Konečně dostávám trochu času, abych se ohlédl za rokem 2022. co se týče ptáčků zpěváčků. Musím konstatovat, že přestože člověk z těch 12ti měsíců, které mu rok nabízí, strávil pomalu 6měsíců po nemocnicích, rehabilitacích, domácím léčení a rekonvalestencí, stihl dvě operace, nebyl to rok vůbec špatný a já si do životního seznamu zapsal hned tři nové druhy, z toho dva, které naháním víc jak 9 let.
Hned v lednu nastupuju na první operaci, protézu kolena a se skřípotem zubů sleduju výskyt husy sněžní na Moravě. To by byl úlovek, o kterém si můžu nechat jen zdát. Výskyt husy je poměrně dlouhodobý, ale výhled na opuštění nemocnice s následnou dlouhodobou rehabilitací je v nedohlednu. Další „sněžnice“ se ukazuje v jižních Čechách, kousek od Tábora. Kupodivu vydrží až do mého propuštění do domácího léčení a tak hned v březnu s Petrem Pavlíkem vyrážíme na husu. Cesta je pro mne víc jak strastiplná, ale.... Husa byla!!
Štěstíčko stojí při mně a tak i další nález za pár dnů na Strakonicku – pro změnu husa malá stihám! Tentokrát s Martinem a Vláďou, opět se vezu jako medvěd, ale Martin má velkou dodávku, tak to jde. S husou malou mám „nevyřízené“ účty od roku 2015, kdykoliv za ní vyrážím, uniká mi a to jsem i v roce tuším 2020 jen dva dny po sobě na Rozkoš (cesta tam a zpátky – to zní jako z Hobita - 500km, takže za ty dva dny 1000 kilásků), cesty na Moravu ani nepočítám. Hledáme celý den, přejíždíme z pole na pole a nic. Zoufalství se dostavuje. Malou náplastí je další husa krátkozobá. Všimli jste si někdy, že když vám nějaký druh dlouho uniká a vy si ji pak jednou zapíšete, setkáváte se se dotyčným druhem častěji? Aspoň já to tak mám třeba s potáplicí lední, břehoušem rudým...). Husu malou Martin Ouška husu přece jen nalezne a hurááááá. Útrapy dne jsou zapomenuty a večer se krásně usíná.
Třetí a další „prokletý“ druh byl kulík hnědý. Opět dlouhodobě hledaný a nenalezený. Cesty na Chebsko v době jeho pravidelných tahů a nachozených kilometrů bych taky nespočítal. 3/9 mi na WhatsApp cinkla zpráva od Libora – u Prehýšova je 17 kulíků hnědých. Bohužel už na to opět nejsem zdravotně dobře (což opět vyvrcholí v neplánovanou listopadovou operací, o které zatím nemám ani tušení), tak váhám, zvládnu cestu nebo ne... Další injekci nadšení mi dává Martin, když volá, že kulíci jsou stále na místě. Jsem od dubna na chalupě, bohudík tu mám druhé auto, ještě koukám kolik je to kilometrů. Mám kliku, že do Hradce u Stoda to od Přehýšova není daleko a tak v případě zdravotních problémů pro mne dojede syn. Vše dopadlo dobře, po menším bloudění a Liborovým navigováním (opět Borku díky, díky, díky... já tě nemít, tak nemám supy, luňce... co dodat, že), vzhledem k tomu, že na místě stojí Martin Haas, kulíky snadno nalézám a ZAPISUJU.
Jinak rok člověk tráví ze zdravotních důvodů jen na chalupě a nejbližším okolí chalupy. Přesto pár parádních ptačích výprav bylo. Se skvělým Martinem toulání po jižních Čechách v rámci Big day, kdy jsme dali okolo 96 druhů za 8 hodin, týden s Jardou Vaňkem u nás na chalupě, kdy jsme každý den vyráželi na jiné lokality – dravci na lokalitě XY, Nechranice, Vrbenské rybníky...každovečerní grilování, koupání v bazénu, kdy u nás na zahradě jsme zažili tah lejsků černokrkých...
Prostě ten rok stál opravdu za to, sice jsem se nedostal na Morav, kam jinak zajíždím každoročně nejméně 3x a jednou aspoň na týden, takže jsem neviděl Jirku Šafránka, Dodina, ale... s Dodinem jsme mluvili na podzim, že by k nám na chalupu letos taky na pár dní vyrazil, přece jen Šumavu a jižní Čechy máme „za humny“.