Neuvěřitelná debata, která vznikla na Birds, kdy „argument“ stíhá pádnější „argument“ protistrany mi dala vzpomenout na sice pár měsíců starý, ale přesto aktuální článek kamaráda Roberta Doležala, který sem s jeho požehnáním dávám. Nemá význam vymýšlet něco, co už bylo řečeno, tím více, že to řekl jeden z nejpovolanějších a nejtolerantnějších lidí co znám…

Před několika dny nám program Prima nabídl ve večerních hodinách v hlavním vysílacím čase zábavnou komedii Nadějný rok, která byla natočena v roce 2011 v USA a která v originále nese název The Big Year. Tato komedie vznikla na motivy skutečné události popisující bláznivé soupeření tří amerických birdwatcherů ve snaze pozorovat během jednoho kalendářního roku na území Spojených států co největší počet ptačích druhů. Podobná soutěž s pevnými pravidly a názvem The Big Year skutečně existuje a čas od času ji nějaký nadšenec absolvuje, aby si vyzkoušel svoje terénní určovací dovednosti a pokusil se překonat starý rekord. Je třeba podotknout, že se k podobné akci odhodlá jen skutečný nadšenec, který svému snu být nejlepším pozorovatelem roku nebo i všech dob, neváhá obětovat veškerý volný čas a nemalé finanční prostředky. Big Year podstupují jednotlivci s frekvencí jednou za několik let. V žádném případě se nejedná o normu, o způsob práce v terénu, který běžně praktikuje většinová obec pozorovatelů ptáků za velkou louží. Jde o pouhý úlet, poučný, ale i zábavný. Laický i mírně poučený divák by neměl mít problém to tak chápat.

Reakce některých amatérských, ale i profesionálních ornitologů, které se vzápětí po odvysílání komedie objevily na sociálních sítích, vypovídají ale o něčem jiném. Zmíněný film odsuzují a ohnivě se distancují od toho, co zachycuje. Jen si lidé proboha nemyslete, že takhle se skutečný ornitolog v terénu chová! Ornitologie není o odškrtávání druhů, ten film je špatný a bude lépe, když na něj rychle zapomenete! Copak nechápou, že Nadějný rok vůbec o ornitolozích není? Copak nevidí tu nadsázku, ten úsměvný pohled na americké birdwatchery, pozorovatele ptáků, kteří na nějaký čas svému koníčku zcela podlehnou, ale u nichž se ve valné většině případů nejedná o zhoubnou posedlost? Proč mají tito lidé potřebu náhle moralizovat a štítivě ukazovat prstem na kolegy vyznávající stejný zájem o ptáky, který se jen někdy projevuje poněkud intenzivnější formou? Proč mají potřebu se tak striktně distancovat? Jen bych doplnil, že jsem podobné reakce zaměřené na pozorovatele ptáků, kteří svá pozorování zveřejňují v podobě seznamů, zaznamenal už dříve v řadě internetových diskusí a slovních potyček. Zvláště intenzivní začaly pak být tyto diskuse poté, co se pozorování ptáků s nepatrnou ozvěnou jisté soutěživosti objevilo také v našich končinách.

Proč to všechno? Myslím si, že jde o pouhý nedostatek nadhledu, o krátkozrace černobílé vnímání světa. V tom horším případě o chtěné nepochopení. Tímto způsobem většinou reagují ti, kteří sice také ptáky pozorují, ale té „své činnosti“ dávají mnohem větší význam pramenící například z participace na výzkumných či ochranářských projektech. Nedokáží si připustit, že na pozorování ptáků pro pouhou zábavu nic pokleslého není. Není přece nutné, aby pozorování ptáků pro zábavu musely provázet ambice vyniknout v ornitologii coby vědeckém oboru. Když něco dělám pro zábavu, tak to dělám proto, že mě to baví, pro vlastní uspokojení, pro nic jiného. Kolik lidí hraje amatérsky na různé nástroje, kolik lidí dělá amatérsky nějaký sport? Měli bychom je odsuzovat, že nejsou ani v jednom profesionální? Určitě ne! Proč by se tedy mělo pozorování ptáků považovat za pokleslou zábavu? A proč by se měl člověk provozující tuto činnost pro radost stydět za to, že pro něj birdwatching představuje duševní očistu, relax a čistou radost, byť se jedná o pouhé a prachobyčejné koukání na ptáky? A když si pak pro radost zaznamenám druhy, které jsem už viděl, jde o potvrzení mé příslušnosti k těm nejzavrženíhodnějším odškrtávačům, kterými se dá jen opovrhovat? Kvůli čemu? Vždyť jsem si jen sepsal seznam pozorovaných druhů. To je ten důvod? Každý druh v seznamu pro mě znamená nezapomenutelný zážitek, neopakovatelnou situaci, něco jako fotografii v albu z cest. Nejde o počet položek, jde o vzpomínky. Je na tom něco špatného?

Protiargumentem oněch rozhořčených kritiků obyčejného pozorování ptáků bývá často tvrzení, že „odškrtávačům“ vůbec nejde o ptáky, že jde jen o bezohlednou honbu za druhy, která ve svém důsledku opeřencům a jejich životnímu prostředí škodí. Často je také zdůrazňováno, že lidem pronásledujícím ptáky chybí pokora, pokora k přírodě samé i objektům jejich zájmu. Nevím, odkud pramení toto přesvědčení. Vždyť jedním z úhelných kamenů birdwatchingu či pozorování ptáků je zodpovědnost, jak vůči ptákům, tak k jejich prostředí. Birdwatching je založen také na vzájemné ohleduplnosti. Pravidla, podle kterých se pozorovatel ptáků řídí, jsou shrnuta v tzv. kodexu birdwatchera a kladou důraz především na respekt k přírodě, k životnímu prostředí a k právům druhých, kdy při každém konfliktu hrozícímu ze strany člověka (pozorovatele) má přednost ochrana ptactva a jeho prostředí. Proč tedy ten stále se opakující rozhořčený pohled na někoho, kdo se pro vlastní radost věnuje pozorování ptáků a svá pozorování si vede mimo jiné i formou seznamu?

Nadšení, se kterým se birdwatcheři věnují své zálibě, není virózou, kterou je nutno eliminovat. Nemělo by na něj být pohlíženo shůry s pohrdavým úsměškem a nemělo by být odsuzováno. Spíše by mělo být kultivováno a využito v prospěch ptáků samotných tak, jak se o to pokoušejí birdwatcheři sami. Je třeba si uvědomit, že ať už se někdo považuje za „skutečného ornitologa“ nebo obyčejného birdwatchera, v podstatě nám oběma jde o to stejné. Logická by pak byla spolupráce, nikoli ostentativní odstup. Je ovšem pravdou, že toto oddělování a nevraživost je problémem jen některých, kteří se snaží své vášně stále znovu rozdmýchávat. Člověk s nadhledem nad podobnými malichernostmi jen mávne rukou. Vždyť co skutečně dělí birdwatchera a „pravověrného ornitologa“? V podstatě nic. Oba rozhojňují členskou základnu té stejné organizace, oba do jejího rozpočtu odvádějí ty stejné členské příspěvky, díky kterým se Česká společnost ornitologická může věnovat řadě zajímavých projektů, oba bezplatně a dobrovolně sbírají v terénu data, která zanášejí do společné faunistické databáze. Vždyť i v těch seznamech pozorovaných druhů jsou stejní. Samozřejmě, že jej má každý doma. Jedni ho ovšem nezveřejňují a dušují se, že nemají potřebu si podobná data vést a druzí se za něj nestydí a klidně se nechají podle počtu jeho položek zařadit do výsledkové listiny svých birdlistů. Vidíte ten rozdíl?

Osobně se považuji za birdwatchera s hlubším zájmem o ornitologii. Snažím se pozorování ptáků propagovat, byť by šlo jen o pozorování pro radost a pro zábavu. Snažím se zájem o ptáky a jejich životní prostředí šířit kolem sebe, ale i nabádat, jak na to. Ano, vedu si také seznam pozorovaných druhů a nestydím se za to. Každá další položka v jeho seznamu pro mě totiž neznamená pobídku k bezhlavému pronásledování nových druhů. S jistotou mohu tvrdit, že drtivá většina mých přátel je na tom úplně stejně a věřím, že pozorování ptáků provozované tímto způsobem v žádném případě není formou pokleslé a svému okolí škodlivé zábavy, na kterou je nutno pohlížet přes prsty. Jsem obyčejný birdwatcher a nestydím se za to. Pozorování ptáků mám rád a neodradí mě od něj ani kousavé poznámky těch, kterým leží způsob, jakým to činím, v žaludku. Jsem přesvědčen o tom, že tato forma využití volného času má své místo u nás, stejně jako v zahraničí.

Na závěr snad už jen jedinou poznámku: Škodu může svým necitlivým jednáním ve vztahu k ptákům způsobit kdokoli. Vždy záleží na konkrétním člověku, nikoli na tom, jestli si vede seznam pozorovaných druhů či nikoli.

zdroj: Robert Doležal