Chystám se na druhý výjezd za rackem mořským, mým dalším životním druhem v ČR. Minulou sobotu to nedopadlo podle našich plánů a představ. Sice jsem ráno vyjel, ale vytrvalý déšť a silný vítr mě donutily otočit auto a vrátit se domů. Ani na tuto sobotu počasí neslibovalo ukázat přívětivou tvář. Místy byl ohlášený sníh a jinde mělo pršet celý den. Předpověď se vyplnila do puntíku, do rána napadlo pár čísel mokrého sněhu, který umrzl a já jsem měl ráno co škrábat na autě, než jsem mohl vyjet. Sněžení po pár kilometrech vystřídalo drobné mrholení, které vydrželo až do Jirkova, kde jsem měl sraz s Vláďou. Že ani silnice nejsou tip ťop mi ukázalo auto v příkopu při sjezdu z Vlčtejna. Cesta ale přes špatné počasí ubíhala parádně. „Ježíšek“ mi nadělil novou audioknihu, která mne, ortodoxního foglarovce a sběratele všeho okolo Jaroslava „Jestřába“ Foglara potěšila – Záhada hlavolamu pro pokročilé čtenáře. Dobré mluvené slovo, káva při ruce, kilometry pak příjemně naskakují.
V Jirkově jsem s malým předstihem, tak si lebedím v autě a pozoruju cvrkot na malém nádražíčku. Vrásky na čele mi dělají jen dopadající kapky na přední sklo. Ale jsem životní optimista, takže věřím, že se příroda ještě umoudří.
Vlak přijíždí na čas a tak pár minut před půl devátou parkujeme u nádrže Kyjice. Začíná první „sborka“ v letošním roce, jak Vladimír říká skládání stojanů a výstroje. Stále drobně mrholí, tak nasazujeme kapuce a vyrážíme k vodě pod železniční most. Už z dálky nás vítá plná hladina racků, nedaleko loví kormoráni a kachny. Nastává podrobná kontrola hladiny. Nalézáme roháče, tři ostralky štíhlé, letos první. Tajně doufáme v lepšího racka, ale hledání zatím bylo marné. Přejíždíme na další stanoviště na druhé straně nádrže. Stále mrholí, tak stativáky necháváme v autě a bereme jen dalekohledy. Mám sebou nový Vortex 10x50 HD Viper – model 2018, který mi přišel v týdnu před Vánocemi. Nová skla, nová technologie, menší rozměr, parádní design. ALE!! Ten pohled je až neuvěřitelný! Ostrý jak žiletka, čistý, jasný obraz, dalekohled je neuvěřitelně prosvětlený. Předchozí model 2015 byl parádní, ale z nového Vipera sedíme na zadku oba. Tohle je nejméně ještě o 50% dál!

Vláďa nevěřícně testuje nový Viper

Přicházíme k hladině a ze staré vegetace nám vylétne nejméně 25 konopek obecných, které se zatočí okolo nás, než zapadnou opět staré trávy nedaleko. Sledujeme racky, různě velká hejna neustále přilétávají z nedalekého smetiště a dosedají jako dobře secvičené „letky“ na hladinu u druhého břehu. Vladimír zahlédne světlého racka, který při dosednutí nemá tmavší křídla...běžíme pro stativáky. Je to daleko, ale po chvíli se nám povede mezi stovkami racků najít toho našeho – racka šedého, Kowa si se vzdáleností poradila, fotoaparáty ale ne. Vláďa si zatančí indiánský taneček, má další druh na ČR životní birdlist. Rackové se zdají být podstatně blíže břehu u naší první zastávky. Chceme udělat fotografii, tak autem opět objíždíme část Jirkova, abychom se dostali po železniční most a rychle ven z auta. Ve finále jsou rackové stále velmi daleko, a už jich je tolik, že vypadají z dálky jako rozlehlý bílý koberec, který se houpe na hladině. Vytahujeme zamlžené stativáky, musíme chvíli čekat, až se odmlží, než něco jimi vůbec vidíme. Pátráme dost dlouho, ale racka šedého už nenacházíme.
Opět sedáme do auta a okroužíme další kolo, abych dnes již po třetí projel Jirkovem a vypadl směrem na Nechranice. Po cestě nám před autem zakličkuje krahujec a na stromě sedí poštolka. Na Nechranicích zajíždíme přímo do tušimické zátoky. Pro mne má své kouzlo. Staré maringotky, karavany, chatky a rybářské brlohy vedle luxusních chat, na stromech ještě zažloutlé listí všude přítomný „pach“ vody. Přestává mrholit, sláva, jen tu ještě profukuje vítr a čeří hladinu. Pohled na vzdálený ostrov rozveselí srdíčka ještě víc. Je plný velkých racků. Tam musíme najít racka mořského, to bude práce, pokud tu vůbec ještě je. Pár dní ho už nikdo nehlásil.

čeká nás prohlídnout pár set racků, chceme li najít racka mořského

Nedaleko od břehu se potápí a loví potápka rudokrká a lovící kormoráni. Nás zajímají v tuto chvíli jen rackové. Nastává mravenčí práce, přejíždět hlavičku po hlavičce, vynechávat ty bílé a zbystřit u hnědých. Rackové se ještě čas od času zvednou do vzduchu, zakrouží nad ostrovem a zase usednou. My můžeme začít opět od kraje. Slabá náplast je nález racka žlutonohého. Odpočíváme, bolí nás oči z upřeného hledání. Rozhlížíme se okolo rybářské „vesničky“. Místní krmítka přilákala drobné pěvce – strnady, sýkory, červenky, jíkavce...vracíme se k pátrání. Asi za hodinu můžeme zvolat Heuréka – našli!! Stojí ukryt mezi ostatními velkými racky, než nachystám aparát, rackové se opět zvedli do vzduchu, zakrouží nad ostrovem, aby následně opět usedli. Na další kolo hledání už nemáme nervy. Grand coup je už stejně náš.
Pohled na hodinky 12:15, máme dobrý čas a v kombinaci se začátkem roku a prakticky čistým letošním birdlistem se rozhodujeme pro Miladu. Vzácná potáplice lední by byla prakticky zápisem „zadarmo“ na letošní birdlist a začínat s „lednicí“ šedivcem a rackem mořským, tomu říkám super úvod roku.
Na Miladu je to slabých 70 kilásků, tak po jedné hodině parkujeme mezi auty pejskařů, sportovců, víkendových turistů. Vyrážíme na náš okruh okruh. Hned u vody je velký pohyb v rákosí, dovádí tu asi padesátka sýkořic vousatých. V zálivu je pár stovek poláků velkých a chocolaček, několik morčáků velkých. Zdá se nám, že se zredukovaly počty lysek, proti předešlým návštěvám, možná budou někde na druhé straně jezera.
Potáplice lední nás čeká samozřejmě až v zadní části jezera, jak jinak. Je to nádherný elegantní pták, pozorujeme jí, jak loví pár desítek metrů od nás.

krásná dáma za ty kilometry stála - potáplice lední

Rozhlížíme se ještě po kajce nebo severkách. Lysky, labutě, „kádéčka“ a kormoráni. Jinak nic. Vracíme se, mám důležitou schůzku a jednání v Praze na pátou hodinu, tak natahujeme krok. Občas se přesto zastavíme pro kontrolu hladiny. Velké množství racků opět přinese jednoho žlutonohého, v hejnu zhruba 70ti morčáků velkých žádného prostředního bohužel nenajdeme, ale ani kajku mořskou nikde po cestě nezaznamenáme. Hodně nás potěší trojce potáplic severních, která s námi pluje kus cesty. Co nás překvapilo, cesta okolo jezera je plná, neustále uhýbáme běžcům, pejskařům, ale birder po celou dobu žádný!
Vláďu ještě zavezu do Ústí na nádraží, v tamější spleti jednosměrek místo ven se dostávám do centra, ale kamarádka navigace pomohla a tak jsem za chvíli na přivaděči k dálnici ku Praze, pak mě čeká ještě cesta domů. Silně se rozpršelo, ale to už je mi jedno. Rekapituluju den, bylo nám parádně, v duchu ještě nevěřícně kroutím hlavou nad novým Vortexem. V Praze schůzka dopadla na výbornou, tak po devatenácté hodině vytahuju bágly z auta a koukám na rozsvícená světla v bytě. Jsem doma. Najel jsem 419 kilometrů