Když v sobotu asi v šest ráno zvoní budík, myslím si, že jde o nějaký žert :-), nicméně je třeba vstávat, chci-li se do mé oblíbené aleje, odkud je nádherný výhled, dostat včas. Ještě kávu, nutnou k tomu, abych byl schopen bez problémů fungovat a už balím to nejnutnější na celodenní pobyt venku, dnes to bude zcela určitě dlouhý a náročný den.

Do své oblíbené aleje přijíždím chvíli po svítání. Je opět mlha, ale obloha slibuje alespoň pro dnešek malé zlepšení. Vzpomínám, jak už jsem zde byl s několika přáteli a každému se v té aleji moc líbilo. Dokonce tady vznikla fotografie, kterou jsem si vymyslel a kamarád Bohouš Vopat ji zrealizoval, ale o tom až někdy později ;-)
S Jardou Závorou jsme tady v hejnech divokých hus v jeho "Meoptě" našli několik bernešek bělolících a s Petrem Baumrukem jsme, krom jeřábů a hus, které nám přelétaly nad hlavou, fotili ještě ranní rosou ozdobené keře a listy trávy.
Dnes tady stojím sám a snažím se prohlédnout chuchvalce té nepříjemné mlhy, za jejíž oponou se odehrává jedno z krásných divadelních představení matky přírody-ranní rozlet jeřábů z jejich nocoviště za potravou. Z divadla ale zdá se tentokrát nic nebude. Ještě chvíli debatuji s postarším němcem, který mezitím přijel se svým pojízdným hotýlkem na čtyřech kolech...

Dávám se stromořadím čestné stráže zpátky k městečku a nechávám ho brzy za zády. Mířím do polí a strnišť po kukuřici, čerstvě prostřenému stolu pro vyhladovělé jeřáby, pro které jsou místní kukuřičná pole ideálním místem pro nabrání sil a odpočinku po dlouhé cestě ze skandinávských hnízdišť, když už se pár dnů před tím zastavili možná i o kus výše na severu Německa v oblasti nedaleko Stralsundu.
Kousek od vesnice narážím na rodinku jeřábů, kteří se nezvykle blízko pasou kousek od silnice. Zůstávám v autě a dělám první fotky. Pak už se kochám pohledem na ně a pozoruji jejich chování. Mladí si baští a jeden z rodičů je pořád na stráži, pečlivě svýma korálovýma očima hlídá sebemenší pohyb v okolí.

Chvíli to vypadalo jako synchronizované zobání, než jsem si uvědomil, že rodič učí mladého vyhledávat ta nejlepší zrnka, v jeden moment jsem zahlédl, jak starý pták podal takhle v předklonu mladému zrnko kukuřice, ale už to bohužel nezopakovali, ikdyž jsem na ně pěknou chvíli koukal ... Člověk se pořád učí.

Junior se přišel v jeden okamžik zvědavě podívat pěkně blízko... ;-) Vydávám se na další cestu a po chvilce vidím zajímavý moment. Kolem traktoru, který upravoval strniště, v klidu postávalo pěkné hejnko jeřábů. Takže na další focení si někde musím půjčit "Fendta" :-)

Udělalo se krásně, dokonce na chvíli vykouklo tolik očekávané sluníčko. Všechno kolem dostavá tu pravou barvu podzimního dne a hřejivé paprsky mne šimrají po tváři.
Zajíždím k okraji cesty a opět z okýnka auta, abych nerušil, fotím poměrně velkou skupinu jeřábů. Dokud je člověk v autě, ptáci prakticky na stojící auto nereagují, ale jakmile člověk vystoupí, okamžitě zpozorní a udržují si poměrně veliký odstup.

Škoda, že to někteří fotografové nechápou, resp. odmítají pochopit a myslí si, že když vystoupí z auta, udělají lepší fotky, jenže opak bývá pravdou. Bohužel na jejich chování pak doplácejí i ti, kteří to mají v hlavě, jak se říká, "srovnaný" ... Tahle paní byla zvláště "akční" a navíc docela hubatá :-)

Jak běží čas, začíná se zase ozývat mědvěd v mém břiše a tak mířím do vyhlášené restaurace na břehu jednoho z rybníků malé soustavy, kde si přijde na své nejeden z vyznavačů pozorování nebo fotografů ptáků.
Sumec na másle s čerstvě vařeným bramborem a bazalkou, k tomu voňavá káva a jako bonus hudba v podání tisícihlavého orchestru hus všech proveniencí, to je prostě balzám na moji nervovou soustavu... ;-)
Vydávám se cestou mezi jednotlivými rybníky a mám ještě spoustu času, přednáška vynikajícího fotografa jeřábů a mého přítele Dietra Damschena začíná až ve tři hodiny a už se na ni a setkání s ním opět po roce moc těším.
Čekání si krátím pozorováním ptáků a zapisuju si všechny druhy do mého zápisníku, který je mým nerozlučným spolucestovatelem :-) Najednou z rákosového porostu zaslehnu dobře známý hlas sýkořice vousaté. Zkouším je před můj teleobjektiv přilákat na malou lest-nahrávku jejich hlasu, který mám uložený v mobilu. Dávám si mobil do misky mého klobouku a pozoruji pečlivě nejbližší rákosí. Sýkořice na sebe nenechají dlouho čekat. A tak dělám své první fotky sýkořic v životě!

Srdce mám až kdesi v krku a nevěřícně na displeji prohlížím těch několik fotek, co se mi podařilo udělat.
Pípá mi nastavený budík v telefonu. Je čas vyrazit za Dietrem a jeho úžasnými fotografiemi. Ale o tom až zase příště ;-)

autor: Jan Veber