Kromě včerejška a dne, kdy ráno pršelo, sledujeme každé ráno rozlet jeřábů z nocoviště na jezeře Lac du Der Chantecoq. Je také dobře vidět, jak postupně a rapidně klesá hladina jezera oproti prvnímu dni, kdy jsme přijeli.

Zároveň mne neopouští myšlenka na nějaké snímky jeřábů zblízka, ikdyž vím, že šance jsou tady naprosto minimální.
Proto pečlivě prohlížíme celé okolí jezera, zda by se přece jen někde nedalo objevít místo, odkud "by to šlo..." Říká se, že kdo hledá, najde. S dalekohledem u očí sleduju místa i během dne, kde se jeřábi na jezeře sdržují, ale všechno je až nekřesťansky daleko.



Mezitím se věnuji fotografování ptáků v mém nejbližším okolí, velikou radost mi dělají neustále prolétající čejky chocholaté v hejnech, o jakých si tady u nás můžeme bohužel jen nechat zdát, ale je to samozřejmě dáno tím, že se do Francie tento všem sympatický bahňák stahuje v zimním období...


Jedno odpoledne se parta jeřábů snesla na pomalu travinami zarůstající břeh jezera v těsné blízkosti drobných keřů. Zkoumám dalekohledem "kudy tudy do Bavorova". Na druhý den je program na odpoledne jasný, neboť ten den před tím se jeřábi na tom velmi zajímavém místě zdrželi až do soumraku.
Marušku nechávám na hrázi i s klíčky od auta a sám se s teleobjektivem a "snajperskou" šálou nořím mezi pobřežní vegetaci. Na jeřáby je ještě příliš brzy, což mi , jak pevně doufám, umožní najít nějaké vhodné místo k fotografování. Po chvíli takové místo opravdu nacházím, ale jak vzápětí zjišťuju, už ho využíval nekdo přede mnou. Tak jen pevně doufám, že sem dnes opět nezavítá, abychom jeřáby zbytečně neplašili.

Čas neúprosně běží, pomalu budou čtyři hodiny odpoledne. Z jezera až ke mně zřetelně doléhá volání jeřábů, kteří se kdesi na vzdálenějších plochách paství. Skrze objektiv čas od času sleduju tisíce kachen divokých, lysek černých, kolihy velké, volavky bílé, husy velké na hladině jezera.

Znenadání však jeden ze šedých krasavců dosedá nedaleko od mého provizorního krytu. Pomalounku zvedám objektiv směrem k němu a ruce se mi pěkně třesou, to byl pane nápad nechat stativ v autě, na co asi?? :-(... Dobře mi tak!
Minul poslední keře a vystoupil na volný prostor. Pomalu mne míjel aniž by o mně věděl a pokud věděl, nedával to opravdu nijak najevo, byl tak blízko, že jsem ho slyšel, jak si něco brouká pod zobák ve smyslu "von si asi myslí, že ho nevidím" :-

Postupně přiletěli ještě tři ptáci a vzniklo tak několik snímků, které mi udělaly radost. Třeba ten s husou velkou ;-)


Nebo ten s letošním mládětem ;-)


A samozřejmě i kvarteto nakonec. Škoda, že kvalita fotek není taková, jakou bych si představoval...

Večer se opět přihlásil o slovo...Náš poslední tady v Champagne na severu Francie. Byl to krásný čas pozorování i poznání nových míst a úplně bez fotek snad domů taky nepřijedeme. Napsat, že věřím, že jsme zde nebyli naposledy, by bylo velmi laciné a tak to neudělám. Svět jeřábů je veliký a před námi spoustu míst, kde jsme ještě nebyli, ale kdo ví...
Takže Au revoir grues!!

autor: Jan Veber www.veberphotobank.com