostal k terminálu. Byl tak známý, že i starší dámy na letišti na něj pokřikovaly běž, O.J. běž!! Na tomto letišti ovšem nikdo Millerův zběsilý běh nepodporoval. Měl šest minut, aby stihl letadlo. Valil se rychlostí tanku, ale pomalu mu docházel dech. Proběhl okolo turniketu, štípnul si lístek, proletěl okolo ostrahy a sprintoval dolů k odbavení. Když se jeho kufr objevil na dopravníku, měla ostraha pouhé dvě minuty, aby kufr zkontrolovala. K letadlu dorazil na poslední chvíli a za ním se zavřely dvěře. Ještě v průchodu si uvědomil, že na tenhle let nejsou automaticky rezervovány sedadla. Byl zpocený a udýchaný, nemohl popadnout dech, musel si sundat bundu, aby se mohl vůbec nadechnout. Když popadl dech uviděl, že všechna lepší místa už jsou obsazena a ta, která ještě byla volná, byla vedle obsazena divnými lidmi. Nikdo nechtěl sedět vedle chlapa, který se roztahoval přes všechny sedačky okolo a ještě k tomu měl ohromný batoh páchnoucího jídla. Naštěstí našel úplně vzadu samostatné volné sedadlo. Bylo až na zádi letadla, že se žádnému z cestujících tam nechtělo jít. Aspoň to bylo sedadlo vedle okénka. Vedle něho seděl chlapík, který s nedůvěrou sledoval jeho zpocený svetr. Miller se chtěl omluvit za zápach, ale pak si řekl, že mlčeti zlato. Otevřel větrání a nacpal se do úzkého prostoru. Opěrky sedadel už byly obsazené lidmi, kteří přišli před ním a tak se položil do sedadla a doufal, že letadlo co nejřívé zvlétne. V břiše mu začalo hlasitě kručet, nestihl se nasnídat. V letadle se nabízely pouze sladkosti a oříšky. No co se dá dělat? Od stewarda dostal nechutně vyhlížející oříšky, snědl co mohl a pokusil se usnout. Byl tak vyčerpán ranní námahou, že se mu to za pár minut povedlo.
Vzbudil se, když letadlo přistávalo. Byl odpočatý, ale trochu mimo. Nedokázal spát bez chrápání a bylo to tak hrozné, že ho žena nutila spát na gauči. Miller přemýšlel, jaké zvuky asi vyluzoval při spaní v letadle. Chlap, co vedle něj seděl, byl buď tak zdvořilý nebo vyděšený, že mu nic neřekl.
Vystoupil z letadla. Po dlouhé, studené a mokré zimě doma v Chesapeake v jižní Marylandě Miller dostal facku horkým arizonským vzduchem, zatím co déšť zaléval Tucson. Půjčil si auto a jel až do Sonoita. Během 70 mil dlouhé cesty se déšť pomalu měnil v padající břečku. O půl hodiny později v Sierra Vista se z brečky stal sníh a hory Huachuca Mountains se pokryly sněhovou pokrývkou.
Miller musel vystoupit z auta a postříkat přední sklo rozmrazovačem. Začal se třást zimou, protože na sobě měl obečení do pouště. Mumlal si pod vousy: Společnost mi mají dělat kaktusy, ne sněhuláci. Plánoval, že uvidí některé pouštní druhy, ale zatím stále nic. Tady, 20 mil od mexické hranice se zatím potkal jen se zasněženými stromy. To nebylo normální, něco bylo v nepořádku. Doufal, že tu úspěšně odstartuje svůj Big Year, tak co se tady děje?
V tropickém Pacifiku, několik stovek mil od pobřeží Nové Quineye meteorologická bóje klesla o několik metrů a ponořila se o pár centimetrů hlouběji. Vládní satelit zaznamenal neobvyklá data, která odeslal systém na Wallops Island ve Virginii a odeslal je do počítačů ve městech Largo, Maryland, Seatle a Washingtonu. To rozpoutalo mezinárodní rozruch mezi vědeckou komunitou.
El NiÖo – postrach počasí – je zpět!
V Tichém oceánu v okolí Ekvádoru proudily silné západní větry a slunce svítilo tak silně, že zahřálo vodu v okolí Indonesie o 17 stupňů nad normal a vlny se zdvihaly 70 cm nad průměr. Tohle se dělo zhruba každých 7 let. Bez proudů, které by hladinu držely pod kontrolou, se teplé vody vylily na jižní pobřeží Ameriky. A tak se studená voda střetla s teplou a vznikl tak fenomém, který místní rybáři nazývali El NiÖo – znamená to Jezulátko. Protože se vždy objevoval okolo Vánoc. Bez ohledu na to, že byly svátky, výsledek byl vždy stejný. Počasí zpustošilo okolí a bouřky, které by za normálních okolností byly někde nad východním Tichým oceáem, zasáhly Ameriku. Dešťové pralesy vyschly a africké pouště se zaplavily.
V roce 1982 vědci rozmístili 16 bójí, aby mohli předvídat počasí spojené z El NiÖo. Nakonec se jejich počet zvednul na 70 a některé byly umístěné na dno oceánů kvůli ochraně vysílačů. Každá ze spuštěných bójí měřila rychlost větru, teplotu vody, intenzitu slunečního záření a změny povrchu mořského dna. Všechny informace poté se posílaly do satelitů ve snaze předpovídat El NiÖo. Dost brzy na to, aby mohly varovat lidi před hrozícím nebezpečím.
Na podzim 1997 bóje z Nové Quinei a Galapág zaznamenaly nový El NiÖo a vědci rychle spustili poplach. To bylo dobře. Začátkem roku 1998, když napadl sníh a Greg Miller byl v jižní Arizoně, byl nový El NiÖo do té doby nejsilnější bouřkou všech dob. Měl sílu, která se rovnala síle milionu atomových bomb hozených na Hirošimu.
Mimořádně teplé vody vytvořily vítr o rychlosti 236 mil/hod nad Quamom. Byl to nejrychlejší nápor monzunů za posledních 100 let. Spadly srážky 1200mm nad normal a zasáhly i Keňu. Oproti tomu sucha v Indonezii způsobila nárůst oxidu uhličitého, který během 4 měsíců překonal hladinu, kterou Evropa vyprodukovala za celý rok. Rekordně vysoké teploty byly naměřeny i ve Washingtonu, Mongolsku ve městě Ho Chi Minh. Rekordní záplavy zdevastovaly střed Evropy, hlavně Polsko a Českou republiku. Vylilo se tolik deště do oceánu a přímořských oblastí, že Jižní Amerika a Peru zažily nejhorší epidemii malárie za poslední desetiletí.
Všichni mluvili o tom, že El NiÖo z roku 1997 zabil minimálně 2000 lidí a způsobil škody zhruba za 36 miliard dolarů. Pozorovatelům ptactva ale prospěl. Kolibřík pruholící je sibiřský druh ptáků žijících ve Vancouveru, který je zároveň předkem texaského druhu iranie bělohrdlé – v důsledku El NiÖo byly oba tyto druhy daleko od domova. Ta samá spoušť, která se dotkla mnoha lidí, zahnala spousty ptáků na pobřeží Severní Ameriky.
V roce 1998 El NiÖo vyvolal desítky klimatických rekordů a byl velkou příležitostí pro pozorovatele, kteří se nebáli sněhových bouřek v jižní Arizoně, aby take vytvořili pár rekordů.
Původně to měl být běžný výlet, ale nakonec Miller v tom skončil až po uši. Zkontroloval 250 000 řádků softwarových kódů, a procestoval 2500 mil. Byl totálně vyčerpaný. A po bouři z předešlého dne byly cesty v Arizoně zledovatělé a mokré. Strašně to klouzalo, ale on se i přes to musel setkat s vyjímečným člověkem.
Miller doufal v to, že si splní svůj sen jako Stuart Healy. Ten 15 let byl Britem žijícím v cizině a podobně jako Miller byl softwarovým odborníkem. Ale po náročné práci v Silicon Valley a potom v ústředí Microsoftu v severním Seattle se rozhodl, že s tím sekne a přestěhoval se do Sierra Vista v Arizoně, kde se z něho stal jeden z předních státních odborníků na ptáky.
Tohle Millera rozčilovalo a na Stuarta žárlil. Zatím co on tvrdnul 14 hodin denně u počítače v elektrárně, Stuart Healy je profesionální birder. Přemýšlel, jaké by to bylo žít jeho život. Stuart Healy vypadal, že ví všechno o ptácích jižní Arizony. Kde žili, kam migrovali, jak zněli. Miller si nejdříve myslel, že neexistuje nic lepšího, než se živit tím, co milujete. Jako profesionální birdwatcher bral Stuart 10 dolarů na hodinu. Věděl že něktěří pozorovatelé si průvodce zaplatí, něktěří ale chtěli ptáky najít sami, někteří na něj prostě neměli. Uznal ale, že ta cena je lákavá. Má zpoždění 6 týdnů a měl málo druhů a to ještě jen ty, které byly běžné okolo elektrárny. Musí ztrátu dohnat. I kdyby dostal jen pár druhů, které by tu sám těžko hledal díky průvodci, bude to stát za to. Když spolu šplhali na kopec a nemusel to být právě Mount Everest citil se jako dobrodruh. Cesta byla v tomto počasí víc než náročná. Nikdo nikdy ničeho nedocílil fňukáním, proto držel Miller jazyk za zuby, když ho Healy vytáhnul z teplého auta do sněhové bouřky. Slunce bylo sotva nad obzorem, zem byla zmrzlá a Millerovi vycházela pára od úst. Každým krokem byli hlouběji a hlouběji v lese. Healy se pohyboval zkušeně a vypadal jako voják na nebezpečné misi. Miller jen težko s ním udržoval krok. Namířili dalekohledy do stínů stromů a hledali. Když sluníčko aspoň trochu vylezlo, Miller se zaradoval. Konečně aspoň trochu tepla. Za krátkou chvilku se oteplilo a sníh a led se začal rozpouštět. Několik kapek mu spadlo na tvář a on nepotřeboval budíček. Dnes se probral rychle. Někde z houští na něj zavolal Healy. Miller běžel ještě rychleji, než když pospíchal na letiště. Jak běžel, nevšiml si větve a ta ho šlehla do tváře. I když měl aspoň 100 kg, v tu chvíli se téměř zastavil na místě. Přesně tam, kde mu Healy ukázal.
Pták, kterému se říkalo “Wheek.“ seděl přímo v křoví Patagonia Lake State Park. Správně se však jmenoval tyran středoamerický. Byl to ten samý druh, kterého Sandy Komito viděl 1.1. a Al Levantin o šest dní později. Pro Grega Millera byl číslo 160. V průběhu noci v hotelu by se měl Miller radovat. Během 5 dnů se mu podařilo ukořistit 125 druhů v Arizoně a viděl 1200 mil překrásné přírody, které stály za každý dolar, který zaplatil Stuartovi Healymu. Nebyl ale tak úplně spokojený a říkal si – k čemu je mi takový úspěch, když ho nesdílím s přáteli. Bylo to jen odškrtávání bez trochy snahy a z každé výpravy jen návrat do motelu. Den co den to samé. Společnost mu dělala pouze televize – začal si připadat osamělý jako o Silvestra. Vypnul televizi, vzal si mobil a zavolal tátovi.
“ Tati, nebudeš věřit, jací jsou tu ptáci. Jsem totiž v Arizoně”
“Vážně?”
“Ano”
I když jeho otec v průběhu svého života nasbíral úctyhodných 500 druhů nebo možná i víc, nikdy neslyšel o tyranu středoamerickém. Byl ohromený. Chtěl vědět, jak vypadá, jak se chová a kde žije. Dokonce chtěl slyšet, jak zní a proto přesvědčil svého syna, aby ho napodobil. Krom toho chtěl take vědět, jak se mu ho podařilo najít. Miller se nenechal dlouho pobízet a vysvětlil mu celou trasu, kudy má jet. Vysvětlil mu, že na Pecan Grove, přímo před letištěm zahne směrem k parkovišti Le Conte’s thrasher, které se nachází 50 mil východně od Phoenixu a vysvětlil mu, že se to bude podobat tomu, jako když hledal puštíka západního v půl metru hlubokém sněhu. V oblasti Huachuca Mountains, na tom samém místě, se mu tenkrát podařilo zaskórovat a v Arboretě Boyce Thompson našel drozda rezavohřbetého.
Najednou mu zazvonil jeho telefon. Volala jeho matka a ptala se, jestli je zdravý. Miller jí odpověděl, že je v pohodě, ale ona mu nevěřila, měla pochybnosti – znala svého syna dobře a věděla, že když se pro něco nadchne, jde za hranu svých možností a často ignoruje varovné známky svého těla. I když mu říkala cokoliv, věděla, že mu to jde jedním uchem tam a druhým ven. Moc jí neposlouchal, stále myslel na otce. Neslyšel v jeho hlase žádné známky zklamání, jen vzrušení. A Miller pochopil, že jeho Big Year by mohl být víc, než jen hon na ptáky. Díky jeho vyprávění a nadšení mu připadalo, že se jeho otec přenesl přes všechny problémy s rozchodem a právě tohle by mohl být způsob, jak si k němu najít opět cestu. Miller by tak mohl zaplnit mezeru v jejich vztahu, který vznikl po rozchodu jeho rodičů. Jeho otec, kterému zůstal jen skromný plat a mentálně postižený syn, měl málo času a ještě mín peněz na to, aby se sám zúčastnil Big Year. Miller si z celého srdce přál, aby jeho otec mohl být tady s ním a dělat Big Year spolu. Ale nešlo to. Dokonce i v tak divném a zvláštním světě jakým je Big Year, byl tohle zvláštní a neřešitelný problém.
Miller mohl ještě cestovat 8 hodin Arizonou, ale už viděl skoro všechny zimní druhy v poušti na jihozápadě. Nemohl letět dřív, protože za změnu letenky by si aerolinky účtovaly hodně peněz. Nemohl se ani pokusit o puštíka západního, protože zem byla příliž rozmočená a všude bylo bláto a on po 5 dnech náhodných telefonátů a lovení neznámých druhů v houští v nečase měl pouze enegrii na to, aby se dostal do postele. Tak co ted? Miller jel severně od Nogales na mezistátní dálnici 19 a kilometry jen tak ubíhaly, proletěl okolo Tucsonu a pokračoval Phoenixem, dokud nezmizla lidská obydlí a potom ještě dalších 10 mil pustinou. Tohle byl ten druh pouště, který se nikdy neobjevoval na žádné z pohlednic. Rovná, hnědá a téměř bez jakékoliv zeleně neútešná pustina, taková byla krajina všude okolo. Nikde nebylo ani žádné jiné auto a on byl úplně sám. Potom v dálce něco zahlédl. Zastavil, namířil tím směrem svůj dalekohled a uviděl mihnout se hnědého ptáka. Ať to bylo cokoliv, šel za ním tím směrem – bylo to hnědé, s dlouhým ocasem, pravděpodobně nějaký druh drozdce – teď se to před ním pohlo znova. Začal to pronásledovat tak daleko, že už ani neviděl svoje auto, ale pták popoletoval stále dál. Pronásledoval ho. Jak bylo pro Millera typické, vůbec se nepřipravil. Neměl s sebou žádnou vodu. Aspoň, že poušť dnes nebyla tak horká. Byl zaujatý sledováním ptáka, že si ano nevšiml blížících se mraků, a ve chvíli, když se k němu začal přibližovat El NiÖo ,byl aspoň půl mile od cesty. Začalo pršet, ale ignoroval déšť. Měl ještě 3 hodiny v Arizoně čas a nelákalo ho strávit tento čas v nějakém polstrovaném sedadle na letišti Sky Harbor. Ozval se ptačí zpěv. Poté, co si uvědomil, že se k němu blíže jak na 30 metrů nedostane, ztuhl. Najednou se pták nečekaně otočil zpět, směrem k němu, Miller pomalu coval a ustupoval, aby se vrátil do auta pro diktafon. Zjistil, že nechal v autě spuštěný zvlhčovač vzduchu. Auto bylo tak rozpálené a vlhké, že se všechny okna zamlžila. Rychle vzal diktafon a utíkal zpět k drozdci. Rychle pustil diktafon a snažil se najít stejný zvuk hlasu, jaký slyšel. Byl na něj strašný pohled. Hon na toho ptáka ho změnil ve zpocenou a zmoklou trosku.
Potom, co se usadil v autě, mu někdo zaťukal na okno. Trhnul s sebou. Poté, co utřel zamlžené okno, uviděl strážníka pohraniční stráže.
“ Co tu děláte?”
“ Pozoruju ptáky”
“Pozorujete ptáky? A jaké?”
“Drozdec horský, drozdec skvrnitoprsý, drozdec křivozobý, drozdec sonorský.”
“ Dneska jsem tu nikoho neviděl z ornitologů. Je na to příliž deštivo”.
Miller nevěděl, co mu na to má odpovědět.
“ Co to máte v rukách?”
“ Diktafon”
“ Přehrajte mi to”
“ Cože?????”
“ Chci slyšet tu nahrávku. Pusťte mi ji!”
Pustil mu dnešní nahrávku, nahrávka byla důkazem nejen pro policistu, ale i o výskytu dalšího ptačího druhu. Miller při přehrání poznal už i hlas, pták byl opravdu drozdec. Ulevilo se mu a měl radost. Strážník se ale cítil nesvůj. Nikdo sem dnes nepřišel, aby pozoroval ptáky, dodal omluvně. Chtěli jsme najít drogy, které sem někdo schodil z letadla. Miller mu ukázal svou příručku a dalekohled. Strážník se otočil nalevo a prohodil: “ Pozorovatel, hmm, tak opravdu.”
Po rozchodu s policistou jel Miller hodinu na letiště a s promočeným tričkem prošel do letadla okolo ochranky. Když přišel do letadla, jeho boty stále vydávaly čvachtavé zvuky. Naštěstí bylo letadlo skoro prázdné, proto měl celou řadu pro sebe. Jeho chrápání totiž vyprodukovalo celou operu.

AL LEVANTIN
Někteří birdeři nazývali toto místo Tamaulipas Crow Wildlife Sanctuary, někdo zase Rownsville Nature Preserve a Latinoameričané Corvid National Park. Al Levantin měl však pro toto místo svůj název – Skládka.
Za posledních 30 let byla tato skládka smíšeného odpadu v Brownsville v Texasu jediným místem, kde se daly spolehlivě pozorovat vrány mexické. Mimo tyto vrány na smetiště nikdo rád nechodil. Říci, že to tam smrdí, bylo hodně slabé slovo. Všechno tu hnilo a teklo. Všechen odpad z Rio Grande Valley se za ta desetiletí na prudkém texaském slunci pekl ve vlastní šťávě. Smrdělo to tady tak, že se dospělým otrlým chlapům zvedal žaludek. Ne však Levantinovi. Kdykoliv předním hledal vrány mexické a bylo to často, byl v pořádku. Jemu nesnesitelný zápach nevadil, měl totiž tajnou zbraň. Neměl čich. Práce v chemických laboratořích pro Rohm and Haas si vybrala daň. Vždy, když ho žena vezla z práce domů, musela mít spuštěná okna, i když jí dost vadila vůně borovic, které lemovaly cestu. Levantinův pracovní oblek vždy páchl tak, že když přišel domů, musel ho vždy ihned hodit do pračky. Je pravda, že když ztratil čich, přestala mu chutnat Francouzská kuchyně, ale on své omezení dokázal proměnit ve výhodu. Když se všichni u skládky svíjeli a zacpávali si nosy, on byl připravený s úsměvem na akci. Přešel okolo řady popelkářských aut, kdy dokonce ani sami pracovníci v nejparnějším žáru se neodvážili spustit okénka u aut a raději se pekli v kabinách. Vesele pokračoval v chůzi, dokud nepřišel k bráně. Jako šprýmař vyvolal správný rozruch, mával na ostatní birdery a nachystal si dalekohled. Pokračoval cestou, než došel k rozšířenému místu, kde slunce tak nepálilo, trefně nazvané Snežnice. Tady bylo plno sáčků, hnijícího masa a zeleniny, vše v tekutém stavu. Z hromady vytékala stružka slizu. Levantina to však nevzrušovalo a pokračoval dál po cestě.
Brownsville byla jedna z mála velkých skládek, která pouštěla pozorovatele do svého nitra. Většina z nich totiž odmítla mít soukromé auta na příjezdové cestě. Ale Brownsville bylo město s otevřenými hranicemi a proto, když pozorovatelé chtějí svými dalekohledy za tisíce dolarů pozorovat tuny odpadu, vedení města jim určitě nebude stát v cestě. Levantin přišel na rozcestí, kde byly dvě značky. Správně tušil, že to nebudou běžné značky a už vůbec ne vyráběné ve velkém. Jedna ukazovala nalevo, byla oranžovočerná a byl na ní nápis: Žádný pozorovatel nesmí překročit tuto hranici. Na druhé straně byla bílá se symbolem vzlétající vrány a šipkou napravo s nápisem: Pozorovatelská část skládky. Když Levantin dorazil, ostatní pozorovatelé už tvořili zástup a dívali se dondalekohledů, všichni měli roušky, zacpané nosy a dýchali ústy. I on se svým minimálním zbytkem čichu musel připustit, že tohle místo smrdí. Upevnil svůj monokular na trojnožku a na horu z odpadu. Naštěstí pro pozorovatele se na její vrchol stále přidával nový odpad. Nikdo nemohl popřít, že vrány mexické měly nejradši ten čerstvý. Když někdo chtěl důkaz, stačilo si najít informace o místním muži jménem Manuel Vela, který naučil vránu, které dal jméno Jack, chytat potravu ještě ve vzduchu.
Vrána mexická byla běžným druhem ve svých domovských močálech, ale vzácná ve Spojených státech. Desetitisíce z nich žily v Mexiku, za jižní hranicí, ale sotva pár, maximálně 30 z nich, se rozhodly strávit zimu v Brownsville. Výzva byla v tom, správně je identifikovat. Vrána mexická se ničím výrazným nelišila od jiných černých ptáků a s délkou 15 palců byla jen o trochu kratší, než krkavec americký a trochu delší než vlhovec nachový a přibližně stejně dlouhá jako vlhovec velkoocasý. Kdyby je někdo viděl vedle sebe, rozlišit je by nebyl problém. Ale tady, kde se sotva na několik sekund mihly před objektivem, bylo těžké odhadnou velikost i přes dalekohled se 60ti násobným zvětšením.
Naštěstí Levantin tuto hru už předtím hrál častokrát. Už věděl, jakou velikost má očekávat, protože ostatní druhy pozoroval na Faraway fence post, a proto uměl porovnat velikosti v okamžiku a byl si jistý, že má svou vránu.
V tomto horku poledního slunce si Levantin odškrtl vránu mexickou ze svého seznamu. I když věděl, že jeho nos mu dal výhodu nad ostatními pozorovateli, nemohl říci, že by si to tu užíval. Potom, co se schoval do chladného interiéru auta, něco uslyšel. Tak moc se soustředil na hledání vrány mexické, že zapomenul poslouchat zvuky okolo. Obloha nad ním byla plná tuctů racků atlantických. A byly dost hluční přímo nad jeho hlavou.
No, Ethel, pověděl Al Levantin do telefonu své ženě. Dnes jsem byl v Brownsville v Texasu a viděl jsem vránu mexickou.” “ Cože jsi viděl?” Ethel Levantinová nebyla pozorovatel. Před lety se o to snažila a připojila se ke svému muži na cestách po moři, poušti, horách a roklinách, ale nikdy to nebylo úplně ono. Její muž dokázal stát hodiny v houští a žasnout nad krásou jediného ptáka. Ethel se ale nudila. Nejprve jí to trápilo, protože se chtěla věnovat tomu, čemu se věnuje její muž. Pracovala v manželské poradně, proto věděla, že společné zájmy jsou důležité. Když se jí Al zeptal, jestli by se mohl zúčastnit Big Year, Ethel byla odhodlaná, že se k němu nějakým způsobem připojí. Možná by se mohla starat o získávání památek a vzpomínek. Chtěla s ním sdílet tuto zkušenost, i když nikdy nerozuměla celému tomu šílenství okolo pozorování a celé soutěže. Ale cestování po kontinentě, užívání si tyto chvíle, dělat výlety na exotické místa, tomu rozuměla. Možná nebude úplně všude, ale jediné, co bylo třeba, bylo vzít věci navíc, aby jí na cestách nic nechybělo. Mexická vrána, dnes jsem jí viděl” “ Ooo, to je fajn, jak vypadá?” “ Vypadá? Je to vrána, je černá.” “ A kde jsi jí viděl?” “ Na skládce, Ethel, Brownsvillské skládce.” Skládka. Zaplatil stovky dolarů, aby letěl 1400 mil od Aspenu v době lyžařské sezóny jen proto, aby viděl vránu na skládce. Mezi pozorovateli by se z jeho úspěchu strhlo velké haló, ale pro Ethel ne. Toto nebylo cestáváni pro ní, ale do své reakce dala všechno. “ Takže to byl fajn den?” “ No mám toho ptáka” Po 30 letech manželství se naučila, že to není tak, že byl její manžel odtažitý, jen se soustředil na jeden cíl – pozorování. A nic okolo ho nemohlo vyrušit. Byl soustředěný jen na svůj cíl a užíval si to. A proto by asi měla odložit tužku a papír a nechovat se jako při své práci v manželské poradně. Od skládky v Texasu až po šílenou zimu v Duluth byly Alovy cesty stále těžší a těžší a pro Ethel stéle těžší a těžší na pochopení. Al začínal být až vtíravý. Stále vyprávěl Ethel, že je několik ptáků, kteří obvykle žijí vysoko v Arktidě, ale skončili někde v severní Minesotě, někdy v lednu. Duluth na severu byl pro tyto ptáky jako plavba lodí do Karibiku pro lidi. Změna prostředí a výrazné teplo. Pozorovatelé, kteří se zúčastnili Big Year a nedostali by je v Minesotě, tak by se museli harcovat někam do severní Kanady a prodírat se křovím uprostřed léta, když je stihnou teď, znamená to, že se vyhnou boji s moskyty.

Letěl do Minneapolisu – konečně nějaké pořádná lokalita s přímým letem z Aspenu – potom jel autem na sever. Ani neměl to srdce říct své ženě, že mu vlastně nešlo o Duluth. Bylo to prostě jen město, které znalo hodně lidí. Ale skutečný cíl byl dalších 45 mil severozápadně od Duluth. Oficiálně se toto město ani nijak nejmenovalo a ani dálnice neměly jména, jen čísla. Ale cestou po dálnici 53 až na odbočku 232 a potom po okruzích 7, 28, 788 a 213 Levantin dorazí na to správné místo, které pozorovatelé nazývali Sax-Zim Bog.
Severní lesy Severní Ameriky způsobují, že šišky jsou tu větší, těžší a mají víc semen. Ale Sax-Zim Bog přilákal pozorovatele něčím úplně jiným. Bylo to totiž jedno z mála míst, které bylo na půl dne cesty od velkého letiště a jeho okolí křižovaly cesty obklopené jehličnany a močály s bílým cedrem, díky kterým se toto místo stalo lehce dostupným pro kohokoliv s dalekohledem. Na cestě do Sax-Zim Bog Levantin pochopil, jak moc času pozorování během Big Year není vlastně ani pozorování. Je to cesta za pozorováním. Sax-Zim Bog byl tak odlehlé místo, že mu nešlo do hlavy, že tu nedokázal ani naladit radio s klasickou hudbou. Aspoň že tu nebyla hustá doprava.
Nejdřív v dálce uviděl nějakou černou šmouhu. Myslel si, že to je kopa sněhu, který se nahromadil za autem a je špinavý od zplodin motoru. Jak to už tak ve městech bývá. Ale jak se dostával blíž, stále víc a víc mu to připomínalo značku s označením 60mil za hodinu. Uviděl I žlutou čáru, která bývá na kraji cesty. Najednou něco upoutalo jeho pozornost. Dupnul na brzdy a zdvihnul dalekohled. Síla zvětšení mu dovolila kouknout se do dálky a on uviděl tzv. severské kuře, jeřábka kanadského s chocholatou hlavou a černým, pruhovaným ocasem úplně bez strachu z lidí. Levantin popojel dalších 40 stop a zvihnul fotoaparát. Před tím, než stihnul zaostřit, kouknul se ze zvyku do zpětného zrcátka, i když v tomto prostředí bez aut to bylo naprosto zbytečné. Se zabručením znovu zamířil dalekohled do přírody. Pták byl pryč.
Položil ruku na řadicí páku, i když jeřábek kanadský byl celkem dobrý úlovek, stále to nebyl příliž vzácný druh a nebyl důvod, aby mu někdo jeho pozorování nevěřil. Chtěl fotku místa, aby to mohl dokázat. Bylo by to totiž příliš jednoduché na uvěření. Ostatní pozorovatelé se prodírali trním, aby tohoto ptáka našli a on ho prostě objevil ve středu dálnice na konci lovecké sezóny. Někdo tvrdil, že na cestách se rádi zdržují kvůli soli, která rozpustí sníh a jim se potom lépe sedí, ale on přemýšlel nad tím, že to bude proto, že černý asfalt drží sluneční teplo déle, jako cokoliv jiného a vzduch v okolí cesty měl -8 stupňů, zatímco cesta asi o 10 více. Bez fotky by toto pozorování byla akorát historka, jakých jsou plné bary.
Po celou dobu až do odjezdu ze Sax-Zim už nasbíral celou řadu historek. Slyšel o vzácném druhu čečetky bělavé, které na lokalitě bylo snad jako vrabců. Prý jich někdo viděl dost na krmítku blízko zmrznutého jezírka přímo u sebe na zahradě. On ale našel sněžnou sovu zamaskovanou v kuse ledu v přístavu Duluth. Konec konců takovým způsobem kdysi Levantin našel i svou Nemesis – puštíka vousatého, který seděl se svýma do široka otevřenýma žlutýma očima přímo na elektrickém vedení na přerušeném kousku dálnice, kterou nedokončili na cestě z dědinky Saxs do městečka Zim.
Když volal domů své ženě Ethel, zněl jako malý skaut. Ptáci byli úžasní, řekl jí a popsal jí celý dlouhý seznam, každého objeveného ptáka jednoho po druhém. I když strávil 3 dny v chladu, kde nikdy teplota nestoupla nad -4°C a on za tu dobu ani neuviděl sluneční paprsky, vždy se soustředil pouze na svůj cíl. A po celou tu dobu ho nic nemohlo vyrušit. Ethel sice obdivovala jeho vášeň, ale kladla si otázku, jestli je normální. Bojím se o tebe, řekla Allovi. Přála bych si, abys na tato místa chodil s někým. Co když auto, které si pronajmeš, bude ve špatném stavu a nějak se pokazí, co když se ti něco stane? Cokoliv budeš dělat, zdůraznila mu, ujisti se, že jsi v bezpečí.
Puma byla tak blízko, že téměř cítil její dech. Mohl skoro počítat zabručení, které vycházelo z jejího hrdla. Téměř se dotýkali. Pomalu odložil telefon a kdyby ze sebe dokázal dostat aspon hlásku, určitě by začal křičet. Musel by uběhnout 2 míle ke svému autu a pak by stejně byl 100 mil uprostřed ničeho. Byl tu úplně sám. Až bezmocně sám. Nejprve si myslel, že zvuk za ním vydává nějaký nelétavý pták. No potom se otočil a uviděl tu kočku. Velkou a svalnatou, připravenou zakousnout se mu do krku. Puma na něj koukala a upřela svůj pohled přímo do jeho očí. On neodvrátil zrak a koukal se zpátky do těch jejích. Byl to souboj očí. Ty šedé, plné krve versus ty modré. Ani ne z 5 metrů. Koukali na sebe. On pomalu a pozvolna zvednul obě ruce přímo před svou tvář. Potom pomaloučku a potichoučku vydechl. Přemýšlel, jak by asi reagoval někdo jiný, kdyby zažil tohle střetnutí, třeba v Národním parku v Texasu. Myslel by si, že muž s dalekohledem se vzdává svého života. Ale Levantin doufal, že puma si bude myslet pravý opak. Snažil se vypadat větší podle rady, kterou kdysi četl na nějaké ceduli někde v parku. Snažil se prostě vypadat větší. Co víc mohl dělat? Ale puma neustoupila. Konečně Levantin dostal trochu vzduchu do hrdla. Vypadni odsud, vypadni! Vypadni, pumo! Uplynulo 5 sekund. Potom 15, potom 20. Ale puma nejevila ani nejmenší známky pohybu. Vypadni, slyšíš? Puma ustoupila o pár kroků a on zvedl pár kamenů. Začal je házet přímo na záda šelmy. Doufal, že se neotočí a bude si myslet, že jí loví. Potom se na chvilku zastavil a poslouchal. Koukal přímo před sebe a sledoval okolí, zatímco zvedal další kameny. Stále nic. Jeho instink mu říkal, aby běžel do bezpečí ke svému autu. Byly by to asi 2 míle cesty a doufal, že puma se nevydá stejným směrem. Věděl totiž, že by byla rychlejší. S plnou náručí kamení pomalu pokračoval cestou a doufal, že ho puma nebude následovat. Jediný důvod, proč sem přišel, byl lesňáček hnědoboký. Zpěvavý lovec hmyzu, který se rád zatoulal dál od mexických hranic.
Počítal sice s tím, že El NiÖo’s zažene různé druhy tam, kam nepatří, počítal i se silně nepříznivým počasím, i s tím, že se bude prodírat lesy plnými dubů a javorů a šplhat na dvoutisícovky, ale s čím rozhodně nepočítal, byly masožravé kočky. Od této chvíle mu každý stín, každý kámen a každá větší větev připadaly podezřelé. I když slyšel historky, že tu někde blízko je lesňáček hnědoboký, který tady má svoje hnízdo, odpískal to. Potřeboval se uvolnit. Byl ve skvělé formě, proto se rozhodl, že přes hory přejede na kole. Jen tak, aby si zasportoval. Po týdnech pozorování z vnitřku auta se konečně těšil na to, jak si vychutná čerstvý vzduch pod slabým zimním sluncem. To si říkal, ale před několika minutami se to změnilo. Teď mu připadalo, že to kolem něj páchne akorát kočičím žrádlem. Po všem tom ohlížení akorát nastydl a bolel ho krk. Tohle bylo asi to nejrychlejší putování v jeho životě. A už vůbec neměl v plánu strávit moc času ohlížením se. Konečně dorazil co svého cíle a narazil na dva další pozorovatele. Potom, co rozložili stany, jim vyprávěl o svém střetnutí s pumou a oni stany radši posunuli blíž k sobě. Chtěli na noc být co nejblíže.
Hledání lesňáčka. Tento ptáček moc neřešil počasí okolo sebe a běžně se jich kdekoliv v okolí pohybovaly tucty. V křoví, nebo v okolí domů. Světle žlutý, se stopami hnědé a dost nenápadný, tento malý ptáček se vyskytoval všude ve velkých počtech a vzácný byl jedině taky ve Spojených státech. Byl by rád, že se mu ho podařilo získat tak snadno. A proto All Levantin ušel dalších 6 mil zpět do The Trailhead National Park a šel přímo za strážcem. Začal mu vyprávět svoje novinky: Nahoře je puma, sledovala mě asi z 20 metrů! Myslel si, že strážce parku se vypraví nahoru po cestě a umístí tam nějakou varovnou značku. Místo toho se na něj strážce usmál. Vy máte ale štěstí, řekl Levantinovi. Já tu dělám už 8 let a ještě jsem žádnou pumu neviděl. Levantin měl chut mu jednu vrazit. Té noci si dal horkou sprchu a v příjemném prostředí hotelu se cítím mnohem lépe. Colima warbler byl číslo 435 na jeho seznamu a on byl 20 druhů před Sandy Komitem. Byl velice blízko jeho rekordu z roku 1987, ale stále měl před sebou vážný problém. Co řekne své ženě, že bude dále cestovat. Zavolal jí. Ethel, která dokonce mu naplánovala výlet, cítila v telefonu, jak šťastný je, se jen zeptala. Viděl jsi toho ptáka? Viděl, odpověděl jí. Byl jsi s někým? Moc dobře víš, že nemám ráda, když tam chodíš sám. No, byl jsem s nějakou blondýnkou, atletickou, s pěknou a dobře stavěnou postavou. Měla největší oči, jako jsem kdy viděl. V okamžiku, kdy se zmínil o pumě, si myslel, že se spojení přerušilo. Ale nepřerušilo. Hlas jeho ženy najednou zněl tak, jako by nebyla od něj daleko 1000 mil, ale stála přímo vedle něho. Dokonce se radši ohlídnul, aby se ujistil.
Sandy Komito
1.dubna den začal brzy. Budíček zazvonil Komitovi už v 3,30 ráno a o půl hodiny později již Komito odcházel. Teplota venku byla -10°C, ale to nemohlo ovlivnit jeho nadšení. Dnes měl totiž příležitost pozorovat divoká pouštní kuřata při páření v coloradské poušti. Neuměl si představit větší hovadinu, kterou by mohl udělat na apríla. Co je lepší než přesvědšit aratéry, aby sledovali něco takového v tak náročných podmínkách. Potřeboval něco víc. Mezi pozorovateli měl totiž pověst krále humoru, sultána grotesky a císaře šprýmu. Měl reputaci, kterou přece nemohl zradit, a proto vstal před svítáním slunce s plánem tajně pozorovat tetřívka ostroocasého při páření. Komito si připadal skvěle. Jeho kousek mu připadal tak vtipný, že mu ani nevadilo připlatit si peníze za známku pro svůj Lincoln. Přejel dálnici 40 a uviděl svojí příležitost. Tato krajina v Hayden v Coloradu byla plná venkovských lidí, jejichž pickupy byly plné stojanů na pušky a on jako chlap z New Jersey tu byl asi tak běžný, jako vegetarian na rodeu. Ale chlap z New Jersey, který by chtěl napálit místní, to se tu ještě nikdy nestalo. Naštěstí, vzhledem k tomu, že vstal brzy, všichni kovbojové a honáci ovci byli ještě potichu. Na jihu města, přímo za uhelnou elektrárnou, zabočil na prašnou cestu a 5 mil za ní, podle jeho informací, se mělo nacházet hnízdiště tetřívků ostroocasých. Bylo to něco jako bar pro nezadané ve světě ptáků. Samci soupeřili jeden s druhým o partnerku. Předváděli svoje peří a tančili. Točili se v kruzích a soupeřili s rivaly. Samičky se přidávaly k těm nejlepším z nich. Asi měsíc potom, co začali hnízdit, přesvědčil pozorovatele, aby se sem stáhli a sledovali to. Právě ve chvíli, když samci už téměř odpadávali vyčerpáním po dobře odvedené práci, je přesvědčil, že se vyplatí právě teď sem jet a být u toho. Místo slibovaných tetřívků tu však viděli jen velké množství pářících se hus. V době, kdy už naštvaně odhazovali nedopalky od cigaret a pochopili, že si z nich Komito vystřelil, seděl Komito v autě a byl velmi daleko od akce. Až potom jim došlo, kam je vlastně zavedl. The Hayden bylo známé jako jedno z nejnadrženějších míst ve světě hus. V této chvíli ale už byl Komito v bezpečí o 3 míle dál na prašné cestě. Co ale nečekal, bylo to, že prošvihnul ceduli s varováním a najednou byly kola na jeho Lincolnu 25 cm hluboko v bahně. Pohnul s autem dopředu a dozadu ale nic nepomohlo. Jediné, co tím docílil, bylo to, že zapadával hlouběji a hlouběji do bahna. (Díky, El NiÖo!) Špatné počasí sem totiž nahnalo kupu sněhu a potom, jak se oteplilo, se to změnilo na mazlavou břečku. Komito autem zapadl. Do východu slunce zbývala asi jen hodina. V okolí neviděl žádné světlo ani pomoc. Neměl žádné jídlo ani vodu. Neměl na sobě ani moc oblečení. Jen dvě lehké mikiny a bundu. Poprvé, během svého Big Year se začal bát. Chvěl se zimou. Mohl si zatopit a počkat v teple svého auta, ale jak dlouho tu bude? Rozhlédl se a došlo mu, že touhle cestou hned tak nikdo nepojede. A tak se vydal pěšky zpět po stopách vlastních pneumatik. Šel 15 minut a stále nic. Tady vážně nehrozilo, že by lidí neměli dost místa. Rozhlédl se po temném okolí a jediné co uviděl, bylo houští a trní. Až kam oko dohlédlo, se okolní krajina vůbec neměnila. Studený vítr byl silný a jeho z chladu bolela tvář. Přál si, aby měl teplé rukavice. Přál si, aby měl teplé prádlo a hlavně si přál vědět, kde kruci je. Konečně uslyšel kravské zabučení. Loudal se další míli a uviděl světlo po levé straně. Civilizace! Dva psi byli uvázaní na příjezdové cestě. Ignoroval je, jak jen se dalo. Během svého Big Year ho ještě nic tak nevyděsilo. Bál se nejen o sebe, ale i o svoje auto. Ale ted byla záchrana na dosah ruky. Potom se tento den stal skutečně zvláštním. Najednou před ním stálo vietnamské prase a postavilo se přímo před něho. Muž tisíce slov najednou ztratil řeč. Koušou vůbec? Nehodlal to zjistit. Když na něho prase zabručelo, zabručel zpátky. O půl 6 ráno prase konečně ustoupilo a on mohl přestat zápasit. S prasetem po boku vstoupil ke dveřím ranče. Zavolal, ale nikdo neodpovídal. Komito znovu zaklepal a nakoukl dovnitř. Chlap seděl v kuchyni, ale ani se nepohnul. To mě jako neslyšel? Komito znovu zaklepal. Stále žádná odpověd. 3x pořádně zabušil na dveře a až potom je chlápek konečně otevřel, zatímco prase čuchalo Komitovi k nohám. Komito mu vysvětlil svůj problém a požádal ho o pomoc. Chlápek mu ale podal šálek kávy a řekl mu, že nemá čas na to, aby mu pomohl. Dal mu číslo na dvě místní odtahové služby, ale nikdo to nebral. Komito pochopil, že je 5,45 hodin ráno a oba vedoucí budou ještě v posteli. Teď pochopil, že opravdu uvíznul. Možná, že kovboj vycítil jeho zoufalství a možná že mu to jen připadalo jako dobrá historka do baru, řekl Komitovi – naskoč si do auta. Jeli nahoru po cestě, kovboj za volantem a ptačí muž plný naděje na sedadle spolujezce. Když dorazili a našli auto i Komito musel uznat, že to vypadá pateticky. Slunce svítilo do otevřeného prostoru a Komitovi se povedlo uváznout na míle daleko od kohokoliv. Alespoň že se ten kovboj mohl na vlastní oči přesvědčit, že Komito se svým problémem opravdu nepřeháněl. Oba, Komito I kovboj, viděli bahno všude okolo, ale Komito neměl ani šajna, jak z toho ven. Kovboj zaparkoval na malém kousku suché země a vytáhnul z kufru svého auta obrovský řetěz. Byl velký, rezavý a hodně těžký. Vypadal, jako by ho ukradl z nějaké staré vojenské lodě. To by nemělo trvat dlouho, poznamenal kovboj. Ale trvalo. Lidé odsud byli zvyklí na to, že jejich auta mají odolné háky anebo nárazníky přesně pro tyhle případy. Ale jak se ukázalo, městský Lincoln neměl na sobě žádné místo, na které by se řetěz dal jednoduše připevnit. Překvapilo to oba. Tohle auto nebylo ani trochu připravené na to, aby ho někdo někam tahal. Potom, co si kovboj lehnul na záda do sněhu – Komito stál bezpečně na boku, ne proto, že by se bál zimy - konečně našel nějaké místo dost silné na to, aby za ně mohl zaháknout hák. Jedno zatáhnutí od toho silného auta a Lincoln byl vysvobozený. Komito byl tak nadšený a vděčný, že hned vytáhnul peněženku a chtěl vrazit kovbojovi padesátku. Bohužel ale s sebou neměl nic menšího než frenklina. No a proto kovboj dostal stovku – sice přeplatil, ale co už... Vyčerpaný se sesunul na sedadlo svého auta. Co tu vlastně děláte – zeptal se kovboj. Hledám tu jednoho ptáka tetřívka ostroocesého odpověděl Komito. Kovboj potřásl hlavou, co lítalo v jeho okolí, bylo jídlo, ne obraz k obdivování, poznamenal. Komito se zašklebil, strčil do něho trochu rukou a odjel. Někde v houští se mu určitě smál tetřívek ostroocasý se slovy – První apríl, blbečku.
Komito si mohl doma konečně pořádně odpočinout, ale potřeboval nějaký dobrý úlovek. Myslel na Newfoundland, kam se nějakým způsobem podařilo dostat islandskému redwing, který nějak záhadně překonal Atlantik. Uvědomil si, že Newfoundland bude vyčerpávající. Byl hotový. Pochopil, že nepotřebuje jen dobrý úlovek, ale dobrý úlovek, ke kterému se lehce dostane. Ale nic nové neslyšel. Ani o Floridě, ani o Minesotě, ani o Arizoně. Texas se jen potichu pekl na sluníčku. A tak zvednul telefon a použil svoje tajné heslo: Long. Eared. Owl. Severoamerické organizace vzácných ptáků mu zdělila velké novinky. 130 mil od místa, kde byl, v Pensylvanii byla viděná husa krátkozobá. Byl to evropský druh a byl tak běžný, že ve své domovině víc zajímal lovce než pozorovatele. Ale na jeho straně oceánu měl tento pták kód č.5. Byl to jeden ze 155 nejvzácnějších druhů Ameriky. Sbalil si všechny věci, naházel je do kufru a jeho „Chaluha“ byla znovu připravená vzlétnout na cestu. Vyrazil na jezero Ontelaunee, zaparkoval těsně u břehu a vyběhl z auta. Na rezervoáru vody se to hemžilo 5000 husic sněžných a na břehu stál batalion pozorovatelů se svými dalekohledy a teleskopy. Komito byl ohromený a ztrácel dech. Najednou v tom davu jednoho z nich poznal. Paula Gurisa, veterána mnoha pobřežních výletů. Je stále tady, zeptal se Komito? Druhý pozorovatel zkontroloval dalekohled, zaostřil a odpověděl mu – Koukni se sám. Před Komitovýma očima se objevil nepochybně obraz husy krátlozobé.
Komito byl ohromený. Po veškerém jeho honění na Aljašce mohl prostě přijít k břehu Saltonského moře, tam, kde se vlévala řeka Rio Grande, přímo na hranicích a jeho lov na husu krátkozobou byl u konce za 30 vteřin. Jediné slovo, kterým dokázal svoje pocity popsat, do té doby ani moc nepoužíval - Cítil se provinile.

Číst dál...

David A. La Puma: Význam ptáků

(překlad z knihy Good Birders Still Don’t Wear White: Passionate Birders Share the Joys of Watching Birds)

Ptáci jsou všude – v každém lesíku, v každém městě, v každém nákupním středisku, v každém mokřadu. Ptáci jsou všude a až na několik výjimek je můžeme najít kdykoli během roku, kdekoli se po nich rozhlédneme. Tohle platí zvláště pro někoho, jako jsem já, kdo vyrostl na subtropické Floridě a kdo po celý svůj život žije v prostředí mírného či subtropického páska severní polokoule. Často si nemůžu pomoci a musím se sáhodlouze vyjadřovat k tomu, jakými jsou ptáci výjimečnými stvořeními, už vzhledem ke své rozmanitosti, která ilustruje některé z nejkouzelnějších aspektů biologie: například pohlavní výběr, evoluci, specializaci, navigaci a migraci. Každý den jsem fascinován tím, co nového se o ptácích a od nich samotných dozvím. Jejich přitažlivost je ale prostší, základnější. Ptáci mě ukotvují a vedou mě dál.

Ptáci vymezují období mého života a pozorování ptáků je jakýmsi ventilem pro mé emoce – má formu soustředěné meditace. Můj otec zemřel na jaře. Moje vzpomínky na něj jsou neoddělitelně spjaty s prvními lesňáčky, s lesňáčkem borovicovým a zlatohrdlým. Hlas leskota modrošedého, kňouravý jak jen může být, mi také připomíná otcovo lamentování v daňový den (jsem si jistý, že zemřel právě v ten den ze zlomyslnosti). Matka zemřela koncem června a bezprostředně poté jsem opustil domov a odjel na Aljašku, kde moje partnerka dělala terénní práce; několik týdnů jsme trávili venku pod stanem a věnovali se ptákům, které jsem viděl zatím jen v určovacích klíčích. V tundře jsme pozorovali chaluhy malé, které učily svá nedlouho vzletná mláďata lovit strnadce skvrnité, v Severním ledovém oceánu jsme viděli kajky brýlaté, pozorovali jsme sovice krahujové lovit ze smrku černého na okraji boreálního lesa a slyšeli jsme nadpozemský zpěv drozda pruhokřídlého uprostřed divokých lesů. Nádherně růžový samec hýla křivčího nám zvědavě nakukoval do našeho stanu. Mámě by se moc líbil.

Ráno 11. září 2001 jsem si šel kolem deváté hodiny nechat do banky v Miami proplatit šek. U vstupní přepážky nebyli žádní recepční, ale všiml jsem si, že tři zaměstnanci jsou namačkáni kolem televize v rohu kanceláře. Jižní věž Světového obchodního centra byla zasažena letadlem a stoupal z ní dým. V příští vteřině se střetlo druhé letadlo s věží Severní. Prvotní spekulace o náhodné havárii se brzy změnily v obavy z něčeho mnohem zlověstnějšího. Už si nevzpomínám, jestli jsem si ten šek nechal proplatit nebo jsem rovnou odešel. Když se ale ve vzpomínkách vrátím k tomu dni, vybaví se mi ve třech etapách: ranní birding před tím, než jsem vyrazil do banky, čas trávený v bance a následující hodiny, kdy jsem sledoval onu tragédii odvíjející se na televizní obrazovce a snažil jsem se uklidnit přátele, kteří znali někoho, kdo přišel při útoku na Světové obchodní centrum o život.

Jen dvě hodiny před návštěvou banky jsem byl pozorovat ptáky v malém parčíku uprostřed moře betonu a oceli – pro táhnoucí opeřence jde o dokonalou past, protože se jedná o jediný vhodný biotop v okruhu mnoha mil. Z hlediska počtu druhů nešlo o nijak výjimečný den, ale pozorování ptáků bylo příjemné, viděl jsem řadu lesňáčků, zelenáčků a jednoho drozda hnědavého (což mi ten den udělalo radost). Naštěstí pro mě jsou mé poznámky navždy uloženy v online databázích, proto se k nim můžu vrátit a přečíst si, co jsem zapsal:
„ Dnešní ráno jsem trávil v Barnes ve snaze zastihnout nějaké nové migranty... zaznamenal jsem nízkou druhovou pestrost, ale mimořádnou početnost ptáků!“
Ukázalo se, že jsem ten den viděl jen devět druhů lesňáčků, ale celkový počet ptáků byl hodně vysoký. 11. září představuje v Miami začátek podzimního tahu a druhové složení to odráželo. Početní byli lesňáčci lišejníkoví, leskoti modrošedí a zelenáčci červenoocí.
„Lesňáček houštinový (není tak početný jako před dvěma dny, ale stále je dost běžný): 30+.“
Ten počet mě překvapuje, protože v době, kdy tento druh opouští Floridu, je každý den, kdy se dá pozorovat více jedinců, poměrně výjimečný.
Překvapuje mě také další věc a to z důvodu, že v mých záznamech chybí. Pozorování jsem začal vkládat ve 12:56, což bylo asi dvě a půl hodiny po pádu druhé z věží. Tou dobou jsem byl na kolejích u své přítelkyně. Při zpětném pohledu mi to přijde zvláštní. Když znovu nahlédnu do svých záznamů z toho dne a z následujícího týdne, nenacházím v nich žádný strach, hrůzu nebo bolest spojenou s 11. zářím 2001. Vím, že jsem to cítil, ale nezapsal jsem si to a rozhodně jsem to nezaznamenal do svých pozorování.

Po více než dvanácti letech od útoku se pro mě onen tragický den stal spíše synonymem pěkného pozorování ptáků než tragických událostí a jsem za to vděčný ptákům (a ještě něčemu, lidství). Moje vzpomínky se vztahují ke „spadům ptáků“ na Key West, k mohutným hejnům na Cape May a dokonce i ke každoročnímu zapínání a vypínání Vzpomínkového osvětlení u Světového obchodního centra, které umožňuje pěvcům táhnoucím v noci pokračovat v migraci bez toho, aniž by je lákaly vzhůru směřující paprsky světel.

Protože jsou ptáci a život neoddělitelně spjati, vztahují se s příchodem září a října moje myšlenky samozřejmě i k narození našich dvou dcer. Jejich data narození se shodují s rozsáhlými a různorodými pohyby lesňáčků a s početným tahem dravců; s říjnovým zpěvem střízlíka karolinského; s nocemi na konci září, kdy mám stativák namířený na měsíc v úplňku, přes který přeletují malé objekty, od nichž z velké výšky zaznívá pípání a hvízdání. Jejich čas přináší hlasy tahu, toho pomíjivého období, kdy se ptáci vydávají na svoji pravidelnou pouť, aby unikli blížící se zimě provázené mizivou nabídkou potravy a extrémním chladem. Jde také o období naděje, vědomí, že i když je stojí migrace hodně sil, vyplatí se a ptáci se brzy vrátí zpět, aby znovu dali život novému pokolení. Budu tady. Budu čekat. Budu je vítat.

TIPY

- Sledujte ptáky. Migrace ptáků byla tím, co mě dostalo, to, za čím jsem se pustil a řekl bych, že to byla ta nejlepší věci, kterou jsem kdy udělal. Najděte si to, co se vám na ptácích nejvíc líbí a ponořte se do toho; vody znalostí jsou hluboké, bohaté a plné těch, kteří vám s radostí na vaší cestě pomohou.
- Věnujte se ptákům lokálně, regionálně a globálně. Opakované pozorování ptáků na „vašem hřišti“ během roku vám umožní vnímat rytmus přírody, pomůže vám lépe porozumět výskytu a rozšíření ptáků, kteří se pohybují vaším regionem a dopřeje vám život plný radosti s minimální investicí času a fosilních paliv (což je vždy dobré!). Také ale cestujte. Spoustu znalostí lze získat pozorováním a poslechem důvěrně známých druhů zastižených na neznámých místech. Díky těmto rozdílům si začnete všímat odlišností týkajících se jejich prostředí a chování. Brzy tak porozumíte jednotlivým druhům, když je uvidíte v různých etapách jejich života a v různých místech areálu jejich rozšíření. Cestování do vzdálených destinací může být značně obohacující a vzrušující vzhledem k výskytu více než 10 000 druhů obývající naši planetu. Ptačí festivaly, výpravy za ptáky organizované zkušenými cestovními kancelářemi a online kontakt s ornitologickými spolky vám nabídne řadu možností k cestování za rozumnou cenu a k pozorování mnoha ptačích druhů. Jděte do toho!
- Plaťte dopředu. Ptáci jsou dobrým obchodním artiklem, jakmile vás dostanou, ale ten jako by neexistoval, pokud není jejich poslouchání a pozorování součástí vaší „reality“. Pomozte ostatním naladit se, zapnout a jít pozorovat ptáky. Vezměte sebou navíc jeden výtisk vašeho oblíbeného určovacího klíče a dejte ho někomu, o kom víte, že rád pobývá v přírodě. Vezměte sebou souseda, když jdete pozorovat ptáky do místního parku nebo po okolí vaší čtvrti. Vezměte sebou kromě tradičního dalekohledu nebo stativáku třeba lahev vína nebo pár lahváčů vašeho oblíbeného piva.

DAVID LA PUMA je ředitelem New Jersey Audubon´s Cape May Bird Observatory. Jeho životní vášeň odráží poslání jeho mateřské organizace: spojit lidi s přírodou a spravovat současnou přírodu pro budoucí generace. Pokud nepracuje, můžeme zastihnout Davida na procházce po oblíbených místech Cape May nebo při tom, když svým dcerám ukazuje ptáky na jejich oblíbené pláži, na kterou společně připluli na surfařských prknech.

david la puma

David A. La Puma, Foto: https://wsb2017.cttlive.com/

zdroj foto: internet
zdroj: birdwatcher.cz

 

Číst dál...

Skládka na kraji Ostravy láká čápy, hynou pak na stožárech vysokého napětí

Skládka komunálního odpadu v Ostravě-Hrušově láká racky, dravce i jiné ptáky. Je pro ně snadným zdrojem potravy. Pro čápy je ale tato lokalita riziková. Zabíjí je totiž elektrický proud z drátů pod vysokým napětím.

„Jen tento týden jsem v Hrušově našel tři mrtvé čápy bílé, naposledy dnes. Leželi pod stožárem vysokého napětí, kam si sedli, aby si odpočinuli, ale dotkli se křídlem drátů a zasáhlo je 22 tisíc voltů. S kolegy tam každý rok nacházíme asi deset uhynulých čápů. Může jich být i víc, ale pokud spadnou do houští, tak o nich nevíme,“ líčí zoolog a ornitolog Otakar Závalský, který spolupracuje se Zoologickou zahradou v Ostravě i Záchrannou stanicí v Bartošovicích.

Zatímco vrcholy všech pěti stožárů v zoo už jsou vybavené ochrannými prvky, které zaručují ptákům bezpečí, zhruba patnáct stožárů v okolí velké ostravské skládky na úpravu teprve čeká.

Elektrický proud ročně zabije více než sto tisíc ptáků
„Po zásahu elektřinou hyne v Česku každý rok průměrně 130 tisíc ptáků, hlavně dravců, například asi 30 tisíc káňat lesních. Proto musí být do roku 2024 všechny stožáry opatřené bezpečnostními nástavci s bidly či ‚lavičkami‘ pro ptáky,“ popisuje Závalský.

Firmy na tom sice pracují už několik let, ale podle ornitologů pomalu.

„O úpravy stožárů v zoo jsem žádal v září a čekali jsme do června,“ říká Závalský, podle kterého nelze zjistit, kolik sloupů v kraji už je chráněných. Odhadl, že sotva pětina.

Mluvčí skupiny ČEZ pro severní Moravu Vladislav Sobol říká, že společnost postupně instaluje ochranné prvky na stožáry podle naléhavosti a připravených projektů. Ani on ale neví, kolik jich už upravili. „Pracovník, který takový údaj má, je zrovna na dovolené,“ vysvětlil.

Firma slíbila co nejrychlejší řešení
Podle něj už firma pracuje i na ochraně sloupů v okolí skládky. „Není to tak jednoduché, jak se zdá. Musíme se držet přísných legislativních pravidel. Nejdříve musíme připravit projekt, navíc situace v Hrušově je technicky složitější než jinde. Ale budeme se snažit upravit stožáry co nejdříve. Nejpozději do konce roku,“ slíbil Sobol.

Šéf Záchranné stanice v Bartošovicích Petr Orel uvedl, že distribuční firmu skupiny ČEZ průběžně žádají o přednostní ochranu stožárů, kde přicházejí ptáci k úhoně.

„V nejbližších dnech budeme iniciovat zabezpečení tří stožárů ve Studénce-Butovicích a rizikových tras na Vítkovsku a Budišovsku. Firma nám vychází vstříc, ale trvá to asi tak půl roku až rok,“ říká Orel.

Zdroj:idnes.cz

Číst dál...

Ulov si svého úchyla, vyzývají vědci veřejnost. Češi hledají strnady se zvláštním nářečím

Cílem projektu Nářečí českých strnadů je zmapovat dialekty strnadů obecných na území Česka. Ačkoliv se jedná o vědecký výzkum, zapojit se do něj může úplně každý. "Vedle strnadů normálních, kteří poctivě zpívají dialektem již dávno popsaným v literatuře, se najdou tací, kteří prostě celoevropské zvyky nerespektují a melou si tu svou, tedy zpívají vzácným neboli raritním dialektem," říkají organizátoři projektu. Tyto ptáky pracovně označují jako "úchyláky".
Zpěv strnada obecného má různé varianty, které pozorní posluchači mohou rozeznat sluchem. Několikaletý výzkum, který vědci s pomocí veřejnosti zahájili v roce 2011, ukázal, že na území Česka je více než sedm ptačích nářečí tohoto druhu. Důvod, proč samci z různých míst zpívají odlišně, vědci neznají. Patrně v něm hrají roli preference samic. Výsledky výzkumu nyní představila Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy (PřF UK).

Výzkum však zdaleka nekončí. Badatelé se jednak zaměřují na dosud nezmapovaná místa a pak také na tzv. "ptáky úchyláky".

"Vedle strnadů normálních, kteří poctivě zpívají dialektem již dávno popsaným v literatuře, se najdou tací, kteří prostě celoevropské zvyky nerespektují a melou si tu svou, tedy zpívají vzácným neboli raritním dialektem. Jen tak z plezíru si přidají jednu koncovou slabiku navíc, nebo jednu naopak zahodí, jako by se nechumelilo.

A ti největší rebelové si dokonce vytvoří slabiku vlastní. My všem těmto individuím pracovně říkáme úchyláci, a proto jsme si dovolili v tomto stylu nazvat i letošní cíl," píšou na facebookových stránkách Nářečí českých strnadů organizátoři projektu.

"Kdyby si, sedláčku, chcíp!"
Rozdílům ve zpěvu strnadů si lidé všimli už před 150 lety. Popěvek, který samci tohoto druhu vydávají, si lidé "přeložili" jako zlověstné volání "Kdyby si, sedláčku, chcíp!". Jeho melodie může být ale pokaždé jiná, v závislosti na regionu. Podobné odlišnosti vykazují i jiní ptáci, upozorňuje Lucie Diblíkové, jedna z organizátorek projektu, jež měla na starosti vyhodnocování nahrávek od veřejnosti.

"U málokterého evropského ptačího druhu je to tak patrné jako právě u strnada obecného," dodává Diblíková. Varianty se liší zejména změnami ve výšce tónu ke konci "popěvku" a dvě nejčastější jsou rozšířené nejen v ČR, ale i v Evropě.

V roce 2011, kdy ornitologové z České společnosti ornitologické vyhlásili strnada obecného ptákem roku, se odborníci z PřF UK pustili do podrobného zkoumání ptačích nářečí. Spolu s dobrovolníky se jim podařilo nasbírat kolekci více než 4000 nahrávek strnadího zpěvu. Podařilo se jim najít sedm už dříve popsaných nářečí, ale také objevili několik menších oblastí, kde strnadi zpívají ještě jinými, dosud nepopsatelnými variantami zpěvu.

2f18284a3bbfb94aaeb8746d52a2 r16 9 w640 h360 ge5fdce1a6dbd11e88f77ac1f6b220ee8

Jak se zapojit do projektu Nářečí českých strnadů
1.- Naučte se rozpoznávat strnada i jeho zpěv.
2.- Ověřte si na této stránce, že je vaše nahrávací zařízení vhodné k nahrávání.
3.- Zjistěte na mapě, kde je třeba nahrávat.
4.- Nahrajte strnadí zpěv přímo v terénu.
5.- Pošlete nahrávky vědcům přímo ke zpracování.

K čemu strnadi potřebují nářečí?
Na tyto unikátní varianty se nyní vědci zaměří v dalším výzkumu. Pokusí se také zjistit, jak je možné, že hranice mezi regiony opravdu funguje a nářečí se časem "nesetřou". A to přesto, že v některých hraničních oblastech umí samci zpívat oběma nářečími. Vědci se zaměří i na to, k čemu jsou strnadům nářečí dobrá.

Podle Terezy Petruskové to nevypadá, že by samci rozlišovali mezi místním a cizím dialektem - v obou případech reagují se stejnou agresí. "Možná mohou hrát roli samičí preference - i u strnadů by tedy mohlo platit známé 'za vším hledej ženu'," řekla Petrusková.

Její kolega Pavel Pipek srovnává výsledky výzkumu strnadů v Česku s poznatky ze zahraničí.

"Vedle Velké Británie a Nového Zélandu, jež nám posloužily jako ostrovní laboratoře ukazující, co se stane s dialekty, když tento druh kolonizuje zcela nové území, teď dobrovolníci nahrávají v Polsku, Lotyšsku, Švýcarsku a letos nově v Chorvatsku," uvedl.

Ani v Česku projekt ještě nekončí. Podle vědců zbývá na mapě ČR stále mnoho bílých míst, o nichž odborníci netuší, jak v nich strnadové "mluví". Mapování bude proto pokračovat a lidé, kteří by k němu chtěli přispět, mohou zjistit podrobnosti a zapsat se na stránkách strnadi.cz. Na projektu se podílí kromě přírodovědecké fakulty také Ústav biologie obratlovců Akademie věd ČR a Česká společnost ornitologická.

zdroj: aktualne.cz

Číst dál...

Z Česka mizí chocholouši, čejky a koroptve. Může za to zemědělství i dotace, říká ornitolog

"Nedokážeme říct, jestli to ještě může takhle přežívat dvacet nebo padesát let. Spousta civilizací ale v minulosti 'dojela' na to, že nebyly schopny samy sebe uživit, že si svoje životní prostředí zničily," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz ornitolog a zemědělský koordinátor Václav Zámečník z České ornitologické společnosti.

V jakém stavu je ptactvo, které se vyskytuje na území České republiky?
Ptactvo musíme rozdělit do skupin podle typu prostředí, která obývají. Když bych chtěl zhodnotit, která z nich je na tom nejhůře, tak jsou to ptáci zemědělské krajiny. Tedy ptačí druhy otevřené zemědělské krajiny, ať už to byly původně stepní, nebo mokřadní druhy. Jejich počty u nás klesly od roku 1982 více než o třetinu. Na začátku 90. let bylo vidět, že se situace stabilizovala a počty dokonce mírně vzrostly. Pak se situace prudce zhoršila, což trvá dodnes.

Jak tyto proměny vysvětlujete?
Zemědělská krajina byla v tu dobu v přechodném období, řešily se vlastnické vztahy, ekonomická situace v zemědělství nebyla dobrá. Začaly se opět objevovat úhory, klesla spotřeba chemických látek, zdaleka ne všechny louky se dosekávaly.

V polovině 90. let se situace stabilizovala a začal opět postupný pokles počtu ptáků, který umocnil vstup do EU v roce 2004. Zemědělci najeli na systém dotací. Do té doby de facto nikdo moc neřešil, jestli je louka posečena až k cestě nebo k lesu. Se vstupem do EU se ale zavedl systém přesně vymezených půdních bloků. Do hry vstoupil kontrolní orgán a zemědělci začali řešit každý metr, aby získali na dotacích co nejvíc a vyhnuli se hrozbě vysokých pokut, což vedlo k tomu, že se i hůř dostupná a často pro zvěř zajímavá místa začala likvidovat.

Dotace významně mění chování zemědělců, ať už třeba pěstováním kukuřice do bioplynek, řepky na biopaliva, nebo nárůstem počtu pasených zvířat na horách.

Kterým druhům intenzivní zemědělství nesvědčí?
Je jich celá řada. Z těch dříve běžných druhů patří v posledních desetiletích mezi nejvíce ubývající např. linduška luční, chocholouš, čejka nebo koroptev. V případě koroptví přitom víme, že nejvíce jim ublížilo scelování polí spojené s likvidací mezí a jiných krajinných prvků v 50. a 60. letech minulého století. U některých druhů sledujeme pokles početnosti až v posledních letech v reakci na změny způsobené dotační politikou. S nárůstem trvalých pastvin na horách mizí chřástal polní, který patří mezi evropsky chráněné živočichy v rámci soustavy Natura 2000.

Na záchranu chřástala ale vznikla dotace, která může být příkladem pro další. Jak to funguje?
Na jeho podporu vznikla zacílená zemědělská dotace, kdy zemědělci dostávají kompenzace za to, že nechávají louku neposečenou delší čas než standardně. Například sečou až v polovině srpna a ne tak kvalitní travní hmotu. A mezitím mohou na loukách hnízdit ptáci. Z opatření tak mají prospěch i další ptačí druhy jako křepelka, bramborníček hnědý nebo ťuhýk obecný.

Tyto druhy jsou ohrožené, jak jsou ale užitečné?
Dřívější dělení na užitečné a neužitečné druhy je naštěstí překonané. Každý druh má svou nezastupitelnou funkci ve fungování krajiny a čím je ta krajina pestřejší, tím je v ní i víc druhů. Když jdu na pole a vidím čejku, elegantního ptáka s typickou chocholkou, tak mě to vždy potěší.

Byl bych nerad, aby se další generace jednou dostaly do situace, kdy jim jejich rodiče budou vyprávět: Tady před lety hnízdily čejky a ten jejich typický hlas patřil k jarnímu koloritu. A oni to už nebudou mít možnost zažít. Už jen samotná existence těch druhů má svou kulturně-estetickou hodnotu. Krajina a způsob hospodaření v ní vytvářejí podmínky ptákům a dalším zvířatům; pokud tam nebudou, je jasné, že něco není v pořádku. Je to lakmusový papírek.

Konkrétně čejka od roku 1982 ubyla až o 80 procent, jak je možné, že tak moc?
Čejka dříve patřila do skupiny tzv. lučních bahňáků a na orné půdě, kde je dnes dominantní, začala hnízdit postupně. Byla tam v podstatě vytlačena. U nás spousta ptačích druhů byla dříve vázána na nivní, podmáčené louky, dokonce i tetřívek obecný, který dnes rapidně ubývá i v Krkonošském národním parku, byl ještě před padesáti lety i v nížinách. Louky tehdy vypadaly jinak. S tím, jak se začalo odvodňovat v honbě za novou ornou půdou, se zničila spousta mokřadů. Odvodněna je vlastně až čtvrtina zemědělské půdy.

To, co vidíme od roku 1982, je často už jen dozvuk poklesu, který u čejky začal mnohem dřív. Dnes jsou louky suché, druhově chudé a s hustým porostem, je tam málo hmyzu, tím pádem ptákům už nevyhovují a radši míří do polí a nejčastěji do oranišť. Jenže na nich v době hnízdění začnou hospodařit zemědělci. Velká část ptáků při tom přijde o snůšku a leckdy i o mláďata.

Když bude méně ptáků, přemnoží se hmyz a škůdci, příroda přestane dobře fungovat, jak to řešit?
Může to vést k destabilitě prostředí, kdy budou častější kalamitní stavy. Naším cílem by měla být snaha o co nejpestřejší krajinu, ve které fungují přirozené přírodní procesy. Potřebujeme do krajiny doplnit chybějící prvky, jako jsou malé mokřady, extenzivně udržované travnaté plochy s keři, různé typy biopásů, rozšířit osevní postupy a tím předcházet stavům, kdy jsme schopni škůdce vyřešit jen pomocí chemie. My si vlastně šlechtíme super odolné škůdce.

Na semináři v akademii věd tento týden zaznělo, že jsme možná poslední generace, která může s obnovou krajiny něco dělat. Je na tom česká krajina opravdu tak špatně?
Obávám se, že je. Dochází tu ještě k dalšímu vlivu - a to je klimatická změna. Vede k tomu, že jevy v krajině jsou čím dál extrémnější. Už dnes je vidět, že rozložení a charakter srážek se mění a krajina je bohužel ještě ohroženější. Kvůli intenzivnímu zemědělství dochází k celé řadě negativních jevů a ve stejný okamžik do nich vstupuje klimatická změna, která zvyšuje nároky na kvalitu prostředí, aby fungovalo.

Nedokážeme říct, jestli to ještě může takhle přežívat dvacet nebo padesát let. Spousta civilizací ale v minulosti "dojela" na to, že nebyly schopny samy sebe uživit, že si svoje životní prostředí zničily. A bohužel zatím není vidět, že by se drancující přístup ke krajině nějak významně měnil.

Můžou se úhory, tedy části pole dočasně ležící ladem, stát řešením pro záchranu mizejících druhů?
V úhoru dostávají prostor všechny důležité procesy. Úhor se ze své podstaty může lišit jeden od druhého, protože každá půda má jinou semennou banku a jinou historii. Když tedy necháte úhor někde stát, jeden bude více kvetoucí, druhý bude hustě zarostlý, jiný méně.

Důležité je, že v tom prostoru nedochází k žádnému agrotechnickému zásahu. Tím pádem se tam mohou vyvíjet různé druhy hmyzu. Mohou tam hnízdit ptáci, aniž by do nich uprostřed hnízdění vjel traktor. Pokud by se s úhory v krajině sofistikovaně počítalo, vedlo by to ke zvýšení pestrosti prostředí, a tudíž i k vyšší početnosti a pestrosti druhů, které v zemědělské krajině jsou.

zdroj: aktualne.cz

Číst dál...

Nahrávka ptačího hlasu pomohla objevit hnízdo vzácného orla

Za ornitologický majstrštyk považují odborníci vůbec první objev hnízdního teritoria orla křiklavého na severní Moravě. Ten se nyní podařil Petru Orlovi ze Záchranné stanice v Bartošovicích a jeho kolegovi Otakaru Závalskému.

STK6e2901 OREL

(ilustrační snímek) | foto: Ondřej Bačík

„Hnízdění orla křiklavého zatím nebylo na severní Moravě podle našich informací nikdy doloženo,“ říká Petr Orel.

Na možný výskyt chráněného dravce upozornila ornitology neznámá paní, která jim poslala zvukovou nahrávku ptačího hlasu a uvedla i lokalitu, kde jej nahrála. „Ota správně vyhodnotil amatérskou nahrávku jako hlas orla křiklavého, a tak jsme se společně vydali do terénu,“ popsal Orel.

Území, kam se vypravili, sledují ornitologové dlouhodobě, a to kvůli výskytu orla skalního, o jehož návrat do volné přírody u nás se Petr Orel a jeho kolegové v minulých letech výrazně zasloužili.

V hnízdě našli mládě
Když na místo dorazili, spatřili v dáli nad obilným lánem pohyb dravce, kterému se podařilo ulovit drobného hlodavce. Toho si pak pták odnášel v zobáku k hnízdu. Tehdy už bylo oběma ornitologům zřejmé, že viděli samce orla křiklavého. Následně strávili několik hodin pátráním po hnízdě, v němž se nacházelo asi 40 dní staré mládě.

Zatím není jisté, zda orel křiklavý nehnízdil v dané lokalitě už loni. Je však pravděpodobné, že zde už zůstane. „Pokud zahnízdí, drží si už dané teritorium i nadále,“ podotkl Orel. Místo, kde se vzácný dravec vyskytuje, drží v rámci jeho ochrany v utajení.

„Samozřejmě podnikneme kroky k ochraně dané lokality, především pak ve vztahu k lesnické činnosti v okolí hnízda,“ doplnil. V Česku je orel křiklavý chráněný. Jeho hnízdění je doloženo pouze na opačném konci republiky, ve Slavkovském lese, v minulosti pak i na Šumavě.

Zdroj: ostrava.idnes.cz

Číst dál...

Rybáři žádají kraj o povolení lovit kormorány. Decimují jim revíry.

Kormoráni rybářům v Karlovarském kraji každoročně způsobí škody za miliony. Hejna stovek predátorů jsou tak pro Český rybářský svaz noční můrou. Jeho vedení nyní požádalo krajský úřad o povolení k odlovu těchto ptáků.

Nx3PKLy0E797e07gWM

(ilustrační snímek) | foto: Martin Stolař, MAFRA

Kormorán velký přiletí vždy na zimu a během několikaměsíčního pobytu je schopen zlikvidovat veškerý vodní život.

„Představte si stohlavé hejno. Jeden kormorán potřebuje denně sežrat půl kila potravy. Na jedno nažrání vám takové hejno odnese padesát kilo ryb. V průměru se zde vyskytují sto dvacet dní. A to se bavíme o přímo zkonzumovaných rybách, ale jsou tu i ty poškozené. Kormorán je dokonalý lovec, ale i tak se mu část ryb vysmekne, jsou zraněné nebo vystresované. Dochází tedy k následným úhynům. Kormorán navíc přenáší řadu rybích parazitů a nemocí. Když se to sečte, škody vyšplhají do milionů,“ řekl jednatel Českého rybářského svazu Martin Bílý.

V roce 2013 byl kormorán vyňat ze seznamu zvláště chráněných živočichů, ale je stále chráněný evropskou směrnicí na ochranu ptactva. Pro je pro jeho odlov nebo plašení nutné udělení výjimky. O její prodloužení rybáři požádali Karlovarský kraj.

„Krajský úřad obdržel žádost o stanovení odchylného postupu k možnosti úmyslného plašení a odlovu kormorána velkého. Správní řízení stále probíhá,“ uvedla mluvčí kraje Jana Pavlíková.

V minulosti kraj vyplatil na náhradě škod způsobených kormorány přes 23 milionů korun. Od roku 2015 už škody neplatil a od 1. ledna letošního roku jde tato povinnost za státem.

„Stát ale rybářům nehradí škody kvůli legislativní chybě. Ryba v rybářských revírech je podle ní věc, která nikomu nepatří. Ročně vysadíme ryby za desítky milionů korun. Ale v okamžiku, kdy se tak stane, už nejsou naše, protože jsou v revírech. Ale my jsme je tam nevypustili proto, abychom se jich zbavili, ale aby naši rybáři měli co chytat,“ vysvětlil Bílý.

Když výjimku rybáři dostanou, budou kormorány střílet myslivci. Český rybářský svaz jim pak proplatí odstřelné za kus. „Zastřelit kormorána není jednoduché. Kromě toho, že je výborný lovec, je také inteligentní, loví v hejnech a vidí velmi dobře nejen na suchu, ale i pod vodou. Navíc se velmi rychle učí. Stačí, když zastaví auto na hrázi, vystoupí z něj myslivec a vystřelí. Příště musí přijet jiným, protože kormorán na auto reaguje. Nebo pozná myslivce s puškou a bez ní,“ podotkl Bílý.

Na první pohled se tedy zdá, že ideálním místem pro odstřel kormorána je jeho hnízdiště, ale to je v rozporu s mysliveckou etikou. V osmdesátých letech byl kormorán v našich končinách výjimkou, ale od roku 2000 se začal objevovat hojněji. Navíc je potravinový oportunista a nepohrdne žádnou rybou.

„Dokáže sežrat štiku, která měří padesát centimetrů,“ řekl předseda Českého rybářského svazu MO Karlovy Vary Michal Blahůšek.

Už se dokonce stalo, že komoráni zcela vylovili všechny ryby ve Mži v Tachově. „Lipan je u nás kvůli kormoránovi na pokraji vyhynutí. My jsme před touto hrozbou varovali včas, ale nikdo nás neposlouchal. Ke škodám na genofondu ryb dochází ve velké míře a u některých druhů už nenávratně,“ dodal Bílý.

Zdroj: idnes.cz

Číst dál...

Při cestě po jihočeských rybnících narazíte na ptáky jako od Hitchcocka

Vybělené kostry stromů, hejna velkých černých ptáků obkličují jejich pahýly a se skřekem usedají na jejich žebroví. To není film, to je výhled z poklidné hráze jednoho jihočeského rybníka Ženich.

Při refrénu dávného hitu „to moře zpívá pod křídly kormoránů“ jsem si představovala ladné poetické ptáky, něco jako velký racek či albatros. Vydejme se za černou realitou po jinak pohodových cestách kolem jihočeských rybníků.

Na cestu se vydáme od Stříbřeckého mostu (stanice autobusu), známého díky oblíbenému místu Emy Destinové (pár set metrů odsud je pomníček, který stojí za podívanou, ale jako odbočka). Naše cesta vede po červené turistické značce směr Třeboň, kratičký úsek po silnici, odkud odbočí doleva kolem Travničného rybníku a dále podél lesa i lesem k odpočívadlu, kde přejdeme pidisilničku a po pár krocích se vnoříme do chráněné krajinné oblasti.

Cyklisté tudy nesmí jezdit podle zákazové tabulky, ale zvláště o prázdninách mnozí neumějí číst. Mimo prázdniny a víkendy je celá trasa nádherně liduprázdná. Cesta, před rozježděním uzoučká pěšinka, se vine převážně mladým lesem s podrostem borůvčí a vřesu; bahnitá místa pomáhají překonat povalové můstky.

647219 original1 jwopd

Trase vede přes lesíky a potůčky. FOTO: Eva Mráčková

Ten poslední, už ve vzrostlém lese přes širší stoku, je v dost dezolátním stavu, ale po levé straně se zatím dá přejít dost bezpečně. Pár metrákových osob bych mu určitě nesvěřila. Pak už máme Ženicha nadosah.

Poezie a horor
Ocitáme se na kraji rovné, více než kilometrové hráze, lemované často staletými duby. Velký rybník obdélníkového půdorysu je ze tří stran obklopen lesy, jen ta „naše” hráz sousedí přes stoku s dalším velkým rybníkem — Novým vdovcem. Ale ten je vidět přes porost jen zčásti. Ženich se koupe v zeleni, jeho plocha je rozčleněna ostrůvky, ve vodě se zrcadlí větve a nebe, na hrázi bývají hřiby, prostě idylka. Až do poloviny hráze.

Když minete první krásně zalesněný ostrůvek, vynoří se další, který vypadá úplně jinak. Místo zeleně zlověstná šeď, mnohé stromy jsou skoro holé. Tedy, pokud jde o listí. Jinak jsou ověšené jako tristní vánoční stromky velkými černými kormorány, kteří s krákáním poletují a zase usedají. Je to celá kolonie kormoránů, donedávna zvláště chráněných ptáků, protože jich je údajně málo. No, jak kde.

Tady jich je nepochybně až moc. Drží se „svého“ ostrova a „svých“ ryb. Jejich trus, guáno, je sice kvalitní hnojivo, ale v té koncentraci přináší stromům zhoubu. Nejen stromům. Kormoráni nic jiného než ryby nekonzumují. Jeden každý jich spořádá půl kila denně. Není divu, že se jim na jihočeských rybnících líbí — a že se kormoráni nelíbí rybářům. Při pohledu na ostrov kormoránů člověka zamrazí a vzpomene na Hitchcocka a jeho Ptáky, respektive na autorku předlohy Daphne du Maurier.

Černá a bílá
Pryč z toho chmurného pohledu — vždyť o kus dál je zase pohoda, ostrov se svěží zelení, připlouvají k němu potápky a párek labutí. Vysoko na nebi zakrouží bílý racek. Těch labutí je ale mnohonásobně víc. Kdysi tu byly divoké kačeny. Dnes aby je pohledal — ještě tak pár naproti na Novém vdovci. Kam dál Hráz Ženicha ústí do malé silničky.

Kdo pospíchá nebo nechal auto u Stříbřeckého mostu, může po ní zabočit doprava kolem rybníka Nový vdovec k Vitmanovu a tam se dát doprava po sice rušnější ale jinak krásné silnici něco přes kilometr zpět ke Stříbřeckému mostu.

647218 original1 to7jw

Na rybnících uvidíte i řadu labutí. FOTO: Eva Mráčková

Cestou „ulovíte“ pohledy na další rybníky, i s volavkami a kormorány, ale těch je tam zatím málo, takže tam se horor nekoná. Máte-li naopak čas a chuť, pokračujte po červené na opačnou stranu a užijete si rezervaci Stará řeka. Dojdete přes Holičky širokou lesní cestou až do Třeboně. Celkem je to kolem 10 kilometrů. Pozor, na cestu se musíte vybavit — na celé popsané vycházce nepotkáte jediné občerstvení, zato hejna komárů. Oceníte také dalekohled.

zdroj: novinky.cz

Číst dál...

Orel chtěl lišce ukrást uloveného králíka, ta se nedala a letěla vzduchem

Fascinující snímky ze světa zvířat zachytil fotograf Kevin Ebi v národním parku San Juan Island v americkém státě Washington. Když orel bělohlavý zahlédl mládě lišky, které ulovilo králíka, snesl se k zemi a chtěl mu cenný úlovek ukrást. Liška se však večeře nechtěla vzdát a pevně ji držela v tlamě i ve chvíli, kdy pták vzlétl i s ní.

„Před několika dny jsem zachytil nesmírně dramatickou krádež. Viděl jsem, jak orel bělohlavý krade králíka lišce obecné. A co je ještě působivější, bitva mezi zvířaty se odehrávala více než šest metrů nad zemí,“ napsal Ebi na svůj blog

685341 original1 ipabh

Liška ulovila králíka, úlovek jí ale ukradl orel. FOTO: Profimedia.cz

„Pozoroval jsem skupinku mladých lišek při lovu, když jedna z nich ulovila králíka. Zaostřil jsem, abych ten moment zachytil, když jsem za sebou náhle uslyšel zvuk orla. Otočil jsem se a viděl, jak se rychle přibližuje. Bylo mi jasné, že chce toho králíka,“ dodal.

„Scéna byla dramatičtější, než jsem očekával. Myslel jsem, že liška králíka upustí a nabídne orlovi jednoduše získanou večeři. K mému překvapení ale liška držela králíka v pevném sevření a orel ho vynesl do vzduchu i s ní,“ svěřil se Ebi.

685340 original1 bfw51

Mládě lišky se proletělo vzduchem. FOTO: Profimedia.cz

„Liška svedla slušný boj. Orel ale nakonec chytil králíka do svého pravého pařátu a lišku nechal jít. Nemějte obavu, po pádu z výšky byla v pohodě. Otřepala se a šla si hrát se svými kamarády,“ dodal Ebi.

zdroj: novinky.cz

Číst dál...

Párek dudků se vrátil do své budky

Velkým úspěchem pokračuje projekt na ochranu dudka chocholatého, který před dvěma roky odstartovala Zoo Brno. V jedné z budek zahnízdil i letos párek dudků a vyvedl mladé. Odchov je o to cennější, že tito konkrétní ptáci dokázali proletět všemi nástrahami ve Středomoří a vrátili se zpět.

„V druhém roce projektu se dudek chocholatý opět vrátil do stejné umělé hnízdní dutiny. Tento pár dokonce vyvedl pět mladých. Každé opakované přirozené hnízdění dudka na jednom místě na delší časové škále je obrovským úspěchem,“ říká zoolog Petr Šrámek.

178032 gallery1 gei1b

Lokaci zahnízdění záměrně neupřesňují, aby ptáky nerušili výletníci.

Dudek chocholatý je přísně tažný pták, který zimuje v Africe. Na své několik set kilometrů dlouhé trase se setkává s mnoha nástrahami. Patří mezi ně klimatické výkyvy a s tím související dostatek potravin, predátoři a člověk, který je ilegálně likviduje.

Ptáci jsou loveni do sítí nebo hromadně stříleni, a to zejména v Itálii, na Maltě, Kypru a v Libanonu. „Podle Birdlife International zahyne jen ve Středomoří každý rok 25 miliónů ptáků,“ konstatuje Petr Suvorov, kurátor chovu ptáků Zoo Brno. K ohroženým ptákům patří kromě dudka zejména křepelka, hrdlička, čáp, jeřáb a draví ptáci.

zdroj: novinky.cz

Číst dál...

Ve Velké Británii přibývá opilých racků

Britští ochranáři v hrabstvích Devon a Dorset mají v posledních dnech plné ruce práce s případy racků, kteří nejsou zrovna v dobré kondici. Lidé je volají k ptákům, kteří se motají a vykazují známky botulismu. Ve skutečnosti však za jejich chování může alkohol.

Za poslední týdny museli zaměstnanci Královské společnosti na ochranu zvířat (RSPCA) řešit už více než tucet případů racků, kteří trpěli stejnými symptomy. Ze začátku to prý vypadalo, že trpí botulismem, tedy otravou botulotoxinem, jedem produkovaným bakterií Clostridum botulinum vyskytující se například ve zkaženém mase.

„Jenže, když se ptáci vyzvraceli, většinou se ze svého stavu rychle zotavili,“ uvedla Jo Danielová z RSCPA pro BBC. „Taky pořádně smrděli alkoholem, takže naše dodávky pak byly cítit jako hospody,“ dodala v lehké ironii.

Ptáci byli dezorientovaní a dělalo jim velké potíže stát. Racci se zřejmě dostali k odpadu produkovanému nějakým pivovarem nebo lihovarem. RPSCA nyní výrobce alkoholu žádá, aby svůj odpad nenechávali tam, kam má volně žijící zvěř přístup.

zdroj: novinky.cz

Číst dál...

Dobrovolníci zmapovali nářečí strnada obecného

Nejen lidé, ale i ptáci mohou mít svá nářečí. Vědci z Univerzity Karlovy, Akademie věd a České společnosti ornitologické zveřejnili výzkum, během kterého ve spolupráci s veřejností studovali hlasové projevy jednoho z našich nejběžnějších, ale ubývajících ptáků – strnada obecného. Za pomoci více než stovky dobrovolníků se povedlo zmapovat ČR a shromáždit unikátní materiál. Výsledky pozměnily představy o povaze strnadích nářečí, staly se i podkladem pro další výzkum.

Článek týmu z katedry ekologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy (PřF UK), Ústavu biologie obratlovců Akademie věd (ÚBO AV ČR) a České společnosti ornitologické (ČSO) v mezinárodním odborném časopise IBIS je vyvrcholením více než šestileté spolupráce mezi českými vědci a dobrovolníky z řad veřejnosti, kteří mapovali geografickou variabilitu ve zpěvu strnada obecného (Emberiza citrinella).

Za dobu trvání projektu s názvem Nářečí českých strnadů účastníci pořídili téměř čtyři tisíce nahrávek zpěvu tohoto ptáka z většiny našeho území. Podařilo se jim nalézt sedm již dříve popsaných nářečí, ale také několik menších oblastí, ve kterých se vyskytují ptáci zpívající vzácnými, dosud nepopsanými variantami zpěvu. Právě ti jsou hlavním cílem pokračování výzkumu pro letošní sezónu.

Strnad jako průkopník občanské vědy
Vše začalo v roce v roce 2011, kdy ČSO vyhlásila strnada ptákem roku. Ten se záhy stal jedním z průkopníků takzvané občanské vědy v Česku díky již zmíněnému projektu Nářečí českých strnadů.
Cílem projektu od počátku bylo zmapovat s pomocí veřejnosti, jaká strnadí nářečí se vyskytují na českém území, rovněž najít hranici mezi jejich západní a východní skupinou. Zapojení veřejnosti do výzkumu mělo současně posloužit k tomu, aby se upozornilo na úbytek dříve běžných druhů zemědělské krajiny, související se změnami v jejím hospodaření.

Nářečí jako lidé
„Když se mě ředitel ČSO Zdeněk Vermouzek zeptal, co by mohlo veřejnost oslovit, vzpomněl jsem si na to, co jsem znal ze starých polozapomenutých německých článků – nejzajímavější na strnadech byla právě jejich nářečí,“ poznamenal k začátkům Petr Procházka z ÚBO AV ČR.
Jak se ukázalo, problematika nářečí skutečně není jen výlučně lidskou záležitostí. Někteří ptáci, kteří se své hlasové projevy učí, totiž mohou mít nářečí také.

689152 original1 fn20b

Strnad obecný (samec). Vpravo dole jsou pomocí sonogramů znázorněna dvě nejrozšířenější česká i evropská nářečí. Variantu nahoře zakončuje krátký vysoký tón následovaný dlouhým hlubším. V druhém případě na táhlý tón navazuje vyšší, nápadně klesající zvuk. FOTO: Petr Jan Juračka, Přírodovědecká fakulta UK

„Samci takových druhů v rámci různých oblastí sdílejí části zpěvu, kterými se liší od samců z oblastí jiných, podobně jako lidé v různých částech Čech a Moravy používají svoje regionálně specifické výrazy,“ vysvětlil vedoucí oddělení vnějších vztahů PřF UK Michal Andrle, který o studii strnadích nářečí Novinky informoval.

„U málokterého evropského ptačího druhu je to tak patrné, jako právě u strnada obecného – rozdíl ve zpěvu je odlišitelný pouhým uchem. Strnadí poněkud zlověstný popěvek ‚Kdyby si sedláčku chcíp!' má zkrátka mnoho podob. A díky výsledkům projektu Nářečí českých strnadů víme, kde které varianty hledat,“ pokračoval Andrle.

Projekt nekončí
Projekt překonal původní představy výzkumníků. Když po roce vystřídal strnada na postu ptáka roku tetřev, strnadům se dle Andrleho „nechtělo odejít ze záře reflektorů“.
„Lidé byli prostě skvělí. Do nahrávání se často vrhali doslova po hlavě. Někteří si i přizpůsobovali dovolenou, aby zmapovali dosud neprobádané oblasti,“ popsala spolupráci, která po onom roce zdaleka neskončila, doktorská studentka na katedře ekologie PřF UK Lucie Diblíková.

689147 free1 6hu1p

Na českém území se vyskytuje sedm dříve popsaných nářečí (barevná kolečka), ale i několik vzácných (černá kolečka). Na hranicích mezi dvěma dialektovými regiony se rovněž občas vyskytují jedinci, kteří zvládnou oba typy (půlená kolečka). FOTO: Přírodovědecká fakulta UK

Původně plánovaná jednoletá osvětová kampaň se tedy proměnila v plnohodnotnou dlouhodobou vědeckou studii. Výkon české veřejnosti může být výborným podkladem pro další výzkum – vědci mají konečně šanci přijít na kloub tomu, jak nářečí vznikají a co vlastně udržuje hranice mezi jednotlivými dialektovými regiony.

Podle Terezy Petruskové, vedoucí dizertační práce Diblíkové, to nevypadá, že by samci rozlišovali mezi místním a cizím dialektem – v obou případech reagují se stejnou agresí. Možná mohou hrát roli samičí preference.

Akce stačila inspirovat i v zahraničí. „Vedle Velké Británie a Nového Zélandu, jež nám posloužily jako ostrovní laboratoře ukazující, co se stane s dialekty, když tento druh kolonizuje zcela nové území, nyní dobrovolníci nahrávají v Polsku, Lotyšsku, Švýcarsku a letos nově v Chorvatsku,“ doplnil Pavel Pipek z PřF UK a Botanického ústavu AV ČR, který Novinkám na ukázku zaslal tři nejčastější strnadí nářečí.

Tuzemský projekt zatím nekončí, případní zájemci o zapojení se bližší informace dozvědí zde.

zdroj: novinky.cz

Číst dál...

kapitola šestá - Smršť

Sandy Komito měl obavy. Myslel si, že má soupeře a to ne jen tak ledajakého. Al Levantin představoval nebezpečnou kombinaci času, peněz a pozorovatelských triků. Komito viděl Levantina v akci na Attu. Komito věděl, že je Levantin neúnavný. Že dobře vychází s lidmi a to by ho mohlo přivést k dalším. Kromě toho byl Levantin z Bronxu. Komito se už naučil před léty, že existuje slovo, které lidi z Bronxu hnalo vždy vpřed. To slovo bylo lůser. Když chce Al Levantin boj, má ho mít. Asi za měsíc se potkali na lodi do Monterey Bay a Komito strhl časový rozpis. Bylo to sice trochu dětinské, ale zároveň to bylo jasné varování: Nezahrávej si s Komitem.
20.ledna Gibsons, Britská Kolumbie, 1100 mil, $ 366
Second Street? Kde to k čertu je? Sandy Komito věděl, že by se muži neměli ptát na cestu, ale tohle bylo jiné. Byl v divném městě, v cizí zemi a pršelo. Někde venku byl kolibřík pruholící, o kterém mu Levantin řekl. V Kanadě se objevil poprvé v historii. Levantin řekl Komitovi, aby šel k domu lidí, co krmí ptáky na Second Street. Komito potřeboval najít ten dům. Potřeboval toho ptáka. Potřeboval pomoc. V tomto městě, které vypadalo, že v něm nežijí starší lidé, Komito konečně uviděl ženu kolem 50 let, jak kráčí po straně chodníku v mrholení. Vypadala jako žena, která se zajímá o přírodu. Možná porozumí jeho trápení. Zajel autem ke kraji, otevřel okénko a zavolal: „Promiňte, mohla byste mi říct, kde je Second Street?“
Žena zastavila. Oh, hledáte toho ptáka. Komito vyprskl smíchem. Hodně lidí ani nerozeznalo jeep od čtyřkolky a on na ulici našel tu jedinou ženu v Britské Kolumbii, která přesně znala adresu kolibříka pruholícího. Přímo nahoře na kopci Georgia Strait byla 221 Second Street. V současnosti se stalo centrem pozorovatelského vesmíru. Když Gerrie a Lloyd Pattersonovi poprvé nahlásili pozorování kolibříka, zkušení birdwatcheři byli skeptiční, manželé byli sice lidé, kteří se starali o ptačí krmítka v okolí, ale jen těžko byli zkušení pozorovatelé a už vůbec ne odborníci. Všechny místní experty výskyt šokoval, protože tento druh nebyl v žádné příručce, která se týkala severního pobřezí. Bylo jasné, že i když jeho popis seděl, tak všichni věděli, že tento pták je milovníkem slunce a že sem určitě nepatří. Proto zavolali Mikeovi Toochinovi, světovému odborníku, který definitivně potvrdil, že to je určitě ten druh. Jak se sem dostal, nikdo nevěděl. Kolibřík byl jedním z těch, který trávil zimu 200 mil severně v tropické oblasti Baja. Severně od Mexika byl zaznamenán jen 2x a to v Kalifornii asi před deseti lety, když ho sem zavál pravděpodobně hurikán. Předpokládalo se, že ten druhý uletěl ze Zoo, ale nikdo nenahlásil ztrátu. Naštěstí tento druh patřil k těm milovníkům tropů, kteří dokázali alespoň dočasně přežít pár chladných nocí. A to tak, že snížili tělesnou teplotu na polovinu a při plachtění nebo ve strnulosti snížili tep z 1200 při aktivním letu až na neuveřitelných 50.
Od té doby, co se zpráva o tomto biologickém zázraku rozšířila díky internetu, stal se ten dům na kopci mezinárodní turistickou senzací. V době, kdy k němu dorazil Komito, ho navštívilo už více než 1400 lidí z 29 států, 8 provincií a 5 zemí. Téměř všichni přijeli ranním trajektem z Vancouveru. A jak je zvykem cestou vypili litr kávy. V době, kdy přišli na řadu a dostali se alespoň k příjezdové cestě Pattersonových, předstírali ten dobře známý taneček a okamžitě zvonili s prosbou, aby mohli jít na záchod. Pattersonovi proto vybrali peníze a pronajali přenosný záchod. Komito věděl, že tam je příliš moc lidí a tak si tento problém vyřešil už předtím, aby měl pokoj. Podepsal návštěvní knihu, ale kapka deště změnila jeho domovské město na kaňku. Před 6 dny tu samou knihu podepsal Al Levantin. Komito se snažil prohodit pár slov s Lioydom Pattersonem, který byl dost chytrý na to, aby se vyhnul dešti a zároveň slušný, aby přivítal navštěvu a proto stál o pár metrů dál pod přístřeškem. Komito čekal vedle červeného krmítka, naplněného cukrovou vodou. Kolibřík pruholící zůstal dost dlouho, aby si mohl udělat pár fotek. Tady to máš, Ale Leventine!

21.ledna Vancouver, 200 mil, $120
Během svého života pozorovatele Komito s láskou vzpomínal na své pobyty v přírodě. Na místa, která byla ukryta za vodopády, na dravé proudy řek, které je tvořily. Na tetřevy v severních lesích i na albatrosy plachtící ve slunečních paprscích za svítání. Tohle však nebyla jedna z takových chvil. Parkoval u baru Divokých kojotů a pak šlapal celou cestu skrz kaluže za hučením motorů, protože se chtěl dostat na Vancouverské národní letiště, ale zácpa se táhla od křižovatky už po celé dálnici. Podle legendy nějaký nedbalý nebo bezohledný námořník z Číny před 100 lety ve Vancouverském doku otevřel klícky, z nichž vyletěly severočínské majny chocholaté, ktere se tady množily a množily. Ve 30. letech už byli ulice ve Vancouveru plné těchto ptáků, těchto malých, černých, špinavých ptáčků velkých jako drozd s bílou značkou na křídlech. Někteří čínští přistěhovalci, kterým chyběl domov, pár z nich okroužkovali a chovali je doma, ale biologové, kteří si cenili domorodé druhy, je považovali za škodnou. Báli se, že se rozmnoží a zamoří celou Severní Ameriku. Měli k tomu dobrý příklad: 120 špačků obecných, které vypustili v New York City přibližně ve stejnou dobu, se už rozmnožilo na milióny a podmanilo si kontinent.
Matka příroda se svým typickým přístupem hostila návštěvníka v ulicích Vancouveru a tak se střetl asijský invazní druh s evropským. Ukázalo se, že oba druhy se rády množí v neudržovaných zahradách ve stejném městském prostředí navzdory hluku a smogu aut. Rozdíl byl jen v tom, že špaččí samičky jsou lepší matky. Pokaždé, když majna odletěla prolétnout se po okolí, tak špačkové obsadili její místo, někdy dokonce i hnízdo. A tak drzý špaček teď vládl ulicím. V době, kdy Komito dorazil, zbývalo už asi jen 50 hnízdících párů majny chocholaté v celé Severní Americe. Vancouver byl pro ně Alamo. Posledním místem, kde majny hnízdily, byl most Arthur Laing Highway Bridge a v zoufalství se krmily hranolkami z místních McDonald’s. Komito slyšel jen hluk dopravy a vůbec nechápal, jak tu nějaké zvíře dokáže balancovat na hranici vyhynutí.
Těkal pohledem ze strany na stranu. Nehrozilo, že by nezaslechl hlasy ptáků. Zkontroloval nosníky, lana, sloupy i značky, ale nikde nic. Majna byla pryč. Hmm, bude muset jít ke košům. Vůbec ho netěšila představa ptáka s Happy Meal. Přešel pod celým mostem od severu na jih, od začátku na konec. Díval se nahoru tak dlouho, až ho z toho bolel krk. Rozbolela ho i hlava a smog a dieslové výpary mu také moc nepřidaly. Konečně v dálce na trubce se objevila majna a pak další....Komito odtud vypadl tak rychle, jak mohl.

22.ledna Seattle, 2500 mil, $300
Někdo nahlásil výskyt vzácné pěvušky na Aljašce. Komito volal z letiště všem známým v Anchorage, ale nikdo nebyl doma. Má přesto letět ve 21:00 a doufat, že až doletí, že tam ještě bude? Těžké rozhodování. Ale pak si vzpomněl, že na Nový rok byl doma jen celých 10 hodin a odletěl do Newarku.

23.ledna Fair Lawn, New Jersey
Doma zaplatil účty, spatřil brhlíka amerického u souseda na krmítku, povečeřel se ženou a domluvil si odlet na zítřek. Šel spát v 9. hodin večer.

24. ledna Superior, Arizona. 2,400 mil, $266
Jako teenager hrával William Boyce Thompson vysoké pokerové hry v těžkých časech měděného města Brutte v Montaně. Rodiče ho poslali studovat na elitní vysokou školu Phillips Exeter Academy v New Hampshir. On však neodpromoval. Byl přijat na Columbia University, kde se učil hornictví, jenže už v prvním ročníku skončil. Vrátil se domů, začal se učit opět hornictví, ale znovu selhal. A proto se Thompson vrátil do New York City.
V hlubinách Wall Streetu, kde se svět točil kolem peněz, William Boyce Thompson zbohatl, když vydělal desítky miliónů. Jeho společnost sice vytvořila několik nebezpečných skládek, ale vybudovala také arboretum 55 mil východně od Phoenixu, které si zamiloval drozd rezavohřbetý. Naturalisté, kteří protestovali proti skládkám, zároveň milovali arboretum a užívali si zimování ptáků v Arizoně. V tomto arboretu Komito dostal drozda rezavohřbetého. William Boyce Thompson se tím o kousek přiblížil k environmentálnímu očistci.

25.ledna Portland, Oregon, 1400 mil, $189
Komito vstoupil do telefonní budky a pomalu vyslovil dvě slova - kalous ušatý. Cítil se jako tajný agent. Bude heslo fungovat? Úspěch. Přepojili ho přímo na hlášení vzácných ptáků NARBA. Členství za $25 dolarů ročně mu umožňovalo okamžitý přístup k hlášení vzácných ptáků a to bez ohledu na místo a čas. NARBA shromáždila všechny tyto informace na jedno místo, které bylo kdykoliv přístupné. A to šetřilo čas. A jestli Komito něco potřeboval během Big Year, tak to byl právě čas.
Jeho heslo kalous ušatý bylo připomínkou jeho Big Year nemesis z r. 1987. I když se tento druh obvykle dal bez problémů získat na východním konci Jones Beach, Komito ho tam zmeškal. Stejně jako v Torontu, San Diegu Caspere, Wyomingu St. Louis New Haven, Connecticute a New Yorkské botanické zahradě. Nakonec se mu to podařilo až poslední den svého Big Year. Toto heslo si zvolil při druhém Bieg Year proto, aby nebyl nafoukaný. Zatím to fungovalo.

26. ledna Lower Klamath National Wildlife Refuge, California, 600 mil, $79
Komito 11hodin řídil z Portlandu do severní Kalifornie a zase do Portlandu. Cítil se úplně vyplyvnutý. Jako obvykle musel po cestě splnit svůj rituál a zbavit se recepční se všemi nabídkami než konečně mohl jít spát. Pro Komita byl jen malý rozdíl mezi recepční v hotelu Hilton a prodavačem na bleším trhu. Oběma šlo v jeho očích jen o obchod. Komito prospal tisíce nocí ve stovkách hotelů a nikdy nespal klidně, když se mu nepodařilo dohodnout alespoň 10 procentní slevu z původní ceny. Pak se zeptal, jaká je nejlepší volná možnost. Když mu recepční oznámila, že je dražší, usmál se, vyžádal si klíček s tím, že se podívá dovnitř. Pak se vydal na parkoviště, kde bylo jen pár aut a poloprázdný motel mu cestou nabízel řadu možností k vyjednávání.
V pokoji vždycky našel nějakou závadu. Kapající kohoutek. Vadný termostat. Krátké záclony. Obrátil se na recepčního. Je tu problém, řekl a pohrával si s klíčem, jako by chtěl odejít. Vyžadoval slevu, ale recepční odmítl ustoupit. Tak zmínil poloprázdné parkoviště, vytáhl svůj firemní průkaz a požádal o slevu. Potom dostal pokoj za $31,80 i s daní.

27.ledna Seattle, Washington, 180 mil, $343
Komito se potřeboval dostat na Aljašku. Hned. Neexistovala však žádná přímá cesta z Portlandu na Aljašku. Tak si půjčil auto od společnosti, která umožňovala nechat ho na letišti. Jel na letiště do Seattlu a znovu telefonoval. Muž v Anchorage mu sdělil, že musí přijet hned.

28.ledna Anchorage, Aljaška, 1,500 mil, $176
Proč tento pták živící se hmyzem přiletěl na Aljašku právě v tuto dobu? Komito si položil tuto zvláštní otázku a pak ho napadlo, proč by to vůbec nějaký jiný druh se zdravým rozumem dělal. Když začal rozjímat nad odpovědí, věděl, že bude ještě zvláštnější. Zároveň ale Komito nemohl ignorovat zprávy o tom, že pěvuška horská, postrach moskytů a jiné létající havěti, se rozhodla přeletět z Asie do sousedství starého centra Anchorage a přezimovat tady. Takový objev se vyskytl jednou za dekádu. Byl to skvělý druh. Opravdu skvělý. Sice vypadala jako obyčejná sýkora, ale dokázala rozbušit srdce každého pozorovatele. Naštěstí pro Komita se tento mrňous usadil u jeho starého známého. Byl to jeho spolubydlící na výpravě na Attu a jmenoval se Dave DeLap. Byl učitelem biologie na střední škole a právě on se zasloužil o první záznam, když se tento druh objevil na stromě za domem Phila and Carolyn Klineových. Když manželé odjeli před zimou v Anchorage na dva týdny na Floridu, půjčili klíč od domu Delapovi. Nebylo o čem přemýšlet a pozorovatelé tak mohli sledovat raritu ve zmrzlé Aljašce z tepla vyhřátého obýváku ve velkém domě. V době, kdy Komito zavolal, byli manželé již na cestě domů, ale DeLap měl pořád klíč. Pro Komita to byl další pozorovatelský zázrak. I když nikdy před tím nevyužil pozvání do domu v temné mrazivé noci Aljašky od někoho, koho neznal, pohled na zatoulanou pěvušku horskou přímo z pohodlí křesla a tepla byl příliš lákavý, než aby ho odmítl. Komito rád hovořil a DeLap zase rád poslouchal. A tak spolu dokázali v domě manželů Klineových prosedět celé hodiny.
Čekání nebylo vlastně na programu. Komito to chtěl stihnout co nejrychleji, ale pták nebyl nikde v dohledu. DeLap už ukázal pěvušku horskou více než 100 pozorovatelům a žádný z nich za ním necestoval tak daleko jako Komito. DeLap se cítil strašně. Když se setmělo, rozhodli se vzdát to a Komito se nezapsal ani do knihy. Nebyl to úspěšný den a slunce už zapadalo v 16.50. Proto ani manželé, když se vrátili domů, netušili, že u nich v domě strávil marně jeden den čekáním.
29.ledna Anchorage, Aljaška, 50 mil., $96
Když nevyšel plán A, nastal čas pro plán B. Existovaly zvěsti, že se pěvuška také objevila na bavlně nedaleko od domu Klineových. Proto DeLap posunul pozorovatelské stanoviště o dva domy na východ. Majitelé je sice pustili do zahrady, ale ne do domu. Komito s DeLapem čekali pod schody, kde se dalo sice dobře ukrýt, ale na zmrzlé zemi a i slunce bylo málo. Komito si zapnul bundu až ke krku, ale stejně mrznul. Chtěl pohnout nohama, aby si zahřál prsty, ale usoudil, že i sebemenší pohyb by mohl ptáka, kvůli kterému tohle všechno podstupuje, vyplašit. A tak zůstal sedět nehnutě a doufal, že se něco už brzy stane a skončí to.
Když si přiložil svůj dalekohled k tváři, orosil se mu od tělesného tepla. Zima tady na Aljašce byla příliš drsná pro jakýkoliv hmyz. Bylo příliš chladno i pro tento druh, který se hmyzem živí? Nejdřív Komito zkontroloval nedaleký lesík s topoly. Dave, mám letce, zašeptal opatrně. Samozřejmě, že máš, odpověděl mu DeLap sarkasticky. Přestane Komito někdy s těmi báchorkami? Pomyslel si. Myslím to vážně, odpověděl Komito. Je tam ve výšce očí na větvi. Jasně. Byl tam. 14 cm velký, žlutohnědý tvor s oranžovou linkou kolem očí. Sledovali ho až dokud Komitovi nebyla hrozná zima. Už má svůj cílový druh a co je na tom nejlepší, je to, že Levantin ho nedostal. Cestou k autu si DeLap všiml něčeho, co jim pomohlo vyřešit záhadu. U domu byla elektrická mucholapka, která vydávala teplo a byla navíc plná zelektrizovaného hmyzu. Poznamenal jako biolog: pěvuška se předem připravila na svoji migraci a cestou se zastavila na mraženou dobrotu v Anchorage. Komito to přirovnal k propečenému steaku, který si cestou do Texasu předem telefonicky objednal v jedné restauraci.
Během let si Komito Bentsen zamiloval. I když domorodci nebyli pozorovatelé, naučili se pomáhat jim. Teď je lákala atrakce v podobě oranžového ptáčka. Musel přiznat, že se to tu změnilo a pozorovatelé se začali na tomto místě potkávat stále častěji. Musel přiznat i to, že místní byli přátelští a neutahovali si z lidí, kteří s dalekohledy za $800 nebo teleskopy za $1000, zírali do křoví. Stal se tady z toho kruh seriózních pozorovatelů a on sám tady už byl víc jak 200x. Vlastně právě proto poznal všech 78 zdejších druhů tak, jako kdyby žili na jeho zahradě a on dělal okružní jízdu po ní. NARBA mu dala zprávu o tom, že někdo nahlásil drozda hnědého, jak se krmí na ulici Trailer Space č.. 19. V době, kdy tam Komito dorazil, nebylo už stopy ani po potravě ani po ptáčkovi samém. Možná už měl dost nebo odletěl za něčím lepším. Možná ho někam přilákali červi nebo jiný hmyz. Ta otázka vrtala Komitovi hlavou celou noc.

30.ledna Bentsen State Park, Texas, 4000 mil, $369
Když byl Komito Bentsen State Parku na pozorování poprvé, nenáviděl to tu. Bylo tu plno komárů a hlučných lidí. Tady nechodil po pozorovatelském chodníčku, ale po dlouhé, bolestné a otravné cestě plné důchodců ze států jako Minnesota, Dakota, Kansas, Ohio, Idaho a dalších míst ležících na severu. Tito táborníci, dali-li se tak vůbec nazvat, byli příšerní. Ve svých karavanech a přívěsech sledovali televizi. Někteří používali hlučné fény a ještě horší byly elektrické mucholapky. Jak měl v takovém hluku pozorovat elegantní vzdušné lovce, ale jak měli ulovit komáry, když každý komár prakticky ihned končil jako rej jisker na elektrických mucholapkách?
31.ledna Přírodní rezervace Santa Ana, Texas, 50 mil, $229
Právě tady,15 mil východně od Rio Grande, byl nahlášen výskyt drozda hnědého. Komito zrovna snídal a jako obvykle měl šunku, vajíčka a toast v restauraci u Dennyho. Nepotřeboval budíka, protože jen málo míst bylo ráno tak hlučných, jako právě tohle. Pořád tu někdo rušil klid. Hodně hluku dělali také nakřáplé hlasy vlhovců nachových a drozdců černohlavých. Nejhlučnější však byly rezavě zbarvené čačalaky, které zněly, jako by spolkly zrezivělou trubku. Neexistovala žádná šance, že by se nějaký normálně žijící tvor mohl pořádně vyspat. A už vůbec ne citlivý drozd hnědý. Dalo by se říci, že to je jedno z nejhlučnějších pozorovatelských míst v Americe. Ale jen o 2 míle dále už neprodukovalo hluk nic. Naštěstí si Komito všiml dalšího pozorovatele, který se jmenoval Marcel Holyoak a byl z Davisu, státu Kalifornie, který mu řekl, že viděl ptáka, kterého hledá. Holyoak začal podrobně popisovat cestu: Na druhém mostě musíte.....No a pak se zarazil a rozhodl se, že to Komitovi ulehčí a půjde tam s ním osobně. Ukázalo se, že Holyoak soutěží v nižší kategorii, která se jmenuje Lower 48 Big Year. Jednalo se v podstatě o podobnou soutěž v nonstop pozorování, ale jen na pevninských územích USA a protože nebyl až takový nadšenec jako Komito, stanovil si lehčí limity. Pro Komita nebyl proto žádnou hrozbou a navíc mu chtěl pomoci. Komito došel k závěru, že je to správný chlap.
O 500 yardů dále na mostě byl přesně ten hledaný olivově hnědý ptáček, který na první pohled vypadal jako každý druhý drozd, ale oko znalce mělo jasno. Byl to drozd hnědý, který tu spokojeně byl už víc než půl hodiny. Tento cíl byl splněn a Komitovi se hned ulevilo. Tohle bylo efektivnější, i když méně zábavné, než týdny cíleného hledání. Konečně se mu zlepšila nálada. V návštěvnickém centru se připojil k cizince jménem Sharon Smith, která právě tlačila svého manžela na vozíčku Rona. Ten snil o momentu, kdy by si užíval pozorování ptáků, o tom momentu, kdy by všechno šlo tak lehce jako pozorovat všechny ty druhy, u kterých měl Komito poznámku: Splněno. Komito ho ujistil, že lehké by to bylo opravdu jen chvilku. Aby se o tom přesvědčili, připojili se k němu. A tak tu teď na chvíli byli tři pozorovatelé. Sharon vyprávěla, jak je jednou pronásledoval jestřáb, ale hned změnila téma, když Komito poznamenal, že mu asi připadali chutní. A zeptala se, jak to myslel. No, víte, jako téměř všechna zvířata, tak i ptáky zajímá hlavně potrava a páření. Co z toho zamýšlel s Vámi, už nechám na vašem vlastním uvážení, dodal. Nenechali se však odradit a zůstali s Komitem na pozorování.
1.února Allendale, New Jersey, 2000 mil.
Když muž miluje ženu a vidí ji jenom jednou za měsíc a k tomu jen na Nový rok, chce ji vidět znovu, ale jak to dopadne?
Po ránu stráveném doma se Komito už cítil nesvůj. Už nemůže ignorovat volání přírody a tak vzal ženu na pozorování na Celery farmu, kde začínal svůj Big Year a pozoroval vrabce. Společný čas venku si oba užívali. A ten čas posunul Komitův počet na 342 druhů, téměř o 60 víc než v r. 1987. Přesto nedokázal doma vydržet moc dlouho.
4.února Jericho Vermont ,310 mil, $ 69
Komito opustil svůj dům už dlouho před soumrakem a pak jel autem 7 hodin přímo do vánice, aby našel dům se zahradou a velkým stromem s nádorem. Zazvonil, ale nikdo mu neotevřel. Sovice krahujcovitá bude někde tady, co když to není nádor, ale ten pták? Zaťukal, ale nikdo se neozval. Zkontroloval všechna doporučení od NARBY, malý les i stromy a místa v okolí dílen a obchodů, ale sova nikde. Když znovu bude muset procházet uličky tohoto malého města, začne být podezřelým. Tento druh však opravdu chtěl. Jen málokdy se stalo, aby zavítal jižně od kanadských hranic a pokud ano, tak jen na malou chvilku, že by sotva stihl vypít kávu. Tento druh byl všeobecně zvláštní sova...Byl to denní lovec s dlouhým ocasem, který se dokázal ve vzduchu jen tak vznášet klidně celé hodiny. Komito nechtěl promeškat tento prvotřídní druh.
Když nikdo není doma, tak ani nikdo nezjistí, když tam vstoupí....že? Komito, kterého zachvátila pozorovatelská horečka, si dokázal odůvodnit téměř všechno. Jen doufal, že tichý dům nemá také tichého a kousavého rottweilera. Komito přešel na stranu a zamířil svůj dalekohled na holý strom. Nepohlo se tam právě něco? Byla tam sovice krahujcovitá! Udělal rychle 2 fotky, aby měl důkaz. Nikdo se nezranil, nikdo nebyl doma a už zase letěl zpět do Jersey.
5.února Washington, D.C. 250 mil, $80
Déšt byl stále hustější a varování před povodní bylo na každém rohu. Komito mířil na Virginii Beach, aby podnikl další pobřežní pozorování, ale počasí mu nepřálo. Tak zůstal se svým SKUA v bezpečí (poznámka překladatele: skua znamená chaluha). Tato poznávací značka na jeho Lincolnu byla jistým druhem Komitova žertu, namířeného proti klasickým názvům pozorovatelů jako např. střízlík, orel, racek. Bylo těžké vymyslet tuto slovní hříčku tak, aby byla vtipná. Chaluha pohodlně přežívala i na těch nejnehostinnějších místech země a nechávala za sebe dělat těžkou práci jiné druhy. Právě v tom se podobala Komitovi. Cestou pobřežím dolů o tom Komito přemýšlel.
6.února Virginia Beach, Virginia, 210 mil, $96
Špatná zpráva byla, že plán pozorování lodí byl nakonec zrušen kvůli špatnému počasí. Na druhou stranu , ale někdo objevil skutečnou vzácnost v Bentsen State Parku v Texasu, kterou byla iranie bělohrdlá. Komito nemeškal a ihned si zarezervoval první ranní let.
7.února Bentsen State Park, Texas, 1800 mil, $268
Ze svého hotelového pokoje ve Virginia Beach jel přímo na letiště Norfolk, pak prvním letem do Houstonu, pokračoval spojem do McAllan a odtud vypůjčeným autem do Bentsen State Parku. Ani se nezdržoval s volným vstupným a raději zaplatil. V 11:00 už prošel bránou. Komito nebyl sám, protože se zpráva rychle rozšířila, více jak dvě desítky pozorovatelů z míst jako Arkansas, Florida, Washington, D.C. se sjely do State parku. Všichni hledali místo parcelu č. 73, na kterém NARBA nahlásila iranii bělohrdlou, která byla zaznamenána v pítku pro ptáky, které bylo u jednoho karavanu. Hlášení ale bylo chybné, jelikož iranie si oblíbila k nelibosti majitelů karavanu menší barel s vodou, která byla u karavanu. Pozorovatelé slyšeli, že se v barelu se koupe nějaký pták a tak všechny dalekohledy zamířili na barel. Kap kap kap stříkala z barelu voda. Pak pták vyletěl a sedl si na větev nad karavan. Jako jeden muž všichni zvedli oči a bum, místo iranie lesňáček žlutočelý. Tak to pokračovalo ještě 90 minut i s jinými druhy. U této hry, kdo je kdo, Komitovi vlastně došlo, že nemá ani šajnu, jak vlastně ten zpropadený pták má vypadat. Nebyl vyobrazen ani v jeho věrném National Geographic. Naštěstí ho někdo zahrnul do Mexického průvodce. Tento druh žil převážně v tropických Mexických horách a tak si ho Komito rychle nastudoval. Upřímně, iranie bělohrdlá se tolik podobala drozdu hnědému, že se dalo uvažovat, zda-li už tu není měsíce, ale nesprávně určená. Jediný rozdíl, který je odlišoval, byl bílý flek na krku. Upřímně, ukažte tohohle pitomého ptáka někomu, kdo není pozorovatel a neví o té blbosti na krku a jeho reakce bude: No a?
Kap, kap, kap opět stříká voda z barelu, který si zdejší opeřenci oblíbili. Mám ji, zvolal někdo pár stop jižněji. Nikdo znalý by si nedovolil stát mezi Komitem a jeho životním druhem. Rychle běžel a běžel. Všechna optika už byla namířená a Komitovi bušilo srdce tak rychle, že měl problém soustředit se. Tam v křoví, asi 30 stop před ním, se něco pohnulo pro bobule. Byla tam. Iranie bělohrdlá. 1800 mil a modlení aby ho viděl, fungovalo. Komito měl chuť na vítězný taneček, ale nejprve vytáhl svůj Nikon a stihl udělat 5 fotek, než pták zase zmizel v křoví. Komito poodešel a našel první telefonní automat. “Kalous ušatý”, přihlásil se heslem. Asi hodinu po dálnici 77, hlásila NARBA výskyt kulíška brazilského, odvážného predátora, který váží méně než krabička cigaret, ale vhání strach do srdcí menších zpěvných ptáků. I Komitovo srdce se chvělo. Potkal Monicu Burdett, majitelku El Canelo Ranch, přímo před jejím domem. Uplynulo jen pár měsíců, kdy se její ranč hemžil lovci, kteří platili denně $750 kvůli lovu. Dnes, kdy zvěř už byla vyplašená a opatrná, mu stačilo $25, aby viděl kulíška. Zaplatil bez řečí. Stačila mu jen jedna procházka, aby ho našel. Bylo to tak snadné, že mu rančerka chtěla za jeho peníze poskytnout něco víc. Tak mu ukázala žebřík u blízké palmy, který se opíral o psí boudu.
Před pár týdny 3 mláďata sovy pálené spadla s koruny tohoto stromu. Rančeři je zachránili, ale báli se, že se to bude opakovat a proto je dali do budky, kterou umístili na vršek palmy. Vchod zúžili lístky a máma sova je klidně krmila dál, jakoby se nic nestalo. Komito vyšplhal po žebříku a namířil dovnitř svůj fotoaparát. Byla tam 3 malá chundelatá sovíčata. Jedno na Komita zasyčelo a tak to byl dost divoký druh k tomu, aby ho započítal.....číslo 360. Cestou k autu se rančer zmínil o Wal-Mart v Ray-mondville, za kterým bylo jezero a tam údajně byla další americká rarita. Komito závodil s časem až narazil na červeného ptáka s modrým zobákem a černou hlavou. Pozor na vodní druhy. Byla to kachnice škrabošková. Z Virginie do Texasu, na jednodenní zajíždce kvůli iranii bělohrdlé, narazil na kulíška brazilského, na ranči na stromě na sovu pálenou a kachnici škraboškovou za obchoďákem. Sice to nebyla ta úplně divoká Amerika, ale on tu byl a Levantin ne. (Levantin dorazí o týden později). Jediné, co ale Komita zajímalo, byl počet ptáků.

8.února McAllen, Texas, $242
Tento trip se stal drsným zápasem. V průběhu Big Year v r. 1987 Komito číhal na strnada severního během migrace přes východní pláně Kolorada. Netrvalo dlouho a uviděl strnada černovousého a strnada límcového severního. Ale nikdy nespatřil nejoblíbenějšího ze strnadů...strnada pestrého. Drobný pták s výraznou značkou kolem oka a bílým vnějším peřím byl vždy těsně mimo dosah dalekoholedu s 10x zoomem. Ke konci jarní migrace si konečně Komito přiznal, že tento druh promeškal. Odjel a měl poslední šanci najít je na místě, kde se páří. To znamená na Aljašce. A tak strávil trochu času cestou do národního parku Denali, aby ho konečně viděl. Během cesty vydržel vodu, led, zimu i mráz, ale žádný smrtelník nemohl jen tak vydržet útoky komárů. Komito se ještě teď drbal, když si vzpomenul na ty všechny komáří kousankce. Musel ale strnada najít než odletí hnízdit na sever. Komito byl zoufalý a odhodlaný, ale hlavně zoufalý. A tak si zavolal a požádal o pomoc.
Politik na druhé straně telefonu mu oznámil: Sejdeme se zítra v Oklahomě City a uvidíme, co se s tím dá dělat.
9.února Oklahoma City, Oklahoma, 1,500 miles, $70
Bob Funston uměl slibovat. Nikdo nemohl být tak dlouho oklahomským senátorem, aniž by věděl jak působit na lidské sny a touhy. Mohl ale Komito věřit jeho slibům? Komito a Funston se sešli v místním Denny’s. Tato restaurace byl Komitům nápad. Oba vytáhli plány a Funston ukázal Komitovi na Aristidské travnaté pláně. Tento druh je opravdu miloval. Oblek a kravatu považoval Komito obvykle za znak důvěryhodnosti, ale tentokrát to byl zdroj pochybnosti. Vždy, když Komito jednal s někým, kdo nebyl pozorovatelem, pokládal si stejné otázky....Jak víš,že někdo opravdu viděl ten druh ? Věříš mu? Můžeš to nechat osudu? Komito si vždy odpověděl podobně. Když chce někdo získat reputaci, musí si ji zasloužit. Pozorovatelé byli jako golfový klub. Členové navzájem věděli, které slabiny jsou předstírané a které pravé. Desítky let zkušeností v obou sportech ho naučily, že pozorovatelům může věřit víc než golfistům.
Byl to ale důvěryhodný politik? Komito ho znal jen z několika náhodných setkání v terénu. Ale teď svěřoval politikovi celý den svého času, drahoceného času Big Year, aby našel strnada pestrého. Funston šel ale přímo k věci. Komito musí najít volná neoplocená pole, protože ptáci se budou pohybovat v hejnech a když se Komito bude opatrně pohybovat v trávě, měl by je najít. Vytáhl mapu a zabodl do ní prst....”Tam jihovýchodně od Norman.....tam by to mělo být ideální místo. Je to asi hodinu cesty, zkuste to tam.” Pár chvil poté, co zavřel dveře auta, uslyšel nad hlavou trilkování. Právě 5 kusů strnada pestrého se sneslo do trávy téměř k jeho nohám. „K čertu, ten chlap měl pravdu.“ Ale Komito neměl čas na oslavu. Rychle nasedl do auta a mířil rovnou do národní rezervace ve státě Wichita. Bylo fajn, že v ní byli losi a jeleni, ale on hledal skutečné hvězdy - tetřívka prériového. Bylo to míle daleko, mohl se buď litovat, nebo pokračovat v cestě. Když ho nenajde, tak najde možná tetřívka menšího v Severovýchodní Oklahomě.

O 8 hodin a 300 mil později konečně zpomalil. Byla tu pole bez úrody, cesty bez semaforů a ulice bez lidí. Měl hlad, ale nenašel žádnou restauraci. Byl unavený, ale nenašel ani motel. Hlava mu už padala pekelnou únavou. A tak v 10. večer sjel ke kraji cesty a zaparkoval.
10.února Somewhere, Oklahoma. 320 miles, $276
Komito se probral ze sna v 5. hodin ráno. Motor stále běžel. Co se děje? Kde to je? Oh, ano, minulou noc usnul na sedadle v autě, ještě že se v autě stále topilo, protože venku byla zima a bolela ho záda. Auto bylo sice prostorné a dalo se tam odpočívat, ale ne na dlouho a tak nezbývalo než pokračovat, tetřívci menší byli západně odsud. Ať už je kdekoliv. A konečně dálnice 95. Místo bylo severně a s ním i národní travnatá pole Pawnee. Komito tady už kdysi byl s mužem, který se jmenoval Larry Smith a věděl, že když najde hnízdiště, najde i ptáky. Už dávno nevynaložil tolik úsilí kvůli tak běžnému druhu. Bylo ale na něm zajímavé to, že se dalo vždy najít na tom samém místě. Rok co rok. Dokonce i dnes, léta po Larryho smrti, si Komito dokázal přesně vybavit cestu i místo. Špatná odbočka a musí se vrátit. Kde je? Neměl vůbec ponětí. Najednou se něco mihlo před jeho autem. To hnízdiště je tady, pomyslel si. Konečně má toho „jednoduchého“ ptáka a může se vrátit do Oklahoma City, aby stihnul let na Východ.
11.února Norfolk, Virginia. 1900 miles, $30
Na letišti si vyzvedl své SKUA a jel na sever, až dokud se nezastavil na večeři ve městě Delaware. Obsluhovala ho bezzubá servírka s bolavými rty a Komito uvažoval, že si objedná něco baleného, ale pak si to rozmyslel.....přece jen se alespoň mile usmívala.
12.února Fair Lawn, New Jersey
Doma. Zaplatil účty. Zkontroloval upozornění na vzácné ptáky a připravil se na cestu
13. února Hammonasset Beach State Park, Connecticut, 325 miles, $27
Bylo zataženo, 37 stupňů a Národní meteorologická služba hlásila nárazy větru 35 mil za hodinu a tak se Komito rozhodl jít na pláž Hammonasset, protože tu bylo hlášeno hodně racků bělokřídlých. V tomto období tu žádný pozorovatel nebyl nikdy sám. Cestou autem Komitu uviděl muže, který mířil svým 800 mm dalekohledem na korunu stromu. Věděl, že nejlehčí způsob pozorování, je všímat si pozorovatele. Naučila ho to léta praxe. Komito vystoupil a šel se zeptat, co se děje. Podívej se nahoru, dostal odpověď. V koruně byly křivky obecné, a shazovaly dolů šišky, aby se dostaly k oblíbené potravě. Komito si tak ušetřil cestu a říkal si, že se mu zajížďka sem vyplatila.
Fotograf postupoval čím dál blíž ke stromu. Komito se vyděsil. Ten chlapík má velký dalekohled, ale dělá amatérskou chybu. Před pár lety stál Komito pod podobným stromem, na kterém bylo 400 ptáků. Když jich je tolik, nemůžou být všichni jen obyčejní, myslel si. Přiblížil se, aby měl lepší výhled. V ten moment vystřelil silný dravec sokol stěhovavý a všech 400 vyděšených ptáků vzlétlo. Komitův kabát byl pokrytý ptačím trusem, který na něj padal ze všech stran. V ten den dostal cennou lekci. Nikdy nestůj pod stromem, který je obsypán ptáky.
14. února Národní rezervace Brigantine, New Jersey, 140 mil,$125
Komito toho moc nenaspal před zítřejším letem za mořskými druhy a raději pozoroval v oblasti Cape May.
15.února Cape May, New Jersey, 225 mil, $27
Vstal ve 3.30 a těšil se tak na výlet za východními mořskými druhy, že dorazil do přístaviště ve 4.30. Byl první v řadě. Ale o půl hodiny později přišla zpráva: Loď má mechanické poruchy, proto se výlet nekoná. Komito byl deprimovaný. Tento rok to byl už třetí zrušený výlet. Návrat domů byl málokdy příjemný, ale ještě horší to bylo, když nevyšly nějaké plány.
16.února Národní rezervace Plum Island, Massachusetts, 650 mil, $41
Nebyl to alkoun tlustozobý? Měl by tu být. Komito běžel 50 yardů po pobřeží. Ptáci přeletěli nad vodou. Vypadali, že mají široké zobáky, možná to opravdu byli alkouni tlustozobí. Vždy, když se posunul o 50 yardů, tak oni o 200. Vzdalovali se a začínalo to být únavné. Věděl však, že by to mohlo být ještě horší. Tento pták měl přezdívku „tučňák severu“ a to z dobrých důvodů. Na sobě měl stejný „smoking“, jeho opeření bylo voděodolné a dokázal se ponořit více jak 300 stop za rybami. Kromě toho jeho křídla fungovala jako ploutve a proto uměl plavat pod vodou rychleji, než člověk mohl běžet po břehu. Potřeboval mít tento druh. Nebylo moc příležitostí, jak ho získat, protože tento druh strávil téměř celý život daleko na severu v arktických mořích. Jen na jaře se vracel na skalnaté ostrůvky za pářením. Bohužel hnízdiště na mořských skalách byla vzdálená a nepřístupná. Komito věděl, že páření vyžaduje soukromí a proto probíhá na vzdálenějších ostrůvcích. Konec konců by jen nerad to soukromí narušil. Komito ale také věděl, že když se mu to povede a bude mít úspěch, ušetří čas za výlet lodí za tímto druhem. Konečně po míli se dostal dost blízko na to, aby zkontroloval všechny znaky. Uspěl a srdce mu bušilo. Musel si ale přiznat, že srdce se rozbušilo kvůli honičce a nikoliv kvůli úspěchu.
17.února Fair Lawn, New Jersey
Doma s Bobbye. Vyrazil na další výlet do Texasu.
18.února Austin, Texas, 1800 mil, $412
Dvojitá duha rozdělovala oblohu. Někde tam venku byl pták, kterého Komito chtěl. Znamenala ta duha štěstí? To zjistí už zítra ráno.
19.února Amistad Reservoir, Texas, 300 miles, $88
Brzy po rozednění stál v šeru lodi s nefunkčním motorem a byl na míle daleko od nejbližší cesty. Jeho známí splašeně pobíhali po temné palubě v noci a Komito se snažil uklidnit. Byl z toho hluku už dost podrážděný a měl instinktivně chuť vypustit nějakou štiplavou poznámku. Ale byl rozumný, věděl, že by to jen zhoršilo situaci. Sebral zbytky vůle a mlčel. Ach, bože, bylo to tak těžké. Přišel jsem, protože snil o velkém úspěchu. Jeho cílem byl lesňáček rezavohlavý, druh z Kostariky, který se podle hlášení o vzácných druzích objevil přímo pod velkou přehradou Big Bend na Rio Grande. Jižní pobřežní hranice jezera patřila Mexiku, severní byla v Texasu. Komito si pomyslel, že je štěstí, že se pták se rozhodl strávit zimu tady, na správné straně jezera. V této oblasti, která je známá jako Pink Cave Canyon s nevysychajícími koryty, se totiž dalo hrát o Big Year. Jediný způsob, jak se tam dostat, je loď. Z toho vyplývá, že jediná možnost pro Komita je zavolat si pomoc.
Nejprve zavolal přátelům z Austinu v Texase. Barbara a John Ribble se s ním znali již delší dobu. Na výlet pozvali své přátele Sue a Egona Wiedenfeldovy z Comfortu. Wiedenfeldovi měli loď, která byla tak akorát velká pro 4 Texasany, Komita a jeho příběhy. Alespoň ze začátku vypadalo všechno v pořádku. Ale, jen kousek od pobřeží se zvedla vichřice, uvázali plachty a pak Barbara a Sue zmizely do kajuty za kapitánem Egonem. A Komito zůstal nechráněný na palubě. Když ho zalila první vlna vyjekl a druhá ho úplně promočila. Komito se snažil držet v zákrytu za plovákem jako vodním štítem, ale bylo to zbytečné. Vítr o rychlosti 35 mil za hodinu ho bičoval a zvedal vlny, takže Komito byl promočený skrz naskrz. „Čekám, kdy na nás budou hnízdit rorýsy černí. Byla to narážka na zvláštní druh, který kladl vajíčka za vodopády. Ostatní to sice pochopili, ale moc se nesmáli. Nálada se ještě zhoršila, když se o 15 mil dále pokazil motor a loď plula sotva na třetinový výkon. Půldenní pohodový výlet se změnil v maratón a jedinou pozitivní stránkou bylo, že alespoň klesly vlny a přestaly se převalovat přes palubu.
Více než 3 hodiny poté, co opustili přístaviště, pozorovatelé konečně uviděli Pink Cave Canyon. Loď se přiblížila ke břehu, aby zakotvila, ale v tom se znovu motor zadrhl. Tentokrát kvůli uvolněné nádrži. Komito a jeho přátelé už byli příliš podráždění, aby čekali na opravu a proto k pobřeží doveslovali. Pink Cave Canyon byl 100 stop vysoký a 180 stop hluboký. Stěny byly z vápence a velmi strmé. Zem byla pokrytá mesquite (mesquite je prášek, který vzniká rozdrcením lusků mesquite, stromů rostoucích ve Střední Americe) a Komito nechápal, proč se mu říká Růžový kaňon (Pink Cave Canyon). Komito si nevšiml vůbec ničeho, jen staré, vyhozené ledničky, která ležela v blízkosti vstupu do kaňonu. Koho by napadlo, táhnout ji sem lodí 35 mil a vyhodit ji právě na tomto místě. Komito se obával, jak to na pobřeží zvládne, protože poprvé se mu po plavbě mimo otevřený oceán podlamovala kolena. Pět pozorovatelů se rychle zorganizovalo, udržovalo rozestup asi 20 stop a vydalo se opatrně a cílevědomě pročesávat vnitřek kaňonu.
„Mám toho ptáka!“ Barbora brzy zavolala, opravdu ho měla. Dlouhoocasý se žlutou hrudí, s rezavým kloboukem a bílým obočím, rezavě zbarvená pěnice, byla pestřejší než většina rarit. Ale bylo těžké pochopit, že Komito cestoval 1800 mil letadlem, 240 mil autem a 30 mil lodí, aby viděl ptáka, který by se vešel do krabičky na máslo.
Bylo půl páté odpoledne a zimní sluce rychle zapadalo. Byli 30 mil od pobřeží na porouchané lodi, která nedokázala plout rychleji než 7 mil za hodinu. Stihnou se vrátit před setměním? Komito začal mluvit o něčem, ale pak se podíval na tváře ostatních a pro tentokrát raději zmlkl. Nechtěl, aby ho tam nechali. Zpátky na přehradě, slunce se pohybovalo rychleji než loď. Komito si pro sebe opakoval: „Nic neříkej. Nic neříkej“. Jednou si myslel, že vidí holuba středoamerického, ale nic tam nebylo. A tehdy dostal nápad. Vždy, když měl chuť utrousit nějakou poznámku o tom, co se na lodi pokazilo nebo o tom, že loď pomalá a stísněná herka nebo o hrozícím západu slunce nebo o tom, že už hodiny nejedl...Potlačí to, zvedne dalekohled a bude hledat holuba středoamerického.Vždy, kdy se na obloze něco mihlo, ihned na objekt zamířil svůj 7x52 dalekohled.
18:30 zapadá slunce. 19:15 soumrak končí. 19:45 si všichni uvědomili, že měsíc nesvítí. Ve 20:15 došly baterky v posledním halogenu.
Bum!!
Loď narazila do ponořeného stromu. Komito začal pociťovat paniku. Na přídi byli tři navigátoři, čeká je někde pod vodou více potopených kmenů? A kde je vlastně přístav? Sue Wiedenfeldová se pár minut rozhlížela tmou a snažila se rozeznat pobřeží. Přišla se znepokojující zprávou. Uvízli na ostrově. Co dál? Měli bychom s polomrtvým motorem pokračovat a hledat pevninu?
Ostatní diskutovali, ale Komito si stále opakoval – Nic neříkej, nezapojuj se do diskuze.
Ve 21:00 konečně tmou problikly světla z přístavu. Namířili si to přímo k nim. Když dorazili do přístavu, byli už unavení na to, aby vytáhli loď na břeh, tak ji jen uvázali. Nalili benzín z kanystru do karavanu a jeli 15 mil do nejbližšího motelu.
Komito byl příliš vyčerpaný, unavený a bolely ho nohy, tak si ani nic nedal k pozdní večeři. Než ale usnul, přemýšlel. Našel by se nějaký soutěžící v Big Year s takovou námahou, aby viděl jednoho opeřence? Stálo by jim to vůbec za tu námahu?

Číst dál...

kapitola pátá - Bodega bluff

V žádné jiné době během roku neproběhla nikde taková událost, aby tisíce lidí pozorovalo milióny ptáků. Tak proč k čertu Levantin vůbec uvažoval o tom, zda se tam má ukázat? O tom přece nebylo pochyb. Před ním na takovou loď nebo velmi podobnou nastoupil Komito a byl to právě Komitův hlas vzadu v hlavě...ten dunivý hlas, který ho k tomu přesvědčil. Předtím Levantina nenapadlo, jak zlepšit svůj Big Year. Bylo teprve 19.ledna a už měl 245 druhů. To znamenalo 1 druh každé dvě hodiny. Cítil se čile. Už procestoval 3 státy a jednu kanadskou provincii. A ještě k tomu spatřil toho ptáka z Britské Kolumbie. Byl to malý kousek zelené energie jménem kolibřík pruholící, který byl nesmírně vzácný. Až tak vzácný, že severně od Mexika byl zaznamenán jen 2 krát v historii. Rarity vytvářejí rekord a Levantin doufal, že na svém výletě po pobřeží za mořskými ptáky, bude mít rarit víc. Hodně rychle Komita dohnal. Levantin samozřejmě věděl, kdo je Komito. Během dvou předchozích migrací spolu strávili týdny v centru těch nejtvrdších pozorování na stanovisku, které se jmenuje Attu a je součástí krásných Auletiánských ostrovů. Tehdy se přesvědčil, že Komito je bohatý a neúnavný. Navíc byl Komito nesporným držitelem Big Year rekordu 721 ptáků, který vytvořil v roce 1987. Levantin věděl, že se chystá překonat Komitův starý rekord. Jen nevěděl, zda mu to poví. „Dobré ráno Mistře“, pozdravil Levantin Komita. Tu přezdívku dal Levantin Komitovi dávno na jedné z výprav a Komito ji nikdy neřešil. Levantin byl takový vtipálek, že se dalo jen těžko říct, zda to myslel sarkasticky. Práce v obchodě učí, že úsměv otvírá i zavřené dveře. „Ahoj Al, jak se máš?“ odpověděl Komito. Je čas se rozhodnout říct mu, že je tady, aby ho překonal? Než však Levantin stihl otevřít pusu, Komito odešel. Byl to první pobřežní trip toho roku a on už viděl 50 dalších pozorovatelů. Byl nažhavený jako sopka těsně před výbuchem. Levantinovi připadlo zvláštní začít si s Komitem právě tady. Bylo to právě tady v Bodega Bay, kde Alfred Hitchcock natočil v 63 klasický horor Ptáci, který přinutil lidi zamyslet se nad přikrmováním v zahradách. Hitchcock věděl, že to nejděsivější udělá příroda sama. Jen málo co je tak rozšířené a samozřejmé jako ptáci. A tak tam byli všechny ty nebezpečné vrány a krkavci, dokonce i pěnkavy, které mohli ničit stany a vylétat z krbů. Mezi pozorovateli ale film nebyl vůbec úspěšný. Strávili mnoho času v poli mezi ptáky, aby věděli, že se ptáci takto nechovají a hlavně že neútočí na lidi. Hitchcock mohl napodobit útok havranů jen tak, že posypal vlasy herců krmivem. Krkavci se shromažďovali a číhali na střeše školy jen proto, že měli na nohách magnety. Děti pronásledované ptáky. To všechno připadalo Levantinovi směšné, hloupé a nejhorší věc, kterou mu kdy ptáci udělali, byly„dárečky“ na autě a trávníku v zahradě. Ale stačil jediný člověk, aby mu způsobil tolik problémů. Komito se vrátil z lodního okruhu. Energie z něho jen vyzařovala. Komito vypadal, jakoby se vznášel na vlnách melodie z Hitchcockova hororu. Mám mu to říct? Mám mu to říct? Bál se Levantin. Jako obyčejně Komito narušil ticho. „Al, byl jsi venku do pozdních hodin? Toulal jsi se daleko?“ Levantin si myslel: „To si piš, mám už 245 druhů a dýchám Ti na rekord.“ Odpověď Levantina byla však tato: „Právě jsem se vrátil z Britské Columbie a viděl jsem tam kolibříka pruholícího.“ „Skvělý druh“, odpověděl Komito. „Víš, že jsem na něj také myslel. To je divné.....pomyslel si Levantin. Komito už ho předtím viděl a měl ho na svém Life seznamu. Proč by ztrácel čas a peníze, aby ho zase viděl? Když mu to Komito neprozradí, nedá se nic dělat. Levantin mu také nedal nic zadarmo. Jednou z nejtěžších výzev Big Year bylo poznat pozadí soutěže. Každý TOP pozorovatel má slabiny. Peníze......příliš arogance...averzi k dlouhému pobytu mimo domov. Ale žádná slabina se nedala odhalit, dokud se neodhalil sám protivník. I to byla jedna z rolí šampiona Big Year. Vlny dorážely a loď se houpala. Levantin už nevydržel. Ta dobrosrdečná část jeho osobnosti převzala kontrolu. „No“, oslovil Levantin Komita. „Právě jsem se vrátil z Vancouveru a pořád mám mapy a jízdní řády trajektů, chceš je?“ Jestli je Komito chce? Co je to za otázku? Levantin Komitovi právě nabídl Pozorovatelský ekvivalent pokladu. Komito mohl utratit spoustu peněz letem do Vancouveru bez Levantiniho řádu a pak čekat v doku bůhví do kdy. Pro Big Year nebylo nic cennějšího než čas. A Levantin mu dával dar 366 dne. Ten den se stal ještě cennějším, když loď vplula do přístavu blízko Bodega bluff, kde na filmovém plátně odolal dům Jessicy Tandy masívnímu útoku vran. Vlny dosahovaly výšky 10 stop (poznámka překladatele: něco málo přes 3 metry) a oceán byl rozbouřený. Kapitán oznámil, že je nebezpečné pokračovat a odvolal trip. Když se loď otočila do přístavu, neměl Levantin na seznamu žádné přírůstky, ale měl dost času přemýšlet. Jeho tajemství o vlastním Big Year je v bezpečí. Co měl Komito za lubem? Proč chtěl toho „jednou za život“ ptáka vidět zase? Mohl také usilovat o Big Year? Ale.....nikdo se nesnažil o Big Year dvakrát. Levantin věděl, že je Komito pozorovatelský blázen, ale že až tak? Levantin cítil závan strachu a napětí. Restaurace Tides čněla nad přístavem přesně jako ve filmu Ptáci. Rackové se zlověstně vznášeli nad lodí, ale motor byl příliš hlasitý na to, aby někdo slyšel Hitchcockovu hudbu. O 3 dny později a 200 mil níže Kalifornským pobřežím, ale 3000 mil od domova, Komito znovu nastoupil na Levantinovu loď. To už bylo příliš divné. Jak mohl Komito stihnout kolibříka pruholícího v Britské Kolumbii i tuto loď v Monterey Bay? Když se Komito a Levantin konečně přivítali, dalo se jen těžko uhádnout, čí pohled byl podezíravější. Stále nepadla řeč o Big Year, ale Komito usoudil, že nemá šanci křižovat Kanadou kvůli kolibříkům. Komito vypadal podivně zaujatý. Měl své vlastní starosti....Před 11 lety při svém prvním, už legendárním Big Year, narazil na stejnou velitelku této lodě. Debi Shearwater byla královnou těchto moří a hlavní organizátorkou tzv. žraločích výprav. Dávala pozorovatelům jejich jedinou šanci vidět asi 75 druhů, které žily daleko na moři. Nebylo pochyb o tom, že Debi Shearwater miluje ptáky. Ve skutečnosti si v roce 1980 změnila jméno z Debi Millichap na Debi Shearwater (Buřňáková) na počest těm 13 druhům ptáků, které křižovaly Atlantický a Pacifický oceán. Jejím nejoblíbenějším byl zlatý orel, ale Debi znělo jméno Zlatý orel moc indiánsky na dívku, jejíž prarodiče byli Švédové. Komito měl problém s tím, že nemilovala jen ptáky. Ale také velryby a delfíny. Takže si často udělala „přestávku“ během cesty, aby mohla pozorovat tyto živočichy. Pozorovatelé se s tím smířili, protože její výpravy poskytovaly neskutečně zajímavé druhy a navíc působila děsivě a zastrašujícím dojmem, i když byla stydlivá a slušná, ale měla pověst někoho, kdo se nebál překročit tyto hranice. A často křičela. Sice to není všechno, ale pojďme dál. V roce 1987, když Shearwaterová opět zastavila, aby sledovala plejtváky, Komito už toho měl dost. Hej, zaplatili jsme, abychom viděli ptáky a ne velryby, zavolal na ni. Ignorovala ho. Motory nechala vypnuté těsně u kytovců. Komitovi to vadilo, tak přecházel od jednoho zákazníka k druhému a ptal se jich: „Chcete vidět ptáky nebo velryby?“ Když se všichni shlukli před kapitánskou kajutou, oznámil jí výsledky hlasování. 47 z 50 zákazníků na lodi chce vidět ptáky a ne velryby. Okamžitě přestaňme s tou hloupostí kolem velryb a vraťme se k tomu, proč tu jsme. Shearwaterová nebyla moc nadšená. Vzpoura na lodi kvůli ptákům? Jaká drzost! Míle od pobřeží našel Komito osobu, která se dokázala vzepřít jeho tvrdohlavosti. Odmítla plout dál. Proto Komito tlumočil výsledky hlasování kapitánovi, který jako většina kapitánů byl zvyklý být na lodi s námořníky a ne s puntičkářskými pozorovateli. Kapitán se podíval na ženu, která si změnila jméno podle druhu ptáka.....Dělám, co poví, odpověděl kapitán Komitovi. A ona řekla, abychom zůstali na místě. Tak zůstali na místě. Komito a Shearwaterová spolu dlouho potom nemluvili, ale ona věděla, že Komito ji potřebuje víc než ona jeho. Ukázalo se, že má pravdu. Bylo o 11 let později a Komito byl zpátky na jedné z jejich vyjížděk. Oba věděli, že neměl na výběr. Když jste chtěli vidět pacifické druhy, museli jste začít v doku Shearwaterové. Jak bude s Komitem vycházet? Co když bude skvělý pták přesně na druhé straně? Bude ochotna otočit loď? Komito byl na takovýchto výpravách už tolikrát, že si pamatoval pokyny, ale Levantin, pro kterého to byla jen druhá plavba, pozorně sledoval pokyny, které štěkala kolem. Nekouřit. Tam jsou vesty. Vezměte si prášky proti mořské nemoci. Pijte hodně vody a málo kávy. Když budete zvracet, neudělejte bordel v koupelně ani vepředu nebo na bocích, zvracejte vzadu na lodi. Nějaké otázky? Shearwaterová začínala svoje tripy tady v Monterey Bay z dobrého důvodu. Byl to biologický zázrak a jedno z mála míst na světě, kde se díky větrům a struktuře kaňonu spolu s proudy dá pozorovat bohatý podmořský život. Tento fenomén se jmenuje výduť. Pro většinu lidí je těžko rozpoznatelné – mírná změna barvy a teplota vody. Ale ne pro mořský život. Nekonečné zásoby potravy v podobě planktonu lákají rybky a ty zase tuňáky, delfíny a velryby, no a ty zase mořské ptáky. Když Shearwaterová poprvé začala najímat rybářské kapitány na své tripy v 70. letech, všimla si, že vidí ten samý přírodní fenomén, ale z jiného úhlu. Na svém prvním tripu s nimi si všimla, že aby si ušetřily věčné hledání, naučily se ryby sledovat tzv. tuňákové ptáky. Zjistila, že se jedná o druhy, které jsou mezi pozorovateli ceněné jako rybák dlouhoocasý. A je to i největší migrant na planetě. Tvor, který váží 4 unce , uletí ročně 10000 mil z nekončícího slunce severního pólu do nekončícího slunce pólu jižního a pak zase zpátky. Kdyby se Shearwaterová dokázala naučit správná jména těchto ptáků, mohla by se také naučit, jak řídit loď pro pozorovatele. Někteří ptáci jako burňák lední byli tak běžní, že loď prostě jen projela, ale jiné jako burňák světlečelý bylo třeba pronásledovat. Jak by se mohli rybářští kapitáni naučit okouzlující ptáky jen tak za pochodu? Shearwaterová se musela naučit jejich domácí řeč. Proces učení vypadal jako námořní verze My Fair Lady, ale s mladou ženou, která učila staré psy. Pomalu ale jistě se rybáři stávali pozorovateli. V roce 1988 už řídila dobře organizovaný obchod. Nejprve loď vplula mezi skály, aby našli kačku strakatou. Sledovat pobřežní ptáky vypadalo jako sebevražda. Vždy, když vlny narazily do lodě, ptáci se ponořili pro kraby a pak se nějak vynořili přímo a přesně tak, jakoby byli v kontaktu s lodí. Přímo za bílými vodami žil alkoun holubí. Černý s bílou značkou na křídlech. Působil chytřeji než kachna a potápěl se stovky stop za kraby a slimáky. Při svítání zdravili loď lachtani a tuleni. Komito a Levantin pozorovali ptáky a ne sami sebe navzájem. Život byl krásný. Loď vplula do hlubší vody a to právě byla ta skvělá věc na Monterey Bay. Proudy byly méně než 5 mil od pobřeží. Některé podobné výpravy musely plout 50 mil, aby viděly podobný ekosystém. Zatímco tady byli burňaci lední a burňák růžovonohý nebo chaluha pomořanská na dohled od pevniny. Někdo zavolal, aby upozornil na vynořující se velrybu. Komito trpěl, nemohl vědět, jestli Shearwaterová nezastaví loď, aby mohla pozorovat velryby. On potřeboval každou minutu na Big Year. Konečně se loď otočila. Pluli rychle, venku bylo 10 stupňů, ale Komito cítil teplo. Možná už byla stará sekera mezi někdejšími rivaly zakopaná. (Pravdou však bylo, že Shearwaterová ztratila částečně zájem o velryby. To proto, že mezi 70. A 80. léty se pozorování stala běžnými a tak ji už tolik nelákala). Kromě toho pozorovatelé začali rozsypávat popkorn a ančovičky, což přilákalo racky a mezi jinými i racky tříprsté. Pozorovatelům smrděly od ančoviček ruce rybinou a zápachu se nezbavili celé týdny. Vlny narážely do lodě, zatímco pomalu připlouvala do přístavu. Levantin musel stále myslet na to, proč tu Komito je? Přiletěl albatros velkolepý s rozpětím křídel 8 stop, kterého přilákal zvuk vody a šplouchání. A to byla hlavní atrakce a odměna za všechny útrapy na moři. Příručka odhalila tajnou zbraň takovýchto výprav. Vylít přes záď lodi rybí tuk. Ptáci se mohli zbláznit, vlny narážely do lodě. Levantin ten pach necítil už léta. Cítil smrad, a brnělo mu v prstech. Proč chce Komito znovu vidět životního ptáka a proč chce ten řád? Levantin byl pod stresem a v kombinaci s tím smradem a houpáním to nevydržel a pozvracel se. Musel jít do kajuty a dát se do pořádku. Zavřel oči. Proč mu bylo zle? Bylo to od vln nebo od nervů? Mezitím Komito spatřil alkouna aleutského a buřňáka tenkozobého. Než se stačil Levantin vrátit, byli pryč. Komito s rozvrhem v kapse a náskokem 2 druhů byl v ráži. Levantin věděl, že když chce něco dokázat, musí makat a pohnout se. Pokud tedy dokáže udržet žaludek pod kontrolou.

Číst dál...

kapitola čtvrtá - Strategie

Greg Miller šel rovnou do ložnice. Hledal vánoční dárek od bratra. Ukryl ho ze stejného důvodu, jako když někdo s dietou schová bonboniéru – aby se těžko hledal. Už byl za touto fází, ale chtěl tu knihu o ptácích. Po pár minutách hrabání ji našel. Kaštanová a zlatá s pěvcem na obale „Kingbird Highway“ – příběh o Kennu Kaufmannovi a jeho Big Yearu z roku 1973. Během čtenářského maratonu na podlaze ložnice zhltl všech 318 stran. Miller nemohl uvěřit, že ten muž cestoval tak daleko a viděl všechny ty ptáky za méně než 1000 dolarů. Miller začal přemýšlet o tom, že Big Year možná není až tak finančně nedosažitelný. Jeho Ford Explorer přežil rozchod, a tak nemusel opakovat Kaufmannovu účast na jeho výpravě napříč Amerikou. Ale může si Miller dovolit Big Year? Posadil se ke stolu na svoji modrou rozkládací stoličku a na počítači šel přímo na stránku www.travelocity.com a spatřil ohromující boj aerolinek o zákazníka. Vybral svoji Visu a začal klikat. O hodinu později si zamluvil letenky na okružní cestu. V únoru s malými jihozápadními aerolinkami do Arizony, Texasu a Minesoty, v březnu do Oklahomy a Californie a v dubnu znovu do Texasu. Cena za tyto letenky byla asi 1000 dolarů, zhruba tolik, co celý Kaufmannův Big Year. Miller ještě neskončil. Roky snil o květnovém výletě na Attu, který je považován za svatý grál všech opravdových pozorovatelů. Zem bez stromů, výčnělek Aljašky, 1700 mil od Anchorage, ale pouze 200 mil od Ruska. Díky časovému posunu mohl být v jeden den na dvou místech najednou a Attu bylo to místo, kde přistávaly vzácné asijské druhy, když byly brutální bouřky. Jeho dvoutýdenní výlet na Attu a týdenní na další opuštěné Aljašské ostrovy stál 5000 dolarů. Nebo by se dalo říct, že více než roční nájem za jeho byt s dvougaráží. Miller věděl, že si nemůže dovolit Attu, ale stejně tak si nemohl dovolit to vzdát a nechat svoji mysl propadnout zoufalství. Attu bude životní cesta. I kdyby mohl žít jen do května, koupil by letenku a zůstalo by mu jen 500 dolarů. Nikdy v životě si nezamluvil tolik letenek. Nikdy se necítil být tak plný energie. Celé tělo se mu chvělo. Téměř čekal, že se podívá a uvidí na monitoru domovinu – (racek Bonapartův). Miller vyndal svoji oblíbenou příručku. Průvodce ptáky severní Ameriky od National Geographic. Snažil se smířit s krutou realitou. Doma měl málo peněz a v práci se musel vyrovnat s chybami Y2K. Pokud by během migrace na pobřeží nestihl nějakého ptáka, neměl by čas ani peníze, aby ho pozoroval v hnízdištích v tundře. Nahánění ojedinělých rarit nepřipadalo v úvahu. Mohl vidět 600 druhů. Uprostřed noci na palandě se Greg Miller stále cítil šťastně. Big Year je hra čísel. 675 typických severoamerických druhů. Denně najdi dva nové a jsi další šampión. Matematika je lehká, realita je šílená. Pro začátečníky... všichni nežijí na stejném místě. 440 druhů ve vnitrozemí, 190 na pobřeží a 440 na moři. Jsou těžko rozeznatelní. Někteří preferují Tichý a jiní Atlantský oceán. Proč se někteří dají pozorovat jen při východu a někteří jen při západu slunce, nikdo neví. Ale špičkový Big year pozorovatel je musí vidět všechny. Problém je, že se místa pozorování mění. Migrace je jednou z nejmocnějších přírodních sil. Minimálně 300 amerických druhů se jí řídí. Například lesňáček kanadský podlehne svému jménu a každý květen odlétá do vlhkých severských lesů. Ale žlutošedý pěvec se každý srpen proletí 4000 mil, aby navštívil své přátele v Andách v Peru. A to dává pětiměsíční prostor, kdy se dá spatřit v severní Americe. Díky své předvídatelnosti se dá nazvat pták ''√'' - dá se lehce odfajfkovat. Ale takových mnoho není. Většina při honu za samičkami létá od tundry na Aljašce až po Labrador. Po létě plném lásky bez potravy většina odlétá za hmyzem z Grónska až do Afriky. A to pozorovatelům ztěžuje práci. Kdo se snaží o Big Year nesmí je zmeškat. No a tak to je. Každý druh přinese nový problém. Aby uspěl, musí pozorovatel zkoumat 675 domácích druhů a zjistit, kdy, kde a jak je pozorovat. Migruje tento pták brzy nebo později? Nad zemí nebo nad vodou? Přes Atlantik, přes Pacifik nebo nad Mississippi? Sám nebo s jinými druhy? Vědomosti jsou koruna a strategie je král. Rozvrh je mrcha. Celé to je o putování mezi migračními trasami a nastražení dalekohledu jako pasti. Načapat vyčerpané ptáky z cesty nad mořem. No a potom tu jsou magická místa. High Island v Texasu, Dauphin Island v Alabamě a Point Pelee v Ontariu. Všechny tyto druhy pozorované během migrační pasti šetří čas a námahu při pozdějším hledání. No a tak se snaží vytěžit leteckou dopravu na maximum a to už ani nemluvíme o snaze najít na letišti uprostřed května hned po východu slunce parkovací místo. Druhá jarní migrace je už jen zoufalství, jsou to jen jedinci, kteří první nestihli, a pokračuje až do léta. No a podzimní stěhování je jen pusa na rozloučenou s rokem. Pozorovatelé jsou neradi závislí pouze na migraci, a tak na cestách navštíví kvůli mořským a tropickým druhům jižní Floridu, kvůli chladnomilným a sovám se vydají do Minesoty. Texas je domovem pouštních a severní Arizona kolibříkovitých a lilkovitých. Velké pláně jsou domovem pro strnady a vrabčáky, pro evropské druhy je to pobřeží Aljašky, Colorado pro tetřívka pelyňkového a divoké slípky a Kalifornie a severní Karolína pro mořské ptáky.
Ten, kdo je během migrace na správných místech, může vidět všech 675 druhů. Problém je, že rekord je 721. Jak je to možné? Odpovědí jsou tuláci a nehody. Tuláci jsou ti, co vybočili z typické trasy, jsou v menších skupinkách nebo sami. Nehody jsou jedinci stovky až tisíce mil od domova. Někteří se jiných „nezeptají na cestu“, protože jsou příliš sebevědomí. Jiné unese hurikán nebo tajfun – výsledek je stejný. V Severní Americe skončí pták, který sem nepatří. A ty si rychle připíší nejsnaživější pozorovatelé Big Yearu. Komito měl tu snahu a dřel víc jak kdokoli jiný. V roce 1987 měl cit na to, jak ušetřit peníze včasným zamluvením letenek a dostat se tak na tradiční pozorovatelská místa. Těsně před plánovaným odletem dostal zprávu o tulákovi nebo nehodě někde jinde mimo kurz. Měl vybočit a vidět vzácnost, kterou mohl vidět jednou za desetiletí, a zahodit možnost ušetřit, nebo se držet plánu a pozorovat desítky domácích druhů? Z toho ho vždy bolela hlava, ale Komito se na svém druhém Big Yearu rozhodl tak, že vždy nejprve sledoval rarity a potom účty. I když ne že by vyhazoval stovky dolarů. Ale i jiné věci mu dělaly radost. Komito začal pracovat. Komito toho už nalétal tolik, že dostával zvýhodněné balíčky, a když nalétal více než 60 000 mil, získal status zkušeného a balíčky po 999 dolarech, každý obsahoval 8 lístků a byl zaměřený na určitou oblast. Mohl létat po pevnině USA nebo Kanady, díky nalétané vzdálenosti získal i další výhody. To mu umožnilo letět kamkoli na kontinentě první třídou za 125 dolarů. Komito koupil 3 balíčky – 24 letů. Věděl, že se musí dostat na Attu. Naposledy, když se s dalšími pozorovateli snažil dostat na ostrovy ve čtyřmístném letadle, bouřka zdevastovala Aljašku. A tak skupina na 4 dny uvízla v Anchorage. Prezident Americké pozorovatelské asociace Larry Balch zarezervoval hotel za 192.24 dolarů a Komito neměl na výběr. Musel zůstat. Balch totiž dal Komitovi pokoj na starost. V minulých měsících si pánové vyměnili dost nepříjemné dopisy. Komito věděl, že bez něho se tam nedostane, tak vypsal šek a rozhodl se, že tento rok bude řešit ptáky a ne lidi. Měl problém, že naposledy špatné počasí sloužilo jako výmluva na zrušení a věděl, že by to mohlo znamenat vyhození tisíců, které už do pozorování dal. Z toho důvodu zaplatil jen polovinu zálohu, ale bez přebytečných 5000 dolarů, a tak bylo jisté, že se výprava uskuteční. Attu se mohlo konat až v květnu, a tak se Komito znovu řídil heslem, že bude řešit ptáky a ne lidi. Naproti tomu Al Levantin neměl žádné problémy s lidmi. Během let, kdy se zbytek pozorovatelské elity plahočil po kontinentě, seděl v kanceláři. Pouze pár špičkových pozorovatelů ho poznalo. To znamenalo, že nemá nikoho, kdo by ho kvůli nehodě nebo tulákovi budil uprostřed noci. Ale také to znamenalo, že nebyl nikdo, kdo by se ho snažil usadit starým rekordem a to byla obrovská výhoda. Rozhodl se, že to zvládne sám. Měl dost asistentů, kteří mu řídili schůzky a lety. Byl chemik a logistik. Miloval řešení problémů. A Big Year byl velký logistický problém.Levantin jako inspiraci četl Vardamanovu knihu (call, collect. Ask for birdman). Stejně jako Levantin i Vardaman byl obchodníkem. Sice měl dost peněz, ale neměl žádné jméno mezi špičkovými pozorovateli. Levantin obdivoval Vardamanův přístup. Pokaždé, když něco nevěděl, najal si ty nejlepší lidi, aby mu ukázali, jak to udělat. Dostal se tím do řečí. Musel si prý někoho najmout, aby mu ukázal ptáky a tak si prý koupil si rekord. Levantin takový problém neměl, ptáky znal. Levantin chtěl ukázat, že i někdo bez kontaktů může překonat rekord. Levantin nechtěl chodit jako turista a průvodce už nepotřeboval vůbec. Četl Komitovu knihu a věděl, jak docílit rekordu. Levantin analyzoval Komitovy postupy v knize Pozorovatelský Indiana Jones a usoudil, že jedna změna mu může přinést o mnoho více ptáků. Tou změnou byly výlety lodí. Komito připustil, že mu uniklo nejméně 6 mořských druhů, protože si nenaplánoval lodní výlety. Levantin stejnou chybu neudělal. Hledal v katalozích, v časopisech, na internetu, v pozorovatelském časopisu a zabukoval si tolik výletů, kolik jen mohl. Doma v Rocky Mountains se připravoval na svoje vítězství na moři. Všechno probíhalo podle plánu až do doby, kdy si chtěl objednat let. Nastal problém, který vůbec nečekal. Jak postupoval ve firemní kariéře od laboranta přes managera a víceprezidenta až na vrchol, stoupal i jeho status v Unites Aerolines z Premier (25 000 mil ročně) přes Premier executive(50 000) až po Executive 1k za 100 000 mil ročně. Bylo nemožné sehnat let z Aspenu od ledna do března, téměř všechno bylo totálně obsazené. Zkusil zavolat na linku pro VIP zákazníky. Má přece nejvyšší postavení. Argumentoval, že jede jen na lehko s dalekohledem bez kufrů. Přesto to nepomohlo, i když nebyl jen tak nějaký turista. Věděl, že všechen čas a snaha, kterou tomu dosud věnoval, nesmí přijít nazmar, radil se ženou, které všechno vysvětlil. Zabukoval alespoň, co se dalo. Jen s maximálním úsilím se mohl zařadit k top pozorovatelům. No, takový těžký už je život v Aspenu během lyžařské sezony.
Greg Miller si mohl nechat o takovém bohatství jen zdát. Začal se 7 000 $ na účtě, ale prakticky všechno už utratil, protože musel zaplatit velkou výpravu na Aljašku. Když započteme jeho 3 Visa karty, 1 MasterCard a 1 Discover kartu, tak měl i 10000$ debetu. Nerad platil měsíčně 19% úrok, ale věděl, že nemá na vybranou. Měsíčně mohl vložit 6500$. To mu dávalo trochu prostoru. Chtěl si pořídit více karet, ale neměl moc dobré vyhlídky, aby je získal, protože občas zapomněl zaplatit na svých pracovních večírcích. Byl vděčný Vise za ten kousek plastu, co měl. Millerův Big Year byl tedy „z ruky do úst“. Bral 45$ na hodinu jako zprostředkovatel v jaderné elektrárně, takže neměl moc času a navíc musel často makat přesčas. Ale velcí šéfové ho nutili. Když odečetl daně, začal počítat. Odpracování 12 hodin by mu zaplatilo let do Miami. Samozřejmě pod podmínkou, že boj mezi aerolinkami stále trvá. Odpracování 14 hodin by mu umožnilo dostat se do Vancouveru. Když si spočítal, jak dlouho by musel pracovat, aby se dostal na Point Barrow na Aljašce, zhrozil se. Jen když pracoval tolik hodin, mohl si dovolit tolik cestovat. No a když tolik pracoval, neměl na cestování pro změnu čas. Do Y2K zbývaly 2 roky a software byl stále plný chyb. Riskoval by Millerův šéf roztavení jádra kvůli ptákům? Bez šance. (Poznámka překladatele Y2K byla chyba v programech, ve kterých bylo třeba změnit kódování, jinak by fungovaly jen do konce roku 1999. Konkrétne do 31.12. 23h:59min:59s:999ss a věřilo se, že jediná chyba v některém z propojených systémů by vedla k celkovému zhroucení. To by znamenalo kolaps letecké dopravy, selhání internetu, zničení elektráren a výbuch těch jaderných.....). Miller musel tvrdě pracovat a tvrdě pozorovat. Aby rok proběhl správně, nezůstala nesplněná práce, peníze v peněžence, ale ani nesplněné sny. Ještě nikdo nepracoval během Big Year na plný úvazek. Ale Miller byl mužem extrému a věděl, že to dokáže.

Číst dál...

kapitola třetí - První ptáci

Koncept Big Year je starý více jak sto let. Touha vidět všechny ptáky Severní Ameriky vlastně vznikla z Napoleónského komplexu. Zatímco generál triumfálně vedl svoje vojska napříč Evropou a Blízkým Východem, mladík jménem Jean Jacque Audubon poznamenal, že se Francie Americe vyhýbá. Jean Jacque Audubon – tento bastard francouzského kapitána a komorné měl špinavou minulost a vyčítal generálovi, že se Americe vyhýbá. Vyrazil sám do Nového světa a brzo po příchodu do Ameriky si změnil jméno na John James Audubon, ale selhal při každém pokusu o nový start v životě. Pokazil obchody na otcově statku a dokonce byl donucen ho prodat. Otevřel si tržnici v Kentucky a Missouri, ale taktéž selhal. Stejně jako s dopravou zboží do New Orleans. Postavil pilu na řece Ohio, ale poptávka po dřevu byla malá. Vše vedlo až k osobnímu bankrotu. V roce 1819 ho propustili z vězení pro dlužníky a jediné, co mu zůstalo, bylo oblečení, zbraň a štětce. Přes všechny neúspěchy v podnikání a v životě vynikal v jedné věci. V malování. Když ho jako chlapce ve Francii otec nutil navštěvovat vojenskou školu, jediné místo, kde našel klid, bylo v lese s papírem a tužkou. Všechno romantické, co hledal, nacházel v přírodě. Ale to, co v přírodě považoval za nejkrásnější, byli ptáci. Audobon byl ptactvem posedlý. Kreslil je, ať se obchodu a v životě dařilo nebo ne. Mnozí lidé říkali, že jeho selhání v životě má na svědomí právě jeho posedlost ptactvem. V jednom dopise své sestře si jeho žena Lucy stěžuje... V každém ptáku mám rivala, ve svém nespoutaném světě objevil stovky ptáků, ale žádný mu nepřinesl zlatá vejce. Z frustrace se zrodila inspirace. 12. Října 1820 se Audubon nalodil na loď na řece Ohio v Cincinnaty a vyrazil na velkou pozorovací výpravu. Jeho cílem bylo namalovat portrét každého ptáka z Nového světa v životní velikosti. Jeho cesty vedly dole řekou Mississipi, skrz New Orleans do suchých oblastí Floridy, dále po pobřeží Atlantiku a Labradoru. A zase proti proudu řeky na velké pláně Dakoty.
Jeho kresby se staly dokladem o druzích ptáků v dané oblasti a daly základ k Big Year. Z jeho kreseb vznikla kniha Ptáci Ameriky, která se následně stala senzací. Jeho 450 kreseb ptačích tvorů Nového světa vodovkami změnily styl kreseb ptáků. Jeho kresby byly velké, odvážné a detailní. Ale vybíraly si velkou daň a Audubona vyčleňovaly od ostatních umělců. Aby dokončil jednu kresbu, zabil mnoho ptáků jednoho druhu a to jen proto, aby vybral 1 nebo dva nejvýraznější exempláře. Mrtvolku pak vyztužil dráty a vypreparoval na větev, jako by pták žil. Zbytek zabitých ptáků vyhodil, nebo snědl s přáteli. Audubon soupeřil s umělcem uvnitř sebe. Zatímco co v Anglii se psala kniha „Tak pionýři“, v Americe se zápasilo s divočinou. Muži v dlouhých kabátech s uhlazenými vlasy a bradou, často u sebe nosili nože a jiné zbraně. Jak se psalo v novinách, boje s domorodci byly na denním pořádku. Krásné výhledy z lesních chat dokazovaly, že život je tu všude a vůbec to nebylo tak, že by tu rostla jen bavlna a tabák, na kterých se dalo něco vydělat. Po mnoha letech nouze byl místní lišák (ve smyslu vychytralý parchant, který ví, jak využít věci ve svůj prospěch) schopný se odvděčit svým podporovatelům. Když Audubon nalezl nový druh jestřába a vrabce, pojmenoval ho Harris's hawk a Harris's sparrow po farmáři z New Jersey Edwardovi Harrisovi, který byl jedním z jeho prvních „patronů“. Také vznikl Audubonův hrdinný portrét se zbraní připravenou k palbě, který dodnes visí v Červeném pokoji v Bílém domě. Psal se rok 1826. Bohužel, několik druhů, které tenkrát namaloval, už vyhynulo – alka velká, holub stěhovavý, papoušek karolínský, lesňáček louisianský, kačka labradorská nebo datel knížecí. Staly se oběťmi lovu pro zábavu nebo potravu anebo je vyhubila změna prostředí. I Audubon sám lovil, ale vyhubení některých druhů ptáků ho vyděsilo. Během výletu přes Great plains se jako poslední zprávu dozvěděl, že alka velká je na hranici vyhynutí. Audubon zemřel v roce 1851. Jeho žena, která byla učitelkou, měla ve třídě studenta, co se jmenoval George ''bird'' Grinnell. Psal do časopisů o ptácích a byl zásadně proti „vyvražďování“ přírody. Byl připraven pokračovat v odkazu Audubona. V r. 1886 vyzval své čtenáře k založení prvního spolku na ochranu ptáků. A nazval ji „Audubonova společnost“ (Audubon Society), což mu slouží ke cti. Jen za první tři měsíce se zapojilo více než 38 tisíc lidí a ohromující však bylo, že si zachovali svobodného ducha i na vzdory tehdejšímu vzhledu Massachusetts. Společnost je dnes největší organizací v USA, má pobočky na více než 100 místech napříč USA a více než 550 tisíc členů. Začátkem 20. století se lov pomalu již vytrácel a stal se spíš záležitostí malých skupinek mužů. V roce 1900 přišel ornitolog Frank Chaman se skvělým nápadem a s dalšími členy zahájili kampaň. Kampaň začala 25.12. a 27 milionů milovníků ptáků a přírody ze 13 států USA vyrazilo do přírody. Objevili 90 druhů a celkově viděli 18 500 jedinců. Co ale bylo daleko důležitější, byla skutečnost, že se začali vzájemně poznávat a každý rok setkávat. Tak vznikla první síť pozorovatelů. Později zakládali týmy, které soupeřily mezi sebou v počtu spatřených druhů. Dnes se z vánočního počítání stala velká tradice, která je organizována asi na 1800 místech s více jak 52 tisíci členy napříč Severní Amerikou. Někteří pozorovatelé, aby mohli soutěžit, nečekali jen na Vánoce. Výsledkem byl Big Day. S úderem půlnoci se vydali na lov sov při měsíčním svitu. Snahou bylo vidět co nejvíce druhů během 24 hodin a tak prohledávali keře kvůli pěvcům a jezera kvůli vodním druhům. Ke konci první světové války bylo spatřeno během dne 100 druhů. Pozorování nebylo něco, co by stálo za pochvalu, ale pak přišel Peterson, který v r. 1934 změnil pozorování v masový sport. Bylo mu 25 let a vydal 167 stránkovou příručku, která zcela změnila pohled Američanů na pobyt v přírodě a na poznávání ptáků. Předtím všichni pozorovali jen za hlavní své pušky a maximálně hlásili to, co ulovili. Peterson však nosil vzorky do laboratoře a členil ptáky podle znaků. Také učil Američany jak poznat druh podle zvuku a vzhledu. Aby zvýraznil odlišnosti, dal podobné druhy k sobě. Stránky jeho knihy byly nejlépe ilustrovány, ale většinou jen černobíle. Lesňáčkovití, tangary..... na kresbách byly šipkou zvýrazněny rozdíly mezi druhy. Přesto, že některé druhy nebyly popsány podrobně, i tak byla kniha dobrou volbou většiny pozorovatelů (vrabec byl jen vrabec a v další části knihy byl pak článek o tom, jak rozeznat strnadce pustinného od strnádka večerního). Kniha prolomila depresi z knižní krize a během prvního týdne se prodalo téměř 2 miliony výtisků v zelených deskách. Peterson se stal boháčem a do konce života by už nemusel pracovat. Ale pracovat nepřestal. Nakonec vydal asi 4 tucty příruček, ve kterých popsal nejen ptáky, ale i rostliny, motýly, ještěry, škeble a dokonce i kameny. Peterson dokázal však víc než jen psát a kreslit. Uměl nadchnout a zaujmout. Z pozorovatelů udělal velkou rodinu a z jeho příruček se stala nejprodávanější série. Když se konal Petersonův mítink, sešlo se více než 600 tisíc lidí z celé Ameriky. Mnoho lidí s dalekohledem kolem krku se v něm vidělo, zatímco on si uvědomil, že na světě je mnoho pozorovatelů jako on. Syn švédského imigranta Petersona byl vždy považován za podivína. A to kvůli svému zájmu o přírodu. Když začal psát jednu ze svých knih, nesetkal se s pochopením ani doma. „Ptáci napříč Amerikou... Takže ty jsi blázen do ptáků?!“, odsekl mi otec. „Neviděl jsi je už všechny?“, zavrtěl hlavou. „Podívej se, jak vypadá tvoje oblečení. Opravdu ti vůbec nerozumím,“, dodal. Nikdy jsem mu to nemohl pořádně vysvětlit. Ani sám jsem to nevěděl.
Petersonův otec Charles byl stavbař, ale hodně pil. Peterson neuměl postavit ani budku. Petersonův otec ho nazýval cvokem a byl na něj hodně přísný. Peterson se bál, že syn dopadne jako on. Jako puberťák si chtěl oholit hlavu, ale málem se skalpoval (jeho vlasy přežily). Vyrostl v Jamestowně v New Yorku, ve městě výrobců nábytku. Říkali jim zelení Švédi, neboť jeho otec byl jako jediný ochotný jíst zelené banány. Často se připletli do bitek s italskými imigranty. Byl tak posedlý přírodou, že zmeškal první přistání letadla v New Yorku, neboť sledoval pářící se kobylky. Ale díky Audubonově společnosti a oblíbené učitelce paní Blanche Hornbeckové se setkal s pochopením a našel si své místo mezi pozorovateli. Když však své historky vyprávěl lidem s podobným osudem, setkal se s úsměvy. Setkání ho povzbudila, a když to byly příběhy vyvrhele, zromantizoval je. V roce 1953 se přidal k nejznámějšímu britskému přírodovědci Jamesovi Fisherovi. A vydal se na cestu dlouhou 30 000 mil napříč Novým světem. Svoji cestu za voláním ptáků začali na střechách vlaků a budov v Newfoundlande. Potom pokračovali přes hory, kde pozorovali migraci ptáků a datly na stromech. Sledovali Audubonovy stopy. Cestou pochopili skutečný dopad vymírání některých druhů, ale navrátili zájem o zahrady a ostrov Avery v Lousianě. Cestou viděli továrny Coca-Coly a dokonce i nejznámější muzea v zemi a díky svému jménu i zákulisí jejich putování. Peterson a Fisher měli jedno společné – nikdy neztratili své dětské nadšení. Během návštěvy Grand Canyonu spatřil Fisher svého prvního californského kondora. Ohromeně se při pohledu na 3 metry široká křídla letící nad pouští otočil na Petersona a vyhrkl wau! Za celé tři měsíce se pohádali jen jednou a to když Peterson v Arizoně málem naboural, protože sledoval hejno ptáků. Když svoji cestu zakončili na ostrovech Aljašky, rozhodli se napsat knihu o svém putování. Vznikl i dokument s názvem Divoká Amerika. Prodalo se skoro 2 000 000 kopií.
Jedna část byla napsána jinak. Poznámky, které psal Peterson, byly napsané menším písmem ve spodní části stránky. ,,Můj seznam na konci roku 1953 obsahoval 572 druhů.´´ Byla to poznámka, které byla napsaná bokem od ostatního textu. Brzy všichni pozorovatelé chtěli následovat tyhle poznámky a stali se jimi posedlí, chtěli cestovat za ptačími druhy Severní Amerikou. Chtěli se zúčastnit Big Year. Kniha byla publikovaná v roce 1955. Hned dalšího roku se Angličan Stuart Keith, který čerstvě dostudoval Oxford, rozhodl, že si to splní taky. S příručkou od Petersona v jedné ruce a s knihou Divoká Amerika v druhé, nastoupil na vlak. Spolu s kovboji vyrazil na cestu ze San Bernardina do Pasadeny - srdce jižní Californie a s prázdnými kapsami se vydal za tím, co se stane jednou z jeho nejkrásnejších vzpomínek. Během Big Year procestoval stopy Petersona a dostal se až k Atlantiku. Byl hnán tím, že vystihl správnou dobu a na Vánoce, když dorazil do Edmontnu v Albertě, měl už zapsáno 598 druhů. O 26 víc než Peterson a zdvihl tak rekord Big Year. Keith se však cítil osamělý. I když byl na vrcholu. Když popisoval svůj příběh do Audubonova časopisu, bylo mu přiznáno 625 druhů. A byl tedy druhý v historii. Překonal ho jenom Roger Tory Peterson, který nahlásil 633 druhů. Neznám žádného jiného, který by viděl víc než 600 druhů stálo v poznámce.
Během týdnů na začátku roku 1961 ho bombardovaly stovky listů a dopisů. Od pozorovatelů, kteří byli držiteli dlouhých seznamů. Hrdě hlásili víc než 500 druhů. Devatenáct lidí dokonce nahlásilo víc než 600 druhů. Keith se cítil trochu zahanbený tím, že ho překonal nějaký anonymní pozorovatel. Ira Gabrielson z Washingtonu doložila fotky a pozorování 669 druhů. (dokonce víc než Peterson). V roce 1963 se v Audubonově časopise psalo : “Klub 600 se rozrůstá”. Nejlepší američtí pozorovatelé překonali svého učitele. Ale Keith se cítil trošku uraženě a hloupě, protože ornitology zahanbovali nadšenci. Připadalo mu hloupé nazývat sčítání ptáků sportem. Do poznámky napsal: “Není to jako baseball nebo bowling, potřebuje to pořádek, jinak to všechno přijde vniveč”. “Proč by se lidé měli cítit zodpovědní za nějakou chybu, když vlastně nikomu neubližují”? Obhajoval jiný redaktor magazínu. Během toho, jak zaznamenával jména vedoucích pozorovatelů, profesor zoologie Olim Pettingill z Carletonskej Univerzity v Minesotě začal publikovat návody na to, jak snadněji hledat ptáky spolu s nejlepšími místy. Jeho příručky ,,Hledání ptáků´´ měly několik částí. 659 stránková část o Mississippi a 709 stránková o východě USA si vysloužila přezdívku “Děkanovy Ručičky”. V tom čase se Olim Pettingill už proslavil jako cestující obchodník, který na svých cestách recenzoval hotely a restaurace. Jeho porovnávání a články se staly stejně populárními a dělaly jméno všem vzpomínaným. Právě proto, že při sledování ptáků sledovali studenti i restaurace. Objednávali si to samé. A poznávali ty samé recepty. Chcete vidět, chcete být v národních rezervacích Floridy? Chcete vidět Cave Creek Canyon v Arizoně? Chcete vidět puštíka vousatého? Zastavte se v Minnesotě během zimy a následujte profesorovu instruktáž. Když Pettingill začal mluvit, všichni hltali jeho slova a chtěli stále více a více. Více detailů a více míst. Jim Lane plnil poličky dvousetstránkovými knihami a i tak byla každá z nich pouze o jednom státu nebo dokonce jen o jeho části, zatímco Pettingill popsal přesně, co chtěl. Planiny Cancasu, Colorada a Oklahomy byly dobrými příklady. Dejte si na cestě dobré kuře: „Jeďte od Campa po Gravel road 8 mil východně, potom zabočte na jih a pokračujte 2 míle, potom doleva a po zhruba třech mílích uvidíte vysílač. Pokračujte po pravé straně 1,3 míle. 100 stop před vámi budou ptáci. Ale zůstaňte v autě, jinak je vyplašíte. Podnik před vámi je hostí často. Pozorování už tedy nebylo jen pro ornitology a stával se z něho sport a zábava. Vzácní ptáci byli odměnou. Díky Pettingillovi mohl mít základní i širší znalosti kdokoli a už dávno to nebylo jen o nudné nalinkované odbornosti. Revoluce v informacích byla na světě. Ale bylo to ještě pozorování, nebo už hra? Nejdříve stovky, později tisíce nadšenců se přidávalo k Adubonově společnosti. A tak v roce 1969 vznikla Americká asociace pozorovatelů. Podobalo se to setkání alkoholiků, ale rozdíl byl v tom, že každý byl na svoji závislost hrdý a chtěl víc a nikdy s ní skoncovat. Příběhy se vyprávěly, zážitky sdílely a způsoby zlepšovaly a zkoumaly. Nastavily se standardy pro pozorování Big Year: „Pták musí být živý a ostrovy musí být nejdále 2 míle od pobřeží“. Bahamy, Havai a Grónsko tedy vyloučili. A tak se putování Rogera Toryho Petersona, který byl patronem a praotcem pozorovatelů, během dvou dekád stalo něčím víc. Big Year rekord byla meta a mnozí za ní cestovali napříč kontinentem. Nikdo nebyl rychlejší než Ted Parker. Už když si jako teenager dělal řidičák, ho považovali jeho vrstevníci pozorovatelé za vyšší ligu. Nejenže si dokázal zapamatovat znaky většiny severoamerických ptáků, byl i šikovný na basketbal. V roce 1971, v posledním semestru na střední škole McCaskey v jihovýchodní Pensylvánii se Parker rozhodl, že nejlepší rozloučení se školou bude, když se stane odborníkem na ptáky. Zúčastnil se výletů k vodám i do hor. Vyrážel za pozorováním více než 300 mil daleko. Potom se vydal do Ontaria, Illinois a jižní Kalifornie. Viděl puštíka vousatého, tetřívka prériového, strakapouda kokardového. Vlastně většina pozorovatelů v jeho věku se na cestách přidávala ke zkušenějším pozorovatelům. Naštěstí se i pro něho někdo našel. Harold Morrin, 49 letý finanční poradce ho bral na dlouhé výlety bez rodičů. Parkerův otec to chápal, protože on miloval golf jako Parker ptáky. Morrin a Parker sdíleli lásku k ptákům, ale učitel se brzy začal obávat o svého žáka. Díky svému výbornému sluchu dokázal jeho mladý přítel okamžitě podle zpěvu identifikovat téměř jakéhokoliv severoamerického pěvce. Na univerzitě v Tusconě v Arizoně se naučil základní znaky a když v roce 1971 končil s 625 určenými druhy, překonal o 28 druhů 15 let starý rekord Stuarta Keitha. Big Year se stal pro mladé hrou. Když zjistili, že nový rekord drží teenager, povzbudilo je to a řekli si, že to také dokáží. Floyd Murdoch byl doktorand, který chtěl navštívit rezervaci kvůli své práci o ochraně ptáků. Kenn Kaufman byl středoškolák a rád cestoval po Americe. V roce 1973 se oba rozhodli, že se zúčastní Big Yearu. Poprvé se potkali na lodi na výletě dlouhém 25 mil kolem pobřeží u New Hampshire a ani jeden z toho nebyl nadšený. Murdoch, poznamenaný rozchodem, byl donucen změnit myšlenky. A tak cestoval ve svém Buicku 64 napříč státy. Rodina neměla peníze a on se cítil pod psa, ale časem se naučil nazývat polévku z konzervy večeří. Byl to zvláštní, dobře oblečený profesorský typ v brýlích, s podivným úsměvem. Nejdříve si myslel, že jeho účast na Big Yearu bude zápas Davida s Goliášem, ale brzy si uvědomil, že hraje špatnou roli a to se mu vůbec nelíbilo. V tomto bodě si ujasnil svůj cíl a cestu ke konci soutěže. „No, abych se vyjádřil ke svému dobrému pozorování“, řekl pro jeden časopis, „držel jsem se Kena za opasek a on mě vedl.“ Toto velmi rychle podnítilo představivost světa pozorovatelů. Ohromující 69 200 mílové výpravy napříč Amerikou měly za sebou víc, než se zdálo. Kaufmana ve Virginii na dva dny zatkli a šlo mu i o život, když na něj mířil brokovnicí rančer v Oklahomě. Nesnášel totiž místního ochmelku, zlatokopa, který mu byl podobný především dlouhými vlasy. V Mexiku mu neplatil řidičák a během Arabského ropného embarga v roce 1973 byl drahý benzín. I tak se podařilo procestovat 12 států a 2 provincie. Kaufman měl nehodu v Louisianě, ale dostal se autobusem do Yukonu. Po nehodě ohrožoval svůj život tím, že prodával svojí krev, aby měl peníze. Spal pod mosty a jedl žrádlo pro kočky. Ve výsledku za svůj Big Year utratil méně než 1000 dolarů. Nestačilo to. Mudroch držel nový rekord 669 amerických druhů, o 3 víc než Kaufman. (Kaufman tento rok ve skutečnosti viděl nejvíce druhů, ale Mexiko se nepočítalo). Mudroch přiznal, že měl plán, ale chybělo mu 5 druhů. „Pomáhal jsem ostatním, místo abych se soustředil na svůj seznam.“ Buďte nenasytní! Ztratíte hodně přátel, uděláte si hodně nepřátel, ale váš seznam poroste. Kaufman byl sangvinik. Během Big Yearu se potkal se svojí ženou, také byla členkou Americké asociace a byl pro ni hvězda. Znamenal více než fotbalisti, politici a rock’n rollové hvězdy, byl totiž jedním z předních pozorovatelů v zemi. Kult okolo jeho osoby z něj udělal něco víc a překonal zažité standardy o pozorovatelích. Někoho nadchl, někoho inspiroval. Během svých studií v roce 1976 Scott Robinson přemýšlel, jestli se vydat do Evropy, Rocky Mountains a zaujal ho i Wall Street. Rozhodl se ale, že to odloží a věnuje rok ptákům. Podpořila ho babička, která mu dala karavan a 2500 dolarů, aby si šel za svým snem. Robinson se vydal na cestu dolů Východním pobřežím a potom napříč Texasem a Arizonou k pobřeží Pacifiku. Následoval spisy Petersona a Fishera v knize Divoká Amerika. Začátkem května viděl 600 ptáků a útočil na rekord, ale měl problém. Během jarní migrace se musel zastavit a zůstat v Hampshire pomoct profesorovi s výzkumným projektem. Když Robinson konečně skončil, změnil si koncept Big Yearu. Místo aby pokračoval ve svých typických výletech, připojil se k síti pozorovatelů, která informovala o výskytu vzácných druhů napříč kontinentem. Vyzbrojen pětisetdolarovou letenkou, která mu dovolovala neomezené létání napříč Amerikou, začal překonávat všechny potřebné vzdálenosti. Florida Case, Arizona a mnoho dalších právě, když bylo třeba. Rekord Big Year byl jeho. Jestli byl pro studenta nějaký způsob, jak překonat původní rekord, pak to byl právě tento. Ale jak by to udělal obchodník? James M. Vardaman si položil tuto otázku a použil svoje know-how, aby přilákal pozornost. Big Year považoval za nejrychlejší a nejlevnější způsob, jak si udělat jméno. Vytvořil plán, který souvisel s jeho plánem na Big Year a u Mississippi přemluvil několik zkušených lidí, aby mu radili se strategií. Zahrnovalo to: Kenna Kaufmana, Johna Arvina, Lerryho Balcha, Willa Russella, Richa Stallcupa autora několika povídek a Paula Sykesa. Odborníci pocházeli z Mc Allenu, Texasu, Rio Grand, Aljašky, Chicaga, Maine a Kalifornie dali do kupy team. Scházeli se na Delray Beach na Floridě. Navrhli plán, ale nebylo to jen o tom dát do kupy team, ale i sehrát se. Plánované oblasti zahrnovaly hodně překvapení i rarit, jak se později ukázalo. Vardaman se neustále hlídal, aby neudělal žádnou mediální chybu, díky které by ztratil glanc na veřejnosti. Pro jistotu byl spolu s předními 300 pozorovateli z Adubonovy společnosti členem 850 klubů. A tak každý, koho znal, brzy začal dostávat leták s novinkami jeho Big Yearu. Propagoval se jako značka, na konci každého listu stálo: Zavolejte 601-354-3123 a zeptejte se pozorovatele. A tak vznikla první pozorovatelská linka. Díky tomu, co zjistil, si připsal 20 druhů. Ne vše však bylo podle plánu. Když si plnil svůj Big Year, jeho žena se starala o šest dětí ve věku od 6 do 17 let, včetně dvou párů dvojčat. Když byl 58 letý Vardman na arktické výpravě za rarohem loveckým, slavíkem modráčkem a alkounkem chocholatým, jeho žena řekla reportérovi Wall Street Journalu: „Dala bych ho za desetník, když šel uprostřed roku na Aljašku a nechal mě týdny samotnou s dětmi.“ Když Vardaman volal domů, děti už neříkaly, chybíš nám, ale kolik jsi napočítal druhů. Od začátku dělal vše pro svůj úspěch bez výčitek. Vždy, když pozoroval druh, ujistil se, že má svědka a vždy dokládal dva seznamy. Seznam druhů a seznam svědků. Mnoho pozorovatelů svým přístupem otrávil. Díky častým letům získal plukovnickou kartu Delta Air Lines. S ním to však nic neudělalo. Stále nedokázal najít sám sebe. Když ho Kaufman vedl Phoenixem, aby našli drozdce bledého na cestě solnou pánví, zaujatě ukázal na ptáka a začal vyndávat dalekohled . „To je v pohodě,“ řekl Kaufmanovi. A odškrtl ho na seznamu. Nastal čas posunout se. Skončil v roce 1979 s několika velkými cíli. Měl 699 druhů a rozdrtil rekord Big Year. Stejně tak i rekord za útratu a z původních 10 157 dolarů se stalo 44 507 dolarů, takže ho jeden pták stál 63.67 dolaru a dokázal tak, že mezi mezi pozorovatelskými schopnostmi a Big Year seznamem není souvislost. Ale co bylo možná důležitější James „Prachy“ Vardman naštval pozorovatelskou vrchnost. Pozorovatelé dlouho diskutovali, zda jeho 12 měsíční pozorování považují za vědu nebo za sport. Vardman ale z toho udělal bingo. Bingo je přeci pro staré dámy v papučích. Je takové i pozorování? To nikdy, shodli se starší pozorovatelé. A obhajovali čest soutěžního pozorování. Nadšenci a původní členové Americké asociace pozorovatelů Norman Vincent a Benton Basham sice o pozorování žertovali, ale brali ho vážně. A byli to právě oni, kdo v roce 1973 pomáhali Mudrochovi s jeho Big Year. V roce 1983 byl na řadě Basham.
Vedoucí americké Asociace pozorovatelů v čele s Bashamem nenechali nic náhodě. I když Vardaman dále rozesílal letáky. Basham a jeho kolelgové síť ještě rozšířili. Rozesílali dopisy a jednotlivě telefonovali tisícům členů s upozorněním, že Basham chce znovu rekord a s prosbou, aby co nejrychleji hlásili všechny rarity. No, nebylo to tak lehké, jak by se mohlo zdát. I když se pozorovatelé vyznali v druzích v nejbližším okolí, celkový přehled neměli. Například ústřičník západní by byl vzácnost v Massachusetts, ale na pobřeží Pacifiku byl běžný. A Basham nechtěl půlnoční telefonáty o druzích, které byly někde jinde běžné. Chtěl pouze skutečné vzácnosti. A tak vymyslel kódový systém severoamerických druhů. Kód 1 byly nejsnadněji pozorovatelné druhy jako např. vrabec domácí. Kód 2 byly vzácnější druhy jako např. sokol stěhovavý. Ty byly viděny méně často ale ne předvídatelně. Kód 3 – to už bylo složitější. Byli to ptáci, které bylo nutno pozorovat v určitou dobu na určitém místě. Tito ptáci ze sekcí 1, 2, a 3 tvořili 675 druhů základní migrující skupiny a Basham usoudil, že během svého Big Yearu je prostě spatří. Tyto druhy nestály za telefonát. Bashamovou prioritou byly druhy s kódem 4 a 5. Ty, díky nimž překoná rekord. Byly to druhy, které zabloudily z jiných kontinentů apod. Aby se ujistil, že jeho požadavek nebude zapomenut, zaplatil za to, aby pozorovatelské časopisy věnovaly jeho cestě stejnou pozornost, jako věnovaly sportovní časopisy homerunu Henryho Arona. Když se Bashamovi konečně podařilo dosáhnout 711 druhů a vzít tak Vardamanovi rekord, vyšel oslavný devítistránkový článek s jeho fotkou na obálce, kde hrdinně pózoval u tabule zákaz vstupu. Pořádek byl znovu nastolený a outsider překonaný. Jeho čin nebyl taky levný. Basham nikdy neřekl, kolik to stálo, ale přiznal, že by si za tu částku mohl postavit hezký dům a do garáže zaparkovat auto a to bylo v Tenesee dost náročné. Bashamův nový rekord zahrnoval 675 druhů, které žily v severní Americe a 36 dalších. To, co začal Scott Robinson, se dostalo na úplně jinou úroveň. Mnozí se ho snažili překonat, ale selhali. V únoru 1985 si zasel semínko zkázy. V Texasu u něho doma zaklepal další nadšenec do ptáků, dlouho si povídali a nakonec dal Basham 3 sliby. Zaprvé si koupí drahý špičkový dalekohled alespoň za 5000 dolarů, za druhé vstoupí do asociace pozorovatelů a za třetí věnuje 3 týdny života pozorování asijských rarit na pouštních ostrovech patřících vládě s názvem Attu.
Časem se poznali Sandy Komito a Benton Basham a sdíleli spolu svoji vášeň pro ptáky. O dva roky později, v roce 1987 už Komito křižoval kontinent a připravoval se na svůj Big Year. Avšak Basham přemluvil Komita, aby v srpnu obětoval pár tisíc na výlet k řekám Kelly a Noatak. Na konci výletu měl Komito 660 ptáků a z tréninku se stala skutečnost. 6. listopadu zlomil na Sokolí přehradě na Rio Grande pozorováním pižmovky velké Bashamův rekord a pokračoval až do Sivestra, který zakončil kalous ušatý a Komito se dostal na číslo 721. Komito utratil 60.000 dolarů, cestoval 220 dní a stal se novým Big Year vítězem Severní Ameriky. Ale zůstal nespokojený, protože na největší hvězdy mu chybělo alespoň 30 druhů. Včetně orla mořského na Attu, trogona ušatého v Arizoně a racka růžového v Oregonu a na Aljašce, které mohl spatřit. V zamrzlých oblastech totiž promrhal čas. Pozoroval druhy, které mohl najít snadněji, kdyby věnoval více úsilí organizaci. Mohl je mít na pobřeží Gluff, ale stále nebyl zapojený do kódových sítí rarit. Vlastně ve srovnání s ostatními jeho rekord nevyvolal žádný rozruch. Komito o svém rekordu vydal svépomocí knihu s názvem Birding’s Indiana Jones. Ale věděl, že to mohl dokázat lépe. Horší bylo, že jiní by to dokázali ještě lépe. A nejhorší bylo, že je znal – Dr. Bill Rydell byl jedním z nejlepších Komitových kamarádů. Byli spolu na ostrovech Attu, kde Komito dostal přezdívku Nejlepší spolubydlící, protože nechrápal a nenechával špinavé boty v pokoji. Při hraní karet a bridge Komito vyprávěl Rydellovi o svém Big Yearu z 87. Rydell poslouchal a učil se. V roce 1992 byl Rydell po operaci a plný energie. Ale jeho žena nebyla připravená na to, mít ho pořád za zády. Hlavně když zdobila jejich nový dům na Pebble Beach. Takže Rydell našetřil 50.000 dolarů na letenky a vyrazil na svůj Big Year. Na řekách Kelly a Noatak pozoroval to samé jako Komitu a letěl dokonce stejným letadlem. A to proto, aby o deset měsíců dříve než Komito, viděl Komitovy osudové ptáky (kalous ušatý, pižmovka velká). Chirurg, který pracoval 4 roky na pohotovosti, byl tak unešený pozorováním drozdce bahamského a tyrana bahamského, že si dvakrát během jednoho dne zamkl klíče v autě. Florida Keys a Big Sur, Kalifornie a 200 mil na pobřeží Pacifiku... Na svých cestách zažil vše. Od setkání se s bezdomovci až po výpravu na jachtě s milionářem. A bylo to poprvé, co se někdo plavil tak daleko pouze kvůli ptákům. Mnoho lidí si kladlo otázku, jak může někdo takto žít.
Jak se ukázalo, nebyla to až taková výhra. Ač byly tropické druhy v San Franciscu běžné, v jeho seznamu chyběly a získal pouze 5 nových. Vždy to byl závod s časem. A když Rydell 21. prosince spatřil vodouše rudonohého, rozhodl se, že by byl radši se svojí rodinou na Vánoce doma. Ten rok skončil se 714 druhy. O sedm druhů méně. Komitův rekord nebyl ohrožen. Ale když viděl jednoho ze svých kamarádů plnit s podobnými finančními prostředky to, co předtím plnil on, něco se v něm hnulo. Chybělo mu závodní pozorování. A věděl, že jeho rekord jen tak tak přežil. Věděl, že ho někdo někdy zlomí. Když ne Rydell, tak někdo jiný. Nevěděl kdo. Tak či tak dospěl k jedinému závěru – chce se zúčastnit nového Big Yearu. Komito věděl, že má peníze i čas, ale má ještě výdrž a sílu? Každopádně on to bral jako odvetu, výzvu. Já proti času a ptákům! Nikdy si nepřipustil, že by to bylo muž proti muži.

Číst dál...

kapitola dvě - Zrození birdwatchera

Pár minut po tom, co jsem se se Sandym Komitem poprvé setkal, už sledoval okolí a hledal ptáky. Vezl mě ve svém milovaném Lincolnu do svého oblíbeného Steakhousu ve čtvrti New Jersey. Když jsme dojeli před restauraci a viděl tu frontu aut a ještě když viděl, že by měl poslíčkovi zaplatit za odvoz svého krásného auta, naštvaly ho dvě věci. K smrti nerad zbytečně čekal a jen velmi nerad svěřoval svoje auto cizí osobě. Sáhnul do přihrádky v autě a vytáhnul značku pro postižené a průkaz ZTP a klidně zaparkoval na místě pro invalidy přímo před restaurací. Byl jsem příliš šokován, abych mu něco řekl. Jen jsem ho pozoroval, jak chodil kolem všech těch vozů nečinně čekajících ve frontě na parkovací službu, snažil jsem se aspoň předstírat kulhání. Komito s rošťáckým úsměvem pozdravil vrchního číšníka. Pochopil jsem jednu základní pravdu: Sandy Komito si nedělal srandu, jak by si někdo mohl myslet. Jeho žena, jak se později ukazálo, měla průkaz pro postižené, protože trpěla chronickou bolestí zad. Ale teď byla mimo město s přáteli. Komitovi přišlo absurdní nabízet vůbec místa s parkovací službou handikepovaným. Proč by lístek na parkovací místo měl zbytečně ležet odkládacího boxu auta jen proto, že jeho manželka byla na dovolené? Je trapné to přiznat, ale Komito mě málem přesvědčil, že bylo OK využít výhodu systému ZTP. Jeho síla přesvědčování byla tak silná. Díval se na mě těma blankytně modrýma očima a mírnil moji vinu svým přesvědčivým hlubokým hlasem a další věc, kterou jsem poznal, dal mi pocit, že je nejdůležitější osobou v celém vesmíru. Pak přišel číšník a Komito si objednal nakrájený salát. A já měl to samé. Nejím salát nasekaný na jednopalcové čtverce. Neznám nikoho, kdo to tak dělá. Ale Komito má svůj vlastní vkus a zjistil jsem, že být s ním je jako řítit se na horské dráze v zábavném parku – je to zábava, dokud Vám není špatně od žaludku. Když Komito seděl u stolu, zdálo se, že se číšníci zdržují déle v naší blízkosti, jen aby zaslechli jeho příběhy, které rád vyprávěl. Byl herec - amatér a byl na to náležitě pyšný. Byl tak drzý jako Oskar Madison a úzkostlivý jako Felix Unger.
Komito byl také ale zábavný i v terénu. Vzal mě na náš první birdwatcherský výlet pár mil od jeho domu do Hackensack Meadowlands, do notoricky známého močálu, plného odpadků a od dob, kdy New York začal růst, tu byl nevyužitý průmyslový potenciál. The Meadowlands bylo prostě úžasné místo. Ptáci se pohybovali všude – vznášející se rybáci, brodící se volavky, bublající střízlici, potápějící se vlaštovky. Avšak Komito byl přesto naštvaný. Před pár lety vláda postavila nóbl skleněnou místnost pro svatby nahoře nad bažinou a nyní technici udržují hladinu vody v těchto přílivových mokřadech uměle vysoko. Pro šťastné nevěsty to znamenalo na svatebních fotografiích spoustu ladných labutí v pozadí. Avšak pro Komita to byl umělý výsměch přírodě. Němé labutě nebyly domorodí ptáci. Chtěl bažinu tak, jak příroda vymyslela – a s bažinami všechny ty plaché bahňáky na mile páchnoucích bahnech.
Když jsem Komitovi řekl, že Hackensack Meadowlands mi strašně smrdí, rozzlobil se. Řekl, že nesmrdí plyn v bažinách, ale skládka, která je přes kopec. Nebo možná Jimmy Hoffa. Prošli jsme pár zákrutů a zatáček po hrázi nad bažinou a našli jsme k našemu překvapení velkou zadržovací nádrž, kterou technici nezaplavili. Byly tam stovky bahňáků, slukovců vrtajících se v blátě jako dvounohé šicí stroje tahající se o šneky, volavek číhajících na ančovičky. Komito se mě pokoušel naučit rozdíl mezi velkým a malým vodoušem, ale pak se stalo něco naprosto alarmujícího. Všichni ti bahňáci se najednou dali na útěk. Stál jsem se spadlou bradou a pozoroval stovky, ne tisíce, letících ptáků z míst, které jsem ani nemohl vidět. Komito ztuhnul. Existuje jen jeden důvod, který může pekelně vyděsit takové množství bahňáků, řekl Komito a je to sokol stěhovavý. Za chvíli se opravdu ukázal na obloze sokol osobně, vrhající se střemhlav dolů na pozdní oběd. Nyní stál Komito s otevřenou pusou jako já. Byl svědkem toho stejného přirozeného jevu tisíckrát před tím, ale stále nedovedl potlačit svůj úžas. Byl jsem nadšený jako malý kluk, ale nechtěl jsem,aby si toho všimnul, protože pak by si mě jen dobíral. Když jsem se s Gregem setkal v jeho bytě, krabice byly všude. Některé sloužily ke skladování. Ostatní sloužily jako stůl nebo věšák. Věděl jsem, že tu už bydlí měsíce, tudíž nešlo o pozůstatky stěhování. Miller musel vidět můj zmatený a nechápavý pohled, protože mi nabídl vysvětlení: “ Někteří lidé jsou jako desetileté děti, chtějí si stále hrát a povinnosti jsou až na posledním místě. Tak to bylo i s Millerem. Vybalování krabic pro něj byla práce, ale on si chtěl hrát, a tak vzal z vrchní krabice stojan a dalekohled a řekl.
“Pojďme si hrát.”
Millerovo auto se nedávno porouchalo, takže jsme vzali moje pronajaté. Jeli jsme do oblasti s několika lesíky poblíž jeho domu a zaparkovali. Zabouchl jsem dveře na straně řidiče a Miller řekl: “Papežík americký.”
Huh? Kde?
“Tady asi 50 stop tady v této oblasti, u toho vysokého bodláku.” Právě když jsem zvedl dalekohled, Miller zase vyhrkl.
“Střízlík zahradní, támhle. Kardinál červený, v těch dubech. Papežík indigový, přes cestu. Strnadec zpěvný hned vedle něj." Něco se mi zdálo být podezřelé. Miller ani nezvedl svůj dalekohled. Měl dokonalý sluch a poznal každého ptáka v okolí, stačilo, aby zaslechl pár tónů. Chrlil na mne druhy, než si uvědomil, že se snažím zaostřit dalekohled směrem, kterým ukazoval a odkud se ozýval hlas ptáka, abych ho zahlédl. Ale stál trpělivě u mne, dokud jsem se svým dalekohledem konečně nezaměřil na střízlíka, kardinála, papežíka či strnadce, kterého slyšel první. (Papežíka indigového, zářivě modrého v odpoledním slunci, jsem našel sám, děkuji). Co mi znělo jako plain old chip byla pro něj jasná strnádka vrabcovitá. Volal na mne druhy pěnic, které byly pro mne příliš daleko, abych je vůbec viděl v terénu a natož je určil. Odložil jsem dalekohled a začal sledovat s údivem Millera. Jeho ucho bylo neuvěřitelné. Určoval jeden hlas za druhým a zastavil se jen v době, kdy byl prostor zahlcen hlukem aut nebo tryskovým letadlem nad námi. Chtěl bych ho vzít na symfonii, jen abych ho viděl vyřešit datum výroby Stradivárek, hrajících houslí na třetím sedadle. Millerovi se snadno dařilo nakazit se nadšením od druhých. Když uviděl můj údiv nad jeho sluchovým určováním ptáků, měl ještě větší radost a trval na tom, že všeho hned necháme, aby mě naučil rozlišit skřípavé bzučení střízlíka bažinného od klábosení střízlíka ostřicového. Byl trpělivý. Byl hravý. Neexistovalo nic, co by ho rozházelo nebo rozčílilo. Byl tím typem chlápka, který byl hodně objímán, aniž by se o to snažil.
Jeho cílem bylo vyždímat ze života každou možnou unci radosti. Jednoho dne jsme přestali s pozorováním a zašli do indické restaurace, kde si objednal z menu nejostřejší jídlo, kuře Vindaloo. Číšník se Millera zeptal, zda si chce určitě objednat tak kořeněné jídlo. Řekl, že ano. Miller mi řekl, že vyrůstal na nemastné a neslané stravě. A teď chtěl všechno, co zmeškal, dohnat. Skutečně, když dostal jídlo, byla to výheň už od pohledu. Jeho oči slzely. Z jeho nosu kapalo. Zakašlal. Na holém čele měl krůpěje potu a jeho tváře zrudly. Upřímně jsem začal mít o něj strach.
“Jsi v pořádku?” Zeptal jsem se.
Sotva mohl mluvit. Pokýval hlavou a vzal si další pálivé sousto.
Viděl jsem, že když Miller něco začal, tak to dokončil.
Pro Al Levantina bylo úkolem držet krok s ním krok.
Přímo před Levantinovým domovem stoupala cesta skoro do výšky 9000m nad mořem. Vzhledem k tomu, že tu měl svůj dům snů, byl zvyklý se pohybovat v takové nadmořské výšce naprosto přirozeně, bez námahy. V první zatáčce zaznamenal hnízdo střízlíka. V druhé byla vlaštovka v díře, kterou tu zanechal datel. Nad hlavou se mu stále míhal salašník horský. Nemohl jsem říci, jestli se Levantin snažil poznat ptáky podle sluchu. Moje srdce bušilo hlasitě jako zvon nezvykle vynaloženou námahou. Den předtím jsme urazili 30 mil, než jsme se dostali na vrchol, který byl naším cílem. Byl jsem po jeho boku celý nesvůj. Byl starší než já, byl starší než můj otec, ale únava na něm vůbec nebyla, na rozdíl ode mne znát.
Konečně jsme dosáhli hřebene hor. Daleko pod námi tající sníh se hrnul dolů do Roaring Fork River. Za námi ostrý vrchol Capitol Peak, vysoký 14 000 stop. V dálce po naší pravé straně byl Aspen, po naší levé straně se zvedal sněhový kužel majestátní hory Sopris. Levantin na tomto místě byl již milionkrát předtím. Přesto se na mne povzbudivě usmál se, jako kdyby to bylo tentokrát poprvé.
S Levantinem to bylo tak: Miloval ptáky, ale ve skutečnosti ale miloval místa, na která ho přivedli. Když strávíte svoji kariéru uvězněni v šedém obleku, lindušky za rozbřesku nad linií lesů jsou pro vás ještě krásnější. Jen v terénu cítil, že žije naplno, pryč z laboratoře, kanceláře. Nemusí být zrovna největší znalec ptáků na světě – stěží identifikoval nějaký ptačí hlas – ale přesto byl zřejmě jedním z nejtemperamentnějších birdwatcherů. Skrz šalvěj na suché louce jsme honili nějaký druh vrabce. Šli jsme blíže, uletěl. Zase jsme se dostali blíže a opět frr. Sledovali jsme vrabce tímto způsobem snad nejméně čtvrt míle. Nikdy jsme se k němu nepříblížili dostatečně, abychom jasně určili, o jaký se jedná druh. V polovině našeho bláznivého pronásledování se začal Levantin smát. Blesklo mi hlavou, že tento muž řídil jednu z největších divizí z největších korporací na světě. S úžasem jsem sledoval, jak pták, který nám stále unikal, dokázal tak úspěšného muže upřímně rozesmát.
Uměl najednou jak mluvit, tak se smát a přitom i když se smál a brblal, přesto mu všichni rozuměli a chápali jeho historky. Al byl přesně tím typem baviče, kterého chce každý mít na své party.
Měl i další zajímavost. Zatímco jsme se snažili doběhnout vrabce v šalvěji, viděl jsem Levantina, jak dělal něco podivného se svým dalekohledem. Dal si pásek na rameno jako kabelku. Ale proč? Řeknu vám příběh, řekl Levantin, což je to, co říkal vždycky, když se chystal tropit žerty sám ze sebe. Jednoho dne se Levantin probudil a cítil, že ho strašně bolí pravá ruka. Sotva s ní mohl pohnout. Nemohl ji sevřít v pěst, nemohl napsat své jméno, nemohl ani nikomu podat ruku. Šel rovnou k lékaři, který měl podezření na mrtvici. Ale testy nic nepotvrdily. Obával se nervosvalového onemocnění. Ačkoliv pro to také nebyl žádný důkaz. Tak Levantina poslali na MRI, kde zjistili poškození jeho C-7 krčního obratle. Lékaři byli zmateni. Utrpěl pacient nějaký úraz páteře? Pak si Levantin vzpomněl: zrovna jel z Philadelpie do Colorada, a jako dobrý ornitolog cestoval třemi různými trasami a po celou dobu měl dalekohled pověšený kolem krku. Levantin našel dokonce příběh v časopise pro ornitology, kde identifikovali tuto nemoc jako binokulární krk.
“Rozumíte!” Vyhrkl Levantin. “Riskoval jsem i ochrnutí, jen abych byl ornitologem.”
V srdci Aspenu, během slunečného dne, Levantin neriskoval, že ho někdo uvidí. Žil ve čtvrti bysnysmenů, kteří byli špičkou ve svém oboru – stačilo mu odbočit doleva na příjezdové cestě a ocitl se přímo pod oknem obrovského sídla mezinárodního publicisty Michaela Eisnera. Levantin byl již starší ale jeho dětská zvědavost ho stále neopouštěla.
V čase oběda v zahradní restauraci jsme Levantin a já sledovali desítky lidí, jak si sedají ke stolům okolo nás. Levantin je okukoval do té doby, dokud něco neupoutalo jeho pozornost. Vzal moje pero a zápisník a poznamenal si:“ Jerry Jones, majitel Dallasských kovbojů.“
Levantin byl tak ohromený, že hned vyrazil k jeho stolu, aby si s ním potřásl rukou. To jsem si pouze myslel. Byl to omyl. Levantin byl zarytý fanoušek Philadelphia Eagles. Vyrazil k němu pouze proto, aby si z něj udělal legraci. I přes to, že Levantin byl velký vtipálek, nezapomínal na slušnost. A tak po svém žertu toho pána poprosil o autogram. Dalo se to čekat. Na rozdíl od Sandyho Komita se oba dva vyhli zbytečným problémům.
Samozřejmě jsem nad nimi přemýšlel. Byli výborní, kapacity v oblasti Velkého roku – Sandy Komito, Greg Miller a Al Levantin. Všichni byli nadšení z birdwatchingu. Ale ať jsem přemýšlel jak jsem přemýšlel, nenapadala mě jediná věc, kterou by podnikatel z New Jersey, “ajťák” z jaderné elektrárny a člen představenstva mamutí korporece mohli mít společnou. Mimo vášně pro ptáky.
Pro Sandyho Komita to začalo vždy u snídaně. Po dobu velké krize jeho otec pracoval v tiskárně za 8 dolarů na hodinu, ale brzo ho vyhodili a matka si musela přivydělávat výrobou klobouků pro dámy, aby měli vůbec co jíst. Komito musel nosit i dámské boxerkové kalhotky, protože trenýrek měli nedostatek a ty, z kterých vyrostl, dostal jeho mladší bratr. Posledních šest měsíců bydleli v přestavěném skladišti na prvním poschodí, protože neměli na nájemné. A pokud by otec nenašel hodně rychle nějakou práci, museli by zase souhlasit s dalšími ústupky, a těch už i tak bylo příliš a Komitova rodina nechtěla, aby se věci ještě dále zhoršovaly. Na Komitova otce se smůla opravdu doslova lepila. Jako rozený Rakušan bojoval v I. světové válce, samozřejmě na straně poražených. Dokonce byl i nějaký čas v zajetí. Pak se přestěhoval do Ameriky s nadějí, že začne zcela od začátku. Teď si ale nemohl dovolit ani párky. Samozřejmě, že pro hrdého muže, kterým jeho otec byl, to bylo strašné a cítil se poraženě a poníženě. Jeho děti si přece zaslouží lepší život, než má on. Jeho dva synové nikdy neměli dost pěnez, aby viděli svět, ale aspoň se o něm něco naučili. Celá rodina se snažila přežít, a aby to šlo lépe a ukrátili si čas, tak každé ráno nad cereáliemi hráli takovou hru. Komitův otec řekl jméno ptáka, pak byla na řadě matka a potom Komito. Jeho bratr byl ještě moc malý, aby se do hry s nimi zapojil. Tak to šlo dokola, až někdo nevěděl a tím vypadl. Tím pádem vítěz vždy vyjmenoval nejvíc ptáků. Proč právě ptáci? To Komito nikdy nezjistil. Jeho otec nikdy nevypadal, že by ho ptáci zajímali víc než třeba savci nebo ryby. Jeho otec ani dokonce nebyl ten typ, co chodí často do přírody, ale každé ráno začínal tuhle hru o ptácích. Rodiče nechávali Komita čas od času vyhrát. To však Komitovi nestačilo. Jednoho dne Komito listoval v nejsilnější knize, kterou doma měli. Byl to slovník. Při listování narazil na název ptáka, u kterého byl připojený obrázek. Když rodinná hra další den začala, nechal jí zprvu postupovat jako vždy...drozd, holub, kulíšek, vrabec, jestřáb....a tak dále, dokud nebyly všechny známé a lehké názvy vyčerpány, pak si šel pro jistou výhru a zahlásil:
kavka
Cože? Řekla matka.
To přece není žádný pták, to jen okecáváš, pravil otec.
Komito hrdě vytasil slovník.
Kavka byl skutečný pták, který se vyskytuje v Evropě, bylo napsané pod obrázkem ve slovníku. Nikdo z rodiny o něm nikdy neslyšel, ale teď to měli černé na bílém, a tak nemohli protestovat. Dokonce ani Komito už jako šestiroční si nedokázal připustit, že by měl prohrát hru o ptácích!
Když si otec našel práci, pracoval často někdy i 6 až 7 dní v týdnu. Ale práce bylo i tak málo, tak museli rodině pomáhat i oba chlapci. V zimě si Komito plánoval, že si vydělá odhrabováním sněhu, protože za každý chodník před obchodem by dostal 25 centů. To byly docela lehce vydělané peníze. Během roku musel bojovat s ostatními dětmi z okolí svého bydliště o svoje místo v metru, kde za čtvrt dolaru čistil boty a doufal, že dostane 10 centů diško. Když měl dobrý den, mohl každou sobotu vydělat i deset dolarů, ale 7,5 dolarů musel dávat rodičům. Měl jen jedno tričko, které pral vždy v noci a doufal, že do rána bude suché.
Brzy se naskytla možnost pracovat jako poslíček pro místní obchody. Doručování zásilek mu mohlo přinést diško 5 centů. Doba ale byla zlá a tak mnozí dospělí předstírali, že nejsou doma, aby mu nemuseli diško dát, když se zásilkou zazvonil. Předpokládali, že nechá zásilku u dveří. Komito se naučil jednoduchý trik. Předstíral, že odchází, zadupal a potichu se vrátil. Fungovalo to téměř dokonale, dvěře se většinou otevřely a Komito, který stál za dveřmi zákazníka překvapil a řekl si o svoje peníze. Jednoho dne se ho žena, která se právě přistěhovala, zeptala, kolik jako poslíček dostává jako odměnu. Komito bez mrknutí oka řekl, že deset centů a taky je dostal. Věděl, že to asi bylo největší diško, které kdy jaký který poslíček v Bronxu dostal. Ten den to byla i jeho jediná zásilka a tak měl i rekord v nejvyšším průměru co se diška týkalo. Už když mu bylo 12 let, naučil se, jak si sehnat práci. Ale už v tom věku věděl, že chce dělat něco jiného. Vadil mu stereotyp. Stále stejné cereálie, stejné tričko, stejné ulice a tím i stejný stres. Ale...musí to tak být? Po čase zjistil, že tráví víc a víc času na jednom místě a tím byl Van Cortland park v Bronxu. Našel tu zvířata, která si mohla chodit z města a do města, jak se jim zachtělo. Nepočítal městské holuby a vrabce, ale myslel tím divoké ptáky. 19. února si do svého zápisníku udělal první poznámku (ten zápisník má do dnes) – berneška velká, kachna divoká a kachna černá.
Jednoho dne, když se Komito toulal po parku, všiml si chlapce, který upřeně sledoval oblohu. Tam je káně rudoocasá říkal mu a ukazuje prstem na oblohu nad jejich hlavama. Komito nic neviděl. Chlapec, který stál vedle nich, si z dlaní udělal dalekohled a potvrdil Komitovi přítomnost dravce. Tak vstoupil Sandy Komito nevědomky do nového světa. Do světa ptáků.
Chlapci dali Komitovi typ, aby se přidal v Bronxu ke skautům a Komito rád vstoupil do skautského oddílu. Všichni byli starší než on a všichni se zajímali o divoce žijící zvířata a to nejen v Bronxu, ale i ve volné přírodě. Skauti mu nabídli, že ho naučí rozpoznávat ptáky a tak se Komito naučil poznávat svou první stovku ptáků. A tak se i poprvé zapojil do závodu. Hlad po učení byl tak silný, že chodil do knihovny tak často, až z paměti znal Příručku volně žijících ptáků od Troya Petersona.
Když psal dlouhý sloh na základě svých vědomostí a vlastních zkušeností, jeho učitelka byla nadšená, než si všimla, že je tam až příliš mnoho fotografií. Komito si našetřil svých prvních 30 dolarů z čištění bot a koupil si svůj první dalekohled. Ihned se potom vydal električkou na svou první velkou výpravu do Pelham Bay a odsud jel autobusem a vlakem na pláž v Johanes Beach. Pak cestoval do Pesadily nad řeku Hudson, aby viděl svého prvního sokola. Na jedné z pozemních výprav na Atlantic beach našel v síti mrtvého racka mořského a nemohl ho tam jen tak nechat. Vzal ho domů a neuměle ho vypreparoval a dal si ho nad postel. Lidé na Davidson Avenue se zastavovali a koukali na něj oknem z ulice. Jemu pozornost lidí nevadila a každou noc bez problémů usnul, přestože mu cizí lidé z ulice koukali přes okno do pokoje.
Rodiče o něj měli však strach, Komito se začal rapidně měnit. Hra se jmény ptáků se změnila na hru – Kde je náš syn? Komito se stále někde toulal, ale protože stále nosil dobré známky ze školy a ani nezanedbával brigády a domů nosil peníze, nechávali ho rodiče zatím na pokoji. Jen se jeho matce nelíbila lebka racka, která stále vévodila v jeho pokoji.
Brzy Komito začal cítit, že oblast okolo New Yorku už nestačí k naplnění jeho vášně. Jednoho dne, to už mu bylo 16 let, někdy okolo léta četl o Islandu a jeho pobřeží. Stejně tak ho silně zaujaly informace o pobřeží Maine. On a jeho kamarád rybář se vydali na sever. Byla z toho třídenní cesta na Rockland. Na místo dorazili po druhé hodině odpoledne. Původní záměr jít do hotelu ztroskotal na nedostatku peněz, a tak rozložili svoje spacáky pod skalní převis, kde se tito dva puberťáci pokoušeli zahřát. Během několika minut je noční strážník nahlásil hlídce a ještě nebylo ani půl sedmé večer a už se museli hladoví chlapci přesunout o dalších 30 mil na místo, které nikomu nepatřilo. Vůbec si nebyli jistí, jestli tady najdou to, co hledají a stále se báli, že je vyženou další pobřežní hlídky. Byla to sázka do loterie, buď tu budou jako v ptačím ráji, nebo se vrátí strašně zklamaní. Komito se obával nezdaru, ale vzápětí viděl svoje první přímořské druhy. Přímořská hlídka, která je nenedlouho objevila, byla překvapená, myslela, že narazila na Toma Sawyera a Huckleberryho Finna, kteří přijeli z Bronxu. Chlapci nadšeně mluvili o důvodu své návštěvy – pozorování ptáků, a tak je hlídka nechala přespat v chatrči nedaleko majáku. Během první noci Komito uslyšel tajemný zvuk, vyšel ven, aby se rozhlédl, do temene mu narazil buřňáček dlouhokřídlý a v bezvědomí mu padl k nohám. Za této situace si vzpomenul na otce, který mu vysvětloval, jak si tito ptáci bouřky užívají. Není to pro ně žádný problém vzhledem k tomu, že jejich rozpětí křídel je 28 palců. Ještě se mu zdálo, že když se pták za pár okamžiků vzpamatoval a pták odletěl, stačil se Komitovi vysmát. Z této výpravy si Komito přinesl poučení, že ani ty nejzajímavější výpravy mu nemusí přinést zadostiučinění a uspokojení. Miloval chodit přírodou, měl svá místa a vychutnával si tyto chvíle. Byl hrdý sám na sebe, že dokáže pozorovat ptáky tak, že o něm ani nevědí. Díky tomu, že se uměl tiše a nenápadně pohybovat v terénu, ho během války v Korei zverbovali do speciálních jednotek a strávil rok a půl vojenským výcvikem v Texasu. Dokázal zužitkovat čas. Ptáci tu byli výborní. Na polích bylo plno trupiálů baltimorských, strnadů, sojek...druhů, o kterých před tím mohl jen číst. Mělo to i stinnou stránku a tou byl posměch ostatních vojáků. Dělali si z něho srandu, že pozorování ptáků je zábava pro slečinky, co se bojí pustit máminy sukně. Komito byl z toho rozmrzelý. Jižní Texas se mu zdál opravdovým ptačím rájem. Kdyby tu žil, bylo by všechno jednodušší, než sem podnikat cesty z Bronxu. Armádu přežil i díky tomu, že měl vždy dalekohled v kapsách svých maskáčů.
V lednu 1957 byl na svatbě kamaráda v Bronxu a na obloze si všiml prvních tažných ptáků. Tam ho ale také zaujala jedna z kamarádek a hned ji začal bavit svými příběhy, kterými ji rozesmál. Pozval ji na svatbu svého dalšího kamaráda, která byla příští sobotu v Manhattanu. Když přijeli na místo, zjistili, že svatba je až další den. Vyrazili tedy do města. Komito neměl na velkou večeři peníze, a tak vzal kamarádku do čínské restaurace na rizoto. Ona ho považovala za velice upřímného a vtipného. Její přátelé si už Komitem tak jistí nebyli. Komito byl až příliš upřímný a to nebylo vždycky pro všechny příjemné. Jeden z nich – Dale Carnegi poznamenal: Trochu Komita znám, patří k lidem, co se nikdy nevzdávají a umí si poradit. Ona však byla ztracená, muž, který věčně pozoruje okolí a věří svým očím, ji nikdy nemůže nudit. Zamilovala se dříve, než si to uvědomila. O šest měsíců později se s Komitem vzali.
Pokoušel se navštěvovat večerní školu, ale brzo zjistil, že to není nic pro něj. Příliš pomalé a nudné učení a žádná praxe. Vyzkoušel pracovat pro zásobovací společnost a během tří let se vypracoval na prodejce číslo jedna. Zažádal o zvýšení platu, ale firma to odmítla. Dokonce mu šéf řekl, že pokud se mu to nelíbí, může jít...a tak Komito šel. Protože pracoval ve stavebnictní, začal ve své garáži v New Jersey začal michat vlastní tmely a epoxidy. Objednal 10 tun štěrku a písku a materiál, který potřeboval a nechal je složit na příjezdovou cestu, jinou možnost neměl. Sousedé si začali stěžovat a když už jejich „obtěžování“ začalo být neúnosné, začernil okna v garáži a zamkl se tam. Denně pracoval od 6 ráno do 11 večer a tak se pomalu zrodila společnost Industrial Resurfacing. Mohl mít i svého prvního partnera, ale ve finále by to byl stejně on, kdo by obtelefonovával potencionální zákazníky, sháněl zakázky, on hledal sklady a vyřizoval objednávky v okolí Conecticutu a New Jersey. Komito proto spojení společností odmítl, nic by tím nezískal. Odmítal uplácet klienty večeřemi a pozvánkami na akce, bylo to příliž drahé. V New Jersey vládla korupce politiků, ale on jim odmítal platit. Jeden podnikatel mu řekl, Komito, bez úplatků to dneska nejde... Komito mu odpověděl: Ti, co tomu věří, nemají v sobě žádnou poctivost a kašlal na ty kecy. Komitovi odmítl zákazník zaplatit 2 400 dolarů za fakturu. Komito vynaložil přes 13 000 dolarů za právníky, ale dal to tomu bastardovi sežrat. Rád si vždy vybojoval svoji cestu sám. Firma byla jeho hřiště, kde si mohl hrát podle svých pravidel. Psal dopisy a vypracoval se tak, že dokázal napsat 80 slov za minutu. Jeho žena mu pomáhala, kde to šlo, a tak Komito neustále zvyšoval její objem práce. Jednou udělala chybu a dala nesprávnou známku. To Komita rozčílilo, vždyt přední strana dopisu a známka je to, co zákazník vidí jako první. Byl perfekcionista mezi perfekcionistami. Neustále se staral, byl hlavou rodiny, ale také bohatl. Stále podnikal v průmyslu a užíval si úspěchu. Chtěl být úspěšnější, ale věřil, že všechny lehčí cesty už jsou vyčerpané. Jeden jeho obor podnikání byla firma s pokrývači a dlaždiči. Pokrývání střech a podlah byly jedny z nejtěžších prací. Hlavně práce po chemičku u močálů v Meadowlands v srpnu. Nic pro slečinky. Jednoho dne se mu přihlásil dvojmetrový hráč rugby na brigádu, aby se mimo sezónu udržel ve formě. Vydržel den! Nejdříve zaměstnával místní pokrývače, ale frustrovaly ho jejich nečekané absence. Potřeboval spolehlivé lidi, ale nikdo takový nechtěl dělat tak špinavou a namáhavou práci a tak začal najímat latinské Američany. Netrvalo dlouho a všichni u něj mluvili španělsky s přízvukem z Bronxu. Zaměstnával je po celých 12 měsíců a dostali tolik přesčasů, kolik jich zvládli. Určitou část roku chodil s dalekohledem po střechách budov, na kterých pracovali, aby mohl pozorovat tahy ptáků. Někdy si všiml, že s ním pozorují ptáky i jeho zaměstnanci. Pozoroval tahy pobřežních druhů a obvykle stihl ve stejném čase i zařizovat obchody. Komito obchod miloval. Vždy si proklepl 100 lidí, než ho jeden zaujal tak, aby si ho najal. Nikdo nebyl vytrvalejší než Komito. Jeho moto znělo – Váš obchod začíná prvním NE. Poslal měsíčně tisíc dopisů a doufal, že se vrátí 20 odpovědí. Prodával a nabízel to co ostatní velkosklady, ale vždy dokázal obměkčit i toho nejdrsnějšího továrníka. A jeho tajná smrtící zbraň?? Groteskní humor!
Když mu manažer prodeje dlouho neotvíral, zvonil Komito tak dlouho, dokud dotyčný nevystrčil hlavu ven.
„Co chcete?“ odsekl.
„Máte problém se střechou a ani o tom ještě nevíte..“ zakřičel Komito, „dovolte mi ukázat, kde váš problém je.“
„Nic nekupuju!“ zakřičel.
„A víte, že bych chtěl mít sto zákazníků, jako jste vy?“
„Sto jako já?? A proč??“
„No protože už jsem jich měl tisíc takových, ale sto by mi jich docela jistě stačilo“.
Manažera jeho odpověď tak rozhodila, že ho pustil dál a nechal ho pracovat.
Komito miloval, když dokázal vyvést lidi z míry. Věděl, že si ho tak snáze zapamatují. Když přišel do kanceláře a uviděl na stole položenou fotku z golfu ihned se zeptal:
„Hrajete tenis?“
Muže s rybami se ptal na klasický lov a toho s lodí pro změnu na tenis. Komito čekal vždy na jejich reakci. Čím víc je rozhodil, tím lépe, snažil se zaujmout...možná si ho lépe zapamatují. Byl velký worhokolik z Bronxu, ale stále nade vše miloval ptáky. Na začátku 80. let se za nimi vypravil. Po dobu jeho víkendových cest na pobřeží Jersey a Jamaica bay, nebo Cape May se stal expertem na severovýchodní druhy. Vzal Bobbyo a jejich tři děti na výlet na Floridu a do Arizony a seznamil je s místním ptactvem.
Všechny tyto zkušenosti ho posunuly mezi Top 10 pozorovatelů. Chtěl ale pozorovat ptáky po celý rok, sledovat je od námluv, přes páření, stavbu hnízda.....
Všichni špičkoví pozorovatelé se jevili jako členové jedné komunity, kam ale Komito nepatřil. Dostalo ho, když propásl volavku pobřežní – vzácný euroasijský druh. Nic o tom nevěděl, dokud nečetl v New York Times článek, který však vyšel dávno po tom, co odletěla poslední volavka. Měl peníze, ale neměl nápad. Ale potkalo ho štěstí. Právě ve chvíli, kdy ptáci zastínili podnikání v jeho osobních prioritách, podnikavý birder Bob Odear našel nový způsob informování! Začal provozovat první severoamerický „alarm vzácných ptáků“. Poprvé si mohli pozorovatelé zaplatit za upozornění na polohu a směr vzácných pozorování. Byla to revoluce. Před NARBA špičkoví birdeři trávili desítky let zdokonalováním podobných aktuálních informací, které by upozorňovaly na zajimavé druhy. Dalo to hodně práce.
S NARBA byly záznamy o pozorování na prodej jako jakékoliv jiné zboží. Komito peníze měl, ale ten systém mu moc neseděl, bylo to prostě jako v práci...chtěl si vše dělat po svém. NARBA znamelala, že už to není jen o amatérském pozorování. Byl nespokojený, ale přesto NARBA využival.
S horkou informací v rukou Komito pozoroval tak, jako pracoval. Neúnavně a naplno.
NARBA znamenala, že už to není jen o pozorování. Banakit jamajský se ukázal v několika zahradách na Floridě – Komito tam byl. Sovice krahujcová se usadila v Mineapolis a Komito cestoval sněhovými závějemi, aby ji viděl. Viděl i kavku, svého „starého parťáka“ z rodinné hry na nočním přeletu v Nantuckete. Děti mezi tím vyrostly, podnikání bylo stabilní a žena štastná. Z úspěšného podnikatele se stal úspěšný birdwatcher.
Greg Miller vyrostl v kraji mimo město. Vesnička Holmes v Ohiu byla největší kolonií Amišů, kteří se řídili Biblí – Nemilujte celý svět, ani to, co je v něm... Jan 2:15. Pro jeho 15 000 sousedů to znamenalo žádná auta, žádná elektřina, nic, čím by vybočili z davu. Amišská děvčata ve škole nenosila žádné šperky ani účesy. Vlasy byly buď v culíku, nebo ukryté v šátku. Kolena vždy skrývala pod nevýraznými pastelovými šaty. Chlapci nosili košile a kalhoty, žádná trička nebo džíny. Nesmáli se, a odpovídali ano madam, ne madam, přesně podle Bible Exodus 20:4 – Nebudeš nikomu upírat jeho důstojnost jeho nepravým obrazem. Proto ve třídě nebyly žádné fotografie.
Díky převdládajícímu náboženství v Holmes nebyla žádná kina, bowlingové haly a obchody neměly v neděli otevřeno. Střední škola neměla žádný fotbalový team. Restaurace nepodávaly alkohol, mladé páry se nedržely za ruce. I když polovina polulace v Holmes Country byla Amiši, Millerovi ne. Patřili k sesterskému náboženství Mennonitů. Měli pomalu stejné hodnoty, ale akceptovali moderní život a Bibli. Mennoniti měli auta místo vozů s koňmi, nosili lewisky, používali počítače, ale přesto si ponechali některé společenské zásady.
Miller byl v prvním ročníku střední školy, když mu nevěřící žák nabídl cigaretu. Odmítl jí. Nikdy před tím se s ničím podobným nesetkal. Protože na Hilandské střední byl tanec zakázán, maturitní ples se tam težko organizoval. Vždy se slavilo tak, že každý něco nachystal, někdo polévku, jiný přípitky, někdo hlavní chod a někdo závěrečný desert. Svět odříkání řekl milosrdné Ano koláčům. Byly tam vždy koláče všech možných druhů. Jablkové, skořicové, rebarborové, třešňové....prostě ze všeho, co se dalo dát na koláč. Obyvatelé Holmes Country se nikdy nevychloubali, ale rádi mluvili o výhodách života v „hlavním městě koláčů“. Nikdo jim nic nevyčítal, že by se chlubili, bylo to prostě tak. Jak se narodilo sousedům dítě, dali rodině koláč na oslavu. Když byla těžká noc u dobytka v chlévě? Koláč od sousedů potěšil celou rodinu. Ztratil se pes? Dostali jste koláč, abyste zahnali smutek. Všechno to obdarovávání koláči stmelovalo komunitu, ale dávalo zabrat místním doktorům. Jeden zlozvyk krajem vládnul a to bylo přejídání. Skoro všichni tu měli nadváhu. Nedělní večeře po mši to byla rodinná událost. Mnoho bramborové kaše, hodně omáčky, domácího chleba, masa a samozřejmě koláčů. Millerova rodina ctila jídlo.
Váha bylo to jedinné, co se s Holmes Country měnilo. Místní si pochvalovali, že jsou oázou chránící se před změnami. Nejpřevratnější názory, které tu panovaly, se týkaly 1. světové války. Když se všechno německé začalo považovat za nepatriotní, tak se nejbližší město k nim z Berlína přejmenovalo na Bernil. V 60. létech to bylo tabu jak sex, drogy a rock n roll. 60 mil odsud na Kent State University se pořádaly protesty proti válce ve Vietnamu. Ale hlavní téma této komunity bylo, jestli je, nebo není správné v sobotu v kostele používat varhany – protože produkovaly hudbu. Pravidla kostela hudbu zakazovala, vedly se o tom sáhodlouhé diskuze. Na konec se dohodli, že budou varhany používat pouze při zpěvu, ale ne při samotné mši. Mnoho z nás by řeklo, že je to příliš upjatý a nudný život, ale Miller ho trpělivě snášel. Když byl malý, tak si stěžoval, že nemají Mc Donalds, ale jak dospíval, začal to brát jinak a nevadilo mu to tak.
Byl rád, že tu není násilí a ani zločin, žádná korupce. Děti si mohly hrát samy venku kdykoliv se jim zachtělo a nikomu nepřipadalo divné, že jde malý chlapec sám městem, aby si někde našel lepší kopec na sáňkování. Dobře veděl, že si lidé dělají z Amišů srandu, že všichni nosí stejné oblečení. Když přišel někam mimo komunitu, viděl skoro všechny s dlouhými vlasy, v moderních zvonových kalhotách, sandálech nebo bosé. Tak kdo je vlastně stejný??
Ke všem byl opravdu tolerantní, to byla jeho odlišnost od ostatních. Jeho o 11 měsíců mladší bratr Brent se narodil jako mentálně retardovaný a byl autuista. Nemohl mluvit, najíst se, obléci a dokonce ani dýchat. Rodina nikdy moc nevěděla, do jaké míry jim Brent rozumí a někteří specialisté dokonce doporučovali, aby ho umístili do ústavu. To ale rodina nikdy nedopustila. Brali ho sebou všude, přestože věděli, že je budou lidé okukovat. Millerovi to prostě ignorovali. Ale když Greg, Ned a jejich nejmladší sestra Ann vyrostli do puberty, stali se k těmto lidem drzejší. Když někdo třeba v restauraci na Brenta zíral, tak se sourozenci dali dohromady, odpočítali do tří a na tři začali najednou na dotyčného přidrzle koukat také. Takto postižené dítě by asi mnohé rodiny rozdělilo, ale Millerovy to ještě víc spojilo. Žili v malém domku na Country road 201 a všechny děti spaly na patrových postelích ve společné místnosti. Neměli moc luxusu, částečně kůli Brentovi, ale i víře a penězům. Ale vždy si našli čas na jeden nenáročný koníček...Greg Miller byl birdwatcher dříve, něž vůbec chápal, co to znamená. Tady je jedna z oblíbených historek rodiny: Když byly Gregovi tři roky, byl na farmě pár mil od domova a naháněl kachny okolo rybníka, zatímco si rodiče užívali krásného počasí. Cestou domů se stavili u souseda a Greg si půjčil jeho dalekohled. Soused se ho ptal – vidíš něco?? A předškolák Greg odpověděl, ano, hohola severního – samičku. Všem to vyrazilo dech. Mimo matky. Znala Grega, byla učitelka a věděla, že její syn je jiný než ostatní. Nikdy jako chlapec neskákal třeba do louží.
V otci Grega se probudil zájem o ptactvo, když vyrostl na farmě pár mil odsud. Během týdne pracoval jako veteřinář a staral se Amišům o dobytek, ovce a koně. Ale volný čas věnoval ptákům. Měl výborný sluch. Doufal, že se mu na jednom rodinném výletě podaří uvidět lesňáčka šedobokého – federálně chráněný ohrožený druh, který byl většinu času na Bahamách, ale krátkou část roku hnízdil v korunách borovic severního Michigenu. Během začátku léta se v severním Michigenu ozýval zpěv alespoň 35 druhů lesňáčkovitých. Některé druhy měly dokonce i 2 různé druhy zpěvu, které dokázal rozpoznat i úplný nováček. Jiné se ovšem rozpoznávaly s obtížemi a musely se rozlišovat drobné detaily. Bylo to stejné, jako určovat druh a typ auta jen podle zvuku motoru. Toho dne však Millerův otec slyšel jeden druh, který nepoznal. Na borovici nedaleko cesty seděl zatím nepopsaný žlutošedý zpěvný pták. Lesňáček šedohřbetý! Kdo z ostatních ptáčkařů dokáže zjistit neznámý druh jen proto, že mu nezní jako 35 ostatních? Miller byl ohromený.
Jen málokdy mohl otec vzít svého nejstaršího syna ven do lesa. Po čase, když se Greg dostal na střední školu, naučil se rozpoznávat ptáky jen pomocí sluchu. Někteří studenti dokázali rozpoznat skladbu Beatles po několika tónech, Greg to dokázal s 35 Midwestskými lesnáčky. Příležitostně dokonce předčil svého učitele, kterým byl otec.
Zatím co otec snažil sledovat ragby v televizi, Greg vytáhl Zlatou příručku ptáků Severní Ameriky a nutil otce, aby ho zkoušel.
Otec musel přečíst některou pasáž o některém druhu, aniž by Greh viděl ilustraci a on musel uhádnout, o jaký druh se jedná. Když to bylo po čase už lehké, stížil si to tím, že mu otec předčítal stále menší část textu. Výzvou pro něho bylo určit druh jen podle několika slov. Nějvyšší stupeň obtižnosti bylo, že otec řekl druh a Greg musel doplnit všechny ostatní druhy, které se na stránce necházeli.
Přestože by raději otec sledoval zápas v televizi, tak synovy rostoucí vědomosti ho zaskočily víc, než když Woody Hayes skoroval v oblaku prachu na 3 yardy.
Jako státní zaměstnanec měl Millerův otec 3 týdny dovolené ročně. V 70. letech si začal volno šetřit a tak každý druhý rok si mohl vybrat 6 týdnů volna. A to byl čas na výpravy za ptáky. Rodiče sbalili svoje čtyři děti do Pontiacu 69 a se sbaleným stanem vyrazili na Západ.
Chtěli, aby děti viděly krajinu a starý dobrý Grand Canyon, který znaly jen z filmů.
Když se jim na autě utrhla náprava na Middlespot 101 na Aljašské dálnici, uvízli v divočině 12 dní, když museli čekat na opravu. Jednoho dne jim do stanu strčil hlavu velký hladový medvěd. Otec, jako zkušený veterinář neztratil hlavu a bleskurychle zaútočil na medvědův čumák a zvíře zahnal. Greg byl šokovaný.
Doma v Ohiu si brával dalekohled sebou do školy. Takže hned odpoledne po škole, když vyběhl z autobusu, mohl sledovat les na druhé straně silnice. Ptáci byli to, co hledal a co ho zajímalo. Ostatní děti si pro něj vymyslely pár nelichotivých přezdívek, jako Ptačí mozek, Zobák a podobně. Nejhorší asi byla „slečna Jane Hathaway“ ta švihnutá excentrická pozorovatelka z Beverly Hillbillies. Millerovi to vadilo, ale neřešil to. Když máte bratra, kterému musíte ve 13ti letech měnit stále pleny, pochopíte, co je v životě důležité a co ne.
Jeho rodina se víc a víc soustředila na Bibli. Při svých výletech se potkali s mnoha charizmatickými křesťany, kteří věřili v baptismus a Millerovi je přivítali s otevřenou náručí. Každý čtvrtek začali organizovat setkání nad studiem Bible. Sdíleli své znalosti a rodina navštěvovala evangelický kostel mimo komunitu v 30 km vzdáleném Cantne. Když se naplnil čas, Miller se zapsal na filosofickou fakultu v Oklahomě. Bylo to daleko od domova, ale určitě to byla pobožná škola s dobrým hodnocením. Při studiu Bible se Miller naučil číst řecky, ale nebylo to to, co očekával od života. Ukázalo se, že mnoho rodičů poslalo svoje děti do církevní školy ze stejného důvodu, jako jiní poslali děti do školy vojenské. Nevychované děti se tak měly naučit pokoře. Miller byl tak daleko z domova poprvé a k tomu měl spolužáky, kteří byli zapleteni do drog, pili alkohol a holdovali sexu. Miller si dával pozor a držel se stranou všech radovánek. V průběhu Millerova maturitního ročníku oznámila škola svoji vizi 900m vysokého Ježíše a chtěla na ni sbírat peníze. Ředitel školy Roberts se toužil stát slavným léčitelem. Chtěl, aby byla socha vyšší než washingtonský monument a aby přinesla škole slávu. Miller byl touto vizí znechucený. No vlastně jak Miller později zjistil, původní myšlenka byla postavit nemocnici a na to Roberts dostal finance, ale obrovská socha vyvolala skepticismus. I jeho domovské město se začalo měnit. Objevili ho turisté, přibyly obchody a dokonce i první semafor. Někteří starousedlíci říkali, že se cítí jako zvířata v zoo. Po letech s Brentem byl Miller zvyklý na pozornost a když si vydělával na studium, brával rodiny z Clevelandu na amišskou farmu, kde je za 5 dolarů vozil na kočáře. A připomínal jim, odkud pocházejí hamburgery v happy mealu. Miller dokonce začal na částečný úvazek učit v místní škole matematiku a při tom chodil na hodiny programování. Psaní programů bylo trochu jako pozorování ptáků. Vyžadovalo znalosti, zkušenosti i vynalézavost. Miller měl radost z toho, co se naučil a když se pak přestěhoval za první prací v oboru, radoval se i z peněz. Aby zůstal nohama na zemi, zapsal se na hodiny studia bible, kde potkal ženu s takovým zápalem pro cvičení, jako měl on pro ptáky. Ukázala mu, jak si cvičením vypracovat tělo, ale jemu se to zdálo moc agresivní. On ji zase ukázal, jak pozorovat ptáky, ale to se jí zase zdálo nudné. I přesto se do sebe hluboce zamilovali a překonali rozdíly svých zájmů. Na jejich svatbě se netancovalo a nepilo. Přestěhovali se do Washingtonu, protože byl nedostatek cvičitelů i programátorů. Miller byl hrdý, že dokáže i při práci být ještě kazatelem, ale později to prohloubilo jeho bolest z rozchodu. Nedělní obřady byly plné svateb a tak to bylo horší a horší. Jednou večer jedl kuře v restauraci se svým mladším bratrem Nedem. Bavili se o jeho manželství. Ned mu nabídl cigaretu. Miller si potáhnul, ale hned všechno vykašlal, slzel a měl plný nos kouře. Byl však dost silný a neodhodil svoji první cigaretu. Poprvé kouřil. Bylo mu 39 let a byl připraven na něco nového. Ta cigareta byl první krok.
Al Levantin začal s málem a zanedlouho z toho bylo ještě méně. Když mu byly dva roky, opustil ho otec, který pracoval jako podomní prodavač. Levantin s maminkou zůstali opuštění v jednopokojovém bytě. Otec slíbil, že bude platit alimenty, ale nikdy to neudělal. Prostě zmizel a nikdo ho nedokázal najít. Během krize opustil matku s batoletem a bez peněz. Kvůli financím začala máma pracovat jako účetní oděvní firmy na Manhattanu. Přestěhovala se i s rodiči do Bronxu. Její rodiče se starali o svoje vnouče, když matka pracovala. Ale když byly Levantinovi čtyři roky, jeho babička zemřela a pár měsíců po ní i dědeček. Maminka neměla na výběr a musela si práci udržet. A tak nechala syna se svačinou a klíčem a on musel do školy chodit sám. Naučil se být samostatný dřív, než se naučil číst. Na pětiletého kluka čekaly nástrahy všude. Každé ráno v devět musel sám sejít tři patra, přejít Easturn avenue a zabočit na Ps 70. Na rohu byl obchod. A to byl problém. Ve výloze viděl krabici tyčinek. Čokoládové, oříškové, ovocné, všechny pěkně na jednom místě. Se svými spolužáky se vždy chtěli podívat na dno té kouzelné krabice s tyčinkami. Když skončilo vyučování, měl dvě možnosti – věnovat se aritmetice nebo si jít hrát ven. A většinou si šel hrát. Byl vyšší než většina vrstevníků a uměl toho využít v basketbale. Ale měl problém. Neměl svůj míč. Jeho rodina si to nemohla dovolit. A tak se naučil vycházet s těmi, co míč měli. A stal se dobrým basketbalistou. Byl výborný i florballe. Když hráli v blocích okolo 175 a Grand Course, byl známý jako chlapec dvou řek a nikdo na něj neměl. V 6:30 přijel vlak s jeho maminkou. Společně se navečeřeli a šli spát. Spali v oddělených postelích v jedné ložnici. Pro Levantina muži neexistovali. Maminka nikoho nehledala a po otci mu nic nezůstalo. Levantin ani nevěděl, jak jeho otec vypadá. Jednoho dne Levantin uvažoval, že vstoupí ke skautům. To jeho maminku zaujalo. Mohl by tam najít mužský vzor. A také se, mimo jiné, setkávali často a hlavně zadarmo. Levantin se ve skautu změnil. Poprvé slyšel o stanování, lezení, učil se plavat, poznávat hvězdy a minerály. Všechno se odehrávalo v nedalekém okolí Bronxu. Tak jako všechno v jeho životě. Jednou šel navštívit příbuzné v New Jersey a udělal si z toho túru. O životě mimo Bronx mohl jen číst v knihách. A tak četl a snil.
Jednoho dne se nemožné stalo skutečností. Levantin mířil na skautský tábor. Nevěděl, jak je to možné. Levantin neměl peníze a jeho maminka známosti. Bál se chtít po ní vysvětlení. Ale 8 týdnů v létě 1945 strávil v kempu Ranachqua. Bylo to jen 3 hodiny autobusem, ale klidně to mohla být pro něj jiná planeta. V kempu se skautská příručka stávala něčím víc než pouhou knihou. Bylo to poprvé, kdy Levantin strávil noc mimo Bronx. Chodil po cestičkách, plaval v jezeře a spal pod hvězdami. Žádné sirény, žádný křik. Mohl tu střílet z luku dál než házet kamínky na Eastburn avenue. Naučil se základy pozorování. Když přijel na tábor, nikoho neznal. Na konci pobytu měl desítky přátel. Vůbec nechtěl jet zpátky domů. Po návratu byl posedlý pozorováním ptáků. Maminka pracovala v továrně na knihy a tak měl volné večery a čas si krátil naháněním vrabců a lesňáčků v botanické zahradě v Bronxu a Van Cortland Parku. Na střední škole se Levantin zúčastnil svého prvního vánočního pozorování. A zjistil, že tam s ním byla spousta lidí, kteří se o ptáky zajímali. Nebyli to skauti, ale prostě je to bavilo tak jako jeho, pozorovat ptáky, vyhledávat je a určovat. Toulal se kolem města s muži jménem Marshall a Arnold – s těmi samými, ke kterým se na pozorování přidal Komito. Komito bydlel jen míli odtud a chodil do té samé střední školy jen o ročník výš než Levantin. Oba později věřili, že spolu museli pozorovat ptáky už jako děti, ale nemohli si na ty zážitky vzpomenout. Možná to bylo opravdu poprvé, jen se nechali strhnout možností. Levantivovy známky byly dost dobré, aby dostal stipendium. Protože to měl nejblíž domů, studoval na New Yorkské univerzitě fakultu chemie. Pár týdnů po promoci narukoval do armády. 16 měsíců sloužil jako meterolog na Aljašce. Začal se zajímat o život mimo New York. Chtěl získat doktorát z chemie, a proto se zapsal na univerzitu v Kansasu. Všechny ty teorie a filozofie o studentském životě ho doháněly k šílenství. Po roce studií zanechal, ale aspoň se ve 24 letech naučil jezdit na kole. Jako místo svého třetího setkání se ženou z Queensu jménem Ethel navrhl Johnas beach. Myslela si, že ji bere na pláž, aby ji viděl v plavkách. On si však s sebou vzal dalekohled a učil ji pozorovat. Ji zajímal především on, ne ptáci. Vzali se v roce 1959. Pracoval v laboratořích chemického giganta Rohm and Haaas. Jejich slogan byl: Je pár lidí, kteří pro nás pracují, ale jen pár odvětví, kde nepracujeme my. Během prvních dvou let získal dva patenty na ochranné nástřiky autolaků. Byl zapálený do práce, ale chemikálie si vybraly svoji daň. Levantin přišel o čich. Naštěstí si vedení společnosti všimlo jedné jeho vlastnosti – uměl to dobře s chemikáliemi, ale ještě lépe s lidmi. Začali ho posílat na služební cesty za zákazníky. Pracoval dobře, ale ročně najezdil 50 -70 tisíc mil ročně a doma musel nechat ženu se dvěma syny. Celý týden byl pryč, a tak se mu nezdálo být dobrý nápad ještě odjet o víkendu na nějaké pozorování. Snažil se syny učit poznávat ptáky v močálech rezervace Brigatine v New Jersey. Chlapci si však chtěli jen hrát v pozorovatelně. Chtěl jim ukázat stěhování jestřábů v oblasti Allentownu, ale je bavilo lezení po skalách. A tak jediné, co mohl, bylo trávit čas s dalekohledem pod slunečníkem, když se vydala rodina na pláž.
Časem přestal Levantin ptáky pozorovat. Neměl čas a ani nikoho, s kým by pozoroval. Jediné, co ho s koníčkem z dětství spojovalo, byl časopis. Četl ho, když lítal nebo když kluci spali. Také nashromáždil údaje za 30 roků vánočních pozorování. Prošel přes 600 stran a našel jen 13 čečetek zimních a 12 z 29 (minot), dověděl se o nejlepších zimních měsících na pozorování. Možná si na to jednou najde čas. Jeho vědomosti o ptactvu rostly, seznam však ne. Mezi tím stoupal po firemním žebříčku a stal se vedoucím rozvoje a následně manažerem pro polymery, monomery a pryž. Společnost mu nabídla, aby se stal manažerem evropské divize. To znamenalo 8 velkých továrem plus prodeje z Briitánie do SSSR i Švédska a Jižní Afriky. Levantin se s rodinou přestěhoval do Londýna, kde pracoval a dále cestoval. Aby posilnil rodičovské pouto, vzal svého nejstaršího syna s sebou na služební cestu do továrny ve Španělsku, ale teenager se vrátil s přesvědčením, že jeho otec pracuje pro znečišťovatele planety. Když se rodina v roce 1985 vrátila do Philadelphie, byly Levantinovy zkušenosti se zámořským obchodem velmi žádané. A tak ho zlákali k firmě CDI. K firmě, která při expanzi do Evropy ostatní společnosti nekompromisně vytlačovala. Levantin nikdy nebyl ve vedení s řediteli a těšil se na novou zkušenost. O pár let později se stalo něco nečekaného. Po 33 letech u Rohm and Haas mu nabídli tříletý plat, když odejde do předčasného důchodu. Al Levantil přestal v 59 letech pracovat. Trvalo to jen 6 měsíců a CDI ho žádalo o převzetí začínající divize. Levantin jako dozor najal lidi. Bylo to jeho první a jediné místo mimo chemičku. Znovu měl oblek a kravatu. Znovu dlouhé hodiny pracoval. Osvojil si konkurenci a připojil se k procesu a ze své 175 milionové divize získal první výdělek. A to jen za 18 měsíců. Byl hrdý. A znovu přestal pracovat. Jeho druhý odchod do důchodu byl ani ne po třech letech. Levantin se přestěhoval do Colorada, když mu znovu zavolali z CDI. Tentokrát decentralizované personální oddělení potřebovalo změnu mentora. Musel tedy dva dny v týdnu trávit v Dallasu. Tak pracoval další dva roky. V říjnu 1997 Levantin znovu odešel do penze. Dům snů už stál a Ethel byla připravená užít si ho. Jednoho dne vytáhla záznamy, zamyslela se a zjistila něco zvláštního. Za 37 roků, co byli svoji, spolu nikdy nebyli 30 dní v kuse. Zatímco Al trávil čas na cestách, ona dokončila školu a otevřela si obchod se svatebními věcmi a poradenstvím. Tam se viděla a i ona sama se stala workholičkou. Teď byl Al potřetí v důchodu. Po tom všem, kdy byl na cestách a ji unavovaly malé děti, očekávala, že budou mít čas pro sebe. On ale též něco očekával. Když jí Levantin řekl, že chce znova vyrazit a strávit rok pozorováním ptáků, nebyla si jistá, co odpovědět. Ale byli spolu už 37 let a toho mnoho přátel nedosáhlo. Možná, že právě to je klíč k manželství. Jít si za svým snem, přinést domů úspěch a společně oslavovat. „Do toho!“ řekla. A jemu to nebylo třeba opakovat.

Číst dál...

kapitola první - Leden 1998

Sandy Komito byl již připravený hodinu před východem slunce. Nový rok strávil sám v Dannys Nogale v Arizoně. Měl vajíčko se šunkou, které do sebe rychle hodil a už sledoval život za oknem. Věděl o věcech, které by mohl podniknout... jako třeba jít na jachtu, nebo do některé z luxusních restaurací. Ale to ho teď nezajímalo. Zajímali ho však ptáci! Na tento rok si nachystal cíl – vidět co nejvíce ptáků v Severní Americe. Více ptáků, než kdo kdy viděl. Věděl, že to nebude lehké a předpokládal, že mimo pohodlí a teplo domova bude víc jak 270 dní v roce. Bude pronásledovat okřídlené tvory skrz zamrznuté Colorado a horkou poušť Arizony. Čekat na sovy při měsíčním svitu v lesích Severní Minnesoty. Putovat skrz pláže Floridy. Na kole po Aleutianově ostrově, potom lodí po ostrovech Nového Skotska a helikoptérou do Nevady. Spánek a pohodlí pro něj nebyly v tomto případě důležité, když šlo o nové druhy ptáků, které by mohl vidět, stejně tak cesty za nimi.
Byl to především závod, který chtěl Komito vyhrát.
Objednal si druhou termosku kávy a dal se do papírování. Jeden arch papíru bylo z internetu vytištěné upozornění na vzácného ptáka z Houstonu. Další regionální upozornění bylo z Tucsonu. Komito se usmíval. V jihovýchodní Arizoně existovalo více vzácných ptáků než kdekoliv jinde na celém kontinentu.
Bylo mu dobře a i jeho žaludek mu oznámil, že tato restaurace byla správným místem ke startu do velké soutěže. Během roku se v Dennys stravoval tolikrát, že číst jídelní lístek považoval už za zbytečnou ztrátu času. Kromě toho ostatní ornitologové si právě mezi sebou sdělovali, že stromy kolem Dennys slouží jako hřad pro velkoocasé vlhovce nachové a černé supy. Komito se rozhodl, že kterýkoliv z těchto krásných místních ptáků by byl skvělým zahájením jeho Velkého roku. Ze svého okna restaurace Komito pozoroval zesvětlující se obzor s šedým příslibem svítání.
Naproti restauraci náhle vyrazil nákladní vlak a porušil ticho. Veškerý ten zmatek a hluk, který vlak vyvolal, zvedl hejno ptáků. Jeden přistál přímo za jeho oknem. Komitovo srdce se rozbušilo – měl prvního ptáka v závodě. Naklonil se dopředu, aby ho identifikoval.
Kulatý... šedý... houpavá hlava...
„Zatraceně, je to holub“, brumlal si.
Každý rok 1. ledna stovky lidí opoušťí své každodenní životy, aby se připojily snad k nejvýstřednější soutěži na světě. Jejich cílem je objevení co největšího počtu druhů ptáků v kalendářním roce. Většina soutěžících se omezuje jen na ptáky svého domovského kraje, další se honí za ptáky jen v rámci hranic svého domovského státu, ale nejkrásnější ornitologická soutěž ze všech je nejzničující, nejdražší a občas nejproblematičtější a odehrává se po celém kontinentu Států.
Jmenuje se Big Year - Velký rok.
V této soutěži existuje jen málo pravidel a nejsou v ní žádní rozhodčí. Ornitologové letí, jedou, plují kdykoliv a kamkoliv na území Spojených států a Kanady, aby se honili často i za nepodloženou fámou vzácných druhů. Občas zvládnou vyfotografovat svou kořist, ale obvykle jen prostě zapisují pozorování do notebooků, zápisníků, bločků a doufají, že jim ostatní soutěžící uvěří. Koncem roku soutěžící zašlou své součty druhů Americké ornitologické asociaci (ABA), která zveřejní výsledky v časopise a tyto výsledky následně zapřičíní pak víc drbů, než kolik jich mají mezi sebou středoškolačky o přestávkách ve škole.
V dobrém roce soutěž nabízí vášeň a taktiku, strach a odvahu, základní toužebné přání to všechno vidět a zdolat s nezastavitelnou touhou po vítězství. Ve špatném roce soutěž stojí moc peněz a zanechává za sebou lidi zklamané.
Tohle je příběh největší nebo můžeme i říci nejhorší ornitologické soutěže všech dob, rok 1998 Velký rok v Severní Americe.
Tyran středoamerický je malý, prostý šedohnědý pták, který pochází z centrálního Mexika. Jeho křik je odlišný. Zní jako „Wheek“. Naposledy, když jeho výskyt potvrdili severně od hranic, byl prezidentem ještě Harry Truman a Jackie Robinson odpaloval svůj první home run v All Star hře. Ale v polovině prosince 1997, když se jeden pozorovatel toulal podél zavlažovací nádrže blízko Nogales v Arizoně, tak si všiml zvláštního ptáka a ihned to oznámil místní pobočce Macicopa Audubon ve Phenixu.
Pobočka okamžitě vyvěsila novinku na internet a Tucson Rare Bird Alert zvěřejnil tuto zprávu na svém nonstop telefoním čísle. Nort American Rare Bird Alert v Houstonu ihned začal obvolávat registrované uživatele. Sandy Komito, který byl toho času ve svém domě ve Fair Lawn ve státě New Jersey vzdálen 2 400 mil ihned zvedl telefon. Tak ve vteřině dostal zprávu o velmi vzácném tyranovi středoamerickém, který má velmi vysoký status. Bylo rozhodnuto!! Svůj Velký rok začne v Nogales. Opustil Dennys a jel přes kopce opuncií a trnitých stromů, až se dostal k bráně do Patagonie do Lake State Park.
Hlídka Rangers ho pozdravila a zastavila na hranicích parku.
„Pět dolarů, prosím,“ řekl člen Rangers Komitovi.
Komito už utratil stovky dolarů, jen aby se sem dostal. Pronájem auta, hotely, letenky, to všechno ho stálo nemalé peníze. Pracoval ale jako kontrolor v New Jersey dost dlouho, aby si dovedl na tyto věci ušetřit. Snažil se a šplhal po firemním žebříčku výš a výš.
Oh, jsem jen amatérský ornitolog odvětil rangerovi. Snažím se tu jen najít rychle jeden ptačí druh. Zdržím se pouhých 10 minut, snažil se využít pravidla 15ti minut, kdy se nemusí vstup do parku zaplatit. Ranger se zájmem sledoval jeho vyjednávání. Komito nebyl zdaleka první, kdo zkoušel dnes vyjednávat a většinou to na rangera nefungovalo, ale Komito byl zdatný řečník a ranger si jeho snahu opravdu přes únavu, kterou už cítil, užíval. Taky tu dnes Komito zvítězil. Ranger mávl rukou a pustil Komita do parku.
Z webu si Komito stáhnul přesné instrukce, kde ptáka najít: „Zahněte doprava na úpatí kopce a projděte skrz kemp. Tam, kde se cesta otáčí, je čelo stezky a místo pro asi čtyři zaparkovaná auta. Zaparkujte zde a jděte asi třetinu míle. Na levé straně je jezero a vrby. Pták je obvykle na pravé straně trnitého stromu.“
Komito byl značně nervózní, vždy jezdil v luxusním autě, podle kterého ho všichni poznali a dokonce mu přezdívali Holub a poznali ho, už když přijížděl. Teď tomu bylo jinak. Vzhledem k financím vyměnil svého Lincolna za auto střední velikosti a zdálo se mu dost nepohodlné a na poslední chvíli ještě přemýšlel o jiných autech, ale nebyl si jistý, jestli má změnit i značku? I když na tom vlastně zas tak nezáleželo, protože cesta byla o ptácích a sova zůstala sovou, ať přijel v čemkoliv a tak se snažil nakonec šetřit co nejvíce, aby viděl co nejvíc! Ale přece jen přes to všechno, byl svět zvědavý na Komita jen ve fordu Taurus?
Když se dostal na místo, nastaly další komplikace. Všechna čtyři parkovací místa byla obsazena. Další auta trůnila i podél úzkého ramene cesty v parku. Ostatní měla výmluvné samolepky: Sacramento Audubon, Tucson Audubon. Komito rychle přemýšlel: Jedu pozdě? Stále doufám, že ne, je tu ještě tolik aut. Cesta, kterou se vydal, ani cestu zas tak moc nepřipomínala, vypadala jen jako udusaná tráva od dobytka a stejně tak smrděla. Ani vlhovci, kteří pobíhají skrz křoví, Komita dnes nezajimají. Myslí jen na jeden ptačí druh, jenž je cílem celého cestování – tyrana středoamerického.
Tři sta yardů nahoře na cestě dva muži chodí křížem krážem okolo trnitého stromu. Vypadali, jako kdyby něco hledali – možná ztracený klobouk, nebo dokonce nějakou květinu či motýla. Komito však tuší, co hledají.
„Viděli jste ptáka?“ volal na ně.
„Ne,“ odpověděl jeden z nich. Tohle se Komitovi vždy líbilo. V ostružiní arizonské pouště našel naprosto cizí lidi, nikdy se neviděli, přesto ihned oba pochopili, co otázkou myslí a ihned si všichni tři rozuměli.
Ačkoliv soutěž Velký rok byla silně konkurenční, Komito vždy preferoval připojit se k houfu dalších birdwatcherů honících se za vzácnými druhy. Jistě, práce v davu znamenala, že mnoho lidí si pak připsalo do svého birdlistu stejný druh ptáka. Ale pro Komita byli tito lidé víc než jen ornitologové. Byli svědci jeho pozorování. Nejlepší ornitologové se sledují navzájem celá léta a mnozí se mezi sebou podezírají z větších, či menších podvodů a podvůdků co se týče viděných či neviděných druhů. Pokušení bývá často velké. Zejména při těsných výsledcích, protože více pozorovatelů mělo prakticky stejná čísla. Během Velkého roku Komito neměl ani čas číst všechny záznamy ostatních birdwatcherů, jelikož se soustředil a zaměřil jen na svůj vlastní rekord. V soutěži postavené na důvěře, věrohodnosti to bylo jako s panenstvím – mohlo být ztraceno jen jednou. Komito však chtěl víc než rekord ve Velkém roku. Chtěl rekord, který by byl neprůstřelný, nezpochybnitelný. Nahoře na stezce další ornitologové hledali v křoví. Poznal je hned.
Dr. Michael Austin byl praktický lékař, který se před pár lety přestěhoval z rodného Ontaria do Jižního Texasu, aby se snadněji dostal k vzácným ptákům. Jeho strategie byla jednoduchá: Vidět co nejvíce ptáků. Zatímco Komito teprve pozoroval při své snídani v Dennys východ slunce, Austin již byl v terénu a hledal tyrana středoamerického. Dalším nadšencem do ptáků byl známý ornitolog, který právě procházel křovím, Dr. Craig Roberts, pohotovostní lékař z Tillamook, v Oregonu. Robert byl aktivní muž, který strávil hodiny a hodiny přehráváním ptačích hlasů a dokázal o tom každému dlouho vyprávět. Když si z něho tropil Komito žerty pro jeho zálibu v poslechu hlasů, Robert vždy jen obrátil oči v sloup.
Za keřem Komito uviděl dalšího birdwatchera, jak vytahuje parabolu z plexiskla, která měla zesílít vzdálené hlasy ptáků. Zatím však bez valného úspěchu. Komito zaklonil hlavu, aby prozkoumal vysoké větve trnitého keře nad hlavou. Byl zvyklý mít zakloněný krk, když pátral po ptácích v korunách stromů. Ornitologové tento zvláštní stav znají jako tzv. krk pěnice – protože tráví přiliš mnoho času pohledem nahoru do korun stromů na míhající se zpěvné ptáky.
Náhle někdo zařval, “mám tyrana, vidím ho!”
Komito se rozběhl, běžel, až mu dalekohled bouchal do hrudi. Co když už odletěl? Jeho mezikontinentalní lov bude v čudu! Sevřelo se mu hrdlo a zrychlil. Nyní byl blízko. Zpomalil. Poslední věc, kterou by chtěl, by bylo vyplašit ho. Lapal po dechu, potil se, bušilo mu srdce, opatrně se postavil na špičky nohou a rozhlížel se. 20 stop před Komitem byl Craig Robert. 20 stop před Robertem trůnil nějaký šedivý pták, který se vrhl do houští. Komito se rychle postavil tak, aby měl slunce za zády a zvedl dalekohled. Znal Roberta, dokázal určit dobře vzácné druhy, a tak bylo nepravděpodobné, že by nepoznal tyrana. Tyran středoamerický vypadal podobně jako lejsek luční s popelavým hrdlem, který je mnohem běžnější. Stejně tak jako policajt při sledování podezřelého, Komito spěšně hledá rozlišovací rysy – hnědší obličej, kulatější hlavu, kratší zobák, žlutší břicho.
Potom pták zazpíval.
“Wheek, wheek” ozvalo se.
Zpěv rozhodl. Komito popadl svůj Nikon z batohu a spěšně udělal tucet snímků.
Pták byl jeho, měl svědky a měl fotografie. Vytáhl notes o velikosti dlaně a napsal: Tyran středoamerický 1/1/98. Patagonie, Arizona.
Chtělo se mu radostí zakřičet, ale hned si uvědomil, že by tím vyplašil ptáka. Potlačil svoje nadšení. Ustoupil a žasl nad scénou, kterou viděl kolem sebe. Z křoví se vynořilo snad třicet lidí různého věku, každý měl dalekohled zavěšený na krku. Sešly se tu všechny světové známé značky optiky – Leica, Zeiss, Swarowski, Kowa, stejně tak fotoaparáty různých kvalit. Ty bouřlivě cvakaly, občas se mihl i blesk, jak se každý snažil pořídit fotografii tyrana středoamerického. A pták si to zatím užíval... měl své vlastní papparazzi.
Ihned si ale uvědomil i tu ironii. Pohraniční stráž měla tisíce strážců, aby zabránila migratům z Mexika překročit hranici s USA. A přitom jeden migrant, ne větší než krabička cigaret, jim proklouznul a co víc! Mnoho Američanů ho chtělo na rozdíl od jiných migrantů vidět a ochotně cestovali za ním!!
Mnoho ornitologů zůstalo na lokalitě se vzácným ptákem, vychutnávali si letmé pohledy na takovou raritu a vyměňovali si své staré otřepané příběhy se starými přáteli, navazovali nová přátelství. Ačkoli taková setkání po objevení nového druhu byla jedním z hlavních důvodů pro které Komito měl birdwatching rád, podíval se na hodinky. Sandy Komito věděl, že je teprve konec prvního rána jeho Velkého roku, ale čas plynul rychle. Spěchal zpátky ke svému Fordu Taurus.
Al Levantin
Na tento den čekal Al Levantin mnoho let. Každý nekonečný den trávil v laboratoři mícháním chemických sloučenin, za které společnost získala dva patenty, čekal. Když nalétal sto tisíc mil ročně, aby prodal výrobky své společnosti, čekal. Když se přestěhoval do zámoří, aby po 7 let řídil evropskou divizi pro společnost, čekal. Čekal během týdnů, kdy pracoval 60 hodin a čekal během týdnů, kdy pracoval 80 hodin. Čekal na své dva novorozené chlapce, aby vyrostli v muže a čekal na svou manželku, aby se stala babičkou.
Nyní čekání bylo u konce.
Nastavil budíka na 6 hodin ráno, ale již nespal, ještě než stačil zazvonit budík. Vstal rychle. Díval se oknem z ložnice. Ačkoliv měsíc byl jako malý srpek, bylo dost jasno, aby viděl obrysy lyžařského areálu v Snowmass. Aby nevzbudil ženu, ani nerozsvítil v ložnici světlo, když vstával z postele a přemístil se do kuchyně. Okolo něj byla tma, ale šel jistě, svůj dům dobře znal. I venku byla ještě tma, ale on věděl, kam má dnes namířeno.
Dnes chtěl vyrazit pátrat a překonat severoamerický rekord v pozorování ptáků. Z šatníku popadl svetr a zamířil do kuchyně. S rodinou žil Levantin v luxusním domě. Byl postaven na sedmi akrech podél hřebenu Elk Mountains, blízko Aspenu. Dům byl jedním z těch architektonických zázraků, které objevíte při potulování se po hřebenech Elk Mountains. Už z dálky je z domu cítit rodinné teplo, zázemí a pohodlí, které těm, co v něm bydlí, poskytuje. Chodba a podlaha jídelny byly vyrobeny z hnědého dlažebního kamene, pod kterým je teplovodní topení, takže i v tuhé zimě, jaká panuje v Coloradu, je tu útulno a můžete všude chodit I bez teplých ponožek. Ať se budete pohybovat kdekoliv po domě – na schodišti, předsíni, kanceláři – vždy projdete okolo ohromných oken, která nabízí výhled do kraje. Scenérie nabízízející se za okny každému návštěvníkovi bere dech a každý jen němě zírá na tu nádheru, kterou pohled z okna odkrývá. Stropy jsou vysoké a klenuté s dřevěnými trámy, krb je tak velký, že bylo možno do něj dávat velká nerozštípaná polena. Levantin vešel do kuchyně - podlaha z třešňových prken byla však studená, venku mrzlo, až praštělo. Zapnul si kávovar. Vybudovat tento dům mu trvalo 18 měsíců. O 6 měsíců více než plánoval, ale výsledek stál za to. Dobře ze zkušenosti věděl, že se někdy na některé věci a události vyplácí počkat.
Vzal dalekohled Leicu a šel krytým venkovním průchodem do garáže. V noci nenapadl venku žádný čerstvý sníh. Z nadmořské výšky 9 tisíc stop, ve které se jeho dům nachází, se zdálo, že hvězdy jsou rozsypané po celé obloze a všechny byly na dosah, stačilo jen natáhnout ruce.
Čidlo na konci cesty automaticky otevřelo venkovní bránu, když se jeho Audi přiblížilo. Přidal plyn a otevřenou bránou vyrazil do krajiny. Chtěl být na místě dříve, než slunce bude na pokraji Continental Divide. Vrchní a dolní část údolí spojovala zužující se čtyřproudová dálnice číslo 82. Zatím však byla ztichlá a tonula v šeru, ale Levantina děsilo, že za pár minut bude všechno jinak. Auto za autem, se bude řítit po dálnici s lidmi, kteří pospíchají do práce. Přestože policie okolo zúženého úseku postavila plechové tabule s výstrahou a informací o zúžené silnici, docházelo zde k častým střetům a zácpám.
Levantin tady nechtěl uváznout a tak se jen rychle rozhlédnul po modrém jezeře, jestli neuvidí nějaké kachny. Pak rychle sklouzl pohledem k Missouri a snažil se spočítat jestřáby na větvích jalovce. Došel k číslu 32 a otočil se k návratu.
Včera Levantin organizoval velkou Silvestrovskou party pro své nejbližší známé. Někteří hosté byli unavení a šli spát ještě před západem slunce, ale Marla, Ivana, Donald a Kenedys nešli spát vůbec a místo spánku a odpočinku se vydali k vrcholu. Vystoupali opět na vrchol, do míst, kde Levantin včera organizoval party. Levantin však společně s Ethel, jeho 38 letou ženou v deset večer doma zapli TV a chvíli sledovali silvestrovský program na Times Square v New Yorku. V 23 hodin ale už byli v posteli. A jen tak mohl vyrazit příští den brzo a celou 82. silnici tak mít zatím jen pro sebe. Tam, kde se silnice zatáčela, světlomety zabloudily mimo silnici dolů k řece. V mrazivém ránu z ní stoupala pára. Existovala další místa v Severní Americe – Údolí Rio Grande v Texasu, hory v jihovýchodní Arizoně, Mys May v New Jersey – kde se vyskytovalo tolik ptáků, že se dali doslova chytat a informace byly volně sdílené na internetu. Ale Aspen byl pro ornitologa nezmapované teritorium. U Levantina to bylo takhle. Začal podnikat sám a sám řídil velký koncern, a tak se rozhodl, že bude sám pozorovat ptáky. To znamenalo, že Velký rok bude probíhat podle jeho vlastního plánu. Ostatní odstartovali Velký rok v nějaké vyhlášené ornitologické lokalitě a hned na Nový rok začali. Levantin ale trval na tom, že na Nový rok bude se svou ženou. Jiní si najali zkušené průvodce, aby snadněji objevili vzácné druhy. Levantin chtěl všechno najít sám. Další byli závislí na radách zkušených pozorovatelů v různých oblastech, kam se chystali. Levantin spoléhal na svůj vlastní důvtip. Jaký smysl by mělo jít za osobním rekordem ve Velkém roce a jít ho udělat se skupinkou podobně smýšlejících nadšenců, s kterými by jezdil za vzácnými ptačími druhy po celé Americe?
Konečně černá noc přešla do šedé barvy. Poprvé mohl spatřit za svými světlomety červeň říčních zdí a sníh na větvích stromů. Pak uviděl, že ne všechna bílá barva na stromech je sníh. Zpomalil Audi, až zastavil a vytáhl Leiku a přiložil dalekohled k očím. Orel bělohlavý! Levantin se rozzářil. Nebyla to přímo vyložená rarita, určitě existovali ornitologové, kteří by nad ním pokrčili rameny a mávli rukou, protože byl pro ně orel bělohlavý poměrně obyčejný druh, ale Levantin měl radost. Orel bělohlavý na stromě nad The Roaring Fork River ve sněhu a ještě na Nový rok, to byl báječný start. Šero v údolí pomalu ustupovalo dni, který se začal probouzet a s ním i ptáci začali létat. Byla to magická hodina: ve víru řeky skorec šedý, dlask žlutočelý na vršku vrby, káně rudoocasé kroužilo v teplé termice vzduchu - příroda se probouzela. Straka americká, sýkora černohlavá, strnadec zimní. Levantin si hned pečlivě zapisoval všechny ptáky, které dnes ráno viděl. Jen jedny zapsal, přibyly do seznamu další druhy. Lyska americká, čížek žlutý, poštolka pestrá. Uspokojivě přelétel naškrábaná jména v notesu. Vzhlédl od zápisků a uviděl dřemlíka a zapsal ho také. Venku poletoval datel zlatý. Ptáci přilétávali rychleji, než stihl psát.
Přestal psát.
Všechno, co v tom muži, který byl 40 let ztělesnením vášně, bylo najednou naplněné tady v Roaring Fork River.
Levantin byl volný.

V Aspenu žili dvě komunity lidí – v horním a dolním údolí. Horní údolí bylo rozčleněno na Snowmass, Ajax, Highlands a Buttermilk a místní veškerý svůj čas trávili lyžováním a nakupováním. Zatím co si turisté užívali, oni vydělávali. Tradovalo se, že tu vládne turistika, ale pravda byla, že trh ovládali nemovitosti a věděl to každý, kdo tu skutečně bydlel. Průměrný dům tu stál víc než 3 mil. dolarů. Právě zde se točily peníze, protože zhruba každý desátý člověk obchodoval s nemovitostmi. Dokonce jejich vliv byl tak velký, že si obchodníci stěžovali na nedostatek místa na ulicích. Pravidlem bylo, že někdo koupil 3 milionový dům, ten zboural, aby mohl na jeho místě postavit 4 milionový.
Byla jasné, že kvůli tomu bude potřeba hodně pracovní síly a tak zde skončilo mnoho dělnických rodin z Mexika. I přes to, že jejich průměrný měsíční plat byl 1200 dolarů, za rok práce si nemohli dovolit koupit tak drahý dům v této lokalitě. Proto se místní obchodníci dohodli, že koupí ranč a vybudují zde řadové domy pro tyto dělníky a s průměrnu cenou od 260 - 400 000 dolarů. A tak pozemek, na kterém stál ranč, za chvíli sdíleli farmáři, elektrikáři, stavební dělnící a ještě zde zbylo místo pro karavany. Vznikl ale nový problém. Byla to 160mil dlouhá cesta za prací.
Horní a dolní část Aspenu spojovala jenom dálnice 82. Právě toho se Levantin obával. Během krátké chvíli se na této cestě vytvořila zácpa právě kvůli všem dělníkům, co jeli do práce. Auta byly tak blízko u sebe, že se téměř jejich nárazníky dotýkaly. A tak se tato cesta změnila na špinavé a přeplněné místo. Rychle přeletěl pohledem modré vody jezera a uviděl pár kachen. Když se podíval výš, zacílil dalekohled a uviděl množství nových ptáků. Nasbíral tak 32 nových druhů, než zamířil domů.
Přímo tady před budovou bowlingu El Jebowl, kde jak hlásá jejich slogan“ Dá se tu zažít hodně zábavy, aniž byste se museli zouvat“, kde si princezna Diana dala kdysi schůzku s princi Harrym a Williamem, byla dopravní situlace nejhorší. Křižovaly se tu všechny odbočky a vedlejší silničky byly ucpané turisty. Proto se Levantin musel více soustředit na řízení svého Audi, než přemýšlet o ptácích a svém Velkém roce.
Po čase ale přesto dojel do zátoky Woody Creek. Když dorazil na místo, měl pocit, že čas se proti němu spiknul. 25 mílová cesta z domova se mu tentokrát zdále nekonečně dlouhá. Velmi dobře ale věděl, že ta nejlepší část dne ho dnes ještě čeká. Uvědomil si, že nechce závodit s časem, ale že si chce všechno pořádně a důkladně užít.
V 10:30 si Levantin nasadil na levou botu protiskluzný nástavec, aby mu neklouzaly boty na ledovci. Byl to jeho starý trik, jak ušetřit pár minut. V klidu si na levou botu nasadil nástavec a pravou nechal volnou. Tu používal v autě na brzdu a plyn. Zledovatělá cesta byla náročná, i když nebyla pokryta celistvou vrstvou ledu, přesto mu zmrzlé ostrůvky ledové pokrývky na cestě dávaly zabrat. Ve finále si musel ale nástavec nasadit i na pravou botu, aby se vůbec dostal přes parkoviště k autu. Řízení pak bylo velmi náročné, ale vydržel to, aby je pak zase nemusel nazouvat a ušetřilo mu to zase pár minut při chůzi zledovatělým parkovištěm. Na úpatí kopce Fanny Hill si všechno pod sněhovou pokrývkou žilo svým vlastním životem. Celou rozmanitost zdejších druhů měl jako na dlani... scenérii dotvářela zima svými barvami. Jen on moc nezapadal do této zimní krásy. Jeho černé kalhoty a jednoduchý teplý modrý kabát doplňoval jen dalekohled na jeho krku.
Levantin většinou překypoval nadšením skauta, ale lyže ho nadchly ješte víc. Nelíbilo se mu jezdit na vleku sám. Miloval příběhy, vyprávět je, ale i poslouchat a jízda nahoru s cizincem byla skvělým způsobem, jak si dopřát jednu ze svých oblíbených radostí. Užíval si setkání s novými lidmi natolik, že poté, co se stal prezidentem 8 miliardové společnosti, stále dobrovolně pracoval na úpatí lyžařského areálu jako obsluha vleku. Vtipkoval s každým. Konverzaci s mladými dámami začínal slovy: “Jsem starý muž. Nemůžu s vámi flirtovat.” Bylo mu 66 let, ale často byl obviněn ze lhaní o svém věku. S růžovými tvářemi od zimy, břidlicově modrýma očima a ramenama, které ještě obalovaly nějaké svaly, vypadal na 50 let. Jednal na 30. Měl velké charisma.
Lyžování a ornitologie byly dvě věci, které Levantin v Coloradu miloval nejvíce. To je důvod, proč, když před měsím plánoval tento den, se rozhodl, že se stane prvním ornitologem v historii, který zahájí Velký rok na lyžích. Do pekla s tím, co říkali všichni ostatní o tom, jak by Velký rok měl být proveden. On se rozhodl, že to udělá po svém. V půli cesty nahoru, jak lyžaři klouzali z výtahu Fanny Hill, obsluha vleků lyžařského areálu dávala zdarma sušenky. Levantin si jedny vzal a čekal. Měl plán. Stačilo by, aby se něco pohnulo v osikách a už zbystřil. Ořešník americký, šedé tělo s výraznými černými křídly, se snesl na sníh, aby si nabral drobky sušenek. Levantin se usmál. Pokud jste neznali ta správná místa, mohli býti ořešníci těžkými druhy, abyste je v zimě našli. Levantin ptáka vyfotografoval a naskočil do sousedního Coney Glade výtahu. Přímo dole byla Spider Sabich Ski Racing Arena pojmenováná po olympijském lyžaři, kterého zastřelila jeho milenka Claudine Longet v sedmdesátých letech. Longet byla potrestána za svůj kriminální čin jen 30 dny ve speciálně upravené vězeňské cele v Aspenu, pak utekla se svým ženatým obhájcem a stala se terčem nekonečných skečí v Saturday Night Live.
Jízda výtahem na horu Snowmass trvala 10 minut. Levantin se nemohl dočkat, až vystoupí. Rychle opustil vlek a nasměroval lyže dolů z kopce. Ruce vzhůru, lokty ven, úsměv na tváři a Levantin vystřelil dolů po Max Park. Byl dravým lyžařem, pustil se střemhlav přímo po svahu a vyhazoval jednu zatáčku za druhou. Na čerstvém prašanu zůstávala za jeho lyžemi jen klikatá cesta lemovaná obloučky vyrytá do sněhu. V jeho stylu nebyla žádná elegance a ladnost - vypadal jako rozkročený hokejový obránce na ledě. Řítil se z kopce dolů rychlostí 45 mil za hodinu, ale snaha o ladnost držet kolena blízko u sebe byla stejně marná, jako snaha slunce prokouknout zkrz olověné mraky. Každý, kdo viděl Levantina jet na lyžích, by rád věděl, jak mohl dostat AARP kartu.
S perfektním načasováním zastavil v horské kavárně v Ullrhofu, zrovna když lyžaři začali nosit své podnosy s obědem ven. Porce prvních dnešních hranolků na restauračním stole byla přesně to, proč Levantin přijel. Zvedl jeden hranolek do výšky a sojka šedá se snesla ze stromu, aby si to vzala z jeho ruky. Levantin původně chtěl strávit půl dne v nějakém divokém lese, dlouhým a namáhavým hledáním tohoto druhu, ale proč by se obtěžoval? Deset tisíc stop nahoře v Colorado Rockies se sojky šedé chovaly, jako kdyby byly rackové na promenádě na Coney Island. Levantin lyžoval kolem sjezdovek v Gwyn’s High Alpine a Café Suzanne, ale viděl jen sojky Stellerovy a sýkory horské. Ačkoliv potřeboval i tyto běžné druhy ptáků, nebyly však těmi, na které myslel. Snowmass byl domovem něčeho lepšího.
Scházel dolů k Adams Avenue, kde měl auto. Konečně se měly vyplatit ty dva roky snahy příprav. Když v minulosti potkal někoho, kdo říkal, že má zájem o ptáky, tak ve finále jeho zájem spočíval v krmení. Stále doufal, že najde někoho, kdo bude sdílet jeho velkou lásku k ptákům. Tady teď chtěl vidět pěnkavici tmavou. Dobří birdwatcheři bažili po pěnkavici tmavé. Přeletává a frustrováná, s šedou korunkou, s hnědou čepičkou. Černorůžová pěnkavice žije většinu roku v těžko přístupných místech v tundře na Aljašce nebo v nejstrmějších suťových polích v Rockies. Ale během některých zim se stovky a stovky pěnkavic tmavých sbíhaly na mnohem přístupnější a pohodlnější svahy Snowmass. Proč tomu tak bylo, nedokázal Levantin říct. Také neuměl vysvětlit, proč v některých zimách se pěnkavice tmavé vůbec neukázaly.
Když bude Levantin důkladně prozkoumávat svoje okolí, tak možná objeví svojí tajnou lokalitu severoamerických stěhovavých ptáků.
Pozorování pěnice růžové si vyžadovalo dost odhodlání a hlavně instinkt. Vždy, když však zkoušel zaostřit svůj dalekohled, jako naschvál se vytratila k někomu do zahrady. Levantin nad tím přemýšlel, vždyť cizí muž s dalekohledem, motající se okolo domu, nahlížející dalekohledem lidem do zahrad, to musí být pro ostatní lidí podivné, až podezřelé. Požádal tedy místní pozorovatelku Lindu Vidal, aby se k němu tady připojila a doufal, že muž se ženou nebudou vypadat tak úchylně. Linda však neměla čas, což se při jeho “štěstí” dalo čekat a zůstal v tom zase sám. Levantin však veděl, kam má jít. Jedna věc však do krásného sněhem pokrytého údolí nezapadla, ale vyčnívala. Byl to hnusný dům Údolí 249 Faraway Road. Okolo domu byla skládka, která dávno přerostla majitelům přes hlavu. Někdo z předchozích majitelů tam postavil krmítko pro ptáky, kterým se pokusil okolí domu aspoň nějak zachránit. Jak Levantin viděl, ať tam teď bydlel kdokoliv, udržoval dnes krmítko na 249 Faraway Road plné slunečnic. Levantin byl ohromen. Napočítal tu 300 pěnic tmavých. Na sněhu se jejich peří třpytila ohromující hrou barev jako letní kolibřici máčení v malinách, ve skořici a hořké čokoládě. Někteří birdwatcheři se snažili celý život najít tři druhy pěnkavice tmavé. Levantin je všechny našel první den ve svém rodném městě. Může být lepší způsob, jak zahájit Velký rok? Levantin znal odpověď už pár měsíců. Tohle ale rozhodlo, rychle vyrazil zpátky domů. Sbalil kufr, políbil ženu na rozloučenou. O čtvrté hodině odpoledne už odstartoval jeho let ze zimního Aspenu na teplé pobřeží jižního Texasu. Sebou si vezl seznam prvních 45 druhů, který viděl v dnešní den. Byl velmi spokojený! Čekal, že to bude dobrý rok.
Greg Miller
Greg Miller seděl sám ve svém bytě. Byl Silvestr a z televize zazníval smích a pop, pop, pop, bouchání zátek od šampaňského. Miller byl příliš smutný na to, aby slavil. O den dříve, 30. prosince jeho rozvod dospěl do finale.
Přestože Miller věděl, že mnoho manželství skončilo u soudu, styděl se. Poznal svoji ženu, když studoval bibli v postgraduálním studiu po studiích na kazatele na Oral Roberts University a slíbil v kostele před bohem a rodinou vydržet s ní v dobrém i zlém. Když jejich láska přecházela v hádky, měl Miller dvě zaměstnání. Věděl o problému, proto opustil své víkendové povinnosti, které vykonával jako pastor pro Voice of Victory World Outreach, kde kázal ve 4 evangelických kostelech po celém Washington, D.C. a ve všední dny se snažil omezit hodiny, které pracoval na softwaru pro Federal Home Loan Mortgage Co. Snažili se se ženou být opět párem a během 4 let byli u 3 manželských poradců. Miller nakonec uvěřil, že našel zdroj jejich problémů: Byl příliš tlustý. Měl 220 liber na jeho pět stop a sedm palců a jeho žena, osobní trenérka fitness a instruktorka aerobicu si na to hodně stěžovala. A tak se Miller rozhodl zachránit své manželství běháním a chtěl začít známým Marine Corps Marathonem. Když začal trénovat, nemohl dokončil ani hodinu aerobicu jeho manželky a běh na jednu míli nepopřicházel vůbec v úvahu. Ale začal pomalu, když se cítil unaven, tak jen šel a postupně na sobě pracoval, až se dostal do bodu, kdy volným klusem uběhl 20 mil bez zastavení. Jeho manželka to ani nikdy nezkoušela. On stále vážil kolem 195 liber bez ohledu na to, jak moc cvičil – nemohl překonat svůj zvyk chodit do McDonaldu – ale přesto se cítil připraven na maraton. V den závodu pršelo. Promokl. Pak klesla teplota. Na 14. míli měl puchýře na obou nohách a mohl sotva jít, natož běžet. Chtěl skončit, ale řekl si, že vydrží. Celé léto se vzdal víkendových školení kvůli běhání, protože chtěl běžet Marine Corps Marathon, aby zachránil své manželství. Běžci ho předbíhali. Trpěl. Skončil za 6 hodin a 3 minuty ve dvakrát pomalejším čase než vítěz. Málokdo zůstal v cíli kromě jeho manželky. Slíbil, že už nikdy maraton nepoběží. Byl stále tlustý a jeho manželství bylo stále rozvráceno.
Jeho žena ani nepřišla k poslednímu jednání u soudu. Miller se přesunul stovky mil daleko do Lusby v Marylandu, kde vzal další softwarovou práci v jaderné elektrárně Calvert Cliffs. Pracoval 10, 12, 14 hodin denně částečně proto, aby zapomněl na probíhající právní kroky a částečně proto, aby se vyhnul domovu. Jeho byt byla bývalá dvojgaráž s posuvnými skleněnými dveřmi, kterými kdysi vjížděla auta. Podlaha byla pokryta připáleným oranžovým kobercem s hrubým vlasem, který nebyl dostatečně silný, aby zabránil rozbití talíře, pokud mu spadl na zem. Ne že by jej ale často používal. Protože sporák ani trouba nefungovala, Miller se stravoval mikrovlným jídlem. Jeho lednička měla mrazící sekci, kam se vešla buď jedna pizza nebo dva Hot Pockets. Jeho váha opět bobtnala. Rozvodem přišel o všechen nábytek, ale jedna stěna jeho ložnice byla pokryta od podlahy ke stropu vybalenými krabicemi. V obývacím pokoji byla jen devatenáctipalcová barevná televize a pohodlné křeslo, ve kterém trávil hodně času.
Nyní byl Silvestr a jeho desetileté manželství oficiálně tento den skončilo. Čtyřicetiletý, sám a bezdětný - tak si nikdy nepředstavoval svůj život. Nemohl přestat o tom přemýšlet. Napadlo ho, že by měl někomu zavolat, ale jeho žena byla pryč, stejně jako jeho přátelé. Jeho rodiče rozvod neschvalovali – no dobrá, jeho otec byl oddaným křesťanem ve městě Amish v Ohio, kde Miller vyrůstal. Miller chtěl, aby se cítil lépe. Televize přenášela party na Times Square. Miller neměl v ledničce šampaňské. Vypnul Dicka Clarka a všechny ty šťastné, milující se páry a usnul v 11 hodin večer.
V práci v jaderné elektrárně byl Miller známý jako Jolt Guy. Okraj jeho kancelářské kóje lemovaly řady prázdných dvacetiuncových lahví jeho oblíbeného nápoje Jolt Cola. Každá lahev se pyšnila tím, že byla naplněna “samým cukrem a dvakrát více kofeinem” než Coke nebo Pepsi. Miller do sebe obrátil nejméně jeden Jolt denně, v opravdu špatných dnech tři a jeho pracovní prostor se stal zámkem s prstencem šedesáti červeno-zlatými věžičkami. Jako nový zaměstnanec v kanceláři s Dilbertem si Miller užíval svůj vnitřní prostor, který byl spouštěčem okamžité konverzace. Bylo těžké ignorovat ironii věží z Joltu v atomové továrně. Občas mu někdo připomněl, že jeho každodenní Jolt obsahuje 3 šálky kávy a to pravděpodobně nebylo moc dobré pro jeho zdraví. Miller neměl rád, když ho někdo upozorňoval na jeho zdraví.
Pravdou bylo, že Miller byl náchylný k hýření. Hodoval a běhal maraton. A teď se propadnul do nejtemnějších hlubin pracovního flámu. Millerovou prací bylo ujistit se, že miliony řádků softwarových kódů byly připraveny pro Y2K. Před lety, když programátoři chtěli napřed vyzkoušet nějaký postup nebo test, vložili jednoduché 00 do strojového kódu. Avšak dnes 00, nebo rok 2000, byl méně než 2 roky pryč. Miller závodil s časem, aby stihl dostat všechny 00s a všechny další Y2K viry před začátkem nového tisíciletí. Tak testoval tisíce řádků kódů a chlastal pár Joltsů.Byla to únavná práce a nesměl si dovolit žádnou chybu: existoval dobrý důvod, proč se jaderné elektrárny staly plakátovým dítkem Y2 děsivých příběhů sdělovacích prostředků. I když Miller často vtipkoval, že neměl žádný život, viděl méně a méně humoru ve svém vlastním životě.
Co ho udržovalo v duševní svěžesti, byli ptáci nebo alespoň myšlenka na ně. Od té doby, co indentifikoval ve věku 3 let prvního ptáka – samičku amerického hohola severního, jeho otec, ornitolog ho učil velmi mnoho – Miller miloval hledat a pozorovat ptáky v jejich přirozeném prostředí. Čas strávený birdwatchingem, byl volný čas, ve kterém on a jeho otec mohli slídit v lesích a mluvit a vracet se domů unaveni, ale nadšeni. V těchto dnech byl Miller většinou však unavený z práce. Vždy měl ale jak dalekohled tak monocular ve svém Fordu Explorer a nikdy neváhal zastavit, aby si ptáka podrobněji prohlédl, pokud se nějaký zajímavý vyskytl v jeho blízkosti. Ovšem, když přišel do své kanceláře bez oken před svítáním a odcházel po západu slunce, nikdy zcela nevěděl, kdy a jak by vlastně mohl vidět nějakého ptáka. Možná tak střemhlavý noční let sovy.
Miller zíral na obrazovku počítače. Více kódů, více skanů, více testů. Pracoval už 14 dní, tento týden 79 hodin sám a nyní byla neděle. Čísla byla rozmazaná. Potřeboval nejméně dalších 6 hodin na testování kódů, ale sotva byl schopen udžet pozornost. Ve skutečnosti ale mohl přemýšlet. Stoupl si, vrátil zpět židli a vzal si kabát. Neměl dost času na procházku, ale když by jel dost rychle, mohl by to stihnout. Jeho nutkání bylo tak silné, že skoro zapomněl na svůj Cleveland Indians kloubouk. Urazil půl mile od své kanceláře, aby přehlédl odtok jaderné elektrárny do Chesapeake Bay. Voda v chladicí věži byla o 10 stupňů teplejší než v zálivu a vyhřívala ančovičky. Nad ančovičkami kroužili ptáci. Měli hlad.
Chladící nádrž nebyla zrovna na seznamu ptačích lokalit National Audubon Society jako “horké ornitologické místo”, ale Miller bral, co mohl. Rackové zaječeli. Přiblížil oči do svého dalekohledu blízko, aby měl jasný pohled, ale dost daleko, aby se zabránilo zamlžení optiky z jeho tělesného tepla. V jeho dalekohledu se odehrávalo opravdu velkolepé ptačí divadlo. Pozoroval racka stříbřitého, racka atlantského a racka mořského. Wau!!! Ale tohle? Co je to za druh? Zarazil se. Byl to určitě některý z racků, ale jiný. Měl šedá křídla s tmavými konci a dokonce se mu zdálo, že na hlavě viděl jakýsi černý flek. Že by nedospělý racek atlantský? Ne, byl malý a tvar hlavy taky neseděl. Racek malý? Ne, na něj to bylo zase moc velké! Racek chechtavý? Pfff, jeho nohy byly ale růžové, ne oranžové. Není pochyb: Byl to racek Bonapartův, který má jméno po synovci dobyvatele. Krásný pták, uprostřed Atlantiku, ale nicméně je výzvou, dobře ho rozpoznat. Miller se zastavil. Oddechoval a z hluboka dýchal. Jeho obličej zrudnul napětím. Rozepnul kabát.
O vánocích dostal od bratra knihu o ornitologii, ale Miller ji nacpal do krabice bez mrknutí oka. Měl z knihy strach. Už byl v plném pracovním nasazení. Neměl na nic jiného čas. Vrátil se na firmu ke svému stolu, vyvolal další kód, ale jeho mysl bloudila. Dnes večer najdu tu knihu, řekl sám sobě a přečtu si ji.

Číst dál...

Prolog

ÚVOD
Když jsem poprvé viděl pozorovatele ptáků, nedokázal jsem ho rozpoznat od obyčejného člověka. Byl jsem reportérem, který se ztratil na hřbitově a hledal cestu ven. Neměl jsem právě žádný super příběh ani nehodu pro svojí rubriku. Hledal jsem příbuzné bezdomovce, kterého pobodali v pouliční bitce. Nikdo z toho neměl radost. No a potom jednou večer někdo zavolal do redakce Denver Postu. Anonymně... Volající oznámil: „Přímo tu v Coloradu žije špičkový odborník na ptáky. Je to profesor práv a je hodně starý. Měli byste o něm něco napsat, než umře. Jmenuje se Thompson Marsch“. Chytil jsem se příležitosti, která se nabídla sama. Druhý den jsem si našel telefonní číslo a zavolal profesoru Marschovi. Nebral mi telefon a tak jsem na záznamníku nechal číslo do redakce. On se však nikdy neozval zpátky. To mě rozhodilo. Dokonce i vdovy odpovídaly na zanechané vzkazy. Samozřejmě jsem se vždy chtěl bavit s někým, kdo je odborník na vybrané téma. I když jeho obor byl pro mne trochu šílený. Rozhodl jsem se přesto jít za jeho příběhem. Přes jeho přátele... teda těch pár, ke kterým se mi podařilo dostat, se mi pomalu utvářel obraz o tomto člověku. Thomson Marsch byl posedlý pozorovatel ptáků - birdwatcher. Aby viděl vzácné ptáky, byl ochotný vstávat před západem slunce a nespat celou noc, zaplatit si cestu na nehostinné ostrovy Aljašky a snášet příšerné počasí. Dokázal celou noc čekat na telefon a potom s červenýma očima naskočit na první volné letadlo. Jenom pět lidí v severní Americe vidělo za celou historii soutěže víc druhů než on. A to všechno stíhal při své práci. Navíc se stal tak drsným právníkem a náročným profesorem, že z něj zatrnulo mnoha jeho studentům, které učil. Když ho v roce 1927 najala Danverská univerzita, stal se tak nejmladším profesorem práv v její historii. No a teď mu je 82 a je nejstarším pracujícím... 58 let dělal tu samou práci. I teď dokázal jít míle od domu. Když hledal ty svoje ptáky. Před pár lety zdolal všech 54 coloradských pětitisícovek, ale ten starý blb nebyl schopný zvednout telefon a zavolat mi. Do pekla s ním, řekl jsem si... Teda až tehdy, když mi jeho žena nečekaně zavolala a domluvili jsme si setkání u nich doma. Zazvonil jsem a ona mě usadila na gauč a nalila mi čaj. V místnosti za ní jsem spatřil vysokého štíhlého muže se šedivými vlasy. Podal jsem mu ruku, ale on mně ne. Sklopil zrak se znalostí správného chování a nic neřekl. Jeho žena se mi omluvila se slovy, že žádný rozhovor nebude: „Z nějakého důvodu se mu to zdá trapné a hloupé. Nevím proč.“, dodala Susan Marschová. Ve skutečnosti to věděla. Byl to hrdý muž, který myslel na svůj nekrolog, a proto nechtěl nic o sobě prozradit. Anebo, jak zkonstatovala jeho žena, chtěl být známý jako advokát, ne jako pozorovatel ptáků. Byl to mlčící tulák často se sám toulající divočinou. Vrátil jsem se do redakce a napsal něco o výstředním světě pozorovatelů ptáků a jejich bláznivé soutěži. Potom jsem se vrátil k politice, vraždám a dalším depresivním článkům. Ale moje hlava byla posedlá myšlenou na profesora. Co na tom birdwatchingu je, když to ten muž bere tak vážně navzdory nepohodlí, probděných nocí a cestování? Nemohl jsem tu otázku dostat z mysli. Během let jsem se naučil víc a napsal jsem jiné zajímavé příběhy. Jedna čírka ze Sibiře způsobila mezinárodní rozruch tím, že si to namířila ze svých přirozených jezer na Sibiři přímo do potoka za obchodem se zmrzlinou v Denveru. Jeden biolog implantoval husám čipy a tak mohl z pohodlí domova sledovat přes počítač jejich migraci z Nového Mexika do Arktidy. Dokonce i na twitters byly zprávy o nových druzích hus. Byly zpozorovány při páření někde v Utahu. Pomalu jsem si začal uvědomovat, že nesleduju jen pozorovatele ptáků a jejich příběhy, ale i ptáky samotné. Marshova posedlost se stávala pomalu posedlostí mojí. Moje nitro se chytilo do pasti při pozorování zvláštního druhu brávníka. Stejně jako zbytek civilizace, i já jsem potřeboval překonat nepřekonané a poznat nepoznané. Proto lidstvo zkoumá oceány a objevuje novou zem. Proto lidé chodili po Měsíci. A já jsem pozoroval ptáky. Dnes jsem zůstal v parku a už tam byly jiné druhy, než jsem viděl včera. Byl jsem tam a pozoroval pozorně hladinu jezírka, dokud jsem nenašel kopřivku obecnou, hohola bělavého a hoholku lední. Bylo pro mě stále těžší odolávat mému zaměření na ptáky a nevytáhnou dalekohled, když u potoka někdo zakřičí: „Hele, nějaká kachna!“ Už by nebylo správné nazývat mě jen tím, kdo okrajově koukne na ptáky, stal jsem se zapáleným, stal jsem se pozorovatelem ptáků - birdwatcher. Kdyby Thompson ještě žil, zemřel při autonehodě v roce 1992 na jednom ze svých výletů, bylo mu 89, možná by se se mnou dnes i bavil. On byl vlastně můj první těžce pozorovaný druh. Už umím rozeznat základní členění, barevnost i druhy, ale nemůžu říct, že by někoho moje znalosti ohromovaly a už vůbec ne moji ženu. Jak se to stalo, nedokážu vysvětlit. Jsou v tom pocity a o pocitech jsem nikdy neuměl mužně mluvit, ani když jsem bral syny, aby viděli orla bělohlavého a nedokázal jsem říct, kterého z nás to fascinuje víc – jestli čtyřletého, sedmiletého nebo čtyřicetiletého. Jednou jsem oknem z kuchyně pozoroval kolibříka a potom snil o jeho síle a energii. Vytáhl jsem příručku a zjistil, že toto malé a snadno přehlédnutelné stvoření pochází z Guatemaly. Pozoroval jsem koruny stromů a poslouchal šustot, najednou se ozvalo... „Povstaň, Dr. Dolittle, mluvíš se zvířaty.“
Pozorování je jedna z mála aktivit, které se dají realizovat z okna mrakodrapu na Manhattanu i ze stanu na drsné Aljašce. A právě díky jednoduchosti se může stát tak rozšířené pro všechny. Existují jedinečné druhy, které žijí přímo v ulicích St. Luis nebo na periferiích Jižní Californie. Jeden z největších migračních toků migruje přímo skrz New Jersey a zahrnuje víc než 3 miliony jedinců ročně. Pozorování je lov bez zabíjení a ubližování, nezůstávají za námi mrtvá tělíčka opeřenců. Je to sběratelství bez nároku na místo ve vašem pokoji nebo domě. Prostě si vezmete do lesa atlas ptáků a už teď jste víc než obyčejný turista. Jste jako detektiv se svým důvodným podezřením na nový druh ptáka, který bez dopravy zvládne cestu z Antarktidy přes Mexiko až do Bronxu. Když strávíte dost času broděním bažinami, chůzí v horké poušti nebo v jiném náročném terénu, napadne vás otázka, jestli jste už pozorovatel nebo dítě na cestě za pokladem. Pravdou je, že pouze v určitém věku společnost chápe, když něco sbíráte. Bez ohledu na to, jestli to jsou baseballové kartičky, kamínky nebo mušle. Každý má svoji obsesi. Většina lidí ji krotí, avšak pozorovatelé ji naplňují. Během toho, jak plníte seznamy a hledáte software na určování, počítání či klasifikaci, tak se stanete..., no vlastně i já se stal beznadějně závislým. Jak šel čas, strávil jsem další chladnou zimní noc u ohně s 545 stran tlustou příručkou Davida Sibleyho a snažil si zapamatovat znaky 35 druhů vrabců. Učení mě úplně pohltilo. Jsem divný? Jsem blázen? Stává se ze mě Thompson Marsh? Podle mě je jen jeden způsob, jak najít odpověď. Musím zjistit, jak daleko to u mne zašlo. A na to musím poznat nejposedlejší z nejposedlejších. Musím se setkat s pozorovateli, kteří soutěží v Big Year.

Číst dál...

Ztratili jste krytku?? Nezoufejte!!

Zhruba po roce jsem ztratil jednu krytku dalekohledu na svém binokuláru Vortex HD Viper. Ač jsem jí ztratil na malém úseku, krytka nenávratně zmizela. Kontaktoval jsem prodejce a dostalo se mi zajímavé odpovědi. Náhradní díly tady neexistují! Napsal jsem email výrobci s tím, zda je možné zakoupit krytku předního okukuláru. I následující odpověď mě potěšila! Vortex s doživotní zárukou přístroje neopravuje, ale vymění za nový a to i v případě gumové krytky! Stačí dalekohled zaslat výrobci a obdržím nový!!
Být pár týdnů nebo měsíců bez dalekohledu se mi nechtělo, každopádně pokukuju po Vortex Kaibab, takže až mi bude říkat pane, nastane „krizové“ řešení na zaslání Vipera k výrobci.
Stále jsem přemýšlel, jak krytku nahradit a řešení bylo na dosah ruky a za pár korun! Zjistil jsem, že mnohý puškohled má můj požadovaný rozměr a puškohledy mají taktéž krytky!! A poměrně snadno k sehnání pomalu na každém e shopu. Neváhal jsem, a objednal si na zkoušku jeden pár a heuréka! Povedlo se!! Takže pokud i vás trápí ztráta krytky vašeho binokulárního miláčka, nemusíte zoufat, krytky na puškohledy se vyrábí v mnoha velikostech!
IMG 0452

Číst dál...

Jak jsme na tom s audio přehrávači?

Pustit hlas ptáka a přilákat ho na pár metrů, kdy člověk sedí pod maskáčovou sítí s fotoaparátem, popř. ho přitáhnout z větší vzdálenosti, to je často sen mnohých ptáčkařů. Dnes se bez nějakého podobného zařízení většinou neobejdeme. Jistě to není to nejlepší, ale přesto jsou chvíle, kdy je třeba zmíněný druh přilákat, nebo se o to pokusit, chceme li zjistit jeho přítomnost na vybrané lokalitě. O tom, že používání zvukových nahrávek má být víc než s citem a rozumem není třeba jistě diskutovat. Zažil jsem párkrát situaci, kdy někteří birdeři vstupem na lokalitu začnou vyhrávat jak u kolotočů.
Stále a ve všem hledám vždy to nejlepší, k čemu se můžu dostat, co mi bude nejlépe vyhovovat. Ač už jsem krabiček, repráků a speakerů koupil mraky, stále jsem nebyl spokojený. Je pravda, že jsem limitovaný napájením, nehledám nic na autobaterii nebo 220V.
Ano do kapsy na rychlé a nečekané použití je už námi popsaný Speaker W King opravdu výborný, ale pokud mám zájem přitáhnout druh z dálky, jako třeba sovy, i on je to nedostatečný. Opět jsem oslovil „ujka“ Googleho.
Nejprve to byl Bird Hunting Caller Predator With Built. Počáteční nadšení výborného výkonu vystřídalo velké rozčarování pro další nedostatky. Prvotní problémy s nahráním vlastního výběru hlasů mi pomohl rozšifrovat Petr Podzemný. Musela se totiž zformátovat vestavěná paměť přístroje. Velký kámen úrazu pro mne byl, že každým spuštěním si přehrávač přeházel pořadí hlasů, které bylo s každým spuštěním jiné. Jednou to začínalo kosem, jindy budníčkem, nebo žluvou. U 4 - 5 nahraných hlasů je to ještě ok, ale mám li jich tam víc jak pár desítek, byl to pro mne totální opruz především, chtěl li člověk používat dálkové ovládání. Dálkové ovládání mi ale nepracovalo jak mělo od samého počátku a ani využití jako aktivní repro se neukázalo pravé ořechové díky problému s spojení bluetooth/iphone. Snad jsem měl smůlu na vadný přístroj, jelikož Petr si zmíněný speaker chválí. Cena 2600 Kč.

 spekaer trubka

Ani Professional BY1050 Waterproof Outdoor HIFI Column Speaker Wireless Bluetooth Speaker nebylo to pravé. Zvuk byl zkreslený a nevýrazný. Cena 1600 Kč.

sound 00Světýlko svitlo, když jsem zkoušel New Outdoor Card To Carry Heavy Bass Barrel Function Multi-function Bluetooth Speaker. V první řadě jsem musel pájkou vyřadit šílenou „barevnou hudbu“, vestavěnou do reproduktorů a spuštěním jakékoliv zvuku se spouštělo divoké spektrum barev. Výkon speakeru byl dostačující, ale nevýhodou se ukázala jeho velikost a absence dálkového ovládání, kterou by člověk ovládal nahrávky na mikro kartě. Sice bylo k dispozici bluetooth spojení s iphonem, nebo ipadem, ale to spolehlivě funguje pouze na kratší vzdálenost. Cena 1900 Kč. Hledám dále.

sound 01

Ve finále se mým favoritem stala nenápadná krabička, která se prodává pod odborným názvem Hunting Tools Decoy Bird Caller Mp3 Player Bird Sound Loudspeaker Amplifier with Remote Control. Velkou výhodou je její skladnost, kdy směrová „trubka“ zesiluje zvuk a jde ještě odšroubovat, celé se to pohodlně vejde do brašny, v které nosím fotoaparát. Player díky právě směrové „troubě“ nabízí neobyčejně dostatečně silnou reprodukci hlasů (i třeba králíčka), aniž by docházelo ke kreslení výchozího zvuku.

repro 2

Nabízí připojení dalších dvou externích repro. Digitální displej je pro mne velkou výhodou, jelikož vím co pouštím. Hlasy jdou nahrát na mikro kartu (jediná snad nevýhoda je maximální velikost 560 mega, větší nenačte) a co je důležité, zachovávají si stále stejné pořadí! Uživatelé si mohou zvolit určitou skladbu přímo výběrem zvukových čísel a přehrávání, včetně nastavené doby přehrávání (ihned jsme si vytvořil v iphonu seznam s pořadí hlasů). Bezdrátová přenosová vzdálenost dálkového ovládání může dosáhnout až 100 metrů. Dálkové ovládání má všechny funkce od výběru, po časovač a replay. Stroj podporuje lithiovou baterii nebo 9 * AAA baterie, podporuje externí napájení 12V. Co víc si přát. Cena 2400 Kč.

repro 3

 

Číst dál...

Big Year- Velký rok

ÚVOD
Když jsem poprvé viděl pozorovatele ptáků, nedokázal jsem ho rozpoznat od obyčejného člověka. Byl jsem reportérem, který se ztratil na hřbitově a hledal cestu ven. Neměl jsem právě žádný super příběh ani nehodu pro svojí rubriku. Hledal jsem příbuzné bezdomovce, kterého pobodali v pouliční bitce. Nikdo z toho neměl radost. No a potom jednou večer někdo zavolal do redakce Denver Postu. Anonymně... Volající oznámil: „Přímo tu v Coloradu žije špičkový odborník na ptáky. Je to profesor práv a je hodně starý. Měli byste o něm něco napsat, než umře. Jmenuje se Thompson Marsch“. Chytil jsem se příležitosti, která se nabídla sama. Druhý den jsem si našel telefonní číslo a zavolal profesoru Marschovi. Nebral mi telefon a tak jsem na záznamníku nechal číslo do redakce. On se však nikdy neozval zpátky. To mě rozhodilo. Dokonce i vdovy odpovídaly na zanechané vzkazy. Samozřejmě jsem se vždy chtěl bavit s někým, kdo je odborník na vybrané téma. I když jeho obor byl pro mne trochu šílený. Rozhodl jsem se přesto jít za jeho příběhem. Přes jeho přátele... teda těch pár, ke kterým se mi podařilo dostat, se mi pomalu utvářel obraz o tomto člověku. Thomson Marsch byl posedlý pozorovatel ptáků - birdwatcher. Aby viděl vzácné ptáky, byl ochotný vstávat před západem slunce a nespat celou noc, zaplatit si cestu na nehostinné ostrovy Aljašky a snášet příšerné počasí. Dokázal celou noc čekat na telefon a potom s červenýma očima naskočit na první volné letadlo. Jenom pět lidí v severní Americe vidělo za celou historii soutěže víc druhů než on. A to všechno stíhal při své práci. Navíc se stal tak drsným právníkem a náročným profesorem, že z něj zatrnulo mnoha jeho studentům, které učil. Když ho v roce 1927 najala Danverská univerzita, stal se tak nejmladším profesorem práv v její historii. No a teď mu je 82 a je nejstarším pracujícím... 58 let dělal tu samou práci. I teď dokázal jít míle od domu. Když hledal ty svoje ptáky. Před pár lety zdolal všech 54 coloradských pětitisícovek, ale ten starý blb nebyl schopný zvednout telefon a zavolat mi. Do pekla s ním, řekl jsem si... Teda až tehdy, když mi jeho žena nečekaně zavolala a domluvili jsme si setkání u nich doma. Zazvonil jsem a ona mě usadila na gauč a nalila mi čaj. V místnosti za ní jsem spatřil vysokého štíhlého muže se šedivými vlasy. Podal jsem mu ruku, ale on mně ne. Sklopil zrak se znalostí správného chování a nic neřekl. Jeho žena se mi omluvila se slovy, že žádný rozhovor nebude: „Z nějakého důvodu se mu to zdá trapné a hloupé. Nevím proč.“, dodala Susan Marschová. Ve skutečnosti to věděla. Byl to hrdý muž, který myslel na svůj nekrolog, a proto nechtěl nic o sobě prozradit. Anebo, jak zkonstatovala jeho žena, chtěl být známý jako advokát, ne jako pozorovatel ptáků. Byl to mlčící tulák často se sám toulající divočinou. Vrátil jsem se do redakce a napsal něco o výstředním světě pozorovatelů ptáků a jejich bláznivé soutěži. Potom jsem se vrátil k politice, vraždám a dalším depresivním článkům. Ale moje hlava byla posedlá myšlenou na profesora. Co na tom birdwatchingu je, když to ten muž bere tak vážně navzdory nepohodlí, probděných nocí a cestování? Nemohl jsem tu otázku dostat z mysli. Během let jsem se naučil víc a napsal jsem jiné zajímavé příběhy. Jedna čírka ze Sibiře způsobila mezinárodní rozruch tím, že si to namířila ze svých přirozených jezer na Sibiři přímo do potoka za obchodem se zmrzlinou v Denveru. Jeden biolog implantoval husám čipy a tak mohl z pohodlí domova sledovat přes počítač jejich migraci z Nového Mexika do Arktidy. Dokonce i na twitters byly zprávy o nových druzích hus. Byly zpozorovány při páření někde v Utahu. Pomalu jsem si začal uvědomovat, že nesleduju jen pozorovatele ptáků a jejich příběhy, ale i ptáky samotné. Marshova posedlost se stávala pomalu posedlostí mojí. Moje nitro se chytilo do pasti při pozorování zvláštního druhu brávníka. Stejně jako zbytek civilizace, i já jsem potřeboval překonat nepřekonané a poznat nepoznané. Proto lidstvo zkoumá oceány a objevuje novou zem. Proto lidé chodili po Měsíci. A já jsem pozoroval ptáky. Dnes jsem zůstal v parku a už tam byly jiné druhy, než jsem viděl včera. Byl jsem tam a pozoroval pozorně hladinu jezírka, dokud jsem nenašel kopřivku obecnou, hohola bělavého a hoholku lední. Bylo pro mě stále těžší odolávat mému zaměření na ptáky a nevytáhnou dalekohled, když u potoka někdo zakřičí: „Hele, nějaká kachna!“ Už by nebylo správné nazývat mě jen tím, kdo okrajově koukne na ptáky, stal jsem se zapáleným, stal jsem se pozorovatelem ptáků - birdwatcher. Kdyby Thompson ještě žil, zemřel při autonehodě v roce 1992 na jednom ze svých výletů, bylo mu 89, možná by se se mnou dnes i bavil. On byl vlastně můj první těžce pozorovaný druh. Už umím rozeznat základní členění, barevnost i druhy, ale nemůžu říct, že by někoho moje znalosti ohromovaly a už vůbec ne moji ženu. Jak se to stalo, nedokážu vysvětlit. Jsou v tom pocity a o pocitech jsem nikdy neuměl mužně mluvit, ani když jsem bral syny, aby viděli orla bělohlavého a nedokázal jsem říct, kterého z nás to fascinuje víc – jestli čtyřletého, sedmiletého nebo čtyřicetiletého. Jednou jsem oknem z kuchyně pozoroval kolibříka a potom snil o jeho síle a energii. Vytáhl jsem příručku a zjistil, že toto malé a snadno přehlédnutelné stvoření pochází z Guatemaly. Pozoroval jsem koruny stromů a poslouchal šustot, najednou se ozvalo... „Povstaň, Dr. Dolittle, mluvíš se zvířaty.“
Pozorování je jedna z mála aktivit, které se dají realizovat z okna mrakodrapu na Manhattanu i ze stanu na drsné Aljašce. A právě díky jednoduchosti se může stát tak rozšířené pro všechny. Existují jedinečné druhy, které žijí přímo v ulicích St. Luis nebo na periferiích Jižní Californie. Jeden z největších migračních toků migruje přímo skrz New Jersey a zahrnuje víc než 3 miliony jedinců ročně. Pozorování je lov bez zabíjení a ubližování, nezůstávají za námi mrtvá tělíčka opeřenců. Je to sběratelství bez nároku na místo ve vašem pokoji nebo domě. Prostě si vezmete do lesa atlas ptáků a už teď jste víc než obyčejný turista. Jste jako detektiv se svým důvodným podezřením na nový druh ptáka, který bez dopravy zvládne cestu z Antarktidy přes Mexiko až do Bronxu. Když strávíte dost času broděním bažinami, chůzí v horké poušti nebo v jiném náročném terénu, napadne vás otázka, jestli jste už pozorovatel nebo dítě na cestě za pokladem. Pravdou je, že pouze v určitém věku společnost chápe, když něco sbíráte. Bez ohledu na to, jestli to jsou baseballové kartičky, kamínky nebo mušle. Každý má svoji obsesi. Většina lidí ji krotí, avšak pozorovatelé ji naplňují. Během toho, jak plníte seznamy a hledáte software na určování, počítání či klasifikaci, tak se stanete..., no vlastně i já se stal beznadějně závislým. Jak šel čas, strávil jsem další chladnou zimní noc u ohně s 545 stran tlustou příručkou Davida Sibleyho a snažil si zapamatovat znaky 35 druhů vrabců. Učení mě úplně pohltilo. Jsem divný? Jsem blázen? Stává se ze mě Thompson Marsh? Podle mě je jen jeden způsob, jak najít odpověď. Musím zjistit, jak daleko to u mne zašlo. A na to musím poznat nejposedlejší z nejposedlejších. Musím se setkat s pozorovateli, kteří soutěží v Big Year.

Kapitola první
ledna 1998
Sandy Komito byl již připravený hodinu před východem slunce. Nový rok strávil sám v Dannys Nogale v Arizoně. Měl vajíčko se šunkou, které do sebe rychle hodil a už sledoval život za oknem. Věděl o věcech, které by mohl podniknout... jako třeba jít na jachtu, nebo do některé z luxusních restaurací. Ale to ho teď nezajímalo. Zajímali ho však ptáci! Na tento rok si nachystal cíl – vidět co nejvíce ptáků v Severní Americe. Více ptáků, než kdo kdy viděl. Věděl, že to nebude lehké a předpokládal, že mimo pohodlí a teplo domova bude víc jak 270 dní v roce. Bude pronásledovat okřídlené tvory skrz zamrznuté Colorado a horkou poušť Arizony. Čekat na sovy při měsíčním svitu v lesích Severní Minesoty. Putovat skrz pláže Floridy. Na kole po Aleutianově ostrově, potom lodí po ostrovech Nového Skotska a helikoptérou do Nevady. Spánek a pohodlí pro něj nebyly v tomto případě důležité, když šlo o nové druhy ptáků, které by mohl vidět, stejně tak cesty za nimi.
Byl to především závod, který chtěl Komito vyhrát.
Objednal si druhou termosku kávy a dal se do papírování. Jeden arch papíru bylo z internetu vytištěné upozornění na vzácného ptáka z Houstonu. Další regionální upozornění bylo z Tucsonu. Komito se usmíval. V jihovýchodní Arizoně existovalo více vzácných ptáků než kdekoliv jinde na celém kontinentu.
Bylo mu dobře a i jeho žaludek mu oznámil, že tato restaurace byla správným místem ke startu do velké soutěže. Během roku se v Dennys stravoval tolikrát, že číst jídelní lístek považoval už za zbytečnou ztrátu času. Kromě toho ostatní ornitologové si právě mezi sebou sdělovali, že stromy kolem Dennys slouží jako hřad pro velkoocasé vlhovce nachové a černé supy. Komito se rozhodl, že kterýkoliv z těchto krásných místních ptáků by byl skvělým zahájením jeho Velkého roku. Ze svého okna restaurace Komito pozoroval zesvětlující se obzor s šedým příslibem svítání.
Naproti restauraci náhle vyrazil nákladní vlak a porušil ticho. Veškerý ten zmatek a hluk, který vlak vyvolal, zvedl hejno ptáků. Jeden přistál přímo za jeho oknem. Komitovo srdce se rozbušilo – měl prvního ptáka v závodě. Naklonil se dopředu, aby ho identifikoval.
Kulatý... šedý... houpavá hlava...
„Zatraceně, je to holub“, brumlal si.
Každý rok 1. ledna stovky lidí opoušťí své každodenní životy, aby se připojily snad k nejvýstřednější soutěži na světě. Jejich cílem je objevení co největšího počtu druhů ptáků v kalendářním roce. Většina soutěžících se omezuje jen na ptáky svého domovského kraje, další se honí za ptáky jen v rámci hranic svého domovského státu, ale nejkrásnější ornitologická soutěž ze všech je nejzničující, nejdražší a občas nejproblematičtější a odehrává se po celém kontinentu Států.
Jmenuje se Big Year - Velký rok.
V této soutěži existuje jen málo pravidel a nejsou v ní žádní rozhodčí. Ornitologové letí, jedou, plují kdykoliv a kamkoliv na území Spojených států a Kanady, aby se honili často i za nepodloženou fámou vzácných druhů. Občas zvládnou vyfotografovat svou kořist, ale obvykle jen prostě zapisují pozorování do notebooků, zápisníků, bločků a doufají, že jim ostatní soutěžící uvěří. Koncem roku soutěžící zašlou své součty druhů Americké ornitologické asociaci (ABA), která zveřejní výsledky v časopise a tyto výsledky následně zapřičíní pak víc drbů, než kolik jich mají mezi sebou středoškolačky o přestávkách ve škole.
V dobrém roce soutěž nabízí vášeň a taktiku, strach a odvahu, základní toužebné přání to všechno vidět a zdolat s nezastavitelnou touhou po vítězství. Ve špatném roce soutěž stojí moc peněz a zanechává za sebou lidi zklamané.
Tohle je příběh největší nebo můžeme i říci nejhorší ornitologické soutěže všech dob, rok 1998 Velký rok v Severní Americe.
Tyran středoamerický je malý, prostý šedohnědý pták, který pochází z centrálního Mexika. Jeho křik je odlišný. Zní jako „Wheek“. Naposledy, když jeho výskyt potvrdili severně od hranic, byl prezidentem ještě Harry Truman a Jackie Robinson odpaloval svůj první home run v All Star hře. Ale v polovině prosince 1997, když se jeden pozorovatel toulal podél zavlažovací nádrže blízko Nogales v Arizoně, tak si všiml zvláštního ptáka a ihned to oznámil místní pobočce Macicopa Audubon ve Phenixu.
Pobočka okamžitě vyvěsila novinku na internet a Tucson Rare Bird Alert zvěřejnil tuto zprávu na svém nonstop telefoním čísle. Nort American Rare Bird Alert v Houstonu ihned začal obvolávat registrované uživatele. Sandy Komito, který byl toho času ve svém domě ve Fair Lawn ve státě New Jersey vzdálen 2 400 mil ihned zvedl telefon. Tak ve vteřině dostal zprávu o velmi vzácném tyranovi středoamerickém, který má velmi vysoký status. Bylo rozhodnuto!! Svůj Velký rok začne v Nogales. Opustil Dennys a jel přes kopce opuncií a trnitých stromů, až se dostal k bráně do Patagonie do Lake State Park.
Hlídka Rangers ho pozdravila a zastavila na hranicích parku.
„Pět dolarů, prosím,“ řekl člen Rangers Komitovi.
Komito už utratil stovky dolarů, jen aby se sem dostal. Pronájem auta, hotely, letenky, to všechno ho stálo nemalé peníze. Pracoval ale jako kontrolor v New Jersey dost dlouho, aby si dovedl na tyto věci ušetřit. Snažil se a šplhal po firemním žebříčku výš a výš.
Oh, jsem jen amatérský ornitolog odvětil rangerovi. Snažím se tu jen najít rychle jeden ptačí druh. Zdržím se pouhých 10 minut, snažil se využít pravidla 15ti minut, kdy se nemusí vstup do parku zaplatit. Ranger se zájmem sledoval jeho vyjednávání. Komito nebyl zdaleka první, kdo zkoušel dnes vyjednávat a většinou to na rangera nefungovalo, ale Komito byl zdatný řečník a ranger si jeho snahu opravdu přes únavu, kterou už cítil, užíval. Taky tu dnes Komito zvítězil. Ranger mávl rukou a pustil Komita do parku.
Z webu si Komito stáhnul přesné instrukce, kde ptáka najít: „Zahněte doprava na úpatí kopce a projděte skrz kemp. Tam, kde se cesta otáčí, je čelo stezky a místo pro asi čtyři zaparkovaná auta. Zaparkujte zde a jděte asi třetinu míle. Na levé straně je jezero a vrby. Pták je obvykle na pravé straně trnitého stromu.“
Komito byl značně nervózní, vždy jezdil v luxusním autě, podle kterého ho všichni poznali a dokonce mu přezdívali Holub a poznali ho, už když přijížděl. Teď tomu bylo jinak. Vzhledem k financím vyměnil svého Lincolna za auto střední velikosti a zdálo se mu dost nepohodlné a na poslední chvíli ještě přemýšlel o jiných autech, ale nebyl si jistý, jestli má změnit i značku? I když na tom vlastně zas tak nezáleželo, protože cesta byla o ptácích a sova zůstala sovou, ať přijel v čemkoliv a tak se snažil nakonec šetřit co nejvíce, aby viděl co nejvíc! Ale přece jen přes to všechno, byl svět zvědavý na Komita jen ve fordu Taurus?
Když se dostal na místo, nastaly další komplikace. Všechna čtyři parkovací místa byla obsazena. Další auta trůnila i podél úzkého ramene cesty v parku. Ostatní měla výmluvné samolepky: Sacramento Audubon, Tucson Audubon. Komito rychle přemýšlel: Jedu pozdě? Stále doufám, že ne, je tu ještě tolik aut. Cesta, kterou se vydal, ani cestu zas tak moc nepřipomínala, vypadala jen jako udusaná tráva od dobytka a stejně tak smrděla. Ani vlhovci, kteří pobíhají skrz křoví, Komita dnes nezajimají. Myslí jen na jeden ptačí druh, jenž je cílem celého cestování – tyrana středoamerického.
Tři sta yardů nahoře na cestě dva muži chodí křížem krážem okolo trnitého stromu. Vypadali, jako kdyby něco hledali – možná ztracený klobouk, nebo dokonce nějakou květinu či motýla. Komito však tuší, co hledají.
„Viděli jste ptáka?“ volal na ně.
„Ne,“ odpověděl jeden z nich. Tohle se Komitovi vždy líbilo. V ostružiní arizonské pouště našel naprosto cizí lidi, nikdy se neviděli, přesto ihned oba pochopili, co otázkou myslí a ihned si všichni tři rozuměli.
Ačkoliv soutěž Velký rok byla silně konkurenční, Komito vždy preferoval připojit se k houfu dalších birdwatcherů honících se za vzácnými druhy. Jistě, práce v davu znamenala, že mnoho lidí si pak připsalo do svého birdlistu stejný druh ptáka. Ale pro Komita byli tito lidé víc než jen ornitologové. Byli svědci jeho pozorování. Nejlepší ornitologové se sledují navzájem celá léta a mnozí se mezi sebou podezírají z větších, či menších podvodů a podvůdků co se týče viděných či neviděných druhů. Pokušení bývá často velké. Zejména při těsných výsledcích, protože více pozorovatelů mělo prakticky stejná čísla. Během Velkého roku Komito neměl ani čas číst všechny záznamy ostatních birdwatcherů, jelikož se soustředil a zaměřil jen na svůj vlastní rekord. V soutěži postavené na důvěře, věrohodnosti to bylo jako s panenstvím – mohlo být ztraceno jen jednou. Komito však chtěl víc než rekord ve Velkém roku. Chtěl rekord, který by byl neprůstřelný, nezpochybnitelný. Nahoře na stezce další ornitologové hledali v křoví. Poznal je hned.
Dr. Michael Austin byl praktický lékař, který se před pár lety přestěhoval z rodného Ontaria do Jižního Texasu, aby se snadněji dostal k vzácným ptákům. Jeho strategie byla jednoduchá: Vidět co nejvíce ptáků. Zatímco Komito teprve pozoroval při své snídani v Dennys východ slunce, Austin již byl v terénu a hledal tyrana středoamerického. Dalším nadšencem do ptáků byl známý ornitolog, který pávě procházel křovím, Dr. Craig Roberts, pohotovostní lékař z Tillamook, v Oregonu. Robert byl aktivní muž, který strávil hodiny a hodiny přehráváním ptačích hlasů a dokázal o tom každému dlouho vyprávět. Když si z něho tropil Komito žerty pro jeho zálibu v poslechu hlasů, Robert vždy jen obrátil oči v sloup.
Za keřem Komito uviděl dalšího birdwatchera, jak vytahuje parabolu z plexiskla, která měla zesílít vzdálené hlasy ptáků. Zatím však bez valného úspěchu. Komito zaklonil hlavu, aby prozkoumal vysoké větve trnitého keře nad hlavou. Byl zvyklý mít zakloněný krk, když pátral po ptácích v korunách stromů. Ornitologové tento zvláštní stav znají jako tzv. krk pěnice – protože tráví přiliš mnoho času pohledem nahoru do korun stromů na míhající se zpěvné ptáky.
Náhle někdo zařval, “mám tyrana, vidím ho!”
Komito se rozběhl, běžel, až mu dalekohled bouchal do hrudi. Co když už odletěl? Jeho mezikontinentalní lov bude v čudu! Sevřelo se mu hrdlo a zrychlil. Nyní byl blízko. Zpomalil. Poslední věc, kterou by chtěl, by bylo vyplašit ho. Lapal po dechu, potil se, bušilo mu srdce, opatrně se postavil na špičky nohou a rozhlížel se. 20 stop před Komitem byl Craig Robert. 20 stop před Robertem trůnil nějaký šedivý pták, který se vrhl do houští. Komito se rychle postavil tak, aby měl slunce za zády a zvedl dalekohled. Znal Roberta, dokázal určit dobře vzácné druhy, a tak bylo nepravděpodobné, že by nepoznal tyrana. Tyran středoamerický vypadal podobně jako lejsek luční s popelavým hrdlem, který je mnohem běžnější. Stejně tak jako policajt při sledování podezřelého, Komito spěšně hledá rozlišovací rysy – hnědší obličej, kulatější hlavu, kratší zobák, žlutší břicho.
Potom pták zazpíval.
“Wheek, wheek” ozvalo se.
Zpěv rozhodl. Komito popadl svůj Nikon z batohu a spěšně udělal tucet snímků.
Pták byl jeho, měl svědky a měl fotografie. Vytáhl notes o velikosti dlaně a napsal: Tyran středoamerický 1/1/98. Patagonie, Arizona.
Chtělo se mu radostí zakřičet, ale hned si uvědomil, že by tím vyplašil ptáka. Potlačil svoje nadšení. Ustoupil a žasl nad scénou, kterou viděl kolem sebe. Z křoví se vynořilo snad třicet lidí různého věku, každý měl dalekohled zavěšený na krku. Sešly se tu všechny světové známé značky optiky – Leica, Zeiss, Swarowski, Kowa, stejně tak fotoaparáty různých kvalit. Ty bouřlivě cvakaly, občas se mihl i blesk, jak se každý snažil pořídit fotografii tyrana středoamerického. A pták si to zatím užíval... měl své vlastní papparazzi.
Ihned si ale uvědomil i tu ironii. Pohraniční stráž měla tisíce strážců, aby zabránila migratům z Mexika překročit hranici s USA. A přitom jeden migrant, ne větší než krabička cigaret, jim proklouznul a co víc! Mnoho Američanů ho chtělo na rozdíl od jiných migrantů vidět a ochotně cestovali za ním!!
Mnoho ornitologů zůstalo na lokalitě se vzáným ptákem, vychutnávali si letmé pohledy na takovou raritu a vyměňovali si své staré otřepané příběhy se starými přáteli, navazovali nová přátelství. Ačkoli taková setkání po objevení nového druhu byla jedním z hlavních důvodů pro které Komito měl birdwatching rád, podíval se na hodinky. Sandy Komito věděl, že je teprve konec prvního rána jeho Velkého roku, ale čas plynul rychle. Spěchal zpátky ke svému Fordu Taurus.
Al Levantin
Na tento den čekal Al Levantin mnoho let. Každý nekonečný den trávil v laboratoři mícháním chemických sloučenin, za které společnost získala dva patenty, čekal. Když nalétal sto tisíc mil ročně, aby prodal výrobky své společnosti, čekal. Když se přestěhoval do zámoří, aby po 7 let řídil evropskou divizi pro společnost, čekal. Čekal během týdnů, kdy pracoval 60 hodin a čekal během týdnů, kdy pracoval 80 hodin. Čekal na své dva novorozené chlapce, aby vyrostli v muže a čekal na svou manželku, aby se stala babičkou.
Nyní čekání bylo u konce.
Nastavil budíka na 6 hodin ráno, ale již nespal, ještě než stačil zazvonit budík. Vstal rychle. Díval se oknem z ložnice. Ačkoliv měsíc byl jako malý srpek, bylo dost jasno, aby viděl obrysy lyžařského areálu v Snowmass. Aby nevzbudil ženu, ani nerozsvítil v ložnici světlo, když vstával z postele a přemístil se do kuchyně. Okolo něj byla tma, ale šel jistě, svůj dům dobře znal. I venku byla ještě tma, ale on věděl, kam má dnes namířeno.
Dnes chtěl vyrazit pátrat a překonat severoamerický rekord v pozorování ptáků. Z šatníku popadl svetr a zamířil do kuchyně. S rodinou žil Levantin v luxusním domě. Byl postaven na sedmi akrech podél hřebenu Elk Mountains, blízko Aspenu. Dům byl jedním z těch architektonických zázraků, které objevíte při potulování se po hřebenech Elk Mountains. Už z dálky je z domu cítit rodinné teplo, zázemí a pohodlí, které těm, co v něm bydlí, poskytuje. Chodba a podlaha jídelny byly vyrobeny z hnědého dlažebního kamene, pod kterým je teplovodní topení, takže i v tuhé zimě, jaká panuje v Coloradu, je tu útulno a můžete všude chodit I bez teplých ponožek. Ať se budete pohybovat kdekoliv po domě – na schodišti, předsíni, kanceláři – vždy projdete okolo ohromných oken, která nabízí výhled do kraje. Scenérie nabízízející se za okny každému návštěvníkovi bere dech a každý jen němě zírá na tu nádheru, kterou pohled z okna odkrývá. Stropy jsou vysoké a klenuté s dřevěnými trámy, krb je tak velký, že bylo možno do něj dávat velká nerozštípaná polena. Levantin vešel do kuchyně - podlaha z třešňových prken byla však studená, venku mrzlo, až praštělo. Zapnul si kávovar. Vybudovat tento dům mu trvalo 18 měsíců. O 6 měsíců více než plánoval, ale výsledek stál za to. Dobře ze zkušenosti věděl, že se někdy na některé věci a události vyplácí počkat.
Vzal dalekohled Leicu a šel krytým venkovním průchodem do garáže. V noci nenapadl venku žádný čerstvý sníh. Z nadmořské výšky 9 tisíc stop, ve které se jeho dům nachází, se zdálo, že hvězdy jsou rozsypané po celé obloze a všechny byly na dosah, stačilo jen natáhnout ruce.
Čidlo na konci cesty automaticky otevřelo venkovní bránu, když se jeho Audi přiblížilo. Přidal plyn a otevřenou bránou vyrazil do krajiny. Chtěl být na místě dříve, než slunce bude na pokraji Continental Divide. Vrchní a dolní část údolí spojovala zužující se čtyřproudová dálnice číslo 82. Zatím však byla ztichlá a tonula v šeru, ale Levantina děsilo, že za pár minut bude všechno jinak. Auto za autem, se bude řítit po dálnici s lidmi, kteří pospíchají do práce. Přestože policie okolo zúženého úseku postavila plechové tabule s výstrahou a informací o zúžené silnici, docházelo zde k častým střetům a zácpám.
Levantin tady nechtěl uváznout a tak se jen rychle rozhlédnul po modrém jezeře, jestli neuvidí nějaké kachny. Pak rychle sklouzl pohledem k Missouri a snažil se spočítat jestřáby na větvích jalovce. Došel k číslu 32 a otočil se k návratu.
Včera Levantin organizoval velkou Silvestrovskou party pro své nejbližší známé. Někteří hosté byli unavení a šli spát ještě před západem slunce, ale Marla, Ivana, Donald a Kenedys nešli spát vůbec a místo spánku a odpočinku se vydali k vrcholu. Vystoupali opět na vrchol, do míst, kde Levantin včera organizoval party. Levantin však společně s Ethel, jeho 38 letou ženou v deset večer doma zapli TV a chvíli sledovali silvestrovský program na Times Square v New Yorku. V 23 hodin ale už byli v posteli. A jen tak mohl vyrazit příští den brzo a celou 82. silnici tak mít zatím jen pro sebe. Tam, kde se silnice zatáčela, světlomety zabloudily mimo silnici dolů k řece. V mrazivém ránu z ní stoupala pára. Existovala další místa v Severní Americe – Údolí Rio Grande v Texasu, hory v jihovýchodní Arizoně, Mys May v New Jersey – kde se vyskytovalo tolik ptáků, že se dali doslova chytat a informace byly volně sdílené na internetu. Ale Aspen byl pro ornitologa nezmapované teritorium. U Levantina to bylo takhle. Začal podnikat sám a sám řídil velký concern, a tak se rozhodl, že bude sám pozorovat ptáky. To znamenalo, že Velký rok bude probíhat podle jeho vlastního plánu. Ostatní odstartovali Velký rok v nějaké vyhlášené ornitologické lokalitě a hned na Nový rok začali. Levantin ale trval na tom, že na Nový rok bude se svou ženou. Jiní si najali zkušené průvodce, aby snadněji objevili vzácné druhy. Levantin chtěl všechno najít sám. Další byli závislí na radách zkušených pozorovatelů v různých oblastech, kam se chystali. Levantin spoléhal na svůj vlastní důvtip. Jaký smysl by mělo jít za osobním rekordem ve Velkém roce a jít ho udělat se skupinkou podobně smýšlejících nadšenců, s kterými by jezdil za vzácnými ptačími druhy po celé Americe?
Konečně černá noc přešla do šedé barvy. Poprvé mohl spatřit za svými světlomety červeň říčních zdí a sníh na větvích stromů. Pak uviděl, že ne všechna bílá barva na stromech je sníh. Zpomalil Audi, až zastavil a vytáhl Leiku a přiložil dalekohled k očím. Orel bělohlavý! Levantin se rozzářil. Nebyla to přímo vyložená rarita, určitě existovali ornitologové, kteří by nad ním pokrčili rameny a mávli rukou, protože byl pro ně orel bělohlavý poměrně obyčejný druh, ale Levantin měl radost. Orel bělohlavý na stromě nad The Roaring Fork River ve sněhu a ještě na Nový rok, to byl báječný start. Šero v údolí pomalu ustupovalo dni, který se začal probouzet a s ním i ptáci začali létat. Byla to magická hodina: ve víru řeky skorec šedý, dlask žlutočelý na vršku vrby, káně rudoocasé kroužilo v teplé termice vzduchu - příroda se probouzela. Straka americká, sýkora černohlavá, strnadec zimní. Levantin si hned pečlivě zapisoval všechny ptáky, které dnes ráno viděl. Jen jedny zapsal, přibyly do seznamu další druhy. Lyska americká, čížek žlutý, poštolka pestrá. Uspokojivě přelétel naškrábaná jména v notesu. Vzhlédl od zápisků a uviděl dřemlíka a zapsal ho také. Venku poletoval datel zlatý. Ptáci přilétávali rychleji, než stihl psát.
Přestal psát.
Všechno, co v tom muži, který byl 40 let ztělesnením vášně, bylo najednou naplněné tady v Roaring Fork River.
Levantin byl volný.

V Aspenu žili dvě komunity lidí – v horním a dolním údolí. Horní údolí bylo rozčleněno na Snowmass, Ajax, Highlands a Buttermilk a místí veškerý svůj čas trávili lyžováním a nakupováním. Zatím co si turisté užívali, oni vydělávali. Tradovalo se, že tu vládne turistika, ale pravda byla, že trh ovládali nemovitosti a věděl to každý, kdo tu skutečně bydlel. Průměrný dům tu stál víc než 3 mil. dolarů. Právě zde se točily peníze, protože zhruba každý desátý člověk obchodoval s nemovitostmi. Dokonce jejich vliv byl tak velký, že se obchodníci stěžovali na nedostatek místa na ulicích. Pravidlem bylo, že někdo koupil 3 milionový dům, ten zboural, aby mohl na jeho místě postavit 4 milionový.
Byla jasné, že kvůli tomu bude potřeba hodně pracovní sily a tak zde skončilo mnoho dělnických rodin z Mexika. I přes to, že jejich průměrný měsíční plat byl 1200 dolarů, za rok práce si nemohli dovolit koupit tak drahý dům v této lokalitě. Proto se místní obchodníci dohodli, že koupí řanč a vybudují zde řadové domy pro tyto dělníky a s průměrnu cenou od 260 - 400 000 dolarů. A tak pozemek, na kterém stál ranč, za chvíli sdíleli farmáři, elektrikáři, stavební dělnící a ještě zde zbylo místo pro karavany. Vznikl ale nový problém. Byla to 160mil dlouhá cesta za prací.
Horní a dolní část Aspenu spojovala jenom dálnice 82. Právě toho se Levantin obával. Během krátké chvíli se na této cestě vytvořila zácpa právě kvůli všem dělníkům, co jeli do práce. Auta byly tak blízko u sebe, že se téměř jejich nárazníky dotýkaly. A tak se tato cesta změnila na špinavé a přeplněné místo. Rychle přeletěl pohledem modré vody jezera a uviděl pár kachen. Když se podíval výš, zacílil dalekohled a uviděl množství nových ptáků. Nasbíral tak 32 nových druhů, než zamířil domů.
Přímo tady před budovou bowlingu El Jebowl, kde jak hlásá jejich slogan“ Dá se tu zažít hodně zábavy, aniž byste se museli zouvat“, kde si princezna Diana dala kdysi schůzku s princi Harrym a Williamem, byla dopravní situlace nejhorší. Křižovaly se tu všechny odbočky a vedlejší silničky byly ucpané turisty. Proto se Levantin musel více soustředit na řízení svého Audi, než přemýšlet o ptácích a svém Velkém roce.
Po čase ale přesto dojel do zátoky Woody Creek. Když dorazil na místo, měl pocit, že čas se proti němu spiknul. 25 mílová cesta z domova se mu tentokrát zdále nekonečně dlouhá. Velmi dobře ale věděl, že ta nejlepší část dne ho dnes ještě čeká. Uvědomil si, že nechce závodit s časem, ale že si chce všechno pořádně a důkladně užít.
V 10:30 si Levantin nasadil na levou botu protiskluzný nástavec, aby mu neklouzaly boty na ledovci. Byl to jeho starý trik, jak ušetřit pár minut. V klidu si na levou botu nasadil nástavec a pravou nechal volnou. Tu používal v autě na brzdu a plyn. Zledovatělá cesta byla náročná, i když nebyla pokryta celistvou vrstvou ledu, přesto mu zmrzlé ostrůvky ledové pokrývky na cestě dávaly zabrat. Ve finále si musel ale nástavec nasadit i na pravou botu, aby se vůbec dostal přes parkoviště k autu. Řízení pak bylo velmi náročné, ale vydržel to, aby je pak zase nemusel nazouvat a ušetřilo mu to zase pár minut při chůzi zledovatělým parkovištěm. Na úpatí kopce Fanny Hill si všechno pod sněhovou pokrývkou žilo svým vlastním životem. Celou rozmanitost zdejších druhů měl jako na dlani... scenérii dotvářela zima svými barvami. Jen on moc nezapadal do této zimní krásy. Jeho černé kalhoty a jednoduchý teplý modrý kabát doplňoval jen dalekohled na jeho krku.
Levantin většinou překypoval nadšením skauta, ale lyže ho nadchly ješte víc. Nelíbilo se mu jezdit na vleku sám. Miloval příběhy, vyprávět je, ale i poslouchat a jízda nahoru s cizincem byla skvělým způsobem, jak si dopřát jednu ze svých oblíbených radostí. Užíval si setkání s novými lidmi natolik, že poté, co se stal prezidentem 8 miliardové společnosti, stále dobrovolně pracoval na úpatí lyžařského areálu jako obsluha vleku. Vtipkoval s každým. Konverzaci s mladými dámami začínal slovy: “Jsem starý muž. Nemůžu s vámi flirtovat.” Bylo mu 66 let, ale často byl obviněn ze lhaní o svém věku. S růžovými tvářemi od zimy, břidlicově modrýma očima a ramenama, které ještě obalovaly nějaké svaly, vypadal na 50 let. Jednal na 30. Měl velké charisma.
Lyžování a ornitologie byly dvě věci, které Levantin v Coloradu miloval nejvíce. To je důvod, proč, když před měsím plánoval tento den, se rozhodl, že se stane prvním ornitologem v historii, který zahájí Velký rok na lyžích. Do pekla s tím, co říkali všichni ostatní o tom, jak by Velký rok měl být proveden. On se rozhodl, že to udělá po svém. V půli cesty nahoru, jak lyžaři klouzali z výtahu Fanny Hill, obsluha vleků lyžařského areálu dávala zdarma sušenky. Levantin si jedny vzal a čekal. Měl plán. Stačilo by, aby se něco pohnulo v osikách a už zbystřil. Ořešník americký, šedé tělo s výraznými černými křídly, se snesl na sníh, aby si nabral drobky sušenek. Levantin se usmál. Pokud jste neznali ta správná místa, mohli býti ořešníci těžkými druhy, abyste je v zimě našli. Levantin ptáka vyfotografoval a naskočil do sousedního Coney Glade výtahu. Přímo dole byla Spider Sabich Ski Racing Arena pojmenováná po olympijském lyžaři, kterého zastřelila jeho milenka Claudine Longet v sedmdesátých letech. Longet byla potrestána za svůj kriminální čin jen 30 dny ve speciálně upravené vězeňské cele v Aspenu, pak utekla se svým ženatým obhájcem a stala se terčem nekonečných skečí v Saturday Night Live.
Jízda výtahem na horu Snowmass trvala 10 minut. Levantin se nemohl dočkat, až vystoupí. Rychle opustil vlek a nasměroval lyže dolů z kopce. Ruce vzhůru, lokty ven, úsměv na tváři a Levantin vystřelil dolů po Max Park. Byl dravým lyžařem, pustil se střemhlav přímo po svahu a vyhazoval jednu zatáčku za druhou. Na čertsvém prašanu zůstávaly za jeho lyžemi jen klikata cesta lemovaná obloučky vyrytá do sněhu. V jeho stylu nebyla žádná elegance a ladnost - vypadal jako rozkročený hokejový obránce na ledě. Řítil se z kopce dolů rychlostí 45 mil za hodinu, ale snaha o ladnost držet kolena blízko u sebe byla stejně marná, jako snaha slunce prokouknout zkrz olověné mraky. Každý, kdo viděl Levantina jet na lyžích, by rád věděl, jak mohl dostat AARP kartu.
S perfektním načasováním zastavil v horské kavárně v Ullrhofu, zrovna když lyžaři začali nosit své podnosy s obědem ven. Porce prvních dnešních hranolků na restauračním stole byla přesně to, proč Levantin přijel. Zvedl jeden hranolek do výšky a sojka šedá se snesla ze stromu, aby si to vzala z jeho ruky. Levantin původně chtěl strávit půl dne v nějakém divokém lese, dlouhým a namáhavým hledáním tohoto druhu, ale proč by se obtěžoval? Deset tisíc stop nahoře v Colorado Rockies se sojky šedé chovaly, jako kdyby byly rackové na promenádě na Coney Island. Levantin lyžoval kolem sjezdovek v Gwyn’s High Alpine a Café Suzanne, ale viděl jen sojky Stellerovy a sýkory horské. Ačkoliv potřeboval i tyto běžné druhy ptáků, nebyly však těmi, na které myslel. Snowmass byl domovem něčeho lepšího.
Scházel dolů k Adams Avenue, kde měl auto. Konečně se měly vyplatit ty dva roky snahy příprav. Když v minulosti potkal někoho, kdo říkal, že má zájem o ptáky, tak ve finále jeho zájem spočíval v krmení. Stále doufal, že najde někoho, kdo bude sdílet jeho velkou lásku k ptákům. Tady teď chtěl vidět pěnkavici tmavou. Dobří birdwatcheři bažili po pěnkavici tmavé. Přeletává a frustrováná, s šedou korunkou, s hnědou čepičkou. Černorůžová pěnkavice žije většinu roku v těžko přístupných místech v tundře na Aljašce nebo v nejstrmějších suťových polích v Rockies. Ale během některých zim se stovky a stovky pěnkavic tmavých sbíhaly na mnohem přístupnější a pohodlnější svahy Snowmass. Proč tomu tak bylo, nedokázal Levantin říct. Také neuměl vysvětlit, proč v některých zimách se pěnkavice tmavé vůbec neukázaly.
Když bude Levantin důkladně prozkoumávat svoje okolí, tak možná objeví svojí tajnou lokalitu severoamerických stěhovavých ptáků.
Pozorování pěnice růžové si vyžadovalo dost odhodlání a hlavně instinkt. Vždy, když však zkoušel zaostřit svůj dalekohled, jako naschvál se vytratila k někomu do zahrady. Levantin nad tím přemýšlel, vždyť cizí muž s dalekohledem, motající se okolo domu, nahlížející dalekohledem lidem do zahrad, to musí být pro ostatní lidí podivné, až podezřelé. Požádal tedy místní pozorovatelku Lindu Vidal, aby se k němu tady připojila a doufal, že muž se ženou nebudou vypadat tak úchylně. Linda však neměla čas, což se při jeho “štěstí” dalo čekat a zůstal v tom zase sám. Levantin však veděl, kam má jít. Jedna věc však do krásného sněhem pokrytého údolí nezapadla, ale vyčnívala. Byl to hnusný dům Údolí 249 Faraway Road. Okolo domu byla skládka, která dávno přerostla majitelům přes hlavu. Někdo z předchozích majitelů tam postavil krmítko pro ptáky, kterým se pokusil okolí domu aspoň nějak zachránit. Jak Levantin viděl, ať tam teď bydlel kdokoliv, udržoval dnes krmítko na 249 Faraway Road plné slunečnic. Levantin byl ohromen. Napočítal tu 300 pěnic tmavých. Na sněhu se jejich peří třpytila ohromující hrou barev jako letní kolibřici máčení v malinách, ve skořici a hořké čokoládě. Někteří birdwatcheři se snažili celý život najít tři druhy pěnkavice tmavé. Levantin je všechny našel první den ve svém rodném městě. Může být lepší způsob, jak zahájit Velký rok? Levantin znal odpověď už pár měsíců. Tohle ale rozhodlo, rychle vyrazil zpátky domů. Sbalil kufr, políbil ženu na rozloučenou. O čtvrté hodině odpoledne už odstartoval jeho let ze zimního Aspenu na teplé pobřeží jižního Texasu. Sebou si vezl seznam prvních 45 druhů, který viděl v dnešní den. Byl velmi spokojený! Čekal, že to bude dobrý rok.
Greg Miller
Greg Miller seděl sám ve svém bytě. Byl Silvestr a z televize zazníval smích a pop, pop, pop, bouchání zátek od šampaňského. Miller byl příliš smutný na to, aby slavil. O den dříve, 30. prosince jeho rozvod dospěl do finale.
Přestože Miller věděl, že mnoho manželství skončilo u soudu, styděl se. Poznal svoji ženu, když studoval bibli v postgraduálním studiu po studiích na kazatele na Oral Roberts University a slíbil v kostele před bohem a rodinou vydržet s ní v dobrém i zlém. Když jejich láska přecházela v hádky, měl Miller dvě zaměstnání. Věděl o problému, proto opustil své víkendové povinnosti, které vykonával jako pastor pro Voice of Victory World Outreach, kde kázal ve 4 evangelických kostelech po celém Washington, D.C. a ve všední dny se snažil omezit hodiny, které pracoval na softwaru pro Federal Home Loan Mortgage Co. Snažili se se ženou být opět párem a během 4 let byli u 3 manželských poradců. Miller nakonec uvěřil, že našel zdroj jejich problémů: Byl příliš tlustý. Měl 220 liber na jeho pět stop a sedm palců a jeho žena, osobní trenérka fitness a instruktorka aerobicu si na to hodně stěžovala. A tak se Miller rozhodl zachránit své manželství běháním a chtěl začít známým Marine Corps Marathonem. Když začal trénovat, nemohl dokončil ani hodinu aerobicu jeho manželky a běh na jednu míli nepopřicházel vůbec v úvahu. Ale začal pomalu, když se cítil unaven, tak jen šel a postupně na sobě pracoval, až se dostal do bodu, kdy volným klusem uběhl 20 mil bez zastavení. Jeho manželka to ani nikdy nezkoušela. On stále vážil kolem 195 liber bez ohledu na to, jak moc cvičil – nemohl překonat svůj zvyk chodit do McDonaldu – ale přesto se cítil připraven na maraton. V den závodu pršelo. Promokl. Pak klesla teplota. Na 14. míli měl puchýře na obou nohách a mohl sotva jít, natož běžet. Chtěl skončit, ale řekl si, že vydrží. Celé léto se vzdal víkendových školení kvůli běhání, protože chtěl běžet Marine Corps Marathon, aby zachránil své manželství. Běžci ho předbíhali. Trpěl. Skončil za 6 hodin a 3 minuty ve dvakrát pomalejším čase než vítěz. Málokdo zůstal v cíli kromě jeho manželky. Slíbil, že už nikdy maraton nepoběží. Byl stále tlustý a jeho manželství bylo stále rozvráceno.
Jeho žena ani nepřišla k poslednímu jednání u soudu. Miller se přesunul stovky mil daleko do Lusby v Marylandu, kde vzal další softwarovou práci v jaderné elektrárně Calvert Cliffs. Pracoval 10, 12, 14 hodin denně částečně proto, aby zapomněl na probíhající právní kroky a částečně proto, aby se vyhnul domovu. Jeho byt byla bývalá dvojgaráž s posuvnými skleněnými dveřmi, kterými kdysi vjížděla auta. Podlaha byla pokryta připáleným oranžovým kobercem s hrubým vlasem, který nebyl dostatečně silný, aby zabránil rozbití talíře, pokud mu spadl na zem. Ne že by jej ale často používal. Protože sporák ani trouba nefungovala, Miller se stravoval mikrovlným jídlem. Jeho lednička měla mrazící sekci, kam se vešla buď jedna pizza nebo dva Hot Pockets. Jeho váha opět bobtnala. Rozvodem přišel o všechen nábytek, ale jedna stěna jeho ložnice byla pokryta od podlahy ke stropu vybalenými krabicemi. V obývacím pokoji byla jen devatenáctipalcová barevná televize a pohodlné křeslo, ve kterém trávil hodně času.
Nyní byl Silvestr a jeho desetileté manželství oficiálně tento den skončilo. Čtyřicetiletý, sám a bezdětný - tak si nikdy nepředstavoval svůj život. Nemohl přestat o tom přemýšlet. Napadlo ho, že by měl někomu zavolat, ale jeho žena byla pryč, stejně jako jeho přátelé. Jeho rodiče rozvod neschvalovali – no dobrá, jeho otec byl oddaným křesťanem ve městě Amish v Ohio, kde Miller vyrůstal. Miller chtěl, aby se cítil lépe. Televize přenášela party na Times Square. Miller neměl v ledničce šampaňské. Vypnul Dicka Clarka a všechny ty šťastné, milující se páry a usnul v 11 hodin večer.
V práci v jaderné elektrárně byl Miller známý jako Jolt Guy. Okraj jeho kancelářské kóje lemovaly řady prázdných dvacetiuncových lahví jeho oblíbeného nápoje Jolt Cola. Každá lahev se pyšnila tím, že byla naplněna “samým cukrem a dvakrát více kofeinem” než Coke nebo Pepsi. Miller do sebe obrátil nejméně jeden Jolt denně, v opravdu špatných dnech tři a jeho pracovní prostor se stal zámkem s prstencem šedesáti červeno-zlatými věžičkami. Jako nový zaměstnanec v kanceláři s Dilbertem si Miller užíval svůj vnitřní prostor, který byl spouštěčem okamžité konverzace. Bylo těžké ignorovat ironii věží z Joltu v atomové továrně. Občas mu někdo připomněl, že jeho každodenní Jolt obsahuje 3 šálky kávy a to pravděpodobně nebylo moc dobré pro jeho zdraví. Miller neměl rád, když ho někdo upozorňoval na jeho zdraví.
Pravdou bylo, že Miller byl náchylný k hýření. Hodoval a běhal maraton. A teď se propadnul do nejtemnějších hlubin pracovního flámu. Millerovou prací bylo ujistit se, že miliony řádků softwarových kódů byly připraveny pro Y2K. Před lety, když programátoři chtěli napřed vyzkoušet nějaký postup nebo test, vložili jednoduché 00 do strojového kódu. Avšak dnes 00, nebo rok 2000, byl méně než 2 roky pryč. Miller závodil s časem, aby stihl dostat všechny 00s a všechny další Y2K viry před začátkem nového tisíciletí. Tak testoval tisíce řádků kódů a chlastal pár Joltsů.Byla to únavná práce a nesměl si dovolit žádnou chybu: existoval dobrý důvod, proč se jaderné elektrárny staly plakátovým dítkem Y2 děsivých příběhů sdělovacích prostředků. I když Miller často vtipkoval, že neměl žádný život, viděl méně a méně humoru ve svém vlastním životě.
Co ho udržovalo v duševní svěžesti, byli ptáci nebo alespoň myšlenka na ně. Od té doby, co indentifikoval ve věku 3 let prvního ptáka – samičku amerického hohola severního, jeho otec, ornitolog ho učil velmi mnoho – Miller miloval hledat a pozorovat ptáky v jejich přirozeném prostředí. Čas strávený birdwatchingem, byl volný čas, ve kterém on a jeho otec mohli slídit v lesích a mluvit a vracet se domů unaveni, ale nadšeni. V těchto dnech byl Miller většinou však unavený z práce. Vždy měl ale jak dalekohled tak monocular ve svém Fordu Explorer a nikdy neváhal zastavit, aby si ptáka podrobněji prohlédl, pokud se nějaký zajímavý vyskytl v jeho blízkosti. Ovšem, když přišel do své kanceláře bez oken před svítáním a odcházel po západu slunce, nikdy zcela nevěděl, kdy a jak by vlastně mohl vidět nějakého ptáka. Možná tak střemhlavý noční let sovy.
Miller zíral na obrazovku počítače. Více kódů, více skanů, více testů. Pracoval už 14 dní, tento týden 79 hodin sám a nyní byla neděle. Čísla byla rozmazaná. Potřeboval nejméně dalších 6 hodin na testování kódů, ale sotva byl schopen udžet pozornost. Ve skutečnosti ale mohl přemýšlet. Stoupl, vrátil zpět židli a vzal si kabát. Neměl dost času na procházku, ale když by jel dost rychle, mohl by to stihnout. Jeho nutkání bylo tak silné, že skoro zapomněl na svůj Cleveland Indians kloubouk. Urazil půl mile od své kanceláře, aby přehlédl odtok jaderné elektrárny do Chesapeake Bay. Voda v chladicí věži byla o 10 stupňů teplejší než v zálivu a vyhřívala ančovičky. Nad ančovičkami kroužili ptáci. Měli hlad.
Chladící nádrž nebyla zrovna na seznamu ptačích lokalit National Audubon Society jako “horké ornitologické místo”, ale Miller bral, co mohl. Rackové zaječeli. Přiblížil oči do svého dalekohledu blízko, aby měl jasný pohled, ale dost daleko, aby se zabránilo zamlžení optiky z jeho tělesného tepla. V jeho dalekohledu se odehrávalo opravdu velkolepé ptačí divadlo. Pozoroval racka stříbřitého, racka atlantského a racka mořského. Wau!!! Ale tohle? Co je to za druh? Zarazil se. Byl to určitě některý z racků, ale jiný. Měl šedá křídla s tmavými konci a dokonce se mu zdálo, že na hlavě viděl jakýsi černý flek. Že by nedospělý racek atlantský? Ne, byl malý a tvar hlavy taky neseděl. Racek malý? Ne, na něj to bylo zase moc velké! Racek chechtavý? Pfff, jeho nohy byly ale růžové, ne oranžové. Není pochyb: Byl to racek Bonapartův, který má jméno po synovci dobyvatele. Krásný pták, uprostřed Atlantiku, ale nicméně je výzvou, dobře ho rozpoznat. Miller se zastavil. Oddechoval a z hluboka dýchal. Jeho obličej zrudnul napětím. Rozepnul kabát.
O vánocích dostal od bratra knihu o ornitologii, ale Miller ji nacpal do krabice bez mrknutí oka. Měl z knihy strach. Už byl v plném pracovním nasazení. Neměl na nic jiného čas. Vrátil se na firmu ke svému stolu, vyvolal další kód, ale jeho mysl bloudila. Dnes večer najdu tu knihu, řekl sám sobě a prečtu si ji.

Kapitola druhá
Zrození birdwatchera
Pár minut po tom, co jsem se se Sandym Komitem poprvé setkal, už sledoval okolí a hledal ptáky. Vezl mě ve svém milovaném Lincolnu do svého oblíbeného Steakhousu ve čtvrti New Jersey. Když jsme dojeli před restauraci a viděl tu frontu aut a ještě když viděl, že by měl poslíčkovi zaplatit za odvoz svého krásného auta, naštvaly ho dvě věci. K smrti nerad zbytečně čekal a jen velmi nerad svěřoval svoje auto cizí osobě. Sáhnul do přihrádky v autě a vytáhnul značku pro postižené a průkaz ZTP a klidně zaparkoval na místě pro invalidy přímo před restaurací. Byl jsem příliš šokován, abych mu něco řekl. Jen jsem ho pozoroval, jak chodil kolem všech těch vozů nečinně čekajících ve frontě na parkovací službu, snažil jsem se aspoň předstírat kulhání. Komito s rošťáckým úsměvem pozdravil vrchního číšníka. Pochopil jsem jednu základní pravdu: Sandy Komito si nedělal srandu, jak by si někdo mohl myslet. Jeho žena, jak se později ukazálo, měla průkaz pro postižené, protože trpěla chronickou bolestí zad. Ale teď byla mimo město s přáteli. Komitovi přišlo absurdní nabízet vůbec místa s parkovací službou handikepovaným. Proč by lístek na parkovací místo měl zbytečně ležet odkládacího boxu auta jen proto, že jeho manželka byla na dovolené? Je trapné to přiznat, ale Komito mě málem přesvědčil, že bylo OK využít výhodu systému ZTP. Jeho síla přesvědčování byla tak silná. Díval se na mě těma blankytně modrýma očima a mírnil moji vinu svým přesvědčivým hlubokým hlasem a další věc, kterou jsem poznal, dal mi pocit, že je nejdůležitější osobou v celém vesmíru. Pak přišel číšník a Komito si objednal nakrájený salát. A já měl to samé. Nejím salát nasekaný na jednopalcové čtverce. Neznám nikoho, kdo to tak dělá. Ale Komito má svůj vlastní vkus a zjistil jsem, že být s ním je jako řítit se na horské dráze v zábavném parku – je to zábava, dokud Vám není špatně od žaludku. Když Komito seděl u stolu, zdálo se, že se číšníci zdržují déle v naší blízkosti, jen aby zaslechli jeho příběhy, které rád vyprávěl. Byl herec - amatér a byl na to náležitě pyšný. Byl tak drzý jako Oskar Madison a úzkostlivý jako Felix Unger.
Komito byl také ale zábavný i v terénu. Vzal mě na náš první birdwatcherský výlet pár mil od jeho domu do Hackensack Meadowlands, do notoricky známého močálu, plného odpadků a od dob, kdy New York začal růst, tu byl nevyužitý průmyslový potenciál. The Meadowlands bylo prostě úžasné místo. Ptáci se pohybovali všude – vznášející se rybáci, brodící se volavky, bublající střízlici, potápějící se vlaštovky. Avšak Komito byl přesto naštvaný. Před pár lety vláda postavila nóbl skleněnou místnost pro svatby nahoře nad bažinou a nyní technici udržují hladinu vody v těchto přílivových mokřadech uměle vysoko. Pro šťastné nevěsty to znamenalo na svatebních fotografiích spoustu ladných labutí v pozadí. Avšak pro Komita to byl umělý výsměch přírodě. Němé labutě nebyly domorodí ptáci. Chtěl bažinu tak, jak příroda vymyslela – a s bažinami všechny ty plaché bahňáky na mile páchnoucích bahnech.
Když jsem Komitovi řekl, že Hackensack Meadowlands mi strašně smrdí, rozzlobil se. Řekl, že nesmrdí plyn v bažinách, ale skládka, která je přes kopec. Nebo možná Jimmy Hoffa. Prošli jsme pár zákrutů a zatáček po hrázi nad bažinou a našli jsme k našemu překvapení velkou zadržovací nádrž, kterou technici nezaplavili. Byly tam stovky bahňáků, slukovců vrtajících se v blátě jako dvounohé šicí stroje tahající se o šneky, volavek číhajících na ančovičky. Komito se mi pokoušel naučit rozdíl mezi velkým a malým vodoušem, ale pak se stalo něco naprosto alarmujícího. Všichni ti bahňáci se najednou dali na útěk. Stál jsem se spadlou bradou a pozoroval stovky, ne tisíce, letících ptáků z míst, které jsem ani nemohl vidět. Komito ztuhnul. Existuje jen jeden důvod, který může pekelně vyděsit takové množství bahňáků, řekl Komito a je to sokol stěhovavý. Za chvíli se opravdu ukázal na obloze sokol osobně, vrhající se střemhlav dolů na pozdní oběd. Nyní stál Komito s otevřenou pusou jako já. Byl svědkem toho stejného přirozeného jevu tisíckrát před tím, ale stále nedovedl potlačit svůj úžas. Byl jsem nadšený jako malý kluk, ale nechtěl jsem, všimnul, protože pak by si mě jen dobíral. Když jsem se s Gregem setkal v jeho bytě, krabice byly všude. Některé sloužily ke skladování. Ostatní sloužily jako stůl nebo věšák. Věděl jsem, že tu už bydlí měsíce, tudíž nešlo o pozůstatky stěhování. Miller musel vidět můj zmatený a nechápavý pohled, protože mi nabídl vysvětlení: “ Někteří lidé jsou jako desetileté děti, chtějí si stále hrát a povinnosti jsou až na posledním místě. Tak to bylo i s Millerem. Vybalování krabic pro něj byla práce, ale on si chtěl hrát, a tak vzal z vrchní krabice stojan a dalekohled a řekl.
“Pojďme si hrát.”
Millerovo auto se nedávno porouchalo, takže jsme vzali moje pronajaté. Jeli jsme do oblasti s několika lesíky poblíž jeho domu a zaparkovali. Zabouchl jsem dveře na straně řidiče a Miller řekl: “Papežík americký.”
Huh? Kde?
“Tady asi 50 stop tady v této oblasti, u toho vysokého bodláku.” Právě když jsem zvedl dalekohled, Miller zase vyhrkl.
“Střízlík zahradní, támhle. Kardinál červený, v těch dubech. Papežík indigový, přes cestu. Strnadec zpěvný hned vedle něj." Něco se mi zdálo být podezřelé. Miller ani nezvedl svůj dalekohled. Měl dokonalý sluch a poznal každého ptáka v okolí, stačilo, aby zaslechl pár tónů. Chrlil na mne druhy, než si uvědomil, že se snažím zaostřit dalekohled směrem, kterým ukazoval a odkud se ozýval hlas ptáka, abych ho zahlédl. Ale stál trpělivě u mne, dokud jsem se svým dalekohledem konečně nezaměřil na střízlíka, kardinála, papežíka či strnadce, kterého slyšel první. (Papežíka indigového, zářivě modrého v odpoledním slunci, jsem našel sám, děkuji). Co mi znělo jako plain old chip byla pro něj jasná strnádka vrabcovitá. Volal na mne druhy pěnic, které byly pro mne příliš daleko, abych je vůbec viděl v terému a natož je určil. Odložil jsem dalekohled a začal sledovat s údivem Millera. Jeho ucho bylo neuvěřitelné. Určoval jeden hlas za druhým a zastavil se jen v době, kdy byl prostor zahlcen hlukem aut nebo tryskovým letadlem nad námi. Chtěl bych ho vzít na symfonii, jen abych ho viděl vyřešit datum výroby Stradivárek, hrajících houslí na třetím sedadle. Millerovi se snadno dařilo nakazit se nadšením od druhých. Když uviděl můj údiv nad jeho sluchovým určováním ptáků, měl ještě větší radost a trval na tom, že všeho hned necháme, aby mě naučil rozlišit skřípavé bzučení střízlíka bažinného od klábosení střízlíka ostřicového. Byl trpělivý. Byl hravý. Neexistovalo nic, co by ho rozházelo nebo rozčílilo. Byl tím typem chlápka, který byl hodně objímán, aniž by se o to snažil.
Jeho cílem bylo vyždímat ze života každou možnou unci radosti. Jednoho dne jsme přestali s pozorováním a zašli do indické restaurace, kde si objednal z menu nejostřejší jídlo, kuře Vindaloo. Číšník se Millera zeptal, zda si chce určitě objednat tak kořeněné jídlo. Řekl, že ano. Miller mi řekl, že vyrůstal na nemastné a neslané stravě. A teď chtěl všechno, co zmeškal, dohnat. Skutečně, když dostal jídlo, byla to výheň už od pohledu. Jeho oči slzely. Z jeho nosu kapalo. Zakašlal. Na holém čele měl krůpěje potu a jeho tváře zrudly. Upřímně jsem začal mít o něj strach.
“Jsi v pořádku?” Zeptal jsem se.
Sotva mohl mluvit. Pokýval hlavou a vzal si další pálivé sousto.
Viděl jsem, že když Miller něco začal, tak to dokončil.
Pro Al Levantina bylo úkolem držet krok s ním krok.
Přímo před Levantinovým domovem stoupala cesta skoro do výšky 9000m nad mořem. Vzhledem k tomu, že tu měl svůj dům snů, byl zvyklý se pohybovat v takové nadmořské výšce naprosto přirozeně, bez námahy. V první zatáčce zaznamenal hnízdo střízlíka. V druhé byla vlaštovka v díře, kterou tu zanechal datel. Nad hlavou se mu stále míhal salašník horský. Nemohl jsem říci, jestli se Levantin snažil poznat ptáky podle sluchu. Moje srdce bušilo hlasitě jako zvon nezvykle vynaloženou námahou. Den předtím jsme urazili 30 mil, než jsme se dostali na vrchol, který byl naším cílem. Byl jsem po jeho boku celý nesvůj. Byl starší než já, byl starší než můj otec, ale únava na něm vůbec nebyla, na rozdíl ode mne znát.
Konečně jsme dosáhli hřebene hor. Daleko pod námi tající sníh se hrnul dolů do Roaring Fork River. Za námi ostrý vrchol Capitol Peak, vysoký 14 000 stop. V dálce po naší pravé straně byl Aspen, po naší levé straně se zvedal sněhový kužel majestátní hory Sopris. Levantin na tomto místě byl již milionkrát předtím. Přesto se na mne povzbudivě usmál se, jako kdyby to bylo tentokrát poprvé.
S Levantinem to bylo tak: Miloval ptáky, ale ve skutečnosti ale miloval místa, na která ho přivedli. Když strávíte svoji kariéru uvězněni v šedém obleku, lindušky za rozbřesku nad linií lesů jsou pro vás ještě krásnější. Jen v terénu cítil, že žije naplno, pryč z laboratoře, kanceláře. Nemusí být zrovna největší znalec ptáků na světě – stěží identifikoval nějaký ptačí hlas – ale přesto byl zřejmě jedním z nejtemperamentnějších birdwatcherů. Skrz šalvěj na suché louce jsme honili nějaký druh vrabce. Šli jsme blíže, uletěl. Zase jsme se dostali blíže a opět frr. Sledovali jsme vrabce tímto způsobem snad nejméně čtvrt míle. Nikdy jsme se k němu nepříblížili dostatečně, abychom jasně určili, o jaký se jedná druh. V polovině našeho bláznivého pronásledování se začal Levantin smát. Blesklo mi hlavou, že tento muž řídil jednu z největších divizí z největších korporací na světě. S úžasem jsem sledoval, jak pták, který nám stále unikal, dokázal tak úspěšného muže upřímně rozesmát.
Uměl najednou jak mluvit, tak se smát a přitom i když se smál a brblal, přesto mu všichni rozuměli a chápali jeho historky. Al byl přesně tím typem baviče, kterého chce každý mít na své party.
Měl i další zajímavost. Zatímco jsme se snažili doběhnout vrabce v šalvěji, viděl jsem Levantina, jak dělal něco podivného se svým dalekohledem. Dal si pásek na rameno jako kabelku. Ale proč? Řeknu vám příběh, řekl Levantin, což je to, co říkal vždycky, když se chystal tropit žerty sám ze sebe. Jednoho dne se Levantin probudil a cítil, že ho strašně bolí pravá ruka. Sotva s ní mohl pohnout. Nemohl ji sevřít v pěst, nemohl napsat své jméno, nemohl ani nikomu podat ruku. Šel rovnou k lékaři, který měl podezření na mrtvici. Ale testy nic nepotvrdily. Obával se nervosvalového onemocnění. Ačkoliv pro to také nebyl žádný důkaz. Tak Levantina poslali na MRI, kde zjistili poškození jeho C-7 krčního obratle. Lékaři byli zmateni. Utrpěl pacient nějaký úraz páteře? Pak si Levantin vzpomněl: zrovna jel z Philadelpie do Colorada, a jako dobrý ornitolog cestoval třemi různými trasami a po celou dobu měl dalekohled pověšený kolem krku. Levantin našel dokonce příběh v časopise pro ornitology, kde identifikovali tuto nemoc jako binokulární krk.
“Rozumíte!” Vyhrkl Levantin. “Riskoval jsem i ochrnutí, jen abych byl ornitologem.”
V srdci Aspenu, během slunečného dne, Levantin neriskoval, že ho někdo uvidí. Žil ve čtvrti bysnysmenů, kteří byli špičkou ve svém oboru – stačilo mu odbočit doleva na příjezdové cestě a ocitl se přímo pod oknem obrovského sídla mezinárodního publicisty Michaela Eisnera. Levantin byl již starší ale jeho dětská zvědavost ho stále neopouštěla.
V čase oběda v zahradní restauraci jsme Levantin a já sledovali desítky lidí, jak si sedají ke stolům okolo nás. Levantin je okukoval do té doby, dokud něco neupoutalo jeho pozornost. Vzal moje pero a zápisník a poznamenal si:“ Jerry Jones, majitel Dallasských kovbojů.“
Levantin byl tak ohromený, že hned vyrazil k jeho stolu, aby si s ním potřásl rukou. To jsem si pouze myslel. Byl to omyl. Levantin byl zarytý fanoušek Philadelphia Eagles. Vyrazil k němu pouze proto, aby si z něj udělal legraci. I přes to, že Levantin byl velký vtipálek, nezapomínal na slušnost. A tak po svém žertu toho pána poprosil o autogram. Dalo se to čekat. Na rozdíl od Sandyho Komita se oba dva vyhli zbytečným problémům.
Samozřejmě jsem nad nimi přemýšlel. Byli výborní, kapacity v oblasti Velkého roku – Sandy Komito, Greg Miller a Al Levantin. Všichni byli nadšení z birdwatchingu. Ale ať jsem přemýšlel jak jsem přemýšlel, nenapadala mě jediná věc, kterou by podnikatel z New Jersey, “ajťák” z jaderné elektrárny a člen představenstva mamutí korporece mohli mít společnou. Mimo vášně pro ptáky.
Pro Sandyho Komita to začalo vždy u snídaně. Po dobu velké krize jeho otec pracoval v tiskárně za 8 dolarů na hodinu, ale brzo ho vyhodili a matka si musela přivydělávat výrobou klobouků pro dámy, aby měli vůbec co jíst. Komito musel nosit i dámské boxerkové kalhotky, protože trenýrek měli nedostatek a ty, z kterých vyrostl, dostal jeho mladší bratr. Posledních šest měsíců bydleli v přestavěném skladišti na prvním poschodí, protože neměli na nájemné. A pokud by otec nenašel hodně rychle nějakou práci, museli by zase souhlasit s dalšími ústupky, a těch už i tak bylo příliš a Komitova rodina nechtěla, aby se věci ještě dále zhoršovaly. Na Komitova otce se smůla opravdu doslova lepila. Jako rozený Rakušan bojoval v I. světové válce, samozřejmě na straně poražených. Dokonce byl i nějaký čas v zajetí. Pak se přestěhoval do Ameriky s nadějí, že začne zcela od začátku. Teď si ale nemohl dovolit ani párky. Samozřejmě, že pro hrdého muže, kterým jeho otec byl, to bylo strašné a cítil se poraženě a poníženě. Jeho děti si přece zaslouží lepší život, než má on. Jeho dva synové nikdy neměli dost pěnez, aby viděli svět, ale aspoň se o něm něco naučili. Celá rodina se snažila přežít, a aby to šlo lépe a ukrátili si čas, tak každé ráno nad cereáliemi hráli takovou hru. Komitův otec řekl jméno ptáka, pak byla na řadě matka a potom Komito. Jeho bratr byl ještě moc malý, aby se do hry s nimi zapojil. Tak to šlo dokola, až někdo nevěděl a tím vypadl. Tím pádem vítěz vždy vyjmenoval nejvíc ptáků. Proč právě ptáci? To Komito nikdy nezjistil. Jeho otec nikdy nevypadal, že by ho ptáci zajímali víc než třeba savci nebo ryby. Jeho otec ani dokonce nebyl ten typ, co chodí často do přírody, ale každé ráno začínal tuhle hru o ptácích. Rodiče nechávali Komita čas od času vyhrát. To však Komitovi nestačilo. Jednoho dne Komito listoval v nejsilnější knize, kterou doma měli. Byl to slovník. Při listováním narazil na název ptáka, u kterého byl připojený obrázek. Když rodinná hra další den začala, nechal jí zprvu postupovat jako vždy...drozd, holub, kulíšek, vrabec, jestřáb....a tak dále, dokud nebyly všechny známé a lehké názvy vyčerpány, pak si šel pro jistou výhru a zahlásil: kavka
Cože? Řekla matka.
To přece není žádný pták, to jen okecáváš, pravil otec.
Komito hrdě vytasil slovník.
Kavka byl skutečný pták, který se vyskytuje v Evropě, bylo napsané pod obrázkem ve slovníku. Nikdo z rodiny o něm nikdy neslyšel, ale teď to měli černé na bílém, a tak nemohli protestovat. Dokonce ani Komito už jako šestiroční si nedokázal připustit, že by měl prohrát hru o ptácích!
Když si otec našel práci, pracoval často někdy i 6 až 7 dní v týdnu. Ale práce bylo i tak málo, tak museli rodině pomáhat i oba chlapci. V zimě si Komito plánoval, že si vydělá odhrabováním sněhu, protože za každý chodník před obchodem by dostal 25 centů. To byly docela lehce vydělané peníze. Během roku musel bojovat s ostatními dětmi z okolí svého bydliště o svoje místo v metru, kde za čtvrt dolaru čistil boty a doufal, že dostane 10 centů diško. Když měl dobrý den, mohl každou sobotu vydělat i deset dolarů, ale 7,5 dolarů musel dávat rodičům. Měl jen jedno tričko, které pral vždy v noci a doufal, že do rána bude suché.
Brzy se naskytla možnost pracovat jako poslíček pro místní obchody. Doručování zásilek mu mohlo přinést diško 5 centů. Doba ale byla zlá a tak mnozí dospělí předstírali, že nejsou doma, aby mu nemuseli diško dát, když se zásilkou zazvonil. Předpokládali, že nechá zásilku u dveří. Komito se naučil jednoduchý trik. Předstíral, že odchází, zadupal a potichu se vrátil. Fungovalo to téměř dokonale, dvěře se většinou otevřely a Komito, který stál za dveřmi zákazníka překvapil a řekl si o svoje peníze. Jednoho dne se ho žena, která se právě přistěhovala, zeptala, kolik jako poslíček dostává jako odměnu. Komito bez mrknutí oka řekl, že deset centů a taky je dostal. Věděl, že to asi bylo největší diško, které kdy jaký který poslíček v Bronxu dostal. Ten den to byla i jeho jediná zásilka a tak měl i rekord v nejvyšším průměru co se diška týkalo. Už když mu bylo 12 let, naučil se, jak si sehnat práci. Ale už v tom věku věděl, že chce dělat něco jiného. Vadil mu stereotyp. Stále stejné cereálie, stejné tričko, stejné ulice a tím i stejný stres. Ale...musí to tak být? Po čase zjistil, že tráví víc a víc času na jednom místě a tím byl Van Cortland park v Bronxu. Našel tu zvířata, která si mohla chodit z města a do města, jak se jim zachtělo. Nepočítal městské holuby a vrabce, ale myslel tím divoké ptáky. 19. února si do svého zápisníku udělal první poznámku (ten zápisník má do dnes) – berneška velká, kachna divoká a kachna černá.
Jednoho dne, když se Komito toulal po parku, všiml si chlapce, který upřeně sledoval oblohu. Tam je káně rudoocasá říkal mu a ukazuje prstem na oblohu nad jejich hlavama. Komito nic neviděl. Chlapec, který stál vedle nich si z dlaní udělal dalekohled a potvrdil Komitovi přítomnost dravce. Tak vstoupil Sandy Komito nevědomky do nového světa. Do světa ptáků.
Chlapci dali Komitovi typ, aby se přidal v Bronxu ke skautům a Komito rád vstoupil do skautského oddílu. Všichni byli starší než on a všichni se zajímali o divoce žijící zvířata a to nejen v Bronxu, ale i ve volné přírodě. Skauti mu nabídli, že ho naučí rozpoznávat ptáky a tak se Komito naučil poznávat svou první stovku ptáků. A tak se i poprvé zapojil do závodu. Hlad po učení byl tak silný, že chodil do knihovny tak často, až z paměti znal Příručku volně žijících ptáků od Troya Petersona.
Když psal dlouhý sloh na základě svých vědomostí a vlastních zkušeností, jeho učitelka byla nadšená, než si všimla, že je tam až příliš mnoho fotografií. Komito si našetřil svých prvních 30 dolarů z čištění bot a koupil si svůj první dalekohled. Ihned se potom vydal električkou na svou první velkou výpravu do Pelham Bay a odsud jel autobusem a vlakem na pláž v Johanes Beach. Pak cestoval do Pesadily nad řeku Hudson, aby viděl svého prvního sokola. Na jedné z pozemních výprav na Atlantic beach našel v síti mrtvého racka mořského a nemohl ho tam jen tak nechat. Vzal ho domů a neuměle ho vypreparoval a dal si ho nad postel. Lidé na Davidson Avenue se zastavovali a koukali na něj oknem z ulice. Jemu pozornost lidí nevadila a každou noc bez problémů usnul, přestože mu cizí lidé z ulice koukali přes okno do pokoje.
Rodiče o něj měli však strach, Komito se začal rapidně měnit. Hra se jmény ptáků se změnila na hru – Kde je náš syn? Komito se stále někde toulal, ale protože stále nosil dobré známky ze školy a ani nezanedbával brigády a domů nosil peníze, nechávali ho rodiče zatím na pokoji. Jen se jeho matce nelíbila lebka racka, která stále vévodila v jeho pokoji.
Brzy Komito začal cítit, že oblast okolo New Yorku už nestačí k naplnění jeho vášně. Jednoho dne, to už mu bylo 16 let, někdy okolo léta četl o Islandu a jeho pobřeží. Stejně tak ho silně zaujaly informace o pobřeží Maine. On a jeho kamarád rybář se vydali na sever. Byla z toho třídenní cesta na Rockland. Na místo dorazili po druhé hodině odpoledne. Původní záměr jít do hotelu ztroskotal na nedostatku peněz, a tak rozložili svoje spacáky pod skalní převis, kde se tito dva puberťáci pokoušeli zahřát. Během několika minut je noční strážník nahlásil hlídce a ještě nebylo ani půl sedmé večer a už se museli hladoví chlapci přesunout o dalších 30 mil na místo, které nikomu nepatřilo. Vůbec si nebyli jistí, jestli tady najdou to, co hledají a stále se báli, že je vyženou další pobřežní hlídky. Byla to sázka do loterie, buď tu budou jako v ptačím ráji, nebo se vrátí strašně zklamaní. Komito se obával nezdaru, ale vzápětí viděl svoje první přímořské druhy. Přímořská hlídka, která je nenedlouho objevila, byla překvapená, myslela, že narazila na Toma Sawyera a Huckleberryho Finna, kteří přijeli z Bronxu. Chlapci nadšeně mluvili o důvodu své návštěvy – pozorování ptáků, a tak je hlídka nechala přespat v chatrči nedaleko majáku. Během první noci Komito uslyšel tajemný zvuk, vyšel ven, aby se rozhlédl, do temene mu narazil buřňáček dlouhokřídlý a v bezvědomí mu padl k nohám. Za této situace si vzpomenul na otce, který mu vysvětloval, jak si tito ptáci bouřky užívají. Není to pro ně žádný problém vzhledem k tomu, že jejich rozpětí křídel je 28 palců. Ještě se mu zdálo, že když se pták za pár okamžiků vzpamatoval a pták odletěl, stačil se Komitovi vysmát. Z této výpravy si Komito přinesl poučení, že ani ty nejzajímavější výpravy mu nemusí přinést zadostiučinění a uspokojení. Miloval chodit přírodou, měl svá místa a vychutnával si tyto chvíle. Byl hrdý sám na sebe, že dokáže pozorovat ptáky tak, že o něm ani nevědí. Díky tomu, že se uměl tiše a nenápadně pohybovat v terénu, ho během války v Korei zverbovali do speciálních jednotek a strávil rok a půl vojenským výcvikem v Texasu. Dokázal zužitkovat čas. Ptáci tu byli výborní. Na polích bylo plno trupiálů baltimorských, strnadů, sojek...druhů, o kterých před tím mohl jen číst. Mělo to i stinnou stránku a tou byl posměch ostatních vojáků. Dělali si z něho srandu, že pozorování ptáků je zábava pro slečinky, co se bojí pustit máminy sukně. Komito byl z toho rozmrzelý. Jižní Texas se mu zdál opravdovým ptačím rájem. Kdyby tu žil, bylo by všechno jednodušší, než sem podnikat cesty z Bronxu. Armádu přežil i díky tomu, že měl vždy dalekohled v kapsách svých maskáčů.
V lednu 1957 byl na svatbě kamaráda v Bronxu a na obloze si všiml prvních tažných ptáků. Tam ho ale také zaujala jedna z kamarádek a hned ji začal bavit svými příběhy, kterými ji rozesmál. Pozval ji na svatbu svého dalšího kamaráda, která byla příští sobotu v Manhattanu. Když přijeli na místo, zjistili, že svatba je až další den. Vyrazili tedy do města. Komito neměl na velkou večeři peníze, a tak vzal kamarádku do čínské restaurace na rizoto. Ona ho považovala za velice upřímného a vtipného. Její přátelé si už Komitem tak jistí nebyli. Komito byl až příliš upřímný a to nebylo vždycky pro všechny příjemné. Jeden z nich – Dale Carnegi poznamenal: Trochu Komita znám, patří k lidem, co se nikdy nevzdávají a umí si poradit. Ona však byla ztracená, muž, který věčně pozoruje okolí a věří svým očím, ji nikdy nemůže nudit. Zamilovala se dříve, než si to uvědomila. O šest měsíců později se s Komitem vzali.
Pokoušel se navštěvovat večerní školu, ale brzo zjistil, že to není nic pro něj. Příliš pomalé a nudné učení a žádná praxe. Vyzkoušel pracovat pro zásobovací společnost a během tří let se vypracoval na prodejce číslo jedna. Zažádal o zvýšení platu, ale firma to odmítla. Dokonce mu šéf řekl, že pokud se mu to nelíbí, může jít...a tak Komito šel. Protože pracoval ve stavebnictní, začal ve své garáži v New Jersey začal michat vlastní tmely a epoxidy. Objednal 10 tun štěrku a písku a materiál, který potřeboval a nechal je složit na příjezdovou cestu, jinou možnost neměl. Sousedé si začali stěžovat a když už jejich „obtěžování“ začalo být neúnosné, začernil okna v garáži a zamkl se tam. Denně pracoval od 6 ráno do 11 večer a tak se pomalu zrodila společnost Industrial Resurfacing. Mohl mít i svého prvního partnera, ale ve finále by to byl stejně on, kdo by obtelefonovával potencionální zákazníky, sháněl zakázky, on hledal sklady a vyřizoval objednávky v okolí Conecticutu a New Jersey. Komito proto spojení společností odmítl, nic by tím nezískal. Odmítal uplácet klienty večeřemi a pozvánkami na akce, bylo to příliž drahé. V New Jersey vládla korupce politiků, ale on jim odmítal platit. Jeden podnikatel mu řekl, Komito, bez úplatků to dneska nejde... Komito mu odpověděl: ti, co tomu věří, nemají v sobě žádnou poctivost a kašlal na ty kecy. Komitovi odmítl zákazník zaplatit 2 400dolarů za fakturu. Komito vynaložil přes 13 000 dolarů za právníky, ale dal to tomu bastardovi sežrat. Rád si vždy vybojoval svoji cestu sám. Firma byla jeho hřiště, kde si mohl hrát podle svých pravidel. Psal dopisy a vypracoval se tak, že dokázal napsat 80 slov za minutu. Jeho žena mu pomáhala, kde to šlo, a tak Komito neustále zvyšoval její objem práce. Jednou udělala chybu a dala nesprávnou známku. To Komita rozčílilo, vždyt přední strana dopisu a známka je to, co zákazník vidí jako první. Byl perfekcionista mezi perfekcionistami. Neustále se staral, byl hlavou rodiny, ale také bohatl. Stále podnikal v průmyslu a užíval si úspěchu. Chtěl být úspěšnější, ale věřil, že všechny lehčí cesty už jsou vyčerpané. Jeden jeho obor podnikání byla firma s pokrývači a dlaždiči. Pokrývání střech a podlah byly jedny z nejtěžších prací. Hlavně práce po chemičku u močálů v Meadowlands v srpnu. Nic pro slečinky. Jednoho dne se mu přihlásil dvojmetrový hráč rugby na brigádu, aby se mimo sezónu udržel ve formě. Vydržel den! Nejdříve zaměstnával místní pokrývače, ale frustrovaly ho jejich nečekané absence. Potřeboval spolehlivé lidi, ale nikdo takový nechtěl dělat tak špinavou a namáhavou práci a tak začal najímat latinské američany. Netrvalo dlouho a všichni u něj mluvili španělsky s přízvukem z Bronxu. Zaměstnával je po celých 12 měsíců a dostali tolik přesčasů, kolik jich zvládli. Určitou část roku chodil s dalekohledem po střechách budov, na kterých pracovali, aby mohl pozorovat tahy ptáků. Někdy si všiml, že s ním pozorují ptáky i jeho zaměstnanci. Pozoroval tahy pobřežních druhů a obvykle stihl ve stejném čase i zařizovat obchody. Komito obchod miloval. Vždy si proklepl 100 lidí, než ho jeden zaujal tak, aby si ho najal. Nikdo nebyl vytrvalejší než Komito. Jeho moto znělo – Váš obchod začíná prvním NE. Poslal měsíčně tisíc dopisů a doufal, že se vrátí 20 odpovědí. Prodával a nabízel to co ostatní velkosklady, ale vždy dokázal obměkčit i toho nejdrsnějšího továrníka. A jeho tajná smrtící zbraň?? Groteskní humor!
Když mu manažer prodeje dlouho neotvíral, zvonil Komito tak dlouho, dokud dotyčný nevystrčil hlavu ven.
„Co chcete?“ odsekl.
„Máte problém se střechou a ani o tom ještě nevíte..“ zakřičel Komito, „dovolte mi ukázat, kde váš problém je.“
„Nic nekupuju!“ zakřičel.
„A víte, že bych chtěl mít sto zákazníků, jako jste vy?“
„Sto jako já?? A proč??“
„No protože už jsem jich měl tisíc takových, ale sto by mi jich docela jistě stačilo“.
Manažera jeho odpověď tak rozhodila, že ho pustil dál a nechal ho pracovat.
Komito miloval, když dokázal vyvést lidi z míry. Věděl, že si ho tak snáze zapamatují. Když přišel do kanceláře a uviděl na stole položenou fotku z golfu ihned se zeptal:
„Hrajete tenis?“
Muže s rybami se ptal na klasický lov a toho s lodí pro změnu na tenis. Komito čekal vždy na jejich reakci. Čím víc je rozhodil, tím lépe, snažil se zaujmout...možná si ho lépe zapamatují. Byl velký worhokolik z Bronxu, ale stále nade vše miloval ptáky. Na začátku 80. let se za nimi vypravil. Po dobu jeho víkendových cest na pobřeží Jersey a Jamaica bay, nebo Cape May se stal expertem na severovýchodní druhy. Vzal Bobbyo a jejich tři děti na výlet na Floridu a do Arizony a seznamil je s místním ptactvem.
Všechny tyto zkušenosti ho posunuly mezi Top 10 pozorovatelů. Chtěl ale pozorovat ptáky po celý rok, sledovat je od námluv, přes páření, stavbu hnízda.....
Všichni špičkoví pozorovatelé se jevili jako členové jedné komunity, kam ale Komito nepatřil. Dostalo ho, když propásl volavku pobřežní – vzácný euroasijský druh. Nic o tom nevěděl, dokud nečetl v New York Times článek, který však vyšel dávno po tom, co odletěla poslední volavka. Měl peníze, ale neměl nápad. Ale potkalo ho štěstí. Právě ve chvíli, kdy ptáci zastínili podnikání v jeho osobních prioritách, podnikavý birder Bob Odear našel nový způsob informování! Začal provozovat první severoamerický „alarm vzácných ptáků“. Poprvé si mohli pozorovatelé zaplatit za upozornění na polohu a směr vzácných pozorování. Byla to revoluce. Před NARBA špičkoví birdeři trávili desítky let zdokonalováním podobných aktuálních informací, které by upozorňovaly na zajimavé druhy. Dalo to hodně práce.
S NARBA byly záznamy o pozorování na prodej jako jakékoliv jiné zboží. Komito peníze měl, ale ten systém mu moc neseděl, bylo to prostě jako v práci...chtěl si vše dělat po svém. NARBA znamelala, že už to není jen o amatérském pozorování. Byl nespokojený, ale přesto NARBA využival.
S horkou informací v rukou Komito pozoroval tak, jako pracoval. Neúnavně a naplno.
NARBA znamenala, že už to není jen o pozorování. Banakit jamajský se ukázal v několika zahradách na Floridě – Komito tam byl. Sovice krahujcová se usadila v Mineapolis a Komito cestoval sněhovými závějemi, aby ji viděl. Viděl i kavku, svého „starého parťáka“ z rodinné hry na nočním přeletu v Nantuckete. Děti mezi tím vyrostly, podnikání bylo stabilní a žena štastná. Z úspěšného podnikatele se stal úspěšný birdwatcher.
Greg Miller vyrostl v kraji mimo město. Vesnička Holmes v Ohiu byla největší kolonií Amišů, kteří se řídili Biblí – Nemilujte celý svět, ani to, co je v něm... Jan 2:15. Pro jeho 15 000 sousedů to znamenalo žádná auta, žádná elektřina, nic, čím by vybočili z davu. Amišská děvčata ve škole nenosila žádné šperky ani účesy. Vlasy byly buď v culíku, nebo ukryté v šátku. Kolena vždy skrývala pod nevýraznými pastelovými šaty. Chlapci nosili košile a kalhoty, žádná trička nebo džíny. Nesmáli se, a odpovídali ano madam, ne madam, přesně podle Bible Exodus 20:4 – Nebudeš nikomu upírat jeho důstojnost jeho nepravým obrazem. Proto ve třídě nebyly žádné fotografie.
Díky převdládajícímu náboženství v Holmes nebyla žádná kina, bowlingové haly a obchody neměly v neděli otevřeno. Střední škola neměla žádný fotbalový team. Restaurace nepodávaly alkohol, mladé páry se nedržely za ruce. I když polovina polulace v Holmes Country byla Amiši, Millerovi ne. Patřili k sesterskému náboženství Mennonitů. Měli pomalu stejné hodnoty, ale akceptovali moderní život a Bibli. Mennoniti měli auta místo vozů s koňmi, nosili lewisky, používali počítače, ale přesto si ponechali některé společenské zásady.
Miller byl v prvním ročníku střední školy, když mu nevěřící žák nabídl cigaretu. Odmítl jí. Nikdy před tím se s ničím podobným nesetkal. Protože na Hilandské střední byl tanec zakázán, maturitní ples se tam težko organizoval. Vždy se slavilo tak, že každý něco nachystal, někdo polévku, jiný přípitky, někdo hlavní chod a někdo závěrečný desert. Svět odříkání řekl milosrdné Ano koláčům. Byly tam vždy koláče všech možných druhů. Jablkové, skořicové, rebarborové, třešňové....prostě ze všeho, co se dalo dát na koláč. Obyvatelé Holmes Country se nikdy nevychloubali, ale rádi mluvili o výhodách života v „hlavním městě koláčů“. Nikdo jim nic nevyčítal, že by se chlubili, bylo to prostě tak. Jak se narodilo sousedům dítě, dali rodině koláč na oslavu. Když byla těžká noc u dobytka v chlévě? Koláč od sousedů potěšil celou rodinu. Ztratil se pes? Dostali jste koláč, abyste zahnali smutek. Všechno to obdarovávání koláči stmelovalo komunitu, ale dávalo zabrat místním doktorům. Jeden zlozvyk krajem vládnul a to bylo přejídání. Skoro všichni tu měli nadváhu. Nedělní večeře po mši to byla rodinná událost. Mnoho bramborové kaše, hodně omáčky, domácího chleba, masa a samozřejmě koláčů. Millerova rodina ctila jídlo.
Váha bylo to jedinné, co se s Holmes Country měnilo. Místní si pochvalovali, že jsou oázou chránící se před změnami. Nejpřevratnější názory, které tu panovaly, se týkaly 1. Světové války. Když se všechno německé začalo považovat za nepatriotní, tak se nejbližší město k nim z Berlína přejmenovalo na Bernil. V 60. létech to bylo tabu jak sex, drogy a rock n roll. 60mil odsud na Kent State University se pořádaly protesty proti válce ve Vietnamu. Ale hlavní téma této komunity bylo, jestli je, nebo není správné v sobotu v kostele používat varhany – protože produkovaly hudbu. Pravidla kostela hudbu zakazovala, vedly se o tom sáhodlouhé diskuze. Na konec se dohodli, že budou varhany používat pouze při zpěvu, ale ne při samotné mši. Mnoho z nás by řeklo, že je to příliš upjatý a nudný život, ale Miller ho trpělivě snášel. Když byl malý, tak si stěžoval, že nemají Mc Donalds, ale jak dospíval, začal to brát jinak a nevadilo mu to tak.
Byl rád, že tu není násilí a ani zločin, žádná korupce. Děti si mohly hrát samy venku kdykoliv se jim zachtělo a nikomu nepřipadalo divné, že jde malý chlapec sám městem, aby si někde našel lepší kopec na sáňkování. Dobře veděl, že si lidé dělají z Amišů srandu, že všichni nosí stejné oblečení. Když přišel někam mimo komunitu, viděl skoro všechny s dlouhými vlasy, v moderních zvonových kalhotách, sandálech nebo bosé. Tak kdo je vlastně stejný??
Ke všem byl opravdu tolerantní, to byla jeho odlišnost od ostatních. Jeho o 11 měsíců mladší bratr Brent se narodil jako mentálně retardovaný a byl autuista. Nemohl mluvit, najíst se, obléci a dokonce ani dýchat. Rodina nikdy moc nevěděla, do jaké míry jim Brent rozumí a někteří specialisté dokonce doporučovali, aby ho umístili do ústavu. To ale rodina nikdy nedopustila. Brali ho sebou všude, přestože věděli, že je budou lidé okukovat. Millerovi to prostě ignorovali. Ale když Greg, Ned a jejich nejmladší sestra Ann vyrostli do puberty, stali se k těmto lidem drzejší. Když někdo třeba v restauraci na Brenta zíral, tak se sourozenci dali dohromady, odpočítali do tří a na tři začali najednou na dotyčného přidrzle koukat také. Takto postižené dítě by asi mnohé rodiny rozdělilo, ale Millerovy to ještě víc spojilo. Žili v malém domku na Country road 201 a všechny děti spaly na patrových postelích ve společné místnosti. Neměli moc luxusu, částečně kůli Brentovi, ale i víře a penězům. Ale vždy si našli čas na jeden nenáročný koníček...Greg Miller byl birdwatcher dříve, něž vůbec chápal, co to znamená. Tady je jedna z oblíbených historek rodiny: Když byly Gregovi tři roky, byl na farmě pár mil od domova a naháněl kachny okolo rybníka, zatímco si rodiče užívali krásného počasí. Cestou domů se stavili u souseda a Greg si půjčil jeho dalekohled. Soused se ho ptal – vidíš něco?? A předškolák Greg odpověděl, ano, hohola severního – samičku. Všem to vyrazilo dech. Mimo matky. Znala Grega, byla učitelka a věděla, že její syn je jiný než ostatní. Nikdy jako chlapec neskákal třeba do louží.
V otci Grega se probudil zájem o ptactvo, když vyrostl na farmě pár mil odsud. Během týdne pracoval jako veteřinář a staral se Amišům o dobytek, ovce a koně. Ale volný čas věnoval ptákům. Měl výborný sluch. Doufal, že se mu na jednom rodinném výletě podaří uvidět lesňáčka šedobokého – federálně chráněný ohrožený druh, který byl většinu času na Bahamách, ale krátkou část roku hnízdil v korunách borovic severního Michigenu. Během začátku léta se v severním Michigenu ozýval zpěv alespoň 35 druhů lesňáčkovitých. Některé druhy měly dokonce i 2 různé druhy zpěvu, které dokázal rozpoznat i úplný nováček. Jiné se ovšem rozpoznávaly s obtížemi a musely se rozlišovat drobné detaily. Bylo to stejné, jako určovat druh a typ auta jen podle zvuku motoru. Toho dne však Millerův otec slyšel jeden druh, který nepoznal. Na borovici nedaleko cesty seděl zatím nepopsaný žlutošedý zpěvný pták. Lesňáček šedohřbetý! Kdo z ostatních ptáčkařů dokáže zjistit neznámý druh jen proto, že mu nezní jako 35 ostatních? Miller byl ohromený.
Jen málokdy mohl otec vzít svého nejstaršího syna ven do lesa. Po čase, když se Greg dostal na střední školu, naučil se rozpoznávat ptáky jen pomocí sluchu. Někteří studenti dokázali rozpoznat skladbu Beatles po několika tónech, Greg to dokázal s 35 Midwestskými lesnáčky. Příležitostně dokonce předčil svého učitele, kterým byl otec.
Zatím co otec snažil sledovat ragby v televizi, Greg vytáhl Zlatou příručku ptáků Severní Ameriky a nutil otce, aby ho zkoušel.
Otec musel přečíst některou pasáž o některém druhu, aniž by Greh viděl ilustraci a on musel uhádnout, o jaký druh se jedná. Když to bylo po čase už lehké, stížil si to tím, že mu otec předčítal stále menší část textu. Výzvou pro něho bylo určit druh jen podle několika slov. Nějvyšší stupeň obtižnosti bylo, že otec řekl druh a Greg musel doplnit všechny ostatní druhy, které se na stránce necházeli.
Přestože by raději otec sledoval zápas v televizi, tak synovy rostoucí vědomosti ho zaskočily víc, než když Woody Hayes skoroval v oblaku prachu na 3 yardy.
Jako státní zaměstnanec měl Millerův otec 3 týdny dovolené ročně. V 70. letech si začal volno šetřit a tak každý druhý rok si mohl vybrat 6 týdnů volna. A to byl čas na výpravy za ptáky. Rodiče sbalili svoje čtyři děti do Pontiacu69 a se sbaleným stanem vyrazili na Západ.
Chtěli, aby děti viděly krajinu a starý dobrý Grand Canyon, který znaly jen z filmů.
Když se jim na autě utrhla náprava na Middlespot 101 na Aljašské dálnici, uvízli v divočině 12 dní, když museli čekat na opravu. Jednoho dne jim do stanu strčil hlavu velký hladový medvěd. Otec, jako zkušený veterinář neztratil hlavu a bleskurychle zaútočil na medvědův čumák a zvíře zahnal. Greg byl šokovaný.
Doma v Ohiu si brával dalekohled sebou do školy. Takže hned odpoledne po škole, když vyběhl z autobusu, mohl sledovat les na druhé straně silnice. Ptáci byli to, co hledal a co ho zajímalo. Ostatní děti si pro něj vymyslely pár nelichotivých přezdívek, jako Ptačí mozek, Zobák a podobně. Nejhorší asi byla „slečna Jane Hathaway“ ta švihnutá excentrická pozorovatelka z Beverly Hillbillies. Millerovi to vadilo, ale neřešil to. Když máte bratra, kterému musíte ve 13ti letech měnit stále pleny pochopíte, co je v životě důležité a co ne.
Jeho rodina se víc a víc soustředila na Bibli. Při svých výletech se potkali s mnoha charizmatickými křesťany, kteří věřili v baptismus a Millerovi je přivítali s otevřenou náručí. Každý čtvrtek začali organizovat setkání nad studiem Bible. Sdíleli své znalosti a rodina navštěvovala evangelický kostel mimo komunitu v 30 km vzdáleném Cantne. Když se naplnil čas, Miller se zapsal na filosofickou fakultu v Oklahomě. Bylo to daleko od domova, ale určitě to byla pobožná škola s dobrým hodnocením. Při studiu Bible se Miller naučil číst řecky, ale nebylo to to, co očekával od života. Ukázalo se, že mnoho rodičů poslalo svoje děti do církevní školy ze stejného důvodu, jako jiní poslali děti do školy vojenské. Nevychované děti se tak měly naučit pokoře. Miller byl tak daleko z domova poprvé a k tomu měl spolužáky, kteří byli zapleteni do drog, pili alkohol a holdovali sexu. Miller si dával pozor a držel se stranou všech radovánek. V průběhu Millerova maturitního ročníku oznámila škola svoji vizi 900m vysokého Ježíše a chtěla na ni sbírat peníze. Ředitel školy Roberts se toužil stát slavným léčitelem. Chtěl, aby byla socha vyšší než washingtonský monument a aby přinesla škole slávu. Miller byl touto vizí znechucený. No vlastně jak Miller později zjistil, původní myšlenka byla postavit nemocnici a na to Roberts dostal finance, ale obrovská socha vyvolala skepticismus. I jeho domovské město se začalo měnit. Objevili ho turisté, přibyly obchody a dokonce i první semafor. Někteří starousedlíci říkali, že se cítí jako zvířata v zoo. Po letech s Brentem byl Miller zvyklý na pozornost a když si vydělával na studium, brával rodiny z Clevelandu na amišskou farmu, kde je za 5 dolarů vozil na kočáře. A připomínal jim, odkud pocházejí hamburgery v happy mealu. Miller dokonce začal na částečný úvazek učit v místní škole matematiku a při tom chodil na hodiny programování. Psaní programů bylo trochu jako pozorování ptáků. Vyžadovalo znalosti, zkušenosti i vynalézavost. Miller měl radost z toho, co se naučil a když se pak přestěhoval za první prací v oboru, radoval se i z peněz. Aby zůstal nohama na zemi, zapsal se na hodiny studia bible, kde potkal ženu s takovým zápalem pro cvičení, jako měl on pro ptáky. Ukázala mu, jak si cvičením vypracovat tělo, ale jemu se to zdálo moc agresivní. On ji zase ukázal, jak pozorovat ptáky, ale to se jí zase zdálo nudné. I přesto se do sebe hluboce zamilovali a překonali rozdíly svých zájmů. Na jejich svatbě se netancovalo a nepilo. Přestěhovali se do Washingtonu, protože byl nedostatek cvičitelů i programátorů. Miller byl hrdý, že dokáže i při práci být ještě kazatelem, ale později to prohloubilo jeho bolest z rozchodu. Nedělní obřady byly plné svateb a tak to bylo horší a horší. Jednou večer jedl kuře v restauraci se svým mladším bratrem Nedem. Bavili se o jeho manželství. Ned mu nabídl cigaretu. Miller si potáhnul, ale hned všechno vykašlal, slzel a měl plný nos kouře. Byl však dost silný a neodhodil svoji první cigaretu. Poprvé kouřil. Bylo mu 39 let a byl připraven na něco nového. Ta cigareta byl první krok.
Al Levantin začal s málem a zanedlouho z toho bylo ještě méně. Když mu byly dva roky, opustil ho otec, který pracoval jako podomní prodavač. Levantin s maminou zůstali opuštění v jednopokojovém bytě. Otec slíbil, že bude platit alimenty, ale nikdy to neudělal. Prostě zmizel a nikdo ho nedokázal najít. Během krize opustil matku s batoletem a bez peněz. Kvůli financím začala máma pracovat jako účetní oděvní firmy na Manhattanu. Přestěhovala se i s rodiči do Bronxu. Její rodiče se starali o svoje vnouče, když matka pracovala. Ale když byly Levantinovi čtyři roky, jeho babička zemřela a pár měsíců po ní i dědeček. Maminka neměla na výběr a musela si práci udržet. A tak nechala syna se svačinou a klíčem a on musel do školy chodit sám. Naučil se být samostatný dřív, než se naučil číst. Pro pětiletého kluka čekaly nástrahy všude. Každé ráno v devět musel sám sejít tři patra, přejít Easturn avenue a zabočit na Ps 70. Na rohu byl obchod. A to byl problém. Ve výloze viděl krabici tyčinek. Čokoládové, oříškové, ovocné, všechny pěkně na jednom místě. Se svými spolužáky se vždy chtěli podívat na dno té kouzelné krabice s tyčinkami. Když skončilo vyučování, měl dvě možnosti – věnovat se aritmetice nebo si jít hrát ven. A většinou si šel hrát. Byl vyšší než většina vrstevníků a uměl toho využít v basketbale. Ale měl problém. Neměl svůj míč. Jeho rodina si to nemohla dovolit. A tak se naučil vycházet s těmi, co míč měli. A stal se dobrým basketbalistou. Byl výborný i florballe. Když hráli v blocích okolo 175 a Grand Course, byl známý jako chlapec dvou řek a nikdo na něj neměl. V 6:30 přijel vlak s jeho maminkou. Společně se navečeřeli a šli spát. Spali v oddělených postelích v jedné ložnici. Pro Levantina muži neexistovali. Maminka nikoho nehledala a po otci mu nic nezůstalo. Levantin ani nevěděl, jak jeho otec vypadá. Jednoho dne Levantin uvažoval, že vstoupí ke skautům. To jeho maminku zaujalo. Mohl by tam najít mužský vzor. A také se, mimo jiné, setkávali často a hlavně zadarmo. Levantin se ve skautu změnil. Poprvé slyšel o stanování, lezení, učil se plavat, poznávat hvězdy a minerály. Všechno se odehrávalo v nedalekém okolí Bronxu. Tak jako všechno v jeho životě. Jednou šel navštívit příbuzné v New Jersey a udělal si z toho túru. O životě mimo Bronx mohl jen číst v knihách. A tak četl a snil.
Jednoho dne se nemožné stalo skutečností. Levantin mířil na skautský tábor. Nevěděl, jak je to možné. Levantin neměl peníze a jeho maminka známosti. Bál se chtít po ní vysvětlení. Ale 8 týdnů v létě 1945 strávil v kempu Ranachqua. Bylo to jen 3 hodiny autobusem, ale klidně to mohla být pro něj jiná planeta. V kempu se skautská příručka stávala něčím víc než pouhou knihou. Bylo to poprvé, kdy Levantin strávil noc mimo Bronx. Chodil po cestičkách, plaval v jezeře a spal pod hvězdami. Žádné sirény, žádný křik. Mohl tu střílet z luku dál než házet kamínky na Eastburn avenue. Naučil se základy pozorování. Když přijel na tábor, nikoho neznal. Na konci pobytu měl desítky přátel. Vůbec nechtěl jet zpátky domů. Po návratu byl posedlý pozorováním ptáků. Máminka pracovala v továrně na knihy a tak měl volné večery a čas si krátil naháněním vrabců a lesňáčků v botanické zahradě v Bronxu a Van Cortland Parku. Na střední škole se Levantin zúčastnil svého prvního vánočního pozorování. A zjistil, že tam s ním byla spousta lidí, kteří se o ptáky zajímali. Nebyli to skauti, ale prostě je to bavilo tak jako jeho, pozorovat ptáky, vyhledávat je a určovat. Toulal se kolem města s muži jménem Marshall a Arnold – s těmi samými, ke kterým se na pozorování přidal Komito. Komito bydlel jen míli odtud a chodil do té samé střední školy jen o ročník výš než Levantin. Oba později věřili, že spolu museli pozorovat ptáky už jako děti, ale nemohli si na ty zážitky vzpomenout. Možná to bylo opravdu poprvé, jen se nechali strhnout možností. Levantivovy známky byly dost dobré, aby dostal stipendium. Protože to měl nejblíž domů, studoval na New Yorkské univerzitě fakultu chemie. Pár týdnů po promoci narukoval do armády. 16 měsíců sloužil jako meterolog na Aljašce. Začal se zajímat o život mimo New York. Chtěl získat doktorát z chemie, a proto se zapsal na univerzitu v Kansasu. Všechny ty teorie a filozofie o studentském životě ho doháněly k šílenství. Po roce studií zanechal, ale aspoň se ve 24 letech naučil jezdit na kole. Jako místo svého třetího setkání se ženou z Queensu jménem Ethel navrhl Johnas beach. Myslela si, že ji bere na pláž, aby ji viděl v plavkách. On si však s sebou vzal dalekohled a učil ji pozorovat. Ji zajímal především on, ne ptáci. Vzali se v roce 1959. Pracoval v laboratořích chemického giganta Rohm and Haaas. Jejich slogan byl: Je pár lidí, kteří pro nás pracují, ale jen pár odvětví, kde nepracujeme my. Během prvních dvou let získal dva patenty na ochranné nástřiky autolaků. Byl zapálený do práce, ale chemikálie si vybraly svoji daň. Levantin přišel o čich. Naštěstí si vedení společnosti všimlo jedné jeho vlastnosti – uměl to dobře s chemikáliemi, ale ještě lépe s lidmi. Začali ho posílat na služební cesty za zákazníky. Pracoval dobře, ale ročně najezdil 50 -70 tisíc mil ročně a doma musel nechat ženu se dvěma syny. Celý týden byl pryč, a tak se mu nezdálo být dobrý nápad ještě odjet o víkendu na nějaké pozorování. Snažil se syny učit poznávat ptáky v močálech rezervace Brigatine v New Jersey. Chlapci si však chtěli jen hrát v pozorovatelně. Chtěl jim ukázat stěhování jestřábů v oblasti Allentownu, ale je bavilo lezení po skalách. A tak jediné, co mohl, bylo trávit čas s dalekohledem pod slunečníkem, když se vydala rodina na pláž.
Časem přestal Levantin ptáky pozorovat. Neměl čas a ani nikoho, s kým by pozoroval. Jediné, co ho s koníčkem z dětství spojovalo, byl časopis. Četl ho, když lítal nebo když kluci spali. Také nashromáždil údaje za 30 roků vánočních pozorování. Prošel přes 600 stran a našel jen 13 čečetek zimních a 12 z 29 (minot), dověděl se o nejlepších zimních měsících na pozorování. Možná si na to jednou najde čas. Jeho vědomosti o ptactvu rostly, seznam však ne. Mezi tím stoupal po firemním žebříčku a stal se vedoucím rozvoje a následně manažerem pro polymery, monomery a pryž. Společnost mu nabídla, aby se stal manažerem evropské divize. To znamenalo 8 velkých továrem plus prodeje z Briitánie do SSSR i Švédska a Jižní Afriky. Levatin se s rodinou přestěhoval do Londýna, kde pracoval a dále cestoval. Aby posilnil rodičovské pouto, vzal svého nejstaršího syna s sebou na služební cestu do továrny ve Španělsku, ale teenager se vrátil s přesvědčením, že jeho otec pracuje pro znečišťovatele planety. Když se rodina v roce 1985 vrátila do Philadelphie, byly Levantinovy zkušenosti se zámořským obchodem velmi žádané. A tak ho zlákali k firmě CDI. K firmě, která při expanzi do Evropy ostatní společnosti nekompromisně vytlačovala. Levantin nikdy nebyl ve vedení s řediteli a těšil se na novou zkušenost. O pár let později se stalo něco nečekaného. Po 33 letech u Rohm and Haas mu nabídli tříletý plat, když odejde do předčasného důchodu. Al Levantil přestal v 59 letech pracovat. Trvalo to jen 6 měsíců a CDI ho žádalo o převzetí začínající divize. Levantin jako dozor najal lidi. Bylo to jeho první a jediné místo mimo chemičku. Znovu měl oblek a kravatu. Znovu dlouhé hodiny pracoval. Osvojil si konkurenci a připojil se k procesu a ze své 175 milionové divize získal první výdělek. A to jen za 18 měsíců. Byl hrdý. A znovu přestal pracovat. Jeho druhý odchod do důchodu byl ani ne po třech letech. Levantin se přestěhoval do Colorada, když mu znovu zavolali z CDI. Tentokrát decentralizované personální oddělení potřebovalo změnu mentora. Musel tedy dva dny v týdnu trávit v Dallasu. Tak pracoval další dva roky. V říjnu 1997 Levantin znovu odešel do penze. Dům snů už stál a Ethel byla připravená užít si ho. Jednoho dne vytáhla záznamy, zamyslela se a zjistila něco zvláštního. Za 37 roků, co byli svoji, spolu nikdy nebyli 30 dní v kuse. Zatímco Al trávil čas na cestách, ona dokončila školu a otevřela si obchod se svatebními věcmi a poradenstvím. Tam se viděla a i ona sama se stala workholičkou. Teď byl Al potřetí v důchodu. Po tom všem, kdy byl na cestách a ji unavovaly malé děti, očekávala, že budou mít čas pro sebe. On ale též něco očekával. Když jí Levantin řekl, že chce znova vyrazit a strávit rok pozorováním ptáků, nebyla si jistá, co odpovědět. Ale byli spolu už 37 let a toho mnoho přátel nedosáhlo. Možná, že právě to je klíč k manželství. Jít si za svým snem, přinést domů úspěch a společně oslavovat. „Do toho!“ řekla. A jemu to nebylo třeba opakovat.

kapitola třetí
První kroky
Koncept Big Year je starý více jak sto let. Touha vidět všechny ptáky Severní Ameriky vlastně vznikla z Napoleónského komplexu. Zatímco generál triumfálně vedl svoje vojska napříč Evropou a Blízkým Východem, mladík jménem Jean Jacque Audubon poznamenal, že se Francie Americe vyhýbá. Jean Jacque Audubon – tento bastard francouzského kapitána a komorné měl špinavou minulost a vyčítal generálovi, že se Americe vyhýbá. Vyrazil sám do Nového světa a brzo po příchodu do Ameriky si změnil jméno na John James Audubon, ale selhal při každém pokusu o nový start v životě. Pokazil obchody na otcově statku a dokonce byl donucen ho prodat. Otevřel si tržnici v Kentucky a Missouri, ale taktéž selhal. Stejně jako s dopravou zboží do New Orleans. Postavil pilu na řece Ohio, ale poptávka po dřevu byla malá. Vše vedlo až k osobnímu bankrotu. V roce 1819 ho propustili z vězení pro dlužníky a jediné, co mu zůstalo, bylo oblečení, zbraň a štětce. Přes všechny neúspěchy v podnikání a v životě vynikal v jedné věci. V malování. Když ho jako chlapce ve Francii otec nutil navštěvovat vojenskou školu, jediné místo, kde našel klid, bylo v lese s papírem a tužkou. Všechno romantické, co hledal, nacházel v přírodě. Ale to, co v přírodě považoval za nejkrásnější, byli ptáci. Audobon byl ptactvem posedlý. Kreslil je, ať se obchodu a v životě dařilo nebo ne. Mnozí lidé říkali, že jeho selhání v životě má na svědomí právě jeho posedlost ptactvem. V jednom dopise své sestře si jeho žena Lucy stěžuje... V každém ptáku mám rivala, ve svém nespoutaném světě objevil stovky ptáků, ale žádný mu nepřinesl zlatá vejce. Z frustrace se zrodila inspirace. 12. Října 1820 se Audubon nalodil na loď na řece Ohio v Cincinnaty a vyrazil na velkou pozorovací výpravu. Jeho cílem bylo namalovat portrét každého ptáka z Nového světa v životní velikosti. Jeho cesty vedly dole řekou Mississipi, skrz New Orleans do suchých oblastí Floridy, dále po pobřeží Atlantiku a Labradoru. A zase proti proudu řeky na velké pláně Dakoty.
Jeho kresby se staly dokladem o druzích ptáků v dané oblasti a daly základ k Big Year. Z jeho kreseb vznikla kniha Ptáci Ameriky, která se následně stala senzací. Jeho 450 kreseb ptačích tvorů Nového světa vodovkami změnily styl kreseb ptáků. Jeho kresby byly velké, odvážné a detailní. Ale vybíraly si velkou daň a Audubona vyčleňovaly od ostatních umělců. Aby dokončil jednu kresbu, zabil mnoho ptáků jednoho druhu a to jen proto, aby vybral 1 nebo dva nejvýraznější exempláře. Mrtvolku pak vyztužil dráty a vypreparoval na větev, jako by pták žil. Zbytek zabitých ptáků vyhodil, nebo snědl s přáteli. Audubon soupeřil s umělcem uvnitř sebe. Zatímco co v Anglii se psala kniha „Tak pionýři“, v Americe se zápasilo s divočinou. Muži v dlouhých kabátech s uhlazenými vlasy a bradou, často u sebe nosili nože a jiné zbraně. Jak se psalo v novinách, boje s domorodci byly na denním pořádku. Krásné výhledy z lesních chat dokazovaly, že život je tu všude a vůbec to nebylo tak, že by tu rostla jen bavlna a tabák, na kterých se dalo něco vydělat. Po mnoha letech nouze byl místní lišák (ve smyslu vychytralý parchant, který ví, jak využít věci ve svůj prospěch) schopný se odvděčit svým podporovatelům. Když Audubon nalezl nový druh jestřába a vrabce, pojmenoval ho Harris's hawk a Harris's sparrow po farmáři z New Jersey Edwardovi Harrisovi, který byl jedním z jeho prvních „patronů“. Také vznikl Audubonův hrdinný portrét se zbraní připravenou k palbě, který dodnes visí v Červeném pokoji v Bílém domě. Psal se rok 1826. Bohužel, několik druhů, které tenkrát namaloval, už vyhynulo – alka velká, holub stěhovavý, papoušek karolínský, lesňáček louisianský, kačka labradorská nebo datel knížecí. Staly se oběťmi lovu pro zábavu nebo potravu anebo je vyhubila změna prostředí. I Audubon sám lovil, ale vyhubení některých druhů ptáků ho vyděsilo. Během výletu přes Great plains se jako poslední zprávu dozvěděl, že alka velká je na hranici vyhynutí. Audubon zemřel v roce 1851. Jeho žena, která byla učitelkou, měla ve třídě studenta, co se jmenoval George ''bird'' Grinnell. Psal do časopisů o ptácích a byl zásadně proti „vyvražďování“ přírody. Byl připraven pokračovat v odkazu Audubona. V r. 1886 vyzval své čtenáře k založení prvního spolku na ochranu ptáků. A nazval ji „Audubonova společnost“ (Audubon Society), což mu slouží ke cti. Jen za první tři měsíce se zapojilo více než 38 tisíc lidí a ohromující však bylo, že si zachovali svobodného ducha i na vzdory tehdejšímu vzhledu Massachusetts. Společnost je dnes největší organizací v USA, má pobočky na více než 100 místech napříč USA a více než 550 tisíc členů. Začátkem 20 století se lov pomalu již vytrácel a stal se spíš záležitostí malých skupinek mužů. V roce 1900 přišel ornitolog Frank Chaman se skvělým nápadem a s dalšími členy zahájili kampaň. Kampaň začala 25.12. a 27 milionů milovníků ptáků a přírody ze 13 států USA vyrazilo do přírody. Objevili 90 druhů a celkově viděli 18 500 jedinců. Co ale bylo daleko důležitější, byla skutečnost, že se začali vzájemně poznávat a každý rok setkávat. Tak vznikla první síť pozorovatelů. Později zakládali týmy, které soupeřily mezi sebou v počtu spatřených druhů. Dnes se z vánočního počítání stala velká tradice, která je organizována asi na 1800 místech s více jak 52 tisíci členy napříč Severní Amerikou. Někteří pozorovatelé, aby mohli soutěžit, nečekali jen na Vánoce. Výsledkem byl Big Day. S úderem půlnoci se vydali na lov sov při měsíčním svitu. Snahou bylo vidět co nejvíce druhů během 24 hodin a tak prohledávali keře kvůli pěvcům a jezera kvůli vodním druhům. Ke konci první světové války bylo spatřeno během dne 100 druhů. Pozorování nebylo něco, co by stálo za pochvalu, ale pak přišel Peterson, který v r. 1934 změnil pozorování v masový sport. Bylo mu 25 let a vydal 167 stránkovou příručku, která zcela změnila pohled Američanů na pobyt v přírodě a na poznávání ptáků. Předtím všichni pozorovali jen za hlavní své pušky a maximálně hlásili to, co ulovili. Peterson však nosil vzorky do laboratoře a členil ptáky podle znaků. Také učil Američany jak poznat druh podle zvuku a vzhledu. Aby zvýraznil odlišnosti, dal podobné druhy k sobě. Stránky jeho knihy byly nejlépe ilustrovány, ale většinou jen černobíle. Lesňáčkovití, tangary..... na kresbách byly šipkou zvýrazněny rozdíly mezi druhy. Přesto, že některé druhy nebyly popsány podrobně, i tak byla kniha dobrou volbou většiny pozorovatelů (vrabec byl jen vrabec a v další části knihy byl pak článek o tom, jak rozeznat strnadce pustinného od strnádka večerního). Kniha prolomila depresi z knižní krize a během prvního týdne se prodalo téměř 2 miliony výtisků v zelených deskách. Peterson se stal boháčem a do konce života by už nemusel pracovat. Ale pracovat nepřestal. Nakonec vydal asi 4 tucty příruček, ve kterých popsal nejen ptáky, ale i rostliny, motýly, ještěry, škeble a dokonce i kameny. Peterson dokázal však víc než jen psát a kreslit. Uměl nadchnout a zaujmout. Z pozorovatelů udělal velkou rodinu a z jeho příruček se stala nejprodávanější série. Když se konal Petersonův mítink, sešlo se více než 600 tisíc lidí z celé Ameriky. Mnoho lidí s dalekohledem kolem krku se v něm vidělo, zatímco on si uvědomil, že na světě je mnoho pozorovatelů jako on. Syn švédského imigranta Petersona byl vždy považován za podivína. A to kvůli svému zájmu o přírodu. Když začal psát jednu ze svých knih, nesetkal se s pochopením ani doma. „Ptáci napříč Amerikou... Takže ty jsi blázen do ptáků?!“, odsekl mi otec. „Neviděl jsi je už všechny?“, zavrtěl hlavou. „Podívej se, jak vypadá tvoje oblečení. Opravdu ti vůbec nerozumím,“, dodal. Nikdy jsem mu to nemohl pořádně vysvětlit. Ani sám jsem to nevěděl.
Petersonův otec Charles byl stavbař, ale hodně pil. Peterson neuměl postavit ani budku. Petersonův otec ho nazýval cvokem a byl na něj hodně přísný. Peterson se bál, že syn dopadne jako on. Jako puberťák si chtěl oholit hlavu, ale málem se skalpoval (jeho vlasy přežily). Vyrostl v Jamestowně v Něw Yorku, ve městě výrobců nábytku. Říkali jim zelení Švédi, neboť jeho otec byl jako jediný ochotný jíst zelené banány. Často se připletli do bitek s italskými imigranty. Byl tak posedlý přírodou, že zmeškal první přistání letadla v New Yorku, neboť sledoval pářící se kobylky. Ale díky Audubonově společnosti a oblíbené učitelce paní Blanche Hornbeckové se setkal s pochopením a našel si své místo mezi pozorovateli. Když však své historky vyprávěl lidem s podobným osudem, setkal se s úsměvy. Setkání ho povzbudila, a když to byly příběhy vyvrhele, zromantizoval je. V roce 1953 se přidal k nejznámějšímu britskému přírodovědci Jamesovi Fisherovi. A vydal se na cestu dlouhou 30 000 mil napříč Novým světem. Svoji cestu za voláním ptáků začali na střechách vlaků a budov v Newfoundlande. Potom pokračovali přes hory, kde pozorovali migraci ptáků a datly na stromech. Sledovali Audubonovy stopy. Cestou pochopili skutečný dopad vymírání některých druhů, ale navrátili zájem o zahrady a ostrov Avery v Lousianě. Cestou viděli továrny Coca-Coly a dokonce i nejznámější muzea v zemi a díky svému jménu i zákulisí jejich putování. Peterson a Fisher měli jedno společné – nikdy neztratili své dětské nadšení. Během návštěvy Grand Canyonu spatřil Fisher svého prvního californského kondora. Ohromeně se při pohledu na 3 metry široká křídla letící nad pouští otočil na Petersona a vyhrkl wau! Za celé tři měsíce se pohádali jen jednou a to když Peterson v Arizoně málem naboural, protože sledoval hejno ptáků. Když svoji cestu zakončili na ostrovech Aljašky, rozhodli se napsat knihu o svém putování. Vznikl i dokument s názvem Divoká Amerika. Prodalo se skoro 2 000 000 kopií.
Jedna část byla napsána jinak. Poznámky, které psal Peterson, byly napsané menším písmem ve spodní části stránky. ,,Můj seznam na konci roku 1953 obsahoval 572 druhů.´´ Byla to poznámka, které byla napsaná bokem od ostatního textu. Brzy všichni pozorovatelé chtěli následovat tyhle poznámky a stali se jimi posedlí, chtěli cestovat za ptačími druhy Severní Amerikou. Chtěli se zúčastnit Big Year. Kniha byla publikovaná v roce 1955. Hned dalšího roku se Angličan Stuart Keith, který čerstvě dostudoval Oxford, rozhodl, že si to splní taky. S příručkou od Petersona v jedné ruce a s knihou Divoká Amerika v druhé, nastoupil na vlak. Spolu s kovboji vyrazil na cestu ze San Bernardina do Pasadeny - srdce jižní Californie a s prázdnými kapsami se vydal za tím, co se stane jednou z jeho nejkrásnejších vzpomínek. Během Big Year procestoval stopy Petersona a dostal se až k Atlantiku. Byl hnán tím, že vystihl správnou dobu a na Vánoce, když dorazil do Edmontnu v Albertě, měl už zapsáno 598 druhů. O 26 víc než Peterson a zdvihl tak rekord Big Year. Keith se však cítil osamělý. I když byl na vrcholu. Když popisoval svůj příběh do Audubonova časopisu, bylo mu přiznáno 625 druhů. A byl tedy druhý v historii. Překonal ho jenom Roger Tory Peterson, který nahlásil 633 druhů. Neznám žádného jiného, který by viděl víc než 600 druhů stálo v poznámce.
Během týdnů na začátku roku 1961 ho bombardovaly stovky listů a dopisů. Od pozorovatelů, kteří byli držiteli dlouhých seznamů. Hrdě hlásili víc než 500 druhů. Devatenáct lidí dokonce nahlásilo víc než 600 druhů. Keith se cítil trochu zahanbený tím, že ho překonal nějaký anonymní pozorovatel. Ira Gabrielson z Washingtonu doložila fotky a pozorování 669 druhů. (dokonce víc než Peterson). V roce 1963 se v Audubonově časopise psalo : “Klub 600 se rozrůstá”. Nejlepší američtí pozorovatelé překonali svého učitele. Ale Keith se cítil trošku uraženě a hloupě, protože ornitology zahanbovali nadšenci. Připadalo mu hloupé nazývat sčítání ptáků sportem. Do poznámky napsal: “Není to jako baseball nebo bowling, potřebuje to pořádek, jinak to všechno přijde vniveč”. “Proč by se lidé měli cítit zodpovědní za nějakou chybu, když vlastně nikomu neubližují”? Obhajoval jiný redaktor magazínu. Během toho, jak zaznamenával jména vedoucích pozorovatelů, profesor zoologie Olim Pettingill z Carletonskej Univerzity v Minesotě začal publikovat návody na to, jak snadněji hledat ptáky spolu s nejlepšími místy. Jeho příručky ,,Hledání ptáků´´ měly několik částí. 659 stránková část o Mississippi a 709 stránková o východě USA si vysloužila přezdívku “Děkanovy Ručičky”. V tom čase se Olim Pettingill už proslavil jako cestující obchodník, který na svých cestách recenzoval hotely a restaurace. Jeho porovnávání a články se staly stejně populárními a dělaly jméno všem vzpomínaným. Právě proto, že při sledování ptáků sledovali studenti i restaurace. Objednávali si to samé. A poznávali ty samé recepty. Chcete vidět, chcete být v národních rezervacích Floridy? Chcete vidět Cave Creek Canyon v Arizoně? Chcete vidět puštíka vousatého? Zastavte se v Minnesotě během zimy a následujte profesorovu instruktáž. Když Pettingill začal mluvit, všichni hltali jeho slova a chtěli stále více a více. Více detailů a více míst. Jim Lane plnil poličky dvousetstránkovými knihami a i tak byla každá z nich pouze o jednom státu nebo dokonce jen o jeho části, zatímco Pettingill popsal přesně, co chtěl. Planiny Cancasu, Colorada a Oklahomy byly dobrými příklady. Dejte si na cestě dobré kuře: „Jeďte od Campa po Gravel road 8 mil východně, potom zabočte na jih a pokračujte 2 míle, potom doleva a po zhruba třech mílích uvidíte vysílač. Pokračujte po pravé straně 1,3 míle. 100 stop před vámi budou ptáci. Ale zůstaňte v autě, jinak je vyplašíte. Podnik před vámi je hostí často. Pozorování už tedy nebylo jen pro ornitology a stával se z něho sport a zábava. Vzácní ptáci byli odměnou. Díky Pettingillovi mohl mít základní i širší znalosti kdokoli a už dávno to nebylo jen o nudné nalinkované odbornosti. Revoluce v informacích byla na světě. Ale bylo to ještě pozorování, nebo už hra? Nejdříve stovky, později tisíce nadšenců se přidávalo k Adubonově společnosti. A tak v roce 1969 vznikla Americká asociace pozorovatelů. Podobalo se to setkání alkoholiků, ale rozdíl byl v tom, že každý byl na svoji závislost hrdý a chtěl víc a nikdy s ní skoncovat. Příběhy se vyprávěly, zážitky sdílely a způsoby zlepšovaly a zkoumaly. Nastavily se standardy pro pozorování Big Year: „Pták musí být živý a ostrovy musí být nejdále 2 míle od pobřeží“. Bahamy, Havai a Grónsko tedy vyloučili. A tak se putování Rogera Toryho Petersona, který byl patronem a praotcem pozorovatelů, během dvou dekád stalo něčím víc. Big Year rekord byla meta a mnozí za ní cestovali napříč kontinentem. Nikdo nebyl rychlejší než Ted Parker. Už když si jako teenager dělal řidičák, ho považovali jeho vrstevníci pozorovatelé za vyšší ligu. Nejenže si dokázal zapamatovat znaky většiny severoamerických ptáků, byl i šikovný na basketbal. V roce 1971, v posledním semestru na střední škole McCaskey v jihovýchodní Pensylvánii se Parker rozhodl, že nejlepší rozloučení se školou bude, když se stane odborníkem na ptáky. Zúčastnil se výletů k vodám i do hor. Vyrážel za pozorováním více než 300 mil daleko. Potom se vydal do Ontaria, Illinois a jižní Kalifornie. Viděl puštíka vousatého, tetřívka prériového, strakapouda kokardového. Vlastně většina pozorovatelů v jeho věku se na cestách přidávala ke zkušenějším pozorovatelům. Naštěstí se i pro něho někdo našel. Harold Morrin, 49 letý finanční poradce ho bral na dlouhé výlety bez rodičů. Parkerův otec to chápal, protože on miloval golf jako Parker ptáky. Morrin a Parker sdíleli lásku k ptákům, ale učitel se brzy začal obávat o svého žáka. Díky svému výbornému sluchu dokázal jeho mladý přítel okamžitě podle zpěvu identifikovat téměř jakéhokoliv severoamerického pěvce. Na univerzitě v Tusconě v Arizoně se naučil základní znaky a když v roce 1971 končil s 625 určenými druhy, překonal o 28 druhů 15 let starý rekord Stuarta Keitha. Big Year se stal pro mladé hrou. Když zjistili, že nový rekord drží teenager, povzbudilo je to a řekli si, že to také dokáží. Floyd Murdoch byl doktorand, který chtěl navštívit rezervaci kvůli své práci o ochraně ptáků. Kenn Kaufman byl středoškolák a rád cestoval po Americe. V roce 1973 se oba rozhodli, že se zúčastní Big Yearu. Poprvé se potkali na lodi na výletě dlouhém 25 mil kolem pobřeží u New Hampshire a ani jeden z toho nebyl nadšený. Murdoch, poznamenaný rozchodem, byl donucen změnit myšlenky. A tak cestoval ve svém Buicku 64 napříč státy. Rodina neměla peníze a on se cítil pod psa, ale časem se naučil nazývat polévku z konzervy večeří. Byl to zvláštní, dobře oblečený profesorský typ v brýlích, s podivným úsměvem. Nejdříve si myslel, že jeho účast na Big Yearu bude zápas Davida s Goliášem, ale brzy si uvědomil, že hraje špatnou roli a to se mu vůbec nelíbilo. V tomto bodě si ujasnil svůj cíl a cestu ke konci soutěže. „No, abych se vyjádřil ke svému dobrému pozorování“, řekl pro jeden časopis, „držel jsem se Kena za opasek a on mě vedl.“ Toto velmi rychle podnítilo představivost světa pozorovatelů. Ohromující 69 200 mílové výpravy napříč Amerikou měly za sebou víc, než se zdálo. Kaufmana ve Virginii na dva dny zatkli a šlo mu i o život, když na něj mířil brokovnicí rančer v Oklahomě. Nesnášel totiž místního ochmelku, zlatokopa, který mu byl podobný především dlouhými vlasy. V Mexiku mu neplatil řidičák a během Arabského ropného embarga v roce 1973 byl drahý benzín. I tak se podařilo procestovat 12 států a 2 provincie. Kaufman měl nehodu v Louisianě, ale dostal se autobusem do Yukonu. Po nehodě ohrožoval svůj život tím že prodával svojí krev, aby měl peníze. Spal pod mosty a jedl žrádlo pro kočky. Ve výsledku za svůj Big Year utratil méně než 1000 dolarů. Nestačilo to. Mudroch držel nový rekord 669 amerických druhů, o 3 víc než Kaufman. (Kaufman tento rok ve skutečnosti viděl nejvíce druhů, ale Mexiko se nepočítalo). Mudroch přiznal, že měl plán, ale chybělo mu 5 druhů. „Pomáhal jsem ostatním, místo abych se soustředil na svůj seznam.“ Buďte nenasytní! Ztratíte hodně přátel, uděláte si hodně nepřátel, ale váš seznam poroste. Kaufman byl sangvinik. Během Big Yearu se potkal se svojí ženou, také byla členkou Americké asociace a byl pro ni hvězda. Znamenal více než fotbalisti, politici a rock’n rollové hvězdy, byl totiž jedním z předních pozorovatelů v zemi. Kult okolo jeho osoby z něj udělal něco víc a překonal zažité standardy o pozorovatelích. Někoho nadchl, někoho inspiroval. Během svých studií v roce 1976 Scott Robinson přemýšlel, jestli se vydat do Evropy, Rocky Mountains a zaujal ho i Wall Street. Rozhodl se ale, že to odloží a věnuje rok ptákům. Podpořila ho babička, která mu dala karavan a 2500 dolarů, aby si šel za svým snem. Robinson se vydal na cestu dolů Východním pobřežím a potom napříč Texasem a Arizonou k pobřeží Pacifiku. Následoval spisy Petersona a Fishera v knize Divoká Amerika. Začátkem května viděl 600 ptáků a útočil na rekord, ale měl problém. Během jarní migrace se musel zastavit a zůstat v Hampshire pomoct profesorovi s výzkumným projektem. Když Robinson konečně skončil, změnil si koncept Big Yearu. Místo aby pokračoval ve svých typických výletech, připojil se k síti pozorovatelů, která informovala o výskytu vzácných druhů napříč kontinentem. Vyzbrojen pětisetdolarovou letenkou, která mu dovolovala neomezené létání napříč Amerikou, začal překonávat všechny potřebné vzdálenosti. Florida Case, Arizona a mnoho dalších právě, když bylo třeba. Rekord Big Year byl jeho. Jestli byl pro studenta nějaký způsob, jak ho překonat původní rekord, pak to byl právě tento. Ale jak by to udělal obchodník? James M. Vardaman si položil tuto otázku a použil svoje know-how, aby přilákal pozornost. Big Year považoval za nejrychlejší a nejlevnější způsob, jak si udělat jméno. Vytvořil plán, který souvisel s jeho plánem na Big Year a u Mississippi přemluvil několik zkušených lidí, aby mu radili se strategií. Zahrnovalo to: Kenna Kaufmana, Johna Arvina, Lerryho Balcha, Willa Russella, Richa Stallcupa autora několika povídek a Paula Sykesa. Odborníci pocházeli z Mc Allenu, Texasu, Rio Grand, Aljašky, Chicaga, Maine a Kalifornie dali do kupy team. Scházeli se na Delray Beach na Floridě. Navrhli plán, ale nebylo to jen o tom dát do kupy team, ale i sehrát se. Plánované oblasti zahrnovaly hodně překvapení i rarit, jak se později ukázalo. Vardaman se neustále hlídal, aby neudělal žádnou mediální chybu, díky které by ztratil glanc na veřejnosti. Pro jistotu byl spolu s předními 300 pozorovateli z Adubonovy společnosti členem 850 klubů. A tak každý, koho znal, brzy začal dostávat leták s novinkami jeho Big Yearu. Propagoval se jako značka, na konci každého listu stálo: Zavolejte 601-354-3123 a zeptejte se pozorovatele. A tak vznikla první pozorovatelská linka. Díky tomu, co zjistil, si připsal 20 druhů. Ne vše však bylo podle plánu. Když si plnil svůj Big Year, jeho žena se starala o šest dětí ve věku od 6 do 17 let, včetně dvou párů dvojčat. Když byl 58 letý Vardman na arktické výpravě za rarohem loveckým, slavíkem modráčkem a alkounkem chocholatým, jeho žena řekla reportérovi Wall Street Journalu: „Dala bych ho za desetník, když šel uprostřed roku na Aljašku a nechal mě týdny samotnou s dětmi.“ Když Vardaman volal domů, děti už neříkaly, chybíš nám, ale kolik jsi napočítal druhů. Od začátku dělal vše pro svůj úspěch bez výčitek. Vždy, když pozoroval druh, ujistil se, že má svědka a vždy dokládal dva seznamy. Seznam druhů a seznam svědků. Mnoho pozorovatelů svým přístupem otrávil. Díky častým letům získal plukovnickou kartu Delta Air Lines. S ním to však nic neudělalo. Stále nedokázal najít sám sebe. Když ho Kaufman vedl Phoenixem, aby našli drozdce bledého na cestě solnou pánví, zaujatě ukázal na ptáka a začal vyndávat dalekohled . „To je v pohodě,“ řekl Kaufmanovi. A odškrtl ho na seznamu. Nastal čas posunout se. Skončil v roce 1979 s několika velkými cíli. Měl 699 druhů a rozdrtil rekord Big Year. Stejně tak i rekord za útratu a z původních 10 157 dolarů se stalo 44 507 dolarů, takže ho jeden pták stál 63.67 dolaru a dokázal tak, že mezi mezi pozorovatelskými schopnostmi a Big Year seznamem není souvislost. Ale co bylo možná důležitější James „Prachy“ Vardman naštval pozorovatelskou vrchnost. Pozorovatelé dlouho diskutovali, zda jeho 12 měsíční pozorování považují za vědu nebo za sport. Vardman ale z toho udělal bingo. Bingo je přeci pro staré dámy v papučích. Je takové i pozorování? To nikdy, shodli se starší pozorovatelé. A obhajovali čest soutěžního pozorování. Nadšenci a původní členové Americké asociace pozorovatelů Norman Vincent a Benton Basham sice o pozorování žertovali, ale brali ho vážně. A byli to právě oni, kdo v roce 1973 pomáhali Mudrochovi s jeho Big Year. V roce 1983 byl na řadě Basham.
Vedoucí americké Asociace pozorovatelů v čele s Bashamem nenechali nic náhodě. I když Vardaman dále rozesílal letáky. Basham a jeho kolelgové síť ještě rozšířili. Rozesílali dopisy a jednotlivě telefonovali tisícům členů s upozorněním, že Basham chce znovu rekord a s prosbou, aby co nejrychleji hlásili všechny rarity. No, nebylo to tak lehké, jak by se mohlo zdát. I když se pozorovatelé vyznali v druzích v nejbližším okolí, celkový přehled neměli. Například ústřičník západní by byl vzácnost v Massachusetts, ale na pobřeží Pacifiku byl běžný. A Basham nechtěl půlnoční telefonáty o druzích, které byly někde jinde běžné. Chtěl pouze skutečné vzácnosti. A tak vymyslel kódový systém severoamerických druhů. Kód 1 byly nejsnadněji pozorovatelné druhy jako např. vrabec domácí. Kód 2 byly vzácnější druhy jako např. sokol stěhovavý. Ty byly viděny méně často ale ne předvídatelně. Kód 3 – to už bylo složitější. Byli to ptáci, které bylo nutno pozorovat v určitou dobu na určitém místě. Tito ptáci ze sekcí 1, 2, a 3 tvořili 675 druhů základní migrující skupiny a Basham usoudil, že během svého Big Yearu je prostě spatří. Tyto druhy nestály za telefonát. Bashamovou prioritou byly druhy s kódem 4 a 5. Ty, díky nimž překoná rekord. Byly to druhy, které zabloudily z jiných kontinentů apod. Aby se ujistil, že jeho požadavek nebude zapomenut, zaplatil za to, aby pozorovatelské časopisy věnovaly jeho cestě stejnou pozornost, jako věnovaly sportovní časopisy homerunu Henryho Arona. Když se Bashamovi konečně podařilo dosáhnout 711 druhů a vzít tak Vardamanovi rekord, vyšel oslavný devítistránkový článek s jeho fotkou na obálce, kde hrdinně pózoval u tabule zákaz vstupu. Pořádek byl znovu nastolený a outsider překonaný. Jeho čin nebyl taky levný. Basham nikdy neřekl, kolik to stálo, ale přiznal, že by si za tu částku mohl postavit hezký dům a do garáže zaparkovat auto a to bylo v Tenesee dost náročné. Bashamův nový rekord zahrnoval 675 druhů, které žily v severní Americe a 36 dalších. To, co začal Scott Robinson, se dostalo na úplně jinou úroveň. Mnozí se ho snažili překonat, ale selhali. V únoru 1985 si zasel semínko zkázy. V Texasu u něho doma zaklepal další nadšenec do ptáků, dlouho si povídali a nakonec dal Basham 3 sliby. Zaprvé si koupí drahý špičkový dalekohled alespoň za 5000 dolarů, za druhé vstoupí do asociace pozorovatelů a za třetí věnuje 3 týdny života pozorování asijských rarit na pouštních ostrovech patřících vládě s názvem Attu.
Časem se poznali Sandy Komito a Benton Basham a sdíleli spolu svoji vášeň pro ptáky. O dva roky později, v roce 1987 už Komito křižoval kontinent a připravoval se na svůj Big Year. Avšak Basham přemluvil Komita, aby v srpnu obětoval pár tisíc na výlet k řekám Kelly a Noatak. Na konci výletu měl Komito 660 ptáků a z tréninku se stala skutečnost. 6. listopadu zlomil na Sokolí přehradě na Rio Grande pozorováním pižmovky velké Bashamův rekord a pokračoval až do Sivestra, který zakončil kalous ušatý a Komito se dostal na číslo 721. Komito utratil 60.000 dolarů, cestoval 220 dní a stal se novým Big Year vítězem Severní Ameriky. Ale zůstal nespokojený, protože na největší hvězdy mu chybělo alespoň 30 druhů. Včetně orla mořského na Attu, trogona ušatého v Arizoně a racka růžového v Oregonu a na Aljašce, které mohl spatřit. V zamrzlých oblastech totiž promrhal čas. Pozoroval druhy, které mohl najít snadněji, kdyby věnoval více úsilí organizaci. Mohl je mít na pobřeží Gluff, ale stále nebyl zapojený do kódových sítí rarit. Vlastně ve srovnání s ostatními jeho rekord nevyvolal žádný rozruch. Komito o svém rekordu vydal svépomocí knihu s názvem Birding’s Indiana Jones. Ale věděl, že to mohl dokázat lépe. Horší bylo, že jiní by to dokázali ještě lépe. A nejhorší bylo, že je znal – Dr. Bill Rydell byl jedním z nejlepších Komitových kamarádů. Byli spolu na ostrovech Attu, kde Komito dostal přezdívku Nejlepší spolubydlící, protože nechrápal a nenechával špinavé boty v pokoji. Při hraní karet a bridge Komito vyprávěl Rydellovi o svém Big Yearu z 87. Rydell poslouchal a učil se. V roce 1992 byl Rydell po operaci a plný energie. Ale jeho žena nebyla připravená na to, mít ho pořád za zády. Hlavně když zdobila jejich nový dům na Pebble Beach. Takže Rydell našetřil 50.000 dolarů na letenky a vyrazil na svůj Big Year. Na řekách Kelly a Noatak pozoroval to samé jako Komitu a letěl dokonce stejným letadlem. A to proto, aby o deset měsíců dříve než Komito, viděl Komitovy osudové ptáky (kalous ušatý, pižmovka velká). Chirurg, který pracoval 4 roky na pohotovosti, byl tak unešený pozorováním drozdce bahamského a tyrana bahamského, že si dvakrát během jednoho dne zamkl klíče v autě. Florida Keys a Big Sur, Kalifornie a 200 mil na pobřeží Pacifiku... Na svých cestách zažil vše. Od setkání se s bezdomovci až po výpravu na jachtě s milionářem. A bylo to poprvé, co se někdo plavil tak daleko pouze kvůli ptákům. Mnoho lidí si kladlo otázku, jak může někdo takto žít.
Jak se ukázalo, nebyla to až taková výhra. Ač byly tropické druhy v San Franciscu běžné, v jeho seznamu chyběly a získal pouze 5 nových. Vždy to byl závod s časem. A když Rydell 21. prosince spatřil vodouše rudonohého, rozhodl se, že by byl radši se svojí rodinou na vánoce doma. Ten rok skončil se 714 druhy. O sedm druhů méně. Komitův rekord nebyl ohrožen. Ale když viděl jednoho ze svých kamarádů plnit s podobnými finančními prostředky to, co předtím plnil on, něco se v něm hnulo. Chybělo mu závodní pozorování. A věděl, že jeho rekord jen tak tak přežil. Věděl, že ho někdo někdy zlomí. Když ne Rydell, tak někdo jiný. Nevěděl kdo. Tak či tak dospěl k jedinému závěru – chce se zúčastnit nového Big Yearu. Komito věděl, že má peníze i čas, ale má ještě výdrž a sílu? Každopádně on to bral jako odvetu, výzvu. Já proti času a ptákům! Nikdy si nepřipustil, že by to bylo muž proti muži.
Strategie
Greg Miller šel rovnou do ložnice. Hledal vánoční dárek od bratra. Ukryl ho ze stejného důvodu, jako když někdo s dietou schová bonboniéru – aby se těžko hledal. Už byl za touto fází, ale chtěl tu knihu o ptácích. Po pár minutách hrabání ji našel. Kaštanová a zlatá s pěvcem na obale „Kingbird Highway“ – příběh o Kennu Kaufmannovi a jeho Big Yearu z roku 1973. Během čtenářského maratonu na podlaze ložnice zhltl všech 318 stran. Miller nemohl uvěřit, že ten muž cestoval tak daleko a viděl všechny ty ptáky za méně než 1000 dolarů. Miller začal přemýšlet o tom, že Big Year možná není až tak finančně nedosažitelný. Jeho Ford Explorer přežil rozchod, a tak nemusel opakovat Kaufmannovu účast na jeho výpravě napříč Amerikou. Ale může si Miller dovolit Big Year? Posadil se ke stolu na svoji modrou rozkládací stoličku a na počítači šel přímo na stránku www.travelocity.com a spatřil ohromující boj aerolinek o zákazníka. Vybral svoji Visu a začal klikat. O hodinu později si zamluvil letenky na okružní cestu. V únoru s malými jihozápadními aerolinkami do Arizony, Texasu a Minessoty, v březnu do Oklahomy a Californie a v dubnu znovu do Texasu. Cena za tyto letenky byla asi 1000 dolarů, zhruba tolik, co celý Kaufmannův Big Year. Miller ještě neskončil. Roky snil o květnovém výletě na Attu, který je považován za svatý grál všech opravdových pozorovatelů. Zem bez stromů, výčnělek Aljašky, 1700 mil od Anchorage, ale pouze 200 mil od Ruska. Díky časovému posunu mohl být v jeden den na dvou místech najednou a Attu bylo to místo, kde přistávaly vzácné asijské druhy, když byly brutální bouřky. Jeho dvoutýdenní výlet na Attu a týdenní na další opuštěné Aljašské ostrovy stál 5000 dolarů. Nebo by se dalo říct, že více než roční nájem za jeho byt s dvougaráží. Miller věděl, že si nemůže dovolit Attu, ale stejně tak si nemohl dovolit to vzdát a nechat svoji mysl propadnout zoufalství. Attu bude životní cesta. I kdyby mohl žít jen do května, koupil by letenku a zůstalo by mu jen 500 dolarů. Nikdy v životě si nezamluvil tolik letenek. Nikdy se necítil být tak plný energie. Celé tělo se mu chvělo. Téměř čekal, že se podívá a uvidí na monitoru domovinu – (racek Bonapartův). Miller vyndal svoji oblíbenou příručku. Průvodce ptáky severní Ameriky od National Geographic. Snažil se smířit s krutou realitou. Doma měl málo peněz a v práci se musel vyrovnat s chybami Y2K. Pokud by během migrace na pobřeží nestihl nějakého ptáka, neměl by čas ani peníze, aby ho pozoroval v hnízdištích v tundře. Nahánění ojedinělých rarit nepřipadalo v úvahu. Mohl vidět 600 druhů. Uprostřed noci na palandě se Greg Miller stále cítil šťastně. Big Year je hra čísel. 675 typických severoamerických druhů. Denně najdi dva nové a jsi další šampión. Matematika je lehká, realita je šílená. Pro začátečníky... všichni nežijí na stejném místě. 440 druhů ve vnitrozemí, 190 na pobřeží a 440 na moři. Jsou těžko rozeznatelní. Někteří preferují Tichý a jiní Atlantský oceán. Proč se někteří dají pozorovat jen při východu a někteří jen při západu slunce, nikdo neví. Ale špičkový Big year pozorovatel je musí vidět všechny. Problém je, že se místa pozorování mění. Migrace je jednou z nejmocnějších přírodních sil. Minimálně 300 amerických druhů se jí řídí. Například lesňáček kanadský podlehne svému jménu a každý květen odlétá do vlhkých severských lesů. Ale žlutošedý pěvec se každý srpen proletí 4000 mil, aby navštívil své přátele v Andách v Peru. A to dává pětiměsíční prostor, kdy se dá spatřit v severní Americe. Díky své předvídatelnosti se dá nazvat pták ''√'' - dá se lehce odfajfkovat. Ale takových mnoho není. Většina při honu za samičkami létá od tundry na Aljašce až po Labrador. Po létě plném lásky bez potravy většina odlétá za hmyzem z Grónska až do Afriky. A to pozorovatelům ztěžuje práci. Kdo se snaží o Big Year nesmí je zmeškat. No a tak to je. Každý druh přinese nový problém. Aby uspěl, musí pozorovatel zkoumat 675 domácích druhů a zjistit, kdy, kde a jak je pozorovat. Migruje tento pták brzy nebo později? Nad zemí nebo nad vodou? Přes Atlantik, přes Pacifik nebo nad Mississippi? Sám nebo s jinými druhy? Vědomosti jsou koruna a strategie je král. Rozvrh je mrcha. Celé to je o putování mezi migračními trasami a nastražení dalekohledu jako pasti. Načapat vyčerpané ptáky z cesty nad mořem. No a potom tu jsou magická místa. High Island v Texasu, Dauphin Island v Alabamě a Point Pelee v Ontariu. Všechny tyto druhy pozorované během migrační pasti šetří čas a námahu při pozdějším hledání. No a tak se snaží vytěžit leteckou dopravu na maximum a to už ani nemluvíme o snaze najít na letišti uprostřed května hned po východu slunce parkovací místo. Druhá jarní migrace je už jen zoufalství, jsou to jen jedinci, kteří první nestihli, a pokračuje až do léta. No a podzimní stěhování je jen pusa na rozloučenou s rokem. Pozorovatelé jsou neradi závisí pouze na migraci, a tak na cestách navštíví kvůli mořským a tropickým druhům jižní Floridu, kvůli chladnomilným a sovám se vydají do Minesoty. Texas je domovem pouštních a severní Arizona kolibříkovitých a lilkovitých. Velké pláně jsou domovem pro strnady a vrabčáky, pro evropské druhy je to pobřeží Aljašky, Colorado pro tetřívka pelyňkového a divoké slípky a Kalifornie a severní Karolína pro mořské ptáky.
Ten, kdo je během migrace na správných místech, může vidět všech 675 druhů. Problém je, že rekord je 721. Jak je to možné? Odpovědí jsou tuláci a nehody. Tuláci jsou ti, co vybočili z typické trasy, jsou v menších skupinkách nebo sami. Nehody jsou jedinci stovky až tisíce mil od domova. Někteří se jiných „nezeptají na cestu“, protože jsou příliš sebevědomí. Jiné unese hurikán nebo tajfun – výsledek je stejný. V Severní Americe skončí pták, který sem nepatří. A ty si rychle připíší nejsnaživější pozorovatelé Big Yearu. Komito měl tu snahu a dřel víc jak kdokoli jiný. V roce 1987 měl cit na to, jak ušetřit peníze včasným zamluvením letenek a dostat se tak na tradiční pozorovatelská místa. Těsně před plánovaným odletem dostal zprávu o tulákovi nebo nehodě někde jinde mimo kurz. Měl vybočit a vidět vzácnost, kterou mohl vidět jednou za desetiletí, a zahodit možnost ušetřit, nebo se držet plánu a pozorovat desítky domácích druhů? Z toho ho vždy bolela hlava, ale Komito se na svém druhém Big Yearu rozhodl tak, že vždy nejprve sledoval rarity a potom účty. I když ne že by vyhazoval stovky dolarů. Ale i jiné věci mu dělaly radost. Komito začal pracovat. Komito toho už nalétal tolik, že dostával zvýhodněné balíčky, a když nalétal více než 60 000 mil, získal status zkušeného a balíčky po 999 dolarech, každý obsahoval 8 lístků a byl zaměřený na určitou oblast. Mohl létat po pevnině USA nebo Kanady, díky nalétané vzdálenosti získal i další výhody. To mu umožnilo letět kamkoli na kontinentě první třídou za 125 dolarů. Komito koupil 3 balíčky – 24 letů. Věděl, že se musí dostat na Attu. Naposledy, když se s dalšími pozorovateli snažil dostat na ostrovy ve čtyřmístném letadle, bouřka zdevastovala Aljašku. A tak skupina na 4 dny uvízla v Anchorage. Prezident Americké pozorovatelské asociace Larry Balch zarezervoval hotel za 192.24 dolarů a Komito neměl na výběr. Musel zůstat. Balch totiž dal Komitovi pokoj na starost. V minulých měsících si pánové vyměnili dost nepříjemné dopisy. Komito věděl, že bez něho se tam nedostane, tak vypsal šek a rozhodl se, že tento rok bude řešit ptáky a ne lidi. Měl problém, že naposledy špatné počasí sloužilo jako výmluva na zrušení a věděl, že by to mohlo znamenat vyhození tisíců, které už do pozorování dal. Z toho důvodu zaplatil jen polovinu zálohu, ale bez přebytečných 5000 dolarů, a tak bylo jisté, že se výprava uskuteční. Attu se mohlo konat až v květnu, a tak se Komito znovu řídil heslem, že bude řešit ptáky a ne lidi. Naproti tomu Al Levantin neměl žádné problémy s lidmi. Během let, kdy se zbytek pozorovatelské elity plahočil po kontinentě, seděl v kanceláři. Pouze pár špičkových pozorovatelů ho poznalo. To znamenalo, že nemá nikoho, kdo by ho kvůli nehodě nebo tulákovi budil uprostřed noci. Ale také to znamenalo, že nebyl nikdo, kdo by se ho snažil usadit starým rekordem a to byla obrovská výhoda. Rozhodl se, že to zvládne sám. Měl dost asistentů, kteří mu řídili schůzky a lety. Byl chemik a logistik. Miloval řešení problémů. A Big Year byl velký logistický problém.Levantin jako inspiraci četl Vardamanovu knihu (call, collect. Ask for birdman). Stejně jako Levantin i Vardaman byl obchodníkem. Sice měl dost peněz, ale neměl žádné jméno mezi špičkovými pozorovateli. Levantin obdivoval Vardamanův přístup. Pokaždé, když něco nevěděl, najal si ty nejlepší lidi, aby mu ukázali, jak to udělat. Dostal se tím do řečí. Musel si prý někoho najmout, aby mu ukázal ptáky a tak si prý koupil si rekord. Levantin takový problém neměl, ptáky znal. Levantin chtěl ukázat, že i někdo bez kontaktů může překonat rekord. Levantin nechtěl chodit jako turista a průvodce už nepotřeboval vůbec. Četl Komitovu knihu a věděl, jak docílit rekordu. Levantin analyzoval Komitovy postupy v knize Pozorovatelský Indiana Jones a usoudil, že jedna změna mu může přinést o mnoho více ptáků. Tou změnou byly výlety lodí. Komito připustil, že mu uniklo nejméně 6 mořských druhů, protože si nenaplánoval lodní výlety. Levantin stejnou chybu neudělal. Hledal v katalozích, v časopisech, na internetu, v pozorovatelském časopisu a zabukoval si tolik výletů, kolik jen mohl. Doma v Rocky Mountains se připravoval na svoje vítězství na moři. Všechno probíhalo podle plánu až do doby, kdy si chtěl objednat let. Nastal problém, který vůbec nečekal. Jak postupoval ve firemní kariéře od laboranta přes managera a víceprezidenta až na vrchol, stoupal i jeho status v Unites Aerolines z Premier (25 000 mil ročně) přes Premier executive(50 000) až po Executive 1k za 100 000 mil ročně. Bylo nemožné sehnat let z Aspenu od ledna do března, téměř všechno bylo totálně obsazené. Zkusil zavolat na linku pro VIP zákazníky. Má přece nejvyšší postavení. Argumentoval, že jede jen na lehko s dalekohledem bez kufrů. Přesto to nepomohlo, i když nebyl jen tak nějaký turista. Věděl, že všechen čas a snaha, kterou tomu dosud věnoval, nesmí přijít nazmar, radil se ženou, které všechno vysvětlil. Zabukoval alespoň, co se dalo. Jen s maximálním úsilím se mohl zařadit k top pozorovatelům. No, takový těžký už je život v Aspenu během lyžařské sezony.
Greg Miller si mohl nechat o takovém bohatství jen zdát. Začal se 7 000 $ na účtě, ale prakticky všechno už utratil, protože musel zaplatit velkou výpravu na Aljašku. Když započteme jeho 3 Visa karty, 1 MasterCard a 1 Discover kartu, tak měl i 10000$ debetu. Nerad platil měsíčně 19% úrok, ale věděl, že nemá na vybranou. Měsíčně mohl vložit 6500$. To mu dávalo trochu prostoru. Chtěl si pořídit více karet, ale neměl moc dobré vyhlídky, aby je získal, protože občas zapomněl zaplatit na svých pracovních večírcích. Byl vděčný Vise za ten kousek plastu, co měl. Millerův Big Year byl tedy „z ruky do úst“. Bral 45$ na hodinu jako zprostředkovatel v jaderné elektrárně, takže neměl moc času a navíc musel často makat přesčas. Ale velcí šéfové ho nutili. Když odečetl daně, začal počítat. Odpracování 12 hodin by mu zaplatilo let do Miami. Samozřejmě pod podmínkou, že boj mezi aerolinkami stále trvá. Odpracování 14 hodin by mu umožnilo dostat se do Vancouveru. Když si spočítal, jak dlouho by musel pracovat, aby se dostal na Point Barrow na Aljašce, zhrozil se. Jen když pracoval tolik hodin, mohl si dovolit tolik cestovat. No a když tolik pracoval, neměl na cestování pro změnu čas. Do Y2K zbývaly 2 roky a software byl stále plný chyb. Riskoval by Millerův šéf roztavení jádra kvůli ptákům? Bez šance. (Poznámka překladatele Y2K byla chyba v programech, ve kterých bylo třeba změnit kódování, jinak by fungovaly jen do konce roku 1999. Konkrétne do 31.12. 23h:59min:59s:999ss a věřilo se, že jediná chyba v některém z propojených systémů by vedla k celkovému zhroucení. To by znamenalo kolaps letecké dopravy, selhání internetu, zničení elektráren a výbuch těch jaderných.....). Miller musel tvrdě pracovat a tvrdě pozorovat. Aby rok proběhl správně, nezůstala nesplněná práce, peníze v peněžence, ale ani nesplněné sny. Ještě nikdo nepracoval během Big Year na plný úvazek. Ale Miller byl mužem extrému a věděl, že to dokáže.

Bodega bluff.

V žádné jiné době během roku neproběhla nikde taková událost, aby tisíce lidí pozorovalo milióny ptáků. Tak proč k čertu Levantin vůbec uvažoval o tom, zda se tam má ukázat? O tom přece nebylo pochyb. Před ním na takovou loď nebo velmi podobnou nastoupil Komito a byl to právě Komitův hlas vzadu v hlavě...ten dunivý hlas, který ho k tomu přesvědčil. Předtím Levantina nenapadlo, jak zlepšit svůj Big Year. Bylo teprve 19.ledna a už měl 245 druhů. To znamenalo 1 druh každé dvě hodiny. Cítil se čile. Už procestoval 3 státy a jednu kanadskou provincii. A ještě k tomu spatřil toho ptáka z Britské Kolumbie. Byl to malý kousek zelené energie jménem kolibřík pruholící, který byl nesmírně vzácný. Až tak vzácný, že severně od Mexika byl zaznamenán jen 2 krát v historii. Rarity vytvářejí rekord a Levantin doufal, že na svém výletě po pobřeží za mořskými ptáky, bude mít rarit víc. Hodně rychle Komita dohnal. Levantin samozřejmě věděl, kdo je Komito. Během dvou předchozích migrací spolu strávili týdny v centru těch nejtvrdších pozorování na stanovisku, které se jmenuje Attu a je součástí krásných Auletiánských ostrovů. Tehdy se přesvědčil, že Komito je bohatý a neúnavný. Navíc byl Komito nesporným držitelem Big Year rekordu 721 ptáků, který vytvořil v roce 1987. Levantin věděl, že se chystá překonat Komitův starý rekord. Jen nevěděl, zda mu to poví. „Dobré ráno Mistře“, pozdravil Levantin Komita. Tu přezdívku dal Levantin Komitovi dávno na jedné z výprav a Komito ji nikdy neřešil. Levantin byl takový vtipálek, že se dalo jen těžko říct, zda to myslel sarkasticky. Práce v obchodě učí, že úsměv otvírá i zavřené dveře. „Ahoj Al, jak se máš?“ odpověděl Komito. Je čas se rozhodnout říct mu, že je tady, aby ho překonal? Než však Levantin stihl otevřít pusu, Komito odešel.
Byl to první pobřežní trip toho roku a on už viděl 50 dalších pozorovatelů. Byl nažhavený jako sopka těsně před výbuchem. Levantinovi připadlo zvláštní začít si s Komitem právě tady. Bylo to právě tady v Bodega Bay, kde Alfred Hitchcock natočil v 63 klasický horor Ptáci, který přinutil lidi zamyslet se nad přikrmováním v zahradách. Hitchcock věděl, že to nejděsivější udělá příroda sama. Jen málo co je tak rozšířené a samozřejmé jako ptáci. A tak tam byli všechny ty nebezpečné vrány a krkavci, dokonce i pěnkavy, které mohli ničit stany a vylétat z krbů. Mezi pozorovateli ale film nebyl vůbec úspěšný. Strávili mnoho času v poli mezi ptáky, aby věděli, že se ptáci takto nechovají a hlavně že neútočí na lidi. Hitchcock mohl napodobit útok havranů jen tak, že posypal vlasy herců krmivem. Krkavci se shromažďovali a číhali na střeše školy jen proto, že měli na nohách magnety. Děti pronásledované ptáky. To všechno připadalo Levantinovi směšné, hloupé a nejhorší věc, kterou mu kdy ptáci udělali, byly„dárečky“ na autě a trávníku v zahradě.
Ale stačil jediný člověk, aby mu způsobil tolik problémů. Komito se vrátil z lodního okruhu. Energie z něho jen vyzařovala. Komito vypadal, jakoby se vznášel na vlnách melodie z Hitchcockova hororu. Mám mu to říct? Mám mu to říct? Bál se Levantin. Jako obyčejně Komito narušil ticho. „Al, byl jsi venku do pozdních hodin? Toulal jsi se daleko?“ Levantin si myslel: „To si piš, mám už 245 druhů a dýchám Ti na rekord.“ Odpověď Levantina byla však tato: „Právě jsem se vrátil z Britské Columbie a viděl jsem tam kolibříka pruholícího.“ „Skvělý druh“, odpověděl Komito. „Víš, že jsem na něj také myslel. To je divné.....pomyslel si Levantin. Komito už ho předtím viděl a měl ho na svém Life seznamu. Proč by ztrácel čas a peníze, aby ho zase viděl? Když mu to Komito neprozradí, nedá se nic dělat. Levantin mu také nedal nic zadarmo. Jednou z nejtěžších výzev Big Year bylo poznat pozadí soutěže. Každý TOP pozorovatel má slabiny. Peníze......příliš arogance...averzi k dlouhému pobytu mimo domov. Ale žádná slabina se nedala odhalit, dokud se neodhalil sám protivník. I to byla jedna z rolí šampiona Big Year. Vlny dorážely a loď se houpala. Levantin už nevydržel. Ta dobrosrdečná část jeho osobnosti převzala kontrolu. „No“, oslovil Levantin Komita. „Právě jsem se vrátil z Vancouveru a pořád mám mapy a jízdní řády trajektů, chceš je?“ Jestli je Komito chce? Co je to za otázku? Levantin Komitovi právě nabídl Pozorovatelský ekvivalent pokladu. Komito mohl utratit spoustu peněz letem do Vancouveru bez Levantiniho řádu a pak čekat v doku bůhví do kdy. Pro Big Year nebylo nic cennějšího než čas. A Levantin mu dával dar 366 dne. Ten den se stal ještě cennějším, když loď vplula do přístavu blízko Bodega bluff, kde na filmovém plátně odolal dům Jessicy Tandy masívnímu útoku vran. Vlny dosahovaly výšky 10 stop (poznámka překladatele: něco málo přes 3 metry) a oceán byl rozbouřený. Kapitán oznámil, že je nebezpečné pokračovat a odvolal trip. Když se loď otočila do přístavu, neměl Levantin na seznamu žádné přírůstky, ale měl dost času přemýšlet. Jeho tajemství o vlastním Big Year je v bezpečí. Co měl Komito za lubem? Proč chtěl toho „jednou za život“ ptáka vidět zase? Mohl také usilovat o Big Year? Ale.....nikdo se nesnažil o Big Year dvakrát. Levantin věděl, že je Komito pozorovatelský blázen, ale že až tak? Levantin cítil závan strachu a napětí.
Restaurace Tides čněla nad přístavem přesně jako ve filmu Ptáci. Rackové se zlověstně vznášeli nad lodí, ale motor byl příliš hlasitý na to, aby někdo slyšel Hitchcockovu hudbu. O 3 dny později a 200 mil níže Kalifornským pobřežím, ale 3000 mil od domova, Komito znovu nastoupil na Levantinovu loď. To už bylo příliš divné. Jak mohl Komito stihnout kolibříka pruholícího v Britské Kolumbii i tuto loď v Monterey Bay? Když se Komito a Levantin konečně přivítali, dalo se jen těžko uhádnout, čí pohled byl podezíravější. Stále nepadla řeč o Big Year, ale Komito usoudil, že nemá šanci křižovat Kanadou kvůli kolibříkům. Komito vypadal podivně zaujatý. Měl své vlastní starosti....Před 11 lety při svém prvním, už legendárním Big Year, narazil na stejnou velitelku této lodě. Debi Shearwater byla královnou těchto moří a hlavní organizátorkou tzv. žraločích výprav. Dávala pozorovatelům jejich jedinou šanci vidět asi 75 druhů, které žily daleko na moři. Nebylo pochyb o tom, že Debi Shearwater miluje ptáky. Ve skutečnosti si v roce 1980 změnila jméno z Debi Millichap na Debi Shearwater (Buřňáková) na počest těm 13 druhům ptáků, které křižovaly Atlantický a Pacifický oceán. Jejím nejoblíbenějším byl zlatý orel, ale Debi znělo jméno Zlatý orel moc indiánsky na dívku, jejíž prarodiče byli Švédové. Komito měl problém s tím, že nemilovala jen ptáky. Ale také velryby a delfíny. Takže si často udělala „přestávku“ během cesty, aby mohla pozorovat tyto živočichy. Pozorovatelé se s tím smířili, protože její výpravy poskytovaly neskutečně zajímavé druhy a navíc působila děsivě a zastrašujícím dojmem, i když byla stydlivá a slušná, ale měla pověst někoho, kdo se nebál překročit tyto hranice. A často křičela. Sice to není všechno, ale pojďme dál.
V roce 1987, když Shearwaterová opět zastavila, aby sledovala plejtváky, Komito už toho měl dost. Hej, zaplatili jsme, abychom viděli ptáky a ne velryby, zavolal na ni. Ignorovala ho. Motory nechala vypnuté těsně u kytovců. Komitovi to vadilo, tak přecházel od jednoho zákazníka k druhému a ptal se jich: „Chcete vidět ptáky nebo velryby?“ Když se všichni shlukli před kapitánskou kajutou, oznámil jí výsledky hlasování. 47 z 50 zákazníků na lodi chce vidět ptáky a ne velryby. Okamžitě přestaňme s tou hloupostí kolem velryb a vraťme se k tomu, proč tu jsme. Shearwaterová nebyla moc nadšená. Vzpoura na lodi kvůli ptákům? Jaká drzost! Míle od pobřeží našel Komito osobu, která se dokázala vzepřít jeho tvrdohlavosti. Odmítla plout dál. Proto Komito tlumočil výsledky hlasování kapitánovi, který jako většina kapitánů byl zvyklý být na lodi s námořníky a ne s puntičkářskými pozorovateli. Kapitán se podíval na ženu, která si změnila jméno podle druhu ptáka.....Dělám, co poví, odpověděl kapitán Komitovi. A ona řekla, abychom zůstali na místě. Tak zůstali na místě. Komito a Shearwaterová spolu dlouho potom nemluvili, ale ona věděla, že Komito ji potřebuje víc než ona jeho. Ukázalo se, že má pravdu.
Bylo o 11 let později a Komito byl zpátky na jedné z její vyjížděk. Oba věděli, že neměl na výběr. Když jste chtěli vidět pacifické druhy, museli jste začít v doku Shearwaterové. Jak bude s Komitem vycházet? Co když bude skvělý pták přesně na druhé straně? Bude ochotna otočit loď? Komito byl na takovýchto výpravách už tolikrát, že si pamatoval pokyny, ale Levantin, pro kterého to byla jen druhá plavba, pozorně sledoval pokyny, které štěkala kolem. Nekouřit. Tam jsou vesty. Vezměte si prášky proti mořské nemoci. Pijte hodně vody a málo kávy. Když budete zvracet, neudělejte bordel v koupelně ani vepředu nebo na bocích, zvracejte vzadu na lodi. Nějaké otázky? Shearwaterová začínala svoje tripy tady v Monterey Bay z dobrého důvodu.
Byl to biologický zázrak a jedno z mála míst na světě, kde se díky větrům a struktuře kaňonu spolu s proudy dá pozorovat bohatý podmořský život. Tento fenomén se jmenuje výduť. Pro většinu lidí je těžko rozpoznatelné – mírná změna barvy a teplota vody. Ale ne pro mořský život. Nekonečné zásoby potravy v podobě planktonu lákají rybky a ty zase tuňáky, delfíny a velryby, no a ty zase mořské ptáky. Když Shearwaterová poprvé začala najímat rybářské kapitány na své tripy v 70. letech, všimla si, že vidí ten samý přírodní fenomén, ale z jiného úhlu. Na svém prvním tripu s nimi si všimla, že aby si ušetřily věčné hledání, naučily se ryby sledovat tzv. tuňákové ptáky. Zjistila, že se jedná o druhy, které jsou mezi pozorovateli ceněné jako rybák dlouhoocasý. A je to i největší migrant na planetě. Tvor, který váží 4 unce uletí ročně 10000 mil z nekončícího slunce severního pólu do nekončícího slunce pólu jižního a pak zase zpátky. Když by se Shearwaterová dokázala naučit správná jména těchto ptáků, mohla by se také naučit, jak řídit loď pro pozorovatele. Někteří ptáci jako burňák lední byli tak běžní, že loď prostě jen projela, ale jiné jako burňák světlečelý bylo třeba pronásledovat. Jak by se mohli rybářští kapitáni naučit okouzlující ptáky jen tak za pochodu? Shearwaterová se musela naučit jejich domácí řeč. Proces učení vypadal jako námořní verze My Fair Lady, ale s mladou ženou, která učila staré psy. Pomalu ale jistě se rybáři stávali pozorovateli.
V roce 1988 už řídila dobře organizovaný obchod. Nejprve loď vplula mezi skály, aby našli kačku strakatou. Sledovat pobřežní ptáky vypadalo jako sebevražda. Vždy, když vlny narazily do lodě, ptáci se ponořili pro kraby a pak se nějak vynořili přímo a přesně tak, jakoby byli v kontaktu s lodí. Přímo za bílými vodami žil alkoun holubí. Černý s bílou značkou na křídlech. Působil chytřeji než kachna a potápěl se stovky stop za kraby a slimáky. Při svítání zdravili loď lachtani a tuleni. Komito a Levantin pozorovali ptáky a ne sami sebe navzájem. Život byl krásný. Loď vplula do hlubší vody a to právě byla ta skvělá věc na Monterey Bay. Proudy byly méně než 5 mil od pobřeží. Některé podobné výpravy musely plout 50 mil, aby viděly podobný ekosystém. Zatímco tady byli burňaci lední a burňák růžovonohý nebo chaluha pomořanská na dohled od pevniny. Někdo zavolal, aby upozornil na vynořující se velrybu. Komito trpěl, nemohl vědět, jestli Shearwaterová nezastaví loď, aby mohla pozorovat velryby. On potřeboval každou minutu na Big Year. Konečně se loď otočila. Pluli rychle, venku bylo 10 stupňů, ale Komito cítil teplo. Možná už byla stará sekera mezi někdejšími rivaly zakopaná. (Pravdou však bylo, že Shearwaterová ztratila částečně zájem o velryby. To proto, že mezi 70. A 80. léty se pozorování stala běžnými a tak ji už tolik nelákaly). Kromě toho pozorovatelé začali rozsypávat popkorn a ančovičky, což přilákalo racky a mezi jinými i racky tříprsté. Pozorovatelům smrděly od ančoviček ruce rybinou a zápachu se nezbavili celé týdny. Vlny narážely do lodě, zatímco pomalu připlouvala do přístavu. Levantin musel stále myslet na to, proč tu Komito je? Přiletěl albatros velkolepý s rozpětím křídel 8 stop, kterého přilákal zvuk vody a šplouchání. A to byla hlavní atrakce a odměna za všechny útrapy na moři. Příručka odhalila tajnou zbraň takovýchto výprav. Vylít přes záď lodi rybí tuk. Ptáci se mohli zbláznit, vlny narážely do lodě. Levantin ten pach necítil už léta. Cítil smrad, a brnělo mu v prstech. Proč chce Komito znovu vidět životního ptáka a proč chce ten řád? Levantin byl pod stresem a v kombinaci s tím smradem a houpáním to nevydržel a pozvracel se. Musel jít do kajuty a dát se do pořádku. Zavřel oči. Proč mu bylo zle? Bylo to od vln nebo od nervů? Mezitím Komito spatřil alkouna aleutského a buřňáka tenkozobého. Než se stačil Levantin vrátit, byli pryč. Komito s rozvrhem v kapse a náskokem 2 druhů byl v ráži. Levantin věděl, že když chce něco dokázat, musí makat a pohnout se. Pokud tedy dokáže udržet žaludek pod kontrolou.
_____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

NOVÁ ČÁST
Smršť.
Sandy Komito měl obavy. Myslel si, že má soupeře a to ne jen tak ledajakého. Al Levantin představoval nebezpečnou kombinaci času, peněz a pozorovatelských triků. Komito viděl Levantina v akci na Attu. Komito věděl, že je Levantin neúnavný. Že dobře vychází s lidmi a to by ho mohlo přivést k dalším. Kromě toho byl Levantin z Bronxu. Komito se už naučil před léty, že existuje slovo, které lidi z Bronxu hnalo vždy vpřed. To slovo bylo lůser. Když chce Al Levantin boj, má ho mít. Asi za měsíc se potkali na lodi do Monterey Bay a Komito strhl časový rozpis. Bylo to sice trochu dětinské, ale zároveň to bylo jasné varování: Nezahrávej si s Komitem.
20.ledna, Gibsons, Britská Kolumbie. $ 366
Second Street? Kde to k čertu je? Sandy Komito věděl, že by se muži neměli ptát na cestu, ale tohle bylo jiné. Byl v divném městě, v cizí zemi a pršelo. Někde venku byl kolibřík pruholící, o kterém mu Levantin řekl. V Kanadě se objevil poprvé v historii. Levantin řekl Komitovi, aby šel k domu lidí, co krmí ptáky na Second Street. Komito potřeboval najít ten dům. Potřeboval toho ptáka. Potřeboval pomoc. V tomto městě, které vypadalo, že v něm nežijí starší lidé, Komito konečně uviděl ženu kolem 50 let, jak kráčí po straně chodníku v mrholení. Vypadala jako žena, která se zajímá o přírodu. Možná porozumí jeho trápení. Zajel autem ke kraji, otevřel okénko a zavolal: „Promiňte, mohla byste mi říct, kde je Second Street?“
Žena zastavila. Oh, hledáte toho ptáka. Komito vyprskl smíchem. Hodně lidí ani nerozeznalo jeep od čtyřkolky a on na ulici našel tu jedinou ženu v Britské Kolumbii, která přesně znala adresu kolibříka pruholícího. Přímo nahoře na kopci Georgia Strait byla 221 Second Street. V současnosti se stalo centrem pozorovatelského vesmíru. Když Gerrie a Lloyd Pattersonovi poprvé nahlásili pozorování kolibříka, zkušení birdwatcheři byli skeptiční, manželé byli sice lidé, kteří se starali o ptačí krmítka v okolí, ale jen těžko byli zkušení pozorovatelé a už vůbec ne odborníci. Všechny místní experty výskyt šokoval, protože tento druh nebyl v žádné příručce, která se týkala severního pobřezí. Bylo jasné, že i když jeho popis seděl, tak všichni věděli, že tento pták je milovníkem slunce a že sem určitě nepatří. Proto zavolali Mikeovi Toochinovi, světovému odborníku, který definitivně potvrdil, že to je určitě ten druh. Jak se sem dostal, nikdo nevěděl. Kolibřík byl jedním z těch, který trávil zimu 200 mil severně v tropické oblasti Baja. Severně od Mexika byl zaznamenán jen 2x a to v Kalifornii asi před deseti lety, když ho sem zavál pravděpodobně hurikán. Předpokládalo se, že ten druhý uletěl ze Zoo, ale nikdo nenahlásil ztrátu. Naštěstí tento druh patřil k těm milovníkům tropů, kteří dokázali alespoň dočasně přežít pár chladných nocí. A to tak, že snížili tělesnou teplotu na polovinu a při plachtění nebo ve strnulosti snížili tep z 1200 při aktivním letu až na neuveřitelných 50.
Od té doby, co se zpráva o tomto biologickém zázraku rozšířila díky internetu, stal se ten dům na kopci mezinárodní turistickou senzací. V době, kdy k němu dorazil Komito, ho navštívilo už více než 1400 lidí z 29 států, 8 provincií a 5 zemí. Téměř všichni přijeli ranním trajektem z Vancouveru. A jak je zvykem cestou vypili litr kávy. V době, kdy přišli na řadu a dostali se alespoň k příjezdové cestě Pattersonových, předstírali ten dobře známý taneček a okamžitě zvonili s prosbou, aby mohli jít na záchod. Pattersonovi proto vybrali peníze a pronajali přenosný záchod. Komito věděl, že tam je příliš moc lidí a tak si tento problém vyřešil už předtím, aby měl pokoj. Podepsal návštěvní knihu, ale kapka deště změnila jeho domovské město na kaňku. Před 6 dny tu samou knihu podepsal Al Levantin. Komito se snažil prohodit pár slov s Lioydom Pattersonem, který byl dost chytrý na to, aby se vyhnul dešti a zároveň slušný, aby přivítal navštěvu a proto stál o pár metrů dál pod přístřeškem. Komito čekal vedle červeného krmítka, naplněného cukrovou vodou. Kolibřík pruholící zůstal dost dlouho, aby si mohl udělat pár fotek. Tady to máš, Ale Leventine!

21.leden Vancouver. 200 mil. $120.
Během svého života pozorovatele Komito s láskou vzpomínal na své pobyty v přírodě. Na místa, která byla ukryta za vodopády, na dravé proudy řek, které je tvořily. Na tetřevy v severních lesích i na albatrosy plachtící ve slunečních paprscích za svítání. Tohle však nebyla jedna z takových chvil. Parkoval u baru Divokých kojotů a pak šlapal celou cestu skrz kaluže za hučením motorů, protože se chtěl dostat na Vancouverské národní letiště, ale zácpa se táhla od křižovatky už po celé dálnici. Podle legendy nějaký nedbalý nebo bezohledný námořník z Číny před 100 lety ve Vancouverském doku otevřel klícky, z nichž vyletěly severočínské majny chocholaté, ktere se tady množily a množily. Ve 30. letech už byli ulice ve Vancouveru plné těchto ptáků, těchto malých, černých, špinavých ptáčků velkých jako drozd s bílou značkou na křídlech. Někteří čínští přistěhovalci, kterým chyběl domov, pár z nich okroužkovali a chovali je doma, ale biologové, kteří si cenili domorodé druhy, je považovali za škodnou. Báli se, že se rozmnoží a zamoří celou Severní Ameriku. Měli k tomu dobrý příklad: 120 špačků obecných, které vypustili v New York City přibližně ve stejnou dobu, se už rozmnožilo na milióny a podmanilo si kontinent.
Matka příroda se svým typickým přístupem hostila návštěvníka v ulicích Vancouveru a tak se střetl asijský invazní druh s evropským. Ukázalo se, že oba druhy se rády množí v neudržovaných zahradách ve stejném městském prostředí navzdory hluku a smogu aut. Rozdíl byl jen v tom, že špaččí samičky jsou lepší matky. Pokaždé, když majna odletěla prolétnout se po okolí, tak špačkové obsadili její místo, někdy dokonce i hnízdo. A tak drzý špaček teď vládl ulicím. V době, kdy Komito dorazil, zbývalo už asi jen 50 hnízdících párů majny chocholaté v celé Severní Americe. Vancouver byl pro ně Alamo. Posledním místem, kde majny hnízdily, byl most Arthur Laing Highway Bridge a v zoufalství se krmily hranolkami z místních McDonald’s. Komito slyšel jen hluk dopravy a vůbec nechápal, jak tu nějaké zvíře dokáže balancovat na hranici vyhynutí.
Těkal pohledem ze strany na stranu. Nehrozilo, že by nezaslechl hlasy ptáků. Zkontroloval nosníky, lana, sloupy i značky, ale nikde nic. Majna byla pryč. Hmm, bude muset jít ke košům. Vůbec ho netěšila představa ptáka s Happy Meal. Přešel pod celým mostem od severu na jih, od začátku na konec. Díval se nahoru tak dlouho, až ho z toho bolel krk. Rozbolela ho i hlava a smog a dieslové výpary mu také moc nepřidaly. Konečně v dálce na trubce se objevila majna a pak další....Komito odtud vypadl tak rychle, jak mohl.

22.leden, Seattle, 2500 mil, $300.
Někdo nahlásil výskyt vzácné pěvušky na Aljašce. Komito volal z letiště všem známým v Anchorage, ale nikdo nebyl doma. Má přesto letět ve 21:00 a doufat, že až doletí, že tam ještě bude? Těžké rozhodování. Ale pak si vzpomněl, že na Nový rok byl doma jen celých 10 hodin a odletěl do Newarku.

23.leden, Fair Lawn, New Jersey.
Doma zaplatil účty, spatřil brhlíka amerického u souseda na krmítku, povečeřel se ženou a domluvil si odlet na zítřek. Šel spát v 9. hodin večer.

24. leden, Superior, Arizona. 2,400 mil. $266.
Jako teenager hrával William Boyce Thompson vysoké pokerové hry v těžkých časech měděného města Brutte v Montaně. Rodiče ho poslali studovat na elitní vysokou školu Phillips Exeter Academy v New Hampshir. On však neodpromoval. Byl přijat na Columbia University, kde se učil hornictví, jenže už v prvním ročníku skončil. Vrátil se domů, začal se učit opět hornictví, ale znovu selhal. A proto se Thompson vrátil do New York City.
V hlubinách Wall Streetu, kde se svět točil kolem peněz, William Boyce Thompson zbohatl, když vydělal desítky miliónů. Jeho společnost sice vytvořila několik nebezpečných skládek, ale vybudovala také arboretum 55 mil východně od Phoenixu, které si zamiloval drozd rezavohřbetý. Naturalisté, kteří protestovali proti skládkám, zároveň milovali arboretum a užívali si zimování ptáků v Arizoně. V tomto arboretu Komito dostal drozda rezavohřbetého. William Boyce Thompson se tím o kousek přiblížil k environmentálnímu očistci.

25.leden, Portland, Oregon, 1400 mil, $189.
Komito vstoupil do telefonní budky a pomalu vyslovil dvě slova kalous ušatý. Cítil se jako tajný agent. Bude heslo fungovat? Úspěch. Přepojili ho přímo na hlášení vzácných ptáků NARBA. Členství za $25 dolarů ročně mu umožňovalo okamžitý přístup k hlášení vzácných ptáků a to bez ohledu na místo a čas. NARBA shromáždila všechny tyto informace na jedno místo, které bylo kdykoliv přístupné. A to šetřilo čas. A jestli Komito něco potřeboval během Big Year, tak to byl právě čas.
Jeho heslo kalous ušatý bylo připomínkou jeho Big Year nemesis z r. 1987. I když se tento druh obvykle dal bez problémů získat na východním konci Jones Beach, Komito ho tam zmeškal. Stejně jako v Torontu, San Diegu Caspere, Wyomingu St. Louis New Haven, Connecticute a New Yorkské botanické zahradě. Nakonec se mu to podařilo až poslední den svého Big Year. Toto heslo si zvolil při druhém Bieg Year proto, aby nebyl nafoukaný. Zatím to fungovalo.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Číst dál...

Autobirding a velký pomocník

Často se mi stává, že se z auta potřebuju akutně podívat monokulárem ven do polí na ptáky. Nechci vylézat z auta, abych je nepoplašil. Je zajímavé, jak třeba na Mosteckém jezeře, pokud člověk sedí v autě, má kachny prakticky na dosah, ale jak vystoupí z auta, přestože víc než opatrně a plíží se jako Indián, do kachen jako když střelí. Ani monukulár položený na stažené okénko nepřináší ten správný pozorovací zážitek a snaha nacpat do auta složený stativ s monokulárem na sedadlo řidiče, skončilo komickou situací.

držak01
Dlouho jsem přemýšlel, jak si pomoci a ejhle, řešení víc než jednoduché!!! Pomohl přemoudrý a všeznalý strýček Google, Však co on neví, za vědění asi ani nestojí! Našel mi pár eshopů, které nabízí držáky pro fotoaparáty a monokuláry přímo na okénko automobilu! Jak jsem se mohl přesvědčit, i lomený monokulár držák zvládá a tak jsem oktávce zakoupil novou okrasu!
Popis výrobce je opravdu sporadický, ale vytrhl mi trn z paty!! Už se těším, až vyrazím na Jezero!!!

držak02

Otočná hlava pro uchycení spoting scopu, nebo dalekohledu na okno automobilu zajišťuje pohodlné pozorování z auta. Lze použít i na fotoaparát, kameru. Adapter lze také použít všude, kam lze připevnit držák stativu (max tloušťka desky pro přichycení do 1 cm). Bohužel vhodný pro příme dalekohledy. lomené mají problém.

Číst dál...

Greg Miller: Birding, okénko pro vaši duši

(překlad z knihy Good Birders Still Don’t Wear White: Passionate Birders Share the Joys of Watching Birds)

Lidé, kteří mě znají, si moje jméno nejčastěji spojují s jednou z postav filmu The Big Year z roku 2011. Byl jsem autentickým birderem, kterého ztvárnil Jack Black. A někteří z vás četli knihu od Marka Obmascika The Big Year (2004) sepsanou podle skutečnosti, podle které byl tento film natočen. Ve filmu se říká, že jsem se do soutěže big year pustil proto, abych ve svém životě udělal něco výjimečného. Ve skutečnosti jsem se do toho pustil z mnohem prozaičtějšího důvodu – můj život stál úplně za pendrek.

Často v žertu říkám svým posluchačům, že nyní je nejoslavovanějším ten nejsobečtější a nejnezodpovědnější rok mého života. Což je legrační i smutné zároveň. Všechny důležité události mého života se v roce 1990 pěkně zamíchaly. Rezignoval jsem na místo pomocného pastora v našem kostele, abych zachránil svoje manželství. Stále jsem byl na celý úvazek zaměstnán jako počítačový programátor, kterému nezbývá moc času být doma. Nejen, že jsem své manželství nebyl schopen zachránit, ale musel jsem opustit i práci, u které jsem doufal, že zůstanu do konce života – navíc jsem se musel začít hýbat, tělesně.

Emoční tlaky pro mě byly traumatizující. Cítil jsem se vyřízený. Moje sebeúcta přede mnou ležela rozbitá na tisíc kousků. Zdálo se, že se už nic nedá zachránit. Moje sny vybledly a naděje se vytratila. Jaký smysl mělo žít? Na samém dně jsem uvažoval o sebevraždě.

Zachoval jsem si už jen špetku zdravého rozumu. Vzpomněl jsem si na slova, která kdysi řekl Robert Schuller. V podstatě prohlásil tohle, „Nedívejte se na to, co jste ztratili. Dívejte se na to, co vám zůstalo.“ Byla to ohromná myšlenka o tom, jak se vyrovnat s ochromující ztrátou. Dodala mi odvahu pohlédnout do svého nitra a podívat se po tom, co tam zbylo. Jediné, co jsem našel, byl birding.

To můj otec mě přivedl jako malého kluka k pozorování ptáků. Kolik mi tehdy bylo? Byl jsem ještě tak malý, že si nedokážu vybavit ani svůj první dalekohled. Moje nejkrásnější roky byly ty, kdy jsem chodil pozorovat ptáky s tátou. Naše vášeň byla společná.

Jako bývalý učitel chápu, jaký vliv na myšlení dětí, alespoň dočasný, má rozptýlení. A znal jsem sebe. Mohl jsem se vyhnout plácání v bahně sebelítosti, pokud nahradím negativní myšlenky čímkoli pozitivním.

A pak mě to napadlo: abych se z toho dostal, mohl bych využít birding.

Občas se mi stávalo, že jsem propadl živelnosti a někdy to nabralo až extrémní obrátky. Než abych hledal únik v obyčejném pozorování ptáků, rozhodl jsem se hrát o všechno – a tím měl být big year. Jde o pokus vidět tolik ptačích druhů, kolik je možné během jednoho kalendářního roku v osmačtyřiceti sousedících státech, včetně Kanady a Aljašky (tzv. „území ABA“ podle American Birding Association).

Vrhl jsem se do toho se vší vervou, přičemž jsem se snažil udržet v zaměstnání na plný úvazek jako počítačový programátor pro jadernou elektrárnu. Moje plány vyhnout se sebelítosti tím, že ji nahradím zábavným rozptýlením, docela dobře zafungovaly. Viděl jsem 715 druhů ptáků, procestoval jsem více než 135 000 mil a potkal jsem stovky přátelských ptáčkařů, kteří mi pomohli prožít rok epických rozměrů.

Co se vlastně stalo? Proč to fungovalo? K mému konečnému úspěchu se přidala řada věcí, z nichž většina se udála navzdory mým prostým plánům.
- Mám rád ptáky. Jejich svět mi přijde jako paralelní vesmír tomu našemu. Když jdu pozorovat ptáky, vejdu do jejich světa a ten svůj nechám za sebou. Vidím zpívat kardinála. Nezajímají ho poslední prezidentská klání. Neslyšel o válkách, o vraždách nebo o Hollywoodu. Nezná můj život. Neví, odkud jsem. Nezná moji rodinu. Ale zpívá. Je to krásné a dělá mě šťastným.
- Když děláte big year, vaše skóre je jasné. Vidíte-li nový druh, počítáte ho jako jednu položku v seznamu bez ohledu, jestli je vzácný nebo běžný.
- Děláte-li big year, musíte plánovat, promýšlet logistiku, musíte studovat a také mít štěstí. To vám zabere všechen váš čas a zanechá jen malý prostor negativním myšlenkám.
- Každý den má svůj smysl. Probouzíte se s myšlenkou, „Jak můžu vidět více ptáků? Kam bych měl zamířit?“

Žijeme v rychlém světě. Když si myslíme, že něco už nemůže být složitější, většinou to složitější je. Někdy máme pocit, že nám nezbývá dostatek času ani k nadechnutí, natož na tak zbytečný koníček, jakým je birding.

Ale život nehraje vždy podle našich pravidel. Oblíbenou předpokladem je, že čím tvrdší je vaše práce, tím toho více dosáhnete. A čím více dosáhnete, tím více budete mít peněz. Čím více budete mít peněz, tím více si budete moci koupit věcí. Čím více budete mít, tím budete šťastnější.

Je to skutečně pravda? Uspokojení z věcí, které vlastníte, existuje, ale je jen krátkodobé. Pravdou je, že čím víc věcí máte, tím více se opotřebovávají, rozpadají a přestávají fungovat. A když vlastníte hodně věcí, zjistíte, že v určitém bodě už vám nezbývá čas je všechny využít. Věci, kvůli kterým jste tak tvrdě pracovali, leží bez povšimnutí v koutě a váš svět se stává ještě přeplněnějším. Vaše starosti se násobí a překrývají a zkreslují to, co by mělo vidět vaše srdce jako při pohledu přes lupu. A když je jich nad hlavu, každý problém se zdá být větší, než ve skutečnosti je.

Nemusíte to řešit rok trvajícím únikem tak jako já. Uspokojení vám může přinést každá chvíle při pozorování ptáků. Birding sice nevyřeší vaše problémy, ale je pro vaši duši něco jako Okena. Vyčistí okno do vašeho srdce a vy budete vidět jasněji. Dá vám novou perspektivu. Každá pomoc se počítá. Takže, zkuste birding. Váš život se může změnit!

Tipy
- Vyberte si na birdingu něco, co vás skutečně zajímá. Nemusí to být právě soutěžní big year. Tím nejdůležitějším je to, aby vás radost, kterou vám to přináší, zcela pohltila.
- Vyhraďte si čas ve svém kalendáři tak, abyste se své nové radosti věnovali pravidelně.
- Zaznamenávejte svoje aktivity. Fotografujte se. Veďte si deník.
- Máte deprese? Zkuste se podívat na své fotky a začíst se do svého deníku. Mohlo by to prozářit vaše chmurná období stejně jako u mě!

GREG MILLER se pozorováním ptáků baví přes padesát roků. V současnosti dělá průvodce pro Wildside Nature Tour. Je také mluvčím a osobním průvodcem Greg Miller Birding.

greg miller

Greg Miller (vpravo) a herec Jack Black, který ve filmu The Big Year ztvárnil jeho osobu. Zdroj: http://wildsidenaturetours.com/.
zdroj Birdwatcher.cz Robert Dodin Doležal

Číst dál...

Noah Strycker: Za birdingem do světa. Vše staré je zas nové

(překlad z knihy Good Birders Still Don’t Wear White: Passionate Birders Share the Joys of Watching Birds)

Poté, co jsem dokončil střední školu, jsem vyrazil na svůj první výlet za ptáky do zahraničí. Ptáky jsem byl posedlý od páté třídy a najít nový druh v okolí domu začínalo být stále těžší. Proto jsem se zapsal do projektu zabývajícího se výzkumem ptačích hnízd v Panamě a vyrazil jsem do středoamerické džungle.

Vzpomínky na první den v Panamě se mi vracejí tak průzračné a čisté, jako by to bylo včera. Když jsem se probudil a vyhlédl z okna, uviděl jsem osm pro mě zcela nových druhů najednou. Později toho rána, jsem si při procházce deštným lesem uvědomil, že nepoznám ani jeden ptačí hlas toho tropického chóru. Bylo to ohromující a vzrušující: doma jsem byl zvyklý určit každé ptačí pípnutí a už jsem zapomněl, jaké to je cítit se začátečníkem. Mým dychtivým očím se jevil výjimečným a nádherným i ten nejběžnější panamský opeřenec. Holoubci skořicoví byli zbarveni sytě hnědě. Tangary modré jiskřily na obloze kobaltovou modří. A půvabní a běžní tyránci ploskozobí stavěli hnízda podobná dlouhým zacuchaným vousům visícím ze stromů obsypaných ovocem, o kterém jsem nikdy dříve neslyšel.

Od té doby jsem navštívil téměř padesát zemí několika kontinentů a zjistil jsem, že ten pocit cítit se jako začátečník, nikdy nezestárne, když je všude tolik nádherných možností. Pozorování ptáků daleko od domova je formou cestování v čase, výletem do minula, kdy jste věděli méně, ale byli jste pozornější. Vzpomeňte si na překvapení, které jste zažili, když jste poprvé začali pozorovat ptáky, jak nádherní vám zprvu připadali? Ty dny se zdají být dávno pryč, přitom jsou v dosahu stejně jako letenka na nějaké nové místo.

Krása ptáků je v tom, že jsou všude, od největší divočiny po ten nejlidnatější střed města. I ta zdánlivě mrtvá místa leží v jejich dosahu: ptáci byli zastiženi na Jižním pólu, nad vrcholkem Mount Everestu a stovky mil od nejbližší pevniny. Díky své schopnosti létat mají více trojrozměrný pohled na svět než my a někteří ptáci žijí ve vzduchu skoro celý život. Předpokládá se, že například rorýs obecný táhnoucí z Evropy do Afriky, přistává pouze na svém hnízdě; celý zbytek života je odkázán na svá křídla. Albatrosi běžně plachtí kdekoli nad jižním oceánem s větrem v zádech a činí tak déle, než jsme si my, lidé, prvně uvědomili, že je Země kulatá.

Birding mi nabízí neotřelý a nový způsob pohledu na svět. Když cestuji, snažím se myslet jako pták a to mi umožňuje získat víc než běžný návštěvník. Pták vnímá svoje okolí na základě obecných vlastností: lesy, hory, oceány, pouště, údolí, ledovce, řeky, prérie, jezera atd. Když přenesu svoji mysl vzhůru, nejsem už jen návštěvníkem, jsem orlem pohlížejícím na krajinu křišťálově ostrým zrakem. Lidská civilizace se pod mými křídly stává poměrně nevýznamnou.

Jen si představte, jak musí vypadat svět z ptačího pohledu? Jak naši opeření přátelé vnímají tuto planetu během svého každodenního života? Ptáci mnohdy obývají stejná místa jako my, ale své okolí nejspíše vidí z trochu jiného úhlu. Pár věcí bychom se díky jejich perspektivě mohli dovědět i my.

Předně, ptáci by asi neměli moc pochopení pro naše politické rozdělení světa. Hranice států neznamenají téměř nic vzhledem k jejich způsobu života a každý opeřenec by jen s obtížemi luštil tu změť různobarevných čar na mapě. Jak by si káně bělohrdlá vysvětlila všechny ty dokumenty, které by potřebovala k uskutečnění své každoroční migrace přes státní hranice z Kanady do Argentiny? Ptáci bohudík nepotřebují pasy ani víza.

Rád nad těmito věcmi přemýšlím, když cestuji do jiných zemí. Ptáci jsou světoobčany, kteří mohou volně cestovat, kam se jim zlíbí a v tomto ohledu se nacházejí na jiné úrovni než my. Skutečně docenit význam rčení „volný jako pták“ nám umožní alespoň trocha vlastního cestování. Pozorování ptáků vám nabídne potřebné zorné pole a souvislosti bez ohledu na to, kam vyrazíte a změní tak zcela běžný turistický výlet v hledání pokladu. Neexistuje nic lepšího, co by vám poskytlo pohled na svět z ptačí perspektivy, než odvaha překonat známé hranice.

Pozorování ptáků v zahraničí přináší ještě jeden velký užitek: naučí vás chápat význam ptáků jako takových a jejich význam ve vztahu k prostředí, ve kterém žijete. V blízkosti domova birdeři často hledají ptáky pouze z toho důvodu, že se nacházejí na jedné straně určité člověkem definované hranice – uvnitř určitého kraje, státu či oblasti. Někteří ptáčkaři jdou až do extrémů, aby si mohli přidat určitý druh do svého hranicemi vymezeného seznamu, a v honbě za špeky jsem k tomu přispěl svým dílem i já. Tento způsob pozorování ptáků je ale závislý na geografickém systému, který ve skutečnosti nemá s ptáky nic společného, takže je pak obtížné rozeznat zajímavá pozorování od těch, které jen reflektují touhu vidět něco výjimečného. Když navštívíte nové místo, máte před sebou čistě bílou stránku a ptáci se před vámi znovu objevují v podobě pestrobarevných, podmanivých stvoření namísto položek k odškrtnutí ve vašem seznamu.

Stejně jako řada jiných věcí, představuje birding bez hranic stav mysli. Ke znovunalezení ptačí krásy nemusíte cestovat do vzdálených míst – ale musíte do toho vložit určité úsilí. Pokuste se o následující: až vám příště nad hlavou přeletí obyčejný ptačí druh, zkuste si představit, jak vyhlíží svět z jeho úhlu pohledu, stejně jako by vám dělal průvodce po vašem okolí. Nebo, ještě lépe, vezměte nějaké nové ptáčkaře pod vlastní křídla a proveďte je po okolí svého oblíbeného místa. Ukázat někomu pro něj nový druh je stejně uspokojující jako nalézt nový druh pro sebe. Je to stejné, jako byste se na ptáky podívali cizíma očima a uviděli vlastní svět znovu a jakoby poprvé.

Tipy pro cesty za ptáky po světě
- Připravte se v předstihu. Sežeňte si terénní příručku pro oblast, kterou hodláte navštívit, seznamte se s tím, kteří ptáci jsou tam běžní (k tomuto účelu je vynikající bezplatná online databáze eBird), a před odjezdem se naučte jejich určovacími znaky. Hledání pokladů je mnohem zábavnější když víte, co hledáte.
- Kontaktujte místní. Birdeři jsou v této době všude a vyhledání těch místních je dobrým způsobem k tomu, jak během cestování získat nové přátele. Počítejte minimálně s takovými výdaji, které pokryjí výlohy každého, kdo vás sebou vezme do terénu. Dobrým místem, kde začít, je BirdingPal.org.
- Nezapomeňte, že nejde jen o ptáky. Cestování v zahraničí vám poskytne řadu dalších zkušeností, proto během cesty nelitujte času seznámit se s místní kulturou, krajinou a dalšími pamětihodnostmi. Stejně jako pták jste i vy ambasador cestující na křídlech!

NOAH STRYCKER je zástupce šéfredaktora časopisu Birding, autor knih Among Penguins a The Thing with Feathers, pravidelný přispěvatel různých ornitologických časopisů, oblíbený mluvčí a blogger a průvodce přírodovědně zaměřených expedičních plaveb do Antarktidy a Arktidy. Žije v Oregonu, podílí se na výzkumu ptáků všech sedmi kontinentů a v roce 2015 dosáhl světového rekordu v počtu pozorovaných ptáků během jednoho roku. Navštivte jeho webové stránky www.noahstrycker.com.

01noah strycker 1024x576
Noah Strycker, zdroj: https://twitter.com/
zdroj Birdwatcher.cz Robert Dodin Doležal

Číst dál...

Nejnovější díl - 9.část - fans překlad knihy The Big Year

Byl rád, že tu není násilí a ani zločin, žádné korupce. Děti si mohly hrát samy venku kdykoliv se jim zachtělo a nikomu nepřipadalo divné, že jde malý chlapec sám městem, aby si někde našel lepší kopec na sáňkování. Dobře veděl, že si lidé dělají z Amišů srandu, že všichni nosí stejné oblečení. Když přišel někam mimo komunitu, viděl skoro všechny s dlouhými vlasy, v moderních zvonových kalhotách, sandálech nebo bosé. Tak kdo je vlastně stejný??
Ke všem byl opravdu tolerantní, to byla odlišnost. Jeho o 11 měsíců mladší bratr Brent se narodil jako mentálně retardovaný a byl autuista. Nemohl mluvit, najíst se, obléci a dokonce ani dýchat. Rodina nikdy moc nevěděla, do jaké míry jim Brent rozumí a někteří specialisté dokonce doporučovali, aby ho umístili do ústavu. To ale rodina nikdy nedopustila. Brali ho sebou všude, přestože věděli, že je budou lidé okukovat. Millerovi to prostě ignorovali. Ale když Greg, Ned a jejich nejmladší sestra Ann vyrostli do puberty, stali se k těmto lidem drzejší. Když někdo třeba v restauraci na Brenta zíral, tak se sourozenci dali dohromady, odpočítali do tří a na tři začali najednou na dotyčného přidrzle koukat také. Takto postižené dítě by asi mnohé rodiny rozdělilo, ale Millerovy to ještě víc spojilo. Žili v malém domku na Country road 201 a všechny děti spaly na patrových postelích ve společné místnosti. Neměli moc luxusu, částečně kůli Brentovi, ale i víře a penězům. Ale vždy si našli čas na jeden nenáročný koníček...Greg Miller byl birdwatcher dříve, něž vůbec chápal, co to znamená. Tady je jedna z oblíbených historek rodiny: Když byly Gregovi tři roky, byl na farmě pár mil od domova a naháněl kachny okolo rybníka, zatímco si rodiče užívali krásného počasí. Cestou domů se stavili u souseda a Greg si půjčil jeho dalekohled. Soused se ho ptal – vidíš něco?? A předškolák Greg odpověděl, ano, hohola severního – samičku. Všem to vyrazilo dech. Mimo matky. Znala Grega, byla učitelka a věděla, že její syn je jiný než ostatní. Nikdy jako chlapec neskákal třeba do louží.
V otci Grega se probudil zájem o ptactvo, když vyrostl na farmě pár mil odsud. Během týdne pracoval jako veteřinář a staral se Amišům o dobytek, ovce a koně. Ale volný čas věnoval ptákům. Měl výborný sluch. Doufal, že se mu na jednom rodinném výletě podaří uvidět lesňáčka šedobokého – federálně chráněný ohrožený druh, který byl většinu času na Bahamách, ale krátkou část roku hnízdil v korunách borovic severního Michigenu. Během začátku léta se v severním Michigenu ozýval zpěv alespoň 35 druhů lesňáčkovitých. Některé druhy měly dokonce i 2 různé druhy zpěvu, které dokázal rozpoznat i úplný nováček. Jiné se ovšem rozpoznávaly s obtížemi a musely se rozlišovat drobné detaily. Bylo to stejné, jako určovat druh a typ auta jen podle zvuku motoru. Toho dne však Millerův otec slyšel jeden druh, který nepoznal. Na borovici nedaleko cesty seděl zatím nepopsaný žlutošedý zpěvný pták. Lesňáček šedohřbetý! Kdo z ostatních ptáčkařů dokáže zjistit neznámý druh jen proto, že mu nezní jako 35 ostatních? Miller byl ohromený. Jen málokdy mohl otec vzít svého nejstaršího syna Grega sebou ven. Časem, když se Greg dostal na střední školu, se naučil rozpoznávat ptáky hlavně podle sluchu. Někteří teenegeři dokázali rozpoznat skladbu Beatles podle prvních tónů. Miller to dokázal s 35ti druhy Midwestských ledňáčků. Příležitostně dokonce překonal i svého učitele.

Jeho rodina se víc a víc soustředila na Bibli. Při svých výletech se potkali s mnoha charizmatickými křesťany, kteří věřili v baptismus a Millerovi je přivítali s otevřenou náručí. Každý čtvrtek začali organizovat setkání nad studiem bible. Sdíleli své znalosti a rodina navštěvovala evangelický kostel mimo komunitu v 30 km vzdáleném Cantne. Když se naplnil čas, Miller se zapsal na filosofickou fakultu v Oklahomě. Bylo to daleko od domova, ale určitě to byla pobožná škola s dobrým hodnocením. Při studiu bible se Miller naučil číst řecky, ale nebylo to to, co očekával. Ukázalo se, že mnoho rodičů poslalo svoje děti do církevní školy ze stejného důvodu, jako jiní poslali děti do školy vojenské. Nevychované děti. Miller byl tak daleko z domova poprvé a k tomu měl spolužáky, kteří byli zapleteni do drog, pili alkohol a holdovali sexu. Miller si dával pozor a držel se stranou. V průběhu Millerova maturitního ročníku oznámila škola svoji vizi 300m Ježíše a chtěla na ni sbírat peníze. Roberts se toužil stát slavným léčitelem. Chtěl, aby byl vyšší než washingtonský monument a aby přinesl škole slávu. Miller byl touto vizí znechucený. No vlastně jak Miller později zjistil, původní myšlenka byla postavit nemocnici a na to Roberts dostal finance, ale obrovská socha vyvolala skepticismus. I jeho domovské město se začalo měnit. Objevili ho turisté, přibyly obchody a dokonce i první semafor. Někteří starousedlíci říkali, že se cítí jako zvířata v zoo. Po letech s Brentem byl Miller zvyklý na pozornost a když si vydělával na studium, brával rodinu z Clevelandu na amišskou farmu, kde je za 5 dolarů vozil na kočáře. A připomínal jim, odkud pocházejí hamburgery v happy mealu. Miller dokonce začal na částečný úvazek učit v místní škole matematiku a při tom chodil na hodiny programování. Psaní programů bylo trochu jako pozorování ptáků. Vyžadovalo znalosti, zkušenosti i vynalézavost. Miller měl radost z toho, co se naučil a když se pak přestěhoval za první prací v oboru, radoval se i z peněz. Aby zůstal nohama na zemi, zapsal se na hodiny studia bible, kde potkal ženu s takovým zápalem pro cvičení, jako měl on pro ptáky. Ukázala mu, jak se vyrýsovat, ale jemu se to zdálo moc agresivní. On jji ukázal, jak pozorovat, ale jí se to zdálo nudné. I přesto se do sebe hluboce zamilovali a překonali rozdíly. Na jejich svatbě se netancovalo a nepilo. Přestěhovali se do Washingtonu, protože byl nedostatek cvičitelů i programátorů. Miller byl hrdý, že je i při práci kazatelem, ale později to prohloubilo jeho bolest z rozchodu. Nedělní obřady byly plné svateb a tak to bylo horší a horší. Jednou večer jedl kuře v restauraci se svým mladším bratrem Nedem. Bavili se o jeho manželství. Ned mu nabídl cigaretu. Miller si potáhnul, ale hned všechno vykašlal, slzel a měl plný nos. Byl však dost silný a neodhodil ji. Poprvé kouřil. Bylo mu 39 let a byl připraven na něco nového. Ta cigareta byl první krok.
Al Levantin začal s málem a zanedlouho z toho bylo ještě méně. Když mu byly dva roky, opustil ho otec, který pracoval jako podomní prodavač. Levantin s maminou zůstali opuštění v jednopokojovém bytě. Otec slíbil, že bude platit alimenty, ale nikdy to neudělal. Prostě zmizel a nikdo ho nedokázal najít. Během krize opustil matku s batoletem a bez peněz. Kvůli financím začala máma pracovat jako účetní oděvní firmy na Manhattanu. Přestěhovala se i s rodiči do Bronxu. Starali se o svoje vnouče, když matka pracovala. Ale když byly Levantinovi 4, jeho babička zemřela a pár měsíců po ní i dědeček. Maminka neměla na výměr a musela si práci udržet. A tak nechala syna se svačinou a klíčem a on musel do školy sám. Naučil se být samostatný dřív než číst. Pro pětiletého byly nástrahy všude. Každé ráno v devět musel sám sejít tři patra, přejít Easturn avenue a zabočit na Ps 70. Na rohu byl obchod. A to byl problém. Ve výloze viděl krabici tyčinek. Čokoládové, oříškové, ovocné pěkně na jednom místě. Se svými spolužáky se vždy chtěli podívat na dno. Když skončilo vyučování, měl dvě možnosti – věnovat se aritmetice nebo si jít hrát ven. A většinou si šel hrát. Byl vyšší než většina vrstevníků a uměl toho využít v basketbale. Ale měl problém. Neměl míč. Jeho rodina si to nemohla dovolit. A tak se naučil vycházet s těmi, co míč měli. A stal se dobrým basketbalistou. Byl výborný i florbale. Když hráli v blocích okolo 175 a Grand Course, byl známý jako chlapec dvou řek a nikdo na něj neměl. V 6:30 přijel vlak s jeho maminkou. Společně se navečeřeli a šli spát. Spali v oddělených postelích v jedné ložnici. Pro Levantina muži neexistovali. Maminka nikoho nehledala a po otci nic nezůstalo. Levantin ani nevěděl, jak jeho otec vypadá. Jednoho dne Levantin uvažoval, že vstoupí do skautu. To jeho maminku zaujalo. Mohl by tam najít mužský vzor. A také se, mimo jiné, setkávali často a zadarmo. Levantin se v skautu změnil. Poprvé se slyšel o stanování, lezení, učil se plavat, poznávat hvězdy a minerály. Všechno v okolí Bronxu. Tak jako všechno v jeho životě. Jednou šel navštívit příbuzné v New Jersey a udělal z toho túru. O životě mimo Bronx mohl jen číst v knihách. A tak četl a snil.
Jednoho dne se nemožné stalo skutečností. Levantin mířil na skautský tábor. Nevěděl, jak je to možné. Levantin neměl peníze a jeho maminka známosti. Bál se chtít vysvětlení. Ale 8 týdnů v létě 1945 strávil v kempu Ranachqua. Bylo to jen 3 hodiny autobusem, ale klidně to mohla být jiná planeta. V kempu se skautská příručka stávala něčím víc než pouhou knihou.Bylo to poprvé, kdy Levantin strávil noc mimo Bronx. Chodil po cestičkách, plaval v jezeře a spal pod hvězdami. Žádné sirény, žádný křik. Mohl tu střílet z luku a dál než házet kamínky na Eastburn avenue. Naučil se základy pozorování. Když přijel, nikoho neznal. Na konci pobytu měl desítky přátel. Vůbec nechtěl jet zpátky domů. Po návratu byl posedlý pozorováním. S mámou v továrně na knihy měl volné večery a čas si krátil naháněním vrabců a lesňáčků v botanické zahradě v Bronxu a Van Cortland Parku. Na střední škole se Levantin zúčastnil svého prvnho vánočního pozorování. A zjistil, že tam s ním bylo spoustu lidí. Nebyli to skauti, ale prostě je to bavilo. Toulal se kolem města s muži jménem Marshall a Arnold – s těmi samými, ke kterým se na pozorování přidal Komito. Komito bydlel jen míli odtud a chodil na té samé střední škole jen o ročník výš než Levantin. Oba věřili, že spolu museli pozorovat jako děti, ale nemohli si vzpomenout. Možná to bylo opravdu poprvé, jen se nechali strhnout. Levantivovy známky byly dost dobré, aby dostal stipendium. Protože to měl nejblíž domů, studoval na New Yorkské univerzitě fakultu chemie. Pár týdnů po promoci narukoval do armády. 16 měsíců sloužil jako meterolog na Aljašce. Začal se zajímat o život mimo New York. Chtěl získat doktorát z chemie, a proto se zapsal na univerzitu v Kansasu. Všechny ty teorie a filozofie o studentském životě ho doháněly k šílenství. Po roce studií zanechal, ale aspoň se ve 24 letech naučil jezdit na kole. Jako místo svého třetího setkání se ženou z Queensu jménem Ethel navrhl Johnas beach. Myslela si, že ji bere na pláž, aby ji viděl v plavkách. On si však s sebou vzal dalekohled a učil ji pozorovat. Ji zajímal on, ne ptáci. Vzali se v roce 1959. Pracoval v laboratořích chemického giganta Rohm and Haaas.Jejich slogan byl: Je pár lidí, kteří pro nás pracují, ale jen pár odvětví, kde nepracujeme my. Během prvních dvou let získal dva patenty na ochranné nástřiky autolaků. Byl zapálený do práce, ale chemikálie si vybraly svoji daň. Levantin přišel o čich. Naštěstí si vedení společnosti všimlo jedné jeho vlastnosti – uměl to dobře s chemikáliemi, ale ještě lépe s lidmi. Začali ho posílat na služební cesty za zákazníky. Pracoval dobře, ale ročně najezdil 50-70 tisíc mil ročně a doma musel nechat ženu se dvěma syny. Celý týden byl pryč, a tak se mu nezdálo být dobré odjet o víkendu na pozorování. Snažil se syny učit v močálech rezervace Brigatine v New Jersey. Chlapci si však chtěli jen hrát v pozorovatelně. Chtěl jim ukázat stěhování jestřábů v oblasti Allentownu, ale je bavilo lezení po skalách. A tak jediné, co mohl, bylo trávit až příliš času s dalekohledem pod slunečníkem, když se vydala rodina na pláž.
Časem přestal Levantin pozorovat. Neměl čas a ani nikoho, s kým by pozoroval. Jediné, co ho s koníčkem z dětství spojovalo, byl časopis. Četl ho, když lítal nebo když kluci spali. Také nashromáždil údaje za 30 roků vánočních pozorování. Prošel přes 600 stran a našel jen 13 čečetek zimních a 12 z 29 (minot), dověděl se o nejlepších zimních měsících na pozorování. Možná si na to jednou najde čas. Jeho vědomosti rostly, seznam ne. Mezi tím stoupal po firremním žebříčku a stal se vedoucím rozvoje a následně manažerem pro polymery, monomery a pryž. Společnost mu nabídla, aby se stal manažerem evropské divize. To znamenalo 8 velkých továrem plus prodeje z Briitánie do SSSR i Švédska a Jižní Afriky. Levatin se s rodinou přestěhoval do Londýna, kde pracoval nejvíc a dále cestoval. Aby posilnil rodičovské pouto, vzal svého nejstaršího syna s sebou na služební cestu do továrny ve Španělsku, ale teenager se vrátil s přesvědčením, že jeho otec pracuje pro znečišťovatele. Když se rodina v roce 1985 vrátila do Philadelphie, byly Levantinovy zkušenosti se zámořským obchodem velmi žádané. A tak ho zlákali k firmě CDI. K firmě, která při expanzi do Evropy ostatní nekompromisně vytlačovala. Levantin nikdy nebyl ve vedení s řediteli a těšil se na novou zkušenost. O pár let později se stalo něco nečekaného. Po 33 letech u Rohm and Haas mu nabídli tříletý plat, když odejde do předčasného důchodu. Al Levantil přestal v 59 letech pracovat. Trvalo to jen 6 měsíců a CDI ho žádalo o převzetí začínající divize. Levantin jako dozor najal věřící lidi. Bylo to jeho první a jediné místo mimo chemičky. Znovu měl oblek a kravatu. Znovu dlouhé hodiny pracoval. Osvojil si konkurenci a připojil se k procesu a ze své 175 milionové divize získal první výdělek. A to jen za 18 měsíců. Byl hrdý. A znovu přestal pracovat. Jeho druhý odchod do důchodu byl ani ne po třech letech. Levantin se přestěhoval do Colorada, když mu znovu zavolali z CDI. Tentokrát decentralizované personální oddělení potřebovalo změnu mentora. Musel tedy dva dny v týdnu trávit v Dallasu. Tak pracoval další dva roky. V říjnu 1997 Levantin znovu odešel do penze. Dům snů už stál a Ethel byla připravená užít si ho. Jednoho dne vytáhla záznamy, zamyslela se a zjistila něco zvláštního. Za 37 roků, co byli svoji spolu nikdy nebyli 30 dní v kuse. Zatímco Al trávil čas na cestách, ona dokončila školu a otevřela si obchod se svatebními věcmi a poradenstvím. Tam se viděla a i ona sama se stala workholičkou. Teď byl Al potřetí v důchodu. Po tom všem, kdy byl na cestách a ji unavovaly malé děti, očekávala, že budou mít čas pro sebe. On ale též něco očekával. Když jí Levantin řekl, že chce znova vyrazit a strávit rok pozorováním ptáků, nebyla si jistá, co odpovědět. Ale byli spolu už 37 let a toho mnoho přátel nedosáhlo. Možná, že právě to je klíč k manželství. Jít si za svým snem, přinést domů úspěch a společně oslavovat. „Do toho!“ řekla. A jemu to nebylo třeba opakovat.

.... pokračování příště

Číst dál...

Beau Schaefer: Lekce zvané BIG DAY

Do 11 bodů shrnuté zkušenosti birdera, který absolvoval každý měsíc po dobu tří let BIG DAY v okolí Chicaga

Každý měsíc jsem od ledna 2013 do ledna 2016 absolvoval v oblasti Lake County v Illinois, kde žiji, Big Day. Z těch 36 měsíců jsem vynechal pouze tři, dohromady mám tedy za sebou 33 každoměsíčních velkých dnů během tříletého intervalu. Od té doby jsem z nejrůznějších důvodů už trochu zpomalil, ale velkým dnům se v určité podobě věnuji nadále a pravděpodobně u toho zůstanu tak dlouho, jak jen to půjde. Mám je prostě rád.
Velké dny miluji z mnoha důvodů, ale tady bych chtěl shrnout, co všechno jsem se díky nim naučil. Je pravda, že tato forma pozorování není pro každého, ale myslím si, že když si ji někdo vyzkouší, může se stát lepším birderem. Co jsem se tedy naučil?

Shrnul jsem to do jedenácti bodů:

1. Mnohem více ptáků, než jsem si dříve myslel, zpívá nebo se ozývá v noci
Když jsem s velkými dny začal, byl jsem docela přesvědčen, že se v noci ozývají pouze sovy a chřástali. Pravdou sice zůstává, že nejběžnějšími nočními zpěváky jsou sovy a chřástali, ale slyšel jsem i střízlíka bažinného, střízlíka ostřicového, celou řadu nejrůznějších vrabců (nejnápadnější byl strnadec rezavokřídlý), dva druhy kukaček, drozdce, drozda stěhovavého, kardinála červeného, volavky, bukače a nejrůznější vodní druhy ptáků, kteří buď zpívali, nebo se v noci hlasově projevovali jiným způsobem. Během tahu se v letu ozývají také drozdovití a pěnicovití. Noční naslouchání během velkých dnů od května do července je velice vzrušující a ještě před východem slunce jsem tak mohl zaznamenat až 15 druhů ptáků.

2. Big Day vám umožní poznat oblast, ve které žijete
Co se týče pozorování ptáků, neexistuje lepší způsob, jak poznat oblast, ve které žijete, než praktikovat velké dny. Musíte si dobře zmapovat všechny cesty, naplánovat možné objížďky a záložní lokality s druhy, které se obtížněji hledají. To vše si vyžaduje značné množství času trávené nad Google Maps. Abych zaznamenal ještě více ptáků, vyřídil jsem si také povolení ke vstupu na soukromé pozemky a jako dobrovolný pracovník ochrany přírody jsem navíc mohl vstoupit i do chráněných oblastní. Výhodou toho, že dopodrobna znáte svoje okolí, je možnost pomoci jiným birderům hledat ptáky a ti pak nemusí jezdit tak daleko a zmenší tak svoji uhlíkovou stopu. To vše mi přináší pocit, že vím, kde jsou ty nejlepší lokality s výskytem zajímavých ptáků, a mohu se věnovat hledání lokalit, které ostatním birderům zatím unikají.

3. Vítanou pomocí mohou být členové týmu
Měl jsem štěstí být v terénu se zkušenými birdery, se kterými byla radost spolupracovat. Jeden z členů mého týmu zná neuvěřitelné množství zábavných historek a ví toho hodně o ptácích. Seznámil mě s letovými hlasy ptáků a s tím, jaké upřednostňují biotopy, což se v knihách nedovíte. Byl například prvním, který mi vysvětlil, že strnad pestrý a strnadec Le Conteův vyhledávají pole s ječmenem. Podobné informace jsou při hledání každého druhu neocenitelné.
Naučil jsem se také hodně o sobě – jak si zlepšit náladu a těšit se čistě jen z pozorování ptáků. Mívám občas sklony být uspěchaný a pesimistický, zatímco mí přátelé jsou bezstarostní a pozitivní. Tento zdánlivý nesoulad ve skutečnosti funguje velice dobře, protože mě učí víc si Big Day užívat.

4. Deště způsobují „spad“ ptáků
Rád si plánuji Big Day na pěkné počasí se slabým větříkem, ale zjistil jsem, že ranní mrholení v době vrcholného tahu přináší lepší výsledky. Přesně takové počasí panovalo v květnu 2015, kdy náš tým překonal dvacet let starý rekord v počtu druhů zastižených v Lake County. Už v šest ráno jsem byl rozhodnut s tím praštit a jet domů, protože hustě mžilo, ale ptáků bylo hodně a po celý den se nehnuli. Díky „spadu“, který měl na svědomí déšť provázený silným jihozápadním větrem, jsme končili na 164. druzích.

5. Ptačí populace se mění v průběhu sezóny
Ptačí populace jsou dynamické a v průběhu ROKU nezůstávají stejné. Pravděpodobně nejzřetelnější je to podle mě u vlhovců. Většina birderů ví, že vrchol tahu pěvců spadá na květen a září, ale osobně jsem netušil, že vlhovci se hýbou i v průběhu léta. V Lake County je velice obtížné najít vlhovce nachového a vlhovce hnědohlavého od konce června. Tohle jsem vůbec nevěděl. Také jsem nevěděl, že slukovec dlouhozobý má vrchol podzimního tahu skoro o měsíc později než slukovec krátkozobý. Obrovskou pomoc v tom, kdy ptáky hledat, pro mě představuje eBird, ale byl to právě Big Day, který mě seznámil se změnami druhové dynamiky v jednotlivých měsících. Jedná se o velice zajímavé téma.

6. Big Day vám pomůže SEZNÁMIT se se zvukovými projevy ptáků
Zvuková CD z dílny Stokese jsou sice vynikající a pomohla mi naučit se mnoha ptačím hlasům, ale celou řadu hlasových projevů jsem příliš dobře neznal. Pak jsem začal dělat velké dny a terénní přípravy velkých dnů, a to mě přinutilo důkladně se ponořit do nejrůznějších ptačích zvuků. Jen díky zachycení ptáků v nejrůznějších situacích jsem se například důvěrně seznámil s voláním lesňáčka žlutohrdlého, lesňáčka žlutokorunkatého, strnadce zpěvného, strnadce mokřadního a s letovými hlasy drozdovitých a dalších ptáků. Znalost vábení mi při velkých dnech velice pomohla.

7. Charakteristické znaky v chování a v opeření ptáků mohou pomoci s determinací
To, co mi pravděpodobně pomohlo nejvíce, bylo, že jsem se naučil, jak ptáky určovat rychle nebo alespoň rychleji, než jsem to zvládal před tím, než jsem začal s velkými dny. Nyní jsem schopný ptáky determinovat, aniž bych viděl jejich tvář, rozeznat rychle letící ptáky (zvláště při pozorování na jezeře), a zaznamenat charakteristické chování, jako třeba pohupování ocasu lesňáčka bažinného nebo tyranovce domácího. Lesňáček žlutý je jediný z lesňáčkovitých, který je celý žlutý od hrdla po konec ocasu. Lesňáček skvrnitý je jediný z lesňáčkovitých se žlutou v horní části tmavě čárkované hrudi. Zelenáček červenooký má skutečně dlouhý zobák v porovnání s jinými zelenáčky. Pozorování podobná těmto mi umožňují určovat ptáky rychleji a přesněji.

8. Někdy musíte nechat ptáka neurčeného
Když už jsem zmínil, o co lepší jsem nyní v určování ptáků, musím také konstatovat, že některé prostě neurčím. Rozsáhlou skupinu tyranovců, s výjimkou tyranovce malinkého, tyranovce žlutobřichého a tyranovce olšového/vrbového, nikdy neurčím bez zpěvu; to je jediné, co mohu s jistotou tvrdit. Neurčím také vzdálené dravce. Nemohl bych pracovat při sčítání táhnoucích dravců; potřebuji vidět více detailů, abych si byl určením jistý. Stejně tak zpěv lesňáčka houštinového a strnádky vrabcovité mi někdy zní naprosto stejně, proto je musím vidět. Naopak lesňáček borovicový zní úplně jinak než strnádka vrabcovitá a v případě jejich zpěvu nikdy neudělám chybu. I když se určitý hlas ozývá čistě a blízko, téměř vždy ho potřebuji slyšet více než jednou, abych si byl jistý, že nejde o jiný hlas v pozadí. Někdy prostě musíte nechat opeřence neurčeného.

9. Každý měsíc má svoje zajímavosti
Faktem je, že se to liší místo od místa, ale pro severní Illinois mají jednotlivé měsíce pro pozorování ptáků následující podobu:
Leden: Sovy, racci a pěnicovití. Pravidelně máme příležitost vidět sedm druhů racků a šest druhů sov. Během irrupčních roků se dá v okolí jezer vidět i sovice sněžní.
Únor: Stejně jako v lednu, navíc se ke konci měsíce dávají do pohybu husy, ostralky, poláci dlouhozobí a další časné druhy vodních ptáků.
Březen: Měsíc na vodní ptáky.
Duben: Táhnou dravci a začínají táhnout pěvci a první vrabcovití. Ke konci měsíce se dávají do pohybu pěnicovití.
Květen: Nejlepší měsíc, všichni do terénu!
Červen: Měsíc ve znamení hnízdění a nejvyšší hlasové aktivity.
Červenec: Počátkem měsíce ptáci stále ještě hnízdí. Od poloviny měsíce začíná čas bahňáků.
Srpen: Vrchol tahu bahňák