V novém roce je třeba začít něčím velkým. Už na konci roku jsem si říkal, že jak mi zdraví dovolí, vyrazím hned na strnada malinkého k Olomouci. S obavami sleduju databázi, zda se vzácný strnad stále zdržuje na místě. Vidět ho teď je pravděpodobně poslední možnost, jak se s ním v životě ještě někdy setkat. Vždyť do dnešního dne jde o teprve pátý záznam o existenci tohoto strnada u nás!!! Pondělní návštěva na ortopedii ve Vršovicích dopadla poměrně příznivě a tak mám „roupy“ a po cestě zpátky volám Jirkovi Šafránkovi jak je na tom se směnami, že bych v pátek dorazil na „toho slavného“ strnada, pokud ještě bude šance, že se zdržuje na místě. Domlouváme se na pátek, že dorazím do Přerova a vyrazíme na krátké ptačí tour, vzhledem k brzké tmě. O pár kilometrů dále mi došla věta, kterou Jirka říkal o odchytu, který se má konat v úterý a tak měním plán s tím, že vyrazím hned v úterý… raději. Na stole v práci sice leží ještě katalog na veletrh do Dubaje, ale to se dá stihnout v noci, strnad je strnad.

Ráno vstávám v pět, termoska s kávou, termoska se zázvorovým čajem, bágl s věcmi a po tmě se vytratím z baráku. Venku jsou -4, takže nastartuju auto a škrábu a škrábu a škrabkám a brblám. Kdybych nebyl líný zajíždět do garáže… ale aspoň mám téma na přemýšlení o závazku na další rok. V autě je už teplo, když vyjíždím. Čeká mě 400km dlouhá cesta tam a jako v Hobbitovi – zase zpátky . V uších mi zní výkřiky kamaráda, s kterým jsem včera probíral mojí cestu… „Cože?? Kvůli nějakýmu brabčákovi najedeš s tvejma nohama 800 kilometrů? A to ti za to někdo něco dá??“ Na mou námitku, že nedá, ale že budu mít fantastický, ojedinělý zážitek, jsem jasně rozuměl i přes svou hluchotu slovíčku blázen, ale vzpomínky na tuto scénu mi vyvolají na tváři stále úsměv. Konečně není jediný, kdo si to myslí. Ale jak říkám, vyzkoušejte si birding a porozumíte.

Poslouchám mluvené slovo, doposlouchávám Niedla, upíjím kávu a lebedím si. Auto je neuvěřitelně pohodlné a kilometry naskakují. U plzeňské Olympie se napojím na dálnici a pak už to letí…Praha, využívám tunel a vyjíždím u Chuchle, dobře značená trasa mě navádí stále blíž a blíž k výpadovce na Brno. Jezdím strašně rád a dlouhé trasy, které mi právě díky čteným knihám nevadí, jelikož stihnu v autě to, co nestihnu doma přečíst, ale dálnici na Brno vyloženě nesnáším. Místy velice kvalitní dálnice se mísí s neuvěřitelným tankodromem, kde kdyby měl člověk vyplazený jazyk, tak si ho ukousne. Aspoň že jsou všechny úseky průjezdně a tak před půl desátou projíždím periferií Brna a odbočuju na Olomouc. Míjím Slavkov – slavný bitvou tří císařů v roce 1805, Vyškov a v Prostějově odbočuju na Dub a Brodek a jsem v cíli. Nejprve mě domorodci posílají sem a tam, ale včas se probouzí Jirka po noční a tak raději zajíždím do Horních Moštěnic a vracíme se zpátky spolu. Bereme to zkratkou a ta se vyplatila, jak se za pár minut ukázalo. Parkujeme u mlýna a přes můstek se vydáváme do zahrádkářské kolonie. Když zabočíme k zahrádkám, vidíme auto a prvního birdera se stativákem, jak podupuje s hrníčkem čaje. Než stačím vyslovit, kde začneme hledat, ukazuje Jirka na strnada malinkého pár metrů od nás. Tak to je pecka říkám, to se mi ještě nestalo. Pomalu vytahuju aparát a stačím jednou stisknout spoušť a strnad mizí v porostu. Za námi další pozorovatel. Opatrně obloukem obcházíme strnadovo místo a jdeme k postavě. Stepující muž byl Gedeon. S fantastickou čapkou na hlavě vypadal jak rusky bohatýr. Hned se k nám hrne s čajem a cukrovím a dozvídáme se, že místní paní opět navařila kotle čaje a nachystala ho pro všechny příchozí a dala ho Gedeonovi, který tu byl jako první do „správy“. Čaj je výborný!! Moc té úžasné paní děkujeme!!
Gedeon říká, že se strnad ukázal 3x, já čtu sms od Frantíka Kopeckého, který mi psal, že na něj čekal asi 30mint. Hlídáme, číháme, ale nic. Strnad se ozývá z vegetace, ale už se neukázal. S Jirkou chceme ještě objet jiné lokality, takže se loučíme a jdeme zpátky k autu. Jak se dozvídáme později, už se neukázal vůbec!

My míříme do štěrkovny v Aníně. Projíždíme areálem a parkujeme. Přes koleje procházíme k vodě. Celá nádrž je zamrzlá. Jen na protějším břehu je kousek volné hladiny, kde jsou labutě a kachny. Je to ale příliš daleko na určování. Paní, která tam krmí labutě zvedla do vzduchu pár desítek velkých racků. Přesunujeme se zpět k autu a vyjíždíme ze štěrkovny s malou zastávkou. Mezi několika stovkami lysek, které jsou u břehu na kousku volné hladiny, doufáme najít nějaký ten poklad. Ale mimo 15ti chocholaček jsou to opravdu jen a jen avízované lysky černé.
Projíždíme Anín a zabočujeme na poloostrov. Jirkova povolenka nám umožní vjet až tam, kam se běžně autem nesmí. Pro mojí nohu jen a jen dobře. Vylézám z auta a mezi stromy se mihne jestřáb. Jirka už prozkoumává volné „oko“ plné lysek a kachen. Stavím stativák vedle něj. Hlásí mi 3 morčáky bílé, záhy najdu čtvrtého. Pár samic hohola severního pluje vedle samice morčáka velkého, potápky tu zastupují roháči. Mezi lyskami je jeden polák velký a chocholačky. Dokonce máme podezření na dvě kaholky, ale skvrna okolo zobáku je opravdu malá a tak je řadíme k chocholačkám. Ale podrobné zkoumání přineslo ovoce v podobě poláka malého, který se pohybuje asi 7 m od nás. Takhle blízko jsem si poláka malého ještě neprohlížel.

Další zastávka je na Troubeckém jezeře. Desítky kormoránů, stovky racků a kachen divokých, hejna chocholaček a hoholů severních jak samců, tak samic. Přejíždíme ještě k areálu ZD Troubky zkusit štěstí, zda tu nebudou chocholoušové. I když obcházím celý stoh, kde bývají, nenajdeme ani jednoho. Jen nad námi je asi 80 racků bělohlavých. Přes plot nakukujeme do areálu, ale vidíme jen konopky. Balíme, vezu Jirku do Moštěnic a já se tam stavím ještě v temnější restauraci na pozdní oběd. Blíží se třetí hodina, obloha slibuje sněhovou nadílku a mě čeká přes 400 km domů, bohudík že většinou po dálnici. Vyrážím na Hulín, kde se napojím na dálnici a už mířím Brno – Praha – Plzeň - … celkově jsem za strnadem malinkým najel 860kilometrů. V uších zní slovíčko „blázen“. Ano, ale známky zatím sbírat nebudu, i když tím vyhrožuju.