Fotograf přírody, skvělý společník a vypravěč, ale i cestovatel a člověk, který je ochotný kdykoliv pomoci, to je Honza Veber. Můžete ho potkat v přírodě, s fotoaparátem na krku. Každé povídání s ním je víc než zajímavé. Náš rozhovor vznikal v horizontu asi tří měsíců, ale každopádně stál za to!
Honzo, jak se dostal k přírodě??
Víš, já Ti musím hned v úvodu říct, že jsem měl a ještě stále mám v životě štěstí na dobrý lidi, takže k přírodě jsem se dostal hlavně díky tomu, že jsem jednak vyrůstal jako dítě u babičky v malém městečku na úpatí Českého lesa v Klenčí pod Čerchovem, kdy jsem byl s kluky ze sousedství venku v lese a u vody téměř nepřetržitě a pak ve škole v Horšovském Týně, kde jsem potkal výborného učitele přírodopisu pana Vladislava Menšíka, který mne nejen že brával sebou ven do lesa, byl to velmi náruživý přírodovědec a myslivec, ale také mi ukázal školní včelín a tak ve mně zasadil i semínko lásky ke včelám. A pak už to šlo tak nějak „samo“...
Ty jsi především fotograf, kdy vznikla „vášeň“ koukat na svět skrz aparát?
Moje mami měla doma zvláštní foťák, jmenoval se Wera a film se v něm přetáčel takovým prstencem mezi tělem a objektivem. Jednou, to jsem byl ještě malej kluk, jsem jí poprosil, ať mi do něj dá film. A já cvakal a přetáčel, a když se to vyvolalo, z těch třiceti šesti fotek tam byla jedna, autoportrét ve vánoční ozdobě, která visela na stromku o Vánocích. A tak se Wera přestěhovala ke mně... A tu fotku má mami dodnes v sekretáři v obýváku.
No a pak se mi dostaly do ruky knížky Pánů fotografů Štochla, Rysa, bratrů Holečkových a dalších a já najednou zatoužil taky sedět u rybníka či na lovecké chatě a být na blízku těm plachým tvorům, dělat stejně krásné fotky jako oni a tak mi máma z jedné návštěvy Ruska přivezla plechový kufr s ruskou fotopuškou Zenit a bylo rozhodnuto :-)
Jsi samouk, nebo máš nějaké fotografické vzdělání?
Kdysi dávno jsem absolvoval jeden fotografický „pseudokurz“, ze kterého mám doma kdesi v šuplíku jakýsi „pseudocertifikát“ o absolvování, ale jinak jsem čerpal inspiraci a „vzdělání“ především od dobrých kamarádů, kteří se byli ochotni o nově získané vědomosti navzájem podělit a pak samozřejmě sebevzděláváním, v čase digitálních začátků byla každá rada vzácná a nové poznatky jsme si předávali hlavně mezi sebou, později přišel na řadu v obrovské míře šířící se internet. Technika jde ale tak strašně rychle dopředu, že sledovat novinky jak na trhu s fototechnikou či programy na zpracování a úpravy fotografií je pro mne naprosto nemyslitelné, takže používám starší verzi českého programu Zoner na úpravu fotek a ve fotobrašně mám ne zrovna poslední výkřiky techniky, ale jsem spokojenej, cesta k tomuto poznání byla dlouhá, drahá a trnitá, ale stála za to. A jak říkáme s kamarádem Liborem Votočkem „Na ty moje cvaky to stačí“ :-)
Slovo příroda má široký význam – co fotografuješ nejraději?
Nejsem vyloženě vyhraněný typ fotografa, který vidí „jen to svoje“, ale pokud je možnost, rád fotím jak krajinu (a to nejraději teleobjektivem, má to pro mne svoje kouzlo) tak třeba broučka či rosu v trávě, nicméně nejraději fotografuji ptáky a zvěř, tam se cítím nejjistěji...
Jak vypadá tvoje výstroj na fotografování – jak vy říkáte – tělo a skla?
Cesta k dnešnímu vybavení, které mám v brašně, byla předlouhá, drahá jak nový auto a plná poznání. Nelituju toho a postupem času jsem zjistil, že mít plný batoh skel je k ničemu a že víc než jedním foťákem stejně fotit najednou nejde, takže jsem svoji fotovýbavu dost drasticky zredukoval na dvě těla od Canonu a dva objektivy, jeden teleobjektiv 100-400/4.5-5.6 a druhý širokoúhlý 11-16/2.8 od Tokiny a to je všechno, s tím si prostě nějak musím buď vystačit a nebo to nefotit. Ještě mám jeden foťák od Nikonu a na něm stabilně makroobejktiv 60/2.8, za poslední rok jsem ho měl však v ruce dvakrát, jednou jsem do něj dával nabitou baterku a podruhé jsem z něj utíral prach :-) To všechno se mi vejde do naprosto úžasný fotobrašny od Lowepra, takže velkej, rozměrnej a těžkej fotobatoh leží doma v regálu a práší se na něj :-), asi podám inzerát, on někomu rád poslouží, já jsem s ním byl moc spokojenej, ale už ho nevyužiju...
Podívej se, svět je každodenně zahlcován tisíci úžasných fotografií, kterým já nesahám ani po kotníky, nemá cenu se honit za pixely, stejně tak jako za senzacemi, hezký je být ve správnej moment na správným místě a nenervovat se z toho, že se mi fotka nepovedla a nebo že jsem to a to zvíře nevyfotil. Ve správnej moment na správným místě je třeba i ležet s prima holkou v trávě, a pak najednou z ničeho nic přijde i ta fotka, jako by Ti přišla naproti, za odměnu, za to, že sis udělal čas i na něco jinýho, než je jen focení, jako by Ti ji někdo poslal...
Já to na tebe prásknu, tvoje fotografie se dostaly i do prestižního časopisu. Jak k tomu došlo a o jaký časopis šlo?
Ty máš asi na mysli National Geographic viď? Možná Tě zklamu, ale tam veškeré moje úsilí vzalo naprosto za svý výběrem fotek, které snad dělala poslední den před uzávěrkou čísla uklízečka a ne obrazový redaktor, takže článek, kterému jsem věnoval neskutečné úsilí a čas, článek, na který jsem se tak strašně těšil, asi jako každej, kdo tady dostane příležitost, byl pro mne jedním obrovským zklamáním.
Na druhé straně mne strašně mile překvapil český časopis Naše příroda, který vydal v jednom svém čísle úžasný článek Lukáše Viktory o vlhách pestrých a doplnil ho o desítku mých fotografií, tak jak to má vypadat, se vším všudy a dokonce jeden snímek dvojice vlh na větvičce zdobil i titulní stránku. Tady Naše příroda strčila na plné čáře slavný National geographic do kapsy a jsem za to moc rád, protože je to českej časopis o český přírodě a držím mu palce, ať se mu daří i nadále!
Zrovna tak mám moc rád další vynikající český časopis Příroda. S Markem Teličkou se výborně spolupracuje a na titulní stránce vyšla moje fotografie v dešti se oklepávajícího lva sedícího nad ležící lvicí, kterou považuji za jednu z nejlepších, které jsem dosud udělal. „Titulka“ doprovázela článek o fotografování lvů uvnitř čísla, tak jako o něco později vyšel můj další článek o hroších na řece Grumeti v Tanzánii a i tento článek avizovala fotografie hrošího zápasu ve vodě na titulní straně. Člověk si uvědomí, že ne vše, co je světové, je zákonitě to nejlepší ... Stejně tak jako cesty za fotografováním, ale o tom až zase jindy ;-) ...
Ještě pamatuješ, jak ona fotografie vznikla?
Myslíš toho lva? Ano, naprosto přesně, fotky, které udělám, uvidím před očima po celý život, protože jen tak necvakám, mají prostě příběh, okolnosti, za kterých vznikly, byl jsem tam sám nebo s někým, kdo tomu dovytvářel tu atmosféru okamžiku, třeba i někdo, díky němuž ta fotografie vznikla, já to neumím a nemůžu oddělovat, jedno bez druhého by to nebylo ono a ztratilo by to to propojení , zůstal by jen ten „cvak“.
Spousta fotografů nadělá neskutečný fotky, ale zapomíná na ty, co stáli za tou fotkou, zázemí, přátelé, doprovod, vše hodí za sebe už v okamžiku, kdy dopadne zrcátko zpátky a vidí jen tu fotku a sebe a tisíce „laiků“ na sociálních sítích. Já ne. Vážím si každé možnosti být venku, vážím si podpory, které se mi dostává a vážím si lidí, kteří jsou v ten okamžik spolu se mnou na tom místě a díky nimž je ta fotografie taková, jaká je. S příběhem a duší. Sluší se jim všem alespoň tady i kdekoliv jinde, kde bude příležitost, za to poděkovat.
Ale zpátky ke lvu :-) Bylo to v Tanzánii na cestě národním parkem Serengeti, stáli jsme u cesty a před námi několik aut, ze kterých si skupinky fotografů fotily lvy ležící nedaleko cesty. Když se někdo nabažil, popojeli jsme. Najednou se dalo do drobného deště. Náš průvodce se mně zeptal, zda také pojedeme do kempu, když prší. Ostatní auta odjela a my tam zůstali sami. Lvi se začali i v tom vlahém dešti pářit a po skončení zůstala lvice ležet v trávě a lev si sedl kousíček za ní. V hledáčku jsem viděl, jak mu po hřívě stékají kapky vody. Najednou dal hlavu ke straně a já tušil, že se oklepe od nepříjemné dešťové vody a jak tou hlavou zatočil, zmáčkl jsem spoušť! Jedna ze série fotek vyšla a já řval na celé Serengeti „Mám to!!“ :-)
V kempu Roger chodil od jednoho k druhému a každému na displeji ukazoval tu fotku. Myslím, že tím hodně Japoncům, co se odjeli schovat před deštěm, zkazil jinak hezký večer při již opět krásně zapadajícím slunci v Serengeti :-)
Jak vypadá takový den fotografa strávený v krytu? Ležíš a koukáš, přemýšlíš, čteš si????
Většinou je to den velmi dlouhý, ale stane se, že jsem v krytu i jen pár hodin, hodně záleží na tom, na jaké zvíře či ptáka člověk čeká. Já si krátím čas většinou pozorováním okolí a mám takový zvláštní „rituál“ v tom, že si z každého místa kde fotím, píšu do deníku pozorované druhy ptáků, ať už je vidím a nebo slyším, je to takový docela dobrý systém jednak na udržení pozornosti a jednak si tím člověk neustále procvičuje ptačí druhy. Někdy se stane, zvláště, je-li člověk na jednom místě delší dobu, že je až překvapující, kolik v okolí postaveného krytu žije ptáků... Jinak taky často píšu „smsky“ a někdy se taky člověk musí najíst. Většinou ale platí, že venku se neděje nic přesně do okamžiku, než začneš kutit něco uvnitř :-)))
Máš přehled, na jakou fotografii jsi nejdéle čekal v plné polní?
Je jich několik, ale nejdelší dobu jsem na jednom místě v malém krytu seděl u jeřábího „odpočívaniště“ na severu Německa (a to už několikrát) od pěti hodin ráno do šesti hodin večer non stop. Člověk tam za celý den zažije spoustu úžasných momentů ze života těchto překrásných ptáků, které jinak nemá šanci vidět. Je to taky výborná škola trpělivosti a pokud v tom krytu navíc nejsi sám i dobrá škola tolerance. Všem, kteří se do podobného „podniku“ chtějí pustit, radím, aby si velmi dobře rozmysleli, s kým se do takové akce dají či nikoliv. Já jsem zatím štěstí měl a věřím, že při mne zůstane stát i nadále, ale pokud do budoucna nepůjde vyloženě o někoho, koho dobře znám, zůstanu v krytu raději sám. Ono těch pár hodin uteče :-)...
Hodně cestuješ, na webu od tebe máme nádherné články z cest. Kdy jsi vyrazil poprvé?
Tak to si pamatuji úplně přesně :-) Bylo to s mým kamarádem Mirkem Žižkou, byli jsme tehdy ještě kluci v učňáku a byl to úžasnej vejlet vlakem a s foťákama na jih Moravy, spali jsme tenkrát v Lednici v takovém hotýlku na rohu u zámku a byli unešeni tím množstvím ptáků, které tam bylo. Zrovna nedávno jsme si říkali, že by bylo dobrý to znovu zopakovat, takový „retro“ výlet, vlakem a s baťohama. :-)
Kde jsi všude fotografoval??
Já těch míst zase tolik neprojel, to když někdy poslouchám nebo čtu, kam všude už se kluci, co znám, dostali, jen ve skrytu duše v dobrém závidím, ale na druhou stranu, tam kde jsem byl, byl jsem rád. Ale to jsi nechtěl slyšet co? ;-) Já jezdím, pokud mi to čas dovolí, na jaře a na podzim hodně za jeřáby. Cestu do Švédska jsem musel zatím odložit kvůli práci, ale jinak jsem za nimi byl ve Francii, Německu, Maďarsku a Polsku. Jednou se mi podařilo podívat se do Afriky. Já se raději na těch svých několik oblíbených míst znovu a znovu vracím, než abych lítal z místa na místo.
Kam jezdíš do zahraničí fotografovat nejraději??
Tak to rozhodně do Rumunska. Celé Rumunsko je nádherná země a rozhodl jsem se ji fotograficky pojmout trošku jinak než jen ptáky a zvířaty, ale uvědomil jsem si, že bez propojení lidí s přírodou, ve které žijí, to nebude „ono“ a teprve až ji projedeš několikrát, pochopíš její krásu. No a delta Dunaje, to už je za těch deset let opravdu srdeční záležitost. Kdykoliv přijíždím ze kterékoliv strany k malebné vesničce Mahmudia na břehu Svatojiřského ramene Dunaje, říkám si „A jsem doma“. Teď k nim přibylo ještě jedno úžasný místo na pobřeží Černého moře na severu Bulharska, tam bych si doopravdy dovedl představit, že bych žil...
Kde jsi byl v poslední době a automaticky se nabízí otázka, kdy se zase někam chystáš?
Byl jsem v Deltě :-) a chystám se už za chvíli, ale nerad bych to zakřikl, takže pokud se podaří alespoň jedna fotka, budeš mezi prvníma, komu jí pošlu ;-)
Co naše republika, máš svoje místa, kam se rád vracíš?
U nás je krásně, ale spousta lidí to tak nevidí, honba za světem jim dává klapky na oči a je to škoda. Hodně lidí říká, teď musím do světa, protože tady se můžu podívat až budu starej, ale já říkám „prd a vořechy“, nepodívají se nikam, protože pořád jim budou ve světě chybět místa, kde ještě nebyli a na doma jim už nezbude čas ani síla.
Já jezdím strašně rád na Šumavu ke kamarádovi na chalupu. Není to tam jen o focení, ale o úžasném povídání, kávě a piškotech, někdy se tam sejde i dobrá parta fotografů a zažije se i spousta legrace, ale když jsem tam úplně sám, je to nejlepšejší :-) Potom mám taky moc rád jih Moravy, ten má své kouzlo už od mládí, kdy jsem tam byl poprvé s Mirkem Žižkou. Postupem času jsem tam získal několik přátel, které vždycky moc rád vidím a těch ptáků je tam opravdu nějak více než u nás, takže si to užívám v každém směru ...
Na co ale rozhodně nesmím zapomenout, to jsou dvě úžasná místa v Čechách, kam zavítám každoročně v období svátků fotografů divokých zvířat, v období srnčí a jelení říje.
Tím prvním je malebná vesnička nedaleko Benešova, Vrchotovy Janovice. Žije tam skvělý myslivec a znalec srnčí zvěře, kamarád Zdeněk Kruchňa, díky jehož znalostem a vzájemnému přátelství mám snímky ze života srnčího, které bych jinak nikdy neměl šanci pořídit. Jeho vábičské dovednosti jsou známy široko daleko.
Druhým místem je obora Židlov kousek od Mimoně. Polesným je zde už spoustu let „Míla“ Zikmund a vloni jsme to počítali, tak i do jeho revíru už jezdím více než deset let v čase jeleního troubení, ranních mlh, rozverných pavučin a nádherných soumraků.
Oběma zde na tomto místě patří moje upřímné „Děkuju kluci!“
Které fotografie si nejvíce ceníš?
To se asi jednoznačně nedá říci o jedné, mám fotky, o kterých vím, že už je nikdy neudělám, protože to místo, kde vznikly, už není, takže už prostě nepůjdou udělat ani kdybych se tam odstěhoval a tím u mne mají obrovskou cenu, i když to nejsou fotky, které by změnily svět, ale já jsem rád, že je mám. A taky mám fotky, kterých si strašně cením, protože vznikly za okolností, které zažiješ jen jednou za život ...
Prošvihl jsi jako fotograf někdy „příležitost“, které lituješ? Myslím teď něco, co se už asi nebude opakovat?
Spoustu! Já jsem v životě zatím víc věcí nevyfotil, než vyfotil :-)) A litovat? Možná tak pět vteřin, život se neskládá bohudík jen z fotek :-) a říkám si vždycky „Takhle to prostě mělo být“...
Nádherných fotografií máš spoustu, je ještě pro tebe, jako pro fotografa nějaký cíl, který by jsi si chtěl splnit?
Jeden sen mám, jeřábí mládě na hnízdě. Už jsem pár fotek od skvělých fotografů viděl a rád bych u toho hnízda jednou byl nejen pro tu fotku, ale pro ten úžasnej moment toho vzájemného setkání.
Vystavuješ někde fotografie?
Výstav jsem měl jen jako šafránu, pár jich bylo společných ještě s kamarády, na letošní podzim mne pozvali vystavovat do Jablunkova, toho si moc cením, jinak jen u sebe na webu a něco málo dávám na Facebook. Nejsem asi zrovna ten správnej vystavovací typ :-)
Já jsem pseudofotograf s digitálem a automatem, tak na vás koukám s otevřenou pusou, jak je možné všechno stihnout ve zlomcích vteřin? Clony, časy.......
Můj kamarád Jarda Vogeltanz říká, že když si koupí foťák, nastaví na něm jen datum a čas a jinak to nechá na fabrice, třeba na tom doopravdy něco bude :-) Viděl jsem fotky dělané kompaktem nebo použitým bazarovým foťákem za zlomek ceny výbavy, kterou má dnes opravdu kde kdo a ty fotky byly opravdu par excelans oproti těm z milionové výbavy. A víš proč? Protože měly duši. Foťák za statisíce sám ještě dobrou fotku nikdy neudělal.
90% fotek dělám na jedno jediný nastavení, které maximálně poupravím o jedno clonové číslo nahoru a nebo dolů. Podle toho ty fotky ale taky vypadají :-))!
Jaký přístroj by jsi doporučil začátečníkovi, který se rozhodne fotografovat ptactvo?
Rozhodně bych mu doporučil něco se nejdříve o těch ptácích naučit. Bude to více než polovina úspěchu, protože nepromarní spoustu času čekáním na něco, co nebude mít šanci přijít. Ale co se týká přístroje, jakoukoliv zrcadlovku, i levnější použitý model a k tomu zoomový teleobjektiv. Dnešní nabídka je opravdu veliká, za mne bych volil mezi Canonem a Nikonem a objektivy Tamron nebo Sigma na začátek, se zoomem někde kolem 150-600mm. Hodně kamarádů tyhle sestavy v různé kombinaci s velkým úspěchem používá. Výbornou volbou je i objektiv 200-500mm od Nikonu. Na výsluní se dere se svými úspěšnými novými modely Olympus. Je to sice investice, ale který koníček je dnes levnou záležitostí? Hlavně bych rád doporučil každému, aby se nesnažil udělat fotku za každou cenu, zmařený ptačí život či snůška vajíček za žádnou fotku nestojí a celá řada fotografií vznikla za okolností, které nemají s fotografií ve volné přírodě vůbec nic společného, tak aby se je nesnažili za každou cenu napodobit.
Tvůj názor na nové digitální aparáty se super zoomem a klasickou zrcadlovkou??
Obojí má něco do sebe. Super zoomy jsou už dnes v takové kvalitě, že se leckterým zrcadlovkám hravě vyrovnají a navíc jsou kompaktní a snadno ovladatelné, nejsou tak robustní a výstupy z nich běžný uživatel nemá šanci rozpoznat od výstupu z drahých zrcadlovek, pokud finálním obrazem nebude fotka metr krát metr. Spousta dnešního fotografického a fotografova úsilí končí „laikováním“ na FB a tam zastane dobrou fotku i trošku slušnější telefon :-) Jako zápisník do terénu super zoom určitě v každém případě!