(překlad z knihy Good Birders Still Don’t Wear White: Passionate Birders Share the Joys of Watching Birds)

Na jaře roku 1998 jsem se nacházela na lodi uprostřed jezera Pátzcuaro v západomexickém státě Michoacán. Pracovala jsem pro Colorado Bird Observatory (nyní Bird Conservancy of the Rockies) jako koordinátor programů pro mládež. Můj šéf mě sebou vzal na výměnu učitelů, což byla součást programu, při kterém byly prostřednictvím migrujících ptáků propojeny učebny v Coloradu s učebnami v západním Mexiku. Tehdy jsem sice ještě skoro vůbec nemluvila španělsky, ale uvítala jsem možnost navštívit novou zemi, setkat se s novými lidmi a vidět nové ptáky.

Moje neznalost španělštiny se projevila při mém dorozumívání téměř okamžitě. Musela jsem si vystačit jen s chatrnou zásobou podstatných jmen, několika chybně pospojovanými slovesy a se spoustou divoké gestikulace. Toho dne na lodi v přítomnosti jednoho z biologů jsem si ale uvědomila, že i když nemluvím španělsky a on neovládá angličtinu, přesto spolu můžeme komunikovat ve společném jazyce latinských jmen ptáků, které jsme viděli. „Dendroica petechia,“ řekl a ukazoval na žlutého pěvce nedaleko nás. Tehdy jsem si přála, abych na přednáškách z ornitologie na vysoké škole věnovala latinským názvům více času. Přiznávám, že si teď nevzpomenu skoro na žádný druh, který jsme toho dne pozorovali, ale velice živě si vybavuji, jak mluvíme o žlutých pěvcích a snažíme se v angličtině a španělštině popsat, jak se ozývají. (Mimochodem, hlas transkribovaný angličtinou jako „sweet sweet I´m so sweet“ (sladký, sladký, jsem tak sladký), se ve španělštině takhle vůbec nepřekládá.)

Birding nám pomohl překonat jazykovou bariéru. Zároveň mě to přinutilo pustit se s chutí do učení španělštiny a latinského názvosloví.

Posuňme se teď o dvacet let dopředu. Nedávno jsem pomáhala pro mládež organizovat terénní exkurzi v Tucsonu. Jednalo se o skupinu středoškoláků bez předchozí zkušenosti s pozorováním ptáků. Byly to děti uprchlíků – jejich rodiny se usadily v Tucsonu poté, co musely opustit své domovy v nejrůznějších afrických zemích: v Somálsku, Rwandě, Ugandě, v Demokratické republice Kongo a podobně. Někteří z nich byli ve Spojených Státech teprve několik měsíců. Někteří téměř nemluvili anglicky. Můžu se jen dohadovat, co všechno měly tyto děti a jejich rodiny za sebou, než skončily v Tucsonu. Nyní byly součástí speciálního programu, který jim měl usnadnit způsob, jak se seznámit s přírodou jejich nového domova.

Stanovili jsme si několik základních pravidel. Jelikož angličtina byla jediným jazykem, který jsme měli společný, domluvili jsme se, že všichni budeme mluvit anglicky (ovšem v případě, když někdo nerozuměl, jiný mu to mohl přeložit). Mobilní telefony jsme nechali v terénní stanici.

Už dopředu jsem věděla, že různá úroveň znalostí angličtiny bude znesnadňovat použití běžného terénního určovacího klíče, proto jsem dala dohromady takový mini klíč obsahující šest nejběžnějších ptáků s několika základními znaky u každého z nich, včetně jeho chování a potravy.

Děti jsme rozdělili do skupin s tím, že každá měla určený jeden druh ptáka. Brzy jsem zjistila, že i ty moje mini klíče jsou pro ně příliš složité. Potrava? Co je tím myšleno? Zahnutý zobák? Co je to zobák?

Asi po pěti vteřinách počátečního zmatku, protože moje lekce nemohla probíhat podle plánu, jsem si uvědomila, že ptáci tu budou muset opět překonávat hranice. Dobře, ať nám ptáci pomohou učit se anglicky, pomyslela jsem si. Vysvětlila jsem slovo potrava. Ptákem mé skupiny byla kalypta růžovohlavá. Začali jsme si povídat o hmyzu, nektaru a dalších potravě, kterou se mohou kolibříci a další druhy živit. „Co je tvojí potravou?“, zeptala jsem se jedné mladé slečny ze své skupiny. Rychle zareagovala a popsala své oblíbené somálské jídlo. Výuka slovíček pokračovala tak dlouho, až jsem jim popsala potravu hýla rudoprsého, tyranovce rubínového a káně rudoocasé: semena, hmyz a savce. Jako úplný bonus jsem i já ke konci dne uměla několik slůvek v somálštině, arabštině a svahilštině.

Nešlo jen o to, že se děti naučily nová slovíčka a procvičily si angličtinu. Pomohlo mi to vymyslet způsob, jak popsat věci, které mi byly tak důvěrně známé, že jsem zapomněla, jak je vlastně popsat. Birding nás učí nové slovní zásobě a pomáhá nám procvičovat náš běžný jazyk (-y).

Naskočili jsme na tramvaj a přesunuli jsme se do kampusu Arizonské univerzity (birding nám tentokrát ukázal možnosti, jak se pohybovat v okolí města). Kampus je výborným místem pro začínající ptáčkaře: není tu příliš velká diverzita ptáků, ale některé druhy se tu dají pozorovat do všech detailů.

Jeden mladý muž se choval velice zdrženlivě. Podle řeči jeho těla se dalo soudit, že si to moc neužívá. Kolega mi potvrdil, že se takto chová často, ale že se každý týden na jejich exkurze do terénu vrací a je tedy zřejmé, že se jich chce účastnit. Když jsme zastavili, abychom pozorovali kalyptu růžovohrdlou odpočívající na vrcholku naditce, všimla jsem si, že se dívá jiným směrem než zbytek naší skupiny. Snažila jsem se ho nasměrovat na pozorovaného kolibříka, ale on věděl, co dělá – objevil několik hrdliček karolinských sedících v jiné části stromu. Pomohl mi je najít ve stativovém dalekohledu, aby si je mohla prohlédnout celá skupina. Když jsem ho tiše pochválila za jeho všímavost, potěšeně zareagoval a po zbytek exkurze byl i více aktivní. Dokázal najít více a mnohem různorodějších ptáků než kterýkoliv jiný účastník našeho výletu a vzrušeně svá pozorování sdílel s ostatními. Birding jako sdílená zkušenost nám může navodit pocit pohody a dává nám příležitost učit sebe sama i ostatní, bez ohledu na to, kým jsme.

Šli jsme asi čtvrt míle a během cesty jsme pozorovali ptáky. Pak jsme došli k malé zahradě. Objevil se kolibřík širokozobý. Ze své větvičky vzlétl za hmyzem tyranovec rubínový. Všude kolem se ozývali moudivláčci žlutohlaví. Našla jsem jedno jejich hnízdo a jedna mladá slečna s radostí objevila dalších šest na okolních stromech. Každý zkoušel napodobit jejich pískání. Birding nás učí pozorovat.

Pokynula jsem žákům, aby se se svými skicáři a barevnými pastelkami posadili. Zadání znělo: namalujte něco, co jste dnes viděli. Poté, co byly všechny děti se svými kresbami hotové, tak jsme si je vzájemně ukazovali a trochu diskutovali o dalších věcech, které by bylo vhodné do kreseb zahrnout. Každý připsal datum a místo. Birding nám pomáhá procvičovat psaní v novém jazyce.

Po vzrušující hře s létajícími talíři Fresbee (při birdingu je někdy nutná přestávka, zvláště když s pozorováním ptáků teprve začínáte) jsme opět naskočili na tramvaj. Od zastávky jsme museli jít několik bloků pěšky zpět k terénní stanici, což nám trvalo nejméně dvacet minut, protože se děti neustále zastavovaly, aby pozorovaly ptáky. Jedním z posledních opeřenců pozorovaných toho dne byl jestřáb Cooperův. Přeletěl nám nad hlavami a celá skupina to komentovala obdivnými povzdechy a výkřiky (birding nás přiměje všimnout si a ocenit výjimečné věci každodenního života).

Tím posledním, co jsme měli udělat, bylo vložit seznam pozorovaných druhů do databáze eBird (birding nás učí využívat nové technologie). Bylo pozoruhodné, jak si děti pamatovaly každý druh, který jsme viděli. Když si nedokázaly vzpomenout na jeho jméno, popisovaly, jak vypadal nebo našly jeho kresbu v terénním klíči. Celkem jsme toho dne pozorovali deset druhů, ale pro mě to byl stejný zážitek, jako bychom jich viděli 110.

Po tomto dni jsem si uvědomila, že birding není vždy jen o ptácích, které pozorujeme (nebo kteří nám proklouznou), ale zahrnuje celou řadu dalších věcí, které se během něj můžeme naučit. Ať už jde o věci zřejmé (dovednosti, které nám pomohou při determinaci v terénu) nebo ty, které si hned neuvědomujeme – kupříkladu já osobně jsem se díky času věnovanému v terénu pozorování ptáků dověděla neuvěřitelně mnoho o sobě samé a o lidské přirozenosti.

TIPY
- „Jestli neděláte žádné chyby, tak se dostatečně nesnažíte.“ Slyším Michaela O´Briena, jak tohle před lety říká skupině mladých ptáčkařů. Jeho rada birding přesahuje. Nebojte se dělat chyby nebo si je přiznat, když se jich dopustíte. Chybovat je normální. Děláme je všichni, neustále. Chybami se učíme.

- Každý můžete druhé něco naučit, až už vychováváte mladé ptáčkaře, vedete exkurzi při místní terénní stanici nebo se snažíte o změnu ve svém běžném životě, která by se v konečném důsledku promítla do ochrany ptáků.

- Stále je čemu se učit, často i při nečekávaných příležitostech a od nečekaných lidí.

JENNIE DUBERSTEIN řídí The Sonoran Joint Venture, společnost zabývající se ochranou ptactva a jeho životního prostředí v oblasti jihozápadní části Spojených Států a severozápadního Mexika. Zabývá se lidským aspektem ochrany přírody a pracuje s lidmi ve snaze najít řešení složitých otázek, kterým ochrana přírody v dnešní době čelí. S mladými birdery pracuje Jennie od konce 90. let, pořádá letní tábory, organizuje konference, řídí a rediguje publikace, které jsou pro ně určené.

Zdroj: birdwatcher.cz