Na svém facebookovém profilu jsem před nedávnem slíbil, že se o fotografování jeřábů popelavých (Grus grus) z "boudiček", jak familiárně říkáme s kamarádem dřevěným fotografickým krytům, rozepíšu malilinko podrobněji, neboť několik lidí jednak projevilo o podobný výlet společně se mnou zájem a druhým důvodem bylo popsat i širší čtenářské veřejnosti, jak takové fotografování jeřábů z krytu vlastně probíhá.


Dřevěné kryty na samém severu Německa patří celosvětově uznávané organizaci na ochranu jeřábů Kranichschutz Deutschland, která věnuje ochraně, pozorování a výzkumu jeřábů obrovskou pozornost...

Samotné fotografování je nutné zamluvit i několik měsíců dopředu a má celou řadu nesmírně zajímavých specifik. K dispozici bylo v letošní jarní období celkem pět krytů, které jsou v období jarního tahu zpřístupněny jen jeden měsíc a to březen.
Do malé dřevěné boudy o rozměrech 140 x 140 x 200 cm , opatřené celkem šesti malými zašupovacími okénky, je nutno zalézt s veškerou potřebnou výstrojí a výzbrojí ještě za tmy, nejpozději však v pět hodin ráno. Vstáváme tedy ve čtyři, vaříme rychlou ranní kávu a každý litrovou termosku čaje, nutnou pro celodenní pobyt ve stísněném prostoru krytu.
Přibalujeme něco na zub, stativy, sedačky, take kapesni lampičku, oblékáme na sebe několik vrstev teplého prádla, dobrou obuv a za tmavé bezhvězdné noci zato však velmi větrné, vyrážíme vstříc našemu dnešnímu jeřábímu dobrodružství.
Od správce krytů dostáváme již den před tím klíč od krytu, podepisujeme závazné prohlášení, že rozumíme podmínkám pobytu v "boudičce" (platí se bankovním převodem asi měsíc dopředu) a závdavkem také dva kýble kukuřice, abychom si mohli v okolí přikrmit lahůdkou, které po cestě vyhladovělí a energii doplňující jeřábi nejen že neodolají, oni ji přímo milují.
My však po zkušenostech z mé předešlé návštěvy nenecháváme nic náhodě a již z domova vezeme ještě dva pytlíky kukuřice, na každý den jeden. V krytu nás čekají dva velmi dlouhé dny plné sezení, pozorování a doufejme že i fotografování těchto fascinujících ptáků.
Kolem pul páté dorážíme z nedalekého kempu na parkoviště, které je v těsném sousedství krytů. Bereme sebou veškerou připravenou bagáž a vyrážíme tmou těch několik stovek metrů k našemu přechodnému bydlišti :-).
Za svitu baterky ukládádáme věci dovnitř. Kryt je až na soudek na odpadky a koště úplně prázdný a každý si sebou musí úplně všechno, co na ten den potřebuje, přinést sebou. Na co zapomene, to má smůlu, neboť dalším specifikem je to, že z krytu se nesmí až na velmi vážné důvody vylézt dříve, než z louky, na které ptáci odpočívají, neodletí poslední jeřáb!


Ještě zcela pragmaticky nezapomenout "čůrat" neboť toaleta v krytu samozřejmě není a z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že byť i "malá potřeba" je v krytu docela anabáze, proto je nutné nezapomenout "petflašku" s trochu větším otvorem :-).. Zcela vážně pak doporučuju i několik dnů před vlastním focením v krytu alespoň trošku upravit jídelníček ;-)
Teď už ale zalézáme dovnitř a zavíráme za sebou dveře. Ještě vyladit stativy, nastavit foťáky a čekat... Do vedlejšího krytu chvátá kolem nás opožděný německý kolega, ale i za ním se po chvíli s vrznutím zavírají dvířka.


Popisovat vlastní focení by asi bylo nošením dříví do lesa, tenhle článeček byl hlavně o tom nastínit úskalí fotografování ve stísněných podmínkách krytu i o tom, co všechno to obnáší.
Pokud je co fotografovat, je to úžasná podívaná, ale může se stát, že jeřáby něco vyplaší a oni třeba na hodinu nebo i déle prostě odletí. Může se ovšem stát, že odletí a už se do soumraku nevrátí. Je dobré, třeba já to tak dělám, si vést deník pozorovaných druhů ptáků z každého místa, kde trochu intenzivněji fotografuji. Jednak si tím člověk procvičuje neustále ptačí druhy i jejich hlasy, také nějak ubíjí čas během toho, kdy se kolem krytu zrovna nic neděje a člověk právě nejí, nepije nebo nepíše sms-ku kamarádovi, který je v ten samý čas na fotovýletě v Polsku ;-)
Ještě mi dovolte jednu radu na závěr. Dobře zvažte, pokud tedy kryt neobsadite sami, s kým se do tohohle dobrodružství pustíte, neboť i čtrnáct hodin v tak stísněném prostoru dokáže poodkrýt nejednu lidskou vlastnost ...
Já to štěstí zatím měl a pevně věřím, že ho budu mít i nadále ;-)

autor text a fotografie: Jan Veber