Je to jen pár týdnů co jsme opustili srdce Afriky, ale mám pocit, že je to již celá věčnost. Rovníkovou zemi jsme nenavštívili poprvé a určitě ne naposledy. První návštěvu jsme podnikli, a to musím zmínit, zcela nepolíbeni černým kontinentem, v roce 2013. Onehdy byla Uganda pro tři Evropany zcela jiným světem, než ve kterém doposud žili. Dobrodružství na nás čekalo na každém kroku a civilizovaný svět míle daleko. V momentě kdy jsme vyjeli z přelidněného hlavního města Kampaly a dostali se do národních parků se vše rázem změnilo. A mění se stále. Posun vývoje tohoto státu, který je nazýván rozvojovou zemí, je při každé naší další návštěvě ohromující.

Dnes už je velká část hlavních cest asfaltová, auta pro turisty mají vysokou úroveň a nejenom v národních parcích a turistických místech jsou poskytovány komfortní služby. Bílý člověk - Mzungo je vnímán přirozeně jako zdroj prostředků pro mnoho místních.

Za většinu pozitivních změn může přírodní bohatství a to nyní nemám na mysli to nerostné, ale to živé, které běhá po pláních, savanách a pralesích. Mnoho živočichů, za kterými se vydávají turisté z celého světa, jsou vysoce ohrožené druhy, kterým hrozí vyhynutí. Díky vysoké ochraně ze strany vládní organizace Uganda Wildlife Authority (UWA) se začalo dařit chránit gorily, šimpanze, antilopy losí, nosorožce, slony, hrochy a další trofejní zvířata před pytláky.

Vraťme se ale k naší poslední cestě. Plánovaná byla měsíce dopředu a výjimečná byla v tom, že jsme sebou měli poprvé „nováčky“ a to hned čtyři. Dva polonováčky a dva úplné, které necestovali nikam a teď se rozhodli pro Ugandu. Výprava tak akorát do jednoho auta byla kompletní.

Na cestu jsme se vydali poslední týden v lednu a trvala krásných 16 dní.

Nemohli jsme si vybrat lepší dobu, počasí naprosto skvělé, nebe téměř bez mráčku a konec období sucha. Souhra všech těchto ingrediencí dala dohromady dokonalou atmosféru pro pohyb zvířat. Kam jsme přijeli, čekala na nás stáda zvířat a neuvěřitelné množství mláďat. V každém národním parku jsme mohli pozorovat skupiny pasoucích se antilop, slonů, buvolů doprovázených hejny ptáků. Ptactvo je v Ugandě opravdu pestré a počet druhů se v letošním roce navýšil na 1088!! Klubáci a straky se nechávali vozit na hřbetech velkých zvířat, doprovázených dalším ptačím přítelem volavkami. Od pradávna jsou tyto druhy spřátelené a navzájem se vyhledávají. Nabitý program pečlivě rozložený do každého dne začal v bažinách Mabamba, které byly pojmenovány po místní zde žijící rybě a kde je jedno z mála míst kde je možné vidět člunozobce. Pták tak tajemný a mýtický, že když ho spatříte, zatají se vám dech a bojíte se udělat jakýkoliv pohyb, aby vám v mžiku nezmizel ve vysokém rákosí a papyrusu. Další a další den nás čekalo setkání s ptačím světem, který je na každém kroku. S rozedněním se ozývají ibisové hagadeš a ve městech hnízdí na palmách u hlavních tepen čápi marabu.

Každý den je jiný a abychom si odvezli zážitky na celý život musíme si přivstat. Hlavní aktivita zvířat je po ránu a rozednění na rovníku je otázkou pár minut. V tu chvíli ožívají savany, zvířata jsou po dlouhé noci žíznivá a míří k napajedlům. Vznikají tak fantastické kompozice pro focení. Setkání zeber, žiraf, prasat savanových, volavek a paviánů u jedné téměř vyschlé louže vzbuzuje uvědomění si síly přežití v podmínkách, se kterými se zvířata vyrovnávají po staletí. To jen člověk neustále přemýšlí, jak to mohou zvládnout. Zvládnou. Genetické předávání informací jim dává sílu do života.

Národní parky se od sebe liší polohou a na to navazuje flóra, která je zdrojem potravy pro býložravce. Očekávat, že v každém parku narazíte na žirafy a zebry je velký omyl. Místním endemitem je antilopa podobná vodušce červené Uganda kob. Na území Ugandy se nachází většina velkých jezer a proto je zde největší koncentrace hrochů. Voda je život a kolem ní se odehrává hlavní scenérie. Pokud opravdu toužíte vidět, co nejvíce z nabízené palety nelitujte peněz a zakupte si vyjížďky na člunech. V suchém období jsou zde vidět povalující se skupiny hrochů rozdělených na matky s mláďaty a samčí stáda. Břehy řek a jezer okupují sloní rodiny vedené samicí matriarchou spolu s vyhřívajícími se krokodýly různých velikostí, volavky, prasata pralesní, drobné ptactvo, buvoli, a mnoho jiných, tak jak jsme byli svědky na přírodním kanále Kazinga Channel v NP Queen Elizabeth, který je jeho hlavní dominantou. Kanál propojuje jezera Lake George a Lake Edward.

Cesta za vyhledávaným primátem Afriky do NP Kibale si vyžádala delší přesun do krajiny tropického pralesa. Po cestě nás vítali všudy přítomní paviáni. Sezóna turistů je vidět nejenom na cestách, ale i zde. V jiném ročním období nebývá trek za šimpanzi tak zaplněn. Primáti, kteří jako jediní z lidoopů patří mezi všežravce a zároveň výborné lovce, žijí v přítomnosti dalších dvanácti druhů opic. Ty se stávají jejich součástí jídelníčku. V oblasti Kibale jehož rozloha je 795 km2 s nejrozmanitějšími úseky tropických pralesů v celé Ugandě, žije údajně 1 500 šimpanzů. Aby bylo možné navštívit zvířata, která spojuje s člověkem 98,7 % chromozomu a dělá z něho vysoce inteligentní zvíře, musí být skupina dlouhé měsíce i roky habituovaná. Laicky to znamená 24 hodinová přítomnost lidí, v tomto případě stopařů. K šimpanzům stejně jako ke gorilám smí přijít lidé pouze v rouškách a za podmínek dodržení základních pravidel, o kterých jsou předem řádně poučeni. Jedna hodina je maximální čas pro pozorování šimpanzů a pobyt v jejich přítomnosti. Odměnou jsou nezapomenutelné vzpomínky a certifikát.

Ugandský lid je všude přítomný, avšak velmi přátelský a milý. Země je úrodná a pěstuje se zde téměř vše. Na tržišti jsou k dostání manga, banány, rajčata, melouny, dýně snad vše na co člověk pomyslí. Jídla v restauracích jsou chutná a nechybí hovězí, kuřecí ani vepřové maso a vejce.

Čas zde ubíhá jinak, rovnodennost je motivující k debatám o zážitcích, které jsme zažili nebo které na nás teprve čekají.

Nováčci mají neskutečné štěstí. Poprvé na africkém kontinentu a už viděli celou slavnou africkou pětku a hned několikrát. Na prvního levharta jsme narazili při nočním safari v NP Lake Mburo. Ležel na vyvýšeném pahorku a tvářil se, jakoby mu naše pohledy dělaly dobře. Na levharty jsme postupně natrefili i v dalších parcích. Místo krále zvířat nám přálo štěstí a osud nám přihrál do cesty nebo spíše k cestě trio mladých lvích samic. Ukrývaly se ve vysoké suché trávě a prozradily je tmavé fleky zezadu uší. Pravděpodobně měly v plánu jít na lov. Zda ulovily, jsme se nedozvěděli, ale v koutku duše jsme doufali, že hlady nezůstanou. Pláně jsou plné potencionální potravy pro predátory. Do velké pětky se řadí sloni a buvoli. Nechyběli ani v nejseverněji ležícím NP Kidepo. Tento park má jednu nevýhodu, je pro turisty málo dostupný. Z hojně navštěvovaného parku Murchison Falls sem vede z části asfaltová silnice a z části prašná typicky červená cesta. Měřeno na hodiny trvala celých 7 hodin. Pokud máte dobré auto a ještě lepšího řidiče můžete být v klidu a po cestě se věnovat spánku. Čím severněji jedeme tím je větší horko a průměrná teplota se šplhá k 45°C. Na této straně sousedí Uganda s Jižním Súdánem. Přece jenom jsme dál od rovníku, je zde méně srážek a delší dny. Národní park Kidepo jsme navštívili po 10 letech a nebyli jsme ani trochu zklamaní. Výhodou pro nás bylo,že díky nezájmu turistů jsme potkali pouze dvě auta. V tomto parku jsme strávili dva fantastické dny a noci. Scenérie, které na nás čekaly, byly jako z pohádky. Stáda slonů se mísila s antilopami, prasaty, žirafami, zebrami a neskutečným množstvím buvolů, ptactvem všech barev, velikostí a druhů, kočkodany a paviány. Z predátorů jsou nejrozšířenější hyeny skvrnité a hned za nimi šakali. Rozloha parku je 1 442 km2 a není možné projet ho celý. Pohybovat se autem je možné pouze po vyjetých kolejích. A i na těch se narazí na zajímavou podívanou. V noci savana ožívá nočními živočichy a také dochází k atakům predátorů na nejslabší jedince. Jedním takovým byl buvol ležící u kraje cesty s již vyžraným bachorem. Narazili jsme na něho při ranní objížďce. Při dobrém pozorování jsme v okolí zaznamenali pohyb hyen. Na buvolovi už nezbývalo mnoho, co by se dalo sežrat a tak jsme usoudili, že se vrátíme v podvečer. Vyplatilo se. Na kadáveru hodovali mrchožrouti a to hned čtyři druhy – sup královský, sup bělohlavý, sup hnědý a sup kapucín. Kidepo je jediným místem na světě kde je možné vidět vzácné zebry bezhřivé ve volné přírodě. Viděli jsme hned několik menších skupinek. S klidným svědomím, mohu přirovnat tento park k parkům v Keni a Tanzánii.

Do africké pětky nám chyběl už jenom nosorožec. Z důvodu ochrany před pytláky nežije v žádném z národních parků, ale v Rezervaci Ziwa Rhino Sanctuary. Tam vedla naše další cesta. Rezervace se za posledních pár let výrazně posunula a nosorožcům dělají společnost vodušky, antilopy a nově také žirafy.

Každý místo, které jsme navštívili, se vrylo do našich pamětí a srdcí.

Návrat do reality se blížil a zbývalo už jenom navštívit tržiště v Kampale, nakoupit suvenýry a nastoupit v Entebbe na letadlo směr domů.

Uganda (Republika Uganda) – bývalá britská kolonie

rozloha: 241 038 km2 (15,39 % je voda)

počet obyvatel: 46 – 50 mil. (od roku 2024)

úřední jazyk: svahilština a angličtina

měna: ugandský šilink (1000 šilnků = cca 6 Kč), nejvyšší bankovka 50 000 šilinků

Zdroj: ZOO Dvorec