Ani jsem to nečekal tak brzy, ale po orlíku je tu další šance zvýšit skóre na cestě k metě 300. Na Rozkoši se už třetí den zdržuje racek Sabinův, jeden z nejvzácnějších hostů u nás. Pokud si správně pamatuju, je to teprve třetí zaznamenaný výskyt v naší zemi. Milan mi píše zprávu a já okamžitě přeuspořádám program, abych mohl ve čtvrtek vyrazit.

Středeční večer je plný horečných příprav, přesně jako za starých dobrých časů. Budíček je nastavený na brzké 3:30. V Přešticích mám být na 4:30, takže večer balím všechno potřebné, ať se ráno nezdržuju. Adrenalin mě ale stejně vyžene z postele už ve 2:30. Naštěstí jsem nikdy neměl problém se vstáváním. Po ranní sprše a kávě si ještě stihnu užít chvíli klidu, než vyrazím. Venku se do mne otírá naše kočičí smečka, překvapená mojí nečekanou ranní aktivitou, dostane odměnu v podobě konzervy a já je pohladím pro štěstí.

Zatímco nosím věci do auta, uvědomuju si, jak rychle plyne čas. Nedávno bylo ve 4 ráno světlo, ale dnes je ještě úplná tma. V Přešticích jsem s předstihem, protože nerad chodím pozdě. Brzy dorazí Libor a hned za ním Milan. Naložíme stativy, batohy a vyrazíme. Za Přešticemi se napojíme na dálnici, která nás s nadsázkou dovede téměř až k Jaroměři.

Okolo osmé už parkujeme a s výbavou vyrážíme k ostrovu, kde nás čeká druhá parta kamarádů. Zprávy jsou zklamáním – zatím tu je „jen“ racek velký. Normálně by to byl skvělý úlovek, ale dnes ne, dnes to má být o jiné ptačí hvězdě. I tak pozorujeme další zajímavé druhy – racek malý, jespák rezavý, jespák písečný, kameňáček. Ale racek Sabinův nikde. Dozvídáme se ještě, že už včera ho nikdo nenašel. To nám na elánu a důvěře také nepřidá. Pomalu se smiřujeme se s neúspěchem a Milan prohodí, že jindy by z takového seznamu druhů skákal radostí.

Končíme, rozdělujeme se opět do dvou skupin. Jedna míří k autům a na oběd. Milan navrhne, že se podíváme na děličku, kde ještě nebyl. Už jsem dost unavený, nohy i záda mě bolí, a to je horší. Dávám svoji dávku Nimesilu Liborovi, který taky není v nejlepší formě díky noze. Souhlasím, že s Milanem půjdu na děličku, ale stativ už netáhnu. Bude mi stačit foťák a dalekohled na krku. Slunce do nás celý den praží, cesta přes balvany a bahno nám dává zabrat. Když dorazíme na místo, zjistíme, že tam není ani pírko. Pokračujeme až k přepadu a ze zoufalství slezeme k vodě a prohledáváme bahna. Je šílené horko, v duchu jsem už u našeho bazénu s křišťálovou vodou, ale tady se koupu jen v potu.

Libor, o kterém jsme si mysleli, že zůstane vzadu, nás dožene, ale stejně už to balíme, není na co koukat. U přepadu obhlížíme znovu prázdnou hladinu, kde obvykle bývali rackové i rybáci. Pak nás Libor upozorní na bílou skvrnu v dálce. Je to jen plastová láhev? Milan postaví stativ, koukne do něj a náhle vykřikne: pojďte se rychle podívat!" A je to on, racek Sabinův. Dělám rychlé foto, i když je to daleko. Na té mazanici je přesto vidět, že jde opravdu o něj.

.... čekáme na racka

Volám druhé partě, která je na obědě. Martin mi nejdřív nevěří, ale brzy pochopí, že to není žert. Vyrazí za námi. Mezitím sledujeme racka, který se vznesl a prolétává podél pobřeží díky zeleným korunám stromů jde snadno pozorovat. Varuju druhou skupinu, ať sledují okolí, protože racek letí k nim... a náhle zmizí z našich dalekohledů. Zaklejeme?

Vracíme se ke druhé partě, která zůstala stát na počátku děličky. A tam je náš racek, pohupuje se na vlnách asi 100 metrů od nás. Fotoaparáty jen cvakají. Nálada se okamžitě zvedne, všichni se usmívají a padají první vtipy. Užíváme si ten pohled na vzácného návštěvníka, i když únava už se také hlásí ke slovu. Pomalu balíme a na cestě domů se ještě zastavíme v mé oblíbené restauraci Na bojišti v České Skalici. Dávám si tradičně řízek "jako kráva", jak je i uveden v jídelníčku. Ač nás čeká ještě 250 kilometrů domů, únava z nás trochu padá. Je nám prostě fajn.