Po roční absenci výletování jsme se s klukama (Jarda Vaněk, Aleš Regner, Jirka Rohlena a já) rozhodli opět vyjet za hranice našeho kraje a pokochat se přírodou v jiné části naší republiky. Z původního plánu navštívit Moravu nakonec sešlo a tak jsme zvolili kraj, kde jsme někteří doposud ještě nebyli, a nebo byli, ale od té doby uplynula nějaká ta doba. Volba padla tedy na kraj Ústecký. Jedním z důvodů také bylo to, že se na zdejších vodních plochách objevují v poslední době velmi zajímavé, až raritní druhy. Z Jaroměře, kde máme sraz, vyrážíme ráno kolem 8. hodiny ve čtvrtek 7. února. Oproti ostatním výletům volíme dvoudenní pobyt, když přespíme v penzionu u nechranické nádrže.

Jezero Milada
Naší první zastávkou bude jezero Milada. To leží jen několik málo kilometrů od hlavního a zároveň největšího města kraje - Ústí nad Labem. K cílové destinaci příjíždíme zhruba kolem 11. hodiny a hned z dálky vidíme, že tady bude živo. Už od parkoviště vnímáme na polozamrzlé hladině tisíce ptáků. Nejpočetnějším zástupcem tu jsou bezpochyby lysky černé, kterých tu je okolo 1 500. Mezi nimi i jedna leucistní. Další nejpočetnější čeledí tu jsou racci. My však zprvu cílíme na úplně jinou skupinu, a to na potáplice. Netrvá dlouho a ve svých stativákách Jarda s Alešem hlásí ten nejvzácnější kousek, jenž je de facto tím hlavním důvodem, proč tu dneska stojíme - potáplice lední. Tak vzácná, že i ostřílení hoši, jímž jsou Jarda s Alešem, ji na našem území vidí vůbec poprvé. Je poměrně blízko a tak cvakáme Nikonama jako bychom dostali epileptický záchvat (s nadsázkou samozřejmě). Není to však jediný zástupce potáplic, kteří tu dnes brázdí ledovou vodu, dalším následovníkem jsou totiž potáplice severní, kterých tu napočítáme dokonce 5. To už ale míříme dál na východ podél pobřeží a hledáme další skvosty, které jsou odtud hlášeny. Zpoza rákosí na nás vyskočí další krasavec, jímž není nikdo jiný než sýkořice vousatá a já si tak po "lednici" připisuji další zcela nový druh. Zprvu se nám představí jen jeden páreček, o pár set metrů dál už pak asi 30ti členná kolonie. Nevycházím z údivu nad krásou tohoto nádherného "papouška", jak se mu občas lidově říká. Ale zpět na hladinu, protože na hranici zamrzlé a nezamrzlé části jezera pospává další z raritek kvůli kterým jsme tady, nebo alespoň já - kajka mořská. Samičku naše přítomnost nijak moc nevzrušuje a v poklidu si dopřává odpoledního šlofíka. Nakonec však přece jen zvedne hlavu a dovolí nám pár fotek. Zatažená obloha však kazí ideální podmínky, ale aspoň nefouká a neprší. Zapisuji si tak 3. nový druh do CZ seznamu, kajky jsem totiž doposud viděl jen na Islandu. Mezi dalšími druhy nás potěší i morčáci malí/bílí (2 páry) a velcí (25), turpan hnědý (1), poláci velcí (asi 500), chocholačky (80), hoholi severní (10) a jiné, již běžnější druhy. Mezi asi 800 racků stříbřitých/bělohlavých/středomořských, které jsme nijak blíže nespecifikovali, Aleš hlásí i 1 bouřního a 2 žlutonohé ve věku 1. zimy. Překvapilo nás však i 16 skřivanů polních nebo větší počty krkavců velkých. To už ale kolem 14. hodiny nasedáme do auta a míříme směr ubytování, které je ještě kus odsud. Kousek za jezerem pak ještě prohlížíme hejno asi stovek hus, které se pasou na poli. Mezi nimi jsou však pouze husy velké (70) a husy polní (40). Po cestě pak dokoupíme jídlo a pivo a může se jet bydlet.

potáplice lední (foto Michal Staněk)

sýkořice vousatá a kajka mořská (foto Michal Staněk)

Jezero Most
Na velké a hluboké jezero, jenž leží u stejnojmenného města Most (dycky Most!), vyrážíme na 9. hodinu páteční, kde se na místním nádraží setkáváme s našimi průvodci, kamarády Honzou Haberem a Vláďou Teplým. Ty nás do až fanaticky hlídaného jezera zcela legálně protáhnou a ukážou zdejší faunu. Dnešním hlavním chodem by měl být racek šedý, který zde byl místními ornitology objeven už před nějakým časem. Díky tomu, že tu je všech racků určitě kolem 5 000, bude tento úkol zdánlivě nadpozemský. Přesto hned v úvodu kluci hlásí, že ho mají! Jenže než jsme se všichni ti, kdo nevlastní stativák, k němu dostali, což je případ především můj a pak taky Jirky, který se na tuto cestu vybavil jen svým Nikon kanónem, byl racek fuč. Hejno ve kterém přebýval se najednou zvedlo a odlétlo kamsi dále na vodní hladinu. Všichni ostatní ho aspoň na mžik zahlédli a tak jsem svoje zklamání jen těžko v sobě tutlal. Útěchou mi aspoň zprvu byly potápky černokrké (4) a rudokrké (5). S rackem to ale rozhodně nevzdáváme a míříme dál po západním břehu směr sever. Opět evidujeme 4 morčáky malé/bílé, tentokrát však jenom samice. Z rákosí nás trochu překvapí další sýkořice vousaté (1 pár), které bychom spíše čekali na opačné straně jezera, jak nám naši průvodci napovídají. Na opačné straně cesty, která lemuje celý obvod jezera a po které vedly naše kroky, pak na lučinách poletovala linduška luční nebo dva ťuhýci šedí. Chlapi neúnavně brousí co pár metrů stativákama po hladině a hledají racka. Zatím to jsou však jen racci chechtaví (asi 2 000), bělohlaví (asi 2 000), minimálně 200 stříbřitých a 10 středomořských či 1 žlutonohý. Po šedým zatím ani vidu, ani slechu.. ba ani čichu! Když už se po několika hodinové chůzi vracíme pomalu zpět, opět provádíme rutinní kontrolu hladiny. Na jednom místě pak Jarda hlásí něco podezřelého, na čež Aleš s ostatními potvrzují - racek šedý je tam, ty vole je tam! Konečně mohu do kukátka Meopty zanořit oko i já a racka si prohlédnout. Je to bomba, je od nás asi 300 metrů a přesto je jako na dlani. Jsem potěšen, že u takového pozorování mohu být přítomen a zapsat si další velmi ojedinělý exemplář, jehož pozorování na našem území je naprosto mizivé - jen asi 6 potvrzených výskytů. Sám bych ho nikdy neměl šanci určit, protože bych si ho jednak nikdy v takové změti bílých těl nevšiml a když jo, zcela určitě bych ho neurčil správně. Nejsem totiž na racky vůbec žádný maestro - ostatně jako na všechno :) Srdce mě hřeje a mohu zahlásit, že teď už domů můžu. Viděl jsem totiž vše, co jsem vidět chtěl.

racek šedý (foto Jiří Rohlena)


potápka černokrká (foto Michal Staněk)

VN Nechranice
Na 1 300 hektarovou nádrž jsme se podívali už ve čtvrtek, kdy jsme putovali za noclehem. Bylo však šero a podmínky mizivé. Z obrovské dálky jsme jen zjistili, že je tu racků opravdu dost. Zase aspoň 2 000. A tak jsme se po páteční návštěvě Mostu ještě rozhodli, že se tam vrátíme, než pojedeme definitivně zpátky domů. Na nádrž s námi vyrazili i Honza s Vláďou a tak jsme se díky jejich znalostem zdejších končin dostali na břeh poměrně blízko nezamrzlému oku, kde racci odpočívali. Dle Avifu tu bylo před několika dny podezření na výskyt racka amerického, což by byla bomba přímo jaderná. Tuto tezi jsme však potvrdit nedokázali, protože jsme pozorovali pouze "obyčejné" racky, které jsme v okolí vídávali všude. A tak krom dvou orlů mořských tu neshledáváme nic neobvyklého, loučíme se s domorodci a frčíme na dálnici směr teplá sprcha a postel - tedy domov.

VN Újezd (býv. Kyjice)
Jednou ze zastávek naší dvoudenní návštěvy Ústeckého kraje byla i nádrž Újezd u Jirkova. I zde jsme pozorovali několik stovek racků, kteří průběžně létali na trase zamrzlá hladina - skládka, ale také několik ostralek štíhlých. Díky malému oku však druhová početnost nepřevyšovala standart a tak jsme této lokalitě úplně na kobylku nedostali.

Výlet bych zhodnotil jako nadprůměrně úspěšný a určitě se někdy v budoucnu do této zajímavé části naší vlasti ještě vrátím.

přibližná mapa cesty - najeto téměř 600 km

Zdroj: kosbird.webnode.cz