Čtvrté ráno našeho podzimního putování za jeřáby francouzským krajem Lorraine vypadá na první pohled velmi slibně. Vyrážíme brzy ráno, neznáme to tady a podle navigace je první z cílů vzdálený cca sto kilometrů, ale po cestě můžeme zahlédnout cokoliv zajímavého. A hlavně-nikam nespěcháme...
Pláně Woëvre, jsou první odpolední zastávkou jeřábů, kteří na své tahové cestě míří dolů na jih a přilétají sem ze severního Německa. Je to krajina rozsáhlých modmáčených i sušších luk, smíšených, převážně dubových lesů a protkaná nespočtem malých či větších ryníčků a potoků. Naše soutěž, kdo dnes uvidí prvního jeřába je dosud otevřená :-) a my v teple auta pozorujeme krajinu kolem. Máme dnes v plánu navštívit tři místa, o kterých z literatury i z Dodinovy úžasné studnice informací, máme alespoň jakousi mlhavou představu.
Přejíždíme k prvnímu z nich Billy-sous-Mangeinnes. Je to kupodivu malá vesnička, schoulená v údolí mezi poli, najít budovu místní pozorovatelny, ve které je podle údajů z literatury dokonce i stálá expozice, nebude nijak težké. Minimálně by měla být odevšad dobře vidět, když už je to "pozorovací místo".
Zastavujeme u prvního místního obyvatele a ptáme se. Kroutí hlavou, že neví. To je divný. Vystupuji z auta a ukazuju mu samolepky jeřábů na mém autě. Bohužel nemáme štěstí. Jedeme dál a hledáme na vlastní pěst. Je všední den a většina obyvatel je zřejmě v práci mimo vesničku. Vyjíždíme ze vsi a posunky rukou z okýnka zastavujeme auto celní správy. Tři lidé znalí místních poměrů také neví, kde by "Observatoire ornithologique" mohla být.
Dojíždíme do další vesničky, kde se ptáme postarší paní. Ta nadšeně přikyvuje a ukazuje na krámek s pečivem, ze kterého právě vychází muž. Volá na něj a on se dává směrem k nám. I jemu zopakujeme, že chceme vidět "grue". Nadšeně běží domů pro klíče a vede nás ke stodole na hořejším okraji návsi. Aha, že by tady odtud lidé pozorovali jeřáby? No jiný kraj, zřejmě i jiný mrav :-) říkáme si a čekáme, až otevře vrata od stodoly. Jaké je naše obrovské překvapení, když otočí vypínačem a před námi se objevuje obrovská expozice porcelánových a skleněných andílků všech barev a velikostí! Pán si mně se zájmem prohlíží a diví se, že nesdílím jeho nefalšované nadšení z toho, že si smím na vlastní oči prohlédnout tuhle jedinečnou sbírku církevních figurek... Vedu ho tedy opět k autu a ukazuju mu jeřáby nalepené na skle. Zcela upřímný smích se rozlehl jinak tichounkou návsí. Až si bodrý muž osušil slzy od smíchu, posílá nás opět do jen několik kilometrů vzdálené vesničky, odkud jsme přijeli. Děkujeme a loučíme se jako přátelé.
Konečně se na nás usmálo štěstí. Z krámečku nedaleko místní pošty vychází mladý muž s nákupem v náruči. Ochotně nabízí, že nás k pozorovatelně dovede. Marušku nechávám s foťáčkem v ruce na návsi a s neznámým navigátorem na jejím sedadle mířím ven ze vsi. Ale jen kousíček. Navigátor ukazuje doleva na nájezd mezi keře. Tady? "Oui" trvá na svém navigace v mladíkově tváři. Ok. Tak jdeme. Zamykám auto a vstupujeme mnezi keře. Po pár krocích ji konečně vidím. A po andílkách stojím omráče překvapením podruhé.. Vracíme se do vsi, děkuji neznámému průvodci za jeho čas a nabírám zpátky Marušku. "To musíš vidět", říkám jí a uháníme zpátky.
Přelézáme polorozpadlý drátěný plůtek a obcházíme tuto zajímavou stavbičku, z venku připomínající spíše starý bunkr z druhé světové války, podle materiálu spíše ještě z té první, ale to nic nemění na tom, že jsme údajně na jednom z nejlepších pozorovacích míst na jeřáby v této oblasti. Po jeřábech však ani vidu ani slechu, ikdyž na jezero Lac du Der přilétají každý den stále noví a noví jeřábi a jejich počet už dosahuje kolem 40.000 ptáků. V čem informace nelhaly, je fakt, že je zde odtud nádherný výhled do kraje a za pěkného počasí bychom zde určitě pobyli i déle.
Opuštíme "Billy" a míříme malinko bokem k druhému místu jménem Herméville, kde se však zdržíme jen velmi krátce. Ani po hodině ježdění křížem krážem se nám nedaří zahlédnout ani jediného jeřába popelavého.
Otáčíme to a směřujeme ke třetímu dnešnímu cíli, vesničce Lachaussé a jejímu rybníku, který nese stejné jméno a se svými 340 ha vodní plochy je největším rybníkem v oblasti plání Woëvre a dlouho byl ornitology přehlížen. Teprve až po hromadné zastávce jeřábů v osmdesátých letech minulého století objevují ornitologové dosud skrytý význam této překrásné lokality.
Kousek za vesničkou už na nás svítí zbrusu nová informační cedule. Jsme tedy správně. Ještě před tím však pozorujeme dnešní první jeřáby popelavé, hejnko asi 40 ex, klidně sbírajících potravu na právě posekaném kukuřičném poli. Společnost jim dělá asi stovka holubů hřivnáčů. Parkujeme auto a bereme sebou věci na delší pobyt na pozorovatelně, ikdyž je to podle informační tabulky doslova pár kroků.
Opět krásně provedená stavba v místním standardu ornitologických pozorovatelen, skýtá pozorovatelům i fotografům ptáků pohodlí i kryt před nepřízní počasí. Stolek a lavice pro čas malého občerstvení je samozřejmostí. Pravidelně doplňované údaje o počtu pozorovaných ptáků dělají z tohohle místa jedno z nejhezčích, jaké jsme za svůj pobyt tady viděli.
Krásný je i výhled z okna pozorovatelny. Škoda jen, že není více vody, ptáci by byli o pěkný kus blíže. Využíváme však ochoty mladého francouzského páru, který nás nechává nahlédnout skrze jejich zbrusu nový "stativák" Swarovski, díky kterému snadněji určujeme ptáky i na vzdálenějším břehu. Bekasiny otavní v desítkách kusů, čejky chocholaté, nespočet konipasů bílých, husy velké, volavky bílé i volavky popelavé, lžičáci pestří, kopřivky obecné, v lese za námi se ozval překvapivě datel černý, no radost podívat!
Zůstáváme až do setmění. Společnost nám dělá sympatický postarší francouz, se kterým povídáme ještě dlouho i po příchodu k parkovišti. Inu společný zájem celkem snadno boří i jazykové bariery. Měníme si navzájem vizitky a každý míříme k domovu. Na cestu nám svítí první hvězdy a už se oba těšíme na zítřek. Copak nám asi na francouzském severu připraví? ;-)
autor: Jan Veber www.veberphotobank.com