Výskyt v ČR po 40ti letech pěnkaváka sněžního na hraničním pomezí Šumavy jistě zvednul adrenalin a tep nejen „odškrtávačům“, ale i váženým a seriózním birdwatcherům. Člověk zvažuje pro i proti, cesta po hraničním hřebenu byla pro mne náročná v létě, tak si to neumím představit v zimě, ale touha zapsat pěnkaváka je silnější. Kontaktuju Klub300, zda někdo nemá v plánu vyrazit také, přece jen jsou úseky, které sám bohužel nezvládnu. Ozývá se Pavel Brandl, ve finále se domlouváme na sobotě, kdy přijede autem k nám a dál už porazíme naší oktávkou.V pátek večer se dostavuje známý pocit strachu, bude, nebude? Najdeme? Sobotní ráno je jak vymalované, až na -7 stupňů mrazu, než přijede Pavel, mám auto oškrábané, přehazuje si věci a vyrážíme. Navigace ukazuje 120 kilometrů, tak jedeme směr Horažďovice, Strakonice, Volyně, Vimperk. Za Strážným překračujeme hranice, míříme na Philippsreut, kdo odbočujeme na Bischofsreut, Haidmuhle a přesně za 2hodiny a deset minut parkujeme na parkovišti pod hotelem?? Aspoň se ten objekt tak tváří Hochstein.Je nádherná viditelnost, obzoru dominují bílé kopce Alp. Balíme si věci do batohů, já se přezouvám a vyražíme ve společnosti německých turistů, kteří míří stejným směrem. Koukám po parkovišti, tak česká SPZ je tu jen ta naše. Opět se dostavuje takový ten zoufalý pocit, když vidím kilometry prostoru, kde chceme najít malého „brapčáka“. Najít ten důležitý průsečník, kdy se vzájemně musíme potkat. Zastavujeme se u prvního hejna křivek na stráni nad cestou, snad nám přinesou štěstí – Franta je viděl taky. Z asfaltky brzo přecházíme na červeně značenou stezku na Plechý, která je pod sněhem. Ukazatel říká 5km. Jsme snad jediní, kteří nemají na nohou sněžnice, ale sníh je umrzlý a neboříme se. Koukám na teploměr na telefonu – 8 stupňů. Obloha jak vymalovaná, sluníčko svítí, jakou má už sílu poznáme pozdě odpoledne. Bílý sníh až jiskří, že mžourám oči.Po cestě si div hlavy nevykroutíme, netrvá dlouho a je nám i horko, ale cesta je díky peřině sněhu pohodlná (díky Františku za informaci), žádné lezení přes balvany. Dorážíme na Trojmeznou, sněhu je tolik, že stoly a lavice pro turisty jsou pod sněhem a pokud si chci přečíst ukazatel, musím si pomalu kleknout. Okolo nás se začíná motat více turistů, stylové sněžnice má pomalu každý. Překvapeně koukám na osůbky, které mají na nohou klasické sjezdové lyže a vesele cestují po hřebenu na nich, v průběhu dne jim podobných lidí potkáme ještě víc. Jen koukám, že mají jiné vázaní s volnou patou, ale jinak klasické přeskáče.Chvíli pokoukáme po okolí, bedlivě sledujeme stromy a reagujeme na každý stín, ale pěnkavák nikde. Stále se nás ještě drží optimismus. Vyrážíme na bezejmenný kopec, na mapě má označení kóta 1373. Obcházíme skaliska, hledáme pěnkaváka, dáváme první zastávku na jídlo a horký čaj, je něco po desáté hodině. Opět koukám na rozlehlou krajinu okolo, na naší straně pahýly mrtvého lesa až kam oko dohlédne, z druhé strany parádní sešup do údolí, místy ostrůvky kamení a kleče. Horizont lemují Alpy. Jak tady máme něco najít?? Vyrážíme na Plechý, jehož kříž se majestátně vypíná nad vrcholem. Pěnkavák nikde...v duchu se přistihuju jak mluvím sám se sebou, kde jsi mrcho jedna...Na Plechým je frmol lidí, mnozí se fotografují u kříže, jen my dva s Pavlem sem zjevně nepatříme svým chováním. Neustále civíme do oblohy, díky čemuž nám neuniknou tři táhnoucí sokolové, jejich bílá křídla a těla svítí na azurové obloze. Slabá náplast! Skenujeme okolí a stromy, zádný relax jako všichni okolo. Zjišťuju, že tu jsem bez signálu, asi je tu opravdu konec světa. Obcházíme celé skalisko, každý jinou cestou. Nacházíme budku s razítkem, neváhám a otiskuju razítko do „birdsbloku“ a jak čtu, šumavský Everest Plechý 1378m.n.m. 
Pěnkavák se však neukazuje ani po delší době. To už začíná být na pováženou. Nedaleko od nás jsou další skaliska, míříme k nim, v dálce svítí zamrzlé Lipno. Obcházíme skalku, která stojí na „vydrholci“ srázu, nechráněnou před větry a je tu tím pádem parádní frédo, fičí tu jak na Sibiři, rychle se vracíme zpět na Plechý, kde pod skalkou příjemně svítí sluníčko a větry nedují. Krátká porada a jdeme se opět podívat na Trojmeznou, ale pomalu z nás vyprchává optimismus. Je to vidět i na tom, že jdeme bez zbytečných řečí, každý se svými chmurnými myšlenkami. Trojmezná opět bez pěnkaváka – vracíme se zpět na Plechý, dalších pár kilomertů v nohách. Někde být musí, není důvod, aby odletěl. Na Plechým přibylo turistů, slyším první češtinu, obcházíme skaliska jako ohaři. Bezvýsledně. Sedáme na pařezy a přemýšlíme. Pavel dedukuje, že pokud tu je, a není důvod aby nebyl, je u 5km vzdálené restaurace, kde má zbytků plno. Náš čas se krátí. Končíme pravděpodobně bez pěnkaváka, ale pesimisti se mají popravovat, jak říká můj vzor Jára Cimrman. Zkusíme obhlídnout restauraci Hochstein, třeba se zadaří zápis do životního WP listu. V duchu si říkám pokolikáté jede člověk domu zklamaný? Je to jako s husou malou, lejskem malým nebo do loňského léta s břehoušem rudým, ale to jsou druhy, které tu jsou každoročně, jednou padnou, ale zatoulaný pěnkavák??Míjíme kótu 1373, sestupujeme na Trojmeznou a vystoupáme na stráň nad ní. Přiznám se, mám toho už dost, beru dolminu... už nemluvíme, zklamání je z nás cítit na sto honů, nálada pod bodem mrazu.Koukáme do země a pomalu zvedáme nohy, stačí jedno otočení hlavy k obloze! Pěnkavák letí nad hlavama, uffffff sledujeme ho dalekohledem a vidíme, jak se nám ztrácí kde? No na kótě 1373 – nejméně kilák od nás. Pavel ještě kouká na bok a ukazuje mi kůly, které označují hranici a říká – víš, co to znamená? Letěl asi 40m ve vnitrozemí a tak ho můžeme počítat. Únava z nás padá, plesknutí našich dlaní zpečetí zdárný výsledek a s novými silami mažeme na kótu 1373. Je tam, nacházíme ho hned, vyzobává něco v mechu, není plachý. Pozorují nás nějací Němci, jak tam poskakujeme okolo fogla. A to jsem ještě na mrtvici, když vytahuju foťák a ten je ztuhlý. Nemůžu vůbec zaostřit! Bohudík pak aparát dostal rozum a fotografie se povedly. Asi 20minut se kocháme, než se vydáme na zpáteční cestu. Jdu a jen dnešní mega úspěch mě nutí pokračovat a nikam si nesednout a zůstat sedět, v nohách máme okolo 15 kilometrů v mrazu a sněhu, máme oba krásně rudé, spálené obličeje. Na parkovišti se nasoukám do auta a cestu 120 kiláků odřídím díky euforii, doma mám problém vylézt do třetího patra. Koleno oteklé, nohy necítím, ještě si zapíšu pěnkaváka do všech seznamů a pro mne dnešní den skončil.
