V novém roce chystáme s Vláďou první velkou výpravu za ptáky na jezero Most. Volba je jednoduchá, do Mostu musíme stejně na nové proškolení a novou povolenku, takže „zabíjíme dvě mouchy jednou ranou“. Každý vyrážíme do Mostu po své ose. Já se stavuju v Plzni pro kamaráda Davida, pro kterého jsme vyjednali jednodenní výjimečné povolení a který se účastní dnešní výpravy jako fotograf.

V Mostu na nádraží vyzvedáváme Vláďu a pádíme na ředitelství na školení a povolení. Letos je zabezpečení jezera ještě přísnější než minulý rok, ale bohu dík dostáváme opět i povolení na vozidlo, takže jsme spokojeni. Před desátou už předkládáme veškeré doklady ostraze. Letos už jsou zapsány i značky aut, které mohou vjet přímo do areálu jezera. Paní od ostrahy si ještě dělá srandu, že je to pár minut, co jí přišlo povolení č. 7 s naší značkou. Brána se otevírá a vjíždíme do areálu. Rychle se rozhodujeme jako vždy – pravá, nebo levá strana jezera bude jako startovní??? Levá vyhrává a tak zabočuju na levou cestu a vydáváme se si na 3km dlouhou trasu podél vody. Jezero není zamrzlé, koukám na telefon, tady u vody mi to ukazuje -2 stupně.

Děláme časté pozorovací zastávky, u břehu, pár stovek metrů od nás jsou snad tisíce lysek, jejich hejna lemují břeh, až kam dohlédneme. Chocholačky jdou do stovek, stejně jako březňačky, na hladině se potápějí kormoráni. Dostáváme se blíže k lyskám a vytahujeme poprvé stativák. Opět, znovu a zase se ukazuje, jak důležitá je důslednost a trpělivost. Přejíždět kus po kusu a v duchu si člověk říká, lyska, lyska, lyska….Až mezi lyskami najde první kaholku a za krátkou dobu druhou. Poláci velcí jak samci, tak samice se drží pohromadě na kraji hejna chocholaček. Nádherní, elegantní samci hoholů severních září do dálky čistou bílou barvou na svém šatě. Nedaleko se drží nenápadnější samičky. Zkoumáme čeřící se hladinu za hejnem lysek. Z vody trčí jen hlavy kormoránů. Doufáme v nějakou potáplici severní.

Stavíme po každých pár stovkách metrů, nebo když jsme u zajímavého hejna. Pokud sedíme v autě, jsou ptáci pár metrů od nás a můžeme je v klidu pozorovat. Jak bychom vyšli z auta, nastává panika a úprk. Podél auta poletuje hejno stehlíků obecných. Na jedné ze zastávek mezi březňačkami se ukáží první moje letošní kopřivky a na kraji hejna párek zrzohlávek a další pár poláků kaholek. Pěkné překvapení nás čeká na zastávce u můstku – nejen morčáci malí (dvě samice) ale i naše stará známá trojka hoholek severních, trio, které se tu drží už od listopadu! Racek stříbřitý pár metrů od nás je další třešničkou na dortu.

Dojíždíme na konec jezera. Ve vzduchu jsou stovky racků, možná i tisíce. Mezi chechtavými jsou na hladině rackové bělohlaví. Možná, kdyby tomu člověk dal čas, našel by i zajímavější druhy. Vyjíždíme na místo nad jezerem, kde se vždy otáčíme. Zastavujeme a stativákem pátráme po turpenech. Na celém jezeře je i poměrně dost morčáků velkých, pečlivě je kontrolujeme, zda se na nás neusměje štěstí s morčákem prostředním. Stejně jako s turpany - bezvýsledně. Vracíme se pomalu zpátky. Potápky malé se proplétají mezi rákosím. Volavky bílé a volavky popelavé posedávají na kamenitém břehu. Snažíme se je rušit co nejméně. Opětovná zastávka na můstku, morčáci malí nedaleko a na kraji hejna lysek černých turpan hnědý. Další druh. Na louce u jezera proletí křičící krkavec velký a mihne se vrána obecná. Se stativákem popocházíme pár desítek metrů před auto a stále se nevzdáváme potáplic nebo aspoň potápek žlutorohé nebo rudokrké. Dnes ale bohužel, kormoráni a roháči dříve nebo později hasí všechny naše dnešní naděje. Rádi se vracíme do vyhřátého auta a popojíždíme. Chvíli nám před autem dělá společnost linduška horská, jediná linduška, kterou dnes registrujeme. Z jara to na ně tady bude veselejší.

Najíždíme na pravou stranu jezera. Už máme svoje tradiční zastávky, kde pravidelně stojíme. Záliv přímo pod budkou ostrahy je plný hoholů severních. Vzpomínám na rok 76, kdy jsem hohola podle záznamů viděl poprvé na Jizeře v Semilech. U záznamu mám pár výkřičníků -)) Tehdy jich tolik nebylo. Labutě velké s hlavami pod vodou hledají potravu. Dalšími druhy jsou čírky obecné a v dálce máme pár hvízdáků euroasijských. Sameček září svou „žlutou“ hvězdou na čele. Když však zastavíme na další zastávce, kde by šla udělat fotografie, pár už nenajdeme. Dojíždíme ke kamennému molu. Mělká zátoka je zamrzlá, na „molu“ sedí rackové jak chechtaví, tak bělohlaví, jinak klasické obsazení – kormoráni, hoholové, březňačky a chocholačky. Obracíme a vyjíždíme z areálu jezera. U výjezdu míjíme poštolku obecnou, kterou nevyplaší ani auto jedoucí 2m od ní. Na bráně nás čekají nezbytné formality včetně povinné hlášky na dispečink. Odvážíme Vláďu na nádraží a my se s Davidem vracíme do Plzně.

Počasí bylo celý den výborné, předpověď slibovala silný vítr a sníh. Bohudík se na jezeře nic z toho nekonalo, jen chvílemi poletoval sníh. Za to na cestě zpátky jsme si to s Davidem vybrali. Nejprve mi volá kolega z práce, že ráno byly uzavřené některé silnice – jedna z nich je ta naše. Nad Jesenicemi je dlouhá řada aut – cesta je prakticky neprůjezdná, navátý sníh, silnice není ani vidět a další padá z oblohy. Do toho mlha ještě hustší, než za kterou se ukrývá legendární rybníček Brčálník. Dopravu řídí policie, která má snahu nechat vyjet auta, které vjeli do úseku před uzavírkou. Popojíždím pomalu, nevidíme víc jak metr před auto, takže noha je připravená na brzdě. Míjíme policistu, který řídí dopravu. V prosti směru je silnice uzavřená už od Kralovic!! Vyjíždíme z mlhy, aspoň je vidět, ale kde je silnice nám ukazují jen patníky. Sypače nebo pluhy tady dnes ještě nejely. Volám Vláďovi, chtěl vystoupit v Kadani a podél Ohře pokračovat v birdingu. Sněží i u něj a dokonce nasadil pláštěnku, to v autě je aspoň krásné teplíčko. Pomalu se dostáváme do Kralovic, kde už je cesta dobrá a zdárně se dostáváme do Plzně.